MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Ústav hudební vědy Sdružená uměnovědná studia
Lenka Buchtová
POČÁTKY ČESKÉ UMĚLECKÉ HRAČKY Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: PhDr. Dagmar Koudelková
2014
Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených zdrojů. V Brně dne 10. 5. 2014 …………………………………………….. Lenka Buchtová
Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucí bakalářské práce paní PhDr. Dagmar Koudelkové za odborné vedení, cenné rady a připomínky. Děkuji také ochotným zaměstnancům Moravské zemské knihovny a Moravské galerie v Brně, kteří mi pomohli s vyhledáním zdrojů k mé práci. V neposlední řadě děkuji své rodině a všem blízkým za jejich podporu a vytvoření podmínek pro dokončení této práce.
OBSAH 1. Úvod ....................................................................................................................................... 1 2. Hračky na přelomu 19. a 20. století .................................................................................... 3 3. Inspirace českou lidovou hračkou ....................................................................................... 5 4. Artěl ....................................................................................................................................... 8 4.1. Počátky artělovských hraček ....................................................................................... 10 4.2. Úspěchy první poloviny 20. let ................................................................................... 13 4.3. Krize druhé poloviny 20. let ........................................................................................ 14 5. Minka Podhajská ................................................................................................................ 16 6. Ladislav Sutnar ................................................................................................................... 19 7. Další významní návrháři hraček ....................................................................................... 23 7.1. Návrháři Hořického hračkářského družstva ................................................................ 23 7.2. Emanuel Hercík ........................................................................................................... 24 7.3. Josef Čejka................................................................................................................... 26 7.4. Studenti C. k. odborné školy pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí ............... 27 8. Závěr .................................................................................................................................... 30 Resumé ..................................................................................................................................... 32 Summary................................................................................................................................... 32 Seznam použité literatury ......................................................................................................... 33 Seznam použitých internetových zdrojů................................................................................... 36 Seznam obrazových příloh ....................................................................................................... 37 Obrazové přílohy ...................................................................................................................... 38
1.
Úvod Tato bakalářská práce pojednává o počátcích české umělecké hračky, a to konkrétně
o hračkách zhotovených ze dřeva. Stejného materiálu bylo hojně využíváno také při tvorbě lidových hraček, od těch se však umělecká hračka zásadně liší ve dvou bodech: lze u ní určit konkrétního autora, jenž ji navrhl (samotná výroba byla většinou zadávána řemeslníkům či specializovaným družstvům), a tento autor zpravidla získal odborné vzdělání. V našem prostředí se často jednalo o absolventy pražské Uměleckoprůmyslové školy nebo Akademie výtvarných umění v Praze či ve Vídni, kteří se kromě navrhování hraček věnovali i dalším oborům výtvarné činnosti. Cílem práce je podat chronologický přehled vývoje dřevěných uměleckých hraček na našem území v první třetině 20. století (od přelomu 19. a 20. století po rok 1930) a představit nejvýznamnější české návrháře hraček tohoto období. Úvodní kapitoly se tedy zabývají situací panující v hračkářském průmyslu na přelomu 19. a 20. století, kdy vzniká reformní hnutí brojící proti příliš realisticky pojatým hračkám, a českou lidovou hračkou jakožto významným inspiračním zdrojem pro hračku uměleckou. Jádro práce tvoří pojednání o sdružení Artěl, jež sehrálo ve vývoji české umělecké hračky nezastupitelnou roli, a o jeho dvou význačných spolupracovnících – Mince Podhajské a Ladislavu Sutnarovi. Práci uzavírá kapitola o dalších vybraných návrhářích hraček, jejichž tvorbu kladně hodnotil dobový tisk a která je reflektována i současnou odbornou literaturou. Metodický postup práce spočíval ve vyhledání relevantních zdrojů informací o dané problematice, jejich prostudování a kritické analýze. Nutno říci, že uměleckým hračkám jako takovým se na rozdíl od hraček lidových žádné monografie nevěnují. Informace lze ovšem nalézt v publikacích zaměřených primárně na loutky a loutkové divadlo, kde se často vyskytují zmínky o uměleckých hračkách s figurálními náměty (např. Loutka a moderna od Marie a Pavla Jiráskových) nebo v publikacích pojednávajících o užitém umění první třetiny 20. století (např. Vídeňská secese a moderna 1900-1925: užité umění a fotografie v českých zemích Miroslava Ambroze). Cennými zdroji pak byly monografie o sdružení Artěl (Artěl: umění pro všední den 1908-1935 od Jiřího Fronka) a o Ladislavu Sutnarovi (Ladislav Sutnar - Praha - New York - design in action Ivy Janákové), jež obsahují texty o uměleckých hračkách. Vskutku nenahraditelným pramenem se pro tuto práci stal dobový tisk, zejména časopis Drobné umění 1
(později přejmenován na Výtvarné snahy) vycházející v letech 1920 až 1930. Tento umělecký měsíčník přinášel zprávy o výstavách, veletrzích a soutěžích v oblasti hraček, ale především pravidelnou rubriku „Nové české hračky“, v níž byly prostřednictvím fotografických reprodukcí hraček a krátkých komentářů o jejich autorech či výrobcích prezentovány novinky české hračkářské produkce.
2
2.
Hračky na přelomu 19. a 20. století Na 19. století se nahlíží jako na zlatý věk hraček. V tomto období totiž došlo k prud-
kému rozmachu hračkářské výroby zapříčiněnému dosud nevídaným rozvojem průmyslu. Vzhled středoevropských hraček ovlivňoval především vkus měšťanů, kteří pro výrobce tvořili hlavní cílovou skupinu. V první polovině 19. století měl tedy na podobu hraček vliv biedermeier, ve druhé polovině historismus. Evropský trh s hračkami postupně ovládli němečtí výrobci. Kvalita uměleckořemeslného zpracování těchto hraček se povětšinou držela na dobré úrovni, jejich výchovná hodnota však byla mnohdy sporná. Velké oblibě se totiž těšily realisticky až naturalisticky provedené hračky – čím přesněji a detailněji dokázal výrobce napodobit objekt skutečného světa, tím se hračka považovala za cennější a hodnou obdivu. Drtivá většina dětských hraček tudíž byla jakýmisi miniaturami světa dospělých, populárními se staly panenky a jejich perfektně zařízené pokojíčky, sady vojáčků, plechové, samočinné a mechanické hračky. Nabízí se však otázka, do jaké míry byly takovéto dokonalé, nákladné napodobeniny opravdu určené pro děti a kdy už se jednalo o věci sloužící spíše k pobavení jejich rodičů, kteří nákupem drahých hraček demonstrovali svůj sociální status. Odborníci z řad pedagogů a výtvarných umělců tedy začali na konci 19. století upozorňovat na nevýhody těchto široce oblíbených realistických hraček. Poukazovali na to, že vyhovují především vkusu a preferencím dospělých a k dětským hrám se příliš nehodí – dítě je buď může velice snadno rozbít, nebo je hra s nimi brzy omrzí. Teoretik Karel Fišer k tomuto typu hraček navíc podotýká: „K hračce takové nepřilne dítě, a obrazotvornost, základní složka dětského života, která má býti hračkou hlavně probouzena, zůstává v klidu, což jest ovšem hlavní vadou těchto výrobků.“1 Na přelomu 19. a 20. století tak vzniklo reformní hnutí za novou uměleckou hračku, jež měla být vyrobena ze dřeva, stylizovaná a dekorativně polychromovaná, značný důraz se kladl na její výchovný účel. Byly rozvíjeny myšlenky významných pedagogů Friedricha Fröbela (1782–1852) a Marie Montessori (1870–1952), kteří prosazovali využití jednoduchých geometrických těles při tvorbě hraček.2 První třetinu 20. století lze nazvat zlatou
1 2
FIŠER, Karel. Hračky v umělecké výchově. Choceň: Č. J. Mojžíš, 1920, s. 8. JANÁKOVÁ, Iva. Design hračky. In: JANÁKOVÁ, Iva (ed.) Ladislav Sutnar - Praha - New York - design in action. Praha: Uměleckoprůmyslové museum, 2003, s. 297.
3
érou umělecké hračky, neboť v této době spojili pedagogové své síly s výtvarnými umělci a uměleckými řemeslníky a společně vnesli do evropského prostředí zcela nový přístup k chápání dětských her a hraček. Od počátku 20. století se hračkám věnovalo stále více pozornosti také na institucionální úrovni – evropská uměleckoprůmyslová musea začala pořádat výstavy uměleckých hraček a knih pro děti, konaly se soutěže o nejlepší uměleckou hračku, o hračkách pojednávaly články v odborných uměleckých časopisech. Hračkami se ve svých ateliérech zabývali i pedagogové uměleckoprůmyslových škol (např. Koloman Moser a Josef Hoffmann na vídeňské Kunstgewerbeschule), kteří u svých studentů podněcovali zájem o tento obor (úspěšné byly např. návrhy Moserovy žačky Fanny Zakucké). Navrhování moderních hraček se rovněž věnovali umělci sdružení v uměleckoprůmyslových dílnách (např. v rakouských Wiener Werkstätte či v německých Dresdner Werkstätten für Handwerkskunst).3 Na našem území proběhla první výstava nových uměleckých hraček na přelomu let 1904 a 1905 v Brně pod názvem Spielen und künstlerisches Spielzeug, zorganizovalo ji brněnské Mährisches Gewerbe Museum a vystavovali zde především vídeňští umělci. V roce 1906 uspořádalo totéž museum v Brně další výstavu, jež nesla název Ausstellung neuen künstlerischen Spielzeuges a z Brna putovala dále do Chrudimi, Opavy a Lvova. Na této výstavě byly prezentovány práce pražských, drážďanských, mnichovských a vídeňských tvůrců i rakouských škol.4 V Praze v následujícím roce proběhla Výstava dětských hraček v Uměleckoprůmyslovém museu, na níž byly k vidění i hračky Minky Podhájské – jedné z nejvýznamnějších českých osobností v oboru umělecké hračky. Při příležitosti konání této výstavy museum také vypsalo soutěž na novou dřevěnou hračku s tématem „výjev z pražského trhu“, který se měl skládat z maximálně šesti snadno a lacině vyrobitelných figurek. Do soutěže bylo přihlášeno pouze jednadvacet hraček, první cenu porota udělila Jaroslavu Bendovi, ostatní ceny získal Vojtěch Sucharda.5
3
JIRÁSEK, Pavel. Umělecké hračky. In: AMBROZ, Miroslav (ed.) Vídeňská secese a moderna 1900-1925: užité umění a fotografie v českých zemích. Brno: Moravská galerie, 2005, s. 276. 4 Tamtéž, s. 277. 5 KOENIGSMARKOVÁ, Helena. Hračky. In: FRONEK, Jiří (ed.) Artěl: umění pro všední den 1908-1935. Praha: Arbor vitae, 2009, s. 128.
4
3.
Inspirace českou lidovou hračkou V českém prostředí se inspirací pro novou uměleckou hračku staly domácí lidové
hračky, jelikož splňovaly požadavky kladené na moderní hračku – byly jednoduché, pestrobarevné, pevné a bytelné. Propagátorka lidového umění Naděžda Melniková-Papoušková vyzdvihovala také skutečnost, že tyto hračky nabízejí dětem dostatek prostoru k zapojení vlastní fantasie: „Naše lidová hračka je tvořená velmi jasně a jednoduše jak s hlediska formy tak i koloritu, má vždy svou účelnou funkci a při tom ponechává dítěti možnost rozvíjet fantasii a na jejím základě dále tvořit.“6 Pedagožka Pavla Křičková navíc kladně hodnotila i národnostní, vlastenecký význam české lidové hračky: „Dítěti je blízka svou primitivností, ponechává mu dosti místa k vlastním ilusím a seznamuje je s duší lidu jako národní pohádka.“7 Do Rakousko-Uherska se 80 % hraček dováželo, pouze 20 % pocházelo z domácí produkce (především z Vídně, Tyrolska a Prahy), umělci se tudíž snažili o zlepšení této situace a o nalezení vlastního osobitého domácího výrazu.8 Snahy o obrodu ručně vyráběné hračky a lidové rukodělné výroby obecně u nás započaly již na konci 19. století – byla zakládána uměleckoprůmyslová musea, v roce 1879 vznikl ve Vídni Školský ústav pro podomácký průmysl s pobočkou v Praze, pro řemeslníky a domácké pracovníky se pořádaly odborné vzdělávací kurzy.9 V souladu s touto tendencí čeští umělci usilovali o návaznost na dlouholetou tradici české lidové hračky. Na našem území rozlišujeme dvě hlavní tradiční střediska výroby hraček, a to Hlinecko na Českomoravské vrchovině (především obce Dědová a Krouna) a Skašov u Nepomuku v západních Čechách. Na Hlinecku panovaly příznivé podmínky pro výrobu dřevěného zboží obecně, jelikož zde byly rozsáhlé bukové lesy (později nahrazeny smrkovými), zdejší hračky se vyvážely do celého Rakousko-Uherska. Ve Skašově se kromě hraček dřevěné zboží nevyrábělo, hračkářství sem pravděpodobně zanesli osadníci z Bavorska. Dalšími hračkářskými oblastmi byly např.: Hora Svaté Kateřiny v Krušných horách (export hraček do Německa), Příbramsko (hračky dřevěné a z těstové hmoty), Valašsko (okolí 6
MELNIKOVÁ-PAPOUŠKOVÁ, Naděžda. Naše lidová hračka. Tvar: časopis pro užité umění a průmyslové výtvarnictví. Praha: Ústředí lidové a umělecké výroby, 1950, III. ročník, s. 268. 7 KŘIČKOVÁ, Pavla. Hry, hračky, hračkářství. Brno, 1920, s. 16. 8 KOENIGSMARKOVÁ, Helena. Hračky. In: FRONEK, Jiří (ed.) Artěl: umění pro všední den 1908-1935. Praha: Arbor vitae, 2009, s. 127. 9 JANČÁŘ, Josef. Počátky organizované péče o lidovou rukodělnou výrobu. Umění a řemesla. Praha: Sdružení Umění a řemesla, 1985, č. 3, s. 12.
5
Rožnova pod Radhoštěm) a Drahanská vysočina. Obecně lze říci, že se dřevěné hračky téměř vždy vyráběly souběžně v místech, kde se zhotovovalo dřevěné zboží.10 Domácká výroba hraček byla většinou záležitostí sezónní, pracovalo se pouze v zimním období, kdy lidé na venkově neměli dostatek jiné práce. Do výroby se obvykle zapojovala celá rodina, přičemž každý z členů domácnosti měl pevně danou svou pracovní náplň – muži řezali, štípali či soustružili součásti hraček z měkkého dřeva (nejčastěji smrkového), ženy je slepovaly, omalovávaly, zdobily a lakovaly, děti jim od útlého věku podle svých schopností pomáhaly. Domáčtí výrobci bývali úzce specializovaní, každý z nich vyráběl jen jeden druh hraček, čímž se dosahovalo větší efektivity práce. Jen velice schopní řemeslníci zvládali vyrábět více druhů jednoho typu hraček – soustružených nebo prkénkových. Řemeslníci své hračky málokdy sami přímo prodávali, častější praxe byla, že jejich výrobky odkupovali překupníci, kteří s hračkami potom dále obchodovali – prodávali je drobným trhovcům nebo je exportovali do zemí Rakousko-Uherska.11 Tito překupníci také podle odbytu jednotlivé druhy hraček u domáckých pracovníků přímo objednávali, někdy zadávali i vzory k výrobě. Mezi osvědčené a nejhojněji vyráběné druhy hraček patřily panenky, miminka, koníčci, husaři na koních, vozíčky, zvířátka (zejména ptáčci), nábyteček a nádobíčko, ale i jednoduché pohyblivé (např. panenky stloukající máslo) nebo zvukové hračky (např. píšťalky). Umělci se při navrhování nových autorských hraček přirozeně inspirovali tvarem, typologií i dekorem hraček lidových, jejich návrhy však zpětně měly vliv i na lidové výrobce. Docházelo ke vzájemnému ovlivňování, neboť umělci výrobu svých návrhů zadávali v menších sériích právě lidovým řemeslníkům v tradičních hračkářských oblastech. Tito se jimi poté nechávali volně inspirovat (v některých případech dokonce cizí návrhy přímo kopírovali) či se s uměleckými návrhy setkali při výuce v hračkářských kurzech a odborných školách. Konkrétní příklad kopírování autorských hraček lidovými výrobci uvádí návrhář a sběratel hraček Emanuel Hercík. Na počátku 20. let 20. století si nechal Artěl ve Skašově zhotovit několik kolekcí hraček podle návrhů Vratislava Hugo Brunnera, další spolupráce 10
HERCÍK, Emanuel. Československé lidové hračky: kapitoly o hračkách od pravěku do naší doby. Praha: Orbis, 1951, s. 17. 11 JOHNOVÁ, Helena. Horácké lidové hračky. Nové Město na Moravě: Horácké muzeum, 1978.
6
již ale nebyla navázána. Skašovští výrobci si však později Brunnerovy návrhy upravili a v roce 1939 tuto „novou“ kolekci vydávali za svou původní, jak dokládá Hercíkovo svědectví: „Bylo mi řečeno, že jsou to původní nové skašovské výrobky; teprve když jsem řekl, že znám původ i autora, přiznal se výrobce, že opravil vzorky, které kdysi dělal do Prahy (…)“12
12
HERCÍK, Emanuel. Československé lidové hračky: kapitoly o hračkách od pravěku do naší doby. Praha: Orbis, 1951, s. 13.
7
4.
Artěl Počátky české autorské hračky jsou neodmyslitelně spjaty s okruhem umělců, kteří
působili ve sdružení Artěl či s ním spolupracovali. Artěl v roce 1908 založili bankovní úředník Alois Dyk, historik umění Václav Vilém Štech a mladí výtvarníci Vratislav Hugo Brunner, Jan Konůpek, Pavel Janák, Otakar Vondráček, Helena Johnová, Marie Teinitzerová a Jaroslav Benda. Původně se počítalo s názvem Pražské dílny (po vzoru Wiener Werkstätte), ale jelikož sdružení nemělo žádné prokazatelné výrobní zázemí, magistrát registraci živnosti pod tímto označením zamítl. Alois Dyk tedy vymyslel název Artěl, což je ruský výraz pro družstvo a zároveň v sobě obsahuje slovo „art“ – umění, a roku 1908 byl podnik pod tímto názvem zaregistrován jako tzv. malý obchod se smíšeným zbožím na jméno Jana Konůpka.13 Ještě téhož roku si však členové sdružení zařídili první malý pronajatý ateliér v Kaprově ulici a dohodli se na ustavení družstva Artěl s upřesňujícím dodatkem „atelier pro výtvarnou práci“. V programovém prohlášení z roku 1908 své poslání a cíle definovali pro veřejnost následujícím způsobem: „Proti tovární šabloně a surogátu vzniklo naše sdružení; chceme vzkřísit smysl pro výtvarnou práci a vkus v každodenním životě. Každý užitkový předmět je nám dosti cenným, abychom se snažili nalézti mu v dobrém materiálu účelný tvar a krásný. Začali jsme věcmi drobnými, dřevěnými hračkami, šňůrami skleněných korálků, grafickými pracemi, malovanými krabicemi, látkami a keramikou, a jdeme k úkolům složitým (…)“14 Artěl tedy započal svou činnost navrhováním drobných užitkových a dekoračních předmětů ze dřeva, keramiky, kovu, papíru a dalších materiálů, do budoucna se ale nebránil ani zařizování celých interiérů. Usiloval o vytváření úsporných, účelných a krásných předmětů nezatížených dekorativností předchozích epoch, kladl důraz na kvalitní uměleckořemeslné zpracování a výběr vhodného materiálu. Zajímal se o projevy lidového výtvarného umění, které reflektoval zejména při tvorbě hraček a nejrůznějších bibelotů. Stál také u počátků českého kubismu (v letech 1911 až 1914 pro něj architekti Pavel Janák a Vlastislav Hofman navrhli řadu převážně keramických souborů v kubistickém stylu15) a po vzni-
13
FRONEK, Jiří. Artěl „…jehož historie jest historií odvahy a průkopnictví.“. In: FRONEK, Jiří (ed.) Artěl: umění pro všední den 1908-1935. Praha: Arbor vitae, 2009, s. 12. 14 Tamtéž, s. 14. 15 Tamtéž, s. 20.
8
ku samostatného československého státu se Artěl zapojil do snah o vytvoření tzv. národního stylu. Přestože podnikatelské začátky byly těžké (z počátku Artěl neměl žádné zaměstnance, vše vykonávali sami členové sdružení bez nároku na honorář16), postupně sdružení přibíralo nové spolupracovníky, dostávalo se do povědomí veřejnosti a pronajalo si reprezentativní prodejní a výstavní prostory – např. od roku 1909 na Františkově (dnes Smetanově) nábřeží, poté od roku 1916 na Národní třídě. V roce 1920 bylo rozhodnuto o nové právní formě podnikání – vznikla akciová společnost nazvaná Artěl, umělecko-průmyslové podniky, akc. spol. v Praze, jejímiž zakladateli byli Alois Dyk, architekti Vlastislav Hofman, František Kavalír, Rudolf Stockar a sochař Josef Šejnost .17 Artěl se tak stal podnikem národního významu, otevřela se mu cesta k významným veřejným zakázkám (za nejvýznamnější je považována zakázka z roku 1922 na vybavení interiérů hotelu Hviezdoslav na Štrbském plese), jeho cíle ovšem zůstaly nezměněny – i nadále usiloval o propagaci moderního uměleckého průmyslu a jeho šíření do všech domácností. V roce 1926 přišla první větší odbytová krize, kterou se ale podařilo překonat aktualizováním nabídky. Artěl se dále se svými návrhy úspěšně účastnil domácích i zahraničních soutěží, jedna z jeho posledních významných samostatných prezentací byla realizována na Výstavě soudobé kultury v Československu v roce 1928. Roku 1929 byl Artěl nucen hledat si nové sídlo, jelikož mu byla vypovězena nájemní smlouva z domu Na Příkopě, kam přesídlil teprve před dvěma roky a do jehož zařízení investoval čtvrt milionu korun.18 Správní rada společnosti proto rozhodla o vybudování nového stálého sídla na Národní třídě, kde zamýšlela koupit dům, zbourat ho a na jeho místě postavit dům nový, moderní. Jelikož se však jednalo o finančně náročný projekt, spojil se Artěl se Svazem československého díla a společně hodlali vybudovat tzv. Dům uměleckého průmyslu v Praze. Přišla však světová hospodářská krize, na počátku 30. let výrazně klesal odbyt zboží a zadlužený Artěl byl v roce 1931 nucen svůj podíl na Domu uměleckého průmyslu odprodat. Situace se dále zhoršovala, Artěl omezil svou nabídku, vyprodával skladové zásoby za nízké ceny, propouštěl zaměstnance a přestával být konkurenceschopný. Roku 1933 16
JANÁK, Pavel. Z počátků naší umělecké výroby. Tvar: časopis pro užité umění a průmyslové výtvarnictví. Praha: Ústředí lidové a umělecké výroby, 1948, I. ročník, s. 92. 17 FRONEK, Jiří. Artěl „…jehož historie jest historií odvahy a průkopnictví.“. In: FRONEK, Jiří (ed.) Artěl: umění pro všední den 1908-1935. Praha: Arbor vitae, 2009, s. 26. 18 Poznámky. Výtvarné umění. 1928-9, X. ročník, s. 107.
9
úpadkovou společnost převzal člen správní rady Jindřich Kloubek, avšak ztrátový podnik se již nepodařilo zachránit a v roce 1935 Artěl skončil v úřední likvidaci.19 Celých pětadvacet let ovšem Artěl průkopnicky bojoval za prosazení moderní výtvarné práce v oblasti užitého umění a bytové kultury obecně, čímž se nesmazatelně zapsal do dějin českého užitého umění a stal se náležitou součástí evropské moderny. 4.1. Počátky artělovských hraček Jak vyplývá z výše zmíněného programového prohlášení Artělu z roku 1908, hračkami se sdružení zabývalo od samého počátku své existence, a to zejména díky Brunnerovi, který byl nadšeným obdivovatelem a sběratelem lidových hraček. Pravidelně navštěvoval trhy o pražských poutích, kde nakupoval hračky do své domácí sbírky. Vratislav Hugo Brunner (1886–1928), absolvent pražské Akademie výtvarných umění, malíř, karikaturista a grafik, však hračky nejen sbíral, ale také je sám navrhoval a vyráběl. Štech vzpomíná, jak na návštěvě u Brunnera tyto jeho výrobky obdivoval: „Při tom měly jeho hračky fantasii lidových, byly stejně svěží, technicky pojaty a kromě toho byly přiostřeny artistickou příchutí, která je dělala zajímavější. Pamatuji se, jak jsem tehdá obdivoval píšťalu v podobě nádherně pomalovaného páva a jakým divem fantasie jevil se mi malý jelen ve skoku, sestavený ze starých cívek a prkének.“20 Zmíněného jelena zakomponoval Janák do první obchodní značky Artělu a pro Artěl jej později vyrábělo Hořické hračkářské družstvo. Avšak z počátku nebylo jednoduché najít pro Brunnerovy návrhy hraček výrobce, jenž by je zhotovil za takovou cenu, aby byly prodejné. Jak uvádí Štech, Artěl se za chodu seznamoval s nemalými rozdíly mezi navrhováním a hromadnou výrobou: „Po kouskách dozvídali jsme se o systému zimní domácké práce u hraček lidových, o významu každého přečnívajícího profilu, o tom, jak zdražuje věc každá složitější a fantastičtější forma, jak je omezen počet barev (…)“21 Jednotlivé části hraček tedy musely být zjednodušeny a zadávaly se v malých počtech k externí výrobě drobným soustružníkům, díly poté v prostorách patřících Artělu kompletoval a omalovával první najatý pomocník, malíř a grafik Slavoboj Tusar (1885-1950)22. Štech také uvádí, že se brzy ukázala neekonomičnost takovéto produkce, která téměř nepřinášela zisk, a Artěl se tedy pustil do další, výdělečnější činnosti – 19
FRONEK, Jiří. Artěl „…jehož historie jest historií odvahy a průkopnictví.“. In: FRONEK, Jiří (ed.) Artěl: umění pro všední den 1908-1935. Praha: Arbor vitae, 2009, s. 34. 20 ŠTECH, Václav Vilém. Ze začátků "Artěle". Výtvarné snahy. 1928 - 1929, X. ročník, s. 95. 21 Tamtéž, s. 97. 22 JANÁK, Pavel. Z počátků naší umělecké výroby. Tvar: časopis pro užité umění a průmyslové výtvarnictví. Praha: Ústředí lidové a umělecké výroby, 1948, I. ročník, s. 92.
10
do výroby grafických tisků, jež nacházely využití jako knižní předsádky či jako surovina pro zhotovování krabiček na hračky.23 Pro Artěl v rané fázi jeho existence hračky navrhoval také malíř a grafik Jaroslav Benda (1882–1970), který patřil k zakládajícím členům Artělu. Ještě před vznikem sdružení vyhrál v roce 1907 se svým souborem Trhovkyně soutěž o novou dřevěnou hračku pořádanou pražským Uměleckoprůmyslovým museem. Tento soubor pro Artěl pod vedením Jana Kyselo vyrábělo Hořické hračkářské družstvo založené v roce 1908 – už v roce 1909 je uveden v jejich obrázkovém vzorníku, kde najdeme i Brunnerovu skupinu U pumpy.24 Zatímco Brunnerovy hračky byly opravdu určeny pro děti, Bendovy figurky dokázaly ironicky vystihnout nejeden z tehdejších společenských nešvarů, což zákonitě ocenili více dospělí než děti. Na podzim roku 1908 se Artěl zúčastnil Jubilejní průmyslové výstavy Obchodní a živnostenské komory v Praze, což byla vůbec první ucelená veřejná prezentace nedávno vzniklého sdružení a jeho výrobků. Mimo dalších drobných děl užitého umění zde Artěl vystavoval hračky provedené podle Brunnerových a Bendových návrhů, jejichž reprodukce (společně s krátkým článkem o Artělu) otiskl v následujícím roce časopis Styl.25 Kromě již zmíněných souborů Trhovkyně (skládajícího se z figurek hokynářky, prodavačky s husou v nůši, služky a nakupujících paniček) a U pumpy (figurky služky s vědrem a vojáka u pumpy, doplněno stylizovaným stromkem a dvěma ptáčky) se jednalo se např. o Bendovu sestavu domků a stromečků Česká ves a Brunnerovy Hlaváčky. Na konci roku 1908 už artělovské hračky zabírali celou jednu vitrínu v první prezentační a prodejní místnosti sdružení zřízené na Kaprově ulici, jak dokládá dobová fotografie. Byly zde především hračky zhotovené podle Brunnerových návrhů – figurky selek v krojích, rytířů opírajících se o své meče, husarů na koních, píšťalky ve tvaru ptáčků a samozřejmě i pro Artěl typičtí jelínci, dále také Trhovkyně a Bendův soubor U pumpy. Do tohoto raného období Artělu spadají také dvě hračky, které pro sdružení navrhl sochař
23
ŠTECH, Václav Vilém. Ze začátků "Artěle". Výtvarné snahy. 1928 - 1929, X. ročník, s. 97. KOENIGSMARKOVÁ, Helena. Hračky. In: FRONEK, Jiří (ed.) Artěl: umění pro všední den 1908-1935. Praha: Arbor vitae, 2009, s. 128. 25 Styl: měsíčník pro architekturu, umělecké řemeslo a úpravu měst. V Praze: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1909, I. ročník. 24
11
Jaroslav Horejc (1886–1983), a to robustní Pasáček a Ovečka zhotovení z jednoho kusu dřeva (navrženi patrně roku 1909).26 Před první světovou válkou vytvořil Brunner pro Artěl figurky celé mikulášské skupiny – čerta, Mikuláše a anděla, které byly spíše než hračkami dekoračními předměty a mohly současně sloužit i jako dózy nebo schránky na bonbony. K tvůrcům artělovských hraček se v této době přidal i malíř a grafik Václav Špála (1885–1946), jenž začal navrhovat soubory drůbeže – slepičky, kohoutky, krocany, kachny, husy či pávy sestavené z jednoduchých geometrických těles omalovaných základními barvami a ozdobených jednoduchým dekorem.27 Ve dvacátých letech Špála soubor dále rozpracoval a byl publikován pod názvem Pohádková drůbež. Roku 1914 se Artěl zúčastnil mezinárodní výstavy užitého umění v Kolíně nad Rýnem, pořádané sdružením Deutscher Werkbund, kde mělo české umění v rámci rakouskouherského pavilonu vyhrazenou samostatnou sekci. Při této významné příležitosti oficiální reprezentace českého umění došlo k založení Svazu českého díla (po válce přejmenovaného na Svaz československého díla), jehož prvním předsedou se stal architekt Jan Kotěra.28 Svaz podobně jako Artěl hledal inspiraci v lidovém umění a usiloval o kvalitní provedení výrobků, obě sdružení byla navíc personálně provázána – mezi členy předsednictva Svazu patřili např. Brunner a Janák.29 Po válce a vzniku samostatné Československé republiky uspořádal Artěl na konci roku 1918 v pražském Uměleckoprůmyslovém museu jubilejní výstavu k desátému výročí svého vzniku. Jak byly hračky na této výstavě zastoupeny, není známo.30 V roce 1920 založil teoretik Karel Fišer ve Valašském Meziříčí časopis Drobné umění: měsíčník pro umělecký průmysl, lidové umění a hračky (v roce 1926 přejmenován na Výtvarné snahy), v němž byly pravidelně uveřejňovány články o nových českých hračkách, tedy i novinkách z produkce Artělu, o připravovaných výstavách a vypsaných soutěžích na nové návrhy hraček. 26
KOENIGSMARKOVÁ, Helena. Hračky. In: FRONEK, Jiří (ed.) Artěl: umění pro všední den 1908-1935. Praha: Arbor vitae, 2009, s. 128. 27 Tamtéž, s. 132. 28 FRONEK, Jiří. Artěl „…jehož historie jest historií odvahy a průkopnictví.“. In: FRONEK, Jiří (ed.) Artěl: umění pro všední den 1908-1935. Praha: Arbor vitae, 2009, s. 23. 29 Vývoj organizace lidových řemesel v České republice. Lidová řemesla [online]. © 2007 [cit. 2014-04-04]. Dostupné z: http://www.lidovaremesla.cz/?page=obecne 30 KOENIGSMARKOVÁ, Helena. Hračky. In: FRONEK, Jiří (ed.) Artěl: umění pro všední den 1908-1935. Praha: Arbor vitae, 2009, s. 132.
12
4.2. Úspěchy první poloviny 20. let Hned v prvním ročníku Drobného umění byly v rubrice „Nové české hračky“ otištěny fotografie hraček s mikulášskou tematikou Jana Konůpka (1883–1950) a Špálova herního souboru Na pastvě. Jednalo se o ploché malované figurky čtyř pasáčků a několika hus s podstavci, jejich provedení bylo redaktorem Markem hodnoceno velmi kladně: „Pracovány jsou tyto hračky neobyčejně čistě a přesně. Obrysy jsou hladce řezány, protože kontury jsou zcela jednoduché. Tóny jsou svěží kresba jasná a také lakováno je sytě a měkce. Opravdu dobrá práce a česky cítěná.“31 Ročník 1920 obsahuje také fotografie a informace o nových hračkách (jezdci na exotických zvířatech) Minky Podhajské, která začala spolupracovat s Artělem. Podhajské bude podrobněji věnována následující kapitola. V první polovině 20. let zažíval Artěl v oboru hraček vrcholné období. V této době pro něj hračky navrhovali Brunner, Benda, Horejc, Špála, Podhajská a nově i Ladislav Sutnar, jemuž je věnována šestá kapitola této práce. Artěl přestal spolupracovat s Hořickým hračkářským družstvem (zřejmě kvůli změně jeho majitele), výrobu svých hraček zadával např. firmě Blank v Orlických horách. Obecně byl hračkářský průmysl v tomto období hojně podporován státem – o hračce se uvažovalo jako o významném exportním artiklu, na odborných školách pro zpracování dřeva vznikaly nové hračkářské obory, pořádaly se hračkářské kurzy, v roce 1919 byl ustanoven Státní ústav školský pro domácký průmysl, s nímž spolupracovali i návrháři Artělu, zejména Podhajská. Roku 1921 se Artěl účastnil první výstavy Svazu československého díla pořádané v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. Z artělovských hraček zde byly k vidění Brunnerovy nové mikulášské dózy a komický Čertík v zavinovačce, Špálův Čertík sloužící jako krabička na bonbony a poprvé také Sutnarovy hračky konstruované z geometrických těles, vykazující nezávislost na lidových hračkách. V následujícím roce se novinkou mezi hračkami, jež Artěl nabízel, stala Sutnarova stavebnice města,32 o níž je pojednáno v šesté kapitole práce. V roce 1924 vypsala redakce Drobného umění s podporou ministerstva školství a národní osvěty veřejnou soutěž na novou hračku, a to ve třech skupinách: hračky pro nejmenší děti, hračky pro mládež, předměty ozdobné a vzpomínkové. Do jedenáctičlenné 31 32
MAREK, J. R. Václav Špála: Na pastvě. Drobné umění. 1920, I. ročník, s. 41. KOENIGSMARKOVÁ, Helena. Hračky. In: FRONEK, Jiří (ed.) Artěl: umění pro všední den 1908-1935. Praha: Arbor vitae, 2009, s. 134.
13
poroty byli vybráni i Brunner a Tusar; nejlepší návrhy měly být umístěny v československém oddělení na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži v roce 1925. Celkem se zúčastnilo 42 soutěžících s 310 návrhy, výsledky soutěže byly prezentovány na velké výstavě hraček v pražském Uměleckoprůmyslovém museu.33 Jednu vitrínu zde obsadily také hračky Artělu, především od Brunnera, Špály a Podhajské; samostatnou vitrínu měly Sutnarovy stavebnice, neboť jeho Tovární město obsadilo v kategorii hračky pro nejmenší děti třetí místo.34 4.3. Krize druhé poloviny 20. let Rok 1924 však pro artělovské hračky znamenal počátek krize. Vkus doby se změnil, Drobné umění začalo publikovat stále více stylizovaných hraček od návrhářů, kteří upustili od inspirace lidovými typy, a Artěl byl za své hračky kritizován: „V Ústí nad Orlicí vyrobené hračky pro ,Artěl’ (…) jsou spíše dekorativními žerty pro dospělé než hračkami.“35 Nutno říci, že v tomto roce se v Drobném umění psalo o všeobecné krizi československé hračkářské výroby, neboť poválečný rozmach hračkářské výroby nevedl k získání trvalých odbytišť. Redakce zmíněného časopisu vznesla následující požadavky: vytvořit společný prohloubený program hračkářského průmyslu, uplatnit poznatky psychologické analýzy dětské duše, vyprostit se z německého vlivu, nepřehánět rozsah výroby a zodbornit celé odvětví.36 V roce 1925 Artěl získal zlatou medaili za hračky na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži (jednalo se o návrhy Podhajské, Sutnara a Bohuše Šippicha), avšak v následujícím roce se jeho hračky špatně prodávaly a zůstávaly na skladě. V roce 1927 se podařilo zásoby rozprodat, nové návrhy hraček už ale zřejmě vytvářel pouze Sutnar. Roku 1928 se Artěl zúčastnil Výstavy soudobé kultury v Brně, byly zde prezentovány hračky Podhajské a Sutnara. Ve 30. letech přišla celková odbytová krize, k čemuž kromě změny dobového vkusu přispěly i celosvětově nepříznivé hospodářské podmínky, a rok 1935 pro Artěl znamenal definitivní zánik. Snaha Artělu o vytvoření svébytné české hračky však rozhodně nepřišla vniveč, v jeho úsilí dále pokračovali Svaz československého díla a Státní 33
Zápis o schůzi poroty k posouzení návrhů došlých do veřejné soutěže na novou hračku. Drobné umění. 1924, V. ročník, s. 249. 34 KOENIGSMARKOVÁ, Helena. Hračky. In: FRONEK, Jiří (ed.) Artěl: umění pro všední den 1908-1935. Praha: Arbor vitae, 2009, s. 137. 35 SENFLOVÁ, Karla. Zkušenosti o hračkách z mateřské školy a z jeslí. Drobné umění. 1924, V. ročník, s. 148. 36 Anketa měsíčníku „Drobné umění-výtvarné snahy“ o československých hračkách. Drobné umění. 1924, V. ročník, s. 42
14
ústav ústav školský pro domácký průmysl, styl artělovských hraček přejali další výrobci jako např. firma Praga.37
37
KOENIGSMARKOVÁ, Helena. Hračky. In: FRONEK, Jiří (ed.) Artěl: umění pro všední den 1908-1935. Praha: Arbor vitae, 2009, s. 137.
15
5.
Minka Podhajská Minka (Vilemína) Podhajská (1881–1963) se narodila ve Vídni, kde také soukromě
studovala na Akademii u A. Böhma, Fr. Königa a L. Michalka38. Věnovala se ilustraci, malbě, keramice, interiérům, především však hračkám a bibelotům. Před první světovou válkou spolupracovala s Wiener Werkstätte, současně v letech 1908 až 1915 navrhovala hračky pro Dresdner Werkstätten für Handwerkkunst. V Čechách byly její hračky (soustružená zvířátka) poprvé představeny v roce 1907 na již zmíněné Výstavě dětských hraček v pražském Uměleckoprůmyslovém museu. Od počátku spolupracovala také s Hořickým hračkářským družstvem, pro něž navrhla např. Jihočeský statek – selský dvůr s holubníkem, kurníkem a stylizovanými figurkami lidí i zvířátek. Po vzniku samostatného československého státu se Podhajská rozhodla natrvalo přestěhovat do Prahy. Od roku 1920 se datuje její spolupráce s Artělem, již zprostředkovala sochařka a keramička Helena Johnová, která rovněž studovala ve Vídni a s Podhajskou se přátelila.39 Podhajská pro Artěl navrhla řadu stylizovaných dřevěných lidských i zvířecích figurek (např. krojované panenky a panáčky, domácí i exotické ptactvo - datel, výr, papoušek, marabu aj.) a také ozdobné (např. velikonoční dózy s kohoutkem nebo ovečkou na víčku) či upomínkové předměty (např. dóza s horou Říp či figurky Sokolů upomínající na VII. všesokolský slet konaný roku 1920 v Praze). V roce 1922 začala vyučovat obor hračka na Státním ústavu školském pro domácký průmysl, pro který později navrhovala kromě dřevěných hraček také hračky z textilu a juty. Ty vzbudily pozornost zejména na výstavách v roce 1924 a na již zmíněné Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži roku 1925, kde podle Zadražilové nejvíce zaujal látkový žlutý koník s červeným lemováním40. Pro tuto výstavu byla Podhajská rovněž pověřena úkolem připravit reprezentativní expozici českých odborných škol. Svoji pedagogickou kariéru na Státním ústavu školském pro domácký průmysl ukončila v roce 1939, kdy se rozhodla odejít do penze.41
38
BROŽOVÁ, Jarmila. Minka Podhajská. Umění a řemesla. Praha: Sdružení Umění a řemesla, 1981, č. 3, s. 5. 39 ZADRAŽILOVÁ, Lucie. Artěl pro děti: Hračky od Minky Podhajské. Art&Antiques. 2009, č. 1, s. 62. 40 Tamtéž, s. 65. 41 BROŽOVÁ, Jarmila. Minka Podhajská. Umění a řemesla. Praha: Sdružení Umění a řemesla, 1981, č. 3, s. 5-6.
16
Podhajská se též věnovala terénní pedagogické činnosti – vedla dvou až tříměsíční hračkářské kurzy pořádané Státním ústavem školským pro domácký průmysl. V roce 1926 popsala v časopise Výtvarné snahy své zkušenosti ze čtyř dosavadních kurzů, které se konaly v Praze (pro učitelky mateřských škol), ve Studeném v Orlických horách, v Žamberku (pro pacientky tamní ozdravovny) a v Rožmitále u Příbrami. Zmiňuje i problémy, jež tyto kurzy provázely: chyběl pokusný materiál, stroje a nástroje, peníze na jejich pořízení. Účastníci kurzů měli mnohdy příliš vysoká očekávání: „Takové městečko (…) očekává, že mu instruktor přinese nejen nový návod ku výrobě hraček, ale že mu také pomůže k odbytu, že spojí krajinu s obchodními středisky v centrálách, zkrátka že mu rázem přinese blahobyt a stálý výdělek.“42 V roce 1927 proběhla v zemském průmyslovém museu ve Stuttgartu výstava československých hraček, jež se těšila značnému zájmu. Hračky na popud československého ministerstva školství a národní osvěty zapůjčil Státní ústav školský pro domácký průmysl. Většina jich byla zhotovena podle návrhů Podhajské a Sutnara učilištěm pro zpracování dřeva a výrobu hraček ve Svaté Kateřině a v místech domácího hračkářského průmyslu v Orlických horách a na Šumavě. Redakce Výtvarných snah upozorňovala zejména na figurky zvířátek vyrobených z juty, které navrhla Podhajská a jejichž reprodukce byly také v osmém ročníku časopisu otištěny.43 Téhož roku Podhajskou oslovil Svaz československého díla k účasti v užší soutěži na nové návrhy hraček pořádané u příležitosti Výstavy soudobé kultury. Soutěže se zúčastnilo sedm pozvaných umělců, Podhajská obsadila se svým herním souborem označeným heslem Hra 1–5 druhé místo, o něž se však dělila s návrhy malířů Otakara Fuchse a Josefa Čejky; první cenu získal Ladislav Sutnar za návrh stavebnice Moderní město.44 Kolem roku 1930 Podhajská navrhla soubor osmi výrazně stylizovaných figurek znázorňujících personifikované dětské nectnosti (Do všeho strká noc, Moc jí, Musí všechno slyšet, Moc lítá, Je mlsný, O všem chce vědět, Čte za soumraku, Je hubatý), který byl zařazen mezi
42
PODHAJSKÁ, Minka. Zkušenosti ze státních hračkářských kursů, pořádaných Státním ústavem školským pro domácký průmysl. Výtvarné snahy. 1926, VII. ročník, s. 177. 43 Výstava československých hraček ve Stuttgartě. Výtvarné snahy. 1926-27, VIII. ročník, s. 219. 44 Výsledek jednání poroty na návrhy moderních hraček. Výtvarné snahy. 1927-28, IX. ročník, s. 67.
17
exponáty výstavy Century of the Child: Growing by Design, 1900-2000 konané roku 2012 v Muzeu moderního umění v New Yorku.45 Lze tedy říci, že dílo Minky Podhajské má ve vývoji české moderní hračky nezastupitelné místo. Východiskem pro její soustružené a řezané hračky se stala podobně jako pro mnoho dalších umělců tradiční česká lidová hračka, kterou podrobovala tvarové stylizaci, jež u Podhajské postupně vyústila až do redukovaných tvarů kužele a válce.46 Ačkoliv byly některé její figurky velice křehké, a tudíž pro dětskou hru nepříliš vhodné, postupně se (především za svého působení na Státním ústavu školském pro domácký průmysl) snažila o hračky pedagogicky zaměřené: „Poměrně hluboko do dvacátých let doznívalo v těchto hračkách bibelotové pojetí – byly to z valné části vitrínkové ozdůbky; teprve vlastně ve druhé polovině dvacátých let Podhajská a souběžně s ní Sutnar propracovávali hračku jako předmět hry a výchovy.“47 Podhajské se podařilo vydobýt si uznání u nás i v zahraničí, což také dokazují zmíněná ocenění a výstavy, jichž se její hračky i dnes účastní.
45
Series of personification of childhood misdeeds. MoMA: Century of the Child [online]. [2012] [cit. 201404-08]. Dostupné z: http://www.moma.org/interactives/exhibitions/2012/centuryofthechild/#/timeline/ avant-garde-playtime/series-of-personifications 46 ZADRAŽILOVÁ, Lucie. Artěl pro děti: Hračky od Minky Podhajské. Art&Antiques. 2009, č. 1, s. 64. 47 ADLEROVÁ, Alena. České užité umění 1918-1938. Praha: Odeon, 1983, s. 96.
18
6.
Ladislav Sutnar Ladislav Sutnar (1897–1976) studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze gra-
fiku u J. Bendy a F. Kysely. Už v době svých studií však začal navrhovat hračky a spolupracovat s Artělem. Jak již bylo uvedeno výše, první veřejná prezentace Sutnarových hraček proběhla v roce 1921 na první výstavě Svazu československého díla, kam Sutnara přizval rektor Uměleckoprůmyslové školy Pavel Janák.48 Vystaveny zde byly Sutnarovy autíčka, loďky, tramvaje, lokomotivy, nábyteček a nádobíčko. Zatímco Podhajská a Sutnarovi profesoři vyznávali rukodělnou řemeslnou tvorbu a inspiraci lidovým uměním, Sutnar viděl budoucnost ve strojové, pásové výrobě hraček, které budou levné a přístupné všem. Jeho výrazně barevné hračky s pestrým ornamentem sestavené z jednoduchých geometrických těles vnesly do hračkářské produkce moderní civilní témata soudobého života a sklidily velký úspěch. V roce 1922 Sutnar představil svoji první stavebnici. Jednalo se o jednoduché barevné kvádříky s dekorem představujícím okna nebo dveře a trojboké hranoly sloužící jako střechy, jež mohlo dítě libovolně sestavovat dohromady podle své fantazie a vytvářet tak nejrůznější domy či celá města. Ve stejné době u nás stavebnice navrhovali také Hercík a Syrový (Arta, Pepena).49 Je možné, že se Sutnar nechal tematicky inspirovat stavebnicí Fabrik navrženou v roce 1920 Josefem Hoffmannem pro Wiener Werkstätte. Avšak Fabrik na rozdíl od Sutnarovy tvarově jednoduché stavebnice obsahovala mnoho detailů, kvůli nimž nemohla být vyráběna jinak než ručně.50 V první polovině 20. let se Sutnar věnoval také loutkovému divadlu, a to jak scénografii, tak tvorbě loutek. V roce 1924 navrhl pro Artěl několik soustružených loutek (např. Rytíř, Kašpárek, Loupežník, Čert) v duchu Bauhausu. Jejich pohyblivost však byla omezená, jednalo se tudíž spíše o hračky použitelné pro domácí divadélka, ne pro veřejná loutková divadla. Téhož roku se Sutnar dokonce stal uměleckým vedoucím loutkového divadla Dělnické akademie v Praze, jež bylo přejmenováno na Scénu Drak. Jeho novátorský přístup ale vyvolal vlnu kritiky (např. za nedodržení apolitičnosti scény, nadhodnocení výtvarné složky, slabou režii i Sutnarovu scénografickou práci), Sutnar tedy na konci sezóny 48
JANÁKOVÁ, Iva. Design hračky. In: JANÁKOVÁ, Iva (ed.) Ladislav Sutnar - Praha - New York - design in action. Praha: Uměleckoprůmyslové museum, 2003, s. 298. 49 Stavebnice. Drobné umění. 1922, III. ročník, s. 81. 50 JANÁKOVÁ, Iva. Design hračky. In: JANÁKOVÁ, Iva (ed.) Ladislav Sutnar - Praha - New York - design in action. Praha: Uměleckoprůmyslové museum, 2003, s. 300.
19
svou spolupráci s touto scénou sám ukončil a loutkovému divadlu se věnoval už jen sporadicky.51 V roce 1924 Sutnar v již zmíněné soutěži pořádané redakcí Drobného umění obsadil se svým Továrním městem třetí místo (konečnou podobu tato stavebnice získala až v letech 1926–1927). Toho roku též publikoval v Drobném umění stať Naše dnešní hračkářství. Popsal přechodnou poválečnou konjunkturu, krizi roku 1922, kdy už byl domácí i zahraniční trh nasycen a zahraniční podniky žádaly jen ojediněle o vzorky uměleckých hraček, které pak samy levněji napodobovaly. Za soudobé problémy hračkářství považoval nedostatečnou prodejní organizaci, nedostatečné vybavení moderními výrobními stroji a omezenou možnost komunikace v horských oblastech, kde se vyráběla podstatná část hraček. Věřil však, že s pomocí státu se může situace zlepšit: „S přispěním státním možno očekávati jako výsledek opravných snah v blízké době značný vzestup celého hračkářství, který by z dosavadního podřadného průmyslu mohl vytvořiti podstatnou složku našeho zahraničního obchodu.“52 Roku 1926 byl Sutnar jmenován profesorem kreslení na Státním ústavu školském pro domácký průmysl a stal se členem redakčního týmu časopisu Výtvarné snahy. Publikoval zde svůj článek Co jest hračka?, v němž se zamýšlel nad tím, čím je hračka pro dítě, pro dospělého a výrobce. V umělecké sféře přisuzoval hračce velmi významné postavení, neboť umělec skrze ni může působit na novou generaci: „V rámci umění má hračka postavení z nejvýznačnějších a to proto, že jejím prostřednictvím se umělec, to jest anticipátor vývoje, přibližuje bezprostředně k dítěti, to je nejdůležitějšímu přijímateli vývojových směrnic a tvořivých sil, jež umění vyzařuje. Tu je pro umělce příležitost, aby zpracovával lidský materiál pro přijetí nové budoucnosti, nových myšlenek a nových formových zákonů.“53 V roce 1927 sklidily Sutnarovy hračky úspěch hned na několika zahraničních výstavách. Dne 6. března 1927 byla zahájena v rámci výstavy Evropský umělecký průmysl v museu Grassi v Lipsku výstava oddělení československého uměleckého průmyslu, na níž se dočkala uznání zejména Sutnarova stavebnice Tovární město. O výstavě ve Stuttgartu 51
DUBSKÁ, Alice. Pokus o divadlo jásavé radosti. Loutková tvorba Ladislava Sutnara v kontextu vývoje českého moderního loutkářství. In: JANÁKOVÁ, Iva (ed.) Ladislav Sutnar - Praha - New York - design in action. Praha: Uměleckoprůmyslové museum, 2003, s. 295. 52 SUTNAR, Ladislav. Naše dnešní hračkářství. Drobné umění. 1924, V. ročník, s. 78. 53 SUTNAR, Ladislav. Co jest hračka? Výtvarné snahy. 1926, VII. ročník, s. 34.
20
již bylo pojednáno výše v souvislosti s Podhajskou. Největší ohlas ale vyvolaly Sutnarovy hračky na výstavě Spielzeug und Bilderbuch v Mnichově, jak dokládá dobová recenze: „Zvláštního úspěchu docílil prof. Sutnar. Reprodukce jeho hraček prošly snad všemi novinami mnichovskými a v prosincovém čísle umělecko-průmyslové revue ,Die Form’, kterou řídí říšsko-německý ,Werkbund’, byla skupina jeho strojů a koníků umístěna na prvé straně, v čele celého pojednání o hračkách.“54 Mezi lety 1927 až 1929 vznikla série prototypů hraček – dopravních prostředků (automobil, sentinel, parní válec, elektrická lokomotiva) složených z čistých geometrických tvarů, které zhotovila pražská dílna J. V. Stoupa, ale sériově se nikdy vyrábět nezačaly.55 Některé z těchto hraček již slavily úspěch na zmíněných výstavách v roce 1927 a nastala tak paradoxní situace – přestože o československé hračky jevili v zahraničí zájem, naše firmy nebyly schopné na poptávku reagovat, cizina tedy začala české vzory napodobovat. Ve Vídni si oblíbili hračky v Sutnarově stylu, v Německu ve stylu Podhajské. U nás se stále nejvíce prodávaly hračky německé, anglické a italské.56 Roku 1929 se Sutnar stal výtvarným poradcem Krásné jizby (což byla prodejna moderního bytového zařízení založená v roce 1927 jako dceřiná společnost nakladatelství Družstevní práce) a v této funkci vytrval až do roku 1939, kdy emigroval do USA.57 V roce 1930 navrhl pro Státní ústav školský pro domácký průmysl jedny ze svých nejlepších hraček - skupinu stylizovaných zvířátek na kolečkách (mrož, lev, nosorožec, slon, velbloud), jež byla téhož roku prezentována na Mezinárodní výstavě hraček a učebných pomůcek v pražském Uměleckoprůmyslovém museu.58 Hračka mrože byla v roce 2005 zařazena mezi sto ikon českého designu, nosorožec a stavebnice Build the Town (v roce 1943 upravené Tovární město z 20. let) se objevily na již zmíněné newyorské výstavě Century of the Child: Growing by Design, 1900-2000. Třebaže se Sutnar zabýval navrhováním hraček poměrně krátkou dobu (v podstatě jen ve 20. letech), stal se na poli české umělecké hračky opravdovým novátorem. Jeho hračky se vyznačovaly jednoduchými tvary geometrických těles a absencí všech zbyteč54
PRAGER, Jan. Nové hračky. Výtvarné snahy. 1927-28, IX. ročník, s. 106. JANÁKOVÁ, Iva. Design hračky. In: JANÁKOVÁ, Iva (ed.) Ladislav Sutnar - Praha - New York - design in action. Praha: Uměleckoprůmyslové museum, 2003, s. 301 56 ZADRAŽILOVÁ, Lucie. Artěl pro děti: Hračky od Minky Podhajské. Art&Antiques. 2009, č. 1, s. 65. 57 ADLEROVÁ, Alena. České užité umění 1918-1938. Praha: Odeon, 1983, s. 235. 58 JANÁKOVÁ, Iva. Design hračky. In: JANÁKOVÁ, Iva (ed.) Ladislav Sutnar - Praha - New York - design in action. Praha: Uměleckoprůmyslové museum, 2003, s. 301 55
21
ných detailů, jež by mohly komplikovat (a také zdražovat) jejich výrobu. Inovativní byla rovněž Sutnarova volba námětů – svými autíčky a stavebnicemi s továrními komíny vnesl do oblasti české dřevěné hračky soudobá, skutečně moderní témata. Přes úspěchy na domácích i zahraničních výstavách však mnohé jeho návrhy skončily pouze jako prototypy a sériově nebyly nikdy vyráběny, ačkoliv pro to měly předpoklady. Dnes je možné zakoupit ručně zhotovené a malované reprodukce některých jeho hraček (stejně jako několik děl podle Špálových návrhů) v prodejnách společnosti Modernista59.
59
Hračky. Modernista [online]. [2013] [cit. 2014-04-10]. Dostupné z: http://www.modernista.cz/produkty/ k/14_hračky
22
7.
Další významní návrháři hraček O vytvoření moderní dřevěné hračky neusilovali jen členové a spolupracovníci Ar-
tělu, ale i mnozí další čeští návrháři a výrobci, což dokládá jak soudobý tisk, tak současná odborná literatura. Tato kapitola tedy stručně pojednává o několika dalších významných osobnostech činných v oboru umělecké hračky v první třetině 20. století a přispívá tak ke komplexnějšímu pohledu na danou problematiku. Níže uvedení autoři byli na základě uvedené literatury vybráni jako reprezentativní vzorek, jelikož právě o těchto návrhářích lze nalézt dostatek relevantních informací, z nichž lze usuzovat o jejich významnosti a přínosu pro českou uměleckou hračku. Na autory, o kterých jsou v literatuře pouze kusé zmínky, a na výtvarníky věnující se primárně loutkovému divadlu zde nebude brán zřetel. 7.1. Návrháři Hořického hračkářského družstva Hořické hračkářské družstvo bylo založeno v roce 1908 při Podkrkonošském průmyslovém museu v Hořicích zásluhou odborného učitele Jana Kysela (1870–1923). Podle vzoru lidových hraček se zde vyráběly dřevěné hračky ploché, skládané, točené i řezbované. S družstvem spolupracovala řada českých i vídeňských umělců, jak uvádí teoretik Karel Fišer: „Probírajíce se obrázkovým vzorníkem a ceníkem hořických výrobků setkáváme se tu s návrhy pí. Mikanové-Urbanové (zvířata, figurky z trhu, nábytek), akad. malířky F. Zákucké (rokokový kavalír a dáma aj.), prof. Barwiga (sedláci, selky, zvířata), V. H. Brunnera (skupina „u pumpy“), Jaroslava Bendy (skupina „v trhu“), baronky M. Uchatiové (zvířata), arch. V. Jeřábka (ptáci), akad. malíře Jana Prouska (stodůlka ke krmení ptactva), J. Horejce (…)“60 Pro Hořické hračkářské družstvo hračky navrhoval i sám Jan Kyselo. Jednalo se zejména o různé žánrové výjevy jako např. Na kovárně, U kostela, Mlýn v zimě, U bači na salaši, V lese, Česká vesnice; jejich výhodou bylo, že figurky z jednotlivých souborů mohly děti dle libosti navzájem kombinovat a seskupovat. Kulturní historik Čeněk Zíbrt upozorňuje i na Kyselovy důmyslné pohádkové figurky Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého: „Široký upraven jako skříňka pro dlouhého (posunuje se, prodlužuje) i bystrozrakého a ostatní postavičky z oblíbené této pohádky (…).“61 Družstvo vyrábělo také ploché figurky podle návrhů malíře Mikoláše Alše (1852–1913), např. Sousedský hovor (figurky sedlá60 61
FIŠER, Karel. Hračky v umělecké výchově. Choceň: Č. J. Mojžíš, 1920, s. 20. ZÍBRT, Čeněk. Hořické hračky. Český lid. 1910, XIX. ročník, s. 48.
23
ka, ponocného a hlídače s pohyblivýma rukama), Tři králové, Rokokový vůz s párem vraníků a jezdcem.62 Kromě tradičních námětů převzatých z oblasti lidových hraček (jako lidské a zvířecí figurky, nádobíčko, nábyteček, vozíky apod.) se v sortimentu hořického družstva objevily také hračky s náměty zcela moderními – automobily osobní i nákladní, lokomotivy s vagony, parní válce. K novinkám patřily i hračky se sokolskou tematikou, které byly podle Zíbrta propagovány ve Věstníku Sokolském: „Předsednictvo České Obce Sokolské usneslo se, uznávajíc výchovnou stránku sokolských hraček hořických, jež nadchnou dítě české pro sokolskou myšlenku, doporučiti hračky Sokoly, Sokolky a dorost sokolský i se sokolským náčiním (hrazda, bradla atd.) členstvu a jejich rodinám ve svém ústředním Věstníku.“63 7.2. Emanuel Hercík Emanuel Hercík (1892–1957) studoval na Soukromé uměleckoprůmyslové škole v Praze u M. Boháče a K. Reisnera a na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u A. Jakesche. Od roku 1919 se věnoval navrhování hraček a tvorbě drobných plastik.64 Mezi lety 1920 a 1921 zhotovil ve své dílně několik kolekcí dřevěných hraček pro Artěl (např. podle Brunnerových návrhů)65, od roku 1922 zhotovoval také hračky pro Ladislava Sutnara (např. jeho první stavebnici)66. Kromě provádění cizích návrhů ovšem Hercík hračky i sám navrhoval, jednalo se především o figurky lidí a zvířat a výchovné stavebnice, jejichž uměleckou stránku hodnotil dobový tisk velmi kladně. Ve 20. letech byly v Drobném umění zmíněny Hercíkovy krojované figurky, soustružení husité, stavebnice, Slečny s pejskem či Párek keťasů. U posledních jmenovaných upozorňuje redaktor Jindřich Veselý na proměnu tvarosloví původně vycházejícího z tradiční lidové panenky a aktualizaci tohoto oblíbeného námětu: „E. Hercík charakterisuje vhodným protáhnutím vyčouhlé obstarožné slečny s pejskem a zase zduřením obtloustlý párek keťasů. Vývoj tvarový lze na těchto panenkách názorně demonstrovati od lidové pri62
ZÍBRT, Čeněk. Hořické hračky. Český lid. 1910, XIX. ročník, s. 47-48. Tamtéž, s. 48. 64 KNÍŽÁK, Milan. Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla v českých zemích a na Slovensku: od vystopovatelné minulosti do roku 1950. Hradec Králové: Nucleus HK, 2005, s. 320. 65 HERCÍK, Emanuel. Československé lidové hračky: kapitoly o hračkách od pravěku do naší doby. Praha: Orbis, 1951, s. 13. 66 JANÁKOVÁ, Iva. Design hračky. In: JANÁKOVÁ, Iva (ed.) Ladislav Sutnar - Praha - New York - design in action. Praha: Uměleckoprůmyslové museum, 2003, s. 298. 63
24
mitivnosti až k efektním, bohatým proměnám Hercíkovým, jichž jest se zdarem užito k charakteristice. Jarmareční panenka jest nejvšeobecnější figurka, u Hercíka vznikají páry studentek, ba i legionářů a jiných časovostí.“67 V několika případech se Hercík se svými hračkami zúčastnil stejných soutěží jako Sutnar a Podhajská. Roku 1924 Hercík získal za svoji Frkačku druhou cenu v kategorii hraček pro nejmenší děti v již zmiňované soutěži pořádané redakcí Drobného umění. V roce 1927 byl taktéž přizván Svazem československého díla (jehož se stal roku 1921 členem) k soutěži na nové návrhy hraček konané u příležitosti Výstavy soudobé kultury, jeho návrhy však žádnou cenu neobdržely. Kromě hraček se Hercík věnoval i tvorbě dekorativních a upomínkových předmětů. Navrhl např. velikonoční dózičky ve tvaru vajíčka (podobné návrhům Podhajské), figurku jelena pro Trenčanské Teplice, stavebnici domečků s podloubími i s miniaturními stromy a lidmi nazvanou Jiráskova Litomyšl nebo dózu na bonbony Trúba pro město Štramberk.68 Tyto Hercíkovy návrhy na pomezí hračky a bibelotu zcela odpovídaly tehdejšímu pojetí hraček, jež měly kromě své primární funkce současně zdobit moderní domácnost: „Takové miniaturní domečky, které vyrábí firma Hercík a které, sestaveny v polokruh, na vlas připomínají nějaké jihočeské náměstíčko s podloubím (…), jsou přinejmenším stejně hezkou ozdobou na rampu pohovky nebo psacího stolu, jako staré kovové skupinky.“69 Hercíkovy hračky a bibeloty v některých případech vykazují nápadnou podobnost s artělovskou produkcí, a to jak po námětové tak i stylové stránce. Kurátorka Helena Koenigsmarková tento fakt připouští především u Sutnarových a Hercíkových stavebnic: „Plně se, myslím, jeho jisté plagiátorství projevilo u stavebnic, které Hercík vyráběl pro Sutnara, a sám pak přišel se stavebnicí velmi podobnou, i když pro jeho dosavadní práce neobvyklou.“70 Hercík se však věnoval také sbírání hraček (nyní je jeho sbírka uložena v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze) a roku 1951 vydal monografii Československé lidové hračky, kde v bohaté obrazové příloze na svých kresbách zachytil kromě lidových hraček rovněž mnoho hraček uměleckých. Vydání této knihy byl pro českou hračku velmi záslužný počin, který dosud nebyl překonán. 67
VESELÝ, Jindřich. Nové české hračky II. (VIII.). Drobné umění. 1921, II. ročník, s. 42. VESELÝ, Jindřich. Památkové předměty. Drobné umění. 1921, II. ročník, s. 126. 69 Nové české hračky VI. Drobné umění. 1920, I. ročník, s. 132. 70 KOENIGSMARKOVÁ, Helena. Hračky. In: FRONEK, Jiří (ed.) Artěl: umění pro všední den 1908-1935. Praha: Arbor vitae, 2009, s. 134. 68
25
7.3. Josef Čejka Josef Čejka (1886–1932) odešel po absolvování vyššího reálného gymnázia v Klatovech na privátní studia malířství do Prahy, rok studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, dále také na Kunstgewerbeschule ve Vídni u B. Löfflera. Po studiích si založil vlastní ateliér v Praze, věnoval se karikaturním kresbám a současně vystupoval jako komik a konferenciér v slavném pražském kabaretu Červená sedma.71 V roce 1918 začal spolupracovat s Bohumírem Čermákem a jeho Umělecko-řemeslnými dílnami (oficiálně registrovanými pod názvem Bürgerliche Handwerkskunst, Erzeugung von Komplett Wohnungseinrichtungen, Kunstgewerblichen Gegenständen), které fungovaly v letech 1910 až 1933 v Brně a které se snažily držet krok s vídeňskými trendy. Čejka navrhl pro Čermákovy dílny řadu dřevěných hraček, v nichž zúročil svůj komediální talent a jež si získaly popularitu u nás i v zahraničí – s úspěchem byly exportovány do Evropy i Ameriky. Největší oblibě se těšil Bejbl, kterého Veselý popisuje takto: „(…) je to komická figurečka rázu kašpárkovského, složená z vejčitých tělísek, spojených šňůrou. Pitvorný obličejík má sice nos mnichovských pijáků, ale celek (uzpůsobený do knoflíkové dírky, nebo dosahující značných rozměrů) zaujme groteskními pohyby.“72 Díky své popularitě se tato figurka dočkala řady napodobenin od různých výrobců a dokonce se stala výtvarnou inspirací pro loutku Spejbla Josefa Skupy.73 Další Čejkovy hračky byly publikovány roku 1921 v Drobném umění, kdy se taktéž dočkaly první veřejné prezentace na výstavě Svazu československého díla. Veselý komentuje náměty a provedení Čejkových hraček následujícím způsobem: „V galerii Čejkových hraček jsou: Mikuláš, čert, kočí, Fifi, baletka, clovn, pierot, pidimužíci, Muška, Mates a Hanud, Hasan, Effendi, Muli bej, Muki, Husejn, Kozák – již z toho výčtu je patrný cíl exportní, rovněž jako z pinguina (…). Tvarově jsou hračky dobře vyváženy, s náležitým zřetelem na řemeslné obrábění, barvy jsou syté, převládá červeň a zeleň.“74 Tyto hračky se pravděpodobně prodávaly i v prodejnách Artělu a účastnily se stejných výstav jako Artěl.75
71
KNÍŽÁK, Milan. Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla v českých zemích a na Slovensku: od vystopovatelné minulosti do roku 1950. Hradec Králové: Nucleus HK, 2005, s. 166. 72 VESELÝ, Jindřich. Hračky o pražském veletrhu. Drobné umění. 1920, I. ročník, s. 128. 73 JIRÁSKOVÁ, Marie a Pavel JIRÁSEK. Loutka a moderna. V Řevnicích: Arbor vitae, 2011, s. 263. 74 VESELÝ, Jindřich. Nové české hračky. Drobné umění. 1921, II. ročník, s. 19. 75 KOENIGSMARKOVÁ, Helena. Hračky. In: FRONEK, Jiří (ed.) Artěl: umění pro všední den 1908-1935. Praha: Arbor vitae, 2009, s. 133.
26
Hračky zřejmě navrhoval i sám Bohumír Čermák (1882–1961; do roku 1918 používal německou formu svého jména – Gottfried Czermak), vystudovaný architekt. Jednalo se o hračky textilní, na počátku 20. let byly v Drobném umění pod jeho jménem otisknuty např. figurky slonů a domorodců nebo látkové panenky Bolševíček, Nánka a Maryška, ovšem s poznámkou, že tyto jsou spíše určeny pro export: „Látkové panenky arch. Čermáka, v tomto čísle reprodukované, jsou sourozenci německých hraček firmy Steif, jež usilují patrně vytlačiti z cizích trhů, jichž vkusu se přizpůsobují v různých obměnách. Uveřejňujeme je jako typ hraček pro vývoz, nikoli pro uměleckou cenu.“76 7.4. Studenti C. k. odborné školy pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí Valašsko patřilo k tradičním centrům dřevozpracujícího průmyslu a domácké výroby hraček na našem území. V roce 1874 byla založena C. k. odborná škola pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí (od roku 1918 Státní odborná škola pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí; dnes Střední průmyslová škola stavební Valašské Meziříčí), která dosáhla vysoké řemeslné i umělecké úrovně a získávala úspěchy na výstavách doma i v zahraničí. Kromě tradičních vyučovacích oborů jako truhlářství, dřevořezbářství a soustružnictví zde také v letech 1912 až 1927 probíhaly hračkářské kurzy.77 Řada nadaných studentů této školy se s úspěchem věnovala i navrhování hraček. V této souvislosti budou zmíněni bratři František a Emil Hlavicovi, Alois Petrus a Josef Baruch, jejichž hračkářská tvorba přesáhla hranice regionu. František (1885–1952) a Emil (1887–1952) Hlavicovi pocházeli z řezbářské rodiny. František nejprve studoval figurální dřevořezbářství na C. k. odborné škole pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí, odkud přešel na Akademii výtvarných umění do Prahy k H. Schwaigerovi. Emil se vyučil řezbářskému řemeslu u svého otce, poté studoval v Praze na řezbářském oddělení J. Kastnera na Uměleckoprůmyslové škole a na Akademii výtvarných umění u J. V. Myslbeka.78 V Drobném umění je roku 1921 představen společný podnik obou bratrů – Hlavicové, umělecké hračkářství a řezbářství ve Vsetíně a výběr z jejich hračkářského sortimentu. 76
Nové české hračky V. (XI.). Drobné umění. 1921, II. ročník, s. 101. KNÁPKOVÁ, Pavla. Státní odborná škola pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí 1874-1951. Významní umělci z řad pedagogů a studentů. Olomouc, 2012 [cit. 2014-04-30]. Dostupné z: http://theses.cz/id/chaf8d/00171193-829665324.pdf. Magisterská diplomová práce. Uni-verzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, Katedra dějin umění. 78 TOMAN, Prokop. Nový slovník československých výtvarných umělců, díl I. A – K. Ostrava: Výtvarné centrum Chagall, 1993-1994, s. 339–340. 77
27
Jako autor návrhů je ve většině případů uváděn Emil Hlavica, pod jeho jménem byla v Drobném umění otištěna řada reprodukcí – figurka pána v cylindru a s monoklem, baletka, Harlekýn, husa s housaty, čáp a další. Jednalo se o pohyblivé dřevěné hračky s jednoduchým mechanismem, figurky např. pohybovaly hlavou nebo se po vychýlení vracely do původní polohy. Emil Hlavica také navrhl Valáška, připomínajícího Čejkova Bejbla: „Valašsko, tolikrát výtvarnicky zpodobené, zachytil ve „Valáškovi“ v kožuchu, jenž při jakémkoli pohození humorně polehává pod vlivem obsahu nádobky, z níž nalévá do sklínky. Připomíná „bejbla“ Čejkova, ale vznikl nezávisle, spojování článků děje se drátky, kdežto u Čejky nití.“79 Jako společná práce obou bratrů byla uvedena postavička Mikuláše a kvočna se schránkou na kuřátka.80 Alois Petrus (1889–1968) se v Litomyšli vyučil řezbářem a poté absolvoval jednoleté studium tzv. Mistrovské školy truhlářské na C. k. odborné škole pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí. V roce 1918 založil pod vlivem Wiener Werkstätte a Artělu vlastní Uměleckoprůmyslové dílny pro bytovou kulturu a speciální loutkářský závod v Třebíči. Roku 1920 vznikla v Praze společnost Petrus s.r.o. sdružující dílny v Třebíči, Kolíně, Rychnově a loutkářský Münzbergův závod, která nabízela nábytek, umělecké dekorativní předměty, hračky a loutky; hned v následujícím roce se však společnost rozpadla.81 V Drobném umění byly roku 1920 uveřejněny kresby Petrusových miminek (provedených po vzoru lidových předloh jako soustružené zdobené válečky) a selských párů ve Slováckých a Valašských krojích.82 Petrusova pozůstalost je nyní uložena v Městském muzeu ve Svitavách, kde lze vidět i jeho další hračky – většinou se jedná o bohatě kolorované soustruhované figurky panáčků a panenek nebo ploché figurky ptáčků. Petrus rovněž navrhoval loutky a ozdobné předměty, pohybující se na hranici hračky a bibelotu, jako např. dózy ve tvaru panenek se širokými sukněmi.83 Josef (častěji uváděn jako Jožka) Baruch (1892–1966) se nejprve učil u řezbáře F. Brumovského, poté absolvoval obor figurální a ornamentální řezbářství na C. k. odborné škole pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí, dále studoval malbu na Uměleckoprů79
VESELÝ, Jindřich. Nové české hračky II. (VIII.). Drobné umění. 1921, II. ročník, s. 39-40. Tamtéž, s. 41. 81 KNÍŽÁK, Milan. Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla v českých zemích a na Slovensku: od vystopovatelné minulosti do roku 1950. Hradec Králové: Nucleus HK, 2005, s. 702-703. 82 VESELÝ, Jindřich. Nové české hračky V. Drobné umění. 1920, I. ročník, s. 115. 83 Řezbář Alois Petrus. Městské muzeum a galerie ve Svitavách [online]. 2014 [cit. 2014-05-02]. Dostupné z: http://www.muzeum.svitavy.cz/sbirky/rezbar-alois-petrus/36-1/ 80
28
myslové škole v Praze u E. Dítěte a F. Kysely. Hračky začal navrhovat již kolem roku 1910 během svých studií ve Valašském Meziříčí, další kolekce vytvořil ve 20. letech. V letech 1929 až 1942 působil jako instruktor Státního ústavu pro zvelebování živností v Turčianskom Sv. Martine, kde vedl kreslířské, hračkářské, řezbářské a soustružnické kurzy – nejdříve na Slovensku a později i v českých zemích.84 Baruchovy studentské skici, výkresy a provedené hračky byly na osmi reprodukcích otištěny v pátém čísle časopisu Náš směr, kdy Baruch navštěvoval třetí ročník C. k. odborné školy pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí.85 Jednalo se o hračky soustružené, skládané i řezané z plochých desek. V těchto pestře kolorovaných figurkách lidí a ptactva, píšťalkách a trumpetkách se kloubil vídeňský dekorativismus s moravskými lidovými prvky, což byl častý rys prací studentů odborné školy ve Valašském Meziříčí. V první polovině 20. letech Baruch pracoval jako redaktor časopisu Drobné umění a navrhl kolekci hraček a upomínkových předmětů, které byly inspirovány českými lidovými hračkami a mezinárodním stylem art deco. V současnosti lze zakoupit repliky některých těchto návrhů (kohoutek, koníček, ptáček/píšťalka) ve vybraných galeriích, muzeích a designových obchodech (např. Modernista). Vyrábí je vzdělávací sociálně-terapeutická dílna Ateliér Tilia a Umělecká výroba Pavla Maška.86
84
Životopisná data. Jožka Baruch - malíř, grafik, ilustrátor a spisovatel [online]. © 2010 [cit. 2014-05-03]. Dostupné z: http://www.jozkabaruch.cz/zivotopisna-data/zivotopisna-data 85 Náš směr: list pro uměleckou výchovu, kreslení a umělecký průmysl. Brno: Sdružení moravských profesorů kreslení, 1910-1911, II. ročník, č. 5. 86 Nabídka novotisků a replik hraček. Jožka Baruch - malíř, grafik, ilustrátor a spisovatel [online]. © 2010 [cit. 2014-05-03]. Dostupné z: http://www.jozkabaruch.cz/nabidka-novotisku-a-replik-hracek
29
8.
Závěr Počátky úsilí o novou uměleckou hračku vymezující se proti realisticky provede-
ným hračkám, které příliš neumožňovaly rozvoj dětské fantazie, lze nalézt již na přelomu 19. a 20. století. Pedagogové a výtvarníci začali požadovat stylizovanou a dekorativně omalovanou dřevěnou hračku, velký důraz kladli také na její výchovný význam. České prostředí bylo v tomto směru ovlivněno snahami zahraničních uměleckoprůmyslových dílen jako Wiener Werkstätte a Dresdner Werkstätten für Handwerkskunst. První výstava nových uměleckých hraček na našem území proběhla na přelomu let 1904 a 1905 v Brně, kde se prezentovaly zejména výrobky vídeňských umělců. Pro českou uměleckou hračku se stala inspirací tradiční hračka lidová. Nejvýznamnějšími centry výroby dřevěných lidových hraček u nás byly Hlinecko a Skašov u Nepomuku, zdejší výrobky se vyvážely do celého Rakousko-Uherska. V prvních desetiletích 20. století docházelo ke vzájemnému ovlivňování akademických a lidových umělců, neboť akademici čerpali inspiraci z tvaru a dekoru lidových hraček. Jejich návrhy ovšem zpětně měly vliv na práci lidových umělců, kteří často umělecké hračky pro akademické výtvarníky manuálně zhotovovali a nechali se jimi ovlivnit při své vlastní tvorbě. V roce 1908 vzniklo sdružení Artěl, jež lze označit za průkopníka v oblasti české umělecké hračky. Nejprve pro něj hračky navrhovali zejména zakládající členové Vratislav Hugo Brunner a Jaroslav Benda, před první světovou válkou se k nim připojil i Václav Špála. Sdružení nemělo své vlastní dílny, hračky pro něj vyráběli externí firmy nebo drobní řemeslníci. Po válce začala s Artělem spolupracovat Minka Podhajská, která již měla s navrhováním hraček bohaté zkušenosti, a mladý talentovaný student Ladislav Sutnar. Úspěchy artělovských hraček vyvrcholily roku 1925 získáním zlaté medaile na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži. Poté přišla odbytová krize, od roku 1927 už pro Artěl nové návrhy hraček nevznikaly a v roce 1935 sdružení definitivně zaniklo. Na jeho odkaz však navázaly další organizace a hračkářské firmy. Významnou osobností na poli umělecké hračky byla Minka Podhajská. Před válkou navrhovala hračky pro Wiener Werkstätte, Dresdner Werkstätten für Handwerkkunst i Hořické hračkářské družstvo. Po válce spolupracovala s Artělem a Státním ústavem školským pro domácký průmysl, kde vyučovala obor hračka. Vedla také hračkářské kurzy pořádané tímto ústavem na různých místech republiky. Vytvořila mnoho návrhů dřevěných 30
hraček, upomínkových předmětů, bibelotů i hraček z textilu, jež byly oceněny např. roku 1927 na výstavě ve Stuttgartu nebo na Výstavě soudobé kultury v Brně roku 1928. Její hračky vycházely z rukodělné hračky lidové, od druhé poloviny 20. let však Podhajská jejich tvary redukovala a usilovala o skutečně moderní, pedagogicky zaměřené hračky. Avšak ve 20. letech se opravdovým novátorem české hračky stal Ladislav Sutnar, který spatřoval budoucnost hraček v jejich strojové výrobě. Sutnarovy hračky tudíž byly sestaveny z jednoduchých geometrických těles bez zbytečných detailů, které by znesnadňovaly a zdražovaly výrobu. Oprostil se od typů lidových hraček, vnesl do hračkářství moderní témata – navrhoval autíčka, lokomotivy, tramvaje i stavebnice, jimiž se u nás zatím moc návrhářů nezabývalo. Krátce se věnoval také loutkám a loutkovému divadlu. V roce 1926 se stal profesorem kreslení na Státním ústavu školském pro domácký průmysl a redaktorem Výtvarných snah, následujícího roku slavily jeho hračky úspěchy na zahraničních výstavách, např. v Mnichově. Přesto ale bohužel mnohé z nich skončily pouze jako prototypy a sériové výroby se nikdy nedočkaly. Kromě členů a spolupracovníků Artělu existovali i mnozí další návrháři zabývající se v první třetině 20. století uměleckou hračkou: pro Hořické hračkářské družstvo navrhovala řada českých i vídeňských autorů včetně zakladatele družstva Jana Kysela. Emanuel Hercík se v oblasti hraček věnoval tvůrčí, sběratelské i literární činnosti. Josef Čejka spolupracoval s Umělecko-řemeslnými dílnami Bohumíra Čermáka v Brně, největší popularitu získal jeho Bejbl. Úspěchů dosáhli také studenti C. k. odborné školy pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí – bratři Hlavicové ve své řezbářské dílně vyráběli kinetické hračky, Alois Petrus založil vlastní uměleckoprůmyslové dílny, Jožka Baruch kromě navrhování hraček vedl hračkářské kurzy po celém Československu. Tato bakalářská práce tedy podala přehled toho nejdůležitějšího, co se na našem území od přelomu 19. a 20. století do roku 1930 na poli dřevěné umělecké hračky odehrálo. Hlavní přínos práce spočívá v tom, že zvolené téma nebylo dosud systematicky a uceleně zpracováno. Uměleckým hračkám se věnují pouze kapitoly několika málo monografií, zaměřených primárně na jinou oblast, či roztroušené časopisecké články, nikoliv samostatná odborná publikace. Tato práce by tedy mohla být malým příspěvkem k důkladnějšímu zmapování historie české umělecké hračky, případně české hračky obecně.
31
Resumé Tato bakalářská práce se zabývá počátky české umělecké hračky, konkrétně sleduje hračku dřevěnou od přelomu 19. a 20. století po konec 20. let 20. století. Stručně pojednává o hračkářském průmyslu na přelomu 19. a 20. století a vzniku reformního hnutí za novou hračku vymezující se proti tehdejším realistickým hračkám. Krátce se zmiňuje o českých lidových hračkách, které se staly důležitým inspiračním zdrojem pro ranou uměleckou hračku. Hlavní část práce se zaměřuje na sdružení Artěl, průkopníka české umělecké hračky, a jeho členy či spolupracovníky. Značná pozornost je potom věnována Mince Podhajské a Ladislavu Sutnarovi, dvěma nejvýznačnějším českým tvůrcům hraček v první třetině 20. století. Pro větší komplexnost jsou zahrnuti také další významní návrháři hraček, jejichž tvorba měla vliv na vývoj české umělecké hračky v daném období.
Summary This bachelor thesis deals with the beginnings of Czech art toys and specifically monitors wooden toys from the turn of the 20th century until the end of 1920s. It briefly discusses the toy industry in the turn of the 20th century and the rise of the reform movement for a new toy defining itself against then realistic toys. The thesis shortly mentions the Czech folk toys which have become an important source of inspiration for the early art toy. The main part of the paper focuses on the association Artěl, a pioneer of Czech art toy, and its members or co-workers. Considerable sections are devoted to Minka Podhajská and Ladislav Sutnar, two most prominent Czech creators of toys in the first third of the 20th century. For greater comprehensiveness are also included other toy designers whose works influenced the development of Czech art toys in a given period.
32
Seznam použité literatury ADLEROVÁ, Alena. České užité umění 1918-1938. Praha: Odeon, 1983. BROŽOVÁ, Jarmila. Minka Podhajská. Umění a řemesla. Praha: Sdružení Umění a řemesla, 1981, č. 3, s. 5-6. DUBSKÁ, Alice. Pokus o divadlo jásavé radosti. Loutková tvorba Ladislava Sutnara v kontextu vývoje českého moderního loutkářství. In: JANÁKOVÁ, Iva (ed.) Ladislav Sutnar - Praha - New York - design in action. Praha: Uměleckoprůmyslové museum, 2003, s. 290-296. ISBN 80-7203-516-9. FIŠER, Karel. Hračky v umělecké výchově. Choceň: Č. J. Mojžíš, 1920. FRONEK, Jiří. Artěl „…jehož historie jest historií odvahy a průkopnictví.“. In: FRONEK, Jiří (ed.) Artěl: umění pro všední den 1908-1935. Praha: Arbor vitae, 2009, s. 9-34. ISBN 80-87164-12-9. HERCÍK, Emanuel. Československé lidové hračky: kapitoly o hračkách od pravěku do naší doby. Praha: Orbis, 1951. JANÁKOVÁ, Iva. Design hračky. In: JANÁKOVÁ, Iva (ed.) Ladislav Sutnar - Praha New York - design in action. Praha: Uměleckoprůmyslové museum, 2003, s. 297-302. ISBN 80-7203-516-9. JANČÁŘ, Josef. Počátky organizované péče o lidovou rukodělnou výrobu. Umění a řemesla. Praha: Sdružení Umění a řemesla, 1985, č. 3, s. 12-16. JIRÁSEK, Pavel. Umělecké hračky. In: AMBROZ, Miroslav (ed.) Vídeňská secese a moderna 1900-1925: užité umění a fotografie v českých zemích. Brno: Moravská galerie, 2005, s. 274-295. ISBN 80-7027-131-0. JIRÁSKOVÁ, Marie a Pavel JIRÁSEK. Loutka a moderna: vizualita českého loutkového rodinného divadla, spolkového divadla a uměleckých scén v první polovině dvacátého století jako osobitý odraz avantgardních a modernistických snah českých výtvarných umělců. V Řevnicích: Arbor vitae, 2011. ISBN 978-80-87164-85-3.
33
JOHNOVÁ, Helena. Horácké lidové hračky. Nové Město na Moravě: Horácké muzeum, 1978. KNÍŽÁK, Milan. Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla v českých zemích a na Slovensku: od vystopovatelné minulosti do roku 1950. Hradec Králové: Nucleus HK, 2005. ISBN 80-86225-87-91. KOENIGSMARKOVÁ, Helena. Hračky. In: FRONEK, Jiří (ed.) Artěl: umění pro všední den 1908-1935. Praha: Arbor vitae, 2009, s. 125-168. ISBN 80-87164-12-9. KŘIČKOVÁ, Pavla. Hry, hračky, hračkářství. Brno, 1920. MAREK, J. R. Václav Špála: Na pastvě. Drobné umění. 1920, I. ročník, s. 41. MELNIKOVÁ-PAPOUŠKOVÁ, Naděžda. Naše lidová hračka. Tvar: časopis pro užité umění a průmyslové výtvarnictví. Praha: Ústředí lidové a umělecké výroby, 1950, III. ročník, s. 263-268. PODHAJSKÁ, Minka. Zkušenosti ze státních hračkářských kursů, pořádaných Státním ústavem školským pro domácký průmysl. Výtvarné snahy. 1926, VII. ročník, s. 176-179. Poznámky. Výtvarné umění. 1928-9, X. ročník, s. 107. PRAGER, Jan. Nové hračky. Výtvarné snahy. 1927-28, IX. ročník. s. 105-106. SENFLOVÁ, Karla. Zkušenosti o hračkách z mateřské školy a z jeslí. Drobné umění. 1924, V. ročník, s. 148. SUTNAR, Ladislav. Co jest hračka? Výtvarné snahy. 1926, VII. ročník, s. 33-34. SUTNAR, Ladislav. Naše dnešní hračkářství. Drobné umění. 1924, V. ročník, s. 75-78. ŠTECH, Václav Vilém. Ze začátků "Artěle". Výtvarné snahy. 1928 - 1929, X. ročník, s. 95-97. TOMAN, Prokop. Nový slovník československých výtvarných umělců, díl I. A – K. Ostrava: Výtvarné centrum Chagall, 1993-1994. ISBN 80-900648-4-1.
34
VESELÝ, Jindřich. Hračky o pražském veletrhu. Drobné umění. 1920, I. ročník, s. 128-131. VESELÝ, Jindřich. Nové české hračky. Drobné umění. 1921, II. ročník, s. 18-19. VESELÝ, Jindřich. Nové české hračky II. (VIII.). Drobné umění. 1921, II. ročník, s. 39-42. VESELÝ, Jindřich. Nové české hračky V. Drobné umění. 1920, I. ročník, s. 111-115. VESELÝ, Jindřich. Památkové předměty. Drobné umění. 1921, II. ročník, s. 125-128. ZADRAŽILOVÁ, Lucie. Artěl pro děti: Hračky od Minky Podhajské. Art&Antiques. 2009, č. 1, s. 62-65. ZÍBRT, Čeněk. Hořické hračky. Český lid. 1910, XIX. ročník, s. 35-50. Anketa měsíčníku „Drobné umění-výtvarné snahy“ o československých hračkách. Drobné umění. 1924, V. ročník, s. 42-43. Náš směr: list pro uměleckou výchovu, kreslení a umělecký průmysl. Brno: Sdružení moravských profesorů kreslení, 1910-1911, II. ročník, č. 5. Nové české hračky V. (XI.). Drobné umění. 1921, II. ročník, s. 100-101. Nové české hračky VI. Drobné umění. 1920, I. ročník, s. 132-136. Stavebnice. Drobné umění. 1922, III. ročník, s. 81. Výsledek jednání poroty na návrhy moderních hraček. Výtvarné snahy. 1927-28, IX. ročník, s. 66-67. Výstava československých hraček ve Stuttgartě. Výtvarné snahy. 1926-27, VIII. ročník, s. 219-220. Zápis o schůzi poroty k posouzení návrhů došlých do veřejné soutěže na novou hračku. Drobné umění. 1924, V. ročník, s. 248-249.
35
Seznam použitých internetových zdrojů KNÁPKOVÁ, Pavla. Státní odborná škola pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí 1874-1951. Významní umělci z řad pedagogů a studentů. Olomouc, 2012 [cit. 2014-04-30]. Dostupné z: http://theses.cz/id/chaf8d/00171193-829665324.pdf. Magisterská diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, Katedra dějin umění. Hračky. Modernista [online]. [2013] [cit. 2014-04-10]. Dostupné z: http://www.modernista.cz/produkty/k/14_hračky Jožka Baruch - malíř, grafik, ilustrátor a spisovatel [online]. © 2010 [cit. 2014-05-03]. Dostupné z: http://www.jozkabaruch.cz/uvod Řezbář Alois Petrus. Městské muzeum a galerie ve Svitavách [online]. 2014 [cit. 2014-0502]. Dostupné z: http://www.muzeum.svitavy.cz/sbirky/rezbar-alois-petrus/36-1/ Series of personification of childhood misdeeds. MoMA: Century of the Child [online]. [2012] [cit. 2014-04-08]. Dostupné z: http://www.moma.org/interactives/exhibitions/2012/ centuryofthechild/#/timeline/avant-garde-playtime/series-of-personifications Vývoj organizace lidových řemesel v České republice. Lidová řemesla [online]. © 2007 [cit. 2014-04-04]. Dostupné z: http://www.lidovaremesla.cz/?page=obecne
36
Seznam obrazových příloh Obr. 1: Jelen, V. H. Brunner Obr. 2: První logo Artělu, P. Janák Obr. 3: Trhovkyně, J. Benda Obr. 4: U pumpy, J. Benda Obr. 5: Pohádková drůbež, V. Špála Obr. 6: Čertík, V. Špála Obr. 7: Jezdec na zebře, M. Podhajská Obr. 8: Sokolka, M. Podhajská Obr. 9: Soubor dětských nectností, M. Podhajská Obr. 10: Stavebnice, L. Sutnar Obr. 11: Vláček, L. Sutnar Obr. 12: Mrož, L. Sutnar Obr. 13: Dlouhý, Široký a Bystrozraký, J. Kyselo Obr. 14: Stavebnice, E. Hercík Obr. 15: Jiráskova Litomyšl, E. Hercík Obr. 16: Bejbl, J. Čejka Obr. 17: Turek „AMK“, J. Čejka Obr. 18: Husa, E. a F. Hlavicové Obr. 19: Soustružené hračky, A. Petrus Obr. 20: Novodobé repliky hraček J. Barucha
37
Obrazové přílohy
Obr. 1: Jelen, V. H. Brunner Zdroj: FRONEK, Jiří (ed.) Artěl: umění pro všední den 1908-1935. Praha: Arbor vitae, 2009, s. 138.
Obr. 2: První logo Artělu, P. Janák Zdroj: Výtvarné snahy. 1928-29, X. ročník, s. 95.
38
Obr. 3: Trhovkyně, J. Benda Zdroj: FRONEK, Jiří (ed.) Artěl: umění pro všední den 1908-1935. Praha: Arbor vitae, 2009, s. 129.
Obr. 4: U pumpy, J. Benda Zdroj: FRONEK, Jiří (ed.) Artěl: umění pro všední den 1908-1935. Praha: Arbor vitae, 2009, s. 130.
39
Obr. 5: Pohádková drůbež, V. Špála
Obr. 6: Čertík, V. Špála
Zdroj: HERCÍK, Emanuel. Československé lidové hračky: kapitoly o hračkách od pravěku do naší doby. Praha: Orbis, 1951, s. CLIII.
Zdroj: FRONEK, Jiří (ed.) Artěl:umění pro všední den 1908-1935. Praha: Arbor vitae, 2009, s. 150.
Obr. 7: Jezdec na zebře, M. Podhajská Zdroj: FRONEK, Jiří (ed.) Artěl: umění pro všední den 1908-1935. Praha: Arbor vitae, 2009, s. 142.
40
Obr. 8: Sokolka, M. Podhajská Zdroj: JIRÁSKOVÁ, Marie a Pavel JIRÁSEK. Loutka a moderna. V Řevnicích: Arbor vitae, 2011, s. 251.
Obr. 9: Soubor dětských nectností, M. Podhajská Zdroj: Series of personification of childhood misdeeds. MoMA: Century of the Child [online]. [2012] [cit. 2014-04-08]. Dostupné z: http://www.moma.org/interactives/exhibitions/2012/ centuryofthechild/#/timeline/avant-garde-playtime/series-of-personifications
41
Obr. 10: Stavebnice, L. Sutnar Zdroj: Drobné umění. 1922, III. ročník, s. 82.
Obr. 11: Vláček, L. Sutnar Zdroj: JANÁKOVÁ, Iva (ed.) Ladislav Sutnar - Praha - New York - design in action. Praha: Uměleckoprůmyslové museum, 2003, s. 46.
Obr. 12: Mrož, L. Sutnar Zdroj: JANÁKOVÁ, Iva (ed.) Ladislav Sutnar - Praha - New York - design in action. Praha: Uměleckoprůmyslové museum, 2003, s. 48.
42
Obr. 13: Dlouhý, Široký a Bystrozraký, J. Kyselo Zdroj: Český lid. 1910, XIX. ročník, s. 53.
Obr. 14: Stavebnice, E. Hercík Zdroj: Drobné umění. 1922, III. ročník, s. 37.
Obr. 15: Jiráskova Litomyšl, E. Hercík Zdroj: Drobné umění. 1921, II. ročník, s. 125.
43
Obr. 16: Bejbl, J. Čejka
Obr. 17: Turek „AMK“, J. Čejka
Zdroj: JIRÁSKOVÁ, Marie a Pavel JIRÁSEK. Loutka a moderna. V Řevnicích: Arbor vitae, 2011, s. 271.
Zdroj: FRONEK, Jiří (ed.) Artěl: umění pro všední den 1908-1935. Praha: Arbor vitae, 2009, s. 149.
Obr. 18: Husa, E. a F. Hlavicové Zdroj: Kinetická hračka Husa. Aukční dům Sýpka [online]. © 2010-2014 [cit. 2014-05-04]. Dostupné z: http://www.sypka.cz/kineticka-hracka-husa/a55/d13119/#!prettyPhoto/0/
44
Obr. 19: Soustružené hračky, A. Petrus Zdroj: Řezbář Alois Petrus. Městské muzeum a galerie ve Svitavách [online]. 2014 [cit. 2014-0502]. Dostupné z: http://www.muzeum.svitavy.cz/sbirky/rezbar-alois-petrus/36-1/
Obr. 20: Novodobé repliky hraček J. Barucha Zdroj: Nabídka novotisků a replik hraček. Jožka Baruch - malíř, grafik, ilustrátor a spisovatel [online]. © 2010 [cit. 2014-05-03]. Dostupné z: http://www.jozkabaruch.cz/nabidka-novotisku-a-replik-hracek
45
