MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra českého jazyka
Pohádky Aloise Mikulky ve vztahu k tradiční stylizaci Bakalářská práce
Brno 2008
Vedoucí práce: PaedDr. Ivo Martinec, CSc.
Vypracovala: Pavlína Němečková
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
…………………………………………
1
Děkuji vedoucímu bakalářské práce PaedDr. Ivu Martinci, CSc. za podnětné rady k mé bakalářské práci a pomoc při jejím zpracování. 2
Obsah Obsah .......................................................................................... 3 Úvod ............................................................................................ 4 1. Pohádka .................................................................................. 5 1.1 Folkloristické metody ....................................................... 9 1.2 Původ pohádek, sběratelská činnost ............................. 14 2. Alois Mikulka ....................................................................... 18 3. Charakteristika a místo pohádek v Mikulkově tvorbě ....... 21 4. Srovnání jazyka pohádek A. Mikulky s jazykem pohádek tradičních ..................................................................................... 27 4.1 Stylizace úvodu ............................................................... 27 4.2 Stylizace závěru .............................................................. 29 4.3 Postavy v Mikulkových pohádkách ................................ 31 Závěr ......................................................................................... 41 Resumé ..................................................................................... 42 Summary .................................................................................. 42 Použitá literatura ..................................................................... 43
3
Úvod V životě každého člověka hrají pohádky důležitou roli. Zprvu jsou to pohádky klasické a jejich různé adaptace, později jde o adaptace a pohádky autorské. Jedním z nejvýznamnějších současných autorů je i Alois Mikulka, který se pohádkové tvorbě věnuje téměř padesát let. Během této doby se mu podařilo vydat přes dvacet knih pohádek, které jsou originální a i v dnešní době působí stále „neotřele“ a člověk si je rád přečte. Jejich osobitý ráz doplňují i Mikulkovy vlastní ilustrace, které tak autorův pohádkový svět dotvářejí. První část své práce věnuji vymezení žánru pohádky, jejímu původu, sběratelské činnosti v naší zemi a metodám, které se při výkladu o vzniku a šíření pohádky používaly. Ve své bakalářské práci se dále budu věnovat Mikulkovým pohádkám v porovnání s pohádkami tradičními – tedy tomu, čím se navzájem liší. Dále se budu také zabývat charakterem Mikulkovy pohádkové tvorby, jejím místem v jeho díle a jejími nejvýznačnějšími rysy.
4
1. Pohádka Pohádka je jeden z nejstarších epických žánrů lidové slovesnosti a původně byla určena pro dospělé posluchače. V dnešní době je chápána jako nejcharakterističtější součást literatury určené dětem. Pohádka
je
původně
lidové
vyprávění
založené
na
smyšleném příběhu, který není vázán na konkrétní čas a prostor a nevztahuje se ke konkrétní situaci. Pohádkový svět se vymyká přírodním zákonům, funguje podle svého autonomního řádu a je spravedlivější. Příběh obsahuje zpravidla kouzelné nebo zázračné motivy a přiznává svou vymyšlenost. Děj pohádky je vždy uzavřený a zpravidla v něm vítězí dobro nad zlem, které je po zásluze potrestáno. Pohádky tvoří pestrý soubor epických útvarů. Mají nejen rozmanité podoby, ale také velmi rozdílné umělecké úrovně. Prolíná se v nich minulost s přítomností, folklór s literaturou, tvorba
pro
dospělé
s tvorbou
pro
děti.
Různé
úpravy
a
přetváření pohádkových látek představují výraznou linii, která prochází dějinami literatury až k současné tvorbě pro děti. Tyto adaptace vypovídají nejen o různých tvůrčích přístupech, ale také o různých motivacích a ideových záměrech. Nejčastější
dělení
pohádek
je
podle
míry
zastoupení
fantastična: 1)
pohádka
kouzelná
(fantastická)
–
nejrozšířenější, postavy bývají jasně rozděleny na kladné a záporné,
syžety
z archaických
těchto
rodových
pohádek
bývají
mýtů
obřadů
a
odvozovány zasvěcení,
s představou dočasné symbolické smrti a znovuzrození. 2)
pohádka zvířecí – nejstarší, hlavními nositeli
děje jsou zvířata, která jinak plní jen pomocné role, a příběh
se
odehrává
v jejich
5
přirozeném
přírodním
prostředí, tyto pohádky bývají často mravoučné a proto jsou velmi blízké bajce. 3)
pohádka legendární – její děj se opírá o biblické
postavy, nejčastěji o putování Krista a sv. Petra. 4)
pohádka novelistická (realistická) – nejmladší,
fiktivnost je potlačena na minimum nebo se nevyskytuje vůbec,
zdůrazňují
každodenní
život
včetně
sociální
problematiky, jejich hrdiny jsou prostí lidé, kteří se musí spoléhat na svůj rozum a sílu.
Pohádky je také možné rozčlenit podle způsobu jejich zpracování. Hana Šmahelová dělí přístupy k pohádkové látce do tří typů: 1)
klasická adaptace – jde o sběratelský postup,
ve kterém se projevuje snaha reprodukovat ústní podání tak,
aby
zachovány
v literárním prvky
zpracování
folklórní
zůstaly
poetiky.
co
Taková
nejvíce adaptace
proměňuje látku lidové pohádky v literární text, který však uchovává charakteristické rysy vyprávění. Tím do jisté míry
nahrazuje
odborně
cenný
dokument
o
lidské
tvořivosti. Tuto metodu používali např. bratři Grimmové. Z našich autorů se sem řadí především K. J. Erben, který se s Grimmy shoduje pojetím pohádkové tvorby. Stejně jako
Grimmové
rekonstruovat
se
v kouzelných
předpokládaný
pohádkách
mytologický
snažil základ.
S Grimmy se shodoval také v kombinování různých znění jedné látky do podoby tzv. optimálního řešení. Z dalších českých představitelů sem patří B. M. Kulda, J. Š. Kubín nebo J. F. Hruška. 2) původních
autorská adaptace – jedná se o převyprávění pohádkových
motivů,
kdy
autor
vnáší
do
zpracování svůj rukopis. Převažuje tak individuální tvůrčí složka nad folklórní předlohou. Autor je nucen pohybovat 6
se v podstatně širším a nejednoznačném prostoru než u klasických folklórních adaptací. K těmto autorům patří zejména B. Němcová, která „pohádky ani neimitovala, ani folkloristicky skutečná daného
věrně
lidová žánru
nezachycovala.
vypravěčka, rozvíjela
Počínala
improvizovala
výchozí
žánry,
a
si
jako
v duchu
případně
jen
motivy.“ 1 Z dalších autorů bychom sem mohli zařadit V. Říhu a F. Hrubína. 3)
autorská
pohádka
–
autoři
uplatňují
svou
tvůrčí individualitu, pohádkové motivy zpracovávají volně, je zde patrný odklon od poetiky i látek folkloru. Autorskou pohádku vytvářeli např. J. Mahen, J. Lada, J. Werich, M. Macourek.
Hranice mezi autorskou adaptací a autorskou pohádkou je často velmi nejednoznačná.
Ještě trochu jiné rozdělení uvádí Věra Vařejková ve své práci Česká autorská pohádka. Její klasifikaci pohádek lze nazvat vertikální, neboť zachycuje proces včleňování pohádky do literatury. Pojmenovává trojí typ pohádkového útvaru, přičemž počítá s původní ústní předlohou a další kategorii zpracování pohádky dělí na dvě části: 1) lidovým
pohádka
folklorní
vypravěčům,
existuje
–
ústně ve
více
tradovaná
díky
variantách,
je
výchozím textem pro písemné a literární zpracování 2)
pohádka
literární
–
literární
adaptace
zaznamenaných folklorních textů. Jsou dvojího typu – klasická adaptace, která sleduje tzv. optimální variantu
1
Šmahelová, H. Návraty a proměny. 1. vyd. Praha: Albatros, 1989. s. 97
7
(K. J. Erben), a autorská adaptace, která je určována individuálním tvůrčím přístupem autora (B. Němcová) 3)
pohádka autorská – literární text, který pracuje
s pohádkovými motivy, ale je tematicky původní Pro
označení
folklórní
pohádka
je
používán
také
synonymní výraz „lidová“, pro literární výraz „adaptovaná“, „klasická“ nebo „tradiční“, synonymem k autorské pohádce je pohádka „umělá“ nebo „moderní“. Někdy se za moderní pohádku považuje ta varianta, která se neváže k folklórní inspiraci. Uvedené pohádkové typy na sebe navazují v časové následnosti, a přitom nevytěsňují typy starší.
Podle Marie-Louise von Franz obsahuje pohádka jedinou podstatnou
výpověď,
kterou
vyjadřuje
řadou
symbolických
obrazů a událostí, v nichž ji můžeme objevit. „Je to řeč, v níž si všichni rozumějí. ... Pohádka stojí mimo kulturní a rasové rozdíly; proto může tak snadno putovat. Řeč pohádek se tedy jeví jako mezinárodní jazyk celého lidstva – všech dob, ras i kultur.“ 2
Eduard Petiška vidí krásu pohádek v mravním kodexu, ve víře, že dobro v životě přece jen vyhrává, láska vítězí nad nenávistí a spravedlnost nad křivdou. „Jistoty tohoto
kodexu, který pohádka stále ověřuje,
znamenají bezpečí a harmonii. Takový pohádkový obraz světa tvoří základ pověstné pohádkové krásy. Dítě potřebuje svět jistot a harmonie. Potřebuje v sobě vybudovat kladný vztah k lidské společnosti, seznámit se se základy humanity, dojít k základům dohody člověka s člověkem. To se nepodaří bez zkušeností. Pohádka patří k takovým prvním zkušenostem.“ 3
2
Franz, M-L. Psychologický výklad pohádek. 1. vyd. Praha: Portál s.r.o., 1998. s. 24
3
Petiška, E. Velká cesta k malým dětem. 1. vyd. Praha: Albatros, 1984. s. 56
8
Petiška se také zmiňuje o tom, že tradiční pohádka neposkytuje dnešním dětem poznatky o dnešním světě a jeho civilizačním vývoji. Postavy tradičních pohádek se tak stávají poetickými a etickými symboly. Proto podle něj vznikla ve 20. století pohádka moderní, umělá. Ta má nejen modernější „kulisy, ale má i většinou novodobý obsah. Významným rysem pohádky je, podle Petišky, zasahování nadpřirozených sil do děje, fantastický překvapující obrat v ději, který je způsoben něčím, s čím se ve skutečném životě nesetkáváme.
1.1 Folkloristické metody V novověku se objevilo mnoho různých způsobů výkladu o vzniku,
šíření
a
hodnotě
lidové
slovesnosti.
Soustavný
a
programový literární a vědecký zájem o lidovou slovesnost se ale začal rozvíjet až v druhé polovině 18. století. Souběžně se začaly formovat
i
folkloristické
teorie,
které
byly
v úzkém
sepětí
s obecnými teoriemi národopisnými a teoriemi literárněvědnými. Na
zkoumání
lidové
slovesnosti
se
od
počátku
podíleli
etnografové i literární vědci a jen postupně se folkloristika stávala samostatným oborem. První empirická metodologie sběratelské činnosti vznikla ze zásad, kterými se při sběru a vydávání lidové slovesnosti řídili již bratři Grimmové. Především se zabývala otázkami původu a vzniku pohádek. Teorií bylo několik: 1)
mytologická teorie – romantická, vypracoval ji
Jacob Grimm. Podle této teorie jsou pohádky pozůstatky starých mýtů, které si každý národ přinesl ze společné asijské pravlasti (stejně jako svůj jazyk). Tato teorie posilovala vlastenecké motivace sběratelů a měla mnoho zastánců. U nás ji propagoval Karel Jaromír Erben. Roku 1856 ji rozpracoval Max Mőller, který počátky pohádek 9
kladl až do předhistorické doby a jejich postavy a motivy vykládal ve smyslu indických mýtů. Měla své rozmanité dílčí koncepce (solární, lunární, astrální aj.) a našla stoupence i ve 20. století. 2)
migrační teorie – formuje se od poloviny 19.
století a poprvé s ní vystoupil anglický badatel Théodor Benfey, který vychází z představy vzniku pohádkových syžetů na jednom místě (monogeneze), odkud se dále šířily. Původ pohádkové tradice spojoval s Indií. Odtud se pak pohádky stěhovaly různými cestami na evropskou půdu. Pohádky se z Indie začaly šířit až koncem 10. století a do evropských literárních památek vstupovaly hlavně ve 12.
a
13.
století.
Další
srovnávací
výzkumy
tuto
jednostrannou koncepci opravily a ukázaly i na jiné zdroje vypravěčské tradice (starý Egypt, staré kulturní národy Středomoří,
Keltové).
Srovnávací
studium
a
kritický
filologický rozbor pohádek ukázaly řadu látkových shod a souvislostí a dokazují tak putování látek od jednoho národa ke druhému a to, že pohádky nejsou vlastnictvím jednotlivých národů. U nás patřili mezi stoupence této teorie J. Polívka, V. Tille a J. Horák. 3) finská
geograficko-historická škola,
metoda
nejpodrobněji
–
zvaná
rozpracovala
také
koncepci
migrační teorie. Její zakladatelé a stoupenci hledali nové a exaktní postupy studia folkloru. Podle nich lze dojít k syntetickým jednotlivých
výsledkům
až
pohádkových,
po
monografické
legendárních,
analýze
písňových
a
jiných typů. Předpokladem je shromáždit úplný soubor literárních
i
rozbor
nejmenší
na
ústních
variant složky
folklorní (motivy,
skladby, rysy
a
jejich
detaily),
vzájemné porovnávání, určení jejího vzniku a jakými směry a způsoby se šířila a jak se přitom měnila. Začaly se systematicky vytvářet folkloristické katalogy a soupisy, 10
přičemž se největší pozornosti dostalo pohádkám. Začal se vytvářet mezinárodní fond látek, variant a bibliografických údajů o lidových vypravěčích, později z něj byl sestaven Katalog
pohádkových
syžetů.
Slabiny
této
metody
se
projevovaly hlavně v jednostranném zdůraznění migrací a vlivů a v redukci folklórního podání na epická schémata syžetů a motivů. 4)
antropologická teorie – ve 2. polovině 19. století
ji formuloval anglický antropolog Andrew Lang, který odmítl
indický
původ
pohádkových
látek
na
základě
etnografických a antropologických výzkumů u primitivních národů v Africe, Americe a Polynésii. Zjistil stejné nebo velmi podobné pohádkové obsahy, postavy, motivy a někdy i celé syžety. „Myšlenka polygeneze pohádek se stala základem nové antropologické teorie, která možnost vzniku jedné
látky
na
antropologickými
různých a
místech
psychickými
vykládala shodami,
obecnými podobnými
kulturními, hospodářskými a sociálními poměry – např. rodinnými
vztahy,
náboženskými
představami
apod.“ 4
Myšlenku polygeneze pohádek později obměnili a rozvinuli další badatelé. Někteří ještě více zdůraznili momenty psychologické (např. C. G. Jung – archetypální teorie), jiní podmínky historicko-společenské nebo obecné zákonitosti poetického myšlení. 5)
recepční
pojetí
–
romantické
myšlenky
o
původu folkloru se dostaly do nového světla a lidová slovesnost začala být vyšetřována v poměru k písemnictví a
vysokému
umění.
„Lidovými,
folklorními
se
stávají
výtvory jakéhokoliv původu, tedy i literárního „umělého“, jestliže byly tvořivě přejaty a obměněny ústním podáním
4
Šmahelová, H. Návraty a proměny. 1. vyd. Praha: Albatros, 1989. s. 27-28
11
(zlidovění, folklorizace) a jestliže v něm trvale žijí delší dobu („kritérium tří generací“).“ 5 6)
tzv. ruská historická škola – navazovala na
recepční pojetí pohádek a hledala ve folklorních skladbách přímočarý
průmět
prosazován
názor
historických o
faktů
odvozenosti
a
událostí.
folkloru
a
Byl jeho
jednostranné závislosti na tvorbě vyšších společenských tříd a na umělé tvorbě. Hlubší výzkumy objasnily proces folklorizace a přejímání jako tvořivý akt a vyložily poměr literatury a folklóru jako vztah oboustranných výměn. 7) pokládali
funkčně strukturální metoda – její stoupenci otázku
pramenů
folklórních
skladeb
za
sekundární a ležící mimo vlastní oblast folkloristiky. „Kladli hlavně důraz na fungování, realizaci a význam jevů v lidovém podání a chápali literaturu a lidovou slovesnost jako dvě sféry sice navzájem spjaté, ale i svébytné a ovládané rozličnými specifickými zákonitostmi.“ 6
Téměř po celé 19. století byla lidová slovesnost chápána a vykládána
analogicky
k písemnictví
jako
literární
text.
Od
přelomu století se však pozornost přenášela stále více na vypravěče jako bezprostřední nositele a tvůrce folklóru.
5
Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV. Slovník literární teorie. Red. Š.
Vlašín. Praha: Československý spisovatel, 1984. s. 116 6
Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV. Slovník literární teorie. Red. Š.
Vlašín. Praha: Československý spisovatel, 1984. s. 116
12
Od druhé poloviny 19. století se začaly formovat základy vědeckého zkoumání lidové slovesnosti v Čechách. Byla zde rozvíjena metoda kritického srovnávání, zásluhu na tom měl Jan Gebauer a jeho žáci (V. Tille, J. Polívka, Č. Zíbrt, ...). Jiří Polívka nebyl tvůrcem ani zastáncem žádné teorie, vystihl přednosti i slabiny jednotlivých metod a teorií. Nejvíce se přikláněl k finské škole, která sledovala proměny pohádkových látek v různých oblastech, a uznával i oprávněnost názorů o polygenetickém vzniku pohádek a nevylučoval ani jejich migraci. Stoupencem migrační teorie byl V. Tille, ten se ale později přikláněl
k názoru,
že
většina
lidových
pohádek
pochází
z pokleslých literárních hodnot.
Šmahelová ve své publikaci Návraty a proměny uvádí, že otázka původu pohádek by mohla být dnes už uzavřena. Žádná z výše zmíněných teorií ji plně neobjasňuje, ale každá poskytla materiály
k objasnění
pohádkových
látek.
některého
Podle
ní
se
z význačných dnešní
rysů
badatelé
geneze shodují
v názoru, že se pohádky šířily jen z některých míst, kulturně vyspělých center, kterých bylo zjištěno osm: 1) severní Asie, severní a východní Evropa 2) střední, západní a jihovýchodní Evropa 3) Středomoří 4) poříčí řeky Nigeru 5) poříčí řeky Konga 6) východní Asie, Tibet, Indie a Indonésie 7) Oceánie 8) Austrálie
13
„Pohádky uvedených oblastí se odlišují většinou obsahem, způsobem a uměleckou kvalitou podání. Z tohoto hlediska stojí nejvýše pohádky asijské a evropské. Skutečnost, že u mnoha pohádek všech národů existují shodné nebo velmi podobné motivy
a
děje,
antropologické
dává
teorii
v některých
o
nezávislém
případech vzniku
za
pravdu
pohádek.
Četné
doklady o putování jednotlivých látek, například z Evropy do Afriky, z Indie přes arabské země a Španělsko až do Francie, svědčí
zase
pro
teorii
migrací.
I
mytologické
prvky
byly
v pohádkových látkách zjištěny, čímž moderní bádání potvrdilo správnou intuici, nikoliv romantické a vědecky nepodložené závěry průkopníků pohádkoslovných studií.“ 7
1.2 Původ pohádek, sběratelská činnost Kolébkou pohádek bychom mohli nazvat lidovou ústní tradici, přestože jediný důkaz o jejich existenci a zároveň jediná možnost
jejich
poznání
je
písemnictví.
Jak
uvádí
Hana
Šmahelová ve své práci: „Důsledky tohoto
nepřímého, zprostředkovaného přístupu
k pohádkám jsou významnější, než by se na první pohled zdálo. Veškeré
jejich
mentalitou
a
stopy
v literatuře
především
kulturně
jsou
totiž
poznamenány
společenskou
a
ideovou
orientací těch, kteří lidové narace fixovali písemně. Situaci nikterak nezjednodušuje ani skutečnost, že mnohé pohádky vznikly na základě literárních látek nebo motivů, jejichž znalost a obliba přesáhly rámec vzdělané společnosti do té míry, že se staly součástí lidové ústní tradice.“ 8
7
Šmahelová, H. Návraty a proměny. 1. vyd. Praha: Albatros, 1989. s. 30-31
8
Šmahelová, H. Návraty a proměny. 1. vyd. Praha: Albatros, 1989. s. 9
14
Pro vědu se zapisování lidových látek stalo aktuálním až s rozvojem národopisu, u nás tedy až na sklonku 19. století. Do té doby byl sběr lidové slovesnosti záležitostí vlasteneckoromantickou.
Ve 12. století se objevují pohádkové motivy nebo postavy v rytířských
románech
i
ve
starších
pověstech.
Od
druhé
poloviny 14. století se objevují i v českém zpracování a to většinou podle německých předloh (Kronika o Bruncvíkovi, Velká a Malá růžová zahrada, Vévoda Arnošt). V 17. a 18. století byly u nás hojně rozšířeny tzv. knížky lidového čtení, které tvořily významnou část literární produkce. V nich přežívala tradice pohádkových látek, které zde byly velmi často
ve
formě
nově
upravených
středověkých
skladeb.
Mezníkem v přístupu k lidové slovesnosti se stal přelom 18. a 19. století. Lidová slovesnost nejen že obsahovala estetické a mravní
hodnoty,
ale
působila
také
jako
doklad
starobylé
kulturní a dějinné tradice národa. Ve druhém desetiletí 19. století zesílil zájem o sběr pohádek, jejich zachování a později i o jejich odborné studium. První soubory lidových pohádek vznikaly v Čechách ve 40. letech
19.
století.
Roku
1838
vydal
Jakub
Malý
první
samostatnou sbírku Národní české pohádky a pověsti. Ta obsahovala nové, v literatuře dosud nezaznamenané látky, např. zápas
černokněžníka
s učedníkem,
o
ptáku
Ohniváku,
o
zvířátkách a Petrovských. Tyto pohádky však byly zkreslené a mnohdy zde byl kladen nemístný důraz na kouzelné prvky. Dalším sběratelem lidových pohádek byl Václav Krolmus, který roku 1845 vydal soubor Staročeské pověsti, zpěvy, hry, obyčeje, slavnosti a nápěvy. Ve svých úpravách pohádek stírá jejich lidový ráz a snaží se o vyvolání představy pohanského bájesloví a slovanské mytologie.
15
Matěji Mikšíčkovi se v jeho dvousvazkových Národních báchorkách z roku 1845 podařilo vystihnout prostý a lidové tradici odpovídající způsob vyprávění. Sbírání lidové slovesnosti se věnoval také Karel Jaromír Erben. Ten se zprvu zaměřoval na lidovou píseň a nezpívanou poezii,
jako
jsou
říkadla
a
přísloví.
Pohádky
pro
něj
představovaly pouze inspiraci pro jeho vlastní básnickou tvorbu. Na jeho pozdějším díle věnovaném pohádkám mělo zejména vliv dílo a názory bratří Grimmů. Mezi 50. a 60. lety 19. století vznikla většina Erbenových nejlepších pohádek, ty byly převážně kouzelného typu. Erben, podobně jako Grimmové, srovnával jednotlivé varianty pohádek a snažil se v nich rekonstruovat symboliku přírodních mýtů a mravního řádu lidské společnosti. Erben se českým pohádkám věnoval soustavně až v posledních letech svého života. Jejich soubor už však nestihl dokončit, a tak jej z jeho pozůstalosti vydal roku 1905 Václav Tille pod názvem České pohádky. Mezi sběrateli české lidové slovesnosti vynikla i Božena Němcová. Té v letech 1845-1847 vyšlo sedm sešitů Národních báchorek a pověstí, většinu z nich Němcová sebrala na Chodsku. Realisticky v nich zobrazuje prostředí a zachycuje typické znaky lidového postoje ke skutečnosti. Vyjádřila v nich umělecké a ideové hodnoty a také se dovedla vcítit do jejich poetiky. Neméně významným se pro uchování lidové slovesnosti stal Beneš Metod Kulda. Jeho Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Rožnovského z roku 1854 jsou nejvýznamnějším a nejbohatším souborem lidové prózy druhé poloviny 19. století. Ve
svých
pohádkách
usiloval
o
dokumentární
věrnost
zachování dojmu vypravěčské autenticity, zapisoval
a
jejich
jazykově i obsahově přesná znění, ale při knižním vydání potlačily jeho stylistické úpravy výrazné nářeční zvláštnosti.
16
„Božena Němcová, Karel Jaromír Erben a Beneš Metod Kulda položili svými sbírkami
základ k literárnímu zpracování
lidových látek a zároveň jimi rozšířili možnosti dalšího vědeckého studia slovesného folklóru.“ 9 Na sklonku 19. století se začínají upevňovat teoretické základy české folkloristiky a začaly se používat moderní metody při sběru a záznamu lidové slovesnosti. Hlavními představiteli byli Václav Tille, Josef Štefan Kubín a Jan František Hruška.
9
Šmahelová, H. Návraty a proměny. 1. vyd. Praha: Albatros, 1989. s. 24
17
2. Alois Mikulka Alois Mikulka, malíř, sochař, grafik, ilustrátor, spisovatel a jevištní výtvarník, se narodil 13. srpna 1933 v Brně, kde také nadále žije a působí. Po
absolvování
vystudoval
v letech
Školy
uměleckého
1952-1958
obor
průmyslu
v Brně
monumentální
malby
v ateliéru profesora Jána Želibského na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Roku 1959 založil spolu s A. Čakovským, Z. Macháčkem, M. Štolfou, K. Velebou a V. Zykmundem výtvarnou skupinu Parabola. Mikulka se věnoval zejména malbě a plastice, ilustrace zabírá přibližně desetinu jeho díla. Jeho malířská tvorba má velmi širokou výrazovou škálu, která osciluje od naturalismu a po naivismus. Náměty autor čerpá z antické mytologie, bible, středověkých mystérií, z doby národního obrození a současnosti, ale objevují se zde i témata inspirovaná lidovým folklorem a legendami, filmovým westernem, komiksem a sci-fi. Všechna tato témata se navzájem prolínají a vytváří tak Mikulkův osobitý styl. Mikulkova výtvarná tvorba není nijak poznamenaná časem, který by ji členil na nějaká období. Jeho styl zůstává stále stejný, je kompaktní, a proto se může Mikulka ke svým pracím vracet a znovu na nich s časovým odstupem pracovat, což také s oblibou dělá. Své dílo prezentoval na mnoha samostatných i kolektivních
výstavách
nejen
v České
republice,
ale
také
v zahraničí (např. v Jugoslávii, Švédsku, Mexiku, Německu, Anglii, ...). Jeho práce jsou zastoupeny v Muzeu města Brna a v soukromých sbírkách u nás i v zahraničí.
18
Mikulka se nevěnoval pouze malování obrazů a jejich vystavování, ale vytvořil i sochy a polychromované plastiky pro některé mateřské školky v Brně, Blansku a Šumperku, plastiky Bílý
den
pro
výzdobu síně antropologie
areál
Psychiatrické
léčebny
v Brně,
provedl
Staré radnice v Brně, vytvořil logo Katedry Přírodovědecké
fakulty
Masarykovy
univerzity
v Brně aj. Jeho rukopis bychom mohli také nalézt v oblasti divadelní. Nejenže vytvořil pro několik divadelních inscenací výpravu a kostýmy, ale také divadelní hry psal, hlavně pro malé děti – Měsíc v anténách. Hra malých a velkých dětí, O malíří a podivných věcech,
O bílé kočičí princezně,
Pidižl Veliký,...
Výtvarně se podílel na dramatizaci a realizaci díla Antoina de Saint-Exupéryho Malý princ, který se hrál na různých scénách v Brně a Praze více jak deset let. Také často píše, kreslí a maluje do dětských časopisů, např. Mateřídoušky nebo Sluníčka. Pro děti napsal a ilustroval více než 30 knih a ilustroval také desítky děl jiných autorů, např. J. Vodňanského, P. Šruta, O. Hofmana a dalších. Jeho knihy
vyšly
také
ve
slovenštině,
maďarštině,
polštině,
španělštině a lužickosrbštině. Vyšly také ve Švédsku a Finsku, v Japonsku podle nich natočili i filmy. „Malířskou, ilustrátorskou, sochařskou a literární tvorbu Aloise Mikulky pojí společná východiska. Především je to osobitá fantazie a citlivé vnímání neustále se proměňující skutečnosti.“ 10 Ačkoli se Mikulka zabývá rozdílnými a ne moc sourodými obory, je jeho dílo jednotné. V Mikulkově pracích se odráží jeho vlastní vnitřní svět, který sám autor nazval State Louis – „vnitřní suverénní území groteskní fantazie a plusového surrealismu“.
10
Mikulka, A. Alois Mikulka. 1. vyd. Brno: Nadace Universitas Masarykiana: CERM,
2001. s. 153
19
Alois
Mikulka
zahraničních
obdržel
ocenění.
Roku
za
své
1966
dílo
několik
obdržel
Cenu
našich
i
Státního
nakladatelství dětské knihy, obdržel Cenu města Prahy pro rok 1969, za knihu Svět v obrazech získal Zlatou stuhu Památníku národního písemnictví, roku 1997 byl zapsán do Zlatého fondu české literatury pro mládež, byl jmenován čestným členem Sdružení českých umělců grafiků Hollar v Praze a zastupitelstvo města Brna mu udělilo Cenu města Brna pro rok 1997 v oboru výtvarné umění za celoživotní dílo a za významný přínos rozvoji kultury v Brně.
20
3.
Charakteristika
a
místo
pohádek
v Mikulkově tvorbě Alois Mikulka je především výtvarník. Pohádky začal psát a ilustrovat spíše kvůli obživě. „Tak jsem si vždy v krátkém čase vydělal dost peněz k tomu, abych si mohl malovat čistě pro sebe. Nemusel jsem nikdy být poplatný ničímu vkusu, nijaké ideji, nebyl jsem omezován termíny, námětově ani jinak. Časem jsem napsal po večerech asi třicet knih, to je asi pět set pohádek, včetně ilustrací, některé byly přeloženy do několika světových jazyků, uvedeny v rozhlase, televizi, filmu i divadle.“ 11 Jeho tvorbu bychom mohli rozdělit do dvou skupin. V té první jsou texty, ve kterých se humorným a netradičním způsobem objevují obyčejné věci kolem nás. V té druhé skupině pohádek, které bych se chtěla v téhle práci dále věnovat, se nachází
netradiční
a
originální
zpracování
klasických
pohádkových motivů a námětů. V Mikulkových pohádkách se odráží jeho vlastní vnitřní svět – State Louis. Mikulka „vytváří svůj pohádkový svět právě tím, že jej podává jako univerzální dějiště a jeviště a že jej nerozděluje na část pozemskou a reálnou a na část čarovnou a pohádkovou.“ 12
11
Mikulka, A. Alois Mikulka. 1. vyd. Brno: Nadace Universitas Masarykiana: CERM,
2001. s.142 12
Sirovátka, O. Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře. Brno:
Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR, 1998. s.147
21
V jeho pohádkách není nic nemožné. Mikulka konfrontuje čtenáře
s nečekanými
a
překvapivými
situacemi,
které
nepodléhají logice skutečného světa a jeho pohádky se před čtenářem „tváří“, že vše se opravdu událo a děje tak, jak autor píše. „Mikulkovy pohádky se odehrávají všude po celém světě a celý svět je plný překvapující fantazie a čarovných věcí.“ 13 Pohádky jsou stavěny nejen na systematickém parodování folklórních
pohádek,
ale
také
na
parodii
žánrů
triviální
literatury, jako jsou např. detektivky, strašidelné příběhy, grotesky, westerny, sci-fi aj., jak už napovídá třeba název knížky „Lupiči a policajti aneb Veselé zkazky pro mládež, trampy, noční šoféry a vědce, seniory i opalující se krásky, čtení na deštivou dovolenou, u táboráku, ve škole pod lavicí, pro učitele, kteří tuto knížku zabaví, jakož i pro ty, kteří toto dílko někomu ukradnou“ nebo „O jelenovi s kulometem a jiné trampské povídky pro zlatokopy, stopaře, cestovatele a milovníky táboráků“. Mikulka tyto žánry různě deformuje, asociuje a zesměšňuje. Využívá přitom různých antropomorfizací a personifikací, nadsázek a paradoxů, satiru a ironii, absurditu a nonsens. Dalo by se říct, že mu nic není svaté. Důležitým a významným prvkem Mikulkových pohádek je i autorův osobitý jazyk a to, jak s ním zachází. Vedle pestrého a expresivního slovníku a neologismů využívá také všech vrstev jazyka a navzájem je všelijak kombinuje a propojuje. Kromě jazyka spisovného užívá Mikulka často i jazyk hovorový a nespisovný, který používá zvláště v přímé řeči pohádkových postav.
13
Sirovátka, O. Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře. Brno:
Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR, 1998. s.147
22
„Jako běs oběhla nejbližší okolí, nachystaná začarovat kohokoliv v nepředstavitelnou hňahňaninu, ale nikde nikoho nezahlédla.“ 14 V komunikaci
postav
užívá
také
výrazů
expresivně
zabarvených, ať už pozitivně nebo negativně – např. ze sovy se tak stává ptáčisko a z Karkulky je Karkule nebo Karkulinečka. „Liška vyjekla: >>Karkulinečko! Jen to ne! Jen to ne! Prosím, prosím! Již nikdy neuslyšíš na mne nic zlého. To víš! Sem tam nějakou tu slepici musím schlamstnout. Moje děti mají pořád hlad. Ale jinak budu sekat dobrotu!<<“ 15 Ve svých dřívějších pohádkách se Mikulka více obracel na menší děti a přizpůsoboval se jim ve stylu psaní. V poslední době se snaží oslovit spíše děti větší a mládež, protože jsou „čtenářsky zkušenější“, pochopí více věcí a narážek a lépe se orientují
v rozdílnostech
Mikulkových
pohádek
od
pohádek
tradičních. Alois Mikulka tvrdí, že základním předpokladem toho, aby byla pohádka u čtenářů úspěšná, je dobrý vypravěč. Sám o sobě tvrdí, že neví, jestli je dobrým vypravěčem, ale vymýšlení pohádek ho baví, a to už od dětských let. Spíš než jako o spisovateli o sobě mluví jako o řemeslníkovi: „Je dobré, když se vám podaří překvapit čtenáře již v prvních třech větách. Je to ono známé vtáhnutí do děje, které je buď překvapivé, neuvěřitelné, nebo tak groteskní, že prostě musíte číst dál, už jen z čiré zvědavosti.“ 16
14
Mikulka, A. Ježibaba trampem. In: Dvanáct usmívajících se ježibab. 1. vyd. Brno:
BLOK, 1974. s.131 15
Mikulka, A: Lištičky. In: Karkulka v maskáčích. 1. vyd. Praha: Albatros, 2003
s. 91 16
Mikulka, A. Dobrá pohádka je tajemství... In: Ladění: časopis pro teorii a kritiku
dětské literatury. Brno: Ústav literatury pro mládež Pedagogické fakulty v Brně, 2002. s.11
23
Pak už podle něj nesmí autor čtenáře zklamat a příběh musí mít rychlý spád, musí „uhánět cvalem“. Veškeré popisy a vysvětlování by měly být strohé, aby v nich autor zbytečně neodbočoval, neztrácel se a čtenáře tak nenudil. Proto je podle Mikulky lepší a výhodnější pohádka ilustrovaná, kde může popisy postav a prostředí vyjádřit ilustrátor, a to mnohem jednodušeji a výrazněji. „Je
také
nenápadného,
dobré, co
se
když ale
na
ukáže
začátku na
použijeme
konci
vyprávění
něco jako
veledůležité. Já tomu říkám – uzavřít dokonalý kruh.“ 17 Pohádka by měla být jednoduchá, bez zbytečných a přehnaných ozdob, musí mít co nejširší dosahový rejstřík, aby oslovila a pobavila děti i dospělé, a hlavně v ní musí být něco, co se člověku i po dlouhé době vybaví jako vzpomínka na hezký okamžik, který má pro něj zvláštní cenu. Něco, co po přečtení zanechá člověka okouzleného a zamyšleného, něco, co v něm potichu a pomalinku doznívá. „Taková dobrá pohádka je velmi jednoduché tajemství, které může jen občas někdo odhalit tím, že vejde jako bezstarostné dítě, kamarádící s fantazií, do kouzelné jeskyně slov...“ 18 Mikulkovy
pohádky
jsou
živé,
plné
barev
a
různých
zákoutí, kde se pohádka vydává nečekaným směrem. Sám autor o způsobu psaní pohádek říká:
17
Mikulka, A. Dobrá pohádka je tajemství... In: Ladění: časopis pro teorii a kritiku
dětské literatury. Brno: Ústav literatury pro mládež Pedagogické fakulty v Brně, 2002. s.11-12 18
Mikulka, A. Dobrá pohádka je tajemství... In: Ladění: časopis pro teorii a kritiku
dětské literatury. Brno: Ústav literatury pro mládež Pedagogické fakulty v Brně, 2002. s. 12
24
„Jen formulace prvních tří vět mi dá trochu práce, přičemž podnět k tomu může dát cokoliv. Pak už se příběh odvíjí krok za krokem sám od sebe, asi tak, jako když kráčíte městem a nevíte, co se vám za kterým rohem zjeví, ze kterého průjezdu na vás co vybafne či koho zajímavého potkáte. Přibrzdím pouze občas před roztřepeným koncem, kdy je několik možností zakončení. Tam je potřeba vybrat jen ten jediný správný konec, ale je to zase věcí vkusu a instinktu zároveň.“ 19 Mikulka ve svých pohádkách často paroduje tradiční pohádkové látky a motivy. Setkáváme se sice se známými pohádkovými postavami, ale ty se chovají jinak, než jsme zvyklí a než bychom čekali. Např. Sněhurka odpoví na inzerát hledající kuchařku
do
dětské
kuchyně,
Červená
Karkulka
uteče
z dětského domova a schovává se před školním inspektorem. Na svém útěku potkává čarodějku, u které pak žije a učí se. Ta jí v podstatě nahrazuje babičku. Někdy Mikulka paroduje celé pohádkové syžety, jindy použije pouze jména postav a zasadí je do úplně jiných reálií. Není výjimkou, že se v jeho pohádkách setkávají i postavy z různých pohádek, např. v pohádce Plaváček 20, kde se setkávají princezna
Zlatovláska,
Děd
Vševěd,
Plaváček
a
Červená
Karkulka. Často se v jeho pohádkách setkáváme s různými zvířaty, s těmi, se kterými se setkáváme každý den, i s těmi pro nás exotickými jako jsou velryby, tygři a další.
19
Mikulka, A. Dobrá pohádka je tajemství... In: Ladění: časopis pro teorii a kritiku
dětské literatury. Brno: Ústav literatury pro mládež Pedagogické fakulty v Brně, 2002. s. 12 20
Mikulka, A. Plaváček. In: Dvanáct usmívajících se ježibab. 1. vyd. Brno: BLOK,
1974. s.137-138
25
Nejtypičtější
postavičkou
Mikulkových
pohádek
jsou
ježibaby, těmi autor nijak zvlášť nešetří. Obvykle se objevují v roli záškodnické, ale nikdy se jim nepovede nikomu ublížit tak, aby se to neobrátilo v dobrý konec, pokaždé jim něco jejich zlý úmysl zmaří a ony pak působí komicky. Čestnou výjimkou mezi
nimi
by
mohla
být
Všemocná
čarodějka
z pohádky
Karkulka v maskáčích, která je spíš hodná babička občas čarující. Mikulkovy pohádky jsou nápadité, na první pohled plné nesmyslů a situací, které na sebe logicky nenavazují. „Je svým způsobem velmi konkrétní. Nad čím by se dítě mohlo pozastavit, to vysvětlí samozřejmě, že ne didakticky, ale fantazií a novým vtipem.“ 21 Mikulka všechny své myšlenky nerozvádí, často nechává na čtenáři, aby se nad příběhem zamyslel a „dointerpretoval“ si jej po svém.
21
Šafaříková, D. Ježibaba, Pacička a zajíci. In: Zlatý máj, roč. XXXIV., č. 3., 1990.
s. 621
26
4. Srovnání jazyka pohádek A. Mikulky s jazykem pohádek tradičních V následující části bych se chtěla zabývat porovnáváním Mikulkovy pohádkové tvorby s adaptacemi pohádek klasických. Chtěla
bych
přiblížit,
jak
Mikulka
pracuje
s
tradičním
folklorním materiálem po stránce stylizační – z pozice vypravěče, který s pohádkovým materiálem zachází velmi volně a nechává svou fantazii rozeběhnout se až do dalekých končin. Vznikají tak různé asociace, někdy až nečekané a nesmyslné, a původní text nám připomínají třeba pouze jména hlavních postav nebo určité situace. Tradiční
pohádka
má
ustálenou
strukturu.
Tím
se
především myslí opakování úvodních a závěrečných formulací, typizace
postav,
schematičnost
kompozice,
opakování
se
magických čísel a hlavně boj dobra se zlem, kdy dobro zvítězí a zlo je po zásluze potrestáno. Zvláštní místo v pohádce má také prostor a čas vyprávění.
4.1 Stylizace úvodu „O kompozici úvodu pohádky existuje mezi čtenáři poměrně zakořeněné povědomí obligatorního stereotypu a tento stereotyp lze pokládat za prvek poetiky pohádky natolik, že jeho porušení je zpravidla autorem zamýšleno a čtenářem také pochopeno jako záměrná aktualizace, která mnohdy signalizuje významný a ideový posun celého pohádkového příběhu.“ 22 (Martinec, str. 54)
22
Martinec, I. . Tradice a inovace ve stylizaci pohádky. In: Cesty současné literatury
pro děti a mládež: tradičnost – inovace. Slavkov u Brna: BM Typo, 2003. s.54
27
Každý čtenář, ať už malý nebo velký, zná ty magické formule Byl jednou jeden... nebo Za sedmero horami..., případně jejich různé obměny, a tuší, co bude pravděpodobně následovat – seznámení se s postavami, které většinou mají ustálené typologické rysy, což souvisí s vyhraněnou polarizací dobra a zla, a s hlavní zápletkou příběhu. Ale nazpět k úvodní formulaci. Také
Mikulka
využívá
ve
svých
pohádkách
úvodních
formulí. V některých pohádkách ponechává formulace klasické, tak jak je známe z tradičních pohádek, v jiných je mírně inovuje nebo je úplně přetváří. Většinou
hned
v úvodu
nastiňuje
počáteční
zápletku
příběhu a tu pak dále rozvíjí. „Když neměl dědek nic lepšího na práci, zasadil z dlouhé chvíle na zahrádce za chalupou řepu, nasypal na ni půl kila heroinu, co je po něm každý náramně silný a veselý, a povídá si: >>Vyroste řepisko, až se babka poleká! Cheche!<< A lehl si po obědě na kanape, že si dá malého šlofíčka. Sotva však začal chrápat, ozve se rachot, chalupa se málem poroučí!“ 23 V některých pohádkách stylizuje Mikulka začátek také jako rozhovor s vnoučetem, které žadoní o pohádku. Dědeček mu rád vyhoví a do vypravování se pustí, ale vnouče mu musí občas poradit nebo ho opravit. „>>Dědo, vyprávěj mi třeba o perníkové chaloupce.<< >>Á – ty jeden mlsný jazýčku! Tak tedy poslouchej. Jednou se vypravily dvě děti na celodenní výlet. Teď si nemohu vzpomenout, jak se jmenovaly. << >>Přece Jeníček a Mařenka! <<
23
Mikulka, A: O veliké řepě. In: O jelenovi s kulometem a jiné trampské zkazky. 1.
vyd. Brno: Barrister & Principal, 1996. s. 21
28
>>Aha. Takže ten Jeníček s Mařenkou si vzali do tašky svačinu, chleba s máslem a salámem, dvě velká jablka, kompas, to kdyby zabloudili, a dvě nepromokavé pláštěnky, to kdyby náhodou začalo pršet. <<“ 24 V úvodu svých pohádek nás Mikulka také často seznámí s hlavní postavou nebo postavami, které během chvilky živě vykreslí. „Byla jedna tuze hezká dívčinka. Vlásky měla nádherně zrzavé a pleť mléčně bílou. A to bylo právě na ní zvláštní. Nesměla na slunce. Jak na ni jen chvilku svítilo, hnedle byla plná pih.“ 25
4.2 Stylizace závěru I při stylizaci závěru se Mikulka drží podobného postupu jako při utváření úvodu. Mohli bychom říci, že v Mikulkových pohádkách rozeznáváme několik druhů zakončení. Do té první skupiny patří závěr téměř klasický, to známé „A žili šťastně až do smrti“, jen trochu nebo i více pozměněné, obměněné. „Zvířátka si teď tedy žijí v chaloupce pěkně v poklidu, protože jsou na tajném místě a nikdo o nich neví. Kozel si žvejká trávu a listí, kočka a pes si nalapají myší a syslů, kohout si najde dostatek červíků a borůvek. Nic jim nechybí. Jen s těmi balíky úplně nových třiadvacetikorun si nevědí rady. Chm. A vy byste si věděli?“ 26
24
Mikulka, A: O perníkové. In: Zlatí slavíci a jiné pohádky. 1. vyd. Brno: Procházka,
2001. s. 8 25
Mikulka, A: O Sněhurce. In: Zlatí slavíci a jiné pohádky. 1. vyd. Brno: Procházka,
2001. s. 5 26
Mikulka, A: Zvířátka a Petrovští. In: Zlatí slavíci a jiné pohádky. 1. vyd. Brno:
Procházka, 2001. s. 87
29
Jindy skončí Mikulka své vypravování zcela
jinak, než
bychom očekávali. Z pohledu postav pohádky, ale i z pohledu čtenáře, který s těmito postavami sympatizuje, nekončí někdy příběh
právě
nonsensovost.
nejšťastněji, Takovýto
ale
přesto
způsob
mu
nechybí
ukončení
najdeme
vtip
a
např.
v pohádce Popelka. Na začátku pohádky je čtenář v očekávání, že pohádka dopadne dobře a Popelka se za svého prince provdá, ale již od půlky příběhu je čím dál více jasnější, že pohádka skončí sice vtipně, ale ne tradiční svatbou. „Když se (princ) nemohl prokázat občanským průkazem, byl nejprve odvezen do protialkoholní léčebny a později nastálo umístěn
v psychiatrickém
ústavu,
neboť
vedl
prapodivné
mimozemské půtky s personálem i chovanci. A Popeluše, na niž se
již
již
usmívalo
štěstí,
nadále
chodí
v noci
po
Sídlišti
s kočárkem a vybírá popelnice…“ 27 Mikulka využívá také někdy i zvláštní způsob zakončení pohádky, a to je, v jistém slova smyslu, její úplné popření. To je patrné např. v pohádce O veliké řepě: „Kámen se samozřejmě od řepy odrazil, jako by byla z gumy, a majznul za ucho dědka. Ten jen zívnul a poroučel se k zemi. Když se probudil, ležel už zase na kanapi. A babka nad ním brble pohoršeně: >>Před spaním, ty jeden blázne stará, nesmíš číst pohádky! Seš pak z toho rozrušenej, křičíš a kopeš ze spaní, a dnes jsi dokonce spadl z kanape a praštil ses do hlavy! Tfuj!<< A dědek kroutí hlavou, až mu lupe za krkem, a šourá se k oknu, co vede na zahrádku a řepa nikde. Kdepak veliké řepy! Ty jsou jen v hloupých pohádkách.“ 28
27
Mikulka, A: Popelka. In: O jelenovi s kulometem a jiné trampské zkazky. 1. vyd.
Brno: Barrister & Principal, 1996. s.37-38 28
Mikulka, A: O veliké řepě. In: O jelenovi s kulometem a jiné trampské zkazky. 1.
vyd. Brno: Barrister & Principal, 1996. s. 22-23
30
I
v závěru
některých
pohádek
využívá
imaginárního
rozhovoru s dítětem – vnoučetem. To dědečka upozorňuje na to, že se pohádka neodehrála tak, jak vypravoval, že to není možné, že pohádku celou přejinačil a že je to úplně jiná pohádka. „>>Dědo! To je úplně jiná pohádka, než jak ji znám já!<< >>Opravdu? Tak tu, co umíš ty, mi budeš vyprávět, až si budu chtít po obědě na chvilku zdřímnout. Platí? << >>Platí, dědo! << >>Ták – a teď už spinkej! <<„ 29 Autor někdy i uzná, že je jeho pohádka jiná, a nabízí srovnání, jestli není ta jeho verze přece jenom lepší než verze tradiční. „>>Dědo, ale to je úplně jiná pohádka o Červené karkulce! << >>To je. Ale musíš uznat, že než být polknut hladovým vlkem bez rozžvýkání, trčet v jeho žbluňkavém žaludku a čekat, až se uráčí přijít šmajdavému myslivci, aby tě z vlka vykuchal, tak to je tahle pohádka mnohem hygieničtější! Co říkáš? << >>To tedy je. << >>No tak vidíš. A to nemluvím o pozdějším čistění studně, do které vlk plný kamení spadl. A teď už pěkně spinkej! << „ 30
4.3 Postavy v Mikulkových pohádkách Postavy v Mikulkových pohádkách jsou velmi svérázné. Setkáváme se jak s postavami známými z tradičních pohádek, tak i s postavami novými.
29
Mikulka, A: O velké řepě. In: Zlatí slavíci a jiné pohádky. 1. vyd. Brno: Procházka,
2001. s. 81 30
Mikulka, A: Pohádka před usnutím. In: Zlatí slavíci a jiné pohádky. 1. vyd. Brno:
Procházka, 2001. s. 11
31
Mikulkovy pohádkové postavy
jednají vždy netradičně a
někdy i značně nelogicky. Všechny podléhají Mikulkově osobité aktualizaci a inovaci. V pohádkových příbězích dostávají nové a hodně se lišící vlastnosti, a tak se kromě jejich charakteru mění i jejich role a funkce v těchto pohádkách. Žádná z těchto postav už pak v ničem nepřipomíná svoji původní tradiční předlohu. Jediné, co Mikulka na svých pohádkových postavách ponechává v aspoň trochu původní podobě, jsou jejich jména. Ale i ta někdy prochází jistou inovací. Tou nejvýraznější je jejich expresivita, která se projevuje hlavně v dialozích. Z Popelky se tak stává Popeluše, ze Sněhurky Sněhura, Červené Karkulce říká vlk Karkule nebo Karkulisko, někdy i Karkulinečko, a z Šípkové Růženky je najednou obyčejná Růžena. Nejen díky tomu dostávají Mikulkovy pohádky svůj neformální ráz, který je pro ně tak typický. „Soudce: Já se z těch trpaslíků snad zblázním! Co mi sem pořád strkáte tu svou nechutně zelenou Sněhuru? Běžte si s ní do márnice, nebo někam jinam!“ 31 „A hop, skok přes hory a rovnou před Karkulku: >>Ha!! Karkulisko, naval sem proviant. << A ukruťácky na ni zašilhal.“ 32 Občas Mikulka překvapí své čtenáře i tím, že v názvu své pohádky sice použije jméno známé postavy, ale tím veškerá podobnost s tradičními postavami končí. Dále jde už pouze o autorovu asociaci, která nemusí být pro čtenáře jasná a zřetelná. Tak je tomu např. v pohádce Smolíček Pacholíček: „Hned zkraje se musím omluvit. Nejde o Smolíčka, ale o smolaře, a není to pacholíček, ale Fanda Záškrt. O jeho smolařině je skoro lepší nemluvit.“ 33
31
Mikulka, A: Ach – ty konce pohádek! In: Lupiči a policajti. 1. vyd. Brno:
Doplněk, 2003. s. 83 32
Mikulka, A: O Červené Karkulce. In: Dvanáct usmívajících se ježibab. 1. vyd.
Brno: BLOK, 1974. s. 24
32
Mikulkovy pohádkové postavy se od svých původních a tradičních předobrazů neliší jenom určitou inovací a obměnou svých jmen, ale zejména tím, jak se chovají a jakou hrají v pohádkách roli. Mohli bychom říct, že právě zde je kouzlo Mikulkových pohádek. Jednou z nejtypičtějších a Mikulkovou velmi oblíbenou postavou je ježibaba. Ta má ve všech klasických pohádkách úlohu velmi neblahou, je postavou veskrze špatnou a zlou. Často je v pohádkovém světě vyděděncem, za kterým chodí lidé pouze tehdy, když potřebují poradit nebo se někoho zbavit. Někdy tak však jedná i sama za sebe, ze svého vlastního popudu, touhy po moci nebo bohatství, snahy zabránit ve splnění nějakého úkolu nebo ze závisti. „... tu najednou odněkud za ní se vyskytne stará ošklivá babice, strhne s ní pozadu plášť, a než se panna nadála, strčila ji, houp, do řeky; a hned se také voda nad ní zavřela a nebylo po panně ani památky.“ 34 „I pootevřela trochu dveře a z nich vyrazila šeredná babice, vlasy se jí kroutily jako háďata a nos jí visel až na bradu. Vrhla se na Jitku a táhla ji ven. Palác se za nimi zřítil. Zvuk sypajících se křišťálů ještě zněl lesem, když babice unášela omdlelou Jitku v černém kočáře vysoko nad zemí.“ 35 Jakkoli se ale ježibaby a čarodějnice v těchto klasických pohádkách snaží uškodit co nejvíc, vždy jsou spravedlivě a po zásluze potrestány.
33
Mikulka, A: Smolíček Pacholíček. In: Lupiči a policajti. 1. vyd. Brno:
Doplněk, 2003. s. 52 34
Erben, K. J: Jabloňová panna. In: České prostonárodní pohádky a pověsti. 1.
vyd. Praha: Mladá fronta, 1955. s.79 35
Hrubín, F: O Všudybylovi. In: Malý špalíček pohádek. 5. vyd. Praha:
Československý spisovatel, 1984. s. 94
33
„Tu se ten král velice rozhněval, poručil tu babu čarodějnici lýkovými provazy svázati; pak dal vytopiti pec do žhava, tu, v kteréž ona tu bílou holubici spálila, a vhoditi ji tam, až z ní nezůstalo nic než uhel.“ 36 Ne tak ale ježibaby v pohádkách Aloise Mikulky. Ty, místo aby působily jak se patří hrůzostrašně, jsou spíše vypodobněny komicky. Nenahání hrůzu a strach ani svým zjevem, ani svými kouzly nebo úmysly. Zlé úmysly se jim totiž stejně většinou nevyplatí a vymstí, obrátí se proti nim. Např. ježibaba, která se rozhodla, že si namaže Šípkovou Růženku na chleba a sní ji, se stane obětí nehody – spadne na ni komín. Mikulkovy ježibaby jsou zábavné a hlavně mají všechny možné lidské vlastnosti – jsou pomstychtivé, závistivé, ale také třeba naivní. Některé ježibaby působí pochmurně a vážně, o to více pak ke konci pohádky působí komicky, jiné se chovají spíše jako děti. Mikulka své ježibaby také rád předvádí v dnešním světě, kde se vyjímají opravdu netypicky a jejich konfrontace s civilizovaným světem působí řadu různě vtipných a veselých situací. „Onehdy jela jedna ježibaba kamsi na motokole a frčela si to 200kilometrovou rychlostí. Samozřejmě že se ji snažila zastavit silniční kontrola, protože co je moc, to je moc! Ale ona na ně jen vyplázla dlouhatánský jazyk a pak, radostně ječíc, upalovala dál! Znenadání se však před ježibabou spustily závory, a protože neměla vůbec žádné brzdy, vjela plnou rychlostí do mezinárodního expresu! Motokolo bylo nadranc a ježibaba měla na čele bouli jako pěst. Kouká, kde se to nachází, a vidí, že je v jídelním voze. Právě podávali polévku. Ježibaba si tedy dala také jednu. Ale srkala moc nahlas, protože byla nevychovaná.“ 37 36
Erben, K. J: Jabloňová panna. In: České prostonárodní pohádky a pověsti. 1.
vyd. Praha: Mladá fronta, 1955. s 83 37
Mikulka, A Veselá ježibaba. In: Lupiči a policajti. 1. vyd. Brno: Doplněk,
2003. s.62
34
Většina Mikulkových ježibab není ve skutečnosti zlá. Jenom nemají rády, když se jim děje nějaké příkoří. Jsou pak velmi mstivé a také ve své pomstě velmi vynalézavé. „I objednala si a předem zaplatila – třicet metráků briket. A opravdu, jednou zrána přijeli s autem umounění uhlíři, vyklopili ježibabě celý náklad rovnou před dveře a zase uháněli pryč. Ježibaba s ježidědkem se chtěli vyřítit jako obvykle před chýšku, že jim lámou nějaká děcka perník, ale ať lomcovali dvířky sebevíc, otevřít je nedokázali. ... a alou za uhlíři! Ti uháněli zpět po silnici a ještě pořád se chechtali tomu, jak přisypali ježibabě chýšku. Ježibaba je o kus předlétla, proměnila se tam v půl kila rezavých pokroucených hřebíků a rozhodila se v jedné zatáčce. A tu se již přiřítilo auto s uhlíři a prásk, prásk, prásk! – tři pneumatiky propíchnuté!“ 38
Ne vždy jsou však Mikulkovy ježibaby a čarodějnice ošklivé a pomstychtivé. Taková je např. Všemocná čarodějka z Karkulky v maskáčích, která působí spíše jako hodná a milá babička a kořenářka.
Ta
spravedlivému
svých
kouzel
potrestání.
nezneužívá
Hlavně
je
k pomstě,
používá
ale
k tomu,
ke aby
pomohla ostatním, a pro svou vlastní potřebu.
38
Mikulka, A: Ježibaba a uhlíři. In: Dvanáct usmívajících se ježibab. 1. vyd.
Brno: BLOK, 1974. s. 109
35
V pohádce s Červenou
Karkulka
Karkulkou.
v maskáčích
Karkulka
je
se
setkáváme
jednou
také
z nejčastějších
postav Mikulkových pohádek a taky v nich prochází různými obměnami. V Karkulce v maskáčích je na útěku před povinnou školní docházkou, protože ji to ve škole nebaví. V lese se setkává s Všemocnou čarodějkou a ta ji vezme k sobě jako svoji učednici.
Karkulka
se
po
jejich
setkání
ocitá
v různých
situacích, ve kterých jí pomohou kouzla a hlavně její chytrost. Nikdy však nezapře, že má dobré srdce, a těm, kteří potřebují, vždy s ochotou pomůže. V jejím příběhu se setkáme třeba i s lupičem, skauty nebo vyděračskou liškou. „Karkulka se otočila na lišku. Ta se jen přikrčila. >>No tohle! Ty jedna lištice mazaná! Snad jste ho nechtěli sníst? << Liška řekla: >>Kdyby ten šprček uměl psát, už by byl dávno doma! << ... Liška se chvilku kroutila a konečně z ní vylezlo, co tam mělo být napsáno: PANE LESNÍ! POLOŽTE PĚT ZAŘÍZNUTÝCH SLEPIC K DUBU NA ROZCESTÍ A BUDE VÁM VRÁCEN VÁŠ SYNEK. NEUČINÍTE-LI TAK, JIŽ NIKDY HO NESPATŘÍTE.“ 39 V jiné tradičnímu.
pohádce
se
Karkulka
jde
Karkulčin navštívit
příběh svoji
podobá
babičku,
tomu
nese
jí
všelijaké dobroty v košíčku a potká vlka, i když v Mikulkově pohádce je to vlkodlak. Ten však netuší, že Červená Karkulka není jen obyčejná holčička:
39
Mikulka, A: Lištičky. In: Karkulka v maskáčích. 1. vyd. Praha: Albatros, 2003
s. 90
36
„Karkulka mu na to neřekla nic, protože judistky moc nemluví, popadla vlkodlaka za ocas, chvilku s ním mlátila o zem a potom, dřív než se vlkodlak stačil nadechnout vzduchu, mu upletla z uší roztomilý copánek a takto k němu zašvitořila: >>Tak co, pišišvore?<<„ 40 Karkulka pak přivede vlkodlaka k babičce domů. Babička si ho oblíbí a nechá u sebe, aby jí pomáhal s domácností. Jindy jde Karkulka do obchodu se zbraněmi a shání něco, čím by se mohla vlkovi ubránit. Prodavač jí rozmluví pušku i granát a nakonec jí zapůjčí vzduchovku. Vlk z toho nakonec vyjde jen s pořádným štípancem do zadku a Karkulka v pořádku dojde ke své babičce. Mikulkovy
pohádky
o
Červené
Karkulce
končí
méně
drasticky než např. Červená Karkulka Františka Hrubína: „Myslivec nemeškal, vpadl dovnitř a tesákem rozpáral vlkovi břicho. Z břicha vyskočila Karkulka, za ní babička, obě živy a zdrávy. Vlk spal dál jako zabitý. Myslivec řekl babičce o košík a přinesl v něm kamení. Kamení nasypali vlkovi do břicha a břicho zašili. Potom se schovali za kamna a čekali, co se bude dít. Vlk se za chvilku vzbudil a zaskuhral: >>To mám žízeň!<< Kamení ho tížilo, sotva se dovlekl ke studni. Nahnul se nad ni a kamení ho stáhlo dolů. Žbluňk – a vlk se utopil.“ 41
40
Mikulka, A: O Červené Karkulce. In: Dvanáct usmívajících se ježibab. 1. vyd.
Brno: BLOK, 1974. s. 24 41
Hrubín, F: O Červené Karkulce. In: Malý špalíček pohádek. 5. vyd. Praha:
Československý spisovatel, 1984. s. 18-19
37
Proměnou v Mikulkových pohádkách neprochází pouze Červená Karkulka, ale třeba i Sněhurka a sedm trpaslíků. Sněhurka
v Mikulkových
pohádkách
není
pronásledována
macechou, která ji nenávidí a touží se jí zbavit. Je zde vypodobněna jako nezávislá dívka hledající si pracovní místo. Nakonec si najde práci
kuchařky na lesní samotě. Sněhurka
zjistí, že inzerát si podalo sedmdesát trpaslíků. Sněhurka jim vaří a všichni jsou spokojení, ovšem jen do doby, než trpaslíci zjistí, že jejich rudná žíla skončila. Sněhurka přijde na to, že trpaslíci jsou bohatí, a požádá je, jestli by si mohla jít do města koupit nějaké pěkné šaty. Potká tam černocha, zamilují se do sebe a je svatba. Trpaslíci si pak za vykutané zlato koupili automatický kašovar. Jindy chtějí trpaslíci Sněhurku překvapit a rozhodnou se vyloupit banku, aby jí mohli koupit na Vánoce televizor. „Když se však potom v hasičské zbrojnici dělili s velitelem hasičů o obrovskou hromadu peněz, byli samozřejmě všichni zatčeni policií, protože trpaslíci byli zelenáči a zapomněli za sebou zahladit stopy.“ 42 Trpaslíky nakonec nezavřou do vězení, ale pošlou je nazpět k Sněhurce. Za trpaslíky přijde advokát, který je poučí o zákonech a jejich právech. „>>Každý, kdo se dožije pěti set let života, dostane od společnosti vše, oč požádá – zdarma!<<
>>Hurá!<< zavřeštěli
trpaslíci sborově. A nechali si přestavět chatrčku na soukromé televizní kino a v postranní uličce zřídili obrovskou cukrárnu. Promítačem udělali onoho potulného advokáta a dozor nad cukrárnou převzala Sněhurka.“ 43
42
Mikulka, A: Sněhurka a sedm trpaslíků. In: O jelenovi s kulometem a jiné
trampské zkazky. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 1996. s. 58 43
Mikulka, A: Sněhurka a sedm trpaslíků. In: O jelenovi s kulometem a jiné
trampské zkazky. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 1996. s. 58-59
38
Postavy Mikulkových pohádek zůstávají většinou stejné a nemění se ani jejich role, jako je tomu např. v pohádce Smutné povídání o Smolíčkovi. Pouze hlavní zápletka pohádky je zde silně obměněná, s hrdiny se setkáváme uprostřed válečného konfliktu. Narozdíl od Hrubínovy pohádky O Smolíčkovi, ve které se Smolíček vypraví za dědečkem Mecháčem vyprosit pro jelena nové zlaté parohy a cestou jej pronásledují jeskyňky, v Mikulkově pohádce se dostaneme do přestřelky mezi jelenem a Smolíčkem na straně jedné a jezinkami na straně druhé. V této přestřelce je jelen vážně zraněn. „>>Ach běda, běda Smolíčku, prostřeleno jest srdce mé! Umírám!<< I přiskočil k němu Smolíček s pláčem, objal ho kolem krku, dal mu pusinku na ňufák a bědoval: >>Ach, můj staroušku, neumírej, nenechávej mě na tomto světě samotného a raději mi honem pověz, kterak bych ti mohl pomoci, abys byl živ a zdráv jako dřív?<< A jelen otočil smutné oči k zapadajícímu slunci a řekl tichým hlasem: >>Není mi pomoci! Ledaže by
přijel ze
Švýcarska nějaký specialista a vyměnil mi srdce!<<“ 44 Jelen nakonec díky operaci přežije, ale musí za ni zaplatit svými zlatými parohy. „A díval se s lítostí, jak Smolíček balí jeho zlaté parohy do novinového
papíru,
helikoptéře,
která
jak
balík
nízko
mizí
nad
i
s doktorem
lesem
odlétá
v rachotící
směrem
ke
Švýcarsku.“ 45
Mikulkovy
pohádkové
postavy
jsou
svérázné.
Jejich
příhody se neodehrávají jenom v pohádkovém světě, ale také v moderní době, ve světě, kde jsou dětské domovy, pojišťovací agenti a podomní obchodníci, zločinci a policisté a další. 44
Mikulka, A: Smutné povídání o Smolíčkovi. In: O jelenovi s kulometem a jiné
trampské zkazky. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 1996. s. 96 45
Mikulka, A: Smutné povídání o Smolíčkovi. In: O jelenovi s kulometem a jiné
trampské zkazky. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 1996. s. 97
39
Mikulkovy postavy se od těch klasických liší zejména svým charakterem. Zatímco v klasických pohádkách jsou role pevně a neměnitelně rozdány, Mikulkovy pohádkové postavy si své role vyměňují nebo si je všelijak pozměňují a kombinují.
40
Závěr Ve své bakalářské práci „Pohádky Aloise Mikulky ve vztahu
k
tradiční
stylizaci“
jsem
se
zabývala
Mikulkovou
pohádkovou tvorbou, respektive jejím místem v kontextu jeho díla, a rysy, které jsou pro jeho pohádky charakteristické a kterými se liší od pohádek klasických. Alois Mikulka je výtvarník s osobitým stylem, a stejně osobitý je i ráz je pohádek pro děti. V jeho pohádkách zaujímá významné
místo
humor
a
Mikulka
jej
dosahuje
různými
způsoby. Ať už je to zdánlivá nelogičnost jeho pohádkového světa, netradiční chování jeho postav nebo neobvyklé lexikální prostředky, které ve svých pohádkách používá. Jeho pohádky jsou vždy originální a zaujmou čtenáře hned první větou.
41
Resumé Práce „Pohádky Aloise Mikulky ve vztahu k tradiční stylizaci“ je v první půli ve stručnosti zaměřena na pohádku, její dělení, původ, sběratelskou činnost a folkloristické metody, které se při jejím bádání uplatňovaly. Druhá část práce je věnována Aloisi Mikulkovi a jeho pohádkové tvorbě. Je zde nastíněno místo pohádek v kontextu jeho tvorby, čím se vyznačují a v čem se liší od pohádek tradičních. Pohádky Aloise Mikulky jsou parodií nejen na pohádky tradiční, ale také na dnešní svět a jeho společnost.
Summary The beginning of the „Fairytales by Alois Mikulka in relation with traditional stylistics“ is briefly aimed at a fairytale, its parting, origin, collecting work and folkloric methods which were used while being researched. The second part is devoted to Alois Mikulka and his fairytale works. The place of fairytales in context of his work is decribed here and the differences between traditional fairytale. The fairytales by Alois Mikulka are a parody on traditional fairytales as well as the contemporary world and its society.
42
Použitá literatura Primární literatura:
1)
Erben, K. J: České prostonárodní pohádky a pověsti. 1.
vyd. Praha: Mladá fronta, 1955. 161s. 2)
Hrubín, F: Malý špalíček pohádek. 5. vyd. Praha:
Československý spisovatel, 1984. 189s. 3)
Mikulka, A: Dvanáct usmívajících se ježibab. 1. vyd. Brno:
BLOK, 1974. 148s. 4)
Mikulka,
A:
Karkulka v maskáčích.
1.
vyd.
Praha:
Albatros, 2003. 101s. 5)
Mikulka, A: Lupiči a policajti. 1. vyd. Brno: Doplněk,
2003. 164s. 6)
Mikulka, A: O jelenovi s kulometem a jiné trampské
zkazky. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 1996. 110s. 7)
Mikulka, A: Zlatí slavíci a jiné pohádky. 1. vyd. Brno:
Procházka, 2001. 100s.
Sekundární literatura: 1) Franz, M-L. Psychologický výklad pohádek. 1. vyd. Praha: Portál s.r.o., 1998. 182s. 2) Martinec, I. Tradice a inovace ve stylizaci pohádky. In POLÁČEK, Jiří (ed.). Cesty současné literatury pro děti a mládež: tradice a inovace. 1. vyd. Slavkov u Brna: BM Typo, 2003. s.54 – 64. 3) Mikulka, A. Alois Mikulka. 1. vyd. Brno: Nadace Universitas Masarykiana: CERM, 2001. 168s. 4) Mikulka, A. Dobrá pohádka je tajemství... In: Ladění: časopis pro teorii a kritiku dětské literatury. Brno: Ústav literatury pro mládež Pedagogické fakulty v Brně, 2002. s. 11-12.
43
5) Petiška, E. Velká cesta k malým dětem. 1. vyd. Praha: Albatros, 1984. 158s. 6) Sirovátka, O. Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře. Brno: Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR, 1998. 183 s. 7) Šafaříková, D. Ježibaba, Pacička a zajíci. In: Zlatý máj, roč. XXXIV., č. 3., 1990. s. 620-621. 8) Šmahelová, H. Návraty a proměny. 1. vyd. Praha: Albatros, 1989. 235 s. 9) Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV. Slovník literární teorie. Red. Š. Vlašín. Praha: Československý spisovatel, 1984. 465 s. 10) Vařejková, V: Česká autorská pohádka. 1. vyd. Brno: Akademické nakladatelství, 1998. 16 s.
44
