POHYBOVÁ AKTIVITA DĚTÍ NA LETNÍCH TÁBORECH

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA Centrum kinantropologického výzkumu

Veronika Benešová 4. ročník – prezenční studium Obor: Učitelství pro 1. stupeň základních škol

POHYBOVÁ AKTIVITA DĚTÍ NA LETNÍCH TÁBORECH Diplomová práce

vedoucí práce: Mgr. Erik Sigmund, Ph.D.

Olomouc 2010

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedených pramenů a literatury. Ve Frýdku-Místku dne 26. 11. 2010 …...........................................................

Poděkování Děkuji svému vedoucímu práce Mgr. Eriku Sigmundovi, Ph.D. za cenné rady a připomínky, za velkou obětavost, trpělivost a čas, který mi věnoval, za jeho odborné vedení a pomoc v průběhu zpracování diplomové práce. Také děkuji Centru kinantropologického výzkumu Univerzity Palackého v Olomouci za zpracování získaných dat. Dále bych chtěla poděkovat všem dětem, které se zúčastnili letního tábora na Pohoři, letního tábora v obci Zašová a putovního tábora, za jejich výbornou spolupráci a trpělivost během monitorování pohybové aktivity. Děkuji Mgr. Janě Bartoňové, vedoucí tábora v Zašové, za její pomoc při shromažďování dat a všem dalším lidem, kteří se jakkoli podíleli na vzniku této diplomové práce. Děkuji také celé své rodině, za podporu a pomoc při studiu na pedagogické fakultě i během psaní diplomové práce.

OBSAH ÚVOD ...............................................................................................................................6 1 Teoretická část ..............................................................................................................8 1. 1 Růst a vývoj dítěte ...............................................................................................8 1. 1. 1 Charakteristika dětí mladšího školního věku ..........................................9 1. 1. 2 Růst a tělesný vývoj ...............................................................................10 1. 1. 3 Psychomotorický vývoj .........................................................................11 1. 1. 3. 1 Motorický vývoj .....................................................................11 1. 1. 3. 2 Psychický vývoj .....................................................................12 1. 1. 4 Percepční a kognitivní vývoj .................................................................12 1. 1. 5 Emoční a citový vývoj ...........................................................................13 1. 1. 6 Sociální vývoj ........................................................................................14 1. 2 Obezita ..............................................................................................................16 1. 2. 1 Definice obezity .....................................................................................16 1. 2. 2 Příčiny obezity .......................................................................................17 1. 2. 3 Rizika a následky obezity ......................................................................18 1. 2. 4 Prevence a léčba obezity ........................................................................19 1. 2. 4. 1 Výživa ....................................................................................20 1. 2. 4. 1 Pohybová aktivita ...................................................................21 1. 3 Pohybová aktivita ..............................................................................................23 1. 3. 1 Pohybová aktivita u dětí ........................................................................24 1. 3. 1. 1 Vhodné pohybové aktivity pro děti ........................................25 1. 3. 2 Pohybová aktivita v různých organizačních formách ............................30 1. 3. 2. 1 Pohybová aktivita ve školní jednotce tělesné výchovy ..........31 1. 3. 3 Monitorování pohybové aktivity ...........................................................33 1. 3. 3. 1 Krokoměry .............................................................................36 1. 3. 3. 2 Denní počet kroků a množství PA pro podporu zdraví ..........37 1. 3. 4 Význam pohybové aktivity ....................................................................38 1. 4 Letní tábory pro děti ..........................................................................................40 1. 4. 1 Pohled do historie ..................................................................................40 1. 4. 2 Typy táborů ............................................................................................41 1. 4. 3 Význam táborů ......................................................................................43 2 Výzkumná část ............................................................................................................44 2. 1 Cíle práce ..........................................................................................................44

2. 1. 1 Dílčí cíle a výzkumné otázky.................................................................44 2. 2 Metodika ...........................................................................................................45 2. 2. 1 Charakteristika výzkumného souboru....................................................45 2. 2. 2 Monitorování pomocí krokoměru a zpracování dat...............................46 2. 3 Výsledky ...........................................................................................................47 2. 4 Diskuze ..............................................................................................................50 2. 5 Závěry ...............................................................................................................51 SOUHRN ........................................................................................................................52 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ .....................................................53 SEZNAM PŘÍLOH ........................................................................................................57 ANOTACE

ÚVOD V dnešní době by snad již nikdo nepochyboval, že pohybová aktivita v životě každého člověka hraje nezastupitelnou roli. Udržuje lidský organismus v tělesné i duševní kondici a v dobrém zdravotním stavu. Ovlivňuje stavbu kostí, kloubů, svalů a určuje tím jejich pevnost a pružnost (Bouchard, Blair a Haskell, 2007; Stejskal, 2004). V raném věku dítěte patří k důležitým prostředkům vývoje celé osobnosti (Corbin, 2002; Hardman, Stensel, 2009). Z mnoha celosvětových výzkumů vyplývá, že se v posledních letech stává velkým problémem nárůst pohybové inaktivity (Hills, Byrne, 2006) u dětí a adolescentů a s tím spojený výskyt dětské obezity a cukrovky (Sharma, 2006; Vignerová, Bláha, Ošancová, Roth, 2004). Tento pokles pohybové aktivity souvisí s technickým pokrokem, který lidé často nesprávně využívají a dávají tak přednost nadměrnému sledování televize a internetu, hraní počítačových her před aktivním odpočinkem a pravidelným pohybem (Hills, Byrne, 2006). Týká se to nejen starší populace obyvatelstva, ale zejména adolescentů a děti mladšího a staršího školního věku, na něž se diplomová práce zaměřuje. Dalším problémem dnešní doby je „sedavý způsob života“, který můžeme chápat jako nedostatek tělesného pohybu ve škole, v zaměstnání i během volného času. Pokud necháme děti, aby tímto způsobem, dle vzorů některých svých rodičů, trávili svůj čas, předurčujeme je tím k neúspěchům v životě. Tyto děti mají nižší míru sebedůvěry, nesnadno se uplatní ve škole a v kolektivu a později v dospělosti bývají méně úspěšné. A právě tyto výše zmiňované problémy dnešní doby se staly důvodem, proč jsem si vybrala pro zpracování diplomové práce téma „Pohybová aktivita dětí na letních táborech“. Už odmalička jsem o prázdninách velmi ráda jezdila na tábory. Nejdříve jako řádový účastník a později jsem se stala zástupcem hlavního vedoucího a spoluorganizátorem, který se podílí na programu a celkovém průběhu tábora. A proto jsem pro své výzkumné šetření zvolila jeden putovní a dva letní tábory, které se konaly v červenci 2009. Hlavním cílem práce je zjistit množství pohybové aktivity během letních dětských táborů, a zda tato úroveň splňuje předpoklady pro upevňování zdraví dětí a rozvoj fyzické a tělesné kondice. Pohybová aktivita byla monitorována pomocí pedometrů Yamax Digi-Walker SW- 200 a individuálních záznamů dětí. V první části práce rozděluji dětský věk na různá vývojová období, zabývám se obezitou u dětí a její prevencí. Zmiňuji se o pohybu dětí a jeho důležitosti. V další kapitole 6

popisuji přístroje sloužící k monitorování pohybové aktivity a také se dotýkám pohybové aktivitě v různých organizačních formách. Poslední kapitola teoretické části je věnována letním táborům pro děti. Druhá část práce je věnována výzkumu a zpracování získaných dat. Pomocí grafů jsou znázorněny zjištěné výsledky tohoto výzkumu. Součástí práce je schéma programu jednotlivých táborů a fotogalerie.

7

1 Teoretická část 1. 1 Růst a vývoj dítěte Růst a vývoj, tyto dva termíny, se často zaměňují, i když se nejedná o synonyma. Růst znamená specifické tělesné změny, přírůstky výšky atp. Množením buněk a jejich zvětšováním dochází k přibývání na váze, prodlužování celého těla do výšky, zvětšování obvodu hlavy, prodlužování rukou a nohou, zvětšování všech tělesných proporcí (Riegerová, Přídalová, Ulbrichová, 2007). Vývoj odkazuje ke změnám směřujícím od jednoduššího ke složitějšímu a podrobnějšímu. Jde o proces změn, díky němuž dítě může dále rozvíjet své vědomosti, chování a dovednosti (Allen, 2002). Pro typický růst a vývoj je důležité osvojování si určitého chování a získávání určitých dovedností v předvídatelném tempu.

Rozdělení dětského věku Dětský věk začíná narozením dítěte a končí dovršením 15. roku života. V jednotlivých etapách vývoje se dítě tělesně i duševně výrazně mění, vyžaduje zvláštní péči, jinou výživu a odlišnou výchovu. Proto dětský věk lze podle Galandy (1980) rozdělit do následujících etap: •

I. období: novorozenecké (od narození do 28. dne)

•

II. období: kojenecký věk (do konce 1. roku)

•

III. období: batolivý věk (od 1. roku do 3. roku)

•

IV. období: předškolní věk (od 4. roku do 6. roku)

•

V. období: školní věk (od 7. roku do 15. roku) Školní věk můžeme dále dělit na: • mladší školní věk (od 7 do 9 roků) přechodné období, kdy dítě postupně ztrácí znaky předškolního věku a stává se školákem • starší školní věk (od 12 do 15 roků) patří mezi období pohlavního dospívání se všemi odpovídajícími psychickými problémy 8

1. 1. 1

Charakteristika dětí mladšího školního věku Toto období považujeme za relativně klidné bez dramatických vývojových změn.

Dochází v něm k utřiďování a propojování různých dovedností (Vágnerová, 1995). Šestileté dítě se ve vztahu k cizím osobám chová zralým způsobem, umí se samo obléci, zajímá se o obrázky v časopisech a o texty knížek pro děti, zná povolání svých rodičů a bez protestu se dokáže s rodiči rozloučit. Dítě sedmileté umí např. bez pomoci přejít přes ulici, rádo se účastní her ve skupině, umí poznávat čas a řídit se jim, dokáže samo napsat dopis a nebývá již objektem péče matky. Osmileté dítě nevěří na pohádky, samo se myje, chodí do školy, vypracovává domácí úkoly, snaží se pomáhat doma, zajímá se o počítač, čte ilustrované časopisy a umí si překontrolovat vrácené peníze. Devítileté dítě je schopno uchovat si tajemství, dovede objektivně zhodnotit své učitele, nevěří na neomylnost rodičů a zajímá se o určitý druh televizních zpráv. Desetileté a jedenáctileté dítě již má své přátelé, za kterými chodí nebo si je přivádí domů, samo je schopno zapálit plyn, umýt si obličej a uši, uložit se ke spánku, aniž by mu rodiče chodili přát dobrou noc, jezdí na kole, hraje tematické hry, chystá si svačinu a dovede vážně diskutovat s dospělými (Kohoutek, 2008). V této fázi období je velkou změnou pro dítě vstup do školy. Školní zralost je jedním z předpokladů zvládnutí role školáka. „Školní způsobilostí rozumíme dosažení takového stupně v tělesném a duševním vývoji, který umožňuje, aby dítě bylo schopno bez újmy na tělesném a duševním zdraví vyhovovat nárokům, které na ně klade školní vyučování a dosahovat vzhledem ke svému nadání a své píli přiměřených školních výsledků,“ uvádí Kohoutek (2008, s.79). Škola organizuje jednotlivé činnosti žáka a představuje tak značnou subjektivní zátěž vyvolanou náhlou změnou životních podmínek. Může i ohrozit zdraví a psychický vývoj dítěte. Naučit se číst, psát a počítat představuje značnou namáhavou práci a klade velké nároky na smyslové vnímání a abstraktní myšlení. Důsledkem soustavného pracovního zatížení je únava, proto by rodiče měli dbát na to, aby si dítě dostatečně odpočinulo. U některých dětí trvá adaptace na školní podmínky i řadu měsíců a bývá spojená se zhoršením tělesného a zdravotního stavu, sníženou odolností proti infekcím, častými bolestmi hlavy, břicha, poruchami spánku aj. Těmto obtížím lze předejít správnou volbou začátku školní docházky dle individuální zralosti dítěte. Důležitou součástí identity školáka je v tomto věku příslušnost k rodině. Otec a 9

matka jsou modelem určitého chování i zdrojem jistoty a bezpečí. Pro vývoj dítěte je důležitá kompletní funkční rodina. Při rozpadu rodiny dítě ztrácí možnost získání pozitivních zkušeností a mění se jeho vztah k rodičům (Vágnerová, 2000).

1. 1. 2

Růst a tělesný vývoj dítěte Růstem do délky, obvodem hlavy a zvyšováním tělesné hmotnosti, můžeme

posoudit celkový růst dítěte. Rychlost s jakou dítě roste, je v průběhu života různá. Nejvyšší bývá v nitroděložním životě, poté se stále snižuje. Ve vývoji se střídají období rychlejšího a pomalejšího růstu (Galanda, 1980). Mezi činitele ovlivňující růst řadíme především vnitřní (genetické), ale i zevní faktory. K vnitřním činitelům patří konstituce organismu, s kterou se dítě rodí a činnost žláz s vnitřní sekrecí. Prostředí, výživu, životosprávu a tělesnou výchovu řadíme mezi zevní faktory. Při správné výživě a dobré životosprávě jsou děti vyšší a více váží (Galanda, 1980). Růst je citlivým dlouhodobým ukazatelem zdraví dítěte. Každá porucha zdraví, chronické onemocnění se projeví poruchou dynamiky růstu. Správný růst lze zkontrolovat pomocí růstových grafů (Příloha 1). V období mladšího školního věku růstová aktivita a orgánové změny nejsou příliš významné. Machová uvádí (2002, s. 215) „Růstové tempo je klidné a pravidelné. Každým rokem vyroste dítě asi o 5 cm.“ Roste dolní část těla, obvod hlavy je mnohem menší než obvod hrudníku. Na povrchu mozku se prohlubuje rýhování a tím se zvyšuje jeho povrch. Ročně se průměrný přírůstek hmotnosti pohybuje kolem 1,5 až 2kg. Přibývá podkožní tukové vrstvy a to více u dívek než u chlapců. U chlapců rovněž dochází k zesílení kostry a svalů, které tvoří asi 28% tělesné hmotnosti. Svalové napětí se snižuje a mohutní svaly ramen a paží. Zrání kostry pokračuje, objevují se další osifikační jádra a vytvářejí se vedlejší nosní dutiny. Tím, že se zpevňuje chrupavka, ušní boltce získávají definitivní podobu. Ze smyslových orgánů se nejvíce rozvíjí čich, který je velmi ostrý, takže dítě rozeznává i jemné odstíny vůní a pachu (Lisá, 1986). Pro mladší školní věk je charakteristické pohlavní rozlišování těla chlapců a dívek. Toto období se nazývá bisexuální dětství (Machová, 2002). Jedná se o vývoj pohlavních rozdílů mužské a ženské kostry ve tvaru pánve, ramen a lebky. Na konci tohoto období se u dívek objevují již první skutečné známky puberty. Další výraznou změnou je prořezávání zubů trvalého chrupu. 10

Mléčné zuby

vypadávají a rostou druhé. Tento proces začíná u dvou předních horních zubů. Děvčata ztrácí chrup většinou dříve než chlapci (Allen, 2002). Jako první stále zuby se objevují stoličky, které jsou důležité při kousání. Dále se vyměňují střední a zevní dolní řezáky, pak střední a zevní řezáky v horní čelisti, špičáky v dolní čelisti a stoličky v horní a dolní čelisti. Pravidelné čištění zubů je důležitou součástí prevence zubního kazu. Tomuto návyku se děti učí již ve třetím roce života. Po stránce tělesného rozvoje toto období můžeme charakterizovat jako období přípravy na bouřlivý rozvoj puberty, kdy se vytvářejí zásoby pro zvýšené potřeby v nadcházejícím období.

1. 1. 3

Psychomotorický vývoj dítěte Postupem času dítě zdokonaluje své pohyby, učí se dávat najevo svou lásku,

pozorovat, rozumět, komunikovat, hrát si. A všechny tyto dovednosti jsou vzájemně provázané. Psychický vývoj nelze oddělit od fyzického. To je důvodem, proč se uvádí pojem psychomotorický vývoj. Jedná se o dva neoddělitelné pojmy. 1. 1. 3. 1

Motorický vývoj

Vývoj motoriky závisí na funkci nervové soustavy a na osifikaci kostí. Nerovnoměrnost v růstu kostí a svalstva v tomto období způsobuje jakousi neohrabanost a pohybovou nepřesnost (Měkota, 2007; Příhoda, 1977). Zanedlouho je však již dítě schopno a připraveno podat takový výkon, který vyžaduje obratnost a sílu ve hře. Toto období je vhodným časem pro získání pohybových dovedností, jako je plavání, jízda na kole a další sporty. Nové dovednosti cvičí stále dokola a po jejich zvládnutí přechází k další činnosti. V tomto věku není vhodné specializovat se na jeden druh sportu, aby nedošlo k svalovým dysbalancím (Měkota, 2007). Jemná i hrubá motorika se zlepšuje. Pohyby jsou přesnější a méně zbrklé. Dítě při běhu do schodů střídá nohy, hází a chytá i malé míčky a udrží rovnováhu na pravé i levé noze. Je výrazně hbitější, silnější a rychlejší. Vzrůstá význam pohyblivosti. Dítě se věnuje aktivitám, při kterých může vydávat velké množství energie. Vyhledává příležitosti k účasti na hrách v týmu (Allen, 2002). V mladším školním věku je motorický vývoj charakteristický vysokou motorickou 11

učenlivostí neboli docilitou. Získáváme velké množství pohybových dovedností a snažíme se o maximální rozvoj obratnosti. Pohyb se podílí na celkové obratnosti dítěte a na růstu. Patří mezi základní biologické potřeby. 1. 1. 3. 2

Psychický vývoj

Pod vlivem soustavného a cílevědomého vzdělávacího a výchovného působení se po vstupu dítěte do školy zlepšuje veškerá psychická činnost. Rozvíjí se smyslové vnímání, paměť, myšlení a řeč. Dítě je postupně schopno rozlišovat nepodstatné detaily od podstatných znaků. Přibývá abstraktní myšlení a zlepšuje se schopnost koncentrace (Machová, 2005). Výchova dětí v tomto období vyžaduje neobyčejnou péči. Doma i ve škole se dítě musí podřizovat dospělým, což může u některých sebevědomějších dětí vyvolat vzdor. Je také důležité dbát na správné vytváření povahy. Neměli bychom v dítěti vychovávat pocit méněcennosti ani přílišné sebevědomí. Dítě žijící ve spořádané rodině mezi lidmi, kteří je mají rádi a vytvářejí mu prostředí splňující všechny základní požadavky, má nejlepší předpoklady pro správný citový i rozumový vývoj.

1. 1. 4

Percepční a kognitivní vývoj Z hlediska kognitivního vývoje u dítěte mladšího školního věku patří mezi

nejčastější a nejdůležitější činnosti hra. Rozvíjí nejen jeho dovednosti, ale i osobnost a výrazně se podílí na sociálním vývoji (Allen, 2005). Volba her je nahodilá, dochází k častému střídání činností, které bývají spontánní. „Hra v prepubescenci, i když se dostala z vedoucího psychického činitele na druhé místo, je i nadále důležitou utvářitelkou duševnosti. Odráží v sobě velmi citlivě každý pokrok v dětské mentalitě tohoto období,“ uvádí Příhoda (1977, s. 257). Dítě je pečlivé, pozornější, vytrvalejší, vše důkladně zkoumá. Nevnímá už věci v celku, ale prozkoumává je po částech. Jeho svět se v prostoru i v čase významně rozšiřuje. Zdokonalování percepce není jen výsledek samotného růstu a vývojových činitelů, ale především školního vyučování. Psychika dětí se také utváří tím, co dělají, jaké jsou 12

jejich činnosti. Vstupem do školy se jejich život od základů přeměňuje. Dítě si osvojuje nové znalosti a dovednosti způsobem, který je pro ně jednoduchý a rychlý. Při tomto hravém učení si dítě samo uvědomuje, v jakých činnostech nejlépe vyniká, a tak rozvíjí právě nejvíce ty schopnosti, ve kterých má dobré předpoklady uspět. Pomáhají tedy k vyhranění zájmu a tyto zájmové činnosti dávají dítěti velké osobní uspokojení. Radost z pocitu nenucenosti a volnosti, uspokojení z dosažení výsledků a příležitost ke styku s druhými dětmi kompenzuje nezdary a zklamání v jiných oblastech. Široké, hluboké a trvalé zájmy jsou nejlepším předpokladem duševního zdraví (Švejcar, 1985).

1. 1. 5

Emoční a citový vývoj Je důležité nezaměňovat emoce za city. Emoce jsou širší pojem než cit, který je

prožitková, psychická složka emoce. Zahrnují i chování a bezděčný výraz mimický a pantomimický projev (Říčan, 2005). K rychlému vyhodnocení určité situace přispívají emoce, které jsou základním orientačním mechanismem a zároveň jejich citový prožitek může působit jako impuls k určité aktivitě nebo útlumu. „Na začátku mladšího školního věku není dítě ještě schopno své city skrývat. Raduje se a zlobí se zcela otevřeně. Postupem času rozumová stránka žákovy psychiky nabývá převahy nad jeho citovostí a nastupuje větší kontrola citových projevů,“ uvádí Machová (2002, s. 217) Určité situace ve škole dítě prožívá různým způsobem. Jejich citové prožitky tak ovlivňují postoj ke škole. Emoční regulace, především u mladších žáků, je velmi důležitá. Je potřeba, aby učitel porozuměl emočním reakcím svých žáků. Mnohdy signalizují jejich vztah ke školní práci a tím ovlivňují jejich výkonnost. Emoce školáka aktivizují, ale i tlumí. Stává se, že aktuální emoční prožitek má větší vliv než motivace. Negativní emoční ladění může nepříznivě ovlivnit proces učení. Úzkost, strach, smutek a deprese bývají nejčastějšími negativními emocemi zhoršující výkon žáka. Citová oblast u mladších dětí se stále rozvíjí ze sebecitu ve formě ctižádosti a soutěživosti. Ve skupině svých vrstevníků dítě hledá uplatnění, touží být chváleno a dotýká se ho, když je napomínáno. Pocity z uznání v něm zajišťují klidnou jistotu. V tomto období prostřednictvím citových vztahů rodiče i škola utvářejí základy morálního svědomí. 13

Základem pro budoucí formování vyspělé mravní stránky osobnosti je mravní cítění pěstované od útlého dětství. Citový vývoj dítěte je závislý na rozumové vyspělosti. Jakým způsobem dítě řeší své citové problémy, jak prožívá a vnímá jednání dospělých ve svém okolí, se nejlépe odráží v jeho verbálním vyjadřování, v kresbě, citové odezvě, protestu, zlobení (Lisá, 1986).

1. 1. 6

Sociální vývoj Socializace dítěte probíhá postupně a je ovlivňována různými sociálními

skupinami, k nimž v průběhu vývoje dítě náleží. Ve školním věku jsou významné socializační požadavky školy. Důležité je, aby dítě pochopilo, co se od něho vyžaduje a aby si osvojilo určité způsoby chování. Velký význam v tomto věku mají dospělí, ale objevuje se zde i vliv vrstevnické skupiny (Vágnerová, 2000). V sociálním chování mezi vrstevníky nacházíme různá specifika. Až ve třetím ročníku dítě znatelně pociťuje příslušnost k třídnímu kolektivu. U dětí mladšího školního věku, které se začínají sdružovat a zapojovat do kolektivní činnosti, se velmi často objevují rvačky a hádky. Děti se začínají sdružovat do skupin podle pohlaví. Společné hry chlapců a dívek ustupují do pozadí (Kuric, 2001). Pro děti v tomto věku bývá nespravedlivé, když rodiče mají odlišné nároky na ně a na jejich sourozence. Dítě si může stěžovat na to, že některý ze sourozenců něco smí nebo něco má, zatímco ono ne. Chování dítěte ovlivňuje potřeba pozitivního hodnocení a sebehodnocení ve smyslu chovat se tak, aby jeho jednání nevyvolávalo pocity viny. Nejen škola, ale i rodina zaujímá důležité místo v životě dítěte. „Otec i matka jsou naprosto samozřejmou součástí rodiny jako jedné z významných složek světa. Sdílejí s ním převážnou část jeho života, jsou zapojeni do společné běžné denní rutiny. V této době si rodina nahromadí různé zážitky, které vytvářejí její společnou historii. Tato zkušenost přispívá k pocitu vzájemnosti rodinného soužití a činí jej jedinečným a smysluplným,“ uvádí Vágnerová (2000, s. 171). Mladší školní věk je dobou náhlých změn nálad. Z nejlepšího přítele se obratem může stát nejhorší přítel. Jen málo vztahů z této doby bývá trvalejšího rázu. Při selhání prožívá velké zklamání a utápí se v beznaději. Nemá rádo, když ho někdo opravuje a nesnese, když ve hře prohrává. Trucuje a odmítá dále hrát nebo si vymýšlí pro něj příznivá 14

pravidla. Zajímá se o vše, co se kolem něj děje. Vlastní chyby svaluje na druhé, a když se mu něco nepovede, snaží se z toho pohotově vymluvit. Někdy se trápí, že ho ostatní nemají rádi. Touží po pozornosti a uznání svých autorit. Rádo se předvádí před dospělými a soutěží s nimi v různých hrách. Některé děti bývají poměrně agresivní. Jedná se většinou o slovní agresivitu s cílem zranit city druhých, nikoli tělesně ublížit (Allen, 2005). Školní docházka klade na děti úkoly, které jim odčerpávají určitou tělesnou i duševní energii. Tato spotřeba musí být v dostatečném množství a čase kompenzována, nemá-li dojít k zvýšené unavenosti nebo k jiným psychickým obtížím (Lisá, 1986).

15

1. 2 Obezita a nadváha u dětí 1. 2. 1

Definice obezity Obezita je závažné chronické metabolické onemocnění. Charakterizuje se vysokým

podílem tukové tkáně na celkové hmotnosti dítěte (Pařízková, Lisá, 2007). Již v dětském věku se stává rizikovým faktorem vedoucím k rozvoji závažných metabolických onemocnění (Kyralová, Matoušková, 2002). V dětském věku dochází k plynulým přírůstkům hmotnosti. Jsou způsobeny nejen zmnožením tukové tkáně, ale i rozvojem kostry a svalové hmoty lišících se v jednotlivých věkových obdobích i podle pohlaví (Pařízková, Lisá, 2007). Díky těmto tělesným komponentám bylo stanoveno několik vzorců pro výpočet optimální tělesné hmotnosti. Rozšířeně se užívá index tělesné hmotnosti BMI (Body Mass Index), který porovnává váhu k výšce člověka. Hodnoty tohoto indexu kolísají v závislosti na věku, proto byly sestaveny tzv. percentilové grafy BMI. Hodnoty z těchto grafů nejsou jednoznačné, proto se v různých státech mohou lišit. U nás se za hranici nadváhy považuje hodnota nad 90 percentilem a hodnota obezity je stanovena 97 percentilem (Gregora, 2004). Vzorec pro výpočet BMI: 2

BMI = tělesná váha(kg) / tělesný výška (m) Klasifikace obezity: BMI < 18,5 18,5 – 24,9 25,0 – 29,9 30,0 – 34,9 35,0 – 39,9 40,0 - 44,9

stav

riziko

podváha zdravá váha nadváha obezita st.č. I obezita st.č. II obezita st.č. III

vysoké minimální lehce zvýšené středně zvýšené vysoké velmi vysoké

„V současné době je v České republice asi 10 % dětí obézních. Z obézních dětí zůstává 70 – 80 % obézních i v dospělosti a naopak, asi 30 % obézních dospělých mělo nadměrnou hmotnost již v dětském věku“, uvádí Gregora (2004, str. 75).

16

1. 2. 2

Příčiny obezity Obezita má mnoho faktorů, které se podílejí na jejím vzniku. Můžeme je rozdělit na

vnější a vnitřní. K vnitřním řadíme faktory ovlivňující činnost žláz s vnitřní sekrecí, genetické a farmatologické faktory. Mezi vnější patří sociální, psychologické, výživové a pohybové faktory (Pařízková, Lisá, 2007). V široké shodě s dalšími odborníky, Pařízková a Lisá (2007) konstatují, že člověk není schopen změnit svoji genetickou dispozici ke vzniku tohoto onemocnění, ale v silách každého jedince je upravit svůj životní styl tak, aby zabránil této závažné civilizační chorobě. Obezita je také spojena s podáváním některých léků, které mají vliv na rozvoj tukové tkáně. Při dlouhodobé léčbě kortikosteroidy, sedativy, antiepileptiky či neuroleptiky vzniká obezita (Pařízková, Lisá, 2007). Existuje i určitá souvislost mezi obezitou rodičů a jejich děti. Vyskytuje-li se obezita u jednoho rodiče, pak bývá 48-50 % obézních dětí a v případě, že jsou oba rodiče obézní, pak se stává 70-80 % dětí obézních. Dalším faktorem přispívajícím ke vzniku obezity je nedostatečný výdej energie spojený s malou fyzickou aktivitou. Technické vymoženosti dnešní doby sebou nesou výrazné omezení pohybu (Lisá, 1990). Děti ve věku 8-18 let tráví v průměru 6 hodin a 43 minuty sledováním televize nebo sezením u počítače (Galloway, 2007). S vědomím rodičů téměř 25 % dětí necvičí a tráví mnohem méně času venku s kamarády než doma (Suchánek, 2006). Schéma vnějších faktorů vzniku obezity: Pohybové aktivity:

Pracovní – sedavé zaměstnání ↑, doprava ↑ Mimopracovní – sport ↓, pasivní zábava ↑

Stravování:

Stravovací preference – sladké ↑, tučné ↑, dietní vláknina ↓

Rodina:

Genetická predispozice, stravovací zvyklosti Sociálně ekonomické zabezpečení

Vzdělávání a informace:

Škola (životní styl, vaření, výživa) Sdělovací prostředky (reklama, móda) (Hlúbik, 2005)

17

1. 2. 3

Rizika a následky obezity Obezita je nemoc, při které v dlouhodobém trvání dochází k vážným následkům. Je

proto důležité začít s prevencí nebo léčbou takto vzniklé obezity již v dětství. Obézní dítě je velmi zatíženo svou vlastní hmotností. Zatížený organismus se rychle unaví a opotřebuje. Obezita v dospělosti je spojována s vysokou úmrtností (Lisá, 1990). Hlavní nebezpečí obezity spočívá v řadě dalších onemocnění. Jedná se o cukrovku druhého typu, onemocnění srdce a oběhu projevující se často vysokým krevním tlakem, který může vést vedle ischemické chorobě srdeční i k centrální mozkové příhodě. U obézních se častěji vyskytují křečové žíly, zvýšená srážlivost krve, trombóza hlubokých žil dolních končetin a poruchy lymfatické cirkulace. Obezita zvyšuje riziko vzniku degenerativních onemocnění kolenních a kyčelních kloubů. Objevují se bolesti v zádech, žlučové kameny, ekzémy a plísňová onemocnění (Stejskal, 2004). Obezita u dětí a dospělých ovlivňuje nejen zdraví jedince, ale podílí se i na psychických změnách. Takto postižený člověk se těžko prosazuje ve společnosti. Trpí pocitem méněcennosti, který může vést až k depresím či úzkosti. Děti s vyšší hmotností se stávají terčem posměchů svých vrstevníků. Dávají přednost činnostem, které vyžadují nižší fyzickou námahu. Pro svou nadváhu se straní dětské společnosti a uzavírají se do sebe. Vyhýbají se sportovním aktivitám a raději inklinují k sedavému způsobu života. Své neúspěchy kompenzují nadměrným přísunem jídla, čímž rozvoj obezity ještě podporují (Pařízková, Lisá, 2007). Děti s obezitou nebo nadváhou často dosahují nižšího vzdělání, mají vyšší pravděpodobnost horších školních výsledků. Podléhají negativním stereotypům a šikaně od vrstevníků. Ženy s nadváhou ve věku 16-24 let dříve ukončily studium, vydělávaly méně peněz a měli menší šanci se vdát (Galloway, 2007). „Pokud se nám nepodaří zvrátit negativní trend vzrůstající obezity u dětí, znamená to, že hodně takových dětí bude během života trpět závažnými zdravotními poškozeními v mnoha

funkčních

oblastech.

Kromě

jiného

budou

náchylnější

k chronickým

onemocněním, což bude mít negativní dopad na jejich výdělečný potenciál a častější výskyt předčasných úmrtí.“, uvádí Galloway (2007, s. 12).

18

1. 2. 4

Prevence a léčba obezity Terapie obézního dítěte je velmi složitá a obtížná. Nejvíce případů obezity je

způsobeno nedostatečnou pohybovou aktivitou, příjmem velkého množství potravy a nesprávným způsobem života rodiny. Léčbu dítěte tedy musíme považovat za léčbu rodičů, sourozenců i prarodičů. V současnosti lidé považují za chutné ty potraviny, které jsou nevhodné. Většina lidí jí to, co jim chutná nikoli to, co jim prospívá (Pařízková, Lisá, 2007). Výrazným problémem jsou zafixované nevhodné stravovací zvyklosti, které dítě přejímá z rodiny. Jedinci u nichž dochází ke vzniku obezity, již v prvním roce života vykazují zvýšenou tělesnou hmotnost, která často přetrvává až do dospělosti. K terapeutickým

zásahům

patří

úprava

výživy,

pohybová

aktivita

a

výjimečně

medikamentózní léčba (Lisá,1990).

1. 2. 4. 1

Výživa

„Správná výživa je taková, která vyhovuje v menších obměnách celé rodině. Je dostatečně pestrá, obsahuje optimální poměr živin pro rostoucí organismus s přiměřeným množstvím masa a dostatkem mléka, ovoce a zeleniny.“, uvádí Gregora (2004, s.77)

Obrázek 1. Potravinová (výživová) pyramida

19

•

v základně jsou vyznačeny potraviny, které by děti měly jíst nejčastěji. Čím výše jsou potraviny umístěny, tím méně bychom je měli konzumovat. Na vrcholu jsou pak ty, které bychom měli my i naše dětí jíst výjimečně,

•

v každém patře pyramidy směrem zleva doprava jsou potraviny řazeny podle toho, které jsou pro zdravou výživu vhodnější. Přednost bychom měli dávat potravinám umístěným vlevo před těmi uprostřed nebo vpravo,

•

je důležité přizpůsobit množství stravy fyzické aktivitě dítěte. Sportující dítě potřebuje více energie než dítě, které tráví většinu dne pasivně.

(http://www.vyzivadeti.cz/zdrava-vyziva/zdrava-vyziva-deti/potravinovapyramida/potravinova-pyramida.html). Měli bychom si uvědomit, že dítě není malý dospělý, proto je nutné přizpůsobit mu jídelníček. Strava by měla být vyvážená. Děti by měli jíst zeleninu a ovoce v denních dávkách 5-6 porcí. Celozrnné pečivo, rýže, obiloviny, těstoviny by měly mít 3-4 porce denně. V jídelníčku by nemělo chybět dostatečné množství mléčných výrobků odpovídající 2-3 porcím. Měli bychom dětem přednostně podávat libové maso. Nejlépe však krůtí či králičí a nezapomínat ani na ryby. K vaření nebo namazání na pečivo používat kvalitní rostlinné tuky a oleje. Dětské pokrmy by se neměly přisolovat. Díky vysokému obsahu soli je dobré omezit instantní potraviny a jídla ze stánků a restaurací rychlého občerstvení. Je velice důležité, aby děti dodržovaly pitý režim. Děti starší šesti let by za den měli vypít 1,8-2 l tekutin. Pokud ale dítě sportuje, je třeba mu dodávat více tekutin. V neposlední řadě by děti měly omezit mlsání (http://www.vyzivadeti.cz/zdrava-vyziva/zdrava-vyzivadeti/potravinova-pyramida/potravinova-pyramida.html). Veškeré diety používané u dospělých se nedoporučují u dětí, neboť jim nedodávají dostatek bílkovin, vitamínů, stopových prvků a minerálů. Správně volená dieta by měla vést k úbytku tukové tkáně nikoli k úbytku svalové hmoty. Důležité je dbát na pravidelný přísun potravy. Děti by měly jíst v malém množství 5-6 porcí denně. Ráno před odchodem do školy by měly dostatečně snídat. V poledních hodinách se doporučuje podávat zeleninové nebo masové vývary bez těstovin a jíšky. Obézní dítě by se mělo dostatečně nasytit dietním jídlem. Vznikne-li u dítěte pocit hladu mezi jídlem, můžeme mu podat namísto pečiva či zákusku zeleninu. Je velmi důležité, aby se celá rodina podílela na dodržování dietních opatření a zbytečně nedráždila odlišnou 20

chutnější stravou obézní dítě. Pokud podpora ze strany rodičů chybí, je pak velmi obtížné naučit dítě správnému stravování a změnit jeho nevhodné návyky (Lisá, 1990). 1. 2. 4. 2

Pohybová aktivita

„Pravidelné cvičení i přirozená (obvyklá, habituální) pohybová aktivita jsou spolu s přiměřeným příjmem energie nejlepší, nejbezpečnějším a ekonomicky nejméně náročným preventivním (a často i léčebným) prostředkem většiny civilizačních onemocnění“, uvádí Stejskal (2004, s.12). Pravidelná tělesná aktivita je nedílnou součástí každého redukčního režimu. Zvyšuje jeho šanci na úspěch a pomáhá ke snížení zdravotních rizik spojených s obezitou (Bouchard, Blair, Haskell, 2007). Tělesný pohyb je jedním z účinných prostředků, jak se bránit proti nesprávnému životnímu stylu, proti nudě i proti nakupenému a utlumenému rozčilení. Pro léčení otylosti je pohyb důležitý hlavně tím, že se při něm uvolňuje hormon nonadrenalin, který mobilizuje krevní oběh, dýchadla, látkovou výměnu, tlumí chuť k jídlu a mimo jiné pomáhá také uvolňovat tuk z tělesných zásob (Daněk, 1983). Obézní dítě je línější, pohyb ho více namáhá než dítě zdravé. Množství svalové hmoty je stejné u dítěte s normální hmotností i u jedince se zvýšenou hmotností. Obézní dítě musí podat větší výkon než dítě s normální hmotností (Pařízková, Lisá, 2007). Má nižší svalovou sílu. Zpočátku je dítě nuceno k zvýšení pohybové aktivity, na kterou si však brzy zvykne. Ideální by bylo cvičení ve skupině stejně postižených dětí. Většinou však nezbývá nic jiného, než aby dítě cvičilo doma nejlépe s rodiči nebo sourozenci. Nemůže být vystaveno náhlé fyzické činnosti. Zátěž se musí postupně zvyšovat, aby se organismus mohl adaptovat. Při pohybu nesmí dojít k dušnosti a anaerobním podmínkám (Lisá, 1990; (Pařízková, Lisá, 2007). Pohyb dětí s nadváhou a obezitou se doporučuje rozdělit do tří fází. První je fáze protahovací, po ní následuje posilovací fáze a na závěr fáze dlouhodobého pohybového režimu. Cílem protahovací fáze je zlepšit pohyb kloubů a páteře. Intenzita zátěže by měla být nízká. Fáze trvá 2 – 4 týdny. Dítě si navyká na pravidelné cvičení. Během posilovací fáze by se mělo zvýšit procento aktivní tělesné hmoty, měla obnovit svalová síla a oddálit bolesti svalů a kloubů spojené se svalovým zatížením. Vhodné jsou cviky s malými jednoručními činkami, které se stále opakují v rychlejším tempu. Využíváme také cviků, kde dítě překonává svou vlastní hmotnost např. kliky s oporou kolen, kliky na nakloněné rovině, shyby s dopomocí, atd. Tato fáze je dlouhá 6-10 týdnů. Cílem třetí fáze je trvalá 21

změna životního stylu. Výběr sportů je individuální, avšak pro dlouhodobý pohybový režim jsou vhodné vodní sporty, plavání, chůze kolem 5 – 6,5 km/h, cyklistika, bruslení, tanec, tenis. Doporučuje se dynamická zátěž střední intenzity, která nepřetěžuje kloubní systém. Tato fáze není časově omezená. Měla by trvat až do dospělosti (Pařízková, Lisá, 2007).

22

1. 3 Pohybová aktivita Podle jednotlivých autorů zabývajících se tímto tématem se můžeme setkat s několika definicemi pohybové aktivity. Frömel, Novosad a Svozil (1999, s.132) vymezuje pohybovou aktivitu jako „komplex lidského chování, které zahrnuje všechny pohybové činnosti člověka. Je uskutečňována zapojením kosterního svalstva při současné spotřebě energie.“ Pojem pohybová činnost objevující se v definici chápeme jako specifický druh pohybového jednání, který je výsledkem pohybových schopností, dovedností a vědomostí (Frömel, Novosad, Svozil, 1999). V definici Dobrého se pohybovou aktivitou rozumí jakýkoli vykonaný tělesný pohyb, který je vyprodukovaný kosterními svaly a k jeho realizaci je potřeba energie. Pohybová aktivita je podle něj pojmem podřazeným k pojmu pohybová aktivnost. Ta je dána souhrnem pohybových aktivit běžného denního režimu a organizovaných aktivit vykonaných v určitém časovém intervalu (Dobrý, 2008). Pohybovou aktivitu můžeme dále dělit jako intencionální (cílená) a je tvořena vědomě, plánovitě a cíleně prováděným tělesným cvičením. Zaměřuje se na plnění pohybového úkolu a využívá se za účelem udržení nebo zlepšení zdatnosti a zdraví. Habituální pohybová aktivita znamená obvyklou, běžnou či typickou pohybovou aktivitu, která je charakteristická pro jednotlivce, skupinu nebo část populace. Dalším typem je neorganizována také spontánní či samovolná pohybová aktivita, která je prováděná bez pedagogického vedení. Opakem je organizovaná pohybová aktivita prováděná pod vedením tělovýchovného pedagoga ve škole nebo v jiném zájmovém zařízení (Frömel, Novosad, Svozil, 1990). Posledním typem jsou sportovní a volnočasové aktivity uplatňující se v různých sportech a ve volném čase. Z biologického hlediska se pohyb dělí na aerobní a anaerobní. Za aerobní pohyb považujeme všechny pohybové činnosti spojené se zvýšeným přísunem kyslíku. Při tomto pohybu si organismus plícemi, a pak dále krevním oběhem přisunuje do tkání množství kyslík, které je proti klidovým podmínkám značně zvýšené. Aerobní pohyb podporuje rozvoj vytrvalosti. Anaerobní pohyb můžeme provést celý nebo z větší části, aniž by se při něm zvýšila rychlost přísunu kyslíku. Aerobní pohyb je tedy náročnější než anaerobní pohyb (Daněk, 1983). Předpokladem pohybové aktivity je zvládnutí základních pohybových schopností, mezi které řadíme vytrvalost, rychlost, sílu a obratnost. Tyto schopnosti se v průběhu vývoje zdokonalují. 23

Z hlediska působení tělesného pohybu na zdraví stojí vytrvalostní pohyb na předním místě. Vytrvalostí se rozumí schopnost vykonávat pohybovou činnost střední intenzity po delší dobu. Řadíme zde cyklické lokomoční aktivity neboli činnosti realizované pravidelným střídáním stahů různých svalových skupin, které vedou k pohybu těla např. chůze, plavání, jízda na kole a běh. Rychlost je schopnost provést pohyb v co nejkratším čase za maximální intenzivní svalové činnosti. Patří sem běžecké závody, štafety, honičky apod. Silový pohyb můžeme rozdělit na statický a dynamický. Při statickém pohybu působí tlak proti pevnému předmětu (balvan, zeď, nábytek), dokud předmět nepovolí, probíhá jen uvnitř těla a navenek se projeví pouze hlasově. Dynamický silový pohyb vzniká např. při vzpírání. Schopnost vyvinout určitou sílu je zdravotně nezbytná, je nutným předpokladem správného držení těla při chůzi, stání i sedu, při němž jsou kladeny co nejmenší nároky na klouby a vazy. Obratnost je další pohybová schopnost provádět složité, koordinované pohyby v náročné situaci. Pohyb zaměřený na obratnost může mít pozitivní vliv na zdraví. Jedná se o pohyby jako je zvedání předmětů v předklonu, čištění různých míst ve výšce nebo manipulace s různými předměty v těžko přístupných polohách (Daněk, 1983).

1. 3. 1

Pohybová aktivita u dětí Děti mají biologickou potřebu být spontánně aktivní, mají jen nízkou toleranci pro

inaktivitu (Měkota, Cuberek, 2007). Zdravé dítě neposedí, má potřebu poznávat všechno kolem. Uspokojuje svoji základní fyziologickou potřebu pohybu. Kromě poznávací funkce je pohybová aktivita zdrojem prožitků, emocí a je důležitá pro vývoj myšlení a kreativity. Spontánní aktivita dětí je velmi namáhavá. Kromě svalů a kloubů posiluje i vnitřní orgány, především srdce a plíce. V dnešní době se podmínky pro dostatečný pohyb často omezují a děti tráví čas pasivněji, což přispívá k řadě problémů růstových i pohybových, kdy dítě nemá dostatečnou zásobu vhodných dovedností pro život (Dvořáková, 2009). Vhodnou formou pohybové aktivity jsou pohybové hry. Děti chápou hru jako zábavnou činnost, jsou při ní nuceni přemýšlet a hledají různá řešení podle dané situace. Hra v nich vyvolává určitý prožitek a radost ze soutěžení. Pomocí hry se děti snadno a rychle učí novým pohybům díky jednoduchým instrukcím a napodobování (Mazal, 1994). Hra přispívá k celkovému rozvoji osobnosti, k osvojování pohybových dovedností a 24

k rozvoji pohybových schopností. Děti mladšího školního věku by měly zvládnout základní pohybové dovednosti jako je chytání, válení, poskakování, kopán do míče a házení míče, úder pálkou do míčků, skákání, hopsání, běhání, chůzi po rovné čáře, honičky, jízdu na kole apod. U těchto pohybových aktivit můžeme tvořit spoustu obměn činností. Tyto zvládnuté dovednosti se stanou základem pro získání dalších sportovních úkonů a aktivit. Dobře zvládnuté základy v dětství pomohou k dosažení úspěchů v pozdějším věku (Galloway, 2007). Pohyb by měl být pro každé dítě nejen potřebou, ale i návykem do budoucna. Pohybová aktivita dítěte dosahuje vrcholu mezi osmým a desátým rokem, poté se projevy dítěte pozvolna mění. Po dosažení osmi let se dítě začíná zajímat o vlastní výkon a výsledek pohybové činnosti. S tím souvisí i zájem o sport a různá cvičení. Děti mohou cvičit doma, ve škole, v zařízeních tomu určených, v různých sportovních oddílech a také mohou cvičit samy, s kolektivem nebo s rodiči. Pokud rodiče mají kladný vztah k pohybu, je to záruka, že i dítě má zázemí, ve které se může rozvíjet, zdokonalovat a mít z pohybu prospěch, radost a pocit uspokojení (Brtníková, 1979). 1. 3. 1. 1

Vhodné pohybové aktivity pro děti

Chůze Nejvhodnější a nejjednodušší pohybovou aktivitou je chůze (Bouchard, Blair, Haskell, 2007). Patří k základním dovednostem člověka. Jedná se o pohyb velmi složitý, při kterém se aktivují více než dvě třetiny svalů celého těla. Horní končetiny se podílí na dynamice vyrovnáváním rotačních, spíše otáčivých momentů, které vznikají při lokomoci. Během ontogeneze prochází chůze výrazným vývojem. Kolem jednoho roku se u dítěte objevují první nejisté samostatné kroky a až do tří let chůze zůstává „batolivou“ a je provázená mnoha pády. Vyzrálá forma chůze s příslušnými souhyby paží se objevuje koncem předškolního věku. Až do dospělosti jsou další změny jen kvantitativní. Základní vzor chůze pak zůstává bez podstatných změn až do stáří (Měkota, Cuberek, 2007). Důležitou zásadou správné chůze je náležité držení páteře, hlavy, hrudníku a ramen. Další ze zásad ladné chůze je pružný nárt a pevné držení kolen i chodidel. Palec je tzv. řídícím kormidlem, za kterým se směruje celé tělo. Při správné chůzi přenášíme váhu těla z nohy na nohu, našlapujeme přes střed chodidla na patu a postupně odvíjíme chodidlo na špičku. Při chůzi musí být jedna noha v kontaktu s podložkou. Hlavu a trup držíme zpříma, 25

břicho máme vtaženo a ramena táhneme dolů. Paže vykonávají mírný kyvadlový pohyb proti směru pohybu nohou (Juklíčková – Krestovská, 1987). Velký vliv na chůzi má povrch, po kterém kráčíme. Chůze po zoraném poli je 1,5krát náročnější a chůze v hlubokém měkkém sněhu je až 3krát obtížnější než chůze po trávě. Výdej energie se při sestupování sníží až o 25% a při vystupování naopak stoupá v podobném rozmezí. Aby byla chůze zdravotně účinná, musí mít delší trvání. Celkový počet kroků za den by neměl klesnout pod deset tisíc (Tudor-Locke, Bassett, 2004; Tudor-Locke et al., 2009). Velkou předností a výhodou je, že se při chůzi můžeme věnovat dalším činnostem např. pozorování okolí, sběru lesních plodů, rozhovoru s partnerem nebo se věnovat přemýšlení nad vlastními úvahami. Chůze se vyskytuje v různých obměnách. Nejrozšířenější z nich je procházková chůze, kterou praktikuje asi 80 % populace. Gymnastická chůze – po špičkách, patách, ve dřepu, vpřed, vzad i na místě. Při terénní chůzi se překonávají nerovnosti v různorodém terénu. V poslední době je jednou z nejpopulárnějších forem severská chůze tzv. nordic walking. Jedná se o dynamickou chůzi s holemi, při níž chodec zapojuje do činnosti i horní končetiny (Stejskal, Vystrčil, 2005). Je o 22 % účinnější než chůze bez holí a je při ní zapojeno 90 % svalů celého těla. Tato pohybová činnost je vhodná pro všechny věkové kategorie. Je výborným prostředkem ke zvyšování tělesné kondice, zlepšení držení těla, snižování váhy a odvádí od bolesti zad (Měkota, Cuberek 2007). Běh U předškolních dětí je běh ještě přirozenější pohybovou aktivitou než chůze. Příznivě působí na činnost srdce, plic, na látkovou výměnu a na celý organismus. Běh se tedy stává nedílnou součástí tělesné výchovy na základní škole a z velké části se uplatňuje i v pohybových hrách. Chceme-li zvýšit fyziologický účinek běhu, přemístíme pohybové hry ven, do přírody, na hřiště či zahradu (Juklíčková – Krestovská, 1987). Běh stejně jako chůze prochází markantním vývojem v ontogenezi. „U dítěte se běh vyvine z rychlé chůze obvykle koncem druhého roku, vyzrálou formu nabude až kolem sedmého roku“, uvádí Měkota (2007, s. 72). S rostoucím věkem ubývají běžecké aktivity. Běh se spíše prosadí ve sportu, nikoliv v běžné každodenní aktivitě (Měkota, Cuberek, 2007). Jelikož při běhu dochází k nadměrnému přetěžování pohybového aparátu a zatěžování kloubů dolních končetin, se odborníci rozcházejí v názoru vhodnosti této aktivity pro jedince s nadváhou. Někteří autoři (Tvrzník, Soumar, 2004) nepokládají 26

nadváhu za důvod, proč neběhat. Ve své knize uvádějí, že běh je lékem dostupným pro všechny a pro jedince s nadváhou zpočátku doporučují kombinovat běh s chůzí. Při pravidelném běhání brzy dojde ke snížení nadváhy, čímž problém s přetěžováním kloubů zmizí. Můžeme se setkat s různými obměnami běhu. Sprintem nazýváme běh na krátké vzdálenosti, překážkový běh je varianta atletického běhu. Terénní běh střídavou rychlostí nazýváme fartlek. Dalšími varianty běhu jsou klus a cval. Běh spojený s orientací v terénu se označuje jako orientační běh. Specifickou formou bývá běh po schodech. V míčových hrách je běh spojen s vedením míče pomocí nohou, rukou či holí (Měkota, Cuberek, 2007). Děti mohou běhat rychle s cílem zdolat určitou vzdálenost. V tomto případě se jedná o tzv. rychlý sportovní běh. Nebo také děti mohou přizpůsobit běh rytmu říkanky, nástroje či hudby při tzv. tanečním běhu (Juklíčková – Krestovská, 1987). Jízda na kole Cyklistika, tj. jízda na kole s rekreačním, dopravním, turistickým či sportovním zaměřením se stala v poslední době velmi oblíbenou sportovní aktivitou u všech věkových kategorií. Na rozdíl od chůze a běhu je cyklistika poměrně mladou aktivitou, která je známá pouhých několik desetiletí. Při jízdě na kole nejsou přetěžovány klouby dolních končetin. Tato aktivita je vhodná i pro jedince s ortopedickými vadami. Horní část těla je převážně zatěžována staticky, kdežto svaly pánve, stehna, lýtka a chodidla vykonávají dynamickou práci (Měkota Cuberek, 2007). Dítě už ve věku batolete, jakmile začne chodit a získá určitou stabilitu, se snaží zvládnout jízdu na nejmenších vozítkách, jako jsou různé motokáry, kde se odráží od země, současně oběma nohama nebo střídavě, jako by kráčelo. Postupně pak zvládá tříkolku a koloběžku. Předškolák už umí jezdit na kole uzpůsobeném malým uživatelům (Dvořáková, 2009). První dětská kola mohou mít přídavná kolečka, která však nedosahují na zem, ale při náklonu či ztrátě rovnováhy zabrání pádu. Dítě se naučí jezdit i bez přídavných koleček. Potřebuje jen k tomu čas, musí samo chtít a my bychom je měli k tomu podpořit, ocenit a povzbudit. Postupně se pak naučí vytrvale řídit, šlapat a držet rovnováhu (Dvořáková, 2009). Jízda na kole umožňuje lokomoci, která je mnohem rychlejší než běh. Při stejném energetickém výdeji je pohyb cyklisty třikrát rychlejší než pohyb při běhu. Tím se stává jízda na kole pestřejší, zajímavější a bohatší na zážitky. 27

Plavání Plavání se řadí mezi pohybové aktivity, které příznivě ovlivňuje tělesný vývoj a zdravotní stav dětí. Správně vedený pohyb dětí ve vodě se pojí s otužováním, příznivě ovlivňuje oběhový systém, zlepšuje činnost dýchacího aparátu a zlepšuje i vznikající vady v držení těla (Juklíčková - Krestovská 1987). Člověk na rozdíl od savců nemá plavání vrozené, musí se mu naučit. Děti před vstupem do školy ještě většinou neumí plavat. Učí se tomu v osmi až devíti letech na plaveckém výcviku, kde se děti především seznamují s vodou a pohybem ve vodě a učí se základním hygienickým návykům pro plavecký výcvik. Jen malé procento zůstane mezi neplavci celoživotně (Měkota, Cuberek, 2007). Řada dětí se však může naučit plavat již dříve, ale je třeba k tomu vyvinout více úsilí. Každé dítě vyžaduje vlastní tempo postupu a také potřebuje pomoc při učení. Lépe a dychtivěji se dítě učí plavat v přiměřené početní skupině dětí, kde působí vzájemné podněcování, snaha nenechat se zahanbit a celková přátelská atmosféra. Přesto však rodiče mají mnoho příležitostí učit dítě plavat a věnovat se mu individuálně. Děti pak velmi ocení, když si s nimi rodiče ve vodě hrají. Je to pro ně velkým přínosem. Někdy se může u dětí objevit strach z vody, který mohl vzniknout např. nečekaným potopením, slovním strašením dítěte, aby se neutopilo, uklouznutím, napitím apod. Odstraňování strachu si vyžaduje velkou trpělivost, zásobu her a činností, aby dítě na strach zapomnělo a získalo jistotu, že pohyb ve vodě dokáže zvládnout (Dvořáková, 2009). Při plavání je intenzita zatížení vysoká, plavec musí při lokomoci překonat odpor vody, takže plavání je asi 4krát energeticky náročnější než běh (Měkota, Cuberek, 2007). Je sporné, který styl je lépe učit jako první. Plavecký styl prsa je obtížný, voda při něm cáká do obličeje a úst, ale užívá se nejčastěji. Při nácviku se zvlášť učí pohyby nohou a pohyby paží, ale nejdříve je nutné naučit děti správnému dýchání do vody. Při stylu kraul je pohyb nohou přirozenější a pohyb paží je jednodušší, ale je náročnější jej správně naučit s ponořenou hlavou a dýcháním. Styl znak není příliš obtížný, ale plavec se špatně orientuje a nevidí, kam plave (Dvořáková, 2009). Kromě základních plaveckých způsobů můžeme využít i jiné styly např. plavání na boku, které se uplatňuje při záchraně tonoucího nebo plavání pod vodou, které je rychlejší než plavání při hladině (Měkota, Cuberek, 2007).

28

Posilování Další vhodnou pohybovou aktivitou je posilování, které vede ke zvýšení svalové síly, k upevnění zdraví a formování postavy. Každý jednotlivý sval je možné posilovat. Posilování svalů ulehčuje zvedání, nošení, tahání a tlačení těžkého nákladu a navíc zvyšuje schopnost pro ty sportovní aktivity, které vyžadují sílu (Carroll, 1993). Pro děti může být zábavou např. přetahování s lanem, lezení na stromy, lanové překážky apod., nebo později mohou využívat cíleného cvičení se zátěží či s pomůckami, jako je např. expander (Stackeová, 2009). Zimní sporty K specifickým zimním činnostem nepatří jen lyžování, sáňkování a bruslení. Součástí jsou i ostatní zimní radovánky. Mezi další oblíbené činnosti patří např. bobování, jízda na igelitovém pytli či plastové lopatě, ale i koulování, stavění sněhuláků, iglů, vyšlapávání cestiček, obtisk postavy – andělíčků, klouzání na ledové ploše apod. (Dvořáková, 2009). Koulováním děti trénují házení a chytání. Rovnováhu, obratnost a odvahu můžeme cvičit při klouzání. Sáňky a boby využijeme jako překážky – běh kolem saní, slalom jednotlivců i vázaného zástupu mezi rozestavěnými saněmi, přelézání, překračování a přeskakování bobů a saní. Dále jsou to různé závodivé formy jízdy z kopce i na rovině (Juklíčková - Krestovská, 1985). Děti mají rády rychlou jízdu, jsou jí unášeny, i když se i trochu bojí. Záleží na sněhových i terénních podmínkách, co vše si mohou dovolit (Dvořáková, 2009). Důležitá je dobrá organizace při těchto činnostech, abychom předešli kolizím a eventuálním úrazům. Je nezbytné dodržet pravidlo, aby děti nevstupovaly do jízdní dráhy a pohybovali se pouze ve vymezeném prostoru (Juklíčková-Krestovská, 1985). Lyžovat mohou děti už od tří let, jakmile dobře zvládají chůzi. Při výcviku na lyžích by si dítě mělo více hrát než trénovat a učit se přirozeně a příjemně. Nejprve dítě naučíme ovládat lyže „kreslením“ ve sněhu např. zadupat s lyžemi, zkusit se postavit jako čáp, nakreslit vějíř nebo sluníčko. Dále se dítě musí naučit vystupovat do kopce, což je pro dítě nezábavné a fyzicky náročné. Při prvních jízdách na vleku obvykle dítě absolvuje cestu s pomocí dospělého. Oba jedou na jednom unášeči a dítě se opírá o nohy dospělého. Poté přichází sjíždění. Nejprve je vhodnější při prvních jízdách odložit hole a pohybovat se bez nich. Při nácviku by dojezd měl být bezpečný, aby se dítě mohlo soustředit na jízdu a nebát se. Proto je důležité naučit dítě brzdit a jet v pluhu (Dvořáková, 2009). 29

Lyžování je velmi dobrý sport pro držení nohou. Lyže jsou drženy rovnoběžně vedle sebe a tímto způsobem se i dítě učí klást nohy při normálním stoji a chůzi. A tuto polohu musí jeho nohy zaujímat pro dobré držení dolních končetin v kolenou. Dovede-li dítě spolehlivě držet nohy v kotnících, může začít s bruslením. Pokud toto nezvládne, křiví nohy dovnitř a podporuje tím zhoršování vbočených kolen (Švejcar, 1985). Boty na bruslení musejí dětské kotníky dobře zpevňovat. Pokud není noha dostatečně pevná a v botě se viklá kotník, může to být způsobeno chybným vybavením tzv. nepevnou botou, ale také v kotníku, který je nedostatečně zpevněn vazy a svaly. Je-li příčinou nezpevněný kotník, měli bychom raději ještě s bruslením počkat. Stejně tak i děti s růstovými problémy dolních končetin, včetně ploché nohy, by s bruslením měli počkat do předškolního nebo nejmladšího školního věku (Dvořáková, 2009). Bruslení má velice dobrý vliv na držení celého těla a na odolnost, zvlášť při jízdě venku na mrazivém vzduchu. S pohybově nadanými dětmi je možné pomalu začít s krasobruslařským tréninkem mezi 8. – 10. rokem (Švejcar, 1985). Všechny uvedené činnosti je zapotřebí s dětmi procvičovat zábavnou a nenásilnou formou, teprve později můžeme postupně přecházet k systematickému výcviku a k soutěžím (Juklíčková-Krestovská, 1985).

1. 3. 2

Pohybová aktivita v různých organizačních formách Organizovanou pohybovou aktivitu definujeme jako intencionální pohybovou

aktivitu, která je prováděná pod vedením učitele, cvičitele či trenéra. Patří zde jednotky školní tělesné výchovy, tréninkové jednotky, zájmové kroužky s pohybovou náplní, ale i letní a zimní dětské tábory (Sigmund, 2007). „Zapojení do organizovaných forem pohybové aktivity je z hlediska denního a týdenního režimu nedostačující“, uvádí Frömel, Novosad a Svozil (1999, s. 89). Čím jsou děti starší, tím u nich pohybová aktivita klesá. Ve všech věkových kategoriích se objevují rozdíly v pohybové aktivitě mezi chlapci a děvčaty, které jsou ve volném čase méně pohybově aktivní (Sigmund, Sigmundová, Miklánková, Frömel, Groffik, 2009). Pro další vývoj se považuje za rozhodující prosazování nově sestavených organizačních forem, které ve větší míře respektují: •

volitelnost a výběrovost

•

možnost individualizace i spolupráce 30

•

svobodu rozhodování

•

přitažlivost a atraktivnost

•

časovou otevřenost

•

společnou výuku chlapců i děvčat

•

finanční přijatelnost

a další znaky chápání volného času mládeže (Frömel, Novosad, & Svozil, 1999). Pozitivní účinky organizované pohybové aktivity vidí odborníci v motivaci a aktivizaci inaktivních dětí, které jsou nečinné nebo málo aktivní ve volných hrách. Jediným podnětem k jejich aktivnímu zapojení a kontaktu s vrstevníky je často organizována pohybová aktivita. Lze konstatovat, že „zapojení dítěte do organizované PA, ať už ve školních klubech či kroužcích nebo mimo školu, se podílí na zvýšení PA u dětí“, dle Miklánkové (2009, s. 80).

1. 3. 2. 1

Pohybová aktivita ve školní jednotce tělesné výchovy

„Vyučovací jednotka tělesné výchovy je relativně stálý a uspořádaný systém hlavních činitelů výchovně vzdělávacího procesu a vztahů mezi nimi, determinovaný obsahem, prostorem, časem a dalšími didaktickými požadavky“, uvádí Frömel (1987, s. 5). Dodnes se setkáváme na mnoha školách s výkonnostním a sportovně orientovaným přístupem k tělesné výchově. V současnosti by školní tělesná výchova měla plnit jinou funkci, než tomu bylo v minulosti. Její cíle by měly více sledovat pedagogické zájmy, zabývat se zdravotní prevencí a mít větší zájem věnovat se výchově ke zdraví. Naopak by se měla méně orientovat na sportovní výkon a jeho limity. Správně chápána tělesná výchova a pohybová aktivita směřuje vždy ke zdraví, je spojena s kladným prožitkem a je součástí životního stylu člověka. „Cílem tělesné výchovy je pohybově a tělesně kultivovaný člověk, který chápe pohybovou činnost jako nezbytnou součást svého života, zařazuje do svého denního režimu individuálně vhodnou a přiměřenou pohybovou aktivitu podporující zdraví a má dostatečné teoretické vědomosti o pohybovém zatěžování a jeho účincích na organismus“ (Mužík, 1999, s. 7). Vyučovací jednotky tělesné výchovy by měly být za dodržení odpovídajících podmínek u velké většiny žáků zárukou alespoň minimální pohybové aktivity. U některých dětí bývají hodiny tělesné výchovy první činností, které se zaměřují na pohybovou aktivitu. 31

Pro některé jedince se tyto vyučovací jednotky stanou jedinou pohybovou aktivitou po celý život. Při komplexních diagnostikách vyučovacích jednotek bylo zjištěno, že z hlediska zatížení žáků se vyučovací jednotky tělesné výchovy společně s dalšími formami pohybové aktivity projevují většinou pozitivně na udržení minimální tělesné kondice žáků. Dívky více reagují na zatížení, vyjádřené srdeční frekvencí, než chlapci. Výsledky zjištěné pomocí akcelerometrů Caltrac dále ukázaly, že objem i intenzita pohybové aktivity je vyšší u chlapců na základních i středních školách. Pro zvýšení účinnosti školní tělesné výchovy se podle Frömela, Novosada a Svozila (1999) doporučují tyto postupy: •

využívat ke zvyšování tělesného zatížení žáků více oblíbené pohybové činnosti

•

propojovat oblíbené pohybové činnosti s fyzicky náročnějšími činnostmi

•

využívat vhodné a nové formy v soutěžení (rovnost šancí)

•

využívat takových pohybových činností, které lze dobře uplatnit ve volném čase

•

vhodně zařazovat společnou výuku pohybových aktivit chlapců a děvčat

•

respektovat zásad kontinuity zatížení a regenerace

•

u chlapců klást důraz na zdatnost a výkonnost fyzicky náročných pohybových činností a u děvčat na estetické hodnoty pohybové činnosti.

32

1. 3. 3

Monitorování pohybové aktivity Sledovat a hodnotit pohybovou aktivitu mládeže ve školní tělesné výchově a ve

volném čase patří v dnešní době k závažným výzkumným problémům. Ukazuje se, že dříve byla častějším předmětem zkoumání pohybová aktivita dospělých a skupin se specifickými potřebami než pohybová aktivita mládeže. Za nejzávažnější ukazatele pohybové aktivity Frömel, Novosad a Svozil (1999) považují: •

strukturu, objem a intenzitu pohybové aktivity,

•

poměr pohybové a sportovní aktivity,

•

účast v organizované pohybové aktivitě,

•

míru zvládnutí určité pohybové činnosti,

•

míru vědomostí o určité pohybové činnosti,

•

vztah mezi sportovními zájmy a realizovanou pohybovou aktivitou

•

vztah k pohybové aktivitě

•

míru uspokojení z pohybové aktivity

•

vynakládání času a peněz na pohybovou aktivitu Pohybová aktivita představuje široký souhrn pohybového chování člověka,

zahrnuje veškeré jeho pohyby těla a je proto velmi obtížné měřit její velikost. Většina výzkumných prací zabývajících se pohybovou aktivitou sledovala tzv. FITT (FIDD) ukazatelé. Jsou to základní ukazatelé, kteří charakterizují velikost pohybové aktivity (Frömel, Novodad, Svozil, 1999; Sharkey, 1997). FITT: F = frequency (frekvence), I = intensity (intenzita), T = time (doba), T = type (druh). Frekvence Při cvičení pro zdraví je ideální dodržet frekvenci aerobní pohybové aktivity 3krát až 5krát týdně, přičemž nejvýhodnější je cvičit každý druhý den. Záleží však na věku, zdravotním stavu i časových možnostech. Při vyšší frekvenci cvičení nedochází k úplné regeneraci, což vede k postupnému zvyšování únavy a snížení pozitivních zdravotních efektů, zároveň narůstá i riziko zranění. V případě velmi nízké frekvence cvičení se 33

výsledný efekt cvičení stává po čase neúčinným (Stejskal, 2004). Jsou-li přestávky mezi jednotlivými dávkami pohybové aktivity delší než dva týdny, může být intenzivní kondiční činnost spíše na škodu než k užitku. U obézních jedinců by mohla urychlit vývoj některých postižení krevního oběhu (Daněk, 1983). Intenzita Tento faktor je z hlediska efektivity cvičení a rizik s ním spojených nejdůležitější. Měřit intenzitu zatížení můžeme několika způsoby např. pomocí jednotek klidového metabolismu, srdeční frekvence nebo subjektivního vnímání vynaloženého úsilí. Při stanovení energetického výdeje se intenzita zatížení vyjadřuje v jednotkách METs. „Jeden MET je definován jako výdej energie při nečinném sedu, kdy dospělá osoba spotřebuje 3,5 ml kyslíku na jeden kilogram tělesné hmotnosti za jednu minutu (3,5ml O 2 ·kg-1·min-1), což je přibližně jedna kilokalorie na jeden kilogram tělesné hmotnosti za jednu hodinu (kcal·Kg-1·h-1)“ uvádí Frömel, Novosad a Svozil (1999, s.26). Jednotlivé pohybové aktivity mohou být kvalifikovány jako násobky klidové spotřeby kyslíku. Jestliže např. vyvíjíme nějakou činnost na úrovni 4 METs, potom jsme proti klidovému stavu zvýšili spotřebu kyslíku čtyřikrát (Měkota, Cuberek, 2007). Frömel, Novosad a Svozil (1999, s.26) doporučuje rozlišovat tři základní pásma intenzity pohybové aktivity: •

nízké zatížení

<3,0 METs

nebo <4 kcal·min-1

•

střední zatížení

3,0 – 6,0 METs

nebo 4 – 7 kcal·min-1

•

vysoké zatížení

>6,0 METs

nebo >7 kcal·min-1

Intenzitu pohybové aktivity můžeme také měřit podle srdeční frekvence. Pro výpočet hodnoty maximální srdeční frekvence (SFmax) užíváme obecný vzorec 220 tepů za minutu mínus věk. Přičemž ke spalování tuků dochází zhruba po 20 minutách střední intenzity cvičení, tzn. při tepové frekvenci 60-80 % maximální hodnoty. Desetiletý chlapec má maximální srdeční frekvenci 210 tepů za minutu a při střední intenzivní činnosti by jeho srdeční frekvence měla být v rozmezí od 126 do 168 tepů za minutu. Chceme-li udržet energetický výdej a příjem nebo energetický výdej ještě zvýšit, jeho pohybová aktivita by měla být vyšší než 20 minut (Stejskal, 2004). Děti a dospívající by se měli věnovat pohybovým aktivitám alespoň 30 minut denně s nižší intenzitou zatížení např. při rychlejší chůzi cestou do školy či ze školy. A při střední 34

intenzitě zatížení by se měli věnovat pohybovým aktivitám alespoň 3krát týdně po dobu 30 minut např. jízda na kole, plavání, aerobik (Mužík, Cuberek, 2007). Důležité je dodržet, aby netrénovaný jedinec při střední a dlouhodobé fyzické zátěži nepřesáhl 80 % své předpokládané maximální tepové frekvence. Činí-li tak, nemůže pak dosáhnout cílů, které si dříve stanovil. Pro některé jedince může být snazší měřit intenzitu pohybové aktivity sledováním dýchání a schopnosti komunikovat při činnosti. Při středně intenzivní pohybové aktivitě by měl být jedinec schopen pronášet bez přerušení krátké věty o pěti až osmi slovech. Jestliže je nucen řeč přerušit pro nadechnutí po jednom či dvou slovech jedná se o nepřiměřené vysoké intenzivní zatížení. Barva kůže může být dalším měřítkem intenzity námahy. Je-li obličej nafialovělý nebo objeví-li se červeně fialové skvrny na kůži zad či v slabinách, svědčí o tom, že intenzita zatížení je nebezpečně vysoká (Daněk, 1983). Nejjednodušší metoda, jak posoudit intenzitu zatížení je ohodnotit vnímané úsilí, které jsme museli vynaložit při cvičení. Základem je bodové hodnocení námahy na stupnici od 6 bodů (úsilí vynaložené v klidu) do 20 bodů (extrémní úsilí), přičemž 12-13 bodů odpovídá intenzitě zatížení 65 %-80 % maximální tepové frekvence. Zóna 16-20 bodů je určena dobře trénovaným sportovcům. Určit intenzitu podle vnímání vlastního úsilí vyžaduje dlouhodobou zkušenost a je vhodnější pro ty, kteří se již delší dobu věnují pohybovým aktivitám (Stejskal, 2004). Trvání Čím vyšší je intenzita a frekvence cvičení, tím se snižuje doba cvičení. Přesto existují hranice trvání, při kterých se efektivita cvičení prudce snižuje. Při optimální intenzitě zatížení je to 30 minut a při nízké intenzitě zatížení se jedná o 45 minut. Cvičení, které trvá déle než 60 minut, nijak výrazně nezvyšuje zdravotní účinky. Pro jedince začínající s pohybovou aktivitou je vhodnější v prvních týdnech volit cvičení v kratších 10 až 15 minutových intervalech, které postupně prodlužují (Stejskal, 2004). Nejčastěji se monitorování zaměřuje na dva typy realizace pohybové aktivity: •

zjišťování velikosti pohybové aktivity v krátkodobém intervalu (30 – 120 minut),

•

dlouhodobé zjišťování velikosti pohybové aktivity za týden, měsíc nebo delší časové období (habituální). 35

Prostředky a metody, které se nejčastěji podle Měkoty (2007), používají při měření pohybové aktivity: •

monitory srdeční frekvence - zaznamenávají tep, např. sport-tester Polar

•

monitory aktivity – pracují na principu akcelerometrů, např. Caltrac

•

pedometry – zaznamenávají počet kroků při chůzi a běhu, např. Omron

•

Self-report (výpoveď probanda) získaná dotazníkem, rozhovorem, pozorováním.

Každá z metod má různé omezení, proto je vhodné kombinovat je. Prostředky pro monitorování pohybové aktivity jsou užívány tak, aby v oblasti pohybové aktivity popsaly chování a zvyky sledované populace, klasifikovali úroveň pro intervenční programy a zhodnotily změny v pohybové aktivitě v průběhu času. 1. 3. 3. 1

Krokoměry

První pomůcky na měření vzdálenosti jsou v historii známy pod pojmem hodometr. Nejednalo se však o přístroj na měření kroků, ale používali ho Římané pro civilní a válečné účely. Až na kresbách Leonarda da Vinciho z patnáctého století se můžeme setkat s předchůdcem krokoměru. Přístroj s kyvadlem, jehož rameno se pohybovalo tam a zpět zaznamenával houpání dolních končetin při chůzi. O jeho rozšíření se pak zasloužil Thomas Jefferson, který jej zakoupil ve Francii a převezl do Ameriky. V polovině šedesátých let se moderní krokoměry objevily v Japonsku v souvislosti s olympiádou. Odtud také pocházejí první doporučení o vykonání desetitisíc kroků za den. Zatím však řada japonských studií nebyla přeložena. Velké množství literatury zabývající se výzkumem pomocí krokoměrů pochází z Velké Británie a USA (http://en.wikipedia.org/wiki/Pedometer). Pedometr je jednoduchý přístroj pro monitorování pohybové aktivity. Pracuje na mechanickém principu setrvačníku a zaznamenává počet kroků na displej. Jednodušší typy pouze zapisují počet kroků, jiné mohou měřit překonanou vzdálenost, velikost energetického výdeje nebo čas strávený během pohybové aktivity. Pro měření těchto veličin je nutné před začátkem monitorování do přístroje zaznamenat údaje o průměrné délce kroku v centimetrech a hmotnosti v kilogramech. Výhodou tohoto přístroje je snadná ovladatelnost, minimální hmotnost a malé rozměry. 36

I přes poměrnou jednoduchost je rozsah využití při monitorování pohybové aktivity značný. Výsledné naměřené hodnoty nám mohou sloužit pro kontrolu nebo registraci lokomoční pohybové činností, včetně změn poloh těžiště během pohybové aktivity (Frömel, Novosad, Svozil, 1999). Nevýhodou pedometrů je, že nejsou schopny zaznamenat aktivity jako je plavání, cyklistika nebo lyžování (Armstrong, Welsman, 2006; Sirard, Pate, 2001). Přístroje jsou určeny pouze pro měření „chodících“ aktivit. 1. 3. 3. 2

Denní počet kroků a množství pohybové aktivity pro podporu zdraví

Pro podporu zdraví by děti měly vykonávat pohybovou aktivitu nejméně 60 minut denně, což odpovídá energetickému výdeji 6-8 kcal/kg. K totožnému doporučení dospěly i další studie (Rowlands, Eston, 2005). Je důležité, aby rodiče dbali na tato doporučení a při plánování volného času dítěte se snažili tomuto doporučení přiblížit vhodnými pohybovými aktivitami např. pěší turistika, jízda na kole, plavání, in-line bruslení, lyžování (Sigmund, 2007). Denní pohybové aktivity mají většinou střídavý charakter. Jednotlivé činnostní úseky trvají od několika sekund do několika minut a jsou přerušované odpočinkovými intervaly. Tyto pohybové aktivity by měly být vykonány jak mírnou intenzitou zatížení např. při rychlé chůzi, tak vyšší intenzitou zatížení (Corbin, Pangrazi2003). Pro podporu zdraví dospělé populace se doporučuje vykonání denního minima 10000 kroků. Tato norma neplatí pro starší a nemocné jedince a je příliš nízká pro děti a mládež. Optimální množství provedených kroků u dětí při prevenci vzniku civilizačních chorob se uvádí 13000 kroků denně. President`s Council on Physical Fitness and Sports (2001) doporučuje pro podporu zdraví u dětí dosažení denního počtu 11000 kroků nejméně pět krát týdně (Sigmund, 2007). V jiné publikaci (Frömel, Novosad, Svozil, 1999) se doporučuje pro chlapce vykonání 13000 kroků za den a u dívek nejméně 11000 kroků za den. Denní pohybová aktivita by měla u chlapců trvat déle než 95 minut a u dívek 85 minut. Z toho by organizovaná pohybová aktivita měla být nejméně 3 krát týdně 90 minut. V dalších výzkumech (Corbin, Pangrazi, 2003) autoři uvádějí, že nedostatečná pohybová aktivita by v průběhu dne neměla přesáhnout více než dvě hodiny. Děti, které tráví příliš mnoho času sledováním televize, hraním počítačových her či jiným aktivitám nevyžadujícím vysoký energetický výdej, s největší pravděpodobností nesplní stanovená doporučení. Ovšem je nutné přiznat, že během dne mohou nastat úseky naplněné 37

prospěšnou prací, která však nevyžaduje pohybovou aktivitu. Obsahem těchto činností může být např. učení, psaní domácích úkolů, trávení času se sourozenci a rodiči apod. Proto je velmi důležité vést děti co nejvíc k pohybovým aktivitám tehdy, když k tomu mají příležitost. Tyto možnosti se mohou naskytnout např. při cestě do školy nebo ze školy, po vyučování, v době mimo školu, o víkendech (Corbin, Pangrazi, 2003).

1. 3. 4

Význam pohybové aktivity Pravidelné dávky cvičení dávají člověku energii. Cítí se pozitivně naladěn, lépe

zvládá životní nezdary a deprese. Lidé, kteří pravidelně cvičí, se cítí čilejší, jsou schopni se více radovat ze života a snadněji překonávají překážky, které se před nimi objevují (Galloway, 2007). Z antropologického hlediska je člověk předurčen pro pohyb a hru, potřeba hry a pohybu patří k jeho charakteristickým znakům. „Čím jsou děti mladší, tím více potřebují pohyb k prozkoumání svého materiálního a sociálního prostředí, k jeho pochopení a osvojení. Prostřednictvím pohybu se vyrovnávají samy se sebou a se svým okolím, získávají mnohostranné smyslové zkušenosti, které jim podávají informace o vlastním těle, okolním prostoru a fyzickém okolí“ (Zimmerová, 2001, s.16).

Pohyb je sebepoznávání Při pohybu nabývá člověk představu o sobě samém. Dostává zpětné informace o svých schopnostech, silných a slabých stránkách. Učí se znát své tělo a vyrovnává se tak i sám se sebou. Odhaduje svou výkonnost, poznává své hranice a uznává je. Při pohybových situacích poznává, jak ho vidí jeho okolí. Tyto poznatky a informace nám ukazují přesvědčení o vlastní osobě.

Pohyb je společenská a sociální zkušenost Pro děti mladšího školního věku je důležité vřazení do kolektivu vrstevníků a získat jejich uznání. Prostřednictvím pohybu vstupuje dítě do vztahu s druhými lidmi, vymezuje si pravidla společné hry a přejímá sociální role. Dohaduje se s ostatními o záměrech a pravidlech hry a dorozumívá se s nimi. Vytvářejí se základy komunikace, schopnost domluvit se a brát ohledy. Děti se porovnávají s ostatními, soutěží spolu. Vznikají zde zkušenosti s vítězstvím a prohrou, úspěchy a neúspěchy. 38

Pohyb je smyslová zkušenost Pohybové zkušenosti se vždy pojí se smyslovými zkušenostmi. Pomocí smyslů přijímáme informace o svém okolí a vlastním těle, provádíme jejich výběr a zpracováváme je. Smyslové vnímání není pasivním procesem, ale stává se aktivním a můžeme při něm tvůrčím způsobem ovlivňovat své okolí. Pohyb je způsobem vyjadřování Díky pohybu můžeme vyjadřovat své pocity, nálady, vjemy. Většinou tak činíme nevědomě držením těla, gestikulací a mimikou. Každodenní pohybové a výrazové vzory mohou být využity jako komunikační prostředek např. při reprodukční hře. Pohyb je emocionální prožitek Pohyb u dětí vyvolává různé prožitky např. radost z pohybu, potěšení z dovádění, běhání a šplhání, ze zvládnutí obtížného úkolu, radost ze společné hry ve skupině, z osvojení si nové formy pohybu. Pohyb však může přinést i negativní emoce, protože pohyb může u dětí vyvolat nejen radosti a příjemné pocity, ale také strach, nechuť a nejistotu. V raném dětském věku využíváme pohyb k sebepoznání a k poznávání světa. V období dospívání se jedná o sociální dimenzi, kdy se věnujeme sportu, protože ho přátelé provozují a my se tím chceme zařadit a patřit do této skupiny. Co se děti, dospívající i dospělí naučí při pohybu, nemusí být přímo záměrem jejich pohybové aktivity. Dítě se posadí na houpačku proto, že ho houpání a kývání baví, prožívá radost z létání a tyto pocity zesiluje větším rozhoupáním nebo náhlým seskočením z houpačky (Zimmerová, 2001).

39

1. 4 Letní tábory pro děti 1. 4. 1

Pohled do historie Roku 1902 Ernest Thompson Seton (1860-1946) založil pro děti a mládež

indiánskou organizaci Woodcraft Indians, která čítala ještě před první světovou válkou půl milionů členů. Podobná hnutí, která navazovala na ideu E. T. Setona, se rozšířila do různých států po celém světě. Generál Robert Baden-Powell (1860-1940) byl velkým propagátorem E. T. Setona. Snažil se jeho myšlenky přizpůsobit anglickému prostředí. Do svého sdružení zavedl vojenské značení, větší disciplínu a hnutí nazval scoutingem. Členové tohoto hnutí se označují skauti, což v překladu znamená „všezvěd“ tj. chlapec, který má vše znát. Roku 1908 tak vzniká nové hnutí skauting, které za několik let nadchlo celý svět. Cílem hnutí je vychovávat člověka v souladu s přírodou, naučit se všestrannosti, respektovat názory ostatních, naučit se slušnému chování, ohleduplnosti a lesní moudrosti (Hurikán, 1990). Do českých zemí se skauting dostal před 1. světovou válkou díky Antonín Benjaminu Svojsíkovi, který se nechal inspirovat anglickým hnutím a vycházel z BadenPowellova systému. V roce 1914 byla v naší zemi založena samostatná organizace Junák – Český skaut. V období 2. světové války byla činnost všech tělovýchovných, turistických i skautských organizací zakázána. Po válce je opět Junák obnoven, ale s příchodem komunistického režimu roku 1950 je skautské hnutí znovu zakázáno. A od roku 1948 se objevuje nové hnutí Pionýr, které převzalo některé myšlenky skautingu a stalo se hlavním organizátorem dětských táborů. Skautská organizace Junák opět obnovila své působení v roce 1990. V té době pionýrské hnutí prochází velkými změnami a dětské tábory organizují i nově vznikající občanská sdružení. Dětské a mládežnické organizace doposud přebírají mnoho prvků a metody, které vznikly a byly uplatňovány ve skautské organizaci. Pro výchovu mladé generace v průběhu dvacátého století je tedy velkým přínosem skautská organizace a významně zasahuje i volnočasové aktivity dnešních dětí a mládeže.

40

4. 2

Typy táborů

Dělení podle druhu ubytování: •

ve stanech – důležité je najít vhodné místo, které vyhovuje náročným bezpečnostním a hygienickým podmínkám. Tábořiště se staví na rovné, suché, přiměřeně velké lesní pastvině nebo louce s dostatkem světla a v blízkosti cesty, která je přístupná v každé situaci. Celý pobyt i program se koná na jednom místě, které musí být plně vybaveno. Táborníci jsou zcela zapojeni do fungování tábora, noční hlídky, denní služby apod. Na takovém táboře se účastníci musí postarat sami o sebe a mají možnost osvojit si velké množství praktických dovedností a znalostí vlastního života.

•

v budovách – tato forma ubytování je v současné době nejvíce rozšířená. Účastníci tábora jsou ubytováni v chatkách rekreačních středisek, v domovech pro děti a mládež nebo ve farních budovách. Mohou tak využívat vnitřních prostorů kluboven, jídelen, kuchyně a jsou pro ně připravená i sportovní hřiště či bazény. Stačí si jen vybrat podle zaměření tábora z mnoha táborových základen.

•

putovní tábory – náplní tábora je turistika v různých podobách a formách. Zde je ubytování zajištěno v zařízeních, jako jsou ubytovny, táborové základny, stanové tábory, ubytování ve vlastním stanu apod. Pro svou náročnost se tábora smí zúčastnit jen děti, které v daném roce dosáhly věku jedenácti let. Existují putovní tábory tzv. hvězdicového typu, kde účastníci absolvují několika denní výlety do okolí základny a tzv. tábory postupové, kde se putuje z jednoho místa k druhému s veškerým potřebným vybavením. Putovní tábor je určen pro skupinu čítající nejvýše 30 dětí.

•

příměstské tábory – specifický druh tábora je určen dětem, které denně po snídani dochází na místo konání a večer si je rodiče vyzvednou nebo odchází domů. Program je zajištěn v pracovní dny v době, kdy jsou rodiče v zaměstnání.

Dělení z hlediska zaměření tábora: •

všeobecné – řádíme zde tábory se širokou nabídkou různých pohybových aktivit, soutěží a her bez konkrétní specializace. Účastníci jsou seznámeni s jednotlivými činnostmi a získávají o nich základní informace.

•

odborné – tento typ tábora se soustředí na jednu konkrétní oblast. V dnešní době 41

patří tento typ táboru stále více k velmi žádanému a vyhledávanému. Je určen dětem, které se zajímají o konkrétní činnost nebo navštěvují podobně zaměřený kroužek. Jedná se např. o tábory taneční, sportovní-volejbalový, hudební-kytarový, umělecký-malířský apod. Můžeme zde zařadit i tzv. výukové tábory, kde patří jazykové nebo počítačové tábory, které se zaměřují na výuku v určitém oboru. •

turistické (putovní) – již z názvu je patrné to, že hlavní náplní tohoto tábora je putování a poznávání určitého místa formou pěší, vodní či cykloturistiky. Počet účastníků bývá omezen a je určen starším dětem a mládeži.

Dělení podle účastníků: •

tábory pro děti – tábor je určen dětem ve věku šesti až patnácti let. Délka tábora se pohybuje od pěti do dvaceti jedna dnů. Tábory pro děti mají v naší zemi dlouholetou tradici.

•

tábory pro mládež – jsou pokračováním dětských táborů a bývají pro mládež starší než 15 let. Často se jedná o sportovně nebo turisticky zaměřený tábor a tzv. Workcampy, kde skupina mladých dobrovolníků z různých zemí během dne pomáhá při určité práci a ve zbylé části dne pořádá výlety do okolí, sportuje nebo se věnuje zábavě.

•

tábor pro rodiče s dětmi – tyto tábory se u nás organizují poměrně krátce, ale těší se velké oblibě. Cílem projektu je posílit komunikaci mezi rodičem a dítětem. Tábora se tedy účastní děti s rodiči nebo rodinnými příslušníky. Program je pro obě skupiny zajištěn dohromady i samostatně.

Dělení dle ročního období: •

zimní tábory – se odehrávají v období jarních či zimních prázdnin a zaměřují se na zimní sporty.

•

letní tábory – se konají v období velkých prázdnin a většinou jsou zaměřeny na turistiku, sport a další činnosti.

42

4. 3

Význam táborů

Pohybová aktivita Pro děti navštěvující letní tábory je důležitá zvýšená úroveň pohybové aktivity. Prostřednictvím různých pohybových činností se mohou děti naučit být aktivní, což se pro ně může stát vítanou změnou. Děti mají také možnost vyzkoušet si nové aktivity nebo se zdokonalovat v dalších dovednostech a činnostech v závislosti na typu tábora např. plavání, turistika, hra na hudební nástroj apod. Psychologický přínos Účast na letních táborech je pro děti velmi přínosná i z hlediska psychologického. Pobyt na táboře v dětech vytváří zvýšený pocit nezávislosti na rodičích a tím podporuje sebevědomí dítěte. Musejí nést zodpovědnost samy za sebe a za své věci. Rozvijí sociální interakci formou přátelství s ostatními dětmi. Tábory děti učí spolupráci a práci v týmu, a taky jak být dobrým člověkem a být úspěšný v životě. Tábor jako místo pro vzdělávání Přes léto mohou děti přijít až o dva měsíce informací, které se naučili během školního roku. Letní tábory nabízejí možnost zastavit tyto ztráty v učení tím, že udržují mozek dětí ve stále aktivitě a bdělosti. Prostředí letního tábora je velmi ideální pro vzdělávání. Vytváří zvláštní příležitosti k učení, které lze propojit do školních osnov např. jízdu na kánoi můžeme propojit se znalostmi ze zeměpisu nebo dějepisu, při lanových překážkách můžeme použít matematických dovedností apod. Pro děti není práce dívat se na noční oblohu a poukazovat na různá souhvězdí, je to pro ně krása a zážitek. Zkušenosti z učení na táboře jsou velmi pozitivní, což vede k získání a udržení znalostí. Všechny typy táborů nabízejí šanci k rozvoji celoživotního přátelství, přijmout nové výzvy, naučit se nové dovednosti a zdokonalovat některé staré. Dobrý tábor uznává individualitu dítěte a odpovídá jeho potřebám a zájmům. Povzbuzuje děti, aby převzali zodpovědnost za své jednání (http://www.ehow.com/about_6657292_importance-kids-gosummer-camp_.html).

43

2 Výzkumná část 2. 1 Cíle práce Hlavním cílem diplomové práce je zjistit a analyzovat pohybovou aktivitu dětí na vybraných letních táborech a posoudit, zda její množství splňuje předpoklady pro podporu zdraví.

2. 1. 1

Dílčí cíle a výzkumné otázky

Dílčí cíle práce 1) Monitorováním pomocí krokoměru získat data o pohybové aktivitě dětí na letních táborech v obci Pohoř a Zašová a na putovním táboře. 2) Srovnat úroveň a skladbu pohybové aktivity vzhledem k pohlaví účastníků (žena vs. muž), typu letního tábora (putovní vs. pobytově statický) a dnu v týdnu („pracovní“ vs. „víkendový“). 3) Zjistit, zda pohybová aktivita splňuje předpoklady pro podporu zdraví a případný rozvoj tělesné zdatnosti dětí. 4) V komparaci s výsledky dříve realizovaných výzkumů vytvořit školsky využitelnou pomůcku pro posuzování velikosti pohybové aktivity podle počtu kroků.

Výzkumné otázky 1) Podporuje úroveň pohybové aktivity realizované v průběhu letních táborů zdraví či dokonce vytváří předpoklady pro rozvoj tělesné zdatnosti dětí? 2) Projeví se rozdíl organizace táborů (putovní vs. pobytově statický) na denním množství kroků? 3) Přispívá program letních táborů ke zmírnění rozdílu v množství pohybové aktivity mezi děvčaty a chlapci?

44

2. 2 Metodika 2. 2. 1

Charakteristika výzkumného souboru

Letní tábor Pohoř Obec Pohoř se rozkládá v oblasti přírodního parku Oderské vrchy. Leží východním směrem od města Odry. V okolí osady se rozprostírají lesy a v blízkosti se nachází přírodní památka Stříbrné jezírko a vodní nádrž Kletná, která je využívána k rekreaci. Nabízí se zde možnost pěší i cykloturistiky po okolí. Obec poskytuje dvě sportoviště – fotbalové hřiště a asfaltové hřiště na volejbal, tenis, basketbal, badminton apod. Letního tábora se zúčastnilo 17 dětí a 5 vedoucích. Z toho se monitoringu účastnilo 9 děvčat a 2 chlapci. Monitorování proběhlo v období letních prázdnin od 7. července do 12. července v roce 2009. Tábor byl na téma „Cesta kolem světa za 130 hodin“. Děti každý den prožili na jiném kontinentu a vyzkoušeli si formou různých činností, her a úkolů, jak se v dané zemi žije (Příloha 2a). Letní tábor v obci Zašová Obec Zašová se nachází na území Zlínského kraje mezi hřebeny Veřovských a Vsetínských vrchů. Obec je celkově rozsáhlá a částečně zasahuje do CHKO Beskydy. Valašský charakter vesnice dotváří několik usedlostí a chalup typický pro tento kraj. Obec Zašová nabízí nově vybudované sportovní centrum s volejbalovým a fotbalovým hřištěm, s tenisovými kurty a hřištěm na sálovou kopanou, florbal, házenou a košíkovou. Další sportovní využití můžeme najít v nedaleké Orlovně, kde se mimo jiné nachází i bowling. V této budově se uskutečnil i tábor pro děti, kterého se zúčastnilo 32 dětí. Na monitoringu pohybové aktivity se podílelo 8 chlapců a 2 dívky. Tábor se konal 19. července do 24. července 2009 a stejně jako předchozí tábor byl na téma „Cesta kolem světa“. V podobném duchu se taky odehrával program, kdy děti každý den docestovaly na určitý kontinent, kde prožily spoustu zajímavého dobrodružství (Příloha 2b). Putovní tábor V polovině 16. července do 19. července se uskutečnil putovní tábor, který čítal 10 účastníků. Do monitorování bylo zapojeno 5 účastníků - 1 dívka a 4 chlapci. Jednalo se o tzv. postupový tábor (vysvětleno výše). Účastníci spolu s vedoucími poznávali krásy Beskyd, konkrétně pohoří Javorníků. 45

2. 2. 2

Monitorování pomocí krokoměru a zpracování dat Pro tento výzkum jsem použila jednoduchou verzi krokoměru Yamax Digi-walker

SW-200 (Příloha 3). Krokoměr zaznamenává a zobrazuje počet kroků při chůzi nebo běhu (stejně tak poskoky a změny poloh). Všem monitorovaným jedincům byly podány informace o nošení přístroje a o zapisování hodnot o pohybové aktivitě a inaktivitě do záznamového archu (Příloha 4). Děti nosily krokoměry po celou dobu tábora na pravém boku, kde byly přístroje uchyceny pomocí pásku. Účastníci tábora měli za úkol nosit krokoměry po celý den od rána do večera, vyjma spánku, ležení v posteli, osobní hygieny a plavání. Děti pak každé ráno a večer zaznamenávaly do svých formulářů naměřené hodnoty, dále do svých záznamů uváděly druh všech prováděných pohybových aktivit, které trvaly déle než deset minut a dobu trvání vždy zaokrouhlovali na pět minut. Do formuláře se zaznamenávala i pohybová inaktivita (sezení během cestování, při hře, ležení v odpoledním klidu apod.) Na děti při zapisování dohlíželi vedoucí a kontrolovali i naměřené hodnoty během dne. Naměřená data o úrovni pohybové aktivity a její skladbě byla z individuálních záznamových archů přepsána do elektronické podoby za pomocí speciálního software (Chytil, 2004). Základní statistické veličiny (aritmetický průměr, směrodatná odchylka, maximu a minimum) byly vypočítány v softwarové aplikaci Microsoft Excel a prezentovány prostřednictvím sloupcových grafů z nabídky Microsoft Word. Obecně jsou pedometry nejpřesnější při určování počtu kroků, méně přesné při vypočítávání překonané vzdálenosti a nejméně přesné při stanovování energetického výdeje (Crouter, Schneider, Karabulut, Bassett, 2003). Proto je krokoměrem nejpřesněji měřená proměnná – počet kroků – doporučována k používání při zpracovávání a interpretaci výsledků monitorování pohybové aktivity (Tudor-Locke, Myers, 2001). V souladu s výše uvedenými skutečnostmi jsem za jednotku zastupující množství realizované pohybové aktivity zvolila denní počet kroků.

46

2. 3 Výsledky Vzhledem k malému počtu účastníků na jednotlivých letních táborech budu v následujících grafech prezentovat souhrnné výsledky tak, aby korespondovaly s dílčími cíli práce a umožnili mi odpovědět na formulované výzkumné otázky. Obrázek 2 představuje základní charakteristiku úrovně pohybové aktivity – průměrný denní počet kroků v různých dnech a odlišných typech monitorovaných letních táborů.

Průměrný denní počet kroků 30000 25000

22856

24015

22298

20228

20926

17822

20000 15000 10000 5000 0

Obrázek 2.

dívky chlapci (n=12 n=14)

putovní "statický" (n=5 n=21)

"pracovní" "víkendový" (n=104 n=20)

Srovnání denního počtu kroků účastníků sledovaných letních táborů

Z Obrázku 2 je patrné, že děvčata i chlapci, bez ohledu na typ letního táboru či dnu v týdnu, výrazně převyšují zdravotně doporučovanou hodnotu denního počtu kroků 11000 resp. 13000 kroků (Frömel, Novosad, Svozil, 1999). Množství každodenně prováděné pohybové aktivity je výrazným zdravotním stimulem, který navíc vytváří předpoklady pro rozvoj tělesné zdatnosti dětí. Dále můžeme vysledovat rozdíly mezi jednotlivými typy táborů, kdy pohybová aktivita na putovním táboře je vyšší než na „statickém“ táboře. Je to způsobeno tím, že putovní tábor čítal minimálně 6 hodin chůze. Rozdíly v pohybové aktivitě v pracovních a víkendových dnech nejsou markantní.

47

Pro oporu v komparaci pohybové aktivity mezi děvčaty (n=12) a chlapci (n= 14) na monitorovaných letních táborech, uvádím také srovnání jejich denního počtu kroků s denním počtem kroků táborových vedoucích (n=5) Obrázek 3. Pohybová aktivita děvčat v průměru více než 2krát převyšuje pohybovou aktivitu jejich vedoucích. Také pohybová aktivita chlapců je v průměru vyšší než pohybová aktivita vedoucích.

Průměrný denní počet kroků 30000 25000

22856 20228

20000

14603

15000

9338

10000 5000 0

Obrázek 3.

dívky (n=12

chlapci n=14)

ženy (n=4

muž n=1)

Srovnání denního počtu kroků dětí a vedoucích na sledovaných letních táborech

Pro posouzení množství celodenní pohybové aktivity nebo jejich vybraných druhů podle počtu kroků jsem vytvořila následující Obrázek 3. Schéma počtu kroků a jemu odpovídající typ pohybové aktivity bylo sestaveno na základě výsledků vlastního monitorování pohybové aktivity na letních táborech v konfrontaci s výsledky zahraničních i českých studií (Choi et al., 2007; Marshall et al., 2009; Sigmund, 2007; Sigmund, Másilka, Sigmundová, Frömel, Novák, 2005; Vašendová, Valouch, Frömel, 2001).

48

12000 21000 20000 19000 18000 17000 16000

Celodenní aktivita na putovním táboře Celodenní aktivita na letním dětském táboře nebo zážitkovém kurzu

Pohybově herní dopoledne v tělocvičně (8:00–11:30 hodin) s dětmi a mládeží ve věku 7–17 let

11000

10000

9000

8000

Florbalové utkání vysoké intenzity s čistým časem hry 60–70 minut 50–60minutový běh při průměrné srdeční frekvenci 150–160 tepů za minutu 30 minut nepřetržitého: squashe, běhu do schodů, skákání přes švihadlo nebo in-line bruslení

7000

6000 Celodenní aktivita v bytě – s prováděním běžných domácích prací (luxování, vaření, vynášení odpadků) nebo s peší cestou do a ze školy či sedavého zaměstnání v celkové délce trvání 20 minut Celodenní aktivita v bytě – omezená pouze na chůzi mezi ledničkou, televizí, koupelnou a postelí

5000

4000

3000

75–90minutová procházka pomalou chůzí s dětmi Vyučovací jednotka tělesné výchovy aerobiku s čistým časem cvičení 40 minut Cvičební jednotka sportovní přípravy 7–10letých dětí s obsahem pohybových her s čistým časem cvičení 40 minut 30 minut nepřetržité chůze střední intenzity

2000

1000

0

Obrázek 4.

Příklady počtu kroků za celodenní pohybovou aktivitu nebo jejích konkrétních druhů

49

Na Obrázku 4. se úroveň pohybové aktivity na dětských letních táborech nachází ve srovnání s ostatními aktivita ve vykonání denního minima 16000 – 20000 kroků. Na putovním táboře pak vykonáním denního minima 20000 kroků. Jako zdravotní ukazatel účinnosti pohybové aktivity dětí považují Frömel, Novosad a Svozil (1999) vykonání minima 13000 kroků denně v převažujícím počtu dnů v týdnu.

2. 4 Diskuze Tato práce se zabývá pohybovou aktivitou v době letních prázdnin u dětí mladšího a staršího školního věku. Zkoumaný soubor dívek a chlapců je nízký, protože tábory byly určeny, díky svému místu konání, pro menší počet účastníků. Tudíž výsledky nemohou být zobecněny a je zde potřeba dalšího výzkumu, který by upřesnil zjištěné poznatky. Za velmi podstatné považuji zjištění, že jak chlapci, tak i dívky splnili zdravotní doporučení denního počtu kroků po celou dobu tábora. Průměrné hodnoty kroků za den vysoce převyšují doporučení pohybové aktivity pro děti mladšího a staršího školního věku. Tyto výsledky mohly být ovlivněny tím, že součástí pohybové aktivity byly během dne různé pracovní činnosti jako příprava jídla, úklid společných prostorů, atd. Děti z tábora na Pohoři se např. účastnili odpoledního výletu, který trval necelé čtyři hodiny. Dále je možné, že děti k vyšší pohybové aktivitě motivoval právě přístroj na monitoring, jelikož při předání krokoměru děti okamžitě odzkoušeli jeho „funkčnost“ a to ve vyšší frekvenci pohybu, poskakováním a běháním. Při zapisování výsledků do záznamových archů děti mezi sebou nepřímo soutěžili v dosažení co nejvyššího výsledku. Pohybová aktivita chlapců a dívek v období mladšího a staršího školního věku je dlouhodobým předmětem zkoumání. Sigmund, Máslika, Frömel (2001) sledovali ve své studii zdravotní vliv intervenční pohybové aktivity kurzů v přírodě. Výzkum probíhal na Škole v přírodě ve Volyni, Adaptačním kurzu GO! v Hynčicích a na Kurzu pobytu v letní přírodě v Lipnici nad Sázavou. Studie se zúčastnilo 49 děvčat a 27 chlapců. Z výsledků výzkumného šetření se zjistilo, že pohybová aktivita na všech analyzovaných kurzech v přírodě podporuje upevňování zdraví. Svým obsahem a formami její provádění smazává rozdíly mezi pohybovou aktivitou dívek a chlapců a pohybovou aktivitou ve víkendových a pracovních dnech. Srovnáme-li tyto výsledky s naší studii, potvrzuje se, že průměrný počet kroků u obou pohlaví výrazně překračuje zdravotní doporučení, přispívá rozvoji tělesné zdatnosti a 50

smazává rozdíly v pohybové aktivitě děvčat a chlapců. Porovnána byla také pohybová aktivita táborových vedoucích s účastníky táborů. Ve výsledku průměrný denní počet kroků účastníků tábora převyšoval více než dvojnásobně průměrný denní počet kroků vedoucích tábora. Příčinou tohoto stavu může být nižší pohybová aktivita vedoucích během programu, soutěží a her z důvodu dohlížení nad pravidly. A dále vyšší počet hodin sezení při tvorbě táborového programu na další dny. Z mnoha studií po celém světě je patrné, že sledování pohybové aktivity je velmi podnětné a prospěšné pro zdraví všech věkových skupin. Je velmi důležité ve výzkumech této aktivity pokračovat, vyhodnocovat výsledky a rozvíjet její úroveň mezi všemi věkovými skupinami.

2. 5 Závěry 1) Úroveň pohybové aktivity realizované v průběhu sledovaných letních táborů podporuje zdraví a vytváří předpoklady pro rozvoj tělesné zdatnosti zúčastněných. 2) Pohybová aktivita putovního tábora představuje v průměru více než 24000 kroků denně. 3) Společně realizovaný program letních táborů přispívá ke zmírnění rozdílu v množství pohybové aktivity mezi děvčaty a chlapci. 4) Pohybová aktivita děvčat je dvakrát vyšší než pohybová aktivita vedoucích. 5) Díky neustálým činnostem během celého tábora nejsou velké rozdíly v množství pohybové aktivity v pracovních a víkendových dnech.

51

SOUHRN V současné době pohybová aktivita (dále PA) zahrnuje nedílnou součást života člověka a je zkoumána z mnoha různých hledisek. Z pohledu významu pro zdraví je zapotřebí věnovat se zejména mladší generaci, jelikož v budoucnu mohou jejich nově získané poznatky pozitivně ovlivnit vztah k pohybovým aktivitám. Pak budeme moci u dospělé populace předpokládat zvýšenou úroveň zdatnosti a zodpovědnosti za vlastní zdraví. Diplomovou práci jsem proto zaměřila na PA dětí mladšího a staršího školního věku. Hlavním cílem práce bylo pomocí krokoměrů a záznamových archů prozkoumat aktuální stav v oblasti pohybové aktivity dětí školního věku během prázdnin na letních táborech. Dílčím cílem bylo porovnat získaná data z pohledu zdravotních doporučení PA. Zkoumaný soubor celkem tvořilo 12 dívek a 14 chlapců. Šetření proběhla o letních prázdninách v druhé polovině července. Pro monitorování PA byl použit pedometr typu Yamax Digi-Walker SW-200. Přístroje děti odkládaly před spaním a při osobní hygieně nebo plavání. Děti s pomocí vedoucích zaznamenávali počet kroků z přístroje do individuálních záznamových archů vždy večer při odkládání přístrojů před spaním. Do konečného zpracování výsledků byla zahrnuta pouze data účastníků táborů, kteří dokončili celé monitorování. Na základě výsledků lze konstatovat, že potřeba PA u dětí školního věku je vysoká. Průměrné hodnoty u sledovaného souboru dosáhly následující úrovně. Průměrný denní počet kroků ve sledovaném týdnu u dívek je 20228 kroky/den, u chlapců 22856 koky/den. Průměrný denní počet kroků na putovním táboře odpovídá 24015 kroky/den, což je o 26% více než na „statickém“ táboře, kde průměrný počet kroků je 17822 kroky/den. Průměrný denní počet kroků v pracovních dnech je 22298 kroky/den a ve víkendových dnech je to jen o 6% méně než v pracovních dnech, tedy 20926 kroky/den. Větší rozdíly jsme zaznamenali mezi dětmi a vedoucími. Průměrný denní počet kroků u žen je 9338 kroky/den. V porovnání s průměrným denním počtem kroků u dívek je to o 54% méně. U mužů průměrný denní počet kroků odpovídá 14603 kroky/den, což je o 36% méně než u chlapců. K tomuto výsledku však nelze přihlížet, jelikož byl sledován pouze jeden muž. Z těchto naměřených údajů vyplývá, že pobyt na letních táborech může výrazně přispět ke snížení pohybové inaktivity u dětí během prázdnin. Dále na základě výsledků konstatuji, že PA splňuje předpoklady pro podporu zdraví a rozvoj tělesné zdatnosti dětí. 52

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ ALLEN, K.; MORTZ, R. Přehled vývoje dítěte od prenatálního období do 8 let. Praha: Portál, 2002. 187 s. ISBN 80-7178-614-4. ARMSTRONG, N.; WELSMAN, J. R. The physical activity patterns of european youth with reference to methods of assessment. Sports Medicine, 2006, roč. 36, č. 12, s. 1067– 1086. BOUCHARD, C.; BLAIR, S. N.; HASKELL, W. L. Why study physical activity and health. In C. Bouchard, S. N. Blair, W. L. Haskell (Eds.), Physical activity and health. Champaign, IL: Human Kinetics, 2007. s. 3-19. BRTNÍKOVÁ, M. Dítě a jeho svět. Praha: Horizont, 1979. 127 s. CARROLL, S.; SMITH, T. Rodinná příručka zdravého života. Praha: Quintet, 1993, 320 s. ISBN 80-901-491-5-4. CORBIN, C. B. Physical activity for everyone: What every physical educator should know about promoting lifelong physical activity. Journal of Teaching in Physical Education, 2002, roč. 21, č. 2, s. 128–144. CORBIN, C. B.; PANGRAZZI, R.P. Toward an understanding of physical activity for youth. President´s Council on Physical Fitness and Sports Research Digest, 2003. roč. 1, č. 8, s. 1-8. CROUTER, S. E.; SCHNEIDER, P. L.; KARABULUT, M. Validity of 10 electronic pedometers for measuring steps, distance, and energy cost. Medicine and Science in Sports and Exercise, 2003, roč. 35, č. 8, s. 1455–1460. DANĚK, K. Pohybem ke zdraví. Praha: Olympia, 1983. 107 s. DOBRÝ, L. Náměty do diskuze o základních kinantropologických pojmech. Brno, 2008. DVOŘÁKOVÁ, H. Sportujeme s nejmenšími dětmi. Velké Bílovice: TeMi CZ, 2009. 122 s. ISBN 978-80-87156-26-1. FRÖMEL, K. Vyučovací jednotka tělesné výchovy. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 1987, 126 s. FRÖMEL, K.; NOVOSAD, J.; SVOZIL, Z. Pohybová aktivita a sportovní zájmy mládeže. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 1999. GALANDA, V. Pediatrie. Praha: Avicenum, 1980. 253 s. GALLOWAY, J. Děti v kondici: zdravé, šťastné, šikovné. Praha: Grada, 2007. 144 s. ISBN978-80-247-2134-7. 53

GREGORA, M. Výživa malých dětí. Praha: Grada, 2004, 96 s. HARDMAN, A. E.; STENSEL, D. J. Physical activity and health: The evidence explained (2nd ed). Routledge: Abingdon, 2009. HILLS, A. P.; BYRNE, N. M. State of the science: A focus on physical activity. Asia Pacific Journal of Clinical Nutrition, 2006, roč. 15, s. 40–48. HLÚBIK, P. Epidemiologie a etiopatogeneze obezity. Postgraduální medicína, 2005, roč. 7, č. 2, s. 123-128. CHOI, B. C. K.; PAK, A. W. P.; CHOI, J. C. L.; CHOI, E. C. L. Daily step goal of 10,000 steps: A literature review. Clinical and Investigative Medicine, 2007, roč. 30, č.3, s. 146–151. CHYTIL, J. Program PaTj2004 - program pro dlouhodobé sledování pohybové aktivity a tréninkových jednotek [Computer Software]. Olomouc: SoftWareCentrum, 2004. JUKLÍČKOVÁ-KRESTOVSKÁ, Z.; ŠMEJKALOVÁ, A. Pohybové hry dětí předškolního věku. Praha: SPN, 1987, 312 s. ISBN 14-399-87. KOHOUTEK, R. Psychologie duševního vývoje. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2008, 127 s. ISBN 978-80-7375-185-2. KURIC, J. Ontogenetická psychologie. Brno: CERM, 2001, 179 s. KYRALOVÁ, M.; MATOUŠKOVÁ, M. Zdravotní tělesná výchova – 2. část. Praha: Onyx, 1995, 176 s. ISBN 80-85-228-24-6. LISÁ, L. Vývoj dítěte a jeho úskalí. Praha: Avicenum, 1986. 274 s. LISÁ, L.; KŇOURKOVÁ, M.; DROZDOVÁ, V. Obezita v dětském věku. Praha: Avicenum, 1990. 143 s. MACHOVÁ, J. Biologie dítěte pro učitele. Praha: Karolinum, 2002. 269 s. ISBN 80-7184867-0. MARSHALL, S. J.; LEVY, S. S.; TUDOR-LOCKE. a kol. Translating physical activity recommendations into a pedometer-based step goal: 3000 steps in 30 minutes. American Journal of Preventive Medicine, 2009, roč. 36, č. 5, s. 410–415. MAZAL, F. Hry a hraní pohledem ŠVP. Olomouc: Hanex, 2007. 394 s. MAZAL, F. Soubor pohybových her pro děti mladšího školního věku. Olomouc: Hanex, 1994. MĚKOTA, K.; CUBEREK, R. Pohybové – dovednosti – činnosti - výkony. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. 163 s. ISBN 978-80-244-1728-8. MIKLÁNKOVÁ, L. Environmentální stimuly v pohybové aktivitě dětí předškolního věku. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2009. 168 s. ISBN 978-80-244-2331-9. 54

MURILLO, N. What is the Importance for Kids to Go to Summer Camp? [online]. 2010 [cit.

2010-10-05].

Dostupný

z

WWW:

. MUŽÍK, V. a kol. Výživa a pohyb jako součást výchovy ke zdraví na základní škole. Brno: Paido, 2007. ISBN 978-80-7315-156-0. MUŽÍK, V.; TUPÝ J. Tělesná výchova jako součást výchovy ke zdraví. In V. Mužík, J. Tupý, Zdravotně orientovaná tělesná výchova na základní škole. Brno: Masarykova univerzita, 1999, s. 5-14. ISBN 80-210-2246-9. PAŘÍZKOVÁ, J.; LISÁ, L. Obezita v dětství a dospívání. Praha: Galén, 2007. 239 s. Pedometer

[online].

[cit.

2010-09-24].

Dostupný

z

WWW:

. PŘÍHODA, V. Ontogeneze lidské psychiky: učebnice pro vysoké školy. Díl 1, Vývoj člověka do patnácti let. Praha: SPN, 1977. 414 s. RIEGEROVÁ, J.; PŘÍDALOVÁ, M.; ULBRICHOVÁ, M. Aplikace fyzické antropologie v tělesné výchově a sportu. Olomouc: Hanex, 2007. ŘÍČAN, P. Psychologie. Praha: Portal, 2005. SHARKEY, B. J. Fitness for sport. In R. Martens (Ed.), Successful coaching. Champaign, IL: Human Kinetics, 1997. s. 101-113. SHARMA, M. International school-based interventions for preventing obesity in children. Obesity Reviews, 2006, roč. 8, č. 2, s. 155–167. SIGMUND, E. Pohybová aktivita dětí a jejich integrace prostřednictvím 60 pohybových her. Olomouc: Hanex, 2007. 109 s. ISBN 978-80-85783-74-2. SIGMUND, E.; MÁSILKA, D.; SIGMUNDOVÁ, D. a kol. The effect of interventional physical activity of residential camps in nature on the habitual physical activity of females and males. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis Gymnica, 2005, roč. 35, č. 1, s. 43–51. SIGMUND, E.; SIGMUNDOVÁ, D.; MIKLÁNKOVÁ, L. a kol. Odlišnosti v pohybové aktivitě předškolních dětí ve srovnání s pohybovou aktivitou adolescentů a mladých dospělých. Česká kinantropologie, 2009, roč. 13, č. 4, s. 50–62. SIRARD, J. R.; PATE, R. R. Physical activity assessment in children and adolescents. Sports Medicine, 2001, roč. 31, č. 6, s. 439–454. STACKEOVÁ, D. Doporučení pohybové aktivnosti pro děti a dospívající. Tělesná výchova a sport, 2009, roč. 75, č. 2, s. 2-6. STEJSKAL, P. Proč a jak se zdravě hýbat. Břeclav: Presstempus, 2004. 125 s. ISBN 8055

903350-2-0. STEJSKAL, P.; VYSTRČIL, M. Severská chůze a její využití v tělovýchovném lékařství. Medicina Sportiva Bohemica et Slovaca, 2005, roč. 14, č. 4, s. 158-165. SUCHÁNEK, P. Pohyb v dětském věku. Jak předcházet obezitě u dětí [online]. [cit. 201008-16].

Dostupný

z

WWW:

. ŠVEJCAR, J. Péče o dítě. Praha: Avicenum, 1985, 343 s. TUDOR-LOCKE, C.; BASSETT, D. R. How many steps/day are enought? Preliminary pedometer indicies for public health. Sports Medicine, 2004, roč. 34, č. 1, s. 1–8. TUDOR-LOCKE, C.; MCCLAIN, J. J.; HART, T. L.; SISSON, S. B. Expected values for pedometer-determined physical activity in youth. Research Quarterly for Exercise and Sport, 2009, roč. 80, č. 2, s. 164–174. TUDOR-LOCKE, C.; MYERS, A. M. Methodological considerations for researchers and practitioners using pedometers to measure physical (ambulatory) activity. Research Quarterly for Exercise and Sport, 2001, roč. 72, č. 1, s. 1–12. TVRZNÍK, A.; SOUMAR, L. Jogging. Praha: Grada, 2004, 101 s. ISBN 80-247-0714-4. VAŠENDOVÁ, J.; VALOUCH, V.; FRÖMEL, K. Extrémní zatížení ve vyučovacích jednotkách tělesné výchovy děvčat. In D. Tomajko (Ed.), Efekty pohybového zatížení v edukačním prostředí tělesné výchovy a sportu. Olomouc: Univerzita Palackého, 2001. s. 163–168. VÁGNEROVÁ, M. Psychologie školního dítěte. Praha: Univerzita Karlova, 1995. VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie: dětství, dospělost, stáří. Praha: Portál, 2000. 522 s. ISBN 80-7178-308-0. VIGNEROVÁ, J.; BLÁHA, P.; OŠANCOVÁ, K.; ROTH, Z. Social inequality and obesity in Czech school children. Economic and Human Biology 2, 2004, s. 107-118. VIGNEROVÁ, J.; BLÁHA, P. Sledování růstu českých dětí a dospívajících, norma, vyhublost, obezita. Praha: Státní zdravotní ústav, 2001, 171 s. ISBN: 80-7071-173-6. ZIMMEROVÁ, R. Netradiční sportovní činnosti. Praha: Portál, 2001. 255 s. ISBN 807178-460-5.

56

Seznam příloh Příloha 1a – Růstový graf dívky Příloha 1b – Růstový graf chlapci Příloha 2a – Schéma táborového programu Pohoř Příloha 2b – Schéma táborového programu Zašová Příloha 3 – Krokoměr Příloha 4 – Záznamový arch Příloha 5 – Fotogalerie

57

Příloha 1a – Růstový graf dívky

Příloha 1b – Růstový graf chlapci

Příloha 2a – Schéma táborového programu Pohoř Datum & Kontinent

Dopolední program

Úterý 7. 7. 2009 EVROPA

Příjezd, ubytování táborový řád

Středa 8. 7. 2009 AFRIKA

Čtvrtek 9. 7. 2009 ASIE

Papoušci - „bojová hra“sbírání vajíček Čínské znaky - vytvoř si jméno

Pátek Hašení požáru 10. 7. 2009 - hra s injekční AUSTRÁLIE stříkačkou Sobota 11. 7. 2009 AMERIKA Neděle 12. 7. 2009 ANTARKTIDA

EVROPA

I. Odpolední program

II. Odpolední program

Rozdělení do Hledání týmu medvídků po lese Seznamovací hry - bojovka Stavba pyramid - běžecká hra

Výroba vzducholodí

Malování Hry na hřišti vedoucích na - vybíjená, soutěž tělo v družstvech Výroba nástrojů Africké tance

Číňan dostal chuť na buchty - etapová hra

Kdo nemá v hlavě má v nohách Skládání origami - vědomostní soutěž

Klokaní štafeta - běžecká hra Výlet

Výlet na přehradu Den v noci Kletná Svíčkový fotbal

Nábor do NHL - závodivé hry

Výroba sádrových masek

Hry na hřišti Příprav na „táborák“

Lekce létání - houpačka na laně

Vyhlášení výsledků celotáborové hry

Úklid Odjezd domů

■ sportovní aktivity □ ostatní aktivity

Večerní program

Táborový oheň Večerní táborák v maskách

Příloha 2b – Schéma táborového programu Zašová Datum & Kontinent Pondělí 13. 7. 2009 EVROPA

Dopolední I. Odpolední II. Odpolední Večerní program program program program Pevnost Boyard Lampionový Fotbalový turnaj Eurovision song -adrenalinová průvod - liga mistrů - pěvecká soutěž soutěž Messnerovy vrcholy Úterý Tanec u ohně - běžecká soutěž, 14. 7. 2009 Hledání diamantů Noční hra zdolání 14 Barvení na tělo AUSTRÁLIE - „bojovka“ - ukradení vrcholků a AFRIKA diamantů hledání státu v Oceánii Středa 15. 7. 2009 Hledání rýže Čínské znaky Dobytí Antarktidy Casino ASIE - „bojovka“ - malba na triko - etapová hra ANTARKTDA Čtvrtek Pašeráci Karneval v Riu Útok na Ameriku 16. 7. 2009 - pašování Předávání oscarů de Janeiru -etapová hra AMERIKA potravin - zakončení Pátek 17. 7. 2009 Úklid Koupání - bazén Návrat domů EVROPA ■ sportovní aktivity □ ostatní aktivity Každodenní součástí programu: •

hledání kartiček po budově

•

reportáž o zemi, kterou daný den děti procestovaly

•

pracovní dílny

•

scénka o světadílu

•

ráno se děti dověděli různé zajímavosti a informace o zemi a učili se jazyk dané

země (angličtina, němčina, ruština, španělština, japonština apod.)

Příloha 3 - Krokoměr

Obrázek 5. Yamax Digi-Walker SW-200

Příloha 4 – Záznamový arch

Příloha 5 - Fotogalerie Tábor Pohoř

Obrázek 6. Společné foto

Obrázek 7. Zapisování PA do záznamového archu

Obrázek 8., 9. Hry na hřišti

Tábor Zašová

Obrázek 10. Společné foto

Obrázek 11. Lyžování

Obrázek 12., 13 Společné hry

Putovní tábor Javorníky

Obrázek 14. Společné foto

Obrázek 15. Začátek putování

Obrázek 16. Společná snídaně

ANOTACE Jméno a příjmení:

Veronika Benešová

Katedra:

Centrum kinantropologického výzkumu

Vedoucí práce:

Mgr. Erik Sigmund, Ph.D.

Rok obhajoby:

2011

Název práce:

Pohybová aktivita dětí na letních táborech

Název v angličtině:

Physical activity of children at summer camps

Anotace práce:

Cílem diplomové práce bylo zjistit a analyzovat pohybovou aktivitu dětí na vybraných letních táborech a posoudit, zda její množství splňuje předpoklady pro podporu zdraví. Pohybová aktivita byla zaznamenána pomocí krokoměrů Yamax Digiwalker SW-200. Bylo zjištěno, že pohybová aktivita na letních táborech vytváří předpoklady pro upevnění zdraví a rozvoj tělesné kondice dětí. Pohybová aktivita, mladší školní věk, organizovaná pohybová aktivita, monitorování, krokoměr, chůze, letní tábory

Klíčová slova: Anotace v angličtině:

The result of my diploma thesis was to find and analyzed physical activity of children at selected summer camps and decided if quantity of this activity fulfil hypothesis for support health. The physical activity was recorded using Pedometers Yamax Digi-Walker SW-200. It was found out that physical activity on summer camps generated conditions for a fortify health and progress child physical form.

Klíčová slova v angličtině:

Physical activity, younger school age, organized physical activity, monitoring, pedometer, walking, summer camps

Přílohy vázané v práci:

Příloha 1a – Růstový graf dívky Příloha 1b – Růstový graf chlapci Příloha 2a – Schéma táborového programu Pohoř Příloha 2b – Schéma táborového programu Zašová Příloha 3 – Krokoměr Příloha 4 – Záznamový arch Příloha 5 – Fotogalerie

Rozsah práce:

57 stran

Jazyk práce:

Český jazyk