podkmen: Trojlaločnatci podkmen: Klepítkatci

Systém kmene členovců Pozn. V tomto přehledu je systém členovců zpracován podle publikace Papáček M.: Zoologie, Scientia Praha – tj. podle doporučené učebnice. podkmen: Trojlaločnatci podkmen: Klepítkatci podkmen: Ţabernatí podkmen: Vzdušnicovci

V současné době lze ale v jiných publikacích najít i jiné třídění. Pro porovnání je např. uveden systém použitý v knize Zrzavý, J.:Fylogeneze živočišné říše. Praha: Scientia 2006; s tímto systematickým členěním se můžete setkat také v elearningovém kurzu Biologie pro 2. ročník (Scio). podkmen: Trojlaločnatci podkmen: Klepítkatci podkmen: Korýši podkmen: Stonoţkovci třídy: Stonoţky, Mnohonoţky, Drobnušky, Stonoţenky podkmen: Šestinozí třída: Skrytočelistní řády: Hmyzenky, Chvostoskoci, Vidličnatky; třída: Hmyz

podkmen: Trojlaločnatci Trojlaločnatci jsou nejprimitivnější a nejstarší vymřelí zástupci členovců. Vyskytovali se jiţ v období prvohor; svého největšího rozšíření dosáhli v období siluru. Ţili se v mělkých mořích. Jejich tělo bylo příčně členěno na tři části – hlavu, hruď a zadeček a podélně na střední část a dvě části postranní. Měli dvouvětevné končetiny s ţaberními výběţky. Velikost trilobitů byla od 5 mm do cca 75 cm; nejčastěji 210 cm. Dýchacím ústrojím byly ţábry umístěné na končetinách. První pár končetin byl přeměněn v tykadla. Na hlavě měli sloţené oči. Jejich potravou byli drobní ţivočichové. V Čechách dnes nacházíme trilobity především v Barrandienu. Do současnosti bylo popsáno více jak 15 000 druhů trilobitů.

podkmen: Klepítkatci Hlava těchto ţivočichů většinou srůstá s hrudí v hlavohruď. První pár končetin je přeměněn na klepítka = chelicery (slouţí k příjmu potravy); druhý pár na makadla = pedipalpy (hmatová funkce). Na hlavohrudi jsou obvykle ještě čtyři páry kráčivých končetin. Zadeček je zpravidla nečlánkovaný a bez končetin.

třída: Hrotnatci Hrotnatci jsou starobylou skupinou členovců (současníci trilobitů). Jejich nápadným znakem je podkovovitě klenutý štít, překrývající hlavohruď a zadeček. Poslední článek zadečku vybíhá v dlouhý plochý hrot – osten – telson. Na hřbetní straně hlavohrudi leţí dvojice velkých sloţených očí a dvojice malých jednoduchých oček. Na hlavohrudi je pět párů volných končetin, šestý pár je srostlý v destičku chilarium. Na spodní straně zadečku je šest párů nohou, které kromě prvního páru nesou ţaberní přívěsky a slouţí i k plavání. Jsou to gonochoristi. Vývoj probíhá přes larvu podobající se trilobitům. Ostrorep americký – ţije při atlantském pobřeţí Severní Ameriky. Ţiví se zejména měkkýši, které si hledá za pomoci širokého štítu v bahně. Patří k ţivočichům s noční aktivitou. Vyskytuje se u nich pohlavní dvojtvárnost. Sameček má první pár končetin zakončený drápkem. Ostrorep dosahuje velikosti aţ 60 cm. Kyjonoţci – jiţ vymřelí zástupci; někteří dosahovali délky aţ 2 m (šlo o největší známé členovce), většina byla ale mnohem menší

třída: Pavoukovci Převáţně suchozemští klepítkatci; některé druhy se druhotně přizpůsobily ţivotu ve sladkých či slaných vodách. Zadečkové končetiny jim chybí nebo jsou přeměněny na snovací bradavky. S přechodem z vodního prostředí na suchou zem došlo u pavoukovců ke změně dýchání. Vnější ţábry se přeměnily v plicní vaky; některé druhy mají vzdušnice. Drobné druhy dýchají celým povrchem těla. Trávení je mimotělní a vylučovacím ústrojím jsou malpighické ţlázy. Pavoukovci mají jednoduché oči. Jsou to gonochoristi. U mnoha druhů se vyskytuje rozmanité zásnubní chování. Občas se stává, ţe se během páření sameček stává pro samičku potravou. U pavoukovců se setkáváme i s péčí o potomstvo.

řád: Pavouci Pavouci jsou rozšířeni po všech světadílech. Vyskytují se na nejvýše poloţených místech na Zemi, vyskytují se pod vodní hladinou, jsou součástí aeroplanktonu (organizmů ulpívajících ve vzduchu a unášených vzdušnými proudy). Tělo pavouků se skládá z hlavohrudi a zadečku, ty jsou spojeny úzkou stopkou. Na zadečku je různý počet párů snovacích bradavek. Z jimi vylučovaného sekretu tuhne na vzduchu vlákno. Před ústním otvorem jsou klepítka, v jejich základním článku je jedová ţláza. V podobě noţek jsou vedle úst umístěná makadla. Všichni pavouci jsou draví a přijímají pouze tekutou potravu. Vyskytuje se u nich mimotělní trávení. Pavouci mívají zpravidla osm očí, méně často šest, čtyři nebo dvě. Dýchacím ústrojím jsou plicní vaky nebo vzdušnice, popřípadě obojí. Pavouci jsou odděleného pohlaví. Vytvořily se u nich různé způsoby zásnubního chování. Samice jsou větší neţ samci, kteří se často stávají v průběhu zásnub nebo po páření potravou pro samičku. Samci pomocí makadel zasunují svůj spermatofor do pohlavního otvoru samičky. Pro nakladená vajíčka spřádají samice pouzdro – kokon. Ten upevňují na rostliny, do různých úkrytů nebo ho nosí na těle. Z oplozených vajíček se líhnou jedinci podobní dospělým. Samice často o vylíhlá mláďata pečují. Křiţák obecný - samice dosahuje velikosti kolem 13 mm, sameček 4 – 8 mm. Pozná se podle charakteristických bílých skvrn na zadečku. Ty jsou tvořeny odpadními dusíkatými látkami, jichţ se takto křiţáci zbavují. Staví si vertikálně orientované sítě, do kterých chytá hmyz. Křiţák obecný se doţívá tří let. Samci často hynou při páření, samičky po nakladení vajíček. Křiţák pruhovaný - je uváděn jako důkaz oteplování v naší republice. Dříve se tento ţivočich u nás vyskytoval zcela výjimečně. Samice dosahuje velikosti 15 – 20 mm, samec 5 mm. Stepník rudý - ţije u nás v teplejších oblastech – Český kras, jiţní Morava. Patří u nás k vzácným druhům. Velikost 9 – 16 mm. Stepník moravský – druh u nás objevený a popsaný v r. 2008 na jiţní Moravě. Jeden z největších (samice 35 mm, samec 11 mm) a nejpestřeji zbarvených pavouků ve střední Evropě (samice černé s oranţovou skvrnou, samci připomínají zbarvením slunéčka). Pozn. Stepníci jsou pozoruhodní tím, že mláďatům slouží jako první potrava jejich matka. V populaci je vždy více samců než samic, a tak samci tvrdě soupeří o tqo stát se otci. Sqvým partnerkám po kopulaci zalepují pohlavní orgán. Tito pavouci žijí skrytě v norách vystlaných pavučinou, ústí je svrchu chráněno pavučinovou stříškou. Kousnutí menších druhů středoevropských stepníků způsobuje u zdravého člověka horečnatý stav doprovázený silným zrychlením tepu, tlakem v hlavě a zrudnutím obličeje. Ten po přibližně dvou hodinách končí a zbytek dne přetrvává silná bolest hlavy. Třesavka velká - má kosmopolitní rozšíření. Vzhledem připomíná sekáče, ale na rozdíl od něj si staví pavučinové sítě. U nás se vyskytuje v budovách, vchodech do jeskyní, v lesích. Dosahují velikosti 7 – 10 mm. Běţník kopretinový - dovede přizpůsobit zbarvení svého těla prostředí, v němţ se právě vyskytuje. Samice dosahují velikosti 9 – 11mm, samci 3 – 4 mm. Charakteristickým znakem běţníků jsou výrazně prodlouţené přední dva páry nohou – těmi obvykle chytají kořist v květech. Mají schopnost příst sítě, ale nedělají to. Nymfy běţníků tvoří hlavní součást babího léta – pavoučků unášených na dlouhém vlákně na nová stanoviště. Skákavka pruhovaná - vyznačuje se velice dobrým zrakem. Najdeme ji nejčastěji na zdech nebo na plotech vystavených slunci. Dosahuje velikosti 5 – 7 mm; je černobíle pruhovaná. Skákavky si nestaví vlastní pavučinu, loví skokem. Neustále však za sebou nechávají vlákno, které při skoku funguje jako záchranné lano. Pokoutník domácí má kosmopolitní rozšíření. Je to synantropní druh. Staví si vodorovné sítě zpravidla v úhlu dvou stěn. Samice dosahuje velikosti 9 – 10 mm, samec 6 – 9 mm. Čelistnatka rákosní se vyskytuje v rákosinách a na rostlinách kolem vod. Staví si kruhovou pavučinu s prázdným okénkem uprostřed. Má protáhlé tělo a při číhání na potravu má první dva páry nohou nataţené dopředu a zadní dva páry dozadu. Samice dosahuje velikosti 6 – 11mm, samec 6 – 9 mm. Lovčík hajní – ţije na zemi nebo na listech rostlin. Nestaví sítě, kořist uchvacuje v běhu. Samička nosí kokon s vajíčky mezi čelistmi do doby, neţ se vylíhnou malí pavoučci. Vodouch stříbřitý - patří k vodním pavoukům. Celý ţivot tráví pod vodní hladinou. Staví zde obydlí, které se podobá zvonu. Sem nosí bubliny vzduchu; samice zde také klade vajíčka. Samice dorůstá velikosti 8 – 12 mm, samec je větší 9 – 13 mm. Plachetnatka keřová - hojná na jakékoliv vegetaci a na svou přítomnost upozorní vodorovně stavěnými pavučinami – plachetkami. Samice jsou velké kolem 7 mm, samečci 5 mm.

Slíďák lesní – jeden z nejhojnějších lesních druhů pavouků. Slíďák tatarský – největší evropský pavouk – samice aţ 4 cm. U nás vzácně na jiţní Moravě. Pozn. Slíďáci se kořisti zmocňují skokem. Dobře a rychle běhají po zemi a některé druhy dokonce i po vodní hladině (mají zvláštně upravená nesmáčivá chodidla). Samice nosí na zadečku kokon s vajíčky, na těle nosí také několik dní po vylíhnutí mláďata.. Snovačka jedovatá (černá vdova) – obývá oba americké kontinenty, ţije v blízkosti lidských obydlí. Samička je velká kolem 14 mm (černá s oranţovou skvrnou), sameček 5 mm (bez skvrny). Patří k nejjedovatějším pavoukům. Pro člověka je její kousnutí smrtelné asi v 5 % případů. Sklípkani – největší pavouci, ţijí v tropech. Podle anglického označení Tarantulas se jim také někdy říká tarantule. Netkají sítě, pavučinu pouţívají například při rozmnoţování nebo k vytvoření kokonu. Mají vakovitý zadeček, celé tělo je výrazně chlupaté. Někteří zástupci mají na zadečku ţahavé chloupky, které slouţí k obraně. Jsou známy stromové, zemní a podzemní druhy. Menší (převáţně pouštní) druhy se ţiví hmyzem či jinými pavoukovci. Větší druhy loví hmyz, ale také ještěrky, malé hady, hlodavce, stromové druhy také ptačí mláďata. Sklípkan probodne svou kořist klepítky a vstřikne do těla jed, čímţ ji ochromí. Kousnutí není pro člověka smrtelně nebezpečné. Větší druhy se doţívají aţ 20 let. Největším sklípkanem je Theraphosa blondi, který má tělo dlouhé 12 cm a rozpětí nohou dosahuje aţ 30 cm. Pozn. Ve střední Evropě žijí jen tři druhy pavouků, kteří jsou blízkými příbuznými sklípkanů – jde o sklípkánky. řád: Sekáči Sekáči na rozdíl od pavouků mají třídílné tělo: hlavohruď, zadeček a mezi nimi několik volných článků široké hrudi. Tělo tak tvoří zdánlivě jeden celek. Zadeček je článkovaný. Končetiny jsou velmi dlouhé kráčivé → velmi pohybliví ţivočichové. Makadla mají značně prodlouţena, vypadá to jako by měli 10 nohou. Mají schopnost autotomie - v nebezpečí mohou odvrhnout končetinu, ta se trhavě pohybuje a poutá pozornost útočníka. Ztracené nohy sekáčům nedorůstají. Na hlavohrudi je na hřbetní straně hrbolek nesoucí pár očí. Ty mohou u některých druhů chybět. Blízko předního okraje hlavohrudi je vyústění pachových ţláz. Sekáči dýchají vzdušnicemi. Jsou převáţně draví, ale ţiví se i organickými zbytky, houbami nebo ptačím trusem. Většinou musí hodně pít nebo ţít ve vlhku. Při páření, které trvá velice krátce, zasouvá samec samici do pohlavního ústrojí dlouhý penis. Samice kladou do půdy, na spodní stranu listů nebo do různých štěrbin dlouhým kladélkem kolem 50 vajíček. U některých druhů se vyskytuje partenogeneze. Sekáč rohatý - šedá aţ rezavě hnědá barva. Na hřbetní straně má tři tmavé skvrny. Druhý článek klepítek vybíhá u samečků v podobě rohu. Sekáč domácí - nemá na rozdíl od předcházejícího druhu na hřbetní straně těla tmavé skvrny. Přes den ho můţeme vidět na zdech budov. řád: Štíři Makadla mají podobu klepet. Na nich a v okolí pohlavního otvoru mají hmatové orgány. Na nohách jsou citlivé receptory, jimiţ štíři vnímají vibrace vzduchu a půdy. Štíři se neorientují pouze pomocí hmatu, ale mají dobře vyvinutý i zrak. Pár očí mají umístěný na hrbolku uprostřed horní části hlavohrudi a na jejím předním okraji mají ještě několik párů očí. Zadeček je rozdělen na dvě části – širokou přední a štíhlou zadní část. Na přední části zadečku je vyústění pohlavního otvoru a čtyř párů plicních vaků. Na posledním zadečkovém článku je hrot napojený na jedovou ţlázu. Tu pouţívají v sebeobraně nebo k usmrcení velké a silné kořisti. Štíři jsou vejcoţivorodí nebo ţivorodí. Březost trvá 30 – 540 dní. Samečci při páření dávají svůj spermatofor na zem a zásnubním tancem k němu zavedou samičku, která si jej zasune do pohlavního otvoru. Samičky štírů po tomto aktu někdy svého partnera seţerou. O mláďata se však vzorně starají. Mláďata se rodí postupně a usazují se na matčině hřbetu. Tam pak můţeme vidět různě vyspělé jedince. Štíři ţijí především v teplých krajinách, jsou aktivní za soumraku. Štír kýlnatý - dlouhý kolem 4 cm a je hnědě zbarven; je ţivorodý. Ţije také v ČR. Štír středomořský – asi 8 cm, nápadně ţlutavě zbarvený. Štír tlustorepý - nejjedovatější ze všech štírů. Ţije v oblasti saharské Afriky, dosahuje délky kolem 12 cm, je zbarven ţlutě nebo hnědě. Přes den je zahrabán v písku a je tak nenápadný. Tento druh štíra rodí 30 – 60 mláďat. Je proslulý i svou dlouhověkostí (samice v zajetí ţila 18 let).

Veleštír obrovský - ţije v tropické západní Africe a dosahuje velikosti kolem 18 cm. Má černomodrou barvu. Jeho uštknutí není ţivotu nebezpečné. řád: Štírci Dlouhými makadly připomínají malé štíry, ale na rozdíl od nich nemají ocáskovitě zúţenu část zadečku s jedovým hrotem. Štírci nemají čelisti. Jedová ţláza ústí na makadlech, snovací ţlázy ústí na klepítkách. Jed štírků člověku neublíţí. Dýchají vzdušnicemi a rozmnoţování se podobá rozmnoţování u štírů. Při páření samec navádí samici nad jím uloţený spermatofor. Ta si ho zasune do pohlavního otvoru. K vlastnímu oplození dochází zpravidla o měsíc později. Štírek obecný - velikost asi 4 mm. Vyskytuje se v lidských obydlích. Na větší vzdálenosti se přepravuje přichycen makadly na mouše domácí. Jeho oblíbenou potravou jsou štěnice. Má kosmopolitní rozšíření. Štírek knihový - délka kolem 4 mm. Má světle hnědou barvu a je silně zploštělý. Často se vyskytuje mezi listy starých knih, kde se ţiví pisivkami. Ţije i ve volné přírodě. Štírek mechový - velikost asi 3 mm. Je rozšířen ve střední Evropě. Jeho hlavní potravou jsou chvostoskoci a roztoči. Ţije v mechu a opadance. řád: Roztoči Ţijí v půdě, na tělech jiných ţivočichů i na člověku, na rostlinách, potravinách i ve vodě. Jsou to většinou drobní, několik mm velcí pavoukovci, u nichţ splývá zadeček s hrudními články v jeden celek - idiosoma. Klepítka mohou mít různý tvar podle způsobu výţivy. Například u klíštěte mohou vytvářet s bazálními články makadel ústní aparát, který se nazývá chobotek - hypostom. Roztoči dýchají celým povrchem těla nebo vzdušnicemi. Nervové zauzliny splývají v jeden celek. Jsou odděleného pohlaví a z vajíček se líhnou larvy, které se po svlékání mění v nymfy se čtyřmi páry končetin. Mají tedy nepřímý vývoj. U cizopasných druhů jsou na střevě vytvořeny slepé výběţky, v nichţ se potrava hromadí do zásoby. Roztoči způsobují značné škody na kulturních rostlinách, na hospodářských zvířatech. Jsou i součástí edafonu a podílejí se na rozkladu organických zbytků v půdě. Mezi rostlinné cizopasníky patří: Sviluška chmelová - velká kolem 0,5 mm. Má červenou barvu, která se v létě, díky nasátému chlorofylu, mění na špinavě zelenou. Nabodává listy mnoha druhů rostlin a ţiví se sáním jejich šťáv. Skladokaz moučný - ţije v mouce a v moučných výrobcích, které znehodnocuje. Napadá také sýpky s obilím, kde vyţíráním klíčků zrn ničí jejich klíčivost. Vlnovník sosnový - cizopasí na borovicích, nabodává jejich buňky a vysává jejich obsah. Slinami dráţdí pletiva napadených rostlin, která bují a vytvářejí různé hálky nebo znetvořeniny. Na ţivočiších cizopasí: Klíště obecné - velikost samic se pohybuje od 3,5 do 4,5 mm (po nasátí aţ 1 cm i více – můţe svůj objem zvětšit aţ 300 krát), samečci měří 2,2 – 2,5 mm. Pomocí klepítek nařízne klíště kůţi hostitele a vsune chobotek opatřený zpětnými háčky; zároveň do rány uvolňuje látky sniţující sráţlivost krve a tlumící bolest. Dospělí samci jiţ nepřijímají potravu – jen vyhledávají zvíře, na kterém najdou samici k páření. Samice poté naklade do půdy 1000 – 3000 vajíček. Šestinohé larvy hned hledají drobná zvířata (ještěrky, ptáky) a několik dní na nich sají. Potom se promění v osminohé nymfy a sají na dalších hostitelích. Za příznivých okolností trvá vývoj klíštěte jeden aţ dva roky. Klíště dokáţe hladovět i déle neţ jeden rok. Klíšťata se nejčastěji vyskytují v trávě vysoké od dvaceti centimetrů do jednoho metru; domněnka, ţe padají na člověka ze stromů, je mylná. Klíště je přenašečem lymeské boreliózy (bakteriální onemocnění, léčba antibiotiky, neexistuje očkování, projevem onemocnění bývá silná únava a soustředné kruhy kolem místa přisátí) a klíšťové encefalitidy (virové onemocnění, existuje nepovinné očkování; projevem onemocnění jsou zvýšené teploty a bolest hlavy, později horečky, dezorientace). Přenos onemocnění se výrazně sniţuje při včasném odstranění klíštěte – po příchodu z lesa se doporučuje vyklepat oblečení a prohlédnout se! Přisáté klíště postříkáme dezinfekcí a odstraníme kývavými pohyby (existují také speciální pinzety), pak místo přisátí znovu dezinfikujeme. Nejlepší je ale prevence – nosit do lesa vysoké boty a přiléhavé oblečení a stříkat se spreji, které klíšťata odpuzují. Roztočík včelí - cizopasí na včelách. Kleštík včelí - nebezpečný parazit včel, je původcem tzv. varroázy (odvozeno z latinského názvu původce) neboli včelího moru. Všechna vývojová stadia kleštíka se ţiví hemolymfou včel a včelího plodu. Tím nejen ochuzují tělo včely o ţiviny, ale způsobují i ztráty hemolymfy četnými poraněními včelího těla. Kleštík přenáší i původce dalších nakaţlivých nemocí včel. Původním hostitelem kleštíka

včelího je včela východní. Vlivem člověka pronikla do oblastí přirozeného výskytu včely východní, tj. do východní a jihovýchodní Asie, včela medonosná. Ta ale není geneticky ani jinak vybavená, aby potlačila rozvoj tohoto cizopasníka. S převozem napadených včelstev se kleštík rozšířil i mimo svůj původní areál výskytu, v r. 1976 byl zavlečen do Evropy, v ČR byl jeho výskyt popsán v r. 1978. Kleštík se šíří jako „neţádoucí pasaţér“ na těle trubců. Pro trubce je charakteristické zalétání do cizích úlu, a tak se stávají hlavními přenašeči parazita. Podobně dělnice přenášejí přichyceného kleštíka do včelstev např. při zalétávání, loupeţích a rojení. Zákoţka svrabová - kulatý tvar těla, cizopasí v tělech teplokrevných ţivočichů. Samička je dlouhá aţ 0,4 mm, sameček je menší. Samičky zákoţky vrtají pod kůţí chodbičky, které jsou viditelné pouhým okem. Na konci chodbiček sedí zákoţky a ţerou natrávené buňky. Samečkové ţijí volně. Z vajíček, které samička nechává v chodbičkách za sebou, se líhnou mikroskopické larvy. Některé z larev zůstávají pod kůţí a dělají si postranní chodbičky, jiné vylézají ven a zavrtávají se na jiném místě, nejčastěji mezi prsty. Výsledkem činnosti zákoţek je svědění. Onemocnění vyvolané zákoţkami se označuje svrab. Trudník lidský - je neškodný parazit u člověka. Dosahuje velikost 0,4 mm. Ţije ve vlasových míšcích a v koţních mazových ţlázách, především na bradě a na čele. Čmelík kuří - velikost 0,6 – 0,8 mm. Je obyvatelem kurníků a holubníků. Přes den se ukrývá ve štěrbinách, v noci napadá drůbeţ nebo holuby a ţiví se sáním jejich krve. Ve sladké vodě ţije: Vodule zeměpisná - jeden z našich největších roztočů Její trup měří aţ 8 mm. Má červenou barvu a je pokrytá černými skvrnami připomínajícími kresby na mapě. Ve svrchních vrstvách půdy ţijí: Pancířníci - jejich ztvrdlá kutikula vytváří tzv. pancířky. Ty chrání roztoče před vyschnutím a před poškozením. Pancířníci jsou nejvýznamnějšími rozkladači organických zbytků v půdě. Podílejí se na půdotvorných procesech a koloběhu prvků v přírodě. Pozn. Mnoho druhů roztočů je u člověka původcem alergií. Ty se mohou projevit zánětem spojivek, rýmou, ekzémem nebo průduškovým astmatem; také poruchami spánku a pocitem únavy. V našich podmínkách jsou nejvíce rozšířeny dva druhy a to Dermatophagoides pteronyssinus a Dermatophagoides farinae. Alergeny jsou obsaženy v jejich výměšcích – 1 gram domácího prachu obsahuje 250 000 fekálních částic. V každém bytě jich jsou desítky miliónů, žijí v domácím prachu a v místech, kde se skladují potraviny. Živí se šupinkami lidské kůže (člověk ztratí denně až 50 miliónů šupinek kůže) a jiným organickým odpadem a kromě toho se v teplém (25°C) a vlhkém prostředí velmi rychle množí. Doma je nejčastěji najdeme v matracích, peřinách, polštářích, sedacích soupravách, kobercích. Jejich počet se zvyšuje při používání odpařovačů a zvlhčovačů vzduchu. V přírodě jsou jimi osídlena hnízda ptáků i příbytku mnoha savců. Nevyhovuje jim studený vzduch, nízká vlhkost a UV záření, žijí 70 až 120 dní.

podkmen: Ţabernatí Prvotně vodní členovci se dvěma páry tykadel. Dýchají ţábrami.

třída: Korýši Tělo korýšů chrání chitinová kutikula zpevněná uhličitanem nebo fosforečnanem vápenatým. Hřbetní a postranní okraj posledního článku hlavy vybíhá u řady druhů v hlavohrudní štít (carapax) kryjící větší část těla, nebo tělo uzavírá jako lastury. Stavba těla korýšů je rozmanitá. Tělo je většinou tvořeno 10 – 15 články, které zpravidla tvoří – hlavu (caput neboli cephalon), hruď (thorax neboli pereion) a zadeček (abdomen neboli pleon). Často hlavové články srůstají s hrudními a tvoří hlavohruď (cephalothorax). Zadeček můţe u některých korýšů chybět. Korýši mají dva páry tykadel (první pár – antenuly, druhý antény), pár kusadel (mandibuly) a dva páry čelistí (maxily). Končetiny jsou obvykle větvené na dvě nestejné části, mají pohybovou (plovací nebo kráčivou) funkci, ale slouţí i k přidrţování potravy. Poslední zadečkový článek (telson) můţe být součástí ploutvičky nebo mít podobu vidlice (furky). Korýši jsou zpravidla vodní ţivočichové dýchající ţábrami. Ty mají charakter hřebínkovitých přívěsků na končetinách. Druhy, které nemají cévní soustavu, dýchají celých povrchem těla. Druhy, které přešly druhotně k suchozemskému způsobu ţivota, dýchají tracheálním orgánem uloţeným v zadních končetinách. Cévní soustava je otevřená, srdce bývá trubicovité a je v kaţdém tělním článku opatřeno párem průduchů (ostií). Přenos kyslíku zajišťuje hemolymfa. Ta můţe obsahovat krevní barvivo hemoglobin, hemocyanin nebo je bezbarvá. K okysličování krvomízy (hemolymfy) dochází v ţábrách.

Odtud je krvomíza vedena do srdce, které ji vypudí do tělní dutiny. V ní předává tkáním kyslík. Odkysličená krvomíza odtéká břišní cévou do srdce. Někteří korýši (např. buchanky) cévní soustavu nemají. Vylučovací orgány tvoří pozměněné metanefridie. Ty jsou tvořeny váčkem a z něho vybíhajícím kanálkem. Podle umístění vývodu kanálků se typ vylučovacího ústrojí označuje jako antenální nebo maxilární ţlázy. Trávicí soustava je opatřena ve střední části vychlípeninami – hepatopankreatickými ţlázami. Nervová soustava je původně ţebříčkovitá, ale u korýšů splývají nervové zauzliny ve větší celky. Ze smyslových orgánů je dobře vyvinut zrak. Korýši mají jednoduchá (naupliová) očka charakteristická pro larvální stádium pro klanonoţce a lasturnatky a oči sloţené (facetové). Především na tykadlech je soustředěno čichové a statokinetické ústrojí. Pro rozmnoţování je typický gonochorismus. U přisedlých svijonoţců se vyskytuje hermafroditismus a některé planktonní druhy, jako jsou např. perloočky se rozmnoţují nejen prostřednictvím oplození vajíček, ale také partenogeneticky (z vajíček neoplozených). Z oplozených vajíček některých korýšů, např. buchanek nebo mořských krabů, se líhnou larvy (nauplius nebo zöea). Nauplius má nečlánkované tělo, jedno očko a tři páry přívěsků, z nichţ během vývoje vznikají oba páry tykadel a kusadla. Pouze u některých druhů korýšů je vývoj přímý.

podtřída: Lupenonoţci Zakrnělé přívěsky na hlavě (kromě antén), většinou sladkovodní, ani jediný tělní segment není spojen s hlavou. řád: Ţábronoţky Jejich protáhlé, ze stran zploštělé tělo není kryto krunýřem; plavou břichem vzhůru. Ţábronoţka letní - korýš velký 1 – 2 mm. Vyskytuje se na místech, která jsou periodicky zaplavována vodou – v jámách, tůňkách kolem potoků a řek, které se po deštích plní vodou a pak opět vysychají. Nepříznivé období přečkávají ve stádiu vajíček, která jsou velmi odolná. Naplní-li se však jámy nebo tůňky opět vodou, líhnou se z vajíček larvy, které brzy dospívají. řád: Listonoţky Zástupci mají na břišní straně zploštělé tělo, kryté na hřbetní straně mírně klenutým krunýřem. Tělo je tvořeno velkým počtem tělních článků (aţ 60). Tykadla jsou málo vyvinutá a na hlavě je jeden pár sloţených očí. Zadeček je zakončený mohutnou vidlicí. Ţiví se rostlinnou potravou, organickými zbytky, nebo drobnými ţivočichy. Občas se u nich vyskytuje kanibalizmus. Listonoh letní - měří s vidlicí aţ 10 cm. Je odolnější k vyšším teplotám prostředí (nad 15°C) neţ listonoh jarní. Často se vyskytuje ve společnosti ţábronoţky letní. Jeho výskyt není u nás hojný. Listonoh jarní - obyvatel u nás později vysychajících vod. S vidlicí dosahuje délky 9 cm, je všeţravý, vyskytuje se u něho i kanibalizmus. Z lokalit mizí, pokud teplota prostředí dosáhne 15°C. řád: Škeblovky Tělo škeblovek je z boku zploštělé, většinou ukryté ve dvouchlopňové schránce. Hruď splývá se zadečkem v jeden celek. Hlava je protaţená v rypec. Škeblovky ţijí u dna periodicky vysychajících vod. Ţiví se drobnými ţivočichy a detritem. Škeblovka velká - dosahuje velikosti 10 – 15 mm. Její tělo je kryto krunýřem, který je čočkovitě zploštělý. řád: Perloočky Vyskytují se ve stojatých vodách, obvykle ve velkém mnoţství, jsou součástí zooplanktonu. Ţiví se planktonem a detritem. Samy jsou potravou jiných vodních ţivočichů. Některé druhy ţijí i v moři. Mají ze stan zploštělé tělo ukryté ve dvouchlopňové schránce, z níţ vyčnívá pouze hlava. U některých druhů schránka zakrněla. Zadeček je zahnutý pod břišní část těla a zakončen dvěma furkálními drápky. Na hlavě jsou dva páry tykadel. První pár (tykadélka) má smyslovou funkci, druhý pár umoţňuje vznášení se ve vodě a slouţí také k pohybu. Perloočky mají jedno sloţené a jedno naupliové oko. Jejich cévní soustavu tvoří pouze váčkovité srdce. Protoţe tělíčko perlooček je průhledné, můţeme dobře pozorovat jejich trávicí soustavu. V průběhu roku se u perlooček střídá partenogeneze s pohlavním rozmnoţováním (na podzim). Oplozená vajíčka jsou v těle perlooček uloţená po jednom aţ po dvou v obalu (v sedélku z chitinu). V něm přečkají zimní období a na jaře se z nich vylíhnou partenogenetické samičky.Vývoj je zpravidla přímý, bez larválního stádia.

Hrotnatka obecná - má na konci schránky dlouhý hrot. Dosahuje velikosti 1,5 – 4 mm. Hojně se vyskytuje v návesních rybnících, u břehů větších rybníků a jezer. Je vyhledávaným krmivem pro akvarijní rybky. Hrbatka jezerní - dosahuje velikosti 2 – 2,5 mm. Její tělíčko je ukryto ve schránce a kryto ještě rosolovitým obalem. Ten usnadňuje hrbatkám vznášení se ve vodě. Vyskytuje se ve vodách s nízkým obsahem vápníku od dubna do listopadu. Je zařazena do Červené knihy ČR. Nosatička obecná - dosahuje velikosti 0,2 – 0,5 mm. Má protáhlé tykadélko, které má podobu dlouhého nosu nebo sloního chobotu. Ţije v planktonu nejrůznějších stojatých vod. Tvoří důleţitou sloţku potravy rybího plůdku.

podtřída: Kapřivci Tito korýši jsou dočasní vnější parazité ryb. Mají zploštělé terčovité tělo se dvěma velkými přísavkami a dvojici nápadných očí. Na zadečku je dvoulaločný plochý přívěsek. Kapřivec plochý - dosahuje délky aţ 8 mm. Přichycuje se na kůţi ryb a ţiví se sáním jejich krve. Po nasycení vydrţí aţ tři týdny bez další potravy. Samička snáší oplodněná vajíčka slepená rosolovitou hmotou do dlouhých pásů, které přilepuje na předměty a části rostlin ponořených ve vodě.

podtřída: Klanonoţci Drobní korýši nepřesahující délkou zpravidla několik milimetrů. Tělo se skládá z hlavy spojené s jedním nebo dvěma články hrudi, z pěti hrudních článků a z pětičlánkového zadečku. Krunýř nemají vyvinut. Mají nápadně dlouhá tykadla prvního páru - antenuly, uzpůsobené k vznášení. Antény jsou menší. Na hlavohrudi mají 3-6 jednoduchých očí. Pohybují se pomocí dvouvětevných hrudních končetin. Mají nepárovité naupliové oko, srdce často chybí. Na posledním zadečkovém článku jsou prodlouţené štětiny. řád: Buchanky Buchanky jsou odděleného pohlaví. Z oplozených vajíček se líhnou larvy zvané nauplius. Ty se po kaţdém svlékání více podobají dospělým jedincům. Ţiví se jemným planktonem nebo rostlinnou potravou. Samičky nosí po stranách těla 1 pár vaků s vajíčky Buchanka obecná - je velká kolem 2 mm. Je to dravý korýš ţivící se drobnými vodními ţivočichy. Nejhojněji se vyskytuje časně zjara a v zimě. V letních měsících z povrchových vod mizí. řád: Vznášivky Na rozdíl od buchanek mají samičky pouze jeden okrouhlý vaječný váček (buchanky dva) a samečkům napomáhá při páření pouze prvé tykadlo (samečkům buchanek obě). Vznášivka obecná - dosahuje velikosti 2 – 2,5 mm. Ţije v planktonu různých stojatých vod a hojně se vyskytuje v letních měsících. Potravou jsou jí drobné řasy.

podtřída: Svijonoţci Svijonoţci jsou mořští korýši ţijící přisedlým způsobem ţivota. K podkladu jsou přichyceni pomocí tzv. cementační ţlázy, která je umístěna na tykadlech. Tito ţivočichové jsou orientovaní nohama vzhůru. Jejich nohy jsou dlouhé a slouţí k filtrování vody. Tělo je zakryto koţovitým pláštěm, ve kterém jsou uloţeny vápenité destičky. Na otvoru jsou dva páry uzavíracích destiček, které svijonoţce chrání po dobu odlivu před vyschnutím. Segmentace těla je nezřetelná. Jsou obojetníci, z vajíček se líhnou volně pohyblivé larvy (nauplius). Ty jsou unášeny mořskými proudy, na vhodném místě se pevně usazují. Svijonoţec přílepkový - velikosti 3 - 5 cm. Je rozšířený v Atlantském oceánu. Ţije ve velkém mnoţství na skalách a kamenech v příbojovém pásmu pobřeţí. Nalézt ho můţeme i na tělech kytovců, lasturách mlţů a na předmětech ponořených ve vodě. Vilejš stvolnatý - dosahuje velikosti 30 - 80 cm. Má 3 – 5 cm velkou schránku tvořenou z 5 oddělených vápenitých destiček, která přisedá k podkladu pomocí aţ 75 cm dlouhého stvolu. Ten je produktem cementačních ţláz. Vilejši tvoří poměrně velké kolonie na skalách, na plovoucích předmětech, na tělech ţivých i mrtvých mořských ţivočichů. Ţije v evropských mořích.

podtřída: Lasturnatky Tělo mají lasturnatky kryto dvouchlopňovou schránkou jako škeblovky, ale jejich trup není členěný. Mají nejméně párů končetin ze všech korýšů – 7. Zdrţují se hlavně u dna, plavou pomocí dlouhých tykadel, která vystrkují ze své schránky. Nemají ţábry ani srdce. Jsou odděleného pohlaví; nejčastěji se však rozmnoţují partenogeneticky.. Samečkové jsou vzácní a mají tzv. Zenkerův orgán (rozšířená svalnatá část chámovodu), označovaný jako spermatická pumpa. Samci sladkovodních lasturnatek produkují obří vláknité spermie, které mohou dosáhnout aţ desetinásobku délky těla. Nejdelší známá délka spermií u této skupiny ţivočichů je 1 cm. Fosilní lasturnatky mají význam při určování stáří geologických vrstev a některé druhy napomáhají geologům při hledání loţisek ropy. Lasturnatka velká - velikost 1,5 – 2,6 mm. Její schránka je pokrytá drobnými chloupky. Ţije ve stojatých i mírně tekoucích vodách. Nejčastější její výskyt je v období od dubna do května. Je všeţravá. Rozmnoţuje se partenogeneticky.

podtřída: Rakovci Charakteristickým znakem této třídy korýšů je počet končetin. Hruď jich nese 8 párů a zadeček 6 párů. Na konci těla bývá nepárový telson. Ţijí v mořích i ve sladkých vodách. Někteří se přizpůsobili ţivotu na pevné zemi a jiné druhy cizopasnému způsobu ţivota. Vývoj rakovců je většinou nepřímý, larvou bývá nejčastěji zoëa. řád: Stejnonoţci Sladkovodní, mořští i suchozemští korýši. Mohou být parazitičtí, býloţraví, masoţraví i všeţraví. Chybí jim celistvý krunýř. Místo něho mají jednotlivé tělní články na hřbetní straně těla silně sklerotizované a zpevněné uhličitanem vápenatým. Hrudní noţky nejsou rozeklané, jednotlivé páry nohou se od sebe zpravidla neliší. Na hlavě jsou přisedlé sloţené oči. Páření suchozemských stejnonoţců probíhá v noci. Samička vkládá vajíčka do zvláštního vaku na břišní straně těla tzv. marsupia. Po vylíhnutí se larvy ještě určitou dobu v marsupiu vyvíjejí. Beruška vodní - velikost 8 – 13 mm. Hojně se vyskytuje ve stojatých nebo mírně tekoucích vodách, často znečištěných organickými odpadky. Přechodné vyschnutí těchto lokalit přečkává zahrabána v bahně. Ţiví se porosty řas a rostlinnými zbytky. Samotné berušky jsou potravou ryb a vodních ptáků. Mohou být také mezihostitelem některých parazitů. Stínka zední - zploštělé tmavošedé tělo dosahuje velikosti aţ 18 mm. Zadečkové noţky se změnily v dýchací ústrojí, které přijímá kyslík ze vzduchu. Ţije na vlhkých místech. Ţiví se tlejícími organickými zbytky. Je to synantropní druh. Svinka obecná - velikost kolem 1,5 cm. Má proměnlivé zbarvení od světle šedé po černou, často bývá také skvrnitá. Svinka se dokáţe v případě nebezpečí a v případě nepříznivých ţivotních podmínek stočit do kuličky. Vývoj svinek probíhá přes několik larválních stádií; rostou i po dosaţení pohlavní dospělosti. Ţijí obvykle pod kameny, často i na suchých místech. Jsou vápnomilné. Ţiví se rostlinnými zbytky nebo drobnými uhynulými ţivočichy. Dříve se svinek pouţívalo i v medicíně při léčení tuberkulózy nemocí jater a ţaludku. řád: Různonoţci Stejně jako stejnonoţci nemají vyvinutý krunýř, mají přisedlé oči; hrudní noţky jsou jednovětevné. Mají ze stran zploštělé tělo a nápadně odlišné první tři páry zadečkových končetin. Ty jsou přizpůsobené k plavání a pohybují se podél boků. Blešivec potoční - velikost kolem 1,5 cm. Ţije ve velmi čistých vodách bohatých na kyslík. Najít ho můţeme pod kameny, kusy dřev i pod spadaným listím. Chytíme-li ho, lehá si na bok a snaţí se trhavými pohyby osvobodit – „skáče“. Potravou blešivcům jsou rostlinné zbytky nebo drobní ţivočichové. Blešivce můţeme najít i na uhynulých rybkách. Na pevném podkladu se pohybuje pomocí hrudních noţek, k plavání pouţívá noţky na zadečku. Na jeho těle můţeme často vidět i červené skvrny. Ty jsou zárodkem cizopasných červů, které čekají na svého hostitele. Zpravidla je najdeme na místech, kam se slétají vodní ptáci.

řád: Desetinoţci Do této skupiny patří v podstatě téměř všichni běţně známí korýši. A to jak mořští, suchozemští i sladkovodní. Jejich společným znakem je vyvinutý krunýř, který kryje po stranách boky hlavohrudi a ve své dutině ukrývá ţábry. Na hřbetní straně je krunýř zpravidla srostlý s hrudními články. První tři páry hrudních nohou jsou přeměněné v příústní noţky – maxilipedy, zbylých pět párů má pohybovou funkci. Některé z párů nohou jsou zakončeny klepety. Desetinoţci se ještě dělí na podřád lezoucí a plovoucí. Mezi lezoucí desetinoţce patří: Langusta obecná - velikost 35 – 45 cm; hmotnost aţ 8 kg. Má zakrnělá klepeta. O to mohutnější mají tykadla a hlavně zadeček (výborné maso). Tykadla jsou delší neţ tělo langusty, pouţívá je při vzájemných potyčkách a k obraně před nepřáteli. Přes den ţije ukryta v dutinách skalnatých břehů a za potravou se vydává aţ v noci. Ţiví se mlţi a ostnokoţci. Langusty jsou oblíbenou pochoutkou jiţ od středověku. Humr evropský - velikost 30 – 60 cm, ale byly vyloveny i druhy měřící kolem 1 m; hmotnost 4,5 kg. Ţije ve skalnatých březích západní oblasti Atlantského oceánu, v Severním a Středozemním moři. Druhý pár kráčivých končetin je opatřen mohutnými klepety. Pravé klepeto bývá zpravidla silnější, zavalitější a opatřené krátkými kuţelovitými zuby. Toto klepeto slouţí k přidrţování a drcení potravy. Levé klepeto je většinou štíhlejší a místo zubů má úzké ostří. Tímto klepetem humři porcují potravu na menší kusy. Poustevníček mořský - velikost kolem 10 cm. Ţije při západním pobřeţí Evropy a ve Středozemním moři. Ţiví se drobnými ţivočichy a organickými zbytky. Ukrývá se v prázdných ulitách mořských plţů. Ţije v úzké symbióze se sasankou plášťovitou. Krab pobřeţní – velikost 7 – 9 cm. Patří k nejhojnějším krabům v Evropě. Dobře snáší i znečištěné vody přístavů a mořských lagun. Delší dobu dovede ţít i mimo vodu zahrabán ve vlhkém písku. Ţiví se jikrami ryb, nebo drobnými korýši. Je běţnou potravou přímořských obyvatel. Rak říční - velikost 12 – 25 cm. Doţívá se stáří aţ dvaceti let. Na těle raka rozlišíme hlavohruď překrytou krunýřem a zadeček. Místo, kde hlava srostla s hrudí, bývá označeno nápadným švem. Mezi hrudí a krunýřem jsou uloţeny ţábry. Má nápadně úzké a špičaté rostrum (hrotitý výběţek hlavohrudi). Zadeček se skládá ze šesti článků. Ty se dají velmi rychle sklopit dolů a dopředu, přičemţ se ploutvička opírá o vodu. Výsledkem je plování vzad. Kdyţ rak leze, leze dopředu. Na hlavě má dva páry tykadel, oči má na stopkách a rak se jimi můţe dívat všemi směry bez pohybu hlavohrudi. V ţaludku má vápenité destičky – rakůvky, které slouţí jako zásoba vápníku pro tvorbu nového krunýře. Rak říční se ţiví zbytky rostlin a ţivočichů. Za potravou vychází v noci. Přes den ţije ukryt pod kameny nebo vymletými břehy, je náročný na kvalitu vody. U nás původní, kriticky ohroţený druh. Rak kamenáč - má široká klepeta a na štítu za očima jeden pár vyvýšenin. Rak říční má vyvýšeniny dvě. Zbarvení je modravě zelené, mramorované. Rostrum má tvar rovnostranného trojúhelníku. Ţije v podhorských potocích a říčkách; je velmi náročný na kvalitu vody. Je menší neţ rak říční. U nás původní, kriticky ohroţený druh. Rak bahenní - má nápadně úzká klepeta a dlouhé a úzké rostrum. V ČR nepůvodní druh, u nás vysazován v polovině 19. století jako náhrada za raka říčního, dovezen z Haliče. Není tolik náročný na čistotu vody, je chráněný. Nejrozšířenější evropský druh raka. Rak pruhovaný = rak americký - max. – délka cca 11 cm. Rostrum je dlouhé. Na ocasních článcích jsou typické rezavé nebo tmavě hnědé pruhy. Jde o invazní druh zavlečený do Německa z USA; odtud se dostal migrací i na naše území. Rak signální – mohutné konstituce, dorůstá aţ 15 cm. Má dlouhé a špičaté rostrum. Nejnápadnějším poznávacím znakem je bílý aţ bělomodrý kloub klepet. Do ČR dovezen ze Švédska (původ v USA). Pozn. Původně americké druhy raků šíří na našem území „račí mor“ (původcem je plíseň Aphanomyces astaci ze skupiny Oomycet.). Jsou přenašeči tohoto onemocnění, sami jsou vůči němu odolní. Tato nemoc napadá nervovou soustavu a raci jí téměř vždy podlehnou. K přenosu dochází ve vodě a bahně - spory se šíří ze svlečeného krunýře či mrtvého raka, celé roky mohou přežívat v klidovém stádiu v bahně. Mezi plovoucí desetinoţce patří: Garnát obecný - velikost kolem 5 cm. Garnáti patří mezi hospodářsky nejvýznamnější korýše při evropském pobřeţí. Loví se, suší na slunci a zpracovávají na hnojivo nebo krmivo pro hospodářská zvířata. Jsou to ţivočichové s noční aktivitou. Ţiví se drobnými korýši, měkkýši, řasami i detritem. Přes den jsou zahrabáni na dně. Zajímavý je jejich pohlavní ţivot. Jejich pohlaví je určováno velikostí těla a můţe být v průběhu ţivota měněno. Jeden aţ dva roky se chovají jako samci a potom se stanou samicemi. Při této přeměně se velikost jejich těla zpravidla zdvojnásobí. Kreveta baltská - velikost kolem 3 cm. Obývá pobřeţní vody Severního a Baltského moře.

podkmen: Vzdušnicovci Charakteristickým znakem všech zástupců je jejich dýchací ústrojí - vzdušnice. Ty jsou tvořeny systémem kanálků a chodbiček vyztuţených kruhovitě nebo spirálovitě stočeným chitinovým vláknem. Na povrch ústí párovými průduchy. Průduchy jsou na trupu, nebo na hrudi a zadečku. Vyúsťují zpravidla v boční oblasti tělních článků. Vzdušnice rozvádějí kyslík a odvádějí oxid uhličitý. Vylučovacím ústrojím jsou malpighické trubice ústící do střeva. U stonoţek a mnohonoţek se vyskytují vylučovací čelistní ţlázy. V trávicí soustavě nemají trávicí ţlázy. Jsou obvykle gonochoristi. Vývoj mají nepřímý. Tělo je u některých skupin členěno na hlavu a trup, který je článkovaný a nese nejméně devět párů končetin (stonoţky, mnohonoţky); nebo na hlavu, hruď s třemi páry končetin a zadeček (chvostoskoci, hmyz). Na hlavě je jeden pár tykadel, jeden pár kusadel a dva páry čelistí; mohou zde také být jednoduché i sloţené oči. Jedná se pravděpodobně o nejstarší suchozemské členovce.

Třída: Mnohonoţky Mnohonoţky mají na průřezu kruhové tělo. V kutikule je uhličitan vápenatý. Články jejich těla srůstají po dvou, proto jsou s výjimkou prvních pěti článků na kaţdém dva páry nohou. Kaţdá mnohonoţka má nejméně 114 nohou (první tělní článek je bez nohou, druhý, třetí a čtvrtý mají po jednom páru nohou). Nohy nasedají na břišní části těla. Po stranách těla také ústí dýchací průduchy. Mnohonoţky se ţiví řasami a částmi rozkládajících se rostlinných těl. V případě nebezpečí dokáţí některé mnohonoţky vyloučit páchnoucí tekutinu na povrch těla. Pohlavní orgány ústí v přední části těla. Dospělí samečci se mohou svlékat, při svlékání se jim zmenší pářící noţky. Samičky snášejí svá vajíčka do zvláštních hnízd. Ta si mnohonoţky budují ze slin a z hlíny. Z vajíček se líhnou mláďata, která se od dospělých liší počtem tělních článků. Největší druhy mnohonoţek dosahují velikosti aţ 30 cm. Mnohonoţka zemní - dorůstá velikosti kolem 2,5 cm. Počet tělních článků je zpravidla větší neţ 30. Při vyrušení se stočí do spirály. Svinule skvrnitá - dosahuje velikosti 6 – 17 mm a má proměnlivé zbarvení. Ţije v opadance listnatých lesů a v trouchnivějícím dřevě. Napomáhá bakteriím a houbám v rozkladu organické hmoty. Vývoj svinule trvá tři roky. Chlupule podkorní - velikost 2 – 3 mm. Ţije pod kůrou stromů, ale i v mechu a pod kameny. Ţiví se hlavně jednobuněčnými řasami. Zajímavé je, ţe v jiţní Evropě se vyskytuje v populaci přibliţně stejný počet samečků a samiček, směrem na sever samečků ubývá. Ve Finsku se rozmnoţují chlupule převáţně partenogeneticky. Plochule křehká - ţije poměrně hojně v listnatých lesích, zejména v olšinách. Dosahuje velikosti 15 – 23 mm. Sameček je štíhlejší neţ samička. Tělo je ploché, sloţené z 20 článků. Ty mají po stranách ploché výrůstky(křidélka). Nohy jsou ţlutě zbarvené. Ţiví se rostlinnými zbytky.

Třída: Stonoţky Stonoţky se podobají mnohonoţkám. Řadou znaků se však od nich výrazně liší. Tělní články stonoţek jsou zploštělé a kutikula není prostoupena uhličitanem vápenatým. Jejich nohy směřují do stran a jsou delší neţ u mnohonoţek.Kaţdý tělní článek, kromě posledních dvou, nese pouze jeden pár nohou. Vývody pohlavních ţláz jsou v zadní části těla. Stonoţky patří k dravým ţivočichům. Za ústy mají kromě kusadel a čelistí ještě pár kusadlových noţek. Ty vznikly přeměnou prvního páru končetin. Jejich koncová část je dutá a ústí do ní jedová ţláza. Poslední pár nohou má smyslovou funkci, podobně jako tykadla. Tento pár končetin se také označuje jako vlečné nohy. Některé druhy stonoţek jsou slepé. Stonoţka škvorová - délka těla kolem 25 mm. Je to naše nejznámější stonoţka. Má lesklou kaštanovou barvu. Patří k ţivočichům s noční aktivitou. Její potravou jsou především larvy hmyzu. Někdy se u ní objevuje i kanibalizmus. Vajíčka klade samička do půdy po jednom a kaţdé obalí zeminou. Zemivka ţlutavá - má nápadnou ţlutou barvu a tenké dlouhé tělo. Dosahuje velikosti 3,5 – 6,5 cm. Vyskytuje se pod kameny a v místech s obdělanou půdou. Její oblíbenou potravou jsou mladé dešťovky. Je slepá. Samička zemivky pečuje o vajíčka i vylíhlá mláďata.

Stonoha pásovaná - délka aţ 12 cm. Vyskytuje se v jiţní Evropě a střední Asii. Je barevně proměnlivá. Při napadení se brání kousnutím, které je srovnatelné s bodnutím včely. Stonoha obrovská - největší stonoţka na světě. Vyskytuje se v Brazílii a měří kolem 26 cm. Strašník dalmatský – velikost do 4 cm; dlouhé nohy s mnohočlánkovanými chodidly. Na rozdíl od jiných stonoţek nemá zploštělou hlavu. U tohoto druhu existují „námluvy“ – sameček klade v přítomnosti samičky na povrch půdy spermatofor, samička si ho ihned nasouvá do pohlavního otvoru. Tento druh ţije také na jiţní Moravě.

Třída: Chvostoskoci Chvostoskoci jsou kosmopolitně rozšíření členovci. Jejich tělo, velké od 1 do 3 mm, je členěno na hlavu, hruď a zadeček. Zbarvení je nenápadné. Jsou ţlutaví, šedí. Někteří z chvostoskoků mají na hřbetní straně barevné ornamenty. Mají tři páry nohou. Končetiny zadečku jsou přeměněné ve zvláštní skákací vidlici (furku), která jim umoţňuje odrazit se od podkladu a odskočit z místa. Vyznačují se velkou regenerací.V přírodě jsou hojní ; ţijí v lesní opadance, pod kůrou starých pařezů a stromů, na stromech, na listech i v květech, v trávě apod. Nejčastěji se ţiví tlejícími zbytky. Jsou důleţitou sloţkou edafonu. Spolu s bakteriemi a s prvoky se podílí na tvorbě humusu. Patří k ţivočichům vývojově starým. Zástupci chvostoskoků ţili jiţ v období prvohor – v devonu. Larvěnka obrovská - náš největší chvostoskok. Dosahuje velikosti kolem 9 mm. Vyskytuje se ve vyšších polohách – v horách a podhůří. Má šedomodré zbarvení a nalézt ji můţeme na pařezech, v mechu, ale i na kmenech či větvích stromů. Mákovka vodní - velká kolem 1 mm. Má tmavě modré zbarvení. Zdrţují se na hladinách klidných vod. Huňatka sněţní - ve velkém mnoţství se můţe objevit na sněhu, má ţlutozelené zbarvení a velikost kolem 1 mm. Podrepka pestrá - má kulovité 1,5 – 3 mm dlouhé tělíčko. Má zelenavé zbarvení a na zadečku hnědou, ţlutohnědou dosti proměnlivou kresbu. Ţiví se listovým pletivem. Napadené listy jsou droboučce dírkaté.

Třída: Hmyz (Insecta) -

většinou suchozemští členovci, někdy ve sladkých vodách, jen vzácně v moři pro všechny druhy je společná heteronomní segmentace těla tělo je tvořeno 20 články ( v embryonálním stádiu 21), které během vývoje vytvořily tři celky (tagmata) – hlavu, hruď a zadeček

hlava – caput - vzniká srůstem 6 článků, zřetelně oddělena od hrudi (zúţenou krční částí) - najdeme na ní: - 1 pár tykadel (různé velikosti a tvaru – viz obr. v učebnici) - sloţené oči i jednoduché oči - vnější ústní ústrojí – to je tvořeno: - svrchním pyskem (= labrum) - párem kusadel (= mandibuly) - párem čelistí (= maxily) – ta mohou nést čelistní makadla se smyslovou funkcí - spodním pyskem (= labium) – ta mohou nést pysková makadla opět se smyslovou funkcí -

základním typem ústního ústrojí je ústrojí kousací (např. brouci) – z něho se odvozují další typy ústních ústrojí – sací (motýl), bodavě sací (komár) a lízací (moucha)

hruď – thorax - tvořena třemi články – předohrudí, středohrudí a zadohrudí - kaţdý ze článků nese pár končetin – základním typem končetiny je končetina kráčivá, z ní se vyvinuly další typy – ty jsou přizpůsobeny k různým úkonům (plavání, hrabání, skákání, běh atd.) - na středohrudi i zadohrudi vzniká jako vychlípenina pokoţky pár křídel (pouze u podtřídy Bezkřídlých nejsou křídla primárně vyvinuta) – původní jsou tedy dva páry blanitých křídel – u některých skupin dochází k různým proměnám: - krytky = první pár křídel, která jsou tuţší, koţovitá (kobylky) - polokrovky = první pár křídel, jejichţ přední část je koţovitá a zadní blanitá (ploštice) - krovky = první pár křídel prostoupený chitinem, velmi pevné – chrání druhý pár (brouci) - křídla motýlů jsou kryta barevnými šupinkami - někde zakrňují (samice švába) aţ se ztrácí úplně (blechy) - kyvadélka (haltery) = redukovaný druhý pár křídel dvoukřídlého hmyzu (moucha) – k manévrování - křídly prostupují vzdušnice, nervy a cévy – na pohled se jeví jako druhově specifická ţilnatina zadeček – abdomen - mívá 6 aţ 11 článků - v něm uloţena převáţná část vnitřních orgánů - starobylé skupiny a některé larvy mají na zadečku končetiny (panoţky) - někde z nich vznikly různé orgány - kopulační orgán samců, kladélko samic (kobylky) - některé druhy mají na zadečku ţihadlo (vosy), přívěsné štěty (škvoři) Charakteristika jednotlivých soustav je obdobná jako pro celý kmen členovců: Trávicí soustava začíná ústním ústrojím – kusadla slouţí k hrubému a čelisti k jemnému zpracování potravy, do ústní dutiny ústí slinné ţlázy (čelistní a pysková), dále jde potrava hltanem a jícnem, který se rozšiřuje ve vole. Následuje ţvýkací ţaludek, kde se potrava dále rozmělňuje a ţláznatý ţaludek, kde dochází k vlastnímu trávení potravy. Dále pokračuje střevo, které se rozšiřuje v konečník.

Dýchání je zajištěno soustavou vzdušnic. Ty ústí na povrch průduchy (stigmaty, spirakuly) opatřenými chloupky, které brání vnikání nečistot.

Cévní soustava je otevřená. Funkci srdce zastává hřbetní céva, která otvory (ostiemi) čerpá hemolymfu z těla a pumpuje ji směrem dopředu. Cévní soustava se nepodílí na přenosu dýchacích plynů. Proto je značně redukovaná. K vylučování slouţí Malpighiho ţlázy – vychlípeniny střeva ústící do zadní části střeva. Ve střevě dochází k zpětné resorpci vody. Nervová soustava je gangliová ţebříčkovitého typu, jednotlivé páry ganglií i provazce splývají – vzniká břišní nervová páska. V přední části dochází k zvětšování zauzlin (cephalizace) – trojdílná nadjícnová zauzlina spojená s trojdílnou podjícnovou zauzlinou tvoří mozek. Významnou úlohu hraje i vylučování hormonů – např. ekdyzon (svlékací hormon) a neotenin (juvenilní hormon).Významnou úlohu hraje také útrobní nervstvo – sympatikus. Velmi dobře jsou vyvinuty i všechny smysly: - zrak – sloţené oko (mozaikový obraz = kaţdé jednotlivé očko vnímá část obrazu, v mozku dochází ke „sloţení“ celého obrazu) i jednoduché oči – vnímání intenzity světla (někdy díky poloze označováno jako temenní oko) - chuť - v ústním ústrojí - čich, hmat – smyslové brvy na tykadlech (téţ pyskovém a čelistním makadle) – velmi citlivé (feromony – samec cítí samici aţ na 5 km) - sluch – centrum sluchu můţe být v: - tykadlech – Johnstonův orgán - na zadečku, v holeni zadní končetiny – tympanální orgán = jemná blána napnutá v okénku kutikuly – reaguje na vlnění vzduchu - mezi hmyzem existují také různé způsoby dorozumívání: pomocí zvuku - stridulace = tření dvou částí těla o sebe - bzučení = chvění křídel pomocí zraku - světélkování (bioluminiscence – probíhá díky chemické reakci, při níţ se uvolňuje světelné záření, chemická sloučenina světlušek působící světélkování se nazývá luciferin) - „včelí tance“ - zrakem jsou také varováni případní predátoři před nebezpečnou kořistí – např. před vosou. Mluvíme o mimetismu – procesu, kdy jeden druh napodobuje druhý a tak se chrání před predátory - jeden druh mimetismu je jev, kdy mnoho druhů pouţívá podobné výstraţné zbarvení a vzájemně se takto podporují při ochraně před predátorem (ţlutá + černá – ţihadlo, černá + červená - jedovatý, nejedlý) - druhým druhem je jev, kdy někteří nejedovatí ţivočichové mají stejné zbarvení jako druh jedovatý a tedy pasivně vyuţívají této ochrany (pestřenka) - třetí moţností jiţ nám známé mimikry (kryptické zbarvení) pomocí čichu - jiţ zmíněné feromony rozmnoţování - gonochoristé s pohlavním dimorfismem (samci menší, barevnější; samice větší, méně barevné – mimikry = ochranné zabarvení) - rozmnoţují se pohlavně – vnitřní oplození – probíhá páření - někdy samice uchovávají spermatické buňky u sebe v těle v takzvaných spermatékách (spermatických komůrkách) „pro pozdější pouţití“ - někdy partenogeneze – schopnost rozmnoţovat se z neoplozených vajíček (mšice) - někdy moţnost rozmnoţovat se jiţ v larválním stádiu (neotenie) - samičky většinou kladou vajíčka = vejcorodost - někdy se líhnou larvy z vajíčka jiţ v těle matky = vejcoţivorodost

-

vývin je nepřímý – larva se za ţivot několikrát svléká (řízeno hormonálně), vývoj je označován jako proměna: - proměna nedokonalá (hemimetabolie) probíhá: - vajíčko – larva (označovaná u proměny nedokonalé jako nymfa) – dospělec (imágo) - nymfa se podobá dospělci – ale je menší, bez křídel, bez pohlavních orgánů - nymfy postupně dorůstají a po kaţdém svlékání jsou podobnější dospělému jedinci, po posledním svlékání se jim objevují křídla a pohlavní orgány proměna dokonalá (holometabolie) probíhá: - vajíčko – larva – kukla – dospělec - larva je nepodobná dospělci, velmi ţravá, několikrát se svléká, nakonec se mění v kuklu – v tomto stádiu dochází k rozsáhlé přestavbě celého těla - typy kukel: - mumiovitá – jsou vidět hrubé obrysy těla (motýli) - soudečkovitá – zcela uzavřená, není nic vidět (mravenci) - volná – vidět končetiny (brouci), má-li kousací ústrojí – kukla kousací - tato proměna je častější (asi 80 % hmyzu) (vodní larvy jsou někdy označovány jako najády, pozemní potom jako geády) -

-

význam - nejpočetnější skupina ţivočichů, na naší planetě dominuje - potrava řady organizmů - opylovači – udrţení druhové diverzity rostlin - produkce řady vyuţívaných látek – med, vosk, propolis, mateří kašička, včelí jed, hedvábí, kantaridin - parazité, škůdci kulturních rostlin, škody ve skladech ……… systém a zástupci: - třída je dělena na dvě podtřídy – Bezkřídlí (Apterigota) a Křídlatí (Pterigota)

Podtřída Bezkřídlí (Apterigota) -

primárně bezkřídlí, vývin probíhá bez proměny (ametabolie) nedospělá stádia se liší pouze počtem článků

Řád Šupinušky -

tělo kryté šupinkami, na zadečku zbytek zadečkových nohou – tvoří štěty rybenka domácí (Lepisma saccharina) – aţ 1 cm velká, stříbrná, připomíná rybku, ţiví se zbytky potravin, ţije v domácnostech

Podtřída Křídlatí (Pterigota) -

-

dále se dělí v systému na Paleoptera („hmyz starokřídlý“ – nedokáţí skládat křídla – jepice, váţky) a Neoptera („hmyz novokřídlý“ – umí skládat křídla – všichni ostatní) pro přehled se hmyz dělí podle typu proměny

HEMIMETABOLA – hmyz s proměnou nedokonalou Řád: Jepice (Ephemeroptera) - ţijí v okolí vod - jepice obecná (Ephemera vulgata) - dospělec ţije maximálně 48 hodin – jen dokud se nespáří, mají zakrnělé ústní ústrojí – nepřijímají potravu, v době páření vytváří dočasné roje

-

nymfy ţijí 3-4 roky, v čisté vodě – bioindikátor, jsou potravou ryb dospělec i nymfa mají tři štěty u nymf slouţí k dýchání tracheální ţábry

Řád: Váţky (Odonata) - dravci, vymrštitelný spodní pysk = maska, nymfy chytají i rybí potěr, na zadečku tři lupínkovité výrůstky (u motýlic dlouhé, u váţek a šídel krátké) - dobří letci, velké sloţené oči, velká křídla, končetiny přizpůsobeny k lapání kořisti při lovu - nymfy mají tracheální ţábry, nymfy váţek a šídel vypuzují vodu ze střeva – rychlý reaktivní pohyb - kopulují za letu – samec drţí samici za hlavou pomocí klíštěk, které má na konci těla - samice se vyskytují v blízkosti vod (kladou vajíčka do vody), samci i dále od vod - samice mají méně nápadná křídla - motýlice (Calopterygidae) stejná křídla, na zadečku klíšťky – slouţí k přichycení samičky při páření kovový tmavě modrý lesk motýlice lesklá (Calopteryx splendens) - šidélka (Coenagrionidae) štíhlá, jako malé šídlo šidélko páskované (Coenagrion puella) - šídla (Aeschnidae) dlouhé, štíhlé šídlo modré (A. cyanea) - váţky (Libellulidae) kratší, zavalitější tělo váţka ploská (Libellula depressa) váţka čtyřskvrnná (Libellula quadrimaculata) Řád: Pošvatky (Plecoptera) - nymfy v čisté vodě – bioindikátory, na zadečku dva štěty - pošvatka rybářice (Perla burmeisteriana) – larvy napadají i rybí plůdek Řád: Švábi (Blattodea) - velmi starý hmyz - jiţ v karbonu - silné trnité nohy, většina ţije v tropech, noční tvorové, znečišťují potraviny svými výkaly, všeţravci - samičky kladou vajíčka v chitinových pouzdrech - ootékách - ţijí společně, mají symbiotické brvitky a bakterie – tráví celulózu - první pár křídel přeměněn v krytky, samice mají zakrnělý první pár křídel - jedni z mála organizmů, kteří jsou zřejmě schopni přeţít nukleární výbuch - šváb obecný (Blatta orientalis) - černý, asi 2,5 cm, dlouhá tykadla - šváb americký (Periplaneta americana) - aţ 5 cm, 3-4 roky neţ dospějí, chovají se - rus domácí (Blatella germanika) - 1 cm velký, v domácnostech rezavý - rusec lesní (Ectobius silvestris) – velmi běţný v našich lesích Řád: Všekazi (Izoptera) - = termiti - společenský hmyz s kastami, stavby termitiště, symbiotické brvitky a bakterie - často mají zakrnělé oči, většinou v subtropech a tropech - všekaz středozemní (Kalotermes flavicollis) – rozšířen ve středozemí Řád: Škvoři (Dermaptera) - na zadečku klíšťky – u samců více zakřivené - škvor obecný (Forficula auricularia) - samice pečují o larvy

Řád: Kudlanky (Mantodea) - teplomilné, dravé, první pár končetin = loupeţivé nohy – k chytání jiného hmyzu - manţelský kanibalizmus – při páření samice ukousne samci hlavu a seţere ho (v hlavě nervová zauzlina - ta tlumí zadečkovou zauzlinu, která ovládá kopulační orgán. Samice musí ukousnout hlavu, tím i hlavovou zauzlinu, aby došlo k „řádnému“ spáření.) - kudlanka náboţná (Mantis religiosa) - ţije na jihu našeho území, jméno podle svého postoje – jako by se modlila Řád: Strašilky (Phasmatoptera) - tropické a subtropické, tvarem a barvou napodobují větve a listy – mimikry, chovají se v domácnostech - pakobylka indická (Carausius morosus) - strašilka pilonohá (Pharnacia serratipes) - lupenitka zelená (Phyllium siccifolium) Řád: Sarančata (Caelifera) - krátká tykadla, velmi krátké kladélko, býloţravci, sluchový orgán na prvním článku zadečku, zvuk vydávají třením stehna o krytky (= femoro-alární stridulace), zadní pár nohou ke skákání - vyţadují většinou teplo a sucho, některé podnikají tahy ( v hejnu aţ 2 miliardy jedinců o celkové hmotnosti aţ 3000 tun) – mylně označovány jako kobylky - s. stěhovavá (Locusta migratoria) – u nás největší nálet v letech 1336 a 1338 - s. čárkovaná (Stenobothrus lineatus) - s. modrokřídlá (Oedipoda coerulescens) – modrá křídla - s. vrzavá (Psophus stridulus) – červená křídla Řád: Kobylky (Ensifera) - dlouhá nitkovitá tykadla, dlouhé kladélko, všeţravci ( i dravci !), sluchový orgán na holeních prvního páru nohou, zvuk vydávají třením krytek o sebe (= alo-alární stridulace), zadní pár nohou ke skákání - kobylka zelená (Tettigonia viridissima) – aţ 10 cm - cvrček polní (Gryllus campestris) – vyskytuje se uţ málo, černý - cvrček domácí (Acheta domestica) – tam, kde teplo – parovody, světlejší zbarvení - krtonoţka obecná (Gryllotalpa gryllotalpa) – hrabavé přední končetiny, v kořenovém systému – oţírají ho, i dravé, velmi slyšitelné – aţ do vzdálenosti 1,5 km Řád: Pisivky (Psocoptera) - velmi drobné, někdy zakrnělá křídla, ţiví se organickými zbytky, v knihovnách – ţerou klíh a tím ničí knihy – loví je štírci - pisivka kniţní (Liposcelis divinatorius) Řád: Třásněnky (Thysanoptera) - asi 3 mm, bodavě savé ústrojí, třásnitá křídla, často způsobují neplodnost květů - třásněnka modřínová (Taeniothrips laricivorus) - třásněnka obilní (Limothrips cerealium) – saje na obilí Řád: Všenky (Mallophaga) - bezkřídlý hmyz, ektoparazité na ptácích a savcích (psi, morčata) - všivák sloní (Haematomyzus elephantis) – na obou druzích slonů Řád: Vši (Anoplura) - ploché, bezkřídlé, redukované oči, bodavě savé ústrojí, ektoparazité, vajíčka = hnidy - v. dětská (Pediculus capitis) – ve vlasech - v. šatní (Pediculus humanus) – přenáší skvrnitý tyfus – bakterie Rickettsia prowazeki (zle na tuto nemoc doplatilo např. Napoleonovo vojsko v Rusku) - v. muňka (Phthirus pubis) – přenos při pohlavním styku, běţně nazývaná „filcka“

Řád: Křísi (Auchenorrhyncha - bodavě sací ústní ústrojí, sají šťávu z rostlin – škodí - křís - křísek obecný (Euscelis plebejus) – nejběţnější zástupce – odskakuje, kdyţ se jde travou - pidikřísek šípkový (Typhlocyba rosae) – napadá růţe – bělavé listy - cikáda chlumní (Cicadetta montana) – vyskytuje se u i nás v teplých oblastech - pěnodějka obecná (Philaenus spumarius) – chomáčky pěny na rostlinách, někdy kape ze stromů – jako kdyţ někdo „plive“ Řád: Mšicosaví (Sternorrhyncha) - bodavě sací ústní ústrojí, sají šťávu z rostlin – škodí - přenos chorob, při velkém mnoţství mohou rostlinu zahubit - mšice (Aphidinea) - voskové ţlázy - na zadečku dva rourkovité útvary (vosk proti vyschnutí), mnoho jich je na rostlinách, dělí se i partenogeneticky - na jaře se z oplozených vajíček líhnou samičky (zakladatelky) – ty se mnoţí partenogeneticky – rodí se pouze samice - osidlují mnoho rostlin, rodí se další generace samic, koncem léta se rodí i samci (= snubní generace) – páří se – vznikají oplozená vajíčka – z nich na jaře opět zakladatelky - produkují medovici – tu sbírají mravenci (na oplátku pomáhají mšice rozšiřovat) a včely (z toho potom produkují lesní med) - vlnatka krvavá (Eriosoma lanigerum) – škodí na jabloních - mšice zelná (Brevicoryne brasiccae) – na brukvovitých rostlinách - mšice broskvoňová (Myzodes persicae) – škodí na peckovinách - mšice maková (Aphis fabae) – černé barvy, téměř na všech rostlinách - korovnice smrková (Sacchiphantes abietis) – hálky na koncích letorostů smrku - mery (Psyllinea) – podobné jako mšice, nemají výrůstky na zadečku - mera jabloňová (Psylla mali) – váţný škůdce jabloní, larvy na pupenech, vajíčka pod kůrou - molice (Aleyrodinea) – i na pokojových rostlinách, ve sklenících - molice skleníková (Trialeurodes vaporariorum) – zavlečena z Brazílie, většinou ve sklenících - červci (Coccinea) – nepohyblivá samička, štítovité tělo - nopálovec karmínový (Dactylopius coccus) – z něho barvivo karmín, na kaktusech opunciích - puklice švestková (Eulecanium corni) – na ovocných stromech - štítenka zhoubná (Quadraspidiotus perniciosus) – napadá stromy, náš nejhorší škůdce, škodí na plodech, listech i větvičkách Řád: Ploštice (Heteroptera) - ploché tělo, předohrudní štít, první pár křídel = polokrovky - suchozemské druhy zapáchají – zápašné ţlázy - bodavě sací ústní ústrojí – dravci nebo sají na rostlinách i na teplokrevných ţivočiších - vodní: - někdy umí citelně bodnout, mají krátká tykadla, některé umí vylétnout z vody - znakoplavka obecná (Notonecta glauca) – zvětšené zadní končetiny – k plavání, plave břichem vzhůru, kakaová barva - klešťanka páskovaná (Sigara striata) – není dravá, rychlý plavec - bodule obecná (Ilyocoris cimicoides) – leze po dně a rostlinách – nemá dýchací trubičku - splešťule blátivá (Nepa cinerea) – přední pár končetin k lapání potravy, na zadečku dýchací trubička - jehlanka válcovitá (Ranatra linearis) – leze po dně a po rostlinách, dýchací trubička - bruslařka obecná (Gerris lacustris) – po hladině, krátký přední pár končetin - vodoměrka štíhlá (Hydrometra stagnorum) – po hladině - suchozemské: mají dlouhá tykadla ruměnice pospolná (Pyrrhocoris apterus) – červenočerná kresba, teplomilná, kolem lip

-

kněţice zelená (Palomena prasina) – velmi častá na malinách, ostruţinách kněţice pásovaná – na miříkovitých rostlinách, na bodlácích vroubenka smrdutá (Coreus marginatus) – velmi častá, celá hnědá zákeřnice tropická (Triatoma megista) – přenáší trypanozomu cruzí – chagasova nemoc štěnice domácí (Cimex lectuarius) – cizopasí na člověku, v některých ubytovacích zařízeních v některých zemích, bodnutí nepříjemně bolí, bodá na odkrytých částech těla v noci klopušky – velmi hojné v hrabance .. ploštičky

HOLOMETABOLA – hmyz s proměnou dokonalou Řád: Střechatky (Megaloptera) - ţijí blízko vody, křídla skládají střechovitě nad zadeček, kouřově hnědá křídla - dravé larvy ve vodě, na zadečku nápadné dlouhé vzdušnicové ţábry Řád: Dlouhošíjky (Raphidioptera) - nápadně dlouhá předohruď – odtud jméno, ţiví se mšicemi, samice mají dlouhé kladélko - larvy ţijí pod kůrou stromů – ţiví se dravě - dospělci loví potravu jako hadi (výpadem hlavy se zmocňují kořisti – „hadí mouchy“) Řád: Síťokřídlí (Neuroptera) - dva páry poměrně velkých křídel s hustou ţilnatinou, imága i larvy jsou dravé, nápadné oči - zlatoočko síťokřídlé (Chrysopa perla) – zelené barvy, často létá do bytů, larvy poţírají mšice, vajíčka na stopkách - mravkolev běţný (Myrmeleon formicarius) – chlupatá larva má trychtýř v písku, kam chytá mravence, mohutná kusadla, dospělec má tykadla zakončena „paličkou“ Řád: Blanokřídlí (Hymenoptera) - velmi početná skupina (u nás asi čtvrtina všech druhů hmyzu), dva páry blanitých křídel s řídkou ţilnatinou - pár sloţených očí a tři oči jednoduché - kousací nebo lízací ústní ústrojí - na zadečku někdy kladélko nebo ţihadlo s jedovou ţlázou (pouze u samic – vzniká přeměnou kladélka) Podřád: Širopasí - zadeček přisedá v celé šířce k hrudi, larvy – housenice mají tři páry hrudních končetin a na zadečku panoţky – škodí - pilatka švestková (Hoplocampa minuta) – škodí na peckovinách, na listech - pilořitka veliká (Urocerus gigas) – připomíná sršně, samice má kladélko, vajíčka klade do dřeva - ploskohřbetka smrková (Cephalcia abietis) – holoţíry smrkových porostů Podřád: Štíhlopasí - zadeček k hrudi připojen tenkou stopkou (2. zadečkový článek), beznohé larvy - lumek velký (Rhyssa persuasoria) – klade vajíčka do larev pilořitek (i několik cm do dřeva) - lumčík běláskový (Apanteles glomeratus) – menší, ţlutá vajíčka klade do housenek motýlů - jedna larva „ovládá“ hostitele a sama se dále nevyvíjí, ostatní rostou a zakuklí se, ovládající larva hyne = mluvíme o altruistickém chování – jedinec pomáhá svým příbuzným, přestoţe sám sebe tím ohroţuje a nebude se moci rozmnoţovat - rod kutilka - připomíná malou vosu, ţijí samotářsky, dravci, nory v písku – tam dopravuje potravu (housenky) – ochromí je a ty slouţí jako potrava (ţivá konzerva) vyvíjejícím se larvám - kutilka písečná (Ammophila sabulosa) - rod ţlabatka – malé tmavé vosičky, býloţravé larvy v rostlinných pletivech – bujením pletiv vznikají novotvary (hálky), také partenogenetické rozmnoţování - ţlabatka listová (Cynips guercusfolii) – známé „duběnky“ na listech dubu

- ţlabatka růţová (Diplolepis rosae) – červené mechovité hálky na šípkové růţi, viditelné v zimě, kdyţ je růţe bez listí - rod hrabalka - na zemi vyhledávají pavouky, které omračují a odtahují do nor, tam do nich kladou vajíčka, bolestivé bodnutí - rod vosa – často ţijí společensky, ţihadlo nemá zpětné háčky – můţe bodnout vícekrát, charakteristické zabarvení – varuje případné predátory, aby ji nelovili (mnoho druhů toto ţlutočerné pruhování napodobuje, aniţ by sami měly ţihadlo – mimetismus – viz úvod) - jsou to dravci, někteří zástupci s oblibou vykusují i sladké ovoce - u nás tvoří jednoletá společenstva (v tropech i víceletá), ta na jaře zakládá oplozená samička (přezimuje pouze královna, ostatní na podzim hynou) – začne stavět z papírové hmoty hnízdo, do něj vosy nosí hmyz, do kterého samice klade vajíčka - jed v ţihadle, při alergii můţe být bodnutí nebezpečné - vosa obecná (Vespa vulgaris) - vosa útočná (Vespula germanika) – vykusuje ovoce, na zadečku výrazné tečky - sršeň obecná (Vespa crabro) – hnízdo pouţívají několik let, aţ 4 cm - rod včela – společenský hmyz, trvalá společenstva, přezimuje většina roje, ve společenstvu je jedna královna několik tisíc dělnic, larvy, vajíčka a v době vegetačního období několik set trubců (s nimi se královna páří a poté jsou dělnicemi zabiti), činnost společenstva je řízena pomocí feromonů - stará královna opouští hnízdo s částí roje - staví nové hnízdo – rojení včel - zda se budou líhnout z vajíček dělnice, trubci nebo královny je ovlivněno velikostí konkrétního matečníku, ve které se vajíčko vyvíjí, trubci se rodí z neoplozených vajíček, dělnice a královna z vajíček oplozených - dělnice mají na nohách tzv. pylové košíčky do nich sbírají pyl, do volete nasávají nektar – pomocí enzymů (amyláza a invertáza) vzniká z těchto látek med a další produkty - ve hnízdě mnoho kast, existuje „kariérní růst“, kdy stárnutím mění včela svou funkci, úlohu, kterou ve společenstvu zastává (uklízečka, krmička, stavitelka, skladnice, stráţkyně a končí jako létavka, případně jako průzkumnice) - letní generace včel ţijí 4 aţ 6 týdnů, podzimní generace přezimují (u čmeláků přezimuje pouze královna) - ţihadlo má zpětné háčky – zůstává s částí zadečku v místě vpichu - včela medonosná (Apis mellifica) – chová se v úlech, domestikovaný hmyz - rod čmelák – větší a chlupatější neţ včely, malá společenstva, opylování bobovitých a dalších rostlin - čmelák zemní (Bombus terrestris) – díky ochlupení můţe létat jiţ brzy na jaře, přezimuje pouze královna - čeleď mravencovití - společenský hmyz, křídla mají pouze v době páření - na hlavě výrazná kusadla, zalomená tykadla - staví si mraveniště - aţ 6 m pod zem, všechnu práci obstarávají dělnice (samice – jejich pohlavnost potlačena feromonem matky) - hnízdo opouští nová královna - některé druhy mají ţihadlo, jiné koušou, někdy mají váček s kyselinou mravenčí - některé chovají mšice - pro medovici, některé si pěstují houby (a řada dalších potravních specialit) - mravenec lesní (Formica rufa) – význam pro rovnováhu lesních ekosystémů, „čistí“ les, jednotlivá mraveniště spolu mohou bojovat, u nás chráněný druh - mravenec drnový (Tetramorium caespitum) – pod kameny, na zahradách, hojný - mravenec dřevokaz (Camponotus ligniperda) – vyhlodává pařezy - mravenec faraon (Monomorium pharaonis) – často v panelácích

Řád: Brouci (Coleoptera) - první pár křídel přeměněn v chitinové krovky, pod nimi sloţená blanitá křídla - dělí se na: - masoţravé (Adephaga) – jejich larvy i dospělci jsou uţiteční jako přirození nepřátelé řady škůdců kulturních rostlin - čeledi sviţníkovití, střevlíkovití, potápníkovití + další - všeţravé (Polyphaga) – většina ostatních čeledí (v tomto přehledu od vodomilů) -

čeleď sviţníkovití (Cicindelidae) – suché, teplé lokality - sviţník polní (Cicindela campestris) – bílé tečky na zelených krovkách

-

čeleď střevlíkovití (Carabidae) – dobře pohybliví, aktivní zvláště v noci, loví hmyz a slimáky, mají ochranou zapáchající látku - střevlík měděný (Carabus cancellatus) kovově zelený - střevlík zlatolesklý (Carabus auronitens) – jeden z nejčastějších - střevlík fialový (Carabus violaceus) – v lesích, fialový lesk - střevlík koţitý (Carabus coriaceus) – jako předchozí druhy – černý - krajník piţmový (Calosoma sycophanta) – na stromech a keřích - prskavec větší (Brachynus crepitans) – vypouští ze zadečku tekutinu – ta na vzduchu prská (chemicky jde o rozklad peroxidu vodíku) čeleď potápníkovití Dytiscidae) – ţijí ve vodě, poslední pár nohou veslovací, zásoby vzduchu pod krovkami - potápník vroubený (Dytiscus marginalis) – aţ 5 cm, světle ţlutý okraj krovek

-

-

čeleď vírníkovití (Gyrinidae) - vírník obecný (Gyrinus substriatus) - maximálně do 1 cm, u hladiny

-

čeleď vodomilovití (Hydrophilidae) – vodní, imága se ţiví rostlinnou stravou - vodomil černý (Hydrous piceus) – dva páry plovacích nohou, náš největší brouk

-

čeleď mrchoţroutovití (Silphidae) – ţiví se mršinami, kladou na ně vajíčka, zahrabávají je do země, hrobaříci mají zkrácené krovky - hrobařík obecný (Necrophorus vespillo) – černočervená kresba - hrobařík černý (Necrophorus humator) – celý černý s oranţovou paličkou na tykadlech - mrchoţrout housenkář (Xylodrepa quadripunctata) – čtyři černé tečky na ţlutých krovkách - mrchoţrout znamenaný (Oeceoptoma thoracica) – ţlutooranţový štít

-

čeleď drabčíkovití (Staphylinidae) – úzké, vřetenovité tělo, zkrácené krovky - drabčík zdobený (Staphylinus caesareus)

-

čeleď světluškovití (Lampyridae) – bioluminiscence (na zadečku) - larvy i imága, tropické druhy – synchronizované světélkování - světluška menší (Phausis splendidula) – samci létají, samice bezkřídlé

-

čeleď kovaříkovití (Elateridae) – eliptický tvar, mezi štítem a krovkami hrot – pomocí něj se umí otočit – při tom odskočí – obrana před predátorem (často při tom vydají poměrně hlasitý zvuk) - býloţravé larvy – drátovci – poţírají kořínky (někteří však i dravci) - kovařík kovový (Selatosomus aeneus) – proměnlivé zbarvení

-

čeleď koţojedovití (Dermestidae) – ţiví se organickými zbytky – škodí v muzeích (rušník muzejní = muzejní brouk), také v domácnostech a textilních továrnách - koţojed obecný (Dermestes lardarius)

-

čeleď slunéčkovití (Coccinelidae) – zavalité tělo hlava zataţena pod hrudní štít, pestře zbarvené krovky, produkují jedovatou oranţovou látku – ţivočišný alkaloid – proti případným dravcům - slunéčko sedmitečné (Coccinela septempunctata) – larva i imágo loví mšice - slunéčko dvoutečné (Coccinella bipunctata)

-

čeleď červotočovití (Anobiidae) – válcovité tělo - červotoč umrlčí (Anobius pertinax) - larvy v suchém dřevě - červotoč spíţní (Stegobium paniceum) – larvy v suchých potravinách

-

čeleď majkovití (Maloidae) – měkké tělo, z končetin produkují jedovatou látku - majka obecná (Meloe proscarabaeus) – larvy se v květech přichycují na těla včel – ţiví se v úlu - puchýřník lékařský (Lytta vesicatoria) – „španělská muška“ – kantaridin – jed, který v malých dávkách působí jako afrodiziakum, zřejmě náš jediný jedovatý brouk

-

čeleď potemníkovití (Tenebrionidae) – tmavá barva, protáhlé tělo potemník moučný (Tenebrio molitor) – larvy – mouční červy, chovají se jako potrava malých obratlovců

-

čeleď roháčovití (Lucanidae) – samci velká kusadla – při soubojích o kusadla, pohl. dimorfismus - roháč obecný (Lucanus cervus) – larvy ve dřevě dubu, u nás v teplých oblastech - kozlíček roháček (Dorcus parallelopipedus) – jako malý roháč čeleď vrubounovití (Scarabaeidae) – brouci zavalitého těla, vějířovitá tykadla, hrabavé nohy, larvy – ponravy – oţírají kořeny, ve starém Egyptě některé druhy posvátné - chroust obecný (Melolontha melolontha) – dříve hojnější, ponrava ţije 3 roky, imágo 3 týdny - chroust mlynařík (Pollyphylla fullo) – velká tykadla, kropenaté krovky - zlatohlávek zlatý – (Cetonia aurata) – létá se zavřenými krovkami - nosoroţík kapucínek (Oryctes nasicornis) – samec má roh - chrobák velký (Geotrupes stercorarius) – hloubí jamky pod trusem pro své larvy - chrobák vrubounovitý (Sisiphus schaefferi) - tlačí před sebou kuličky z trusu - vruboun posvátný (Scarabaeus sacer) – tlačí před sebou kuličky z trusu, v Egyptě posvátný - listokaz zahradní (Phylloperta horticola) – velmi častý, oţírá listy - tropičtí goliášové a herkulesové – velcí hezcí brouci čeleď tesaříkovití (Cerambycidae) – protáhlé tělo, dlouhá tykadla - tesařík obrovský (Cerambyx cerdo) – larvy škodí v dubovém dřevě - tesařík alpský (Rosalia alpina) – šedomodře sametový - tesařík smrkový (Tetropium castaneum) – larvy škodí ve smrkových lesích - tesařík piluna (Prionus coriarius) – citelně kouše a vydává vrzavé zvuky - kozlíček dazule (Acanthocinus aedilis) – velmi dlouhá tykadla - tropičtí harlekýni - velcí hezcí brouci čeleď páteříčkovití (Cantharidae) – měkké protáhlé tělo - páteříček sněhový – červené tělo, černé krovky, larvy je moţné najít jiţ na sněhu

-

-

-

čeleď mandelinkovití (Chrysomelidae) – klenuté tělo, škůdci rostlin – oţírají listy - mandelinka bramborová (Leptinotarsa decemlineata) - chřestovníček liliový (Lilioceris lilii) – červený, na liliovitých rostlinách - dřepčík polní (Phyllotreta undulata) – asi 3 mm velcí, černí, lesklí, na řepce a dalších brukvovitých - rákosníček vodní (Donacia aguatica) – na vodních rostlinách - mandelinka topolová (Melasoma populi) – na topolech, velmi hojná - bázlivec olšový (Agelastica alni) – hojní na olších a vrbách, oţírají list – zbydou jen ţilky

-

čeleď nosatcovití (Curculionidae) – zalomená tykadla, hlava protaţena v nosec - nosatec lískový (Curculio nucum) – larvy vyţírají lískové oříšky - květopas jabloňový (Anthonomus pomorum) – častý škůdce na zahradách na ovocných stromech - pilous černý (Calandra granaria) – škodí ve skladech mouky a zrní - klikoroh borový (Hylobius abietis)– larvy škodí na borovicích

-

čeleď kůrovcovití (Ipidae) – larvy vytváří pod kůrou druhově specifické chodbičky – poţerky - lýkoţrout smrkový (Ips typographus) – škodí zvláště v polomech a oslabených stromech

Řád: Dvoukřídlí (Diptera) - mají pouze první pár křídel – druhý pár křídel přeměněn v kyvadélka (haltery) – dobré manévrování při letu (zkuste v letu chytit mouchu), beznohé larvy, dělí se do dvou podřádů – dlouhorozí a krátkorozí Podřád: Dlouhorozí (Nematocera) - většinou dlouhá tykadla a štíhlé tělo - tiplice zelná (Tipula oleracea) – larvy podhryzávají kořeny, oţírají listy - komár pisklavý (Culex pipiens) – larvy se vyvíjejí ve vodě, samice přezimují ve sklepích, krev saje jen samice (krev je podmínkou vývinu vajíček), většinou nenapadá člověka ale ptáky, ţije v blízkosti vod - komár obtíţný (Culex molestus) – ţije v blízkosti obydlí, stačí mu málo vody (květináče), napadá člověka - anofeles čtyřskvrnný ((Anopheles maculipennis) – přenáší malárii - pakomár kouřový (Chironomus plumosus) – vějířovitá tykadla - bedlobytky – způsobují červivost hub, někdy světélkují - koutule papatači (Phlebotomus papatasi) – přenáší virus horečky papatači, příbuzné druhy přenáší různé druhy ničivek - např. ničivku koţní (Leishmania tropica – bičíkovec příbuzný trypanozomě), která způsobuje ošklivé vředy na kůţi - muchnička zdobená (Odagmia ornata) – drobná muška, která nepříjemně bodá – hlavně na večer, větší hejna, často se vytváří velké červené pupínky - bejlomorka obilná (Mayetiola destructor) – drobná muška, škůdce obilnin Podřád: Krátkorozí (Brachycera) - krátká tykadla, zavalitější tělo - ovád hovězí (Tabanus bovinus) – kolem dobytka - bzikavka slepoočka (Chrisops caecutins), bzikavka dešťová (Haematopota pluvialis) – sají krev obratlovcům včetně člověka, vyskytuje se především u vody, to, čemu říkáme „hovado“ - pestřenka rybízová (Syrphus ribesii) – zbarvením napodobuje vosu (proč asi?), velmi ţravá larva – chytá mšice – aţ 100 za den, imágo – umí „stát“ ve vzduch - vrtule třešňová (Rhagoletis cerasi) – červivost třešní - moucha domácí (Musca domestica) – rozšiřuje choroboplodné zárodky - bodalka stájová (Stomoxys calcitrans) – na venkově, saje krev, mezihostitel hlístic a tasemnic - bodalka tse-tse (Glossina palpalis) – přenáší trypanozomu spavičnou - masařka obecná (Sarcophaga carnaria) – klade vajíčka (nebo rovnou larvy – larvorodost) do masa, ţije jako parazit dešťovek - střeček hovězí (Hypoderma bovis) – klade vajíčka pod kůţi dobytka, larva „cestuje tělem“, vytváří velké boule – z nich vypadne ven a v zemi se zakuklí, vylíhnou se imága a hned se páří, obtíţí znalý dobytek často lapá tlamou po létajícím hmyzu – tzv. střečkování dobytka - octomilka obecná (Drosophila melanogaster) – kosmopolitně rozšířena, vyvíjí se v kvasícím ovoci, pouţívána při studiu dědičnosti, hojná i v domácnostech Řád: Blechy (Aphaniptera) - druhotně bezkřídlí, ze stran zploštělé tělo, bodavě savé ústní ústrojí, třetí pár nohou uzpůsoben ke skákání - blecha obecná (Pulex irritans) - blecha morová (Xenopsylla chaeopis) – přenáší mor (bakterie Pasteurella pestis), na některých hlodavcích (potkan, sysel) - blecha psí (Ctenocephalides canis), blecha kočičí (Ctenocephalides felis) - blecha písečná (Tunga penetrans) – zavrtává se do kůţe, larvy ţijí na povrchu půdy, umí se provrtat skrz podráţku, v oblasti pouští a polopouští -

Řád: Chrostíci (Trichoptera) - tělo pokryté chloupky, ţijí v blízkosti vod, dravé larvy ve vodě – staví si schránky z kamínků, větviček (- druhově specifické schránky) - chrostík velký (Phryganea grandys) – náš největší druh

Řád: Motýli (Lepidoptera) - většinou malá hlava s velkými tykadly, savé ústní ústrojí – dlouhý stočený sosák, dva páry křídel pokryté šupinkami (barevné – krycí nebo odstrašující funkce), slabé nohy, larvy jsou označovány jako housenky, mají kousací ústní ústrojí, tři páry hrudních končetin a panoţky na zadečku - imága se většinou ţivý sáním nektaru, housenky poţírají rostlinnou potravu (listy, plody ..), poškození porostu označujeme jako ţír, v případě velkého poškození jako holoţír - při větším mnoţství housenek můţe dojít k výraznému poškozování kulturních rostlin - motýli rozdělujeme na denní – úzké tělo, dlouhá tykadla, výrazně zbarveny oba páry křídel a noční – se statným tělem, kratšími tykadly, první pár křídel je zbarven nenápadně a druhý často výstraţně -

-

-

mol šatní (Trichophaga tapetzella) – housenky rozeţírají různé textilie klíněnka jírovcová (Cameraria ohridella) – v poslední době se velmi rozšířila, úplně ničí listy na „kaštanech“ – jírovcích maďalech, během roku vytváří několik generací obaleč jablečný (Cydia pomonella) – škůdce jabloní, původce červivosti jablk obaleč švestkový (Grapholitha funebrana) – škůdce na švestkách, červivost švestek zavíječ moučný (Ephestia kuehniella) – moučný motýl (moučný mol), ve skladištích, důvod prosívání mouky zavíječ domácí (Pyralis farinalis) – stejně jako předchozí druh vřetenuška obecná (Zygaena filipenduale) – 6 barevných skvrn na předních křídlech, při ohroţení vylučují kyanovodík píďalka angreštová (Abraxas grossulariata) – jméno podle pohybu housenky (- odměřuje pídě = staré délkové jednotky), oţírají angreštové listy, vypadá jako větvička hranostajník vrbový (Cerura vinula) – časté housenky na vrbách a topolech, světlé chlupaté tělo bekyně mniška (Lymantria monacha) – velké škody na jehličnatých stromech stuţkonoska modrá (Catocala fraxiny) – patří mezi můry, modrý pruh na 2. páru křídel můra gama (Autographa gamma) – škůdce řepky přástevník medvědí (Arctia caja) – zavalité tělo, vrchní křídla hnědobílá, spodní pestře zbarvená, velmi chlupaté housenky bourec morušový (Bombyx mori) – housenky produkují hedvábí (zámotek kolem kukly), ţijí na moruších, pěstují se uměle (domestikace = zdomácnění) martináč hrušňový (Saturnia pyri) – náš největší motýl (aţ 15 cm), v Polabí, na jiţní Moravě, na křídlech 4 velká nápadná oka lišaj smrtihlav (Acherontia astropos) – na hrudi kresba lebky, housenky na zadečku trn (všichni lišajové), taţný motýl, dlouhý sosák – i ostatní lišajové lišaj borový (Sphinx pinastri) – v borových lesích, housenky mohou výrazně škodit lišaj svlačcový (Herse convolvuli), lišaj pryšcový (Deilephila euphorbiae) dlouhozobka svízelová (Macroglossum stellatarum) – dlouhý sosák, běţná u hlubokých květů – nesprávně někdy označována za kolibříka otakárek ovocný ((Iphiclides podalirius) – ze zadních křídel ostruha otakárek fenyklový (Papilio machaon) - ze zadních křídel ostruha, housenky na miříkovitých rostlinách, housenka má za hlavou oranţovou vidličku, ze které při podráţdění produkuje zápašné látky na svou ochranu jasoň červenooký (Parnassius apollo) – na bílých křídlech 4 červená oka pestrokřídlec podraţcový (Zerynthia polyxena) bělásek ovocný (Aporia crataegi) – na ovocných stromech bělásek zelný (Pieris brassicae) – častý na zahradách, housenky na zelí, květáku ţluťásek řešetlákový (Gonopteryx rhamni), ţluťásek čičorečkový (Colias hyale) modrásek jetelový (Polyomnatus bellargus) – modrásci – velmi bohatý rod, vzájemně podobní, barva přechází mezi modrou a hnědou, častá symbioza s mravenci (kukly a housenky ţijí v mraveništích – plení mravenčí líhně), produkují medovici perleťovci – oranţoví s černými skvrnami, housenky na maceškách babočka admirál (Vanessa atalanta) – všechny babočky mají nenápadné, ale „trnité“ housenky babočka kopřivová, babočka osiková, babočka paví oko (Inachis io) batolec duhový (Apatura iris) – při pohledu ze strany mají křídla samců kovový modrofialový lesk, saje na zahnívajících odumřelých organizmech, na trusu – koprofilní výţiva okáč bojínkový (Melanargia galathea) – ţlutočerný, všichni okáči mají na křídlech několik skvrn připomínající oči