PORTRÉTNÍ IDENTIFIKACE O rozvoj portrétní identifikace se zasloužil úředník pařížské Sürete Alphonse Bertillon: v roce 1879 vypracoval a do praxe zavedl způsob registrace osob na základě jedenácti různých tělesných měr (tzv. bertillonáž) všechny míry byly zaznamenány na jediné kartě, kterou bylo možno na základě jednoduchého systému kdykoliv rychle v kartotékách vyhledat. tento registrační systém vybudoval na základě dvou zákonitostí: 1. nejsou na světě dva lidé, kteří by měli naprosto stejné tělesné míry, 2. míry některých lidských kostí jsou po dosažení určitého veku neměnné
Pojem a podstata: Portrétní identifikace – je obor kriminalistické techniky, který se zabývá identifikací člověka na základě zkoumání zákonitostí jeho vnějších znaku s cílem jejich využití při pátrání po osobách a při zjišťování totožnosti neznámých osob a mrtvol.
Každý člověk je z antropologického hlediska charakterizován řadou relativně stálých morfologických a metrických znaků, jejichž komplexní souhrn se nevyskytuje u žádné další osoby. Portrétní identifikace osob je historicky nejstarší metodou identifikace osob.
Použití portrétní identifikaci v kriminalistické praxi: 1. pátrání po hledaných a pohřešovaných osobách 2. identifikace osob (živých i mrtvých) zjištění totožnosti - zadržené osoby - neznámé mrtvoly usvědčení pachatele trestného činu Portrétní identifikace je v praxi uskutečňována těmito úkony: - identifikace osoby (pachatele) jinou laickou osobou (svědek, poškozený) - identifikace neznámé mrtvoly laickou osobou (příbuzný, známý) - identifikace neznámé mrtvoly znalcem - identifikace osoby znalcem podle fotografie
Základní rozdělení vnějších znaků osob: anatomické (statické) funkční (dynamické) -
jsou dány stavbou jednotlivých částí těla a zejména obličeje lze je popisovat i v klidovém stavu osoby držení těla, způsob chůze, gestikulace, hlas, mimika popisují se při pohybu osoby, částečně se mění vlivem prostředí a okolností (únava, nemoc, alkohol apod.)
Rozdělení vnějších obličejových znaků osob z hlediska hodnocení: morfologické – kvalitativní – tvary částí obličeje (nosu, obočí, rtů, očí apod.) metrické – kvantitativní – přesně měřitelné hodnoty (vzdálenost očí, délka hřbetu nosu apod.)
Rozdělení vnějších obličejových znaků osob z hlediska výpovědní hodnoty: obecné (skupinové)
– běžně se vyskytující znaky v populaci, jejich četnost bývá pro jednotlivé populační skupiny tabulkově uváděna (např. kudrnaté černé vlasy u afroameričanů) specifické (individuální) – v dané populaci velmi málo frekventované znaky, velmi nízká pravděpodobnost výskytu u dvou jedinců (např. rozštěp patra,vrásky)
Rozdělení vnějších obličejových znaků osob z hlediska relativní proměnlivosti: s věkem zanedbatelně proměnlivé - v průběhu růstu a věku jedince se mění minimálně (např. tvar ucha, lalůčku ucha, rtů) s věkem proměnlivé - mění se významně vlive procesu růstu a stárnutí (např. plešatění, padání zubů, povislá víčka)
Popis osoby dle způsobu provedení činnosti mající za následek vznik popisu rozlišujeme: popis úřední popis laický
Úřední popis vypracovává ho úřední osoba (zpravidla kriminalistický technik), která má k tomu potřebné odborné znalosti používá nezbytné technické pomůcky (měřidla, váhy, tabulky apod.) provádí se za fyzické přítomnosti popisované osoby je prováděn podle jednotného systému, bývá zanášen do počítačových systémů
Úřední popis obsahuje popis následujících vnějších znaků člověka:
Tělesná výška – zjišťuje se měřením Tělesná hmotnost – zjišťuje se vážením Postava – rozumí se celkový vzhled popisované osoby, její tělesné proporce, tedy vzájemný poměr mezi výškovými a šířkovými rozměry
Zdánlivé stáří – uvádí se jen tehdy, jestliže je rozdíl mezi skutečným věkem osoby a jejím vzhledem na první pohled patrný Tvar hlavy – hodnotí se při pohledu zepředu (kulatý, oválný, čtvercový, apod.) Tvar lebky – hodnotí se při pohledu z profilu(vysoká, nízká, špičatá, tupá, vejčitá, apod.)
Tvar obličeje – koresponduje s tvarem hlavy, popisuje se i jeho barva, plnost, pihovatost a jiné zvláštnosti (obličej je ohraničen přirozenou hranicí vlasu, spánkovými a lícními kostmi; úhly dolní čelisti a bradou)
Vlasy – hodnotí se jejich barva (13 základních barev), tvar, hojnost, střih a jiné zvláštnosti
Vousy – hodnotí se jejich barva, hustota, vzrůst, tvar a střih
Čelo – hodnotí se výška, šířka, sklon, klenutí a vrásky Obočí – hodnotí se tvar, sklon, velikost, vzdálenost, barva
Oči – hodnotí se jejich barva, tvar oční štěrbiny a zvláštnosti
Uši – hodnotí se tvar ušních boltců, jejich poloha vůči hlavě a zvláštnosti - je dáno, že je prakticky nemožná shoda tvaru ucha u dvou lidí (i jednovaječná dvojčata mají rozdílný tvar uší)
Nos – hodnotí se šířka a výška hřbetu a základny, kořene, špičky a zvláštnosti - je nejsnáze zapamatovatelnou částí obličeje
Ústa a rty – hodnotí se podle celkového vzhledu a tvaru
Zuby – hodnotí se úplnost, barva, zvláštnosti - tvoří velmi významný identifikační znak (identifikovatelné dentistické zásahy) Brada – hodnotí se její tvar při pohledu zepředu a ze strany a jiné zvláštnosti Ruce a nohy – hodnotí se pouze nápadné znaky trvalejšího charakteru Chůze a držení těla – hodnotí se souhrnem anatomických pohybu nohou, rukou a trupu Způsob mluvy a znalost řeči – hodnotí se jen v případě různých odchylek, dále se samostatně hodnotí úroveň znalosti cizích řečí Zvláštní znamení – uvádí se vždy, pokud ho soba má (včetně tetování) - je to velmi významný identifikační prvek, který se zachycuje i fotograficky
Laický popis získává ho odborně školený pracovník výslechem osoby – laika (svědka) popisují osobu, která není na místě fyzicky přítomna školený pracovník musí laicky popsané tělesná znaky převést do odborné terminologie
Na kvalitu laického popisu mají vliv různé okolnosti, které lze rozdělit na: objektivní faktory - existují nezávisle na vůli člověka - souvisí s podmínkami pozorování (vzdálenost, klimatické podmínky, osvětlení apod.) subjektivní faktory - jsou dány vlastnostmi a schopnostmi pozorovatele (kvalita a trénovanost smyslových orgánů, choroby, stres, alkohol, profese apod.)
Způsoby sestavování portrétu osoby: získání kvalitního popisu osoby je dosud hlavním problémem řešení tohoto problému se ubírá směrem nahrazení slovního obrazu obrazem hmotným, konstruovaným podle popisu
Grafická metoda charakteristické znaky popisované osoby jsou ihned kresleny malířem – grafikem slabinou je přesné vykreslení svědkem popsaných znaků do grafické podoby
Plastická metoda podstata je stejná jako u metody grafické z vhodného materiálu se modeluje tvar hlavy a obličeje popisované osoby velmi časově náročná a pracná metoda Fotorobot – fotomontáž svědkovi se předkládají kompoziční fotoalba jednotlivých typů částí obličeje alba jsou rozstříhány do šesti pruhů nad sebou (každý pruh zobrazuje jednu část obličeje) svědek vybírá z kompozičního alba jednotlivé znaky a sestavuje konečný obraz obličeje Metoda skládaného portrétu (IDENTIKIT) celkový obraz obličeje je postupně skládán z obrázků jednotlivých obličejových částí jednotlivé části jsou nakresleny na průsvitných fóliích a postupně se přikládají na sebe lze v nich dokreslovat, korigovat např. brýle, pokrývky hlavy apod. Počítačové metody podstatou je metoda skládaného portrétu prováděna za pomocí výpočetní techniky výhodou je jednoduchost následné publikace a šíření sestaveného portrétu (digitální podoba výstupu)
V praxi Policie ČR používá dva počítačové programy: PORIDOS (PORtrétní IDentifikace OSob) – vytvořen Kriminalistickým ústavem Praha systém vychází z fotografií skutečných osob zepředu, rozdělených na několik částí, které se následně skládají umožňuje velikostní a polohovou korekci jednotlivých částí je neustále doplňován o nové databáze
FACETTE – vytvořen firmou Walter Maschner SOFTWEHR v Mnichove umožňuje snadné sestavení portrétu, včetně ženského, dětského a osob jiných ras soubory obličejových částí lze doplňovat přímo uživatelem lze je využít i k retušování fotografií
Identifikace osob podle fotografie podstatou je vyhledávání shodných antropometrických znaků identifikací osoby je pak zjišťování, zda dvě nebo více fotografií zobrazují tutéž osobu
zvláštním druhem fotografie je třídílná kriminalistická fotografie - zhotovuje se souběžně s úředním popisem - má rozměr 6 x13 cm - zachycuje pohled na hlavu osoby ze tří směrů (pravý profil, pohled zepředu, tříčtvrtinový levý profil)
Identifikace neznámých mrtvol její prvotní částí je kvalitní ohledání místa nálezu mrtvoly – včetně fotografií z místa nálezu identifikační úkony pak pokračují na pitevně a to až po zajištění stop z těla mrtvoly - daktyloskopování - odběr vzorků pro analýzu DNA - fotodokumentace jednotlivých oděvních součástek - fotodokumentace osobních předmětů nalezených u mrtvoly - fotodokumentace obličeje, účesu – po umytí, nalíčení, učesání soudní pitvu provádí dva soudní lékaři součastně nálezu mrtvoly neznámé totožnosti se vyhotovuje evidenční karta, tato se zakládá do celostátní evidence neznámých mrtvol – porovnává se s evidencí pohřešovaných osob
pokud je k dispozici vhodná fotografie pohřešované osoby (tzn. hlava osoby orientovaná v čelním nebo tříčtvrtinovém bočním pohledu) z období co nejblíže před smrtí lze k individuální identifikaci použít metodu superprojekce: - samostatně je nasnímána fotografie ze života a fotografie z nálezu mrtvoly - fotografie se v průhledné podobě vzájemně překryjí přes sebe - lze obdobně překrýt i fotografii ze života a fotografii nalezené lebky
