Poděkování. Rád bych poděkoval PhDr. Michalu Ulvrovi, Ph.D. za vedení a pomoc při zpracovávání této práce a především za trpělivost

Poděkování Rád bych poděkoval PhDr. Michalu Ulvrovi, Ph.D. za vedení a pomoc při zpracovávání této práce a především za trpělivost.

Anotace: Tato bakalářská práce zachycuje období třicátých a čtyřicátých let v Palestině, během kterého vzrůstalo napětí mezi arabským a židovským etnikem, často vrcholící v ozbrojené konflikty. Mandát na správu země byl dán Velké Británii, která však měla v dané zemi nelehkou pozici. V této práci, jež je analýzou onoho období, se vychází ze zpráv několika královských komisí, jež byly vyslány vždy, když situace překročila mez. Analyzovány jsou také dokumenty z britského národního archivu a dobové britské tiskoviny.

Klíčová slova: Konflikt, mandát, etnikum, migrace, Palestina, Velká Británie.

Summary: This bachelor thesis is focused on period of thirties and forties in Palestine. During that time, conflicts escalated between two main ethnics, Arabs and Jews. The Great Britain was appointed by United Nations to

administer this unstable area.

Position of the Great Britain was not easy. Aim of the work is to analyse documents, especially reports of royal commissions which were usually appointed after every greater violent conflict. Also documents from the British national archive and newspapers from the British national library are analysed.

Key words: Conflict, mandate, ethnic, migration, Palestine, Great Britain.

Obsah Úvod ............................................................................................................................................. 8 1.

Mandát pro Velkou Británii a zřízení Židovské Národní domoviny ............................ 11

2.

Migrace do vydání McDonaldovy Bílé knihy a postupné osidlování ............................ 13 2.1 Zakládání osad .................................................................................................................. 15

3.

Správní organizace a utvářející se politické a ilegální strany ....................................... 17 3.1 Arabské organizace ........................................................................................................... 17 3.2 Sionistické organizace....................................................................................................... 19

4.

Nepokoje a ozbrojené konflikty třicátých let .................................................................. 22 4.1 Vyvrcholení arabské nespokojenosti - první fáze revolty 1936 ....................................... 23 4.2 Britská královská komise a výsledky jejího vyšetřování .................................................. 25 4.3 Pokračování revolty .......................................................................................................... 26 4.4 Woodheadova komise a další Bílá kniha 1939 ................................................................. 28

5.

Situace v Palestině za druhé světové války ..................................................................... 31 5.1 Situace na Blízkém východě a severní Africe ................................................................... 31 5.2 Palestinské a židovské vojenské oddíly ............................................................................ 32 5.3 Aktivity sionistických ilegálních skupin ........................................................................... 33 5.4 Pokus o ovlivnění nacionalistických tendencí Arabů nacistickou propagandou .............. 35 5.5 Imigrace a sionistická politika za druhé světové války ..................................................... 36

6.

Poválečná situace............................................................................................................... 39 6.1 Situace Židů a sionismu .................................................................................................... 40 6.2 Pokračující teroristické akce a předložení palestinského problému OSN ......................... 41 6.3 Opět návrh na rozdělení Palestiny a období občanské války ............................................ 43 6.4 Odchod britské armády a exodus arabského obyvatelstva ................................................ 45

Závěr .......................................................................................................................................... 48 Bibliografie ................................................................................................................................ 51 Přílohy ........................................................................................................................................ 57 Seznam mapové přílohy .......................................................................................................... 59

Úvod Tématem této práce je období britského mandátu v Palestině, během nějž postupně eskalovaly konflikty mezi dvěma etniky úzce spjatými s tímto územím. Arabská společnost bránila území, jež doposud bylo jejím domovem proti židovským přistěhovalcům, kteří na problematickém území hodlali postupně obnovit své původní kořeny. Samotná britská správa této oblasti trvala bezmála třicet let. Ač několik konfliktů proběhlo již ve dvacátých letech, omezil jsem jej na třicátá a čtyřicátá léta. Jedná se o období, kdy během arabské revolty v druhé polovině třicátých let razantně vyvrcholila arabská nespokojenost v „celostátní“ či spíše celoarabský odboj vůči britské správě a židovským obyvatelům. Následující léta jsou poznamenána světovou válkou, během níž lze sledovat určité zklidnění. Na ně ovšem navazuje opět éra neklidu, vrcholící občanskou válkou. Britové obdrželi mandát Společnosti národů bezprostředně po první světové válce s ohledem na jejich úspěchy při obsazování Osmanské říše. Jednalo se spíše o dělení sfér vlivu s Francií nad rozpadajícím se dědictvím nemocného muže na Bosporu. 1 Francie tím obdržela pod svou správu Sýrii. Během první světové války Britové udělali řadu diplomatických kroků, jež v ten daný moment sice byly ku prospěchu spojenců, avšak v dlouhodobém horizontu způsobily rozsáhlé komplikace. Jedná se především o komunikaci britsko-sionistickou a britsko-arabskou.2 Její odraz pak doprovází celé období britského mandátu. Britská vláda ovšem i přes veškeré snahy nedokázala čelit potížím, jež přinášel. Otázkou zůstává, jestli bylo možné je řešit jinak. Nespokojení arabští představitelé se striktně drželi svých požadavků, které ovšem zásadně kolidovaly s těmi sionistickými. Gradace těchto neshod vyvrcholila v násilné konflikty a posléze řadu válečných střetnutí. Jejich následky a pokračování jsou patrné i dnes. Zejména tím, že tento konflikt ještě nebyl vyřešen a kompromis se zdá být v nedohlednu. I přes snahy o usmíření některých představitelů na obou stranách, stav klidu trval vždy jen pár měsíců. Ovšem v povědomí současné veřejnosti již není původ celé této situace znám.

1

Neoficiální pojmenování sultána Osmanské říše s odkazem na rozpadající se stát, viz. GOMBÁR, Eduard, Moderní dějiny islámských zemí, Praha: Karolinum, 1999, ISBN: 80-7184-599-X, s. 374 2 Myšleny dokumenty v podobě Balfourovy deklarace z roku 1917 srov. s korespondencí McMahona s Husajním z roku 1916.

8

Cílem je analýza problémů týkající se tohoto území v daném časoprostoru a snahy britské vlády o co nejefektivnější řešení. Hlavním zdrojem mi budou soudobé prameny, jež jsou z většiny publikovány v angličtině. Vycházet budu hlavně z reportů jednotlivých komisí, které byly vysílány do Palestiny v určitých časových úsecích, většinou když míra trpělivosti tamních obyvatel přesáhla vrchol a východisko nalezli v násilných aktech. Po nich následovalo jmenování zmíněné komise. Na počátku nepokoje vycházely z arabské strany. Ovšem v posledních deseti letech britské správy se více radikalizovala také židovská část, jejíž struktura a organizace byly více propracované a koordinované. V této práci si však nekladu nárok na určení kořenu konfliktů. Hodlám však analyzovat klíčové události, jež vedly k nynější situaci. Rozhodnutí vlády, známé jako Bílé knihy, jsou pak dalším zdrojem pramenné povahy. Vydávány byly právě v reakci na reporty komisí a určovaly směr, jakým se má ubírat politika správního zřízení v dané zemi na několik následujících let. Veškeré dokumenty jsou publikovány online. Využity budou přístupy k britskému národnímu archivu a internetovým stránkám Společnosti národů, na kterých jsou uloženy veškeré dokumenty týkající se palestinské otázky. Mezi hlavní pramenné zdroje bude patřit zpráva Peelovy komise z roku 1937 a report britské správy v Palestině vypracovaný pro anglo-americkou komisi na přelomu let 1945-6, pod názvem A survey on Palestine, V polovině sedmdesátých let vyšel v českém prostředí soubor části dokumentů k palestinské otázce pod názvem Palestinská otázka v dokumentech. Dokumenty jsou přeloženy do češtiny. Jak je naznačeno výše, k vypracování práce bude využito zdrojů uložených na webových archívech a dalších internetových úložištích. Těch je dostupných možná až přemíra, proto bude nutné klást důraz na jejich důvěryhodnost. Součástí bude také rozbor médií, především denního tisku a vzájemná komparace jednotlivých článků z regioálních deníků. Skrze britskou knihovnu jsou dostupné online články z různých periodik a denního tisku. Sekundární literatura pomůže pomyslně dokreslit obraz dané situace. Využito bude publikace Davida Hirsta – Puška a olivová ratolest, jež se poměrně rozsáhle zabývá arabsko-izraelským konfliktem. V porovnání k ní bude také použita publikace Martina Gilberta – Izrael: Dějiny. K jednotlivým chronologicky 9

rozděleným kapitolám, pak vyšla řada dalších specifických publikací, se kterými v rámci této bakalářské práce budeme pracovat. Na specifické období mandátu pak byla napsána diplomová práce Markéty Kučerové s názvem Rezoluce OSN o rozdělení Palestiny a konec Britského mandátu (příspěvek ke studiu vzniku státu Izrael v letech 1945-1949). Problémem u řady těchto prací může být jejich zaujatost pro jednu z nesvářených stran, které však nemusí být vždy chtěné. Právě kvůli tomu k nim bude přistupováno se značnou opatrností a rezervovaností. Dalším úskalím jsou názvy organizací a cizojazyčná jména. V jednotlivých publikacích a článcích jsou volně překládány. Pokud nebude okomentováno jinak v poznámkovém aparátu, bude překlad použit z již zmíněné publikace M. Gilberta, Izrael: Dějiny.

10

1. Mandát pro Velkou Británii a zřízení Židovské Národní domoviny Přidělení správy nad Palestinou Velké Británii nebylo nahodilé. Během 1. světové války bylo arabské území včetně Sýrie (k níž Palestina patřila) součástí Osmanské říše, tedy státu patřícího k takzvaným Ústředním mocnostem. Hlavní vojenské operace na tomto území byly prováděny právě britskými jednotkami, které získaly většinu Velké Sýrie, a na konci války jej měly pod svou kontrolou.3 Během řady jednání vedených v politických kruzích se Britům obratně podařilo získat podporu jak ze strany Arabského nezávislého hnutí, tak ze strany Sionistického hnutí4. Za podporu během války bylo arabským představitelům přislíbeno, že se Velká Británie zasadí o vznik nezávislého arabského státu. Sionisté zároveň získali podporu svého projektu na zřízení takzvané Národní domoviny v Palestině, obsaženou v deklaraci pojmenované podle tehdejšího ministra zahraničích věcí lorda Balfoura.5 Jednání mezi představiteli států a organizací zasazujících se jak o sionistické, tak arabské zájmy, probíhala celé válečné období a vrcholila známými mírovými jednáními, která souhrnně nazýváme Pařížská mírová konference. Blízkovýchodní otázka byla řešena v San Remu na konci dubna 1920, kde byla Palestina dána jako mandátní území Velké Británii a Sýrie připadla Francii. 6 V Sevrés, v srpnu 1920 pak byla definitivně oddělena od Sýrie. Tato smlouva sice nikdy nebyla ratifikována Tureckem, avšak byla nahrazena smlouvou z Lausanne z roku 1923 ve stejném znění. Správní rozdělení tak kopíruje Sykes-Picotovu dohodu z roku 1916 uzavřenou právě mezi oběma zmíněnými mocnostmi.7 Rada společnosti národů potvrdila mandátní zřízení o dva roky později, v červnu

1922.

zmíněná Balfourova

V tomto

dokumentu

deklarace.

8

Britská

je

také

správa

vysloveně

vytvořila

podpořena

v Palestině

již

zvláštní

Administrativu v čele s Vysokým komisařem, jež ji celou vedl. Během třicetileté vlády

3

GOMBÁR, Eduard, pozn. 1, s. 382. Směr v židovské komunitě, který prosazoval návrat do Palestiny jakožto původní domovské země, odkud byl tento národ vyhnán v době pod nadvládou Římské říše. 5 Balfour declaration, dostupný na: http://avalon.law.yale.edu/20th_century/balfour.asp [vid.14.12.2013]. 6 Esco foundation for Palestine: Palestine: A study of Jewish, Arab and British Policies, New Haven: Yale University Press 1949, s. 177. 7 Tamtéž. 8 The Palestine Mandate, dostupný na: http://avalon.law.yale.edu/20th_century/palmanda.asp#art22 [vid. 14.12.2013]. 4

11

se na tomto postu vystřídalo několik lordů. Celá komise byla pak podřízena vládě Jeho Veličenstva. Několik konfliktů mezi Araby a Židy proběhlo už v průběhu 20. let, například roku 1921 v Jaffě nebo 1929 v Hebronu a na jiných místech. Na všech stranách, jak arabské, židovské, tak i britské byla řada mrtvých a zraněných. V roce 1922 byla v reakci na první nepokoje vydána Bílá kniha 9 , nazývaná též podle jejího autora, Winstona Churchilla. Její obsah určoval směr, jakým měla směřovat politika britské správy v Palestině. Také více konkretizuje Balfourovu deklaraci, díky jejíž nejednoznačnosti došlo k obavám a nejistotě Arabů a následným konfliktům. Obsahuje také jisté omezení imigrace do Palestiny, a to na základě ekonomických možností dané země.10 Až do zmiňovaných nepokojů v roce 1929 se situaci podařilo zklidnit.

9

Originální název pojmu je White paper, český název převzat z práce Davida Hirsta – Puška a olivová ratolest, citovaná níže. 10 British White paper (Churchillův), 1922, dostupný na: http://avalon.law.yale.edu/20th_century/brwh1922.asp - [vid. 16.12.2013].

12

2. Migrace do vydání McDonaldovy Bílé knihy a postupné

osidlování Pro rozbor konfliktů mezi těmito dvěma etniky je důležité objasnit, z jakých důvodů je možné, že k němu vůbec došlo. V tomto případě je důležitá proměna skladby obyvatelstva v průběhu těchto několika dekád, která radikálně nastala v období od první světové války do konce druhé a také po ní. Na počátku dvacátých let se v Palestině nacházelo zhruba osmdesát čtyři tisíc židovských a přes půl milionu arabských obyvatel. V polovině třicátých let to bylo tři sta padesát pět tisíc a v období největší migrace, tedy po druhé světové válce, přibližně přes šest set tisíc příslušníků židovského etnika.11 Většina židovských obyvatel pocházela z různých částí světa, především však z Evropy a přicházela postupně v několika obdobích od konce devatenáctého století. Jednotlivé periody se nazývají Alija. 12 Značný vliv na emigraci Židů měl politický vývoj v jednotlivých zemích a řada pogromů. V návaznosti na předchozí dvě vlny během třetí Aliji migruje většina Židů také z východní Evropy. Stává se tak po skončení první světové války. Sílící tendence k antisemitismu během první poloviny dvacátých let donutily k odchodu značný počet židovských obyvatel z Polska a dalších zemí východní Evropy. V letech třicátých pak během páté Aliji především z Německa a Rakouska,

zapříčiněnou

nástupem

nacismu

a

s tím

související

zavádění

diskriminačních zákonů.13 Specifické pro židovskou komunitu na Blízkém východě je rozmanitost původu jejích příslušníků. Imigranti přicházeli z různých částí světa, společenských vrstev a také oborů profese. Bezpochyby to byl přínos jak pro industriální, tak v souvislosti s tím i ekonomický rozvoj. Ovšem arabské reakce byly odlišné v různých časových úsecích, nejčastěji se však židovské migrační vlny, které zvyšovaly počet židovského obyvatelstva, odrážely v nepokojích. Problémem byla především ekonomická situace, projevy celosvětové krize a nedostatečné pracovní příležitosti, které byly v očích

11

WARRINER, Darren., Land and Poverty in the Middle East, London: Royal Institute of foreign affairs, 1948, s. 54, tabulka v příloze č. 1. 12 GILBERT, Martin, Izrael: Dějiny, Praha: BB art, 2002, ISBN: 80-7257-740-9, s. 647. 13 Příčinu můžeme vidět například v přijetí a aplikování Norimberských zákonů, vydaných v září 1935.

13

arabských obyvatel omezovány právě židovským přistěhovalectvím. 14 Také britské noviny Dundee Courier se stavěly k otázce přistěhovalectví rezervovaněji a přikláněly se na stranu arabské části. Například v článku „The Palestine Murders“ je přirovnávána palestinská soudobá situace imaginárnímu příchodu vetřelců do východní Anglie. Tamní obyvatelé by projevovali stejné chování, jaké se projevovalo u arabských obyvatel na Blízkém východě, tedy vypukly by nepokoje.15 Imigrace do Palestiny však byla značně omezena a hranice hlídány britskými vojáky a policisty. Docházelo proto k ilegálnímu překračování hranic. Pro tento způsob migrace se používá označení Alija Bet, jejíž počátek je kladen na druhou polovinu let třicátých. Největší vlna však emigrovala v souvislosti s nástupem Hitlera k moci v Německu a následujících letech. Tato fáze trvala do roku 1939. 16 Během jejího počátku,

v první

polovině

třicátých

let,

sice

došlo

k oficiálnímu

omezení

přistěhovalectví, avšak Velká Británie byla vcelku tolerantní až do konce třicátých let, kdy došlo ke změně kurzu politiky.17 Sice ne tak extrémní, ale podobná politická situace jako v Německu potkala židovskou menšinu v Rumunsku a opět v Polsku, odkud byla imigrace do Palestiny početně nejsilnější.18 Imigranti se snažili vstoupit na palestinské území několika způsoby. Přejít hranice bylo možné po souši ze Sýrie či Transjordánska. Zajímavým „trendem“ především mezi ženami usilujícími o palestinské občanství bylo získání občanství pomocí sňatku s palestinskými občany či permanentními rezidenty v této oblasti. Jako manželka se pak na základě vyhlášky z roku 1925 také stává palestinskou občankou a nemůže být proto deportována. Přicestovat se dalo i skrz cestovní vízum a jednoduše v zemi zůstat. 19 Jednou z dalších cest bylo, co do objemu největší, užití námořní dopravy. Ta ovšem v následujících letech, při narůstání ilegální imigrace, způsobovala značné problémy a katastrofy, vzhledem k sabotážním akcím prováděným sionistickými skupinami.20

14

Royal (Peel) Commission Report for Palestine, Londýn 1937, s. 51-5, dostupný na: http://unispal.un.org/UNISPAL.NSF/0/88A6BF6F1BD82405852574CD006C457F - [vid. 7.12.2013]. 15 The Palestine Murders, Dundee Courier [online], 20. 5. 1936, [vid. 12.10.2014], s. 6, dostupné z: http://www.britishnewspaperarchive.co.uk/viewer/BL/0000564/19360520/196/0001?browse=true 16 Souvisí s vydáním takzvané Bílé knihy v roce 1939, viz kapitola 4.4. 17 Viz. Woodheadova Bílá Kniha, kapitola 4.4. 18 Royal (Peel) Commission Report for Palestine, pozn. 14, s. 81. 19 Tamtéž, s. 290. 20 Viz. kapitola 5.4.

14

2.1 Zakládání osad Když Židé přicházeli do Palestiny na konci první světové války, bylo obděláváno pouze malé procento půdy. 21 Přistěhovalci prvních Alijí přicházeli do Palestiny ovlivněni socialistickými ideály. Zakládali takzvané mošavy či kibucy. 22 V prvním typu komuny se kombinovalo soukromé vlastnictví drobných podnikatelů s prvky družstevního hospodářství. V druhém případě je hospodářství založeno na kolektivním vlastnictví.23 Osady byly často zakládány na nehostinných a z počátku neobdělávatelných plošinách. Půdu proto bylo nutno nejdříve kultivovat, což častokrát nebylo úplně bez potíží. Ať už se jednalo o problém s komáry přenášejícími malárii, jako tomu bylo při třetím pokusu založit kibuců v Jizreelském údolí, nebo nedostatek vodních zdrojů, příkladem může být mošav Kfar Gibeon.24Jak píše Martin Gilbert ve své knize Dějiny Izraele: Požadavek Židů není ve skutečnosti nic jiného než požadavek celého národa na právo na práci. 25 Ovšem již během první poloviny dvacátých let byla polovina emigrujících Židů, právě kvůli nevyhovujícím podmínkám, nucena vrátit se zpět do země svého původu.26 Arabská část palestinské společnosti a forma vlastnictví byly stále na úrovni feudálního zřízení, ve kterém existovalo několik privilegovaných rodin či klanů s rozsáhlým vlivem a majetkem. Půdu sionisté skupovali právě od těchto arabských rodin, jejíž členové ji prodávali se značným ziskem. 27 Pozemek však byl obýván a obděláván chudšími Araby, takzvanými feláhy, kteří zde žili v podnájmu a často ani nevěděli, že se nějaký obchod uzavřel. O tom se kolikrát dozvěděli až při přebírání půdy Židy.28 V tom můžeme také vidět jednu z příčin sociálních nepokojů a násilností vůči židovským přistěhovalcům. Už od počátku byl sice prodej půdy samotnými Araby zavrhován, avšak vidina finančního polepšení byla zřejmě silnější. Zdrojem financí pro 21

WARRINER, Darren, pozn. 11, s. 57. Tyto typy osad se zakládaly i během předchozích imigračních vln. Ovšem tato je specifická svým rozsahem. 23 GILBERT, Martin, pozn. 12, s. 58-59. 24 Tamtéž, s. 61. 25 Tamtéž, s. 54. 26 Jews leaving Palestine, Aberdeen Journal, [online] 12.5 1924, [vid. 12.10.2014], s. 6, dostpupný na: http://www.britishnewspaperarchive.co.uk/viewer/bl/0000577/19240512/068/0006 27 Royal (Peel) Commission Report for Palestine, pozn. 14, s. 126. 28 rozhovor s Edwardem Hayden Tinkerem, tehdejším policejním důstojníkem, dostupný na: http://www.iwm.org.uk/collections/item/object/80004452 - [vid. 22.9.2014]. 22

15

nákup půdy se stal Židovský národní fond a Zakládací fond byl utvořen na pomoc při zřizování osad.29 V poslední dekádě devatenáctého století bylo založeno také Židovské kolonizační sdružení, nezávislé na sionistickém hnutí. 30 Přispívali do něj především bohatí sionističtí podnikatelé. Mezi největší a nejznámější přispěvatele patří britský majetný podnikatel baron de Rotschild. 31 Ten byl také jeho spoluvlastníkem. Na zakládání osad, skupování půdy a její kultivaci byly vynaloženy značné finanční prostředky a úsilí. 32 Také finanční pomoc od jednotlivých států nebyla výjimkou. Například v lednu 1939 informoval britský Dundee Courier, že Československá vláda zaslala na účet Židovské agentury přes půl milionu liber na pomoc při usídlování Židů z československé emigrace. 33 V té době již byla Československá republika okleštěná o pohraniční oblasti a pod značným tlakem antisemitského Německa. Získávání půdy se stalo důležitým sionistickým cílem a v budoucnu také jedním z hlavních nástrojů, kterým postupně rozšiřovali svůj vliv. Bez vlastnictví půdy by se jen těžko dalo usazovat imigraci, kultivovat půdu a zakládat národní domovinu. 34 Procento vlastnictví půdy se během těch několika let také razantně změnilo, podobně jako skladba obyvatelstva. Avšak ani přes rozsáhlou židovskou imigraci nedošlo do konce britského mandátu k přečíslení arabské populace.

29

Royal (Peel) Commission Report for Palestine, pozn. 14, s. 47. V rámci sdružení bylo financováno zakládání osad nejen v Palesitně, ale i jinde mimo Evropu, především v jižní Americe. 31 JOHNSON, Paul, Dějiny židovského národa, Praha: Rozmluvy, 1995, ISBN: 80-5336-31-6, s. 417. 32 HIRST, David , Puška a olivová ratolest: kořeny násilí na Blízkém východě, Praha: BB art, 2005, ISBN: 80-7341-434-1, s.140. 33 £500,000 for Jewish Immigrants, Dundee Courier [online], 13.1.1939, [vid. 12.10.2014], s. 3, dostupný na: http://www.britishnewspaperarchive.co.uk/viewer/bl/0000564/19390113/026/0003 34 GAVISH, Dov, A survey on Palestine under the British Mandate 1920-1940, London: RoutledgeCurzon, 2005, ISBN: 0-714-65651-8, s. 24. 30

16

3. Správní organizace a utvářející se politické a ilegální strany Po skončení Velké války se v Palestině začaly utvářet organizace, jež měly zastřešovat zájmy obou etnických skupin. Představitelé těchto organizací pak měli značný vliv na své příslušníky a jejich chování. Dle Davida Hirsta, ne vždy byli tyto vůdčí postavy schopny zabránit spontánnímu výbuchu násilností, jako se stalo například v Hebronu roku 1929, kdy na několika místech propukly nepokoje proti židovskému obyvatelstvu. Celou situaci však negativně ovlivnil jeruzalémský muftí Amín al Husajní, z jehož iniciativy došlo k provokacím během židovského svátku. Avšak někteří arabští představení se snažili celou situaci uklidnit, ale davy se jim podařilo uklidnit vždy lokálně a na určitou dobu. Nepokoje tak trvaly i několik dní a rozšířily se i do jiných měst. Výsledkem bylo několik desítek mrtvých na obou stranách.35 Příznačné pro arabské organizace ve dvacátých letech byla jednak většinová neochota spolupráce s britskou legislativou a participace na uspořádání jednotné legislativy, a jednak neschopnost koordinovaného postupu při vyjednávání s Brity. Příčinu můžeme hledat v rozkolu mezi jednotlivými vládnoucími klany, především rodinou al-Husajní, jež měla pevně v rukou významné funkce na jedné straně a rodinou al-Našášibí podporovanou několika dalšími rodinami na straně druhé, které naopak byly ochotny vyjednávat s britskou správou.36 Oproti tomu Sionisté byli vcelku vstřícnější. I když ne vždy souhlasili s politikou či omezeními vydanými britskou legislativou, během třicátých let se neuchylovali ke stávkám či násilným akcím. K násilí se přiklonili až v průběhu dalších let, kdy docházelo k vyostřování britské politiky a zvyšování arabského odporu.37 3.1 Arabské organizace

Na počátku třicátých let však došlo k značnému vývoji na politické scéně Palestiny. Již ve dvacátém roce byla na kongresu založena takzvaná Arabská

35

HIRST, David: pozn. 32, , s.162-163 srov. GILBERT, Martin, pozn. 12, s. 74. A survey of Palestine, 1946 , s. 949. 37 ČEJKA,Marek.: Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, Brno: Centrum strategických studií, 2005, ISBN: 80-903333-9-7, s. 48. 36

17

exekutiva.38 Nicméně co se týče politického vlivu, nepřesáhl vliv Židovské agentury. O dva roky později vznikla Nejvyšší muslimská rada pod kontrolou Velkého jeruzalémského muftího, který do ní dosazoval funkcionáře. 39 Tento institut také postupně získával větší moc oproti Arabské exekutivě. Po celou dobu trvání mandátu byl v jejím čele anti-sionisticky smýšlející Mohamed Amin al-Husajní, který však byl od roku 1937 v emigraci.40 V roce 1932 byla založena Strana nezávislosti (al-Istiqlál) s programem panarabského sjednocení a anti-britským přístupem. Navazovala na ideu emíra Fajsala, který viděl arabskou jednotu pod patronací Sýrie. 41 V polovině třicátých let vzniklo několik dalších politických stran pod vlivem významných rodin. Nejvýznamnější byla strana rodiny al-Husejní, Palestinská arabská strana. Vůdcem byl již zmíněný Velký muftí Amín al-Husejní. Její cíle v otázkách britského mandátu se shodovala se Stranou nezávislosti, Palestinu však viděla jako samostatné těleso zaměřené na blízké vztahy s arabskými státy. O pár měsíců před ní vznikla Strana národní obrany pod vlivem další vlivné rodiny al-Našášibí, největšího konkurenta Husejního strany. Její program se od nich zásadně odlišoval.

42

Další, o něco méně významnou stranou, byla strana

rodiny al-Chalídí, která nesla název Reformní strana.43 Začala se tak formovat ucelenější opozice vůči britské vládě, i když mezi jednotlivými stranami panovala stále určitá rivalita. Al Husajního strana pak byla také společným rivalem ostatním stranám.44 Ovšem i přes neshody se dokázaly sjednotit do jednoho bloku. Alespoň na určitou dobu. Během revolty strany vytvořily celek nazvaný Vysoká arabská komise, která však již rok po svém ustanovení byla zakázána a k její obnově došlo až po válce. 45 Do jejího čela byl rovněž postaven Amín al-Husejní. Rodina al-Našášibí v ní také chvíli působila, ale ještě před jejím zákazem z ní pro neshody stihla vystoupit.

38

Anglický název zní Arab executive. Překlad převzat z HIRTS, David, pozn. 32. srov. A survey of Palestine, pozn. 36, s. 946. 39 HIRST, David, pozn. 32, s. 175. 40 Tamtéž. 41 Emír Fajsal = pan-arabský vůdce Arabů v boji proti turecké nadvládě a vyjednávač se Spojenci v první světové válce. Poté krátce králem Sýrie a následně Iráku. 42 A survey on Palestine, pozn. 36, s. 948. 43 Překlad jmen politických hnutí je převzat z: ČEJKA, Marek, pozn. 37, s. 48. 44 LESH, Ann Mosely., Arab politics in Palestine 1917 – 1939, The frustration of national movement, London: Cornell University Press, 1979, ISBN: 0-8014-1237-4, s.110. 45 Tamtéž.

18

Pro arabské obyvatelstvo Palestiny a jejich příznivce mimo ni, především pro radikální část, se stal důležitou postavou Izz ad-Dín al-Kassám, původem syrský šejk, duchovní a odpůrce jak tehdejšího režimu v Sýrii, kde byl Francouzi odsouzen k trestu smrti, tak britské správy v Palestině, kam se přes Egypt přesunul. Na počátku třicátých let tento radikální arabský nacionalista kolem sebe vytvořil organizaci Černá ruka, která měla několik stovek členů a s níž pořádal teroristické útoky na židovské obyvatelstvo. 46 Byl také podporovaný stranou nezávislosti a dalšími bohatými šejky. V roce 1935 se jeho skupina usadila v okolí Jeninu, odkud pořádala zmíněné akce. Brzy po jejich usazení však byla skupina dopadena britskými jednotkami a při přestřelce padl al-Kassám. Jeho osoba se však stala symbolem radikálního odporu a příkladem pro nacionalistické přívržence, což dokazuje například pojmenování jednotek hnutí Hamás jeho jménem nebo raket používaných při odstřelování Izraele tou samou organizací v současnosti.47 3.2. Sionistické organizace Oproti Arabům měli sionisté ucelenou strukturu již od dvacátých let. Sionistické hnutí jako takové je aktivní již od poloviny devatenáctého století, tehdy ovšem ještě bez oficiálního vedení. Za jeho zakladatele je považován Theodor Herzl, židovský novinář a spisovatel rakouského původu. Byl ovlivněn zvyšující se antisemitskou vlnou v té době. Do svého deníku si poznamenal, že: je nutné časem vytvořit Židovský stát, nutné pro celý svět. 48 V roce 1897 byl na jeho popud svolán první sionistický kongres do Basileje, na kterém byly stanoveny základní instituce, jako například Sionistická organizace a cíle. Nejvýznamnějším správním orgánem sionistického hnutí v Palestině se stala Židovská agentura, založená v roce 1929 a britskou správou uznaná za ústřední instituci Židů v Palestině. Fungovala tak jako neoficiální vláda pro židovské záležitosti. Hlavním cílem této agentury bylo vyjednávání s Brity, především o zmírnění

46

KIMMERLING, Baruch, MIGDAL, Joel: The Palestinian People: History [online], London: Harvard university press, 2003, [vid. 6.2.2014], ,ISBN: 0-674-01131-7, , dostupný na: dostupný na: http://books.google.cz/books?id=6NRYEr8FR1IC&printsec=frontcover&hl=cs&source=gbs_ge_summar y_r&cad=0#v=onepage&q=black%20hand&f=false, s. 63. 47 Tamtéž, s. 63. 48 HERZL, Theodor, ed. PATAI, Raphael, The Complete Diaries of Theodor Herzl, New York. Herzl Press and Yoseloff, 1960, s. 171.

19

omezujících kvót pro přistěhovalectví, pomoc imigrantům apod. Do jejích pravomocí patřil také ekonomický sektor, kulturní a zdravotnické odvětví a školství.49 V rámci sionistického hnutí existovalo několik názorově rozdílných proudů a stran. K nejvýznamnějším patřili labourističtí sionisté, jehož hlavním představitelem byl Chajim Weizmann předseda sionistické organizace a po ustanovení Izraele jeho první prezident. S Davidem Ben Gurionem, budoucím izraelským předsedou vlády, tak tvořili hlavní vedení. 50 Vyjednávání s Brity a celkově se zahraničím bylo v jejich kompetenci. Oproti tomuto vedení se vyčlenil takzvaný revizionistický sionismus pod vlivem Vladimira Žabotinského, kterému nepřišlo prosazování sionistických zájmů dost razantní a v hlavním proudu viděli ústup od hlavního cíle sionismu – celou Palestinu pod židovskou správou. Pro svůj extrémně nacionalistický a militantní přístup byl však hlavními představiteli odsuzován. 51 V jedné věci se však z počátku shodovaly oba směry a to v pohledu na důležitou roli Velké Británie v otázce založení Židovského domova, či státu. Během mandátu vznikla také řada ozbrojených, posléze vojenských organizací státu Izrael, které primárně vznikly na ochranu židovských obyvatel a majetku. Všechny tyto organizace však nebyly povoleny britskými úřady a tudíž jednání jejích členů bylo ilegální, navíc dvě třetiny z nich se aktivně podílely na odbojové politice vůči britské správě. Nejvýznamnější a nejstarší fungující organizací byla Hagana, založená již ve dvacátých letech. Její role se v průběhu let proměňovala. Zprvu mělo jít o organizaci na obranu židovských obyvatel a majetku. Během arabské revolty se z ní však stala úderná organizace.52 Aktivní byla také v přístupu k imigraci, především té ilegální. Do jejího čela se postupně vypracoval David Ben Gurion, který roku 1935 stanul v čele Židovské agentury, do jejíž kompetence Hagana spadala.53 Vedení Guriona bylo po dlouhou dobu umírněné, snažil se mírnit akce proti Arabům, jelikož si uvědomoval, jaké dopady to může mít na plnění sionistických ambicí. I jeho pohled se však s neústupnou britskou 49

Mandate for Palestine – Report of the mandatory to the League of Nation, 31.12.1929, dostupný na: http://unispal.un.org/unispal.nsf/9a798adbf322aff38525617b006d88d7/38bed104db074b49052565e7005 4eb22?OpenDocument - [vid. 4.5.2014]. 50 ČEJKA, Marek, pozn. 37, s. 52. 51 SEGEV, Tom, One Palestine complete. Jews and Arabs under the British mandate, New York: Picador, 2001, ISBN: 978-0805065879, s. 386. 52 LESCH, Ann Mosely, pozn. 44, s. 200. 53 SEGEV, Tom, pozn. 51, s. 385.

20

politikou po druhé světové válce změnil. V době kdy se schylovalo k občanské válce a po vzniku Izraele i bojích o nezávislost sehrála Hagana významnou roli. Měla také ústřední úlohu v Židovském hnutí odporu, ustanoveném právě po druhé světové válce. To sdružovalo všechny židovské militantní složky vzniklé do té doby. Na začátku třicátých let vzniklo v rámci Hagany radikální křídlo Irgun pod kontrolou revizionistů. Toto křídlo bylo spojeno opět se jménem Žabotinského. Organizace také sehrávala důležitou roli v ilegálním přistěhovalectví, především v tom lodním. V druhé polovině té samé dekády se od ní odtrhlo kvůli nedostatečné razanci Hagany. O devět let později se od Irgunu oddělila ještě radikálnější část zvaná Lechi nebo také Sternův gang, která měla blízko k nacismu a často byla označována za fašisticky orientovanou skupinu.

54

Obě tyto skupiny viděly cestu vytvoření

samostatného státu pomocí násilí a to nejen proti Arabům, ale také především proti Britům. To také během let výrazně stupňovaly. Právě Sternův gang nepřerušil své aktivity během válečného období. Jejich požadavkem nebylo nic menšího než nedělená Palestina. Od těchto skupin se také distancovalo hlavní vedení Židovské agentury, které v jejich aktivitách vidělo spíše zábrany, které zavdávaly příčinu britské správě k zastavení budování národní domoviny ve svaté zemi.

54

GILBERT, Martin, pozn. 12, s. 122-123.

21

4. Nepokoje a ozbrojené konflikty třicátých let Po nepokojích v Hebronu roku 1929 byla v návaznosti na Hope-Simpsonův report vydána takzvaná Bílá kniha. Pro Palestinu se jednalo o v pořadí druhou, pojmenovanou též po tehdejším ministru kolonií, tentokrát lordu Passfieldovi. Jejím následkem mělo být snížení imigračních kvót pro přistěhovalce.55 Tento krok vyvolal vlnu kritiky ze strany představitelů Sionistické organizace. Po korespondenci s britským předsedou vlády Ramseym McDonaldem však došlo k uklidnění situace. Britský předseda vlády je ujistil o zájmu Velké Británie na zřízení Národní domoviny, zmírnil vyznění Bílé knihy a de facto ji negoval.56 Tím ovšem vyvolal nespokojenost u arabských představitelů a ti ji dávali najevo jak v projevech na veřejnosti, tak protesty a demonstracemi, jako například v září 1933 při projevu prezidenta Arabské exekutivy na sváteční muslimské slavnosti v Nebi Rubin, či o měsíc později při jednodenní stávce a demonstraci v Jeruzalémě. Při ní musely zasáhnout pořádkové síly, jelikož vládní orgány demonstraci zakázaly. 57 I v několika dalších větších městech Palestiny musely být povolány pořádkové síly a došlo i ke značnému počtu zranění, ve třech desítkách případů smrtelných. 58 Představitelé arabského hnutí vyzývali k bojkotu židovského zboží a zakázali prodej půdy přistěhovalcům.59 Což bylo dodržováno, nemuselo to být ovšem jen kvůli autoritě představitelů hnutí, nýbrž také kvůli násilí, které prodejcům hrozilo ze strany radikálnější arabské části. Následně však, na podzim roku 1935 bylo ve skladech v přístavním městě Jaffa nalezeno větší množství zbraní a munice propašovaných z Belgie. Údajně mělo patřit

55

British White Paper ( Passfield) , 1930, dostupný na: https://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/History/passfield.html – [vid. 12.9.2014]. 56 McDonaldův dopis dr. Weizmannovi z 13.2.1931, dostupný na: http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/History/MacdonaldText.html - [vid.12.8.2014]. 57 Mandate for Palestine – Report of the Mandatory to the League of Nation, prosinec 1933, dostupný na: http://unispal.un.org/unispal.nsf/9a798adbf322aff38525617b006d88d7/aa1ca3c5176a0915052565d7005c 1bc3?OpenDocument - [vid. 12.8.2014]. 58 SEGEV, Tom, pozn. 51, s. 351. 59 A survey of Palestine, pozn. 36, s. 32.

22

palestinským Židům, což opět zvedlo vlnu nespokojenosti mezi Araby a protižidovské kampaně v arabském tisku.60 V listopadu 1935 zaslali sjednocení představitelé pěti arabských stran memorandum siru Arthuru Wauchopovi, v té době vysokému komisaři. 61 Požadovali v něm ustanovení demokratické vlády, oficiální zákaz prodeje arabské půdy Židům a okamžité zastavení židovské imigrace do Palestiny. Odpovědí na tuto výzvu byl návrh podaný jak arabským, tak židovským představitelům. Komisař navrhl ustanovení neoficiálního legislativního orgánu, avšak s rozsáhlými pravomocemi. Zástupci by byli voleni dle náboženské příslušnosti – většinově muslimové, ti by měli osm zástupců, tři Židé a jeden křesťan.62 Arabská veřejnost se zdála být nakloněna této nabídce, naopak arabský tisk jí kritizoval a arabští představitelé váhali. Naopak židovští představitelé jej odmítli ihned. 4.1 Vyvrcholení arabské nespokojenosti - první fáze revolty 1936 Eskalující nespokojenost Arabů začala přerůstat z pasivního bojkotu k aktivní antiimigrační politice a zvyšujícímu počtu násilných aktů. To, co je v židovských dějinách popsáno jako několik incidentů a naopak v arabských jako revolta, začalo v polovině dubna 1936, kdy byli zabiti 2 Židé a třetí vážně zraněn na jedné z cest. Jejich pohřeb následujícího dne vyvolal chuť po odvetě, demonstrace a nepokoje, namířené nejen proti Arabům, ale také proti britské vládě. 63 Odvetný útok byl proveden pravděpodobně skupinou Irgun následujícího dne, když skupina Židů zaútočila a usmrtila arabské dělníky. Během několika následujících dnů následovaly útoky z obou stran. Původem syrští Arabové napadli dvacátého dubna židovskou čtvrť v Jaffě. O dva dny později bylo osm Arabů zabito a několik desítek zraněno po zásahu policie v Jeruzalémě. 64 Vysoký arabský výbor žádal úplné pozastavení židovské imigrace a zákaz prodeje půdy židům, na což mandátní správa nepřistoupila. Byla vyvolána generální stávka, trvající bezmála půl rok a vytvořeny arabské revoluční výbory. Byl 60

Mandate for Palestine – Report of the Mandatory to the League of Nation, prosinec 1935, dostupný na: http://unispal.un.org/unispal.nsf/9a798adbf322aff38525617b006d88d7/b672dc87b2d50447052565d4005 173df?OpenDocument - [vid.12.8.2014]. 61 Dopis zaslaný siru Arthuru Wauchopovi, Cabinet Memorandum, 10.1.1936, ref. CAB/24/259/6 dostupný na: www.nationalarchives.gov.uk - [vid. 6.6.2014]. 62 Royal (Peel) commission report for Palestine, pozn. 14, s. 90. 63 Tamtéž, s. 96. 64 LESCH, Ann Mosely, pozn. 44, s. 218.

23

vyhlášen bojkot židovských obchodů a zboží, což paradoxně židovskému obchodu prospělo, neboť během této doby byl otevřen první čistě židovský přístav v Tel Avivu, jenž byl součástí toho jaffského.65 Skupiny arabských rebelů operovaly především z hor. Během května a června byla napadána židovská sídla, farmy, obchody a docházelo i k útokům na samotné obyvatelstvo. Výjimkou nebylo nastražení min na silnice, bombové útoky, apod. Celá první fáze trvala půl roku – do listopadu téhož roku. 66 Od jejího počátku do poloviny srpna britské pořádkové jednotky neprováděly rozsáhlejší represivní akce na jejich potlačení, veškeré síly byly využity na obranu klíčových bodů, železnic a silnic. Docházelo však k preventivním demolicím různých arabských objektů, například na počátku června bylo britskou armádou zdemolováno přes dvě stě domů na Starém Městě v Jaffě. 67 Arabská vysoká komise sice odvolala stávku v listopadu, avšak k úplnému zastavení násilí nedošlo. Některé skupiny z horských oblastí pokračovaly v boji, nicméně první fáze povstání jako organizovaná celonárodní akce dospěla ke svému konci.68 Od května ovšem probíhal přesun vojenských jednotek z Egypta a Malty právě do Palestiny a od září, kdy byla rebelie obnovena, začaly probíhat operace. Do akce bylo povoláno dvacet tisíc vojáků. To byl jeden z důvodů ukončení povstání. Též apel nejvyšších představitelů okolních arabských států urychlil jeho konec. 69 Dalším faktorem, který měl vliv, byla vzrůstající ekonomická krize v důsledku stávky a s ní související období sklizně, jež se chýlila ke svému konci. V roce 1935 tvořil vývoz citrusů z Palestiny osmdesát čtyři procent celkového vývozu.70

65

A survey of Palestine, pozn. 36, s. 857. A survey of Palestine, pozn. 36, s. 38. 67 Mandate for Palestine: Report of the Mandatory of League of Nation, prosinec 1936, dostupný na: http://unispal.un.org/unispal.nsf/9a798adbf322aff38525617b006d88d7/fd4d250af882632b052565d20050 12c3?OpenDocument - [vid. 19.9.2014]. 68 A survey of Palestine, pozn. 36, s. 37. 69 Tamtéž, s. 37. 70 Royl (Peel) Commission Report for Palestine, pozn. 14, s. 129. 66

24

4.2 Britská královská komise a výsledky jejího vyšetřování Vláda zareagovala podobně jako u předchozích vyostřených situací v britském impériu. Ustanovila komisi, která měla celý incident prošetřit, analyzovat a připravit zprávu s návrhem řešení. Tak pak byla předána vládě. Obdobná situace nastala již po zmíněných nepokojích v roce 1921 v Jaffě, kdy byla sestavena Haycraftova komise. Stejně tak po nepokojích v Hebronu o osm let později vláda jmenovala komisi komisaře Hope-Simpsona a v návaznosti na ní Shawovu komisi. Královská Komise pod vedením lorda Williama Artura Peela byla vyslána v srpnu 1936. Po pečlivém, jedenáct měsíců trvajícím vyšetřování a hodnocení, vydala rozsáhlou zprávu. V ní přehledně analyzovala poměry v

Palestině. Příležitost

k vyjádření dostali jak arabští, tak židovští představitelé. Prvně jmenovaní se však rozhodli komisi bojkotovat. Jak komise poznamenala, příčinou byla především arabská snaha o získání nezávislosti a strach ze zřízení židovské národní domoviny. Což komise také brala v potaz a zpráva obsahuje návrh na omezení židovské imigrace. Dále je v ní však navrhnuto také rozdělení Palestiny na tři části – arabskou, židovskou a třetí pod správou Velké Británie. Židovská zahrnovala severní část, oblast Galilee a Negevu, na hranicích se Sýrií a Libanonem. Arabům byla připsána východní část země podél hranic s Transjordánskem a celou jižní Palestinu. Zahrnovala sice větší procento země, avšak to také bylo tvořeno z větší části neobydleným a nekultivovaným prostředím. Britská část měla zahrnovat pouze oblast svatých míst okolo Jeruzaléma a užší koridor ke Středozemnímu moři.71 Sionisté i přes prvotní rozčarování návrh přijali. Viděli v něm spíše dočasné řešení dávající prostor pro budoucí vyjednávání a expanzi. Oproti tomu Arabská vysoká komise v tomto návrhu viděla porušení slibů a ohrožení vzniku samostatného arabského státu a návrh zamítla. I v britských kruzích vyvolal výsledek komise značné rozpaky. Vysoký britský důstojník, který viděl problém Palestiny v širším obzoru, poznamenal, že toto řešení by zkomplikovalo sionistický problém. Pokud by došlo k jeho provedení, v mezinárodním měřítku by to uvolnilo prostor italské propagandě a zvyšování vlivu v této oblasti, popřípadě expanzi.72 Což by znamenalo ohrožení britských zájmů v této

71

Royal (Peel) Commission Report, pozn. 14, s. 380, viz. mapa, příloha č. 2. MEINERTZHAGEN, Richard: The Middle East Diary 1917-1956, New York: Thomas Yoseloff, 1960, s. 165. 72

25

oblasti. Právě fašistické vysílání se snažilo využít arabského nacionalismu a postrčit Araby ke vzpouře proti Britům.73 4.3 Pokračování revolty Nejvíce ohroženo se cítilo arabské obyvatelstvo v severní části země – Galileji, jež se měla stát součástí Židovského státu. Zde také došlo k vůbec prvnímu plánovanému útoku na britského úředníka, L.Y. Andrewse a k britské správě jako takové. Na konci září byl oblastní komisař pro Galileu zastřelen a policejní důstojník, který jej doprovázel, smrtelně raněn.74 Tím také padla pomyslná poslední kapka a byla rozpoutána druhá fáze revolty. Od počátku do ní byli zapojeni arabští představitelé, kteří ovšem vinili židovský tisk z rozpoutání kampaně proti Arabům. 75 Avšak došlo k zatčení několika z nich, kteří byli za útoky morálně odpovědni, a jejich deportaci na Seychelské ostrovy. Velký muftí, předseda komise a jeden z hlavních vůdců povstání se nejdříve ukrýval v posvátné Chrámové hoře a pak uprchl do Libanonu. Politické strany, jež byly sdruženy v Arabské vysoké komisi, byly rozpuštěny a zakázány. 76 Strana národní obrany, jež z ní prozíravě vystoupila ještě před jejím zákazem, zůstala povolena jako jediná. Přiklonila se tak ke spolupráci s britskou správou. Podle zpráv z části britských médií bylo zatčení a deportace vůdců Arabské vysoké komise vnímáno jako akce proti terorismu a proti sérii vražd, který jej doprovázel.77 Arabské vedení boje i přes zatčení jejích vůdců bylo tentokrát více organizované. Skupiny rebelů neoperovaly jen v horských oblastech, ale přesunuly se i do měst, kde bylo snadnější provádět různé operace a poté se ukrýt v davu. Rebelové získali pod svoji kontrolu několik měst jak na severu (Nábul a Jenin), tak v centrální (Ramallah, Jeruzalém) a jižní Palestině (Hebron a Gazu). Oproti tomu na venkově docházelo ke značným ztrátám na vládní straně. 73

Viz. kapitola 5.4. HIRST, David, pozn. 32, s. 199. 75 Expression of Condolance at Andrew’s death, The Palestine Post [online], 30.9. 1937, [vid. 13.10.2014], s. 1, dostupné na: http://jpress.nli.org.il/Olive/APA/NLI/SharedView.Article.aspx?parm=ONsPjPvQUedRzzxVb2rMK1zO vs0HVQnuNc0f3I6nGVzKKUzqUR51Z0LdRmMoAKbvYw%3D%3D&mode=image&href=PLS%2F19 37%2F09%2F30&page=1 76 A survey of Palestine pozn. 36, str. 42. 77 Drastic end to the act of terrorism, Western Daily Press and Bristol Mirror [online], 2. 10. 1937, [vid. 29.7. 2014] s. 7, dostupné na: http://www.britishnewspaperarchive.co.uk/viewer/bl/0000513/19371002/036/0007 srov. Swoop of Palestine trouble-makers, Aberdeen Journal [online], 2.10. 1937, [vid. 29.7.2014], s. 7, dostupné na: http://www.britishnewspaperarchive.co.uk/viewer/bl/0000577/19371002/080/0007 74

26

Britové v této oblasti měli již dvacet tisíc vojáků. Přesunu vojáku věnoval pozornost americký tisk. V článku deníku Milwaukee Journal jej zdůvodňovali právě zvyšujícími se útoky z obou stran.78 Hned na počátku této fáze vydali zvláštní opatření, jež zakazovala nošení a přechovávání zbraní pod hrozbou trestu smrti. 79 Sionisté a Britové, společný cíl Arabů, začali spolupracovat i přes to, že vojenské organizace sionistů měly stále ilegální status. Židovským obyvatelům však bylo povoleno zřídit si obranné skupiny a dostalo se jim výcviku pod vedením britských důstojníků, z nichž mezi nejznámější patří Orde Wingate, 80 který pomáhal vycvičit oddíly Hagany a organizovat noční přepady. Pro tento účel vytvořil takzvané Speciální noční oddíly.81 V očích britských příslušníků palestinských složek však nebyly moc v oblibě.82 Hagana a Irgun plně realizovaly svůj potenciál. V červenci 1938 na arabském ovocném trhu provedli příslušníci těchto skupin dva bombové útoky. Zemřelo při nich 74 Arabů. V rámci kontra-terorismu britské jednotky používaly teror. Jako odveta, zároveň jako „prevence“ byly dále demolovány arabské objekty. 83 Na podzim toho roku byly zas z arabské strany provedeny žhářské útoky na policejní a vládní budovy v Beer-shebě. Revolta se v průběhu času měnila z jednotného nacionalistického boje za arabskou nezávislost v roztroušený boj jednotlivých arabských skupin, které postupně ztrácely většinu svých vůdců. Buďto byli zabiti britskými jednotkami nebo utekli do zahraničí. 84 Také to už nebyl jen boj Arabů proti Britům a Židům. K násilnostem docházelo také mezi Araby samými. Ti, kdo se nepřidali na stranu povstalců nebo jen odmítli poskytnout pomoc (například při přechovávání zbraní) byli považováni za zrádce a kolaboranty. Především ovšem docházelo k boji o moc mezi jednotlivými klany. Jak je zmíněno výše, především Rodina al-Husajní proti al-Našašíbí, kteří se rozhodli pro spolupráci s Brity. Tyto souvislosti neunikly britským policejním jednotkám a britskému tisku. Lze tak shledat z výpovědi policejního důstojníka, jenž

78

More troops to Palestine, Milwaukee Journal [online], 10.7.1938, [vid. 13.12.2014], s. 2, dostupný na: http://news.google.com/newspapers?nid=1368&dat=19380710&id=woNSAAAAIBAJ&sjid=Pw0EAAA AIBAJ&pg=7063,1307608 79 HIRST, David, pozn. 32, s. 202-203. 80 SEGEV, Tom, pozn. 51, s. 429. 81 Originální název Special night squads. 82 Rozhovor s policejním důstojníkem Proud, Ianem Saxbym, část 3, dostupný na: http://www.iwm.org.uk/collections/item/object/80010879 - [vid. 10.10.2014]. 83 SEGEV, Tom, pozn. 51, s. 423. 84 A survey of Palestine, pozn. 36, s. 48.

27

uvedl, že si arabské klany vyřizovaly účty mezi sebou. Využívali k tomu právě chaosu, který zavládl během nepokojů. Mnohdy i Židé a Britové stáli mimo dění.85 Na počátku roku 1939 britská armáda získala pod svou kontrolu střední a jižní oblasti Palestiny. Arabský odpor slábl a začal se omezovat na již zmíněné, sporadické incidenty mezi jednotlivými klany. 86 Tato fáze revolty trvala sice déle než ta první, avšak její konec byl podobný. 4.4.Woodheadova komise a další Bílá kniha 1939 Ještě během nepokojů byla britskou vládou opět ustanovena vyšetřovací komise. Navazovala na práci Peelovy komise, jež navrhovala rozdělení Palestiny, jak bylo uvedeno. Jejím cílem bylo důkladněji analyzovat možnosti rozdělení území, včetně ekonomických, finančních, dopravních a bezpečnostních aspektů. 87 Členové komise strávili v Palestině tři měsíce. Oproti předešlé komisi však během nich vytvořili tři teoretické plány. Návrh Peelovy komise, tedy Plán A, byl zamítnut všemi čtyřmi členy. Zbylé dva plány dělily Palestinu na tři části. Jeden člen byl pro plán B. Dva členové, sir Alison Russell a Percival Waterfield, preferovali plán C. Severní a jižní část země by zůstala pod britským mandátem, podél části západního pobřeží by byl vytvořen Židovský stát. Jižnější a větší úsek Středozemí by připadlo Arabskému státu, včetně přístavu Haifa. Oproti tomu v plánu B by jižní část Palestiny patřila arabskému státu a židovskému by náležela severovýchodní část země.88 Čtrtý participant, Thomas Reid byl dokonce toho názoru, že žádný z plánů není proveditelný. Členové komise tak nedošli k jednoznačnému závěru a ve výsledku připustili, že ani jeden z plánu není dostačující. 89 Nakonec po předložení parlamentu byly návrhy zamítnuty. Ovšem sionističtí a arabští lídři měli možnost projednat své požadavky na konferenci v Londýně, pořádané britskou vládou v únoru 1939. Zde byla projednána budoucnost Palestiny, její případně rozdělení a ukončení britského mandátu. Na konferenci byli zastoupeni palestinští Arabové, jejichž představitelé byli propuštěni

85

Tentýž rozhovor s policejním důstojníkem Proud, Ianem Saxbym, část 1. – [vid. 10.10.2014]. A survey of Palestine, pozn. 36, s. 48. 87 Palestine Partition Commission Report, říjen 1938, dostupný na: https://archive.org/details/WoodheadCommission - [vid. 13.7.2014]. 88 Palestine Partition Commission Report, pozn. 87. 89 Tamtéž. 86

28

z vězení. V návaznosti na bombové útoky z pár dní před začátkem konference, při nichž byli zabiti další civilisté a britští vojáci, se členové strany Národní obrany rozhodli ustanovit svou vlastní delegaci, jež by nesouvisela s delegací palestinských Arabů, kteří byli pod vlivem Amína al- Husejního. Čímž ovšem narazila na odpor Velkého muftího, jehož pádným důvodem byla neúčast strany Národní obrany v Arabské vysoké komisi. Právě ona byla přizvána na toto jednání. Na přímluvu iráckých představitelů však předseda komise povolil účast dvou členům této strany. Po počátečních neshodách pak jednali jako jedna delegace.90 Zúčastnili se i delegace z okolních států – Egypta, Iráku, Jemenu a Transjordánska. Za druhou, tedy židovskou stranu byli přítomni zástupci jak sionistického hnutí, reprezentované členy Židovské agentury - dr. Weizmann, Ben Gurion a další, tak i zástupci nesionistických Židů. Všechny strany pak předložily své návrhy. Delegace palestinských Arabů a sionistů jednaly odděleně na popud Arabů, kteří odmítli jednat s židovskou delegací. Celkový výsledek předznamenal už zahajovací ceremoniál, jenž byl právě v důsledku arabských požadavků pořádán nadvakrát, jeden pro arabskou část, druhý pro židovskou. 91 Jednání probíhala do poloviny března 1939, byla však bezvýsledná. Britové nebyli ochotni a ani nebylo v jejich možnostech splnit požadavky jedné strany, aniž by to bylo na úkor té druhé. Navíc obě delegace také nebyly ochotny ustoupit ze svých požadavků.92 Samozřejmě se tyto události neobešly bez reflexe v tisku. Stejně tak jako britští politici, tak i tisk očekával, že po jednáních dojde k dohodě mezi znesvářenými stranami a uklidnění celé situace. Došlo také ke kritice dosavadní politiky. Například v článku publikovaném ve Western Daily Press autor kritizuje dosavadní britskou vyčkávací politiku, která akorát problém odsouvala a namísto postupného uklidnění situace docházelo akorát k více nepokojům v Palestině a také k oslabování reputace Britského impéria v oblasti.93

90

Srov. More terorism in Palestine, Dundee Courier [online], 21.1.1939 , [vid. 14.8.2014], s. 5 s Mufti agrees to british request, Western Morning News [online], 24.1.1939,[vid. 14.8.2014] s. 7 a Arab state case, Aberdeen Journal [online], 10.2.1939, [vid. 14.8.2014], s. 7, dostupné na: http://www.britishnewspaperarchive.co.uk/ 91 Arab Jews won|t mix, Dundee Courier [online], 4.2.1939, [vid. 14.8.2014] s. 7, dostupný na: http://www.britishnewspaperarchive.co.uk/viewer/bl/0000564/19390204/133/0007 92 The Palestine talks, Western Daily Press [online], 18.3. 1939, [vid. 14.8.2014] s. 7, dostupný na: http://www.britishnewspaperarchive.co.uk/viewer/bl/0000513/19390118/062/0006 93 Palestine plan rejected, Western Daily Press [online], 18.1.1939, [vid. 14.8.2014] s. 6 dostupný na: http://www.britishnewspaperarchive.co.uk/viewer/bl/0000513/19390318/024/0007

29

Za dva měsíce, sedmnáctého května, britská vláda vydala své stanovisko v podobě MacDonaldovy Bílé knihy. Pro sionistické hnutí to byla další rána. Hlavním bodem bylo omezení kvót židovského přistěhovalectví po dobu pěti let na celkový počet sedmdesáti pěti tisíc osob. Přičemž ročně mohlo být vpuštěno deset tisíc, zbylý počet se odvíjel od ekonomické situace příchozích. Po této době měla být vláda předána většinovému obyvatelstvu. 94 To by bylo podle soudobých statistik a přirozeného přírůstku stále arabské. 95 V průběhu dalších let se však situace postupně otáčela. Především v důsledku světové války došlo k neočekávaným událostem, jež razantně změnily očekávaný vývoj.

94

British White book, 1939, dostupný na: http://avalon.law.yale.edu/20th_century/brwh1939.asp – [vid. 15.8.2014]. 95 WARRINER, Dareen, pozn. 11, s. 54.

30

5. Situace v Palestině za druhé světové války 5.1 Situace na Blízkém východě a severní Africe Zpráva o vypuknutí nového válečného konfliktu s Německem byla pro obyvatele Palestiny překvapením. Ovšem během prvních měsíců se tohoto regionu nijak zvlášť netýkala. Navíc se britská správa musela vypořádat se stále trvající arabskou revoltou, která však již nebyla tak silná jako v předchozích měsících a víceméně se jednalo o její dozvuk. Nicméně zde hrozilo vypuknutí dalšího povstání, které mohlo být využito mocnostmi Osy, k narušení už tak pošramocené britské autority na Blízkém východě.96 Eskalující konflikt na pevninské části Evropy však stále více ovlivňoval dění na Arabském poloostrově. Především po ustanovení Vichystického režimu ve Francii se věci začaly obracet nepříznivým směrem. V důsledku toho italsko-německé velení de facto převzalo kontrolu nad Sýrií. Došlo i k převratu v Iráku, jehož vedení se přiklánělo na stranu Osy. Ukončen byl až vstupem britských oddílů na irácké území v roce 1941.97 Byť bylo v zájmu Německa zvětšit vliv v této části poloostrova, nedostalo se mu právě z německé strany takové vojenské podpory, jakou by vedení puče potřebovalo. 98 Podobná situace nastala v Sýrii, kde probíhala úspěšná invaze spojenců od června 1941. V té době již Německo zahájilo ofenzívu do Sovětského svazu, i zde proto můžeme hledat příčinu snížené angažovanosti Německa v této oblasti. Ovšem Itálie a Německo se angažovaly v Africe vcelku intenzivně. Boje se odehrávaly především v severní Africe. Strategické přístavy spojenců, které zůstaly přístupné pro vojenské účely ve Středomoří, se nacházely jen v Egyptě - Alexandrie a Palestině - Haifa. Právě Haifa byla prvním místem Palestiny, kam se dostavila druhá světová válka. V červenci 1940 jej poprvé bombardovaly italské vzdušné síly. Cílem se stalo ropovodní zařízení. 99 Při náletech zahynulo několik desítek jak arabských, tak židovských obyvatel. Takové nálety na Haifu a na Tel Aviv trvaly až do léta 1941. Po doplnění italského letectva německým a francouzským se bombardování těchto měst od 96

SHARFMAN, Daphna: Palestine in the second world war: Strategic plans and political dilemma [online], Eastbourne: Sussex Academic Press, 2014, ISBN: 978-1-78284-076-3, dostupné na: http://www.scribd.com/read/202733882/Palestine-in-the-Second-World-War-Strategic-Plans-andPolitical-Dilemmas, s. 28, [vid. 10.10.2014]. 97 Esco foundation for Palestine, pozn. 6, s. 978. 98 Tamtéž, s. 976. 99 SHARFMAN, Daphna: pozn. 96, s. 28.

31

léta zintenzivnilo.100 Vzhledem k již zmíněné invazi a ovládnutí Sýrie spojenci však tyto útoky ustaly. S přibývajícími neúspěchy spojenecké armády v Egyptě a postupem armády německého polního maršála Rommela v této oblasti, se zvyšovalo i nebezpečí invaze mocností dále na východ. Britské plány na obranu Egypta počítaly s evakuací mimo jiné i do Palestiny. Avšak po změně ve vedení britské armády v Africe, kde byl do jejího čela jmenován polní maršál Montgomery, došlo k úspěšné protiofenzivě a postupnému vytlačení italského a německého vojska z Afriky. Tím se situace opět obrátila. Po ustanovení pro-britského režimu v Iráku a získání vlivu v Sýrii a Libanonu, se zdála být situace na Blízkém východě stabilizována.101 5.2 Palestinské a židovské vojenské oddíly I přes nespokojenost sionistů s dosavadním a budoucím vývojem britské politiky v Palestině, jež jim naznačilo vydání MacDonaldovy Bílé knihy, zůstali po vypuknutí druhé světové války k Velké Británii loajální a rozhodli se bojovat na její straně.102 Dobrovolně se přihlásilo na osmdesát šest tisíc příslušníků židovské imigrace, tedy Jišuvu. 103 Představitelé Židovské agentury navrhovali založení samostatné židovské jednotky. Návrh předložený Orde Wingatem, podplukovníkem britské armády, agenturu podpořil a navrhoval trénink jejích velících důstojníků a zřízení speciálního židovského komanda, které by se zapojilo do bojů v Africe. Wingate získal podporu Churchilla, naopak proti se postavilo ministerstvo kolonií, jehož odpor byl však překonán poté, co jeho dosavadního ministra MacDonalda vystřídal George Lloyd. Tato výměna proběhla v bezprostředně po vstupu Itálie do války. O ustanovení židovského oddílu se debatovalo několik měsíců.104

100

Francouzské letecké útoky z území Sýrie na palestinské území proběhly celkem dvakrát – 11.6. a 8.7. 1941, srov. SHARFMAN, Daphna, pozn. 96, s. 36. 101 Esco foundation for Palestine, pozn. 6, s. 963. 102 Jews join R.A.F., Hull daily Mail [online], 19.10.1940, [vid. 7.7.2014], s. 5, dostupný na: http://www.britishnewspaperarchive.co.uk/viewer/bl/0000324/19401019/086/0005 103 SHARFMAN, Daphna: pozn. 96, s. 70. 104 GILBERT, Martin, pozn.12, s. 128.

32

Také arabští představitelé sídlící v Palestině, především přívrženci Strany Obrany Palestiny projevili svou loajalitu.105 Několik měsíců po vypuknutí války vznikl Palestinský oddíl skládající se jak z židovských, tak arabských dobrovolníků. Britskou správou byla zorganizována propagandistická kampaň na verbování rekrutů. Soustředila se především na arabské obyvatelstvo. 106 I tak ale počet židovských dobrovolníků trojnásobně převyšoval arabský, tudíž vznikly tři židovské prapory a jeden arabský. V květnu 1941 vznikl rámci Hagany elitní úderný oddíl zvaný Palmach, který se účastnil už britské invaze do Sýrie v červnu téhož roku. 107 Jednalo se však stále o neoficiální oddíl. Návrhy Židovské agentury na vytvoření oficiální židovské armády však zamítla britská vláda. Jednak ze strachu z dalšího arabského povstání a jednak by to mohlo být pochopeno jako krok k ustanovení Židovského státu. Nicméně na konci roku 1944 byla vytvořena v rámci britské armády takzvaná Židovská brigáda o počtu pěti tisíc vojáků operujících v Evropě.108 Churchill také vznesl návrh na povolení zbrojení židovskému obyvatelstvu. K návrhu ho vedla myšlenka uvolnění britských vojenských sil z Palestiny. Šlo o větší projev důvěry, než jaký choval k arabskému obyvatelstvu.109 Jeho návrh byl však také zamítnut, podobně jako tomu bylo u vytvoření samostatné židovské armády – ze strachu z další arabské revolty. Židé cítili potřebu se bránit, britská vláda v tom naopak viděla nebezpečí rozlícení arabského etnika. Především se nejednalo jen o Palestinu, ale ovlivnilo by to i okolní arabské státy.110 5.3 Aktivity sionistických ilegálních skupin I přes příslib loajality obou skupin – sionistů i Arabů vůči britskému režimu, se v obou táborech nacházely skupiny, které se stavěly proti spolupráci, a to jak v Palestině tak i mimo ní. Větší přínos pro své etnikum viděly spíše ve spolupráci s mocnostmi Osy a především nacistickým Německem. Jak je zmíněno výše, ze sionistických organizací se jednalo hlavně o militaristickou skupinu Lechi, neboli Sternův gang. Zprvu se gang 105

Loayality of Arabs to Great Britain, Western Daily Press [online], 15.9.1939, [vid. 7.7.2014], s. 4, dostupný na: http://www.britishnewspaperarchive.co.uk/viewer/bl/0000513/19390915/042/0004. 106 SHARFMAN, Daphna, pozn. 96, s. 68. 107 Tamtéž, s. 68. 108 Formation of a Jewish Brigade Group, National archive London, ref.: WO 204/26 dostupný na: www.nationalarchive.gov.uk - [vid. 7.6.2014]. 109 GILBERT, Martin, Churchill a Židé, Praha: BB art, 2008, ISBN: 978-80-7381-327-7, s.182. 110 GILBERT, Martin.: pozn. 12, s. 116.

33

orientoval na spolupráci s Italy, od nichž měl přislíbenou ochranu Židovského státu a pomoc s imigrací. 111 Po neúspěchu Italů v severní Africe se však skupina obracela více k Německu. Přes říšského vyslance Otto von Hentiga se snažila zkontaktovat s Berlínem, avšak její návrhy zůstaly bez odpovědi a jejich snaha tak zamrzla. Tím však aktivity gangu v Palestině neustaly a násilné akty probíhaly i přes probíhající válku.112 Útoky skupiny Irgun během prvních let války ustaly. Její pohled na Brity byl spíše pozitivní, nahlížela na ně jako na „ochránce a odběratele Jišuvské ekonomiky.“ Nicméně britská neústupná imigrační politika je vedla ke změně stanoviska a v únoru 1944 organizace obnovila své aktivity, když zosnovala bombové útoky na úřady Správy Imigrace v Jeruzalémě, Haifě a Tel Avivu. Následovaly další útoky na jiné britské úřady, policejní i radiové stanice. Irgun teror během několika měsíců stupňoval a v záři 1944 provedl pokus o vraždu bývalého vysokého komisaře MacMichaela. V listopadu dokonce dva členové Sternova gangu, neboli jak se nazývali bojovníci za svobodu Israele, spáchali úspěšný atentát na britského státníka a bývalého předsedu vlády, lorda Moynea.113 Ten byl známý pro svůj nepříznivý postoj k židovskému přistěhovalectví. Avšak podle slov ministerského předsedy Churchilla, která sdělil Weizmannovi a která pronesl těsně před Moyenovým zavražděním, se za „posledních pár let změnil a vyvinul“ v pozitivním slova smyslu pro sionismus.114 Ustanovením anti-teroristické buňky chtěla dát Hagana a celá oficiální sionistická organizace najevo, že je proti akcím, které podnikají tyto separované, teroristické skupiny. Proto také spolupracovala s britskými oddíly. Operace trvaly do března 1945, během nichž bylo zatčeno, vyslýcháno a potrestáno několik desítek členů. Skupinu se však úplně zlikvidovat nepodařilo. 115 Posléze došlo také k obratu kurzu sionistického vedení, jehož nespokojenost s neústupností britské vlády dosahovala svého vrcholu.

111

Tamtéž, s. 122-123. SHARFMAN, Dapha, pozn. 96, s. 44. 113 SEGEV, Tom, pozn. 51, s. 457 srov. „Stern gang“killers of lord Moyen, in: Derby Daily Telegraph, 8. 11. 1944, [vid. 14.8.2014], s. 8, dostupné na: http://www.britishnewspaperarchive.co.uk/viewer/bl/0000521/19441108/075/0008. 114 GILBERT, Martin, pozn. 109, s. 243. 115 SHARFMAN, Dapha, pozn. 96, s. 142. 112

34

5.4 Pokus o ovlivnění nacionalistických tendencí Arabů nacistickou propagandou Jedním z možných důvodů, kvůli kterým se Hitler nevyjádřil k nabídce Sternova gangu na spolupráci mohl být ten, že v té době jeho pozornost patřila již Velkému muftímu Jeruzaléma Amínu al-Husajnímu. Tento obdivovatel nacismu a Hitlera se po několika letech strávených v exilu v různých arabských zemích přesunul v roce 1941 do Německa a dostalo se mu vřelého přijetí.116 Sympatie se evidentně nacházely na obou stranách, především pro sdílené protižidovské názory. Al-Husajní pobýval v Německu až do konce války, kde byl pod jeho patronací a z nacistických financí podporován Islámský centrální institut, jenž se stal centrem propagandistické kampaně. 117 Z této pozice se snažil ovlivnit dění v Palestině a i v jiných zemích s početnou arabskou a muslimskou komunitou. Využíval přitom všech dostupných propagandistických prostředků. Například nacističtí propagandisté natočili krátký snímek o setkání Hitlera s Velkým Muftím.118 V rámci SS také vznikly speciální balkánské jednotky, skládající se z bosenských muslimů. Velký muftí samozřejmě pomáhal při jejich verbování a nechal se fotit při jejich přehlídce.119 Nacistická a fašistická propaganda se snažila využít veškerých prostředků k ovlivnění nejen palestinského, ale i arabského obyvatelstva z jiných zemí. Důležitým nástrojem se stalo rádiové vysílání například z Itálie, Německa a Řecka. Vysílání začalo již před vypuknutím války. Jak například uvedl Western Daily Press, radiová stanice vysílající z Berlína uveřejnila zprávu, dle které se několik stovek iráckých ozbrojenců připojilo k boji za osvobození Palestiny probíhající v Transjordánsku. Celé to však popřelo britské ministerstvo zahraničí a označilo jej za fámu.120 Zároveň zde vznikly vyloženě jen arabské stanice vysílající v národních jazycích. Kladly důraz na arabský nacionalismus a snahu o osamostatnění se. O Hitlerovi koloval slogan, znějící v překladu: V nebi Alláh a na zemi Hitler. 121 Cílem bylo, jak se obávali Spojenci, vyvolat arabské povstání a následné připojení k Ose. Tato propaganda zaznamenala 116

HALE, Christopher, Hitlerovi zahraniční katani, Ostrava: Domino, 2012, ISBN: 978-80-7303-720-8, s. 312. 117 Tamtéž, s. 316. 118 Film dostupný online na: http://www.ushmm.org/wlc/en/media_fi.php?ModuleId=10007667&MediaId=6859 – [vid. 8.3.2014]. 119 Fotografie v příloze, č. 6. 120 Germany’s Palestine Propaganda, in: Western Daily Press, [online], 24. 8. 1939, [vid. 16.8.2014], s. 8, dostupné na: http://www.britishnewspaperarchive.co.uk/viewer/bl/0000513/19390824/106/0008 121 Esco foundation for Palestine, pozn. 6, s. 962.

35

menší úspěch. Na počátku roku 1940 se v Palestině podařilo odhalit arabsko- německou špionážní skupinu napojenou na Radio Berlin. I když ne zcela, menší úspěch mohla mít v podobě váhavosti některých představitelů arabských států, jako například u krále Saudské Arábie, Ibn Sauda. 122 Do jaké míry byla váhavost tohoto představitele vyvolána právě propagandou lze jen spekulovat. Dle zprávy vedení tajných služeb Velké Británie z května 1940, tedy ještě před oficiálním vstoupením Itálie do války, se na Blízkém východě šířily pochyby o vítězství Spojenců ve válce. Již zmíněný Ibn Saud je tu však zmíněn jako stále loajální ke spojenecké straně.123 Popularita Velkého Muftího v arabských zemích však byla také značně omezena. Celkový neúspěch této kampaně v Palestině mohl být zapříčiněn několika faktory - vcelku stabilní ekonomickou situací, která dávala určitou sociální jistotu obyvatelům, dále roztříštěností nacionálního hnutí a přítomností britských vojáků a jejich dodržování tehdy aktuální Bílé knihy. Podíl na tom měla také rodina Našašibí a její Strana národní obrany, která s Brity spolupracovala.124 5.5. Imigrace a sionistická politika za druhé světové války Vydáním McDonaldovy Bílé knihy Britové omezili imigraci do Palestiny na období pěti let, tedy od května 1939 do května 1944,. Britská vláda přijala návrh na počet sedmdesát pět tisíc přistěhovalců po celých pět let. Dalším dvaceti pěti tisícům uchazečům mohl být vstup povolen za speciálních podmínek a po uvážení nejvyššího komisaře.125 Během druhé světové války imigrace do Palestiny stále pokračovala i přes značné restriktivní snahy britských bezpečnostních složek o její zastavení. Pochopitelně se jednalo o přistěhovalectví především ilegální. V rámci Hagany vznikla v roce 1937 skupina Mossad le-Alija Bet, plánující nelegální transport židovských uprchlíků. 126 Ten probíhal většinou námořní cestou. Pokud se britské stráži podařilo transport zachytit, buď jej vrátili do místa odkud připlul, nebo poslali do některého z internačních táborů v Palestině, na Mauriciu nebo Tobagu.

127

122

Druhá možnost nastávala v případě

Tamtéž, s. 963. Report by the Joint Intelligence Sub-Comittee, National archive London, ref. CAB 80/11/2, dostupný na: www.nationalarchive.gov.uk - [vid. 19.5.2014] 124 SHARFMAN, Dapha, pozn. 96, s. 99. 125 British White Paper of 1939, dostupný na: http://avalon.law.yale.edu/20th_century/brwh1939.asp [vid. 11.8.2014]. 126 KRUPP, Michael, Sionismus a stát Izrael, Praha: Vyšehrad, 1998, ISBN: 80-7021-265-9, s.100. 127 SHARFMAN, Dapha, pozn. 96, s. 112. 123

36

nemožnosti návratu zpět do místa vyplutí lodi. Příkladem akce Hagany může být katastrofa lodi Patria v roce 1940, kterou zadržela britská lodní stráž a dopravila do přístavu v Haifě. Pasažérům však bylo zakázáno opustit loď s tím, že měli být deportováni na Mauricius spolu s dalšími loděmi. Ovšem některým cestujícím na Patrii se podařilo navázat kontakt s pevninskou organizací a propašovat na loď výbušniny. Ta měla loď poškodit tak, aby nemohla vyplout a imigranti by dostali povolení vylodit se v přístavu. Avšak výbuch a následná destrukce byl větší, než se předpokládalo a loď se převrhla. Zahynulo bezmála na tři stovky uprchlíků.128 Přeživší nakonec směli zůstat v Palestině. Ostatní cestující z jiných lodí Britové odvezli do zmíněných táborů na Mauricius a do vysněné země jim podařilo dostat až roku 1945. 129 Obdobný případ nastal i s lodí Struma v roce 1941, na jejíž palubě zahynulo přes sedm set cestujících, kteří také nezískali ani přes tento nátlak povolení ke vstupu. Během cesty do Istanbulu, odkud vyplula, se loď následkem výbuchu potopila. 130 Od roku 1942 se začaly množit zprávy o krutostech, jaké jsou prováděny na židovských obyvatelích a vězních v Německu a zemích jím ovládaných.131 Vzhledem k Churchillovu zásahu se v létě 1943 začala situace pomalu měnit. Na jeho popud došlo k omezení imigračních opatření. Prakticky každý Žid, který se svépomocí dostal do Turecka či do jiné neutrální země, mohl být převezen do Palestiny i bez zvláštního povolení. Za těchto okolností se kvóty stávaly de facto neplatnými.132 Zatímco na Palestinském území se realizovaly ilegální akce, sionističtí představitelé se snažili rozšířit vliv a získat podporu svých snah o ustanovení Židovské národní domoviny (posléze státu) i ve Spojených státech amerických. Zde dosáhli značného úspěchu a přízeň si získali i od amerického veřejného mínění 133 To mohlo být značně ovlivněno právě prosakujícími informacemi z dění v Evropě o snahách o anihilaci židovského etnika. Sionistická konference, konající se v hotelu Biltmore v New Yorku roku 1942, se týkala především budoucností Palestiny.134 Střetly se tu dvě 128

SEGEV, Tom, pozn. 51, s. 459. A survey of Palestine, pozn. 36, str. 61. 130 Tamtéž, s. 63-64. 131 Cry for the Jews: Open your doors, Western Morning News, 18.12.1942, [vid. 12.9.2014], s. 3, dostupné na: http://www.britishnewspaperarchive.co.uk/viewer/bl/0000329/19421218/043/0003 132 GILBERT, Martin, pozn.12, s. 126. 133 GILBERT, Martin, pozn. 12, s. 123. 134 Biltmore declaration, 12. 5.1942, dostupné na: http://unispal.un.org/unispal.nsf/9a798adbf322aff38525617b006d88d7/f86e0b8fc540dedd85256ced0070c 2a5?OpenDocument – [vid.16.9.2014]. 129

37

vize

–

umírněná,

kterou

zastával

Weizmann,

prosazovala

Palestinu

jako

dvojnárodnostní stát. Na druhé straně však stál radikálnější Ben Gurion s ideou dvou států. Tu také nakonec prosadil a tím i dal oficiální kurz, jakým sionistické hnutí směřovalo. Sionisté také dali najevo, že neakceptují Bílou knihu z roku 1939, jak by si Britové jistě přáli. V Biltmorské deklaraci je vysloveně psáno, že: „Nový světový řád, který bude následovat po vítězství, nemůže být ustanoven na základě míru, spravedlnosti a rovnosti, dokud nebude problém Židovského bezdomovectví vyřešen.(…) a Palestina bude ustanovena jako Židovský Commonwealth začleněný do struktury nového demokratického světa“ Na podzim roku 1943 byla ustanovena komise, jenž měla za cíl připravit dlouhodobý plán určující budoucí politiku vůči Palestině. Ta opět navrhovala rozdělení země dle návrhů Peelovi komise z roku 1939, i když s menšími úpravami. Ovšem na konci války měl návrh jen slabou podporu, přičemž proti stáli jak arabští představitelé okolních států, tak sionisté dodržující kurz daný Biltmorskou konferencí. Negativně se k ní stavěl také nový vysoký komisař pro Palestinu Viscount Gort.135

135

SHARFMAN, Dapha, pozn. 96, s. 148.

38

6. Poválečná situace Po vítězství Spojenců ve druhé světové válce pokračoval prvních pár měsíců v Palestině relativní klid. Především také s ohledem na očekáváné řešení palestinského problému na poválečné mírové konferenci a exspiraci nastavené britské politiky. Bezprostředně po válce se konaly volby do britského parlamentu. Z tohoto důvodu a neochoty jednat o problému vláda, s dosavadním předsedou vlády Winstonem Churchillem, přenechala rozhodnutí o Palestině na budoucí vládě.136 V nich zvítězila dosud opoziční labouristická strana pod vedením Clementa Atleeho. Pro sionistické představitele to zdánlivě znamenalo dobrou zprávu, jelikož strana se k židovským ambicím zprvu stavěla příznivě. Její zájem však po volbách pominul.137 Po válce se staly Spojené státy americké jak na poli ekonomickém, tak diplomatickém ústřední mocností. Svou zahraniční politiku také zaměřili více na Blízký východ, který se zdál být, vzhledem k zásobám nerostných surovin a především ropy, stále více atraktivní. Na doporučení Churchilla Weizmann kontaktoval ve věci sionistické představitele Spojených států amerických. U nich našel více pochopení, než u vlády Jeho veličenstva. Prezident Truman si nechal vypracovat zprávu o situaci Židů v Evropě. Většina jich přebývala v táborech určených pro uprchlíky zřízených pod záštitou OSN. Truman vyvíjel tlak na britskou vládu, aby uvolnila kvóty pro přistěhovalce a povolila tak vstup sto tisícům evropských Židů do Palestiny. Na což ovšem Britové odmítali přistoupit a opět zpřísnili opatření. 138 I přes Trumanův a Weizmannův nátlak zůstala v platnosti a byla potvrzena politika Bílé knihy z roku 1939, kterou se britská strana rozhodla dodržovat až do samého konce svého mandátu. V březnu 1945 byla založena tzv. Liga arabských států. Vznikla na základě dohody sedmi arabských států – Egypta, Sýrie, Jordánska, Iráku, Libanonu, Jemenu a Saudské Arábie. 139 Již Alexandrijský protokol obsahuje klausuli o speciálním

136

GILBERT, Martin, pozn. 109, s. 261. GILBERT, Martin, pozn. 12, s. 132. 138 Tamtéž , s. 134. 139 Pact of League of Arab States , 22. 3. 1945, dostupný na: http://avalon.law.yale.edu/20th_century/arableag.asp - [vid. 10.4.2014]. 137

39

postavení Palestiny v rámci arabského světa. 140 Vzhledem k názorové nejednotnosti a rozporům mezi představiteli členských států však nastal problém s koordinovaným odporem vůči sionistům a posléze i nově zřízenému státu Izrael. 6.1 Situace Židů a sionismu Výše zmíněné tábory se nacházely ve spojeneckých okupačních zónách. Prezident Truman, znepokojený tímto stavem, si nechal vypracovat zprávu od Earla G. Harrisona. Ten vcelku podrobně popisuje situaci v těchto kempech. Především se příliš nelišily od německých táborů, samozřejmě s výjimkou trestů smrti a nucených prací. Harrison to doslova vystihl takto: „Zdá se, že my se nyní chováme k Židům tak jako nacisté, s tím rozdílem, že my se je nesnažíme vyhladit. Nacházejí se v koncentračních táborech a namísto jednotek SS jsou hlídáni našimi vojáky.“ 141 Mezi židovskými přeživšími se rychle rozšířila sionistická myšlenka. Snahou většiny Židů bylo dostat se do Palestiny, v menší míře pak do Anglie či jižní Ameriky. Důvody jsou vcelku zřejmé. Jednak se jich po válce neměla většina kam a za kým vrátit Pokud se vraceli k domovům, mnohdy tam byli přijímáni s nelibostí nezřídka vrcholící v pogrom. Často probírané jsou příklady z Polska. Mezi nejznámější patří příklad z Kielce, kde bylo zabito na několik desítek Židů po útoku místních obyvatel.142 Britský parlament se touto otázkou zabýval na svém zasedání v obou svých komorách. Třináctého listopadu 1945 vydal prohlášení, ve kterém přizval vládu Spojených států amerických ke stanovení speciální komise, jejímž úkolem bylo analyzovat stav židovských komunit v poválečné Evropě a také zjistit, jaké jsou možnosti současné Palestiny, včetně diskuse s příslušníky dvou hlavních palestinských etnik nad problémy země. Tomuto prohlášení a především židovské a arabské reakci věnoval pozornost americký tisk. Ten hned následující den otiskl článek o židovské

140

The Alexandria Protocol, 7. 10. 1944, dostupný na: http://avalon.law.yale.edu/20th_century/alex.asp [vid. 10.4.2014]. 141 Překlad ze zprávy Earla G. Harrisona prezidentu H. Trumanovi, datum neznámé, ovšem z předchozí korespondence vyplývá, že se jedná o léto 1945, dostupné na: http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Holocaust/truman_on_harrison.html - [vid. 15.6.2014]. 142 GILBERT, Martin, pozn. 12, s. 144.

40

generální stávce na protest proti tomuto prohlášení. Jak se v Milwaukee Journal dále uvádí, návrhu se dostalo také kritiky z politických kruhů.143 Skupina se skládala z šesti britských a šesti amerických členů. V lednu 1946 začala svou práci speciální anglo – americká komise pověřená vládami obou zemí. Ta se řídila výše zmíněnými pokyny. Šetření probíhala jak v židovských táborech v evropských zemích, tak i Palestině. 144 Výsledkem jejího šetření byl požadavek na zrušení stále platné Bílé knihy a vydání sto tisíců certifikátů židovským přeživším, které by jim umožňovaly legální odchod do Palestiny. Arabská vysoká komise s tímto výsledkem opět nesouhlasila.145 Britové návrh také neakceptovali. 6.2 Pokračující teroristické akce a předložení palestinského problému OSN Ač to může znít paradoxně, Židé vyšli z válečné situace morálně posíleni. Odhodlání v ustanovení vlastního státu, a to cestou jak oficiální skrze politická vyjednávání, tak tou agresivní ve formě fyzického nátlaku, který nakonec také přinesl své ovoce. Teroristické akce Sternova gangu neustaly ani za druhé světové války a Irgun zahájil pokračování v akcích ještě před jejím koncem i přes dohodu s britskou správou o zastavení operací. V září 1945 britské noviny Dundee Courier informovaly o manifestu, který nechalo publikovat vedení Irgunu. V něm dávala ultimátum britské vládě na vytvoření Židovské státu. Tomuto tématu je věnován i článek v Chicago Sentinel, pro-židovském deníku. Není v něm však psáno o ultimátu, nýbrž jen o vyčkávání na vyjádření londýnské vlády k ustanovení Židovského státu v Palestině před započetím rozsáhlých vojenských operací.146

143

Jewish General Strike Protests Palestine Plan, Milwaukee Journal [online], 14.11.1945, [vid. 13.12.2014], s. 1, dostupný na: http://news.google.com/newspapers?nid=1499&dat=19451114&id=vakaAAAAIBAJ&sjid=LyMEAAAA IBAJ&pg=2297,6221482 144 Report of Anglo-american committee of Inquiry, London 1946, dostupné na: http://avalon.law.yale.edu/subject_menus/angtoc.asp - [vid. 16.6.2014]. 145 Dopis Arabské komise britskému předsedovi vlády z 2.5.1946, Cabinet Memorandum, ref. CAB/120/10, dostupný na www.nationalarchive.gov.uk - [vid. 19.8.2014] 146 Srov. Jew „ultimatum“ to Britain, Dundee Courier [online], 14.9.1945, [vid. 19.9.2014] s. 4, dostupné na: http://www.britishnewspaperarchive.co.uk/viewer/bl/0000564/19450914/033/0003 s The Irgun Zvai Leumi, Chicago Sentiel [online], 20. 9. 1945, [vid. 19.9.2014] s. 2, dostupné na: http://www.jpress.nli.org.il/Olive/APA/NLI/SharedView.Article.aspx?parm=QqUqaqLNwgGCEdTQ%2 B03s%2FAiMyn72TF7OCBm3lYAS8OHfLBcVXQ%2BECXOFWoCjuOHNYw%3D%3D&mode=ima ge&href=CGS%2F1945%2F09%2F20&page=

41

Na podzim roku 1945 se sionisté více radikalizovali, hlavně také umírněnější labouristická strana. Klidnější Hagana, jež se během války při obnoveném působení Irgunu snažila potírat jeho činnost, alespoň zdánlivě, se nakonec přidala k militantnímu proudu. Vedena Davidem Ben Gurionem schvalovala útoky probíhající především proti britské samosprávě. Britské bezpečnostní složky ve snaze zlikvidovat jejich odpor zorganizovaly rozsáhlou akci, v jejímž rámci bylo dvacátého osmého června zatčeno zhruba tři tisíce Židů, sionistů, včetně veškerého vedení. 147 Jedinými představiteli ponechanými na svobodě byl Weizmann a Ben Gurion, který v té době byl mimo britské správní území. O den později britské oddíly našly rozsáhlý sklad zbraní v jednom z židovských kibuců. Většina zatčených byla po několika dnech či týdnech propuštěna. Největší teroristická akce sionistů do té doby se udála dvacátého druhého července 1946, kdy členové skupiny Irgun provedli bombový atentát na vedení britské administrativní správy, jež mělo sídlo v hotelu Král David. Oběťmi výbuchu se nestali jen Britové, ale také několik židovských a arabských obyvatel. Celkem bylo zabito přes devadesát lidí.148 Tento útok vzbudil řadu rozhořčení i mezi sionisty samými, tedy těmi umírněnými. Pokračování útoků to však nezastavilo. Ústřední postavou ve straně Mapai (ústřední židovské politické straně) a celkově v sionistickém hnutí se stal radikálněji laděný Ben Gurion, který byl v opozici vůči umírněnému Weizmannovi. Plně se rozkol mezi nimi projevil na sionistickém kongresu v Basileji téhož roku. Ben Gurion zde získal oficiální podporu většiny účastníků. Pod jeho vedením tak zůstalo veškeré řízení vojenských operací. Pro arabské obyvatelstvo se ústřední postavou zastupující zájmy palestinských Arabů stal Džamal al-Husajní, bratranec velkého muftího al-Husajního. Velký muftí byl po válce zatčen jako válečný zločinec, ale podařilo se mu utéct do Egypta. Do Palestiny však povolení vstupu nedostal. Dvacátého pátého listopadu došlo k obnovení Vysoká Arabská komise, zakázaná po nepokojích v roce 1939. Právě Džamal al-Husajní stanul

147

GILBERT, Martin, pozn. 12, s. 143. Final Dead roll near 100, Hull Daily Mail [online], 23.7.1946, [vid. 20. 9.2014], s. 1, dostupné z: http://www.britishnewspaperarchive.co.uk/viewer/bl/0000324/19460723/001/0001. 148

42

v jejím čele. Její pravomoci a možnosti však zůstali nadále ochromeny, především kvůli rozdělenému politickému spektru.149 Pod nátlakem okolností předstoupil britský ministr zahraničí Bevin na konci února 1947 na zasedání rady OSN a předložit otázku Palestiny. Zvláštní výbor pro Palestinu 150 na prošetření situace, tentokrát pod záštitou Společnosti národů, stanovila OSN v květnu téhož roku. Výbor postupoval podobně jako britské komise vyšetřující situaci v Palestině o pár let dříve. Členové komise pocházeli z jedenácti různých zemí, mimo jiné i z Československa. Židé se k ní opět stavěli vstřícně a Arabové ji opět bojkotovali, tentokrát se jim příčil zájem výboru o problém židovských uprchlíků.151 Ten se posléze stal ústředním. Někteří členové komise se také setkali s vedením Hagany, jež byla stále Brity pokládána za ilegální organizaci.152 6.3. Opět návrh na rozdělení Palestiny a období občanské války O čtyři měsíce později, prvního září, vydal výbor zprávu, ve které navrhoval rozdělení území na dva samostatné státy. Na konci listopadu projednávalo Valné shromáždění OSN tento návrh a většinou rozhodlo o jeho přijetí.153 V rezoluci je také stanoveno ukončení britského mandátu nad Palestinou, sice bez konkrétního data, ale nejzazší termín byl dán na začátek srpna 1948. 154 Za povšimnutí stojí přehled zemí, které hlasovali pro či proti přijetí. Jak arabské, tak země s převahou muslimského obyvatelstva a Indie, Kuba a Řecko hlasovaly proti. Naopak mezi země nakloněné návrhu patřily země s významným počtem židovské menšiny či země ovlivněné Sovětským svazem. Právě vyjádření souhlasu Sovětského svazu bylo překvapením.155 Pro židovské obyvatelstvo toto rozhodnutí znamenalo zásadní krok k založení vlastního státu a důvod k oslavám. Představovalo pro ně potvrzení správnosti jejich jednání a posvěcení jejich snah, i když o hranicích země se mělo teprve rozhodnout. Naopak arabská část jej nesla s nevolí, což se projevilo na nadcházejících událostech. 149

HIRST, David, pozn. 32, s. 242.

150

UNSCOP = angl. zkratka United Nations Special Comittee on Palestine.

151

GILBERT, Martin, pozn.12, s. 158. Tamtéž. 153 Resolution of UN, 181 , 29.11.1947 dostupná na http://unispal.un.org/unispal.nsf/9a798adbf322aff38525617b006d88d7/7f0af2bd897689b785256c330061 d253?OpenDocument - [vid. 11.4.2014]. 154 Tamtéž. 155 Palestinská otázka v dokumentech, Praha: Orientální ústav ČSAV, 1975, s. 292. 152

43

Vyhlášení výsledku jednání rady OSN zapříčinilo zvýšení nepokojů mezi oběma etniky za účasti britských jednotek. 156 Postupně tyto útoky přerostly v občanskou válku, již Britové nebyli schopni zvládnout. Arabské útoky byly ze začátku spontánní, Arabové útočili jednak na „menší“ cíle v podobě vozidel, jednotlivých osob a podobně, až po cíle větší, tedy osady, vesnice a čtvrti ve městech. Na ně reagovaly židovské vojenské organizace. Z jednotlivých nepromyšlených útoků se stávaly regulérní připravené útoky na předem vybrané cíle. Židé také postupně vyháněli arabské obyvatelstvo z míst, která měli Arabové od Židů v podnájmu.157 Od vyhlášení rezoluce OSN na konci listopadu do poloviny ledna následujícího roku bylo v Palestině zabito či zraněno přes tisíc arabských, sedm set židovských obyvatel a sto dvacet Britů.158 Největší boje však ještě měly teprve nastat. Arabská nespokojenost však nebyla jen záležitostí palestinských Arabů. Násilnosti na židovském obyvatelstvu a jeho objektech probíhaly i v okolních arabských státech – Egyptě, Sýrii a Libanonu. V Sýrii vznikla takzvaná Arabská osvobozenecká armáda s dobrovolníky z různých arabských zemí. Podnikala akce přes hranice právě ze Sýrie. Cílem jejího prvního útoku se stala osada v pohraničí, který se však za pomoci britských jednotek podařilo odrazit.159 Na arabské straně se bojů zúčastnili i dezertéři britské armády či propuštění váleční zajatci a vojáci z jiných zemí, kteří se nacházeli v Palestině, například z Polska.160 Velký vliv na morálku obou soupeřících stran měli bezpochyby jejich vůdčí představitelé. Sionisté měli v osobě Bena Guriona stabilní a silnou osobnost. Jejich protivníci sice měli oporu v jeruzalémském muftím, avšak ten se nacházel za hranicemi státu. Během probíhajících bojů však někteří arabští velitelé prokázali podobný prchlivý instinkt jako jejich předchůdci o deset let dříve za arabské revolty. Příkladem může být soupeření o přístav Haifa. Dva nejvyšší arabští velitelé ve městě prchli ještě týž večer pod záminkou zajištění pomoci v Libanonu. Den poté uprchl i jejich následovník. Demoralizovaní arabští vojáci se města vzdali bez dalšího odporu a město opustili. Navíc většina jeho arabského obyvatelstva odešla s nimi. 161

156

SEGEV, Tom, pozn. 51, s. 501. Tamtéž. 158 Statistika britské delegace o ztrátách a raněných v Palestině v období od 30.11.1948 do 10.1.1949, dostupný na: http://unispal.un.org/unispal.nsf/9a798adbf322aff38525617b006d88d7/df9f72466efa17bc85256a5700685 c53?OpenDocument - [vid. 14.5.2014]. 159 GILBERT, Martin, pozn. 12, s. 168. 160 Tamtéž, s. 170. 161 Tamtéž, s. 180. 157

44

O tři dny předtím Židé dobyli město Tiberias. I přes snahu Arabské osvobozenecké armády, které se zpočátku povedlo oddělit židovskou část města od ostatních židovských vesnic v okolí, se nepodařilo uspět proti vysoce organizované Haganě. Uprchlíci mířili většinou do Zajordánska, kam jim cestu zabezpečovaly britské jednotky.162 Vedení Hagany vypracovalo v březnu 1948 plán, dle kterého postupovala při obsazování oblastí, jenž měly být zahrnuty v nově vzniklém židovském státu. Cílem bylo získat plnou kontrolu nad těmito oblastmi, galilejskou a negevskou. 163 Získáváním těchto pozic a následný odchod arabského obyvatelstva také znamenalo, že Židé postupně začali početně převyšovat Araby. Avšak židovské oddíly, především z organizací Lechi a Irgun, prováděly útoky i mimo vyhraničené území. Představitelé Irgunu se netajili tím, že jejich cílem je získat kompletní Palestinu a že s dělením se také nesmíří. 164 Na konci dubna, provedl Irgun útok na Jaffu, město, jež mělo naprostou většinu arabského obyvatelstva. Proti němu však zasáhla britská armáda, která namísto obvyklé zdrženlivosti byla tentokrát pohotová a proti organizaci použila veškeré své dostupné možnosti. Město dobyla zpět a židovské oddíly jej získali až na konci britského mandátu. 165 Na počátku dubna podnikli příslušníci těchto extremistických skupin útok na vesnici, jež rovněž nebyla v plánu zakreslena na židovské straně. 166 V arabském Dar el Jásínu bylo zmasakrováno okolo dvě stě Arabů, bez rozdílu pohlaví a věku. Proti útočníkům se však postavila sama Hagana a vyhnala je. 167 V rámci tohoto plánu bylo židovskými oddíly získáno i již výše zmíněné město Tiberie. 6.4 Odchod britské armády a exodus arabského obyvatelstva Britové se z Palestiny stahovali postupně od vyhlášení ukončení mandátu Radou OSN. Oficiální datum ukončení mandátního zřízení bylo stanoveno britskou vládou na patnáctého května 1948. 168 Postupně jak jejich oddíly odcházely z jednotlivých měst 162

Tamtéž, s. 182. Plan Dalet, 10.3.1948, dostupný na http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/History/Plan_Dalet.html - [vid. 13.9.2014]. 164 HIRST, David, pozn. 32, s. 246. 165 SEGEV, Tom, pozn. 51, s. 509. 166 Pro srovnání viz. mapy v příloze, č. 4 a 5. 167 HIRST, David, pozn. 32, s. 233. 168 Withdrawal of British administration (překl. Odvolání britské administrativy), Cabinet Memorandum on Palestine, National archive London, ref. CAB/129/24/10, dostuný na: www.nationalarchives.gov.uk [vid. 19.5.2014]. 163

45

a vesnic, nastal o ně boj mezi Araby a Židy. Každá z těchto stran chtěla získat strategická místa pro případ budoucího, či spíše pokračujícího konfliktu. Do konfliktu mezi oběma skupinami se Britové zapojovali zřídka, jen pokud šlo o jejich vlastní bezpečnost či bylo ohroženo nezúčastněné obyvatelstvo. Jako se tomu stalo například v případě zmíněného prvního útoku Arabské osvobozenecké armády na židovskou osadu u syrských hranic v lednu 1948. V důsledku útoků židovských jednotek, které se snažily zabrat co největší část budoucího židovského státu, mnoho arabských obyvatel opustilo své domovy. V období po schválení rezoluce OSN do první arabsko-izraelské války odešlo přes sedm set tisíc arabských obyvatel. Tento exodus palestinských Arabů je jimi samými nazýván al-Nakba.

169

Útočiště nalezli v okolních arabských státech, většinou

Transjordánsku. Často je jako ochranu doprovázely britské jednotky. OSN založila v roce 1949 speciální úřad na pomoc uprchlíkům pod názvem Úřad pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě.170 Britské ozbrojené síly dostaly dvacátého dubna od palestinské vlády doporučení opustit Palestinu, jak jen to bude možné. K ukončení britského mandátu pak definitivně došlo čtrnáctého května 1948, avšak poslední britské jednotky opustily zemi až na konci června tentýž rok.171 Ten samý den, co byl ukončen mandát, sionisté vyhlásili nový stát, Izrael.172 Ben Gurion pronesl v rádiu projev již k národu, který má bránit své území. Zakončil jej větou: „Na závěr musíme být připraveni přijmout naše bratry ze všech koutů světa.(…) Stát Izrael volá každého, aby splnil svou povinnost věrně bránit, budovat a přijímat imigranty. Jedině tak si můžeme dokázat, že jsme hodni této hodiny.“

173

To znamenalo pokračování bojů uvnitř země a vyostření situace.

Transjordánské vojsko vstoupilo na území Izraele šestnáctého května.174 Do konfliktu se 169

v arabštině tento název znamená katastrofa či pohroma. Oficiální název United Nation Relief and Works Agency for Palestine Refugees in the Near East, překlad použit z http://www.osn.cz/system-osn/programy-a-dalsi-organy-osn/?i=106 - [vid. 2.9.2014] 171 GOLANI, Moti, The end of the British Mandate for Palestine, 1948, the diary of Sir Henry Gurney, New York: Palgrave Macmilan, 2009, ISBN: 978-0-230-20986-2, s. 143. 172 Declaration of Establishment of State Israel, 14.5.1948, dostupný na: http://www.mfa.gov.il/mfa/foreignpolicy/peace/guide/pages/declaration%20of%20establishment%20of% 20state%20of%20israel.aspx – [vid. 10.10.2014]. 173 Broadcast to the nation by Prime Minister Ben Gurion, 15.5.1948, dostupný na: http://mfa.gov.il/MFA/ForeignPolicy/MFADocuments/Yearbook1/Pages/6%20Broadcast%20to%20the% 20nation%20by%20Prime%20Minister%20Ben-Gu.aspx – [vid.12.10.2014]. 174 Transjordan notifies U.N. of armed entry into Palestine, 16.5.1948, dostupné na: http://unispal.un.org/unispal.nsf/9a798adbf322aff38525617b006d88d7/e2ab11675a195c3e85256a570064 6474?OpenDocument - [vid. 12.10.2014]. 170

46

tak více zapojily armády okolních arabských států, které z pochopitelných důvodů neuznaly existenci nového státu. Velká Británie se zachovala podobně a s jeho vznikem souhlasila až rok po jeho vyhlášení. Naopak Spojené státy jej uznaly ještě týž den. Brzy se však měla naplno ukázat jejich neschopnost centrální koordinace vedení a rivalita mezi jednotlivými vůdci. Následkem těchto neshod byly známé výsledky prvních arabsko-izraelských válek.

47

Závěr Velká Británie nezakončila svůj mandát tak, jak by si jistě přála. Po letech střídavě nestabilní situace a vážných etnických problémů, umocněných válečným obdobím, byla pod tlakem donucena složit mandát. Během oněch bezmála tří dekád se její představitelé snažili vést politiku appeasementu vůči oběma stranám, především však byl brán ohled na arabskou populaci. Její nejednoznačný směr plynul hlavně z ekonomického zájmu. Tím však byl spíše přiléván pomyslný olej do ohně, přičemž se obě strany snažily domoci splnění slibů daných jim v průběhu první světové války. Arabské obyvatelstvo z toho souboje vyšlo nakonec jako poražené, Židé naopak mohli slavit dosažení svého cíle v podobě nově vzniklého státu. Avšak nadcházející vyhrocené situace a konflikty v této oblasti značí, že vzniklý problém mezi těmito etniky není, a zřejmě ani v nejbližší době nebude definitivně vyřešen. Analytickým postupem jsem se v předkládané práci snažil charakterizovat situaci a rozdělení palestinské společnosti, zejména v druhém období jejího mandátu. Právě během této doby vrcholily konflikty nejen mezi oběma etniky, ale také mezi nimi a britskou správou. Britové se po každém větším rozbroji, pokusili vystoupit s účinným návrhem řešení. Obsažen byl ve zprávě krizových komisí vzniklých na základě řečených události. Návrhy však byly zavrhnuty nejméně jednou stranou, kolikrát i samotnou britskou vládou v Londýně. Po druhé světové válce byly tvořeny komise, jejichž členové byli z různých členských států OSN. Na popud této světové organizace byly vysílány skupiny pozorovatelů. Právě tyto reporty mi byly hlavním pramenným zdrojem k této práci. Především zpráva Peelovy komise, sepsaná po první fázi arabské revolty v roce 1937, je poměrně rozsáhlým pramenným dokumentem, který se letmo zaměřuje na dějiny Palestiny od doby římské. Přehledně a důkladněji popisuje situaci od počátku židovského přistěhovalectví do Palestiny a chronologicky rozebírá ekonomickou a sociální situaci s ohledem i na okolní státy. Během vytváření této zprávy se také komise snažila získat pohled na celou tehdejší situaci i od přímých účastníků, respektive jejích představitelů.

48

Dalším pramenem, který se mi stal důležitým zdrojem v průběhu bádání, je report vydaný úřadem Vysokého komisaře v Palestině na přelomu let 1946 – 1947. Ten byl vydán pro anglo- americký vyšetřovací výbor. S doplňujícími informacemi z června roku 1947. Jeho obsahem jsou události, které probíhaly od třicátých let, v první části chronologicky seřazeny. V té druhé se pak zaměřuje na jednotlivé oblasti, například politickou, či imigrační oblast. Oproti předpokladu jsem, až na jeden případ, naopak nevyužil dobových dokumentů vydaných v českém překladu v publikaci pod názvem Palestinská otázka v dokumentech. Veškeré použité dokumenty jsou přístupné na různých internetových stránkách, ať už pod záštitou Organizace společnosti národů, Britské knihovny, či britského národního archívu. U britské knihovny se jedná o zpoplatněnou službu. Problém nastal u londýnského národního archívu, ve kterém zatím nebyly všechny dokumenty digitalizovány. Práci jsem se snažil uspořádat chronologicky, avšak v některých kapitolách bylo nutné se odkázat na jiný časový úsek. Nejdříve byla sepsána teoretická část pomocí vydané jak literatury, tak dokumentů pramenné povahy, zmíněných reportů jednotlivých britských komisí. Druhým úkolem mé práce pak bylo bádat archívech a dalších dostupných zdrojích po dokumentech předkládajících pohled tisku a veřejnosti. Vkomponovaný a komparovaný pohled soudobých médií, především tedy regionálního, denního tisku publikovaného na Britských ostrovech, je čerpán z přístupné online databáze na stránkách britské knihovny. Nejspíše pro svůj okrajový charakter v rámci britské politické scény, zastíněný jinými událostmi v britském impériu, se tomuto tématu nedostalo takové pozornosti. Z většiny nalezených článků se jednalo o krátké články v oddělení zahraničních věcí. Kvůli jazykové bariéře nemohl být srovnán s pohledem arabského tisku, který měl bezpochyby značný vliv na veřejné mínění palestinských Arabů. Ze sekundárních zdrojů se mi nejlépe pracovalo s monografií Toma Segeva, One Palestine, Complete, vydanou zatím jen v angličtině, popřípadě jiným jazykem než českým. Její zpracování a celkový pohled na palestinskou otázku mi připadá nejvíce objektivní. Pracuje v ní také s řadou dokumentů jak z politického prostředí, tak pamětníky těchto událostí. Podobně tak práce Martina Gilberta, Izrael: dějiny doplňuje

49

informace v této práci získané z pramenných dokumentů. Naopak publikace Michaela Kruppa, Sionismus a stát Izrael, se mi zdá poněkud více pro-sionisticky zaměřená. Téma Britského mandátu v Palestině je poměrně rozsáhlým tématem, které množstvím soudobých dokumentů, memoárů a i mediálních zdrojů překračuje možnosti bakalářské práce. Na tuto skutečnost jsem byl upozorněn už při zadávání práce. Do budoucna by proto bylo vhodnější zaměřit se na užší téma tohoto období.

50

Bibliografie: Prameny: HERZL, Theodor, ed. Raphael Patai, The Complete Diaries of Theodor Herzl, New York. Herzl Press and Yoseloff, 1960. MEINERTZHAGEN, Richard: Middle East Diary 1917-1956, New York: Thomas Yoseloff, 1960. Palestinská otázka v dokumentech, Praha: Orientální ústav ČSAV, 1975.

Online prameny:

A survey of Palestine, 1946, dostupný na: http://www.palestineremembered.com/Articles/A-Survey-of-Palestine/ Aberdeen Journal, in: The British Newspaper Archive, dostupné na: http://www.britishnewspaperarchive.co.uk/ Balfour Declaration, dostupný na: http://avalon.law.yale.edu/20th_century/balfour.asp Biltmore declaration, dostupné na: http://unispal.un.org/unispal.nsf/9a798adbf322aff38525617b006d88d7/f86e0b8fc540de dd85256ced0070c2a5?OpenDocument British White Paper, 1922, dostupný na: http://avalon.law.yale.edu/20th_century/brwh1922.asp British White Paper of 1939, dostupný na: http://avalon.law.yale.edu/20th_century/brwh1939.asp Broadcast to the nation by Prime Minister Ben Gurion, dostupný na : http://mfa.gov.il/MFA/ForeignPolicy/MFADocuments/Yearbook1/Pages/6%20Broadca st%20to%20the%20nation%20by%20Prime%20Minister%20Ben-Gu.aspx Cabinet Memorandum, National archive London, ref. CAB/24/259/6, dostupný na: www.nationalarchives.gov.uk

51

Cabinet Memorandum, National archive London, ref. CAB/120/10, dostupný na: www.nationalarchive.gov.uk Cabinet Memorandum CAB/129/24/10, dostuný na:

on

Palestine,

National

archive

London,

ref.

www.nationalarchives.gov.uk Declaration of Establishment of State Israel, dostupný na: http://www.mfa.gov.il/mfa/foreignpolicy/peace/guide/pages/declaration%20of%20estab lishment%20of%20state%20of%20israel.aspx Dundee Courier, in: The British Newspaper Archive, dostupný na: http://www.britishnewspaperarchive.co.uk/ Formation of a Jewish Brigade Group, National archive London, ref.: WO 204/26, dostupný na: www.nationalarchive.gov.uk Hull Daily Mail, in: The British Newspaper Archive, dostupné na: http://www.britishnewspaperarchive.co.uk/ Chicago Sentiel, in: Historical Jewish Press, dostupné na: http://www.jpress.nli.org.il/ Mandate for Palestine – Report of the mandatory to the League of Nation 1929, dostupný na: http://unispal.un.org/unispal.nsf/9a798adbf322aff38525617b006d88d7/38bed104db074 b49052565e70054eb22?OpenDocument Mandate for Palestine – Report of the Mandatory to the League of Nation, 1933, dostupný na: http://unispal.un.org/unispal.nsf/9a798adbf322aff38525617b006d88d7/aa1ca3c5176a09 15052565d7005c1bc3?OpenDocument Mandate for Palestine – Report of the Mandatory to the League of Nation 1935, dostupný na: http://unispal.un.org/unispal.nsf/9a798adbf322aff38525617b006d88d7/b672dc87b2d50 447052565d4005173df?OpenDocument

52

Mandate for Palestine: Report of the Mandatory of League of Nation, 1936, dostupný na: http://unispal.un.org/unispal.nsf/9a798adbf322aff38525617b006d88d7/fd4d250af88263 2b052565d2005012c3?OpenDocument McDonaldův dopis dr. Weizmannovi, dostupný na: http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/History/MacdonaldText.html Milwaukee Journal, in: Milwaukee Journal Sentiel, dostupný na: http://www.jsonline.com/historicarchive/ Pact of League of Arab States, dostupný na: http://avalon.law.yale.edu/20th_century/arableag.asp Palestine Partition Commission Report, říjen 1938, dostupný na: https://archive.org/details/WoodheadCommission Passfield White paper, 1930, dostupný na: https://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/History/passfield.html Plan Dalet dostupný na: http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/History/Plan_Dalet.html Report by the Joint Intelligence Sub-Comittee, National archive London, ref. CAB 80/11/2, dostupný na: www.nationalarchive.gov.uk Report of Anglo-american committee of Inquiry, London 1946, dostupné na: http://avalon.law.yale.edu/subject_menus/angtoc.asp Resolution of UN, 181, dostupný na: http://unispal.un.org/unispal.nsf/9a798adbf322aff38525617b006d88d7/7f0af2bd897689 b785256c330061d253?OpenDocument Royal Commision Report for Palestine (Peel), London 1937, dostupný na: http://unispal.un.org/pdfs/Cmd5479.pdf The Alexandria Protocol, dostupný na: http://avalon.law.yale.edu/20th_century/alex.asp

53

The Harrison Report on the Treatment of Displaced Jews, dostupné na: http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Holocaust/truman_on_harrison.html The Palestine Mandate, dostupný na: http://avalon.law.yale.edu/20th_century/palmanda.asp#art22 The Palestine Post, in: Historical Jewish Press, dostupné na: http://jpress.nli.org.il/ Transjordan notifies U.N. of armed entry into Palestine, dostupné na:

http://unispal.un.org/unispal.nsf/9a798adbf322aff38525617b006d88d7/e2ab11675a195c 3e85256a5700646474?OpenDocument U.K. statement on Palestine casulties since U.N. decision on Palestine, dostupný na: http://unispal.un.org/unispal.nsf/9a798adbf322aff38525617b006d88d7/df9f7246 6efa17bc85256a5700685c53?OpenDocument Western Daily Press, in: The British Newspaper Archive, dostupné na: http://www.britishnewspaperarchive.co.uk/ Western Morning News, in: The British Newspaper Archive, dostupné na: http://www.britishnewspaperarchive.co.uk/ Woodhead Commision report, 1938, dostupný na: https://archive.org/stream/WoodheadCommission/Woodheadabbyy#page/n5/mode/2up

Monografie ČEJKA, Marek: Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, Brno: Centrum strategických studií, 2005, ISBN: 80903333-9-7. DAWISH, Adeed. Arab nationalism in 20th century, Princeton: Princeton University Press, 2003, ISBN: 0-691-10273-2.

54

GAVISH, Dov, A survey on Palestine under the British Mandate 1920-1940, London: RoutledgeCurzon, 2005, ISBN: 0-714-65651-8. GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny, Praha: BB art, 2002, ISBN: 80-7257-740-9. GILBERT, Martin. Churchill a Židé, Praha: BB art, 2008, ISBN: 978-80-7381327-7. GILBERT, Achcar. Arabs and holocaust: the arab-israeli war of narratives, New York: Metropolian Books, 2009, ISBN: 978-0-8050-8954-7. GOMBÁR, Eduard. Moderní dějiny islámských zemí, Praha: Karolinum, 1999, ISBN: 80-7184-599-1. GOLANI, Moti, The end of the British Mandate for Palestine, 1948, the diary of Sir Henry Gurney, New York: Palgrave Macmilan, 2009, ISBN: 978-0-230-20986-2. Esco foundation for Palestine: Palestine: A study of Jewish, Arab and British Policies, New Haven 1949. FIELDHOUSE, David Keneth, Western imperialism in the Middle East, 1914 – 1958, Oxford: Oxford University Press, 2006, ISBN: 978-0-199-28737-6. HALE, Christopher, Hitlerovi zahraniční katani, Ostrava: Domino, 2012, ISBN:978-80-7303-720-8. HIRST, David: Puška a olivová ratolest: kořeny násilí na blízkém východě, Praha: BB art, 2005, ISBN: 80-7341-434-1. JOHNSON, Paul: Dějiny židovského národa, Praha: Rozmluvy, 1995, ISBN: 80-85336-31-6. KRUPP, Michael, Sionismus a stát Izrael, Praha: Vyšehrad, 1999, ISBN: 807021-265-9. LESCH, Ann Mosely, Arab politics in Palestine 1917 – 1939, The frustration of national movement, London: Cornell University Press, 1979, ISBN: 0-80141237-4. SEGEV, Tom: One Palestine, complete. Jews and Arabs under the British mandate, New York: Picador, 2001, ISBN: 978-0805065879. WARRINER, Dareen: Land and Poverty in the Middle East, London: Royal Institute of foreign affairs, 1948.

55

Publikace dostupné na internetu: SHARFMAN, Daphna: Palestine in the second world war: Strategic plans and political dilemmas, Eastbourne,:Sussex Academic Press, 2014, ISBN: 978-1-78284076-3, dostupná na: http://www.scribd.com/read/202733882/Palestine-in-the-Second-World-WarStrategic-Plans-and-Political-Dilemmas KIMMERLING, Baruch, MIGDAL, Joel: The Palestinian People: History, Harvard University Press, London 2003, ISBN: 0-674-01131-7, dostupná na: http://books.google.cz/books?id=6NRYEr8FR1IC&printsec=frontcover&hl=cs&sou rce=gbs_ge_summary_r&cad=0#v=onepage&q=black%20hand&f=false ROYLE, Trevor, Orde Wingate: A Man of Genius 1903-1944, Barnsley: Frongline Books, 2010 ISBN: 978-1-84832-572-2, dostupná na: https://books.google.cz/books?id=ZyHOAwAAQBAJ&pg=PA331&lpg=PA331&dq=or de+wingate+bibliography&source=bl&ots=d7NN8VbMpm&sig=dUxR0yM1A0LQkRqKGJcmn7fIxQ&hl=cs&sa=X&ei=V0OMVJtIgVSkYGE4Ac&ved=0CEAQ6AEwBA#v=onepage&q=jewish%20army&f=false Multimédia Rozhovor: Proud, Ian Saxby, Imperial War Museum, dostupné na: http://www.iwm.org.uk/collections/item/object/80010879 Film: Propagandistický film o setkání Haj Amina al-Husajního s Hitelerm, United States Holocaust Memorial Museum, dostupný online na: http://www.ushmm.org/wlc/en/media_fi.php?ModuleId=10007667&MediaId=6859.

56

Přílohy

Tabulka s počty židovských obyvatel v porovnání s celkovou a nežidovskou částí, zdroj: WARRINER: Land and Poverty in the Middle East, 1948, s. 54

57

Fotografie zachycující Velkého Muftího na přehlídce speciálních muslimských, dostupné na: http://i960.photobucket.com/albums/ae81/LisaH001/NAZI/001.jpg

58

Seznam mapové přílohy 1. Návrh Peelovi komise na rozdělení Palestiny z roku 1937, který byl součástí zprávy Královské vyšetřovací komise. dostupný na: http://unispal.un.org/pdfs/Cmd5479.pdf 2. Jeden z návrhů Woodheadovi komise na rozdělení Palestiny, plán B. dostupné na: https://archive.org/details/WoodheadCommission 3. Návrh Woodheadovy komise na rozdělení Palestiny, plán C. dostupné na: https://archive.org/details/WoodheadCommission 4. Návrh na rozdělení Palestiny předložený OSN z roku 1947. dostupný na: http://www.palestineremembered.com/Acre/Maps/Story580.html

59

Mapa č. 1: Návrh Peelovi komise na rozdělení Palestiny. (http://unispal.un.org/pdfs/Cmd5479.pdf)

Mapa č. 2: Jeden z návrhů Woodheadovi komise na rozdělení Palestiny, plán B, (https://archive.org/details/WoodheadCommission)

60

Mapa č. 3: Návrh Woodheadovy komise na rozdělení Palestiny, plán C. (https://archive.org/details/WoodheadCommission)

Mapa č. 4: Návrh na rozdělení Palestiny předložený OSN z roku 1947. (http://www.palestineremembered.com/Acre/Maps/Story580.html)

61