POLICIE V MULTIKULTURNÍ SPOLEČNOSTI

Střední policejní škola MV v Praze 9 (Středisko pro výchovu k lidským právům a profesní etiku)

POLICIE V MULTIKULTURNÍ SPOLEČNOSTI

Pavel Bílek Ivana Dufková Pawel Uhl Jiří Zlámal

Praha 2003

Tato publikace byla vydána ve spolupráci s Českým helsinským výborem s využitím materiálů RADY EVROPY – „Trainer´s Suply Kit“.

Recenze : Mgr. Marta Miklušáková Střední policejní škola MV v Praze - 2003 Publikace neprošla jazykovou úpravou.

2

OBSAH ÚVOD ...................................................................................................................................... 4 (In)tolerance v multietnickém prostředí moderní společnosti – vybrané teze…..…….4 Výchova k toleranci v multikulturní společnosti………………………………..…….5 Multikulturní společnost……….. ................................................................................ 6 Historie multikulturní společnosti................................................................................ 6 Různé modely multikulturní společnosti ..................................................................... 7 Definice multikulturalizmu v České republice .......................................................... 11 POLICIE A MULTIKULTURNÍ SPOLEČNOST ........................................................... 16 Role policie v multikulturní společnosti ................................................................... 16 Právní úprava jevů souvisejících s existencí multikulturní společnosti .................... 17 postavení jednotlivce ........................................................................................... 18 postavení menšin ................................................................................................. 19 cizinecký režim .................................................................................................... 20 azylový režim ....................................................................................................... 22 státoobčanský režim ............................................................................................ 22 jazykové právo..................................................................................................... 23 trestní právo ........................................................................................................ 24 přestupkové právo ............................................................................................... 28 občanské právo.................................................................................................... 30 správní právo....................................................................................................... 31 problematika rovnosti a nerovnosti (cizinci x našinci) ....................................... 32 Jiné zdroje státní politiky .......................................................................................... 34 Možnosti policie v rámci zákona............................................................................... 38 situace, kdy je někdo pro svou příslušnost k menšině krácen na svých právech. 45 kulturní konflikt ................................................................................................... 45 zdánlivé porušení práva ...................................................................................... 46 protiprávní situace vyplývající z odlišných kulturních norem ............................ 46 protiprávní stavy uvnitř menšin........................................................................... 47 protiprávní stavy způsobené vztahy mezi menšinami.......................................... 48 přestupky související s pobytem cizinců na území České republiky .................... 48 běžná protiprávní činností................................................................................... 49 SPECIFICKÉ OKRUHY .................................................................................................... 51 Specifičnost vztahu policie k menšinám…………………………………….………51 Odlišná identita jako cíl protiprávního jednání ........................................................ 51 Protiprávní stavy uvnitř menšin…………………………………………….……….52 Kulturní znalost terénu ............................................................................................. 54 Čeho by se měla policie vyvarovat........................................................................... 54 Možnosti spolupráce se "segmenty" multikulturní společnosti................................ 55 ADRESÁŘ VYBRANÝCH ORGANIZACÍ ZABÝVAJÍCÍCH SE POMOCÍ MENŠINÁM…………………………………………………………………….57 ZÁVĚR.................................................................................................................................. 69 Šedá je teorie, věčně zelený je strom života………………………………………. 69

3

ÚVOD (In)tolerance v multietnickém prostředí moderní společnosti – vybrané teze Pojem tolerance je jedním z klíčových v celé problematice lidských práv. Oč méně lze demokratický právní stát evropského pojetí charakterizovat na jedné straně vysokou mírou anarchie i vysokou mírou etatizace společnosti na straně druhé, o to více podstata demokracie a celospolečenské (zvláště pak politické) plurality tkví v míře, tradici a intenzitě interpersonální a interetnické tolerance. Česká společnost přitom obecně nevychází příliš dobře z mezinárodního srovnání s tím, že se tradičně vyznačuje spíše konzervatismem a apriorní nedůvěrou ve vše cizí a tudíž „podezřelé“. Tato nikoli pozitivní výchozí pozice – ve smyslu residuí xenofobních a izolacionistických tendencí – má v případě České republiky své výrazné historické kořeny a determinaci geograficky politickou (rovina mezinárodní) i konstitucionalistickou, legalistickou (rovina vnitrostátní). Při vědomí široce uznávané „červené niti“ humanizačního a pluralizujícího vývoje moderních demokratických společenství v euroatlantickém prostoru, kdy na významu nabývá sdílení blízkých či společných hodnot i respektování hodnotových souvislostí odlišných, a to na úkor striktního sebevymezování izolovaných „státních držav“, také Česká republika nemůže stát mimo zmíněný určující trend. V tomto kontextu lze odkázat na příspěvek Jednotnost v rozdílnosti autorky A. Kroupové (in: Vzdělávání bez hranic, sborník z mezinárodní konference, edice Prométheus, Hradec Králové 1999), který výstižně formuluje podstatu žádoucího stavu společenské plurality a diverzifikace při zachování nezbytné tolerance k hledání společného, sjednocujícího. I naše země prošla – historicky a novodobě – několika zásadními vlnami ústavního vývoje a je dnes nepochybně zapojena do evropského systému právní a potažmo politické konstrukce, kterou lze nazvat „internacionalizovaným a supranacionalizovaným konstitucionalismem“. Jde o zásadně suverénní vnitrostátní systém v čase stále výrazněji a hlouběji modifikované tradičně mezinárodněprávními závazky a nově komunitárním právem Evropských společenství. Orgány EU přitom uznaly a dosud odkazují na osvědčený štrasburský model ochrany lidských práv a základních svobod uplatňovaný Radou Evropy v rámci „evropské odnože“ mezinárodního práva. Pojem ústavního státu čili konstitucionalismu je tvořen (podle V. Klokočky) principem suverenity lidu, zásadou politického pluralismu – volná soutěž politických stran, reprezentace vzešlá z voleb, principem dělby moci, právním státem evropského pojetí a sociálním státem coby výdobytkem druhé poloviny dvacátého století. K uvedenému politologickému či úžeji legalistickému přístupu determinovanému utvořenou a převládající právní kulturou je nutno přiřadit ústavně kotvící zásadu ochrany menšin a jejich legitimních zájmů, která je významnou součástí metajuristického fenoménu zvaného (in)tolerance. U ní je třeba věnovat zvláštní pozornost rozvíjení schopnosti a způsobům komunikace. Velmi důležitými veličinami ovlivňujícími míru tolerance ve společnosti se ukazují být právní vědomí a právní, jakož i evolučně státní, kontinuita spolu s poměrem právní stability a dynamiky. Zejména stav právního vědomí se v České republice jeví dlouhodobě velmi neuspokojivým (nezřídka by se při jeho definování hodil spíše pojem „právní bezvědomí“).

4

Přitom nejde a ani nemůže jít o důslednou, konkrétní znalost platného práva ve smyslu jednotlivých právních norem, ale mělo by jít o „pouhé“ základní povědomí o charakteru platných pravidel chování a o nezbytnosti, správnosti a výhodnosti – zkrátka normálnosti a obvyklosti – jejich respektování a dodržování. Absence této dimenze (mnohem výrazněji nežli dílčí nedostatky legislativní) úporně blokuje plnohodnotné následování převládajícího evropského proudu, a to spolu s dosud u většiny společnosti neabsorbovanou myšlenkou vstřícného postoje nejen vůči problematizovaným vlastním i cizineckým komunitám (Romové, Arabové, uprchlíci, obecně migranti – všimněme si nesourodosti uvedených „kategorií“), ale též šířeji vůči tzv. stigmatizovaným skupinám (homosexuálové, drogově závislí, sektáři a další „jinací“). Zjednodušující pocit, že tito všichni pouze dovedně zneužívají celospolečenské solidarity ve prospěch své parazitující existence, v českých poměrech stále silně přežívá. Opak – tj. např. možný vícevrstevnatý přínos a obohacení hodnotové a kulturní ze strany cizinců a jejich komunit – je pak přehlušen zdůrazňováním typicky bezpečnostních rizik v podobě organizované kriminality či nově teroristického nebezpečí, byť jde namnoze o alibistické a populistické počínání politické či vedené od nedůsledně působících či přehlcených orgánů činných v trestním řízení. Politika Evropské unie je v tomto ohledu srozumitelná – zdůrazňuje nezbytnost a užitečnost přeshraniční personální mobility jako samotného předpokladu dalšího perspektivního směřování a vývoje evropského kontinentu. Požadovaná mobilita může reálně plnit svoji nezastupitelnou funkci pouze za souběžné aplikace především multi či plurietnické i dalších forem tolerance prioritně vycházející od kooperujících občanů a struktur vícevrstevnaté občanské společnosti, s garancí státu (zejména bezpečnostní). Česká republika tu má značné rezervy s převahou negativních vlivů faktických, metajuristických a interdisciplinárních. Výchova k toleranci v multikulturní společnosti Tolerance je slovo, které má několik významů. Představuje respektování cizího přesvědčení, náhledu, názoru, tedy snášenlivost. Snášenlivost ve smyslu respektování a současně jako mez, po kterou lze cosi snášet. Ono omezení je více či méně zřetelně vymezeno typicky právními a etickými, tedy společenskými normami. Je historicky doloženo, že státy založené na vyrovnaném („spravedlivém“) soužití majority a různě definovaných minorit, tj. jednotlivých komunit, společenství, společností a na toleranci jednotlivých skupin obyvatel navzájem byly a jsou pevnější, stabilnější a v neposlední řadě i ekonomicky úspěšné. Platí, že většinová společnost tím, že sama sebe omezí v absolutním podílu na moci a garantovanou možnost podílet se na ní nabídne příslušníkům menšiny, sama získá stabilitu a jistotu. Navíc, menšiny bývají často dobrým indikátorem rozmanitých společenských jevů a známé a uznávané je i tvrzení, že většiny potřebují „svoje“ menšiny k tomu, které by jim byly schopny nastavit zrcadlo a tím byl jakýmsi svědomím společnosti. Právy menšin a jejich celkovým postavením a ochranou se zabývají zejména dva významné mezinárodní dokumenty. Jde o Deklaraci o právech osob příslušejících k národnostním, náboženským a jazykovým menšinám (OSN, 1992) a o Rámcovou úmluvu o ochraně národnostních menšin (RE, 1995). Je třeba usilovat o důslednou implementaci a aplikaci jejich ustanovení v českém právním řádu a společnosti.

5

Orgány veřejné správy – soudy, státní zastupitelství, policie, ministerstva, orgány samosprávné i školy - mají široké pole působnosti a zásadní odpovědnost ve sféře nastolování ovzduší tolerance a důvěry. Zvláště významnou úlohu hrají z podstaty své činnosti policie a justice, které dbají na dodržování zákonnosti. Práce policie při šetření namířených proti určité skupině obyvatelstva je veřejností sledována a konkrétní činnost či případná nečinnost výrazně ovlivňuje společenské klima. Multikulturní společnost Česká republika je poměrně mladý stát, který bývá zařazován do skupiny demokratických států. V současné době se prakticky všechny moderní státy, bez ohledu na to zda jsou demokratické či nedemokratické, vyrovnávají se skutečností, že obyvatelstvo, které žije na jejich území není z etnického, jazykového, kulturního, národního (národnostního), náboženského a rasového hlediska jednotné. Existují sice státy, které se modelu homogenní (stejnorodé) společnosti blíží, ale jejich počet je zanedbatelný1. Česká republika se počítá mezi ty státy, které jsou etnicky, národnostně, popřípadě jinak heterogenní (nestejnorodé). Tato skutečnost může být někým hodnocena kladně, někým jiným záporně. Nicméně nepopiratelný je samotný fakt existence multikulturní společnosti. Z této skutečnosti je také třeba vycházet. Česká společnost stejně jako společnosti jiných států musí z této skutečnosti vycházet. Usiluje-li o demokratické uspořádání společnosti, musí tuto skutečnost vzít v úvahu i při řešení problémů spojených s existencí multikulturní společnosti. Existence multikulturní společnosti má mnoho podob a jednou z nich i je i každodenní občanský život na ulici, na pracovišti, kulturní a hospodářský život apod. Policie, která je sborem nejvíce exponovaným z hlediska přímého kontaktu s realitou každého dne, by měla znát základní pravidla práce v podmínkách multikulturní společnosti. Kromě důkladných znalostí formálních pravidel, tedy zákonů, by policisté měli mít základní představu o vnitřním životě multikulturní společnosti a jejích segmentech. Historie multikulturní společnosti na území České republiky Na území České republiky, kde existuje kontinuita osídlení zhruba od 5. století, nebyla nikdy společnost etnicky homogenní, totéž platilo o státních útvarech na jejím území. Prvopočáteční osídlení na území dnešní České republiky bylo především germánské a keltské. Tato dvě etnika postupně odešla a na české území přišli Slované. Příchod jedněch a odchod druhých probíhal pravděpodobně za probíhajícího kontaktu různých kultur a možného míšení. Po příchodu Slovanů na české území byla část českého území ovládána Avary, kteří se Slovanským obyvatelstvem mísili. Po slovanském povstání proti Avarům a postupném konstituování státních útvarů byla českém území významná obchodní křižovatka. Po zániku Velkomoravské říše a po souběžně trvajícím procesu ustavení českého státu se počali během třináctého století stěhovat na dnešní území české republiky Němci. Také od středověku žijí na dnešním českém území Židé. Od založení Karlovy Univerzity se Praha stala jedním se středoevropských středisek vzdělanosti. Tato skutečnost sama o sobě přinášela příchod vzdělanců z mnoha evropských zemí. Ve středověku pravděpodobně také přicházejí na české území Romové. V novověku se po zahrnutí českých zemí do Habsburské monarchie stala Praha multikulturním městem za vlády Rudolfa II. I po přesunutí sídelního dvora do Vídně zůstávala Praha multikulturním městem a totéž platilo o českých zemích jako celku, kde žili 1

V Evropě se tomuto stavu blíží pouze Island.

6

Češi, Němci, Židé, Poláci a další národy. Samotné Habsburské soustátí, později Rakouská a ještě později Rakousko-Uherská říše, se sestávalo z mnoha zemí a obyvatelstvo prakticky každé z nich bylo multikulturní, ačkoliv se tehdy toho slova samozřejmě nepoužívalo. Samotné Rakousko si vysloužilo dokonce přezdívku žalář národů. Jeho zánik byl spjat mimo jiné i se skutečností, že samo nedokázalo tuto realitu reflektovat. Vznik Československa byl spjat s fikcí existence československého národa, který měl být nositelem vůle vytvořit stát. Na území toho státu žilo nepřeberně dalších národů. Nejpočetnější menšinou byli Němci. Kromě nich žili na československém území Židé, Poláci, Maďaři, Romové, Poláci, Rusíni, Ukrajinci. Kromě nich žili v Československu početně velmi slabé menšiny spjaté s rakousko-uherskou minulostí, Chorvati, Italové apod. V meziválečném období počala mladá československá republika přijímat uprchlíky ze sovětského Ruska a později ze Sovětského svazu. Na československé území přicházela tzv. bílá emigrace tvořená především Rusy. Takto se Československo poprvé setkává s fenoménem moderní politické emigrace. Během trvání první republiky se Československo stává útočištěm ještě jednou a to na sklonku trvání první republiky před první světovou válkou, kdy z Německa a po anšlusu i z Rakouska prchají do Československa ti, kteří se z politických či rasových důvodů stali obětí pronásledování. V této souvislosti podotýkáme, že demokratický charakter první republiky a její ochota přijímat politické uprchlíky byly skutečnosti navzájem úzce související. Během druhé světové války bylo národnostní složení obyvatelstva poznamenáno holocaustem židovského a romského obyvatelstva. Po druhé světové válce bylo německé a maďarské obyvatelstvo žijící na československém území zbaveno státního občanství dekrety prezidenta republiky. Německé obyvatelstvo pak bylo odsunuto2. Maďaři, kteří na československém území zůstali, získali občanství zpět. Totéž platí o těch Němcích, kteří z nějakých důvodů odsunuti nebyli. Po politických změnách v roce 1948 a při budování nového státního zřízení vycházeli tvůrci státního práva z právní konstrukce, že nositelem státnosti jsou jednak český a jednak slovenský národ. Postavení národnostních menšin nebylo nijak obecně upraveno. Vzhledem k nedemokratičnosti režimu nebyla tato skutečnost nijak zvlášť významná. Situace se mírně, ale spíše formálně změnila v roce 1960. V roce 1968 se Československo stalo dvoučlennou federací, čímž řešilo problematiku vztahu dvou národů. Postavení menšin nebyl přikládán příliš velký význam. Po politických změnách v roce 1989 byl následující vývoj poznamenán opět řešením vztahu mezi českou a slovenskou částí federace. Tato vývojová kapitola skončila na podzim v roce 1992, kdy vznikly dva nové suverénní státy. Proces budování české státností byl zahájen přijetím ústavy v prosinci 1992. Problematika menšin se stala aktuální při budování nové české státnosti a je aktuální doposud. Různé modely multikulturní společnosti S existencí heterogenní společnosti se vyrovnávaly v různých dobách různé státy a společnosti různě. V zásadě můžeme odlišit historické a stávající modely multikulturního uspořádání společnosti. Před samotným popisem modelů je vhodné si ujasnit některé pojmy. V první kapitole tohoto textu byl použit výčet možných odlišností, které mohou dělit obyvatelstvo. Tento výčet, konkrétně: „… etnického, jazykového, kulturního, národního (národnostního), náboženského a rasového …“ není vyčerpávající. Katalog těchto „příslušností“ k nějaké skupině je z definice neuzavřený a v různých podmínkách se může 2

Účelem této publikace není rozbor problematiky odsunu. Zvídavému čtenáři doporučuji některou z mnoha publikací. Například: sborník Právní aspekty odsunu sudetských Němců. Ústav mezinárodních vztahů, Praha, 1996, 2. vydání.

7

měnit. Nicméně tyto pojmy lze rozlišit podle několika kategorií. Některé z nich nemají obecnou platnost, ale jsou v různých kontextech vnímány různě. Pojmy rasová a etnická příslušnost jsou odvozovány od antropologických znaků, jako barva pleti apod. Rasová a etnická příslušnost se od sebe liší pouze tím, že pojem rasa je vnímán obecněji než pojem etnikum. Rasová a etnická příslušnost jsou vlastnosti, které jsou neměnné. Jejich největší význam tkví v posuzování diskriminačního chování. Příslušnost jazyková, národní (národnostní), náboženská, kulturní, kmenová apod. jsou příslušnosti, které jsou nezávislé na etnickém a rasovém původu jejich nositele. V mnoha případech se ovšem hranice mezi etniky nekříží s hranicemi mezi kmeny apod. Specifickým problémem je definice této příslušnosti. V současné době se uznává právo každého rozhodovat o svém vyznání a národnosti. Toto právo je zakotveno v právních textech a je celým právním řádem garantováno. Na druhou stranu nelze popřít, že existují náboženství, která sama na základě vlastního systému norem definují, kdo je jejich příslušníkem. Podobně tomu může být u příslušnosti k národu nebo nějakému kmeni a podobně. Tento akademický rozpor je ovšem v praxi málokdy významný. Z hlediska vnějšího pozorovatele by mělo být podstatné, rozhodnutí jedince, nestanoví-li zákon nebo jeho výklad jiný postup3. Samostatnou kapitolou je otázka definice národa či jeho pojetí. Ve střední Evropě převládá etnické pojetí národa, kdežto na západ od řeky Rýn je pojem národ spjat s politickou jednotkou definovanou souhrnem občanů, jejíž nezbytnou vlastností je státotvornost. Z tohoto důvodu je například nutné anglický pojem nationality překládat jako státní příslušnost (občanství)4. V současné době se české odborné literatuře stále častěji objevuje pojem národ jako synonymum pro „politický národ“, tedy občany státu. V obecném povědomí je národ vnímán stále jako souhrn těch, kdo mají společný jazyk, kulturu apod., nikoliv tedy občanský průkaz či pas. Naopak ve Francii je za Francouze považován ten, kdo je francouzským občanem. Francouzem je tedy možné se stát. Řekneme-li, že se někdo stal Čechem zní to pro většinu obyvatel českých zemí zvláštně a málokdo si pod tímto faktem představí převzetí listiny o nabytí státního občanství. Kromě pojmu národ existuje i pojem národnost. Poměrně časté používání tohoto pojmu je převzaté ze stalinské ideologie, která rozlišovala velké národy (Němci, Rusové) a malé národnosti (Čečenci, Tataři apod.). V českém jazyce se pojem národnost používá také jako příslušnost k národu (etnickému a nikoliv politickému). V obecném povědomí také převládá tzv. objektivistické pojetí národa, jehož podstatou je: „… je přece jasné, kdo je Čech, Němec, Rus či Rom…“. Málokdo je ochoten připustit, že člověk je tím, za koho se považuje, tak jak to stanoví i česká ústava. Pojem národa a příslušnosti k němu se nám tak rozrůzňuje do tří možných pojetí, do pojetí státoobčanského, do pojetí objektivistického a do pojetí subjektivistického. Podle těchto tří různých pojetí je tedy Čechem (Rusem, Slovákem či Němcem) ten, kdo je občanem České republiky (státoobčanské pojetí); ten, kdo je za Čecha považován podle nějakých obecných kritérií jako jazyk, výchova, schopnost vypít deset piv apod. (objektivistické pojetí); nebo ten, kdo se za něj považuje sám. V České republice je stanovené striktně subjektivistické pojetí. Jako synonymum pro politický národ se používá v právních textech pojem „lid“. Další terminologickou odlišností je rozdíl mezi pojmy integrace a asimilace. Asimilací rozumíme kulturní, jazykové, popřípadě náboženské včlenění menšiny do většiny. Princip asimilace je postaven na tom, že příslušníci menšiny převezmou kulturní vzorce chování většiny a takto se stanou její součástí. Asimilace přichází v úvahu pouze u těch znaků, které jsou ovlivnitelné. Nelze asimilovat například černochy tak aby se stali bělochy, 3

Například trestné činy motivované příslušností oběti k nějaké skupině obyvatel je třeba posuzovat z hlediska motivace pachatele a nikoliv z hlediska toho, zda se oběť sama považuje například za Čecha a nikoliv za Keňana. 4 Stačí nahlédnout do českého cestovního pasu.

8

ale je možné je, aby se černoši chovali identicky jako Češi. Integrací rozumíme naopak vytvoření takového soužití, ve kterém mohou vedle sebe existovat komunity s odlišnými vzorci chování, s odlišnými stupnicemi hodnot apod. Podmínkou integrace je nalezení společných hodnot na jejichž základě se vytvoří rámec, ve kterém probíhá integrační proces. Integrace různých náboženských skupin je možná například ve státě, který není vázán na žádné náboženské vyznání. Integrace různých etnických skupin je možná například ve společnosti, která má ustanovený právní řád slučitelný s hodnotovým systémem všech zmíněných skupin. Tyto formální předpoklady nejsou jedinou podmínkou pro úspěšnou integraci. Nezbytnými předpoklady jsou také tolerance, schopnost empatie (vcítění se) a vzájemná znalost. V historii lidstva existovaly různé modely multikulturního uspořádání společnosti. V tomto učebním textu se zmíníme pouze o některých z nich. Poměrně známým historickým útvarem je Římská říše (IMPERIVM ROMANVM). Římská říše poprvé přišla s koncepcí státního občanství, tedy právního vztahu, který je nezávislý na jakékoliv jiné příslušnosti. Občany byli nejdříve obyvatelé města Říma. Ostatní obyvatelé území římské říše byli příslušníky jiných národů a jejich právní postavení se v zásadě řídilo zvykovým právem jejich národa. Na území Římské říše tak existovali v kontradikci státoobčanské pojetí, které bylo vlastní samému srdci říše, tedy Římu, a na druhé straně etnické pojetí, které převládalo na porobených územích. S postupem času bylo římské občanství udělováno stále širšímu okruhu osob. Nejdříve obyvatelům apeninského poloostrova, po té obyvatelům jednotlivých provincií, až se stalo prakticky obecným právním statkem. Samotné postavení občana bylo v dobách jeho výlučnosti velmi významné. Ve srovnání s příslušníky jiných národů zaručovalo jeho nositeli výsostné postavení a bylo tedy znakem nerovnosti5. Jedním z principů římského práva v jeho první fázi byla podřízenost jednotlivců svým vlastním právním řádům, bez ohledu na místo. Dalším známým historickým modelem je maurská nadvláda ve Španělsku, která byla významná tím, že na území jí podléhající žili muslimové, křesťani a židi. Postavení všech tří vyznání nebylo rovnoprávné. Jednotliví příslušníci byli zatíženi různými daněmi. Veřejná správa byla zcela v rukách muslimů. Nicméně celkové soužití příslušníků všech tří vyznání bylo více či méně bezkonfliktní. Tento historický model jinak nijak výjimečný se uvádí zejména ve srovnání s následující křesťanskou španělskou dominancí po reconquistě (znovudobytí). Znovuobnovení španělského panství mělo za následek úplný zákaz dvou zbývajících vyznání a jejich tvrdé potlačení. V Evropě bylo obecně rozšířeným modelem jiné právní postavení Židů. Židé zpravidla mohli vykonávat pouze některá povolání, měli omezené možnosti zakládat rodiny, podléhali jinému daňovému systému, nesměli se usazovat mimo vyhrazená území apod. To platilo od středověku až do doby osvícenské, kdy revoluce nebo nekonečná moudrost osvícených panovníků tento právní stav zrušily a přišly s ideou, že lidé jsou si rovni. Pod druhé světové válce se západní demokracie začaly potýkat s problémy odlišného sociálního postavení příslušníků různých etnických a národních skupin. Toto odlišné sociální postavení se tradičně udržovalo i tehdy, když příslušníci různých skupin si byli navzájem formálně rovni. Ukázalo se že formální právní konstatování nemá takovou sílu, aby všichni tuto rovnost respektovali. Sociální napětí ve společnosti se mnohde natolik zostřovalo, že státy byly nuceny vytvořit mechanizmy, jak těmto nežádoucím stavům čelit. Různé státy si v závislosti na svých tradicích a podmínkách vytvořily různé mechanizmy budování multikulturní společnosti. Většina těchto společenských procesů započala v šedesátých letech dvacátého století. Tyto modely jsou někdy také doprovázeny různými filozofickými 5

Například sv. Petr byl jako římský občan sťat, kterýžto čestný způsob popravy byl vyhrazen pouze občanům. Ostatní křesťané byli zpravidla ukřižováni.

9

odůvodněními. V této učebnici namátkově zmíníme pouze některé společenské modely uspořádání, a to model americký, kanadský, francouzský a německý. Jeden ze známějších modelů je model americký. Ve Spojených státech severoamerických je princip rovnosti lidí všech ras formálně uplatňován od konce občanské války. Ještě na přelomu století se uplatňoval princip, který vycházel ze snahy oddělit různá etnika a rovnost spatřoval v jejich rovných právech. Samotné uplatňování apartheidu, tedy oddělování etnik ve školství, restauracích apod. nebylo považováno za protiprávní. Tento princip byl prolomen po druhé světové válce. Federální orgány se snažily odstranit diskriminaci ze všech úrovní a oblastí společenského života. Tento proces trval dlouho a v některých oblastech, především na Jihu měl až formu ozbrojeného konfliktu. Některé jižanské univerzity musela nejprve obsadit federální armáda, aby zapsaly studenty černé pleti. V šedesátých letech byl tento proces dokončen a v sedmdesátých letech začaly být na základě širšího společenského konsensu (souhlasu) prováděny tzv. vyrovnávací akce. Jejich podstata spočívala v tom, že příslušníci menšin jsou sociálně znevýhodněni oproti příslušníkům většiny z hlediska svého uplatnění ve společnosti a tudíž musí být zvýhodněni jiným způsobem. Tohoto zvýhodnění mělo být dosaženo pomocí kvót, které měly zaručit stejný poměr osob podle rasového klíče jaký odpovídá běžné americké populaci. Výsledkem dlouhodobého uplatňování tohoto kroku bylo kýžené vytvoření střední vrstvy v jiných rasových segmentech společnosti než v bílé většině. Tento model vyrovnávání rasových nerovností počítá ovšem pouze s rasovým aspektem celé záležitosti. Americká filozofie pojímání občanství vychází z teze, že Američanem je každý, kdo má americké občanství. Samotná americká kultura není definována na tradicích evropského typu a považuje za americké vše, co neodporuje poměrně široce pojatému hodnotovému stylu, jehož pilířem je právě vědomá příslušnost k americké kultuře. Americká kultura vychází z tradice formování národních zvyklostí na základě přistěhovalectví a začlenění do americké společnosti. Jednotlivec má plné právo si zachovat kulturní odlišnost, pakliže se nepostaví proti všeobjímajícímu pojetí američanství. Americký kulturní model nepočítá s ochranou kulturního dědictví přistěhovaleckých komunit, ale počítá naopak s jejich splynutím. Logickým předpokladem přistěhování se kohokoliv do Spojených států je jeho přijetí základních pravidel soužití. Tento model tedy není v jádře multikulturní, ale multirasový. Jeho slabinami jsou právě otázky přežívání jiných kulturních vzorců v americkém prostředí, Významnou slabinou je také neslučitelnost tohoto modelu s existencí komunit původních obyvatel Spojených států, jejichž právní postavení je ovšem odlišné od postavení příslušníků jiných menšin. Poněkud odlišný model multikulturalizmu je uplatňován v Kanadě. Kanada je zemí, kde vedle sebe žijí dvě velké komunity, anglofonní a frankofonní. Tento rozdíl je podtržen i rozdílem v tradičním vyznání (frankofonní komunita je převážně katolická a anglofonní komunita je převážně protestantská) a právním systému. Formování kanadského konceptu multikulturalizmu bylo touto skutečností ovlivněno. Kanadský multikulturní model počítá, na rozdíl od amerického, s existencí nikoliv pouze rasových odlišností, ale i odlišností kulturních. Zvláštní ochranu tedy zasluhují i kolektivní menšinové projevy, především kulturní, jazykové apod. Konkrétní podpora má formu především materiální pomoci menšinovému spolkovému životu, zákonné úpravy mediálního zastoupení apod. Podle kanadského pojetí je každý člen (občan) kanadské společnosti především Kanaďanem, ale může mít ještě další příslušnost, zpravidla kulturní nebo jazykovou. Přeneseme-li se na evropský kontinent tak musíme vycházet z jiného evropského pojetí státních tradic, které jsou vázány na národní dějiny. V daném případě je tím míněn pojem politického národa. I tato skutečnost ovšem může mít různé podoby. Ve Francii, která je tradičně přistěhovaleckou zemí, převládá koncept totožnosti občanství a příslušnosti k národu. Francouzem je každý, kdo má francouzské občanství. Jeho původ je z hlediska jeho

10

formálního postavení ve společnosti nepodstatný a jeho vyznání, bez ohledu na to, zda je katolické, muslimské, hugenotské či jiné, je jeho čistě soukromou věcí. Francie je republika, která má své vlastní symboly, je striktně světským státem a má svůj úřední jazyk. Menšiny z formálního hlediska neexistují, protože všichni jsou Francouzi bez ohledu na barvu pleti, vyznání apod. Tato přístup ovšem nereflektuje faktickou existenci menšin a otázky s nimi spojené. Není myslitelné, aby se ve státní škole učilo jinak než francouzsky a jinak než podle osnov francouzské republiky, které učí především o republice samotné. V soukromé škole to možné je, o tom zda soukromá škola bude katolická, židovská nebo muslimská ovšem rozhoduje její zřizovatel. Jedním z důsledků tohoto přístupu je i skupinová deprivace některých přistěhovaleckých menšin, které nemají šanci ve společnosti požívat menšinová práva jako kulturní a společenské aktivity apod. Výhodou tohoto přístupu je větší prostor pro osamostatnění jednotlivce od jeho původní menšinové komunity a jeho uplatnění ve francouzské společnosti jako celku. Druhým modelem je model německý. V Německu je německý národ vnímán etnicky, tedy podobně jako v českém obecném vědomí. Němcem je ten, jehož rodiče byli Němci. Ten, kdo je německý občan nemusí být ještě Němcem a ten kdo je Němcem nemusí být ještě nutně německý občan. Tímto nejsou nijak dotčena pravidla, že lidé jsou si rovni. Z této konstrukce ovšem vyplývá, že Turek žijící v Německu bude vždycky Turek a nebude tudíž mít nikdy problém, pokud jeho dcery budou chodit do veřejnoprávní školy zahalené, jak tomu může být vy Francii. V Německu existují přirozeně menšiny a to jak historické, tedy Lužičtí Srbové, tak i novější, především Turci a jejich potomci narodivší se již v Německu. Stát existenci menšin uznává a v různé míře je i chrání, popřípadě dotuje jejich spolkový život. Existují i státní školy, které vyučují v jiném než německém jazyku. Z uvedeného vyplývá, že otázka soužití příslušníků různých skupin může být pojímána různě. Pro všechny současné výše uvedené modely platí, že jsou dynamické. To znamená, že postupně vyvíjejí. To platí jak o zámoří tak o Evropě. Pro Evropu zbývá ještě dodat, že je tento vývoj významně ovlivňován procesem evropské integrace, jehož důsledkem pravděpodobně bude přehodnocení některých výchozích postojů a jejich konvergence (vzájemné ovlivňování a sbližování). Pro všechny moderní společnosti také platí, že bez ohledu na to, zda uznávají existenci menšin, popřípadě jak je chápou, tyto společnosti sankcionují diskriminační chování na základě široce vymezené příslušnosti k nějaké menšině. Historie lidstva zná i příklady, kdy se různé politické režimy pokoušely řešit otázku soužití lidí různých národů či vyznání jinak než jejich uspořádáním. Konkrétně vyvražděním jednoho etnika nebo jeho izolací. V důsledku těchto tragických událostí známe slova jako holocaust, genocida, diaspora, apartheid apod. Definice multikulturalismu v České republice V České republice, jak jsme již uvedli, není obyvatelstvo homogenní. To platí pro kriterium národní, jazykové, náboženské, etnické a kulturní. Dominantním etnikem v české republice je skupina, která sama sebe nazývá Češi. Tito lidé mluví česky. Od názvu tohoto etnika je odvozen název Českých zemí, což je souhrnné označení pro historické země Čechy Morava a Slezsko. Jedna z těchto historických zemí nese jméno také po Češích. Češi byli původně jedním ze slovanských kmenů žijících k české kotlině. Tito Češi si podrobili jiné kmeny a vnutili jim svůj dialekt a svůj název. Z tohoto důvodu také nese státní útvar republikánského typu na území tří zmíněných historických zemí jméno Česká republika. Samotní zmínění Češi zpravidla považují za Čechy jiné osoby, které se narodily také českým rodičům (v lepším případě oběma, v horším pouze jednomu), hovoří česky a zpravidla se za Čechy považují. Některé osoby, které žijí na území Moravy, se považují, ačkoliv hovoří také česky, za Moravany. Za Moravany také považují i své sousedy, kteří se považují za Čechy a 11

je samotné považují také za Čechy. Tato odlišnost není nijak závažná, nezpůsobuje žádné občanské války. Teoretici nemají jasno, jestli se v daném případě jedná o odlišnost národnostní nebo kulturní. Kromě zmíněných Čechů a Moravanů žijí na území České republiky příslušníci jiných národů. Jsou to například Poláci, Romové, Slováci, Němci, Chorvati, Židi a jiné další. Z historického hlediska lze považovat tyto jmenované národy (včetně Čechů) za historicky usídlené. Časová hranice, od které nepovažujeme menšinu za historickou, neexistuje. Je to jen otázka obecné společenské dohody a každý na to může mít vlastní názor. Skutečnost je pouze taková, že menšiny vznikaly prakticky v každém období a pravděpodobně vždy vznikat budou. V této souvislosti podotýkáme, že i Češi, kteří na území České republiky byli vždy ve většině tvořili menšiny v jiných zemích. Mezi významnější české menšiny patřily vídeňská a chicagská menšina. Samotné rozlišování menšin na „historické“ a „nehistorické“ nemá valného významu a už vůbec by nemělo mít vliv na posuzování významu těchto menšin. Použití pojmu „historické menšiny“ slouží k dotvoření obrazu v kontrastu se současnými zdroji multikulturality, kterými jsou přistěhovalectví a uprchlictví. Jsou odlišné to fenomény. Přistěhovalectví je dobrovolné usidlování osob, které původně bydlely mimo Českou republiku, v České republice. V současné době stát přistěhovalectví reguluje tak, že rozhoduje, kdo z cizinců se může na jeho území usídlit. Některé země používají přistěhovaleckou politiku jako nástroj k řešení demografických problémů. Naproti tomu uprchlictví je usazování se osob, které musely svou původní vlast opustit nedobrovolně a pod hrozbou nějaké závažné újmy. Uprchlictví stát nereguluje, pouze posuzuje, kdo splňuje kriteria proto, aby byl považován za uprchlíka. Osoba, které je postavení uprchlíka přiznáno požívá právo azylu a může se trvale usadit na území státu, ve kterém se nachází. Uprchlictví je ve své podstatě neregulovatelný jev. Stát může pouze měnit kritéria, podle kterých uprchlíky uznává nebo nikoliv. Kromě toho může stát pomoci zahraniční politiky usilovat o odstranění příčin uprchlictví. Může tedy zamezovat uprchlictví preventivně. Tyto možnosti jsou ovšem omezené a v případě malých států jako je Česká republika velmi omezené. Nejefektivnější je usilovat společně s jinými státy o totéž. Tyto zahraničněpolitické kroky by ovšem měly být prvotně činěny pro odstranění zdrojů utrpení nevinných osob a nikoliv pro zamezení vzniku příčin uprchlictví. Přistěhovalectví a uprchlictví jsou tedy jen soudobé zdroje multikulturality. V minulosti se každá etnická skupina, respektive její příslušníci, na území dnešní České republiky přistěhovala nebo zde hledala útočiště před pronásledováním (viz výše kapitolu Historie multikulturní společnosti v České republice). Pro budoucnost platí, že v kontextu integrující se Evropy je třeba brát v úvahu, že Česká republika se stane součástí většího celku, jehož povaha bude nepochybně multikulturní a členství České republiky v Evropské unii bude přinášet mimo jiné i volný pohyb obyvatel (všemi směry). Česká republika si rovněž, podobně jako výše uvedené státy (Spojené státy americké, Kanada, Německo a Francie) musela nějak definovat postavení většiny a menšin ve společnosti. Vzhledem k mládí České republiky je toto definování proces v počáteční fázi, ale je již dnes jasné, jakým směrem se ubírá. Česká republika je stát založený na tzv. občanském principu. Znamená to, že nositelem státnosti6 není národ, ale lid7. Tedy nikoliv skupina osob definovaná jazykem, kulturou a tradicí, ale naopak tím, že bez ohledu na tyto různící se

6

Pod pojmem „nositel státnosti“ si lze představit abstraktní skupinu osob, které založily stát. Pro dovršení zmatků uvádíme, že „lid“ v množném čísle zní „národy“. Viz mj. název Organizace spojených národů. 7

12

vlastnosti jsou občany státu8. To je vyjádřeno jak v Preambuli české ústavy, tak v některých jejích ustanoveních. Česká ústava začíná těmito slovy: PREAMBULE My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, … o pár řádků dále se uvádí: … založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti … a její čl. 2 odst. 1 uvádí: Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Je tedy zjevné, že všichni občané jsou si rovni a všichni jsou stejně oprávněni se podílet na provozu České republiky bez ohledu na to jaké jsou národnosti, vyznání, etnického původu apod. Tuto tezi potvrzuje i znění čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina): Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. a také čl. 3 odst. 1 Listiny: Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Kromě toho je podstatné, že Česká republika uznává existenci menšin a přiznává jim jistá práva. To je zjevné, přečteme-li si hlavu třetí Listiny: Práva národnostních a etnických menšin Čl.24 Příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu. Čl.25 (1) Občanům tvořícím národnostní nebo etnické menšiny se zaručuje všestranný rozvoj, zejména právo společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyku a sdružovat se v národnostních sdruženích. Podrobnosti stanoví zákon. 8

Zvídavý a logiky dbalý čtenář by se neměl nechat příliš rozrušit paradoxem, že stát nemůže být založen občany, když občanství je vztah vyžadující již existující stát. V praxi se s tím nový český stát i jeho občané vyrovnali až příliš snadno.

13

(2) Občanům příslušejícím k národnostním a etnickým menšinám se za podmínek stanovených zákonem zaručuje též a) b) c)

právo na vzdělání v jejich jazyku, právo užívat jejich jazyka v úředním styku, právo účasti na řešení věcí týkajících se národnostních a etnických menšin.

Je samozřejmě možné, že si někdo položí otázku, jak je možné, že menšiny mají některá práva přiznána zvlášť, když jsou si všichni rovni a mají požívat všech práv stejně. V tomto ohledu uvádíme, že tento rozpor je zcela zdánlivý. Za situace, kdy se například ve školách používá jako vyučovací jazyk čeština není stanovení práva příslušníků menšin na vzdělání ve svém jazyce nikterak zvýhodňující, protože se tím příslušníkovi menšiny zaručuje pouze to, co není třeba příslušníkovi většiny nijak zaručovat, tedy právo na vzdělání ve své mateřštině. Totéž platí i o jiných právech. Obecně lze tedy Českou republiku charakterizovat jako stát založený na občanském principu, který uznává existenci menšin a tyto menšiny i aktivně podporuje. Pojem menšina je v českém kontextu vnímán jako širší pojem, který má i svůj kulturní, tradiční popřípadě jazykový rozměr. V tomto ohledu je pojem menšina v českém kontextu vnímán jako širší pojem, který má i svůj kulturní, tradiční popřípadě jazykový rozměr. V tomto ohledu je pojem menšina v českém kontextu vnímán jako širší pojem, který má i svůj kulturní, tradiční popřípadě jazykový rozměr. V tomto ohledu se české pojetí blíží více kanadskému než americkému modelu. V České republice také nejsou příliš rozšířeny vyrovnávací akce pomocí kvót či zvýhodnění příslušníků menšin. V některých oblastech se používá dotační politika, jejímž cílem je odstranit existující znevýhodnění a nikoliv je vyrovnat. To například znamená, že namísto toho, aby se použily jiné podmínky pro vstup na vysoké školy, investuje se do programu, kterým se zvýší vzdělanost cílové skupiny (rozuměj příslušníků menšiny) a tím se zvýšili šance jejích příslušníků9. Tuto politiku provádí formou finanční podpory i některé neziskové organizace10. Stát také dotuje spolkovou a kulturní činnost menšinových organizací. Podrobnosti menšinové politiky upravuje zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů. Dále je tato problematika upravena v dalších právních předpisech a mezinárodních smlouvách. Úkoly (proberte s vyučujícím v diskusi): 1.Srovnejte různé modely multikulturalizmu a uveďte, které prvky z různých modelů mohou být inspirativní pro Českou republiku. 2.Uveďte, jiné historické modely řešení vztahu většiny a menšiny, které nejsou v textu uvedeny. 3.Definujte, co pro vás znamená pojem „Čech“, „Američan“, „Číňan“, „Tibeťan“, „Čechoslovák“ a „Evropan“. 4.Vysvětlete tyto pojmy: „národ“, „národnost“, „lid“, „občan“, „cizinec“ a „našinec“. 5.Vyjmenujte většinu a menšiny žijící na území České republiky. 6.Jste-li příslušníkem většiny, představte si, že jste příslušníkem menšiny a naopak.

9

Je otázkou jak by na odlišné podmínky posuzování reagovali samotní příslušníci menšin. Například v Bratislavě, po té co Komenského Univerzita oznámila, že hodlá v přijímacím řízení zvýhodnit příslušníky romské menšiny, protestovali proti tomu představitelé této menšiny. 10 Například Open Society Fund nebo Nadace Člověk v tísni.

14

7.Uveďte, integrační a asimilační prvky v multikulturních přístupech Spojených států amerických, Kanady, Francie a Německa. 8.Popište integrační a asimilační prvky v menšinové politice České republiky. Doporučené právní předpisy: Ústava České republiky (č. 1/1993 Sb.), Listina (č. 2/1993 Sb.), zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů, Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin vyhlášená pod č. 96/1998 Sb. Doporučená literatura k úvodní kapitole: Barša, Pavel: Politická teorie multikulturalismu. CDK, Brno, 1999. Barša, Pavel, Strmiska Maxmilián: Národní stát a etnický konflikt. CDK, Brno, 2000. Dančák, B., Fiala, P. (eds.): Národnostní politika v postkomunistických zemích. Mezinárodní poltologický ústav, 2000, Brno.

15

POLICIE A MULTIKULTURNÍ SPOLEČNOST Role policie v multikulturní společnosti Jak již jsme uvedli, je multikuturalizmus jednou z vlastností obyvatelstva České republiky. Česká republika je demokratickým právním státem, který vykonává určitou moc prostřednictvím svých orgánů. Jednou ze státních institucí je i Policie České republiky. Role Policie České republiky je definována především zákonem č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky. Kromě toho je pro práci policie důležitá i znalost celého právního řádu, respektive jeho relevantních částí. Policie je vázána celým právním řádem a nikoliv pouze jedním zákonem. Pro práci policie jsou podstatné hodnoty a principy vyplývající z právního řádu. Významné budou také některé podzákonné prováděcí akty, tedy především nařízení vlády, vyhlášky ministerstva vnitra a rozkazy policejního prezidenta. Cíle policejní práce jsou ve zmíněných právních textech popisovány velmi obecně. Ve vztahu k problematice multikulturní společnosti je k jejich definici potřeba přihlížet právnímu řádu jako celku a hodnotám v něm obsaženým. Mezi tyto principy patří především: •Princip etnické neutrality. Policie České republiky je policií státu, který vychází občanského principu, tedy z rovnosti všech, bez ohledu na etnickou, jazykovou, rasovou, národnostní a náboženskou příslušnost osob. Z této skutečnosti vyplývá, že policisté, bez ohledu na to, že jsou fakticky příslušníky většiny nebo menšiny, musí při výkonu své pravomoci zachovávat v tomto ohledu zcela neutrální stanovisko. •Princip vázanosti zákonem. Veškerá činnost policie a výkon jejích pravomocí se musí opírat o zákon a musí se odehrávat v jeho mezích. Toto je obecný princip. Ve vztahu k menšinám a jejich příslušníkům platí ovšem také. Policejní práce se také řídí zásadami, které nevyplývají z právního řádu, ale z obecných principů efektivity a účelnosti. Kromě těchto principů policejní práce bychom měli rámcově definovat její cíle. Policie je jen jedním z mnoha státních orgánů. Její role je převážně sankční, ochranná a obecně pořádková. V jistém ohledu lze dovodit její preventivní roli, která je ovšem velmi omezená. Role policie ve vztahu k multikulturní společnosti můžeme definovat takto: •Role ochranná. Policie je povinna při své činnosti chránit oprávněné zájmy příslušníků menšin. To platí i o příslušnících většiny. Podstatné je, že ve vztahu k většině se to chápe „samo sebou“, kdežto ve vztahu k menšině často nikoliv. •Role sankční. Policie je povinna při své činnosti sankcionovat taková protiprávní jednání, která jsou namířena proti multikulturnímu soužití. Valná část sankční činnosti není pouze věcí policie, ale i jiných státních orgánů. Policie by v tomto případě měla plnit svou roli, která je jí zákonem určena. •Role reprezentační. Policie by měla důstojně plnit roli „prvního kontaktního státního orgánu“. Tato role vůbec nevyplývá ze zákona, ale z podstaty policejní práce, která má ve své základní podobě terénní povahu. Policie se často setkává s problémy, které nespadají do její kompetence. V případě menšin je tato pravděpodobnost ještě vyšší, protože příslušníci menšin se mohou v českém právním řádu orientovat méně než ve společnosti se orientující příslušníci většiny. Vnímání policie menšinami výrazně ovlivňuje jejich vztah ke stát jako celku a její možnost integrace. Z reprezentační role vyplývá role informační.

16

Policie nemá podávání informací v popisu práce, ale není v rozporu se zákonem. Podání vhodné informace může mít v mnoha případech kýžený efekt při řešení problému. •Role preventivní. Policie by měla svou bezchybnou prací plnit obecnou preventivní roli. Její speciální preventivní role může spočívat především v její přítomnosti. Policie v multikulturní společnosti plní roli jednoho z představitelů hodnotového řádu, na kterém je založen stát. Jednou z těchto hodnot je princip „právního státu“. Policie by v žádném případě neměla představovat většinu, a to ani „osvícenou“ většinu. Policie představuje celou společnost, včetně menšin bez ohledu na to, jak jsou většinou oblíbené či neoblíbené. Policie také nemůže nebrat v úvahu svou vazbu na celý politický a společenský systém, která je posílena mimo jiné i kontrolními mechanizmy. Kromě běžných způsobů kontroly v rámci subordinace je třeba jmenovat inspekci ministerstva vnitra, která není podřízena policejní struktuře, ale přímo ministrovi vnitra nebo jinému státnímu orgánu. Dále jsou také významné parlamentní kontrola a kontrola prostřednictvím mezinárodních organizací. Podstatná je také mediální kontrola a monitoring ze strany neziskového sektoru. Úkoly (proberte s vyučujícím v diskusi): 1.Domníváte, že by v policii měli pracovat i příslušníci menšin? Proč? 2.Popište jednotlivé role policie a zkuste uvést příklady. Kazuistika: Příslušník policie se mimo službu setká s příslušníkem menšiny, konkrétně romské menšiny, při cestě vlakem. Po dobu jízdy z Prahy do Havlíčkova Brodu se spolucestující spolu baví. Během společného rozhovoru líčí Rom policistovi sérii ústrků a nespravedlností, kterým byl vystaven on a jeho příbuzní ze strany policie a jiných státních orgánů. 1.Jak byste se na místě příslušníka zachovali Vy? 2.Co byste poradili svému spolucestujícímu, kdyby Vám popisoval jednání policistů, které je v rozporu se zákonem? 3.Domníváte se, že je postoj příslušníků menšin k ke státu a jeho orgánům významný? 4.Co byste řekli svému spolucestujícímu, kdyby měl zájem o vstup do řad policie? Právní úprava jevů související s existencí multikulturní společnosti Každý složitější společenský jev je zpravidla nějak upraven právem. V případě multikulturní společnosti je tomu nejinak. Právní předpisy upravující spjaté jevy lze třídit podle několika kritérií: •Podle právní síly. V tomto ohledu rozlišujeme právní normy takto a) ústavní zákony b) mezinárodní smlouvy c) zákony d) podzákonné normy. Toto dělení má význam pro určování právní síly jednotlivých předpisů. •Podle předmětu úpravy. V tomto ohledu rozlišujeme například: statusové právo (upravující postavení jednotlivce), menšinové právo, cizinecké právo, uprchlické právo, státoobčanské právo, jazykové právo, trestní právo, občanské právo, správní právo apod.

17

Tato dvě uvedená kritéria se navzájem překrývají, protože z hlediska struktury právního řádu představuje jedno z nich svislé a druhé vodorovné členění právního řádu. Pro účely našeho učebního textu budeme vycházet z členění podle předmětu úpravy. O problematice právní síly předpisů se zmíníme předem obecně a v jednotlivých podkapitolách budeme uvádět příslušné ústavněprávní prameny, pouze je-li to nezbytné. Ústavní zákony jsou předpisy nejvyšší právní síly. Žádný jiný právní předpis nesmí být v rozporu s ústavními zákony. Vykládat předpisy lze pouze v souladu s ústavou11. V případě rozporu jiného než ústavního právního předpisu s ústavním přepisem je tento předpis neústavní a české právo zná mechanizmy, jak tento předpis zrušit prostřednictvím řízení před Ústavním soudem. Specifickou kategorií jsou mezinárodní smlouvy. Pokud jsou v České republice vyhlášeny, jsou součástí právního řádu. Jejich právní síla je identická s právní sílou běžného zákona, ale v případě rozporu mezi zákonem a mezinárodní smlouvou se uplatní mezinárodní smlouva. Pokud by se mezinárodní smlouva dostala do rozporu s ústavou, tak je nutné vycházet ze znění ústavy. Ústava upravuje předběžný přezkum, zda je smlouva v souladu s ústavou, který provádí ústavní soud před přijetím smlouvy. Případný později zjištěný rozpor není nijak řešen12. Z hlediska logiky právního řádu České republiky má ústava vyšší právní sílu. Mezinárodní smlouvu ovšem nemůže Ústavní soud zrušit. Tyto teoretické úvahy nemají ovšem vliv na námi pojednávanou látku. Nyní tedy přistupme k jednotlivým právním oblastem: postavení jednotlivce Při posuzování postavení jednotlivců je třeba vycházet z již zmíněné ústavní zásady rovnosti, která je vyjádřena v čl. 1 a v čl. 3 odst. 1 Listiny (viz výše: Definice multikulturalizmu v České republice). Z uvedené znění zmíněných odstavců vyplývá jednak princip absolutní rovnosti v jistých ohledech a zákaz diskriminace. Zákaz diskriminace (tedy odlišného přístupu na základě nějakého kritéria) se vztahuje absolutně na všechna uvedená kritéria. Nikdy za žádných okolností není možné někomu odpírat nějaké právo na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Z výčtu je jasné, že více než polovina uvedených kritérií má nějaký vztah k multikulturní společnosti. Kromě uvedených kritérií, existují naopak kritéria na základě kterých je možné někomu nějaké právo přiznat či naopak nepřiznat. Jedním z těchto kritérií je právě kritérium státního občanství. Občanům je například umožněno vykonávat určité funkce (například prezident republiky), kdežto neobčanům nikoliv. Odlišný přístup k právům na základě státní příslušnosti ovšem není možné aplikovat vždy. Není například možné tímto principem nepřiznat právo na život, na důstojnost nebo na jednání v mateřském jazyce neobčanovi. Obecně je tato problematika upravena čl. 42 Listiny, který uvádí: (1) Pokud Listina používá pojmu „občan“, rozumí se tím státní občan České a Slovenské Federativní Republiky. (2) Cizinci požívají v České a Slovenské Federativní Republice lidských práv a základních svobod zaručených Listinou, pokud nejsou přiznána výslovně občanům. 11

Pod pojmem „ústava“, tedy s malým písmem „ú“ rozumíme všechny ústavní zákony, kdežto pod pojmem „Ústava“, tedy s velkým písmenem „Ú“ se rozumí pouze jeden předpis a to ten, který se tak výslovně jmenuje. 12 Tato právní úprava je nová, platí od 1. června 2002.

18

(3) Pokud dosavadní předpisy používají pojmu „občan“, rozumí se tím každý člověk, jde-li o základní práva a svobody, které Listina přiznává bez ohledu na státní občanství. To znamená, že odlišné právní postavení cizinců musí být vždy výslovně konstatováno. V České republice to v praxi znamená, že cizincům nejsou přiznávána tzv. politická práva, tj. právo volit, být volen, být členem politických stran, vykonávat některé funkce apod. Důležitou oblastí, kde platí pro neobčany jiná právní úprava je tzv. pobytové právo. Cizinci na rozdíl od občanů nemohou zcela svobodně vstupovat na území ČR a pobývat tam. Ve většině oblastí požívají neobčané stejná práva jako občané. To platí i pro všechny aspekty policejní práce. Pro postavení občanů platí, že mají vždy stejná práva. Také není podstatné, jestli je někdo občanem od narození nebo včerejška. Je také lhostejné jakým způsobem občanství nabyl (dokonce je lhostejné nabyl-li ho legálně). Z dalších předpisů, které upravují postavení jednotlivce ve společnosti je třeba jmenovat především Úmluvu o odstranění všech forem rasové diskriminace (vyhlášeno pod č. 95/1974 Sb.). postavení menšin Menšinou rozumíme skupinu osob, která se nějak odlišuje od většiny. Českým právem jsou zvlášť chráněny menšiny národnostní a etnické. Tato skutečnost je upravena třetí hlavou Listiny (viz výše: Definice multikulturalizmu v České republice). Je otázkou, kdo je nositelem práv, která jsou menšinám přiznána. Samotný název hlavy třetí Listiny naznačuje, že nositelem práv menšin jsou menšiny jako takové. Znění příslušných článků uvádí, že práva spojená s příslušností k menšinám mají občané. Z toho vyplývá, že vznik a existence těchto práv jsou vázány na existenci menšiny. Požívání těchto práv je ovšem věcí občanů, kteří jsou příslušníky této menšiny. Z uvedené citace Listiny vyplývá, že podrobnosti požívání těchto práv upraví zákon. Tímto zákonem je zákon č. zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů. Na úvod zmíněný zákon definuje co je to menšina a kdo je jejím příslušníkem: §2 Vymezení základních pojmů (1) Národnostní menšina je společenství občanů České republiky žijících na území současné České republiky, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a zároveň projevují vůli být považováni za národnostní menšinu za účelem společného úsilí o zachování a rozvoj vlastní svébytnosti, jazyka a kultury a zároveň za účelem vyjádření a ochrany zájmů jejich společenství, které se historicky utvořilo. (2) Příslušníkem národnostní menšiny je občan České republiky, který se hlásí k jiné než české národnosti a projevuje přání být považován za příslušníka národnostní menšiny spolu s dalšími, kteří se hlásí ke stejné národnosti. Z uvedené citace vyplývá, jak již bylo řečeno, že otázka příslušnosti k menšině je ryze otázkou volby jejího případného příslušníka. Z uvedené citace je dále podstatné, že menšinu

19

podle tohoto zákona tvoří pouze občané a pouze občané mohou být jejími příslušníky. Tato dikce odpovídá i záměru Listiny (čl. 25), která menšinová práva přiznává pouze občanům. Konkrétně zákon podrobně upravuje výkon těchto práv: •právo na sdružování příslušníků národnostní menšiny •právo účasti na řešení záležitostí týkajících se národnostní menšiny •právo na užívání jména a příjmení v jazyce národnostní menšiny •právo na vícejazyčné názvy a označení •právo na užívání jazyka národnostní menšiny v úředním styku a před soudy •právo na užívání jazyka národnostní menšiny ve věcech volebních •právo na vzdělávání v jazyce národnostní menšiny •právo na rozvoj kultury příslušníků národnostních menšin •právo na rozšiřování a přijímání informací v jazyce národnostní Z uvedeného vyplývá, že se ve všech případech jedná o práva která mají i příslušníci většiny, ale vzhledem k přirozenému uspořádání společnosti není třeba tato jejich práva nějak zvlášť upravovat. Na druhou stranu lze konstatovat, že až se většina stane menšinou, tak se stane automatickým beneficientem (příjemcem) těchto práv. Dalším významným právním předpisem je Rámcová úmluva o postavení národnostních menšin vyhlášena pod č 96/1998 Sb. (dále jen Rámcová úmluva). Tento smluvní dokument Rady Evropy zavazuje signatářské státy k určitým standardům menšinové politiky. Celkové vyznění Rámcové úmluvy je integrační a odmítá politiku asimilace. cizinecký režim Pod pojmem cizinec si české právo představuje osobu, která není státním občanem České republiky, bez ohledu na to, zda má občanství jiné země nebo je osobou bez občanství. Z podkapitoly postavení jednotlivce vyplývá, že cizinci požívají v zásadě stejná práva až na výjimky. Právní úprava odlišného právního postavení cizinců se nazývá cizinecké právo a upravuje tzv. cizinecký režim. Oblasti právní úpravy v nichž se postavení cizinců odlišuje od postavení českých občanů jsou tyto: •právní otázky vstupu na území České republiky a pobytu na něm Cizinci vstupují na české území na základě povolení českých úřadů. Toto povolení se nazývá vízum a vydává je zastupitelský úřad nebo cizinecká policie. Pobyt na území republiky je vízem zpravidla časově omezen a jeho časové překročení je přestupkem. Cizinec může za určitých okolností dostat povolení k trvalému pobytu. Jeho právní postavení se pak v mnohém blíží právnímu postavení českých občanů; například může neomezeně překračovat české státní hranice (na přechodech). Zmíněná problematika je upravena zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. •právní otázky výkonu některých politických práv Cizinci nemohou vykonávat některá politická práva. Především právo sdružovat se v politických stranách, vykonávat volební právo (volit a být volen), vykonávat některá povolání (voják, policista, matrikář a jiné) a funkce (poslanec, soudce, prezident republiky). Není-li výslovně stanoveno, že funkci může vykonávat pouze občan, tak ji může vykonávat i cizinec (ministr, člen vlády). Cizincům je upřeno právo na odpor podle čl. 23 Listiny. Cizincům je naopak přiznáno právo petiční, právo sdružovat se v občanských sdruženích, 20

právo shromažďovací, což jsou politická práva. Právní úprava předpokládá, že cizinci s povoleným trvalým pobytem mohou požívat volební právo na obecní a krajské úrovni, pokud tak stanoví mezinárodní smlouva. Tímto se předjímá budoucí závazek vyplývající z členství v Evropské unii, který požaduje po členském státu Unie, aby umožnil občanům Evropské unie, pokud žijí na území jiného členského státu, volit a býti volen na regionální úrovni. Poněkud paradoxní je, že ani takový cizinec, který má právo volit a být volen na obecní a krajské úrovni, nemůže být členem politické strany v České republice (samozřejmě může být členem politické strany ve své domovské zemi). Tato problematika je upravena v příslušných zákonech, tedy ve volebních zákonech a zákonech o právu petičním, shromažďovacím, sdružovacím, sdružování v politických stranách apod. •právní otázky majetkové Cizinci mají v české republice tatáž majetková práva jako státní občané. Jistou výjimku tvoří omezení v nabývání nemovitostí.. Nabývat nemovitosti mohou pouze cizinci s trvalým pobytem na území ČR, popřípadě za účelem podnikání. Pokud už cizinec, který jinak nemovitost nabýt nemůže tuto nemovitost vlastní, je to z hlediska práva v pořádku. Podle českého práva také není omezeno nabývání nemovitostí děděním. Dědit mohou i cizinci bez omezení. •právní otázky pracovní Cizinci mohou pracovat na území České republiky pouze na základě povolení, tedy pracovního povolení. Toto omezení se nevztahuje na cizince, kteří mají povolen trvalý pobyt. Cizinci s povoleným trvalým pobytem mají z hlediska pracovního práva stejné postavení jako čeští občané a mohou se tedy ucházet o zaměstnání prostřednictvím úřadu práce, popřípadě být i příjemci hmotného zabezpečení uchazečů o zaměstnání. Výkon státní správy na úseku práce je svěřen úřadům práce a Ministerstvu práce a sociálních věcí. Úřady práce vydávají pracovní povolení a provádějí i kontrolní činnost v oblasti zaměstnávání cizinců13. Problematika zaměstnávání cizinců je řešena v právní úpravě zaměstnanosti, tedy v zákonech č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, a č. 9/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti. Mezinárodní smlouvy někdy stanoví odlišnou úpravu pro občany některých zemí. Například občané Slovenska mohou pracovat bez povolení, pokud mají povolen trvalý pobyt na území České republiky nebo jsou hlášeni k trvalému pobytu na území Slovenska. V budoucnu bude platit jiná úprava pro občany Evropské unie. Podle unijního práva je v zásadě právo občanů unie pracovat na území jakéhokoliv členského státu neomezené. •právní otázky podnikání Podnikat lze na území České republiky pouze na základě povolení nebo ohlášení (živnostenský list). To platí pro všechny osoby bez ohledu na občanství. Pro cizince platí ovšem jiný režim vydávání těchto povolení nebo přijímání ohlášení. Velmi obecně platí, že cizinec s trvalým pobytem má stejné živnostenské možnosti jako český občan, v opačném případě musí mít povolený jiný než trvalý pobyt (vízem), a to právě za účelem podnikání. Jiný právní režim platí pro ty cizince, kteří jsou oprávnění podnikat ve svém domovském státě. 13

Upozorňujeme, že policie nemá v oblasti zaměstnanosti žádné kontrolní pravomoci.

21

Problematiku upravuje živnostenský zákon. Živnostenské úřady jsou také nositelem kontrolní pravomocí14. •právní otázky sociálního zabezpečení Cizinci, kteří mají povolen trvalý pobyt na území České republiky mají v zásadě totožné postavení jako čeští občané, ale pro účely některých zákonů až po roce trvalého pobytu. Ostatní cizinci zpravidla běžná sociální práva nepožívají. Mnohé otázky jsou upraveny mezinárodními smlouvami. Důchodové právo nevychází ani z občanství ani z pobytu, ale z toho jak dlouho posuzovaná osoba pracovala na území České republiky, popřípadě plnila jiné stanovené lhůty. Celá problematika je poměrně složitá a upravuje ji velmi mnoho právních předpisů. Namátkou můžeme jmenovat právní oblasti, kde mají cizinci naopak identické postavení, jako čeští občané. Jsou to například: trestní právo, přestupkové právo, občanské právo, procesní právo (přístup k soudům), rodinné právo, obchodní právo apod. Specifickou oblastí je tzv. mezinárodní právo soukromé, které upravuje právní vztahy s mezinárodním prvkem a určuje, jak a která právní otázka se řídí toho či onoho státu. azylový režim Česká republika je vázána mezinárodními smlouvami, které ji zavazují plnit určité povinnosti ve vztahu k uprchlíkům. Uprchlíkem je podle zákona o azylu osoba, která je pronásledována za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Nalézá-li se uprchlík na území České republiky, je tato povinna mu poskytnout ochranu (azyl), pokud uprchlík o azyl požádá. Azylové právo je upraveno zákonem č. 325/1999 Sb., o azylu. Podle něj se zjišťuje, zda žadatel splňuje podmínky. Zákon také upravuje postavení již uznaných uprchlíků. Jejich postavení odpovídá v zásadě postavení osob s povoleným trvalým pobytem. Na uprchlíky a žadatele o status uprchlíka se nevztahuje právní úprava pobytu cizinců na území České republiky. Jejich postavení je obecně je odlišné od postavení cizinců. Zatímco cizinec nemá na povolení k pobytu právní nárok, tak uprchlík ano. Rozhodnutí o nepřiznání postavení uprchlíka je přezkoumatelné soudem. Orgánem, který rozhoduje o přiznání postavení uprchlíka je v první instanci Ministerstvo vnitra. Pro policii je v tomto ohledu podstatné, že je podle zákona o azylu jedním z míst, kde může uprchlík učinit prohlášení o úmyslu podat azyl. státoobčanský režim Většina osob nabývá české občanství narozením. Pokud se narodí dítě, jehož jeden rodič je český občan, stává se dítě narozením také českým občanem. Osoby, které občanství nabudou udělením tak završují proces formální integrace a stávají se tak z formálního hlediska plnoprávnými „členy“ státu. Existují případy osob, které mají víceré státní občanství. Takové osoby, pokud je jedno z těchto občanství i české občanství, mají v České republice postavení českých občanů. Pokud osoba nemá žádné státní občanství, je tzv. bezdomovcem

14

Upozorňujeme, že policie nemá v oblasti živnostenské ho podnikání žádné kontrolní pravomoci.

22

(apolitou, apatridou). Postavení osob bez občanství upravují některé mezinárodní smlouvy, ale Česká republika je doposud neratifikovala, takže jimi není vázána. Státoobčanské právo upravuje nabývání a pozbývání státního občanství. Pro účely našeho učebního textu je podstatné, že cizinci, kteří žijí na území České republiky se mohou časem stát občany. Občanství mohou nabýt udělením. O udělení rozhoduje Ministerstvo vnitra a žadatel musí splňovat některé podmínky (pětiletý trvalý pobyt, bezúhonnost, znalost českého jazyka apod.) Na udělení občanství není právní nárok. Místem příslušným k podání žádosti je vždy okresní úřad (úřad Městské části v Praze). Policie není v řízení nijak příslušná, ale může být během řízení vyzvána Ministerstvem vnitra, aby vypracovala stanovisko k žádosti. Stanovisko by se mělo opírat o bezpečnostní kriteria. Pokud nějaká osoba má české a zároveň i jiné státní občanství, což je možné, hledí na ni české státní orgány jako na českého občana a jeho jiné občanství neberou v úvahu. Pokud má osoba víceré občanství jiných států než České republiky, hledí se na ní jako na normálního cizince. Pokud této osobě vyplývají z jejího občanství vůči České republice nějaká zvláštní práva, je třeba brát v tomto ohledu v úvahu všechna její občanství15. V oblasti soukromoprávních vztahů se bere v úvahu naposledy nabyté občanství. jazykové právo V České republice mluví většina jejích obyvatel česky. Čeština je nepochybně nejrozšířenější jazyk. Je ovšem otázka, zda je jazyk úřední či jazyk státní. V Českých předpisech nejvyšší právní síly není nijak upraveno, že je používání češtiny nějak zvýhodněno oproti jiným jazykům. Mnohé běžné právní předpisy, tedy zákony, upravují dílčím způsobem, že se tu v oné, tu v jiné oblasti používá českého jazyka. To platí například pro trestní řád, který stanoví, že jednání se vede v češtině, pro jednací řády obou komor parlamentu, které upravují, že jednacím jazykem je čeština apod. Z této mnohdy se opakující se situace nelze ovšem dovodit, že čeština je úředním jazykem. Konkrétně to znamená toto: není-li to výslovně stanoveno v příslušném právním předpise, nelze považovat jednání v českém jazyce za samozřejmost. Pro policii přichází toto pravidlo v úvahu především při postupu podle trestního řádu (objasňování a vyšetřování trestné činnosti a kroky z toho vyplývající), správního řádu (přestupky, a jiná činnost policie), zákona o policii (obecný postup policie) a občanského soudního řádu (řízení o přezkumu některých kroků policie). Z těchto předpisů stanoví pouze trestní řád, že jazykem řízení je čeština, v ostatních případech tomu tak není. Z toho samozřejmě nevyplývá, že se řízení či jednání nepovede česky, ale nelze z něj dovozovat, že pokud se řízení vede v češtině, tak, že není možné, aby účastník nepoužíval jiného jazyka při jednání nebo v písemném styku. Pro řízení podle trestního se řádu navíc tento předpis stanoví, že ten, kdo prohlásí, že neovládá český jazyk, má právo používat svou mateřštinu nebo jazyk, o kterém uvede, že jej ovládá. Ačkoliv není v českém právním řádu obecně upravena otázka úředního jazyka je v něm upraveno právo těch, kdo neovládají jazyk jednání a to konkrétně v článku 37 odstavci 4 Listiny: Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Pro pořádek opakovaně uvádíme, že v hlavě třetí upravující práva etnických a národnostních menšin je v článku 25 odstavci 2 uvedeno: 15

Například slovenští občané mají zjednodušené postavení z hlediska zaměstnávání, kdežto občané zemí Evropské unie zjednodušené postavení z hlediska podnikání. Pokud nějaká osoba je například slovenským a zároveň francouzským občanem, má zjednodušené postavení v obou těchto oblastech práva.

23

Občanům příslušejícím k národnostním a etnickým menšinám se za podmínek stanovených zákonem zaručuje též … b) …

právo užívat jejich jazyka v úředním styku

Právní úprava jako celek stanoví, že každý, bez ohledu na to, zda je občanem, nebo cizincem, bez ohledu na to, zda je v České republice usídlen či nikoliv, bez ohledu na to, zda je na jejím území legálně či nikoliv, pokud prohlásí, že neovládá jazyk, má právo na tlumočníka. To platí v každém úředním jednání a za každé situace. Právo na používání jazyka v úředním styku, které požívají menšiny, zní jako zbytečně konstatované právo. Není tomu tak. V jistém ohledu je toto právo širší, ale na druhou stranu je omezen počet jeho adresátů (těch, kdo toto právo požívají). Širší je toto právo v tom ohledu, že, stát je zavázán vytvářet podmínky, aby příslušníci menšin mohli používat v úředním styku svého jazyka, tj. je povinen v tomto ohledu školit a vychovávat úředníky. Z tohoto důvodu je požívání tohoto práva vázáno na zákonnou úpravu, v praxi to je výše zmíněný menšinový zákon. Poživatelem tohoto práva jsou pouze příslušníci menšin ve smyslu Listiny a zákona, tedy čeští občané. Pro srovnání dvou odlišných situací je vhodné uvést příklad. Zatímco v oblasti, kde žije polská menšina by měl stát zajistit, aby se občané na místních úřadech domluvili polsky, v případě turisty, který je v Praze okraden a svědčí jako svědek, je třeba zajistit pouze tlumočníka pro jedno konkrétní jednání. Práva menšin jednat v úředním styku a právo každého na tlumočníka jsou také zaručena v mezinárodních smlouvách. Konkrétně v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášeno pod č. 209/1992 Sb.) a v Rámcové úmluvě o postavení národnostních menšin (vyhlášeno pod č 96/1998 Sb.). trestní právo České trestní právo, stejně jako celý právní řád, vychází z principu rovnosti před zákonem. Je třeba se ovšem zmínit o některých aspektech, které se týkají problematiky multikulturního soužití. Z hlediska trestního práva je lhostejné kdo spáchá trestný čin, zda je to český občan či nikoliv16. Tato skutečnost je také nepodstatná pro řízení před orgány činnými v trestním řízení, pro výměru trestu apod. Mnohem důležitější je ovšem posuzování útoků na hodnoty, které trestní právo chrání. Jednou z těchto hodnot je i multikulturní soužití, ačkoliv se to tak v zákoně přímo neuvádí. Existuje několik trestných činů, které je vhodné na tomto místě jmenovat. Trestné činy je vhodné rozdělit do dvou kategorií. Prvou kategorií jsou tzv. trestné činy verbální (ústní), tj. založené na šíření nějakých myšlenek. Druhou kategorii tvoří trestné činy spočívající v jiném, zpravidla násilném konání. Mezi trestné činy prvé zmíněné kategorie řadíme (všechny citace jsou z trestního zákona): § 198 Hanobení národa, rasy a přesvědčení (1)

Kdo veřejně hanobí

16

V tomto ohledu existuje několik výjimek. Existují trestné činy, které může spáchat pouze český občan. Jsou to trestné činy související s loajalitou vůči státu, například vlastizrada, válečná zrada a služba v cizím vojsku.

24

a) b)

některý národ, jeho jazyk nebo některou rasu, nebo skupinu obyvatelů republiky pro jejich politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou bez vyznání, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

(2) Odnětím svobody až na tři léta bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nejméně se dvěma osobami. § 198a Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod (1) Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. (2) Stejně bude potrestán, kdo se spolčí nebo srotí k spáchání činu uvedeného v odstavci 1. Podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka § 260 (1) Kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. (2)

Odnětím svobody na tři léta až osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem,rozhlasem, televizí nebo jiným podobně účinným způsobem, b)

spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny, nebo

c)

spáchá-li takový čin za stavu ohrožení státu nebo za válečného

stavu. § 261 Kdo veřejně projevuje sympatie k hnutí uvedenému v § 260, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta. § 261a Kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické nebo komunistické genocidium nebo jiné zločiny nacistů nebo komunistů proti lidskosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.

25

K problematice verbálních trestných činů se sluší dodat, co znamená pojem veřejný podle § 89 trestního zákona: (4)

Trestný čin je spáchán veřejně, jestliže je spáchán a)

obsahem tiskoviny nebo rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo

b)

před více než dvěma osobami současně přítomnými.

Z hlediska hodnocení skutku není podstatné, jestli hanobená či jinak haněná skupina přítomna trestnému činu či jestli se o něm dověděla. Významné je pouze to, že pachatel někomu adresoval sdělení obsahující myšlenky neslučitelné s výše uvedenými citacemi trestního zákona. Chráněným zájmem není menšina, ale soužití mezi většinou a menšinou. Výše uvedených trestných činů se mohou dopustit i příslušníci menšiny a to ve vztahu k většině či jiné menšině. Trestné činy, jejichž podstatou je jiný než verbální útok, jsou především tyto (opět citujeme trestní zákon): Násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci § 196 (1) Kdo skupině obyvatelů vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok. (2) Kdo užije násilí proti skupině obyvatelů nebo jednotlivci nebo jim vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu pro jejich politické přesvědčení, národnost, rasu, vyznání nebo proto, že jsou bez vyznání, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta. (3) Stejně jako v odstavci 2 bude potrestán, kdo se spolčí nebo srotí k spáchání takového činu. § 259 Genocidium (1) Kdo v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu a)

uvede příslušníky takové skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit jejich úplné nebo částečné fyzické zničení,

b)

provede opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí,

c)

násilně převádí děti z jedné takové skupiny do druhé, nebo

26

d)

způsobí příslušníkovi takové skupiny těžkou újmu na zdraví nebo smrt,

bude potrestán odnětím svobody na dvanáct až patnáct let nebo výjimečným trestem. (2)

Stejně bude potrestán, kdo se na činu uvedeném v odstavci 1 účastní.

K uvedeným ustanovením se ještě sluší dodat, že představují výlučně tzv. hate crimes. Dále existují trestné činy, které jsou z hlediska multikulturního soužití neutrální, ale ve svých kvalifikovaných ustanoveních počítají s přísnější trestní sazbou, pokud je jejich motivem právě příslušnost k nějaké jiné etnické, národnostní, rasové nebo náboženské skupině. Těmito trestnými činy jsou například trestný čin vraždy či ublížení na zdraví. Ke všem uvedeným trestným činům je třeba dodat, že rasový, popřípadě etnický, národnostní či náboženský motiv nelze posuzovat z hlediska případné příslušnosti poškozeného (oběti) k předmětné skupině. Tato skutečnost nevyplývá z toho, že přiznání této příslušnost nelze od nikoho požadovat, nechce-li ji uvést, ale z toho, že podstatný pro posouzení trestnosti je právě motiv pachatele, který se může, nebo také nemusí, rozcházet se skutečností17. K výše uvedeným trestným činům je třeba poznamenat, že k jejich stíhání je Česká republika zavázána především Úmluvou o odstranění všech forem rasové diskriminace (vyhlášeno pod č. 95/1974 Sb.). Další specifickou kapitolou je trestná činnost, jejíž obětí jsou pouze zpravidla pouze cizinci, máme tím na mysli trestnou činnost nazývanou lidově a mediálně jako „převaděčství“. Trestní zákon ji charakterizuje takto: Nedovolené překročení státní hranice § 171a (1) Kdo pro jiného organizuje nebo jinému umožní nedovolené překročení státní hranice bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem. (2)

Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán,

a)

spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 v úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin,

b)

spáchá-li takový čin za úplatu, nebo

c)

spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny. § 171b

(1) Kdo překročí státní hranici za použití násilí nebo pohrůžky násilí bezprostředního násilí, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo propadnutím majetku.

17

Pokud někoho přepadnete, protože se budete domnívat, že má u sebe hroudu zlata, tak nebude nic měnit na skutečnosti, že se dopouštíte loupeže, okolnost, že u sebe nic mít nebude.

27

(2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán, jestliže a)

čin uvedený v odstavci 1 zorganizuje,

b)

spáchá takový čin se zbraní nebo nejméně se dvěma osobami,

c)

spáchá takový čin v úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin,

d)

způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo jiný zvlášť závažný následek,

e)

spáchá takový čin za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu.

(3) Odnětím svobody na osm až patnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt, nebo spáchá-li takový čin voják za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu. Z relevantních částí textu jasně plyne, že převádět jiné osoby přes hranici je ve většině případů trestný čin. Samotní „klienti“ těchto služeb se trestného činu nedopouštějí. Mohou se dopouštět přestupku, což je rozebráno v následující kapitole. Oběťmi těchto trestných činů jsou v naprosté většině cizinci. Pachateli mohou být různé osoby. V „převaděčských“ skupinách se ovšem prakticky vždy významně podílejí místní obyvatelé, kteří znají terén. přestupkové právo Přestupkové právo je sankční mechanizmus spadající do oblasti správního práva. Přestupkové právo stíhá zpravidla méně nebezpečná jednání než trestní zákon. V oblasti diskriminačních deliktů je tomu tak také. Zde uvádíme některé přestupky, které se dané problematiky týkají (citace jsou z § 49 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích): 1)

Přestupku se dopustí ten, kdo

d)

omezuje nebo znemožňuje příslušníku národnostní menšiny výkon práv příslušníků národnostních menšin,

e)

působí jinému újmu pro jeho příslušnost k národnostní menšině nebo pro jeho etnický původ, pro jeho rasu, barvu pleti, pohlaví, sexuální orientaci, jazyk, víru nebo náboženství, pro jeho politické nebo jiné smýšlení, členství nebo činnost v politických stranách nebo politických hnutích, odborových organizacích nebo jiných sdruženích, pro jeho sociální původ, majetek, rod, zdravotní stav anebo pro jeho stav manželský nebo rodinný

…

2) Za přestupek podle odstavce 1 písm. a) lze uložit pokutu do 1000 Kč, za přestupek podle odstavce 1 písm. b) a c) pokutu do 3000 a za přestupek podle odstavce 1 písm. d) a e) pokutu do 5000 Kč. Z textu je zjevné, že antidiskriminační rozsah je zákonodárcem pojímán velmi široce. Ve srovnání s trestně právní úpravou je třeba mít na paměti, že posuzování přestupku

28

neobsahuje ohled na společenskou nebezpečnost trestného činu. Přestupkové právo je v tomto ohledu velmi formální. Pro uvedený přestupek platí, že stačí zavinění z nedbalosti, to znamená, že se nevyžaduje přímý ani nepřímý úmysl. Z uvedeného vyplývá, že prakticky každé diskriminační jednání je alespoň přestupkem, není-li přímo trestným činem. Dalším aspektem, se kterým se policie může setkávat je otázka porušení pobytových pravidel, kterými jsou vázáni cizinci. Jedná se o překročení státních hranic v rozporu s právem. V praxi se ho dopouštějí ti cizinci, kteří se snaží dostat na území České republiky a pak opět dále do jiné země. Tento jev je spjat s trestnou činností tzv. převaděčů, což jsou osoby, které za úplatu (velmi velkou úplatu) zprostředkují a zorganizují takový přechod hranic. O trestné činnosti jako takové viz výše. Samotné oběti tohoto trestného činu (slovy zákona poškození) se trestného činu nedopouštějí, ale dopouštějí se pouze přestupku podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky: § 157 (1)

Přestupku podle tohoto zákona se cizinec dopustí tím, že a)

překročí státní hranice mimo hraniční přechod,

b)

s úmyslem překročit státní hranice zneužije cestovní doklad uvedený v § 108 a vydaný jinému cizinci nebo přitom zneužije cestovní doklad vydaný podle zvláštního zákona,

c)

se úmyslně vyhne provedení pobytové nebo hraniční kontroly,

d)

provede nebo si nechá provést neoprávněně změny v dokladech opravňujících ke vstupu na území nebo v průkazu o povolení k pobytu,

e)

předloží padělané nebo pozměněné doklady anebo doklady vystavené jiné osobě,

f)

se při pobytové nebo hraniční kontrole při vycestování prokáže cestovním dokladem, jenž je neplatný z důvodu podle § 116 písm. a), b), c) nebo d),

g)

pobývá na území bez cestovního dokladu, ač k tomu není oprávněn,

h)

se zdržuje na území po uplynutí doby platnosti víza nebo doby pobytu na území stanovené vízem nebo bez víza, ač k tomu není oprávněn,

i)

úmyslně uvede nepravdivé informace s cílem ovlivnit rozhodování v souvislosti s řízením o přechodném nebo trvalém pobytu na území,

j)

se zdržuje na území po uplynutí doby platnosti průkazu o povolení k pobytu,

k)

nesplní povinnost hlásit místo pobytu na území a jeho změnu,

l)

nesplní povinnost prokázat totožnost podle tohoto zákona,

29

m)

se při hraniční nebo pobytové kontrole prokáže předmětem listinné povahy jako cestovním dokladem, ač jím podle § 108 není, nebo

n)

poruší jinou povinnost stanovenou tímto zákonem.

(2) Za přestupek uvedený v odstavci 1 písm. a), b), c) nebo d) policie uloží pokutu do výše 10 000 Kč; za přestupek uvedený v odstavci 1 písm. e), f), g), h), i) nebo j) uloží pokutu do výše 5 000 Kč; za přestupek uvedený v odstavci 1 písm. k), l), m) nebo n) uloží pokutu do výše 3 000 Kč. (3) Na řízení o přestupcích podle tohoto zákona se vztahuje zvláštní právní předpis, pokud není dále stanoveno jinak. (4) (5) policie. (6)

Přestupky podle tohoto zákona projednává policie. Pokuty v blokovém řízení za přestupky podle tohoto zákona ukládá a vybírá Pokuty vymáhají finanční úřady podle zvláštního právního předpisu.

(7) V blokovém řízení lze uložit pokutu do výše 1,5násobku částky životního minima na osobní potřeby. Takový přestupek je ovšem nestíhatelný, pokud se jedná o uprchlíky. V praxi to znamená, že pokud se osoba, která se dostala na české území protiprávně, přihlásí českým úřadům a požádá o přiznání azylu, nelze ji nelegální přechod hranic trestat. občanské právo Občanské právo je odvětví, které obecně zahrnuje soukromoprávní vztahy. Do občanského práva se podle právní teorie někdy řadí i rodinné právo. Na první pohled se zdá, že oblast soukromoprávních vztahů nemá s problematikou multikulturní společnosti příliš mnoho společného. Existují ovšem minimálně tři oblasti, ve kterých se soukromé právo s problematikou multikulturní společnosti dostává do kontaktu. Prvou touto oblastí je občanským právem upravená ochrana osobnostních práv podle občanského zákoníku, který ve svém § 11 uvádí: Fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. V praxi to znamená především to, že jakékoliv úmyslné protiprávní jednání proti hodnotám uvedeným v citovaném ustanovení je právně sankcionovatelné. K nápravě občanskoprávních vztahů jsou povolány soudy a požadavek nápravy má formu žaloby. Žalobce se může domáhat jednak upuštění od zásahu a jednak finanční satisfakce. Poměrně abstraktní formulace zákona může mít ve vztahu k multikulturnímu soužití několik rovin. Jednou z nich je zásah do soukromí. Otázka příslušnosti k národnosti, náboženství, či jiné skupině je věcí soukromou, nakolik je tato záležitost chráněna a upravena normami veřejného práva. Zásah do soukromí spočívající například ve zveřejnění

30

náboženské, jazykové či etnické příslušnosti bez jeho souhlasu je poměrně závažný, bez ohledu na to, zda to způsobí nějakou konkrétní škodu. Každý má právo na ochranu soukromí bez ohledu na to, zda jeho odkrytí ho nějak poškozuje či nikoliv. Druhou oblastí je oblast rodinného práva. Rodinné právo je oblast, kde se asi nejvíce střetávají soukromoprávní a veřejnoprávní principy. Platí, že dodržují-li účastnící vztahů určitý rámec daný právním řádem, nezasahuje těchto vztahů stát bez příčiny. Obecně platí, že je důležité vystihnout moment, kdy je třeba zakročit18. V případě existence multikulturní společnosti je důležité rozeznat kulturní odlišnost od překročení zmíněného rámce. Chování, které se může zdát příslušníkovi většiny zcela neobvyklé, nemusí být nutně nemravné či nemorální, ba dokonce v mnoha případech ani není. Třetí oblast je oblast běžných vztahů, jako nákup poskytování služeb. Obecně platí, že v těchto vztazích existuje smluvní volnost, to znamená, že každý si může vybrat s kým uzavře smluvní vztah či nikoliv. Tato smluvní volnost není ovšem neomezená. Jak už jsme uvedli je diskriminace odlišný přístup na základě nějakého kritéria. Pokud bude například banka odmítat půjčovat těm, co ji řádně nesplácí dluhy, je to přípustná diskriminace. Je ovšem zakázáno takové chování, které diskriminuje (rozlišuje) podle příslušnosti k nějaké menšině či většině (zákaz diskriminace je velmi široký a zahrnuje i politické a sexuální menšiny). Pokud se někdo dopustí takto diskriminačního jednání, je jeho jednání v rozporu s občanským i veřejným právem. Dopouští se většinou přestupku, popřípadě trestného činu. O trestný čin podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod nebo hanobení národa, rasy a přesvědčení (oba viz výše) půjde zpravidla tehdy, pokud je takové jednání veřejné Jeho jednání může být i jiným správním deliktem podle předpisů živnostenského práva. Policie je v daném případě příslušná k příslušným procesním krokům podle trestního řádu. V případě přestupků je třeba informovat příslušnou obec, která je k projednání příslušná. Jiné správní delikty podle živnostenského práva řeší živnostenské úřady. Diskriminace může mít různou podobu. Jednou z jejích forem jsou i odlišné ceny pro „našince“ a pro „cizince“. Pokud jsou požadovány různé ceny za stejné služby je takový postup protiprávní. Takové jednání je stíháno příslušnými živnostenskými úřady. K některým, především antidiskriminačním, sankcím je Česká republika vázána mezinárodními smlouvami, především Úmluvou o odstranění všech forem rasové diskriminace (vyhlášeno pod č. 95/1974 Sb.). správní právo Správní právo je velmi široká oblast práva, která upravuje postavení osob ve správním řízení a ve správních vztazích. Do kategorie těchto vztahů patří postavení osob před úřady a před policií. Obecnou normou správního práva je správní řád, který zastřešuje prakticky většinu řízení, ve kterých se rozhoduje o právech a povinnostech osob. Do kategorie správního práva patří též přestupkové právo, cizinecké právo upravující otázky pobytu na území České republiky, azylové právo a státoobčanské právo. Podle obecné správněprávní úpravy mají všechny osoby v zásadě stejné postavení bez ohledu na jejich příslušnost k menšině ať už etnické, kulturní, národnostní, náboženské či jiné. Správní právo v některých otázkách rozlišuje postavení fyzických osob podle jejich občanství. To platí především pro již zmíněné právní oblasti jako azylové, cizinecké a státoobčanské právo. V jiných případech rozlišuje správní právo osoby s trvalým pobytem na území České republiky a osoby bez takového pobytu (například v otázkách sociálního zabezpečení a osobních dokladů). Není-li ovšem stanoveno, že osoby mají jiné postavení, mají je vždy stejné.

18

Například odebrat rodičům dítě, je-li ohrožen jeho mravní vývoj.

31

Do správního práva bývá také řazen zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky. Tato norma upravuje postavení policie a především její pravomoci ve vztahu k fyzickým osobám. V této souvislosti podotýkáme, že všechny fyzické osoby mají před policií v zásadě stejné postavení. Zákon o Policii upravuje poněkud odlišné postavení cizinců, které se ovšem týká pouze možností zadržování těch cizinců, kteří se již dostali do specifického právního postavení, tj. bylo rozhodnuto o jejich pobytu nebo existuje okolnost, podle které lze soudit, že se tak stane. Toto specifické oprávnění umožňuje cizince zadržovat po určitou lhůtu. Z toho to oprávnění nelze ovšem v žádném případě dovodit, že by policisté byli oprávnění zjišťovat okolnosti, o kterých se uvedeném ustanovení píše, jiným způsobem než, jak je tomu v případě policejních pravomocí ve vztahu k necizincům, tedy českým občanům19. Zde si můžete prostudovat příslušné ustanovení zákona zákona o Policii: § 15 nadpis zrušen (1) Policista je oprávněn zajistit cizince za účelem jeho předání orgánu, který rozhoduje podle zvláštního právního předpisu o ukončení pobytu na území České republiky nebo o správním vyhoštění, jestliže a)

se cizinec dopustil jednání, pro které lze pobyt na území České republiky ukončit nebo zahájit řízení o správním vyhoštění,

b)

bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění a policista zjistí důvod pro zajištění cizince podle zvláštního právního předpisu,

c)

cizinec má být podle vykonatelného rozhodnutí vyhoštěn,

d)

je důvod se domnívat, že cizinec neoprávněně vstoupil na území České republiky nebo zde neoprávněně pobývá.

(2) Orgán, který rozhoduje o ukončení pobytu na území České republiky nebo o správním vyhoštění, je oprávněn zajistit cizince do doby, než učiní úkony podle zvláštního právního předpisu. (3) Zajištění podle odstavce 1 může trvat nejdéle 24 hodin od okamžiku omezení osobní svobody. Zajištění podle odstavce 2 může trvat nejdéle 48 hodin od okamžiku omezení osobní svobody. Je-li orgán, který cizince zajistil podle odstavce 1, shodný s orgánem rozhodujícím o ukončení pobytu nebo správním vyhoštění, lhůty zajištění se sčítají. Celková doba zajištění podle odstavců 1 a 2 nesmí být delší než 48 hodin od okamžiku omezení osobní svobody. problematika rovnosti a nerovnosti (cizinci x našinci) Mnohý čtenář či mnohá čtenářka tohoto textu si možná položí otázku, proč navzdory velmi často proklamované rovnosti všech lidí právo upravuje mnohde rozdílně právní 19

To znamená, že pokud právní řád neopravňuje policisty běžně kontrolovat totožnost osob bez zákonného důvodu, nelze tak činit ani v případě cizinců, aby „se náhodou zjistilo“, zda je kontrolovaná osoba na českém území legálně či nikoliv.

32

postavení českých občanů a cizinců. Je tato disproporce faktickou diskriminací a nespravedlností. Tato skutečnost bývá odůvodňována různě. Existují různé „pragmatické“ argumentace, které uvádějí, že není možné poskytnout všem osobám na světě žijícím právo se na území České republiky usadit, apod. Pomineme-li tyto mimoprávní argumenty, které pouze obcházejí otázku, zda se tedy jedná o diskriminaci či nikoliv, můžeme si na ni odpovědět takto. Česká republika zajišťuje lidem jejich nezadatelná práva. Česká republika není ovšem jediným státem na světě a není tedy organizací, která by byla v tomto ohledu absolutně odpovědná. Její odpovědnost se omezuje na území, na kterém vykonává svou svrchovanou státní moc (suverenitu). Stát obecně není institucí, která by existovala mimo společenskou realitu. Naopak, existence státu je odvozena od existence lidí, kteří jej tvoří. Stát je pouze servisní institucí, která plní úkoly, které je z praktických důvodů nejúčelnější plnit ve větším měřítku. V tomto ohledu se povinnosti státu rozdělují do dvou kategorií. Každá společnost je povinna chránit důstojnost všech lidí a to bez ohledu na to, zda jsou jejími členy či nikoliv, na druhou stranu ta práva, která jsou odvozena od existence společnosti a od povinností společnosti vůči svým členům se v moderní době omezují na postavení občana státu. V této souvislosti připomínáme, že pojem „občan“ je odvozen od pojmu „obec“. Z hlediska rovnosti je nutné připomenout, že existuje tzv. „právo na vlast“, což je právo každého na návrat do své země (které musí každý jiný stát respektovat), právo na základní pomoc od svého domovského státu20. Toto právo neobsahuje ovšem právo výběru této vlasti. Vulgárně řečeno, ta práva, která má vůči České republice její občan, má vůči své zemí každý občan. Existují situace, kdy jej toto právo nerealizovatelné, protože stát tyto základní práva někomu upírá. V takových případech má ovšem takto postižená osoba právo na to, aby se usídlila jako uprchlík v jiné zemi21. Existují samozřejmě situace, kdy se lidé z příčin zcela přirozených stěhují a postupně se stávají součástí společnosti, do které se přistěhovali. Stát, který je takto přijímá by jim měl umožnit postupnou integraci, která by měla být završena plným přijetím do státoobčanského svazku. Takto se také děje. V České republice je dokonce integrační krok získání povolení k trvalému pobytu v praktické rovině někdy významnější než získání občanství, které nese sebou především právo volit a brannou povinnost. Vrátíme-li se k původní otázce, tak odlišné právní postavení cizinců není diskriminující za splnění několika podmínek. Prvou podmínkou je, že cizincům jsou upírána pouze ta práva, která souvisejí podílem na státní moci a povinnostmi kolektivu vůči vlastním členům. Druhou podmínkou je, že pokud se na území státu někdo usadí a stává se fakticky členem společnosti22, dá mu stát s postupem času možnost stát se jím i formálně (tedy umožní mu nabýt občanství). Třetí podmínkou je, že pokud se někdo ve svém domovském státě dostane do bezprávného postavení, je mu umožněno vyhledat azyl a usadit se v jiném státě a postupně se v něm integrovat. Jsou-li splněny tyto tři podmínky, tak není odlišné právní postavení cizinců ze všeobecného hlediska diskriminační. Zda-li tomu tak je v České republice necháme na laskavém posouzení čtenářů. Úkoly (proberte s vyučujícím v diskusi): 1.Popište rozdíly mezi pojmy uprchlík, imigrant, ilegální imigrant, okupant a turista.

20

Tato práva, například sociální, je třeba vždy posuzovat v kontextu ekonomického stavu dané společnosti. Nelze tedy srovnávat postavení švédského a gruzínského občana ve svém státě z hlediska sociálních práv v absolutních číslech. 21 Právě touto otázkou se zabývá uprchlické právo. 22 V úvahu přichází zpravidla legální usazení (tedy s institucionalizovaným souhlasem společnosti).

33

2.Zkuste vyjmenovat oblasti práva, ve kterých mají cizinci odlišné postavení než čeští občané. Zkuste uvést oblasti, kde by bylo možné tuto právní úpravu změnit ve prospěch cizinců. 3.Jak se má zachovat policie, pokud se na ni obrátí osoba mluvící neznámým jazykem, z jejíhož projevu je srozumitelné pouze slovo azyl. 4.Jak se má policie zachovat, pokud se na služebnu dostaví osoba, která má povolen trvalý pobyt a policii sdělí, že by si chtěla podat žádost o české občanství. Kazuistika: Na policii se obrátí nizozemský turista, který studuje v Amsterdamu český jazyk s oznámením, že byl okraden. Policistům nečiní problém se s ním domluvit jeho středně slušnou češtinou a učiní tedy příslušné procesní úkony v českém jazyce. 1.Jak by se změnila situace, kdyby turista hovořil pouze anglicky? 2.Kdyby turista požadoval, aby protokol byl vyhotoven dvojjazyčně, tj anglicky a česky a příslušný policista byl schopen jej takto sepsat, bylo by možné to učinit? 3.Jak by se měla policie zachovat, pokud by turista nehovořil ani anglicky a z jeho projevu by bylo jasné, že požaduje tlumočníka? Jiné zdroje státní politiky Kromě právní úpravy je státní menšinová politika určována také konkrétním záměrem a kroky nelegislativní povahy23. Běžné zákony totiž jen určují obecná pravidla a zásady, které jsou nepřekročitelné. Samy ovšem vytvářejí určitý prostor, ve kterém lze volit takovou či jinou konkrétní politiku. To platí pro politiku obecně i pro její sektory (politika zaměstnanosti, zahraniční politika, sociální politika, dopravní politika). Konkrétní politika je dána především vůlí příslušných politiků ji provádět. Příslušný výkonný aparát by měl plnit v tomto ohledu politické zadání v rámci zákona. Není ovšem přitom zbaven povinnosti sám kriticky zkoumat, zda politické zadání je v souladu se zákonem. Poněkud specifické postavení mají vojensky organizované sbory, které mají vlastní jednotné velení, které je podřízeno příslušnému ministrovi. Řídící pravomoc politických špiček výkonné moci je přitom omezena na obecná pravidla a nevztahuje se zpravidla na jednotlivé případy24. V demokratické společnosti je správa veřejných věcí svěřena do přechodné správy politickým silám, které získaly ve volbách takovou důvěru, že jsou s to se podle předem daných pravidel opírat o většinu v zastupitelském orgánu, konkrétně v Poslanecké sněmovně. Představitelé výkonné moci, kteří definují principy státní politiky, vyjadřují svá stanoviska k daným problémům v různých dokumentech. Některé z nich mají čistě politickou povahu a nejsou právně závazné. Mezi tyto dokumenty patří především politické programy jednotlivých stran a tzv. vládní programové prohlášení. Konkrétní závaznou formu mají až usnesení vlády. Usnesení vlády nezavazují nikoho navenek, tedy běžné osoby (nemají normativní charakter). Usnesení vlády zavazují pouze vládu samotnou, jednotlivé členy vlády a vládě podřízené instituce. Menšinová politika je v současné době České republice relativně samostatnou sektorovou politikou, která nespadá striktně vzato pod žádné ministerstvo25. Kromě vlády existují ještě tři poradní orgány vlády, které jsou do menšinové politiky nějak zainteresovány. 23

Pod pojmem politika máme na mysli především soustavnou činnost dosahujícího nějakého cíle. I v tomto ohledu existuje velmi mnoho výjimek, především ve správním řízení. 25 Pojem sektorová politika není právně specifikován a spadá spíše do oblasti politologie. Z těchto důvodů nelze činit kategorické závěry s nepopiratelnou platností. 24

34

Jsou to Rada vlády pro lidská práva, Meziresortní komise pro záležitosti Romské komunity a Rada pro národnosti. Zmíněné instituce plní především servisní roli pro vládu. Nezanedbatelný je také jejich zprostředkovatelský význam. Představují prakticky jediný mechanizmus prostřednictvím kterého si může výkonná moc učinit nějakou představu o požadavcích menšin jako takových. Významnou roli také hrají některé mezinárodní instituce, které plní kontrolní roli z hlediska mezinárodních závazků. Menšinová politika nemá po dobu posledních let, především od politických změn v roce 1989, stále stejnou podobu. Její forma a především intenzita se mění. Z tohoto hlediska můžeme zmíněnou dobu rozdělit na dvě důležitá období: •Hledání a definice základních principů soužití většiny a menšin (1989-1997). Po změnách v roce 1989 nebylo zcela zřejmé jakým směrem se bude ubírat menšinová politika státu26. Tento problém byl poněkud zastíněn státoprávními problémy, kdy politické elity usilovaly o vytvoření modelu soužití dvou státotvorných národů Čechů a Slováků. Po vzniku České republiky nebylo rovněž zřejmé, zda se nový stát bude ubírat cestou participativního přístupu k menšinám nebo zvolí francouzský model, který s existencí menšin nepočítá a vychází ze striktního principu rovného postavení všech občanů. Nový stát se prostřednictvím svých základních právních textů přihlásil ideji občanského principu vytváření státnosti. Tato skutečnost ovšem na zmíněnou otázku nijak neodpovídala. K definitivnímu příklonu k jedné z variant došlo až v roce 1997, kdy vláda České republiky přijala tzv. Bratinkovu zprávu, která se zabývala postavením romské komunity. •Kladení základů systému soužití většiny a menšin (od roku 1997). V této fázi se různé státní orgány snažily a doposud snaží nalézt modus vivendi soužití s různými menšinami. Spolupráce se institucionalizuje. Tento proces je doposud neukončený. Z našeho hlediska jsou pro definici státní menšinové politiky nejpodstatnější některá usnesení vlády, která se týkají dané problematiky. Pro pořádek je vyjmenováváme všechny: •Usnesení Vlády České republiky ze dne 29. října 1997 č. 686 ke Zprávě o situaci romské komunity v České republice a k současné situaci v romské komunitě; tzv. Bratinkova zpráva. Tímto usnesením reagovala vláda poprvé na existenci romské komunity v České republice a ve zprávě podrobně analyzovala její postavení včetně problémů s diskriminací ze strany státních úřadů policii nevyjímaje. V usnesení vláda mimo jiné pověřila ministra vnitra, aby v přijímacím řízení uchazečů o práci v Policii České republiky důsledně zjišťoval sklony k předsudkům, zejména rasovým, a takové uchazeče odmítat. Vláda dále ministra vnitra v usnesení pověřila, aby zajistil maximální přístup romským uchazečům ke studiu na středních policejních školách, při splnění podmínek přijímacího řízení. Vláda také pověřila ministra školství, aby zajistil posílení informačních toků do všech stupňů škol ohledně odborné literatury k otázkám multikulturní společnosti a výchovy k toleranci. •Usnesení Vlády České republiky ze dne 30. září 1998 č. 643 ke Zprávě o plnění úkolů vyplývajících z usnesení vlády ze dne 29. října 1997 č. 686 ke Zprávě o situaci romské komunity v České republice a k současné situaci v romské komunitě. V tomto usnesení se nová vláda ustavená v roce 1998 prakticky přihlásila k plnění záměrů stanovených usnesením ze dne 29. října 1997 č. 686. Vláda uložila usnesením členům vlády obecnou povinnost rozpracovat a aktivně postupovat při uskutečňování dosud přijatých opatřeních ve vztahu k romské komunitě.

26

K pojmu „politika“ dodávám, že je používán jako terminus technicus popisující soustavnou činnost za účelem dosažení nějakého cíle. Viz též: Fiala, P., Schubert, K.: Moderní analýza politiky: Uvedení do teorií a metod policy analysis. Barrister & Principal, 2000, Brno; str. 18.

35

•Usnesení Vlády České republiky ze dne 7. dubna 1999 č. 278 ke Zprávě o stavu lidských práv za rok 1998. Vláda každý rok projednává a přijímá zprávu o stavu lidských práv České republice. Ve zprávě z roku 1998, která byla prvou zprávou tohoto druhu, byly mimo jiného podrobně rozebrány situace romské komunity, situace menšin obecně a významná část zprávy věnovala policii jako takové. V této souvislosti je třeba zmínit, že vládní zpráva konstatovala nedostatky na straně policie, které měly povahu diskriminačního chování. •Usnesení Vlády České republiky ze dne 7. dubna 1999 č. 279 o koncepci politiky vlády vůči příslušníkům romské komunity napomáhající jejich integraci do společnosti. V tomto poměrně krátkém usnesení ukládá vláda ministru školství, aby učinil kroky k podpoře a popularizaci romské kultury. •Usnesení Vlády České republiky ze dne 14. července 1999 č. 720 ke zprávě o postup státních orgánů při postihu trestných činů motivovaných rasismem a xenofobií nebo páchaných příznivci extremistických skupin a o aktivitách extremistických uskupení na území České republiky v roce 1998. Zaměření vládního dokumentu je zřejmé z jeho vyčerpávajícího názvu. Značnou částí úkolů ze zprávy vyplývajících pověřila vláda ministra vnitra. Celý dokument je zaměřen velmi koncepčně a předpokládá obecné kroky. •Usnesení Vlády České republiky ze dne 28. července 1999 č. 789 o opatřeních proti hnutím směřujícím k potlačení práv a svobod občanů. Značná část úkolů uložená tímto usnesením se přímo týká problematiky vzdělávání. Usnesení ukládá ministru školství provést rozbor osnov a učinit opatření, aby osnovy předmětů občanská výchova a dějepis obsahovaly problematiku národností žijících v minulosti na území České republiky. Totéž se týká informací o současných tendencích v evropské integraci, příklonu k toleranci a pokroku v oblasti lidských práv. Ministru školství dále usnesení ukládá, aby problematiku současných a stávajících menšin zařadil do Národního programu rozvoje vzdělávání. Usnesení také klade na ministra školství požadavky, aby zajistil zvlášť exponovaným pedagogům (podle místa působiště) potřebná školení. Ministru vnitra usnesení výslovně uložilo zabezpečit, aby Policie České republiky formou metodických zaměstnání a seminářů zvyšovala odbornost svých příslušníků, s důrazem na příslušníky pořádkové policie, a jejich schopnost rozpoznávat trestné činy a přestupky ke škodě jiného pro jeho národnost, národnost, rasu, původ, politické myšlení nebo náboženské vyznání, a snižovala tak možnou bagatelizaci této kriminality při prvním kontaktu oběti s policií. •Usnesení Vlády České republiky č. 1225 ze dne 15. listopadu 1999, kterým vláda vzala na vědomí Zprávu České republiky o plnění závazků plynoucích z Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace. Vláda přijetím této zprávy adresované Výboru pro lidská práva OSN plnila své závazky vyplývající z této úmluvy. Ve zprávě se mimo jiné uvádí, že Česká republika zvolila koncepci soužití většiny s romskou menšinou, která preferuje emancipaci této menšiny. •Usnesení Vlády České republiky č. 385 ze dne 19. dubna 2000 ke Zprávě o stavu lidských práv v České republice v roce 1999. Zpráva se k problematice vztahu menšin a policie, popř. postavení menšin obecně, nově nevyjadřuje. •Usnesení Vlády České republiky č. 599 ze dne 24. května 2000 ke Koncepci politiky vlády vůči příslušníkům romské komunity napomáhající jejich integraci do společnosti. V tomto poměrně rozsáhlém dokumentu vláda uložila mimo jiné ministru školství, aby výzkum romské problematiky průběžně zařazoval mezi významné výzkumy resortu a aby zajišťoval systematický výzkum soužití obou etnik. •Usnesení Vlády České republiky č. 994 ze dne 11. října 2000 o opatřeních vedoucích k uspořádání celospolečenské a parlamentní diskuse o nápravě vztahů mezi většinovou společností a romskou menšinou. V tomto krátkém usnesení uložila vláda mimo jiné ministru školství, aby vyhodnotil dosavadní pořádání besed a a jiných akcí na téma soužití s Romy ve vztahu k možnostem ovlivnit názory žáků na toto téma, stejně tak jako ve vztahu k představám učitelů a poznatkům organizátorů těchto besed. Ministru školství dále usnesení uložilo vypracovat metodický pokyn k pořádání těchto besed a dalších akcí. Usnesení dále doporučuje prakticky všem resortům, aby veškeré materiály předkládané v rámci resortu i v rámci vnějšího připomínkového řízení hodnotili také z hlediska jejich dopadů na vztahy mezi většinovou společností a romskou menšinou.

36

•Předkládací zpráva k plnění usnesení vlády č 686 z 29. října 1997 (a některých dalších usnesení). Tento dokument, který byl vypracován úřadem vlády a byl dán na vědomí všem členům vlády, rekapituluje plnění úkolů z předchozích usnesení. Největší prostor je věnován Ministerstvu školství mládeže a tělovýchovy (17 stran z 90) a za ním následuje ministerstvo vnitra (12 stran). Podle zprávy, jejíž jednotlivé části vytvořily příslušné resorty a zpracovatel (předseda Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity) opatřil komentářem, jsou výše uvedené úkoly průběžně plněny s různým úspěchem. V této souvislosti je třeba zdůraznit pouze, že ministru školství se podařilo částečně zpřístupnit školskému systému základní informace o romské komunitě. Dále je třeba uvést, že ministru vnitra se podařilo částečně dosáhnout plnění úkolů souvisejících s prevencí rasově motivovaného chování policistů a přijímání Romů do řad policistů, včetně vzdělávacího procesu s tím souvisejícího. V zárodečné fázi je doposud výzkum týkající se účinnosti jednorázových pedagogických počinů (besedy apod.) či spolupráce s romskými organizacemi. •Usnesení Vlády České republiky č. 28 ze dne 3. ledna 2001 ke Zprávě o výchově k lidským právům v České republice. Zpráva, která je přílohou samotného usnesení, rekapituluje stav ke dni podání zprávy v oblasti vzdělávání. Poměrně značná část zprávy je věnována i vzdělávání policistů. Usnesením vláda uložila ministru vnitra, aby do 31. prosince 2001 vypracoval koncepci celoživotního vzdělávání příslušníků a zaměstnanců Policie České republiky a resortu vnitra. Ministru školství ukládá usnesení připravit do 31. července 2001 organizační podmínky k zajištění dlouhodobé koordinace programů výchovy k lidským právům, dále usnesení ministru školství ukládá, aby prostřednictvím České školní inspekce sledoval a hodnotil plnění závazků v oblasti výchovy a vzdělávání k lidským právům, které planou z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána. •Usnesení Vlády České republiky č. 311 ze dne 2. dubna 2001 ke Zprávě o stavu lidských práv v České republice v roce 2000. Zpráva kromě se kromě jiného zabývá i plněním usnesení uvedeného o bod výše a konstatuje, že byly částečně plněny. Například tím, že se policie zapojila do projektu Rady Evropy „Policie a lidská a práva“, dále, že vydala některé publikace27. Zpráva dále konstatuje, Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy přepracovává osnovy směrem k multikulturnějšímu vyznění. •Usnesení Vlády České republiky č. 1145 ze dne 7. listopadu 2001 k návrhu opatření k zintenzivnění implementace Koncepce politiky vlády vůči příslušníkům romské komunity a jejich integraci do společnosti. V tomto usnesení vláda pověřuje ministra školství aby zintenzivnil propagaci a zřizování přípravných a dalších kroků, které vedou k integraci romských žáků do většinového školského systému. Ministr školství je také pověřen zpracovat komplexní informaci o možnosti založit střední odbornou školu s převažující orientací na romskou kulturu. Tuto informaci by měl ministr předložit vládě do 31. března 2002. •Usnesení Vlády České republiky č. 1362 ze dne 19. prosince 2001 o realizaci Závěrečných doporučení Výboru pro lidská práva (OSN). Tímto usnesením vláda projednala doporučení, které adresoval České republice Výbor pro lidská práva OSN. Pravomoc zmíněného výboru vykonávat kontrolní činnost a vydávat taková doporučení je dána přijetím Mezinárodního paktu o občanských a lidských právech a příslušného prováděcího protokolu. Vláda mimo jiné usnesením pověřuje ministra školství, aby předložil návrh řešení problému vzdělávání romských dětí. Ministru vnitra vláda ukládá, aby zpracoval informaci o naplnění závěrů vyplývajících z bodu 16 doporučení. Tento bod vyzývá Českou republiku, aby zřídila nezávislý orgán, který by šetřil excesy policie. Současný stav, kdy je inspekce součástí ministerstva vnitra a podřízená ministrovi se Výboru jeví jako nevyhovující. •Usnesení Vlády České republiky č. 87 ze dne 23. ledna 2002 k Informaci o plnění usnesení vlády týkajících se integrace romských komunit a aktivního postupu státní správy při uskutečňování opatření přijatých těmito usneseními ke dni 31. prosince 2001 a k návrhu Koncepce romské integrace. Tímto usnesením vláda přijala velmi rozsáhlý a propracovaný dokument, který rekapituluje dosavadní kroky české exekutivy a srovnává je s jejími záměry vyslovenými v předchozích usneseních. Kromě toho je usnesením přijata nová Koncepce romské integrace. Podle nové koncepce je multikulturní výchova a vzdělávání jednou ze stěžejních snah státního establišmentu k dosažení 27

Bílek, P., Dufková I., Zlámal, J.: Policie a lidská práva. Střední policejní škola Ministerstva vnitra, 2000, Praha.

37

integrace většina a menšiny. Dokument vypracoval Úřad vlády a vznikal za připomínkového řízení všech zúčastněných ministerstev. •Pracovní materiál: Předběžný návrh legislativní úpravy před diskriminací. Tento dokument je v současné době rozpracováván Úřadem vlády a nemá povahu přijatého dokumentu a nelze jej tedy definitivně považovat za krok vládní politiky. Lze z něj ale usuzovat, jakým směrem se bude v budoucnu vládní politika ubírat. Jeho zaměření je spíše obecné. Lze z něj vyčíst tendenci k jinému než dosavadnímu vnímání diskriminace. Návrh se snaží posuzovat diskriminační charakter nějakého chování či podmínek nikoliv podle formálního posouzení, ale podle výsledku. Návrh tedy počítá i s odstraňováním i nepřímé diskriminace. O problematice vzdělávání se v návrhu nehovoří vůbec. Jeho význam pro vzdělávání policistů tkví ovšem především tom, že myšlénky v něm obsažené mohou být předmětem výuky, popřípadě mohou být aplikovány na policejní praxi.

Z vládní politiky jako celku lze vyvodit několik závěrů. Vláda má zjevnou snahu se problémem zabývat. Z jednotlivých kroků vlády vyplývá příklon k ideji multikulturní společnosti a k ideám soužití a vzájemného respektu kultur. Problematika menšin (především té romské) se postupně stává stále samostatnějším a významnějším odvětvím státní politiky. Z uvedených usnesení je zjevný silný důraz na problematiku vzdělávání a odstraňování diskriminačních jevů ve společnosti. Uvedená usnesení mohou sloužit jako vodítko k představě o oficiální státní politice ve vztahu k menšinám. Úkoly: 1.Je česká policie demokratická? Vysvětlete, co to znamená. 2.Popište prostředky demokratické kontroly policie. Možnosti policie v rámci zákona Policie je jedním z mnoha nástrojů státu a jeho politiky. Její role a funkce a pravomoc ovšem není neomezená, stejně tak jako tomu tak není v právním státě v případě žádného státního orgánu. Ve vztahu k menšinám, respektive k jejich příslušníkům, platí tento princip taktéž. Samotná role policie je vymezena několika systémy pravidel, která mají určitou hierarchii. Jednotlivé systémy mají různou míru závaznosti. Hierarchie systémů pravidel vypadá takto: Právní řád. Je systém norem, který zavazuje všechny osoby a instituce, včetně policie. Jeho samotná vnitřní hierarchie je také důležitá a je rozvedena výše. Pro policii je podstatné, že jí zavazuje jako celek. Policie také musí přihlížet k jeho výkladu, který podávají instituce k tomu určené, tj. soudy. Vnitřní předpisy policie. Zavazují pouze policisty. Navenek mimo policii nemají působnost. To znamená, že pokud policista překročí vnitřní policejní předpis a nepřekročí zákon, je jeho jednání sice postižitelné v rámci jeho služebního poměru, ale není nijak napadnutelné osobou, které se takový postup policisty týká. Vnitřní předpisy policie musí být v souladu s právním řádem, v opačném případě jsou neúčinné. Akty velení. Příkazy, rozkazy a pokyny vyplývající ze systému podřízenosti policie. Na rozdíl od výše uvedených vnitřních předpisů policie nemají obecný, ale konkrétní charakter. Jejich obsah musí být v souladu s právním řádem a vnitřními předpisy policie, v opačném případě jsou právně neúčinné. Nikdo (ani policista) se nemůže zbavit odpovědnosti za překročení pravomoci, pokud se tak děje na základě rozkazu. Státní politika. V rámci právního řádu volí stát, respektive jeho exekutivní vedení, konkrétní koncepci činnosti státu a jeho orgánů. Tento systém pravidel není právně závazný. Slouží spíše jako vodítko pro policisty. Státní politika může mít ovšem významný 38

vliv na formování vnitřních předpisů policie a jednotlivých rozkazů. Prostřednictvím legislativní politiky může mít vliv i na tvorbu zákonů či jejich změny. Jakýkoliv zdánlivě státněpolitický zájem ovšem nemůže mít za následek nedodržování závazným systémů pravidel. Pravidla logiky. Nemají vůbec žádnou závaznost. Policejní práce ovšem jako každá jiná práce se podřizuje faktickým omezením, která vyplývají z omezeného množství lidských zdrojů, času a hmotných prostředků. Z těchto důvodů je třeba během policejní práce aplikovat určité zásady policejní práce, aby bylo dosaženo určité efektivity. Nicméně, je třeba mít stále na zřeteli, že tato pravidla nejsou opravdu vůbec závazná. Z tohoto faktu vyplývá především skutečnost, že pokud je nějaký postup „logický“, ale nikoliv v souladu se zákonem, nelze jej volit a je třeba se držet litery zákona, popřípadě nižších závazných systémů pravidel. Vzhledem k uvedenému vyplývá, že systém hodnot definovaný právním a společenským prostředím je velmi komplikovaný. Každý, a to neplatí pouze pro policisty, je během svého života konfrontován s nutností přizpůsobovat svůj vlastní hodnotový systém předepsanému hodnotovému systému. Na tuto skutečnost by měli být připraveni i policisté, neboť jejich úloha ve společnosti patří k těm významnějším. Kromě toho se policisté při své práci mohou setkávat s nejrůznějšími představami o tom, co je dobré a špatné. Takové představy jim mohou vnucovat lidé, se kterými se během policejní práce setkávají. Netřeba podotýkat, že i takové systémy hodnot, ačkoliv mohou být literárně inspirativní, nemají ovlivňovat policejní práci. Policejní práce se musí držet zákona, sledovat hodnoty dané právním a politickým řádem a v rámci těchto pravidel musí být jinak nezávislá a nestranná28. Hlavní normou, kterou se policie řídí je zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky. Tímto zákonem je policie zřízena a její činnost obecně upravena. Tento zákon není ovšem normou nejvyšší, a proto je třeba při jeho výkladu přihlížet k normám vyšším, především k ústavním normám a k normám mezinárodního práva. V této souvislosti uvedeme nejdříve některé zásady, kterých se musí policie při výkonu své pravomoci držet. Teprve po té uvedeme dopad zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky na policejní práci. Výše jsme již uvedli nejdůležitější právní principy, které se týkají postavení etnických, popřípadě jiných menšin a jejich příslušníků ve společnosti. Zde uvádíme zásady, které se týkají přímo policejní práce: Čl. 2 odstavec 2 Listiny uvádí29: Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Tato věta je vyjádřením zásady enumerativity (výčtovosti) výkonu státní moci. Tedy pouze na základě zákonné delegace (nikoliv tedy na základě nařízení vlády nebo vyhlášky ministerstva) lze vykonávat státní a od ní odvozenou moc. Jiný výkon veřejné moci se nepřipouští. S touto zásadou souvisí pojem „pravomoc“, tedy souhrn oprávnění a prostředků, které je státní orgán (kupříkladu policie) oprávněn použít k plnění svých úkolů, stejně tak

28

Nezávislost a nestrannost neznamená, že se policisté nenechají ovlivnit žádným hodnotovým systémem, ale znamená, že ve stejných případech budou postupovat stejně a v různých různě. 29 Oproti většině jiných záruk, které se týkají lidských práv, se toto ustanovení objevuje pouze v předpisech vnitrostátního původu a v mezinárodních dokumentech není obsaženo.

39

pojem působnost, který znamená souhrn úkolů svěřených nějakému orgánu30. Zákonné zmocnění (delegace), které vymezuje pravomoc a působnost by mělo být výslovné. Tato věta není vyjádřena pouze v Listině, ale duplicitně i v Ústavě (Čl. 2 odstavec 3), kde je obohacena ještě o konstatování, že státní moc slouží všem občanům. Duplicita je spíše dílem náhody než záměru ústavodárce. Duplicita nemá právní význam. Může mít ovšem význam didaktický: „Opakování matka moudrosti!“. Což vzhledem k významu ustanovení není na škodu. Čl. 2 odstavec 3 Listiny uvádí: Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Tato věta je naopak zastřešujícím ustanovením pro chování každé osoby (pojem každý se v právních předpisech vztahuje na všechny osoby bez ohledu na jejich právní postavení: občan, cizinec apod.). Tuto okolnost by měly mít státní orgány včetně policie vždy na zřeteli a brát v úvahu, že lidé jsou v zásadě svobodní a pouze taková omezení, která jim ukládá zákon (nikoliv tedy pouze nařízení vlády, vyhláška ministerstva nebo jiného orgánu31), nebo která jsou uložena na základě zákona, jsou v souladu s právem32. K činnostem v rámci legality, tedy pokud někdo vyvíjí činnost, která není zákonem zakázána, by se policie měla vždy stavět neutrálně, i když je tato činnost z jiných hledisek krajně neobvyklá. Obvyklá otázka, zda je cosi povoleno (?), je tedy v kontextu tohoto ustanovení bezpředmětná a nepřípustná. Všechna činnost, která není zakázána, je legální. Otázka by tedy v případě pochybností měla znít: Je to zakázáno? Kde? A jak? K činnosti, která překračuje rámec legality, tedy porušuje konkrétní ustanovení zákona, který danou činnost zakazuje, by se měla postavit v souladu s předchozí zásadou výčtovosti a následujícími zásadami (viz dále), zejména se zásadou přiměřenosti. Rovněž toto ustanovení je duplicitně a zcela totožně vyjádřeno v Ústavě (Čl. 2 odstavec 4). Pro nás tedy platí: opakovat a opakovat... Čl. 3 odstavec 3 Listiny uvádí: Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Toto ustanovení upravuje princip nerušeného požívání základních lidských práv a svobod, tedy i práv a svobod spojených s příslušností k menšině. Pro samotný výkon menšinových práv nelze nikoho stíhat ani proti němu činit jiná právní opatření (samozřejmě ani mimoprávní opatření). Je tedy zjevné, že právní úprava politických svobod vytváří určité hranice. Realizace práv a svobod a není totiž v praxi představitelná bez stanovení hranic mezi nimi, protože lidé a státní orgány se nepohybují ve vakuu, ale tvoří jeden celek, ve kterém realizace jednoho práva musí dříve či později narazit na realizaci práva jiné osoby. Vztah mezi výkonem 30

Hendrych, Dušan a kol.: Správní právo. Obecná Část. 3. vydání. C. H. Beck, Praha, 1998 str. 243. Pokud zákon výslovně zmocňuje jiný orgán (vláda, ministerstvo, ústřední orgán státní správy apod.) k tomu aby nějakou právní problematiku upravil je to v pořádku. Takovému zmocnění se říká zákonná delegace. Pokud zákonná delegace vytváří omezení na základě zákona, je také v souladu s právem. 32 Omezení na základě zákona je rovněž rozhodnutí, které je učiněno na základě zákona a v souladu s ním. Takovým orgánem, který vydá rozhodnutí, může být i Policie. Rozhodnutí může mít i podobu faktického úkonu nebo zásahu. Ale vždy musí být na základě zákona. 31

40

jednotlivých práv a svobod a právem státu jejich výkon regulovat je podrobněji a rámcově rozveden v Čl. 4 Listiny. Viz dále. Čl. 4 odstavec 1 Listiny uvádí: Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Toto ustanovení doplňuje princip výčtovosti výkonu státní moci a princip omezitelnosti obecné svobody pouze zákonem. Pozitivně upravuje, že také stanovování konkrétních povinností lze činit pouze zákonem nebo podle zákona (kupříkladu úřadem, policií apod.). Příslušný orgán se vždy musí opírat o konkrétní zákonné zmocnění. Tento princip se nazývá zásada ukládání povinností pouze na základě zákona. Spolu se dvěma výše uvedenými (podtrženými) ustanoveními tvoří toto ustanovení základní trojici pravidel vztahů mezi státem a člověkem (osobou) a dávají základ právního státu v podmínkách České republiky. Čl. 4 odstavec 2 Listiny uvádí: Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) upraveny pouze zákonem. Tato věta představuje základní pravidlo pro regulaci a omezení výkonu jednotlivých práv. Konkrétní ústavní zmocnění omezit a regulovat výkon jednotlivých práv se nachází také v jednotlivých ustanoveních konstatujících existenci konkrétních práv. Míra a pravidla omezení se u jednotlivých práv liší. V některých případech není omezení základních práv podle ústavy vůbec přípustné a nelze je tudíž ani omezit zákonem. Příkladem je Čl. 7, který v odstavci prvém připouští zákonem upravený zásah do nedotknutelnosti osoby, kdežto ve svém článku druhém nepřipouští prolomení zásady, že nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Uvádíme-li pojem jednotlivá práva, máme tím na mysli všechna práva, tedy jak práva příslušníků menšin vyplývající z toho, že jsou příslušníci menšiny, tak i jakákoliv jiná práva, která mají jako z toho titulu, že jsou lidé; tedy svoboda pohybu, právo na život, na zachování důstojnosti apod. Podotýkáme, že zákon nemůže být nahrazen předpisem nižší právní síly (vyhláška, nařízení vlády). Čl. 4 odstavec 3 Listiny uvádí: Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Toto ustanovení pouze upřesňuje předchozí ustanovení. Stanoví zásadu, že každému subjektu u něhož přichází v úvahu zákonné omezení a regulace výkonu základních práv musí být, lidově řečeno, „měřeno stejným metrem“33. V praxi to bude znamenat, že při posuzování jednotlivých situací a stavů kupříkladu při realizaci jakéhokoliv práva je třeba posuzovat stejně příslušníky většina a menšiny, neboť to jsou z hlediska práva případy rovnocenné. Kriteriem pro posouzení musí být zákonem předpokládané skutečnosti a nikoliv k jakékoliv skupině. 33

Již jsme uváděli: ve stejných případech stejně a v různých případech různě!

41

V rozporu s tímto ustanovením ovšem není odlišný právní režim pro různé situace. Stanoví-li zákon jinou sankci za útok motivovaný rasově oproti útoku motivovanému například žárlivost, vytváří tím odlišnou kategorii a z hlediska práva je tyto případy odlišné a je tedy třeba je posuzovat odlišně. Čl. 4 odstavec 4 Listiny uvádí: Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. V této větě je vyjádřena zásada přiměřenosti, která stanoví dva základní principy zákonného omezení a regulace výkonu základních práv a svobod. Prvním principem je přiměřenost omezení, jehož smyslem je, že pouze takové omezení, které přispívá k upevnění práv jiných osob nebo které je zaměřeno na upevnění práva samotného, je přípustné. Míra takového omezení musí být přiměřená. Příkladem je ohlašovací princip při výkonu práva shromažďování, který je faktickým omezením, ale jeho funkce má přispět i k samotné ochraně poživatelů zmíněného práva. Druhým principem je zákaz zneužití omezení pro jiný účel, než pro které je zamýšleno. Smysl a účel konkrétního omezení je třeba vždy dovozovat ze znění příslušných zákonů, ústavních předpisů a jejich kontextu. Příklad: neoprávněným omezením základních práv a svobod je použití preventivního zjišťování totožnosti při udržení veřejného pořádku za použití především psychologického efektu. Zjištění totožnosti je omezením práv jednotlivce a zákon o policii přesně definuje k jakým účelům může být použito. Nemůže být tedy použito k jiným účelům, i když jeho použití lze v dané situaci formálně aplikovat.

Uvedené citace z Listiny jsou základním výkladovým vodítkem pro použití všech předpisů, kterými se policie řídí, tedy i zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, a měly by jí být dostatečně známy a hlavně by jí měly být aplikovány! Pro práci policie platí zásada, která je vyjádřena v několika ustanoveních zákona o policii, trestního řádu a vyplývá z charakteru postavení policie. Je to zásada oficiality. Jejím obsahem je povinnost policie konat bez ohledu na iniciativu jiných osob, tedy z úřední povinnosti, pouze na základě faktu, že se policie dozvěděla o skutečnostech, které jsou důvodem pro zásah. Konkrétně je tato zásada uvedena § 7 zákona o Policii, dále v § 2 odst. 4 trestního řádu. Zásada oficiality vyplývá i ze znění § 2 zákona o Policii, kde jsou vyjmenovány úkoly policie, tedy její působnost34. Působnost (souhrn svěřených úkolů) policie je definována v zákoně o policii, z jehož § 2 citujeme některá podstatná ustanovení (symbol ... značí vypuštění). Výběr je činěn s ohledem na pojednávanou problematiku: §2 Úkoly policie (1)

Policie plní tyto úkoly: a) chrání bezpečnost osob a majetku;

34

Někdy není bohužel tato zásada do důsledků aplikována. Policie se často domáhá trestního oznámení, aby zahájila vyšetřování ve věci, popřípadě trestní stíhání.

42

b) c) d) e)

spolupůsobí při zajišťování veřejného pořádku, a byl-li porušen, činí opatření k jeho obnovení; vede boj proti terorismu; odhaluje trestné činy a zjišťuje jejich pachatele; koná vyšetřování o trestných činech;

j) k)

odhaluje přestupky; projednává přestupky, pokud tak stanoví zvláštní zákon;

... ... (2)

Policie plní též úkoly státní správy, pokud tak stanoví zvláštní zákon.

(3)

Policie plní rovněž úkoly při zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku, které jí ukládají příslušné orgány obcí za podmínek stanovených zvláštními předpisy.

... . Samotný zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, tedy definuje čtyři okruhy hodnot chráněných, které má policie chránit. Jsou to: životy osob, jejich zdraví, majetek a veřejný pořádek. Pořadí, které uvádíme je zároveň pořadím priorit, v jakém by měly být tyto hodnoty chráněny. Toto pořadí není v zákoně definováno, ale vyplývá z celého právního řádu České republiky. Dalšími okruhy policejní práce jsou činnost při odhalování trestných činů a přestupků. Tyto činnosti jsou podrobněji upraveny ve zvláštních předpisech, tedy trestním řádu a přestupkovém zákoně. Praktickým rozdělením aktivit policie je rozdělení aktivit preventivních a profylaktických. Tedy činnosti policie před případným narušením práva (ex ante) a činnosti policie po narušení práva (ex post). Pojmem prevence rozumíme předcházení, tedy činnost, která má znemožnit vzniku nežádoucího stavu. Pojmem profylaxe rozumíme odstraňování následků, tedy činnost, kterou někdo vyvíjí po vzniku nežádoucího stavu. Už při tomto rozdělení je třeba brát v úvahu působnost policie tak jak je vymezena v zákoně o policii. Zákon o policii koncipuje policii jako orgán, který zasahuje a koná v zásadě ex post (po události) a ad hoc (to jest vždy v konkrétní věci). S preventivní rolí policie zákon prakticky nepočítá. Totéž platí o pravomocích a možnostech policie. Policie není oprávněna zjišťovat nějaké skutečnosti prostřednictvím své pravomoci (oprávnění) před případnou událostí (kupříkladu trestným činem), která je útokem na práva a právem chráněné zájmy jiných osob35. Policie rovněž není oprávněna prostřednictvím výkonu pravomoci konat plošné nebo namátkové kontroly a tyto pak vyhodnocovat z hlediska souladu s právem. Výkon pravomoci přichází v úvahu vždy v případě konkrétního porušení, popřípadě v případě takového důvodného podezření. Výkonem pravomoci (tedy zásahem do práv osob) není ovšem pouhá přítomnost policie a její příprava na událost jakéhokoliv druhu. Přítomnost a připravenost policie je tedy nejdůležitějším preventivním krokem, který může policie učinit. Další možností prevence je zjišťování všech okolností, které jsou veřejně (tedy komukoliv) přístupné způsobem, který nezasahuje do práv občanů. Představitelná je rovněž jakákoliv další činnost, kterou se nezasahuje z úřední moci do zákonem chráněných oblastí života jednotlivců, tedy například propagační činnost policie či spolupráce s různými subjekty. Preventivní činnost policie tedy není z definice vyloučena. Policie pouze nemůže při preventivních krocích vykonávat svou pravomoc, tedy zasahovat práv a právem chráněných zájmů a svobod osob. 35

Výjimku v tomto ohledu tvoří dohled v oblasti dopravy, což je oblast, která je z hlediska pojednávané látky vzdálená.

43

Policie tedy aktivně zasahuje až v okamžiku, kdy je porušeno nějaké právo nebo právem chráněný zájem, samozřejmě tehdy, je-li k tomu oprávněna, a způsobem, kterým je oprávněna36. Algoritmus posuzování a vyhodnocování by měl vypadat asi takto:

SITUACE ⇓⇓⇓ Posouzení situace, zda jde o protiprávní stav či nikoliv. ⇓ ANO ⇓ Je třeba posoudit, zda protiprávní stav spadá do působnosti policie či nikoliv. Je třeba brát v úvahu především souhrn svěřených úkolů, viz výše citace § 2 zákona o Policii České republiky. ⇓ ANO ⇓ Je třeba zvážit zda policie disponuje pro daný případ příslušnou pravomocí. Je třeba brát v úvahu, že pro některé situace je možné použít pouze nějaká oprávnění. ⇓ ANO ⇓

⇒ NE ⇒

Policie se může pokusit řešit věc radou apod., ale nezasahuje.

⇒ NE ⇒

Je možné poučit zúčastněné osoby o možnostech dalšího postupu, popřípadě učinit vhodné oznámení příslušnému orgánu. Za jistých okolností může policie sehrát roli dokumentační, pokud jsou s touto rolí účastnící dobrovolně srozuměni.

⇒ NE ⇒

Je třeba hledat stále možnosti zákonného postupu, popřípadě poučovat účastníky o dalších možnostech nebo činit příslušná oznámení příslušným orgánům či jiná představitelná opatření.

ZASAHUJE O konkrétních možnostech a podrobnostech bude více uvedeno ve zvláštní části příručky. Výše uvedený postup by měl být spíše obecným návodem. V případě rozlišování oprávnění, kterými policie v jednotlivých situacích disponuje, je třeba rozlišit zejména zajišťování veřejného pořádku a plnění dalších úkolů policie. V případě zajišťování veřejného pořádku je policie oprávněna pouze k některým krokům; kupříkladu zakázat vstup na některá místa. V případě odhalování a vyšetřování trestných činů a přestupků je vybavena většinou pravomocí uvedených v zákoně. Při činnosti policie je třeba mít na stále na paměti ustanovení § 6 zákona o Policii České republiky: §6 (1)

Při provádění služebních zákroků a služebních úkonů je policista povinen dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní a nepřipustit, aby osobám v souvislosti s touto činností vznikla bezdůvodná újma a případný zásah do jejich práv a svobod překročil

36

Na místě je třeba připomenout, že příprava a pokus trestného činu jsou již spáchané trestné činy, Není třeba vyčkat do dokonání trestného činu.

44

míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo služebním úkonem. (2)

Policista je povinen při provádění služebního zákroku a služebního úkonu spojeného se zásahem do práv nebo svobod osob poučit je o jejich právech, pokud to povaha a okolnosti služebního zákroku nebo služebního úkonu dovolují; v opačném případě je poučí dodatečně.

V praxi tato ustanovení znamenají, mimo jiné, i stanovení zvláštních povinností policisty, které nejsou uloženy jiným osobám. Pokud se osoba, proti které policista činí nějaký úkon nebo s ní pouze jedná, chová například arogantně, je to sice lidsky nepříjemné, ale zcela v souladu s právem, pokud na policistu neútočí. Policista je ovšem i v této situaci povinen dostát požadavku dbát důstojnosti osob i své vlastní a pokud by se choval „recipročně“, bylo by jeho jednání protiprávní. Charakter jednání policisty by neměl ovlivnit ani fakt, že osoba se dopouští trestného činu, jehož cílem je sám policista. I tehdy je policista vázán povinností uvedenou v § 6 zákona o Policii České republiky. Policii České republiky přiznává zákon pravomoci, ale také ji zatěžuje zvýšenou právní odpovědností. Excesy při výkonu policejního povolání stíhá zákon přísněji než excesy osob, se kterými přichází policie do styku při plnění svých úkolů. Tuto okolnost je třeba mít vždy na paměti. Kritičtější přístup k excesům lze také očekávat ze strany veřejnosti, médií a politické scény. V praxi lze rozdělit případy policejní práce týkající se menšin do několika okruhů: policie se setká se situací, kdy je někdo pro svou příslušnost k menšině krácen na svých právech Teoreticky se může stát, že je někdo krácen na svých právech i pro příslušnost k většině. Zákon posuzuje v tomto ohledu obě situace stejně. V těchto situacích je třeba zjistit, zda se někdo nedopouští nějakého protiprávního jednání. Může to být trestný čin, přestupek nebo jiné protiprávní jednání. Policie by ze svého posouzení situace měla vyvodit příslušné procesní důsledky, popřípadě odkázat oběť takového jednání na občanskoprávní řízení. V mnoha případech může nastat souběh právních situací, tj. někdo se dopouští trestného činu či přestupku a zároveň vzniká poškozenému nárok podle předpisů občanského práva. Policie by měla ve všech situacích, které jsou zpravidla citově velmi vypjaté, informovat účastněné o možnostech, které jim české právo skýtá, byť nejsou tyto možnosti spjaté s policií. Významnou roli může hrát i poskytnutí informací tomu, kdo je původcem protiprávního stavu. V praxi může být spektrum právních kvalifikací zmíněných protiprávních jednání. Odkazujeme v tomto ohledu na výše zmíněné tzv. hate crimes, dále na příslušné přestupky a jiná protiprávní jednání, která mohou mít důsledky v občanskoprávních vztazích. Policie, která shledá svou nepříslušnost v dané situaci, může plnit pouze roli svědka či dokumentátora. policie se setká s kulturním konfliktem V dané situaci není společenský konflikt projevem protiprávního stavu, ale může mu předcházet. Typickou situací jsou nedorozumění způsobená odlišnými komunikačními vzorci. Policie může v těchto případech sehrát roli „uklidňujícího“ faktoru, který situaci zvenčí zklidní. Někdy je obtížné rozeznat, zda se v dané situaci jedná o nedorozumění či rasově motivovanou sociální agresi. V těchto případech má snaha o uklidnění situace smysl v tom, že

45

zabrání tomu, aby nedorozumění v takovou agresi přerostlo a pokud jí již je tak případného původce této agrese postaví do obtížnější situace. Policie není sice v těchto situacích přímo povinna zasahovat a možnost jejích zákonných pravomocí je tedy omezena. Její role může být odvozena od přirozené autority státního (ozbrojeného) orgánu, ale nemůže, pokud nedojde k porušení práva, používat aktivně svou pravomoc. Příklad: Pokud si sousedé rodiny pocházející z jihovýchodní Asie stěžují, že jejich sousedé někdy jedí kočky a psy a že by policie s tím měla něco dělat, nemůže s tím policie dělat vůbec nic. Konzumace psího a kočičího je v České republice stejně legální jako konzumace vepřového či hovězího. Něco jiného by bylo, pokud by k usmrcování zmíněných zvířat docházelo způsobem neslučitelným se zákonem. Tehdy by šlo přestupek či trestný čin. Stejně tak by bylo třeba trestné, pokud by si někdo pořádal soukromou koridu nebo psí či kohoutí zápasy. V případě zmíněných koťat a štěňat bude nepochybně vhodné upozornit oznamovatele na to, co „se smí a nesmí“ rozhodnutí o tom, zda vést o srovnávací úvahy o morální přípustnosti konzumace roztomilého selátka či jatečného psa necháváme na každém, až se ocitne v podobné situaci.

policie se setká se zdánlivým porušením práva Mnohé kulturní, etnické, jazykové či jakékoliv jiné menšiny mají odlišný systém komunikačních norem, vzorců chování, tradic a obecného životního stylu. Tato skutečnost může někdy způsobit, že se chování příslušníků těchto menšin může jevit minimálně jako neobvyklé. Obecná lidská podezřívavost někdy velí považovat neobvyklé chování za nesprávné. Právní systém České republiky nepovažuje neobvyklé či nepochopitelné chování za protiprávní. Naopak protiprávní je pouze takové chování, které je jako takové přesně definováno zákonem. Setká-li se policie s neobvyklým chováním, ať už z podnětu příslušníka většiny nebo během běžného plnění svých povinností, je povinna takové chování posuzovat z hlediska zákona a nikoliv z hlediska společenských norem. Pouze nezaujaté a kulturně neutrální posouzení může být v souladu s právem. Pokud se policie zabývá takovou situací na základě podnětu a dojde k názoru, že nebylo porušeno právo, je vhodné osobu podávající podnět o tom přiměřeně poučit a stanovisko policie řádně a srozumitelně odůvodnit. V některých situacích to policii přímo ukládá zákon (například trvá-li osoba podávající trestní oznámení na vyrozumění). Poměrně lidsky obtížnou a právně komplikovanou situací je konflikt různých státních orgánů v právním posouzení nějaké situace. Může se stát, že orgán, který posuzuje stav nějakých věci dojde k jinému názoru než policie. To může být způsobeno i tím, že zaměstnanec příslušného úřadu není zcela prost rasových předsudků. V této situaci je třeba zdůraznit, že pokud nějaký orgán v oboru své působnosti vydá příslušné vykonatelné rozhodnutí, je jím policie přirozeně vázána. Policie ovšem není nijak omezena v tom, aby neprošetřovala, zda vydáním zmíněného rozhodnutí nebo jiným postupem nebyl spáchán trestný čin či přestupek, pokud takové podezření pojme. Příklad: Pokud například pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dítěte postupuje vůči nějakému dítěti jinak, proto, že je vychováváno v menšinovém prostředí, které se oné pracovnici zdá pouze neobvyklé, nemůže policie zpochybňovat její rozhodnutí stran zmíněného dítěte, ale může ji stíhat pro zneužívání pravomoci veřejného činitele, popřípadě pro jiný trestný čin.

policie se setká s protiprávní situací vyplývající z odlišných kulturních norem Jak již bylo opakovaně zmíněno, menšiny si mnohdy udržují v rámci komunity vlastní systém společenských a kulturních norem. Může se stát, že některý projev fungování tohoto systému se dostane do konfliktu s právním řádem České republiky. K tomuto je třeba poznamenat, že tento jev nemusí být vždy charakteristický pro menšinu. I příslušníci většiny často vyznávají hodnoty a vzorce chování, které nejsou v souladu s psaným právem. Jako příklad takového nesouladu můžeme uvést obecně negativní vztah většiny populace ke

46

skutečnosti, kdy někdo oznámí trestný čin. To, co bývá někdy řečí oficiálních dokumentů označováno jako plnění občanské povinnosti, označují lidé někdy jako „práskačství“ či v lepším případě udavačství. Mnozí příslušníci většiny také volí místo právních mechanizmů nápravy lidských vztahů prostředky jako přepadení za rohem či hospodskou rvačku. Existují dokonce trestné činy, které jsou tak rozšířeny, že se nad jejich pácháním nikdo nepozastavuje; například nelegální kopírování počítačových programů. Vrátíme-li se k menšinám i v jejich případě se může stát, že obecné postoje příslušníků menšiny se nekryjí se systém hodnot a chráněných zájmů, který stanoví právní řád. Na rozdíl od situací, které jsou obecně popisovány v předchozím odseku, se tyto případy vyznačují právě překročením hranice dané zákonem. Policisté, kteří se s takovou situací setkají, by měli taková překročení zákona posuzovat s přísnou nezaujatostí vůči cizí kultuře jako takové. Trestní právo totiž nestíhá nikdy soubory hodnot, kultury národů, ale jednotlivé pachatele konkrétních skutků. Abychom nebyli zcela abstraktní můžeme uvést, že taková porušení práva mohou nastat například v oblasti rodinných vztahů, v rámci vlastního sankčního systému, které si některé komunity udržují apod. Problematika zasahování policie do vnitromenšinových vztahů má filozofický aspekt. Vulgární vyjádření jisté distance k těmto problémům by se dalo nazvat jako nechuť zasahovat do „jejich záležitostí“. Po podrobnější analýze je ovšem někdy opravdu diskutabilní, zda má většinová společnost oprávnění zasahovat do přirozených mechanizmů regulace společenských vztahů, které si daná komunita vytvářela po generace. Tento problém je ovšem, tak jak byl v předchozí větě formulován, stavěn poněkud falešně. Policie formálně nepředstavuje většinovou společnost. Policie je institucí celé společnosti a pravidla její práce nejsou definována, jak jsme již poznamenali, jako etnicky (či jakkoliv jinak) většinová , ale univerzální. Totéž platí o celém právním řádu. Stát, který policie při své práci zastupuje by měl být schopen prosadit pravidla, která definoval jako závazná, i uvnitř sociálních skupin, které je v nějaké míře neakceptují. Tato nutnost je z hlediska policejní práce úkolem možná obtížným, ale nepochybně nezbytným. Záleží jen na policii jak se jí podaří toho dosáhnout s citem pro práci uvnitř menšiny. Podotýkáme, že lidově formulovaný argument, že „to je jejich věc“, neobstojí už jen z hlediska oprávněného očekávaní případné oběti takového protiprávního jednání, která přece jen očekává, že se jí stát, který má hájit její práva, zastane. V praktické rovině upozorňujeme na to, že se může stát, že při zasahování proti pojednávaným protiprávním stavům, mohou být oběťmi těchto protiprávních stavů také děti. V daném případě je vhodné postupovat, jak jsme uváděli výše, v součinnosti s orgánem péče o dítě. V praxi se může jednat o trestné činy souvisejícími s rodinnými vztahy. Mohou se objevit i trestné činy, jejichž objektem je svoboda a lidská důstojnost a to tehdy, pokud si menšiny udržují vlastní „soudní systém“, který usiluje o regulaci vnitromenšinových společenských vztahů, popřípadě i o uplatňování sankcí. Samotná existence takového systému je právně diskutabilní a s největší pravděpodobností nepřípustná, pokud má institucionalizovanou formu. Její projevy samy o sobě nejsou v současné době trestné, ale zcela právně neúčinné. Povahu protiprávního jednání může mít ovšem konkrétní chování osob, které takový quasiorgán představují37. police se setká s protiprávními stavy uvnitř menšin

37

Některé tradiční společnosti sankcionují překročení vlastních pravidel vyloučením člena ze svého okruhu. Tento trest, který je sociálně velmi krutý, nelze, pokud se tak stane spontánně, nijak sankcionovat. Tento modelový případ uvádíme jako příklad situace, kdy nelze quasisankční chování menšinové komunity nijak stíhat. Podobné případy se ve vyhraněné formě v České republice nestávají, ale v některých západních zemí, zejména v rámci přistěhovaleckých komunit jsou běžné.

47

Kromě protiprávních stavů, které vyplývají z vlastních kulturních zvyklostí, se mohou (a děje se tak) vyskytovat i běžné protiprávní stavy, které se prostě odehrávají v rámci menšiny, ale nemají vazbu na kulturní tradici. Od předchozího odseku se tato situace liší především tím, že není důsledkem „národních tradic“, ale naopak izolace komunity v současné moderní společnosti. Tato izolace, která je do jisté míry způsobena postojem většinové společnosti, má za následek slabší vymahatelnost práva v rámci menšinové komunity. V právně oslabeném prostředí se pak lépe daří růstu právně a sociálně patologických vztahů. Jestliže je příčinou těchto situací neschopnost státu prosazovat efektivně své vlastní právem předepsané normy chování, je třeba důsledkům těchto této slabosti naopak čelit snahou o důsledné vyšetření případných protiprávních jednání a používat k tomu všech právních prostředků, které má policie k dispozici. V rámci menšiny, kde je efektivita práva oslabena je naopak často silný strach u těch, kdo v rámci menšiny představují bezpráví. Bude tedy účelné používat takové instituty práva jako utajení svědka apod. Policie by také měla zvážit možnosti jeho ochrany. Na rozdíl od situací, kdy k protiprávnímu jednání dochází na základě tradičních norem nebude police stát před dilematem, zda je její počínání legitimní. V současné době páchají někteří lidé takovou trestnou činnost. V praxi se jedná nejčastěji o zdánlivě hospodářské delikty, které ovšem přerůstají v trestnou činnost, která ohrožuje lidskou důstojnost, zdraví a život. Z jednotlivých trestných činů může uvést především vydírání (§235 TZ), lichvu (§ 253 TZ) apod. police se setká s protiprávními stavy způsobené vztahy mezi menšinami Tato situace je v současné době spíše teoretická, ale v budoucnu může nepochybně nastat. Vzhledem k tomu, že počet menšin a jejich konkrétní podoba se v průběhu času mění, může se stát, že v budoucnu budou na území České republiky žít menšiny, které budou zatíženy vzájemnými nepřátelskými vztahy. Tyto vzájemné nepřátelské vztahy mohou pocházet z konfliktů, které se odehrávaly na místech od České republiky velmi vzdálených38. Namátkou můžeme uvést, že na území České republiky může existovat jak čečenská, tak ruská menšina apod. Z dosavadních zkušeností lze uvést pouze existenci menšin pocházejících z národů bývalé Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Ačkoliv státy většinou spojované s těmito národy byly ve válečném stavu nedocházelo na území České republiky mezi jejich příslušníky k vážnějším konfliktům. Tento poznatek nemusí ovšem v budoucnu platit. Případnou trestnou činnost mezi příslušníky různých menšin by pak bylo třeba hodnotit podle konkrétního případu. V mnoha případech by se jednalo o výše uvedené tzv. hate crimes. policie se setká s přestupky související s pobytem cizinců na území České republiky Policisté se při své práci nepochybně mohou setkávat s případy, kdy se cizinec dopustí protiprávního jednání, kterým poruší pravidla tzv. cizineckého práva. V praxi se může jednat o pravidla pobytu, tj. způsob překročení státní hranice, popřípadě neoprávněné setrvání na území České republiky. Dalšími možnostmi jsou porušení předpisů upravující zaměstnávání cizinců či jejich podnikání. V případě porušení pobytových pravidel je k jejich projednávání příslušná policie, konkrétně tak činí zpravidla útvary cizinecké policie. V případě zaměstnávání a podnikání řeší porušení pravidel příslušný úřad práce či živnostenský úřad. K přestupkům na poli cizineckého práva podotýkáme, že je třeba je hodnotit v kontextu jejich 38

Například ve Francii páchají lidé trestnou činnost, která má interetnickou motivaci a je důsledkem blízkovýchodního konfliktu na území Izraele i jím okupovaných území.

48

závažnosti. Skutečnost, že někdo pobývá na českém území neoprávněně se může mnohým zdát jako do nebe volající zločin, kdežto zákon takové jednání hodnotí jako přestupek. V této souvislosti podotýkáme, že přestupkem je i přechod přechodu pro chodce na červenou. Kapitolou samou pro sebe jsou taková protiprávní jednání, kdy jsou cizinci ze sociologického hlediska spíše oběťmi než původci patologického jevu. Narážíme tím na již zmiňované „převaděčství“ a zaměstnávání cizinců za velmi nevýhodných podmínek. V těchto situacích by policie, která se setká s těmito případy postupovat diferencovaně vůči těm, kdo jsou pachateli trestného činu převaděčství, a vůči těm, kdo jsou jeho oběťmi. V případě nelegálního zaměstnávání cizinců je tomu podobně, ačkoliv v této oblasti, jak jsme již uvedli, není policie příslušná. policie se setká s běžnou protiprávní činností I příslušníci menšin, stejně jako příslušníci většiny se dopouštějí takových protiprávních jednání, která nemají žádný vztah k tomu, že jsou příslušníky většiny či menšiny. V těchto případech bude policie postupovat stejně jako v každém jiném obdobném případě, bez ohledu na příslušnost. Policie musí samozřejmě respektovat případné požadavky na tlumočníka a na překlad všech písemných procesních úkonů do požadovaného jazyka. Policie se při své práci bude setkávat s příslušníky menšin, stejně jako s příslušníky většiny. Výše uvedené možnosti situací, se kterými se policie může setkat jsou jen hrubým nástinem. Hlavním vodítkem policisty při práci, a to nejenom s menšinami, by měly být výše uváděné principy vyplývající z českého právního řádu. Úkoly: 1.Uveďte jiné další modelové případy policejní práce. 2.Uveďte příklady policejní práce, kdy se policie nemůže z hlediska své pravomoci významně zapojit. 3.Popište, jak může policie přispět k nápravě protiprávního stavu v případech, které uvedete pod bodem 2. Kazuistika: Na policii se obrátí skupina Romů, protože nebyli obslouženi v restauraci zjevně kvůli barvě své pleti (nikdy předtím v uvedené restauraci nebyli). Při vyšetřování se zjistí, že zaměstnanci odmítají jakkoliv vypovídat, popřípadě významně mlží. 1.Jak by měla policie postupovat? 2.Je možné odkázat poškozené i na jiné řízení? Další kazuistika: Na policii zavolá lékař z místní nemocnice, který policii sdělí, že má v ošetřování Vietnamce, který byl surově zbit pravděpodobně skupinou skinheadů. Při dalším šetření se zjistí, kteří skinheadi odcházeli půl hodiny před útokem z místní restaurace se slovy, že jdou na rákosníky. 1.Posuďte právně uvedený skutek za předpokladu, že poškozený je v dlouhodobé pracovní neschopnosti.

49

2.Jak by měla policie postupovat? 3.Jak by se změnilo právní posouzení, kdyby nedošlo k napadení, ale pouze k nadávkám a vyhrožování? 4.Změnilo by se nějak právní posouzení varianty pod bodem 3, pokud by se během vyšetřování zjistilo, že poškozený nadávkám nerozuměl. 5.Změnilo by se nějak právní posouzení prvé varianty (fyzický útok), pokud by se zjistilo, že poškozený nebyl Vietnamec, jak se domnívali útočníci, ale velvyslanec Japonského císařství? Ještě další kazuistika: Na policii se dostaví „slušný občan“ (každou třetí větu to o sobě prohlašuje) s oznámením, že jeho sousedé z Íráku (lékař a žena v domácnosti) určitě provádějí něco nekalého a navíc jej večer ruší svými modlitbami a někdy také zvláštním pachem svých pokrmů. 1.Jak by měla policie postupovat? 2.Je možné se pokusit o uklidnění situace? Jak? Doporučené právní předpisy: zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky. Doporučená literatura ke kapitole Policie a Multikulturní společnost: Sborník: Role policie v boji proti rasismu a xenofobii. Ministerstvo vnitra, 2000, Praha. Pavlíček, V. a kol: Ústavní právo a státověda. I. díl - Obecná státověda. Linde Praha a. s., 1998, Praha. Pavlíček, V. a kol: Ústava ústavní řád České republiky. 1. a 2. díl. Linde Praha a. s., 1998, Praha. Programová prohlášení vlády České republiky z let 1998 a 2002.

50

SPECIFICKÉ OKRUHY Specifičnost vztahu policie k menšinám Policie je orgánem státu a plní role, kterými ji stát pověří. Stát je institucí celé společnosti. Moderní demokratický stát splňuje určitá kritéria, mezi která patří, že dbá práv svých menšin. V české ústavě vyjadřuje tento postulát čl. 6, který zní: Čl.6 Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin. V praxi to znamená, že policie, jakožto státní instituce, je, jak jsem již v mnoha variantách uváděli, policií celé společnosti. Ve skutečnosti je policie složena především z příslušníků většiny. To znamená, že plnění úkolů, které jsou policii svěřeny, je poznamenáno několika problémy. Policie je instituce, která nepracuje ve vakuu, ale ve společnosti. Policisté nejsou světci, supermani a géniové zároveň, ale normální lidé. Společnost je živelný spontánní a hlavně složitý organizmus. Pro policejní práci je nezbytná znalost prostředí, ve kterém se policista pohybuje. Tím nemáme na mysli pouze zeměpisný, ale především sociální terén. Znalost každého terénu je tím lepší, čím je její znalec spjat s daným prostředím. Pokud menšiny tvoří sociálně uzavřené komunity, je znalost takového terénu ze strany policisty, který je v občanském životě příslušníkem většiny, menší něž je tomu tak v případě většiny. Menšiny často nevnímají policii jako „svou“ policii, ale jako vnější element, který jim někdy vstupuje do života. To je způsobeno především izolací menšiny. Důvěra příslušníku menšiny v policii je pak slabá. Z toho vyplývá že, přirozená role policie, kterou plní ve vztahu k většině, může být ve vztahu k menšině oslabená. Zmíněný problém nemá smysl pojímat jako otázku,kdo je za tento stav odpovědný. Otázka vztahu dvou entit je vždy věcí obou entit a ta silnější nese zpravidla větší díl odpovědnosti, neboť má větší vliv na pravidla určující vzájemné vztahy. Problém je třeba stavět tak, že se musíme ptát, jak jej odstranit. Na tyto otázky se budou snažit částečně odpovědět následující kapitoly. Úkoly (proberte s vyučujícím v diskusi): 1.Navrhněte způsoby zlepšení policejní práce ve vztahu k menšinám. 2.V čem spatřujete největší úskalí policejní práce v otázce ochrany příslušníků menšin před útoky motivovanými jejich příslušností. Odlišná identita jako cíl protiprávního jednání V předchozích kapitolách jsme se zabývali problematikou rasově motivovaných útoků a jiných protiprávních jednání, jejichž motivací je odlišná identita. Policie, která se s touto problematikou nepochybně bude setkávat, by měla při své práci dbát několika zásad a brát ohled na některé skutečnosti.

51

Při prvním kontaktu s případem a při všech následujících kontaktech musí policista brát v úvahu, že příslušník menšiny, který se stal cílem protiprávního jednání pro svou identitu, je touto skutečností deprivován. Deprivován je zpravidla každý, kdo se stane obětí nějaké závažného protiprávního jednání, ale v případě rasově motivovaného útoku je situace zvláštní tím, že policista, který bude věc šetřit bude pravděpodobně v očích poškozené osoby náležet ke stejné (etnické) skupině osob a tato skutečnost mu důvěry v policii příliš nepřidá. Zkušenost příslušníky menšiny s rasovým či podobně motivovaným útokem je poměrně intenzivní a pro příslušníka většiny zpravidla nepochopitelná. Z těchto důvodů by měli policisté být maximálně taktní a vnímaví k pocitům poškozeného. Uvědomujeme si, jak je tento požadavek obtížný, vzhledem k rutinnímu charakteru policejní práce, nicméně je nezbytný. Cílem vyšetřování rasově motivované trestné činnosti a podobných protiprávních jednání by měla být i náprava vztahů mezi většinou a menšinou. Celková trestní politika by měla ve svém důsledku posilovat uvnitř menšin prostředí právní jistoty a důvěry ve společenské instituce. Tyto instituce jsou ve své většině menšinami vnímány jako instituce majoritní společnosti. Vzhledem k prvokontaktnímu charakteru policie bude do jisté míry záležet právě na ní, zda v budoucnu budou tyto instituce, policií počínaje a soudy konče, vnímány menšinami jako prostředky k ochraně zájmů všech osob. Velmi důležitým faktorem, který je třeba vždy prošetřit, je subjektivní stránka jednání případného podezřelého. Prokazování rasového motivu je obecně obtížná záležitost, ale nelze ji dovozovat pouze z tak formálních znaků jako je například slovní deklarace pachatele. Rasový či jiný identitní motiv lze dovozovat i z nepřímých důkazů a obecných okolností. V případě, že se policie setká s protiprávním jednáním, jehož motivem může být odlišná identita oběti jednání, měla by tuto možnost vést jako jednu z vyšetřovacích verzí, dokud se nevyloučí, že bude možné takový motiv dokázat. Dosavadní zkušenosti s kvalitou policejní práce na úseku vyšetřování rasově motivované trestné činnosti jsou bohužel špatné. Kromě výše uvedeného je třeba také uvést, že se může stát, že původcem protiprávního jednání, jehož motivem je odlišná identita, bude příslušník menšiny a to ve vztahu k osobě, která je vnímána jako příslušník většiny či jiné menšiny. I vůči takovým případům by se policie měla stavět zodpovědně a postupovat důsledně tak, jak velí zákon. Jedním z dalších významných cílů policie je totiž povinnost sdělit prostřednictvím trestní politiky, že před zákonem jsme si všichni rovni. Úkoly (proberte s vyučujícím v diskusi): 1.Popište nesprávný způsob vyšetřování rasově motivovaného útoku. 2.Vyjmenujte prostředky umožněné trestním řádem, které usnadní vyšetřování rasově motivovaných trestných činů. Protiprávní stavy uvnitř menšin Ve výše uvedených pasážích textu jsme se zmínili o dvou okruzích možných problémů, které jsou spjaty s protiprávními stavy uvnitř menšin. V této souvislosti bychom chtěli zmínit některé důležité aspekty této problematiky. Policisté by si měli v situaci, kdy se s takovým případem setkají, uvědomit odlišnost od situací v rámci většinové společnosti, která je jim důvěrně známa. Většinová společnost se na rozdíl od menšin nachází v situaci, kdy vývoj státu, jeho institucí a norem kopíroval v zásadě emancipační vývoj většinové společnosti od tradiční do průmyslové formy. Konflikt vyplývající z kolize tradičních a moderních společenských norem je tedy většině příslušníků většinové společnosti cizí. Samotná existence tradičních vzorců chování není nic špatného a společnost založená na tradicích je dokonce do jisté míry 52

stabilnější. Nicméně pro policejní práci platí, že pokud se setká s protiprávním stavem souvisejícím s tradičními vzorci chování, je třeba vůči němu postupovat v souladu se zákonem. Na druhou stranu by policisté měli brát v úvahu psychologickou stránku věci. Pronikat do složitých struktur tradičních vztahů je poměrně obtížné a chce-li se policista setkat s úspěchem a dosáhnout spolupráce některých příslušníků menšin, musí vykazovat mimořádnou dávku taktu a empatie. Pro případy spjaté s netradičními patologickými stavy uvnitř menšin platí trochu jiná pravidla. Společným znakem bude pro vnějšího pozorovatele nepochopitelný strach. Vnitromenšinové patologické vztahy jsou spjaty naopak se zánikem tradičních sociálních vztahů a přirozených záchranných sítí. V rámci menšiny, která se vnitřně vyvinula natolik, že vlivem okolností byly oslabeny některé její tradiční vzorce mezilidských vztahů, ale kvůli slabé integraci a neochotě většinové společnosti zůstala izolována od okolních mechanizmů působení práva, což umožnilo vznik zmiňovaných patologických jevů. V současné době není existence tradičních společenských vztahů v rámci menšin na území České republiky ničím, co by způsobovalo ve větší míře protiprávní stavy. Tato situace se asi změní pouze tehdy, pokud se na území České republiky přesídlí větší počet příslušníků nějaké menšiny ze zahraničí. Na tento problém nelze pohlížet jako na riziko, ale jako na neutrální skutečnost. Podotýkáme, že pokud se tak stane, bude tento jev nepochybně provázen i kulturním přínosem, který se nebude omezovat pouze na gastronomickou oblast. Na případné protiprávní stavy uvnitř menšinových komunit lze hledět i jako na konflikty vyplývající z přirozených emancipačních procesů v rámci každé komunity. Co se týče vnitromenšinových patologických stavů způsobených nikoliv tradičními vztahy, ale naopak podmínkami moderní společnosti, existuje v České republice problém tohoto druhu. Jedná se o situaci v romské menšině, kde existuje složitý problém tzv. úžernictví. Hospodářsky slabší rodiny se zadlužují u některých osob, které za poskytnuté půjčky požadují nesmírné úroky, respektive úměsíce, útýdny či údny. Srovnání těchto „sazeb“ s maržemi České národní banky nemá ani smysl. Zadlužené rodiny, které nemají na zaplacení vysokých úroků jsou nuceny si na jejich splacení půjčovat za ještě nevýhodnějších podmínek. Celý finanční kolotoč vede pouze k nesmírné finanční zátěži rodin ve prospěch lichvářů. Vzhledem k nemožnosti splácet požadované částky jsou pak zdánliví dlužníci obětí vydírání, útoků na život, zdraví, soukromí a důstojnost. Celý problém je komplikován velmi obtížným případným dokazováním zmíněné trestné činnosti. Obtížnost je způsobena především obavami poškozených ze msty ze strany pachatelů. V celé problematice lze pozorovat z hlediska policejní práce jistou fiktivní hranici. Poškození mají pramalou důvěru v systém představovaný policií, státními zastupitelstvími a soudy. Tato slabá důvěra je kombinována se strachem z pachatelů, což dohromady vede k neochotě veřejně vypovídat proti pachatelům. Zmíněný strach je totiž oprávněný a hrozby jsou zpravidla myšleny vážně. Jejich uskutečnění by mohlo efektivně zabránit především odsouzení k trestu odnětí svobody. Strach, který je překážkou úspěchu, je největším procesním nepřítelem policie. Pokud se nepodaří efektivně „odstíhat“ několik pachatelů, nebude tento strach oslaben a stíhání bude do té doby velmi obtížné. Překonání naznačené hranice je úkolem především policie a státních zastupitelství. Pokud se tohoto úkolu policie zhostí z úspěchem, bude mít na posílení důvěry romské menšiny v instituce celé společnosti, což je nesmírně významný úkol. Jednou z cest jak toho dosáhnout je usilovat při vyšetřování zmíněné činnosti o maximální pochopení situace poškozených. Úkoly (proberte s vyučujícím v diskusi): 1.Uveďte, kde byste hledali odbornou pomoc v případě řešení protiprávních stavů uvnitř menšin.

53

2.Uveďte návrhy jak předcházet složitým stavům kdy se příslušníci menšiny dostávají do situace sociální podřízenosti vůči jiným příslušníkům téže menšiny. Kulturní znalost terénu Poměrně významným faktorem úspěšnosti policejní práce je znalost sociálního terénu. V případě menšin to platí dvojnásob, protože společenské vztahy hrají v jejich rámci významnější roli. Policisté by měli dbát, aby byli maximálně seznámeni s teoretickou i praktickou stránkou policejní práce s menšinami. Nemáme tím na mysli informace uváděné v této učebnici, ale především informace kulturního, jazykového, náboženského a podobného charakteru. Čím lépe se budou policisté v těchto souvislostech orientovat, tím lépe budou plnit úkoly, které po nich česká společnost prostřednictvím zákona požaduje. Tento problém je třeba vnímat jako průběžný. Menšiny se vyvíjejí, vznikají nové a policisté by se měli snažit udržovat si přehled po celou dobu své služby. Pokud například v důsledku válečné události v zahraničí bude na českém území více přistěhovalců a uprchlíků z některého území, je vhodné doplnit si základní informace o daném území, jeho národech, povaze konfliktu apod. Další záležitostí, kterou by si policisté měli osvojit je jistá míra „politické korektnosti“. Komunikace policistů s příslušníky menšin bude vždy komunikací interkulturní a tedy potenciálně konfliktní či plná nedorozumění. V tomto ohledu je vhodné, aby policisté brali tato fakta v úvahu a při volbě způsobu komunikace byli obezřetní, slušní a především empatičtí. Úkoly (proberte s vyučujícím v diskusi): 1.Jak by podle vás měly probíhat programy vzdělávání policistů v otázkách znalosti kulturního prostředí menšin. 2.Uveďte jak si může policista z vlastní iniciativy prohloubit tyto znalosti. Čeho by se měla policie vyvarovat Nejenom policie, ale každý by se měl vyvarovat několika rizik spjatých s prací, při které se člověk dostává do styku s menšinami. Prvním tímto rizikem jsou rasistické přístupy k různým problémům. Prakticky každý je v nějaké formě rasistou, ačkoliv si to nepřiznává. Xenofobní přístupy k různým problémům jsou zakořeněny v každém a je jen otázkou do jaké míry se s nimi každý vyrovnává. V žádném případě nikoho nezbavuje tohoto zatížení samotné prohlášení, že „není rasista“, které je zpravidla doprovázené spojkou „ale“ a následnou obhajobou rasismu. Jednou z nejobtížnějších věcí je zbavit se předsudečného myšlení v obecné rovině, nicméně pro kvalitní policejní práci je tento požadavek nezbytný. Podstatou tohoto problému je schopnost každého se vyrovnat se zobecňujícími postupy. Jestliže se policista při práci setkává s modelovou situací jakéhokoliv druhu, nemělo by jej to donutit k zaujetí obecného postoje, kterým by nahrazoval analytickou práci při řešení nových problémů. O přístupu k příslušníkům menšin to platí dvojnásob. Každý člověk je unikátní jedinečnou bytostí nadanou takovou výjimečností, že si zaslouží trochu individuálního přístupu. Dalším rizikem policejní práce je nedostatečné stanovení priorit při odhalování a stíhání trestné či jiné právem postihované činnosti. Vzhledem k tomu, že menšiny jsou často izolované od většiny je tlak veřejného mínění na řešení problémů s nimi spjatými většinou slabý, popřípadě žádný. Tato skutečnost by policii neměla vést k tomu, že by tyto problémy 54

odsouvala na vedlejší kolej. K přikládání menšího významu problému spjatými s příslušníky menšin mohou vést i takové větší obtížnost komunikace, zdánlivá „odpudivost“ problematiky, nižší úspěšnost při objasňování čehokoliv apod. Všech těchto odrazujících aspektů by se policie měla vyvarovat a obrnit se proti jejich působení. Úkoly (proberte s vyučujícím v diskusi): 1.Uveďte příklady rasových předsudků, se kterými se setkáváte ve svém širokém i blízkém okolí. Pokud žádné nenaleznete, zkuste si tuto otázku položit ještě jednou a to důkladněji! 2.Zkuste popsat situaci, kdy se policista díky rasovému předsudku dopustí profesionální chyby. Možnosti spolupráce se „segmenty“ multikulturní společnosti Jednou z cest jak zefektivnit policejní práci obecně je spolupráce. V nejobecnější rovině to může být spolupráce s jinými bezpečnostními složkami, s jinými státními institucemi, s orgány samosprávy, s nevládními organizacemi, s policejními sbory jiných států apod. I v případě policejní práce, která má nějaký vztah k menšinám, je možné dosáhnout některých úspěchů prostřednictvím různých metod spolupráce. Jako prvou je třeba zmínit spolupráci se samotnými menšinami. Spolupráce bude pravděpodobně nejvýznamnější z hlediska vzdělávání policistů v oblasti znalosti kulturního terénu. Možnosti spolupráce v oblasti řešení konkrétních problémů jsou mnohem menší, protože policie je v těchto ohledech poměrně vázaná zákonem. Spolupráce tedy může být spíše jednostranná. Nicméně budování dobrých vztahů s menšinami jako celky obecně je jednou z cest, jak si usnadnit práci na jednotlivých případech. Policie také může sehrát částečnou preventivní roli. Při kontaktu s menšinami totiž může posilovat právní vědomí jejich příslušníků (tuto funkci by policie měla plnit i ve vztahu k většině). Poněkud problematickou je spolupráce policie s tvořícími se elitami různých menšin. Hlavní úskalím této spolupráce spočívá v charakteru těchto elit. Každá elita je zároveň zájmovou skupinou a spolupráce s ní tedy nemusí vést k obecnému, ale pouze k dílčímu prospěchu. Poměrně široký prostor skýtá spolupráce policie s nevládními organizacemi, které se zabývají nějakým způsobem problematikou menšin. Stejně tak by policie měla spolupracovat s těmi státními orgány a jejich zaměstnanci, kteří se menšinovou politikou zabývají. Totéž platí o orgánech samosprávy. Namátkou jen jmenujeme romské poradce při okresních úřadech a obecních zastupitelstvech. Významné může být i čerpání a výměna zkušeností při spolupráci s policejními sbory jiných států a to především těch, které provádějí aktivní menšinovou politiku. Úkoly (proberte s vyučujícím v diskusi): 1.Vyjmenujte instituce, se kterými by měla policie spolupracovat, a instituce, se kterými by spolupracovat neměla. 2.Uveďte konkrétní výhody spolupráce s různými institucemi. Doporučená literatura ke kapitole Specifické okruhy: Sborník: Role policie v boji proti rasismu a xenofobii. Ministerstvo vnitra, 2000, Praha. kolektiv: Romové v České republice. Socioklub, 1998, Praha. 55

Gellner, E.: Podmínky svobody - Občanská společnost a její rivalové. CDK, 1998, Praha. Bílek, P., Dufková I., Zlámal, J.: Policie a lidská práva. Střední policejní škola Ministerstva vnitra, 2000, Praha. Internetové adresy vztahující se k problematice celé učebnice: http://www.mvcr.cz http://www.vlada.cz http://www.msmt.cz http://www.helcom.cz http://www.clovekvtisni.cz http:/www.psp.cz

56

Adresář vybraných organizací zabývajících se pomocí menšinám

Česká katolická charita Adresa: Vladislavova 12, 110 00 Praha 1 Telefon: 296243330 E-mail: [email protected] Internet: http://www.charita.cz Charakteristika: nezisková organizace zaměřující se na pomoc spoluobčanům, kteří se ocitli na pokraji společnosti, zdravotně a mentálně postiženým, opuštěným lidem…., humanitární pomoc Liga etnických menšin České republiky Adresa: Václavské nám. 66, 110 00 Praha 1 Telefon: 296348111, fax: 222211327 E-mail: [email protected] Internet: http://www.lem.cz Charakteristika: Nevládní nezisková organizace, která si klade za cíl zlepšit postavení etnickým menšin žijících v České republice a jejich rovnocennou integraci do společnosti. Multikulturní centrum Praha (MKC) Internet: http//www.mkc.cz Charakteristika: Cílem je vytvářet prostor pro komunikaci, poznání a výzkum rozmanitých evropských i neevropských kultur a identit. Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU) Adresa: Palác YMCA, Na Poříčí 12, 110 00 Praha 1 Telefon: 224872140, 228872141, fax: 224872142 E-mail: [email protected] Internet: http://www.opu.cz Charakteristika: Nezisková, nevládní a humanitární organizace zabývající se především problematikou uprchlíků, kteří přicházejí do České republiky. Partners Czech Adresa: Lomená 515/9, 162 00 Praha 6 Telefon: 233321503, 233326542, fax: 224316630 E-mail: [email protected] Internet: http://www.pdc-cz.cz

57

Charakteristika: Podporuje rozvoj demokracie a demokratických struktur, centra organizace jsou v různých zemích. Rozvíjí činnost především v oblasti vzdělávání prováděním školicích programů v řadě oblastí. Poradna pro integraci (PPI) Adresa: Senovážná 2, 110 00 Praha 1 Telefon:224213426 E-mail: [email protected] Internet: http://www.p-p-i.cz Charakteristika: Občanské sdružení, jehož cílem je pomoci při adaptaci a posléze integraci uprchlíků a ostatních cizinců do nového prostředí. Je členem konsorcia organizací pracujících s uprchlíky v České republice. Sdružení občanů zabývajících se emigranty (SOZE) Adresa: Mostecká 16, 614 00 Brno Telefon: 545213643 E-mail: [email protected] Internet: http://web.quick.cz/soze Charakteristika: nevládní, nezisková organizace, jejímž posláním je poskytování pomoci uprchlíkům a dalším kategoriím cizinců, přicházejících do České republiky – právní, sociální a psychologické poradenství. Obec Slovákov Kladno Adresa: Obec Slovákov Kladno, Jan Lukáč, Děčínská 3223, 272 01 Kladno Telefon: 312661447 IČO: 48703966 Charakteristika: Sdružování občanů slovenské národnosti v ČR. Společné akce, setkání, výlety. Muzeum romské kultury, o.p.s. Adresa: Bratislavská 67, 602 00 Brno-město Telefon:545571798,545581206, 545211411 E-mail: sekretariá[email protected], [email protected] Internet:http://www.rommuz.cz Ředitelka: Ilona Lázničková, kontaktní osoba Ivona Parčilová Charakteristika: shromažďuje, konzervuje a prezentuje tradiční romskou historii a kulturu. Provádí i osvětovou a vzdělávací činnost pro širokou veřejnost. Součástí muzea je rozsáhlá odborná knihovna. o.s. ATHINGANOI Adresa: Na Poříčí 12, 115 30 Praha 1 Telefon: 224872090-1 E-mail: [email protected] Internet: www.athinganoi.cz IČO:69057451

58

Předsedkyně: Radka Kováčová, tel. 604-503904 Charakteristika: Kultura, lidská práva, demokracie, etnologie, volný čas, neziskový sektor, děti, mládež, menšiny s orientací na romskou populaci. Exces Adresa: Na Fakáně III, 278/7, 150 00 Praha 5 – Exces Lucie Masopustová Telefon:603238359,604236615,603296612 E-mail: [email protected] IČO: 26593009 Charakteristika: Cílem sdružení je umělecká, kulturní a divadelní činnost, organizace výchovných, vzdělávacích, zážitkových, tvůrčích a volnopracovních aktivit, besed, seminářů, workshopů, výstav, dramatických a literárních pořadů a festivalů.ů Akademie evropského porozumění Adresa: Janáčkova 368, 463 03 Litvínov, prezident: Adam Slabý 606-201572 Telefon + fax : 476111976 E-mail: [email protected], [email protected] Internet: www.aep.euweb.cz IČO: 26515539 Charakteristika: zabývá se česko-německými vztahy, pořádá semináře a přednášky na toto téma, dále se zabývá vstupem ČR do EU. Orientuje se především na SŠ mládež. Bay klub ADAM Chomutov Adresa: Kochova 3975, 430 01 Chomutov, předseda – Roman Schwarz, kontaktní osobaRoman Hlaváček – 603865155 Telefon: 474621398 E-mail: adam-chomutov@volný.cz Internet: http//www.oil.cz/adam/index.htm IČO:66110475 Charakteristika: Nezávislá hnutí homosexuálních občanů. Vytváření podmínek pro důstojné využívání volného času. Informační a poradenská činnost, prevence proti nemoci HIV/AIDS a drogovým závislostem. Česká katolická charita, Farní charita Luby (Diecézní charita Plzeň) Sídlo: Kostelní 166, 351 37 Luby, okres Cheb Písemný styk: Vlasta Geigerová, FCH Luby, Tovární 727, 35137 Luby /ředitelka/ Telefon: 354596170 Charakteristika: charitativní činnost, pomoc lidem v nouzi. Česko-německé fórum žen Adresa: Valdštejnská 381/6, 460 01 Liberec, předseda: Mgr. Věra Vohlídalová Telefon, fax : 485105222 E-mail: [email protected] IČO: 70806250

59

Charakteristika: podpora a prohlubování vzájemných vztahů mezi obyvateli ČR a SRN i sousedních států s orientací na specificky ženskou perspektivu a ženské potenciály. Český helsinský výbor Adresa: Jelení 5/199, 118 00 Praha 1, ředitelka Mgr. Jana Chržová Telefon, fax : 224372335 E-mail: [email protected] Internet: http://www.helcom.cz IČO: 00539708 Charakteristika: Monitoring stavu lidských práv, poradenství v oblasti lidských práv, cizinecká problematika, práva žen, výchova k lidským právům – práce s profesními skupinami, dokumentační a informační činnost. Dialog-sdružení pro dialog mezi kulturami Adresa: sídlo – Na Slupi 5, 128 00 Praha 2, písemný styk – Lucie Chocholatá, U Malvazinky 30, 150 00 Praha 5 Telefon, fax: 7821239 E-mail: [email protected] Internet: www.humanisti.cz, www.novyhumanismus.cz IČO: 67984339 Charakteristika: Podpora dialogu mezi kulturami Folklorní sdružení České republiky Adresa: Senovážné nám. 24, 11640 Praha 1, předseda: Zdeněk Pšenica Telefon: 224102218, fax:224214674 E-mail: [email protected] Internet:http.//www.fos.cz IČO:00541206 Charakteristika: Sdružení tanečníků, zpěváků a hudebníků. Fórum Ukrajinců ČR Adresa: Na Poříčí 30, 110 00 Praha 1, předseda: Mgr. Mykola Izmaylov Telefon: 603347623 E-mail: [email protected] Internet: www.ukraine.cz IČO:26547911 Charakteristika: Usnadňovat a řešit situace, které vznikají kolem Ukrajinců v ČR. GLOBEA – Mezinárodní iniciativa pro toleranci a lidská práva Adresa: Kettnerova 2052, 155 00 Praha 5, předseda: PhDr. Laura Laubeová Telefon: 604722554, fax:6514442 E-mail: [email protected] Internet: www.tolerance.cz IČO: 70101019

60

Charakteristika: Podporovat toleranci a porozumění mezi lidmi z různých skupin, podporovat participaci lidí na řízení věcí veřejných. HUMANITAS-PROFES, O.P.S. Adresa: U Vinohradské nemocnice 3, 130 00 Praha 3, ředitelka Ing. Věra Doušková Telefon: 602367667, tel+fax: 272739627 E-mail: [email protected] IČO: 25720872 Charakteristika: Výchovně vzdělávací společnost, zaměřená především na činnosti související s vytvářením občanské, demokratické multikulturní společnosti. Klub Vikomt Adresa: Pod nádražím 281, 411 72 Hoštka, okr. Litoměřice, Jaroslav Pilnaj – ředitel Telefon + fax: 416814171 Charakteristika: Popularizace gay aktivit prostřednictvím zájmové činnosti členů klubu. Liga etnických menšin České republiky Adresa: Václavské nám. 66, 110 00 Praha 1, předseda: Obonete Ubam Telefon: 296348111, 602812888, fax: 222211327 E-mail: [email protected] Internet: www.lem.cz Charakteristika: klade si za cíl zlepšit postavení etnických menšin žijících v ČR. Na pohodu… (občanské sdružení) Sídlo: Třída míru 115, 772 00 Olomouc, písemný styk: Na Kopcích 353,674 001 Třebíč Předseda: Mgr. Jan Vybíral - 603779309 Telefon: 603779309, 603206999, 603207845 E-mail: [email protected] Internet: www.na-pohodu.cz IČO:70283923 Charakteristika: Soustředí se zejména na práci s neorganizovanou ….nácitletou mládeží, součástí náplně sdružení je i vzdělávání pedagogických pracovníků. Nadace rozvoje občanské společnosti Adresa: Jelení 196/15, 118 00 Praha 1 Telefon: 233356173,233351831,233350021, fax: 233354708 E-mail: [email protected] Internet: www.nros.cz IČO: 49279416 Charakteristika: Podporuje občanské neziskové organizace, které poskytují pomoc ohroženým a znevýhodněným skupinám, hájí lidská práva, demokratické hodnoty…

61

OS Salem Sídlo: Salmovská 8, 120 00 Praha 2, předseda: MUDr. Martin Čermák Telefon: 224919497, fax: 296216505 E-mail: [email protected] Internet: www.korab.cz/salem IČO 68383592 Charakteristika: zajištění a pořádání mezinárodních aktivit ve spolupráci se vzdělávacími institucemi u nás a v evropských zemích – zejména česko-německá spolupráce. Bachtale – občanské sdružení Sídlo: Okrouhlická 115/II, 471 24 Mimoň, okr. Česká Lípa, předseda: Emilie Horáčková, Telefon: 487862306 IČO: 70880522 Charakteristika: chce vytvořit moderní kulturní centrum pro pořádání společenských akcí setkávání dětí, mládeže i rodičů. Podporuje vzdělávání romské menšiny a poskytuje poradenskou činnost. Obec Slovákov v Karvinej Sídlo: Obec Slovákov v Karvinej, ZŠ s vyučovacím jazykom slovenským Čapkovského 2217, 734 01 Karviná-Mizerov, ředitelka – Mgr. Vilma Krňávková Telefon: 596435033 IČO 60784539 Charakteristika: Pěstování národního podvědomí, mateřského jazyku, obohacování majoritní společnosti v regionu o slovenskou kulturu. OS Tolerance a občanská společnost Sídlo: Senovážné nám. 24, 116 47 Praha 1, ředitelka – Ing. Věra Roubalová Telefon + fax :224101314 E-mail: [email protected] Charakteristika: obrana společnosti proti rasismu, xenofobii, antisemitismu a skupinové nesnášenlivosti obecně. Polské umělecké sdružení ARS MUSICA Sídlo: Havlíčkova 13, 737 01 Český Těšín, okr. Karviná Telefon:558731933, fax: 558713326, předseda: prof. Dr. Daniel Kadubiec, DrSc. Charakteristika: pomoc polské národnostní menšině v ČR , kultura, divadlo ….. Polský kulturně osvětový svaz v ČR Sídlo: Střelniční 28, 737 01 Český Těšín, okr. Karviná, ředitel – Dr. Bohdan Suchánek Telefon + fax : 558711582 IČO: 00442771 Charakteristika: kulturně osvětová činnost občanů polské národnostní menšiny

62

Poradna pro integraci Sídlo: Senovážná 2, 110 00 Praha 1, ředitelka – Alena Kubíčková Telefon: 224233034, fax: 224213426 E-mail: [email protected] Internet: www.p-p-i.cz IČO: 67362621 Charakteristika: OS, pomoc při adaptaci a posléze integraci uprchlíků a ostatních cizinců do nového prostředí, s konečným cílem prevence negativních jevů provázejících uprchlictví, zejména rasismus a xenofobie. Romské občanské sdružení Sídlo: Karlova 17, 350 02 Cheb, písemný styk _ Evropská 46, 350 02 Cheb, předseda – Tibor Petík Telefon: 354417257 IČO:694607356 Charakteristika: Poskytnout občanům informace a rady, pomáhat při vyjednávání a komunikací s úřady a investicemi, řešit sociální problémy, bydlení, nezaměstnanost, vzdělávání, kulturu. Sdružení Dženo Sídlo: Pštrosova 25, 110 00 Praha 1, písemný styk – Zdeněk Ryšavý, V Tůních 11, 120 00 Praha 2 Telefon + fax: 224941945, 224941978, tel: 224941947,8 E-mail: [email protected] Internet: www.dzeno.cz Charakteristika: časopis Amaro Gendalos Sdružení organizací homosexuálních občanů v ČR /SOHO/ SídloL Senovážné nám. 2, 110 00 Praha 1, Mgr. Jiří Hromada – prezident Telefon: 224223811, 601213840, Fax: 224223811 E-mail: [email protected], [email protected] Internet: www.gay.cz/soho IČO:44266511 Charakteristika: působení ve prospěch gay a lesbické minority, včetně programu prevence HIV/AIDS OS Sokrates Sídlo: Jilemnického 1929, 434 01 Most, předseda: Lubomír Šlapka Telefon: 476102288 K-centrum, 602338092, fax: 476104877 IČO: 66684595 Charakteristika: Preventivní činnosti minimalizovat negativní dopady a předcházet problémům zejména v oblastech drogových problémů, infekce HIV/AIDS, problémů sexuálního charakteru, romské problematiky a mezilidských vztahů

63

Společnost křesťanů a Židů Sídlo: Čapkovského 22, 130 00 Praha 3-Žizkov, předseda – Mgr. Robert Řehák Telefon: 604705046 E-mail: [email protected] Internet: www.etf.cuni.cz/skz IČO: 17049253 Charakteristika : Podporovat dialog mezi křesťany a Židy, zprostředkovat rozhovor mezi těmito dvěma náboženstvími a širokou veřejností. Svaz Maďarů žijících v českých zemích Sídlo: K Botiči 2, 101 00 Praha 10, předseda Ing. Vojtěch Stalo Telefon a fax: 271746913, telefon: 271746932 E-mail: [email protected] IČO: 00196797 Charakteristika: Kulturní a vzdělávací aktivity pro občany maďarské národnosti, péče o mateřštinu. Rozvoj česko-maďarských vztahů Vzdělávací centrum Podkrušnohoří Sídlo: Dvořákova 31, 438 00 Žatec, okr. Louny, předseda – Eva Hingarová Telefon: 415710706,777553369 E-mail: [email protected] IČO: 26548691 Charakteristika: pořádání přednášek a seminářů, psychologické poradenství, pomoc sociálně slabším spoluobčanům, pomoc handicapovaným občanům, protidrogová prevence, prevence kriminality OS Zdravý Rožnov Sídlo: 1. máje 1160 , 756 61 Rožnov pod Radhoštěm, kontakt Ing. Petr Telčer – člen výkonného výboru Telefon: 751651670,777650727 E-mail: [email protected] Internet: zdravyroznov.hyperlink.cz IČO:68898665 Charakteristika: Cílem je oficiální přistoupení města Rožnova do asociace Zdravých měst ČR, práce v sociální oblasti, ochrana přírody a krajiny. OS Agro, Společnost dobré vůle Zlín Sídlo: tř. T. Bati, Morysův dům II/1276, 760 01 Zlín Telefon: 57734562, ředitelka –Božena Kalinová IČO: 00568813 Charakteristika – zlepšování životních podmínek zdravotně postižených dětí a jejich rodičů, zajištění dobrého vzdělávání a výchovy zdravotně postižených dětí, individuální charitativní činnost, individuální vzdělávání romské populace.

64

OS Emauzy ČR Sídlo: Ekologická 10, 516 01 Rychnov nad Kněžnou, kontaktní osoba – Mgr. Hana Bláhová, ředitel Fridolín Zahradník Telefon + fax : 0445/21580 IČO: 42884861 Charakteristika: Všestranná pomoc lidem na okraji společnosti. Hlavním cílem je jejich resocializace – poskytování stravy, zaměstnání, ubytování, ošacení, odborné pomoci při řešení nejrůznějších problémů. OS Rožnovský svaz Romů Sídlo: 1. máje 1009, 756 61 Rožnov pod Radhoštěm, okr. Vsetín, kontaktní osoba – Fabián Horváth Telefon + fax: 571603349 IČO: 66934711 Charakteristika: Zlepšení životních podmínek především rožnovských Romů. OS Křesťanské společenství Děčín Sídlo: Na Pěšíně 283, 405 05 Děčín, kontaktní osoba Jan Cvejn – vedoucí Telefon: 412544573 E-mail: jcvejn@volný.cz IČO: 49888161 Charakteristika: Pravidelná shromáždění členů, kluby dětí a mládeže, práce s romskou skupinou dětí, charitativní činnost, přednášky, semináře – AIDS, drogy, letní tábory dětí a mládeže. OS Moravská brána Sídlo: Stará 617, 751 31 Lipník nad Bečvou, okr. Přerov , ředitelka – Mgr. Libuše Křenková, Telefon: 603755254 IČO: 67338941 Charakteristika: Metodické středisko pro další vzdělávání pedagogických pracovníků, Klub Romů, mimoškolní činnost romské mládeže, kroužky a vzdělávání lipenských Romů Nadace dr. Rajka Djuriče Sídlo: RSŠS, Macharova 1376, 280 02 Kolín V, ředitel – Michal Husák, kontaktní osoba – Sean Nazarali Telefon: 32124661 E-mail: [email protected] Internet: www.osf.cz/djuric IČO: 45771791 Charakteristika: Romská nadace, zabývající se především vzděláváním.

65

Nadace Open Society Fund Praha Sídlo: Seifertova 47, 130 00 Praha 3, ředitelka – Ing. Marie Kopecká , kontaktní osoba Jitka Hlávková Telefon + fax: 26279445 E-mail: [email protected] Internet: www.osf.cz IČO: 47611804 Charakteristika: Sleduje všeobecně prospěšné cíle, zaměřuje se na podporu mezinárodní spolupráce v oblasti střední a východní Evropy a střední Asie, podporu projektů pro posílení občanské společnosti, umění a kultury, vzdělávání práva a veřejné správy Nová škola, o.p.s. Sídlo: Veletržní 24, 170 00 Praha 7, ředitel – Vladislav Vik Telefon + fax: 220397281 E-mail: [email protected] Internet: www.novaskola.org IČO: 25768867 Charakteristika: Podpora alternativních forem vzdělávání dětí a dospělých, multikulturální výchova, vzdělávání pedagogických pracovníků – Romové OS Drom – Cesta, Český Krumlov Sídlo: Parkán 105, 381 01 Český Krumlov, ředitel – Jan Dunka, kontaktní osoba Marta Čarná Telefon: 380726372 IČO: 69099936 Charakteristika: zaměření na romské děti a mládež v oblastech, které se jich dotýkají. Cílem činnosti je dále poskytovat romských občanům informace, rady, pomáhat při vyjednávání a komunikaci s úřady a institucemi, realizovat projekty. Romské kulturní sdružení mládeže ČR, Romská hudební škola – RKSM Sídlo: Horní hejčínská 6, 779 00 Olomouc-Hejčín, ředitel – Mikulaš Čuri IČO: 44936214 Charakteristika: Výchova, vzdělávání a řešení zaměstnanosti sociálně slabých rodin. Sdružení dětí a mládeže Romů ČR Sídlo: Obeciny 2992, 760 01 Zlín, předseda Jan Rác Telefon: 577912512 E-mail: [email protected] Internet: www.romove.osf.cz IČO: 62181289 Charakteristika: Uchovávání a rozvoj romské kultury, zprostředkování přístupu ke vzdělání, pomoc při řešení sociálních problémů

66

Step by Step Česká republika Sídlo: Učňovská 100, 190 00 Praha 9, ředitel – Mgr. Václav Šneberger Telefon: 266106260 E-mail: [email protected] Internet: www.sbscr.cz IČO: 26545381 Charakteristika: Vzdělávací program Začít spolu na MŠ, ZŠ, na dítě orientovaná pedagogika a metodologie, vzdělávání pedagogických pracovníků, školská reforma, výzkum speciální programy pro inkluzivní vzdělávání minorit. Organizace pro pomoc uprchlíkům Sídlo: Veletržní 24, 170 05 Praha 7, ředitel – Mgr. Pavel Rychto Telefon: 220397377, 220397385, 220570484, fax: 220397297 E-mail: [email protected] Internet: www.ecn.cz/opu IČO: 45768676 Charakteristika: Integrace do české společnosti – lidé usilující o politický azyl, lidé s přiznaným postavením uprchlíka, výchova české společnosti k toleranci a proti xenofobii. OS Pecka Sídlo: Lužická 1042/27, 460 01 Liberec, písemný styk – Na Formance 15, 120 00 Praha 2, ředitelka – Jana Dluhošová Telefon: 222564197, fax: 222310469 E-mail: [email protected] Internet: www.mujweb/instituce/pecka IČO: 69291667 Charakteristika : Cílem organizace je nabídka integračních pobytových táborů pro uprchlíky, žadatele o azyl, cizince žijící na území ČR, sociálně a zdravotně handicapované děti a mládež. Člověk třetího tisíciletí Sídlo: Sadová 609, 738 01 Frýdek Místek, předseda Mgr. Petr Křivý Telefon: 608403375 E-mail: [email protected] IČO: 69610142 Charakteristika : organizovat, zprostředkovávat a garantovat poskytování odborných vědomostí a praktických dovedností v oblasti psychologie, psychoterapie, psychohygieny a jiných humanitních věd. Je zaměřena na rozvoj a růst osobnosti a výchovu ke zdravému životnímu stylu, zvyšování odolnosti proti stresu, vyhoření, na prevenci sociální patologie a kriminality. Společnost ochránců židovské kultury v Heřmanově Městci Sídlo: Jiráskova 211, 538 03 Heřmanův Městec, ředitel- Ladislav Mareš, Telefon: 469696493 IČO:00865001

67

Charakteristika : Uchování a rozvíjení odkazu židovské komunity v Heřmanově Městci. Osvětová a publikační činnost, směřující k odstraňování předsudků, rasových nenávistí a k rozvíjení tolerance a demokracie v občanské společnosti. ICEJ ČR Sídlo: Anddrštova 4, 180 00 Praha 8 – Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém, ředitel – RNDr. Mojmír Kallus Telefon: 26847400, fax: 26833507 E-mail: [email protected] Internet: www.ecn.cz/private/icej IČO: 63833204 Charakteristika : Charitativní a vzdělávací činnost vůči židům, křesťanům a veřejnosti. Pracovat ve prospěch smíření, vyjadřovat podporu židovskému národu a vystupovat proti projevům antisemitismu.

68

ZÁVĚR Šedá je každá teorie a věčně zelený je strom života... Tento známý citát J. W. Goetha je použitelný na každou oblast lidské činnosti a o policejní práci ve vztahu k menšinám a jejich příslušníkům to platí dvojnásob. Problematika multikulturního soužití je částečně nepředvídatelnou disciplínou. Ještě doposud se nikomu nepodařilo předvídat problémy, které se v souvislosti s multikulturním soužitím vyskytnou, a ani my, autoři tohoto textu, nemáme takové ambice. Můžeme snad jen poznamenat, že do budoucna se bude česká společnost spíše pluralizovat, a to po všech stránkách. K posílení tohoto fenoménu přispěje pravděpodobný vstup České republiky do Evropské unie a posílení migračních toků do České republiky. Kulturní bohatství obyvatelstva České republiky může být pro společnost zmíněného státu přínosem. Záleží na tom do jaké míry se naučíme ze své rozdílnosti těžit nebo naopak ji brát jako záminku ke sporům a „šarvátkám“. Policie je jednou z institucí, jejíž chování má na atmosféru české společnosti vliv. To platí v současnosti a bude to platit i v budoucnu. Velmi významné bude to, do jaké míry bude policie schopna reagovat na nové podněty a zaujímat vůči nim zodpovědné stanovisko. Potřeba vzdělávat se v problematice menšin a ve složitosti společnosti vůbec bude vždy aktuální. Na závěr přejeme všem čtenářům této učebnice, aby se svého poslání policisty chopili s úspěchem. autoři

69