POLICKO V LITERATUŘE POLICKO IN LITERATURE

Technická univerzita v Liberci FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ Českého jazyka a literatury

Katedra:

Studijní program: Učitelství pro 2. stupeň ZŠ Studijní obor Český jazyk – anglický jazyk (kombinace)

POLICKO V LITERATUŘE POLICKO IN LITERATURE Diplomová práce: 07–FP- KČL– 009 Autor:

Podpis:

Martina VOBORNÍKOVÁ Adresa: Malý Rynk 171 549 54, Police nad Metují

Vedoucí práce: Mgr. Eva Koudelková, Ph.D. Konzultant: Počet stran

grafů

obrázků

tabulek

pramenů

příloh

103

0

10

0

39

9

V Liberci dne:

Prohlášení

Byl(a) jsem seznámen(a) s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Diplomovou práci jsem vypracoval(a) samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím diplomové práce a konzultantem.

Datum

Podpis

2

Poděkování V prvé řadě patří můj největší dík garantce této práce Mgr. Evě Koudelkové Ph.D. za pozorné a trpělivé čtení, kritické připomínky, za upozornění na některé chyby, které se mi vloudily do textu a za informace, které tuto práci rozšířily. Děkuji také personálu knihovny Police nad Metují, který mi vždy ochotně vyhledal zdroje a upozornil na další prameny k této práci. Děkuji personálu ve Státním archivu v Náchodě, zejména jeho ředitelce Mgr. Lydii Baštecké za cenné informace. Zcela určitě je namístě poděkovat i za rozhovory s žijícími autory – Janem Kollertem, Pavlem Frydrychem, Lydií Bašteckou a Miroslavem Pichlem, kteří mi pomohli vůbec poprvé vytvořit jejich medailonky a poslouží tak dalším. Bezesporu si mimořádný dík zaslouží má rodina, která mi poskytla zázemí k vytvoření práce a poskytla tipy, kde hledat i ty nejmenší detaily, které scházely.

3

POLICE NAD METUJÍ V LITERATUŘE

VOBORNÍKOVÁ Martina DP- 2010

Vedoucí DP: Mgr.Eva Koudelková Ph.D.

Resumé Tato diplomová práce se zaměřuje na evidenci veškeré literární činnosti mikroregionu Policko. Cílem práce bylo zmapovat oblast polického regionu a shromáždit a utřídit všechny dostupné materiály. Výsledek práce bude sloužit jako výchozí materiál k dalším badatelským účelům, ale především jako soupis veškeré literární činnosti v tomto regionu pro širší veřejnost. Klíčová slova: literární činnost, mikroregion, region Policko

POLICE NAD METUJÍ IN LITERATURE Summary This work is focused on the evidence of the literary activity in the microregion Policko. The purpose of this work was to survey the area of the Policko region and collect all the possible materials. The result of the work will help as a basic material for the further investigation but mainly it will work as a summary of the whole literary activity of this region for the wider public. Keywords: literary aktivity, Microregion, Region Policko

POLICE NAD METUJÍ IN DER LITERATUR Resümee Diese Diplomarbeit betrifft Übersicht gesamter literarischen Tätigkeit des Gebietes Policko. Ziel der Arbeit war das Gebiet Policko auszuwerten und alle verfügbare

Materialien

versammeln

und

sortieren.

Arbeitsergebnis

wird

als

Abgangmaterial zu den weiteren Forschungszwercken, aber vor allem als Abfassung der sämtlichen Literaturtätigkeit in diesem Gebiet für breite Őffentlichkeit. Schlüsselwőrter: die Literaturtätigkeit, das Microgebiet, das Gebiet Policko

4

Obsah:

Úvod

10

1. Mikroregion

12

1.1.

Charekteristika mikroregionu

12

1.2.

Police nad Metují

12

1.3.

1.2.1 Historie Police nad Metují

13

1.2.2 O původu jména Police nad Metují

15

1.2.3. Památky Police nad Metují

16

1.2.4. Znak města

17

Další obce Policka

18

2. Beletrie 2.1.

2.2.

19

Alois Jirásek

19

2.1.1. Autorův medailon

19

2.1.2. A. Jirásek a jeho vztah k Policku

20

2.1.3. Skaláci

20

2.1.4. Sousedé

21

2.1.5. Emigrant

24

2.1.6. Pandurek

25

2.1.7. U nás

26

2.1.8. Další zmínky o Polici

28

Sigismund Ludvík Bouška

29


29

2.2.2. Pobyt na Machovsku

29

2.2.3. Spiritismus na Machovsku

30

2.2.4. Pieta

30

2.2.5. Bouškovo přesídlení do Police nad Metují

31

2.2.6. Děti

32

5

2.2.7. Bouškův odchod na odpočinek

2.3.

2.4.

2.5.

2.6.

34

Václav Luňáček

36


36

2.3.2. Quodlibet

36

Pavel Frydrych

38

2.4.1. Život a dosavadní působení autora

38

2.4.2. Literární činnost

38

2.4.3. Poznámky k surrealistickému autoportrétu

38

2.4.4. Detaily ze světa železobetonových monster

40

Václav Erben

42


42

2.5.2. O strašidlech

42

Jan Kollert

45


45

2.6.2. Poezie

45

2.6.3. Fejetonistická činnost

46

3. Pověsti

47

3.1.

47

Antonín Krtička-Polický 3.1.1. Život a působení v Polici nad Metují

47

3.1.2. Krtičkova inspirace a začátky jeho literární činnosti

48

3.1.3. Z Královského hvozdu

48

3.1.4. Báje a pověsti z kraje Jiráskova

49

3.1.5. Hora Ostaš v pověstech a bájích

50

3.1.6. Srovnání Krtičkova autorského stylu s J.K. Hraše

51

3.1.7. Srovnání Krtičkova autorského stylu s A. Jiráskem

53

3.1.8. Dramatická a pohádková tvorba

54

6

3.2.

3.3.

Josef Štefan Kubín

56


56

3.2.2. Kladské povídky

56

3.2.3. Specifika nářečí Kladského pomezí a jeho příklady

57

Eva Koudelková

58

3.3.1. Dosavadní život a působení E. Koudelkové

58

3.3.2. Tematika a sběratelská činnost E. Koudelkové

58

3.3.3. Ze starých vyprávění

59

3.3.4. Pověsti z Broumovska

59

3.3.5. Z dávných časů

59

3.3.6. Police a okolí v lidových vyprávěních

60

3.3.7. Od Homole k Hejšovině

61

4. Drobné spisy o Policku

63

4.1.

Josef Brožek

63

4.2.

Jaroslav Suchý

65

5. Historická díla 5.1.

67

Stanislav Brandejs

67


67

5.1.2. Kniha o Polici nad Metují a Policku

68

5.1.3. Kniha o Polici nad Metují - II. Díl

70

5.1.4. Brandejsovy studie a polemika nad správností názvu díla v porovnání s obsahem

6. Drobné historické spisy

70

72

6.1. Miroslav Pichl

72

6.2. Lydia Baštecká

72

7

7. Kronikáři

74

7.1. Bonaventura Pitr

74

7.2. Jan Lege

76

7.3. Václav Vladivoj Tomek

78

7.4. Josef Brandejs

83

8. Další kronikáři

86

8.1. Stanislav Šrůtek

86

8.2. Karel Baudyš

86

8.3. Jaroslav Vinter

87

9. Závěr

88

10. Seznam použité literatury

89

11. Seznam příloh

91

12. Přílohy

92

8

Seznam použitých zkratek a symbolů aj.

a jiné

apod.

a podobně

atd.

a tak dále

č. p.

číslo popisné

mj.

mimo jiné

r.

roku

tj.

to je

tzn.

to znamená

*

narozen(a)

9

Úvod: Cílem této diplomové práce je shromáždit a utřídit dostupné materiály ke zmapování regionální literatury Policka. I když je oblast Policka velmi malá, nachází se v bezprostřední blízkosti regionů,. ze kterých pochází mnoho velikánů české literatury. I z mikroregionu, jakým Policko je, ale pochází autoři, kteří svým významem přesáhli jeho hranice. Výsledek práce má sloužit především jako informace o literární činnosti autorů Policka pro širší veřejnost, ale může sloužit i jako podnět k dalším badatelským účelům. Úvodní kapitola přináší obecné informace o mikroregionu Policko. Tyto informace poslouží jako geografické vymezení oblasti a dále k dokreslení kontextu, protože řada skutečností, které jsou zde uváděny, se odráží v dějepisných i literárních textech vztahujících se k tématu. Druhá kapitola se zabývá autory, kteří různými způsoby přispěli svou beletrií k literárnímu dědictví Policka. V této kapitole nalezneme autory–rodáky, kteří jsou pro tento region nejvýznamnější. Najdeme zde ale i autory, kteří se narodili jinde, ale jsou nějakým způsobem s Polickem spojeni. Jedná se o autory, kteří si k regionu vytvořili hluboký vztah, a proto pak Policko zvěčnili ve svých dílech. Tím pak dovolili široké veřejnosti nahlédnout do způsobu života v tomto kraji. Nejvýznamnějšími autory této kapitoly jsou Alois Jirásek a Sigismund Ludvík Bouška. Třetí kapitola pojednává o autorech, kteří psali především pověsti. Protože je polický region na tento typ literatury velmi bohatý, tvoří nejrozsáhlejší celek. Jako hlavního představitele tvorby pověstí jmenujme Antonína Krtičku─Polického. V poslední kapitole jsou uvedeni autoři, kteří se zabývali historickou prózou a dále kronikáři. Díky jejich práci se snadněji orientujeme v historii města. Rodáci tak vědí, odkud pochází a jaká je historie města, ve kterém žijí. Nalezneme zde především Josefa Brandejse a jeho synovce Stanislava Brandejse. Autoři ve všech kapitolách jsou řazeni chronologicky – od nejstaršího data narození až po současníky.

10

Protože se jedná o doposud literárně neprozkoumanou oblast, lze doufat, že práce přinese užitek především lidem v tomto regionu, a poslouží tak jako ucelený souhrn literární činnosti na Policku.

11

1.

Mikroregion Policko

1. 1. Charakteristika mikroregionu Mikroregion Policko se nachází ve východních Čechách, v těsné blízkosti státních hranic s Polskem. Leží zhruba 20 km od bývalého okresního města Náchod a asi 70 km od krajského města Hradec Králové. Mikroregion leží v širokém pásmu Broumovského mezihoří, které v horní části řeky Metuje vyplňuje úval mezi Krkonošemi a Orlickými horami. Tvoří tak jihovýchodní část celého Broumovského výběžku. Centrálním městem mikroregionu je Police nad Metují. Leží v srdci „polické křídové pánve“, proslavené

Mapa Policka

množstvím pískovce, který v Broumovských stěnách, na

Zdroj: www.mapy.cz

Ostaši a zvláště v Teplicko-Adršpašských skalách vytvořil nádherné skalní útvary a jiné přírodní krásy, pro které je tato oblast také hojně navštěvována nejen tuzemskými návštěvníky. Také proto je celá tato oblast zahrnuta do chráněné krajinné oblasti Broumovsko. Mikroregion Policko sestává z centrálního města Police nad Metují a přilehlých obcí: Bukovice, Žďár nad Metují, Česká Metuje, Velké Petrovice, Suchý Důl, Bezděkov nad Metují a Machov. Polici nad Metují s těmito obcemi pojí dobrovolný svazek, který byl založen v roce 2002 s cílem provázat potřeby a zájmy jednotlivých obcí a zajistit rozvoj celého mikroregionu. K městu ale také patří přidružené obce Hlavňov a Pěkov.

1. 2. Police nad Metují Police nad Metují leží 450 m. n. m. v mělké kotlině, takže je ze všech stran lemována mírnými nebo strmějšími svahy. Ze západní strany jsou to Havlatka a Stážnice, odkud je hezký výhled na celou Polici a okolí. Na severu vidíme holý vrch Na Kostele (690 m), vpravo od něho k severovýchodu Klůček (614 m). Za Klůčkem už pak

12

leží samotné Broumovské stěny. Vpravo od Broumovských stěn leží Hejšovina (919 m), opředená mnoha pověrami a pověstmi, a na jihu Bor (850 m). Celé krajině ovšem vévodí stolová hora Ostaš (700 m), ke které se také váže mnoho pověstí. Na Ostaši se nalézá skalní město plné rozmanitých skalních útvarů a panoramat. Je častým výletním cílem rodáků, ale i místem pro prázdninové pobyty turistů z celé republiky. Hora dříve sloužila jako úkryt pro obyvatele v dobách válek a různých nebezpečí.

1.2.1. Historie Police nad Metují Není možné spolehlivě zjistit a datovat založení prvního obydlí v Polici nad Metují. Na místě dnešního města se rozprostírala jen krajina s rozsáhlým pralesem, který byl protkán nanejvýš obchodními stezkami s Polskem. Na přelomu 12. a 13. století se zde usadilo několik poustevníků – břevnovských benediktinů. Ti zde vystavěli poustevnu a dřevěnou kapli Panny Marie a začali zakládat pole. Ještě za života opata Chuna zde byl založen klášter. U kláštera potom vzniklo několik popluží a byly založeny vesnice jako Bukovice, Žďár, Metuje, Radešov a Bezděkov. Po roce 1241 potom další – Hlavňov, Suchodol, Bělý a Maršov. Kolem roku 1254 začala stavba velkého kamenného kostela, zasvěceného Nanebevzetí Panny Marie. Dokončený byl roku 1294 za opata Bavora z Nečtin. O dva roky později byl chrám spojen s klášterem a zahradami do jednoho celku. Roku 1295 bylo Polici uděleno hrdelní právo. Police se stala nejen obchodním, ale i politickým centrem celého panství. Roku 1395 král Václav IV. potvrdil Břevnovému klášteru jeho majetková privilegia a v této listině je Police poprvé nazvána městem. Další zlomkovité údaje nám jen dávají tušit, že se město rozrůstalo. Klidný průběh let byl přerušen až husitskými válkami. V roce 1420 byl Břevnovský klášter zpustošen a vypálen. V té době se poličtí obyvatelé zprotivili své katolické vrchnosti kvůli přívrženství ke kalichu. 27. května 1421 vtrhla do Police slezská vojska a město vyvraždila a vypálila. Právě v této době se stolová hora Ostaš stala úkrytem uprchlíkům z Police. Úkryt byl však vyzrazen a většina utečenců byla vyvražděna.

13

15. století je nazýváno „zlatým věkem městečka“. Až na menší pohromy, ze kterých se město vždy brzy vzpamatovalo, se vcelku poklidně rozrůstalo. Toto období skončilo roku 1617, kdy ve městě vypukl obrovský požár. Shořelo asi 70 domů, radnice, pivovar, špitál, mlýn a jiné budovy. Zanedlouho potom zasáhly město další pohromy – po vydrancování a vyhnání opata z kláštera se celé panství dostalo do správy komisařů direktoriátu. Pražskou defenestrací v roce 1618 vypukla třicetiletá válka. Během této doby Police trpěla neustálým pohybem vojsk přes zdejší krajinu. Všechna vojska město vždy vyloupila a vydrancovala. Police byla téměř před zánikem, když ji navíc roku 1633 postihl mor. Během posledních pěti let se obyvatelstvo často uchylovalo do skal a po uzavření Vestfálského míru bylo v Polici cca 63 obyvatelných domů. Nelidské podmínky za posledních dvou opatů, Augustina Seyfferta a Tomáše Sartoria, potom vyvrcholily v roce 1680 v povstání, kterého se kromě sedláků účastnilo i městské obyvatelstvo. Povstání však bylo potlačeno a vůdci potrestáni. Roku 1744 začala II. slezská válka. Do Police přitáhlo cca 6 000 vojáků, kteří se utábořili okolo Police. Po skončení války město téhož roku trpělo odchodem pruských vojsk, která přes Polici ustupovala. V Polici nastal klid až po uzavření míru v Drážďanech. O několik let později začala sedmiletá válka (1756–1763) a Polici se opět vedlo zle. Generál Laudon byl roku 1785 ubytován v polickém klášteře a řídil odtud vojenské operace. Tuto událost zachytil Alois Jirásek ve svém díle Pandurek, které se odehrává na Policku. Zbytky opevnění je stále možné vidět za vesnicí Hony. V srpnu 1758 přitáhlo opět celé pruské vojsko a utábořilo se kolem Police. Do Police byli sváženi ranění z celého okolí, takže jich bylo chvílemi více než vlastních obyvatel města. V té době se také díky raněným rozmáhaly nemoci. Pruské války spolu s husitskými patřily k nejhorším obdobím tohoto kraje. Roku 1775 vypuklo selské povstání, které je také velkým mezníkem v polické historii. I zde se totiž sedláci vzbouřili a pod vedením Karla Dostála z Bělého se dožadovali vydání „Zlatého patentu“. Povstání bylo potlačeno, ale Karel Dostál byl potrestán jen mírně. 13. srpna byl pak vydán Marií Terezií robotní patent, který zmírnil robotu. Roku 1778 byla Police navštívena Josefem II. Jeho reformy se také dotkly města. Z jeho nařízení byl zrušen klášter, roku 1788 byl rozbořen kostel na Ostali

14

a o rok později byla prodána kaple na Hvězdě ke zboření. Mezitím v roce 1781 byl vydán toleranční patent, který znamenal počátek náboženské svobody, a zanedlouho potom i patent o zrušení nevolnictví. Robota byla sice částečně zachována, ale z poddaných se stali svobodní lidé se všemi právy. Roku 1781 byl vydán patent o zrušení klášterů, který byl pak znovu zrušen roku 1786. Majetek kláštera byl převeden na broumovské panství a v polickém klášteře zůstalo jen pět benediktinů, kteří měli spravovat panství. Rok 1922 byl pro město historicky důležitý. Ministerstvem vnitra byla polické obci schválena žádost z roku 1921 a bylo jí povoleno používat nový úřední název města – Police nad Metují. I během druhé světové války byl život v Polici složitý stejně jako v celé zemi. Navzdory tíživým poměrům ale občané dokázali vlastními silami postavit novou budovu Kolárova divadla, které je dodnes centrem kultury. V roce 2003 slavila Police 750 let od první písemné zmínky o městě – v listině krále Přemysla Otakara II., kterou přenesl do tehdejší malé osady trh a dal tím první právní základ dnešnímu městu.

1.2.2. O původu jména Police nad Metují Původ jména města Police nad Metují je možné vyložit v podstatě třemi způsoby. První z možností je výklad z knihy Karla Baudyše Polické příběhy dávné i nedávné, kde se dozvíme, že jméno má původ ve staročeském slově police – nízká rovná plocha, otevřená poloha a znamená ves na rovině v otevřeném terénu. Lidová etymologie však odvozuje jméno také od slova police tj. skříň na nádobí. Tato možnost je však asi nejdále od reality. Jako třetí alternativu vzniku názvu píše Antonín Krtička ve své knize Z Královského hvozdu. (viz. Příloha č. 2) Oficiálně ale, podle historických pramenů, bylo město takto pojmenováno až na žádost městské rady v r. 1921.

15

1.2.3. Památky města Police nad Metují I když je Police nad Metují jen malé město, má řadu památek, které si jistě zaslouží pozornost. Kostel Nanebevzetí Panny Marie s raně gotickým portálem: Byl založený zprvu jako klášterní kostel nedlouho po roce 1253 a dokončený byl kolem roku 1294. Je to raně gotická trojlodní bazilika s pětiboce uzavřeným vyvýšeným presbytářem. Z původně plánovaného dvouvěžového průčelí byla postavena pouze jižní věž, umístěná v průčelí. Zde také stojí výše zmíněný gotický portál s rostlinným dekorem. V kostele jsou k vidění barokní sochy sv. Vojtěcha a Václava a cenná je také osmiboká kamenná křtitelnice se znaky z 15 stol. Barokní radnice z roku 1718 na náměstí: Byla postavena roku 1718 jako soukromé sídlo inspektora nad klášterními statky Františka Antonína Hradeckého, snad podle plánů Kiliána I. Dientzenhofera. Roku 1740 koupena městem od opata Benna II. jako radniční budova. Radnice roku 1842 vyhořela, původní cibulovitá věž nahrazena roku 1876 novou osmibokou věží ve slohu tudorské gotiky. Radnice je jednopatrová stavba s podloubím, s třemi klenutými oblouky, poloelipticky uzavřenými.1 Dnes slouží radnice jako sídlo městského úřadu, kde se nachází také oddávací síň. Sloup se sochou Bolestné Panny Marie z roku 1707 je dominantou náměstí. Je dílem významného sochaře z doby baroka Jana Brokofa a byl zhotoven v Broumově. Empírová kašna z roku 1819 na náměstí: Byla postavena na místě bývalého pivovaru. Kašnu zhotovil z pískovce v empírovém slohu kameník Filip Klemt ze Suchého Dolu. Uprostřed nádrže je krychlový podstavec, na jehož vrcholu je feston, tj. ozdobná váza s květinovými girlandami. Na severní a jižní straně kašny jsou výtoky vody ústící ze lvích hlav. K renovaci kašny došlo poprvé roku 1867, pak roku 1983, naposledy roku 1999. Kašna je dnes napájena pomocí čerpadla vodou, která odtéká z vedlejšího artéského pramene „Julinky".2

1

Město Police nad Metují [online]. 13.04.2007, 24.05.2007. http://www.meupolice.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=151&Itemid=146. 2 Město Police nad Metují [online]. 13.04.2007, 02.10.2007. http://www.meupolice.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=150&Itemid=145.

16

Stará roubená škola z roku 1785 se nachází ve Hvězdecké ulici u náměstí. Jedná se o jednopatrovou barokní stavbu s mansardovou střechou. V přízemí se nacházely dvě třídy, v patře byty pro učitele. Ve škole se učilo až do roku 1856. Dlouhá léta poté sloužila jako soukromé obydlí. Dnes se zde konají různé výstavy.

1.2.4. Znak města Police nad Metují Městský znak obdržela Police nad Metují na žádost některých z břevnovských opatů. Popis oficiálního znaku města Police nad Metují zní: Ve zlatém štítě krokev červené barvy, vpravo i vlevo u vrchu červená růže s pestíkem zlaté barvy, u spodu červená růže s pestíkem zlaté barvy a nad ní ostrev modré barvy se třemi suky – dva vpravo a jeden vlevo. 3

Znak města Zdroj:www.meupolice.cz

1.3. Další obce mikroregionu Policko Obcemi, které patří k tomuto mikroregionu jsou Bukovice, Suchý Důl, Česká Metuje, Žďár nad Metují, Bezděkov nad Metují a Petrovice. Je třeba upozornit na Žďár nad Metují, který leží hned pod stolovou horou Ostaš a je tak výchozím bodem při výstupu na tuto horu. Další významnější obcí je Suchý Důl. Suchý Důl býval největší obcí polického klášterního panství. Ve středu obce stojí původně panský dvůr, později statek s právem rychtářským, kterému se dodnes říká „Šolcovna“. V Ochozkém lesíku u potoka Ledhujka se nachází zděná kaple Panny Marie Lurdské z roku 1883. V Ticháčkově lese byla v roce 1893 postavena křížová cesta, která je dodnes častým cílem procházek. Roku 1897 byla v blízkosti vybudována dřevěná kaple se schodištěm jako připomínka zjevení Panny Marie. Tohoto tématu se ještě dotkneme několikrát v dalších kapitolách..

3

Stránky města Police nad Metují

17

K této obci patří také Slavný, kde se nachází zajímavé skalní útvary–Slavenské hřiby, které vznikaly zvětráváním pískovce.

18

2. Beletrie

2.1. Alois Jirásek (1851─1930)


. Rodák z nedalekého Hronova byl patriotem a milovníkem svého kraje. Alois Jirásek se narodil 23. srpna 1851 v Hronově. Pocházel z devíti dětí. Nejprve studoval na nižším benediktinském gymnáziu v Broumově, a následně na vyšším gymnáziu v Hradci Králové. Později studoval historii na univerzitě v Praze, kde byl posluchačem V. V. Tomka. Když poté začal působit ve funkci profesora dějepisu na gymnáziích v Litomyšli a v Praze, stal se Tomkovým osobním přítelem. Navštěvoval ho i v Polici. Roku 1888 přesídlil Jirásek do Prahy, kde bydlel na dnešním Jiráskově náměstí. V Praze pokračoval v pedagogické praxi a literární činnosti. Jelikož se pohyboval v literárních kruzích, znal se s mnoha dalšími významnými osobnostmi, např. ¨ Z. Wintrem, J. S. Macharem, K. V. Raisem, J. Vrchlickým, či J. V. Sládkem. Díky podobnému uměleckému cítění se přátelil i s Mikolášem Alšem. Od roku 1890 byl v penzi a věnoval se výhradně literatuře. Z Prahy často jezdil do svého rodného města a okolí. Rád se podíval i do jiných měst, která potom zachytil ve svých dílech. Jako jeden z prvních podepsal roku 1917 Manifest českých spisovatelů, který usiloval o samostatnost českého národa. V nově vzniklé Československé republice potom zastával post senátora za Národně demokratickou stranu. V této funkci setrval až do své nemoci, která mu pak znemožnila i psaní. V letech 1918, 1919, 1921 a 1930 byl navržen na Nobelovu cenu za literaturu. Zemřel 12. března 1930 v Praze. Pochován je v Hronově, kde dodnes stojí jeho rodný domek a v blízkém parku je umístěna jeho socha. Jeho jméno také nese každoročně se konající festival amatérských divadelních her Jiráskův Hronov, kterého se účastní mnoho divadelních souborů z celé Evropy.

19

2.1.2. Alois Jirásek a jeho vztah k Policku

Jiráskova tvorba je daleko více ovlivněna Broumovskem, protože tam několik let studoval. Přesto v jeho tvorbě najdeme několik málo děl, která se Policka úzce dotýkají. Jsou to díla: Skaláci, Sousedé, Pandurek, Emigrant a U nás. Třeba však poznamenat, že Jiráskův vztah k Polici nelze definovat jako osobní. Policí několikrát denně procházel při cestě do školy do Broumova a nikdy v Polici déle nezůstal. Tento kraj vždy chápal jako nelehký k žití. Byla to skalnatá oblast, krásná pro svou přírodu, ale nepoddajná k pěstování nejrůznějších obilovin, proto byli lidé vždy jen odkázáni sami na sebe a v historii nastala několikrát doba hladu a bídy.

2.1.3. Skaláci

Nejstarším dílem, které úzce souvisí s Polickem, jsou Skaláci (1875). Tento román se stal prvním Jiráskovým dílem věnovaným rodnému kraji a jeho historii. Jedná se o historický triptych z doby selského povstání na Náchodsku v roce 1775. Román je rozdělen do tří částí. Každý díl referuje o jednotlivé fázi povstání. Nejedná se však o historický dokument, spíše je to parafráze na atmosféru dané doby a život lidí na Náchodsku. V pozadí příběhu se odehrává milostný příběh Lidky a Jiříka. První oddíl se zabývá především charakteristikou postav a situací v kraji. Hlavní příběh se odehrává na Skalce, ale z díla není možné určit, kde přesně toto místo leží. Víme jen, že je na cestě z Náchoda do Broumova. Není jisté, jestli je toto místo smyšlené nebo reálné. Na Policku existuje jedno území Skalka, které se nachází za Českou Metují. Z. Nejedlý uvádí ve své studii Alois Jirásek a Náchodsko, že Jirásek vidí Policko jako ponurou skalnatou oblast, kde je těžké se uživit. Lidé tu každodenně bojují o přežití. Na pomyslné druhé straně proti tomuto kraji stojí náchodský zámek, symbol vrchnosti a nadřazenosti. Pro sedláky je zámek nenáviděné místo, odkud znají jen pohrdavé písaře, vězení a drábovu lískovnici (nástroj na bití). Tento oddíl by také mohl být nazván „mrtvé ticho před bouří“. Vztah mezi vrchností a sedláky se začíná vyhrocovat, sedláci nesouhlasí s nelidskými podmínkami roboty a chováním vrchnosti, u které nemají dovolání. Lidé ze Skalky jsou nuceni utéct ze svých domovů a schovávají se v údolí u lesa Maternice na Policku.

20

Druhý díl je tzv. fáze přípravná, kdy se obce sjednocují k hromadnému povstání pod vedením Mikuláše Skaláka a rychtáře Rychetského. V kraji vládne naprostá bída, lidé umírají hlady, zatímco na zámku se chystá mohutná oslava na počest Josefa Piccolominiho. I když se lidé dožadují pomoci a uvolnění roboty, nejsou vyslyšeni, ale naopak vězněni a biti. Třetí oddíl pojednává o vyvrcholení selského povstání: Onen jezdec, jenž od Police přijel a z Hronova k Náchodu se pustil, byl panský posel Náchodský. Přijíždějíce ke vsi, uslyšel křik, hluk a zvonění. Zalekl se, poznal, že se tu lid už vzbouřil. 4

Sedláci donutí náchodského knížete podepsat plnou moc k vyjednávání. Ta se stane základem k vydání úpisu, kde je poddaným slíbeno vše, co si přáli. Toto povstání nevyřešilo celou situaci, ale přineslo příslib zlepšení podmínek a naději na lepší zítřky. Toto dílo můžeme nazvat historickým obrazem doby se silným sociálním aspektem. Je zde několik pasáží, které Jirásek čerpal z historických dokumentů. Jsou ale tak dokonale spojeny s dějem, že tvoří jeden jediný celek.

2.1.4. Sousedé

K sepsání povídky Sousedé přiměly Jiráska dva podněty. Jedním z nich byla inspirace po přečtení Tomkových Příběhů kláštera a města Police nad Metují. Toto dílo Jiráska tak okouzlilo, že začal přemýšlet o zápletkách povídek, které by pak umístil do tohoto prostředí. Druhou inspirací k sepsání se stala divadelní hra F. A. Šuberta Probuzenci. Dílo Sousedé bylo vydáno roku 1882, poprvé vyšlo v časopise Květy a bylo samozřejmě dedikováno V. V. Tomkovi. Do středu děje této povídky zasadil Jirásek významnou osobu Policka Josefa Bonaventuru Pitra, českého kněze, který působil v polickém klášteře. V povídce vystupuje jako jediná historická osobnost, která je hybnou osou celého děje. O postavě Bonaventury Pitra z této povídky mnoho nevíme. Snad jen to, že byl nositelem pravdy a lásky k vlasti, i když byl přísným katolíkem. Podrobnější charakteristika postavy chybí. To bylo možná způsobeno proto, že Jirásek o Pitrovi mnoho nevěděl. Třeba říci, že historické prameny se této osobnosti nevěnují. Názory na Pitra vychází tak jen 4

JIRÁSEK, A.: Skaláci, s. 225

21

z jediného zdroje - z materiálů českého literárního historika J. Hanuše. Jirásek znal Pitra pouze z Tomkových Příběhů. Avšak Tomek neměl o Pitrovi valné mínění. Byl prý velmi vznětlivý a příliš horlivý. Naopak v Sousedech jej Jirásek líčí jako člověka laskavého, který měl porozumění i pro světský život. Tato postava je zde vykreslena jako stoupenec náboženské tolerance oproti Tomkovu popisu B. Pitra jako přísného katolíka. Zde si Pitr cení vlasteneckých projevů nekatolíků a přijme pak i velmi laskavě Peška, když se vrátí z osady českých exulantů u Berlína do vlasti. Daruje mu dokonce Komenského Kšaft, což je nekatolické dílo. B. Pitr je v Jiráskově povídce vzorem kněze a vlastence, člověkem velmi lidským, citlivým, s vnitřními osobními hodnotami, ale zároveň také člověkem, který dovede vládnout a rozhodovat. Jirásek v díle nepřipouští nejmenší pochybnosti, že by Pitr nebyl zcela věřící katolík a horlivý zastánce vlasti: Páter Bonaventura Pitr byl tou dobou proboštem kláštera Rajhradského na Moravě, kdež, jako již v Polici, pilně pracoval a bádal ve starých kronikách, foliantech a listinách, „z nichž se dá připraviti lék na občerstvení paměti“. Nejednou, pracuje, v duchu sobě doznal a pomyslil: „Ano, kdyby jim tak někdo vyložil, jak u nás v Čechách bývalo, čím jsme byli a co jsme! Až by se otřásli, kdyby prohlédli! Ale jaká to práce tou divočinou a ouhorem!“ Ale pracoval přece, pilně, neúnavně, aby aspoň jedno světélko rozžehl do té pusté tmy, které on se tak děsil, o které však krajané jeho většinou ani potuchy neměli. 5

Jirásek zachycuje Pitra jako člověka barokního, zastánce svatováclavské tradice a jazyka. V tomto směru má postava Bonaventury Pitra v povídce dva protivníky. Jedním je jeho polický nadřízený prefekt Filip Ehrenschild a druhým emigrant Pešek, který se na okamžik vrátí z emigrace: Prefekta Jiráskův Pitr ve svých pamětech mariánského bratrstva nazývá jako německého nacionalistu, protivníka – popř. hanobitele – a zločinného posměváčka václavského jazyka; ve velkém sporu s Peškem pak jako jednoho z hlavních argumentů proti němu užívá Jiráskův Pitr toho, že Pešek spolupracuje s pruským králem, který chce zničit naše starobylé království a rozdrobit „svatováclavskou“ korunu.6 5 6

JIRÁSEK, A.: Sousedé, s. 175 STICH, A.: Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi, s.198

22

Povídka Sousedé se odehrává v době sedmileté války, kolem roku 1742 přímo v Polici nad Metují, ke konci příběhu také v Broumovských stěnách. Jedním z dynamických prvků celé povídky je milostný vztah dcery protestantského emigranta Peška Lenorky a katolického klerika Jiříka, který kvůli své lásce vystoupí ze semináře. I tady je nutné ještě připomenout B. Pitra, který se zasloužil o štěstí tohoto páru:

Je Pitrovou zásluhou, že rodiče dovolí mladému Březinovi, aby pro lásku

k Lenorce opustil klášter a vrátil se domů – třeba jako páter vyklouz, ale v zájmu osobního štěstí. „Ne ten je znamenitý a ctihodný, kdo má čestný úřad,“ poučuje Pitr konšelku Březinovou, když k němu přijde s prosbou o radu stran syna, „ale ten, kdo povinnosti stavu svého pro obecné dobro svědomitě koná. To cti dodává.“7

Je třeba podotknout, že Jirásek v této povídce dokázal v detailech zachytit, jak těžký byl život na malém městě, kde všichni znají své sousedy a jejich minulost. Právě otcova náboženská víra poznamenala Lenorku. Ta nejdříve ani netuší, kdo je její otec a proč je její matka proti němu tak zaujatá. Na Lenorčinu matku také padá stín kvůli náboženskému přesvědčení jejího muže, i když s ním již velmi dlouhou dobu nežije. Přestože je Pešková horlivou katoličkou a prokazuje klášteru mnoho úsluh, nedosáhne toho, aby byla v bratrstvu bolestné Matky boží zvolena za starší. V povídce se stále prolíná. konflikt mezi láskou k vlasti, rodině a láskou k víře, který řeší Pešek i Bonaventura Pitr. Ještě než se Pešek opět rozhodne opustit Čechy, zasadí se o to, aby jeho žena zrušila úmluvu, podle které si má Lenorka vzít Martina Jelipiva. Poté, co Pešek opustí Polici, jsou Lenorka s Jiříkem šťastni a stane se z nich manželský pár. Jak důležité jsou náboženské rozpory v této povídce, upozorňuje Jaroslava Janáčková ve své monografii Alois Jirásek: Sousedé objevovali pro české historické povědomí úlohu vlastenecky smýšlejících katolických kněží v čase protireformace; vzdali hold P. Bonaventurovi Pitrovi a poukázali tak na domácí zdroje osvícenství a obrození. Evangelická emigrace je tu nazírána ve světle dvojlomém, přesněji rozlišuje se mezi duchy typu Komenského a mezi řádovými evangelíky z pozdějších vln emigrace, jejichž odchody rozštěpovaly rodiny a 7

JANÁČKOVÁ, J.: Alois Jirásek, s. 125

23

svými důsledky ohrožovaly štěstí pokolení, které nad náboženské přesvědčení a cítění stavělo osobní štěstí a soužití v lásce.8

Nutno poznamenat, že autor převzal některé pasáže, především popis doby a zvyky, z Tomkovy knihy. Název Sousedé se vztahuje hned ke dvěma rovinám povídky. V příběhu, kde se sblíží Peškova dcera Lenorka s Jiříkem z katolické rodiny ze sousedního domu. Dále potom k prostředí města a kláštera. Sousedství města a kláštera můžeme, navzdory rozporu mezi zbytky evangelíků a mnichů, považovat téměř za příkladné. Jiráskovi se podařilo popsat život na Policku tak, že cítíme to, co určitě cítil i on. Obyvatelé v místech nejtěžšího živobytí drží při sobě a ve většině případů si pomáhají – jsou to sousedé.

2.1.5. Emigrant

K námětu, který Jirásek použil v povídce Sousedé, se ještě jednou vrátil v roce 1895, kdy zpracoval stejnou látku jen s menšími obměnami v dramatu Emigrant. Opět je tu vztah Lenorky a Jiříka, který je tu tentokrát jen jako syn polického konšela Březiny a nepřináší takovou oběť jako v Sousedech. Hlavní postavou Emigranta je otec Lenorky Pešek. Ten řeší dilema mezi láskou k dceři, kterou zanechal u matky, a láskou k protestantské víře. Tento rozpor je ve hře vystupňován proti textu povídky Sousedé až do krajnosti. Pro tento účel přikomponoval Jirásek celou řadu dalších emigrantů vracejících se spolu s pruskou armádou do země. Proti Peškovi zde vystupuje fanatik Moc, pro kterého je víra víc než vlastní rodina. I v tomto díle se setkáváme znovu s postavou Bonaventury Pitra. V dramatu je to však postava dost odlišná od Pitra ze Sousedů. Pitr z Emigranta je mnohem bojovnější, útočnější, je to mluvčí a vůdce lidu. Veřejně a velmi otevřeně označuje emigranty za zrádce. Peška před celou obcí nazývá zrádcem a Jidášem. Pešek stojí v tomto díle sám proti všem, pro všechny je zrádce, proto znovu odejde do emigrace, aby umožnil štěstí své dcery Lenorky. I v dramatu se objevuje symbol Komenského Kšaftu, který v Sousedech předává Peškovi. Ale zde zcela chybí smířlivý a tolerantní tón. V Sousedech vystupuje Pitr jako 8

JANÁČKOVÁ, J.: Alois Jirásek, s. 127

24

tolerantní patriot, v dramatu se jeho vlastenecké cítění pojí stejně silně s katolictvím. Proto pak Peška obviňuje z toho, že se kvůli víře spojoval s nepřáteli a škodil tak vlasti. Oproti povídce je v dramatu trochu jinak vykreslena i postava Peškovy manželky. V Sousedech je to osoba zcela negativní, zlá a zahořklá. Jirásek ji ve hře Emigrant zařadil hodnotově výše a zčásti ji obklopil chápajícími spoluobčany. Stále však na postavě leží stín minulosti, ve které byla udavačkou svého manžela.

2.1.6. Pandurek

Dalším dílem, které Jirásek umístil do Police nad Metují, je „vojenská“ povídka Pandurek z roku 1883. Děj je zasazený do doby sedmileté války v 18. století, kdy se na Policku pohybovalo chorvatské vojsko – panduři a Prusové se snažili dobýt opevnění rakouského vojska na Hvězdě, u Pěkova a Bohdašína: Mír, který ještě nedlouho trval, náhle zrušen, a nad krajinou Polickou a veškerým pohorským okolím, sotva že si oddechli od svízelů právě minulých, vznesla se opět hrozná černava zuřivé války. Vojsko Fridricha krále překročilo tu hranice a valilo se po několik dnů v nekonečných řadách dále do země jako zhoubný příval. 9

Hlavními postavami povídky jsou Pavel – Pandurek, Honzíček, Pavlův pěstoun přístavek a objevuje se tu také postava generála Laudona. Pandurek je jako nalezenec svěřen do péče polického krejčího Honzíčka, který se jej ujme po smrti vlastního dítěte. Později Pavel prokáže velmi cenné služby generálu Laudonovi, který brání polické území proti pruskému vojsku, a za to je přijat do chorvatského vojska, ze kterého původně pocházel. Jiráskovi se v této povídce podařilo zachytit maloměstskou až vesnickou atmosféru a chování lidí. Chválu si zaslouží především téma povídky – nezištná láska Honzíčka, který vychová cizí dítě. Dále je to autorův vypravěčský talent, který dělá povídku čtivou a dynamickou.

9

JIRÁSEK, A.: Pandurek, s. 217

25

2.1.7. U nás

Nejrozsáhlejším dílem, které je okrajově zasazeno také na Policko, je čtyřdílná kronika U nás. Sám autor přiznává, že U nás má ze svých děl nejraději a také jej nejraději psal: U nás – tu kroniku bez králů, princů a dynastických válek, kroniku „půlpánů“, sedláků a chudých tkalců a proto novou jsem psal……ze všech svých knih snad nejraději.10

Dílo U nás vznikalo v letech 1895–1903 a je umělecky ztvárněnou kronikou Jiráskova rodného města Hronova – Padolí, jak jej v knize nazývá. Okrajově jsou zde obrazy z Machova, Police, Bezděkova atd. Jako protipól k Hronovu a okolí zde opět stojí Náchod. Náchod je zde vnímán stejně jako v románu Skaláci, jako sídlo pánů, které udává tón veškerému dění v kraji. V kronice je zaznamenán život lidí na Hronovsku, Náchodsku a Policku v první polovině 19. stol. O Policku se zde vypráví jednak v souvislosti s posledními evangelíky na Machovsku a jednak v souvislosti s trhem v Polici, kam jezdili prodávat tkalci z okolních měst kupcům z ciziny: Už rozeznal město, černající se, plné tichých světýlek, nad něž vyvstával tmavými obrysy klášter s věží. Svítalo, když došel do města. Bylo ještě tiché. Na rynku u sochy a sloupu prázdno, a podloubí, kolem dost zachovaná, ještě šerá a bez ruchu. U hospod na náměstích a v ulicích, jak do nich bylo viděti, stály povozy vypřažené, pod bělavými plachtami, povozy to většinou „plátěných kupců“, kteří již včera z pruského Slezska, z Neurode, z Landshutu sem přijeli, většinou však těch, kteří přivezli pro ně, velké kupce a pro jejich kolegy z Broumovska, plátna z české strany, jak je vozili Remeš Náchodský, Bělobrádek z Dobrušky, Rak a Prouza řečený Kanda od Padolí a kupci z Hrádku, z Olešnice pod Vrchmezím a dál z těch Orlických kopců, až z Deštné a Sedloňova, odkud vychrtlý Dusílek vyjížděl. 11

Jirásek v této kronice vytvořil početnou skupinu nejrůznějších postav, z nichž asi nejdůležitější je postava faráře Havlovického, který byl na začátku příběhu náchodským

10

VACINA, L.: Návraty k Aloisu Jiráskovi, s. 33

11

JIRÁSEK, A.: U nás I., s. 267

26

zámeckým kaplanem a který se stále pohybuje mezi Padolím a Náchodem. Ve spojitosti s postavou Havlovického se podařilo A. Stichovi přijít se zajímavou teorií. Jirásek totiž vytvořil chronologickou řadu kněží-obrozenců jako postav tří po sobě vytvořených děl. Prvním z kněží byl Pitr v povídce Sousedé (1884), navazuje postava Vydry z F. L. Věka (1895) a řadu zakončuje postava Havlovického z kroniky U Nás (1897): Ti tři Jiráskovi páteři navazují tedy jeden na druhého a jejich úsilí má plynule vzestupnou tendenci, až k prosazení původního záměru. Regner-Havlovický není myslitelný bez Vydry a ten bez Pitra. Dovršené obrození je představeno jako syntéza osvícenství, hospodářské a sociální aktivity vedené měšťanstvem….12

U díla U nás je také nutné uvést, že se zde Jiráskovi podařilo zachovat lidové nářečí Policka a Hronovska.: „Pánbbůh rač pozdravit za tu outěchu, děkujem, velebný pane, děkujem“….. „Je to diuná věc, velebný pane, tadyk s Vauřincem. Tak pojednou ho to porazilo. A kreunatej nebyl; vyběhanej člověk, břich žádnej.“ „Žil střídmě?“ „A bože, a jak. Kápku kořauky si nepřál, a nikdo u Vauřinců. Kolikrát nejsou ani na sytým chlebě; takhle k jaru-“13

Na otázku, proč se Jirásek rozhodl pro kronikářskou kompozici, vysvětluje Jaroslava Janáčková: Volbu kronikářské kompozice vysvětlovala starší jiráskovská literatura autorovou ctižádostí vyrovnat se s rozsáhlostí a složitostí společenské reality a jejích dějinných proměn. Pro Jiráska neméně důležitý byl také ohled na čtenáře. Ten měl být epickou šíří a „úplností“ obrazu přesvědčen, že fikce, která se mu nabízí, je obraz nevymyšlený, vzatý či odpozorovaný přímo ze života.14

Tato kronika vznikala v Jiráskově nejproduktivnějším věku a jako by se v ní vykrystalizovalo to nejlepší z celé jeho tvorby. Proto právem patří mezi Jiráskova vrcholná díla.

12

STICH, A.: Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi, s.206 JIRÁSEK, A.: U nás I., s. 158 14 JANÁČKOVÁ, J.: Alois Jirásek, s. 387 13

27

2.1.8. Další zmínky o Polici

Alois Jirásek zmínil Polici nad Metují a její okolí ještě ve svém díle Temno. I když je hlavním dějištěm Praha a Bílý Újezd u Dobrušky, zařadil sem postavu evangelíka Vostrého z Hlavňova u Police nad Metují. Navíc je zde použito opět literární jméno Jiří Březina. Tedy stejné jméno, jaké měl partner Lenorky ze Sousedů. Zmínky o Polici nalezneme samozřejmě i v autorových vzpomínkách Z mých pamětí, kdy chodil přes Polici do broumovské školy. V Polici navštěvoval své příbuzné a známé a přes město chodil na výlety, např. na Hvězdu. Alois Jirásek je jedním z nejvýznamnějších autorů, kteří díky svým dílům nechali nahlédnout širší veřejnost do života lidí na Policku. I když svůj kraj nijak nepropagoval, je zřejmé, že své rodiště miloval a zvěčnil ho v mnoha svých dílech.

28

2.2. Sigismund Ludvík Bouška (1867–1942)


Druhým nejvýznamnějším spisovatelem spojeným s Policí byl kněz, básník, malíř, grafik a významný překladatel katalánské a provensálské literatury Sigismund Bouška. Narodil se v Příbrami na sv. Ludvíka (proto druhé jméno). Bouška vystudoval reálné gymnázium v Příbrami. Po maturitě začal studovat příbramský učitelský ústav, který po roce opustil, a odešel na malířskou akademii do Prahy. Roku 1887 vstoupil do benediktinského kláštera v Břevnově a přijal řádové jméno Sigismund. Po noviciátu studoval v letech 1888–1891 teologii na německé a v posledním roce na české univerzitě v Praze. Na Policko přišel roku 1892. Nejprve působil jako kaplan v Machově a poté v Polici nad Metují. V roce 1909 se nechal přeložit do Broumova, kde zůstal do roku 1914. Téhož roku převzal post faráře na řádové faře v Bezděkově nad Metují, kde setrval do roku 1926.

2.2.1. Pobyt na Machovsku

Asi nejsilněji na Boušku zapůsobil pobyt v Machově. Toto se dovídáme hlavně z korespondence Boušky s Františkem Bílkem, ale také z jeho nejrozsáhlejšího díla Děti. Byla to také doba jeho největšího literárního rozmachu. I přesto, že práce v Machově bylo mnoho ─ kázání, pohřby, vyučování náboženství ve školách, zaopatřování nemocných, našel si čas i na psaní svých děl. Vedle rozsáhlejších prací psal také krátké básně, které se pak používaly při různých příležitostech jako svatba, narozeniny, pohřeb apod. Tyto básně byly velmi oblíbené, jak se dovídáme z již zmíněného díla Děti. Založil také svou vlastní uměleckou revui Nový život. Jako člen řádu ji sice nesměl redigovat, ale byl jedním z nejbližších spolupracovníků a sám přispíval svými pracemi a překlady. Již v době působení v Machově se přátelil s mnoha význačnými osobnostmi naší literatury, se kterými se seznámil za svého mládí v pražských uměleckých kruzích. Díky

29

Jaroslavu Vrchlickému se dostal ke katalánské literatuře, kterou se pak zabýval po celý svůj život. Od Vrchlického také dostal první učebnice a slovníky. Jeho prostřednictvím navázal Bouška styky s dalšími umělci – Juliem Zeyerem, Jaroslavem Kvapilem, Jakubem Arbesem, Mikolášem Alšem, Sofií Podlipskou, Aloisem Jiráskem, bratry Mrštíky a pojilo ho i přátelství s F. X. Šaldou. Někteří z nich ho v Machově navštívili. Svou práci měl Bouška rád a svého poslání se ujímal poctivě. Ne vždy však byla kněžská práce příjemná.

2.2.2. Spiritismus na Machovsku

V roce 1885 se na Machovsku rozšířil spiritismus, se kterým Bouška „bojoval“ ve svých kázáních. Veřejně vystupoval proti tzv. suchodolským zjevením Panny Marie. Ta se měla nejčastěji po dobu jednoho roku zjevovat čtrnáctileté Kristině Ringlové. Do roka po těchto zjeveních se okolí údajného místa výskytu velmi změnilo. Byla postavena socha a studánka s léčivou vodou. Od studánky byly vystavěny schody vedoucí ke kapličce. Na toto místo se pak sjížděly tisíce poutníků z Čech i Moravy. Mediánství, jak byl spiritismus také nazýván, si našlo mnoho příznivců a stejně tak i mnoho odpůrců. Bouška nejprve otiskl několik článků v časopise Čech a poté byla vydána samostatná brožura Suchodol ve světle pravdy s podtitulem Hlas katolického kněze z okolí a s mottem “Mlčeti se dále nesmí“.V brožuře většinou kritizoval ty, kteří při této příležitosti začali skládat modlitby, písně a říkání. Suchodolská zjevení označil za výplody mysli hysterického děvčete, podpořené švindlíři a vyděrači nevědomých lidí, které pak rozvířily fantazii a slepou pověrčivost lidí.

2.2.3. Pietas

V roce 1897, ještě v době svého machovského působení, vydal svoji první samostatnou sbírku básní Pietas. Jedná se o duchovní poezii. Jak sám básník na konci díla uvádí, básně vznikaly v různých dobách, a až na výzvu přátel a kritiky se je rozhodl vydat v souboru. Na konci každé básně je uveden letopočet, ve kterém báseň

30

vznikla. Autor sám uvádí: Psal jsem ty verše v různých chvílích života, poněvadž jsem je napsati musil. Vnitřní tlak a nutnost mi to kázaly.15

Sbírka, kromě toho, že se jedná o duchovní poezii, nenese jednotný motiv ani formu. Někdy sloužila jako inspirace jen nevýznamná událost, např. kácení lípy. Několik básní složil o umělcích,. kteří na něj udělali dojem, např. Josef Mánes, Otokar Březina atd. Zvláště silně na něj působily lidské osudy, např. v básni Pláč dítěte, která pojednává o smrti mladé dívky. V několika básních můžeme nalézt přímé zmínky o Machově a okolí: Přišel večer a s ním Anděl Páně. Zatmělo se trojí pásmo hor, světlo mizí kamsi za obzor, temnomodrý tmí se titán Bor, kouří chaloupky a voní stráně.16

Stejně jako sbírku Pietas můžeme charakterizovat další dvě básnické sbírky Legendy (1904) a Duše v přírodě (1904). I tyto sbírky jsou tvořeny básněmi různých námětů, např. vzpomínky na rodinu, školu, vysvěcení atd. V letech 1912–1913 publikoval v časopise Nový obzor ukázky z připravované knihy Návštěvy, která ale tiskem nikdy nevyšla. I v ní zachytil řadu dojmů z polického regionu, např. v písničce, kterou napsal do památníku dětem učitele Koliska (viz. Příloha č. 3).

2.2.4. Přesídlení do Police

V roce 1898 byl Bouška přemístěn do Police. Z této změny nebyl příliš nadšený, protože na Machov si zvykl a byl mezi zdejšími lidmi velmi oblíbený. V Polici byl ubytován ve studené klášterní cele. Své dojmy popisuje v dopise Fr. Bílkovi: ……Z Machova jsem se stěhoval…Víš, jak mě tam mají rádi, viděls to. Poznáš tedy, co je stesk pro mne a pro P. Metoda, který je teď pořád churav. Má nového kaplana, který je ve 15 16

Bouška, S.: Pietas Bouška, S.: Pietas, s. 46

31

všem, celým zvykem života můj opak… Mě samého to mrzí, že jsem odešel…Pokoj mám nyní jeden jediný, dlouhý, temný, což mě trápí, vysoký vysokánsko a studený. Klášterní cela.17

Musel také vyučovat v tzv. přifařených vesnicích jako Žďár, Bukovice, Pěkov, Hlavňov atd. I v Polici ho navštěvovaly významné osobnosti, např. malíř Antonín Slavíček, spisovatelka A. M. Tilschová a katalánský spisovatel Roura y Barrios.

Pro zdejší ochotnický spolek napsal dokonce divadelní hru Svatá noc, která byla velmi úspěšná.

2.2.5. Děti

V roce 1911 vyšla jeho největší sbírka povídek Děti. Podle Bouškových vlastních slov tuto knihu psal především pro děti, které kdy učil a na které v knize vzpomíná. Dílo je autobiografické, psané v Er-formě, kromě první části knihy, kde vypravěč zaznamenává vzpomínky na vlastní dětství. V této části líčí všelijaké zvyky, které se udržovaly doma, např. slavnostní tabule na Silvestra: Po černé rybě přišla lahůdka nás malých a to byla „muzika“. Byly to vařené hrušky a švestky, ve své šťávě ležící, hojně nacukrované, a zdá se mi, i rozsekanou kůrou citronovou jakoby napískované. To byla nějaká chuť! Však se to také „muzika“ jmenovalo!18

Ústřední postavou celé sbírky je páter Záviš. Dovídáme o jeho příhodách během pobytu v Machově a později i v Polici. Autor přesně popisuje život lidí v Machově, převážně tedy dětí, které jsou hlavními postavami všech povídek. Pro většinu dětí byl více než jen učitel a páter. Jsou tu především charakteristiky dětí, ale dovídáme se i o životě rodin, zvycích na vesnici a dalších aktivitách a společenských akcích. Velmi působivě jsou, především v povídce Velebný pán, popsány sešlosti v polické Krčmě, hospodě, která doposud existuje. V Krčmě se každý týden scházelo velké množství umělců i posluchačů, aby si poslechli přednášky, které mohl vést každý, kdo chtěl. Tyto 17 18

Sigismund Bouška Františku Bílkovi, Korespondence z let 1895 - 1916, s.30 BOUŠKA, S.: Děti, s. 108

32

schůzky byly poučné i zábavné a těšily se velké oblibě mezi místními, ale i lidmi z okolí. Při této příležitosti zjišťujeme, že Záviše pojilo přátelství s dalšími významnými osobnostmi z Police, např. malířem Luňáčkem a učitelem a mykologem Bezděkem. Duší hubařů je pan učitel Bezděk, který zná všecky houby na světě, jedlé i prašivky, o nichž napsal velikou knihu. K němu druží se malíř Luňáček, který dlouhá leta s Bezděkem po lesích chodí, houby sbírá a maluje a knihu jeho ilustruje a konečně, třetí v té trojici, Záviš, který od nich se přiučil tajemné vědě hubařské.19

Ne všechny povídky mají svůj vlastní příběh, některé jsou jen popisem běžného života kněze, dětí a rodičů. Pokud jsou zde však povídky s příběhem, nejsou vždy optimistické. Čtenář je dvakrát svědkem smrti dítěte. A právě zde, díky skvělému vypravěčskému talentu autora, poznáme, jak moc Záviš děti miloval a jak tato událost zasáhla jeho život. Především v již jednou zmiňované povídce Velebný pán, kde zemře chlapec Ruda, kterého páter miloval jako vlastní dítě, vysledujeme dopad této události na autorův život v Polici v podobě skepse, vzteku a osamění: Žije v cizině, sám mezi cizími. Starý farář závidí mu, že ho lidé mají rádi, žárlí na svého kaplana, nesnese, slyší-li o něm z úst lidu slova uznání……Tedy i zde je sám. Závist rozbila krásné večírky v Krčmě a z úst předních členů musil slyšeti urážky za to, že chtěl zachovati ten kroužek lidí, kteří se na sebe těšili jednou za týden, poučovali se navzájem a bavili nevinně. Tedy ránu do tváře za všecku lásku, neboť jen z lásky zdarma a s obětmi, z lásky ku bratřím to konal.20

Bouškův jazyk v Dětech je poetický, plný obrazných pojmenování a jsou zde častá slova citového zabarvení. V celém textu jsou velmi časté personifikace: Chaloupky ještě netušily, že jaro se blíží. Tulily se k sobě šedou nahrblou střechou, kde místy jen prosvítala čerstvá sláma došků z podzimní opravy, obtíženy zeleným mechem všech odstínů od jasné žlutozelené do temné modří sametově nadechnuté.21 ……… 19

Bouška, S.: Děti, s. 369 Bouška, S.: Děti, s. 407-408 21 Bouška, S.: Děti, s. 145 20

33

I staré uschlé sněti, jakoby se rozpomínaly ve snách beznadějného stáří na mladé dny dávných květů, vykouzlily si pohádkový obal bílých květů. Celé se do nich zatulily, zmizely v nich, ztajily se světu.22

S. Bouška často popisoval krajinu kolem sebe. Rád se po zdejší krajině procházel a z detailních líčení přírody cítíme, jak si zdejší přírodu zamiloval. Jeho deskripce krajiny jsou autentické, podle nich s přesností víme, kde se vypravěč v dané chvíli nacházel, kterým směrem se díval: Bor ohromnou siluetou zvedal se nad údolím za Stodůlkami. Vyrůstal s obou stran zvolna ze země, nadzvedl se nad celé okolí, vypnul se vysoko nad stodůlečkou věž, cibulovitě červenavou, rozhlédl se po širokém okolí, zahlédl stáda roztoulaných vesniček, v dáli ojedinělá města, a pořád ještě více chtěl viděti, stále se nazvedal vzhůru. Na jeho ramenech svítily dvě osamělé vesničky, více samoty a poustevny, než obydlí pospolu žijících lidí.23

2.2.6. Bouškův odchod na odpočinek

V roce 1908 požádal Bouška opata o přeložení do broumovského kláštera. V Broumově setrval do roku 1914 jen s krátkým přerušením od září do prosince 1909, kdy zastupoval nemocného spolubratra v duchovní správě v Orlové ve Slezku. V roce 1914 začal Sigismund Bouška působit na Bezděkově, kde vytvořil knihu kázání Mirjam – Maria. Svá kázání se snažil obohatit a ozvláštnit. Každá pobožnost měla potom 7 částí – písně, kázání, litanie, dále zpívaly děti a Bouška je doprovázel na harmoniu. Končilo se požehnáním. Nový způsob se stal velmi oblíbeným mezi místními. Po vzniku státu se poměry v církevní organizaci změnily. Vznikla československá církev, se kterou přišla mohutná vlna přestupového hnutí. Objevil se fenomén „odpadlictví“, který zasáhl také Bouškovu farnost. Proti tomu vystupoval velmi aktivně.

22 23

Bouška, S.: Děti, s. 299 Bouška, S.: Děti, s. 169

34

V roce 1922 byl otištěn v Lidových listech jeho velmi kritický dopis, který informoval o poměrech v Machově: Byla to práce Sysifova, ale chvála Bohu, zachránil jsem aspoň svou osadu a z Machova získal jsem již na půldruhého sta duší, jež se vrátily z nevěry k víře svatováclavské. Letos o biřmování v Machově prohlásil ndp. Biskup Kašpar, že ten den byl nejkrásnějším z celého jeho života.24

Do Broumova se Bouška pravidelně vracel až do roku 1927. Tamní život byl pro něj spjat se studiem a obohacováním vlastního života. Zabýval se především katalánskou lyrikou a četbou mystické literatury. Tam se také začal naplno věnovat své velké zálibě, kterou objevil v japonských dřevorytech. Stal se jejich velkým sběratelem a znalcem. Neměli bychom opomenout zmínit ještě jednu Bouškovu zálibu – malování. Pro machovský kostel namaloval kopii Liškova Krista na hoře Olivetské a velmi zdařilé jsou portréty Otokara Březiny a Julia Zeyera. Ilustroval také japonský román svého přítele a cestovatele Jana Havlasy Okna do mlhy. V roce 1924 z Policka odešel nejprve na faru do Orlové, pak byl opět povolán do Broumova. V roce 1927 byl jmenován farářem v Počaplech u Terezína. V roce 1936 odešel na odpočinek do Rtyně v Podkrkonoší. Bylo mu již 69 let, kdy se na odpočinku věnoval především olejomalbě s náboženskou tematikou a také třídění své bohaté korespondence a rukopisných děl. Literárně se projevoval už jen málo, psal vzpomínky na F. X. Šaldu, o kterém také napsal článek do Náchodských novin. Nevyhýbal se ani společnosti. Příležitostně se účastnil různých akcí, přednášel v České Skalici a zúčastnil se vernisáže malíře Františka Hály, který nakreslil Bouškův portrét. Když se jeho zdraví začalo zhoršovat, odjel ještě na ozdravný pobyt do Itálie. Ke konci života ještě v případě potřeby vypomáhal na faře ve Rtyni. Roku 1942 se konalo padesátileté výročí jeho primice na Svaté Hoře a Sigismund Bouška tu sloužil svou zlatou mši. Ve stejném roce zemřel v náchodské nemocnici. Jeho tělo bylo převezeno do Prahy a je pohřbeno na benediktinském oddělení břevnovského hřbitova. Slavnostní řeč pronesl jeho životopisec Vilém Bitnar.

24

Baštecká, L.: Policko v životě a literárním díle kněze Sigismunda Boušky, s. 25

35

2.3. Václav Luňáček (1867–1948)


Narodil se v Polici nad Metují do rodiny řezníka a městského radního Václava Luňáčka. Školu navštěvoval v Polici a v Broumově. Měl se vyučit kupcem, ale Luňáček projevoval už od dětství výtvarný talent, proto se nakonec rozhodl pro dráhu umělce. V letech 1885–1889 studoval na malířské akademii v Mnichově, kde se spřátelil s Alfonsem Muchou. Pak se natrvalo usadil v Polici nad Metují. Je autorem četných obrazů z Policka. Svá díla vystavoval v Polici v letech 1897 – 1918. Vystavoval i v cizině. Ilustroval také atlas polického mykologa Jana Bezděka Houby jedlé a jim podobné jedovaté. Originály jeho ilustrací jsou uloženy v Národním muzeu v Praze. Byl také členem Klubu turistů v Polici. Stejně jako Antonín Krtička provázel cizince zdejší krajinou a značkoval trasy.

Václav Luňáček

Zdroj: Police nad Metují, oficiální stránky [online]. 9.6.2008

[cit.16.9.2009]. http://www.meu-

police.cz/mambots/content/fboxbot/thumbs/lunacekvaclav_129x156_2c89ac8ae4b56fc128c8d3a5781fb66c.jpg

2.3.2. Quodlibet

Luňáček byl také literárně činný. Roku 1926 vydal svou jedinou sbírku humoresek Quodlibet. Většina těchto humorných vyprávění je z Policka. Sbírka

36

obsahuje 17 humoresek. První povídka této sbírky Kníže Pán na výletu se stala základem operety Na Hvězdě. Libreto napsal Antonín Krtička a hudbu složil Václav Konárek . Tato povídka se odehrává v Polici nad Metují a na Hvězdě. Je to krátký příběh, ve kterém se kamarádi hostinského z Hvězdy přestrojí za knížepána a jeho služebné a nechají si uspořádat na polickém náměstí slavnostní přivítání a v hostinci na Hvězdě hostinu: Stůl před nimi byl pokryt sněhobílým ubrusem. Uprostřed tabule stála váza s krásnou kyticí. Po levé a pravé straně vázy, na poschoďových mísách se pestřily jemné dorty a cukrovinky. Uměle svinuté ubrousky vedle porculánových, jemných talířů a stříbrných příborů, štíhlé, tenké skleničky vinné na stříbrném podnosu a jiné a jiné potřebné i ozdobné věci pokrývaly tabuli v pravdě „knížecí“. Do místnosti vstoupil – ne, prudce vrazil pan lesní ve všedním obleku. „Vy chlapi, vy darebáci!“ – Tak oslovil, zajisté málo uctivě „Jeho Jasnost“ s družinou. „Fuj!“ – vzkřikl „tuhle ostudu vám neslevím, vy bando! A všecko zaplatíte, všecko, všecky výlohy, rozumíte, vy taškáři?!“25

Většina povídek je krátkých a humorných s jednoduchou zápletkou a rozuzlením. V rukopisech pak zůstal ještě jeho román Lásky ideál a klam a další sbírka povídek Veselé historky.

25

LUŇÁČEK, V.:Quodlibet, s.22

37

2.4. Pavel Frydrych (*19. 3. 1977)


Tento polický rodák je v současnosti nejmladším spisovatelem mikroregionu. Své dětství strávil v Polici nad Metují a po menší přestávce se sem opět vrátil a dodnes zde žije. Vystudoval Stavební průmyslovou školu v Náchodě a poté úspěšně složil přijímací zkoušky na Vojenskou školu v Brně. Kvůli úrazu nohy ale nebyl schopný na studia nastoupit. Po vyléčení působil rok na pozici projektanta v Broumovském stavebním sdružení. Od roku 1999 do 2002 byl zaměstnán v Adršpašských skalách nejprve jako strážce areálu, později jako převozník na zdejším jezírku. Od roku 2002 do 2006 cestoval po různých zemích Evropy, kde příležitostně pracoval. Od roku 2006 pracoval jako průvodce v muzeu firmy Merkur, která vyrábí stavebnice pro děti. V současné době je ošetřovatel skotu a dálkově studuje filozofii na univerzitě v Hradci Králové. Mimo jiné se také věnuje malířství. V letech 2007, 2008 a 2009 se uskutečnily výstavy jeho obrazů.

2.4.2. Literární činnost

Se svou literární činností začal již v útlém věku, kdy psal příležitostné povídky a poezii. Teprve v současné době se chystá k výtisku jeho první kniha s názvem Poznámky k surrealistickému autoportrétu. Jedná se o autobiografické dílo ze smutného období autorova života, kdy se léčil v psychiatrické léčebně v Dobřanech. Přesněji řečeno, autor popisuje zážitky ze života, které vedly k jeho pobytu v léčebně (nešťastná láska, drogy atd.) a poté život po léčení.

2.4.3. Poznámky k surrealistickému autoportrétu

Na otázku, proč Poznámky k surrealistickému autoportrétu vůbec vznikly, odpovídá sám autor: Potřeboval jsem to všechno ze sebe dostat, protože někdy je

38

strašně těžký žít s vlastní minulostí, která není úplně OK. Dost mi to pomáhalo v době, kdy jsem přestal brát drogy a potřeboval si vlastní minulost urovnat a vypořádat se s ní. A nestačilo mi si jen povídat s psychologem. Takže obecně se dá říct, že to je způsob psychoterapie, který vyšel.26

Dílo má nestandardní formu. Text je místy prokládán tzv. vzpomínkami ze zažloutlých fotek, kde popisuje zdánlivě do textu nezapadající vzpomínky. Při čtení ale čtenář zjistí, že tyto vzpomínky později dokreslí příběh. Dále je text přerušován buď básněmi, nebo různými citáty. Pro čtenáře se místy může dílo zdát nepřehledné a nepochopitelné. Čtenář je z příběhu vytrháván volným proudem myšlenek, tzn. filozofickými úvahami nad životem nebo situací, kdy autor zaznamenává myšlenkový pochod bez příkras: Já, ve chvíli, kdy jsem se pohyboval kolem tenké hranice fyzické existence, jsem měl pocit, že nic pro mě není tajemstvím. Že na všechny otázky je snadná a logická odpověď. Ale po „návratu“ zbyl jenom nejasnej pocit, že jsem to kdysi věděl. A co když oni to dokázali udržet ve svých myslích i po „návratu“. Třeba vstup do jiného prostoru, dimenze, časoprostoru, světa, reality (ať už to nazveme jak chceme), je snadný, jen to nechceme vidět. Protože v naší moderní době nad tím vším ční (slovy Ginsberga) Moloch dolaru, na prvním místě materiální hodnoty a teprve potom, kdesi v dálce, veškeré hodnoty duchovní.27

V díle se střídá Ich-forma s Er-formou. Er-formu použil autor v případě velmi citlivých událostí, které se v minulosti staly, a kdy autor není schopný se s touto částí vlastní minulosti ztotožnit. Pokud by dílo vyšlo, pak by se jistě snesla kritika na časté používání vulgarismů. Dle slov samotného autora je použití vulgarismů a slangových výrazů přímo nutností. A jistě čtenář dá po přečtení autorovi za pravdu. Pokud by se jazyk opravil do spisovné češtiny, působil by text poněkud „uměle“. Sám autor si je tohoto „prohřešku“ vědom a vysvětluje použití následujícími slovy: Jeho hodnocení bylo velice zvláštní. V podstatě mi říkal asi toto: je to bodrý, ale… A za tím ale se skrývá tohle – když vynechám všechny sprostý slova a nespisovný výrazy, tak 26 27

Na základě interview s Pavlem Frydrychem FRYDRYCH, P.: Poznámky k surrealistickému autoportrétu, kap. 28

39

mi zůstanou jenom předložky a spojky a oslovení. Myslím si, že má celkem pravdu. Vulgárních výrazů jsem použil opravdu velice dost. A teď se dostávám k tomu citátu na začátku. Zdá se mi, že takto se v normální společnosti nemluví.28

Na druhé straně je nutné přiznat, že dílo je o to více autentické i autobiografické. Je zde zachycen jazyk bezdomovců, prostitutek, narkomanů, jazyk lidí v léčebně. Část díla se odehrává i v Polici nad Metují. Nenajdeme zde ale oslavu a chválu zdejší krajiny, jak jsme od jiných autorů zvyklí. Město je, s ohledem na stav autora, bráno sice jako rodné město, ale především jako místo úniku, relaxace. Dle pocitů autora můžeme mezi řádky vycítit, že Police je pro něho domov, kde se cítí v relativním bezpečí

2.4.4. Detaily ze světa železobetonových monster

Další autorovo dílo nese název Detaily ze světa železobetonových monster. Dílo se nijak úzce nedotýká regionu, ale je zde psáno. Zčásti se jedná o moderní příležitostné básně, které jsou psané ve volném verši. Najdeme zde básně romantické, až eroticky laděné. Některé básně jsou filozofické a některé básně na čtenáře působí, jako by je autor psal ve vzteku.

schizofrenická zpověď to ne já to někdo jiný uvnitř mě anebo vně (vždyť je to jedno) prostě někde jinde to ne já to někdo jiný ráno v cizí posteli v cizím bytě otevřel oči a podíval se z okna na svítající oblohu rozbolavělým a zarudlým okem a vstal a vyběhl ven do probouzejícího se města aby potkal v parku ženu v županu která venčila psa a poklekl před vzrostlou lípou to ne já to někdo jiný se v plném slunci díval na hrdé Hradčany a ještě chvíli postál na mostě – voda mu plakala pod nohama a on tam stál a díval se do Slunce 28

FRYDRYCH, P.: Poznámky k surrealistickému portrétu, úvod

40

bolestně vnímal tu sílu paprsků v oku a vzpomínal na dívku kterou den před tím potkal a políbil její dlaň v očích mu zářilo světlo… to já a nikdo jiný jsem poklekl před hrobem Karla Čapka na Vyšehradě a díval jsem se do přesmutnělé tváře Franze Kafky a utíral si slzy na tváři – to já 12. 10. 2001/ Praha; Hradčany29

Dále zde nalezneme krátké prozaické útvary, opět psané jako volný myšlenkový proud. Celé dílo postrádá jakoukoli interpunkci, je jakoby psáno bez začátku a bez konce. Sbírka je rozdělena do tří celků s názvy: Cesta slepýho hvězdáře, Přiznání stínu a Nesnesitelné zrcadlení absolutního kontrastu. Na závěr snad jen můžeme podotknout, že tento autor se výrazně liší od všech předešlých. Žije v moderní době a i jeho díla jsou dobou ovlivněna. Ale jakoby vnáší do prozatímní literární činnosti na Policku čerstvý vzduch. V každém kraji je potřeba takového mladého umělce, který se nechá unést moderní dobou. I to je známkou toho, že tento region ještě literárně nevyhasl, ale dále se rozvíjí a nabízí nové pohledy na literární tvorbu.

29

FRYDRYCH, P.: Detaily ze železobetonu, s. 35

41

2.5. Václav Erben (1930–2003)


Václav Erben se narodil 2. 11. 1930 v Náchodě, kde také prožil své dětství a mládí. Zde vystudoval Obchodní akademii a poté divadelní dramaturgii a rozhlasovou režii na pražské DAMU. Nejprve působil jako novinář a redaktor. Poté pracoval do roku 1990 ve filmovém studiu Barrandov. Literárně tvořit začal zhruba v polovině 60. let. Psal povídky, pohádky, psychologická a historická díla. Jeho úspěšným žánrem byly také detektivky, z nichž několik bylo zfilmováno, např. Poklad byzantského kupce, Bláznova smrt nebo Čas pracuje pro vraha. V letech 1947–1989 byl členem KSČ, po sovětské okupaci pracoval jako normalizační publicista. V listopadu 1989 se stal předsedou České asociace autorů detektivní literatury. Od roku 1993 působil jako tiskový mluvčí předsedy politické strany ČSSD. V letech 1994–2000 byl členem Rady České televize. Mimo jiné byl manželem matky Petry Buzkové.

2.5.2. O Strašidlech

Z jeho bohaté tvorby se k našemu regionu vztahuje právě jeho poslední dílo O strašidlech z roku 2002. Jedná se o povídkový soubor, který byl napsán v době, kdy jeho pětiletý syn nevěřil na strašidla. Záměrem k sepsání souboru se tedy stal důkaz, že strašidla existují. Dílo se vztahuje k polickému regionu už z toho důvodu, že se jedná o soubor povídek, které si vyprávělo 12 lidí na chatě Hvězda. Autor shromáždil a upravil tato vyprávění od vypravěčů, kteří se až na jednoho narodili ve východních Čechách. Nejedná se o převyprávění klasických pohádek pro děti, ale spíše o zachycení povídání pro dospělé, z druhé poloviny 20. století. Jedná se víceméně o moderní pohádky, ve kterých Erbenovy nadpřirozené bytosti komunikují s lidmi z naší doby. Už proto dochází zpravidla ve všech pohádkách ke komickým situacím. Václav Erben byl navíc výborný vypravěč, proto jsou pohádky nesmírně čtivé a zábavné. V žádné z povídek strašidla neškodí, vypravěč naopak

42

nějakým způsobem pomáhá strašidlům, např. pan profesor Švarc pomůže skřítkům, aby se dostali domů, studentka medicíny pomůže vrátit hlavu bezhlavému trakárníkovi, nebo knihovník se snaží najít nový smysl života pro hejkala atd. U každé pohádky se čtenář vždy na začátku dovídá, kdo je vypravěčem pohádky. Jména skutečných postav jsou pozměněna. Faktická jména vypravěčů se dovídáme z doslovu. Jsou jimi např. prof. Václav Černý, rodák z Jizbice u Náchoda, filmový režisér Jan Schmidt, náchodský rodák, nebo tenorista Vilém Přibyl a další. Je tu i jeden příběh náchodského rodáka, knihovníka Jaroslava Suchého, který je v této práci také uveden. Jak bylo již zmíněno, vypravěči jsou z náchodského, hronovského a jaroměřského regionu a všechny pohádky jsou taktéž z těchto regionů. Najdeme zde pohádky z Náchodska, např. O sudu v Pekle, O duchu nadp. J. Czertika, Rusalky atd. Z Hronovska jmenujme pohádky Bludičky a hastrmani, O trakárníkovi. Je tu i pohádka o Kateřině Vilemíně, postavě z Babičky z Ratibořic nebo pohádka O dvanácti loupežnících z Adršpašsko-teplických skal. K mikroregionu Policko se vztahuje jen jedna pohádka O čaroději Merlíkovi. Tuto pohádku vypravuje právě tenorista Vilém Přibyl, v pohádce nazvaný jako operní zpěvák Vilém Vodbyl. Pohádka O Merlíkovi je z Machova a Broumovských stěn. I v této pohádce vypravěč pomáhá nadpřirozené bytosti, v tomto případě vrátit hlas čaroději Dumnorixovi Merlíkovi. Jelikož se i v této pohádce setkává nadpřirozená bytost z dávných dob s moderním člověkem, i zde dochází k vtipným kontrastům mezi chováním a promluvami obou aktérů: Na kraji lesa za Machovem, sedě na kameni u cesty, mě čekal pan Merlík. „Očekával jsem tě,“ pravil smutným hlasem. „V tyto dny,“ vzdychl, „bude oběť a uctění zvláště obtížné.“ Pomalu vstal, rozpřáhl ruce: „Nepřeje nám nebe a mraky jdou oblohou…“ „Ano,“ odpověděl jsem. „Myslím, že bude trochu pršet. Vzal jsem si celtu a předpověď počasí…“ „Jaká předpověď!“ mávl rukou. „Nepřízeň je velice zlá!“ „Nepřízeň?“ „Nepřízeň všech sil přírody.“ …………………

43

„Mraky táhnou několik dní,“ vedl svou řeč. „Dnes má být nejkratší noc, lae jestliže bude východ zahalen….“ Zakroutil plešatou hlavou. „Pak nevím.“ Poklepal jsem na pouzdro na prsou. „Klid, pane Merlík, tohle nějak vyřešíme.“ „Nic nám nemůže pomoci…“ „Dva přístroje, pane Merlík,“ řekl jsem pyšně. „Buzola a hodinky. Uvidíte.“30

Do všech pohádek autor vložil své spisovatelské umění. Téměř ve všech pohádkách popisuje krásy přírody tohoto kraje. Už jen proto, že umístil toto dílo do svého rodného kraje, se zařadil mezi autory, rodáky z této oblasti, kteří nikdy svůj rodný kraj nepřestali milovat, i když žili jinde.

30

ERBEN, V.: O strašidlech, s. 258-259

44

2.6. Jan Kollert (*30. 8. 1928)


Jan Kollert je nejstarším žijícím autorem tohoto mikroregionu. Narodil se v Suchém Dole, kde navštěvoval i obecnou školu. Měšťanskou školu vystudoval v Polici. Poté ještě studoval dva roky na zemědělské škole. Od roku 1950 do 1953 byl na vojně. Jelikož byl zařazen mezi „politicky nespolehlivé“, byl přeřazen k pomocnému technickému praporu (PTP). Na vojně pracoval v dolech nebo na stavbách. Ještě na vojně se oženil. S manželkou pak měli 3 děti. Od odchodu z vojny se věnoval svému hospodářství v Suchém Dole. V roce 1957, za doby kolektivizace, vstoupil do družstva, ze kterého vystoupil o deset let později. Od té doby hospodařil soukromě. V roce 1969 hospodářství převzal syn a Jan Kollert odešel do důchodu. Dodnes bydlí stále ve svém statku a doposud je literárně činný.

2.6.2. Poezie

Začal psát už během mládí. Dosud má vydané dva útlé svazky básní. První díl je nazván Verše života, druhý díl Svému národu. Jedná se o sbírky filozofických básní. Mohli bychom je nazvat také úvahami nad životem ve verších. Většina básní je psána ve volném verši. Zajímavé je, že většina básní je o abstraktních pojmech, např. Věrnost, Pokušení, Vášeň, Naděje, Lhostejnost aj.

Viděl jsem mnoho nebo málo? Vloupat chtěl jsem se do hlubin člověka, až k duši jeho a dosah se přiblížit, cestu jsem neznal, bloudil jsem však věřte či nevěřte nikomu z vás nechtěl jsem ublížit. A potkal jsem ZÁVIST, jako mor je nakažlivá až k srdci lidskému její sahají kořeny, dokáže člověka vyhlodat až do morků kostí, a doktoři? – doktoři stojí opodál a jen bezmocně krčí rameny.

45

A viděl jsem ZRADU ve špíně po pás ponořenou se znamením na čele Kainovým, se širokým jako řeka svědomímšťastnou – nešťastnou, co já vím. 31

2.6.3. Fejetonistická činnost Mimo poezii píše také úvahy a fejetony, kterými přispívá do časopisu Hraničář. Prózu píše pod pseudonymem Václav Dostál. Mimo jiné ještě stojí za zmínku, že napsal stať o Boženě Němcové nazvanou Nedokončená pohádka. Jelikož se tato práce líbila, byl pozván do Prahy, kde přednášel spolu s Radovanem Lukavským. (viz. foto) I ve svých 81 letech je Jan Kollert velmi čilý a rád by ještě vydal své úvahy a fejetony tiskem.

Vlevo Radovan Lukavský, vpravo Jan Kollert při přednesu Nedokončené pohádky Zdroj: Foto od Jana Kollerta

31

KOLLERT, J.: Verše života, s.2

46

3. Pověsti 3.1. Antonín Krtička-Polický (1879–1952)

3.1.1. Život a působení Krtičky v Polici nad Metují Největší osobností Policka je bezpochyby Antonín Krtička. Narodil se 17. června 1879 ve Žďáře nad Metují. V Chrudimi se vyučil knihařství, za přispění malíře Františka Millera. Jeho matka Kristina byla rozená Müllerová a byla sestrou tohoto významného malíře. V učení pak pokračoval u firmy Cellerin & syn na pražských Vinohradech, kde několik let pracoval jako dělník. Svou knihařskou živnost začal v Jičíně, ale v roce 1909 natrvalo přesídlil do Police nad Metují. Byt i dílnu si zařídil v domě č. p. 111. Tento dům byl v roce 2004 při budování obchvatu města zbořen. Po první světové válce, kde působil jako profesionalista, mu bylo dovoleno zařídit si živnost a malý obchod na náměstí v Polici.

Antonín Krtička Zdroj: Police nad Metují, oficiální stránky [online]. 9.6.2008 [cit.16.9.2009]. http://www.meupolice.cz/mambots/content/fboxbot/thumbs/krtickaantonin_102x149_9fd6a45eb71a9c5ba8eba9ccce67aaf0.jpg

Antonín Krtička byl především nadšeným milovníkem rodného kraje. Většinu svého volného času věnoval turistice po zdejším kraji. Mnoho let pracoval ve výboru Klubu československých turistů v Polici nad Metují, podílel se na značkování

47

turistických tras okolo Police, na Ostaši a Broumovských stěnách. Občas opustil svůj krám jen proto, aby mohl být průvodcem pro školní výlet.

3.1.2. Krtičkova inspirace a začátky jeho literární činnosti Vedle této záliby se také věnoval četbě, především Aloise Jiráska a V. V. Tomka. Právě tito dva spisovatelé se mu stali vzorem a možná právě to v něm probudilo ctižádost, aby se sám stal spisovatelem. Jeho literární činnost začala tím, že obcházel místní a nechal si jimi vyprávět různé příběhy a pověsti, které potom utřídil a sepsal. První sbírkou historických povídek a pověstí byla Z královského hvozdu, kterou vydal vlastním nákladem roku 1920. Jeho nejslavnější dílo Báje a pověsti z kraje Jiráskova vyšlo poprvé roku 1925 (poté 1934, 1992 a 2006). V roce 1928 následovala ještě útlá knížka Hora Ostaš v pověstech a bájích.

3.1.3. Z královského hvozdu

Sbírka Z královského hvozdu se vyznačuje především tím, že zde autor uplatňuje výbornou znalost okolní krajiny a vědomosti historie. V jeho textech můžeme nalézt četné rozsáhlé popisy způsobů života tehdejších lidí a jejich zvyků. Jak bylo již poznamenáno, začátek Krtičkovy literární tvorby byl ovlivněn zejména Jiráskovým stylem vyprávění. Lidová vyprávění ztrácejí ze své originality a přibližují se spíše povídkovému žánru. Nechybí zde historické jádro příběhů a díky přesným popisům doby se jeho pověsti stávají téměř historickým dokumentem. Zásluhou Krtičkova vypravěčského talentu jsou pověsti čtivé, nikde nechybí zápletky a postupné rozuzlení, což bylo v jeho době velmi populární a řekněme i nutné, aby si dílo získalo oblibu. Sbírka Z královského hvozdu osahuje 26 pověstí, z nichž několik zasahuje mnohdy i daleko za mikroregion Policko, např. Úpičtí rytíři z Úpice nebo Jaroměřský hejtman. Většina povídek je pak ale situována do oblasti okolo Police nad Metují – na Broumovské stěny, Ostaš, Bor, do Machova apod. Pověsti také dokumentují několik důležitých historických událostí Police a mnohdy celé země. Najdeme zde pověst Selské

48

povstání na Policku ze 17. stol., Evangelíkův poklad z doby stíhání evangelíků v 18. stol., pověsti O strašidelném bubeníkovi nebo Pánova cesta z doby třicetileté války atd. U každého vyprávění je ale zřejmé o jakou oblast a dobu se jedná a díky podrobnému popisu doby se čtenář dokáže lépe vcítit do děje. U některých pověstí dokážeme odhadnout původ vyprávění. Sesbírané povídky od lidových vypravěčů se vyznačují odlehčeným vtipným tónem vyprávění a relativní jednoduchostí děje, kde nechybí prvky hovorového jazyka: Chalupa jeho stála u cesty, takže každého, kdo tudy šel, viděl. Nikoho nenechal projít, aby s ním slovo nepromluvil, ani děti nevynechávaje. Musel všecko slyšet a vidět jako mnohá klepavá bába a proto mu jinak ve vsi neříkali než „slepičí zobák“, nebo zkrátka „slepičák“ a u „slepičáků“. Povídalo se o něm, že je „denunciantem“ čili udavačem a slídičem placeným od vrchnosti a lidé asi mluvili pravdu. Ani sousedé katolíci nevedli s ním žádné hovory, neboť to byl protivný člověk.32

U pověstí, které mají původ v archivních zápisech nebo jsou převzaty od Aloise Jiráska, či Tomka, si zase nelze nevšimnout vážnějšího tónu a knižnosti: Naši vojáci útočili tu do vrchu k lesům, odkudž palba pruských jehlovek strašlivě řádila, kule pruské sypaly se jako krupobití a přece statečné mužstvo rakouské pod vedením Rammingovým dvakráte vydralo se až na vrch a vyrvalo s hrdinstvím úžasným Prusům kostelík i blízký lesík nad nynějším nádražím. Po krvavém boji přinuceni byli však naši opět hřbitov i les opustit a současným poražením levého křídla rakouského u Vysokova byl osud krvavého dne Náchodského rozhodnut.---33

3.1.4. Báje a pověsti z kraje Jiráskova

Antonín Krtička byl jediným rodákem tohoto mikroregionu, který se stal známým i mimo svůj region. V jeho případě je nejznámější dílo Báje a pověsti z kraje Jiráskova. Sbírka je tvořena především příběhy z jeho první sbírky, ale je rozšířena o několik dalších vyprávění. Dílo obsahuje 44 pověstí a je rozděleno do osmi oddílů podle místa.

32 33

Krtička. A.: Z královského hvozdu, s. 7 Krtička. A.: Z královského hvozdu, s. 345

49

Stejně jako jeho první dílo i tato sbírka daleko přesahuje mikroregion, protože sem zařadil mnoho vyprávění, která se vztahují k Broumovsku, Náchodsku, Aršpachu a Teplicím. První oddíl nazvaný Pověsti Ostašského zbrojnoše sestává z pověstí o skalních útvarech stolové hory Ostaš. Mimo povídky obsažené již v první sbírce zde najdeme legendu Tajemné chodby na Ostaši, Sluj českých bratří nebo Mohyla smrti. Druhý oddíl je nazvaný Za vlády opatů broumovských. Zde najdeme pro rodáky nejslavnější pověst– O původu jména řeky Metuje nebo Kostelní zloději a O strašidelném opatovi. Třetí oddíl Pro kalich obsahuje jen tři pověsti – Sousoší Anděla strážce, Jiří Vostrý- Žitavec a Evangelíkův poklad. Čtvrtý oddíl nazvaný Z našich skal a lesů obsahuje vyprávění z Broumovských stěn a Bischofsteinu. Pátý oddíl Z Machovska a česko-kladského pomezí obsahuje především příběhy z hory Bor. Nejkratší je oddíl šestý – Zkazky z dávných časů, který obsahuje jen dvě pověsti, těžko jinak zařaditelné – O Turovu a Červenokostelecký had. Předposlední oddíl Ze sídla českého krále Jiříka sestává z pověstí z Náchoda, např. Poslední útulek Komenského nebo Žižkův stůl v Náchodě. Poslední oddíl je nazvaný Z různých dob a jak už název napovídá, obsahuje čtyři příběhy z různých historických období a míst. Přímo k našemu regionu se tedy nejvíce vztahují pověsti z Ostaše a Machovska.

3.1.5. Hora Ostaš v pověstech a bájích

Jeho třetím dílem je útlá brožura nazvaná Hora Ostaš v pověstech a bájích. Ostaš je 700 m vysoká stolová hora, nejsnadněji dostupná ze Žďáru nad Metují. Nejlépe ji popisuje sám autor: Rozložitý vrchol jeho má v obvodu 3 km a jest obehnán koldokol vysokými kolmými stěnami a poskytuje vyhlídky na všechny strany. Tak zříme z Frýdlantské skály pásmo skal teplických, nad nimi Krkonoše se Sněžkou, k severovýchodu pohraniční hory za Broumovem, v popředí o 100 m nižší hru Hejdu a táhlý vrchol Kostel. Skalnaté Stěny černají se jako hradba, rozdělující české Policko od poněmčeného Broumovska. K východu modrají se pruské hory, Hejšovina a Bor a k jihu zříme hory Orlické s Vrchmezím a Deštnou, Dobrošov s rozhlednou, k západu Turov, Švédský vrch a hory Jestřebí. Je-li jasno, zříme Kunětickou horu a Tábor u Jičína. Pohlédneme-li do hloubky, spatříme prapodivné útvary a skupiny Kočičího hradu, jenž vystupuje ze zeleně stromové. Hora Ostaš byla známa už v dávnověku, když sem jen

50

lovci za zvěří chodili a zemští strážcové cizince krajinou touto za hranice vodili. Jméno má od lovců, kteří majíce svého patrona Eustachia či Ostacha, nazvali ji Ostachem. Později pak změněno na Ostaš.34

Autor zařadil do této sbírky několik publikovaných pověstí z předchozích děl a doplnil ji o další pověsti, vztahující se k různým skalním útvarům nebo místům na hoře Ostaš. Sbírka obsahuje 20 velmi krátkých pověstí. Mimo již zmíněné pověsti zde najdeme nejznámější pověst, bez které by tato sbírka nebyla kompletní – Ostašský zrádce, zde jen ve velmi zkrácené podobě. Tato pověst byla publikována v obou předchozích sbírkách a byla nazvána jen Zrádce. Sbírka obsahuje nové pověsti Výrova Brána, Čertův automobil, Krakonošův míč, Ostašský zbrojnoš a další. Tato sbírka se od předchozích dvou liší stylem vyprávění. Nejsou zde žádné zdlouhavé popisy, příběh je omezen jen na základ a nenajdeme zde žádnou přímou řeč. Jen občasné archaické výrazy nám připomínají autora předchozích dvou sbírek. Toto dílo slouží i jako jakýsi turistický průvodce po Ostaši. K jednoduchému příběhu je přidán popis, kde se skála nebo místo nachází a jak se dostaneme od jednoho skalního útvaru k jinému. Nejvíce pověstí nám připomíná dobu, kdy byl Ostaš pro místní doslova „životně důležitý“, kdy sloužil jako útočiště a úkryt. Bylo to v době válek, pobělohorské době a za stíhání evangelíků v 18. století. Poslední jmenovanou dobu nejvíce vystihuje nejkratší pověst sbírky Mohyla smrti (viz Příloha č. 4).

3. 1. 6. Srovnání autorského stylu Krtičky a J. K. Hraše Jak již bylo poznamenáno, Krtička se nechal velmi snadno inspirovat dalšími spisovateli. Tato inspirace ale nebyla vždy jen pozitivní. Existují případy, kdy se Krtička vědomě dopouštěl plagiátorství, když si některé pasáže „půjčoval“ od svých předchůdců. V některých případech Krtička použil již sepsaný materiál, aby jej opět aplikoval s menšími obměnami. V některých případech Krtička použil text do svých sbírek bez

34

Krtička. A.: Hora Ostaš v pověstech a bájích, s. 3

51

jakýchkoli úprav. Většinou ale převzal námět a s obměnami, např. jména osob, jiné umístění děje, příběh převyprávěl ve svých dílech. Jedním z příkladů Krtičkovy inspirace byl spisovatel Jan Karel Hraše (1840–1907) se svým dílem Babiččino vyprávění (1893). V této knize nalezneme pověst O Turovu. Tak jako u Hrašeho se nejedná o celistvý příběh, ale o soubor hned několika krátkých pověstí. V tomto celku najdeme u obou autorů několik stejných námětů. Příběh a pointa příběhu je vždy stejná, mění se styl vyprávění, např. Hraše používá narativní Ich-formu vyprávění, která vznikla na základě lidových vyprávění, kdežto Krtička povětšinou vypráví v Er-formě. Někde je odlišný tón celého vyprávění, kdy Hraše používal pedagogického způsobu vyprávění příběhu, jelikož působil jako učitel. V případě Babiččina vyprávění se jedná o vyprávění babičky svým vnukům, kteří ji přerušují dotazy. Ty pak vedou k pedagogickému výkladu historického jevu apod. Naproti tomu Krtička měl tendence vyprávění více dramatizovat a udržovat je na formální úrovni. Pro srovnání uvádíme krátké úryvky ze stejnojmenné pověsti O Turovu, kdy jsou oba texty takřka totožné:

J. K. Hraše – Babiččino vyprávění

Než se nadál, byl už kovář v Hronově, a když do světnice vkročil, hodil pytlem o zemi ze zlosti, že mu ti vojáci místo peněz jen pytel sena od práce dali. Ale nastojte! Jak pytlem uhodil, zacinkalo cosi pojednou a po zemi kutálely se samé a samé dukáty. Plný pytel jich bylo! To bylo nějakého divení a povídání! Teď mu teprve doma řekli, že již ho nečekali, že myslili, že je už dávno Bůh ví kde. Celý rok tam byl v tom Turově, jako ta hospodyně, a myslil taky, že tam byl jenom den. A teď měli časy u kovářů a do smrti nemohli na Turov zapomenouti. 35

A. Krtička – Z královského hvozdu

Kovář než se nadál byl ve své kovárně. Žena jeho se lekla, neboť jej již nečekala, byl prý celý rok pryč. Kovář tomu nechtěl věřiti, neboť se mu zdálo, že tam byl od rána do večera. Pytel se senem hodil do kouta, avšak sotva že dopadl k zemi, zacinkalo to 35

HRAŠE, J.K.: Babiččino vyprávění, s. 132

52

v něm silně. Kovář přiskočil, pytel rozvázal a samé lesklé dukáty v pytli nalezl. Kovář byl nyní bohat. Vděčně vzpomínal na vojáky v Turově a často obcházel kolem klokočového keře, uvidí-li opětně někoho, ale marně.36

3. 1. 7. Srovnání autorského stylu Krtičky a Jiráska Jak již bylo řečeno, Krtička obdivoval spisovatelské umění A. Jiráska. Proto i v dílech tohoto autora najdeme příběhy se stejným nebo velmi podobným námětem. Jako příklad uvádíme vyprávění A. Jiráska O Žižkovi a Krtičkovu pověst O Vlčinci. V tomto případě Krtička převzal několik námětů z Jiráskových pověstí a tyto podněty dále rozvinul v samostatná vyprávění. Tedy klíčové zápletky, které Jirásek shrnul v jedné pověsti, Krtička rozšířil tak, aby vznikly jednotlivé příběhy (zde z jedné Jiráskovy pověsti vznikly v Krtičkově podání dvě samostatné pověsti O Vlčinci a Žižkův stůl v Náchodě). Myšlenka a poselství příběhů zůstávají vždy totožné.

A. Jirásek – Staré pověsti české

I poručil Žižka nejlepšímu střelci, aby naň vystřelil. Střelec vzal kuši, namířil, spustil ─ housle naráz umlkly a hudec zmizel od okna. A vtom už kázal Žižka, aby stříleli ze všech kusů do hradu; jen první koule dopadly, a již se prášilo ze zdí, již se sypalo kamení a zanedlouho zel ve zdi veliký průlom. Nežli zapadlo slunce, hlaholil jásot vítězných „bratří“ v dobytém Vlčinci.37

A.Krtička – Báje a pověsti z kraje Jiráskova

Žižka její rady uposlechl a nařídil nejlepšímu střelci, aby namířil na houslistu v hradním okénku. Střelec namířil a vystřelil z kuše, v tom okamžiku houslista zmizel z okénka a hudba utichla. Za chvíli zase spustila děla. Jak dopadly první koule, zdi se už

36 37

KRTIČKA, A.: Z Královského hvozdu, s.374 JIRÁSEK, A.: Staré pověsti české, s. 274

53

sypaly. A než nastal večer, ozýval se vítězný jásot bratří na hradbách, hrad byl dobyt a zapálen. 38

Z úryvků je patrné, že text je opět téměř totožný. Z toho vyplývá, že Krtička na začátku své tvorby netvořil sám, ale pouze přepracovával pověsti jiných autorů. Během psaní svých dalších děl se ale od tohoto oprostil a začal psát osobitějším stylem. Do svých děl se snažil přenést především co nejvíce historických poznatků o kraji a příběh pak „opředl“ zdáním věrohodnosti. Své příběhy vyprávěl poutavě, hodně dramatizoval, a proto jsou jeho pověsti dodnes čtivé a oblíbené. Jeho zásluhou si místní dodnes udržují povědomí o kraji, místech obestřených pověstmi a záhadami. O tom, že jeho vyprávění ovlivnila širokou veřejnost a působila věrohodně, svědčí i fakt, že dodnes jsou někteří lidé schopni přísahat, že se pod polickým klášterem nacházelo jezero a podzemní chodby, což není pravda. Také jeho zásluhou místní děti ví, jakým místem je Ostaš, a že má i svůj historický význam. A možná i díky němu jsou tato místa stále velmi populární a navštěvovaná. Je jen málo obyvatel Police, kteří si při pohledu na jakýkoli skalní útvar nevzpomenou na Krtičkova vyprávění.

3. 1. 8. Dramatická a pohádková tvorba

Kromě svých třech nejvýznamnějších sbírek byl Krtička i dramatikem. Jeho hry si získaly oblibu mezi místními, možná pro svou nenáročnost, humor nebo proto, že děj se ve většině případů odehrával právě v Polici. Hry se hrály nejen v Polici, ale i v blízkém okolí. Jeho nejznámějším počinem byla pravděpodobně dramatizace Jiráskovy povídky z roku 1932 Pandurek, s dějem odehrávajícím se v Polici za sedmileté války. Tato hra byla v Polici nad Metují uvedena 17. a 24. dubna téhož roku. Dále zdramatizoval Jiráskova Emigranta pod názvem Karel Dostál, selský jenerál (1934), kde zpracoval bouřlivé výjevy z dob selského povstání roku 1775. Napsal také libreto k operetě Modré oči (1900), k níž složil hudbu polický učitel Jaromír Žid. Tato opereta se dočkala tří repríz v Polici v roce 1937. Dále napsal libreto k Luňáčkově humoresce Quodlibet nazvané Na Hvězdě (1934), hudbu složil Václav Konárek. Poslední operetou je Aprilový 38

KRTIČKA, A.: Báje a pověsti z kraje Jiráskova, s.163

54

inserát z roku 1940. Jedná se o hru se zpěvy o čtyřech jednáních, ke které složil hudbu bezděkovský rodák František Borna. Tato hra se jako jediná v Polici dochovala a je uložena na zdejší Umělecké škole. Jak bylo již poznamenáno, Krtičkovy hry byly dějově velmi jednoduché a dnešním čtenářům se zdají spíše směšné. K jeho dramatům patří ještě tři pohádky Svatojánská noc, Miloš a Krasava (1941) a veršovaná pohádka Krakonošova zahrádka na Boru. Antonín Krtička byl také nadšeným propagátorem svého kraje. Přispíval do turistických časopisů, průvodců a do sborníku Od kladského pomezí, kde vyšly jeho povídky Jiří Vostrý-Žitavec, Ostašský zrádce, Památný kámen na Ostaši a O původu kaple a myslivny na Hvězdě Krom toho ve své dílně vyráběl vlastní pohlednice krajiny Policka. Antonín Krtička zemřel 29. 9. 1952 v Broumově.

55

3.2. Josef Štefan Kubín (1864–1965)


Folklorista, etnolog, dialektolog a středoškolský učitel J. Š. Kubín se narodil v Jičíně. Po absolvování jičínského gymnázia začal studovat medicínu na pražské univerzitě. Poté přešel na filozofii, kterou dokončil v roce 1890. Po studiích začal pracovat jako středoškolský učitel. Během svého života pobyl v několika městech, ale nakonec se zase vrátil do Prahy. Kromě jiného rád cestoval. Psát začal už během mladých let, ale samostatné literární činnosti se začal věnovat až po šedesátce, když odešel do penze. Roku 1917 se připojil svým podpisem k Manifestu českých spisovatelů. Vydal několik knih, slovníků a učebnic ve francouzštině. V roce 1934 se stal členem Královské české společnosti nauk, v roce 1946 členem České akademie věd a v roce 1958 čestným členem Národopisné společnosti.

3.2.2. Kladské povídky

Sběratelské činnosti se věnoval několik let. Nechal si vyprávět příběhy, které potom zapisoval. Z jeho děl, která se dotýkají našeho regionu, jmenujme alespoň soubor Kladské povídky (1948). Kubín zde sesbíral velké množství povídání z úst místních rodáků, která jsou nazvána poudačky. Kladské pomezí je oblast severovýchodních Čech u hranic s Polskem. Kladští Češi byli zbytkem dávného osídlení kladského hrabství, kteří žili v jedenácti vsích přímo u hranic, na úzkém pruhu od Náchodska až k Machovské Lhotě. Kladské povídky okrajově dotýkají polického regionu.

Proto se

V souboru nalezneme 18

povídání od Machovského rodáka Václava Klimše, který pracoval celý život jako tkadlec a jednu povídku od Kristiny Fouskové, v té době dvanáctiletého děvčete.

56

3.2.3. Specifika nářečí kladského pomezí a jeho příklady Na Kubínově tvorbě je obdivuhodné, že příběhy, které zaznamenával, nijak neobměňoval, snažil se v nich zachytit nářečí kladského pomezí. Jako příklad uvádíme krátkou poudačku Režná žencká: To jim jednou holka Kubinova z Machova pasla takle na palouku, a najednou před ní stoí režná žencká a poudá: vyčeš mně, děvečko, vlasy. No, vona i to uďála, a ta šla pod hrušku, zatřásla, napadalo listi, a tak i ho nahrne klín a poudá: Dej si to do pytle, budeš bohatá. Ale dřiu tam nesmíš koukat, až doma, aš krávy zaženeš do chlíva. A zas byla tatam. No ale milá holka si nevjéřila, a dyš se ta žencká stratila, pytlik vytřásla, a vidí jen samí listi. Tag ho zas uzala pot paži a žene do chléva. Dyš krávy uváže, příde do sednice a hodí pytlik za kamny na lajc. Ftom to v něm zacinklo. Co to? myslí si a žene se po pytli, a vono v něm pět dukátu. Teprva ji to mrzalo, že tu ženu mněla poslechnout, želelo ji to do smrti, a jeji syn Franta, byl to žebrák, pokať po zemi chodil, porád jen ji lál.39

Několikrát byl kritizován, že jeho povídačky jsou sprosté a vulgární, ale je potřeba si uvědomit, že jeho posluchači byli nestudovaní lidé a takto se opravdu vyjadřovali: Šel nejstarší, voškubal ňákýho kohouta, a de. Teť vidí pod křovinou stařečka, mněl na kočárku husu, a odpočíval si. Dyž ho viďal, ptá se: Kampak příteli? – „Do p…..! – No tak si di do p…..!“ Přišel do záku, hnet se hlásí, že by tu princeznu rozesmál.40

Na druhou stranu je ale úctyhodné, že Kubínova povídání zůstanou památkou na tuto oblast.

39 40

KUBÍN, J. Š.: Kladské povídky, s. 131 KUBÍN, J. Š.: Kladské povídky, s. 175

57

3.3. Eva Koudelková (*6. 3. 1949)

3.3.1. Dosavadní život a působení autorky

I když se tato autorka v našem mikroregionu ani nenarodila, ani nežila, některá její díla do mikroregionu náleží. Pochází z Hronova, narodila se v Náchodě. Po svých studiích začala v roce 1978 učit český a anglický jazyk na Obchodní akademii v Berouně. V roce 1984 se přestěhovala do Liberce, kde bydlí. Nejprve působila jako učitelka na jazykové škole v Liberci, kde vyučovala angličtinu a poté začala pracovat jako vysokoškolská pedagožka na Technické univerzitě v Liberci, kde působí i v současnosti. Specializuje se na meziválečnou českou literaturu a světovou literaturu. Mimo tuto profesi je předsedkyní Klubu autorů Liberecka a členkou Obce spisovatelů. Dále je editorkou a vydavatelkou v nakladatelství Bor.

Eva Koudelková Zdroj: Nakladatelství Bor, oficiální stránky [online]. 7.10.2009 [cit.15.11.2009]. http://www.naklbor.cz/img/portrait/ekoudaut.jpg

3.3.2. Tematika a sběratelská činnost E. Koudelkové

Ve svých odborných pracích se zabývá především tematikou lidových vyprávění v libereckém a náchodském regionu. Pověstem a lidovým vyprávěním se věnuje i teoreticky, mimo jiné vydala monografii Literární ztvárnění lidových pověstí z Náchodska, kde věnuje kapitolu i polickému rodákovi Antonínu Krtičkovi.

58

Z její bohaté tvorby se zaměříme především na soubory, které se dotýkají polického mikroregionu. Jsou to soubory: Ze starých vyprávění (1997), Pověsti z Broumovska (2000), Police nad Metují a okolí v lidových vyprávěních (2002), Z dávných časů (2005) a Od Homole k Hejšovině (2006).

3.3.3. Ze starých vyprávění

Ve sbírce Ze starých vyprávění (1997) jsou zaznamenány pověsti z Náchodska, Hronovska a Červenokostelecka. Jedná se o pověsti sesbírané z mnoha pramenů lidových vyprávění, mnohdy i jen velmi strohých zápisů, kdy byla autorka nucena podle zápisů vytvořit celý příběh sama. Přestože pověsti nejsou přímo z polického regionu, najdeme v této sbírce několik pověstí, které přesahují území hronovského regionu a zasahují do našeho. Z těchto pověstí je třeba jmenovat Židovku, pověst z doby třicetileté války přímo z Police nad Metují a Bezděkova. Další pověstí je O zkamenělé princezně. Tato pověst vypráví o princezně Jeleně, která zkameněla na hoře Bor, když odmítla Krakonoše. Tato látka se stala zajímavou už i pro Antonína Krtičku nebo Václava Zvěřinu a jiné.

Ještě je třeba zmínit pověst Vodník z Kozínku, která se

odehrává na hranici mezi polickým a hronovským regionem. Tyto tři pověsti jsou pak zařazeny i v další sbírce Police nad Metují a okolí v lidových vyprávěních.

3.3.4. Pověsti z Broumovska

V další sbírce Pověsti z Broumovska najdeme dvě velmi krátké pověsti, které zasahují do polického regionu. Je to pověst Husitská lípa na Ostaši. Tato pověst byla již také zpracována Antonínem Krtičkou. Druhou pověstí je Pekelný mlýn u Police. Tuto pověst potom najdeme i v již zmiňované sbírce pověstí z Police nad Metují.

3.3.5. Z dávných časů

Ve sbírce Z dávných časů nalezneme kromě již zmíněných pověstí ze sbírky Ze starých vyprávění (Židovka a O zkamenělé princezně) ještě jednu pověst - Původ jména Metuje. Pro místní je to jedna z nejznámějších pověstí vůbec, která vypráví, jak byla

59

pojmenována řeka Metuje (celá pověst viz Příloha č. 5, která může sloužit i jako porovnání se zpracováním pověsti Antonínem Krtičkou, viz kapitola 1.2.2.).

3.3.6. Police nad Metují a okolí v lidových vyprávěních

Sbírka, která se Policku věnuje cele, nese název Police nad Metují a okolí v lidových vyprávěních. Cílem této knihy bylo sesbírání a utřídění všech pověstí, které se regionu dotýkají. Nejdůležitějším pramenem nemohlo být nic jiného než tvorba Antonína Krtičky. Dále se autorka zaměřila na tvorbu náchodského učitele Jana Karla Hrašeho, ve které našla ještě mnoho dalších pověstí, které Krtička nezpracoval. Třetím nejvýznamnějším zdrojem pak byly soubory německy píšících autorů, kteří do svých sbírek zahrnuli i některé české oblasti. Pověsti, které autorka posbírala, potom stylizačně i jazykově upravila a poté rozdělila do čtyř tematických celků – O místech, O lidech, O vodnících a O jiných strašidlech. V místních pověstech najdeme vyprávění z Ostaše, z Boru, Machova, Suchodola atd. Asi nejzajímavější pověstí v tomto celku je pověst Suchodolské zjevení. Toto téma už bylo několikrát v této práci zmíněno v souvislosti se Sigismundem Bouškou a Josefem Brandejsem. Jednalo se o zjevení Panny Marie u Suchodola. Zjevovala se nejčastěji Kristině Ringlové. Jak bylo již poznamenáno, tato zjevení vyvolala mnoho ohlasu, ale také silný odpor. Proti těmto zjevením vystupoval právě ve svých kázáních Sigismund Bouška. V této sbírce ji autorka označuje jako pověst před stadiem zrodu, která se stane takovým dokladem, jak pověsti vznikaly. Lidé si vyprávěli o skutečné události, která se šířením poněkud pozměnila. Pověst v této sbírce také líčí světské a církevní názory na zjevení: Církevní kruhy se k celé záležitosti nejprve stavěly nedůvěřivě, poté ji odsoudily a nakonec zakázaly. Když zákazy nepomáhaly, zakročily i úřady světské. Tak došlo po dvou a půl letech od prvního zjevení, když se tisícový zástup poutníků chystal do Suchého Dolu, ke krvavé srážce s četnictvem na polickém náměstí. Několik poutníků bylo zatčeno, Kristina byla odvezena do Broumova, a pak byli všichni postaveni před soud v Hradci Králové. Silně

60

se rozmáhající náboženské hnutí bylo násilně přerváno, a příliš mnoho po něm nezbylo. Jenom kaplička s křížovou cestou okolo a pár knížeček.41

Druhý námět-O lidech zahrnuje pověsti o různých osobách, které se nějakým způsobem dostaly do povědomí lidí a začaly se šířit dál. Najdeme zde pověsti, např. O Zlém Vávrovi, O starém Machovi nebo pověrečnou pověst O Anče z Pivovarské ulice atd. Třetí celek tvoří pověsti o vodnících, tedy hastrmanech, kteří žili na různých místech regionu, např. Vodník z Vysoké srbské, Vodník z České Metuje a již zmíněný Vodník z Kozínku a další. Poslední oddíl zahrnuje pověsti o různých strašidlech. Tyto pověsti zahrnují povídání o tzv. revenantech – o lidech, kteří vstali z mrtvých, např. Bezděkovský ohnivý muž nebo Světlonoš na Hvězdě a dále pověsti o klasických nadpřirozených bytostech, např. Čerti v Radešově, O vyžlatech nebo Plivník v Bělém.

3.3.7. Od Homole k Hejšovině

Následující. sbírkou pověstí Evy Koudelkové je Od Homole k Hejšovině – lidová vyprávění z kladského pomezí. Jedná se o unikátní sbírku pověstí proto, že většina vyprávění je z oblasti zvané Český koutek v Kladsku. Jedná se o území, které v minulosti zahrnovalo pohraniční oblast východních Čech a dnešního Polska. Současné území Českého koutku je dnes už jen na polském území. V této oblasti žije ještě několik málo Čechů, kteří si udržují velmi specifickou češtinu. Oblast Českého koutku zkoumal především spisovatel a folklorista J. Š. Kubín a poté i folklorista Jaromír Jech. Jak autorka sama přiznává, tato sbírka sestává z vyprávění. J. Š. Kubína a J. Jecha. . Specifikem tohoto území jsou také pohádkové motivy, které si potom obyvatelé přibarvili a upravili tak, aby odpovídaly jejich bydlišti. Převažují zde vyprávění ze života – skutečné historky, často přibarvené. Sbírka je tentokrát rozdělena do tří tematických oblastí: O místech, O lidech

41

KOUDELKOVÁ, E.: Police nad Metují a okolí v lidových vyprávěních, s. 38

61

a O strašidlech. Z našeho regionu tu můžeme nalézt především pověsti z Boru, některé, které už vyšly ve dřívějších sbírkách, některé pověsti z Police a Machova, např. O starém Machovi, O můře v Machovské Lhotě atd. Za zmínku stojí především vyprávění Do Police na rorát, která alespoň v krátkosti vypovídá o dobových reáliích. Lidé, kteří žili v Stroužném (obec pod Borem), neměli v obci katolický kostel, takže museli docházet buď do Velké Čermné, nebo do Machova a Police.

62

4. Drobné spisy o Policku

4.1. Josef Brožek (1913–2004) Také život světově známého psychologa, od r. 1945 občana USA, byl spjat s Policí nad Metují. Narodil se v Mělníku nad Labem, ale 8 let ze svého dětství strávil v Polici. Chodil zde na základní školu a poté dojížděl na gymnázium v Náchodě. Do Police se s celou rodinou přistěhoval v roce 1921 a v roce 1929 se znovu odstěhoval do Mělníku. V roce 1937 získal doktorát z filozofie a psychologie na Karlově univerzitě a roku 1939 odešel do USA na rok studií. V USA žil do konce života a do České republiky se rád vracel na různé konference nebo při jiných příležitostech.

Prof. Dr. Josef Brožek Zdroj: DKF: Složka: Brožek, Josef [online][cit.07.03.2009]. .

Je patrné, že místo jeho dětství – Police v něm nechala mnoho krásných vzpomínek, které sepsal v útlém spisu Má Police. Popisuje zde svá školní léta, různé příhody, když byl ještě dítě, ale vyznává se také z lásky ke zdejší přírodě. Rád vzpomíná na další významné osobnosti Policka, které buď znal osobně (Antonína Krtičku) anebo

63

na ty, o kterých jen slýchal, ale osobně je neznal (Jan Bezděk, Václav Luňáček a Sigismund Bouška).

Jak moc měl Polici rád, se dovídáme v závěru spisu: Ačkoli mě životní osud zahnal do dalekého světa, na různé kontinenty, vyznávám se, že část mého srdce zůstala v Polici. Měl jsem rád kaštanovou alej na východní straně hřbitova a cestu podél zdi ke Klučku, na které jsme v zimě sáňkovali. Pocit zbožnosti, jinak u mne řídký, jsem pociťoval v Šolcově lesíku, na konci ochozkého údolí zejména v létě, když poblíž studánky bylo příjemné chladno.42

42

Brožek, J.: Má Police

64

4.2. Jaroslav Suchý (1921–2002) Jaroslav Suchý je významnou osobností především pro náchodský region. V Náchodě se narodil a strávil tu téměř celý svůj život. Byl fejetonistou a kreslířem. Během svého života vystupoval se svými projevy na mnoha sjezdech. 33 let pracoval jako ředitel knihovny v Náchodě. Po válce vystudoval český jazyk a knihovnictví na filozofické fakultě KU. Od mládí recitoval a psal verše, divadelní hry a texty rozhlasových pořadů. Ve 40. letech redigoval náchodské týdeníky U nás a Jiráskův kraj. Právě první reportáž byla o ochotnickém divadle v Polici. V rámci čtenářských besed a setkání se spisovateli a malíři byl v Polici několikrát. Pořádaly se s ním “černé hodinky“ (posezení a povídání na dané téma). V jedné z černých hodinek pronesl i řeč k Polici nad Metují, která byla zaznamenána i písemně pod názvem Chvála Polici nad Metují. Vzpomíná na některé svoje zážitky z mládí, které se mu v Polici přihodily, v krátkosti připomíná několik událostí z historie, významné osobnosti z Police nebo osobnosti, které zde působily např. Josef Škvorecký, který učil v letech 1949–1950 na polické ZŠ, nebo na Václava Hybše a další. Asi nejkrásnější slova vyslovil hned v úvodu svého proslovu: Nehlouběji v srdci nosívá člověk místo, kde se narodil a prožil mládí. Následují krajiny a města, která ho upoutala svou líbezností, atmosférou, něčím co mu je bytostně blízké. Kde žijí a žili lidé, na něž se nezapomíná. Vyznávám se z náklonnosti k Polici nad Metují.43

Připomeňme, že Jaroslav Suchý napsal ještě jednu brožurku Cestou knihovníka. Jedná se o velmi útlou knížku plnou vtipných zážitků, které zažil během své dlouhé praxe knihovníka. Na začátku knížky najdeme tři projevy, které přednášel na Svazech českých knihovníků, potom velmi vtipně sepsané příběhy: Čtenáři se dělí na dobré a špatné. Dobří čtou knihy od začátku do konce a činí si úsudek. Špatní knihy nedočtou a činí si úsudek. Obojí úsudky se liší, ale nemusí, jestliže dobrý čtenář dojde po přečtení díla k názoru, že by mu byl stačil titulní list. Takto mizejí rozdíly mezi dobrými a špatnými čtenáři. Aby k tomu nedocházelo a dobří čtenáři 43

Suchý, J.: Chvála Police nad Metují

65

vytrvali a špatní se polepšili, vyskytli se jedinci, kteří nezištně a bez ohledu na plat si předsevzali čtenáře vychovávat. Říká se jim knihovníci.44

44

SUCHÝ, J.: Cestou knihovníka, s. 20

66

5. Historická díla 5.1. Stanislav Brandejs (1891─1957)


Stanislav Brandejs se narodil v Polici nad Metují. Jeho otcem byl František Brandejs, bratr kronikáře Josefa Brandejse. Vystudoval gymnázium v Broumově a roku 1911 vstoupil do křížovnického kláštera v Praze. Po roce a půl ale z řádu vystoupil a začal studovat slovanskou a germánskou filozofii v Praze. Roku 1915 ukončil studia. Stojí za zmínku, že Brandejs psal diplomovou práci na téma Emigrant od Aloise Jiráska. Svou práci s Jiráskem několikrát konzultoval. Po studiích pracoval jako učitel na Dívčím lyceu v Praze a vyučoval i na Obchodní akademii v Hořicích. Poté působil několik let v zahraničí. Po německé okupaci republiky se znovu vrátil do Prahy a začal pracovat na ministerstvu sociální a zdravotní správy. Tam byl také s několika dalšími vlastenci zatčen a krátce vězněn na Pankráci v Praze. V této době byl už literárně činný. Vydal několik odborných publikací, z nichž dílo Náš vystěhovalecký problém bylo roku 1927 odměněno cenou Akademie práce. I když žil Stanislav Brandejs od mládí v Praze a na mnoha dalších místech, na svůj rodný kraj nikdy nezapomněl. V roce 1934 se stal členem výboru spolku Ostaš, kde se sdružovali rodáci z polického regionu. Od roku 1939 do 1949 byl jeho předsedou. Při svých přednáškách Brandejs vždy zdůrazňoval, jak důležitá je láska a oddanost k rodnému kraji. Propagoval díla Aloise Jiráska, bratří Čapků, Boženy Němcové a Sigismunda Boušky. Spolek také pravidelně přispíval na polické školství. Díky práci svého strýce, kterého často navštěvoval, se Stanislav Brandejs seznámil s kulturou rodného kraje. V roce 1908 vydal z kroniky Josefa Brandejse stať o robotě na Policku, která pak vyšla v časopise Rozkvět. Toto gesto kronikáře Brandejse velmi potěšilo.

67

5.1.2. Kniha o Polici nad Metují a Policku

V roce 1940 vydal pro tento region nejdůležitější dílo - Knihu o Polici nad Metují a Policku. Jak autor sám píše, nejvýznamnějším zdrojem této knihy byly Tomkovy Příběhy kláštera a města Police nad Metují: Tomkovo zpracování dějin města Police n. M. a Policka zůstává a zůstane už navždy nepřekonatelným vylíčením příběhů tohoto kraje; proto lze je jen sem tam doplňovat a snad některé partie jeho knihy prohloubit a moderněji formulovat. Mnohé partie Tomkovy knihy jsem převzal doslova nebo skoro doslova, a to všude tam, kde Tomkovo líčení je posledním slovem v té věci a tam, kde bych já jeho líčení mohl opakovat jen jinými slovy, dal jsem přednost přímému citátu; kritický čtenář uzná – doufám – správnost mého postupu. 45

Kniha je „pokladnicí“ informací k dějinám Policka. První tři kapitoly O pramenech k dějinám města, Policko na úsvitě dějin a Dějiny polického újezdu se zaobírají dějinami Policka a okolí do roku 1914. Jak už bylo zmíněno, základními prameny byly Tomkovy Příběhy a Brandejsova Kronika. Na několika místech Brandejs Tomka doplňuje nebo s ním polemizuje: Toto se V. V. Tomkovi „zdá býti podobnější z té příčiny, že se hranice újezdu polického, udané r. 1213, uvádí podle celého znění opět ve stvrzovací listině krále Václava I. z r. 1229, a po třetí se stvrzují od Přemysla Otakara II. r. 1253 v listině, kterou se zřizuje týdenní trh v Polici, kde to tedy nebylo zrovna ani na svém místě, rovněž pak i listina Boleslava slezského z r. 1249 klade hranici statků polických na půlnoci (severu) ještě vždy až za Frýdlant v nynějším Pruském Slezsku. Postoupení smlouvou nějakou dobrovolnou bylo by se podle toho musilo státi teprve po roce 1253 za opata Martina, což se nepodobá pravdě.46

Další kapitola popisuje hospodářství na Policku. Najdeme zde pojednání, jak se polickému regionu dařilo během válek, mimo válečný stav, či jak hospodářství rostlo během vývoje továren. Brandejs se nevyhýbá ani subjektivním názorům: Povaha

45 46

BRANDEJS, S.: Kniha o Polici nad Metují a Policku, s. 11 BRANDEJS, S.: Kniha o Polici nad Metují a Policku, s. 28

68

našeho zemědělce je proto tvrdá, houževnatá a vytrvalá, náš sedlák je málo pohyblivý, málomluvný, pomalu se u něho jeví přesvědčení o potřebě pokroku na poli technickém a osvětovém. T.vz. selského přepychu a nadutosti na Policku není. …. ……Náš průměrný sedlák méně čte a proto je duševně méně čilý než např. dělník. Organisace zemědělců na Policku je tedy tvrdým oříškem. 47

Pátá kapitola se vyjadřuje k dějinám obchodu, řemesel, živností a průmyslu na Policku. Najdeme zde popis vývoje průmyslu a hospodářství od nejstarších dějin. Další kapitola Náboženské a církevní poměry na Policku popisuje historii a vývoj náboženství a církve v regionu. Jsou tu počátky náboženství od Vitaliáše, přes střídající se opaty, až do začátku 20. století. Brandejs tu zachytil i již zmíněný mariánský kult, zjevování P. Marie Kristině, který tu popisuje velmi objektivně. Jsou zde vylíčené i další náboženské události: Jiná pozoruhodná událost v náboženském životě polického kraje udála se na Machovsku r. 1920. Tam se totiž machovští a lhotští katolíci domáhali již delší dobu odstranění svého nehodného faráře, ale marně, zabrali proto machovský kostel násilím, faráře vypudili a dosadili si tam duchovního svého, který od církve katolické odpadl. 48

Následující čtyři kapitoly je možné shrnout dohromady. Jedná se o dějiny různých oblastí Policka. Jsou zde zaznamenány dějiny umění, historie jednotlivých obcí, dějiny školství a spolků na Policku a historie jednotlivých obcí. O tomto tématu je možné se dočíst i v dalších kronikách a publikacích o historii Policka. Poslední kapitola poskytuje přehled o dosavadních osobnostech Policka. Najdeme zde medailonky kulturních pracovníků Policka i osob na Policku jen působících. Dílo poskytuje cenné informace o lidech, kteří dávno odešli a bez této publikace by byli zřejmě úplně zapomenuti.

47 48

BRANDEJS, S.: Kniha o Polici nad Metují a Policku, s. 69 BRANDEJS, S.: Kniha o Polici nad Metují a Policku, s. 94

69

5.1.3. Kniha o Polici nad Metují – II. díl

Brandejsovo dílo mělo mít další pokračování. Pro druhý díl knihy měl přichystané kapitoly: Lidomluva na Policku, Lidové pověsti, zvyky, prupovídky a pranostiky atd. A třetí díl měl pojednávat o dějinách Policka až do roku 1940. Tato pokračovaní ale už nikdy nevyšla, částečně kvůli režimu tehdejšího Československa, kdy přednost k vydání dostaly „vhodnější“ knihy. Stanislav Brandejs se i nadále literárně zabýval rodným Polickem. Vydával, např. různé příležitostné články (např. otevření Kolárova divadla). Vydal také studii o evangelíkovi Jiřím Vostrém z Hlavňova, postavě známé z Jiráskova Temna.

5.1.4. Brandejsovy studie a polemika nad správností názvu díla v porovnání s obsahem Je nutné také poznamenat, že vznikl soubor Brandejsových studií, který je uložen v Městské knihovně Police nad Metují. Dílo je však chybně pojmenováno Kronika. Je ale naprosto jisté, že S. Brandejs nikdy žádnou kroniku nenapsal. Tato sbírka obsahuje pojednání o historických počátcích města Police a okolí, kde se vrací znovu k tématům z Knihy o Polici nad Metují. Nalezneme zde například Brandejsův názor na doposud rozporuplné téma založení Police. Dále je zde zaznamenána studie Místní jména na Policku, Trestní případy na Policku, studie o starobylých rodech na Policku aj. V těchto studiích se opírá nejen o Tomkovu publikaci, ale i o studie dalších vědců. Velmi často s nimi polemizuje, přidává své názory a poznatky: Geolog Karel Kořistka soudí, že se Hejšovina zvala kdysi Stoh, což je totéž jako němcky Heuscheune nebo Heuscheuer. Takových názvů hor je na Moravě a na Slovensku několik. J. Št. Kubín, autor několika publikací o českém živlu v Kladsku tvrdí, že obyvatelstvo v přilehlých částech Čech, nazývá tuto horu „Kabelka“. Já jsem však tento název ve svém životě nikdy neslyšel; podle mého mínění jmenovala se tato hora dříve česky Stoh a německy Heuscheune a z němčiny přešel zkomolený tvar do češtiny.49

49

BRANDEJS, S.: Kronika, s. 75

70

Stanislav Brandejs měl velmi blízko k tvorbě Aloise Jiráska, jehož osobou se zaobíral už při studiích na vysoké škole. Na základě jeho poznatků vznikl průvodce Putování po kraji Aloise Jiráska a Boženy Němcové. Po smrti Stanislava Brandejse bylo na jeho počest přejmenováno Vlastivědné muzeum na Vlastivědné muzeum dr. Stanislava Brandejse. Město Police je vděčné této osobnosti za její velký přínos v podobě Knihy o Polici nad Metují. Je to velmi kvalitně sestavená publikace, která je základní literaturou k Policku a ze které často vycházeli a doposud vycházejí další badatelé.

71

6. Drobné historické spisy

6.1. Miroslav Pichl (*28. 11. 1941) Miroslav Pichl je polický rodák, který se historii začal věnovat už v mládí. Od roku 1992, kdy odešel do důchodu, se této činnosti věnuje intenzivně. Můžeme říci, že v současné době Policko nemá nadšenějšího historika než je M. Pichl. Svá studia historických pramenů o Polici nad Metují zúročil už v šesti spisech Jako první jmenujme dvě útlé brožurky Historické počátky města Police nad Metují a Stručná historie Police nad Metují, které podávají ucelený přehled nevýznamnějších událostí od počátků historie města. Další spis Hostince Police nad Metují bylo vydáno v roce 2002 a v roce 2003 vyšlo ještě nové upravené vydání. Tato písemnost popisuje postupné zakládání hostinců v Polici, jejich vývoj a zánik. Nejobsáhlejším dílem Miroslava Pichla je Police nad Metují v datech (2004). Jedná se o sbírku zápisů z kronik a dalších pramenů k různým událostem, které ve městě a okolí udály. Sbírka zaznamenává události z let 999 – 2004, tedy od úplných počátků do současnosti. Posledním vydaným spisem Miroslava Pichla je brožura Sochařské památky Police nad Metují a Osobnosti Police nad Metují. Tato knížka slouží jako souhrn medailonků nejvýznamnějších osobností Police. Nalezneme zde informace, např. o Vilému Pellym, V. V. Tomkovi, J. Brandejsovi, A. Krtičkovi, A. Hausmannovi atd.

6.2. Lydia Baštecká L. Baštecká je od roku 1993 ředitelkou Státního okresního archivu Náchod. Za práci v českém archivnictví již obdržela několik ocenění. Tím nejvýznamnějším je medaile Za zásluhy o české archivnictví. Mimo to je také historičkou, redaktorkou a občasnou přednášející na Univerzitě volného času v Polici. Z jejích historických spisů jmenujme archivní sborník Stopami

72

dějin Náchodska, který redakčně připravuje již od roku 1995. Další příručka, která se už částečně dotýká Policka je Jak se žilo na kladském pomezí. V této publikaci autorka sesbírala a utřídila všechny dostupné informace o tomto území z kronik a pamětních knih. Napsala také dvě velmi užitečné studie − o Sigismundu Bouškovi a V. V. Tomkovi. Tyto dvě příručky jsou souhrnem všech podstatných informací o těchto dvou autorech. L. Baštecká je zpracovala na základě žádosti MÚ Police.

73

7. Kronikáři

7.1. Josef Bonaventura Pitr (1708─1764) Je známý také pod jmény Pitter, Pyter, Piter a Bitter. Pocházel z rodiny hrnčíře a radního v Třebechovicích. Po jednoročním noviciátu v Břevnově, kde studoval filosofii a teologii, vstoupil do řádu benediktinů. Poté přijal řeholní jméno Bonaventura. Roku 1736 byl vysvěcen na kněze a téhož roku byl jmenován profesorem na broumovském gymnáziu. V roce 1737 přešel do kláštera v Polici nad Metují a v dubnu roku 1739 byl ustanoven představeným mariánského bratrstva. Jelikož byl Pitr velmi vzdělaný, stal se učitelem řádových bratří a knihovníkem. Roku 1743 zavedl v polickém klášterním kostele české pašije - pobožnost křížové cesty, na níž měl tehdy papežské privilegium jen františkánský řád. Pitr napsal o historii této pobožnosti česky. Rukopis je uložen v archivu břevnovského kláštera. Toho roku se mu také podařilo realizovat velkopáteční teatrální procesí, kdy představitel Ježíše nesl kříž z kláštera na polické náměstí, kde se konaly další scény. Celé procesí potom končilo na hoře Ostaš. Tato produkce se konala každoročně. Od roku 1753─1757 byla načas zakázána, poté se konala mimo mariánské bratrstvo až do roku 1771, kdy byla definitivně zakázána. Tyto pašije popsal Alois Jirásek ve své povídce Sousedé, kde zobrazil postavu Bonaventury Pitra. Jelikož byl jako svědomitý učitel uznáván představenými, byl často zván ke zkouškám do Broumova. Před rokem 1742 byl znovu povolán jako profesor do Broumova a pak i do Břevnova v Praze. Do Police se ale brzy znovu vrátil a zůstal až do roku 1746. Poté byl znovu povolán do Břevnovského kláštera, kde se stal archivářem a knihovníkem benediktinského řádu. V roce 1756 byl jmenován proboštem kláštera v Rajhradě na Moravě, kde se plně věnoval studiu archivních dokumentů. V posledních letech svého života byl nemocný a zemřel 15. května 1764 v Rajhradě. Jako historik napsal Pitr přes 100 spisů, studií a kritik. Většinu svých děl napsal latinsky. Jeho nejvýznamnějším dílem je Monasticon Moraviense, jedenáctidílná kniha

74

o moravských klášterech. Dalším jeho známým dílem je Pietas Benedictina – Zbožnost Benediktinů nebo Pravidla nebo řád sv. Benedikta. Mnoho jeho děl zůstalo pouze v rukopisech, které jsou uloženy v Moravském zemském archivu Brno ve fondu benediktinů Rajhrad. Pro Polici měl Pitr největší význam v době působení v polickém klášteře, kdy napsal pamětní knihu polického „Bratrstva Bolestné P. Marie“, kam se pokusil zahrnout i dějiny kláštera a města. Je proto možné Pitra považovat za vůbec prvního „kronikáře“ města. Z jeho české korespondence se dochoval list, který píše rodičům v roce 1737 v Polici: Budu míti tento týden dost práce, abych všechny bratrské věci spravil; chci moci po svátcích dáti do tisku knížku bratstva za dušičky. Nevím, jestli mi postačí čas. Ale Poličtí uhlídají, že jak P. Bonaventura z Police vykročí – všecko hynouti bude. Dost jsem se ve dne v noci napracoval, a doufám, že na mě čeká hojná mzda v nebi. 50

Jedním z mála zdrojů informací o Pitrovi jsou Příběhy kláštera a města Police nad Metují od V. V. Tomka. Tomek popisuje Pitra jako člověka, který se o mnoho dobrého zapříčinil, ale také přiznává, že Pitr měl své chyby: Wedlé neunawné pilnosti, náboženské horliworsti a zalíbení w zábawě učené měl Pitr některé wlastnosti méně chvalitebné. Bylť přes míru ctižádostiwý, wypínawý a náružiwý; čímž spůsobil si mnoho nelibosti s některými spolubratřími i předstawenými w klášteře Polickém. Mnoho přičiňowao k tomu české vlastenecké smýšlení Pitrowo, které se protivilo některým jeho spoluklášterníkům německým, ač jinak zdá se, že w něm Pitr nebýwal vždy dosti důsledný a uměl si tím dobře zachowati náchylnost německých opatů. Ne wšecko také, co on w činnosti swé praeseské držel za whodné ke wzbuzowání pobožnosti, mohlo schwalowáno býti od střízlivějších, kteří věci jinak posuzowali; což jemu býwalo welice proti mysli.51

50 51

HAVELKA, J. E.: Bonaventura Pitr, s. 25 TOMEK, V. V.: Příběhy kláštera a města Police nad Metují, s.199-200

75

7.2. Jan Lege (1777–1859) Tento polický rodák byl v pořadí druhým nejvýznamnějším sběratelem písemných pamětí o Polici nad Metují. Je autorem nejstarší polické kroniky. O Janu Lege se dochovalo jen velmi málo. Můžeme čerpat především z velmi krátkého textu v knize Stanislava Brandejse – Kniha o Polici nad Metují a Policku. Narodil se v Polici nad Metují a potom zde také zemřel. V domě v Kostelní ulici č. p. 103 měl svůj koželužský závod. Ve volných chvílích se věnoval právě sbírání nejrůznějších písemností vztahujících se k Polici nad Metují. Z nich potom složil Letopis Polický, který je dochovaný dokonce ve dvou exemplářích rukopisu v Okresním archivu v Náchodě. Lege čerpal z různých rozpočtů, vyúčtování a jiných písemností, které se do dnešní doby už ani nedochovaly. Kronika obsahuje také správně sestavený seznam všech domů v tehdejší Polici podle čísel seřazených s posloupností majitelů. V Kronice nenajdeme přesné datum, kdy se která událost stala, pouze letopočty. Obsahuje události od nejstarších dob do roku 1859, kdy zemřel. Poté v jeho práci, jen na krátký čas (do roku 1861), pokračoval jeho nástupce Stanislav Šrůtek, fotograf, který bydlel, dle zápisů V. V. Tomka a Josefa Brandejse, v domku č.p. 101 v Kostelní ulici. Oba rukopisy Legeho kroniky jsou tak trochu záhadou. Neví se, zda jsou oba rukopisy jeho. Rukopisy se liší jak formátem, tak i některými odchylkami v zapsaných událostech. První verze, větší formát rukopisu, popisuje založení Police roku 1169: Před založením Police, okolo roku 1169 nějakým stvořením nazvaný Jurik, dvůr tehdejšího císaře Friedricha opustil, a sem, do těchto pustin se odebral. Tu sobě poustevnickou chaloupku vystavěl a živ jsouce, o samotě, Panu Bohu sloužil. Stalo se pak, že po nějakém čase král český po skončené vojně polské, do Čech se navracejíc, v hrozných, tehdejšího času lesích hrabství Kladského bloudíce, až sem k Jurikovi přišel, který právě do své jeskyně polic sobě dělal, a, odtud místu tamu, dáno bylo jméno Police. 52

Druhá verze Letopisu uvádí vznik Police až roku 1201.

52

LEGE, J.: Letopis polický, s. 5

76

Až na malé odchylky je text v obou rukopisech téměř doslovný. Pokud je nějaká událost v jedné verzi vynechána, pak je ve druhé verzi popsána obšírněji. Vzhled písma je v obou rukopisech velmi podobný, je tedy možné, že patří jedné osobě. Ovšem nelze si nepovšimnout, že text je psán velmi úhledným písmem, nepodobným člověku, který celý život pracoval manuálně a příliš často nepsal (porovnání obou verzí, viz příloha č. 6, 7). Je tedy také možné, že Jan Lege text diktoval a zapisoval ho někdo jiný. Další zajímavostí je, že zatímco první verze je psána latinkou, druhá verze je psána kurentem. První verze je velmi dobře zachovalá a čitelná. Druhá verze je vázána pouze v deskách, i papír svědčí o daleko starším datu vzniku. Navíc je tato verze téměř nečitelná. Je nutné podotknout, že z Kroniky Jana Lege čerpali i další pokračovatelé kronik o Polici nad Metují. Ze seznamu domů z této kroniky hodně čerpal V. V. Tomek. Tyto informace poté použil. v jeho Příbězích kláštera a města Police nad Metují. Dále z jeho kroniky čerpal Josef Brandejs a po něm i Stanislav Brandejs nebo Miroslav Pichl.

77

7.3. Václav Vladivoj Tomek (1818─1905) V. V. Tomek byl významným českým historikem, politikem a pedagogem. Narodil se a žil v Hradci Králové. Po absolvování gymnázia v Hradci odešel studovat filosofii do Prahy, protože už tehdy jevil o historii velký zájem. Po dvou letech studia filozofie začal studovat ještě právnickou fakultu (1835–1839).

Václav Vladivoj Tomek Zdroj: Police nad Metují, oficiální stránky [online]. 12.5.2008. [cit.15.9.2009]. http://www.meupolice.cz/images/stories/images/pamatky/historie/osobnosti/v_v_tomek.jpg

V. V. Tomek byl blízkým spolupracovníkem F. Palackého a Šafaříka. V roce 1841 byl Tomek již uznávaným historikem. Pro Malou encyklopedii věd napsal Všeobecný dějepis (1842), Dějepis český (1843) a Dějepis Rakouský (1845). Roku 1845 se V. V. Tomek seznámil s K. H. Borovským, se kterým ho později pojilo pevné přátelství. Poté byl jmenován tajemníkem České Matice a roku 1846 byl navíc jmenován koadjutorem (osobním pomocníkem) F. Palackého. V době Tomkova působení v Matici se řešil zajímavý spor o otázku českého pravopisu. Čelakovský a Purkyně požadovali zavedení „ou“ místo „au“ a „v“ místo „w“. Po delších diskuzích byl návrh přijat, ale Palacký a Tomek setrvali u starého pravopisu. Po smrti Palackého zůstal jediný Tomek, kdo používal starší pravopis do konce svého života. Roku 1848 a 1849 vyšlo Tomkovo první dílo Děje university Pražské, které Tomkovi vyneslo jmenování řádného člena Královské české společnosti nauk. Rok

78

1853 byl pro Tomka důležitý proto, že se přihlásil do vládní strany a kvůli tomu se nadobro rozešel s radikály K. H. Borovským a také F. Palackým. Roku 1850 byl jmenován profesorem rakouských dějin na univerzitě KarloFerdinandově. Po rozdělení na česko-německou část se stal rektorem české části. Především on se zasloužil o to, že se na univerzitě začaly rakouské dějiny vyučovat česky. V roce 1855 vyšel první díl jeho nejvýznamnějšího a nikdy nepřekonaného díla Dějepis města Prahy. Tímto dílem se Tomek zařadil hned vedle F. Palackého¨ k nejvýznamnějším českým historikům 19. století. V letech 1861-1880 byl poslancem českého sněmu a prostředníkem při vyjednávání s Vídní. Roku 1885 byl jmenován členem panské sněmovny Říšské rady a roku 1898 byl za své celoživotní dílo povýšen do rytířského stavu. Václav Vladivoj Tomek zemřel 12. 6. 1905 a je pochován na vyšehradském Slavíně.

V.V. Tomek a Police nad Metují

Život V. V. Tomka je s Policí nad Metují úzce spjat. Poprvé přijel do Police roku 1835, aby tu o prázdninách působil jako soukromý učitel syna Josefa Dáni (tehdejšího ředitele polického panství). Při každodenních cestách z Hradce do Police si zamiloval zdejší přírodu. V době svého působení bydlel v klášteře, odkud měl výhled na Bor. Přestávky mezi vyučováním využíval především ke studiu a také procházkám po okolí. Již v této době si Polici zamiloval a byl rád, když se mohl opakovaně na prázdniny vracet. Roku 1838 se opět z Prahy vrátil do Police a tentokrát vyučoval i trochu Dáňovu dceru Lidušku. Od roku 1839 do 1841 se do Police nevrátil, to když působil jako soukromý učitel v rodině F. Palackého. Roku 1842 byl v Polici asi jen na dva týdny, protože se v té době připravoval na sepsání dějin pražské univerzity. I v době jeho nepřítomnosti v Polici neustávaly styky s Dáňovou rodinou Několikrát ho v Praze navštívila celá rodina, která tam jezdila především za Lojzíkem, který v té době už v Praze studoval. V době, kdy pracoval u Palackého a stal se členem Matice České, se mu dařilo i finančně velmi dobře, a proto začal pomýšlet na založení vlastní rodiny. Téhož roku požádal o ruku Lidušku, dceru Josefa Dáni. Svatba se konala 28. června 1847

79

v polickém kostele a ženichův svědek nebyl nikdo jiný než K. H. Borovský. Novomanželé se přestěhovali do Prahy. Roku 1848 byl zase Tomek svědkem na svatbě K. H. Borovského. Během dalších let Polici mnohokrát navštívil s manželkou, ale jen na chvíli. Pokaždé, když se vracel do Police, přemýšlel o sepsání historie Policka a Broumovska. Proto se sem stále častěji vracel a hledal prameny, které by mu pomohly. Jedním z důležitých pramenů byly urbáře panství broumovského a polického z let 1677 a 1727. Práci dokončil roku 1857 a nejprve vyšla v časopise Památky archaeologické a místopisné pod názvem Paměti újezdu Polického čili nynější panství Polického a Broumovského až do začátku Husitské války. Tato práce byla na žádost opata J. N. Rottera přeložena do němčiny a i česká verze je tomuto opatovi věnována. Jak již bylo poznamenáno, Tomek psal celý život starším pravopisem. Úryvky z Pamětí z újezdu Polického jsou citovány z novějšího provedení, které je uloženo v knihovně města Police nad Metují, proto respektují novější pravopis. Dílo je rozděleno do pěti kapitol. I. kapitola je nazvána Popis krajiny a jedná se o topografický popis obou panství. Najdeme zde veškeré možné detaily oblasti - názvy hor, kopců, řek i potoků, vesnic a obcí a jejich umístění II. oddíl Nabytí Policka pro klášter Břevnovský se zabývá nejstaršími listinami pojednávajícími o zdejší krajině a hranicích klášterního III. oddíl je nazván Osazení a vzdělání země, který popisuje osídlení od nejstarších dob až do roku 1406. IV. oddíl je nazvaný Spůsob správy světské. Poměry poddanství. Autor se v této kapitole zaměřil na popis hierarchického systému tehdejší společnosti na Broumovsku a Policku. Dále jsou zde popsány povinnosti poddaných vůči šlechtě a robota pro jednotlivé obce. Poslední oddíl pojednává o církevní správě. Je tu popsán hierarchický systém církve. Najdeme zde výčet jmen proboštů z Broumova i Police. Každý klášter měl pak pod sebou fary a faráři byli dosazováni úřadem arcibiskupským. Po dopsání tohoto díla pracoval Tomek na druhém dílu k Pražskému dějepisu. Roku 1862 napsal Tomek články, které vyšly v časopise Památky archaeologické

80

a místopisné. Jednalo se o články Dobytí Ostaše a obležení Broumova r. 1421, O duchovní správě v Skalici nad Úpou na začátku 15. stol. (1869) a Zprávy o dobytí Náchoda proti Janovi Koldovi roku 1456 (1882). Po smrti Josefa Dáni Tomkovi jezdili na návštěvy především do Martínkovic, kam se Tomkova tchýně přestěhovala. Roku 1868 zemřela Tomkova manželka Liduška. Tato událost byla Tomkovi pohnutkou k sepsání Pamětí z mého života, které pak po částech vycházely nejdříve v časopise Českého muzea. Paměti obsahují dva díly, první od roku 1843 do roku 1860 a druhý do roku 1888. Toto dílo vznikalo v Martínkovicích a později v Polici. Pomůckou mu byly jeho deníky a dopisy, které si schovával. Části deníků, které se dochovaly, jsou uloženy v rukopisných sbírkách pražského městského archivu. V Pamětech jsou zaznamenány všechny důležité události a příhody z jeho života. Jsou zde obsaženy intimní rodinné a osobní vzpomínky, ale i záznamy důležité pro celou českou veřejnost. Jsou zde dojmy z přírody, která Tomka uchvátila, detaily krajiny a popisy jeho procházek po okolí a záznamy ze všedních dnů. Roku 1880, po osmnácti letech od vydání Pamětí újezdu polického, v Polici dokončil monografii Příběhy kláštera a města Police nad Metují. Poprvé vyšla tiskem v roce 1881. I toto dílo věnoval opatu Rotterovi z Břevnovského kláštera za jeho pomoc a přístup do klášterních a církevních archivů. Pro Polici nad Metují je toto dílo základním historickým spisem o městě a okolí. Popisuje dějiny města od založení Police do roku 1786. Není proto divu, že jeho dílo sloužilo jako cenný pramen pro další kronikáře a spisovatele regionu. Z této knihy čerpal náměty pro své povídky Pandurek, Sousedé a Emigrant i Tomkův žák Alois Jirásek. V předmluvě jsou uvedeny prameny, ze kterých Tomek vycházel (městské kroniky, archivy apod.). O čem Příběhy jsou, popisuje sám autor ve své knize: Snažil jsem se při tomto wypisowání příběhů Polických učiniti zadost jednomu i druhému úkolu, aby zajímaly netoliko obyvatele Polické, nýbrž každého milovníka dějin wlasti. Čtenář najde w nich příspěvek ku poznání způsobu, kterým se zalidňovaly a zděláwaly pomezní krajiny země české hlawně během 13. století a dílem také teprw za pozdějších časů; pozná staw a osudy malého města českého během asi šesti století, kterému se jiná malá města a městečka u wywinutí a osudech swých w nejwíce věcech podobala, tak že mohau

81

w podstatě býti pokládána s ním za rowná; uslyší podobně o příbězích dobrých a zlých stawu sedlského, jehož poměry rovněž byly w podstatě stejné w celé zemi; spatří, kterak působily bauře Husitské, kterak wálka třicetiletá, kterak zhoubné wálky pruské předešlého století w této jedné krajině, a bude moci posauditi z tohoto malého ale tím jasnějšího úlomku, jak hrozné byly události tyto w celé rozsáhlosti swé; seznámí se také s jinými stránkami osudu národu českého a obratů we wywinutí jeho jak we věcech swětských tak duchowních; we kterýchžto směrech we wšech doufám že Příběhy Polické poslauží něco k rozšíření známosti dějin českých wůbec.53

Dílo slouží i jako seznam významných osobností Policka. Jak bylo již uvedeno v kapitole o Josefu Pitrovi, je tato kniha jediným zdrojem informací o této osobnosti. Dějiny města jsou popsány velmi podrobně do roku 1786. Další události do roku 1880 jsou už jen heslovité. Za jeho přínos městu mu bylo roku 1861 uděleno čestné občanství města. V pozdějším věku se stal velmi populární a významnou osobou v Polici. Měl zde mnoho přátel a byl zván na mnoho důležitých událostí. Netřeba připomínat, že pro Polici nad Metují měl Tomek obrovský přínos. Bez něho by bohaté dějiny města zůstaly širší veřejnosti utajené. Na závěr můžeme snad jen ocitovat slova L. Baštecké, které vyjadřují osobu V. V. Tomka nejlépe: Celý Tomkův život byl v dospělosti vyměřen jako hodiny a od svého pořádku nehodlal třeba v malichernostech ustoupit ani o píď. Třebaže některé tradované příběhy o jeho způsobu života zní někdy až anekdoticky, k Tomkovi jeho originalita a konzervatismus patřily. A pravděpodobně v naprostém pořádku celého jeho života, v moudře rozděleném čase pro práci i oddech tkví tajemství jeho dlouhého a plodného života. 54

53 54

TOMEK, V. V.: Příběhy kláštera a města Police nad Metují, Předmluva BAŠTECKÁ, L.: Historik Václav Vladivoj Tomek a Policko, s. 10

82

7.4. Josef Brandejs (1844–1922) Tento polický rodák je svou pílí a snahou nepochybně velmi důležitou osobností Police nad Metují. I když se o něm mnoho neví a tiskem vydaná díla jeho předchůdců nebo nástupců tak trochu zastínila samotnou jeho existenci pro dnešní obyvatele, je jeho přínos pro Polici nedocenitelný.

Josef Brandejs Zdroj: Police nad Metují, oficiální stránky [online].20.3.2008. 7.7.2008 [cit.29.4.2009]. http://www.meupolice.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=558&Itemid=361

Vyučil se soustružníkem a tomuto řemeslu se také celý svůj život věnoval ve svém domku u náměstí. Ve svém volném čase se věnoval hlavně sepisování Kroniky města Police nad Metují a polického kraje a Letopisům a pamětem polickým. Z jeho pozůstalosti je patrné, že tomuto koníčku věnoval hodně času a energie. Všechna data, která se k Polici vztahovala, sbíral porůznu. Informace si vypisoval z městského

83

i farního archivu, sbíral staré tisky se zmínkami o Polici, vystřihoval si články. Tím si nasbíral velké množství materiálu k sepsání rozsáhlé, osmidílné kroniky. Kronika líčí události chronologicky od vzniku města do roku 1920. Kronika zůstala pouze v rukopisu a je uložena v Oblastním archivu v Náchodě. Díky nevzhlednému písmu je pouze obtížně čitelná. Kronika samotná ale není vše, co se dochovalo. Josef Brandejs si poznámky zapisoval opravdu porůznu, na kusy papírů, na nepotřebné letáky kolem obrázků (viz. Příloha č. 8), zaškrtával si v novinách. Jeho pozůstalost je plná chaotických papírů, sešitů a výstřižků a lze se v ní jen těžko orientovat. Kronika se skládá ze všeobecného dějepisu Policka, dějin jednotlivých domů s popisnými čísly, které čerpal pravděpodobně od svého předchůdce Jana Lege, a dalších jednotlivých událostí. V kronice nenajdeme ale jen důležitá data, která měla na život v Polici vliv. Jsou tu i události nedůležité, zaznamenané jen díky Brandejsovu odhodlání zachytit vše, co mělo i sebemenší spojitost s Polickem, např. velmi pečlivě sledoval průběh kauzy Kristiny Ringlové ze Suchého Dolu, která byla obviněna z vraždy Anežky Špačkové. V kronice pak líčil velmi podrobně průběh soudu, zaznamenával výpovědi svědků, jak se dočetl porůznu v novinách: Ačkoliv od soudu z Holomnice nikdo zde wlastní oné výroky, které Kristina zodpovídala soudcům něwěděl uřčitě a pravilo se s jistotou, jak se mělo prý díti, že Kristina když cestou do Marie Cely šla s Anežkou Špačkovou, že taky prý šel s nimi jistý swobodný chasník též, který někdy před nedávným časem pracoval co mlynářský chasník we Žďáře u Josefa Pellyho we mlýně.55

Z kroniky Josefa Brandejse pak čerpaly další osobnosti, např. V. V. Tomek, který byl u Brandejse několikrát na návštěvě. Brandejsem zapsané události pak použil ve svých Příbězích kláštera a města Police nad Metují.

Alois Jirásek si z kroniky

vypisoval údaje k náboženskému hnutí na Policku, které pak použil v románu U nás. Od Josefa Brandejse samozřejmě čerpal i jeho synovec Stanislav Brandejs, který k němu jezdil na návštěvy, už když byl malý: Jako malý chlapec a později jako gymnazista navštěvoval jsem s oblibou svého strýce Josefa Brandejse, soustružníka, v jeho domku „Pod Pellovejma“ a pozoroval, jak píše několikadílnou kroniku města Police nad 55

Brandejs.J.: Kronika Police nad Metují, s. 256

84

Metují, často mně z ní sám předčítal, jindy zase mě nechal v ní podle mé libosti listovat, ba někdy mě i požádal, abych mu některé staré latinské a německé listiny přeložil do češtiny. Imponovala mi vytrvalost, s jakou té kronice věnoval celý svůj volný čas, a jak houževnatě šel za každou zdánlivě nepatrnou zprávičkou, o níž s domníval, že by mohla míti pro dějiny Police n.M. význam.56

56

Brandejs. S.: Kniha o Polici nad Metují a Policku, s. 9

85

8. Další kronikáři

8. 1. Stanislav Šrůtek (1873─2004) Tento bezděkovský rodák byl pokračovatelem Letopisu polického Jana Lege. Do Police nad Metují se přestěhoval roku 1900 a pracoval jako fotograf. Kroniku Jana Lege začal doplňovat již v roce 1918, kdy doplnil jen velmi krátký časový úsek. V roce 1923 byl ale oficiálně jmenován kronikářem Police nad Metují. Stanislav Šrůtek byl polickým kronikářem celých 33 let. Za tuto dobu vytvořil dva díly kroniky. První díl zaznamenává události z Policka od roku 1918 do roku 1937 a má 196 stran. Druhý díl kroniky referuje o událostech z let 1938 – 1951. Kronika je samozřejmě psaná ručně, ale je velmi dobře čitelná. (viz. Příloha č. 9)

Kronika končí rokem 1951, kdy začíná zapisovat Karel Baudyš.

8. 2. Karel Baudyš (1908-1999) Narodil se v Rokytníku u Hronova. Nepatří tedy mezi rodáky, ale strávil v Polici velkou část života. Karel Baudyš navázal na kronikáře Stanislava Šrůtka. Jeho kronika končí v roce 1951, kdy byl jako další kronikář zvolen Antonín Vacek. Jelikož ale do kroniky nezapisoval, ujal se této funkce Karel Baudyš. Je nutné poznamenat, že Baudyš byl precizním kronikářem. Jeho kronika je velmi podrobná a má stanovený postup, který si Baudyš vybudoval a dále se jím řídil. Karel Baudyš byl kronikářem 18 let a za tuto dobu

Kronika Police nad Metují Zdroj: Státní okresní archiv v Náchodě

vytvořil dva díly kroniky.

Karel Baudyš nebyl pro Polici přínosem jen kvůli kronice. Sestavil také Historický kalendář Policka. Tak, jak sám napsal v předmluvě svého díla, nesnažil se

86

vytvořit podrobnou kroniku města, ale chtěl chronologicky a stručně seřadit nejzajímavější události, sesbírané z jiných kronik. Protože se autor snažil zachytit jen nejdůležitější události, je toto dílo jen útržkovité. Historický kalendář Karla Baudyše se později stal součástí většího celku se stejným názvem. Po části Karla Baudyše následuje historický kalendář Dagmar Svobodové popisující události od roku 1945 do r. 1992. Dalším Baudyšovým daleko méně obsáhlým dílem jsou Polické příběhy dávné i nedávné. Jsou zde příběhy, jejichž autorem je sám Karel Baudyš, ale také příběhy, které převzal od kronikáře Josefa Brandejse a které potom pravopisně a stylisticky upravil.

8. 3. Jaroslav Vinter (1921─2006) Dalším pokračovatelem polické kroniky byl Jaroslav Vinter. Psaním kroniky byl pověřen v roce 1974. Jaroslav Vinter napsal dva díly kroniky (1974─1989 a 1990─1999). Zápisy Jaroslava Vintera jsou poslední kronikou, která je uložena ve Státním archivu v Náchodě. Nynější kronikářkou města je paní Vaníčková.

87

9. Závěr Ve své diplomové práci jsem se pokusila shromáždit a utřídit dostupné informace, a vytvořit tak kompletní soupis literární činnosti autorů polického regionu. Jelikož se v mnoha případech jedná o autory, kteří jsou známí pouze některým rodákům, je téměř nemožné zjistit více informací o jejich životech a dílech. Jedná se především o kronikáře, kteří nebyli jinak literárně činní, žili v ústraní a lidé z jejich okolí ani netušili, že sepisují kroniky. Tyto pamětní knihy existují pouze v rukopisech a mnohdy jsou velmi špatně čitelné. V jednom případě není ani možné určit autora, můžeme se pouze podle některých znaků o autorství jen domnívat. V tomto případě jsem tedy uvedla všechny skutečnosti, které vedou k určení autora, nebo jsem se pokusila o vytvoření vlastní hypotézy. O tom, že se jedná pouze o vlastní domněnku, v textu informuji. I když v mnoha dílech existují pouze zmínky o tomto regionu, zaměřila jsem se na ta, která jsou pro souhrn literární činnosti na Policku důležitá a bez nichž by práce nebyla kompletní. Práce by měla být přínosem nejen pro tento region, protože je unikátní tím, že se jedná o vůbec první soupis, který přináší ucelené informace o literární činnosti zmíněné oblasti. Navíc jsou zde, na základě osobních rozhovorů, vůbec poprvé vytvořeny medailony ke stále žijícím autorům, o kterých dosud neexistovala zmínka. Proto bude tato práce částečně sloužit jako jediný zdroj pro další badatele.

88

10. Seznam použité literatury

1. BAŠTECKÁ, Lydia. Historik Václav Vladivoj Tomek a Policko. Police nad Metují: Knihovna Police nad Metují, 1997. ISBN 80-238-1647-0.

2. BAŠTECKÁ, Lydia. Jak se žilo na kladském pomezí. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2004. ISBN: 80-86818-07. 3. BAŠTECKÁ, Lydia. Policko v životě a literárním díle kněze Sigismunda Boušky. Police nad Metují: Knihovna města Police nad Metují, 1997. 4. BAUDYŠ, Karel. Polické příběhy dávné i nedávné. Police nad Metují: Město Police nad Metují. 5. BAUDYŠ, Karel, SVOBODOVÁ, Dana. Historický kalendář Policka. Police nad Metují: Nakladatelství Miroslava Šmída. 6. BOUŠKA, Sigismund. Pietas. Praha: Cyrillo-Metodějské knihtiskárny, 1897. 7. BOUŠKA, Sigismund. Děti. Praha: Českoslovanské akciové tiskárny, 1927. 8. BRANDEJS, Stanislav. Kniha o Polici nad Metují a Policku. Praha: Melantrich, 1940. 9. BROŽEK, Josef. Má Police. Police nad Metují: Městská knihovna Police nad Metují, 1995. 10. ERBEN, Václav. O strašidlech. Praha: Olympia, 2002. ISBN 80-7033-696-X. 11. FRYDRYCH, Pavel. Poznámky k surrealistickému portrétu. rukopis v elektronické podobě (v době dokončení této DP dosud nevydáno) 12. FRYDRYCH, Pavel. Detaily ze železobetonu. rukopis v elektronické podobě (v době dokončení této DP dosud nevydáno)

13. JANEČKOVÁ, Jaroslava. Alois Jirásek. Praha: Melantrich, 1987. 14. JIRÁSEK, Alois. U nás. Brno: Brázda, 1952, 4 sv. 15. JIRÁSEK, Alois. Pandurek. Praha: J. Otto, 1930.

89

16. JIRÁSEK, Alois. Skaláci. Praha: Melantrich, 1950. 17. JIRÁSEK, Alois. Staré pověsti české. Praha: Odeon, 1985. 18. KOLLERT, Jan. Verše života. Police nad Metují, 1993. 19. KOUDELKOVÁ, Eva: Literární ztvárnění lidových pověstí z Náchodska. Boskovice: Albert, 1999. 20. KOUDELKOVÁ, Eva: Police nad Metují a okolí v lidových vyprávěních. Liberec: Bor, 2002. 21. KRTIČKA, Antonín. Báje a pověsti z kraje Jiráskova. Liberec: Bor, 2006. ISBN 978-80-86807-61-4. 22. KRTIČKA, Antonín. Z královského hvozdu. Police nad Metují: Knihtiskárny J.Doležala v Červ. Kostelci, 1920. 23. KRTIČKA, Antonín. Hora Ostaš v pověstech a bájích. Police nad Metují, 1928. 24. KUBÍN, Josef, Štefan. Kladské povídky. Praha: Mladá fronta, 1948. 25. LUŇÁČEK, Václav. Quodlibet, Kralupy nad Vltavou: Josef Nývlt, 1927. 26. NEJEDLÝ, Zdeněk. Jirásek a Náchodsko. Hradec Králové: Krajské nakladatelství v Hradci Králové, 1950. 27. Sigismund Bouška Františku Bílkovi: Korespondence z let 1895 - 1916. Praha: Česká expedice, 1992. 28. STICH, Alexandr. Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi. Praha: Torst, 1996. 29. SUCHÝ, Jaroslav. Chvála Police nad Metují: Černá hodinka v Polici nad Metují.

30. SUCHÝ, Jaroslav. Cestou knihovníka. Náchod: Městská knihovna Náchod, 2000. 31. TOMEK, Václav, Vladivoj. Dějepis rakouský. Praha: J. Otto, 1887.

32. TOMEK, Václav, Vladivoj. Paměti újezdu Polického čili nynějších panství Polického a Broumovského až do začátku Husitské války. Praha: Tiskem a nákladem Jarosl. Pospíšila, 1857.

90

33. TOMEK, Václav, Vladivoj. Příběhy kláštera a města Police nad Metují. Praha: J.Otto, 1881.

34. VACINA, Ladislav. Návraty k Aloisu Jiráskovi. Turnov: Severografia, 1976. 35. Polická kronika 1 (SOkA Náchod, Josef Brandejs, kn. č. 2) 36. Polická kronika 8 (SOkA Náchod, Josef Brandejs, kn. č. 9) 37. Letopis polický (SOkA Náchod, Jan Lege, 1859 (dosud neinventarizováno)) 38. Kronika města Police nad Metují (SokA Náchod, Stanislav Šrůtek, MNV Kronika města 1918- 1937(dosud neinventarizováno)) 39. Kronika města Police nad Metují (SOkA Náchod, Jaroslav Vinter, MNV Kronika města 1974-1989 (dosud neinventarizováno))

91

11. Seznam příloh 1. Vyznačení města Police nad Metují na mapě ČR 2. O původu jména Metuje – A. Krtička (Z královského hvozdu) 3. Machovská – S. Bouška 4. Mohyla smrti– A. Krtička (Z královského hvozdu) 5. Původ jména Metuje – E. Koudelková (Srovnání se zpracováním pověsti s A. Krtičkou) 6. Ukázka rukopisu Jana Lege – verze 1 7. Ukázka rukopisu Jana Lege – verze 2 8. Kronika města Police nad Metují a polického kraje ─Brandejs 9. Ukázka rukopisu Stanislava Šrůtka

92

Příloha č. 1

Vyznačení Police nad Metují

93

Příloha č. 2

Antonín Krtička – O původu jména Metuje (ze sbírky Z královského hvozdu) Liduprázdné tyto končiny pokrýval všude ohromný prales a bezedné močály, kamž jen smělí lovci se odvažovali, neboť v neproniknutelných houštinách zdržovalo se nesčetně dravců a řev jejich plašil rychlonohé paroháče. Celý tzv „újezd Polický“ darován byl v r. 1213 králem Přemyslem Otakarem I. klášteru Břevnovskému, kterýž zasvěcen byl řádu sv. Benedikta a mniši řádu toho pocházeli z Vlach. Z Břevnova dostali se bratři Benediktini též do Moravy, kdež obdrželi od knížete Břetilava pustý hrad v Rajhradě, který proměněn byl v klášter, a již v r. 1048 založeno tu bylo proboštství pod správou kláštera Břevnovského. Z tohoto Rajhradského kláštera vyšel s povolením břevnovského opata Hartmana v letech 1167, jistý mnich jménem Jurik a usadil se zde jako poustevník. Jurik zde žil osaměle až do roku 1209, kdy 4. Prosince zemřel. Tou dobou břevnovský opat Chůno vyslal sem do této pustiny několik mnichů Benediktinů pod vedením jáhna Vitaliáše, aby pokračovali v započatém díle, káceli lesy, vzdělávali polnosti a počali zakládati a lidem osazovati vesnice v okolí. A když potom darovací listinou královskou přešla celá tato krajina pod majetek kláštera břevnovského, přestávala již býti samotou poustevnickou, neboť několik vesnic bylo lidmi již osazeno. V samé blízkosti poustevny a kapličky byly stavěny dřevěné příbytky, jichž časem pribývalo a později pak založeno tu městečko, které od prvních zdělaných polí nazváno bylo „Police“. V Polici samé bylo stanoviště pomezních strážcův, kteří vodívali cizince pralesem až do krajiny slezské a střehli „královský hvozd“. Místu, kde mívali tito strážcové své příbytky se dodnes říká „na strážnici“.“57 Největší řeka na Policku jest Metuje, která pramení v divokých skalách Adrspašských. Řeka tato dosud neměla jména, aniž známo bylo, kde má své prameny. I vydali se bratři Benediktini jednoho dne na výzkumnou cestu. Opatřeni potravinami na

57

KRTIČKA, A.: Z královského hvozdu, s.204-205

94

dva dny a náležitě ozbrojeni, vyšli od nynějšího tunelu podél řeky, neustále proti proudu.58 Jednalo se nyní jen o to, kterak řeku pojmenovati. Bratři navrhovali různá jména, ale nejstaršímu z nich, jáhnu Vitaliášovi nechtělo se žádné líbiti. „Snad náhoda nám nějaké přinese!“ prohlásil Vitaliáš a při tom prozatím zůstalo. Mezitím odešlo několik mužů stranou do lesa. Po chvíli jeden z nich, upozorněn bzukotem, objevil silný roj lesních včel. Usazeny byly v jednom dutém kmeni javorovém a měli tolik medu, že ven vytékal a na drsné kůře se usazoval. Onen muž jsa překvapen šťastným nálezem, radostně volal na své druhy: „Med tu je! – Med tu je! – Pojďte sem všichni, ale rychle!“. Na volání mužovo kvapili všichni ku stromu a nedbajíce, že budou popícháni, snažili se co nejvíce medu si nabrati. Výkřiky tyto zalétaly i k sluchu jáhna Vitaliáše, kterýž s ostatními mnichy odpočíval. „Med tu je – Med tu je!“ ozývalo se po lese a jakoby kouzelně dotkla se slova tato Vitaliáše. Zamyslil se na okamžik, pak pohlédl na klidně odpočívající mnichy a vztýčiv svoji postavu, radostně zvolal: „Nuže, bratři, hledáme jméno pro řeku právě objevenou, zde jej máte!“. Náhodou vyřknuté slovo „Met tu je“ malounko změníme v „Metuje“ a jméno toto nechť naše řeka podrží na věčné časy a čistá, nedotčená její voda ať hojného štěstí nám přinese. Pak požehnal stříbrným jejím vlnkám v níž hojnost ryb se prohánělo a chystali se na zpáteční cestu k domovu. Všichni účastníci souhlasili s přijatým jménem milerádi a řeka Metuje honosí se jím podnes. Název řeky Metuje udržel se až na naše časy a při pojmenování Police, přidává se označování „nad Metují“.59

58 59

KRTIČKA, A.: Z královského hvozdu, s.205 KRTIČKA, A.: Z královského hvozdu, s.206- 208

95

Příloha č. 3 Sigismund Ludvík Bouška – Machovská Když já jsem v tom Machově byl kaplanem, po horách jsem pilně chodil průvanem, na Machovskou lez jsem horu po starého Tomka vzoru; drápal jsem se po Přívrati, čert mě tam nes, milí zlatí, doma huby dostanem. V Nouzíně jsem nohou viděl nuzotu, s Marulou se nezastyděl za Lhotu, do Police jsem ho vozil, s braunem po kopcích jsem lozil, starý Falta žádal zlatku, nebyl přítel pekla statku, nemiloval drahotu. Starý Falta ušňupaný měl mě rád, on mě vozil do Broumova kolikrát; dlouhý kaftan hřebíčkový, věčnou žízeň, v kapse “nový“, rád si uměl přihnout z mázu, kostelník starého rázu, jakých není nyní snad..60

60

Baštecká, L.. Policko v životě a literárním díle kněze Sigismunda Boušky,s.61

96

Příloha č. 4 Antonín Krtička ─ Mohyla smrti Kráčíme-li po vrchu Ostaše, přivedou nás barevné značky k zvláštnímu skalnímu útvaru. Prázdné oční důlky zírají tupě do protějších tmavošedých skal a zkřivená ústa šklebí se na nás. Útvar tento, mohylou smrti nazván, působí zvláště příšerně, když šero rozhostí se po lese a vzpomínky naše zaletí o pět set let nazpět, kdy poličtí přilnuvše k učení husitskému, přepadeni byli katolickými Slezáky. Skály tyto byly hojně skropeny lidskou krví a byly svědky zuřivosti lidských bestií a hrůzy napadených bezbranných polických kacířů. V těchto místech bylo na sta našich předků ubito a naházeno do hlubokých propastí, jak svědčily mnohé vykopávky. Když v minulém století káceny byly odvěké stromy na vrcholu Ostaše, nalezeno bylo i množství vlasů obtočených na silných větvích, což dokazuje barbarské mučení husitských žen a dívek. Na památku mučednické smrti polických kališníků nazván zvláštní ojedinělý útvar ten, jejž příroda sama postavila nešťastným, mohylou smrti. Aby tísnivý dojem byl dovršen, šklebí se na protější skále ještě jedna lebka s úplným chrupem. Rádi vykročíme z tohoto místa mrtvých!61

61

KRTIČKA, A.: Hora Ostaš v pověstech a bájích, s. 15

97

Příloha č. 5 Eva Koudelková ─ Původ jména Metuje V krajině, kudy teče horní tok Metuje, byl před dávnými časy hustý prales, těžko proniknutelný, plný zrádných močálů a bažin. Nevedla tudy jediná cesta a na každém kroku tam na člověka číhalo nebezpečí. Prvními osadníky této oblasti byli mniši řádu svatého Benedikta, kteří po svém příchodu začali měnit tvářnost krajiny. Na příhodných místech mýtili lesy, lesní půdu proměňovali v pole, zakládali osady. Jejich úkolem bylo také prozkoumat celý kraj, a tak se jednoho dne vydali proti proudu řeky. Vzali si s sebou ozbrojenou čeleď, protože bylo zapotřebí, aby je někdo bránil před divokou zvěří a také jim pomáhal klestit si cestu těžko schůdným pralesem. Snažili se jít co nejblíže u řeky, aby ji neztratili, ale v místech, kde se jim do cesty postavily skály, se od ní museli vzdálit. V tichých tůních viděli v průzračné vodě množství ryb, v lese všechna možná zvířata a pochvalovali si, do jak životodárné krajiny se dostali. Šli celý den, od rána do večera, a když se sluníčko schylovalo k západu, začali hledat příhodné místo k přespání. Našli ho u paty vysoké skály, kde si rozdělali oheň a po večeři se kolem něj rozložili ke spánku. Druhý den vyrazili hned po rozbřesku a dále sledovali koryto řeky, které bylo stále užší a užší. K poledni druhého dne se skupina dostala na okraj lesní loučky při břehu řeky, kde stála skupina starých javorů. Pod korunami těchto stromů se usadili a poobědvali. Když po obědě odpočívali, jejich vůdce první přišel s otázkou, jak pojmenovat řeku, k jejím ž pramenům jdou. Padala různá jména, ale na žádném se nemohli shodnout. Mezitím jeden z mnichů, který už chvíli upřeně hleděl na kmen starého javoru, kolem něhož pod korunou poletovaly lesní včely, uviděl, že z dutiny stromu vytéká cosi hnědavého. Vyskočil a vykřikl: „Med tu je!“ a běžel ke stromu. Všichni ostatní se k němu přidali, aby mu pomohli vypudit včely, protože dostali na med velikou chuť. Rozdělali u paty javoru oheň a přikládali zelené větvičky, aby kouř vystupující podle kmene včely zahnal. Za chvíli už si na medu pochutnávali. Náhle vůdce mnichů radostně zavolal na toho, který med objevil:

98

„Už máme jméno, které dáme řece. Ty, bratře, jsi je sám pověděl. Vzpomeň si, vykřikls, med tu je´Ať tedy na památku tvého nálezu řeka nese jméno Metuje!“ Všem se to jméno líbilo a provždy se ujalo. Povídá se také, že na tom místě, kde družina odpočívala pod starými javory, byla založena ves s názvem Javor. Později se j začalo říkat Dědov.62

62

KOUDELKOVÁ, E.: Z dávných časů, s. 113 – 114

99

Příloha č. 6

Jan Lege ─ Letopis Polický ─ 1. verze (ukázka rukopisu)

Zdroj: SOkA Náchod

100

Příloha č. 7

Jan Lege ─ Letopis Polický ─ 2. Verze (ukázka rukopisu)

Zdroj: SOkA Náchod

101

Příloha č. 8

Josef Brandejs ─ Rukopis dodatku k pamětnostem

Zdroj: SOkA Náchod

102

Příloha č. 9

Stanislav Šrůtek ─ Ukázka rukopisu

Zdroj: SOkA Náchod

103

POLICKO V LITERATUŘE POLICKO IN LITERATURE

Recommend Documents