Poděkování Poděkování náleží vedoucí mé práce paní MgA. Zuzaně Bubeníčkové za její trpělivost, ochotu a vstřícnost

Poděkování Poděkování náleží vedoucí mé práce paní MgA. Zuzaně Bubeníčkové za její trpělivost, ochotu a vstřícnost.

UMÍME SPRÁVNĚ MLUVIT? Anotace: Diplomová práce se zaměřuje na zhodnocení současné úrovně mluveného projevu dětí mladšího školního věku s cílem upozornit na stále se zhoršující situaci jak v nárůstu počtu dětí s řečovými vadami, tak z hlediska klesající úrovně jazykového vyjadřování. Práce se skládá ze dvou částí. První část, teoretická, zpracovává možné příčiny mluvních nedostatků, teorii správného jazykového vyjadřování, zvukovou realizaci mluvních projevů a jejich morfologickou, syntaktickou a obsahovou stránku. Dále se zabývá technikou tvoření hlasu, teorií mluvicího ústrojí, onemocněními hlasu, zásadami hlasové hygieny a výchovy. Druhá část, praktická, dotazníkovou činností mapuje zkušenosti učitelů prvního stupně základní školy s úrovní mluvených projevů žáků v průběhu jejich pedagogické praxe. Výsledky dotazníkové akce jsou konzultovány s klinickou logopedkou a logopedkou Dětského centra. Výzkumem jsem si ověřila hypotézu, že celková úroveň mluvených projevů dětí mladšího školního věku klesá, přibývá dětí s narušenou komunikační schopností a v dětských projevech se zvyšuje agrese a vulgárnost, a to nejen mimo školu, ale již i ve školním prostředí při komunikaci mezi spolužáky a kamarády. Součástí praktické části jsou také dechová, hlasová a artikulační cvičení. Klíčová slova: komunikace, konverzace, jazyková výchova, jazyková kultura, rétorika, recepce, percepce, fonetika, psané a mluvené projevy, funkční styly, zvukové prostředky, morfologická realizace projevů, syntaktická realizace projevů, monolog, dialog, mluvidla, dýchací ústrojí, hlasové ústrojí, artikulační ústrojí, mutace, hlasová výchova, poruchy řeči.

CAN WE SPEAK PROPERLY? Annotation: This Diploma Thesis deals with evaluation of the current level of spoken language at children of younger school age. The aim is to point out constantly deteriorating situation, both in the increasing number of children with speech impediments and the declining quality of linguistic expression. The thesis consists of two parts, theoretical and practical. The first one of them introduces the possible reasons of speech imperfections, the theory of proper linguistic expression, acoustic implementation of spoken language seen from the morphological, syntactical and content point of view. Furthermore, it deals with the technique of voice formation, the theory of talking system, the voice diseases and the principles of vocal hygiene and education. The practical part conducts a survey on the primary school teachers’ experience with the level of spoken language at their pupils in the course of their professional experience. The results of the questionnaire survey were consulted with two speech therapists. The hypothesis was proven by the research that the general standard of spoken language at the children of younger school age is declining, while the number of children with communication disorders is increasing as well as their aggression and vulgarity not only out of school but also at schools during communication with their schoolmates and friends. Breathing, voice and articulation exercises are included in the practical part.

Key words: communication, conversation, language education, language culture, rhetoric, reception, perception, phonetics, writing and speaking, functional styles sound means, morphological realization of speeches, syntactic realization of speeches, monologue, dialogue, vocal organs, respiratory tract, voice tract, articulation disorders, mutations, voice education, speech disorders.

OBSAH ÚVOD ........................................................................................................................... 10 1

TEORETICKÁ ČÁST .........................................................................................11 1.1

Umíme správně mluvit? ........................................................................ 12

1.1.1 Mluvní výchova a úloha mluvního vzoru........................................ 12 1.1.2 Jazyková kultura .............................................................................. 14 1.2

Jazyk ...................................................................................................... 20

1.3

Jazyková výchova ................................................................................. 21

1.4

Řeč mluvená a řeč psaná ....................................................................... 22

1.5

Mluvené a psané projevy ...................................................................... 23

1.5.1 Stylová diferenciace jazykových projevů........................................ 23 1.5.2 Kultivace mluveného projevu ......................................................... 24 1.5.3 Kultura mluveného projevu a spisovnost ........................................ 25 1.5.4 Vulgarismy ...................................................................................... 26 1.5.5 Učit jazyku, ne o jazyce .................................................................. 26 1.5.6 Zvuková realizace mluvených projevů............................................ 27 1.5.7 Jazykové a mimojazykové prostředky ............................................ 30 1.5.8 Morfologická realizace mluvených projevů .................................... 32 1.5.9 Syntaktická realizace mluvených projevů ....................................... 32 1.5.10 Obsahová stránka mluvených projevů .......................................... 34 1.5.11 Projevy monologické a dialogické ................................................ 34 1.6

Co je to hlas? ......................................................................................... 36

1.6.1 Mluvicí ústrojí ................................................................................. 37 1.6.2 Hlas jako nositel a prostředek komunikace ..................................... 42 1.7

Tvoření hlasu ......................................................................................... 43

1.7.1 Fyzikální podstata hlasu .................................................................. 43 1.7.2 Fyziologie tvorby hlasu ................................................................... 44 1.7.3 Vývoj hlasu...................................................................................... 45 1.7.4 Mutační a hormonální poruchy hlasu .............................................. 46 1.8

Hlasová onemocnění ............................................................................. 47

1.8.1 Zatížení hlasu .................................................................................. 47 1.8.2 Příčiny onemocnění hlasu ............................................................... 48 1.8.3 Příznaky onemocnění hlasu ............................................................. 50

7

1.8.4 Mluvení v hlasové indispozici......................................................... 51 1.8.5 Hyperkinetická dysfonie.................................................................. 52 1.8.6 Hypokinetická dysfonie ................................................................... 52 1.8.7 Psychogenní (hysterická) obrna hlasivek ........................................ 52 1.9 1.10

Léčba hlasových poruch ........................................................................ 53 Prevence hlasových poruch ............................................................... 54

1.10.1 Co činit v rámci prevence hlasových poruch?............................... 54 1.11

Zásady hlasové hygieny .................................................................... 55

1.11.1 Hygiena dýchání a prostředí .......................................................... 56 1.12

Hlasová výchova ............................................................................... 56

1.13

Vývoj řeči .......................................................................................... 57

1.14

Narušená komunikační schopnost ..................................................... 59

1.15

Vady řeči ........................................................................................... 60

1.15.1 Poruchy dětské řeči ....................................................................... 61 1.15.2 Poruchy výslovnosti ...................................................................... 61 1.15.3 Logopedická intervence ................................................................ 63 2

PRAKTICKÁ ČÁST ........................................................................................... 65 2.1

Úvodní slova k praktické části .............................................................. 66

2.2

Výzkum ................................................................................................. 66

2.3

Vyhodnocení výzkumu ......................................................................... 75

2.4

Náprava ................................................................................................. 76

2.5

Praktická cvičení ................................................................................... 78

2.5.1 Hodnocení mluveného projevu ....................................................... 78 2.5.2 Technika dýchání ............................................................................ 78 2.5.3 Dechová cvičení .............................................................................. 80 2.5.4 Rozcvičení mluvidel ........................................................................ 87 2.5.5 Hlasová cvičení ............................................................................... 90 2.5.6 Artikulační cvičení .......................................................................... 90 2.5.7 Jazykové hry a cvičení na tvoření slov .......................................... 100 2.5.8 Trénink řečové pohotovosti ........................................................... 103 2.5.9 Slovní komunikace a plynulost řeči .............................................. 103 2.6

Oblíbené publikace.............................................................................. 110

2.7

Využití v praxi..................................................................................... 111

8

ZÁVĚR .......................................................................................................................137 LITERATURA ..........................................................................................................138

9

ÚVOD Když jsem se zamýšlela nad výběrem tématu své diplomové práce, přála jsem si, aby se nějakým způsobem dotýkala vzácného daru lidské řeči. Proto jsem si následně vybrala téma, které nabízela paní MgA. Zuzana Bubeníčková. Vždy jsem tíhla spíše k humanitním než přírodovědným předmětům, mými oblíbenými byly český jazyk a literatura. Od útlého dětství jsem hrála ochotnické divadlo a navštěvovala dramatický kroužek v Lidové škole umění v Turnově, poté v Semilech. Účastnila jsem se recitačních a literárních soutěží. Vždy jsem postoupila nejméně do krajského kola (v recitaci v českém i ruském jazyce), literární soutěž Ivana Olbrachta pořádanou v roce 1988 jsem s vlastní knihou „Proč?“ vyhrála. Od doby, kdy jsem začala vyučovat na prvním stupni základní školy, byla výuka literatury, českého jazyka a slohu mou nejoblíbenější pracovní činností. Po celou dobu jsem se snažila, aby mnou vedená výuka byla poutavá, aby se děti na hodiny těšily, aby se chtěly podílet na výběru témat a činností, kterým jsme se věnovali. S tím souvisí i má diplomová práce, jejíž praktickou část tvoří mimo jiné cvičení vhodná pro hodiny jazykové výuky. Než jsem začala psát teoretickou část práce, zavzpomínala jsem na své dětství. Kolik dětí s řečovou vadou jsem znala a jak je znám dnes. Kdo se naučil mluvit správně a kdo má vadu výslovnosti dodnes. Neubránila jsem se srovnání se svými učitelskými zkušenostmi. Porovnání počtu dětí s narušenou komunikační schopností během posledních třiceti let mě vedlo k vyslovení hypotézy, kterou ověřuji výzkumem zpracovaným v praktické části. Nepamatuji si, že by někdo z mých kamarádů navštěvoval logopeda. Dnes má téměř každá mateřská i základní škola logopedického poradce, a přesto jsou ordinace logopedů přeplněné. Podle vyjádření klinické logopedky PaedDr. Jany Vobořilové, která provozuje logopedickou praxi v Turnově, lze sledovat vzestupnou tendenci počtu dětí s řečovými problémy. I když logopedů přibývá, každý má omezený počet klientů, jimž se zvládne věnovat. Sehnat kvalifikovaného logopeda ve větších městech naší republiky je dnes obtížné. Ve své práci se však nezabývám pouze vadami řeči, ale především mnohými dalšími problémy, které mohou mít na kvalitu mluvního projevu vliv.

10

1 TEORETICKÁ ČÁST Teoretická část diplomové práce zpracovává teorii mluveného projevu, popisuje stavbu a funkci dechového, hlasového a artikulačního ústrojí a zamýšlí se nad celkovou úrovní mluvení v současnosti. Má také poukázat na to, jak je pro soužití v lidské společnosti důležité umět se vyjadřovat správně.

11

1.1 Umíme správně mluvit? „Dobře a správně mluvit, stručně a jasně vyjádřit to, co chci sdělit, domluvit se vždy a o všem zůstává stále vysokou metou při používání jazyka ve společnosti. Dosáhnout toho, aby jazyk splnil nejdůležitější poslání, svou výraznou komunikativní funkci, aby uživatel jazyka plně ovládl jeho bohatství a šíři, k tomu je třeba, aby se každý člen jazykového společenství vybavil soustavou jazykových prostředků. Vždyť kvalita mluveného projevu není dána pouze jeho obsahovou stránkou, ale i formou, jakou obsah sdělujeme.“ (Brabcová 1987, s. 9) „Základním předpokladem kultivovaného vyjadřování je správná výslovnost. Záměrně používáme pojmu spisovná výslovnost, se kterou vystupují někteří lingvisté, ale i laici na obranu spisovné formy českého jazyka. Jazyk promluv (veřejných či soukromých) se již delší dobu neomezuje pouze na formu spisovnou. Je třeba vzít na vědomí, že do mluvené podoby jazykových projevů pronikají prvky češtiny hovorové, někdy i obecné. Zkrátka: při mluveném projevu užíváme více tvarů národního jazyka než pouze jeho spisovnou formu. I mluvený projev s nespisovnými výrazy však může být kultivovaný, pokud mluvčí volí jazykové prostředky vhodné pro danou situaci a pokud jeho vyjadřování je srozumitelné.“ (Holasová 1992, s. 49)

1.1.1 Mluvní výchova a úloha mluvního vzoru Pojmem mluvní výchova rozumíme výchovu ke kultivovanému mluvenému projevu, vytříbenému po stránce obsahové i formální. Součástí kultivovaného projevu je praktická dovednost správného a hygienického zacházení s hlasem, přesná artikulace hlásek a hláskových spojení, logicky i formálně správné členění souvislé promluvy, výběr jazykových prostředků a znalost pravidel jejich užívání. Úroveň jazykového vyjadřování psaného a mluveného je součástí celkové kultury chování, myšlení, cítění a vystupování každého jednotlivce. V této souvislosti mluví Daneš o jazykovém chování. „Jazykové chování nelze vytrhávat z celkového komplexu společenského jednání člověka a mluvený jazykový projev je projevem nejen hlasových orgánů, ale celé osobnosti člověka, a nejen jeho složky intelektuální, nýbrž i citové a volní.“ (Daneš 1969, s. 50)

12

My učitelé bychom mluvní výchovu měli pojmout jako cílevědomé rozvíjení všech složek osobnosti dítěte. Posloucháme-li dnešní mluvené projevy, ať soukromé či veřejné, musíme si přiznat, že je to oblast v celkovém povědomí uživatelů národního jazyka a potažmo i ve školství zanedbaná. Když se setkáme s projevem vytříbeným jak z hlediska výběru jazykových prostředků, tak po stránce formálního provedení, jde spíše o výjimku než o jev obecný. Lidská řeč je ve svém základu mluvená. Člověk se učí dříve mluvit než psát. Mluvit se učíme napodobováním nejbližších mluvních vzorů, ne cestou zvládání pravidel. Základní význam pro vývoj řeči a tedy i stav mluvní kultury mladé generace mají rodina a škola. Dítě se v prvních letech svého života učí mluvit tak, že napodobuje řeč svého okolí. V tomto prvním období velmi záleží na rodičích, neboť ti jsou dětem prvními mluvními vzory. Je důležité, aby si rodiče tuto úlohu uvědomovali a umožnili tak svým dětem získat dobrý základ pro osvojování správných jazykových dovedností a mluvních návyků. „Jako řečový vzor se obvykle chápe řeč rodičů, učitelů, reprezentantů veřejných sdělovacích prostředků, osobností kultury i politiky, lidí, které ve sféře dorozumívání přijímáme jako autoritu.“ (Palková 2008–2009, s. 21) Rodiče, kteří nejsou pro své dítě dobrými mluvními vzory, své děti pro další společenský vývoj velmi poškozují. Řeč má totiž zásadní význam pro pěstování základních sociálních norem a kulturních zvyklostí. Pomocí řeči děti poznávají okolní svět a postupně se tak začleňují do sociálních vazeb a vztahů. Vliv rodiny zanechává v dítěti stopy na celý život, a to jak v mluvním, tak v neverbálním chování (gesta, mimika, chůze, …). Před dětmi by tedy rodiče měli dbát na zřetelnou artikulaci, přesnou výslovnost hlásek, hláskových spojení, a hlavně nešišlat a nekomolit slova ve snaze přiblížit se takto k dítěti. Při komunikaci s dětmi je také důležitá správná a výrazná větná intonace. Dítě s nerozvinutou slovní zásobou reaguje na intonaci dříve než na pojmový obsah. Obměnou modulačních faktorů řeči, zejména melodických činitelů, dovede dítě samo vyjádřit co chce a co nechce, libost a nelibost. Základní vývoj zvukové stránky řeči bývá ukončen kolem sedmého roku věku dítěte. V tomto období by již dítě mělo mít zvládnutu normativní výslovnost hlásek. Avšak řeč není ani po sedmém roku zcela stabilní, neboť po celý život jsme neustále

13

vystaveni různým mluvním vlivům, hlavně v hromadných sdělovacích prostředcích. Dospělí jsou však v jiné situaci než děti. Měli by být schopni své mluvní chování vědomě kontrolovat a korigovat. Dalšími velmi důležitými mluvními vzory jsou učitelky v mateřské škole. Děti v předškolním věku a v prvních třídách základní školy si vytvářejí a zafixovávají hlavně artikulační vzorce hlásek a hláskových spojení. Základní škola má největší význam pro pěstování kultury mluveného projevu jako součásti jazykového vzdělání. Učitel ovšem má být žákům vzorem nejen úrovní kultivovanosti svého mluvního projevu, ale také morálně a lidsky. Učitelův mluvený projev je odrazem jeho osobnosti. Míra jeho pedagogického působení spočívá nejen v tom, co řekne, ale také v tom, jak to řekne. Projev učitele má být vytříbený při všech pedagogických činnostech. Učitel je pro žáky trvalým mluvním vzorem, tedy nejen při vyučování, ale i při každém styku s nimi mimo školu.

1.1.2 Jazyková kultura Jazyková kultura patří do okruhu duchovních hodnot společnosti. Úroveň jazykového vyjadřování je součástí kultury národa, vyplývá z potřeb společnosti chovat se slušně a zdvořile. Týká se všech stylů, užívání jazyka ve všech situacích. Může se týkat celku sdělení, jeho formální stránky, vnější prezentace, volby jazykových prostředků, zvukové a písemné formy. Je dána školní výchovou a podporována četbou. Řeč je projevem charakteru člověka. Základními požadavky jazykové kultury jsou: jazyková správnost, vhodnost užití jazykových prostředků podle konkrétní situace, jazyková přiměřenost vzhledem k adresátovi sdělení, výstižnost vyjádření, slohová vytříbenost, pestrost a originalita, působivost a přesvědčivost. Za kulturní lze považovat takový projev, který je volbou jazykových prostředků na úrovni syntaktické, tvaroslovné, textové, výslovnostní nebo pravopisné utvořen tak, aby odpovídal stavu jazyka doby, funkci projevu, danému tématu i vztahu mluvčího či pisatele k adresátovi. Jde o užití jazyka, o stylizaci v nejširším slova smyslu. Nejde pouze o spisovnost ve smyslu školních znalostí, ale o volbu mezi možnostmi, které nám jazyk dává, tak, aby komunikát jako celek splnil svůj účel. Odborné chápání pojmu jazyková kultura se vyvíjelo spolu s moderní českou teorií jazykové kultury od 30. let 20. století, je přesnější a současně také složitější. Patří sem hodnocení úrovně vyjadřování konkrétní doby a péče o spisovný jazyk, který musí 14

odpovídat potřebám vyjadřování, i kultivování vlastního vyjadřování, tvoření a rozvoj schopnosti užívat jazyka tak, aby to odpovídalo cíli sdělování. Základy této součásti jazykové kultury klade škola. Tento proces však nikdy nekončí. Pokračuje celý život, neboť během života je dospívající a dospělý nucen zvládat stále složitější vyjadřovací úkoly. Chybí-li mu potřebné základy, je to velmi těžké. Již ve škole se kladou základy zodpovědného postoje nejen k vlastnímu, ale i k cizímu vyjadřování, neboť bez vědomí toho, jak má kultivovaný projev vypadat, a bez nácviku modelů jazykového chování není možné dosáhnout dobrých výsledků. Přestože je proces výchovy kultivovaného vyjadřování věcí praxe, pro školskou výuku vyplývá, že musí být alespoň ze strany učitele opřen o teoretickou znalost kodifikace a schopnost uvádět ji do praxe, dále znalost vývojových tendencí jazyka, schopnost hodnotit a přijímat nové jazykové prvky. Pokud by člověk ustrnul na pravidlech a zásadách osvojených v mládí po celý život, chyboval by proti jazykové kultuře. Obdobnou chybou by bylo, kdybychom opomíjeli stylovou diferenciaci jazyka, zvyklosti a tendence různých typů textů a stylové normy, které jsou sice benevolentnější než jazykové normy, avšak jsou přesto platné. Nesprávná volba jazykových prostředků totiž může vážně narušit cíl obsahově závažného sdělení. Součástí všech platných vzdělávacích programů pro děti a mládež pro všechny typy škol je úkol rozvíjet kulturu mluveného projevu. Na výchově ke kultivovanému vyjadřování dětí se musejí podílet všichni učitelé, výchovní pracovníci a nepřímo i celá společnost. Péče o jazykovou kulturu klade velké požadavky především na odborné pracovníky, učitele a konečně i na všechny mluvčí či pisatele. Podmínkou je poznání národního jazyka v celé jeho šíři, naučit se správně vyjadřovat o věcech, o kterých chceme nebo potřebujeme mluvit, ve vhodných útvarech národního jazyka výstižně, plynule, jasně, srozumitelně. Dle Cuřína a Novotného má jazyková kultura tyto úkoly: 1. Co nejlépe a nejpodrobněji poznat současný jazyk, jeho stav, potřeby a vývojové tendence. 2. Propracovat kodifikaci pravopisnou a tvaroslovnou. 3. Studovat, obohacovat a zjemňovat lexikální a skladebné prostředky jazyka. 4. Studovat stylové rozvrstvení jazyka, věnovat pozornost funkčním stylům.

15

5. Zkoumat český jazyk v celé jeho šíři, nejen spisovný jazyk a jeho psanou podobu, ale i ostatní útvary národního jazyka. Všímat si i mluvených projevů neveřejných a zjišťovat vztah spisovného jazyka psaného, hovorové češtiny, obecné češtiny a nářečí. 6. Učit žáky ve školách aktivně ovládat spisovný jazyk v jeho stylistické rozvětvenosti a pěstovat v nich citový vztah k jazyku jakožto kulturní hodnotě. 7. Velkou péči věnovat kultuře řeči v hromadných sdělovacích prostředcích a vůbec jazyku ve veřejných psaných a mluvených projevech. Vyspělá úroveň jazykové kultury je základním znakem vysoké všeobecné vzdělanosti. Kultuře vyjadřování byla věnována systematická péče již v antice, v počátcích křesťanství a v době vrcholné renesance. Koncem 18. století, kdy se lingvistika zformovala jako samostatná vědní disciplína, se pojem jazyková kultura objevuje poprvé. Zájem o kultivovaný projev však zaznamenáváme mnohem dříve. V antice vznikla rétorika – učení o vzniku a tvorbě kultivovaných jazykových projevů. Autorem zřejmě nejstarší ucelené koncepce kultury jazykového projevu je známý učenec Aristoteles (322–284 př. n. l.). Prosazoval soulad jazykové formy s obsahem projevu a kladl důraz i na osobnost řečníka a posluchače. Řečník Marcus Tullius Cicero (106–43 př. n. l.) rozvíjel rétoriku po stránce praktické i teoretické, řečnictví pro něho znamenalo nejvyšší stupeň vzdělanosti. Za vrchol antické rétoriky je považováno dílo řečníka a právníka Marca Fabia Quintiliana (asi 35–95 n. l.), který získal titul „učitel výmluvnosti“ a stal se prvním řečníkem placeným ze státní pokladny. Společenský význam začala rétorika ztrácet s rozkladem antické demokracie. V dalších etapách společenského vývoje, zejména v počátcích křesťanství, byla jazykové formě projevů opět věnována dostatečná pozornost. Tendence ke zvyšování jazykové úrovně mluvených i písemných projevů, mnohdy na úkor jejich obsahové srozumitelnosti, zaznamenáváme v období téměř celého středověku. Návrat k antickému významu rétoriky se však koná až v období reformace. V českých zemích nalézáme první doklady o cíleném pěstování kultivovaných jazykových projevů na počátku reformace u Jana Husa (1369 nebo 1371–1415). Ve svých kázáních se zaměřoval především na srozumitelnost pro široký okruh posluchačů, mluvenou podobu spisovného jazyka se snažil přiblížit běžně mluvené řeči. V období humanismu se stal Husův jazyk vzorem pro šíření spisovné češtiny.

16

Cílem humanistů bylo pozvednout náš mateřský jazyk na úroveň latiny. Činnost českých bratří spočívala ve vědomé péči o jazykové vyjadřování. Zaměřili se na obohacování slovní zásoby a na zpracování českého jazyka z mluvnického hlediska. Autorem prvních slovníků byl Bartholomeus de Solentia (řečený Claretus 1320–1370). Jeho slovníky obsahovaly českou terminologii s velkým počtem neologismů. Viktorin Kornel ze Všehrd (asi 1460–1520) obohatil český jazyk vytvořením slov „uhlazených, pravidelných a laskavých“. Daniel Adam z Veleslavína (1546–1599) shromáždil relativně úplnou slovní zásobu tehdejší doby. Dílo Grammaticae bohemicae libri duo od Vavřince Benedikta z Nudožer (1555–1615) bývá označováno za první mluvnici v plném slova smyslu. Vydána byla roku 1603. Pansofické snahy nacházíme v dílech Jana Amose Komenského (1592–1670) Poklad jazyka českého, Svět v obrazech, Brána jazyků otevřená a dalších. Z druhé poloviny 17. století pochází výraz „brusičství“, který charakterizuje tehdejší péči o český jazyk, jež si kladla za cíl vytvoření jazyka uhlazeného a elegantního. Vzorem byla Bible kralická českých bratří a humanistická čeština Jana Václava Rosy. Po porážce českých stavů v bitvě na Bílé hoře roku 1620 byla čeština postupně vytlačována ze své pozice, ztrácela možnost dalšího rozvoje, docházelo k rekatolizaci a poněmčování. Ve druhé polovině 18. století již byla úroveň vyjadřování v českém jazyce tak nízká, že jazyk nemohl plnit ani základní komunikační úlohu. Až nové společensko-politické změny na konci 18. století vzniklé v důsledku josefínských reforem přinesly vlnu zájmu o národní jazyk. V roce 1775 vyšla Obrana jazyka českého od Bohuslava Balbína (1621–1688). Karel Ignác Thám (1763–1816) napsal Obranu jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům (1783). Na přelomu 18. a 19. století zaznamenáváme zvýšený zájem o tvorbu nových mluvnic jazyka českého a slovníků. Objevují se také kritiky puristických snah. Josef Dobrovský (1753–1829) se jako první zabýval vědeckým studiem českého jazyka. Poprvé použil termín „jazyková kultura“ jako obhajobu čistoty humanistické češtiny před tehdejším neologizováním a pronikáním dialektismů. Josef Jungmann (1773–1847) v díle Slovesnost (1820) zavádí první kritéria pro hodnocení jazykových prostředků: líbeznost (estetičnost), mocnost (přesvědčivost) a světlost (jasná srozumitelnost). Institucionální základnu získaly jazykově kulturní snahy v roce 1831 vznikem Matice české a v roce 1882 založením C.k. české Karlo-Ferdinandovy university. V kultivování jazyka očišťováním od cizích vlivů pokračovaly Matiční příručky (Brusy) a časopis

17

Naše řeč. Ke kritikům brusičské činnosti Naší řeči patřil například Roman Jakobson (1896–1982). Práce jazykovědců sdružených v Pražském lingvistickém kroužku představovala zvrat ve zkoumání stavu spisovného jazyka a v posuzování úrovně vyjadřování. Výsledky polemik mezi spisovateli a lingvisty z počátku 30. let dvacátého století k pojetí jazykové správnosti a spisovné normy nalezneme ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura vydaném roku 1932. Nové pojetí spisovného jazyka zdůrazňovalo dorozumívací funkci jazyka. Bohuslav Havránek (1893–1978) použil jako první pojmy norma, kodifikace, úzus. Hlavním úkolem jazykové kultury bylo vytvářet a dodržovat jazykovou normu. K myšlenkám Pražského lingvistického kroužku se vracela řada jazykovědců i po druhé světové válce. V důsledku nové společenské a politické situace došlo k rozšíření počtu aktivních uživatelů spisovného jazyka. Ti přinášeli, zejména do mluvené formy spisovné češtiny, jazykové prvky z jiných útvarů národního jazyka. Jazyková kodifikace zaostávala za dynamikou vývoje jazykové normy. Reakcí na vzrůstající nesoulad mezi mluvenou a kodifikovanou podobou spisovné češtiny byly diskuse jazykovědců o hovorové a obecné češtině na začátku šedesátých let. Demokratizace spisovného jazyka se stala podnětem k rozvoji teorie jazykové kultury. Na konferenci o kultuře českého jazyka konané v roce 1968 Alexandr Stich během svého vystoupení zdůraznil, že vlivnými činiteli při formování jazykové kultury jsou školní vyučování a jazykové projevy v hromadných sdělovacích prostředcích. Na mezinárodní konferenci o jazykové kultuře v roce 1976 vyzdvihl Karel Hausenblas význam institucionálního působení škol na rozvoj jazykové kultury.

1.1.2.1 Rétorika jako nástroj výchovy „Myšlenka, že výuka rétorice hraje zásadní úlohu při výchově mladé generace, je nedílnou součástí všech rétorických učení. Zatímco umění přesvědčovat jazykovým projevem ztrácelo společenský význam, kdykoli přestaly existovat objektivní podmínky pro rozvoj politických a soudních řečí, ve školní výchově si rétorika udržela své dominantní postavení od antiky až po novověk. Výchovná funkce rétoriky se rozvíjí zejména v císařském Římě, kdy rétorickým učením se daří více v učebnách a v moralizujících traktátech než v politické a soudní praxi. Kvintiliánova myšlenka, že

18

výuka rétorice je těžištěm výchovy mladého člověka k řečové způsobilosti a občanské mravnosti, si podržuje svou sílu v novověkém humanismu. Teprve v polovině 19. století začíná ve školské rétorice převažovat bezobsažná verbalistní etiketa vzdálená společenské komunikační praxi. Teorie rétoriky se mění v součást teorie literatury a ještě později v klasifikaci literárních schémat a klišé. Teprve komunikační potřeby soudobé společnosti vracejí rétoriku znovu do školních osnov. Protože termín rétorika stále ještě vyvolává kritické nebo dokonce odmítavé postoje, mluví se více než o ní o pěstování komunikačních schopností, o kultuře mluveného slova nebo o nácviku řečové činnosti. Dialektické posouzení nároků společenské praxe však nutně vede k názoru, že jazyková stránka komunikace má být již ve školní výuce propojena s rozvíjením vědeckého světového názoru a s logicky a psychologicky propracovanou teorií argumentace. Stejně jako v humanistické rétorice minulosti není nácvik komunikačních schopností konečným cílem výuky, ale prostředkem všestranného rozvoje osobnosti. Uplatnění rétoriky v soustavě výchovy mládeže se tak projevuje jako jednota kultury slova a kultury dialektického myšlení ve veřejném projevu i v běžné konverzaci.“ (Kraus 1981, s. 197, 198) „Kultura řeči představuje specifickou konkretizaci složitých subjekt-objektových vztahů, jejichž vnitřní struktura se v průběhu lidského života neustále mění. Změny těchto struktur jsou podmíněny i společensko-historickými změnami ve vývoji kultury, jazyka a společnosti jako celku. Jazykovou kulturu jedince proto můžeme považovat za specifickou vlastnost osobnosti představující otevřený systém s hierarchickým uspořádáním jednotlivých elementů jeho struktury. Tento systém je podmíněn rozvojem klíčových jazykových schopností a dovedností a projevuje se různými formami jazykové komunikace jedince. Při analýze jazykové kultury si musíme uvědomit, že její struktura je výrazně ovlivňována nejen kvalitativními a kvantitativními změnami v průběhu ontogeneze lidské psychiky, kdy se vyvíjejí a formují předpoklady pro rozvoj jazykových dovedností, ale je ovlivněna i změnami ve struktuře zájmů, orientací a potřeb člověka.“ (Holasová 1992, s. 17) Úroveň vyjadřování, potažmo celkové kultivovanosti jazykového projevu, je závislá na působení mnoha faktorů. Důležitou roli hrají kromě vnitřních vlivů (stupeň rozvoje všeobecných i speciálních schopností a dovedností, temperament, emocionálně

19

volní vlastnosti) také vnější vlivy (rodina, škola, kultura vyjadřování v hromadných sdělovacích prostředcích, jazyková úroveň literatury a filmu). Jazyková kultura se vytváří ve škole. Tam je první a poslední místo pravidelné a komplexní výchovy. Vzrůstá význam školy a její výchovy ke kvalitnímu mluvenému projevu. Doba sama vyžaduje daleko víc než v minulosti: pohotovost, stručnost, přesnost a cílevědomost mluveného slova. Na druhé straně by tím neměla trpět bohatost jazyka, široká paleta jeho slovní zásoby i mnohotvárné formy vyjádření. (Brabcová 1987) Cílem diagnostiky jazykové kultury jedince by mělo být poznání všech determinantů, které ovlivnily vývoj jedince a měly tak na formování jeho jazykové kultury rozhodující vliv. Mezi základní okruhy diagnostiky jazykové kultury patří: úroveň a struktura zájmů, potřeby a orientace jedince úroveň rozvoje základních jazykových schopností a dovedností formování jazykových schopností a dovedností jedince v závislosti na výchovném působení kvalitativní a kvantitativní změny ve složení zájmů a potřeb jedince v důsledku výchovného působení Metody a techniky diagnostiky kultury jazykové komunikace jedince: anamnestický dotazník test receptivních schopností test jazykové kreativity zvukový dotazník

1.2 Jazyk Jazyk je společenský jev. Je produktem společenského vývoje. Slouží členům lidské společnosti ke vzájemnému dorozumívání – komunikaci. Bez jazyka by nemohlo fungovat žádné vnitřně strukturované společenství (národ). Český národ užívá ke komunikaci český národní jazyk. Národní jazyk je souhrnem spisovného jazyka a útvarů nespisovných, znakem národa. Pojmy národní a spisovný jazyk nelze ztotožňovat. Spisovný jazyk je jediný útvar s celospolečenskou funkcí, reprezentativní útvar národního jazyka.

20

V novodobém vývoji češtiny se do těsné blízkosti dostaly dva útvary různých rovin: obecná čeština a hovorová čeština. Obecná čeština je specifickou formou nespisovných útvarů národního jazyka, interdialektem. Vznikla integračními pochody z diferencovaných nářečí na českém území. Hovorová čeština je funkčně stylový útvar spisovného jazyka, mluvená forma spisovné češtiny. Vznikla postupně diferenciačními pochody ze spisovného jazyka, který byl na začátku obrození jazykem psaným.

1.3 Jazyková výchova Jazyková výchova spočívá ve vytvoření správného vztahu k jazyku jako systému, pozitivního vztahu k variantám, ve vysvětlení vztahu prostředek spisovný a prostředek nespisovný a jejich vázanost na určité funkce, dále ve vypěstování odmítavého postoje k lexikálním prostředkům argotickým, často vulgárně zabarveným (obvykle módním). (Brabcová 1987) Úroveň jazykového vyjadřování a péče o ni je nejen součástí kultury vůbec, ale i projevem charakteru člověka, a proto plně v kompetenci školní výchovy. „V procesu rozvíjení vyjadřovacích dovedností a kvalitních mluvních návyků, které jsou nezbytným předpokladem pro vytváření kultivovaných jazykových projevů, zaujímá důležité místo institucionální, regulovaná výuka. V rámci školního vzdělávání by tedy měl být mluvní výchově, tzn. výchově ke kultivovanému mluvenému projevu, vytříbenému po stránce formální i obsahové, věnován dostatečný prostor.“ (Hůrková 1992–1993, s. 9) Cílem vzdělávání v mateřském jazyce na základní škole je uvědoměle poznávat soustavu prostředků spisovného jazyka a zákonitosti jejich užívání v jazykových projevech a získávat dovednost aktivně je užívat. Vytváření jazykových projevů se řídí určitými zásadami. Cílem vzdělávání v předmětu mateřský jazyk je ovládnutí zásad výstavby komunikátů se zřetelem k různým stylotvorným faktorům a komunikativním záměrům. Stylistika sleduje vhodnost, správnost a slohovou vytříbenost jazykových prostředků a jejich uspořádání. Jazyková výchova nemůže být ukončena s ukončením školní docházky. Dalšímu jazykovému vzdělávání by měl každý uživatel věnovat část času vyhrazeného na zdokonalování ve svém oboru. (Brabcová 1987)

21

V rámci jazykové výchovy ve škole můžeme rozvíjet jazykové schopnosti a dovednosti, které podmiňují úroveň klíčových činností v komunikačním procesu. Jsou to především schopnosti: -

fonetické (výslovnost, sluchová diferenciace hlásek)

-

stylistické (výběr jazykových prostředků a funkčních stylů)

-

lexikálně sémantické (slovní zásoba, význam slov, slovních spojení a slovních vazeb)

-

gramatické (mluvnická stavba jazyka, tvoření slov)

-

receptivní (orientace v textu, identifikace komunikativní funkce výpovědi)

-

schopnost produkce komunikátů (dějová linie a časová posloupnost komunikátu)

-

schopnost teoretické reflexe komunikátu (výklad větných výpovědí a ustálených slovních spojení)

1.4 Řeč mluvená a řeč psaná Našemu jazykovému systému odpovídají dva typy realizací v řeči, psaná a mluvená. Pro vyjádření nejrůznějších obsahů sdělení a myšlenek jsou psané a mluvené projevy rovnocenné. Mluvená a psaná řeč se navzájem na první pohled liší v substanci, v materiálních prostředcích, které užívají pro vyjádření myšlenek (a jiných složek komunikátu – např. postojů ke sdělení a vztahu k adresátovi) tak, aby mohly být předány příjemci. Pro psaný projev jsou to opticky vnímatelné značky utvářené podle zvyklostí daného píšícího společenství. Mluvená řeč je tvořena zvukovými vlnami produkovanými mluvními orgány ve shodě se zvyklostmi určitého mluvícího společenství tak, aby ji bylo možno přijímat sluchem. (Krčmová 1996) Oba způsoby realizace jazyka (mluvená i psaná řeč) jsou s to plnit všechny funkce, které jazyk při komunikaci má. V některých z nich se běžněji uplatňuje podoba psaná, v jiných je výraznější podíl podoby mluvené. Připomínají se tyto funkce jazyka: referenční, výrazová, výzvová, kontaktová, estetická, metajazyková, mentální apod. Tyto funkce se projevují až při konkrétním užití v řečových projevech. (Krčmová 1996)

22

1.5 Mluvené a psané projevy Mluvit se učíme od útlého dětství napodobováním mluvního vzoru v rodině. Tato přirozená cesta je založena na osobní vazbě mezi dítětem a jeho blízkými. Není založena na kolektivním nácviku psaného projevu. Jazykový vzor, který dítěti poskytuje okolí, nebývá ani zdaleka spisovný. V rodinách se většinou mluví obecně česky nebo češtinou s menšími či většími prvky nářečí. To platí nejen pro jednotlivá slova a slovní tvary, ale i pro přízvukování, intonaci a výslovnost hlásek a hláskových skupin. V rodinách jde o mluvní vzor soukromé komunikace, při níž jsou nároky na kultivovanost projevu malé, cílem je prosté dorozumění, nikoli formálně vybroušený projev. Typy komunikačních situací v rodině jsou omezené, dítě tak nemůže získat dostatek zkušeností pro formulování obsahově náročnějších projevů. Obraz mluveného projevu je při vstupu do školy plně zautomatizovaný. Pro školní kultivaci mluvního projevu musíme tedy překonat tyto ustálené mechanismy řeči a zároveň vybudovat postoje k vlastní mluvě, vytvořit povědomí, že na veřejnosti se musí mluvit jinak než v soukromí. Pro děti není rozdíl mezi soukromou mluvou a veřejným projevem příliš jasný, a proto jeho kultivaci podceňují. Výchova tvorby textu psaného je snazší. Psaný text se formuje oproti mluvenému projevu poměrně pomalu. V průběhu tvoření je možné jej korigovat, upravovat, hodnotit. Opírá se o společně osvojený spisovný jazyk. Je možná korekce výsledného textu nejprve žákem a pak učitelem. Mluvený projev je vázán na svého tvůrce, okruh posluchačů a na situaci, v níž vznikl. Ubíhá s časem, jeho produkce je rychlá. Dodatečné opravy jsou sice možné, ale bývají málo efektivní, co jednou zazní, nejde vrátit. Nabízí se přísloví: „Jednou vyřčené slovo ani sto párů volů zpátky nevtáhne.“

1.5.1 Stylová diferenciace jazykových projevů Kulturnost jazykového vyjadřování spatřujeme v přiměřenosti jazykových prostředků cíli sdělení. V textech psaných lze počítat se značným stylovým rozrůzněním, které klasifikujeme na základě funkčních stylů. Současná stylistika rozlišuje šest základních funkčních

stylů:

prostě

sdělovací

(dorozumívací),

odborný,

administrativní,

publicistický, rétorický, umělecký. Každý z nich je vnitřně diferencován a obsahuje

23

styly sekundární. Mezi stylovými oblastmi existují značné přesahy. Pro styly platí určité normy vyjadřování, které se vyučují v rámci výuky slohových postupů. Mluvené projevy bývají stylově jednotnější. Jako by je zvuková realizace spojila společnými rysy v jeden celek. Mluvenost jako vlastnost výsledného sdělení prostupuje všemi stylovými oblastmi. To znamená dva důsledky: chápat mluvené projevy jako vnitřně diferencované a z hlediska didaktického si položit otázku, na jaký typ mluvené komunikace se připravujeme. Ve škole nebudeme učit spontánně mluvené soukromé komunikaci, té se dítě učí v rodině a ve svém okolí. Musíme se však vyrovnávat se zlozvyky, které si dítě ze soukromé komunikace přináší a které má zafixované. Za soukromou však nepovažujeme komunikaci ve třídě či při školní zájmové činnosti, neboť ta se již děje v kolektivu posluchačů, třebaže důvěrně známém. Nenásilnou formou oddělujeme komunikaci, pro niž platí společenské normy, od komunikace soukromé, na kterou se žádná pravidla nevztahují. Součástí běžné školní výuky, výchovou k souvislému mluvenému projevu je i ústní zkoušení, při kterém má žák přiměřenou formou reprodukovat určité dříve nabyté poznatky. Zde je prostor zapojit do komplexní výchovy i učitele jiných předmětů než jen češtináře.

1.5.2 Kultivace mluveného projevu Pozornost zaměřujeme na praktické osvojení spisovné výslovnosti. Vzhledem k tomu, že se výslovnost nejlépe osvojuje nápodobou, ať již vědomou či neuvědomělou, základem je kultivovaný projev učitele. Tento vzor je však účinný pouze za předpokladu, že mezi žákem a učitelem panuje dobrý vztah. Dobrý vzor by měl žák dostávat od všech vyučujících. Ani učitel češtiny, který má teoretické znalosti, nemluví spisovně vždy a ve všech situacích. Výslovnost si ovšem nelze osvojit pouze poslechem. Skutečné zvládnutí začíná uvědoměním si, že kultivovaná výslovnost je jiná než běžně užívaná doma a mezi kamarády. Žáky vedeme ke kultivovanému projevu v různých typech situací. Nejvhodnější je cvičit správnou výslovnost při předem připraveném předčítání. Žák nemusí pamatovat na souvislost obsahovou, a tak se může plně soustředit na formu. Své důležité místo zaujímá recitace básní. Učitel musí volit zajímavé cesty, aby učení žáky bavilo. Dále se zaměřit na konkrétní situace, které mohou vzniknout v běžném životě. Nikoli tedy předčítání nezáživných textů, ale modely komunikace v konkrétních situacích, nápodoba 24

rozhovorů v různých životních situacích, vyprávění vlastních zážitků, reprodukce textu, řečnická cvičení.

1.5.3 Kultura mluveného projevu a spisovnost Hlavním rysem charakterizujícím mluvené projevy mladší generace je ležérnost a uvolněnost při výslovnosti hlásek a hláskových spojení, někdy i redukce celých slabik. K tomu přispívá skutečnost, že se ztrácí znalost spisovné češtiny jako reprezentativního útvaru národního jazyka. To ovšem pozorujeme i ve veřejných projevech v hromadných sdělovacích prostředcích. Přitom právě užívání spisovného jazyka zavazuje k jisté snaze o formální vytříbenost projevu a potažmo i k dodržování základních pravidel spisovné výslovnosti. Ve škole by v rámci výuky měl být základem všech mluvených projevů spisovný jazyk v hovorové podobě. Pravdou je, že v médiích se používá i obecná čeština, ale většinou je užita jako prostředek k oživení textu a spisovný jazyk stále dominuje. Úlohou školy je připravit děti na užívání jazyka ve veřejných situacích, v nichž může být užití prostředků mimo spisovný jazyk závažnou komunikační chybou. Někdy je však i pro učitele dosti obtížné postihnout hranici mezi hovorovostí a nespisovností. Jde o složitý problém, neboť hranice jsou proměnlivé. Poměrně dobře a věku žáka adekvátně vymezují hranici spisovnosti mluvnice, s nimiž děti běžně pracují. U výrazů, které si děti osvojují v rámci výuky ve škole, zajišťuje správnost znění výklad učitele. To platí nejen pro předmět český jazyk a literatura, ale samozřejmě i v ostatních předmětech. Na všechny učitele se vztahuje požadavek na dobrou kvalitu mluveného jazyka jako významného nástroje pro zprostředkování přenosu informací a poznatků žákům. Každý učitel by měl mít na paměti, že jde dětem příkladem, svým chováním i vyjadřováním. Případné nesprávné znění v mluvených projevech žáků má učitel taktně opravovat. Při klasifikaci v hodině českého jazyka hodnotíme jako rovnocennou složku celkového projevu žáka také výslovnost a dovednost kultivovaného mluveného projevu. Pro všechny učitele by mělo být používání spisovného jazyka ve výchovném působení zákonem. „Každý z nás, kdo je členem národního společenství, je odpovědný za úroveň jazyka, protože ta je u živého jazyka dána úrovní jazykových projevů. U učitele je tato 25

odpovědnost ještě mnohem větší. Zanedbává-li jazykovou výchovu, protože je omezení na literaturu pro něj pohodlnější a zábavnější, demoralizuje-li žáky svým špatným příkladem nebo kapituluje-li zbaběle před náporem nekulturního opovrhování spisovným jazykem, pak je učitel špatný, hodný hlubokého opovržení.“ (Šmilauer 1969, s. 137)

1.5.4 Vulgarismy Ve věku kolem šesti let si dítě již uvědomuje, že se mu vyplatí dodržovat určité normy chování, aby nebylo káráno nebo potrestáno (např. nesmí mluvit sprostě). Těmto normám se však přizpůsobuje jen ve chvílích, kdy je pod kontrolou. Faktem je, že děti mezi sebou mluví sprostě. Vulgárně se vyjadřují při hře na tatínka a na maminku, v přítomnosti starších sourozenců a v kolektivu kamarádů. Někdy dokonce musejí užívat vulgární výrazy, aby byli do kolektivu přijati. Děti často používají vulgární výrazy označující části našeho těla. Na druhou stranu ovšem za sprostá slova považují někdy i názvy částí lidského těla, přestože jde o názvy oficiální nebo alespoň ne vulgární. Na znalost a užívání vulgarismů má vliv rodinné prostředí, nástup do mateřské školy, věkové rozdíly mezi sourozenci, pohlaví, místo bydliště, náboženství, … Některé faktory jako učitel neovlivníme, avšak můžeme děti směřovat k výběru správné četby a filmů. Veďme děti k etice i ve vyjadřování.

1.5.5 Učit jazyku, ne o jazyce Jazyk není pravopis, proto se nemá pravopis zbytečně favorizovat. Přesto se mnohdy věnuje až příliš mnoho pozornosti okrajovým jevům, které v jazykové komunikaci ani zdaleka nemohou vést k nedorozumění. Jde tedy především o to, aby učitelé rozumně posoudili, které pravopisné jevy jsou základní a které okrajové. Užití chybného gramatického tvaru vždy nemusí znamenat neznalost morfologie, stejně tak jako interpunkční chyba vždy neznamená neznalost větné stavby, ale prostě pouze to, že norma je stále v pohybu. Z historie bychom mohli jako příklad uvést kodifikování dlouho odmítaných tvarů od třech do čtyřech nebo oni sází. Škola je základ života, proto by měla žáky na život připravit. Zapotřebí je posilovat nácvik dovednosti srozumitelného, jasného a přehledného vyjadřování, a to v projevech mluvených i psaných. Vždyť právě nedostatky ve slovních formulacích, například v jednání 26

s úřady, mohou dnes způsobit větší problémy, než třeba psaní velkých písmen a přejatých slov.

1.5.6 Zvuková realizace mluvených projevů Realizace souvislého toku hlásek tvořících slova, věty a text je nejvýraznější složkou kultury řeči. Přestože má český jazyk kodifikovanou výslovnost slov domácích i přejatých, s nedostatky se setkáváme i u profesionálních mluvčích, natož u dětí, které se se zásadami spisovné výslovnosti teprve seznamují. Největším nedostatkem je nerealizace nebo nedostatečná realizace hlásek (krácení nebo dloužení samohlásek, vypouštění souhlásek ze skupin, chyby artikulace), což má vliv na srozumitelnost textu a jeho vnímání. U dětí mladšího školního věku sice můžeme odhlédnout od některých požadavků ortoepických, nikoli však od zvukové realizace, jež zajišťuje dorozumívání (vzájemnou komunikaci). Pokud posluchač neobdrží základní zvukové informace, nemůže dešifrovat příslušný obsah. Pro zajištění srozumitelnosti textu je důležitá také správná výslovnost hlásek ve slově, např. splývavá/nesplývavá výslovnost souhláskových skupin. Při výslovnosti samohlásek zachováváme jejich kvalitu, kvantitu a nesplývavost stejných samohlásek. Kvantita samohlásek v českém jazyce může být významotvorná.

1.5.6.1 Krácení samohlásek „Charakteristickou fonologickou hodnotou českých samohlásek je kvantita. Můžeme tedy říci, že základní pravidlo pro zajištění srozumitelnosti textu zní: přesně zachovávat kvantitu samohlásek. Nebo opačně: porušení tohoto pravidla znemožňuje dorozumění.“ (Brabcová 1987, s. 43) Krácení nejčastěji podléhají samohlásky á, í, ů v 1. os. sg. sloves typu [mam, dam] v základu sloves: [počitat, řikat] v 1. os. sg. sloves: [prosim, nedovolim, povim] v 3. os. sg. préz. slovesa být: [neňi] v 3. os. pl. sloves 4. a 5. třídy: [začínaji, roďi se] v 7. p. sg. adjektiv a zájmen: [s ťim, s ňim, s takovim červenim] v 6. p. adj. po provedení změny é/í: [vo zajímavim, vo pjeknim] 27

u substantiv vzoru stavení: [viprávjeňi] ve slovech typu [domu, hnuj] ve 2. a 3. p. pl. subs. maskulin [kluku/klukum] u sloves typu [pudu, pučim] „Až na jediný doklad (záměnu tvaru domu ve funkci adverbia s gen. sg. substantiva dům – což ovšem v kontextu nepřichází v úvahu) ani v jedné pozici nemůže dojít k zastření informace, protože fonologický protiklad v těchto pozicích neexistuje. Navíc u sloves 4. třídy vzoru sází a u sloves 5. třídy dochází často k úplnému odstranění koncového –í (sázej, dělaj) rovněž bez důsledku na schopnost předání informace, že běží o tvar 3. os. plurálu. Vidíme tedy, že krácení samohlásek vychází především z fyziologických potřeb (zmenšení námahy mluvidel při realizaci vysokých samohlásek í, ú), ale vždy v takových případech a na takových místech, které neovlivňují možnost komunikace.“ (Brabcová 1987, s. 44)

1.5.6.2 Dloužení samohlásek Dloužení samohlásek má jiné důvody: výsledek unifikačních tendencí ve skloňování zájmen -

nerozlišení 2., 3., 6. p. zájmena ona od 4. pádu (ve všech pádech se vyskytuje jediný tvar jí/ní)

-

u zájmen má, tvá, svá se kodifikací tvarů mojí, tvojí, svojí protiklad mé/mou, moji zmenšil pouze na rozdíl v kvantitě (v běžné mluvě se často ruší ve prospěch dlouhé podoby)

Tento problém souvisí s těsnou vazbou ortoepie, tvaroslovné soustavy a významu tvaru slova. Porušení ortoepické výslovnosti způsobuje ztížené chápání textu (3. p. versus 4. p.). nářeční povědomí mluvčího [nasaďíla, klucí] Ojedinělé jevy, v komunikaci většinou nepůsobí problémy. vyjádření citového zaujetí ve slovech jako [móc, dólu, né] Porušením normy dochází k rozšíření plastičnosti výrazových prostředků mluveného jazyka. Výslovnost má často zvláštní intonační průběh, který však písmo nezachytí.

28

U dloužení je několik problémů, avšak ne každé porušení výslovnostní normy týkající se kvantity samohlásek má za následek ztížení nebo znemožnění komunikace. V každém případě však znamená snížení kultury jazykové komunikace. V mluvených projevech se porušování normy omezuje na případy bez fonologické platnosti.

1.5.6.3 Kvalita výslovnosti souhlásek problém ortofonický: rotacismus, popř. sigmatismus užívání lexikalizované podoby příslovcí a zájmen, v kterých je souhláska h zaměněna za souhlásku d (tadle, tendle, tudle), a lexikalizovaná podoba slovesa schovat (skovat) „Na rozdíl od ortoepické normy vyslovovali zkoumaní mluvčí na morfologickém švu nebo na hranici dvou slov místo dvou stejných souhlásek (i stejných až po asimilaci) souhlásku jednu, což představuje vážnou překážku plynulé komunikace a výrazně snižuje kulturu mluveného projevu. S tímto jevem jsme se setkali u mluvčích od 2. až do 8. ročníku. Dokazuje to nedostatečnou pozornost, kterou učitel věnuje mluveným projevům. Co lze odpustit žákovi 2. ročníku, nelze promíjet od 6. ročníku, kdy se žákům dostává podrobného poučení o zvukové stránce slova a je na učiteli, aby zvlášť zdůraznil i významovou stránku tohoto jevu na výrazných příkladech: ušli je něco jiného než uš šli apod. Znamená tedy výslovnost typu pře_ťim, ja_kuře (jak kuře), rús_tráva, šel se napí_do studni, kvés)t) něženki (kvést sněženky), spjef(p) táků (žák 7. třídy vypouštěl ve výslovnosti koncovou souhlásku prvního slova a druhé slovo vázal s předposlední souhláskou stejnou nebo artikulačně blízkou) porušení nejzákladnějšího pravidla mezilidské komunikace – předání co nejúplnější informace.“ (Brabcová 1987, s. 45) nerozlišení výslovnosti skupin složených ze zubnice a sykavky (t + s, t + š, d + z, d + ž) splývání ds, ts – c, dš, tš – č (podstavec, podšívka, bohatší, nejchudší, představit si) – [poctavec, počívka, bohačí, …] zánik jednoho elementu ve skupině čt, z které vznikne št čtyři – [štiry] zánik první veláry ve slovech kdežto, kdyby – [dešto, dibi] derealizace druhé souhlásky ve skupině dvou či tří souhlásek: [ slíkat se, japko]

29

zánik počátečních dvou ve skupině tří souhlásek: [diť, dicki, zbudil se, prázdnini, vlasňí] zánik počátečního „j“ ve slovech jestli, ještě, jmenovat, jdu, jdeš zánik „l“ v příčestích l-ových 1. a 2. slovesné třídy: [nemoch, řek, spolk, zapích, slup] zánik pobočných slabik ve slovech vezmu, vezmi – [vemu, vem, vemeš] Pro komunikační srozumitelnost je rozhodující výslovnost dvou stejných souhlásek na hranici slov nebo na morfologickém švu a dále zachování souhláskových skupin uvnitř slova: [stával] je jiné slovo než [fstával]; [misim] může být zkrácená podoba slova myslím, ale také mísím). zastření hranice mezi slovy, případně větami jako důsledek omezení rázu zastávajícího funkci protetické hlásky: [musela mňe podržet_abisem nespadla) u slov začínajících samohláskou „o“ se vyskytuje ve funkci protetické hlásky souhláska „v“: [vobjet, voba, vobráceňe, vocásek, vodbjehnout, vokno, voškliví, votravovat, votočit] „Důležitější

než

zachovávání

pravidel

výslovnosti

jednotlivých

hlásek

a hláskových skupin je pro pochopení textu vhodné využití suprasegmentálních prvků (přízvuk slovní a větný, melodie neboli intonace věty, tempo a pauzy). Norma zvukové realizace souvislého projevu v běžně mluveném jazyce by měla tedy požadovat na mluvčím využití alespoň základních ortoepických norem podporujících upoutání pozornosti a zájmu posluchače o sdělovaný text a měla by odrážet osobnost mluvčího.“ (Brabcová 1987, s. 49)

1.5.7 Jazykové a mimojazykové prostředky Kromě lingválních jevů (slova, věty, …) dotvářejí formu mluvených projevů také paralingvální (zvukové – melodie, tempo řeči, rytmus, pauzy, zabarvení hlasu, …) a extralingvální prostředky (gestikulace, mimika). Výraz obličeje nemusí vždy odpovídat obsahu sdělení. Mnohdy mimika spolu s gestikulací vytváří jakýsi protipól k obsahu mluveného projevu (parodie, ironie). Lexikálně sémantické schopnosti jsou odrazem individuální slovní zásoby, pohotovosti při volení slov výstižných, stylově vhodných a odpovídajících dané

30

komunikační situaci. Úroveň lexikálně sémantických schopností odpovídá jazykovému vzdělání jedince, jeho všeobecnému rozhledu, ale i kulturním zájmům.

1.5.7.1 Zvukové prostředky Mluvený projev není pouze jednotvárný, monotónní proud řeči. Odráží se v něm také psychický stav, dovednost přizpůsobit řečový projev posluchačům a vyjádřit se adekvátně v dané situaci. Řeč můžeme vhodně modulovat. Volit různou intenzitu, výšku, barvu hlasu, tempo řeči. Modulace síly hlasu Čeština klade přízvuk ve slově na první slabiku. Pokud stojí před slovem jednoslabičná předložka, přenáší přízvuk na sebe (příklad: do školy). Ve větě klade mluvčí přízvuk na nejdůležitější slovo, většinou jádro výpovědi. Modulace intonace Výška hlasu je důležitým významotvorným prvkem mluveného projevu. Vždy je však důležité znát vhodnou míru užití intonace. Pokud bychom mluvili pouze na jednom tónu, za chvíli by nás buď nikdo nevnímal, nebo by zrovna usnul. Na druhou stranu projev přehnaně afektovaný může posluchače také znechutit. Musíme mít tedy vždy na paměti vhodnost propojení obsahu sdělení s jeho formou. Modulace tempa řeči Rychlost, s jakou projev pronášíme, odráží nejen postoj mluvčího k obsahu sdělení, ale také momentální psychický stav. Vhodné tempo řeči napomáhá srozumitelnosti projevu. Při příliš rychlém tempu řeči může dojít k vytracení některých hlásek nebo i slabik ze slov. Pokud chceme určitou část větné výpovědi zdůraznit, volíme pomalejší tempo. Frázování Členění souvislé řeči na kratší smysluplné významově i intonačně uzavřené jednotky slouží k lepšímu zvýraznění mluveného projevu. Základní pravidlo pro správné frázování je: při každé nové myšlence se nadechni, intenzita nádechu musí odpovídat délce zamýšlené fráze.

31

1.5.8 Morfologická realizace mluvených projevů Pokud hovoříme o kultuře jazykové komunikace, měli bychom pozornost věnovat i problémům morfologickým. Děti jsou seznamovány se soustavou kodifikovaných tvarů od začátku školní docházky. Česká tvaroslovná soustava je charakteristická množstvím dvojtvarů. Uživatel má tedy k dispozici dvojtvary se stylistickým zabarvením i bez stylistického zabarvení a dle svých znalostí a požadavků s nimi může zacházet. U malých dětí však o uvědomělém užívání mluvit nemůžeme. Děti při formování projevů vybírají až ze tří tvarů, které žijí v jejich jazykovém povědomí. Jedná se o tvary běžně mluvené a naučené spisovné. Ve spisovném dorozumívání koexistují jazykové prostředky a formy odpovídající platné spisovné kodifikaci vedle tvarů vzniklých analogicky, například dle domněle odpovídajících vzorů (podle nemocech, nemocem vznikly tvary nocech, nocem). V běžně mluvených projevech je koexistence spisovných a analogicky vzniklých tvarů častá. Na 1. stupni základní školy je výuce tvaroslovné soustavy věnována výrazná péče, proto by již žáci mladšího školního věku měli tuto soustavu v základech ovládat. „Běžně mluvený jazyk užívaný v neoficiálním/neveřejném styku lze už dnes po stránce morfologické charakterizovat určitou soustavou tvaroslovných prvků: lok. a instr. pl. substantiv, zvláštní paradigma adjektiv a zájmen, vyrovnávání koncovek 3. pl. 4. a 5. třídy -ej/-aj, příčestí minulé typu spad. Užívají-li se pouze v běžně mluveném jazyce, lze je považovat pro něj za noremní. Jejich pronikání do projevů veřejných/oficiálních znamená porušování zásad kultury řeči, kultury jazykového komunikování.“ (Brabcová 1987, s. 60)

1.5.9 Syntaktická realizace mluvených projevů „Veškerý popis syntaxe běžně mluvených projevů podává jen matný obraz skutečné realizace těchto projevů, protože nemůže zatím dokonale popsat to, co dává výpovědi složené z týchž fonetických, morfologických i syntaktických prostředků každým vyslovením a každým gestem, kterým toto vyslovení doprovodíme, jiný význam. Intonaci, pauzy a přízvuk. Budeme-li mít stále na paměti tento fakt, můžeme popisovat syntaktické prostředky mluvených projevů a připisovat jim určité řekli bychom principiální

32

významy, které se mluvčímu nabízejí, chce-li jinému členu společnosti něco sdělit.“ (Brabcová 1987, s. 61) Zkoumání syntaktické stránky je mnohem těžší u projevů mluvených než u projevů psaných, neboť mluvené projevy probíhají v konkrétním prostředí a společenské situaci a nelze tedy na ně beze zbytku aplikovat syntaktická pravidla psaného jazyka. Vliv konkrétní společenské situace a prostředí, které mluvčího obklopuje, umožňují zmenšit verbální prostředky na minimum. Mnohé výpovědi nebývají ani dořečeny, nemají větnou perspektivu, avšak z hlediska syntaktického základní úlohu vzájemné komunikace splňují. vymezení větných celků – vychází ze zvukové realizace mluvčím (pokles hlasu či logická pauza) využití věty jednoduché a souvětí – chybou je projev realizovaný jedním příliš dlouhým souvětím stejně tak jako složený pouze z vět jednoduchých realizace částí projevu – dělení na úvod, vlastní vyprávění, závěr odchylky od pravidelné větné stavby: -

elipsa (ve dvou větách za sebou je pro mluvčího vynechání slovesa již neúnosné, připojí proto tedy sloveso dodatečně jako samostatný větný člen)

-

apoziopeze (vzniklá z rozpaků nebo z neschopnosti mluvčího ukončit výpověď, nikoli jako stylistický prostředek)

-

kontaminace (snaha po stručném a rychlém vyjádření)

-

osamostatněný větný člen (před větou plní funkci zdůraznění, za větou je považován za vyjádření uvolněné)

-

oslovení kladené doprostřed věty nebo dodatečně připojené za větu

-

opakování jako zesilující účinek

-

změna slovosledu za účelem zesílení významu

-

užití vsuvky

spojování vět v souvětí – krajní způsoby: bezespoječné, s hromaděním spojek konektory – zájmeno ten, příslovce tam, citoslovce nojo no, zájmenné příslovce tak, příslovce pak „Škola by neměla žákům dovolit, aby se spokojili pouze s lineárním uspořádáním textů. Je třeba najít spojnici mezi mluveným a psaným projevem: soustavným cvičením rozvíjet schopnost a dar mluvení v těsné sounáležitosti s rozvíjením

myšlení

a

s užíváním

kultivovaných

33

prostředků

fonetických,

morfologických, syntaktických i stylistických zvyšovat organizovanost textu v mluveném projevu, v psaném projevu obohatit pestrost vyjadřování a rozbít stereotypní stavbu vět.“ (Brabcová 1987, s. 70)

1.5.10

Obsahová stránka mluvených projevů (výběr lexikálních prostředků)

Slovní zásoba patří mezi jazykové roviny nejvíce podléhající změnám ve společnosti. Avšak některé skutečnosti zůstávají, například stále žijeme v rodině, jsme obklopeni přírodou, děti chodí do školy, hrají hry, které jsme hrávali i my, vypráví se stejné základní pohádky. Děti se také učí domluvit s počítačem. V projevech dnešních dětí slyšíme množství slov cizího původu a abstrakt. Tento fakt můžeme připsat vlivu hromadných sdělovacích prostředků, především televize, slyší je při výuce předmětů ve škole, případně se je dočtou v odborných časopisech. Otázkou je, do jaké míry chápou obsah těchto slov. Učebnice českého jazyka se od počátku školní výuky věnují soustavnému rozvíjení slovní zásoby. Důležitou úlohou učitele je, aby tento potenciál správně a dostatečně využil. Rozdíl mezi připravenými a nepřipravenými projevy je v opakování slov. Nejčastěji se vyskytují předložky, spojky, tvary slovesa být a mít a zájmena. Na dalších místech se vyskytují slova plnovýznamová (především substantiva a verba), dále souhrnně ostatní slovní druhy. Výběr plnovýznamových slov je vázán na téma projevu. Základ projevů tvoří slova dvojslabičná a trojslabičná. Při osvojování slovní zásoby je důležitá zpětná vazba, tedy kontrola, jak mluvčí užitým slovům a vazbám rozumí (vnímání a interpretace). U vyspělejších mluvčích je ovlivňován i stylistickými činiteli. Za základní úkoly školy pro rozvoj slovní zásoby lze považovat: rozšiřování znalosti plnovýznamových sloves, která by nahradila často užívaná slovesa být a mít, a obohacování dětského slovníku především o adjektiva.

1.5.11

Projevy monologické a dialogické

„V běžném denním styku mluvčí užívají útvaru, který nelze ztotožnit se spisovným jazykem, ani s původním prostředkem ústní komunikace – nářečím. Vytváří 34

se široký přechodný pás, přijímající prvky z obou těchto původních útvarů národního jazyka, dnes označovaný jako jazyk běžně mluvený. Při jeho každodenním užívání se postupně vytváří širší chápání normy, do níž je nutno zahrnout jevy sice nesystémové, ale vžité, a také jevy nově vznikající. Při jejich hodnocení se uplatňují základní kritéria řečové kultivovanosti: hledisko komunikační, hledisko souladu s normou, platnou v jazykovém útvaru, zvoleném pro daný komunikační akt, ale rovněž hledisko tvořivého způsobu užívání jazyka.“ (Brabcová 1987, s. 121) Slovní zásoba projevů dětí mladšího školního věku se na první pohled nezdá jednotvárná ani chudá. Děti v mluvených projevech nepoužívají pouze prostředky spisovné, ale jejich projev naopak čerpá především z nespisovných vrstev slovní zásoby. Takovým slovům děti velmi dobře rozumějí a dovedou je vhodně používat. Znalost sémantické stránky slov, se kterými se děti setkávají v televizi a které pak rády užívají, je však na nižší úrovni.

1.5.11.1

Monolog

Průměrný žák přichází do školy s průměrnou slovní zásobou odpovídající jeho věku a se základními znalostmi o větné stavbě. Index opakování slov bývá vysoký, většinou nechápe synonymitu slovního spojení s jednoslovným vyjádřením. Projevy zachovávají časovou i logickou posloupnost. Pokud děti mluví o něčem, co je zajímá nebo čemu se věnují, co znají, nemívají problémy se slovní zásobou. Projevy jsou typickou ukázkou běžně mluvené češtiny, kombinací prvků obecně českých a spisovných. Projevy podprůměrných žáků jsou ukázkou typického vyjadřování dětí tohoto věku. Věty bývají uvozovány částicí no, samostatnou spojkou a nikoli ve funkci spojovací, ale uvozovací, spojením a tak, a potom. Tvaroslovný a hláskový základ projevu bývá obecně český. Upozornění na užití spisovného jazyka se v projevu dětí mladšího školního věku projevuje ve výběru lexikálních prostředků, avšak odpovědnost za jazykovou stránku často mizí s citovým zaujetím pro děj. Rozdíly mezi připravenými a nepřipravenými projevy nejsou v případě dětí mladšího školního věku velké. Děti si neuvědomují, že se mají zamýšlet nad jazykovou stránkou projevu, pokud na to nejsou upozorněny. Velmi sečtělé děti mohou používat slovní obraty, které znají z četby, pamatují si také logický sled děje. Tyto prostředky potom používají ve svých projevech. 35

1.5.11.2

Dialog

U nepřipravených dialogů bychom měli vycházet ze základního měřítka – jak plní komunikativní funkci. U mladších dětí tuto funkci dialog úspěšně plní i přes časté použití velmi jednoduchých jazykových prostředků. Ve škole je nutné soustavně pěstovat komunikační dialog. Úroveň vyučovacího dialogu může přispět k celkovému zlepšení komunikace. Záleží pouze na pedagogovi, kolik příležitostí k dialogu žákům poskytne.

1.6 Co je to hlas? Hlas je důležitý prostředek dorozumívání mezi lidmi, je to osobitý rys člověka. Hlas vzniká koordinovaným fungováním tří hlavních složek mluvícího ústrojí: dechové (respirační), hlasové (fonační) a hláskovací (artikulační). Dokonalost těchto tří složek závisí na tom, v jaké míře člověk tato ústrojí ovládá. Správnou techniku mluveného slova (dikci) lze definovat jako ovládnutí mluvních orgánů a jejich účinné a vhodné využívání při mluveném projevu. Jednotlivé orgány řečového ústrojí nemohou pracovat zcela samostatně, nýbrž jsou v přísné koordinaci. Podmínky správné dikce dokonalé utváření a dobrá činnost mluvních orgánů přesné tvoření hlásek (kvalita výslovnosti) znalost a zachovávání jazykových kodifikovaných norem (ovládání gramatické podoby spisovného jazyka) Základní funkce řečového ústrojí Archaická (vrozená) – funkce účelné, odpovídají dispozicím konkrétního jedince (okysličování krve prostřednictvím dechového ústrojí, příjem potravy, polykání). Archaická funkce mluvidel se projeví při fyzické zátěži, kdy například při zvedání těžkého břemene dojde k zatajení dechu a fixaci hrudníku, z fonetického hlediska k silnému hlasovému uzávěru. Způsob dýchání můžeme do jisté míry ovlivňovat. Noetická (následná) – cílevědomou průpravou a mluvním cvičením lze plně využít individuální vrozené dispozice jedince k co nejdokonalejší a účelné

36

technice řeči, která tvoří základ maximální mluvní srozumitelnosti i výrazné sdělnosti myšlenek. Tady je velký prostor ke kultivaci.

1.6.1 Mluvicí ústrojí Mluvicí ústrojí se dělí na tři hlavní složky. Pro zajištění kvalitního řečového projevu musí tyto složky (dýchací, hlasové a hláskovací ústrojí) fungovat koordinovaně. 1.6.1.1 Dýchací ústrojí (respirační) Zvuk hlasu vytváří chvění vzduchového sloupce nad hlasivkami, proto je dech základní podmínkou tvoření hlasu. Výdechu se vědomě užívá k tvorbě hlasu. Dýchání (klidové) je řízeno automaticky, avšak můžeme ho ovlivňovat i vůlí. Části dýchacího ústrojí: Plíce Bránice Hrudní koš Plíce Plíce jsou orgánem výměny plynů mezi vnějším vzduchem a krví uloženým v dutině hrudní. Bránice Bránice je sval oddělující dutinu břišní a dutinu hrudní. Když se vazivová kopule bránice snižuje, prostor dutiny hrudní se rozšiřuje. Zároveň jsou stlačovány orgány dutiny břišní a dochází tak k mírnému vyklenutí přední břišní stěny. Hrudní koš Svalstvo vdechové zdvihá při klidovém dýchání hrudní koš a snižuje klenbu bránice. Svalstvo výdechové zmenšuje prostor hrudní dutiny, a tím vytlačuje z plic vzduch.

Druhy dýchání Podle toho, zda dýchání provádíme pohyby hrudníku nebo bránice, rozlišujeme čtyři hlavní druhy dýchání:

37

žeberní (kostální, horizontální) – především hrudní dýchání, nadechování do šířky brániční (abdominální, vertikální) – břišní a bránicové dýchání, nadechování do hloubky kombinované (kosto abdominální, žeberně brániční) – nejlepší varianta dýchání, vyžaduje dlouhodobý trénink svrchní (mělké) – nesprávný způsob dýchání, vzduch se dostává pouze do vrchní části plic. „Ekonomie dechu – vědomé dýchání, které vede k technicky vytříbenému verbálnímu projevu, kdy pauzy na nádech jsou krátké a hluboké zakotvení vzduchu umožňuje schopnost tvorby dlouhých větných úseků na jeden dech. Fáze správného dýchání jsou: hluboký rychlý nádech moment zadržení dechu pomalý plynulý výdech

Chyby v dechové technice „Převážná většina lidí se nadechuje při mluvení správně, hluboko a s výjimkou trémy nemá problémy s frázováním v plynulé řeči. Někdy se však někteří jedinci dopouští následujících chyb: zvedání ramen při nádechu – svrchní nádech, křeč v oblasti klíčních kostí nedodržení fáze momentu zadržení dechu a mělké nadechování způsobují tzv. krátkodechost při mluvení a z toho vyplývající časté nádechy mají za následek přehlcení se dechem, křeč krčního svalstva, námahu při mluvení a rychlou únavu hlasu.“ (Bubeníčková 2008, s. 6)

1.6.1.2 Hlasové ústrojí (fonační) Hlasové ústrojí se nachází v hrtanu na přední straně krku. Hrtan se skládá z vazů, chrupavek, svalstva a sliznice. Největší chrupavkou je štítná žláza. Hlasivky jsou napjaty zepředu od štítné chrupavky vodorovně dozadu k hlasivkovým chrupavkám. Hmota hlasivek je tvořena hlasovými vazy, svalstvem a sliznicí. Hlasivkové chrupavky umožňují oddalování a přibližování hlasivek, čímž vzniká hlasová štěrbina – glottis. Hlasová štěrbina má dvě části: přední blanitá má za úkol 38

tvoření hlasu a úplného závěru, zadní chrupavčitá část svým rozšířením uvolňuje průchod pro vzduch. Hlasivky mohou mít různou sílu i délku v závislosti na věku a velikosti hrtanu. Delší hlasivky způsobují hlubší hlas, kratší vysoký hlas.

Vznik hlasu - fonace „Základní podmínkou vytvoření hlasu je zaujetí fonačního postavení hlasivek (tj. uzavření hlasové štěrbiny) po nadechnutí, před počátkem výdechu. Neméně důležitý je pak výdechový proud vzduchu nahromaděný pod hlasivkami.“ (Prokeš 2009, s. 16)

Fonace „Nabude-li výdechový proud vzduchu převahy nad pevností hlasivkového závěru, obě hlasivky se na okamžik oddálí a svou pružností se zase přiblíží. Celý děj se opakuje. Rozevírání a zavírání hlasové štěrbiny je provázeno zhušťováním a zřeďováním vzduchu nad i pod hlasivkami. Pravidelným zhušťováním a zřeďováním vzduchu nad hlasivkami vzniká základní tón.“ (Prokeš 2009, s. 16)

Základní tón Základní tón vůbec nepřipomíná lidský hlas, zní slabě a řezavě. Podobu lidského hlasu nabude až průchodem rezonančními dutinami. Lidský hlas je vlastně zesílený a svrchními tóny zabarvený základní tón.

Hlasové začátky Rozeznáváme tři způsoby začátku fonace: Měkký – správný, tedy nejvhodnější způsob. Hlas vzniká plynule postupným zesilováním, se vzrůstající intenzitou se rozkmitávají hlasivky. Tvrdý – nesprávný (škodlivý) způsob nasazení. Prudké rozražení pevně sevřených

hlasivek

výdechovým

proudem

–

prudké

vyražení

hlasu.

Neekonomická spotřeba dechu, může vést k poruše hlasu. Užít tvrdý začátek je možné jednorázově (například jako výrazový prostředek k vyjádření afektu). Dyšný – nevhodný, unavuje hlasivky, trvalé užívání může vést až k poruše hlasu. Dechový šelest, hlasivky jsou nedomknuty. Na začátku fonace jsou hlasivky mírně vzdáleny, k rozkmitání dochází až po úniku vzduchu. Je vydechováno více vzduchu, než je k vytvoření zvuku potřeba, což se může projevit slyšitelným šustotem. Spotřeba vzduchu je neekonomická, před i s tónem slyšitelně uniká vzduch.

39

1.6.1.3 Hláskovací ústrojí (artikulační) Artikulační ústrojí tvoří hlásky, které jsou základní složkou mluvené řeči. Řeč vzniká činností mluvidel (mluvních orgánů) umístěných v rezonančních dutinách nad hrtanem. Jedná se o dutinu ústní, nosní, hltanovou. Rty, čelisti, zuby, tvrdé a měkké patro a jazyk jsou části artikulačního ústrojí, které spolu vytvářejí hlásky.

K realizaci artikulace je třeba dechový proud, hlas,

modifikace (zpracování proudu vzduchu v rezonančních dutinách). Při artikulaci dochází k článkování hlásek, mluvidla vytvoří pro každou hlásku zvláštní postavení. Každá hláska má tři fáze výslovnosti: 1. intenze – artikulační orgány přecházejí z klidového postavení do pozice nezbytné k vyslovení konkrétní hlásky 2. tenze – setrvání mluvidel v pozici 3. detenze – navrácení mluvidel do klidové polohy Hlásky dělíme na samohlásky a souhlásky. Při výslovnosti samohlásek je dutina ústní volná, při výslovnosti souhlásek se proudu vzduchu staví do cesty mluvidla, vytvářejí tak překážky volnému průchodu respiračního proudu. Samohlásky Samohlásky jsou tvořeny mluvidly a činností hlasivek. Říkáme jim vokály, nesou tóny. Pro každou samohlásku se dutina ústní nastavuje do určitého tvaru. V češtině je pět samohlásek: a, e, i, o, u. Spojením dvou samohlásek vznikají dvojhlásky (au – ou – eu). Dle Hály a Sováka se samohlásky dělí na: přední – jazyk se posunuje dopředu a zároveň vzhůru (e – é – i – í) zadní – jazyk se posunuje dozadu a zároveň nadzdvihuje vzhůru pod měkké patro (u – ú – o – ó), jsou labializované (zaokrouhlené) střední – jazyk se posunuje a ústa zůstávají značně otevřená (a – á) Chybná artikulace samohlásek špatná velikost čelistního úhlu – zmenšení čelistního úhlu způsobí úžení samohlásek (místo „a“ slyšíme „e“, místo „e“ slyšíme „i“) špatné postavení jazyka – při tvoření předních samohlásek není žádoucí sunout jazyk příliš dopředu, u zadních hlásek, je-li jazyk tlačen příliš dozadu, dochází

40

k deformování přední stěny dutiny hrdelní, čímž vzniká nepříjemné zabarvení hlasu (lidově mu říkáme „knedlík v puse“) přepjatá práce rtů – přehnaná výslovnost působí nepřirozeným dojmem Souhlásky Při tvoření souhlásek se staví do cesty výdechovému proudu vzduchu různě postavené mluvní orgány. Třením vzduchu o mluvní orgány vznikají šumy závisející na místě a způsobu artikulace a síle výdechového proudu. Souhlásky dělíme na: párové -

znělé (b, d, ď, g, v, z, ž, h)

-

neznělé (p, t, ť, k, f, s, š, ch, c, č)

nepárové (m, n, ň, j, l, r) Dle místa tvoření: retné (b, p, m) retozubné (f, v) zubodásňové -

přední (t, d, n, c, č, z, ž, s, š)

-

zadní (l, r, ř)

patrové -

předopatrové (ď, ť, ň, j)

-

zadopatrové (k, g, ch, nosové n, x)

hrtanové (h) Dle artikulačních orgánů: retné (b, p, m, f, v) jazyčné -

předojazyčné (c, č, d, l, n, r, ř, s, š, t, z, ž)

-

středojazyčné (ď, ť, ň, j)

-

zadojazyčné (g, k, nosové n, x)

hlasivkové (h)

41

Podle způsobu tvoření: závěrové -

ústní (b, d, ď, g, k, p, t, ť)

-

nosní (m, n, ň, nosové n)

-

hlasivkové (ráz)

úžinové (f, h, ch, j, s, š, v, z, ž, l, r, ř) polozávěrové (c, č) kmitavé (r, ř) Podle fonetického dojmu: tvrdé (h, ch, k, r, d, t, n) měkké (ž, š, č, ř, c, j, ď, ť, ň) sykavé (s, š, z, ž) polosykavé (c, č) Nesprávným tvořením souhlásek vznikají odchylky od správné výslovnosti. Jednou z příčin může být přemístěná artikulace, nepřesné provedení artikulace nebo naopak přehnané tvoření (nářečí), dále sigmatismus (špatná výslovnost sykavek) a rotacismus (ráčkování).

1.6.2 Hlas jako nositel a prostředek komunikace „Komunikace mezi lidmi se odehrává několika způsoby. Pro člověka je řeč nejčastějším prostředkem komunikace. V této verbální komunikaci používáme dva kanály přenosu informace: sémantický a emocionální. Sémantický kanál je zakódován ve smyslu slov. Můžeme si představit, že informace, kterou získáme z tohoto kanálu je stejná, jako kdybychom si „to“ přečetli. Druhý kanál je kanál emocionální, je kódován v muzických faktorech řeči, v lingvistice se též nazývá suprasegmentální struktura řeči. Poskytnutá informace je ukryta v tom, „jak to řekneme“. Můžeme vyjádřit jednoznačný příkaz, pochybnost, nejistotu, přání, souhlas se sémantickým obsahem, při ironickém zabarvení dokonce změníme sémantický obsah v pravý opak apod. (Kasíková, Budinská, Beran 2008, A 1.2, s. 3) „Pro dokonalou funkci verbální komunikace potřebujeme kvalitní hlas. Ve výrazně emočních situacích komunikujeme pouze hlasem, zcela bez sémantického

42

obsahu, vyluzujeme zvuky a skřeky, které nejsou součástí daného jazyka. Libost či nelibost je např. kódována v tvrdém či měkkém hlasovém počátku (nasazení). Ve verbální komunikaci má však hlas ještě jiný význam. Je nositelem zvukové energie. K tomu, aby nás bylo slyšet i nadálku, se bez hlasu neobejdeme.“ (Kasíková, Budinská, Beran 2008, A 1.2, s. 3)

1.7 Tvoření hlasu 1.7.1 Fyzikální podstata hlasu Hlas Hlas je z hlediska fyziky periodický zvuk. Zvuky neperiodické jsou v řeči člověka šelesty, šumy a výbuchy, které vznikají při artikulaci souhlásek a nejsou tedy součástí hlasové funkce. Tón, který vznikne činností hlasivek, ještě není hlasem lidským, nýbrž pouze tónem primárním neboli základním. Hlas má barvu, intenzitu, frekvenci. Celkovou kvalitu hlasu určuje anatomie rezonančních dutin, způsob, jakým dovedeme hlas používat, ale také psychický stav člověka.

Frekvence hlasu Frekvence hlasu se stanovuje dle počtu kmitů za sekundu. U hlasu je nazývána výškou.

Intenzita hlasu Intenzitou hlasu je míněna zvuková energie, která dopadá na plochu. Je nazývána hlasitostí. Vyjadřuje se v belech, v praxi jsou užívány jednotky menší (decibely dB).

Hlasitost Hlasitost je dána nejen energií základního tónu, jenž vzniká v hrtanu, nýbrž je určena celkovou energií lidského hlasu.

43

Barva hlasu Barva hlasu je dána zastoupením vyšších harmonických tónů, což jsou násobky základní frekvence, tedy tóny o oktávy vyšší. Toto zastoupení je dáno rezonančními zesíleními a zeslabeními v prostorech, do kterých základní zvuk vyzařuje. Záleží na rezonančních

vlastnostech

těchto

prostorů,

a

to

jak

podhlasivkových,

tak

nehlasivkových. Patří sem prostory nosu, nosohltanu, vedlejších dutin nosních, dutiny ústní včetně rtů a všechny ostatní prostory lebky. Důležité podhlasivkové prostory jsou dýchací trubice, průdušky a ostatní prostory hrudníku a dutiny břišní. Rozdílnost našich rezonančních prostor je příčinou naší individuální barvy hlasu. (Kasíková, Budinská, Beran, 2008)

1.7.2 Fyziologie tvorby hlasu Na začátku fonace přiložíme hlasivky k sobě do tzv. fonačního postavení. Díky fonačnímu svalstvu jsou udržovány pod určitým napětím. Pomocí dýchacího svalstva se zvyšuje subglotický tlak podhlasivkový až do té doby, než rozrazí předpjaté hlasivky. Tlak ovšem okamžitě poklesne, hlasivky se navrací k sobě. Poté začíná tlak znova stoupat, až hlasivky opět rozrazí. Tak to jde neustále dokola, několiksetkrát až několiktisíckrát za sekundu. Fonace je tedy řízena prostřednictvím kontroly nad napětím hlasivek a tlaku vzduchu za podpory dýchacího a fonačního svalstva. Fonace tedy není přímo řízena „kmitáním“ hlasivek. Často slýchaný výrok, že hlas jsou vlastně kmitající hlasivky, není tedy přesný. Hlas je zvuk. Zvuk tvoří kmitající části vzdušného sloupce. Výška (poloha hlasu) Výšku hlasu tvoříme pomocí změny délky kmitajícího segmentu hlasivek. Zkracováním kmitajícího segmentu hlasivek dosahujeme zvýšení výšky. Přitom však musíme užít zvýšené napětí hlasivek, proto užívání hlasu v nepřirozeně vysoké poloze vede k přemáhání hlasivek. (Kasíková, Budinská, Beran 2008) Výška hlasu při mluvení se u jedinců, kteří nemají „od přírody“ dobře posazený hlas, hledá obtížně. Pro správnou fixaci jsou vhodná cvičení se slabikami podporujícími znělost hlasu při naprostém uvolnění krčních svalů. Ideální je vyhledat hlasového odborníka a foniatra.

44

Rezonance „Důležitou roli v tvorbě hlasu má také rezonance. Souboru dutin nad hrtanem i pod ním říkáme rezonátor (ozvučník). Rezonuje (spoluzní) zde vzduch v dutinách a zvlášť pak pevné části rezonančních dutin – zejména kosti. Podle umístění označujeme rezonanci: hlavovou (důležitá pro lesk, svítivost, jas a nosnost hlasu) a hrudní (má vliv na sílu a barvu hlasu). Obě rezonance mají být ve správném poměru vyváženy.“ (Bubeníčková 2008, s. 9)

1.7.3 Vývoj hlasu První hlasový projev v životě člověka je novorozenecký křik. Vznikne při prvním výdechu novorozence. Prvními dýchacími pohyby dojde k roztažení plicních tkání. Takovéto roztažení je produktivní při zvýšení nitrohrudního tlaku, který vznikne při výdechu do zavřených hlasivek. Zároveň jsou splněny podmínky pro fonaci – proud vzduchu procházející zúženou strukturou, jež se dokáže rozkmitat. První hlasový projev dítěte obsahuje též informaci. Libost (spokojenost) nebo nelibost (nespokojenost) je vyjádřena kvalitou hlasového nasazení (měkkostí či tvrdostí). V období broukání a žvatlání si dítě osvojuje základní dovednosti tvorby hlasu důležité pro následné používání v procesu komunikace. Období napodobování řeči je u hlasu ještě výraznější. V předškolním a raném školním věku je hlas nepostradatelnou složkou řečové komunikace. Hlas se stává nositelem jejího emocionálního vyjádření. To je příčinou dětského zájmu o zpívání. Osvojování komunikačních dovedností úzce souvisí se zvládnutím nejdříve pouze jednoduchých popěvků a říkanek, důležitý je především rytmus. Teprve později se rozvinou schopnosti umožňující zvládnout i složitější hudební útvary. „Ve vývoji lidského hlasu dochází během dospívání k revolučním změnám. Vlivem hormonálních změn, a to nárůstu hladin mužských pohlavních hormonů, zejména testosteronu, dochází mimo jiné i ke zvětšení hrtanu. Prodlouží se jeho předozadní rozměr, tedy délka hlasivek. Průměrné prodloužení je na dvojnásobek délky u hochů. Hlas tedy klesne na poloviční frekvenci, tedy o jednu oktávu. Protože se tato rozsáhlá změna děje v relativně krátké době několika měsíců, dochází k mutační krizi. Hlas přeskakuje na vysoké fistule, nebo naopak do hlubokých basových a barytonových poloh. Dochází k selhávání hlasu. Vše je odrazem narušení starého fonačního stereotypu. Tento se totiž jen obtížně přizpůsobuje novým změnám na periferii. Nepřizpůsobivost center může vést až k tzv. prodloužené mutaci či perzistujícímu 45

fistulovému hlasu. Všeobecně je málo známo, že mutují i dívky. Hlas u nich klesá však jen o tercii až kvartu, změny jsou nenápadné, nedochází k mutační krizi a mutačním poruchám vůbec. Může však dojít k vytvoření fonačního stereotypu, který je pro hrtan více zatěžující a může ústit později do poruch hlasu z přetížení.“ (Kasíková, Budinská, Beran 2008, A 1.2, s. 6)

1.7.4 Mutační a hormonální poruchy hlasu 1.7.4.1 Hlasová mutace „Hlasová mutace je specificky pubertním příznakem. V základě je podmíněna nápadným růstem hrtanu (kromě růstu hrtanu, prodlužování a sílení hlasivek se prodlužuje a zvětšuje objem krku, roste hrudní koš, zvětšuje se dechová kapacita).“ (Prokeš 2009, s. 42) U dívek dochází k hlasové mutaci průměrně mezi 11. a 13. rokem věku a na rozdíl od chlapců probíhá většinou nenápadně. Hlas nabývá lesku a barvy, hlasivky se prodlužují o 3–4 mm. Hlasová mutace u dívek trvá přibližně 3 měsíce. U chlapců probíhá hlasová mutace mnohem nápadněji než u dívek, poznáme ji podle přeskakování hlasu z vyšší do nižší polohy. Probíhá také o něco později než u děvčat, mezi 13. a 15. rokem věku. Hlasivky se prodlužují o 5–10 mm. Délka hlasové mutace u chlapců je velmi individuální, může trvat i déle než půl roku, avšak může také proběhnout během čtrnácti dnů. Fáze mutace Hlasová mutace má tři fáze: období premutační období hlasové krize – vlastní mutace období vyzrávání hlasu Období premutační je provázeno pohasnutím jasu a barvy, zastřením a slábnutím hlasu, ubýváním až ztrátou výšek, zdrsněním hlasového projevu. Vlastní mutace (období hlasové krize) se projevuje zastřením, přeskakováním a zhrubnutím hlasu, chraptivostí, rychlou unavitelností a nepříjemnými pocity v hrtanu. V období vyzrávání hlasu dochází k úpravě fonační inervace přizpůsobené novým fyziologickým a anatomickým poměrům v hrtanu. Hlas sílí a projasňuje se, ustaluje se jeho individuální barva.

46

1.7.4.2 Hormonální poruchy hlasu Vyskytují se převážně u žen, souvisí s endokrinními výkyvy v období puberty, dále v těhotenství, menopauze, zřídka i v průběhu ovulačního cyklu. Hlas ovlivňuje užívání testosteronů a hormonálních kontraceptiv.

1.8 Hlasová onemocnění 1.8.1 Zatížení hlasu Hlasové poruchy bývají způsobeny jak velkou zátěží, tak i nedostatečnou předchozí hlasovou výchovou. Například učitelský hlas je zatěžován každý den několik hodin s minimální možností hlasového odpočinku. Hlasová zátěž je při výuce různých vyučovacích předmětů rozdílná. K největšímu hlasovému zatížení dochází u učitelů tělesné výchovy a také u předmětů, které vyžadují delší a pravidelný výklad (dějepis, zeměpis, …). K menšímu hlasovému zatížení dochází v předmětech, ve kterých může být pravidelně využíván delší písemný projev (např. matematika). Výhodou učitelů hudební výchovy je absolvovaná předešlá alespoň minimální hlasová výchova. Je však nutné zdůraznit zásadní rozdíl techniky hlasu zpěvního a mluvního. Jednostranná hlasová výchova je patrná například u některých operetních zpěváků, jejichž jevištní řečový projev zní dosti nepřirozeně. „Hlas, jako citlivý nástroj, vyžaduje technicky správné zacházení. V teorii i praxi je proto důležité získání alespoň základních znalostí a dovedností v oblasti dechového, hlasového a artikulačního ústrojí a jejich funkce. Na tyto základy navazuje metoda pozorování všech aspektů, které vytváří profil dobrého řečníka. Ten by měl být schopen vnímat akusticko-fonační návyky jiných, ale i vlastní. Měl by umět rozlišovat negativa od pozitiv. První odstraňovat a druhé zdokonalovat. S tím souvisí uplatňování základních hygienických pravidel a získání schopnosti mluvit i v krátkodobé hlasové indispozici.“ (Bubeníčková 2008, s. 4) Onemocnění hlasu dělíme na funkční a organická. Funkční onemocnění – prvotní poruchou je porucha funkce, nejčastěji z přemáhání, která může vést i k organickému nálezu. Příkladem jsou hlasové uzlíky z přemáhání. Organická onemocnění – prvotní příčinou je zánět, nádor, obrna, …, jež způsobí poruchu hlasu. 47

1.8.2 Příčiny onemocnění hlasu Zánět horních cest dýchacích Zánět horních cest dýchacích je nejčastější příčinou pracovní neschopnosti v naší republice a zároveň nejčastější příčinou hlasových poruch. Rýma Na hlas má vliv již prostá rýma. Zvýšené množství hlenu v nosních průchodech a prosáknutá nosní sliznice výrazně změní rezonanční vlastnosti hlasu. To se projeví zejména při zpěvu. Každý zná huhňavý hlas při rýmě. U zánětů nosohltanu nastává podobná situace, ovšem celá záležitost je ještě komplikována tím, že člověk hůře slyší svůj vlastní hlas a touto ztrátou akustické zpětné vazby ho hůře kontroluje. Prosáknutá sliznice v ústí Eustachových trubic zapříčiní, že není vyrovnáván dostatečně tlak ve středním uchu ani tlak vzduchu v okolí. Zánět hrtanu V hrtanu se tvoří základní tón, proto při zánětu hrtanu vzniká chrapot, zastření hlasu, nebo dokonce úplné bezhlasí. Zánět způsobí nejprve ztrátu pravidelnosti, poté úplnou ztrátu kmitání hlasivek. Vzhledem k překrvení hrtanu a ke zvýšení hmotnosti o zánětlivý otok a vazký hlen dochází k přemáhání hlasového ústrojí. Je nutný hlasový klid, jinak se doba hlasových obtíží prodlužuje. Zánět dolních cest dýchacích Zánět dolních cest dýchacích ovlivňuje hlas zejména kvůli přemáhání hlasivek kašlem. Nádorové onemocnění hlasu Nádorové onemocnění hlasu potkává stejným způsobem jak hlasové profesionály, tak ostatní populaci. Hormonální změna hlasu během měsíčního cyklu Týká se pouze ženské populace. Kolísání hodnot hladin ženských hormonů (zejména estrogenů) hlas výrazně ovlivňuje. Během menstruačního cyklu dochází

48

postupně ke zvyšování hladiny hormonů a následně jejich prudký pokles zapříčiní uvolnění neoplodněného vajíčka a způsobí tak pravidelné měsíční krvácení. Vysoká hladina estrogenů vede u některých žen k prosáknutí vazivových tkání (zejména u těch, které dosud nerodily). Žena pak pociťuje napětí, či přímo bolest na prsou, v podbřišku, vaječníků apod. Reakce jsou ryze individuální a mohou se výrazně lišit i během jednotlivých cyklů. Protože podstatnou složku hlasivek tvoří vazivo, dochází individuálně k jeho různě rozsáhlému prosáknutí. Hlasivky jsou samozřejmě o toto prosáknutí těžší. Tím se zvyšují nároky na fonaci, vzniká možnost větší hlasové únavy, často tedy dochází k přemáhání hlasového ústrojí. Proto si například někteří intendanti opery vedou menstruační kalendář sólistek a ostatních členek sboru. V období před menstruací a na začátku menstruace je neobsazují do hlasově náročných rolí. Situace se často komplikuje nepravidelnostmi cyklu, kdy vysoké hladiny estrogenů přetrvávají delší dobu. Při řízeném cyklu (při užívání hormonální perorální antikoncepce) je situace ještě složitější. Starší preparáty obsahovaly vysoké dávky hormonů a měly na hlas nepříznivý vliv. Dnes je již situace jiná. Většina moderních pilulek nemá na hlas žádný vliv a ženám, které mají nepravidelnosti cyklu, je jejich užívání naopak doporučováno. Poruchy způsobené přemáháním hlasu Poruchy hlasu z přemáhání patří mezi funkční hlasové poruchy, jejich podstata plyne z nadměrného namáhání hlasu. Psychogenní poruchy Emoční naladění a aktuální emocionální stav se odráží v hlasových poruchách. Mezi nejzávažnější poruchy patří psychogenní afonie. Vyznačuje se typickým průběhem – náhlou ztrátou hlasu, prvotně většinou po nijak významném nachlazení. Úplná ztráta hlasu nastává pouze v komunikační funkci, kašel je stále zvučný. Důležitá primární funkce hrtanu – ochrana organizmu před vniknutím škodlivin do dolních cest dýchacích – je zachována. Endoskopické vyšetření hrtanu (laryngoskopický obraz) je zcela v pořádku. Podstatu onemocnění tvoří porucha osobnosti jedince. Jedinou možnou účinnou léčbou je změna osobnosti v oblasti žebříčku hodnot. V menší míře se s psychogenními poruchami můžeme setkat také jako s tzv. psychogenní nadstavbou dalších poruch hlasu.

49

1.8.3 Příznaky onemocnění hlasu

Chrapot Chrapot je základní znak veškerých poruch hlasu. Jako nejnápadnější nás také nejvíce obtěžuje. Chrapot může mít různou intenzitu: od lehkého chrapotu až po úplnou ztrátu hlasu, která se nazývá afonie – bezhlasí. Z fyzikálního hlediska je chrapot způsoben ztrátou pravidelnosti v kmitání hlasivek. Zcela pravidelné kmity vnímáme jako hlas stroje (komputerový hlas). Pro dobrý vjem lidského hlasu je třeba jisté nepatrné nepravidelnosti (kolem 5 %). Přesáhne-li nepravidelnost 5 %, je hlas vnímán jako chraptivý. Nepravidelnosti se nemusejí týkat pouze frekvence kmitání, ale také rozdílů při jednotlivých opakováních. Šelesty Šelesty jsou způsobeny turbulencemi vzdušného proudu ve štěrbinách mezi hlasivkami. Sem patří například šustivý šelest stařeckého hlasu při ochabnutí hlasivek, různé ostré šelesty způsobené křečovitým sevřením hrtanu u psychogenních poruch, foukavé šelesty, které vznikají ve štěrbinách před a za hlasovými uzlíky. Tyto šelesty nemusí být nutně považovány za patologické (nacvičená štěrbinka v zadní části hlasivek dodá barytonu sametovost a hebkost). Prohloubení hlasu Když jsou hlasivky oteklé a je na nich přilepený hlen, kmitají pomaleji. To způsobí nižší hlas. Hlasová únava K hlasové únavě dochází při onemocněních hrtanu. Svalstvo je totiž více namáhané.

Bolest v krku Bolest v krku (hrtanu) doprovází většinu hlasových onemocnění.

50

Pocit cizího tělesa Pocit

cizího

tělesa

máme

velmi

často

při

chronických

zánětlivých

změnách horních cest dýchacích, při škodlivém životním prostředí, smogu, suchém vzduchu, který má za následek změnu charakteru hlenu. Namísto jemného filmu na povrchu, který má chránit, je hlen tvořen vazkými a lepkavými shluky, které se lepí na sliznici a nutí k neustálému odkašlávání. Kašel Přestože kašlem přemáháme hlasové ústrojí, má především ochrannou funkci. Odstraňuje z dýchacích cest škodliviny a nahromaděný hlen. Z pohledu léčby je tedy kašel vítaný. Léčba kašle hlasový aparát posiluje, usnadňuje a zvyšuje efektivnost kašlání. „Léky na kašel“ jsou v podstatě preparáty, které hlen naředí, sníží viskozitu a usnadní jeho cestu ven z dýchacích cest. Omezení rozsahu hlasu Projeví se v případě, když se pokoušíme zpívat do indispozice. Největší potíže činí vyšší tóny individuálního rozsahu jedince. Přeskakování hlasu Přeskakování hlasu je typické pro období mutace. Vzniká kombinací několika faktorů. Projevuje se v období před dospíváním především u chlapců. Dívky většinou přeskakování hlasu nepostihuje.

1.8.4 Mluvení v hlasové indispozici Může se jednat pouze o krátkodobou indispozici, při déle trvajících hlasových potížích je nutná návštěva lékaře. Důležitá je míra sebekontroly v hlasových začátcích, které by měly být měkké, síla hlasu střední, omezení přízvuků, abychom hlasový orgán nedostali až do stadia selhávání. Hlas nesmí přeskakovat, chraptět. O hlas můžeme „přijít“ následkem běžných nemocí, jako jsou angína, chřipka, zánět hrtanu, katar hlasivek, rýma a zánět průdušek. Pokud se nedaří mluvit nahlas, použijte písemnou komunikaci, nikdy nešeptejte! Šepot není v pravém slova smyslu hlas. Hlasivky při něm nekmitají. Vzniká v hrtanu třením vzduchu o okraje hlasivek, snadno dochází k překrvení sliznice, což může mít pro hlas škodlivé následky. 51

1.8.5 Hyperkinetická dysfonie Hyperkinetickou dysfonii způsobí přemáhání hlasu. Hlas vzniká souhrou výšky subglotického tlaku a napětí hlasivek. Rozhodující je poměr tlaku a napětí. Absolutní hodnoty mohou být ovšem nízké i vysoké při zachování stejného poměru. Vyšší hodnoty napětí hlasivek a subglotického tlaku však kladou na celé hlasové ústrojí vyšší nároky. Zvládnutí optimální hlasové techniky naopak hlasové ústrojí šetří. K přemáhání hlasu vedou také další nepřirozené hlasové techniky (užívání hlasu v neadekvátně vysoké poloze, ve fistuli, při vdechu). Menší odchylky optimální hlasové techniky se většinou projeví až po dlouhodobějším zatížení hlasu (při užívání hlasu do indispozice). Po delší hyperkinezi vznikají hlasové uzlíky. Hlasivky, které pracují pod velkým napětím, jsou tuhé a při jednotlivých kmitech do sebe prudce naráží. V místě maximálního rozkmitu dochází až k tomu, že o sebe protilehlé hlasivky doslova „třísknou“, čímž dochází k jejich opakujícímu se poranění. Malá mikroskopická krvácení se postupně mění na vazivo, a tímto vzniká jeho bujení do tvaru uzlíků. Uzlíky jsou tedy nakupením vaziva z velkého množství mikroskopických krvácení, nikoli nádorem, jak se mnoho lidí mylně domnívá. Jedinou účinnou léčbou je v takovém případě odstranění příčiny – hyperkinetické fonace.

1.8.6 Hypokinetická dysfonie Hypokinetická dysfonie je způsobena místní nebo celkovou tělesnou slabostí, vyčerpáním při nemocech látkové výměny, respiračních a oběhových onemocněních, může být také důsledkem hyperkinetické dysfonie. Hlas je šeptavý, dyšný, nezvučný, celkově nevýrazný.

1.8.7 Psychogenní (hysterická) obrna hlasivek Psychogenní obrna hlasivek je funkční centrální porucha. Postihuje častěji ženy než muže, vyskytuje se po nadměrných emočních podnětech. Projeví se afonií při zachování zvučnosti reflexních hlasových projevů, při smíchu, pláči, kašli.

52

1.9 Léčba hlasových poruch Rozlišujeme dva způsoby léčby hlasových poruch: 1. Kauzální – léčba příčiny 2. Symptomatická – léčba projevu onemocnění Pro kvalitu života je důležitá symptomatická léčba, avšak zásadní je kauzální léčba. Při léčení hlasových poruch je pozornost zaměřena k prvotním a následným zánětům. Chirurgicky se odstraňují například polypy, uzlíky, nerovnosti hlasivek a jizvy. Kauzálně jsou odstraňovány chyby v hlasové hygieně a léčeny hormonální příčiny. Na počátku léčby musí být dodržen naprostý hlasový klid. Při hlasových cvičeních současně zvnějšku provádíme masáže svaloviny galvanickým proudem. Dle situace se do fonační funkce buď zapojují, nebo jsou z ní naopak vyloučeny zevní fonační svaly. Cvičením by mělo dojít ke zlepšení dechové techniky, výšky a nasazení hlasu, artikulaci vokálů a konsonantů. Psychická traumata jsou často základem nebo důsledkem nemoci, proto je většinou nezbytná povzbudivá psychoterapie. Podpůrný význam má podávání psychofarmak a sedativ. U dětí můžeme použít aktivní muzikoterapii. Při zánětech dýchacích cest a nachlazení se nesmí přetěžovat hlasové ústrojí, nejlepší variantou je dodržení hlasového klidu. Od raných stádií onemocnění je žádoucí domácí léčba. I v případě pouhé rýmy vede včasná domácí léčba ke zlepšení celé situace. Prevencí komplikací ze strany vedlejších dutin nosních a rezonančních změn hlasu, které vedou k vyšší zátěži hlasu, jsou nosní kapky. Kauzální léčba spočívá v podávání antibiotik, avšak je účinná pouze u infekcí bakteriálních. Při infekcích virových nejsou antibiotika účinná a navíc zbytečně zatěžují metabolismus. Podávají se proto pouze při tzv. bakteriální superinfekci, kdy se bakterie uplatňují na tkáních oslabovaných viry. Nutný je dostatečný přísun tekutin, klid a snižování vyšší tělesné teploty. Vhodné je podávání různých čajů a ovocných džusů, jimiž je zabezpečen i zvýšený přísun vitamínů. Chybou je kapat citronovou šťávu do teplého nápoje, neboť vitamin C se při teplotách nad 60 °C ničí. Je tedy nutné nechat čaj nejdříve vychladnout. Ani nadměrné pití minerálek není ideální, může dojít k iontové nerovnováze organizmu. Přestože malé dávky alkoholu mohou pozitivně ovlivnit subjektivní vnímání nemoci, z hlediska zátěže na metabolismus je podávání alkoholu

53

také nevhodné. Dostatečný přísun cukrů zabezpečí přívod lehce uvolnitelné energie z včelího medu. Prostředky tzv. zelené lékárny – bylinky mohou být velmi účinné pouze za předpokladu, že nejsou používány zcela nepoučeně. Například heřmánek výrazně vysušuje, proto je ideální pro uklidnění zánětů sliznice dutiny ústní. Zároveň je však zcela nevhodný při zánětech dýchacích cest, kdy jeho užití může být dokonce nebezpečné. Pozitivní vliv homeopatických preparátů na vlastní onemocnění v oblasti hlasových poruch nebyl zatím nezainteresovanými osobami popsán. U stavů s alergickou složkou je možnou alternativou léčby akupunktura, její účinky jsou však velmi individuální. U většiny hlasových poruch je nutná péče odborníka, proto bychom s návštěvou odborného oddělení neměli váhat. Léčba komplikací a nádorových onemocnění patří do kompetence ORL a foniatrie. Ztráta kvality hlasu se může stát i rozsáhlým sociálním a psychickým problémem.

1.10 Prevence hlasových poruch „Prevencí rozumíme souhrn opatření, která maximálně působí na to, aby náš hlas zůstal i nadále zdravý, výkonný a abychom snížili pravděpodobnost výskytu některého z onemocnění hlasového ústrojí.“ (Kasíková, Budinská, Beran 2008 A 1.2, s. 13)

1.10.1

Co činit v rámci prevence hlasových poruch?

Pečlivě uklízet prach, nejlépe vlhkou cestou. Sledovat smogovou situaci, při vyhlášení poplachu dodržovat pravidla pro chování v dané situaci. Nekouřit. V zimě nevětrat příliš dlouho. Zvlhčovat vzduch v místnosti po celou topnou sezónu. Odpařovače na bocích topných těles nejsou příliš účinná a sušení látek na tělesech je nevhodné z hlediska zvyšování prašnosti v místnosti. Vhodné jsou odpařovače umístěné na horní straně topných těles. Další variantou jsou čističky – pračky vzduchu, jejich nevýhodou je však vysoká cena a často přílišná hlučnost.

54

Bez

předchozí

hlasové

průpravy

a

výchovy

nepoužívat

nepřirozeně

deformovaný hlas. V premenstruálním období a na začátku menstruace neplánovat žádné heroické hlasové výkony. Vždy pečlivě doléčit každou infekci horních cest dýchacích. Při

dlouhodobých

obtížích

s hlasem

je

nutné

podstoupit

na

návrh

otorinolaryngologa nebo foniatra reedukaci hlasu – nácvik správných hlasových mechanismů, polohy mluvního a zpěvního hlasu, rezonance, dechové koordinace, hlasových počátků, vedení dechu. U dětí musíme být opatrní při recitaci a sborovém zpěvu.

1.11 Zásady hlasové hygieny Učitelé, kteří neumějí pracovat se svým hlasem, nemají téměř žádné povědomí o hlasové hygieně, nemohou být považováni ani za dobré mluvní vzory, ani za vzory hlasové. V důsledku přemáhání hlasu (jeho nadměrným přepínáním, mluvením v akusticky nevhodných místnostech, nedodržováním hlasového klidu v době onemocnění) mohou vzniknout funkční poruchy typu hlasová únava, překrvení a zduření hlasivek, nedomykavost hlasivek, hlasivkové uzlíky (kromě velké hlasové zátěže je způsobuje špatně zvládnutá mluvní technika – dýchání i posazení hlasu). Někdy se hovoří o tzv. školním hlasu, zesíleném a umístěném o tercii až sextu výše nad přirozenou polohou, který je používán k dosažení větší hlasitosti a důraznosti, vede ovšem ke vzniku některé z hlasových poruch. (Frostová in Jelínek 1999, s. 279) Prevence zánětlivých onemocnění horních cest dýchacích (dostatek vitaminů, spánek, pravidelná životospráva, větrání, celková tělesná kondice, životní prostředí, …). Pravidelná a dlouhodobá léčba při chronických zánětlivých změnách sliznice. Užívání přiměřené hlasové techniky (hlasová výchova a reedukace hlasu). Při déle trvajícím chrapotu podstoupit odborné vyšetření. Při hlasové indispozici zachovávat hlasový klid a dodržovat cílenou terapii. U žen snížit hlasové nároky v premenstruálním období a při menstruaci (prosáknutí hlasivek vede k přemáhání).

55

Lidové metody a léčitelství mohou pomoci, nutno však poukázat na nebezpečí dlouhodobého

užívání

těchto

prostředků.

Například

heřmánek

vede

k nadměrnému vysoušení a ztenčení sliznic, propolis patří mezi nejsilnější alergeny. Dodržování zásad hlasové hygieny je základním předpokladem pro správné mluvení. K hlasové hygieně musíme přiřadit také hygienu duševní, neboť každé nepříznivé rozrušení se projeví negativně na běžném mluvním hlase. Hlasu prospívá dostatek spánku a správný pracovní režim. Důležitý je i aktivní odpočinek a správná životospráva. V případě rozčilení je nutné se nejdříve uklidnit, aby nedošlo k přemáhání překrvených hlasivek.

1.11.1

Hygiena dýchání a prostředí

Správným a zdravým způsobem dýchání je dýchání nosem. Vzduch je při průchodu nosem zbavován příměsí prachu. Vzduch se stykem s nosní sliznicí zvlhčuje a otepluje. Tento způsob dýchání je dostačující pouze při klidu. V případě zvýšené spotřeby vzduchu, například při tělesné námaze, se k dýchání nosem přidává ještě dýchání ústy. V běžném životě je dýchání ústy mnohdy nutností, neboť nadechování nosem může být neekonomické a zdlouhavé. Vzhledem k tomu, že při dýchání ústy proudí do plic vzduch neupravený, je záhodno, aby prostředí bylo hygienicky nezávadné.

1.12 Hlasová výchova „Hlasová výchova je výchovou ke správnému užívání hlasu zpěvního (mluvního). Cílem hlasové výchovy je zvládnutí základů hlasové techniky tak, aby užívání zpěvního (mluvního) hlasu nepůsobilo problémy, nevedlo ke vzniku hlasových poruch, přinášelo vždy pouze radost, uspokojení a obohacovalo tak život člověka.“ (Prokeš 2009, s. 9)

56

1.13 Vývoj řeči Řeč je vrozený lidský prostředek dorozumívání. Je to dovednost, kterou jsme obdařeni pouze my lidé. Je to složitý proces citlivý na vnitřní i vnější vlivy. Řeč nám pomáhá rozvinout paměť a myšlení. Čím dříve se ji správně naučíme, tím rychleji a lépe se začleníme do společnosti. Biologické předpoklady řeči: a) organické – centrální nervová soustava, periferní nervy a jejich koordinace, ústrojí fonační a artikulační, sluch b) funkční – vyšší nervová činnost, zpětná vazba motorická a akustická c) sociální – v rámci společnosti probíhá komunikační stimulace

Vývoj řeči zdravého dítěte 1. období křiku – do šestého týdne věku dítěte 2. první období žvatlání – od šestého týdne do šestého měsíce 3. druhé období žvatlání (období ozvěny) – od šestého do devátého měsíce, napodobování zvuků, zapojuje se artikulace, první porozumění slovům 4. počátek účelových slovních projevů – od devátého do dvanáctého měsíce 5. zpřesňování významu slov – od dvanáctého do patnáctého měsíce, řeč jako funkce symbolů 6. fyziologická fáze koktání, jednoslovné věty – od patnáctého do osmnáctého měsíce 7. začátek období dotazů – od osmnáctého měsíce do dvou let, dvojslovné věty, agramatické víceslovní věty 8. upevnění symbolů v paměti, delší agramatické věty – kolem dvou let věku 9. formované víceslovní věty – kolem třetího roku, gramatické vztažné prostředky 10. druhé období dětských dotazů – kolem čtvrtého roku, logické a emocionální vztahy Vzhledem k tomu, že vývoj řeči probíhá u dětí nerovnoměrně (některé děti již ve třech letech mluví velice pěkně a správně a jiné mají řečové potíže ještě na základní škole), uvedu ještě další příklad dělení vývoje dětské řeči tentokrát bez striktního věkového zařazení jednotlivých stadií (dle Kutálkové).

57

„Vývoj řeči“ 1. Prenatální vývoj – dítě už dlouho před narozením vnímá tlukot matčina srdce, ale přes břišní stěnu, i různé zvuky okolního světa, melodie a jejich rytmus. 2. Období křiku – po narození dítě většinou pláče, ale někdy také kýchne – tím se uvedou do funkce plíce. Některé děti pláčou během prvních týdnů hodně, jiné minimálně. Pokud dítě není k utišení, pomáhá často právě to, co dobře zná z nedávné doby – pevné zabalení (v břiše moc místa nebylo) a mírné houpání, připomínající rytmus chůze matky. Podle jednoho článku v časopisu pouštěli v porodnici nedonošeným dětem do inkubátoru nahrávky srdečních ozev – děti podle článku spokojeně usínaly a dobře prospívaly. Novorozenec má také vrozenou schopnost odlišit lidskou řeč od jiných zvuků, reaguje na ni živěji, a hlavně jinak než na ostatní zvuky. Je škoda tuto schopnost likvidovat v zárodku nonstop hrající televizí. 3. Žvatlání pudové – i malí kojenci vydávají zvuky. Jde o náhodné nastavení mluvidel současně s tvořením hlasu – slabiky nejčastěji obsahují hlásky PBM a TD, které se tvoří pomocí rtů a nekomplikovanými pohyby jazyka, nebo hlásku H, která je téměř totožná s prostým tvořením hlasu. Samohlásky se postupně mění, první bývá A (baba, mama). Do půl roku věku žvatlají i děti od narození hluché. 4. Žvatlání napodobivé – tak, jak se zdokonaluje vnímání a schopnost používat svaly obličeje, se škála slabik rozšiřuje a jejich kombinace se začíná stále více podobat slovům. Dítě tak začíná řeči rozumět a reaguje na ni (Jak jsi veliký, kde máš nosánek? = práh rozumění). 5. První slovo se většinou objeví v době, kdy dítě začíná chodit. Souvisí to s dozráváním nervových drah, které řídí motoriku – i mluvení je závislé na pohybových schopnostech. Dítě spojí věc nebo situaci se zvukem slova a pojmenuje ji (ham, tutu, haf = práh proslovení). 6. První věta bývá většinou kombinací jednoduchých slov a přírodních zvuků (mámo ham, tůtů tam). 7. Slovní zásoba se postupně rozšiřuje. Slov, kterým dítě rozumí (pasivní slovní zásoba), je samozřejmě nesrovnatelně víc než těch, která používá (aktivní slovní zásoba).

58

8. Období otázek se objeví obvykle mezi třetím a čtvrtým rokem a je velmi náročné (Co je to? A proč?) – neustávající otázky nevedou ani tak k rozšíření slovní zásoby či znalostí, jako spíš ke snaze si povídat, vyzkoušet sociální funkci řeči. Důležité období, snažte se vydržet… 9. Vývoj výslovnosti se sleduje zhruba od tří let. Pokud je ale dítěti rozumět a nešlape si výrazně na jazyk, stačí, když se začneme zajímat o výslovnost až po čtvrtém roce. Výslovnost je přesně ta oblast řeči, kde lze pomocí jednoduchých preventivních postupů poměrně snadno předejít dlouhé řadě potíží.“ (Kutálková 2011, s. 14, 15) Vývojová stadia řeči z hlediska lingvistického 1. pragmatizace – do jednoho roku věku 2. segmentace a sémantizace – do dvou let 3. lexemizace – ve věku tří až čtyř let 4. gramatizace – mezi čtvrtým a pátým rokem 5. intelektualizace – od pátého roku Opožděný řečový vývoj může mít příčinu v poruchách intelektu, sluchu, mozkových centrech pro řeč, nervových drahách. Nejdůležitější vjemový orgán pro řeč je sluchové ústrojí. Proto podle stupně a druhu nedoslýchavosti vzniká opožděný a kusý vývoj řeči nebo úplná němota. Způsoby rehabilitace řeči určujeme nejdříve zjištěním stavu sluchu dítěte. Při poruše intelektu bývá řeč výrazově i obsahově deformovaná. Vývoj řeči slyšících dětí vázne také v rodinách s omezenou mluvní komunikací. Příčinou nemusí být pouze neslyšící rodiče, ale i nedostatečná intelektuální nebo sociální způsobilost rodičů.

1.14 Narušená komunikační schopnost Správné ovládnutí komunikačních kompetencí dítěte v předškolním věku signalizuje do určité míry i jeho další úspěšnost na základní škole. U dítěte, které špatně vyslovuje nebo zaměňuje hlásky za ty, které dokáže správně vyslovit, je pravděpodobné, že tyto hlásky bude psát i v písemných projevech, tedy špatně. Narušená komunikační schopnost může mít vliv na úspěšné zvládnutí čtení, psaní, na celkovou školní úspěšnost. 59

„Komunikační schopnost člověka je narušena tehdy, když některá rovina jeho jazykových projevů (příp. několik rovin současně) působí interferenčně vzhledem ke komunikačnímu záměru.“ (Lechta 2003, s. 17) Aby si dítě dobře osvojilo komunikační dovednosti je třeba souhry mnoha faktorů: biologické faktory (průběh početí, prenatální, perinatální a postnatální stavy, genový základ) sociální faktory (podnětnost prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, vliv předškolních a školních zařízení)

1.15 Vady řeči Vzhledem k tomu, že řeč je koordinovanou jednotou funkcí dýchání, fonace, artikulace, sluchu a paměti, projeví se porucha kterékoli z těchto funkcí poruchou mluvené řeči. Podle věku postižených je dělíme na poruchy vývoje řeči a poruchy vzniklé po vyvinutí řeči, případně na poruchy dětské a dospělé řeči. „Mezi základní vady řadíme krom jiných: rotacizmus – ráčkování sigmatizmus – špatná výslovnost sykavek Tyto i jiné méně slyšitelné vady může odstranit jen odborník – logoped. Mezi drobné vady patří tzv. polykání některých samohlásek, souhlásek nebo koncovek. Při přemýšlení nad obsahem textu používáme někdy nežádoucí zvuky až pazvuky (hmm). Do stylizovaných vět v improvizovaném verbálním projevu vkládáme často nějaké rušivé pomocné slovo (prostě, přirozeně, a tak, no, jednoznačně, …). V těchto případech lze mluvený projev nepatrně zpomalit, zpětně kontrolovat obsah a nežádoucího slova se vyvarovat. Je to poměrně těžké, protože nás to bude rušit v soustředěnosti na dané téma.“ (Bubeníčková 2008, s. 19)

60

1.15.1

Poruchy dětské řeči

dyslalie – patlavost opožděný řečový vývoj – pozdní nástup řečových schopností při absenci funkčních či organických poruch vývojová dyslalie – porucha kognitivních funkcí, vnímání řeči nebo vyjadřovací schopnost zaostává za intelektem morfologicky podmíněná porucha řečového vývoje – vady mluvidel (např. rozštěp) vývojová dysartrie – porucha řečového projevu při dětské mozkové obrně sluchově podmíněná porucha řečového vývoje – sluchové vady sociálně podmíněná porucha řečového vývoje – sociální izolace, nepřijetí, zavržení, deprivace

1.15.2

Poruchy výslovnosti

Poruchy výslovnosti mohou vzniknout z příčin organických, při poruše mluvidel, sluchu či intelektu nebo z příčin funkčních. a) Organické poruchy Příčinou organických poruch výslovnosti jsou anatomické a funkční změny artikulačního ústrojí (poruchy hybnosti jazyka, dolní čelisti, měkkého patra, poruchy ve velikostech, průchodnosti a vzdušnosti rezonančních prostor, poruchy tvaru a celistvosti patra, stavu chrupu). Další příčinou organických poruch výslovnosti může být hluchota či jen částečná nedoslýchavost, mentální porucha. rhinolalia a rhinophonia (huhňavost) -

clausa (uzavřená) – příčinou je neprůchodnost horních cest dýchacích, vyznačuje se nesprávným zněním nosovek (m zní jako b, n zní jako d)

-

aperta (otevřená) – nedostatečný patrohltanový uzávěr při obrnách patra nebo rozštěpech, řeč může být až nesrozumitelná, dochází k podstatnému zkreslení přirozeného zvuku řeči změněnou rezonancí a dle okolností poruchou výslovnosti na úžině jazykopatrové a patrohltanové poruchy výslovnosti při nesprávném skusu – příčinou je buď předkus nebo otevřený skus

61

Léčba spočívá v nápravných cvičeních a odstranění organických vad. Nápravná cvičení musí být intenzivní a soustavná. Prevence poruch výslovnosti spočívá především v předcházení organickým vadám a poruchám, následně v jejich včasném léčení. V předškolním a školním věku pak v důsledné výchově ke správné výslovnosti. Správný vzor řeči je dětem dáván ve škole a v rodině. b) Funkční poruchy Většinou se jedná o poruchy chybné fonetické realizace hlásek, kdy se patologicky fixuje jednodušší fonetická varianta hlásky. Tyto poruchy však bývají dočasné a nemívají zásadnější dopad na sociální vývoj dítěte. Dyslalie (patlavost) – vynechávání nebo špatná výslovnost a tvoření hlásek. Samohlásky bývají postiženy zřídka, souhlásky často. Rotacismus (ráčkování) – dítě nedokáže vytvořit kmity špičkou jazyka, obvyklá je záměna hlásek r a l nebo tvoření náhradních kmitů tváří, rty, měkkým patrem. Rotacismus bohemicus – vadná výslovnost hlásky ř. Sigmatismus (šišlavost) – nesprávný způsob tvorby sykavek (s, c, z, š, č, ž). Tato vada často souvisí s nedoslýchavostí vysokých tónů. Fyziologicky je organická při dočasné ztrátě prvních zubů řezáků.

Vzhledem

k tomu,

že

pro

logopedickou

diagnostiku

je

přehlednější

neuropsychologické pojetí rozdělení poruch řečové komunikace, uvádím ještě členění dle Preisse. „Poruchy na bázi postižení řečových mechanizmů: Dyslalie (porucha realizace jednotlivých hlásek). Vývojová dyspraxie – verbální dyspraxie či artikulační neobratnost (porucha v programování segmentů řeči, především hlásek). Dysartrie (porucha motoriky mluvidel při organické lézi CNS). Rinolalie (huhňavost, změny rezonance a zvuku hlásek při mluvě). Palatolalie (porušena realizace řeči při rozštěpu patra). Balbuties (koktavost, porucha plynulosti mluvního projevu). Tumultus sermonis (breptavost, patologicky zvýšené tempo řeči). Dysfonie (porucha v tvorbě a užití hlasu).

62

Poruchy na bázi postižení jazykového vývoje: Opožděný vývoj řeči (subnormální vývoj řeči vzhledem k fyzickému věku dítěte). Vývojová dysfázie (těžká porucha vývoje řeči na organickém difúzním podkladu). Specifické poruchy učení (poruchy v rozvoji komunikace čteným a psaným projevem – dyslexie a dysgrafie). Poruchy na bázi postižení percepce: Vady sluchu (poruchy řečové komunikace vyvolané vlivy poruchy sluchu). Vady zraku (poruchy řečové komunikace vyvolané vlivy poruchy zraku). Poruchy na bázi postižení fatických funkcí a kognitivních procesů: Mentální postižení (subnormální inteligenční schopnosti a poruchy komunikace). Psychiatrická postižení (poruchy komunikace při autismu, dětských psychózách, lze zařadit neurózy řeči – mutismus). Onemocnění CNS (komunikační a paměťové poruchy, poruchy komunikace při epilepsii, atd.). Stavy po úrazech CNS (poúrazová epilepsie a atd.).“ (Preiss 1998, s. 269) V důsledku méně či více nápadných vad řeči se dítě může stát předmětem posměchu ostatních. Takové dítě pak může odmítat mluvit mimo prostředí rodiny. Učitelé nemohou vady řeči sami korigovat, neboť k tomu nejsou dostatečně vybaveni, jejich pozornost by na problém zbytečně upozornila a komunikační negativismus dítěte by se mohl stupňovat. Řečové vady by měly být řešeny za pomoci logopeda již před nástupem do školy. Učitel má být obeznámen, zda je dítě v péči logopeda. Sám učitel dává dětem kvalitní mluvní vzor. To samotné může u malých dětí nápravě výslovnosti napomoci. Ve vyšším školním věku to již nestačí. Nejde totiž o navození jedné izolované hlásky, ale o její zapojení do všech slov, které dítě používá tak, aby se mechanismus řeči zautomatizoval.

1.15.3

Logopedická intervence

Logopedická péče není jen pro děti, nýbrž ji využívají i dospívající a dospělí, u kterých je z nějakého důvodu narušena komunikační schopnost. Logopedickou intervenci zajišťují odborníci (logopedi). V České republice je organizace poskytování logopedické péče v kompetenci tří ministerstev (ministerstva 63

zdravotnictví, školství, mládeže a tělovýchovy, práce a sociálních věcí). Po roce 1989 začaly vznikat soukromé, charitativní a nadační organizace, které v rámci svých služeb zajišťují klientům logopedickou intervenci. Obecná představa většiny laiků (a bohužel i některých odborníků) o logopedické péči má podobu otravného opakování slov a nesmyslných říkanek přetékajících jednou hláskou. Logopedie, to je snaha předejít poruchám v dorozumívání (tedy prevence) a potíže odstranit hned v zárodku (profylaxe). Pokud už problémy vznikly, ať už proto, že se jejich první signály přehlédly, nebo se jim prostě zabránit nedalo, je třeba především najít příčinu potíží v dorozumívání a pomocí vhodně vybraných her či různých postupů ji pokud možno odstranit. Pak teprve nastoupí metodiky odstraňování jednotlivých poruch (reedukace). Opakování slov či básničky jsou jen zlomkem postupů, které máme k dispozici. A pomocí jednoduchých motivačních postupů si lze při troše dobré vůle udělat z nácviku hru. Ovšem hned na začátku je třeba zdůraznit důležitou věc – hlavní slovo v terapii má vždycky odborník – logoped, ten určuje, co, kdy a jak se bude nacvičovat či řešit. (Kutálková 2011)

64

2 PRAKTICKÁ ČÁST Tento oddíl mé diplomové práce navazuje na úvahy z teoretické části. Obsahuje výzkum zaměřený na zjištění současné situace mluveného projevu dětí mladšího školního věku a návrhy řešení problémů, které mohou i bez pomoci odborníka snadno využít učitelé a rodiče.

65

2.1 Úvodní slova k praktické části Praktická část mé diplomové práce se zabývá konkrétní dnešní situací úrovně mluvených projevů žáků prvního stupně základní školy. Prostřednictvím průzkumového dotazníku, rozhovorů s učiteli a logopedy jsem se snažila zmapovat vývojovou tendenci dané problematiky. Jedná se o kvalitativní výzkum, na jehož konci bych měla být schopna posoudit, zda se kvalita vyjadřování a vyjadřovacích schopností dětí zhoršuje, zlepšuje nebo je přibližně na stejné úrovni v porovnání s předchozími deseti až třiceti lety. Před výzkumem jsem si na základě své pedagogické zkušenosti stanovila hypotézu, že úroveň vyjadřovacích schopností dětí klesá a zároveň stoupá počet řečových vad, které mnohdy přetrvávají až do stále vyšších ročníků prvního stupně základní školy. V další části práce předkládám návrhy řešení nápravy některých specifických problémů, jež mohou využít učitelé při výuce a svědomití rodiče při procvičování doma.

2.2 Výzkum Cílem výzkumu je získat údaje o počtu dětí s narušenou komunikační schopností v současných třídách prvního stupně základní školy a tento údaj porovnat s vývojem v průběhu posledních nejméně deseti let. Někteří z dotazovaných učitelů mají možnost srovnání i třiceti let, neboť tak dlouho již trvá jejich učitelská praxe. Zahraniční výzkumy a studie udávají, že řečové nebo komunikativní poruchy diagnostikované v předškolním věku přetrvávají i v mladším školním věku u 60–80 % dětí. Poruchy řečové a komunikace, se kterými se ve škole setkáváme, se dělí do 4 oblastí: - narušení zvukové stránky řeči - narušení obsahové stránky řeči - narušení tempa řeči, plynulosti promluvy - obtíže komunikace Otázky položené v dotazníku zkušeným kolegům se týkají všech výše zmíněných oblastí.

66

DOTAZNÍK Cíl výzkumu: Zjištění úrovně mluvených projevů dětí mladšího školního věku

Dotazník je určen pouze třídním učitelům 1. stupně základní školy, kteří mají více než desetiletou učitelskou praxi. 1. Počet let Vaší pedagogické praxe na 1. st. ZŠ

__________

2. Jakého ročníku jste v současné době třídním?

__________

3. Kolik dětí s řečovou vadou máte v současné době ve své třídě?

__________

4. Jsou řečové problémy všech dětí s řečovou vadou řešeny? (navštěvují logopeda, …)

ano

ne

5. (Odpovězte pouze v případě, že jste u předešlé otázky odpověděli ne) Domníváte se, že za neřešením problému stojí nezájem ze strany rodičů? ano

ne

6. Změnila se během let spolupráce s rodiči? -

k lepšímu

-

je to zhruba stejné

-

k horšímu

7. Srovnejte průběh své učitelské praxe z hlediska vývoje počtu dětí s řečovými vadami a označte jednu z možností: -

počet dětí s řečovými vadami klesá

-

od začátku učitelské praxe mám ve třídě v průměru obdobný počet dětí s vadami řeči

-

počet dětí s řečovými vadami vzrostl Pokud jste označili poslední možnost, prosím, doplňte: počet dětí s vadami řeči vzrostl mírně v posledních _____ letech nebo počet dětí s vadami řeči vzrostl rapidně v posledních _____ letech

67

8. Pozorujete, že řečové vady dětí přetrvávají do vyšších ročníků oproti začátkům Vaší učitelské praxe? ano

ne

9. Jak hodnotíte celkovou úroveň vyjadřování současných dětí? (označte jednu nebo více možností) -

děti se dovedou slovně správně vyjadřovat

-

dětské jazykové projevy (většiny dětí ve škole) lze označit za kultivované

-

úroveň vyjadřovacích schopností dětí klesá

-

úroveň mluvených projevů dětí se zhoršuje, děti se neumějí vyjadřovat přesně

-

děti jsou vulgární

10. Jak často zařazujete cvičení a hry na trénink obsahové stránky řeči? -

extra

-

v rámci jazykového vyučování nebo ve výchově ke čtenářství

11. Jak často zařazujete cvičení na trénink tempa řeči, plynulost promluvy? -

extra

-

v rámci jazykového vyučování nebo ve výchově ke čtenářství

12. Jak často trénujete komunikaci? -

extra

- v celém vyučovacím a výchovném procesu 13. Máte-li zájem, sdělte nám své kladné zkušenosti s výchovou ke kultivovanému správnému mluvení, poraďte nám, co se vám osvědčilo.

Děkuji mnohokrát za čas věnovaný vyplnění dotazníku. Jana Velová

68

69

70

71

72

73

74

2.3 Vyhodnocení výzkumu Snažila jsem se, aby výsledky byly co nejvíce objektivní, proto jsem dotazníky rozeslala jak do malých vesnických školiček, tak do škol v menších či větších městech. Výzkumu se zúčastnilo celkem 75 učitelů ze základních škol v obcích Bozkov, Jesenný, Slaná, Benešov u Semil, Chuchelna, Tatobity, Koberovy, Mírová pod Kozákovem, Všeň, Loukov a městech Semily, Železný Brod, Lomnice nad Popelkou, Turnov, Rovensko pod Troskami, Jičín, Česká Lípa, Mladá Boleslav, Praha. Průzkum byl určen pouze učitelům na prvním stupni základní školy, kteří mají nejméně desetiletou učitelskou praxi. Důvodem byla snaha zmapovat vývoj počtu dětí s řečovými vadami a zhodnotit celkovou úroveň mluvených projevů dětí mladšího školního věku v průběhu více let. Odpověďmi učitelů získanými z dotazníků jsem si ověřila svoji původní hypotézu, že dětí s řečovými vadami stále přibývá a úroveň mluvených projevů dětí celkově klesá. Na základě výsledků jsem zkontaktovala klinickou logopedku PaedDr. Janu Vobořilovou z Turnova a bývalou logopedku Dětského centra v Semilech Mgr. Lenku Břenkovou, aby zjištěné závěry potvrdily nebo vyvrátily. Rozhovor s nimi potvrdil, že výsledky výzkumu odpovídají jejich skutečným zkušenostem. Celková úroveň vyjadřovacích schopností dětí klesá. Děti nejsou schopny přesně vyjádřit, co mají sdělit. Často používají vycpávky. V řečových projevech dětí, a to i středního školního věku, je mnoho jazykových nepřesností. Kvalita výslovnosti se stále zhoršuje. Většina dětí sice navštěvuje logopedickou poradnu, ale dle vyjádření PaedDr. Vobořilové je vidět, že se rodiče nevěnují domácímu procvičování jí zadaných cvičení dostatečně. Nedokážeme posoudit, zda za tím stojí nedostatek času v dnešní uspěchané době či laxní přístup některých rodičů, jejich pohodlnost. Dalším výrazným faktorem je způsob vyjadřování, který dnešní děti v běžném hovoru s kamarády používají. Stupňuje se agrese a užívání vulgarismů. Děti se oslovují neslušnými výrazy a nejen své protivníky, ale i kamarády častují sprostým označením pro lidské genitálie obou pohlaví. Bohužel už ani ve škole se žáci nezdržují neslušných projevů. Nejen o přestávkách a například na obědě, mimo vyučovací hodinu, ale i v hodinách občas padnou nelichotivá označení spolužáků či nepatřičné poznámky k učivu. O projevech mimo školu už ani nemluvíme. Když si děti myslí, že je neslyší žádný dospělý, i děti z „lepších“ rodin se vyjadřují jako děti ze sociálně slabých rodin, kde se pro silná slova nechodí daleko. Samozřejmě že ne všechny, ale v tomto případě

75

se jedná o tu pověstnou výjimku, která potvrzuje pravidlo. Stále mluvíme o dětech mladšího školního věku, v pozdějším věku se dá předpokládat, že sociální rozvrstvení mezi dětmi bude větší, ti chytřejší odcházejí na víceletá gymnázia, později se děti rozdělí do středních škol a odborných učilišť a zde je již prostor pro společenské rozlišení jednotlivých příslušníků škol. Již tradičně jsou na tom z hlediska mluvy nejlépe studenti gymnázií, zlatý střed zaujímají studenti středních škol a na učilištích je opravdu ten „nejhorší“ výběr s přihlédnutím k vyjadřování. I v tomto dělení však existují ony pověstné výjimky.

2.4 Náprava S řečovými vadami pomohou jen pravidelné návštěvy logopeda a domácí poctivé a intenzivní procvičování nápravných cvičení. Úroveň řečových projevů lze zlepšit pouze pokud se dospělí budou vyjadřovat kultivovaně nejen v přítomnosti dětí, ale i v době, kdy mluví s ostatními dospělými a myslí si, že je děti neslyší. Rodiče se mají více zajímat o to, co jejich děti čtou, které pořady sledují v televizi a na co se dívají na internetu. O úloze učitelů jsme hovořili již v průběhu teoretické části diplomové práce. Stále je co zlepšovat. Dnes děti tráví hodně času u počítače, telefonu, málo času s rodiči, prarodiči, dokonce i s kamarády. Pak se nemůžeme divit, že komunikovat tváří v tvář jim dělá potíže. Aby nemusely přemýšlet nad obsahem sdělení, ztratily strach a stud před veřejným vystupováním, můžeme začít trénovat recitaci. Dbáme na spojení zvukové stránky s obsahem. Pěstujeme výslovnost, kladení pauz a naopak spojování v kóla, rytmizaci, melodii. Snažíme se odstraňovat největší nešvary současné výslovnosti, zvukové vycpávky, drmolení, zpívání na konci věty, monotónnost projevu. Další fází rozvoje řečového projevu je nácvik mluvních situací. Důležité je vybrat optimální množství sdělovaných informací a porovnávat kvalitu sděleného – aby sdělení bylo přesné, stručné (ne na úkor obsahu a kvality sdělení), jasné, srozumitelné, mělo logickou strukturu. Můžeme vyzkoušet přenos informace, „ředění“ informace. Nemám na mysli tichou poštu, ale například skupinky žáků, kteří si budou jeden po druhém sdělovat obsažnější informaci. První verze může být zaznamenána heslovitě na kartičce, další přenos informací bude pamětně, podle schopností a vyjadřovacích návyků mluvčího.

76

Bude-li první verze sdělení (zprávy) písemnou formou, to znamená prvním mluvčím přečtena, můžeme na konci řady mluvčích sledovat, jak se změnil nejen obsah sdělení, ale jak se změnil sloh – výběr a uspořádání jazykových prostředků. Každý z posluchačů slyší jen verzi určenou pro něho, sám se stává mluvčím a předává získané informace. A jak je to s vypravováním? Žáci si mohou vyzkoušet, jak vypravěč přidává informace, aby bylo vyprávění zajímavé, „jeho“. Učitel začne vyprávět příběh. Každý žák postupně přidá jednu větu, aby se příběh rozvíjel, zároveň musí vyprávění stále dávat smysl. Aby si žák uvědomil důležitost pořádku slov, významu melodie, intonace, důrazu, měňme jádro a východisko výpovědi, neutrální výpověď za citově zabarvenou. Učme žáky poděkovat, omluvit se, sledujme hádku, vyjádření vzteku. Určitě bude příležitost upozornit žáky i na neverbální prostředky komunikace, které podvědomě užili. Témata volíme z přirozeného prostředí, setkání (komunikaci) s mamkou, taťkou, babičkou, dědou, bratrem, sestrou, kamarádem, učitelem, prodavačem, oblíbeným zpěvákem, … Žáky do podobných her nemusíme nutit, komunikace jim nepřipadá nepřirozená, vychází z jejich prožívání, většinou nemají zábrany, naopak často je musíme usměrňovat. Vyjadřování předpokládá dostatečnou slovní zásobu. Lze ji trénovat pomocí her (slovní fotbal, texty na jedno písmeno, hledání rýmů a vytváření „rýmovníku“, rozšiřování textu, sestavování slov z písmen, šibenice, pyramida rozvíjení počtu písmen, poznáváme osobnost, vyjádři se pomocí slov nebo pantomimy, reaguj na kresby a symboly, navazování a udržování rozhovoru, kladení otázek a odpovědí, kartičky s komunikačními úkoly). Automatizaci a aktualizaci v komunikaci může učitel sledovat a nenásilně rozvíjet v běžných situacích (pozdrav, poděkování, vyjádření nesouhlasu, informace o vnímání látky, prožívání). Protože žáci tíhnou k jednoslovnému vyjadřování, je potřeba stále klást otázky na doplnění, upřesnění komunikace. Co chceš objasnit? Čemu nerozumíš? Můžeš to zopakovat vlastními slovy? Proč jsi to udělal? Co tě k tomu vedlo? Jak to vidíš? Na čem jsme se domluvili? Co se ti na tom líbí/nelíbí? Co jsi nestihl? Co tě baví/nebaví? Na otázkách je patrné, jak souvisí komunikace mezi učitelem a žákem s chováním žáka a s chováním vůbec. Rozvoj komunikace a její úrovně je tedy nedílnou součástí celého výchovného procesu a nesmíme ji podceňovat.

77

Ztrácí-li mladý člověk zájem o komunikaci, ztrácí zájem o druhého. Pěstujme komunikaci, jejímž cílem je především vzájemné porozumění v nejširším slova smyslu, ne pouze věcné.

2.5 Praktická cvičení 2.5.1

Hodnocení mluveného projevu Sledovanými kritérii jsou: -

dýchání

-

frázování

-

posazení hlasu

-

optimální poloha a znělost hlasu

-

srozumitelnost

-

výslovnost hlásek

-

intonace

-

modulace hlasu

-

dodržování předepsané interpunkce

-

dynamika mluveného projevu

-

tempo řeči

-

gestikulace a mimika

-

kladení přízvuků

-

individuální nedostatky (např. akusticko-fonační zlozvyky)

Správný mluvený projev je podmíněn zvládnutím techniky mluveného projevu, která se skládá ze tří činností (dýchání – respirace, tvoření hlasu – fonace, tvoření hlásek – artikulace).

2.5.2 Technika dýchání I když je dechový proces ovládám automaticky, je žádoucí, abychom se ho naučili řídit i vědomě. Cílem je co nejkratší, nejefektivnější a pokud možno neslyšný vdech a nenásilný dlouhý plynulý výdech. Ke správnému dýchání je nutné nejdříve odstranit svalové napětí. K tomu slouží například relaxační cvičení (uvolnění šíje, nácvik bráničního, hrudního a žeberního dýchání, nácvik úplného dýchání, nácvik smíšeného dýchání). 78

Cvičení na uvolnění šíje - Sed, nohy natáhnout, ruce lehce položit na stehna, vyrovnat páteř, nesedět strnule, ale uvolněně, mírně předklonit dopředu, potom se lehce zaklonit dozadu, uklonit se doleva, doprava, najít optimální polohu, ve které vydržíme sedět vzpřímeně a s co nejmenším napětím svalů. Dlaně opřít těsně za tělem, prsty směřují vzad, s výdechem hlava volně klesá doleva až se ucho téměř dotkne ramene, rameno se nezvedá, hlavu nestáčíme. S nádechem se hlava pomalu zvedá. Při výdechu klesá k druhému rameni. S dalším výdechem hlava volně klesá, až se brada dotkne hrudní kosti. S nádechem se hlava zvedá a volně přechází do záklonu. - Stojíme zpříma, špičky a paty nohou u sebe. Váhu těla rovnoměrně rozložíme na obě nohy a na celá chodidla. Ruce připažit, prsty narovnat, dlaně přitisknout ke stehnům. Napnutím předních stehenních svalů povytáhnout kolenní čéšky vzhůru a v této poloze je držíme. Stehenní sval napnout, hýždě stáhnout pevně k sobě. Bez zadržení dechu zatáhnout břicho a co nejvíce vypnout hrudník. Záda a šíji narovnat, hlavu nezaklánět, dívat se rovně před sebe. Úklony provádět buď současně nebo plynule za sebou. Postoj se snažíme udržet minimálně 15 sekund. Potom uvolnit napětí těla bez pohnutí z místa. Cvičení bráničního dýchání - Leh na zádech, pořádně vydechnout, hrtan a ramena zcela uvolnit, zvedat břicho v místě žaludku. Cvičení žeberního dýchání - Sed, stáhnout břišní svaly, ruce položit ze stran na žebra, pohmatem sledujeme oddalování žeber při nádechu. Cvičení hrudního dýchání - Sed, stáhnout břišní svaly, vzduch čerpat vytažením klíčních kostí směrem vzhůru, nezvedat ramena. Cvičení úplného dýchání - Leh na záda, výdech. Při nádechu pomalu snižovat bránici (mírné vyklenutí břišní stěny v pase), žebra se nenásilně rozpínají. Nádech dokončit zdvižením klíčních kostí. Výdech.

79

Cvičení smíšeného dýchání - Nenásilný výdech, snížit bránici pohybem svalů směrem od páteře a do stran. Nadechnout (hrtan a ramena uvolnit), mírným stahováním svalů směrem k páteři vypouštíme vzduch z plic a současně vyslovujeme hlásku s nebo š. Technická cvičení Cvičné texty využíváme jako učební pomůcku, u které stojí kvalita provedení nad kvantitou. Účelem není pouhé mechanické přemílání cvičných textů, ale především pochopení a osvojení si správných funkcí mluvidel. Interpretace textů lidové slovesnosti na jeden nádech Melu melu mouku ve zlatým klobouku co namelu, to prodám mlynářovi nic nedám a mlynářce babku, šup s ní na lopatku a s lopaty do pece, ona se tam upeče a s pece na pec, udělá se macek a s pece na chodník, udělá se makovník.

2.5.3 Dechová cvičení Dechová cvičení by měla vycházet ze tří fází správného dýchání (hluboký rychlý nádech, moment zadržení dechu, pomalý plynulý výdech). Tělo držíme vzpřímeně jak ve stoje, tak i v sedu, nezvedáme ramena. Špatně jsou kulatá nebo příliš prohnutá záda. Během nádechu se břicho nepatrně vyklene, při výdechu se zatahuje. Hrudník se nesmí propadat, tlak na bránici musí být trvalý. Pro optimální sledování správného provedení cvičení je nejvhodnější poloha vleže na zádech na rovné podložce. Kvůli možnému překysličení necvičíme příliš dlouho – stačí několik minut.

80

Zásady pro cvičení: Cvičení provádíme nejdříve pomalu, důležitá je kontrola pohybů břicha (zaručují správnou funkci bránice), krk musí být uvolněný, záda rovná (při výdechu se nesmí zakulacovat). 1. Nádech (nezvedat ramena), zadržíme dech, pomalý výdech se souhláskou „s“ (délka trvání 6, 8 a více dob, počet opakování 3). 2. Varianta se syčením: „syčet“ začneme potichu, postupně zvuk zesilujeme. 3. Další varianta se syčením: začneme „syčet“ hlasitě, postupně zvuk zeslabujeme. 4. Kombinovaná varianta se syčením: kombinace zesilování i zeslabování v jednom cvičení, vydechování plynulé bez přerušení. 5. Vydechujeme přerušovaně s-s-s-s (kontrolujeme bránici). 6. Předešlá cvičení provádíme se souhláskou š-š-š-š. 7. Stejná cvičení se střídáním s-š-s-š. 8. Cvičení pro kontrolu funkce dýchacího ústrojí: nadechnout – ft – nadechnout – ft – nadechnout – ft. 9. Využíváme jiné kombinace souhlásek (např. tk – tk – tk – tk) na jeden nádech. Cvičný text Šlo desatero, chytilo se devatera, devatero osmera, osmero sedmera, sedmero šestera, šestero patera, patero čtvera, čtvero trojima, trojimo dvojima, dvojimo jednera, jednero babky, babka řípky, tahaly a tahaly, až se řípka přetrhla a babka se převrhla a obě se svalily, do jediné hromady.

81

Technika dýchání

82

83

84

85

86

2.5.4 Rozcvičení mluvidel Uvolnění spodní čelisti - Napodobujeme žvýkání, zakusování do pomyslných potravin, zívání atd. Uvolnění svalů obličeje a rtů - Posíláme pusinky, vyslovování slov typu ouvej, auvej, ouvej. Cvičení uvolnění jazyka - Co nejvíce vypláznout jazyk ven z úst. Napodobování zvuku klapotu koňských kopyt. Olizování rtů (krouživý pohyb jazykem kolem rtů). Cvičení uvolnění měkkého patra - Snažíme se sfouknout papír ze stolu. Napodobujeme sfoukávání svíček, zvětšujeme vzdálenost od pomyslné svíčky.

87

88

89

2.5.5 Hlasová cvičení Nejvhodnější způsob je začít tzv. brumendem. Při brumendu tvoříme hlas se zavřenými ústy s představou hlásky m (ne hm). Přidáním h vzniká pro hlasivky škodlivý zvuk a dochází k únavě hlasu. Za účelem lehounkého broukání si najdeme vhodnou hlasovou polohu, ve které setrváme šest až osm dob. Hlasová mluvní cvičení tvoříme ze základních kombinací slabik a slov, jež navodí při výslovnosti souhlásek a samohlásek hlavovou rezonanci. Nejvhodnější hlásky, které podporují rozeznívání hlavové rezonance, jsou souhlásky m a n. Poté můžeme zařadit složitější kombinace a slovní spojení pro cvičení náročnější výslovnosti. Cvičení: má mé mí mó mů máme doma mimino gón gón gón Rozeznívání hlasu a uvolňovací cvičení: Halóó, halóó, dále Papapa, papageno Volno, Váňo Mami, babi, mami, babi Kokokokodák Čimčarára, čím ta čára Vrkůůů, vrkůůů, vrkůůů Tamten den, tamten den

2.5.6 Artikulační cvičení Ke zdokonalení správné výslovnosti a k přesné a srozumitelné dikci slouží artikulační cvičení. Jejich základem je vždy naprosté uvolnění všech částí mluvního aparátu. Zaměřují se na aktivitu jazyka a spodní čelisti. Velmi častou chybou při mluvení je nedostatečné otvírání úst. Proto je vhodné artikulační rozcvičení začít otevřením úst bez mluvení (několikrát oddálit, co nejvíce to jde, horní čelist od spodní). Dále dbáme na to, abychom si artikulaci plně uvědomovali (neboť jinak je to činnost podvědomá),

90

abychom mluvili pečlivě (nedbalá artikulace je stejně nežádoucí jako naopak příliš výrazná artikulace vedoucí k hyperkorektní výslovnosti). Při výuce technice řeči jsou základním prostředkem cvičné texty. Na začátku je sice příhodné teoretické poučení, ovšem těžištěm výuky řeči je praktický nácvik správného dýchání při mluvení, posilování dechové opory, tvorba hlasového začátku, dobré rozeznění veškerých potřebných rezonančních prostor, nedílnou součástí je i lehká, plně vědomá artikulace. Pomocí cvičných textů sice můžeme provádět menší korekce jednotlivých hlásek, avšak nápravu defektních hlásek vždy řešíme s odbornou pomocí lékařů a logopedů. Obličejová pantomima -

Ohrnování dolního rtu.

-

Ohrnování horního rtu.

-

Střídavě ohrnovat horní a dolní ret.

-

Přetahovat dolní ret přes zuby.

-

Přetahovat horní ret přes zuby.

-

Přetahovat oba rty přes zuby (najednou).

-

Střídavě přetahovat oba rty.

-

Nahlas nevyslovené dlouhé samohlásky (á, é, í, ó, ú).

-

Dlouhé samohlásky vyslovené s účastí hlasu.

-

Nahlas nevyslovené krátké samohlásky (a, e, i, o, u).

-

Krátké samohlásky vyslovené s účastí hlasu.

-

Nahlas nevyslovené samohlásky – splývavě krátce (aeiou).

-

Samohlásky (aeiou) vysloveny splývavě krátce s účastí hlasu.

-

Masáž rtů (dolní ret přes horní a naopak).

-

Pohyby čelistí (vpřed, vzad, vpravo, vlevo, dokola).

-

Jazyk dolů na zuby.

-

Při otevřených ústech tlačit hrot jazyka k horním předním zubům.

-

Při otevřených ústech pohyb jazykem po patře.

-

Otevřená ústa, jazykem pohybujeme vpravo a vlevo.

-

Kmitání jazykem – nahlas lalala, lalala, lalala (nahlas, pomalu, zrychlovat).

-

Kmitání jazykem – dtn, lalala, dtn, lalala, dtn, lalala (nahlas, pomalu, zrychlovat, střídat pomalu a rychle).

91

-

Zavřená ústa, sešpulené rty se pohybují vpravo a vlevo.

-

Ústa zavřená, sešpulené rty nahoru, dolů, doprava, doleva.

-

Přesná artikulace s účastí hlasu (oú, aí, aú, uá, ou, ui, o, ae, ea, ai, ia).

Obličejová pantomima

92

93

94

Výslovnost samohlásek A:

Mamama, mámám, tatata, státá, máma mává, táta mává. Sláva, sláva, Sláva mává.

E:

Be fe le me pes se veze, heleme se, jak se nese. Vesele, jen vesele, nemelem, nemelem, jeden den nemelem.

I, Y:

Slíbili mi piliny. Kdyby byly ryby.

O:

Okolo, Honzo, okolo, ó zvoň kovová podkovo.

U:

U dubu usnul v kruhu muž. Huš, kup tu kupu hub.

OU:

Hloupej, dlouhej, ouvej, ouvej. Oukrop chroupou s houskou pouhou.

AU:

Auto, August, Austrálie. Klaun, faun, sauna, Maur.

Povídám, povídám pohádku, že pes přeskočil hromádku. Povídám, povídám druhou, že teče voda struhou. Povídám, povídám třetí, že spaly na peci děti. A když se vyspaly. po kusu chleba dostaly. Výslovnost souhlásek B:

Bubeník bubnuje na buben, bumtarata, bum, bum, bum.

C:

Cvrček cvrčí cvrk, cvrk, cvrk. Na celnici clili mince cizí synci celou noc.

Č:

Kočka Čočka, točíc očka, čučí, číhá, číča Čočka.

95

D:

Damdadadá, damdadá, dědu drama napadá.

F:

Hafan Fanda hafá, rafan Faf furt rafá.

G:

Glo glo glo, glo glo glo, gloria.

H:

Hádej, hádej, hadači. Huš ho honí honáči.

CH:

Lachtan chlapce lechtal, chechtal se a chechtal.

J:

Jéje Jájo, její jojo.

K:

Klapala kopyta kobyly, klapy, klapy, klap.

L:

Lelek leká lelka, Láďa, luk a Lenka.

M:

Moje máma, Míle mává. Mezi domama má máma malou motorku.

N:

Naše Nána nám to nandá. Nad novou novostavbou není panenka Lenka.

Ň:

Soňa, Váňa, buňka, baňka, Keňa, laňka, háňka, kaňka.

P:

Pepíku, Pepíku, pozdravuj Pepinu.

R:

Vráno, vráno, už je ráno. Krám, krám, krám, už ho otvírám.

Ř:

Řekl Oldřich Máře, že ji sveze v káře. Mářa oprať třímá, ale Oldřich dřímá.

S:

Sysel se syslicí sesedli se na seslici. Sníh se sesypal z vysoké sosny, sníh se spustil z nebes dnes.

Š:

Šašek plaší šeptem myši, však ho myši špatně slyší.

96

T:

Tramtadadá, tramtadá, teta ta je toulavá.

V:

Vávro, Vávro, vidle vem, vyžeň vlka z vody ven.

Z:

Zrzi, zrzi, co tě mrzí? Ta zrzavá palice, ta mě mrzí nejvíce.

Ž:

Žába touží žíti v louži. Žížala se plouží pláží, želva se zas žalem souží.

Kovej, kovej kováříčku, okovej mi mou nožičku. Jestli mi ji neokováš, dovedu tě na kancelář, k císaři pánu, a on ti dá ránu, až odletíš ke zlatému džbánu. Až se třikrát otočíš, džbánek piva natočíš. Cvičení hlasové ohebnosti Hajej, hajej, můj andílku, hajej a spi, matička kolébá děťátko svý. Hejej, dadej, dadej, malej, hajej, můj andílku, hajej a spi. Pásla ovečky v zeleném háječku, pásla ovečky v černém lese. Já na ni dupy, dupy, dup, ona zas cupy, cupy, cup. Houfem, ovečky, sežeňte se všecky, houfem, ovečky, sežeňte se.

97

Rytmus a melodie Je to chůze po tom světě, kam se noha šine, sotva přejdeš jedny hory, jsou tu zase jiné. Je to život na tom světě, že by člověk utek, ještě nezažil jsi jeden, máš tu druhý smutek. Hajhou, husy, ze pšenice, hajhou, husy, ze žita, lepší je ta malá holka, nežli je ta veliká.

Jazykolamy Výslovnost jazykolamů cvičíme nejdříve v pomalém tempu, zrychlujeme pozvolna a pouze v případě, že jazykolam zvládáme správně vyslovit. Klára, dcera králova, hrála na klavír. Nenaolejuje-li tě Julie, naolejuji tě já. Strč prst skrz krk. Drbu, vrbu. Řeřicho, řekni ř. Tři sta třicet tři stříbrných stříkaček stříkalo přes tři sta třicet tři stříbrných střech. Náš pan Kaplan v kapli plakal. Strýc Šusta suší švesty v sušárně. Petr Fletr pletl svetr. Prorok Krok rok co rok prorokoval dobrý rok. Roli lorda Raula Rolfa hrál Vladimír Leraus a na klavír hrála Klára Králová. Šel pštros s pštrosicí a s pštrosáčaty. Naše lomenice je mezi lomenicemi ta nejlomenicovatější lomenice.

98

Rozlišení tvrdé a měkké slabiky vyhledávání slabik v textu a jejich barevné rozlišení vnímání vlastním tělem – reakce na poslech tvrdé slabiky je sáhnutí na bradu, když dítě slyší měkkou slabiku, sáhne si na nos hmatem – dítě při opakování slov mačká buď tvrdou (např. dřevěnou) kostku nebo měkkou (molitanovou) kostku sluchem – učitel vysloví slovo, dítě ho zopakuje a určí, zda slyší měkkou či tvrdou slabiku (slovo si může vyslovit s měkkou i tvrdou slabikou) Rozlišení délky slabik a určení rytmu vyťukávání písničky či říkadla (dřívka, tužka o lavici, prstem) vytleskávání písničky nebo říkanky kolikrát učitel pískne, tolikrát dítě tleskne učitel zahraje na hudební nástroj dlouhý nebo krátký tón, dítě reaguje dle domluvy učitel tleská, dítě určuje počet tlesknutí učitel vydává různé zvuky, pokud dítě uslyší domluvený zvuk, reaguje předem dohodnutým způsobem (tleskne, vyskočí) učitel píská na píšťalku, tleská nebo poklepává – dle domluveného počtu vykoná dítě určitý úkol (jedno písknutí - vyskočí, dvě písknutí – udělá dřep, tři písknutí – lehne si) Posílení sluchové diferenciace poznávání zvuků, hlasů, nástrojů poslepu určení směru zvuku hledání budíku dle tikotu sluchem určujeme obsah krabiček (v krabičkách je písek, kamínky, rýže, špendlíky) vyjádření melodie pohybem (klesání, stoupání) hádání písniček podle zahrané melodie určování písniček dle vytleskané melodie

99

učitel říká podobně znějící slova, dítě má rozeznat, zda se jedná o stejná slova (puk, buk, kosa, koza, bije, pije, pes, pas, mouka, louka, kouká, houká, drak, vrak, frak) Rozvoj sluchové analýzy a syntézy určení prvního a posledního slova ve větě určování počtu slov ve větě řekni, jak slovo začíná a jak končí najdi slova, která začínají stejně rozkládání slov na slabiky vytleskávání slabik rozkládání slov na hlásky skládání slov z jednotlivých hlásek řeč po hláskách (j-a-k-s-e-t-i-d-n-e-s-k-a-p-r-a-c-o-v-a-l-o) vymysli větu, ve které všechna slova začínají stejným písmenem učitel udá první písmeno, děti vymýšlí postupně slovo o dvou, o třech, o čtyřech hláskách začínající zadaným písmenem slovní fotbal učitel říká slova, děti určují, co slyší mezi první a poslední hláskou vymýšlení legračních slov změnou jedné hlásky (např. u jmen – Pepík, Papík, Pupík, Pipík, Jepík, Hepík, Pemík, Pecík) tajná řeč – domluva na jedné samohlásce (dneska nikam nepůjdeme – dniski nikim nipidimi) dítě má za úkol najít slovo v jiném slově (vyskočil, petrklíč, botanika, patřila)

2.5.7 Jazykové hry a cvičení na tvoření slov tvoření slov dle vzoru - tvořte slova začínající těmito skupinami hlásek: pla-, kla-, sto-, plo-, sam-, atd. - tvořte slova končící touto skupinou hlásek: -lit, -vat, -mus, -dka, -oba, -ice, atd. tvoření slov ze zadaných hlásek - tvořte slova ze zadaných písmen (KORUV – rok, vor, krov, kur, kov) - utvořte slovo, které začíná a končí na zadaná písmena: p…d, l…s, ž…a, s…k, atd. 100

- utvořte slova začínající a končící na stejná písmena - první žák řekne hlásku, další žáci postupně doplňují další hlásky, až vytvoří smysluplné slovo, cílem je vytvořit co nejdelší slovo - slovní fotbal – slovo se tvoří z posledního písmene či slabiky slova předcházejícího tvoření vět - utvořte smysluplnou větu ze slov začínajících stejných písmenem doplnění vhodného podstatného jména do přirovnání - například: zdravý jako …… , vychytralý jako …… , černý jako …… , tvrdý jako …… tvoření synonym - tvořte slova podobného významu tvoření antonym - tvořte slova opačného významu tvoření hyperonym, hyponym, kohyponym - tvořte slova významově nadřazená, podřazená, na stejné úrovni různé významy stejně znějících slov - uveďte různé významy slov, tvořte věty, slovní spojení (oko, dopadnout, péro, kohoutek, ostrý, klíč, koruna, …) či (výr/vír, výt/vít, slepýš/slepíš, my/mi, být/bít, býlí/bílý, výskat/vískat) rozlišování významových rozdílů příbuzných slov nebo slov podobně znějících - např. kamenný – kamenitý – kameninový, lesní – lesnatý – lesnický, písková – písčitá – písečná, cvičný – cvičební – cvičený, adoptovat – adaptovat, fyzikální – fyzický, prezentace – prezence, galantní – galanterní) tvoření eufemismů a dysfemismů - utvořte slova zjemnělá a zhrubělá (zemřít – skonat – odejít navždy – usnout věčným spánkem – zaklepat bačkorama – zdechnout – chcípnout, opilý, přejedl se, ošklivá, tlustý, znečistit, …)

101

rozlišování stylové platnosti slov - rozlište stylovou platnost slov, výrazy použijte ve větách (komoň – oř – kůň – herka, dívat se – zřít – čučet – civět - koukat – čumět, kmet – stařec – děd – stařeček – děda – dědeček – dědula – dědek – páprda, vězení – žalář – basa – loch, učit se – studovat – biflovat se) náhrada slovesa být - nahraďte tvary slovesa být jinými výrazy, případně je zcela vypusťte, slovosled ve větě můžete pozměnit (Auto je v garáži. Loď je na moři. Socha je uprostřed náměstí. Před námi je hledaná vesnice. Náš dům je ve vilové čtvrti, která je na kraji města. Je dvoupatrový, střecha je červená, okna jsou bílá, omítka je také bílá, jen podezdívka je šedá, zatím je neomítnutá. Před domem je velká zahrada a vzadu je malé políčko. V zahradě jsou ovocné stromy, na políčku jsou různé druhy zeleniny. Jsou tam také dva smrky a je tam i jedna borovice.) odstranění stejných či podobných výrazů - vhodně nahraďte opakující se výrazy nebo slova se stejným slovním základem (Cvičení nacvičují zkušení cvičitelé, kteří vedou své cvičence k lásce ke cvičení. Tatínek přišel na úřad oznámit, že když včera přišel domů, přišel náhle velký vítr a my jsme přišli o střechu nad hlavou.) tvorba několikanásobných a rozvitých větných členů - rozšiřte označený výraz na několikanásobný větný člen (Rád pracuji na zahradě. – Rád pleju, ryji, zalévám, hrabu listí, suším trávu, hnojím, zkrátka potím se na zahradě. Nakoupili jsme věci potřebné ke grilování. Tyto šaty jsou opravdu báječné.) oprava odchylek od větné vazby - opravte vyšinutí z větné konstrukce, spřažení různých vazeb v jednu, skladebnou spodobu, křížení vazeb (Maminka, přestože se vrátila z lázní, nebylo jí dobře. Měl rád a obdivoval se svému otci. Do všech věžích foukal vítr. Dostavte se na našem úřadu k vyřízení této záležitosti.) převyprávění textů - po přečtení textu ho převyprávějte vlastními slovy, dodržte obsah i formu tvorba vlastního textu - utvořte větu či krátký text, který obsahuje zadaná slova (stráň, sobota, kotník: Když jsme šli v sobotu na výlet, při běhu po stráni jsem si vyvrkla kotník.)

102

2.5.8 Trénink řečové pohotovosti 1. Odpovězte rychle na otázky celými větami.

VĚTY – čteme a názorně ukazujeme – na kartě, pomocí techniky. Jak často sportuješ? Kde? Jak často chodíš do kina? Sám? Jak často děláš úkoly? Kdy? Jak často jsi s kamarády? Co jsi měl k svačině? Kdo u vás vaří? Co jíš nejraději? Co děláš nejraději? Kam bys chtěl jet o prázdninách? 2. Popište obrázek, mluvte co nejdéle. 3. Čtěte text s vynechanými písmenky, obrázky. 4. Vyplňte bubliny v komiksu. Vytvořte vlastní komiks. 5. Seřaďte části textu. Seřaďte věty do souvislého textu. Seřaďte slova ve větě, aby text dával smysl. 6. Rozvíjejte vyprávění. 7. Hovor na mikrofon, nahrávání, zvuková videa.

2.5.9 Slovní komunikace a plynulost řeči „Slovo komunikace v posledních dvou desetiletích přišlo do módy a mnohdy se začalo užívat jako vznešeněji znějící synonymum pro mluvení. Je to nesprávné, protože mluvení může být i velmi málo komunikativní, jestliže je samoúčelné a jestliže se mluví bez ohledu k naslouchajícím. Pojem komunikace obsahuje jak mluvení, tak mluvčího a jeho vztah k naslouchajícímu, tak také příjemce a poslouchání, současně

103

i v poslouchání obsažený vztah naslouchajícího k sdělovanému i k mluvčímu a jeho reakci na obsah sdělení.“ (Machková 1990, str. 73) Úkolem následujících cvičení je uvolnění mluvního proudu, odstranění zábran, které brání dobrému využití řeči, zvýšení mluvní plynulosti a bohatosti vyjadřování. Náročnější cvičení kladou důraz na vytváření obsahu sdělení (vyprávění, řečnické projevy, dialogy, řetězová vyprávění, …), vedou k rozvíjení schopnosti pracovat s formou, stavbou, žánrem a stylem. Cvičení jsou náročná na schopnost formulovat srozumitelně a plasticky pocity, myšlenky, poznatky, zážitky, reagovat v dialogu, fabulovat. Představování Děti sedí v kruhu. Učitel určí rytmus jednoho taktu, který budou všichni vytleskávat. V udaném taktu každý žák postupně řekne své jméno a v dalším taktu toto jméno všichni společně zopakují. Umělá řeč Úkolem je vytvořit vlastní řeč z hlásek a slabik. Umělou řečí lze vyjádřit city a vztahy (o stvoření světa, o dovolené, o krásné přírodě, …). Zakázaná hláska Vybraný jedinec uvede hlásku, která nesmí být vyslovena (např. E). Pak klade ostatním hráčům různé otázky. Tázaný musí odpovědět tak, aby slovo či věta neobsahovala „zakázanou hlásku“. Nemusí odpovídat pravdivě, důležité je, aby onu hlásku nevyslovil. Kdo „zakázanou hlásku“ použije, stává se novým tazatelem. (Příklady otázek: Co jsi měl k obědu? Co dávají v televizi? Jakou barvu máš rád? Kam půjdeš dnes večer?) Hra s koníčky Děti postupně říkají svá jména a příjmení. Přidají vymyšlenou zájmovou činnost, zálibu, koníčka se stejnými počátečními písmeny jako jejich jména (např. Jana Koucká – jízda na voru, kácení stromů).

104

Slovní řetězce První hráč řekne slovo. Další musí vymyslet slovo začínající posledním písmenem nebo poslední slabikou prvního slova. Výčet Děti postupně vyjmenovávají co největší počet předmětů určité kategorie (např. ovoce, jídla, města, dívčí jména, …).

Seznam První hráč řekne větu obsahující nějaký předmět: „Do kufru si zabalím mýdlo.“ Další hráč musí větu přesně zopakovat a přidat další předmět. Jednoduché monology a dialogy - Všechny děti současně konejší miminko, aby neplakalo, domlouvají kočce, aby slezla ze stromu, domlouvají zraněnému, aby klidně ležel a nehýbal se, snaží se přilákat plachého psa, … - Prodavač a kupující v obchodě, konflikt, výměna rolí. - Telefonní rozhovor mezi kamarády, mezi šéfem a podřízeným, s úřady. - Setkání dvou známých literárních postav, které k sobě patří (Karkulka a vlk, Jeníček a Mařenka, Sněhurka a trpaslíci, Smolíček a jelen). Hra s maňásky Děti sedí v kruhu, uprostřed leží maňásci. Každý si vybere jednu loutku a vede s ní dialog. Další variantou hry jsou dialogy mezi maňásky (mezi žáky). Setkání s cizinci Do společnosti přijde cizinec, rád by se seznámil. Dialog s cizincem, který neumí dobře česky. Vysvětlujeme mu, jak se u nás žije, co děláme, vyptáváme se ho, odkud je, čím je, jestli má rodinu.

105

Projevy Všechny děti se postupně vystřídají u řečnického pultíku. Buď necháme projevu volný průběh, každý mluví tak dlouho, dokud nevyčerpá téma nebo se stanoví časový limit. Děti by měly mluvit vážně, věcně, držet se zadaného tématu. Příběh Děti sedí v kruhu, uprostřed leží jakýkoli předmět. Kdo ho uchopí, vypráví příběh. Pak převezme příběh další atd. Můžeme určit obecné téma vyprávění (popiš svůj den). Vyprávění nemusí přesně odpovídat tomu, co vypravěč skutečně dělal, důležitá je věrohodnost a souvislost projevu. Vyprávění dle předmětů Děti vyprávějí příběh, v němž se musí objevit předměty, které jsou na obrázcích, umístěné na viditelném místě nebo napsané na lístečcích. Nejlépe se hodí tři předměty (např. noviny, telefon, bačkora). Příběhy s přerušením První začne vyprávět příběh. Po pár sekundách zazní smluvený signál, který vyprávění prvního hráče ukončí, a druhý hráč začne vyprávět jiný příběh. Teprve až se všichni vystřídají, pokračuje ve svém příběhu první hráč. Řetězová vyprávění Děti sedí v kruhu, první začne vyprávět příběh. Délka je omezena na jednu větu nebo časovým limitem. Stanoví se také pravidlo pro přebírání vyprávění (ukázat prstem, říci jméno dalšího, hodit míček, klubíčko vlny). Podstatou hry je navazování jednoho hráče na druhého ve vyprávění jednoho souvislého příběhu. Dialogy s „ano“ a „ne“ Jedno dítě vypráví nějakou událost a klade druhému otázky, ne něž se dá odpovědět jen ano či ne. Výměna rolí.

106

Dialogy s určenou situací Dvojici nebo skupince dětí je určena nějaká situace z běžného života (domácí spory, cestování, sport, počasí, plánování stavby rodinného domu). Téma je vhodné formulovat tak, aby obsahovalo protikladná stanoviska. Co všechno se s tím dá dělat Základem je práce s rekvizitami (předměty denní potřeby, školní pomůcky). Děti berou postupně předměty do ruky a hledají co nejvíce možností jejich použití. Slovní asociace Učitel nebo první hráč vysloví jedno nahodilé slovo. Další hráči vyslovují asociace, které je napadají. Příčiny a následky Učitel předloží žákům obrázky zachycující nějakou situaci s dějovým motivem. Děti hledají co nejvíce možných příčin vzniku dané situace i možných důsledků. Co nelze dělat? Děti hledají odpovědi na otázky, co nelze dělat v určitých situacích (je-li člověk sám, na ledě, v letadle, ve vaně, v kině, na severním pólu, v autě, …). Zařizujeme byt Jedna skupinka dětí vyjmenovává věci, kterými si zařídí byt, druhá tyto předměty zprostředkuje znázorněním jejich fungování nebo zacházením s těmito zařízeními, předvede jejich použití. Přirovnání Jeden hráč jde za dveře. Ostatní se domluví na jednom předmětu, který bude osamocený hráč hádat. Po návratu do třídy se hráč vyptává jednoho spolužáka po druhém, co bylo určeno. Děti mu odpovídají metaforou (slunce – klubíčko žluté vlny, zářivé housátko, zlatý míč, …).

107

Co je to? Jedno dítě jde za dveře, aby neslyšelo, na jaké věci se skupina domluvila. Když se hráč vrátí mezi ostatní, musí jim klást takové otázky, které ho dovedou k určenému předmětu.

Kdo je to? Jeden hráč jde za dveře. Ostatní určí buď jednoho ze skupiny nebo jinou všem známou osobnost, kterou bude hráč za dveřmi odhalovat. Tazatel klade dětem otázky na psychické a fyzické charakteristiky osoby. Všichni odpovídají přesně a podle pravdy. Aktéři a diváci Žáci si představí, že jsou v nějakém hromadném dopravním prostředku, na nějaké kulturní nebo společenské akci (v divadle, v cirkuse, na sportovním utkání, na nádraží, na pouti, u soudu). Každý je někým určitým, má svou sociální roli, zaměstnání, vlastnosti, záměr, vztah k dané situaci. Postavy ze skutečného života Skupinky hráčů představují jednu roli (maminka, bratr, prodavačka, učitel, …). Každý člen skupiny řekne jednu krátkou repliku, která je pro danou osobu charakteristická nebo kterou říká v běžných situacích (maminka – Běž psát úkoly. Jdi si umýt ruce. Nech toho hraní na počítači. Okamžitě si ukliď pokoj. Pojď už spát, přečtu ti pohádku.). Lidské vlastnosti a emoce Každé dítě představuje určitou lidskou vlastnost nebo emoci (pyšný, dobrosrdečný, chamtivý, laskavý, vzteklý, smutný, nervózní, …). K vlastnosti (emoci) si vymyslí postavu. Předvádí osobu tak, aby z jejího chování bylo možné poznat, o jakou vlastnost či emoci se jedná. Zvláštní postavy a okolnosti Scénky zcela běžných a obvyklých situací a činností, avšak postavy a okolnosti jsou mimořádné (pocházejí z jiného století, z jiné planety, jsou to blázni, jsou hluší, …). Činnosti, které provádějí, jsou tím poznamenány.

108

Vyměněné role Je určeno hlavní téma a přiděleny role (rodiče a děti, plavčík a tonoucí, host v restauraci a číšník, velitel a člen dětské party, hostitel a návštěva, lékař a nemocný). Různé varianty situací a výměna rolí. Nenadálá změna Do scénky zasáhne sdělení, že nastává prudká změna okolností (do improvizace vstoupí tři nové osoby, padá strop, místo se změnilo v pustý ostrov, náhle klesla teplota pod bod mrazu, …). Účinkující musí na změnu zareagovat. Přemlouvání Dvojice, první hráč vykonává určitou činnost (např. sedí doma a dívá se na televizi), druhý má za úkol přemluvit ho k jiné aktivitě, o kterou však první hráč zjevně nejeví zájem nebo do které se mu nechce (jít ven a zahrát si fotbal). Obvinění Scénka vykresluje běžný příběh (např. návštěvu u kamaráda, školní den), když v tom je jedna osoba obviněna z činu, který však nespáchala, a musí se hájit (krádež, zničení nějaké věci, uschování bot spolužáka, …).

Ztraceni Výlet do přírody či na starý hrad. Skupinka dětí se oddělí od ostatních a ztratí se v hustém lese nebo hradním sklepení. Jak si poradí? Hromadné improvizace Dětem je potřeba ponechat dostatek času, aby si zadanou situaci dobře představily, správně si zvolily postavu a činnost. Jedné scénky se účastní všechny děti. Při zahájení improvizační hodiny pracují všichni současně, každý dělá, co ho napadne. Je možné vydávat jakékoli zvuky, mluvit si pro sebe, diskutovat. Postupně se vytvářejí dvojice, trojice, čtveřice, diskutují spolu, zapojují svou činnost do činnosti druhých, uvádějí své jednání do vzájemného souladu, nakonec dělají všichni nějakou společnou činnost. Náměty: přílet mimozemšťanů, v ZOO, na letišti, na nádraží, v obchodním

109

domě, na jarmarku, při požáru, při povodni, v čekárně u lékaře, práce v továrně, na archeologické výpravě, na hudebním festivalu, na svatbě, na stavbě rodinného domu.

2.6 Oblíbené publikace Krakonošův rok (podtitul Rok na krkonošských horách v lidové písni a poudačce, pořekadle a písni) Kniha je zajímavým průřezem života lidí na svazích Krkonoš. Autorky Amalie Kutinová a Marie Kubátová neřeší, zda jsou říkadla, písně a povídačky lidové či umělé. Pouze zobrazují odkaz, který nám zanechali krkonošští vypravěči, aniž by se blíže zabývaly původem a vznikem předávaného. Při sbírání materiálů ke knize vyrazily do terénu a vyhledávaly starousedlíky, kteří již mnohdy obývali domov důchodců. Rámcová kompozice dělí poudačky a písně do kapitol nazvaných podle měsíců v roce. Ke každému měsíci se váže pohádka nebo vyprávění o každodenních činnostech, zvycích, svátcích a písnička. Kniha je tedy ideálním pomocníkem nejen pro rozvoj řečových dovedností, ale lze ji využít i v jiných předmětech a naplnit tak požadavek mezipředmětových vztahů (knihu totiž využívám nejen v hodině literatury, ale i českého jazyka, prvouky a hudební výchovy). Na konci knihy František Cuřín přibližuje čtenáři prvky z historie krkonošského lidu a plynule přejde k tomu, jak prostředí Krkonoš a jeho kulturní dědictví inspirovalo mnoho známých spisovatelů, kronikářů a umělců.

Člověče, nemrač se Sbírka nejen slovních her. Autor Jiří Havel zde uvádí i promluvu češtináře Karase, velkého milovníka vody a rybaření. Karas mluví ke svým žákům takto: „Už zase mlčíte jako ryby? Tak co, nikdo se neodváží zvednout ploutev?“ Povídky na jedno písmeno – Určí se jedno písmeno a vymýšlí se smysluplná povídka, která se skládá jen ze slov začínajících určeným písmenem. Co kdo tajně dělá – odvozování sloves od podstatných jmen. Havel začíná svou dlouhou báseň takto: „Až dnes jsem se dozvěděla, o tom, co kdo tajně dělá. Možná, že někdo trochu lže – nevadí, slyšela jsem, že:

110

moře se moří, hořec hoří… Hledej dvojice – Jiří Havel vymyslel dvojice: manželka hada je hadice, manžel dešťovky je deštník. Hledejte další dvojice tohoto typu. Změna významu jednou hláskou – „Začal radou, skončil zradou. Šlo vlastně jen o jedno písmeno.“ Hledejte další dvojice slov lišících se jen jedním písmenem. Aforismy – Hledejte aforismy založené na neobvyklém nebo doslovném použití ustáleného spojení nebo úsloví. „Míč – vždycky všecko odskáču. Postavila si hlavu, zapomněla kam“.

2.7 Využití v praxi Na následující stránce se nachází práce žáka 3. ročníku. Úkolem bylo dokončit děj bajky. Práce je konkrétním naplněním cvičení, které můžeme nazvat „nedokončené příběhy“. Připravím literární předlohu nevelkého rozsahu a přečtu ji dětem nebo ji čteme společně. Střídám varianty: buď příběh žáci slyší celý a mají pozměnit děj, vymyslet jiný konec, nebo slyší pouze část příběhu bez závěru a rozuzlení a volně příběh dokončují. Pak si přečteme původní závěr od autora díla. Ze své praxe dále představuji prezentaci, která sloužila k aktivaci komunikace, k rozvíjení řečových dovedností, pohotovosti žáků. Některé obrázky jsou animované, což působí na zkušenosti a fantazii žáků. Abych přiblížila odpovědi žáků, připravila jsem podobné úkoly v písemné variantě a předložila je pátému ročníku.

111

112

113

114

115

116

117

118

119

120

121

122

123

124

125

126

127

128

Řečový výcvik a komunikace

129

130

131

132

133

134

135

136

ZÁVĚR Na začátku jsme si položili otázku Umíme správně mluvit? Asi jen největší optimista a nafoukanec by odpověděl kladně. Zneklidňující ovšem je, že ani my dospělí nevěnujeme rozvoji komunikace odpovídající čas a zájem. Přitom příklad je to nejlepší a nejsilnější, co můžeme svým dětem dát. Nestačí jen napravovat chyby a nedostatky svých a svěřených dětí, důležitější je pěstovat v dětech jazykovou a řečovou kulturu osobním zaujetím. Tak proč dnes děti mluví hůř než naše generace? Je to skutečně dobou? Jak se s chutí v dnešní době říká o všem, co je jiné než dřív a na co vzpomínáme s nostalgií, neboť vede naše myšlenky do bezstarostného dětství, kam bychom se rádi vrátili. Typickým znakem současné doby je totiž nestíhání. V dnešní uspěchané době rodiče kvůli pracovním povinnostem skutečně mnohdy nemají čas na pravidelný a trpělivý nácvik řečových dovedností. Při opravování chybné výslovnosti je však nezbytná důslednost. Dnešní děti se hýbou méně než my v dětství a hodně času tráví pasivní zábavou. Nedostatek pohybu a neobratnost přináší problémy s hrubou i jemnou motorikou. S pohyblivostí celého těla souvisí i motorika mluvidel. Děti si dnes i méně hrají a povídají. Zastavme se tedy každý den aspoň na chvilku a věnujme se věcem, které jsou opravdu důležité. Vždyť děti jsou naše budoucnost a jen na nás rodičích a učitelích závisí, jak bude příští svět vypadat. Učitelé samozřejmě musí ve škole pro děti udělat maximum, to je jejich posláním, ale nejvíc práce by s dětmi měli odvést rodiče. Bohužel v praxi to vypadá přesně opačně.

137

LITERATURA BRABCOVÁ, R., 1987. Mluvený jazyk v teorii a praxi. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova. BUBENÍČKOVÁ, Z., 2008. Rétorika. 1. vyd. Liberec: Technická univerzita. ISBN 978-80-7372-358-3. CUŘÍN, F., NOVOTNÝ, J., 1982. Vývojové tendence současné spisovné češtiny a kultura jazyka. 2. vyd. Praha: SPN. DANEŠ, F., 1969. Kultura mluvených projevů, In: Sb. Kultura českého jazyka. Liberec: Severočeské nakladatelství. HÁLA, B., SOVÁK, M., 1947. Hlas, řeč, sluch. 2. vyd. Praha: Česká grafická unie. HAVEL, J., 1972. Člověče, nemrač se. 1. vyd. Hradec Králové: Kruh. HOLASOVÁ, T., 1992. Umíte dobře mluvit? 1. vyd. Jinočany: H & H. ISBN 80-85467-16-X. HŮRKOVÁ, J., 1992–1993. Mluvní výchova a úloha tzv. mluvního vzoru, In: Český jazyk a literatura. Praha: SPN. JELÍNEK, M., et. al., 1999. Argumentace a umění komunikovat. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita. ISBN 80-210-2186-1. KASÍKOVÁ, H., BUDINSKÁ, M., BERAN, V., 2008. Třída – návod k použití. Praha: Josef Raabe. ISSN 1803-5612. KRAUS, J., 1981. Rétorika v dějinách jazykové komunikace. 1. vyd. Praha: Academia.

138

KRČMOVÁ, M., 1996. Fonetika a fonologie. 3. vyd. Brno: Masarykova univerzita. ISBN 80-210-1376-1. KUTÁLKOVÁ, D., 2011. Budu správně mluvit. 1. vyd. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-3687-7. KUTINOVÁ, A., KUBÁTOVÁ, M., 1958. Krakonošův rok. 1. vyd. Hradec Králové: Krajský dům osvěty v Hradci Králové. LECHTA, V., et. al., 2003. Diagnostika narušené komunikační schopnosti. 1. vyd. Praha: Portál. ISBN 80-7178-801-5. MACHKOVÁ, E., 1990. Zásobník dramatických her, cvičení a improvizací. 5. vyd. Praha: Středočeské krajské kulturní středisko. ISBN 80-85095-05-X PALKOVÁ, Z., 2008–2009. Výslovnost současné češtiny a kultura řeči, In: Český jazyk a literatura. Praha: SPN. PREISS, M., 1998. Klinická neuropsychologie. 1. vyd. Praha: Grada. ISBN 80-7169-443-6. PROKEŠ, Z., 2009. Vybrané kapitoly z teorie hlasové výchovy. 1. vyd. Liberec: Technická univerzita. ISBN 978-80-7372-444-3. ŠMILAUER, V., 1969. Profil češtináře, In: Sb. Kultura českého jazyka. Liberec: Severočeské nakladatelství.

139

140