Pomoc raněným z Ukrajiny

3/2014

REPORT

Pomoc raněným z Ukrajiny

Pomoc raněným z Ukrajiny

obsah HOST

Chceme-li utratit 1 korunu, někdo musel vydělat 40 korun

Rozhovor s prvním náměstkem ministra obrany Jiřím Borovcem

MY A NATO

Když kompas ukazuje směr (Ne)obyčejná alianční příručka

S celkem sedmadvaceti zraněnými na palubě přistály ve čtvrtek 27. února dva vojenské letouny, nejdříve Airbus A-319 krátce před osmou večer a jako druhá CASA C-295M po půl jedenácté v noci, na vojenském letišti Praha-Kbely.

VOJENSKÉ ŠKOLSTVÍ

IZS Tam je již čekaly sanitní vozy a pro nejtěžší případy byl připraven vojenský vrtulník W-3A Sokol, který postupně dva ze zraněných transportoval přímo do Ústřední vojenské nemocnice Praha. Fakultní nemocnice Motol, Ústřední vojenská nemocnice a Všeobecná fakultní nemocnice poté přijaly i ostatní raněné. Teprve po jejich odjezdu si mohl desetičlenný vojenský zdravotnický tým vedený plukovníkem Michalem Marečkem, který komplexně zajišťoval zdravotnickou péči o pacienty v průběhu přepravy z Ukrajiny do České republiky, a posádka letounu oddechnout. Svůj úkol splnily. Všechny pacienty dopravily do České republiky živé. Šlo o jednu z nejnáročnějších evakuačních operací v historii AČR, protože hromadný převoz takového počtu zraněných pacientů s takovým spektrem těžkých poranění – od střelných až po popáleniny – se dosud ještě neuskutečnil. „Strategickou evakuaci nikdy nepodceňujeme, máme s ní spoustu zkušeností, například z převozu těžce zraněných vojáků ze zahraničních operací nebo našich občanů z Chorvatska,“ konstatuje zástupce náčelníka generálního štábu generál Aleš Opata, který celý proces řídil. „V okamžiku, kdy AČR dostala od vlády úkol zajistit evakuaci, rozjel se ihned plánovací proces – plánování letů, vyžádání potřebných povolení, koordinace s místem, zjišťování stavu pacientů, příprava letounů, zdravotnického materiálu a dalších nezbytných věcí, tedy pro nás již standardní věci,“ popisuje generál Opata. „Oba záchranné týmy, to je to, co máme v armádě nejlepší. Jejich členové jsou vycvičení, mají potřebnou praxi a zkušenosti, s posádkou letounu jsou sehraní,“ dodává generál Opata. Po přistání letounů v Kyjevě se postupně rozběhl kolotoč příjmu raněných. Na plochu najížděly sanitky, lékaři kontrolovali aktuální stav pacientů, přebírali si je od místních zdravotníků, roztřiďovali je a postupně umísťovali do letounů „Jsou to všechno těžká zranění, převážně střelná poranění hlavy, průstřely plic a střelná zranění břicha, vážná zranění končetin, otevřené komplikované fraktury... Pacientům jsme museli na místě zavést infuze, nasadit antibiotika, tišící prostředky a připravit je pro letecký transport. Zranění mnohých z nich si vyžádají dlouhodobé léčení a další operační zákroky,“ konstatoval vojenský chirurg plukovník Michal Mareček, který je náčelníkem Centra letecké záchranné služby Armády České republiky v Plzni-Líních, a doplnil: „Na místě jsme se v zásadě potýkali jen s běžnými problémy organizačního charakteru při návozu pacientů, ale nebylo to nic, s čím bychom s ohledem na situaci na Ukrajině nepočítali.“ Samotný transport pak již proběhl zcela bez komplikací. „Armáda má k tomu perfektně vybavené letouny a secvičený a zkušený tým,“ podotkl plukovník Mareček. Nicméně rozsahem počtu přepravovaných těžce zraněných osob to byl úkol zcela unikátní. Poprvé také byla do ostré akce nasazena CASA s plnou zástavbou pro převoz pacientů včetně lůžka intenzivní péče, takzvaného PTU – Patient Transport Unit (více informací přineseme v následujícím čísle časopisu A report). „ Desetičlenný vojenský zdravotnický tým se skládal z pěti vojenských lékařů (chirurg, anesteziologové, traumatolog) a pěti příslušníků středního zdravotnického personálu. „ Letouny CASA a Airbus byly upraveny pro zdravotnickou evakuaci osob, což umožňuje modulární konstrukce jejich interiéru. „ Letoun CASA letěl poprvé v plné konfiguraci. Na jeho palubě byla jedna jednotka PTU, což je forma jednotky intenzivní péče, a dalších 12 lůžek. „ Letoun Airbus byl vybaven dvěma jednotkami PTU upravenými pro těžce zraněné pacienty a dalšími dvěma speciálními lůžky. Připravil: pplk. Jan Šulc

6 32

Projekt Armáda dává naději pokračuje Vojenské rozhledy jsou na webu

11 21

Blackout!

12

VZDUŠNÉ SÍLY AČR MISE

2

„Efgéčko“ skenovalo Česko

14

Léčebné postupy jsou stejné

16

VĚDA A VÝZKUM

Nemáme se za co stydět aneb Co víme o reorganizaci resortu obrany 2013

VOJENSKÉ ZDRAVOTNICTVÍ Další progres v léčbě

VÝCVIK

Poslední šance na přežití Strakoničtí protiletadlovci mají dobře našlápnuto Bezpečnosti není nikdy dost

TECHNIKA A VÝZBROJ

Osvědčený obrněnec v novém JMR/FVL – Valor a „ti druzí“ CL-601 Challenger Protiúderový komplet

ZAHRANIČNÍ SPOLUPRÁCE Kvóta čtyři

HISTORIE

18

22

23 34 36

24 27 43 45

30

Hrdinové obou válek Ti, co nesložili zbraně

38 40

Úhel pohledu vrchního praporčíka Bezpečné připojení k internetu Interní komunikační portál Nové exponáty ve sbírkách VHÚ

8 37 47 48

S prvním náměstkem ministra obrany Jiřím Borovcem jsme hovořili nejen o jeho službě v armádě, ale především o tom, jaké změny připravuje v ekonomické oblasti resortu

host spočívala v tom, že jsem měl doma ženu a malé dítě. Navíc ta mise byla na celý rok, a to do válečné zóny. Chtěl jsem vyjet, ale rodina byla opačného názoru. Vzpomínám si, že jsme to řešili celou noc a nad ránem manželka ustoupila a řekla, tak si tedy jeď.

Jiří Borovec byl před nedávnem ustanoven do funkce prvního náměstka ministra obrany. Za sebou má mnohaleté působení nejen v armádě, ale také v byznysu. Mimo jiné působil jako generální ředitel podniků ABB Service Česká republika a Škoda Jaderné strojírenství, a. s. Pracoval jako místopředseda představenstva a ředitel divize elektráren ČEZ, a. s. Čtyři roky vedl státní podnik Čepro, a. s. Přestože jsme mu nedopřáli standardních sto dnů hájení, nic během našeho rozhovoru nenaznačovalo, že by nebyl do problematiky resortu zasvěcen.

Chceme-li utratit 1 korunu, někdo musel vydělat 40 korun Co vás před více než třiceti lety vůbec přivedlo do armády?

Původně jsem se chtěl stát lékařem, nepodařilo se mi ale dostat na lékařskou fakultu. Můj otec byl voják. Když jsem zvažoval, co dál, doporučil mi právě Vojenskou akademii v Brně. Argumentoval tím, že mám hodně široké zájmy, a ty bych tam mohl uplatnit. Zajímal jsem se tehdy nejen o biologii, ale třeba i o elektroniku, stavěl jsem si Hi-fi soupravy. A tak jsem se vydal na Vojenskou akademii do Brna. V té době každého mladého kluka zajímaly počítače, ale tento obor už byl obsazený. Přesto jsem objevil jednu velmi zajímavou

2

specializaci, jednalo se o optoelektroniku a lasery. A právě optoelektronika mě zaujala a na ni jsem se také ve druhé vlně přijímacích řízení dostal.

Někde jste se zmínil, že jako kluk jste toužil být pilotem, navíc největším vaším koníčkem je létání na sportovních letadlech. Nelitujete toho, že jste se nevydal právě touto cestou?

To není o tom, že bych litoval. Když se ohlédnu úplně na začátek, tak jsem vždycky chtěl být jen a pouze pilotem. V páté třídě jsem ale začal nosit brýle, a tím se pro mne tato profese

stala nedostupná. Po revoluci se naštěstí poněkud změkčila pravidla pro sportovní létání. Takže jsem mohl začít létat na malých sportovních letadlech. Tím jsem si splnil svůj dětský sen, dívat se na tu naši krásnou zemičku shora.

Jedním z nejtěžších rozhodnutí vašeho života asi bylo to, zda v roce 1993 přijmete roli pozorovatele OSN na území bývalé Jugoslávie. V čem to pro vás bylo tak těžké?

Nemyslím si, že by to bylo jedno z úplně nejtěžších rozhodování mého života. Obtížnost

Co všechno vám tato mise dala, byla spojena s velkým poznáním?

Samozřejmě, především vidíte svět ze zcela jiné strany. Máte také možnost si vyzkoušet odolnost proti stresu a zjistíte spoustu věcí o sobě. Dozvíte se, zda se v některých krizových situacích sesypete, anebo naopak zůstáváte klidný. Mne obohatilo i to, že jsem měl možnost sestavit si jakýsi žebříček profesionality různých národů. A právě to mi pomohlo i v dalším životě. Tehdy jsem získal určitý obdiv k seveřanům. Kdykoliv jsem se na Balkáně setkal s vojáky ze Skandinávie, vždy zachovávali klid, byli perfektně vytrénovaní a přesně plnili své úkoly. Když jsem jel na patrolu se Švédem, Finem či Norem, byl jsem naprosto klidný.

Ty zážitky na Balkáně v roce 1993 byly asi dost otřesné...

Nepoužil bych slovo „otřesné“. Prostě to byla doba, kdy se tam bojovalo. Byl jsem voják, takže jsem se občas nevyhnul pohledu na některé nepěkné věci.

Rád prý dáváte věci do pořádku a vaší oblíbenou osobností je Winston Churchill. Co vás zaujalo právě na něm? Je vám blízký tím, že i on byl vlastně za války podle současných měřítek jakýmsi krizovým manažerem?

Winston Churchill je určitě jedním z lidí, ke kterým vzhlížím. Zdaleka ale není jediný. Takovýchto vzorů mám více a jsou mezi nimi i lidé, kteří ještě žijí. Winston Churchill mne zaujal především svou lidskostí. Jen svou řečí, svým hlasem dokázal neuvěřitelným způsobem motivovat lidi. Pokaždé, když bylo potřeba, uměl národ povzbudit. A nakonec válku vyhrál. Souhlasím s ním, že nejdůležitější lidská vlastnost je odvaha. Studoval jsem jeho leadership styl. Rozhodně nebyl nějak nabubřelý, dokázal si vážit obyčejného člověka. Obětoval mnoho pro svou zemi. A hlavně – hrál fér.

manažera. Není rozdíl dělat něco podobného tady a v komerční sféře?

Nemyslím, že bych měl hrát roli krizového manažera.

V každém případě se ale budete snažit hledat další úspory, peníze.

To ano, ale resort není v krizi. Funguje. Asi ne optimálně a existuje prostor pro zlepšení, ale v krizi rozhodně není. Je podinvestovaný a někteří lidé jsou frustrovaní. Avšak není to o krizovém managementu. Je to o normálním managementu, ale dělaném důsledně. Nicméně, jsem v resortu příliš krátce na to, abych mohl vynášet nějaké dalekosáhlé a hlubokomyslné soudy.

A ten rozdíl mezi komerční a státní správou...

První moje dojmy jsou, že v komerční sféře není tolik papírů. Nejste tam také tolik svázáni různými zákony a normami. Když zde navrhnu, že bychom mohli dělat to či ono, někteří lidé mi ihned odpoví, že to neumožňuje nějaký zákon. U některých jednotlivců jsem se setkal s tím, že se příliš soustřeďují na to, aby mi vysvětlili, proč to nejde. Kdyby tutéž energii, kterou věnují vysvětlování, proč to nejde, raději věnovali hledání způsobu, jak to půjde, asi bychom dnes byli dál. Nechci ale generalizovat. Jak už jsem řekl, jsem tu příliš krátce. V byznysu také lidé mnohem více přemýšlí „v penězích“. Pokud přicházejí s nějakým nápadem, návrhem, mnohem více mají podchycenou ekonomickou stránku. Vědí, kolik asi to bude stát, a vědí, zda to mají v rozpočtu. Dal jsem si takový malý závazek, že se pokusím myšlení „v penězích“ trochu víc do lidí v resortu dostat.

Před nedávnem došlo ke zrušení prodeje karlínských kasáren. Obecně asi platí, že pokud by se prodávaly nemovitosti, které resort nepotřebuje, standardním komerčním způsobem, nejspíš by se za ně

dalo utržit více peněz. Tento prodej je ale vázán dosti striktními pravidly. Myslíte si, že se s tím dá do budoucna něco dělat?

Samozřejmě, že ano. Nechci se teď zabývat prodejem karlínských kasáren, protože to je velmi specifický případ. A to jak svou velikostí, tak i způsobem, jakým probíhal. Určitě bychom ale chtěli, pokud se týče prodávaného majetku, podstatně rozšířit informovanost potenciálních zájemců. A to se týká nejen nemovitého, ale i movitého majetku. Chceme, aby se co nejširší okruh lidí dozvěděl o tom, že daný majetek je na prodej, a musíme na to najít ty správné informační cesty. Uvedu případ z Čepra. Kdysi jsme měli starý dům a chtěli jsme ho prodat. Inzerát jsme ale vyvěsili jen na naše webové stránky. Tehdy jsem kolegům říkal, vy si opravdu myslíte, že když si chce někdo koupit dům, hledá ho na webových stránkách petrolejářské společnosti? Musíme udělat všechno pro to, aby se nabídka setkala s dostatečně širokou poptávkou. To je první věc. Dále - od určité cenové hladiny budeme chtít ještě další cenový znalecký posudek. Jde o to, aby se posudky co nejvíce blížily realitě. Můžeme si položit otázku, jak je vůbec možné, že máme znalecký posudek na cenu „x“ a za ni se pak nemovitost neprodá. Tak se udělá druhé kolo na cenu „x minus něco“ a za ni se to také neprodá. A tak jdeme dál. A my máme dnes nemovitosti, které prodáváme v desátém, ale třeba i ve dvanáctém kole, a navrhovaná cena je někde na třiceti procentech původního znaleckého posudku. Takže něco je špatně. Třetí věcí je, že chceme více propracovat smlouvy, které máme na prodej nemovitostí, aby resort byl stoprocentně krytý proti všem rizikům a aby s námi potenciální kupec nemohl „cvičit“ třeba v etapě po podepsání smlouvy. Aby zpětně nemohl zpochybňovat stav dané nemovitosti atd. Podepsané smlouvy také vyvěsíme na internet. Pokud to řeknu úplně laicky, tak občan bude moci sledovat proces v celé jeho délce. To znamená, že na našich webových stránkách se objeví

Za velice důležité považujete umění obklopit se týmem schopných a kvalifikovaných spolupracovníků. Daří se vám tuto zásadu naplnit i v resortu obrany?

To zatím nedokážu říci. Jsem tady čtrnáct dní. Před nedávnem se mne ptal nějaký novinář, čím to bylo, že se Čepru pod mým vedením ty čtyři roky tak dařilo. Když jsem nad tím přemýšlel, došel jsem jen s malou nadsázkou k závěru, že padesáti procent toho úspěchu se podařilo dosáhnout v prvních třech měsících. A to právě při tvorbě týmu. Když si kolem sebe vyberete dobré lidi, je to nejlepší záruka, že se vám bude dařit. Musíte je ale také dokázat tím správným způsobem vyburcovat, aby si na řešení problémů udělali čas a dali tomu tu správnou energii. Pak se úspěch určitě dostaví. Věřím tomu, že se mi i zde rodí tým, který bude věci posouvat čestně a slušně tím správným směrem.

Budete na Ministerstvu obrany zřejmě tak trochu plnit roli jakéhosi krizového

3

host nabídka, tu pak doplní její popis, odhad a návrh smlouvy. Pak se tato nabídka vysoutěží, a my uvedeme, za jakou cenu. Potom se tam objeví podepsaná smlouva, a to se všemi schvalovacími procesy, včetně vyjádření Ministerstva financí. I tato definitivně dokončená smlouva se objeví na internetu, aby všichni věděli, že se to s prominutím někde nezašmodrchalo. Pokud totiž neděláte nic špatného, nemusíte k tomu přijímat žádná krycí opatření.

Při nástupu do funkce jste zmínil, že jedním z vašich hlavních úkolů je odstranění duplicit mezi ministerstvem a Generálním štábem. O něco podobného usilovalo již několik reorganizací. Navíc při té poslední – v loňském roce – byla například vedle ministerské personální agentury vytvořena i obdobná agentura na Generálním štábu se zdůvodněním, že i jeho náčelník by měl mít k dispozici svůj personální orgán. Myslíte si, že právě vy budete v tomto směru úspěšný?

Pružná a subtilní. Mělo by být vnitřním dodavatelem služeb pro zákazníka, kterým je armáda. Ta prošla za poslední léta mnoha různými reformami i pseudoreformami. Za tu dobu dostala nafackováno relativně hodně a měla by se dnes stabilizovat. Na resort bychom se měli zaměřit i z hlediska obslužnosti. Mnozí mne za to nebudou mít asi rádi, ale když se podíváte na některé složky na ministerstvu, tak vás napadne otázka, zda musí být opravdu tak velké a zda by nemohly pracovat svižněji a levněji. Často generujeme jen papíry bez přidané hodnoty. Včera jsem dostal na stůl informační zprávu se čtrnáctistránkovou přílohou, která – řádně opřipomínkovaná – říkala, že by na jedné poradě měl být zrušen bod číslo tři. Málem jsem omdlel. V byznysu byste zvedli

Za svou silnou stránku považujete schopnost komunikovat s lidmi. Lidé dělající reformy v resortu před vámi ale tvrdili, že každý jedinec obhajuje svou funkci, byť by byla sebezbytečnější. Prostě si nikdo nepodřízne větev pod sebou. Nemáte obavy, že by vás něco podobného mohlo zahltit?

Zmínil jste, že v letošním roce vám nezbývá než chytat kočku za ocas. Kdy tedy předpokládáte, že by tato reorganizace mohla být připravena a realizována?

Nenazývejme to reorganizací. Reorganizace, to jsou často jen škatulata, škatulata… Nám jde o zlepšení systému. V letošním roce projdeme rozumným, poctivým, inteligentním mapováním situace. Je totiž hloupé měnit něco, co neznáte. Člověk musí nejdříve systém dobře poznat, aby zjistil jeho rezervy. Nechceme tedy dělat ukvapené změny, ani změny pro změny. Neporozuměl jsem například, proč v minulosti došlo k vyčlenění agentur. Považuji to za švindl s čísly, který ale ke skutečné efektivitě příliš nepřispěl. My dnes asi jako ministerstvo vykazujeme nižší počet zaměstnanců, ale ten zbytek, který pro nás dělá, je vykazován jako podvěsy. To je podle

4

Ano. Pokud bych použil byznysovou teorii, tak Ministerstvo obrany je organizace, která má dlouhý byznys cyklus. Když si kupujete obrněný transportér, neděláte to na rok či na tři, ale třeba na čtyřicet let. To znamená, že čím delší dosah plánování bude, tím optimálněji budeme moci potom dělat roční plány.

Ne, už jsem se s tím setkal. V minulosti jsem pracoval ve čtyřech firmách, z toho tři jsme úspěšně restrukturalizovali. Vždy se vám samozřejmě lidé budou snažit vysvětlit, jak jsou strašně potřební, jak je jejich útvar nezbytný, jak to nemohou

Nebudu se vyjadřovat k tomu, zda máme mít dvě personální agentury. Principiálně to asi není úplně dobře. My bychom se měli podívat na resort jako na celek. Letos bychom si ho měli dobře „vyfotografovat“ a nastudovat. Optimalizovat ho můžeme až v dalších letech. Teď jsme v období, kdy se snažíme tak trochu chytat kočku za ocas a zastavit některé věci, které v minulosti nebyly udělány úplně dobře. Například již zmiňovaný prodej karlínských kasáren. Teď jsme v některých oblastech ve fázi zabrzdění čehosi, co není ideální. Až se nám toto podaří, můžeme přejít do fáze, kdy začneme budovat budoucnost na trochu jiné platformě. Můj názor je, a teď mluvím jako voják, že ministerstvo, a to včetně Generálního štábu, by mělo být jakási obslužná organizace pro armádu. telefon, zavolali: Franto, na poradě trojka nebude, nejsme připraveni, a bylo by to. Patnáct vteřin. Jedno z důležitých manažerských pravidel spočívá v tom, že řídit méně znamená řídit lépe. Každý složitý systém sám o sobě generuje chyby, omyly, vznikají v něm nejrůznější fámy, je drahý. Pokud máte v systému tři prvky, jsou mezi nimi tři vazby. Když ale přidáte další prvek, tak už je těch vazeb šest. A to již může generovat zpoždění, prodražení a konec konců i omyly. Vyžaduje to řadu dokumentů, objasňování nejrůznějších záležitostí, roste alibismus. Vždycky je dobré, když řídící struktura je relativně štíhlá.

V loňském roce byl po mnoha letech znovu obnoven střednědobý plán. Považujete to za cestu, jak zlepšit hospodaření resortu?

mne jen kamufláž, která systém nezlepšuje ani nezlevňuje.

dělat s menšími prostředky či s menším počtem lidí. Je až úsměvné, jak naprosto stejné „argumenty“ vám říkají lidé zde i v byznysu. Na druhé straně existuje něco, čemu říkáme zdravý selský rozum. Organizační struktura jakékoliv jednotky není raketová věda, není to nic tak složitého, aby vás to muselo zahltit. A když se v tom zorientujete, dokážete záhy odlišit zrno od plev. Takže se toho opravdu neobávám.

Kde podle vás při pohledu zvenku jsou v resortu největší rezervy, je to právě v těch organizačních strukturách?

Je to od všeho trochu. Ne nedarmo se říká, že halíře dělají talíře. Nechceme být managementem, který bude šetřit na toaletním papíru. Člověk se má ze všeho nejdříve soustředit na velké položky a teprve postupně přecházet na ty menší. Když uděláte tříprocentní úsporu ze sta milionů, tak jsou to tři miliony. Když uděláte tříprocentní úsporu ze sto tisíc, tak to jsou tři tisíce. Samozřejmě, že bychom se měli nejdříve zamyslet nad tím, kam tečou velké peníze a zda je opravdu potřeba, aby se tam tolik peněz investovalo. Neustále slyším nářek z různých stran resortu, že je podfinancován. To skutečně je. I podle mého názoru 42 miliard na chod takového kolosu není optimální částka. Pak si ale položme otázku, zda s těmi 42 miliardami, když už je máme, nakládáme efektivně. Je to o průhledně organizovaných výběrových řízeních. Musíme se také snažit do nich pozvat maximální počet uchazečů. Když

Když se sestavuje rozpočet, bývá ale taková nestabilita a tolik neznámých, že jednotlivým manažérům nezbývá nic jiného, než si pro jistotu vytvořit určitý polštář, který se pak ke konci roku musí za každou cenu utratit. I to je asi problém...

jsem nastoupil do Čepra, otevřeli jsme výběrové řízení na stavební práce a přihlásili se nám dva zájemci. A to v době, kdy stavební průmysl skomíral. Požádal jsem tedy nákupčího, aby obvolal potenciální firmy, které by to mohly dělat. A dostalo se nám odpovědi, my se k vám nehlásíme, protože výběrové řízení v Čepru bývalo v minulosti „cinknuté“. Osobně jsem tedy musel šéfům stavebních firem garantovat, že výběrové řízení bude čisté. Když jsem z Čepra odcházel, tak jsme měli ve výběrových řízeních i dvacet uchazečů. Díky takto široce pojaté soutěži jsme dosahovali pro nás velice výhodných cen. U celé řady již dříve uzavřených smluv jsme využili výpovědních lhůt a vyhlásili nové soutěže. A dosáhli jsme snížení až o čtyřicet procent původní ceny. Že se dají dělat věci transparentně, budu ilustrovat na jednom čísle. Realizovali jsme přibližně 1 400 výběrových řízení, a k těm jsme dostali jen čtrnáct námitek, což je pouhé jedno procento. Po přezkoumání těchto čtrnácti případů ze strany Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže bylo konstatováno, že jsme absolutně ve všech případech přesně dodrželi literu zákona. ÚOHS nakonec nedal za pravdu ani jediné námitce. Takže, ono to jde.

Nicméně státní sektor asi nikdy nebude hospodařit stejně efektivně jako soukromý. Lidé většinou ani nejsou schopni vyčíslit, kolik stojí přesně splnění jejich úkolu, a navíc nejsou bezprostředně zainteresováni na tom, aby jednali co nejekonomičtěji...

Teď jste trefil hřebíček na hlavičku. Jedna z mých prvních otázek byla, jaký je tady mzdový systém, jak mohu navázat co nejefektivnější splnění úkolu na mzdu daného člověka. Ten systém zde není ideální, ale dá se s ním pracovat. Vedoucí však musí prokázat jistou osobní statečnost. Když někdo nepracuje, jak má, měl by mu vedoucí snížit osobní hodnocení, anebo je vůbec nepřiznat. Ve firmách, kde jsem předtím pracoval, si často manažeři stěžovali, že je tam špatný motivační systém. Když jsme se ale na to podívali podrobněji, zjistili jsme, že špatný není a že dává možnost odměňovat a diferencovat. Problém byl ale v tom, že nebyl dostatečně využíván. A to jen

proto, že by vedoucí museli říci, Franto, ty jsi nesplnil úkol, takže tentokrát dostaneš jen základní plat bez prémií. Chyběla jim na to odvaha.

Připravujete podrobnější audit rozpočtu?

Zodpovídám za ekonomiku resortu. Proto bych si chtěl od poloviny března sednout s manažery cílů druhé a třetí úrovně a prodiskutovat s nimi rozpočet po jednotlivých položkách. Budu chtít, aby mi dokladovali, proč si naplánovali tolik a tolik peněz. Nemyslím si, že oni by nevěděli, kolik co stojí. Je ale potřeba se na to těch lidí ptát a lidé by měli vědět, že se je na to někdo bude ptát. Ve firmách procházíte takovým dotazováním ze strany managementu při rozpočtování většinou dvakrát. Představenstvo se vás ptá, proč jste si naplánoval právě tolik a tolik. Většinou odcházíte z tohoto jednání s docela propocenou košilí. Pak následuje ještě jedno kolo, teprve potom vám schválí definitivní rozpočet. Bylo mi řečeno, že takovýto proces se tady v minulosti příliš často nedělal. Studoval jsem rozpočet letošního roku a zjistil, že některé útvary mají v jistých položkách zcela neopodstatněně navýšené rozpočty oproti loňsku třeba o čtyřicet procent. To je divné. Lidé sice nemusí být každý den kontrolováni, ale musí vědět, že jsou kontrolovatelní. Již teď, v polovině února, jsem dostal některé žádosti o navýšení rozpočtu. Při jejich schvalování budu velmi nevstřícný. Jeden z manažerů například žádá o navýšení částky, která představuje pět promile toho, s čím má pro letošní rok hospodařit. To je méně než metoda chyby rozpočtování. Něco podobného jsem musel tedy odmítnout. Řekl jsem, máte v tomto směru dost velký rozpočet, hospodařte si s ním. Až bude září a bude zřejmé, že se do rozpočtu nevejdeme, tak se můžeme bavit o jeho případném navyšování. Rozhodně ale ne teď. Chci manažery cílů dostat trochu pod tlak, aby přemýšleli nad tím, zda to, co kupují, opravdu potřebují. Zda to opravdu potřebují letos a také zda to, co kupují, nedostávají příliš draho. Bylo by dobré si uvědomit, že na každou korunu, kterou jako resort vydáme, musí někdo „tam venku v byznysu“ vydělat 40 korun. Zakázku musí získat, realizovat, vyfakturovat a musí zajistit, aby zákazník zaplatil. A to je dost velká dřina.

Nikdo nebloudí tak dokonale, jako ten, kdo neví, kam jde. Když jedete v mlze a máte dohlednost na sto metrů, tak jste schopni jet pouze s perspektivou oněch sto metrů. Říkáte, že je situace nestabilní. Je dobře, že i vláda si uvědomuje, že je potřeba plánovat dlouhodoběji. Ty redukce rozpočtu Ministerstva obrany, ke kterým došlo v minulých letech, byly opravdu často nekoncepční. Za posledních pět let se snížil rozpočet Ministerstva obrany o patnáct miliard, což je zhruba třicet šest procent. To je skutečně zásadní změna a vypořádáváme se s ní těžko. Do budoucna se tedy neobejdeme bez delší perspektivy a budeme se o tom snažit přesvědčit ministra financí. A protože on tomuto principu rozumí velmi dobře, jsem si téměř jistý, že bude vstřícný.

Největší kontrakt, který vás čeká již v nejbližších dnech, je desetiletý pronájem nadzvukových letounů Gripen. Domluvená cena byla v minulosti považována za velice výhodou. Nyní se ale v souvislosti s tím, že Švédsko prodává anebo připravuje prodeje svých letounů do Švýcarska, Brazílie a Thajska, hovoří o tom, že by se dalo ještě něco ušetřit na položce logistického zabezpečení provozu těchto stíhaček...

Bohužel to tak není. V případě Thajska se jedná o pronájem letounů na pouhý rok. Takže Švédové nemají žádnou jistotu a nemohou to rozpustit do ceny, kterou nám nabízejí. V případě Švýcarska to sice vypadá relativně dobře, ale tato záležitost byla již zohledněna při předchozích vyjednáváních o ceně našeho pronájmu. Kontrakt v Brazílii je pořád ještě ve hvězdách, hovoří se zhruba o roce 2020. Za této situace tlačit dodavatele do toho, aby případný brazilský kontrakt zohlednili v naší ceně, není realistické. Nechtěli jsme pouze slepě podepsat to, co vyjednal předchozí management, proto jsme si ještě jednou sedli se Švédy. Ta cena skutečně není špatná, kontrakt je dobře postavený. Nabídka na tento kontrakt ze švédské strany má časové omezení. Měli jsme tedy jen asi deset dní, abychom se na to podívali a já mohl s čistým svědomím říci panu ministrovi svůj názor, zda kontrakt je, či není dobře nastaven. Se Švédy jsem měl možnost jednat třikrát. Jednou osobně a dvakrát prostřednictvím telekonference. Doporučím panu ministrovi, aby smlouvu podepsal. Text: Vladimír Marek Foto: Jan Kouba a autor

5

my a NATO

Od okamžiku, kdy vstoupila Česká republika – a s ní i AČR – do NATO, uplynulo v těchto dnech patnáct let

Když kompas ukazuje směr Přesně 12. března letošního roku oslaví vojáci Armády České republiky – a s nimi všichni občané naší země – patnácté výročí vstupu České republiky do NATO. Ač se nám dnes tento krok může jevit jako naprosto logický a samozřejmý, tehdejší cesta do Aliance nebyla ani zdaleka tak přímočará a automatická. O tom, že by se naše země mohla stát členem NATO, se začalo uvažovat krátce po vystoupení České republiky z Varšavské smlouvy počátkem devadesátých let minulého století. Na jaře 1994 se Česká republika zapojila do aliančního programu Partnerství pro mír. S touto myšlenkou přišel o rok dříve americký ministr obrany Les Aspin. Reagoval tak na snahy České republiky a některých dalších zemí bývalého sovětského bloku o začlenění do aliančních bezpečnostních struktur. Partnerství pro mír se mělo stát jakýmsi předstupněm samotného členství. Tento program předpokládal vojenskou spolupráci a možnosti bezpečnostních konzultací se zeměmi, které o něj projeví zájem. Zároveň ale nenabízel alianční bezpečnostní záruky, ani budoucí automatické členství v NATO. Charakteristická pro toto období byla celá řada aliančních cvičení, do kterých se zapojovala naše armáda. Asi nejvýznamnějším z nich bylo Cooperative Challenge 95, které se na podzim roku 1995 uskutečnilo ve Vyškově. Ještě větší přínos pro naši armádu měla ale skutečnost, že od roku 1996 se mohla pod velením NATO zapojit do misí IFOR a SFOR na území Bosny a Hercegoviny. Do této doby totiž působila naše armáda na Balkáně výhradně pod hlavičkou OSN. Tato změna přinesla výrazný kvalitativní obrat. V této době také naši zástupci předali Alianci dokumenty nezbytné pro zahájení rozhovorů o plnohodnotném členství.

6

V červenci 1997 se konal summit NATO ve španělském Madridu. A právě na něm byla oznámena pozvánka ke vstupu pro Českou republiku, Polsko a Maďarsko. Toto rozhodnutí bylo nesporným triumfem nejen naší diplomacie, ale i zahraničních aktivit naší armády. Ještě před summitem se totiž spekulovalo o tom, že pozvánku by mohlo dostat pouze Polsko. O tom, že celá tato záležitost byla až do poslední chvíle otevřená, svědčí skutečnost, že Slovensko muselo na podobné pozvání čekat ještě dalších pět let. „Vstup do NATO byl pro naši armádu naprosto zásadní změnou v mnoha směrech, a to přesto, že neproběhla skokově. Na členství jsme se totiž dlouhodobě připravovali, s vyšší intenzitou od roku 1994, kdy jsme se stali součástí programu Partnerství pro mír. Z mého pohledu tou nejsložitější a časově nejdelší byla transformace mentální. Vzpomínám si na pocit určité bezradnosti, kdy jsme byli trochu zaskočení faktem, že nám nikdo ‚nenalajnoval‘, co a do kdy máme udělat, že je to najednou všechno na nás. Bylo to období velkého učení a získávání zkušeností za cenu mnoha slepých uliček a návratů,“ vzpomíná náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Petr Pavel. Přístupové protokoly podepsal v Trůnním sále Pražského hradu tehdejší prezident České republiky Václav Havel 26. února 1999. Samotný podpis Washingtonské smlouvy se uskutečnil 12. března 1999 v Knihovně prezidenta Trumana (The Truman

Presidential Library) ve městě Independence, v Missouri v USA. USA Prezident Truman totiž stál v roce 1949 u zrodu Aliance. Delegace reprezentující na slavnostním aktu nové členské země byly složeny z ministrů zahraničí, náměstků ministrů obrany a velvyslanců. Českou republiku zastupoval ministr zahraničních věcí Jan Kavan a náměstek ministra obrany Jaromír Novotný. Součástí delegace původně neměly být vojenské osoby. Při přípravě ceremoniálu se ale zjistilo, že protokol vyžaduje, aby po podpisu smlouvy byla za každou zemi její vlajka vsazena do řady mezi vlajky ostatních členských zemí NATO. Vlajku měl nést voják. Řešení nabízela Command General and Staff College v Leavenworthu, na které studovali důstojníci z více než devadesáti zemí světa. Mezi nimi i nynější ředitel Agentury logistiky brigádní generál Jaromír Zůna. „Byl jsem tehdy s kolegy z Polska a Maďarska pozván do Independence a osobně se účastnil podpisu smlouvy. Stát krok od stejného stolu, na kterém byly před padesáti lety podepsány zakládající dokumenty Aliance, je určitě okamžik, na který se nezapomíná,“ vybavuje si své tehdejší pocity Jaromír Zůna. „Někdy i zcela prozaické okolnosti vedou k tomu, že člověk má možnost reprezentovat svou zemi a účastnit se historické události. Nejvíce na mne zapůsobila slova tehdejší ministryně zahraničních věcí USA Madeleine Albrightové. Ta svůj projev ukončila větou: Jste opravdu spojenci, jste doma.“ Armádu České republiky během přijímacích pohovorů zastupoval tehdejší náčelník Generálního štábu armádní generál Jiří Šedivý. „Účastnil jsem se jednoho menšího ceremoniálu v Bruselu, mnohem slavnostnější akt ale následoval na aliančním velitelství v Monsu. Byla na něm přítomna řada významných osob. Nově přijímané

země na něm reprezentovali náčelníci generálních štábů. Vzpomínám si na takovou kuriozitu, že podle hlavního města nově přijímaných zemí byla v objektu velitelství pojmenována vždy jedna ulice. V Monsu jsme tedy měli Pražskou ulici. Jinak ale na mne nejvíce zapůsobilo to, jakým způsobem k nám přistupovali naši partneři, tedy náčelníci generálních štábů členských zemí a předseda vojenského výboru. Již v době, kdy jsme ještě nebyli členy NATO, se k nám chovali velmi otevřeně. Neskrývali žádné problémy. Neříkali nám jen zdvořilostní fráze, ale všechno, co považovali za nezbytné, abychom věděli. Rozhodnutí přitom nechávali na nás. Byla to doslova škola života. Platilo, že každý má svoji odpovědnost a tu musí naplnit.“

Také současný sou náčelník Generálního štábu AČR generálporučík generál Petr Pavel byl bezprostředně u toho. „Poměrně narychlo a před uplynutím standardní doby na funkci jsem opustil post velitele brigády speciálních sil s úkolem zaujmout plukovnické místo vojenského asistenta zástupce velitele pro operace na spojeneckém velitelství v nizozemském Brunssumu (tehdy AFCENT). S jistou dávkou nedočkavosti vedení resortu byly tehdy vyslány malé skupinky ‚průzkumníků‘ na místa v mezinárodních štábech již dva týdny před datem vstupu. Spolu s Milanem Koutným, Oldou Součkem a Romanem Kuncem jsme plni odhodlání, ale i očekávání a nejistot přijeli služební oktávií a s balíkem dolarů v hotovosti v kapse (guldeny se totiž nepodařilo tak narychlo sehnat) udělat

fakta Washingtonská smlouva byla podepsána 4. dubna 1949. K původním dvanácti zakládajícím státům (USA, Kanada, Velká Británie, Francie, Portugalsko, Belgie, Lucembursko, Nizozemsko, Dánsko, Norsko, Itálie a Island) se v roce 1952 připojilo Řecko a Turecko. V roce 1955 získala plnou suverenitu Německá spolková republika, což jí umožnilo se také začlenit do NATO. Na dlouhou dobu posledním přistupujícím členem se v roce 1982 stalo Španělsko. Jako první z bývalého sovětského bloku přistoupilo do NATO u příležitosti padesátého výročí jeho vzniku v březnu 1999 Polsko, Maďarsko a Česká republika. O pět let později, v roce 2004, následovala nejpočetnější vlna rozšiřování NATO. Do Aliance vstoupily Litva, Lotyšsko, Estonsko, Rumunsko, Bulharsko, Slovinsko a Slovensko. O pět let později se členskými zeměmi stala Albánie a Chorvatsko. Kandidátem na vstup je Makedonie. Přístupové rozhovory se vedou i s Ukrajinou, Gruzií a Bosnou a Hercegovinou. Řídící orgány NATO původně sídlily v Paříži. V roce 1966 v souvislosti s vystoupením Francie z vojenských struktur NATO přesídlily do Bruselu, kde jsou doposud. V centrále NATO v Bruselu pracuje více než tři tisíce lidí. Z nich zhruba čtrnáct set je příslušníků národních delegací a národních představitelů při NATO. Do činnosti mezinárodního vojenského štábu je zapojeno tři sta padesát osob, a to včetně osmdesáti civilistů.

první otisky české vojenské boty na velitelství NATO v Nizozemí,“ řekl nám generál Pavel. „Nic neprobíhalo standardně a podle plánu. Na velitelství samotné nás v té době nepustili, protože jsme dosud nebyli členy. Ani bydlení jsme shánět nemohli, protože jsme nebyli vyslaní, ale pouze na služební cestě. Navíc nebyla ujasněná pravidla, podle kterých bychom měli fungovat. Bydlení, zařízení domácnosti, finanční, materiální, zdravotní zabezpečení, školy pro děti, pojištění a mnoho dalších věcí, naprosto základních a běžných pro normální fungování, to vše se rodilo za pochodu, často systémem pokus chyba. Vznikala celá řada kuriózních a někdy i humorných situací. Za těch patnáct let se ale naše armáda změnila k nepoznání. Přes negativa, jako je snižování počtu vojáků, techniky, posádek i rozpočtu, urazila na kvalitativní stupnici světelné roky. Jsem moc rád, že jsem mohl být u toho.“ První naše zahraniční operace – již jako členské země NATO – na sebe nedala dlouho čekat. V červenci 1999 zaujala své postavení poblíž kosovského Podujeva v právě odstartované misi KFOR 6. průzkumná rota speciálních sil. Paralelně pokračovala naše účast v misi SFOR II v Bosně a Hercegovině. Naše členství přineslo mnohé změny. A to nejen z hlediska standardních operačních postupů, ale především v přístupu k významným informacím. V Kosovu se to projevilo především v okamžiku, kdy jsme s finskou, švédskou, slovenskou a irskou armádou vytvořili společné úkolové uskupení. V jednom okamžiku jsme byli jedinou armádou, která měla volný přístup ke všem informacím a dokumentům. Ty skutečně vzdálené operace, mimo evropský kontinent, ale měly teprve přijít. V roce 2002 došlo k nasazení 6. polní nemocnice v misi ISAF v Afghánistánu. Ve stejné době začali čeští chemici působit na americké základně Doha v Kuvajtu. Jednalo se o operaci Enduring Freedom. Odtud se v dubnu 2003 čeští vojáci přesunuli do Iráku. Desetiletí intenzivních zahraničních aktivit naší armády pod velením NATO bylo zahájeno. Text: Vladimír Marek Foto: autor, Jan Procházka a Jaromír Zůna

7

úhel pohledu vrchního praporčíka

Bossing, vojáci a jejich práva V rámci pravidelného školení jsem stejně jako mnoho jiných příslušníků AČR musel nedávno projít teoretickým zaměstnáním na téma mezilidských vztahů na pracovišti a také mobbingu a bossingu v zaměstnání. V průběhu školení a následující diskuse jsem se utvrdil ve svém již dříve nabytém poznatku, že v systému ochrany vojáků zejména proti bossingu máme mezery a vojáci mají tendence se proti němu nebránit nebo ho tolerovat, protože ho nejsou schopni identifikovat, nebo neví, jak se bránit. Proto jsem se rozhodl věnovat článek do březnového čísla časopisu A report tomuto pro mnohé nepopulárnímu a ožehavému tématu. Hned na začátku předesílám, že netvrdím, že máme v ozbrojených silách problém s bossingem. Tak tomu není. Nerad bych, aby si čtenáři mysleli, že jsou ozbrojené síly prorostlé kulturou bossingu. To zcela určitě ne. Cílem je přinutit čtenáře k zamyšlení nad problematikou a k sebereflexi. V každém případě se jedná o téma z oblasti prevence sociálně nežádoucích jevů a jako takové téma jej předkládám. Chtěl bych, aby čtenáři nad tímto tématem přemýšleli. Otázky k přemýšlení nad problematikou mohou být následující: a) Umí vojáci identifikovat bossing a jeho nositele? b) Ví vojáci, jak se bránit proti bossingu? c) Chráníme naše vojáky (kteří mají ze zákona okleštěna některá svá občanská práva) proti bossingu dostatečně institucionálně? d) Existují na Ministerstvu obrany nezávislé kontrolní a sankční mechanismy, které by nutily vedoucí pracovníky brát ochranu vojáků v případě možného výskytu bossingu na pracovišti vážně? e) Je aktuální legislativa odpovídající a porovnatelná s civilní sférou? f) Dá se pro vojáky udělat více než dnes?

Bossing

Abychom rozuměli, o jakém sociálně nežádoucím jevu se bavíme, pojďme si nejdříve připomenout, co to bossing je. Bossing je závadové jednání nadřízeného vůči podřízenému, které v resortu obrany řadíme mezi tzv. sociálně nežádoucí jevy. Je to takové jednání, které se skrze zdánlivou náročnost nadřízeného směrem k podřízenému projevuje jako záměrný psychický nátlak až teror. Bossing výrazným způsobem komplikuje nebo znemožňuje podřízenému podávání optimálních pracovních výkonů. Vystavení podřízeného systematickému a dlouhodobému bossingu může ve svém důsledku vést k zdravotním problémům,

8

možné agresi vůči nadřízenému nebo v nejhorším případě i k sebevraždě šikanovaného vojáka. V případě, že se bossing někde vyskytne, jeho nástup je typicky velice pozvolný, nenápadný a má gradující efekt. Terčem se může stát prakticky kdokoliv. Nikdo proti němu není imunní, přičemž nezáleží na odbornosti, sociálním postavení, oblíbenosti, výkonnosti a jiných faktorech. Objektem zájmu nadřízeného se sklony k bossingu se může stát každý voják, který se nějak odlišuje od zbytku davu nebo který nadřízenému nějak překáží při dosažení jeho osobních cílů. Mezi typické znaky bossingu patří přehnaný egoismus a arogantní chování nadřízeného, zesměšňování a ponižování podřízeného nadřízeným, nadměrná kontrolní činnost nadřízeného směrem k podřízenému, mikromanagement nadřízeným napříč organizací, přímé a nepřímé urážení podřízeného nadřízeným, pomluvy podřízeného nadřízeným, bránění podřízenému ve vymáhání jeho zákonných práv, zadávání úkolů zjevně přesahujících kvalifikaci podřízeného, zadávání jasně nesplnitelných úkolů, protěžování oblíbenců na úkor ostatních podřízených, odstřihnutí podřízených od informačních toků, účelové změny pracovní náplně podřízeného, přidělování prací zjevně neodpovídajících dosažené kvalifikaci a pozici podřízeného, nadměrná kritika podřízeného, nulová akceptace názorů a návrhů podřízeného, záměrné opomíjení podřízeného při udělování odměn, vystavování neodpovídajícího hodnocení podřízeného, sexuální obtěžování nebo sexuální útoky, nerovný přístup k podřízeným při tolerování chyb, používání výpovědi ze zaměstnání jako nátlaku a hrozby atd. Nadřízený provádějící bossing je nositelem určitých osobnostních charakteristik. Obvykle je to výrazný egoista, který má pocit vlastní výjimečnosti, důležitosti a nadřazenosti. Snaží se ovládnout druhé a získat dominantní pozici. Velice špatně snáší jakoukoliv argumentaci a odpor a nezáleží na tom, zda je tento odpor v souladu

s předpisy, nebo není. Ve svém snažení ve skutečnosti nesleduje a nerespektuje zájmy organizace, ale pouze své vlastní osobní zájmy. Bývá závistivý, žárlivý, nenávistný a pomstychtivý. Tyto vlastnosti předem determinují jeho modus operandi, kdy se při dosahování vlastních cílů a seberealizaci neštítí prakticky ničeho, co normálně eticky uvažující jedinec pokládá za nemorální. Bossing se zpravidla vyskytuje v organizacích s nižší organizační kulturou, kde je kladen malý důraz na etické jednání, vzájemnou spolupráci a kde je institucionalizována nedostatečná ochrana zaměstnanců a nedostačující kontrolní a sankční mechanismy působící proti výskytu bossingu. Zpozornět by měl každý podřízený, u kterého se výše popsané znaky výskytu bossingu pravidelně opakují v různých formách a intenzitě přibližně minimálně jednou týdně. To je obecně uznávaná frekvence, kdy se již dá hovořit o bossingu.

Ochrana a obrana proti bossingu Ve vojenském prostředí je ochrana vojáků proti výskytu bossingu vždy velice obtížná, ne-li prakticky nemožná. To je způsobeno mnoha faktory. V souladu se zákonem zde chybí na resortu nezávislá inspekce práce a citelné sankce, jaké se uplatňují v civilním pracovním právu. Nedostatečně je vnímán etický rozměr profese vojáka. Prokazatelnost bossingu je velmi komplikovaná, protože se zpravidla jedná o tvrzení proti tvrzení. Nicméně, tím základním problémem při možném výskytu bossingu zůstává přístup těch podřízených, jejichž odevzdanost, bojácnost a nedostatek odvahy můžou podporovat bezproblémový rozvoj a šíření bossingu. Jaké nástroje pro svoji ochranu proti bossingu má běžný voják k dispozici? Zákon o vojácích z povolání ve své úvodní části v § 2 stanovuje služebním orgánům povinnost zajišťovat rovný přístup a rovné zacházení se všemi vojáky při vytváření podmínek výkonu služby a stanovuje jim, že nesmí zneužívat výkonu práv a povinností vyplývajících ze služebního poměru k újmě jiného vojáka nebo k ponižování jeho důstojnosti, přičemž za ponižování důstojnosti se považují mimo jiné i všechny formy obtěžování, které směřují k narušení důstojnosti vojáka, vytvoření zastrašující, nepřátelské, ponižující a pokořující nebo urážlivé atmosféry a které jsou nevítané, nevhodné nebo mohou být druhým vojákem oprávněně vnímány jako podmínka pro rozhodnutí, která ovlivňují výkon práv a povinností vyplývajících ze služebního poměru. Dále zákon umožňuje vojákovi domáhat se svého práva na upuštění od takového jednání a na odstranění důsledků takového

jednání a zakazuje služebním orgánům, aby jakkoliv znevýhodňovaly nebo postihovaly vojáka za to, že se domáhá svých práv. Jedná se o aplikaci ustanovení antidiskriminačního zákona, kterou by měl zpaměti znát každý velitel i voják. Pokud se na § 2 podíváme blíže, zjistíme, že zákon dává vojákům do rukou dobrou definici toho, co je to ponižování důstojnosti vojáka. Jinými slovy, každý nadřízený je povinen zachovávat důstojnost podřízených, a zákonná definice nám jasně ukazuje, co je možné považovat za nezachovávání důstojnosti podřízeného. A tato definice pokrývá i bossing. Každý podřízený by si toho měl být vědom, stejně jako by měl znát ustanovení předpisu Zákl-1, konkrétně článků 51, 70 a 75, a měl by v případě potřeby být schopen této znalosti využít pro svoji obranu při případném podání stížnosti některému ze služebních orgánů. Pokud se týká vlastní obrany proti případnému bossingu, bohužel většina vojáků v podstatě zná jen jednu možnost, jak postupovat. Stěžovat si na jednání nadřízeného provádějícího bossing u jeho nadřízeného, případně u některého inspekčního orgánu, které máme v resortu k dispozici. V případě, že si bude na nadřízeného stěžovat pro bossing, pak je nutné, aby si podřízený vedl podrobné záznamy o tom, co se vlastně děje. Na stránkách věnujících se šikaně na pracovišti http://www.sikanavpraci.cz se doporučuje před podáním stížnosti následující postup: 1. Udělejte si soukromou inventuru a poznejte svého protivníka. 2. Uvědomte si svá slabá místa. 3. Snažte se přizpůsobit chování tak, aby byla šikana co nejdříve alespoň omezena. 4. Zkusit oslovit nadřízeného aplikujícího bossing a promluvit si o jeho jednání.

5. Nepodlehněte přesvědčení, že bossing je něco, co samo přejde. 6. Veďte si podrobné záznamy. 7. Najděte si spojence a rozvíjejte své zázemí, zapojte svou „sociální síť“. 8. Oznamte své podezření nadřízenému. 9. Aktivně se braňte, zvažte, zda se vyplatí vystupňovat konflikt. 10. Myslete pozitivně, snažte se vystupovat sebevědomě a nedávejte řečí těla najevo nejistotu. 11. Vyhledejte odbornou pomoc, případně zvolte právní cestu. Vedení podrobných záznamů o bossingu by mělo obsahovat: 1. data a časy útoků; 2. přesný popis skutkové podstaty šikany na pracovišti a dalšího podobného jednání nadřízených i v době osobního volna, př. telefonní teror, poškozování pověsti aj.; 3. dokumentování prací, které byly nadřízeným kritizovány, poškozeny apod.; 4. informace, které osoby bossing způsobují a jakou funkci zastávají; 5. údaj, které další osoby jsou zainteresovány, případně podezřívány; 6. názor, jaké má útočník podle vás motivy. Domníváte se, že útočník jedná z vlastní či z jiné vůle. Co si myslíte, že může nadřízeného nejvíce provokovat nebo v něm vyvolávat toto jednání; 7. informaci, v čí přítomnosti došlo k útoku; 8. údaj, jaké měl na vás bossing tělesné či zdravotní následky; 9. data návštěv u lékaře, během kterých jste si léčil zdravotní potíže způsobené bossingem, nebo termíny, kdy jste chyběli v zaměstnání (např. kvůli nemoci, dovolené, služební cestě apod.); 10. dny, kdy chyběl v zaměstnání původce bossingu; 11. informace, v jakém časovém odstupu docházelo k šikaně; 12. popis, jak jste se v této situaci cítili na pracovišti; 13. reakce kolegů.

Každý, kdo chce s bossingem bojovat, měl by výše uvedené zásady znát a aplikovat je v praxi. Neměl by dávat nadřízenému prostor a místo pro manipulaci, překrucování skutečností a jakýkoliv manévr. Pokud šikanovaný voják neuspěje se svou oprávněnou stížností u služebních orgánů, může se jako každý jiný občan obrátit na soud a dožadovat se vymožení svých práv soudní cestou. V žádném případě však nesmí rezignovat. Je paradoxem, že si vojáci, kteří jsou vystavení bossingu, neuvědomují, že jejich odstranění z organizace je jen otázkou času, a že obrana má proto smysl. Koneckonců, obrana proti bossingu je soubojem o vyšší mravní principy a zachovávání etických hodnot v ozbrojených silách. Rozhodnutí řešit možný bossing soudní cestou je pro mnoho vojáků v podstatě neuchopitelný problém, jehož řešení vyžaduje odbornou právní asistenci. Nicméně platí, jestliže se voják rozhodne k tomuto způsobu řešení, má v zásadě dvě možnosti. Tou první je žaloba na ochranu osobnosti. Každý občan – tedy i voják – se může v občanskoprávní rovině dožadovat dodržení svého práva na ochranu osobnosti, které zahrnuje osobní a občanskou čest, lidskou důstojnost a dobrou pověst. Každý, kdo se k tomuto kroku rozhodne, se může soudně domáhat toho, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do jeho práva, byly odstraněny následky takových zásahů a může žádat o přiměřené zadostiučinění veřejnou omluvou, případně i finanční kompenzací. Druhou možností je využití trestního práva a podání žaloby na nadřízeného, pokud se voják

9

vojenské školství domnívá, že nadřízený spáchal trestný čin pomluvy, urážky mezi vojáky nebo porušování práv a chráněných zájmů vojáků. Tyto paragrafy trestního zákoníku a jejich výklad by měli znát všichni vojáci a zejména nadřízení, kteří by si mohli myslet, že bossing je normální. Případná soudní obrana je zdlouhavý proces, který vyžaduje přesnou dokumentaci a dokonalou argumentaci, to však neznamená, že by tuto variantu neměli vojáci uvažovat při řešení možných problémů při výskytu bossingu jako pomalou nebo komplikovanou.

K zamyšlení

Když jsem si připravoval podklady pro tento článek, narazil jsem na několik skutečností, které stojí za zmínku a zamyšlení. Oproti civilní společnosti jsou vojáci připraveni o další dvě možnosti, jak se bránit proti případnému bossingu. Jaké jsou ty dvě možnosti, které vojáci v současnosti nemají a při troše dobré vůle by je mohli mít? Tou první jsou odbory a členství v nich a druhou pak je aplikace zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, na podmínky v ozbrojených silách.

Odbory

Podle aktuálního zákoníku práce mají odbory jistá práva ve vztahu k zaměstnavateli. Odborová organizace má podle § 286, odst. 1 zákoníku práce přiznané právo projednávat se zaměstnavatelem porušování práv zaměstnanců, a to je přesně oblast, kam patří i bossing. V případě výskytu bossingu může pracovník řešit problematiku šikany na pracovišti v rámci činnosti a odpovědnosti právě své odborové organizace a výhoda je očividná. Mnohem silnější vyjednávací pozice odborové organizace, než jakou má jednotlivý zaměstnanec při vyjednávání nápravy, pokud se v organizaci vyskytne bossing. Vojáci tuto volbu vlastní obrany nemají a v nejbližší budoucnosti asi ani mít nebudou. Ze zákona mají vojáci z povolání zakázáno mít vlastní odbory. To je omezení, které je s ohledem na historii jistě pochopitelné, otázka však je, zda není přežité. Argumentace tím, že by členství v odborech narušovalo činnost ozbrojených sil v moderní společnosti, neobstojí. To je podle mne nevalidní argument. Případná nutná omezení tohoto práva je možné po zralé úvaze úžeji definovat a cíleně aplikovat tak, aby jeho výkon nenarušil funkčnost ozbrojených sil. Pro příklady nemusíme chodit daleko. Například příslušníci nizozemských ozbrojených sil mají možnost mít odbory, a pokud je mi známo, jejich bojeschopnost to neovlivňuje. Policie ČR má odbory také, a přesto je funkční. Takže, skutečně je zákaz odborů pro vojáky stále aktuální natolik, aby jich nemohli využít pro svoji možnou obranu v případě výskytu bossingu? Já osobně si myslím, že nikoliv. Je pouze pohodlný.

Zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce Bossing je jedním z negativních fenoménů vyplývajících z pracovního vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Z tohoto důvodu se klade

10

v civilní společnosti důraz na jeho kontrolovatelnost a postižitelnost organizací nezávislou na zaměstnavateli, která se řídí vlastním zákonem, který obsahuje i patřičné finanční sankce pro přestupce zákoníku práce. Tím zákonem je zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, a tou nezávislou organizací je Státní úřad inspekce práce s jednotlivými oblastními inspektoráty. Samozřejmě, nic není dokonalého, ale v případě bossingu se v tomto zákoně pamatuje na přestupky na úseku rovného zacházení a fyzická i právnická osoba, která se takového přestupku dopustí, může být inspektorátem práce „oceněna“ pokutou dosahující až 400 000 Kč. To už je pádný argument do pranice. Zákon o inspekci práce bohužel vojáky vylučuje z okruhu zaměstnanců, na které se vztahuje, a odkazuje při tom na zákon o vojácích z povolání. Otázka tedy zní: Jak to, že zákon o vojácích z povolání sice velmi podobně jako zákoník práce definuje rovné zacházení a diskriminaci (sem patří i bossing), ale naprosto odlišně řeší případné sankce za porušení tohoto práva zaměstnance? Z jakého důvodu nemají vojáci možnost řešení stížnosti proti bossingu u nezávislé organizace, jako je inspektorát práce? Proč je zákon o vojácích z povolání sankčně bezzubý? Jistě, případné kázeňské řešení velitele aplikujícího bossing na své podřízené podle zákona je fajn (15 % z pla platu až na 6 měsíců), ale to nestačí. Existuje tedy

důvod, proč by se vojáci nemohli v budoucnu obracet na inspektoráty práce?

Závěr

Je otázkou do další široké diskuse, zda není na čase, aby v současném právním prostředí uvnitř ozbrojených sil došlo ke změně a vojáci měli institucionálně lépe zakotvená a méně omezená práva k vlastní obraně proti bossingu. Domnívám se, že v případě výskytu bossingu by vojáci měli mít stejné možnosti obrany, jako mají civilisté. Neexistuje totiž relevantní důvod, proč by tomu tak být nemělo. Snahy udržovat současný status quo nejsou v zájmu státu. Ani řadových vojáků. Mělo by být prioritním zájmem, abychom, pokud se bossing u jednotky vyskytne, byli schopni tento výskyt nejenom včas rozpoznat a zachytit, ale i eliminovat, a to pokud možno nezávisle, rychle a účinně. Nechávám na úvaze čtenářů, zda dojdou ke stejným závěrům ohledně aktuálnosti našeho pracovního práva na poli ochrany proti bossingu jako já. Dovolím si požádat vojáky – příslušníky ozbrojených sil, čtenáře tohoto časopisu, aby mne v případě potřeby neváhali kontaktovat a prodis prodiskutovali se mnou toto téma. Vrchní praporčík AČR štábní praporčík Petr Seifert

Projekt Armáda dává naději pokračuje Projekt Armáda dává naději, jehož smyslem je nalézt možné dárce kostní dřeně mezi vojáky, ale i běžnými občany, pokračuje i v roce 2014. Projekt spustilo Ministerstvo obrany ČR v roce 2012 a nyní ve spolupráci s Univerzitou obrany, Nadací pro transplantace kostní dřeně a Českým národním registrem dárců dřeně v něm pokračuje.

Zahájení letošních aktivit v rámci daného projektu se uskutečnilo v pondělí 24. února na Univerzitě obrany formou informativních přednášek pro vojenské studenty. Cíl projektu je jednoduchý – informovat, či přímo vybídnout potencionální dárce kostní dřeně, aby se zapsali do Českého národního registru dárců dřeně, a přinesli tak větší naději na uzdravení nemocným leukémií u nás i v zahraničí. Pro studenty přednášely MUDr. Jana Navrátilová z Hematologicko-onkologického oddělení Fakultní nemocnice Plzeň a MUDr. Simona Hohlová z Transfuzního a tkáňového oddělení Fakultní nemocnice Brno. „Velmi si vážíme toho, že nám Univerzita obrany v Brně vyšla tak vstříc a my dnes můžeme studenty seznámit s projektem, který dává naději nemocným. Pro nás je toto téměř ideální šance, jak objasnit mladým a zdravým lidem smysl našeho počínání, jak apelovat na dobrovolnost a vyvrátit mnohé mýty, které se šíří o dárcovství kostní dřeně,“ ocenila přístup vedení univerzity Jana Navrátilová. Za vedení Univerzity obrany se zahájení zúčastnil prorektor pro vnitřní řízení plukovník gšt. Miloslav Bauer, který projekt označil za velice potřebný. „Věřím, že naši studenti se připojí k tomuto ušlechtilému projektu a přinesou tak větší naději na uzdravení vážně nemocným lidem,“ řekl mimo jiné prorektor UO. Projekt doprovází výstava fotografií rotného Tomáše Johanidese a majorky Jolany Fedorkové nazvaná Život s nadějí. Rozsáhlá výstava fotografií o životě v Afghánistánu a působení českých vojáků v provincii Lógar je umístěna jak ve vestibulu budovy Univerzity obrany, tak i před ní na ulici Kounicova 44. Výstava tak informuje veřejnost o možnosti aktivně se připojit k projektu Armáda dává naději. Na vernisáži byli přítomni plukovník Pavel Lipka, zástupce velitele 7. mechanizované brigády v Hranicích, který v letech 2008–2009 velel 2. kontingentu českého provinčního rekonstrukčního týmu v afghánském Lógaru v rámci mise ISAF, a jeden z autorů fotografií rotný Tomáš Johanides, příslušník 43. výsadkového mechanizovaného praporu v Chrudimi.

Po vernisáži výstavy fotografií se studenti rozdělili do dvou skupin. První vyslechla živé vzpomínky plukovníka Pavla Lipky na jeho působení ve funkci velitele 2. PRT v Lógaru. Jeho vyprávění doplnil vlastními zkušenostmi s dárcovstvím kostní dřeně rotný Tomáš Johanides. Ten dlouhodobě daruje krev a nedávno daroval svou dřeň nemocnému v Německu. Vysvětlil studentům a studentkám, jak důležité je dát nemocným naději a že trocha bolesti po zákroku stojí za ten pocit, že někomu pomohli. Druhá skupina studentů si vyslechla poutavou přednášku Jany Navrátilové a Simony Hohlové o poměrně krátké historii Českého národního registru dárců dřeně. Doktorka Hohlová se snažila podrobně vylíčit možným dárcům, co je čeká, pokud se zapíší do registru. Uvedla, že v Česku je celkem deset dárcovských center a že český registr nalezl už nepříbuzného dárce celkem pro 967 nemocných z celého světa. Do dnešních dnů již 473 dárců z registru darovalo pro českého či zahraničního pacienta svou dřeň. Pro 494 pacientů v Česku byl nalezen dárce v zahraničí.

Zároveň se snažila vyvrátit pověry o tom, co se děje po zapsání do registru. „Především vám hned nikdo nebere kostní dřeň,“ zdůraznila Jana Navrátilová a pokračovala vysvětlením, že první odběr představuje dva mililitry krve, kterou potom zkoumají v laboratořích. Následuje podobný postup, který znají dobrovolní dárci krve. Cesta k samotnému odběru kostní dřeně je poměrně zdlouhavá a možný dárce má za tu dobu mnohokrát možnost si svůj úmysl rozmyslet. Princip dobrovolnosti a vědomí toho, že chci pomoci, to je hlavní myšlenka projektu. Odběr se většinou provádí v celkové anestézii, a dárce tudíž o ničem neví. Během informativních přednášek projevilo prvních padesát studentů Univerzity obrany zájem o zapsání do Českého národního registru dárců dřeně. „Věříme, že se další dobrovolníci ještě najdou a připojí se k těm více než šedesáti tisícům dobrovolníků, kteří se do českého registru zapsali a chtějí pomáhat,“ shrnul rotný Tomáš Johanides. Text: Pavel Pazdera Foto: Marek Žižlavský

11

IZS K likvidaci následků rozsáhlého výpadku dodávek elektrické energie (blackoutu) byla povolána i armáda

! T U O K C LA

B

Extrémně silná bouřka má za následek vyřazení transformačních stanic z provozu. Opravy poruch rozvoden se odhadují minimálně na několik dní. Rozsáhlý výpadek dodávky elektrické energie postihuje především hlavní město Prahu. Naštěstí jen simulovaně, a to v rámci štábního cvičení pod názvem Blackout 2014. Cvičení Blackout 2014 řešilo dlouhodobé plošné přerušení dodávek elektrické energie, ke kterému došlo na území hlavního města Prahy a částečně i na území Středočeského kraje. Nastal stav nouze v elektrizační soustavě a teplárenství. Situaci nešlo řešit jinak než vyhlášením krizového stavu. K záchranným a likvidačním pracím jsou povolávány základní složky integrovaného záchranného systému a vybraných organizací. Mezi účastníky štábního cvičení simulujícího třídenní přerušení dodávek elektrické energie jsou i zástupci Armády České republiky. Primátor hlavního města Prahy Tomáš Hudeček rozhoduje o svolání krizového štábu a přizvání zástupců zainteresovaných organizací a společností. Záhy vyhlašuje stav nebezpečí a rozhoduje o plnění úkolů podle krizového scénáře pro blackout. Operační střediska složek IZS a dispečinky spolupracujících organizací prověřují přechod na náhradní zdroje ovládané mechanicky a aktivují krizové štáby. Do toho přichází neradostná zpráva z dispečinku Pražské energetiky, která oznamuje, že obnovení dodávek elektrické energie v postižených oblastech nelze očekávat dříve než za čtyřiadvacet hodin!

Scénář od generálů v záloze „Cílem cvičení Blackout 2014 je ověřit akceschopnost a reakci orgánů hlavního města Prahy,

12

základních a ostatních složek IZS, vybraných subjektů kritické infrastruktury a dalších vybraných součinnostních organizací a dále prověřit zdroje elektrické energie, tepla, plynu, pitné vody a dalších dodávek pro zabezpečení základních životních potřeb obyvatelstva i jejich případnou distribuci,“ říká generál v záloze Andor Šándor, který se více než čtyři měsíce podílel na přípravě a provedení tohoto ojedinělého cvičení. „Dlouhodobý výpadek dodávek elektrické energie představuje pro postiženou oblast velmi vážnou krizi a já si dovolím říct, že s fatálními dopady. Naštěstí již dokážeme odhadnout, jaké oblasti života obyvatelstva budou zasaženy, a tedy předem částečně připravit úkoly pro zasahující složky IZS a další organizace,“ vysvětluje externí odborný poradce a konstatuje, že cvičící budou nejednou konfrontováni se změnami krizového stavu. „Nikdo z cvičících předem neví, jaké situace budou zvoleny,“ argumentuje generál v záloze A. Šándor. Bezpečnostní poradce armádní generál v záloze Jiří Šedivý k tomu dodává: „Jde o ojedinělou zkušenost i pro armádu. Její zapojení se promítne do resortních metodik a postupů s cílem, aby byla armáda schopna reagovat v tom rozsahu, jaký by byl od ní požadován. Blackout 2014 je realizován v jednodušším rozsahu a já věřím tomu, že následně bude obdobná krizová situace procvičena i s částečným vyvedením vojsk a za účasti složek integrovaného záchranného systému.“ Leckomu se může honit hlavou otázka, proč právě generálové v záloze píší scénář cvičení souvisejícího s blackoutem v Praze, respektive ve Středočeském kraji. „Společně s generálem Šándorem se po odchodu do zálohy dlouhodobě zabýváme projekty souvisejícími s kritickou infrastrukturou. A blackout do této problematiky

spadá. Proto jsme navrhli představitelům hlavního města Prahy, že takovéto štábní cvičení připravíme a zajistíme nezbytnou součinnost dotčených složek a organizací. Mimochodem, bylo to něco podobného jako řešení vojenské operace,“ říká exkluzivně pro resortní časopis A report armádní generál v záloze Jiří Šedivý. Není sporu o tom, že kdyby došlo ke skutečnému rozsáhlému výpadku dodávek elektrické energie, byl by rozsah postižení, a tudíž i následky blackoutu, mnohem větší. Na rozdíl od běžného postavení na štábním cvičení Blackout 2014 by Armáda České republiky v takovémto stavu nebezpečí sehrávala zásadní roli. Její kapacity by byly k dispozici rychle a vyčleněné síly a prostředky by představovaly efektivní pomoc. Ostatně to je patrné i z časové osy průběhu cvičení. „Stav nebezpečí si vyžádal následující řešení – cestou operačního a informačního střediska Hasičského záchranného sboru (OPIS HZS) České republiky je vyžádáno povolání Armády ČR k plnění úkolů ve prospěch integrovaného záchranného systému. Koordinace jednotlivých činností je klíčová. Tímto cvičením se chceme připravit na krizi, která de facto může nastat kdykoliv. Musíme zevrubně prověřit, v jaké míře jsme připraveni tuto situaci řešit, a zároveň poukázat na rezervy, které ze cvičení vzejdou. Bez pomoci armády bychom se neobešli. Její profesní přispění je ojedinělé,“ upřesňuje tajemník bezpečnostní rady hlavního města Prahy, ředitel odboru bezpečnosti a krizového řízení Josef Juránek. Řečeno stručně a výstižně: Armáda České republiky řešila v rámci cvičení Blackout 2014 především dva klíčové úkoly, a to případnou přepravu paliva ze skladů Správy státních hmotných rezerv a asistenční službu profesionálů Armády České republiky ve prospěch Policie České republiky.

BEZPEČNOSTNÍ PORADCI GENERÁLOVÉ A. ŠÁNDOR A J. ŠEDIVÝ

Zásobování PHM a policejní asistenční služba V budově Magistrátu hl. m. Prahy, přesněji řečeno v zasedacích síních Rady a Zastupitelstva, kde pracovali členové krizového štábu a zástupci organizací, nešlo přehlédnout polní stejnokroje vzor 95. Jejich nositeli byli představitelé Armády České republiky na cvičení Blackout 2014, konkrétně plukovník gšt. Petr Gajdoš, podplukovník Libor Polášek a praporčík Pavel Hůdek. „Blackout 2014 je i pro profesionály Armády ČR unikátní záležitostí. Nasazení se složkami integrovaného záchranného systému při různých krizových situacích jsme již absolvovali celou řadu, avšak součinnost armády s IZS při likvidaci následků dlouhodobého výpadku dodávek elektrického proudu, navíc v takovémto velkém rozsahu, je pro nás premiérou. Obdobnou příležitost jsme doposud neměli. Osobně jsem ještě nezažil, aby se na řešení krizového stavu podílelo tolik organizací a společností,“ říká zástupce ředitele Krajského vojenského velitelství hlavního města Prahy podplukovník Libor Polášek. Nad otázkou, co považuje za největší pozitivum armádní účasti na tomto štábním cvičení,

dlouho nepřemýšlí a výstižně odpovídá: dá: „Kromě nových zkušeností cvičících proofesionálů AČR hlavně to, že odpovědnéé resortní složky, především Společné operační centrum Ministerstva obrany, budou disponovat potřebnou sumou informací k případnému nasazení armády. To se promítne do krizového plánu pro tento stav nebezpečí. Bude-li vyžádáno povolání AČR, garantujeme vyšší profesní připravenost,, a tím i akceschopnost při zvládání takovýchto o situací,“ konstatuje podplukovník L. Polášek. Z pochopitelných důvodů nemůže zástupce ředitele KVV hl. m. Prahy zevrubně popisovat sovat činnost vojáků v jednotlivých fázích cvičení. V rámci možností dává nahlédnout do zákulisí. „Armáda nebyla zapojena do všech záchranných a likvidačních prací spojených s blackoutem. Není tajemstvím, že v případné reálné situaci by bylo nasazení specialistů Armády ČR mnohem masivnější. Tentokrát nám krizový štáb cvičení specifikoval dílčí oblasti. Jednalo se o zásobování organizací, které jsou klíčové pro chod hlavního města Prahy, palivem, konkrétně naftou. Logistický odřad by PHM přepravoval ze skladů Správy státních hmotných rezerv do provizorních výdejních míst. Jednalo by se o navezení zhruba sto padesáti tisíc

litrů paliva do dvanácti hodin po vzniku blackoutu a potom dalších přibližně sto tisíc litrů paliva do čtyřiadvaceti hodin po vzniku blackoutu. Zabezpečili bychom pravidelný systém dodávek PHM. Část paliva by byla zejména na provoz autobusů a další část by sloužila k napájení záložních agregátů pražského dopravního podniku v postižených lokalitách,“ upřesňuje pplk. Polášek a popisuje druhé zadání v gesci Armády ČR. „Po schválení vládou ČR by byly nasazeny stovky profesionálů do takzvané asistenční služby ve prospěch Policie České republiky.“ Text: Pavel Lang Foto: autor a Jana Deckerová

13

Jedinečný vklad příslušníků kbelské základny dopravního letectva do projektu tvorby nového výškopisu České republiky

„EFGÉČKO“ skenovalo Česko Na toto neobyčejné letové úsilí příslušníků 24. základny dopravního letectva Praha-Kbely se nesmí zapomenout. Nejen kvůli tomu, že trvalo čtyři roky a nalétalo se při něm devět set sedmdesát pět letových hodin, ale především proto, že podstatně přispělo k tvorbě nového výškopisu České republiky. Profesionálové Armády České republiky tím napomohli vytvářet digitální model reliéfu ČR páté generace! Na samý úvod je třeba říct, že digitální model reliéfu České republiky páté generace, odborné veřejnosti známý pod zkratkou DMR 5G, je jedním z realizačních výstupů společného projektu Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, Ministerstva obrany České republiky a Ministerstva zemědělství České republiky pod názvem Projekt tvorby nového výškopisu České republiky. Zasvěcení vědí, že výškopisná data území ČR jsou v současné době vedena v rámci základní báze geografických dat a poskytují informace o výškových poměrech terénního reliéfu v rozsahu celého území České republiky. Model DMR 5G má sofistikovanějším způsobem přispět ke zvýšení přesnosti výškopisných dat Česka, a tím i podstatně rozšířit možnosti jejich využití zainteresovanými uživateli. A skutečnost, že k tomuto progresu přispěli svým

dílem také profesionálové jak ze štábu kbelské letecké základny, tak z 242. transportní a speciální letky, je nadmíru pozitivní. Od března 2010 do listopadu 2013 prováděli s dvoumotorovým turbovrtulovým speciálním letounem L-410FG letecké laserové skenování celého teritoria České republiky!

skenovací části. „Jednalo se o lokality nesoucí názvy Střed, Západ a Východ České republiky. V reálu to byly tři samostatné projekty, při nichž se provádělo letecké laserové skenování daného území. Po prvních testovacích letech, kdy se ověřovala funkčnost skeneru na palubě letounu L-410FG, jsme začali na povodí řeky Ohře,“ říká navigátor dopravního fotogrammetrického stroje s trupovým číslem 1525 kapitán Tomáš Mezera a upřesňuje, že skenování každého územního bloku trvalo přes rok. Jako poslední v pořadí skenovalo „efgéčko“ Moravu.

vzdušné síly Pro lepší představu je nezbytné uvést, že každá zájmová lokalita (Střed, Západ, Východ) byla rozdělena přibližně na sto obdélníků neboli sto pracovních zón. I prostý matematik si dá tedy dohromady celkovou „porci“ letců z „dvěstěčtyřicetdvojky“, což je tři sta zájmových prostorů. Mimochodem, co jeden obdélník, to jeden letový úkol. Letové nasazení při leteckém laserovém skenování jednotlivých obdélníků lze s nadsázkou přirovnat k práci traktoristy, který má za úkol zorat pole. „Šířka jednotlivých obdélníků byla převážně deset kilometrů a jejich délka se pohybovala od patnácti do šedesáti kilometrů,“ upřesňuje navigátor letounu L-410FG nadporučík Milan Illek a popisuje trajektorii letu: „Vlastní skenování se provádělo dvěma způsoby, a to v závislosti na vzrůstu vegetace. Když byla vzrostlá, skenovalo se z výšky 1 200 metrů nad střední rovinou terénu. V ostatních případech se skenování uskutečňovalo z výšky 1 400 metrů.“ Další zajímavostí je i samotné působení letounu v daném obdélníku. „Let se prováděl po takzvaných páscích, zpravidla ze západu na východ a zpět. Vzdálenost mezi nimi byla přibližně sedm set padesát metrů. Když se skenovalo z 1 200 metrů, tak jsme dělali čtrnáct skenovacích průletů neboli již uvedených pásků. Při výšce 1 400 metrů se jejich počet snížil na dvanáct,“ konstatuje kpt. Mezera a zdůrazňuje, že jakákoliv jiná profesní iniciativa posádky nepřipadala ani v nejmenším v úvahu. Letělo se přesně podle zadání. Oni byli těmi pomyslnými dělníky vzduchu, kteří striktně plnili první až třístý letový úkol. Samozřejmě,

Majstrštyk kbelských pilotů Obecně řečeno, na samém začátku se „porcovala“ Česká republika. Pracovníci Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, konkrétně Zeměměřického úřadu, rozčlenili letcům kbelského „efgéčka“ Českou republiku na tři takzvané

UKÁZKA DAT – MĚŘICKÉ PÁSY A TRAJEKTORIE

UKÁZKA ROBUSNÍ FILTRACE – PRACHOVSKÉ SKÁLY

14

že se vše odvíjelo od vhodných meteorologických podmínek, respektive od ročního období. Prioritou bylo dotáhnout do konce pásek. Čas byl až tou druhořadou indicií. Nejeden čtenář si v této chvíli ujasňuje, kolik hodin odpracovali kbelští profesionálové na tomto unikátním projektu. Nápovědou jim mohou být následující čísla: celkový nálet na úkolech leteckého laserového skenování činil 975 hodin 15 minut, přičemž v roce 2013 nalétali 340 hodin 10 minut. Není vojenským tajemstvím, že turbolet vydrží ve vzduchu zhruba čtyři hodiny. S tím souvisí i denní letové úsilí kbelských posádek – standardně se jednalo o tři tříhodinové lety denně. To s sebou nese dvanáct až třináct hodin v zaměstnání. V případech, že vyhovovalo počasí, se „samozřejmě“ létalo i ve víkendových dnech. Od některého škarohlída mohou být vyřčena slova přirovnávající činnost letců k jakýmsi vyhlídkovým letům nad českou kotlinou. Zasvěcení však dobře vědí, že opak byl pravdou. „Tento úkol hodnotíme jako výjimečný. Od dosavadní letecké praxe se odlišoval především svým rozsahem a časovou vytížeností. Skutečně to byla dřina, včetně psychické únavy. To proto, že ani na okamžik nešlo polevit z maximální koncentrace na trajektorii letu,“ říkají zainteresovaní příslušníci létajícího personálu a konstatují, že uplynulé čtyři roky nemalou měrou ovlivnily také jejich rodinné životy, protože při každém „letuschopném“ počasí odcházeli do práce. Na otázku, co bylo při leteckém laserovém skenování skutečným oříškem, odpovídají jednoznačně – horstva!

Těch pomyslných profesních oříšků však bylo povícero. U některých z nich se krátce zastavme. „Při tomto úkolu musela bezchybně fungovat koordinace s orgány řízení letového provozu. V nejednom případě jsme měli v daných zájmových lokalitách takříkajíc přednostní právo. A zejména vojenské oblastní středisko řízení (MACC) nám v mnohém vyšlo vstříc. Navíc bylo třeba diplomatické povolení od sousedních států. Laserový skener se vypínal přesně na hranicích České republiky, ale letoun pokračoval do cizího vzdušného prostoru, protože se musel otočit a přesně nalétnout na další pásek,“ vysvětluje nadporučík Illek a poukazuje na složitost související s příhodnými meteorologickými podmínkami pro letecké laserové skenování. „Do nejvzdálenějších obdélníků let trval asi hodinu. Občas se stalo, že než jsme do pracovního prostoru přiletěli, výrazně se tam zhoršilo počasí. Každá takováto komplikace měla samozřejmě negativní dopad na plynulost skenování. Termíny se posouvaly, doba skenování se prodlužovala,“ říká kbelský navigátor letounu L-410FG.

S laserovým skenerem na palubě Pozorný čtenář nepochybně zaregistroval, že doposud nepadlo ani slůvko o technickém zařízení pro výše uvedenou činnost. „Po dobu trvání projektu nám bylo od Českého úřadu zeměměřického a katastrálního zapůjčeno speciální vybavení, které se upevnilo na palubu letounu L-410FG s trupovým číslem 1525,“ říká palubní operátor praporčík Stanislav Fialka a vysvětluje, že letecké laserové skenování bylo realizováno systémem LiteMapper 6800 s využitím leteckého laserového skeneru RIEGL LMS-Q680 s příslušenstvím pro autonomní určování polohy skeneru GPS (Global Positioning System) a inerciální měřící jednotku IMU (Inertial Measurement Unit). Laické veřejnosti lze konání přiblížit k situaci, kdy je z paluby letounu vysílán laserový paprsek o frekvenci 80 kHz na zem a na základě času návratu odraženého paprsku se vypočte vzdálenost. Jeden řádek skenovaných dat vzniká vychylováním paprsku v příčném směru vzhledem ke směru letu letadla. Jak se letadlo pohybuje, je další řádek oproti předchozímu v podélném směru posunut. Pro kompletní systémy leteckého laserového skenování se používá označení LiDAR – Light Detection and Ranging (zjištění a měření dálky světelným zářením). Na samý závěr ještě jedna poznámka. Pro úplnost je třeba říct, že svoji profesní zdatnost při leteckém laserovém skenování neprokázali jenom vojenští letci, ale rovněž pozemní specialisté kbelské 242. transportní a speciální letky. „Základem úspěchu bylo precizní uložení laserového skeneru na palubě letounu, včetně jeho nivelizace. Doposud jsem se s touto činností nesetkal a s odstupem času to hodnotím nejen jako další zkušenost, ale také jako profesní skok. Kromě leteckého snímkování s využitím kamer se zdárně zvládlo i letecké laserové skenování. To je pro nás skvělá vizitka,“ říká praporčík Tomáš Vojslavský a ukazuje na kupu manuálů, které bylo třeba nejen nastudovat, ale především uvést do praxe. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba Ilustrace: podklady Zeměměřického úřadu

15

mise Mezi přední odborníky v oblasti traumatologie a ortopedie patří v Armádě České republiky podplukovník MUDr. Lubomír Zelenka. Slouží v Ústřední vojenské nemocnici Praha jako zástupce přednosty kliniky ortopedie a traumatologie a primář traumacentra. V únoru 2014 se vrátil z mise v Kábulu, kde strávil téměř pět měsíců v 9. polním chirurgickém týmu. Nyní jej opět budou vyhledávat přední čeští sportovci, ale zároveň bude obětavě pomáhat každému, komu bude potřeba. Co mu přinesla mise v Afghánistánu nového a jak se liší služba lékaře ve vlasti a v zahraniční operaci?

PRIMÁŘ ZELENKA (VPRAVO) PŘI OPERACI

Úroveň afghánského zdravotnictví

Léčebné postupy JSOU STEJNÉ Služba doma a v zahraničí… V České republice slouží podplukovník MUDr. Lubomír Zelenka jako primář traumacentra. Jedná se o specializované pracoviště v Ústřední vojenské nemocnici Praha, které komplexně řeší léčbu nejvážnějších úrazových stavů. Sdružuje odborníky z oblasti chirurgie, ortopedie, neurochirurgie a dalších oborů, kteří se podílejí především na složitých operacích. „Většina závažných zranění je v Česku způsobena hlavně dopravními nehodami, dále se jedná i o pracovní a sportovní traumata neboli úrazy,“ objasňuje podplukovník Zelenka. Naopak, v Afghánistánu se lékař nejčastěji setká se střelnými a „blast“ (způsobenými výbuchem) poraněními. Ačkoliv by se proto na první pohled mohlo zdát, že český vojenský lékař tedy přijíždí do zahraniční operace nepřipraven, opak je pravdou. „Mechanismus vzniku úrazu může být různý, ale léčebné postupy a způsob odstranění případných komplikací jsou vždy stejné, proto nelze hovořit z pohledu medicíny o něčem zcela odlišném v misi a v republice, “ vysvětluje pplk. Zelenka.

16

Hlavní odborník AČR pro ortopedii a traumatologii primář Zelenka vnímal během svého pobytu v Afghánistánu jako hlavní slabinu místních lékařů méně zkušeností v případech, kdy v důsledku nutnosti komplikovanějších zákroků či léčby narážejí na materiální možnosti zdejšího zdravotnictví. „Afghánští kolegové jsou často velmi schopní lékaři, ale nemají si kde dále prohloubit své vědomosti a dovednosti,“ říká podplukovník Zelenka a dodává: „Například endoprotézy. V Česku se jedná o každodenní operace, ale v celém Afghánistánu se vůbec neprovádějí. Efektivní pomocí by pro tamní lékaře byla například možnost stáží na klinikách v zahraničí. Jakékoliv rozšíření praktických znalostí by znamenalo velký přínos pro lékařství i pacienty této vzdálené země.“ Doktor Zelenka netají své zklamání z afghánského zdravotnictví, které je až na několik nemocnic založeno pouze na komerční bázi, ještě v další oblasti: „Lékařská pomoc je pro místní pacienty špatně dostupná a navíc ne vždy mají nemocní jistotu, že se jim v komerčních zařízeních dostane adekvátní péče.“ Polní nemocnice koaličních sil jsou proto často jediným dostupným místem, kde je poskytována efektivní bezplatná léčba. Někteří z místních toho ale zneužívají, když následně prodávají léky, které ke své léčbě od vojenských lékařů obdrží.

Jak se žije vojenskému lékaři v Česku Osobní život předního vojenského ortopeda a traumatologa v Česku není jednoduchý, hlavním faktorem je nedostatek času. „Celé dny trávím na operačním sále, každý týden mám pohotovostní služby a mnohdy sloužím i o víkendu,“ líčí svůj téměř každodenní kolotoč doktor Zelenka. Hlavně ty víkendy jsou časově náročné. Rodinný rytmus se musí v tomto případě podřídit, ale

jako manžel a otec se vždy snaží svým blízkým vynahradit svou nepřítomnost. „Jezdíme na výlety, v zimě lyžujeme, trávíme společné dovolené. Máme to po těch letech pevně nastavené,“ říká podplukovník Zelenka.

Biorytmus v zahraniční operaci V misi se vše řídí úplně jiným režimem. Přes den se operuje, každý lékař má svou ambulanci, a navíc je potřeba být kdykoliv připraven na akutní příjem, tedy být stále na telefonu. Rodina je daleko, a je proto potřeba umět kvalitně trávit volný čas, aby na člověka nedoléhaly nepříjemné myšlenky spojené s odloučením. I podplukovník Zelenka potvrzuje, že pro českého vojenského lékaře je možnost zajít si do posilovny vítaným osvěžením: „Opravdu jsem si to v Kábulu v tomto ohledu užil. Koaliční síly kladou velký důraz na dobrou kondici a poskytují všem vojákům pestré možnosti sportovního vyžití.“ Z pohledu medicíny se jedná o psychosomatickou záležitost, říká se „jak na těle, tak na duši“. U dlouhodobě odloučených kolektivů je dobrá nálada základním kamenem spolupráce, a to platí i mezi zdravotnickým personálem. „V posilovně člověk odpustí ventily, které se chtě nechtě v misi natlakují, protože každý jsme jiný a takzvaná ponorka se dříve nebo později dostaví, ať už velká, nebo malá,“ vypráví podplukovník Zelenka. Mezi další hodnoty, které považuje nejen v misi za nejdůležitější, patří osobní čest, upřímnost a smysl pro spravedlnost.

Co si odvezl z Afghánistánu? „Rád cestuji, byl jsem ve více asijských zemích, v Austrálii, Jižní i Severní Americe, o Evropě ani nemluvě, proto byla mise v Afghánistánu i jinou než pouze vojenskou a lékařskou zkušeností,“

doplňuje podplukovník Zelenka. „Vojenský lékař mé profese stráví sice většinu ze zahraniční operace na základně, ale scenérie vysokých horských hřbetů okolo Kábulu jsou vždy znovu a znovu úchvatné.“ Prožít v této vzdálené zemi několik měsíců bylo tedy i pro zkušeného cestovatele podplukovníka Zelenku novým zážitkem. „Českou kotlinu vnímá většina lidí bezpečně, ale v Afghánistánu se tak necítí ani místní obyvatelé, natož zahraniční vojáci. Každý si tam uvědomí, jak nepříjemné je každodenní ohrožení zdraví i života. Základny jsou ostřelovány raketami, při pozemním přesunu hrozí útok pomocí IED, dokonce i na vrtulníky je vedena palba,“ říká náš ortoped a doplňuje: „Každý vnímavý člověk si tam musí uvědomit, že boj proti terorismu nejsou jen prázdná slova. Přál bych každému, kdo píše příspěvky do internetových diskuzí o českých vojácích v misích jako o žoldácích, aby si to kdekoliv v Afghánistánu pár měsíců zkusil.“ Navíc si z této země odnáší podplukovník Zelenka skvělý pocit z mezinárodní spolupráce: „Mnoha národům není lhostejné, co se na světě děje, a nehodlají se smířit s možností svévolných útoků, kdekoliv se radikálům zamane. Nejen v medicíně totiž platí pravidlo, že prevence je vždy jednodušší a levnější než léčba rozvinutého problému. To ale neznamená, že by prevence byla snadná nebo bez nákladů.“ Na samý závěr podplukovník MUDr. Lubomír Zelenka konstatuje: „Na druhou stranu si nelze tuto intervenci plést s křižáckou výpravou proti islámu, jak to možná doma někteří lidé mylně vnímají. Nic takového není pravda.“ Autor: kapitán Marek Maxim Švancara

17

věda a výzkum

Nemáme se za co stydět 80

70 mld. Kč

aneb Co víme o reorganizaci resortu obrany 2013

Hovořit jen o absolutní výši rozpočtu Ministerstva obrany je zavádějící, pokud současně není brán do úvahy parametr efektivnosti výdajů, podíl mandatorních, běžných a investičních výdajů, není provedeno „nacenění“ jednotlivých úkolů, závazků a politicko-vojenských ambicí plněných AČR a nejsou vzaty do úvahy dlouhodobé priority rozvoje resortu. Pracovní tým nejprve hledal úspory v investičních a běžných výdajích, ale rezervy v nich nalezené nestačily pokrýt schodek rozpočtu. Proto se na základě provedených analýz a propočtů muselo přistoupit i ke snížení počtu zaměstnanců resortu obrany a provedla se restrukturalizace části organizačních celků.

Vývoj rozpočtového rámce reformy ozbrojených sil v letech 2003 až 2013

60

50

je dostačující k tomu, aby si každý profesionální voják nebo zaměstnanec resortu obrany mohl říct: Tak a teď je mi jasné, co se stalo, proč je to zrovna takhle, a ne jinak, tam nahoře to připravili nejlépe, jak to v dnešních podmínkách šlo. Pokud bych byl nezaujatý čtenář, tak by moje osobní stručná a čestná odpověď byla: Stále nemám dostatek informací k ospravedlnění nutnosti provedení tak rozsáhlé restrukturalizace armády, nevím, proč se k ní vlastně přistoupilo a jaká byla filozofie těch, co ji připravovali. Jako ředitel Centra bezpečnostních a vojensko-strategických studií na UO Brno ale samozřejmě nejsem nezaujatý čtenář. Společně s dalšími hlavními funkcionáři armády jsem plán organizačních, mobilizačních a dislokačních změn (OMDZ) pro rok 2013 připravoval a je mou ambicí doplnit a dále rozpracovat některé z myšlenek pana generálporučíka o další fakta a souvislosti. Čtenář se tak bude, jak doufám, lépe orientovat v situaci, ve které se resort nacházel a nachází a v tom, co bylo nutné v rámci krizového scénáře podniknout pro zachování alespoň částečně relevantní AČR, stále disponující jádrem potřebných vojenských schopností a růstovým potenciálem pro případ budoucího navýšení zdrojů.

Ekonomické faktory

To, co nás přinutilo přistoupit v roce 2013 k uskutečnění reorganizačních změn, bylo především stagnující hospodářství, nedobře se vyvíjející ekonomická situace ČR a s tím související snaha vlády seškrtat vládní výdaje a dostat pod kontrolu narůstající státní dluh. K udržení objektivity je ale nutné podoktnout, že obranný rozpočet ČR trpí nestabilitou dlouhodobě a byl několikrát výrazně seškrtán i v době před rokem 2008, tedy ještě před tím, než se začalo hovořit o současné hospodářské a dluhové krizi. Možná více než o ekonomickou nutnost jde o záměr politiků, kteří vyhodnotili dlouhé období míru v Evropě, naše členství v NATO a EU a nepřítomnost relevantní hrozby ve středoevropském regionu jako signál k možnému snižování obranných rozpočtů. Rozpory mezi původním plánem, nebo chcete-li příslibem vlády, a konečnou realitou ukazuje názorně následující graf z Bílé knihy o obraně.

18 18

40

2003

2004

2005

2006

2007

usnesení vlády ČR č. 1140 z 12. 11. 2002 usnesení vlády ČR č. 1154 z 13. 11. 2003 usnesení vlády ČR č. 970 z 16. 8. 2006

Aktuálních 42 miliard korun pro rok 2013 a 41,9 mld. pro rok 2014 působí oproti rokům před krizí opravdu skromně: je to pouhé 1,08 % HDP a jen 3,6 % státního rozpočtu. Přitom až do roku 2005 se obranné výdaje pohybovaly kolem úrovně 2 % HDP a v roce 2002 obranný rozpočet činil 7,1 % státního rozpočtu, tedy relativně téměř dvojnásobek letošního podílu. Nedostatek zdrojů jako nejpalčivější problém současné armádní reality potvrzuje i konstatování generálporučíka Petra Pavla: „Nepovedlo se mi přesvědčit dostatečně politickou reprezentaci a veřejnost, aby se výdaje na armádu nesnižovaly a aby se obraně této země věnovala náležitá pozornost.” Z uvedených slov generála Pavla to sice nevyplývá, ale fakticky dokázal jako krizový manažer víc než jeho předchůdci stojící v čele GŠ AČR od roku 2003, kdy se začal obranný rozpočet snižovat. S využitím připravených analýz, propočtů sil a prostředků zasazených do zdrojového rámce a vhodné argumentace dokázal přesvědčit vedení resortu, a následně společnými silami s ministrem Pickem i vládu ČR, o nutnosti stabilizovat rozpočet Ministerstva obrany ve střednědobém horizontu.

2008

2009

2010

2011

2012

2013

usnesení vlády ČR č. 1090 z 25. 9. 2006 usnesení vlády ČR č. 736 z 28. 6. 2008 usnesení vlády ČR č. 675 z 22. 9. 2010

A stabilita, to je pro obranu onen pověstný pevný bod ve vesmíru a výchozí podmínka k budoucímu koncepčně řízenému rozvoji. Od roku 2013 se tedy podařilo dosáhnout stabilizace rozpočtu resortu obrany na výši oscilující kolem zhruba 42 mld. Kč. To, že to rozhodně není optimální částka, kterou by resort potřeboval, ukazuje následující graf. Nacházíme se hluboce pod čarou úpadkového scénáře propočteného kolektivem autorů Bílé knihy a potvrzeného při zpracování analýz k dokumentu Struktura a počty ozbrojených sil České republiky v letech 2013–2015, č. j. V177/201, schváleného ÚV ČR č. 707, ze dne 26. 9. 2012. Co ale graf neukazuje, to je původní rozpočtový výhled kapitoly 307 Ministerstva obrany, který v roce 2015 počítal dokonce jen s 38 mld. Kč a který nám hrozil, pokud by se nepodařilo vládu přesvědčit o nutnosti zastavení poklesu výdajů na obranu. Takže jakkoli se může částka 42 miliard a stabilizace rozpočtu zdát Pyrrhovým vítězstvím, s 38 miliardami by se velikost celého resortu obrany obrazně řečeno „scvrkla“ na 20 tisíc osob, namísto dnešních 28 tisíc osob (kalkulačně platí, že 1 mld. Kč = cca 2 000 osob).

65

růstový

60 stabilizační 55 mld. Kč

Se zájmem jsem si přečetl úvodní článek časopisu A report č. 1, ve kterém náčelník GŠ AČR generálporučík Petr Pavel bilancuje uplynulý reorganizační a transformační rok 2013. Zvykl jsem si o tom, co čtu, přemýšlet. A tak jsem si po dočtení článku položil otázku, jaký byl vlastně cíl a očekávání autora a redakce, zda všechno to, co bylo řečeno velmi elegantně a precizním jazykem z úrovně zkušeného generála pohybujícího se na politicko-strategické úrovni,

úpadkový

50

45 aktuální

43 40

2011

2012

2013

2014

2015

2016

2017

2018

2019

2020

Restrukturalizace versus reorganizace I když jsou v článku NGŠ AČR používány termíny reorganizace a transformace, celá proměna resortu a AČR byla připravována spíše jako restrukturalizace, neboli pojem blízký ekonomům. Všechny výše zmíněné odborné termíny sice v sobě zahrnují změnu organizace, struktury nebo systému, restrukturalizace ale lépe popisuje cíl toho, co bylo zamýšleno. Cílem bylo zachovat použitelnou a početně ještě relevantní armádu, minimalizovat dopady na funkcionalitu výkonného a efektivního jádra AČR (rozuměj útvary a zařízení do stupně brigáda včetně) a v politicky vymezeném finančním rámci se pokusit nalézt vnitřní rezervy, odstranit duplicity v procesech velení a řízení, zjednodušit velitelskou strukturu, snížit procentní zastoupení vyššího důstojnického sboru a v neposlední řadě udržet vyváženou strukturu sil disponující všemi potřebnými schopnostmi pro zabezpečení úkolů vyplývajících ze zákonů ČR, politicko-vojenských ambicí a mezinárodních závazků daných procesem obranného plánování NATO a EU. To vše navíc sladit s připravovanou novelou zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, a novou systemizací hodnostních sborů. Jinými slovy, pokusit se o malý zázrak a ze všech špatných řešení vybrat to nejlepší.

Brigáda versus pluk aneb Co je skutečně podstatné Obojí je možné a v novodobé historii AČR jsme si vyzkoušeli výhody a nevýhody obou organizačních struktur. Brigádní struktura je dnes standardem NATO pro mechanizované jednotky a jednotky bojové podpory a zabezpečení mohou být organizována v obou systémech. Proč tedy pluky druhů vojsk? To, co rozhodlo o přechodu na pluky, byla obecně potřeba snížit počty vojáků ve štábech, snížit počet nákladových středisek a upravit hodnostní strukturu snížením počtu systemizovaných míst pro důstojníky při zachování schopností podřízených praporů a oddílů. Štáb pluku dnes řídí mírový život v posádce, v případě nasazení některého z podřízených praporů posiluje jeho štáb a také vyčleňuje část personálu ve prospěch nadřízeného velitelského stupně. Pluk druhu vojska nebude nikdy nasazen jako celek při zapojení

19

věda a výzkum do operací v duchu schválených politicko-vojenských ambicí, ale jeho podřízené prapory budou působit ve prospěch úkolových uskupení postavených na bázi mechanizovaných jednotek. Ale ta hlavní, systémová změna není spojena s názvem útvaru. Je spojena s vnitřní strukturou a hlavně s nastavením tabulek počtů útvarů. Tabulkové počty osob, techniky a materiálu (dále TMP) jsou dnes nakalkulovány tak, že při jejich teoretickém naplnění na 100 % útvary kompletně zabezpečují všechny úkoly ze zákona, svůj podíl na politicko-vojenských ambicích státu a konečně i mezinárodní závazky, zpravidla s rotačním principem 1 : 4. Logicky, s touto filozofií došlo takřka u všech útvarů k navýšení TMP, ale současně jsme tímto krokem vytvořili předpoklady ke stabilizaci personálu. Dokud se totiž nezmění politické zadání resortu obrany, tedy již zmíněné úkoly vyplývající ze zákona a ambice, nebude třeba měnit optimalizovanou organizační strukturu útvarů a zařízení, postavenou navíc na základě zkušeností ze zahraničních operací. Skutečná naplněnost útvarů personálem však zůstává stejná, nebo dokonce klesla jako důsledek propouštění po rozhodnutí o snížení mandatorních výdajů v kapitole rozpočtu MO. Lehce doložitelný rozdíl mezi skutečnou naplněností personálem a TMP má ale velmi silnou argumentační váhu. Přesně totiž popisuje rozdíl ve schopnostech naplněných a nenaplněných útvarů, a tedy i to, jaká rizika akceptuje politická reprezentace alokací nedostatečného finančního krytí na personál resortu obrany. Taková konstrukce TMP umožnila odstranit i další, dříve relativně běžný nešvar armádní personalistiky, a sice neschopnost umístit absolventy vojenských VŠ. Vysokoškolsky připravovaný personál se plánuje s predikcí na 3–5 let, což ale zpravidla byla delší doba než doba mezi dvěma po sobě jdoucími reorganizacemi. Tím pádem nebylo možné část nových důstojníků a praporčíků umístit v jejich odbornosti a docházelo k jejich přeškolení, či dokonce propuštění. Nový systém umožňuje, za předpokladu centralizovaného řízení lidských zdrojů a flexibilního přidělování rozpočtových počtů personálu, správné a úplné umístění absolventů dle jejich ČVO v souladu s potřebou resortu obrany. A nakonec ještě jeden důkaz snahy autorů OMDZ o komplexní řešení. Provázaností organizačních struktur s databází schopností bylo dosaženo stavu, kdy už není možné provádět OMDZ s cílem snižovat počty osob tzv. salámovou metodou, nebo plošné „zažlucování“ (uzavírání) systemizovaných míst. Každý organizační celek má zpracovaný svůj Protokol o zabezpečení plnění úkolů, závazků a politicko-vojenských ambicí a má svoje místo a úkol v celkovém seznamu schopností AČR. Při zrušení útvaru lze na základě zpracovaných dokumentů a kalkulací velmi lehce zdokumentovat, která schopnost se ztrácí částečně či úplně. To s sebou nese nutnost daleko důslednějšího a odpovědnějšího zvažování nevratných kroků při přijímání nejen politicky motivovaných rozhodnutí o podobě resortu obrany.

Legislativní prostředí a management lidských zdrojů Stručně řečeno, zákon 143/1992 Sb. se přežil. Systém platových tříd a stupňů v kombinaci

20

vojenské školství s metodikou vyplácení příspěvku na bydlení udělal z AČR teritoriální vojsko fixované k místu výkonu práce a bydlišti, neochotné k přesunu do jiné posádky, a to i v případě nabídky vyšší funkce. S vyšší funkcí mimo bydliště není totiž zaručen vyšší plat, ale vyšší výdaje za dojíždění a ubytování. Nejsou ojedinělé případy, kdy nižší důstojník v hodnosti kapitána bere víc než plukovník apod. Navíc v minulých letech proběhlo plošné 10% snížení tarifních platů a 15% zdanění příplatků na bydlení, což způsobilo, že se reálný plat vojáka z povolání vrátil někam na úroveň roku 2007. Chybí jakýkoli nadstandardní motivační faktor, na trhu práce resort obrany ztratil konkurenceschopnost v boji o středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaný personál. Proto otázka zavedení novelizovaného zákona 221/1999 Sb. nezní zda, ale kdy. Je nebezpečné zavedení novely zákona 221 příliš odkládat. A rozhodně to není jen o zvýšení platů profesionálním vojákům. Je to jediná možnost, jak rozhýbat resort obrany zavedením kariérního řádu na jasně daných zákonných pravidlech, jak zavést nový systém hodnocení vojáků, objektivně provádět jejich výběr do vyšších funkcí s využitím výběrových komisí, s opuštěním subjektivního principu nedílné personální pravomoci velitele. Zákon 221/1999 Sb. ale také vyžaduje přechod na centralizované řízení lidských zdrojů, změnu evidenčního charakteru práce většiny personálních orgánů na skutečnou práci s personálem. Vyžaduje také nový systém celoživotní přípravy vojáků v odborných a kariérových kurzech a hlavně proaktivní náborovou kampaň s cílem zabezpečit trvalý nábor pro podstatně rychleji rotující hodnostní pyramidu profesionálů. Tady rozhodně neplatí „kdo nic nedělá, nic nepokazí“. Každoročně totiž odchází z aktivní služby z různých legitimních důvodů 1 000 až 1 200 osob (statistika za posledních sedm let), zatímco nábor je v posledních letech (z důvodu nedostatku zdrojů, nezájmu veřejnosti či pozastavením kvůli reorganizaci) zhruba poloviční. To znamená roční deficit v rozmezí 300 až 500 osob. Nikde jsem nezaznamenal zmínku o tom, že relativně nízké počty skutečně propuštěných vojáků v roce 2013 byly dosaženy (kromě dobře odvedené práce velitelů a personálních orgánů při přemisťování personálu) i díky tomu, že mohlo být zrušeno přes 1 000 neobsazených, ale rozpočtově pokrytých funkčních míst v tabulkách útvarů. Hlavním přispěvatelem byla AČR, která dlouhodobě vykazovala nedoplněnost. Jestliže tedy v průběhu roku 2014 nedokážeme náborem získat alespoň tolik vojákům, kolik se připravuje k odchodu, bude pokračovat proces vyprazdňování útvarů a do dvou let můžeme takto přijít o více než jeden plný prapor (myšleno v absolutních počtech). Novela zákona 221/1999 hrozbu vyprazdňování úplně odstranit nemůže, ale jasná perspektiva a dobrý plat mohou přilákat více zájemců o službu v armádě, než je tomu doposud. Vedení armády i SP MO mají již k dispozici veškeré potřebné podklady a propočty, takže po nezbytném dopracování související vnitřní legislativy je možné novelu zákona 221/1999 Sb. zavést velmi rychle, např. ke stejnému datu jako Sněmovnou diskutovaný a Evropskou unií vyžadovaný služební zákon. Oba se týkají resortu obrany a společným zavedením by se jistě ušetřilo na implementačních nákladech.

Co dělat lépe a co mít stále na paměti Zlepšit se určitě můžeme v tom, jak našemu okolí vysvětlujeme, co děláme a proč to děláme. Chybí nám kvalitní, proaktivní marketingová kampaň nebo chcete-li osvětová činnost, směřovaná dovnitř i vně resortu, směřovaná na politiky, na širokou bezpečnostní komunitu, na řadového občana, objasňující srozumitelným a konzistentním způsobem důvody, cíle a dopady provedených změn. Kampaň pracující s fakty a daty, využívající exaktně zpracované zdrojové analýzy, objasňující následky a míru akceptovatelnosti rizika přijetí politických rozhodnutí na funkcionalitu ozbrojených sil i dopady na naši kredibilitu jako člena mezinárodních bezpečnostních struktur. Je třeba neustále budovat dobré jméno Armády České republiky a udržovat kontakt s veřejností. Už při prvotních sociologických úvahách o pozitivech a negativech přechodu na profesionální armádu se upozorňovalo na možné nebezpečí odcizení se vojenských profesionálů a zbytku veřejnosti. Dnešní armáda je několikanásobně menší než původní armáda konskripční, rotace personálu probíhá pomaleji a priority AČR, směřované k zajištění bezpečnosti státu, nekorespondují s prioritami běžného občana v čase hospodářské krize. Armáda navíc velmi rychle opustila rozsáhlé a dříve tradiční vojenské posádky a teritoria České republiky, takže styk s veřejností je omezen povětšině na rodinné příslušníky vojáků, případně jejich známé, ale také teritoriálně. Pokud v této situaci dojde k narušení dobré pověsti armády nebo jiné složky resortu obrany například korupčním skandálem hojně medializovaným v médiích s celorepublikovým pokrytím, je to pro vojáky jen velmi těžce řešitelný problém – řadový občan, kterému by bylo možné věc osobně vysvětlit a ukázat na skutečného viníka, je od nich příliš daleko. Nepodařilo se dotáhnout do konce diskuzi o efektivní struktuře integrovaného Ministerstva obrany, rozdělení působností mezi jeho civilní a vojenskou část a také o systému velení a řízení. Proto jeho současná podoba není, i přes některé své pozitivní rysy (například oddělení koncepčních činností od činností výkonných, centralizaci prvků zabezpečení apod.), ideální strukturou zabezpečující bezproblémové řízení organizačních celků resortu obrany za míru i krize. Je třeba si stále uvědomovat, že realizovaná organizační opatření sice mohou za jistých podmínek stabilizovat klíčový personál, ale nepovedou ke zlepšení kritické situace v oblasti investic a běžných výdajů spojených s výcvikem personálu, provozem techniky a nemovité infrastruktury Armády České republiky. Tam finanční prostředky chybí a chybět budou.

Připravil: František Mičánek, ředitel CBVSS UO Brno Foto: archiv redakce

Vojenské rozhledy jsou na webu

Časopis Vojenské rozhledy provází naše ozbrojené síly od roku 1919. Za druhé světové války byl vydáván v anglické emigraci a jeho třicetidvouletá existence byla přerušena v roce 1951. V roce 1992 znovu vzkříšen do nových demokratických poměrů. Časopis dnes představuje platformu k prezentaci a předávání nejnovějších odborných poznatků v oblasti bezpečnosti a vojenství, s důrazem na obrannou politiku, vojenskou strategií, strategické řízení a operační umění. Na svých stránkách rovněž zveřejňuje články týkající se taktiky, výcviku, výzbroje, vojenské logistiky a zkušeností ze soudobých vojenských operací. Z tradic se však trvale žít nedá. Dnešní svět informací a médií se rozrůznil do nových podob a forem a i resort obrany prochází transformací svých organizačních struktur, a tím se mění i působnosti. Se vznikem Centra bezpečnostních a vojenskostrategických studií při UO Brno (dále CBVSS) začaly časopisy Obrana a strategie, Vojenské rozhledy a konečně i Doktríny postupně přecházet pod jeho jednotné řízení. Po provedení analýzy zaměření jednotlivých časopisů, jejich autorské základny, čtenářské obce i ekonomických faktorů jsme se rozhodli ukončit vydávání časopisu Doktríny s účinností od ledna tohoto roku. Důvod je prozaický. V tak malém resortu obrany, jako je ten náš, je velmi těžké najít tolik autorů a tolik témat, aby naplnili tři nezávislé časopisy (Obrana a strategie, Vojenské rozhledy a Doktríny) zaměřené na problematiku bezpečnosti, strategie a taktiky, tak aby nedocházelo k jejich překrývání a duplicitám. Proto ti z vás, kteří v minulosti přispívali do časopisu Doktríny, mají možnost zveřejňovat svoje příspěvky ve zbývajících dvou titulech. Velmi důležitou funkcí je pro nás možnost vedení diskuze k jednotlivým příspěvkům v časopisech v reálném čase. Jelikož Obrana a strategie své webové stránky provozuje úspěšně již delší dobu, nebyl důvod nezopakovat tento počin i u Vojenských rozhledů. Počínaje prvním letošním

číslem jsou tedy Vojenské rozhledy dostupné i na nových internetových stránkách pod doménou www.vojenskerozhledy.cz. Očekáváme, že tuto možnost využijí čtenáři pro své reakce bezprostředně po přečtení článku. Proto, aby diskuze nebyla živelná a nedocházelo k zneužívání stránek, předpokladem pro uveřejnění diskuzního příspěvku je předchozí registrace diskutujícího, jak je to dnes už běžné i na jiných veřejných portálech. Tvůrci internetových stránek vytvořili aplikaci, která nabízí řadu užitečných funkcí. Především je to možnost vyhledávání podle různých kritérií – podle ročníků a čísel, autorů, oblastí, klíčových slov nebo prostě v tzv. fulltextu. Protože články jsou k dispozici nejen ve formátu PDF (doposud byla v tomto formátu jen celá čísla), ale i ve formátu HTML, stránky nabízí dohledatelnost nejen v samotné aplikaci, ale i ve vyhledávači Google a dalších. Do aplikace jsou vložena klíčová slova a anotace i v angličtině, což umožní, aby

Motto: „Voják má veliké povolání mravní; je stále na stráži a prvý povolán, aby v případě nebezpečí položil život za stát a jeho ideály; ty ideály demokratické republiky shrnují se v hesle: SVOBODA. Svoboda v celém oboru společenského snažení, národního, sociálního a kulturního vůbec. Náš voják a naše vojsko, má-li dostáti svému úkolu, potřebuje značný stupeň vzdělání. Vzdělání přímo vědeckého. Ale také pro strategii a taktiku moderní armáda musí být vyzbrojena vzděláním. A vzdělání tu neznamená nutnou učenost, nýbrž schopnost pomocí věd vynalézat nejúčinnější prostředky a způsob obrany. Nové a těžké úkoly naši armády vyžadují pozornosti, pomoci a přímo spolupráce všeho občanstva. Celé občanstvo musí mít zájem pro svou armádu. Ten zájem nebude jevit se pouze v kritice, nýbrž také v pozitivní součinnosti při budování naší armádní obrany a našeho republikánského demokratického vojska.“ (T. G. Masaryk, 1923) Převzato z úvodníku Vojenských rozhledů č. 1/1992

na stránky Vojenských rozhledů byli navedeni čtenáři kdekoliv na světě. Časopis Vojenské rozhledy uveřejňuje i příspěvky autorů, kteří v minulosti publikovali v časopise Vojenský profesionál, proto je čtenářům v části Vyhledávání v archivu k dispozici ve formátu PDF i tento časopis, včetně archivu. Elektronická podoba Vojenských rozhledů nebude jen prostým zrcadlem tištěné verze. V části Aktuality budou průběžně zveřejňovány krátké příspěvky a různé informace, které odpovídají profilu časopisu, ale pro něž se v tištěné verzi časopisu nenajde prostor, anebo nebudou plně odpovídat formálním požadavkům na příspěvky do tzv. recenzovaného časopisu. Budou zde zveřejňovány nejlepší závěrečné práce absolventů kariérových kurzů na UO Brno a VA Vyškov. Je to prostor i pro vaše názory na aktuální dění v resortu obrany i možnost položit otázky k tomu, co vás zajímá. Na webových stránkách Vojenských rozhledů se bude i nadále pracovat. Budeme rozšiřovat některé vyhledávací funkce a rovněž i archiv, kde bychom rádi zveřejnili i starší čísla časopisu, a to až od roku 1919. Redakce uvítá od čtenářů A reportu každý námět na zdokonalení nového webového portálu, ať už se bude týkat vzhledu, obsahu či funkcionalit webové stránky. Vzhledem k tomu, že časopis bude dostupný v prostředí internetu, můžeme si dovolit i snížení nákladu jeho tištěné verze o 200 kusů na celkových 600. Bude tedy zredukován i distribuční seznam, a proto někteří čtenáři časopis již nedostanou anebo jej obdrží v menším počtu výtisků. Elektronická podoba časopisu by jim však měla poskytnout více než adekvátní službu. Těšíme se na vaše podněty a věříme, že budete aktivními přispěvateli do našich společných resortních časopisů. Připravili: CBVSS – Vladimír Karaffa a František Mičánek

21

vojenské zdravotnictví

výcvik

V Ústřední vojenské nemocnici – Vojenské fakultní nemocnici Praha byla otevřena nová arytmologická jednotka

Další progres v léčbě Od jedenáctého února letošního roku má Ústřední vojenská nemocnice – Vojenská fakultní nemocnice Praha arytmologickou jednotku. Ta umožní zajistit pro pacienty nejen komplexní diagnostiku a léčbu poruch srdečního rytmu, ale také nabízí maximální komfort výkonu, péče i prostředí. V této souvislosti je třeba říct, že „úvéenka“ provádí přes devadesát procent katetrizací pro pacienta přívětivějším radikálním přístupem, takzvaně z ruky. Nové komplexně vybavené pracoviště umožňuje ambulantní provedení katetrizace a následnou péči v denním stacionáři. Pacient je schopen odejít domů již několik hodin po absolvování nekomplikovaného zákroku. Porucha srdečního rytmu není výjimečným onemocněním. Jejím projevem mohou být následující faktory: palpitace (bušení srdce vnímané pacientem, to se ale může vyskytovat také u rozrušení nebo stresu), dále pocit občasného vynechání srdce, nepravidelný tep, slabost, synkopa. V nejhorším případě se může jednat o náhlou srdeční smrt, pokud není provedena urgentně resuscitace. Arytmie se nejčastěji diagnostikuje pomocí EKG, Holterova monitorování (sledování pacienta pomocí EKG po dobu čtyřiadvaceti hodin při jeho běžných činnostech) nebo při elektrofyziologickém vyšetření srdce. Její léčba se většinou uplatňuje pomocí léků (antiarytmika) nebo pomocí elektrických zásahů (defibrilace, kardioverze, kardiostimulace). „Když jsem před dvěma roky přišel do ÚVN Praha na pozici vedoucího kardiologického

22

Další dobrá zpráva z Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice Praha, jejímž zřizovatelem je Ministerstvo obrany České republiky. Progres, který s sebou nese ještě vyšší kvalitu poskytované zdravotní péče, pokračuje. Po nedávno pořízeném novém přístrojovém vybavení komplexního cerebrovaskulárního centra a novém operačním robotickém systému třetí generace da Vinci Si má „úvéenka“ novou arytmologickou jednotku.

Poslední šance na přežití Hazardní jednání mladíka na lyžích, jehož jízda končí vážným zraněním v těžko přístupném terénu, a technická závada lanovky, z níž je třeba evakuovat lidi. Záchranáři se k nim však nemohou dostat po zemi. Pomoc přichází ze vzduchu.

oddělení, měli jsme k dispozici standardní katetrizační sál, který sloužil k vyšetření věnčitých tepen. Arytmologie byla spojována pouze s kardiostimulátory a drobnými výkony. Nové pracoviště umožňuje v tomto oboru naplňovat závazky vůči příslušníkům resortu obrany a integrovaného záchranného systému, a zároveň je zcela otevřeno i civilním pacientům. Touto arytmologickou jednotkou završujeme proces budování jednotlivých komponent kardiologie v ÚVN a kompletaci portfolia výkonů, které poskytujeme pacientům s kardiovaskulárními nemocemi,“ říká doc. MUDr. Martin Malý a vyzdvihuje v této souvislosti vzájemně výhodnou spolupráci s Institutem klinické a experimentální medicíny (IKEM). Po slavnostním přestřižení pásky, které provedli ředitel ÚVN prof. MUDr. Miroslav Zavoral a ředitel

IKEM MUDr. Aleš Herman, si hosté prohlédli novou arytmologickou jednotku. Na první pohled je zaujalo sofistikované přístrojové vybavení: například moderní jednorovinné angiografické zařízení, vybavené přímou digitalizací obrazu a plochým detektorem speciálně určeným pro kardiologii. Mimochodem, přístroje umožňují zobrazení srdce ve formátu 3D. „Kardiologie nepatří k nosným oborům naší nemocnice. My si však uvědomujeme, že fakultní nemocnice nemůže bez kvalitní kardiologie existovat. Díky výrazné podpoře zřizovatele a vzhledem k dlouhodobé spolupráci s IKEM jsme našli cestu, jak tento obor v ÚVN dále efektivně rozvíjet,“ řekl profesor Miroslav Zavoral. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

Vojenský vrtulník W-3A Sokol, na trupu s nepřehlédnutelným nápisem Search and Rescue – SAR a číslem 0718, přilétá na určené místo a začíná záchrannou akci. Dění se během dne několikrát opakuje. To proto, že se jedná o instruktážně-metodické zaměstnání (IMZ) létajícího personálu kbelské 243. vrtulníkové letky a specialistů z Hasičského záchranného sboru Plzeňského kraje. Po dva únorové dny intenzivně cvičili v okolí Železné Rudy a Špičáku vzájemné postupy pro případné nasazení. Každý ostrý zásah totiž vyžaduje zažité návyky nejen v pilotáži, ale i v koordinaci činnosti záchranářů. Dobrou zprávou je, že nedávné zaměstnání na Šumavě není pro kbelské profesionály a hasiče – letecké záchranáře z Plzně a Přeštic jediným „iemzetem“ v kalendářním roce. Součinnostní výcvik provádějí také na přehradě Hracholusky nebo v náročných lokalitách poblíž letiště Líně. „Každá hodina součinnostního cvičení je cenná. Co let, to

originál. Obzvláště u záchranných akcí nejde spoléhat na to, že už jste to jednou zvládli, a tím pádem jste navždy profesně připraveni. Dlouhodobá praxe je sice dobrým základem, ale abyste si udrželi potřebnou kvalifikaci, je třeba neustále drilovat postupy,“ říká velitel 4. roje 243. vrtulníkové letky a kapitán vrtulníku W-3A Sokol kapitán Petr Šafařík a pochvaluje si náročné meteorologické podmínky, respektive jejich rychlé změny, během prvního dne IMZ na Šumavě. „Od posádek vrtulníků to vyžadovalo adekvátní reakce na konkrétní situace. Už tak náročné záchranné práce, které stojí na vrcholu obtížnosti, byly ještě nesnadnější. Bylo to nejen o přesném visení nad inkriminovaným místem, ale také o specifické činnosti všech profesionálů na palubě a v terénu. Každá byť sebemenší maličkost může mít klíčový význam při případné záchraně lidského života, kdy jde zejména o čas a efektivitu zásahu,“ dodává zkušený vojenský pilot vrtulníku W-3A Sokol.

Leckdo se zamyslí nad tím, co se asi honí hlavou posádce vrtulníku a záchranářům na palubě, když dostanou signál ke vzletu. „Tím, že tuto činnost intenzivně cvičíme, dostáváme postupy záchranné akce do krve. Obecně řečeno, máme je nadrilované. Ostatně já jako kapitán vrtulníku nemám čas dlouze přemýšlet nad tím, jaké neštěstí se stalo na zemi. Před příletem na inkriminované místo si v hlavě urychleně tvořím plán zásahu, aby byl efektivní a rychlý. Všichni jsme maximálně koncentrovaní. Vždyť ve většině případů představujeme jedinou možnost záchrany zraněného. Je to veliká zodpovědnost, protože my jsme jeho jedinou šancí na přežití. To si však zpravidla uvědomujeme až po akci,“ konstatuje kapitán Petr Šafařík. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

23

VAB Mk 3

technika a výzbroj zájemcům tento obrněnec ve zdokonaleném provedení. V polovině roku 2010 představila návrh vozidla VAB Mk 2 ve čtyř- a šestikolové variantě. Z marketingového průzkumu uskutečněného mezi potenciálními odběrateli ovšem vyplynul dominantní zájem jen o šestikolové provedení. Navíc se od vozidla požadoval modulární návrh tak, aby je bylo možné využít jako platformu pro další účelové verze. Na tomto základě pak vznikl prototyp VAB Mk 3, který absolvoval světovou premiéru loni na pařížské zbrojní výstavě Eurosatory. Podle prohlášení výrobce však nepředstavoval definitivní provedení – to má být dokončeno až během letošního roku. V porovnání s původním obrněncem VAB, který dnes nese přídomek Mk 1, nabízí omlazená verze větší vnitřní prostornost. Pro porovnání: výchozí VAB 4 × 4 se vyznačoval vnitřním využitelným objemem 9,3 m3, varianta VAB Mk 3 nabízí díky větší celkové délce 6,7 m hodnotu 13,0 m3. Původní konfigurace s prostorem pro řidiče a velitele v přídi vozidla, na který navazují motorový prostor a posléze prostor pro výsadek, se nezměnila. Totéž mimochodem platí i pro šířku

vozidla – je jen 2,55 m, což obrněnci umožňuje bezproblémový přesun po veřejných komunikacích bez nutnosti doprovodu i příznivější obratnost v terénu. Pokud jde o přístupnost interiéru, řidič a velitel mají k dispozici vlastní dveře na bocích korby, výsadek pak dvoudílná vrata nebo na přání odběratele rozměrnou motoricky poháněnou sklopnou rampu na zádi vozidla. Na stropě korby jsou nad řidičským a bojovým prostorem umístěny průlezy. K pohonu vozidla VAB Mk 3 byl zvolen vznětový motor Renault Dxi 7 o největším výkonu 238 kW a točivém momentu 1 200 Nm při 1 200 až 1 700 ot./min., splňující emisní normy EURO III. Na přání konkrétního odběratele nebude podle výrobce problematické upravit tento motor na výkon 253 kW a podle požadavků EURO IV. A nejen to, v budoucnu by vozidlo mohlo dostat i pohonnou soustavu s výkonem 298 kW. Nicméně již stávající 238kW varianta nabízí příznivou jízdní výkonnost: například největší rychlost na zpevněném povrchu 105 km/h. Zásoba paliva zajišťuje dostatečný dojezd 890 km. Vozidlo

Osvědčený obrněnec

V NOVÉM

Trendu modifikovat někdejší „studenoválečnickou“ obrněnou techniku ve shodě s požadavky nynějších bojových operací se nevyhnulo ani vozidlo VAB (Véhicule de l’Avant Blindé). V současnosti se připravuje jeho omlazené provedení s označením VAB Mk 3. Francouzské pozemní vojsko Armée de Terre se na přelomu 60. a 70. let minulého století rozhodlo vybavit své útvary novou a samozřejmě co nejmodernější pásovou a kolovou obrněnou technikou. Kromě bojového vozidla pěchoty AMX-10P zařadilo do výzbroje též kolového obrněnce VAB. Ten vzešel z výběrového řízení, které bylo uzavřeno v květnu 1974 vyhlášením vítěze – návrhu firem Saviem/ /Renault (dnes Renault Truck Defense). Konstruktéři připravili v souladu se zadáním vozidlo ve dvou variantách, 4 × 4 a 6 × 6. Jejich prototypy pak porazily v porovnávacích zkouškách své protějšky od společnosti Panhard. Sériovou produkci zajistila zbrojovka GIAT Industries (nyní součást skupiny Nexter Group) a první sériový exemplář VAB převzali zástupci francouzské armády během května 1976. Pro její potřeby byl vyroben nemalý počet 3 975 vozidel výlučně ve variantě VAB 4 × 4. Mezi její charakteristiky patří délka 5,98 m a bojová hmotnost 13,8 t. Vozidlo dále dostalo vznětový motor Renault MIDR 062045 o maximálním výkonu 235 kW, který mu zajistil největší rychlost 95 km/h na pevném povrchu. Další exempláře tohoto typu převzaly francouzské vzdušné síly Armée de l’Air k ochraně svých základen. Ani obrněnec VAB v šestikolovém provedení nezbyl „na ocet“. Vzbudil totiž pozoruhodně vysoký zájem ozbrojených sil dalších, především afrických zemí. Stal se nesporně významným exportním artiklem francouzského zbrojního průmyslu, přičemž pro vývoz byla vyrobena téměř tisícovka kusů. Titul největšího zahraničního uživatele VAB připadl díky pořízení více než 400 exemplářů marocké armádě.

POHODLNÝ PŘÍSTUP DO INTERIÉRU VOZIDLA VAB MK 3 ZAJIŠŤUJE SKLOPNÁ RAMPA NA ZÁDI KORBY.

Zájem jen o verzi 6 × 6

POHLED DO PROSTORU PRO VÝSADEK V OBRNĚNÉM KOLOVÉM VOZIDLE VAB MK 3. V TITULU JE PROTOTYP PŘI ZKOUŠKÁCH

24

Ve službách Armée de Terre i ozbrojených sil dalších zemí se kolový obrněnec VAB nesporně osvědčil. Dodnes jim slouží ve stále nezanedbatelných počtech, nicméně průměrné stáří vozidel přesahuje 30 let. Proto se firma Renault Truck Defense, která si během roku 2003 pořídila marketingová práva na typ VAB od společnosti GIAT Industries, rozhodla nabídnout stávajícím uživatelům a samozřejmě též dalším

PROTOTYP VAB MK 3, PŘEDSTAVENÝ NA VÝSTAVĚ EUROSATORY 2012, BYL OPATŘEN VĚŽÍ BAE SYSTEMS TRT-25.

VAB Mk 3 je dále vybaveno šestistupňovou samočinnou převodovkou ZF. Stejně jako původní provedení VAB 6 × 6 se vyznačuje nezávislým zavěšením všech kol. Na rozdíl od něj však má zvětšený prostor mezi první a druhou nápravou, což lze považovat za jeden z rozlišovacích znaků. Průchodivost obtížným terénem zlepšuje rovněž systém centrálního dohušťování pneumatik CTIS (Central Tyre Inflation System). Podle nedávno zveřejněných informací má být stejně jako dojezdové vložky kol a soustava řízení zadní nápravy dodáván u případných sériových exemplářů jen na přání zákazníka. Jinak je vozidlo schopno zdárně překonat svislou překážku o výšce až 0,9 m a může být, opět na zvláštní objednávku odběratele, plně obojživelné. Pohyb na vodní hladině pak zajistí dvojice vodometů na zádi vozidla. Není bez zajímavosti, že tuto schopnost mělo i původní provedení VAB. Francouzská armáda ji však posléze nechala zrušit.

Především bezposádkové věže Z hlediska technologie stavby se vozidlo VAB Mk 3 od svých starších sourozenců nijak výrazně neliší: například korbu tvoří opět svařenec z ocelových plátů a o aplikaci kompozitních materiálů se nehovoří. Obrněnec je samozřejmě možné opatřit přídavnou modulární balistickou ochranou až do úrovně STANAG 4569 Level 4. V úvahu připadá též montáž mřížového pancéřování, které eliminuje účinky zásahu pancéřovek RPG-7. To ostatně bylo s úspěchem vyzkoušeno již na obrněncích VAB Mk 1 u francouzského kontingentu v Afghánistánu. Pokud jde o odolnost proti minám a improvizovaným výbušným nástrahám IED (Improvised Explosive Devices), nynější úroveň Level 2a/2b má být v budoucnu zvýšena na Level 3a/3b. O tom, že by vozidlo dostalo v souladu s dnešními tendencemi například podlahu korby s tvarováním do písmene V, výrobce Renault Truck Defense nezveřejnil žádné informace. Uvedl však to, že se jeho obrněnec v daném ohledu plně vyrovná vozidlům kategorie MRAP (Mine Resistant, Ambush Protected). VAB Mk 3 se může pochlubit moderní palubní elektronickou výbavou Battlenet Inside, která se koncipována v souladu s principem „plug and fight“, tedy v překladu „zapoj a bojuj“. Navíc ji díky tzv. otevřené architektuře bude podle výrobce možné snadno průběžně zdokonalovat. Standardní součástí výbavy jsou též diagnostický systém HUMS (Healt and Usage Monitoring System), prostředky ochrany před jadernými, biologickými a chemickými zbraněmi a klimatizace. Prototyp vozidla VAB Mk 3, prezentovaný na zbrojní výstavě Eurosatory 2012, představoval provedení ICV (Infantry Combat Vehicle) s bojovou hmotností 20 t. Byl přitom opatřen dálkově ovládanou, tedy bezposádkovou věží TRT-25 (Tactical Remote Turret) od firmy BAE Systems Land Systems South Africa. Ta nese stabilizovaný kanon M242 ráže 25 mm se spřaženým 7,62mm kulometem. V úvahu ovšem připadají též věžové komplety jiných výrobců. Jde například o Nexter Systems ARX-20 nebo o nedávno představený systém CMI Defence CPWS (Cockerill Protected Weapon Station) s kanonem ráže 20 mm či 30 mm. Možná je též aplikace jednomístné věže, ale její instalace by citelně omezila vnitřní

25

technika a výzbroj

JMR/FVL

– Valor a „ti druzí“

AVX JMR HELICOPTER CONCEPT V BOJOVÉ KONFIGURACI

PRO OBRNĚNEC VAB MK 3 PŘIPRAVILA DÁLKOVĚ OVLÁDANOU VĚŽ TAKÉ FIRMA CMI DEFENCE, A TO SVŮJ MODEL CPWS.

prostornost obrněnce. U základní varianty vozidla VAB Mk 3, označené APC (Armoured Personal Carrier) a určené pro přepravu výsadku, se počítá s montáží bezposádkové věže RWS (Remote Weapon Station) s kulometem ráže 7,62 mm nebo 12,7 mm. Potenciální uživatel má přitom možnost rozhodnout se o jejím umístění nad prostorem pro výsadek nebo nad místem velitele vozidla. Druhou uvedenou variantu již úspěšně otestovaly francouzské exempláře VAB při nasazení v Afghánistánu.

Už dva zájemci

Kolová obrněná vozidla VAB Mk 1 byla vyvinuta v úctyhodně širokém spektru pětatřiceti specializovaných variant. Tuto přednost si má zachovat i nástupce VAB Mk 3, byť v omezenější míře. Má být k dispozici jako obrněná ambulance, jejíž interiér pojme dva sedící a čtyři ležící raněné

26

se zdravotnickým doprovodem a přístrojovým zázemím. Strop korby tohoto vozidla bude vyvýšen, což platí též pro mobilní velitelské stanoviště pro čtyřčlennou posádku s komunikační výbavou. Ve výhledu figuruje též verze ISTAR (Intelligence, Surveillance, Target Acquisition and Reconnaissance) pro zpravodajské, sledovací a průzkumné účely i pro zjišťování cílů. Příslušná elektronické výbava včetně přehledového radaru, denní/noční kamery i laserového dálkoměru a značkovače má být umístěna na výsuvném stožáru. A co víc, součástí má být též bezpilotní vzdušný systém, přičemž se v této souvislosti hovoří o mikrokompletu CPX4 od francouzské firmy Novadem. O subdodavatelích uvedené, zejména elektronické výbavy však zatím nebyly zveřejněny žádné podrobnosti. Za samostatnou kapitolu lze považovat vozidlo VAB Mk 3 v roli nosiče zbraňových systémů. V tomto případě by byla zmíněná montáž výkonnějšího, 298kW motoru opodstatněná. Zatím probleskly informace o minometné variantě se zbraněmi ráže 81 mm a 120 mm. Favoritem je přitom francouzský minomet TDA 120R 2M, jenž již slouží řadě uživatelů a byl otestován i v obrněnci VAB Mk 1 francouzské armády. Na druhé straně se výrobce nezmiňuje o protitankové verzi, byť ta byla v případě výchozího modelu VAB zastoupena hned dvěma modely s řízenými střelami HOT: Mephisto a UTM800. Slovo zatím nepadlo ani o případné protivzdušné variantě. Pokud se ale o ně najde zájemce, pro firmu Renault Truck Defense jistě nebude obtížné je díky značným zkušenostem v dané oblasti urychleně připravit.

Výrobce Renault Truck Defense považuje vozidlo VAB Mk 3 za ideálního kandidáta pro náhradu víceúčelových obrněnců předchozí generace, jako jsou francouzský VAB, americký pásový M113 či ruský osmikolový BTR. „VAB Mk 3 nabízí velmi vysokou míru balistické ochrany – až do úrovně MRAP –, ale s podstatně příznivějšími terénními vlastnostmi a komplexním víceúčelovým pojetím,“ stojí konkrétně ve firemním prohlášení. Navíc má omlazený obrněnec nabídnout svému uživateli 80 % schopností vozidla se znakem náprav 8 × 8, avšak za poloviční cenu. Jak již bylo uvedeno, během letošního roku má být dokončena definitivní podoba VAB Mk 3. Firma Renault Truck Defense vyhradila ve svém výrobním závodě v Limoges prostor pro produkci série deseti exemplářů, které by měly již vzniknout v konkrétních účelových variantách. Tím bude možné ilustrovat všestrannost tohoto obrněnce. A potenciální odběratelé? Výrobce zveřejnil, že jeho novinka předběžně oslovila ozbrojené síly dvou blíže neupřesněných států Středního východu. Bylo by přitom možné spekulovat o tom, že jde o Spojené arabské emiráty a Omán – jejich armády se totiž řadí mezi provozovatele vozidel VAB původního provedení. Firma Renault Truck Defense je zároveň ochotna v rámci podpory prodeje transponovat do jedné z inkriminovaných zemí produkci či alespoň montáž VAB Mk 3, ačkoliv její závod v Limoges disponuje kapacitou až 100 obrněnců ročně. Text: redakce ATM Foto: Michal Zdobinský, CMI, Renault Připraveno ve spolupráci s redakcí ATM

Americké vrtulníkové letectvo stojí před zásadním dilematem – jakým způsobem nahradit dopravní i bitevní stroje značně opotřebované více než desetiletou globální válkou proti terorismu? Dne 10. dubna loňského roku, při příležitosti každoročního setkání Americké armádní vrtulníkové asociace (Army Aviation Association of America) v texaském Fort Worthu, představila společnost Bell Helicopter Textron Inc. (dále pouze Bell) technologický demonstrátor konvertoplánu třetí generace V-280 Valor. Tento stroj je nabízen US Army v rámci programu Joint Multi-Role/ /Future Vertical Lift (JMR/FVL). Na základě JMR/FVL by v průběhu čtvrté dekády 21. století mělo postupně dojít k náhradě především vrtulníků řady UH-60 Black Hawk a AH-64 Apache vítězem tohoto programu. Předpokládaná potřeba nových strojů vzešlých z JMR/FVL se v současnosti odhaduje na úctyhodných 4 000 kusů. Přestože by se podle značného mediálního zájmu mohlo zdát, že se program JMR/FVL točí zejména okolo Valoru, není tomu tak. Neprávem opomíjené totiž v poslední době zůstávaly ostatní, neméně zajímavé návrhy. Hlavní soupeře již zmiňovaného konvertoplánu tak v programu JMR/FVL donedávna představovaly konkurenční stroj vyvinutý na bázi demonstrátoru X2 z vývojářských dílen společností Boeing a Sikorsky Aircraft Corporation, návrh společnosti AVX Aircraft s koaxiálním uspořádáním rotorů, na americké poměry netradičním, exoticky vyhlížející vrtulník PA61-4

Advanced Winged Compound (AWC) od společnosti Piasecki Aircraft Corporation a doposud oficiálně nezveřejněný projekt evropského výrobce EADS, který však bude pravděpodobně založen na jeho demonstrátoru X3. K zásadnímu vývoji došlo dne 5. června, kdy US Army oficiálně oznámila složení tria, které se kvalifikovalo do užšího výběru v rámci JMR/FVL. Jedná se o společnosti Bell, Boeing-Sikorsky a „černého koně“ celého programu – firmu AVX.

S každým z těchto výrobců se plánuje podepsání kontraktu na konstrukci dvou demonstrátorů, jež by měly být připravené ke zkušebním letům nejpozději do čtvrtého čtvrtletí roku 2017. V současnosti se tedy zdá, že jak Piasecki Aircraft Corporation, tak EADS nebudou mít v tendru naději na úspěch. Snad jedinou možností, jak by se tito dva poražení mohli vrátit „zpět do hry“, by bylo fatální pochybení některé z firem postupujících do další fáze programu JMR/FVL.

Bell V-280 Valor

Podle prohlášení prezidenta a výkonného ředitele společnosti Bell Johna Garrisona představuje V-280 Valor „nejmodernější a nejefektivnější VTOL prostředek, který poskytne našim vojákům

GRAFICKÉ ZTVÁRNĚNÍ SPOLEČNÉHO NÁVRHU FIREM SIKORSKY AIRCRAFT CORPORATION A BOEING

27

technika a výzbroj střel a neřízených raket. První vzlet prototypu Valoru by se měl uskutečnit v průběhu roku 2017.

Boeing-Sikorsky X2

PŘÍBUZNOST MEZI ŘADOU UH-60 BLACKHAWK A KONVERTOPLÁNEM V-280 VALOR JE JASNĚ PATRNÁ. rozhodující výhodu“. Garrison dále konstatoval: „Již samotné označení letounu mluví za vše – písmeno V reprezentuje schopnost kolmého vzletu a přistání, číslo 280 představuje cestovní rychlost (280 kt neboli zhruba 520 km/h) při horizontálním letu a název Valor (Chrabrost) symbolizuje projev úcty k příslušníkům našich ozbrojených sil, kteří projevují tuto vlastnost při každodenním výkonu své služby.“ Demonstrátor stroje Bell V-280 Valor byl zkonstruován na základě požadavků US Army, mezi něž se řadí zejména maximální univerzálnost při současném zachování vysoké rychlosti a obratnosti. Při jeho návrhu vycházeli vývojáři ze snahy o co nejjednodušší a nejlevnější konstrukční řešení, čehož má být mj. dosaženo použitím menšího počtu komponentů a nepřeklopných pohonných jednotek. Při přechodu z vertikálního do horizontálního letu má tak docházet pouze k natáčení rotorů, nikoli celých motorů, jako je tomu v případě současných CV/MV-22 Osprey. Tato konfigurace má, kromě jiného, ulehčit nástup a výstup

STRATEGICKOU I OPERAČNÍ MOBILITU STROJE V-280 VALOR MAJÍ DOKLADOVAT MAPY AFGHÁNISTÁNU (VLEVO) A JIHOVÝCHODNÍ ASIE UVEŘEJNĚNÉ SPOLEČNOSTÍ BELL. DOLET VALORU (ZOBRAZENÝ MODŘE) MÁ BÝT OPROTI SOUČASNÝM VRTULNÍKŮM UH-60 BLACK HAWK (ZELENĚ) PRAKTICKY DVOJNÁSOBNÝ.

28

Společný tandem firem Boeing a Sikorsky Aircraft Corporation se rozhodl v rámci JMR/FVL představit svůj vrtulník využívající tzv. technologii X2. Její vývoj byl zahájen již v roce 2005 a do roku 2011 do ní obě společnosti investovaly přes 50 milionů USD. Charakterizuje ji spojení dvojice protiběžných souosých (čili koaxiálních) čtyřlistých nosných rotorů se záďovou šestilistou tlačnou vrtulí a pokročilým systémem řízení Fly-by-Wire. Technologický demonstrátor X2 poprvé vzlétl v srpnu 2008, přičemž v průběhu testování prokázal vysokou manévrovací schopnost při nízkých rychlostech a následný bezproblémový přechod do vysoké rychlosti (až 250 kt, tedy přes 460 km/h), nízkou míru vibrací a redukci odporu vzduchu působícího na hlavu nosných rotorů. Jeho provoz byl po úspěšném absolvování veškerých zkoušek oficiálně ukončen v červenci 2011.

Electric T700 instalované ve vrtulnících UH-60 Black Hawk a AH-64 Apache. Požadavky US Army však posunuly předpokládanou hmotnost plně naloženého stroje až na hranici 13 600 kg, čímž prvotní předpoklady vzaly za své. AVX Aircraft tak nyní uvažuje o použití motoru navrhovaného v rámci jiného zbrojního programu – Advanced Affordable Turbine Engine (AATE), který by měl zaručit odpovídající vyšší výkon. Koncept firmy AVX Aircraft má mít prostornou kabinu, která bude v porovnání se současným UH-60 Blackhawk prakticky dvojnásobná. To by mělo zajistit nejen požadovanou kapacitu pro přepravu sedících osob, ale i schopnost transportovat až 12 ležících pacientů. V případě přeletu na větší vzdálenost se předpokládá, že část kabiny zaplní vnitřní přídavná palivová nádrž. Výrobce deklaruje, že by se maximální nosnost měla pohybovat v rozmezí 3 600 kg (v kabině) až 5 900 kg (v závěsu pod vrtulníkem). Uváděné hodnoty by tak měly plně postačovat k transportu např. 155mm lehké kanonové houfnice M777 nebo vozidla kategorie HMMWV. Z uveřejněných informací tedy vyplývá, GRAFICKÉ ZTVÁRNĚNÍ VÝSUVNÉ VÝZBROJE AVX JMR HELICOPTER CONCEPT. ODMĚR AUTOMATICKÉHO KANONU MÁ UMOŽŇOVAT STŘELBU V ROZSAHU 360°.

GRAFICKÉ ZTVÁRNĚNÍ AVX JMR HELICOPTER CONCEPT V TRANSPORTNÍ KONFIGURACI URČENÉ K PŘEPRAVĚ AŽ 12 OSOB

přepravovaného výsadku a rozšířit prostor postřelovaný palubními zbraněmi. Při produkci Valorů mají být široce využity kompozitní materiály – např. křídlo, vyrobené z jediného kusu s použitím technologie nazvané Large Cell Carbon Core, bude tvořeno z velké části uhlíkovými vlákny. Tím dojde ke snížení jeho hmotnosti a nákladů na jeho výrobu. Velmi zajímavý je také dolet deklarovaný výrobcem, který se bude pohybovat okolo 2 100 nm (přibližně 3 890 km). V případě bojové mise se tato hodnota má pohybovat v rozmezí 500 až 800 nm (zhruba 930 až 1 480 km). V porovnání se současnými vrtulníky UH-60M Black Hawk i AH-64D Apache Longbow se tak bude jednat o jeho dvojnásobné prodloužení. Posádku stroje Bell V-280 Valor mají tvořit čtyři osoby a doplňovat ji může až 11 přepravovaných členů výsadku. Ti budou opouštět nákladový prostor pomocí dvou rozměrných bočních vstupů o šířce více než 180 cm. Řízení Valoru bude zabezpečeno pomocí ztrojeného systému řízení Fly-by-Wire. Předpokládá se, že výzbroj bude představovat kombinace automatického kanonu, řízených

Sériový stroj X2 má, dle slov výrobce, dosahovat rychlosti až 230 kt (425 km/h) a přinášet řadu zlepšení oproti stávajícím vrtulníkům. Mezi ně by se měly řadit zejména vylepšená schopnost visu, nižší hmotnost, prodloužený dolet a vyšší výkon ve vysokých výškách i v horkém prostředí. Konstrukce vrtulníku X2 bude modulární a půjde snadno přizpůsobit konkrétnímu účelu – bojové letecké pátrací a záchranné službě (CSAR), zdravotnické evakuaci (MEDEVAC), ozbrojenému průzkumu, úderným akcím či přepravě VIP.

AVX JMR Helicopter Concept Na rozdíl od projektu firem Boeing a Sikorsky Aircraft Corporation nabízí společnost AVX Aircraft řešení zahrnující dvojici příčných záďových dmychadel v kombinaci s párem koaxiálních nosných rotorů. Firma chtěla původně k pohonu svého stroje využít motoru vyvinutého v rámci projektu Improved Turbine Engine Program (ITEP), který měl nahradit pohonné jednotky řady General

BOJOVÁ VARIANTA AVX JMR HELICOPTER CONCEPT MÁ BÝT VYZBROJENA KOMBINACÍ ŘÍZENÉ I NEŘÍZENÉ VÝZBROJE – 70MM RAKET, PTŘS AGM-114 HELLFIRE A AUTOMATICKÉHO KANONU – NA VÝSUVNÝCH ZÁVĚSNÍCÍCH.

že AVX JMR Helicopter Concept bude moci převzít i část úloh, které dnes plní řada těžkých transportních vrtulníků CH-47 Chinook. AVX JMR Helicopter Concept je v současnosti vyvíjen ve dvou verzích (dopravní a bojové), přičemž obě mají mít až 90 % shodných komponentů a podobné letové vlastnosti. Konstruktéři společnosti AVX Aircraft také předpokládají, že stroj bude volitelně řiditelný lidskou posádkou nebo ovládaný ze země jako bezpilotní. Výzbroj transportní varianty by měl tvořit pár pohyblivých kulometů (na každé straně jeden) v bocích trupu. AVX Aircraft prozatím plánuje stavbu dvou funkčních demonstrátorů – jeden k letovým zkouškám (ten by měl provizorně, dokud nebude k dispozici výkonnější pohonná jednotka, využívat motor General Electric YT706, aplikovaný na vrtulnících MH-60M Black Hawk) a druhý k testům v aerodynamickém tunelu.

projektem PA61-4 AWC, který se měl vyznačovat kombinací klasického nosného rotoru se zaplášťovanou záďovou vrtulí umožňující změny vektoru tahu (Vectored Thrust Ducted Propeller neboli VTDP). V kombinaci s dlouhým křídlem, jež se na PA61-4 AWC mělo také objevit, by tak na novinku od PiAC působil během letu vyšší vztlak, což jí mělo zabezpečit mnohem lepší manévrovací schopnosti, než jak je tomu v případě současných klasických vrtulníků. S obdobným řešením mají konstruktéři PiAC zkušenosti již ze svého experimentálního stroje nazvaného X-49A SpeedHawk, který poprvé vzlétl v červnu 2007. Přestože se ve světle současných událostí může zdát, že PiAC s návrhem své novinky v rámci JMR/FVL neuspěl, je více než pravděpodobné, že se tato firma bude snažit uplatnit maximum poznatků získaných právě z konstrukce a provozu SpeedHawku ve svých budoucích projektech.

Piasecki PA61-4 AWC

EADS X3

Společnost Piasecki Aircraft Corporation (PiAC) se zapojila do programu JMR/FVL svým

Pomyslné „želízko v ohni“ programu JMR/FVL pro společnost European Aeronautic Defence

and Space Company (EADS) měl pravděpodobně představovat demonstrátor X3 (někdy také označovaný jako X³ čili „X na třetí“), který uskutečnil svůj premiérový let v září 2010. V listopadu téhož roku poprvé překonal rychlost 330 km/h. V následných testech vystoupal do výšky až 12 500 ft (přes 3 800 m) a provedl manévry s levým i pravým bočním náklonem dosahujícím až 60º. V květnu 2011 dospěl do dalšího „vývojového stupně“, když pokořil hranici 232 kt (430 km/h). Demonstrátor X3 je založen na draku Eurocopter EC 155, respektive SA 365 Dauphin. Je poháněn dvojicí motorů Rolls-Royce Turbomeca RTM322, které roztáčí pětilistý nosný rotor společně s párem příčných, taktéž pětilistých vrtulí umístěných na krátkém křídle. Dalším netradičním konstrukčním prvkem (v případě stroje západní provenience) je použití zdvojených svislých ocasních ploch a absence vyrovnávacího rotoru. Společnost EADS předpokládá, že X3 bude schopen plnit širokou škálu jak bojových, tak záchranných úkolů. Stejně jako v případě stroje Piasecki PA61-4 AWC se nyní zdá, že X3 v programu JMR/FVL pokračovat nebude. EADS totiž dne 29. května 2013 oznámila, že z něj dobrovolně odstupuje a veškeré své úsilí přeorientuje na program Armed Aerial Scout (AAS).

Text: Dušan Rovenský Foto: Bell Helicopter, Sikorsky Aircraft, AVX Aircraft, Piasecki Aircraft, EADS Připraveno ve spolupráci s redakcí ATM

29

zahraniční spolupráce Česká republika, respektive Armáda ČR plní závazky plynoucí ze Smlouvy o otevřeném nebi

Kvóta čtyři

Kvóta čtyři. Nehledejte v tom nic záhadného, natož tajného. Jedná se o počet pozorovacích letů, které má Česká republika přidělené Smlouvou o otevřeném nebi (Open Skies Treaty). Ve skutečnosti to znamená, že ročně může provést čtyři letecké inspekce nad územím jiného smluvního státu a zároveň musí umožnit provedení čtyř pozorovacích letů nad naším teritoriem. Na úvod je třeba konstatovat, že aktivní zapojení České republiky, respektive resortu Ministerstva obrany do Smlouvy o otevřeném nebi (S-ON) je plněním závazků plynoucích z mezinárodních smluv v oblasti kontroly odzbrojení a posílení důvěry a bezpečnosti. V této souvislosti lze vedle S-ON dále hovořit o realizaci úkolů vyplývajících především ze Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě, Vídeňského dokumentu, Úmluvy o zákazu chemických zbraní, Daytonské mírové dohody a dalších mezinárodních dokumentů. Prvotní myšlenka „vzájemného leteckého pozorování“, které by podpořilo transparentnost při získávání informací o ozbrojených silách, vznikla v padesátých letech minulého století neboli v období takzvané studené války. O vizi otevřeného nebe tehdy hovořili představitelé Spojených států amerických a Sovětského svazu. Nicméně reálného pozitivního výsledku bylo dosaženo mnohem později. Dne 24. března 1992 byla podepsána v Helsinkách Smlouva o otevřeném nebi. Po deseti letech, dne 1. ledna 2002, vstoupila S-ON v platnost poté, co ji svými parlamenty ratifikovaly Rusko, Bělorusko a Ukrajina. Mimochodem, tehdejší Česká a Slovenská federativní republika, která byla u podpisu smlouvy, ji ratifikovala v Parlamentu ČSFR hned jako druhá po Kanadě. V současné době má S-ON čtyřiatřicet signatářů, převážně z Evropy a Severní Ameriky. Toto číslo však není konečné. Mezinárodní seskupení je otevřené pro přistoupení dalších států. Podléhá

30

to splnění podmínek členství a konsensu rozhodnutí Konzultativní komise otevřeného nebe sídlící ve Vídni.

Fotografování bez omezení O prospěchu Smlouvy o otevřeném nebi nemůže být sporu. Prohlubuje vzájemnou důvěru v oblasti bezpečnosti! V současné době ji lze považovat za nejúčinnější disponibilní nástroj v oblasti kontroly zbrojení a pro posílení mezinárodní důvěry a bezpečnosti. Vedle toho si členské státy S-ON pozorovacími lety ověřují údaje, které si vzájemně předem deklarovaly. Smlouva totiž umožňuje fotografovat libovolné místo na území hostitelského státu, včetně strategicky významných vojenských i civilních objektů. Platí přitom, že pozorovací let lze provést na přání inspekčního týmu i nad lokalitou, která je označována jako takzvaný zakázaný nebo rizikový vzdušný prostor. Další zajímavostí nesporně je, že „open skies“ má prioritu ve vzdušném prostoru. Jinými slovy, orgány řízení letového provozu mu „dávají přednost“ před pravidelnými linkami civilní letecké dopravy. Pozorovací lety však mohou provádět pouze k tomuto účelu certifikované letouny. „To, že pozorovací letoun má povoleno letecké snímkování celého území signatářů, je podstatou Smlouvy o otevřeném nebi. Kdyby některý

smluvní stát řekl, tam či onam nesmíte letět, tam vás nemůžeme pustit, tak to nemá smysl. Z pochopitelných důvodů se létá nad územím, které má jistou důležitost. S nadsázkou řečeno, snímky Karlštejna nebo Hluboké, byť mohou být okouzlující, do této kategorie rozhodně nepatří,“ říká podplukovník Vladimír Šupšak, zástupce vedoucího oddělení verifikace odboru kontroly odzbrojení na Ředitelství zahraničních aktivit Ministerstva obrany České republiky. Pozorovací lety v rámci S-ON se provádějí podle přesně daných pravidel. Záměr provést pozorovací let sděluje stát, který jej chce uskutečnit, diplomatickou nótou nejpozději dvaasedmdesát hodin předem a zároveň jsou o tom informováni všichni účastníci S-ON. Do záměru provést pozorovací let může vstoupit i vyšší moc – počasí. Čas od času se stane, že je efektivita snímkování ovlivněna souvislou vrstvou mraků nad zájmovou oblastí. Nicméně inspekční mise daného státu byla provedena, a tudíž se jeho počet kvót o jednu sníží. Z výše uvedeného vyplývá, nakolik důležité jsou „vyblokované“ termíny k provedení pozorovacího letu. I laik chápe, že je rozdíl fotit v červenci, nebo v listopadu. Diskuse o časových lhůtách misí S-ON nabývá na významu i v souvislosti s faktem, že takzvaně inspektovaná země není povinná v tu stejnou dobu přijmout na svém území dalšího signatáře smlouvy.

Nejvýše třiceticentimetrové rozlišení Pro lepší představu lze přiblížit scénář jedné mise S-ON. „Podle Smlouvy o otevřeném nebi může trvat inspekce na území kontrolovaného státu devadesát šest hodin. Pro Českou republiku je stanoveno, že délka pozorovacího letu nad jejím územím nesmí přesáhnout vzdálenost osmi set kilometrů,“ upřesňuje základní indicie pplk. V. Šupšak. Čtyřdenní mise zahraničního inspekčního týmu S-ON zpravidla začíná příletem do deklarovaného místa vstupu, kterým je letiště Pardubice. Jako pozorovaný stát má ČR právo provést takzvanou

předletovou inspekci letounu, jejímž cílem je ověřit, zda je letoun vybaven přístroji a pozorovací aparaturou v souladu s ustanoveními smlouvy S-ON a danou certifikací. Souběžně s tím předává inspekční tým ke schválení trasu provedení pozorovacího letu, na jejíž posouzení má doprovodný tým specialistů Armády České republiky čtyři hodiny. Po dvoudenních nezbytných úkonech na zemi přichází čas k provedení zhruba tříhodinového pozorovacího letu. Mimochodem, čeští profesionálové jsou přítomni na palubě stroje, aby dohlíželi na dodržení schválené trasy a podmínek používání pozorovací aparatury. Fotografické snímky pořízené speciálními kamerami nemohou mít vyšší rozlišení, než je smlouvou povolených třicet centimetrů. Po skončení pozorovacího letu proběhne vyvolání exponovaných leteckých filmů ve fotolaboratořích na letišti Pardubice. Originál filmu náleží pozorujícímu státu a první kopie je k dispozici pozorovanému státu. Navíc výsledky pozorovacího letu jsou k dispozici všem signatářům Smlouvy o otevřeném nebi, kteří o ně projeví zájem. Není tajemstvím, že Česká republika neprovozuje, a to od roku 2003, vlastní pozorovací letoun. Speciální vojenský Antonov An-30FG již nelétá a nefotografuje strategické objekty na evropském kontinentu, ale pózuje (na zemi) jako muzejní kousek nedaleko Plzně. K pozorovacím letům tedy využíváme zahraniční stroje začleněné do S-ON (pozorovacími letouny disponují například USA, Ruská federace, Turecko, Ukrajina, Švédsko, Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko). Příslušníkům Armády ČR tedy nezbývá nic jiného než sdílet „české“ kvóty v mezinárodních pozorovacích misích.

Otevřené nebe Ruska a Ukrajiny Není sporu o tom, že nemalý počet letů (od vstupu S-ON v platnost se uskutečnilo nad územím signatářů více než devět set pozorovacích letů) podle Smlouvy o otevřeném nebi vyvolává pozornost jak odborné, tak laické veřejnosti. Tím nemáme na mysli leteckou havárii ruského stroje An-30B při přistávání na čáslavském letišti v květnu 2012, ale jiné zajímavosti. Jako příklad lze uvést dvě loňské zahraniční aktivity, kterých se profesionálové AČR zúčastnili.

Ve dnech 18. až 22. března 2013 uskutečnila Česká republika společně se Spojenými státy americkými inspekci – pozorovací misi podle S-ON – nad územím Ruské federace v oblasti Dálného východu a západní Sibiře. Českou delegaci na palubě amerického stroje Boeing 707 OC-135B reprezentovalo pět příslušníků z Ředitelství zahraničních aktivit. Mise byla zahájena startem ze základny Elmendorf na Aljašce. Let pokračoval do místa vstupu Ruské federace pro pozorovací lety, kterým je letiště Ulan-Ude, nacházející se nedaleko Bajkalského jezera. Mise o celkové délce 5 873 kilometrů byla rozdělena na dva samostatné lety a její trvání zabralo více než jedenáct hodin. Během nich byly pořízeny téměř čtyři tisíce leteckých snímků. Ty následně prošly vyvolávacím a duplikačním procesem, za účasti dvou představitelů Ruské federace, na základně Wright-Patterson, Dayton v Ohiu. O osm měsíců později „otevřela svoje nebe“ Ukrajina pro česko-švédský pozorovací tým, doplněný specialistou na S-ON ze Španělska. Švédský pozorovací letoun Saab-340 nalétal v této souvislosti přes dva tisíce kilometrů a inspekcí bylo pořízeno, v průběhu dvou letů, zhruba sto čtyřicet leteckých snímků. Vzhledem k dobrému počasí ve většině zájmových oblastí byla úspěšnost snímkování skoro devadesátiprocentní.

Kritérium? Velikost území a ozbrojených sil Kvótami jsme začali, kvótami i skončíme. Proto je důležité říct, že při stanovení jejich výše je rozhodujícím faktorem rozloha území a velikost ozbrojených sil jednotlivých signatářů S-ON. „V podzimních měsících pravidelně probíhají na Konzultativní komisi otevřeného nebe ve Vídni jednání o přidělení kvót na následující rok. Ta musejí skončit dohodou všech účastnických zemí S-ON. Výše kvóty je konstantní záležitostí a nelze ji libovolně měnit. Mění se pouze místo (stát) provedení inspekce,“ vysvětluje podplukovník Vladimír Šupšak a upřesňuje, že nejvyšší kvótu, a to 42, má Ruská federace. Přestože má Česká republika právo provést každý rok čtyři pozorovací lety nad územím některého ze signatářů Smlouvy o otevřeném nebi, uskutečňuje zpravidla pouze dva.

Text: Pavel Lang Ilustrační foto: archiv odboru kontroly odzbrojení ředitelství zahraničních aktivit MO ČR

31

my a NATO Na referenčních osnovách ke kariérovému vzdělávání poddůstojníků a praporčíků, nejen členských zemí NATO, se podílel také profesionál Armády České republiky – štábní praporčík Luděk Kolesa

(Ne)obyčejná

alianční příručka Proč to nepřiznat, že právě takovéto články jsou pro resortního redaktora potěchou. V případě příručky pro kariérové vzdělávání poddůstojníků a praporčíků – Reference Curriculum – to platí dvojnásob. To proto, že referenční osnovy mají mezinárodní význam a výraznou měrou se o ně přičinil profesionál Armády České republiky!

CWO St

ephane G

UY Canada

Mr. Tigra

n HARU

r d Office e n o i s s i mm tion Non-Co r y Ed u c a a t i l i M l na Professio

REF

TUNYA

SFC Leva

N

n JAVAK

CULUM I R R U C E C EREN

Mr. John

HISHVIL

I

Armenia

Georgia

Switzerla

nd

M Ludek

KOLESA

Czech Rep

WO1 M arce

l KOSTER Netherland

s

Mr. John

R

Partnershi p for Peac e Consort of Defen ium se Academ ies and Secu rity Studie s Institute s

n KOBE

CSM/SG

rces NM

Educatio n and Trai ning Comman d NCO Sc hool

USA

L

Armed Fo

MOD D efence Po licy Departm ent

KANE

SWO Step he

Canadian

Tank and

Artillery

Training

Unit

Allied Com mand Tran Czech M sformatio inistry of n/ Defence Ministry of

Defence/C

Ds

LIPPS USA

Joint Forc

es Staff C

CWO Rob

ollege

ert McCA

NN

Canada

CWO M ichael McD

ONALD

MSGT Sh

alva OKM

hics & Pr

inting

Mr. Gary

Canada

ap NATO Gr 1416-13

32

S NATO Sc

ELASHV

hool Obe

ILI

Georgia

PURDY USA

168

Unit CW O Canad ian Forces support U nit, Euro pe

rammerga

Educatio n and Trai ning Comman d NCO Sc hool USMC C enter for Advanced Operatio nal Cultu re Learni ng

u WO

MW

CSM D

Devátý lednový den letošního roku byla na velitelství NATO v Bruselu představena ojedinělá publikace pro praporčíky a poddůstojníky nesoucí název Reference Curriculum. Stalo se tak při příležitosti fóra Political and Partnerships Committee za přítomnosti vysokých představitelů zhruba sedmdesáti zemí světa. Na projektu, nad nímž převzala záštitu Severoatlantická aliance a Konsorcium programu Partnerství pro mír (PfPC – Partnership for Peace Consortium), se intenzivně pracovalo dva a půl roku a svým profesním know-how se do něho zapojilo přes padesát odborníků ze třinácti zemí včetně České republiky. Tu reprezentoval štábní praporčík Luděk Kolesa. V této souvislosti je třeba zmínit, že „kurikulum“, jež je obsahově podobné školním osnovám a které nejen armádám NATO doporučuje, jaké kariérové kurzy a s jakým obsahem by měli jejich vojáci absolvovat, již existuje. Publikace Reference Curriculum totiž navazuje na podobnou příručku pro důstojníky, která byla představena na podzim 2011, a zajímavostí je, že ji může použít jakákoliv armáda na světě. Jinými slovy, není určena výhradně vojákům členských zemí Severoatlantické aliance nebo programu Partnerství pro mír. Vycházet z ní tedy mohou i ozbrojené síly, které poddůstojnický a praporčický sbor teprve budují, respektive jej reformují. Například v Africe. Spolupráce a sdílení zkušeností v oblasti vzdělávání jsou jedním z pilířů činnosti PfPC (plný název tohoto dobrovolného sdružení, které sdružuje přes 800 vzdělávacích a výzkumných institucí v oblasti brannosti a bezpečnosti z 59 členských a partnerských zemí NATO, zní Partnership for Peace Consortium of Defense Academies and Security Studies Institutes – pozn. red.), takže je

nabíledni, že toto konsorcium patřilo mezi iniciátory vzniku prvního referenčního „kurikula“ (2008) pro země programu Partnerství pro mír a zabývalo se budováním civilních institucí v oblasti obrany. Následovalo referenční „kurikulum“ pro důstojníky (2009–2011) a ještě před dokončením publikace pro tento hodnostní sbor začaly práce na Reference Curriculum pro poddůstojníky a praporčíky. „Počátek příručky Reference Curriculum koresponduje s dynamickými procesy v kategorii poddůstojníků a praporčíků. Potřeba těchto referenčním osnov se ukázala jako velice aktuální. Bylo třeba předložit publikaci, která pomůže překlenout značné rozdíly, které mezi poddůstojníky a praporčíky z různých států v oblasti vzdělávání existují,“ říká štábní praporčík Luděk Kolesa a vzpomíná na jednání v Římě, kde jako tehdejší hlavní praporčík Velitelství spojeneckých sil pro transformaci (ACT – Allied Command Transformation) společně s hlavním praporčíkem Velitelství spojeneckých sil pro operace (ACO –Allied Command Operations) a vrchním praporčíkem ozbrojených sil Spojených států amerických položili základ tohoto unikátního díla. „Plánovali jsme v této souvislosti dva workshopy za rok. Nakonec jsme se museli sejít devětkrát, včetně pracovního jednání v červnu 2013 v Praze. Na rozdíl od důstojnické příručky je ta pro poddůstojníky a praporčíky mnohem zevrubnější. Tudíž bylo třeba postupovat nanejvýš cíleně a s důrazem na větší interoperabilitu mezi vojáky jednotlivých armád,“ dodává L. Kolesa a zdůrazňuje, že za jednu z klíčových indicií úspěchu považuje zapojení kanadského experta, který se podílel na předchozím „kurikulu“ a následně se stal akademickým vedoucím „kurikula“ pro poddůstojníky a praporčíky.

Nelze také neuvést, že důstojný lednový start příručky do profesní praxe na aliančním velitelství v Bruselu našel pokračování o několik dnů později, když ji Velitelství spojeneckých sil pro transformaci schválilo jako vzdělávací referenční dokument NATO. „Samozřejmě že mě to těší. Jako profesionál už mám ledacos za sebou, včetně několika zahraničních misí, ale tyto referenční osnovy pro poddůstojníky a praporčíky považuji bez nejmenších pochyb za jeden z největších úspěchů svojí vojenské kariéry. Jsem na to náležitě hrdý, že jsem mohl být u toho. Pro mě osobně to byla obrovská zkušenost a hodně nového jsem se naučil. Podílet se na něčem takovém, navíc v anglickém jazyce, je zkušenost k nezaplacení,“ konstatuje štábní praporčík Kolesa a ukazuje na seznam spoluautorů publikace. Mimochodem i ten je pro něho svým způsobem výjimečný. Pouze u jeho jména jsou uvedeny dvě armádní instituce a jejich dvě loga. A protože začínal na ACT Norfolk a pokračoval jako národní expert resortu Ministerstva obrany České republiky, je tam zveřejněno – Luděk Kolesa: Allied Command Transformation and Czech Ministry of Defence. Podle Luďka Kolesy, který má na sekci personální Ministerstva obrany na starosti právě vzdělávání poddůstojníků a praporčíků, se publikace nezabývá taktikou ani výcvikem, ale vzděláváním a výchovou. "Kurikulum záměrně neobsahuje žádnou národní doktrínu, jde o obecné znalosti a vědomosti profesionálních vojáků. Úmyslně se také nevěnuje taktice nebo odborně-technickým předmětům, do nichž se promítá mnoho národních specifik," tvrdí profesionál Armády ČR. V příručce pro poddůstojníky a praporčíky uživatelé najdou témata jako například leadership a etika, vojenská historie, moderní aspekty vojenských operací, komunikace nebo techniky instruktáže. Publikace není pro armády závazná, jednotlivé země ji mohou vzít jako inspiraci při budování nebo zlepšování vlastního systému kariérového vzdělávání. Proto se také v seznamu doporučené literatury vyskytují díla nejen v anglickém jazyce. Kvalitní kariérové vzdělávání je podle štábního praporčíka Luďka Kolesy charakteristickým prvkem moderních profesionálních ozbrojených sil a odlišuje je od armád postavených na povinné vojenské službě. Cílem těchto metodik je pak především zlepšit interoperabilitu mezi armádami. "Výcvik a vzdělávání jsou chápány v NATO jako důležité nástroje pro zlepšení interoperability. Proto se s útlumem bojových operací v Afghánistánu klade stále větší důraz na mezinárodní cvičení a spolupráci v oblasti vzdělávání. Reference Curriculum je nejen modelem, byť ve formě doporučení, který lze konfrontovat s národním přístupem, ale především je optimální učební metodou podloženou praktickými zkušenostmi," argumentuje L. Kolesa a upřesňuje, že počáteční náklad příručky Reference Curriculum – šest set výtisků v anglické verzi – byl záhy rozebrán a již není na skladě. Dobrou zprávou je, že se v současné době připravuje dotisk dalších 600 kusů, a to nejen v anglické verzi. S využitím www.army.cz připravil: Pavel Lang

Těm zájemcům, kteří se s publikací o kariérovém vzdělávání poddůstojníků a praporčíků potřebují seznámit naléhavě, sdělujeme, že je k dispozici také na webových stránkách NATO: http://www.nato.int/nato_static/assets/pdf/pdf_topics/20131209_131209-nco-defence-curriculum.pdf

33

výcvik

Strakoničtí protiletadlovci mají dobře našlápnuto

Efektivně strávený čas a využívání reálného letového úsilí během výcviku předsunutých leteckých návodčích (FAC – Forward Air Controllers), tak lze charakterizovat cvičení příslušníků druhé a třetí baterie ze strakonického 252. protiletadlového raketového oddílu, které se uskutečnilo počátkem února ve vojenském výcvikovém prostoru Boletice na Českokrumlovsku. Výcvik vojáků druhé protiletadlové baterie probíhal pod taktickým námětem za dodržení všech postupů při plánování reálné operace. Součástí byly i střelby z ručních zbraní, jež onobyly do kontextu cvičení zakomponovány jako poslední fáze přípravy vojáků na plnění bojového úkolu. Poté následoval přesun družstev do palebných postavení, který jim stejně jako následnou bojovou činnost komplikovala řada incidentů. „Chceme zjistit, do jaké míry vojáci zvládají bojové drily, jak jsou schopni zabezpečit palebné postavení a řešit vzdušnou situaci,“ uvedl velitel baterie kapitán Peter Rabiňák. Zároveň tím připomněl skutečnost, která nastala na jeho jednotce koncem loňského roku. V důsledku reorganizačních změn přišlo na „dvojku““ množství nových lidí, kteří u hlavního ho zbraňového systému baterie – protilerotiletadlového raketového kompletu RBS-70 – nikdy nesloužili. „Cvičení na Boleticích tak chceme využít k sladění činnosti družstev, abychom mohli ve výcviku postoupit dál,“ doplnil kapitán Rabiňák. Už za několik měsíců totiž vojáky čeká skutečná zkouška ohněm. V polovině června se příslušníci protiletadlové čety vyzbrojené komplety RBS-70 zapojí poblíž letiště v rakouském Zeltwegu do mezinárodního cvičení ozbrojených sil několika států s názvem AMADEUS. „Toto cvičení důkladně prověří naši schopnost spolupracovat s ostatními jednotkami pozemní protivzdušné obrany, stejně jako schopnost nasazení a působení v mezinárodním prostředí,“ zdůraznil Peter Rabiňák.

Také „trojka“ jede na plný plyn Sladění osádek protiletadlových raketových kompletů S-10M2D/IFF bylo jedním z hlavních úkolů i pro příslušníky třetí protiletadlové baterie. Také oni totiž v důsledku nedávných reorganizačních změn cvičili v tomto složení poprvé. Přínos reálného letového úsilí pro výcvik operátorů si nemohl vynachválit velitel jednotky kapitán Roman Dvořák.

34

Protiletadlový raketový komplet RBS-70 má tři hlavní části, a to stojan (trojnožku), zaměřovač pro palebnou jednotku a přepravní/odpalovací kontejner s řízenou střelou. Základ stojanu tvoří kovová trubka, ke které jsou dole sklopně upevněny tři opěry (nohy) a nad nimi konzola se sedačkou. Na otočné části trubky nad konzolou se nacházejí propojovací konektory. V horní části se vpředu nalézá úchyt palebné jednotky a nahoře lafetace pro nasazení přepravního/odpalovacího kontejneru. Součástí palebné jednotky českého provedení jsou termovizní kamera BORC a přístroj IFF (Identification Friend or Foe) pro rozlišování přátelských a nepřátelských letadel. Palebná jednotka emituje laserový paprsek, který dopadá na senzor řízené střely. Tím je umožněno její ovládání za letu. Řízená střela se skládá z hlavového nárazového/bezkontaktního zapalovače, bojové hlavice, autopilota, letového motoru s obvodovými tryskami, sklopných křížových stabilizačních ploch (křídel), bloku elektroniky a baterií, záďových křížových řídicích ploch, záďového senzoru a odhazovatelného startového raketového motoru. U modernizované řízené střely Mk. 3 má hlavice hmotnost 1,5 kg a do jejího povrchu je zalito 3 000 wolframových kuliček o průměru 3 mm. Kumulativní vložka má průbojnost 200 mm homogenního ocelového pancíře. Zapalovač lze nastavit na tři způsoby činnosti, a to standardní (proti letadlům a vrtulníkům), pro malé cíle (proti bezpilotním letounům a řízeným střelám s plochou dráhou letu) a kontaktní (proti dopravním letounům, vrtulníkům ve visu ve velmi malé výšce a v případě nouze i proti pozemním obrněným cílům).

Hlavní takticko-technická data:

Hmotnost kompletu se zaměřovačem BORC a kontejnerem . . . Hmotnost Mk. 1 až Mk. 3 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Úsťová rychlost řízené střely . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Minimální dostřel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Maximální dostřel dálkový Mk. 1, Mk. 2, Mk. 3 . . . . . . . . . . . . . . Maximální výškový dostřel Mk. 1, Mk. 2, Mk. 3 . . . . . . . . . . . . . . Délka řízené střely . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Průměr řízené střely . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pravděpodobnost zásahu cíle ve výšce nad 30 m . . . . . . . . . . . . .

Po Podle jeho slov je výcvik o operátora v těchto podmínká podmínkách mnohem intenzivnější než p při klasickém zachytávání imitovaných cílů. „Operátoři si vyzkoušejí zachytávání cílů na příletu či odletu, při manévru, působení na cíle v různých výškách, při různých kurzových parametrech a rychlostech,“ vyjmenoval široké spektrum situací, které zdokonalují strakonické vojáky v jejich profesi. „Pro operátora je navíc nenahraditelnou zkušeností působit na cíl, který vede ostrou střelbu ze svých zbraňových systémů a pro svou ochranu používá aktivní rušení,“ dodal kapitán Dvořák. Součástí cvičení byly rovněž střelby z ručních zbraní a výcvik v řízení bojových a kolových vozidel. „Všechny poznatky získané během výcviku na Boleticích vojáci plně využijí při ostrých bojových střelbách v polovině letošního roku,“ zdůraznil kapitán Dvořák.

Příprava do Sil rychlé reakce NATO O několik dní později vyrazila ze Strakonic na Boletice další skupina vojáků. Ti se zde připravovali na své působení v Silách rychlé reakce NATO (NRF – NATO Response Force). Jejich hlavním cílem bylo sladit činnost družstev v odborné a vševojskové přípravě.

„Důraz jsme kladli zejména na bojové drily a bojovou službu,“ uvedl zástupce velitele baterie poručík Petr Dufek a doplnil: „Vojáci se tak zdokonalovali v činnosti v přímém kontaktu s nepřítelem či při napadení nepřímou palbou. Dále jsme prověřili jejich schopnosti při zaujímání palebného postavení a následném vedení bojové činnosti.“ Nedílnou součástí výcviku byla i problematika ochrany proti improvizovaným výbušným systémům C-IED (Counter-Improvised Explosive Device). V rámci zdravotní přípravy pak vojáci procvičovali, jak poskytnout první pomoc v bojových podmínkách. Strakonický útvar vyčlení v roce 2015 pro Síly rychlé reakce NATO baterii protivzdušné obrany, jejíž jádro tvoří příslušníci první baterie 252. protiletadlového raketového oddílu. Jednotku, která je vyzbrojená přenosnými protiletadlovými raketovými komplety RBS-70, doplňuje systém velení a řízení palby a prvek logistické podpory. „Úkolem baterie je zabezpečit protivzdušnou obranu důležitých bráněných objektů, jako jsou například hlavní místa velení, letiště, zásobovací trasy proti nízko letícím prostředkům vzdušného napadení nepřítele,“ uvedl její velitel kapitán Jiří Pokorný. Text: kpt. Jana Samcová, tisková a informační důstojnice 25. protiletadlového raketového pluku Foto: autor, Jan Kouba a rtn. Marek Botur

128 kg 26–27 kg 50 m/s 300 m 5 000 / 7 000 / 8 000 m 3 000 / 4 000 / 5 000 m 1 320 mm 106 mm 95 %

Komplex Strela-10M se skládá z bojových prostředků, a to bojového vozidla 9A35, řízené střely 9M37 nebo 9M37M a technických prostředků, konkrétně zkušební stanice 9V839, technické ošetřovny 9V915, trenažéru operátora 9F624, hmotnostního ekvivalentu řízené střely 9F83, učebně-výcvikové řízené střely 9F918 a kontrolního přístroje operátora 9F75. Starší velitelská stanoviště PU-12 byla z výzbroje vyřazena. Nahradilo je místo velení a řízení palby FDC RACCOS, které vyhodnocuje vzdušnou situaci a řídí a koordinuje palbu baterie (dodává baterii nebo jednotlivým vozidlům informace o cílech). Základním prvkem konstrukce komplexu vozidla 9A35 nebo vozidla velitele baterie 9A35A je obrněný pásový obojživelný tahač MTLB. V jeho přední části se nalézají pracoviště velitele a řidiče. Za nimi je motorový prostor. Bojový prostor na zádi tvoří základnu otočného odpalovacího zařízení. Jeho součástí je věž s pracovištěm operátora. Na ní je sklopně upevněna kolébka s úchyty pro čtyři přepravní/odpalovací kontejnery s řízenými střelami. Náměr a odměr odpalovacího zařízení nastavuje operátor rukojetí na zamiřovacím pultu. Odtud jsou povely předávány elektromotorům. V bojovém prostoru se přepravují rovněž čtyři kontejnery s řízenými střelami. Velitelská vozidla disponují pelengátorem 9S16, který zachycuje rádiové vlny letounu (mikrovlnné záření) a umožňuje nastavení základního směru na cíl. Operátor vyhledává cíl vizuálně. Po jeho zachycení aktivuje hlavici řízené střely, která může pracovat buď v infračerveném, nebo fotokontrastním režimu. Cíl sleduje automaticky v režimu „odpal a zapomeň“. Bojová hlavice se šesti kilogramy trhaviny je iniciována zapalovačem, který pracuje v kontaktním i distančním režimu.

Hlavní takticko-technická data:

Bojová hmotnost .................................. Délka ........................................................ Šířka ......................................................... Výška v pochodové poloze ................ Maximální výška v bojové poloze .... Maximální rychlost jízdy ..................... Maximální rychlost plavby ................. Dojezd ..................................................... Šikmá dálka zásahu cíle ...................... Výška letu zasažitelného cíle ............. Náměr ...................................................... Odměr ..................................................... Hmotnost řízené střely ........................ Délka řízené střely ................................ Průměr těla řízené střely .....................

12 292 kg 6 930 mm 2 850 mm 2 220 mm 3 965 mm 61,5 km/h 6 km/h 500 km 5 000 m 25 m až 3 500 m -5° až +80° 360° 39,2 kg 2 190 mm 120 mm

35

výcvik

Bezpečnosti není nikdy dost

Simulátor náklonu vozidla, ochranné prvky zabraňující poškozování vozidel při jízdě v náročném terénu a v neposlední řadě úsek dráhy pro nácvik jízdy v písečných podmínkách – s těmito praktickými novinkami se mohli seznámit účastníci konference ke zvýšení bezpečnosti provozu vozidel ozbrojených sil. Již tradičně se koncem loňského roku uskutečnila ve Vyškově na Velitelství výcviku – Vojenské akademie. Na dopravní problematiku, především v kontextu aktuálních požadavků na znalosti a dovednosti řidičů, byly zaměřeny příspěvky odborníků a specialistů od útvarů a zařízení Armády České republiky a Vojenské policie, ale také přizvaných expertů z řad Policie České republiky. Mezi hosty byli také zástupci vysokých a středních škol a odborných pracovišť České a Slovenské republiky, zabývajících se bezpečností silničního provozu.

komunikace a vozidlo. Je tedy velmi důležité bavit se o tom, co vše se děje na silnici, aktivně na tuto oblast působit, a to především v rámci širokého a komplexního vzdělávání řidičů.“ Význam konference pro přípravu budoucích řidičů a velitelů jednotek ocenil také vrchní praporčík Univerzity obrany Brno štábní praporčík Libor Pliešovský. Podle jeho vyjádření obdobná zaměstnání pozitivně ovlivňují rozvoj potřebných schopností české armády. Součástí programu konference byly také praktické ukázky, které potvrdily, že přípravu řidičů lze zkvalitňovat, zvláště využitím nových technických možností a moderních prvků. Vyzkoušet si ovládání vozidla a zapnutí systémů pro jízdu v terénu v nejrůznějších situacích a písečných podmínkách, to je směr, jak dokonale připravit řidiče pro plnění úkolů nejen na území České republiky, ale

Text: plk. Jaroslav Král Foto: nrtm. Petr Hrušecký

SIMULÁTOR NÁKLONU VOZIDLA Konferenci zahájil náčelník štábu VeV-VA plukovník Milan Marek, který v úvodním vystoupení zdůraznil, že „způsob přípravy vojenských řidičů je specifický vzhledem k plnění úkolů ve složitých klimatických a terénních podmínkách charakteristických pro předpokládané místo působení“ a dodal: „Zkušenosti nejen ze zahraničních operací, ale i z prováděné přípravy u vojsk nás přesvědčují, že dokonalé zvládnutí techniky má podstatný vliv na úspěšné splnění úkolů celé jednotky. Proto jedním z cílů této konference, vedle výměny poznatků odborné veřejnosti, jsou také možnosti zvýšení profesionality vojenských řidičů.“ Ředitel Agentury logistiky brigádní generál Jaromír Zůna se zaměřil na význam iniciativy Connected Forces Initiative (CFI) pro připravenost ozbrojených sil k použití v rámci NATO. Nejvíce poznatků z provozu vozidel mají jednoznačně příslušníci Policie České republiky. Ředitel Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje ve Vyškově plukovník Leoš Tržil mimo jiné zmínil: „Bezpečnost silničního provozu zahrnuje tři vzájemně propojené aspekty, a těmi jsou řidič,

36

i v místech ohnisek nepokojů a následných konfliktů ve světě. Jedině tak se jim správná činnost dostane do podvědomí a budou schopni adekvátně reagovat i v krizových situacích. Praxe potvrzuje, že je nezodpovědné omezovat praktický výcvik v terénu se zdůvodněním, že se tím zabrání poškozování vozidel a sníží náklady na jejich opravy. Naopak, je potřebné hledat možnosti, jak výcvik zefektivnit a současně eliminovat poškození vozidla. Právě zkušenosti z reálného provozu, především v terénu, se staly impulsem pro projektování a následnou výrobu bezpečnostních prvků vozidla Iveco. Jejich účelem je zvýšit ochranu zpětných zrcátek, chladiče, předních a zadních brzdových kotoučů vozidla. K podobnému účelu byl svépomocí zhotoven ochranný prvek vozidla T-810, který zabraňuje poškození především světlometů, zásuvek, tažného zařízení, chladičů, stupaček, krytu motoru a rámu kabiny. K odvrácení poškození vozidla při jízdě na bočním svahu přispívá i simulátor náklonu vozidla, který umožňuje praktické ověření technických možností vozidla a zvýšení psychické odolnosti řidičů pro jízdu v extrémním terénu. Řidičova neznalost nebo nedostatečná dovednost můžou mít za následek nejen materiální škody na sofistikovaných vozidlech značné finanční hodnoty, ale především zranění nebo úmrtí přepravovaných osob. Tyto závažné skutečnosti si uvědomuje i velitel 103. centra CIMIC/PSYOPS podplukovník Mojmír Jančík, který prohlásil: „Tato konference byla natolik inspirativní, že požádám velitele Velitelství výcviku – Vojenské akademie o speciální kurzy pro řidiče a taktické týmy z důvodu zabezpečení jejich komplexní přípravy před každým nasazením.“ Účastníci konference s ohledem na závažnost problematiky odborné a speciální přípravy řidičů přijali doporučení k systematickému vzdělávání učitelů řidičů v oblasti metodiky, pedagogiky i didaktiky. Z vystoupení řady účastníků konference také vyplynulo, že je důležitá implementace úkolů resortní strategie BESIP do přípravy řidičů u útvarů a zařízení Armády České republiky.

OCHRANNÉ PRVKY VOZIDLA IVECO

Bezpečné připojení k internetu Rozhodnete-li se využít lákavou nabídku některého erého z poskytovatelů internetového připojení, ní, stane se běžnou součástí vaší domácnosti kromě omě ledničky a mikrovlnky i Wi-Fi router nebo ADSL modem. Výrobci ý těchto ě routerů ů a modemů ů se snaží ušetřit uživatelům práci, a proto jsou tato zařízení už nastavená z výroby tak, že je stačí zapojit do zásuvky, stisknout tlačítko a vše funguje. A teď pozor! Než takový modem propojíte se svým počítačem, je nutné si uvědomit důležitá fakta. Na rozdíl od kabelové nebo satelitní televize, kterými signál pouze přijímáme, internet informace do naší domácnosti nejen přináší, ale také je z ní vynáší ven. Největší chybou je to, že modemy, routery a jiné síťové prvky nejsou uživateli brány jako „počítač“ či jeho součást, ale jen jako jakási krabička, které si není třeba všímat. Pokud tedy nechcete, aby se vaše soukromí stalo veřejnou záležitostí, musíte respektovat určité bezpečnostní zásady. Proto si svůj počítač i celou počítačovou síť musíte zabezpečit podobně jako své bytové vstupní dveře. Čím dokonalejší a silnější zabezpečení bude váš počítač a síť mít, tím bezpečnější bude vaše identita a vaše data. Na internetu číhá spousta nebezpečí ve formě malware nebo jiného škodlivého software. Lze si vzpomenout na červ psyb0t, který se šířil na ADSL modemy, které byly od výroby nastaveny tak, že umožňovaly vzdálenou správu (tj. ovládání z jiného, vzdáleného místa). Pro přístup do administrátorského rozhraní modemů nebylo třeba zadávat žádné uživatelské jméno a heslo. Účelem červu byla tvorba velkého botnetu (síť tvořená napadenými zařízeními), který získal kontrolu nad přibližně sto tisíci modemy po celém světě.

Botnet prováděl distribuované útoky denial-of-service (odepření služby). Stejně jako řada dalšího škodlivého software se útočníci spoléhali na jednu věc, a to na nedostatečné č é zabezpečení č í ze strany uživatele ž a slabáá či chybějící hesla. Slabinou, která může za většinu malwarových nákaz, je tedy lidský faktor. A proč? Převážná většina těchto Wi-Fi routerů nebo ADSL modemů má webové rozhraní, pomocí kterého se provádí konfigurace. I když je tato konfigurace velmi jednoduchá, řada uživatelů se k webovému rozhraní vůbec nedostane, protože zařízení po připojení funguje a to je pro ně to nejdůležitější. Rozumný uživatel se ale takto nechová. K základnímu zabezpečení routeru je třeba udělat tři věci: 1. Změnit přístupové heslo k modemu/routeru. 2. Zabezpečit si Wi-Fi. Minimem je zabezpečení WPA-PSK a silnější je WPA2-PSK a šifrování alespoň pomocí TKIP (Temporal Key Integrity Protocol) či nejlépe AES (Advanced Encryption Standard). 3. Zakázat přístup do konfigurace routeru z WAN portu. Změnit přístupové heslo na „12345“ nebo „heslo“ opravdu před případným útočníkem neobstojí. Složité heslo lze náhodně vygenerovat nebo samostatně vytvořit pomocí kombinací různých znaků, které počítačová klávesnice nabízí. Mělo by být také dostatečně dlouhé, mít osm a více znaků. Samozřejmě, že každého napadá myšlenka, že to musí být takové heslo, které bude dobře zapamatovatelné a jehož zadávání nebude

zbytečně zdržovat. Můžete použít oblíbenou větu v češtině a mezery nahradit speciálním znakem. Vznikne tak dlouhý řetězec znaků obsahující velké písmeno, číslice, háčky, čárky a speciální znaky, se kterým ý si běžný ěž ý slovníkový í ý útok ú neporadí.í Vaše š chvilkové nepohodlí při manipulaci se silným heslem ale bude vyváženo pocitem klidu, že se vám během příjemného surfování po internetu nebude někdo nepovolaný skrytě probírat daty ve vašem počítači. Problém se zapamatováním vašich hesel pohodlně vyřeší některý z bezpečných programů pro jejich uchování, které popisujeme na našich webových stránkách www.circ.acr. Nastavení bodů 2 a 3 (zabezpečit si Wi-Fi a zakázat přístup do konfigurace routeru z WAN portu) je popsáno v příručce pro uživatele dodávané ke každému routeru. Obojí je otázkou několika kliknutí při konfiguraci routeru. Z výše uvedených informací je způsob ochrany zcela jasný. Uživatelé by neměli používat továrně nastavené hesla ( jméno: admin, heslo: admin) či dokonce hesla prázdná. Stáhněte si a nainstalujte poslední firmware pro váš model a nakonfigurujte jej. A pokud nutně nepotřebujete vzdálenou správu, vypněte ji. Přítomnost červa není snadné odhalit, ale kdybyste pojali podezření, že vám nějaký červ v routeru nebo modemu řádí, resetujte jej do továrního nastavení. Tím nákaza a její důsledky zmizí. Pak router nebo modem správně nastavte a změňte přístupové údaje. Poté se nákaza do vašeho zařízení už nedostane. Připravila kpt. Aneta Coufalíková Zdroj obrázku: vse-o-internetu.webz.cz

37

historie Odbor pro válečné veterány MO připravuje ve spolupráci s Československou obcí legionářskou na přelomu září a října letošního roku velkou vzpomínkovou pouť po Ukrajině zaměřenou na uctění památky českých a československých vojáků padlých v obou světových válkách

Hrdinové obou válek Koncem roku 2012 jsme přinesli informaci o tom, že odbor pro válečné veterány MO připravuje ve spolupráci s Československou obcí legionářskou rekonstrukci válečného a posádkového hřbitova Na šachtě v Užhorodě. Tímto hřbitovem se před téměř čtyřmi lety začala zabývat Československá obec legionářská. Sestavila tehdy malou pracovní skupinu dobrovolníků, která odjela do Užhorodu a provedla první sanační práce. Ty spočívaly především ve vyčistění objektu od náletových rostlin. Na dřevěný kříž na hřbitově byla umístěna malá informační deska, která měla připomínat význam tohoto místa pro Českou republiku. Na hřbitově Na šachtě jsou mimo jiné uloženy ostatky československých vojáků, kteří zemřeli v této části Podkarpatské Rusi v období od konce první světové války až do března 1939. První padlí však byli na zdejším hřbitově pochováni již koncem léta 1914. Jednalo se o rakousko-uherské vojáky. Postupně zde bylo pohřbeno během první světové války a krátce po ní přes tisíc vojáků mnoha národností. Nejpočetnější

jsou hroby Čechoslováků, Maďarů, Rumunů, Jugoslávců a Poláků.

Stejný pomník pro všechny Na seznamu hrobů patřících našim vojákům je i dvanáct příslušníků pluku č. 31 a 36, kteří padli

na Podkarpatské Rusi v roce 1919. V letech 1922 až 1938 byl v těchto místech umístěn i posádkový hřbitov, na kterém našlo poslední odpočinek 118 československých vojáků, státních zaměstnanců a jejich rodinných příslušníků. Je zde i šest hrobů, v nichž jsou uloženi příslušníci Stráže obrany státu (SOS), kteří zde položili své životy v osudových dnech března 1939. Není tedy divu, že podle původních plánů měl být zrekonstruovaný hřbitov slavnostně otevřen v březnu letošního roku u příležitosti sedmdesátého pátého výročí bojů, které zde svedli naši vojáci s postupující maďarskou armádou zabírající Podkarpatskou Rus. Na hřbitově Na šachtě byla představena maketa univerzálního pomníčku, který zde měl mít svoji premiéru. Byl by instalován na jednotlivých doložených hrobech našich vojáků. Postupně by se podobné pomníčky zřizovaly i na dalších místech ve světě, kde se nacházejí jednotlivé české válečné hroby. Kromě toho měl vzniknout na hřbitově Na šachtě i centrální funkcionalistický památník věnovaný jak vojákům, kteří padli při obsazování Podkarpatské Rusi v roce 1919, tak i příslušníkům ozbrojených složek zemřelým

na tomto území ve dvacátých a třicátých letech minulého století. Třetí část pak měla připomínat oběti z řad příslušníků Stráže obrany státu (tvořili ji kromě vojáků i četníci a příslušníci finanční stráže), kteří položili svůj život při obraně Podkarpatské Rusi v letech 1938 a 1939. Celou tuto záležitost se na podzim 2012 podařilo projednat s představiteli Užhorodu. Konkrétních organizačních záležitostí se měla ujmout užhorodská pobočka Československé obce legionářské. Nakonec ale všechno dopadlo jinak.

Všechno bylo jinak

„Zhruba dva týdny po návratu z Užhorodu se nám ozvala Meziresortní komise pro zachování památky obětí válek z Kyjeva s tím, že má s tímto hřbitovem své vlastní úmysly. Jednalo se o kompetenční spor mezi Užhorodem a Kyjevem. V jednu chvíli hrozilo dokonce to, že by mohlo dojít ke zplanýrování tohoto hřbitova a vybudování nějakého univerzálního velkého památníku na tomto místě,“ vysvětluje Pavel Filipek z odboru pro

38

válečné veterány MO. „Nakonec spor rozsoudila užhorodská výběrová komise, která návrh z Kyjeva zamítla a schválila projekt Československé obce legionářské. Rekonstrukci hřbitova však zkomplikovala politická situace na Ukrajině. Obávám se, že současné demonstrace a protesty mohou plánované úpravy hřbitova Na šachtě zkomplikovat.“ Díky porovnání archivních záznamů s tím, co je možné zjistit na zanedbaném hřbitově, se podařilo poměrně přesně určit, ve kterých hrobech leží naši vojáci. V současné době máme zdokumentováno třináct hrobů, na které by měly být umístěny unifikované náhrobky. Kromě toho existuje ještě čtyři až pět míst posledního odpočinku našich vojáků, kde se dochovaly jakési pozůstatky náhrobních kamenů. V těchto případech se budeme snažit obnovit ty původní. Na hřbitově Na šachtě by mělo také dojít, jak již bylo uvedeno, ke zbudování pietního místa v podobě funkcionalistického památníku. Veškeré tyto informace byly předány ukrajinské straně. „V současné době je naším záměrem dokončit rekonstrukci hrobů a případně i výstavbu pietního

místa do září letošního roku. U příležitosti stého výročí přísahy České družiny na Sofijském náměstí v Kyjevě připravujeme vzpomínkou akci. Počítáme s tím, že bychom na Ukrajinu vypravili dva autobusy. Celá záležitost začne v Kyjevě, kde si 28. září připomeneme přísahu československých legionářů a zároveň bychom také rádi uctili památku našich vojáků padlých v této oblasti v letech 1914 až 1918 pietním aktem na hřbitově Zverinec,“ upozorňuje Pavel Filipek. „Po cestě zpět bychom chtěli navštívit hroby našich vojáků padlých u Čerňachivu, bojiště u Rudy, Bílé Cerkve, Žažkova v letech 1943 a 1944 a zároveň bychom také slavnostně odhalili v Užhorodu obnovené válečné hroby na hřbitově Na šachtě. Na závěr této cesty se účastníci poutě pokloní 6. října vojákům, kteří padli na Dukle. Od této operace totiž uplyne sedmdesát let. Symbolicky bychom tak spojili prvoválečný a druhoválečný odboj. Hodně ale bude zřejmě záležet na vývoji politické situace na Ukrajině.“ Text a foto: Vladimír Marek

39

historie Před pětasedmdesáti lety prokázali mnozí vojáci naší armády osobní statečnost a postavili se protivníkovi, který začal zabírat území Československa

Ti, co nesložili zbraně Laická veřejnost žije v přesvědčení, že v březnu 1939 se naše armáda nebránila a krotká jako beránek se podvolila německé branné moci. Přestože politické rozhodnutí bylo tehdy jednoznačné, neklást německým jednotkám jakýkoliv odpor, mnozí naši vojáci projevili osobní statečnost a protivníkovi se postavili.

Poprvé se plukovník František Moravec, pověřený řízením 2. (zpravodajského) oddělení hlavního štábu, dozvěděl o chystaném obsazení okleštěného zbytku Čech a Moravy počátkem února roku 1939 od Francouzů. Tyto informace potvrzovaly i další diplomatické zdroje. Zasvěcení Němci v Československu se začali zdravit Heil Märtz! (Zdar březnu!). Po dlouhých měsících se konečně ozval agent A-54 (Paul Thümmel). Na schůzku do Turnova přijel v sobotu 11. března a zpravodajcům předal informaci, že wehrmacht překročí hranice v brzkých ranních hodinách 15. března. Načrtl hlavní směry jeho postupu, uvedl velitele jednotlivých armád. Slovensko mělo být podle těchto informací odtrženo. Hned následujícího dne se plukovník Moravec již podruhé v krátké době dostavil s podrobnou zprávou o této hrozbě na zasedání vlády. Tehdejší představitelé Československa však nebrali jeho informace příliš vážně. Nejskeptičtější k nim byl ministr zahraničních věcí František Chvalkovský. Naopak nejseriózněji se o tyto informace zajímal místopředseda vlády generál Jan Syrový.

Bitva holobrádků

Na vlastní pěst

Za dané situace bylo Moravcovi zřejmé, že musí začít jednat na vlastní pěst. Nařídil, aby oddělení připravilo všechny věci potřebné pro práci v zahraničí. Ještě ten samý den, tedy v neděli 12. března, se v šest hodin večer setkal v konspirativní vile ve Střešovicích s britským zpravodajcem majorem Gibsonem. Londýnská centrála SIS projevila zájem, aby naši důstojníci nadále pracovali proti Německu, a nabídla jim přepravu do Velké Británie. Centrála souhlasila i s Moravcovými požadavky, že jeho oddělení bude pracovat nezávisle a bude i finančně samostatné. V té době již byly

40

pověření na Slovensku. Během komplikované cesty ze Slovenska měl však nehodu a odlet z Prahy nestihl. Ten proběhl za velice dramatických okolností. Nizozemské letadlo společnosti KLM mělo zpoždění. Navíc se zhoršovalo počasí. V pět hodin večer 14. března byl vydán zákaz všech letů. Nehledě na to o patnáct minut později letadlo s našimi zpravodajci naštěstí odstartovalo. Bylo potřeba přeletět napříč Německem. I nouzové přistání letounu by přitom skončilo pro zpravodajské důstojníky tragicky. Asi po půlhodině letu se dakota dostala do sněhové vánice. Podplukovník Tichý stál se dvěma pistolemi v kapse přímo za posádkou. Pokud by dostali příkaz ze země přistát na německém území, byl odhodlán přinutit piloty k pokračování letu. Vše ale nakonec skončilo dobře. Po krátkém mezipřistání v Rotterdamu dorazili naši zpravodajci v půl jedenácté večer na letiště Croydon u Londýna. Jedním z prvních úkolů bylo obnovení spojení s rezidenty a agenty, kteří byli rozeseti po celé Evropě. Nezbytné bylo také navázání kontaktů s domácím odbojem. Jedenáctka se rozšiřovala i o potřebné odborníky, kteří přicházeli na vyzvání ilegálně z protektorátu zpočátku přes Polsko. Záhy se Moravcovi podařilo vybudovat výkonnou zpravodajskou organizaci, která odváděla po celou dobu druhé světové války velice kvalitní práci. Pokud by podobným způsobem na avizované obsazení republiky reagovali i představitelé hlavního štábu – a především politikové –, dalo se určitě zabránit dalším ztrátám a v důsledku toho i významnému posílení protivníka. Do zahraničí mohly být přesunuty například devizové rezervy a zlato. Odletět mohlo i naše letectvo. Zůstává otázkou, nakolik mohla být zničena alespoň část rozsáhlé výzbroje československé branné moci, kterou mimo jiné tvořilo 1 582 letadel, 2 175 kanonů, 469 tanků, 43 870 kulometů a více než milion pušek s dostatečnými zásobami munice. Do rukou Němců se nakonec dostaly společně s archivy i významné informace a strategické dokumenty.

potřebné valutové obnosy převedeny do Haagu, Stockholmu, Curychu a Paříže. Zpravodajský materiál důležitý pro práci oddělení měl být v tajnosti dopraven na britské velvyslanectví. Odtud postupně putoval v diplomatické poště do Londýna. Ne úplně jednoduchý byl výběr dvanácti lidí, kteří měli vytvořit základ nového zpravodajského oddělení. Letenku do Británie nakonec obdržel

Moravcův zástupce a velitel špionážní služby major Emil Strankmüller, bývalý zástupce podplukovník Oldřich Tichý, velitel protišpionážní služby major Josef Bartík, major Bohumil Dítě, major Alois Frank, dále pak štábní kapitáni Jaroslav Tauer, František Fryč, Josef Fořt, Václav Sláma, Karel Paleček a Vladimír Cigna. Major Dítě byl na poslední chvíli odvolán ze svého mimořádného

Večer 14. března 1939 se společně se svými vojáky postavil Němcům na odpor další z důstojníků naší armády, kapitán Karel Pavlík. V březnu 1939 sloužil jako velitel XII. kulometné roty 3. praporu 8. pěšího pluku „Slezského“ v Czajankově továrně v Místku. Ostravsko začal německý wehrmacht obsazovat s předstihem již 14. března 1939 v podvečerních hodinách. Německé jednotky postupovaly od Příboru směrem na Frýdek. V té době byl velitel praporu podplukovník Štepina na posádkovém velitelství. Zhruba v půl sedmé večer dorazila k bývalé Czajankově továrně německá motorizovaná kolona. V době nepřítomnosti velitele praporu velel naší jednotce kapitán Pavlík. Po neúspěšném německém pokusu obsadit vjezd do objektu vydal rozkaz k zorganizování obrany a sám v boji obsluhoval lehký kulomet. V továrně se nacházelo zhruba tři sta vojáků. Většinou se však jednalo o nováčky, kteří byli na vojně teprve několik týdnů. Naštěstí ale v kasárnách sídlil i kurz polského jazyka, který

KAPITÁN KAREL PAVLÍK absolvovali zkušení poddůstojníci. A tak útočící Němce zaskočil houževnatý odpor. Kapitán Pavlík pověřil dokonce poručíka Martínka, aby sestavil z dobrovolníků údernou skupinu. Jejím úkolem bylo napadnout Němce z boku. Tento průlom se však nezdařil. Vojáci se tedy v továrně opevnili. Odpor obránců ustal až po vyčerpání veškeré munice na rozkaz velitele pluku. Na české straně nebyli žádní mrtví, pouze dva vojáci byli lehce zraněni. Údaje o ztrátách Němců se různí. Ty střízlivější hovoří o šesti padlých.

Boj se sičovskými střelci V ještě svízelnější situaci se ocitli naši vojáci na Podkarpatské Rusi. Zde zahájily maďarské jednotky útok na naše pozice u Podmonastyru poblíž Mukačeva již 14. března 1939 v půl páté

ráno. Cílem této operace bylo dobytí Svajlavy a obsazení údolí Latorice. Pokud by se tento cíl zdařil, došlo by k rozdělení Podkarpatské Rusi na dvě části. To by znemožnilo evakuaci českých státních zaměstnanců a jejich rodin na Slovensko. V klášterním objektu se bránily necelé tři desítky příslušníků SOS. Přímo mistrovsky využívaly ochrany silných klášterních zdí a nevzdaly se ani v okamžiku, kdy se na místo odporu soustředila prudká dělostřelecká palba. Po šestihodinové bitvě ustoupily až v okamžiku, kdy jim docházela munice. Dva příslušníci čety padli přímo na místě, ostatní měli větší či menší zranění. Jejich útrapám ale nebyl konec. Čekal je třicetikilometrový ústupový pochod přes zasněžené lesní masivy Vihorlatu do Perečína. Maďaři se v dobytém Podmonastyru nezdrželi dlouho, prakticky okamžitě pokračovali v útoku údolím Latorice. Těch šest hodin boje na zdrženou ale stačilo velení pluku 36 dislokovanému ve Svaljavě, aby nechalo vybudovat obranná postavení a posílilo jednotky vybranými místními záložníky. Úzké údolí navíc skýtalo ideální podmínky pro vedení obranného boje. Díky tomu zde českoslovenští vojáci drželi po další dva dny protivníka. Mezitím se podařilo ze Svaljavy evakuovat na Slovensko nejen všechny civilisty, ale i nemalé množství nejrůznějšího materiálu včetně aktiv místních spořitelen a bank. Situaci našich vojáků komplikovala rovněž skutečnost, že v noci z 13. na 14. března došlo k povstání místních nacionalistů, tzv. sičovců. Podařilo se jim obsadit četnickou stanici v Chustu, ukořistit zbraně, zablokovat vládní budovu, poštu a nádraží. Útok na kasárny 1. praporu pěšího pluku 45 však byl odražen a naši vojáci přešli do protiútoku. Po tvrdých bojích v ulicích města se jim podařilo zlikvidovat i odpor poslední skupiny, která se zabarikádovala v hotelu Koruna. Karpatská Ukrajina vyhlásila po vzoru Slovenska 15. března samostatný stát. A právě v této době si představitelé sičovců naplno uvědomili, co se vlastně děje. Maďarské vojsko obsazovalo jejich území a na ně čekala podstatně méně demokratická státní správa. Ministerský předseda tohoto nového útvaru Augustin Vološin poslal telegram

41

historie

technika a výzbroj

CL-601 Challenger

na hlavní štáb do Prahy s žádostí, aby naše armáda bránila dál Karpatskou Ukrajinu. Z ministerstva zahraničí se mu ale dostává zamítavé odpovědi. Podle ní generál Prchala dál pokračuje v evakuaci, vláda Podkarpatské Rusi nechť se v této věci obrátí na hlavní německý konzulát. Vološin v následujícím telegramu žádá o protektorát Rumunsko. Prosbu o pomoc posílá i do Berlína. Všechny tyto aktivity ale zůstávají bez odezvy.

Vzdorovali ještě osm dnů S ohledem na nepříliš příznivé informace ze střední fronty byl útok na západním směru na severní předměstí Užhorodu Domanince odložen až na večerní hodiny 14. března. Zpočátku zajišťovala obranu mostu přes kanál Schwemm a okolních pozic jen rota SOS, vyzbrojená několika těžkými kulomety. V noční bitvě, která následovala, se vyznamenali nejen oni, ale i další posily, především z řad armády. Ráno 15. března se obránci – kryti lehkými tanky – stáhli k Onokovcům. Tady již bylo v údolí řeky Uhu vybudováno obranné postavení vojáků pluku 36. Ustupovat v této oblasti směrem ke slovenským hranicím začali vojáci až 17. března v odpoledních hodinách. V tomto okamžiku již byli všichni civilisté v bezpečí. Třetí směr útoku, kterým se Maďaři drali na Podkarpatskou Rus, byl veden na východní část země. Zde byla překročena státní hranice až 15. března. Jako první se musela bránit družstva SOS ve Fančikovu a Vrbovci. Do těchto bojů se zapojily i dva tanky LT vz. 35, které se shodou okolností v té době vracely z prezentační akce v zahraničí. Jejich řízení se ujali škodováčtí mechanici, kteří je doprovázeli. Jeden z tanků byl

42

zasažen maďarským dělem a vyhořel. Zahynul i mechanik Antonín Seidler. Do ústupových bojů se velice rychle zapojily jednotky pěšího pluku 45. Od samého počátku ale bylo zřejmé, že dostat se hornatým, těžce přístupným terénem na Slovensko nepůjde. A tak českoslovenští úředníci a zaměstnanci i s rodinami – chráněni vojáky – ustupovali na rumunské území. Část Čechoslováků se musela na základě vývoje situace stáhnout do Polska. Chust vyklidila naše armáda až 16. března 1939 odpoledne. Ještě téhož dne zadní voj obrany překročil v Ťjačevu Tisu. Jako poslední z Podkarpatské Rusi ustoupila do Rumunska naše jednotka

bránící na východě Bočkov, a to až 21. března 1939. Tyto hrdinné boje československých vojáků se odehrávaly v okamžiku, kdy republika již neexistovala. Po obsazení zbytku republiky německou armádou byl 16. března zřízen protektorát Čechy a Morava.

Text: Vladimír Marek Foto: VÚA-VHA

Řada proudových letounů CL-600 vznikla v americké konstrukční kanceláři Lear, proslulé svými obchodními letouny, kterým se obecně říká bizjety. První prototyp stroje CL-600 vzlétl v roce 1978, a to pod hlavičkou nového majitele, kanadské firmy Canadair. Výrobce chtěl na trh uvést novou generaci letounu, která měla být v provozu výrazně efektivnější než předchozí stroje, a zároveň měla být více komfortní pro pasažéry. Jde například o jeden z prvních letounů této kategorie se širokým trupem, jehož výška v uličce umožňuje vzpřímenou chůzi. Ještě během letových a certifikačních zkoušek letoun vzbudil velkou pozornost u mnoha zákazníků. Původní označení stroje znělo LearStar 600 Chairman, nakonec se ale do výroby dostal pod označením Canadair CL-600 Challenger. Následně byly dokončeny vylepšené varianty CL-601, CL-602, CL-604, CL-605 a CL-610. O letoun měly zájem nejen soukromé společnosti, ale také celá řada vzdušných sil, které jej využívaly k přepravě čelných politických představitelů. Dodnes tyto letouny slouží v Dánsku, Jižní Koreji, Kanadě, Německu a USA. Jeden letoun byl v roce 1992 zakoupen tehdejším Československem. Státní letecký útvar federálního ministerstva vnitra (SLÚ), který v té době z pražského ruzyňského letiště zajišťoval přepravu státních představitelů, jej získal pro doplnění flotily obsahující zejména letouny východní provenience. V té době používané typy Il-62, Tu-154 a Jak-40 vyhovovaly spíše pro přepravu většího počtu osob, typy pro převoz deseti až patnácti lidí nebyly provozovány. Právě CL-601 měl umožnit efektivní přepravu menšího množství osob na velké vzdálenosti a navíc byl vyroben na západě, a obsahoval tedy odpovídající avioniku nezbytnou pro provoz v západní části světa. Volba padla na verzi CL-601-3A, která nabízí silnější motory CF-34-3A o výkonu po 40,66 kN a modernější vybavení pilotního kokpitu. Výrobce letoun dodal v září 1992 a bylo mu přiděleno označení OK-BYA. Při volbě typu hrály roli i pozitivní zkušenosti

vojenského letectva SRN a dalších uživatelů, kteří jej již několik let používali. Challenger se po zařazení k SLÚ fakticky stal vlajkovým letounem prezidenta Václava Havla, který v něm cestoval do velké části evropských a asijských zemí. V případech, kdy nebylo nutné přepravovat větší množství osob, zajišťoval státní lety zejména tento stroj. V celé postkomunistické Evropě bylo Československo jedinou zemí, která zakoupila západní letoun pro přepravu prezidenta. V roce 1993 při dělení federace zůstal jediný provozovaný kus v ČR, ačkoliv o něj měla slovenská strana velký zájem. Po rozpuštění Státního leteckého útvaru v roce 1998 přešel jediný provozovaný CL-601 k vojenskému letectvu, kde získal trupové číslo 5105. Spolu s Tu-154 operoval do konce roku 2007 z ruzyňského letiště, dnes působí z 24. základny dopravního letectva v Praze-Kbelích. Vhodně doplňuje flotilu tvořenou letouny Jak-40, Airbus A319CJ a L-410. Barevné provedení exteriéru doznalo mírných změn, když bylo doplněno o vojenské insignie. I v řadách vojenského

technika a výzbroj

Protiúderový komplet V přídi sedí dva piloti, přepravní kabina za nimi pojme až devatenáct pasažérů (v závislosti na uspořádání kabiny) a je vybavena toaletou. Vstup do trupu umožňují jedny dveře na levé straně trupu. Letoun AČR létá buď v dvanáctimístné salónní konfiguraci, nebo v ekonomickém sedmnáctimístném polosalónním uspořádání. Trup zakončují ocasní plochy ve tvaru T. Křídlo letounu je vybaveno mechanizací a disponuje systémem odmrazování náběžné hrany. Po stranách zadní části trupu jsou uloženy dva motory CF-34-3A, které dosahují výkonu po 40,66 kN. Tříbodový příďový, plně zatahovatelný podvozek má všechna kola zdvojená. Verzi CL-601 prodávala společnost Bombardier, která v roce 1986 koupila původního výrobce Canadair. Proto se v literatuře uvádí označení Bombardier CL-601 Challenger.

letectva slouží CL-601 k přepravě státních představitelů, zejména prezidenta a členů vlády. V tisku lze nalézt relativně velký počet zpráv o závadách, které provázejí provoz CL-601 od počátku nového tisíciletí. Například kvůli prasklému čelnímu sklu došlo ke zrušení hned několika státních cest. V poměru k počtu letů jde ale o relativně nízkou poruchovost. V posledních letech se několikrát hovořilo o nahrazení jediného provozovaného letounu spolu s Jak-40 novým typem. CL-601 ale má relativně dobrou budoucnost a například německé letectvo jej chce provozovat ještě deset let, neboť roční nálet strojů u vzdušných sil je výrazně menší, než na který byl letoun projektován.

Základní technický popis

CL-601-3A je proudový samonosný dolnoplošník s poloskořepinovým trupem určený k přepravě cestujících.

Hlavní takticko-technická data CL-601:

Délka trupu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výška trupu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rozpětí křídel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Prázdná hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vzletová hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Maximální rychlost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dostup . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dolet (s PPN) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

20,85 m 6,30 m 19, 61 m 9 292 kg 20 457 kg 851 km/h 12 500 m 6 200 km

Text: Jakub Fojtík Foto: autor a Jan Kouba

Označení CRC – Crowd and Riot Control se v současnosti běžně používá pro vojenské a policejní zákroky (operace), při kterých zasahující ozbrojené složky využívají schváleného mandátu a zákonů své země i daného státu, kde jsou nasazeny či působí, k znovuzavedení či obnovení veřejného pořádku. Povolené a určené síly, donucovací prostředky, společně s výstrojí a výzbrojí, jsou použity v určitém spektru proti narušitelům veřejného pořádku, například při živelních pohromách, vzpourách, hromadných sportovních a společenských akcích nebo demonstracích. Každý příslušník zasahující jednotky by měl být vybaven ochrannými prostředky jednotlivce, které chrání život a zdraví příslušníka jednotky CRC. Protiúderový komplet tvoří: – plastové chrániče nohou, rukou, beder a genitálií (moderní brnění bojovníka); – přilba s plexisklovým hledím – umožňuje nasazení plynové masky v případě použití slzotvorných prostředků při zákroku či při zadýmení prostoru, kde zákrok probíhá, hořící barikádou; – tonfa, obušek a štít; – plynová maska s pouzdrem na opasek; – nehořlavá nomexová kombinéza, kukla, protiúderové rukavice a multifunkční termoprádlo; – jednorázová pouta a univerzální střihač pout. Taktická vesta se může lišit podle specializace zakročující jednotky (zdravotník, hasič, dokumentarista, psovod, střelec neletální munice a na území, kde probíhal či probíhá válečný konflikt, i odstřelovač nebo zadní střelec na bojovém vozidle pěchoty apod.). Součástí obsahu taktické vesty je lékárnička, příruční hasicí přístroj (pyrocul), zásahové výbušky, vak na pití (Camel bag), multifunkční nůž, případně müsli tyčky. Po zkušenostech ze zákroků proti narušitelům veřejného pořádku a soužití se již ustoupilo od hrudního chrániče. V současnosti se používá balistická vesta. Novější typy balistických vest jsou sloučeny s taktickými či jsou kompaktní

Interní komunikační portál Na stránkách A reportu vás budeme pravidelně informovat o zajímavostech na Interním komunikačním portále (IKP), který naleznete na adrese www.ikp.army.cz. tak, že si je může bojovník uzpůsobit podle svých praktických potřeb a zkušeností. Zbraň jednotlivce se liší podle určení – od pistole, útočné pušky, samopalu, přes brokovnice, vrhače až po odstřelovací pušky. V závislosti na typu a místě zákroku může být použit i obrněný transportér či vodní stříkač. Dále se může na místě zákroku využívat technické vozidlo podpory, kde jsou uloženy například kleště na štípání řetězů, rozbrusovací zařízení, elektrocentrála, mobilní zábrany atd. Své místo má i vozidlo s megafonem pro zákonné výzvy proti narušitelům pořádku, či pro tlumočníky a úředníky samosprávy nebo kmenové náčelníky a stařešiny (podle místa nasazení). Někteří instruktoři CRC, kteří jsou zařazení na velitelstvích Vojenské policie, dříve působili u Policie České republiky a mají také zkušenosti z výcviku a nasazení v zahraničních misích na Balkáně a také v Afghánistánu. Součástí výcviku příslušníků jednotek CRC jsou různé odborné stáže a instrukčně-metodická zaměstnání. Důležitým zdrojem zkušeností jsou také společná cvičení s jednotkami tohoto určení doma i v zahraničí. Rovněž součinnost a výcvik s ostatními ozbrojenými složkami a udržení si rozhledu i absorpce nových trendů jsou na velmi vysoké úrovni. Vzhledem k náročnosti problematiky a rozsahu spektra CRC by výcvik jednotek a sebevzdělávání instruktorů nebyly možné bez pochopení a vstřícnosti nadřízených složek a orgánů.

Technický popis Štít protiúderový – rázuodolný netříštivý polykarbonát, tloušťka 3 mm; – lomená konstrukce z důvodu redukce kinetické energie při nárazu či dopadu předmětu; – z vnitřní strany štítu jsou po obou stranách držáky na tonfu; – zachování ochranných vlastností v rozmezí teplot -40 °C až +120 °C, – úchop obouručný a zároveň umožňující použití pouze levou nebo pravou rukou; – rozměry štítu 600 x 1 000 mm, hmotnost do 3 600 g. Protiúderový komplet (chrániče) – funkční spolehlivost je požadována v rozsahu okolní teploty -20 °C až +50 °C; – musí splňovat ochranu uživatele před poraněním těla při útoku vedeném útočníkem, a to zejména při útoku lidskou silou nebo lidskou silou při použití různých předmětů; při napadení hořlavými látkami nesmí komplet vzplanout ani odkapávat, musí bránit průniku chemikálií a musí chránit proti nárazu při dopadu na zem;

předložení dokladu zkušebny o dosažené maximální odolnosti proti nárazu dle EN ISO 18814-1; – části kompletu – chránič ramen, paží, suspenzor boků a stehen a chránič nohou; komplet musí umožňovat snadné a rychlé nasazení a sundání bez pomoci jiné osoby a musí splňovat vysoký stupeň pokrytí chráněných částí těla. Přilba ochranná protiúderová – skelet odolný proti úderům, zásahům tupými i ostrými předměty při okolních teplotách -20 °C až +50 °C, konkrétní materiálové složení není požadováno, ponechává se na dodavateli; – závěsný systém nezávislého vnitřního uchycení z důvodu menšího přenosu nárazů z přilby do hlavy; – ochranný průzor z netříštivého rázuodolného polykarbonátu o tloušťce 4 mm; – polarizační nebo zrcadlové zbarvení, případně s úzkými průduchy pro průnik zvuku a proti zamlžování; – barva přilby černá; – rychloupínací a snadno vyměnitelný systém upnutí ochranné masky umožňující použití masky bez sundání přilby; – odolnost proti účinkům bodných zbraní – třída odolnosti dle ČSN 39 5360 TON III skořepina, TON II hledí, TON I kryt zátylí; – kryt zátylí lomené nebo měkké konstrukce, nebránící pohybu hlavou všemi směry. Zpracoval hlavní instruktor CRC VP prap. Vladimír Kopřiva Foto: archiv VP a Jan Kouba

V dnešním vydání vás seznámíme s podmínkami provozu a strukturou portálu. Portál je určen zaměstnancům resortu obrany (vojákům z povolání a občanským zaměstnancům). Z tohoto důvodu je nezbytná alespoň základní registrace uživatele. Postup a podmínky naleznete na registrační stránce IKP. Na našich stránkách jsou poskytovány právní předpisy, vnitřní předpisy MO, výklady problematiky spojené se služebním poměrem vojáka z povolání a pracovním poměrem občanského zaměstnance a další dokumenty a různé pomůcky. Nejde sice o „utajované“ informace, jde ale o informace, které podléhají jiné regulaci, např. respektování autorského zákona nebo licenčních podmínek. Po úspěšné registraci a prvním přihlášení na portále se vám rozkryje úplná nabídka stránek. Nejprve

uvidíte nejnovější Aktuality. Po jejich „volbě“ se objeví i ty starší, chronologicky seřazené. V Aktualitách najdete nejen novinky z resortu, ale i informace o některých důležitých novinkách v nabídce našeho webu. Jako další uvidíte upoutávku na nejnovější Dotazy. Po jejich otevření se opět objeví i ty starší, chronologicky seřazené. V Dotazech můžete hledat pomocí klíčových slov z nabídky vyhledavače. Dotazy lze rovněž seřadit podle kategorií (pro vojáky z povolání, občanské zaměstnance nebo společné). V nabídce stránek také uvidíte hlavičku Diskuse spolu s posledními diskusními příspěvky k otevřeným tématům Diskusního fóra. Pohyb v nabídce Diskusního fóra je podobný jako u Aktualit. Navíc umožňuje vkládání vlastních příspěvků, reakcí na diskusní příspěvky a otevření nového tématu přímo uživatelem portálu.

Další viditelnou hlavičkou jsou Dokumenty s přehledem naposledy vložených nebo upravovaných dokumentů. Zde naleznete nabídku předpisů a dokumentů na portále, které je možné dále seřadit podle typu dokumentu (právní předpis, vnitřní předpis, jiný dokument). Všechny dokumenty jsou pravidelně aktualizovány. Poslední viditelnou hlavičkou na titulní straně po přihlášení je Inzerce s přehledem naposledy vložených inzerátů. Inzerce je chronologicky seřazena, ale je možné ji seřadit i podle kategorií: Výběrová řízení a nabídka míst, Poptávka míst, Vstupenky, oprávnění a permanentky, Akce a kurzy a Volareza. Požadavky na inzerci lze zasílat na adresu redakce [email protected]. Portál dále nabízí i další služby, např. ankety a odkazy na jiné weby s příbuznou nebo zajímavou tematikou.

Vydává MO ČR Odbor komunikace a propagace Tychonova 1, 160 01 Praha 6 IČO 60162694 www.army.cz Redakce Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 553 973 215 786 Fax: 973 215 933 E-mail: [email protected] Šéfredaktor: Jan Procházka Grafická úprava: Andrea Bělohlávková Jazyková korektura: Jana Menšíková V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje VHÚ Praha – produkční oddělení Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Oľga Endlová, tel. 973 215 563 Tisk: EUROPRINT, a. s. Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Uzávěrka čísla: 5. 3. 2014 Toto číslo vyšlo dne: 10. 3. 2014 Foto na titulní straně: pplk. Jan Šulc

Kontakty do redakce Šéfredaktor Jan Procházka telefon: 973 215 553 mobil: 724 033 407 e-mail: [email protected] Redaktoři Pavel Lang telefon: 973 215 868 mobil: 724 002 623 e-mail: [email protected] Vladimír Marek telefon: 973 215 648 mobil: 724 033 410 e-mail: [email protected] Grafik Andrea Bělohlávková telefon: 973 215 786 mobil: 601 579 644 e-mail: [email protected]

Informace pro autory

V příštím vydání se podíváme na některé zajímavé materiály na portále a dotazy, které jsme na IKP řešili.

Aby mohla redakce proplatit honorář za zveřejněný příspěvek, musí jí autor zaslat tyto údaje: „ jméno a příjmení, „ datum narození (NE rodné číslo!), „ údaj, zda jde o VZP, o. z., AZ anebo osobu mimo resort, „ adresu bydliště. V případě VZP, o. z. i přísl. AZ dále: „ číslo VÚ či VZ a město posádky, „ číslo RFO, který je vyplácí. V případě osoby mimo resort: „ číslo účtu, na který má být poslán honorář, „ název a číslo banky, „ na faxové č. 973 215 933 poslat kopii průkazního lístku k tomuto účtu. Tyto údaje je účelné uvádět současně se zasílaným článkem. Není v silách redakce je zpětně zjišťovat.

47

Nové exponáty ve sbírkách VHÚ V uplynulém roce 2013 byly sbírky Vojenského historického ústavu Praha obohaceny o četné předměty. Některé z nich jsou nyní vystaveny v malé expozici v prostorách Armádního muzea v Praze na Žižkově. Vitrína s předměty z různých období se nachází v přízemí žižkovského muzea. Návštěvníci si mohou prohlédnout artefakty z oblasti výtvarného umění, zbraně, vyznamenání i osobní dokumenty. Muzeum je otevřeno každý den kromě pondělí od 10 do 18 hodin, vstup je zdarma. Bezesporu nepřehlédnutelné jsou rakousko-uherské obrazové hodiny, které pocházejí z druhé poloviny 19. století. Do dřevěného, bohatě zdobeného rámu je vsazen grafický list, který byl připevněn ke kovové desce. List byl ručně dokolorován olejovými barvami, aby budil zdání originální olejomalby. Tato kombinovaná technika byla na konci 19. století velmi oblíbená díky rychlosti zhotovení a nižší pořizovací ceně ve srovnání s typickou malbou. Malba zobrazuje rakouského maršála Jana Václava Radeckého z Radče po vítězné bitvě u Novary v březnu roku 1849 ve společnosti dalších rakouských generálů, kteří vedli úspěšně porážku revoluce v Itálii v letech 1848–1849. Součástí rámu jsou hodiny s porcelánovým ciferníkem, umístěným do středu jeho horní části. V zadní části obrazu je ukryt kromě hodinového strojku také hrací strojek, který vyhrává zatažením za lněnou šnůru melodie několika rakouských vojenských pochodů. Obdobných uměleckých předmětů tohoto druhu byla zhotovena v druhé polovině 19. století řada. VHÚ Praha vlastní velmi podobný předmět, ovšem s odlišným vyobrazením. To oslavuje první výraznější úspěch protinapoleonské koalice pod velením rakouského arcivévody Karla v bitvě u Aspern v květnu roku 1809. Hned vedle hodin je vystavena blůza francouzského legionáře. Jde o pozůstalost po Josefu Kolářovi, příslušníku 21. čs. střeleckého pluku československých legií ve Francii a později obvodním inspektorovi stráže bezpečnosti. Blůza je součástí původního válečného stejnokroje, dodatečně upravená našitím náprsních kapes. Na levé straně blůzy jsou umístěna in natura válečná vyznamenání, z nichž je nejvýraznější dvakrát udělený čs. Válečný kříž 1918. Součástí rozsáhlé pozůstalosti byly kromě vystavené legitimace Kruhu francouzských legionářů např. i identifikační známky a služební čísla z policejního stejnokroje. Mimo to získal Vojenský historický ústav Praha i rozsáhlou kolekci cenných sokolských sletových úborů po manželce pana Koláře. Milovníky zbraní jistě zaujme i pár pistolí s francouzským křesadlovým zámkem. Pár pochází z období okolo roku 1740, z dílny Franze

48

Breitenfeldera, příslušníka významné puškařské rodiny z Karlových Varů. Ten proslul vynikajícími výrobky, které dodával roudnickým Lobkowiczům, mnichovohradišťským Valdštejnům nebo rodině Thunů v Děčíně a Benátkách nad Jizerou. Breitenfelderové byli po několik generací příslušníky silného karlovarského puškařského cechu, jemuž svým významem mohl v průběhu 18. století konkurovat snad jedině puškařský cech pražský. Lovecké pistole se svým vybavením příliš nelišily od běžných vojenských pistolí, nejmarkantnější rozdíl spočíval v jejich zdobnosti, kdy rozličné lovecké motivy byly ryty do kovových částí zbraně nebo intarzovány do dřevěné pažby. Nabíjely se kulemi nebo broky a byly užívány při štvanici na černou zvěř, k obraně proti napadení jezdce či koně mohutnými psy – štváči, či k usmrcení silných prasat, která psi nedokázali stavět na místě a nebylo jim tak možné dát záraz loveckým tesákem. Další exkluzivní zbraní je i pistole s perkusním zámkem v původní kazetě s příslušenstvím od firmy A. V. Lebeda (Praha, kolem 1840). Výrobky pocházející z dílny světově nejproslulejšího českého puškaře Antonína Vincence Lebedy (1795–1857) tvoří jednu z nejrozsáhlejších kolekcí ve sbírce historických palných zbraní VHÚ. Hned několik desítek zbraní z první poloviny 19. století (zahrnující křesadlové i perkusní pušky, soubojové a sportovní pistole, vícehlavňové pistole – pepřenky, terčovnice nebo vzduchovky) skvěle dokumentuje rozmanitost a výjimečnou kvalitu produkce pražské Lebedovy firmy. Zatím posledním přírůstkem této kolekce se stala právě pistole s perkusním zámkem a doleva otočnou hlavní, kterou Vojenský historický ústav Praha zakoupil od soukromé osoby na sklonku loňského roku. Zbraň je spolu s příslušenstvím (nabiják, kladívko, šroubovák, nástavná pažba, výměnná hlaveň) uložena v původní dřevěné kazetě, jejíž vnitřní část je potažena červeným sametem a opatřena ozdobným zlatým firemním nápisem. Pistole – předovka má k dispozici dvě odšroubovatelné hlavně z kvalitní damascénské oceli, z nichž kratší je drážkovaná (délka 267 mm, ráže 11 mm), delší, broková s hladkým vývrtem, má ráži 12 mm. Po stlačení páčky pod předpažbím je možné celou hlaveň vyklopit do boku a nasadit

zápalku na piston v ose hlavně. Pažba pistole je vyrobena z kvalitního ořechového dřeva a je zdobena řezbou rostlinného ornamentu, všechny kovové části pak rytinou listů a rozvilin. U konce rukojeti je kovové lůžko pro zachycení čepu nástavné pažby. Po upevnění delší hlavně a odnímatelné pažby bylo možné zbraň používat i jako pušku (délka 850 mm). Mezi zbraněmi získanými do sbírek VHÚ v roce 2013 a nyní vystavenými najdeme i kulovnici s perkusním zámkem (kolem 1850). Zbraň pochází z dílny Karla Pirka, jednoho z nejvýznamnějších vídeňských puškařů poloviny 19. století (připomínán v letech 1831–1867). Kulovnice nese všechny znaky luxusní zbraně vyrobené pro movitého objednavatele. Technologicky velmi zajímavé je umístění napínáčku, který po zmáčknutí zajíždí do zadní části kovového rámu lučíku. Napínáček sloužil ke zmenšení odporu spouště loveckých kulových zbraní a sportovních terčovnic za účelem zvýšení přesnosti střelby. Po jeho iniciaci pak stačil ke spuštění zbraně už jen lehký tlak na vlastní spoušť. Dále je k vidění lovecká dvojka – předovka s jehlovým úderníkem. Období předovek s jehlovým úderníkem trvalo zhruba deset let, ale zbraní tohoto systému se zachovalo jen velmi málo. Ve sbírce VHÚ se nachází vojenská jehlovka – předovka získaná v roce 1946 převodem z armádní zbrojnice. V květnu 2013 se však podařilo ze soukromé sbírky zakoupit jiný výjimečný exemplář a sice loveckou jehlovku – předovku se dvěma brokovými hlavněmi, signovanou L. H. Bösenberg in Leipzig (odborná literatura neuvádí puškaře s tímto příjmením, pravděpodobně jde o výrobce, který působil krátkou dobu v 50. letech 19. století) a datovanou rokem 1857. Expozici nových přírůstků za rok 2013 doplňují i tři pamětní odznaky na stuze se vztahem k působení Armády České republiky v Afghánistánu, povolené k nošení na vojenském stejnokroji. Stuhy a stužky jednotlivých odznaků mají vzájemně odlišné kombinace zvolených barev, avšak součástí stuh všech tří exemplářů jsou barvy národních trikolor České republiky a Afghánistánu. Jedná se o pamětní odznak 1. úkolového uskupení v ISAF za období 2011–2012, na jehož aversu je vnitřní plocha hvězdy ohraničena do kruhu, v levé dolní části je znázorněn znak 601. skupiny

speciálních sil, navazující na siluetu Afghánistánu v pravé části. Ve spodní části kruhu je umístěn jednořádkový nápis "ISAF SOF". Revers nese v plasticky sníženém kruhu vyražené číslo odznaku a vycentrovaný čtyřřádkový nápis "SPECIÁLNÍ SÍLY / AČR / AFGHÁNISTÁN / 2011–2012". Druhý je pamětní odznak 1st Military Advisor Team – Czech MAT Logar. Na aversu je vyobrazena hořící pochodeň, vnější horní opis nese text "1ST MILITARY ADVISOR TEAM", dolní "MARCH 2013 – OCTOBER 2013". Vnitřní horní opis nese text "CZECH MAT LOGAR", dolní arabské litery. Na reversu je znázorněna silueta Afghánistánu s označením lokace provincie Lógar a znakem dvou zkřížených pušek s bajonety. Horní opis nese text "ISAF", dolní "HLEDIŽ A DRŽ SE KAŽDÝ ŠIKU SVÉHO". Na spodní straně odznaku je na hraně vyraženo číslo odznaku. Posledním z trojice je pamětní odznak 7. úkolového uskupení v ISAF – Czech Task Force, na jehož aversu se nachází kráčející český lev, horní opis nese text "CZECH TASK FORCE ISAF", dolní arabské litery. Na reversu je znázorněna siluetu Afghánistánu s lipovým lístkem, označujícím lokaci provincie Lógar, v dolní části kruhu je vyraženo číslo odznaku. Horní opis nese text "7. ÚKOLOVÉ USKUPENÍ ISAF", dolní "ARMÁDY ČESKÉ REPUBLIKY". Za pozornost stojí ještě rukopis pamětí Jana Urbana, v němž se autor vrací ke své vojenské službě během válek Itálii v polovině 19. století. Český přepis původně německého textu pochází z roku 1895 a je doplněn o pozdější doslov. Zajímavá je jistě i rukávová páska Kuratoria pro výchovu dětí a mládeže z roku 1944, z období protektorátu Čechy a Morava. Páska je součástí pozůstalosti po Bohumilu Peškovi, kterou VHÚ v roce 2013 získal nákupem. Připravil Andrej Halada

„TAM, KDE JINÍ NESTAČÍ‟

Velitel 4. brigády rychlého nasazení vyhlašuje výběrové řízení ve dnech 24.–28. 3. 2014 na obsazení systemizovaných míst u průzkumných skupin Požadavky na zájemce: ¾ zdravotní klasifikace „A‟, ¾ fyzická zdatnost – výroční přezkoušení z TP „1‟, ¾ minimální délka služby v AČR 2 roky, ¾ profesní životopis, ¾ psychická odolnost, motivace, schopnost pracovat v kolektivu, samostatnost, odpovědnost, rozhodnost atd.

Co nabízíme: ¾ služba u prestižních jednotek, ¾ práce v odborně zdatném kolektivu, ¾ vybavení moderní výzbrojí a technikou, ¾ náročný a atraktivní výcvik, ¾ pravidelné působení v zahraničních operacích, výsadková příprava.

Průběh výběrového řízení: ¾ registrace uchazečů do 20. 3. 2014 formou zaslání základních údajů, ¾ výběrové řízení bude provedeno na VÚj Boletice, zahájení 24. 3. 2014 v 08:00, ¾ přezkoušeni budete z tělesné, topografické, střelecké, odborné, spojovací, zdravotnické a taktické přípravy.

Chcete vědět víc? Kontaktní osoba: mjr. Ing. Petr ČEKLOVSKÝ, e-mail: [email protected], alc.: 280 231, tel.: 724 048 615, fax: 280 239