Popravený popravčí 28.2.2011 ct24.cz
str. 0 Historie.cs (eu)
ČT24
Každá diktatura potřebuje "zlé muže", "šedé eminence", "všehoschopné lidské bestie". V kontextu totalitního Československa byl jednou z takových postav bezesporu Bedřich Reicin. Původně zapálený komunista a antimilitarista se v poválečném období stal de facto prvním mužem armády i celého bezpečnostního aparátu. Jím budovaná organizace Obranné zpravodajství kontrolovala prakticky veškeré dění ve státě i v nejvyšších patrech strany, provedla čistky v armádě, které odnesly stovky mnohdy vynikajících vojáků; další desítky z nich pak ve lživých procesech skončily s vysokými tresty, i tresty smrti. Reicin však nakonec spravedlnosti neunikl, kolesa stroje, který pomohl vytvořit, ho semlela stejně nemilosrdně jako jeho oběti.
O Bedřichu Reicinovi hovořili v Historii.cs z 21. února historici František Hanzlík z Univerzity obrany Brno, Jiří Bílek z Vojenského historického ústavu a Jiří Pernes z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky. Ptal se publicista Vladimír Kučera.
Jedním z lidí, kteří vytvářeli atmosféru 50. let byl Bedřich Reicin. Kdo to byl? Vyšel z poměrů, o kterých bych nikdy neřekl, že z nich vyroste sadista, násilník, fanatik. Hanzlík: Bedřich Reicin pocházel z rodiny kantora židovské náboženské obce. Jeho rodina pocházela z Ruska. Narodil se ale v Přerově v roce 1911 a velmi brzy se jeho rodina přestěhovala do Plzně. Jeho otec zemřel, když byl Reicin velmi mladý, takže ho vychovávala matka. Reicin byl od dětského věku byl příznivcem komunistického hnutí, ale nikdo z jeho příbuzných nebyl schopen říci, proč tomu tak bylo.
Hovoří sestřenice Bedřicha Reicina Erika Žádníková (úryvek z dokumentu Bedřich Reicin - člověk a moc z roku 2002, režie Jaroslav Bařinka): Vím, že byl v mládeži, v Komsomolu. Můj nevlastní otec, pan Mahler, vždycky říkal, jen ať mi ten bolševik nepřijde do chalupy. Znala jsem ho víc z Pankráce, dalo by se říct, že byl víc zavřený než na svobodě. Byl také jedním z redaktorů Rudého práva. A myslím, že v septimě skončil gymnázium a odjel do Sovětského svazu, tehdy do Ruska. Teta měla velké novinové výstřižky, jak řečnil na Rudém náměstí. Prostě odmalička jsem věděla, že je oddán straně.
Bílek: U Reicina byly dva momenty. První byl jeho židovský původ, což mu v určitém smyslu opravdu házelo klacky pod nohy. A druhá věc byla, že byl vyloučen ze studia z politických důvodů. Myslím, že tehdy zapůsobilo naštvání mladého muže, který si řekl, já vám teď ukážu. On totiž skutečně působil až dojmem revolucionáře na efekt. Schválně všude vystupoval, vykřikoval, nijak neskrýval, kolikrát si tu činnost vymýšlel a stále měl problémy s policií a tehdejšími zákony. Mnohokrát porušil zákon na
ochranu republiky, ale v podstatě nikdy se mu nic nestalo. Navíc vstupoval do KSČ v roce 1929, v období bolševizace, pátý sjezd a tak dále. Tehdy z KSČ odešli ti starší, zkušení, vzdělaní intelektuálové a nastupovali tam tihle mladí, pro které se otevřel obrovský prostor k tomu, aby šli nahoru. (Říkalo se jim karlínští kluci, protože proti tomu původnímu vedení to skutečně do značné míry kluci byli.) A čím mohli jít nahoru? No tím, že budou velice tvrdě revoluční, nesmlouvaví, nekompromisní. Že budou odsuzovat všechno, co patřilo k tomu starému světu, který je potřeba zničit.
Hanzlík: Už z roku 1928 pochází první policejní záznamy o Reicinově zatčení za nepovolenou činnost. V roce 1929, v 18 letech, se stává placeným funkcionářem komunistické strany. Zejména v první polovině 30. let pak jezdil po celé republice a dělal antimilitaristickou činnost. Připravoval mládež, která nastupovala do armády, aby pro komunistickou stranu získávala informace o počtu vojáků, zbraní, smýšlení vojáků a důstojníků. Dokonce byl v roce 1934 obviněn ze špionáže pro Sovětský svaz. Jenže tehdejší zákony, justice i zpravodajské služby fungovaly jinak než dnes, takže státní zástupce odmítl podat žalobu, protože důkazy zpravodajské služby nebyly takového charakteru, aby mohl být odsouzen.
Reicin odešel do zahraničí až v roce 1940. Žid a komunista a vlastně nebyl nijak nacisty perzekvován? Pernes: Není to úplně přesné, perzekvován byl. Po příchodu Němců na území Čech a Moravy byl zatčen a asi po měsíci propuštěn. Ovšem vzápětí ho zatkli znovu a seděl až do října 1939. Podle různých svědectví se k němu nechovali nijak lidumilně, údajně mu vyrazili při výsleších několik zubů a mlátili ho. Skutečností ale je (možná to byla reakce na sovětsko-německý pakt), že byl propuštěn na svobodu a měl jako Žid možnost opustit území protektorátu. Němci tehdy totiž ještě neměli zcela jasně vypracovánu koncepci řešení židovské otázky – jejich fyzickou likvidaci. Takže některým umožnili se vystěhovat.
Hanzlík: Proč Reicin neodešel do Sovětského svazu stejně jako vedoucí funkcionáři KSČ? Reicin oproti ostatním pracoval v ilegalitě. O Reicinovi nevěděl nikdo nic. Přitom Reicin se perfektně znal se všemi, od Gottwalda až po Kopeckého. Druhá věc byla, a to je paradox, že sice byl zatčen gestapem, ale na žádost plzeňské české policie. Gestapu ale jméno Reicin jim nic neříkalo, takže ho po měsíci propustili. Hned druhý den dostali přípis z Plzně, aby jim ho poslali na výslech.
Bílek: Kalkulovalo se s tím, že Reicin mohl být agentem gestapa. (Reicin se dokonce v procesu z 50. let přiznává, že do Sovětského svazu odjel jako agent gestapa, že vydal Fučíka a další nesmysly.) Ovšem když zatkli generála Jaroslava Procházku, našli u něj několik krabic, které byly vedeny na různé osobnosti, kdyby se mu to hodilo. Mimo jiné tam byla také složka věnovaná Reicinovi, kde bylo vše možné, ale o Reicinově spolupráci s gestapem tam nenajdeme vůbec nic.
A co jeho pobyt v Sovětském svazu? Hanzlík: V původním výjezdním povolení je uvedena Šanghaj, protože povolení se dávalo do států, které exulanty přijaly. Reicin ale zůstal v Sovětském svazu, potom pracoval v rozhlase. Při přepadení Sovětského svazu byl zatčen jako všichni držitelé protektorátních pasů a byl jako občan nepřátelského státu internován.
A jak se Reicin pak dostal do toho Svobodova korpusu? Pernes: Byl zatčen a internován. Právě jeho internace je jedna z mála nejasností v jeho životě, protože se neví, co vlastně ve skutečnosti dělal. Jestli byl skutečně ve vězení, nebo jestli tam procházel nějakou nalejvárnou NKVD. Ostatně se zachoval dopis, ve kterém píše, že mu sovětští bezpečnostní orgánové umožnili překládat nějaká díla klasiků marxismu-leninismu, což byla nepochybně výsada, které se mohl věnovat málokdo ze sovětských vězňů. Reicin byl propuštěn v lednu 1942 a jako dobrovolník vstoupil do československé vojenské jednotky. Svědci uvádějí, že přišel ve velmi zbědovaném stavu.
Jak to že se jako pacifista, odpůrce vojenské služby najednou hrnul jako dobrovolník do armády? Bílek: Na to je dost těžké odpovědět. Faktem je, že do armády na výzvu naší vojenské jednotky vstupovala většina lidí, protože pobyt v gulazích bylo něco hrozného. Takže to bylo zřejmě v tom, že už to tam nemohl vydržet. Ostatně když Reicin přišel, vypadalo to, že zemře, a také byl velice dlouho v nemocnici.
Pernes: To je jedna možnost. Druhá je ta, že to byl kalkul, že jako komunista spojí svou budoucnost s armádou, kde bude pracovat pro bolševizaci nebo komunizaci české vojenské jednotky. Možná tam odešel z pověření Gottwalda nebo exilového vedení KSČ a byla to vlastně jeho politická práce.
Hanzlík: Nedávno zesnulý generála Kvapil, který začínal v Buzuluku a byl v táboře v Orankách, kde byla ta Svobodova skupina, popisoval, že tam byly dvě skupiny – jedna vojenská, Svobodova, a druhá byla skupina držitelů protektorátních pasů. (Reicin požádal velitele tábora, kde byli Svobodovi vojáci, aby mohl pronést projev ke vzniku republiky. Tehdy ho viděli poprvé, nikdo ho do té doby neznal. Generál Kvapil říkal, že to byl projev, na jaký byli zvyklí z první republiky, žádná komunistická agitace. Později byli držitelé protektorátních pasů odsunuti někam pryč a nikdo z nich nevěděl, kam se Reicin poděl. Až potom se s ním setkali v Buzuluku. Názor generála Kvapila (ale i Sochora, Tesaříka a řady dalších) byl ten, že Reicin byl v táboře proto, aby zjistil co to je za lidi a aby o nich podával zprávy.
Hovoří generál Oldřich Kvapil: Komunisti si dali na čepice nebo kabáty červené hvězdy. A my, kteří jsme tam přišli bojovat, jsme počítali, že půjdeme do Francie jako ti, kteří tam šli před námi. Komunisté nám říkali "Francouzovi" a my jsme jim zase říkali "hvězdáři". O nás taky bylo známo, že nám v jednotkách (a to včetně Jaroše) nevadil komunista, pokud se choval jako československý voják. Jenže zvláště ti, co přišli ze Španělska, začali zavádět různé manýry. Třeba si volili velitele a plnili
jenom rozkazy, které se jim líbily, a ty, které se jim nelíbily, neplnili. Ale my jsme byli českoslovenští vojáci a byli jsme zvyklí žít a chovat se podle našich řádů.
Jaká byla situace v naší jednotce? Bílek: Vedení jednotky jednoznačně stálo na pozicích londýnské vlády. Měli samozřejmě problémy s komunisty, kdy se těm hodně aktivním, pro které bylo všechno málo a kteří by to chtěli dělat ještě tvrději, říkalo "hvězdáři". Podle mě byl v Buzuluku velký zmatek a bylo to i svým způsobem umění ukočírovat, protože jim tam začala pracovat i polotajná stranická organizace.
Hanzlík: Byly tam dokonce jazykové problémy, protože pod první republiku patřila Podkarpatská Rus a různé příhraniční oblasti. Takže tam byli Němci, Maďaři, Ukrajinci, Poláci, Slováci. Někteří mezi sebou nemluvili jinak než německy, takže vznikaly konflikty, komunisté si stěžovali u soudu. Problém byl i s Maďary. A dokonce i mezi komunisty byli takoví, kteří neuměli česky a mluvili německy nebo maďarsky.
Jakou funkci měl v československé jednotce Bedřich Reicin? Hanzlík: Komunisté získali od Moskvy pokyn: pokud budou v armádě, mají dělat všechno pro to, aby se z nich stali nejlepší vojáci, aby se dostali do velitelských funkcí a aby mohli svým způsobem leccos ovlivňovat. Jenže problém byl, že za první republiky komunisté v armádě v podstatě nebyli, a proto všechny důstojníky předmnichovské armády považovali za fašisty. Reicin píše: oni se jimi nestali, když utekli ze Sovětského svazu, oni jsou jimi odjakživa. To byl velký problém, pokud z nich měl Svoboda udělat jednotku schopnou bojovat na frontě. Jinak Reicin nastoupil, byť neměl ukončenou střední školu, do záložní důstojnické školy, a pokud si dobře pamatuji, skončil desátý ze 42 absolventů. Později byl na přímou žádost Gottwalda, když tam byla komunistická delegace na návštěvě, vyreklamován do funkce osvětového důstojníka. Toho tam tenkrát dělal Jaroslav Procházka a Reicin mu dělal víceméně pomocníka, vydával tam ty naše noviny.
Jak si vedl Reicin v bojích? Slyšel jsem, že to nebyl zrovna příklad hrdiny. Pernes: Reicin se jako ostatní českoslovenští vojáci poprvé zapojil do boje v bitvě u Sokolova, kde byl jako osvětový důstojník. Je pikantní, že když šli k Sokolovu, velkou část cesty jeli vlakem a potom museli jít asi 360 km pěšky v zimě, mrazu, vánici, ale Reicin se vezl na saních u rozhlasové stanice, dělal noviny, vydával zprávy a tak dále. Takhle se údajně choval přímo i v Sokolovu. Ti, kteří o něm vyprávějí, říkají, že nebyl vzorem hrdinství navzdory tomu, že byl po skončení bitvy vyznamenán Řádem rudého praporu. Reicin tam také utrpěl zranění na noze, ale to byla spíš náhoda – zbloudilá kulka. A myslím si, že hodně vypovídá i to, že sám Ludvík Svoboda naznačoval, že si Reicin to zranění udělal sám.
Hanzlík: Existuje věrohodné svědectví Armina Širokého, který stál vedle Reicina, když to zranění utrpěl. Bylo to před sokolovským kostelíkem u telefonu, stál tam Jaroš, Armin Široký a vedle nich
Reicin, který byl skutečně zbloudilou střelou raněn do nohy a ještě před začátkem bojů odsunut, takže se bojů vůbec nezúčastnil.
Ale napsal o tom knihu. Hanzlík: Napsal o tom knihu, ale ta kniha je velkým mýtem. Právě v ní se zrodil mýtus o Jarošově smrti. V archivu jsem našel výpovědi příslušníků 1. praporu, kteří byli zajati Němci. Jedním z nich byl desátník Šmolík, spojař u kapitána Jaroše právě v tom kostelíku. Ten říká, že mu Jaroš vydal rozkaz zabezpečovat spojení z věže kostela. Když začal boj, Šmolík sešel dolů a v tu chvíli dostala ta věž přímý zásah dělostřeleckým granátem. Pak vyšel před kostel, ale nikdo tam nebyl. Dal se proto směrem, kudy předpokládal, že ustupoval zbytek vojáků s Jarošem, a padl do rukou Němců. To znamená, že Jaroš nemohl v žádném případě padnout před sokolovským kostelíkem, natož před pásem německého tanku. Šmolík totiž odcházel z kostela poslední a žádné tanky tam nebyly.
Když jste říkal, že psal o důstojnících, že to byli fašisté, komu to udával? Komu hlásil antikomunistické nebo nekomunistické smýšlení? Hanzlík: Moskevskému vedení. Sehrával v tom důležitou funkci i osvětový důstojník Jaroslav Procházka. Ten psal Gottwaldovu vedení, ale daleko rozsáhlejší zprávy psal pro NKVD. Ty zprávy čítají deset patnáct stran hustě popsaných psacím strojem. Je na tom vidět, že už tehdy měli jakousi agenturní síť, takže ve zprávách je například uvedeno, nadporučík Jaroš tehdy a tehdy, tam a tam řekl ty a ty protisovětské výrazy. Tato Procházkova hlášení přicházela průběžně jednou za měsíc, za měsíc a půl a byla to snůška veškerých dehonestujících informací o protikomunistické činnosti.
Čili oni byli zaúkolováni pravděpodobně z NKVD? Hanzlík: Téměř všechno řídil major Kambulov, příslušník NKVD, oficiálně nazývaný styčný důstojník. Zajímavé je, že Kambulov šel z Buzuluku až do Prahy a v době, kdy měl sbor 16.000 osob a stovky důstojníků, Kambulov je znal všechny jménem a všechny osobně.
V roce 1945 vznikla zvláštní organizace Obranné zpravodajství, velmi temná organizace. Co to bylo? Bílek: Obranné zpravodajství byla rozvědka působící dovnitř armády.
Čili fízlové na vlastní vojáky. Bílek: Přesně tak. Ale to je ve všech armádách. Do té doby to poskytovali Sověti (Kambulov, Kuzněcov a další). Když už byl sbor veliký a počítalo se s tím, že se stane základem československé armády, bylo potřeba udělat některé věci v předstihu, takže se vytvořilo Obranné zpravodajství. To byla složka, která měla za cíl sledovat nálady u vojáků, velitelského sboru a v případě nějakého špatného jednání (špatných názorů) vystoupit nebo provést protiopatření. Problém byl v tom, že vznikalo něco, s čím naše armáda neměla žádné zkušenosti, bylo to převzato podle sovětského vzoru. Neexistoval k tomu žádný obecně platný předpis, tím méně zákon. Díky tomu Obranné zpravodajství dostalo obrovské možnosti. Takže nakonec nejen vyhledávalo, ale i
vyšetřovalo a v konečném důsledku i trestalo. A jelikož jeho činnost byla utajovaná, což je svým způsobem logické, nikdo nevěděl, čím se zabývají. De facto si mohli dělat cokoli. Navíc od začátku bylo Obranné zpravodajství budováno tak, aby zůstávalo pod rozhodujícím vlivem Komunistické strany Československa.
Hanzlík: Za první republiky existovala Vojenská zpravodajská služba, která měla dvě složky, defenzivní a ofenzivní, ale neměla žádné výkonné pravomoci, jen zjišťovala informace. Takže když zjistili agenta, museli požádat Kriminální službu nebo Státní bezpečnost, ta ho zatkla a oni to u soudu museli prokázat. Kdežto v Sovětském svazu byl naprosto odlišný systém. Obranné zpravodajství bylo vyňato ze Zpravodajské služby v lednu 1945 a bylo mu podřízeno Polní četnictvo, přejmenované na Bezpečnostní oddíly Obranného zpravodajství. V branné pohotovosti státu a za válečné situace pak v podstatě řídili všechno. Odpovídali za bezpečnost jak v přifrontovém pásmu, tak i v republice. Do konce roku 1945 tak bylo Obranné zpravodajství nadřízeno všem bezpečnostním složkám – armádním i policejním.
Pernes: Obranné zpravodajství bylo založeno na základě rozkazu Ludvíka Svobody, který ho vydal na základě rozkazu sovětského generála Mechlise. Londýnská vláda, která byla hlavou zahraniční odbojové akce, to pouze vzala na vědomí, nic proti tomu nemohla dělat.
A jakou roli tam měl Reicin? Hanzlík: Reicin byl šéfem Obranného zpravodajství. Nejdřív šéfoval oddělení u sboru, jeho zástupcem byl Karel Vaš, známý z procesu s Píkou. V dubnu 1945 se Reicin stal šéfem Hlavní správy Obranného zpravodajství a Vaš se stal šéfem oddělení sboru. Velice příznačné je povyšování Reicina: v březnu nadporučík, v dubnu kapitán, v květnu štábní kapitán, v červnu major, v srpnu podplukovník a potom za rok plukovník. To byla obrovská kariéra. Jinak Reicin byl jednoznačně, a Karel Vaš to sám říkal, agentem NKVD.
Co Obranné zpravodajství dělalo po válce? Bílek: Nejdůležitější bylo, že v podstatě rozhodovalo, kdo bude přijat do armády. Takže dělalo ty první čistky, které ale ještě nebyly tak vyhraněné jako v roce 1948.
Ovšem třeba generál Ingr to odnesl. Bílek: Hned na začátku… Ale vedle toho, že odstranili lidi, kteří z různých důvodů nevyhovovali komunistické straně, zároveň si zavazovali lidi, které přijali. Přitom ti měli často větší škraloupy než ti, kteří neprošli. V armádě tak vznikala vlastně další zpravodajská agentura, která už s armádním organismem de facto neměla co dělat. Byla to, dalo by se říct, soukromá komunistická agentura, která byla schopna velice rychle reagovat, zjišťovat, předávat. A v tom bylo i to největší nebezpečí.
Hovoří bývalá zaměstnankyně 5. oddělení Ministerstva národní obrany Ludmila Řičicová - Uhlířová (úryvek z dokumentu Svědectví o hrůzné noci z roku 1990, režie Tibor Podhorec): Před únorem 1948 začalo takzvané generálské sledování. Začali být sledováni naši nejlepší generálové, ať už z Východu, Západu, Afriky nebo domácího odboje. Byl to generál Píka, generál Hasal, Janoušek, Kuttelwascher, Kudláček, Liška, Přikryl, Paleček a další a další. Prakticky výkvět naší armády, který měl být zlikvidován. Sledováni byli prostřednictvím různých informátorů. Byli sledováni od rána do večera, ve službě i v soukromí. Byla jim kontrolována pošta, speciálně panu generálu Píkovi. Byly jim namontovány odposlouchávací přístroje pod stoly jejich kanceláří, opět speciálně u pana generála Píky. Ostatně u Píky se kontrolovaly telefonní hovory už na ústředně, takže než se přepojily, natáčely se na magnetofon. Kontrolovaly se dokonce i seznamy z letiště, aby bylo zřejmé, kdo do Československa přilétá a kdo odlétá. Ve spolupráci s ministerstvem vnitra se to pak převádělo na sledování, s kým tito lidé přicházeli do styku, ať už to byli cizinci, naši vyslanci nebo naši atašé. Reicin prostě v každém viděl špiona nebo spolupracovníka s anglickou nebo americkou zpravodajskou službou.
Hanzlík: Obranné zpravodajství pracovalo podle směrnic, které zpracoval Reicin, které byly tajné a které nikdo neviděl. Takže co nařídil, to zkrátka platilo. Důležité ale je, že Obranné zpravodajství mělo rozhodující podíl na ovládnutí ministerstva vnitra komunistickou stranou. Pokud se podíváme na Košický vládní program, není v něm o ministerstvu vnitra ani slovo. Asi 18. dubna rozhodla vláda, kde měli komunisté převahu, že starý bezpečnostní sbor bude zrušen a nahrazen novým – Sborem národní bezpečnosti a tak dále. Ale kde měli brát velitele? Ti šli z armády, buď to byli záložní důstojníci nebo aktivní důstojníci prověřovaní Obranným zpravodajstvím. Další věc je, že Obranné zpravodajství mělo obrovský zdroj kompromitujících materiálů, protože mu sovětské zpravodajské služby předávaly veškeré dokumenty, které kde v zahraničí získaly. V Rakousku to byly seznamy spolupracovníků Siecherheinstdienstu z celého Slovenska, v Plavně v roce 1946 to zase byli všichni vojáci, kteří prošli výslechy na gestapu. A v létě 1945 získali část archivu Hlavního říšského bezpečnostního úřadu. Takže Obranné zpravodajství fakticky nedělalo jen očistu armády, ale všech složek a státních institucí, které byly důležité pro obranu státu, a to byly všechny. Nadto Obranné zpravodajství dělalo takzvanou zpravodajskou ochranu znárodněného průmyslu. Tam byla oficiální část, nějaký ten bezpečnostní referent, a pak část neoficiální. Takže OBZ mělo agenturní sítě všude – v armádě, v politických stranách i ve státních institucích.
Pernes: Obranné zpravodajství ovládlo také Pražský hrad. Dosadili své lidi do Hradní stráže, snažili se je dostat do vojenské kanceláře prezidenta republiky. Je zajímavé, že tam začal svou kariéru Martin Dzúr, pozdější Husákův ministr národní obrany (Dzúr byl původně jedním z antikomunistů v Buzuluku). Na Hradě ovládli i telefonní ústřednu, takže kdyby bylo potřeba, mohli Beneše naprosto izolovat a nezbylo by mu nic jiného než promlouvat k davům z okna Pražského hradu.
Bílek: Reicin sehrál velice významnou úlohu v únoru 1948. Reicin totiž spolu s Jaroslavem Procházkou de facto řídil armádu. Svoboda tak jako ministr obrany neměl ponětí, co se děje, normálně ho od armády odstřihli. Procházka úkoloval osvětové důstojníky a přes Reicina šly všechny rozkazy do
armády. Takže kdyby chtěl Beneš jako vrchní velitel armády vydat rozkaz, nikam by se to nedostalo. Reicin s Procházkou tedy v podstatě zaručili i to, že armáda v únoru nemohla vystoupit na podporu demokratických sil. Dokonce měli připravené jednotky, takže kdyby náhodou došlo k nějakému zmatku, mohli je nasadit. Měli rovněž spočítáno, které řidiče tanků vyměnit, bylo to až absurdní.
Hovoří bývalý policista Ondrej Hiadlovský: Kontrolovali jsme vlaky, co šly od Karlových Varů, aby někdo neutíkal s nějakými věcmi, tenkrát byli ti zlatokopové, co chodili krást do pohraničí. Jendou tam byl tam nějaký chlápek, vidím, že je nějaký nepokojný a že má velkou bandasku. Tak říkám, co to má, a on, že tam má jídlo. Opravdu tam měl knedlík, ale já jsem to vzal, ono to zachrastilo, tak jsme ho sebrali. Měl tam zlato, zjistilo se, že vykradl zlatnictví v Mariánských Lázních a v Karlových Varech. Byly tam krásné zlaté hodinky, to se nevidí. To všechno se tehdy vozilo na Fond národní obnovy do Dejvic, to bylo 5. oddělení, kterému velel Reicin. Mým velitelem byl taky. Jednou jsem přijel do Prahy, jdu chodbou a proti mně Reicin. Tak jsem mu tak ledabyle zasalutoval a on říká: "Kapitáne, neumíš lepší zdravit?" Já říkám: "Tebe ne!" A vidím: "Prokristapána, ty hodinky jsem před 14 dny zabavil a ty už je máš na ruce?" A už bylo zle. Tak jsem potom radši z armády odešel, protože mi kluci říkali, ten jde po tobě.
Jak to bylo s Bedřichem Reicinem a jeho "slavnou" érou po roce 1948? Hanzlík: Perzekuce se připravovali už od roku 1946. Byly vytvořeny seznamy všech důstojníků až do hodnosti štábního kapitána s vyznačením – člen KSČ, je pro KSČ, není pro KSČ. A stejné to bylo na ministerstvu vnitra. Reicin měl také připravený seznam 16 generálů, které chtěl okamžitě zatknout. Ale to mu svým způsobem překazil Ludvík Svoboda. Ten šel s Karlem Klapálkem okamžitě za Benešem, aby mu řekli, že připravují tyto věci. Benešovi se pak po jednání s Gottwaldem podařilo alespoň zabránit zatčení těch lidí, nikoli však jejich vyhození z armády. Fakticky tím umožnili odchod řady z nich do zahraničí. Čistky začaly bezprostředně po roku 1948. Na zasedání armádního Poradního sboru byly seznamy stovky lidí. Celkem bylo po únoru 1948 armádu vyhozeno kolem 2.300 důstojníků, rotmistrů bylo také mnoho. Pak ale nastala doba horší. Na podzim roku 1948 se stal Reicin z iniciativy Rudolfa Slánského náměstkem ministra národní obrany Ludvíka Svobody pro kádrovou práci, dostal hodnost brigádního generála. A potom začaly akce D – zatýkání důstojníků propuštěných do civilu podle zákona č. 231 na ochranu republiky. (Jak se později ukázalo, 90 % z nich se ničeho nedopustilo.) Byli zavírání v pověstném nuceném táboře na Mírově a mnozí to zaplatili svým životem, protože tam byli posíláni s podlomeným zdravím.
A byli vyslýchání také v pověstném domečku… Hanzlík: Samozřejmě, to byla další věc. Byla akce D, to bylo ještě něco jiného, a mezi tím fungoval domeček. První velký proces pak byl s generálem Píkou, který byl na základě podvrženého dokumentu odsouzen k trestu smrti.
Hovoří bývalá zaměstnankyně 5. oddělení Ministerstva národní obrany Ludmila Řičicová - Uhlířová (úryvek z dokumentu Svědectví o hrůzné noci z roku 1990, režie Tibor Podhorec): Práce zintenzivnila a zaměřila se na konkrétní osoby. První osobou, na které měl Reicin veliký zájem, byl generál Janoušek. Byla spáchána provokace na generála Janouška, který nechtěl odejít za hranice, a tak skončil v kriminále. Další veličina byl generál Píka. Píka byl velmi populární, byl znám jako člověk vysoce charakterní, lidský, chytrý, to Reicin nemohl potřebovat. A také nemohl potřebovat, že znal všechno ze Sovětského svazu. Takže došlo k převozu pana generála do konspirační vily v Dělostřelecké ulici č. 11. První rozmluva byla celkem krátká, řekla bych informační. Potom došlo k dalším dvěma rozmluvám, kde už byly předestřeny ty nejdůležitější věci – speciálně Píkův styk s belgickým vojenským atašé. To měl ale Píka v rámci služební náplně a vždy na 2. oddělení podával zprávu, že belgické velvyslanectví navštívil. Ovšem pak na něj vytáhli ten nejhorší falzifikát, a to byla spolupráce s britskou tajnou službou, se zpravodajcem Davidsonem, hlášení z Londýna. Po prvním přečtení na to pan generál velice ostře a prudce zareagoval a začal se bránit, že to není pravda, že nemá právo, aby ho někdo nazýval agentem anglické nebo americké špionážní služby, že vždy pracoval tak, jak to potřebovala a zasluhovala československá armáda a že si rozhodně nepřeje, aby mu bylo něco takového vytýkáno. Dokonce u toho povstal, podíval se na Reicina a říkal: "To není pravda." Reicin se chvilku zalekl a zpozorněl a generál Píka pokračoval: "Já jsem agentem cizí zpravodajské mocnosti nebyl, ale zato o vás, pane podplukovníku, vím, že jste byl a jste agentem Kominterny." Nastala pauza, zřejmě velké překvapení, a rozhovor skončil. Pak se jelo do Kapucínské ulice, kde Reicin písemnosti osobně předal tehdejšímu prokurátorovi Karlu Vašovi s tím, že je to slabé, že to snad nevypadá ani na 15 let. Vaš na to odpověděl: "Bedřichu, řekni, kolik potřebuješ? Patnáct let nebo provaz."
Dá se spočítat, za kolik životů nesl Recin s tou svou organizací odpovědnost? Hanzlík: Dalo by se to rozdělit do několika oblastí. Docházelo k utajeným úmrtím nebo k likvidaci osob. Například byl zatčen jeden člověk, který se měl pokusit o atentát na Svobodu a Reicina. Reicin si ho vyžádal na vyšetřování a on na Generálním štábu vyskočil z okna, spáchal sebevraždu. Takových nevysvětlených sebevražd bylo mnoho. A byly nařízené i fyzické likvidace. Ale skutečné ztráty představovaly nezákonné procesy. Například major Nechanský, major Šatana, generál Píka. Podle mého názoru to byly určitě desítky osob.
Jak se Reicin choval při výsleších? Zúčastňoval se jich? Nebo dával jen instrukce? Pernes: Reicin se zúčastňoval výslechů a byl neobyčejně brutální. Ale neobyčejně hrubý a arogantní byl i vůči svým spolupracovníkům. Zaznívají úvahy o tom, jestli to opravdu nebyl založením skrytý sadista, protože jemu skutečně dělalo potěšení lidi trápit. Byl také trochu paranoidní. Svědčí o tom i to, že nechal celé ministerstvo národní obrany odposlouchávat včetně svých nadřízených, tedy včetně ministra Ludvíka Svobody.
Poslyšte, a to mu to nemohl někdo zarazit? Nemyslím teď Svobodu, ale někoho z těch komunistů? Bílek: Armádu Svoboda neřídil. Zůstával ministrem titulárně, ale armádu ve skutečnosti řídili Reicin s Procházkou. Oni se nesnášeli vzájemně už od Buzuluku. Udávali na sebe, sbírali na sebe materiály, ale
na druhou stranu se potřebovali a podporovali. V roce 1949 byl vytvořen užší poradní sbor ministra, v podstatě pár vyvolených. Když to sledujete, za celou dobu užšího poradního sboru předložili 90 % materiálů Reicin s Procházkou, kdy si vzájemně hráli do karet. Svoboda předložil za celou tu dobu dva materiály – návrh státního rozpočtu a žádost o zdravotní dovolenou. Navíc Reicin měl přístup kamkoli, mohl za Gottwaldem, velice dobře se znal se Slánským, v podstatě byl nekontrolovatelný. Navíc dělal to, co si mnozí netroufali dělat otevřeně, dělal Reicin skrytě. A ještě měl podporu sovětských poradců. Takže on byl prostě persona VIP na druhou. Nikdo s ním nemohl nic udělat, protože on dělal to, co se od něj čekalo. Dělal dokonce i víc, protože věděl, že si může všechno dovolit.
Čili on byl vlastně šedá eminence toho vraždění tady, když se to tak vezme. Hanzlík: Byla tady řeč o odposleších. Od roku 1946 odposlouchávali všechny soukromé a služební telefonní hovory na Generálním štábu včetně Svobody. Když se pak Reicin stal náměstkem, existovala utajená síť Černín mezi ministerstvy, což osobně povoloval Reicin. Takže poslouchali všechny včetně Gottwalda a prezidenta Beneše. Reicin měl díky tomu všechny informace. Nadto ty agenturní sítě byly dělány tak chytře, že informace se scházely u Reicina, ale pod ním to na žádné úrovni nemohli konfrontovat a porovnávat. Uvedl bych příklad: V listopadu 1947 se konala tajná schůzka, byli tam Gottwald, Zápotocký, Fierlinger a Nosek. Druhý den měl Reicin v deníku zpráv pro předsedu vlády Gottwalda obsah toho jednání – kde jednali, o čem a tak dále. Reicin si tedy musel být vědom svého postavení, protože kdyby toto udělal jakýkoliv jiný podřízený předsedovi vlády, musel by okamžitě ve funkci skončit.
Hovoří manželka generála Františka Peřiny Anna Peřinová – Klimešová: Manžel měl nějakou schůzku s generálem Vicherkem v Praze, takže letěl z Malacek do Prahy. Na schodech ministerstva obrany se srazil s Reicinem. Tenkrát už byl Reicin generál. Reicin se na něho podíval a říká: "Jak to, že nosíš uniformu a anglická křidýlka?" Manžel samozřejmě hned řekl: "Proč bych nenosil křidýlka? Tys mi je nedal." Reicin se strašně rozčilil a řekl: "Co mi tykáš?" Manžel mu ale odpověděl: "Důstojníci si mají vykat, pane, ne si tykat, a když jsi mi tykal, tak já ti tykám taky." Reicin byl hrozně vzteklý a řekl: "Na tebe si ještě posvítím" a odešel do budovy. Manžel pak přiletěl domů, zastavil se v Olomouci a druhý den letěl do Malacek. Když tam přiletěl, už tam byl dálnopis, že je postaven mimo službu, na dovolenou s čekáním, nebo jak se to jmenovalo.
Kdo s čím zachází, tím také schází. To se stalo i u Reicina. On poslal plno lidí na smrt a jeho konec byl stejný. Jak k tomu vůbec došlo? Popravili ho za to, že to byl zlý padouch, který vraždí nevinné důstojníky? Nebo za co ho popravili? Pernes: Reicin byl nesmírně ctižádostivý. Jemu nestačilo, že se stal náměstkem ministra obrany, a dělal si zuby přímo na post ministra. V archivu jsou dochovány udavačské dopisy, které Reicin společně s Procházkou psal Gottwaldovi a ve kterých kydali hnůj na Ludvíka Svobodu. Už jim nestačilo, že podepisoval všechno, co připravili. Ostatně i Sověti vyjádřili nespokojenost s tím, co dělá Ludvík Svoboda ve funkci ministra, a požadovali jeho odvolání. Gottwald vyhověl, avšak k velkému překvapení nejmenoval ministrem Reicina, nýbrž svého zetě Alexeje Čepičku, do té doby ministra spravedlnosti. Čepička byl ovšem jiný typ člověka než Svoboda, ten se
od Reicina nenechal manipulovat a začal se tomu bránit. Takže odňal Reicinovi některé kompetence a tím omezil jeho manévrovací prostor. Shodou okolností to bylo v době doby, kdy se začala prosazovat Stalinova teze o hledání nepřítele ve vnitřních řadách. Tehdy se přišlo na to, že Reicin měl kontakty s brněnským tajemníkem Ottou Šlingem, který byl obviněn ze špionáže. Každý člověk nebo každý důstojník, který přišel se Šlingem do kontaktu, měl přitom napsat zprávu o tom, co s ním měl společného. Reicin to neudělal, své styky se Šlingem bagatelizoval a hrál do bezvýznamnosti. Ukázalo se však, že to tak není, a Reicin se stal podezřelým a byl zatčen.
Hanzlík: Když byl ministrem Svoboda a Reicin mu dával něco ke schválení, Svoboda říkal, předložte mi k tomu další doklady. A Reicin mu řekl, ví o tom soudruh Slánský a je to projednáno se soudruhem Gottwaldem. Svoboda vzal telefon, zavolal Gottwaldovi, ten řekl, ano, já o tom vím, a víckrát už se Svoboda neptal. Když stejně přišel za Čepičkou a předkládal mu návrhy na povýšení, Čepička řekl, doložte mi jejich osobní spisy a tak dále. Reicin řekl ne, to je projednáno se soudruhem Gottwaldem, Slánský o tom ví, ale Čepička řekl, já chci ty spisy. Ale Reicin mu je nedal. Takže jak chodily návrhy na povýšení a na jmenování do funkcí, Čepička to skládal na hromadu. Byla neobsazena místa, problémy s financováním a já nevím s čím ještě, až Reicina donutil nosit i ty ostatní věci. Také když přišel Čepička, věděl, že se všechno odposlouchává. Takže když chtěl něco vyřídit, netelefonoval, ale nechal lidi běhat z kanceláří do kanceláří, aby vyřídili to, co potřebovali, a aby Reicin nevěděl, co se děje.
Pernes: Pikantní na tom je, že Čepička zrušil odposlech, ale jen u své osoby.
Bedřich Reicin byl nakonec v roce 1952 popraven na základě procesu se spikleneckým centrem, kde se ke všemu přiznal. Já bych měl ještě poslední otázku: Byl rehabilitován? Hanzlík: Rehabilitován byl v roce 1963, ale nebylo mu vráceno členství v komunistické straně. Občansky byl tedy bezúhonný člověk, protože je tam napsáno, že byl odsouzen za něco, co ve skutečnosti neudělal, a rozsudek byl v plném rozsahu zrušen. Nicméně ve vyšetřování je napsáno, že se dopustil trestných činů (zneužití úřední moci a tak dále), ale že proti zemřelému nelze vést trestní řízení. Takže formálně je Reicin bezúhonný člověk, byl rehabilitován, rodina dostala odškodnění, ale měl být souzen za zločiny, které ve skutečnosti udělal.
(redakčně kráceno)
URL| http://www.ct24.cz/textove-prepisy/historie-cs-eu/116773-popraveny-popravci/
