1
2
Eva Kadlecová Náhradnice z Ukrajiny Eroika
3
4
Eva Kadlecová Náhradnice z Ukrajiny
Eroika
|
Praha 5
|
2013
© Eva Kadlecová, 2013 © Eroika, 2013 ISBN 978-80-87409-20-6
6
Žiju v Kyjevě, na Ukrajině, kde jsem se narodila. Mám krásný byt na předměstí, práci v nemocnici, pár přátel, se kterými si mohu vyjít, když se mi chce. Mám bílé skříně, plné jemného prádla. Můžu si koupit, co se mi líbí. Jsem za vodou, tak nějak se to říká. Má matka pochází z Ugljaně, ze vsi vzdálené od Kyjeva asi čtyřicet kilometrů. Žije v domě, kde jsem vyrůstala a se mnou Igor, můj milovaný bratr. Máminy skříně jsou temné, vrzavé, plněné tajemstvím a voněj tymiánem. Odjakživa. S matkou vycházím dobře. O minulosti, o tom, co se stalo, nikdy nemluvíme. Ale je to v každém našem setkání: To, co se stalo Igorovi. Můj pobyt v Praze; dva roky ve městě, které mi učarovalo od prvního dne, od toho dne, kdy jsem vystoupila z vlaku, rozhlédla se po peróně plném spěchajících lidí a řekla si: To se zvládne.
Jmenuji se Alina Vlastně jsem nečekala, že se mi ozvou, a když se to stalo, zpanikařila jsem. Zvažovala jsem všechna pro a proti, tisíckrát za den jsem si říkala, že to neudělám, ve skutečnosti jsem ale byla už rozhodnutá. 7
To neudělám, říkala jsem si za bílou plentou v odlescích naleštěné ordinace, polonahá, oněměla jsem. Mlčela jsem jako zařezaná, když se mě dotýkaly aseptické ruce doktora, který měl zdokumentovat mé zdraví. Od té chvíle jsem ze sebe nevydala hlásku. V noci jsem se v myšlenkách vracela domů. Odtud jsem slýchala výstřely, odtud za mnou přicházela má matka a za ní, v závěsu, její zmrzačený syn. Někdy jsem spala hlubokým spánkem beze snů a probouzela se klidná. Sladce odpočatá jsem se nemohla nabažit lenošení. Bylo tak snadné zanechat práce v nemocnici, kde jsem pomáhala sestrám s nejtěžšími pacienty. Zvedala jsem ochablá, vyhublá těla, pomáhala jim s hygienou, povlékala postele. Dělala jsem to ráda, dělala jsem práci, kterou mi sestry rády přenechaly. Bylo nutné opustit dům, kde jsem se narodila? Znovu a znovu opouštím matku a bratra. Za zavřenými víčky vidím jejich tváře, gesta, úsměvy, laskavé doteky. Ještě pořád se ke mně vrací obraz krajiny mého dětství a cítím vůni malin, mokro našeho sadu a pach starých, dřevěných skříní.
8
Byt v Praze Poprvé v životě mám svůj vlastní byt. Čistá bílá garsonka. Zdi bělostné, zněžnělé sluncem. Koupelna – žlutá a modrá, srpnové pole. Modré talíře a hrnky se sluníčky. Žluté záclony, jemné jako dech. Studenými prsty se dotýkám nové, kované postele. Nikdy předtím jsem takové věci neměla. Co se mi stalo?
Tady to začíná Eva Fárová byla právnička. Poprvé jsem ji spatřila s velkou černou aktovkou, které se myslím říká diplomatka. „Ahoj,“ řekla a položila ji na stůl. Vlasy dorezava, s pihami kolem nosu, elegantní. Zvedla oči, usmála se a mě strach okamžitě přešel. Byla to dobrá čtvrť. Žluté a růžové listí. Když jsem šla k Evě Fárové do kanceláře, foukal studený vítr. Neměla jsem čas učesat si vlasy. Seděla za stolem a pozorovala mě. „Svlékni si kabát,“ řekla. „Tak a teď se otoč. Jsi hezká.“ Ruka mi vyjela k rozcuchaným vlasům. „Máš krásné vlasy. Ale to asi víš.“ Na krátký okamžik mám pocit, že tu stěny mají 9
oči. Tápu pohledem od podlahy k lustru, od okna ke dveřím, od obrazu, který mi přijde známý, k tváři té ženy. Když zvedla oči, vydechla jsem úlevou. „Jsi nejen hezká, ale podle lékařské zprávy i zdravá jako řípa. Takže zbývá jen podepsat smlouvu.“ Z aktovky vytáhla několik lejster a podala mi je. „Pozorně si to přečti. Nespěchej. Kdybys něčemu nerozuměla, jsem tady, abych ti všechno vysvětlila.“ Ze všeho nejvíc se soustředím na sumu, která bude převedena na můj účet, až bude po všem. Je to bod č. 7. Pokračuji dál, bod po bodu. Vše jasné, srozumitelně rozepsané. – Pokud námi určený lékař potvrdí, že nedošlo k oplodnění, zůstává byt 1+kk po dobu dvou let ve výhradním užívání níže podepsané Aliny Kyrovové. „Když tedy neotěhotním, garsonka mi zůstane?“ vypálím tu otázku skoro proti své vůli. Eva Fárová kývne. „Ano, garsonka ti zůstane dva roky. Ale jakékoli finanční vyrovnání bude v tom případě už nereálné. Vypij si kávu. Cukr? Smetanu?“ Natáhnu ruku po modré krabičce a káva v mé sklenici téměř zbělá. Káva Evy Fárové je antracitově černá. Zachytí můj pohled a pokrčí rameny. „Já ji mám takhle ráda.“ Vycením na ni zuby a rychle zas sklopím víčka. 10
Je tu opravdu všechno, na nic nezapomněli. – Zdravotní komplikace biologické matky a plodu: a) v případě, že se dítě narodí postižené… b) v případě, že se dítě narodí mrtvé… A pak tam bylo něco, s čím jsem nepočítala. e) úmrtí biologické matky… Zvedla jsem oči k Evě Fárové a ona rychle řekla: „Je to nepravděpodobné, ale i to se stává.“ Věděla přesně, na co odpovědět. Ženské našeho rodu neumíraly při rození dětí, odcházely ze světa utrápené, nemocné dřinou. Jejich muži umírali dřív. Jsem tady, abych to zastavila. Potřebuji ty peníze pro svoji matku a bratra. Co se mi může stát? Žena na druhé straně stolu mlčí. Má oči plné lidských osudů.
Řidič Stojím u okna a koukám dolů na ulici. Auto zajelo k obrubníku a zastavilo se. Řidič vystoupil a zamířil k našemu domu. Před chvílí jsem spěšně zabalila věci, které jsem ráno sebrala ze sušáku na balkoně. Mám ráda hezké věci, hebké voňavé prádlo. Těch pár kousků, kterým jsem v obchodě neodolala, máčím v mydlinkách a přepírám v ruce. Holky na 11
ubytovně, kde jsem dřív bydlela, nemohly pochopit, že to dělám ráda. Nořím ruce do mydlin jako kdysi do hlíny na našem poli. Nikdy jsem nenašla odvahu říct jim, co při tom cítím. Moje velká černá kabela stojí uprostřed pokoje. Je v ní všechno, co jsem. Až zatáhnu zip, už to nebude platit. Zvuk domovního zvonku vnikne do prostoru jako nezvaný host. A spolehlivě mě rozpohybuje. Oblékám si krátký teplý kabát, okolo krku si obtočím šálu a s kabelou lehkou jako pírko vycházím z pokoje ven. Když zamykám byt, čára v mé dlani se vychýlí. V autě mi řidič podal balíček, a zatímco jsem ho rozbalovala, taktně pročítal nějaká lejstra.. V balíčku byla kreditní karta a nový mobilní telefon. Telefon je stříbrný a tenký jako papír. Řidič se otočil. „Můžeme vyrazit?“ zeptal se s úsměvem a mně došlo, že kdybych řekla ne, že se chci ještě hodinu dloubat v nose, že by bez mrknutí oka čekal. Konečně vyjíždíme z Prahy a míříme na sever. Sedím s tváří obrácenou k východu, odkud pocházím a odkud stále přicházejí muži a ženy odhodlaní změnit svůj osud. Řidič zkoumá mé mlčení. Řekli mu o mně? Nevím. Ve zpětném zrcátku vidím jeho oči. Není v nich 12
zvědavost, jen zájem a možná chuť si popovídat. Každou chvíli se na něco ptá. „Sedí se vám dobře? Není vám zima? Přitopím.“ Zdvořile odpovídám. Líbí se mi, jak řídí své auto, obdivuji jeho ruce na řadicí páce. A fascinuje mě růžová lysinka vzadu na jeho hlavě. Dozvěděla jsem se, že ze všech zemí, které jako řidič z povolání procestoval, nejvíc miluje místa, kde se dá rybařit. „Víte, že když se usmíváte, podobáte se Meryl Streep v období, kdy hrála v Madisonských mostech?“ Film jsem viděla a Meryl mám ráda. Pověděl mi, na co chytá a jak ryby vyvrhuje. „Řecko,“ řekl, „v Řecku vědí, jak ryby připravit. Věřte mi, jsou to alchymisti, experti v koření.“ Vykládám mu, jak se ryby připravují u nás. „Se smetanovou omáčkou a spoustou petržele. Citrony, krájené na osminky, se dají do misky doprostřed stolu. Ryba v petrželi, zalitá smetanou a šťávou z citronu, se u nás zapíjí vodkou. Na stole nesmí chybět kompot a čokoláda.“ „To je ovšem bomba,“ hlesne řidič a na okamžik zpomalí. Pokračuji: „Po takovém obědě se u nás dlouho spí. Někdy až do večera.“ „Rusko,“ říká řidič, a já tuším, že teď se odmlčí. Vždycky to tak je.
13
Muž, kterému otevřu dveře Řidič se opíral zadkem o kapotu auta a kouřil. Až dokouří, vydá se na cestu zpět. Před vchodem do hotelu jsem se ohlédla. Neusmál se, jen zvedl ruku s cigaretou. Vypadalo to, jako by mi žehnal. V hotelovém pokoji byl jednoduchý světlý nábytek. Postel svítila bílým povlečením, na nočních stolcích stály lampy z bílého pískovaného skla. Stěny byly vymalované okrovou barvou. Ten odstín se mi líbí. Telefon, televize, široká skříň se zrcadly na posuvných dveřích. Vešla jsem do koupelny. Opřela jsem se o dveře a rozhlížela se po vesele vykachlíčkovaných stěnách, po lesku zrcadla a pečlivě vycíděném nerezu baterií. Jsem tady. Muž, kterému otevřu dveře tohoto pokoje dokořán, mě změní. Je si mnou jistý, ví, odkud jsem přišla a proč. Jsem cítit blátem své země, trýzní své matky a utrpením bratra. A on dobře ví, že to udělám, že mě má v hrsti, že tohle je pro mou rodinu jediná šance. Až do mě zaseje semeno, vrátí se, odkud přišel, a bude čekat. Nespustí ze mě oči. A potom zaplatí. Otevřela jsem sprchový kout. Začala jsem se svlékat. Rusko… Řekl ten řidič a oči mu ztmavly. 14
Nikdo nemluví. Osprchovala jsem se opatrně, abych si nenamočila vlasy. Ještě opatrněji jsem pak sešla dolů, do hotelové restaurace.
Uniknout K ránu se do oken tlačila mlha. Ležela jsem v tichu, v přítmí, s rukou na břiše. Břicho mám prázdné, ploché, s hebkou kůží. Celou noc jsem nemohla spát. Nedokázala jsem se zbavit tváře starého muže, který mě včera v hotelové jídelně pozoroval. Vznáší se mi pod víčky celý i s jídelním stolem. Je starý, hubený, v drahém obleku. Všechno na něm bylo úzké. Hlava, rty, ramena. Večeřel s lokty přitisknutými k tělu, s koleny u sebe. Je jako černá, klikatá čára, kterou dlouhé špičaté boty přivedly k dokonalosti. Pozoroval mě šedomodrýma očima a soustředěně při tom žvýkal své maso. Dojedla jsem večeři a napila se minerálky. Uniknout. Cestou na pokoj jsem se rozškytala. Doufala jsem, že až se vyzvracím, budu zas moci dýchat. V noci jsem ležela beze spánku, uši nastražené do tmy. Za dveřmi pokoje někdo přešlapoval, slyšela jsem ho dýchat. Když to přestalo, bylo to ještě horší. 15
Nádraží Dveře do hotelové restaurace byly prosklené, stačil jediný rychlý pohyb očí a vydechla jsem úlevou. Nebyl tam. Kolik času mi zbývá? Seděl venku na terase, kam právě proniklo dopolední slunce. Obličej měl samou rýhu, růžový, jako piják. Četl noviny – úzké brýle – a kouřil cigaretu. Když mě uviděl, vyfoukl dým a odhalil v úsměvu dlouhé zažloutlé zuby. Přešla jsem parkoviště a zamířila k řece. Na protějším břehu, zarostlém a ve stínu lesa, se ještě držela mlha. Šla jsem dál, cestou svažující se podél řeky. Kdybych se chtěla utopit, musela bych si kleknout a držet si hlavu pod vodou, tak byla mělká a samý kámen. Prochodila jsem město křížem krážem. Průčelí domů a lidé na ulici se mi před očima slévali v barevné skvrny a šmouhy. Motala jsem se ulicemi jako pes, kterého tu vysadili. Když se blok domů přede mnou rozestoupil, uviděla jsem park s keři a několika vzrostlými stromy. Po cestě, která park přetínala, šel muž a žena a drželi se za ruce. Minula jsem je a spěchala řídce obydlenou čtvrtí, až jsem minula poslední stavení, a pak už nebylo kam jít. Zvedla jsem hlavu. Dveře nádražní budovy byly otevřené. Uvnitř šero a prázdno. Odněkud tlumeně 16
hrála hudba. Na nástupišti byla lavička, kde jsem si mohla odpočinout. Nic. Myslela jsem na vlak, který tu zastaví. A možná ne. Někde něco začalo hrát. Ozvalo se to z kabelky na mých kolenou. Chvíli trvalo, než mi došlo, že je to mobil z balíčku, který mi včera v autě předal ten řidič. Hlas Evy Fárové zněl svěže a vesele, jako hlas kamarádky, která chce vědět, jak si užívám svatební cestu. Eva se ptala, jestli jsem v pořádku a jak se mi zamlouvá hotel. Nadechla jsem se. Řekla jsem jí, že nevím, že je mi to jedno. Okamžitě změnila tón. „Stalo se něco? Co se děje?“ Pověděla jsem jí o starci, jak po mně slídí, jak si se mnou hraje. „Nikdo mi neřekl, že je tak starej.“ Pozorovala jsem tlustou černobílou kočku, která se objevila na peróně. Řekla jsem Evě, že sedím na nádraží. V čtverci slunečního světla se kočka zastavila. Z nádražní budovy vyšel výpravčí. „Ale to není on,“ řekla rychle Eva. Kočka si sedla a upřeně mě pozorovala. Výpravčí to dělal nenápadněji. „Chápu,“ řekla Eva, „dostala jsi strach. Ale počkej ještě, až se sejdeš s ním. On tě potřebuje… A ty jeho. Na vlak je, Alino, vždycky dost času.“
17
Vrátila jsem se k břehu řeky. Šla jsem pomalu, krok za krokem, jako bych nešla pohodlnou asfaltovou cestou, ale neschůdným korytem řeky, tůní plnou pohyblivých oblázků a ostrých kamenů. Týdny jsem s nikým nepromluvila a moje únava byla příliš velká na to, abych se rozplakala osamělostí a steskem. Byla jsem příliš unavená na to, abych se svlékla. V pokoji padám na postel jako kámen a ve vteřině spím.
Vzpomínky Na západě je nebe temně růžové a šedé. Venku je oranžový podvečer. A vítr. Stromy vzpínají větve a barevná krása jejich korun padá k zemi jako vlasy starých žen. Otevřu okno. Vůně. Zalapám po dechu a roky se odečtou. Můj otec: voněl mechem a listím stromů, pod kterými spával (jeho kabát), kouřem a potem (jeho vlasy), pěnou po holení (jeho tvář) a nespoutaností (to byl celý on). Na malý okamžik se uráčil přijít za mnou až sem. S tichým mručením obkroužil pokoj, vymetl kouty a jako pokaždé se vytratil jako pára nad hrnci naší mámy. Kdo ví, co ze mě zůstane, až bude po všem, a chtěla 18
bych vědět, jestli ještě někdy pozdvihnu hlavu, abych mohla pohlédnout do očí svým drahým. A pokud ano, co v nich uvidím? Nikdy už nic nebude jako dřív. Srdce mě bolí steskem.
Nikdo nemluví Pěnovým tužidlem jsem si upravila vlasy. Odstávají mi na temeni a pěkně se lesknou. Tak to mám ráda. Vypadám jako holka, která se chce líbit. Vida. Patřím do pekla, tati? Kdybych tam přišla za tebou, vím, že se rozkřikneš: Co tady pohledáváš! Koukej mazat назад. Існує нікуди, tато. Není kam, tati, řekla bych, a peklo by se otřáslo v základech tvým smíchem. Nejspíš bys mě v zubech vynesl ven. V uších mi tepe osamělost. Snáší se od stropu, vyvěrá ze stěn, buší do chodidel. Před večeří jsem si vyšla ven. Na břehu řeky stál muž. Když jsem k němu došla, otočil se a tiše vyslovil mé jméno. Řekl: „Čekám tu na vás.“ „Přijela jsem včera,“ odpověděla jsem. „Já vím,“ řekl s úsměvem. V dálce zahoukal vlak. Vzpomněla jsem si na Evu Fárovou. 19
Šli jsme vedle sebe, setmělo se a lampy podél cesty se rozsvítily. Měla jsem trapný pocit, že v kuželu jejich světel zkoumá ze strany moji tvář. Bylo mu asi čtyřicet, na sobě měl černou sportovní bundu, tmavé nohavice. Nemohla jsem odtrhnout oči od špiček jeho pevných kožených bot. Nevím, jestli je Pavel jeho pravé jméno. Je mi to jedno. Večeříme spolu v poloprázdné hotelové jídelně. Od snídaně jsem nepozřela sousto. Jídlo ve mně mizí takovou rychlostí, že bych se měla stydět. On jí pomalu, klidně a s chutí. Při pohledu na můj apetit uznale kývá hlavou. Do čela mu padají tmavé vlasy. Naše pohledy o sebe občas křísnou a bleskurychle od sebe odskočí jako prst od žhavé plotny. Prostor mezi námi se ježí napětím. Napětí, strach, zvědavost, touha mít to všechno už za sebou nebo to vzdát. Pocit jako před seskokem padákem v tandemu, nevhodný dárek, který ti někdo koupil k narozeninám. Jak to cítí on? Nemám tušení.
Strašák Vyprávím o divném starci. Snažím se o nadhled. Ale pochybuji. 20
Ten sedí u svého stolu přibitý k židli jako černý lesklý brouk. Polovinu hlavy má zakrytou novinami. To, co z ní zbývá, jsou oči. Zvědavostí mu v bělmu nabíhají žilky. Šmejdí po nás pohledem. Ať. Zapomněla jsem v pokoji zavřít okno. Je tu zima jako v tundře. Překotně okno zavírám, rovnám závěsy, hledám, co bych tak ještě… Pak už není co dělat. Musela jsem se otočit. On rozpačitě uhýbá pohledem, vzápětí se vrací k mé tváři. Řekne: „Jestli chceš, tak odejdu, ještě počkám…“ Pomalu zavrtím hlavou. Svlékám se ve tmě. Tiše jako myška vyklouznu z bot a neohrabaně si vlezu pod pokrývku. Ale jsou tu se mnou i jiní muži.
Vlado Vlado byl řidič rychlé záchranné služby. Poznali jsme se jednoho krásného jarního dne. Ten den přivezli do kyjevské nemocnice, kam jsem tehdy docházela na praxi jako studentka zdravotní školy, těžce zraněnou dívku. Vozík zakrývala plachta nasáklá krví. Záchranáři spěchali. Vlasy té dívky vlály chodbou 21
a v kuželích slunečního svitu, které sem proudilo okny, z nich pokaždé vyšlehla zář. Vlado se opíral o zeď nemocnice, ramenem drtil omítku a kouřil. Modré oči daleko od sebe, kůži na obličeji měl napjatou a lesklou, jako Kyrgyz. Na čele krůpěje potu. K Vladovi mě přivedla smrt té dívky. „Je mrtvá,“ řekla jsem tiše. V korunách rozkvetlých stromů řvali ptáci. „Kurva život,“ procedil Vlado mezi zuby. Když zvedl ruku s cigaretou, všimla jsem si krve zadřené za obloučky nehtů. Vlado mě miloval skoro tak, jako miloval svou práci. Nevzpomínám si, že by o ní mluvil, když jsme byli spolu. Pak měl můj bratr tu nehodu a všechno se změnilo. Začala jsem se učit cizí řeč, chystala jsem se na dalekou cestu. Vlado věděl, že v té zemi dostanu práci, že se nevrátím. Bylo mi devatenáct let.
Luděk Luděk měl vlastní stavební firmu. Byl o deset let starší než já. Rozvedený, jedno dítě. Luděk byl pozorný, nosil mi květiny a někdy čokoládu. Vodil mě 22
do drahých restaurací, to měl rád. Nikdy jsem mu neřekla, že se v nich necítím dobře. Ze všeho nejraději se se mnou miloval ve svém hezky zařízeném bytě. Říkal, že mám kůži jako ze sametu. To se mi líbilo. V noci mě obvykle vozil zpět na ubytovnu. Sotva nastartoval vůz, propadala jsem se do spánku jako do sněhem zasypané studně. Bývala jsem tak vyčerpaná, že mě pak nemohl vzbudit. Pracovala jsem tehdy v nemocnici na plný úvazek, brala jsem za sestry sobotní i nedělní služby, sloužila jsem ochotně všechny svátky. Byla jsem oblíbená. V noci, když to bylo možné, jsem se na sesterně učila česky. Když jsem přijela do Čech, strašně ráda jsem se sama procházela po pražských ulicích. Loudala jsem se rušným nábřežím, spěchala od hlučných křižovatek k nádherným budovám. Obdivovala jsem sochy i krásné věci vystavené ve výlohách blýskavých obchodů. Když bylo hezky, chodila jsem si odpočinout na Petřín. Posadila jsem se na lavičku, učila se řeč nebo jsem si četla nějakou knížku. Někdy jsem jen tak zevlovala na sluníčku. Luďka ke mně přivedla jeho sedmiletá dcera. Upoutala ji knížka psaná azbukou, kterou jsem držela v ruce. Luděk mě sbalil tak obratně a s takovou elegancí, že jsem tomu nemohla uvěřit. S ním jsem nebyla 23
tak sama. Vím jistě, že mě miloval, a také vím, že neměly pravdu holky z ubytovny, když tvrdily, že si se mnou jen užil, protože Luděk mi moc pomohl s češtinou, to on mě naučil mluvit.
Muž vedle mě Takhle tluče srdce jen lapeným ptákům. Chtěla jsem si na srdce položit dlaň, abych se uklidnila, ale muž vedle mě to udělal dřív. Chvíli jsme leželi bez hnutí. Slyšela jsem jeho dech ve tmě. „Ty se mě bojíš?“ zeptal se. Nedokázala jsem a ani nechtěla mluvit o svých pocitech, a tak jsem mlčela jako zařezaná. Spustil ruku pomalu k mému břichu a potom šimravě k bokům. Lehl si na mě. Byl nesmělý a ostražitý, ale obratně směřoval k svému cíli. Tiskla jsem hlavu do polštáře. Moje studené dlaně a pevně zavřené oči… Stojaté vody v mých žilách se posunuly; nemusela jsem pohnout prstem. Potřeboval mě, aby nezanikl… Tak nějak se to říká.
24
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
