Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra ústavního práva a politologie
Diplomová práce STÁTNÍ OBČANSTVÍ PŘI ROZPADU STÁTŮ A VZNIKU STÁTŮ NOVÝCH Pavel Kandalec 2006/2007
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Státní občanství při rozpadu států a vzniku států nových zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. V Brně dne 15. dubna 2007
........................................ Pavel Kandalec
Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval doc. JUDr. Vojtěchu Šimíčkovi, Ph.D, jehož vytříbený a hluboce lidský přístup k právu je mi vzorem.
Obsah OBSAH ..................................................................................................................... 1 PŘEDMLUVA ......................................................................................................... 4 1
ÚVOD ................................................................................................................ 6
2
ZÁKLADNÍ POJMY ....................................................................................... 8
2.1
POJEM STÁTNÍHO OBČANSTVÍ .............................................................................. 8
2.2
ZMĚNA SUVERENITY .......................................................................................... 13 2.2.1
Anexe ..........................................................................................................................13
2.2.2
Rozdělení ....................................................................................................................14
2.2.3
Secese .........................................................................................................................14
2.2.4
Adjudikace..................................................................................................................16
2.2.5
Cese ............................................................................................................................16
2.3
NABYTÍ OBČANSTVÍ EX LEGE V SOUVISLOSTI SE ZMĚNOU SUVERENITY ........... 16
2.4
OPCE .................................................................................................................. 18 2.4.1
Definice opce..............................................................................................................18
2.4.2
Opce „řádná“ ............................................................................................................18
2.4.3
Opce „mimořádná“ - v souvislosti se změnou suverenity ..........................................19
2.4.4
Opce v souvislosti s redintegrací................................................................................22
2.4.5
Provedení opce a její účinky ......................................................................................22
2.5
3
NATURALIZACE.................................................................................................. 23 2.5.1
Definice naturalizace .................................................................................................23
2.5.2
Naturalizace v širším slova smyslu.............................................................................24
2.5.3
Naturalizace v užším slova smyslu .............................................................................24
2.5.4
Průběh naturalizace a její účinky...............................................................................24
VZNIK ČESKÉHO OBČANSTVÍ V ROCE 1969 ...................................... 25
3.1
ZÁSADY PRO NABÝVÁNÍ REPUBLIKOVÉHO OBČANSTVÍ..................................... 25
3.2
KLÍČ KE ZJIŠTĚNÍ REPUBLIKOVÉHO OBČANSTVÍ ZE ZÁKONA............................. 27
4
ROZPAD FEDERACE .................................................................................. 32
4.1
OBČANÉ SLOVENSKÉ REPUBLIKY USILUJÍCÍ O OBČANSTVÍ ČESKÉ REPUBLIKY 32 4.1.1
Žádosti podané v roce 1992 a do konce roku 1992 i občanství nabyto......................32
4.1.2
Žádosti podané v roce 1992, ale občanství nabyto až později....................................33
4.1.3
Volba prohlášením podle § 18 odst. 1 do 30. června 1994 ........................................34
1
4.1.4
Volba prohlášením podle § 18 odst. 2 do 30. června 1994 ........................................36
4.1.5
Volba prohlášením podle § 18a do 30. června 1994 ..................................................37
4.1.6
Udělení na žádost podle § 19 do 30. června 1994......................................................38
4.1.7
Udělení na žádost podle § 7 (tento způsob není časově omezen) ...............................38
4.1.8
Novela č. 194/1999 Sb................................................................................................39
4.1.9
Novela č. 357/2003 Sb................................................................................................40
4.2
OBČANÉ ČESKÉ REPUBLIKY USILUJÍCÍ O OBČANSTVÍ SLOVENSKÉ REPUBLIKY 42 4.2.1
Žádosti podané v roce 1992 a do konce roku 1992 i občanství nabyto......................42
4.2.2
Žádosti podané v roce 1992, ale občanství nabyto až později....................................42
4.2.3
Volba občanství SR podle § 3 do 31. prosince 1993 ..................................................43
4.2.4
Udělení na žádost podle § 7 (tento způsob není časově omezen) ...............................45
4.3
OBČANÉ ČSFR, KTEŘÍ NEMĚLI V OKAMŽIKU ZÁNIKU FEDERACE ANI OBČANSTVÍ
ČR ANI OBČANSTVÍ SR........................................................................................................ 46 4.4
5
NABÝVÁNÍ OBČANSTVÍ DĚTÍ.............................................................................. 46
DVOJÍ OBČANSTVÍ ..................................................................................... 49
5.1
VZNIK DVOJÍHO OBČANSTVÍ .............................................................................. 49 5.1.1
Dvojí občanství narozením.........................................................................................49
5.1.2
Dvojí občanství v souvislosti s naturalizací ...............................................................50
5.1.3
Dvojí občanství v souvislosti s uzavřením manželství ................................................51
5.1.4
Dvojí občanství v souvislosti s redintegrací ...............................................................52
5.2
ARGUMENTY PROTI DVOJÍMU OBČANSTVÍ ......................................................... 53
5.3
ARGUMENTY PRO DVOJÍ OBČANSTVÍ ................................................................. 55
6
EXKURS – ETIOPIE A ERITREA.............................................................. 58
6.1
HISTORICKÉ POZADÍ........................................................................................... 58 6.1.1
Úvod ...........................................................................................................................58
6.1.2
Uhájená nezávislost....................................................................................................58
6.1.3
Etiopsko-eritrejská federace a unitární Etiopie .........................................................59
6.1.4
Nezávislost Eritrey .....................................................................................................60
6.1.5
Deportace...................................................................................................................61
6.2
SECESE ERITREY A STÁTNÍ OBČANSTVÍ ............................................................. 61
6.3
ERITREJSKÝ PŘÍSTUP .......................................................................................... 62 6.3.1
Nový stát na mapě světa – Eritrea – a úprava jeho státního občanství......................62
6.3.2
Skupina č. 1 – eritrejští občané přímo ze zákona .......................................................62
6.3.3
Skupina č. 2 – zjednodušená naturalizace..................................................................63
6.3.4
Skupina č. 3 – obyčejná naturalizace .........................................................................63
6.3.5
Pozbytí eritrejského občanství....................................................................................65
2
6.4
ETIOPSKÝ PŘÍSTUP ............................................................................................. 65 6.4.1
6.5
Státní občanství dle etiopského práva účinného do r. 2003 .......................................65
NĚKTERÉ NÁZORY PŘEVLÁDAJÍCÍ V ETIOPII ...................................................... 66 6.5.1
Názor: Všichni, kteří se zúčastnili referenda o nezávislosti Eritrey, pozbyli etiopské
občanství ....................................................................................................................................66 6.5.2
Názor: Všichni Eritrejci (a jejich potomci), kteří nabyli občanství Etiopie císařským
výnosem č. 6 z roku 1952, toto občanství pozbyli okamžikem odtržení Eritrey .........................68
6.6
SOUČASNÝ STAV ................................................................................................ 68
6.7
NAMÍSTO ZÁVĚRU K EXKURZU ETIOPIE-ERITREA ............................................. 70
ZÁVĚR ................................................................................................................... 71 RESUMÉ ................................................................................................................ 74 LITERATURA....................................................................................................... 77 ČESKÁ LITERATURA ............................................................................................................ 77 CIZOJAZYČNÁ LITERATURA................................................................................................. 79 ČLÁNKY
........................................................................................................................... 79
SEZNAM ELEKTRONICKÝCH ZDROJŮ ................................................................................... 80 SEZNAM PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ ............................................................................................. 81 JUDIKÁTY ........................................................................................................................... 82
PŘÍLOHY............................................................................................................... 84
3
Předmluva Můj zájem o problematiku dvojího občanství je více než jen akademický. Můj postoj k dané problematice je pak také více než zaujatý. Jsem Čechoslovák, a to hrdě a v pravém slova smyslu. Jazykově ne – celý život jsem prožil v Brně. Mé kořeny však sahají na Slovensko – do té kouzelné země vonící uzenými sýry, do země hřejivé pohostinnosti, ale i krutých hor a tvrdé venkovské dřiny. Tuto zemi, ve které mám mnoho příbuzných, jsem od malička každoročně vždy o prázdninách navštěvoval. Když jsem v roce 1992 poprvé zaslechl, že se má náš stát rozpadnout, považoval jsem to za neskutečné. Absurdní myšlenka rozpadu Československa se ale stala realitou. To, že se tak stalo bez lidového referenda, považuji osobně za skandální. O tom ale psát nechci, to by bylo na samostatné pojednání. O politicích, kteří se vždy mistrně přizpůsobí požadavkům doby a říkají svým voličům nikoliv to, co je pravda, ale to, co je třeba jim říkat, chtějí-li se znovu ucházet o jejich přízeň, by se daly napsat celé romány. Dnes už je tato otázka stejně téměř vyčpělá. Ti, kteří k rozpadu Československa tehdy přispěli, aby si rozdělili nová korýtka, se budou zodpovídat snad už jen Bohu a dějinám. (Tento obrat ostatně není z mé hlavy, právě pouze Bohu a dějinám se podle meziválečné polské ústavy měl zodpovídat maršál Pilsudsky.) Rozladění, které jsem prožíval při uskutečnění rozpadu Československa, však nebylo to jediné, co jsem tehdy musel řešit. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že rozpad společného státu Čechů a Slováků pro naši rodinu znamená, že já a můj otec jsme občany Slovenské republiky, zatímco má sestra a matka jsou občany České republiky. Někteří sourozenci mé matky pak zjistili, že jsou občany slovenskými, jiní zase, že jsou občany českými. Podotýkám, že se přitom v naší rodině vždy jednalo o děti ze stejných rodičů. Sourozenci úplně stejného původu byli napříč rodinou rozděleni státním občanstvím. Protože jsme na tuto situaci zareagovali včas a ještě v roce 1992 jsme si já i můj otec požádali o udělení státního občanství České republiky, neměla pro nás uvedená okolnost větších následků než jen několik desítek minut strávených při vyplňování příslušných formulářů. Podle tehdejších předpisů nebyly pro udělení občanství České republiky dosavadnímu občanu Slovenské republiky stanoveny žádné další podmínky kromě trvalého pobytu na území České republiky. V jiné situaci se však ocitli ti, kteří zareagovali příliš pozdě, a začali usilovat o státní občanství České republiky až po roce
4
1993. Pro ty byly nastaveny podmínky o poznání přísnější. Podle mého názoru byla taková situace v ostrém nesouladu s principem právní jistoty i s jinými principy demokratického právního státu. Po mnoha letech jsem zjistil zajímavou skutečnost. Následkem nekooperace mezi nově vzniklými státy – Českou republikou a Slovenskou republikou a následkem nedomyšlenosti celého rozpadu Československa, jsem nikdy nepřestal být občanem Slovenské republiky, stejně jako jsem nově i občanem České republiky! O daný stav jsem se nikterak nezasloužil, doslova můžu říci, že jsem o takový stav ani nestál. Nemohu se ale ubránit škodolibému pocitu zadostiučinění vůči všem, kteří se o rozpad Československa zasloužili. Jsem stále Čechoslovák. Otázka však zní: Je takový stav z právního hlediska správný? Je v souladu s obsahem pojmu státního občanství, aby při rozpadu státu vznikaly kategorie občanů, kteří budou mít státní občanství vícero nově vzniklých států? Historie nám ukazuje, že to normální není. Takovým situacím byla vždy snaha předcházet. Historie nás ale učí, že se z ní nedá učit.
5
1 Úvod Tato práce si klade praktický cíl. Chtěla by být prací užitečnou. Otázka, kterou jsem musel na vlastní kůži řešit, byla, které kategorie občanů České republiky jsou zároveň občany
Slovenské
republiky
a jak
k takové
situaci došlo.
Daná
problematika
pravděpodobně ještě uceleně zpracována nebyla1, a proto by snad tato práce mohla být praktickou pomůckou pro mnohé pracovníky státních orgánů, kteří jsou postaveni před otázku, zda osoba, se kterou jednají, nemá náhodou vedle občanství českého ještě také občanství slovenské. Užitečná by ale možná mohla být i pro mnohé další občany České republiky, kteří by si rádi zodpověděli stejnou otázku. Tato práce si klade i cíl méně praktický, ale o nic méně aktuální – pokusit se analyzovat otázku dvojího občanství v dnešním světě, srovnat tuto problematiku, jak je pojímána dnes, s tím, jak byla pojímána v minulosti. Historické srovnávání bude nevyhnutelnou nutností. Zvláště bude věnována pozornost vzniku (či nevzniku) dvojího občanství v souvislosti s rozpadem států. Za příklad, který, alespoň pokud jde o logickou systematiku, stojí za pozornost, by mohla být považována úprava státního občanství při rozpadu Rakouska-Uherska. To, že tehdy byla tato materie upravena zákony, které korespondovaly s mezinárodními smlouvami, vyústilo ve vcelku předvídatelné následky. Tehdejší úprava je i dobrým příkladem pro vysvětlení základních pojmů na poli státního občanství, jako jsou pojmy opce či naturalizace. V další části práce se budu již věnovat občanství České republiky. Neocitneme se však hned v roce 1993. Státní občanství České republiky totiž vzniklo již dříve – v souvislosti se vznikem Československé federace v roce 1969. Téměř každý občan Československé socialistické republiky byl zároveň i buď občanem České socialistické republiky, nebo Slovenské socialistické republiky. Málokdo tomu však věnoval pozornost. Nebylo ostatně ani moc proč, všechna důležitá práva, jako např. právo volební či právo sociálního zabezpečení se totiž odvíjela od místa trvalého pobytu, ne od státního občanství některé z republik. To se s rozpadem Československa v roce 1993 změnilo, a proto se tato
1
Vyjma mého článku (právě na dané téma) „Dvojí občanství.“ Právní rádce, 2005, č. 5, s. 48 an.
6
část práce podrobně věnuje kritériím, podle kterých bylo toto „republikové“ občanství určováno. Další část práce je pak jejím jádrem a má splnit právě onen výše uvedený praktický cíl – být praktickou pomůckou pro všechny, kteří zmatky vzniklé na úseku státního občanství po roce 1993 museli a musí řešit. Věc je nahlížena jak z pohledu české strany a českých zákonů, tak z pohledu strany slovenské a zákonů slovenských. Otázka dvojího a vícerého státního občanství v dnešním světě pak bude nastíněna v závěrečné části práce. Tato část si však neklade za cíl podat definitivní odpověď či řešení otázky bipolitizmu. Na rozdíl od částí předešlých, nejde jen o uchopení materie de lege lata, ale o zachycení stavu diskuse, která na dané téma stále probíhá. Zcela mimo pak stojí exkurs, ve kterém bude otázka státního občanství při rozpadu států položena ve vztahu ke dvěma státům, se kterými nemá Česká republika zdánlivě mnoho společného – Etiopii a Eritree. Společný je rok, ve kterém byly nově vzniklé státy přijaty do Organizace spojených národů. Česká republika, Slovenská republika i Eritrea byly do této organizace přijaty v roce 1993. Společným je i počet aktérů – vždy byly výsledkem právě dva státy. Společným je i fakt neexistence dvoustranné mezinárodní smlouvy, která by danou materii mezi novými státy upravila. V ostatních otázkách však naštěstí společného mnoho nemáme. Naše starosti se státním občanstvím jsou ničím ve srovnání s utrpením etiopského a eritrejského lidu. V únoru 2007 jsem navštívil největší etiopskou univerzitu – Addis Ababa University v Addis Abebě. Milým překvapením bylo, že výuka i všechny diplomové práce byly psány v angličtině. Není se čemu divit, v Etiopii je 82 jazyků a přes 200 dialektů, a tak angličtina, coby novodobé Esperanto, byla jediným řešením. Zásadním nedostatkem mého výzkumu však bylo nedodržení zásady Audiatur et altera pars! – Budiž slyšena druhá strana! Nebyla slyšena eritrejská strana. Veškeré práce, ze kterých jsem čerpal, byly silně tendenční a stranily Etiopii. Výzkum komplikoval i fakt, že jde o otázku citlivou. Není se potom mnoho co divit, že i sami etiopští právníci si ve svých pracích často stěžují na těžkosti, kterým čelili, stěžují si, že nemohli čerpat z některých dokumentů, neboť byly prohlášeny za „přísně tajné“ apod. – toť praktiky, které nemáme Etiopii věru co závidět.
7
2 Základní pojmy 2.1
Pojem státního občanství Dle čl. 1 Haagské úmluvy o některých otázkách střetů zákonů o státním občanství2
„je věcí každého státu určit, podle svého vlastního práva, kdo jsou jeho občané. Toto zákonodárství musí být uznáno jinými státy za podmínky, že je v souladu s mezinárodními úmluvami, mezinárodním obyčejem a právními zásadami všeobecně uznanými v oboru státního občanství.“ Dle preambule rezoluce Valného shromáždění OSN z roku 2000 „O příslušnosti fyzických osob ve vztahu k sukcesi států“3 je občanství „v zásadě upraveno vnitrostátním právem při zachování mantinelů daných mezinárodním právem“. Kde jsou ony mantinely dané vnitrostátnímu právu právem mezinárodním, se pokusil vymezit Mezinárodní soudní dvůr v dnes již klasickém rozsudku Nottebohm z roku 1955.4 Dle něj je státní občanství „právním svazkem, jehož základem je sociální skutečnost přimknutí, skutečné spojení existence, zájmů a pocitů spolu s existencí vzájemných práv a povinností“. Předchůdcem státního občanství v moderním smyslu byla úprava občanství ve starověkém Římě, konkrétně ve výnosu císaře Caracally z roku 212 n. l., známého jako Constitutio Antoniniana. Již Římané chápali, že občanem (Civis Romanus) může být jen svobodný člověk, který přísluší k některé z městských obcí.5 Pojem státního občanství zaznamenal v našich zemích v průběhu 20. století určitý vývoj. Pro srovnání uvedu definice a postoje ke státnímu občanství z počátku dvacátého století, z období první republiky, z období po roce 1948 a ze současnosti. Prof. Pražák definoval na přelomu 19. a 20. stol. státní občanství jako „právní svazek, jenž víže poddaného ku státu, jehož svrchované moci jest podřízen. I tu jde o svazek právní, jenž o sobě zcela nezávislý jest na faktickém poměru bydlení.“ 6
2
Úmluva ze dne 12. 4. 1930 A/RES/55/153. 4 Rozsudek Mezinárodního soudního dvora z 6. 4. 1955. In David, V., Malenovský, J., Jílek, D. Dokumenty ke studiu mezinárodního práva veřejného. Brno : Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 1987, s. 26. 5 Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J. Základy státovědy. 3. opravené a zkrácené vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2002, s. 117. 6 Pražák, J. Právo ústavní. Druhé vydání. Praha : Jednota právnická v Praze, 1902, s. 9. 3
8
Prof. Weyr popisuje státní občanství vycházející z tzv. korporačního pojetí státu 7
takto: „Právní věda a právní nazírání vůbec pohlíží na stát v zásadě jako na korporaci (ve smyslu nauk římskoprávních), t. j. jako na sdružení osob v jednotku, která jest samostatnou právnickou osobou (nositelkou práv a závazků, od práv a závazků sdružených jednotlivců rozdílných). Sdružené osoby jsou proto členy oné korporace. Pro toto nazírání jest pak právní řád, jehož normovým subjektem jest stát, něco podobného jako jsou stanovy pro jiné korporace (na př. spolky). Stanovy spolkové jsou však vydány a platí pouze pro členy dotčeného spolku, kdežto právní řád není zpravidla vydáván a neplatí pouze pro členy státu jakožto korporace, nýbrž též pro jiné právní subjekty, zejména ty, které se zdržují na území státním. Jelikož tedy stát jakožto normotvorný subjekt svým normovým souborem (právním řádem) upravuje nejen poměry oněch povinnostních subjektů, které následkem jeho konstrukce jakožto korporace považovány jsou za jeho členy, nýbrž i jiných, vznikl pro souborné označení těchto členů zvláštní název ,státních občanů‘ a pro vztah jejich ke korporaci (státu) název ,státního občanství‘. Důsledkem zmíněného korporačního pojetí státu jest pak, že za členy oné korporace, tedy státní občany, považují se zásadně toliko fysické osoby.“ Slovník veřejného práva československého8 pak stručněji definuje pojem státního občanství jako „osobní právní poměr určité osoby k určitému státu bez ohledu k podobnému faktickému poměru založenému pobytem nebo bydlištěm v určitém státu.“ Po roce 1948 soudobá literatura v Československu dovozovala, že „státní občanství v socialistickém státě má nový obsah. Jeho charakteristickým znakem je nejen jeho jednotnost, ale i to, že tento institut je v plné shodě s rovností všech občanů. V socialistickém státě se občané platným způsobem zúčastňují jeho řízení a sami jsou aktivními budovateli socialistické společnosti. V podmínkách socialistického zřízení se plně shoduje příslušnost lidí k socialistickému státu se státním občanstvím“.9 Pokud jde o podmínky pro udělení státního občanství, nerozpakovala se doktrína vyjádřit naplno
7
Weyr, F., Soustava československého práva státního. Druhé vydání. Praha : Fr. Borový, nakladatelství v Praze, 1924, s. 420. 8 Verner, V. In Hácha, E. a kol. Slovník veřejného práva československého. Svazek II., pojem „občanství státní“, Brno : Polygrafia, 1932, reprint původního vydání, Praha : EUROLEX BOHEMIA s. r. o., 2000, s. 976. 9 Černý, J., Červenka, V. Státní občanství ČSSR. Praha : Orbis, 1963, s. 18-19.
9
tehdejší pravý stav věci: „Je samozřejmé, i když to není v zákoně výslovně uvedeno, že osobám, které nemají kladný postoj k socialistickému zřízení, nebo se dokonce proti němu provinily a toto provinění dosud neodčinily, nemůže být československé státní občanství uděleno.“10 Po roce 1989 definoval Ústavní soud ČR pojem státního občanství ve svém nálezu ze dne 13. 9. 199411 takto: „Z obecného hlediska lze státní občanství definovat jako časově trvalý, místně neomezený právní vztah fyzické osoby a státu, který je proti vůli fyzické osoby zpravidla nezrušitelný, na jehož základě vznikají jeho subjektům vzájemná práva a povinnosti, spočívající zejména v právu fyzické osoby na ochranu ze strany státu na jeho území i mimo ně, v právu pobytu na jeho území a na právu účasti na jeho správě veřejných záležitostí. Povinností občana je především věrnost státu, závazek k jeho obraně, výkon určitých funkcí, ke kterým je povolán, a dodržování právních předpisů státu i mimo jeho území. Konkrétní obsah státního občanství je určen zákonodárstvím jednotlivého svrchovaného státu.“ Prof. Filip12 řešil v polovině devadesátých let otázku, zda státní občanství definovat jako právní vztah, nebo právní stav. Právní povaha státního občanství totiž bývá vymezována různě. Jednak bývá definována jako právní vztah. Tento přístup se odvozuje od původního poddanského vztahu a později od teorie společenské smlouvy a klade důraz na vymezení vzájemných práv a povinností jedince a státu (zejména Francie, Španělsko, Švýcarsko). Další definice vymezuje povahu státního občanství jako právní status (status civitatis). Podle tohoto přístupu je občanství právním statusem jedince, ze kterého plynou určitá práva a povinnosti a není rozhodující která, neboť se mohou stále měnit (USA Itálie, SRN), aniž je může jedinec bezprostředně ovlivnit (zejména při narození). Prostě určitá práva a povinnosti má jedinec právě proto, že se v takovém stavu nachází (stejně jako je-li např. ženatý).13
10
Tamtéž, s. 56. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. 9. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 9/94. 12 Filip, J. K pojmu státního občanství obecně a státního občanství ČR zvláště. Časopis pro právní vědu a praxi, 1997, č. 2, s. 183 an. 13 Tamtéž, s. 186. 11
10
Prof. Weyr se začátkem 20. století přikláněl ke druhé zmíněné variantě, tedy definovat státní občanství jako právní stav. Argumentoval tím, že „státní občanství je pouze určitý povšechný vztah jednotlivce ke státu, který sám o sobě nezakládá arciť žádných zvláštních subjektivních povinností a práv, nýbrž toliko na základě ustanovení konkrétních zákonů (na př. občanského, trestního, volebních atd.)“.14 Prof. Filip pak věc shrnul takto: „Pojetí občanství jako statusu znamená, že se klade důraz na skutečnost, že někomu je přiznáno určité postavení (status civitatis), se kterým jsou spojena určitá práva, nelze však vymezit která. (G. Jellinek v této situaci uvádí názor G. Seydela, podle kterého by pokus definovat občanství pomocí vzájemných práv a povinností státu a jedince znamenal podniknout okružní jízdu státním právem.) To ovšem neznamená, že občanství jako zvláštní právní vztah mezi jednotlivcem a státem nelze k určitému okamžiku vymezit. Je to však jen situace ad hoc. Přesnější je proto charakterizovat občanství jako status, se kterým stát spojuje určitá práva a povinnosti fyzické osoby, které jsou v důsledku poskytnutí tohoto statusu právně vynutitelné. Na základě udělení takového statusu proto vzniká zvláštní právní vztah fyzické osoby a státu, jehož předpokladem je právě občanství.“ 15 Dalším krokem k modernímu pojetí státního občanství bylo přijetí Evropské úmluvy o státním občanství z roku 199716. Tento právní instrument vzniklý na půdě Rady Evropy významně omezuje volnost států při úpravě otázek státního občanství. Stanoví zásady,17 které již státní občanství považují za právo, nikoliv jen za milost státu, stanoví pravidla18 nabývání státního občanství apod. Státní občanství pak definuje19 jako právní svazek mezi osobou a státem, který v žádném případě neoznačuje etnický původ osoby. Jinými slovy, tato úmluva stanoví vnitrostátnímu právu mnohem precizněji ony mantinely, které má na mysli již zmíněná rezoluce Valného shromáždění OSN z roku 2000.
14
Weyr, F., Soustava československého práva státního. Druhé vydání. Praha : Fr. Borový, nakladatelství v Praze, 1924, s. 434. 15 Filip, J. K pojmu státního občanství obecně a státního občanství ČR zvláště. Časopis pro právní vědu a praxi, 1997, č. 2, s. 187. 16 Evropská úmluva o státním občanství z roku 1997 (č. 76/2004 Sb. m. s.). Blíže Henych, V. Evropská úmluva o státním občanství a zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky. Správní právo, 2000, č. 6, s. 321 an. 17 Čl. 4 Evropské úmluvy o státním občanství z roku 1997. 18 Čl. 6 Evropské úmluvy o státním občanství z roku 1997. 19 Čl. 2, písm. a) Evropské úmluvy o státním občanství z roku 1997.
11
Fakt, že obsah pojmu státní občanství se dynamicky vyvíjí, lze ilustrovat i na současné judikatuře týkající se udělování státního občanství. Prvorepubliková soudní rozhodnutí stála tvrdě na stanovisku, že akt udělení státního občanství je jen milostí státu, a tudíž při zamítnutí žádosti o naturalizaci nemusí být zamítavé rozhodnutí ani odůvodňováno.20 Podobně i Ministerstvo vnitra ČR donedávna často zamítalo žádosti o udělení státního občanství s prostým odůvodněním, že na jeho udělení není právní nárok, a to ani při splnění všech zákonných podmínek nezbytných pro jeho udělení. Takové odůvodnění ovšem nebylo možné ani při nejlepší vůli považovat za odůvodnění, protože mu chyběl samotný jazykový základ slova „odůvodnění“, totiž „důvod“. Lze jen s uspokojením vzít na vědomí, že současné judikatura Nejvyššího správního soudu učinila další krok k posunutí obsahu pojmu státní občanství blíže k ideálním standardům ochrany lidských práv, když již od Ministerstva vnitra ČR řádné odůvodnění zamítnutí žádostí vyžaduje.21 Celkově uvolněnější přístup k pojmu státní občanství je možno vycítit i ze současné literatury: „Je nutno vidět i skutečnost, že význam státního občanství by neměl být přeceňován (jakkoliv je nevhodné i jeho zásadní podceňování). Současné globalizační a integrační trendy, předpokládající volný pohyb osob, relativizují význam výlučného spojení fyzické osoby s jedním státem, a v tomto kontextu by právní úprava ani jurisdikce neměla usilovat o restaurování tohoto svazku, nýbrž spíše o podporu flexibility.“22 Nutno podtrhnout, že ne v každé zemi světa má pojem státní občanství stejný obsah. Nejextrémněji tyto rozdíly vysvitnou, srovnáme-li úpravu udělování státního občanství. Některé státy naprosto nepřipouští naturalizaci cizinců. To se týká zejména států na Arabském poloostrově, které jsou bohaté na ropu a velkou část jejich obyvatel tvoří cizinci. „Místní“ obvykle ani nemusí pracovat a je o ně téměř pohádkově postaráno po
20
Např. Boh. A 2431/23 (19282/22), Boh. A 2459/23 (14695/22), Boh. A 4538/25 (5879/25) a jiné. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 94/2002 cituji: „je zřejmé, že pouhé obecné konstatování o tom, že na udělení státního občanství ČR neexistuje právní nárok, je nutno považovat za nedostačující a neodpovídající ustanovení § 46 a § 47 odst. 3 správního řádu, podle nichž musí rozhodnutí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci a v odůvodnění správní orgán uvede, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval“. 22 Molek, P., Šimíček, V. Udělování státního občanství – na cestě od milosti státu k soudně přezkoumatelnému správnímu uvážení. Právník, 2005, č. 2, s. 155-156. 21
12
stránce zdravotní péče i hmotného zabezpečení. V takových zemích je funkcí státního občanství vymezit uzavřenou elitářskou skupinu, do které nelze proniknout zvenčí. Na druhém konci spektra stojí státy, které své občanství udělují velmi benevolentně. Podmínkou pro jeho udělení je např. jen pouhý nákup nemovitosti v dotyčném státě. Týká se to některých států Karibiku a Jižní Ameriky. Je nasnadě, že takto udělené státní občanství nemusí být vždy uznáno ostatními státy, neboť zde chybí ono „skutečné spojení“ (genuine link) mezi naturalizovanou osobou a příslušným státem, jak požaduje mezinárodní právo (viz případ Nottebohm). V některých státech má určitá osoba (např. v Etiopii to byl až do roku 1973 císař) oprávnění udělovat občanství podle svého uvážení. V takové situaci je těžké se pokoušet o jakoukoliv definici státního občanství takto uděleného, neboť pohnutky pro jeho udělení si dotyčný monarcha zodpoví jen in foro conscientiae – před svým vlastním svědomím. Jako samotný vrchol deformace přístupu k institutu státního občanství pak je dle mého názoru možno považovat nejnovější praktiky pro udělování státního občanství USA. Poněvadž se pro současnou válku v Iráku nedostává americké armádě dostatek rodilých Američanů, jsou do armády USA přijímáni i cizinci. Dnes takoví cizinci dokonce nemusí mít ani tzv. „zelenou kartu“ (povolení k pobytu v USA). Aby byli dostatečně motivováni, dostanou po návratu za odměnu americké občanství. Námitky, že jde v podstatě o žoldáky, nikdo nezkoumá. Jsou to vojáci vysoce motivovaní vidinou amerického občanství, a proto velmi výkonní, nebojácní a spolehliví.23
2.2
Změna suverenity24 Tato práce se zabývá účinky, jaké má na státní občanství změna státní suverenity
nad určitým územím. Bude tedy na místě nejdříve uvést, jakými způsoby k takové změně suverenity může dojít. 2.2.1
Anexe Jednak se tak může stát úplnou vojenskou porážkou (debellací) jednoho státu
druhým a následnou anexí dobytého území. Dnes už není tento způsob změny státní 23
Cesta přes Irák. 100+1, 2007, č. 6, s. 36. Informace mimo jiné čerpány z poznámek z přednášky doc. Svatoně na Masarykově univerzitě v Brně, předmět státověda, dne 25. 11. 2002. 24
13
suverenity mezinárodním právem uznáván. Od té doby, co Briand-Kelloggův pakt zakazuje použití vojenské síly, jsou anexe nezákonné. 2.2.2
Rozdělení Dalším způsobem je rozdělení (promiscue budu používat též pojmy rozpad
a dismembratio), kdy původní stát úplně zaniká a namísto něj nastupují zcela nové státy (např. rozdělení ČSFR v roce 1993). V praxi nebývá vždy snadné rozlišit rozdělení a secesi, o čemž bude pojednáno níže. 2.2.3
Secese V případě, kdy se určitá část státního území odštěpí od původního státu
a konstituuje stát nový, mluvíme o secesi. Právo na takové odštěpení vychází z práva na sebeurčení národů. Toto právo však v současném světě rozhodně není samozřejmostí. K této otázce se vyjádřila mezinárodní komise právníků, která v roce 1921 nepodpořila přání většiny obyvatel Aalandských ostrovů přerušit formální pouto k Finsku a spojit se se Švédskem. Ve své tehdejší zprávě prohlásila: „Připustit, že jazykové či náboženské menšiny nebo části obyvatelstva mají právo odtrhnout se od společenství, k němuž patří, poněvadž si to přejí…, by znamenalo zničení řádu a stability uvnitř států a vpuštění anarchie do mezinárodního života; znamenalo by to podporu teorie, jež je neslučitelná se samotnou ideou státu coby územní a politické jednotky.“ Právo na odtržení se aktivuje a konsoliduje v „nenormálních situacích“, tj. v případech, kdy stát vůči jemu podléhajícím příslušníkům národa, jenž se domáhá sebeurčení, nerespektuje mezinárodní právo, nebo kdy jeho vláda není z pohledu tohoto národa reprezentativní (diskriminuje nesamostatný národ a jeho příslušníky). Jako „nenormální“ chápe mezinárodní právo zejména situaci koloniální nadvlády. Zda jsou splněny mezinárodněprávní podmínky pro secesi, posuzuje však koneckonců mezinárodní společenství a z jeho bytostně politické povahy vyplývá, že jeho hodnocení nebývá prosto politických úvah.25 Cílem secese není, na rozdíl od revoluce, svrhnout existující režim ani uskutečnit základní ústavní, ekonomické nebo sociálně politické změny uvnitř existujícího státu. Secesí se národ či etnická skupina snaží vymanit z pravomoci příslušného státu, pokouší se 25
Malenovský, J. Mezinárodní právo veřejné – jeho obecná část – a jeho poměr k vnitrostátnímu právu. 4. opravené a doplněné vydání. Brno : Doplněk, 2004, s. 105-106.
14
zmenšit pravomoc tohoto státu o určitou definovanou skupinu obyvatelstva a území, jež tato skupina obývá. Na rozdíl od emigrace jde o vymanění se z moci státu nikoli přesunem vně stávajících hranic, ale překreslením hranic tak, aby se sama více nenalézala na území státu, z jehož moci se chce vymanit. Secese nezbytně zahrnuje také územní nároky.26 V současnosti je právo na secesi diskutováno v souvislosti se snahami o uznání „státu“ Somaliland, území v severním Somálsku, které se již de facto odštěpilo od Somálska. Mezinárodního uznání se však Somaliland nedočkal. Příkladem mezinárodně uznané secese je odštěpení Bangladéše od Pákistánu v roce 1971, odštěpení Slovinska a Chorvatska od Socialistické federativní republiky Jugoslávie v roce 1991, odštěpení Eritrey od Etiopie v roce 1993 (de fakto již v roce 1991) nebo odštěpení Východního Timoru od Indonésie v roce 1999. V některých případech je však proces rozpadu (dismembratio) státního útvaru natolik komplikovaný, že zahrnuje jak situaci odštěpení, tak i rozdělení státu. Např. rozpad Rakouska-Uherska po 1. světové válce vedl ke vzniku několika nových států cestou odštěpení (Československo a Polsko), přičemž Rakousko a Maďarsko vznikly rozdělením samotného základu dualistické monarchie.27 Rovněž kategorické definování procesu, který nastal v letech 1992-1993 na našem území jako „rozpad ČSFR“ není z teoretického pohledu bez problémů. Prof. Malenovský28 k tomu uvádí: „Vývoj v Československu ve 2. polovině r. 1992 bylo možno z jednoho úhlu pohledu považovat za postupnou secesi Slovenska, které mj. svou Ústavou účinnou k 1. 10. 1992 upřelo platnost těm federálním předpisům, které s ní byly v rozporu, čímž se federální zákonodárná moc vůči ní dostala do podřízeného postavení. Na straně druhé lze ve
stejném
procesu
spatřovat
prvky
dismembratio,
projevující
se
postupným
paralyzováním činnosti a vlivu federálních orgánů… V konečném důsledku vždy vše závisí na dohodě mezi sukcesorskými státy, kterou mezinárodní společenství většinou akceptuje. V případě České a Slovenské republiky, byl závěr procesu konsenzuálně definován jako rozpad.“
26
Balaš, V. Secese (ústavněprávní a mezinárodní aspekty). Právník, 1998, č. 4, s. 252. Potočný, M., Ondřej, J. Mezinárodní právo veřejné – Zvláštní část. 4. doplněné a rozšířené vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, s. 21. 28 Malenovský, J. Mezinárodní právo veřejné – jeho obecná část – a jeho poměr k vnitrostátnímu právu. 4. opravené a doplněné vydání. Brno : Doplněk, 2004, s. 112-113. 27
15
2.2.4
Adjudikace Dalším způsobem, jak může dojít ke změně suverenity nad určitým územím, je
adjudikace – rozhodnutím mezinárodního orgánu nesoudního typu. Tak se stalo na území bývalých vévodství Těšínského, Oravska a Spišska po vzniku Československé republiky v roce 1918. Tato území byla v průběhu mírových jednání po 1. světové válce prohlášena za plebiscitní. K plebiscitu však nedošlo, protože československá i polská vláda prohlásily aktem z 10. července 1920 ve Spaa, že svolují, aby hranice těchto území byly určeny vítěznými mocnostmi. Na základě toho bylo dne 28. července 1920 vydáno „Rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži o Těšínsku, Oravě a Spiši“, kterým byly určeny hranice mezi Československem a Polskem (vyhlášeno jako zákon č. 20/1925 Sb.). Většinou takové rozhodnutí (rozhodčí nález) vychází z nezávislé rozhodčí smlouvy stran, takže je to vlastně jedna varianta smluvní cese. 2.2.5
Cese V neposlední řadě může dojít ke změně suverenity též cesí, tedy postoupením
určitého území jednoho státu druhému na základě smlouvy (např. postoupení území osady U Sabotů Českou republikou Slovenské republice). Za cesi lze považovat i prodej Aljašky ruským carem Alexandrem II. Nikolajevičem Spojeným státům americkým v roce 1867 za 7,2 mil. dolarů,29 ačkoliv podobné „kupní smlouvy“ nejsou již v dnešním mezinárodním právu běžné.
2.3
Nabytí občanství ex lege v souvislosti se změnou suverenity Státní občanství je možné nabývat vícero způsoby. Pro účely této práce se zaměřím
na ty způsoby nabývání státního občanství, které jsou běžné při rozpadu států a vzniku států nových. Jedná se o tři způsoby, jakými se obyvatelé dosavadních států mohou stát občany států nových. Jednak se tak děje ze zákona (ex lege), jednak opcí a jednak naturalizací. Rozlišení těchto pojmů si zasluhuje bližší pojednání.
29
Universum. Všeobecná encyklopedie. 1. díl. Praha : Odeon, 2000, s. 122.
16
Již prof. Weyr30 dovozoval, že „z podstaty věci a z příslušných norem a zvyklostí práva mezinárodního plyne, že přivtělením nového území ke státu nabývají všichni ti, kdož na tomto území mají právo domovské, též státní příslušnost onoho státu“. Tato skutečnost bývá vyjádřena v právních předpisech formou, která zaručuje materiální kontinuitu státního občanství. Tak tomu bylo po vzniku Československé republiky v roce 1918, kdy bylo v ústavním zákoně č. 236 z roku 192031 v oddílu I. upraveno, kdo jsou českoslovenští občané, a teprve v oddíle II. byly upraveny způsoby nabývání československého občanství. Zatímco v prvním případě byla kontinuita občanství osob, které byly prohlášeny za československé občany v oddílu I., zachována, v druhém případě se jednalo o nabytí československého občanství s účinky ex nunc. Rovněž současný zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, upravuje otázku, kdo se stane k 1. 1. 1993 státním občanem ČR, hned v § 1 v rámci obecných ustanovení, zcela mimo ta ustanovení, která upravují nabývání státního občanství. Takové rozlišení (byť se může zdát nevýznamné) signalizuje, že v uvedených situacích jde přeci jenom o něco jiného, než je prosté nabytí státního občanství, jako je tomu např. při naturalizaci. Ve Spojených státech došlo ke kolektivnímu nabytí státního občanství, když se určené skupiny staly občany dohodou, jako tomu bylo při Louisiana Purchase (koupě Louisiany) nebo se tak stalo přímo zákonem Kongresu (jako při anexi Texasu a Havaje).32 Bohužel, jak ještě uvidíme, pravidlo, podle kterého by obyvatelé dotčeného území získali ze zákona občanství, jemuž po změně suverenity vzhledem ke svému bydlišti podléhají, nebylo vždy samozřejmostí. Okruh osob, které bývají prohlášeny za občany nově vzniklého státu, bývá zaměřen na obyvatele příslušného území, rodáky z tohoto území, osoby určité národnosti a osoby spjaté se státem určitou funkcí. Stejné faktory se vyskytují i u vymezení osob oprávněných k opci. K tomu více v kapitole 2.4.3.
30
Weyr, F., Soustava československého práva státního. Druhé vydání. Praha : Fr. Borový, nakladatelství v Praze, 1924, s. 424. 31 Ústavní zákon ze dne 9. dubna 1920, č. 236 Sb. zák. a nař., kterým se doplňují a mění dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství v republice Československé. 32 Black, H. C. Blackův právnický slovník. 6. vydání. West Publishing Co., USA, 1990. České vydání – Praha : Victoria Publishing, a. s., 1993, s. 944.
17
2.4
Opce
2.4.1
Definice opce Opcí se nazývá v právu státní příslušnosti povšechně každé oprávnění fyzických
osob určiti si projevem vlastní vůle poměr příslušnosti ke státu. Optant pravidelně některou státní příslušnost drží, a opcí volí si příslušnost jinou, anebo alespoň jistou příslušnost zamítá.33 2.4.2
Opce „řádná“ Jsou dva základní druhy opce. První z nich se vyskytuje v některých právních
řádech jako jeden ze způsobů nabytí státního občanství, přesněji řečeno jako způsob ponechání si státního občanství. Tato opce je historicky mladší a vyskytla se poprvé až v 19. stol., kdy francouzský zákon ze dne 11. 2. 1851 poskytl Francouzovi, pocházejícímu z rodičů-cizinců, právo, aby se v době zletilosti přihlásil pro cizí příslušnost svých rodičů.34 Dnes se typicky jedná o situace, kdy dítě nabude po rodičích dvojí občanství, neboť každý z rodičů je občanem jiného státu a oba tyto státy uznávají ius sanguinis, tedy tzv. právo krve, kdy děti získávají občanství rodičů. Některé státy, které nepřejí dvojímu občanství, stanoví, že pro zachování si státního občanství tohoto státu si musí osoba s dvojím občanstvím po dosažení zletilosti v určité lhůtě zvolit (optovat) pro občanství takového státu a zároveň prokázat, že se svého druhého občanství vzdala. Opce zde má tu funkci, že se jejím prostřednictvím občanství zachovává, nečinnost by naopak vedla k jeho ztrátě. Podobný druh opce upravovaly i smlouvy o zamezení dvojího občanství, které byly před rokem 1989 uzavřeny s některými socialistickými státy.35 Podle nich muselo být pro 33
Vochoč, V. In Hácha, E. a kol. Slovník veřejného práva československého. Svazek II., pojem „opce“, Brno : Polygrafia, 1932, reprint původního vydání, Praha : EUROLEX BOHEMIA s. r. o., 2000, s. 1164. 34 Tamtéž, s. 1164. 35 Např. Smlouva mezi ČSSR a Svazem sovětských socialistických republik ze dne 6. 6. 1980 o zamezení vzniku dvojího státního občanství (vyhl. č. 71/1981 Sb.), Úmluva mezi ČSSR a Maďarskou lidovou republikou ze dne 4. 11. 1960 o úpravě některých otázek státního občanství (vyhl. č. 37/1961 Sb.), Úmluva mezi ČSSR a Polskou lidovou republikou ze dne 17. 5. 1965 o úpravě otázek týkajících se dvojího státního občanství (vyhl. č. 71/1966 Sb.), Smlouva mezi ČSSR a Německou demokratickou republikou ze dne 10. 10. 1973 o úpravě dvojího státního občanství (vyhl. č. 37/1974 Sb.), Smlouva mezi ČSSR a Bulharskou lidovou republikou ze dne 31. 5. 1974 o úpravě dvojího státního občanství (vyhl. č. 61/1975 Sb.), a Smlouva mezi ČSSR a Mongolskou lidovou republikou ze dne 9. 7. 1984 o úpravě dvojího státního občanství (vyhl. č. 96/1985 Sb.).
18
dítě, které mělo rodiče s rozdílným občanstvím, do určité poměrně krátké lhůty po narození (např. tři měsíce, resp. jeden rok apod.) zvoleno státní občanství jedné ze smluvních stran. Pokud tak učiněno nebylo, mělo se za to, že dítě má jen jediné občanství (určené podle kritérií stanovených v té které smlouvě) a to druhé pozbylo. Dnes už tyto smlouvy v České republice neplatí. 2.4.3
Opce „mimořádná“ - v souvislosti se změnou suverenity Dalším druhem opce je ta, jež se vyskytuje více či méně pravidelně při změně
suverenity na určitém území. Pokud bude níže pojednáváno o opci, bude tím myšlen právě tento typ opce. Ačkoliv jsem nazval tuto opci opcí „mimořádnou“, nemyslím tím, že by se jednalo o opci méně obvyklou, než je opce „řádná“, o které je pojednáno výše. Právě naopak. Tato „mimořádná“ opce se pravidelně týká daleko většího počtu lidí. Její mimořádnost tedy spočívá v něčem jiném. Vždy se totiž váže k mimořádné události – ke změně suverenity nad určitým územím. Tato opce obvykle bývá časově omezená. Opce, která se vyskytuje v souvislosti s hromadnou úpravou státního občanství na území, na němž došlo ke změně suverenity, bývá pravidelně upravena mezinárodními smlouvami.36 Jelikož je nabývání státního občanství vnitrostátní záležitostí každého státu, nevyplývá právo na opci přímo z mezinárodních smluv, které jej stipulují, nýbrž až z vnitrostátních předpisů, které jsou k provedení takových mezinárodních smluv vydány. Právo opce však může být určitým osobám dáno i tehdy, když neexistuje žádná mezinárodní smlouva, která by ji předvídala.37 Okruh osob, které by mohly být oprávněny k tomu, aby si jednostranným projevem vlastní vůle změnily (popř. si ponechaly) státní občanství, byl obvykle vymezen následujícími skupinami:
36
Bohužel, není tomu tak zdaleka vždy, jak ukazují případy rozpadu ČSFR nebo odštěpení Eritrey. To byl i případ prohlášení o volbě státního občanství v ČR dle § 18, odst. 1, § 18 odst. 2 a 18a zákona č. 40/1993 Sb. (v době od 1. 1. 1993 do 30. 6. 1994) a dle § 6 zákona č. 40/1993 Sb. (od 1. 1. 1993 až dosud), resp. v SR dle § 3 zákona č. 40/1993 Z. z. (od 1. 1. 1993 do 31. 12. 1993).
37
19
1) obyvatelé území 2) rodáci z tohoto území 3) osoby určité národnosti 4) osoby spjaté se státem určitou funkcí
Ad 1) Až do 19. stol. bylo právo opce pravidelně vyhrazeno jen obyvatelům dotčeného území. Proč právě obyvatelům bylo snadno pochopitelné. Ve feudálním společenském zřízení poutalo bydliště obyvatele s daným územím také právními svazky a bylo v celém duchu těchto zřízení, aby osoby sledovaly osudy území jako jeho pertinence. Opce obyvatelů cedovaného území se děla od počátku až do 19. stol. jenom tím jednoduchým způsobem, že jim bylo dovoleno se vystěhovat. Opční klausule tedy znamená ve své prvé a nejrozšířenější podobě právo na vystěhování, ius emigrationis.38 Takto formulovaný okruh osob, které byly oprávněny k opci, byl časem rozšířen a byly zohledňovány i další okolnosti (viz Ad 2 – Ad 4). To je jistě dobře a v souladu se skutečností, že dějiny přeci jenom už udělaly určitý pokrok od časů feudálních. Lze si však na druhou stranu se znepokojením všimnout, že v nedávné době vznikaly i situace, kdy se osoby bydlící celý svůj život na určitém území ocitly po změně suverenity na tomto území coby cizinci bez možnosti opce. K této praxi, která podceňuje význam bydliště dotyčné osoby, se ještě kriticky vyjádřím v kapitole o rozpadu ČSFR a v závěrečném exkurzu o Etiopii a Eritreji. Ad 2) Jde pravděpodobně o ten nejméně efektivní způsob určení osob oprávněných k opci. Samotný fakt narození na území určitého státu ještě mnoho nevypovídá o vztahu dotyčné osoby k takovému státu. Je tedy nanejvýš vhodné tuto okolnost zohledňovat jen v kumulaci s další skutečností.
38
Vochoč, V. In Hácha, E. a kol. Slovník veřejného práva československého. Svazek II. pojem „opce“ Brno : Polygrafia, 1932, reprint původního vydání, Praha : EUROLEX BOHEMIA s. r. o., 2000, s. 1165.
20
Příkladem může být čl. 2 odst. 3 Proklamace o eritrejském občanství, který přímo prohlašuje za eritrejské občany osoby, které se narodily v Eritreji neznámým rodičům. Také
po
vzniku
Československé
republiky
považoval
ústavní
zákon
č. 236/1920 Sb. za československé občany osoby, které se narodily nebo narodí na území Československé republiky, není-li prokázáno, že narozením nabyly jiného státního občanství. Ad 3) Samotný pojem „národ“ rozhodně není prost nejasností, a proto se nejedná o kritérium příliš spolehlivé a dle mého názoru neodpovídající dnešním kosmopolitním trendům. Příkladem může být úprava uvedená v § 4 odst. 4 ústavního zákona č. 236/1920 Sb., který přiznal právo opce pro Československou republiku „cizozemcům, kteří jsou jazykem a rasou Čechoslováky a nabyli jen proto, že příslušeli domovským právem do některé obce někdejšího mocnářství Rakousko-Uherského, ležící mimo území Československé republiky, státního občanství v Itálii, Polsku, Rakousku, Rumunsku, státu Srbsko-Hrvatsko-Slovinském nebo v Uhersku“. Pojem „jazykem a rasou“ vysvětluje (v jiném případě) čl. 9 tzv. Smlouvy Brněnské39 tím způsobem, že v prvé řadě je třeba přihlížet k jazyku jako nejdůležitějšímu znaku národnosti.40 Ad 4) I pro tento faktor ovlivňující určení státního občanství při změně suverenity nalezneme příklad v úpravě státního občanství Československé republiky po roce 1918. § 1 odst. 4 ústavního zákona č. 236/1920 Sb. prohlašoval za československé občany ode dne 28. října 1918 ty, kdož před tímto dnem měli právo domovské v některé obci bývalého mocnářství Rakousko-Uherského mimo území republiky Československé a stali se skutečnými
úředníky
nebo
zřízenci
Československého
státu,
nebo
některého
československého státního ústavu nebo podniku. Tato úprava nijak nepřekvapí, zvláště
39
Smlouva Brněnská mezi republikou Československou a republikou Rakouskou o státním občanství a ochraně menšin ze dne 7. června 1920, vyhlášena ve sbírce zákonů a nařízení pod č. 107/1921 Sb. 40 Verner, V. In Hácha, E. a kol. Slovník veřejného práva československého. Svazek II., pojem „občanství státní“, Brno : Polygrafia, 1932, reprint původního vydání, Praha : EUROLEX BOHEMIA s. r. o., 2000, s. 982.
21
pokud si uvědomíme, že v minulosti se v Rakousku automaticky nabývalo státního občanství nastoupením určité veřejné funkce.41 2.4.4
Opce v souvislosti s redintegrací Nabytí státního občanství jednostranným projevem vůle dotyčné osoby se
vyskytuje též v souvislosti s navrácením státního občanství (redintegrací). Tak se stalo např. v našich zemích po roce 1989 v souvislosti s navrácením státního občanství některým bývalým československým občanům.42 2.4.5
Provedení opce a její účinky K provedení opčního prohlášení je zpravidla dána určitá lhůta. Po vzniku
Československa v roce 1918 se tato lhůta původně pohybovala od půl roku do dvou let a počínala účinností mezinárodních smluv, na základě kterých byla opce vnitrostátními předpisy stipulována43. Po rozpadu ČSFR byla tato lhůta jednoroční, počínaje 1. 1. 1993. Je pak obvyklým jevem pro tyto lhůty, že bývají často prodlužovány.44 Některé případy, kdy je možné učinit opční prohlášení, nejsou omezeny lhůtou vůbec.45 Otázka, jaké jsou bezprostřední účinky opce, byla předmětem diskuze. Mělo se spíše za to, že již samotné opční prohlášení provedené před příslušným úřadem má zákonem předvídané účinky, a to bez ohledu na to, zda příslušný úředník vezme opční prohlášení na vědomí a vydá o něm optantovi osvědčení. Takové osvědčení mělo mít jen deklaratorní účinky. Tak například čl. 7 tzv. Smlouvy Brněnské46 mezi Československou republikou a Rakouskou republikou stanovil, že „oba smluvní státy shodují se v tom, že opční prohlášení vyhovující předpisům obou mezinárodních smluv, jest jednostranným, právo zakládajícím aktem optantovým a že osvědčení úřadu, které o něm jest vydati, má 41
Tento neobvyklý fenomén částečně přetrval až do dnešních dnů, neboť státní občanství (současné) Rakouské republiky se automaticky nabývá přijetím za řádného profesora na veřejné vysoké škole v Rakousku. 42 Zákon č. 88/1990 Sb., kterým se mění a doplňují předpisy o nabývání a pozbývání československého státního občanství nebo zákon č. 193/1999 Sb. o státním občanství některých bývalých československých státních občanů. 43 Tedy dnem 16. července 1920 v případě smlouvy s Rakouskem (smlouva uzavřená 10. září 1919 v St.-Germain en Laye) a dnem 10. ledna 1920 v případě smlouvy s Německem (smlouva uzavřená 28. července 1919 ve Versailles). 44 Např. lhůta pro provedení volby občanství ČR prohlášením dle § 18 odst. 1, § 18 odst. 2 a § 18a zákona č. 40/1993 Sb. v tehdejším znění byla původně stanovena do 31. 12. 1993. Následně byla nařízením vlády č. 337/1993 Sb. ze dne 15. 12. 1993 prodloužena do 30. června 1994. 45 Např. prohlášení o volbě státního občanství České republiky dle § 6 zákona č. 40/1993 Sb. v platném znění. 46 Smlouva Brněnská mezi republikou Československou a republikou Rakouskou o státním občanství a ochraně menšin ze dne 7. června 1920, vyhlášena ve sbírce zákonů a nařízení pod č. 107/1921 Sb.
22
význam toliko deklaratorní“. Toto pojetí opce však na druhou stranu bylo podrobeno i odborné kritice.47 Opční prohlášení, která umožňovaly příslušné předpisy po vzniku československé federace v roce 1969, měla účinky nabytí (republikového) občanství už dnem, kdy o volbě příslušného (republikového) občanství bylo učiněno prohlášení.48 Rovněž opční prohlášení, která umožňovaly české a slovenské předpisy v období následujícím po rozpadu ČSFR,49 je třeba mít za účinné již samotným okamžikem provedení tohoto prohlášení před příslušným úřadem. De lege lata je v České republice upravena otázka účinků opce dvojace. Stále je tu ještě možnost optovat pro občanství ČR dle § 6 zákona č. 40/1993 Sb. v platném znění. Účinky této opce jsou nezávislé na následném vystavení (či případném nevystavení) osvědčení o státním občanství ČR příslušným úředníkem. V jiných případech opce, které se do uvedeného zákona dostaly až s novelami č. 194/1999 Sb. a č. 357/2003 Sb., konkrétně při opčních prohlášeních podle § 18a, §18b nebo § 18c zákona č. 40/1993 Sb. v platném znění, je již jasně stanoveno, že státní občanství České republiky se nabývá dnem vydání osvědčení o nabytí státního občanství České republiky prohlášením. V těchto případech má vydání osvědčení o státním občanství ČR jednoznačně účinky konstitutivní.
2.5 2.5.1
Naturalizace Definice naturalizace Naturalizace je z etymologického hlediska změnou stavu. Vychází z předpokladu,
že nový člen změní svou podstatu, identitu a kulturu a přizpůsobí se přirozené hostitelské společnosti.50 Některé země pojem „naturalizace“ nepoužívají a nahrazují jej jinými výrazy, např. „udělení státního občanství“ apod. Pokud je činěn rozdíl mezi rodilým státním občanem a naturalizovaným státním občanem, mluvíme o tzv. difirencovaném státním občanství. Tak např. v USA se prezidentem může stát jen rodilý Američan, nikoliv 47
Weyr, F. Soustava československého práva státního. Druhé vydání. Praha : Fr. Borový, nakladatelství v Praze, 1924, s. 430. 48 § 11 zákona č. 165/1968 Sb. o zásadách nabývání a pozbývání státního občanství. 49 Konkrétně tedy v ČR dle § 18, odst. 1, § 18 odst. 2 a § 18a zákona č. 40/1993 Sb. (v době od 1. 1. 1993 do 30. 6. 1994) a dle § 6 zákona č. 40/1993 Sb. (od 1. 1. 1993 až dosud), v SR dle § 3 zákona č. 40/1993 Z. z. (od 1. 1. 1993 do 31. 12. 1993). 50 Chlad, L. Státní občanství v kontextu evropské integrace. Právník, 2004, č. 4.
23
naturalizovaný cizinec. Rozlišujeme naturalizaci v širším slova smyslu a naturalizaci v užším slova smyslu. 2.5.2
Naturalizace v širším slova smyslu V širším slova smyslu naturalizací rozumíme každé nabytí státního občanství
později než narozením. Lze sem tedy zahrnout vedle udělení státního občanství i nabytí státního občanství opcí. V tomto slova smyslu nebudu pojem naturalizace dále používat. 2.5.3
Naturalizace v užším slova smyslu Naturalizací v užším slova smyslu myslíme nabytí státního občanství udělením na
žádost. Právě v tomto slova smyslu bude pojem naturalizace používán v této práci. Na rozdíl od opce jde o udělení na žádost. Tento rozdíl od opce se však poněkud stírá v případech, kdy je na udělení státního občanství nárok. To byl například případ žádostí o udělení státního občanství podle zákona č. 88/1990 Sb. bývalým československým emigrantům, kteří byli v období minulého režimu propuštěni ze státního svazku na vlastní žádost. Přestože museli formálně podat žádost o udělení státního občanství, zákon mluvil jasnými slovy, když stanovil, že státní občanství těmto osobám „bude uděleno“. 2.5.4
Průběh naturalizace a její účinky Pro naturalizaci bývají obvykle stanoveny určité podmínky, za kterých může být
státní občanství uděleno. Některé z těchto podmínek pak zákony umožňují prominout. Účinky naturalizace nastávají v České republice až složením státoobčanského slibu a převzetím si listiny o udělení státního občanství. V České republice rozhoduje o udělení státního občanství Ministerstvo vnitra. Žádost se podává u příslušného krajského úřadu. V Itálii rozhoduje o naturalizaci rovněž ministerstvo vnitra, ve Francii, Irsku, Kanadě, Austrálii a Japonsku rozhoduje příslušný ministr vnitra. Naproti tomu v Polsku rozhoduje prezident, v Norsku král a v USA soud.51 Otázka, zda je na udělení státního občanství v České republice právní nárok, prošla určitým vývojem – k tomu srov. kapitolu 2.1.
51
Kučera, V. Udělování státního občanství – řádné odůvodňování zamítavých rozhodnutí jako pojistka proti svévoli a garance přezkoumatelnosti. Právní rozhledy, 2005, č. 18, s. 664.
24
3 Vznik českého občanství v roce 1969 Mnoho lidí si dnes už pravděpodobně ani neuvědomuje, že státní občanství České republiky nevzniklo až 1. ledna 1993, kdy začalo být státním občanstvím ve smyslu mezinárodního práva. Státní občanství České republiky vzniklo již dříve, a to už s vytvořením československé federace v roce 1969. Dne 1. 1. 1993 se státními občany nezávislé České republiky stali právě ti lidé, kteří byli do té doby občany České republiky jako subjektu federace. Vzhledem k tomuto faktu bude na místě podrobněji rozebrat způsob, jakým bylo občanství České republiky, coby subjektu československé federace, určeno.
3.1
Zásady pro nabývání republikového občanství S vytvořením československé federace k 1. 1. 1969 vzniklo i občanství české
a občanství slovenské. Každý občan obou z republik byl zároveň i státním občanem československým. Nabývání a pozbývání státního občanství jednotlivých republik (v dalším textu budu používat neoficiálního pojmenování „republikové občanství“) bylo určeno zákonem č. 165/1968 Sb., o zásadách nabývání a pozbývání státního občanství, a dále specifikováno zákony národních rad obou republik, a to zákonem České národní rady č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky a zákonem Slovenské národní rady č. 206/1968 Zb., o nadobúdaní a strate štátneho občianstva Slovenskej socialistickej republiky. Republikové občanství osob k 1. 1. 1969 starších patnácti let se řídilo podle místa narození těchto osob. Republikové občanství osob k 1. 1. 1969 mladších patnácti let se řídilo podle republikového občanství rodičů těchto osob. V případě, že měli rodiče rozdílná republiková občanství, řídilo se republikové občanství místem narození těchto osob. Republikové občanství osob narozených za doby trvání československé federace (tedy 1. 1. 1969 až 31. 12. 1992) se určovalo podle republikového občanství jejich rodičů. V případě, že měli rodiče rozdílná republiková občanství, řídilo se republikové občanství místem narození těchto osob.
25
Československý státní občan narozený před rokem 1969, který se narodil v cizině, se stal státním občanem té republiky, na jejímž území byl v okamžiku vzniku československé federace přihlášen k trvalému pobytu. Nebyl-li přihlášen k trvalému pobytu ani v jedné z republik, řídilo se republikové občanství podle jeho posledního trvalého
pobytu,
popřípadě
podle
posledního
trvalého
pobytu
jeho
rodičů
v Československu. Jestliže rodiče dotčené osoby neměli nikdy v České republice ani ve Slovenské republice trvalý pobyt a jednalo se o bývalého československého státního občana, pak byly splněny podmínky pro volbu republikového občanství bez jakýchkoliv dalších podmínek. Tento stav je popsán v bodě 8. mého klíče níže. U osob narozených až za trvání československé federace v cizině rozhodovalo republikové občanství matky. Otázku, jak je třeba rozumět pojmu „cizina“ v předpisech upravujících republiková občanství, musela ještě nedávno řešit judikatura. Šlo o situaci, kdy se žalobkyně narodila v roce 1935 v Mukačevu, které se v době jejího narození nacházelo na území Československé republiky, od roku 1945 pak bylo součástí bývalého SSSR a v současné době se nachází na území Ukrajinské republiky. Vrchní soud v Praze pak judikoval, že místem narození v cizině ve smyslu zákona ČNR č. 39/1969 Sb. je nutno rozumět jakékoliv místo mimo území České republiky nebo Slovenské republiky podle stavu k 1. 1. 1969.52 Následující klíč každému pomůže rychle zjistit, jaké bylo jeho republikové občanství. Tento klíč neřeší otázku státního občanství ČSSR. Předpokládá, že osoba, která si podle něj zjišťuje své republikové občanství, bezpečně ví, že byla státním občanem československým. Dále je třeba upozornit, že tento klíč řeší jen to, jak bylo určeno republikové občanství ze zákona. Existovala totiž možnost stát se následně občanem druhé republiky než té, které se stal člověk občanem ze zákona, ale k tomu již bylo potřeba projevu vlastní vůle, popřípadě rodičů dítěte mladšího patnácti let. Tak bylo možné nabýt občanství druhé republiky do 31. 12. 1969 pouhým prohlášením podle § 4 zákona ČNR č. 39/1969 Sb., resp. § 4 zákona SNR č. 206/1968 Zb. Za dítě mladší patnácti let tak mohli učinit rodiče. Při uzavření manželství s občanem druhé republiky to bylo možné také pouhým prohlášením do šesti měsíců od uzavření manželství a to podle § 9 odst. 1 zákona 52
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 6 A 102/2000-33, ASPI 20195 (jud).
26
ČNR č. 39/1969 Sb., resp. § 9 odst. 1 zákona SNR č. 206/1968 Zb. Dítě, jehož rodiče měli rozdílná republiková občanství, mohlo také nabýt jiné občanství, než mu bylo určeno ze zákona, pokud jeho rodiče do šesti měsíců od jeho narození o tom učinili prohlášení podle § 8 odst. 3 zákona ČNR č. 39/1969 Sb., resp. § 8 odst. 3 zákona SNR č. 206/1968 Zb. Dále bylo možné získat občanství druhé z republik udělením podle § 10 odst. 2 zákona ČNR č. 39/1969 Sb., resp. § 10 odst. 2 zákona SNR č. 206/1968 Zb. K získání českého republikového občanství udělením stačilo být přihlášen na území ČSR k trvalému pobytu. K získání slovenského republikového občanství udělením bylo třeba podle § 10 odst. 2 zákona SNR č. 206/1968 Zb. dvouletého trvalého pobytu na území SSR. V této jediné otázce se zákony ČNR č. 39/1969 Sb. a SNR č. 206/1968 Zb. liší, když jinak jde o téměř identické předpisy, kde se dokonale shodují dokonce i čísla paragrafů a odstavců. Nabytím jednoho z republikových občanství se pozbývalo ze zákona občanství druhého (§ 13 odst. 1 zákona ČNR č. 39/1969 Sb., resp. § 13 odst. 1 zákona SNR č. 206/1968 Zb.). Tam, kde je v této kapitole používána zkratku ČSR, je tím myšlena Česká socialistická republika, respektive Česká republika jako subjekt federace. Obdobně zkratka SSR znamená Slovenská socialistická republika, popř. Slovenská republika jako subjekt federace.
3.2
Klíč ke zjištění republikového občanství ze zákona Podle následujícího klíče je možné si zodpovědět otázku republikového občanství,
tak jak bylo určeno ze zákona. Postup je jednoduchý. Pokud můžete na některou z následujících otázek odpovědět kladně, pokračujte v zodpovězení otázky u příslušného bodu, na který budete odkázán.
1. • Jste narozen do 1. 1. 1954? …viz 2. • Jste narozen od 2. 1. 1954 do 31. 12. 1968? …viz 9. • Jste narozen od 1. 1. 1969 do 31. 12. 1992? …viz 10. Toto rozlišení je nutné pro zodpovězení otázky, zda jste byl v okamžiku vzniku federace (1. 1. 1969, 00:00 hod.) osoba patnáctiletá a starší (ten, kdo měl 1. 1. 1969 patnácté narozeniny, se považuje za patnáctiletého již prvním okamžikem tohoto dne bez ohledu na hodinu skutečného narození), osoba mladší patnácti let, anebo jste se narodil až za trvání federace. Pro každou z těchto skupin zákon předpokládá jiný způsob určování občanství.
27
2. • Jste narozen na území ČSR? …viz 3. • Jste narozen na území SSR? …viz 4. • Jste narozen v cizině? …viz 5. Srov. § 2 odst. 1 zákona ČNR č. 39/1969 Sb., resp. § 2 odst. 1 zákona SNR č. 206/1968 Zb.
3. • Stal jste se státním občanem ČSR.
4. • Stal jste se státním občanem SSR.
5. • Byl jste k 1. 1. 1969 přihlášen k trvalému pobytu na území ČSR? …viz 3. • Byl jste k 1. 1. 1969 přihlášen k trvalému pobytu na území SSR? …viz 4. • Nebyl jste k 1. 1. 1969 přihlášen k trvalému pobytu na území ČSSR? …viz 6. Srov. § 2 odst. 2 věta první zákona ČNR č. 39/1969 Sb., resp. § 2 odst. 2 věta první zákona SNR č. 206/1968 Zb.
6. • Měl jste před odchodem do ciziny poslední trvalý pobyt na území ČSR? …viz 3. • Měl jste před odchodem do ciziny poslední trvalý pobyt na území SSR? …viz 4. • Neměl jste nikdy trvalý pobyt na území ČSSR? …viz 7. Srov. § 2 odst. 2 věta druhá zákona ČNR č. 39/1969 Sb., resp. § 2 odst. 2 věta druhá zákona SNR č. 206/1968 Zb.
28
7. • Oba vaši rodiče měli poslední trvalý pobyt před odchodem do ciziny na území ČSR? …viz 3. • Jeden z vašich rodičů měl poslední trvalý pobyt před odchodem do ciziny na území ČSR a druhý neměl před odchodem do ciziny trvalý pobyt na území ČSSR? …viz 8. • Oba vaši rodiče měli poslední trvalý pobyt před odchodem do ciziny na území SSR? …viz 4. • Jeden z vašich rodičů měl poslední trvalý pobyt před odchodem do ciziny na území SSR a druhý neměl před odchodem do ciziny trvalý pobyt na území ČSSR? …viz 8. • Jeden z vašich rodičů měl poslední trvalý pobyt před odchodem do ciziny na území ČSR a druhý měl poslední trvalý pobyt na území SSR? …viz 8. • Ani jeden z vašich rodičů neměl před odchodem do ciziny trvalý pobyt na území ČSSR? …viz 8. Zákon klade otázku posledního trvalého pobytu rodičů na území České republiky před odchodem do ciziny (§ 2 odst. 2 věta druhá zákona ČNR č. 39/1969 Sb., resp. § 2 odst. 2, věta druhá zákona SNR č. 206/1968 Zb.). Teoreticky se však může vyskytnout situace, že rodiče sice před odchodem do ciziny žili na území SSR, ale k 1. 1. 1969 byli již zpátky v republice, byli přihlášeni k trvalému pobytu na území ČSR, ale vy jste zůstal v zahraničí a nikdy jste trvalý pobyt na území ČSSR neměl. Pokud bychom vyšli z čistě jazykového výkladu tohoto ustanovení, tak byste se stal občanem SSR, protože poslední trvalý pobyt před odchodem do ciziny měli rodiče na území SSR. Ze systematiky určování občanství však vyplývá, že otázka aktuálního trvalého pobytu v ČSR anebo SSR k 1. 1. 1969 je pro určení občanství skutečnost významnější než poslední trvalý pobyt před odchodem do ciziny, který rozhodoval teprve subsidiárně. Proto byste měl podle tohoto výkladu být občanem ČSR. Naštěstí se jedná spíše o teoretickou otázku. Osobně se kloním spíše k jazykové interpretaci, protože zákon zde mluví jasnými slovy, když hovoří pouze o posledním trvalém pobytu rodičů na území ČSSR před odchodem do ciziny, kdy aktuální trvalý pobytu rodičů na území ČSSR v případě, že se z ciziny vrátili, neuvažuje.
8. • V tomto případě nelze vaše občanství k 1. 1. 1969 ze zákona určit. Vztahoval se na vás § 3 zákona ČNR č. 39/1969 Sb., resp. § 3 zákona SNR č. 206/1968 Zb., podle kterého jste si mohl zvolit republikové občanství prohlášením bez jakýchkoliv dalších podmínek. Pro získání občanství ČSR (ČR) tato možnost není časově omezena, jen se tak od roku 1993 děje podle § 6 zákona č. 40/1993 Sb., rovněž bez jakýchkoliv dalších podmínek. Získání občanství
29
SR podle § 3 zákona SNR č. 206/1968 Zb. bylo možné jen do 15. února 1993. Od 1. 1. 1969 jste zůstal jen občanem ČSSR, (respektive ČSFR) která k 1. 1. 1993 přestala existovat. To znamená, že pokud jste neučinil žádný úkon směřující k nabytí státního občanství ČSR nebo SSR, ať již podle výše zmíněných ustanovení nebo podle jiných, nemáte ani občanství České republiky ani občanství Slovenské republiky. Vaše děti narozené po 1. 1. 1969 po vás nezískávají ani občanství ČSR ani občanství SSR, protože po vzniku federace se státní občanství získávalo narozením jen prostřednictvím občanství republik. Více k tomu v kapitole 4.3.
9. Nutno si zodpovědět otázku republikového občanství vašich rodičů k 1. 1. 1969. • Oba rodiče se stali občany ČSR? …viz 3. • Jeden rodič se stal občanem ČSR a druhý se nestal ani občanem ČSR ani občanem SSR? …viz 3. • Jeden rodič se stal občanem ČSR a druhý se stal občanem SSR? …viz 2. • Ani jeden z rodičů se nestal občanem ČSR nebo SSR? …viz 2. • Oba rodiče se stali občany SSR? …viz 4. • Jeden rodič se stal občanem SSR a druhý se nestal ani občanem ČSR ani občanem SSR? …viz 4. Srov. § 5 odst. 1 zákona ČNR č. 39/1969 Sb., resp. § 5 odst. 1 zákona SNR č. 206/1968 Zb. K tomu, aby se rodič nestal ani občanem ČSR ani občanem SSR, mohlo dojít několika způsoby. Buď nebyl znám nebo jeho občanství nebylo možno ze zákona určit (§ 3 zákona ČNR č. 39/1969 Sb., resp. § 3 zákona SNR č. 206/1968 Zb.), viz k tomu bod 8., nebo byl cizincem anebo se 1. 1. 1969 nedožil. V takovém případě zemřel jen jako státní občan ČSSR a nikdy nenabyl republikové občanství. Tento fakt nelze nahradit ani úvahami o tom, jaké občanství by mu bylo bývalo bylo ze zákona určeno, kdyby se býval vzniku federace dožil. Pro posouzení občanství jeho dětí tedy takovýto rodič, který zemřel před 1. 1. 1969, není relevantní.
30
10. Nutno si zodpovědět otázku republikového občanství vašich rodičů v okamžiku vašeho narození. • Oba rodiče byli občany ČSR? …viz 3. • Jeden rodič byl občanem ČSR a druhý nebyl občanem SSR? …viz 3. • Oba rodiče byli občany SSR? …viz 4. • Jeden rodič byl občanem SSR a druhý nebyl občanem ČSR? …viz 4. • Jeden rodič byl občanem ČSR a druhý občanem SSR? …viz 11. Srov. § 8 odst. 1 zákona ČNR č. 39/1969 Sb., resp. § 8 odst. 1 zákona SNR č. 206/1968 Zb.
11. • Jste narozen na území ČSR? …viz 3. • Jste narozen na území SSR? …viz 4. • Jste narozen v cizině? …viz 12. Srov. § 8 odst. 2 věta první zákona ČNR č. 39/1969 Sb., resp. § 8 odst. 2, věta první zákona SNR č. 206/1968 Zb.
12. • Matka byla v okamžiku vašeho narození občanem ČSR? …viz 3. • Matka byla v okamžiku vašeho narození občanem SSR? …viz 4. Srov. § 8 odst. 2 věta druhá zákona ČNR č. 39/1969 Sb., resp. § 8 odst. 2 věta druhá zákona SNR č. 206/1968 Zb.
Mým přáním bylo, aby si za pomocí tohoto klíče mohl každý sám zjistit, jaké bylo jeho republikové občanství. Občanství, jehož význam jsme do vzniku samostatné České republiky nevnímali. To se v roce 1993 změnilo. O těchto změnách pojednává následující kapitola.
31
4 Rozpad federace Již od poloviny roku 1992 bylo čím dál více zřejmé, že dojde k rozpadu České a Slovenské Federativní Republiky a vzniknou dva nezávislé státy – Česká republika a Slovenská republika. Na území každé z obou republik však žili i občané druhé z republik, kteří mnohdy naprosto s překvapením zjistili, že jsou občané jiné republiky než té, ve které se narodili a celý život v ní žili. Jak k takové situaci mohlo dojít, vyplývá z předcházející kapitoly. Republikové občanství bylo určeno podle rozhodných skutečností v roce 1969 a tyto skutečnosti v průběhu času přestaly být v mnoha případech aktuální. V následujícím textu se zaměřím zvlášť na osudy slovenských občanů, usilujících o české občanství a zvlášť na osudy českých občanů usilujících o občanství slovenské. Zjistíme, že situace těchto lidí se lišila v závislosti na době, ve které o změnu svého občanství usilovali. Výsledkem nekoordinovaného postupu české a slovenské strany v otázce státního občanství je to, že dnes žije v obou republikách mnoho lidí, kteří mají obě občanství. Mnozí z nich možná, stejně jako donedávna já, o svém druhém občanství ani neví.
4.1
Občané Slovenské republiky usilující o občanství České republiky
4.1.1
Žádosti podané v roce 1992 a do konce roku 1992 i občanství nabyto Občané Slovenské republiky, kteří se chtěli stát občany České republiky, mohli
o jeho udělení za doby trvání československé federace požádat. Zákon ČNR č. 39/1969 Sb. umožňoval, aby občan Slovenské republiky požádal o udělení občanství České republiky. V takovém případě mu bylo vyhověno, pokud byl přihlášen na území České republiky k trvalému pobytu.53 V případech hodných zvláštního zřetele mohla být i tato podmínka prominuta.54 Dále bylo možno nabýt občanství České republiky pouhým prohlášením, pokud slovenský občan uzavřel sňatek s českým občanem a učinil toto prohlášení do šesti měsíců od uzavření manželství. Dítě, jehož rodiče měli rozdílná republiková občanství a jehož ze zákona určené republikové občanství bylo slovenské, mohlo také nabýt občanství České republiky, pokud o tom jeho rodiče do šesti měsíců od jeho narození 53 54
§ 10 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. § 10 odst. 3 zákona č. 39/1969 Sb.
32
učinili prohlášení podle § 8 odst. 3 zákona ČNR č. 39/1969 Sb. Až do roku 1992 možnosti změnit si republikové občanství využilo průměrně jen několik desítek lidí ročně.55 Ke konci roku 1992 si však zažádalo o udělení občanství České republiky podle § 10 odst. 2 zákona ČNR č. 39/1969 Sb. asi 65 tisíc slovenských občanů.56 Okresní úřady, které tyto žádosti přijímaly, na takový nápor naprosto nebyly připraveny. České občanství, které udělovalo Ministerstvo vnitra, tak stihlo být do konce roku 1992 uděleno jen části těchto žadatelů. Ti, kteří si převzali listinu o udělení státního občanství České republiky dle zákona č. 39/1969 Sb. do konce roku 1992, tím automaticky pozbyli občanství slovenské (§ 13 odst. 1 zákona SNR č. 206/1968 Zb.). Rozhodný okamžik byl den převzetí listiny o udělení státního občanství ČR, nikoliv den vydání rozhodnutí. 4.1.2
Žádosti podané v roce 1992, ale občanství nabyto až později Jiná situace však byla u žadatelů, kteří si listinu o udělení státního občanství ČR dle
zákona č. 39/1969 Sb. převzali až po 31. 12. 1992. Ti zůstali zároveň stále občany Slovenské republiky. K 31. prosinci 1992 byli občany Slovenské republiky a § 2 zákona č. 40/1993 Z. z., o štátnom občianstve Slovenskej republiky, ze dne 19. 1. 1993, který nabyl účinnosti 15. února 1993, stanovil, že občany SR jsou ti, kteří jimi byli k 31. prosinci 1992. Zajímavý je případ osob, které obdržely listinu o udělení státního občanství ČR dle zákona č. 39/1969 Sb. v období od 1. ledna 1993 do 14. února 1993, tedy v období, kdy ještě zákon č. 40/1993 Z. z. nebyl účinný a platil stále ještě zákon SNR č. 206/1968 Zb., který v § 13 odst. 1 stanovil, že nabytím občanství České socialistické republiky se pozbývá občanství slovenské. Podle mého názoru taková osoba slovenské občanství nejprve ztratila podle § 13 odst. 1 zákona SNR č. 206/1968 Zb. (pokud bychom tento účinek vůbec připustili, vzhledem k tomu, že toto ustanovení předvídá ztrátu občanství SR v případě nabytí občanství České republiky jakožto subjektu federace a není jisté, zda se tento účinek vztahoval i na nabytí občanství samostatné České republiky), nicméně jej poté 15. února 1993 znovu nabyla podle § 2 zákona 40/1993 Z. z., protože toto ustanovení jasně stanoví, že ten kdo byl k 31. prosinci 1992 občanem Slovenské republiky, jakožto subjektu federace, je občanem nového samostatného státu – Slovenské republiky.
55 56
Z rozhovoru s JUDr. Kateřinou Guluškinovou na Ministerstvu vnitra ČR v létě roku 2004. Údaje Ministerstva vnitra citované v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 13. 9. 1994, sp. zn. Pl. 9/94.
33
Novelou č. 272/1993 Sb. zákona č. 40/1993 Sb. bylo s účinností od 11. 11. 1993 stanoveno, že žádosti o udělení státního občanství České republiky podané do 31. prosince 1992, se vyřizují podle předpisů platných ke dni jejich podání (§ 27a zákona č. 40/1993 Sb.). Touto novelou byl však jen upevněn stávající stav. Z vlastní zkušenosti vím, že mi bylo občanství České republiky uděleno podle zákona ČNR č. 39/1969 Sb. již dne 11. 8. 1993, tedy před účinností uvedené novely. Není však vyloučeno, že některé úřady postupovaly do 11. 11. 1993 jinak a požadovaly po žadatelích o české občanství, kteří si o občanství požádali do konce roku 1992 listinu o propuštění ze svazku SR, což by podle zákona ČNR č. 39/1969 Sb. správně vyžadovat neměly. V takovém případě by žadatel slovenské občanství pozbyl. Pokud však žadatel ze svazku SR propuštěn nebyl, což se týká pravděpodobně většiny uvedených žadatelů včetně mě, stal se udělením českého občanství bipolitou, protože slovenské občanství nepozbyl. Listina, kterou mi bylo uděleno státní občanství České republiky podle § 10 odst. 2 zákona ČNR č. 39/1969 Sb., je mezi přílohami, které jsou na konci této práce. 4.1.3
Volba prohlášením podle § 18 odst. 1 do 30. června 1994 Až do 30. června 1994 si mohli slovenští občané zvolit prohlášením občanství ČR
podle § 18 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb. v tehdy platném znění. V tomto ustanovení však už byly pro prohlašovatele stanoveny tyto nové podmínky: a) má-li nepřetržitý trvalý pobyt na území ČR alespoň po dobu dvou let, b) předloží-li doklad o propuštění ze státního svazku Slovenské republiky s výjimkou případů, kdy prokáže, že požádal o toto propuštění a jeho žádosti nebylo do tří měsíců vyhověno, a současně před okresním úřadem prohlásí, že se vzdává státního občanství Slovenské republiky; tento doklad se nevyžaduje, jestliže volbou státního občanství České republiky dojde k pozbytí státního občanství Slovenské republiky, c) nebyl-li v posledních pěti letech pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin. Pokud jde o požadavek uvedený pod písmenem a), tak k tomu bych ocitoval nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1994, sp. zn. Pl. 9/94, podle kterého stačil „trvalý pobyt ve smyslu faktickém a je jím třeba rozumět pobyt v místě stálého bydliště člověka, tj. v místě, kde má rodinu, byt nebo zaměstnání, a v němž se také trvale zdržuje právě s úmyslem se zde zdržovat“. Nebyl tedy nutný „trvalý pobyt“ ve smyslu evidenčním.
34
Problematický je především požadavek uvedený pod písmenem b). Až přibližně do konce února 1993 totiž naše úřady nevyžadovaly po slovenských občanech, kteří chtěli učinit prohlášení podle § 18 odst. 1, listinu o propuštění ze státního svazku SR. Bylo tomu tak proto, že se počítalo s tím, že zákonodárce na Slovensku přijme takový zákon upravující nabývání a pozbývání občanství, že nebude docházet k bipolitizmu. Zákon č. 40/1993 Z. z., o štátnom občianstve Slovenskej republiky, ze dne 19. ledna 1993, který byl vyhlášen a nabyl účinnosti 15. února 1993, však připouštěl jedinou možnou formu ztráty slovenského občanství, a to propuštěním na vlastní žádost. O této žádosti na Slovensku rozhodovaly příslušné okresní úřady. V případě, že žádosti vyhověly, vystavily listinu o propuštění ze státního svazku Slovenské republiky. V žádném případě již slovenský občan nadále nepozbýval své slovenské občanství jen proto, že nabyl občanství české. Při vědomí této skutečnosti české úřady, přibližně od konce února 1993, začaly, v souladu s požadavkem výše uvedeným pod písmenem b), požadovat po občanech SR, kteří chtěli učinit prohlášení o volbě občanství ČR podle § 18 odst. 1, i listinu o propuštění ze státního svazku SR. Ti slovenští občané, kteří si zvolili české občanství prohlášením přibližně do konce února 1993 a nebyla tudíž po nich požadována listina o propuštění ze svazku SR, se stali bipolity. Přibližně od konce února 1993 si tedy slovenští občané, kteří si chtěli zvolit české občanství podle § 18 odst. 1 zákona 40/1993 Sb. v tehdy platném znění prohlášením, museli žádat o propuštění ze státního svazku SR. Nemuselo jim být ovšem vyhověno. Důvodem mohly být například nedoplatky na daních a veřejných dávkách v SR.57 Dalším důvodem pro odepření vydání listiny o propuštění ze státního svazku SR mohlo být probíhající trestní stíhání v SR, anebo probíhající či ještě nenastoupený trest odnětí svobody.58 V takovém případě české straně stačilo, aby uchazeč o české občanství prokázal, že jeho žádosti o propuštění ze státního svazku SR nebylo do tří měsíců vyhověno a aby prohlásil na okresním úřadu v ČR, že se vzdává státního občanství Slovenské republiky. Takové prohlášení však nemělo zcela žádný význam, protože jak je uvedeno výše, slovenské občanství se pozbývalo jediným možným způsobem, a to
57 58
§ 9 odst. 3 písm. b) zákona č. 40/1993 Z. z. § 9 odst. 3 písm. a) zákona č. 40/1993 Z. z.
35
propuštěním na vlastní žádost. Jednostranné prohlášení, a k tomu ještě z pohledu Slovenska před orgánem cizího státu, nemělo žádné právní účinky. Ti občané SR, kteří obdrželi listinu o propuštění ze státního svazku SR, toto občanství opravdu pozbyli. Avšak ti občané SR, kteří ze státního svazku SR propuštěni nebyli, jsou bipolité, a to bez ohledu na své případné jednostranné prohlášení, že se občanství SR vzdávají. Alfou a omegou je to, jestli si převzali listinu o propuštění ze státního svazku Slovenské republiky. Zdůrazňuji zde, že rozhodnou skutečností je fakt převzetí si této listiny. Uvedená listina je mezi přílohami, které jsou na konci této práce. K vydání listiny o propuštění ze státního svazku SR bylo mimo jiné zapotřebí předložit potvrzení českých úřadů, že si příslušná osoba může zvolit občanství ČR, pokud předloží doklad o propuštění ze státního svazku SR. Toto potvrzení je rovněž mezi přílohami, které jsou na konci této práce. Pokud jde o požadavek uvedený pod písmenem c), tak praxe byla taková, že toto neodsouzení za úmyslný trestný čin v posledních pěti letech bylo prokazováno toliko výpisem z rejstříku trestů. Mohlo se však také stát, že bylo odsouzení tak čerstvé, že se ještě nepromítlo do rejstříku trestů. V takových případech si zvolily prohlášením občanství ČR i osoby, které k tomu nebyly oprávněny. Otázkou je, jaké občanství má osoba, která si občanství ČR takto neoprávněně zvolila. Náš právní řád, na rozdíl od mnoha jiných právních řádů, nepostihuje podvodné jednání při nabytí státního občanství skrze udělení.59 Jaké jsou ve vztahu ke státnímu občanství právní následky podvodného jednání osoby činící prohlášení o volbě občanství České republiky, dle mých informací dosud nebylo (a dost možná už ani nebude) judikaturou řešeno. Listina, kterou okresní úřady osvědčovaly, že si občan SR zvolil státní občanství ČR, je mezi přílohami, které jsou na konci této práce. 4.1.4
Volba prohlášením podle § 18 odst. 2 do 30. června 1994 Podle § 18 odst. 2 zákona č. 40/1993 Sb. v tehdy platném znění si mohl od
1. 1. 1993 do 30. června 1994 občan SR zvolit prohlášením občanství ČR, pokud právě neměl trvalý pobyt ani v ČR ani v SR. Jednalo se tedy o občany, kteří žili v cizině. Na 59
Srov. naproti tomu např. § 8b odst. 1 zákona č. 40/1993 Z. z., o štátnom občianstve Slovenskej republiky, v současném znění, který stanoví, že „Štátne občianstvo Slovenskej republiky nevznikne, ak sa po prevzatí listiny o udelení štátneho občianstva Slovenskej republiky preukáže, že doklady, na základe ktorých bola listina vydaná, sú sfalšované, pozmenené alebo vydanie listiny sa dosiahlo trestným činom“.
36
rozdíl od volby prohlášením podle § 18 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb. v tehdy platném znění, nebylo třeba, aby prohlašovatel nebyl v posledních pěti letech odsouzen pro úmyslný trestný čin, a dále pokud jde o jeho vztah k České republice, tak stačilo, že před odchodem do ciziny měl trvalý pobyt na území ČR, anebo alespoň jeden z jeho rodičů má občanství ČR. Smyslem tohoto ustanovení pravděpodobně bylo usnadnit nabývání občanství ČR bývalým emigrantům a vystěhovalcům. Protože však nebylo stanoveno, od kdy musí taková osoba mít trvalý pobyt v cizině, dalo se této úpravy zneužít. Dejme tomu, že občan SR měl trvalý pobyt v ČR a chtěl si zvolit občanství ČR prohlášením, ale nesplňoval podmínku neodsouzení pro úmyslný trestný čin v posledních pěti letech anebo měl v ČR trvalý pobyt méně než po dobu dvou let. Stačilo mu v takovém případě se vystěhovat někam do ciziny (mimo ČR i SR), a vzápětí si mohl zvolit občanství ČR prohlášením za výhodnějších podmínek podle výše zmíněného ustanovení. Pokud jde o případný bipolitizmus, tak platí to samé, co bylo probráno v kapitole 4.1.3 4.1.5
Volba prohlášením podle § 18a do 30. června 1994 S účinností od 11. 11. 1993 si mohli zvolit prohlášením občanství ČR někteří
občané SR za výhodnějších podmínek podle § 18a zákon č. 40/1993 Sb. v tehdy platném znění. Týkalo se to občanů SR narozených v SR do 31. prosince 1939, jejichž alespoň jeden rodič byl narozen v ČR, a dále všech občanů SR narozených před 1. 1. 1934. Toto ustanovení kladlo na toho, kdo si volí občanství ČR prohlášením stejné nároky, jako vyžadoval § 18 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb. v tehdy platném znění, který je popsán v kapitole 4.1.3, s výjimkou předložení dokladu o propuštění ze svazku SR. Znamená to, že ten, kdo si zvolil občanství ČR prohlášením podle tohoto ustanovení, se stal bipolitou, pokud si náhodou z vlastní iniciativy listinu o propuštění ze státního svazku SR nevyžádal. Prohlášením podle § 18 odst. 1, § 18 odst. 2 a § 18a zákona č. 40/1993 Sb. v tehdy platném znění si do 30. června 1994 zvolilo státní občanství ČR asi 240 tisíc osob.60
60
Údaje Ministerstva vnitra ČR citované v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 13. 9. 1994 sp. zn. Pl. 9/94.
37
Lhůta k učinění prohlášení podle uvedených ustanovení byla původně stanovena do 31. prosince 1993. Následně byla nařízením vlády č. 337/1993 Sb. ze dne 15. prosince 1993 prodloužena do 30. června 1994. 4.1.6
Udělení na žádost podle § 19 do 30. června 1994 Podle § 19 zákona č. 40/1993 Sb., v tehdy platném znění, mohlo Ministerstvo
vnitra ČR od 1. 1. 1993 do 30. června 1994 udělit státní občanství ČR na žádost státnímu občanovi SR, jde-li o nezletilce staršího 15 let, jehož alespoň jeden z rodičů je státním občanem ČR, nebo jde-li o fyzickou osobu, jejíž manžel (manželka) je státním občanem ČR, pokud a) žadatel má trvalý pobyt na území ČR a b) předloží doklad o propuštění ze státního svazku SR s výjimkou případů, kdy prokáže, že požádal o propuštění ze státního svazku SR a jeho žádosti nebylo do tří měsíců vyhověno, a současně před okresním úřadem prohlásí, že se vzdává státního občanství SR. Na rozdíl od § 18 odst. 1 a 2 a § 18a jde o udělení občanství na žádost. Na udělení státního občanství ČR tedy nebyl právní nárok. Osoby, které nesplňovaly například podmínku neodsouzení pro úmyslný trestný čin v posledních pěti letech a nemohly si proto zvolit občanství ČR podle § 18 odst. 1, to mohly zkusit udělením podle § 19, pokud splňovaly výše uvedené podmínky. Pokud jde o požadavky uvedené v § 19 písm. a) a písm. b), tak platí to stejné, co je uvedeno již v kapitole 4.1.3. Pokud jde o případný bipolitizmus, tak platí opět to, co je uvedeno v kapitole 4.1.3 o občanech SR, po kterých byla českou stranou požadována listina o propuštění ze svazku SR – záleží především na tom, jestli dotyčná osoba tuto listinu obdržela. Pokud ano, slovenské občanství pozbyla. Pokud ne, má občanství dvojí. 4.1.7
Udělení na žádost podle § 7 (tento způsob není časově omezen) Podle § 7 zákona č. 40/1993 Sb. lze udělit na žádost občanství ČR obecně
cizincům, tedy ne jen občanům SR. Ti však jsou, oproti ostatním cizincům trochu zvýhodňováni.61 Tato část mé práce je zaměřena na otázku vzniku bipolitizmu ve vztahu k SR, proto nebudu blíže rozebírat podmínky pro udělení občanství ČR podle § 7 obecně.
61
Dle § 11 odst. 1, písm. c) zákona č. 40/1993 Sb. může být bývalým občanům ČSFR prominuta podmínka nepřetržitého trvalého pobytu po dobu pěti let (stanovená v § 7 odst. 1, písm. a) citovaného zákona.
38
Zaměřím se jen na jednu z těchto podmínek – na tu, která je uvedena v § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1993 Sb. Tou je, že žadatel o české občanství prokáže, že byl propuštěn ze státního svazku cizího státu. § 11 odst. 2 citovaného zákona pak připouštěl, že ministerstvo vnitra může prominout tuto podmínku, má-li žadatel na území České republiky nepřetržitý trvalý pobyt alespoň po dobu pěti let a stát, jehož je žadatel občanem, odmítá vydat doklad o propuštění žadatele ze státního svazku. Z uvedeného vyplývá, že musela být předložena listina o propuštění ze státního svazku SR. V takovém případě žadatel o své slovenské občanství přišel. V případě, že prokázal, že mu slovenské úřady tuto listinu odmítají vydat a měl na území ČR nepřetržitý trvalý pobyt alespoň po dobu 5 let, mohl žádat o prominutí této podmínky. Občan SR, jemuž bylo občanství ČR uděleno podle § 7 a zároveň mu byla prominuta podmínka předložení listiny o propuštění ze svazku SR, se stal bipolitou. Podle § 19 a § 7 zákona č. 40/1993 Sb. v tehdy platném znění nabylo do poloviny roku 1994 státní občanství ČR udělením přibližně 14 tisíc osob.62 4.1.8
Novela č. 194/1999 Sb. Novelou č. 194/1999 Sb., kterou se měnil zákon č. 40/1993 Sb. s účinností od
2. září 1999, byl v § 18 odst. 1 (současné znění) deklarován (teoreticky sporný) právní názor, který vyjádřil již Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 5. 5. 1997, sp. zn. IV. ÚS 34/97, a totiž že občan ČR, který nabyl občanství SR volbou podle zákona č. 40/1993 Z. z., o štátnom občianstve Slovenskej republiky v období od 1. ledna 1993 do 31. prosince 1993, nepozbyl tímto aktem občanství české. (více k tomu v kap. 4.2.3) § 18a zákona č. 40/1993 Sb. v současném znění pak stanoví, že fyzická osoba, která měla k 31. prosinci 1992 státní občanství ČSFR, která nebyla státním občanem ČR a která měla na území ČR trvalý pobyt podle zvláštních právních předpisů ke dni 31. prosince 1992 a tento pobyt dosud trvá, anebo která od tohoto data až dosud žije trvale na území ČR, může učinit prohlášení o nabytí státního občanství ČR. Trvalým pobytem je zde tentokrát míněn trvalý pobyt ve smyslu evidenčním, čemuž odpovídají i odkazy pod čarou. Ten, kdo by nesplňoval podmínku trvalého pobytu 62
Údaje Ministerstva vnitra citované v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1994 sp. zn. Pl. 9/94.
39
ve smyslu evidenčním, může prohlášení podle tohoto ustanovení učinit rovněž, pokud od 31. prosince 1992 až do okamžiku prohlášení o státním občanství ČR žil trvale na území ČR. K pojmu „trvalé žití“ se vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 7 A 137/2001-44, ve kterém zdůrazňuje autonomnost tohoto pojmu a nemožnost jej slučovat s pojmem trvalý pobyt. Trvalé žití má být faktického rázu a má být zohledněna též volní složka žadatele. Ani okolnost, že dotyčná osoba v ČR nemá rodinu, na Slovensku má rodiče, v ČR jen pracuje a na dovolenou jezdí k rodičům (což byl případ stěžovatele, jehož stížností se Nejvyšší správní soud zabýval), ještě nevylučuje, že nemůže být splněna podmínka trvalého žití. Občan SR, který nabude občanství ČR prohlášením podle § 18a zákona č. 40/1993 Sb. v současném znění, tímto aktem nepozbude občanství SR a stane se bipolitou. 4.1.9
Novela č. 357/2003 Sb. Novela č. 357/2003 Sb., kterou se měnil zákon č. 40/1993 Sb. s účinností od
29. října 2003, přinesla další možnosti nabytí občanství ČR prohlášením – podle § 18b a § 18c. Podle § 18b zákona č. 40/1993 Sb. v současném znění může státní občan SR, který měl k 31. prosinci 1992 státní občanství ČSFR, a který nabyl státní občanství SR udělením v době od 1. ledna 1994 do 1. září 1999, učinit prohlášení o nabytí státního občanství ČR. Z textu tohoto ustanovení je zřejmé, že míří na bývalé státní občany ČR, kteří nabyli státní občanství SR udělením v období od 1. ledna 1994 do 1. září 1999 a pozbyli tímto aktem občanství ČR. V uvedeném období docházelo v případě nabytí cizího státního občanství na vlastní žádost automaticky k pozbytí občanství českého s výjimkou případů, kdy k nabytí cizího občanství docházelo v souvislosti s narozením nebo uzavřením manželství.63 To tedy platilo i pro případ, že ono cizí státní občanství, které bylo na vlastní žádost nabyto, bylo občanství slovenské. Kdyby tomu tak nebylo, nemělo by toto ustanovení, které umožňuje právě těmto lidem učinit prohlášení o nabytí občanství ČR, smysl. Stejný závěr vyplývá i z důvodové zprávy.64
63
§ 17 zákona č. 40/1993 Sb. v tehdejším znění. Z důvodové zprávy k návrhu zákona, kterým se mění zákon o nabývání a pozbývání občanství ČR, sněmovní tisk PSP 254/0 cituji odůvodnění k čl. I., bod 43: „Nově navržené ustanovení § 18b vychází vstříc 64
40
Vyskytly se však i jiné názory. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp. zn. 7 A 37/2001-54 ze dne 13. 5. 2003 (tedy ještě před účinností novely č. 357/2003 Sb.) vyslovil názor, že občan ČR, který nabyl občanství SR udělením v období od 1. ledna 1994 do 1. září 1999 a zároveň měl k 31. 12. 1992 státní občanství ČSFR, nepozbude nabytím státního občanství SR (přestože jej nabyl na vlastní žádost) státní občanství ČR. Tento názor však pravděpodobně zůstane do budoucna zcela osamocen a nelze s ním souhlasit. Pokud bychom jej totiž přijali, pak by ustanovení § 18b zákona č. 40/1993 Sb. v současném znění postrádalo svůj smysl, protože by se netýkalo vůbec nikoho. Nicméně je mi osobně velice sympatický aktivistický přístup Nejvyššího správního soudu v dané věci, kdy se tento soud pokusil judikaturou odstranit nespravedlnost, která z celé situace kolem státních občanů česko-slovenských vzešla. Tuto konkrétní nespravedlnost (tedy situaci lidí, kteří pozbyli občanství ČR v období od 1. 1. 1994 do 1. 1. 1999 nabytím slovenského občanství na vlastní žádost) nakonec napravil sám zákonodárce. Uvedený rozpor pravděpodobně vůbec nepřeroste akademickou rovinu. Osoby, kterých se výše popsaná situace týká, mohou státní občanství ČR nyní jednoduše nabýt prohlášením dle § 18b. Otázka by však mohla začít být aktuální, pokud by bylo třeba zkoumat kontinuitu státního občanství České republiky těchto osob. Účinky prohlášení dle § 18b jsou totiž ex nunc. Kontinuita státního občanství ČR není u takových osob zachována. Pokud bychom přijali názor vyjádřený v uvedeném rozsudku Nejvyššího správního soudu, pak by tato kontinuita zachována byla. Občan SR, který nabude občanství ČR prohlášením podle § 18b zákona č. 40/1993 Sb. v současném znění, tímto aktem nepozbude občanství SR a stane se bipolitou. Podle § 18c zákona č. 40/1993 Sb. v současném znění státní občan SR, který a) se narodil na území SR rodičům, z nichž jeden měl státní občanství České socialistické republiky nebo České republiky a druhý státní občanství Slovenské socialistické republiky nebo Slovenské republiky a
těm slovenským občanům, kteří byli státními občany České a Slovenské Federativní Republiky a zároveň státními občany České republiky a v období od 1. 1. 1994 do 1. 9. 1999 pozbyli státní občanství České republiky v důsledku nabytí slovenského státního občanství udělením. Tyto osoby budou nyní moci nabýt státní občanství České republiky na základě prohlášení – současně jim bude umožněno ponechat si státní občanství Slovenské republiky.“
41
b) ke dni 31. prosince 1992 byl státním občanem ČSFR a současně Slovenské republiky mladším 18 let, může učinit prohlášení o nabytí státního občanství ČR, pokud toto občanství již v mezidobí nenabyl jinak. Občan SR, který nabude občanství ČR prohlášením podle § 18c zákona č. 40/1993 Sb. v současném znění, tímto aktem nepozbude občanství SR a stane se bipolitou.
4.2
Občané České republiky usilující o občanství Slovenské republiky
4.2.1
Žádosti podané v roce 1992 a do konce roku 1992 i občanství nabyto Občané České republiky, kteří se chtěli stát občany Slovenské republiky, mohli
o jeho udělení za doby trvání československé federace požádat. Zákon SNR č. 206/1968 Zb., o nadobúdaní a strate štátneho občianstva Slovenskej socialistickej republiky, umožňoval, aby občan České republiky požádal o udělení občanství Slovenské republiky, pokud měl na území Slovenské republiky trvalý pobyt alespoň po dobu dvou let. V případech hodných osobitého zřetele bylo možno tuto podmínku prominout. Dále bylo možno nabýt občanství SR pouhým prohlášením, pokud český občan uzavřel sňatek se slovenským občanem a učinil toto prohlášení do šesti měsíců od uzavření manželství. Dítě, jehož rodiče měli rozdílná republiková občanství a jehož ze zákona určené republikové občanství bylo české, mohlo také nabýt občanství SR, pokud o tom jeho rodiče do šesti měsíců od jeho narození učinili prohlášení podle § 8 odst. 3 zákona SNR č. 206/1968 Zb. Ten, komu bylo slovenské občanství uděleno podle zákona SNR č. 206/1968 Zb. a ještě v roce 1992 si rozhodnutí o udělení státního občanství převzal, pozbyl definitivně občanství české. Výše uvedený zákon se totiž téměř shodoval se zákonem ČNR č. 39/1969 Sb., jen upravoval občanství slovenské. A oba tyto zákony v § 13 odst. 1 stanovily, že nabytím jednoho občanství se pozbývá druhého. 4.2.2
Žádosti podané v roce 1992, ale občanství nabyto až později § 17 zákona č. 40/1993 Sb. stanoví, že občanství ČR pozbývá ten, kdo na vlastní
žádost nabyl cizí státní občanství s výjimkou případů, kdy cizí státní občanství bylo nabyto v souvislosti s uzavřením manželství nebo narozením. Občan ČR, který nabyl občanství SR udělením podle zákona SNR č. 206/1968 Zb. až v roce 1993, pozbyl tímto okamžikem
42
definitivně občanství ČR. Jeho situace se tedy nelišila od osob, které nabyly občanství Slovenské republiky podle zákona stejného zákona ještě v roce 1992 (kapitola 4.2.1), jen pozbyl občanství ČR podle jiného ustanovení. Rozhodným okamžikem bylo převzetí si listiny o udělení státního občanství Slovenské republiky. Pokud by si tedy náhodou někdo tuto listinu o udělení státního občanství SR podle zákona SNR č. 206/1968 Zb. převzal až po 31. prosinci 1993 (maximálně však do 1. 1. 1999), může v současnosti získat občanství ČR jednoduše zpět prohlášením učiněným podle § 18b zákona č. 40/1993 Sb. v současném znění (viz kapitola 4.1.9). V takovém případě by se stal bipolitou. Pokud by si tuto listinu (čistě hypoteticky) převzal ještě později než 1. 1. 1999, pak by vůbec nepozbylo občanství České republiky, neboť § 18 odst. 2 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění účinném od 2. 9. 1999, stanoví, že státní občan České republiky, který měl k 31. prosinci 1992 státní občanství ČSFR, nepozbude nabytím státního občanství Slovenské republiky státní občanství České republiky. Na tomto hypotetickém příkladu je možno vidět, jak se v průběhu času měnily následky nabytí občanství SR pro občany ČR. 4.2.3
Volba občanství SR podle § 3 do 31. prosince 1993 § 3 zákona č. 40/1993 Z. z. stanoví, že osoba, která byla k 31. prosinci 1992 státním
občanem ČSFR a nebyla občanem SR, si do 31. prosince 1993 může zvolit občanství SR tak, že vykoná volbu státního občanství SR písemným vyhlášením. Dále je upraveno, před kterými úřady se tato volba uskutečňuje. Pro získání slovenského občanství nebyly stanoveny žádné další podmínky. Nabytím slovenského občanství volbou se nepozbývalo občanství české, takže občané ČR, kteří si v roce 1993 zvolili občanství SR (t.j. vykonali čisté právo opce), jsou bipolité. Toto tvrzení však dlouho bylo sporné. Definitivní tečku polemikám na toto téma učinil až Ústavní soud ČR nálezem ze dne 5. května 1997 sp. zn. IV. ÚS 34/97, kdy bylo zaujato stanovisko, že nabytí cizího občanství volbou nelze podřadit pod nabytí cizího občanství na vlastní žádost. Připomínám, že nabytím cizího občanství na vlastní žádost se pozbývalo občanství české (§ 17 zákona č. 40/1993 Sb. v tehdy platném znění). Názor čtvrtého senátu Ústavního soudu vychází především z jazykové argumentace. Volba je totiž svou povahou jednostranným aktem, zatímco žádost předpokládá konsenzus druhé
43
strany. Principu právní jistoty potom odpovídá, že pokud z textu zákona (z § 17) lze vyčíst, že státní občan České republiky pozbude státní občanství České republiky okamžikem, kdy na vlastní žádost nabude cizí státní příslušnost, pak nelze takový následek rozšířit i na případ (zákonodárcem tehdy nepředvídaný), jakým je nabytí cizího státního občanství volbou. Nabytím cizího občanství volbou podle § 3 zákona č. 40/1993 Z. z. se tedy české občanství nepozbývalo a nic na tom nemění ani fakt, že až do uvedeného nálezu Ústavního soudu (a mnohdy i po něm) české úřady odmítaly vydávat těmto lidem osvědčení o státním občanství ČR, čímž do věci vnesly ještě více zmatku. Uvedený názor je teoreticky velice sporný. Ani samotný citovaný nález Ústavního soudu ČR nebyl přijat jednomyslně. Odlišné stanovisko k němu zaujal soudce Pavel Varvařovský. Argumentuje tím, že „smysl a obsah právních předpisů nelze hledat jen v jednotlivých slovech a větách, ale i ve vzájemných souvislostech a s přihlédnutím k obecně uznávaným právním principům“. Historický výklad dává tomuto názoru rozhodně za pravdu. Při rozpadu států (např. po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918) byla vždy snaha upravit státní občanství nových států tak, aby výsledkem bylo jen jedno občanství. Provedení opce pro občanství některého z nástupnických států mělo pak za následek ztrátu občanství původního. To však může bezpečně fungovat jen tehdy, pokud je celá materie upravena mezinárodními smlouvami a vnitrostátní předpisy všech zúčastněných států těmto mezinárodním smlouvám korespondují. Tak se stalo po roce 1918. Při rozpadu ČSFR žádná mezinárodní smlouva o státním občanství mezi Českou republikou a Slovenskou republikou uzavřena nebyla. Novelou zákona č. 194/1999 Sb., kterým se měnil zákon č. 40/1993 Sb. bylo doplněn § 18 odst. 1 (současné znění), který výše uvedený názor čtvrtého senátu Ústavního soudu deklaruje: „Fyzická osoba, která měla k 31. prosinci 1992 státní občanství České a Slovenské Federativní Republiky a která nabyla volbou státní občanství Slovenské republiky v době od 1. ledna 1993 do 31. prosince 1993, se pokládá za státního občana České republiky, pokud se neprokáže, že toto občanství podle tohoto zákona pozbyla po provedení volby občanství Slovenské republiky.“
44
Kdyby se výše uvedená ústavní stížnost, která byla nakonec rozhodnuta čtvrtým senátem, byla bývala dostala k jinému senátu Ústavního soudu ČR, s největší pravděpodobností by bývalo bylo rozhodnuto opačně.65 4.2.4
Udělení na žádost podle § 7 (tento způsob není časově omezen) Občané ČR, kteří si z různých důvodů nezvolili občanství SR do 31. prosince 1993,
si mohli nadále o udělení slovenského občanství požádat podle § 7 zákona č. 40/1993 Z. z. V takovém případě v zásadě nebyli oproti jiným cizincům v podmínkách pro udělení státního občanství zvýhodněni. Od 5. července 1997 na Slovensku platil zákon č. 70/1997 Z.z., o zahraničných Slovákoch, který umožňoval osobám, které mají slovenskou národnost nebo slovenský etnický původ a slovenské kulturně-jazykové povědomí, přiznat status „zahraničního Slováka“. Osoba, které bylo Ministerstvem zahraničních věcí Slovenské republiky přiznáno toto postavení, mohla potom žádat o slovenské občanství za výhodnějších podmínek. S účinností od 1. 1. 2006 byl tento status nahrazen institutem přiznání postavení „Slovák žijúci v zahraničí“ podle zákona č. 474/2005 Z. z., o Slovákoch žijúcich v zahraničí. Výhody spočívají v možnosti prominutí předpokládané pětileté doby trvalého pobytu ve Slovenské republice, a do 31. 12. 2005 bylo
tzv. „zahraničním Slovákům“
možné
i prominout
podmínku beztrestnosti
66
v posledních pěti letech před podáním žádosti.
Nabytím občanství SR na vlastní žádost do novely č. 194/1999 Sb., tedy nejpozději do 1. září 1999, žadatel automaticky pozbyl občanství ČR. Pokud však slovenské občanství nabyl udělením v době od 1. ledna 1994 do 1. září 1999 a jde o osobu, která měla k 31. prosinci 1992 občanství ČSFR, může jej v současnosti jednoduše získat zpět prohlášením podle § 18b zákona č. 40/1993 Sb. v současném znění (viz kapitola 4.1.9). Pokud žadatel získal občanství SR udělením až po 1. září 1999, nepozbyl tímto aktem občanství ČR za předpokladu, že měl k 31. prosinci 1992 státní občanství ČSFR (§ 18 odst. 2 zákona č. 40/1993 Sb. v současném znění) a stal se bipolitou.
65
Z přednášky prof. Filipa na Masarykově univerzitě v Brně, předmět Ústavní právo, zimní semestr 2003/2004. 66 Taková úprava nepřekvapí, pokud si uvědomíme, že Preambule slovenské ústavy začíná slovy „My, národ slovenský“ a že ve světě existuje velmi početná slovenská emigrace.
45
Pokud však nabude občanství SR udělením na žádost občan ČR, který k 31. prosinci 1992 neměl občanství ČSFR (typicky se to může týkat osob, které v tu dobu ještě nežily), pozbude nabytím občanství SR občanství české.
4.3
Občané ČSFR, kteří neměli v okamžiku zániku federace ani občanství ČR ani občanství SR V okamžiku zániku federace existovala určitá malá skupina občanů ČSFR, kteří
neměli ani občanství ČR ani občanství SR. Tento stav je popsán v bodu 8. klíče v kapitole 3.2. Týká se to jen malého počtu (řádově desítek) osob, které obvykle žijí již po několik generací v cizině a v roce 1969, když došlo ke vzniku federace, nebylo možno jejich občanství ze zákona určit. Tito lidé mohli až do zániku federace učinit bez jakýchkoliv podmínek prohlášení o nabytí občanství ČR podle § 3 zákona ČNR č. 39/1969 Sb. a nadále tak mohou učinit podle § 6 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., rovněž bez jakýchkoliv podmínek (tzv. „čisté právo opce“). Znamená to, že pokud tyto osoby již v mezidobí, tedy od 1. ledna 1993 nabyly jakýmkoliv způsobem občanství slovenské, nebrání jim tento fakt k tomu, aby učinily prohlášení o nabytí občanství českého, a stanou se bipolity. S účinností od 2. září 1999 mohou také potomci těchto osob v linii přímé starší 15 let (od 29. října 2003 byl údaj „15 let“ nahrazen údajem „zletilost“) učinit prohlášení o volbě českého občanství podle § 6 odst. 6 zákona č. 40/1993 Sb. v současném znění. Ti tak ale mohou učinit jedině tehdy, pokud nejsou občané jiného státu, takže v jejich případě ke vzniku bipolitizmu zpravidla docházet nebude. Také zákon SNR č. 206/1968 Zb. umožňoval v § 3 nabýt občanství SR pouhým prohlášením osobám, jejichž občanství nebylo možno v roce 1969 ze zákona určit a přitom byly občany ČSSR, resp. ČSFR. Tento zákon však byl k 15. únoru 1993 zrušen.
4.4
Nabývání občanství dětí Pokud jde o osoby mladší 15 let, tak až do novely č. 357/2003 Sb., která nabyla
účinnosti 29. října 2003, se všechny české zákony týkající se státního občanství ve vztahu ke Slovenské republice shodovaly v tom, že rodiče mohou do své žádosti o udělení nebo pozbytí státního občanství nebo do prohlášení, kterým si volili státní občanství, zahrnout
46
i děti mladší 15 let, případně učinit tyto úkony za ně. (U prohlášení podle § 6 to je možné až od 2. září 1999.) V takových případech se vyžadoval i souhlas druhého rodiče, pokud nebyl zbaven rodičovských práv nebo způsobilosti k právním úkonům. Dítě starší 15 let činilo úkony v souvislosti s nabýváním a pozbýváním státního občanství samo, což byla trochu nestandardní situace vzhledem k závažnosti takových úkonů. S účinností od 29. října 2003 platí, že k těmto úkonům je vyžadován věk 18 let, pokud dotyčná osoba nenabyla zletilosti již dříve. Podle našeho právního řádu typicky sňatkem s přivolením soudu. Pokud ovšem taková osoba není českým občanem, posuzuje se zletilost podle právního řádu země, jejíž je občanem. Novela č. 357/2003 Sb., kterou se mění zákon č. 40/1993 Sb. s účinností od 29. října 2003, doplňuje téměř všechna ustanovení, pokud jde o souhlas druhého rodiče v situaci, kdy za dítě jeden z rodičů činí úkony související se státním občanstvím, popř. jej zahrnuje do svého prohlášení nebo žádosti. Kromě výše uvedených důvodů (zbavení rodičovských práv nebo způsobilosti k právním úkonům) není od účinnosti této novely souhlasu druhého rodiče třeba také v případě, kdy pobyt druhého rodiče žijícího mimo území ČR není znám. Zajímavé je, že v § 18a, který byl do uvedeného zákona doplněn předchozí novelou č. 194/1999 Sb., takováto možnost dodnes není. To je zřejmý legislativní lapsus, protože není rozumného důvodu, proč by měl existovat rozdíl v podmínkách pro upuštění od souhlasu druhého rodiče v případech, kdy je za dítě činěno jedním rodičem prohlášení (nebo je zahrnuto do jeho prohlášení) podle § 18a a v případech, kdy jsou za dítě činěny jedním z rodičů úkony podle jiných ustanovení. Za problematické považuji § 18 odst. 3 zákona č. 40/1993 Sb. ve znění účinném do 1. září 1999, kde je zmíněno, že stanou-li se oba rodiče občany ČR podle § 18 odst. 1 nebo 2, sledují jejich děti státní občanství rodičů; žije-li jen jeden rodič, dítě sleduje jeho občanství. V zápětí je v tomto ustanovení ale uvedeno, že rodiče uvedou své děti ve svém prohlášení a připojí doklad o propuštění ze svazku SR atd. Kladu si otázku, jaké občanství mají děti, které rodiče prostě do svého prohlášení z nejrůznějších důvodů neuvedli. Domnívám se, že tyto děti získaly ze zákona občanství rodičů, protože zákon jasně říká, že děti sledují občanství rodičů. To, že vzápětí v následující větě diktuje určité požadavky, jak mají rodiče své děti v prohlášení uvést a co k tomu mají doložit, považuji pouze za
47
pořádkovou úpravu, jejíž nerespektování nemůže popřít větu první – že děti sledují občanství rodičů. Tento výklad také lépe odpovídá principu jednotného státního občanství v rámci rodiny. Opět je však nutno připomenout, že pokud dítě nebylo propuštěno ze státního svazku Slovenské republiky a ani nebylo zahrnuto v žádosti o propuštění ze státního svazku Slovenské republiky rodičů, nepozbylo své slovenské občanství a stalo se bipolitou. Zákon č. 40/1993 Z. z., upravující nabývání občanství slovenského, považuje za dítě osobu mladší osmnácti let, pokud nenabyla zletilosti již dříve. Stejně jako podle českých zákonů mohou rodiče zahrnout své děti do svého úkonu týkajícího se státního občanství.
48
5 Dvojí občanství 5.1
Vznik dvojího občanství Dvojí občanství primárně vzniká ze zcela pochopitelné příčiny – lidská bytost již
dávno není „příslušenství“ státu, dávno není jeho pertinence, která má právě jen občanství tohoto státu a nemůže se z tohoto státu bez svolení vrchnosti ani vzdálit. V dnešním světě se vyskytuje mnoho situací, kdy ke vzniku dvojího občanství dochází. V relaci mezi Českou republikou a Slovenskou republikou k tomu došlo po roce 1993 více než často, jak vyplývá z předcházející kapitoly. Nyní bych rád zmínil i další případy, kdy v České republice dochází ke vzniku dvojího občanství. Ačkoliv v této práce mluvím o „dvojím“ občanství, není samozřejmě vyloučen vznik ani vícerého, než jen dvojího občanství. 5.1.1
Dvojí občanství narozením Nejčastěji vzniká dvojí občanství narozením. Může se tak stát, pokud se rodičům,
jejichž domovský stát uznává zásadu ius sanguinis, narodí dítě ve státě, který uznává zásadu ius soli. Proč ve světě existují tyto dvě zásady vedle sebe, vyplývá z historického vývoje. Státy s velkým podílem přistěhovalců inklinovaly k tomu, aby děti těchto přistěhovalců obdržely státní občanství těchto států již samotným faktem narození v nové zemi. Nepřekvapí proto, že ius soli najdeme především v amerických státech. Naproti tomu státy starého světa, ze kterých emigrace pocházela, se snažily udržet si pouto s potomky svých občanů, i když se narodili v zahraničí. Prosazovaly proto ius sanguinis, podle kterého děti získávají občanství svých rodičů. Právě tento princip zastává i Česká republika. Dítě nabývá narozením státní občanství České republiky, je-li alespoň jeden rodič státním občanem České republiky.67 Dítě, jehož rodiče mají rozdílná státní občanství, nabude narozením občanství obou rodičů za předpokladu, že rodiče jsou státními občany zemí, které vyznávají zásadu ius sanguinis. Tomuto efektu byla v minulosti snaha zabránit, a proto ČSSR uzavřela s některými socialistickými státy smlouvy o zamezení vzniku dvojího občanství. O mechanizmu těchto smluv bylo pojednáno výše v kap. 2.4.2. 67
§ 3 písm. a) zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky.
49
5.1.2
Dvojí občanství v souvislosti s naturalizací Do 1. 1. 1993 docházelo ke vzniku dvojího občanství také tehdy, pokud občan
České republiky nabyl v cizině naturalizací občanství jiného státu. To neplatilo ve vztahu k zemím, se kterými byla tato otázka upravena mezinárodními smlouvami. V praxi se jednalo především o Úmluvu o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy americkými.68 Dle této úmluvy se okamžikem naturalizace státního občana jednoho smluvního státu ve druhém smluvním státě pozbývalo původní občanství. To neplatilo v době, kdy byla některá ze smluvních stran ve válce. Pro Československo se za takovou dobu považuje období počínající 17. září 1938, neboť tento den na pokyn Hitlera došlo k utvoření sudetoněmeckého „Freikorps“ z uprchnuvších vůdců Henleinovy strany a ti už několik málo hodin poté vpadli na československé území ozbrojeni německými zbraněmi. Posledním dnem tohoto období bylo datum 7. 5. 1957, kdy Československou ukončilo válečný stav s Japonskem.69 V období od 1. 1. 1993 do 28. 10. 2003 platil § 17 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky v tehdy platném znění, podle něhož státní občan České republiky pozbývá státní občanství České republiky okamžikem, kdy na vlastní žádost nabyl cizí státní občanství s výjimkou případů, kdy cizí státní občanství nabyl v souvislosti s uzavřením manželství nebo narozením. Jak již bylo zmíněno v kapitole 4.2.3, nepozbývalo se státní občanství České republiky, pokud došlo k nabytí cizího občanství jinak než na žádost – tedy např. jednostrannou volbou státního občanství. Stejně tak nelze pozbýt státní občanství České republiky ani v případech, kdy k nabytí cizího státního občanství dojde ipso facto právní skutečností, se kterou cizí právní řád spojuje nabytí svého občanství. Příkladem pro tyto výjimečné situace je úprava Rakouské republiky, kdy se rakouského občanství nabývá okamžikem nastoupení funkce profesora na vysoké škole nebo úprava státu Vatikán, kdy je automaticky nabyto vatikánské občanství jmenováním kardinálem.
68
Úmluva o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy americkými ze dne 16. 7. 1928 (publikováno pod č. 169/1929 Sb. a inkorporováno zákonem č. 60/1930 Sb.) 69 Otázka je, zda se občanství okamžitě po uplynutí tohoto (válečného) období pozbývalo, neboť už odpadla překážka, která vylučovala použití Úmluvy o naturalizaci, anebo už taková osoba, naturalizovaná v USA v uvedeném období, zůstala napořád i občanem československým, byla předmětem diskuse. Pro zachování dvojího občanství v těchto případech se vyslovil např. Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. II. ÚS 307/97.
50
Novou právní úpravou s účinností od 29. 10. 2003 je pamatováno i na případy, kdy k nabytí cizího státního občanství dojde jiným výslovným projevem vůle než jen na žádost. V současnosti by tedy osoba, která by nabyla cizí státní občanství jednostrannou volbou (opcí), pozbyla státní občanství České republiky. Opět připomínám, jak je podrobněji rozvedeno v kapitole 4, že ve vztahu ke Slovenské republice platí od 2. 9. 1999 zvláštní úprava a občané České republiky, kteří byli k 31. 12. 1992 občany ČSFR, nepozbudou v žádném případě své české občanství pouhým nabytím občanství Slovenské republiky, byť by jej nabyli třeba i na vlastní žádost. 5.1.3
Dvojí občanství v souvislosti s uzavřením manželství Otázkou je, jak chápat výše uvedené ustanovení § 17 platné v období od 1. 1. 1993
do 28. 10. 2003, pokud stanoví výjimku pro případ, kdy je cizí občanství nabyto v souvislosti s uzavřením manželství. Ze strany státních orgánů je snaha toto vykládat tak, že se občanství České republiky nepozbývalo jen v těch případech (dnes už zdaleka ne tak obvyklých jako v minulosti), kdy uzavřením manželství docházelo k automatickému nabytí občanství manžela. S takovým výkladem osobně nesouhlasím a zcela se ztotožňuji s argumentací autorů Komentáře zákona o státním občanství ČR Miloše Valáška a Viktora Kučery:70 „Případy, v 50. letech dvacátého století ještě obvyklé, kdy k nabytí státního občanství došlo automaticky uzavřením manželství, se však již nyní nevyskytují. Pokud výjimka z pozbytí českého státního občanství (před 29. říjnem 2003) byla snad zamýšlena pouze pro tyto případy, pak se ale v zákoně ocitlo zcela nadbytečně slovní spojení „v souvislosti s“. Čeští občané, kteří se seznámili s touto normou, se mohli právem domnívat, že české občanství nepozbudou, pokud požádají o cizí státní občanství a nabudou je v souvislosti s uzavřením manželství, např. proto, že jim orgány cizího státu z důvodu uzavření manželství s jejich státním občanem prominou obecně stanovenou lhůtu nutnou k naturalizaci. V takovém případě by, podle našeho názoru, měl být zákon vykládán ve prospěch zachování českého státního občanství, neboť cizí státní občanství bylo sice nabyto na vlastní žádost, ale v souvislosti s uzavřením manželství. Zákon je nutno vykládat podle toho, co lze z jeho textu vyčíst, nikoliv podle toho, co bylo patrně záměrem jeho tvůrců.“
70
Valášek, M., Kučera, V. Státní občanství. Komentář. Praha : Linde Praha, a. s., 2006, s. 104-105.
51
Stále zde byl ale i striktnější výklad, který předvídal ztrátu občanství České republiky, jakmile by bylo nabyto cizí občanství, byť by to bylo za trvání manželství s cizím státním příslušníkem. Tato situace působila těžkosti zejména mnohým ženám žijícím se svými manželi v zahraničí. Tyto ženy se obávaly požádat si o občanství státu svého manžela, přestože tam žily třeba už i desítky let! Zásluhou iniciativy krajanských sdružení, např. krajanských sdružení v Sýrii71, a díky pomoci Kanceláře veřejného ochránce práv byla s účinností od 29. 10. 2003 přijata úprava, která již nepředvídá ztrátu českého občanství v případě, že k nabytí cizího státního občanství došlo v souvislosti s uzavřením manželství se státním občanem cizího státu, a to za předpokladu, že došlo k nabytí cizího státního občanství manžela za trvání manželství.72 5.1.4
Dvojí občanství v souvislosti s redintegrací Ke vzniku dvojího občanství dochází též u osob, které využily či využijí možnosti
získat zpět státní občanství České republiky podle zákona č. 88/1990 Sb., kterým se mění a doplňují předpisy o nabývání a pozbývání československého státního občanství nebo zákona č. 193/1999 Sb. o státním občanství některých bývalých československých státních občanů. Ratio legis těchto předpisů můžeme vyčíst z preambule druhého z nich – je jím „snaha zmírnit následky některých křivd, k nimž došlo v období 1948 až 1989 vůči zahraničním Čechům a krajanům, kteří přispívají k udržování a pěstování národního kulturního dědictví, při vědomí toho, že český exil vyvíjel v emigraci významnou duchovní, politickou a kulturní činnost ve prospěch obnovení svobody a demokracie ve své vlasti a tato činnost si zasluhuje mimořádného uznání“. Pro nabytí občanství České republiky dle uvedených předpisů není vyžadováno, aby se dotyčná osoba vzdala svého cizího občanství. Ke dvojímu občanství tedy zpravidla dochází. V souvislosti s uvedenými předpisy musím zmínit i jednu absurditu, která z jejich aplikace v některých případech vyplývá. Týká se dětí osob, které byly, resp. jsou oprávněny učinit žádost, resp. prohlášení podle výše uvedených předpisů. Ty osoby, které byly oprávněny nabýt občanství České republiky podle zákona č. 88/1993 Sb. (to bylo
71 72
Z rozhovoru s představitelkou jednoho z těchto sdružení v roce 2005. § 17 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb. v současném znění.
52
možné jen do 31. 12. 1993) a nezahrnuly do této své žádosti73 své nezletilé děti (např. proto, že v té době ještě nebyly na světě a narodily se v mezidobí mezi podáním žádosti a jejím kladným vyřízením), již nemají další možnost, jak pro své děti státní občanství České republiky získat, aniž by jejich děti musely pozbýt své druhé státní občanství. Ti rodiče, kteří ale z různých důvodů nepožádali o navrácení státního občanství České republiky dle zákona č. 88/1990 Sb., a požádali až podle zákona č. 193/1999 Sb. (v současné době bez časového omezení), mohou své děti bez problémů zahrnout do svého prohlášení o nabytí státního občanství České republiky. Tato nerovnost, ačkoliv v odborné literatuře kritizována,74 nebyla zatím shledána nezákonnou.75
5.2
Argumenty proti dvojímu občanství Argumentů proti bipolitizmu je celá řada. Ačkoliv mnohé z nich se zakládají spíše
na ustálených dogmatech, než na komplexním zhodnocení všech faktorů, nelze je nezmínit, a proto dávám těmto názorům prostor v této kapitole. Nauka o státním občanství se v minulosti shodovala v postoji, kterým dvojí občanství považovala za jev nežádoucí. Prof. Pražák dokonce dovozoval, že „z povahy věci“ plyne, že nikdo nemůže mít současně dvojí občanství. Prof. Weyr pak tomuto názoru oponoval: “Theorie a praxe má totiž za to, že plyne ,z povahy věci‘, že nikdo nemůže míti současně dvojí nebo více státních občanství. Toť arci není správné. ,Z povahy věci‘ plyne toliko, že nikdo nemůže býti současně státním občanem a cizozemcem vzhledem k témuž státu, kdežto bezprostřední úprava zásady první vymyká se vůbec vnitrostátnímu právnímu řádu a mohla by býti po případě obsažena toliko v mezinárodním právním řádě.“76 Rozhodně však ani prof. Weyr myšlenku dvojího státního občanství nepodpořil. Sovětská právní doktrína se stavěla k možnosti dvojího občanství nanejvýš odmítavě: „Existence bipolitizmu je nežádoucí především proto, že zde dochází k nejasnostem ve faktickém a právním postavení osobnosti, k tomu, že osoba má najednou 73
Ačkoliv se jednalo formálně o žádost, ve skutečnosti se význam tohoto úkonu blížil opci, neboť na občanství byl právní nárok. Na rozdíl od opce se ale občanství nabývalo až udělením. 74 Mrázek, J. Nabývání a pozbývání státního občanství. Právní rádce, 2004, č. 6, s. 48 an. 75 Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 6 Ca 233/2003, ASPI UX297. 76 Weyr, F., Soustava československého práva státního. Druhé vydání. Praha : Fr. Borový, nakladatelství v Praze, 1924, s. 426.
53
stejné, protikladné a někdy dokonce neslučitelné povinnosti k různým státům. V takových případech se nedá vyloučit poškozování státních zájmů. Některé státy dokonce dvojího občanství využívají jako prostředku své egoistické zahraniční politiky (např. Čína) a jsou známy i případy zneužívání dvojího občanství k nepřístojným politickým cílům (USA).“77 Také první ucelená práce o státním občanství ČSSR autorů Jana Černého a Václava Červenky78 viděla ve dvojím občanství výrazně negativní jev: „Dvojí občanství je nežádoucím zjevem, poněvadž jednak vede zvláště k mezinárodním sporům v oblasti diplomatické ochrany, jednak působí i nepříjemnosti a obtíže osobám, které jsou bipolity. Obtíže vyplývají těmto osobám hlavně ze závazku věrnosti a z povinnosti k vojenské službě, které vůči osobám s dvojím nebo i několikerým státním občanstvím mohou uplatňovat dotyčné státy. Tak například Anglie v 19. století, držíce se staré zásady, že žádný rozený občan Anglie nemůže pozbýt své státní občanství, odváděla do svého vojska z amerických obchodních lodí Angličany naturalizované ve Spojených státech amerických a prohlašovala se k tomu oprávněnou, neboť podle anglického práva byli tito lidé jejími občany. Obdobné spory mělo Prusko se Spojenými státy americkými v šedesátých letech 19. století, a to kvůli občanům Pruska, kteří se bez vykonání vojenské povinnosti vystěhovali do Ameriky, tam získali státní občanství USA a potom se vraceli do Pruska.“ Ani Ústavní soud ČR nebyl myšlence dvojího občanství ještě nedávno nakloněn, když ve svém nálezu ze dne 8. 11. 199579 konstatoval, že „v oblasti mezinárodněprávní je bipolitismus obecně považován za jev nežádoucí“. Také lidé z praxe, kteří se s problematikou státního občanství denně zabývají, vidí spíše problémy související s dvojím občanstvím. Jedna pracovnice krajského úřadu (tedy právě toho úřadu, který má agendu státního občanství po praktické stránce nejvíce na starosti) zmínila ve své bakalářské práci80 tento praktický problém související s dvojím občanstvím: „Česká republika je vázána řadou mezinárodních smluv, které výslovně stanoví povinnost smluvních států zasílat si matriční doklady (rodný, oddací a úmrtní list) v případech, kdy k matriční události dojde na území jednoho smluvního státu. Např. narodí-li se na území ČR dítě, které nabylo narozením pouze státní občanství Francie, 77
Kulik, R. J. Zakon o graždanstve SSSR. Moskva : 1980, s. 42. Citováno dle Perutková, A. Státní občanství v SSSR. Diplomová práce. Brno : UJEP, 1982, s. 33. 78 Černý, J., Červenka, V. Státní občanství ČSSR. Praha : Orbis, 1963, s. 95. 79 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. 11. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 5/95. 80 Schimmerová, I. Státní občanství – aktuální problémy. Bakalářská práce. Brno : PrF MU v Brně, 2005, s.7.
54
zasílá matriční úřad rodný list nejen jeho rodičům, ale s ohledem na příslušnou dvoustrannou smlouvu o právní pomoci uzavřenou mezi tehdejší ČSSR a Francií i příslušnému francouzskému úřadu. Pokud by však takové dítě, narozené ze smíšeného česko-francouzského manželství nabylo jak české, tak francouzské státní občanství, bylo by využíváno ustanovení § 33 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, a o narození by se francouzské úřady vůbec nedozvěděly.“ Také v oblasti daňové může dvojí občanství přivodit problémy. Lze se totiž setkat i s tím, že některé státy daňový domicil vymezují též státním občanstvím jako prvotním kritériem (např. USA). Daňovými rezidenty USA tak jsou osoby, které na území USA vůbec nemají bydliště, ani se tam nezdržují a ze zdrojů na území Spojených států nepobírají žádné příjmy. V takovém případě jsou však přijímána vnitrostátní opatření, která odstraňují nebo zmírňují potencionální dopady dvojího zdanění v případech, kdy státní občané dlouhodobě pobývají a pracují na území jiného státu.81
5.3
Argumenty pro dvojí občanství Ačkoliv jsou výše uvedené argumenty proti dvojímu občanství velmi početné, lze
většinu z nich vyvrátit. Vycházejí totiž z pojetí státu jakožto suveréna, který si své občany přivlastňuje na „věčné časy“. Vychází z pojetí, že státní občanství je svazkem, který by měl být stejně jako manželství založen na monogamii. Nic není vzdálenější dnešní realitě než takováto dogmata. Tempora mutantur et nos mutamur in illis. – Časy se mění a my se měníme v čase. V dnešním kosmopolitním světě plném svobody pohybu (tedy alespoň mám-li na mysli ten náš svět, nazývaný „demokratický“) je naprosto obvyklé, že lidé vytváří střediska svých zájmů v několika různých zemích. V každé z těchto zemí mají svůj okruh přátel a známých. Jde tedy především o tuto horizontální rovinu státního občanství, která je odpůrci dvojího občanství pomíjena. Pokud jsou v předchozí podkapitole uvedeny argumenty proti dvojímu občanství, pak si všimněme, že většina z nich je založena na skutečnostech, které způsobil sám stát:
81
Sojka, V. Mezinárodní zdanění příjmů. Smlouvy o zamezení dvojího zdanění a zákon o daních z příjmů. Praha : ASPI, a. s., 2006, s. 13-14.
55
Vyžadování vojenské povinnosti – lze přeci efektivně upravit mezinárodními smlouvami, což se také děje. Praktické problémy se zasíláním matričních dokumentů – což je nemožné státní správu malinko zefektivnit, aby byly matriční doklady zasílány i ve výše naznačených problémových případech? Problémy s dvojím zdaněním – určení daňové povinnosti podle kritéria státního občanství je přežitkem, který mají ještě v USA, nicméně v ČR se podle tohoto kritéria daňová povinnost (zcela správně) neurčuje.82 Ministerstvo vnitra ve Velké Británii nechalo vypracovat studii o faktorech ovlivňujících rozhodnutí podat žádost o naturalizaci a bylo zjištěno, že někteří přistěhovalci o naturalizaci neusilují, protože by ztratili občanství ve své zemi původu. Podmínka naturalizace spočívající v prokázání pozbytí dosavadního státního občanství a její případné vypuštění byla přitom v Evropě poměrně široce diskutována, a to i na politické úrovni s tím, že přibyl počet států přistoupivších k vypuštění této podmínky a tím i k umožnění dvojího státního občanství. Při určitém zevšeobecnění lze tedy zaznamenat postupně prosazování liberálního přístupu, pokud jde o umožnění dvojího a vícerého státního občanství, s tím, že tímto směrem by se měla začít ubírat i platná právní úprava v České republice, která by měla opustit dosavadní princip pouze jednoho státního občanství.83 Některé státy z emigrace doslova profitují (Irsko, Slovensko, Albánie). Takové státy jako první pochopily, že je naopak výhodné udržovat a prohlubovat se svými krajany a jejich potomky kontakty, nepřetrhávat jejich pouto s rodnou zemí. Pochopily, že občanství jako takové pouto může sloužit. Tyto státy jako první přestaly chápat dvojí občanství jako něco negativního.84 Jsem osobně přesvědčen, shodně s názorem Mezinárodního soudního dvora ve věci Nottebohm, že státní občanství má být založeno na opravdovém poutu mezi občanem a příslušným státem. Státní občanství bez takového pouta, které je zneužíváno k nejrůznějším účelům, nezasluhuje podporu. Toto opravdové pouto však může bez 82
Srov. § 2 odst. 2 až 4 zákona č. 586/1992 Sb, o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Valášek, M., Kučera, V. Státní občanství. Komentář. Praha : Linde Praha, a. s., 2006, s. 69. 84 Punda, F. Dvojí státní občanství v mezinárodním právu. Diplomová práce. Brno : PrF MU v Brně, 2000, s. 18.
83
56
problému upřímně existovat i k vícero státům. Překážky, které právní řády mnoha států včetně České republiky tomuto nespornému faktu kladou, jsou v rozporu s realitou dnešního světa a je nepochybně jen otázka času, kdy budou odstraněny.
57
6 Exkurs – Etiopie a Eritrea 6.1 6.1.1
Historické pozadí Úvod Stejně, jako tomu bylo i v případě mnoha jiných afrických států, ani určení hranic
mezi Etiopií a Eritreou nerespektovalo národnostní složení obyvatel.85 Několik kmenů tam žije rozděleno v obou státech. Například kmen Tigriňa, který je největší kmen v Eritreji s přibližně 50 procenty obyvatel, tvoří i významnou část obyvatel Etiopie (cca 10 %). I příslušníky kmenů Kahuna najdeme v obou státech. A dále je tu v neposlední řadě kmen Afar, což jsou kočovní pastevci obývající pouštní oblasti. Nejenže obývají oba státy, ale dokonce i mezi nimi kočují. To vše je třeba mít stále na paměti, pokud budeme dále mluvit o „Etiopanech“ a „Eritrejcích“. Pro pochopení toho, co je tématem tohoto exkursu, tedy otázky státního občanství po secesi Eritrey v roce 1993, je třeba zmínit několik významných událostí z historie této oblasti. 6.1.2
Uhájená nezávislost O spojení rozdrobených kmenů v oblasti Etiopie usiloval v polovině 19. století král
Menelik I. Tehdy mu bylo ideálem vytvořit stát v rozsahu starověké Axumské říše, která sahala až k Rudému moři. Oblast při pobřeží Rudého moře však již v té době kolonizovali Italové, kteří se snažili dohnat, co při kolonizaci Afriky zameškali. Do etiopského vnitrozemí v té době ještě nepronikli. Roku 1889 podepsal král Menelik I. s Italy dohodu – tzv. „Smlouvu z Wechale“. Podle ní Italové uznali vytvoření jednotného státu Etiopie přibližně v dnešních hranicích. Sami však za to chtěli uznání svých výdobytků – tedy přibližně oblasti dnešní Eritrey. Kmenová otázka tehdy nebyla na pořadu dne. Mír mezi Itálií a Etiopií však dlouho nevydržel. Už v roce 1895 Italové okupovali rozsáhlé oblasti Etiopie v rozporu s výše uvedenou dohodou. 2. března 1896 pak došlo k rozhodující bitvě s etiopskými vojsky u města Adwa, kde byli Italové poraženi. Tato
85
V souladu s titulem uti possidetis se hranice mezi nově vzniklými státy zásadně nestanovily v závislosti na etnickém či jazykovém předělu, nýbrž kopírovaly administrativní nebo jiné obdobné hranice vytvořené či respektované předchozí svrchovanou mocí. K tomu viz Malenovský, J. Mezinárodní právo veřejné – obecná část – a poměr k vnitrostátnímu právu, zvláště k právu českému. 4. opravené a doplněné vydání. Brno : Doplněk, 2004, s. 100.
58
událost, v dějinách kolonizování Afriky naprosto výjimečná, měla za následek, že se Etiopie uchránila před kolonizací. Na tuto skutečnost jsou Etiopané náležitě hrdí. Eritrea naproti tomu zůstala italskou kolonií. V roce 1936 Mussolini vtrhl do Etiopie a za použití zakázaných jedovatých plynů a moderních zbraní rozdrtil uboze vyzbrojenou etiopskou armádu. Italská okupace Etiopie však trvala jen do roku 1941, kdy oblast osvobodili Angličané. 6.1.3
Etiopsko-eritrejská federace a unitární Etiopie Eritrea se po roce 1941 stala britským protektorátem. Na Pařížské mírové
konferenci v červnu 1946 se Italové formálně vzdali svých nároků na Eritreu, jejíž další statut měl být určen dohodou mezi Francií, Velkou Británií, USA a Sovětským svazem. Pokud by nedošlo mezi nimi k dohodě do jednoho roku, měla být záležitost postoupena OSN. Tak se také v dubnu 1949 stalo.86 Byla ustanovena komise OSN složená ze zástupců Barmy, Guatemaly, Norska, Pákistánu a JAR, aby tuto otázku vyřešila. V úvahu připadaly tři základní varianty. Buď vznik dvou nezávislých států, federace Etiopie a Eritrey, anebo vznik státu jednoho. Rozhodnutí nebylo vůbec jednoznačné. Guatemala a Pákistán byly pro nezávislost Eritrey. Barma a JAR se zasazovaly pro federaci Etiopie s Eritreou. Norsko pak upřednostňovalo unitární Etiopii. Výsledkem byla rezoluce Valného shromáždění OSN č. 390 (v), kterou byla od 1. 1. 1952 ustanovena federace Etiopie a Eritrey. Eritrea byla pojata jako autonomní jednotka federace s Etiopií. Pravomoci, které nebyly výslovně přenechány federální vládě, byly ponechány vládě eritrejské. Mezi záležitosti federace patřily otázky obrany, zahraničních věcí, měny a financí, mezinárodní a mezistátní obchod a mezinárodní a vnitrostátní komunikace včetně přístavů.87 Oba státy měly svoji vlastní ústavu. Ústava Eritrey byla schválena v roce 1952. Nadpis první kapitoly této Ústavy zněl „status Eritrey“. Článek 2 této kapitoly identifikoval teritorium Eritrey jako „bývalé území italské kolonie Eritrea“. Článek 3 pak opakuje myšlenku vyjádřenou již i v rezoluci OSN, totiž že „Eritrea se má stát autonomní jednotkou ve federaci s Etiopií pod vládou Etiopské koruny.“ Dle článku 8 měla Eritrea
86
Assefa Geberehanna, The admission of Eritrea to the United Nations Organization in light of article 4 of the Charter. Addis Ababa University, 2003, s. 16. 87 Hagoss Abrha, Eritreans and their legal status in Ethiopia. Addis Ababa University, 2001, s. 10.
59
pravomoc upravovat otázky svého občanství. Článek 9 této Ústavy pak zněl: „Na bázi reciprocity federálních občanství ten, kdo není eritrejským občanem, bude požívat stejná práva, jako Eritrejci.“88 Je tedy zřejmé, že v té době stále ještě existovalo občanství eritrejské. Zároveň však existovalo i unitární občanství etiopské, neboť oddíl 9 císařského výnosu č. 6 z roku 1952 stanovil, že „všichni obyvatelé území Eritrey, kromě osob s cizím občanstvím, se prohlašují za občany našeho císařství a občany Etiopie. Všichni obyvatelé narození na území Eritrey, kteří mají alespoň jednoho domorodého rodiče nebo prarodiče, se také prohlašují za etiopské občany“. Obyvatelé Eritrey tedy nabyli kolektivně etiopského občanství císařským výnosem č. 6 z roku 1952. Tato skutečnost bude mít ještě rozhodující význam, jak bude pojednáno níže. V roce 1962 byla rozporu se záměry OSN federace zrušena a Eritrea se stala pouze jednou z provincií Etiopského císařství. Stalo se tak rozhodnutím eritrejského parlamentu ze dne 14. listopadu 1962. Otázka, nakolik to tehdy bylo rozhodnutí zmanipulované, budiž ponechána stranou. 6.1.4
Nezávislost Eritrey V roce 1973 byl císař svržen a vlády se chopil krutý režim tzv. „Výborů“
(amharsky „Derg“) v čele s plukovníkem Mengistu Haile Mariam. Tento nenáviděný diktátor byl Marxisticko-Leninsky orientovaný. Dvě hlavní skupiny odporu, a to etiopská EPRDF a eritrejská EPLF, neustaly v boji proti tomuto režimu. Bok po boku jej pak svrhly v roce 1991. O nezávislosti Eritrey mělo být rozhodnuto v referendu, které se konalo 23. - 25. dubna 1993. Drtivá většina 98,5 % hlasů se vyslovila pro nezávislost. Do OSN byla Eritrea přijata už 28. 5. 1993.89 V květnu roku 1998 vypukly mezi oběma zeměmi boje o některá sporná hraniční území.
88
Hagoss Abrha, Eritreans and their legal status in Ethiopia. Addis Ababa University, 2001, s. 11, 12. Přijetí Eritrey do OSN je v Etiopii terčem odborné kritiky. (Např. Assefa Geberehanna, The admission of Eritrea to the United Nations Organization in light of article 4 of the Charter. Addis Ababa University, 2003) Hlavním argumentem je tvrzení, že Rada bezpečnosti ani Valné shromáždění nedostály své povinnosti posoudit eritrejskou žádost o přijetí do OSN z hledisek uvedených v čl. 4 odst. 1 Charty Spojených národů, která stanoví, že „do Organizace Spojených národů mohou býti jako členové přijaty všechny mírumilovné státy světa, které přijmou závazky obsažené v této chartě a podle soudu Organizace spojených národů jsou způsobilé a ochotny plnit tyto závazky.“ Dle názoru (etiopských) kritiků tyto podmínky v případě Eritrey splněny nebyly. Navíc bylo o přijetí Eritrey do OSN rozhodnuto už 31 dní od vyhlášení nezávislosti, což je dle názoru etiopských kritiků tak krátká doba, že ani Rada bezpečnosti, ani Valné shromáždění OSN nemohlo splnění těchto podmínek řádně posoudit. 89
60
6.1.5
Deportace V zápětí po vypuknutí bojů v roce 1998 začaly rozsáhlé deportace Eritrejců
z Etiopie do Eritrey a v menším rozsahu i deportace Etiopanů z Eritrey do Etiopie. Problém ovšem je, že není jednoduché mluvit o etnických Etiopanech resp. Eritrejcích, neboť, jak už bylo zmíněno výše, původně koloniální hranice nerespektovaly národnostní složení obyvatel a některé kmeny žijí v obou zemích. Jedním z kritérií pro deportování Eritrejců z Etiopie bylo, zda se dotyčná osoba zúčastnila referenda za nezávislost Eritrey v roce 1993. Toto kritérium však zdaleka nebylo jediné. Pravděpodobnější se zdá být, že deportováni byli zkrátka „nepřátelé státu“ (v onom slova smyslu, ve kterém jej rády používají režimy, s nízkým standardem ochrany lidských práv). Zpráva Amnesty International ze dne 25. ledna 1999 AFR 25/002/199990 popisuje události takto: „Naši pozorovatelé byli svědky masové deportace tisíců mužů, žen a dětí eritrejského původu etiopskými úřady. Většina z těch, se kterými Amnesty International mluvila, vlastnili etiopský pas nebo se narodili nebo strávili většinu života v Etiopii a považovali se za Etiopany. Za posledních sedm měsíců bylo svévolně deportováno 52 tisíc osob, z toho 6.300 osob v lednu 1999. Rodiny byly rozděleny, protože muži byli obvykle deportováni první, zatímco jejich ženy a děti o několik týdnů později. Deportované osoby byly svévolně zbavovány etiopského občanství.“ V červnu roku 2000 bylo vyhlášeno příměří. Dnes působí v pásmu okolo etiopskoeritrejských hranic mise OSN UNMEE.91 Situace v oblasti je nadále napjatá.
6.2
Secese Eritrey a státní občanství Amnesty International tvrdí, že osoby deportované z Etiopie byly svévolně
zbavovány etiopského občanství. Rozhodně zde nechci s tímto názorem polemizovat. Jak už jsem zmínil v úvodu, můj výzkum byl prováděn jen v Etiopii, v Eritreji nikoliv. To je zásadní nedostatek, který mě nutí zdržet se kategorických tvrzení. Mezi Etiopií a Eritreou nebyla uzavřena žádná dohoda týkající se otázky státního občanství. Věc je tedy třeba posoudit ve světle eritrejských, respektive etiopských 90
http://web.amnesty.org/library/Index/ENGAFR250021999?open&of=ENG-ERI [aktuální stav ze dne 21. 3. 2007] 91 http://www.un.org/Depts/dpko/missions/unmee/ [aktuální stav ze dne 21. 3. 2007]
61
domácích předpisů. V následujících kapitolách bude zvlášť rozebrána úprava státního občanství Eritrey a zvlášť úprava etiopská.
6.3 6.3.1
Eritrejský přístup Nový stát na mapě světa – Eritrea – a úprava jeho státního občanství Státní moc nezávislého státu Eritrea začala de facto fungovat ještě dříve, než byla
Eritrea jako stát uznána a než byla přijata v květnu 1993 do OSN. Státní občanství nově vznikajícího státu bylo upraveno Proklamací č. 21/1992, o eritrejském občanství, vydanou již dne 6. dubna 199292 (dále jen „ENP“), která tuto materii upravuje dodnes. Otázka, kdo bude občanem nově se tvořící Eritrey, byla řešena s velikým důrazem na vzdálenou minulost a minimálním respektem k tehdejšímu aktuálnímu stavu. Samotný fakt, že měla určitá osoba v té době bydliště na území Eritrey, neměl rozhodující význam. Obyvatele Eritrey bylo možno rozdělit do tří skupin. První skupina byla přímo ze zákona prohlášena za eritrejské občany. Druhá skupina mohla být velmi jednoduše naturalizována a třetí skupina (bohužel velmi početná) měla podmínky pro naturalizaci nastaveny stejně jako kteříkoliv jiní cizinci. 6.3.2
Skupina č. 1 – eritrejští občané přímo ze zákona Bez ohledu na místo narození a místo aktuálního pobytu se staly eritrejskými
občany osoby s eritrejským původem a dále osoby narozené z otce nebo matky s eritrejským původem.93 (Domnívám se, že se uvedené ustanovení nevztahovalo jen na děti osob s eritrejským původem, ale i na další descendenty osob s eritrejským původem.) Jako osoby s eritrejským původem přitom byli označeni všichni, kdo měli v roce 1933 (sic!) bydliště na území Eritrey. 94 Za občany Eritrey byly prohlášeny dále také osoby, které se narodily v Eritreji neznámým rodičům.95 Z uvedené úpravy je na první pohled zřejmé, že mnoho obyvatel Eritrey se ocitlo v situaci, kdy nezískali ze zákona eritrejské občanství, byť by tam byli třeba i narozeni 92
Český překlad tohoto předpisu lze najít mezi přílohami na konci této práce. Čl. 2 odst. 1 ENP. 94 Čl. 2 odst. 2 ENP. 95 Čl. 2 odst. 3 ENP. 93
62
a prožili by tam celý svůj život. Nezískali toto občanství jen proto, že se jejich předci přestěhovali do Eritrey až po onom rozhodném roce 1933. Mnoho jiných osob naproti tomu nabylo přímo na základě tohoto zákona eritrejské občanství, ačkoliv již žily po několik generací mimo Eritreu, typicky na území dnešní Etiopie. Pokud si někdo z této skupiny eritrejských občanů žijících z pohledu Eritrey v cizině požádal o vystavení osvědčení o eritrejském občanství, musel se vzdát svého druhého (cizího) občanství, pokud neprokázal dostatečný důvod pro ponechání si tohoto cizího občanství.96 Osoby, které měly v té době bydliště v Eritreji a staly se eritrejskými občany ze zákona podle výše uvedených ustanovení, se svého případného druhého občanství vzdávat nemusely. Možnost bipolitizmu tedy v Eritreji v zásadě vyloučena není. 6.3.3
Skupina č. 2 – zjednodušená naturalizace Osobám (a jejich potomkům), které vstoupily a usídlily s v Eritreji mezi začátkem
roku 1934 a koncem roku 1951, byla dána možnost zjednodušené naturalizace. Jedinou podmínkou, kterou museli při naturalizaci tito lidé splnit, bylo prokázat, že se nedopustili „protilidových činů v průběhu boje o osvobození eritrejského lidu“.97 Jak je již pojednáno shora v kapitole o historii regionu, teprve počínaje rokem 1952 došlo ke sjednocení Etiopie s Eritreou. Proto lze jen těžko hledat ospravedlnění pro skutečnost, že této skupině lidí, kteří se usadili v Eritreji mezi lety 1934 a 1951, nebylo přiznáno eritrejské občanství ze zákona stejně, jako u osob, které bydlely v Eritreji již před rokem 1934. Jak bude ještě níže probráno, podle jednoho z názorů panujících v Etiopii tyto osoby nemají v zásadě ani etiopské občanství. Proto si lze představit, že osoba spadající do této skupiny, která dle eritrejských úřadů nebude osobou, která prokázala, že se nedopustila „protilidových činů v průběhu boje o osvobození eritrejského lidu“, se stane apolitou. Pokud jde o otázku vzniku bipolitizmu, platí to samé, co je uvedeno u skupiny č. 1. 6.3.4
Skupina č. 3 – obyčejná naturalizace Pro obyvatele Eritrey, kteří nespadali pod žádnou z výše uvedených dvou skupin,
zbývala možnost požádat o občanství Eritrey v řádném naturalizačním procesu. Jedna
96 97
Čl. 2 odst. 5 ENP. Čl. 3 odst. 1 ENP.
63
z podmínek pro naturalizaci je mít bydliště v Eritreji neuvěřitelných dvacet let!98
99
Opět
byla učiněna úleva pro ty, kteří pobývali v Eritreji ve vzdálenější minulosti, a to konkrétně v tom, že stačilo mít bydliště v Eritreji jen po dobu deseti let za předpokladu, že se jednalo o deset let v období před rokem 1974.100 Mezi další podmínky patřilo, že žadatel o občanství je osobou vysoce čestnou,101 která rozumí a mluví některým z jazyků Eritrey,102 nemá žádný mentální ani tělesný handicap,103 vzdala se občanství jiné země v souladu se zákony této jiné země,104 rozhodla se žít v Eritreji105 a nedopustila se protilidových činů v průběhu boje o osvobození eritrejského lidu.106 Tato úprava měla za následek, že osoby, které se do Eritrey přestěhovaly (např. z jiných částí Etiopie než je území dnešní Eritrey) v posledních dvaceti letech, neměly možnost získat eritrejské občanství ani v tomto řádném naturalizačním procesu.107 Bipolitizmus v tomto řádném naturalizačním procesu příliš nevzniká, neboť po žadateli o eritrejské občanství je požadováno, aby se vzdal svého občanství jiné země v souladu se zákony této jiné země.108 Není však upraveno, jak postupovat při žádostech o naturalizaci občanů ze zemí, které naprosto neumožňují propuštění ze státního svazku (např. Sýrie, Jemen, Alžírsko).
98
Čl. 4 odst. 2 písm. a) ENP. Jen pro srovnání, ačkoliv toto srovnání není pro Eritreu relevantní, čl. 6 odst. 3 Evropské úmluvy o státním občanství z roku 1997 (v ČR vyšla pod č. 76/2004 Sb. m. s.) stanoví, že „Každý smluvní stát ve svém vnitrostátním právu zajistí možnost naturalizace osob oprávněně a obvykle pobývajících na jeho území. Při stanovení podmínek naturalizace nesmí doba pobytu požadovaná pro podání žádosti přesáhnout deset let.“ 100 Čl. 4 odst. 2 písm. a) ENP. 101 Čl. 4 odst. 2 písm. b) ENP. 102 Čl. 4 odst. 2 písm. c) ENP. 103 Čl. 4 odst. 2 písm. d) ENP. 104 Čl. 4 odst. 2 písm. e) ENP. 105 Čl. 4 odst. 2 písm. f) ENP. 106 Čl. 4 odst. 2 písm. g) ENP. 107 Vyjma případů, kdy taková osoba měla za manžela (manželku) eritrejského občana. V takovém případě stačilo dle čl. 6 odst. 1 písm. a) ENP mít v Eritreji trvalý pobyt alespoň tři roky. 108 Jak jsme viděli již výše v kapitole 4.1.3, podle § 18 odst. 1 našeho zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění účinném v roce 1993, byl při volbě českého občanství prohlášením vyžadován doklad o propuštění ze státního svazku Slovenské republiky s výjimkou případů, kdy bylo prokázáno, že osoba činící prohlášení požádala o toto propuštění a její žádosti nebylo do tří měsíců vyhověno, a současně před okresním úřadem prohlásila, že se vzdává státního občanství Slovenské republiky. Takové prohlášení o vzdání se slovenského občanství učiněné před českým okresním úřadem samozřejmě nemělo na Slovensku žádné účinky. Eritrejská úprava je v tomto ohledu důslednější a vyžaduje, aby se žadatel o naturalizaci vzdal svého dosavadního občanství v souladu se zákony země, jejíhož občanství se vzdává. 99
64
6.3.5
Pozbytí eritrejského občanství Za zmínku stojí i způsoby, jakými je možno eritrejské občanství pozbývat. Ipso
facto se tak neděje nikdy, vždy je k tomu třeba rozhodnutí Výboru složeného z tajemníka justice, tajemníka ministerstva vnitra a tajemníka veřejné správy. Důvody mohou být: dobrovolné nabytí cizího občanství poté, co byla publikována ENP109 nebo podepsání přísahy věrnosti jiné zemi po tomto datu,110 oficiální vzdání se eritrejského občanství,111 služba pro jinou zemi v rozporu s eritrejským právem112 anebo odsouzení soudem za zradu113. Naturalizovaný eritrejský občan pak mohl být Výborem zbaven svého občanství i z dalších důvodů, například pokud by byl odsouzen soudem za zločin k trestu odnětí svobody v trvání více než pět let.114 Tato úprava pozbývání eritrejského občanství, ale i úprava určení, kdo se stane Eritrejcem v důsledku secese Eritrey, dle mého názoru nevyhovuje mezinárodním standardům upravujícím otázku předcházení vzniku bezdomovectví (apolitizmu).115
6.4
Etiopský přístup
6.4.1
Státní občanství dle etiopského práva účinného do r. 2003 Nabývání i pozbývání etiopského občanství upravovala až do 23. 12. 2003
Proklamace vyhlašující zákon o etiopském občanství z roku 1930. (dále jen „ETH (1930)“)116 Tato proklamace stanovovala obvyklé možnosti nabytí občanství: např. narozením z nejméně jednoho rodiče Etiopana,117 automaticky uzavřením manželství Etiopanky s cizincem,118 naturalizací119 a navrácením.120 109
Čl. 8 odst. 1 písm. a) ENP. Čl. 8 odst. 1 písm. c) ENP. 111 Čl. 8 odst. 1 písm. b) ENP. 112 Čl. 8 odst. 1 písm. d) ENP. 113 Čl. 8 odst. 1 písm. e) ENP. 114 Čl. 8 odst. 2 písm. d) ENP. 115 Mimo jiné lze zmínit čl. 15 Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948, který stanoví: „Každý člověk má právo na státní občanství. Nikdo nesmí být svévolně zbaven svého občanství anebo svého práva občanství změnit.“ Mezinárodní právo si také klade za úkol odstranit nebo omezit bezdomovectví. Proto zakazuje státům zbavovat občanství osoby, které nenabyly občanství jiného státu. Tak činí např. Úmluva o omezení případu bezdomovectví z roku 1961 (v ČR vyšla pod č. 43/2002 Sb. m. s.). Z mnoha ustanovení této úmluvy si uveďme např. čl. 10, který stanoví, že „Součástí každé smlouvy mezi smluvními státy o převodu území budou ustanovení, která mají zajistit, aby se žádná osoba nestala v důsledku převodu osobou bez státní příslušnosti“. 116 Český překlad tohoto předpisu lze najít mezi přílohami na konci této práce. 110
65
Pozbytí etiopského občanství pak bylo možné výhradně dvěma způsoby. Prvním z nich je situace, kdy se Etiopanka provdala za cizince a přijala jeho občanství.121 Významnějším pro náš výzkum je druhý způsob, jak bylo možné pozbýt etiopské občanství. Dle čl. 11 písm. b) ETH (1930) pozbývá své občanství etiopský občan, který změní své občanství a nabude cizí občanství. Uvedený výčet způsobů nabytí etiopského občanství není úplný. Na okraj zmíním jednu, spíše kuriózní, a později již stále méně používanou možnost nabytí občanství – a to přímo udělením od samotného císaře. Ten používal tuto výsadu hlavně vůči cizincům, kteří se stali vysokými státními funkcionáři. Především si je ale třeba všimnout, že všichni obyvatelé Eritrey nabyli v roce 1952 (rok vzniku etiopsko-eritrejské federace) ze zákona etiopského občanství. Stalo se tak císařským výnosem č. 6 z roku 1952, který stanovil: „všichni obyvatelé území Eritrey, kromě osob s cizím občanstvím, se prohlašují za občany našeho císařství a občany Etiopie. Všichni obyvatelé narození na území Eritrey, kteří mají alespoň jednoho domorodého rodiče nebo prarodiče, se také prohlašují za etiopské občany“.
6.5 6.5.1
Některé názory převládající v Etiopii Názor: Všichni, kteří se zúčastnili referenda o nezávislosti Eritrey, pozbyli etiopské občanství122 Uvedený názor stojí na stanovisku, že ty osoby, které se zúčastnily referenda
o nezávislosti Eritrey, tímto aktem pozbyly občanství etiopské, neboť je zřejmé, že jsou občany Eritrey. Faktem je, že etiopské úřady zasáhly a deportovaly z území Etiopie především ty osoby, o kterých se dozvěděly, že se zúčastnily eritrejského referenda o nezávislosti. A tohoto referenda se podle eritrejské Proklamace o referendu č. 22/1992 mohli zúčastnit právě jen eritrejští občané. Připusťme, že ty osoby, které se zúčastnily uvedeného 117
Čl. 1 ETH (1930). Čl. 2 ETH (1930). 119 Čl. 12-16 ETH (1930). 120 Čl. 17-18 ETH (1930). 121 Čl. 11 písm. a) ETH (1930). 122 Aberra Bekele, Deportation of aliens under international and Ethiopian law with particular reference to the deportation of Eritreans from Ethiopia. Addis Ababa University, 2000, s. 65. 118
66
referenda, etiopské občanství opravdu pozbyly, neboť dle čl. 24 uvedené Proklamace o referendu byly oprávněnými voliči jen ty osoby starší 18ti let, které nabyly eritrejské občanství dle Proklamace o eritrejském občanství (ENP). Co ale jejich rodinní příslušníci, kteří se z různých důvodů tohoto referenda nezúčastnili? A jak posuzovat ty, kteří se referenda nezúčastnili z důvodu, že nesouhlasili s prozatímní eritrejskou vládou? To se týkalo například členů strany Eritrejského džihádu. Lze snad o členech této protietiopské, extrémně separatistické eritrejské strany tvrdit, že jsou nadále Etiopany? Zde se dostáváme k absurdnímu závěru, a proto je nejspíš třeba uvedený názor o ztrátě etiopského občanství právě jen účastí v eritrejském referendu odmítnout. Z výše uvedené etiopské úpravy je možné si všimnout, že dle čl. 11 písm. b) ETH (1930) etiopské občanství bylo možno pozbýt, pokud etiopský občan změní své občanství a nabude cizí občanství. Lze však samotný fakt vydání eritrejské proklamace č. 21/1992 (ENP), kterou byly určité osoby prohlášeny za eritrejské občany, považovat za splnění předpokladu pro pozbytí etiopského občanství dle čl. 11 písm. b) ETH (1930)? Pravděpodobně nikoliv. Uvedené ustanovení míří spíše na případy, kdy určitá osoba nabude cizí občanství na základě alespoň nějakého svého volního jednání. Jakou činnost, která by mohla mít za následek změnu občanství, vyvinula např. skupinka Afarů v Danakilské proláklině pasoucí tam po celý rok své velbloudy? Ti se nemuseli ani dozvědět, že byla vydána nějaká proklamace, která jim přiznala eritrejské občanství. Nepochybně existovala značná část eritrejské populace, která se ani nezúčastnila referenda o nezávislosti Eritrey, ani se jinak nezapojila do procesu, který eritrejské předpisy tak hrdě nazývají „boj o osvobození eritrejského lidu“. Na základě samotného tohoto etiopského předpisu tedy přesvědčivou odpověď nenajdeme. Bylo by však na druhou stranu absurdní považovat veškeré výše uvedené lhostejné obyvatele Eritrey stále za etiopské občany. Řešení je tedy pravděpodobně třeba hledat jinde.
67
6.5.2
Názor: Všichni Eritrejci (a jejich potomci), kteří nabyli občanství Etiopie císařským výnosem č. 6 z roku 1952, toto občanství pozbyli okamžikem odtržení Eritrey Některé názory123 panující v Etiopii vycházejí z následující myšlenky: Eritrejci se
stali občany Etiopie, jakožto Etiopie federativní v roce 1952 (přeměněné v roce 1962 na Etiopii unitární). Nestali se jimi však na základě Proklamace vyhlašující zákon o etiopském občanství ETH (1930), nýbrž na základě císařského výnosu č. 6/1952, který předvídá celou velkou Etiopii, což byla Etiopie + Eritrea. A tato Etiopie již neexistuje. Důvod pro pozbytí jejich etiopského občanství nelze tedy hledat v Proklamaci z roku 1930, ale ve způsobu, jakým své etiopské občanství nabyli. Proto všichni Eritrejci (a jejich potomci), kteří nabyli etiopské občanství na základě výnosu č. 6/1952, toto občanství pozbyli okamžikem odtržení Eritreje, pokud občanství Etiopie nenabyli jiným způsobem. Výnos č. 6/1952 potvrzoval jakousi „manželskou smlouvu“ o spojení Etiopie s Eritreou. A poněvadž Eritrea tuto „manželskou smlouvu“ svým odtržení porušila, ztrácí tím její obyvatelé i etiopské občanství, které jim bylo tímto výnosem přiznáno a obnovuje se původní stav. Tento názor však naráží na podobný problém, jako úprava eritrejská, která prohlašuje za osoby s eritrejským původem ty, kteří v Eritreji žili v roce 1933. Tímto problémem je, že hledá řešení v dávné minulosti. To ale není dle mého názoru to správné řešení. Vždyť podle tohoto výkladu by se mnoho osob, které celý život žijí v Etiopii, stalo z pohledu Etiopie cizinci jen proto, že jejich předci byli v roce 1952 Eritrejci. Dalším problémem je fakt, že tyto osoby by ani nemusely získat zároveň občanství eritrejské, protože, jak vyplývá z výkladu podaného výše, eritrejská proklamace č. 21/1992 (ENP) definuje okruh osob, které prohlašuje za eritrejské občany, úžeji. Výsledkem střetu tohoto názoru a eritrejské úpravy státního občanství byl vznik určité skupiny apolitů.
6.6
Současný stav Faktem je, že ne všechny osoby s eritrejským původem byly z Etiopie nakonec
deportovány. V současné době je otázka státního občanství Etiopie upravena s účinností od
123
Hagoss Abrha, Eritreans and their legal status in Ethiopia. Addis Ababa University, 2001, s. 34, 36.
68
23. 12. 2003 Proklamací č. 378/2003 ze dne 23. 12. 2003124 (dále jen „ETH (2003)“). Tento předpis rovněž předvídá ztrátu etiopského občanství nabytím občanství jiného státu. Etiopská ústava, stejně jako Ústava České republiky, nepřipouští, že by mohl být etiopský občan zbaven etiopského občanství. V České republice byla tato otázka vyřešena nálezem Ústavního soudu ČR Pl. ÚS 5/95, který dal jasně najevo, že je rozdíl mezi pojmy „zbavení občanství“, které čl. 12 Ústavy České republiky zakazuje, a „pozbytí občanství“. V Etiopii tuto otázku řeší tak, že zákon o etiopském občanství ETH (2003) prohlašuje určité (i omisivní) jednání etiopského občana za dobrovolné vzdání se etiopského občanství. Proklamace č. 378/2003 ETH (2003) rozlišuje, zda se jedná o nabytí cizího občanství projevem vůle dosavadního etiopského občana, anebo zda jde o nedobrovolné nabytí cizího občanství. Na Etiopana, který dobrovolně nabude cizího občanství, se hledí, jako by se dobrovolně vzdal svého etiopského občanství.125 Pokud jde o nezletilé osoby, které nabyly cizího občanství skrze narození z rodiče – cizince nebo skrze narození v zahraničí, na ty se hledí, jako by se dobrovolně vzdaly etiopského občanství, pokud do jednoho roku po dosažení zletilosti neoznámí etiopským úřadům svůj úmysl si ponechat etiopské občanství za současného pozbytí cizího občanství.126 Pro účely této práce je zajímavá především úprava pozbytí etiopského občanství po nedobrovolném nabytí cizího občanství. Dle čl. 20 odst. 3 ETH (2003) se na Etiopana, který bez své vlastní iniciativy nabude cizí občanství ze zákona nebo z jiného důvodu, hledí jako na osobu, která se dobrovolně vzdala etiopského občanství pokud: -
začne vykonávat práva přiznaná s nabytím tohoto cizího občanství; nebo
-
neoznámí ve lhůtě jednoho roku etiopským úřadům svoji volbu ponechat si etiopské občanství za současného vzdání se cizího občanství.
124
Ano, nejde o překlep, vskutku zde byla nulová vacatio legis. Čl. 20 odst. 1 ETH (2003). 126 Čl. 20 odst. 2 ETH (2003). 125
69
6.7
Namísto závěru k exkurzu Etiopie-Eritrea Uvedenou úpravou z roku 2003 ETH (2003) je do budoucna otázka státního
občanství Etiopie ve vztahu k rozpadu Eritrey alespoň teoreticky vyřešena. Jizvy z minulosti však v osudech mnoha lidí budou nadále přetrvávat. Absence jakýchkoliv přechodných ustanovení k tomuto nově vydanému předpisu způsobuje další otazníky. Další výzkum na dané téma by byl nepochybně žádoucí.
70
Závěr Významný zásah do života každého člověka, jakým rozpad státu a vznik států nových beze sporu je, byl v minulosti řešen s rozdílným respektem k právům jedince. Od vcelku seriózní a předvídatelné úpravy státního občanství nově vzniklých států po první světové válce, přes nešikovnou, ale nakonec vcelku neškodnou úpravu rozpadu ČSRF, až po direktivní úpravu Eritrey a Etiopie zavírající oči před osudy lidských bytostí. Na tomto místě bývá zvykem předložit určité návrhy de lege ferenda. Rád bych předeslal, že nejsem nakloněn tomu, takové návrhy předkládat za každou cenu. Naopak. Dovolím si vypůjčit slova, která nám zanechal velký historik Macaulay v jednom ze svých spisů,127 kdy srovnává řadu ústav, zaniklých ve zmatcích latinských národů v Evropě a Americe, s ústavou anglickou. Ukazuje, že se měnila velmi pozvolna, po částech a pod vlivem bezprostředních nutností: „Nestarat se o symetrii a starat se hodně o užitečnost; neodstraňovat nikdy anomálii jenom proto, že je to anomálie; zavádět novoty jen tehdy, když je třeba čelit nějakým nesnázím a pak jen potud, aby zlo bylo odstraněno; – to jsou pravidla, která od dob Jana až po doby královny Viktorie řídila obecně rozhodování anglických parlamentů.“ Troufám si vyjádřit naději, že otázky související s rozpadem států a vznikem států nových nebudou muset být v budoucnu na našem území již řešeny. To, jak bylo české, resp. slovenské občanství po rozpadu ČSRF rozděleno, budiž (špatným) příkladem pro jiné státy, které budou muset podobné situaci čelit. Republikové občanství bylo určeno podle rozhodných skutečností v roce 1969. Od té doby se v osudech mnoha lidí vztah k české, respektive slovenské části našeho tehdejšího státu vyvíjel. Například se definitivně přestěhovali na území druhé z republik než té, jejíž republikové občanství jim bylo na základě zákona z roku 1969 určeno. Zde se jim narodily děti, které se již kulturně ani jazykově nelišily od svého okolí. Za normálních okolností by se v takové situaci rodiče zajímali o naturalizaci, a to jak pro sebe, tak pro své děti. Proč to tedy udělalo za celou dobu trvání československé federace, přesněji řečeno do poloviny roku 1992, jen několik desítek lidí? Jednoduše proto, že nebyl jediný důvod se touto záležitostí zabývat. Neexistovalo jediné právo, které by se odvozovalo od 127
Citováno dle Le Bon, G. Psychologie davu. Praha : KRA, 1997, s. 43.
71
republikového občanství. Bylo tedy dle mého názoru extrémně nepřiměřené změnit vznikem samostatné České republiky zcela prázdný obsah republikového občanství ze dne na den na občanství státní. Po lidech, kteří žili na území České republiky a zjistili, že mají občanství Slovenské republiky, bylo vyžadováno splnění dalších podmínek, které nikdy dříve předvídány nebyly. Tato situace byla sice kritizována,128 Ústavní soud ČR nicméně ve svém nálezu ze 13. 9. 1994129 neústavnost takové úpravy neshledal. Napomoci lepší úpravě státního občanství při změně suverenity by měla i již zmíněná rezoluce Valného shromáždění OSN z roku 2000 „O příslušnosti fyzických osob ve vztahu k sukcesi států“. Domnívám se, že bydliště na území, které bylo změnou suverenity zasaženo, by mělo být rozhodujícím faktorem a takovým osobám by mělo být umožněno si státní občanství zvolit bez jakýchkoliv dalších podmínek. Považovat právě bydliště za nejvýznamnější faktor pro status fyzické osoby je i trendem v současné měnící se Evropě. Pro soustavu kritérií určování pravomoci a příslušnosti je charakteristická absence kritéria státní příslušnosti. Přechod od kritéria „státní příslušnost“, které bylo dlouho využíváno zejména v kontinentálních zemích, ke kritériu „domicilu“ ve významu nejvíce se blížícím bydlišti či sídlu právnických osob, je logický. Vzhledem k tomu, že vnitřní trh EU je pojímán i pro osoby jako prostor bez vnitřních hranic, ztratilo kritérium státní příslušnosti pro rovinu soukromoprávní své opodstatnění. Při zabezpečení jedné ze základních svobod ES – volného pohybu osob – je totiž často státní příslušnost osoby nahodilá. Vazba osoby k určitému státu, která nemusí být pro tyto účely při všeobecné migraci obyvatelstva v rámci ES nikterak intenzivní, je naproti tomu dostatečně určena domicilem osoby.“130 Závěr, který činím na základě vlastní zkušenosti a dalších faktů, která jsem se snažil v této práci uchopit, je tedy tento: Změna suverenity je závažnou věcí, kterou nikdy nechtějí beze zbytku všichni obyvatelé příslušného státu. Je tedy spravedlivé, aby přinejmenším těm, kteří na dotčeném území legálně pobývají, a nejde přitom o cizince ze třetích zemí, bylo umožněno si státní občanství zvolit prohlášením bez jakýchkoliv dalších podmínek. Dvojí občanství by nemělo být výsledkem takové opce, čemuž je ovšem nejlépe předejít mezistátní smlouvou. Dvojí občanství v souvislosti s naturalizací by nemělo být 128
Např. Adamus, V. K zákonu o státním občanství. Správní právo, 1995, č. 4. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. 9. 1994, sp. zn. Pl. 9/94. 130 Rozehnalová, N., Týč, V. Evropský justiční prostor. Brno : Masarykova univerzita, 2006, s. 194. 129
72
považováno za nežádoucí jev a stát by se neměl zbavovat svých občanů úpravou, která předvídá ztrátu státního občanství při nabytí občanství cizí země, jak je tomu v České republice. Na úplný závěr si dovolím ocitovat slova, která jsou mi velice blízká a můj pohled na celou problematiku utvrdila. Tato slova pochází z odlišného stanoviska soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, kterým se neztotožnili s výše zmíněným nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 13. 9. 1994, sp. zn. Pl. 9/94, který úpravu státního občanství České republiky po roce 1993 posvětil:
Ústava České republiky v článku I. prohlašuje Českou republiku za demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana… U občanů ČSFR bylo toto občanství de fakto prioritním, a to především v právním vědomí občanů státu. Z mezinárodně-právního hlediska pak bylo občanstvím jediným. Kritéria transformace státního občanství pro občany federace, kteří byli občany Slovenské republiky, by tedy měla být výrazně jiná, než kritéria pro nabytí občanství cizinci… Princip volby státního občanství (čisté právo opce) je standardním řešením ve státě, který chce být demokratickým a který se upřímně hlásí k tradicím československé státnosti. Jakákoliv úprava pod tento standard je diskriminující.
73
Zusammenfassung Das Problem der Regelung der Staatsbürgerschaft eienr Bevölkerung auf einem gewissen Staatsgebiet, welches seine Suverenität verändert, wird nur in Ausnahmefällen umfassend gelöst. Wie uns die Geschichte zeigt, gab es in der Vergangenheit eine Vielzahl solcher, zur Regelung Anlass gebender Ausnahmefälle. Daher befasst sich der erste Teil dieser Diplomarbeit mit den diesbezüglichen historischen Erfahrungen. Es werden Situationen, bei denen es zu einer Suverenitätsveränderung kommt, wie bei der Sezession, der Dismembration, der Zession und der Adjudizierung, analysiert. Es werden solche Lösungen vorgelegt, die auch in der Vergangenheit gewählt worden sind. Größere Aufmerksamkeit wird vor allem dem Begriff Option gewidmet, also der Berechtigung einer Person sich selbst, durch eine einseitige Willenserklärung, die zuständige Staatsbürgerschaft auszuwählen, bzw. eine andere abzulehnen. Die vorliegende Diplomarbeit geht aus eigener Erfahrung des Autors bei Zerspaltung der Tschechischen und Slowakischen Föderativen Republik im Jahre 1993 hervor. Viele Menschen sind in eine Situation geraten, in der sie feststellen mussten, dass sie keine Staatsbürger des Landes mehr sind, in dem sie ihr ganzes Leben lang wohnhaft waren. Wie kam es dazu? Für eine Antwort muss man die Geschichte betrachten, das Jahr 1969, in dem es zur Gründung der Tschechoslowakischen Föderation kam. Damals wurde nämlich festgelegt, welche Einwohner weiterhin Bürger der Tschechischen Sozialistischen Republik bleiben sollten und welche der Slowakischen Sozialistichen Republik angehören werden. Zugleich blieben aber alle auch Bürger der Tschechoslowakischen Sozialistischen Republik. Gerade diese tschechoslowakische Staatsbürgerschaft wurde durch die Bevölkerung in ihrem Rechtsbewusstsein als die primäre Staatsbürgerschaft empfunden. Aus der völkerrechtlichen Sicht handelte es sich dann um die einzige Staatsbürgerschaft. Die
parallel
laufenden
Republik-Staatsbürgerschaften
(die
der
Tschechischen
Sozialistischen Republik und die der Slowakischen Sozialistichen Republik) waren nur für die wenigsten von Interesse, denn mit ihnen waren nicht mehr Rechte oder Pflichten verbunden als bei der tschechoslowakischen Staatsbürgerschaft. Alle denkbaren Rechte, z. B. im Bereich des Wahlrechts oder der Sozialversicherung, waren mit dem Daueraufenthalt und nicht mit der zuständigen Republik-Staatsbürgerschaft im Rahmen der Tschechoslowakei verbunden.
74
Mit dem Zerfall der Tschechischen und Slowakischen Föderativen Republik im Jahre 1993 ist auch die tschechoslowakische Staatsbürgerschaft erloschen. Anstatt eines völkerrechtlichen Abkommens, in dem man die Frage der Staatsbürgerschaft beider Neustaaten - also der Tschechischen Republik und der Slowakischen Republik - lösen konnte, haben sich die Politiker zu einer anderen Lösung entschlossen; jene soll wird in dieser Arbeit kritisiert werden. Den Bürgern der neu gegründeten Staaten wurde die Staatsbürgerschaft nach den festgelegten Regeln aus dem Jahre 1969 zugeteilt. Diese Lösung entsprach den Vorstellungen der Bürger in vielen Fällen überhaupt nicht – es kam zu derart absurden Situationen, in denen Geschwister einer einzigen Familie verschiedene Staatsbürgerschaften hatten. Während die Slowakische Republik eine Neuregelung getroffen hatte, nach der die Bürger der Tschechischen Republik im Laufe des Jahres 1993 durch eine einfache Erklärung die Staatsbürgerschaft der Slowakischen Republik (sog. reines Optionsrecht) erlangen konnten, blieb die Tschechische Republik gegenüber den slowakischen Bürgern nicht so. Wegen der unkoordinierten tschechischen und slowakischen Regelung der Staatsbürgerschaft kam es zu abertausenden Fällen, in denen die betroffenen Personen letztendlich eine Doppelstaatsbürgerschaft besaßen. Eine detaillierte Analyse der Situationen, in denen es zu einer Doppelstaatsbürgerschaft gekommen ist, steht im Mittelpunkt dieser Arbeit; die Problematik der doppelten Staatsbürgerschaft wird in dem Schlussteil der Diplomarbeit behandelt. Man kann einen auffälligen Unterschied hinsichtlich der Doppelstaatsbürgerschaft in der Tschechischen Republik und der Slowakischen
Republik
auffinden.
Die
slowakische
Regelung
ist
der
Doppelstaatsbürgerschaft völlig aufgeschlossen, denn die slowakische Staatsbürgerschaft kann man lediglich durch eine einzig mögliche Art und Weise verlieren, durch die Entlassung auf eigenen Antrag. Die tschechische Regelung steht der doppelten Staatsbürgerschaft
nicht
so
offen
gegenüber.
Durch
freiwilligen
Erwerb
der
Staatsbürgerschaft eines fremden Staates ( mit Ausnahme von Fällen in Zusammenhang mit einer Eheschliessung oder während der Ehe) kommt es zum Verlust der tschechischen Staatsbürgerschaft. In Bezug zur Slowakischen Republik wurde solche Regelung mithin als unhaltbar angesehen und deswegen gilt seit 1999 gegenüber der Slowakei eine offenere Regelung.
75
Ausserhalb der Gesamtkonzeption dieser Diplomarbeit, die auf die Problematik der Staatsbürgerschaft nach dem Zerfall der Tschechoslowakei im Jahre 1993 ausgerichtet ist, steht ein Exkurs, in dem die Regelung der Staatsbürgerschaft anderer zwei Länder analysiert wird, die dasselbe Problem in zu lösen hatten. Diese Länder sind Äthiopien und Eritrea. Im Gegensatz zur Tschechoslowakei, wo es zum Zerfall des ursprünglichen Staates und Entstehung zweier Neustaaten kam, handlete es sich im Fall Äthiopien und Eritrea um die Sezession von Eritrea. Um Eritreas Sezession besser nachvollziehen zu können, dienen eritreische und äthiopische Gesetze über die Staatsbürgerschaft in tschechischer Übersetzung, die als Anlagen zu dieser Diplomarbeit beigefügt sind. Im Allgemeinen stellt diese Diplomarbeit eine Apologie für einen liberalen Zugang von Staaten zur Frage der Staatsbürgerschaft - bei Zerfall von Staaten und Entstehung von Neustaaten - dar. Reines Optionsrecht, zumindest für die Bewohner eines bestimmen Staatgebietes, wird von dem Autor in solchen Situationen als Einziges angesehen, was den Grundsätzen eines demokratischen Rechtstaates entspricht.
76
Literatura Česká literatura [1]
Black, H. C. Blackův právnický slovník. 6. vydání. West Publishing Co., USA, 1990. České vydání – Praha : Victoria Publishing, a. s., 1993.
[2]
Černý, J., Červenka, V. Státní občanství ČSSR. Praha : Orbis, 1963.
[3]
Černý, J., Valášek, M. České státní občanství. Praha : Linde, 1996.
[4]
David, V., Malenovský, J., Jílek, D. Dokumenty ke studiu mezinárodního práva veřejného. Brno : Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 1987.
[5]
Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění zákon o nabývání a pozbývání občanství ČR, sněmovní tisk PSP 254/0.
[6]
Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno : Masarykova univerzita, 2004.
[7]
Filip, J. Ústavní právo. Brno : Doplněk, 1999.
[8]
Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J. Základy státovědy. 3. opravené a zkrácené vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2002.
[9]
Filip, J. Přednáška na Masarykově univerzitě v Brně, předmět Ústavní právo, zimní semestr akademického roku 2003/2004. (neautorizováno)
[10] Hácha, E. a kol. Slovník veřejného práva československého. svazek II., Brno : Polygrafia, 1932, reprint původního vydání, Praha : EUROLEX BOHEMIA s. r. o., 2000. [11] Kulik, R. J. Zakon o graždanstve SSSR. Moskva : 1980. (Citováno dle Perutková, A. Státní občanství v SSSR. Diplomová práce. Brno : UJEP, 1982, s. 33.) [12] Le Bon, G. Psychologie davu. Praha : KRA, 1997. [13] Malenovský, J. Mezinárodní právo veřejné – obecná část – a poměr k vnitrostátnímu právu, zvláště k právu českému. 4. opravené a doplněné vydání. Brno : Doplněk, 2004.
77
[14] Mrázek, J. Dokumenty ke studiu mezinárodního práva. Plzeň : Aleš Čeněk, s. r. o., 2005. [15] Potočný, M., Ondřej, J. Mezinárodní právo veřejné – Zvláštní část. 4. doplněné a rozšířené vydání. Praha : C. H. Beck, 2003. [16] Pražák, J. Právo ústavní. Druhé vydání. Praha : Jednota právnická v Praze, 1902. [17] Punda, F. Dvojí státní občanství v mezinárodním právu. Diplomová práce. Brno : PrF MU v Brně, 2000. [18] Rozehnalová, N., Týč, V. Evropský justiční prostor. Brno : Masarykova univerzita, 2006. [19] Seidl-Hohenveldern, I. Mezinárodní právo veřejné. 3. vydání. Praha : ASPI, a. s., 2006. [20] Schimmerová, I. Státní občanství – aktuální problémy. Bakalářská práce. Brno : PrF MU v Brně, 2005. [21] Sojka, V. Mezinárodní zdanění příjmů. Smlouvy o zamezení dvojího zdanění a zákon o daních z příjmů. Praha : ASPI, a. s., 2006. [22] Svatoň, J. Přednáška na Masarykově univerzitě v Brně, předmět státověda, dne 25. 11. 2002. (neautorizováno) [23] Universum. Všeobecná encyklopedie. 1. díl. Praha : Odeon, 2000. [24] Valášek, M., Kučera, V. Státní občanství. Komentář. Praha : Linde Praha, a. s., 2006. [25] Weyr, F. Československé právo ústavní. Praha : Melantrich, 1937. [26] Weyr, F., Soustava československého práva státního. Druhé vydání. Praha : Fr. Borový, nakladatelství v Praze, 1924. [27] Weyr, F. Zákon o právu domovském a státním občanství. Brno : Barvič a Novotný, 1922.
78
Cizojazyčná literatura [28] Aberra Bekele, Deportation of aliens under international and Ethiopian law with particular reference to the deportation of Eritreans from Ethiopia. Addis Ababa University, 2000. [29] Assefa Geberehanna, The admission of Eritrea to the United Nations Organization in light of article 4 of the Charter. Addis Ababa University, 2003. [30] Hagoss Abrha, Eritreans and their legal status in Ethiopia. Addis Ababa University, 2001. [31] Kälin, W. Völkerrecht. 2. vydání. Bern : Stämpfli Verlag AG, 2006. [32] Samuel Alemayehu, The new Ethiopian national law under proclamation No. 378/2003: its major points of departure from the 1930 nationality law. Addis Ababa University, 2005.
Články [33] Adamus, V. K zákonu o státním občanství. Správní právo, 1995, č. 4. [34] Balaš, V. Secese (ústavněprávní a mezinárodní aspekty). Právník, 1998, č. 4, s. 249 an. [35] Cesta přes Irák. 100+1, 2007, č. 6, s. 36. [36] Černý, P. Soudní přezkum správního uvážení nejen v řízení o udělení státního občanství. Bulletin advokacie, 2005, č. 7-8. [37] Filip, J. K pojmu státního občanství obecně a státního občanství ČR zvláště. Časopis pro právní vědu a praxi, 1997, č. 2, s. 183 an. [38] Filip, J. K problémům mezinárodních smluv se vztahem ke státnímu občanství ČR. Časopis pro právní vědu a praxi, 1997, č. 1, s. 52 an. [39] Filip, J. Státní občanství v judikatuře Ústavního soudu ČR. Právní zpravodaj, 2002, č. 4, s. 9 an. [40] Haderka, J. K pravomoci soudů ČR ve věci péče o nezletilé dítě, které má slovenské občanství. Právní praxe, 1995, č. 8, s. 496 an.
79
[41] Henych, V. Evropská úmluva o státním občanství a zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky. Správní právo, 2000, č. 6. [42] Chlad, L. Státní občanství v kontextu evropské integrace. Právník, 2004, č. 4, s. 333 an. [43] Kučera, V. Udělování státního občanství – řádné odůvodňování zamítavých rozhodnutí jako pojistka proti svévoli a garance přezkoumatelnosti. Právní rozhledy, 2005, č. 18, s. 663 an. [44] Mikule, V. Ještě k udělování státního občanství a ke správnímu uvážení. Bulletin advokacie, 2005, č. 10. [45] Mikule, V. Úmluva se Spojenými státy americkými o naturalizaci. Správní právo, 1995, č. 6, s. 321 an. [46] Molek, P., Šimíček, V. Udělování státního občanství – na cestě od milosti státu k soudně přezkoumatelnému správnímu uvážení. Právník, 2005, č. 2, s. 137 an. [47] Mrázek, J. Evropská úmluva o státním občanství a občanství EU. Právní rozhledy, 2004, č. 18, s. 668 an. [48] Mrázek, J. Nabývání a pozbývání státního občanství. Právní rádce, 2004, č. 6, s. 48 an. [49] Pěchota, V. Otázky dvojího státního občanství ve světle československo-americké smlouvy z roku 1928 a amerického práva. Právník, 1995, č. 7, s. 659 an. [50] Průša, I. Státní občanství České republiky. Právní rádce, 1993, č. 1, s. 8 an. [51] Růžička, K., Hřebejk, J. K otázce volby státního občanství. Správní právo, 1990, č. 3, s. 129 an.
Seznam elektronických zdrojů [52] http://web.amnesty.org/library/Index/ENGAFR250021999?open&of=ENG-ERI [aktuální stav ze dne 21. 3. 2007] [53] http://www.un.org/Depts/dpko/missions/unmee/ [aktuální stav ze dne 21. 3. 2007]
80
Seznam právních předpisů [54] Ústavní zákon ze dne 9. dubna 1920, č. 236 Sb. zák. a nař., kterým se doplňují a mění dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství v republice Československé. [55] Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava ČR. [56] Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů. [57] Zákon ČNR č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky, ve znění pozdějších předpisů. [58] Zákon č. 88/1990 Sb., kterým se mění a doplňují předpisy o nabývání a pozbývání československého státního občanství. [59] Zákon č. 586/1992 Sb, o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. [60] Zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů. [61] Zákon č. 193/1999 Sb. o státním občanství některých bývalých československých státních občanů. [62] Ústavný zákon č. 460/1992 Zb., Ústava Slovenskej republiky. [63] Zákon SNR č. 206/1968 Zb., o nadobúdaní a strate štátneho občianstva Slovenskej socialistickej republiky, ve znění pozdějších předpisů. [64] Zákon č. 40/1993 Z. z., o štátnom občianstve Slovenskej republiky, ve znění pozdějších předpisů. [65] Zákon č. 70/1997 Z. z., o zahraničných Slovákoch a o zmene a doplnení niektorych zákonov. [66] Zákon č. 474/2005 Z. z., o Slovákoch žijúcich v zahraničí a o zmene a doplnení niektorých zákonov. [67] Mírová smlouva mezi mocnostmi spojenými a sdruženými a Německem podepsaná 28. července 1919 ve Versailles (217/1921 Sb.).
81
[68] Mírová smlouva mezi mocnostmi spojenými a sdruženými a Rakouskem podepsaná 10. září 1919 v St.-Germain en Laye (507/1921 Sb.). [69] Mírová smlouva mezi mocnostmi spojenými a sdruženými a Československem podepsaná 10. září 1919 v St.-Germain-en-Laye (508/1921 Sb.). [70] Mírová smlouva mezi mocnostmi spojenými a sdruženými a Maďarskem podepsaná 4. června 1920 v Trianonu (102/1922 Sb.). [71] Smlouva Brněnská mezi republikou Československou a republikou Rakouskou o státním občanství a ochraně menšin ze dne 7. června 1920, vyhlášena ve sbírce zákonů a nařízení pod č. 107/1921 Sb. [72] Rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži o Těšínsku, Oravě a Spiši, kterým byly určeny hranice mezi Československem a Polskem (zákon č. 20/1925 Sb.). [73] Úmluva o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy americkými ze dne 16. 7. 1928 (publikováno pod č. 169/1929 Sb. a inkorporováno zákonem č. 60/1930 Sb.) [74] Haagská úmluva o některých otázkách střetů zákonů o státním občanství ze dne 12. 4. 1930. [75] Charta Spojených národů ze dne 26. 6. 1945. [76] Všeobecná deklarace lidských práv z 10. 12. 1948. [77] Úmluva o omezení případu bezdomovectví z roku 1961 (č. 43/2002 Sb. m. s.). [78] Evropská úmluva o státním občanství z roku 1997 (č. 76/2004 Sb. m. s.). [79] Rezoluce Valného shromáždění OSN z roku 2000 O příslušnosti fyzických osob ve vztahu k sukcesi států (A/RES/55/153).
Judikáty [80] Boh. A 2431/23 (19282/22). [81] Boh. A 2459/23 (14695/22). [82] Boh. A 4538/25 (5879/25).
82
[83] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. 9. 1994, sp. zn. Pl. 9/94. [84] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. 11. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 5/95. [85] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 5. 5. 1997, sp. zn. IV. ÚS 34/97. [86] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. II. ÚS 307/97. [87] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2003, čj. 7 A 137/2001-44. [88] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2003, čj. 7 A 37/2001-54. [89] Rozsudek Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 6 A 94/2002. [90] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2002 sp. zn. 6 A 102/2000-33, ASPI 20195 (jud). [91] Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 6 Ca 233/2003, ASPI. [92] Rozsudek Mezinárodního soudního dvora z 6. 4. 1955 ve věci Nottebohm. [93] Proklamace z roku 1930 vyhlašující zákon o etiopském občanství. [94] Proklamace č. 21/1992 ze dne 6. dubna 1992 o eritrejském občanství. [95] Proklamace č. 378/2003 ze dne 23. 12. 2003 o etiopském občanství.
83
Přílohy Příloha č. 1: Listina o udělení státního občanství ČR dle zákona č. 39/1969 Sb. Příloha č. 2: Listina o propuštění ze státního svazku Slovenské republiky Příloha č. 3: Potvrzení o možnosti volby státního občanství České republiky Příloha č. 4: Osvědčení o provedení volby státního občanství České republiky Příloha č. 5: Proklamace vyhlašující zákon o etiopském občanství z roku 1930 Příloha č. 6: Proklamace č. 21/1992 o eritrejském občanství
84
Proklamace vyhlašující zákon o etiopském občanství Vítězný lev kmene Judah Haile Sellassie I. z Boží vůle král a vládce Etiopie
Vyhlásili jsme následující zákon pro cizince, kteří si zaslouží státi se etiopskými občany:
Občanství dětí narozených etiopským občanům v Etiopii nebo v zahraničí 1)
Každá osoba narozená v Etiopii nebo v zahraničí, jejíž otec nebo matka je Etiopan(ka), je etiopským občanem.
Občanství v případě uzavření manželství mezi Etiopany a cizinci 2)
Právoplatné manželství etiopského občana s cizinkou má za následek udělení občanství této cizince.
3)
Právoplatným manželstvím se rozumí jeho uzavření za těchto okolností: a) etiopský občan pojme za manželku cizinku v souladu s církevním nebo civilním sňatkovým obřadem praktikovaným v Etiopii a místo uzavření sňatku bude v Etiopii; nebo b) etiopský občan pojme za manželku cizinku v cizině v souladu se sňatkovým obřadem příslušné země.
4)
Právoplatné manželství Etiopanky s cizincem jí zbaví etiopského občanství, pokud uzavřením manželství nabude občanství manžela; v opačném případě jí zůstane etiopské občanství zachováno. V případě, kdy má žena ztrácející etiopské občanství nemovitý majetek, budíž správa jejího majetku upravena v souladu s nařízením Císařské etiopské vlády.
5)
Právoplatným manželstvím se rozumí jeho uzavření za těchto okolností: a) manželství Etiopanky s cizincem je uzavřeno v Etiopii před konzlárním úřadem manžela; b) manželství
Etiopanky
s cizincem
s příslušnými zákony země mažela.
85
je
uzavřeno
v cizině
v souladu
Občanství dětí narozených z manželství mezi etiopským občanem a cizincem 6)
Každé dítě narozené v právoplatném smíšeném manželství, tak, jak je definováno v předcházejících článcích, následuje v občanství svého otce.
Dítě narozené etiopskému otci a matce cizince, které spolu pojí právoplatné manželství, musí na požádání etiopských úřadů prokázat, že nemá původní občanství své matky.
7)
Dítě narozené v právoplatném manželství etiopské matky s cizincem může vždy obdržet dobrodiní etiopského občanství, pokud prokáže, že žije v Etiopii a že se zcela vyvázalo z občanství svého otce.
Občanství dětí legitimovaných v právoplatném manželství mezi občany a cizinci 8)
Pokud dojde k uzavření právoplatného manželství v souladu s příslušným právem otce-cizince až po narození dítěte, které vzešlo z jeho poměru s Etiopankou, následuje dítě legitimované skrze uzavření takového následného manželství občanství otce-cizince jen v tom případě, pokud příslušné právo země otce poskytuje v těchto případech dítěti občanství se všemi právy s tím spojenými. V opačném případě si dítě zachová etiopské občanství.
Občanství dětí legitimovaných bez následného uzavření právoplatného manželství mezi otcem-cizincem a etiopankou 9)
Legitimace bez následného uzavření právoplatného manželství mezi otcemcizincem a Etiopankou zbavuje dítě, které vzešlo z jejich poměru mimo manželství, jeho občanství pouze v případě, pokud dítě takto legitimované obdrží občanství otce se všemi právy s tím spojenými.
86
Občanství etiopského dítěte osvojeného cizincem 10)
Osvojení etiopského dítěte mužem nebo ženou s cizím občanstvím provedené podle zákonů země osvojitele nemá za následek změnu občanství osvojovaného dítěte.
Ztráta etiopského občanství 11)
Etiopským občanem přestane být: a) Etiopanka, která se vdá za cizince a přijme jeho občanství b) etiopský občan, který změní své občanství a nabude cizí občanství
Naturalizace 12)
Cizinec, který: a) dosáhne zletilosti podle zákonů své země b) žil v Etiopii nejméně pět let; c) je schopen obstarat si obživu pro sebe i svou rodinu; d) umí číst a psát amharsky; e) předloží důkaz, že nebyl v minulosti odsouzen za zločin ani přečin; se může stát etiopským občanem.
13)
Cizinec, který si přeje stát se etiopským občanem musí předložit Ministerstvu zahraničních věcí svoji žádost spolu s doklady totožnosti a potvrzením o bezúhonnosti.
14)
Zvláštní vládní komise složená z ministra vnitra, ministra zahraničních věcí a dalšího funkcionáře vlády žádost posoudí, provede potřebné šetření a poté, co osobně vyslechne žadatele, vyhoví nebo zamítne žádost o naturalizaci.
15)
Naturalizace bude provedena udělením vládního dekretu a nový etiopský občan složí před komisí přísahu věrnosti státu.
16)
Takto udělené občanství se nevztahuje na zákonnou manželku naturalizovaného muže, pokud ona osobně nepožádá o toto dobrodiní.
87
Znovunavrácení etiopského občanství 17)
Původně etiopský občan, který nabyl cizí občanství může vždy obdržet dobrodiní etiopského občanství, pokud se vrátí do vlasti a požádá vládu o znovunavrácení občanství.
18)
Etiopanka, která ztratila etiopské občanství uzavřením manželství s cizincem, může obnovit své etiopské občanství, pokud se po ukončení manželství z důvodu rozvodu, rozluky nebo smrti manžela vrátí a usadí v Etiopii a požádá etiopskou vládu o znovunavrácení svého původního občanství.
Tento zákon ruší veškeré dosavadní předpisy upravující danou oblast.
15. dne měsíce Hamle roku 1922 Etiopského kalendáře (r. 1930 našeho letopočtu – pozn. překl.)
88
Proklamace č. 21/1992 Proklamace o eritrejském občanství 1. Zkrácený název Tato proklamace nechť je citována jako „Proklamace o eritrejském občanství č. 21/1992“.
2. Občanství skrze narození 1) Osoba narozená z otce nebo matky s eritrejským původem v Eritreji nebo v zahraničí je Eritrejcem skrze narození. 2) Osoba s „eritrejským původem“ je každý, kdo měl bydliště v Eritreji v roce 1933. 3) Osoba narozená v Eritreji neznámým rodičům se považuje za Eritrejce skrze narozní dokud není prokázán opak. 4) Osobě, která je Eritrejcem skrze původ nebo skrze narození, bude Ministerstvem vnitra na žádost vydáno osvědčení o občanství. 5) Osoba, která je Eritrejcem skrze narození a která má bydliště v zahraničí a má cizí občanství, musí požádat Ministerstvo vnitra, pokud se chce oficiálně zříct svého cizího občanství a nabýt eritrejského občanství anebo, pokud chce nabýt eritrejské občanství a zároveň si ponechat cizí občanství – to však pouze po prokázání dostatečného důvodu pro toto ponechání si cizího občanství.
3. Občanství skrze naturalizaci (1934-1951) 1) Eritrejské občanství se tímto uděluje každé osobě, která není Eritrejcem skrze původ a vstoupila a usídlila se v Eritreji mezi začátkem roku 1934 a koncem roku 1951, pokud prokáže, že se nedopustila protilidových činů v průběhu boje o osvobození eritrejského lidu. Takové osobě bude Ministerstvem vnitra na žádost vydáno osvědční o občanství poté, co prokáže, že se eritrejské občanství neodmítla. Ustanovení článku 2 odst. 5 této proklamace bude aplikováno, pokud tato osoba má též občanství jiné země. 2) Osoba narozená osobě uvedené v odstavci 1 tohoto článku je Eritrejcem skrze narození. Ministerstvo vnitra jí na žádost vydá osvědčení o občanství.
89
3) Ministerstvo vnitra zruší občanství osobě uvedené v odstavci 1 tohoto článku, pokud bude zjištěno, že tato osoba nabyla eritrejského občanství nebo osvědčení o eritrejském občanství podvodem, klamem nebo zatajením rozhodných skutečností.
4. Občanství skrze naturalizaci (1952 a později) 1) Osoba, která nemá eritrejský původ a vstoupila a usídlila se v Eritreji v roce 1952 nebo později, musí o občanství požádat tajemníka Ministerstva vnitra. 2) Tajemník Ministerstva vnitra udělí občanství naturalizací osobě uvedené v odst. 1 tohoto článku za předpokladu, že tato osoba: a) vstoupila do Eritrey legálně a měla zde bydliště po dobu deseti (10) let před rokem 1974 anebo měla v Eritreji bydliště po dobu dvaceti (20) let, ač podnikala pravidelné návštěvy zahraničí; b) je vysoce čestná a nebyla odsouzena za žádný zločin; c) rozumí a mluví některým z jazyků Eritrey; d) nemá žádný mentální ani tělesný handicap uvedený v čl. 339-340 Přechodného občanského zákoníku Eritrey, nebude přítěží eritrejské společnosti a dokáže zajistit životní potřeby pro sebe i svou rodinu; e) vzdala se občanství jiné země v souladu se zákony této jiné země; f) rozhodla se, že poté, co jí bude eritrejské občanství uděleno, se trvale usadí v Eritreji; g) nedopustila se protilidových činů v průběhu boje o osvobození eritrejského lidu; 3) Eritrejské občanství skrze naturalizaci a osvědčení o občanství v souladu s odst. 2 tohoto článku bude uděleno teprve poté, co dotyčná osoba podepíše přísahu věrnosti, která je přílohou a částí této Proklamace, před tajemníkem Ministerstva vnitra anebo jiným funkcionářem jím pověřeným. Eritrejské občanství udělené podle článku 4 této Proklamace bude vyhlášeno ve Věstníku eritrejských zákonů. 4) Osoba, které bylo vydáno osvědčení o eritrejském občanství podle odst. 2 tohoto článku nabude status naturalizovaného eritrejského občana dnem obdržení osvědčení. 5) Tajemník Ministerstva vnitra může povolit, aby v osvědčení o občanství žadatele, kterému bylo eritrejské občanství uděleno, byli uvedeni i jeho potomci, jichž jména
90
žadatel uvedl a za něž má žadatel zodpovědnost. Nezletilí potomci nabudou status naturalizovaného občana dnem uvedení svého jména v osvědčení. 6) Osoba narozená naturalizovanému eritrejskému občanu podle čl. 4 této Proklamace až poté, co této osobě byl udělen status naturalizovaného občana, se stane Eritrejcem skrze narození.
5. Občanství skrze adopci Tajemník Ministerstva vnitra udělí eritrejské občanství naturalizací a vydá osvědčení o občanství osobě legálné osvojené eritrejským občanem skrze narození nebo skrze naturalizaci, a to na žádost této osoby nebo jejího osvojitele.
6. Občanství skrze sňatek 1) Osobě neeritrejského původu, která je legálně v manželství s eritrejským občanem skrze narození nebo s osobou, které bylo uděleno eritrejské občanství naturalizací, bude uděleno eritrejské občanství naturalizací, pokud taková osoba podá žádost k tajemníkovi Ministerstva vnitra a prokáže: a) že žila se svým manželem (manželkou) v Eritreji mejméně tři (3) roky; b) že se vzdala svého cizího občanství a je připravena nabýt občanství eritrejské; a c) podepíše přísahu věrnosti podle čl. 3. 2) Osoba, které bylo uděleno eritrejské občanství z důvodu uzavření manželství, bude zbavena tohoto občanství tajemníkem Ministerstva vnitra, pokud se taková osoba rozhodne znovunabýt své původní občanství po smrti manžela (manželky) nebo po rozvodu anebo po prohlášení manželství za neplatné soudem.
7. Čas a účinky pro výkon práva eritrejského občanství Osoba, které bylo uděleno eritrejské občanství naturalizací podle čl. 4 až 6 této Proklamace, může vykonávat práva eritrejského občana v rozsahu statutu naturalizace dnem, kdy jí bylo vydáno osvědčení o eritrejském občanství.
91
8. Zbavení občanství 1) Výbor složený z tajemníka justice, tajemníka Ministerstva vnitra a tajemníka veřejné správy může zbavit občanství eritrejského občana skrze narození nebo Eritrejce, kterému bylo občanství uděleno podle čl. 4, pokud dosáhne věku osmnáct let a má právní způsobilost, pokud taková osoba: a) dobrovolně nabude cizí občanství poté, co tato Proklamace byla publikována; nebo b) oficiálně se vzdá eritrejského občanství; nebo c) podepíše přísahu věrnosti jiné zemi poté, co tato Proklamace byla publikována; nebo d) v rozporu s výslovným ustavovením eritrejského práva slouží nebo pokračuje ve službě pro jinou zemi; nebo e) byla soudem odsouzena za zradu. 2) Výbor složený z tajemníka justice, tajemníka Ministerstva vnitra a tajemníka veřejné správy může zbavit občanství osobu, které bylo uděleno eritrejské občanství naturalizací (čl. 4 až 6), pokud taková osoba: a) nabyla eritrejského občanství nebo osvědčení o občanství podvodem, klamem nebo zatajením rozhodných skutečností; nebo b) bylo potvrzeno, že se tato osoba nezákonným kontaktováním cizí mocnosti dopustila činů, které napomáhaly nepříteli; c) spáchala zradu mimo území Eritrey; d) byla odsouzena za zločin k trestu odnětí svobody v trvání více než pět let; e) dopustila se některého ze skutků uvedených v odstavci 1. 3) Osoba bude zbavena svého občanství podle odst. 1 a 2 pouze poté, co bylo provedeno potřebné vyšetřování a této osobě byla dána možnost se hájit.
9. Tresty Ten, kdo 1) úmyslně a vědomně učiní nepravdivé prohlášení, dopustí se podvodu nebo padělá dokumenty v záležitostech vztahujících se k této Proklamaci; nebo 2) pokusí se použít nebo použije osvědčení o občanství jiné osoby; nebo 3) umožní jiné osobě použít své osvědčení o občanství; anebo
92
4) poté, co byl zbaven svého eritrejského občanství, odmítne vrátit své osvědčení o občanství, bude po usvědčení potrestán trestem odnětí svobody do tří let nebo peněžitým trestem do 5000 Birrů nebo obojím.
10. Pravomoc vydávat prováděcí předpisy Tajemník Ministerstva vnitra se zmocňuje vydávat prováděcí předpisy k usnadnění implementace ustanovení této Proklamace, zvláště pak vydávat prováděcí předpisy vztahující se k: 1) formulářům a registrům určeným k použití v souladu s touto Proklamací; 2) formulářům a registracím přísahy věrnosti, která má být vykonána v souladu s touto Proklamací; a 3) poplatkům za registraci, prohlášení osvědčení a vykonání přísahy věrnosti podle této Proklamace.
11. Odvolání 1) Každý, kdo nesouhlasí s rozhodnutím tajemníka Ministerstva vnitra ve věci týkající se žádosti související s občanstvím nebo s rozhodnutím výboru složeného z tajemníka justice, tajemníka Ministerstva vnitra a tajemníka veřejné správy ve věci týkající se zbavení občanství, se může odvolat k Vrchnímu soudu ve lhůtě jednoho měsíce ode dne obdržení písemného rozhodnutí; 2) Rozhodnutí Vrchního soudu je konečné.
12. Zrušovací ustanovení Všechny, až do nynějška vydané předpisy upravující občanství, se zrušují a nahrazují se touto Proklamací.
13. Účinnost Tato Proklamace nabude účinnosti dnem její publikace ve Věstníku eritrejských zákonů. Dáno v Asmaře dne 6. dubna 1992 Prozatímní vláda Eritrey
93
94
