Evropské perspektivy Ukrajiny Jan Bárta
Úvod: V roce 1991 se na mapě Evropy objevila samostatná Ukrajina, která se svou rozlohou a počtem obyvatel okamžitě zařadila mezi nejvýznamnější evropské státy. Po více než třinácti letech existence se podařilo vyřešit mnohé problémy spojené s delimitací hranic, obhajobou státnosti a konsolidací ukrajinské společnosti. Přesto postavení Ukrajiny v evropské politice je stále neurčité. Diplomacie Evropské unie a mnoha jejích členských států, včetně České republiky, ve svých projevech spíše svědčí o skutečnosti, že si s Ukrajinou neví rady. Ta se v roce 2004 stala přímým sousedem EU a její zahraniční politika vůči Ukrajině, někdy připomínající její hledání na mapě Evropy, tak logicky dosáhla svého zenitu.
Vývoj vzájemných vztahů Ukrajina - EU Hlavní východiska ukrajinské zahraniční politiky nalezneme v Ústavě Ukrajiny (z.č. 245K/96-VR), v „Základních směrech zahraniční politiky Ukrajiny“ (3360-12) a Koncepci národní bezpečnosti Ukrajiny (3/97-VR). Podle článku 18 Ústavy Ukrajiny je „zahraničně politická činnost Ukrajiny zaměřená na zajištění národních zájmů a bezpečnosti cestou podpory mírové a vzájemně výhodné spolupráce s členy mezinárodního společenství podle všeobecně přijatých zásad a norem mezinárodního práva“.1 Obsah národních zájmů byl později upřesněn v „Základních směrech zahraniční politiky Ukrajiny“ a „Koncepci národní bezpečnosti Ukrajiny“. Podle „Základních směrů“ národní zájmy Ukrajiny v mezinárodní oblasti představují tři základní skupiny: - strategické a geopolitické zájmy spojené se zajištěním národní bezpečnosti Ukrajiny a obranou její politické nezávislosti; - ekonomické zájmy spojené s integrováním ekonomiky Ukrajiny do světové ekonomiky; - regionální, subregionální a lokální zájmy spojené se zajištěním různých specifických potřeb vnitřního vývoje Ukrajiny.2 Vraťme se ale na úplný začátek zahraniční politiky nezávislé Ukrajiny. Třebaže formálně měla ukrajinská diplomacie v rámci zahraniční politiky SSSR spíše autonomní postavení, ve skutečnosti naprosto podléhala direktivám Moskvy. Tomu přirozeně odpovídala i personální 1
З Конституції України, Україна в ХХ столітті (1900 – 2000): Зб. документів і матеріалів, Київ, Вища шк., 2000, 351 s. ISBN 966-642-003-1, s. 235 2 ТОМЕНКО, Микола, Абетка української політики 2001-2002, Київ, Смолоскип, 2002, 368 s. ISBN 966-7332-
1
situace, ve které se zahraniční služba Ukrajiny ocitla na prahu nezávislosti. V roce 1989 mělo MZV USSR celkem 136 zaměstnanců, z toho pouze 8 se věnovalo bilaterálním vztahům.3 V zahraničí existovala diplomatická zastoupení pouze na čtyřech místech: V New Yorku při OSN, v Paříží při UNESCO, dále v Ženevě a ve Vídni. I přesto, nebo možná právě kvůli podřízenému postavení vůči sovětskému ministerstvu zahraničí, byl kladen důraz na bilaterální vztahy se sousedními státy. Ukrajinská delegace v čele s tehdejším ministrem zahraničních věcí Anatolyjem Zlenkem v září 1990 během zasedání VS OSN v New Yorku deklarovala, že jako suverénní stát hodlá provádět svou vlastní zahraniční politiku a navázat přímé vztahy s dalšími státy.4 I přes opatrný postoj především západoevropských států k USSR, které se obávaly destabilizace situace v SSSR, se činnost ukrajinského ministerstva zahraničí aktivizovala. 29. 4. 1990 se na kolegiu Ministerstva zahraničních věcí USSR hovořilo „O účasti MZV USSR v tvorbě koncepce činnosti USSR na mezinárodním poli v nových podmínkách“. Mj. se zde posuzovala i otázka nového rozdělení pravomocí mezi republikovými a svazovými ministerstvy zahraničí.5 V Deklaraci „O státní suverenitě Ukrajiny“ z 16. 8. 1990 se dokonce uvádí, že „USSR jako subjekt mezinárodního práva udržuje bezprostřední vztahy s jinými státy “.6 25. 12. 1990 Nejvyšší rada USSR schválila usnesení „O realizaci Deklarace o státní suverenitě Ukrajiny ve sféře zahraničních vztahů“. Zvláštní pozornost byla věnována zajištění bezprostřední účasti Ukrajiny v evropských procesech a evropských strukturách.7 I přes uvedené kroky zůstala západní Evropa vůči ukrajinským aktivitám chladná a tato situace se změnila až prosincovým referendem o samostatnosti Ukrajiny.8 Den po referendu, 2. 12. 1991, Evropská unie ve své deklaraci přiznala referendu demokratický charakter. V září 1992 se uskutečnila první schůzka na nejvyšší úrovni mezi prezidentem Ukrajiny a předsedou Evropské komise. Jejím výsledkem bylo v Kyjevě v říjnu 1993 otevření zastoupení Evropské komise na Ukrajině9 a v březnu 1994 zahájení schůzek Ukrajina – Trojka EU. I přes nadějně se rozvíjející se spolupráci setrvávaly bilaterální vztahy EU – Ukrajina na nízké úrovni. Jedním z hlavních důvodů byla absence zásadních reforem a chaos ve vnitřních 77-2, s. 210 ЗЛЕНКО, Анатолій, Дипломатія і політика, Україна в контексті динамицних геополітичних змін, Харків, Фоліо, 2003, 559 s. ISBN 966-03-2130-9, s. 34 4 MELNYCZUK, N., Ukraine Development and Independent; Foreign Policy: The First Year, RL, 379/91, 10. 9. 1991 5 ЛИТВИН,,В. М., Україна: досвід та кроблеми держаотворення (90-ті роки ХХ ст.), Київ, Наукова думка, 2001, ISBN 966-00-0669-1, s. 285 6 Iз Декларації про державний суверенітет України, Зб. документів і матеріалів, Київ, Вища шк., 2000, 351 s. ISBN 966-642-003-1, s. 184 7 ЛИТВИН,,В. М., Україна: досвід та кроблеми держаотворення (90-ті роки ХХ ст.), Київ, Наукова думка, 2001, ISBN 966-00-0669-1, s. 287 8 Čti. Např.: ЛИТВИН, Володимир, Зовнішня політика України: 1990-2000, Віче, 11/2000 3
2
záležitostech Ukrajiny. Pozornost EU byla v této době upřena hlavně na Balkán a v postsovětském prostoru byl za prioritní považován vztah s RF. Mezi hlavní požadavky Bruselu v relaci k Ukrajině patřilo především uzavření Černobylské jaderné elektrárny a přesun do RF balistických raket s přibližně 1.900 jadernými hlavicemi.10 Aktivnější kroky EU byly vyvolány až obavou z destabilizace situace na Ukrajině a aktivitami USA v tomto regionu. Za skutečný začátek aktivní diplomacie Ukrajiny vůči EU je považován rok 1993, kdy se v usnesením Nejvyšší rady Ukrajiny „O hlavních směrech zahraniční politiky“
deklaruje jako
11
„perspektivní cíl zahraniční politiky Ukrajiny vstup do EU“ . V následujícím roce byla v Lucemburku (14. 6. 1994) podepsána „Smlouva o partnerství a spolupráci“, která nabyla účinnosti až 1. 3. 1998 a která do současnosti představuje rámec spolupráce Ukrajiny a EU12. Ve Smlouvě se vytyčují následující směry spolupráce: - rozvoj politických vztahů, - podpora obchodu, investic a ekonomických vztahů, - vytvoření základny pro vzájemně výhodnou ekonomickou, sociální, finanční, společenskou, vědecko-technickou a kulturní spolupráci, - pomoc Ukrajině při provádění ekonomických reforem a rozvoji demokracie,13 - organizace každoročních summitů Ukrajina-EU14. Instituční rámec Smlouvy mají zajišťovat tři společné orgány: Rada spolupráce, Výbor spolupráce (tvořený zástupci Evropské komise a ukrajinské vlády) a Výbor parlamentní spolupráce (fórum členů Evropského parlamentu a Nejvyšší rady Ukrajiny). Tři roky následující po podepsání Smlouvy o partnerství a spolupráci a až do její ratifikace Nejvyšší radou Ukrajiny představovaly útlum ve vzájemných vztazích. Přesto lze zmínit rok 1995, kdy svou činnost zahájil společný
výbor, který má monitorovat ekonomickou a obchodní
spolupráci a byla podepsána Dočasná obchodní smlouva. V červnu 1996 uznala EU Ukrajinu jako stát s přechodnou ekonomikou15 a v prosinci téhož roku Rada ministrů EU přijala Akční plán k 9
Zastoupení Ukrajiny při EU bylo otevřeno v červenci 1995. WOLOWSKI, Pawel, The EU policy towards the Ukraine: Integration and Exclusion Dilemas, Eastern Policy of the Enlarged European Union, A Visegrad Perspektive, Bratislava, Slovac Foreign Policy Assosiation, 2003 11 Постанова ВР України Про Остовні напрямки зовнішньої ролітики України, Україна на міжнародній арені: Зб. Документів і матеріалів (1991-1995 рр.). У 2-х кн., Київ, Юрінком Інтер, 1998, Кн. 1, 736 s. ISBN 9667302-33-4, s. 37 12 Nejvyšší rada Ukrajiny ratifikovala Smlouvu zákonem č. 237/94 – VR 10. 11. 1994. Text smlouvy v ukrajinštině je možné nalézt na adrese: http://www.europexxi.kiev.ua/ukrainian/ukraine-eu/020.html. 13 Орієнтири виборця, Київ, Міленіум, 2002, 308 s. ISBN 966-8063-05-8, s. 230 14 Summity se následně uskutečnily v září 1997 v Kyjevě, v říjnu 1998 ve Vídni, v červenci 1999 v Kyjevě, v roce 2000 v Paříži a v roce 2001 v Jaltě, v červnu 2002 v Kodani a v říjnu 2003 v Jaltě. 15 EU i USA zatím nepřiznaly Ukrajině statut země s tržní ekonomikou. EU odmítla pokračovat v rozhovorech, pokud nebude Ukrajina přijata do WTO. V říjnu 2000 Rada ministrů EU přijala rozhodnutí, podle kterého může být jednotlivým společnostem přiznán „režim tržní ekonomiky“. Tento režim byl přiznán např. společnosti Stirol nebo Čerkasskyj Azot. (Интеграция Европейского Союза и Украины, Kиев, АНТ Consulting Group, říjen 2002. 10
3
Ukrajině. Myšlenka integrace Ukrajiny do EU byla v této době vzácná, pravděpodobnost realizace tohoto scénáře se přirovnávala například k možnosti připojení dálného východu Ruska k Japonsku.16 24. února 1998 (týden před ratifikací Smlouvy o partnerství a spolupráci) byla dekretem prezidenta Ukrajiny jmenována ukrajinská část Rady spolupráce v čele s premiérem a Výbor spolupráce jako pomocný orgán Rady. Tímto dekretem byly také ustaveny další instituce: Národní agentura Ukrajiny pro rozvoj evropské integrace a Centrum srovnávacího práva s cílem adaptace legislativy Ukrajiny k právu EU. V červnu 1998 byl v rámci realizace Smlouvy o partnerství a spolupráci podepsán „Společný pracovní program“ a bylo vyznačeno 16 konkrétních směrů spolupráce. Už v roce 1997 přestala Ukrajina ústy svých představitelů opouštět politiku neutrality a v červnu 1998 prezident Leonid Kučma vydal dekret o „Strategii integrace Ukrajiny do EU“17. Ve „Státním programu spolupráce Ukrajiny s NATO“ vydaném v listopadu 1998 byla dokonce za strategický cíl Ukrajiny označena plná integrace do evropských a euroatlantických struktur a byly vytýčeny hlavní priority činnosti výkonné moci do roku 2007. Ještě v témže roce bylo založeno šest odvětvových výborů, které se měly věnovat spolupráci Ukrajiny s EU. Od tohoto roku také pravidelně probíhají zasedání Rady spolupráce mezi Ukrajinou a EU. Takto bouřlivý vývoj bilaterálních vztahů našel svůj ohlas v projevech ukrajinské diplomacie. Ve zmíněné „Strategii integrace Ukrajiny do EU“ lze v třetí části nazvané „Integrace Ukrajiny do EU v kontextu evropské bezpečnosti“ nalézt sebevědomé prohlášení, podle kterého „uznání důležitého významu Ukrajiny Evropskou unií při formování nové architektury evropské bezpečnosti v třetím tisíciletí může a musí být využito jako podstatná páka při prosazování ukrajinských zájmů ve vztahu s EU“.18 Samozřejmě, že podobné deklarace neubírají sílu ani proruským tendencím ani konstrukcím, které prosazují zachování neblokového statusu či pozice Ukrajiny jako mostu mezi Západem a Východem.19 V inauguračním projevu 30. listopadu 1999 opětovně zvolený prezident Leonid Kučma poté, co vyjmenoval hlavní orientační body ukrajinské zahraniční politiky, tj. „mnohovektorovost, předvídatelnost a stabilitu, zajištění neblokového statusu Ukrajiny“, prohlásil, že „jako potvrzení své evropské volby za svůj strategický cíl považuje vstup do Evropské Unie. Podmínky, které musí členské země splnit, se v mnohém shodují s úkoly, které se plánují vyřešit“.20 Otázky zahraniční 16
СИДЕНКО, Владимир, Геоэкономические проблемы общественного развития, Политическая мысль, № 1/1995 17 Text je možné nalézt na adrese: http://ci.uz.gov.ua/ua/president/strategy_integrace.html 18 Стратегія Інтеграції України до Європейського Союзу, [online] URL:
4
politiky měly být řešeny podle všech „zásad politického pragmatismu“. Rezultativnost zahraničněpolitického kursu a mezinárodní autoritu a image Ukrajiny měli určovat dva hlavní činitelé: „Jak budou řešeny vnitřní problémy; nakolik aktivně a smysluplně, s ohledem na národní zájmy, se ukrajinská diplomacie přizpůsobí reáliím světa“.21 Ukrajina se také dožadovala odpovídající odezvy na své kroky. Ministr zahraničních věcí Boris Tarasjuk na konci roku 1999 volal po „politických signálech“, které měly dodat Ukrajincům toužících po eurointegraci nové síly.22 V prosinci 1999 byla během summitu v Helsinkách přijata „Společná strategie EU vůči Ukrajině“, ve které byla oceněna proevropská pozice Kyjeva. Současně byl kladen důraz na jadernou bezpečnost a uzavření Černobylské jaderné elektrárny a EU vyzvala Ukrajinu k urychlení reforem v ekonomice a agrárním sektoru a ke zlepšení politického klimatu v administrativních orgánech. Vážné výhrady byly vzneseny k vysokému stupni korupce.23 I přes výhrady EU a jejímu chladnému přístupu ukrajinská strana pokračovala v rozvíjení eurointegračního rámce zahraniční politiky. Na základě „Strategie integrace Ukrajiny do EU“ byly rozpracovány odvětvové programy a „Program integrace Ukrajiny do EU“, který byl představen v dekretu prezidenta Ukrajiny z 14. září 200024. V Programu byly definovány krátkodobé (20002001), střednědobé (2002-2003) a dlouhodobé cíle (2004-2007). Mezi prioritami byly zmíněny mj. harmonizace legislativy Ukrajiny, co nejrychlejší členství v WTO, realizace konzultací v otázkách zóny volného obchodu apod. S cílem organizačního zajištění realizace Programu byl dekretem prezidenta v listopadu 2001 založen institut zmocněnce Ukrajiny pro otázky evropské integrace. V květnu 2002 Leonid Kučma během vystoupení před Nejvyšší radou Ukrajiny nastínil svou představu zahraniční politiky nazvané „Evropská volba“ a v projevu pojmenovaném jako „Koncepční zásady strategie ekonomického a sociálního rozvoje Ukrajiny na období 2002-2011“25 definoval kroky nutné k členství Ukrajiny v EU. Toho měla Ukrajina dosáhnout v roce 2011. Mnohými pozorovateli byla následně zaznamenána ukrajinská diplomatická ofenzíva s cílem zajistit Ukrajině postavení asociovaného člena. Po netečnosti Bruselu bylo od této taktiky odstoupeno a ukrajinští diplomaté byli ochotni se spokojit s jakýmikoliv sliby možnosti získat tento status v budoucnu.26 Reálné kroky ukrajinské zahraniční politiky ovšem stále vedly střídavě na západ nebo
21
ЛИТВИН,,В. М., Україна: досвід та кроблеми держаотворення (90-ті роки ХХ ст.), Київ, Наукова думка, 2001, ISBN 966-00-0669-1, s. 416 22 ПІЛЛУСЬКА, Інна, Україна-ЄС: таке непросте стратегічне партнерство, [online] URL:
5
východ. Rok 2001 je popisován jako rok reorientace zahraniční politiky směrem k Rusku. Došlo k mírnému ústupu od západní diplomatické ofenzívy. Prezident Leonid Kučma sice uvedl, že za deset let se Ukrajina „musí přiblížit všem standardům EU, ovšem do „konce roku 2011 nemá Ukrajina naději stát se členem EU“.27 Ukrajina zmírnila svou diplomatickou ofenzívu. V září 2002 během evropského ekonomického summitu v Salzburgu ukrajinský prezident prohlásil, že „pokud nebude Ukrajina přijata do EU, pak nadlouho zůstane v šedé zóně Evropy a její občané se budou cítit „Evropany druhé kategorie“. Rozpor deklarovaného prioritního směru zahraniční politiky a reálného stavu začal být stále jasnějším. Vasyl Badrak v týdeníku Zerkalo neděli uvedl: „Za svou prioritu Ukrajina považuje asijský vektor v době, kdy jí pravidla geopolitiky nutí pokračovat v politice evropské integrace“28. 30. srpna podepsal Leonid Kučma dekret, podle kterého byla vytvořena Státní rada evropské a euroatlantické integrace, v jejímž čele sám stanul. Hlavním cílem rady byla koordinace a kontrola činnosti orgánů při prosazování strategického cíle státu - zajištění vstupu Ukrajiny do evropského, ekonomického a právního prostoru a prostoru evropské bezpečnosti.29 Spolupráce nadále pokračovala zejména v rámci Smlouvy o partnerství a spolupráci. Ukrajina se čas od času dostala na jednací program orgánů EU. V březnu 2003 byl v prohlášení Evropské komise „Rozšířená Evropa – sousedství: nový rozměr našich vztahů s východními a jižními sousedy“ učiněn pokus o vytvoření rámce nových vztahů se sousedními zeměmi EU, jehož cílem byl „přístup k výhodám EU bez účasti v jeho institucích“. V rámci tohoto prohlášení bylo konstatováno, že „Ukrajina se stane jedním z objektů zahraniční politiky EU, kterou budou významně formovat nové členské státy EU“.30 Ukrajinská strana neakceptovala tuto iniciativu EU s plným pochopením. Vytkla Bruselu neadekvátní reakci na její eurointegrační kroky. Ukrajinu neuspokojuje ani navrhovaná Smlouva o sousedství. Podle náměstka ministra zahraniční Oleksandra Čalého může mít praktický význam pouze tehdy, pokud zajistí přechod od Smlouvy o partnerství a spolupráci k Asociační dohodě.31
Podle Čalého se tyto požadavky setkávají s
dlouhodobým nepochopením ze strany bruselských představitelů. „Pozice Ukrajiny v dané etapě spočívá ve snaze uzavřít asociační dohodu evropského typu jako adekvátní odpověď eurointegračních výzev Ukrajiny. Zájmům obou stran by podle ukrajinského nejvýznamnějšího eurointegrátora mohly odpovídat: 27
Надо жить по-европейски, [online] URL:
28БАДРАК, 29
Создан госсовет по интеграции Украины в Европу, [online] URL:
6
W„deklarace
otevřenosti EU vůči Ukrajině v případě dosažení politických a ekonomických
kritérií členství, Wuzavření
smlouvy s Ukrajinou podobné smlouvám, které byly uzavřeny s většinou zemí
SVE.“32 Zatímco tedy ukrajinští představitelé volají po plnoprávném, nebo alespoň asociovaném členství, představitelé různých skupin v EU jsou připraveni budovat vztahy s Ukrajinou na zásadách „prohloubení vzájemné činnosti“ nebo tzv. „zvláštního sousedství“.33 V rámci konvence EU „Širší Evropa“ je vypracováván tzv. Akční plán (Wider Europe Action Plan ), jako monitoring vzájemných vztahů a časový plán další spolupráce. Podle představ EU má být zpracováván na dobu 5 let a v jeho rámci by mělo dojít k zintenzivnění spolupráce EU – Ukrajina, prohloubení ekonomických reforem a plného uplatnění demokratických zásad. Ukrajina ve své reakci v dokumentu odeslaném EU v srpnu 2003 požaduje, aby byl Akční plán schválen na 2-3 roky a jeho hlavním cílem by měla být příprava k podepsaní asociační dohody a vybudování více integrovaných ekonomických vztahů cestou vytvoření zóny volného obchodu mezi Ukrajinou a EU34. Brusel ovšem odmítá zařadit otázku asociace nebo jiného zapojení Ukrajiny do procesu rozšíření EU. Aktuálně probíhají s občasnými přestávkami další kola jednáni o obsahu Akčního plánu mezi EU a Ukrajinou.. I přes neochotu orgánů EU dospět ke konkrétním závazkům ve vztahu k Ukrajině ta pokračuje v oficiálně deklarované politice přibližování se k EU. 18. března 2004 Nejvyšší rada Ukrajiny schválila návrh zákona
„O celostátním programu adaptace legislativy Ukrajiny k
legislativě EU“. Zákon je oficiálně postaven na základech vytvořených Smlouvou o partnerství a spolupráci a kromě definice acquis communautaire stanoví pro první období (2004 – 2007) oblasti, ve kterých by mělo primárně dojít k adaptaci evropského práva.35
Stav a dynamika ekonomických vzahů Z dostupných statistik36 je zřejmé, že EU jako obchodní partner Ukrajiny neustále 32
ЧАЛИЙ, Олександр, Стан та перспективи співробітництва між Україною та Європейським Союзом, Інституційні реформи в ЄС, випуск № 4, 2003, 80 s., ISBN 966-530-135-7, s. 33 33 РУДЯКОВ, Павло, „Європейський Союз – Польща – Україна – Росія: нові засади і моделі відносин у нових історичних умовах, Інституційні реформи в ЄС, випуск № 4, 2003, 80 s., ISBN 966-530-135-7, s. 52 34 План дій Україна – ЄС: нерозвязані дилеми. [online] URL:
7
posiluje své pozice.
Zatímco v roce 1995 podíl členských zemí EU v zahraničním obchodě
Ukrajiny představoval 13 %, v roce 2003 to bylo již 25 %. Pokud bychom započítali nové členské státy, pak by podíl EU v zahraničním obchodě Ukrajiny dosáhl v roce 2003 35,8 % a EU by se tak stala největším obchodním partnerem Ukrajiny. Současně lze ale konstatovat velmi nízkou účast Ukrajiny v zahraničním obchodě EU, která dosáhla v roce 2003 pouhých 0,4 %. V sektoru služeb podíl EU vzrostl v uvedeném období z 10 na 16 %. V prvním pololetí roku 2003 podíl exportu Ukrajiny do zemí EU představoval 19,5 % z celkového objemu a import 23,8 %. Hlavními partnery pro export byly Německo a Itálie. Hlavní část exportu do EU představovaly energetické suroviny, ropa a produkty její rafinace – 27,5 %, produkty metalurgie – 16,8 %, oděv a textil – 8,7 %. Základní položkou importu byla mechanická zařízení – 19,2 %, dopravní prostředky (mimo železničních) – 10,2 %, papír a kartón – 5,7 %. V oblasti služeb Ukrajina vyvezla k I. pololetí roku 2003 do zemí EU 17,9 % všech služeb, což oproti minulému roku představuje nárůst o 20,6% a podíl dovozu představoval 25,6 % z celkového objemu (nárůst o 30,2 %). V případě zemí SNS byl zaznamenán opačný trend. V roce 1996 na země SNS připadalo více než polovina (51,4 %) ukrajinského exportu zboží a takřka dvě třetiny (63,5 %) importu. V roce 2002 se údaje snížily a to v případě ukrajinského exportu na 24,4 % a v případě importu na 52,8 %. Podíl ukrajinského vývozu do Ruska v roce 1997 představoval 23 % z celkového objemu, v roce 2002 klesl na 17,8 %. Dovoz poklesl z 48 % v roce 1997 na 37 % v roce 2002. Ukrajina do RF vyváží především výrobky strojírenství (20 % z celku), chemického průmyslu, metalurgie a potravinářství. Dvě třetiny z dovozu tvoří energetické suroviny. Celkově v roce 2002 export zboží do EU–25 představoval 5,7 mld. dolarů oproti 4,7 mld. do zemí SNS. Objem přímých investic ze zemí EU do ekonomiky Ukrajiny
k 1. 7. 2003
představoval 2042,6 mil. USD, což je 33,8 % z celkového množství investic. Hlavními investory ze zemí EU jsou Spojené království (27,6 % z objemu EU), Nizozemí (20,1%), Německo (17,6%) a Rakousko (11,9%). Objem investic z Ukrajiny do ekonomik zemí EU k 1. 7. 2003 představoval 17,2 mil. USD, což tvoří 10,8 % z celkového objemu ukrajinských investic v zahraničí. Nejvíce bylo vloženo ve Španělsku (80,5 % z objemu investic vložených do EU) a Řecku (9,1 %). Nárůst byl zaznamenán i v zahraničním obchodě s novými členskými zeměmi EU. 8
V roce 2002 dosáhl 4 mld. dolarů, což představuje nárůst o 500 mil (15,8 %) oproti roku 2001. Objem exportu zboží a služeb do těchto zemí vzrostl o 18,4 % a dosáhl 2,5 mld. dolarů a import vzrostl o 11,6 % na 1,5 mld. USD. Vývoj zahraničního obchodu Ukrajiny ve vztahu k EU je hodnocen pozitivně. Nejenže dochází k neustálému nárůstu objemu, ale i k geografické diversifikaci zahraničního obchodu Ukrajiny v podobě přenesení hlavních proudů zboží z trhů zemí SNS na trh EU. Mezi negativní prvky ovšem patří omezení obchodních toků na největší partnery (Německo, Itálie, Velká Británie). V tomto ohledu je možné zaznamenat očekávání z rozšíření EU, které povede k určité diversifikaci geografické struktury zahraničního obchodu Ukrajiny uvnitř EU. Struktura obchodu Ukrajiny do EU se vyznačuje značnou úzkostí sortimentu. Za poslední tři roky na produkci málo technologicky rozvinutých odvětví připadalo více než 70 % celkového objemu exportu Ukrajiny do EU. V oblasti služeb je import více diversifikovaný, export má spíše monokulturní charakter neboť přítomnost Ukrajiny v nejdynamičtějších oblastech – cestovní ruch, informační, inženýrské, vědecko-technické, finanční a správní je minimální.
Evropské perspektivy Ukrajiny Květnovým rozšířením se Ukrajina stane přímým sousedem EU. Další vývoj Ukrajiny tak představuje jednu z důležitých otázek v zahraničně-politické a ekonomické oblasti, které bude nutné v bruselských kancelářích řešit. Konstruktivní dialog ovšem zatím spíše vázne. Brusel je Ukrajinou unaven a ta zase má pocit, že ukrajinská karta je EU využívána jen tehdy, když se jí to hodí, třeba když je potřeba uštědřit Rusku políček.37 V evropském kontextu se místo Ukrajiny zdá být neurčité. Stále mnoho otázek vzniká při snaze zařadit Ukrajinu do nějaké konkrétní skupiny států: demokratických či totalitárních, prozápadních či proruských, s pozitivně se rozvíjejícím nebo regresujícím vývojem vnitřní politiky. Tato neurčitost je podmíněna několika základním faktory. Taras Hryščenko vyjmenoval alespoň čtyři základní: - Ukrajinská společnost určitou dobu setrvává ve stavu dramatické transformace; - mění se orientace v zahraniční politice a mění se zájmy ukrajinských podnikatelů; - v mezinárodní politice se objevily noví aktéři, jako je např. mezinárodní terorismus; - geograficky se Ukrajina nachází mezi několika geopolitickými celky a z toto plyne vysoká míra
37
ФЕДОРОВИЧ, Василь, Україна і світова політика, Київ, вид. „Ярославів Вал“, 2003, 414 s. ISBN 966-8135-019, s. 385
9
konfliktnosti.38 Složitost postavení Ukrajiny a nejednoznačnost projevů její zahraniční politiky pak ústí v časté nepochopení procesů, které zde probíhají, někdy prostě nahrazené ať již demonstrativním nebo skutečným nezájmem. Zdá se, že tyto problémy má i takový hegemon světové politiky, jakými jsou USA. Madeleine Albright ve svém článku publikovaném v deníku The New York Times volá po větší aktivitě USA na Ukrajině, požaduje hlubší komunikaci, úsilí vyvinout větší tlak na představitele ukrajinského establishmentu a snahu o rozsáhlejší podporu nezávislých médií a občanské společnosti. Mj. volá i po potřebě zapojit evropské partnery do vytváření alternativní budoucnosti Ukrajiny.39 Evropská unie, stejně jako USA, stále vnímá Ukrajinu prostřednictvím historického stereotypu jako součást sovětské říše nebo skrze ideály západní demokracie. Takto sestavený obraz současné Ukrajiny ústí v ohledy na reakci Moskvy40 a v kritiku vnitropolitického vývoje. Oba pohledy se doplňují a vyvěrají v jediný závěr, v pochybnost, zda Ukrajina patří do té Evropy , jakou se západní demokracie snaží vytvořit.
I přes vyslovené výtky získala Ukrajina za dobu své nezávislosti image stabilního státu, kterému se podařilo uniknout vážným vnitřním a vnějším konfliktům. Na nátlak Západu se vzdala jaderného dědictví, Černobylská jaderná elektrárna byla uzavřena a občasné vnitropolitické krize jsou řešeny spíše pokojnou cestou. Tato vnitřní stabilita je mnohdy přijímána jako znak evropanství, civilizovanosti a jako průvodní znak úspěšných společenských změn.41 Absence pro Západ výrazných konfliktů je současně provázena i absencí výrazných idejí, které by pozitivně stimulovaly rozvoj ukrajinské státnosti. Bývalý ministr zahraničních věcí Anatolyj Zlenko si ve své knize mohl jenom povzdechnout: „Je obtížné budovat stát, pokud neexistuje základ pro konsensus a pokojnou koexistenci soupeřících politických
sil“.42 Ukrajina postrádá velkou státotvornou i
mezinárodní strategii. Existující strategické vektory se nevyznačují jasností a nezřídka si dokonce odporují43. A to se týká vnitřního vývoje i projevů zahraniční politiky.
38
ГРИЩЕНКО, Тарас, Зовнішньополітична стратегія держави: проблема визначення, Людина і політика № 5/2000, s. 39 ALBRIGH, Madeleine K., How to Help Ukraine Vote, The New York Times, 8. 3. 2004 40 ОМЕЛЯН, Соломія, Чи є шанс потрапити до Євросоюзу?, Людина і політика, № 4/2000 41 ДЕРГАЧЕВ, Александр – ПОЛОХАЛО, Владимир, Метаморфозы посткоммунистической власти, Политическая мысль, № 1/1996; Кучма гарантирует стабильность, [online] URL:
10
Zahraniční politika Ukrajiny je často popisována jako mnohovektorová, hlavní pozornost je ovšem věnována dvěma směrům: RF a euroatlantické části světa. Stejně tak častokrát je citována i odlišnost západu a východu Ukrajiny, jejíž důsledky se promítají i do zahraniční politiky. Jedná se ovšem o značně zjednodušené odůvodnění. Měli bychom pochopit, že nezávislá Ukrajina vznikla jako právní nástupce USSR a současně jako „duchovní“ dědic předchozích ukrajinských kvazi-států – od Kyjevské Rusi po Haličsko-Volyňské knížectví, tzv.
Hejtmanství a Ukrajinskou lidovou republiku. Od samého
počátku idea nezávislé Ukrajiny bizardně spojuje symboly sovětské doby s ještě dosovětskými (a fakticky antisovětskými) prvky. Na Ukrajině je stále patrnější přítomnost určitého civilizačního rozcestí, váhání mezi dvěma různými paradigmaty vlastního vývoje. Perspektiva východního či západního směřování Ukrajiny je pak o to citelněji vnímána uvnitř státu. Představitelé jednotlivých proudů se snaží akumulovat podporu, někdo Západu, někdo Ruska - především ovšem k posílení vlastních pozic. To se pak projevuje snahou z jedné strany čelit plné ruské kontrole nad materiálním zdroji, z druhé strany pak úsilím minimalizovat vliv Západu, odmítáním některých jeho hodnot a priorit. V tomto smyslu nelze takovou politikou nazvat ani „proruskou“ ani „prozápadní“. Je specificky „proukrajinská“, tedy usilující o skloubení zdánlivě protichůdných tendencí. Zatímco Západ vyžaduje po Ukrajině, aby se jasně vyjádřila a Rusko spíše mlčí, neboť si je jisté tím, že mu Ukrajina nikam neuteče, oficiální stanoviska ukrajinských představitelů vytvářejí složité konstrukce navzájem propojující oba hlavní vektory. Podle ministra zahraničních věcí Ukrajiny Konstantyna Hryščenka je „partnerství s EU důležité pro vybudování evropské Ukrajiny, a partnerské vztahy s USA a Ruskem jsou důležité pro skutečné partnerství s EU“.44 Na místě je otázka nikoliv zda bude tento model chování úspěšný, jako spíše jak dlouho se bude možné této strategie držet, neboť jak napsal Volodymyr Špak, „není možné vytvořit civilizovaný evropský stát na asijském základě“.45 Ukrajina se tak postupně dostává do sféry strategické bezvýchodnosti, kdy na jedné straně vyjadřuje zájem na posílení vztahů se Západem, z druhé strany na ní vyvíjí Rusko stoupající tlak s cílem zatáhnout jí do sféry svých zájmů. Dlouhodobé strategii Ukrajiny pak spíše odpovídá snaha o získání času a zachování možnosti volby, bez možnosti zásadním způsobem ovlivňovat své faktické postavení v mezinárodním společenství. Odtud pramení často citovaná teze, že Ukrajina není subjektem, nýbrž objektem zahraniční politiky.
44
Грищенко верит, что к следующему году ЕС полюбит Украину, online] URL:
11
Neurčitost a nevyhraněnost je charakteristická i pro vnitropolitickou scénu. Pokus sladit nový západní a dosud tradiční socialistický koncept společenského vývoje vedl na Ukrajině ke vzniku společenských institucí kombinujících obojí. Tyto hybridní struktury pak vystupují jako zastánci ukrajinské státnosti a jejími reprezentanty. Instituce formované po vzoru a na doporučení západních států pokračují ve starých způsobech práce a řídí se starým uvažováním. Výsledkem je paradoxní situace, kdy se (velice obecně) pomocí nových metod dosahuje starých cílu a nových cílů se dosahuje starými metodami. Část společnosti chce dosáhnout nových cílů užitím starých, totalitních způsobů realizace, přičemž výběr hráčů či vykonavatelů závisí na jejich schopnosti pochopit pravidla hry a umění se jich držet, ale už v žádném případě ne na jejich schopnosti úspěšně dosahovat veřejně deklarovaných cílů. Mnohdy zásadní význam má subjektivní byrokratický zájem podmíněný postavením příslušných mocenských institutů ve struktuře ekonomiky země.46 Vytváří se tak paralelní společenský a právní systém, ve kterém pojetí práva a svobod znamená právo kontrolovat určitý prostor a zisky proudící z tohoto prostoru, nikoliv garanci stálosti dlouhodobého vývoje a dlouhodobě fungujících pravidel. Úkol obrození a výstavby společnosti v tomto prostředí zdánlivě bez pravidel vede k pragmatickému a bezpochyby ziskovému modu posílení státních struktur.47 V takovémto prostředí se dualita (východ-západ, nové-staré) stává jedním z nástrojů udržení či získání moci a v důsledku i základní charakteristikou existence samostatné Ukrajiny. V takto pro západní pozorovatele zmateném prostředí je jen velmi obtížné se orientovat. Neustále si odporující prohlášení a kroky vnitřní i zahraniční politiky vedou ke stavu, který je popisován jako „únava z Ukrajiny“. Pravidelně se opakující ukrajinské deklarace o cíli integrovat se do Evropy (čti Evropské unie) nejsou provázeny konzistentní zahraniční politikou. Ukrajina se ve svých zahraničněpolitických projevech vidí součástí evropské civilizace, ale její ekonomické (a jejím prostřednictvím politické) zájmy často zůstávají v postsovětském prostoru. Ukrajina se tak sama odsouvá do role toho, kdo pro příliš mnoho cílů nedokáže realizovat ani první kroky vedoucí alespoň k některému cíli. Naopak, je sama vtahována do cizích her. Západ v důsledku nemožnosti zorientovat se je schopen přijmout požadavky Moskvy
na roli garanta
stability v regionu, i když je pro něj stále nepřijatelné, aby Rusko uplatňovalo své hegemonistické nároky i ve vztahu k Ukrajině.48 Zahraniční politika Ukrajiny je typická tím, o čemž jsem se již okrajově zmínil, že se 46
БУДКИН, Виктор – СИДЕНКО, Владимир – НОВИЦКИЙ, Валерий – БУРАКОВСКИЙ, Игор - МАЛКОЛМ, Нейл, Украина и ЕС: либерализация сотрудничества, Политическая мысль, № 2-3/1995 47 ДЕРГАЧЕВ, Александр – ПОЛОХАЛО, Владимир, Метаморфозы посткоммунистической власти, Политическая мысль, № 1/1996 48 БУДКИН, Виктор – СИДЕНКО, Владимир – НОВИЦКИЙ, Валерий – БУРАКОВСКИЙ, Игор - МАЛКОЛМ, Нейл, Украина и ЕС: либерализация сотрудничества, Политическая мысль, № 2-3/1995
12
v zásadní míře odvozuje od aktuální vnitropolitické, resp. mocenské situace. Nebývá v zásadě výsledkem dlouhodobě definované zahraničně-politické koncepce. Jevhen Holovacha tento modus chování ukrajinského politické managementu nazval „momentokracie“.49 Oles Lisnyčuk „nekreativností“.50 Jednotlivé projevy ukrajinské reprezentace jsou pak vnímány především jako projev aktuálních osobních či korporativních zájmů či momentálního rozložení moci uvnitř státu. Tradičně pak pro pochopení obsahu sdělení, a to se týká i mezinárodní úrovně, nebývá důležitý význam slov, ale kdy a kde byla pronesena. Je přirozené, že při hledání politické a mocenské podpory, v jehož zájmu je zahraniční politika často využívána, budou užity jiné argumenty při setkání se západním politikem a jiné při jednání s ruským protějškem. Stejně tak ten samý politik při té samé události pronese jiný projev ve Lvově a jiný v Doněcku. Při absenci jasně definovaného a sledovaného kurzu je nutné sledovat i postavení mluvčího. Prostředí zahraniční politiky stejně jako vnitřní podléhá tradičnímu vertikálně řídícímu systému. Například v Strategii integrace Ukrajiny do Evropské unie je jasně definováno, že strategii integrace Ukrajiny do EU určuje prezident Ukrajiny51, také stále silnější postavení má v Ústavě nezakotvená Administrace prezidenta. Dekretem prezidenta „O opatřeních při optimalizaci zahraničně-politické činnosti státu“ z 28. 11. 2003 Administrace prezidenta fakticky získala patronát i nad činností Ministerstva zahraničí.52 Získané pravomoce nejsou ovšem vyváženy odpovídající odpovědností. To samozřejmě vyvolává další otázky a hrozí prohloubení konfliktnosti. Zdá se, že ukrajinská politická špička si je vědoma svého slabého postavení, ale neví, jak vyjít z tohoto začarovaného kruhu.53 Možným pokusem o zmírnění této situace mohl být právě probíhající pokus o ústavní reformu, jehož výsledek a dopady jsou pro nás zatím velkou neznámou.
Zahraniční politika Ukrajiny je údajně prozápadní již od doby prezidentství Leonida Kravčuka - jen se prováděla s neustálými ohledy na Rusko.54 Rusko bylo a je přijímáno na Ukrajině jako regionální hegemon bez ohledu na politickou orientaci mluvčího. I prozápadně orientovanými politiky a analytiky je chápáno jako veliký soused, se kterým je nutné spolupracovat s poznámkou, 49
РЯБЧУК Микола, Дві України: реальні межі, віртуальні війни, Київ, Критика, 2003, ISBN 966-7679-37-3, s. 40 ЛІСНИЧУК, Олесь, Президент України Леонід Кучма на міжнародній арені у 2003 році: підсумковий аналіз зовнішньополітичної діяльності глави держави, [online] URL:
13
že „pro Ukrajinu je tato perspektiva (pozn. spolupráce s Ruskem) možná jen skrze evropský prostor, jenom tehdy se integruje do Evropy“.55 Po takřka 13 letech nezávislosti se zdá, že ukrajinská státnost dokázala obhájit svou existenci a idea návratu do SSSR se politicky vyčerpala.56 Ukrajinské obyvatelstvo si zvyklo se považovat za jediného plnoprávného nositele národnostněstátního určení. O tom jsme se mohli přesvědčit během událostí okolo ostrova Tuzla v Kerčském průlivu. Navíc i přes veškeré spekulace jsou ukrajinská a ruská kultura natolik rozdílné, že se ani v minulosti nepodařilo zcela vytěsnit ukrajinskou podstatu a harmonizovat společenský život na základě ruské civilizační příslušnosti.57 Možná právě proto nelze Ukrajinu ponechat jejímu vlastnímu vývoji. Její ztráta v podobě plného podřízení Moskvě by byla citelná už z důvodu prostého faktu bezprostřední přítomnosti Ukrajiny na samých hranicích EU. A v souvislosti s vývojem na ruské vnitropolitické scéně lze předpokládat stupňující se agresivitu ruské zahraniční politiky vzhledem k Ukrajině. Tuto hrozbu si uvědomují přirozeně především na Ukrajině samotné. Často je zde evropská volba vnímána převážně jako „impulsivní politicko-ideologická reakce, jako reflexe sebeobrany před hrozbami ze strany Ruska“58 O to intenzivněji možná zaznívá volání prozápadně orientovaných ukrajinských politiků či úředníků po signálech, které by reflektovaly ukrajinské eurointegrační snahy. Olexandr Čalyj, první náměstek ministra zahraničí se dožaduje „povzbuzení“
v podobě perspektivy
asociovaného členství: „Na začátku mají být takové zemi, jako je Ukrajina, poskytnuty konkrétní pobídky a konkrétní cíle, které musí dosáhnout, když už jí byly jednou dány. A pokud Ukrajina nesplní své sliby, tyto pobídky pak mohou být odloženy“.59 Brusel, zdá se, pro již zmíněnou neuchopitelnost „problému Ukrajina“ vnímá jako zásadní vývoj ve vnitropolitické a ekonomické oblasti. Ukrajinská diplomacie tak měla vždy problémy s výtkami bruselských úředníků ohledně rozvoje demokracie, svobody slova, rovnosti voleb. Často s odkazem na nedodržení těchto zásad docházelo k odložení různých kol jednání nebo již dohodnutých schůzek. Váhání ve vnitřních reformách se stává pro západní úředníky nepochopitelným, neboť přibližně 90 % ze strukturálních změn požadovaných EU není 55
РУДИЧ, Фелікс, Україна в геополітичному контексті, Віче, 11/1998 БУНИН, Виктор – ПАРАХОНСКАЯ, Елена – ПОТЕХИН, Александр, Внешнеполитические ориентации как фактор политической борьбы в Украине, Политическая мысль, № 3/1997. Jako příklad opačného názoru viz např. Тарасенко, Валинтин – САКАДА, Микола, Чи був СРСР імперією?, Віче, 10/1999 57 БАДЗЬО, Юрия, Национальная идея и национальный вопрос – десять лет неопределенности, Потитическая мысль, № 1-2/2001 58 БАДЗЬО, Юрия, Национальная идея и национальный вопрос – десять лет неопределенности, Потитическая мысль, № 1-2/2001 59 ЕС приостоновил переговоры с Украиной, [online] URL:
14
bezprostředně spojených jen s EU. Dané změny by měly být provedeny, pokud se má ukrajinská ekonomika a společnost dostat z krize.60 Ovšem pro Ukrajinu je eurointegrace chápána především jako civilizační volba a na druhé místo ustupuje to ostatní: Ekonomika, politika, humanitární oblast, právní stát, nedotknutelnost reálného soukromého vlastnictví a svoboda slova.61 To sebou přináší další problém: Ukrajina nesplňuje podmínky pro vstup do EU a Kyjev to dobře ví. Jeho vnitropolitické problémy příliš nezapadají do jeho negociačního rámce, nerad o nich hovoří a chce se jim věnovat jen okrajově. Lze proto i nadále očekávat snahu Kyjeva odmítat témata vnitřních strukturálních reforem a místo toho se věnovat jiným tématům. Ostatně tuto zkušenost má i Rusko, které se s odmítáním určitých témat a ostře formulovanými nároky v jiných oblastech setkalo během rozhovorech s Ukrajinou v 90. letech. Tato taktika pak podle názoru Arkadije Mošese62 bude spíše odrazovat Brusel od rozhovorů s Ukrajinou vůbec. Procesy vytváření sjednocené Evropy a ukrajinské sociokulturní reformy se přibližně v čase sbíhají a vyžadují sladění úsilí, aby Ukrajina unikla hrozbě zpoždění se za „evropským vlakem“. Důraz by měl být kladen na podporu vnitřních reforem. Administrativní zdroj prohloubení spolupráce Ukrajiny a EU se vyčerpal už v polovině 90. let. Pro kvalitativní změny vztahů Ukrajina – EU jsou nutné změny uvnitř samotné Ukrajiny.63 Podle některých ukrajinských analytiků je nutné změnit slogan „v Evropě na nás nikdo nečeká“ na „v Evropě nás nečekají takovými, jakými jsme“. Jinými slovy, „problém není v členství v EU, ale především v samotné Ukrajině“64. V zahraniční politice Ukrajiny lze pozorovat zvýšení její aktivity při současné absenci změn v orientaci. Vedle tendence „dynamizace“ se projevují příznaky větší obsahovosti úkolů,65, mezi které patří upevnění mezinárodní autority a posílení role a místa Ukrajiny v mezinárodních vztazích - na rozdíl od prvních let nezávislosti, kdy hlavním úkolem bylo potvrzení nezávislosti, územní nedotknutelnosti a práva na existenci.66 Stále větší důraz je kladen na pragmatismus 60
ПІЛЛУСЬКА, Інна, Україна-ЄС: таке непросте стратегічне партнерство, [online] URL:
15
v mezinárodních otázkách a na regionální spolupráci. Podle pracovníků Národního institutu strategických studií současný eurointegrační model zahraniční politiky Ukrajiny spočívá v: W
integraci do evropských a eurointegračních struktur a institucí;
W
spolupráci se státy SVE, účast v regionálních (subregionálních) organizacích a fórech.
Přičemž aby se Ukrajina definitivně prosadila jako evropský stát, musí posílit vztahy se státy střední Evropy a regionálními organizacemi.67 Mnozí si na Ukrajině uvědomují nereálnost vstupu do EU v nejbližší době. Důležitou je pro ně ovšem otázka, zda má Ukrajina v ne příliš daleké budoucnosti reálnou šanci se stát váženým členem evropského společenství a jaké kroky má pro to učinit.68 Nelze zpochybňovat přítomnost Ukrajiny v Evropě. Otázky typu zda je Ukrajina součástí Evropy nejsou na pořadu dne. Bruselští byrokraté by si měli uvědomit, že pro ukrajinské zastánce Západu není urážlivé „ne“, ale neskutečně je uráží slovo „nikdy“, neboť demonstruje „dávný a hluboký stereotyp“ Západu, že Ukrajina je legitimní část Ruska, jakousi historickou úchylkou, která by neměla existovat, a pokud by měla, pak kdesi za hranicemi evropského světa a evropského vědomí. Už proto, s ohledem na odpovědnost za vývoj na evropském kontinentu, není možné odložit Ukrajinu, vytěsnit jí jako něco neexistujícího, resp. cosi, co stojí za hranicemi kontinentu.
Pro Českou republiku představuje Ukrajina stále spíše riziko než příležitost uplatnění vlastních zájmů. Tradičně citlivou je otázka množství často nelegálních migrantů, kteří zde hledají pracovní a životní uplatnění. V zahraničně-politické oblasti pak Praha vnímá Ukrajinu především jako tranzitní území ruské ropy a zemního plynu, event. jako území oddělující Západ, tj. i nás od Ruska. Konsolidaci nezávislosti a rozvoj demokratických institucí na Ukrajině vnímáme po vzoru vyspělejších evropských států jako součást zajištění bezpečnosti a stability ve střední Evropě. Jedním z hlavních důvodů takto pasivně formulovaného diskursu, nebo spíše dvou oddělených monologů, je absence informací, neexistence hlubších institucionálních vazeb, možná nezájem o hlubší pochopení procesů, které probíhají na Ukrajině. Zatímco Rusko je vnímáno prostřednictvím svého energetického bohatství a silácké zahraniční politiky, Bělorusko zejména očima organizací monitorující dodržování lidských práv, Ukrajina zůstává na periferii zájmu. Zjevně i pro Českou republiku je Ukrajina neuchopitelný problém, který není nutné řešit, neboť vlastně ani nevíme co je zač. Нейл, Украина и ЕС: либерализация сотрудничества, Политическая мысль, № 2-3/1995 Стратегії розвитку України: терія і практика, За ред. О. С. Васюка, Киів, Національний інститут стратегічних досліджень, 2002, 864 s, ISBN 966-544-042-2, s. 324 68 ПІЛЛУСЬКА, Інна, Україна-ЄС: таке непросте стратегічне партнерство, [online] URL: 67
16
O to do složitější situace se dostáváme, čím větší naděje vkládá Ukrajina do rozšíření EU o
státy SVE. Přiblížení EU až na hranice Ukrajiny by mohlo posílit vliv evropského
společenství a napomáhat vytváření občanské společnosti a prosazení přeměn na demokratický právní stát se sociálně orientovanou ekonomikou.69 Důraz by měl být kladen na rozvoj spolupráce s nestátními institucemi. Například v únoru 2003 byl ve Varšavě představen koncept nové východní politiky EU, který obsahoval následná doporučení: Wobnovit
mechanismy konzultací státních orgánů s nevládními institucemi,
Wnavrhnout
vytvoření konzultačního výboru občanských organizací při Radě spolupráce
Ukrajiny a EU, Wvytvořit
pracovní skupiny, jejímiž členy by byli představitelé nevládních organizací.70 Jediným spolehlivým prostředkem, jak nadále efektivně rozvíjet vztahy s Ukrajinou, je
vytvoření silné sítě horizontálních kontaktů s cílem dalšího posílení oboustranných vztahů71 a jejich prostřednictvím napomáhat formování národní ideologie, završení procesu sebeidentifikace společnosti, optimalizace etnonacionální politiky (především na Východě a Jihu) a rozvoje občanské společnosti72, tedy toho, co může rozšiřovaná Evropa Ukrajině nabídnout a čím si ji přikloní na svou stranu. A ČR by mohla k tomuto přispět, nejdříve ovšem musí dospět alespoň v základní míře k poznání „problému“ Ukrajina.
Závěry: WZahraniční
politika Ukrajiny nevychází z jasně definované a dlouhodobě sledované
strategie. Ve svých projevech reaguje na vnitropolitickou situaci a na jednání hlavních aktérů mezinárodní politiky. WVnitropolitická
situace Ukrajiny vychází z historicky podmíněných faktorů. Postsovětské
dědictví provázené hledáním národní identity a kulturně-ideologické náležitosti způsobuje
17
nepřehlednost a nepředvídatelnost projevů aktérů ukrajinské vnitřní a zahraniční politiky. WPři
hodnocení postojů a projevů ukrajinské diplomacie je nutné přihlížet k této historické
podmíněnosti a úzkému provázání zahraniční a vnitřní politiky. WEU
by neměla vnímat Ukrajinu jen jako tranzitní teritorium energetických surovin z RF
nebo jako výchozí či tranzitní stát legální a nelegální migrace. Obavy z prosazení expanzionistické politiky RF by měla přetransformovat v pochopení Ukrajiny jako příležitosti realizace východní zahraničních politiky EU, jako možnost rozšíření kulturního vlivu EU dále na východ. WCestou
prosazení zájmů EU na Ukrajině je rozvíjení vazeb zejména mezi nestátními
institucemi, aktivizace oficiální i neoficiální politiky a regionální spolupráce.
18
