Eva Michorová. Jedna jediná noc s inženýrem Kuželem. Eroika. Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Eva Michorová Jedna jediná noc s inženýrem Kuželem

Eroika

5

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

© Eva Michorová, 2005 © Eroika, 2005 photo © Karel Cudlín ISBN 80-8 86337-5 50-2 2

6

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS174996

I. „Ježíši, škvařej sádlo!“ Udělalo se jí špatně. Otevřenými okny ne právě nejvýstavnějšího rodinného domu se drala charakteristická vůně, byla-li to ovšem vůně. „Hele, tak to já se jim na to vykašlu. Domů nejdu. Jakmile škvařej sádlo, tak to já jim domů nejdu. Zeblila bych se jak Amina.“ Dita zkřivila pusu a chytla se za břicho. „Jasně, co doma,“ ihned souhlasila Vilemína Středová. „Domů choděj akorát tak penzisti a starý panny. Pojď, jdem do lesíka, dáme cígo.“ „Jenomže tím škvařením to nekončí,“ rozčileně vysvětlovala Dita. „Až to vyškvařej, budu to mít každej den k snídani a k svačině. Možná i k večeři. Ježíši, Ježíši!“ zanaříkala. „Tak se mi zdá, že vaši škvařej sádlo!“ volala z dolního konce ulice Sylvie Kapustová a vesele mávala školní brašnou. „Taky že zdrháme do lesa. Jdeš s náma?“ volala z horního konce ulice Středová. „No jéje!“ pospíchala k nim nahoru po kočičích hlavách Kapustová. „Hele, co maj vaši furt s tím sádlem?“ ptala se Dity. „Dyť oni škvařej nonstop. Nikdo jinej tady v ulici tolik neškvaří. To je furt jenom od vás. A proč jako?“ „Fotr říká, že je prej sádlo zdravý,“ vzdychla Dita. „Zdravý?“ upřímně se podivila Kapustová. „No jo prej. Prej zdravý.“ „A ví to určitě?“ stále se divila Kapustová. „Mně se to teda moc nezdá. Že by jako sádlo bylo tak zdravý.“ „Zrovna sádlo,“ přizvukovala Středová. „Kdyby to bylo něco jinýho. Cokoli jinýho. Ale zrovna sádlo?“ „Prej že zrovna sádlo,“ zajíkla se Dita. „Ať už je zdravý nebo není zdravý, jedno vím jistě: jenom na něj kouknu a už mám žaludek v krku.“

7


„Proč ti ho teda furt cpou?“ řekla Kapustová. „Že jsou v něm prej vitamíny.“ „Vitamíny v sádle?“ řekly Středová a Kapustová unisono. „Nemáte někdo cigáro?“ řekla Dita, hodila všechny tři školní brašny přes plot do zahrady, zapálila si nabídnutou marsku a vrátila se k původnímu tématu slovy: „Já jim říkala, že bych ty vitaminy mohla třeba přijímat i jinak. Třeba v blumách, těch nám rostou na zahradě tři zadnice. Fakt nevím, proč jsou tak posedlí tím sádlem.“ „Blumy jsou ale taky hnusný,“ mínila Kapustová. „Sádlo je mnohem, mnohem horší,“ odtušila Dita. Ulicí K Teplárně a následně pak ulicí Zdeňka Nejedlého zamířily k řídkému lesíku plnému důchodců, psů, exhibicionistů a maminek s dětmi. Vykračovaly si husím pochodem pěkně podle velikosti, nejdřív rachitická Dita v tmavých tesilových kalhotech, žlutém roláku z prodejny na sídlišti a v červených sandálech. Jinou barvu v její velikosti v místní obuvi bohužel neměli. Dlouhé vlasy si svázala do culíku. Oči měla polekané, ostatně byla polekaná v jednom kuse. Za Ditou kráčela chůzí manekýn, akorát že manekýny v socialismu neexistovaly, krásná Kapustová. Krásná Kapustová jí říkalo celé město. Byla vážně krásná a ta krása zvláště vynikala ve srovnání s Ditou a také s Vilemínou Středovou, jelikož ty obě vypadaly jako tága, zatímco Kapustová měla všechny ty požadované tvary a vlasy barvy pravého křivoklátského medu. Oči jakbysmet. Oblékala se daleko vybraněji než Dita, protože jezdívala se svou matkou čas od času do Prahy do Tuzexu, kde existovala možnost nakupovat normálně vyhlížející a normálně fungující zboží. S Ditou nikdo nikam nejezdil. Nakupovala v konfekci na sídlišti a podle toho také vypadala. Jako poslední se ploužila veliká hubená Vilemína Středová, jíž se také někdy říkalo stožár Středová. Byla učebnicový příklad neurotické dívky permanentně se topící ve zmatcích a pochybnostech. Kdo znal její rodinné zázemí, ten se tomu nedivil, či snad lépe řečeno nedivil se vůbec

8


ničemu. Aspoň že měla normální džíny, ne takovou tu parodii na džíny z továrny Makyta Púchov. Sehnala je jen zázrakem. Vůbec byl zázrak sehnat její velikost, a to, že jedna holka z gymplu, mimochodem podobný stožár jako Středová, si je koupila v tuzexu (stála na ně frontu čtyři hodiny) a potom náhle neplánovaně ztloustla, to už byl zázrak na druhou. Ony ty džíny na Středové přece jen kapánek plandaly, ale vážně jen kapánek. Sedly si na mýtinu vroubenou břízkami, na hromadu rour. Z přilehlých křovisek téměř ihned dychtivě vyskočil chlap v dlouhém rozepnutém kabátě, pod nímž už neměl zhola nic, ale zklamaně se odplížil, jakmile se mu vysmály. „V první třídě jsem se jich fakt bála,“ poznamenala Kapustová. „Ale je jich moc a jsou všude. Člověk si holt zvykne.“ „Na všechno ne,“ oponovala Dita. Kapustová vytáhla marsky. Zapálily si a Dita řekla: „Na to sádlo si nezvyknu jakživa. Jestli toho věčnýho škvaření nenechaj, tak normálně…“ „Tak normálně co?“ zvedla oči Středová. „Tak snad prásknu do bot nebo co.“ „Ty si tak můžeš stěžovat,“ trpce se zasmála půvabná Kapustová. „Akorát škvařej sádlo a chovaj včely. To je toho. Jsou teda trochu na hlavu, to je fakt,“ připustila, „ale kdo není? Jenomže to, co mám doma já, to je opravdickej, skutečnej, těžkej průser.“ „Ale jdi,“ okřikla krásnou Kapustovou stožár Středová. „Ty si tak máš co naříkat. Prosím tě. Akorát tě pálí dobrý bydlo. No tak se tvůj fotr trochu zbláznil, no. No tak je tvůj fotr svátkař, a co má bejt. Hlavní je, že se zbláznil jenom trochu. Né úplně. To je na tom to krásný, to pozitivní. Že ne úplně. Podívej na tu líheň šílenců, v který musím žít já. To je úplný doupě cvoků. No a co já s tím? Tak prostě žiju, no.“ „Hele, brácho, zapni se,“ pravila Dita k dalšímu exhibicionistovi, ten zhrzeně zmizel a Dita se vrátila k předcho-

9


zímu rozhovoru: „Je to marný, Sylvie, ty se máš z nás nejlíp. To si piš, že jo. A víš, co ti závidím ze všeho nejvíc? Ten váš panelák.“ „Panelák?“ zmatena se tázala Sylvie Kapustová. „Ježíšmarjá, já bych tak strašně chtěla bydlet v paneláku,“ zasněně špitla Dita. Sylvii Kapustové upadla cigareta do mezery mezi rourami. Zaklela a zapálila si jinou. „Co blbneš?“ divila se. „Každej na panelák nadává. Dyť je to králíkárna, co blázníš?“ „Co bych za to dala,“ vzdychla Dita. „Chtěla bych nejmíň do šestýho patra. Aby tam nemohly myši. Taky včely aby se tam chovat nedaly. A žádná blbá zahrada. Ježíš, to by byla nádhera!“ „Ale to je pravda,“ ožila Vilemína Středová. „Vidíš, to mě nenapadlo. A přitom je to jasná věc. Dyť Sylvie má dva plus jedna, to je přece fantazie. My máme vosum pokojů, pět chodeb, dva hajzly, tři komory, sklep, půdu, čtyři kůlny, a všecko nám to padá na hlavu. Teďka nám normálně na zahradě padla kůlna. Jen tak, zčistajasna. Kdybych tam u ní bejvala stála, tak už mám dřevěný pyžamo a navěky pokoj,“ dodala rezignovaně. „Umřít můžem vždycky,“ ponuře to shrnula krásná Kapustová. „Teďkonc se musí žít.“ První máj, ten zdánlivě nezáludný Svátek práce, tentokrát jako by zákeřně vpadl děvčatům Hamáčkové, Středové a Kapustové do zad, s potěšením je nakopl a hned pak jim začal pustošit životy. Na Prvního máje o šesté hodině ranní přišla Dita Hamáčková o velikou lásku. Mimoto začali zase bláznit pan Kapusta a u Středů teta Regina. A za to za všechno mohl právě ten všivej Svátek práce. O Prvního máje ráno seděla Dita Hamáčková, podvyživená a jako vždy čímsi vyděšená dívka v hnědočerné kostkované sukni, hnědočerné kostkované vestičce, žlutém roláku a culíku jen tak halabala staženém tou nejobyčejnější

10


gumičkou, ve studiu podnikového rozhlasu Spojených oceláren národní podnik a slzy jí kapaly na mixážní pult. Tou dobou spočívala Vilemína Středová u postele tety Reginy a cituplně tetu hladila po šedivějících vlasech. Teta plakala do polštáře a volala: „Kde je můj skřítek houbaříček? Kde je moje dětství?“ „To bude dobrý,“ nepřesvědčivě mumlala Vilemína Středová. O pár desítek metrů dál, ve dvoupokojovém bytě ve druhém patře panelového domu na konci ulice K Teplárně, do níž právě v těchto místech ústila ulice U Vodojemu, plakala paní Kapustová a v pláči říkala svému manželovi, středoškolskému učiteli Kapustovi: „A co kdybys s tím dneska jednou provždy skončil? Co kdybys to už prostě neudělal?“ Středoškolský učitel Kapusta, bledý jako smrt, dramaticky odhodil peřinu, vystavil žlutou hruď kostlivce manželčinu pohledu, pak tu hruď ještě ke všemu vypnul a zvolal: „Ne! Já prostě nemohu jinak. Jsem v prdeli, Michaelo! Oba to víme, tak nač ty zbytečné řeči?“ Odpovědí mu byl jen srdceryvný manželčin pláč. Kapusta v trenýrkách a kabátku od pyžama důstojně přešel pokoj a zamířil do koupelny, kde na něj ovšem číhala jeho dcera Sylvie. Zasyčela: „Tati! Proboha! Nechceš už toho konečně nechat?“ „Nechte mě!“ zařval Kapusta. V touž dobu otírala Dita Hamáčková své vlastní slzy z mixážního pultu ve studiu podnikového rozhlasu Spojených oceláren národní podnik. Krátce pohlédla na veliké černobílé hodiny nad pultem. Ukazovaly za minutu šest. Pohlédla na své náramkové hodinky značky Prim, vzdychla a položila prst na stěžejní tlačítko, které pak přesně v šest hodin stiskla a vzápětí sebou trhla, neboť se rozječela strašlivá znělka podnikového rozhlasu. Do znělky řekl Ditin vlastní hlas předem nahraný na magnetofonový pásek: „Krásný den, milí oceláři. Je přesně šest hodin a my

11


dnes slavíme Svátek práce. Kéž by byl co nejkrásnější. Hudbo, hraj!“ Nato se celým podnikem rozezněla nepopsatelně strašlivá dechárna. Dita se otřásla. Jako by dnes přišla o všechno nebo aspoň téměř o všechno. Její veliká láska začala 4. dubna a dnes, 1. května, skončila. Asi tak někdy zjara, někdy na přelomu března a dubna nebo tak nějak, začala Sylvie Kapustová zčistajasna poukazovat na vzhled hochů, s nimiž se Dita nechávala vidět ve společnosti. Těch hochů ostatně nebylo mnoho. Konkrétně Kapustová řekla: „Teda Dito, nemůžeš mi vysvětlit, proč ty vlastně chodíš se samejma tak strašně vošklivejma klukama?“ „Jak to myslíš?“ polkla Dita. Rozhovor se odehrával ve školní jídelně nad písmenkovou polévkou a kolínky s rajskou omáčkou. „Nedělej, že mi nerozumíš!“ tvrdě vyjela Kapustová. „Vážně ti nerozumím,“ pípla Dita. Vilemína Středová vzhlédla od písmenkové polévky, z jejíhož obsahu se marně snažila složit na okraj talíře své jméno VILEMÍNA, krátce se zasmála a řekla: „Máš to marný, viděli tě.“ „Včera v kině,“ sladce objasnila Kapustová. „Jsem tě viděla. Bylas tam s takovým strašidlem, že se mi chtělo brečet. Bylo to kudrnatý jako ovce a na sobě to mělo vestu s třásněma.“ „To byl Vítek z literárně-dramatického kroužku,“ řekla Dita. „Krasavec to není. A co má bejt? Je to intelektuál.“ „Kecy!“ sykla Kapustová. „Nenávidím tyhlety kecy, že jako na vzhledu nezáleží, že hlavní je duše a charakter a tyhle ptákoviny. Řekni mi: jdeš snad do postele s charakterem? S kladným vztahem k práci? Se smyslem pro humor? Se zodpovědností a tolerancí? Ne. Do postele jdeš prostě s chlapem, a čím hůř vypadá, tím hůř to v tý posteli dopadne!“ „To mě nikdy nenapadlo,“ přiznala Dita. „Tak buď ráda, že jsem ti to konečně řekla!“ ponuře sykla krásná Kapustová. A Vilemína Středová se šťastně za-

12


smála, protože se jí přece jen podařilo složit z písmenek obsažených v písmenkové polévce na kraj talíře jméno VILEMÍNA. Dita jí tak trochu záviděla, jelikož ona sama neměla čas složit z písmenek obsažených v písmenkové polévce na kraj talíře jméno DITA. Děsně pospíchala. Socialistický svaz mládeže jí uložil jako svazácký úkol podílet se na dění okolo podnikových sdělovacích prostředků místních oceláren. Podnikové sdělovací prostředky byly dva, jeden horší než druhý. Jednalo se o podnikový list Naše pravda a podnikový rozhlas. Dita tudíž uháněla do tzv. Domu oddechu, kde právě probíhalo slavnostní předávání zlatých odznaků členům Brigády socialistické práce kovárny a mechanické čety. Ditiným úkolem bylo ono předávání pozorovat, dělat si poznámky do notýsku a následně o té slávě pojednat v podnikovém tisku. Z pilnosti si již o oné brigádě zjistila základní údaje. Do notýsku si tedy už předem iniciativně poznamenala, že tato Brigáda socialistické práce vznikla v roce 1972 a má 66 členů, z nichž 45 je zároveň členy Svazu československo-sovětského přátelství. V roce 1975 byla brigáda odměněna bronzovými odznaky, od roku 1978 se může směle pyšnit stříbrnými. Kolektiv v uplynulém roce odpracoval 3208 brigádnických hodin v podniku a 1222 brigádnických hodin v místech bydliště na národních směnách. Poslední poznámka v Ditině notýsku hovořila v tom smyslu, že veškeré další informace poskytne soudruh Pilous, vedoucí BSP. V neuvěřitelně zakouřeném sále Domu oddechu spatřila Dita soudruha Pilouse pouze jako siluetu vystupující z hustého, temně šedivého dýmu. Podat jakékoli informace soudruh nebyl schopen, jsa namol opilý. Namísto předpokládaného interview sebral Ditě notýsek, řekl: „Soudružko, chyť si mě!“ a strašně se tomu smál. Smáli se i ostatní členové Brigády socialistické práce kovárny a mechanické čety. Jeden z nich, jménem soudruh Potočník, se Ditě chlubil, že jí klidně může ukázat pamětní listinu z onoho slavného roku 1972, kdy byla brigáda založena. Soudruh

13


nekecal. Z desek nadepsaných zlatým písmem vyjmul zažloutlý list papíru, kde stálo psáno: 7. 2. 1972 ve 13 hodin 50 minut bude v Rudém koutku ustavující schůze kolektivu BSP naší směny. Účast všech pracujících nutná. Zatímco soudruh Potočník hrdě mával zakládající listinou Ditě před očima, přimotal se jiný soudruh, podstatně mladší, listinu Potočníkovi vytrhl a snědl ji. Potočník drásavě vykřikl a rozhodl se honit mladšího soudruha po slavnostně vyzdobeném sále. Když ho chytil, začali se oba soudruzi prát. Zatímco se váleli po parketách, konferenciér do mikrofonu upozornil na další nepříjemnost slovy: „Soudruzi, průser! Nemáme vepřovou hlavu!“ A skutečně, hlavní cena tomboly, růžová prasečí hlava, vzhledem k čísi nedbalosti prostě chyběla. Tu však jakýsi malý břichatý chlapík v předválečném saku ukázal na zkoprnělou Ditu a vesele zvolal: „Tak dáme do tomboly tady soudružku!“ Odpovědí mu byly souhlasné výkřiky. Několik párů rukou Ditu zvedlo do výšky a odnášelo do čela sálu ke třem stolům sraženým dohromady, kam ji pak posadily mezi porcelánové jeleny, lahve ovocného vína, dorty, knihy o rybaření a chovu králíků, salám gothaj, polský salám, bystu Puškina a další eventuelní výhry. Hlavní cenou tomboly se tak stala namísto očekávané vepřové hlavy Dita. Neodvážila se jakkoli protestovat, jen si tam tak tiše čněla nade všemi ostatními výhrami a zmateně přemýšlela, co o této akci napíše do podnikového týdeníku Naše pravda. V duchu si zodpovědně formulovala článek pracovně nazvaný Zaslouženě zlatá: Jestlipak víte, kdy v našem kraji započalo hnutí BSP? Že nevíte? Bylo to v roce 1958 v dole Nosek v Tuchlovicích, kdy havíř Antonín Huřík založil první kolektiv soutěžící o titul BSP. Také pracující z kováren a mechanických čet se nechali inspirovat tímto pozoruhodným nápadem. V současné době má brigáda tolik diplomů a čestných uznání, že se jen stěží vejdou na stěny Rudého koutku. Visí zde mimo jiné dokonce i čestné

14


uznání Národní fronty „Za aktivní podíl na zajištění přípravy světového shromáždění Za mír a život, proti jaderné válce…“ Zde však Ditiny úvahy přerušil řev. Ukázalo se, že ji v tombole vyhrál soudruh Vlastimil Bedrna. Jiný obrovský soudruh, který seděl Ditě nejblíže, se vymrštil, dívku popadl a hodil si ji přes rameno. Za nadšeného ryku všech zúčastněných ji pak transportoval onomu Bedrnovi. Když se už vážně trochu vyděšená a deprimovaná Dita ocitla tváří v tvář soudruhu Vlastimilu Bedrnovi, užasla. Byl to nádhernej kluk. V témže okamžiku se Ditě vybavila pohrdavá slova Sylvie Kapustové: Teda Dito, nemůžeš mi vysvětlit, proč ty vlastně chodíš se samejma tak strašně vošklivejma klukama? Dita si olízla rozpukané rty. To bude Sylvie koukat. „Tak se mi zdá, že jsem vás vyhrál,“ řekl soudruh Bedrna. Bylo mu špatně rozumět, protože celý sál tleskal a provolával slávu. Hrála hudba, pokud se tak ovšem daly nazývat zvuky, které produkovali dva šediví harmonikáři a jeden člověk s vozembouchem. Hráli a bohužel i zpívali: Čtyři páry bílých koní a ty nikdo nedohoní, až za naší zahradou prááásknu bičem nad hlavou! Dita si v duchu zasněně formulovala, co by se asi tak zhruba mohlo objevit o soudruhu Bedrnovi v podnikovém týdeníku Naše pravda. Domnívala se, že zmínka o mladém kováři by v tisku vypadala následovně: Ano, je zde několik hochů těsně po vyučení (například soudruh Bedrna). A že jsou mladí? To jim přece nelze vytýkat, to neznamená, že ničemu nerozumějí. Mají chuť do práce, plno elánu, a pokud se jim zpočátku dostane pomoci od zkušenějších spolupracovníků, stanou se z nich šikovní chlapi! Harmoniky řvaly, drnčel vozembouch a Bedrna řekl: „To je hergot valčík nebo ta ujetá polka?“ „Valčík?“ hádala Dita, nespouštějíc ze soudruha oči plné obdivu. Byl to překrásný soudruh. „To bude kurva polka,“ usoudil Bedrna. „No nic,“ roz-

15


hodl. „Ať je to třeba tanec upírů, já zůstanu přišitej k židli. Vypadat jako kretén můžu vždycky, kvůli tomu nemusím hned do kola, no že jo?“ Ditka se souhlasně usmála. Přemýšlela nad tím, ke komu z řeckých bájí by Bedrnu přirovnala. Co takhle Iásón, urostlý hrdina s tváří mladého boha, odmala cvičený v zápasu, běhu a střelbě z luku? Nebo snad nejslavnější ze všech hrdinů, Hérakles? Taky by mohl být princem Paridem a podat Ditě zlaté jablko, čímž by jí dal najevo, že je ze všech nejkrásnější. Což by ovšem nebyla pravda. Kapustová je přece daleko hezčí než Dita. Mezi devatenáctiletým zaměstnancem oceláren Vlastimilem Bedrnou a jeho výhrou v tombole, sedmnáctiletou studentkou gymnázia Ditou Hamáčkovou, se jako jarní poupě šípkové růže v polích rozvinul vztah a růžovobíle kvetl. Akorát že měl taky trny. Bedrna se Ditě zcela otevřeně vysmíval kvůli tomu, že je gymnazistka, a v neposlední řadě také kvůli její posedlosti četbou. Bedrna vyznával originální teorii, již bylo možno zhustit do čtyř slov: Kdo čte, je magor. „Prostě zblbne,“ vysvětloval Ditě. „Ty, abys věděla, co si máš o něčem myslet, musíš si o tom někde přečíst. To jsi nějaká osobnost? To já si myslím o všem svoje a knihu nevodevřu, jak je rok dlouhej. Do novin akorát tak balím rybí kosti,“ dodal rozčileně. Dita se domnívala, že vzhledem ke známosti s krasavcem Bedrnou sklidí zasloužený obdiv od Kapustové. Taky že jo. Kapustová se vyjádřila zhruba v tom smyslu, že se Dita zaplaťpánbu konečně pověsila na krk někomu, kdo aspoň trochu vypadá jako člověk. Úder pod pás kupodivu zasadila mírná a nezáludná Středová, když poznamenala: „No nevím, nevím. Zrovna ty, která jsi napsala ten fejeton…“ „To sem teď nepleť!“ „Právě že jo. Četla jsem to v Naší pravdě. Jmenovalo se to nějak: Hlavní je krásná duše. Nebo tak nějak.“ „Když on je tak hezkej. A já až doteď chodila s vošklivejma.“

16


„Ale je úplně prázdnej.“ „Jak, prázdnej?“ „Prázdnej. No jako dutej. Když na něj poklepeš, tak to zaduní.“ „Lidi na sebe obvykle neklepaj.“ „Ale měli by.“ Filipojakubská noc (v Německu též zvaná Valpuržina noc) trvá z 30. dubna na 1. května a říká se jí noc čarodějnic. Přesně o půlnoci rozkvétá v hlubokých lesích tajemné zlaté kapradí, které mimo jiné propůjčuje schopnost jasnozření. Noc je mimořádně příznivá pro navazování kontaktu s démonickými silami. Ovládá ji démon vilnosti Kedemél. Jenže pro Ditu byla tahle noc vysloveným zklamáním. Daleko za městem, v obci, kde měl Vlastimil Bedrna dědu, se pálily čarodějnice. Plameny šlehaly až ke hvězdám. Nebo k žlutohnědému měsíci, který opojně svítil, dávaje tak možná najevo, že život není taková bestie, jakou se původně zdál být. Oheň praskal, hrály kytary, zpívaly neškolené hlasy. Večer krásný jako z pohádkové knížky a romantický jako silueta starého hradu. Večer slibující něco víc, než večery běžně slibují. Dita Hamáčková a Vlastimil Bedrna seděli v trávě blízko u sebe a opékali si klobásy. Bedrna objímal levou rukou Ditu kolem ramen, zatímco Dita si opřela hlavu o Bedrnův hrudník. Rovněž jejich uzeniny se k sobě svorně tiskly. Zoufale přemýšlela, co duchaplného prohodit. Bavit hocha s profilem řeckého boha není maličkost. Nakonec řekla: „Ty buřty nejsou nic moc. Fotr říkal, že když přijdou chlapi do masokombinátu na šichtu, tak normálně nejdřív tyčema chvíli mlátí do těch strojů, aby z nich vyhnali myši. Jenže pár jich tam vždycky zůstane, no.“ A bezradně si povzdychla. Odpovědí na zmíněný diskusní příspěvek bylo Bedrnovo nesmiřitelné: „Za všecko můžou komunisti!“ Což Ditě rázem připomnělo její nezáviděníhodný prvomájový

17


úkol. Vedoucí podnikového rozhlasu, robustní soudružka Machatá, oznámila Ditě chladně a nekompromisně: „Na Prvního máje pustíš dechárnu ty!“ „Ale…“ pípla Dita. „Přesně v pět třicet budeš ve studiu, děvenko. V šest nula nula spustíš celej ten krám. Jestli zapomeneš, tak…“ „Mně se to,“ odvážila se Dita, „nehodí.“ „Jak, nehodí?“ zahřměla mohutná Machatá. „Jseš svobodná? Jseš! Máš volnej čas? Máš! Jsem já svobodná? Nejsem! Mám malý dítě? Mám! A notorika za manžela. Rozumíme si?“ Nerozuměly si. Dita si vzteky zarývala nehty do dlaní. Za Machatou práskly dveře a Dita zařvala na celé náhle osiřelé studio podnikového rozhlasu: „Copak za to můžu, že jsem mladá a svobodná a nemám za manžela opilýho vola?“ Potom kopla do mixážního pultu a to ji maličko uklidnilo. „Vlastíku,“ řekla teď Dita do praskání ohně, vytí psů a zpěvu mladých hrdel, „musím ti něco říct.“ „Zas ňákej průser, co?“ děl jasnozřivě Vlastimil Bedrna. „Tak nějak,“ vzdychla a hleděla do plamenů. „Musím odjet dřív. Už šichťákem ve čtyři třicet.“ „Si se zbláznila?“ rozčileně zvolal mladičký ocelář. „K ránu bude Hyena Petr tancovat na žhavým uhlí čaču. Teprve ráno bude největší vodvaz. Taková psina je tady! Kam bys, prosím tě, jezdila?“ Dita se nadechla a tu strašnou pravdu prostě vyslovila: „V šest musím spustit rozhlas. Podnikovej. Hele, když to neudělám, tak je se mnou asi konec. Přišijou mi něco strašnýho, něco jako maření Prvního máje nebo tak něco. A zavřou mě nebo rovnou zastřelí.“ Mladý ocelář okamžik mlčky zíral do ohně, z něhož sršely roje jisker. Z ocelářových očí též. Potom rozvážně sňal ruku z Ditiných ramen, vzdychl a řekl: „Tak podívej, miláčku. Tady končí sranda. Chci, abys zůstala. Takže si budeš muset vybrat: buď já, nebo komunisti!“

18


Eva Michorová. Jedna jediná noc s inženýrem Kuželem. Eroika. Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents