Pokaždé když jsem v podvečer vyrazil ven, zmocnila se mě horečka napjatého očekávání. Je

Pokaždé když jsem v podvečer vyrazil ven, zmocnila se mě horečka napjatého očekávání. Je to jenom pár bloků mezi Times Square a Padesátou ulicí, a řekne-li někdo Broadway, nic víc se tím nemyslí, a není to vážně nic, jen výběh pro drůbež, a k tomu pěkně zaneřáděný, ale v sedm večer, když všichni chvátají zajistit si místo v restauraci, je vzduch nabitý elektrickými výboji a vlasy na hlavě máte zježené jako antény, a jste-li na příjmu, zachytíte nejen každou ránu a každé zablikání, ale i statisticky prokazatelné rozrušení, quid pro quo vzájemně působícího, vmezeřeného, ektoplazmového kvanta těl existujících vedle sebe v prostoru jako hvězdy, z nichž sestává Mléčná dráha, pouze s tím rozdílem, že tohle je Veselá bílá dráha, vršek světa bez střechy, a dokonce i bez trhliny nebo díry pod nohama, kterou byste mohli propadnout a říct, že je to lež. Její absolutní neosobnost vás přivádí k vrcholu hřejivého lidského blouznění, jehož působením běžíte vpřed jak slepá hajtra a stříháte třeštícíma ušima. Každý je tak zcela a zatraceně nikoli sám sebou, že se automaticky stáváte zosobněním celého lidského pokolení, podáváte si ruce s tisícem lidských rukou, klábosíte tisícerými různými lidskými jazyky, proklínáte, vychvalujete, pískáte si, prozpěvujete, vedete samomluvu, krasořečníte, gestikulujete, močíte, oplodňujete, lichotíte, mámíte, kňouráte, smlouváte, špiclujete, mrouskáte se a tak dál. Jste každým člověkem, který žil před Mojžíšem, a potom jste ženou, která si kupuje klobouk, nebo ptačí klícku nebo jenom past na myši. Můžete číhat ve výkladní skříni jako čtrnáctikarátový zlatý prsten nebo se můžete vyšplhat po zdi domu jako lidská moucha, avšak to procesí nic nezastaví, ani deštníky letící rychlostí blesku, ani jednopatroví mroži mašírující sebevědomě k ústřicovým lavicím. Broadway, jak ji vidím dnes a jak jsem ji vídával pětadvacet let, je nakloněná plošina, kterou vymyslel svatý Tomáš Akvinský, když byl ještě v lůně. Původně měla sloužit pouze hadům a ještěrkám, ropušníkovi a volavce červené, ale když byla potopena slavná španělská Armada, lidské plemeno vyklouzlo z malé plachetnice a přeteklo, vytvářejíc jakýmsi odporným, potupným kroucením a vrtěním puklinu podobnou pindě, která se táhne od jižního cípu

Battery po golfová hřiště na severu přes mrtvolný a červy prolezlý střed Manhattanu. Od Times Square po Padesátou ulici je zde stvořeno všechno, co svatý Tomáš Akvinský opomněl zahrnout do svého veledíla, což mezi jiným znamená chlebíčky s karbanátkem, knoflíčky do límce, pudly, mincovní automaty, šedé tvrďáky, pásky do psacích strojů, čistítka na nehty, bezplatné záchodky, dámské vložky, mentolky, kulečníkové koule, nasekané cibule, pomačkané ubrousky, kanály, žvýkačku, sajdkáry a kyselé bonbóny, celofán, kordové pneumatiky, magnety, koňské mazání, kapky proti kašli, finamint a tu kočičí netečnost hysterií obdařeného eunucha, který pochoduje k bufetu s uříznutou brokovnicí mezi nohama. Podvečerní atmosféra, směsice pačuli, teplého smolince, ochlazené elektřiny, slazeného potu a napudrované moči ženou člověka k horečce delirického očekávání. Kristus už nikdy nesestoupí na zem ani zde nebude žádný zákonodárce, ani neustanou vraždy, ani loupeže a znásilnění, a přesto… a přesto člověk něco očekává, něco děsivě nádherného a nesmyslného, třeba zdarma podávaného studeného humra s majonézou, třeba nějaký vynález, jako je elektrické světlo, jako je televize, ale ničivější a drásavější, nějaký nepředstavitelný vynález, který přinese zdrcující ticho a prázdno, ne však ticho a prázdno smrti, ale života, jak o něm snili mniši, jak o něm stále ještě sní v Himálaji, Tibetu, Láhauru, na Aleutách, v Polynésii, na Velikonočním ostrově, sen lidí před potopou, před vznikem písma, sen jeskynních lidí a kanibalů, tvorů s dvojím pohlavím a krátkými ocasy, tvorů, o nichž se říká, že jsou šílení a nemohou se bránit, jelikož je počtem převyšují ti, co šílení nejsou. Chladná energie lapená úskočnými bestiemi a potom uvolněná jako rachejtle, kola, spletitě propojená, aby vyvolávala iluzi síly a štvala jedny kvůli světlu, druhé kvůli moci, jiné kvůli pohybu, slova sdrátovaná maniaky a nasazená jako falešný chrup; dokonalý, leprózně odpudivý, sympatický, jemný, smekavý, nesmyslný pohyb, vertikální, horizontální, kruhový, mezi zdmi a skrze zdi, kvůli rozkoši, kvůli handlu, kvůli zločinu, kvůli sexu; veškeré světlo, veškerý pohyb, veškerá moc jsou neosobně počaté, přivedené na svět a šířené ucpanou, pindě podobnou štěrbinou, mají

oslňovat a nahánět hrůzu primitivům, křupanům, cizákům, jenže nikdo není oslněný ani vyděšený, ten je hladový, tamten smilný, všichni jsou na chlup stejní a neliší se od primitivů, křupanů a cizáků, až na nicotnosti, tretky, mýdlovou vodu myšlenek, piliny mozku. Toutéž pikolí puklinou kráčely milióny přede mnou, uvězněné a neoslněné, a mezi nimi jeden, Blaise Cendrars, který potom letěl na Měsíc, odtamtud zpátky na zem a proti proudu Orinoka v roli divocha, ale ve skutečnosti zdravý jako hříbek, byť už ne zranitelný, už ne smrtelný, podobný fantasticky objemné poémě dedikované souostroví nespavosti. Z těch s horečkou se vylíhla jen hrstka, mezi nimi já, stále nevylíhnutý, avšak prostupný a poskvrněný, s tichou zuřivostí poznávající nudu nekonečného proudění a pohybu. Pleskání a cinkání blankytného světla v podvečer měkce prosakuje vykostěnou šedou kopulí, bludné polokoule vytvořily zárodečné buňky se zárodky pokryté modrými vajíčky, které se srážejí a větví, v jednom koši humři, v druhém klíčení antisepticky osobního a absolutního světa. Z kanálů, šediví životem v podzemí, vylézají lidé budoucího světa nasáklí sračkami, zledovatělá elektřina se do nich zakusuje jako krysy, den je vyřízený a tma přichází jako chladné, povzbudivé stíny ze stok. Jako měkký prut vyklouzávající z přehřáté pindy se já, stále ještě nevylíhnutý, několikrát neúspěšně zavrtím, ale buď nejsem mrtvý a dost měkký, anebo nemám semeno a bruslím ad astra, jelikož stále ještě není večeře a peristaltické šílenství zachvacuje tlusté střevo, krajinu podbřišní a pupeční a oblast postpineálního laloku. Humři uvaření zaživa plavou v ledu, život nedarují a o život neprosí, bez pohybu a bez motivace ve smrtelné nudě spočívají v ledové vodě, život plyne kolem výkladní skříně zabalený v bezútěšnosti jako žalostné kurděje leptané ptomainem, zamrzlé okenní sklo řeže jako zavírák, čistě a bez odřezků. Život plyne kolem výkladní skříně… I já jsem stejnou součástí života jako ten humr, čtrnáctikarátový prsten, koňská mast, avšak je těžké to prokázat, totiž že život je zboží s připevněným konosamentem, že to, co si vybírám k jídlu, je důležitější než já, který to jím, jeden požírá druhého, a proto tedy jí, veškerou moc má to sloveso. Při jídle je hostitel

zneuctěn a spravedlnost dočasně pokořena. Talíř a jeho obsah si dravou silou střevního ústrojí zjednávají pozornost a sjednocují ducha, nejprve ho zhypnotizují a potom ho zvolna ukusují, potom žvýkají a potom vstřebávají. Duchovní část bytosti mizí jako šlem, nezanechává naprosto žádný důkaz nebo stopu po tom, že se tudy mihla, mizí, mizí nenávratněji než bod v prostoru po matematické disputaci. Horečka, která se může zítra vrátit, má stejný vztah k životu jako rtuť teploměru k zvýšené teplotě. Horečka nepromění život v žár, což je to, co se muselo prokázat, a co tedy posvěcuje karbanátky a špagety. Žvýkat, když žvýkají tisíce a když každé přežvýknutí je vraždou, poskytuje nezbytnou výhodnou polohu, ze které vyhlížíte z okna a vidíte, že se dokonce i lidské plemeno dá spravedlivě vyvraždit nebo zmrzačit nebo vyhladovět anebo mučit, jelikož při žvýkání vám samotná výhoda, že sedíte oblečení na židli a otíráte si ústa ubrouskem, umožňuje pochopit, co nikdy nebyli s to pochopit ani největší mudrcové, totiž že žádný jiný způsob života není možný, říkali ti mudrcové, často pohrdající židlí, ošacením nebo servítkem. Lidé cupitající ulicí zvanou Broadway a podobnou řasnaté puklině den co den v pravidelných hodinách, hledajíce to nebo ono, mívají tedy ve zvyku prokazovat to nebo ono, což je právě metoda matematiků, logiků, fyziků, astronomů a jim podobných. Důkaz je fakt a fakt nemá žádný smysl, než jaký mu přiřadí ti, kdo fakta zjišťují. Karbanátky jsem zhltnul, papírový ubrousek jsem nenápadně hodil na podlahu, trochu si říhnu, a aniž vím, proč a kam, vycházím do čtyřiadvacetikarátového třpytu a splývám s davy proudícími do divadel. Tentokrát se courám postranními uličkami za slepcem hrajícím na tahací harmoniku. Občas se posadím na schody před domem a poslouchám árii. Na jevišti opery nedává hudba smysl; zde, na ulici, má ten správný dementní šmrnc, který jí propůjčuje naléhavost. Žena, která slepého muže provází, drží v rukou plechový hrnek; slepec je součástí jejího života stejně jako ten hrnek, jako Verdiho hudba, jako budova Metropolitní opery. Všichni a všechno jsou sami o sobě součástí života, ale jakmile jsou sečteni, život to přesto jaksi není. Kdy je to život, ptám se sám sebe, a proč ne teď? Slepec se plouží dál a já

zůstávám sedět na schodech. Karbanátky byly zkažené, káva odporná, máslo žluklé. Všechno, na co se podívám, je zkažené, odporné, žluklé. Ulice táhne páchnoucím dechem; další ulice jakbysmet a další a další. Na rohu se slepec znovu zastavuje a hraje píseň „Domů do našich hor“. Najdu v kapse kousek žvýkačky – a žvýkám ji. Žvýkám ji, abych něco žvýkal. Nic lepšího mě nenapadá, jedině že bych učinil nějaké rozhodnutí, což je vyloučené. Schod je pohodlný a nikdo mě neotravuje. Jsem součástí světa, života, jak se říká, někam patřím i nepatřím. Sedím na těch schodech asi hodinu a oddávám se snění. Dospěl jsem ke stejným závěrům, k jakým vždycky docházím, mám-li chvilku na přemýšlení. Buď musím jít okamžitě domů a sednout si ke psaní, anebo musím utéct a začít úplně nový život. Myšlenka začít psát knížku mě děsí: chtěl bych toho říct tolik, že ani nevím, kde a jak začít. Myšlenka na útěk a úplně nový začátek je neméně děsivá: znamená to dřít jako negr a přitom žít z ruky do huby. Pro člověka mého temperamentu a s tím, že svět je takový, jaký je, neexistuje absolutně žádná naděje, žádné východisko. I kdybych uměl napsat knihu, kterou chci napsat, nikoho by nezaujala – znám svoje krajany příliš dobře. I kdybych uměl začít znovu, bylo by to marné, jelikož v zásadě netoužím pracovat a stát se prospěšným členem společnosti. Sedím a zírám na dům naproti. Připadá mi nejen šeredný a zbytečný jako všechny ostatní domy v ulici, ale tím, že na něj tak soustředěně hledím, je zničehonic i absurdní. Nápad postavit příbytek zrovna takhle mi připadá naprosto šílený. Celé město mi připadá jako šílenost nejvyššího řádu, a s městem všechno, co s ním souvisí, kanály, tramvaje, mincovní automaty, noviny, telefony, policajti, kliky u dveří, šestákové hotýlky, sítě proti hmyzu, toaletní papír, všechno. Nic z toho by zrovna tak nemuselo být, a nejenže by ničeho neubylo, ale získal by se celý vesmír. Hledím na lidi, kteří mě rychlým krokem míjejí, a sleduju, jestli se mnou někdo z nich náhodou nesouhlasí. Co kdybych někoho z nich zastavil a položil mu nějakou jednoduchou otázku? Co kdybych na něho vybafl: „Proč pořád žijete tak, jak žijete?“ Nejspíš by zavolal

policajta. Ptám se sám sebe – rozmlouvá někdy někdo se sebou tak jako já? Ptám se sám sebe, jestli nejsem nějak postižený. Jediný závěr, k němuž mohu dospět, je ten, že jsem jiný. A to je velmi vážná věc, ať se na to díváte z které stránky chcete. Henry, říkám si a pomalu se zvedám ze schodů, protahuju se, oprašuju si kalhoty a vyplivuju žvýkačku, Henry, říkám si, jsi ještě mladý, jsi ještě zajíc, a jestli je necháš, aby tě čapli za koule, tak jseš vůl, protože jsi lepší než kdokoli z nich, jenom se potřebuješ zbavit falešných představ o lidstvu. Musíš si uvědomit, chlapče, že máš co do činění s hrdlořezy, kanibaly, až na to, že jsou vyšvihnutí, oholení, navonění, jenže tím se nic nemění na skutečnosti, že to jsou hrdlořezové a lidožrouti. Nejlepší teď bude, Henry, když si půjdeš dát čokoládovou zmrzlinu, a až se posadíš v bufetu, rozhlídni se kolem sebe a nemysli na lidský osud, protože by sis i tak mohl najít pěknou křehuli a taková pěkně čistá křehulinka ti nablejská cingrlata a zanechá ti příjemnou chuť v ústech, kdežto tyhle myšlenky s sebou nesou jenom špatné trávení, lupy, páchnoucí dech a encefalitidu. A zatímco se takhle utěšuju, přijde ke mně nějaký chlap, aby vysomroval desetník, a já mu dávám furiantsky čtvrťák a v duchu si říkám, že kdybych měl trochu víc rozumu, dal bych si za ty peníze šťavnaté vepřové žebírko, a ne ty hnusné karboše, jenže ono je to vlastně jedno, všechno je to stejně jenom futráž a futráž dodává energii a energie otáčí světem. Namísto čokoládové zmrzliny kráčím dál a zanedlouho jsem přesně tam, kde jsem měl v úmyslu být celou dobu, totiž před pokladnou Roselandu. A teď, Henry, říkám si, jestli máš kliku, bude tu tvůj starý kámoš MacGregor, který tě nejdřív sprdne jak aminu, žes vzal roha, a potom ti půjčí búra, a jestli po schodech nahoru zatajíš dech, třeba taky uvidíš tu nymfomanku, a ta tě ojede přes hadry. Jdi dovnitř s ledovým klidem, Henry, a měj oči na stopkách! A já se řídím pokyny a vcházím dovnitř na sametových tlapkách, odkládám si v šatně klobouk a samozřejmě si odskočím, potom zvolna sestupuju zpátky po schodech a pohledem šacuju animírky, které jsou všechny průsvitně oděné, napudrované, navoněné, vypadají svěže a ostražitě, ale nejspíš se smrtelně nudí a od tancování je bolí nohy. Šourám se

kolem nich a všechny v duchu klátím. Celé je to tam prosycené filckami a prcáním, a proto jsem si víceméně jistý, že tam najdu svého starého přítele MacGregora. Už nemyslím na to, v jakém srabu je svět, a je mi báječně. Mluvím o tom, protože za chvíli, právě když jsem si prohlížel rajcovní prdýlku, to na mě znovu přišlo. Málem jsem zase upadl do transu. Myslel jsem si, pomoz mi pánbůh, abych to třeba nemusel zabalit, jít domů a začít psát tu knihu. Úděsná představa! Jednou jsem strávil celý večer tím, že jsem seděl na židli a svět pro mě přestal existovat. Musel jsem napsat pěkně tlustou bichli, než jsem se probudil. Raději si nesedat. Lépe být pořád v pohybu. Henry, ty bys měl udělat jedno, měl bys sem někdy přijít se spoustou lupenů a jenom prubnout, co všechno je za ně k mání. Řekl bych takových sto dvě stě doláčů, rozfofrovat je a na všechno kejvat. Ta s tím nafoukaným výrazem a sošnou figurou, vsadím se, že za tučný bakšiš by se svíjela jak úhoř. Dejme tomu, že by řekla – dvacet bobulí! A ty bys mohl říct: Že váháš! Dejme tomu, že bys mohl říct – Hele, mám dole vůz… zajeďme si na pár dní do Atlantic City. Henry, vždyť ty nemáš žádnej vůz a žádnejch dvacet babek. Nesedej si… nezastavuj se. Stojím u zábradlí, které odděluje parket, a dívám se, jak plachtí kolem. Tohle není žádná neškodná kratochvíle… tohle je vážná věc. Na každém konci parketu je cedulka s nápisem „Nepřístojně tancovat zakázáno“. Správně. Není na škodu umístit takové nápisy kolem celého parketu. V Pompejích nejspíš vyvěšovali falos. Takhle se to dělá v Americe. Smysl je týž. Nesmím myslet na Pompeje, nebo si zase sednu a budu psát knížku. Nezastavuj se, Henry. Soustřeď se na hudbu. Dál si soustředěně představuju, jak bych si užil, kdybych tak měl peníze na balík muckačenek, jenže čím úporněji se snažím, tím hlouběji sklouzávám zpět. Nakonec stojím po kolena v nánosu lávy a dusím se plynem. Pompejany nezahubila láva, ale jedovatý plyn, který pronikl do okolí krátce před erupcí. Právě proto je láva zaskočila v tak prapodivných pozicích, takříkajíc bez kalhot. Kdyby tak byl přistižen celý New York – to by vzniklo muzeum! Můj přítel MacGregor stojí u umyvadla a drhne si péro… potratáři na East

Side natrapírovaní při činu… jeptišky leží v posteli a navzájem se ukájejí… licitátor s budíčkem v ruce… telefonistky u centrály… J. P. Morganana sedí na záchodové míse a spokojeně si utírá řiť… fízlové s gumovými hadicemi provádějí výslech třetího stupně… striptérky se naposledy dráždivě obnažují… Stojím po kolena v nánosech lávy a oči mám ucpané spermatem; J. P. Morganana si spokojeně utírá řiť, zatímco telefonistky zastrkávají kolíky do centrály, zatímco kokoti s gumovými hadicemi provádějí výslech třetího stupně, zatímco můj starý přítel MacGregor si drhne z péra bakterie, neutralizuje si ho a zkoumá ho pod mikroskopem. Všichni jsou načapaní bez kalhot a kalhotek, včetně striptérek, které nemají žádné kalhotky, žádné plnovousy, žádné kníry, jen malý hadřík zakrývající jejich třpytivé kundinky. Sestra Antolina leží na klášterním loži s břichem staženým kýlním pásem a s rukama v bok čeká na vzkříšení, čeká, čeká na život bez kýly, bez soulože, bez hříchu, beze zla, a zatím pojídá dětské piškoty, jamajský pepř, hrst nejjemnějších oliv a kousek sýra. Borci od Jordánu na East Side, v Harlemu, Bronxu, Canarsie a Bronvillu otevírají a zavírají propadla, vytahují ven ruce a nohy, otáčejí plničkami salámů, ucpávají kanály, makají jak vzteklí za prachy na dřevo, a když jenom pípnete, okamžitě letíte. S jedenácti sty lupeny v kapse a rolls-roycem čekajícím před domem bych si mohl fantasticky užít, opíchat postupně úplně všechny bez ohledu na věk, pohlaví, náboženské vyznání, národnost, původ a vzdělání. Pro člověka jako já neexistuje řešení, jelikož jsem, co jsem, a svět je takový, jaký je. Svět je rozdělený na tři kusy, z nichž dva jsou karbanátky se špagetami a zbývající část je obrovský příjičný šankr. Ta domýšlivka se sošnou figurou je nejspíš frigidka, cosi jako con anonyme oplácaná pozlátkem a staniolem. Za hranicemi zoufalství a zklamání chybějí vždycky ještě horší věci a rozkoše z nudy. Není nic ohavnějšího a prázdnějšího než ohnisko veselých radovánek zachycené cvaknutím mechanického oka mechanické epochy, život dozrávající v černé bedýnce, negativ pošimraný kyselinou a skýtající zpodobnění nicoty, které trvá sotva mžik. Na nejvzdálenější mezi této

okamžité nicoty přichází MacGregor, stojí vedle mě a s ním je ta, o které mluvil, nymfomanka Paula. Má uvolněný, čilý rozkmit a vysoké posazení dvojsečného pohlaví, všechny její pohyby vycházejí ze slabin, vždy v rovnováze, vždy připravené plynout, kroutit se a vinout a sevřít, oči tikají jak metronom, prsty na nohou se cukají a chvějí, tělo se vlní jako jezerní hladina zčeřená vánkem. Tohle je ztělesnění sexuální halucinace, vodní víla svíjející se v náručí maniaka. Dívám se na ně, jak se křečovitě plazí po podlaze; pohybují se jako hárající chobotnice. Mezi volně visícími chapadly se tetelí a probleskuje hudba, občas se láme v kaskádě spermatu a růžové vody, znovu na sebe bere tvar olejového gejzíru, vzpřímeně stojícího beznohého sloupu, a opět se hroutí jako křída a zůstává po něm horní část nohy se světélkujícím jasem, zebra stojící v kaluži zlatých ibišků, jednu nohu pruhovanou, druhou žhoucí. Zlatá ibišková chobotnice s gumovými klouby a žhavými kopyty, s pohlavím utrženým a zavázaným na uzel. Na mořském dně tančí ústřice tanec svatého Víta, některé stižené křečí žvýkacího svalstva, jiné s gumovými koleny. Hudba je prosycena jedem na krysy, chřestýším jedem, smrdutým dechem gardénie, slinami posvátného jaka, zasviněným potem ondatry, pocukrovanou nostalgií malomocných. Hudba je průjem, jezero benzínu, v jehož hnilobném puchu je cítit šváby a vyčpělé koňské chcanky. Slintavé tóny jsou pěnou a slinami epileptika, nočním potem smilnícího negra obtahovaného Židem. Celou Ameriku ostouzí trombón, to umdlené, zhroucené ržání snětí postižených ochechulí rozmístěných u Point Loma, Pawtucketu, Cape Hatteras, Labradoru, Canarsie a mezilehlých oblastí. Chobotnice tančí jako gumový ocas – rumbu Spuytena Duyvila inédit. Nymfomanka Laura tančí rumbu, pohlaví se jí odlupuje a kroutí jako kravský ocas. V břiše trombónu dlí americká duše vyprdávající své uspokojené srdíčko. Nic nepřichází nazmar – ani to nejmenší smradlavé uhvízdnutí. Ve zlatoibiškovém snu o štěstí, v tanci mazlavých chcanek a benzínu kluše skvělá duše amerického kontinentu jako chobotnice, všechny plachty rozvinuté, palubní průlezy zavřené, motor mručí jako dynamo. Skvělá dynamická duše je zachycena v cvaknutí oka

fotoaparátu, v žáru říje, bezkrevná jako ryba, kluzká jako sliz, duše lidí mísících se mezi sebou bez ohledu na rasu na mořském dně, oči vyvalené touhou, trýzněné chtíčem. Tanec sobotní noci, ananasových melounů hnijících v sudu na odpadky, čerstvých zelených soplů a hlenovitých mastí na choulostivá místa. Tanec mincovního automatu a zrůd, které je vymýšlejí. Tanec bouchačky a gaunerů, kteří ji používají. Tanec olověného zabijáku a grázlů, kteří z mozku nadělají polypový prejt. Tanec magnetového světa, nejiskřící jiskra, tlumené vrnění dokonalého mechanismu, rychlostní závod na talíři gramofonu, dolar za nominální hodnotu a lesy mrtvé a zmrzačené. Sobotní noc prázdného tance duše, kdy je každý křepčící tanečník funkční jednotkou v tanci svatého Víta trichofyciina snu. Nymfomanka Laura se ohání svou kundou, její sladké růžolisté pysky do sebe zapadají s chapadly kuličkových ložisek, zadnici má sbalenou v kouli a zasazenou do objímky. Kousek po kousku, milimetr po milimetru postrkují souložící mrtvolu sem a tam. A potom prásk! Jako když se otočí vypínačem, hudba náhle ustává a tanečníci od sebe v tom okamžiku odpadávají, ruce a nohy nedotčené, podobní čajovým lístkům klesajícím na dno šálku. Ve vzduchu je teď tolik slov, až se hory zelenají, pomalu prskají jako ryby na pánvi. Plevy prázdné duše stoupají jako vřeštění opic vysoko v korunách stromů. Vzduch nasycený slovy vychází ventilátory ven a znovu se vrací zpátky ve spánku trychtýři z vlnitého plechu a komíny, okřídlený jako antilopa, pruhovaný jako zebra, tu leží tiše jako měkkýš, tu plive plamen. Nymfomanka Laura je chladná jako socha, přirození sežrané, vlasy očarované hudbou. Laura stojí na prahu spánku s němými rty a její slova jako pyl padají mlhou. Petrarkova Laura usazená v taxíku, každé slovo nejprve prozvoní kontrolní pokladnou, pak je sterilizováno a potom kauterizováno. Proradná Laura, celá z azbestu, kráčí k hořící hranici s plnou pusou žvýkačky. Její rty vykrojují slovo „prima“. Těžké vroubkované rty mušle. Lauřiny rty, rty ztracené duchovní lásky. Všechny se nesou směrem ke stínu svažující se mlhou. Poslední mumlavé zbytky lasturovitých rtů sklouzávají z pobřeží Labradoru, s kalným odlivem se zvolna vytrácejí na

východ, zvolňují ve směru hvězd v jódových splaveninách. Ztracená Laura, poslední z Petrarků, zvolna mizí na pokraji spánku. Svět není šedý, ale postrádá vilnost, je bambusově lehkým spánkem prenatální nevinnosti. A v černé, k šílenství dovedené nicotě dutiny nepřítomnosti to zanechává ponurý pocit saturované deprese, která není nepodobná nejvyššímu vrcholku zoufalství, jež je pouze skvostnou roztržkou veselého mladického červa smrti se životem. Z tohoto převráceného kuželu extáze se život opět povznese do prozaického mrakodrapového věhlasu, potáhne mě za vlasy a zuby, plný kvílivé jalové radosti, oživlý jako plod nenarozeného červa smrti číhající na tlení a hnilobný rozklad.