ODKUD JSTE?

KHATAR SAN? / ODKUD JSTE? JAK SLOVENŠTÍ ROMOVÉ PŘIŠLI DO ČESKÝCH ZEMÍ ZA PRACÍ A CO SE DĚLO POTOM Milé kolegyně a kolegové, těší nás váš zájem o naši metodiku, která vznikla v rámci projektu O leperiben (romsky „vzpomínka“) / Paměť romských dělníků. Najdete v ní čtyři výukové lekce, které můžete bez dalších úprav či rozsáhlé přípravy použít při výuce v posledních roènících základních škol a na středních školách, ale také na tematických táborech či nejrůznějších seminářích. Těm, kteří se chtìjí dozvìdìt nìco o východiscích lekcí a o projektu, ze kterého materiály vycházejí, je určen tento krátký úvod. Lekce jsou různorodé jak rozsahem a využitím metod, tak i rukopisem jednotlivých autorek. Společné je však téma vzpomínání, rodinné historie, objevování a pojmenovávání hodnot ve vyprávění, nahlížení nejen do osobní historie. Na různé úrovni náročnosti všechny lekce sledují stejné vzdělávací cíle. Vycházíme z představy vzdělávání, jak je zakotvena v rámcových vzdělávacích plánech Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Kromě obsahů lekcí jsou stejně důležité i použité didaktické postupy, které mají rozvíjet klíčové kompetence, zde pøedevším kompetence komunikaèní a občanské. Kromě výkladu často pracují studenti i žáci s texty, fotografiemi či audionahrávkami, a to samostatně nebo ve skupinách. Lekce lze využít v různých vyučovacích předmětech. Nabízí se dějepis-lekce akcentují téma sociálních zmìn v Èeskoslovensku po druhé světové válce. Můžete je také použít do zeměpisných hodin, obsahují téma Československého místopisu a rozdílu mezi životem a ekonomikou na slovenské vesnici a v českých městech. Důležitými tématy, kterých se lekce dotýkají, jsou ale také občanská různost, tolerance a soužití, a můžete je proto zařadit i do hodin občanské či rodinné výchovy. Pro pokročilejší žáky a studenty humanitně zaměřených škol můžete zařadit ukázku romského etnoklektu češtiny. Nabízí se však také tyto předměty

spojit, nejvýrazněji z lekcí vystupuje téma multikulturality, které je v rámcových vzdělávacích tématech zařazeno jako průřezové pro všechny vzdělávací cykly. Všechny lekce v různé míře představují příběhy Romů v Československu, po druhé světové válce, rozdílné kulturní prostředí, ze kterého pøišli a jejich hledání místa ve vìtšinové spoleènosti skrze práci v průmyslu a službách. Osudy, které se staly dostupné díky projektu Leperiben, většinou zahrnují časté stěhování a osobní zvraty, pořád to jsou ale „příběhy obyčejných lidí“. Naši vypravěči mluví o podobných věcech, které zažívají dnešní mladí lidé a jejich rodiny, ale také senioři, jakkoli se změnily historické kulisy. Lekce tedy nemají primárně popsat, jak je život Romů jiný a specifický, ale v čem jsou příběhy našich pamětníků obecně lidské. Jako pøednost našich lekcí ve srovnání s dostupnými vzdělávacími materiály vidíme, že příběhy konkrétních pamětníků mají výrazný emoční náboj. Kromě poznání historických reálií tak slibují i zprostøedkování osobního prožitku příběhu a popisované doby, který mohou studenti, žáci, ale i vy – pedagogové zaøadit do kontextu souèasné spoleènosti a morálně zhodnotit. Projekt O leperiben / Paměť romských dělníků vznikl z potřeby propojit v oblasti èesko-romských vztahù akademické pùsobení s kulturní a pedagogickou praxí. V letech 2012 a 2013 sbíral tým složený ze sociologů, historiků, komunitních pracovníků, sousedů a příbuzných vzpomínky slovenských Romů, kteří přišli do Brna a na Ostravsko po roce 1945 za prací. V roce 2014 představíme příběhy na výstavách v Ostravě, Brně a Praze a téma přinášíme také do škol. Projekt v tomto kontextu naplňuje obecnou pravdu, že v historii a jejím poznání a pochopení èasto døímá klíè k porozumìní vlastní žité přítomnosti; emocím, jež doprovázejí ne vždy snadné soužití lidí, >

3

kteří se navzájem liší natolik, že to v nich vyvolává vzájemný strach a nedůvěru. Ve spolupráci s Muzeem romské kultury se také snažíme doplnit bílé místo na mapì moderní èeské historiografie. Slovenští Romové do českých měst patří, jejich potomci často ani své kořeny na Slovensku nehledají a v tomto smìru se plnì ztotožnili s životem v České republice, přesto s sebou vláčejí cejch přistěhovalců, který se

po ekonomické restrukturalizaci po roce 1989 ještě přetavil v nelichotivou nálepku obyvatel sociálně vyloučených lokalit. Dělníci, uklízečky a spisovatelé z našich pøíbìhù snad tento obrázek doplní o chybějící významové odstíny. Marie Cudráková, Lada Èerveòáková, Karina Hoøení, Jitka Oláh a vedoucí projektu Kateøina Sidiropulu Jankù

4

PØÍLOHA È. 2A – VYPRÁVÌNÍ PANÍ BARBORY FERKOVÉ A 2B – VYPRÁVÌNÍ PANÍ SONI VESELÉ

Vyprávění paní Barbory ferkové

Vypávění paní soni Veselé

Bydlíme tady už 35 roků. Můj tatínek byl rodák z Brzotínu a moje maminka byla z Paškové, to je v okresu Rožňava na Slovensku. V Brzotínu jsme žili dokud žil tatínek. Po jeho smrti se maminka chtěla vrátit ke své rodině, a tak jsme bydleli v Paškové. Tam žila se svou matkou, s mojí babičkou. Žili jsme v jedné místnosti s mými bratry a sestrami a také s dětmi babičky, které ještě bydlely doma. Když jsem měla čtrnáct roků, zemřel mi táta. Měl čtyřicet dva roků a my zůstali s mámou sami. Bylo nás čtrnáct dětí. Máma vyráběla košíky, rohožky, prodávala brambory a fazole. Za to dostávala od lidí maso, mléko i vajíčka. Co dostala, nosila nám, dětem. Už je to deset let, co zemřela a nikdy se znovu nevdala. Všechny nás vychovala sama. Zemřela v osmdesáti čtyřech letech. Když jsem bydlela doma, měla jsem všechno, měla jsem svou rodinu. Když můj muž nastoupil do práce, pracoval na nádraží. U železnice pracoval sedm roků. V Rožnavě jsme dostali v paneláku byt 3+1. Ale i když pracoval, nic jsme z toho neměli, nic dobrého. Hodně pil a všechny peníze propil a rád chodil za frajerkami. Měli jsme deset dětí a všechny jsem je vychovala sama. Nejstarší syn už měl tehdy osmnáct roků a pracoval v Kunové. Nosil nám výplatu. Čekávala jsem na výplatu od syna a ne od manžela. Do Ostravy jsme s manželem přišli proto, že jsme doma na Slovensku žili bídně. Bydleli už tady manželovi bratři, tak jsme tady přišli bydlet taky. Zpočátku jsme se vraceli na Slovensko, protože děda chtěl být s celou rodinou pohromadě. Ale později můj muž začal pracovat v dole, tak jsme tady zůstali žít. Přišli jsme tady kvůli bydlení. Doma, jsme měli jen jednu místnost a to bylo málo. Já jsem tady pracovala jako uklízečka, uklízela jsem v nemocnici, u obvodní doktorky i u zubní jsem uklízela. Ale tady už nám to neklapalo. Doma jsem měla svojí rodinu, doma jsme žili lépe. Jednou, když jsem tak ležela, jsem spočítala své vnoučata a pravnoučata. Dneska mám padesát pìt vnouèat a pravnouèat mám čtyřicet tři.

Když mi bylo šest let, přišli jsme bydlet z Trnavy do Ostravy. Bylo nás osm dětí. V Trnavě jsme bydleli u babičky, v baráčku, který měl dvě místnosti. Babička měla jednu a my druhou. V jedné místnosti jsme se všichni naskládali, a tak se spalo. Doma se nemluvilo cigánsky, maminka nebyla Cigánka, jen táta byl. Doma jsme mezi sebou mluvili slovensky. Maminka byla z Galanty a tatínek z Trnavy. Vzpomínám si na to, jak mi umřela maličká sestra, miminko malé. Měla čtrnáct dnů a dostala černý kašel. Tři dny ležela ve vedlejší místnosti, než přišel pan farář. Dříve se to tak dělalo. Chodila jsem za ní v noci potají a maminka mi říkala: „Koukej si jít lehnout, tam nesmíš chodit.“ Později jsme se přestěhovali do Karviné. Tatínek pracoval jako horník na šachtě a my jsme dostali byt. Měli jsme svoje tři místnosti. Pak jsme měli finský domek. Kolem nás bylo hodně finských baráčků, byla tam sběrna, hospoda. Dneska tam už nic není, zbyly poslední tři baráčky. Maminka do práce nechodila, starala se doma o dìti a chodila uklízet faráøovi nebo babièkám. Když jsem začala chodit do školy, učila jsem se dobře. Z češtiny jsem měla samé jedničky, ale matika mi nešla. Z češtiny jsem byla nejlepší ze třídy, z diktátů a desetiminutovek jsem byla nejrychlejší a první a bez chyby. Potom jsem byla v dětském domově. Nejdříve v Praze, potom v České Lípě a nakonec v Ivančicích. Tam jsem hodně poznala. Jezdívali jsme o prázdninách s paní vychovatelkami na výlety. Byli jsme v Praze, v chrámu sv. Víta, tam je pochovaný Karel IV., tam je nějaká princezna. No všechny hrady, zámky prostě jsem poznala. V domově jsem byla devět let. Pak jsem nastoupila na učiliště v Jihlavě. Ale nedokonèila jsem ho a zaèala jsem pracovat jako tatínek v dole na Armádě (pozn. Důl Československé armády). Pracovala jsem na tři směny. Když jsem otěhotněla a čekala prvního syna, bylo mi jednadvacet. Těhotenství jsem před tatínkem tajila. Bála jsem se ho, ten by mi dal, kdyby věděl, že mám kluka! Dneska mám šest dětí. Tři děti pracují, jsou prodavačkami a syn je malíř, natěrač. Dneska je mnohem horší doba. Dříve nebyla taková kriminalita. Nekradlo se, nevěděli jsme, co jsou drogy. Dnes není zaměstnanost a před tím, když jsme nepracovali, tak nás zavřeli. Zavřeli každého za příživu. Dneska když se nepracuje, dostanou podporu a z toho nic nemají.

35

PØÍLOHA È. 1 – SEZNÁMENÍ S TÉMATEM „CESTA SLOVENSKÝCH ROMÙ DO ÈESKÝCH MÌST“

Romové přišli do Evropy ve středověku. Byli kočovníky a kvůli obživě se pohybovali z místa na místo. V období vlády Marie Terezie se mnoho Romů usadilo a začalo žít trvale usedlým životem. Především na Moravě zakládali osady a živili se tradičními romskými řemesly, například kovářstvím, kotlářstvím, košíkářstvím, výrobou nepálených cihel nebo pomáhali sedlákům na poli. Mnoho z nich se věnovalo hudbě a často hráli pro lidi mimo jejich komunitu. Řemesla se naučili od svých otců a předávali je svým synům. Přestože se řemeslu nevyučili ve škole, charakterizovala je vysoká úroveň. Sedláci si kupovali jejich výrobky a využívali nabízených služeb, na oplátku v období nedostatku pomáhali sedláci romským rodinám s obživou. Lze tedy hovořit o vzájemné symbióze. Tato situace trvala až do začátku druhé světové války. Během druhé světové války, po vyhlášení protektorátu Čechy a Morava, jsou Romové na českém území pronásledováni. V prvních letech války byli všichni evidováni, v dalším období na základě evidence posíláni do pracovních táborů, tzv. cikánských táborů, ve kterých čekali na transport do vyhlazovacího koncentračního tábora Osvětim II. – Březinka. Tam byla většina českých a moravských Romů fyzicky zlikvidována. Po válce se vrátilo do svých domovů odhadem zhruba 600 Romů. Někteří nacházeli své rodiny v úkrytu u příbuzných na Slovensku, jiní zjistili, že byla celá jejich rodina vyvražděna. Byli pak odkázáni na pomoc úřadů v domovských obcích nebo hledali azyl u sedláků, u kterých v době před válkou pracovali. Postupně se v Československu začalo s obnovou hospodářství. Poté co se po odchodu Němců vylidnilo pohraničí, bylo nutné jej opět obsadit. Začali náborové akce, zejména na Slovensku, kde náboráři z průmyslových měst a pohraničí slibovali dobře placené zaměstnání a možnost získat byt. Vláda osidlování pohraničí podporovala a s práceschopnými muži se počítalo jako s levnou pracovní silou. V roce 1946 začala první migrační vlna ze Slovenska. Někteří Romové se do Čech stěhovali se svými rodinami, většinou však zpočátku přicházeli svobodní muži nebo mladé rodiny bez dětí. Ti se čas od času vraceli za příbuznými na Slovensko a na českém území definitivně zůstali až po několika letech. Zprávy o možnosti získat práci a bydlení se ve slovenských osadách rychle šířily a do Čech a na Moravu přicházely další romské skupiny.

46

PØÍLOHA È. 2 – ROZDÌLENÍ DO SKUPIN

DOMOV

BEZPEČÍ

CESTA

DOMOV

BEZPEČÍ

CESTA

DOMOV

BEZPEČÍ

CESTA

DOMOV

BEZPEČÍ

CESTA

DOMOV

BEZPEČÍ

CESTA

47

Vladimír Gabčo: Tak… Přišel jsem ze Slovenska… Na Slovensku jsem se narodil, pracoval, jsem šel na vojnu á z vojny jsem došel dom, jsem nastúpil do práce, do takovýho podniku, kde jsme chodili po celým Československu dělat. No á poslali nás sem do Brna a vod té doby, od sedúmdesát pátyho roku, su tady. Jsme se zeznámil tady s mojou polovičkou… (spolu s Tazatelkou 1 se zasmějí). Tazatelka 1: Tak jestli se můžu přesně zeptat, odkuď jste zrovna přišli do České republiky? VG: Tak pocházím z vesnice Spišské Tomášovce, okres Spišská Nová Ves. No a vod té, od sedmdesát pátyho roku, v sedmdesátým šestým jsme měli svadbú a vod tý doby jsem do teďka tady. T1: Éh, jaký byl váš život a jak se změnil? VG: Tak… Ohledně… thm… tej doby a tej doby, jó? VG: (začíná vyprávět v průběhu kladení otázky): Hmm, tak, mhhh… Život, život byl lepší než teď. Člověk neměl strach… Člověk si udělal, odpracoval osm hodin a mohl chodit, kam chtěl. A teď člověk, teď život, v tejto době á člověk má strach… eeh… nechat děcko na ulici nebo na braně. Teďka vlastní rodič zabije svoje děcko, no. Tak taková, taková demokracia je teďka a předtím to nebylo. Předtím si susedi navzájem jídlo a si posílali a navzájem jídlo. Tak se měli ti radi, lidi radi. Ale teď né, teď je samá závisť, samá podlosť, samé vraždy, samé znásilněnie. A kdo to udělal? My sami lidi, tú demokraciu jsme si udělali my. Sami sme si toto přivolali. Viete, normálně jsou rodiče, kerý zabije vlastní děcko. A předtím to nebylo. Předtím normálně, předtím ty lidi museli pracovat, a když nepracovali, tak nejedli, a přišli policajti á hodili tým lidem příživu. A šli do lochu. T1: Mám otázku. Jak jste žili doma na Slovensku, kolik. VG: Doma, doma, doma jsme žil poctivě. Doma jsme musel od malá pracovat, jsme měli

pole. Sme měli gazdovstvo. Á… jsme šel ráno do školy, ze školy jsme přišel a už jsme musel pracovat… na dvoré, na pole jsme musel jít, starat se ó… o prasata, o kravy, o koně, o všetko jsem se musel starat. O slepice, o husy, o… ó králiky, všetko. Dvůr jsem musel poklidit, hnůj jsem musel a do osmnácti roků do té doby, než jsme šel na… na vojnu. To jsem musel dělat. T1: Kolik máte sourozencù? VG: Tak jsme byli pět. Brácha v té době se učil na vysoké škole zemědělskej… Tak jeho tata né, nenechal dělat. Jemu tata říkal: „Ty se uč.“ Švíca starší se učila zá… švadlenku, no u nás krajčírka se říká a tadý po česky švadlenka. A já jsem byl, jako po nich třetí, ta já sme musel všecko (T1 se zasměje). Všecko na mně. „Ty běž tam, ty běž tam, ty toto udělej, ty toto udělej.“ A když jsem neudělal, nedostal jsme najíst. T1: Takže ten barák jste si postavil vy s taťkem. VG: Áno, s taťkem, ano. Á… když mama došla z pracé a viděla, že mám v pokojú bordel… bez jídla, zaracha. Takhle byla, takový, takový život. Každý děcko muselo vědět, proč to jídlo dostává. Eeh… eeh, v patnácti rokách jsem šel se učit, do stavebního podniku, za zedníka, a tatá po válce, jak přišlo, a tak, jak se podniky otevřely po válce, tak tata nastúpil v mestkým stavebním podniku a tam dělal mistra, eeh… zednickýho, a každej rok měl pod sebou třicet, štyrycet učňů. A jak já jsem vyšou, mm… základní školu, tak jsem šel taky za zedníka. Nóó, jsem se vyučil a pak v šedesátym devátym myslím, nebo tak nějak to bylo, jsem šel na přidruženú do Prahy. Tak prostě takovej sem byl. Pracovat jsem musel. VG: To už jsme měli velkého jakó, hmh… kluka malýho jsme měli, nebožtík, on umřel nám.

Přepis vyprávění „a“ T1 – tazatelka 1 T2 – tazatelka 2 VG – Vladimír Gabčo PG – Paní Gabčová, manželka Vladimíra Gabča T3 – Tazatel 3, kameraman PØÍLOHA È. 3 – VYPRÁVÌNÍ VLADIMÍRA GABÈA A JEHO RODINY 48

No á v sedmdesátým… jo to jsme bydleli u vašich. T1: V kolikátym to tak bylo? VG: V sedmdesátym… sedmým, sedmdesát osm, sedmdesát devět. No tak jsme si zebral mo… novomanželskou půjčku, zařídil byt. T1: Kolik to tak bylo v tých letech, ty novomanželský půjčky? VG:Třicet tisíc, třicet tisíc tedy bylo. Ale kdo chtěl jakó, tak eeh… do padesát tisíc to bylo. VG: Jó, zařídili jsme si byt, já jsem pracoval, pak jsem šel normálně, tak tu zedníčinu jsem nechal, nebo začaló tam haprovat, tak jsme šel pak na železnici, tady v Brně, a to jsem měl úsek, Brno jsme chodil, Brnó áž Kúty. A každý den jsme tach… jel vodtud do Kút. Á tam jsem pracoval, já nevím, třináct, třináct roků, třináct roků. T1: Jak jste to zvládal, i rodinu i práci? VG: No tak nó, hm… Jak jsem to zvládal, tak jsem se musel nìjak postarat o tu rodinu a jsem věděl, žé jako vona z dvoma děckama, prostě á… musí, pokuď já nejsu doma, tak o tu domac… o tu domácnost vést, tak jak kdyby já jsem byl doma. Ona věděla, voná věděla, že já prostě musím do tej práce jít. Věděl jsem, že když mám novomanželskou půjčku, že tu půjčku musím splatit. Věděl jsem, že nikomu nic na světě nechci být dlužen. T1: Hm. VG: Věděl jsem, že mě moje rodiče naučili poctivě a tvrdě žít. To já mám moje děcka taky tak. A takovej povahy já jsem. A ten, co někdo si dělá, to je… Každý má, jak se říká v Božím slově: „Pokud seš děcko, přemýšlíš jako děcko, činíš jako děcko. Ale pokud jseš dospělej, přemýšlíš jako dospělej a činíš jako dospělej.“ To znamená, že na to ti dal Bůh rozum, abys věděl, že abys rozeznal, čo je dobro, a co je zlo. VG: (tišeji směrem k Z): Daj mi pusinku (přítomní se zasmějí). Tazatel 3, kameraman: A váš muž zmínil,

že vy jste eeh… těsně po svatbě jeli na Slovensko? Paní Gabčová, manželka Vladimíra Gabča: Ano, jeli. T3: Alé, že jste tam eh… dlouho nevydrželi, eh… PG: Ne… T3: Když byste to srovnala, jaká… Byla to velká změna? Nebo jaké to pro vás bylo? PG: Jé, bylo mně tam strašně smutno. Nemohla jsem si zvyknout, furt jsem tam plakala. Cítila jsem se taková osamělá, i když jsem tam jako byla s ním, jako že su s ním vdaná, alé mně tam něco chybělo. Mně tam chyběli, já to řeknu tak, rodiče. Já jsem plakala po rodičích. Tam bylo smu… že mně tam bylo smutnó. Nemohla jsem si zvyknout. Kdybych tam byla třeba i deset roků, tak bych si tam nezvykla. Prostě jsem musela odejít. T3: A ta atmosféra, mm… mezi místními lidmi byla podobná jako v Brně, nebo byla odlišná? T3: Ty vztahy s týmy lidmi. PG: Jó, taky jsem si rozuměla takhle s nima. Vždycky jsem vyšla ven s malým a sedli jsme si na to, na takový, tam byly takový… VG:… lavičky… PG: (pokračuje): … ty lavičky á tam jsme si sedli a mluvili jsme. Tak jsem byla taková kamarádská. S každým jsem se ráda pobavila a ták. VG: To ona, ona měla takovej zvyk, prostě žé, eeh… každý jeden u nás od pondělka dó soboty pracuje. No… á v sobotu večer, každý před svojím barákem aj cestu, chodníky, jak mají záhradky, každý musí v čistotě udržovat a v neděli se de ráno do kostela, příde se z kostela, nají, naobědvají se a jenom sedijou venku na lavièkách… PG: … odpoèívají… VG: To je rozum, to je, že? To je tá demokracia. A kam to vede? Kvůli banánům, že nebyly za komunistů banány? T1 (směje se a říká): Banány nebyly. VG: Tak voni šli, ty študenti, a štrajkovali


a chtěli demokraciu? A teď co. A teď co? Teď von vynde školu á… a je doma rodičom na krku. On nemůže prácu najít. A tý rodiče, kerý, kerý taky eh… eště nedělejí. Tak có, na co jim tý tituly? Jenom na krádež, na zbojníčení (zasměje se). Všetko ku mně (přítomní se zasmějí). T3: Nó, mě by zajímalo, když už tady žijete už dost, několik desítek let, tak eeh… zda se tady, ti lidi, jako hodně změnili, a nebo je to v podstatě stejný, jako to bylo před týma štyryceti lety. VG: No určitě, každý rok se člověk mění, každý člověk rok, každý rok. Vždyť jm… mám plno známostí tady á já nemluvím teďka o Romech, jó. Nebo já su takovej povahy, že každýho člověka mám rád. Či je to žltý či je to modrý (zasměje se) nebo fialový nebo bílý nebo já nevím, ještě jaké barvy, já nedělám rozdíly. Já tadý… od mala jsem vy… byl vedenej, že já si mám vážit člověka, a já to dělám. Ale jestli ty mně ukážeš, co v tobě je… tak radši běž pryč vode mě. Ale ty, jestli mně ukážeš, že seš laskavý rozumný člověk, tak normálně já chytnu to srdce, vytrhnu ho a dám ti to. To poslední ti dám. A takovýho člověka si vážím, jo. Ukáž, že jsi člověk. Ne, neukazuj mně barvu, ale že jsi člověk, každý rok se ten člověk mění. Ten nemůže, eeh… já nevím, nemůže za první prácu, za druhý nemá na pivo, za třetí nemá na cigarety, za štvrtý šol tam neukradol, prostě dělá si starosti. Nemá z čeho žít. On si dělá starosti, co zejtrá jeho žena uvaří a dá děckám. Vždyť toto je normálně, to jé na zbláznění. A za mojích časů, to nebývalo, nebo každý měl svoju prácu. Každý, každý měsíc věděl ten chlap, že donese korunu do baráku, pro děcka. A ty lidi nemají eeh… v tejto době na nájmy. Nemají z čeho zaplatiť nájem, nemají zaplatiť elektriku, nemají plyn á… eště kdyby tó šló zálohy, ale jak koniec roka, příde vyrovnávka na nich á… tam jsou palby takový, že ti lidi

nemůžou se z toho vyplatit celej život. T3: Hm. T1: Já mám votázku ještě. Kdybyste si měl vybrat, jakó mezi městem a Slovenskem, tak jakó… vrátil byste se dóm jakó, tam, kde jste bydlel? VG (začíná mluvit už v půlce otázky): Né… Slovenske, Slovenska… Né, prostě Slovenskem né už, protože mně je to jedno kde, či Slovensko, nabo Česko, mně je to jedno. Chtěl by jsem ještě na starost, pokud žiju, že mám svůj rodinnej barák a žiju si zo svou rodinou, tam jo. Žé vnúčatá za mnou chodijou, prostě, eeh… dcéry, synové, a že každý týden se sendeme, jó a to je můj život. Já prosté po tým toužím. VG: Tady člověk nemá klid. A já nevím, proč ten èlovìk eeh… platí nájem… Vždyť já platím za slušné bydlení nájem. T3: Hm. VG: A to slušné bydlení nemám. A když člověk jde a řekne eeh… tým pánům tam, nezájem prostě. Oni jenom peníze. T2: A bylo to dřív jinak? Třeba v osmdesátých… (M jí skáèe do øeèi) VG: Jéžišmária, za komunistů čihihí… Tady byl pořádek. Tady bylá prostě, eeh… jako aj vaši bydleli, jó. Teď už né, teď jenom pár. T2: A jak to je, to možný? To se ty rodiny tady nějak vyměnily úplně za tú dobu? PG: No, jéžiš. VG: Vyměnily, nó, nó tak, eeh… T2: Odkud přišly ty nový rodiny? VG: Já nevím, ale to dělá město, tó tý rodiny, tý lidi, tó samy s… samy nedělá. To dělá město (v pozadí jsou slyšet tlumené hlasy, není jim rozumět). Vždyť voní, voní, voní prostě, jak jsem říkal, že já nerozeznávám lidi podla barvy, jó? VG: Já beru člověkó… člověka takový, jaký je, jó. Ukáž mně, že umíš žít á seš můj prostě. Já to srdce seberu a dám ti.


VG: Ale voni, voni se o nich nestarají a to je jich… ich majetek a voni by se měli o to starat, město. Kdepák, ich zajímá financé. Davaj, davaj, davaj. Manu, manu, manu. VG: A to jé, jak já jsem mm… Jednou se mně stalo. Zavolal mně vedúci, to ohledně práce. Eeh… „Ladi, prosím tě, bež dó Kominá a tam… nandeš, eeh… bunky. A v té bunke je stavbyvedúci, té firmy. Tak běž za ním, řekni, že tě posílám, ať ti dá výkresy, ať ti ukáže parcelu, kde budeme stavět rodinnej barák.“ Já říkám: „Dobrý.“ Tak já jsem telefón, sedl jsem do auta a dávaj do Komína. Přijdu tam do Komína, zaklepu slušně, jó a říkám: „Dobrý den, hledám toho a toho.“ „No to su já.“ A von, jak mě viděl, tak tak ruky… (razantním hlasem říká): „Ájajajajááj, ájajajajá, ne ne ne né, né né.“ Já říkám: „Co řvete?“ Já říkám: „Já jsem slušně zaklepal, slušně jsme pozdravil.“ A říkám: „Á, proč řvete?“ Ja říkám: „Udělal jsem vám něco?“ Já říkám: „Eeh… můj šéf mě posílá za váma, že máte mně dát výkresy a ukázat parcelu, kde budeme dělat.“ (opět razantně říká) „Né, ne, ne, né, zamítá to.“ Tak říkám: „Dobrý.“ Já říkám: „Nechcete, nechcete.“ A zapnul jsem telefón, já říkám: „Martine, prosím tě, ten Staloch na mě řve.“ Já říkám: „Dostanú… infarkt z něho.“ Já říkám: „Pro nic za nic, začíná řvát a a říká, že má se mnou zkušenosti.“ A já říkám: „Á nevím vo ničem.“ A ten můj šéf říká: „Dej mi ho k telefonu.“ Tak jsem mu dal. Já říkám: „Aeh… promluvte si.“ A ten můj šéf říká: „Okamžitě mu dejte ty výkresy a ukážte mu parcelu, a jesli né, tak normálně ja tu vašu objednávku zruším a zaplatíte penále.“ Ám… položil dole a ja jsem mu zebral telefon, sem šel ven á do auta. Já říkám: „Čau, naschle.“ Já říkám: „Nemá cenu se s váma hádat. Vidím, žé… eeh… jste prostě na hlavu.“ Já říkám: „Já mám lepší charakter.“ Tak naštartoval jsem auto a už jsem šel. A vón, potom… potom

zavolal šéfovi, že ao… že jsem ujel, řekl, že jsem ujel a žé má mě poslat, že mně dá výkresy. Á teďka já, můj šéf mně říká: „Ladi, prosím tě, vrať se, otoč auto a vrať se zpátky a von ti dá ty výkresy á… ukáže ti.“ Já říkám: „Ne, už nejdu.“ Já říkám: „Už nejdu.“ Já říkám: „Když tak, tak ráno se tam stavím, ale teď už se eh… neotočím a už napojedu.“ Tak normálné já su černej, ale všeljaký barvy jsem dostával. Prostě, tak poníženě jsme se cítil, že to nebylo možný. Já říkám: „Vždyť to není možný, toto hm… Nech si kdovíjaký, to jsou ty lidi.“ VG: Já říkám: „To jsou, to je hnus (tohle slovo intonačně zdůrazní), prosté, to je hnus.“ Tó… A potom se diví, jó, že normálně ty lidi, normálně eeh… nějaký člověk, jako eeh… Rom řeknu, že normálně nenechá si to líbit a že normálně, že ho zbije, jó, nebo ublíží mu, tak normálně ještě má toho průser. Ale já říkám, tak, dej pokoj, budeš mít taky pokoj. Neotravuj a von tě taky nebude otravovat. To je ten život, to je ten, celá logika toho života. Buď slušný ke každém.


Tazatelka 2: Ták, já mám pro vás takovou otázku. Ee… takže se vám ptám, vyprávějte mi, proč jste přišli do České republiky, ze Slovenska, nebo odkuď jste? marie absolonová (během kladení otázky začne odpovídat): No, já to mám trošku pestřejší (znovu opakuje), já to mám trošku pestřejší. Maminka s tatínkem mě měli, mamince bylo čtrnáct roku, tatínkovi šestnáct. Rodiče im to nechtěli povolit, aby spolu zustali, tak utekli do Prahy. Ja jsem se narodila v Praze potom. Tazatelka 1: A odkud tam v jsou… Odkud tam voni utekli? MA: Z Diakovec, okres Galanta, Maďar, jo? Nó, potom jako ss, jse tam narodilo, v Praze pět dětí a rodiče se potom rozhodli, když už ty starý byli spokojení s tím, že teda jako měli děti, no tak už jim to odpustili a vrátili jsme se na Slovensko, do těch Diakovic. Von tatínek nám postavil dům… Tak sme bydleli tam. Za štyry roky můj tatínek zemřel, zůstala maminka z pěti dětma sama, zkrátka. Potom sme měli perno, protožé tam byla jedna strana, byla mezi gádžema, mezi Češi, teda mezi Maďaři, a druhá strana zas byla osada ruská. MA: Nó, chodili sme do školy tam, ja jsem teda chodila, dvě sestry sme chodili do maďarských škol, maďarsky umím perfektně, protože jsu Maďarka, že jó? Jsme chodili do maďarských škol, ty děti nás mlátily. Neměli jsme otca, tak jsi na nás dovolovaly. Maminka jednoho dne řekla: „Jedeme pryč do Čech.“ T2: V kolikátým roku to bylo? MA: To bylo nějak v šedesátym osmým? Jsme se sebrali a jeli jsme do Čech. Jsme jeli do Nymburka, tam jsme měli babičku, tam měla maminka sestry, tak jsme tam vychodili školy, ale už česky, to víte, z maďarštiny na češtinu, to bylo pro nás pekelný. Nó ále, dokázali jsme to. Já jsem se vyučila

jako brusička skla, no á potom, jako, když mi bylo osumnáct roků, namluvila jsem si jednoho kluka, s kerým jsme měla jedno dítě, jó? Mám nejstarší dceru, dcerku, má štyrycet dva roků, s tím pánem. Pak se mi narodilo druhý a pak jsme se rozvedli. Začal mi dělat peklo ze života, tak jsem zůstala sama, s dvoma dětma. Potom tady přišel… Julius absolon, manžel marie absolonové: Jé… MA (pokračuje): potkala jsem už pana… JA (opět vstupuje do rozhovoru): Jéj. MA (pokračuje): Asi po sedmi letech jsem ho potkala a zůstali jsme spolu. Ten mě stáhnul do Brna. T2: V kolikátým to tak bylo v rokú nebo… MA: Sedúmdesát čtyři. No á jsem tady v Brně třicet osum let. MA: Pracovala jsme v kuchyni, na Ponávce jsme pracovala jako… MA: Pomocní síla v kuchyni, pak jsem si udělala nadstavbu. Pak jsem byla dietní kuchařka, no á pak dědek nastúpil na předruženú výrobu a řek mi: „Poď tam, děláme byt.“ Tak jsem pracovala u zedníků. MA: To normálne u zedníků, normalne, osývala písek, míchala maltu, vozila, jako co bylo ako zedníkům, pomáhat zedníkům, tak to jsem dělala. T2 (potichu říká): To je hezký. MA: Potom jsem otěhotněla s tou třetí dcerkou, teda druhou, ne? S Katkou a pak se narodila třetí holka, ta Deniska, no a já jsem težce onemocněla. MA: Byl převrat, od tý doby nepracuju, jsu na úřadě práce. Tak takovýdle je můj příběh. T2: Ee… a to bylo, to bylo tak, ee… Jaký byl váš tehdejší život a ja se změnil? MA: Tehdejší život náš, náš byl hroznej. To víte, na Slovensku, posílali, protože tatínek pracoval v Praze, betonáře dělal a dostávala na nás šesť tisíc důchodu. Toto bylo pro nás, pro tolik

Přepis vyprávění „a“ T1 – tazatelka 1 T2 – tazatelka 2 Ja – Julius absolon, manžel marie absolonové ma – marie absolonová T3 – tazatel 3, kameraman PØÍLOHA È. 4 – VYPRÁVÌNÍ MARIE ABSOLONOVÉ A JEJÍ RODINY 52

dětí. Škola, jídlo, že jó, svačiny, uvařit, toto. Teď někdo chtěl pučit od mamky, nevrátil jí to, když to chtěla zpátky, tak ji ještě zbili. Tam byli hnusní títo, jako nó, Romové, musím takhle říct, jó. A tak jsme měli hodně těžkej život, víte? Protože se stalo někdy, že… MA: … jsme byly na plackách, na černý kávě. Víte, co jsou placky? M (přeruší Z): Víme. MA (pokračuje): Udělali takový z mouky na kamnech a černá káva k tomu. T2: Jo jo. MA: Na čaj jsme neměli. Byl to, můžu vám říct, že to byl težkej život… MA: … Jak tatínek zemřel. T2: Ee, chtěla by se zeptat, kdy to tak bylo, v kolikátym roce takhle? MA: Tatínem mi zemřel v šedesátym druhým roce, no asi šedesát… šedesát osúm, šedestá sedúm to bylo, když už jsme doopravdy tam nevládli, protože mlátili nás, děti, mamince dělali zle, znásilnili ji několikrát chlapi tam. Jako znásilnili ji několikrát chlapi tam, protože viděli, že nemá chlapa, maminku jsem měla krásnou. T2: Ješišmárja. MA: Jó, takže tam trpěl jak hlady, tak bitky, a proto jsme vod tama utekli o půlnoci. Maminka nám zavázala takový baťůžky, co jsme měli věcičky, barák se prodal a o půlnicu jsme utekli do Šali nad Váhom, bo tama jel vlak do Galanty, a z Galanty jsme jeli už přímo do Kolína. No a z Kolína jsme potom cestovali celou noc do Nymburka. Že jo. T1: Vy jste potom přišli do Nymburka? MA: Ano, byli jsme v Nymburce, bydleli jsme u babičky, potom maminka koupila si baráček, tak jsme bydleli kousek u Poděbrad, jó. Menovalo se to Opolánky, tak jsme tam vyrůstali jako děti, samozřejmě. Jsme tam vyrůstali v tom baráčku, dělala maminka v Agrostroji v Jičín. Pak jsem tam zaměstnaná byla i já, jako

brigádně, že jó, nebo jsme byla ještě mladistvá, tak jenom brigádne na úklid, no a spláceli jsme si ten baráček, co maminka koupila, že jó. No a tam už nám bylo docela dobře, že jo, protože lidi viděli, že jó, že nemáme tatínka, tak nám nosili prádlo, to už byli Češi samozřejmě, sice jídlo né, ale prádlo nám nosili, boty nám nosili, takže jsme měli, jó. Nó, a potom jsme se dostali, maminka pracovala, splácela sem ten baráček, moc nám nezbývalo na jídlo, že jo. Tak jsme chodili na pole, samozřejmě brambory, cibule, květáky nebo co bylo na poli, bylo doma. MA: No to bylo uplněě, to bylo nebe a dudy, jó. V Čechách už to bylo jiný. Ti lidi jsi zvykali aju na ty vesnici na nás, jo, že to bylo uplně něco jinýho, ale tam, tam to bylo hrozný. Za hrušku, že jsme utrhla ze stromu hrušku, jsem dostala tolik, že jsem se plazila po zemi. A mohla jsté žaluvat? Ne, protože ti bíreší vám nevěřili. Neveřili, tak jste nemohla dělat nic. „Ty si kradla, ty dostaneš.“ Jo, takovýmhle způsobem. T2: Jak jste žili, když vám bylo tolik, kolik je mně teď, v šestadvaceti. MA: Kolik vám je? T2: Šestadvacet. MA: Šestadvacet? Do štyryadvaceti, už jsme zůstala s manželem. MA: Rok jsem chodila do školy, jako se učit, v sedúmnácti letech, zamilovala jsme se jak blbec, no á narodilo se mi jedno dítě. Ako jsem se naučila. Mamka mě zabíjela, vraždila mě za to. Nó, ale co jsme měla dělat. Když už viděla břicho, tak už, co mně mohla dělat. Nadávala, budu se st… „Budeš se starat sama o sebe á hotovo.“ No taky jsem se starala. Šla jsem si do práce, že? Pracovala jsme v Poděbradech, dál ve sklárnách, neučila jsme se, ale pracovala jsme tam, u lisu jsme byla. T2: Hezký. MA: Já jsme vyráběla nádherný skla, jako lisované, popelníky a tak jsme vyráběla. No foukali

Přepis vyprávění „a“ T1 – tazatelka 1 T2 – tazatelka 2 Ja – Julius absolon, manžel marie absolonové ma – marie absolonová T3 – tazatel 3, kameraman PØÍLOHA È. 4 – VYPRÁVÌNÍ MARIE ABSOLONOVÉ A JEJÍ RODINY 53

jsme a tak. Takže to bylo krásný. Vydělávala jsme si peníze, vychovávala jsme dítě, jó. T1: A to jste teda byla sama? Nebyla jste s tím, s tím mužem? MA: Byla jsme u maminky. On byl zavřenej v kriminále. Byla jsme u maminky, ta mně dala jednu místnost a starej se. Ona byla taky zastaralá Maďarka a to víte. Ja vám to nemůžu říct, protože to je sprostý, co mně řekla (smích přítomných). To vám neřeknu. Jó, ona mně řekla: „Chtěla si chlapa, chtělas tamto, máš dítě, starej se. Já už se vo vás starala.“ Tak se nestarala. Jenom vo ty malý, jó. Taks, doopravdy jsem se starala sama vo sebe, jó? No á pak jsme viděla ten můj těžkej život s tím člověkem, co jsme s ním žila, dvě děti jsme měla, dceru a chlapca. Dcera se menuje Ivanka, chlapec Richard, jó? On se menoval Jozef, ale po něm jsme méno nedala, ponevadž jsem s ním rozešla. Tři měsíce byl doma, fluktuant. Víte, co to je? MA: To už pak jsme si uvědomovala, že mám chlapa, kerý se vo mě nestará a že se musím starat já. Jó, že v Čechách byla práce, že jsme mohla dělat, jó, a kdyby jsme dělali dva, tak jsme na tom byli lepší. Protože, co já jsem brala? V kravíně jsme měla štýry tisíce, že jó, a v hotelu mi dávali dva a půl, tři a půl, jo? Takže jsme měla pěníze, za to se dalo žít krásně, oblíkat déti, žít krásně, jenomže von mě hodně mlátil. Von chodil domů vožralej, on mně… Já jsem měla normální nos, tak jak, jako tak, jó? On mně zalomil cihlou toto, já jsme měla nos dole. T2 (tiše říká): To ale není možný. MA: Ja mám zlatý drát v nose. Jó? Museli mi ho nějak nastavit. A to mi dělali v Praze Na Bulovce, jó, abych se z toho dostala. T2: Takže jste musela hodně trpět, při manželovi. MA: No potom mně pomohla jedna pani. Řekla mi: „Mařenko, proč si to necháš líbit?“ Jó. Klidně zavolej policajty. A když to neuděláš ty,

tak zavolám já.“ A vona doopravdy na neho zavolala policajti. Nó á, jako voni mu dali týrání. Tak za to dostal dva a půl roku. Já jsem se vysvobodila, zkrátka já jsem potom… říkám, byla sama. Nechtěl… Bála jsme se jako zůstat s chlapem. A moje mamka mi říká: „Jaký si národnosti?“ A já ji říkám: „Maminko, jako Cikánka, maďarská Cikánka.“ Vona říká: „Tak si namluv Cikána. Uvaříte jednu bramboru a půlku dáš jemu a půlku sníš ty, ale budeš mít klidnej život.“ Toto mně řekla máma, já jsem se toho chytila. T1: A to byl, to předtím to, to nebyl Rom? MA: On byl Čech. On byl Pražák, dokonce. Pravej Pražák. No a pracoval tam v těch Poděbradech… Ten, ten, s ním jsme zažila hodně. Potom ta pani, která zavolala ty policajti, nějaká pani, jó no, a tím to končilo medzi náma. Jó? Dlouho jsem byla sama, dlouho, nechtěla jsme chlapa. Až potom maminka mě k tomu přivedla. Žádnýho gádža. Žádný gádžo s Cikánkou nezemře. Když s ní bude dva tři roky, tak stejně se rozvedou. A já jsem si to tak vzala k srdci… No á potkala jsme tady toho. Chodili jsme na odpolední čaje. On taky, no tak tam jsme se setkali. Jenomže potom, ta jeho manželka nám dělala problémy. Jenomže von nedovolil, aby vona něják… Ona utekla těm dětem a nechávala je do noci samotný, chlastala s Cikánama. Jó? A nechávala děti ve špíně, ve srabu. Jeho manželka první (ztiší hlas)… Znáte ji? Černá jak bota. Je škaredá strašně. T2: (zasmìje se) MA: Tady je někde na fotce. Tady ta fotka. Saturnin, tady byla někde vystavená, nevím, kde je. Taková malinká fotečka. Takže to byla jeho manželka. A von když viděl mě, tak se rozklepal. Já jsme měla pocať vlasy, dlouhý. Žé? Ja jsem si je dělala do copu a ták, no a když viděl mě, tak samozřejmě zkameněl. Dvakrát jsem s ním tancovala.

Přepis vyprávění „B“ T1 – tazatelka (žena) T2 – tazatelka (žena) Ja – Julius absolon, manžel marie absolonové ma – marie absolonová T3 – tazatel 3, kameraman PØÍLOHA È. 4 – VYPRÁVÌNÍ MARIE ABSOLONOVÉ A JEJÍ RODINY 54

On byl takovej drzej a hned mě chtěl líbat. T2: (smích) MA: Jenže já jsem se odtahovala, samozřejmě. A on mně řek, rómsky mi to řek: „Ty budeš moja. Já už bez tebe žít nechci.“ No tak jsme se otrkávali, otrkávali, asi rok, jó. Otěhotněla jsme s Maruškou. T2: Hmm. MA: Tak jsem s ním zůstala potom. Jeho manželka utekla s druhým chlapem, škaredá, černá opica, měla víc chlapů než já bílá. Jó? (zasměje se) Ona jich střídala jak boty, zkrátka. Nó, a on potom říkal: „No, já s…“ Můžu to říct narovinu? „Já s kurvou žít nebudu. Ty seš žena ke mně.“ A pak se mě zeptal: „A vychováš mi moje dvě děti?“ Já jsem se tak podívala a říkám: „Jo.“ Říkám: „Vychováme je společně.“ Takže, no… T2: Takžé jako kdyby on vychoval vaše děti... (MA ji skoèí do øeèi) MA: Ano… T2 (pokračuje): … a vy dvě jeho. MA: Ano, ano. T2: Takže… MA: Takže moje dcera je dámská a pánská krejčí a syna mám vojáka z povolání. T2 (potichu): To je pěkné. MA: Jako já jsem jim dala školu do života. Mojim dětem, co mám s tím, co jsme žila. MA: Tak jsem zůstala. Od tej doby jsme spolu, vychovala jsem jeho děti, moje děti, co mám. V Brně se máme dobře, měli jsme se dobře, až teď tá doba to trošičku tak, jó… zkazila. No ale přesto nehladujeme, přesto nehladujeme a nikdo nám neubližuje, jó. MA: No, ale můžu říct, žé tady Rómové, ty zastaralí, co tady byli, co byli, byli vynikající. A teď ty přistěhovalci co jsou, ty nám dělaj ostu-

du, že jó. Ty jsou furt po kriminále, kradou, dělaj zle. Ale nám dělaj ostudu, těm lepším lidem. tatínek vychoval slušně. Nebylo nic, že jó. A je takových lidí víc. Bagárovci, nikdo vod nich zavřený nebyl. Horvátovci, nikdo vod nich… Až teď ty přistěhovalci. T1: A odkud přišli teď ty přistěhovalci? MA: Přišli z východního Slovenska, veru. MA: Příjdou, doma nic neuměj, nevědí, neuměj se přizpůsobit, no a potom nám dělaj vostudu. To jé všechno. Víte? A my se máme stydět za nich. Kolikrát s jeji tatínkem jsme si sedli a vo tomhletom jsme vykládali. Jenom kvůli nim, nás každej háže do jendoho pytla. Já jsem minule… volala na byt, někde tady na Cejlu a ten pán mně říká: „Jste Romka?“ Já neumím lhát. Já jsem řekla: „Ano, ale my jsme dva starý lidi.“ „Nezlobte se, paní, na nás. My máme takový ponaučení, že Romy nebereme.“ Ja jsem se… já jsem toho pána neviděla přes telefón, ale sama jsem se styděla za toto slovo. Když mně todleto ten pán řekl. Tak tó, to není jenom tak. Oni jdou do bytu, nezaplatěj a utečou. Já jsem, než jsem se odstěhovala, tak jsem řekla pani majitelce: „Všechno vám vyplatím.“ Vyplatila jsem. „A stěhuju se.“ Vona mi ještě vynadala. „Proč jdete s nemocním člověkem na zimu? Kam jdete? Dyť tady zůstaňte.“ Já jsem udělala takovou hovadinu. Jsem poslechla dceru. Říkám: „Tak na Cejlu mi bude dobře, v domově.“ Ti, co známe, že jo. Tak von pořád po nich básne, po jejim otci a tak, že jo. Říkám, dobrý, no, tak je byt na Cejlu a my jsme tam přišli teprv teď. Máme tam nábytek, no ale ten pán je zas tak výbornej, že řekl: „Když tendle vám nedopadne, tak vám za dva dny najdu jiný.“ T1: Tak snad to dobře dopadne.

Přepis vyprávění „B“ T1 – tazatelka (žena) T2 – tazatelka (žena) Ja – Julius absolon, manžel marie absolonové ma – marie absolonová T3 – tazatel 3, kameraman PØÍLOHA È. 4 – VYPRÁVÌNÍ MARIE ABSOLONOVÉ A JEJÍ RODINY 55

Tazatelka: Já potřebuju… mm… nebo bych ráda mluvila s váma o práci, spíš vaší, a jak jste přišli ze Slovenska a v Hodoníně, pak už jsem mluvila s manželkou vaší, tak už něco vím… ignác Zima: Aha… T: Jaký to bylo se tak jako… mezi tím stěhováním, jaký to bylo, co bylo těžký, co nebylo… IZ: Jo. T: Cokoliv, můžeme začít klidně od toho, jako jak jste přišli ze Slovenska. IZ: Čili o životě. T: O životě, je to tak (smích). Všecko mě zajímá. IZ: Promiň, že ti tykám, protože já mám se studentama, jim všem tykám, ale ne že bych tì nectil nebo nìco… T: Jojojojo. IZ: Tak pokud jde teda, když si vzpomenu na své mládí… když jsem začínal… e… když jsem bydlel teda v Kopčanech, tak přesto jsem jezdil na kole, to bylo zhruba deset kiláků, z Kopčan do Hodonína dělat. Na výstavbě elektrárny. Ta elektrárna, která tam je, jako parní, a vyrábí elektriku, tam ještě nebyla, když jsem tam už já dělal na tom planýřovní, jo, a na takovém… na přípravách… Tam jsem vydržel asi rok, potom to bylo období, když se organizovaly brigády do pohraničí… a tehdy tam jako byla možnost nastoupit s nějakou větší skupinou do pohraničí v okresu Svitavy. A ta vesnice se jmenovala Forst a tam byla zemědělská práce, no a tam nás bylo zhruba asi dvacet, tak jsme tam dělali normálně v rostlinné výrobě, někteří v živočišné výrobě… T: A to vám bylo kolik roků? IZ: To mně bylo… to mně bylo… angela Zimová: Sedmnáct… IZ: O, ó, sedmnáct, osmnáct, no, jako mládežník. Z: Byl na brigádě… IZ: A tam jsem potom začal dělat, ještě abych podotkl, že tam jsem prakticky… v té partii nějak vynikal, organizačně, tak mě pověřili, abych dělal vedoucího brigády, tam. A prakticky celý rok a půl jsem tam vedl brigádu. Zemědělskou.

A postupně jsme se začali tam taky vzdělávat. V tom, v té zemědělské škole, oni to takhle jako umožnili… a… po tom roce a půl, kdy nám to končilo, ta smlouva, tak jsem se vrátil zpátky a zase jsem hledal práci v Hodoníně. A přišel jsem na dráhu, tehdy na ČSD, jako, a tam mně nabídli práci u posunu. Moc se mně to nezamlouvalo, ale bylo to jakoby co do podmínek jako nejvýhodnější, tak jsem tam nastoupil. T: A to už jste měl rodinu, nebo ještě ne? IZ: To ješť… to ještě ne, to bylo všecko před… před vojnou. T: Aha. IZ: A… a za rok potom jsme mìli toho našeho Mirka, jestli ho znáte… a já jsem narukoval na vojnu. To bylo období, kdy jsem musel narukovat na vojnu. Na vojenskou základní službu. Čili manželka vychovávala celé ty dva roky prakticky syna sama, než jsem se vrátil. No, a i tam… i tam to bylo tak, že zase jsem na té vojně brzy dosáhl… e… funkci, jo, a zase jsem tam dělal jakoby vedoucího strážního oddílu, tak jsem vodil na tu stráž, na, to byl strážní oddíl. A po tìch dvou letech jsem se vrátil a vrátil jsem se zpátky ke kolejím na tu dráhu. A tam jsem už potom dělal dlouze, na té dráze, tam jsme potom dostali byt, od, od toho… e… podniku ČSD. No a ta moje kariéra byla znovu taková, že, že jsem se začal dovzdělávat, ještě po té stránce… pracovní, jako, že na železnici… že jsem studoval tu železniční průmyslovou školu… a potom to bylo asi… to už jsme měli myslím Věrku i Aničku, v tom Hodoníně, jako další dvě dcery… a… přišli pro mě v sedmdesátém roce z Brna. AZ: To bylo sedmdesát jedna. IZ: V sedmdesátém roce z Brna pro mì pøišel doktor, docent, e… Miroslav Holomek. On v té době založil tzv. Ústřední výbor svazu Cikánů/Romů v Brně. To začalo to období, jestli si pamatuješ, toho přechodu takového, šedesátý osmý, šedesátý devátý rok, politicky jako, to

Přepis vyprávění „c“ aZ – angela Zimová T – tazatelka iZ – ignác Zima PŘíloha č. 5 – VyPRáVěNí maNŽelů ZimoVých 56

období Dubčeka… jestli si pamatuješ… tak oni jako mě vyreklamovali z toho, z té dráhy z Hodonína, to uvolnění takzvané. To bylo uvolnění. A vzali mě za tajemníka na ten Ústřední výbor do Brna. AZ: A jo, tak já jsem to přeskočila, to bylo před tím… než dostals to místo u dráhy. IZ: Takže prakticky pětadvacet let jsem dělal u té dráhy přímo v provozu. T: A co přesně to znamená, v provozu? U posunu, co jste dělal? IZ: U posunu, to je jednoduše řečeno posunování vagónů, vlaků nebo ještě jednoduše se to říká šibování vagónů z jedné koleje na druhou, jo, roztřídění… T: Ale vy jste teda v tom jako vagóně a posouval dopředu, dozadu… IZ: Nenene, já jsem měl praporek… T: Jo, jojojo. IZ: … píšťalku… T: Mhm. IZ: Červenou pásku, protože to jsem dělal už potom vedoucího. A později už jsem dělal potom nádražního, jsem řídil tři posuny po celém nádraží… Jak přijížděly vlaky, tak se musely rozřadit… T: Mhm. IZ: … nachystat na odjezd dál. Čili to byla taková provozní práce… e… v létě, v zimě, v jakémkoliv počasí, v dešti, v mrazu… Pořád se jako tam muselo takhle dělat. A tam jsem byl teda pětadvacet let, u toho, u toho provozu, včetně výhybkáře, signalisty, jo, to ještě přehazování výhybek… T: A to bylo na hlavním nádraží? Jako v Brně? IZ: Ne, to v Hodoníně. T: Jo v Hodoníně, jojo, pardon. IZ: A… a odsud jsem potom teda pøišel do toho Brna a nabídli mnì funkci instruktora pro celý Jihomoravský kraj, takže já jsem z Brna potom jezdil po všech těch tratích až Vlára, jestli víš, kde je Vlára, Veselí nad Moravou, jo… Trenčianská Teplá, tady na druhé straně

Bøeclavì a podobnì… T: Mhm. IZ: … a to jsem tam jezdil a dělal instruktáž, jako k tìm… e… hranièáøùm… no a tam jsem byl teda třináct let… T: A to bylo v těch sedmdesátých letech? M: To bylo po už, po. V sedmdesátém jsem skončil u toho Svazu Cikánů/Romů, i když jsem byl pořád kmenově u dráhy jako železničář… T: Mhm. IZ: … a tři roky jsme měl přerušené u dráhy a dìlal jsem teda ještì tìch tøináct let na tom provozním oddíle, no, a… potom v devadesátém osmém nastalo to období zase politického zvratu a tam se to začalo zase rušit, ty… ty funkce. No, takže já jsem v devadesátém roce se stal nezaměstnaným, tak jsem se přihlásil na… e… úřad práce pro město a tam jsem byl mìsíc… AZ: Chm chm… a byl na mrtvicu. IZ: Ano. A tam jako… tam mě jako už nemohli zaměstnat zpátky k dráze, kvůli očím, takže jsem si hledal na různých místech práci. Nabízeli mně někde do škole, jo, že bych dělal nějakého vychovatele… No ale zase finančně a podobně… No a za ten měsíc tam za mnou pøišel ten vedoucí… toho úøadu práce a prohlédl moje dotazníky a viděl, že, že jako jsem dělal na Svazu Cikánů/Romů… T: To se tak opravdu jmenovalo, Svaz Cikánů/ Romů, nebo to říkáte… IZ: Jo. T: Protože… nevím, bych řekla, že se to jmenovalo buď Svaz Cikánů, nebo Romů, ale proč tam jsou obì dvì? IZ: To potom vysvětlím. A když teda on přišel za mnou, ten vedoucí, tak zjistil teda, že jsem dělal na tom Ústředním výboru Svazu Cikánů/Romů. No a říkám: „No, ano…“ A on se mě ptá: „No, a umíte romsky?“ Ono už taky bylo patrný, neříkal už Cikán, protože byl převychovaný, jako politicky. Říkám: „Ano, umím.“ „No, a nechtěl byste dělat tady, na přepážce?“ Na


přepážce, tak se to jmenovalo… Říkám: „No, tak jako zkusit to můžu.“ A dělal jsem tam tři měsíce. T: Jo… IZ: Takže to byla taková směs různých lidí. No a po těch třech měsícech jsem pořád nevěděl, jak to bude, jo… ale… e… dělal jsem to tak, že jsem si nosil práci ještě dom, abych to stačil dělat, to byly složky, několik složek, jo, několik listů. A u každého se muselo zvlášť vypracovávat nìco a teď rozumět těm právním věcem, protože to se muselo pøedávat potom ještì na takzvané rozhodnutí, jestli ten člověk dostane hmotné zabezpečení nebo sociální podporu, a to bylo všecko jako nové, takže se s tím seznamovat… a teď se to měnilo rychle ještě, ty zákony. T: Mhm. IZ: Takže to byl velký nápor na mě a to jsem tam býval od rána od sedmi až do večera do sedmi. T: A vaše role byla jako nabídnout pomoc, kterou potřebovali… buď rozhodnout, jako tu dávku říct, nebo zprostředkovat tu práci. T: To je zajímavý moc, s tou romštinou, myslíte, že by to tak mohlo fungovat dneska? Nebo že pracujou za přepážkou lidi, kteří mluví romsky, s těma klientama, nebo to by už dneska ani ne, nešlo…? IZ: Dneska, dneska už asi ta potřeba nebude, protože já jsem tam byl teda těch třináct let, na tom úřadu práce, a podle našeho vzoru brněnského se to zavádělo na dalších úřadech práce. T: Mhm mhm. IZ: Chodili za mnou na zkušenosti, aji z Německa, jo, ze všech možných míst, a zjišťovali, jak se to dá udělat a podobně, v té době, kdy já jsem teda nastoupil, v tom devadesátém roce, tak to byla velká potřeba. Prostě se to soustředilo tady například v tom Brně, všechno na tu moju přepážku, a v začátku devadesátého roku jsem tam byl já jediný jako kancelář a já sám jako úředník. A do toho dalšího období se to rozšíøilo na tøi

kanceláře a já už jsem tam dělal potom šéfa toho, těch tří kanceláří… T: Já už jsem o tom mluvila trošku s vaší manželkou, jak se to, jak vy byste řekl, že se stalo, jak jste, podle čeho jste vybírali, kde budete bydlet v Brně, jestli bylo někde, kde jste chtěli bydlet, nechtěli? IZ: No, tak to… to, to nebylo ani tak na nás, protože jednak to byly ty podmínky, že podle toho, že jsem byl zaměstnaný někde. T: Mhm. IZ: A… a to mně poskytla dráha, neboli ČSD, protože v té době jako se podepisovaly na deset roků jakoby takové ty smlouvy, že tam musí vydržet deset roků a může jaksi dostat byt. I když teda ten byt nebude jeho, ale že může ho obývat ten byt. A časem… e… se může přejít do družstevní podoby a může to jakoby splácet. Takže spíše to bylo, že to byla nabídka pro nás a v té době se v Brně stavěly ty paneláky na tom, v Líšni, že… AZ: Já už jsem paní říkala… IZ: V jednaosmdesátém roce, tak tam jsme dostali teda byt, no a vzhledem k tomu, že nám to tam jako nevyhovovalo tak nějak, v té době to bylo ještě takové holé betony, jo… takové. Nebylo to v takovém… zarostlé a nic. Tak jsme to mìnili a přestěhovali jsme se na Lesnou. T: Já jsem se ptala taky vaší manželky na to, jako jestli byste chtěli bydlet, nebo chtěla bydlet v centru, a ona říkala, že určitě ne, že to jí nevyhovuje, ten ruch, jestli vy to vidíte podobnì? IZ: Určitě to… My jsme jako bydleli na vesnici… tak nás to nìjak moc netáhlo jako do středu města. Protože to jako vždycky jsme trochu chtěli být, v trochu, ve vzduch… teda ne ve vzduchu, ale na vzduchu někde. T: (smích) T: Moc vám děkuju. AZ: Nemáte zač.


AUTORKY Mgr. MARIE CUDRÁKOVÁ Pracuje jako učitelka na II. stupni základní školy tř. Družby v Karviné. S dětmi se setkává nejen ve škole, ale také mimo ni, ve fotografickém kroužku. Svůj další volný èas dìlí mezi zpìv (je èlenkou pìveckého sdružení Slezan v Českém Těšíně) a toulkami v přírodě, kterou ráda fotografuje. Své fotografie prezentovala na výstavách v knihovnách v Ostravì-Vítkovicích a v Hrabůvce pod názvem „Toulky krajem“ a „Všechny děti – Savore čhave“. Mgr. LADA ÈERVEÒÁKOVÁ Vystudovala sociální pedagogiku na Masarykově univerzitě, v současnosti působí na Střední škole prof. Zdeňka Matějčka v Ostravě - Porubě. Zabývá se kulturou, tradicemi a historií Romů, romským jazykem i specifiky romské komunity. Vytváří vzdělávací materiály zaměřené na podporu integrace menšin, její lektorská činnost je orientována na vzdìlávání romských dětí. Mgr. KARINA HOØENÍ Vystudovala sociologii a historii na Masarykově univerzitě, kde v současnosti dokončuje doktorát. Zabývá se moderními Èeskoslovenskými dìjinami a vzpomínáním na ně. Vzdělávání se věnuje jako lektorka a výzkumnice v Ústavu pro studium totalitních režimů, v projektu Dějepis pro 21. století se snaží mimo jiné do učebních materiálů prosadit perspektivu menšin. Ve volném čase chodí po horách.

seZNam PoUŽiTých foToGRafií obálka: Andrej Červeňák. Autor: Tomáš Hlaváček str. 8: Žáci ZŠ Jarošova v Havířově při výukové hodině Místo, kde žijeme. Autor: Tomáš Hlaváček. str. 11: Žáci ZŠ Jarošova v Havířově při výukové hodině Místo, kde žijeme. Autor: Tomáš Hlaváček. str. 21-24: Ladislav Dudi-Koťo v rodinném kruhu vypráví svůj životní příběh. Autor: Petr Kiška. str. 25-27: Pohled na Stropkov. Zdroj: de.wikipedia. org; Michal Čonka na vojně a řidičem Dopravního podniku města Ostravy, archiv Michala Čonky; Škola na náměstí v Hronově. Zdroj: stavbaweb.dumabyt. cz; Pan Michal Čonka. Autor: Tomáš Hlaváček. str. 31: Žáci ZŠ Družby v Karviné a vedoucí projektu Paměť romských dělníků Kateřina Sidiropulu Janků při výukové hodině Migrace slovenských Romů ve fotografii. Autor: Tomáš Hlaváček. str. 34: Barbora Ferková se svou vnučkou při pořizování rozhovoru o svém životě. Autorka: Marie Cudráková; Barbora Ferková u vítání občánků, archiv Barbory Ferkové; Soňa Veselá se svou vnučkou při pořizování rozhovoru o svém životě. Autorka: Marie Cudráková. str. 38-39: Historické fotografie ze sbírky Muzea romské kultury, Brno, popisky na straně 38. str. 45: Žákyně SŠ Zdeňka Matějčka při výukové hodině Vakeriben. Autorka: Kateřina Sidiropulu Janků.

MgA. JITKA OLÁH Vystudovala divadelní dramaturgii na JAMU, pracovala jako lektorka globálního rozvojového vzdělávání. Dlouhodobě se věnuje práci s příběhy a jejich využití ve vzdělávání. Vede Spolek pro vyprávění příběhů – Moruše.

59

ODKUD JSTE?

Recommend Documents