Systém měkkýšů Podkmen: Paplži Mořští živočichové s dvoustranně souměrným tělem a nezřetelnou hlavou. NS je tvořena nervovou zauzlinou a dvěma páry nervových pruhů. Plášť nevylučuje souvislé schránky.
třída: Červovci (Aplacophora) Zástupci této třídy mají červovitě protáhlé tělo, nevýraznou, v břišní rýze uloženou nohu a chybí jim plášť.Tělo není kryto vápenitými destičkami, ale aragonitovými nebo vápnitými útvary – sklerity, které jsou součástí kutikuly. Tu vylučuje jednovrstevná pokožka. Jsou odděleného pohlaví, oplození je vnější. V současné době je popsáno kolem 300 druhů červovců.
Rýhonožka korálová (Nematomenia corallophila žije v oblasti Středozemního moře žije. Velikost těla 2 – 3 cm. Tento druh se živí polypy korálu červeného. Má schopnost přizpůsobit zbarvení svého těla buď červené barvě korálu, nebo bílé barvě polypa. Červovka kanadská (Chaetoderma canadense) – velikost 1 – 3 cm. Žije podobně jako dešťovka – v norách.Při rytí využívá hrabavou destičku na přídi těla. Žije v Atlantském oceánu u pobřeží Nového Skotska.
třída: Štítkonošci (chroustnatky) (Polyplacophora) Chroustnatky patří k mořským zástupcům měkkýšů. Jejich tělo je kryto schránkou složenou z osmi destiček na hřbetní straně těla (zdánlivě článkované tělo). Destičky jsou uspořádány podobně jako tašky na střeše a umožňují chroustnatkám stočit se s pomocí svalů do klubíčka. Dokážou dobře přilnout a přisát se k povrchu. Žijí obvykle v příbojové zóně, kde lezou po skalnatém podkladu. Živí se řasami. Dosahují velikosti několika cm.
Chroustnatka středomořská (Chiton olivaceus). Ta žije v oblasti Středozemního moře a je oválného tvaru, velká 3-5 cm a má olivově hnědou barvu. Přisátá na skalách v noci spásá řasový porost a drobné živočichy.
Podkmen: Schránkovci Plášť vylučuje vápenitou schránku, ta může být druhotně redukovaná. Kromě mozkové zauzliny jsou vytvořeny i zauzliny další.
třída: Přílipkovci Přílipkovci jsou starobylou skupinou měkkýšů. Žijí ve velkých hloubkách oceánů (2000 – 6000 m). Tělo je kryto silnou schránkou. Uvnitř těla mají dva páry podélných nervů. Na anatomické stavbě přílipkovců se dá studovat vývoj měkkýšů od období prvohor. Než byl totiž první současný přílipkovec vyloven (v roce 1952) byly známy pouze schránky tohoto měkkýše jako zkameněliny staré 400 milionů let.
Přílipkovec čapkový (Neopilina galatheae) – dřívější název přílipkovka Lemcheova. Latinské druhové jméno je odvozeno od názvu dánské expedice Galathea, která tohoto měkkýše poblíž ostrova Cedros u pobřeží Mexika objevila. Přílipkovec dosahuje velikost 3 cm, živí se detritem a je odděleného pohlaví. K oplození dochází ve vodě.
třída: Plži Plži jsou druhově nejpočetnější třídou měkkýšů. Žijí v mořích, ve sladkých vodách a někteří se přizpůsobili suchozemskému prostředí. Tělo je u většiny plžů kryto jednou nepárovou, spirálovitě stočenou schránkou, která se nazývá ulita. Někteří plži mají schránku redukovanou, nebo jim úplně chybí. Tělo se během zárodečného vývoje stáčí o 180 stupňů a plášťová dutina a řitní otvor ústí následkem rotace těla nad hlavou. Na těle je zřetelně rozlišená hlava s jedním nebo dvěma páry tykadel a oči, noha (svalnatý orgán sloužící k pohybu) a v ulitě ukrytý útrobní vak. Do ulity mohou plži zasunout i nohu a mnohé druhy uzavírají ústí do ulity destičkou z rohoviny nazývanou víčkooperculum. Pokožka obsahuje slizové žlázy, které produkují sliz usnadňující lezení. U některých plžů žijících ve vodě se na okrajích nohy vytváří ploutevní lem nebo křídlovité výrůstky usnadňující plavání. Všichni plži mají jazykovou pásku radulu. Pokud dojde k jejímu poškození, páska doroste a nové zoubky se posunou zezadu dopředu. Většina plžů patří mezi gonochoristy. Mořské druhy vypouštějí pohlavní buňky do vody, kde pak dojde k oplodnění. Suchozemští zástupci plžů jsou zpravidla hermafroditi. I mezi nimi však dochází k páření. Podle způsobu dýchání a umístění žáber dělíme plže do tří podtříd.
podtřída: Předožábří dýchají žábrami, které jsou umístěné před srdcem. To má jednu až dvě srdeční předsíně. Zástupci se dvěma srdečními předsíněmi mají zpravidla vnitřní vrstvu ulity perleťovou. Většina zástupců předožábrých patří ke gonochoristům. Na hřbetní straně nohy mají vápenité víčko, kterým ulity po zatažení nohy uzavírají.
Přílipka miskovitá (Patella vulgaris) – ulita není do spirály, ale „jako stan“. Vnější strana schránky je nazelenalá, vnitřní perleťová. Běžně se vyskytují na skalách vystavených příbojovým vlnám, kde se živí porostem řas. Průměr schránky má kolem 6 cm. Jehlanka obecná (Cerithium vulgaris) - pobřeží Evropy; 6 cm; ulita tvaru štíhlého kužele s bradavičnatým povrchem. Věžule obecná (Turritella communis) – hladká věžovitá ulita. Děrnatka řecká (Diodora graeca) – jako přílipka, na vrcholu ulity je dírka. Ušeň mořská – plochá schránka uvnitř s vrstvou perleti; po straně řadu otvorů (proto se používala jako miska na mýdlo). Žije na skalách i na kamenech v teplejších mořích evropského pobřeží. Dorůstá velikosti až 8cm. Bahenka živorodá (Viviparus contectus) - druh žijící ve sladkých vodách. Oplozená vajíčka zůstávají v plášťové dutině a noví jedinci přicházejí na svět již značně vyvinutí a s dlouhou obrvenou ulitou. Ampularia gigas – plž chovaný v akváriích. Zajímavostí u něho je plášťová dutina. Ta je rozdělená na dvě části, z nichž jedna slouží jako plíce a druhá jako žábry. Ampularia patří tedy k obojživelným plžům. Křídlatec velký (Strombus gigas) – dorůstá velikosti kolem 30 cm a jeho ulita má uvnitř růžovou perleťovou vrstvu. Poslední závit ulity tvoří jakési křídlo. Žije v Karibském moři. Pohybuje se pomocí skoků. Křídlatka pelikánní (Aporrhais pes-pelecani) - ústí skořápky je vytaženo v trojúhelníkové laloky; břehy Evropy; 5 cm. Donka dalmatská (Astraea rugosa) – dlouze vejčitý tlustostěnná ulita; na středních závitech vyčnívají ostny. Zavinutec penízkový (Cypraea moneta) - ulity tohoto měkkýše byly už před 1500 lety před naším letopočtem uznávaným platidlem v Číně. Zavinutec tygrovaný (Cypraea tigris) - stejně jako u ostatní zavinutci i tento druh má ulitu s vysokým porcelánovým leskem. Samotné zbarvení zavinutce tygrovaného je proměnlivé. Jsou dokonce známí i zcela černí nebo bílí jedinci. Poslední závit ulity překrývá starší. Žije v hlubších vodách poblíž korálových útesů v teplých oblastech Indopacifiku. Živí se především polypy korálů. Ostranka jaderská (Murex brandaris) je rozšířená v oblasti Středozemního moře a přilehlých oblastech Atlantského oceánu. Obústí skořápky vybíhá v hroty, a jak živočich roste a zvětšuje svou ulitu, zůstávají hroty na povrchu ulity. Na konci těla je delší dutý výběžek, v kterém je uložena dýchací trubice. Ostranka jaderská patří k dravým zástupcům plžů. Ve starověku se z rozvařených ostranek získávalo purpurové barvivo, kterým se barvily lněné a vlněné látky. Ostranka tupá (Murex truncatulus) – podobná předchozí, bez výběžku. Rapana venosa – jeden z nejběžnějších mořských plžů; živí se slávkami Homolice mramorovaná (Conus marmoreus) – má velice pěkné ulity s porcelánovým leskem a rozmanitou kresbou. Slinné žlázy má přeměněné v jedové žlázy a radula má charakter dutého bodce, kterým nabodává svou kořist; tu ochromuje jedem. Žije v teplých mořích a patří k jedovatým zástupcům plžů; některé druhy mohou být smrtelně nebezpečné i pro člověka. Tritonka římská (Charonia lampas) - žije ve Středozemním moři. Tritonky používali už staří Římané jako trubek při útoku vojska. Vydává silný a daleko slyšitelný hlas. V dnešní době je využívají myslivci jako jelení vábničky. podtřída: Zadožábří zahrnuje pouze mořské druhy. Jejich společným znakem jsou žábry umístěné za srdcem. U řady druhů došlo k redukci schránky. Často mají pestré zbarvení.
Zej obrovský (Aplysia depilans) – dorůstá velikosti 30 – 40 cm, žije ve Středozemním moři. Má čtyři tykadla, dvě zadní jsou ouškovitě zdvižena, proto lidové označení „mořský zajíc“. Ulita pouze v podobě průsvitné ploché skořepiny. V nebezpečí vypouští oblak fialové tekutiny. Po okrajích těla má zej ploutevní lemy, pomocí nichž může obratně plavat. Živí se rostlinami.
Hvězdnatka bradavičnatá (Archidoris tuberculata) dorůstá velikosti kolem 10 cm, žije pod kameny v příbojovém pásmu na březích evropských mořích (nežije v Baltském moři). Na zadní části těla hvězdice vychlípených okrajů řitního otvoru – slouží k dýchání jako nepravé žábry. pozn. Hvězdnatka patří do řádu nahožábrých plžů, u kterých jsou pravé žábry redukovány nebo zcela chybějí. Bývají nahrazeny prodlouženými a do řas složenými okrají řitního otvoru. Skořápka zcela chybí. Tropické druhy jsou většinou křiklavě zbarveny.
podtřída: Plicnatí druhy mořské, sladkovodní, ale především suchozemské. Jejich charakteristickým znakem jsou plíce (plicní vaky), které vznikly prokrvením plášťové dutiny. Plíce ústí navenek nápadným dýchacím otvorem. Nervové zauzliny jsou soustředěné v hlavové části těla. Jsou to hermafroditi s přímým vývojem. V naší přírodě se vyskytují zástupci řádů spodnoocí a stopkoocí.
o řád: Spodnoocí mají jeden pár tykadel a na jejich bázi jsou umístěné oči. Žijí ve sladkých vodách a mají vyvinutou skořápku. V našich vodách žijí:
Plovatka bahenní (Lymnaea stagnalis) je náš nejznámější vodní plž. Plovatka má tenkostěnnou ulitu vysokou až 6 cm. Žije ve stojatých vodách, živí se řasami. Na vodních rostlinách můžeme najít rosolovité pásky jejích vajíček. Okružák ploský (Planorbarius corneus) má skořápku tvaru plochého disku s kolem 3 cm. Žije především ve stojatých vodách zarostlých vodními rostlinami. Živí se nejrůznějšími organickými zbytky. Bahnatka malá (Galba truncatula) dorůstá velikosti do 12 mm. Je mezihostitelem ve vývoji motolice jaterní. Kamomil říční (Ancylus fluviatilis) žije přichycený na kamenech v tekoucích vodách. Jeho schránky jsou velké 5 – 7 mm. Živí se řasovým porostem na kamenech. Levatka říční (Physa fontinalis) – drobná ulita asi 1 cm; většinu skořápky tvoří poslední závit – ten překrývá menší závity; jeden z mála plžů s levotočivou skořápkou (otočíme-li skořápku hrotem vzhůru a otvorem k sobě → ústí leží po levé straně) o řád: Stopkoocí mají dva páry tykadel. Kratší tykadla mají především hmatovou funkci, na konci delších tykadel jsou oči. Mezi stopkooké patří suchozemské druhy se schránkami nebo bez schránek.
Hlemýžď zahradní (Helix pomatia) ulita o průměru 4 – 5 cm. V období déletrvajícího sucha se hlemýždi zatahují do ulit a zalepují jejich ústí blankou ze ztuhlého slizu. Na zimu se pomocí ulity zavrtávají do země a vchod do ulity uzavřou vápenatým víčkem. Stěna víčka je pórovitá a umožňuje živočichovi výměnu dýchacích plynů. Hlemýždi jsou obojetníci, ale dochází u nich k páření a oplození. Jejich námluvy jsou doprovázeny vystřelováním šípu lásky (vápnitá tyčinka), kterou zabodávají do těla druha. To chemicky a mechanicky stimuluje vzájemnou výměnu spermií. Spermie si ukládají do zásobního váčku, po čase dochází k oplození vlastních vajíček uloženými spermiemi. Hlemýžď klade po šesti až osmi týdnech do země 20 – 60 malých kulatých vajíček o průměru asi 5 mm. Po snesení vajíček je hlemýžď zakryje hlínou. Z vajíček se líhnou přímo malí hlemýždi. Hlemýždi dospívají ve věku kolem tří let. Jantarka obecná (Succinea putris) žije v blízkosti vod. Má tenkou průsvitnou ulitu barvy jantaru (odtud odvozené její jméno). Dorůstá velikosti 1,6 – 2,2 cm. Je nositelem sporocyst motolice podivné, které se ve dne pohybují v tykadlech plže, která tak výrazně zduří a „tepou“ (motolice tak lákají ptáky, aby jantarku sezobly a ony se tak dostaly do těla svého hostitele). Plamatka lesní (Arianta arbustorum) má tmavou ulitu se světlými skvrnami. Suchomilka obecná (Helicella candicans) vyskytuje se v teplejších oblastech a bývá mezihostitelem motolice kopinaté. Bílá ulita s barevnými pásky. Závornatka drsná (Clausilia dubia) – na vápencových skalách; ulita jako vrták. Páskovka hajní (Cepea nemoralis) má světlé ulity s tmavými pásy o průměru asi 2 cm. Její obústí je vně i uvnitř tmavě zbarvené. Plzák lesní (Arion rufus) dosahuje délky až 15 cm, jeho zbarvení je proměnlivé, skořápka redukována. Nalézt ho můžeme na vlhkých místech. Je všežravý.
Plzák španělský (Arion lusitanicus) žije na kulturních rostlinách, je hermafrodit a po spáření s jiným jedincem snáší každý plzák v několika snůškách 300 - 500 vajíček. Při přemnožení způsobuje velké škody zahrádkářům a pěstitelům zeleniny. Slimák největší (Limax maximum) dorůstá velikosti 12 – 20 cm. Pod štítem na hřbetní straně má zbytek schránky (hřbet nohy s kýlem). Nohu má na spodní straně světlou, na svrchní straně nepravidelně skvrnitou. Je všežravý, přednost dává nezeleným částem rostlin. Žije na vlhkých místech v zahradách, sadech, v lesích na pařezech a pod kameny. Slimáček polní (Deroceras agreste) je škůdcem na kulturních rostlinách v zahradách a ve sklenících. Pozn. Plzáci mají dýchací otvor v pravé přední polovině štítu; slimáci mají dýchací otvor v zadní polovině štítu. Oblovka (Achatina) – oblovky jsou největší suchozemští plži na světě, jejich ulita může přesáhnout délku až 25 cm. Žijí v tropických lesích Střední Afriky, ale rozšířily se i do Jihovýchodní Asie a na okolní ostrovy. Je známo kolem 20 druhů a poddruhů; jejich chov je v posledních letech velmi rozšířen i u nás.
třída: Kelnatky (Scaphopoda) Kelnatky jsou výhradně mořští živočichové, jejichž schránka má podobu sloního klu. Žijí zahrabáni na dně, přičemž zadní a tenčí část těla vyčnívá do vody. Tímto koncem také přivádějí vodu k žábrám. Kelnatky se dožívají stáří i několika let a po celý život rostou. Indiáni nosili schránky kelnatek na krku jako ozdobu, nebo je používali jako platidlo. Morfologicky stojí kelnatky mezi plži a mlži. Mají radulu a čelisti, ale také dvoustrannou souměrnost těla, zakrnělou hlavu a nohu přizpůsobenou k rytí.
Kelnatka středomořská (Dentalium vulgare) – žije ve Středozemním moři. Je velká kolem 3,5 cm. Z širší části své schránky vysunuje laločnatou nohu, kterou ryje ve dně a chapadla (captacula). Ta jsou na konci kyjovitě rozšířená a opatřená smyslovými buňkami. Ty slouží k hledání potravy, kterou jsou drobní živočichové.
třída: Mlži (Bivalvia) Charakteristickým znakem mlžů je párovitá schránka. Jednotlivé schránky se nazývají lastury. Schránku drží zavřenou dva svaly, které mohou u některých zástupců mlžů spolu splývat v jeden sval. Na hřbetní straně jsou spojeny pružným vazem, který je automaticky rozevírá. Na vnitřní straně lastur, v blízkosti vazu, se často nacházejí výběžky v podobě zoubků a lišt. Ty do sebe vzájemně zapadají a vytváří tak útvar zabraňující posunutí zavřené schránky do stran. Dalším znakem mlžů je redukovaná hlava. V místech kde by měla být, se nachází pouze ústní otvor, který má podobu příčné štěrbiny a je opatřen se dvěma lalůčkovitými výběžky – pyskovými makadly. Na ústní dutinu navazuje hltan ústící do žaludku. Skořápky jsou vystlány pláštěm. Ten vylučuje na okrajích hmotu ke stavbě schránek. Podél vnitřní strany pláště jsou žábry. Ty slouží k dýchání, ale také k lovu drobných potravy. Svalnatá noha je orgánem pohybu. Mlži jsou odděleného pohlaví a někteří mohou pohlaví během života měnit. Z oplozených vajíček se zpravidla líhnou larvy. Ty plavou volně ve vodě, nebo parazitují na rybách - larvy sladkovodních mlžů (glochidie). V přímořských oblastech jsou mlži potravou tamního obyvatelstva. Lastury poskytují perleť na výrobu knoflíků. V tělech mlžů se mohou tvořit perly.
sladkovodní zástupci: Velevrub malířský (Unio pictorum) žije v proudících vodách, má užší lastury a dobře vyvinutý zámek. Bílé misky, dříve užívané k roztírání a míchání barev. Škeble rybničná (Anodonta cygnea) žije částečně zahrabaná do bahna ve stojatých nebo mírně tekoucích vodách. Měří až 23 cm. Je to největší sladkovodní mlž v Evropě. Lastury má žlutavě nebo zelenavě hnědé. Zámek není vytvořen. Perlorodka říční (Margarinata margaritifera) má silné lastury a někdy tvoří perly. Lastury jsou vně jakoby oprýskané, místy černavé. Larvy parazitují na rybách. mořští zástupci: Hřebenatka svatojakubská (Pecten jacobaeus) - dorůstá velikosti 15 cm. Vyznačuje se symetrickými lasturami. Zbarvení je růžové nebo oranžové, někdy žluté či hnědé. Na okraji pláště jsou drobná očka a smyslové brvy. Miska hřebenatky je značkou firmy Shell. Pravá lastura je zpravidla plošší. Střenka jedlá (Solen vagina) dorůstá velikosti až 15 cm. Má protáhlou, vpředu a vzadu uťatou schránku. Pomocí svalnaté nohy se zavrtává do písčitého nebo bahnitého dna.
Návka Noemova ( (Arca noae) – čtyřhranné lastury; jí se syrová stejně jako ústřice. Kyjovka šupinatá (Pinna nobilis) dorůstá velikosti až 80 cm (staří jedinci i 120 cm). Lastury má hnědé, tenké a křehké. Žije na písčitém dně ve Středozemním moři. Schránky bývají cca 1/3 zabořeny do dna. V měkkém podkladu je přichycena pomocí byssových vláken, ta staří Římané používali ke tkaní lehkých a průsvitných látek. Uvnitř schránek žije často symbioticky drobný krab Pinnotheres i jiné drobné organizmy. pozn. Byssová vlákna vznikají jako produkty byssové žlázy uložené v noze mlže; svou pevností a pružností jsou podobná šlachám. Srdcovka (Cardium) žije ve Středozemním, Černém i Baltském moři a dorůstá velikosti 6 cm. Má bílou až hnědou barvu a paprsčitě rýhované misky. V blízkosti vrcholu leží dvouzubý zámek. Vyskytuje se hojně v ústí řek. Lidé ji sbírají jako potravu. Zaděnka (Venus) – podobná předchozí, na schránkách jsou soustředné lišty bez paprsčitého rýhování. Callista chione má schránku podobnou schránce srdcovky, ale bez rýhování. Barva je okrová a na lasturách jsou tmavší pruhy. Žije na písčitých dnech. Slávka jedlá (Mytilus edulis) má lastury velikosti do 15 cm. Ty jsou hnědé, modravé nebo černé, v přední části zúžené. Ke skalám a kamenům je slávka přichycena pomocí byssových vláken. Slávka je ceněná jako chutná potrava a z tohoto důvodu je také pěstována na plantážích v ústí řek. Perlotvorka mořská (Pteria margaritifera) žije v tropických a subtropických mořích. Z perlotvorky se získávají pravé perly. Základem perel jsou cizí tělíska, která se dostala do perlorodky. Ta se brání proti cizímu tělísku tím, že ho obalí vápenitou hmotou. Ústřice jedlá (Ostrea edulis) měří až 15 cm. Vyskytuje se v teplejších evropských mořích. Má nepravidelné lastury, zprohýbané podle podkladu, na němž se usadila. Levá lastura je miskovitá a pravá tvoří víčko. Ústřice žijí od čáry odlivu do hloubky asi 50 m. Dnes se pěstují na plantážích. Sášeň lodní (Pholas dactylus) připomíná vzhledem červa. Dosahuje délky 20 cm. Na předním konci těla má malé nenápadné lastury se zoubky. Pomocí nich vrtá ve dřevě ponořeném ve vodě (ničí lodě, dřevěné piloty atd.), tím způsobuje velké škody. Skulař vrtavý (Pholas dactylus) se zavrtává do pobřežních skal. Zéva obrovská (Tridacna gigas) – největší známý mlž; délka schránky až 1,3m; hmotnost až 5q. Žije na korálových útesech Indického a Tichého oceánu. Bílé zvlněné misky.
třída: Hlavonožci (Cephalopoda) Hlavonožci jsou mořští draví živočichové. Živí se rybami a korýši. Schránka je zpravidla redukována a zakryta kožními laloky, takže není při pohledu na měkkýše vidět. Mají nápadnou hlavu s početnými rameny opatřenými přísavkami. Na hlavě jsou velké oči, připomínající stavbou oči obratlovců. K zaostřování nedochází pomocí akomodace čočky, nýbrž pohybem čočky dopředu a dozadu. Ústa jsou opatřena zobákovitými čelistmi. Hlavonožci mají radulu, slinné i jedové žlázy, svalnatý žaludek a slepý přívěsek (coekum) s vyústěním párových hepatopankreatických žláz. Může se u nich výjimečně vyskytovat i mimotělní trávení. V blízkosti úst je nálevka s funkcí pohybového orgánu. Pohybují se pomocí ramen, plováním ploutvičky, lezením, nebo tak, že vystřikují vodu z plátové dutiny za pomoci nálevky. Mnozí hlavonožci jsou aktivní lovci s dobře vyvinutou nervovou soustavou. Nervové zauzliny vytváří v hlavové části těla mozkovou zauzlinu, která je chráněná chrupavčitou schránkou. Z mozkové zauzliny vycházejí do těla nervová vlákna. Hlavonožci se vyznačují projevy složitého chování a byla u nich objevena schopnost se učit. Nervová soustava řídí také barvoměnu. Mnozí hlavonožci se dokáží velice rychle přizpůsobit zbarvením prostředí, kde žijí. Změnu barvy umožňují pigmentové buňky v pokožce. Barva také ukazuje emocionální projevy měkkýše. V případě ohrožení vypouští většina druhů ze zvláštního váčku tmavou tekutinu (inkoust). Ta vytvoří ve vodě neprůhlednou clonu a umožní živočichovi nepříteli utéct. Hlavonožci jsou odděleného pohlaví. Vyskytuje se u nich pohlavní dimorfizmus. Samčí pohlavní buňky jsou přenášeny pomocí hektokotylového ramene. Toto rameno se od ostatních liší délkou a tvarem. Samice po oplodnění o vajíčka pečují. Hlavonožci žili v mořích již v období prvohor. K rozšířeným zástupcům hlavonožců patřili amoniti se spirálovitě stočenými schránkami a belemniti se schránkami přímými.
podtřída: Čtyřžábří (Tetrabranchia) Zástupci této podtřídy mají dva páry žáber, čtyři srdeční předsíně, dva páry ledvin a kolem ústního otvoru velký počet ramen bez přísavek. Mají vyvinutou vnější schránku – ulitu zatočenou na hřbetní stranu. Ulita je uvnitř rozdělena v komůrky a živočich žije v poslední z nich. Zástupci této podtřídy dosáhli největšího rozšíření v prvohorách. V současné době je znám jediný zástupce této podtřídy.
Loděnka hlubinná (Nautilus pompilius) bývá označována jako živá fosilie, protože v nezměněné podobě existuje již od konce druhohor. Je rozšířena v oblasti Indického oceánu, kde žije v hloubkách 100 – 400 m. Kolem úst má až 90 ramen. Schránka dosahuje velikosti 25 cm; v dospělosti má tři závity a uvnitř je 33 – 36 komůrek. Ty slouží jako hydrostatický orgán, pomocí něhož může loděnka regulovat specifickou hmotnost s tím i hloubku ponoru. Živí se drobnými organizmy.
podtřída: Dvoužábří (Dibranchiata) Zástupci této podtřídy mají pouze jeden pár žaber, dvě srdeční předsíně, jeden pár ledvin a kolem ústního otvoru osm nebo deset ramen s přísavkami. Skořápka je redukovaná a ukryta pod záhyby pokožky, nebo úplně chybí.
o řád Desetiramenní Oliheň obecná (Loligo vulgaris) – při pobřeží Středozemního moře a teplejším pobřeží Atlantiku. Protáhlé tělo podoby torpéda do 0,5 m. Znamenití plavci. Neustálá barvoměna. Mají velmi chutné maso. Krakatice obrovská (Architeuthis dux) – největší a nejtěžší popsaný živočich. Její oči dosahují průměru až 40 cm. Největší nalezené krakatice dosahovaly délku přes 20 m a hmotnosti až 40 t. Zbytky jejich těl bývají nalézány v žaludcích vorvaňů. Sépie obecná (Sepia officinalis) – hojná ve Středozemním moři, při jižních březích Atlantiku až do Severního moře. Velikost 15 – 30 cm; šedohnědě mramorovaná. Aktivní v noci. Vystřikování vody z nálevky naspodu těla vyvolá prudké pohyby vzad. Uvnitř těla má sépie pórovitou skořápku – sépiovou kost; ta je prosycena plyny a živočicha nadnáší. Sépiová kost se zavěšuje ptákům do klecí jako zdroj Ca a na obrušování zobáku. Při napadení vylučuje s váčku neprůhlednou tekutinu. Z vyjmutých sépiových váčků se získává barvivo – tzv. sépie římská (tmavohnědý teplý odstín). o řád Osmiramenní Chobotnice pobřežní (Polypus vulgaris) - se zmocňuje kořisti pomocí svých ramen s přísavkami. Po té vpraví pomocí rohovitých čelistí do těla kořisti sekret s toxickými a trávicími účinky. Stravitelné části kořisti se rozpustí a chobotnice je vysaje. Nestravitelné části (krunýře, skořápky) použije k tvorbě ochranného valu kolem svého doupěte. Žije u skalnatých pobřeží. Dosahuje hmotnosti až 25 kg. Argonaut pelagický (Argonauta argo) – žije v teplých mořích. Samička buduje z výpotků rozšířených ramen schránku, která slouží k uložení vajíček až do doby vylíhnutí mláďat. Sameček má dlouhé hektokotylové rameno, které se odškcuje a je schopno volného pohybu v moři.
