POŘADÍ NAROZENÍ A EMOČNÍ INTELIGENCE

Universita Palackého v Olomouci Katedra psychologie Filosofické fakulty

POŘADÍ NAROZENÍ A EMOČNÍ INTELIGENCE

Ročníková práce

Autor:

Daniel Dostál

Vedoucí práce:

doc. PhDr. Alena Plháková, CSc.

Olomouc 2007

OBSAH Číslo

Kapitola

Strana

OBSAH ................................................................................................................................. 2 ÚVOD.................................................................................................................................... 3 1. Pořadí narození.............................................................................................................. 4 1.1. Rodina jako systém, hledání rodinné niky................................................................. 7 1.2. Jednotlivé pozice v sourozenecké konstelaci ............................................................ 9 1.2.1. Prvorozený........................................................................................................ 9 1.2.2. Jedináček......................................................................................................... 11 1.2.3. Prostřední dítě................................................................................................. 12 1.2.4. Nejmladší sourozenec..................................................................................... 14 1.3. Působení dalších proměnných a zvláštní situace ..................................................... 15 1.3.1. Vznik druhé linie ............................................................................................ 16 2. Emoční inteligence ....................................................................................................... 17 2.1. Co je to emoční inteligence ..................................................................................... 18 2.1.1. Složky emoční inteligence.............................................................................. 18 2.2. Pojem emoční inteligence a jeho vývoj ................................................................... 19 2.3. Současné modely emoční inteligence...................................................................... 21 2.3.1. Bar-Onova emočně-sociální inteligence......................................................... 21 3. Definice výzkumného problému a stanovení hypotéz .............................................. 24 3.1. Výzkumné hypotézy ................................................................................................ 24 4. Typ výzkumu a použité metody.................................................................................. 26 4.1. EQ-i.......................................................................................................................... 26 4.2. Etické problémy....................................................................................................... 27 5. Soubor........................................................................................................................... 28 6. Práce s daty a její výsledky ......................................................................................... 29 7. Diskuse .......................................................................................................................... 34 8. Závěr ............................................................................................................................. 39 LITERATURA................................................................................................................... 40

ÚVOD Od objevu psychoanalýzy na počátku dvacátého století není pochyb o klíčovém významu zkušeností z prvních let života člověka pro utváření jeho osobnosti. Přestože je tento proces tradičně spojován se vztahem rodič-dítě, budu v této práci vycházet z komplexnějšího náhledu na rodinný systém se zaměřením na jeho nedílnou (ač mnohdy opomínanou) součást – na sourozence. Teorie sourozeneckých konstelací tvrdí, že naše sourozenecká pozice (tedy to, kolikátí jsme se narodili, máme-li bratry či sestry a v jakém věkovém složení) značně ovlivňuje náš způsob vnímání světa, řešení problémů, naše fungování v mezilidských vztazích, sebehodnocení, postoje i naši studijní či pracovní úspěšnost. Problematika sourozeneckých konstelací byla opakovaně zkoumána s různými výsledky. Největších úspěchů se dočkaly studie vycházející z projevů jednotlivých sourozenců ve skutečném životě. Naopak výzkumy hledající rozdíly v povahách sourozenců skrze nejrůznější osobnostní inventáře tradičně nachází jen velmi malé rozdíly. Oba tyto postupy mají svá úskalí: první je nesmírně pracný a jen obtížně u něj můžeme dosáhnout naprosté objektivity, druhý naproti tomu není schopen zachytit pravou podstatu zkoumaného jevu a poskytuje jen velmi nepřesvědčivé výsledky. Pro překonání těchto nedostatků propojuji téma sourozeneckých konstelací s poměrně novým psychologickým konstruktem emoční inteligencí. Emoční inteligence (především v některých novějších pojetích) funguje jako souhrn osobnostních složek, které se nejvýrazněji účastní na fungování člověka v každodenním životě, způsobu potýkání se s problémy i v mezilidských vztazích. Především je ale důležité to, že emoční inteligence je měřitelná psychologickými testy. Toto jedinečné skloubení by mohlo v ideálním případě umožňovat nepřímou cestou měřit počínání člověka v reálném životě užitím testových metod. To by mohlo vést k nalezení výrazných a přitom objektivních osobnostních rysů typických pro jednotlivé sourozenecké pozice.

3

1. POŘADÍ NAROZENÍ Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: „Otče, dej mi díl majetku, který na mě připadá.“ On jim rozdělil své jmění. Po nemoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. (…) Tu šel do sebe a řekl: „Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt a já tu hynu hladem. (…)“ I vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. (…) Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: „Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase doma má živého a zdravého.“ I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. Ale on mu odpověděl: „Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.“ (…) Připadá vám tento příběh známý? Není divu, pokud ano. Je starý přibližně dva tisíce let a v nezkrácené délce si jej můžete přečíst v Bibli, v Novém zákoně. Možná jej ale znáte odjinud. Pravděpodobně, pokud nejste zrovna jedináček, můžete najít paralelu ve svém vlastním životě. Zápletka byla možná jiná, ale postavy, které v něm vystupují, nás potkávají na každém kroku. Je tu nejstarší sourozenec, který dbá na rady a pokyny svých rodičů, je zodpovědný a svědomitě se věnuje své práci. A pak tu je ten mladší, který je nerozvážný, nehledí na budoucnost, rád opouští „rodinné hnízdo“, nedbá na rady zkušenějších, ale přesto je mu vždy všechno prominuto. Lidé si odjakživa všímali faktu, že si sourozenci často nebývají svými povahami podobní. V mnoha v knihách narážíme na téma dvou i více bratů či sester, kteří ač mají stejné rodiče, jenž je zplodili a vychovali, tak jsou svým chováním na první pohled výrazně odlišní. Rozdílnost povah sourozenců ale nepřitahuje jen pozornost spisovatelů. Toto téma postupně

4

proniklo i do psychologie, kde se s ním dnes můžeme setkat pod názvem sourozenecké konstelace nebo pořadí narození. Těžko se dopátrat toho, kdo jako první poukázal na fakt, že ač jsou sourozenci v rámci jedné rodiny tak rozdílní, tak existuje podobnost mezi jednotlivými pozicemi napříč více rodinami. Bezpochyby to ale byl sir Francis Galton, kdo první tento jev zachytil vědeckými metodami a následně zdokumentoval. Galton - antropolog, psycholog a významný statistik devatenáctého století - se mimo jiné zabýval rozložením inteligence a nadání v populaci. Ve své studii Men of Science shromáždil biografická data úctyhodného počtu britských učenců. Tato data pak podrobil analýze, a došel tak k mnoha pozoruhodným závěrům. Jedním z nich bylo to, že mezi těmito „muži vědy“ se objevovali nejstarší sourozenci nápadně častěji, než později narození. Přibližně stejně často se ve vzorku objevovali i jedináčci. Tyto dvě skupiny dohromady tvořily téměř polovinu vzorku, což v Anglii koncem devatenáctého století, kdy byla studie prováděna, představovalo téměř dvojnásobnou četnost, než byla očekávána. Galton to vysvětloval tím, že prvorozený má možnost nezávisle si zvolit, kterým směrem se zaměří, jelikož s ním rodiče zachází spíš jako s partnerem než s dítětem a vystavují ho vyšší zodpovědnosti. Bohužel tuto problematiku Galton dále nerozvíjel. (Galton, 1878) Více pozornosti tato teorie vzbudila až o půl století později, kdy se jí chopil další z průkopníků psychologie. Byl to Alfred Adler, žák Sigmunda Freuda a zakladatel individuální psychologie. Alfred kriticky navazuje na Freudovu psychoanalýzu, která za jeden z nejsilnějších vlivů při formování osobnosti považuje vztah mezi dítětem a rodiči. V rámci své individuální psychologie zachovává holistický pohled na rodinu. Rodina není jen izolovaný vztah matka – dítě a otec – dítě. Je to dynamický propletenec vztahů nejen mezi rodiči a dětmi, ale i mezi jednotlivými sourozenci. (Adler, 1935, 1999). Po Adlerově smrti se stal empirický výzkum sourozeneckých konstelací oblíbeným tématem nejen mezi psychology, ale i sociology, lékaři, antropology a dalšími. Od poloviny čtyřicátých let byly po celém světě provedeny stovky studií zabývajících se rozdíly mezi sourozenci, a to v oblasti jejich povahy, inteligence, tělesného i duševního zdraví, prospěchu ve škole, úspěšnosti v zaměstnání, sexuality, politických preferencí atd. Pozoruhodné je ale to, že ani přes tento intensivní výzkum, není dodnes otázka, zda-li člověka jeho sourozenecká pozice ovlivňuje, úspěšně zodpovězena. Abych byl přesný, tvrdit, že přesvědčivá odpověď nebyla nalezena, by bylo nepravdivé. Mnohem přesnější by bylo říct, že jednotlivé výzkumy přinesly hned několik odpovědí, které se ale vzájemně popírají. 5

Kupříkladu můžeme zmínit práci curyšských psychiatrů, doktorky C. Ernstové a profesora J. Angsta, kteří v roce 1983 publikovali vyčerpávající studii s názvem Birth Order. Jedná se o obsáhlou metaanalýzu výzkumu sourozeneckého pořadí v letech 1943 – 1980. Své poznatky shrnují do suchého konstatování, že pořadí narození má na člověka žádný nebo nepatrný vliv a pokračování ve výzkumu tohoto jevu by bylo jen mrháním penězi a časem. Za důvod, proč se někdy daří naměřit signifikantní rozdíly mezi sourozenci, považují metodologické nedostatky jednotlivých studií (například nezohlednění faktorů jako je sociální vrstva a velikost rodiny). Dále pak poukazují na fakt, že čím jsou studie precizněji provedené, tím méně signifikantních rozdílů se daří odhalit, a naopak, že studie zatížené chybami, objevují rozdíly ve skutečnosti neexistující. Bohužel jen ty druhé jsou ale citovány, což budí klamný dojem, že člověk je determinován svou sourozeneckou pozicí. (Ernst & Angst, 1983) Ke zcela opačnému závěru než Ernst a Angst dochází F. Sulloway. Tento významný historik zabývající se především oblastí vědeckého poznání, postupoval podobným způsobem jako Francis Galton. Shromáždil obrovské množství biografických informací o historicky významných osobnostech, a ty pak analyzoval. Jeho výsledky jednoznačně podporují tvrzení, že pořadí narození má velký vliv na lidskou osobnost. Nejvýrazněji se tento vliv projeví na hodnotách, které jedinec vyznává. V historii se vždy starší sourozenci projevovali jako obránci zaběhlého pořádku, zatímco mladší toužili po změně, přicházeli s novými myšlenkami a nebáli se riskovat. Závěry svého bádání Sulloway publikoval v knize s přiléhavým názvem Born to Rebel. (Sulloway, 1996) Sullowayova kniha se dočkala obrovského úspěchu a stala se bestsellerem. Autorovi bylo ale vytýkáno, že při svých úvahách nevěnuje dostatek prostoru závěrům, kterých se dobrali jeho předchůdci. Sulloway tedy sám provedl několik výzkumů a revidoval metaanalytické studie jiných badatelů. Poukázal na několik metodologických nedostatků, jenž se v těchto studiích vyskytly, a sám provedl metaanalýzu za pomoci tzv. skórovací metody, která hypotézy o souvislosti sourozenecké pozice a povahových vlastností ukázala jako pravdivé1.

1

Sulloway postupoval tak, že stanovil pět hypotéz (týkajících se povah sourozenců), které se pokusil za pomoci

metaanalýzy ověřit. Potom každý výzkum pro jednotlivé hypotézy obodoval na pětistupňové škále, podle toho do jaké míry hypotézy podkládá či vyvrací. Aby dosáhl vyšší objektivity, nechal tytéž studie obodovat dalším nezávislým výzkumníkem (dosažená shoda byla 88%). Zjištění byla překvapivě příznivá: z 230 výsledků jich

6

Výše uvedené by mohlo působit dojmem, že teorii sourozeneckých konstelací můžeme uplatnit jen při sledování populace jako celku a že při pohledu individuálním, klinickém ztrácí smysl. S tímto tvrzením by zcela jistě nesouhlasil Kevin Leman – americký psycholog, publicista a autor několika úspěšných knih. Leman vychází ze své praxe poradenského psychologa, v niž klade na pořadí narození značný důraz. Své závěry propojuje s výsledy výzkumů a zkušenostmi ze své vlastní rodiny, vše shrnuje a čtenáři velmi srozumitelným jazykem přibližuje v knize Sourozenecké konstelace. Sám vychází z adleriánské tradice a pořadí narození považuje za klíčový faktor při volbě povolání, výběru partnera, fungování v mezilidských vztazích a celkově ve formování osobnosti.

1.1. Rodina jako systém, hledání rodinné niky Zkusme si objasnit, odkud vlastně pramení ona rozdílnost sourozenců. V psychologii osobnosti je kladen čím dál tím větší důraz na roli dědičných faktorů v lidské psychice. Tento genetický přístup ale nedokáže efekt pořadí narození vysvětlit – sourozenci mají 50% genů společných, což sice připouští variabilitu, ovšem vždy nahodilou. Jedná se tedy pravděpodobně o efekt získaný čistě z prostředí2. Mechanismus sourozeneckých konstelací popisuje několik teorií. Nejvlivnější jsou dva proudy – jeden vycházející z psychodynamické perspektivy (sem spadají teorie A. Adlera a jeho pokračovatelů) a druhý čerpá z aplikace evoluční teorie na interakci ve skupině (z této perspektivy čerpá F. Sulloway). Ač oba směry vychází z rozdílných paradigmat, tak výsledky, ke kterým dochází, jsou téměř totožné a rozdíl zůstává jen v oblasti terminologie. Při vysvětlování mechanismu sourozeneckých konstelací budu dávat přednost druhé z obou variant. Sullowayovo pojetí vztahů mezi sourozenci je analogické teoriím populační ekologie. V ekosystému každý živočišný i rostlinný druh zaujímá určitý prostor. Pro tento prostor užíváme pojem nika. Není to ale jen prostor ve fyzickém smyslu slova, ale zachycuje všechny aspekty začlení určitého druhu do systému. Zahrnuje tedy potravu, kterou konzumuje, úkryty, které využívá, teplo, které potřebuje k životu, světlo, vlhkost atd.

57 teorie plně potvrzovalo, 42 částečně, 112 ani nepotvrzoval ani nevyvracelo, 17 částečně odporovalo a jen dva odporovaly zcela. (Sulloway, 2002) 2

Záměrně používám slovo pravděpodobně, ač se na tomto tvrzení shodují snad všichni autoři uznávající vliv

sourozeneckých konstelací. Mohli bychom totiž například spekulovat, že své slovo tu mají i prenatální vlivy způsobené rozdílnými biochemickými procesy v těle matky při prvním a pozdějším těhotenství.

7

Zjednodušeně řečeno pojem nika označuje veškeré nároky, které má určitý druh na prostředí, k tomu aby jeho populace byla zachována (Máchal & Husták, 1996). Žádné dva druhy nemají stejnou niku. Ve chvíli, když se niky některých dvou druhů překrývají v jakékoli své složce, tak dochází k soupeření, které zákonitě vede k vytlačení slabšího druhu. Na podobném principu fungují dle Sullowaye (1996) i sourozenecké vztahy. Zatímco živočichové soupeří především o potravu a úkryt, rostliny o světlo a živiny, tak sourozenci se předhání v zisku rodičovských investic (parental investment) – tedy pozornosti, péče a lásky. Důsledek je ale stejný – adaptivní radiace. Všechny druhy směřují k co největší odlišnosti. Snaží se využít nové strategie, které ještě nikdo nevyužil a skrze ně naplnit své nároky. Přijmout strategii, která již je někým využívána, lze jen ztěží – znamenalo by to přímé soupeření s druhem, který je již na ni adaptovaný – je v ní již zabydlený, což může být rozhodující výhoda. Uplatnění stejného efektu u sourozenců můžeme demonstrovat na úryvku z knihy J. Prekopové, v niž popisuje své dětství: „Byla jsem druhá ze dvou sester, za tu geniální, krásnou a šikovnou byla považována vždycky má sestra Maruška. (…) Obě, moje maminka i její prvorozená dcera, držely pospolu. Někdo třetí tu už neměl místo. (…) Musela jsem jít sama svou cestou a najít někoho, kdo ve mně neviděl zlosyna nebo nějaké osobité stvoření. Několik pokusů žalostně ztroskotalo a mnohokrát jsem takto přistála na mělčině. Jedna z cest vedla do kuchyně k naší služce Fanyně. (…) Začala jsem držet s ní, jejími bratry, kteří pracovali u mého otce jako zedníci, a s jejími synovci a neteřemi, s nimiž jsem si celé dětství hrála na dvoře. (…) S mojí sestrou jsme se postupně vyvíjely odlišně díky svým rozdílným zájmům. Já jsem se radši snažila nezajímat o totéž, co ona, jinak bych se musela znovu odevzdat jejímu poručnictví a stát se její rivalkou. Rivalství mě ostatně vůbec nebavilo, protože jsem kvůli její inteligenci neměla moc šancí na úspěch. Musela jsem se věnovat oborům, kterým se Maruška vyhýbala. (…) Logicky jsem nemohla studovat medicínu, ačkoli bych to díky svému pomáhajícímu syndromu dělala nejraději, protože medicínu studovala má sestra. Tak mi zbyla alespoň psychologie.“ (Prekop, 2002) Je zde patrná strategie prvního i druhého sourozence. Starší sestra zaujala nejvýhodnější pozici, tak jak tomu u prvorozených zpravidla bývá. Plnila nároky rodičů, kteří si bezpochyby přáli bystrou, úspěšnou holčičku. Druhá dívka už tytéž nároky plnit nemohla, protože tu byla její starší sestra, která vše uměla lépe. Byla proto nucena experimentovat a

8

hledat jinou strategii, jak naplnit své potřeby. Musela si najít jiné zájmy, protože ve všem, co dělala její sestra, by byla až druhá. Toto se nakonec projevilo i ve výběru profese, kde musela dát přednost psychologii před medicínou, protože ta již byla „obsazená“. Stejně těžké to mají i další sourozenci, kteří si musí najít svou cestu – musí v sobě objevit skryté vlohy, přistupovat k věcem tvořivě a novátorsky, experimentovat a objevovat nové oblasti, v nich lze vyniknout. Protože v tom, co dělají starší (tedy chytřejší, silnější, rychlejší…) sourozenci, nejsou konkurenceschopní. Jsme tedy svědky pozoruhodného mechanismu, který způsobuje, že děti z jedné rodiny se budou orientovat různorodě, díky čemuž bude rodina jako celek všestrannější a navíc tím bude zaručen neustálý pokrok ze strany mladších sourozenců. Shrnout to lze parafrází slov F. Sullowaye (1996): „Když se všichni starší sourozenci naučili skvěle vrhat oštěp, tak přišel čas vynalézt luk a šípy.“

1.2. Jednotlivé pozice v sourozenecké konstelaci Pokusme se nyní charakterizovat jednotlivé sourozenecké pozice. Nepůjde o přesné popisy povah jednotlivých dětí, ale spíš jen o seznam vlastností, ke kterým sourozenci tíhnou podle pořadí narození, tak jak je popsali jednotlivý autoři.

1.2.1.

Prvorozený

Narození prvního dítěte je pro rodiče velká událost. Už během těhotenství jsou plni očekávání: kupují hračky, připravují pokojík, stokrát prolistují kalendář, aby dítku vybrali to nejhezčí jméno, plánují, čeho všeho jejich potomek dosáhne, kterou školu vystuduje a tak dále. Zkrátka jsou připraveni zahrnout svou ratolest veškerou láskou a péčí. Když se pak děťátko narodí, tak všichni bedlivě sledují každý jeho projev. První slůvko je důvodem k malé oslavě a den, kdy se batole poprvé postavilo a udělalo několik krůčků, je zapsán do kalendáře jako významná rodinná událost. Zřejmě jako důsledek tohoto povzbuzování a péče jsou prvorození ve svém vývoji o něco popředu ve srovnání se stejně starými dětmi, které mají starší sourozence. Toto urychlení je dobře pozorovatelné v raném dětství – prvorození začínají chodit ze všech nejdřív, jako první mluví a dokážou překvapit na svůj věk nezvykle vyspělými úvahami. (Leman, 2006) 9

Situace se změní příchodem dalších sourozenců. Psychologové vycházející z adleriánské tradice užívají obrazné označení „sesazení z trůnu“. Je to jakýsi traumatický zážitek, kdy je dosud jediné dítě – středobod rodiny – náhle nuceno dělit se o lásku rodičů s mladším sourozencem (Adler, 1935). Přírůstek do rodiny má ale pro prvorozeného i další důsledky než jen úbytek rodičovské pozornosti. Prvorozený je mnohdy nucen své sourozence hlídat a ze všech dětí mu jsou svěřovány ty nejnáročnější úkoly, protože „on to přece zvládne nejlépe.“ Taky v případě nějakého konfliktu padá vina na staršího, protože „přece jeho mladší sourozenci ještě nemají rozum a on má být ten zodpovědný.“ (Leman, 2006) Není překvapivé, že prvorození jsou těmito událostmi poznamenáni. Jedním z hlavních rysů, které se v jejich povaze často objevují, je konzervativismus. Můžeme se přiklonit k adleriánskému vysvětlení, že je to zážitek „sesazení z trůnu“, co přiměje prvorozené dítě, aby hájilo již zaběhlý pořádek a vyhýbalo se změnám. Nebo můžeme dát přednost prostému vysvětlení, že pozice toho, kdo si získává lásku rodičů (a později i dalších autorit) plněním jejich vůle a vyznáváním jejich hodnot, je ta nejvýhodnější, proto ji obsazuje prvorozený. Ať už se přikloníme k jakémukoli tvrzení, tak pravdou zůstává, že prvorození jsou prokazatelně konzervativnější a uzavřenější novým myšlenkám, než sourozenci později narození. Tuto oblast velmi podrobně rozpracovává F. J. Sulloway (1996, 2001). Z jeho výzkumů vyplývá, že v historii byly nové revoluční teorie (jako například evoluční teorie Ch. Darwina nebo frenologie Fr. J. Gaala) mnohem lépe přijímány později narozenými – prvorození se k nim stavěli mnohem skeptičtěji a opatrněji. Nehledě na samotné autory těchto vědeckých revolucí – zde jsou prvorození ve skromné menšině. Mnohem častěji rozpracovávají teorie, které nepřekračují aktuální vědecké paradigma. Dalším nápadným rysem prvorozených je perfekcionismus. Nejstarší děti často mívají sklon přistupovat k věcem svědomitě, jednat přesně podle plánu a samozřejmě nejlépe, jak je jen možné. Prvorození berou své povinnosti vážně, staví se k nim zodpovědně a nic nenechávají náhodě. Bývají systematičtí a cílevědomí. (Leman, 2006) Leman (2006) věnuje perfekcionismu prvorozených (včetně jedináčků) značnou pozornost. S nadsázkou ho označuje za „pomalou sebevraždu“ a je toho názoru, že pokud tento perfekcionismus přesáhne rozumnou míru, přestává fungovat jako motor, ale svého nositele ničí. Takovýto člověk pak zavaluje sebe i své okolí nesplnitelnými požadavky a svou vlastní hodnotu vnímá jen skrze úspěch, což se značně odráží na jeho sebehodnocení i vztazích s druhými.

10

Prvorození respektují autority a nejvíce lpí na dodržování pravidel. Sami se často uplatňují v profesích, kde mohou řídit druhé a všeobecně dosahují prestižnějšího umístění než později narození. Adler (1935) toto doplňuje, že jako jednu z nejvyšších hodnot prvorození oceňují moc, ať už svou vlastní či moc někoho druhého. Sulloway (1996) uvádí, že prvorozené (případně jedináčky) najdeme překvapivě často mezi nejvyššími politiky. Leman (2006) poukazuje na zvýšený výskyt nejstarších sourozenců na prestižních vysokých školách,

především

v exaktních

oborech.

Tomu

také odpovídá složení

studentů

Přírodovědecké fakulty University Karlovy – prvorození jsou mezi studenty zastoupeni z 65,3%, ač by očekávaná četnost měla být jen 45,7% (Havlíček, 1999). Některé studie poukazují na zvýšenou míru nejistoty a neuroticismu u prvorozených. Hovoří o ní například Sulloway (1996, 2001), ale byla naměřena i v našich podmínkách (např. Riedlová, 2005).

1.2.2.

Jedináček

Popis vlastností typických pro jedináčka se bude v mnohém podobat výše uvedené charakteristice nejstaršího sourozence. I on - stejně jako nejstarší dítě – je „prvním pokusem“ rodičů vychovávat děti. Zažívá tedy stejný tlak jako všichni prvorození. Má to být on, kdo dosáhne všeho, co se jeho rodičům nepodařilo, kdo realizuje všechny jejich nesplněné sny. Každý jeho krok je bedlivě sledován a každý úspěch odměňován. Jen jedináčci a nejstarší sourozenci se těšívají do školy. Škola je pro ně prostorem, kde můžou k velké radosti rodičů a učitelů uplatnit své nadání a být za ně odměňováni. Z toho důvodu se u jedináčků objevují některé vlastnosti zmiňované u prvorozených: svědomitost, pečlivost, perfekcionismus, systematičnost, kritičnost a konzervativismus. (Leman, 2006) Rozdílnost mezi jedináčkem a nejstarším sourozencem se začne objevovat až v pozdějších letech, kdy by měli přijít další sourozenci, kteří by na sebe upoutali část pozornosti rodičů. Leman (2006) hovoří o dvou důvodech, proč zůstává jedináček sám. Jeho rodiče buď chtěli mít více dětí, ale nemohli, nebo mít toliko jedno dítě bylo součástí jejich promyšleného plánu, který se jim podařilo dodržet. V prvním případě máme co dočinění s rodiči, kteří byli připraveni věnovat svou lásku a péči několika dětem a místo toho se jejich úsilí nakonec soustředilo jen na jediného potomka. Takovýto jedináček je nejlepším kandidátem na to stát se rozmazleným a zhýčkaným člověkem, který se bude vždy cítit jako „střed vesmíru“. 11

Druhý případ se objevuje především u rodičů, kteří před výchovou dětí dávají přednost nejčastěji své profesi a kariéře. Leman pak tyto jedináčky charakterizuje jako jedince, kteří byli v dětství zatíženi obrovskými nároky a museli vždy plnit roli „malého dospělého“, čímž byli ochuzeni o přirozeně hravé dětství. Dokonce v tomto kontextu hovoří o „vnitřní vzpouře“, která zuří pod klidným a vyrovnaným povrchem těchto lidí. Osobně bych měl u dětí z takovýchto rodin obavy z výskytu psychické subdeprivace, která je mnohdy pozorovatelná u dětí z na první pohled funkčních rodin, kde dítě sice bylo plně materiálně zabezpečené, ale nikdy nebyla přikládána dostatečná pozornost jeho skutečným potřebám (Matějček, 1997). Pro jedináčky má absence sourozenců další důsledky. Jelikož v dětství neměli možnost si hrát s dětmi přibližně svého věku, tak mívají problém navazovat vztahy se svými vrstevníky a většinou si hledají přátele o hodně starší případně o hodně mladší, než jsou sami. Dále pak jsou jedináčci špatní „skupinový hráči“. Bývají příliš zaměření na sebe, než aby byli schopni kooperovat s druhými. (Leman, 2006). Snad nejkritičtější pohled na jedináčky nám poskytuje Adler (1935). Děti bez dalších sourozenců vidí jako nesamostatné, stále se spoléhající na někoho zkušenějšího a schopnějšího. Jedináčci podle něj zároveň snadno sklouzávají k představě, že jsou někým neobyčejným, přitom je pro ně ale každá samostatná činnost obtížná a sami žijí jen z užitku, jenž pro ně obstarají druzí. Lze předpokládat, že tato tvrzení dnes již nejsou v plné šíři pravdivá, na což poukazuje i Leman (2006)

1.2.3.

Prostřední dítě

Charakterizovat skupinu prostředních dětí je obtížnější než popsat jakoukoli jinou. Každý mladší sourozenec, pokud není nejmladším dítětem, spadá do této skupiny. Může to být tedy druhý ze tří nebo taky šestý ze sedmi. Tento široký rozptyl je příčinou velké variability v povaze prostředních dětí, a z toho důvodu je většina rysů, které jim přisuzujeme, široce pojatá a na ještě o něco obecnější úrovni než u jiných skupin.. Přesto všechno nachází Leman (2006) u prostředních dětí jednu věc společnou. A to jejich pocit, že jsou přehlíženy, že si jich nikdo neváží a že nikam nepatří. Není divu – prvorozený má v rodině pevnou pozici, stejně tak nejmladší dítě je něčím unikátní, ale jen dítě prostřední není dost schopné na to, aby přitahovalo pozornost svými úspěchy a ani není dost roztomilé, aby ho někdo rozmazloval. Když takovéto dítě řekne první slůvko, tak si toho stěží někdo všimne a pokud ano, tak nejspíš s komentářem: „Jeho sestřička v tomhle věku už 12

říkala celé věty…“ Jako jednoduchý způsob, demonstrování pozice prostředních uvádí Leman rodinné album. Když spočítáme fotky nejstaršího dítěte a srovnáme je s počtem fotek mladšího, tak zřejmě nabudeme dojmu, že mladší dítě chodilo do rodiny jen na návštěvu, jelikož se na fotkách objevuje velmi zřídka, a když ano, tak téměř výhradně se svým starším sourozencem. Prostřední dítě je z těchto důvodů nejméně uspokojované svou rodinou. Z tohoto faktu plyne většina vlastností, které u něj pozorujeme. Jednou z nich je, že tyto děti jsou orientované mimo rodinu. Nejsnáze si najdou partu vrstevníků, kde konečně získají uznání, což jim nečiní potíže, neboť jsou ze své rodiny zvyklí jednat s druhými. Toto ale mnohdy netěší rodiče, protože jejich děti často hledají útočiště v takových partách, které v dospělých zrovna nevzbuzují důvěru. S tímto je také spojená další vlastnost všech později narozených (nejen těch prostředních), a to rebelství. To vyplývá i z toho, co bylo řečeno v úvodu – ten, kdo má starší sourozence, musí hledat alternativní rodinnou niku. Uspořádání, v němž později narození vyrůstají, jim nevyhovuje. Jsou proto otevření novým myšlenkám a změna jim nečiní potíže. Této tématice věnoval Sulloway (1996) největší pozornost. Mezi později narozenými našel především jedince liberálně smýšlející, přijímající nové myšlenky, a to ve všech oblastech lidského snažení. Později narození hráli vždy roli průkopníků, ať už se jednalo o Koperníkův heliocentrismus, reformaci církve nebo evoluční teorii. Později narození jsou objeviteli nejen v oblasti idejí. Ve srovnání s prvorozenými se podíleli mnohem častěji na objevných cestách do neprobádaných končin. Leman (2006) popisuje prostřední děti dále jako skvělé diplomaty a vyjednavače. Jejich nezáviděníhodná pozice je naučila uzavírat kompromisy - jen zřídkakdy se budou chtít účastnit přímého konfliktu. Mnohem častěji je můžeme vidět v roli těch, co se snaží znepřátelené strany usmířit a uvést věci do pořádku. Tomu odpovídají i výsledky práce F. Sullowaye (1993). Prostřední narození jsou ze všech sourozenců nejpacifičtější, a na rozdíl od mnohdy militantně zaměřených prvorozených je jen zřídkakdy najdeme v extrémistických hnutích. Toto umění kompromisu se ale za určitých okolností – především tam, kde je potřeba energický asertivní přístup – může obrátit proti nim. Výše uvedené fakty budí v člověku dojem, že vyrůstat jako prostřední dítě je jen samé přehlížení a ústrky ze stran starších i mladších sourozenců, které zákonitě vedou k pocitu vykořeněnosti a přimějí člověka co nejdřív opustit rodinu. Ve skutečnosti tomu tak ale není – tato nezáviděníhodná pozice má mnoho příznivých důsledků pro povahu prostředních dětí. Jak Leman (2006) dodává, tito lidé zřejmě neobsadí tak prestižní pozice jako jejich starší 13

sourozenci, ani nevzbudí tolik pozornosti, jako ti nejmladší, zato mají ty nejlepší předpoklady prožít velmi spokojený život plný krásných mezilidských vztahů.

1.2.4.

Nejmladší sourozenec

Povaze nejmladšího dítěte věnuje ve svém díle značnou pozornost A. Adler (1935). Nejmladší dítě se rodí do své rodiny jako nejslabší a tato pozice mu již zůstává. Z toho důvodu je u něj vždy pozorovatelný pocit méněcennosti. Adler se mnoho let zabýval lidmi s tělesnými vadami a nalezl mezi nimi a zdravými nejmladšími sourozenci nápadnou podobnost, kterou je právě přítomnost pocitu méněcennosti a hledání způsobů, jak se sním vyrovnat. Značné procento tělesně postižených se naučí v něčem vynikat. Dokáží nás pak překvapit neuvěřitelnou vytrvalostí a snahou být stále lepší. Podobná houževnatost se může zrodit v nejmladších dětech. Mají-li vhodné podmínky, můžou pak překonat své starší sourozence. Pokud ovšem v sobě dostatek sil nenajdou, je jejich přirozená soutěživost utlumena a stávají se „zbabělci a bolestíny, kteří stále hledají výmluvy, aby se vyhnuli svým povinnostem.“ Adler pak vznáší několik nezodpovězených otázek, jak tedy s nejmladším zacházet, aby z něj nevyrostl na jednu stranu ješitný člověk, co nesnese nikoho před sebou, nebo naopak ufňukánek, co se sám není schopen postavit problémům. Leman (2006), sám nejmladší ze tří sourozenců, věnuje těmto takzvaným benjamínkům ve svém díle také náležitou pozornost. Poukazuje na rys, který je pro ně zcela typický, až je k podivu, že se o něm Adler nezmiňuje. Nejmladší děti prahnou po pozornosti svého okolí. Zpravidla z nich vyrostou baviči, kteří se uchytnou v profesi, kde mají možnost se předvádět před druhými. V dětství bývají benjamínci často postrachem rodinných oslav a vůbec všech příležitostí, kde můžou provést něco, co vzbudí bouřlivé reakce přítomných. Nepotřebují, aby pozornost byla kladná, jednoduše jim stačí, že se oči všech přítomných upírají na ně. Dále pak Leman (2006) charakterizuje benjamínky jako bezstarostné, veselé a poněkud nespolehlivé jedince. Nejdéle ze všech sourozenců si podrží infantilní rysy, jelikož se k němu rodiče chovají jako k dítěti. Nepochybným faktem je, že benjamínci bývají vychováváni v nejsvobodnější atmosféře a zákazy a pravidla, která platila pro jejich starší sourozence, znají jen z vyprávění. Možná proto bývají nejmladší sourozenci nepořádní, nesystematičtí a disciplína pro ně mnoho neznamená.

14

Pozice

Typické vlastnosti

Jedináček

• • • • • •

perfekcionista, kritický spolehlivý, svědomitý, systematický sebestředný, svéhlavý, individualista považuje se za výjimečného rozmazlený, nesamostatný jeho přátelé bývají starší či mladší než on, ne vrstevníci

Prvorozený

• • • • • • •

perfekcionista respektuje autority a pravidla, poslušný konzervativní, opatrný vůdce, organizátor cílevědomý, ambiciózní zodpovědný, svědomitý, systematický neurotický

Prostřední

• • • • •

rebel, volnomyšlenkář, liberál společenský, hledá uplatnění mimo rodinu vyjednavač, vyhýbá se konfliktům kooperativní uzavřený, nerad se svěřuje

Nejmladší

• • • • • •

exhibicionista, upoutává pozornost nepořádný dětský, nechává druhé o sebe starat prudký, impulsivní, netrpělivý přesvědčivý při jednání s lidmi, srdečný někdy kompenzuje svou pozici pílí a úsilím

Tab. 1: Vlastnosti očekávané u jednotlivých sourozeneckých pozic. Podle autorů Lemana (2006), Sullowaye (1996) a Adlera (1935)

1.3. Působení dalších proměnných a zvláštní situace Teorii sourozeneckých konstelací nemůžeme považovat za stoprocentně platnou ve všech případech. Ve skutečnosti do hry vstupuje mnohem větší množství proměnných, které můžou ovlivnit vývoj lidské povahy jakýmkoli směrem. Sulloway (2001) uvádí, že pořadí narození ovlivňuje člověka vlastně jen nepřímo. Tím klíčovým a přímo působícím faktorem ve vývoji povahy je výběr rodinné niky, kterou jedinec obsadí. Pořadí narození je jen jedním z činitelů, podle nichž se výběr uskutečňuje. Ač se jedná bezpochyby o činitel obrovského významu, tak z daleka není jediný. Při souhře dalších proměnných může například prvorozený pojmout za vlastní niku, v níž bychom mnohem spíše hledali druhorozeného či naopak. Mezi faktory, které se odráží na struktuře rodiny, patří například počet sourozenců, sociální vrstva, pohlaví sourozenců, fyzický vzrůst sourozenců, přítomnost dvojčat, věkový odstup sourozenců, věk rodičů, osobnost rodičů a mnoho dalších. Do vývoje sourozenců

15

nepřehlédnutelným způsobem zasahují také celkové změny rodiny – její rozdělení či sloučení s jinou nebo smrt některého z jejich členů.3

1.3.1.

Vznik druhé linie

Jeden ze zmiňovaných faktorů hrající roli při obsazování různých pozic v sourozeneckém systému je věkový rozdíl mezi jednotlivými dětmi. Například když se rodičům jediného dítěte narodí po desetileté pauze druhé dítě, tak jen těžko u něj můžeme očekávat povahové rysy typické pro druhorozeného. Pravděpodobně bude svou povahou mnohem lépe odpovídat vlastnostem, které bychom očekávali u jedináčka. V takovémto případě hovoříme vzniku druhé linie. Dochází k němu tehdy, je-li mezi libovolnými dvěmi sourozenci dostatečný věkový odstup. Dítě narozené po této prodlevě je prvorozeným dítětem nového systému, který původnímu sourozeneckému systému nekonkuruje. Pro mladší děti fungují jejich o hodně starší sourozenci spíše jako dospělé vzory než jako soupeři. Leman (2006) uvádí, že k tomuto jevu dochází jakmile je mezera mezi dětmi pět a více let. Samozřejmě, že čím je mezera mezi sourozenci větší, tím bude tento jev výraznější. V případě

vzniku

druhé

linie

budeme

hovořit

o

pseudoprvorozených,

pseudojedináčcích a pseudonejmladších dětech.4 Pseudoprostřední děti pochopitelně neexistují. Obrázek 2 ilustruje rozložení jednotlivých sourozeneckých pozic.

Pozice:

Věk:

ší la d m ý j í en ne dn roz tře eudo s o v o Pr Ps Pr

16

á en roz í o prv edn do tř u e os Pr Ps

14 13

6

5

ší lad m j Ne

2

Obr. 2: Příklad sourozeneckých pozic v rodině s šesti dětmi, kde došlo ke vniku druhé linie.

3

Podrobný popis jednotlivých situací a jejich dopadu na rodinu najdete v nezkrácené verzi této práce. (Dostál,

D. (2007). Emoční inteligence a pořadí narození. Olomouc: Univerzita palackého.) 4

Pojem pseudoprvorozený jsem si vypůjčil z krátkého článku J. Havlíčka (1999) a k němu analogicky vytvořil

ostatní „pseudopozice“. Ve stejném kontextu se Leman ve své knize zmiňuje o „kvazijedináčcích“ s odkazem na práci W. Tomana (1976, in Leman, 2000). Podobně Sulloway (2002) hovoří o „funkčních prvorozených“ atp. Marně jsem se pokoušel zjistit, který z těchto termínů je frekventovaněji užíván. Zřejmě se ale dosud neuchytil ani jediný.

16

2. EMOČNÍ INTELIGENCE Emoční inteligence je pojem, o němž se začíná stále více hovořit jako o klíčovém faktoru úspěšnosti v životě. A to nejen na poli mezilidských vztahů, ale i v zaměstnání a v celkové schopnosti budovat životní spokojenost. Emoční inteligence je mnohdy stavěna do protikladu s klasickou inteligencí, která se sice uplatňuje při řešení nejrůznějších teoretických i praktických problémů, ale s úspěšností a spokojeností člověka má jen málo společného. Ve skutečnosti tyto vlastnosti nestojí proti sobě, ale jsou jedna na druhé v podstatě nezávislé. Například ve výběru vhodného partnera nám vysoké IQ není mnoho platné, ale není ani překážkou, stejně tak jako při řešení složité matematické úlohy náš výkon v žádném směru neovlivní třeba schopnost vcítit se do druhého. Proč klasická inteligence tak málo vypovídá o schopnosti potýkat se s každodenními problémy, může plynout z několika faktů. Úkoly, které nám běžný život předkládá, jsou většinou zadané velmi vágně, neúplně a místo přesných hodnot a konkrétních údajů musíme operovat se svými dojmy a pocity. Tyto úkoly navíc nemají jedno správné řešení, ale celou paletu možností, jak dál postupovat, z nichž každá má nespočet výhod i nevýhod. Důraz tedy není kladen na hledání správného řešení, ale na rozhodování se, kterému postupu dáme přednost. A právě při těchto rozhodovacích procesech hrají emoce klíčovou roli (viz níže). Dále pak většina problémů, jejichž úspěšné překonání významně ovlivňuje naši spokojenost, spadá do oblasti mezilidských vztahů a komunikace. V tomto terénu se klasická inteligence nemůže efektivně uplatnit. Tyto nedostatky by měl alespoň zčásti řešit koncept emoční inteligence. Samozřejmě, že ani tento koncept nám nemůže poskytnout celkový obraz o člověku, natož přesně předpovědět jeho životní dráhu, ale může posloužit jako další dílek do skládanky lidské psychiky.

17

2.1. Co je to emoční inteligence Přesně vymezit, co je to emoční inteligence, je úkol poměrně obtížný, neboť se její pojetí v podání jednotlivých autorů poněkud různí. Ve snaze zachytit tento pojem alespoň na nejobecnější úrovni nám může pomoci definice klasické inteligence. Velmi srozumitelnou a přitom univerzální definici nabízí David Wechsler: „Inteligence je vnitřně členitá a zároveň globální schopnost individua účelně jednat, rozumně myslet a efektivně se vyrovnávat se svým okolím.” (Wechsler, 1944) Do takto vymezeného prostoru se „vejde“

Složky inteligence

nejen inteligence v jejím klasickém pojetí, ale i námi hledaná emoční inteligence. Tradiční dělení tento celek půlí na inteligenci verbální (pod niž náleží např. slovní zásoba, plynulost slovního

projevu,

schopnost

vnímat

podobnosti, logické myšlení) a inteligenci performační

(např.

schopnost

zacházet

s objekty, rozeznávat vzory). Jak již ale bylo zmíněno výše, toto pojetí nedokáže v plné šíři vysvětlit onu v definici zmiňovanou efektivitu vyrovnávání se se svým okolím ani ostatní faktory. Zůstává zde „slepé místo“ – oblast,

Obr. 3: Grafické znázornění pozice emoční inteligence v rámci celkové inteligence člověka.

která leží mimo verbální i performační inteligenci, a přesto nepřekračuje hranice inteligence jako celku. A právě do této oblasti náleží emoční inteligence. (Mayer, & Salovey, 1997)

2.1.1.

Složky emoční inteligence

Ač se odpovědi na otázku, co to je emoční inteligence, různí, existuje několik oblastí, které mají téměř všechny modely společné. Bar-On (2006) vyjmenovává těchto pět: Schopnost rozeznat své vlastní emoce, porozumět jim a umět je vyjádřit. Tuto složku je možné považovat za samotnou podstatu emoční inteligence. Porozumění vlastním emocím a jejich rozeznání je zcela nezbytné pro jakoukoli další práci s nimi. Bez nadsázky lze tvrdit, že úspěšné zvládnutí této schopnosti je nutnou podmínkou pro rozvoj ostatních

18

schopností. Dále pak správné vyjadřování emocí (tzn. v některých případech třeba i nevyjadřování) napomáhá ke kvalitní komunikaci. Schopnost rozeznat, jak se druzí cítí a vztahovat se k nim. Emočně inteligentní člověk by měl být schopen odložit stranou své vlastní postoje, názory a předsudky a podívat se na situaci očima někoho druhého. Tedy porozumět tomu, jaké pocity v druhém daná situace vyvolává. Tato schopnost vcítění se – empatie – se významně uplatňuje při budování hodnotných mezilidských vztahů. Schopnost řídit a ovládat emoce. Příliš silné emoce můžou člověka přivést ke zcela iracionálnímu jednání, kterého mnohdy později lituje. O tom, že tato slabina je lidem vlastní, svědčí i výrok z prvního století př. n. l. římského učence Publia Syria: „Ovládni své emoce nebo ony ovládnou tebe.“ (Salovey & Mayer, 1990) Projevem emoční inteligence je i to, že člověk dokáže své emoce efektivněji řídit a méně snadno podlehne afektu. Schopnost adaptovat se a řešit problémy intra- a iterpersonálního charakteru. Emoční inteligence umožňuje lépe řešit mezilidské konflikty. Emočně inteligentní člověk se dokáže přizpůsobit – změnit své stanovisko – pokud to je účelné, a bezhlavě netrvá na svém. Také rozumněji nakládá s konflikty vnitřními. Při sporu motivů snáze nachází vhodné řešení a stanovuje priority. Schopnost pozitivního ladění a sebemotivace. Za součást emoční inteligence je považována i schopnost odolávat náladovosti a zachovávat pozitivní emoční ladění. Důležitá je také schopnost sebemotivace – tedy umění vytyčit si cíle, a ty pak s chutí sledovat.

2.2. Pojem emoční inteligence a jeho vývoj První zmínky o emoční inteligenci v psychologii můžeme dohledat na počátku dvacátého století. Ve dvacátých letech upozornil E. L. Thorndike na to, že podmínkou pro efektivní jednání a řešení problémů není jen abstraktní inteligence, na kterou byl soustředěn tehdejší vědecký výzkum. Vytvořil tedy trojfaktorový model inteligence. Jeho složky jsou abstraktní inteligence, tedy schopnost manipulovat se slovními či matematickými symboly, mechanická inteligence, jako schopnost používat předměty, a třetí složkou zde byla sociální inteligence, která svým obsahem připomíná dnešní pojetí emoční (či emočně-sociální) inteligence. Thorndike ji sám definoval jako „schopnost porozumět a řídit muže a ženy, chlapce a děvčata – chovat se rozumě v lidských vztazích“ (Thorndike, 1920, s. 228, cit Ruisel, 2000, s. 46).

19

Ve čtyřicátých letech hovoří D. Wechsler, jeden z nejvýznamnějších autorů inteligenčních testů, v článku Nonintellective Factors in General Intelligence o nutnosti zařazení sociální kompetence do modelu inteligence (Wechsler, 1940). Ve Wechslerových inteligenčních testech je do jisté míry reprezentována subtesty porozumění a uspořádání obrázků, přesto ale není považována za zvláštní složku inteligence a je rozptýlena mezi verbální a performační (názorovou) inteligenci (Svoboda, 1999). Emoční inteligence (ač se zatím tohoto pojmu neužívalo) si našla své místo i v modelu mnohačetné (mnohonásobné či rozmanité) inteligence H. Gardnera (1983). V knize Dimenze myšlení popisuje inteligenci jako soubor sedmi na sobě nezávislých kompetencí, které dávají jedinci možnost přizpůsobit se prostředí využitím těch složek, v nichž daný jedinec vyniká. Jako šestou a sedmou složku Gardner označil interpersonální a intrapersonální inteligenci. Interpersonální inteligence zahrnuje např. schopnost vnímat pocity druhých, navazovat vztahy, interpretovat jednání druhého. Tato složka inteligence je důležitá například pro učitele, doktory, politiky, pracovníky v reklamě, vůdce, organizátory atd. Intrapersonální inteligence se projevuje především znalostí sebe sama, schopností rozumět svým citům a vztahům k druhým, naslouchat svým potřebám a umět na ně reagovat. Toto pojetí do jisté míry připomíná koncept sebeaktualizace formulovaný A. Maslowem v padesátých letech. Jako první užil pojem emoční inteligence ve významu, v jakém jej používáme dnes, W. Payne ve své disertační práci z roku 1985. Přesto v této souvislosti nebývá citován, jelikož Payne zemřel a jeho práce zůstala veřejnosti na dlouhou dobu skryta. Pojem EQ, tedy parafráze termínu IQ vztažená k emočním kompetencím (přeložit lze snad jako emoční kvocient), se poprvé objevil v roce 1987 v krátkém článku v Mensa Magazine, jehož autorem byl K. Beasley. Do povědomí se ale dostal až v roce 1995 díky titulnímu článku časopisu Time s názvem The EQ Factor (Gibbs, 1995). Zlomovým rokem ve výzkumu emoční inteligence byl rok 1990, kdy vyšel historicky významný článek autorů P. Saloveye a J. Mayera, ve kterém představili první model emoční inteligence a tím odstartovali její intensivní výzkum. Emoční inteligenci zde definovali jako „schopnost sledovat své vlastní i cizí pocity a emoce, rozlišovat mezi nimi a využívat tyto informace k řízení (guide) svého myšlení a jednání.“ (Salovey & Mayer, 1990) O pět let později vydává Daniel Goleman notoricky známou knihu Emoční inteligence, ve které shrnuje dosavadní výzkumy na toto téma a populárněvědeckou formou je přibližuje široké veřejnosti. Kniha se stala bestsellerem a dočkala se překladu do desítek 20

různých jazyků. Tímto se pojem emoční inteligence zcela ukotvil v psychologické terminologii. Vůbec tomu tak ale být nemuselo; Goleman sám dlouho zvažoval název své knihy, a jeho původní znění – Emoční gramotnost – změnil až na poslední chvíli.

2.3. Současné modely emoční inteligence V současnosti se emoční inteligence těší velké pozornosti, a to nejen jako objekt vědeckého zájmu, ale i jako možný zdroj komerčního využití především v oblasti psychologie práce. V neposlední řadě stojí i neodborná veřejnost, která vřele přijímá populárněvědecké publikace a články vycházející z konceptu emoční inteligence. Tento všeobecný zájem o toto téma vede ke vzniku mnoha různorodých modelů emoční inteligence, jejichž rozdílnost není dána jen rozmanitostí vědeckého poznání, ale vyplývá i z rozdílných účelů a cílových skupin, pro které jsou tyto modely vytvářeny. V současnosti můžeme mluvit o třech významných modelech emoční inteligence. Nejpůvodnější model pochází od Johna Mayera a Petera Saloveye, kteří společně s Davidem Carusem vytvořili test pro její měření - M.S.C.E.I.T. Tento diagnostický nástroj je unikátní tím, že se jedná o jediný výkonový test emoční inteligence (Mayer, Salovey, & Caruso, 2000). Obrovského komerčního úspěchu dosáhl model Daniela Golemana, který z předešlého modelu vychází. Pro nás je ale nejvýznamnější model R. Bar-ona, kterým se budeme zabývat níže.5

2.3.1.

Bar-Onova emočně-sociální inteligence

Teorie Reuvena Bar-Ona – badatele izraelského původu, který v oblasti blízké emoční inteligenci působí již od konce osmdesátých let, představují zcela nezávislou větev ve výzkumu emoční inteligence. Ve svém díle operuje s pojmem emočně sociální-inteligence, který definuje takto: „Emočně-sociální inteligence je průřezem vzájemně souvisejících emočních a sociálních kompetencí, schopností a podpůrných prvků, které určují, jak efektivně rozumíme sami sobě, dokážeme se vyjádřit, jak rozumíme druhým, jak se k nim vztahujeme a jak se vyrovnáváme s denními záležitostmi“ (Bar-On, 2006)

5

Srovnání jednotlivých modelů emoční inteligence lze najít v nezkrácené verzi této práce (Dostál, D. (2007).

Emoční inteligence a pořadí narození. Olomouc: Univerzita palackého.)

21

Jinde tentýž autor definuje emoční inteligenci jako: „…souhrn nekognitivních schopností, kompetencí a dovedností ovlivňujících způsobilost člověka být úspěšný tváří v tvář požadavkům prostředí a nesnázím.“ (Bar-On, 2004) Bar-Onova emočně-sociální inteligence je tvořena pěti oblastmi, z nichž každou lze dále dělit. Strukturu emočně-sociální inteligence zachycuje tabulka 6. Jak je patrné, jednotlivé složky jsou značně různorodé a vzájemně je propojuje především to, že nějakým způsobem přispívají ke spokojenosti člověka. (Bar-On, 2006) Tato odlišnost od ostatních teorií je patrně důsledkem toho, že Bar-On původně pracoval na tématu psychické pohody (psychological well-being) nikoli emoční inteligence. Ve svém výzkumu, který započal koncem osmdesátých let, se pokoušel objasnit emoční a sociální fungování člověka a způsob, jak ho měřit. Postupně vyvinul sebehodnotící inventář, který po obrovském nárůstu popularity pojmu emoční inteligence, k němuž došlo v polovině devadesátých let, označil za nástroj k jejímu měření. Dnes se s ním můžeme setkat pod názvem EQ-i (Emotional Quotient Inventory – A Measure of Emotional Intelligence)6. Dotazník vyšel i v několika dalších verzích, například EQ-i:YV pro mladší 16 let a ve zkrácené délce EQ-i:S. (Bar-On, 2004, 2006)

6

S testem EQ-i se v tuzemských pracích zatím nesetkáváme. Metoda byla přeložena pro účely této práce a je

tedy v našich podmínkách užita vůbec poprvé.

22

Oblasti

Intrapersonální (Intrapersonal)

Interpersonální

Složky •

Sebeúcta (Self-Regard)

schopnost vážit si sebe sama a považovat se za v podstatě dobrého

•

Emoční sebeuvědomění (Emotional Self-Awareness)

schopnost uvědomovat si své pocity, rozlišovat je a nacházet jejich příčiny

•

Asertivita (Assertiveness)

schopnost vyjádřit své názory a bránit svá práva nedestruktivním způsobem

•

Nezávislost (Independence)

schopnost sebeurčení a sebeřízení v činech i myšlenkách a oproštění se od emoční závislosti

•

Sebeaktualizace (Self-Actualization)

schopnost uskutečnit své potenciální nadání

•

Empatie (Empathy)

schopnost uvědomovat si pocity druhých, rozumět jim a hodnotit je

•

Společenská zodpovědnost (Social responsibility)

schopnost fungovat jako kooperativní, užitečný a činorodý člen skupiny

•

Mezilidské vztahy (Interpersonal Relationship)

schopnost navazovat a udržovat oboustranně uspokojivé intimní vztahy, v nichž je náklonnost přijímána i dávána

•

Odolnost vůči stresu (Stress tolerance)

schopnost obstát v nepříznivých podmínkách a stresujících situacích aktivním a pozitivním vyrovnáváním se se stresem

•

Ovládání popudů (Impulse Control)

schopnost omezit nebo odložit impuls, popud nebo pokušení k akci

•

Testování reality (Reality Testing)

schopnost prožívat věci tak, jaké skutečně jsou, bez fantazírování a zbytečného snění

•

Flexibilita (Flexibility)

schopnost přizpůsobit své emoce, myšlenky a činy měnícím se situacím a podmínkám

•

Řešení problémů (Problem Solving)

schopnost identifikovat a správně definovat problém, objevit a uplatnit efektivní řešení

•

Optimismus (Optimism)

schopnost vidět věci z lepší stránky a udržovat si pozitivní postoj tváří v tvář nepřízni osudu

•

Štěstí (Happiness)

schopnost být spokojen se svým životem, těšit se ze sebe i druhých a radovat se

(Interpersonal)

Zvládání stresu (Stress Management)

Přizpůsobivost (Adaptability)

Popis

Celková nálada (General Mood)

Tab. 6: Struktura emočně-sociální inteligence v pojetí R. Bar-Ona. (Bar-On, 2004)

23

3. DEFINICE VÝZKUMNÉHO PROBLÉMU A STANOVENÍ HYPOTÉZ Teorie sourozeneckých konstelací předpokládá, že zkušenosti zakoušené dítětem v prvních letech života jsou působeny nejen rodiči, ale i přítomností případně nepřítomností dalších sourozenců. Tyto zkušenosti se pak v podobě stabilních vzorců chování a postojů projevují po celý zbytek života. Jejich vliv můžeme pozorovat například v oblasti mezilidských vztahů, profesní kariéře, ale i hodnocení sebe sama a celkovém pohledu na svět (Leman, 2006). Sulloway (1996) poukazuje na to, že tato rozdílnost sourozeneckých pozic vynikne mnohem více při sledování jedince v běžném životě než při užití diagnostických metod. Z tohoto důvodu propojuji téma sourozeneckých konstelací a konceptem emoční inteligence, který (v pojetí R. Bar-Ona) představuje jakýsi soubor různorodých vlastností vybraných tak, aby co nejtěsněji souvisely s uplatněním a spokojeností člověka v reálném životě. Ač se jedná o další z řady testových metod, tak díky svému specifickému zaměření by tato mohla citlivě reagovat na rozdíly mezi jednotlivými sourozeneckými pozicemi. Cílem výzkumu je tedy nalézt osobnostní kvality, v nichž jednotliví sourozenci vynikají a přispět tak k popisu typické povahy pro jednotlivé sourozenecké pozice.

3.1. Výzkumné hypotézy Ještě před tím, než stanovíme hypotézy týkající se povahových rysů jednotlivých sourozenců, je nutné přesně vymezit pravidla, podle nichž jsou sourozencům přiřazovány jejich pozice. Jak bylo řečeno v kapitole 1.3., existuje velké množství vlivů, které vstupují do procesu obsazování sourozenecké pozice, což se může negativně projevit na vypovídací hodnotě naměřených dat. Většina z nich je nesnadno kvantifikovatelná a pro posouzení jejich účinku by bylo nezbytné přistupovat ke každému případu individuálně, což poněkud přesahuje hranice kvantitativního přístupu. Z toho důvodu nebudou do výzkumu zahrnuty ty osoby, u nichž byly zjištěny některé z vážnějších změn sourozeneckého systému (přítomnost dvojčat, smrt sourozence).

24

Situace je ale rozdílná v případě efektu, jenž jsem nazval vznik druhé linie (viz kapitola 1.3.1.). Jednak proto, že je o mnoho rozšířenější než ostatní zmiňované efekty, ale také proto, že je přesně kvantifikovatelný, a tedy statisticky uchopitelný. Autoři zabývající se problematikou sourozeneckých konstelací (např. Leman, 2006) se shodují, že ke vzniku druhé linie dochází, když je věkový rozdíl sourozenců pět a více let. Žádný z nich se ale neodvolává na studii, která by potvrzovala, že právě pět let je optimální číslo, pro stanovení hranice. Ani Sulloway (1996) věnující této problematice ve své práci značný prostor nám neposkytuje jednoznačnou odpověď – při měření sice zjistil, že pokud je mezera mezi sourozenci vyšší než pět let, tak se jejich rozdílnost začíná vytrácet, bohužel ale provedl příliš hrubé rozdělení subjektů do skupin, takže po skupině s věkovou mezerou čtyři až pět let následuje jen skupina pět a více let. Kvůli tomu nemůžeme určit, kde ve skutečnosti leží vrchol křivky sledující rozdílnost sourozenců v závislosti na jejich věkovém odstupu. Tuto otázku je ale nezbytné zodpovědět, aby bylo možné přiřadit jednotlivým subjektům jejich skutečné sourozenecké pozice a následně mohly být takto vymezené skupiny srovnávány. Budeme tedy ověřovat tyto předpoklady: 1. Signifikantně největší rozdíly ve složkách emoční inteligence jednotlivých sourozeneckých skupin se projeví, budeme-li považovat za minimální věkovou mezeru pro vznik druhé linie dobu pěti let (v porovnání s mezerou čtyřletou, šestiletou, sedmiletou, osmiletou a stavem, kdy věková mezera nebude zohledněna vůbec). 2. Ve složkách emoční inteligence existují mezi sourozeneckými skupinami signifikantní rozdíly. Pod pojmem emoční inteligence budeme rozumět konstrukt měřený testem EQ-i. Sourozenecké skupiny rozlišujeme čtyři: prvorozené, prostřední, nejmladší a jedináčky.

25

4. TYP VÝZKUMU A POUŽITÉ METODY Pro získání potřebných dat byly výzkumné osoby testovány inventářem EQ-i. Aby nedošlo ke zkreslení dat v důsledku „efektu morčat“, nebylo výzkumným osobám prozrazeno, že se podílí na výzkumu sourozeneckých konstelací – dotazníky jim byly předkládány s žádostí o spolupráci na výzkumu emoční inteligence. Pro zjištění jejich sourozenecké pozice byla do hlavičky záznamového archu včleněna kolonka tázající se na pohlaví a věk jejich sourozenců a případné doplňující informace (smrt sourozence, oddělená výchova…). Část vzorku byla zároveň testována osobnostním inventářem NEO, pro možnost případného srovnání s jinými studiemi.

4.1. EQ-i Jako nástroj k měření emoční inteligence výzkumných osob byl užit dotazník EQ-i vycházející z Bar-Onova pojetí emoční inteligence. Jedná se o sebeposuzovací osobnostní inventář, kde subjekt k předloženým tvrzením přiřazuje hodnoty z pětistupňové škály likertovského typu podle toho, jak moc jej tvrzení vystihuje. Na výběr je z možností: tvrzení pro mne platí 1) velmi zřídka nebo nikdy, 2) zřídka, 3) někdy, 4) často, 5) velmi často nebo vždy. Test obsahuje 133 tvrzení, z nichž 117 sytí patnáct škál představujících jednotlivé složky emoční inteligence. Tyto škály se pak skládají v pět komponovaných škál, které dohromady představují celé EQ člověka (viz tab. 6 v kapitole 2.3.3). Kromě toho test obsahuje dvě škály kontrolní, sycené dohromady patnácti tvrzeními – Pozitivní dojem a Negativní dojem. První z nich sleduje, zda-li se testovaná osoba nepokouší prezentovat v nepřiměřeně dobrém světle, druhá, zda-li se neposuzuje nepřiměřeně špatně. Hodnoty naměřené na těchto škálách poskytují možnost korekce ostatních škál. V případě překročení průměru o dvě směrodatné odchylky je test považován za neplatný. Poslední otázka testu („Na výše uvedené otázky jsem odpověděl upřímně a čestně.“) slouží jako další samostatný kontrolní mechanismus – testy osob, které zvolily možnost 3 („Někdy“) a nižší, jsou považovány za neplatné. 26

Posledním mechanismem přispívajícím ke zvýšení validity testu je index nekonzistence. Test obsahuje deset párů vysoce korelujících otázek. Dosahuje-li součet bodů, o které se odpovědi respondenta v rámci jednotlivých párů liší, hodnoty dvanáct či vyšší, test je považován za neplatný.

4.2. Etické problémy Během výzkumu nedocházelo k závažnému klamání výzkumných osob, ani vystavení stresující situaci. Dále pak nebyla po respondentech požadována žádná osobní data – kvůli anonymitě byla užívána místo jmen evidenční čísla a z osobních dat byl požadován jen věk v celých letech, pohlaví, třída a údaje o sourozencích. Malé finanční možnosti výzkumu neumožňovaly jakékoli odměny pro respondenty, přesto jim byla nabídnuta alespoň možnost zaslání svého osobního profilu emoční inteligence. Této možnosti využila přibližně pětina respondentů. Mimoto byly záznamové archy opatřeny kolonkou pro reflexi průběhu administrace testu. Zaznamenané dojmy byly většinou pozitivní, jednak z důvodu zájmu o psychologii (především ve starších ročnících) a také pro odpadnutí původní výuky.

27

5. SOUBOR Dotazníkem EQ-i bylo testováno celkově 200 osob. Pro snadnější dostupnost vzorku byli jako výzkumné osoby zvoleni studenti prvního až čtvrtého ročníku všeobecného čtyřletého gymnázia (15 – 19 let, průměr 17,3). Tato skupina populace je poměrně specifická, což snižuje možnost zobecnění výsledků, na druhou stranu vysoká homogenita této skupiny usnadňuje jejich interpretaci. Dalším důvodem, proč byli zvoleni gymnaziální studenti, je poměrná náročnost vyplnění testu. Ač je test dle manuálu (Bar-On, 2006) vhodný pro osoby staré šestnáct a víc let, jejichž schopnost číst a psát dosahuje úrovně žáka šesté až sedmé třídy základní školy, bylo podle reflexí studentů jeho vyplnění obtížné. Největší těžkosti působila tvrzení obsahující zápor. Například pochopit, co znamená tvrzení č. 109 (Nestyděl jsem se za nic, co jsem udělal.) v kombinaci s možností 1 (Tvrzení pro mne platí velmi zřídka nebo nikdy), vyžaduje do jisté míry rozvinuté logické myšlení. Dále pak si respondenti nebyli vždy jistí s pojmem „asertivní“ obsaženém v tvrzení č. 111. Studenti výběrového gymnázia, u nichž je nadprůměrná inteligence předpokládána, se mi proto jeví jako vhodný vzorek. Ne všechny oslovené subjekty bylo možné do výzkumu zapojit. Test obsahuje celou řadů kontrolních mechanismů, které mají odhalit výsledky s nízkou validitou (viz kapitola 5.1). Z celkového počtu dvou set respondentů přesáhli limit dvou směrodatných odchylek na škále Pozitivní dojem čtyři. Dalších osm tento limit přesáhlo na škále Negativní dojem. Kvůli příliš vysokému indexu nekonzistence bylo vyřazeno dalších sedm respondentů. Čtyři respondenti nesprávně vyplnili záznamový arch. Otázka č. 133 zredukovala vzorek o dalších šest respondentů, jelikož uvedli, že pravdivě odpovídali jen „někdy“. Jeden respondent byl vyřazen, kvůli změně struktury sourozenecké skupiny (smrt staršího sourozence). Do studie nebyla zahrnuta ani dvojčata (tři případy). Po těchto úpravách se rozsah vzorku zmenšil na 168 osob – 122 žen a 46 mužů. Při určování sourozeneckého pořadí bylo na nevlastní sourozence pohlíženo stejně jako na sourozence vlastní, pokud byli vychováváni společně s dotazovanou osobou.

28

6. PRÁCE S DATY A JEJÍ VÝSLEDKY Získaná data byla podrobena statistické analýze. V její první fázi byla věnována pozornost věkovému uspořádání sourozenců v jednotlivých rodinách a z toho vyplývající skutečné sourozenecké pozici každého jednotlivce. Abychom tuto pozici mohli jednoznačně určit, je třeba stanovit nejmenší věkovou mezeru, která již vede ke vzniku nového sourozeneckého systému (viz. kapitola 1.3.1.). Pokud by byla tato mezera zvolena příliš velká, došlo by k nepřesnostem v důsledku nerozeznání samostatných sourozeneckých linií v jednotlivých rodinách. Naopak pokud by byla příliš malá, byly by uzavřené sourozenecké systémy bezúčelně děleny na menší celky. V první fázi výzkumu budeme tedy za nezávislou proměnnou považovat právě tuto věkovou mezeru. Aby bylo možné stanovit ideální velikost věkové mezery, je třeba zavést další veličinu, která bude popisovat vzájemnou rozdílnost jednotlivých sourozeneckých skupin. Toto veličinu nám nabízí jednofaktorová analýza rozptylu (ANOVA). Jedná se o statistickou metodu, která srovnává rozptyly několika souborů dat různé velikosti a jejím výsledkem je Fisherovo F, tedy hodnota udávající, jak moc jsou jednotlivé skupiny z hlediska rozptylu naměřených dat rozdílné (Reiterová, 2003). Ideální velikost věkové mezery pak bude taková, která bude spojena s nejvyšší hodnotou F. Při tomto postupu je třeba zohlednit ještě jeden fakt – proměnlivou velikost jednotlivých skupin. Čím vyšší stanovíme velikost věkové mezery, tím méně členů bude obsahovat skupina jedináčků. Naopak velikost ostatních skupin bude stoupat (viz graf. 8). S rozsahem skupin je spojená velikost chybového rozptylu, který se negativně podepisuje na přesnosti výsledků. Pokud bychom porovnávali skupiny proměnlivých velikostí, měnil by se napříč měřeními účinek chybového rozptylu, což by v konečném důsledku vedlo k závažné deformaci výsledné křivky.

29

90

velikost skupiny

80 70 60

Benjamínci

50

Jedináčci

40

Prostřední

30

Nejstarší

20 10 0 4

5

6

7

8

více

věková mezera (roky)

Graf 8.: Počet subjektů v jednotlivých skupinách v závislosti na velikosti minimální věkové mezeře potřebné pro vznik druhé linie. Aby ke zkreslení dat nedošlo, byly počty subjektů v jednotlivých skupinách upraveny. Náhodným výběrem byl v každé skupině ponechán nejvyšší možný počet subjektů, který je dostupný při všech měřeních. Tedy počet nejmladších sourozenců, který kolísá od 44 do 65, byl ve všech případech omezen na 44, počet nejstarších (42 – 68) na 42 a počet jedináčků (16 – 79) na 16. Prostřední sourozenci museli být z tohoto výpočtu vyřazeni, jelikož jejich malé množství (3 – 19) neumožňuje smysluplné statistické zpracování. U takto vzniklých skupin bylo analýzou rozptylu srovnáváno hrubé skóre dosažené na jednotlivých škálách inventáře EQ-i (výpočet byl prováděn u všech základních škál a u obou škál kontrolních; komponované škály ani škála celkového EQ nebyly do výpočtů zahrnuty, jelikož jsou zcela pokryty ostatními škálami). Tímto procesem byla tedy pro každou škálu získána hodnota F, měnící se v závislosti na věkové mezeře. Abychom nemuseli manipulovat se sedmnácti různými proměnnými, byla jejich výše zprůměrována a výsledná hodnota vynesena v grafu 9.

30

Fisherovo F (průměrná hodnota)

2,1 1,83

1,9 1,7 1,5

1,41

1,33

1,3

1,18

1,18

1,02

1,1 0,9 4

5

6

7

8

více

věková mezera (roky)

Graf 9.: Závislost rozdílnosti sourozeneckých skupin na minimální věkové mezeře potřebné pro vznik druhé linie. Z průběhu křivky hodnoty F je patrné, že při rozdělování sourozenců do skupin podle jejich pozice vede zohlednění jejich věkových odstupů ke zvýšení statistické významnosti. (Hodnota ve sloupci označeném „více“ odpovídá stavu, kdy není efekt vzniku druhé linie vůbec zohledněn.) Dále je také zřejmé, že považovat dobu pěti let, za minimální věkovou mezeru potřebnou ke vzniku druhé linie, není nejlepší řešení. Mnohem vyšší rozdílnosti je dosaženo, budeme-li počítat s roky šesti. Statistická analýza prokázala, že rozdíly hodnot jsou signifikantní7. Pozoruhodné je, že mezi sloupci „5“ a „více“ signifikantní rozdíl není. Porovnáme-li sloupec „5“ i se zbývajícími sloupci, můžeme zamítnout první výzkumný předpoklad, jenž jsme stanovili – doba pěti let (ve srovnání s čtyřmi, šesti, sedmi a osmi roky) zdaleka nevede k nejvyšší různorodosti jednotlivých sourozeneckých skupin. Signifikantně nejvyšší hodnota byla zjištěna v případě mezery šestileté a podle tvaru křivky můžeme očekávat její vrchol někde mezi čísly šest a sedm. Z tohoto budeme také dále vycházet při rozdělování subjektů do jednotlivých sourozeneckých skupin – v případě šesti a víceleté věkové mezery budeme předpokládat, že došlo ke vzniku druhé sourozenecké linie.

7

Pro zjištění signifikantnosti jsem užil Freidmannovy analýzy rozptylu. Dal jsem přednost této neparametrické

metodě před metodami parametrickými z důvodu malého rozsahu vzorku a vlastnostem vkládaných dat.

31

Stanovením pravidla, s jehož pomocí budeme subjektům přidělovat jejich sourozenecké pozice, můžeme přejít k druhé fázi analýzy dat. I zde budeme kalkulovat jen se třemi sourozeneckými skupinami: prvorozenými, jedináčky a nejmladšími. Skupina prostředních sourozenců – čítající v tomto případě pouhých osm osob – opět nebude zahrnuta do statistických výpočtů. Graf 10 shrnuje naměřené hodnoty jednotlivých sourozeneckých skupin na škálách testu EQ-i8. Data byla podrobena analýze rozptylu (ANOVA) a poté Duncanovu testu. Signifikantní rozdíly byly naměřeny na těchto škálách: Celkové EQ, Interpersonální EQ, Empatie, Společenská zodpovědnost, Přizpůsobivost, Řešení problémů. Srovnáme-li jednotlivé dvojice sourozeneckých skupin, výsledky jsou takovéto: •

Prvorození a Nejmladší: rozdíly jsou mezi těmito dvěmi skupinami signifikantní na škálách Celkové EQ, Interpersonální EQ, Společenská zodpovědnost a Přizpůsobivost (p<0,05). Pokud bychom vzali v úvahu i výsledky na hladině významnosti p<0,1, rozdíl bychom nalezli i na škále Intrapersonální EQ. Na všech jmenovaných škálách dosáhli prvorození nižšího skóre než skupina nejmladších.

•

Prvorození a Jedináčci: signifikantní rozdíl byl zjištěn na škále Řešení problémů (p<0,05). Pro hladinu významnosti p<0,1 by to byla ještě škála Celkové EQ a Asertivita. Opět bylo na všech těchto škálách skóre prvorozených nižší, než skóre srovnávané skupiny.

•

Nejmladší a Jedináčci: Mezi těmito dvěmi skupinami nebyly nalezeny na hladině významnosti p<0,05 žádné signifikantní rozdíly. Pro p<0,1 jsou rozdíly signifikantní na škálách Empatie a Flexibilita. V obou případech měli jedináčci nižší skóre.

8

Jelikož test nebyl standardizován na českou populaci a normy naměřené na severoamerické populaci v našich

podmínkách výrazně podhodnocují, užil jsem k přepočtu „ad-hoc“ normy získané na základě skórů osob testovaných v rámci této studie. Takovéto normy nám sice neumožňují srovnání s celou populací, ale pro orientaci uvnitř vzorku a přehledné zobrazení skórů jednotlivých skupin jsou plně dostačující.

32

M JE DO Í N IV AT M G JE NE DO Í VN ITI Z PO stí

tim Op

us ism

DA LA Á N

VÁ KO L ů CE l ém b o pr ní še e Ř ilita xib e ty l F ali í re n vá ST sto Te I VO B SO PŮ Z I ů PŘ ud op p í án su lád tre v O is č t vů os n SU l o RE Od T ÍS ÁN D LÁ hy t ZV zt a os v dn ké ě s v d po zili od z Me á sk čen e l o Sp NÍ ÁL N SO ER P R TE e IN ac aliz u t ak be Se t los vi s á z Ne í ěn it a m v i o t er věd As eu b e ís čn o Em ta NÍ úc ÁL be e N S SO ER P A TR IN EQ VÉ O LK CE t ie pa Em

110

105

100

95

Deviační skór

Prvorození

Jedináčci

Nejmladší 33

90

Graf 10.: Vážené skóry sourozeneckých skupin v jednotlivých oblastech emoční inteligence.

Ště

7. DISKUSE V diskusi se pokusím odpovědět na dvě otázky vyplývající z předešlého textu. První je, proč se nepotvrdil předpoklad, že již pětiletá věková mezera mezi sourozenci vede ke vzniku nové sourozenecké linie. Druhá otázka zní, co vlastně znamenají naměřené rozdíly mezi sourozeneckými skupinami.

V otázce vzniku druhé linie panuje mezi autory zabývající se problematikou sourozeneckých konstelací neobvyklá shoda. Číslo pět přijali za vlastní i čeští autoři, kteří se většinou odvolávají na Lemana (2006), který vychází ze svých bohatých zkušeností poradenského psychologa. Výsledky této studie ukazují (v rozporu s Lemanovým tvrzením), že pětiletá mezera nestačí – tedy, že je-li dítěti pět let a narodí se mu mladší sourozenec, bude s ním soupeřit, tak jak je obvyklé. Nejnižší věk, kdy k tomuto jevu již nedojde, zde vyšel přibližně šest let a několik měsíců (větší část vlastností měla svůj vrchol na šesti letech, menší část na sedmi). Pro vysvětlení tohoto rozporu zřejmě nemáme dostatek dat. Pokusím se tedy alespoň nastínit dvě možná řešení. Leman i ostatní zahraniční autoři, z nichž jsem čerpal, prováděli své výzkumy ve Spojených státech, případně ve Velké Británii. V obou těchto zemích začíná povinná školní docházka přibližně v pěti letech věku dítěte, zatímco v České republice do školy nastupují děti starší šesti let. Toto by mohlo být tím faktorem, který určuje, zda-li dojde ke vzniku nové sourozenecké linie. Takovéto vysvětlení nejenže přesně odpovídá naměřeným hodnotám, ale zdá se mi i celkem logické. Dítě, které již navštěvuje základní školu, nemusí lpět tak moc na pozornosti rodičů – projevy uznání získává i od učitele a sociální vztahy navazuje se svými spolužáky. Proto příchod dalšího člena do jeho rodiny nemusí mít tak rozsáhlé důsledky. Druhým vysvětlením by mohlo být nerovnoměrné zastoupení chlapců a dívek ve výzkumném vzorku. V našem případě bylo dívek téměř 70%. Studii, která porovnávala efekt pořadí narození podle pohlaví, zmiňuje J. Havlíček (1999). U dívek se údajně tento efekt projevil v mnohem menší míře, a co víc – při zohlednění věkového odstupu (opět počítáno s pětiletou mezerou) nedošlo k předpokládanému nárůstu sledovaných vlastností. Mohlo by

34

to tedy znamenat například to, že dívky reagují na sourozenecké uspořádání jinak než chlapci. Nebo to, že velikost nejmenší věkové mezery potřebné pro vznik nové sourozenecké linie je u dívek výrazně větší než u chlapců, což by při nevyrovnaném poměru chlapců a dívek vedlo k odchýlení průměru. Pravděpodobnější mi ale připadá vysvětlení skrze různý začátek školní docházky, jelikož se domnívám, že v druhém případě by takovýto rozdíl mezi chlapci a dívkami neunikl pozornosti výzkumníků v předešlých studiích. Celkově bych se chtěl vyhnout přehnanému zobecňování. Ač byl největší rozdíl mezi skupinami naměřen v případě šestileté mezery, tak nelze jednoznačně říct, že narodí-li se například sedmiletému jedináčkovy mladší sourozenec, tak obě děti budou automaticky tíhnout k povaze typické pro jedináčky. Mnohem spíše budou mít obě děti povahy značně smíšené. Proto se domnívám, že je-li mezi sourozenci věkový odstup v intervalu přibližně od čtyř do osmi let, je lepší se na ně nesnažit aplikovat pravidla sourozeneckých konstelací a vliv jejich rodinného uspořádání posuzovat značně individuálně.

O něco obtížnější je interpretace rozdílů mezi skóry jednotlivých skupin. Výsledky by nás mohly na první pohled svádět k přesvědčení, že prvorození sourozenci jsou ve srovnání s ostatními skupinami méně přizpůsobiví, méně empatičtí, hůře řeší problémy, jejich interpersonální dovednosti jsou slabé a celkově mají nižší EQ. Obávám se ale, že přistoupením k tomuto výkladu, bychom jen dali zapravdu psychiatrům C. Angstové a J. Ernstovi (viz kapitola 1), kteří takovéto studie považují za mrhání časem a penězi. Podíváme-li se na naměřené hodnoty pozorněji, nemůžeme si nevšimnout nápadné zvláštnosti v rozložení výsledků. Skupina prvorozených ve srovnání s ostatními dosáhla na třinácti škálách z patnácti nejnižšího skóre (v potaz nebyly brány škály kontrolní a škály komponované). Tento výsledek je v přímém rozporu s tím, co bylo u prvorozených zjištěno a mnohokrát ověřeno – s tím, že prvorození bývají ze všech sourozenců neúspěšnější, dosahují nejvyššího vzdělání a zaujímají nejprestižnější pozice v zaměstnání. Tento výsledek je ještě pozoruhodnější, vezmeme-li v potaz, že hodnoty byly naměřeny testem emoční inteligence, který je zkonstruován právě k tomu, aby zjišťoval předpoklady pro to, být úspěšný v zaměstnání i v osobním životě. Odpověď, proč tomu tak je, by nám mohla poskytnout samotná struktura testu EQ-i. Už to, že se jedná o sbeposuzovací inventář, hraje v neprospěch přesnosti výsledků. Je zde

35

jakýsi vnitřní rozpor – autor EQ-i

tvrdí, že tento test měří schopnosti, dovednosti a

kompetence člověka (nikoli například jeho osobnostní rysy), ale přitom užívá metody posuzování sama sebe. Navíc se zde jedná o tvrzení na první pohled sociálně žádoucí či nežádoucí, což dává výzkumné osobě značnou možnost výsledky vědomě či nevědomě zkreslit. Takováto metoda se mi jeví jako značně nevhodná k posouzení úrovně jakýchkoli schopností – zkusme si například představit test matematických dovedností, který by se opíral o položky typu „Jsem dobrý v počtech,“ atp. To, co by měřil, by bylo mnohem spíše jakési subjektivní přesvědčení o osobní zdatnosti, než schopnost řešit matematické příklady. A stejnou chybou je zatížen i test EQ-i. Proto se domnívám, že nápadně nízké výsledky prvorozených nejsou dokladem toho, že mají oproti ostatním značně nerozvinutou emoční inteligenci, ale že jsou na sebe během vyplňování testu (pro svůj perfekcionismus a přehnanou sebekritičnost) mnohem přísnější než ostatní, bez ohledu na to, čeho se jednotlivé testové položky týkají. Byla zde sice snaha vytvořit škály kontrolující, zda-li si respondent „neubírá“ případně „nepřidává“. Jejich účinek je ale příliš slabý a navíc některé položky, které je sytí, se podle mého názoru míjí účinkem. Například tvrzení č. 41. („Dělám dost podivné věci.“) a jemu podobné mají za následek, že na škále negativního dojmu vysoce skórují jedinci, kteří mají jen „osobitou image“ a zakládají si na své odlišnosti (zvláštnosti), nikoli ti, co mají o sobě špatné mínění. (Zde můžou hrát značnou roli kulturní rozdíly i věkové složení respondentů – oproti severoamerickým normám vyšla u našeho vzorku na škále negativního dojmu průměrná hodnota téměř o jednu směrodatnou odchylku vyšší.) Je tedy pravděpodobné, že zde došlo k tomu, před čím varoval Sulloway (2002). Dle jeho mínění je užití sebeposuzovacích osobnostních inventářů značně nevhodné pro popis rozdílů mezi sourozeneckými skupinami. Můj předpoklad, že konstrukt emoční inteligence se osvědčí při popisu osobnostních rysů typických pro jednotlivé sourozence se zdá být mylný. Otázkou zůstává, zda-li se skutečně jedná o chybný předpoklad nebo jen nevhodně zvolenou diagnostickou metodu. Bar-Onův EQ-i se v minulosti potýkal se značnou kritikou ze strany ostatních průkopníků v oblasti emoční inteligence. Bylo mu vytýkáno například to, že nepřináší nic nového – jedná se v podstatě jen o kolekci nejrůznějších osobnostních rysů, které již byly v minulosti známy a úspěšně měřeny. O tomto svědčí například to, že škály EQ-i vysoce korelují s výsledky dalších dotazníků (16PF, EPQ, MMPI-2, PAI, POI, NEO, SDS a další). Bar-On (2004) toho využívá k potvrzení kritériové validity. Těžko lze ale vysvětlit, že to, co 36

bylo jinde nazýváno osobnostními rysy či dimenzemi osobnosti, je zde považováno za (naučitelné) schopnosti. Ostrou kritiku si Bar-Onův model emoční inteligence vysloužil i za značnou různorodost svých složek. Působí téměř dojmem, že se jedná o výčet ničím nesouvisejících společensky žádoucích osobnostních kvalit. Na nesmyslnost takovéhoto přístupu poukazují i „duchovní otci“ konceptu emoční inteligence Mayer a Salovey9: „Zvažme tuto analogii: Je zcela přijatelné – ba co víc – žádoucí, zkoumat proměnné, které svou souhrou vedou k dopravním nehodám: alkoholismus, slabozrakost, sebevražedné sklony, strnulost nohou a spánková deprivace. Je také omluvitelné z těchto proměnných vytvořit matematický konstrukt k předpovídání dopravních nehod. Tvrdit ale, že alkoholismus, krátkozrakost a tak dále jsou části jednotného syndromu „autonehodové náchylnosti“, kterým někteří nešťastníci trpí a jiní ne, je dezinterpretace. Slabozrakost, alkoholismus a další nesouvisející proměnné vznikají ze zcela rozdílných příčin a je třeba s mimi zacházet rozdílnými způsoby. Prohlašovat, že to jsou jednotlivé příznaky odhalující radikálně nový pohled na řidičské dovednosti, je lov senzací, ne věda.“ (Mayer et al., 2002)

Jak uvádí Ernst a Angst (1983), takovýto způsob výzkumu pořadí narození nemá valný smysl. Podle názoru těchto psychiatrů je největší slabinou současného přístupu k tomuto tématu absence jednotné teorie. Toto „bezvládí“ má za následek to, že výzkum sourozeneckých pozic se zvrhává v „hon po signifikantních rozdílech“, které jsou interpretovány zcela nahodile bez přihlédnutí k nějaké ucelenější koncepci. O jistou nápravu této situace se pokusil F. Sulloway (1996), který nám určitý teoretický rámec poskytuje. Bohužel ani jeho výklad nepopisuje osobnosti sourozenců komplexně, ale postihuje jen několik málo rysů jejich osobností.

9

Mezi výzkumnou skupinou kolem Mayera a Saloveye a týmem R. Bar-Ona vládla po jistou dobu značná

rivalita. Situace se ale již zřejmě poněkud změnila, o čemž svědčí mimo jiné i to, že Mayer a Salovey přispěli několika kapitolami do Bar-Onovy knihy o emoční inteligenci (R. Bar-On and J. D. A. Parker (Eds.) (2000), Handbook of emotional intelligence. San Francisco: Jossey-Bass).

37

Kromě této slabiny ve výzkumu sourozeneckých konstelací musím zmínit ještě jeden významný nedostatek, který bádání v této oblasti ztěžuje – a to nevhodnost užitých metod. Na tento problém poukazuje i Sulloway (2002). Užití sebeposuzovacích inventářů přináší jen malé a mnohdy nesmyslné výsledky. Když navíc přihlédneme k výše uvedenému faktu, že zde chybí jednotící teorie, která by nám poskytla zpětnou vazbu, nemůžeme se divit, k jak pozoruhodným závěrům badatelé dochází. Za příklad by nám mohlo posloužit zjištění vyplývající (při nešetrné interpretaci výsledků) z tohoto výzkumu: prvorození mají celkově nižší EQ než ostatní sourozenecké skupiny. Jelikož zde není žádná dostatečně ukotvená teorie, které by tento závěr mohl odporovat, a která by nás nutila k hlubšímu zamyšlení na tím, co jsme naměřili, můžeme jej přijmout za pravdivý a hledat vysvětlení, proč tomu tak je. Před takovýto ukvapeným závěrem nás uchrání snad jen výsledky objektivních průzkumů hovořící jasně ve prospěch prvorozených, co se týče jejich pracovní úspěšnosti a dosaženého vzdělání. Stejně „překvapivé“ výsledky přináší i některé další studie. Například po vyšetření sourozeneckých skupin dotazníkem ICL bylo mimo jiné zjištěno, že prvorození vynikají oproti jedináčkům na škálách dominance i submisivita (Riedlová, 1995). I zde bezpochyby najde výzkumník s dostatečnou fantazií věrohodné vysvětlení pro obě vzájemně si odporující tvrzení. Nedostatečnost této situace komentují Ernst a Angst (1983) takto: „Pokud například nejmladší děti vykazují více úzkosti než ostatní, je tomu tak, protože byli po mnoho let těmi nejslabšími ve své rodině. Pokud je největší úzkost zjištěna u prvorozených, příčinou je nekoherentní péče nezkušené matky. Na druhou stranu, pokud nejvíce úzkosti projevují prostřední děti, je to kvůli tomu, že byly zanedbávány svými rodiči, protože nebyly ani nejstarší ani nejmladší. S trochou fantazie je stejně tak možné najít vysvětlení pro nejvyšší úzkost u druhé dívky ze čtyřech a tak podobně…“ Aby bylo možné pokračovat ve výzkumu sourozeneckých konstelací s nějakými smysluplnými výsledky, je třeba nejdřív splnit dvě podmínky. Stanovit pevnou a ucelenou teorii, která bude tento jev vysvětlovat, a nalézt metodu k efektivnímu měření skutečných rozdílů mezi sourozenci. Bez vhodné metody budou výsledky nahodilou a vzájemně si odporující změtí dat a bez jednotící teorie budou i přesné výsledky jen množinou nic neříkajících izolovaných zjištění.

38

8. ZÁVĚR Měření potvrdila vliv pořadí narození na emoční inteligenci jedince. Ukázalo se, že svou roli nehraje jen pořadí, ve kterém se sourozenci narodili, ale i jejich věkové odstupy. Bylo zjištěno, že nejmenší věkový odstup potřebný pro vznik nové sourozenecké linie je šest let. Důvodem by mohlo být to, že dítě v tomto věku nastupuje povinnou školní docházku a stává se psychologicky nezávislejší na své rodině. Po otestování sourozenců tesem EQ-i se ukázalo, že nejstarší sourozenci vykazují na většině škál nižší výsledky, než ostatní sourozenecké skupiny. Rozdíly byly signifikantní na škálách

Celkové

EQ,

Interpersonální

EQ,

Empatie,

Společenská

zodpovědnost,

Přizpůsobivost při srovnání se skupinou nejmladších sourozenců a na škále Řešení problémů ve srovnání s jedináčky. Výsledky výzkumu a jejich srovnání s výsledky jiných prací svědčí o nutnosti formulování pevné teorie sourozeneckých konstelací, která stále chybí. Bez takovéto teorie a bez přesných nástrojů na měření rozdílů mezi sourozenci lze jen těžko získat výsledky, které by bylo možno konzistentně interpretovat. Dokud nebudou tyto podmínky splněny, nemá výzkum efektu pořadí narození pro psychologii valný přínos.

39

LITERATURA Adler, A. (1935). Člověk jaký jest. Základy individuální psychologie. Praha: Orbis. Adler, A. (1999). Porozumění životu. Úvod do individuální psychologie. Praha: Aurora. Bar-On, R. (2004). The Emotional Quotient Inventory (EQ-i): Technical Manual. Toronto: Multi-Health Systems. Bar-On, R. (2006). The Bar-On model of emotional-social intelligence (ESI). Psicothema, 18. Damasio, A. R. (2000). Descartesův omyl. Praha: Mladá fronta. Ernst, C., & Angst, J. (1983). Birth order: Its influence on personality. Berlin and New York: Springer-Verlag. Ferjenčík, J. (2000). Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Praha: Portál. Galton, F. (1874). English men of science: their nature and nurture [Elektronická verze]. London: Macmillan. Gibbs, N. (1995). The EQ Factor [Elektronická verze]. Time Magazine, 146. Goleman, D. (1997). Emoční inteligence. Praha: Columbus. Goleman, D. (2000). Práce s emoční inteligencí. Praha: Columbus. Havlíček, J. (1999). O míse studené rýže: vliv pořadí narození na formování osobnosti [Elektronická verze]. Vesmír, 78. Leman, K. (2000). Sourozencké konstelace. Praha: Portál. Máchal, A. & Husták, J. (1996). Malý ekologický a environmentální slovníček. Brno: Rezekvítek. Matějček,

Z.

(1997).

Pozdní

následky

psychické

deprivace

a

subdeprivace.

Praha: Psychiatrické centrum. Mayer, J. D., & Salovey, P. (1997). What is emotional intelligence? In Salovey, P. & Sluyter, D. J. (Eds.) Emotinal Development and Emotional Intelligence [Elektronická verze]. New York: Basic Books.

40

Mayer, J. D., Salovey, P., & Caruso, D. (2000). Models of emotional intelligence. In Sternberg, R. J. (Ed.) Handbook of intelligence [Elektronická verze]. Cambridge: Cambridge Univesity Press. Payne, W. L. (1985). A study of emotion: developing emotional intelligence [Elektronická verze]. Cincinnati: The Union For Experimenting Colleges And Universities (The Union Institute). Platón (2000). Faidros. Praha: Oikoymenh. Prekop, J. (2002). Prvorozené dítě - o sourozenecké pozici. Praha: Grada publishing. Reiterová, E. (2003). Základy psychometrie. Olomouc: Universita Palackého v Olomouci. Riedlová, M. (1995). Sourozenecká pozice ve vztahu k představě ideálního partnera a sebepojetí. Olomouc: Univerzita palackého. Rulíková, K. (2002). Dvojčata, jejich vývoj a výchova. Praha: Portál. Salovey, P. & Mayer, J. D. (1990). Emotional intelligence [Elektronická verze]. Imagination, Cognition, and Personality, 9. Sulloway, F. J. (1996). Born to rebel: birth order, family dynamics, and creative lives. New York: Pantheon Books. Sulloway, F. J. (2001). Birth-order, sibling competition, and human behavior. In H. R. Holcomb, III (Ed.), Conceptual challenges in evolutionary psychology: Innovative research strategies [Elektronická verze]. Dordrecht, the Netherlands: Kluwer Academic. Sulloway, F. J. (2002). Technical Report on a Vote-Counting Meta-Analysis of the BirthOrder Literature (1940-1999). Unpublished manuscript. Retrieved February 23, 2007, from http://www.sulloway.org/metaanalysis.html Svoboda, M. (1999). Psychologická diagnostika dospělých. Praha: Portál. Thorndike, E. L. (1920). Intelligence and its uses. Harper's Magazine, 140. Wechsler, D. (1940). Nonintellective factors in general intelligence [Elektronická verze]. Psychological Bulletin, 37. Wechsler, D. (1944). The measurement of adult intelligence. Baltimore: Williams & Wilkins.

41