Počátky Českého knížectví (9. – 11. století) a) Bořivojovi synové Spytihněv I. a Vratislav I. 1. Mezi Velkou Moravou a Německem Podobně jako v době Sámovy říše či Velké Moravy také v počátcích Českého knížectví stála před obyvateli Českých zemí otázka, zda se v kulturní a politické orientaci obrátit spíše k Východu, či k Západu. V čase prvních přemyslovských knížat byl Východ reprezentován velkomoravskou tradicí (v Čechách ještě v 10. století působili staroslověnští kněží i literáti), Západ pak znamenal svébytný vývoj Čech a případné jejich sblížení s Východofranskou říší. Tam ovšem v r. 911 vymřela východofranská větev dynastie Karlovců (sídlící v bavorském Řezně na Dunaji) a od té doby o obsazení trůnu rozhodovala vždy volba (viz V.B.7.). Při této volbě vybírali krále ze svého středu nejvýznamnější velmoži. Po intermezzu vlády Konráda Franckého byl jako další král zvolen v r. 919 Jindřich I. Ptáčník ze saské dynastie Liudolfingů (sídlící v saském Magdeburgu na Labi). Od té doby se území někdejší Východofranské říše nazývá Německo a Liudolfingové v něm vládli do r. 1024. První tři česká knížata (zleva): Bořivoj, Spytihněv a Vratislav (freska ve Znojemské rotundě, 1. polovina 12. století) 2. Spytihněv I. († 915) Přemyslovec Spytihněv I. byl prvním českým panovníkem se zřetelně prozápadní orientací své politiky. Využil všeobecné nespokojenosti s daňovými povinnostmi vůči velkomoravskému knížeti a v r. 895 vymanil české kmeny z moci Velké Moravy. Přivedl jejich zástupce do Řezna, kde slíbili věrnost Karlovcům výměnou za slib ochrany především před Moravany (viz V.B.13.g.). Znamenalo to také pevné začlenění Čech do řezenské diecéze. Zřejmě právě těmito činy Spytihněv vyzdvihl dynastii Přemyslovců na pozici zřetelně nejvýznamnějšího rodu v Čechách. Byl to také Spytihněv, který rozšířil území českého přemyslovského knížectví na větší část středních Čech. Bezpečné hranice i efektivní výkon státní správy si pojistil zvelebením či založením několika pomezních hradišť: Budče a Libušína na dnešním Kladensku, Tetína nad Berounkou a Mělníku i Staré Boleslavi na Labi. Známou se stala obzvláště stavba kostela svatého Petra na akropoli hradiště Budeč. Jedná se o rotundu (kostel kruhového nebo oválného půdorysu, někdy opatřený apsidou – zpravidla půlválcovým závěrem stavby, určeným pro oltář). Budečská rotunda stojí (rozšířená pozdějšími přestavbami) dodnes a je nejstarší v úplnosti dochovanou českou stavbou (a jedinou takto zachovanou stavbou velkomoravského stáří na území České republiky). Kristiánova legenda (konec 10. století): Bořivoj… dokonav běh času svého, pln dnů a dobroty na věčnost se odebral, naplniv života svého třicet pět let. Po něm ujal se vlády prvorozený syn jeho Spytihněv, všemi ctnostmi a přímo pověstí svatosti neobyčejně se skvějící. Bylť následovníkem otcovým, zakládal chrámy Boží, shromažďoval kněze a kleriky a dokonalý byl u víře Kristově. Dokonav čtyřicet let svého života, opustil tento svět a vznesl se k hvězdám.
3. Vratislav I. (vládl 915 – 921) Když Spytihněv v r. 915 zemřel, na knížecí trůn nastoupil jeho mladší bratr Vratislav I. Ten však byl již za bratrovy vlády – a zjevně ve shodě s ním – spolutvůrcem české politiky. Kolem r. 906 se totiž oženil (jako asi osmnáctiletý) s Drahomírou, knížecí dcerou z polabského slovanského kmene Stodoranů (zvaného též Havolané), sídlícího u středního Labe, nedaleko dnešního Berlína. Sňatek měl nepochybně vyvažovat nový, vstřícný vztah Čechů k Německu. Mladému páru se narodili dva synové, starší Václav (narozen asi r. 907) a mladší Boleslav (narozen kolem r. 915). Oba synové byli pojmenováni promyšleně: obě jména mají tentýž význam (více slávy); jméno Václav bylo ovšem vytvořeno z češtiny, zatímco Boleslav ze staroslověnštiny (srovnej v dnešní ruštině boleje = více). Václav jako prvorozený knížecí syn byl poslán na hradiště Budeč, kde o jeho knižní vzdělání pečovala jeho babička Ludmila. Vratislav založil na Pražském hradě druhý tamější kostel, zasvěcený svatému Jiří. Kostel se v následujících staletích dočkal několika rozšiřujících přestaveb a dnes patří mezi nejznámější české chrámové stavby. Kníže Vratislav zemřel předčasně (po pouhých 6 letech vlády) v únoru 921. České knížectví na počátku 10. století (na mapce vpravo jsou vyznačena klíčová hradiště)
Otázky a úlohy: 1. Najděte – podle svých nynějších znalostí – alespoň jeden případ, kdy se v pozdějších českých dějinách také (podobně jako kolem r. 900) vybíralo ze dvou různých možností zahraničněpolitické orientace. Našli byste jiný takový příklad u nějakého dalšího státu? 2. Bořivoj, Ludmila, Vratislav, Václav nebo Boleslav – to jsou jména oblíbená i v nové době: připomeňte a stručně charakterizujte několik známých nositelů těchto křestních jmen. Shrnutí: Na počátku 10. století bylo dokončeno utváření Českého knížectví jako státu zahrnujícího sice jen většinu středních Čech, ale budujícího účinnou státní správu a promyšlenou zahraniční politiku. Přemyslovci se – podobně jako jiná knížata – často nedožívali vysokého věku, a tak se v jediném okamžiku v politice střetávaly zájmy i tří různých generací. Výběr z odborné literatury: Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Praha 1969. Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Praha 2001.
b) Václav I. (svatý Václav) 1. Ludmilina smrt Ani jeden z Vratislavových synů ještě nedosáhl věku, v němž by mohl převzít vládu (hranicí plnoletosti tehdy bývalo pro chlapce 15 let a i staršímu synu Václavovi do nich ještě 1 – 2 roky chyběly). Sněm velmožů sice zvolil Václava za knížete (zřejmě i pod diplomatickým tlakem ze strany německých Liudolfingů), ale bylo jasné, že Václav nejprve nebude sám vládnout. Došlo ke zvláštní situaci, kdy nejvlivnějšími českými politickými osobnostmi se náhle staly dvě ženy: Ludmila a Drahomíra. Vypukl mezi nimi vážný spor. Drahomíra, která sledovala, jak nástup saských Liudolfingů na německý trůn vážně ohrožuje Polabské Slovany, vyčítala Ludmile, že připravovala Václava na roli vzdělance (snad dokonce budoucího kněze), a nikoli bojovníka. Sněm velmožů se snažil najít kompromis, když souhlasil s Drahomířiným nárokem na regentství (správcovství) země, ale další výchovu obou chlapců svěřil Ludmile. Drahomíra vzápětí přinutila Ludmilu, aby se uchýlila – již bez vnuků – na hradiště Tetín. I tam však za ní poslala skupinu bojovníků, aby ji zlikvidovali. Vůdci oddílu byli vikingští velmoži Tunna a Gommon (není jasné, jak se tu ocitli, patrně si je Drahomíra kdysi přivedla jako své družiníky ze své polabské vlasti). 15. září 921 večer Drahomířini bojovníci Ludmilu na Tetíně přepadli a uškrtili. Během následujících dvou staletí vykrystalizoval kult Ludmily jako světice. Dnes je považována za jednu z nejproslulejších postav české křesťanské kultury. Proložní legenda o svaté Ludmile (11. století): Když tam ti vrahové přišli, seskupili kol sebe množství zlosynů sobě podobných, a když nastal večer, se zbraněmi obstoupili dvůr, rozbili dveře a vešli do domu. Pak chopili Ludmilu, vhodili jí provaz na hrdlo a zardousili ji. A tak skončila svůj život v den sobotní v první hodinu noční. 2. Václavova vláda Václav I. se ujal vlády kolem 924. Pokračoval v otcově stylu, k němuž byl veden od dětství. Překazil matčinu konfrontační politiku, podporoval obojí liturgii a rušil otroctví. V asi 929 do země vpadl německý král Jindřich I. Ptáčník. Václav odvrátil hrozící boje uzavřením míru s ním. Rozdílnou sílu obou států ovšem zároveň ztělesnil pravidelný poplatek tributum pacis, který Češi ve výši 500 hřiven stříbra a 120 volů museli pak odvádět Německu (není však zcela jisté, zda právě až od Václavova panování - možná šlo o obnovení poplatku staršího, ze Spytihněvových časů). Tribut nevytvářel vztah vítěze a poraženého - podobně platilo samo Jindřichovo Německo Maďarům. O dobré úrovni česko-německých vztahů svědčí i to, že když Václav dal vybudovat na Pražském hradě (tehdy pořád spíše hradišti) nový kostel, nechal jej zasvětit svatému Vítu, jenž byl jednak uctíván již na Moravě v 9. století a jednak byl také saským patronem. Italského křesťana Víta umučili pro víru ještě za antického římského císařství a jako světci mu byly přisuzovány i uzdravovací schopnosti. Svatovítská rotunda (rotunda = malý kostel kruhového půdorysu) se stala základem pozdějšího nejvýznamnějšího českého chrámu, který byl budován v mnoha etapách až do 20. let 20. století. Václav se posléze dostal do konfliktu se svým mladším bratrem Boleslavem, který dokonce sídlil na vlastním hradišti, jež bylo po něm i nazváno (dnešní Stará Boleslav). Neshody spočívaly buď v prostém soupeření o trůn, nebo Boleslav nesouhlasil s Václavovou smířlivostí vůči Němcům. Pravděpodobně však působily obě příčiny zároveň. Boleslav pozval Václava na své hradiště a tam jej 28. září 935 dal zavraždit. Nejprve na Václava dokonce zaútočil sám, kníže se však ubránil a podlehl až členům Boleslavovy vojenské družiny. Událost se stala jedním z nejznámějších okamžiků českých dějin. Češi začali Václava již brzy po
jeho smrti uctívat jako vzor křesťanského vladaře. Postupem času byl Václav opravdu zařazen mezi světce a proměnil se v hlavního patrona české země. Socha svatého Václava ze 14. století v chrámu svatého Víta je anatomicky přesným portrétem knížete; pomník svatého Václava od Josefa Václava Myslbeka ze začátku 20. století na Václavském náměstí se stal přirozeným středobodem všech významných událostí v Praze a v Československu od r. 1918. c) Boleslav I. Ukrutný Václavův bratr a nástupce Boleslav I. sice kvůli bratrovraždě získal přízvisko Ukrutný, ale do dějin se zapsal i dalšími skutky, jejichž společným jmenovatelem bylo vybudování naprosté nezávislosti Českého knížectví. Hned po nástupu na trůn Boleslav vyprovokoval konflikt s Německem (kde mezitím začal vládnout Ota I.) a odvetnou výpravu, kterou Ota poslal do Čech, rozdrtil. Tím odstartoval dlouhých 14 let bojů s říší Oty I. Ota tu sice nikdy nedosáhl rozhodujícího vítězství, ale síla jeho vojska byla tak nezdolná, že Boleslav nakonec v 950 slíbil Otovi poslušnost (o tom, jak a kdy skončilo placení českého tributu, není nic známo). Snad byli oba soupeři tísněni i společnou obavou z Maďarů. Ti totiž tehdy podnikali ničivé výpravy do Německa, Itálie, Francie i Španělska (!). Mír mezi Čechy a Němci umožnil společnou obrannou akci: v 955 Otovo vojsko posílené Boleslavovými bojovníky uštědřilo Maďarům těžkou porážku u německé řeky Lechu (viz V.B.6.). Přibližně v téže době Boleslav odrazil na své jihovýchodní hranici jiný maďarský útok. Obě události znamenaly konec celé maďarské expanze. Ve snaze posílit český církevní život založil Boleslav I. společně se svou dcerou Mladou první klášter v Českých zemích: ženský klášter benediktinek na Pražském hradě, zasvěcený svatému Jiří. Mlada se tam stala první abatyší. Další Boleslavova dcera Doubravka (Dobrava) byla provdána za zakladatele polského státu, knížete Měška I. z dynastie Piastovců. Především její zásluhou se do Polska rozšířilo z Čech křesťanství. Měškův a Doubravčin syn Boleslav I. Chrabrý se stal prvním polským králem a výrazně zasáhl i do českých dějin. d) Boleslav II. Pobožný Po smrti Boleslava I. nastoupil na trůn jeho syn Boleslav II. Ten si získal přízvisko Pobožný, protože na jeho žádost bylo v Praze v 973 založeno první české biskupství. Prvním biskupem byl saský kněz Dětmar. Vznik pražského biskupství dal církvi v Čechách určitou autonomii (vnitřní samosprávu). Čeští křesťané totiž dosud podléhali biskupství v jihoněmeckém Řezně (Regensburgu) a nyní se nadřízenou instancí stalo až arcibiskupství v Mohuči (Mainzu), které sice také leželo v Německu, ale bylo dosti vzdálené a nemohlo ovlivňovat politickou situaci na německo-české hranici. Ve 2. polovině 10. století vyvstali Přemyslovcům konkurenti v rodě Slavníkovců, jehož hlavním sídlem bylo hradiště Libice nad Cidlinou. Členové slavníkovského rodu náleželi ke dvěma
východočeským kmenům, Charvátům a Zličanům. Těmto kmenům také vládli a postupně si podrobili i východní část území, které obývali jihočeští Doudlebové. Rod se rychle rozrůstal: např. sám jeho patriarcha Slavník zplodil s různými ženami nejméně 7 synů. Navíc je pravděpodobné, že se Slavníkovci spříznili s Přemyslovci i s Liudolfingy (!). V poslední čtvrtině 10. století byli dost silní k útoku na vladařství nad celým knížectvím. Nejskvělejší postavou mezi Slavníkovci se stal druhý nejstarší Slavníkův syn Vojtěch. Když jako dítě těžce onemocněl, rodiče slíbili, že v případě jeho uzdravení jej pošlou na kněžskou dráhu. To se také stalo a Vojtěch odešel na studia do ottonské metropole Magdeburgu. Když tam byl biřmován, dostal také biřmovací jméno Adalbert po nejvýznamnějším ze svých učitelů, magdeburském biskupovi. Především však Vojtěch načerpal v Magdeburgu atmosféru ottonské renesance, byť se k některým jejím projevům, zejm. k velké moci římských císařů, stavěl kriticky. Když se - již jako kněz - vrátil do Čech, pracoval na biskupství a dokázal, že kněžství odpovídá jeho osobnímu založení. Po Dětmarově smrti byl zásluhou Boleslava II. zvolen v 982 za druhého pražského biskupa. Boleslav si od toho sliboval svou snadnou kontrolu nad biskupem Vojtěchem i nad celým slavníkovským rodem. Tyto naděje se však nesplnily. Vojtěch se stal nadšeným stoupencem clunyjského hnutí (mj. sám vykoupil a propustil mnoho otroků, čímž ovšem jen následoval příkladu někdejšího knížete Václava I.). S Přemyslovci se záhy dostal do těžkých sporů, zejm. o desátek. Rozjaření Čechové opravdu nechápali, proč by se měli uskrovnit, a poněvadž jim přitakávali i mnozí kněží, Vojtěch se ocitl v izolaci. V 988 odešel tedy do Říma, vysvětlil svou situaci papeži Janu XV., vzdal se biskupského úřadu a vstoupil do benediktinského kláštera. Záhy si uvědomil potřebu takového kláštera v Čechách, a když za ním do Říma dorazilo české poselstvo s prosbou o návrat, neváhal. Vzal s sebou 12 římských benediktinů a před příchodem do Čech se oklikou zastavil v Cáchách u Oty III. Mladý německý král a o generaci starší kněz našli rychle společnou řeč a Vojtěch dorazil domů posílen přátelstvím mocného vladaře. Založil v Břevnově u Prahy první český mužský klášter a obnovil prosazování clunyjských ideálů. Věnoval se i literární činnosti. Možná je autorem slavné česko-staroslověnské písně Pane, smiluj se nad námi (Hospodine, pomiluj ny), která se později stala první neoficiální českou hymnou. Dal podnět k napsání latinské legendy Život a umučení svatého Václava a jeho babičky svaté Ludmily. Dvojlegenda přesáhla obvyklé hranice žánru, je vlastně historickým pojednáním o počátcích českého státu a patří mezi nejvýznamnější díla evropské raně středověké literatury (nepřesně bývá nazývána Kristiánova legenda, autor je však neznámý). Její význam spočívá i v tom, že ač vzešla ze slavníkovského prostředí, oslavila přemyslovský stát. Nejen tehdy, ale patrně i dnes bychom marně hledali podobný český příklad vlastenectví povzneseného nad partikulární zájmy. Své představy o křesťanském životě českého národa však Vojtěch neprosadil ani na druhý pokus. Tísněn nevraživostí, odešel asi v 994 podruhé a definitivně z vlasti a opět k římským benediktinům. Tam však dlouho nezůstal. Brzy se znovu objevil na Otově dvoře v Německu, pak vyrazil na misijní cestu do Polska a odtud ke kmeni Prusů, který obzvlášť odolával christianizaci. Mezitím se Boleslav a jeho rádcové smířili se skutečností, že Vojtěch jim nepomohl slavníkovskou konkurenci pacifikovat a celý problém v 995 s konečnou platností vyřešili. Využili toho, že slavníkovské vojsko zrovna pomáhalo Otovi III. proti polabsko-pobaltskému slovanskému kmeni Obodritů, vtrhli se svými vojáky na Libici a všechny přítomné Slavníkovce povraždili. Celý rod byl prakticky vyhuben. K dovršení jeho tragédie Vojtěcha o dva roky později (v 997) zavraždili Prusové. Poslední mužský Slavníkovec, Soběslav, zahynul v 1004. Přemyslovský triumf nad soupeřící dynastií znamenal konečné sjednocení Čech do vnitřně pevného státu, který byl připraven na rozšiřování svého území. Ostatně, právě Boleslav II. připojil na krátký čas k Českému knížectví jižní Polsko. O Vojtěchu Slavníkovci musíme dodat, že byl vzdělanější a zcestovalejší než kterýkoli z jeho tehdejších krajanů a že si dokázal získat respekt v cizině (bohužel více než doma). Záhy i jeho začali uctívat jako světce, a to nejen v Čechách, ale i v Polsku. Tehdy neexistovalo oficiální
svatořečení jako dnes, světci byli uznáváni na základě spontánně prokazované úcty. Množství světců se pak považovalo za jakési pomocné měřítko kulturní vyspělosti národa, a i když dnes k tomuto kritériu přistupujeme s nadhledem, zůstává skutečností, že třemi svatými mučedníky (Ludmilou, Václavem a Vojtěchem) během jediného století zaujali Češi v tehdejší křesťanské Evropě nepřehlédnutelné místo.
Rozvoj Českého knížectví (999 – 1198): Vstup českého státu do evropské politiky Po celá tři staletí vrcholného středověku se český stát vyvíjel pod souvislou vládou dynastie Přemyslovců. Tuto éru můžeme dobře rozdělit na dobu knížecí (zhruba 11. – 12. století, přesněji 999 – 1198) a dobu královskou (zhruba 13. století, přesněji 1198 – 1306). 1. Doba knížecí (bez ohledu na to, že dva z knížat získali pro svou osobu královský titul): a) území státu se rozlohou i polohou výrazně přibližuje dnešní České republice, osídlená část tohoto území má charakter zemědělské krajiny, ale velká většina rozlohy státu je neobydlená; b) první fáze kolonizace – kolonizace vnitřní: české obyvatelstvo osidluje liduprázdné oblasti především ve vnitrozemí; c) politika usiluje o vnitřní konsolidaci země bez rušivých vnějších vlivů; d) v podstatě je dovršena christianizace země, uplatňuje se románská kultura, v literatuře vítězí latina nad staroslověnštinou; 2. Doba královská: a) zemědělskou krajinu doplňují nově vznikající města a soustava dálkových obchodních cest; b) druhá fáze kolonizace – začíná kolonizace vnější: přistěhovalé německé obyvatelstvo se – mnohdy spolu s obyvatelstvem českým – usazuje především poblíž hranic; c) politika usiluje o zařazení přemyslovského rodu mezi velmocenské činitele Evropy; d) začíná sem pronikat gotika a s ní spojená rytířská kultura, v převažující latinské lieratuře se objevují první, zatím vzácné stopy češtiny. V letech 999 – asi 1030 o český trůn mezi sebou tvrdě bojovali synové Boleslava II. Pobožného, bratři Boleslav III. Ryšavý, Oldřich a Jaromír. Do zápasu se zapojil i jejich bratranec polský kníže (a později první polský král) Boleslav I. Chrabrý, který se na půldruhého roku (1003 – 1004) stal českým králem.
Boje o moc mezi Přemyslovci skončily r. 1012 vítězstvím Oldřicha (vládl 1012 – † 1034). Z Oldřichova života je dnes nejpopulárnější skutečnost, že jako již ženatý, ale bezdětný muž si vzal ještě druhou manželku, mladou selskou – a také už vdanou – ženu Boženu, kterou potkal na jedné lovecké výpravě; Příběh odráží dobu, kdy přemyslovští vládci ještě preferovali české partnerky před dcerami ze zahraničních vlivných rodů a kdy doznívá zvyk mnohoženství. Oldřich dobyl a k Českému knížectví pevně připojil Moravu, o niž v předchozích sto letech Přemyslovci sváděli boje s Maďary a Poláky. Z latinské Kosmovy kroniky (kol. 1100): Knížeti Oldřichovi se z řádného manželství pro neplodnost choti nenarodil žádný potomek, avšak z jakési ženy jménem Boženy, jež byla Křesinova, měl syna neobyčejně sličného, jemuž dal jméno Břetislav.5 Jednoho dne totiž, vraceje se skrze selskou ves z lovu, uviděl řečenou ženu, jak pere roucha u studánky, a prohlédnuv si ji od hlavy až k patě, vpil do hrudi nesmírný žár lásky. Bylať vzhledem vynikající, pleti bělejší než sníh, jemnější než labuť, lesklejší než stará slonová kost, krásnější než safír. Kníže, poslav ihned pro ni, pojal ji v manželství; staré však manželství nerozvázal, protože toho času každý, jak se mu líbilo, směl míti dvě i tři ženy a nebylo muži hříchem unésti manželku bližního ani manželce vdáti se za ženatého muže. A co se nyní přičítá mravnosti, to tehdy bylo k veliké hanbě, jestliže muž žil, maje dosti na jedné ženě nebo žena na jednom muži; žili totiž jako hloupá hovada, majíce manželství společná. Za vlády Oldřicha a jeho syna a nástupce Břetislava (vládl 1035 – † 1055) žil další český světec, Prokop. Pocházel z menšího šlechtického rodu a působil jako venkovský kněz. Měl rodinu, ale v pokročilejším věku od ní odešel, aby završil svůj duchovní život. Věnoval se slovanské liturgii. Pobýval v Břevnovském klášteře a pak odešel do krajiny u řeky Sázavy a působil tam jako poustevník, žijící asketickým, přírodním stylem života a poskytující rady, léčitelství a kazatelské slovo lidem z okolí. Byl výrazný řečník: pověst o něm tvrdí, že zapřáhnul do pluhu ďábla a přinutil ho zorat pole. S přáteli, kteří chtěli tento život sdílet s ním, založil (1032) benediktinský Sázavský klášter a stal se jeho prvním opatem. Klášter působil podporován knížaty Oldřichem i Břetislavem, pěstoval liturgii i literární tvorbu ve staroslověnštině a udržoval kontakty s Ruskem. Prokop zemřel r. 1053 a v Sázavském klášteře, kde byl pohřben, pak o něm vznikly staroslověnské legendy (později přeložené do latiny). Svatořečen byl r. 1204 tehdy novým způsobem – zvláštním obřadem. Oldřichův syn Břetislav byl z hlediska již monogamní západní Evropy nemanželský syn, a tak svou vyvolenou nevěstu, bavorskou Jitku ze Schweinfurtu, musel (asi kolem r. 1021) unést z kláštera, v němž studovala. Ze šťastného manželství pak vzešlo 5 synů. Kníže Břetislav r. 1039 vpadl do Polska: v katedrále v Hnězdně nad Vojtěchovým hrobem vydal první český zákoník, latinsky psaná Dekreta Břetislavova (Decreta Brecislai). S Vojtěchovými ostatky se vrátil do Prahy.
Břetislav se pak statečně bránil válečným výpravám římského krále Jindřicha III., ale nakonec jím byl poražen. V r. 1041 byl přinucen složit v Řezně Jindřichovi slib věrnosti, čímž byl český stát začleněn do Svaté říše římské. Nejstarší Břetislavův syn Spytihněv II. (vládl 1055 – † 1061) dal přestavět a rozšířit Václavovu rotundu svatého Víta na Pražském hradě na románskou baziliku. Spytihněvův bratr Vratislav II. vládl jako kníže od r. 1061. Zasloužil se o založení olomouckého biskupství (1063). V r. 1084 se se svým vojskem zúčastnil vítězného boje římského krále Jindřicha IV. proti papeži Řehoři VII. (boj o investituru). Češi se při dobývání Říma vyznamenali tak, že císař Jindřich dal r. 1085 prostřednictvím arcibiskupa z německého Trevíru (Trieru) korunovat Vratislava na Pražském hradě na prvního českého krále. Událost měla pro Čechy mimořádný význam, byť prestižní titul (vyhrazený panovníkům silných národních států) náležel jen Vratislavovi (vládl jako král Vratislav I. až do své smrti r. 1092), nikoli jeho nástupcům. Vratislavův současník, český kněz Kosmas (asi 1045 – 1125), byl přesvědčen, že Češi dosáhli vrcholu svých dějin a sepsal svoji latinskou Kroniku Čechů (Chronica Boemorum), aby zdokumentoval tuto českou cestu vzhůru. Vratislavův syn Břetislav II. (kníže 1092 – † 1100) tvrdě šířil katolictví: dal kácet pohansky uctívané stromy a háje, zakázal slovanskou liturgii (1096/1097) a její kněze vyhnal ze Sázavského kláštera, zabavil majetek Židům usedlým v Čechách (žili zde jako obchodníci od 10. století). V r. 1126 římský král Lothar III. vpadl s mohutnou armádou do Čech, ale český kníže Soběslav I. jej drtivě porazil u severočeského Chlumce s vojskem, jemuž dokázal – patrně vůbec poprvé v českých dějinách – vtisknout ideu společné obrany vlasti proti zahraničnímu nepříteli: v čele vojska byly neseny jako posvátné relikvie (údajné) kopí svatého Václava s praporem svatého Vojtěcha. Lothar sám byl zajat; Soběslav ho ovšem po uzavření příměří rychle propustil a Lothar zařadil české panovníky mezi volitele římského krále. V 1. polovině 12. století vznikly dvě mimořádné románské stavby, které dokládají popularitu i autoritu příběhů obsažených v Kosmově kronice. Jedná se o rotundu svaté Kateřiny ve Znojmě, jejíž interiér je vyzdoben cyklem maleb z počátků přemyslovských dějin, a o rotundu svatého Jiří na Řípu. Soběslavův synovec Vladislav II. se s českým vojenským oddílem zúčastnil jedné z křížových výprav do Palestiny. Potom vojensky pomáhal římskému králi Friedrichu I. Barbarossovi prosazovat jeho moc v italských státech. Za to jej Friedrich Barbarossa r. 1158 povýšil na českého krále (druhého v pořadí). Češi pak Barbarossovi pomohli dobýt Milán. Vladislavova německá manželka Judita Durynská u příležitosti manželovy královské korunovace dala postavit v Praze přes Vltavu první velký kamenný most v Českých zemích: nazýval se podle ní Juditin a několik jeho prvků se dochovalo dodnes. Vladislav I. zemřel r. 1172. Zákoník Dekreta Břetislavova (Decreta Brecislai) měl upevnit – politicky i ekonomicky – knížecí moc a posílit moderní, křesťanské právní prostředí na úkor stále živých prvků pohanských.
Dekreta Břetislavova (1039) Vaše manželství, která až dosud měli jste jako v nevěstinci a společná mezi zvířaty, nechť napříště řídí se kanonickým řádem tak, aby manželka spokojila se jedním mužem a muž jednou ženou zákonitě před církví provdanou. (…) Kdyby si žena stěžovala, že svým mužem není milována slušně, nýbrž že je uchopována neslušně, budiž mezi nimi uspořádán boží soud před církví, a kdo by byl shledán vinným, nechť zaplatí knížeti povinné pokuty. (…) Krčmu, která jest kořen všech špatností, odtud pocházejí krádeže, vraždy, smilstva a všechny špatnosti, kdo zřídí nebo kdo zřízenou za plat převezme: krčmář, jestliže bude postižen, ať je veden ke středu tržiště, přivázán k sloupu a mrskán pruty jak dlouho by biřic chtěl… Pijáci pak, kdyby byli postiženi v krčmě, ať nevyjdou z vězení, dokud by nesložili 300 denárů pro knížecí komoru. Aby o nedělích se nekonaly trhy a o slavných svátcích, jež se slaví v naší zemi hlavně proto, aby o ostatních dnech mohli se oddávati dílu… Poznámky a vysvětlivky: denár – zde druh první české mince (10. – 13. století; stříbro, průměr asi 2 cm, hmotnost asi 1 g); kanonický – podle církevního práva.
Poslední Přemyslovci (1198 – 1306) a) Obecná charakteristika Epocha tradičně označovaná pojmem poslední Přemyslovci představuje nikoli pouhý závěr, ale skutečný vrchol přemyslovského vladařského úsilí. Základní rysy této éry jsou zejména tyto: a) České země patřily mezi hospodářsky vyspělé evropské státy s rozvinutým zemědělstvím, kvetoucími městy, bohatými kláštery, ucelenou sítí obchodních cest a pevnými hranicemi; b) V přemyslovském rodě se již na konci 12. století prosadila zásada primogenitury: po otci nastupuje na trůn nejstarší syn (tím skončily předchozí vleklé a tvrdé spory o nástupnictví); c) Poslední Přemyslovci získali pro sebe i pro český stát natrvalo prestižní královský titul (fakticky uznávaný do 17. století, symbolicky připomínaný až do r. 1918); d) Přemyslovci pronikli do vysoké evropské politiky a vytvořili a uskutečňovali koncept středoevropského soustátí pod svou dominancí (v soupeření se Svatou říší římskou). e) České země se vydatně propojily s centry evropského kulturního vývoje; f) Přestože epocha posledních Přemyslovců skončila náhle, její vývojové tendence byly natolik silné, že na nich mohl stavět rozvoj české země i společnosti ještě v následujících staletích. b) Přemysl I. Otakar (narozen po r. 1160; jako král vládl 1198 – 1230) První z posledních Přemyslovců se dožil téměř sedmdesátky, takže mu nevadilo, že na českém trůně pevně usedl až na druhý pokus (po bojích se svými vzdálenějšími příbuznými). Byl nejstarším synem krále Vladislava a Judity Durynské. Již jako mladý uchazeč o knížecí trůn plánoval vstup do vysoké říšské politiky, neboť se oženil s Adlétou Míšeňskou (princeznou z německého markrabství za Krušnými horami); oba manželé si ovšem příliš nerozuměli, byť postupně přivedli na svět několik dětí. Přemysl I. Otakar na dvacetikoruně z r. 1993 Pro upevnění své pozice Přemysl I. využil toho, že ve Svaté říši římské tehdy probíhaly spletité mocenské boje. Jednak panovníci německých států v zaalpské části říše soupeřili mezi sebou o titul římského krále, jednak zvolení římští králové bojovali v (severo)italské části říše proti papežské straně říšské politiky. Klíčovým cílem v tomto zápase se stal zisk Království obojí Sicílie, které sice leželo mimo říši, ale zahrnovalo kromě ostrova Sicílie také celou jižní polovinu Itálie a římským králům mohlo zajistit převahu v celé Itálii. Přemysl I. podpořil římského krále Filipa Śvábského (syna císaře Friedricha Barbarossy, který r. 1158 korunoval Přemyslova otce Vladislava na českého krále). Filip pak r. 1198 udělil Přemyslu I. dědičný královský titul: korunovace proběhla v německé Mohuči. Přemysl I. používal v Německu také jméno Otakar (podle dynastie Otonců, jež Svatou říši římskou kdysi založila), odtud bývá nejčastěji jmenován jako Přemysl I. Otakar (méně přesně Přemysl Otakar I.). Král Přemysl I. usiloval také o to, aby česká politika přesáhla rámec Svaté říše římské: 1. Rozešel se s manželkou Adlétou (dobově řečeno: zapudil ji) a dosáhl toho, že jejich manželství papež prohlásil za neplatné – z účelově uplatněného důvodu vzdálené příbuznosti obou manželů (římskokatolická církev dodnes nezná pojem rozvod u církevně uzavřeného manželství). Přemysl se zároveň oženil s uherskou princeznou Konstancií; bohatá uherská dynastie Arpádovců tehdy prováděla razantní východní politiku: Konstanciina starší sestra Markéta byla manželkou byzantského císaře Izáka II. Angela.
2. Svou dceru Markétu Přemysl provdal za dánského krále Valdemara II.; Markéta ve své nové vlasti přijala dánské jméno Dagmar a získala si značnou přízeň dánské veřejnosti. Kolem r. 1210 se do zápasu o římský trůn pustil synovec Filipa Švábského, Friedrich II. Roger. Po své matce zdědil Království obojí Sicílie, kde také žil. Přemysl prokázal velkou diplomatickou obratnost, když se spolupodílel na tom, že Friedrich II. byl na říšském sněmu v německém Norimberku zvolen – ve své nepřítomnosti – za římského krále. Friedrich se pak na své následné cestě do německých krajů zastavil v září 1212 ve švýcarské Basileji a tam Přemyslu I. Otakarovi vydal ze své moci panovníka Svaté říše římské latinskou listinu nazvanou Zlatá bula sicilská: bula je listina, jejíž pečeť je – na znamení mimořádné důležitosti – kovová. Friedrich listinu opatřil svou pečetí sicilského krále, poněvadž pečeť římskou ještě neměl. Hlavní body obsahu Zlaté buly sicilské: 1. Českým panovníkům náleží navěky královský titul; Zlatá bula sicilská 2. Český král je jedním ze 7 kurfiřtů; 3. Češi sami (rozumí se, že česká šlechta) si svého krále volí (šlo o první krok k vytvoření stavovské monarchie s částečným podílem obyvatel na státní moci ve feudálních podmínkách); 4. Je mezinárodně zaručena nedotknutelnost českých hranic; 5. Čeští králové mají vůči římským panovníkům povinnosti jen reprezentační (účast českých vojáků na císařské korunovační jízdě do Říma atd.), nikoli hmotné (platební); Zlatá bula sicilská byla dokumentem ve Svaté říši římské zcela ojedinělým. Můžeme ji považovat za počátek vývoje k české ústavnosti (pořádku založenému na ústavě – základním zákoně, který zajišťuje práva obyvatel vůči státní moci). Z textu Zlaté buly sicilské (1212): Fridrich, z Boží milosti římský císař volený, vždy rozmnožitel říše, král sicilský… my přihlížejíce k přeslavným službám oddanosti, které veškerý lid český od dávného času věrně i oddaně prokazoval císařství římskému a že jasný král jejich Otakar od začátku mezi jinými knížaty zvláště před ostatními nás zvolil císařem… i my jej králem ustanovujeme a potvrzujeme… a království České štědře a beze všeho vymáhání peněz i obvyklé spravedlnosti našeho dvora jemu a jeho nástupcům navěky propůjčujeme, chtějíce, aby kdokoliv od nich bude zvolen králem, k nám nebo našim nástupcům přijel a náležitým způsobem odznaky královské přijal. (…) Další léta Přemyslova kralování plynula v udržování dosažených zisků. Ekonomickou váhu českého království Přemysl posílil (kolem r. 1217) měnovou reformou: staré mince, stříbrné denáry (zavedené Boleslavem I.), jež byly nyní již silně znehodnocené, nahradil kvalitnějšími, také stříbrnými brakteáty (tehdy se ovšem nazývaly také denáry). Shrnutí: Epocha posledních Přemyslovců (5 po sobě jdoucích přemyslovských králů) představuje počátek velmocenské éry českého státu. První z těchto panovníků, Přemysl I. Otakar, nastartoval ekonomický i politický vzestup Českého království a dosáhl (zejména ziskem Zlaté buly sicilské, 1212) privilegovaného postavení Českého království v rámci Svaté říše římské. Otázky a úlohy: 1. Které stavební památky ve vašem okolí pocházejí aspoň částečně z doby posledních Přemyslovců? 2. Která listina ze západní Evropy má vnitropolitický význam podobný Zlaté bule sicilské?
c) Václav I. (králem 1230 – 1253) Z dětí, které se narodily Přemyslu I. Otakarovi a Konstancii Uherské, se do dějin zapsali syn Václav a dcera Anežka. Václav se narodil r. 1205 a stal se Přemyslovým nástupcem jako král Václav I. (jeho dávný předchůdce kníže Václav I., tedy svatý Václav, žil a vládl v 10. století). S ustanovením Zlaté buly sicilské o právu Čechů volit krále se Přemysl I. Otakar vypořádal tak, že svým vlivem i autoritou přiměl českou šlechtu, aby Václava zvolila již r. 1216 za budoucího krále (korunovace se konala r. 1228). V r. 1224 Přemysl dosáhl Václavova sňatku s Kunhutou Štaufskou, dcerou svého klíčového spojence, římského krále Filipa Švábského (viz V.C.11.b.). Václav se chopil vlády po otcově smrti. V osobním životě vystupoval jako stoupenec a šiřitel gotického rytířského životního stylu s turnajovými souboji, hostinami a dvorskou zpívanou poezií. Rád se věnoval lovu; při jednom z nich však přišel o levé oko. Barokní (ze 17. století) představa o podobě Václava I. České království ekonomicky vzkvétalo, k čemuž mj. přispívala rozsáhlá těžba zlata (oblast Brd, Povltaví, Pošumaví apod.). Za Václava I. se rozvinula vnější kolonizace českého území, Václav zval do země německé kolonisty (jedním z prvních míst, kde se usadili, byla nová čtvrť v Praze, Havelské město, jehož tržiště u kostela svatého Havla existuje dodnes. S německými kolonisty masivně pronikala gotická kultura, systém městských práv apod. Dramatickou událostí se stal vpád Mongolů, v dobových pramenech označovaných (nepřesně) jako Tataři. Mongolská říše, vybudovaná panovníkem Čingischánem, se přechodně rozkládala na obrovském prostoru od Tichého oceánu až po Černomoří. Čingischánův vnuk Batu podnikl výpad až do Polska, kde v bitvě u Legnice r. 1241 drtivě porazil polské vojsko. Na zpáteční cestě protáhl Moravou od severu k jihu; Václav se podílel na budování obrany Vídně, ovšem Mongolové se obrátili zpět do vlasti hlavně proto, aby se Batu zúčastnil tamních bojů o uvolněný trůn. Václavova sestra Anežka Přemyslovna (Anežka Česká; 1211 – 1282) byla vychovávána v ženských klášterech, kde získala rozsáhlé vzdělání. Přemysl I. Otakar připravoval Anežčin sňatek do vládnoucí dynastie Babenberků v Rakousku či do anglické dynastie Plantagenetů, ale z obou projektů sešlo kvůli politickým neshodám. Po Přemyslově smrti se Anežka rozhodla pro řeholní život. Vstoupila do řádu klarisek: založila jej Italka Klára z Assisi podle příkladu mužského řádu františkánů, vytvořeného Františkem z Assisi. V obou případech šlo o reformní řehole usilující o obrodný návrat k původním ideálům křesťanského života. Anežka Přemyslovna na bankovce z r. 1993 Anežka udržovala s Klárou z Assisi korespondenční kontakt; dopisovala si i s tehdejšími papeži. V Praze založila r. 1234 společně se svým bratrem Václavem I. podvojný (mužský a ženský) klášter františkánů a klarisek (později zvaný Na Františku, dnes Anežský klášter) a stala se jeho první abatyší. Kolem r. 1250 založila mužský rytířský řeholní řád (podle vzoru rytířských řádů z tehdejších křížových výprav do Palestiny). Jedná se o řád křižovníků s červenou hvězdou, byl určen pro řeholníky české národnosti, původně sloužil k ochraně Juditina mostu (u jeho staroměstského začátku měl také sídlo), ale záhy se jako oblíbený rozšířil i na jiná místa v Českých zemích; v církevních dějinách jde o ojedinělý případ, kdy žena založila mužskou řeholi. Anežka v pozdějších letech vstupovala smírně do některých událostí v přemyslovském rodě.
Anežčino svatořečení 12. listopadu 1989 v Římě papežem Janem Pavlem II. (byl to papež polské národnosti) za početné účasti českých poutníků se stalo předehrou československé demokratické Sametové revoluce, která pak vypukla 17. listopadu. V době Václava I. působila také severočeská šlechtična Zdislava z Lemberka, jejíž manžel byl blízkým Václavovým spojencem. Zdislava založila a podporovala špitál v Jablonném v Podještědí. Byla svatořečena Janem Pavlem II. v r. 1995. Anežský a Křižovnický klášter
d) Přemysl II. Otakar (králem 1253 – 1278) 1. Mládí, odboj proti otci a zisk rakouského trůnu Nejvýznamnější syn Václava I. se narodil r. 1232 nebo 1233 a do politiky vstoupil jako patnáctieltý, když se přidal k povstání české šlechty proti jeho otci. Důvod byl strategický: v Rakousku v r. 1246 vymřela tamější dynastie Babenberků po meči (tedy v mužské linii, v rodě zůstaly jen ženy; babenberský erb se ovšem v moderní době stal předlohou pro dnešní rakouskou vlajku). Václav usiloval o zisk uprázdněného rakouského trůnu, ovšem Přemysl se chěl stát v této hře hlavní postavou. Václav I. odboj po 2 letech vojensky porazil, ale v r. 1251 rakouská šlechta zvolila Přemysla za rakouského vévodu. Volba byla podmíněna tím, že se Přemysl vzápětí oženil s dědičkou rakouského trůnu, ovdovělou Markétou Babenberskou. Tento kompromis mezi vžitou dědičností a modernější volitelností trůnu v sobě ovšem skrýval riziko nestability: Markétě bylo v době sňatku více než 45 let a bylo tedy zřejmé, že manželství zůstane formální a bezdětné. 2. Shrnutí přínosu Přemysla II. Otakara pro český stát V r. 1253 Václav I. zemřel a jeho syn, rakouský vévoda Přemysl se stal také českým králem, Přemyslem II. Otakarem. Pro nás je právě on z posledních Přemyslovců tím nejslavnějším a nejskvělejším. Jeden z jeho prvních státnických kroků nás doprovází stále: Přemysl II. Otakar přijal jako erb stříbrného dvouocasého lva na červeném poli, jenž je dodnes hlavním symbolem českého státu (do té doby se používala černá orlice přemyslovských knížat – blízká orlici římských panovníků –, která se ovšem od počátku 13. století sřídala s jednoocasým stříbrným lvem). Přemysl II. Otakar se stal ztělesněním ideálu pravého rytíře: urostlý, fyzicky zdatný, mužsky atraktivní, rázný až arogantní, se schopností vytvářet dalekosáhlé plány a zároveň předvídat tahy protivníků. Během čtvrtstoletí jeho kralování se České království výrazně proměnilo směrem k poměrům charakterizujícím moderní
společnost, politiku, hospodářství, vojenství i kulturu v západní Evropě: a) Byly upevněny feudální vztahy, jak jsme je již popsali (viz V.C.2.); stát zažíval rozkvět pramenící především z intenzivního kolonizačního úsilí; b) Král založil mnoho měst (drtivá většina obyvatelstva ovšem žila stále na venkově), města získávala městská práva podle zahraničních vzorů a stávala se ohnisky ekonomického rozvoje; c) Ve státě i společnosti prudce vzrostl význam peněz: šlo o peněžní podobu feudální renty i o intenzivní obchodní vztahy vycházející z městského prostředí; d) Katolická církev v Českých zemích propracovala svoji strukturu a král výrazně podporoval duchovenstvo jako ekonomického činitele a politického spojence; rozšířil práva i majetek mnohých klášterů, jež se tak staly významnými hospodářskými celky, e) Rozrůznila se a stabilizovala česká šlechta; zformoval se její léna, příslušníci panských rodů začali soustavně zaujímat významné úřady; f) Král upevnil hranice svého státu, získal a k českému území připojil některá sporná, ovšem cenná území; g) Do Českých zemí dále přicházeli němečtí přistěhovalci a usazovali se tu – zejména v pohraničí, ale i v některých vnitrozemských regionech; h) České země přejaly a podle domácích podmínek začaly rozvíjet gotickou kulturu; i) Svým celkovým významem se České království zařadilo – poprvé v dějinách – mezi státy, jejichž panovníci patřili k nejvážnějším uchazečům o římský trůn. Přemysl založil např. města. Děčín, Písek, Kolín, Malá Strana v Praze pod Pražským hradem, Čáslav, Ceské Budějovice, Klatovy, Domažlice, Mělník, Nymburk, Dvůr Králové, Uherský brod, Marchegg, Leoben (v Rakousku). K Českému králosvtví připojil Chebsko, k Rakousku alpské země včetně většiny dnešního Slovinska, takže moc českého panovníka – poprvé v dějinách – dosáhla na dohled k moři. Přemysl spojil český a rakouský stát jednotnou soustavou správních úřadů, intenzivními obchodními styky i společnou zahraniční politikou, takže vzniklý celek – personální unie dvou samostatných států – poněkud připomínal někeré rysy dnešní evropské integrace. Svůj zájem na rakouském prosředí Přemysl demonstroval i tím, že jeho milenkou se stala mladá rakosuká šlechtična Anežka z Kuenringu (měli spolu několik dětí: tak vznikla vedlejší větev přemyslovského rodu, nejvýznamnějším z jejích představitelů byl syn Mikuláš Opavský. Přemysl zároveň zahájil expanzi i na sever, k Baltskému moři. podnikl tam – s česko-rakouskm vojskem – 2 křížové výpravy proti pohanským Prusům (národ slovansko-germánkého původu, v 10. století vešel do dějin zabitím českého misonáře svatého Vojtěcha). Přemysl Prusy vojensky porazil a na pobřeží založil město Königsberg (Královec; velmi strategicky položené město, v 1á. století se zde narodil a žil významný filozof Immanuel Kant; dnes název Kaliningrad, centrum ruské enklávy na baltském pobřeží). Přemysl si tím získal na svou stranu církevní autority včetně papeže, zároveň plánoval, že pruské území bude církevně spravováno z Olomouce: chtěl prosadit povýšení tamního biskupství (založeno v 11: století jako druhá česká diecéze) na arcibiskupství, ale k tomu nakonec nedošlo. V četných bojích ubránil Rakousko před Bavory a Uhry. V r. 1260 porazil Uhry u rakouského Kressenbrunnu (první Přemyslova bitva na Moravském poli; na rakouském břehu řeky Moravy): Šlo patrně o největší vítězství českého královského vojska vůbec. Při následných mírových jednáních pojal záměr změnit soukromý život, aby se legálně dočkal potomstva a pokračování dynastie. Proto dosáhl zneplatnění církevního zneplatnění bezdětného manželství s Markétou a oženil se s uherskou princeznou Kunhutou (syn Václav), účelovým argumentem příbuznosti pro nový sňatek však vyvolal papežský odpor.
Na paměť kressenbrunnské bitvy založil Přemysl v jižních Čechách významný klášter Zlatou Korunu. Pojal záměr stát se římským králem (říše byla tehdy v rozvratu, o trůn usilovali uchazeči dokonce ze Španělska a Anglie), ale jeho němečtí odpůrci zvolili do té doby málo známého Rudolfa I. Habsburského (ze švýcarsko-rakouského rodu). Rudolf zahájil proti Přemyslovi boj za osvobození Rakouska od Čechů: mohl se spolehnout i na odpor některých českých šlechticů vůči mocnému Přemyslovi. Zdroje šlechtického odporu vůči Přemyslovi byly zejména tyto: a) přirozený odpor panstva proti silnému králi; b) nesouhlas s přílivem německých přistěhovalců včetně urozených; c) snaha šlechty udržet si léna a úřady dědičně, zatímco Přemysl chtěl tato privilegia udělovat znovu v každé generaci výměnou za loajalitu. V rozhodující bitvě r. 1278 u Suchých Krut na Moravském poli Rudolf I. Habsburský zvítězil a Přemysl II. Otakar byl v bitvě poražen a zabit. Rudolf pak svěřil Čechy do správy německému Otovi Braniborskému, který pět let českou zemi drancoval a kralevice Václava věznil (Kunhuta se mezitím provdala za Záviše z Falkenštejna, hlavu jihočeského šlechtického rodu Vítkovců, který dlouhodobě stál v opozici vůči Přemyslovcům). Václav byl oženěn s Rudolfovou dcerou Gutou (měli pak mj. syna Václava a dceru Elišku). e) Václav II. (králem 1278/1283 – 1305) Václav II. se samostatné vlády chopil postupně, zprvu pod patronací svého tchána Rudolfa I. Habsburského. Významnou roli tu postupně převzal kněz Petr z Aspeltu. Narodil se v nevelkém Lucemburském hrabství, ležícím mezi Německem a Francií. Stal se z něj všestranně vzdělaný středověký inteletuál: kněz, lékař a diplomat. Působil jako Rudolfův osobní lékař a pak se stal Václavovým kancléřem (předákem týmu jeho rádců); posléze Čechy opustil a zaujal kurfiřtský post arcibiskupa mohučského (v Mainzu na Rýně). Václav musel nejprve vyřešit složité osobní dilema: vztah k Závišovi z Falkenštejna, který byl druhým manželem Václavovy matky Kunhuty, ale přitom byl spojen s vinou za smrt Václavova otce Přemysla II. Otakara (Záviš navíc hned r. 1279 vydrancoval rozestavěné královské město České Budějovice, které vzniklo na soutoku jihočeských řek Vltavy a Malše jako opora královské moci proti Vítkovcům, a se členy svého rodu obsadil mnohé královské hrady v oblasti). Václav přikázal Záviše zajmout a královské vojsko pak Záviše vozilo od jednoho Vítkovci ovládaného hradu ke druhému a hrozilo, že pokud Vítkovci hrad nevydají, bude Záviš popraven. Několik hradů tak král získal nazpět, ovšem hrad Hlubokou nad Vltavou Závišův bratr Vítek vydat odmítl, protože hrozbě nevěřil. Královské vojsko pak Záviše pod hradem skutečně popravilo stětím. Počátek Václavova panování pak byl pozitivně ovlivněn mimořádnou událostí: u nedávno založeného města Kutná Hora východně od Prahy se začalo těžit stříbro a záhy se ukázalo, že zdejší ložiska jsou nadobyčej bohatá: stala se největším střediskem stříbrné těžby v Evropě a v době největšího zdejšího rozkvětu se tu těžila asi třetina evropského stříbra. Václav II. vydal pro správu stříbrné těžby latinský horní zákoník Ius regale montanorum, platící po staletí a napodobovaný v zahraničí, a začal razit velmi hodnotnou stříbrnou minci pražský groš (téměř 4 g ryzího stříbra).
Václav II. pokračoval v zakládání královských měst a v udělování dalších městských práv městům již existujícím: nejvýznamnějším z měst, jež Václav založil, se stala západočeská Plzeň (1295): město ležící dokonce na 5 řekách se stalo prvním z trojice velkých a bohatých českých měst (Plzeň – Praha – Kutná Hora), jimiž procházela napříč celými Čechami významná obchodní cesta ve směru východ – západ. Václav II měl kromě politického a národohospodářského talentu i umělecké sklony: skládal německé lyrické básně v duchu rytířské kultury. České království se stalo také kulturním skvostem Evropy a mohlo – opět po několikaleté přestávce – pomýšlet Za Václavovy vlády bylo východně od Prahy odhaleno obrovské ložisko stříbra: vzniklo tu město Kutná Hora a stalo se největším střediskem dobývání stříbra v Evropě: Když ovdověl, oženil se s polskou princeznou Eliškou Rejčkou a stal se také polským králem (1300). V r. 1301 získal rovněž uherskou korunu, ovšem pro svého syna Václava. f) Václav III. (vládl 1305 – † 1306) Syn Václava II. a Guty Habsburské. Králem se stal po otcově předčasné smrti. Oženil se s Violou Těšínskou, princeznou z vedlejší větve Piastovců. Čelil vzpouře uherské i polské šlechty a při přípravě tažení do Polska byl v Olomouci zavražděn ubodáním – patrně od nájemného vraha. Václavovou smrtí Přemyslovci vymřeli po meči (v mužské linii). Z umělecké literární tvorby této doby vynikají latinské Svatojiřské oficium (liturgická velikonoční hra na téma Ježíšova ukřižování, pohřbu i zmrtvýchvstání; byla zapsána v pražském ženském klášteře svatého Jiří) a píseň v češtině Svatý Václave (Svatováclavský chorál): stala se v pořadí druhou českou hymnou, populární je dodnes. Svatý Václave (12. – 13. století) (novočeský překlad) Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha! Kriste eleison. Kriste eleison. Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě, nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave! Pomoci my tvé žádáme, smiluj se nad námi, utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave! Kriste eleison. (…)
