Poděkování. Děkuji panu IC.Lic. Michalu Podzimkovi, Th.D. za odborné vedení a dobré rady při tvorbě této bakalářské práce

Poděkování

Děkuji panu IC.Lic. Michalu Podzimkovi, Th.D. za odborné vedení a dobré rady při tvorbě této bakalářské práce. .

Anotace Tato práce pojednává o etických hodnotách v platonismu, středoplatonismu a novoplatonismu, přičemž v každém z těchto období jsou uvedeni konkrétní filosofové, kteří opírali své nauky o Platónovo učení. Čtenář zde může nalézt shodné, ale i rozdílné prvky mezi filosofií Platóna a jeho následovníky. Nachází se zde interpretace dialogu Faidros, podrobnější popis Platónovy filosofie a tří dalších myslitelů, kteří se jeho naukou inspirovali. Těmito jsou z řad křesťanských novoplatoniků Órigenés, zástupce nekřesťanských novoplatoniků představuje Plótinos a nakonec se seznámíme s Aureliem Augustinem, který působí jako novoplatonský myslitel v latinské patristice. Dozvídáme se o jejich životě, filosofii, pojetí platonismu, ale především je poukázáno na mravní zásady a jednotlivé ctnosti. V neposlední řadě se dočteme také o nejvyšších principech, jako je idea Dobra, Bůh nebo Jedno, které představují základ jednotlivých nauk. Práce také pojednává stručněji o myslitelích středního platonismu, ale i některých dalších novoplatoniků, aby byla inspirace Platónovou filosofií v celku zřetelnější.

Klíčová slova: etické hodnoty, filosofie, středoplatonismus, novoplatonismus, platonismus, Platón, Órigenés, Plótinos, Aurelius Augustinus.

Annotation This work deals with the ethical values in Platonism, Middle Platonism and Neoplatonism, and in each of these periods there are mentioned specific philosophers who based their teaching on Plato's school of thought. The reader may find here both the same and different elements of the philosophy of Plato and his followers. The paper includes the interpretation of Faidros dialogue, detailed description of Plato's philosophy and three other thinkers who were inspired by his doctrine. These are Origen, a Christian Neoplatonist, Plotino, who represents non-Christian Neoplatonists, and finally we meet Aurelius Augustine, a Neoplatonic thinker in Latin Patristic. We learn about their life, philosophy, the concept of Platonism, but mainly about the moral principles and individual virtues. Finally, we also read about the highest principles, such as the idea of the Good, the God, or the Unity, which form the basis of individual doctrines. The work also discusses the thinkers of Middle Platonism and some other Neoplatonists to emphasize Plato’s philosophy as a source of inspiration.

Key words: ethical values, philosophy, Platonism, Middle Platonism, Neoplatonism, Plato, Origen, Plotino, Aurelius Augustine

OBSAH OBSAH............................................................................................................................. 8 ÚVOD............................................................................................................................. 10 1 PLATÓNSKÉ IDEJE V PLATONISMU.................................................................... 12 1.1.1

Platón ......................................................................................................... 12

O Platónovi .......................................................................................................... 12 Nauka o idejích .................................................................................................... 12 Kosmogonie ......................................................................................................... 13 Téma duše ............................................................................................................ 14 Theologie a démonologie..................................................................................... 15 Platónova filosofie podle Aristotela..................................................................... 15 Etické hodnoty v Platónově filosofii ................................................................... 16 Poznání................................................................................................................. 18 Dialog Faidros...................................................................................................... 19 2 PLATÓNSKÉ IDEJE VE STŘEDOPLATONISMU A NOVOPLATONISMU........ 23 2.1 Středoplatonismus............................................................................................... 23 2.2 Jednotliví filosofové ........................................................................................... 24 2.2.1

Antiochos z Askalónu................................................................................ 24

2.2.2

Poseidónios ................................................................................................ 24

2.2.3

Filón Alexandrijský ................................................................................... 24

2.2.4

Valentin a Theodotos ................................................................................. 25

2.2.5

Apollónios z Tyany.................................................................................... 25

2.2.6

Kelsos......................................................................................................... 25

2.2.7

Plútarchos z Chairóneie ............................................................................. 25

2.2.8

Justin Filosof.............................................................................................. 26

2.2.9

Klémens Alexandrijský.............................................................................. 26

2.3 Novoplatonismus ................................................................................................ 28 2.4 Jednotliví filosofové ........................................................................................... 28 2.4.1

Ammónios Sakkas ..................................................................................... 28

8

2.5 Pojetí etiky u křesťanských novoplatoniků......................................................... 29 2.5.1

Órigenés ..................................................................................................... 30

O Órigenovi ......................................................................................................... 30 Etické hodnoty v Órigenově pojetí ...................................................................... 31 Soudobé filosofické školy a Órigenův vztah k nim ............................................. 33 Filosofie a theologie............................................................................................. 33 Předmluva k dílu Peri archón............................................................................... 34 Křesťanství a platonismus.................................................................................... 37 2.5.2

Řehoř z Nyssy............................................................................................ 38

2.6 Pojetí etiky u nekřesťanských novoplatoniků..................................................... 38 2.6.1

Plótinos ...................................................................................................... 39

Plótinův život a dílo............................................................................................. 39 Plótinovo učení .................................................................................................... 41 Duše a tělo ........................................................................................................... 42 Vztah ke gnósi a dalším učením .......................................................................... 44 Ideje a svět idejí ................................................................................................... 44 Filosofie života .................................................................................................... 45 Láska .................................................................................................................... 46 Etické hodnoty u Plótina...................................................................................... 46 2.6.2

Porfyrios a Jamblichos............................................................................... 48

2.6.3

Proklos ....................................................................................................... 48

2.7 Etické hodnoty ovlivněné platonismem v latinské patristice.............................. 49 2.7.1

Svatý Augustin........................................................................................... 49

O Augustinově životě .......................................................................................... 49 Augustinova konverze, křesťanská víra a etika ................................................... 50 Etické hodnoty podle Augustina.......................................................................... 52 Poznání a láska..................................................................................................... 54 Duše a tělo ........................................................................................................... 56 Paměť................................................................................................................... 57 Čas a dějiny.......................................................................................................... 57 ZÁVĚR ........................................................................................................................... 59 SEZNAM PUŽITÉ LITERATURY ............................................................................... 61 SEZNAM PŘÍLOH......................................................................................................... 63

9

ÚVOD Tato bakalářská práce je vypracována na téma Etické hodnoty ovlivněné platonismem, neboť Platón je obecně považován za velmi vlivného filosofa a jeho nauka zaujala autorku této práce již v prvním roce VŠ studia. Proto se zde bude zajímat o to, jak s prvky Platónovy filosofie zacházeli myslitelé po několika staletích, čím se inspirovali a co z jeho konceptu naopak zavrhli. Přínosem této práce je pojednání o etických hodnotách, které poskytne čtenáři možnost zamyšlení nad svým vlastním chováním v dnešní chaotické době. Téma nelze zcela vyčerpat jednou bakalářskou prací, proto je zúženo na několik konkrétních filosofů a myslitelů, kteří byli ovlivněni filosofií Platóna. Z tohoto důvodu je práce zaměřena především na etické hodnoty podané v kontextu filosofie tří myslitelů, konkrétně Órigena, Plótina a Aurelia Augustina, kteří navázali v minulosti na Platóna a jeho nauku. Záměrem je vystihnout charakteristické rysy jednotlivých stádií platonismu, přičemž na začátku bude pojednáno o samotném Platónovi. Dále se přesuneme do období středoplatonismu, křesťanského a pohanského novoplatonismu a nakonec se zaměříme na novoplatonismus v latinské patristice u Aurelia Augustina. V kapitole shrnující období středoplatonismu je krátce pojednáno o některých filosofech té doby, aby bylo skrze některé aspekty jejich filosofie poukázáno na vnímání mravních hodnot středních platoniků. Toto období je typické svými neucelenými koncepcemi, sestavovanými na principech různých myšlenkových směrů, které dojdou svého cíle až v následujícím období, tedy v novoplatonismu. Novoplatonismus již obsahuje řadu významných námětů, které ovlivnily myšlení po dlouhá následující staletí. Nejprve se zaměříme na křesťanského myslitele Órigena, který působil na přelomu středoplatonismu a novoplatonismu. Mnozí z autorů, kteří se jím zabývají, zařazují Órigena mezi střední platoniky, ale pro jeho propracovanou nauku je jistě možné zařazení do období novoplatonismu. Dalším popisovaným, tentokráte však nekřesťanským mudrcem novoplatonismu, bude Plótinos, který je často považován za prvního novoplatonika. Základním prvkem jeho filosofie je emanace, tedy vyvěrání veškerého jsoucího z nejvyššího principu, z Jedna.

10

Všechny sféry, které z Jedna vychází, se stávají nižšími sférami tím více, čím více jsou mu vzdáleny. Na toto pojetí pak navazují mnozí další myslitelé. Poté bude pojednáno o novoplatonismu v latinské patristice, a sice u Aurelia Augustina, jehož celá filosofie je charakteristická svým etickým zaměřením. Popsáno bude také jeho období konverze, tedy obrácení k Bohu, kdy si začal uvědomovat mravní hodnoty bytí a platnost přirozeného mravního zákona. Cílem této práce je u jednotlivých myslitelů vystihnout etické hodnoty v jejich filosofii a poukázat na prvky, v nichž se shodují nebo i rozchází s původní Platónovou naukou. Proto je nutné podrobněji popsat také jejich filosofii v celkovém pojetí a některých dobových souvislostech, které se odehrávaly během jejich životů, aby tyto prvky byly jasně rozeznatelné. Pro vypracování této bakalářské práce bude využito jednak znalostí autorky, které načerpala v průběhu studia, ale především odborné literatury zaměřené na tato období a knih napsaných již zmíněnými filosofy, aby se autorka seznámila s autentickým popisem jejich námětů. Pro objasnění pojmů, které jsou psány řeckou abecedou, je práce opatřena přílohou, v níž jsou významy těchto pojmů popsány.

11

1 PLATÓNSKÉ IDEJE V PLATONISMU O základním pojetí platonismu se můžeme dozvědět mnohé například z knihy Plato christianus.1 Ideje v platonismu znamenají věčné entity, které spočívají samy v sobě. Jsou to formy bytí, které existují jako předobraz hmotných věcí. Veškerenstvo je rozděleno na svět idejí, pravdy, skutečného bytí a svět obrazů, majících na idejích pouhou účast, jsou proměnlivé, vznikají a zanikají. Mezi těmito dvěma světy se nachází duše, jejímž pravým sídlem je ideální oblast, a v hmotném světě žije a ovlivňuje ho. Jednotlivé ideje jsou zahrnuty pod jednou nejvyšší ideou idejí, z toho ovšem vyplývá prolnutí bytí i nebytí v ostatních idejích. Platón sám nepovažuje za špatné říci, že nejsoucno svým způsobem jest a jsoucno není. Toto je důvod vymezení charakteristik jednotlivých idejí.

1.1.1 Platón

O Platónovi Platón žil mezi lety 427–347 př. n. l. a je dodnes považován za jednoho z klíčových filosofů dějin, a to i s ohledem na jeho učitele Sokrata. O své filosofii pojednává prostřednictvím dialogů, které se dělí do tří částí: 1) rané dialogy ovlivněné Sokratem, 2) vrcholné dialogy, v nichž se zabývá idejemi a vztahy k věcem a poznání, 3) pozdní dialogy, kde sám nabízí kritickou reflexi svého předchozího učení. Platón se zabývá hodnotami etickými i estetickými, ale také uspořádáním ideální lidské společnosti, která by měla být založena podle řádu vládnoucího ve světě idejí. Založil Akademii, nejlepší té doby, organizovanou ve formě thyasos (kult boha Apollóna a devíti múz), která byla roku 525 n. l. Justiniánem zavřena. Zde se rozvíjely základní poznatky nabyté v gymnazionu (nižší stupeň vzdělání).

Nauka o idejích Platónova filosofie je specifická svým vztahem k nejvyššímu Dobru prostřednictvím idejí. Ideje jsou věčné, avšak vzájemně rozdílné, neměnné. V dialogu Sofistés je jim přiřčen νοῦς, pohyb a život. Platón jim však obvykle přisuzuje bytí, pohyb, klid,

1

IVÁNKA, E. von. Plato Christianus. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2003. ISBN 80-7298-075-0. S. 3941.

12

totožnost a různost. Jsou hierarchicky řazené, přičemž na vrcholu a zároveň mimo oblast bytí stojí idea Dobra, τò αγαθόν, o níž takto pojednává v Ústavě. Většinou popisuje všechny ideje jako jsoucí, na rozdíl od smyslově vnímatelných, tedy nejsoucích věcí. Ideje zahrnují ve své podstatě jednotící princip. Platón je ustanovuje jako jedno nadřazené materiálním věcem, neboť ve světě idejí se nachází vždy jen jedna idea pro všechny smyslově vnímatelné věci téhož druhu. Jsou to tedy vzory, paradigmata, obsahující v sobě podstaty věcí, οὐσία, pro věci v našem světě, které vnímáme smysly, a nacházejí se spolu s abstraktními entitami mimo tento svět. Ideje je možné poznat výhradně rozumem. Svět idejí je ten pravý jsoucí a od našeho světa ho odděluje χωρισµός. Oddělení těchto dvou světů je Platónem názorně popsáno v šesté knize Ústavy v rámci podobenství o úsečce a v knize sedmé, kde nalezneme podobenství o jeskyni.2 Zde se dozvídáme další charakteristický rys Platónovy filosofie, a sice přesvědčení, že smysly, jimiž vnímáme svět a věci v něm obsažené, nás klamou. Podobenství o úsečce3 znázorňuje rozdělení veškerenstva pomocí bodů, které jsou na ni vneseny, a sice tři základní body A, C, B rozdělují veškerenstvo AB na viditelný svět AC a pomyslnou oblast CB. Mezi body A a C se nachází bod D, mezi body C a B leží bod E. Nyní přejdeme ke krátkému výkladu toho, co který úsek zobrazuje. EB obsahuje rozumové, nejvyšší stavy poznání, CE myšlení, vědy jako matematiku a geometrii, DC věření, a sice při sledování hmotných věcí a AD pak pouhé dohadování, které ve světě vnímáme jako stíny. Toto čtveré dělení zároveň odpovídá čtyřem stavům duše.

Kosmogonie Z dialogu Timaios je možné vyčíst, jak podle Platóna vznikl svět. Řád světa je dán demiúrgem, jakýmsi „řemeslníkem“, který tvoří svět z chaosu skrze nazírání na ideální vzor, jehož je obrazem. Démiúrgos utvoří také světovou duši, kterou obepne tělo světa,

2

PLATÓN. Ústava. 4. opravené vyd. Praha: OIKOYMENH, 2005. ISBN 80-7298-142-0. S. 269-273.

3

Tamt., s. 266-414.

13

díky níž tento obraz dosáhne životnosti a nabude intelektu. Takto vznikne živá bytost, tedy uspořádaný svět.4

Téma duše Démiúrgos následně vytváří duše tvorům, a sice z téže, leč méně dokonalé látky, z níž sestává duše světa. Na jeho rozkaz přidělí podřízení bohové nesmrtelné duši další části, které jsou však již smrtelné. Duše existovala na idejích před tím, než se poprvé vtělila. Poté se bude muset neustále stěhovat do dalších těl podléhajícím zkáze.5 Setkat se tedy můžeme také s termínem dichotomie těla a duše, přičemž duše znamená dobrou součást člověka, tělo naopak musí být sice zušlechťováno, ale i přesto je něčím špatným. To se dozvídáme mimo jiné v dialogu Obrana Sokratova, kde je duše popsána jako nesmrtelná a vězněná v těle. Po smrti člověka odchází duše do světa idejí, v němž má možnost je nahlížet, ale špatnosti těla na ní otisknuté ji stále táhnou na zem. Proto by lidé měli svou duši seznamovat s idejemi už během života. Duše se pak postupně rozvzpomíná na nahlédnuté ideje skrze ἀνἁµνησις díky lásce, ἔρως, a dochází k jejímu osvobozování a očištění, κάταρσις. To je základem péče o duši, ἐπιµἑλεια τής ψυχής. Základní poznání má člověk vrozené, filosofie je metoda, která umožňuje vyvedení člověka z temnoty. Duše je zprostředkovatelem mezi říší idejí a hmotným světem, dále způsobuje pohyb a změny ve vesmíru, protože se hýbe sama ze své podstaty. Jde o uspořádané pohyby, kterým se do cesty staví pohyby neuspořádané, vycházející buď ze zlých duší, nebo z přirozenosti hmoty. Co se týče smrtelnosti, resp. nesmrtelnosti duše, Platón nezastává ve svých dílech koherentní stanovisko, jak píše Merlan.6 V dialozích nacházíme následující: duše nemá části a je zcela nesmrtelná (dialog Faidón), duše sestává ze tří částí, a sice rozumné, vznětlivé a žádostivé (dialog Faidros), a konečně že je nesmrtelná pouze rozumná část duše a zbylé dvě jsou smrtelné (dialog Timaios).

4

MERLAN, P. Řecká filosofie od Platóna k Plótinovi. In: ARMSTRONG, A. H., ed. Filosofie pozdní antiky. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2002, s. 17-157. ISBN 80-7298-53-X. S. 30.

5

Tamt., s. 31.

6

Tamt., s. 35.

14

Téma stěhování duší u Platóna nalezneme ve dvou variantách. Jednou hovoří o převtělování jako o nekonečném cyklu, podruhé však uvádí, že se znovu vtělí jen ty duše, které po smrti těla nedokázaly správně nahlížet ideje. Duše může prožívat trojí rozkoš, a sice z bohatství, cti a moudrosti, přičemž vědění je nejlibější a člověk, jehož duše je ovládána touto rozkoší, žije nejpříjemnější život. Prožívání rozkoše z bohatství staví až na poslední místo.7 Svou podstatou se však duše zaměřuje ke Krásnému a Dobrému o sobě.

Theologie a démonologie Zásadní otázkou je, zda jsou Platónovi bohové osoby, mýty nebo abstraktní jsoucna. Jsou však neměnní a nemohou být zdrojem zla. Jako samozřejmost bral existenci démonů, kteří jsou nadřazeni lidem.8 V desáté knize Ústavy9 se setkáváme s popisem podivného místa, které nám může připomínat biblický Boží soud, kde do země i do nebe vedou vždy dva a dva otvory, mezi nimiž sedí soudci a rozsuzují duše podle toho, kam náleží. Spravedlivé pak posílají vpravo vzhůru do nebe a nespravedlivé vlevo do podzemí. Z vedlejších otvorů vystupují duše po tisíci letech a vypráví si mezi sebou, co prožily. Nespravedlivé duše stihne desetinásobný trest za sto let špatného života, což obnáší tisíc let v podsvětí. Podle stejného pravidla jsou naopak odměňovány dobré duše v nebi. Platónovo pojetí času je cyklické jako pravidelný obraz nedělitelného a věčného, který umožňuje změny, vznik a zánik.

Platónova filosofie podle Aristotela Aristoteles, žák Platóna, o jeho filosofii vypovídá, že není založena na dichotomii mezi idejemi, jejichž poznání nám dává skutečné poznání, νοειν, a smyslově pojímatelným světem, díky němuž získáváme pouze mínění. U Platóna je viditelné dělení na horizontální trichotomii, skládající se z idejí, matematických entit a hmotných věcí, a vertikální dualismus, obsahující Jedno a Neurčitou dvojici, jakožto nevyšší principy, díky kterým vznikají ideje jako základní 7

PLATÓN, pozn. 2, s. 353.

8

MERLAN, P., pozn. 4, s. 40-42.

9

PLATÓN, pozn. 2, s. 392, 393.

15

příčiny všeho dalšího existujícího. Matematické entity jsou zprostředkovatelem mezi idejemi, s nimiž mají společnou neměnnost, a smyslově vnímatelnými věcmi, se kterými sdílejí mnohost. Jsou téměř jistě totožné s duší, bez ohledu na to, jedná-li se o duši individuální, nebo světovou, která vládne všemu.10

Etické hodnoty v Platónově filosofii Hned zpočátku zmiňme ideu Dobra, která je nejvyšším poznáním, díky jejímuž působení se vše ostatní stává prospěšným. Ona je příčinou pravdy a rozumového vědění, proto je vhodné význam samotného Dobra nejvíce ocenit. Do Sokratových úst vkládá v Ústavě tato slova: „Ctnost tedy, jak se podobá, jest jaksi zdraví a krása a dobrý stav duše, kdežto špatnost jest nemoc a ohyzdnost a slabost.“.11 Zlé ničí a kazí, zatímco dobré podporuje a zachovává. To, co činí duši špatnou, je nespravedlnost, nevázanost, zbabělost, nevědomost. Ctnost může člověk získat díky krásnému zaměstnání. Ideální lidská společnost by se měla vytvořit podle světa idejí, podle tří mohutností duše, kterými jsou rozumnost, statečnost a žádostivost. Duše, které jsou ve svém základu nejlepší, a dostane se jim špatné výchovy, stanou se těmi nejhoršími. Proto také kritizuje báje, neboť je přesvědčen, že zlé činy bohů by se neměly vyprávět neznalým dětem. Ani bitvy či nástrahy a lsti bohů se nesmí takto vpravovat do spravedlivé obce. Děti totiž nechápou alegorii, proto je nutné jim sdělovat mravné a krásné myšlenky.12 Dokonale dobrá obec musí být moudrá, statečná, spravedlivá a uměřená. Spravedlivý muž se pak podobá své obci, je-li moudrý, statečný a uměřený, neboť to jsou součásti jeho duše. Vrchol společenské pyramidy mají ovládat rozumní, tedy filosofové, toužící po celé moudrosti a ne jen po její části, kteří dokážou nahlížet ideje, a proto také nejlépe vládnout. Duše filosofa nesmí být v žádném případě zapomětlivá, pak by v ní nebylo místo pro vědění.

10

MERLAN, P., pozn. 4, s. 20-24.

11

PLATÓN, pozn. 2, s. 188.

12

Tamt., s. 105.

16

Existuje pět druhů ústav,13 z nichž je dobrá a spravedlivá pouze jedna, a to aristokracie, která zde znamená vládnutí těch nejlepších ze společnosti, má tak jiný význam, než ve spojitosti se šlechtou. „[…]druh ctnosti jest jen jeden, nesčíslné však jsou druhy špatnosti; mezi nimi pak jsou jakési čtyři, které stoji za zvláštní zmínku.“14 Ostatní ústavy jsou tedy špatné a jsou jimi timokracie, oligarchie, demokracie a jako vůbec nejhorší možná tyranie. Dostane-li se totiž do uznání bohatství, ctnosti a dobří lidé ztrácejí na váženosti. Dalším stupněm společnosti mají být stateční strážci ochraňující společnost. Obě tyto společenské vrstvy nesmí mít soukromé rodiny a vlastnit majetek, o jejich potřeby se stará stát. Spokojenost celku obce je totiž přednější než blaho jedinců. Jako poslední stupeň jsou popsáni výrobci; je jich nejvíce, živí společnost, mají nejmenší práva, minimální moc, ale mohou mít majetek i rodiny. Ideální stát podle Platóna měl být založen ve formě polis. Myšlenku dokonalé obce rozvíjí ve třetí knize Ústavy.15 Před budoucími strážci a vojíny se nemá hovořit o podsvětí, utrpení, strachu, smrti, aby nebyli později kvůli strachu ze smrti neschopni vykonávat své povolání dostatečně dobře. Velmi důležité je, aby byli vedeni k uměřenosti.

„[…] naši strážcové, zproštěni všech ostatních děl, mají nám býti dokonale odbornými dělníky svobody naší obce a ničím jiným se nezabývati než tím, co se k tomuto úkolu odnáší, nesmějí patrně nic jiného dělati ani napodobovati; když však napodobují, musí hned z mládí napodobovati vzory jim příslušné muže statečné, rozumné, zbožné, čestné a všechno takové, kdežto věcí nečestných a vůbec něco i jinak ohyzdného nesmějí ani dělati ani napodobovati, aby ze samého napodobování nezískali to, že by takoví vskutku byli.“16

13

Tamt., s. 189.

14

Tamt., s. 188.

15

Tamt., s. 113-118.

16

Tamt., s. 125, 126.

17

Spravedlnost v obci nastává spolu s tím, že se každý zabývá tím, co umí nejlépe, a skrze to je prospěšný i ostatním členům obce. Podle Platóna může být nejblaženější jen ten, kdo je nejspravedlivější, čímž povznáší duši k božskému. V díle Ústava17 se dále setkáváme s přesvědčením, že Bůh je dobrý, je příčinou jen toho mála dobrého, co se nachází ve světě. V žádném případě nemůže být původcem zla. Tím zároveň kritizuje Homéra, který říká, že Zeus je lidem dárcem dobra i zla. Bohové také nemění svou podobu podle potřeby. Co se týče lži, tu nenávidí bohové stejně jako lidé. Nejvíce pak lež, která se týká skutečných pravd. To je důvod, proč nás Bůh neklame, neboť kdyby klamal, zároveň by se uchýlil ke lži. Výpověď je pro Platóna pravdivá tehdy, je-li vystavěna na neměnných a jistých pravdách. Naproti tomu sofisté, které Platón s oblibou kritizoval, tvrdí, že neexistuje jednoznačná pravda. Toto tvrzení však vyvrací samo sebe.

Poznání Skutečné poznání člověka znamená, že dokáže nazírat Krásno samo, zatímco ten, kdo se jen domnívá, uznává pouze věci krásné, které z Krásna vycházejí. Poznání je však možné jen u toho, co jest, a naproti tomu nepoznání u toho, co není. Mínění je jiná mohutnost než skutečné poznání nebo neznalost a leží mezi nimi. Člověk, který má oblibu v pozorování krásných jevů, nikoliv Krásna samého, nechť je nazýván filodoxem,18 tedy milovníkem mínění. Nevědomost znamená prázdnotu stavu duše, kterou je ovšem možné naplnit skrze nabývání rozumu. Co se týče věd, popisuje matematiku jako nutnou pro strážce i filosofy, protože nutí duši, aby poznala pravdu samu skrze rozumové myšlení. Měřičství, které se týká věčného jsoucna, umožňuje duši spatřit ideu Dobra. Následuje geometrie, astronomie a harmonie. Pravé poznání pak vzniká spojením těchto věd s dialektikou, kterážto je nejvyšším vrcholem všech věd. Takto mohou být vzděláváni jen lidé povahy bystré, pracovité a neúnavné, obdařené dobrou pamětí.

17

Tamt., s. 107-112.

18

Tamt., s. 232.

18

Dialog Faidros Nyní se budeme v následující kapitole zabývat tím, co se odehrává v Platónově dialogu Faidros.19 Faidros hovoří se Sokratem o jeho rozpravách s Lysiem, synem Kefalovým, týkajících se tématu lásky. Faidros podle osnovy začíná uvádět Sokratovi rozdíl mezi milujícím a nemilujícím. Sokrates mu sdělí, že nemá kdy rozebírat podobu a skutečnost či neskutečnost Kentaurů, Chimér, Gorgón a Pégasů a dalších, neboť podle delfského nápisu stále ještě nedokázal poznat sebe sama. Proto se zabývá především sám sebou. Společně se usadí na krásném místě pod platanem, kde Sokrates vyslechne Lysiovy myšlenky skrze Faidrova ústa. Dozvídá se následující: zamilovaní lidé konají dobro pro svůj vlastní prospěch dobrovolně a přejde-li je pak touha, litují toho, co učinili pro lásku špatně. Nezamilovaní se nemusí vymlouvat ze svých činů a trápení na lásku. Vybírat si přátelé z lidí, kteří jsou do jedince zamilovaní, je velmi obtížné, širší výběr se naskytne při hledání mezi lidmi ostatními. Zamilovaným stoupá sebedůvěra a chlubí se, zatímco nezamilovaní vybírají cestu nejvyššího dobra. Zamilovaným je také přičítáno, že u nich brzy po rozmluvě vznikne touha po tělesném spojení, avšak nezamilovaným se rozmlouvání přisuzuje jako přirozené. Zamilovaní brání svým partnerům ve styku s jinými, aby je nepřekonali, ať už penězi nebo dobrým vychováním, a tak je postupně zbaví všech přátel. Nezamilovaní, kteří získají touhu svou ctností, nežárlí, ale spíše se zlobí na lidi, kteří s jejich přáteli odmítají navázat přátelství, protože chápou takové jednání, jako by podceňovali i je s jejich ctnostmi. Milenci většinou zatouží dříve po těle, než po povaze a poměrech, jejich schopnost poznání je snížena touhou. Dobro se má prokazovat těm, kdo jej potřebují a zaslouží si ho, nikoliv lidem, kteří se ho domáhají nebo „pouze“ milují, to totiž není ospravedlněný důvod. Zamilovaní lidé jsou svými přáteli často upozorňováni na jejich špatné chování. Na počátku dialogu mezi Sokratem a Faidrem Sokrates namítá, že se Lisyova řeč několikrát opakuje, a dokazuje, že pronese takovou řeč a ne hůř, než Faidrův oblíbenec. Sokrates začíná svou promluvu se zahalenou tváří, aby se rychleji a beze studu dostal k výsledku. 19

PLATÓN. Faidros. In: PLATÓN. Dialogy o kráse. 1. vyd. Praha: Odeon, 1979. S. 105-217.

19

Podle Sokrata člověk, který chce něco dobře uvážit, musí znát podstatu věci. Je nutné se dohodnout na tom, co je to láska a jakou má moc, zda přináší užitek, nebo naopak škodu. Lásku označuje jako touhu, ačkoliv touhu pociťuje také nemilující, který touží po kráse. Existuje vrozená touha po rozkoších, nevázaná, nerozumná, a získaná touha po dobru řízená rozumem. Tyto mohou být v protikladu i souladu a jejich vítězství se střídá. Z touhy po rozkoších vzniká vášeň po jídle – obžerství, po víně, pak i po rozkoši z krásy, která sílí pod vlivem dalších tuh po kráse tělesné, a toto se nazývá láska. Člověk ovládaný touhou a ovlivněný rozkoší si svou milovanou bytost připraví jemu nejmilejším způsobem. Vybírá si ji tak, aby byla vždy slabší, tedy neučená, zbabělá a drží ji mimo dosah filosofie, aby nepadl v nemilost. Také se snaží ji oddálit jejím rodičům a přátelům. „Jsou rozličná zla, ale nějaký zlý démon přimísil k většině z nich také rozkoš.“20 Tu milenec získává z vášně vyvolané smyslovými počitky při vnímání milované osoby. Přestane-li člověk milovat, změní se a místo šílení a lásky ho ovládne rozum a umírněnost, což jeho partner stěží rozpozná. Člověk by měl prokazovat přízeň rozumnému, ne zamilovanému, neboť ten je nevlídný, nevěrný, žárlivý, škodlivý pro majetek, péči o tělo, ale hlavně pro výchovu duše, která je v říši lidí i bohů tím nejvzácnějším. Tuto vlastní rozpravu Sokrates částečně přetváří v následující, kde se chce očistit ze svých slov před bohem Erótem. Erós je bůh lásky, láska je tak jistě božská, proto nemůže být zlá. Doposud o ní ale jako o zlé vyprávěli. Pokračuje tedy věnuje se milujícím. Věnovat pozornost milujícím je správné, protože µανία není zlem, je darem božím. Nadšení je proto krásnější než rozum, který je čistě lidskou záležitostí. Bohové sesílají lidem nadšení pro lásku, aby mohli dosáhnout nejvyššího štěstí. Podle utrpení a jejich činů je nutné nejprve poznat pravdivou podstatu duše lidské i božské. Duše je nesmrtelná, protože se hýbe sama od sebe, a tak pohyb nemůže ustat, nemůže tedy přestat existovat. Je pramenem a počátkem pohybu jiných věcí, a jelikož počátek nemá vznik, není možné, aby zanikl. Toto je podstatou duše a vše, co se hýbe ze svého nitra, je oduševnělé.

20

Tamt., s. 132.

20

Duše je podobná přirozené síle okřídleného spřežení s jeho vozatajem. Tato spřežení a vozataji patřící bohům jsou tvořeni z Dobra, proto jsou sami dobří. U lidí vozataj řídí jednoho koně dobrého a krásného, ale také druhého, stvořeného z opaků, což je zlé a obtížné. Duše je okřídlená, má možnost hýbat tělesem vzhůru k sídlu pokolení bohů, a je tak božskému nejblíže. Božské je krásné, moudré, spravedlivé, dobré apod. a těmito věcmi křídla duše rostou. Opačnými vlastnostmi její křídla zmírají. Zeus na svém spřežení je v čele a ostatní bohové a démoni jej následují. Špatný kůň, mající v sobě zlo, táhne svou tíží lidské spřežení k zemi. Dostane-li se nahoru, prohlíží si nadnebeské sféry, bezbarvé a beztvaré a poznatelné jedině rozumem. Jsou skutečností, pravdou. Mysl duše časem uzří podstatu bytí a raduje se z toho. Při nahlížení vidí spravedlnost, moudrost a učí se vědě o věcech skutečně jsoucích. Duše se pak, když je nasycena prohlížením pravdivého, navrací skrze nebesa zpět. Ta, která následuje bohy, je s nimi unášena dokola a je jimi chráněna. Méně dokonalé stoupají a klesají podle toho, jak udávají jejich koně. Ostatní, toužící dostat se též nahoru, nemají dost síly a zápolí spolu navzájem. Proto se stane, že nemohou spatřit skutečné bytí. Taková duše, nenaplněná pravdami, padá bez křídel k zemi. Podle toho, kolik pravdy nahlédly, vtělují se pak duše do těl nejprve filosofům. Následují budoucí vládci, pak politici či hospodáři a obchodníci, za nimi cvičenci či léčitelé těla, dále věštci a kněží, po nich básníci a herci, dále řemeslnící a sedláci, za nimi sofisté a nakonec samovládci. Lidem spravedlivým v životě mohou křídla jejich duše narůst rychleji, pěstují-li moudrost, nebo milují-li chlapce způsobem filosofů. Ostatní stanou před soudem, odkud putují buď do podzemí, nebo na nebeské místo, odkud si po tisíci letech losují novou podobu života. Člověk se stává dokonalým, když ve své paměti objevuje to, co do ní duše kdysi vložila svým nahlížením pravdivostí, protože „[…] každá lidská duše pro svou přirozenou povahu skutečné bytí spatřila, neboť jinak by byla nepřišla do svého zdejšího života.“.21 Rozpomenout se na tyto věci v pozemském životě však není snadné.

21

Tamt., s. 151.

21

Podle toho, ve kterém průvodu božím se duše člověka nacházela, toho boha uctívá a napodobuje ho životem. Podle vlastností onoho boha si také vybírá milovanou osobu, kterou podporuje v jejím správném vývoji při přibližování se těmto božským vlastnostem. Duše má tři části: dobrého koně, špatného koně a vozataje. Dobrý kůň je krásný, má rád čestné, umírněné a studem vedené jednání a preferuje pravdivý názor. Špatný kůň je nesouměrný, vychloubačný, tupý a vzdorující. Vozataj je veden oběma, ale špatný kůň si svou vytrvalostí podvoluje koně dobrého i vozataje. Vozataj vší svou silou, kterou náhle získá při pohledu na někoho krásného, kdo v něm vyvolá vzpomínku na skutečná jsoucna, nakonec zabrání špatnému koni v jeho úmyslu. Po několikerých pokusech se špatný kůň ze strachu podvolí vozatajovu rozumu. Dále se z dialogu dozvídáme, v čem tkví krása psané a mluvené řeči a v čem nikoliv. Řečník musí vědět, co je dobré, a správně o tom hovořit. Svou řeč má uvádět celou, aby měla hlavu i patu a aby na sebe všechny její části navazovaly. Musí mít nejen přirozené nadání, ale i vědění a cvik. Je nutné nalézt a popsat přirozenou podstatu věci, o které chce mluvit. Řeč je vedení duše a v tom se skrývá její síla. Proto by řečník měl o duši vědět, kolik má podob a jaké jsou druhy duší, aby jim řeč odpovídala. Jedině tak je možné člověka přesvědčit. Nejideálnější technikou je dialektika. Psané slovo pak považuje pouze za horší sestru slova mluveného.

22

2 PLATÓNSKÉ IDEJE VE STŘEDOPLATONISMU A NOVOPLATONISMU 2.1 Středoplatonismus Střední platonici patří k myslitelům, kteří navazují na Platónovy nauky, a sice v období od 1.století př. n. l. do doby Plótinovy. Podle Ivánky22 středoplatonismus označuje ve své podstatě novoplatonismus, který však nebyl v prvních staletích po příchodu Krista ještě zcela rozvinutý z původního platonismu. O to se zasloužili právě až Plótinos a Proklos, kteří jej rozvedli do detailů. Středoplatonismus lze chápat jako nepovedený pokus o spojení základních východisek platonismu s emanačně pojímaným světem. Rozdíl mezi křesťanským Bohem, který je osobní a dává milost, a božstvím neosobním u platoniků, k němuž lze dospět jen tehdy, vymaníme-li se z pout konečného světa a vydáme-li se na duchovní cestu, abychom dosáhli nazření identity božského s naší vlastní podstatou, je zcela zřejmý. Středoplatonismus je charakteristický míšením různých nauk; především se jedná o filosofii stoiků, jimiž jsou myslitelé tohoto období často inspirováni hlavně v pojetí etiky. Dále se jedná o novopýthagoreismus, gnósi nebo křesťanské učení o Kristu. Ne vždy se tedy u středních platoniků setkáváme s filosofickými tématy, často užívají pro své nauky prvky, které s platonismem vůbec nesouvisí, „[…], ale vztah k Platónovu odkazu je pro ně přesto velmi charakteristický.“.23 Dalším myšlenkovým proudem byl hermetismus, který ovlivnil nekřesťanské i křesťanské novoplatoniky, a přes Órigena a Augustina se dostává až do období renesance v Evropě. Svého času jsou často hermetické spisy ovlivněny gnósí, helénizovaným židovstvím a objevují se v nich i prvky křesťanské, související s vtělením. V okruhu církevního křesťanství se středoplatonská filosofie objevuje od poloviny 2. století do začátku 3. století n. l., kdy přechází v ryzí novoplatonismus. Témata tohoto

22

IVÁNKA, E. von, pozn. 1, s. 101.

23

KRATOCHVÍL, Z. Prolínání světů. 1. vyd. Praha: Herrmann a synové, 1991. S. 4.

23

odvětví jsou jednak pojímána jako obrana vůči státu, čímž se zabývali apologéti; vedle nich ještě působí antignostikové, kteří bojují s gnósí jakožto vnitřním nepřítelem. Apologéti se snažili především v době pronásledování křesťanů vylíčit císaři, že jejich vyznání není ničím škodlivé.

2.2 Jednotliví filosofové 2.2.1 Antiochos z Askalónu Scholarcha Platónské Akademie, žák a následovník Filóna z Larrisy, který zemřel roku 68 př. n. l.. Je velice pravděpodobné, že byl první, kdo o idejích pojednal jako o obsahu boží mysli. Po něm se takto vyjadřoval o idejích až Filón Alexandrijský.

2.2.2 Poseidónios Myslitel velmi ovlivněný stoicismem, který žil asi 135–50 př. n. l., se zabýval výkladem Platónovy nauky o trichotomii duše. Poprvé zde použil termín δύναµις, tedy mohutnost, který se zachoval až do dnešní doby.

2.2.3 Filón Alexandrijský Patří mezi tzv. helénizované židy, je židovského původu i víry, ale zároveň řeckým filosofem, který se narodil mezi lety 20–10 př. n. l. a zemřel v roce 50 po Kristu. Velice ovlivnil nejen křesťanské střední platoniky, novoplatoniky, ale jeho vliv sahá až do období středověku. Sám je ovlivněn stoiky. Duši chápe jako Platón, neboť Zákon je pro něj oduševnělý, živý, a tím prostupuje posvátnými knihami, lidskými životy a dějinami jeho vyvoleného národa. Ve svých dílech často směšuje filosofii s náboženstvím, resp. chce vyjádřit víru prostřednictvím filosofie. Nesnaží se dokázat existenci Boha ani určit jeho vlastnosti. Po vzoru Platóna ho totiž pokládá za nevýslovného, bez vlastností, existujícího mimo veškeré jsoucno. Není ale totožný s Platónovým nejvyšším Dobrem, protože On nemá vlastnosti. Bůh je jen jeden a zároveň vše naplňuje, obdařuje veškerenstvo aktivitou, rozumem celku. Je nadřazen logu, řádu, který je sám ale božský tím, že z Boha vychází. Logos umožňuje tvořit a způsobuje návrat. Boží logos je tedy totožný s Platónovými idejemi.

24

2.2.4 Valentin a Theodotos Tito dva myslitelé patří mezi gnostiky, přičemž gnóse je nejuspořádanějším příkladem synkretismu filosofie a náboženství této doby. Valentin byl hlavním středoplatonským křesťanským gnostikem. Řek, který se narodil v Egyptě kolem roku 100 n. l., studoval v Alexandrii, v Římě založil gnostickou školu, na níž vládla mravnost a přiměřený asketismus. Jeho pojetí gnóse má vyjádřit autentickou podobu křesťanství a chce skrze ni pozvednout klasickou křesťanskou církev.

2.2.5 Apollónios z Tyany Novopýthagorejskou naukou je středoplatonismus inspirován zvláště od 1. století n. l. a v jejím duchu působí také tento myslitel, který k ní přidává učení o katarzi, Bohu a Platónův prvek reinkarnace duší. Existuje několik bohů, avšak První Bůh je zdrojem všeho, dobra, proto nemá žádné potřeby a obětování, zvláště pak krvavé, je tedy zbytečné. Oběti prospívají pouze silám ostatních bohů, kteří ale brání vztahu s Prvním Bohem, proto by se dalo říci, že oběti lidem dokonce škodí. Aby člověk dosáhl dobra, musí vědomě smýšlet podle řádu.

2.2.6 Kelsos U něj je znatelná návaznost na Platónovo učení. Vytýká křesťanům ve 2. století n. l. vtělení pojaté jako vtělení Logu, protože je přesvědčen, že není možné, aby byl Logos vězněn v lidském těle. To by znamenalo, že svět idejí by již nemohl být sám sebou. Na to reaguje později Órigenés v díle Proti Kelsovi.

2.2.7 Plútarchos z Chairóneie Žil od roku asi 45–125 n. l. Jeho platonismus spočívá v pojetí duše, která preexistovala dříve než člověk, a světa, k němuž se Bůh vztahuje skrze moudrost a Logos. Světem vládne řád daný dobrým, nevýslovným Bohem, jehož není možné poznat. Zlo se ukazuje jako „[…] nepřítomnost pořádku a krásy, porušení pořádku a krásy, nedostatek světa. Spíše než s látkou souvisí zlo s neúplným dotvořením duše.“.24 O duši

24

Tamt., s. 87.

25

je nutné pečovat skrze filosofii a vzdělanost, a tím ji dotvářet. Duše je Plútarchově trichotomii prostředníkem mezi hmotným tělem a duchem, rozumnou myslí. Jeho etika je však podepřena spíše etikou Aristotelovou než Platónovou.

2.2.8 Justin Filosof Jako první filosof přijal křesťanskou víru a považuje filosofii a křesťanství za totožné. Sám o sobě hovoří jako o platonikovi, ale je u něj zřejmý vliv stoiků, zvláště pak v chápání duše. Rozum, oproštěný od nenávisti, je projevem úcty k osobnímu Bohu. Platóna uznává především pro jeho pojetí nazření Boha a úctu k němu, ale souhlasí i s naukou o stvoření světa. Logos v sobě obsahuje všechny božské síly a udává člověku jeho vztah k moudrosti, věcem pak jejich možnost rozvoje, neboť je rozptýlen v celém světě. Člověk je schopen užívat pravdy, protože v sobě má obsaženou část logu.

2.2.9 Klémens Alexandrijský Byl Órigenovým učitelem, narodil se asi 150 n. l., v Alexandrii založil katechetickou školu a v roce 203 toto město navždy opouští kvůli pronásledování křesťanů za vlády císaře Septima Severa. Odchází do Kappadokie, kde zemřel mezi lety 211 a 215 n. l.. Jeho učení křesťanské gnóse, kterou chápe jako završení víry, poznání božského a která zároveň vede ke spáse, je možné nazvat prvopočátkem křesťanské theologie. Ve svých dílech cituje mj. často Platóna, ovšem v duchu středoplatonismu, nejčastěji z děl Filóna Alexandrijského. O Filónovi se vyjadřoval jako o mysliteli, který mu připravil cestu. Logos je v jeho filosofii základem. Má božský původ a v Bohu je stále přítomen. Zároveň prostupuje veškerá jsoucna, kterým tak umožňuje uměřenost a vlastní vývoj. Poté se Logos vrací k Otci. „Vzestup logů jednotlivých jsoucen se setkává s vtěleným Logem, Kristem, a v něm je spasen. Logos přitom Otce neopouští, je v něm stále oblastí idejí, oblastí poznatelnosti, oblastí myšleného.“.25 Klémentova etika je umírněná, snaží se, aby lidé žili ve vztahu k Logu. V člověku jsou obsaženy tři složky, a sice ἔθος, tedy způsob jednání, mrav, dále πρᾶξις jako jednání samo a πάθος, neboli vášeň. To, jak člověk jedná, určuje Logos, který nás ovlivní

25

Tamt., s. 112.

26

natolik, že se budeme snažit dojít spasení, povede nás k obrácení.26 O Bohu hovoří jako o absolutním bytí, které je nedotknutelné. Zde jsou viditelné počátky negativní theologie.

26

Faktické informace o jednotlivých filosofech středního platonismu čerpány především z knihy Z. Kratochvíla. Viz pozn. 23.

27

2.3 Novoplatonismus Hledáme-li něco, nutně o hledaném již něco víme. Máme vrozené poznání idejí, absolutna, které nám umožňuje úplné poznání jednotlivin, protože jejich bytí je účastí na bytí absolutna. Stejně tak je možné poznávat obecné skrze jednotliviny nebo duchovní díky materiálnímu.27 Jedná se o reinterpretaci Platónova myšlení, zvláště pak u nekřesťanského filosofa Plótina a jeho následovníků. Je syntézou ontologického schématu stoiků a duchovní podstaty platonismu. Historické souvislosti této doby naznačuje Kratochvíl,28 který se zmiňuje, že změny, které provázely vládu Septima Severa a Decia, probíhaly během 1. poloviny 3. století n. l. a způsobily také to, že se římský způsob života dostává i do Egypta. V této době se vymezují rozdíly mezi církevními a gnostickými křesťany, na což řecká kultura reaguje protikřesťansky. Platónova filosofie je však rozvíjena jak nekřesťany, tak i křesťany. Myslitelé zabývající se tímto proudem právem náleží mezi intelektuálně nejvyšší vrstvu a mají-li pak křesťané v úmyslu obhájit své postoje, musí se zabývat řeckou filosofií. Proto pod vlivem novoplatonských rysů vytváří své učení. „V této podobě pak dědictví antické filosofie vstoupí do středověku.“29

2.4 Jednotliví filosofové 2.4.1 Ammónios Sakkas Ve 3. století n. l. žil v Alexandrii, kde také vyučoval mnohé z významných myslitelů novoplatonismu. Byl znalý v oblasti Platónovy filosofie, jeho dílo však není známé a čteme o něm hlavně díky Porfyriovi.30 Mezi jeho žáky patřil například křesťanský filosof Órigenés, ale i nekřesťanský mudrc Plótinos. Zastával tezi, že je možný soulad mezi věcmi hmotnými a transcendentálními a jako důkaz mu bylo tělo a duše.

27

IVÁNKA, E. von, pozn. 1, s 47, 75, 76.

28

KRATOCHVÍL, Z. Filosofie mezi mýtem a vědou. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-2001789-5. S. 232, 233.

29

Tamt., s. 233.

30

Tamt., s. 232, 233.

28

2.5 Pojetí etiky u křesťanských novoplatoniků Pro křesťanské novoplatoniky je charakteristické vnímat svět jako stvořený Bohem a všechna stvoření jsou pak účastí na svých idejích obsažena v mysli Boha. Odmítají nekřesťanské pojetí vzniku světa skrze emanaci Jednoho.31 Platonismu se v této době užívalo právě pro vyjádření křesťanství, protože byl filosofií, skrze niž se mohlo stát křesťanství srozumitelným nejširší společnosti. Křesťanský platonismus, jak přibližuje Ivánka,32 je typický

pro 1. tisíciletí

křesťanského myšlení a jde zde o výklad theologických výpovědí a pravd ze zvěstování skrze filosofické vyjádření. V Órigenově pojetí se tento směr objevuje například v tématu pádu duše, který si oduševnělé bytosti zapříčinily samy, čímž navazuje na Platóna. Celkově se učení o duši v platonismu a křesťanství shoduje v tom, že ji považují za živou, samohybnou, jsoucí, tvořící přemostění mezi věčným duchovním světem a světem materiálním, konečným. Svou svobodnou vůlí se pak přiklání k jednomu z nich. Tak je pojednáno také v Ústavě,33 kde si duše vytahují losy a svobodně se rozhodují pro budoucí život. Přejímání platónských motivů do křesťanství často znamená přejímání motivů, které se s křesťanstvím neshodují, ba dokonce mu mohou odporovat. Proto je nutné zkoumat platónské prvky, spadající do velice rozsáhlé množiny, v konkrétních pojetích jednotlivých křesťanských myslitelů, kteří se svými výklady dostali od platonismu přes středoplatonismus do novoplatonismu, což je v jednotlivých fázích patrné, a musíme tedy na to brát zřetel. Tento myšlenkový proud by mohl být také nazýván platonismem Otců,34 kde dochází k přeměně platonismu a nese to s sebou různá nebezpečí, ačkoliv se zdá, že se tím přibližuje ke křesťanskému náhledu na svět. Hlavní nebezpečí vzniká ve chvíli, kdy platonismus tvrdí, že bezprostřední poznání vychází z rozvinutí přirozenosti duše, což může narušit křesťanský obsah víry, včetně pojetí učení o stvoření.

31

KRATOCHVÍL, Z. Studie ke křesťanství a řecké filosofii. 1. vyd. Praha: Česká křesťanská akademie, 1994. ISBN 80-85795-06-X. S. 89.

32

IVÁNKA, E. von, pozn. 1, s. 29-32.

33

PLATÓN, pozn. 2, s. 396-399.

34

IVÁNKA, E. von, pozn. 1, s. 13.

29

2.5.1 Órigenés O Órigenovi Narodil se kolem roku 185 n. l. v Alexandrii. Jeho otec Leonidés se zasadil o to, aby mladý Órigenés každý den nastudoval část Písma zpaměti. Podle Eusebia z Kaisareie, biskupa a autora díla Církevní dějiny, který se mimo jiné zabýval Órigenovým dílem, z něhož také vycházel při studiu Písma svatého, studoval Órigenés u Klémenta Alexandrijského v alexandrijské katechetické škole, kde se mu dostalo helénistického vzdělání a prohloubení znalosti Písma. V této době mu bylo necelých sedmnáct let. Další Eusebiova verze však hovoří o tom, že za pronásledování všichni učitelé alexandrijské katechetické školy Alexandrii opustili, čímž by bylo Órigenovo studium u Klémenta Alexandrijského vyloučeno. Již zmíněným pronásledováním máme na mysli pronásledování za vlády Septima Severa, který zakázal v roce 202 n. l., aby lidé přestoupili ke křesťanskému nebo židovskému náboženství. V této době byl vězněn také Leonidés a svým synem Órigenem byl v dopise povzbuzován k mučednické smrti. Následně byl umučen a jeho rodina se ocitla v tísni, kterou do té doby neznala, když Leonidův majetek propadl státu. V osmnáctém roce života se Órigenés stal učitelem alexandrijské katechetické školy. Prodal knihovnu, snad z důvodu symbolického zakončení studia světských autorů. Žil přísným asketickým stylem života, jedl jen nejnutnější stravu, málo spal, věnoval se studiu a nakonec sám sebe zbavil mužství, aby předešel mladické horlivosti a zabránil pomluvám, které by mohly vzejít z faktu, že vyučoval také ženy. „I když se snažil svůj čin utajit, brzy to vešlo ve známost a mnoho lidí si ho pro jeho víru začalo vážit ještě více.“35 Stále více narůstal zájem o studium u Órigena, proto začátečníkům přednášel jeho žák Héraklés a on sám se věnoval pokročilým. O něco později začíná studovat u alexandrijského filosofa Ammónia Sakky, často považovaného za otce novoplatonismu, a opět se vrací ke světským autorům, poprvé od doby rozprodání své a snad i otcovy knihovny.

35

MILKO, P. Órigenés učitel. Červený Kostelec / Praha: Pavel Mervart, 2008. ISBN 978-80-86818-60-3. S. 19.

30

Órigenés se začal věnovat psaní svého rozsáhlého díla až mezi lety 215–220 n. l., a sice po obrácení Ambrosia, který býval valentiniánem. Ambrosios zaplatil Órigenovi dostatek lidí, aby zapisovali a rozšířili jeho dílo. Katechetickou školu v Alexandrii vedl Órigenés téměř nepřetržitě asi do roku 230 n. l. V době vojenských nepokojů v Alexandrii odchází do Kaisareie v Palestině a jako laik káže v chrámech. To skončilo kvůli nelibosti alexandrijského biskupa Demétria, a tak se Órigenés vrací zpět. Později, při cestě přes Palestinu do Řecka, přijímá od jeruzalémského a kaisareiského biskupa kněžské svěcení. Tento skutek biskupa Demétria pobouřil. Po Órigenově návratu do Alexandrie svolal synodu biskupů a kněží, kde se rozhodlo, že musí opustit Alexandrii, ale kněžství nebyl zbaven. Demétrios se svými spojenci prohlásil, že Órigenovi kněžství bylo odebráno, a toto bylo akceptováno všude, kromě Palestiny, Arábie, Foinikie a Achaie. Důvodem Órigenova svěcení bylo, že bylo provedeno bez vědomí alexandrijského biskupa a přijal ho jako eunuch. Órigenés tedy odchází do Kaisareie, kde nadále píše svá díla a vyučuje, ale také komentuje Svaté Písmo s pomocí pohanských věd a jako kněz také káže. Kolem roku 250 n. l. propuklo další pronásledování za císaře Decia, které se mu stalo osudným. I přes mučení se stále hlásil ke své víře. Kolem roku 254 n. l. tento velký muž umírá mučednickou smrtí v Tyru.36

Etické hodnoty v Órigenově pojetí Po odchodu do Kaisareie se věnuje pedagogické praxi, o níž se mnohé dozvídáme z pramene Chvalořeč na Órigena, jehož autorem je sv. Řehoř Divotvůrce. Kromě dialektiky a fysiky zde vyučoval také etiku. Etika nás podle Órigenových slov připravuje na mravný život a tvoří pravidla, která vedou ke ctnosti. Vystavěna byla na čtyřech pilířích, jimiž byly ctnosti: φρóνησις (rozumnost), σωφροσύνη (uměřenost), δικαιοσύνη (spravedlnost) a ανδρεία (statečnost). Charakteristika těchto ctností zůstává u Órigena stejná, jako byla u Platóna a Aristotela. Díky rozumnosti vzniká rozpoznání dobra a zla, uměřenost umožňuje správný výběr na začátku, spravedlnost znamená dát každému, co mu patří, a to vše je možné skrze

36

Tamt., s. 17-26.

31

statečnost. Statečný je podle Órigena ten, kdo trvá na tom, aby dostál ctnostem, a neodvrátí se od nich svévolně ani z donucení. To dokazuje například ve svém díle Pobídka k mučednictví, kde vybízí k vyznávání pravé víry a k její stálosti. Případným mučednictvím se pak naplní slib složený při křtu. Tyto čtyři základní ctnosti pojednává stejně jako Platón ve svém díle Ústava, avšak s tím rozdílem, že je chápe podle soudobého smýšlení. Órigenés nabádal své žáky k tomu, aby byli chladní ke strádání, neovlivnitelní špatnostmi, skromní, podobní Bohu a blažení. Pojem απαθεĩς souvisí s chladností ke strádání a odkazuje na stoickou tradici. Je však možné ho chápat také jako křesťanské pokračování či návaznost na Klémenta Alexandrijského. „Apatheia a dobré uspořádání duševních stavů směřuje k obrácení k sobě – poznání sebe sama […].“37 Další pojem, který odkazuje za stoickou tradici, je θεοειδής, a sice ve významu podobný Bohu. Órigenova etika je křesťanská, proto své žáky vedl také k lásce k trpělivosti a bohabojnosti, o níž hovoří jako o matce ctností, neboť je jejich začátkem i cílem. Studium na kaisareiské katechetické škole pod Órigenovým vedením začínalo studiem pohanských filosofů, z nichž vždy vyjmul pouze ty, kteří zcela popírali existenci Boha nebo Prozřetelnosti, aby tím nemohli znečistit duši studenta, která měla směřovat k bohabojnosti a zbožnosti. Nikdy se nesoustředil pouze na myslitele jedné filosofické školy, aby jeho žáci automaticky neodmítali ostatní filosofické systémy. Studium theologie na této škole bylo jejím završením. Órigenés nepopírá, že se etika křesťanská neliší od etiky filosofické, pouze k tomuto Kelsovu tvrzení dodává, že filosof nečiní pokání, jak tomu je u křesťana. Podle Órigena spolu filosofie a křesťanství v mnoha ohledech souhlasí. Podporuje přirozený zákon, který má být zapsán do lidských srdcí. Sebeláska je škodlivá pro filosofovy ctnosti.38 Stejně jako Órigenés je i Kelsos platonik, shodují se v pojetí jediného, neměnného Boha, kosmu i učení o duši, považují morálku za základ filosofie, neboť „Dobrá a pravdivá filosofie je ta, která dokáže člověka dovést k etickému jednání.“.39 Spor mezi nimi spočíval v tom, že Órigenés byl křesťanský myslitel, zatímco vzdělaný Kelsos

37

Tamt., s. 30.

38

Tamt., s. 29-47.

39

PUTNA, M. C. Órigenés z Alexandrie. 1. vyd. Praha: Torst, 2001. ISBN 80-7215-151-7. S. 205.

32

se jako pohan vymezoval proti křesťanství, které považoval za rozporuplné, nelogické, ba až směšné.

Soudobé filosofické školy a Órigenův vztah k nim Nejméně si vážil epikureismu, hlásajícího etiku rozkoše, která je v rozporu s křesťanstvím. Atheismus v popírání Prozřetelnosti a atomistická přírodní filosofie, jež člověku nepřipouští duchovnost, jsou pro Órigena i jeho následovníka Athanasia nepřijatelné. Další je na řadě peripatetická škola navazující na Aristotelovo učení. Zde nesouhlasí s naukou o eudaimonii, v níž nejde pouze o blaho duše, které je ctností, ale také o dobro těla, zahrnující zdraví, krásu nebo dobré hmotné podmínky. Touto kritikou navazuje na stoiky a platoniky. Ke stoicismu nachází kladný postoj pouze v otázce etiky. Kosmologie a theologie je považována za materialistickou. Neuznává také jejich přesvědčení o cyklickém čase. To odsuzuje také u pýthagorejců, ačkoliv k nim má značnou úctu. Kriticky se staví také proti jejich myšlence stěhování duší. Na vrchol pohanských myšlenkových směrů staví Órigenés platonismus, dokonce se na Platóna někdy odvolává nebo polemizuje s jeho texty na základě křesťanského zjevení. Platóna hluboce obdivuje, ačkoliv neuznává jeho dělení duše na tři mohutnosti a nesouhlasí s pojetím stěhování duší. Eusebios se ve svých Církevních dějinách zmiňuje o Porfyriově svědectví, kde mimo studia u Ammónia nachází Órigenés inspiraci v Platónovi, Numéniovi, Kroniovi, Longinovi, Nikomachovi, Moderantovi, Apollofanovi, Chairémonovi a Kornutovi. Spojuje

tak

Órigena

s dobovým

platonismem,

který

dnes

nazýváme

středoplatonismus.40

Filosofie a theologie „Órigenés se o filosofii vyjadřuje nejen negativně, na některých místech lze hovořit o diferencujícím přístupu. Tento různý přístup spočívá v přesvědčení, že boží zjevení je

40

MILKO, P., pozn. 35, s. 44-47.

33

přístupné i filosofům.“41 Filosofie je někdy s učením víry ve shodě, a jindy zastává protiklady, což znamená, že jsou patrné nejen rozdíly, ale i společné prvky, spočívající například v učení o jediném Bohu a stvoření skrze logos. Pohanská filosofie je pro něj neakceptovatelná, je nutné z ní odstranit „vše mrtvé“, jak alegoricky uvádí na příkladu půvabné ženy, které je však nejprve nutno ostříhat nehty na rukou, představující praktickou činnost, a vlasy, zobrazující myšlenky. Pak je možné ji pojmout za svou ženu, když už na sobě nemá nic nečistého nebo mrtvého z předchozího života mezi nepřáteli. V Listu Řehoři Divotvůrci se dozvíme, že filosofii považuje za pomocnou vědu theologie, stejně jako jsou filosofii nápomocné enkyklické vědy, tedy geometrie, gramatika, hudba, rétorika a astronomie. Z tohoto Órigenova tvrzení vyvstává středověká ancilla theologiae i přes to, že jím je filosofie chápána jako užitečný partner theologie, a proto bychom se jí měli zabývat. Vzápětí ale upozorňuje na nebezpečí filosofie, které by nás mohlo uvést skrze bludy na špatnou cestu. Proto se filosofie nesmí dostat z pozice vědy pomocné na vrchol.42

Předmluva k dílu Peri archón Řecky Περί αρχω&ν, latinsky De principatibus či De principiis, česky O počátcích nebo O principech. Tento název je v knize P. Milka43 podroben zkoumání po jeho významu. Slovo αρχαί u Órigena jsou 1) Bůh, 2) τα λογικά a 3) Látka. Tímto rozdělením chce metafyzické základy bytí a filosofii vysvětlit ve smyslu platoniků. Je zde však dvojznačnost pojmu αρχή užívaného ve filosofii jako ontologické principy, a u křesťanského myslitele Órigena značící principy jeho víry. Je zcela zřejmé, že o křesťanství hovoří jazykem filosofů, aby uspokojil lidi, kteří hledají rozumové odůvodnění víry, a brání se tak v boji s heresemi. Jediný dochovaný překlad tohoto díla do latiny zhotovil Rufinus z Aquileje a hovoří se o něm jako o nepřesném. Je doplněn o Órigenovy teze z jiných pramenů, jelikož originály byly poškozeny jeho nepřáteli a heretiky

41

Tamt., s. 50.

42

Tamt., s. 50-63.

43

Tamt., s. 79-83.

34

V díle Περί αρχω&ν se vyskytují terminologické problémy. Rozdíl mezi stvořeným a nestvořeným, jak biblická tradice chápe tento rozdíl, Órigenés pojímá v duchu platonismu jako rozdíl mezi duchovním světem, který lze poznat rozumem a světem materiálním, poznatelným skrze smysly. Za jedinou zcela imateriální entitu považuje Boha, který je věčný a neměnný, zatímco vše stvořené včetně duchovního je proměnné a nahodilé. Je jen jediný Bůh, který stvořil vše z ničeho a je Otcem Krista. Bůh musel být už od věčnosti a tvořit Svět, ale musel být i Otcem a mít souvěčného Syna. Bůh je bytím a pramenem bytí, stvoření a Stvořitel se různí svou podstatou, nikoliv existencí v čase. Dále je pojednáno o termínu αποκατάστασις, který u Órigena znamená: 1) absolutní věčnost vztaženou pouze k Bohu. Čas je zde pojímán cyklicky stejně jako u Platóna, duše se po pádu vrací do prvotního bodu, což lze nalézt již v Platónově dialogu Faidros. Tento pohyb je podle Órigena konečný, čímž zachovává křesťanskou tradici. 2) konečné spasení všech zahrnuje také spasení satana, neboť Bůh dělá vše absolutně. Ke spasení je nutné i vlastní přičinění, a jelikož satan má svobodnou vůli, je možné, že dojde také k jeho dobrovolné nápravě, ačkoliv toto tvrzení Órigenés považuje za nepravděpodobné. Bůh je podle Órigena konečný, jinak by nebyl dokonalý. Tato konečnost znamená, že v něm nakonec vše spočine. K Předmluvě, jíž Milko komentuje, uvádí: „První část začíná slovy ,všichni, kteří věří a jsou si jisti…‘ […].“44 Jedná se o větu, která pochází z Platónova Gorgia, z něhož je patrné, že si více považuje επιστήµη, tedy vědění, než πίστις, víry. Platónova slova zde užívá, aby s ním mohl polemizovat. Pro Órigena znamená pravé vědění pravdy víra, protože pravda je Kristus, z jehož slov a učení vycházíme na cestu k dobrému a blaženému životu. Órigenés se táže „Kdo je pravda“, nikoliv jako Platón „Co je pravda“. Uvěřit znamená nasměrovat svůj hříšný život k mravnému a najít jistotu ve víře, že hříchy budou potrestány a dobro odměněno. Při tom není nutné uvěřit vědecky (Órigenés totiž označuje theologii jako vědu).

44

Tamt., s. 108.

35

Rozumný je ten, kdo má účast na Logu, v Órigenově pojetí tedy na Kristu, a díky své rozumnosti se může rozhodnout pro dobro a zlo, které chápe jako své rozhodnutí, a za následné jednání nese odpovědnost. Syn boží je spravedlností a ctnostný člověk je podle Boha spravedlivý. Ctnostný, morální člověk se může očištěním a ctnostmi více podílet na Kristu a získat více posvěcení Duchem Svatým, čímž se na Kristu podílí ještě více, a získává od něj dar moudrosti skrze ctnosti. Moudrost je nejen intelektuálního, ale i asketického a morálního charakteru. Askeze, neboli ἄσκησις, je brána jako důkaz svobodného přijímání boží lásky, která daruje poznání. Toto svobodné přijímání souvisí s otevřením se Bohu a prolíná se se svobodou Boha, tj. jeho zjevením. Boží osvícení může přijmout pouze ten, kdo žije dobrý život a skrze ctnost dosáhne čistoty srdce, musí být však zároveň milosrdný, πρᾶξις, a pokorný, θεωρία. Órigenés svým dílem Περί αρχω&ν zakládá novou teoretickou disciplínu, a sice křesťanskou theologii, neboť zde dokazuje, že na víře lze vystavět vědu. Ve 4. kapitole Περί αρχω&ν se dozvídáme nejen to, že Bůh zastává jednotu spravedlnosti a dobroty, ale dostáváme se k tématu duše. Zrození duší je Órigenovým myšlením determinováno. V jeho době se jednalo o filosofický problém, jak pojednává Platón ve svém dialogu Faidros, lidská duše je nesmrtelná a důkaz toho je úzce propojen s mýtem. Pro středoplatonismus Órigenovy doby je typické míšení pýthagorejské nauky, platonismu, stoicismu a dalších filosofických směrů. Órigenés sám k tomuto tématu poskytuje pouze hypotézu vypůjčenou z platonismu, ale je opodstatněná skrze křesťanství. Tato hypotéza o preexistenci duší zajišťuje duším jejich svobodu a odpovědnost, čímž je zachováno pojetí duše v souladu s křesťanstvím. Duše mají stejnou podstatu, svobodnou vůli, jsou nesmrtelné, stvořené Bohem a všechny budou souzeny za své činy. Órigenés se odvolává na řecké slovo ψυχή, neboli duše, které nalezneme již u Platóna nebo Aristotela. Bůh je oheň a žár a rozumová stvoření vzdalujíc se od něho chladnou a stávají se dušemi (ψυχή – ψῦχος znamenající chlad, zima). Podle toho, jak dalece se duše od Boha vzdálily, resp. jak hluboko padly, vznikali z nich andělé, lidé a ďáblové. U Órigena nalezneme trichotomii jednoty ducha, duše a těla. Tím se liší od Platónova pojetí, kdy Órigenés rozlišuje v člověku pojmy πνεῦµα – ψυχή – σω&µα, zatímco Platón 36

mluví o třech složkách duše, v níž rozeznává νοῦς – θυµός – ἐπιθυµία. Órigenés je v tomto ovlivněn biblickou tradicí. Na konci svého výkladu věrouky se Órigenés věnuje otázce oduševnělosti nebeských těles. Tím se zabýval i Platón ve spojitosti se Sluncem, Měsícem a hvězdami. Órigenés logicky připojuje nebeská tělesa k andělům skrze preexistenční hypotézu. Nebeská tělesa, stejně jako andělé, byla rozumovými bytostmi, poddala se však marnosti těla, které přijala nedobrovolně, aby lidem pomáhala ke spáse, nikoliv proto, aby došlo k jejich pádu. Mají duši i rozum, protože jsou schopná přijímat příkazy dané Bohem. Duše jsou jim, stejně jako lidem, přiděleny z preexistenčního stavu.45 Hmotný svět byl stvořen díky Boží dobrotě proto, aby lidstvo naučil návratu k sobě, a to skrze veškeré nejistoty a útrapy, které ve světě zakoušejí. Vše zaleží na Božím plánu, některé duše jsou seslány do lidských těl kvůli svým špatnostem, jiné si jej naopak zasloužily svým polepšením.46

Křesťanství a platonismus Zde je namístě zmínit Órigenovy výtky proti Platónovi, kterému vyčítá, že se nedokázal oprostit od polytheismu. Bůh je však, stejně jako idea Dobra, neměnný, existuje mimo časoprostor, nemá tvar ani barvu. Vše, co bylo stvořené, je jsoucnem nižší úrovně než stvořitel. S těmito Platónovými východisky je Órigenés ve shodě.47 Sv. Klément Římský ve svém díle List Korintským označuje křesťanskou víru a morálku termínem paideia. Platón ve svých dílech naráží často na otázku paideia, z níž byl obžalován Sókratés v tom smyslu, že nevěří v bohy a kazí mládež. Paideia tak souvisí s filosofií i theologií. Sókratés se však považuje za filosofa z božího pověření, neboť filosofií nejlépe prospěje obci a výchově k αρετή. Jak řečtí filosofové, tak později křesťanství a judaismus, kritizují polytheismus a hlásají monotheismus. Justin Mučedník v díle Dialog s Židem Tryfonem hovoří o svém zaujetí v nahlížení netělesných entit a idejí, což jej brzy učinilo moudrým a nadál se spatřit Boha. To považuje za účel Platónovy filosofie.

45

Tamt., s. 79-153.

46

CHADWICK, H. Filón a počátky křesťanského mšlení. In: ARMSTRONG, A. H., ed. Filosofie pozdní antiky. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2002, s. 161-226. ISBN 80-7298-53-X. S. 224.

47

Tamt., s. 222, 223.

37

Platón v Ústavě popisuje ideu Dobra, skrze kterou se všemu ostatnímu dostává bytí a jsoucnosti, ale také schopnosti být předmětem poznání. Tento popis idea Dobra svou podstatou mnohonásobně převyšuje. Popis této nejvyšší ideje se může aplikovat v křesťanském pojetí na Boha. Órigenés nazývá filosofii propaideia, tedy pomoc při cestě k hledanému cíli, kterým má být, jak praví Řehoř Divotvůrce, přibližování se k Bohu, snaha o podobnost v čistotě mysli a setrvání v Bohu. Vystupování k němu se děje skrze pedagoga Ježíše Krista a správnou cestou je duchovní cvičení.48

2.5.2 Řehoř z Nyssy Křesťanský novoplatonský filosof žijící asi mezi lety 335–394 n. l., který přejímá Órigenovu theologickou nauku a svou filosofií navazuje na Platóna. Víra a poznání se v jeho pojetí naprosto shodují. Bůh stvořil člověka nejprve ve své mysli jako dokonalého, pak teprve spolu s lidským tělem ve světě. Látka je podle něj pouhá iluze, neboť vše jsoucí je stvořeno Bohem, ve kterém není žádná látka, vše vytvořil z ničeho, pouze skrze své myšlenky.49 Dobro se do duše člověka dostává díky dobru vycházejícímu z Boha. Čím více dobra je pak v duši, tím více ho může přijímat, protože způsobuje stále větší touhu po něm. Duše je Bohu podobná svou láskou k Bohu, bez které by nemohla poznat ani Jeho, ani sebe samu. Duše se s Bohem sjednocuje díky lásce k Bohu, a tak se stávají jedním. Odvrátit se od Boha znamená padnout do sféry nebytí, být však znamená být k Bohu obrácen.50 Nebytí je špatnost, zlo vyplývá z nedostatku dobra.

2.6 Pojetí etiky u nekřesťanských novoplatoniků V původním platonismu se základní principy jednotlivých věcí nižších sfér zrcadlí od vyšších sfér. Tyto dvě sféry bytí nejsou ontologicky propojeny, spočívají vedle sebe. Proti tomu v novoplatonismu nižší sféra vyvěrá ze sféry vyšší, v první řadě z onoho Jedna, z něhož sestupuje veškerá mnohost. Toto vznikání je vycházením z bytí.

48

MILKO, P., pozn. 35, s. 155-186.

49

KRATOCHVÍL, Z., pozn. 28, s. 244, 245.

50

IVÁNKA, E. von, pozn. 1, s. 180-191.

38

V novoplatonismu je vyzařování pojato jako základní princip. Tím se novoplatonismus odlišuje od Platónova dualismu.51

2.6.1 Plótinos Plótinův život a dílo O životě Plótina se dozvídáme jen díky Porfyriovi, který kolem roku 301 n. l., tedy třicet let po odloučení těchto dvou myslitelů, sepsal jeho životopis nesoucí název Vita Plotini. Sám Plótinos o svém životě hovoří až poté, co přichází do Říma, na začátku vlády císaře Filipa. Porfyrios také uspořádal jeho dílo, lépe řečeno 54 pojednání, nazvané Enneady, v nichž zachovává tradiční požadavky té doby, proto zde nejsou rozpoznatelné osobní rysy autora. Enneady jsou zaměřené do podoby kázání, výkladů textů, nebo se jedná o autentický přepis Plótinových přednášek.52 To, jak Porfyrios toto dílo uspořádal, je mu dodnes mnohými plótinskými badateli vyčítáno. Ačkoliv je považován za myslitele, který jako první rozvinul středoplatonismus do podoby novoplatonismu, jeho vliv na pozdější novoplatoniky nebyl zásadní. „Plótinos nebyl zakladatelem novoplatonismu v tom smyslu, že by založil školu se souvislou tradicí, jež by se opírala o jeho nauky. Přežití jeho autentických myšlenek plně záviselo na Porfyriově literární a vydavatelské činnosti.“53 Kratochvíl54 však jeho odkaz pro budoucí platoniky považuje za značný, přičemž zmiňuje, že na něj navazovali i křesťanští novoplatonici. Z knihy Plótinos čili prostota pohledu55 je možné se dozvědět o Plótinovi, že se narodil roku 204 nebo 205 n. l.. Přesné datum však není známé, víme jen, že umírá ve věku šedesáti šesti let. Informace o egyptském původu mohou být jen domněnkou odvozenou od jeho pozdějších studií v Alexandrii. O svém dětství nikdy nehovořil, Porfyrios pojednává jen o tom, že byl Plótinos do osmi let kojen svou chůvou.

51

Tamt., s. 78, 79.

52

HADOT, P. Plótinos čili prostota pohledu. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 1993. ISBN 80-85241-55-2. S. 7, 8.

53

ARMSTRONG, A. H. Plótinos. In: ARMSTRONG A. H., ed. Filosofie pozdní antiky. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2002, s. 227-308. ISBN 80-7298-53-X. S. 250, 251. 54

KRATOCHVÍL, Z., pozn. 28, s. 234.

55

HADOT, P., pozn. 52.

39

Když bylo Plótinovi třicet let, navštívil v Alexandrii, kde také žil, přednášku Ammónia Sakky, který se mu stal na dalších jedenáct let učitelem a velkým vzorem. Ve věku třiceti devíti let se stal součástí tažení proti Peršanům. Důvodem mu k tomu bylo možné setkání s perskou nebo indickou moudrostí. Tehdejší císař Gordianus zde byl zabit, vlády se ujal císař Filip a Plótinos zhruba po roce odchází do Říma. Po příchodu do Říma dalších deset let přednášel Ammóniovo učení a sám nic nenapsal. Později svou nauku na základě Ammóniova myšlení dále prohluboval. Celkem dvacet šest let pobýval v Římě, kde přednášel a setkal se například právě s Porfyriem, svým žákem a přítelem, ovšem společně prožili pouhých šest let. Podle E. Bréhiera a P. Gilleta,56 kteří se také zabývali Plótinem, za svého života odmítal jíst maso a nedodržoval ani základní hygienu, byl ve své škole intelektuálně přetížen a trpěl nespavostí. To vše se mohlo podepsat na jeho nervovém narušení. Postupem času se mu velmi zhoršil zrak, poškodil žaludek, měl silné bolesti hrtanu a kožní onemocnění. Plótinos si však podle těchto autorů ve svém útrpném stavu našel zalíbení, o němž říkal, že je normálním stavem patřícím k tělu. Jak upozorňuje Hadot,57 je nutné mít na paměti, že jsou tyto interpretace nejisté, neboť v Porfyriových

knihách

o Plótinovi

toto

přímo

nenalézáme.

Zde

stojí

jen,

že nenavštěvoval veřejné lázně, ale měl soukromé maséry. Vegetariánství bylo tehdy normální vlivem pýthagoreismu a co se týče spánku, Plótinos jej považoval za zdraví prospěšný jen v takové míře, aby postačil tělu a duši. O utrpení mohl také soudit, že je lepší zažít bolest v mládí, aby se s ní ve stáří člověk uměl vypořádat. Plótinos byl velmi ochotný muž, a to nejen ve svém vztahu k Bohu, ale také k druhým lidem. Jako duchovní vůdce si totiž zakládá na úctě, jemnosti a laskavosti. Tento přednášející myslitel měl mnoho posluchačů, avšak žádného při svých přednáškách neodmítal. Žáků zasvěcených do jeho filosofie, kteří by ji správně pochopili, nebylo moc. Ti, kdo to zvládli, měli možnost zapůjčit si Plótinovy knihy, získali tím důvěru pro studium, ale i přepis a další šíření těchto spisů, neboť mohli zároveň potvrzovat jejich autenticitu. Co se týče Plótinova vyučování, jednalo se vždy pouze o přednášky, nikdy ne o školu s formální organizací, na niž by mohl po jeho smrti někdo navázat. Oceňoval, když 56

Tamt., s. 54.

57

Tamt., s. 55-57.

40

se posluchači zapojili do diskuze, kterou ale neukončil, dokud nenalezli odpovědi na všechny vzniklé nesrovnalosti.58 V roce 268 n. l. dostává Porfyrios od svého učitele radu, aby odcestoval, protože pak se vzdá své zavrženíhodné myšlenky na sebevraždu. Od té doby se Plótinovi fyzicky vzdalují i další jeho žáci a přátelé, snad i kvůli zlé nemoci, kterou byl ochromen. Stěhuje se na statek svého zemřelého přítele Zétha, kde pokračuje v psaní nasměrovaném výhradně k etickým hodnotám. Pojednává tedy o štěstí, moudrosti, Prozřetelnosti a sestavuje nauku o tom, odkud se bere zlo a smrt. Své spisy pak zasílá Porfyriovi až do roku 270 n. l., kdy umírá.59

Plótinovo učení Armstrong uvádí,60 že Plótinos odkazuje několikrát k tématům z Platónovy Ústavy, a sice k podobenství o jeskyni, pojednání o ideji Dobra a výkladu převtělování duší. Opravdový Plótinův platonismus vychází pak také z dialogů Timaios, ovlivňujícího jeho postoj k hmotnému vesmíru, Symposion, Faidros a Faidon, v němž bere inspiraci k učení o pozemském bytí. Často skrze Platóna potvrzuje vlastní výklad. Člověka pojímá jako svým způsobem božského tvora, proto je cílem života filosofů toto pochopit, snažit se o spojení s božským veškerenstvem a skrze to božské docílit sjednocení s Jedním, τό ἕν, Dobrem, jako jeho pramenem. Člověk je na úrovni duše, ta se nachází na nejnižší úrovni božství a dosahá až po celý smyslový svět. Pravé já je součástí vyšší duše, věčné, stále osvětlované intelektem, blízko kterého se nachází. Pravé já je pak osvětlováno touto vyšší duší a dostává se do světa, kde hřeší, trpí a tvoří lidské zakoušení světa. Opustí-li pak tento svět, znamená to, že ho vyšší duše pouze přestala vyzařovat, pro ni samu se nic nemění. Mezi těmito dvěma úrovněmi se nachází třetí, kterou nazývá rozumem, a tím je to pravé já. Intelekt je chápán jako celkový souhrn veškerých forem, idejí včetně jejich duchovního rázu a je dokonalým jsoucnem. Není ale příčinou nazírání Jedna, jak se můžeme dočíst v Ivánkově knize,61 což odráží onu mystickou povahu platonismu, kdy duch sám touží

58

ARMSTRONG, A. H., pozn. 53, s. 246, 250.

59

HADOT, P., pozn. 52, s. 71-92.

60

ARMSTRONG, A. H., pozn. 53, s. 249-261.

61

IVÁNKA, E. von, pozn. 1, s. 46.

41

a je si jist, že lze nazřít to Krásné a Dobré v jeho podstatě skrze vnitřní, rozum přesahující snahu ducha, který v sobě má tušení o svém cíli. Neboť to, po čem duch touží, je duši vlastní. Jedno se nachází zcela mimo bytí. Neobsahuje žádnou podvojnost a toto slovo přejímá pro jeho význam od novopýthagorejců. Plótinovi se však zdá nedostatečné, proto Jedno nazývá také Dobrem, ačkoliv ani to jej zcela nevystihuje i přes to, že je nejvyšším principem již u Platóna. Jedno je příčina i cíl veškerého bytí forem.62 Co nás vede ke sjednocení s Dobrem? Je to očištění, dodržování ctností, šlechtění duše. Rozvíjení morálních hodnot nás obdaruje poznáním, od něhož už je možné vystoupit ke sjednocení. Ctnost zde nemůže existovat bez intelektu a naopak. Plótinos, stejně jako Platón, neuznává umění, tedy zachycování kopií kopiemi. Sochař má ztvárňovat formu ideální krásy, to znamená bez živého modelu. Stejně tak i duše ze sebe má odstranit vše, co není její podstatou, pak teprve dosáhne ideální duchovní formy. Duše sama sebe očišťuje a vyzdvihuje k pramenu čistého myšlení, aby sebe sama ve stavu extase přesáhla. První tři staletí po Kristu jsou ovlivněna šířením platonismu a s tím spojeným názorem, že tělo je vězením, tím špatným, co člověk má, a duše se od něj musí oprostit a navrátit se do říše idejí, kam patří. Také Plótinos, jak popisuje svého učitele Porfyrios, se stydí za to, že má tělo.63 Plótinos cítí, že se jeho skutečná podstata kvůli vtělení nezměnila, neboť ona nepochází z tohoto světa, ale ze světa duchovního, který je totožný s já ve své podstatě a do něhož se dostaneme, navrátíme-li se do sebe a budeme-li uvnitř sebe sama hledat a nalézat božské v nás. To je u Plótina stav extase.

Duše a tělo Co ale znamená duše v Plótinově pojetí? Tradičně ji chápe jako prostředníka mezi smyslovým světem a intelektem, ačkoliv s intelektem žije ve společném světě, světě idejí. Pouze s intelektem může dosáhnout opětovného sjednocení s Jednem, které, stejně jako intelekt, je v duši obsaženo a ovlivňuje ji. Tuto obsaženost lze zachytit filosofickou rozvahou. Důvodem vzniku intelektu z Jedna a duše z intelektu je jistý druh touhy po jinakosti a sebepotvrzení τόλµα. Bez ní by neexistovalo nic jiného než Jedno. Dále je 62

ARMSTRONG, A. H., pozn. 53, s. 274, 275.

63

HADOT, P., pozn. 52, s. 12.

42

nutné vědět, že veškerá činnost záleží na nazírání. „Duše vychází z intelektu jako spontánní důsledek toho, že intelekt nazírá Jedno, a její vlastní vytvoření těla a působení na něj je spontánním výsledkem toho, že se v nazírání vrací k intelektu.“64 Stejné pravidlo provází konání až po nejnižší úrovně bytí. Jak popisuje Ivánka ve své knize Plato christianus,65 ideje jsou jako první vyzařovány z Jedna a spojeny s ním jakoby zlatým řetězem, který vše propojuje a končí až v materiálním světě, kde se nachází již pouhý odlesk vyzařování Jedna. Ideje dále ozařují duše do živých entit, ty pak do tělesných forem. Ve smyslu původního platonismu by se při přechodu od Jedna k materiálním věcem nejednalo o odpadnutí. U Plótina se tímto termínem rozumí, že je sice ono nižší bytí horším, ale sama jeho existence není špatná, protože díky ní je možná existence vyššího a nejvyššího bytí. Toto stoupání je součástí dokonalosti veškerého souhrnu bytí, a tím prokazuje svou dobrotu.66 V božské mysli existuje věčný vzor já, lidské já je součástí tohoto věčného vzoru a sídlí v našem nitru. My si však této vyšší roviny nejsme vědomi. Duch žije v nás, aniž bychom si to pro starosti o pozemské statky a tělesné potřeby většinou uvědomovali. Takovéto starosti pak způsobují pád duše, jejímž hříchem je přehnaná starost o tělo. Tento hřích si pak může odčinit, jak známe již od Platóna a Plótinos to přejímá, v posmrtném i v tomto světě a dále převtělováním do dalších podob lidí nebo zvířat. Vyšší já však tímto hříchem nemůže být poskvrněno. Není nutné odvracet se od smyslových vjemů, neboť ty nejsou to špatné. To zlé je právě starost, která brání pohroužení v náš pravý, duchovní život, žitý nevědomě naším pravým já. Tělesné vjemy a počitky jsou možné jen skrze propojení duše a těla. Duše však není pod vlivem těla, s nímž je propojena, není ani pasivní k tělu a netvoří s ním jednotný celek. Duchovní svět se tedy v Plótinově pojetí nachází v nás, což je proti gnostickému smýšlení, které tělesná jsoucna označuje za dílo zlé Moci.

64

ARMSTRONG, A. H., pozn. 53, s. 292.

65

IVÁNKA, E. von, pozn. 1, s. 81, 82.

66

Tamt., s. 89, 90.

43

Vztah ke gnósi a dalším učením Plótinos se důrazně vymezoval proti gnósi, snad jako jedinému náboženskému učení své doby. O tom také svědčí celé pojednání Proti gnostikům. Poněkud mírněji nesouhlasil s materialismem stoiků, zamítáním prozřetelnosti epikurejců nebo astrologickými názory, které považoval za svatokrádež. Gnostici jsou pro něj však sektáři ovlivnění filosofií starověku. S některými z gnostiků se však i přesto setkával v kruhu svých přátel. Postupem času začal toto učení vnímat jako škodlivé i mezi svými žáky, neboť má kazit těla i duše. Svůj odmítavý postoj zakládá na tradici, racionalitě a etických hodnotách. Není totiž možný rozpor mezi učením Platóna, který mu je autoritou, a rozumem. Kdyby o sobě Plótinos mínil, že je lepším myslitelem než Platón, dovolil by si vůči němu vznést kritiku, jak tomu učinil u Aristotela. Platóna je nutné správně pochopit, pak není možné nalézt rozpor, a to se Plótinovi podařilo. Gnostikové se určili za nadřazené nad ostatními ve vztahu k božskému, proto si mysleli, že je zbytečné žít ctnostně a rozvíjet intelekt. To je Plótinovi však jedinou cestou vedoucí k Bohu, jak o tom pojednává pravá filosofie. V tomto tkví ohrožení ze strany gnóse.67 Boha můžeme nalézt sami v sobě, staneme-li se chrámem, ve kterém se bude moci jeho přítomnost zjevit. Kamenné duchovní chrámy pro nalezení Boha nepotřebujeme. Bůh ovšem není výlučně v nás, ale i ve světě. Striktně odmítá také křesťanskou nauku o zrození božího syna Ježíše Krista.68

Ideje a svět idejí Plótinos vždy říká, že intelekt pochází z Jedna, z intelektu duše atd. Ačkoliv zde používá metaforické obrazy „emanace“, není tento termín podle Armstronga69 zcela vhodný pro jeho učení, protože emanace jako taková by podřazovala svobodu Jedna. Jedno je ale svobodné a intelekt z něho vychází spontánně, bez vědomého úmyslu a Jedna při tom neubývá. V dílech ostatních autorů, kteří se zabývali Plótinem, se však s termínem emanace setkáváme.

67

ARMSTRONG, A. H., pozn. 53, s. 240-242.

68

HADOT, P., pozn. 52, s. 29, 34.

69

ARMSTRONG, A. H., pozn. 53, s. 277.

44

„Duchovní zrak, který je prodloužením a rozvinutím zraku smyslového, nám dovoluje zahlédnout za světem hmotným svět idejí.“70 Svět idejí je světem smyslovým, ale odpoutaným od veškeré hmoty. Je to svět Plótinova intelektu, konečný a omezený, ale obsahuje nekonečný život a působnost. O nekonečnu totiž hovoří jako o absolutnu nesrovnatelném se stupni bytí, absolutně nepoznatelném a nepojmenovatelném v jeho skutečné podstatě. Svět idejí tvoří jednotu, ačkoliv podstata každé části hmotného světa zůstává zachována taková, jaká jest. Každá idea je shodná se svou podstatou, vším prostupuje a sama je vším prostoupena. Náš hmotný svět a svět idejí jsou to samé, avšak existující ve dvou rovinách. (Touto myšlenkou se staví proti antropomorfismu obsaženém v Platónově dialogu Timaios).71 U Plótina se můžeme setkat s tvrzením, že existují ideje jednotlivin, kterým zastává krásu jednotlivých věcí a lidských osobností. S touto myšlenkou přišel v novoplatonské tradici jako první. Ideje nepotřebují vysvětlení, neboť mají svůj důvod obsažený v sobě díky tomu, že jsou živoucí. Oživovány jsou jedním Životem, neustálým pohybem, v němž je původ různosti idejí. Svět idejí je jako jeden živoucí organismus, odhaluje tajemství Života, je uvnitř smyslového světa. Taková změna se nachází v pojetí Platónova světa idejí u Plótina. Krása světa idejí vychází z toho, že ideje se samy nazírají a samy se utváří. Jsou Myslí boha, jedinou ideou, v níž je obsažen jen jeden život a jedna myšlenka.72

Filosofie života Plótinovou zásluhou je vybudování pojmů, na nichž lze vystavět filosofii života,73 které se o mnohá staletí později věnoval například filosof Henri Bergson, u něhož je také možné nalézt Plótinův vliv. Příroda tvoří skrze nazírání do Duše, která jí ukazuje svět idejí, jenž sama nazírá. Život je pro Plótina přítomnost, která nás neustále předbíhá, nemůže být nikde a ničím

70

HADOT, P., pozn. 52, s. 24.

71

Tamt., s. 23.

72

Tamt., s. 24-27.

73

Tamt., s. 25-31.

45

zadržen, proto jej můžeme nalézt jen tehdy, vzdáme-li se hledání, protože teprve pak je zde ryzí přítomnost.

Láska Aby nás mohla upoutat krása natolik, že v nás vyvolá lásku,74 musí k sobě připustit jakýsi život, záři, kterou nazývá milostí. Je to jako by ideje ozářilo Dobro a vyvolalo pak skrze tuto milost lásku v toužících po nich. Po dobru touží vše existující a ona milost je dávána věcem díky boží dobrotě. Zkušenost lásky je tedy začátkem cesty duše k Dobru, které se nachází na samém vrcholu, a není nic, co by je přesahovalo. Proto se duše dál dostat nemůže. Tento vzestup za Dobrem se shoduje s Platónovou filosofií, ale co se týče zkušenosti lásky, zde panuje neshoda. Připomeňme si krátce, že v Platónově pojetí se duše rozvzpomíná na ideu krásy prostřednictvím krásy mladých a chytrých chlapců. Pravá láska znamená milovat rozumem a músicky to, co je uměřené a krásné, jak se můžeme dočíst v Ústavě.75 Plótinos toto zavrhuje a vůbec se nezabývá mezilidskou láskou, nýbrž mystickým nábojem lásky, láskou, která vstupuje do duše skrze Dobro. Objeví-li pak duše Dobro, láska vymizí. Je to láska k Dobru, k onomu Jednu, které tak Plótinos nazývá pro svou jednoduchost. „Aby se připravila na příchod Dobra, musí duše zanechat veškeré vnitřní aktivity, veškerého představování čehokoli určitého, veškeré vlastní vůle, veškerého zvláštního vlastnictví.“76 V tomto stavu a zbavena jakéhokoli tvaru, se stává Dobrem, a tedy i předmětem své lásky. Ryzí přítomnost nám ozřejmuje všemožné věci a činy, je jako světlo, kterým jsme ozářeni. Nepřichází ani neodchází, byla zde před vším ostatním a my musíme vyčkávat, až se nám objeví, jsme-li na ni připraveni.

Etické hodnoty u Plótina Učení o ctnosti je také u Plótina ovlivněno stoicismem. Nejdůležitější je, aby bylo blažené pravé já, které je blažené díky stálému nazírání Dobra. S prožíváním dobra a útrapami ve světě nižší úrovně člověka to nesouvisí. Člověk se musí starat o to, co

74

Tamt., s. 33-42.

75

PLATÓN, pozn. 2, s. 135.

76

HADOT, P., pozn. 52, s. 38.

46

jeho tělo potřebuje, tělo, které je odrazem pravého já, a tím je ve své podstatě něčím dobrým na své úrovni. To, oč se má starat, však nejsou chtíče, žádostivost ani ambice.77 Jak je možné, že se z Dobra samého, z přítomnosti, ze světla, s nímž jsme byli jedno, z této extase, stáváme znovu člověkem s jeho všedními počitky, které se nám nyní pro poznání zdají nenormální? Odpověď je snadná: bylo pro nás příliš obtížné tam vydržet, nyní však bude neméně složité vydržet zde. Naše duše náhle patří do obou míst. Sjednocení s božským v nás utvoří ctnosti, které pak přetváří celé osobnosti. Bez ctnosti a rozumu by nebylo možné Boha poznat, Bůh by byl jen pouhým slovem. Ctnosti pochází z kontempletace a k ní nás opět směřují. Skrze ně se může duše očistit a opětovně následovat Ducha a tentokrát již trvale se sjednotit s Bohem.78 V Plótinově pojetí se vyskytují dva stupně etických hodnot a v obou případech se jedná o tradiční řecké ctnosti, tedy rozumnost, spravedlnost, statečnost a uměřenost. Rozdíl je jen v jejich pojímání na daných úrovních. Sociální a politické představují nižší úroveň a jsou zde pro tělo a další lidi, jsou zároveň to pravé pro svou oblast a zbožšťují nás. Na druhý stupeň staví ctnosti očistné, při nichž duše odmítá tělo, zatímco přijímá Boha. K tělu patří vášeň, strach, touha, rozkoš a bolest, avšak k duši myšlení a sjednocení s Ním. Příčinou dobra v člověku je Dobro samo, které vše přesahuje. Mudrc se nemůže setkat s utrpením, nemocí či neštěstím, protože není závislý na vnějších vlivech, a tak vydrží, dokud bude schopen. Dobro se nachází nade vším, proto se ho netýkají ctnosti, stejně jako se intelektu netýká mravní jednání, neboť v oblasti, kde se intelekt nachází, neexistuje jednání. Pouze moudrý člověk jedná ctnostně, aby dosáhl spojení s Dobrem.79 Jak již bylo zmíněno, skrze dialog Timaios je Plótinos ovlivněn ve svém postoji k hmotnému celku vesmíru. Zde je zlo způsobeno látkou, neboť ona je záporná a neskutečná. Vše, co je možné ve vesmíru pozorovat, ať se jedná o hmotu, prostorovost nebo tělesnost, je forma a dění v něm způsobuje duše. Forma i duše jsou dobré, hmotný

77

ARMSTRONG, A. H., pozn. 53, s. 265, 266.

78

HADOT, P., pozn. 52, s. 45-47.

79

ARMSTRONG, A. H., pozn. 53, s. 298.

47

vesmír je pak nejnižším dobrem. V sochařství také spočívá krása díla v tom, nakolik forma ovládne látku.80 Dobro pojímá jako základní pramen ctností a věci jsou od něho různě vzdálené. Ty pak, které jsou nejdál, obsahují nejmenší podíl Dobra. Zlo je tedy jeho pouhým nedostatkem, je součástí řádu světa i věcí. Okusí-li člověk zlo, poznání dobra mu pak bude jasnější. Vše špatné je jen zdárným obrazem spravedlivého potrestání. Lidská duše nemůže být špatná, to činí jen tělo a pozemské věci, že se člověk nechá uchvátit neřestmi. To se týká pouze nižší části duše, ta vrchní, pravé já této úrovně, není schopno hřešit.81 Smrt považuje jako platonik za dobrou vzhledem k tomu, že věří v život po smrti, kde se nesmrtelná duše může zabývat lepšími činnostmi, neboť již není vázána k tělu. Smrt by měl tedy člověk uvítat, ale ne si ji sám způsobit, pokud k tomu nemá zásadní důvod. Tělo je zátěží pro duši, ale neznamená to, že by filosof nemohl dosáhnout sjednocení s Dobrem již během svého života.

2.6.2 Porfyrios a Jamblichos Jedná se v obou případech o nekřesťanské novoplatoniky. Porfyrios, žák Plótinův, který žil mezi lety asi 234–305 n. l., se za svého života velmi ostře vymezoval proti křesťanům. Jeho žákem byl Jamblichos, syrský novoplatonik, žijící na počátku 4. století n. l.

2.6.3 Proklos Jamblichův žák a další nekřesťanský scholarcha na Platónově Akademii v Athénách, který se narodil v roce 412 a zemřel roku 485 n. l.. Rozšiřuje Plótinův emanační koncept o další hypostaze. Vše vyplývá z nadbytku bytí a neustále se znásobuje. Z Jedna vychází Intelekt a Duše. Mysl pak uvnitř všeho nachází Jedno skrze henady, jakési jednotky, které poznáváme. Nejprve u jsoucen nižších úrovní, které nás postupně vedou směrem k vyšším. „Vše vzniklé nejprve přebývá

80

Tamt., s. 267, 271.

81

HADOT, P., pozn. 52, s. 74-77.

48

v příčině své existence, pak se z ní vyděluje a nakonec se zase navrací.“82 Směrem vzhůru nás vede síla ἔρως, ἀλήθεια a πίστις.

2.7 Etické hodnoty ovlivněné platonismem v latinské patristice 2.7.1 Svatý Augustin O Augustinově životě Narodil se 13. září 354 n. l. v Tagastu sv. Monice. „Tehdy jsem již věřil já, moje matka a celý dům až na jediného otce, který však nemohl seslabiti vliv zbožné matky na mne tak, abych nevěřil v Krista, jako on dosud v něho nevěřil.“83 Jako mladý nenáviděl řecký jazyk, protože ho nutili se jej naučit, zatímco latinu, která byla v té době v Kartágu uznána regulérním jazykem, se naučil užívat přirozenou cestou a rád. V šestnácti letech končí studium rétoriky a řečnictví v Madauře. Studoval v Kartágu mezi lety 371–373 n. l., kde, jak popisuje, našel zalíbení v divadelních hrách. Zde ve svých devatenácti letech přečetl Ciceronovo dílo Hortensius, které ho uvedlo na cestu filosofie. Četba Písma Augustina tehdy nezaujala. V této době se oddal manicheismu a pod jeho vlivem zůstává na příštích devět let. Tímto krokem velmi ublížil své starostlivé matce. V roce 372 n. l. se mu narodil nemanželský syn. V Tagastu a Kartágu, kam odešel po smrti svého přítele, vyučuje řečnictví. Mezi třicátým a třicátým třetím rokem Augustinova života dochází k postupnému obrácení ke křesťanské víře. V roce 386 n. l. se již jako katolík rozhodl zakončit svou dráhu učitele řečnictví a zanedlouho tak také učinil. Poté co se odebral na venkov, aby se připravil na křest, je roku 387 n. l. spolu se svým synem Adeodatem a přítelem Alipiem v Miláně pokřtěn

82

KRATOCHVÍL, Z., pozn. 28, s. 239.

83

AUGUSTINUS, AURELIUS. Vyznání. 4. vyd. Praha: Kalich, 1999. ISBN 80- 7017-301-7. S. 28.

49

biskupem Ambrožem. Spolu se křtem mizí z Augustinova nitra obavy z jeho minulého, špatného způsobu života. Následně při cestě zpět do Afriky umírá sv. Monika v Ostii nad Tiberou. Tímto okamžikem končí soupis svého životopisu a ve Vyznáních,84 která píše deset let poté, a v dalších čtyřech knihách se věnuje výkladu svého učení. Je ale známo, že roku 388 n. l. cestuje nakrátko do Říma a po návratu žije mnišský život v ústraní spolu s několika svými přáteli. V roce 390 n. l. umírá jeho syn, o rok později Augustin zakládá v Hippu klášter, je vysvěcen na kněze hipponským biskupem Valeriem. V roce 395 n. l. se stává biskupem a následující rok nastupuje na místo zesnulého biskupa Valeria v Hippu. Augustin zde zemřel 28. srpna 430 n. l. a jeho tělo bylo pochováno ještě téhož dne. „Lze říci, že jeho život se v klíčových momentech kryje s přechodem od antiky ke středověku.“85

Augustinova konverze, křesťanská víra a etika Nauka manicheismu86 spočívá v rozdělení veškerenstva na dobrý, věčný svět božský, a zlý svět, v němž jsou lidé pouze dočasně a svou přirozeností stále náleží do světa dobrého. Proto manichejci považují tělesnost za zavrženíhodnou. Když bylo Augustinovi dvacet devět let, začal zpochybňovat manichejské učení díky filosofickým spisům, které nastudoval a považoval je za pravdivější i přes to, že v nich Boha nenalézal. Dalším důvodem se stal příjezd manichejského biskupa Fausta, kterého již horlivě očekával, ale byl zklamán jeho neučeností. Ještě téhož roku odplouvá za svým povoláním do Říma i přes útrapy, které tím působí své matce. Poté co se vyléčí z těžké nemoci, přikládá tuto zásluhu Bohu, neboť je přesvědčen, že ho uzdravil, aby mu později mohl dát i víru. Prostřednictvím přátel z okruhu manichejské sekty se stal v roce 384 n. l. profesorem řečnictví v Miláně, kde se setkává s místním biskupem Ambrožem, který ho přijal jako

84

Tamt., s. 538. Životopisné údaje jsou čerpány převážně z této knihy, doplněny o informace na s. 551, 552. 85

MARKUS, R. A. Marius Victoinus a Augustin.. In: ARMSTRONG, A. H., ed. Filosofie pozdní antiky. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2002, s. 371-469. ISBN 80-7298-53-X. S. 384.

86

Tamt., s. 385.

50

otec, a dalšími křesťany. O tomto setkání s biskupem Ambrožem ve své knize Vyznání píše toto: „Ty jsi mne přivedl k němu bez mého vědomí, aby on mne přivedl k Tobě s mým vědomím.“.87 Postupně začíná chápat manicheismus jako špatný. Třicátý rok jeho života je převratný, neboť se postupně začíná obracet na katolickou víru. O rok později pochopil při Ambrožově kázání pravdy skryté v Písmu a v novoplatonských knihách nalezl inspiraci k obrácení sebe sama do svého nitra. Jasný obraz Ježíše Krista v nich ale neobjevil. Teprve ve svém pozdějším intelektuálním období nachází hlubší rozdíly mezi platonismem a křesťanstvím. Roku 386 n. l. došlo k Augustinovu naprostému obrácení, kterému však předcházel urputný zápas dvou vůlí, trýznící jeho jedinou duši. Jednalo se o starou vůli, která jako by ho spoutala v tělesných radovánkách a nedovolovala duši odpoutat se, a vůli novou, duchovní, avšak zatím nedostatečně silnou. Avšak čím větší bolest člověk prožije, tím horlivěji vítá nastupující radost.88 To byly zásadní impulsy k přechodu od manicheismu ke katolické víře, neboť se seznámil také s její intelektuální stránkou ovlivněnou novoplatonismem, která Augustina naplňovala, jak uvádí Markus.89 Filosofií se Augustin začíná zabývat okolo osmnáctého roku svého života, ke křesťanství přichází až o dalších patnáct let později. Téměř celý svůj život se snaží nalézt beatitudo, tedy blaženost, jako svůj konečný cíl. Platonismus mu ukázal, že skutečná pravda není hmotná. Křesťanství mu je pravou filosofií, láskou k moudrosti, která se nezakládá na domněnkách filosofů, nýbrž je dána Bohem skrze pravdy zachycené v Písmech. Augustin je rád, že se nejprve zabýval četbou platónských knih, které mu byly nápomocny v přijetí křesťanství, a až poté Písmem, protože filosofie sama nemá, čím by mohla křesťanství rozvinout, naopak by mohla narušit víru. Považuje za správné přebírat z filosofie vše, co může přispět k rozvinutí jeho víry. Pro Augustina je rozdíl mezi věřením označujícím souhlas s tím, co jsme se dozvěděli. Víra je co se týče vědění zcela racionální povahy. Vidění označuje jakožto rozumění mysli.

87

AUGUSTINUS, AURELIUS, pozn. 83, s. 146.

88

Tamt., s. 234.

89

MARKUS, R. A., pozn. 85, s. 386.

51

Jak shrnuje Markus, „[…] víra je pro Augustina něčím neúplným, něčím, co ze své povahy odkazuje k něčemu jinému, úplnějšímu, totiž ke zření Boha tváří v tvář, které je odměnou víry.“.90 Rozvoj intelektu musí člověk učinit tak, že ke křesťanské víře přidá rozum, a to v té podobě, jak jej podává platonismus. Víra není pro Augustina posledním stupněm rozvoje, ale prvním styčným bodem během výstupu k pravdě. Díky ní je možné nahlédnutí a lidé by se měli snažit nahlédnout během celého svého pozemského života. Ivánka ještě dodává,91 že pro Augustina je lidské sebeuskutečnění, v němž je nutná touha nalézt Boha, vztahem jakoby mezi osobami, což souvisí s celkovou christianizací, která je podmíněna osobním vztahem mezi člověkem a Bohem. Poznání Boha s sebou nese poznání jistých pravd, zatímco duše nám zprostředkovává pojmy věcí, protože je schopná být v kontaktu s jejich skutečnou existencí vyšší úrovně.

Etické hodnoty podle Augustina O etickém zaměření člověka se Augustin zmiňuje na základě křesťanské víry a znalosti novoplatonské filosofie, které jsou v tomto ohledu jednotné, nebo lépe řečeno – platonismus se podobá Kristovu učení.92 Cílem filosofie je dosáhnout blaženosti, a to prostřednictvím moudrosti, která naplní jakoukoliv touhu a potřebu člověka. Člověku je přirozená rozumovost a dojde-li k uspokojení této přirozenosti, stává se blaženým. Šťastný nemůže být, pokud uspokojuje špatné touhy, a neměl by si jejich naplnění ani přát. Duše je ve sporu sama se sebou, pokud je zatížena touhou po tělesných slastech. Jídla a pití se má užívat jen tolik, aby tělo zůstalo zdravé. Ukojení hladu ale přináší rozkoš, proto se přijímání potravy pak často odehrává pod vlivem žádostivosti. Pokušení znamená chtít ukojit všechny smysly a hmotné tělo. Nemravná je také zvědavost, která způsobuje jednání za účelem prožití rozkoše.93 Správně naplnit touhy je možné skrze lásku jakožto nejvyšší ctnost, neboť tíhne k mravnímu dobru. Člověka vede za jeho cílem a tím správným cílem je dosažení 90

Tamt., s. 394.

91

IVÁNKA, E. von, pozn. 1, s. 223.

92

MARKUS, R. A., pozn. 85, s. 426.

93

AUGUSTINUS, AURELIUS, pozn. 83, s. 256-347.

52

blaženosti díky spočinutí v Bohu, v němž vše nalezne svůj konec, protože On je cílem všech věcí, které jsou díky němu dobré a pravdivé svou účastí na něm. Lidské jednání je ovládané svobodnou vůlí, proto za něj každý z nás nese odpovědnost. Zároveň je ale i nutné, neboť některé své stavy jako jsou vášně, touhy, pocity apod., člověk ovlivnit nemůže. Není podstatné, zda jsou naše city, emoce a vášně dobré či zlé, ale z etického hlediska záleží na naší vůli, jak s nimi budeme zacházet. Mravně žít znamená vést dobrý, spravedlivý život a ctnostně zacházet s tím, co je možné zneužívat ve prospěch nemravnosti. Znamená to také žít podle ordo amoris,94 řádu lásky, který určuje, co je dobré milovat více, co méně nebo vůbec ne, a pak záleží jen na vůli člověka, aby podle toho jednal. Vedle proměnlivého lidského zákona existuje ještě zákon věčný a spravedlivý, jímž by se lidé měli řídit při svém jednání, protože pod ním je zahrnuto vše. Jedná se o přirozený zákon, rozum Boha, který vystavuje Augustin na základech teorie osvícení. Augustin přejal stoické dělení dobra na delectabile, tedy příjemné, utile, neboli užitečné dobro, po němž člověk touží pro něco jiného, a honestum, správné dobro, k němuž směřujeme kvůli jeho vlastní podstatě. Šťastný pak může být jen ten, kdo nalezne potěšení v Bohu, nikoliv v dobrých hmotných věcech nebo v dobru mysli. Lidé však často opouští Boha, tedy vyšší dobro, kvůli dobrům nižším, jako je například přátelství. V nutně nehmotné duši je v obsaženo dobro, krása, pravda, spravedlnost, moudrost a láska. Kdyby byla hmotná, nemohla by poznávat tyto imateriální principy. Hlásá čtyři kardinální ctnosti, přičemž uměřenost znamená schopnost rozumu řídit tělesné slasti. Všechny ctnosti vztahuje ve svých spisech na lásku k Bohu, ale nepopisuje jejich jedinečnost, protože to, co je v Augustinově etice podstatné, je řád, který vede člověka k Bohu, dodržuje-li jej během života. Svět je totiž dokonale uspořádaný, je dílem Boha a lidé musí dodržovat řád, který v něm vládne a upřednostňovat vždy to, co je vyšší a lepší. Člověk je také schopen nalézat Boha díky stvořeným věcem, které k němu odkazují.

94

MARKUS, R. A., pozn. 85, s. 433.

53

Pojednali jsme o tom, co je dobro, ale kde je podstata zla v Augustinově pojetí? Zlo95 pochází ze svobodné vůle člověka a je spravedlivě trestáno Bohem. Samo zlo však nemůže být podstatou, protože by muselo být neporušitelné, a tím tedy dobré. Vše jsoucí je dobré, neboť zbaví-li se veškerého dobra, zbaví se také bytí, a tím se stane nejsoucím. Bytí je totiž od Boha, a tedy nutně dobré. Jedině neporušitelný Bůh nemůže být zbaven jakéhokoli dobra, proto se ho žádné zlo netýká. O hříchu je možné říci, že je to „odvrácenost vůle od nejvyšší podstaty, […] odvrácenost zlé vůle ke věcem nejnižším, té vůle, jež se chce zbaviti veškeré vnitřní ctnosti, úplně lnouc k věcem vnějším.“.96 Hřích znamená odpadnutí do nicoty. Dědičný hřích vysvětluje, proč je člověk schopen hřešit. Je to bytost, která má sklon k hříšnosti, ale ve své podstatě je dobrá.

Poznání a láska Moudrost, která je zároveň poznáním věčného, nazývá sapientia. Vedle tohoto pojmu stojí scientia jako schopnost, které člověk přirozeně užívá, aby poznával věci konečné. Rozdíl vysvětluje97 jako rozdíl mezi vyšším a nižším rozumem, které se od sebe liší také jen svým zaměřením. Věci smyslové jsou něčím jiným než tím, skrze co jsou vnímány. To znamená, že hnědá barva není tedy součástí oka, ale nachází se mimo oko. Stejně tak to, co poznáváme rozumem, není v naší mysli, ale někde, kde existuje jako zastihnutelné lidskou myslí. Věci, které lze poznat skrze osvícení Božím světlem a beze smyslů, jsou nepochybné pravdy, tedy logika, matematika, etika, estetika a veškerá moudrost. Zdá se to být podobné Platónovu rozpomínání, u Augustina se však jedná spíše o stálou činnost poznávání skrze rozum jakožto účast na Slově Božím. Tím se Bůh stává součástí lidské mysli. Princip iluminace zajišťuje tedy lidem možnost poznání věčné pravdy z nazírání skrze obrácení do vlastního, očištěného nitra. Osvícení by mělo dát člověku schopnost posuzovat vlastní činy tak, jako by je soudil sám Bůh. On je světlo, které člověka osvítí, i když je zrovna odvrácen. Proto i hříšníci

95

AUGUSTINUS, AURELIUS, pozn. 83, s. 191-211.

96

Tamt., s. 214.

97

MARKUS, R. A., pozn. 85, s. 406, 407.

54

mohou posuzovat, co je a není spravedlivé, a to jim umožňuje vydat se správnou cestou. V mysli je rozumové poznání stále přítomné díky neustávajícímu poznávání/osvícení. Pojem memoria98 znamená jakési pamatování Boha, kdy se člověk svou myslí obrátí k němu. V memoria jsou ukládány veškeré předchozí zkušenosti, s nimiž je možné znovu a znovu pracovat skrze mysl. Smyslové poznání znamená poznání duše skrze tělo, které člověk jakožto duše používá. Sentire,99 neboli vnímání, je prožitek těla, kterého si je mysl vědomá. To ovšem neznamená působení těla na mysl jako nižší sféry bytí na vyšší, neboť to není v Augustinově pojetí ani možné. Jedná se ale o přítomnost duše v těle. Člověk je obdarován rozumem, proto se může ptát, a tím poznávat Boha skrze stvořené věci. Kdo se ale zaobírá jen láskou k nim, nemůže proniknout hlouběji. Podobně jako Plótinos při hledání Jedna, chápe Augustin poznání Boha v duši, když říká, že Bůh byl v něm, zatímco ho hledal ve vnějším prostředí. Rozdíl, jak jej popisuje Ivánka,100 spočívá v tom, že Plótinos považuje duši za totožnou s oním hledaným nejvyšším principem, ale pro Augustina je podmínkou její připodobnění Bohu, aby byl v nitru nalezen. Dále musí dojít nejprve k obratu vůle, aby došlo k obrácení k Bohu. Teprve nyní je duše schopna poznat sama sebe. Nekonečné blaženosti je možné dosáhnout úplným nahlédnutím Boha, a to je duši přirozeným cílem, díky kterému teprve pak vzniká její skutečné bytí.

V Augustinově popisu nacházíme dva druhy lásky, a sice cupiditas, která je provázena hříšným toužením, a čistou lásku caritas. Je-li pak cupiditas přítomna, caritas nemůže být dokonalá.101 Jako křesťanský platonik zastává Augustin názor, že se „duše může připodobnit Bohu – a tak dospět k jeho úplnému poznání ve svém vlastním nitru – jen skrze lásku k němu, kterou působí Boží milost.“.102 Láska k Bohu, jakožto podmínka poznání Boha, je zároveň nutná pro zachycení idejí a nejvyšších pravd. Věčné ideje sloužily Bohu jako vzor při tvoření bytostí a jsou v něm obsaženy. Poznání Boha není rozumový akt,

98

Tamt., s. 414, 415.

99

Tamt., s. 419-421.

100

IVÁNKA, E. von, pozn. 1, s. 201-211.

101

MARKUS, R. A., pozn. 85, s. 431.

102

IVÁNKA, E. von, pozn. 1, s. 212.

55

ale jedná se o mystické poznání skrze lásku, proto nejde o poznání dané přirozeností, nýbrž se uskutečňuje postupně, nábožensky.

Duše a tělo Během života se Augustinova tvrzení k tomuto tématu měnila spolu s jeho intelektuálními přechody, tedy manicheismem počínaje přes období novoplatonské a křesťanskou vírou konče. Manicheismus pojímá člověka podvojně, a sice podle již zmíněných světů dobra a zla, přičemž to zlé na člověku je tělo, které vězní pravé já člověka. O těle Ježíše Krista manichejci tvrdí, že bylo jen zdánlivé, tvořené světlem. V novoplatonské filosofii je tělo ve své podstatě něčím dobrým, jak jsme již zmínili u Plótina.103 Křesťané jdou ještě dále, neboť přisuzují tělu kladné hodnocení, což se odráží od zmrtvýchvstání těla Ježíše Krista. Augustinovo pojetí těla se stává jakýmsi přemostěním mezi tím křesťanským a novoplatonským. Toto pojetí je tvořeno velmi eticky. V období, kdy přechází ke křesťanství tvrdí, že jednota člověka sestává z těla a duše, přičemž zde vychází právě z novoplatonské nauky, v níž je člověk dán spojením těla a duše, ale tyto dvě složky se spolu nemísí. Snaží se nalézt pro člověka nejvyšší dobro, v němž upřednostňuje význam dobra duše. Člověk je součástí světa duchovního i hmotného. Duši vnímá jako nesmrtelnou, nehmotnou, ale proměnlivou. Skrze tuto proměnlivost se podílí na změnách stvořeného. V prostoru se však nepohybuje, proto není možné stěhování, převtělování duší. Člověk, stvořený Bohem, zachovává v sobě obraz i podobu Boha i přes veškerá pokažení hříchem, která je nutné napravit. Jako obraz zde chápeme Vyšší část duše, racionalitu, účast na životě Boha, což je člověku přirozené.104 Duše sestává ze tří mohutností, kterými jsou paměť, rozum a vůle. Nebyla stvořena dříve než svět nebo tělo, a tím se odlišuje od Platónovy preexistence duší.

103

Viz výše, kapitola 2.6.1.8.

104

MARKUS, R. A., pozn. 85, s. 397-405.

56

Duše je lepší než tělo, protože ho oživuje. Bůh je pak Život jejího života a skrze duši je možné Boha nalézt. „Napřed však se umyjte a očisťte; odstraňte nepravost z duší svých a očí svých, […].“105

Paměť Paměť106 podle Augustina dává možnost opakovaně pracovat s tím, co do ní bylo již vloženo, ačkoliv to v ní není obsaženo hmotně, ale jako dojmy vyvolané těmi věcmi. Dále v paměti nalezneme, co jsme se naučili díky našemu rozumu, ale i čísla nebo duševní stavy. Přemýšlet pak znamená dávat dohromady to, co se odehrává v duši. Skrze paměť můžeme dojít k Bohu, v ní jej nalézat, protože je v ní obsažen. Všichni lidé chtějí dosáhnout blaženosti, což znamená, že na ni pamatují, protože kdyby nebyla součástí jejich paměti, nemohli by ji hledat, nevěděli by o ní. Člověk v sobě má zkušenost radosti a ta se mu vybaví, řekne-li se „blažený život“. Věčná blaženost znamená radost z pravdy a tou Pravdou je Bůh, který je zdrojem každé další pravdy.

Čas a dějiny O čase Augustin hovoří jako o stvořeném spolu s věcmi, proto není možné se ptát, co bylo před tím, než Bůh stvořil svět a s ním také věci v čase. Vše, co stvořil, je dáno jeho věčným Slovem, netvořil z něčeho, nýbrž z ničeho. Z ničeho stvořil nejprve beztvarou prahmotu, z ní pak na počátku nebe a zemi, kterou dal lidem, aby ji užívali pro svůj pozemský život. Nebe nebes pak náleží duchovním bytostem. Oblohu stvořil až druhého dne. Ve své knize Vyznání věnuje poslední témata rozboru Písma a připouští i jiné varianty výkladu stvoření. Pokud však vychází z Písma, jsou vždy pravdivé.107 Čas slouží k poukázání toho, co se odehrálo před, mezi, nebo po nějaké již vzniklé události. Časovost věcí poukazuje k jejich vzniku a zániku, ale Bůh není časový, nýbrž je věčně všudypřítomný. O věčném lze říci, že jest, neboť kdybychom tvrdili, že bylo nebo bude, nejednalo by se o věčné. Je tedy nestvořený, proto nepodléhá změnám, jak tomu je u všeho stvořeného.

105

AUGUSTINUS, AURELIUS, pozn. 83, s. 491.

106

Tamt., s. 311-319, 327-338.

107

Tamt., s. 441-457.

57

Přítomnost netrvá, minulý i budoucí čas musí být ale vždy přítomný, jinak bychom o něm nemohli říci, že existuje, pouze že byl nebo bude. Minulost je tak přítomná v naší paměti a budoucnost v našem očekávání. Přítomnost se tedy ukazuje v naší mysli, která minulé a budoucí uspořádává v jednotný časový celek. Markus108 se také zmiňuje o Augustinově pojetí dějin, které chápe jako dvojí, tedy dějiny spásy, které zahrnují vykoupení lidstva, a dějiny světské. Světské dějiny dělí na šest etap, jako je i šest dní v týdnu, přičemž v 7. dni dojdou lidé věčné blaženosti. Prvních pět období se odehrálo před příchodem Ježíše Krista a jejich předěly jsou zachyceny jako důležité momenty ve Starém zákoně. Šestá doba probíhá nyní, od příchodu Ježíše Krista až k jeho návratu. Dějiny světa mají jasný začátek i konec. Jedná se o lineární pojetí času. Augustinův spis De civitate Dei vzniká mezi lety 413–427 n. l. jako důsledek pádu Říma způsobený Vizigóty v roce 410 n. l., který pohané chápali jako trest boží, neboť Řím v čele s císařem Konstantinem v roce 312 n. l. přijal křesťanství na úkor původních božstev, která toto císařství chránila. Jedná se o první významné dílo pro filosofii dějin. Augustin zde podává své nesouhlasné stanovisko s tvrzením, že pád Říma je spojen s apokalypsou. Zároveň vypovídá o nemožnosti předpovědět konec šesté epochy.

108

MARKUS, R. A., pozn. 85, s. 455-457.

58

ZÁVĚR Tato bakalářská práce na téma Etické hodnoty ovlivněné platonismem je zaměřena na poukázání toho, co má společného pojetí Platónovy filosofie, především její mravní aspekty, s etickými a filosofickými koncepcemi u myslitelů středoplatonismu a novoplatonismu. Přínos práce spočívá v zaměření na etické stránky platonismu, které se od sebe liší v pojetí Platóna, Órigena, Plótina i Aurelia Augustina, ať už více, nebo méně. Informace byly čerpány především z odborné literatury, které již bylo na související témata mnoho napsáno, a bylo možné se v některých z těchto knih seznámit také s konkrétními texty od jednotlivých filosofů, o nichž je v této práci pojednáváno. V průběhu zpracování si autorka všimla, že se oborníci ve svých dílech často neshodují ve východiscích rozebíraných témat, jako je například platnost či neplatnost pojmu emanace v Plótinově filosofii. V práci se nachází společné i rozdílné rysy jednotlivých filosofických koncepcí a krátce zde shrňme alespoň některé, týkající se toho nejdůležitějšího prvku, kterým je Dobro, Bůh, nebo Jedno jako princip veškerenstva. Platón poukazuje na nejvyšší ideu Dobra. Vše, co je ve světě dobré a pravdivé, získává svou povahu pouze od této ideje. Ideje jsou neměnné, věčné, imateriální a poznatelné výhradně skrze rozum. Není možné, aby idea Dobra působila zlo. Jedná se zde o neosobní vztahování se z pozemské sféry ke světu idejí. Křesťanští novoplatonici, konkrétně právě Órigenés, jsou přesvědčeni o tom, že svět stvořil Bůh. Bůh, který není hmotný, je věčný a dobrý. Je zde shoda s Platónovou nejvyšší ideou Dobra. Společné je také hlásání monotheismu. U křesťanů je Bůh vnímán jakožto osoba, která je schopná stvořit interpersonální vztah s člověkem. Plótinos, jako zástupce nekřesťanských novoplatoniků, pojmenovává nejvyšší princip jako Jedno, Dobro, které je zdrojem všeho bytí. Tyto formy bytí se postupně vzdalují a existují tak na stále nižších úrovních. Tak také vzniká zlo, které je od Dobra vzdáleno nejvíce. Je tak jeho pouhým nedostatkem. Pravé já člověka může nazírat ve stavu extase nejvyšší Dobro a stát se tak blaženým. Jedno, stejně jako idea Dobra u Platóna, existuje mimo jsoucno.

59

U Augustina se setkáváme s pojetím nehmotného, pravdivého, jediného a nejvyššího Boha, který je obsažen ve všem, co stvořil, a díky své milosti nám dává možnost objevovat věčné pravdy. Augustinovo pojetí Boha a jeho vztahu k člověku je stejné jako u Órigena. Augustin však ve svém díle otevírá zásadní téma vztahu svobodné vůle člověka k etickým hodnotám, a tedy i téma viny a trestu. Tím se dotýká tématu, který zcela jinak zpracovává Platón při své spekulaci o vtělování preexistujících duší.

60

SEZNAM PUŽITÉ LITERATURY ARMSTRONG, A. H. Plótinos. In: ARMSTRONG A. H., ed. Filosofie pozdní antiky. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2002, s. 227-308. ISBN 80-7298-53-X. AUGUSTINUS, AURELIUS. Vyznání. 4. vyd. Praha: Kalich, 1999. ISBN 80- 7017301-7. HADOT, P. Plótinos čili prostota pohledu. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 1993. ISBN 80-85241-55-2. CHADWICK, H. Filón a počátky křesťanského mšlení. In: ARMSTRONG, A. H., ed. Filosofie pozdní antiky. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2002, s. 161-226. ISBN 807298-53-X. IVÁNKA, E. von. Plato Christianus. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2003. ISBN 807298-075-0. KARFÍKOVÁ, L. Ideje a slova. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2010. ISBN 978-807298-436-7. KRATOCHVÍL, Z. Filosofie mezi mýtem a vědou. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1789-5. KRATOCHVÍL, Z. Prolínání světů. 1. vyd. Praha: Herrmann a synové, 1991. KRATOCHVÍL, Z. Studie ke křesťanství a řecké filosofii. 1. vyd. Praha: Česká křesťanská akademie, 1994. ISBN 80-85795-06-X. MARKUS, R. A. Marius Victoinus a Augustin.. In: ARMSTRONG, A. H., ed. Filosofie pozdní antiky. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2002, s. 371-469. ISBN 80-7298-53-X. MERLAN, P. Řecká filosofie od Platóna k Plótinovi. In: ARMSTRONG, A. H., ed. Filosofie pozdní antiky. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2002, s. 17-157. ISBN 80-729853-X. MILKO, P. Órigenés učitel. Červený Kostelec / Praha: Pavel Mervart, 2008. ISBN 97880-86818-60-3. PLATÓN. Dialogy o kráse.c1. vyd. Praha: Odeon, 1979. PLATÓN. Ústava. 4. opravené vyd. Praha: OIKOYMENH, 2005. ISBN 80-7298142-0. 61

PODZIMEK, M., Principy morality. 1. vyd. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2010. ISBN 978-80-7372-566-2. PRACH, V. Řecko - český slovník. 2. vyd. Praha: SCRIPTUM, 1993. ISBN 80-8552822-3. PUTNA, M. C. Órigenés z Alexandrie. 1. vyd. Praha: Torst, 2001. ISBN 80-7215151-7. RÁDL, E. Dějiny filosofie I. Starověk a středověk. Reprint 1. vyd. Praha: Votobia, 1998. ISBN 80-7220-063-1.

62

SEZNAM PŘÍLOH Příloha A: Seznam použitých řeckých termínů a jejich významů použitých v této práci. Příloha B: CD.

63

SEZNAM ŘECKÝCH TERMÍNŮ A JEJICH VÝZNAMŮ POUŽITÝCH V TÉTO PRÁCI ἀγαθόν

dobro, přednost

ἀλήθεια

pravda, skutečnost, pravdomluvnost

ἀνἁµνησις

vzpomínání, rozpomínání

ἀνδρεία

statečnost, mužnost, pevnost

ἀπαθεĩς

otupělost, stav bez ztráty, utrpení

ἀποκατάστασις

obnovení

ἀρετή

zdatnost, schopnost, přednost, ctnost, dokonalost, poctivost

ἀρχαί –ἀρχή

prapůvod, počátek

ἄσκησις

cvičení, povolání

δικαιοσύνη

spravedlnost, poctivost

δύναµις

mohutnost, síla, moc

ἔθος

zvyk, mrav

ἐπιθυµία

žádost, přání, touha, pud, vášeň

ἐπιµἑλεια τής ψυχής

péče o duši

επιστήµη

vědění, znalost

ἔρως

láska, touha, chtíč

θεοειδής

podobný Bohu/bohům

θεωρία

pozorování, dívání, vědecké poznání

θυµός

dech, duch, život, duše, síla, mysl, vášeň, touha, vůle, úmysl

κάταρσις

očištění duše

λογικά

rozumnost

µανία

nadšení, šílenost, zuřivost Příloha A

2

νοειν

poznávat

νοῦς

rozum, mysl, rozvaha

οὐσία

podstata, jsoucno bytost

πάθος

vášeň, útrapa, bolest, náruživost

περί αρχω&ν

ο počátcích, o principech

πίστις

víra, důvěra, jistota, věrnost, důvod

πνεῦµα

duše, duch, život, vánek, vítr

πρᾶξις

jednání, úspěch, čin, skutečnost

σω&µα

tělo, osoba, tělesnost, život, smyslnost

σωφροσύνη

uměřenost, rozvážnost, bystrost, mravnost, skromnost

τό ἕν

jedno

τόλµα

odvaha, smělost, odvážný čin

φρóνησις

rozum

χωρισµός

oddělení, odloučení

ψυχή

duše, dech, život

ψῦχος

chlad, zima, mráz

Příloha A

2