pomáhají zapsáním příslušného kaligrafického znaku, který je vždy stejný. (Kurfürst, 1992)

ÚVOD

Ve své bakalářské práci se budu zabývat problematikou na téma „Struktura

stylů v kung-fu“ a pokusím se rozdělit jednotlivé styly čínského bojového umění kung-fu.

Co mě k tomu vedlo? Byl to především nedostatek informací o obsáhlejším,

systematickém a současně jasném rozdělení, pokud možno co největšího počtu stylů čínského kung-fu, v česky psané literatuře.

Dalším důvodem je skutečnost, že již několik let toto bojové umění praktikuji, a

přestože mne tato problematika zajímá a rád bych se v ní orientoval, neustále se mi těchto informací nedostává. Zároveň vím, že existuje mnoho lidí, kteří by si

rádi udělali představu o tom, jak jednotlivé styly zařadit. A právě těm by přečtení mé práce mohlo obzvlášť pomoci.

Na našem trhu existuje množství publikací. Některé jsou úzce specializované na

jeden styl, jiné jsou zase příliš všeobecné, zaobírající se nejrůznějšími bojovými

systémy světa bez jejich hlubšího zkoumání. Ale nesetkal jsem se s takovou literaturou, která by obsahovala ucelený přehled stylů a jejich zařazení v rámci systému bojového umění kung-fu. Navíc se různí autoři, popisující stejné styly,

dost často názorově rozchází. Předpokládám, že z těchto důvodů se mi všechny styly zařadit nepodaří.

K tomu, aby bylo možno jednotlivé styly v rámci čínského bojového umění

kung-fu strukturovat, je nutno si utvořit představu o historii boje lidstva všeobecně,

abychom viděli kung-fu v širších souvislostech, ne pouze jako izolovaný systém.

Dále je nutné znát historii samotného bojového umění kung-fu kvůli pochopení

hlubších souvislostí nejen mezi jednotlivými styly, ale také o jejich provázanosti s kulturou, geografickou polohou atd., které hrají důležitou roli při rozdělení stylů.

V neposlední řadě musíme dobře znát charakteristiku jednotlivých stylů. Právě

pro představu o složitosti, provázanosti a souvislostech jednotlivých vztahů mezi

6

styly, mistry, žáky, politickou situací, geografickou polohou atd., které hrají důležitou roli při pozdějším zařazování, některé konkrétní styly blíže charakterizuji.

Chceme-li styly systematizovat, musíme si především určit metody, jakým je

rozdělíme. K tomu je ale nutno nejprve určit základní charakteristické rysy

jednotlivých stylů a podle těch rysů, které budou společné co největšímu počtu stylů, se určí nejvhodnější metoda rozdělení. Podle této metody se potom styly

zařadí (systematizují) do skupin. Jednotlivé skupiny budou mít tedy odlišné dominantní rysy. Jako příklady do přílohy zařadím některé způsoby dělení stylů od různých autorů.

Aby z mé práce nevznikl dojem, že kung-fu je bojovým uměním minulosti a již

se nepraktikuje, uvádím v obrazové příloze některé současné žijící mistry vyučující svůj styl v různých koutech světa.

Protože jsem při své práci vycházel z různých zdrojů a téměř v každém bylo

užito různých přepisů, vytvořil jsem slovník cizích slov platný pro tuto práci, aby

bylo možno jednotně se v záplavě slov orientovat. Použil jsem v něm přepisy slov z již zmíněných zdrojů.

Z výše uvedených důvodů prosím o shovívavost odborníky, kteří moji práci čtou,

v případě setkají-li se s názvem, který je jiný, nežli oni sami znají.

Poznámka k přepisu čínských názvů a jmen: rád bych upozornil na problémy

spojené s přepisem čínských názvů do češtiny. Čínština se skládá z asi 240 hlásek,

z nichž jsou tvořena slova. Ta jsou potom do jiných jazyků přepisována jen na

základě jejich znění při poslechu. Zde ovšem nastávají potíže, protože některé zvuky dost dobře přepsat nejde, nebo je každý posluchač slyší rozdílně, anebo dochází k případu, kdy dvě, na první poslech stejně znějící slova, označují různé významy. (Kurfürst, 1992)

Dalším problémem je konflikt severní (kontinentální) a jižní (kantonské) čínštiny.

Mnoho stejných slov se v každém nářečí jinak vyslovuje, např. výraz pro mistra zní na severu „še fu“ a na jihu „si fu“. Sami Číňané si v těchto případech

7

pomáhají zapsáním příslušného kaligrafického znaku, který je vždy stejný. (Kurfürst, 1992)

Jak jste si již zajisté všimli, slovo kung-fu se v této práci i v mnoha knihách o

bojových uměních objevuje velice často. Poměrně hojně se však v literatuře setkáváme i s pojmem wu-shu. Pro zjednodušení orientace je však nutné používat

pouze jednoho z těchto dvou výrazů. Po zralé úvaze jsem se rozhodl, že ve své práci budu používat výraz kung-fu. Proč tedy používat zrovna pojem kung-fu?

Vždy, když jsem hovořil na téma bojová umění s nezasvěceným laikem a zmínil

jsem pojem wu-shu, zpravidla netušil o jaké bojové umění se jedná. Když jsem

však použil výraz kung-fu, byla jeho představa alespoň rámcová. Právě z důvodu

častějšího setkávání se s pojmem kung-fu a s ohledem na znalosti laické veřejnosti,

aby i ona po přečtení jediného slova „kung-fu“ věděla čeho se práce týká, zvolím pro toto čínské bojové umění výraz kung-fu.

Co tedy tyto výrazy znamenají? Je třeba upozornit na rozdíl mezi pojmy kung-fu

a wu-shu.

Výraz kung-fu znamená mistrovství, zručnost nebo dovednost. (Točík, 1992)

Vyjadřuje osvojení si nějaké činnosti na vyšší úrovni, dále cvičení či tvrdou práci

potřebnou k dosažení mistrovství. (Urgela, 2005) Pochází ze slova gun-fu, které označovalo bojová umění v čínských tajných organizacích v dobách vlády

dynastie Čching. Při emigraci Číňanů se dostalo slovo gun-fu na západ, kde znělo

jako kung–fu. Tak se změnil nejen zvuk, ale i význam slova. (Kürfurst, 1992)

Urgela (2005) ve své publikaci uvádí, že slovo „Kung“ znamená uskutečnění a slovo „Fu“ má význam ve smyslu práce či vydaná energie. V podstatě jde o wu-

shu odtržené od původního kulturního kontextu, které se změnilo ve sport, gymnastiku nebo pěstní boj, obohacené o východní terminologii. (Kürfurst, 1992) Dnes se výrazem kung-fu označuje staré bojové umění Číny v neasijských zemích. (Točík, 1992)

Pojem wu-shu znamená militantní umění sebeobrany. (Urgela, 2005) Dle Točíka

(1992) se v Číně tento oficiální název používá pro označení bojového umění v celé jeho šíři. Má velice těsné vztahy s čínskou kulturou, filozofií a historií.

8

(Kürfurst, 1992) V současnosti všeobecný název pro bojová umění wu-shu

označuje moderní verze sportovně orientovaných, externích stylů bojových umění, které většinou podporuje stát. (Urgela, 2005)

9

1 HISTORIE BOJE A BOJOVÝCH UMĚNÍ

1.1 PRAVĚK A POČÁTKY BOJE LIDSTVA Boj a obrana jsou fenomény staré jako lidstvo samo. Dokonce existovaly již před

příchodem člověka na scénu v dobách, kdy spolu zápasila zvířata. A to vše

z důvodu boje o přežití, který byl přirozeným životním procesem. V rámci tohoto boje vítězily a přežívaly ty druhy či jedinci, kteří byli silnější, chytřejší či

přizpůsobivější. Jinak tomu nebylo ani u našich předků. Náš paleontologický předek zápasil o holý život s mnohem silnějšími protivníky, kterým se nemohl

rovnat ve velikosti, síle či rychlosti. Dokonce ani většina jeho smyslů nebyla vyvinuta tak výborně jako u zvířat. Zato však všechna zvířata předčil používáním

rozumu, tedy svou inteligencí. Učil se jemné práci rukama, opracovávat dřevo, kámen, vyrábět nářadí a zbraně, studoval zvyklosti zvířat a přemýšlel, jak je

překonat. Nemohl–li sám, vytvářel skupiny, v nichž zaváděl dělbu práce a učil se součinnosti a organizaci v tlupě. Na základě střetů s ostatními tlupami vznikalo

postupně strategické a taktické myšlení, čímž se vytvářel systém boje. Z této doby

samozřejmě neexistují žádné písemné dokumenty, které by vše dokládaly.

Zachovaly se ale například známé nástěnné malby v jeskyních staré asi 10 000 let s vyobrazením lovů zvířat. Ve vykopávkách bylo objeveno mnoho zbraní, stejně

tak jako různých kultovních předmětů. Nejstarší nalezené hroty šípů nebo oštěpů jsou staré asi 50 000 let. Již tehdy člověk vyráběl a používal zbraně a nepochybně i oceňoval dovednost jiného jedince manipulovat s těmito zbraněmi v boji, při lovu nebo práci. (Koneční, 2000)

1.2 STAROVĚKÁ BOJOVÁ UMĚNÍ Pud sebezáchovy člověka a vůle přežít nejen z důvodu obstarávání si potravy,

ale i z důvodu střetu s ostatními lidskými protivníky, vedly mnohé národy světa

10

k rozvoji vlastních způsobů boje, ať již se zbraní či beze zbraně. Boj byl praktickou nutností a bojová cvičení byla tréninkem pro umění přežít.

Ohlédneme-li se zpět, je jasné, že člověk vycházel z instinktivních obranných

reakcí. Mnoho účinných technik člověk objevil pozorováním svého okolí (např.

zvířat), přemýšlením, zkoušením nebo zcela náhodně. V procesu učení, dost často způsobem pokus - omyl, byly takovéto techniky neustále zdokonalovány,

rozvíjeny a sestavovány do celků, až z nich vznikly bojové systémy. Lidé již

chápali, že chtějí–li uspět v boji, musí ovládat techniky, kterými soupeře přemohou. Také přišli na to, že jestliže mají umět používat bojové techniky, musí je procvičovat. (Weinmann, 1997)

Překvapivě často najdeme v různých kulturách či různých časových obdobích

stejné prvky nebo podobné postupy vznikající při objevování a vynalézání

různých technik boje. Pozorování zvířat a jejich chování nás učí, že boj není

žádným vynálezem lidí anebo nepřirozeným chováním, ale naopak nutností. Ze sociálního hlediska plní různé formy boje důležité poslání, např. boj o postavení

ve skupině, nebo boj hrajících si mláďat, který je důležitým aspektem při utváření osobnosti i při učení se důležitým poznatkům a získávání zkušeností. V různých

kulturách si lidé zkoušeli osvojit sílu a vlastnosti zvířat, napodobovat je, a tak přerůst nejen své soupeře, ale i sami sebe. Bojová umění, která se z nich posléze utvořila, sloužila často k vojenským účelům. (Weinmann, 1997)

Přání měřit své dovednosti s ostatními bylo vždy jednou ze základních potřeb

člověka. Ale aby bylo možno porovnávat se s druhými, musela se stanovit určitá pravidla, při jejichž dodržování by se dalo bezpečněji soutěžit a objektivněji

porovnávat. Také vyvstala nutnost trénovat s vlastními přáteli co možná nejbezpečněji, ale přitom realisticky. Šlo o to, zachovat staré bojové dovednosti,

jejich duchovní hodnoty a efektivitu, ale zároveň snížit nebezpečí smrtelného zranění, nebo zmírnit nebezpečné účinky na soupeře. Toto byl další aspekt, díky

kterému se začaly vytvářet nové druhy bojových umění a později sportu. Pro přihlížející se stal druhem zábavy a vzrušení. (Weinmann, 1997)

I ve starověku se nejrůznější bojové dovednosti rozvíjely ve všech civilizacích.

V Egyptě se již před více než 4000 lety pěstovala řada bojových umění, která jsou doložena množstvím reliéfů z pyramid a jiných hrobek. Znázorňují souboje býků i

11

scény z lovů pomocí vrhacích dřev. Jeden z nejstarších písemných záznamů boje

lidí pochází z Egypta, z hrobky Beni Hasan, a to z roku 3500 př. n. l. (Koneční,

2000) Lze vyčíst techniky pák na nohy, sevření rukama, které jsou až obdivuhodně podobné dnešním technikám. Další nález je z pohřebiště v Sakaře z roku kolem 2300 př. n. l. znázorňující zápasící jinochy, střelce s lukem i šermíře

s holemi a dokonce chrániči. Při zápasu směli zápasníci použít jakéhokoliv chvatu

na tělo svého soupeře. Série ustálených chvatů svědčí o předchozím výcviku. Všichni ti již bojovali nejenom ve válkách, ale i pro diváky. (Weinmann, 1997)

Na nalezených vázách z Indie z roku 1000 př. n. l. jsou nákresy zápasnického

umění. Známé zde bylo bojové umění, kterému se věnovali Kšátriové a zápasníci z povolání Džethí, které se nazývalo vadžramušti. Další praktikovaná bojová umění se nazývala varmání, obsahující obranné, útočné techniky i klamavé manévry, a kalarippajat, obsahující porazy, páky, chvaty, skoky, obraty a dechová

cvičení. Na stropě jedné jeskyně v Adžantě se nacházejí scény ze zápasu v boxu,

které pravděpodobně vznikly 200 let př. n. l. (Weinmann, 1997)

Írán a Irák má historii boje známou již 5000 př. n. l. Později z něj vznikl

babylonský pěstní boj. V troskách Sumeru byly nalezeny pamětní desky s

vyobrazením zápasníků z dob 3000 př. n. l. V chrámu Chafádží zase objevili archeologové bronzovou sošku dvou sportovců s opasky při zápase z doby 2600 let př. n. l. (Weinmann, 1997)

Vietnam je znám starobylým bojovým uměním viet vo dao vzniklým již před

4000 roky. Obsahovalo nošení břemen, zápas beze zbraně i se zbraní, především mečem a kopím. (Weinmann, 1997)

Řecko se proslavilo jako zdroj historických nálezů a cenných informací nejvíce.

Například řecký pyrhický tanec, neboli válečný tanec pyrrhiché, byl ve

starověkém Řecku součástí výchovného systému. Tančil se v plné zbroji doprovázen hrou na flétnu a napodoboval vojenský útok i obranu, s úhybnými

pohyby, údery, symbolikou střelby z luků a vrhání oštěpů. (Olivová, 1988)

Zavedení pankrationu („všeboj“), spojení boxu a zápasu dohromady známého

svou surovostí v 1. století př. n. l., nebo pentatlonu, starověkého pětiboje, který se

skládal z běhu na jeden stadion, skoku do dálky, hodu diskem, hodu oštěpem a zápasu, znamenalo další možnosti harmonické kultivace těla i ducha

12

(kalokaghatia). Okolo roku 700 př. n. l. se stal zápas olympijskou disciplínou.

Zajímavé je srovnání třeba velice oblíbených boxerských soubojů pygmé, kde

byly povoleny pouze údery nad pas, s dnešním boxem. (Olivová, 1988, Weinmann, 1997)

Na Krétě byly nalezeny fresky z roku 1500 př. n. l. ukazující rozličné bojové

scény boxerů s přilbami a rukavicemi. (Weinmann, 1997)

Není možné opomenout zmínku o gladiátorských zápasech praktikovaných

kolem roku 260 př. n. l. v Římě. Základní výcvik gladiátorů byl zpočátku obdobný jako v armádě, ale později se diferencoval do nejméně šestnácti

speciálních druhů boje – s lidmi, zvířaty, na lodi apod. Do her v amfiteátru byly

zařazovány i souboje plně ozbrojených žen, zápasy trpaslíků či vystoupení akrobatů proskakujících plameny a ohnivými kruhy. (Olivová, 1988)

1.3 STŘEDOVĚKÁ BOJOVÁ UMĚNÍ Jak lidé postupně objevovali své možnosti, nové kontinenty a země, střetávali se

více a více s jinými civilizacemi na různých stupních vývoje, s různým způsobem

myšlení i žebříčkem hodnot, vznikaly neshody z touhy po moci a ze snahy jedné

kultury podmanit si kulturu druhou. Vypukaly neustálé boje a vyvíjely se i způsoby bojů.

U některých národů existovaly rituální zápasy sloužící k socializaci, obsahující

techniky boje. Mnohé staré bojové techniky upadly časem v zapomnění, některé se rozvíjely dále či zůstaly v původní formě, jiné byly exportovány z oblastí svého vzniku do dalších oblastí (viz. Příloha 1, obr. 16), kde se často smísily s místní formou bojových technik a vytvořily zcela nový systém. (Weinmann, 1997)

Odnepaměti vymýšleli slabší jedinci triky, aby přelstili ty silnější. Tím se tvořily

různé bojové systémy využívající rozdílných schopností a dovedností lidí, kteří je

praktikovali. Některé upřednostňovaly rozvoj síly, jiné zase preferovaly rozvoj

rychlosti či obratnosti nebo dokonce psychofyzických schopností. Některé systémy se soustředily na techniky boje z blízka, tzv. na tělo, další na techniky

13

s větší distancí od soupeře, některé se zaměřily na hody, jiné na údery. (Weinmann, 1997)

V průběhu staletí byla mnohá stará válečnická umění nahrazena účinnějšími

systémy, strategiemi, ničivějšími zbraněmi. Zejména objevení střelného prachu a

následně vynalezení palných zbraní začalo podstatně měnit postoj k některým bojovým systémům, jejich technikám a tím i k jejich praktické užitné válečnické

hodnotě. Původní systémy tak přestaly být potřebné a v některých případech

zanikly. Mnohé z nich byly přetvořeny, přizpůsobeny potřebám doby a v této

změněné podobě dále používány k různým účelům, tedy i k boji. Avšak tyto staré systémy obsahovaly mnohem více, než jen umění válčit. Měli například kulturní,

výchovné či zdravotní aspekty. Proto se hledaly způsoby, jak je zužitkovat. Přirozeně se tak přetvářely a měnily své zaměření pro jiné, mírové účely. (Kurfürst, 1992, Koneční, 2000)

Zatímco některé bojové systémy starověku a středověku sloužily především

k útoku a obraně při válečných střetech, jiná bojová umění se proměnila v systémy, jejichž účelem už nebyl pouze boj, ale i otužování těla, sportovní

výkon, relaxace a duševní očista. Zde již hrály významnou roli tradice, výchovné aspekty atd. (Weinmann, 1997)

Ve středověku se bojová umění bouřlivě rozvíjela ve všech koutech světa.

Například lidé na území dnešního Německa vládli velmi dobře zbraněmi. Na

přelomu 1. 2. století n. l. popsal římský historik Tacitus umění ovládání krátkého meče zvaného sax germánskými válečníky. (Weinmann, 1997)

Naproti tomu Japonsko je známé především zápasy sumo, které jsou potomkem

bojového umění sumai, v té době ještě obsahující i údery a kopy. Sumo vzniklo

počátkem našeho letopočtu, ale historické záznamy hovoří o turnajích v sumo až

kolem roku 672 n. l. (Weinmann, 1997)

Indonésie má prokazatelné bojové techniky od 7. století n. l. V 16. století byly

shrnuty v jeden celek nazvaný pencak silat, velice podobný čínskému kung–fu, ale

vznikající odděleně. Pohyby byly taneční, plynulé, s rychlými změnami mezi

nízkými a vysokými postoji. Odražení útoků se provádělo odváděním síly soupeře, úhyby, užity byly porazy, údery lokty a pěstmi, kopy koleny, chvaty i držení.

14

Užívalo se i zbraní jako byl meč, kopí, nůž nebo malajská dýka. (Weinmann, 1997)

V indických hrdinských eposech Mahábháratha a Rámájana z roku 750 n. l. je

popsáno šermování holí. Útočilo se na celé tělo, dokud jeden ze soupeřů boj nevzdal. (Weinmann, 1997)

Severní Amerika nebyla výjimkou. Indiáni byli proslulí válečníci. Velmi dobře

ovládali lukostřelbu a zavedli vrhací zbraně jako např. tomahawk. Zápasení se zde provádělo chycením za boky a poražením na zem. (Weinmann, 1997)

Barma je proslulá barmským boxem pocházejícím z 11. století. Obsahoval údery

snad všemi částmi těla, které nesměly zasahovat genitálie. Od té doby téměř

neprošel změnami. Bojovalo se tak dlouho, dokud jeden ze soupeřů nepadl nebo

se nevzdal. Některé místní odnože jsou velmi podobné jihočínskému kung–fu. (Weinmann, 1997)

Island je asi od 8. století n. l. známý zápasem podobným džudu, nazývaným

glima. Je pozůstatkem z dob Vikingů, jenž se konal v kazajkách a s opasky.

(Weinmann, 1997)

1.4 BOJOVÁ UMĚNÍ 20. STOLETÍ Překotným způsobem se zdokonalovaly zejména palné zbraně, posléze i zbraně

tzv. hromadného ničení. Technickému pokroku odpovídal i vývoj a zaměření

bojových umění. Čím dokonalejší byly palné zbraně, tím větší byla vzdálenost mezi bojujícími stranami, a tím více se od sebe jednotliví protivníci vzdalovali.

V dnešní době jsou zbraně již tak dokonalé, že se protivníci k sobě navzájem nemusí přiblížit vůbec a bojují na obrovské vzdálenosti. Boj muže proti muži

z pohledu válečnického umění tedy ztrácí na své původní důležitosti a bojové

umění jako prostředek osobní ochrany je nahrazen vojenskou technikou. (Koneční, 2000)

Ve vojenství dochází k odklonu od starých bojových umění. Bojová umění však

stále nezanikají. Jak je to možné? Jak již bylo zmíněno, velká většina z nich

obsahuje mimo samotných bojových technik i morální kodexy, filozofie,

15

zdravotní cvičení atd. Díky těmto aspektům bylo možno přetvářet je do nejrůznějších podob tak, aby si různě smýšlející lidé, dnes již multikulturního světa, mohli vybrat to, co je jim nejbližší. (Kurfürst, 1992, Koneční, 2000)

Ruku v ruce jde s tímto vývojem i rozvoj úpolového sportu. Ten vzniká úpravou

původních bojových umění či bojových zápasů a jejich velmi volných pravidel tak, aby je bylo možno bezpečně provozovat, spravedlivě hodnotit, zajistit soupeřům

co možná nejrovnější podmínky atd. Navíc s možností cestování, velikého míšení

národů, národností i kultur a rozvoje multimédií dochází k prolínání myšlenek, technik z jednoho systému bojových umění a sportů do druhých a tím k vytváření

dalších a dalších odnoží, šířících se po celém světě. Dříve se v bojových uměních

angažovali hlavně muži, ale dnes je ženy svou aktivitou značně dohánějí. (Weinmann, 1997)

1.5 ROZŠÍŘENÍ BOJOVÝCH UMĚNÍ VE SVĚTĚ Bojová umění jsou známá ze všech kontinentů naší planety. Ve všech

světadílech, v různých zemích najdeme dnes množství moderních bojových umění, systémů a sportů. Například v Anglii se moderní box začal vyvíjet v 17. století.

Zakladatelem byl učitel šermu James Figg a jeho pravidla byla ustanovena v roce 1740. Zápasí se v ringu ohraničeném provazy v boxerských rukavicích, popřípadě s ochranou hlavy a zubů. (Weinmann, 1997)

Moderní evropský šerm, jehož původ sahá do 12. století, se vyvíjel do dnešní

podoby zejména ze dvou nejdůležitějších škol, španělské a italské. Současně se vyvíjely i používané zbraně. V dnešní podobě se šerm objevuje až s vynálezem

fleretu vytvořeného speciálně pro nácvik na souboj. Snahou je soupeře bodnout, nikoli seknout. (Weinmann, 1997)

Schwingen je švýcarská forma zápasu vyvíjející se od 10. století. Soupeři se

chytají za opasek nebo za kazajku, se snahou porazit protivníka na zem. (Weinmann, 1997)

V severovýchodní Brazílii je známa brazilská capoeira, vytvořená před 400 lety

černými otroky. Provozuje se za doprovodu hudby, v jejímž rytmu se provádí

16

bojové techniky a akrobatické pohyby, které se prolínají s tanečním krokem. Protivníci soupeří v kruhu diváků, kteří jsou současně dalšími soupeři vyzyvateli. (Weinmann, 1997)

Oblasti Austrálie, Nového Zélandu a Pacifiku mají v oblibě šerm tyčemi a hody

bumerangy či zápasy dvou žen proti jednomu muži. Značné popularitě se těší zápasy ve vodě s opasky či zápasy, kdy jsou aktéři potření olejem a bojují v písku. (Weinmann, 1997)

17

2 HISTORIE KUNG–FU

2.1 VLIVY A KOŘENY, ZE KTERÝCH VZEŠLO, A KTERÝMI BYLO OVLIVNĚNO

Proč se vůbec zaobírat historií, když žijeme v současnosti? Vše souvisí se vším.

Bez minulosti není současnosti a bez současnosti nebude budoucnosti. Známe–li

svou minulost, chápeme–li spojitosti, pomůže nám to pochopit přítomnost a

předvídat následky, tedy budoucnost. Historie tohoto velmi rozsáhlého a složitého bojového systému je značně komplikovaná. Je to dáno obrovským územím, na

kterém se kung-fu vyvíjelo, nedokonale, nesprávně nebo klamně zachycenými

historickými údaji, obrovskou základnou pramenů z nichž vzešlo a v neposlední

řadě velmi dynamickým rozvojem v nejrůznějších podobách a jejich splýváním. (Lind, 1996)

Ze všeho nejdřív je důležité udělat si jasno v tom, z jakých kořenů bojové umění

kung–fu vlastně vzniklo. Teprve na základě poznání jejich vzájemného

ovlivňování a utváření je možné si utvořit představu o základech, z jakých se mohlo kung–fu vyvinout, o jeho různorodosti, rozmanitosti, smyslu a dalším vývoji.

Předkládám následný přehled vlivů a kořenů, které podstatným způsobem

zasáhly do vzniku a vývoje kung–fu:

1. Přírodní filozofie. (Kurfürst, 1992)

2. Místní filozofie taoismu (o dvou vzájemně se ovlivňujících silách Yin-Yang a osmi trigramech, systému určování prvotních základů světa a učení o pěti živlech). (Kurfürst, 1992)

3. Filozofie buddhismu a čchan buddhismu. (Kurfürst, 1992) 4. Filozofie konfucianismu. (Kurfürst, 1992)

5. Traktáty Sun Tzi Bin Fa „O strategii válečného boje“ (od stratéga Sun Tzi). (Kurfürst, 1992)

6. Původní indická bojová umění přinesena Bóddhidharmou: vadžramušti,

18

vármání, thangta a kalarippajat. (Weinmann, 1997)

7. Bojové rituály a bojové tance: cuedi (provozované zejména v provincii Che

Pej a Šan Tung), kaj–šaň (oblíbený nejvíce v provincii Šan Si), dau či bojové

tance uu. (Kurfürst, 1992)

8. Bojové hry chi you (provozované hlavně v provinciích Che Pej a Šan Tung). (Kurfürst, 1992)

9. Turnaje v soutěžních bojových uměních sian po, shou bo a cuedi. (Kurfürst, 1992)

10. Vojenská příprava dau, binfa, cinši, siuň liaň, ui, kurzy pro vojáky (trénované se zbraní i beze zbraně). (Kurfürst, 1992)

11. Místní formy boje aristokracie i lidové vrstvy cuedi, šuai ciao, sian po, sian pu (ať již se zbraní či beze zbraně). (Kurfürst, 1992)

12. Lidové formy bojových her a tanců veň u. (Kurfürst, 1992)

13. Ovlivnění způsoby boje nájezdníků Hunů, Tunghuků, Turků, Mongolů a Mandžuů. (Kurfürst, 1992)

14. Zdravotní a dechová cvičení daoyin, chi kung (dechová cvičení, meditace, cirkulace chi, zdravotní gymnastika). (Koneční, 2000)

2.2 PŮVODNÍ BOJOVÁ UMĚNÍ NA ÚZEMÍ ČÍNY, PŘEDCHŮDCI KUNGFU (STAROVĚK)

V Číně věří, že čím dříve to či ono učení vzniklo, tím je pro následující generace

cennější a tím vzácnější pravdy obsahuje pro budoucí pokolení. Proto se zaznamenané historické události často připisují k jinému datu, než se skutečně

staly. Například vznik tohoto bojového umění datují daleko před počátek našeho letopočtu. Realita ale pravděpodobně svědčí o tom, že kung–fu vzniká až

kontaktem čínské přírodní filozofie a různých typů příprav vojáků. Poprvé se s termínem wu shu (kung-fu) můžeme setkat ve 3. století n. l. Do té doby se

používaly názvy pro jednotlivé typy cvičení a boje shou bo, sian po, ciao li, chang shou nebo chi kung. (Kurfürst, 1992)

19

Kořeny předchůdců kung-fu nejsou tvořeny jen lovem nebo bojem, ale také

rituály, tanci a samozřejmě i filozofickými systémy atd. To vše v sobě obsahovalo i praktickou bojovou přípravu ve formě souborů pohybů. (Kurfürst, 1992)

První zmínky o komplexu obsahujícím nejen tance, hry a rituály o historických

událostech, ale také hry a rituály s tanci bojového charakteru, včetně primitivní

sebeobrany, najdeme již v polovině 3. tisíciletí př. n. l. pod názvem cuedi. Těžko

říci, zda se cuedi zpočátku praktikovalo jen mezi vládnoucí aristokracií a vojáky,

nebo se rozvíjelo v podobné formě také u obyčejného lidu. Je však známo, že od poslední čtvrtiny 3. tisíciletí př. n. l. do 2. století př. n. l. existovaly pro vojáky

speciální kurzy boje pěstí a se zbraněmi, zejména s mečem, kopím, halapartnou, trojzubcem. (Kurfürst, 1992)

Z cuedi (tanec, hry, bojové rituály, bojové techniky pěstí) vzešlo v době

od poslední čtvrtiny 2. tisíciletí př. n. l. do 3. století př. n. l. sian po, obsahující techniky boje se zbraní, beze zbraně a bojové tance, zaměřené již více bojovým

směrem, které bylo ve 3. století př. n. l. upraveno na boj pro potřebu soutěží a nazváno shou bo. (Kurfürst, 1992)

Ještě ve 2. tisíciletí př. n. l. existovaly v Číně wu-i a ťiao-ti. Wu-i znamenalo

cvičení se zbraněmi, něco jako vojenský sport ve své ranné fázi a ťiao-ti byl zápas. (Fojtík, 1999)

Z poloviny 2. tisíciletí př. n. l. pocházejí záznamy na bambusových tabulkách o

ke ti nebo šang-poho, což byl zápas, kde se využívalo úderů různými částmi těla.

Zápasníci měli hlavu krytou přilbou s rohy. (Fojtík, 1999)

V období od poslední čtvrtiny 2. tisíciletí př. n. l. do 2. století př. n. l. jsou z

dochovaných záznamů známé některé informace o jistém pěstním boji nazývaném čch`-jou-si. (Kurfürst, 1992)

Období od 6. století př. n. l. do 3. století n. l. bylo provázeno bouřlivým

rozvojem jak bojových tanců a her, tak i soutěží ve speciálních bojových technikách a způsobech boje, rozvíjených díky nekonečným válkám mezi

jednotlivými státy. Také vznikala velká potřeba vojenské přípravy. Veliký stratég a myslitel Sun Tzi napsal v 6. – 5. století př. n. l. traktát „O strategii válečného

boje“, popisující způsoby vedení obrovských bitev, způsoby přípravy vojáků,

taktické manévry, metodiky obrany a útoku i morální zásady. Přímo z tohoto

20

traktátu vycházeli nejen vojáci té doby, ale mnohem později i některé školy kung-

fu. (Kurfürst, 1992)

Vojenská příprava se rozvíjela v nově vznikajících systémech, nazývaných binfa,

cinši a siuň liaň, určených výhradně vojákům. Dříve tedy byla příprava vojáků

založena velmi podstatně i na tanečně pohybových cvicích a teprve později se

mění ve speciální přípravu probíhající v k tomu určených zařízeních. Ale i v tomto případě si zachovávala částečně rituální charakter. (Kurfürst, 1992)

Ve 3. století př. n. l. byly provozovány turnaje v cuedi, zahrnující boj bez zbraní

a bez úderů, dále ciao li a sian po, dovolující údery rukama i nohama, které se

velice rozšířily i mezi lidem. (Kurfürst, 1992)

Cuedi se od konce 3. století př. n. l. do 9. století n. l. opět začalo rozdělovat na

cuedi, v němž byly zakomponovány pouze rituální obřady, a šuai ciao, boj obsahující držení a hody, existující dodnes. (Kurfürst, 1992)

Dalším z mnoha tanců byl např. v 2. století př. n. l. bojový tanec dau,

znázorňující bitvu dvou dynastií, obsahující tanec i bojové techniky pěstního boje

i boj se zbraněmi, které se cvičily neodděleně za doprovodu hudby. Z něj se časem vydělily bojové techniky rukou a nohou, které se staly speciálními bojovými tanci a začlenily se do vojenské přípravy. (Kurfürst, 1992)

Ve 2. století n. l. vzniká individuální příprava vojáků nazývaná ui, vycházející ze

všech forem boje i bojových tanců, spojujících se pod názvy cuedi, shou bo, sian po, ciao li, ciuaň jun nebo siuň liaň, dou, binfa, cinši a technik se zbraní

obsahující i techniky ostatních, do té doby známých pohybových systémů. Mnohem později z ui ve velké míře vychází kung-fu. (Kurfürst, 1992)

I přes dělení společnosti do sociálních vrstev na elitářskou, tvořenou především

vládnoucí aristokracií, vojáky a některými vrstvami obchodníků a divadelníků, a na lidovou, složenou z nevolníků, rolníků a chudých obchodníků, rozvíjely se stejné druhy zápasu a způsoby boje u různých společenských vrstev obdobným způsobem, protože většina obyvatel sloužila určitou dobu u vojska. Rozdíl byl

pouze v tom, že lidové vrstvy vše prováděly na mnohem nižší úrovni a ve zjednodušenější formě než aristokracie. (Kurfürst, 1992)

21

Současně s vývojem ostatních systémů se také vyvíjely filozofické a náboženské

směry, např. učení taoismu, které silně ovlivňuje smýšlení o boji, bojových technikách a tím mění i jejich způsoby praktického používání. (Kurfürst, 1992)

2. – 4. století n. l. je obdobím, kdy dochází k vytváření prvních

psychoregulujících systémů obsahujících dechová cvičení, meditace a zdravotní gymnastiku. (Kurfürst, 1992, Weinmann, 1997) Ve 3. století n. l. se čínský lékař Huo To pokusil pozorováním zvířat sestavit první systém, rozvíjející zejména dechové techniky a léčebnou gymnastiku, nazvaný chi kung, který však sloužil i

jako velmi účinná bojová technika, kterou pojmenoval ucin-si (wu- čchin-si) - hra pěti zvířat, skládající se z pohybů napodobujících tygra, medvěda, opice, jelena a jeřába. (Koneční, 2000, Kurfürst, 1992)

Od 3. do 4. století n. l. se objevuje v severní Číně ještě jeden systém zápasu pod

názvem sian pu, předobraz pozdějšího japonského zápasu sumo. (Kurfürst, 1992)

Na konci vlády dynastie Chan, tj. počátkem 3. století n. l., vznikl první

kodifikovaný systém boje popsaný učitelem bojových umění Go Im a nazvaný chang shou – dlouhá ruka. Tento způsob boje beze zbraně proti ozbrojenému

protivníkovi využíval pěstí, kolen a chodidel a byl velmi populární ještě i ve 4.

století n. l. V té době stále více vystupoval do popředí čínský buddhismus (čchan

buddhismus), až se kolem roku 645 stal státním náboženstvím. (Kurfürst, 1992) Koneční (2000) uvádějí ve své knize, že tomu bylo za vlády šesti dynastií, konkrétně dynastie Liang v letech 502 – 549 n. l. Do té doby zde byl uznáván zejména taoismus. (Kurfürst, 1992, Koneční, 2000)

Od 4. do 5. století n. l. je taoistickou sektou detailně rozpracována metodika

dosažení dlouhověkosti a zdraví, dechových cvičení psychomeditativního rozvodu

chi po těle, zdravotní gymnastiky, ale také sexuální praxe a dietologie. (Kurfürst,

1992)

„Rozvoj světských bojových umění a lidových způsobů zápasení probíhá

paralelně s rozvojem taoistického učení o „umění prodloužení lidského života“ (janšenšu), obsahujícím metody dýchání, meditací, gymnastická cvičení a teorii cirkulace životní energie chi v lidském těle. Spojení těchto dvou linií dává základ pro vznik kung-fu.“ (Kurfürst, 1992, s. 12)

22

Nejprve kung-fu představovalo ne zcela vymezený systém čistě bojových technik

čínských mandarínů a vzdělanců. Později tato metoda přípravy vojáků proniká mezi lid, kde se mísí s mnoha typy lidových zápasů, ale především se základními

filozofiemi Číny - konfucianismem, taoismem a čchan buddhismem. (Kurfürst, 1992)

Postupně vznikají centra rozvoje kung–fu a začínají se formovat jednotlivé styly.

Každý styl se nutně musel vztahovat k legendárnímu zakladateli, ať již to byli

rebelové, hrdinové či mýtické a bájné postavy dějin, čímž získával statut tradičnosti. Ne náhodou obsahovaly všechny styly i vzdělávací, filozofické a

etické myšlenky. Centry rozvoje se obvykle stávaly kláštery, kde byly téměř ideální podmínky. Lidé si často vymýšleli mistry a tvrdili, že styl vznikl

v některém z těchto klášterů. Mnohé styly, které jsou začleňovány k těmto klášterům, k nim neměly zdánlivě žádný vztah, ale přesto k nim nějakým způsobem asociují. (Kurfürst, 1992)

2.3 JEDNOTLIVÁ NEJZNÁMĚJŠÍ CENTRA A OBLASTI ROZVOJE KUNGFU (STŘEDOVĚK)

Bojová umění se samozřejmě nevyvíjí na jednom místě, ale vyvíjí se ve všech

oblastech Číny. Udávána jsou tři nejznámější centra, která měla na rozvoj kung-fu

největší vliv. Budeme se tedy postupně zaobírat zejména vývojem v těchto třech oblastech. Byly to oblasti v horách Sung v provincii He Nan, např. klášter Shaolin a ostatní kláštery, které v okolí vznikaly. (Kurfürst, 1992, Lind, 1996) Další centrum existovalo v pohoří Wudang v provincii Hebej, např. Chrám modrého oblaku. (Kurfürst, 1992, Roman, 1995, Prochotský, 1993)

Posledním, kterým se budeme zabývat, zahrnuje kláštery a vesnice v horách Emei (Guanmin Shan) v provincii Sichuan. (Prochotský, 1993)

I v ostatních oblastech bylo kung-fu značně rozšířeno, vyvíjelo se a mělo vliv na

vytváření nových stylů. Zejména bojové umění kung-fu v klášteře Hoingam v jižní

Číně v provincii Guangdong, kde vznikly jižní styly boje: woo dip boon hop pai,

23

hop gar a jiné, nebo kung-fu opět v klášterech jižní Číny, tentokrát v provincii Jianxi, známých vznikem např. jižního stylu boje fut pai. (Prochotský, 1993)

O chrámech v těchto oblastech se hovoří velmi málo, jsou téměř neznámé a tudíž

se mi o nich nepodařilo nalézt více informací.

2.4 BOJOVÉ UMĚNÍ KUNG-FU V OBLASTI SUNG (4. STOLETÍ N. L. – 19. STOLETÍ)

V této oblasti vznikl nejznámější klášter Shaolin. Kláštery vznikající v okolí

tohoto slavného chrámu, ve kterých vznikla podobná tradice bojových umění jako v klášteře Shaolin, se velice často také nazývaly shaolinské. (Lind, 1996) Jisté je,

že některé spadaly pod jeho správu, dokonce některé jeho filiálky byly i ve zcela

jiných provinciích, ale není známo, zda patřily všechny pod jeho správu nebo byly samostatné. To mohlo být jedním z důvodů vzniku rozdílů mezi vznikajícími nebo rozvíjejícími se styly, které se svými charakteristikami značně odlišovaly. (Kurfürst, 1992)

Klášter Shaolin, v nářečí kantonské čínštiny Sil–Lum, byl založen roku 495 n. l.

za císaře Xiao Wena u vesnice Dengfeng v provincii Che-nan. (Kurfürst, 1992, Lewis, 1996) Lewis (1996) ve své knize uvádí provincii Chu-nan (Hunan). Dle

Linda (1996) jde o provincii Honan a dle Kurfürsta (1992) se provincie jmenovala Che-nan (Henan).

Kolem roku 527 n. l. do kláštera přišel indický mnich (syn indického krále

Sugandy), 28. následník Budhy hlásající buddhismus, jménem Bódhidharma a

začal zde rozvíjet čínskou větev buddhismu, tzv. čchan buddhismus. (Lind, 1996, Prochotský, 1993, Kurfürst, 1992) Klášter měl tedy po jeho příchodu za základ svého učení čchan buddhismus. (Kurfürst, 1992)

Mimo duchovní vzdělání zaváděl i cvičení pro zvýšení fyzické kondice mnichů.

Při jeho tvorbě vycházel ze své znalosti indického boje Kšatrijů vadžramušti,

meditace dhjány, indické jógy, místních forem cvičení ucin-si a psychofyzického

tréninku. (Prochotský, 1993, Kurfürst, 1992, Koneční, 2000) Jeho systém byl

nazván š`-pa lo-chan, 18 rukou Lo-Han (18 pohybů rukou Osvíceného), a byla to

24

cvičení založená na protahování a napínání svalstva a šlach ve statických polohách. (Kurfürst, 1992) Byly základem pro tzv. původní shaolinské styly. (Kurfürst, 1992) V mnoha dalších klášterech vznikla podobná tradice cvičení, ze kterých se vyvíjelo bojového umění kung-fu. (Kurfürst, 1992) Lind ve své

publikaci z roku 1996 uvádí tabulku o rozvoji kung-fu. (viz. Příloha 2, tab. 1)

Po smrti Bódhidharmy začalo jeho učení pomalu upadat v zapomnění.

Znovunalezení shaolinské techniky je spojováno se jménem Ciao Yuan (Chueh Yuan). (Kurfürst, 1992, Lind, 1996) Ciao Yuan byl filozofem, profesionálním mistrem meče, ovládal čínské sebeobranné umění pok kek a žil za vlády dynastie Ming, pravděpodobně na konci 15. století. (Kurfürst, 1992) Oproti tomu Weinmann (1997) ve své knize uvádí poutníka jménem Jen, který se tu zabydlel

pod jménem Ťue Jüan v období vlády mongolské dynastie Yüan, vládnoucí v době 1260-1368. Dle Kurfürsta (1992) další verze hovoří, že se po smrti

Bódhidharmy v klášteře Shaolin usadil Chueh Yuan, asi ve 13. - 14. století. Pro svá učení si vybral klášter Shaolin, vstoupil do kněžského stavu, usiloval o obnovení Bódhidharmova učení a za několik let rozpracoval původních 18 technik na 72 technik. Později se stal vrchním shaolinským knězem, cestoval po Číně a hledal mistry ovládající nějaké bojové umění. (Kurfürst, 1992)

Potkal muže jménem Li Čen (Li Čcheng), kterého viděl při souboji mistrně

ovládat jistou bojovou techniku. Promluvil s ním o svém záměru a ten jej dovedl

k mistru Paj Ju Feng (Bai Yui-Fen). (Kurfürst, 1992) Všichni tři se vydali do

kláštera, kde obnovili, sjednotili a rozšířili tradiční zvířecí styly a způsoby vedení boje, rozšířené téměř ve všech světských i klášterních školách. Využívajíc technik

z mnoha jiných škol (tygra, draka, leoparda, hada a jeřába), vytvořili základy shaolinského kung-fu o 170 pohybech, které ještě více rozvedl Paj Ju Feng a to na

181 cviků - tzv. nové shaolinské styly. (Kurfürst, 1992, Weinmann, 1997)

Život v klášteře nebyl nikterak jednoduchý. Bylo přesně stanoveno, kdy je doba

spánku, jídla, motliteb i cvičení. Platil zde určitý morální kodex shaolinského

mnicha, který byl zakotven v deseti zákazech Ciao Yuan a zdobil stěny tělocvičen. (Kurfürst, 1992) Dodržovat pravidla kláštera musel každý. Například žáci museli

každý komplex cvičení provázet očistným a obrozujícím dechem. Normy pro

25

tento shaolinský dech a jeho trénink zavedl mnich Chuej Men na konci 16. a na začátku 17. století. (Kurfürst, 1992)

Za dynastie Ming bylo v klášteře vyučováno i použití zbraní zvané Mo-Hay.

Jednalo se zejména o meč, nůž, kopí a tyč. (Lind, 1996) Tyč byla používána

nejdříve. Nesloužila pouze k obraně, ale i k podpírání při poutích mnichů do vzdálených končin. (Lind, 1996, Kurfürst, 1992)

Postupem času se začínají v rodině shaolinských stylů rozvíjet i mnohé další

styly, například opice, opilec, kudlanka atd. (Kurfürst, 1992) Za rozkvětu Shaolinu zde bylo nejméně pětset mistrů bojových umění, chrám byl bohatý, měl také jistý politický vliv a vychovával vlastní válečný oddíl. (Lind, 1996)

Na přelomu 14. a 15. století však v Číně neexistoval jediný klášter Shaolin, ale

bylo jich asi kolem desíti v různých provinciích. (Kurfürst, 1992, Prochotský, 1993) Klášter Shaolin z provincie Che-nan vlastnil nejen některé okolní kláštery, např. Ba Mi Si, En Daj Si, Chej Saň a Bai Lou Si, ale měl také své filiálky na jihu

Číny, např. shaolinský klášter v provincii Fujian, které byly stejně aktivní jak

politicky, tak i ve výcviku bojových umění a vytváření nových stylů. (Kurfürst, 1992)

Koncem 16. století se vláda dynastie Ming začínala otřásat v základech a její

nestabilita se projevovala vznikajícími rolnickými povstáními, které na jednu

stranu přinesly velký rozvoj světských škol kung-fu ale na druhou stranu také

snižování jedinečnosti, prvenství i prestiže umění kung-fu shaolinského kláštera. (Kurfürst, 1992)

Roku 1644 byla svržena dynastie Ming a nastoupila mandžuská dynastie Čching.

Proti tomuto cizinci ve své zemi se celá Čína bouřila a vznikala celonárodní povstání. I Shaolin se účastnil, ale vědom si síly dynastie Čching, zatím pouze skrytě tím, že pomáhal povstalcům s výukou boje. (Kurfürst, 1992)

Aby Shaolin vytvářel zdání loajálnosti vůči dynastii Čching, pomohl císaři proti

banditům v jižní části Číny v roce 1672. (Kurfürst, 1992) Avšak díky strachu

vládnoucí aristokracie z velkého politického vlivu chrámu a jeho samostatnosti a také díky intrikám u dvora, se další císař Kan Ci dozvěděl o jejich spolcích s povstalci a vyhlásil Shaolinu válku. (Kurfürst, 1992) Lind (1996) uvádí jméno

26

císaře Kangh-Si. Tuto válku dotáhl do konce jeho nástupce, který klášter v roce 1723 dobil a vypálil. (Kurfürst, 1992, Koneční, 2000)

Po krveprolití v roce 1723 se mnoha mnichům podařilo utéci a roztrousili se po

Číně. Snažili se zachovat kung-fu, ale zároveň si zajistit živobytí. (Kurfürst, 1992) Tím se shaolinské umění mnohem více dostalo mezi obyvatele. Z mnichů, kteří

utekli, popřípadě překročili řeku Jang-c‘-tiang, si pět z nich na jihu Číny založilo vlastní rodinné školy chung, liou, mo, cchaj a li a každý si ve své škole

vypracoval jednu variantu jednoho stylu. (Kurfürst, 1992) Dohromady tedy

vzniklo, na základech původních severní stylů, pět základních variant jižního shaolinského bojového umění. (Lewis, 1996, Kurfürst, 1992)

Chenanský (severní) shaolinský klášter měl však v té době již tak silnou pověst a

tradici, že netrvalo dlouho a brzy po vypálení byl znovu vystavěn a vydržel až do roku 1928. (Kurfürst, 1992, Hladík, 1992)

Po vypálení shaolinského kláštera v roce 1723 začala v celé zemi vznikat tajná

společenství San He Hui (Tan Di Hui) – Triády (výraz Triáda symbolizuje člověka, nebe a zemi v jednom nenarušeném celku) a bratrstva, např. Guan, Hung

atd., organizující mnohá povstání, např. povstání Taipingů v letech 1851-1864. (Kurfürst, 1992) Cílem bylo svržení dynastie Čching a nastolení původní dynastie

Ming. Společně prosazovali věrnost původnímu státu, původní morálku a také usilovali o pomstu za zničený chrám Shaolin. (Kurfürst, 1992)

Pronikání shaolinských škol do světského prostředí Číny a orientace na pomoc

tajným společenstvím tím, že mniši, kteří se zachránili z kláštera Shaolin, učili

povstalce bojovat v sektách hlásících se k Triádě, vedly ke zpřísnění přijímání nových žáků do škol kung-fu. Vznikaly složité rituály a vytvářely se obřady.

Například dodnes známý, v mnoha školách stále používaný pozdrav (dnes již

postrádající svůj původní smysl) kdy pravá pěst je proti levé dlani. Sloužily mimo

jiné i k tomu, aby se jednotliví členové spolků rozeznali. Učilo se tajně, vznikaly nové školy a množství rychle naučitelných stylů. (Kurfürst, 1992)

Mezi mistry bylo mnoho těch, kteří hájili zemi proti okupantům. Neměli tak již

čas vzdělávat své žáky ve správné cestě (vnitřní cesta úzce souvisí s buddhistickými filozofiemi, taoistickými metodami chi kung atd.) a nahradili

27

tedy těžká cvičení chi kung povrchním plicním dýcháním a koncentrovali se na

bojové vzdělání, již značně vzdálené od filozofie. Tím se mohla zkrátit doba

výcviku z desíti roků na tři roky. Takto se samozřejmě nevyučovali skuteční mistři, ale jen vojáci, ať již světští či mnišského stavu. (Lind, 1996)

V 19. století proběhlo mnoho válek a povstání vedených proti Mandžuům. Po

neustálých porážkách se mnohé klany Triády soustředily na menší cíle než bylo

vyhnání Mandžuů. Tím byl položen základ pro gangsterské a mafiánské spolky, které se zpočátku snažily brát bohatým a dávat chudým. Vrcholem bylo povstání

Boxerů (Yi He Huan) v letech 1899 - 1901, nazvaného podle pěsti, kterou měli povstalci ve znaku. Bylo namířeno hlavně proti cizincům přicházejícím do Číny –

Francouzům, Britům, Američanům, a proti jejich vlivu v Číně. Povstání boxerů

však bylo poraženo a mnozí aktéři se rozprchli po Číně nebo utekli do zahraničí. (Kurfürst, 1992)

Dějiny Shaolinu skončily náhle v roce 1928, kdy chrám padl za oběť při boji

mezi dvěma mocnými válečníky. Jeden z nich Faň Čan-San, potlačen protivníkem, se stáhl do chrámu a vyprosil si podporu mnichů. Dle Linda (1996) se jmenoval

Fang Chung–Hsueh. Ale generál Ši Yu-San chrám napadl a vypálil. (Kurfürst, 1992) Dle Linda (1996) se jmenoval Hsi-Yousan. Znovu se mnoha mnichům podařilo uprchnout. (Lind, 1996, Kurfürst, 1992)

Klášter Shaolin v severní části Číny v provincii Henan (Che-nan) je proslulý

vznikem vnějších stylů - wai chia, jejichž některými zástupci jsou např.

shaolinquan, hung kuen, tau tei ju tan tui, pocházející z období dynastie Sung

(1127-1279), honquan, er-lang men, fanquan, chaquan, pocházející z období dynastie Ming (1368-1644) a mi tsung ji, baquan, pocházející z dynastie Čching

(1644-1911). (Prochotský, 1993)

Zato klášter Shaolin v jižní části Číny v provincii Fujian se proslavil vznikem

stylů jako např. hung gar, choy lee fut, hung fut, choy mok, shi he chuan atd. (Prochotský, 1993)

28

2.5 BOJOVÉ UMĚNÍ KUNG-FU V OBLASTI WUDANG (4. STOLETÍ N. L. – 19. STOLETÍ)

Už za dob Bódhidharmy byly i v taoistických klášterech zakládány pohybové

školy, např. wu tang, o-mei, chung-nan atd., se specifickými obsahy, které se

postupně proměňovaly v bojové systémy. Pohyby byly spjaty s teorií tao, dechovými metodami pro kontrolu toku chi v těle a pro udržení zdraví. (Lind,

1996)

Wudangské styly jsou charakteristické tím, že jejich filozofickým základem je

učení taoismu (za jehož tvůrce je pokládán Lao-c‘) v kombinaci s původní

čínskou přírodní filozofií. Z pohledu vnějšího projevu se řadí mezi nei chia -

vnitřní styly. Vznik je datován do doby od konce 16. století do konce 18. století.

Někdy je také datován do 9. – 12. století, do období tzv. zlatého věku. (Kurfürst, 1992)

Styly se vytvářely v pohoří Wudang, které se nachází na severovýchodě

provincie Hubei (Hebej), např. v klášteře zvaném Chrám modrého oblaku nebo v

taoistickém klášteře Wah Lum (Wu Tang). (Lewis, 1996, Prochotský, 1993, Du

Fu kun, 1995) Někteří autoři hovoří o tom, že Chrám modrého oblaku byl v těchto horách za vlády dynastie Ming postaven na počest taoistovi Zhang San–Feng,

známému také pod jménem Zhang Tung, kterému se připisuje i vytvoření stylu tai

chi chuan. (Kurfürst, 1992, Lewis, 1996) Jiná verze hovoří o zakladateli tai chi chuan, profesionálním vojákovi Chen Wangting. (Kurfürst, 1992)

Za dynastie Ming (1368-1644) prodělalo kung-fu nejvýraznější změny tím, že

technika boje byla postupně transformována na bojové umění, které rozvíjí nejen

tělo, ale i ducha. Asi v polovině 15. století se jako taoistický mnich dostal do kláštera Shaolin Chang San Feng. Po čase zde vypracoval vlastní způsob boje na

základě taoistické koncepce, která se později stala základem i ostatních měkkých škol boje. (Koneční, 2000)

V těchto klášterech se vyvíjely nei chia - měkké styly jako např. tai chi chuan,

wu dang pai, baquaquan, xingyiquan, shinjiquan, cu yan men, liu he ba fa.

(Prochotský, 1993)

29

Více informací o historii klášterů z oblasti Wudang se bohužel nepodařilo zjistit.

Je však pravděpodobné, že vývoj zde zažíval období rozkvětů i pádů podobně

jako klášter Shaolin a kláštery v horách Emei a to zejména v závislosti na politické situaci v zemi. Dá se předpokládat, že i zdejší mniši, mistři bojových

umění wudangských stylů, se účastnili povstání a pomáhali při výuce povstalců proti dynastii Čching.

2.6 BOJOVÉ UMĚNÍ KUNG-FU V OBLASTI EMEI (4. STOLETÍ N. L. – 19. STOLETÍ)

Současně s rozvojem stylů v horách Sung a v horách Wudang probíhá i

formování stylů v horách Emej. Již v kronikách dynastie Ming (1368-1644) se objevují zmínky o rozvoji stylů v této oblasti. (Kurfürst, 1992) V provincii

Sichuan (v severní části Číny) existuje několik klášterů, kde se rozvíjely. (Prochotský, 1993)

Geneticky jsou emeiské styly stejně staré jako shaolinské, avšak vyučované jen

mezi mnichy v klášterech. Vznikaly kombinací bojových umění, bojových technik vojáků císařského dvora a skloubením taoistické metody psychotréninku s buddhistickou. (Kurfürst, 1992)

V 17. století nastupující dynastie Čching vypalovala kláštery po celé zemi, tedy i

ty v emejských horách, a mnoho stylů se tak dostalo ve větší míře s mnichy mezi

prostý lid. Prolínáním a spojováním shaolinské severní a místní školy, připojující

k sobě důležité principy jižních stylů, skončilo v 18. století formování stylů emeipai. (Kurfürst, 1992)

V současnosti bývají emejské styly někdy přiřazovány k jižním stylům. Emejské

styly jsou ceněny stejně vysoko jako styly shaolinské nebo wudangské. (Kurfürst, 1992)

Patří sem například styly: huo long pai, long yin pai, jian pai, ziwuquan a další.

(Prochotský, 1993)

O založení některého z významných klášterů se nepodařilo nalézt žádné

informace.

30

Ve velkých městech po celé Číně probíhaly šampionáty v pěstním boji, jichž se

účastnili mistři se svými nejlepší žáky. Tradicí bylo i to, že příchozí, ať již to byl

kdokoli, mohl vyzvat mistra k souboji úderem do bubnu, který visel u dveří školy.

Mistr mohl k souboji nejprve postavit některé ze svých žáků a prohlédnout si tak techniku a styl vyzyvatele. Jestliže jeho žáci prohráli, musel nastoupit on sám. Prohrál-li, škola se rozpadla a žáci se odešli učit k vítězi. Pokud vyhrál, byl

požádán vyzyvatelem o odpuštění a přijetí za žáka, což mohl odmítnout. Poražený vyzyvatel ale mohl i odejít a říci, kdy se znovu dostaví k odvetě. Šlo o přirozený konkurenční boj. (Kurfürst, 1992)

2.7 BOJOVÉ UMĚNÍ KUNG-FU (20. STOLETÍ) Období 19. století zaznamenalo mnoho válek, ať již to byla opiová válka, válka

Taipingů (1851-1864) nebo povstání Boxerů (1899-1901). Koncem 19. století se mnohé systémy kung-fu měnily ve zdravotní cvičení a o mnohé ztratili Číňané

zájem, stejně jako o vlastní tradice v důsledku neustálých proher při pokusech o

svržení vlády dynastie Čching. (Kurfürst, 1992)

Za milník znovuzrození kung-fu je považován rok 1909, kdy do Číny přijel

boxer O´Brien a vyzýval mistry po celé Číně k boji na život a na smrt. Lidé si

vzpomněli na mistry, kteří odešli. Některé se jim podařilo přemluvit a přivedli je

s sebou. Byl mezi nimi i mistr Huo Juan Jia, který výzvu přijal. Boj se však

neuskutečnil, protože mistr odmítal jakákoliv pravidla, která by soupeři skýtala

bezpečnost, kterou O’Brien prosazoval. O´Brien tedy odjel s nepořízenou. Společnost však již byla tak napnutá, že se několik soubojů mezi známými mistry přece jen uskutečnilo a tím se kung- fu zase dostalo do popředí zájmu lidí. (Kurfürst, 1992)

Za revoluce v letech 1911 - 1913 a později v období krvavých občanských válek

se novou silou rozvíjela činnost tajných společenství a ruku v ruce s tím i kung-fu. Generálové verbovali zkušené mistry kung-fu, aby za peníze vyučovali své umění.

Mnohá společenství však pracovala jen ve svém vlastním zájmu, měníce se na gangsterské klany. Tradičnímu kung-fu se učilo i dále, ale mnohé způsoby

31

výcviku byly zjednodušeny a podstatně oproštěny od těžkých cvičení chi kung i

filozofie. (Kurfürst, 1992)

Teprve porážka mandžuské dynastie v roce 1911 a nástup Kuomintangu k moci

začal přinášet rehabilitaci kultury, poklidný rozvoj škol kung-fu a pořádání soutěží.

Až do začátku 2. světové války roku 1939 existovalo mnoho legálních

společenství kung-fu pod hlavičkou Centrálního institutu národního boje a fyzické

kultury nebo pod Asociací čínského boxu. Tyto snahy o znovuzrození kultury

však byly utlumeny válkou s Japonskem probíhající od roku 1931 až do konce 2.

světové války (1945). (Kurfürst, 1992)

Výraznější význam v té době měly staré tradice v čínských čtvrtích emigrantů

(nazývaných Chinatown) především v USA a Hongkongu. Byly to čtvrtě, kde žili

jen Číňané, a ve kterých se kung-fu cvičilo tradičním způsobem, aniž by to

kdokoliv žijící mimo tyto čtvrtě tušil. (Kurfürst, 1992)

Popularizace, která ustala za 2. světové války, se po jejím skončení opět začala

rozbíhat. Čínská společnost byla postupně evropanizována. Obrovský mediální boom přinesly až filmy s tématikou kung-fu od Bruce Lee. Především zásluhou

Bruce Lee, jeho nástupců a také díky informacím přineseným vojáky z 2. světové války, kteří se vraceli z končin, kde se kung-fu praktikovalo, se začaly tisíce lidí po celém světě věnovat tomuto bojovému umění. (Kurfürst, 1992, Lewis, 1996)

Od začátku druhé poloviny 70. let 20. století začaly i mimo Čínu vznikat další

organizace, které spojovaly mnoho škol stejného stylu. Dalším krokem k podpoře návratu kung-fu do popředí zájmu Číňanů, ale i k jeho rozšíření za hranice Číny,

bylo utvoření federace v Hongkongu, sdružující mnoho škol několika různých stylů. (Kurfürst, 1992)

Po vzniku Čínské lidové republiky roku 1949 byl systém kung-fu uspořádán a

reformován. Na základě starých stylů hua juan, pao chuj, několika dalších a

umělecké gymnastiky s akrobacií, obsahujících široké amplitudy pohybů, začala

v roce 1955 práce na vytvoření nového stylu určeného k rozvoji zdraví a fyzické

přípravy národa. Nový styl nazvaný changquan byl vydáván v masových

nákladech a brzy získal celonárodní ocenění. V roce 1986 byla publikována

pravidla soutěží wu shu. (Kurfürst, 1992)

32

2.8 ROZŠÍŘENÍ KUNG-FU VE SVĚTĚ (TRADIČNÍHO I MODERNÍHO) Čína byla v celé své historii kulturním centrem Dálného východu. Není tedy

divu, že čínské bojové umění ovlivňovalo již od nejstarších dob způsoby boje všude, kam se jen dostalo. (Kurfürst, 1992)

V dnešní době masmédií, možností cestování, otevírání čínských tradic, včetně

bojových umění, světu a ochotě některých čínských mistrů vyučovat i jiné žáky, než jen čínské, se kung-fu prudce rozvíjí. Mnozí z těch, kteří se tomuto umění

naučili, se rozjíždí do světa, kde si zakládají své školy. I dnes dochází k vytváření

nových stylů kung-fu a nových sportů postavených na jejich základech nebo jimi

ovlivněných.

Kung-fu se dostalo do Japonska, kde nejprve ovlivnilo bojové umění sumai, ze

kterého posléze vzniká tradiční forma zápasu pod názvem sumo. (Kurfürst, 1992) Později se sem dostává znovu, tentokrát se zde zabydlí v podobě kempo. Připouští se i jistý vliv na vznik ju jitsu. (Weinmann, 1997)

Docházelo k velkému rozšíření i na území Koreje (od roku 618 do roku 906),

kde vzniká pod jeho vlivem bojové umění tang soo do a také taekwondo založené

zejména na technikách nohou. (Weinmann, 1997)

Dalším známým uměním východu, vzniklém na základech kung-fu, je muay thai

- thajský box. (Weinmann, 1997)

Patrný vliv je i na vietnamském bojovém umění viet vo dao. (Kurfürst, 1992)

Velice dobře je příbuznost vidět na karate, vzniklém na území Okinawy kolem

15. století. (Kurfürst, 1992)

Dnes je po celém světě také velmi populární anglický box. (Weinmann, 1997)

Nesmíme zapomenout ani na americký kick-box. Vznikl v 70. letech z karate a

boxu. (Weinmann, 1997)

Svět kung-fu se neustále rozvíjí, vytvářejí se nové styly a systémy. Například ve

Francii je rozšířený styl zen kwun do nebo tai chin do. (Urgela, 2005)

33

3 CÍL A METODIKA PRÁCE

3.1 CÍL PRÁCE V bakalářské práci se zabývám nejrozsáhlejším bojovým systémem Číny,

bojovým uměním kung-fu. Konkrétní problematikou je struktura stylů v kung-fu.

Za cíl jsem si vytyčil rozdělení jednotlivých stylů do skupin a to takovým

způsobem, aby se v něm dokázal orientovat i laik.

Současně se pokusím shromáždit co největší počet stylů a jejich charakteristik,

aby bylo možno si utvořit představu nejen o jednotlivých stylech, ale také o složitosti mnohých souvislostí, které hrají důležitou roli při jejich rozřazování (začleňování) do struktury kung-fu.

Jako poslední cíl jsem si stanovil zařazení jednotlivých skupin stylů do struktury

bojového umění kung-fu.

3.2 METODIKA PRÁCE K tomu, abych mohl nepřehledné množství stylů kung-fu zařadit, je zapotřebí

zvolit co nejvhodnější postup práce.

Nejprve nahlédnu do obecné historie bojů lidstva a dále do historie samotného

bojového umění kung-fu.

Poté shromáždím a charakterizuji jednotlivé styly kung-fu.

Dále určím hlavní charakteristické rysy jednotlivých stylů, vytvořím vhodný

způsob, tedy metodu, pomocí které styly rozdělím.

Vytvořím skupiny, jejichž dominantní rysy budou odpovídat hlavním

charakteristickým rysům co největšího počtu stylů dle charakteristik.

Do těchto skupin rozdělím jednotlivé styly se shodnými hlavními rysy. Hlavní

znaky společné co největšímu počtu stylů budou určující pro zařazení do skupiny, které budou obsahovat pouze styly s touto charakteristikou.

Jednotlivé skupiny zařadím do větších celků v systému kung-fu.

34

4 CHARAKTERISTIKA JEDNOTLIVÝCH STYLŮ KUNG–FU

4.1 SYSTÉM POPISU CHARAKTERISTIK JEDNOTLIVÝCH STYLŮ Aby bylo možné, alespoň v rámci možností, dobře se orientovat v popisu

charakteristiky jednotlivých stylů kung-fu a informace nebyly řazeny chaoticky,

vytvořil jsem osnovu, které se budu v textu přidržovat při sestavování

jednotlivých částí charakteristiky u každého stylu. Popis každého stylu nebude

obsahovat všechny zde uvedené body, ale jen ty, které bude možno v závislosti na

nalezených informacích uvést. Ne vždy se mi podařilo udržet posloupnost, protože některé body splývají či se navzájem prolínají, nebo informace nebyly nalezeny.

Jednotlivé styly jsem pro lepší orientaci řadil za sebou dle abecedy, nikoli dle

zařazení v systému.

1. název stylu (čínsky, anglicky, česky)

2. význam názvu

3. doba vzniku stylu 4. zakladatel stylu

5. okolnosti vzniku stylu (historie) 6. charakteristika stylu

- zevrubný popis obecných znaků stylu a jeho projevu

- na rozvoj čeho je styl zaměřen

- jaké cíle bojovník tohoto stylu sleduje - popis základního postoje

- popis způsobu přemístění (práce tělem) - popis práce rukou (bloky, údery) - popis práce nohou (kryty, kopy)

7. forma nácviku (zda obsahuje kueny, cvičení ve dvojici atd.) 8. používané typické nářadí, náčiní, zbraně 9. další odnože, školy stylu

35

4.2 CHARAKTERISTIKY JEDNOTLIVÝCH STYLŮ BAI MEI QUAN

Za tvůrce je považován taoistický poustevník Bai Mei. Tento externí emejský

styl byl vytvořený pro lidi s dobrou fyzickou kondicí. Intenzivní pohyby spojují

kombinace šesti až sedmi úderů s krátkými vložkami bloků, prováděných také formou úderů. Údery jsou prováděny i nohama a to jeden za druhým do jednoho

místa, přičemž brání soupeři v blokování zachycováním jeho rukou. Potom obvykle následuje úder patou nohy na hlavu směrem shora dolů. Techniky

potřebují poměrně hodně místa. Bojovník mate protivníka častým přemísťováním, i když schéma sestav je jednoduché po linii kříže. (Kurfürst, 1992) BAZI QUAN

Doba vzniku tohoto externího stylu není známa, ale „Bazi“ bylo jméno šlechty

z doby před 2000 roky v provincii Sichuan. Je založen na velmi krátkých

energických a tvrdých pohybech, úderech a blocích. Pohyby jsou bez velké amplitudy pohybu. Síla úderu je umocněna prací nohou díky rychlým přískokům, překrokům a pootočením v bedrech. Užívá se zde jedna z nejrozšířenějších technik přemísťování v emei pai - „tuci bu“, tzv. krok zajíce. Při něm jedna noha

dělá krok vpřed, poté se k ní druhá přisune, zatímco první noha opět dělá krok vpřed. Tím úder získává velkou sílu při sotva postřehnutelném pohybu ruky. (Kurfürst, 1992)

BOC HOC PAI, BOK HOK PAI (STYL BÍLÉHO JEŘÁBA)

Vyvinuli jej tibetští lámové z bojových cvičení la–ma pchaj. Vznikl v severní

Číně v Shaolinu jako malá otevřená škola buddhistického směru. Jde o externí styl, ale byl velmi dlouho přísně utajovaným kung-fu, určeným pouze pro císařovu

osobní stráž. Vychází z pohybů opice a jeřába. Obsahuje kueny, např. lo-chan

shou (cvičení Buddhova žáka). (Kurfürst, 1992) K výcviku se užívaly mui fa

joong - čtrnáctimetrové kůly o průměru 15 cm, zahrabané do země asi 60 cm od

36

sebe ve tvaru švestkového květu, na kterých se cvičilo pro získání lepší stability a práce nohou. (Lewis, 1996) CAI CHIA, CCHAJ

Je jednou z pěti velkých jižních škol, následníkem tradice Shaolinu. (Kurfürst,

1992)

Více informací se nepodařilo najít. CIŽAN PAI, CZIZAŇ MEŇ (STYL PŘIROZENOSTI)

Založen na základě shaolinského kung-fu, patřící mezi nové shaolinské styly. Je

známý jen v omezeném kruhu mistrů. Jeho vznik bývá kladen do epochy vlády

Ming, ale příčinu jeho popularitě zavdal až mistr Du Sin v 19. století. (Kurfürst, 1992)

CZI MEŇ QUAN

Patří mezi čtyři malé externí emejské školy, které patří do osmi rodinných stylů.

Zakladatelem je mistr, jehož celé jméno se nezachovalo. Píše se tedy s mezerou na místě centrálního znaku Li-Czao. Styl byl znám jen ve velmi malém okruhu

mistrů. Charakteristická technika je založena na zvláštním typu nosního chi kung.

Rychle vydechovaný vzduch z nosu vytvářel různé nepravidelné zvuky, které měly až paralyzující účinky na stav soupeře. Dýchání mělo zachovat člověka

zahřátým i v klidné situaci, k čemuž se praktikoval „chi kung proudícího potoka“. Přemísťování se provádělo podle předem daného schématu připomínající znak Czi

(jeho podobu se mi nepodařilo najít), podle čehož se styl i nazývá. Po smrti mistra

byly silné pohyby rukama s mnoha úhybnými manévry sjednoceny do celé řady kuenů. Každý komplex v sobě obsahoval nějakou malou změnu v arzenálu technik (postoje, přemístění, úhybné manévry, údery rukama). (Kurfürst, 1992) ČŽAO MEŇ

Patří mezi externí emejské styly, k tzv. čtyřem velkým stylům z osmi rodinných

stylů. Tento styl vytvořil Čžaň Taň-Fu kolem roku 1870 a dále jej upravil jeho žák Ma Chej-Czi. Dostal svůj název až po smrti svého mistra a to podle vojevůdce

37

a prvního císaře za dynastie Sung, Čžao Kuan-In. Obsahuje velice složitý

rozpracovaný systém přemísťování a úhybů před soupeřem a byl doplněn o techniky nohou, což je pro sichuanské styly netypické. Toto umění se později vyučovalo u císařského dvora. (Kurfürst, 1992) ČŽI MEŇ QUAN

Patří mezi čtyři malé externí emejské školy z osmi rodinných stylů. Je podobný

stylu czi meň quan. Nikdy se nedostal za rámec škol a je tedy téměř neznámý.

(Kurfürst, 1992) DU MEŇ

Patří mezi externí emejské styly řadící se k tzv. čtyřem velkým stylům z osmi

rodinných stylů. Vytvořil jej Du Guaň-In v 18. století, ale je též spojován se jménem Yue Fei, vojevůdcem z 12. století. Sám Du Guaň-In své umění nazýval

czizaň meň (Branou přirozenosti) a postavil jej na principech osmi uchopení a pák

ze stylu chin na. Nejdříve se učilo deset způsobů přiblížení se k soupeři na

krátkou vzdálenost. Bylo tedy třeba překonat strach z úderu protivníka. Dále se

cvičila speciální metodika uchopení jeho zápěstí, což byla jedna z dominant

tohoto stylu. Ta probíhala často po kruhové trajektorii. Další specialitou bylo

provádění až trojitých bloků jednou rukou. Cvičilo se na panáku obaleném slámou (podobnému dřevěnému panáku ze stylu wing tsun), z něhož čněly tyče, a který se

mohl naklánět na strany. Nazýval se „Sloup draka v trávě“. Před uchopením byl vždy prováděn lehký úder k odvedení pozornosti. Mimo pák byly užívány i hody,

při kterých měl soupeř dopadnout tak, aby se na pád nemohl předem připravit.

Držení a hody se končily pákami na klouby. Pro únik před hody byl rozpracován systém kontratechnik fan chin na. (Kurfürst, 1992) ED PARKER`S KENPO

Ed Parker`s kenpo je kombinací čínských, japonských a havajských systémů

zmodernizovaných pro dnešní Ameriku. Je to systém, který se dokáže přizpůsobit individualitě cvičence, zaměřený na agresivní a nekompromisní sebeobranu na ulici. Klade velký důraz na základní techniky. K dalším technikám využívá reakce

38

zasaženého soupeře. Do výcviku jsou zařazena i autogenní a mentální cvičení. (Urgela, 2005) Velmistrem tohoto stylu je Chuck Sullivan (viz. Příloha 1, obr. 1). EMEI JIAN PAI (EMEJSKÁ RUKA - MEČ)

Vznikl v polovině 19. století a má některé rysy charakteristické pro shaolinské

styly i přesto, že je znám z oblasti Emei. Základní zbraní stylu je natažený

ukazováček a prostředníček, přičemž ostatní prsty jsou ohnuty do centra dlaně

(tzv. ruka-meč). Tato technika vyžadovala dlouholetý a postupný trénink pro zpevnění prstů a zápěstí. Útočilo se na citlivé body. Zde se bral ohled nejen na

tělesnou konstituci protivníka, ale i na roční období a část dne. Obrana musela být rychlá a nečekaná. Styl obsahuje práci nohou, což není pro emejské styly příliš

charakteristické. Historikové se tedy domnívají, že může pocházet i ze severu. Styl obsahuje sestavy trvající maximálně 2 minuty. (Kurfürst, 1992) EMEI LUN QUAN (STYL EMEJSKÉHO DRAKA)

Je odnoží stylu ohnivého draka a odlišuje se od něj tvrdými a pevnými postoji.

Jsou zde upřednostňována zkroucení a velice nízké postoje, zejména podřepy. (Kurfürst, 1992)

EMEI MEI HUA QUAN (STYL EMEJSKÉ ŠVESTKY)

Je to externí styl, ve kterém byly spojeny nejefektivnější techniky obrany a útoku

a psychokoncentrace z různých emejských stylů. Vytvořil jej mistr Zhou Bei Tao. Komplex obsahuje sto technik, na jejichž provedení jsou potřeba asi tak 2 minuty. (Kurfürst, 1992)

FO MEN (ŠKOLA BUDDHY)

Patří mezi „nové“ shaolinské styly založené na technickém arzenálu starého

Shaolinu, avšak od svého pravzoru se již velmi odlišuje. Jde o boj pomocí nestandardních technik, zejména nohou. (Kurfürst, 1992) Více informací se nepodařilo najít.

39

HOU CHUAN, HOU QUAN, TA ŠENG MEN, PI KUA MEN, TA SHENG PI KUA MEN (STYL OPICE, OPIČÍ BOX)

Je severním externím stylem, později populární i v jižní Číně. Vznikl v 16.

století, ale i dnes je v Číně velmi populární. Nejstarším historicky doloženým mistrem je Kou S` (1919-1949), který byl za neúmyslné zabití poslán do vězení, odkud pozoroval chování a šarvátky opic, které byly tehdy používány k hlídání

vězňů. (Lewis, 1996) Kurfürst (1992) uvádí jméno mistra Ma Ki-Hau a Urgela

(2005) jej uvádí pod jménem Kau See. Napodoboval jejich pohyby a vytvořil tak, na pohled sice komický, ale účinný styl boje založený na imitaci pohybů opice, která je velmi záludná a na první pohled člověka tak pobaví, že zapomene na její

nebezpečnost. Ve skutečnosti je však mrštná a silná. Bojovník tohoto stylu musí

zcela proniknout do povahy opice. (Hladík, 1992) Původní opičí styl pi kua men

byl sloučen s později vzniklým ta šen men a styl dostal název hou chuan. Ta šen men se ale vyučoval zvlášť a v návaznosti na zvládnutí pi kua men. (Lewis, 1996)

Příprava je zaměřena především na zpevnění svalové hmoty těla, propracování

pohyblivosti, pružnosti, rychlosti v kombinaci se silou, razancí a akrobacií. Důležité je zvládnutí lezení a padání. (Kurfürst, 1992) Je to styl pohybově velice

náročný. Cvičení jsou prováděna po kruhu, techniky se cvičí blízko podlahy. (Urgela, 2005) Zvláštnosti jednotlivých opičích stylů jsou založeny především na

odlišnostech ve výskocích a přískocích, kterými se provádí téměř všechny přechody, jenž mají za úkol dezorientovat protivníka a tím zakrýt pravý úmysl

opice, která má tímto možnost provést nečekaný a konečný úder. Některé výskoky

jsou velmi vysoké, aby bylo možno zasadit úder protivníkovi shora. (Kurfürst, 1992) Techniky rukou využívají tzv. „pěst opice, opičí packu“, kdy je pěst nahrazena rukou uzavřenou do hrsti tak, že malíček, prsteníček a prostředníček nejsou zcela schovány v dlani, ale jejich bříška se dotýkají thenaru, zatímco palec se bříškem prvního článku dotýká ukazováku v polovině jeho druhého článku.

(Urgela, 2005) Technika rukou slouží zejména ke krytí úderů soupeře, obsahuje mnoho zachycujících a zadržujících pohybů, úchopů či přitažení. Techniky nohou se koncentrují zejména na nohy protivníka. (Kurfürst, 1992) Charakteristickými technikami nohou v hou chuan jsou podmety se zachycením, podmety s rotacemi

a fintami, kopy na kolena a kotníky. (Urgela, 2005) Velice důležitou zbraní tohoto

40

stylu je hůl, při jejímž ovládání je použito mnoho složitých technik založených především na akrobacii. (Kurfürst, 1992) V dnešní době existuje více modifikací,

z nichž nejznámější jsou: Bílá opice nebo Harmonie opičího boxu. (Urgela, 2005) Velmistrem stylu hou chuan je Chan Sau Chung (viz. Příloha 1, obr. 2).

HSING I CHUAN, SING–I, HSING–I QUAN, I CH`UAN, HSING-I LU-HO CH`UAN, XING YI QUAN, HSING I, XINGYIQUAN, SIN YI ČCHUAN

(ZPŮSOB VŮLE, USMĚRNĚNÁ VŮLE, ZFORMOVANÝ ROZUM, DUCH A TĚLO, STYL ŠESTI SOULADŮ SRDCE AVŮLE)

Znak Hsing má význam forma, znak I značí vůli či rozum. Vyjadřuje

nadřazenost ducha nad hmotou. (Kurfürst, 1992) Tento styl vytvořil generál Yueh

Mei v 7. století. (Urgela, 2005) Vznik je též svázán (ale velice vzdáleně) s otcem

stylu hsing-i, vojevůdcem z 12. století za dynastie Sun, Jüe Fej. (Lewis, 1996)

Jméno zakladatele se dle Kurfürsta (1992) píše Yue Fej. Datování prvních zmínek o hsing i chuan začíná na počátku 17. století a vztahuje se ke jménu Chi Luang-

Feng. (Kurfürst, 1992) Je poměrně agresivním interním stylem. Techniky a

způsoby reakcí jsou seřazeny podle pěti prvků: oheň, dřevo, země, kov a voda. (Urgela, 2005) Prvořadým cílem stylu je duševní rozvoj, kdy jde o spojení harmonického myšlení s činností. (Lewis, 1996) Souvislost je také mezi prvky a

funkcemi organismu, které se mohou navzájem doplňovat nebo oslabovat. Cvičení základních technik působí pozitivně na jednotlivé orgány, takže není

zanedbatelný ani zdravotní účinek cvičení. (Urgela, 2005) Charakteristická pro styl hsing i chuan je jednoduchost technik a úplné uvolnění, což je základem

rychlosti a přesnosti. (Kurfürst, 1992) Lineárně založené pohyby spojené s pevným postavením nohou jsou charakterizovány velikou tvrdostí a divokostí.

Síla je nasměrována po vertikále. (Lewis, 1996) Při přemísťování jsou kolena

mírně ohnuta, ramena spuštěna a hruď zatažena. (Kurfürst, 1992) Učí se, že

bojovník tohoto stylu nikdy nesmí couvat, ale jen postupovat vpřed. (Lewis, 1996)

Pro vyvedení soupeře z rovnováhy se využívá práce s těžištěm. Energie útoku soupeře je často odváděna pod úhlem 45° ukročením do boku, úhybem, rotací nebo sklouznutím. (Urgela, 2005) Odpovídá se protiútokem po přímé dráze.

Téměř každá kombinace technik je založena na čtyřech kombinacích v různých

41

variantách – příprava, proniknutí do obrany soupeře, snížení a otočení. Ruce se při úderech a blocích pohybují vpřed nahoru i dolů. (Kurfürst, 1992) Údery se

nejčastěji provádí pěstí. Začínají na úrovni nosu a útočí po přímce na nos soupeře. Přitom se zdůrazňuje použití vertikální síly, váha při úderu je na přední noze. (Lewis, 1996) Kopy jsou prováděny nejvýše do úrovně pasu. Při výuce se cvičí

kueny a variace kombinované z pohybů zvířat: drak, tygr, opice, kůň, ještěrka, jestřáb, zmije, orel, medvěd, vlaštovka, husa, kohout, sokol, velbloud a mýtický

pták Tai (Fénix). (Urgela, 2005) Časem se vyvinuly ze stylu hsing i chuan tři různé školy: tradiční styl podle Kuo Jun-Šen, přirozená škola podle Wang SiangČaj a modifikovaná verze dle Su Lu Tang. (Lewis, 1996)

HU ČCHÜAN (STYL TYGRA, MALÝ A VELKÝ STYL TYGRA)

Opět styl školy shaolin chuan. Jeho zakladatelem byl mnich Chee Sin. Jde o

externí styl útočného charakteru vyznačující se silou, mrštností a agresivitou, ve kterém nestačí jen osvojit si techniku, ale musí zde být i podpora dynamické síly,

pevných končetin a prstů. (Urgela, 2005) Od bojovníka je vyžadována mimořádná fyzická síla, připravenost a otužilost úderových ploch a zpevnění kostí. Je nejtvrdším z pěti uvedených zvířecích stylů. (Kurfürst, 1992) Cílem je procvičování a posilování kostí. (Weinmann, 1997) Bojovník tohoto stylu musí

být rozhodný, odvážný a protivníka zdolávat pokud možno prvním útokem. Musí

být schopen útočit tak dlouho, dokud neprolomí odpor protivníka. (Urgela, 2005) Neexistuje pro něj zaváhání nebo ústup. Zakládá si na velice stabilních nízkých

postojích, jako např. postoj jezdce (stoj rozkročný na šířku ramen, dřep tak, aby

stehna byla vodorovně se zemí, holeně souběžně, chodidla souběžně celou plochou na zemi), přemísťování se děje většinou po linii, ať již vpřed, vzad nebo

do strany. Silné, rychlé údery rukou jsou podobné úderům tygřích tlap. (Kurfürst, 1992) Typickým znakem tohoto stylu je „tygří tlapa“, což je silná a pevná ruka,

kdy je dlaň otevřena a prsty jsou rozevřeny a lehce ohnuty. To dává možnost provádět techniky zachycení a využívat technik tygřích drápů k trhání a škrábání. Prsty se také uplatňují při stlačování citlivých bodů. (Kurfürst, 1992) Zásahovou

plochou je patka dlaně, kdy technika úderu je směsí úderu a tlaku. (Urgela, 2005) Tyto funkce a pohyby na sebe plynule navazují. Prsty při provádění úderu však

42

mohou být také uzavřeny v pěst. Bloky jsou tvrdé. Nohy provádí kopy velice razantně a silně, zejména na spodní partie soupeřova těla. (Hladík, 1992)

HUN GAR CHUAN, HUNG GAR, HUNG CHIA, HUNG QUAN, HUNG CHIAO PAI

Pojem Gar znamená rodina, klan, Hung je výraz ve smyslu být velký, soudržný.

(Lewis, 1996) Zakladatelem je obchodník s čajem Hung Hai Kwun, který jej

založil asi před 200 roky. (Kurfürst, 1992) Urgela (2005) uvádí jméno Hung Hei Boom. Základní škola tajného společenství Hung je i dnes populární. Jde o tvrdý

externí styl, jednu z pěti velkých jižních škol, která je následníkem tradice

vycházející ze shaolinského systému boje. (Kurfürst, 1992) Hung Hai Kwun vytvořil toto kung-fu především syntetizací jednotlivých vhodných technik ze stylu jeřába a tygra. Jeho žáci spojili myšlenky svého mistra se třemi ostatními

styly Shaolinu tím, že přebrali ještě některé techniky ze stylu draka, leoparda a hada. (Kurfürst, 1992) Mistr dále zakomponoval do svého stylu i systém „pěti prvků“, které představují: kov - silný kladivový úder, dřevo - současná obrana a protiútok, voda - celá série úderů, oheň - přímé údery a země - zasahování životně důležitých dutin. Hun gar chuan si zakládá na boji zblízka bez dlouhých

přemísťování. (Urgela, 2005) Koncentrace je na tan tien. Spojuje zvláštnosti

tvrdého a měkkého stylu, přičemž je jedním z nejsilovějších stylů kung-fu. (Kurfürst, 1992) Jsou zde typické nízké postoje, jako je „postoj jezdce“, ale i postoje vysoké. Typickým prvkem je „silný krok“, doprovázený dupnutím a

pohybem celého těla. (Urgela, 2005) Při cvičení ručních technik se velká pozornost věnuje rychlosti a švihu. Jsou tu charakteristické velmi dynamické údery především otevřenou dlaní, ale i pěstí a tvrdé bloky. (Kurfürst, 1992) Klade

se důraz na rozvíjení technik nohou, kde se používají zejména kopy na holeň,

koleno a rozkrok. (Urgela, 2005) Téměř se nepoužívají kopy na hlavu. (Kurfürst, 1992) Obsahuje kueny. (Urgela, 2005) Tento styl dnes učí velmistr Lam Jo (viz. Příloha 1, obr. 3).

43

HUO LONG PAI (STYL OHNIVÉHO DRAKA)

Patří mezi emejské styly, v současnosti je přiřazován také k jižním externím

stylům. Legendy datují jeho vznik do období vlády Čching (1644-1711), ale doložen je až na konci 18. století, kdy jej vyučoval mnich Chuan Lin. Cílem

cvičence je využívat síly protivníka. Je rozdělen na tři velké části a každé části připadá jedna sestava neboli kuen. V první se procvičují techniky přemísťování a

kopů, v druhé rovnováha a postoj jezdce a ve třetí údery rukama, zejména prsty

(prostředníčkem a ukazováčkem). Tento styl je založen na principech „tvrdého chi kung“ při koncentraci chi v tan tienu, odkud se energie vytlačí maximálním

zkroucením nebo rychlým otočením beder. Dále využívá soupeřovy síly pro vlastní provedení techniky jako jsou tlaky a podseknutí. Jedním ze základních úderů je úder či tlak na citlivá místa ukazováčkem a prostředníčkem, čímž u

protivníka nastává okamžité bezvědomí nebo krátkodobé ochrnutí. (Kurfürst, 1992)

CH (STYL JEŘÁBA)

Je dalším z pěti velkých stylů shaolin chuan. Původ stylu sahá k tibetskému

lámaistickému mnichovi Ortadorovi, který jej vytvořil před 140 roky. (Urgela,

2005) Tento styl představuje vylepšenou variantu prastarého ptačího způsobu vedení boje. (Kurfürst, 1992) Je nejelegantnějším a snad nejkrásnějším externím stylem shaolinského kung–fu obranného charakteru. Pohyby jeřába jsou plynulé a

harmonické. (Urgela, 2005) Je zaměřen na celkové protažení svalů, šlach a na

rozvoj rovnováhy a síly. (Kurfürst, 1992) Bojovník stylu jeřába se snaží unikat brutální síle a fyzickému kontaktu, zasahuje protivníka v neočekávaném momentě

na neočekávaném místě z dálky. (Urgela, 2005) Základním postojem je imitace

postoje jeřába – na jedné natažené noze, s druhou zvednutou, pokrčenou a přitisknutou chodidlem ke koleni stojné nohy. Jedna ruka je zvednuta nad hlavu,

druhá je spuštěna pod úroveň pasu. (Kurfürst, 1992) Pro tento styl je typický „vlnovitý pohyb“, kdy ruce švihají vzhůru a ven využívajíce dynamickou sílu boků v nepřetržitém pohybu. Pomocí rukou (křídel) udržuje bojovník rovnováhu a

uhýbá před útočníkem, kterého zasahuje rukou (ostrým zobákem). (Urgela, 2005) Z úderů rukou se používá hlavně charakteristická technika – tzv. „orlí klovnutí“,

44

což je úder všemi prsty spojenými ve špetku. Základem je práce nohou. Boj je veden v přeskocích, přecházením z jedné nohy na druhou. Důležité je tedy umění

balancovat na jedné noze. Často je využíváno odstoupení z linie útoku krokem do strany se současným úderem druhou nohou nebo opakované údery jednou nohou aniž by se dotkla země a změny postoje. (Kurfürst, 1992) Styl Jeřába obsahuje

dlouhá cvičení – kueny. (Urgela, 2005) CHANGQUAN (DLOUHÁ PĚST)

Jeden ze starých stylů, který vznikl v 1. století n. l. Je vytvořený pro boj na delší

dosah a posloužil jako předloha pro mnohé další severní styly. V boji se používají

obloukové techniky s využitím odstředivých sil, častých kopů i ve výskoku, otoček a pevných postojů různých výšek. Je třeba i velké síly rukou. Přemísťování se děje po přímé linii. (Prochotský, 1993)

CHANGQUAN, CHANG QUAN, ČANG-ČCHUAN, LONG FIST (DLOUHÁ PĚST, PĚST DLOUHÉHO DOSAHU)

Tento název je možné najít již v historii čínského kung–fu, ovšem není možné

staré styly zaměňovat se současným stylem changquan. Vznikl po roce 1955 na

základě starých stylů paochui, hua quan a několika dalších a obsahuje široké amplitudy pohybů a důležité pohyby. Je zde dále zakomponováno mnoho prvků z umělecké a akrobatické gymnastiky jako jsou skoky, salta, provazy atd. Pohyby

tohoto stylu jsou založeny na principu poznání, využívání velkých svalových skupin a kloubů, jednoduchosti a postupnosti učení. Napomáhá k rozvoji zdraví a fyzické kondice. (Kurfürst, 1992) Mistrem moderního kung-fu je např. Wu Bin (viz. Příloha 1, obr. 14).

CHANG SHOU, CHANGSHOU (DLOUHÁ RUKA)

Vznikl na konci vlády dynastie Chan. Je to první kodifikovaný systém pěstního

boje vytvořený učitelem bojových umění Go im. Obsahuje komplex především

obranných prvků pro boj proti ozbrojenému protivníkovi. Arzenál technik je

jednoduchý. Jako úderové plochy se používají pouze pěsti, kolena a chodidla. (Kurfürst, 1992)

45

CHI

KUNG,

CHI-GONG,

KONCENTRACE ENERGIE)

ČCHI-KUNG,

GI

GONG

(DYNAMICKÁ

Chi označuje životní energii proudící v organismu či získanou dýcháním, Kung

znamená koncentraci, úsilí. Jde tedy o vnitřní styl, který není bojovým stylem, ale je velice důležitou součástí bojových umění, a kterým se doplňují ostatní styly

kung-fu. Metody chi kung jsou popisovány již v královských spisech z roku 720 př.

n. l. V Číně se začaly šířit v období dynastie Han (125 př. n. l. - 220 n. l.). (Urgela,

2005) V metodách chi kung se tréninkem aktivují energetické meridiány –

energetické dráhy v lidském těle, kterými protéká chi. Na tyto meridiány se

působí a využívá se vnitřní energie na podporu bojových technik. Využívají se také jako měkké zdravotní formy cvičení v preventivní a léčebné terapii, reflexní terapii a akupunktuře. Regulací chi je možné zaktivizovat vnitřní rezervy

organismu. Existuje několik druhů chi kung: rovnovážný – fáze jin a jang jsou

vyrovnané, uzavírající – fáze jin je v převaze, otevírající – fáze jang je v převaze.

Charakteristickými metodami jsou: regulace dýchání, regulace pohybu, kontrola duševní činnosti, úprava stravy, reflexní terapie a používání manter. K dosažení

podpory technik chi je nutné zvládnout tři stupně, které nejsou ostře ohraničené:

dosažení uvolnění, shromáždění chi, regulace chi a její směrování do určitého

místa organismu. Na pohled je vidět vláčné a plynulé pohyby, které jsou zdánlivě

bez síly. (Urgela, 2005) Oblastí kung–fu, které se specializují na výcvik chi kung

pro specifické účely, je mnoho. Například jedna z nich se nazývá železná dlaň. Jde o složité dechové cvičení a provádění úderů do pytlů různých tvrdostí. (Lewis, 1996)

CHIN NA, ČCHIN NA (CHYŤ A HOĎ)

Chin znamená zatknout, Na znamená imobilizovat, zadržet.

Původ tohoto stylu je spjatý se styly tien hsueh a šuai ciao. Sebeobranná hodnota je vysoká a techniky jsou použitelné ve skutečném boji. Vznikl kolem roku 1600 za dynastie Ming, když vládní úředníci potřebovali na zadržení zločinců takové metody, které by šetřily jejich životy. Chin na je založený na metodě pák, zámků

a uchopení, mezi kterými jsou techniky ke znehybnění, kontra znehybnění a

vysvobozovací techniky. Obsahuje také krátké kopy, údery a podmety. Součástí

46

výcviku je získávání znalostí z oblasti anatomie, pohybu kostí, kloubů, svalů a

šlach. Příklady technik: fen jin – uchopení svalů, bih chi – utěsnění dechu, dim mak – přerušení krevního oběhu stlačením nebo duan mie – přerušení krevního

oběhu úderem. Podstatný rozdíl oproti ostatním stylům kung–fu je ten, že zde neexistují dlouhá formální cvičení – kueny. (Urgela, 2005) Lau Fat Mang (viz. Příloha 1, obr. 4) je známým velmistrem tohoto stylu.

CHOI DAO (CESTA NESMRTELNOSTI, CESTA SPOKOJENOSTI)

Je to jeden z nejzajímavějších a nejrozsáhlejších systémů bojových umění. Patří

mezi čínské rodové školy, mimo Čínu téměř neznámé. Systém se dá klasifikovat takto: eticko - filozofická koncepce, bojové umění, boj beze zbraně i se zbraní, boj proti zvířatům, vojenská taktika a strategie, umění špionáže a rozvědky, ovládání

a využití vnitřní energie, umění komunikace s lidmi atd. Je to systém, pomocí něhož se dosahují všechny cíle. Rozvíjejí se všechny smyslové orgány, získávají

různé schopnosti ovládat procesy probíhající uvnitř organismu i v jeho okolí,

formuje pozitivní myšlení, meditativní poznání světa atd. Dle historie choi dao

přišlo toto umění ze severu Evropy, přes Indii do Číny. Charakteristické jsou techniky dechové, techniky pohledu atd. Obsahuje velké množství kuenů, ať již

měkkých, tvrdých, rychlých či pomalých nebo meditativních. Zakladatel tohoto stylu není znám, ale první, kdo jej cvičil mimo Čínu byl mistr světa v zápase sambo Medveděv z Ruska. (Urgela, 2005) CHOW GAR (STYL RODINY CHOW)

Patří mezi nejmladší styly vytvořené na přelomu 19. a 20. století. Vytvořil jej

mistr Chow Long ze dvou základních systémů boje - hung gar a choy gar. Styl je

charakteristický pevnými postoji a rukama jako v hung gar a rychlou prací nohou

jako ve stylu choy gar. (Prochotský, 1993)

CHOY LEE FUT, CHOY LI FUT, CHOY LAY FUT, CHOI LI FUT, CCHAJLI FU

Jde o nejtypičtější z vnějších jihočínských stylů, který vznikl začátkem 19.

století. Má návaznost na jednu z pěti velkých jižních škol. Je tedy dalším

47

následníkem tradice jižního shaolinu z provincie Fujian. (Prochotský, 1993) Název vznikl ze jmen jeho učitelů a slova Buddha. (Lewis, 1996) Někdy se mu též říká Jihočínské pazoury. (Weinmann, 1997) Zakladateli jsou patrně Chan

Heung a Hung Sing. (Urgela, 2005) Lewis (1996) ve své knize uvádí přepis jména

Čan Cheung. Oficiálně se začal vyučovat v roce 1836 v provincii Guangdong, kde sloužil k rychlému výcviku povstalců v občanské válce. (Urgela, 2005)

Dovoloval projít veškeré základní techniky již za tři roky. (Kurfürst, 1992) Prochotský (1993) uvádí jako oficiální datum počátku výuky rok 1857. Základem

tohoto stylu už není napodobování pohybů zvířat, ale je vytvořen z několika stylů syntézou nejúčinnějších technik fut gar - draka, lee gar - tygra, choy gar – hada. (Prochotský, 1993) Choy lee fut je agresivní styl, kde techniky přicházejí ze všech

stran. (Urgela, 2005) Je složen ze dvou částí jižní školy a jedné části severní školy. Proto zde najdeme jak dlouhou boxovací techniku, tak i skvěle propracovanou

techniku nohou. (Hladík, 1992) Techniky jsou zaměřené na boj na distanc. (Urgela, 2005) Taktika se vyznačuje mimořádnou agresivností a tvrdostí. Důraz je

kladen i na otužilost rukou, nohou a zpevnění těla. Velice složitá jsou spojení

technik v kombinace. (Kurfürst, 1992) Síla technik vychází z boků. Postoje se používají pevné a nízké, přechody rychlé. Typické jsou otáčivé pohyby ramen opisující osmičku, přičemž silné údery rukama s dlouhým dosahem dopadají do

všech stran. Typickými ručními technikami jsou: uchopení útočící paže protivníka s následným rychlým protiútokem, údery lokty ve vodorovném směru, série

rychlých úderů hřbetem ruky, údery po obloukových drahách jako např. kladivové

údery, švihy napjatýma rukama, zvedáky a oblíbené háky. (Urgela, 2005) Často po zachycení soupeřovy ruky následuje podmet nohou či silný kop, který bývá

obloukový, ve výskoku, často mířen na hlavu soupeře a s rotací až o 360°. (Urgela, 2005) Užívá se cvičební pomůcky dřevěného muže (dřevěný manekýn). Důležitou

součástí výcviku je i boj se zbraněmi. (Urgela, 2005) Obsahuje kueny jako např. „š`-pa lo-chan“ (osmnáct rukou lo-han). Jeho odnoží je bag sing - severní vítr.

(Lewis, 1996)

48

CHUA MEŇ QUAN (ŠKOLA ZMĚNY)

Patří mezi čtyři externí malé emejské školy zařazené do osmi rodinných stylů.

Vyučovat jej začal Chuan Czin Šuan. Nejdříve tato technika nesla název chuan bi

meň - škola spoutávajících a překřižujících se rukou. To byla součást velice rozšířeného stylu czaň bi meň z provincie Sichuan. Překrývající se ruce

napodobují bource morušového, který při pletení hedvábného kokonu nikde a

nikdy nepřeruší nit. Z postavení zapletených a nebo překřížených rukou bylo

možno provést některou z technik chin-na. K tomu, aby bylo možno rychle a přesně zkroutit ruku soupeře, bylo nutné si správně spočítat kroky a znát velice

dobře systém tlaků na citlivá místa. Používalo se mnoho rychlých matoucích pohybů, chytrých gest, překroků a pozic. Proto také byl tento styl přejmenován na chua meň quan - škola změny. Protivník, který tento styl neznal, v něm nemohl

najít žádný systém. Cvičení obsahovalo 36 technik překrytých rukou. Později byly

rozšířeny o přípravu na útok, přechody od obrany k útoku a zakončení hodem

nebo úderem. Tímto způsobem se 36 pohybů změnilo na 36 forem, z nichž každá obsahovala několik oddělitelných pohybů. K provedení základní efektivní

techniky musel být bojovník velmi blízko těla soupeře, čímž mohl chránit své tělo

a zvýšit svou sílu úderu. Žákům radili co nejvíce vytáhnout loket nebo koleno protivníka na sebe nebo do boku tak, aby ruka či noha soupeře, která byla

odvedena za rámec pravého úhlu, ztratila svou sílu. Propracovávaly se zde údery, držení a hody. (Kurfürst, 1992) CHUN QUAN (RUDÁ PĚST)

Vznikl z něj styl čžao-meň. (Kurfürst, 1992)

Více informací se nepodařilo zjistit.

CHUŇ MEŇ QUAN (OSM LISTŮ)

Patří mezi čtyři malé externí emejské školy z osmi rodinných stylů. Znak Meň

v názvu znamená, že všechny byly nejdříve malými uzavřenými rodinnými styly. Proto je o nich málo informací nebo se školy ztratily úplně. Vznikl za vlády

prvního císaře z dynastie Ming (1368-1398). Je zajímavé, že žádný z těchto stylů

nevznikl v provincii Sichuan, ale byl do této provincie přinesen z jiných míst. Zde

49

se křížily techniky jižních škol se severními, metodiky wudangského chi kung a

shaolinského pěstního boje. (Kurfürst, 1992) Více informací se nepodařilo zjistit.

JEET KUNE DO (CESTA ZASTAVUJÍCÍ PĚSTI)

Stvořitelem tohoto stylu je Bruce Lee. Původně jej Lee nazval jun fan, ale pak jej

přejmenoval na jeet kune do. (Urgela, 2005) Použil zde techniky z wing chun,

karate, boxu, džuda, jujitsu, aikida, mua thai, la savate a dalších. (Lewis, 1996) Jeho styl klade velký důraz na fyzickou kondici. (Hladík, 1992) Jde o ryze

aplikační sebeobranný systém bez kuenů. (Urgela, 2005) Neméně slavným nástupcem Bruce Lee je guro Dan Inosanto (viz. Příloha 1, obr. 5). JUE MEŇ

Patří mezi externí emejské styly k tzv. čtyřem velkým stylům z osmi rodinných

stylů. Zakladatelem byl pravděpodobně mistr Su Saň-Fu, ale je spojován též se jménem Yue Fei, což byl vojevůdce ve 12. století. Tento styl obsahuje množství kruhových bloků a úhybů po oblouku. (Kurfürst, 1992) JUN FAN KUNG-FU

Vytvořil jej Bruce Lee jako svou osobní bojovou formu kung–fu. Zatímco jeho

kreativní jeet kune do je souhrnem principů, metod a pojmů, jun fan je bojovým

stylem, kterému se dá naučit. Charakteristikou jsou přímé pohyby, současná obrana s protiútokem a stop techniky. Cvičení technik chi sao a chi gerk se

zjednodušilo. Dále jsou patrny typické rychlé úhybné pohyby, úskoky, úkroky, propuštění soupeřovy síly i útoky na vitální body. Přizpůsobením se soupeřovým

pohybům, bojem na tělo i možností boje na zemi se stává tento styl velice

kreativním. Podstatné je i časování, kadence, rytmus, nácvik reakcí a práce nohou. (Urgela, 2005)

KAJUKENBO

Systém vznikl v roce 1948 na Havaji syntézou pěti bojových umění: karate,

džuda, kenpa, čínského boxu a tang soo do. Iniciátorem a zakladatelem byl mistr

50

kenpa Adriano Emperado (Urgela, 2005), který stále vyučuje (viz. Příloha 1, obr.

6).

LA HON KUEN PAI (ZTRACENÝ ÚDER)

Jak již to naznačuje název tohoto stylu, jeho základem je oklamání protivníka. Je

typickým severním externím stylem s nízkými postoji, vysokými kopy a bojem na

distanc. Základ tvoří úhybné manévry a úskoky, vykonávané tak rychle a pružně,

že dávají protivníkovi malou šanci na zásah. Údery a kopy jsou prováděny rychle, pružně a silně. Charakteristické jsou vysoké výskoky a kopy stejnou nohou v sérii

kopů rychle za sebou. Obsahuje mnoho okrasných a rituálních prvků. Jednou z odnoží je styl opilého muže připomínající potácení opilce. (Urgela, 2005) LI CHIA

Je jednou z pěti velkých jižních škol, následníkem tradice Shaolinu. (Kurfürst,

1992)

Více informací se nepodařilo najít. LIU CHIA

Je jednou z pěti velkých jižních škol, následníkem tradice Shaolinu. (Kurfürst,

1992)

Více informací se nepodařilo najít. LOHAN QUAN, LUO HAN ČCHUAN (PĚST OSVÍCENÉHO, MNICHŮ) Malá otevřená škola buddhistického směru přispívající tradici Shaolinu.

Více informací se nepodařilo zjistit. (Kurfürst, 1992)

LONG YING PAI, LONG YING PAI (STYL JIŽNÍHO DRAKA)

Bývá odvozován od stylu ohnivého draka, ale jeho techniky jsou jiné. Také bývá

odvozován od bojového umění Shaolinu, kde jej vytvořila mniška Wu Mui v 16.

století. Do emejských hor se měl dostat s mnichy migrujícími na sever. Má severní a jižní větev. (Kurfürst, 1992)

51

MI ZHONG QUAN, MI ZHONGQUAN, MI ZHONG (ŠKOLA LABYRINTU, PĚST LABYRINTU, STYL MALÉ OPIČKY)

Je považována za jeden z dceřinných stylů školy opilce. Základem je neustálá

změna technik, fint, pádů, kotoulů, úderů a skoků, které nejsou spojeny žádnou logickou souvislostí. Přemisťování probíhá po zcela nezvyklém schématu, údery

se provádí z nečekaných pozic a neobvyklými částmi těla. (Kurfürst, 1992) Du Fu kun (1994) uvádí ve svém článku překlad názvu stylu jako styl malé opičky. MO CHIA

Je jednou z pěti velkých jižních škol, následníkem tradice Shaolinu. (Kurfürst,

1992)

Více informací se nepodařilo najít. NANQUAN

Souhrnný název pro skupinu stylů působících na jih od řeky Jang-c‘-tiang. Jeho

vývoj začíná před 400 roky. Používá zejména přímých agresivních technik. Patří

sem styly hung gar, choy lee fut, shi hequan, wing chun, she kung-fu a zijiquan.

Postoje jsou nízké, na zesílení útočného efektu se používá hlasu, kopy se používají velmi málo. Zaměření těchto jižních stylů je na střední části těla. Jsou fyzicky náročné. (Prochotský, 1993)

ORLÍ SPÁR, ORLÍ DRÁP, EAGLE CLAW

Zakladatelem je generál Juo Fej žijící v době 1103-1141. Dnes jej učí

velmistryně Lily Lau (viz. Příloha 1, obr. 7). (Weinmann, 1997) Du Fu Kun (1994)

ve svém článku uvádí název jing čchüan, jin čchuan s překladem do češtiny jako styl orla. Není však jisté, zda jde o tentýž styl. Více informací se nepodařilo zjistit.

52

PA KUA CHAN, PAKUA CHANG, PA KUA ZHANG, BAGUA ZHANG, BAQUAQUAN, BAGUAZHANG, BA GUA JUAN, PA KUA ČCHUAN,

BAGUAZHANG, PA KUA ČANG, PA KUA CHANG (BOX OSMI TRIGRAMŮ, DLAŇ OSMI TRIGRAMŮ, PĚST OSMI TRIGRAMŮ)

Patří mezi interní styly výlučně obranného charakteru, ve kterém se používá

měkká forma chi. Jeho symbolem je kruh s osmi trigramy, které znázorňují nebe,

zemi, kov, dřevo, vodu, oheň, vzduch a člověka. (Urgela, 2005) Je složený z různě se střídajících přerušovaných a nepřerušovaných čar, symbolizujících nekonečnou

variabilitu jin a jang. (Prochotský, 1993) Ke každému trigramu je též přiřazen

jeden postoj a zvíře, jehož pohyby bojovník napodobuje v jednotlivých kuenech. První zmínky jsou již ze 17. století ve spojitosti s mistrem Wang Shiang. (Urgela,

2005) Prochotský (1993) ve své literatuře datuje jeho vznik do 18. století. Jeho zakladatelem byl Dong Hai Chuan, který se jej naučil od taoistického mnicha na

hoře Jiangsu. (Prochotský, 1993) Kurfürst (1992) ve své knize uvádí jméno Tung Hai Chuan. Lewis (1996) používá jméno Tung Chaj-Čchuan. Později se stal

učitelem pěstního boje u císařské gardy. Tento styl se často vyučuje společně se

stylem hsing i quan. (Kurfürst, 1992) Po technické stránce je pa kua chan založen

na cirkulárních pohybech a je možné jej charakterizovat jako různé pohyby

rukama při chůzi do kruhu. Síla je směrována po horizontále. Principem je práce s vnitřní energií, která se neprojeví, je-li cvičení příliš intenzivní, svalstvo napjaté

a tuhé. (Urgela, 2005) Tento styl je založen na přirozenosti, měkkosti a plynulosti

pohybů. Neobsahuje speciální bojové techniky, není zde kladen takový důraz na výuku úderů a kopy se nepoužívají téměř vůbec. (Urgela, 2005) Techniky

vyvolává útočník svými pohyby. Při obranném pohybu bojovník provádějící pa

kua chan sleduje dva cíle: dostat se za záda soupeře a tam provést rozhodující

úder vykonaný s koncentrací chi. (Urgela, 2005) Specifický je styl v pohybu do

kruhu. (Lewis, 1996) Tak jsou formovány i kueny, při jejichž provádění se měří rychlost otáčení. Neexistují zde pevné postoje, bojovník je ve stálém pohybu charakteristickém „chůzí do kruhu“. Nohy jsou mírně pokrčené (pouze při

nácviku se chodí v hlubších postojích), chodidlo nohy stojící vpředu je vtočeno hluboko dovnitř kruhu. Zatímco nohy jdou jedním směrem, trup jakoby se otáčí směrem opačným. Hrudní koš i záda jsou uvolněná, ale nejdůležitější je pas,

53

odkud vychází všechny pohyby. Ramena jsou spuštěna vpřed, ruce směřují za pohyb těla. Když jedna ruka kryje nebo útočí dlaní či hranou ruky a pohybuje se od těla směrem ven, druhá se vrací dovnitř k tělu. Lokty se nikdy nesmí vytočit

ven a oči sledují zápěstí rukou. Výsledkem je pohyb po kruhu a schopnost jednotlivých částí těla pohybovat se samostatně. (Kurfürst, 1992) Čtyři základní

údery se nazývají vibrující, drtící, rotující a odlehčující dlaň. (Lewis, 1996) Arzenál technik a jejich kombinací je založen na sedmi zvířecích stylech hada, volavky, lva, draka, opice, jestřába a medvěda. (Kurfürst, 1992) Dnes má styl pět základních variant: cheng, yin, czin, liu, ma. (Kurfürst, 1992) POK KEK

Staré čínské umění sebeobrany a čínského boxu obsahující pěstní techniky a

bloky spojené s bleskurychlým uhýbáním v nízkém postoji. Zakladatel není znám, ale v Shaolinu jej začal vyučovat Ťüe Jüan - čínský boxer, který se zde usídlil.

Později se stal vrchním shaolinským mnichem. Rozšířil Bódhidharmovo učení 18

rukou lo han na 72 cviků. Společně s mistry Li a Paj Ju–Feng vytvořil v klášteře

Shaolin základy shaolinského boxu o 170 pohybech. Paj Ju–Feng ještě zařadil další cviky zvířat a zvýšil počet cviků na 181. (Weinmann, 1997) SANDA, SAN SHOU, LEI TAI

Počátky moderního boje sanda sahají do roku 1982. Jeho nová pravidla pro

potřebu soutěží byla vytvářena na základech anglického boxu, karate, thajského boxu a čínského tradičního zápasu. Byl experimentálně zaváděn na soutěžích.

(Kurfürst, 1992) V dnešní době je velmistrem stylu Shou-Yu Liang (viz. Příloha 1, obr. 8).

SEN-MEŇ, SEN CHIA (ŠKOLA BUDDHISTICKÉHO MNICHA)

Styl své jméno dostal proto, že byl dlouhou dobu přístupný pouze buddhistickým

mnichům. Řadí se nejen mezi externí styly jižního Shaolinu, ale též mezi emejské

styly. Dle legendy vznikl v 10. století, kdy jej vyučoval mnich Den Czin-I. Patří k tzv. čtyřem velkým stylům z osmi rodinných stylů. Je podobný stylům jižního

Shaolinu díky nízkým, stabilním postojům a technikám napodobujícím tygra a

54

levharta. Obsahuje množství kruhových bloků a úhybů po oblouku, které sem byly implantovány ze stylu jue meň. Zahrnuje i speciální techniky úderů a jiných působení na aktivní body lidského těla. (Kurfürst, 1992) SHAOLINQUAN

Styl, který svůj původ odvozuje od cvičení S‘-pa lo-chan - osmnácti rukou Lo

Han. Při jeho zrodu stál Bódhidharma. Jeho dvě větve, severní a jižní, jsou značně

odlišné. Jednak proto, že vznikaly v jiném období a jednak proto, že se vyvíjely

v jiném prostředí. Severní je zaměřena na práci nohou, potřebuje více prostoru a zůstala zachována asi ve dvou stech souborech cvičení – kuenech. Jižní se specializuje spíše na techniky rukou s menší prostorovou náročností a po čase se

včlenila do některých jiných stylů (jen část přetrvala dodnes a cvičí se odděleně). Obě větve uplatňují v boji mnoho zbraní, zejména hole. Systém boje obou směrů je založen na buddhistickém vnímání světa, pouze s malými odchylkami. (Prochotský, 1993)

SHE QUAN, S’ČCHÜAN, Š-ČCHUAN (STYL HADA, HADÍ STYL)

Je pátým ze základních stylů shaolinského kung-fu. (Urgela, 2005) Bývá

považován za přechod mezi externími a interními školami, spíše obranného charakteru. (Kurfürst, 1992) Toto umění boje zdůrazňuje měkkost, ohebnost a sílu chi. (Urgela, 2005) Charakteristický je měkký, pružný, nepřetržitý, přelévající se

pohyb s důrazem na práci beder, s rytmickým a klidným dechem, ale připravený

na bleskurychlý výpad. Trajektorie pohybů je různá. (Kurfürst, 1992) Slouží zejména k péči o dýchání. (Weinmann, 1997) Postoje jsou velice nízké, těsně nad zemí, chůze je plíživá. (Kurfürst, 1992) Typickým základním postojem je klek na

pravé dolní končetině, levá dolní končetina je přednožena dovnitř s chodidlem vytočeným vně, levá horní končetina je předpažena pokrčmo s dlaní dolů a s předloktím svírá tupý úhel, pravá horní končetina je předpažena skrčmo dlaní

dolů a s předloktím svírá ostrý úhel. Přemísťování je plavné a rychlé, ne po tak kruhové dráze jako u vnitřních stylů. Jeho typickým znakem je i dlaň s propnutými prsty postavená v určitém úhlu oproti předloktí. Bloky jsou měkké,

odvádějící zápěstím nebo vnitřní stranou chodidla, čímž změní směr úderu a

55

propustí jej mimo tělo. Vzápětí se bojovník vynoří za zády soupeře. Údery jsou

rychlé, nečekané, silné a směřují na citlivá místa. (Kurfürst, 1992) Bojovník

tohoto stylu se vyhýbá přímému střetnutí se silou protivníka, splývá s jeho pohyby

a své útoky vede na citlivá místa a vitální body. Když je soupeřem udeřen do spodní části těla, útok opětuje horní částí a opačně. Zaútočí-li soupeř na střed těla, odveta je uskutečněna dolní i horní částí těla. Jako zdroj úderů a kopů se využívá vibrací celého těla, tzv. „trhavý jin“, což poskytuje technikám explozivní sílu při zachování elastičnosti. (Urgela, 2005) SHORINJI KEMPO

Je japonskou verzí shaolinského kung-fu vytvořené mistrem Doshin So.

Techniky tohoto stylu čerpají z 500 let starého boje shaolinských mnichů, kombinovaného s několika styly kenpo, aplikovaného na japonskou mentalitu a

podpořené filozofií Zen. Obrana je prováděna současně s protiútokem, často útočí na vitální body. (Urgela, 2005) SIAN PU

Objevuje se ve 3. - 4. století n. l. Má kodifikovanou sestavu technik zachycení

hlavy, nohou, hodů přes rameno, podrazů, podmetů, hodů prohnutím přes hruď atd. Bylo předobrazem japonského sumo. (Kurfürst, 1992) SIAŇ-BO, SIAN-PO

Boj beze zbraně, který vznikl z cuedi (což byly tance, hry, rituální cvičení a

pěstní boj) pravděpodobně ve 12.-3. století př. n. l. Zcela jistě existovalo již kolem

7. století př. n. l. a ve 3. století př. n .l. bylo upraveno pro potřeby soutěží a turnajů a nazváno shou-bo. Turnaje probíhaly ve speciálním ringu, techniky obsahovaly hody, údery rukama a nohama, držení i škrcení. (Kurfürst, 1992) ŠKOLA OSMI OPILÝCH TAOISTICKÝCH SVATÝCH

Je další variantou stylu opilce, dovedenou k dokonalosti a populární zejména na

severu Číny. Všechny pohyby jsou zde stejné jako v klasické škole opilce, ovšem velké rozdíly mezi nimi nacházíme v intenzitách (stupních) opilostí a silách úderů.

56

Podle stupně síly úderu jsou rozděleny údery na osm stádií opilosti. Je to opilec

s malou číškou, se džbánkem, džbánem, tykví a se soudkem. Pohyby rukou vždy napodobují držení odpovídající nádoby. Například u soudku ruce jakoby držely

soudek přitištěn k hrudi a přitom prováděly bloky a silné údery. Dle stupně

intenzity jsou fáze rozděleny na člověka, který vypil jen trochu, který pije s mírou,

který již přebral, jenž vypil pořádně, který vypil mnoho, dále velice opilého a

opilého do bezvědomí. Posledním stupněm, který je dostupný jen pro velkého mistra, se dosahuje stavu tranzu se ztrátou citlivosti na bolest a člověk se mění na

bojovou mašinu. Příprava je založena na velmi těžkých fyzických cvičeních a techniky se dělí na tři kategorie: země – pády, kotouly, převaly, podmety,

zadržení nohama, dále člověk – práce se zbraněmi, cvičení kuenů a nebe – údery, kopy a pády v akrobatických skocích. (Kurfürst, 1992) STYL DRAKA

Je jedním z pěti velkých stylů shaolin chuan. (Urgela, 2005) Jeví se jako styl

externího, obranně – útočného charakteru. (Kurfürst, 1992) Byl vytvořen

v klášteře Loh Fao San mnichem Tai Yuk Sim Si. (Hladík, 1992) Urgela (2005) ve své knize uvádí, že za tvůrce stylu je považována mniška Wu Mui (kolem roku 1570) z kláštera Shaolin. Později se styl rozdělil na severní a jižní. (Urgela, 2005)

Je zaměřen především na probuzení a rozvoj životní energie a osvobození ducha. Síla sama o sobě zde nehraje tak velkou roli. Chi musí byt zkoncentrována v tan tienu, tělo musí být lehké a pohyblivé. (Kurfürst, 1992)

Kombinují se zde

techniky měkké s tvrdými. Pohyby připomínají mávání křídel i údery tlap draka útočícího ve vzduchu nebo bránícího se na zemi. (Kurfürst, 1992) Styl je typický

tzv. pohyby „cik-cak“, dopředu útočnými a dozadu obrannými. (Urgela, 2005) Využívá se přirozený vysoký postoj, chůze je prováděna na lehce ohnutých

nohách kruhovými pohyby o malém poloměru s cílem nečekaně se objevit v pozici nebezpečné pro soupeře a rychle zaútočit. Kruhové pohyby dovolují

nabrat potřebnou rychlost pro údery a to především ve výskoku. Ruce jsou před hrudí na šířku ramen, dlaně jsou otevřeny, připomínající tlapy leoparda, a ramena jsou vyvážena. (Kurfürst, 1992) Typickou ruční technikou je uchopení protivníka

„dračími spáry“, kde je postavení prstů podobné jako u úchopu ve stylu leoparda

57

(dlaň je otevřená s prsty ohnutými v druhých článcích), s následujícím odvedením

útoku protivníka kruhovým pohybem. (Urgela, 2005) Velice často se používají techniky „ruka-meč“ a „ruka-kopí“. (Kurfürst, 1992) Kopy jsou rozmáchlé. Dračí

bojovník se často otáčí kolem své osy a využívá techniku „úder dračího ocasu“. (Hladík, 1992) Jde o obloukový kop nohou s otočením se kolem vlastní svislé osy

o 360°. Pravidlem je doprovázení úderů rychlými výdechy a výkřiky o vysoké tónině. Při koncentrovaném dýchání je slyšet typický zvuk „dračí syčení“, který

pomáhá nasazení celého těla do útoku. (Urgela, 2005) Vyžadována je výborná

koordinace pohybů. (Weinmann, 1997) Samozřejmostí je rozvinutý cit pro akrobacii, především ve skocích. Obsahuje mnoho kuenů i cvičení technik ve dvojicích. (Kurfürst, 1992) STYL LEOPARDA

Patří mezi externí styly školy shaolin chuan. (Urgela, 2005) Má znaky útočně

obranného charakteru. (Kurfürst, 1992) Je podobný stylu tygra, avšak v pohybech je mnohem mrštnější, pohyblivější a výbušnější. Vyznačuje se pružnou silou,

která se shromažďuje a exploduje v pravidelných intervalech. (Kurfürst, 1992) Slouží k nácviku síly. (Weinmann, 1997) Pas a končetiny jsou silnější než u tygra

a blesková reakce dělá leoparda nejnebezpečnějším ze všech čtyřnohých zvířat. (Kurfürst, 1992) Užívá často hlubokých postojů s oporou o jedno koleno. (Urgela,

2005) Občas je však možné se setkat i s postojem vyšším. (Kurfürst, 1992) Přemísťování probíhá jako ve stylu tygra po přímé linii, ale častěji jsou využívány

skoky. Mimo vysokých a pružných skoků se využívají i pády a kotouly směrem k protivníkovi s následným úderem nohou. Hlavním typickým znakem je úder známý pod názvem „leopardí tlapa“.(Kurfürst, 1992) Ta vzniká otevřením dlaně,

ohnutím prstů v jejich druhých článcích a pevným přitisknutím k dlani. (Urgela, 2005) Úderovou plochu tvoří patka dlaně nebo druhé klouby prstních článků.

(Kurfürst, 1992) Protože jsou klouby dost zranitelné a nedají se téměř otužit, jsou jimi zasahovány především měkké části protivníkova těla a vitální body. (Urgela,

2005) Prsty slouží k uchopení protivníka, popřípadě, stejně jako u stylu tygra, k stlačování citlivých bodů. Hojně se užívají i podmety. Kopy jsou dynamické, občas ve výskoku často prováděny s dopadem do kotoulu. (Kurfürst, 1992)

58

SUAI CHIAO, SHUAI JIAO (UMĚNÍ HODŮ A PÁDŮ)

Jeho předchůdcem byl zápas go-ti a mongolský zápas. Jde vlastně o čínskou

podobu wrestlingu. Přitom obsahuje mnoho technik identických s kung-fu,

džudem, jiu–jitsu a tai chi. Ve vyšší formě se provádí i kultivace chi a tan tien. Toto umění má svoji soutěžní podobu, která se cvičí i dnes. Existuje více stylů suai chiao – pekingský, tienstinský či baodinský. (Urgela, 2005) ŠUAI CIAO

Vydělilo se z cuedi v epoše Chan, takže cuedi zůstalo jen jako rituální obřad,

který neobsahoval ani údery, zatímco šuai ciao bylo obyčejným bojem

obsahujícím držení a hody. Zachovalo se téměř beze změn až dodnes. (Kurfürst, 1992)

TAI CHI CHUAN, TAI JI, TAI CHI, TAI JI QUAN, T‘ AI-CHI CH’UAN,

TCHAJ-TI ČCHUAN, TAI CHIQUAN, TAIJIQUAN (PĚST VELKÉHO CITU, PĚST VELKÉ KONEČNOSTI, CESTA KONEČNÉ NEBO PRAPŮVODNÍ PĚSTI)

Často se tomuto stylu říká také aktivní meditace nebo meditace v pohybu.

(Urgela, 2005) Jde o interní severní sebeobranný styl kung-fu. Není přesně známo,

kdo byl zakladatelem tohoto stylu. Jedna verze hovoří o tom, že zakladatelem

stylu byl profesionální voják Chen Wangting z rodiny Chan ze 16. století. Jeho systém vycházel ze sestav 13 forem a 108 forem changquan a komplexu stylu

paochuj. Po technické stránce se hodně podobal vnějším stylům, které mají silový

charakter, s rychlými údery, skoky a přemísťováním. Až později jej změkčil.

Pohyby byly měkké a vedeny do kruhu, ale mezi nimi se vždy najednou objevil přímý tvrdý úder. Zavedl nácvik tai ji tui shou - cvičení ve dvojicích, kde se

bojovník učí rovnoměrně rozkládat sílu a využívat sílu protivníka. (Kurfürst, 1992) Urgela (2005) uvádí druhou verzi, ve které byl zakladatelem taoistický mnich

Chang San Feng, který žil asi ve 14. století v severní Číně za vlády dynastie Ming.

Dle Kurfürsta (1992) je známý též pod jménem Chány Tung či Chány Cun-Bao. Jeho cílem je vedle rozvíjení bojových schopností zachování zdraví, uspokojení

59

mysli a dlouhověkost. Tento styl s názvem chan se koncem 18. století rozdělil na

starý řád a nový řád. (Kurfürst, 1992)

Populárním se styl tai chi chuan stal až zásluhou mistra Yang Fukui, známého i

pod jménem Yang Luchan, který cvičil styl yang a časem se stal důstojníkem u

císařského dvora. Tento styl se začátkem 19. století rozdělil na zhong jia (yang

jianhou) – střední řád, da jia – velký řád a xiao jia – malý řád. (Kurfürst, 1992)

V upravené zdravotní formě je tai chi chuan jak výborným doplňkovým cvičením

pro cvičence jiných stylů a bojových umění, tak i prostředkem navrácení zdraví

nemocným lidem. (Točík, 1992) Málo lidí však zná jeho možnosti jako bojového stylu. (Urgela, 2005) Navenek je měkký, vláčný, pohyby jsou pomalé, obloukové, dýchání rovnoměrné, ale uvnitř dokáže být dynamický a tvrdý. Postoj je přirozeně

vysoký, tělo koná předozadní pohyb, těžiště se posouvá střídavě dopředu a dozadu. Střídá se natažení a zkrácení svalů, stejně jako se střídá obrana a útok. Charakteristický je „dynamický klid“ podle principu: tvrdé zaniká, měkké

rozkvétá. Ruce konají obloukový měkký a pružný pohyb. (Urgela, 2005) Typickými ručními technikami jsou „namotávání hedvábí“ či „plující oblaka“.

Útok protivníka je odváděn ještě dále, než protivník chtěl, čímž se útočník dostává

do nevýhodné pozice. Obránce využívá síly útočníka a vrací mu ji některou

z technik zpět. Do systému dále patří i cvičení s partnerem tou shou (tui shou) tlačící ruce nebo kultivace různých druhů chi nazývaných fa jin. Cvičení obsahuje

různě dlouhé kueny. (Lewis, 1996) Styl tai chi chuan se vyvíjel v mnoha

variantách, které je možno klasifikovat do několika škol: Chen, Yang (v současné době dvě hlavní větve), Wu (vznikla spojením škol rodiny Yang a Chen, je charakteristická krátkými a rychlými pohyby, jejím zakladatelem je Wu Yuxiang

z 19. století), Sun (tvůrcem byl Sun Lutang koncem 19. století), Woo (vytvořena Wu Jianquan také koncem 19. století, je pomalejší, vypouští se skoky pro větší

dostupnost širší populaci), Hao nebo nejstarší škola Shaolin Rou Chuan. (Kurfürst, 1992) Dodnes je tai chi chuan v Číně velmi oblíbeným relaxačním cvičením.

(Lewis, 1996) Směr Yang stylu tai chi chuan dnes vyučuje Fu Sheng Juan (viz. Příloha 1, obr. 9) a směr Chen mistr Chen Xiowang (viz. Příloha 1, obr. 10).

60

TANG LANG CHUAN, TANG LANG QUAN, TUNG LUNG, TCHANG-

LANG, TANG LAN CHUAN, TANG LANG PAI, TANG LANG ČCHUAN, PRAYING MANTIS (STYL KUDLANKY NÁBOŽNÉ, ŠKOLA KUDLANKY NÁBOŽNÉ)

Tento severní styl (obecně se severní styly nazývaly „sil-lum“) byl vytvořen

v klášteře Shaolin, ale na jihu existují různé jeho variace. (Lewis, 1996) Zakladatelem byl asi před 350 lety vynikající šermíř, mnich Wang Lang. (Urgela,

2005) Hladík (1992) uvádí jméno Wong Long. Styl vznikl na základě inspirace pohybů hmyzu zvaného kudlanka nábožná v konfrontaci s bojovým uměním

shaolinských mnichů. (Urgela, 2005) Pro styl tang lang chuan je charakteristická „aktivně pasivní koncepce“, což znamená, že bojovník tohoto stylu nikdy neútočí jako první. Jeho akci vyvolává až útok protivníka. Pokud se protiútok zdaří, boj

končí, pokud ne, v útoku nepokračuje, ale čeká na další akci protivníka. (Urgela,

2005) Bojovník využívá faktoru nečekanosti. (Kurfürst, 1992) Samozřejmostí je

absolutní přesnost provedení pohybů. Základem jsou krátké postoje. Další

výraznou roli hrají skoky, ne však pro provedení úderu nohou, ale pro zaujmutí nového postavení nebo pro rychlé uskočení či úkroky při útoku. Výraznou

zvláštností této školy je nutnost držet lokty v základním postoji pevně přitisknuté k bokům a nenatahovat ruce vpřed, vzhůru ani do strany. Z tohoto postavení je

velice výhodné provádět krátké, rychlé bloky předloktím pro krytí útoku, jehož

základním manévrem je zahákování útočící končetiny protivníka rukou připomínající klepeto kudlanky nábožné, odkrytí důležitých míst, do nichž bojovník zasadí následným silným protiútokem bodavý, trhavý úder loktem, pěstí nebo zápěstím napodobujíce kudlanku. (Kurfürst, 1992) Prsty jsou přitom ohnuty

tak, aby připomínaly klepeta kudlanky, jimiž bodá protivníka do životně důležitých míst (oči, krk). Velký důraz je při obraně kladen na uhýbání, především před údery na hlavu, a rychlé a rázné obraty tělem. (Lewis, 1996) Při

protiútoku pohne bojovník oběma rukama i nohama naráz. Tento styl obsahuje typické techniky zvané peng pu - uchopení, protažení a údery lan steh - využití protivníkovy síly, pa tsou - zakončovací techniky a osm úderů loktem. V době dynastie Čching modifikovali čtyři žáci původní styl, každý svým způsobem, a

61

vytvořili tak školy nazvané ying yang, švestkový květ, sedm hvězd a prázdný systém. Za nejúčinnější je považována škola ying yang. (Kurfürst, 1992)

TE CZIAN QUAN (ŽELEZNÁ MINCE)

Tradici chrámu Shaolin přispívaly i malé otevřené školy buddhistického směru a

toto je jedna z nich.

Více informací se nepodařilo zjistit. (Kurfürst, 1992) TIEN HSUEH

Tien znamená stlačit prstem, hsueh znamená akupunkturní body.

Tento styl je uměním útoků na vitální body. Je jedním z nejutajovanějších

bojových umění. Jeho systém je založen, mimo bojové techniky, na důkladné

znalosti anatomie lidského těla, energetických meridiánů a akupunkturních bodů. Techniky vyžadují silné a uvolněné prsty a zápěstí, znalost umístění vitálních

bodů a jejich vlastností a velikosti energie, kterou je na ně potřeba útočit. Většina bodů je kontrahována technikami jua hsueh – uchopení bodů, da hsueh far –

udeření bodů, bih chi – utěsnění dýchání, dachin guan – udeření orgánů, tien shiee – stlačování krve a jua gin – uchopení svalů a šlach. Stlačování bodů je jedním

z nejvyšších stupňů techniky, kterého lze dosáhnout. Zvládnutí tohoto umění vyžaduje dlouhé studium pod vedením zkušeného mistra. (Urgela, 2005) UCIN-SI, WU-ČCHIN-SI (ŠKOLA PĚTI ZVÍŘAT)

Vznikl ve 3. století n. l., kdy se čínský lékař Huo To pokusil sestavit bojovou

techniku skládající se z pohybů napodobujících tygra, medvěda, opice, jelena a jeřába. (Urgela, 2005) WING CHUN DO

Jde o dále rozvinutý styl wing chun. Tento styl rozvinul James DeMile (viz.

Příloha 1, obr. 12). Dává se zde přednost boji na tělo – na nejkratší vzdálenost. Charakteristickým rysem je „vznášející se úder“, což je uvolněný úder vycházející z polohy rukou před tělem, vedený po přímce po co nejkratší dráze. Jeho délka je velice často jen několik centimetrů a dopadá zejména na hrudní kost. Před tím je

62

však třeba shromáždit chi pomocí dýchání a vizualizace, která je následně poslána

do končetiny provádějící úder. Je nutné, aby cvičenec prošel před technickou přípravou i přípravou psychickou a fyzickou. (Urgela, 2005)

WING CHUN KUEN, WING TSUN, WING CHUN, WING CHUN KUNG FU, WING ČCHUN, YOUNG CHUN CHUAN (ŠKOLA VĚČNÉHO JARA)

Jde o revoluční bojovou formu externího shaolinského stylu jinového typu, která

vznikla v 70. letech 18. století. (Urgela, 2005) Tento styl byl využit proti cizinecké armádě při povstání Boxerů v roce 1899. (Kurfürst, 1992) Vypracovala

jej mniška Ng Mui, mistryně bojových umění, která se zachránila z vypáleného kláštera Shaolin. Cvičila styl mui fa čchuan - pěst švestkového květu. Ten naučila

se zjednodušujícími úpravami svou žákyni Yim Wing Chun, která jej dále

přepracovala na méně složitý a namáhavý, ale účinný styl. (Kotlár, 2003) Její

manžel Leug Bok Chan pojmenoval styl své ženy wing chun kuen - pěst krásného

jara a o rozšíření se později zasloužil známý Dr. Leung Tzan. (Urgela, 2005) Je to technika tvrdého boje preferující boj na tělo na krátkou vzdálenost, kde základní roli hrají ruce. Je jednoduchý, dynamický, agresivní s krátkými pohyby po přímé

linii. (Kurfürst, 1992) Jsou z něj vyloučeny všechny, na oko sice efektní, ale málo

účinné techniky. (Lewis, 1996) Techniky jsou měkké, pružné, elastické. Přednost se dává postojům do střední výšky s lehce ohnutými nohami, koleny mírně stočenými dovnitř, což napomáhá stabilitě postoje a pohyblivosti trupu. Údery

jsou měkce odkláněny charakteristickou dominantní technikou otevřenou dlaní chi sau - lepicí se ruce, kde je využito třikrát rychlejšího reflexu rukou, než je reflex

zrakový (Urgela, 2005) A to „přilepením svých rukou na ruce soupeře“ po tak dlouhou dobu, dokud se neprovede odvetný úder. (Kurfürst, 1992) Vycítit úmysl soupeře kontrolou jeho ruky a tím být o úder napřed je šestým rozvíjeným

smyslem. Další technikou typickou pro wing chun kuen je vířivá energie, což představuje kombinaci přímočarých pohybů, v nichž jsou zabudovány pohyby

obloukové. Využívá se neustálého plynutí energie směrem vpřed, po přímé linii,

v co nejkratším čase. (Urgela, 2005) Dále styl využívá tvrdé kopy na spodní partie soupeřova těla. Arzenál technik je ve třech komplexech formálních cvičení kuenech. V prvním se cvičí postoj jezdce a technika lepících rukou (chi sau). Ve

63

druhém propracování obrany úhyby těla do různých stran a ve třetím se přes natažené prsty spouští proud energie chi. Dnes zanikají severní varianty a jižní

prožívají rozkvět. (Kurfürst, 1992) Ze zbraní se používají motýlí meče (pak charn

tao) a 120 cm dlouhá tyč (luk-dim-boun-kwan). K výcviku se používá také dřevěný panák mook jong. (Lewis, 1996) Velmi známým učitelem wing chun je

Wilhelm Blech (viz. Příloha 1, obr. 11). Nelze však opomenout ani velmistra stylu wing tsun Leung Ting (viz. Příloha 1, obr. 13). WU HU PAI (PĚT TYGRŮ)

Jedná se o emejský styl. Je založen na napodobování pěti pozic tygra:

rozdírajícího drápy půdu, útočícího vpravo i vlevo, čichajícího kolem sebe a sedícího s hlavou zvednutou vzhůru. Obsahuje kolem šedesáti vztahujících se ke každé z pěti základních pozic. (Kurfürst, 1992) WU CHIN CHUAN Tradiční

shaolinské

styly

vznikly

v klášteře

Shaolin

díky

technik

spolupráci

profesionálního mistra meče Ciao Yunan, který rozpracoval základní techniky do

72 pohybů a technik, trhovce Li Čen – mistra ovládajícího boj beze zbraně založeného na anatomických experimentech starých mistrů a Bai Yui–Fen, mistra vzdělaného v tajemstvích všech důležitých škol kung–fu té doby. Tito mistři žili

pravděpodobně za vlády dynastie Ming na konci 15. století a sjednotili a rozšířili

původní cvičení 72 technik starého shaolinského stylu do 170 základních technik nového shaolinského stylu. Bojovník těchto zvířecích stylů nepoužívá pouze pohyby těchto zvířat, ale snaží se napodobit i jejich mentalitu. (Kurfürst, 1992) XINGYIQUAN (STYL ŠESTI HARMONIÍ)

První zmínky jsou z období 1637–1661, kdy se mistr Ji Longfong naučil

podobný systém od neznámého mnicha na hoře Zhongnan v provincii Sanxi. Hodně se odlišuje od tvrdých stylů. Je jakousi cestou mezi tvrdými a měkkými školami kung-fu. Cvičí se v něm nejdříve pět zvířat wu qin xi a po jejich zvládnutí

se cvičí dalších deset (medvěd, drak, orel, jestřáb, kůň, opice, had, tygr, kohout a vlaštovka). Charakteristická jsou rovná a uvolněná ramena, uvolněný jazyk,

64

měkká bedra. Reakci předchází pohyb tělem vpřed po přímce. Často se používají

zavřené pěsti. Techniky mají větší dosah než u měkkých stylů jako je například tai chi. (Prochotský, 1993)

YI CHUAN, YI QUAN (SPONTÁNNÍ, PŘIROZENÝ BOX)

Název tohoto stylu se skládá ze dvou znaků: Yi – mysl a Chuan – pěst. Z těchto

významů se dá odvodit již název. Je to poměrně mladý interní styl, jehož

zakladatelem je Wang Xiang Zhai. Jedná se o tvrdý, nekompromisní styl, který vznikl syntézou stylů hsing–i chuan, pa kua, západního boxu a integruje v sobě techniky meditací buddhistického typu, aplikovaného chi kung. Vychází

z přirozených pohybů a reakcí člověka na podněty okolí. Jak tvrdil mistr Wang, jeho styl není ničím jiným, než oživením prastarých, původních kořenů bojových

umění. Charakteristickými se staly statické pozice, což je forma aplikovaného chi kung, které poskytují vnitřní sílu a vysokou bojovou účinnost. Dále je typická jednoduchost technik a možnost jejich aplikace do dalších bojových umění. Při cvičení tohoto stylu byly vynechány nácviky kuenů. Dnes se styl yi chuan vyvíjí

ve dvou směrech. Zatímco jeden klade důraz na bojovou stránku, druhý se

zaměřuje na ozdravovací efekt cvičení. Hranice však nejsou ostré. (Urgela, 2005, Kurfürst, 1992) Známým mistrem stylu je Cui Rui Bin (viz. Příloha 1, obr. 15). ZIWU QUAN, ZIWUQUAN (PŮLNOČNÍ POLEDNÍ PĚST)

Ziwu quan byl vytvořen mistrem Šeň Dun, který cvičil obvykle o půlnoci a

v poledne, podle čehož dostal svůj název. Termín Zi značí půlnoc, Wu poledne. Patří mezi emejské styly. Pohyby jsou velice jednoduché, založené na obraně střední linie těla, úhybech a odvetných útocích na střední linii těla soupeře. Při

zachycení soupeřem se na soupeře nalehne ramenem a poté se provede úder nebo i často užívané hody. Při úhybu se vdechuje, při útoku se vydechuje. Sám bojovník se snaží soupeře zachytit a přejít do protiútoku. (Kurfürst, 1992)

65

ZUIJIU GUAN, ZUI QUAN, ZUI QUAN, CUI ČCHUAN (STYL OPILÉHO MUŽE, ŠKOLA OPILCE, OPILÁ PĚST)

Je externím severním stylem. Pravděpodobně byl výtvorem talentovaného mistra

Li Po, který byl velice dobrým šermířem, ale pěstnímu boji se nevěnoval. Přesto je mu občas tento styl připisován jako zakladateli. Styl je založen na faktu, že opilý člověk je stále ve stavu uvolněnosti, přirozenosti a nepředpojatosti. Nebrání

mu pocit strachu nebo pud sebezáchovy a tak jej nic nenutí dělat nepřirozené pohyby. Styl využívá pohybů opilého člověka pro zmatení soupeře. Má vzhled uvolněných a ne příliš silných úderů. Nekonečné pády, skoky a kotouly nedávají

soupeři možnost soustředit se a předpokládat, odkud přijde útok. (Kurfürst, 1992) Vykonavatel tohoto stylu se potácí na vratkých nohách a padá na zem, prsty má sevřeny, jako by držel kalíšek s vínem. (Hladík, 1992) Pohyby opilce využívá

mnoho stylů, některé zařazují do svého systému opilce se zbraní, např. kueny opilá opice a opilý meč. (Kurfürst, 1992)

Tímto výčtem jsem samozřejmě obsáhl jen hrstku existujících nebo již zaniklých

stylů. V krátkosti uvádím ještě několik dalších stylů, se kterými se můžeme

v literatuře setkat: go cho kune, bok pai siu lam, ng ying hung kune, lama pai, mok gar atd. (Hladík, 1992)

O těchto stylech se mi však nepodařilo nalést více informaci.

66

5 ROZDĚLENÍ JEDNOTLIVÝCH STYLŮ KUNG-FU

5.1 METODY ROZDĚLENÍ STYLŮ KUNG-FU

Chceme-li se v nepřehledném množství stylů kung-fu alespoň částečně

zorientovat, musíme je rozdělit do určitých skupin. K tomu, abychom tyto skupiny byli schopni vytvořit, musíme nejdříve najít vhodný způsob, metodu, jakou je

rozdělit. Nezbytným krokem se mi tedy jeví určení charakteristických rysů jednotlivých stylů. Hlavní znaky společné co největšímu počtu stylů, budou určující pro zařazení do skupiny obsahující pouze styly s touto charakteristikou. Jednotlivé metody, pomocí nichž se dají styly systemizovat:

1. Je možné sledovat vývojové větve jednotlivých škol od jejich zakladatelů až

po dnešní mistry. Nebylo by to ale jednoduché, vezmeme-li v úvahu velký počet škol, které dnes existují, početné generace mistrů, kteří je rozvíjejí a nedostatek věrohodných informací o chronologii jmen mistrů a postupném dělení se stylů na další, které z nich vznikají. (Hladík, 1992)

2. Další způsob, jak dělit styly kung-fu, je dle období jejich vzniku. Toto

rozdělení obsahuje tři období orientovaná dle vzniku a fungování kláštera Shaolin:

původní bojová umění z doby před shaolinským klášterem, tedy do 5. století n. l., styly vznikající v dobách vzniku a rozkvětu kláštera Shaolin do konce 19. století a moderní styly kung-fu, datované od počátku 20. století. (Urgela, 2005)

3. Dnes nejpoužívanějším systémem je rozdělení stylů dle geografické oblasti

jejich vzniku na: severní styly chang chuan (severní pěst), též nazývány dlouhý

stínový box, a jižní styly nan quan (jižní pěst), kterým se též říká jižní stínový box.

Hranicí mezi severními a jižními styly tvoří řeka Jang-c´-tiang. (Hladík, 1992)

4. Obdobný, ale mnohem přesnější způsob dělení stylů, tedy geografický, je dle

oblasti, ve které se jednotlivé styly praktikovaly. Nejznámějšími oblastmi jsou hory Sung, Wudang a Emei. (Kurfürst, 1992)

5. Dle tradičního způsobu můžeme rozdělit styly kung-fu s ohledem na charakter

jejich vnějšího projevu a na vnitřní prožitek cvičence, na vnitřní styly (nei jia, nej

tia čchuan fa) – vnitřní škola pěsti, neboli interní, zaměřující se na rozvíjení

67

vnitřních atributů, na vnitřní energetické povahy a pohyb energetického typu, a vnější styly (wai jia, wai tia čchuan fa) – vnější styl pěsti, neboli externí,

koncentrující se na fyzickou vnější stránku tréninku a na výkon podobně jak je tomu dnes v moderním sportu. (Kurfürst, 1992, Urgela, 2005, Lewis, 1996)

6. Protože se bojové umění kung-fu vyvíjelo také na základě duchovních směrů,

bylo by možné i rozdělení na styly vzniklé na základech filozofie taoistického myšlení a na styly ovlivněné filozofií buddhistického nazírání na svět. (Lewis, 1996)

7. Nesmíme zapomínat ani na společenské rozvrstvení Číny. Jednotlivé vrstvy obyvatel cvičily kung-fu rozdílnými způsoby a vycházely z odlišných zdrojů. Zde

se dá společnost rozdělit do čtyř vrstev na: šlechtu, vojáky, duchovní a prostý lid.

Každá vrstva cvičila kung-fu na jiné úrovni. (Kurfürst, 1992, Lewis, 1996)

8.

Původní bojová umění kung-fu se obvykle dělí i dle stupně pokročilosti

bojovníka na tři části, kterými musí postupně projít: stínový box (cvičení beze zbraní), cvičení se zbraněmi a bojová cvičení (zápasení). (Kedzior, 1991, Urgela, 2005)

9. Dále je možné styly kung-fu dělit podle používaných technik a metod výuky na

tvrdé a měkké. (Hladík, 1992)

10. Čínská bojová umění se vyvíjela ve třech úrovních: na úrovni buddhistického kláštera Shaolin, na úrovni taoistického kláštera Wu Tang a na úrovni rolníků na venkově. (Lewis, 1996)

Jistě bychom touto cestou mohli najít ještě mnoho způsobů, kterými by se styly

kung-fu daly rozdělit, např. Du Fu kun (1994) uvádí dělení čínského kung-fu na

vnitřní a vnější školu (viz. Příloha 2, tab. 2). Naopak Koneční (2000) čínské školy

boje dělí z hlediska fyzické a psychické přípravy, sebeobrany i léčebných praktik

(viz. Příloha 2, tab. 3). Avšak nic není pouze bílé nebo černé, tedy ani tato rozdělení nejsou zcela jednoznačná. Existují totiž mezi těmito jednotlivými prvky

(způsoby dělení) určité spojitosti, vazby a souvislosti. Například wudangské styly z pohoří Wudang jsou obvykle interní a založené na

taoistické koncepci

neprotivení se útoku. Oproti tomu styly shaolinské bývají externí, ovlivněné

filozofií buddhismu. (Lewis, 1996) Emejské styly z hor Emei jsou zase stejného

68

genetického rodu jako shaolinské, ale v současnosti bývají někdy emejské styly přiřazovány ke stylům jižním. (Kurfürst, 1992)

Další souvislosti tvoří rozdíl mezi severními a jižními školami. Ten je v jisté

ortodoxnosti škol. Sever Číny je poměrně často ovlivňován evropským způsobem myšlení, zatímco jih Číny se všeobecně raději přiklání k tradici a je velmi

konzervativní ke všemu novému. (Kurfürst, 1992) Z toho vyplývá, že pokud se jeden určitý styl cvičí na jihu i na severu země, mohou být značné rozdíly v pojetí vnějšího projevu i ve vnitřním prožitku bojovníka u těchto způsobů provedení. (Urgela, 2005)

Všechny druhy dělení stylů kung-fu mají své pro a proti. Každý způsob má své

výhody, ale i svá úskalí v podobě časové nepřehlednosti, nemožnosti zařazení do

geografické oblasti, nejasnosti při určení náležitosti k určitému systému (vyššímu celku), specifickému způsobu projevu, dostupnosti nebo věrohodnosti získaných informací atd.

Samozřejmě, že stylů existuje mnohem více (viz. Příloha 1, obr. 17). Za různých

podmínek vznikaly rozmanité formy kung-fu odchylováním se jednotlivých škol téhož stylu od původního stylu a tímto selektivním postupem se vytvářel hybridní

systém mnohých stylů kung-fu. V některých případech znamenal nový styl pouze

velké zlepšení starého originálu. Dnes existuje na území Číny asi 3000 stylů.

(Lewis, 1996) Každý styl s sebou nese i několik svých „bratříčků“, tedy stylů

z něj vycházejících v nejrůznějších obměnách. Například odvozeným bratříčkem zui quan - stylu opilce je styl mi zhong juan - škola labyrintu nebo styl škola osmi

opilých taoistických svatých. (Kurfürst, 1992)

Také každý mistr své umění předával a učil vlastním způsobem, vzhledem ke

své povaze, svým znalostem a svému chápání, vnášel do stylu vlastní osobnost, tudíž přirozeně docházelo k odlišnostem v provedení i chápání stylů a technik. (Lewis, 1996)

Vzhledem k účelu, který sleduji, tedy zařazení stylů do určité přehledné podoby,

v níž by se vyznal i laik, nemohu použít žádnou z výše uvedených metod v tak čisté podobě, v jaké jsem je uvedl. Myslím, že ani jedna metoda se nehodí pro můj

záměr, tedy rozčlenění tolika stylů s tak rozdílnými parametry srovnání a důvody,

69

proč je zařadit, či nikoli, do toho či onoho systému. Přistoupím tedy ke kombinaci několika z nich.

Metoda, kterou

jsem

zvolil

pro

systematizaci

stylů,

vzhledem

k

charakteristickým rysům, které mají společné, vychází zejména ze tří dominantních rysů.

Prvním dominantním rysem jsou geografické oblasti, ve kterých jednotlivé

styly kung-fu vznikly nebo se cvičily. Tyto oblasti jsou čtyři: oblast severního

Shaolinu, oblast jižního Shaolinu, oblast pohoří Wudang a oblast pohoří Emei.

Druhým dominantním rysem je jejich způsob projevu navenek. Ten je

externí nebo interní.

Podle těchto čtyř geografických oblastí a dvou způsobů projevů navenek

budu styly rozdělovat. Přitom geografické oblasti budou se způsoby projevu navenek kombinovány.

Třetím dominantním rysem je doba vzniku stylů. Tohoto se přidržím pouze

u stylů moderních, vzniklých ve 20. století. Jsou současně externími styly.

Pro lepší orientaci v názvech přikládám veškeré názvy jednotlivých stylů, se

kterými jsem se v uvedené literatuře setkal.

Nelze toto rozdělení brát naprosto striktně. Spíše jde jen o to, k jakému typu

charakteristik se styl přiklání. Málokdy je styl naprosto čistý, izolovaný a

neovlivněný jinými styly či proudy, aby se dal opravdu objektivně zařadit. Většinou jde alespoň o částečné přiblížení se k tomu či onomu směru.

5.2 ROZDĚLENÍ STYLŮ KUNG-FU DO JEDNOTLIVÝCH SKUPIN 5.2.1 SHAOLINSKÉ SEVERNÍ EXTERNÍ STYLY BAQUAN

BOC HOC PAI, BOK HOK PAI (STYL BÍLÉHO JEŘÁBA)

70

ER-LANG MEN, ERH-LANG MEN FANQUAN

HONQUAN CHAQUAN

LIANBUGUAN (PĚST VLAŠTOVKY)

MI TSUNG JI

TAU TEI JU TAN TUI

FO MEN (ŠKOLA BUDDHY)

SUAI CHIAO, SHUAI JIAO (UMĚNÍ HODŮ A PÁDŮ)

ŠKOLA OSMI OPILÝCH TAOISTICKÝCH SVATÝCH

TANG LANG CHUAN, TANG LANG QUAN, TUNG LUNG, TCHANG-

LANG, TANG LAN CHUAN, TANG LANG PAI, TANG LANG ČCHUAN,

PRAYING MANTIS (STYL KUDLANKY NÁBOŽNÉ, ŠKOLA KUDLANKY NÁBOŽNÉ)

TE CZIAN QUAN (ŽELEZNÁ MINCE) 5.2.2 SHAOLINSKÉ JIŽNÍ EXTERNÍ STYLY CAI CHIA, CCHAJ

CIŽAN PAI, CZIZAŇ MEŇ (STYL PŘIROZENOSTI)

HUN GAR CHUAN, HUNG GAR, HUNG CHIA, HUNG QUAN, HUNG CHIAO PAI

HUNG FUT

CHOY LEE FUT, CHOY LI FUT, CHOY LAY FUT, CHOI LI FUT, CCHAJLI FU

CHOY MOK

SHI HE CHUAN (PĚST BÍLÉHO JEŘÁBA Z JIŽNÍHO SHAOLINU) LI CHIA

LIU CHIA MO CHIA

71

5.2.3 SHAOLINSKÉ STYLY PŘESNĚ NESPECIFIKOVANÉ U těchto stylů je jisté, že jsou shaolinské, ale nepodařilo se zjistit, zda jde o

severní nebo jižní styly. Možné je, že jsou severní i jižní současně.

HOU CHUAN, HOU QUAN, TA SHENG PI KUA MEN, TA ŠENG MEN, PI KUA MEN (STYL OPICE, OPIČÍ BOX)

HU ČCHÜAN (STYL TYGRA, MALÝ A VELKÝ STYL TYGRA) HUNG KUEN (STYL PĚTI ZVÍŘAT) CH (STYL JEŘÁBA)

CHANGQUAN, CHANG QUAN, ČANG-ČCHUAN (DLOUHÁ PĚST, PĚST DLOUHÉHO DOSAHU)

ORLÍ SPÁR, JING ČCHÜAN, JIN ČCHUAN, EAGLE CLAW (ORLÍ DRÁP,

STYL ORLA)

LOHAN QUAN, LUO HAN ČCHUAN (PĚST OSVÍCENÉHO, PĚST MNICHA)

MI ZHONG QUAN, MI ZHONGQUAN, MI ZHONG (PĚST LABYRINTU, ŠKOLA LABYRINTU, STYL MALÉ OPIČKY) MO-HAY (BOJ SE ZBRANĚMI)

NANQUAN, NAN QUAN (JIŽNÍ STYL)

SHAOLINQUAN, SHAOLIN QUAN, SIAO LIN ČCHUAN (SHAOLINSKÁ PĚST, PĚST MALÉHO LESA)

SHE QUAN, S’ČCHÜAN, Š-ČCHUAN (STYL HADA) STYL DRAKA

STYL LEOPARDA

ZUIJIU GUAN, ZUI QUAN, ZUI QUAN, CUI ČCHUAN (STYL OPILÉHO MUŽE, ŠKOLA OPILCE, OPILÁ PĚST) 5.2.4 EMEISKÉ EXTERNÍ STYLY BAI MEI QUAN BAZI QUAN

CZI MEŇ QUAN

72

ČŽAO MEŇ

ČŽI MEŇ QUAN DU MEŇ

EMEI JIAN PAI (EMEJSKÁ RUKA-MEČ)

EMEI LUN QUAN (STYL EMEJSKÉHO DRAKA)

EMEI MEI HUA QUAN, MEIHUAQUAN (STYL EMEJSKÉ ŠVESTKY, PĚST KVETOUCÍ ŠVESTKY Z EMEI)

HUO LONG PAI (STYL OHNIVÉHO DRAKA) CHUA MEŇ QUAN (ŠKOLA ZMĚNY) JUE MEŇ

LONG YIN PAI, LONG YING PAI (STYL JIŽNÍHO DRAKA) PAK MEI (STYL BÍLÉHO OBOČÍ)

SEN-MEŇ, SEN CHIA (ŠKOLA BUDDHISTICKÉHO MNICHA) WU HU PAI (PĚT TYGRŮ)

ZIWU QUAN, ZIWUQUAN (PŮLNOČNÍ POLEDNÍ PĚST) 5.2.5 WUDANGSKÉ INTERNÍ STYLY BAJIQUAN (PĚST RODU BAJI) CU YAN MEN

HSING I CHUAN, HSING I, SING-I, HSING–I QUAN, I CH`UAN, HSING-I LU-HO CH`UAN, XING YI QUAN, XINGYIQUAN, SIN YI ČCHUAN (ZPŮSOB VŮLE, USMĚRNĚNÁ VŮLE, ZFORMOVANÝ ROZUM, DUCH A TĚLO, STYL ŠESTI SOULADŮ SRDCE A VŮLE, STYL ŠESTI HARMONIÍ)

LIU HE BA FA, LIU-HE PA FA

PA KUA CHAN, PAKUA CHANG, PA KUA ZHANG, BAGUA ZHANG,

BAGUAQUAN, BA GUA JUAN, PA KUA ČCHUAN, BAGUAZHANG, PA

KUA ČANG, PA KUA CHANG (BOX OSMI TRIGRAMŮ, DLAŇ OSMI TRIGRAMŮ, PĚST OSMI TRIGRAMŮ) SHINJIQUAN

TAI CHI CHUAN, TAI JI, TAI CHI, TAI JI QUAN, T‘AI-CHI CH’UAN, TCHAJ-TI

ČCHUAN,

TAIJIQUAN,

73

TAI

CHIQUAN

(PĚST

VELKÉ

KONEČNOSTI, CESTA KONEČNÉ NEBO PRAPŮVODNÍ PĚSTI, PĚST VELKÉHO CITU)

WU DANG PAI (ŠKOLA PURPUROVÉHO KLÁŠTERA)

YI CHUAN, YI QUAN (SPONTÁNNÍ, PŘIROZENÝ BOX) 5.2.6 SEVERNÍ EXTERNÍ STYLY PŘESNĚ NESPECIFIKOVANÉ U tohoto stylu se ví, že jde o severní styl, ale není jasné, zda je shaolinský nebo emeiský.

LA HON KUEN PAI (ZTRACENÝ ÚDER) 5.2.7 JIŽNÍ EXTERNÍ STYLY PŘESNĚ NESPECIFIKOVANÉ U těchto stylů je jisté, že jsou jižnimi externími styly, ale neví se, zda jsou

shaolinské nebo emeiské.

HOP GAR (STYL RYTÍŘE)

WOO DIP BOON HOP PAI (ŠKOLA MOTÝLA) 5.2.8 EXTERNÍ STYLY PŘESNĚ NESPECIFIKOVANÉ U těchto stylů se ví, že jde o externí styly, ale není jasné, zda jsou jižní či severní

nebo zda jsou severními i jižními styly současně. Mohou být také shaolinské či emeiské.

FAN ZI YING JOW PAI HEI FU KUEN

CHANG SHOU, CHANGSHOU (DLOUHÁ RUKA) CHIN NA, ČCHIN NA (CHYŤ A HOĎ) TIEN HSUEH

74

UCIN SI, WU- ČCHIN- SI, WU QIN XI (ŠKOLA PĚTI ZVÍŘAT) - PŮVODNÍ

STYL TYGRA, MEDVĚDA, OPICE, JELENA, JEŘÁBA

WING CHUN KUEN, WING TSUN, WING CHUN, WING CHUN KUNG FU, WING ČCHUN, YOUNG CHUN CHUAN (ŠKOLA VĚČNÉHO JARA) 5.2.9 INTERNÍ STYLY PŘESNĚ NESPECIFIKOVANÉ U tohoto stylu je jisté, že je interním stylem, ale není známo, zda je severním nebo jižním. Pravděpodobné je, že byl rozšířen po celé Číně. CHI

KUNG,

CHI-GONG,

ČCHI-KUNG,

GI

GONG

(DYNAMICKÁ

KONCENTRACE ENERGIE, DOKONALOST VNITŘNÍ ENERGIE) 5.2.10 JIŽNÍ STYLY PŘESNĚ NESPECIFIKOVANÉ

U těchto stylů je jisté, že jde o styly jižní, ale není známo, zda jsou současně i shaolinské. Mohou být také emeiské či wudangské. Není jisté ani to, jestli jsou externí nebo interní.

FUT PAI (ŠKOLA BUDDHOVY PĚSTI) CHOW GAR (STYL RODINY CHOW) 5.2.11 NEZAŘAZENÉ STYLY Tyto styly se nepodařilo zařadit do žádné ze skupin a to proto, že se o nich

nepodařilo zjistit více informací, nebo je jejich charakteristika naprosto odlišná od ostatních stylů, a nebo se mnozí autoři názorově liší v jejich hlavních charakteristikých rysech. U některých byl problém i s jejich identifikací. Podle

jejich názvů není jasné, zda jde o jeden a ten samý styl, nebo jsou to styly rozdílné. BOK PAI SIU LAM GO CHO KUNE

75

HUA QUAN

CHOI DAO (CESTA NESMRTELNOSTI, CESTA SPOKOJENOSTI) JIAN PAI (ŠKOLA MEČE Z EMEI)

LAMA PAI (STYL TIBETSKÉHO VŮDCE)

LAMA JUAN (PĚST LÁMOVA) MOK GAR

NG YING HUNG KUNE PAOCHUJ POK KEK SIAN PU

SIAŇ-BO, SIAN-PO, SHOU BO, CIAO LI, CIUAŇ JUN, DOU 5.2.12 MODERNÍ STYLY Charakteristika moderních stylů je určena především dobou jejich vzniku (20. století) a faktem, že byly vytvořeny a vyvíjí se jako externí styly. ED PARKER`S KENPO

CHANGQUAN NOVÝ, LONG FIST (DLOUHÁ PĚST) JEET KUNE DO (CESTA ZASTAVUJÍCÍ PĚSTI) JUN FAN KUNG-FU KAJUKENBO

SANDA, SAN SHOU, LEI TAI

SHORINJI KEMPO WING CHUN DO

76

5.3 ZAŘAZENÍ JEDNOTLIVÝCH SKUPIN STYLŮ DO VĚTŠÍCH CELKŮ Z předchozího rozdělení jednotlivých stylů do skupin vyplývá, s jakými skupinami je možné dále pracovat. Tyto skupiny zařadím do větších celků v systému kung-fu na základě charakteristických dominantních rysů společných těmto skupinám. 1. celek

2. celek 3. celek 4. celek 5. celek 6. celek 7. celek 8. celek

- shaolinské severni externí styly - shaolinské jižní externí styly - shaolinské styly přesně nespecifikované - emeiské externí styly - wudangské interní styly - severní externí styly přesně nespecifikované - jižní externí styly přesně nespecifikované - externí styly přesně nespecifikované - interní styly přesně nespecifikované - jižní styly přesně nespecifikované - nezařazené styly - moderní styly

77

5.4 ZAŘAZENÍ VĚTŠÍCH CELKŮ DO SYSTÉMU KUNG-FU Grafické znázornění zařazení jednotlivých celků do systému kung-fu. NEZAŘAZENÉ STYLY

JIŽNÍ BLÍŽE NESPECIFIKOVANÉ STYLY

EXTERNÍ BLÍŽE NESPECIFIKOVANÉ STYLY

INTERNÍ BLÍŽE NESPECIFIKOVANÉ STYLY

SEVERNÍ EXTERNÍ BLÍŽE NESPECIFIKOVANÉ STYLY

BOJOVÉ UMĚNÍ KUNG-FU

MODERNÍ EXTERNÍ STYLY

JIŽNÍ EXTERNÍ BLÍŽE NESPECIFIKOVANÉ STYLY

WUDANGSKÉ INTERNÍ STYLY JIŽNÍ SHAOLINSKÉ EXTERNÍ STYLY EMEISKÉ EXTERNÍ STYLY

SHAOLINSKÉ STYLY

78

SEVERNÍ SHAOLINSKÉ EXTERNÍ STYLY

SHAOLINSKÉ STYLY BLÍŽE NESPECIFIKOVANÉ

ZÁVĚR

Ve své práci na téma „Struktura stylů v kung-fu“ jsem se zaobíral zařazením

jednotlivých stylů do struktury bojového umění kung-fu. Je určena všem, kdo mají

zájem o toto čínské bojové umění a chtějí se v zařazení jeho stylů do struktury orientovat.

Prvním krůčkem bylo nejdříve zjištění příčin vzniku bojů lidstva a přípravy na

něj v obecné rovině. Zjistil jsem, že po celém světě jsou lidé fenoménem boje v různých podobách provázeni odnepaměti.

Mnohem hlouběji jsem se zaobíral historií kung-fu, které mi pomohlo alespoň

z části pochopit složitou otázku propojenosti nejrůznějších vztahů a vlivů, např.

náboženství, politiky, zvyků, válek, geografické polohy atd., které na sebe navzájem působily, a za kterých se jednotlivé styly formovaly.

Jednotlivé styly, ke kterým byly dostupné informace, jsem charakterizoval a na

základě těchto charakteristik určil hlavní charakteristické rysy jednotlivých stylů.

Přitom jsem narazil na mnoho problémů s transkripcí čínských názvů do češtiny.

Obrovská záplava cizích slov a pojmů mě přesvědčila o nutnosti vytvořit slovník

cizích slov, který jsem sepsal s platností pouze pro tuto práci, aby bylo možno jednotně se v nich orientovat.

Poté jsem zvolil metodu, pomocí které jsem styly řadil do skupin a skupiny do

větších celků systému kung-fu. Vzhledem k velmi rozdílným charakteristikám

jednotlivých stylů a omezeným zdrojům informací, ve kterých se jednotliví autoři často rozcházeli, nebylo možno zařadit všechny styly. U některých stylů jsem se

setkal s tak málo informacemi, nebo tak rozdílnými názory jednotlivých autorů, že vznikaly dokonce pochybnosti již při jejich identifikaci. Přesto si myslím, že se mnohé styly podařilo zařadit do skupin obsahujících více stylů se stejnými základními charakteristikami a tyto skupiny začlenit do systému bojového umění kung-fu.

79

RESUMÉ V bakalářské práci jsem se zabýval problematikou struktury stylů v kung-fu. Za

cíl jsem si vytyčil rozdělení jednotlivých stylů tohoto čínského bojového umění

takovým způsobem, aby se v něm dokázal orientovat i laik. Snažil jsem se

shromáždit co nejvíce stylů a jejich charakteristik, aby bylo možno si utvořit

představu nejen o stylech, ale také o složitosti, provázanosti a souvislostech, které

hrají důležitou roli při jejich rozřazování (začleňování) do struktury kung-fu.

K tomu všemu bylo zapotřebí nahlédnout do historie, charakterizovat jednotlivé styly a vytvořit metodu, pomocí které jsem se je pokusil zařadit.

Vzhledem k velmi rozdílným charakteristikám jednotlivých stylů v různých

publikacích a omezeným, či ne zcela důvěryhodným zdrojům informací, nebylo možné všechny styly zařadit. U některých byly dokonce pochybnosti již při jejich identifikaci. I přesto se domnívám, že mnohé styly se podařilo zařadit velmi přesně.

RESUMÉ In my bachelor work I engaged in problems of the structure of kung-fu styles.

The classification of the individual styles of this Chinese martial art in the way

clear to laymen was main object of my work. I tried to collect so many kung-fu

styles and their characterizations as possible to make idea not only about styles

but also about connections and their relationships. These facts played an important role in the classification of the styles into the structure of kung-fu. For this all the

history, the characterizations of the individual styles and the making up of a method used to classification were necessary too.

Because of different characterizations of the individual styles of kung-fu in

different books, limited and quite not trustworthy sources of informations it’s impossible to classify all of styles. On the top of it there were already some questions in the identification of some of the styles. Despite of I think many styles were sorted very exactly.

LITERATURA

Brabec, P. Posilování v bojových sportech. 1.vyd. Adamov: Temple, 1995. 75 s. ISBN 80–901641–1-0

Du Fu kun. Historie a současnost čínského wu-shu. Budo journal, 1994, roč.2,

č.12, s.26.

Fojtík, I. Duch budó – O podstatě a smyslu bojových umění. Olomouc: Votobia, 1999, 247 s. ISBN 80-7198-376-4

Hladík, R., Petrus, T. Siu-Lum Kung-Fu - Sebeobrana jižního Shaolinu. 1.vyd. Praha: Naše vojsko, 1992. 63 s. ISBN 80-206-0253-4

Kedzior, P. Čínská bojová umění. Příručka pro samostatný trénink. Praha:

SmartPen, 1991. 83 s.

Koneční, A. a J. Taiči. Tradiční čínská cvičení pro zdraví, sebeobranu, rozvoj osobnosti a dlouhý věk. Olomouc: Votobia, 2000. 179 s. ISBN 80-7198-422-1

Kotlár, L. Wing Chun Kung Fu. Bratislava: CAD Press, 2003. 136 s. ISBN 80-

88969-12-3

Kurfürst, Z. Historie Wu Shu Kung-Fu. 1.vyd. Adamov: Temple, 1992. 123 s.

ISBN 80-901295-5-2

Kurfürst, Z. Wu Shu Kung-Fu. Učebnice základních technik stylů Changquan a Nanquan. 1.vyd. Adamov: Temple, 1992. 175 s. ISBN 80-901295-0-1

Lewis, P. Bojová umění. 1.vyd. Praha: Cesty, 1996. 192 s. ISBN 80-7181-095-9

Lind, W. Tradice Karate. Dějiny, mistři a styly tradičního bojového umění na Okinawě, Číně a Japonsku. Brno: Comenius, 1996. 158 s.

Olivová, V. Sport a hry ve starověkém světě. Praha: Artia, 1988. 207 s. Prochotský, S. Natural Wing Chun Kung Fu. 1.vyd. Bratislava: Natural Art, 1993. 107 s. ISBN 80-966952-0-7

Roman, L. Shaolin – srdce wu-shu (2). Budo journal, 1995, roč.3, č.12, s. 4-7. Šára, P. Zěměpisný atlas světa. Vizovice: SHOCart, 2003. 304 s. ISBN 80-7224-

445-0

Točík, M. Kung-Fu není jenom boj I. 1.vyd. Adamov: Temple, 1992. 83 s. ISBN

80-901295-3-6

Točík, M. Kung-Fu není jenom boj II. 1.vyd. Adamov: Temple, 1992. 91 s. ISBN

80-901295-4-4

Urgela, P. Dějiny Kung-Fu. 1.vyd. Olomouc: Fontána, 2005. 124 s. ISBN 80-

7336-233-3

Weinmann, W. Lexikon bojových sportů od aikida k zenu. 1.vyd. Praha: Naše vojsko, 1997. 157 s. ISBN 80-206-0546-0

PŘÍLOHA 1

Obr.1 – Velmistr stylu Ed Parker’s kenpo Chuck Sullivan.

Obr.2 – Velmistr stylu hou chuan Chan Sau Chung.

Obr.3 – Velmistr stylu hung gar chuan Lam Jo.

Obr.4 – Velmistr stylu chin na Lau Fat Mang.

Obr.6 –Adriano Emperado, zakladatel stylu kajukenbo. Obr.5 – Následovník Bruce Lee ve stylu jeet kune do, guro Dan Inosanto.

Obr.7 – Dcera velmistra Lau Fat Mang, velmistryně stylu orlí spár Lily Lau.

Obr.8 – Velmistr stylu sanda Shou-Yu Liang.

Obr.9,10 – Styl tai chi chuan vyučuje mnoho rodinných škol. Mezi nejznámější patří rodina Yang, ze které pochází velmistr Fu Sheng Juan (vlevo), a Chen, v čele s velmistrem Chen Xiaowang (vpravo).

Obr.11 – Wilhelm Blech, jediný Obr.12 – Zakladatel stylu wing evropský žák mistra Lok Yiu, chun do James DeMile. učitele stylu wing chun.

Obr.13 – Velmistr stylu wing tsun Leung Ting.

Obr.14 - Mistr moderního wu shu Wu Bin

Obr.15 – Mistr stylu yi quan Cui Rui Bin.

Obr. 16 – Rozšíření a vzájemný vliv bojových umění na sebe. (Lind, 1996, s.10)

Obr. 17 – Mapa a popis provincií, klášterů a stylů Číny. (Prochotský, 1993, s.17-19) Provincie, kláštory a štýly v Číne.

I. HEBEI – kláštor WU DANG Bajiquan – päsť rodu Baji Mi Zhonngquan – päsť labyrintu Wu Dang Pai – škola Purpurového kláštora Taijiquan – päsť Veľkého citu

II. HENAN – kláštor SHAOLIN (severný) Shaolinquan – päsť malého lesa Changquan – päsť dlhého dosahu Hsing I – štýl Šiestich harmónií III. JANGSU Lianbuquan – päsť lastovičky

IV. JIANXI Fut Pai – škola Budhovej päsťe

V. FUJIAN – kláštor SHAOLIN (južný) Shaolinquan Hung Gar – štýl rodiny Hung Choy Lee Fut – štýl troch zvierat Hung Kuen – štýl piatich zvierat Long Yin Pai – štýl južného draka

Shi He quan – päsť Bieleho žeriava z južného Shaolinu Tang Lang Pai – škola modlivky

VI. GUANGDONG – klášter HOINGAM Chow Gar – štýl rodiny Chow Woo Dip Boon Hop Pai – škola motýla Hop Gar – štýl rytiera

VII. SICHUAN – kláštor na hore EMEI Huo Long Pai – škola horiaceho draka Jian Pai – škola meča z Emei Ziwuquan – polnočnopoludňová päsť Wu Hu Pai – škola piatich tigrov Meihuaquan – päsť kvitnúcej slivky z Emei Pak Mei – štýl bieleho obočia Baguaquan – päsť osmych trigramov

VIII. TIBET Lama – štýl tibetského vodca

PŘÍLOHA 2

Tab. 1 – Rozvoj kung-fu. (Lind, 1996, s.14)

Tab. 2 – Rozdělení čínského wu shu. (Du Fu kun, 1994, s.26)

Tab. 3 - Základní rozdělení čínských škol boje. (Koneční, 2000, s.38)

PŘÍLOHA 3

SLOVNÍK POJMŮ

ADRIANO EMPERADO – mistr stylu kenpo, zakladatel stylu kajukenbo, žák havajských mistrů

AIKIDO - japonské bojové umění

AL DACASCOS – zakladatel stylu wun hop kuen do ARNIS – filipínské bojové umění

BAG SING (SEVERNÍ VÍTR) – odnož stylu choy lee fut

BAI LOU – klášter spadající pod správu kláštera Shaolin

BAI MEI – poustevník, taoista, zakladatel stylu bai mei quan BAI MEI QUAN – bojový styl kung-fu

BAI YUI-FEN - tvůrce stylu wu chin chuan (shaolinská škola pěti zvířat), vzdělaný v tajemstvích všech důležitých škol kung-fu 15. století BA MI SI - klášter spadající pod správu kláštera Shaolin

BAQUAN, BAQUAQUAN – styl kung-fu

BAZI – název šlechty v provincii Sichuan z doby před 2000 roky BAZI QUAN – bojový styl kung-fu

BENI HASAN – název hrobky v Egyptě

BIH CHI – technika utěsnění dýchání ze stylu tien hsueh a chin na

BINFA - čínská vojenská příprava

BIU TZE – třetí forma stylu wing chun chuan

BÓDHIDARMA, DARUMA TAISHI, TA MO, LO HAN – legendární zakladatel

kung-fu,

shaolinského kláštera

autor

psychofyzických

cvičení

určených

mnichům

BOK HOK PAI (STYL BÍLÉHO JEŘÁBA) – bojový styl kung-fu, malá otevřená

škola buddhistického směru

BOX – anglický bojový sport

BRUCE LEE, LEE JUN FAN – zakladatel stylu jeet kune do a jun fan kung-fu, žák velmistra Yip Man

CAI CHIA - bojový styl kung-fu, jedna z pěti velkých jižních škol Shaolinu

CAPOEIRA – brazilské bojové umění CCHAJ - rodinný styl kung-fu

CIAO LI - techniky boje se zbraní i beze zbraně, bojové tance

CIAO YUNAN, CIAO YUAN, CHUEH YUAN, ŤUE JÜAN - profesionální mistr meče, tvůrce stylu wu chin chuan (shaolinská škola pěti zvířat) CINŠI – čínská vojenská příprava

CIUAŇ JUN - techniky boje se zbraní i beze zbraně, bojové tance CLARENCE CHANG – expert shaolinského kung-fu

CUEDI - tance, hry, rituální cvičení a pěstní boj ve 12.-3. století př.n.l.

CU YAN MEN – bojový styl kung-fu

CZI MEŇ QUAN – bojový styl kung-fu CZIN – varianta stylu pa kua chang CIŽAN

PAI,

CZIZAŇ

MEŇ

PŘIROZENOSTI) - bojový styl kung-fu

(STYL

PŘIROZENOSTI,

BRÁNA

ČŽAŇ TAŇ-FU – mistr, který vytvořil styl čžao meň

ČŽAO KUAN-IN - vojevůdce a první císař za dynastie Sung ČŽAO MEŇ – bojový styl kung-fu

ČŽI MEŇ QUAN – bojový styl kung-fu

DA HSUEH FAR – technika udeření vitálních bodů ve stylu tien hsueh DA JIA (VELKÝ ŘÁD) - odnož tai chi chuan stylu Yang

DA CHIN GUAN, DACHIN GUAN – technika udeření orgánů ve stylu tien hsueh

TAN TIEN, DAN TIEN, TANTIEN – energetické centrum v podbřišku pod pupkem, místo vnitřního těžiště

DAO (FORMA, KATA, SESTAVA) - severočínský název pro formální cvičení,

stínová sestava

DAOYIN – čínská zdravotní a dechová cvičení

DAU – čínské bojové rituály a tance, vojenská příprava

DEBBUT – šermování s holemi pocházející z Egypta

DEN CZIN-I – mnich, který vyučoval styl seň meň

DENGFENG – vesnice, u které se nachází klášter Shaolin

DIM MAK, DUAN MIE, DUANN MIE – technika přerušení krevního oběhu stlačením, úderem, uzavřením žíly či tepny ve stylu chin na DOSHIN SO – zakladatel stylu shorinji kempo

DOU - techniky boje se zbraní i beze zbraně, bojové tance

DR. LEUNG YAN, DR. LEUNG TZAN – lékař, popularizátor stylu wing chun chuan

DR. YANG JWING MING – zakladatel stylu yangs martinal DU GUAŇ-IN – tvůrce stylu du meň v 18. století DU MEŇ – bojový styl kung-fu

DU SIN - mistr, který se zasloužil o novou popularizaci stylu cižan pai

DŽETHÍ – indičtí zápasníci z povolání

DŽIGORO KANO – zakladatel japonského džuda

DŽUDO, JUDO – japonské bojové umění (sport) ED PARKER – zakladatel amerického kenpo

ED PARKER’S KENPO – moderní bojový styl kung-fu

EMEI, E MEI, E-MEI, GUANMIN SHAN – pohoří v Číně

EMEI JIAN PAI (EMEJSKÁ RUKA-MEČ) – bojový styl kung-fu

EMEI LUN QUAN (STYL EMEJSKÉHO DRAKA) – bojový styl kung-fu

EMEI MEI HUA QUAN (STYL EMEJSKÉ ŠVESTKY) – bojový styl kung-fu EMEI-PAI – bojový styl kung-fu

EN DAJ SI - klášter spadající pod správu kláštera Shaolin

ER-LANG MEN – bojový styl kung-fu

FA JIN – kultivace různých druhů energie chi (Fa - vypustit, vylít, vyloučit, chrlit, Jin - síla)

FAN CHIN-NA - kontratechniky ve stylu chin na

FANG CHUNG–HSUEH, FAŇ ČAN-SAN – čínský vojevůdce poražený u kláštera Shaolin

FANQUAN – bojový styl kung-fu

FEN GIN, FEN JIN, JUA GIN – technika uchopení a rozdělení svalu a šlachy ze

stylu chin na

FENG KE SHANG – žák mistra Wang Shiang

FO MEN (ŠKOLA BUDDHY) – bojový styl kung-fu

FRANK ORDENEZ – expert jiu jitsu, spoluzakladatel stylu kajukenbo FU TIEN – čínská provincie

FU-TIEN - saolinské pěstní formy boje

FUT PAI – bojový styl kung-fu

GLIMA – islandský způsob zápasu podobný džudu

GO IM - učitel bojových umění, zakladatel stylu chang shou

GUAN - tajná společnost, bratrstvo, bojující proti dynastii Čching

GUANGDONG – čínská provincie

GUN–FU – výraz pro čínské bojové umění kung-fu

GUO YUN SHEN – učitel stylu hsing i, zakladatel stylu yi chuan HAO – varianta školy stylu tai chi chuan

HEBEJ – čínská provincie

HENAN – čínská provincie

HONQUAN – bojový styl kung-fu HOINGAM – klášter v Číně

HOP GAR – bojový styl kung-fu

HOU CHUAN, HOU QUAN, TA ŠENG MEN (OPIČÍ BOX) – bojový styl kung-

fu

HSING I CHUAN, SING-I, HSING–I QUAN, I CH`UAN, HSING-I LU-HO CH`UAN, XING YI QUAN (ZPŮSOB VŮLE, USMĚRNĚNÁ VŮLE NEBO ZFORMOVANÝ ROZUM, ČI DUCH A TĚLO) – bojový styl kung-fu

HSI-YOUSAN, ŠI YU-SAN – vojevůdce, který vypálil klášter Shaolin

HUA TO, HUO TO – legendární lékař, jemuž se připisuje vytvoření gymnastiky pěti zvířat ve 3. století

HUA JUAN - bojový styl kung-fu

HUBEI – čínská provincie

HUNG – tajná společnost, bratrstvo, bojující proti dynastii Čching HUNG FUT – bojový styl kung-fu

HUN GAR CHUAN, HUNG GAR, HUNG CHIA, HUNG QUAN, HUNG CHIAO PAI – bojový styl kung-fu pocházející z jižního Shaolinu

HUNG KUEN - styl pocházející ze severního Shaolinu

HUNG HAI KWUN, HUNG HEI GON, HUNG HEI BOOM, HUNG CHEE GUNG, CHUNG CHE – KUNG – mnich, obchodník s čajem, zakladatel stylu hun gar chuan

HUNG CHINO PAI – styl kung-fu, který vznikl syntetizací ze stylů tygra a jeřába, předchůdce stylu hung gar

HUNG SING - zakladatel stylu choy lee fut

HUO LONG PAI (STYL OHNIVÉHO DRAKA) – bojový styl kung-fu

HUO JUAN JIA – čínský mistr, který přijal výzvu k boji O‘Briena CHAFÁDŽÍ – chrám s historickými nálezy v Iráku

CHAN HEUNG – mistr stylu hun gar chuan, spoluzakladatel stylu choy lee fut

CHAN WAH SHUN – žák Dr. Leung Yana, začal modifikovat styl wing chun chuan

CHANG DUNG SHENG – velmistr stylu suai chiao

CHANG CHUAN, CHANG QUAN, CHANGQUAN, (DLOUHÁ PĚST) – označení severních externích stylů kung-fu

CHANG SAN FENG, CHÁNY SAN FENG, CHÁNY TUNG, CHÁNY CUNBAO - mnich, legendární zakladatel stylu tai chi chuan

CHANG SHOU (DLOUHÁ RUKA) - bojový styl kung-fu

CHANGQUAN (DLOUHÁ PĚST) – moderní sportovní styl kung-fu

CHANGQUAN, CHUAN–FA, ČUANG–FA – umění boje beze zbraně

CHAQUAN – bojový styl kung-fu

CHE PEJ – čínská provincie

CHEJ SAŇ - klášter spadající pod správu kláštera Shaolin

CHEN – varianta školy stylu tai chi chuan

CHE-NAN – shaolinská pěstní forma boje

CHE NAN, CHU-NAN, HUNAN – čínská provincie CHENG – varianta stylu pa kua chang

CHEN WANGTING - profesionální voják, zakladatel stylu tai chi chuan CHE PEJ – čínská provincie

CHEUK FUNG – mistr stylu yi chuan

CHEUNG YIM, HUNG SING – mistr, spoluzakladatel stylu choy lee fut

CHI – energie proudící v těle člověka CHI

KUNG,

CHI-GONG,

KONCENTRACE

ČCHI-KUNG,

GI

ENERGIE, DOKONALOST

zdravotní cvičení, vnitřní energetická cvičení

GONG

(DYNAMICKÁ

VNITŘNÍ ENERGIE)

–

CHI LUANG-FENG, CZI LUN FEN – zakladatel stylu hsing i chuan

CHINATOWN – čínské čtvrti ve městech mimo Čínu

CHI SAO, CHI SAU, CHEE SAO (LEPÍCÍ SE RUCE) – technika ve stylu wing

chun chuan kuen

CHI GERK, CHEE GERK (LEPÍCÍ SE NOHY) – technika ve stylu wing chun

chuan kuen

CHIN NA, QIN NA – bojový styl, souhrnný název pro techniky pák, lámání, kroucení kloubů a zad

CHIN TZO WO SHEUN – mistr shaolinského kung-fu, učitel Cheung Yima CHI YOU – čínské bojové hry

CHOI DAO (CESTA NESMRTELNOSTI NEBO CESTA SPOKOJENOSTI) – utajené mystické čínské rodové bojové umění původně pocházející ze severní

Evropy

CHOY FOK - mistr, učitel Chan Heunga

CHOY LEE FUT, CHOY LI FUT, CHOY LAY FUT, CHOI LI FUT, CCHAJLI FU (JIOČÍNSKÉ PAZOURY) – jižní shaolinský styl rodiny Choy CHOY MOK – bojový styl kung-fu

CHUA MEŇ QUAN (ŠKOLA ZMĚNY) – bojový styl kung-fu

CHUAN BI MEŇ (ŠKOLA SPOUTÁVAJÍCÍCH A PŘEKŘIŽUJÍCÍCH RUKOU) – bojový styl kung-fu

CHUAN CZIN ŠUAN - mistr, který začal vyučovat styl chua meň quan

CHUEJ MEN – mnich, který v shaolinském klášteře zavedl cvičení shaolinského

dechu

CHUM KIU – druhá forma stylu wing chun chuan CHUŇ MEŇ QUAN – bojový styl kung-fu

CHUNG – rodinný styl kung-fu

CHUNG-NAN - pohybová forma v taoistických klášterech CHUN QUAN (RUDÁ PĚST) – bojový styl kung-fu

JAMES DEMILE – mistr, který rozvinul wing chun ve wing chun do

JAMES FIGG – zakladatel moderního boxu

JANG BAO PING - mnich studující v klášteře Shaolin

JANG-C‘-TIANG, JANG TZE, JANG C´ TIANG – čínská řeka

JANŠENŠU – taoistické učení o umění prodloužení života

JEET KUNE DO – bojový styl kung-fu

JIANXI - čínská provincie

JIAN PAI – bojový styl kung-fu

JIU JITSU, JU JITSU – japonské bojové umění

JOE HOLKE – expert kodokan judo, spoluzakladatel stylu kajukenbo JUA GIN – technika uchopení svalů a šlach ze stylu tien hsueh JUA HSUEH – technika uchopení bodů ze stylu tien hsueh

JUE FEJ, YUEH MEI – vojevůdce, generál, jehož jméno je svázáno se vznikem

stylu hsing i chuan

JUO FEJ – generál, zakladatel stylu orlí spár

JUE MEŇ – bojový styl kung-fu

JUE YUEN – jeden z mnichů, který rozvinul metodu Hua Tao a založil styl pěti zvířat

JUN FAN KUNG-FU – bojový styl kung-fu KALARIPPAJAT - indické bojové umění KAN CI - čínský císař za dynastie Čching KAJ–ŠAŇ – čínský bojový rituál a tanec KAJUKENBO – bojový styl kung-fu

KARATE –japonské bojové umění (sport)

KAU SEE, KOU S` – legendární zakladatel stylu hou chuan (opičí box)

KEMPO – japonský výraz pro kung-fu

KEN–FAT – výraz kung-fu v kantonské čínštině KENPO – bojový styl kung-fu

KICK-BOX – americký bojový sport

KRAVMAGA – izraelská sebeobrana

KŠÁTRIOVÉ – indická kasta válečníků

KUANG-TUNG – shaolinská pěstní forma boje

KUEN (FORMA, KATA, SESTAVA) – jihočínský název pro formální cvičení, stínové sestavy

KUMITE – boj v karate

KUNG–FU, KUNG FU, KUNGFU – čínské bojové umění KUOMINTANG – vláda v Číně po pádu dynastie Čching

KUO–SHU – v Číně občas používaný výraz pro kung-fu

KUO JUN-ŠEN – učitel varianty školy stylu hsing-i chuan

KWOON – místo, kde probíhal výcvik

LA HON KUEN PAI, LAHON KUEN PAI (ZTRACENÝ ÚDER) – severní bojový styl kung-fu

LA – MA PCHAJ – bojová cvičení lámaistických tibetských mnichů, ze kterého se vyvinul styl bílého jeřába

LAN TSEH – technika využití protivníkovy síly ve stylu tang lang chuan LAO-Ć – autor základního díla taoismu Tao Te Ting

LAP SAO – tréninkový dril, metoda nácviku zachytávání soupeřových rukou LA SAVATE – francouzský úpolový sport beze zbraně LEE YAU SAN - mistr, učitel Chan Heunga

LEONG BOK CHAO, LEUG BOK CHAN – manžel Yim Wing Chun a její žák, pojmenoval styl wing chun

LEUNG CHAN – syn a žák Dr. Leung Yana LEUNG BAK - syn a žák Dr. Leung Yana

LEUNG TING - žák velmistra Yip Mana, zakladatel světové asociace Wing Tsun kung-fu

LEUNG YAN LONG – zástupce shaolinského kláštera v Londýně, vyučoval i na Slovensku

LEUNG YEE TAI – obohatil styl wing chun chuan o boj dlouhou shaolinskou

tyčí

LI – rodinný bojový styl kung-fu

LI ČEN, LI ČCHENG, Li – trhovec a mistr ovládající boj beze zbraně, jeden z

tvůrců stylu wu chin chuan (shaolinská škola pěti zvířat)

LI CHIA - bojový styl, jedna z pěti velkých jižních škol kláštera Shaolin LI PO – mistr, šermíř, spojován se založením stylu zui quan

LI SOU– jeden z mnichů, který rozvinul metodu Hua Tao a založil styl pěti zvířat

LI CZAO – mistr, zakladatel stylu czi meň quan

LIANG TSU SHAN – mistr, který modifikoval styl kudlanky nábožné založením odnože Yin Yang

LIOU - rodinný styl kung-fu

LIU – varianta stylu pa kua chang

LIU HE – šest kombinací, koordinační cvičení jednotlivých částí těla

LIU HE BA FA – bojový styl kung-fu

LIU HUN CHIEH – mistr stylu pa kua pekingské odnože

LO HAN – další jméno Bódhidharmy

LIU CHIA - bojový styl, jedna z pěti velkých jižních škol Shaolinu LOH FAO SAN – čínský klášter, kde vznikl styl draka

LOHAN QUAN (ŠKOLA MNICHŮ) - malá otevřená škola buddhistického směru

LO CHAN SHOU ( CVIČENÍ BUDDHOVA ŽÁKA) – sestava ve stylu bok hok pai

LOK SAO (PROPLÉTAJÍCÍ SE RUCE) - metoda nácviku dvojručních lepících

se rukou

LONG YING PAI – bojový styl kung-fu

LUK-DIM-BOUN-KWAN – zbraň, 120cm dlouhá tyč ze stylu wing chun

MA – varianta stylu pa kua chang

MAHÁBHÁRATHA – indický hrdinský epos

MA KI-HAU, MA ŤI – CHAO – nejstarší historicky doložený mistr stylu hou

chuan

MEDVEDĚV – ruský mistr v zápase sambo

MEŇ - znak v názvu uzavřených emejských škol MI TSUNG JI – bojový styl kung-fu

MI ZHONG QUAN (ŠKOLA LABYRINTU) - bojový styl kung-fu

MO - rodinný styl kung-fu

MO-HAY – výuka v používání zbraní

MO CHIA - bojový styl, jedna z pěti velkých jižních škol Shaolinu

MOK YAN YONG FORM – forma, která se cvičí na dřevěném panáku

MOOK JONG – dřevěný panák sloužící k nácviku technik

MUA THAI, MUAY TAI, MUAI THAI – thajské bojové umění

MUI FA ČCHUAN (PĚST ŠVESTKOVÉHO KVĚTU) – shaolinský bojový styl, který původně cvičila Ng Mui, a ze kterého vzešel wing chun

MUI FA JOONG – cvičební nářadí (kůly) ve stylu bok hok pai

NAN CHUAN, NAN QUAN, NANQUAN (JIŽNÍ PĚST) – označení jižních externích stylů kung-fu

NEI CHIA CHUAN, NEICHIA, NEI JIA QUAN, NEI JIA, NEJ TIA ČCHUAN

FA, NEJ ŤIA ČCHÜAN (VNITŘNÍ ŠKOLA PĚSTI) - označení vnitřních

bojových umění, rozvíjejících praktiky taoistického chi kung

NG MUI – mniška ze shaolinského kláštera, ovládající ženskou verzi shaolinského kung-fu

O´BRIEN – boxer, který vyzýval čínské mistry k souboji O-MEI - pohybová forma v taoistických klášterech O-MEJ ŠAN - shaolinská pěstní forma boje

ORTADOR – tibetský lámaistický mnich považovaný za zakladatele stylu jeřába OSM LISTŮ (8 RODINNÝCH STYLŮ) – bojový systém

PAI YUFONG, PAJ JU – FENG, PAJ JU FENG BAI YUI-FEN – mnich, který rozvinul metodu Hua Tao a založil styl pěti zvířat

PAK CHARN TAO, BART CHAM DAO (MOTÝLÍ MEČE) – zbraň ze stylu wing chun

PA KUA CHAN, PAKUA CHANG, PA KUA ZHANG, BAGUA ZHANG

(BOX OSMI TRIGRAMŮ, DLAŇ OSMI TRIGRAMŮ) - interní měkký bojový styl kung-fu

PANKRATION – řecký způsob boje obsahující box a zápas

PAOCHUJ, PAO CHUJ – bojový styl kung-fu

PA TSOU - osm útoků loktem, zakončovací techniky stylu tang lang chuan

PENG PU – techniky uchopení, protažení a úderů ve stylu tang lan chuan PENCAK SILAT – indonéské bojové umění

PENTATLON – řecká disciplína, tzv. pětiboj PI KUA MEN – styl opičího boxu

POK KEK – čínské sebeobranné umění

PYGMÉ – boxerské souboje starověkého Řecka

PYRHICKÉ TANCE – tance pocházející ze starověkého Řecka RÁMÁJANA - indický hrdinský epos

SICHUAN, S`ČCHUAN, S `ČUAN, - čínská provincie

SAMBO – úpolový sport, který vznikl v bývalém Sovětském svazu

SAN HA HUI – čínská Triáda, tajná společnost bojující proti dynastii Čching

SAN SHOU, SANDA – moderní bojový styl kung-fu, kontaktní boj SAX – krátký meč germánských válečníků

SEN-MEŇ (SEN CHIA) (ŠKOLA BUDDHISTICKÉHO MNICHA) – bojový styl kung-fu

SHAOLIN, SHAO LIN SI, SHAO-LIN, SHAOLIN, SHAOLIN - SHU, SHAOLIN CHUAN, SIL-LUM, SIL LUM, SIAO LIN (MALÝ LES, MLADÝ

LES) - legendární buddhistický klášter v horách Songshan (Sung-Shan) v provincii Henan (synonymum pro bojová umění pocházejících tohoto kláštera) SHAOLIN CHUAN – bojový systém pocházející z kláštera Shaolin SHAOLIN ROU CHUAN – varianta školy tai chi chuan

SHI HE CHUAN – bojový styl kung-fu

SHINJIQUAN – bojový styl kung-fu

SHI–PA L–HAN–SHO, Š`-PA LO-CHAN (18 RUKOU LO HAN) – cvičení, sestava zavedená Bódhidharmou

SHORINJI KEMPO – bojový styl kung-fu

SHOU BO – techniky boje se zbraní i beze zbraně, bojové tance SI DE RONG – mnich studující v klášteře Shaolin

SIAN PO - techniky boje se zbraní i beze zbraně, bojové tance, bojový styl

SIAN PU - bojový styl kung-fu

SIAŇ-BO - bojový styl kung-fu

SIL-LUM – další název pro bojové umění kung-fu

SIU NIM TAO – první forma ve stylu wing chun chuan SIUŇ LIAŇ – čínská vojenská příprava

SONG LONG - mnich, zakladatel stylu tang lang chuan

SUAI CHIAO, SHUAI JIAO – čínský wrestling, tradiční forma zápasu

SU LU TANG – učitel varianty školy stylu hsing i chuan

SUMAI – japonské bojové umění, předchůdce zápasu sumo SUMO – japonské bojové umění

SUN – varianta školy stylu tai chi chuan SUNG – pohoří v Číně

SUGANDA – indický král

SUN LUTANG - zakladatel stylu sun SUN TZI – čínský stratég

SUN TZI BIN FA – čínské traktáty o strategii válečného boje

Š`-FU, SI-FU – učitel, mistr ŠAN SI – čínská provincie

ŠAN TUNG – čínská provincie

ŠEŇ DUNE – mistr, vytvořil styl ziwu quan

ŠKOLA OSMI OPILÝCH TAOISTICKCÝCH SVATÝCH – bojový styl kung-fu

ŠUAI CIAO - bojový styl kung-fu

TACITUS – historik popisující boj mečem v Německu v 1. a 2. století n. l. TAEKWONDO - korejské bojové umění

TA SHENG PIKUA MEN, TA SHENGT PI KUA MEN – jeden ze stylů opičího boxu, rozšířený i na západě TAI - mystický pták

TAI CHIN DO – styl kung-fu rozšířený zejména ve Francii

TAI CHI CHUAN, TAI JI, TAI CHI, TAI JI QUAN, TAI CHIQUAN, T‘ AI-

CHI CH’UAN, TCHAJ-TI ČCHUAN (PĚST VELKÉ KONEČNOSTI, CESTA KONEČNÉ NEBO PRAPŮVODNÍ PĚSTI) - interní, měkký styl kung-fu TAI YUK SIM SI – mnich, zakladatel stylu draka

TAN SAO (PROSÍCÍ RUKA) – kryt používaný ve stylu wing chun chuan

TANG LANG CHUAN, TANG LANG QUAN, TUNG LUNG, TCHANG-

LANG, TANG LAN CHUAN, PRAYING MANTIS (STYL KUDLANKY NÁBOŽNÉ) – bojový styl pocházející ze shaolinského kláštera TANG SOO DO – korejské bojové umění TAO – duchovní cesta

TAOL (FORMA, KATA) – formální cvičení, stínová sestava

TAU TEI JU TAN TUI - bojový styl kung-fu

TE CZIAN QUAN (ŽELEZNÁ MINCE) - malá otevřená škola buddhistického směru

THANGTA – indické bojové umění THENAR – palcová část dlaně ruky

TIEN HSUEH – bojový styl stlačování dutin a bodů

TIEN SHIEE – technika stlačování krve ve stylu tien hsueh

TOMAHAWK – indiánská sekera

TOU SHOU, TUI SHOU, TAI JI TUISHOU, PUSH HANDS (TLAČÍCÍ RUCE)

– technika ve stylu tai chi chuan

TRHAVÝ JIN – technika ve stylu hada

TUARÉGOVÉ – islámští nomádi Sahary

TUCI BU - techniky přemísťování ve stylu emei pai

TUNG HAI CHUAN, TUNG CHAJ-ČCHUAN, DONG HAI CHUAN – mistr spojovaný se stylem pa kua chang

TUNG TSUNG NEE – generál čínské armády, reformátor stylu chin na

ŤÜE JÜAN – čínský boxer, vrchní shaolinský mnich, jeden ze zakladatelů stylu

shaolin chuan

UCIN-SI, WU- ČCHIN- SI – systém založený lékařem Hua To, nazvaný Hra pěti

zvířat

U I - čínská vojenská příprava

UU – čínské bojové rituály a tance

VADŽRAMUŠTI, VAJRAMUSHTI – indické bojové umění vyučované Bódhidharmou

VARMÁNÍ – indické bojové umění provozované kastami Kšatrijů a Džethí VEŇ U – čínské lidové formy bojových her a tanců VIET VO DAO – vietnamské bojové umění

WAH – LUM – nejdůležitější taoistický chrám, ve kterém se též učilo kung-fu

WAI CHIA, WAI CHIA CHUAN, WAI JIA QUAN, WAI JIA, WAI TIA

ČCHUAN FA (VNĚJŠÍ STYL PĚSTÍ) – označení externích (vnějších) směrů

kung-fu, zaměřených na externí praktiky, buddhistická (shaolinská) koncepce

WANG LANG - mnich, vynikající šermíř, zakladatel stylu tang lang chuan

WANG SCHIANG – první mistr zaznamenaný v historických dokumentech spojovaný se stylem pa kua chang

WANG SIANG-ČAJ – učitel varianty školy stylu sing-i chuan

WANG XIANG ZHAI – zakladatel školy stylu yi chuan

WILLIAM CHEUNG – žák mistra Yip Mana, zakladatel světové asociace Shaolin Wing Chun kung-fu

WING CHUN DO – moderní bojový styl kung-fu

WING CHUN KUEN, WING CHUN, WING CHUN KUNG FU, WING

ČCHUN, YOUNG CHUN CHUAN (BOX VĚČNÉ MLADOSTI) - jihočínský bojový systém kung-fu vycházející ze stylu pěti zvířat

WING TSUN – jihočínský bojový styl kung-fu

WONG WAH BO – člen kočovné operní společnosti, mistr stylu wing chun

chuan, učitel Leung Yee Tai

WOO – odnož stylu tai chi chuanu

WOO DIP BOON HOP PAI – čínský styl kung-fu

WRESTLING – americký způsob zápasu WU – varianta školy tai chi chuan

WU DANG PAI – bojový styl kung-fu

WU HU PAI (PĚT TYGRŮ) – bojový styl kung-fu WU CHIN CHUAN – bojový styl kung-fu

WU CHIN CHUAN, WU XIN QUAN (BOX PĚTI ZVÍŘAT) – základ koncepce shaolinských stylů kung-fu

WU JIANQUAN - zakladatel stylu woo

WU MUI – mniška, která založila styl draka long ying pai

WU SHU, WU–SHU, WUSHU – čínské bojové umění kung-fu WU SING – koloběh energie v pěti praformách, modifikacích WUDANG – pohoří v Číně

WU TANG, WAH LUM – taoistický klášter v pohoří Wudang, pohybová forma v taoistických klášterech

WU TOY – mnich popisující umění odlehčení těla ve stylu hing kung WU WEI – taoistická koncepce prázdné mysli, nepřítomnost ega WU YUXIANG - zakladatel stylu wu

XIAO JIA (MALÝ ŘÁD) – odnož stylu tai chi chuan stylu Yang XIAO WEN – čínský císař

XINGYIQUAN – bojový styl kung-fu

YANG – varianta stylu tai chi chuan

YANG FUKUI, YANG LUCHAN – popularizátor stylu tai chi chuan

YANG JIANHOU, ZHONG JIA (STŘEDNÍ ŘÁD) – odnož tai chi chuan stylu

Yang

YI HE HUAN – povstání Boxerů

YI CHUAN, YI QUAN (PŘIROZENÝ, SPONTÁNNÍ BOXING) – bojový interní styl kung-fu

YIM WING CHUN – bojový styl kung-fu

YIM WING CHUN – žačka Ng Mui, syntetizovala styl wing chun YIN – varianta stylu pa kua chang

YIN-YANG – teorie dvou protikladů, mimo jiné i škola kung-fu

YIP MAN – mistr stylu wing chun chuan, začal jej jako první vyučovat

v Hongkongu roku 1952

YUE FEI - vojevůdce ve 12. století, spojován se stylem du meň YUEH MEI – zakladatel stylu hsing i

ZEN – japonská filozofie

ZEN KWUN DO – styl kung-fu rozšířený zejména ve Francii ZHOU BEI TAO - mistr, vytvořil styl emei mei hua quan

ZUIJIU GUAN, ZUI QUAN (ŠKOLA OPILCE) – bojový styl kung-fu

ZIWU QUAN, ZIWUQUAN - bojový emejský styl kung-fu

PŘÍLOHA 4

SEZNAM ZDROJŮ PŘÍLOH

Du Fu kun. Historie a současnost čínského wu-shu. Budo journal, 1994, roč.2,

č.12, s.26.

Koneční, A. a J. Taiči. Tradiční čínská cvičení pro zdraví, sebeobranu, rozvoj osobnosti a dlouhý věk. Olomouc: Votobia, 2000. s. 38. ISBN 80-7198-422-1

Lind, W. Tradice Karate. Dějiny, mistři a styly tradičního bojového umění na Okinawě, Číně a Japonsku. Brno: Comenius, 1996. s.14.

Lind, W. Tradice Karate. Dějiny, mistři a styly tradičního bojového umění na Okinawě, Číně a Japonsku. Brno: Comenius, 1996. s.16.

Prochotský, S. Natural Wing Chun Kung Fu. 1.vyd. Bratislava: Natural Art, 1993. s. 17-19. ISBN 80-966952-0-7

Obr.1 – Chuck Sullivan (Ed Parker’s kenpo): http://trianglekenpo.tripod.com/ikca.htm

21.4.2006, 16.38 hod.

Obr.2 – Chan Sau Chung (hou chuan):

http://ezine.kungfumagazine.com/images/mzine/2001-2story1.jpg 16.4.2006, 20.35 hod.

Obr.3 – Lam Jo (hung gar):

http://www.hungkuen.com/gallery-lamcho.htm 16.4.2006, 20.42 hod.

Obr.4 – Lau Fat Mang (chin na):

http://www.lilylaueagleclaw.com/images/gal1_stand.gif 16.4.2006, 20.44 hod.

Obr.5 – Dan Inosanto (jeet kune do):

http://www.completemartialarts.com/whoswho/halloffame/images/daninosanto. gif

16.4.2006, 20.51 hod. Obr.6 – Adriano Emperado (kajukenbo):

http://www.freewebs.com/kenpoexchange/images/emperado.gif 16.4.2006, 20.52 hod.

Obr.7 – Lily Lau (orlí spár):

http://www.worldeagleclaw.com/ 16.4.2006, 21.27 hod.

Obr.8 – Shou-Yu Liang (sanda):

http://www.shouyuliang.com/classes/sanshou.shtml 16.4.2006, 21.47 hod.

Obr.9 – Fu Sheng Yuan ( tai chi chuan):

http://www.images.google.com/imgres?imgurl=http://www.fushengyuan-

taichi.com.au/images/fsy-portrait.jpg&imgrefurl=http://www.fushengyuantaichi.com.au

16.4.2006, 23.13 hod. Obr.10 – Chen Xiaowang (tai chi chuan):

http://www.sweb.cz/chentaijiquan/Chenxiaowang.html

16.4.2006, 21.45 hod.

Obr.11 – Wilhelm Blech (wing chun):

http://www.elywcimaa.cz/rozhovory/wilhelm-blech.html

16.4.2006, 21.10 hod.

Obr.12 – James DeMile (wing chun do):

http://www.ambroseacademy.com/history/sijo3.htm 16.4.2006, 21.25 hod.

Obr.13 – Leung Ting (wing tsun):

http://www.leungting.com/index.php?option=com_content&task=view&id=18& Itemid=43&lang=en

16.4.2006, 21.30 hod. Obr.14 – Wu Bin (moderní wu shu):

http://www.bojovaumeni.cz/bu/modules.php?name=News&file=article&sid=117 21.4.2006, 16.41 hod.

Obr.15 – Cui Rui Bin (yi quan):

http://www.kungfu-yiquan.com/Site%20francais/Presentation.php 16.4.2006, 21.15 hod.