Alena Hrachovcová To chce jen klid a zhluboka dýchat. Eroika. Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Alena Hrachovcová To chce jen klid a zhluboka dýchat Eroika

3

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

© Alena Hrachovcová, 2001 © Eroika, 2006 ISBN 80-8 86337-5 58-8 8

4

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS173757

Alena Hrachovcová To chce jen klid a zhluboka dýchat

5


6


I.

7


Jdi do boje vesele, neboť mrtví, kteří se neusmívají, jsou oškliví. (JACK LONDON)

Pokaždé, když mám špatnou náladu, vyvolanou nějakou stresovou situací, a tyto na hlavu každého občas dopadají, rozhodnu se k sepisování svých vzpomínek. Tak jako si Božena Němcová, ocitnuvši se v životní krizi, ulevila si sepsáním Babičky. Je statisticky dokázáno, jak jsem se dočetla v čekárně u zubaře v jednom z časopisů povalujících se na stolku, že ženské mohou řešit stresové situace trojím způsobem: 1. zajít do obchodu a něco pěkného si koupit, aniž by to zrovna nutně potřebovaly; 2. dát si frťana; 3. okamžitě se sejít se svým milencem. Padne-li na vás deprese hned ráno mezi dveřmi, když vcházíte do zaměstnání, těžko použijete některý z těchto způsobů. Pracuji v kanceláři a na menší nákup se dostanu někdy v poledne. Kromě toho mi můj bídácký plat sotva stačí na to, abych pokryla potřeby domácnosti, a tak bych si mohla koupit leda náhradní Nový jar na nádobí nebo novou chňapku. Tím první způsob odpadá. O druhých dvou je zbytečné se zmiňovat. To znamená, že být přistižena se sklenkou alkoholu v pracovní době by znamenalo pokutu 500 korun, jak je psáno v oběžníku, který musel každý zaměstnanec úřadu podepsat (kromě toho mi alkohol nechutná a požiji-li ho ve větším množství, dělá se mi špatně). O způsobu č. 3 v oběžníku sice nebylo nic, ale přesto tento způsob zahánění deprese asi není vhodné provádět v pracovní době, obzvláště ve dnech, kdy je úřad otevřený veřejnosti. A kromě toho je tu maličkost – žádného milence jsem nikdy neměla, nemám a nehodlám si ho pořizovat a komplikovat si s ním život ani na stará kolena.

9


O jiném způsobu zahánění deprese jsem se též dočetla v časopise. Zní – dobře si pobrečet, a tím odplavit i množství adrenalinu, jehož hladina se při rozčilení silně zdvihne. Bohužel patřím k těm ženským, které se tak snadno nerozbrečí. I rozhodla jsem se to vyřešit po svém. Když se nemohu vybrečet, mohu se vypsat, a modrá náplň linoucí se z mé propisovací tužky odplaví mé starosti na papír – zrovna tak, jako by je odplavily adrenalinové slzy linoucí se do kapesníku. Dnes ráno zavinila mou špatnou náladu tchyně, která mi zatelefonovala jen proto, aby mi řekla, že jsem byla vždycky špatná hospodyně a že pomyšlení na mě a mou rodinu ji přivádí k bezesným nocím a nedovolí jí ani v klidu zemřít. Je polední přestávka a já odsunuji na kraj svého psacího stolu složky týkající se mé pracovní náplně a pokouším se pohroužit do vzpomínek na své dětství, neboť i mne vychovávala babička.

Tato babička byla matkou mého otce a říkala jsem jí Velká babička. Byla skutečně velká jak do výšky, tak do šířky, na rozdíl od matky mé maminky, která měřila jen 152 cm a byla drobná, té jsem říkala Malá babička. Velká babička měla Malého dědečka. Malý dědeček zemřel rok předtím, než jsem se narodila. Byl vrchním soudním radou a znám ho jen z vyprávění. Vím o něm jen to, že byl členem Skautu, kde měl díky své drobné postavě přezdívku bratr Čudla, že jeho koníčkem bylo psaní politických satirických

10


básní a že chodil mezi „Masarykovy pátečníky“. Ale o tom mi doma řekli jen málo, protože jsem vyrůstala v padesátých letech, kdy se o skautech a Masarykovi jen šeptalo a naši měli strach, abych někde něco nevybrebtala. Také jsem se dozvěděla, že Malý dědeček byl nešikovný, pečlivý a šetrný. Jak si vysloužil tyto přívlastky mi Velká babička vyprávěla, a protože mi to vyprávěla mockrát, měla jsem příběhy zařazeny mezi své oblíbené pohádky. Pohádku „Jak byl dědeček nešikovný“ a pohádku „O šetrném dědečkovi“. Tak si je pamatuji dodnes.

Jak byl dědeček nešikovný Jednou si dědeček usmyslel, že v koupelně pověsí na zeď zrcátko. Vzal si kladívko a skobičku, a protože byl pečlivý, vyměřil si nejprve výšku a šířku a nakreslil na zeď znaménko, kam skobičku zatluče. Jenže ta zeď nebyla obyčejná pevná zeď, ale jen tenká příčka. A tak když dědeček praštil kladívkem do skobičky, projela skobička příčkou jako tvarohem. To ovšem dědeček nevěděl a divil se, kam se skobička poděla. I podal si jinou skobičku a celé to zopakoval. A druhá skobička vystřelila tu první skobičku, která vypadla druhou stranou na zem. Tak to zopakoval ještě několikrát. Pak přišla babička, která se zase divila, co to stále v koupelně ťuká, a na jedné straně našla hromádku skobiček a na druhé straně rozčileného dědečka tlukoucího zběsile kladívkem. Ve zdi byla docela slušná díra.

11


O šetrném dědečkovi Po svatbě si dal dědeček ušít nový oblek do zaměstnání. Byl tmavě šedý, s úzkým černým proužkem. Hned, jak přišel z úřadu, šaty svlékl a pečlivě pověsil na ramínko. Babička oblek vykartáčovala a jednou týdně ho čistila a žehlila. Ale nic nevydrží věčně. Když se na obleku začaly ukazovat známky chátrání, vzala ho babička a zašla ke krejčímu. Ten ušil stejný a babička ho potají vyměnila. Dědeček pak každému vykládal, že pečuje-li každý dobře o své věci, vydrží mu věčně. A dával se rodině za příklad, že celý život vystačil s jedním oblekem. Jinak dědeček neustále držel otěže vlády nad svou rodinou pevně v rukou, a co řekl, to platilo. Když zemřel, převzala otěže do rukou babička a řídila celou rodinu včetně rozsáhlého příbuzenstva. Malá babička měla Velkého dědečka. Velký dědeček byl povoláním elektrikář a pracoval v holešovické elektrárně. Když mě jako malou holčičku vodila maminka na procházku, ukazovala mi vždy z některých pražských vyhlídek komíny holešovické elektrárny a říkala: „Alenko, támhle, kde jsou ty komíny, tak tam je děda.“ Představovala jsem si dědečka, jak visí zaseknutý v komíně jako netopýr a myslí na nás. Dědu jsem měla moc ráda.

12


Podle vyprávění mých rodičů byl Velký dědeček druhorozeným synem Hory z Ocelovic. Horové patřili k nízké šlechtě, a správně bylo celé dědečkovo jméno Jan Vojtěch Hora z Ocelovic. Ale bylo by mu to houby platné, protože tento titul přecházel na syna prvorozeného, a tím byl jeho bratr Bedřich – můj strýček Béda. Navíc si to dědeček pokazil tím, že pojal za manželku nemanželskou dceru služky. To bylo tak. Moje prababička z matčiny strany odešla jako služka do Vídně, aby se po čase vrátila a porodila nemanželskou dceru – moji babičku. Nikdy neprozradila, s kým dítě měla, i když v té době být matkou samoživitelkou bylo obtížné. Zrovna tak bylo obtížné být nemanželským dítětem. Ale dědeček nemanželskou babičku tak velice miloval, že by si ji vzal, i kdyby mu hrozila ztráta celého jmění. Bohudík mu tato ztráta nehrozila, protože Horové z Ocelovic patřili k chudé šlechtě a o to, co měli, byli připraveni černou ovcí své rodiny, jedním z mých prastrýců, který celé jmění, včetně své košile, prošustroval na koních. Vždycky, když jsem se před manželem vytahovala svou dávkou modré krve, vyčetl mi prababičku-samoživitelku, a též si dal práci s vyhledáváním a pátráním po mých předcích z Ocelovic, aby mi pak radostně sdělil, že vše je prostý výmysl, protože Horové z Ocelovic vymřeli po meči i po přeslici počátkem 20. století. Ale můj táta byl na modrou krev mé maminky strašně pyšný, a aby nezůstal pozadu, věnoval moře času sestavování rodokmenu své rodiny a poté tvrzení, že jeden z jeho předků byl jedním z 27 českých pánů popravených na Staroměstském náměstí. Když si můj tatínek maminku bral, bylo mamince 17 a tatínkovi 31 let. Tatínek si bral maminku po zralé úvaze a maminka si brala tatínka z mladické nerozvážnosti, a snad také pod mírným nátlakem Malé babičky: „…nebuď hloupá, holka, stavební inžinýr, jeho otec je soudní rada,

13


a taky už je to usedlý, rozumný člověk, žádný fanfárum…“ atd. Jinak si nedovedu představit, že by se mohli vzít dva lidé tak rozdílných zájmů. Povahu však měli oba mí rodiče mírnou a snášenlivou, a proto spolu vydrželi jít bok po boku až do konce svého života.

Poprvé se viděli tři roky předtím, než se brali. Maminka byla útlá čtrnáctiletá holčička s velkýma modrýma očima a kudrnatými světle hnědými vlasy. Taťka byl osmadvacetiletý, usedlý a obrýlený pan inženýr, mazánek své maminky, s hlavou plnou romantických a fantastických plánů, které jeho vrstevnice (ty, jež by připadaly v úvahu jako jeho budoucí manželky) pokládaly za bláznivé. Nekouřil, nepil, tančit neuměl a všechny noční podniky pokládal za sídlo neřesti. Při pomyšlení, že by se jeho chotí mohla stát dívka, která by, byť i jedenkrát, navštívila takovýto podnik, se osypával vyrážkou. I rozhodl se, že pojme za choť dívku nevinnou. Při pohledu na mou maminku se mu zatočila hlava, řekl si: „buď tu, anebo žádnou“ a opatrně ji sledoval až k domu, kde bydlela. Pak zašel do detektivní kanceláře, kde za tučný obnos najal detektiva, který měl diskrétně zjistit, jak se idol jmenuje, kam chodí do školy a kdo jsou její rodiče. A pak nastalo ze strany mého tatínka opatrné sbližování. Maloval roztomilé obrázkové pohlednice a posílal je, nejprve jen s podpisem „Míša“ (tatínek se jmenoval Michal), pak s jednou nebo se dvěma větičkami své vyvolené do školy. Po půl roce došlo na dopisy a na první schůz-

14


ku. Schůzku již nemohla maminka doma ututlat. Neexistovalo, že by doma zalhala, že jde ven s kamarádkou, a kromě toho – svým rodičům vykala. A tak byl taťka představen rodičům. Musel postupovat rychle, protože mamince mělo být patnáct let, a v té době začínala děvčata chodit do tanečních. To tatínek nechtěl připustit. Měl strach, aby se maminka nezakoukala do nějakého tanečníka. Nechtěl připustit ani její další studium. Za prvé proto, aby se nezakoukala do nějakého studenta, a za druhé, aby nebyla moc vzdělaná a do ničeho mu moc nekecala. A tak byla maminka ve svých patnácti letech poslána do rodinné školy a ve svých šestnácti letech, po poradě jejích rodičů, taťky a jeho rodičů, poslána do kláštera k jeptiškám. Tam se měla naučit vařit a servírovat na stůl a šít a vyšívat a malovat a udržovat konverzaci při návštěvě a vybraně se chovat, a jinak už nic a basta fidli, protože až se vdá, bude milostpaní a nic jiného už umět nemusí. Navštěvovat ji směli jen její rodiče. Maminka z toho měla velkou švandu, a když jsem byla malá, vyprávěla mi o matce představené, která se nikdy nekoupala a strašně smrděla, nebo vyprávěla, jak s ostatními schovankami hodily při vaření do polévky mýdlo a jeptiškám se pak dělaly bubliny u nosu. Po svatbě bydleli tatínek s maminkou u tatínkových rodičů a myslím, že pak už si maminka moc srandy neužila. Vedení domácnosti držela pevně v rukou Velká babička a maminka jí byla ve všem „jen tak k ruce“, protože „takový cumploch nic neumí a ničemu nerozumí“, a nemůže se tudíž starat o domácnost. Když bylo mamince pětadvacet, narodila jsem se já; byla jsem mamince Velkou babičkou ihned odebrána, protože takový cumploch, který nic neumí a ničemu nerozumí, nemůže sám vychovávat dítě. A dítě musí ve všem dostat dobrý základ (asi tak, jako když se staví solidní barák), protože jen tak se se ctí a ve zdraví probije životem.

15


Jako malá jsem byla skoro stále mezi dospělými. Nejdůležitější byla ovšem Velká babička. Rozmazlovala mě od rána do večera. Nikdo na mne nesměl zakřičet, křivě se podívat, o naplácání ani nemluvím, ač bych ho byla občas potřebovala. Pečlivě dbala na to, abych se nerozčilovala, a tudíž nevřískala a nedostávala záchvaty vzteku. Hlídala tak všechny členy rodiny. Věřila, že dospělého při rozčilení raní mrtvice a vztekající se děti dostávají psotník. Říkala: „…klid, jen klid a zhluboka dýchat…“ a sama příkladně funěla na rozčileného jak tříhlavá saň. Pamatuji se, to jsem byla snad tříletá, že jsem si umínila ve velkém pokoji na parketách udělat rybníček pro panenky. Maminka naštěstí můj záměr odhalila (jinak by si to od Velké babičky vypila ona, že mě nehlídá) právě ve chvíli, kdy jsem v koupelně bryndala do skleničky vodu. Když nepomáhaly její mírné domluvy a já se domáhala rybníčku řevem a kopáním (byla to má osvědčená metoda zabírající na Velkou babičku), pohrozila mi maminka, i když jsem již tenkrát věděla, že by mi nejradši naflákala – čertem. Pravila, že zlobivé a vzteklé holčičky si odnese žaludový čert. Žaludového čerta (jinak žaludového esa) jsem se velice bála. Znala jsem ho z karet, se kterými jsem si hrávala. Čert zabral. Odloudala jsem se s prázdnou skleničkou do kuchyně za babičkou a začala obratně vyzvídat její názor na pekelníky: „Babi, dala bys mě čertovi?“ Babička se hrozivě zaškaredila, gestem naznačila zpřelámání kostí v těle a zvolala strašlivým hlasem: „Kdepak já bych dala svou holčičku zlatou čertovi! Jen ať zkusí přijít!“ Copak Velká babička! Před tou měla respekt i Malá babička a radši k nám moc nechodila. S úlevným povzdechem jsem podala skleničku schovanou za zády a řekla: „Tak mi, prosím, nalej vodu!“

16


S tím snad souvisí i jedna z mých nejzazších vzpomínek na Malou babičku. Seděla jsem v proutěném kočárku před obchodem, ze kterého vyšla Malá babička. Položila přede mne na peřinku sadu právě koupených talířů a rovnala si tašku, aby do ní mohla talíře uložit. Využila jsem okamžiku, popadla talíř a břinkla s ním vedle kočárku. Babička upustila tašku, zalomila rukama a začala sbírat střepy. Ze zájmem jsem se podívala na hekající babičku, popadla druhý talíř a břink na druhou stranu kočárku. Než se chudinka vzpamatovala, stačila jsem rozmlátit všech šest talířů, aniž by mě babička stačila přetáhnout přes ručičku. Neopatrně však pronesla toto přání před Velkou babičkou v okamžiku, kdy mě vracela, a od té doby k nám víceméně přestala docházet.

Když bylo hezké počasí, chodila jsem s Velkou babičkou na procházku do Stromovky. Chodily jsme často k Malé říčce, kde byla zahrádková kolonie a kde měla zahrádku teta Fanynka. Tam jsem vydržela sedět celé odpoledne a obdivovat skalku, nad kterou se tyčil miniaturní hrad. Jindy jsme se usadily na některé lavičce v parku a já si hrála v písku na cestičce. Tam jsme se seznámily s Marcelkou a její babičkou. Marcelka byla stejně stará jako já a v uších měla náušničky z bleděmodrých kamínků, složených do tvaru kytičky. Snad proto jsem si dodnes zapamatovala, jak se jmenovala, protože když slyším jméno Marcelka, vybaví se mi bleděmodrá kytička – pomněnka. Záviděla jsem jí náušničky, ale ne zas tolik, abych se nechala maminkou přemluvit k propíchnutí uší. Tehdy jsem udělala asi první životní chybu, protože Velká babička rozhodla,

17


Alena Hrachovcová To chce jen klid a zhluboka dýchat. Eroika. Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents