1. Lidské smysly Smysly jsou prostředkem, pomocí kterého vnímáme své okolí. Pět samostatných smyslových systémů reaguje na různé podněty: oči umožňují interpretovat zrakové informace, sluch zprostředkovává zvuk a udržuje rovnováhu, nos a jazyk reagují na pachy a chutě a smyslové nervy v kůži umožňují cítit fyzický kontakt, změny v teplotě a bolest. Člověk vnímá svět z 80% zrakem, z 15% sluchem a z 5% ostatními smysly (hmat, čich, chuť). Chuť a hmat jsou takzvanými kontaktními smysly. Zrak, sluch a čich jsou smysly dálkovými. Každé smyslové ústrojí se skládá ze tří částí: receptor (zvaný též periferní analyzátor), dostředivá nervová dráha a korové projekční centrum (korový analyzátor) Receptory jsou buď jednoduchá volná nervová zakončení, nebo složitá zařízení. Jejich funkcí je přijímání podnětů z okolí. Vzruchová aktivita, kterou podnět vyvolá, je vedena dostředivou drahou do korového analyzátoru, kde probíhá zpracování vzruchů. Teprve v mozkové kůře vzniká počitek, vjem a poznání.
rozdělení receptorů Podle toho, odkud přichází podnět, se receptory dělí na exteroreceptory, interoreceptory a prioreceptory. Exteroreceptory Přijímají podněty z vnějšího prostředí. Do této skupiny patří receptory pro dotyk, tlak, teplo, chlad, bolest a chuť. Speciální receptory, přijímající podněty ze vzdáleného zdroje (zrakový, čichový a sluchový receptor) se nazývají Telereceptory. Interoreceptory Jsou uloženy na začátku aorty, v rozvětvení krkavic a v útrobách. Zachycují podněty z vnitřního prostředí. Zaznamenávají změny pH, změny napětí O2 a CO2, změny osmotického tlaku krevní plazmy, chemické složení krve aj. Proprioreceptory Nacházejí se ve svalech, šlachách a kloubních pouzdrech. Opatřují informace o poloze a pohybu těla v prostoru.
Chuť Je velmi úzce propojena s čichem a zrakem. Ovlivňuje ji vzhled jídla, jeho konzistence a vůně. Ztráta čichu tak může způsobit omezení či dokonce ztrátu vnímání chuti. Jazyk Svalový orgán, nutný pro pohyb potravy v ústech, tvorbu řeči a chuť. Účastní se zpracování a polykání potravy a má důležitou úlohu při řeči a vnímání chuti. Základem jazyka je kosterní sval. Jazyk vnímá čtyři chuti: sladkou, kyselou, slanou a hořkou. Hlavními orgány chuti jsou chuťové pohárky umístěné ve vláskovitých papilách, které vybíhají z horního povrchu jazyka. Počet chuťových kanálků se pohybuje okolo 9000. Ve stáří postupně ubývají. Kromě chuťových receptorů jsou ve sliznici dutiny ústní a hltanu také receptory pro dotykové, tepelné a bolestivé podněty, které dotvářejí chuť. Receptory chuťových pohárků jsou takzvané chuťové buňky, které jsou obaleny nervovými vlákny několika hlavových nervů. Vlákna těchto nervů vedou chuťové vzruchy do mozkového kmene. Chuťový pohárek Chuťové pohárky jsou shluky buněk obsahující chemoreceptory (buňka reagující na chemickou látku). Každá má otvor označený jako chuťový pór, kterým rozpuštěné chemické látky vstupují do pohárku, a tam dráždí chuťové buňky. Kanálky, ve kterých se nacházejí chuťové pohárky, jsou vyplachovány pomocí jazykových žláz.
Čich Stejně jako chuť je čich chemickým smyslem, kterým neustále monitorujeme své okolí. Prostřednictvím čichu jsme při dýchání informováni o aktuální kvalitě okolního ovzduší. Postižení, při němž člověk ztratí čich, se označuje jako anosmie. Dochází k ní například po zranění hlavy, v důsledku virózy nebo vlivem působení toxických látek. Nos Orgán využívaný při dýchání a čichání. Nos má dva vstupy - nostrily. Ty jsou odděleny chrupavčitou přepážkou zvanou nosní septum. Nosní dutina Prostor uvnitř nosu. Při vdechu nosem proudí vzduch nejprve nosní dutinou, kde se ohřívá. Stejně jako zevní část nosu, je i nosní dutina rozdělena na dvě části kostěnou přepážkou. Čichová sliznice se nachází v horní třetině nosní přepážky, části horní skořepy a stropu nosní dutiny. Sliznice je pokrytá řasinkovým epitelem, zachycujícím prach, pod kterým jsou žlázy, produkující hlen. Receptory čichu jsou bipolární neurony. Informace odvádí I. hlavový nerv (nervus olfactorius). Čichové buňky jsou jakési tenké tyčinkovité buňky vytvářející u povrchu sliznice pohárkovitý útvar. Z tohoto útvaru vycházejí jemné vláskovité výběžky na povrch čichové sliznice. Směrem hlouběji do nosní dutiny se buňky zužují v tenké výběžky. Ty čichovou kostí procházejí do lebeční dutiny a vstupují do čichového mozku, kde jako soubor nervových vláken tvoří čichový nerv. Člověk je schopen rozeznat 2000 – 4000 rozličných pachů. Čichové buňky jsou velmi adaptabilní. Pokud určitý pach působí na čichový receptor příliš dlouho, přestáváme ho cítit. Pro srovnání je u člověka citlivost pro čichové podněty přibližně o 6-8 řádů nižší než u psa.
Zrak Zrak je jeden z nejdůležitějších smyslů. Používáme jej k vytvoření obrazů okolního světa. Signály z očí tyto obrazy formují. Pomáhají nám k pohybu a komunikaci.
Oko (oculus) Smyslový orgán rozeznávající světlo. Oko se skládá z oční koule, bulbu, o poloměru asi 2,5cm. Povrch bulbu má tři vrstvy; zevní, bělima (sclera). Vytváří oční bělmo a je tuhá a kluzká. Střední vrstva, cévnatka (chorioidea), zásobuje oko krví. Vnitřní vrstva, sítnice (retina), obsahuje světločivé buňky. Bulbus je čočkou rozdělen na dva prostory I. a II. komoru oční (II. komora oční = sklivec)
Rohovka (cornea) Průhledná vrstva na přední straně bulby. Rohovka chrání přední část oka a pomáhá zaostřovat světlo. Je kryta membránou nazývanou spojivka, která pokrývá i přední stěnu bulbu a vnitřní části víček. Spojivka je
smáčena slzami, které snižují tření oka. Slzy obsahují látku - lysozym. Ten pomáhá zabíjet bakterie, a tím brání oko proti infekci. Slzy jsou tvořeny slznými žlázami. Po zvlhčení oka stékají do slzného váčku a dále do nosu.
Duhovka (Iris) Prsten svalové tkáně mezi rohovkou a čočkou. Duhovka (iris) mění velikost zornice - otvoru, který umožňuje světlu vstoupit do oka. Obsahuje hladké svaly pracující na základě reflexů. Duhovka v ostrém světle zužuje zornici a v šeru ji rozšiřuje. Také obsahuje pigmenty, které očím dávají barvu. Čočka (lens) Zakřivená struktura vytvářející obraz pomocí lomu světelných paprsků. Každé oko má jednu čočku vytvořenou z průhledné bílkoviny. Tvar čočky může být měněn pomocí prstenčitého ciliarního svalu (řasnaté těleso). To oku umožňuje přenést cokoliv, co vidíme, do ohniska, pomocí děje zvaného akomodace. Obrázek vytvořený na sítnici je převrácený. Protože je tomu tak od narození, nijak si to neuvědomujeme. Sítnice (retina) Membrána obsahující buňky reagující na světlo. Sítnice je vlastně jakousi matnicí vystýlající zadní polovinu oka. Je bohatě zásobena krví a je pokryta 125 miliony fotoreceptorů (buňka reagující na světlo). Sítnice je tvořena ze dvou druhů tělísek – tyčinek a čipů. Čípky nám umožňují vidět barevně a díky tyčinkám rozlišujeme mezi světlem a tmou. Méně citlivé čípky způsobují barvoslepost. Slepá skvrna Místo nacházející se na sítnici, kde zrakový nerv ústí do oční bulvy a ještě není rozvětven na jemná nervová vlákna opatřená tyčinkami a čípky citlivými ke světlu. Mozek je však schopný slepé místo obrazu doplnit, tudíž ji běžně nevnímáme. Žlutá skvrna Místo na oční sítnici, kde je největší hustota čípků a tedy i nejostřejší vidění. Obraz, na nějž se díváme zpříma, je promítán právě do tohoto bodu. Barevné vidění Světelná energie se šíří v podobě vln a vzdálenost mezi nimi určuje její barvu. Pro rozlišení různých barev využívají oči buňky označené jako čípky. Ty obsahují typ zrakového pigmentu, který se vyskytuje ve třech formách. To čípkům umožňuje reagovat buď na světlo o vlnové délce odpovídající barvě červené, zelené nebo modré. V mozku se signály z čípků spojí a vznikne barevný obraz. Čípky pracují pouze v jasném světle, a proto v šeru nelze rozeznat barvy.
Vady zraku Krátkozrakost Oční vada, při které se paprsky světla zbíhají už před sítnicí, a na sítnici tak vzniká méně ostrý obraz. Projevuje se špatnou viditelností na vzdáleném předměty. V případě, že jsme krátkozrací potřebujeme brýle s čočkovou rozptylkou.
Dalekozrakost Vada zraku, při které se paprsky světla sbíhají až za sítnicí a na sítnici vzniká méně ostrý obraz. Jejím projevem je špatná viditelnost na blízko umístěné předměty. V případě dalekozrakosti potřebujeme brýle se spojnou čočkou. Astigmatismus Oční vada, způsobující nepřesné zaostření světla na sítnici. Při astigmatismu rohovka nemá pravidelný kulový tvar, ale je v jedné ose nebo v obou dvou více či méně zakřivená. Paprsky světla se tedy nemohou ze všech směrů spojit do jednoho ohniska na sítnici, ale vzájemně se míjí a na sítnici se potom projeví jako různě velké a zakřivené plošky.
Šedý zákal (katarakta) Typ poškození zraku, kdy se čočka oka zakalí a je třeba vyměnit ji za čočku umělou. Objevuje se převážně ve stáří. Zelený zákal (glaukom) Poškození očního nervu, které vzniká zvýšením nitroočního tlaku. Též se objevuje ve stáří.
Sluch Ucho (auris) Smyslový orgán rozeznávající zvuk. Ucho se skládá ze tří částí; zevní ucho je viditelné, střední a vnitřní ucho je ukryto hluboko uvnitř lebky. Ucho je receptorem sluchového analyzátoru, slouží k rozlišování zvukových vln. Ze všech zvuků zevního světa slyší člověk určitý úsek v rozsahu 16 až 20 tisíc kmitů za sekundu. Intenzita zvuku Měříme ji v decibelech. Šepot odpovídá cca 20 dB, hlasitý hovor 70 dB. Bolest pociťujeme nad hranicí 130 dB. Vnější ucho (auris externa) Zachycuje a shromažďuje zvukové vlny. Je tvořeno ušním boltcem zužujícího se do zevního zvukovodu, vedoucího zvukové vlny k bubínku – tenké, pružné blance, která odděluje vnější ucho od středního. Střední ucho (auris media) Šterbinovitý prostor ve spánkové kosti. Vpředu je spojen přes Eustachovu trubici (slouží k vyrovnávání tlaku na obou stranách bubínku) s nosohltanem. Ve středním uchu se dále spojují 3 sluchové kůstky - kladívko (malleus), kovadlinka (incus) a třmínek (stapes). Třmínek dále nasedá do oválného okénka. Vnitřní ucho (auris interna) Je uloženo v kosti skalní. Tvoří jej kostěný labyrint (Labyrinthus), vyplněný perilymfou (zevní míza, čirá tekutina), v němž je blanitý labyrint, vyplněný endolymfou. Součástí kostěného labyrintu je hlemýžď (cochlea) s vlastním sluchovým ústrojím – Cortiho orgánem – jež je tvořen vláskovými buňkami nasedajícími na bazální membránu. Vlasové buňky se nacházejí už na začátku hlemýždě. Zprvu jsou krátké, postupně se prodlužují. Vysoké tóny se proto přijímají na začátku hlemýždě a hluboké tóny na konci. Vlasové buňky se postupem času olamují a už se neobnovuj. Příčinou toho se často ve stáří vyskytuje nedoslýchavost.
Proces slyšení Zvukovodem putují vibrace k bubínku. Ten se rozechvěje a pošle vibrace dál na kůstky (kladívko, kovadlinka, třmínek). Kůstky velikost vibrace korigují a pošlou dál do hlemýždě, kde narážejí do perilymfy a endolymfy. V endolymfě jsou umístěny vlasové buňky, které se vibracemi rozechvějí a pošlou nervový vzruch sluchovým nervem do kůry mozkové.
Statokinetické ústrojí (rovnovážné) Je uloženo ve vnitřním uchu, slouží k vnímání polohy a pohybu. Je uloženo v blanitém labyrintu, tvoří ho dva váčky a tři na sebe kolmé polokruhovité kanálky. Statické ústrojí Slouží k vnímání polohy. Nachází se ve vejčitém a kulovitém váčku blanitého labyrintu. Uvnitř se nachází políčka s vysokými epitelovými buňkami, které mají na volném konci jemné vlásky a jsou zanořeny do rosolovité hmoty s vápenatými krystalky. Změnou polohy hlavy se vlivem gravitace krystalky přesunou, změní se tlak na vlásky, což způsobí jejich podráždění a vzruch je veden do mozku. Kinetické ústrojí Slouží k vnímání pohybu. Nachází se ve třech polokruhovitých kanálcích blanitého labyrintu, uvnitř jsou ampulky s dlouhými vláskovitými buňkami. Pohyb hlavou způsobí pohyb endolymfy a podráždění smyslových buněk.
Hmat Smysl rozeznávající dotyk, bolest nebo teplotu. Orgánem hmatu je kůže. Hmat tělo informuje o jeho fyzikálním okolí. Je to obecný smysl, takže pracuje pomocí receptorů rozestřených po celém těle. Jednotlivé typy čidel jsou odpovědné za sledování každého z hlavních pocitů. Nejcitlivější pro dotyk a tlak je špička jazyka a dlaňová strana konečků prstů. Kůže je analyzátorem chladu, tepla, bolesti, také suchosti, tvrdosti, šimrání, vibrace, svědění aj.
Kožní receptory leží v hustotě: 2 tepelné, 13 hladových, 25 dotykových a 200 bolestivých receptorů na 1 cm kůže. Kůže Zevní plášť těla. Kůže je orgán tvořený několika vrstvami buněk. Je neprostupná pro vodu, chrání tělo před fyzikálním poškozením, před mikroorganismy a před slunečním ultrafialovým zářením (před UV zářením chrání tělo zárodečná vrstva, obsahující pigmentové barvivo). Má tedy ochrannou, dýchací a smyslovou funkci. V dospělosti měří kožní povrch okolo 2m².
Kožní čidla Jsou rozmístěna v kůži a slouží k vnímání chladu, tepla, doteku, tlaku a bolesti: Ruffiniho tělísko – čidla tepla, uložena hluboko ve škáře Krauseovo tělísko – čidla chladu, uložena blíže k povrchu kůže; je jich mnohonásobně více než čidel tepla Vater-Paciniho tělísko – receptory velkého tlaku, nacházející se v kožním vazivu Meissnerovo tělísko – hmatová tělíska, uložena v kůži a sliznici dotykových orgánů (dlaň, prsty, rty) Bolest – Bolest je nepříjemným prožitkem, který je signálem poruchy funkce organismu. Receptory bolesti se nazývají nociceptory (nocere = škodit). Jedná se o volná nervová zakončení, reagující na chemická dráždění různými látkami, vznikajícími při rozpadu tkáně (př.: histamin, serotonin, acetylcholin aj.). Bolest můžeme rozdělit na 3 druhy: kožní (povrchová), hlubokou (vychází ze svalů, šlach, kloubních pouzder) a orgánovou (vychází z určitých úseků – orgánů – trávicí trubice, močopohlavního systému, … ) Termoregulace Člověk má schopnost udržení své tělesné teploty – termoregulace. V případě velkého horka se naše tělo potí, aby se ochladilo. Pokud je nám naopak zima, naše chloupky se vztyčí a spolu se vzduchem, který se mezi nimi udržuje, vytvoří izolační vrstvu.
Zdroje Obr – krátkozrakost, dalekozrakost – wikipedia.org Obr – astigmatismus - http://www.omega-optix.cz/oko-a-zrak/ocni-vady#.UyR0fz9dX_E Obr – jazyk - chutě - http://adykacer.blog.cz/en/0811/smyslova-soustava Ostatní obr. http://ireferaty.cz/325/3030/Smysly http://www.ucseonline.cz/biologie/smyslove-ogany-cloveka/ sešit z biologie Biologie člověka – učebnice pro gymnázia
