Plavci s handicapem zářili ve Strakonicích strana 18

Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz

Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

�

9/2012

�

J e d n o t l i v ý v ý t i s k 3 0 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č

Plavci s handicapem zářili ve Strakonicích strana 18

časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Editorial

Jsou opravdu jiní?

Ovenecká 32, 170 00 Praha 7 Lipůvka 397, 679 22 Lipůvka Příčná 2, 736 01 Havířov

Děti k učení nejvíc motivuje představa, že jednou budou mít zajímavé zaměstnání a dobře se jim povede. Učitelé ale tvrdí, že hlavním důvodem snahy dětí uspět ve škole je strach z rodičů. Rozpor? Nebo mají pravdu obě strany? Průzkum společnosti Scio, který letos vyzpovídal téměř deset tisíc žáků středních škol, dospěl k závěru, že jde o rozpor dokonce zásadní. Prý svědčí o ohromném problému zvaném porozumění mezi žáky a učiteli. Rodiče dětí s postižením vědí, že ve školách existují problémy ještě záludnější a nebezpečnější. Jmenují se integrace a inkluze. Tedy začleňování dětí s handicapem pomocí speciálního školství a vzdělávání všech na jednom místě. Týkají se už 130 tisíc dětí (plus stejného počtu rodin i tisíců pedagogů) a jsou doslova evergreenem českého školství. A fakt, že je řešení v nedohlednu, je i důvodem, proč se jim věnujeme v tomto vydání. Z rozhovorů a reportáží si úsudek nakonec musí každý udělat sám. Je například možné vše jednoduše vnímat tak, že děti s postižením, ať už tělesným, mentálním nebo sociálním, mají právo na kvalitní život a vyspělá společnost se o to musí umět postarat. Jak pak ale vysvětlit to, že někteří rodiče zakazují svým dětem kamarádit se s postiženými spolužáky? Někdy stačí kupodivu málo – třeba jen to, že teenager nosí sluchadla – a už je pro spolužáky „jiný“, někdo, o kom jejich rodiče doma hovoří jako o mentálovi či hluchounovi. Integraci se někdy snažíme v našem malém českém rybníku řešit radikálně. Třeba jen proto, že z toho koukají evropské peníze. Anebo se prostě rozhodne, že zrušíme ústavy a bude vymalováno. Přitom v této situaci je každý radikální názor špatný. Existují přece citlivější přístupy a individuální posuzování. Lidi s postižením nelze zahrnout do jedné škatulky, jsou – stejně jako ti zdraví – každý sám sebou. A tak je vlastně nejdůležitější podvědomí každého z nás: Jsou lidé s postižením jiní? A dokáží jim učitelé (a všichni ostatní) porozumět? Přeji vám inspirativní čtení. 

Volejte zdarma: 800 100 659 [email protected] www.vecom.cz

Kompletní v˘roba a dodávka v‰ech typÛ plo‰in pro tûlesnû postiÏené: ‰ikmé schodi‰Èové plo‰iny, vertikální zdviÏné plo‰iny, schodi‰Èové sedaãky a schodolezy.

Jindřich Štěpánek

3

Obsah

Dobré zprávy Curlingová integrace v lize chodících Pardubické Duhové křídlo 2012 Sraz turistů s postižením Týden komunikace neslyšících Odlehčovací pobyty

4–5

Anketa Jakou poskytujete pomoc zaměstnancům, kteří pečují o děti s handicapem?

6

Téma: Děti s postižením a společnost Vanda Hájková: Univerzální recepty neexistují Žijeme v kruté zemi? Ústavy pracují i v Nizozemsku Jan Kulhánek: Je facka trest, nebo týrání? Igor Hnízdo v sukních

8–9 10–12 13–14 14–16 17

18–19

Výtvarníci Konta Bariéry Petr Malina: Mluvme spolu

20–21

Nové zahraniční technologie S kolečky do stanu

22–23

Názory Nebuďme povrchní, nepomůžeme...

25

c e s t a

k

m o b i l i t ě

Podvacáté skvělé Strakonice str. 18

Tip na výlet Dlouhé stráně – elektrárna v srdci hor

26–27

Poradna Asistent pedagoga versus osobní asistent Péče o dceru a nárok na důchod, řidičský průkaz 28–29

Auto-Moto

p ř í m á

str. 8

Unikátní metoda Podvacáté skvělé Strakonice

Zadní dveře a sedadla osmkrát jinak Vydává: Sdružení přátel Konta Bariéry ve spolupráci s Nadací Charty 77 Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek (e-mail: [email protected], mobil: 722 966 233) Redakce: Zdeněk Jirků (e-mail: [email protected]), Pavel Hrabica (e-mail: [email protected]), Radek Musílek (e-mail: [email protected]), Jan Šilpoch (e-mail: [email protected]) Manažerka redakce: Kateřina Uhrová (e-mail: [email protected], mobil: 722 966 510). Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 Mobil: 722 966 510. Telefon: 224 242 973 Web: www.muzes.cz. E-mail: [email protected] Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 30 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč. ISSN 1213-8908. Toto číslo vychází v září 2012. Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Jan Šilpoch

Vanda Hájková: Univerzální recepty neexistují

30–31

str. 26

Konto BARIÉRY, Melantrichova 5, Praha 1 Testy vozíků, tradiční aukce, zábavný pořad

Dlouhé stráně – elektrárna v srdci hor

33

Na cestách Německé postřehy

34–35

Vaše fotografie Svět jinýma očima

37

Německé postřehy

38

str. 34

křížovka Alfred Brehm

Partneři redakce: můžeš / číslo 9 - 2012


4

Dobré zprávy

Z redakční pošty

Curlingová integrace v lize chodících Hráči curlingu vozíčkářů se v nové sezoně poprvé zapojí do ligové soutěže chodících. Premiéru si odbydou 22. září dopoledne v pražské Curlingové aréně Roztyly. Vzájemné měření sil sportovců bez rozdílu zdravotního stavu se přitom obejde bez výrazných změn pravidel. Kromě toho, že vozíčkáři mají ve svém družstvu povinně muže i ženy, nepoužívají především ona známá košťata k zametání kamenů. Na to jsou však sedící hráči zvyklí z „vlastního“ curlingu a nevadí jim jisté zvýhodnění soupeřů. Hlavní motivací k účasti ve třetí lize mužů je odehrát během roku větší porci zápasů. Získané zkušenosti se budou jinak reprezentačnímu družstvu hodit v bojích o účast na paralympiádě v Soči 2014. Podle trenérky Kateřiny Urbanové budou její svěřenci určitě plnohodnotným týmem schopným vyhrávat. Zápasy je možné sledovat zdarma z pohodlí místní restaurace. 

Vzhledem k pravidlům budou hrát ligu mezi chodícími muži i ženy na vozíku. Foto: Pavla Vrbová

Pardubické Duhové křídlo 2012

Cena pardubického hejtmana upozorní na aktivity ve prospěch lidí s postižením. Foto: archiv

Do 10. září je možné podávat nominace na Cenu hejtmana Pardubického kraje za činnost ve prospěch osob se zdravotním postižením. Cenu Duhové křídlo 2012 dostanou ti, kteří se profesně nebo osobně věnují pomoci lidem s handicapem, usilují o zlepšení jejich životních podmínek a pomáhají při odstraňování společenských i jiných bariér. Oceněni budou organizace a jednotlivci z Pardubického kraje. Ten na udílení spolupracuje s Pardubickou krajskou radou osob se zdravotním postižením ČR. Nominace do obou kategorií mohou podávat právnické a fyzické osoby na formuláři, který je ke stažení na stránkách www. pardubickykraj.cz/pro-osoby-se-zdravotnim-postizenim. Vyplněné formuláře zašlete do 10. září 2012 elektronicky na e-mail [email protected] nebo poštou na adresu NRZP ČR, B. Němcové 2625, 530 02 Pardubice. Vyhodnocení nominací proběhne v září 2012. Celá akce bude zakončena slavnostním předáním cen dne 11. října 2012. 

Sraz turistů s postižením Turisté se sluchovým, tělesným i zrakovým postižením se sejdou 14.–16. září v Uničově. Uskuteční se zde již 9. oblastní sraz zdravotně postižených turistů Olomouckého kraje. Ten je součástí každoroční čtveřice setkání milovníků turistiky s handicapem. Vítáni budou zájemci ze všech krajů. Připraveny jsou pro ně tratě 3, 6, 10, 15 a 20 km. Záleží na možnostech každého člověka. Loňského ročníku se zúčastnilo 45 lidí. Mezi nimi nebyl žádný vozíčkář, ale v minulosti se zapojili i ti. Každý ovšem musí počítat s tím, že autobus pro svoz účastníků není bezbariérový. Někdo se tedy neobejde bez osobní asistence. Vedle zmíněných tratí je naplánována i prohlídka Uničova. Cena včetně ubytování činí 850 Kč. Úvodní sraz prvního dne je naplánován na 11.00 hodin. Bližší informace poskytne Jaroslav Kajnar, tel. 605 187 883, e-mail [email protected]. 

Týden komunikace neslyšících Občanské sdružení ORBI PONTES organizuje od 22. do 30. září 1. ročník Týdne komunikace osob se sluchovým postižením. V rámci celé ČR proběhnou kulturní a vzdělávací akce k oslavě Mezinárodního dne neslyšících a podpoře Světa ticha. Jednotlivé organizace pracující pro neslyšící a sluchově postižené připravují různorodé akce, které budou přístupné široké veřejnosti. Půjde o výstavy, divadelní představení, volně přístupné přednášky na téma svět neslyšících a kurzy znakového jazyka. Speciálně pro lidi se sluchovým můžeš / číslo 9 - 2012

5

postižením budou kurzy finanční gramotnosti nebo přednášky o historii znakového jazyka aj. Podrobný celorepublikový program naleznete na www.orbipontes.cz. Cílem projektu je zvýšit informovanost slyšících o neslyšícím světě, simultánním přepisu, znakovém jazyce a kultuře. U neslyšících a sluchově postižených pak probudit větší důvěru ke komunikaci se slyšícími a otevření se možnostem, které jsou slyšící společností nabízeny. Pokud se chcete připojit, neváhejte kontaktovat ORBI PONTES. 

Každý turista volí trasu podle svých možností.

Foto: Archiv

Odlehčovací pobyty

V

ážená redakce! Přečetla jsem si článek Co dokáže překonat láska Až tady rodiče nebudou v čísle 6/2012. Je smutný a srdce ve mně pláče. Lidem, kteří pečují o své blízké často až na okraj hrobu, nedokážeme zajistit ani tu malou naději, že jejich svěřencům nabídneme péči na úrovni důstojného žití. Klidně je nastrkáme do zařízení, která nejsou schopna zajistit péči odpovídající jejich situaci. O etickém zacházení nemůže být ani řeč. Všichni jsme pobouřeni chováním násilníka, ale že i my se podobně chováme, sice v jiné rovině, to nám uniká! Když v mnohých okresech začalo Komunitní plánování sociálních služeb, velmi byla vyzdvihována péče v terénu. Dnes mnohá zařízení nefungují, pečovatelské služby nepracují o nedělích a svátcích, asistenční služby nemají školené lidi. Obecně jsou takto nemocní lidé ponecháni náhodné péči. Především to pociťují menší města a obce. Je to prostě bída! Bude-li se někomu zdát, že to není pravda, tak o situaci nemá ani ponětí. Za všechno dobré, co děláte pro lidi, kteří to nemají vůbec lehké, Vám velmi děkuji. Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


�

6/2012


�

strana11

Součástí odlehčovacích pobytů jsou i rukodělné a výtvarné činnosti. Foto: archiv

S pozdravem Zdeňka Mazáčová, Otrokovice (Dopis byl redakčně krácen)

Obecně prospěšná společnost Klubíčko Beroun nabízí pravidelné několikadenní odlehčovací pobyty pro děti a mladistvé se zdravotním postižením i bez něj. V termínech 27.–30. září, 24.–28. října a 9.–11. listopadu se konají v rekreačním zařízení Nad Starým mlýnem Šlovice. Pro 7.–9. prosince je pak připraveno Naučné středisko ekologické výchovy Kladno – Čabárna. Předpokládaný nástup k pobytům je asi ve 14 hod, ukončení asi v 17 hod. Doprava individuální. Obě zařízení jsou dobře vybavena pro volnočasové aktivity. Náplní pobytů jsou především vycházky do okolí, sportovní hry a soutěže, rukodělné či výtvarné činnosti, drobné tábornické dovednosti, zpívání s kytarou, společné čtení, večery u táboráku, grilování, promítání filmů, relaxace aj. Ceny se pohybují v rozmezí 1200 až 3900 Kč podle termínu a délky pobytu. Akce je možné využívat i jen částečně (některé dny nebo část dnů). V takových případech jsou dohodnuty podmínky fungování a ceny individuálně. Minimální počet účastníků s postižením je šest, maximální 15. Pobyty zajišťují osvědčení externí pracovníci. V případě zájmu o některý z pobytů obratem kontaktujte Alenu Peckovou na níže uvedených kontaktech, poskytne vám podrobnější informace: www.klubickoops.cz; telefon 722 955 596, e-mail info@ klubicko.cz. 

Vážená paní Mazáčová, děkujeme za váš dopis, který se dotýká opravdu závažného tématu, jemuž se snažíme průběžně věnovat. Diskusi o péči pro lidi s postižením, o něž se starají stárnoucí rodiče (a možnostech podpory jim samotným), vedeme nejen v redakci, ale i přímo v Kontě BARIÉRY a s dalšími odborníky z neziskového sektoru. A doufáme, že nezůstane jen u úvah a podaří se podniknout konkrétní kroky. (red)

Dopisy reagující na test vozíků

V


www.muzes.cz


�

7– 8 / 2 0 1 2

První test vozíků v Česku: Nejdražší není nejlepší strana 8

�


ážený pane šéfredaktore, dovolte, abych Vám moc a moc poděkoval za článek zabývající se testem vozíků pro lidi s handicapem. Na něco podobného už čekám dlouhé roky. Znám spoustu vozíčkářů, kteří si z neznalosti nechali „odborníkem“ doporučit svůj první nový vozík – poté jsou bez šance na změnu, jsou v pasti a roky se trápí a jezdí na nevhodném vozíčku. Obci vozíčkářů (nyní myslím na jízdní vlastnosti električáků) by například moc pomohlo provést a zveřejnit test nyní dostupných vozíků. Jednoduše je postavit

v zimě vedle sebe do řady na zasněženou plochu, která postupně více a více stoupá, a změřit, jak daleko při stejné váze řidiče daný typ elektrického vozíčku kopec vyjede. A bylo by hned všem jasné, který vyjede nejvíce, a nikdo by při výběru elektrického vozíku osudově nepochybil. Mohly by se z toho například udělat tradiční závody – zimní vehicle crosscountry – na sněhu a ledu. Považuji se v naší společnosti za „aktivního uživatele invalidního vozíku“ a informace o srovnávacích technických vlastnostech dostupných vozíků (hrazených VZP) mě velmi zajímají. Proto rád nabízím Vaší redakci v této oblasti případnou pomoc svoji a celého našeho týmu Života bez bariér, o. s. S poděkováním a přáním všeho dobrého Josef Fučík, Nová Paka (Dopis byl redakčně upraven a krácen)

D

obrý den, mohli byste mi poslat internetovou adresu, abych se podíval na parametry a obrázky čínského invalidního vozíku, který jste testovali v televizi? Vím, že je to zatím na Slovensku. Děkuji, Málek Vážení čtenáři, vaše dopisy jsme vybrali jako ukázku reakcí na náš test. A přidáváme odkaz na souhrn informací o něm: http://www.muzes.cz/wp-content/files/8192.pdf. Pokud jde o testování elektrických vozíků, hlavní překážkou je především jejich cena, která je řádově vyšší než u vozíků mechanických. Náklady na jejich nezávislé pořízení a testování jsou momentálně neúnosně vysoké. Sami výrobci test sponzorovat nemohou, tím by nešlo o objektivní zkoušku. (red)

D

obrý den, rád bych se zeptal, zda existuje souhrn cestovatelských článků z Můžeš. Hledám inspiraci pro vlastní cesty. S pozdravem Pavel Černý (Dopis byl redakčně upraven a krácen)


www.muzes.cz


�

7– 8 / 2 0 1 2

�



Vážený pane Černý, máme pro vás dobrou zprávu. Stačí si otevřít http://www.muzes. cz/r/aktuality/cestovani/ a naleznete řadu zajímavých cestovatelských tipů a zkušeností pro lidi s tělesným postižením. (red)

Své postřehy a názory nám pište na [email protected] nebo na adresu Redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1.  můžeš / číslo 9 - 2012

6

Předplaťte si časopis

anketa / dobré zprávy

Ing. Regina Feiferlíková communication coordinator Barum Continental, spol. s r. o., Otrokovice

Naši zaměstnanci mohou čerpat finanční příspěvek ze sociálního fondu. Každá žádost je individuálně posuzována. Jedná se např. o příspěvky na zdravotnické a rehabilitační pomůcky či platbu za dlouhodobou hospitalizaci. Jako příklad uvádím pomoc rodičům chlapce s těžkou formou leukémie, příspěvek na speciální chodítko pro stimulaci dolních končetin pro dospělého, těžce zdravotně postiženého syna kolegy, zakoupení sluchadel pro sluchově postiženou holčičku. Další pomocí bylo poskytnutí peněžního příspěvku na koupi automobilu, který slouží k přepravě holčičky s dětskou mozkovou obrnou na invalidním vozíku. Sami zaměstnanci pořádají materiální či finanční sbírky pro konkrétní postižené dítě kolegů. Z nemateriální pomoci zmiňuji možnost doprovodit zdravotně postižené dítě v době pracovní směny do lékařského zařízení nebo možnost upravit si pracovní harmonogram, aby vycházel vstříc rodině. 

Martin Chalupský tiskový mluvčí RWE

Skupina RWE je velmi aktivní v oblasti podpory a pomoci handicapovaným občanům. Ve skupině pracuje přes 4500 lidí a samozřejmě některé rodiny pečují o děti s menším či větším handicapem. Vždy se snažíme rodinám pomoci, především finančními dary nebo přímým nákupem rehabilitačních a kompenzačních pomůcek. Někteří zaměstnanci, kteří mají znevýhodněné děti, jsou aktivní v organizacích, které se na péči o děti zaměřují. Zmínit mohu občanské sdružení Sluneční domov, které v současné době buduje Centrum péče o postižené děti a rekonstrukční a stavební práce centra jsme podpořili. V letošním roce jsme také zprostředkovali nákup speciálních polohovacích postelí pro dvě rodiny našich kolegů nebo týdenní rehabilitační pobyt pro pětiletou těžce postiženou dceru jednoho z našich zaměstnanců v Centru handicapovaných lyžařů v Janských Lázních. 

Jakou poskytujete pomoc zaměstnancům, kteří pečují o děti s handicapem?

Mgr. Radek Joklík

Andrea Šarochová

tiskové oddělení Českých drah

zástupkyně ředitele pro lidské zdroje Komerční banky

České dráhy, a. s., zaměstnancům, kteří pečují o dítě s handicapem, poskytují v případě potřeby finanční podporu formou nevratné sociální výpomoci ze sociálního fondu. Pokud zaměstnanec vznese požadavek na úpravu pracovní doby, snaží se zaměstnavatel žádosti vyhovět a přizpůsobit pracovní dobu jeho potřebám. Jestliže to není možné vzhledem k zastávané profesi, nedovolují to podmínky provozu na železnici, je snaha převést zaměstnance na pracovní činnost, samozřejmě odpovídající jeho zdravotní způsobilosti a odborné kvalifikaci, kde lze požadovanou úpravu pracovní doby akceptovat. Pravidla v tomto směru na Českých drahách nastavena nejsou, každý případ se posuzuje individuálně. 

Podle kolektivní smlouvy mají zaměstnanci nárok na čtyři dny volna navíc, které mohou čerpat s náhradou mzdy v rozsahu jednoho pracovního dne v kalendářním čtvrtletí (nad rozsah stanovený zákoníkem práce a prováděcím předpisem) k prohloubení péče o dítě. Týká se osamělých zaměstnankyň a zaměstnanců pečujících alespoň o jedno dítě do 15 let věku nebo o invalidní dítě do 26 let věku s podmínkou, že invalidní dítě není umístěno v zařízení sociální péče. 


www.muzes.cz

Předplatné na dva roky se slevou za 380 Kč!


�

5/2012

Může se hodit… Platné právní normy i příklady z praxe obsahuje publikace Zaměstnávání osob se zdravotním postižením, praktická příručka pro firmy. Zdarma ke stažení je na www.zamestnavaniOZP.cz. Od Vajgaru pod Černou věž. Cestující na trase autobusové linky Jindřichův Hradec – Třeboň – České Budějovice mohou v obou směrech využívat třikrát denně, v pátek dokonce čtyřikrát, speciální spoj s nástupní plošinou. můžeš / číslo 9 - 2012

A jinde je za sousedy nechtějí… V rámci transformace sociálních služeb nabídlo město Sokolov byty pro chráněné bydlení osob s lehčí formou mentálního postižení.

Adolf Born: Macha a Šebestovou reklamě nikdy nedám strana 20

Věnujte originální dárek. Pečovatelská služba města Písku prodává darovací šeky na služby pro seniory a občany se zdravotním postižením žijící na území města nebo v jeho částech. Šek lze vystavit na určitou částku, ale také na druh služeb. Informace na tel. č. 382 213 974. Přihlaste je do 10. září. Cenu hejtmana Pardubického kraje Duhové křídlo 2012 mohou získat jednotlivci i organizace pomáhající lidem se zdravotním postižením. Nominační formuláře lze získat na www. pardubickykraj.cz nebo v kanceláři Pardubické krajské rady postižených.

Na vozíku za titulem. Podmínky k získání vzdělání na Technické univerzitě v Liberci výrazně zlepšuje ubytování pro vozíčkáře ve dvou pokojích se speciálním vybavením: s bezbariérovou kuchyňskou linkou, polohovacími lůžky a nábytkem vybíraným se zřetelem na tento handicap. Kontakt: www.tul.cz, tel. č. 485 355 111. Hrají si společně. Dětské hřiště za jedním z domů v Kamenném Újezdu u Českých Budějovic má malou zvláštnost: jeho vybavení počítá s hrajícími si dětmi se zdravotním postižením.  (nouz)

�

6/2012

�


www.muzes.cz



�

7– 8 / 2 0 1 2

�


Co dokáže překonat láska

Pokud si předplatíte Můžeš na dva roky, ušetříte proti ročnímu předplatnému 100 Kč a proti volnému prodeji 316 Kč.

strana11


Soutěž o kartu Handy Card! Kolik vozíků bylo v historicky prvním nezávislém testu, který letos uskutečnilo Konto BARIÉRY? Odpovědi na tuto otázku zasílejte do 15. následujícího měsíce na adresu redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 nebo na mailovou adresu: [email protected]. Odpovědi označte slovem SOUTĚŽ.

Minulou otázku správně zodpověděla Pavlína Růžičková z Olomouce. Vylosovaný autor správné odpovědi získá kartu Handy Card. Ta přináší velké množství slev, kromě jiného na servis aut a pohonné hmoty.

Mobilní telefon za vyluštěnou křížovku! Mají výjimku. Do zrekonstruovaného parku Kajetánka v Městské části Praha 6 je povolen vjezd motorových vozidel dopravujících osoby s postižením pohybového aparátu.


www.muzes.cz



Vylosovaní luštitelé křížovky na str. 38 získávají mobilní telefony. Hledáte školu pro své dítě? Po letních prázdninách otevírají v Praze – Letňanech speciální školu určenou dětem s těžkým postižením i s kombinovanými vadami, jako je například hluchoslepota, mentální retardace nebo psychiatrická diagnóza spojená s hluchotou.

�

Chcete roční pře -li změnit n dplatné a z dvouleté výhodněné , kon bezplatn taktujte ou li České po nku š 800 300 ty 302


8

9

Téma: Děti s postižením a společnost

Vanda Hájková:

info Kdo je doc. PaedDr. Vanda Hájková, Ph.D.

Univerzální recepty

Zástupkyně vedoucí katedry speciální pedagogiky PedF UK, kde vyučuje od r. 1998. Spoluautorka knihy Inkluzivní vzdělávání, řešitelka mezinárodních výzkumů inkluzivního vzdělávání, zakládající členka Somatopedické společnosti, občanského sdružení speciálních a běžných pedagogů, kteří se zajímají o inkluzivní vzdělávání dětí a dospělých se zdravotním postižením a znevýhodněním.

neexistují

Vracíme se k tématu, které jsme sledovali dlouhé měsíce – integrace a inkluze dětí s různým postižením do běžných škol. Víme, že mnoho rodičů i škol si s tímto moderním tématem neví rady, a popravdě řečeno, je stále více zřejmé, že vůbec nejde jen o vyhlášky, peníze a ochotu. Jde o komplikovaný vztah: rodina – dítě – škola. Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch Po několika letech snah o promyšlenou a efektivní integraci postižených dětí do běžných škol se zdá, že velký pokrok nevidíme. Souhlasíte?

Ani ne. Jsme ve fázi vývoje, všichni hledáme dobrá řešení, ale nikdy, opravdu nikdy nesmíme zapomínat, že řešíme osudy a budoucnost konkrétního dítěte. Malý člověk s postižením má vždycky svá specifika, žije v konkrétní rodině, jeho situace nemá jen všeobecné charakteristiky, ale je v pravém slova smyslu mimořádná. A pak, v našem školství je tradice integrace, i když se tomu tak neříkalo, dlouhá. Snaha některé děti nevydělovat, vzdělávat je v běžném sociálním prostoru, v jakém nakonec stejně budou žít, je v našem školství dávná a moje odpověď je tedy spíše tato: Jdeme složitou cestou a pozitivní výsledky tu jsou. Nejsou tedy trochu rozporuplné pocity laické veřejnosti vyvolány také tím, že neumíme rozlišovat – například mezi můžeš / číslo 9 - 2012

dětmi se špatným rodinným zázemím a dětmi s postižením?

Problém začíná už v zařazení dítěte do příslušné, jemněji vyjádřené kategorie. I teoreticky to složitě řešíme, natož v konkrétním případě. Dnes se snažíme všechny zastřešit pod pojem „děti se speciálními vzdělávacími potřebami“, který se v jiných evropských státech užívá od roku 1994. U nás jsme s tím začali pracovat až o deset let později, ale mezi tím se přirozeně ukázalo, že ani tato škatulka prostě zdaleka nestačí. Tím nic neomlouvám, jen se snažím objasnit trochu nejasností, které pak vedou u rodičů, pedagogů, ale i ve veřejné správě k nešťastným rozhodnutím. Co vám tedy chybí v aktivitě ministerstva školství?

Spíš přebývá. Právě zjednodušené shrnutí všech dětí s postižením do zvláštní kategorie, ať ji nazveme jakkoli, vyvolává největší problémy. V posledních letech se začaly integrační plány byrokraticky prosazovat, nařizovat, jako by to byla soutěž, kolik procent integrovaných dětí máme. Místo promyšleného individuálního postupu přišla móda. Byla spojena i s představou, že takto

dostane resort více evropských peněz. Takže nejdříve násilný proces integrace, doslova touha po naplnění nějakých statistik, pak ovšem praktické problémy a jistá rezignace, čekání, co bude dál. Přitom najdete školy, kde podmínky nejsou ani zdaleka ideální, ale jednotliví pedagogové se snaží, mění tradiční metodické postupy tak, aby zapojili všechny žáky, a mají úspěch. Ukazuje se, že metodická a didaktická změna v práci učitele otevírá školu dětem se zvláštními vzdělávacími potřebami více než direktivy ministerstva školství.

perfektně opravené. Bohužel, čím více sílí požadavky rodičů na perfektní vzdělávací a výchovnou funkci školy, tím méně často sledujeme jejich zodpovědnou snahu nahradit školní kurikulum „kurikulem domácím“, tj. vyjít vstříc vzdělávacím potřebám svých dětí i ve volném čase a v běžném rodinném životě z vlastní iniciativy. Jako by měli na starost jen zábavu a sem tam atraktivní zážitek svých dětí. A někdy ani to ne, pořídili si dítě a nyní je to pro ně doslova přítěž. U takových lidí nemůžete čekat pochopení pro integraci a inkluzi. Je to obyčejná omezenost.

Ale my jsme se právě u učitelů a učitelek ve školách, kde žádné mimořádné podmínky pro integraci a inkluzi nejsou, setkali s určitým strachem, s obavami z vlastního selhání…

Říkala jste, že přece jenom jistý pokrok v inkluzivním vzdělávání vidíte. Mají rodiče postižených dětí opravdu reálnou naději, že jejich děti dostanou lepší příležitosti? Kam se mají obrátit?

To dobře znám. Naši učitelé jsou v dobrém slova smyslu svázáni s dlouholetou tradicí českého školství, která je postavena na spolehlivosti, na jistotě, že škola bude opravdu plnit své základní úkoly, na jakési záruce kvality, která nesmí být narušena. A i když škola nemá dostatečnou podporu, finance, dost pedagogů nebo prostoru, stejně se snaží, zejména vůči zřizovateli, demonstrovat svou spolehlivost. Takže se nedivme, že integrace dětí se speciálními vzdělávacími potřebami může vyvolat velký strach, že se dosavadní kvalita naruší. Na druhé straně ale právě pomoc, úprava školy, vybavení, peníze atd. jsou přece především záležitostí zřizovatelů. Chceme-li tedy inkluzivní vzdělávání, musíme pro ně mít dobré podmínky a opravdu prakticky vyjádřený veřejný zájem, ne jen direktivní vyhlášku. Jako kdybyste tím říkala, že čertovo kopýtko je i v postojích veřejnosti – jedna část je pro docela masivní integraci a inkluzi, druhá by vše nechala po starém.

Jsou známy případy úspěšně integrovaných žáků, u nichž bychom si vzdělávání v běžné škole dříve sotva uměli představit.

Naprosto chápu oprávněnou snahu poučených rodičů, zejména dětí s postižením, že chtějí mít své dítě v běžné škole. Dnes jsou známy případy úspěšně integrovaných žáků, u nichž bychom si vzdělávání v běžné škole dříve sotva uměli představit. Ti jsou pak pro další rodiče postižených dětí povzbudivým příkladem a silnou motivací. Když říkáme veřejnost, myslíme především rodiče. Mnohde v zahraničí – například v Austrálii nebo v Kanadě – právě rodičovské iniciativy prolomily situaci a s jejich pomocí se v konkrétních školách začala prosazovat inkluze. Ovšem vidíme i smutnější obrázky. Schovejte ty postižené děti tam, kam patří, za zeď nějakého ústavu! A jsme u velkého problému – v naší společnosti sílí představa, že škola je nějaký autoservis, do kterého si dáte ráno vůz a odpoledne dostanete vše

Školu s opravdu komplexním, všestranným inkluzivním programem zatím nemáme. Jsou školy, které na tuto úroveň směřují. Cesta tedy začíná studiem vzdělávacího programu školy, kam rodiče chtějí dítě dát. Rodiče dětí s postižením nebo znevýhodněním by měli vzdělávací programy jednotlivých škol studovat zvláště pozorně. A hledat především školu, která deklaruje otevřenost vůči odlišným potřebám žáků a jejíž školní kultura je založena na individuálním přístupu a respektu k jedinci. A taková škola rodiče také zve k celému vzdělávání, protože její program je orientovaný na celou komunitu v obci nebo spádové oblasti. Kam tato cesta dál vede? To záleží na zřizovatelích, na samosprávách, na pedagogických sborech, na pochopení veřejnosti. Až bude mít konkrétní škola dobré personální i materiální podmínky pro inkluzi, bude to dobré pro všechny obyvatele příslušného města nebo obce. Důležitou podmínkou je pak možnost navázat na inkluzivní program i na školu vyššího typu.  Delší verze rozhovoru na www.muzes.cz můžeš / číslo 9 - 2012


10

11


Žijeme

Otevírá se Václavovi brána k lepšímu životu? Zatím ano, ale bude záležet nejen na něm, ale i na jeho okolí, zda tohoto bezelstného kluka přijme společnost jako rovnoprávného občana.

v kruté zemi? Centrum J. J. Pestalozziho v Chrudimi, pojmenované po významném humanistovi a pedagogovi 18. a 19. století, symbolizuje nejen svým jménem možnost vytvářet pro lidi lepší svět. Soustřeďují se zde totiž těžkosti, bolesti, bezradnost, ale i obyčejná bída. Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch

J

asně vidíme, jak přibývá dětí ohrožených domácím násilím, drogami, rozpadem elementárního rodinného zázemí, jak se vracejí děti z neúspěšné pěstounské péče, jak přicházejí naprosto bezradní senioři zapletení do sítě dluhů, žalob a exekucí. Je to tak, poptávka po našich službách určitě neklesne, říká ředitel centra Pavel Tvrdík. Centrum pomáhá postiženým, v sociálním poradenství, s řešením akutních krizových situací, při domácím násilí, obětem lichvářů i svou poradenskou linkou. Mnoha lidem se snaží poradit při hledání zaměstnání, domů na půl cesty, krizovým centrům v Chrudimi a ve Svitavách a v mnohém dalším. Je docela přirozené, že skvělá pověst této obecně prospěšné společnosti dávno přesáhla hranice kraje. Tisíce lidí tu našly pomoc, stovky ji v současnosti využívají a další přijdou hned zítra. Situace ve společnosti totiž naznačuje, že lidí v zoufalé situaci (a nejen sociální) bude přibývat.

Přibývá dětí z polepšoven Když zůstaneme u dětí, dříve tu pomáhali mladým lidem, kteří odrostli dětským domovům, dnes přibývá klientů z dětských domovů se školou (dříve případněji zvaných polepšovny) i z psychiatrických léčeben. Trochu absurdně zapůsobila kvalitativní změna, část dětí zůstává v dětských domovech i po dosažení úřední dospělosti. To je můžeš / číslo 9 - 2012

dobré, horší trend nastal u pěstounských rodin. Ze statistiky společnosti vyplývá, že i přes všemožné testování a prověřování různými institucemi či znalci se procento klientů, kteří končí v centrech, jako je Pestalozzi, zvyšuje. Důvod? Nezvládnuté výchovné problémy, občas týrání a sexuální zneužívání. V této souvislosti jsou snahy ministerstev, některých poslanců a dalších „znalců“ převést všechny, ano, všechny potřebné děti do placené pěstounské péče opravdu podivné. U problémových dětí bude vždy nutná odborná péče. „Máme docela štěstí,“ dodává ředitel, „že jsme si vytvořili dobré vztahy s městem,

Pavel Tvrdík ví o lidském utrpení víc než všechny státní instituce dohromady. Ví, a přesto pracuje dál. Je to pošetilé? Možná, ale především obdivuhodné.

info Co je Centrum J. J. Pestalozziho v Chrudimi Obecně prospěšná společnost vznikla původně jako nadace Návrat v roce 1992. Nyní provozuje několik Domů na půl cesty, Dětské krizové centrum, Poradenské centrum pro děti a mládež s nařízenou ústavní výchovou, další sociální a poradenské služby, podílí se na pomoci lidem v akutní krizové situaci bez rozdílu věku, pomáhá obětem domácího násilí. Velkou pozornost nyní věnuje i seniorům. Působí v Pardubickém kraji a kraji Vysočina.

s krajem i se spoustou dárců a pomocníků. Tak jsme snad překonali i dřívější nepochopitelné reakce některých lidí – já v sousedství žádný azylový nebo podobný dům nechci, já se na postižené dívat nebudu, já si nenechám

kazit cenu svého pozemku nějakou úschovnou bláznů v sousedství! Víte, co by se mohlo stát? Nakonec všichni vidí, že se nic hrozného neděje. My si vážíme každého, kdo chce pochopit tíhu života našich klientů. Někdy jsme až dojatí – přijde senior, kterému jsme pomohli, a už je na tom lépe. A přinese peníze, třeba svůj měsíční důchod. Máme stálé sponzory, ale také divnou zkušenost, v některých firmách se usídlila móda pomáhání. Jenomže my ani tak nepotřebujeme, aby nám parta inženýrů a právníků jednou za rok natřela plot, my potřebujeme spolehlivé partnery, kteří nám dlouhodobě věří.“ Nakonec se dostáváme k širším souvislostem – zbytečně tvrdým exekucím kvůli nezaplacenému lístku na tramvaj, k nevšímavosti státu vůči okrádání a sociálnímu zneužívání obyčejných lidí, k nekonečným lhůtám u soudů, k benevolencím agresivity ve školách a povýšenosti ctihodných občanů nad nevalně placenými učiteli. Stát, společnost nenabízí lidem skoro žádné pozitivní vzory. Pavel Tvrdík ještě zdůrazňuje: „My se zabýváme strašně těžkými životy a snažíme se je trochu pozitivně změnit, velká část společnosti si bohužel myslí, že se jí to netýká. Však uvidí…“

Václav, svědek proti spořádaným občanům Jedno z nejlepších zařízení Centra Pestalozzi je Dům na půl cesty v Hrochově Týnci. V půvabné zahradě stojí dva přízemní domky zbudované také za přispění Konta BARIÉRY. Příjemné místo pro klidné bydlení. Domov pro více než desítku mladých, kteří prošli dětskými domovy a nyní se připravují na „normální život“. Učí se chodit do práce, uklízet svůj pokoj i zahradu, hospodařit s každou korunkou, vařit i poznávat, s kým kamarádit a s kým ne. Dům vede Iveta Blehová, která nám slíbila setkání s mladým člověkem, ochotným promluvit o příšernostech svého dětství a mládí. Nevěřil jsem, že někdo takový přijde, a nevěřil jsem, že uslyším otevřenou řeč. Přišel. Úplně obyčejný mladý muž, skoro kluk s upřímnýma očima za skly nemoderních brýlí. Václav, příjmení není důležité. Nabídl jsem mu rozhovor mezi čtyřma očima. Odmítl a docela klidně začal. Žila byla na konci 20. století, nikoli ve středověku, v Litomyšli (chráněné statusem UNESCO a proslulé svou kulturností) rodina se čtyřmi dětmi. Otec metař, matka podobného zaměstnání. Příbytkem jim byl

polorozpadlý hospodářský dvůr. Oblečením staré tepláky a podobné modely. Dalším stálým nájemníkem tu byl hlad. Ne ten, který máme, když nám spěch zabrání poobědvat. Skutečný, třeba i několikadenní hlad dětí, desítky hodin bez jediného rohlíku, bez teplého pití, bez obyčejné sušenky. Dorůstající děti si ani stěžovat nesměly, věčně podroušený otec trestal každý odpor. Bil vším, co přišlo do ruky, nařizoval dlouhé hodiny klečení doslova na hrachu s předpaženýma rukama zatíženýma vodorovným klackem. Když kus větve spadl, přišly rány. Václav chodí do zvláštní školy, ale i tam má problémy, doma mu nikdo s učením nikdy nepomůže. Nikdy. Doma panuje teror. I v nejtěžší zimě se smí topit jen v místnosti, kde po návratu z hospody vyspává otec. Matka s dětmi se otužují v promrzlé cimře. Sprcha? Vana? Běžná toaleta? Hračky? Pochoutky? Trochu se vaří jen v neděli. Děti si nikdy nemohou nic koupit, nikdy nedostanou ani minci. Když se jich matka zastane, dostane pár ran také. Před nimi. Ale žijí, žijí a Václav, když už nemůže zimou ani promluvit, utíká s dvěma milovanými psy ven, do nejbližšího porostu a tam se k nim tiskne. můžeš / číslo 9 - 2012

�


12


SLOUPEK Jiřiny Šiklové

Jakousi jistotu přinesla Václavovi upřímná náboženská víra. Bude to stačit?

Má ta práce smysl?

Na rozhraní dvou století plných energie, � automobilů, letadel, počítačů a mobilů se

český kluk ohřívá jen teplem psích kožichů. Však i na ně dojde. Roky běží a po dlouhé, dlouhé době zasahuje policie, konečně inspirovaná sociálním odborem samosprávy. Václav se ocitá v dětském domově, pak i v internátě. Učí se kuchařem a s úžasem poznává nevídaný luxus obyčejného života. Teplo, jídlo, voda, kamarádi. Ale hrůza nekončí, protože skoro znovuzrozený kluk přijíždí na víkendy domů. Tam, ve městě světového kulturního dědictví, se nic nezměnilo. Vlastně ano. Aby se Václav nemohl potěšit se svými psy, strká je otec do pytle a topí v močůvce. Fyzické násilí pokračuje. A pokračuje také bezradnost veřejné správy. Když se kluk vyučí, kam s ním? Je to jednoduché, na dva roky do domova pro mentálně postižené. Že nemá tu správnou diagnózu? Že vlastně – mimo zkrvavené a zjizvené duše – nemocný není? Žili byli na konci 20. století lidé, kteří v Chrudimi založili centrum J. J. Pestalozziho a při něm také Domy na půl cesty. Do jednoho z nich nakonec přichází Václav. Už jsi vyhrál, Václave? Ještě ne, kroutí hlavou. Ještě se dál učí pekařinu, ještě se docela mylně vyrovnává s dětstvím bez citu důvěřivostí k okolí, která ho přivede do ohromných dluhů. Ještě úplně nevěří světu a nachází velkou jistotu ve víře, nechává se pokřtít a snaží se, snaží připravit na chvíli, kdy bude žít sám ve svém bytě. Pak se to povede, pracuje v místní jídelně a postupně se snaží narovnat. Má radost z nového fotoaparátu, má radost z kdykoli otevřených dveří v domě, ze zdejších spolehlivých zaměstnanců. Když se dozví o smrti svého otce, staví malý oltáříček a zapaluje svíčky. Odpustil mu? Ještě neví, ale snaží se. Jde s naším fotoreportérem ven do slunného dne. A já pochybuji, jestli toto všechno vůbec mám psát… můžeš / číslo 9 - 2012

S Ivetou Blehovou a Zuzanou Tvrdíkovou chvilku mlčíme. Ony Václavův příběh slyšely stokrát, a přesto na nich vidím zděšení. A ony na mně? Pravděpodobně totéž. Takové zneužívání a krutost přece patří do jiných krajů a jiných století... Takových případů jsou v naší zemi, jen podle oficiálních statistik, tisíce, podle nejrůznějších analýz, včetně univerzitních, desetitisíce. Děti mučené, krutě bité, sexuálně zneužívané. Ženy mlácené opilými muži. Senioři okrádaní o poslední korunu, zavíraní doma, vlastními dětmi fyzicky trestaní za nic. Přitom skoro vše lze vidět, skoro vše lze odhalit. Krutost ovšem nezaměstnává jen chirurgy. Prožité násilí často mění člověka v prázdnou bytost, která se domnívá, že agrese a necitelnost je normální. V občana plného bezohlednosti, surovosti a výsměchu lidství. Proto jsou takoví lidé jako v Pestalozzi nenahraditelní. Jejich mravenčí a neatraktivní, nekonečná a docela mizerně placená práce nám všem dává jakousi šanci, že se jednou nebudeme muset bát vyjít na ulici. Václavův příběh (a vím o jeho zneužívání ještě horší a hnusnější fakta, o kterých sám

Prožité násilí často mění člověka v prázdnou bytost, která se domnívá, že agrese a necitelnost je normální. nechce mluvit) je ale také jiným tónem do debaty, co je pro nás důležité. Opravdu nás nesnesitelně tíží zvýšená daň z přidané hodnoty, menší valorizace důchodů, příplatek na lázně nebo vysoké zdanění benzinu? Opravdu se nedá slušně žít bez každoročního zájezdu k moři? Bez dalších a dalších dálnic? Kdo po nich jednou bude jezdit? Zmučení a bezcitní tvorové přesvědčení, že nejen psa, ale i člověka je možné utopit v močůvce? Iveta Blehová to ví: „Tato společnost trpí značnou slepotou ke krutosti a násilí. A dioptrií přibývá.“ 

O nalakovaných nehtech Letos již podvacáté se konalo ESBU, tedy Ekumenické setkání s Biblí a uměním. Všichni se známe, průměrný věk tak kolem sedmdesátky. Všimla jsem si, že jedna kolegyně nosila sandály za jakéhokoliv počasí, a tak jsem ji pochválila za otužilost a krásně udělanou pedikúru, včetně nalakovaných nehtů. V tomto věku to není tak obvyklé jako u mladých. „Ty to nevíš, že mám od kolen dolů protézy? Šli jsme z maturitního mejdanu, strkali se na kolejích na nádraží a mně ujel posunovaný vagon obě nohy najednou.“ Jsem drzá, a tak jsem se jí místo taktního pokašlávání vyptávala, co jí tehdy nejvíce pomohlo. „Nejvíce spolužáci, nejméně rodiče, zvláště maminka. Dej jí Pánbůh věčnou slávu, chápu, že to pro ni bylo těžké. Pořád mne litovala, předpokládala, že mne bude vozit na kolečkovém křesle a obětuje mi svůj život. Ale spolužáci přicházeli, byli hluční, vyprávěli příběhy od přijímaček na vysokou. Maminka je okřikovala, že potřebuji klid, že mne tím trápí, ale naopak, mne to hecovalo k výkonu a honem jsem se chtěla postavit na vlastní nohy.“ Další pomocí pro ni byl až profesionálně chladný přístup ortopeda, a zvláště toho, kdo jí pak dělal ty protézy. Klidně řekl, že ji to bude bolet i několik měsíců, než odřená kůže na stehnech, kde byla upevněna bandáž, dostatečně ztvrdne, že paty na nohou taky máme zrohovatělé. Ale současně jí dal vybrat, jaké chce mít prsty u nohou, tedy tu část, která je vidět, a všichni zdravotníci jí klidně dovolili, že si je může nalakovat podle módy. Její maminka plakala, že doktor je bez soucitu, že je to nový Mengele, protože se jí klidně přede všemi díval na ty pahýly a vykládal přitom něco medikům. Za pár měsíců na těch protézách chodila i bez berlí, a když si pak pořídila tříčtvrteční kalhoty módního střihu, maminka zase plakala, že je ona sama cynická a takto si vykračuje po ulicích. A zcela na závěr: Dvakrát se vdala a celkem na svět přivedla a vychovala čtyři děti a dnes je babičkou mnoha vnoučat. A na ESBU zase chodila v tříčtvrtkách a bez ponožek. Soucit je potřebný, ale není vždy tím nejlepším přístupem ani k vlastnímu dítěti. 

Autorka je socioložka, členka rady Konta Bariéry.

13


Ústavy pracují i v Nizozemsku Slovo speciální, či dokonce ústavní péče vzbuzuje u řady lidí iracionální nelibé pocity. Bohužel mezi ně patří i někteří odborníci a zainteresovaní úředníci. Opomíjejí přitom nepopiratelná fakta. Například existenci srovnatelných zařízení i v nejvyspělejších zemích Evropy. Jednu takovou školu nedávno navštívil ředitel Jedličkova ústavu a škol Jan Pičman. Text: radek musílek a jan pičman Foto: jan šilpoch

V

nizozemském Valkenburgu, nedaleko Maastrichtu, stojí škola Adelante (španělsky „vpřed“), která si vybrala heslo „Dělej to nejlépe, jak jen zvládneš!“ Bez ohledu na slova a názvy je to taková nizozemská Jedle. Studuje zde velmi podobná klientela. Žáci od tří do dvaceti let na vozíčcích i bez nich. Řada s projevy dětské mozkové obrny, s těžším i lehčím postižením, děti s epilepsií a s různými specifickými poruchami učení. Těch nechodících je asi 40 procent. Rozsah zařízení je však oproti Praze poněkud větší. Svoje služby poskytuje přibližně 270 lidem. To představuje přibližně o třicet procent víc než v případě Jedličkova ústavu a škol. „Byl jsem překvapen, že takhle velké speciální zařízení v Nizozemsku existuje, a navíc není jediné,“ říká Jan Pičman. Historie speciální školy ve Valkenburgu se píše od roku 1966. Tehdy zde byl otevřen Ústav pro rehabilitaci dětí, jenž postupně

Podle Jana Pičmana si na západě uvědomují nutnost existence speciálních zařízení, která jsou pro někoho vhodnou alternativou.

prošel určitým transformačním vývojem. Dnes je zde hlavním cílem především komplexní příprava na život. „V Jedli máme podobný cíl, a proto není od věci podívat se, jak to dělají jinde. Příští rok oslavíme 100 let. Je nasnadě otázka, jak a kam dál směřovat,“ uvažuje nahlas Jan Pičman.

Tranzitní program je klíčový Velmi ho přitom zaujalo zaměření na tzv. Tranzitní program, který známe i od nás. Zjednodušeně řečeno jde o systematickou a komplexní přípravu na přechod do běžného života. Především na poli práce, bydlení a volného času. „Ačkoliv se ve Valkenburgu normálně učí, cílem není tradiční školní dril. Tranzitní program je podstatnou součástí vzdělávacího kurikula, a je pro něj dokonce vyčleněn samostatný vedoucí pracovník,“ pokračuje ředitel pražské Jedle. Samotný obsah vzdělávání je srovnatelný s bezmaturitním studiem na českých dvouletých praktických a obchodních školách. Žáci zde končí striktně ve věku dvaceti let, protože

v Nizozemsku existuje zákon nařizující, že do podobné speciální školy pro mladé lidi s tělesným postižením mohou chodit studenti právě jen do této věkové hranice. Napros tá většina z nich denně do školy dojíždí, a tak ráno po osmé vidíte přijíždět na prostranství před hlavní vchod jeden speciální mikrobus za druhým. Jsou v nich dvě tři děti. Řidič sklopí plošinu a žáci jdou, případně jsou vezeni do šaten a tříd. Těch aut veřejných dopravců je tolik, že musí příjezd ke škole regulovat temperamentní muž v oranžové vestě. Přes týden zůstává na internátu jen asi 25 studentů. Proč? Buď to mají domů daleko, nebo je jejich zdravotní stav tak vážný, že jim denní dojíždění nesvědčí. Důvody mohou být i sociální. Některé rodiny se nestarají dobře, nezvládají to. Přestože jejich situace se zdá být podstatně lehčí než u nás. Podle zákona má každé dítě nárok na bezplatné vzdělávání ve škole v místě bydliště. Když škola dítě vzít nemůže (třeba kvůli výraznějšímu zdravotnímu postižení), musí obec najít jinou vhodnou školu a zajistit i hradit každodenní dopravu do ní. Proto tolik aut můžeš / číslo 9 - 2012

�


14

15


u školy. Aut, která řídili profesionální � ráno řidiči. Ne rodiče, ale najatí zaměstnanci. Když doprava do vhodné školy trvá déle než hodinu, hradí obec náklady na bydlení v internátu u školy. Prostě tu odpovědnost na sebe bere obec či jiný územně samosprávný celek.

Hudební dílna v zahradě Samotné prostředí školy popisuje Jan Pičman takto: „Kolem přízemních pavilonů spojených jednou širokou klikatou chodbou, kde je spousta prázdných vozíků, chodítek, stupátek a dalších kompenzačních pomůcek, jsou hřiště, záhonky a skleníky. Dokonce najdete i zahradní hudební dílnu. Skutečně, několikrát jsem slyšel, jak si děti šly zahrát na vařečky, trubky, buben, hrnce, roury a další neobvyklé instrumenty.“ Třídy jsou prý hodně podobné, jaké známe z obdobných moderních zařízení v Evropě i u nás. Stejně tak jsou ve Valkenburgu součástí služeb rehabilitace, ergoterapie, logopedie atd. Každodenní ruch zde vrcholí kolem 16.–17. hodiny, kdy končí volnočasové kroužky pro externisty. Těch několik málo ubytovaných se pak individuálně věnuje vlastním věcem pod dohledem někoho dospělého. Zhruba třetina absolventů odchází studovat na běžné školy vyššího typu nebo si nachází práci na volném pracovním trhu. Třetina přechází do různých chráněných pracovišť nebo pracuje na částečné úvazky v režimu podporovaného zaměstnávání. A zhruba třetina, která práci či další školu nezvládá ani s podporou, pokračuje v denních stacionářích. Škola také spolupracuje se speciálním zařízením pro dospělé.

Inspirace Hundertwasserem Pár kroků od školy stojí hotel. Sám o sobě je to kousek pěkné a neotřelé architektury. Také se na něj jezdí ze všech koutů Holandska koukat studenti a zájemci o exkurzi. Je to dílo inspirované rakouským výtvarníkem Friedensreichem Hundertwasserem. V hotelu se mohou ubytovat rodiče žáků. To když přijedou na pár dnů probrat s učiteli, respektive s celým týmem odborníků, co s jejich dítětem. Najdou tam ubytování i rodiny, které přijíždějí se svým dítětem na několikatýdenní rehabilitaci. Na závěr Jan Pičman dodává: „Kdo zná naši Jedli, tak by viděl, že Valkenburg je opravdu dost podobné zařízení. Inu v zaostalém Holandsku ještě nevědí, co to je rušit všechny speciální školy a pouze integrovat. Tam se věnují zatím jen tomu, aby byla škola pro žáka a jeho rodinu užitečná a prospěšná. Když je to potřeba, tak třeba i speciálním způsobem, takže si rodina může vybrat.“ Neměli bychom je vlastně litovat? Internetové stránky školy ve Valkenburgu jsou http://www.adelante-zorggroep.nl/  můžeš / číslo 9 - 2012

Jan Kulhánek:

Je facka trest,

nebo týrání?

Kromě jiného se soustředí i na řešení vztahů dětí a rodičů. Téma fyzických trestů jako řešení problémů v rodině proto Janu Kulhánkovi z Psychoterapie Anděl není neznámé. Text: Pavel Hrabica Foto: Jan Šilpoch Co je Čechům bližší? Pravda a láska Václava Havla, nebo Igor Hnízdo Zdeňka Svěráka?

Domnívám se, že se v Česku fyzické tresty ve výchově tradičně používají. Když se český národ dívá na Obecnou školu, Igoru Hnízdovi s největší pravděpodobností dost fandí. U nás asi platí představa, že na podobnou partu nezvedenců platí spíš Igor Hnízdo. Je tu historická tradice, v lidové slovesnosti je to známé rčení: Škoda facky, která padne vedle. Nebo řezat, řezat, řezat. V 90. letech k nám ale pronikly i opačné tendence, začalo se hovořit o tzv. americké výchově.

Bezesporu. Dítě má vlastní osobnost, je třeba ji rozvíjet, ne ubíjet, s dětmi je nutné mluvit, ne je fyzicky trestat. Osobně si myslím, že to v některých směrech přešlo do opačného extrému, kdy si dítě podle rodičů může dělat, co chce, protože jen ono nejlíp ví, co dělat má. Dospělý je vlastně jen asistent, který ho chrání před úrazy, ale není

ten, který diktuje a ještě fyzicky trestá. Dá se usoudit, že taková výchova je blízká lidem alternativního myšlení a způsobu života, odpůrci zastávají názor, že výsledkem jsou jen a jen nevychované děti. Zcela jistě se ale postoj české společnosti k fyzickým trestům dětí změnil a mění. V jakém ohledu?

Když mi dnes někdo v ordinaci řekne „víte, já mu občas dám na zadek“, říká to s určitým proviněním. Také už neuslyšíte, že rodič by dítě zfackoval, facka se moc nepoužívá. Byla doba, kdy lidé běžně říkali, že dítě zřezali, když zlobilo. „Se mnou si nebude dělat, co chce! Dostane pár facek a hotovo!“ Do soukromí nevidím, možná to v reálu existuje, ale nepotkáte lidi, kteří by se k tomu hlásili. V tom jsou změny hmatatelné. Kde je hranice, kdy se dá hovořit o tom, že fyzický trest přechází v týrání? A kdy se mění v psychické ponížení?

S některými kolegy v branži bychom se rozešli, protože ti zastávají názor, že jakýkoli fyzický trest je neadekvátní. Pokud se ale budeme držet toho, v čem naše společnost historicky vyrostla, říkám, že neadekvátní fyzický trest je ten, který dítěti způsobí bolest nejen fyzickou, ale i psychickou. Když dostane desetiletý kluk facku, že rozbije kamenem okno, tak ho facka bolí, ale z pohledu tradičního přístupu k výchově nejde o týrání. Když ho otec přiváže k židli a zmlátí páskem, většina lidí to bude přirozeně považovat za extrémní nepřiměřený trest s prvky týrání. Co se ponížení týká, dát asi dítěti školního věku na holou, ho už to poníží, i když se tak stane beze svědků. Navíc bych v tom taky spatřoval prvky sadismu. Patří podle vás fyzický trest, mám na mysli plácnutí přes zadek nebo pohlavek, do výchovy?

Pokud si řekneme hned, že nepatří, můžeme náš rozhovor ukončit. Pokud připustíme, že ano, měli bychom říci, že musí být adekvátní a symbolický, aby si dítě uvědomilo, že něco dělá špatně. Taky je nesmírně důležité, aby

si plácnutí přes zadek nepletlo s pošimráním, aby pochopilo, že udělalo něco, co není dobré a – a to zdůrazňuji – tím jeho fyzické trestání skončilo. K tomu se přikláním a ještě tvrdím, že pokud už fyzický trest použijete, musíte s ním šetřit. Je to jako s čímkoli dalším – čím je něčeho víc, tím se zvyšuje tolerance. Když bude rodič mlátit dítě za každý prohřešek, potomek si na plácnutí přes zadek nebo pohlavek zvykne a trest se mine postupně účinkem. Takže zbude jediné – přitvrdit. A tady už problém nastává, překračujete hranici, kdy se trest a snaha o výchovu změní v týrání. Zdůrazňuji vždy, že trest nesmí být ventilováním vzteku dospělého, měl by dát dítěti najevo, že takto by se už chovat nemělo. Jenomže udržet nervy v klidu může být v některých okamžicích opravdu nesnadné, souhlasíte?

Víte, fyzický trest je dobrý způsob, jak rychle vyřešit nějakou nepříjemnost, jak dát průchod vlastním emocím. Klasická situace je, že otec přijde večer z práce, děti se hádají, matka už má jejich sporů za celý den dost, otec jde a děti seřve nebo jim dá na zadek, aniž by pátral po příčinách. Může

info Kdo je Mgr. Jan Kulhánek, Psychoterapie Anděl Klinický psycholog a terapeut zaměřující se především na práci s dětmi a dospívajícími a poruchy s příjmem stravy. Absolvoval jednooborovou psychologii na FF UK Praha (ukončil v roce 2002). Pracoval a praxí procházel např. ve FN Motol v Praze 5 (jako psycholog a arteterapeut) v Centru zrakových vad, byl vedoucím psychologem a psychoterapeutem v Denním psychoterapeutickém sanatoriu v Ondřejově (ambulance, vedení stacionářů, skupin, jiných programů pro pacienty s psychotickým onemocněním, rodinné terapie). Spolupracuje s Pražskou vysokou školou psychosociálních studií (PVŠPS) na výuce předmětů zaměřených na práci s rodinou a psychologii.

v ten okamžik potrestat i to dítě, které je v nějakém sporu se sourozencem v právu, on ale má v sobě ještě emoce ze zaměstnání, z cesty domů. Trest, i ten fyzický, se mu jeví jako nejlepší řešení. Nerozlišuje, neptá se, trestá. Takový přístup je nepřijatelný. Mluví u vás děti o tom, že je rodiče fyzicky trestají?

Mluví o tom nejen děti, mluví o tom i rodiče. Občas slýchávám od dětí, že jim rodiče nařezali, ale tak dvakrát třikrát v životě. Dali jim najevo, že o ně mají strach, že je pro ně na prvním místě bezpečí dětí. V takovém případě si většina dětí vryje do paměti, že to bylo varování i ochránění zároveň. Když je dítě bito pravidelně a víc, převezme v dospělosti bití jako výchovný model i pro své vlastní děti. Kdy trest ztrácí na účinnosti?

Jak už jsem říkal, je to ve chvíli, kdy stejnou formu použijete postopadesáté. Dítě si už s trestem hlavu neláme. A to neplatí jen na plácnutí, to se týká potrestání obecně. Trest, fyzický i nefyzický, ztrácí na účinnosti jako droga. Účinkuje, jen když zvyšujete dávky. Trest se pak mění v týrání. Poprvé je dítě vystrašené, postopadesáté už nereaguje. můžeš / číslo 9 - 2012

�


16


�

SLOUPEK Daniely Filipiové

Co je podle vás nebezpečím, které v sobě forma fyzických trestů skrývá? Kromě fyzické újmy.

Mluvil jsem o tom, kdy otec nespravedlivě po příchodu z práce srovná potomky. Kromě pocitu ublížení možná nastane v jejich pubertě a dospělosti okamžik, kdy se takovému rodiči přestanou svěřovat. Budou si nespravedlnost z dětství pamatovat, nebudou mít k tomu rodiči, který je trestal, důvěru. Také to může vést k sebelítosti, k nižšímu sebevědomí.

Učíme se vnímat, že fyzický trest je selháním dospělých, rodičů. To dříve nebylo. Určitě pořád platí, že než do dítěte hodiny hučet, je lepší mu jednu vlepit a věc je vyřízená. Předpokládám, že si k vám rodiče a možná i děti chodí pro radu, jak řešit konfliktní situace. Je snadné je rozdávat?

Vezměte si modelovou situaci, kdy jako rodič pustíte třináctiletou puberťačku s kamarádkou. Místo v domluvených osm se vrátí v jedenáct, navíc z ní táhne alkohol, protože kamarádčini rodiče zrovna nebyli doma a holky si udělaly malý mejdan. Rodiče mezitím doma šílí strachy, dcera se vrátí vysmátá. Jaká bude asi první reakce? Otec jí vlepí facku nebo pohlavek. Já se vás ptám: Je to přiměřené? Jakou byste chtěl odpověď?

Když přednesete příběh odborné veřejnosti, dostane se vám spousty skvělých nápadů, odborných řešení. V klidu si sednout, vše rozebrat, s dcerou mluvit a mluvit. Když to řeknete neodborné veřejnosti, asi uslyšíte: Já bych jí tu facku dal taky! Nedávno jsem viděl obdobnou situaci v americkém filmu, kdy dcera také něco provedla, matka jí dala taky facku, ale hned uvádí, že už dochází do podpůrné skupiny, pracuje na sobě, strašně všeho lituje, jak se k dceři zachovala, učí se zvládat emoce. Já věřím tomu, že někde na zastrčené farmě v Nebrasce, když holka něco provede, tak jí jednu vrazí a na podpůrnou skupinu ani nepomyslí. Ale třeba se mýlím, neznám terén v Nebrasce. Obecně se vracím na začátek – trend je, že děti se fyzicky trestat nesmějí. Něco je trend, něco jiného ale skutečná praxe.

Učíme se vnímat, že fyzický trest je selháním dospělých, rodičů. To dříve nebylo. Určitě pořád platí, že než do dítěte hodiny hučet, je lepší mu jednu vlepit a věc je vyřízená. V pubertě nebývá člověk přístupný debatám. Facka také není řešení. Možná je nejmoudřejší poslat dceru, která přišla po půlnoci opilá, spát s dodatkem, že si to povíme ráno.  Více informací o historii fyzických trestů ve školách na www.muzes.cz můžeš / číslo 9 - 2012


Igor Hnízdo

Co podle vás musí dítě provést, abyste mu vy osobně dal na zadek?

Mám dvouapůlletou dceru a ta třeba leze po nábytku, chce si něco podat. Poprvé jí řeknu: „Barborko, nelez tam, spadneš!“ Podruhé jí řeknu: „Nechci, abys tam lezla, spadneš a ublížíš si.“ Potřetí už ji plácnu, ale protože ještě nosí plíny, tak ji to nebolí a není to úder, je to plácnutí. Uvědomuji si, že napoprvé a napodruhé mě neposlechla s největší pravděpodobností proto, že byla příliš zaujatá svým výkonem. Takže to plácnutí jako třetí v pořadí je varování, které si uvědomí. To je fyzický trest, který je adekvátní. Vím, že plácnutí ji zastaví.

17

Každodenní rehabilitace Očekávání příchodu potomka je nádherné období nejen v životě ženy, ale celé rodiny. A asi každou budoucí mámu napadne, co bude dělat, pokud se její dítě nenarodí zcela zdrávo. Narození dítěte s postižením musí být velmi těžké, řekla bych až zdrcující. Rodina musí řešit úplně jiné věci, než plánovala, a to jak psychicky, tak prakticky. Je logické, že rodiče malého dítěte s handicapem začnou dělat, co mohou, aby se dítě dostalo fyzicky či mentálně na maximálně možnou úroveň schopností vzhledem k jeho míře postižení. Všechny čeká období tvrdé práce a vyčerpávajícího psychického úsilí. Každodenní, mnohdy bolestivá rehabilitace, procvičování již nabytých schopností, vše s cílem posunout se co nejdále. Každý rodič má tendence pečovat o své dítě bez ohledu na jeho věk, ale rodič handicapovaného dítěte by si měl uvědomit, kde je hranice pomoci skutečné – vedoucí ke zlepšení stavu – a pomoci nadbytečné – pomáhání tam, kde to není třeba. Může se to jevit kruté, ale není. Je to realistické. Rodiče by měli umět odhadnout, kde je ona hranice mezi nutnou a nadměrnou péčí. Měli by nechat dítě dělat vše, co dokáže samo, bez cizí pomoci. Měli by ho naučit, aby se s některými situacemi „pralo“ samo. Věty typu „udělám to za něj“, když víme nebo tušíme nebo si jen přejeme, aby dítě bylo schopno věc zvládnout samo (i když třeba s velkým úsilím), by měly být zakázány. Vím, že musí být psychicky velmi náročné dívat se na dítě, jak úkon, který zdravému trvá chvilku, zvládá těžce, s převelikým úsilím, které se mnohdy zdá bezúspěšné. Ale obě strany to musí vydržet. Tlak vyvíjený na dítě, aby zvládalo pokud možno běžné úkony samo, by měl být samozřejmostí. Je to vlastně součást každodenní rehabilitace, rehabilitace vedoucí k maximálně možné míře nezávislosti na druhé osobě. „Přepéče“ v případě postiženého dítěte může totiž být medvědí službou. Dítě, za kterého rodiče či prarodiče dělají vše, co mohou, bude jednou odkázáno samo na sebe. Rodiče zde již nebudou. Pravda, můžete si říci, že je zastoupí osobní asistent, což je nepochybné, ale dítě – již dospělý člověk – se bude cítit rozhodně lépe, když míru závislosti sníží, byť jen o pár úkonů.  Autorka je senátorka.

v sukních

Před nedávnem se Irena Havlíková, učitelka základní školy v pražských Řeporyjích, pustila do dalšího, doplňujícího pedagogického studia, a jak sama tvrdí, teprve dnes ji učení opravdu baví. Součástí studia je totiž i problematika handicapovaných žáků a studentů.

Dnešní pedagog je podle Ireny Havlíkové ne ve dvojím, ale trojím ohni: ze strany žáků, učitelů, často i médií.

Text: Pavel Hrabica Foto: Jan Šilpoch

nudit a vycítí, že nejste autorita, ztratíte půdu pod nohama.“

A

bsolvovala přednášky i praktické návštěvy Jedličkova ústavu, zažila výuku dětí s nejrůznějšími handicapy. Sklání se před pedagogy, kteří jsou schopni integrovat do třídy zdravých žáků jednotlivce s postižením. Dnes je náročné zvládat třídu zdravých dětí. Podle ní by si měl v rámci studia projít procesem pedagogické praxe s handicapovanými žáky a studenty každý učitel. Jak si vybudovat autoritu před tabulí? Žáci s handicapem vyžadují nesmírnou trpělivost, v případě „normální“ třídy musí pedagog kombinovat trpělivost s úsilím žáky zaujmout. Irena Havlíková tvrdí, že chuť vyřešit konflikt s žáky pohlavkem má i dnes občas anebo častěji asi každý pedagog.

Strach o děti i o existenci „Doma se nerozpakujete, když se dítě žene v kuchyni ke sporáku a začne tahat horký hrnec, že mu jednu lupnete přes zadek. Když dvanáctiletý kluk z frajeřiny skočí z odpočívadla z prvního patra do přízemí, přemýšlíte, co všechno se mohlo stát, že by bylo nejlepší mu vrazit pár facek, aby to příště neudělal. Pochopitelně nemůžete.“ Za dlouholetou pedagogickou praxi pamatuje jediný případ, kdy kolegyně ne udržela nervy na uzdě a provokatérovi vlepila pohlavek. Neřešila to škola ani rodiče, shodli se, že žák překročil únosnou mez. „Dnes si učitel nedovolí dítě jakkoli napadnout, a to ani slovně. Jakékoli násilí by vyústilo ve ztrátu místa,“ říká. Každý si

v současnosti uvědomí, že kdyby se dítěte dotkl, vedle právníků a rodičů jsou zde média. „Když se dočtete, že pedagog, který se kvůli podobnému problému stal terčem médií a spáchal sebevraždu, je vám smutno.“

Agresivita jde opačným směrem Irena Havlíková pamatuje za svou praxi případ, kdy žák naopak fyzicky napadl zástupkyni ředitelky. Byl natolik nezkrotný, že šel do školy pro nezvladatelné děti. Agresivita se podle Ireny Havlíkové obrací spíše proti učitelům. Kde hledat kořeny stavu, kdy pedagog je proti žákům v nevýhodě? „Nechci brečet, že děti si mohou dovolit všechno a učitel nic. Hovořím za základní školu, protože do patnácti let děti ještě poslechnou. Když ale slýchávám od dcery, co si dovolí středoškoláci, je to síla. Student řekne vědomě učitelce, že je kráva.“ Osobně tvrdí, že konflikty, ze kterých hrozí, že by učitel byl schopen řešit problém fyzickým trestem, mohou mít kořeny i ve špatném přístupu učitele.

Katedra není pevnost „Práce učitele, to je i divadlo a show. Nejde jen o to, jak je pedagog nabiflovaný. Mám-li hovořit za učitelky, neměla by přijít do třídy jako šedá myška, neupravená, s mastnými vlasy.“ Irena Havlíková si neumí představit, že by proseděla hodinu u katedry a nevydala se mezi lavice. Učitelský stůl není pevnost, ve které pedagog bezpečně přečká hodinu a pak vhodně zvoleným ústupem zmizí z bojiště. Neumí si ani představit, že by léta odříkávala látku stejným způsobem, nehledala způsoby, jak zaujmout. Jsou to drobnosti, ale ovlivňují pozornost žáků. Když se začnou

Učitel je (taky) člověk Podle Ireny Havlíkové by učitelka měla být trochu filmový Igor Hnízdo v sukních. Neexistuje, aby žáci nepovstali, když vejde do třídy. „V okamžiku, kdy pozornost třídy opadá a přichází únava, udělám pauzu, řeknu – a teď každý odloží jednu věc, kterou má na sobě. Ve vší slušnosti. Jeden sundá brýle, holky vyndají náušnici z ucha, je to minuta, zabavíte je a pak se nestane, že z vás na konci roku je uzlík nervů,“ říká. Přizná ale, že slovně kolikrát varuje: já ti jednu plesknu. „Nikdy nedojdu do fáze, že bych to udělala. Dotyčný se stáhne, varování funguje. Kolikrát se taky rozčílím, ať si uvědomí, že nejsem jen učitelka, ale taky ženská, že mám jen jedny nervy a odpovědnost. Když není dítě úplně necitlivé, uvědomí si, že přestřelilo.“

Česká versus americká výchova Zastánkyní americké výchovy, kdy je dítěti vše dovoleno a dítě je bůh, kolem kterého se vše točí, asi ani ona, ani většina Čechů nebude. Její výhodou je, že učí ve starých Řeporyjích, ne na nedalekém velkém a anonymním sídlišti pro desítky tisíc obyvatel. „Máme kolem dvou set dětí, znám téměř všechny rodiče a rodiče znají mě. Na malém městě nebo na vesnici, kterou staré Řeporyje pořád jsou, je zásada spolupracovat s rodiči, stejně jako by měli rodiče spolupracovat se školou. Na dětech velmi rychle učitel pozná, kdo má v rodině řád a kdo ne. Je omyl myslet si, že dítě řád nechce. Naopak, chce mít řád v rodině, v životě, ve škole.“ 


18

19

Unikátní metoda

Podvacáté skvělé Strakonice Už přes tisíc (!) handicapovaných plavců se naučilo plavat podle unikátní metody Kovář – Nevrkla. Oslavou tohoto velkého úspěchu je každoroční Plavecké léto, setkání nejen tréninkové, ale také metodické, kde se instruktoři učí a zdokonalují v pomoci svým postiženým klientům. Ve třech turnusech se vystřídalo skoro dvě stě plavců, dobrovolníků a zaměstnanců. A jako vždy – nálada byla skvělá, výkony světové a atmosféra olympijská.

Někteří účastníci začínají pošilhávat po paralympijských hrách Rio de Janeiro 2016. Ale i ostatní získávají – řečeno slovy zakladatele kurzů Jana Nevrkly – nejen kvalitní styl ve vodě, ale především v životě.

Foto: Jan Šilpoch můžeš / číslo 9 - 2012

Známé a letité problémy Českého paralympijského výboru také letos zabránily dvěma kandidátům na medaile (Kateřina Lišková a Vojtěch Franěk) odjet do Londýna a reprezentovat Českou republiku. Ale nezabránily úspěchu dalšího Plaveckého léta. (zj) můžeš / číslo 9 - 2012


20

21

Výtvarníci Konta Bariéry

Petr Malina:

Mluvme spolu Patří k nové generaci českých malířů. Jeho často rozměrná plátna se úspěšně pokoušejí ukazovat, že svět není jen hnus a nebezpečí. Aniž by Petr Malina idealizoval, soustřeďuje k neustálému hledání perfektního výrazu obyčejné lidské touhy – mít kolem sebe krásu plnou myšlenek, které pomáhají. Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch, archiv P. Maliny Většina postav na vašich obrazech je k nám obrácena zády. Bojíte se obličejů?

Problém je tom, že když malujete obličej, hrozí nebezpečí, že sklouznete do popisnosti. Najednou berete divákovi příležitost přemýšlet, domyslet si, co postava vlastně dělá, o čem přemýšlí, co chce. A přitom tajemství, mnohoznačnost významů je velký nástroj malby. Já věřím divákovi a jeho představivosti, nechci ho vodit za ruku, věřím na oslovení obrazem a na různé, třeba protichůdné závěry z pocitů, které Obloha, 2008, olej na plátně

vyvolává. Najít přesný výraz obličeje, to znamená přesněji určit psychologii postavy. A i když takové obrazy mám také, více mne zajímá celková nálada, výtvarný výraz a postavy na mých obrazech jsou prostě součástí situace, kterou vyprávím. Nesmíte také sklouznout k popisnosti. To patří jiným médiím. Naši čtenáři mají velmi specifikou životní zkušenost – bolest. Je těžké namalovat bolest?

A víte, že jsem o tom nijak zvlášť nepřemýšlel? Navíc nepracuji s tématy, která by bolest a priori evokovala, spíše naopak. Snažím se zachytit okolní svět hlavně v pozitivních obrazech. Ale na druhou stranu vyznění

konkrétních obrazů je věc hodně individuální. Ze zkušenosti vím, že mohu mít třeba depresivní období, cítit napětí, být ve stresu, ale přesto mi pod rukama vzniká obraz, který na lidi působí pozitivně. Pochopitelně to může platit i obráceně. Což je věc, kterou ani nemohu příliš ovlivnit. Ale zpět k vaší otázce. Čistě malířsky by to neměl být problém. Takže ano, namalovat bolest je možné, ale otázka je proč. Bolest sama o sobě není zajímavá. Důležitější je sdílet ji s někým, komunikovat o ní, hledat její příčiny a možnosti jejího překonání. Myslím si, že na obrazech není nutné ji takto explicitně zobrazovat. Ale i na mých obrazech se objevují lidé, kteří bolest jistě poznali, ale ve chvíli, kdy vstupují do mých obrazů, už ji překonali.

Kdo je Petr Malina Narodil se v roce 1976, žije a pracuje v Praze. V letech 1994–2001 studoval Akademii výtvarných umění, v ateliérech malby Jiřího Sopka a také v ateliéru Vizuální komunikace Jiřího Davida. Během studií absolvoval výměnné stáže na Akademii v německém Karlsruhe a londýnské Middlesex University. Od absolutoria v roce 2001 se věnuje volné tvorbě, účastnil se desítek skupinových výstav (například Perfet Tense v Jízdárně Pražského hradu v roce 2003 nebo Resetting v GHMP v roce 2008).

Už mnohokrát jste se zúčastnil salonu Konta BARIÉRY. A vaše obrazy významně přispěly k jeho úspěchu. Takže vás přece jenom lidské utrpení oslovuje…

Za tu dobu připravil také kolem dvaceti samostatných výstav jak v Česku, tak v zahraničí. Z poslední doby (Dark Show, 2010 v Galerii České pojišťovny, City Walks, 2010 v Galerii kritiků, obě v Praze, nebo Story, 2011, v Galerii Ad-astra v Kuřimi).

Konto BARIÉRY se mi líbí. Není v mých možnostech ho finančně podpořit, ale mám celkem dost obrazů, a pokud takto zprostředkovaně mohu pomoci, tak to rád udělám. Když věnuji plátno do dobročinné aukce, zajímá mě nejen konečná cena, ale také způsob, jakým jsou pak peníze využité. A v tomto případě – stipendium pro postižené studenty – to se mi zdá docela užitečné. Vzdělání pro lidi, kteří nemají lehké startovací podmínky, to je výborná myšlenka. Asi zbytečně relativizujete význam své pomoci. Dnes patříte do extraligy české malby. Nabízíte nám pohledy s velkou nadějí. Možná právě tato tendence vás spojuje s prací Konta BARIÉRY.

Snažím se hledat zajímavé obrazy z našeho okolí, které v sobě mají skryté tajemství, kouzlo. Někdo by je možná nazval krásnými, i když krása je v dnešním světě skoro vyprázdněný pojem. Čím jsem starší, je to těžší. Ale o to zajímavější. Dnes je doba, která doslova nutí k výjimečným, ale obyčejným pohledům na náš svět. Mnoho věcí se zdá být atraktivních, útočí na nás ze všech stran, a přitom když uděláte krok stranou, objevíte zdánlivě obyčejný svět, zdánlivě nezajímavé místo, kus krajiny nebo města. Ale krása tam je. To maluju. Možná, že jenom zbavuji možné pohledy nánosu a najednou se máme na co dívat a o čem přemýšlet. Použiji ošklivé sousloví – naše kulturní politika. Podporuje právě tuto funkci výtvarného umění? Stará se o naši kultivaci? Pomáhá nám, divákům?

Kulturní politika je bez nějaké jasně definované koncepce a priorit – viz prázdná a nepřístupná Národní galerie. A nemyslím si, že je jen otázka peněz, i když samozřejmě je to důležitý faktor. Vznikají tu kulturní události, které rozhodně stojí za pozornost, ale spíše v galerijních prostorách soukromého charakteru, i když jsou tu výjimky, můžeš / číslo 9 - 2012

info

jako třeba Galerie hlavního města Prahy. Ale jinak je otázka, jestli máme vůbec nějakou kulturní politiku. Jestli existuje nějaký systém podpory talentů. Máme-li síť galerií, které by opravdu uměly přitáhnout diváka k současné tvorbě. V Berlíně například stojí na výstavy dvousetmetrové fronty lidí všech generací. Proč? O současném výtvarném umění se více diskutuje, je kvalitní a zároveň srozumitelnou formou zprostředkováno divácké veřejnosti, je součástí společenského dění. Je tam větší podpora vydávání publikací atd. Tamější politici vědí, že umění je důležité pro každodenní život, že člověku přinejmenším připomíná jiné hodnoty než peníze, zisky a momentální pozlátko. Vědí, že kvalitní současné umění tvoří kulturní

identitu, ale zároveň může být i komerčním nástrojem, jak třeba přitáhnout nové turisty. V tomto ohledu podle mého Praha zaostává za srovnatelnými městy z našeho středoevropského regionu, jako je Vídeň nebo Mnichov. Oni vědí, že člověk není jen spotřebitel nebo pracovní síla. O tom se v naší zemi vůbec nediskutuje. Je možné tuto atmosféru změnit?

Celkem jednoduše. Začít opravdu diskutovat a neokřikovat nepohodlné názory. Mluvit o všem, co je problém. A neplatí to jen o malířství. Je nutné nabourávat stereotypy stále přítomné v naší společnosti.  Delší verze rozhovoru na www.muzes.cz

Konto BARIÉRY připravuje 11. aukční salon výtvarníků. Díla budou vystavena v Karolinu mezi 21. listopadem a 7. prosincem. Aukce děl, jejíž výtěžek jde na podporu vzdělání studentů se zdravotním postižením, se uskuteční v neděli 9. prosince 2012 v Modré posluchárně Karolina v Praze. můžeš / číslo 9 - 2012


22

ERA Poradna

Nové zahraniční technologie

Na vaše dotazy odpovídá Milan Jursík, výkonný manažer marketingu Poštovní spořitelny.

Oztent RV3 je původně určen pro profesionální využití, vozíčkář jej však postaví sám za několik vteřin.

S kolečky do stanu Dva oficiální letní měsíce jsou již sice za námi, turistická sezona ještě ale neskončila. Prakticky asi každý, kdo má k turistice a výletům do přírody nějaký vztah a sedí na invalidním vozíku, již jistě řešil otázku kempování doma nebo v zahraničí.

Text: Štěpán Beneš Foto: archiv

K

dyž už se najde kemp s bezbariérovým zázemím, přijde na řadu otázka další – stan. Nejenže je krajně nepohodlné do něj z vozíku slézat (a následně z něj vylézat, nemluvě o dalších problémech, jako například kam s vozíkem v noci), mnohdy je také prakticky nemožné se obejít bez pomoci druhých při jeho stavění. Souboj s neposlušnými skládacími tyčkami a neposedným stanem je mnohdy oříškem i pro zcela zdravé jedince a jen málokterý vozíčkář si poradí úplně sám. Na trhu ale existují různá řešení, díky kterým by se pobyt v přírodě nemusel měnit na souboj se živly ještě dříve, než vůbec samotné živly přijdou. Některá vynikají prostorem, další chytrým stavěním.

Americký rodinný typ První na řadu by měl přijít stan s názvem Freedom od společnosti Eureka. Nelze přesně říci, zda je úplně prvním stanem speciálně vyrobeným pro vozíčkáře, minimálně se tak ale prezentuje. Na podobě stanu spolupracovala firma Eureka dokonce s designérskou společností Blue Sky Designs, která má za sebou slušnou historii návrhů pro medicínskou a rehabilitační sféru.

můžeš / číslo 9 - 2012

23

Stan vypadá zvenku velmi civilně jako větší stan pro zhruba šest osob. Ve skutečnosti je pouze pro dvě osoby, je však vystavěn prostorně – především do výšky tak, aby pohodlně pojmul osobu sedící na invalidním vozíku. Skládá se z předsíňky a spací části, přechod mezi těmito dvěma prostory je řešen jako bezprahový. Bez překážek je pochopitelně i vchod do samotného obydlí. Zda by byl vozíčkář schopen tento stan postavit zcela sám, je ale otázkou, řešení se zaměřuje především na vnitřní dispozici. Konstrukce stanu je tvořena klasickými skládacími tyčemi, které podpírají střechu, zespodu je doplňují podpěrné tyče sloužící jako základy stavby. Dopomoc bude tedy zřejmě potřeba, i tak je ale smysl výrobku dostatečně vyvážen vhodně řešeným vnitřním prostorem, který poskytuje dostatek pohodlí. V oficiálním obchodě výrobce Eureka lze stan pořídit za 455 amerických dolarů (asi 9100 korun českých, bez započtení nákladů na dodání), což není částka zrovna malá. K dostání je pro zájemce např. na stránkách výrobce http://store.eurekatent.com/freedom-tent.

Silák z Austrálie Zajímavé řešení je k dispozici také od australské společnosti Oztent. Stan s modelovým označením RV3 sice není původně designován jako stan pro handicapované, je však sám o sobě dostatečně vhodný. Je

koncipován jako rychlorozkládací. Stačí jej vybalit z obalu a ukotvit obdélníkovou základnu k zemi. Samotný stan se pak dá velmi snadno postavit pomocí dvou lan, která jej s použitím vnitřní nůžkovité konstrukce vztyčí podobně, jako když si přetahujete kapuci přes hlavu. Lana se následně vpředu ukotví do země a vnitřní konstrukce se pojistí zaklapnutím. Zní to možná krkolomně, na internetovém serveru YouTube je však k vidění video, na kterém právě tento stan postaví vozíčkář zcela sám, bez pomoci, a to navíc během několika minut. Stan je určen pro tři dospělé osoby a má velmi široký vchod bez nutnosti překračovat kusy látky. S vozíkem se do něj tedy snadno najede, pohyb uvnitř také nedělá problém. Celý prostor lze vylepšit, pokud před stan postavíte například osobní vozidlo. S jeho střechou se pak dá spojit plachta, která vytvoří jakousi předsíňku a ochranu před deštěm, pokud si potřebujete uvařit. Problémem je spíše cena, která sahá až do výše 1050 amerických dolarů, což je v přepočtu zhruba 21 tisíc korun. Výrobek

K lesní idylce někdy stačí, když se nemusíte prát s rozkládacími tyčkami

?

Dobrý den. Jsem od dětství neslyšící, mám tedy značný problém s domluvou nejen na bankovních pobočkách. Nemyslíte si, že by bylo vhodné zaměstnávat i pracovníky, kteří ovládají znakovou řeč?

je totiž původně zamýšlen pro opravdu tvrdé podmínky a nepředpokládá se jeho využívání v klasické turistice. Kdo by měl přesto zájem, koupit jej může v internetovém obchodu výrobce na internetové adrese http://au.oztent.com/oztent-shop/.

Intelektuál z Německa Poslední představovaný model stanu sice nemá předsíňku ani další přídavný prostor, vyniká ale zcela něčím jiným. Staví se prakticky sám, není třeba bojovat s tyčkami, podpěrami ani úchyty do země, což jednak šetří čas i nervy, ale především dělá z tohoto výrobku vhodnou volbu pro osoby se sníženou hybností. Stan The Cave od společnosti Heimplanet využívá zcela převratné koncepce nafukovací konstrukce. Místo tyček a ukotvení je kostra stanu tvořena nafukovacími válci o průměru asi 10 centimetrů, které tvoří diamantovou konstrukci s plochým spodkem. Stan se vybalí z přepravního obalu a „diamantový“ obal se jednoduše nafoukne pomocí pumpičky nebo kompresoru. Samotný stan je pevně ke konstrukci přidělaný, jak se tedy nafukuje konstrukce, staví se rovnou i stan. Při odjezdu stačí povolit ventilek, stan se zase úhledně vyfoukne a jde ho snadno sbalit. Stan se žádným způsobem nepřidělává k zemi, diamantová konstrukce je řešená tak, že stan odolá i prudkému větru či jakýmkoli jiným nepříznivým podmínkám, aniž by se pohnul. Kotvení k zemi je nutné jen v opravdu extrémních podmínkách. Podle výrobce je určen pro tři ležící, případně šest sedících lidí, uvnitř by měl tedy být prostorný a pro jednu či dvě osoby s větším nárokem na prostor dostatečně vzdušný. Cena je stanovena na 499 eur (přibližně 12 500 korun), ta však plně odpovídá komfortu, který tento stan nabízí. K zakoupení na stránkách výrobce www. heimplanet.com.  The Cave je perla mezi stany s nejmodernější konstrukcí. Stačí jej nafouknout a skoro nic s ním pak nehne.

Právě v souvislosti s tímto problémem jsme ve vybraných Era Finančních centrech v Praze spustili pilotní projekt Era eScribe, díky kterému se neslyšící či těžce nedoslýchaví lidé nemusí obávat, že se nedomluví. Odpovědi bankovní úřednice totiž budou moci simultánně sledovat na monitoru počítače. Stačí požádat o simultánní přepis a pracovník pobočky se spojí telefonicky s přepisovatelem, kterého zajišťuje Česká unie neslyšících. Poté otevře soubor na webové stránce Era eScribe a od této chvíle se veškeré promluvy pracovníka přenášené přes hlasitý odposlech telefonu do sluchátek přepisovatele budou ihned zobrazovat v textové podobě na monitoru. Pokud se tato služba během pilotního projektu osvědčí a bude o ni dostatečný zájem mezi klienty se sluchovým postižením, zvážíme její zavedení do rutinního provozu.

?

Chtěl bych si pořídit nový mobilní telefon s operačním systémem od Windows, ale nerad bych přišel o vaši aplikaci Era smartbanking. Uvažujete o jejím zavedení i na tento typ telefonů?

Myslím, že vás velice potěším, neboť aplikace Era smartbanking je již několik týdnů zpřístupněna i pro telefony s operačním systémem Windows Phone. Zároveň došlo k optimalizaci aplikace pro tablety s OS Android 3.0 a vyšší. Jsme tak jedni z prvních, kteří uvedli na trh bankovní aplikaci pro tyto mobilní platformy. Design byl speciálně navržen pro uživatelské rozhraní Metro. Vzhled aplikace smartbanking pro Windows Phone se proto vyznačuje plynulým chodem, jednoduchým ovládáním a uživatelsky přívětivým vzhledem. Uživatel má možnost odkudkoli a kdekoli zadat platbu, zkontrolovat zůstatky na účtu, vyhledat nejbližší bankomat či pobočku nebo se podívat na aktuální kurzovní lístek. Aplikace je zdarma ke stažení v aplikačním obchodě Marketplace.  Pokud máte jakýkoliv dotaz na Milana Jursíka z Poštovní spořitelny, napište jej na adresu info@ muzes.cz nebo Redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1. můžeš / číslo 9 - 2012


25

Názory

Nebuďme povrchní, nepomůžeme… Psycholog Jaroslav Šturma je uznávanou autoritou při řešení problémů dětí s nejrůznějším postižením. Kolegové o něm říkají, že je nejlepším žákem legendárního profesora Matějčka.

Můžeš přispět na dobrou věc! Inzeruj v časopisu Můžeš

a pomoc, zůstává darem, který může potěšit, přinést hluboké zážitky a obohatit celou rodinu i okolí. Rodiče samozřejmě chtějí slyšet, že stav není tak vážný, že nejrůznější léčba i kompenzace vad jsou možné a jednou, jednou bude vše v pořádku. Jen ti nejsilnější přijímají mnohdy fatální diagnózu vyrovnaně. Ale ani ti ostatní, najednou zaskočení nepříjemnou zprávou, by neměli zavírat oči před skutečnými fakty, nebo dokonce hledat naději v radách šarlatánů a podvodníků. Každý rodič má přijmout své dítě takové, jaké je, a udělat všechno, aby jeho život byl dobrý. Naším úkolem je ovšem také umět spolehlivě, realisticky a ne katastroficky objasnit, co život přinesl, co lze očekávat a jaká je reálná naděje na další léta. Přitom bychom se měli vyhýbat nevysloveným přáním v očích rodičů a nebalamutit je lacinými prognózami. To je nejlepší způsob, jak nepodléhat nejrůznějším módním vlnám, „atraktivním“ diagnózám, manévrům, které dnes sice přinesou žádoucí úlevu, ale zítra, pozítří se šok vrátí a třeba už v životní situaci, kdy pomoc bude velmi těžká nebo nemožná.

Všechny módy opadají

Zkušený dětský psycholog píše o aktuálním problému: „narůstajícím“ počtu autistů a dalších postižení, která se objevují hlavně v prosbách rodičů. Text: Jaroslav Šturma Foto: Jan Šilpoch

S

oučasná situace není vůbec jiná, než bývala v časech mých začátků. Dnešní medicína sice dokáže zachránit při narození mnohem více dětí s nízkou porodní váhou, což přináší štěstí mnoha rodičům, ale tito neúplně zralí tvorečkové pochopitelně mají před sebou značná rizika vad nebo postižení, často pro celý život. Ovšem každý narozený člověk je dar a měli bychom udělat vše, aby jeho cesta životem byla co nejkrásnější, ať už je zcela zdravý nebo ne. Trochu se tak mění počty dětí s nejrůznějšími vadami, ale jejich celkový počet v populaci se nijak zvlášť neodlišuje od dřívějška. Jiná věc je struktura těchto postižení a naše schopnost určit dobře objektivní diagnózu, protože jen tak lze vykročit po správné cestě k úplné nebo jen částečné nápravě. Když si vzpomenu na léta svých začátků, tehdy jaksi přišla do módy dyslexie, tedy porucha učení. Víte, mnozí z nás tuto novou diagnózu vyhledávali, jednak přinášela nový

pohled na problémy dětí, jednak nějak lépe zněla i rodičům, kteří pochopitelně neradi slyšeli a slyší třeba „obyčejnější“ označení problémů svého potomka. Bývaly zkrátka doby, kdy byl kdekdo dyslektik. Dokonce v 60. a 70. letech se psalo na Západě, že některé diagnózy jsou častější ve středních vrstvách, protože lépe informovaní rodiče vyhledávají odborníky, kteří jim a škole potvrdí, že žák není lehce mentálně postižený, ale třeba dyslektik. A to zkrátka už zní lépe.

Rodiče by měli přijmout pravdu Z celé své praxe vím, jak ohromně důležité je, aby porucha nebo postižení dítěte byly především přijaty rodiči. Každému dáváme naději, ale ta může a musí vyrůstat z objektivních možností a co nejpřesněji určeného stavu dítěte. Nalhávání, zakrývání vážných symptomů, podcenění skutečné situace, to je spolehlivý způsob, jak do budoucna léčbu nebo nápravu zkazit, případně prohloubit dnešní stav. Říkáme, že život je dar. A i když třeba postrádá některé „normální“ znaky, i když postižení zcela jistě zabrání třeba vyššímu vzdělání, některým příjemným zážitkům, i když bude vyžadovat celoživotní péči

Objektivně víme, že výskyt dyslexie je zhruba 3 %. Ovšem v dobách největší módy najednou bylo ve výkazech třeba 15 %. Souviselo to i s financováním školství. Takto „postižené“, ale integrované dítě přinášelo škole další prostředky. Dokonce během jednoho školního roku bylo najednou přes 20 %! Tak to už byl do očí bijící nesmysl. A jiného konce se nedožije dnešní móda autismu. Nyní přichází mnoho rodičů, kteří si třeba na internetu vyčetli, že jejich dítě má znaky tohoto syndromu, a jenom by chtěli razítko, že tato diagnóza je správná. Jenomže... I u nás je autismus už dávno docela kvalifikovaně zkoumán, jeho nesporné znaky umíme poznat a neměl by nás splést povrchní pohled laika nebo dokonce nějakého rádce z okolí rodiny. Za desetiletí praxe vím, že podmínky činnosti mozku a nervového systému sice jistým vnějším vlivům, zejména sociálním, podléhají, ale v drtivé většině případů má autismus neměnné charakteristiky. Nezapomeňme, že tento syndrom byl popsán v USA už ve 40. letech minulého století a odborných zdrojů máme dost. Přesto často zažívám, jak znovu a znovu rodiče raději slyší: autismus. Zní to lépe než: kombinovaná porucha s lehkou mentální retardací. Abychom se ale tomuto nedobrému trendu vyhnuli, je dobré vyhledat skutečně renomované odborníky, ne jen posly laciné naděje. A když se zdá, že diagnóza nebyla správná, obrátit se jinam. Dobrých pracovišť je dost. Ať už je pak diagnóza jakákoli, jedno zůstane vždy – dítě s postižením nebo poruchou potřebuje lásku, potřebuje rodinu a okolí, které si váží života, třeba osudově zkomplikovaného.  Autor je ředitelem Dětského centra Paprsek. (Mezititulky a záznam zj) můžeš / číslo 9 - 2012


26

27

Tip na výlet

info Vše, co potřebujete vědět o Dlouhých stráních lektrárna Dlouhé stráně E se pyšní třemi nej: 1. má největší reverzní vodní turbínu v Evropě – 325 MW 2. jedná se o elektrárnu s největším spádem v České republice (510,7 m) 3. má největší instalovaný výkon v ČR – 2 x 325 MW Na exkurzi, která se koná v informační centru pod dolní nádrží, se dozvíte vše o stavbě a provozu elektrárny. Na obrázku nahoře turisté obdivují jednu z vyřazených částí turbíny.

Dlouhé stráně

elektrárna v srdci hor Uříznutý kopec, který si každý rok jezdí prohlédnout tisíce lidí – takové jsou Dlouhé stráně, přečerpávací elektrárna v nadmořské výšce 1350 metrů v Jeseníkách. Vypravit se sem mohou i handicapovaní a na Dlouhých stráních s tím mají zkušenosti. Text: Petr Buček Foto: www.kouty.cz, autor

S

edmý div Česka – to je podle čtenářů idnes.cz přečerpávací elektrárna, která leží nedaleko Loučné nad Desnou. Letecké snímky této monumentální stavby budí už léta velkou pozornost. Je otevřená i pro veřejnost. Lidé mohou navštívit dolní nádrž elektrárny, ale také se projít po okraji hráze horní nádrže. Každý, kdo se rozhodne pro návštěvu Dlouhých strání, si může vybírat ze dvou možností. A obě jsou bezbariérové. Ta druhá je ovšem náročnější, ale také krásnější. Každá prohlídka Dlouhých strání začíná v lyžařském středisku Kouty nad Desnou, odkud odjíždějí autobusy a turisté zde


najdou veškeré zázemí. Vybrat si můžete ze dvou typů exkurzí v elektrárně, kterou začali přes protesty veřejnosti stavět roku 1978. Dokončili ji až o 18 let později. Vyrazit jen k dolní nádrži, to znamená nasednout na autobus a nechat se odvézt do informačního centra elektrárny, které leží hned pod dolní nádrží v nadmořské výšce 824 metrů. Handicapovaní mají ovšem i jinou možnost – ohlásit se dopředu (na prohlídku je stejně nutné se objednat dopředu) a požádat o povolení k výjezdu k hlavní bráně. „Umíme to zařídit, musí se to pouze sladit s organizovanou prohlídkou,“ říká Petr Marek, šéf kouteckého areálu. V informačním centru následuje skoro hodinová přednáška, kde se dozvíte o její výstavbě i fungování, zahltí vás spoustou zajímavých dat a promítnou film. Pak se

pokračuje na hráz dolní nádrže. Na první pohled to tak nevypadá, ale je to monstrum. Má celkový objem 3,4 milionu kubických metrů, hráz dosahuje výšky 56 metrů a hladina může kolísat o 22,2 metru. V létě byla naplněná „na doraz“, elektrárna totiž stála, horní nádrž byla vypuštěná kvůli údržbě. Na dolní nádrži tato prohlídka končí. Objednat se ovšem můžete i na prohlídku horní a dolní nádrže dohromady, kdy autobus po návštěvě infocentra a dolní nádrže pokračuje až nahoru. Milovníci horské turistiky mají ale ještě jednu možnost – po návratu z dolní nádrže zdolat tu horní vlastními silami. Tedy téměř. Po návratu do kouteckého areálu se dá totiž k „dobytí“ horní nádrže využít lanovka. „Vozíčkáři k nám jezdí, lanovku můžeme kdykoliv zpomalit nebo zastavit, aby postižený mohl pohodlně nastoupit. Vozíček posíláme jako první,“ uvádí Petr Marek z areálu. Největším úskalím je ovšem se k lanovce dostat. Nevyjíždí hned z parkoviště, začíná asi o 200 metrů výš a jde se k ní po šotolinové cestě do kopce. „Není to jednoduché, ale dá se to zvládnout,“ dodává Marek.

Procházka s výhledem na jesenickou hřebenovku Ani nahoře to ovšem nebude procházka po rovinatém Třeboňsku – dojet až na horní nádrž dá zabrat, ale stojí to za to. Je to 4,5 kilometru a cestu si lze usnadnit minibusem,

elektrizační soustavě plní několik V funkcí: přeměňuje nadbytečnou energie na energii špičkovou. V době přebytku elektrické energie v síti (především v noci) se voda čerpá z dolní nádrže do horní a ve špičkách, v době nedostatku elektřiny, se v turbínovém režimu vyrábí elektrický proud. Zároveň je výkonovou rezervou systému a kompenzační provoz slouží k regulaci napětí v soustavě. lektrárna je řešena jako podzemní E dílo. Obě soustrojí jsou umístěna v podzemí, a to v kaverně o rozměrech 87,5 x 25,5 x 50 m. Do její horní části se turista také podívá.

který jezdí z horní stanice lanovky pod horní nádrž. Lze to zdolat „po svých“ a vydat se po asfaltce, která je plná krásných výhledů. První úsek vede lesem a stoupá se do kopce. Odměnou jsou první výhledy na magickou jesenickou hřebenovku. Je přesně naproti nám – jako dokonalá fotka v bedekru. Pak cesta klesá a zase se zvedá. U nové dřevěné útulny, kde se dá schovat při nepřízni počasí anebo i přespat, je přímo nutností zastavit. Na návštěvníka čeká první magický výhled. Vidíme, jak se hřebenovka zvedá z Červenohorského sedla a jako nepravidelná vlnovka vede až k hlavní zdejší atrakci – k Pradědu, na kterém se pyšně tyčí rozhledna. Výhled pokračuje ještě k Jelenímu hřbetu, než se ztratí směrem na Skřítek. Vidíme cyklostezku, která po úbočí hřebene padá z Ovčárny do Červenohorského sedla, i několik nešťastníků, jak se ji snaží vyšlapat nahoru. Lze zahlédnout i pěšinku Divokého dolu stoupající příkře nahoru na Ovčárnu. Hory hrají všemi odstíny zelené, aby snad každého přesvědčily, že tenhle výhled stál za to. Od útulny začíná poslední prudký a dlouhý výšlap nahoru. Celou dobu ovšem budeme mít jako na dlani jesenickou hřebenovku. Cesta končí přímo pod horní nádrží. Nahoru ale vedou příkré a docela dlouhé schody zcela nevhodné pro vozíčkáře. Ti ovšem mohou využít zásobovací cestu, která je přivede až na okruh hned nad hladinou nádrže. Dostanou se sem po inlinovém

okruhu. Přímo pod horní nádrží totiž vede 2,5 kilometru dlouhý inlinový okruh a je to velký zážitek bruslit v nadmořské výšce 1200 metrů. Vozíčkáři musí nádrž po tomto okruhu objet a z druhé strany vyjet po zásobovací cestě.

orní nádrž je s podzemní elektrárnou H spojena dvěma přivaděči, každým pro jedno soustrojí. Přivaděče mají délku 1547 m a 1499 metrů. S dolní nádrží ji spojují dva odpadní tunely o průměru 5,2 m. Ty jsou dlouhé 354 a 390 metrů. Horní nádrž má celkový objem 2,72 mil. m3.

Na hrázi horní nádrže A tohle je konečně ten sedmý div Česka. Obrovská nádrž plná vody. V létě návštěvníci mohli nahlédnout na dno nádrže – byla totiž vypuštěná kvůli pravidelné odstávce, a tak si mohli 15,4 hektaru velkou plochu s až 26metrovou hloubkou prohlédnout sami. Komu zbyla ještě trocha sil, může si nádrž obejít dokola. Výhledy jsou tu krásné nejenom na jesenickou hřebenovku, ale i na Orlické hory se Suchým vrchem, za dobré viditelnosti lze dohlédnout až ke Krkonoším, zahlédnout i Sněžku. Zpět je nutné se vrátit stejnou cestou anebo využít mikrobus, který cestovatele zaveze zpět k horní stanici lanovky. Dobře se najíte v moderní restauraci ve sportovním areálu nedaleko lanovky. Na jídelním lístku mají na denním menu jen několik jídel, ale vaří tu chutně. Za zmínku stojí interiér restaurace – zdobí ho dobové horské fotky, „staré dobré časy“ pamatují i trámy. Restaurace i záchody jsou bezbariérové. Výlet je to velmi namáhavý, ale stojí za to. 

Může se ještě hodit utobus na Dlouhé stráně odjíždí A od parkoviště ve sportovním areálu v Koutech nad Desnou. Na exkurzi je třeba se dopředu objednat na tel. č. 585 283 282, 583 283 282, 602 322 244. Obsazeno bývá i týden dopředu. stupné: dolní nádrž s exkurzí: V dospělí 125 Kč; ZTP/P, děti 7–18, studenti do 26 let 90 Kč, děti do 6 let 40 Kč Exkurze s výjezdem na horní nádrž: 170/135/40 Kč ýjezd lanovkou V pro účastníky exkurze: 115 Kč, ZTP 80 Kč ww.kouty.cz w www.dlouhestrane.cz můžeš / číslo 9 - 2012


28

29

Poradna

Asistent pedagoga osobní asistent

versus

V naší legislativě se to hemží různými asistenty a mnohdy je velmi obtížné rozeznat, jaké má který z nich kompetence a co vám může zajistit. Asistent pedagoga

Osobní asistent

Začněme oblastí školství. Zde podle vyhlášky č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných, fungují tzv. asistenti pedagoga. Ředitel školy v tomto případě podává žádost o zřízení funkce asistenta pedagoga. Asistent pedagoga ve většině případů pracuje s více žáky zároveň, je placen (zjednodušeně) školou. Hlavní činnosti asistenta pedagoga jsou dány § 7 výše uvedené vyhlášky: a) pomoc pedagogickým pracovníkům školy při výchovné a vzdělávací činnosti, pomoc při komunikaci se žáky a zákonnými zástupci žáků a komunitou, ze které žák pochází, b) podpora žákům při přizpůsobení se školnímu prostředí, c) pomoc žákům při výuce a při přípravě na výuku, d) nezbytná pomoc žákům s těžkým zdravotním postižením při sebeobsluze a pohybu během vyučování a při akcích pořádaných školou mimo místo, kde škola v souladu se zápisem do školského rejstříku uskutečňuje vzdělávání.

V tomto případě se dostáváme do zcela jiné oblasti, a to do oblasti sociálních služeb. Osobní asistent je zaměstnancem sociální služby osobní asistence (§ 39, zákon o sociálních službách č. 108/2006 Sb.). Službu osobní asistence si sama osoba se zdravotním postižením (v případě dítěte jeho zákonný zástupce) objedná přímo u organizace, která má tuto službu zaregistrovánu. O poskytnutí služby je sepsána smlouva, kde je stanoven její rozsah (tedy to, s čím bude osobní asistent pomáhat). Osobního asistenta si platí osoba se zdravotním postižením sama (např. z přiznaného příspěvku na péči). Pokud jej tedy využívá např. zdravotně postižené dítě ve škole, věnuje se osobní asistent pouze dítěti, s jehož rodičem je uzavřena smlouva o poskytnutí služby. Osobní asistent tedy není zaměstnancem školy. Služba osobní asistence obsahuje podle výše uvedeného paragrafu především tyto činnosti: a) pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, b) pomoc při osobní hygieně,


c) pomoc při zajištění stravy, d) pomoc při zajištění chodu domácnosti, e) výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, f) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, g) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí.

Péče o dceru a nárok na důchod, řidičský průkaz

Asistent sociální péče Novela zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb. přinesla od 1. 1. 2012 tento nový pojem v § 83. Označuje fyzickou osobu pečující, která není osobou blízkou ve vztahu k osobě závislé, o kterou pečuje (zjednodušeně není v příbuzenském vztahu k osobě se zdravotním postižením, která potřebuje péči). Asistentem sociální péče může být pouze fyzická osoba, která je starší 18 let a zdravotně způsobilá. Asistent sociální péče je povinen s osobou, které poskytuje pomoc, uzavřít písemnou smlouvu o poskytnutí pomoci. Náležitostmi smlouvy je označení smluvních stran, rozsah pomoci, místo a čas poskytování pomoci a výše úhrady za pomoc. Asistenta sociální péče si hradí osoba sama např. z přiznaného příspěvku na péči. Všechny tři typy asistentů mohou pomáhat dítěti či mladému člověku ve školském zařízení. Je však třeba si uvědomit rozdíly mezi jednotlivými výše popsanými režimy. Pouze funkce asistenta pedagoga je zřízena školou – je jejím zaměstnancem a je z tohoto zdroje také financován. Nicméně ve většině případů se věnuje více dětem zároveň a nenabízí doprovod ze školy a do školy (na rozdíl od osobního asistenta či asistenta sociální péče, se kterými si i tento typ pomoci lze sjednat ve smlouvě).  Lucie Marková Poradna pro život s postižením Ligy vozíčkářů [email protected] Bezplatná linka 800 100 250

Odpovídáme na nejčastější dotazy čtenářů, které pochopitelně zajímají detaily toho, co přináší sociální reforma.

?

Dobrý den, mám poněkud komplikovanější problém. Po roce 1968 jsem odešla do Německa. Moje děti se tam narodily. Nakonec z toho bylo více než dvacet let. Vrátila jsem se v roce 1994. Dcera měla v roce 1992 těžkou autohavárii s poraněním míchy, je vozíčkářka, paraplegička. Je mi 65 let a stále mi nebyl přiznán starobní důchod, cítím se úřady přímo „odkopávána“. Nejdříve, že nemám patřičný počet odpracovaných let a musím počkat do 63 let. Potom řekli, že musím počkat do 65 let a teď mi na úřadu soc. zabezpečení (Písek) řekli, že mám nárok až v roce 2014. Po úrazu dcery jsem si ji vzala k sobě do Prahy (tenkrát jsem tam bydlela) a pečovala o ni sedm let. Bylo mi řečeno, že tato léta se mi nepočítají, protože jsme tenkrát nebyli v EU a dcera prý neměla průkaz ZTP a pečovatelský příspěvek. Dcera ale měla německý průkaz ZTP a pečovatelský příspěvek brala z Německa (v době úrazu tam žila). Nenapadlo by nás tenkrát, že máme „podvádět“ a žádat o pečovatelský příspěvek ještě jednou v ČR. Dcera měla tenkrát bydliště v Praze a platila si VZP. Teď na úřadě soc. zabezpečení tvrdí, že musím „se zpětnou platností“ oněch sedm let péče dokázat a najít si posudkového lékaře, který bude ochoten mi potvrdit, že tehdejší péče z mé strany byla nutná. Chodívali jsme tenkrát denně na rehabilitaci do Nemocnice na Homolce. Dcera také byla dva měsíce v Kladrubech. Ale v nemocnici mi řekli, že výkazy pacientů nearchivují tak dlouho. Ještě se pokusím zeptat na VZP, zda by mi něco se zpětnou platností potvrdili, až pojedu do Prahy. Celý postup úřadu soc. zabezpečení se mi zdá nekorektní a připadám si úplně bezmocná. Můj případ začal už v době, kdy byl pan Nečas ministrem práce a sociálních věcí. Odvolávala jsem se tenkrát přímo k němu. Odbyli mne standardním dopisem. Veškeré přílohy o dceři, které jsem tenkrát k odvolání přiložila, na ministerstvu ztratili a řekli mi, že jim „žádné přílohy nedošly“.

Kdyby se mi podařilo dokázat těchto sedm let péče o dceru, tak bych měla dostatečný počet let, aby mi vznikl nárok na důchod. Mám zde uznaných dvacet let a potřebuji dvacet pět let. Léta odpracovaná v Německu mi uznaná nebyla, ale s tím Vás teď nechci zatěžovat, dopis by byl příliš dlouhý. Dokonce jsem tenkrát byla několikrát na ministerstvu osobně, bývala tam poradna pro občany, ale také mi nepomohli. Neznáte, prosím, nějakou kompetentní adresu, kde bych se mohla poradit? Třeba i právníka, který se zabývá správním právem. Už nemohu čekat do roku 2014, obávám se, že do té doby proběhne další důchodová reforma a že se důchodu nedočkám nikdy. Svůj pražský byt jsem prodala, ale brzy se stane, že nebudu mít z čeho žít. Nezlobte se, že Vás obtěžuji. Za eventuální kontakt na kompetentní osobu Vám děkuji.

Odpověď: Chápu, že jste vzniklou situací zaskočena a že dcera prokazatelně vaši péči jistě potřebovala. Z vašeho dotazu není bohužel patrné, v kterých letech je třeba zpětně dokázat léta péče o dceru. Legislativa v této věci se vyvíjela spolu s vývojem příspěvků, které byly na tuto péči státem poskytovány (nyní příspěvek na péči, dříve zvýšení důchodu pro bezmocnost atd.). Mohu vám však alespoň pomoci obecnými informacemi, jak lze dobu péče dokázat. Zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v § 85, odst. 5, uvádí: K prokázání doby pojištění lze použít čestného prohlášení nejméně 2 svědků a žadatele o důchod nebo o úpravu důchodu, nelze-li tuto dobu prokázat jinak. V případě, že tedy není možné dobu péče prokázat jinak, doporučuji získat dva svědky vaší péče o dceru a využít výše uvedené ustanovení. Jak však uvádím v úvodu, vzhledem k tomu, že přesně nevím, v kterých letech vám doba pojištění chybí, nemohu jistě říci, že lze toto ustanovení aplikovat na váš případ. V případě, že Česká správa sociálního zabezpečení tento postup odmítne, doporučuji

obrátit se s vaším případem na veřejného ochránce práv s podnětem na prošetření postupu ČSSZ ve vaší věci. Kontakt naleznete na www.ochrance.cz.

?

Dobrý den, když se například po úrazu dostanu na vozík a mám řidičák, musím kvůli ručnímu řízení absolvovat nějaké oficiální přezkoušení jízdních dovedností? Nebo si prostě nechám předělat auto a můžu vyrazit bez nějakých zkoušek?

Odpověď: Pokud existují důvodné pochybnosti o zdravotní způsobilosti osoby k řízení motorového vozidla, měl by ošetřující lékař podle zákona č. 361/2000 Sb. podat neprodleně podnět na odbor dopravně-správních činností úřadu obce s rozšířenou působností. Tento odbor následně zahájí správní řízení o odebrání/pozastavení řidičského oprávnění anebo o tzv. podmínění řidičského oprávnění, tedy o doložce do řidičského průkazu, že osoba zvládne řídit vozidlo jen za určitých podmínek – např. vámi uváděné ruční řízení (§ 93). Zároveň může úřad omezit řidičské oprávnění v případě, že osoba částečně pozbyla odbornou způsobilost, a vyzvat držitele řidičského průkazu k přezkoumání odborné způsobilosti (§ 97). Upozorňuji, že v případě, kdy došlo k odnětí řidičského oprávnění pro ztrátu zdravotní způsobilosti a od pravomocného rozhodnutí v této věci uplynuly více než tři roky, musí žadatel podle zákona prokázat odbornou způsobilost (§ 100). Obecně pak lze citovat § 5 výše uvedeného zákona, kde jsou stanoveny povinnosti řidiče: „Řidič nesmí … řídit vozidlo nebo jet na zvířeti, jestliže je jeho schopnost k řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti snížena v důsledku jeho zdravotního stavu.“ Správně byste tedy měl mít nově řidičské oprávnění podmíněno speciální úpravou vozidla. O tom, zda bude nutné absolvovat přezkoumání odborné způsobilosti, rozhodne správní orgán. Nicméně zkušenosti v naší Poradně pro život s postižením uvádějí, že u běžné úpravy vozidla na ruční řízení toto není ve většině případů nutné.  Na vaše dotazy odpovídají pracovníci Poradny pro život s postižením Ligy vozíčkářů www.ligavozic.cz můžeš / číslo 9 - 2012


30

31

AUTO-MOTO

SLOUPEK Martina KOVÁŘE

Zadní dveře a sedadla osmkrát jinak

Peugeot 308 SW: od 370 000 Kč

Renault Scénic: od 349 900 Kč Renault Scénic má ve druhé řadě tři stejně velká, samostatná a vyjímatelná sedadla. Podobně jaké u roomsteru lze sedadlo za řidičem z auta odebrat a nechat doma. Na rozdíl od menší škodovky však zůstávají v renaultu k dispozici v takovém případě dvě plnohodnotná zadní sedadla – prostřední a za spolujezdcem. Scénic je k mání ve dvou délkách.

Francouzský kombík je jediným vozem ve své kategorii, u kterého si mohou zákazníci volit mezi klasickou pevnou zadní sedačkou a třemi samostatnými a vyjímatelnými sedadly. Ty jsou k mání ve vyšší výbavě Active+. Vozíčkář tak může sedadlo za řidičem vyjmout z auta a ukládat vozík za sebe. Ostatní kombíky sázejí na klasické pojetí zadních sedadel, která jsou v autě napevno.

Honda Civic: od 349 900 Kč

Valná většina aut má klasické křídlové zadní dveře a pouze jednoduše sklopná opěradla zadních sedadel. Stále více výrobců však nabízí variabilnější řešení, ze kterých těží také vozíčkáři. Tady je osm zajímavých příkladů.

Text: Petr Buček Foto: automobilky

Poznámka: Ceny zohledňují akční nabídky k 31. 7. 2012. Více na www.autembezpecne.cz můžeš / číslo 9 - 2012

Honda dává svému sportovně pojatému civiku překvapivě praktickou a prostornou karoserii. Druhou řadu sedadel tvoří takzvaná Magic Seats. „Kouzelná sedadla“ jsou dělená v poměru 60:40, jejich trik spočívá ve sklápění sedáků jako u sedaček v kině, divadle nebo na fotbalovém stadionu. Když je zapotřebí vytvořit prostor pro vozík nebo jiný náklad, sedák se napevno vyklopí do svislé polohy. Kromě vozíku lze ve vzniklém prostoru převážet například jízdní kolo. Stejná sedadla má také menší Honda Jazz, která stojí od 299 990 korun.

Citroën Berlingo: od 319 900 Kč

Berlingo se prodává buď jako užitkové auto, nebo v osobním provedení. U něj si zákazník může připlatit za tři samostatná a vyjímatelná zadní sedadla. Tuto možnost však Citroën nabízí k berlingu s dražšími výbavami. Kromě samostatných sedadel, která lze jednotlivě z auta odstranit a poté kdykoliv vrátit, má berlingo i zadní posuvné dveře. Na straně za řidičem však nejsou podobně jako samostatná sedadla ke koupi k levnějším výbavovým stupňům. Stejné výhody nabízí také dvojče berlinga – Peugeot Partner Tepee.

Škoda Roomster: od 244 900 Kč

Opel Meriva: od 259 900 Kč Naprosto netradiční jsou u tohoto opelu zadní dveře. Nemají panty u prostředního sloupku karoserie, ale až za zadními sedadly. Otevírají se proto naopak než u ostatních aut a na jejich kliku lze dosáhnout i z předního sedadla. Druhá řada sedadel je sice třídílná s úzkým středovým dílem, nelze je však z auta úplně vyjmout a uvolnit místo pro jednodušší naložení vozíku.

Peugeot 807: od 628 000 Kč Zástupce velkoprostorových aut je nyní k mání za velmi výhodné ceny, protože jej francouzská automobilka v téměř nezměněné podobě vyrábí už deset let. Ve výbavě má elektricky ovládaný posuv zadních dveří. Řidič naloží vozík a o zavření a otevření dveří se postará zmáčknutím jediného tlačítka. Tři samostatná a vyjímatelná sedadla druhé řady jsou samozřejmostí. Stejné řešení nabízí dvojče Peugeotu 807, kterým je Citroën C8.

Za klasickými zadními dveřmi této škodovky jsou umístěny tři samostatné sedačky, které lze z vozu zcela vyjmout. Kdo chce mít trvalé místo pro vozík, sedačku za řidičem nechá v garáži nebo doma. Škoda nazývá svůj systém tří samostatných a posuvných sedadel VarioFlex. Prostřední sedadlo je přitom užší než obě krajní. Podobně řešená sedadla má také Škoda Yeti.

Ford B-Max: od 289 990 Kč

Otevírání zadních dveří Fordu B-Max nese název Easy Access (jednoduchý přístup). Díky zcela chybějícímu prostřednímu sloupku karoserie a posuvným zadním dveřím nabízí model B-Max podle Fordu boční otvor o šířce až 1,5 metru. Nakládání vozíku je díky chybějícímu prostřednímu sloupku karoserie jednodušší. Opěradla zadních sedadel jsou dělená v poměru 60:40.

Balení… Každé auto je malé Stojím na parkovišti nejmenovaného hotelu u Středozemního moře, auto nacpané k prasknutí, obě děti řvou, klimatizace hučí naplno, žár z rozpáleného asfaltu roste a chci co nejdříve vyjet, protože z rádia slyším warning: Zácpa na hranicích. Ale kolem auta je stále mnoho věcí, které manažerka přepravy zaboha nemůže dostat dovnitř. „Že bychom to synkovo kolo nevezli?“ padá návrh. To asi ne, ale každé auto, byť sebevětší, má své limity. Je zvláštní pravdou, že nakonec je vlastně každé auto malé. Jenom v těch menších autech je to lépe složené. Evidentně se my, kteří s sebou taháme spoustu krámů, kompenzační pomůcky, kočáry, kola, rybařinu, kufry, horu oblečení, bot, kabelek a dalších „nezbytností“, při volbě rodinného auta zajímáme skoro nejvíc o úložné prostory. Pamatuji jednu výjimku. Kolega na vozíku, který léta jezdil v Nissanu Micra – to je taková ta „sekačka na trávu s variátorem“ – se strašně divil, když přesedl do fiesty nebo astry, kolik je v těchto velkých autech zbytečného místa. Ano, nebude to případ častý, ale často si na něj vzpomenu, třeba když vidím v zrcátku kopat členy rodiny do víka mého přeloženého kufru, kterým se pětková řada jindy sama tak pěkně zavírá… Běžně se tedy stává, asi i vám, že se v čase totéž auto zmenšuje. Zvláštní úkaz. Hlavně při používání rodinou, která jej vyplňuje. Pak hledáte variantu, jak ho prodloužit. Může se hodit například přívěsný vozík. Ale i s ním je problém, jede nanejvýš 80 až 100 km/h, pak začne tancovat. I rakev je problém. Hned tak do ní nedosáhneme a v bočním větru mi jednou auto chtělo jet jen po levých kolech jako v cirkuse. Je to otázka volby, kompromisu, co vlastně potřebujeme převážet. Já tvrdím, že pouze něco, protože obyčejně nejezdíme do pouště Gobi, kam je třeba dovézt leccos neobvyklého. Ale my většinou jurtu, velblouda a mnoho dalších „potřebných“ věcí můžeme nechat doma, protože je v Chorvatsku obyčejně nevyužijeme. Ale vykládejte to tomu, kdo nemůže zavřít kufr. 

Autor je bývalý automobilový závodník, člen rady Konta BARIÉRY. můžeš / číslo 9 - 2012


33

Konto BARIÉRY Melantrichova 5, Praha 1

Testy vozíků, tradiční aukce, zábavný pořad Konto BARIÉRY organizuje nebo spoluorganizuje během roku desítky akcí. Je málo týdnů, kdy se něco nekoná. Tak to v charitě prostě chodí. Rok 2012 je pro mě ale spojen s třemi velkými projekty. Testy vozíků Více než půl roku práce věnovala redakce Můžeš a její šéfredaktor přípravě historicky prvního testu základní kompenzační pomůcky pro vozíčkáře. Testovali jsme to nejpotřebnější, mechanické vozíky. V letním čísle jste si přečetli jak výsledky, tak i detaily o průběhu akce. Chci dnes přidat jenom pár slov o tom, proč jsme se do testování pustili, a zamyslet se nad tím, zda to splnilo očekávání. A čí očekávání. Nikdy jsme nic takového nedělali, a tak jsem čekala rozzlobené reakce výrobců. Kolega a kamarád Martin Kovář, který, jak sám říká, „na vozíku sedí“, se mě ptal: Už vám se šéfredaktorem někdo propíchl pneumatiku u auta? Nepropíchl. Výrobci dělají mrtvé brouky, zato v komunitě uživatelů této pomůcky jsme píchli do vosího hnízda. Konto BARIÉRY a členové jeho rady rozhodují každý měsíc o desítkách příspěvků na rehabilitační a kompenzační pomůcky a jenom mechanické vozíky spolknou z celkové částky, kterou ročně rozdělíme, a ta se blíží 20 milionům, zhruba tři miliony korun. Každý měsíc si klademe otázku, proč jsou vozíky čím dál dražší a zda jsou také po všech stránkách tak skvělé a vyhovující. Na to jsme hledali odpověď.

Černým koněm testu byl levný vozík z Číny – s parametry, které vyhovují velkému množství lidí, kteří nepotřebují vozík na míru, potřebují ale druhý vozík anebo vozík na přechodnou dobu. Patří mezi ně i senioři a pacienti po náročných operacích. Taková pomůcka na našem trhu není. Těší mě, že náš test ukázal relativní srovnatelnost levného vozíku, a především potřebnost pro specifickou cílovou skupinu, pro kterou je aktivní vozík zbytečný a cena nedostupná. Srovnání s násobně dražšími výrobky bylo skutečně zajímavé. Závěr pro mě? Test splnil naše očekávání a věřím, že přinesl zajímavé a cenné informace pro všechny účastníky specifického „trhu pomůcek“, ale i pro vás, naše čtenáře.

11. aukční salon výtvarníků

Benefiční pořad České televize pro Konto BARIÉRY podpoří i prodej špendlíků s motivem klauna od designéra Aleše Najbrta. Kdo si špendlík koupí, pomůže dobré věci.

Stejně tak naši testeři, čtyři mladí lidé se srovnatelnými fyzickými předpoklady. Potřebují pro svůj život kvalitní, lehké a aktivní vozíky, mají je a zajímala je jejich kvalita, jejich srovnání. Jejich hodnocení bylo opravdu důležité.

Test splnil naše očekávání a věřím, že přinesl zajímavé a cenné informace pro všechny účastníky specifického „trhu pomůcek“, ale i pro vás, naše čtenáře.

Projekt s dlouholetou tradicí má společenské i odborné renomé. Je v oblasti charity nedostižný v počtu výtvarníků, kteří se stali jeho součástí, kteří chtějí pomáhat. Letos to vypadá, že účast bude rekordní. Chodby nadace voní už dva měsíce barvami, fermeží, na všech místech stojí cenné dary, obrazy a plastiky. Máte možnost sáhnout si na krásného Sýkoru, Rónu, Špaňhela, Střížka, Bolfa, Šimotovou, Válovou, Palečkovou, Anderleho, Exnara, Vašíčka, Svobodu, Sozanského a desítky, desítky dalších. Studenti, jejichž stipendia financujeme z výnosu aukce, se mohou těšit. Na další školní rok bude vystaráno. Věřím, že stejný zájem, jaký mají o naši osvědčenou a prověřenou aukci výtvarníci, budou mít i ti, kdo na aukci přijdou s chutí pomoci a odnést si krásný vánoční dárek. Den aukce je v neděli 9. prosince. Uteče to, co by dup!

Možná přijde i charita? Tak se bude jmenovat benefiční pořad pro Konto BARIÉRY, který se objeví na obrazovkách České televize v sobotu 29. září ve 21 hodin. Přípravami žije velký tým tvůrců dnes a denně. Chceme diváky překvapit a sázíme přitom na humor. Naši dlouholetou práci podpoří na obrazovkách Marek Eben, Tomáš Matonoha, Petr Čtvrtníček, Jan Potměšil, Bolek Polívka, Karel Gott, Milan Štaindler a David Vávra, Tomáš Hanák, Jiří Korn, Jiří Lábus, Oldřich Kaiser a celá řada dalších. Budou pomáhat (s) humorem. Je to i pořad pro vás, přijměte moje pozvání k televizní obrazovce.  Vaše Božena Jirků [email protected] můžeš / číslo 1 - 2012


34

35

Na cestách

Německé postřehy Naši západní sousedé mají skvělé dálnice, po kterých tak rádi uháníme. Jenže zároveň míjíme bez povšimnutí zajímavá místa, která stojí za návštěvu. Například Frankfurt nad Mohanem a Cáchy. Vozíčkář přitom zjistí, že ani v Německu není vše dokonalé.

Socha císaře Karla Velikého hlídá zahrádku u jeho dómu v Cáchách.

Metro není zcela bezbariérové, včetně mezery mezi vagonem a nástupištěm. Ta je podobná jako v Praze. A vozík projede jen některými dveřmi bez tyče.

Lodě nás zklamaly

Zamilované dvojice zdobí most přes Mohan visacími zámky.

Text a foto: Radek Musílek

P

řijal jsem s manželkou pozvání kamaráda Martina Schlitta, který bydlí ve Frankfurtu nad Mohanem. Když se mu před jedenácti lety stal úraz, měl štěstí v neštěstí. Skončil na vozíku, ale zároveň před tím uzavřel všechny možné pojistky. Takže je rentiér, který nemá problém s financováním nezbytností. On a jeho žena obývají krásné bezbariérové apartmá s velkou střešní terasou. Každý den chodí na fyzioterapii, věnuje se sportu, cestování a svým koníčkům. Ujistil mě, že takhle si ale drtivá většina vozíčkářů v Německu nežije. Každopádně mi byl ideálním průvodcem a hostitelem, protože naše možnosti pohybu jsou úplně stejné. můžeš / číslo 9 - 2012

Samotné město nemá světoznámé památky, i když oplývá dlouhou a významnou historií. Velká část budov byla zničena během druhé světové války. Zachovalo se několik kostelů a průčelí staré radnice, ovšem zbytek náměstí byl znovu postaven podle původních plánů. Dnes Frankfurt známe především díky obřímu letišti a Evropské centrální bance jako dopravní a finanční tepnu Evropy. Siluetu města tvoří mrakodrapy připomínající newyorský Manhattan. Ostatně odtud pochází přesmyčka Mainhattan, kterou místní lidé občas používají. Řeka Mohan se totiž v Německu jmenuje Main.

Nejlepší je U-Bahn K dopravě do centra bylo nejlepší využít U-Bahn, tedy metro. Stanice, které jsme

potřebovali, byly bezbariérové, ale neplatí to pro všechny. Podle slov našeho hostitele není Frankfurt po stránce přístupnosti perfektní. Ale je na tom určitě lépe než Praha, kterou měl možnost poznat. Zdejší tramvaje a autobusy jsou oproti naší metropoli většinou nízkopodlažní. Přesto on sám jezdí po městě nejraději se svým přídavným handbikem. Bere to jako trénink na ruce a terén je vcelku rovinatý. Na početnou cyklistickou obec jsou zde zvyklí. Navíc takto Martin nemusí řešit dopravní zácpy, parkování auta ani přístupnost jednotlivých stanic veřejné dopravy. Občas se totiž stává, že nejede některý z výtahů. To nám nemusel dlouze popisovat, máme vlastní domácí zkušenosti. Na nefunkční zdviž jsme nakonec opravdu narazili i při společné procházce městem. Nebylo to však v metru, nýbrž na mostě. Jde o lávku pro pěší, na jejíchž obou koncích je kromě schodů také výtah. Naštěstí nejezdil až ten na druhém břehu. Bylo tedy možné absolvovat procházku přes řeku a užít si hezký výhled. Zaujalo nás zábradlí doslova obsypané podepsanými visacími zámky všech barev a tvarů. Dávají je sem milenci, kteří stvrdí svůj cit tím, že klíček hodí do vody. Je zde tolik upomínek od zamilovaných, že městská rada nedávno musela tuny kovu nechat odstranit, aby nebyla narušena statika mostu. Záhy se ale začaly objevovat nové.

Ne nadarmo se finančnímu srdci Evropy přezdívá Mainhattan.

Nedaleko mostu je přístaviště výletních lodí. Prodavač lístků nás však překvapil sdělením, že nejsou bezbariérově přístupné. To jsme nečekali. Jelikož šlo jen o momentální nápad, nepátrali jsme po jiné možnosti a pokračovali v prohlídce města. Jeho atmosféra je příjemná, lidé milí a ochotní. Líbil se nám nápad pouličních knihoven. Kdo chce, dá do venkovní prosklené vitríny knihu a kdokoliv si ji může půjčit. Pak ji zase sám a dobrovolně vrátí! Žádné poplatky ani hlídání, prostě obyvatelé sobě. Hezké, že? Malé obchůdky mimo hlavní třídy trpí stejným nešvarem jako v českých městech. Řada z nich má jeden či dva schůdky, kvůli kterým se vozíčkář nedostane dovnitř. Dostali jsme se však na zahrádku do stylové hrázděné restaurace s místními specialitami. Ukázalo se, že česká a německá kuchyně má velmi silné společné kořeny. K překvapení číšnice nás nepřekvapilo nic ze servírovaných dobrot. Turistům z ostatních zemí totiž většinou dojdou slova, když před ně postaví hromadu prejtu, uzeného masa, klobás, kyselého zelí, brambor a syrečků. Novinkou pro nás bylo jen místní jablečné víno, které se pije smíchané s vodou či citronádou. Podává se v tradičních modrobílých džbáncích. Za vínem jsme se vypravili také na výlet mimo město. Asi tři čtvrtě hodiny autem trvala cesta do údolí a vinic kolem řeky Rýn. Hned byste řekli, že jste se ocitli na jižní Moravě. Místní specialitou je rýnský ryzlink s výrazným bylinkovým aromatem. U jednoho z místních vinařů jsme se dozvěděli, že jde o unikátní místo. Rýn se zde totiž stáčí

Naším průvodcem byl Martin Schlitt, který je na vozíku už přes deset let. Zná i Prahu a moc se mu líbí. Říká ale, že ve Frankfurtu má vozíčkář život snazší.

Siluetu města tvoří mrakodrapy připomínající newyorský Manhattan. Ostatně odtud pochází přesmyčka Mainhattan. k západu. Svahy vinic jsou tak nejvíc z celého Porýní orientovány k jihu. Po několika dnech ve Frankfurtu přišel čas na přesun do Cách neboli Aachenu. Toto historické město poblíž hranic s Nizozemskem a Belgií je úzce spjato s osobou Karla Velikého, franckého panovníka, který nejen slavil mocenské úspěchy a obnovil titul císaře, ale také pomohl kulturnímu rozvoji západní Evropy v raném středověku. Důkazem je i dóm, jehož stavba započala už na přelomu 8. a 9. století, zapsaný nyní na seznam chráněných památek UNESCO. Skýtá skutečně nevšední zážitek. Jeho vnitřní architektura se díky svému stáří vymyká obvyklým evropským standardům. A vychutnat si ho můžete i na vozíku.

Vchod bez označení S autem se dá zaparkovat na vyhrazeném místě v bezprostřední blízkosti vstupní

brány. Po překonání nádvoří s trochou nepohodlné dlažby se ocitnete u vchodu se třemi schody dolů. Jelikož nebyl nikde v dohledu nájezd, moje manželka mě „sdrncala“. Až v hlavní lodi chrámu nám hlídač na dotaz ukázal boční bezbariérový vchod, který nebyl nijak označen. Trochu krkolomný je i přístup k obchodu se suvenýry na nádvoří před kostelem. Mají zde sice nájezd do dveří, ovšem nejprve musíte překonat obrubník. Naopak vzorně bezbariérová je přilehlá chrámová pokladnice, kde jsou k vidění skvosty gotického umění včetně části říšských korunovačních klenotů (ovšem bez koruny). Za snížené vstupné se díky plošině dostanete všude bez problémů. Jen paní pokladní byla poněkud úzkostlivá, takže se nám dostalo vcelku dlouhé přednášky o fungování plošiny a bezpečnosti. Opak spokojenosti s prohlídkou pokladů představovalo naše ubytování v hotelu Buschhausen. Rezervace přes internet slibovala bezbariérové ubytování, realita byla však poněkud jiná. Hotel neměl vlastní parkoviště, natož vyhrazená místa pro vozíčkáře. Do prvního patra vedl výtah, kterému se manuálně obtížně otevíraly dveře, nehledě na jeho velikost. S elektrickým vozíkem by mohl být problém. Samotný pokoj byl sice dost prostorný, ovšem do koupelny s toaletou se zajet nedalo. Cena se přitom nijak zásadně nelišila od jiných hotelů s mnohem lepším bezbariérovým vybavením. Internetové rezervace jsou holt trochu loterie i na západ od našich hranic. Ale nechci končit negativně. Během cesty si většinou říkáte: Proč to takhle není u nás? Třeba na zmíněných dálnicích můžete počítat s čistými bezbariérovými toaletami u každé benzínky. Navíc tam využijete euroklíč. Chtěl jsem jen poukázat, že nikde to není dokonalé. Německo je každopádně moc milá a inspirativní země.  můžeš / číslo 9 - 2012


37

sloupek Ondřeje Neffa

vaše fotografie

Martin Růžička

Svět jinýma očima

Alena Nováková Jitka Večeřová

Fotografie má vzácnou schopnost zachytit věci takové, jaké jsou, nebo spíš takové, jak vypadají. O to více nás lákají všechny možnosti, jak zachytit věci jinak. Zrcadlení má své kouzlo a toho využil Martin Růžička ve svém snímku. Obrázek určitě upoutá pozornost. Jde zřejmě o nějaký vypouklý povrch – a na miniaturním provedení na webu nevidím, jak se autor vyrovnal s problémem tohoto typu fotografování – obvykle fotograf zabere i sám sebe. Někdy je to žádoucí, většinou ale nikoli. Svět jinýma očima uvidíme i při velkém přiblížení se k objektu. Touto cestou šla Alena Nováková. Její snímek asi nebude zařazen do atlasu květin, ale má velké výtvarné kouzlo. Zaostřeno je na pestíky – to je u tohoto typu fotografie vždycky velmi důležitá otázka: kam ostřit? Musíme počítat s tím, že ostré bude jenom něco a ostrost pak klesá oběma směry, od zaostřeného objektu dál a od zaostřeného objektu blíž. Něco ale ostré být musí, nebo mělo by být… Neostrost se může stát významným estetickým prvkem. Využila toho Jitka Večeřová na své fotce nazvané zcela prostě Štěňátka. Kompozice je zdánlivě divoká, pejsci jsou rozmazaní – a dělá to dojem obrovského pohybu, však to jistě obrovský pohyb byl. Působí to živě, dynamicky, vesele. A to jistě byl autorčin záměr. S podobnými výtvarnými prostředky je ale třeba zacházet opatrně, nesmějí se to stát rutinou: ode dneška budu všechno fotit rozmazaně…

děkujeme, že posíláte snímky do rubriky Vaše fotografie na adresu www.muzes.cz. Jsou zde každému k nahlédnutí a Ondřej Neff z nich pravidelně vybírá ty nejlepší. Ty pak otiskujeme a autoři dostanou honorář. Uvítáme libovolná témata, nicméně začíná se krásně barvit příroda, přichází tzv. indiánské léto, a tak se pokuste zaměřit především na ně. Snímky prosím posílejte co největší. 

Lucie Nosková poslala sérii „momentek ze života“. Jsou patrně focené mobilem, nějakým tím hipstamaticem, jak bych odhadoval. Jsem vůči tomuto typu focení poněkud ostražitý, a jestliže jsem o odstavec výš varoval před rutinou, tak tohle je z podstaty věci rutina jak bič. Kdyby Lucie Nosková fotila jaksi přirozeně, bez „cross processingu“ a podobných vychytávek, fotky by byly, myslím, lepší. Viz na webu její přirozenou fotku miminka – nic hledaného, je to prosté a působivé. Ale zpátky k našemu tématu – štěňátko vyfocené z bezprostřední blízkosti a v podstatě taky mimo ostrost má velký obrazový náboj! Je v tom jakási neohrabanost, bezbrannost, je to perfektní milá fotka. Do té míry milá, že mi ani ten „cross processing“ u ní nevadí... 

Přeji vám dobré světlo. (jš)

Autor je novinář a spisovatel.

Alena Nováková

Lucie Nosková

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,


38

Křížovka

Alfred Brehm Ž ivot zvířat od tohoto autora a vypravěče zná přinejmenším podle jména snad každý. Mladý Brehm se naučil dobře znát a milovat zvířenu svého rodného durynského kraje už od svého otce, faráře a zároveň vynikajícího znalce ptáků. Od dětství byl zvyklý sledovat a pozorovat zvířata na polích a v lese. Měl štěstí, že mohl už jako mladík navštívit Afriku.

1

2

3

4

5

6

7

Vrátil se domů až za pět let a pracoval pak jako svobodný spisovatel. Roku 1863 vyšlo zmíněné slavné dílo. Další Brehmův život neprobíhal už tak šťastně. Jako ředitel hamburské zoologické zahrady a později berlínského akvária tak úspěšný nebyl. Nejzajímavější pasáže z jeho díla jsou ty, ve kterých popisuje ... (tajenka) zvířat. 

8

9 10 11 12 13 14 15 16

A B C D

Na co se můžete těšit v říjnovém čísle? Rozhovor s generálním ředitelem České televize Petrem Dvořákem o tom, jak veřejnoprávní televize informuje o nadacích pomáhajících lidem s handicapem Reportáž vozíčkáře z Dánska

E F

Novinky automobilek pro řidiče s postižením

G H I Vodorovně: A. Vlhnout; úřad (z němčiny); rvát. – B. Nalakovati; vrcholit. – C. Štěrkový val; černovlasý člověk; přírodní kaučuky. – D. Carský výnos; úkaz; italský básník; zdrsněná tkanina. – E. Tajenka. – F. Španělský spisovatel; židle (obecně); portugalsky „řeka“; seskupení. – G. Ostrov Malých Sund; Daidalův syn; nárok. – H. Obnovovati; obytný přívěs za automobilem. – I. Řecká metropole; slovenské ukazovací zájmeno; rožnit. Svisle: 1. Nestanoviti. – 2. Mužské rody. – 3. Škrabka u pluhu; žáruvzdorná hmota. – 4. Brukvokvětá bylina; týkající se esa. – 5. Točivý pohyb vody; iniciály básníka Sládka; proud vody. – 6. Značka astatu; dobře (z latiny); anglický motocyklista. – 7. Označení kamionů; hledat vši. – 8. Ostrý přízvuk; slatiny. – 9. Pravoslavný mnich; kanadské jezero. – 10. Sejf (starším pravopisem); smyčka. – 11. Karetní hláška; literární dílo; iniciály Přidala. – 12. Zkratka ribonukleové kyseliny; osobní zájmeno; volnost. – 13. Velké teplo; podřadné zboží. – 14. Líc mince; vyvřelina. – 15. Lepit tapety. – 16. Pravidla bohoslužebného řádu (v pravoslaví).

Jak se evropská média věnují lidem s handicapem

Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis!

Pomůcka: Alas, esker, Ivy, monach, ukaz Zdroj: Panoráma křížovek 2/2002, str. 76.

Správné řešení tajenky z předchozího čísla: AERODYNAMIKA Luštitelé – výherci: Knižní cena: Mobilní telefon: Dáša Robenková Martin Zita Polní 334 Buková 26 742 83 Klimkovice 790 57 Bernartice

Knižní cena: Jaroslava Kratochvílová Mlýnská 241 463 42 Hodkovice nad Mohelkou

Výhercům gratulujeme! Ceny pro vylosované úspěšné luštitele poskytla Nadace Charty 77 – Konto BARIÉRY. Správně vyluštěnou tajenku zasílejte prosím vždy nejpozději do 15. následujícího měsíce na adresu redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1. můžeš / číslo 9 - 2012

POZOR!

Jeden vylosovaný čtenář získá za správně vyluštěnou křížovku mobilní telefon a dva knihu.

Plavci s handicapem zářili ve Strakonicích strana 18

Recommend Documents