Média o lidech s handicapem: bariéry přetrvávají strana 8

Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz

Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

�

10/2012

�

J e d n o t l i v ý v ý t i s k 3 0 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č

Média o lidech s handicapem: bariéry přetrvávají strana 8

Ovenecká 32, 170 00 Praha 7 Lipůvka 397, 679 22 Lipůvka Příčná 2, 736 01 Havířov Volejte zdarma: 800 100 659 [email protected] www.vecom.cz

Kompletní v˘roba a dodávka v‰ech typÛ plo‰in pro tûlesnû postiÏené: ‰ikmé schodi‰Èové plo‰iny, vertikální zdviÏné plo‰iny, schodi‰Èové sedaãky a schodolezy.

p ř í m á

c e s t a

k

m o b i l i t ě

časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Editorial

Papír je mrtev, ať žije papír Americký časopis Newsweek, který vycházel 79 let a četli ho lidé doslova na celém světě, končí. Bude vycházet jen na webu a mnozí v tom vidí jen potvrzení všeobecně rozšířeného názoru, že papír je mrtev. Jiní však tvrdí, že noviny a časopisy se stanou vlastně luxusním zbožím, a tak když si sednete do kavárny a začtete se do novin, okolí vás bude vnímat jako člena určité společenské vrstvy. Mediální vesmír se zkrátka mění. Zprávy na webu lze nazvat elektronickou kaší informací, ve které je těžké se vyznat a oddělit seriózní informaci od provokace, vtipu či reklamy. Mnohdy je to doslova test inteligence. Přesto je veledůležité umět najít právě to, co vás zajímá, co potřebujete pro utvoření vlastního názoru. Hlavní téma proto patří médiím. Jak se věnují lidem s postižením, jak dokážou informovat o těch, pro něž byla například účast na paralympiádě splněním celoživotního snu. Snažíme se srovnat média z české kotliny se zahraničními. I tam si totiž lidé s postižením stěžují, že se o nich málo píše. V Dánsku vše došlo tak daleko, že vláda musela přijmout zákon, který televizi nařizuje, aby každý den odvysílala něco z paralympijských her v Londýně, jako to dělá televize švédská. Ze srovnání nevycházejí česká média nejhůř, zejména ta veřejnoprávní. Je to dobře z jediného důvodu. Bulvár je naprosto regulérní součást trhu, a přestože mu někteří nemohou přijít na jméno (a přitom ho kupují), je třeba si uvědomit, že se řídí poněkud jinými zákony než média tzv. seriózní. Ony totiž první noviny, které vyšly v roce 1605 ve Štrasburku, byly vlastně bulvární; otiskovaly seznam zboží ve skladu a zpovídaly kočí, kde se nejčastěji přepadává. Česká média se začala o lidi s postižením zajímat v novodobé historii poté, co Olga Havlová svolala na jaře 1990 demonstraci, aby poukázala na to, v jakých podmínkách lidé s handicapem žili. Byli zavíráni do nejrůznějších ústavů a v boji o zlepšení jejich situace tehdy sehrály velice důležitou roli noviny, rozhlas a televize. Ta jim zůstala (viz článek televizní reportérky na str. 10 a 11) a záleží tak trochu na každém z nás, jak nás dokážou oslovit. Sledovanost televizních pořadů stejně jako čtenost deníků a časopisů jsou pečlivě analyzovány, a pokud se ukáže, že je o určitá témata zájem, šéfredaktoři či vydavatelé zareagují. A je úplně jedno, zda jde o papír nebo internet. Přeji vám inspirativní čtení.  Jindřich Štěpánek

3

Obsah

Obsah Dobré zprávy Podpora občanských sdružení Senior Praha 2012 Brno a jižní Morava bez hranic Nevidíme, neslyšíme, ale cítíme Festival integrace Slunce

4–5

Anketa Jak se média ve vaší zemi věnují lidem s handicapem?

6

Téma: Média a lidé s postižením Petr Dvořák: Nesoutěžíme v počtu diváků Moc a bezmoc televizní redaktorky V české kotlině vítězí veřejnoprávní informace Alice Němcová Tejkalová: Nemůžete jim fandit Pomoc z Domečku pod skalami

8–10 10–11

str. 8

12–13 14–15 16–19

Výtvarníci Konta BARIÉRY Jiří Slíva: Karikaturistou mimo plán

20–21

Nové zahraniční technologie Vytisknout si kompenzační pomůcku? 22–23

Zuzana Špitálská: Nebojte se soudu!

Pomoc z Domečku pod skalami str. 16

Názory 24

SENSEN Kluby ožívají s podzimem

25

Tip na výlet Filmové zámky

26–27

Poradna sKarta – informace v kostce Správní řízení o příspěvku na péči, přiznání průkazu mimořádných výhod

28 29

Auto-Moto Aby garáž nebyla malá Vydává: Sdružení přátel Konta Bariéry ve spolupráci s Nadací Charty 77 Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek (e-mail: [email protected], mobil: 722 966 233) Redakce: Zdeněk Jirků (e-mail: [email protected]), Pavel Hrabica (e-mail: [email protected]), Radek Musílek (e-mail: [email protected]), Jan Šilpoch (e-mail: [email protected]) Manažerka redakce: Kateřina Uhrová (e-mail: [email protected], mobil: 722 966 510). Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 Mobil: 722 966 510. Telefon: 224 242 973 Web: www.muzes.cz. E-mail: [email protected] Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 30 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč. ISSN 1213-8908. Toto číslo vychází v říjnu 2012. Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Jan Šilpoch

Petr Dvořák: Nesoutěžíme v počtu diváků

30–31

Jiří Slíva: Karikaturistou mimo plán str. 20

Konto BARIÉRY, Melantrichova 5, Praha 1 Počítače a sport

33

Na cestách Země s dobrým vkusem

34–35

Vaše fotografie Za špatným světlem

37

Aby garáž nebyla malá

38

str. 30

Křížovka Big Ben

Partneři redakce: můžeš / číslo 10 - 2012

4

Dobré zprávy

Podpora občanských sdružení Dotační řízení pro rok 2013 na podporu veřejně účelných aktivit občanských sdružení zdravotně postižených vyhlásil Vládní výbor pro zdravotně postižené občany. Uzávěrka je 31. října 2012. V rámci programu lze podpořit následující tematické okruhy činností: A) Mezinárodní spolupráce v oblasti vyrovnávání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením B) Účast na tvorbě, realizaci a monitorování ucelených plánů vyrovnávání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením C) Edukační a informační činnost v oblasti vyrovnávání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením

D) Organizačně-administrativní servis v rámci svépomocných aktivit občanských sdružení zdravotně postižených Žádost o dotaci se podává pouze na rok 2013 a je možné ji zaslat nejpozději do 31. října 2012 (včetně) na adresu: Úřad vlády ČR, Sekce pro lidská práva – VVZ, nábř. E. Beneše 4,118 01 Praha 1-Malá Strana. Informace o programu podává Mgr. Marian Dobiáš, telefon: 224 002 341, e-mail: [email protected]. Komunikace se žadateli o dotaci probíhá v určitých fázích dotačního řízení zásadně elektronicky, proto jsou žadatelé povinni dbát na aktualizaci svých e-mailových adres. 

Senior Praha 2012

Veletrh Senior Praha chce přispívat k aktivitě seniorů. Ilustrační foto: Jan Šilpoch

Druhý ročník veletrhu pro péči a aktivní život seniorů se uskuteční 5.–6. října 2012 od 10 do 18 hodin v Průmyslovém paláci na Výstavišti v pražských Holešovicích. Veletrh nabídne širokou škálu produktů a služeb určených nejen pro seniory. Letošní ročník je ve znamení volnočasových aktivit pro seniory, aktivního života i ve vyšším věku a kvalitní zdravotní péče. Naleznete zde tipy, jak trávit volný čas, jak se dále vzdělá-

vat, kam si jít zasportovat nebo kam vyrazit s vnoučaty na výlet. Bohatá bude nabídka lázeňské péče, pobytů a zdravotní péče se zaměřením na péči o chrup, sluch či zrak. Chybět nebudou ani diabetické či ortopedické pomůcky. Během veletrhu se budete moci poradit s předními odborníky, ale také zakoupit a vyzkoušet si řadu zdravotních pomůcek, léčebné kosmetiky, výrobky zdravé výživy i doplňky stravy. Novou oblastí veletrhu je tzv. anti-aging, moderní medicína proti stárnutí. Samozřejmé je představení neziskových organizací, občanských sdružení, klubů a spolků pro seniory. V poradenském centru Úspory energií bude možné najít inspiraci, jak ušetřit za energie v domácnosti. Součástí veletrhu je nově festival Senior fest s bohatým kulturním programem za účasti známých zpěváků, herců, moderátorů i sportovců. Uskuteční se i 11. ročník běhu seniorů Stromovkou s názvem Senio rská míle, rozšířený i o procházku a běh prarodičů s vnoučaty. Součástí doprovodných aktivit bude i podpora oslav Mezinárodního dne seniorů, který připadá každoročně na první říjnový den. Další informace na www.seniorpraha.cz. 

Nevidíme, neslyšíme, ale cítíme Klub přátel červenobílé hole, o. s., ve spolupráci s Knihovnou města Plzně, Obvodní knihovnou Skvrňany a M-Klubem pořádá výstavu „Nevidíme, neslyšíme, ale cítíme...“ Je věnována problematice hluchoslepoty, životu lidí s tímto vážným postižením, a také jejich výtvarné tvorbě. Výstava potrvá od 3. září do 31. října. Jedná se o putovní celorepublikový projekt, který už navštívili lidé např. v Ostravě nebo Berouně. Zájem dalších knihoven je vítán. Bližší informace na webu sdružení www.klubpratel.wz.cz.  můžeš / číslo 10 - 2012

Hluchoslepotu přibližuje putovní výstava. Foto: archiv

Dotace pomohou zlepšit aktivity občanských sdružení zdravotně postižených. Foto: archiv

Brno a jižní Morava bez hranic

Ve vodě se baví malí i velcí, s postižením i bez něj. Ilustrační foto: Jan Šilpoch

Setkání bez hranic je plavecká show pro děti z dětských domovů, handicapované i zdravé, a dospělé. již 6. ročník pořádá 30. října Vysoké učení technické v Brně, Dětský domov Dagmar a agentura Entity. Do tohoto sportovního a společenského setkání se zapojí na 200 dětí a 100 dospělých z řad vrcholových sportovců, politiků, policistů, hasičů, záchranářů a partnerů akce. Slavnostní zahájení v Aquaparku Kohoutovice Brno začíná od 9.15 hod. Vyhlášení výsledků ve 13.00 hod. Startovné nikdo nehradí. Zdravotní služba bude k dispozici přímo u bazénu po celou dobu konání akce, stejně tak drobné občerstvení. Informace podává manažer komunikace akce Petr Hašek, tel.: 541 212 627 nebo e-mail: [email protected]. 


5

Z redakční pošty

Festival integrace Slunce Podzimní část již 18. festivalu integrace Slunce se uskuteční od středy 7. do neděle 11. listopadu na tradičním místě v bezbariérovém prostoru Paláce Akropolis, Kubelíkova 27, Praha 3. Dopolední program bude jako v minulých letech sestaven z vystoupení různých souborů, kroužků či jednotlivců ze speciálních škol či ústavů. Je určen pro mladší generaci, proto se zde vystřídají pohádky, písničky a tanečky. Pro nejmenší je připravena premiéra loutkové pohádky Šípková Růženka. Na první večer festivalu připravil divadelní soubor Verva svou premiéru hry HORORET 3 H, o které říká jedna z hereček Daniela Skalová: „Budeme hrát a zpívat o tom, že i hrůza může být vlastně legrace. Přiznávám, že půjde o poněkud černý humor, budou to povídky a písničky nevhodné pro útlocitné dušičky, jak zní podtitul. V tomto pořadu čerpáme například ze staropražských kupletů o mordech a jiných zločinech. Diváci se také dozvědí, jak neblaze může skončit i tak příjemná akce, jako je vesnická zabíjačka. Na závěr se odehraje středověké veselé krveprolévání. Ale víc už neprozradím.“ Večer 8. listopadu bude benefiční koncert a v pátek 9. 11. se můžeme těšit na divadelní hru studentského Divadelního studia Škorně. Tento soubor hraje pouze své autorské hry, které jsou vždy plné jejich písniček. Festival zakončí v neděli večer seniorský Divadelní spolek Proměna, jenž uvede svou poslední hru Voď Vás Pánbů!, což je komedie o milostném životě kutnohorských paní a dívek z doby renesanční. Všichni lidé se zdravotním postižením mají vstup zdarma. Na dětské dopolední programy je vstup zdarma pro všechny diváky. 

D

obrý den, chci se zeptat, jestli Můžeš plánuje i další testy kvality, jako tomu bylo v případě mechanických invalidních vozíků. Chápu, že na električáky nejsou asi peníze, ale je spousta dalších pomůcek pro postižené. Já třeba chodím celý život o berlích. Díky, Josef Pokosil, Brno Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


�

7– 8 / 2 0 1 2

�


První test vozíků v Česku: Nejdražší není nejlepší strana 8

Vážený pane Pokosile, Konto BARIÉRY a naše redakce o dalších testech reálně uvažují. Máme dokonce už poměrně přesnou představu, co si vezmeme na mušku příště, a podnikáme v tom první kroky. Jistě ale chápete, že zatím nechceme nic prozrazovat. (red)

M

ilí přátelé, ráda bych poděkovala za názor pana Šturmy v článku Nebuďme povrchní, nepomůžeme… Jako učitelka s letitou praxí vím, jakým iluzím a klamům o svých potomcích rodiče rádi podléhají. Zároveň si jako matka uvědomuji, jak těžké je objektivně nahlédnout své vlastní dítě. Naštěstí jsem nikdy v životě nebyla konfrontována se situací, kdy bych musela přijmout neúprosnou pravdu o postižení svého dítěte. Těžko si vlastní reakci v takové chvíli teoreticky představit. Odmítání reality a sklon k eufemismům v podobě milosrdnějších módních diagnóz jsou pochopitelné. Méně pochopitelné už však je, že tomuto tlaku podléhají i nestranní odborníci, kteří vyhoví de facto společenské zakázce. Kéž by byli všichni jako pan Šturma. S přátelským pozdravem Marie Červená, Mladá Boleslav Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


�

9/2012

�


Plavci s handicapem zářili ve Strakonicích strana 18

Vážená paní Červená, s vaším názorem lze jedině souhlasit. Zaujatý a neobjektivní přístup rodičů je pochopitelný. Odborníci by si však měli zachovávat profesionální odstup a objektivitu. Doufáme, že i náš časopis přispívá k tomu, aby se obě tyto strany k celé problematice mohly postavit co nejlepším způsobem. (red)

D

Festival zaplní Palác Akropolis divadlem a hudbou. Foto: Pavel Rydl

obrý den, dovolte mi malou glosu k článku Je facka trest, nebo týrání? S panem Kulhánkem v zásadě souhlasím. Nesouhlasím však s hlasy volajícími po absolutním zákazu tělesných trestů. I v článku zaznívá, že je rozdíl mezi plácnutím a bitím jako nástrojem Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


�

9/2012

�

ponížení. I kdyby se nějakým zázrakem podařilo zabránit komukoliv uhodit své dítě, myslíte si, že si tyran nenajde jiný způsob, jak potomka trápit? Psychické deptání je přitom možná ještě horší než ustát nějakou tu ránu. Nepovažujte mě prosím za nějakého sadistu, který obhajuje násilí. Osobně jsem své děti maximálně plácnul přes ruku v předškolním věku. Spíš mi vadí, že se zákazy a nevynutitelnými normami snažíme řešit problém, který má svou podstatu úplně někde jinde. Je přitom potěšující, že se podle pana Kulhánka postoj posouvá směrem k tomu, že rodiče vnímají fyzický trest spíš jako své výchovné selhání. Karel Lesný, Hradec Králové Vážený pane Lesný, děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Je potěšující vidět, že naši čtenáři nad tématy článků skutečně přemýšlejí a chtějí pak vyjádřit svůj postoj. Ze sadismu vás přitom jistě nikdo nepodezřívá, nemusíte mít obavy. (red)

V

ážená redakce, budu rád, když otisknete moje poděkování všem českým sportovcům za reprezentaci ČR na letošních letních paralympijských hrách v Londýně. Stejně tak bych chtěl poděkovat lidem ze serveru Handisport.cz za jejich informační servis. Česká televize se moc nevytáhla. Když to srovnám s nepřetržitým zpravodajstvím z olympiády paralelně na dvou vysílacích kanálech, tak škoda mluvit. Ale odvysílané sestřihy byly pěkné a informace o medailích se objevily i v hlavním pořadu Branky, body, vteřiny, tak nechci jen kritizovat. Naštěstí mám internet, kde se dala paralympiáda sledovat živě. Hezký den, František Strnad, Praha Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


�

7– 8 / 2 0 1 2

�



Vážený pane Strnade, vaše poděkování českým reprezentantům s postižením s potěšením otiskujeme. A rozumíme i povzdechu nad malým časovým prostorem, který Česká televize paralympijským hrám věnovala. Určitě by si zasloužily větší pokrytí, ale zároveň by bylo naivní očekávat, že to bude stejné jako v případě klasických olympijských her. Přestože tribuny přímo na sportovištích byly zaplněny asi úplně stejně. (red)



Své postřehy a názory nám pište na [email protected] nebo na adresu Redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1.  můžeš / číslo 10 - 2012

6

anketa / dobré zprávy

Eric Décorvet

Jak se média ve vaší zemi věnují lidem s handicapem?

Sergio Deflorian

Švýcarsko, 47 let, vozíčkář

Itálie, 41 let, vozíčkář

To není snadná otázka. U nás ve Švýcarsku média o lidech s postižením hodně mluví především v době, když se mění nějaký důležitý zákon, který se jich týká.

Pokusím se odpovědět, ale není to snadné. Lidí s postižením je v Itálii hodně. Já žiji v malém městečku, kde je 2500 obyvatel a vozíčkáři jsme tu dva.

Třeba když se hlasovalo o změnách v pojištění. V takové chvíli se objevují informace stejně jako v případě jiných témat hlasování.

Postižení mají řadu různých zájmů, kterým se věnují. Ať už jde o sport, kulturu, zábavu i politiku. Existuje i řada aso ciací. Přesto se informace o nich objevují velmi málo. Mluvím přitom především o televizích. Nezáleží přitom, zda jde o veřejnoprávní nebo soukromé. Stejně tak i ve filmech či různých show. 

Ale když se neděje nic zvláštního, média o nás nemluví, pokud to není nezbytné. Ze sportu postižených většinou nevidíte nic, pravidelně se to trochu zlepší v období paralympijských her. Osobně pocházím z frankofonní části Švýcarska a mohu říci, že ve Francii je to s informacemi o paralympijských hrách mnohem lepší. 

Kenneth Ørbæk

Sherry Ramsey Schulz

Dánsko, 52 let, vozíčkář

USA, 53 let, vozíčkářka

Dánské časopisy a televize nejeví o lidi s postižením nějaký zvláštní zájem. Například dánská vláda musela vydat zákon, který naší televizi nařizuje, aby každý den odvysílala něco z paralympijských her v Londýně, jako to dělá švédská televize.

Média u nás občas přinesou nějaký příběh o člověku s postižením, ale obvykle se musí jednat o něco hodně zvláštního a poutavého. Nebo když se někdo vrátil zraněný z války. Obecně se o lidech s postižením moc neinformuje.

Tištěná média píší jen o věcech, které zvyšují prodej. Takže když se objeví něco o lidech s postižením, jedná se o dojemný příběh, který má čtenáře rozplakat. 

Potřebujete dárek? Jindřichohradecká prodejní galerie Okénko nabízí zákazníkům výrobky z textilu, ze dřeva a obrázky malované na skle, všechno produkce chráněných dílen z regionu. Informace: e-mail: [email protected], tel. č.: 724 594 724.

Za případné pokuty nemohou… Chráněná dílna v Moravanech u Brna zaměstnává 11 lidí, do konce letošního roku by jich tam mělo pracovat 26. Vedle sortimentu pro automobilový průmysl zde vyrábějí také testery na alkohol.

Pohlídejte si to! Zpoplatněné zasílání tištěných faktur ohlásili mobilní operátoři Vodafone, T-Mobile a O2. Od srpna účtují zákazníkům za tuto službu 10 Kč. Poplatek se netýká osob se zdravotním postižením a starších 65 let.

Někdy stačí pootevřít. Občanské sdružení Vrátka v Třebíči pomáhá lidem se zdravotním postižením s vyhledáváním pracovních míst. Informace: e-mail: vratkaos@ seznam.cz, tel. 777 010 226, 737 565 011.

Navštivte Job klub. Brněnské občanské sdružení Agapo poradí lidem se zdravotním postižením, jak hledat pracovní nabídky nebo jak uspět u pracovního pohovoru. Job klub svou činnost zahájil v polovině září. Pro zájemce: e-mail: [email protected], tel. č. 541 210 549, 545 213 204. Týdně až 300 titulů. Královéhradecká zvuková knihovna pro nevidomé a slabozraké půjčuje knihy načtené předními českými herci. Má také bezplatnou zásilkovou službu pro imobilní osoby se zrakovým handicapem. Kontakt: e-mail zvukk@ knihovnahk.cz, tel. 495 075 026. můžeš / číslo 10 - 2012

Ještě je čas, ale… Vládní výbor pro zdravotně postižené občany vyhlásil dotační řízení na podporu veřejně účelných aktivit občanských sdružení zdravotně postižených pro rok 2013. Termín odevzdání projektů se blíží: konec října. Přeprava vozíčkářů zajištěna. Česká abilympijská asociace provozuje devítimístný automobil s hydraulickou plošinou. Je určen pro osoby používající ortopedický vozík a držitele průkazu TP, ZTP nebo ZTP/P, ale také organizacím pracujícím s osobami se zdravotním postižením. Více na www.caacz.cz nebo telefonicky na čísle 466 052 052.

Dokonce nejsou moc dobře pokryté ani paralympijské hry. Největší pozornost se věnuje tak čtyřem sportům, vede asi atletika. Přitom sportovci by si pozornost zasloužili nejvíce. 

Jsou i na webových stránkách města. Odbor sociálních věcí MěÚ v Turnově vydal informační leták s uvedením kontaktů a služeb pro seniory a osoby se zdravotním postižením. Letáky je možné si vyzvednout na městském úřadě, v ordinacích praktických a odborných lékařů, v nemocnici i v domově důchodců. Neodmítnou ani dospělé. Sdružení Náruč v Dobřichovicích je provozovatelem denního stacionáře pro děti a mladé lidi s kombinovaným zdravotním postižením. Kontakt: e-mail: [email protected], tel. č. 257 712 312. Bonbonek pro milovníky historie. Meč z doby Jana Lucemburského, velkoplošný model Boskovic podle nejstaršího vyobrazení města z roku 1728 i druhohorní vymřelé obojživelníky mohou vidět také imobilní návštěvníci v Muzeu Boskovicka. Expozice má bezbariérový přístup. Jde to! Poradenské centrum, pět pedagogických asistentů pro žáky s nároky na zvýšenou péči, školního psychologa a speciálního pedagoga má ZŠ v Poběžovicích, kam dochází pouhých 233 žáků. (nouz) 

Předplaťte si časopis Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz

Předplatné na dva roky se slevou za 380 Kč!


�

6/2012

�


www.muzes.cz



�

7– 8 / 2 0 1 2

�

Co dokáže překonat láska

Pokud si předplatíte Můžeš na dva roky, ušetříte proti ročnímu předplatnému 100 Kč a proti volnému prodeji 316 Kč.


www.muzes.cz



�

9/2012

�



strana11


Soutěž o kartu Handy Card! V kterém městě se každoročně koná Plavecké léto pro osoby s postižením? Odpovědi na tuto otázku zasílejte do 15. následujícího měsíce na adresu redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 nebo na mailovou adresu: [email protected]. Odpovědi označte slovem SOUTĚŽ.

Minulou otázku správně zodpověděl Ivan Robenek z Klimkovic. Vylosovaný autor správné odpovědi získá kartu Handy Card. Ta přináší velké množství slev, kromě jiného na servis aut a pohonné hmoty.

Mobilní telefon za vyluštěnou křížovku! Vylosovaní luštitelé křížovky na str. 38 získávají mobilní telefony.

Chcete roční pře -li změnit n dplatné a z dvouleté výhodněné , kon bezplatn taktujte ou li České po nku š 800 300 ty 302

8

Téma: Média a lidé s postižením

Petr Dvořák:

Nesoutěžíme

v počtu diváků Česká televize hledá novou cestu v době, kdy jí konkuruje stále více komerčních stanic. A přitom se musí držet svého hlavního úkolu – poskytovat kvalitní zpravodajství, publicistiku, uměleckou i vzdělávací tvorbu. Jsou tyto limity pro jejího generálního ředitele břemenem, nebo výzvou?

Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch Proč je téma lidí s postižením v pozornosti médií většinou jen tehdy, když jde o nějaký kriminální čin – zneužití, napadení, krádež? Sami víme, že i nejobyčejnější den takového člověka je přece pozoruhodná příhoda.

Asi máte pravdu, ale zejména ta média, která jsou závislá na reklamním trhu, pokládají právě nejobyčejnější den každého – i postiženého – člověka za málo zajímavý, a tedy nepoužitelný pro svůj hlavní cíl – prodat. Celá mediální zpravodajská scéna dnes žije každý den nějakou kauzou. Co to je? Jednoduše materiál na první stranu. Nebo do prvních minut komerčních zpráv. S tím nic neuděláme. Ale – právě tento stav vytváří nový prostor pro veřejnoprávní média, Českou televizi a Český rozhlas. My přece máme prvořadý úkol věnovat se všem sociálním, věkovým a dalším skupinám. Lidé s postižením nejsou pro nás jen občasnou příležitostí, jak zpestřit vysílání, ale diváci, pro které chceme vytvářet a vytváříme veřejnou službu. Zdá se vám – po několika měsících v této funkci – že tuto veřejnou službu naplňujete?

Není to dokonalé a asi nikdy nebude. Zatím spíš reagujeme na podněty zvenčí. Snažíme se pozorně naslouchat námětům a požadavkům nejrůznějších občanských sdružení a organizací postižených. Nemůžeme dát prostor všem, a tak – a to říkám otevřeně – musíme hodnotit, jak jsou kvalitní, jaké mají výsledky, historii, jak zajímavé náměty přinášejí. My nejsme a nemůžeme být samoobsluha na pořady pro každého, kdo přijde. Musíme vybírat. A tady jsme u našeho velkého problému – máme málo lidí ve zpravodajmůžeš / číslo 10 - 2012

ství i v dramaturgii publicistky a dramatické tvorby, kteří tomuto světu rozumějí. Mnozí jsou zkrátka příliš mladí, s malou životní zkušeností. A také jsou tlačeni současnou všeobecnou mediální praxí zpracovávat všechno klipovitě, rychle, třeba i povrchně. Takže i ten váš obyčejný den postiženého jim připadá trochu jako nuda. Právě toto chci změnit – jednak nečekat jen na signály a požadavky zvenku, od organizací postižených, jednak vytvářet uvnitř České televize podmínky a atmosféru, ve které bude tvůrčí práce novinářů i dramaturgů hlubší, analytičtější a chcete-li i pozornější k životu. My nemáme být konkurence komerčních televizí, ale kvalitnější alternativa. Říkáte – musíme vybírat – ale v těch stovkách neziskovek jsou skoro neznámé organizace, které dělají opravdu skvělou práci, ovšem ta se na obrazovce nikdy neocitne.

Jistě chápete, že veřejná mediální služba nemůže v jedné chvíli uspokojit všechny. Ale můžeme být aktivnější, můžeme mnohem lépe zkoumat a odkrývat společenský terén, právě objevovat ty neprávem zapomínané. To je teď velký úkol pro celou ČT, a já ho mám mezi svými prioritami. Kdybychom použili třeba kostrbatý termín charitativní trh, tak na něj jít a hledat, kdo tam naši pomoc potřebuje, kdo třeba není tak zaběhnutý, a přesto má skvělé výsledky. To by určitě komerční médium nedělalo. Jen tak na okraj – kdy uvidíme moderátora nebo reportéra na vozíku?

Jednak je můžete vidět v našem tradičním pořadu Klíč, jednak se určitě takovým lidem nebráníme. Ale je to jen naše vina, že se talentovaní vozíčkáři nehlásí? Nad tímto rozhovorem jsme se sešli také proto, že připravujete s Kontem


9

Všichni máme jen jedny diváky – občany. Rozdíl je v tom, že my se snažíme nabízet veřejnou službu, tedy kvalitu. Pořady, jejichž životnost je delší než čas samotného vysílání. BARIÉRY velký experiment – pořad, který by měl ukázat charitu jako přirozenou společenskou aktivitu, a přitom diváky nenudit a nementorovat. Je to krok do neznáma?

V naší zemi ano. Na západ od nás je totiž charita a běžná solidarita s těmi, kteří potřebují pomoc, tak samozřejmá jako zastavení na červenou. U nás najdete už několik osvědčených charitativních projektů, jako zmiňované Konto Bariéry nebo naši partnerskou organizaci Člověk v tísni, děláme pravidelně známé Kuře neboli Pomozte dětem, ale stále se nemůžeme dostat od pomoci jednotlivým sbírkám a – popravdě řečeno – od klasické estrády. Takže nyní zkoušíme nový koncept, pořad zábavný, a přesto akcentující potřebu nové společenské kultury, nové atmosféry. Chceme inspirovat diváky k jakési proměně jejich vztahu k charitě. Od příležitostných sbírek ke hledání vlastního osobního programu trvalé a samozřejmé pomoci. Jak to dopadlo, viděli diváci 29. září. Mluvíte o vašich divácích. Jde o jinou skupinu než u komerčních televizí?

Jistě ne. Lidé si vybírají, přepínají, hledají. Všichni máme jen jedny diváky – občany. Rozdíl je v tom, že my se snažíme nabízet veřejnou službu, tedy kvalitu. Pořady, jejichž životnost je delší než čas samotného vysílání. Když vysíláte tak skvělý seriál, jako je Zdivočelá země, je zřejmé, že bude zajímavý třeba i po dvaceti letech. Tento princip chceme postupně více uplatňovat i v publicistice. Teď pro EBU (European Broadcasting Union, sdružení evropských veřejnoprávních médií) připravujeme skoro hodinový dokument o ženách-samoživitelkách, což je mimochodem i častá situace maminek dětí s nejrůznějším postižením. Věřím, že když to znovu uvidí divák další generace, dostane zajímavý a silný pohled můžeš / číslo 10 - 2012

�

10


Moc a bezmoc Osudy lidí s handicapem, které občas vidíme na televizní obrazovce, bývají silné a mnohé diváky dojímají. Některé dokonce natolik vyprovokují, že se rozhodnou postiženému pomoci. Přinášíme příběhy dětí, jejichž rodiče už nevěděli kudy kam a obrátili se na ostravskou redakci České televize. info Kdo je Petr Dvořák Do čela veřejnoprávní televize byl zvolen Radou České televize 21. září 2011. Vystudoval technickou kybernetiku na ČVUT a na Chicagské univerzitě v USA získal titul MBA. Po roce 1989 podnikal, pak začal pracovat ve skupině PPF, kde byl odpovědný za rozvoj Expandia banky, dnešní eBanky. V roce 2003 se stal ředitelem televize Nova a zůstal jím i poté, co PPF v prosinci 2004 televizi prodala původním investorům ze společnosti CME. Z vedení Novy odešel v červenci 2010 na pozici viceprezidenta pro televizní vysílání skupiny CME, kde své působení na konci roku 2010 ukončil.

kterou žijeme. A posoudí, jestli se � na dobu, v tomto problému něco změnilo nebo ne. To je přímá souvislost s tematikou, o které mluvíme – vracet se, připomínat, co se například v životě postižených mění. K dobrému i ke zlému. Řekl byste, že chcete, aby Česká televize byla spolehlivým přítelem, partnerem svých diváků?

Ano, ale také spolehlivým nepřítelem všech, kdo škodí společnosti, jednotlivcům, kultuře i sportu. A tedy i nepřítelem všech, kdo svět postižených nechápou, kdo jim škodí a ubližují. To není laciné cukrátko, to je naše příjemná povinnost. Žádný pořad sám o sobě nic nezmění. Ale může pomáhat ke změně atmosféry, informovanosti, a chcete-li, i politiky. Možná mohu říci, že prostě chceme, aby náš divák byl lepším občanem. Abychom mu pomáhali i v těžkých situacích najít trochu optimismu. Proto musíme být lepší především my.  můžeš / číslo 10 - 2012

Text: Silvie Kleková Foto: Archiv Marcely Koplové

Jirkova zbytečná léta v ústavu Docela drsné setkání s realitou zdravotně postižených – to byl v roce 2006 příběh malého Jirky – jednoho z dvojčat s vrozeným postižením mozku, který byl v roce a půl dán do ústavu a až do pěti let nesměl žít ve své biologické rodině. A to přesto, že se rodiče starali o druhé dvojče a o chlapce stáli. Byl to smutný příběh, kde sehrál roli podivný rozsudek – rodiče byli odsouzeni k podmínce za údajné týrání syna, přičemž v rozsudku k tomu dost důkazů nebylo a divili se mu i odborníci. Ovšem ani po uplynutí podmínky rodičů, kteří se stále starali o druhé dvojče, chlapec nesměl z ústavu domů. Jeho návrat nenavrhli ani pracovníci ústavu, přestože měli tuto pravomoc a věděli, že rodina o něj stojí. Obrat k lepšímu nastal až v okamžiku, kdy se do případu vložila nezisková organizace, a ta kontaktovala nás. Na sociálním odboru jsem se pak dozvěděla, že kauza se prý řeší a že rodiče, kteří s námi předtím dvě hodiny doma natáčeli, prý s natáčením vůbec nesouhlasí. Vzápětí mi rodiče vysvětlovali, že po jednání na úřadě dostali strach – prý si na ně všichni budou ukazovat prstem. Byla to vcelku trpká zkušenost – úřední osoby používaly nepravdivé údaje, vytáčky a zkreslování faktů. Reportáž se odvysílala, dítě se nakonec do rodiny vrátilo. Po čtyřech letech!

Tereza zvítězila nad VZP Psal se rok 2007, když se poprvé setkala s tvrdostí úředních postupů šestiletá Terezka. Pro nadprůměrně inteligentní a komunikativní holčičku se rodiče snažili získat elektrický vozík, který by jí umožnil samostatný pohyb ve škole i venku, a tím

nezávislejší způsob existence. Terezka s postižením všech čtyř končetin po dětské mozkové obrně mohla sama ovládat právě jen vozík elektrický. Nekompromisní NE z VZP jsme se pokusili rozluštit – ukázalo, že členové rozhodovací komise dítě ani nevidí, prý stačí písemná dokumentace, a opírají se o pravidlo, že elektrický vozík mohou mít až děti od 10 let – protože jinak by prý třeba mohly vjet pod auto, argumentovala tisková mluvčí. Na otázku, zda desetiletý mentálně postižený chlapec by měl na vozík nárok, jsem se okamžité odpovědi nedočkala. Zato se dočkala Terezka – nakonec se lidé z VZP za ní osobně vypravili a přímo ve škole se přesvědčili, že dívka zapůjčený elektrický vozíček bravurně ovládá. Následovala změna pravidel VZP a příjemný pocit, že jsme s pořadem Ta naše povaha česká mohli něčemu prospět. Ovšem vidět pak Terezku, jak jásá nad novým na míru vyrobeným vozíkem, to byl zážitek, jaký se nezapomíná…

Petrovi pomohli televizní diváci Jiná reakce nás čekala u případu v roce 2009 – tehdy zdravotní pojišťovna odmítla matce těžce postiženého Petra platit dlouhodobý pobyt se synem v nemocnici. Petr přitom zůstal postižený po operaci ve třech letech a jeho stav se zhoršoval. Matka-vdova o něho pečovala doma a v ostravské nemocnici byli jen proto, že čekali na přenosný domácí dýchací přístroj. Jedna z firem se odvolala u výběrového řízení, a tím se vše protáhlo… Zdravotní pojišťovna uhradila ženě, žijící se synem jen ze sociálních dávek, tři měsíce pobytu v nemocnici, a pak prohlásila, že už to není záležitost medicínská, ale sociální… Lékaři byli v šoku – chlapec měl na matku silnou fixaci, bez ní dostával záchvaty. Dalším faktem bylo, že Petr dovršil 18 let


11

televizní redaktorky Petrova maminka mohla díky televizním divákům zůstat se synem v nemocnici.

(vývojově byl na úrovni kojence), a ještě poněkud zástupná argumentace se točila kolem toho, zda a jak lékaři požádali pojišťovnu o prodloužení pobytu pro matku. Žena si nakonec vzala půjčku, aby mohla být se synem v nemocnici. Po odvysílání reportáže ale vzápětí začaly chodit peníze od diváků. Různí představitelé různých institucí, pojišťovnu nevyjímaje, se tak už nemuseli trumfovat nápady, kdo všechno by za Petrovu maminku v nemocnici mohl platit (kraj, město...). Ve finále mě manažer pobočky pojišťovny obvinil ze zkreslování faktů (jeho vyjádření byla zveřejněna nesestřižená) a z toho, že kvůli mému přístupu mu teď diváci posílají vulgární maily a obviňují ho z necitelnosti… Přitom žádná oficiální stížnost nepřišla. Nejdůležitější ovšem bylo, že matka mohla v klidu zůstat se synem v nemocnici a po návratu domů nemusela díky pochopení a solidaritě diváků řešit finanční potíže.

Plíseň v Karolince Poměrně drsnou zkušenost máme spojenou i s natáčením z Karolinky na Vsetínsku. Tam

Rodiče mi vysvětlovali, že po jednání na úřadě dostali strach – prý si na ně všichni budou ukazovat prstem. Byla to vcelku trpká zkušenost – úřední osoby používaly nepravdivé údaje, vytáčky a zkreslování faktů.

jsme se zabývali v roce 2009 případem, kdy rodina s těžce nemocným chlapečkem vedla s radnicí spor o plíseň v bytě. Plíseň vyvolala u kojence zhoršení stavu, což potvrdili lékaři, a od té doby žila rodina rozděleně – chlapce by pobyt v bytě ohrozil. Rodina chtěla jiný byt, radnice tvrdila, že za plíseň může rodina, protože nevětrá, v bytě suší prádlo, vaří, zalévá květiny a dělá další nepřístojnosti. A že to vlastně ani není plíseň… Nepomohla ani svědectví dalších obyvatel domu, že mají plíseň také a že tam byla už dříve. Soudní znalec z ostravské univerzity vypracoval na žádost rodiny posudek, z něhož vyplynulo, že rodina za plíseň nemůže, protože je tam konstrukční vada. Při dalším jednání na radnici jsme se pak stali terčem posměchu – a vy jste stavební expert, paní redaktorko? Vy se tady oháníte posudkem, ale vůbec tomu nerozumíte… Následoval vulgární výraz největšího kalibru – zaznamenaný na kameru včetně bouchnutí do kamery. Aktérem byl místostarosta za poklidného přihlížení pana starosty. Nicméně reportáže byly zkonzultovány, stejně jako všechny kroky v této kauze, s právníkem a odvysílány. Vedení města nařklo Českou televizi v místním plátku z manipulace a slibovalo další právní kroky. Mohu jen konstatovat, že žádná oficiální stížnost nikdy nedorazila. Rodina našla azyl u bratra jednoho z rodičů – v tomto příběhu jsme jí bohužel ve výsledku příliš nepomohli. Televizní štáb v případech těžce handicapovaných lidí nebo rodin nezmůže až tak mnoho, jak by se mohlo z některých proklamací komerčních stanic zdát. Přesto je pro tyto lidi televize leckdy poslední nadějí, a asi nejdůležitější je pro ně fakt, že v tom nezůstali sami. Nemyslím si, že by to měla být zrovna média, kdo vystupuje jako deus ex machina, na druhé straně – kdo může pomoci alespoň na případ upozornit, tak by to udělat měl.  Autorka je redaktorkou ČT můžeš / číslo 10 - 2012

12


V české kotlině vítězí

veřejnoprávní infor

Na informace o lidech s postižením narazíte v různých českých médiích prakticky denně. Systematicky se ale této tematice věnují pouze veřejnoprávní rozhlas a televize. Výjimkou jsou specializovaná média typu našeho měsíčníku. TEXT: Radek Musílek FOTO: Jan Šilpoch

Č

eská televize se problematice života lidí s handicapem věnuje především skrze specializované pořady typu Klíč, Život s handicapem, Pomáhejme si, Televizní klub neslyšících a Paralympijský magazín. Obdobně je na tom Český rozhlas. Ve zpravodajství a v ostatním vysílání se otázky postižení probírají v různých souvislostech víceméně nahodile, i když ve srovnání se zbytkem mediálního prostoru jde stále o výrazný nadprůměr. Dosah takové informace je pochopitelně závislý na vysílacím čase a stanici. Zatímco specializované pořady jdou v méně atraktivní dobu na méně sledovaných stanicích, i krátká zmínka v hlavním zpravodajství osloví mnohem širší veřejnost. Speciálně zaměřené pořady navíc vyhledávají především lidé zainteresovaní v tematice lidí s postižením. Jen pro zajímavost: zatímco televize má největší sledovanost večer, rádio poslouchá nejvíc lidí brzy ráno. U komerčních médií je logika přístupu jasná. Hlavním měřítkem je zisk. Píší a vysílají o takových věcech, které přitáhnou čtenáře, posluchače a diváky. Řekněme si rovnou, že to není případ objektivního zpravodajství o lidech s postižením, přestože podle statistických odhadů tvoří přibližně jednu desetinu populace. Dobrá zpráva je, že drtivá většina mediálních výstupů je buď neutrální, nebo na straně lidí s handicapem. Za světlé výjimky v komerční sféře lze označit iniciativu rádia Classic FM a Impuls. První jmenované již před lety začalo s cykly Pravda o mém zdraví, v jejichž rámci se často objevuje tematika postižení, i když především z medicínského pohledu. Impuls přišel s projektem Pošli to dál, který pomáhá mimo jiné můžeš / číslo 10 - 2012

lidem s postižením a informuje o jejich příbězích své posluchače. Samostatný pořad Kutíme na vlastní nebezpečí, postavený na hodinovém povídání s handicapovanými hosty, mělo donedávna i internetové rádio Applaus. Obdobný formát magazínů s názvem Handicamping a Z jiného pohledu na konci roku 2010 opustil ČRo 1 Radiožurnál, který šel dál cestou krátkých příspěvků v proudu běžného vysílání. Na ČRo 2 stále existuje cyklus Dobrá vůle; nezapomeňme ani na pořad Bez bariér na Regině. Z rozhlasové produkce určitě stojí za zmínku také unikátní projekt internetového Rádia Radiátor. Jde o iniciativu lidí s vazbou na sociální služby Domova sv. Anežky z Týna nad Vltavou. Jeho klienti jsou aktivními tvůrci vysílání.

Internet dominuje Již zmíněný internet tvoří samostatnou kategorii, kde se zprávy s danou tematikou nejsnadněji vyhledávají prostřednictvím specializovaných webů. Určitě musíme jmenovat komplexní Helpnet.cz plný aktualit i poradenství nebo sportovně zaměřený Handi sport.cz. Ovšem i na běžných zpravodajských serverech lze téměř každý den nalézt nové dílčí zprávy ze světa lidí s postižením. Stačí zadat příslušný pojem do vyhledavače. Pochopitelně nezáleží jen na počtu sdělení, ale i na jejich kvalitě. Média bulvárnějšího charakteru nejčastěji informují o dojemných, tragických a skandálních příbězích. Ti ostatní se zaměřují především na zprávy v souvislosti s významnými legislativními změnami nebo výraznými počiny ve sportu, kultuře či vědě. Při hlubším proniknutí do problematiky dojde i na otázky zaměstnávání, dopravy a bezbariérovosti. Specifickou kategorii tématu tvoří různé charity, sbírkové akce a benefiční koncerty.

Když jsme se ve významných českých denících zeptali, proč málo informují o lidech s postižením, dostali jsme dvě odpovědi. Jan Dražan, zástupce šéfredaktora Lidových novin, napsal: „Rádi vám svým hlasem přispějeme, jen příliš nechápu formulaci otázky. Myslím, že Lidové noviny se problémům lidí s handicapem věnují poměrně dost.“ Petr Šabata, šéfredaktor Hospodářských novin, uvedl: „Jako Hospodářské noviny se věnujeme především byznysu a všemu souvisejícímu, neboť to od nás naši čtenáři očekávají. Takže se jen občas setkáme s problémy lidí s handicapem – pak se jim nevyhýbáme.“ Časopisy jako je náš měsíčník Můžeš, dále pak Vozíčkář nebo Vozka, jsou periodika, která nejsou v běžném prodeji. Mají svůj okruh čtenářů logicky determinovaný zaměřením těchto tiskovin. Lidé se zrakovým postižením pak mají možnost poslouchat například zvukový časopis Polyfémos, který je ke stažení na stránkách www.mathilda.cz. Ve všech těchto případech však stoprocentně platí, že dosah těchto médií je do většinové společnosti téměř nulový. Běžný mediální konzument se s nimi totiž prakticky nesetká.

Paralympiáda nebodovala A na závěr jeden miniaturní průzkum. Pro zajímavost jsme vzali pět celostátních deníků z jednoho dne a hledali zmínky

U komerčních médií je logika přístupu jasná. Hlavním měřítkem je zisk. Píší a vysílají o takových věcech, které přitáhnou čtenáře, posluchače a diváky.


13

mace o lidech s postižením či související tematice. Konkrétně šlo o Blesk, Hospodářské noviny, Lidové noviny, MF Dnes a Právo. Sledovaným datem byl 30. srpen, tedy den po zahájení Paralympijských her v Londýně. Kupodivu se svátek sportovců s handicapem nikde příliš výrazně neobjevil. Jediné Lidové noviny přinesly na patnácté straně fotografii ze zahajovacího ceremoniálu. Zachycuje světoznámého fyzika s těžkým postižením Stephena Hawkinga. Obrázek doprovází krátký text. To vše dohromady zabírá čtvrt strany. Krátkou zprávičku bez fotografie otiskla na předposlední stránce MF Dnes. Hospodářské noviny coby partner Českého paralympijského týmu zveřejnily reklamu s cyklistou Jiřím Ježkem. Ta zabírá čtvrtinu dvanácté strany. Právo a Blesk paralympijské hry vůbec neregistrovaly. Blesk ale sportovní zprávu o člověku s postižením přece jen přinesl. Jde o článek s fotografií chlapce, který hraje v Brazílii fotbal i bez chodidel. Další informace ze světa sportu je ve sloupku na poslední straně MF Dnes. Rozebírá pokus o sebevraždu ochrnutého českého motorkáře. Také se objevily dvě zprávy o sKartě. V MF Dnes si nechala Česká spořitelna na straně sedm otisknout půlstránkovou inzerci vysvětlující Jak na sKartu? Právo píše na osmině strany čtrnáct o konci testování karet a začátku ostrého provozu. Na první pohled bez souvislosti s tématem handicapu je článek MF Dnes na dvacáté páté straně o minci s komiksovými hrdiny ze Čtyřlístku. Obsahuje však informaci, že aukce se uskuteční na podporu nevidomých sportovců. Hospodářské noviny jako jediné na straně čtyři rozebírají fakt, že státní sociální ústavy budou moci podnikat. A jejich předposlední strana ukazuje majitele společnosti Leo Express, jak si zkouší jízdu na vozíku v rámci projektu Jedeme v tom s vámi. Krátký doprovodný text vysvětluje průběh cesty. Nepřímo lze do kategorie lidé s postižením zařadit zprávu o muži s čerpadlem místo srdce. Informace o unikátní operaci se objevila ve všech denících, a to dost výrazně. Hospodářské noviny přitom věnovaly značnou pozornost rozvoji a perspektivám biomedicíny jako ekonomickému odvětví. Lidové noviny ještě na poslední, dvacáté straně psaly o příběhu dvou zraněných uprchlíků ze Sýrie. Příběh doprovází fotografie, na níž jeden sedí na vozíku. 

Paralympijské hry všude, kam se podíváš. To platí leda v obchodě, když se zrovna na všech televizorech objeví hodinový sestřih z ČT. můžeš / číslo 10 - 2012

14


Alice Němcová Tejkalová:

Nemůžete jim fandit

Asistentka fakulty sociálních věd a novinářka Alice Němcová Tejkalová se už deset let zabývá sportem handicapovaných. O stereotypech, které vládnou v médiích v pohledu na handicapované, vydala knihu.

Text: Pavel Hrabica Foto: Jan Šilpoch Proč jste se pustila do psaní?

Ve chvíli, kdy jsem zjistila, že o tom nikde nic není. Je to můj dlouholetý výzkum, který se zrodil nejdříve jako diplomová práce a potom jako práce rigorózní. Zjistila jsem, že o paralympiádách se traduje hodně klišé, nesprávných pohledů. Také jsem začala mapovat historii. Kniha je jednak pomůckou pro studenty žurnalistiky a mediálních studií, jednak také popularizační knížkou. Snažila jsem se popsat, jak média ke sportu handicapovaných přistupují. Najdete v ní i řadu obecných závěrů, jak média přistupují k handicapovaným vůbec. Jak média handicapované lidi stereotypizují. Dalo by se to shrnout do nějaké definice, jak novináři handicapované lidi vidí?

Handicapovaný člověk, zejména sportovec, je buď velký hrdina, nebo velký chudák. Média ovšem akcentují především ty sportovce, kteří můžeš / číslo 10 - 2012

jsou nejméně postižení a přibližují se sportu nepostižených. Když si prohlédnete zpravodajství z paralympiády z Pekingu 2008, zjistíte, že handicapovaný sportovec je jen ten, který je co nejhezčí, co nejvíc podobný většinovému člověku. Na druhé straně pak existuje handicapovaný sportovec, který je chudák, očista, kuriozita. Chudák v mediálním podání. Hraje bez ruky, jen tykadýlkem nad hlavou. Je to protipól toho úžasného nádherného nadčlověka. Například v běžném televizním zpravodajství vidíte nejvíc lidi, kteří mají dobře zobrazitelný handicap. Jsou buď na vozíku, nebo nevidomí, mají handicap, který jde dobře ukázat. Většinou vystupují v roli oběti nebo v roli člověka, který maximálně překonal svůj úděl. Je to tím, že média se obecně zaměřují na výjimečné věci. Mimo jejich zájem je všechno to, co jde jen středem, čeho je nejvíc. Co podle vás tvoří kořeny schematického novinářského pohledu na lidi s handicapem?

Není nic příjemného bavit se o pohledu na handicapované, protože je to velmi osobní


věc. Odborná literatura to hodnotí stejně jako otázky na vaše osobní přesvědčení. Když přistupujete k handicapovanému člověku, promítá se do toho spousta věcí. Vaše osobní zázemí, co říkali doma rodiče o handicapovaných lidech, vaše dojmy ze setkání s handicapovanými, co k vám dobíhá z médií. I z toho vyplývá, jak je budete vy sám mediálně zobrazovat. Jsou přece úžasní, jak překonali svůj handicap, ale nejsou zase až tak úplně sportovci, protože vy máte rádi spíše Usaina Bolta, člověka bez omezení. Mají lidé, a také novináři, svět lidí s handicapem zařazený do škatulky?

Ano. Čím méně je určitá sociální skupina viditelná v médiích, tím spíše bude zobrazená stereotypně. Jsou zaškatulkovaní. Třeba v tom, že většina lidí čeká, že svět handicapovaných lidí je jiný, a když zjistí, že není, jsou zklamaní. Také jsou mezi nimi špatní lidé, podvodníci, věznice mají speciální oddělení přizpůsobené handicapovaným. To je druhý pól. Mezi tím je většina – zcela normální, průměrná, mediálně nezajímavá. Ale čtenář chce buď hrdinu, nebo lumpa. Potíž stereotypizace u handicapovaných v druhém pohledu spočívá v tom, že když napíšete, jak vozíčkář někoho podvedl a obral o peníze, těžko pak budete pro handicapované shánět peníze v rámci charity. Souhlasíte s názorem, že média si handicapovaných všimnou jen v případě, kdy například vozíčkáři ukradnou vozík, kdy rodina pečující o postižené dítě přijde o auto a podobně? Mají média zájem věnovat se této problematice systematicky?

Souhlasím, že většina médií k tomu tak přistupuje. Je to menšinové téma – stejně jako třeba téma etnické. Není ale pravda, že by si někteří novináři nebrali jako téma handicapované sportovce, mám-li hovořit o tématu, kterému se sama už deset let věnuji. Do roku 2008 byli v novinách i lidé, kteří to dělali jako většinové téma. Jak ovšem přišla krize a začaly se snižovat stavy v novinách, vznikl tlak na to, aby se ve zprávách objevovaly sporty, které vydělávají. Od roku 2008 je sport handicapovaných ryze okrajové téma. Co máte na mysli termínem sporty, které vydělávají?

Médiím vydělává výrazně hokej a fotbal. Jsou to reklamní nosiče, sporty, které dokážou do médií přinést reklamu a dokážou přinést reklamu i samy sobě. Sport, který přinese reklamu sám sobě, přinese reklamu i médiím, a také přitáhne zájem čtenářů. A to zpětně generuje fakt, že média mohou vykázat vyšší čtenost, návštěvnost, a mají vyšší reklamní prostor. Média dnes nevydělávají cenou novin. Máte v tomto směru nějaké zkušenosti ze zahraničí?

Byla jsem mj. na dvouměsíční stáži na univerzitě v Missoule v Montaně. Velký rozdíl je v tom, že handicap tam není téma. Jak jsem za ty dva měsíce měla možnost Mis-

Rozdíl spočívá v tom, že v Missoule není člověk primárně handicapovaný, ale nejdřív něco dělá, a u toho má ještě nějaký handicap. info Kdo je Alice Němcová Tejkalová Novinářka, asistentka FSV UK Praha, v současnosti na mateřské dovolené. Sportu handicapovaných se věnuje deset let, v České televizi se podílela na tvorbě paralympijského magazínu. V roce 2012 vydala v UK Praha publikaci Ti druzí sportovci: Mediální stereotypizace a rámcování handicapovaných v tisku v letech 1948–2008. Jejím manželem je český paralympijský reprezentant v hodu diskem Martin Němec.

15

příklad Norové nám závidějí paralympijský magazín; oni nic podobného nemají, a chtěli by ho mít. Berou, že jsou rovnoprávní, ale chtěli by to. Když jim říkám, že jsou součástí běžného zpravodajství, říkají, že by chtěli víc. Je vidět, že všude ve světě je to menšinové téma. Není země, kterou jsem navštívila, aby neříkali, že je to minoritní téma – ale daleko méně než u nás. Pochopitelně si lidé vždycky zvyknou na vyšší standard, vždycky si budou stěžovat. Integrace na západ od nás je vyšší. Téma handicapovaných jste zařadila do přednášek o menšinových tématech na fakultě sociálních věd. Reagovali studenti vstřícně?

O předmět je větší zájem, než můžeme uspokojit. Mám pochopitelně radost, když se absolventi v praxi u tématu udrží. Pokud vím, tak dvacet procent z nich nějaké téma menšin zpracovává i v médiích. Se studenty vedeme debatu například o stereotypních ideálech týkajících se přístupu k menšinám všeho druhu. A jaké jsou?

Například jak povznášející je se věnovat tomuto tématu. My je však vedeme k tomu, že je to běžné, normální téma, nic výjimečného. Je to totiž silně emocionální záležitost a svým způsobem získáváte ochranářský pohled a nadhled. Vy tu menšinu ochraňujete, ale i když nemůžete být nikdy zcela objektivní, musíte, nebo měl byste, je jako novinář brát co nejvíc normálně. Nemůžete jim fandit. Když jim vyloženě fandíte, poškozujete nevědomky jejich obraz tím, že část toho obrazu nevidíte. Protože to jsou normální lidé. Lidé obecně předpokládají, že handicapovaný člověk má větší morální kvality, ale tak to není a píšu to i v knize. Máte zpětnou odezvu studentů, kteří už jsou v praxi? Provází je deziluze?

soulu poznat, město je celá bezbariérové. Nenajdete jediný schod – ani do kina, ani do obchodu. Protože je všechno tak bezbariérové, že je to přizpůsobené i zrakově postiženým, zjistíte, že vidíte daleko víc postižených v ulicích; zároveň věci, které se mediálně řeší u nás – jestli někde bude přechod, tam je to dávno překonané. Tam probíhala v době mé návštěvy jízda handicapovaných přes celé Státy. Základní rozdíl v pohledu na handicapované tam a u nás spočívá v tom, že v tamních médiích není člověk primárně handicapovaný, ale nejdřív něco dělá, a u toho má ještě nějaký handicap. Člověk je nejdřív právník, a teprve pak je postižený. Novinář se ho neptá: Jak se dostanete do práce? U nás by rozebíral jeho postižení, jeho problémy s pohybem. Pořád je u nás postižení téma. To neznamená, že je tam všechno růžové. Co konkrétně?

I americkým handicapovaným sportovcům vadí, jak málo jsou prezentováni v médiích během paralympiády. Že pro média jsou jen velké, ale nejméně postižené hvězdy. Na-

Média jsou většinová, zaměřená na obsah, který není menšinový, a pokud chcete uspět, musíte být dvacetkrát lepší než jiní, než ti, kteří jsou tematicky dominantní. Musejí z odevzdaných příspěvků kapat slzy, aby je editor zařadil do tisku nebo na webovou stránku?

Pokud se něco dostane z této problematiky do médií, je to z 80 procent o nějakém problému a ve 20 procentech se jedná o něco výjimečného. Takže u novináře už předem funguje určitá autocenzura. Primárně se snaží přijít s něčím, co budou editor a čtenář chtít. Čtenáře zajímá hluboce lidský příběh. Jak handicapovaný přišel k úrazu, co se mu stalo, jak to překonal. Nezajímá ho, jestli sportuje, sport je v tomto případě druhotná věc. Když budete číst rozhovor s handicapovaným právníkem, budete chtít vědět, co se mu stalo. Je to zakořeněné ve všech společnostech. Člověk má ale právo nemluvit o tom, jak se mu handicap stal. Například můj manžel nechce, aby všichni slzeli nad tím, co se mu stalo, a novináři jsou potom zklamaní, když jim to neprozradí. Jenže lidé takové informace chtějí, to jsou ty drby.  můžeš / číslo 10 - 2012

16


Pomoc

z Domečku pod skalami Jméno obce Tisá je pro turistu stejně jako pro aktivního horolezce, a to nejen na Ústecku, synonymem pro skalní masiv tyčící se k nebi jako vztyčený prst nad kotlinou propletenou kopci Českosaského Švýcarska. U paty pískovcové skály, v centru obce, hned vedle barokního kostela sv. Anny, stojí dům jménem Domeček. Přijdete-li blíž, uslyšíte dětské štěbetání. Dům vypadá podobně jako jiné v okolí, přesto se svým zázemím liší. můžeš / číslo 10 - 2012

Text: Naďa Kocábková Foto: Jan Šilpoch

J

de o soukromé zařízení, jehož posláním je poskytovat primární okamžitou pomoc dětem, které se ocitly bez jakékoliv péče nebo jsou v situaci, kdy je vážně ohrožen jejich vývoj, či jsou tělesně a duševně týrané nebo zneužívané. V tiském Domečku jsou i děti, jež byly svědky domácího násilí, ocitly se náhle v nouzi nebo nemohou už dále ve své rodině setrvávat z důvodu nevyhovujícího prostředí. Myšlenka na zrod Domečku zrála v hlavách zřizovatelů Antonia Giannettiho a Kataríny Zemčákové poměrně dlouho. Poté, co jejich rodina prošla doslova ohněm a zotavovali se na popáleninovém centru jedné z pražských nemocnic ze svých fyzic-


17

Zvali jsme několikrát kdekoho, dávali o sobě vědět všelijak – včetně Dne otevřených dveří, ale jak jsem se oklikou dovídala, není to téma, které by novináře zaujalo.

Na první pohled jsou stejné jako ostatní. Domeček jim poskytuje komfort, zázemí a pocit bezpečí. Přesto pouto k rodinám, odkud musely odejít, zůstává silné. Nevytěsní jej ani vzpomínky na minulost.

kých, a hlavně psychických ran, se mladý pár rozhodl Osudu poděkovat. „Cítili jsme vůči svým zachráncům obrovský vděk a zároveň závazek,“ vysvětluje poslání a cíl zařízení Katarína Zemčáková. „Chtěli jsme být užiteční jako oni, ale nevěděli jsme, jak svoji chuť zrealizovat. Nakonec jsme se spojili s lékaři z nemocnice a na jejich doporučení také s lidmi z občanského sdružení Bolí to a rozhodli se pro diametrálně odlišné podnikání, než jaké jsme realizovali do doby před událostí, která tak zásadně změnila život nás všech. Dům, v němž jsme provozovali před tím restauraci a později penzion, jsme vlastními silami přebudovali na zařízení, v němž nyní nabízíme ochranu a pomoc. Konkrétně dětem, jež se ocitly bez jakékoliv péče nebo jsou v situaci, kdy je vážně ohrožen jejich vývoj, či byly tělesně a duševně týrané nebo zneužívané,

a tím byla závažně ohrožena jejich základní práva.“

Rozhlas byl výjimkou Přiznává, že byla zprvu nezkušená a také dost naivní při představě, že když na stranu Dáti navrší všechen svůj elán, um, chuť, otevřené srdce i soukromý majetek, nemůže neuspět nebo prohrát. Dnes už ví, že opak měl mnohokrát navrch. Často naráželi na tuny byrokracie, nepochopení, lidskou závist, arogantní nezájem, házení klacků pod nohy. „Jenže já nejsem z těch, kdo by se vzdával,“ dodává naturalizovaná Češka původem ze Slovenska, jíž ve větách stále zůstává měkký akcent, a svou myšlenku dokončuje: „Sice možná fyzicky vypadám, že na to nemám, ale dokážu se za své, za naše, pořádně poprat. Nejdu za pravdou bezhla-

vě, všechno si dvakrát rozmyslím, ověřím pěkně ze všech stran, prostuduji, zjistím, pokud mohu, osobně se podívám, a pak teprve kladu argument za argumentem.“ Katarína přiznává, že ne všichni, s nimiž se museli potkat, realizaci Domečku vítali. Za rok jeho existence má už ale na své straně mnoho povolaných, odborníků, a také příznivců. Hodně si v zařízení slibovali od pomoci médií… „Zvali jsme několikrát kdekoho, dávali o sobě vědět všelijak – včetně Dne otevřených dveří, ale jak jsem se oklikou dovídala, není to téma, které by novináře zaujalo. Výjimkou je snad jen regionální studio Českého rozhlasu Sever v Ústí nad Labem. Oslovili jsme mnoho institucí, před Vánocemi také několik hypermarketů, zda by nám nepomohly s nadílkou pro děti. Ale naše prosby zůstaly i v tomhle mimořádném čase bez odezvy,“ říká s trochou smutku v hlase představitelka soukromého zařízení v Tisé.

S rodinami spolupracujeme Domeček, který má kapacitu 14 dětí ve věku od 3 do 18 let, je nyní plně obsazen. Přechodné bydliště dětí pod skalami trvá zhruba šest měsíců. Na pohled první vypadají všechny šťastně, když jejich pohnutou minulost vytěsnila zdejší soustavná a adekvátní péče, emoční podpora veškerého personálu a dobré podmínky v zařízení. Přesto se i tak dětem občas stýská po rodině. Je to silné pouto, které nepřetne ani cílené ubližování, strádání, devastování duše a na straně druhé sebelepší zacházení a zázemí. „My nebráníme svěřencům v průběhu zdejšího pobytu styku s jejich rodiči, s rodinou. Naopak vítáme to a spolupracujeme s nimi, protože naší prioritou je snaha o návrat dítěte domů. Stejně tak je možné, aby se znovu k nám do Domečku vrátilo, když tu potřebu cítí,“ vysvětluje majitelka můžeš / číslo 10 - 2012

Můžeš přispět na dobrou věc! Inzeruj v časopisu Můžeš Kontakt: Kateřina Uhrová (e-mail: [email protected], mobil: 722 966 510)



V Domečku by si přály víc hraček, sportovních potřeb a vybavení na různé aktivity. Najít ochotné dárce je stále tvrdý oříšek.

Na první pohled jsou stejné Děti z Domečku v Tisé jsou na pohled stejné jako ostatní. Školáci chodí do školy, předškoláci do mateřinky, hrají si, o prázdninách vyjeli na tábor, občas vyrážejí na výlety. Nicméně někdy se prý cítí na okraji zájmu. „Myslím si, že si zasloužíme pozornost jako všichni ostatní. Tu nám například i ta média dluží. Všude v obdobných zařízeních, která nejsou státní, existuje dnes problém s penězi. Ani u nás to není jiné. Máme na ošacení, na jídlo, vzdělání, ale už ne na provoz nebo materiální potřeby dětí. Když chceme, aby se kluci a holčičky cítili rovnocenně se svými vrstevníky, musíme pěkně utahovat opasky jinde,“ přiznává Katarína Zemčáková. Peníze jsou alfa a omega. Ústecký kraj provozovateli sice vyplácí tzv. státní příspěvek na dítě, a to podle jeho věku. Problém tkví v tom, že peníze přicházejí na konto až zpětně, po přesném výčtu dětmi odbydlených dní. Což v praxi znamená měsíční propad a zařízení se pohybuje v provizoriu. Finančně si musí pomoci samo, jak umí. Tato státem zavedená praxe se liší například od dětských domovů. Ty dostávají státní příspěvek zásadně na lůžko – bez ohledu, zda je obsazené nebo ne. Finančně přispívat by měli Domečku také rodiče, ale podle ředitelky se tak ve skutečnosti vůbec neděje. „Propagace naší práce, našeho poslání, zkrátka stále chybí,“ stěžuje si ředitelka. „Nevíme, v čem je zakopaný pes. My jsme do projektu investovali všechno včetně sou-

SLOUPEK Jiřiny Šiklové

Média handicapovaným pomáhají

Dodává, že zároveň sami zřizova� zařízení. telé důsledně cizelují svou další důležitou

roli – chtějí ukázat veřejnosti, že i soukromé zařízení tohoto typu umí dokonale zajistit podmínky a pomoc dětem, aniž by musely být umístěny do zařízení ústavní výchovy – např. diagnostického ústavu, výchovného ústavu či dětského domova.

19

Myslím si, že si zasloužíme pozornost jako všichni ostatní. Tu nám například i ta média dluží. kromých finančních prostředků. Zkoušeli jsme se dostat také k nadacím. Ale pokud začínáte, je výsledek téměř nulový. Člověk neví, co si má myslet, když vidíme a slyšíme, že například dětské domovy si užívají několikrát v roce dovolenou u moře, v zimě jsou na lyžích, nábytek a zařízení mění skoro každý rok, opravují a zvelebují své objekty... Tohle u nás patří do kategorie snů. Pochopila jsem, že jen schopnost a šikovnost člověka k lepšímu výsledku nestačí. Existují totiž stále zažité systémy a okruhy organizací i lidí, které jsou spolu nějak propojené, a další prostě šanci nedostanou,“ povzdechla si Katarína. Přála by si proto mnohé změnit, ale především aby pro své malé klienty brzy našli stálé a ochotné ruce pomocníků, kteří by například dokázali zvelebit zahradu Domečku a přizpůsobit ji dětským potřebám, nebo najít dobré sponzory, kteří by přispěli na oplocení celého objektu, výměnu starých a nevyhovujících matrací nebo darovali nejrůznější sportovní potřeby, které tu děti postrádají. Tady, v Domečku pod skalami, čekají už rok na každou pomocnou ruku. 

Víte, že první demonstraci po listopadu 1989 zorganizovala manželka tehdejšího prezidenta Olga Havlová? Ne proti vládě, ale na podporu handicapovaných, aby nebyli pořád zavřeni v různých ústavech. Bylo to někdy na jaře 1990 na Palackého náměstí, před ministerstvem zdravotnictví a ministerstvem práce a sociálních věcí. Pomohlo to, všimli si toho novináři, začalo se psát o tom, že tito lidé žijí převážně izolováni v ústavech. Tehdy byl Václav Havel stejně jako jeho žena velice populární, a tak byla to právě média, tedy noviny, časopisy, televizní a rozhlasoví komentátoři, kdo na podkladě tohoto podnětu prolomil dosud zavřené brány institucí, do kterých byli handicapovaní odkládáni. Psalo se o tom i v zahraničí a jedna z prvních zásilek vozíků přišla ze Švédska, neboť tehdy zde byl nedostatek vozíků pro invalidy. Ve skandinávských zemích byly již běžně k dispozici nejen vozíky mnohem modernější, než byly u nás, ale také jejich zdravotní pojišťovny starší vozíky vyměňovaly svým pojištěncům za modernější. Protože noviny o tom psaly, odešly ty starší vozíky k lidem do zemí, které patřily dříve do sféry vlivu SSSR a kde byly s jejich obstaráváním potíže. První kamion s přívěsem plným skládacích vozíků k nám přijel snad již v dubnu 1990. Média tedy pomohla ke zviditelnění těch, kteří nepatřili do většinové společnosti. Díky médiím se postupně podstatně postoj veřejnosti k těmto lidem změnil. Je pro nás už samozřejmé, že všechny veřejné budovy musí mít vstup i pro handicapované a za samozřejmost již dnes považujeme většinu těchto opatření: snížené chodníky umožňující nájezd, signalizační zařízení na přechodech, podle něhož i slepí poznají, zda už smějí přecházet, označení ramp v metru i na nástupištích, autobusy s možností nájezdu a usnadnění vstupu. Mám pokračovat? Jako skoro každý mám k současné situaci plno výhrad. Jedno se ale u nás podstatně změnilo: existuje větší informovanost o minoritách, tedy lidech nějak se lišících od celku, a jejich zařazení se považuje skoro za samozřejmost. Médiím vytýkáme všechno možné, tak alespoň za toto je můžeme pochválit. Bez upozorňování na nějak handicapované lidi by se mnoha našim spoluobčanům žilo o hodně hůře. 

Autorka je socioložka, členka rady Konta Bariéry. můžeš / číslo 10 - 2012

20

Výtvarníci Konta BARIÉRY

Jiří Slíva:

Karikaturistou

mimo plán Humor na obrázcích Jiřího Slívy lze bez nadsázky označit za inteligentní. Je snadno pochopitelný, nemusíte hledat jinotaje. Kouzlo jeho karikatury spočívá i v tom, že vidí humor tam, kde byste ho nehledali. Jeho humor nebolí a není krutý. Už téměř čtyřicet let. Text: Pavel Hrabica Foto: Jan Šilpoch Mimochodem – máte rád černý humor?

Černý humor? Hranice se nesmírně posunuly a posunují. To, co bylo černým humorem dříve, je dnes součástí hlavního proudu. Houpání se na nebožtících nebo to, co někdy vídávám v časopise Sorry, to bych si asi nikdy netroufl, ale všechno přitvrzuje. Kam byste v tomto ohledu nikdy nevkročil?

Snažím se, aby můj černý humor neurážel, pokud se ovšem dá něco z mé tvorby nazvat černým humorem. Spíš bych použil slovo sarkasmus. Myslíte, že si lidé s handicapem umějí dělat sami ze sebe srandu? Nebo – lze se bavit na jejich účet?

Černý humor na jejich adresu bych dělat nechtěl. Pokud mám ovšem vlastní zkušenost, můžeš / číslo 10 - 2012


tak ti pozitivně naladění handicapovaní si dokážou dělat legraci pro mě až krutou. Ale já bych to vždy přenechal jim. Nesmírně si vážím všech, kteří dokážou pozitivně vnímat, a pak se ani sami necítí jako handicapovaní. Váš humor byl i je poměrně klidný, nekonfliktní, rozhodně ne ale komunální satira, nebo dokonce agitační.

Moje témata? Hudební, cirkusová, literární, sportovní. Nechtěl jsem tepat nešvary, protože tepat se smělo jen jedním směrem. Frustrovaný jsem z toho nebyl, a kdyby mě něco naštvalo a chtěl bych to tepat, tak by to tehdy stejně nikdo neotiskl. Tepat se směl Reagan a rakety v západní Evropě, nesměla se tepat sovětská invaze do Afghánistánu.

info Kdo je Jiří Slíva Narodil se 4. 7. 1947 v Plzni. Výtvarník, básník, věnuje se litografii, píše verše pro děti. Vystudoval hutní průmyslovku v Plzni a VŠE v Praze (ekonomika průmyslu). Začínal s verši a kresbami v deníku Mladá fronta, kreslil pro Mateřídoušku. Od roku 1979 je na volné noze. Jeho kresby publikovaly noviny Die Zeit, The New York Times, The Wall Street Journal a další. Ilustroval kolem 150 knih. V mládí se věnoval hudbě, dodnes hraje na kytaru ve volném sdružení českých umělců Grafičanka.

Po kom jste zdědil schopnost najít v běžných situacích humor? Nebo jste se to naučil?

Otec měl docela dobrý smysl pro humor. Už jako klukovi se mi líbili Suchý se Šlitrem, Ivan Vyskočil, Stephen Leacock. I kvůli tomu jsem se vydal z Plzně do Prahy; měl jsem pocit, že pravá scéna je v právě Praze, a přihlásil jsem se do hlavního města na vysokou. Ještě jsem ale netušil, do kterého spektra se tady zařadím. Věnoval jsem se v té době spíš hudbě, kreslení přišlo až později. V Plzni jsem totiž bubnoval v bigbítu, jednu sezonu jsem hrál i v triu Petra Skoumala. A protože jsem měl spoustu básniček, tak jsem se je osmělil ukázat Honzovi Vodňanskému; ten mě okamžitě poslal do Mladé fronty. Tam si všimli, že mám na okraji básniček nějaké kresby, poprosili mě, abych je obtáhl tuší, a tak vznikla rubrika Jiřího Slívy. Tak jsem se stal necíleně a neplánovaně karikaturistou. Posléze se mě ujali moji guruové Jiří Šalamoun a Jiří Andrle; od nich jsem dostal výtvarnou školu, a navíc jsem začal hrát v kapele Grafičanka. Řada kreslířů tvrdí, že éra do roku 1989 byla zlatou érou kreslířů-humoristů.

Schválně se ale podívejte na starší ročníky tehdejších časopisů. Humoristické kresby byly všude, ale leckde si jimi ulehčovali práci. Redaktor dal pět obrázků a měl stránku zaplněnou. Dnes byste se ale zasmál tak jedné třetině – možná.

Humor byl v té době, jako všechno v médiích, přísně střežen. Zažil jste to?

Jednou jsem nakreslil potápěče ve starém skafandru, jak má přes sklo ty mřížky, víte? A někdo se podíval na tu stránku v protisvětle a na druhé straně byla fotografie chilského komunistického vůdce Corvalána, který se v tomto úhlu ocitl za mřížemi. „Snad z toho nebude žádný průšvih,“ říkal tehdy redaktor. Když jsem to ale vyprávěl nějakým západním karikaturistům, tak ti mi v podstatě záviděli. „My si můžeme kreslit, co chceme, ale vůbec s nikým to nehne. Ty z toho můžeš mít aspoň průšvih.“ Kreslíte humor na objednávku? Že vás někdo poprosí, abyste mu zhmotnil konkrétní zadané téma?

21

mě je národním svátkem předvídat, jestli se kauza, kterou nějakým způsobem ilustruji, vyvine a jestli bude vůbec ještě za týden kauzou; dneska je všechno strašně rychlé. Kdysi, v 70. nebo 80. letech, jsem se ptal západoněmeckého karikaturisty, jak může být zrovna v Praze, když pokrývá karikaturami tamní vrcholící volby. „Udělal jsem obě varianty možného výsledku. Když vyhraje SPD i když vyhraje CDU.“ Někdy se mi stane, že musím taky nakreslit dvě varianty. Spíš se ale snažím být nadčasový. Častým tématem vašeho humoru jsou největší lidské slasti, tedy jídlo a pití. Kde jste k tomu přišel?

To se vyvinulo samo. Měl jsem asi pět obrázků na téma kavárna. Protože jsem potřeboval sponzora na výstavu, nalistoval jsem tehdy ještě Zlaté stránky. Dovolal jsem se do Jacobse, jestli by něco nedali za to, že budou na pozvánce. Jim se obrázky líbily, kromě peněz přidali kafe pro hosty a hostesky. Po výstavě se sami ozvali, jestli bych neměl takových obrázků s kávovou tematikou dvanáct, že by chtěli kalendář. Tak jsem obrázky dokreslil, za rok si řekli o další a pak ještě jednou. Najednou jsem měl 36 monotematických kreseb. Dal jsem je na jednu z dalších výstav a jeden Američan, který ji viděl, mi vzkázal, že kdybych jich prý mě víc, vydá mi v Americe celou knížku. Protože v USA zrovna nastal boom kaváren. Když jste se chtěl do té doby s někým někde sejít, tak maximálně u hamburgeru. Takže tady se sešly mé obrázky a touha Ameriky po kavárnách. Je obtížné kreslit vlastně na komerční objednávku pro klienta?

Jiří Slíva objevuje elegentní humor tam, kde ho málokdo hledá a vidí.

Kupodivu ne. Nikdo mě nenutil kreslit vtipně kávovary, stačí, když je to o kávě, kavárně, o lidech pijících kávu. Nemusím kreslit do příběhů firemní loga. Někdy je to zajímavý úkol. Třeba když se ozve firma vyrábějící technické plyny. Co s tím? Tak se zrodila vzducholoď ve tvaru plynové bomby. Nebo pojišťovnu jsem pojal jako anděla strážného. I když je to komerce, nesmí v tom scházet poetika. Kde jste měl nejvzdálenější výstavu?

Stává se to, ale nedělám to. Žádají mě o to občas v redakcích, jenže kdybych na to přistoupil, byl bych předem okleštěný a zbavený vlastní invence. Mě přitom nejvíc baví hledání nápadu. Například přispívám už 14 let do týdeníku Euro… Říkal jste ale, že se v kresbách politice vyhýbáte a Euro je ekonomický i politický časopis.

Jenže já vystudoval vysokou ekonomickou a osm let jsem pracoval v ústavu pro filozofii a sociologii, takže nejsem úplně mimo. Pro

V Ottawě v Kanadě. Protože byla i prodejní, tak tam také pár kreseb zůstalo. To jsou asi nejvzdálenější moje obrázky, o kterých vím. Nejvzdálenější – ale neprodejní – expozici jsem ovšem měl v Japonsku. Národy se liší svým pojetím a chápáním humoru. Musíte to respektovat?

Jistě. Třeba v Turecku prý neznají anděly. Ani král jim nic neříká. Ale teď už se i tam globalizují...  Delší verze rozhovoru na www.muzes.cz

Konto BARIÉRY připravuje 11. aukční salon výtvarníků. Díla budou vystavena v Karolinu mezi 21. listopadem a 7. prosincem. Aukce děl, jejíž výtěžek jde na podporu vzdělání studentů se zdravotním postižením, se uskuteční v neděli 9. prosince 2012 v Modré posluchárně Karolina v Praze. můžeš / číslo 10 - 2012

22

Nové zahraniční technologie

Vytisknout si

kompenzační pomůcku? Internetovým světem hýbe už více než rok fenomén domácího 3D tisku. Možnost vyrábět si soukromě různé drobnosti, ale i komplexnější výrobky bude mít zcela jistě dopad na společnost i ekonomiku, který zatím není nikdo schopen odhadnout. Jaké možnosti by mohl 3D tisk nabídnout do života handicapovaným? Text: Štěpán Beneš Foto: Archiv

P

rincip 3D tisku je v zásadě jednoduchý. Představte si klasickou počítačovou inkoustovou tiskárnu. Ta funguje tak, že podle předlohy, kterou jí kabelem z počítače pošlete, nanáší slabou vrstvu inkoustu na patřičná místa a vytváří tak na papíře slova nebo obrázky. 3D tiskárna funguje obdobně, pouze kromě pohybu po dvourozměrné škále přidává i osu třetí. Po kabelu obdrží z ovládacího počítače předlohu, což je 3D model věci, kterou má vyrobit. Její tisková hlava pak na sebe začne zespodu nahoru vršit vrstvy materiálu (existuje několik různých metod – nejčastěji však nějaké obdoby plastu) jednu po druhé tak přesně, aby s poslední vrstvou vytvořily daný předmět. Co dokáže tiskárna vytvořit, je omezené pouze její velikostí a představivostí jejích operátorů. Předměty umí tiskárna i nakopírovat. Stačí prostorovým skenerem osvítit předlohu a tiskárna se může pustit do zdařilých reprodukcí. Existují samozřejmě velké průmyslové modely takových tiskáren, které jsou v rozvoji už můžeš / číslo 10 - 2012

od 80. let minulého století. Tisknout drobnosti lze již ale i doma na tiskárnách, které nejsou o moc větší než rozměrnější modely klasických domácích nebo kancelářských multifunkčních tiskáren. Návody na jejich výrobu mnohdy kolují po internetu, lze je samozřejmě koupit i hotové, některé z nich se umějí dokonce samy replikovat – to znamená vyrobit součástky, ze kterých jsou smontovány. Nevyrobí pochopitelně všechny, ale s malým přispěním lidské práce a několika doplňkových součástek se tak dají velmi snadno šířit dál. Některé projekty jsou tzv. open-source, tedy otevřené pro všechny. Sehnat se tak dají nejen plány na samotnou tiskárnu, ale i ovládací software a modely věcí, které může tiskárna vyrábět. Vytisknout si lze i v domácích podmínkách leccos. K vidění byly píšťalky, obaly na mobilní telefony, rychlospínací přezky na pásek, brýlové obroučky, doma vyráběné šperky, kusy nábytku, jednoduché hračky a postavičky, dokonce i nářadí (klíče) nebo bohužel i součásti střelných zbraní. Kromě věcí denní potřeby lze ale 3D tiskárnu využít i např. pro výrobu kompenzačních pomůcek.

Ruce z tiskárny Před nedávnem proběhla americkým tiskem zpráva o dvouleté holčičce Emmě Lavelleové, která od narození trpí artrogryfózou, formou onemocnění, kvůli kterému není schopna silou vlastních svalů ovládat ruce. Pomohli jí

Fascinující není ani tak exoskelet samotný, ale spíše způsob, jakým byl vyroben. ale v nemocnici v americkém státě Delaware, jejíž výzkumní inženýři dokázali sestrojit malý a velmi lehký exoskeleton pod názvem WREX, který Emmě nyní pomáhá hýbat rukama. Exoskelet pro horní končetiny je připevněný zezadu na plastovém korzetu, podobně, jako by to byla motýlí křídla, a vypadá jako vnější pohyblivá kostra. Lehká plastová konstrukce kopíruje nejen tvar Emminých rukou, ale také funkci kloubů. Plastové součásti jsou poskládány do pohyblivých celků, kterým pomáhají i gumičky a několik kovových spojovacích součástek. Podle popisu to zní možná krkolomně, ruce pacienta se však do exoskeletu upevní pouze jedním suchým zipem na zápěstí. Chytře vyřešená mechanika pak malé pacientce umožňuje rukama pohnout tak, že asistuje chybějí-


23

ERA Poradna

„Magické ruce“, jak si jim malá Emma zvykla říkat, jsou důmyslným, avšak jednoduchým plastovým exoskeletem,...

... který za pomoci technologie 3D tisku velmi snadno navrhli a vyrobili na míru přímo v nemocniční dílně.

Výhody pro pacienty

Jednotlivé součástky lze snadno vyměnit, celý systém pak snadno zvětšit, jak Emma poroste.

cí sílu a nedostatečnou kloubní hybnost. Emma může rukama nejen hýbat, velmi rychle se je naučila znovu běžně používat. Říká přístroji dokonce „magické ruce“. Fascinující na celém případu ale není ani tak exoskelet samotný, který rozhodně není prvním pokusem v této oblasti, ale spíše způsob, jakým byl vyroben. Na konstrukci stačil jeden šikovný inženýr, počítač vybavený programem pro vytváření 3D modelů a 3D tiskárna, která dokázala přesně navržené plastové součástky „vytisknout“. Nejedná se sice o domácí stolní model, ale o komerčně vyráběnou a prodávanou tiskárnu od firmy Stratasis (model Dimension), která je určena pro profesionálnější využití a rozměry je podobná automatu na kávu. I tak se ale vejde do malé dílny.

Výhod má toto řešení hned několik. Díky rychlému a levnému zpracování se dá exoskelet nadále vylepšovat a součástky upravovat podle toho, jak Emma poroste. Plastové provedení je navíc lehké, variabilní, a jak už bylo řečeno, levné na výrobu. Velkou výhodou je také možnost rozbité součástky velmi rychle znovu vyrobit a vyměnit. To by navíc teoreticky už zvládli i Emmini rodiče doma na nějaké menší domácí 3D tiskárně. Stačí k tomu mít uložené 3D modely jednotlivých součástek. Naopak ve zmíněné nemocnici je díky 3D tisku možné vyrábět velmi rychle a snadno kompenzační pomůcky přímo na míru jednotlivých pacientů, což je jinak proces, který by zabral nepoměrně více času. Ten pak může být využit třeba na experimentování, jaká podoba či funkce bude pacientům vyhovovat více. Od této zprávy už je jen kousek k úvaze, co všechno by bylo možné vyrábět v sektoru kompenzačních pomůcek rychle, levně a třeba i ve zcela domácích podmínkách vlastní pomocí. Co třeba dlahy? Obroučky na brýle? Speciálně tvarované psací či jídelní potřeby nebo jiné drobné kompenzační pomůcky? Anebo dokonce součástky složitějších protetických pomůcek, které se musí běžně docela často měnit? Nebo součástky invalidních vozíků. A možná nejsme ani daleko od doby, kdy bude někdo schopen „vytisknout“ kvalitní, pevný a lehký rám invalidního vozíku, jak se říká, za pakatel. 

Na vaše dotazy odpovídá Milan Jursík, výkonný manažer marketingu Poštovní spořitelny.

?

Pobírám sociální dávky, které mi chodí na běžný účet. Co se pro mě změní se zavedením sociálních karet? Děkuji.

Od letošního července začínají úřady práce postupně zvát příjemce sociálních dávek k převzetí sociální karty, tzv. sKarty, na kterou budou vypláceny dávky s výjimkou důchodů a nemocenské. Jedná se např. o rodičovské příspěvky, příspěvky na bydlení, podporu v nezaměstnanosti atd. Pokud jste příjemcem některé z dávek a necháváte si ji zasílat přímo na účet v bance, nemusíte se této změny vůbec obávat. Velmi jednoduše zařídíte, aby vám dávky chodily stále bezhotovostně na účet jako nyní. Stačí, když při přebírání sKarty nahlásíte, že chcete zasílání dávek na svůj účet zachovat. A to je vše, nic se pro vás nezmění. Dávky budou chodit na účet a pro čerpání dávky nemusíte sKartu používat. Pokud pobíráte dávky prostřednictvím poštovní poukázky, rovněž vám doporučuji požádat o jejich zasílání na Era osobní účet. Účet je totiž dostupný na všech poštách a poskytuje výrazné zvýhodnění pro handicapované.

?

Myslíte si, že je vhodné dávat kapesné osmiletému dítěti? Pokud ano, v jaké výši?

Optimální výše kapesného je zcela individuální záležitost. Jsou rodiny, kde rodiče dávají peníze i pěti- až šestiletým dětem, aby například mohly někomu z rodiny koupit dárek. Naproti tomu jsou i případy, kdy děti ve věku 10–15 let své pravidelné kapesné nedostávají. Já si myslím, že je vhodné, aby dítě začalo dostávat kapesné s nástupem do školy. Jak velkou částku budete dětem vyplácet, záleží především na rodinné finanční situaci. Nezapomínejte na to, že kapesné by mělo dětem sloužit nejen k nákupům věcí pro osobní potřebu, ale i ke spoření. Dítě by se mělo naučit, že dlouhodobé spoření se v životě vyplatí. Doporučuji například dávat část kapesného podle toho, jak dítě pomáhá v domácnosti. Jde o dobrou cestu. Naučí se, že pro získání peněz je potřeba něco udělat. Další možností, jak se mohou děti zdokonalit ve vztahu k financím, je návštěva zábavního portálu pro mladé www.eraklub.cz.  Pokud máte jakýkoliv dotaz na Milana Jursíka z Poštovní spořitelny, napište jej na adresu info@ muzes.cz nebo Redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1.

můžeš / číslo 10 - 2012

24

Názory

Zuzana Špitálská:

Nebojte se soudu! Známá pražská advokátka se věnuje případům soudního řešení nehod s trvalými následky. I když se zdá, že je tu vše jasné, podrobnější pohled ukazuje na neznalosti poškozených. A proto se stává, že lidé s postižením trpí do konce života. Foto: Jan Šilpoch

P

řestože se značně zvýšily znalosti veřejnosti o právních otázkách a přestože u nás působí řada organizací, které se starají o postižené, znovu a znovu se setkávám s případy naprosto zbytečně ztracených často milionových nároků na odškodnění. Přitom jde o relativně jednoduchou situaci – určité nároky nelze získat jinak než rozhodnutím soudu.

Automatické odškodnění neexistuje Nikdo, kdo je po vážném úrazu nebo jiném fatálním poškození zdraví, se nemůže spoléhat na automatické odškodnění ze strany pojišťovny – třeba na základě pojištění odpovědnosti za škodu z provozu vozidla – musí se sám aktivně zajímat, jaké jsou jeho skutečné nároky, a ty pak uplatnit a řádně doložit. Není výjimkou, že např. poškozený z dopravní nehody dostane poštou dotazník pojišťovny, v němž jsou vypočítány všechny možné případné náhrady. Výčet těchto nároků a plnění ze strany pojišťovny však představuje vždy jen základní odškodnění. Ale! U opravdu těžkých úrazů nemusí být toto základní odškodnění plněním definitivním, jenže pojišťovna na tuto skutečnost poškozeného neupozorňuje. Je na každém z poškozených, aby myslel na budoucnost a aktivně se zajímal o to, zda jsou všechny možnosti odškodnění již vyčerpány, neboť v některých případech rozhoduje o konečné výši odškodnění soud v rámci občanskoprávního řízení na základě žaloby podané poškozeným. Nejčastějším předmětem této žaloby je nárok na další zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění, které v podstatě představuje odškodnění za trvalé poškození zdraví do budoucna a v celkovém kontextu náhrady škody zpravidla představuje částku pro poškozeného nejvyšší. V náhradě za ztížení společenského uplatnění se promítá můžeš / číslo 10 - 2012

ztráta či omezení možností poškozeného uplatnit se v dalším poúrazovém životě kvůli následkům úrazu, tedy omezení pohyblivosti, invalidizace, omezení pracovního uplatnění i volnočasových aktivit. Základní odškodnění za ztížení společenského uplatnění stanoví podle druhu a rozsahu následků na zdraví vždy kvalifikovaný lékař a zpravidla mimosoudně vyplácí pojišťovna, další zvýšení základní náhrady pak v odůvodněných případech přiznává svým rozhodnutím soud – samozřejmě za předpokladu, že se poškozený tohoto dalšího zvýšení domáhá prostřednictvím žaloby.

Dokumenty je třeba schraňovat Takže postižení i jejich rodiny by si měli a neodkladně pořídit důležité dokumenty, bez kterých své nároky později jen těžko uplatní, a již od počátku je velmi pečlivě schraňovat. Pravidla soudního řízení jsou neúprosná a povinnost prokázat výši škody je vždy na poškozeném. Jde tedy především o doklady o nehodě (protokoly, příp. obžaloba, trestní příkaz či rozsudek z trestního řízení) nebo záznam o pracovním úrazu. Dále jde o doklady k prokázání jednotlivých dílčích nároků, např. účty k poškozeným věcem nebo čestné prohlášení o věcné škodě, doklady o vynaložených nákladech spojených s léčením, např. o zaplacených regulačních poplatcích, doplatcích na léky a zdravotnické či rehabilitační pomůcky, potvrzení zaměstnavatele o ztrátě výdělku, potvrzení ČSSZ o výši vyplacených nemocenských dávek, rozhodnutí o případném přiznání plného nebo částečného invalidního důchodu atd.

Otálení se nemusí vyplatit Tyto případy mají vždy určitou promlčecí lhůtu, která je minimálně dvouletá, takže uplatnění nároků u soudu není třeba uspěchat, na druhé straně se ale otálení nemusí vyplatit. Také výběr advokáta, který žalobu

info Kdo je JUDr. Zuzana Špitálská? Absolventka Právnické fakulty UK v Praze, dcera známé právničky a političky JUDr. Dagmar Burešové. Od 1996 pracuje jako samostatná advokátka. Kontakt: [email protected]

vypracuje, je důležitý. V žádném případě byste neměli být první, komu s podobným případem pomáhá. Zkušenost je v takové situaci nezbytná podmínka konečného úspěchu! Hledejte, a když narazíte u advokáta na jakoukoliv nejistotu, běžte jinam. A stejně důležitá věc – náklady soudního řízení budou v případě vašeho úspěchu uloženy k zaplacení protistraně. Připravit se ale musíte na to, že pojišťovny mají často své velmi zkušené advokáty a týmy soudních znalců, kteří budou bojovat o každou korunu případné náhrady. Takový postup je v soudním řízení naprosto obvyklý. Nenechte se proto odradit, buďte věcní, důslední, a zejména dobře připravení! Jde o peníze, které vám po těžké nehodě nebo pracovním úrazu mohou ještě dlouhá léta pomáhat při řešení těžkostí – dnes třeba ještě netušených. Nebojte se soudu, jiná cesta v tomto případě neexistuje!  Záznam a mezititulky (zj)


25

Kluby ožívají s podzimem „Je to asi všude stejné,“ řekla mi při mé prázdninové návštěvě východočeského Mladkova Alena Kotyzová z místního klubu Senzačních seniorů, který má krásně staročesky poetický název Babinec. „Začnou prázdniny, rodiče si rozeberou naše babičky pro svá vnoučata a nám začnou jiné starosti. Scházet se a pracovat začneme až s příchodem podzimu.“ Text: Zdeněk Procházka Foto: František Batysta

Ž

e tento – samozřejmě trochu nadnesený – obraz seniorského léta platí obecně, jsme si ověřili s kolegyní Romanou Junkovou při našich cestách po republice – a tak například i všechny různé administrativní záležitosti, které s kluby SENSEN Romana vyřizuje, dostávají trochu letní skluz. Teď zrovna finišujeme s rozdělováním grantu, který jsme obdrželi na podporu činnosti klubů SENSEN od ministerstva práce a sociálních věcí. Ty nejaktivnější získají vítaný příspěvek třeba na financování lektorů na výuku práce s počítači, pronájmy sportovních zařízení, na cestovné, nákup projektoru, promítacího plátna... Zároveň připravujeme k rozdělení další várku počítačů, které tentokrát poputují především na severní Moravu, kde náš severomoravský ambasador Ivan Sekanina neúnavně organizuje činnost nových klubů SENSEN – léto neléto.

Zalistujte v Národní kronice Cesty po východních Čechách jsem využil také k několika milým setkáním s členy naší

Do České knihy rekordů bude zapsán výkon handbikera Jana Pihery z budějovického klubu SENSEN.

široké seniorské rodiny a k těm nejmilejším patřilo popovídání s manžely Dobiášovými v jejich pohádkové roubence v Říčkách v Orlických horách, kteří spolu se sestrou pana Dobiáše Věrou Ryskovou pravidelně přispívají do Národní kroniky literárně zpracovanými a moudrými postřehy proloženými vzpomínkami na život. Určitě si je vyhledejte na webu www.sensen.cz, vycházejí pod titulkem Dneska. V této souvislosti bych také rád upozornil na skvělý článek Marcely Pecháčkové Senzační senioři sbírají své vzpomínky, který vyšel v magazínu Lidových novin Pátek. Reakcí na něj byly další zajímavé příspěvky do Národní kroniky, například obsáhlé vzpomínky Svatopluka Slavíka Honba za větrem, které jsou nejen poutavé čtení, ale mohou být i inspirací pro další přispěvatele. Článkem si můžete zalistovat také na našem webu.

Senzační senior rekordmanem Ale léto není jen dobou lenošení a hlídání vnoučat – dokládá to výborná zpráva, která přišla z jižních Čech: člen českobudějovického klubu SENSEN Aktiv Jan Pihera vyhrál závod handicapovaných sportovců na speciálně upravených kolech z Vrchlabí na Zlaté návrší a stal se držitelem nového

českého rekordu – jeho jméno tak bude zapsáno do České knihy rekordů. Podrobnosti spolu s pozoruhodnými snímky od šestašedesátiletého Jana Pihery, který je nejen výborný handbiker, ale i skvělý fotograf – najdete na našem webu v rubrice Aktuality. Takže když se tak ohlédnu za tím uplynulým létem, skutečně nebylo pouze lenošivé či naplněné často náročnými babičkovskými povinnostmi. Příkladem může být mimo jiné pražský klub SENSEN při Komunitním centru Prádelna, kde snad ani nezaznamenali, že je léto: organizovali výlety po městech v celé republice, pravidelně měla otevřeno internetová kavárna a nejen na deštivé dny byly připraveny projekce celovečerních filmů pro pamětníky. Hlásí se nám noví zájemci o založení klubu SENSEN, jejichž vlaječky se tak v průběhu podzimu objeví na naší webové mapce. Podzim je tedy už skutečně tady a přináší mj. v rámci Mezinárodního dne seniorů záplavu nejrůznějších akcí – veletrhů, seminářů, setkání, besed… Jsme zváni na desítky akcí a je nám líto, že nemůžeme vyhovět všem. Ale někde se někdy určitě uvidíme. Klikněte si na náš web www.sensen.cz, kde najdete další zajímavé novinky.  můžeš / číslo 10 - 2012

26

Tip na výlet

Filmové zámky Tohle všechno uvidí bez problémů i návštěvník na elektrickém vozíku. Prohlídku komnat však zvládnou kvůli třem schodům jen lidé na „mechaničáku“.

Zámek Kačina je z velké části přístupný pro lidi na mechanickém vozíku. Ovšem ani ti s elektrickým pohonem nepřijdou zcela zkrátka. Unikátní knihovna, historická lékárna, park a bezbariérová toaleta jsou dostupné pro všechny. Text: Radek Musílek, Pavel Hrabica Foto: K ateřina Musílková, Pavel Hrabica

E

legantní bílý zámek patří mezi nejvýznamnější stavby empírové architektury v Čechách. Jeho vzhled někomu jistě připomene sídlo amerických prezidentů. Kačina leží severovýchodně od Kutné Hory v obci Svatý Mikuláš. Zámek nechal postavit tehdejší nejvyšší purkrabí Království českého Jan Rudolf Chotek v letech 1806–1824. Dnes je správcem této národní kulturní památky Národní zemědělské muzeum. Takže vedle historie rodu Chotků je zde představena také expozice Muzea českého venkova. Z pohledu vozíčkáře představují podstatnější problém hlavně tři schody u hlavního vchodu. Na ty sice průvodkyně ochotně a rychle položí dvě dřevěné ližiny, ovšem sklon je pro samostatný pohyb příliš prudký. Mechanický vozík lze vytlačit jedině s asistencí. V mém případě se pomoci ujal ochotný náhodný návštěvník. Bylo trochu napínavé, jestli mě udrží a správně se strefí koly na nájezd. Ale všechno dobře dopadlo. „Z praxe máme bohužel vyzkoušeno, že električáky nevyjedou. Při záklonu totiž dřou bateriemi o zem,“ omluvně dodává přihlížející průvodkyně. Ujistila mě však, že pro mechanické vozíky se vždy najdou pomocné ruce. Kromě schodů může někomu ještě vadit několik metrů poněkud neuspořádané hrubé dlažby při příjezdu ke vchodu. Jakmile se však ocitnete uvnitř, nic vám nebrání v prohlídce tzv. Chotkovské expomůžeš / číslo 10 - 2012

info Kačina Jak se tam dostat: Leží v obci Svatý Mikuláš. Příjezd z Prahy po silnici č. 2 od Kutné Hory přes Nové Dvory. Rovněž je možné jet přes Kolín nebo po dálnici D11, od které je zámek vzdálen cca 20 km na jih od Chlumce nad Cidlinou.

zice, tedy šlechtických komnat a reprezentativních prostorů. Nedostupná je naopak výstava Muzea českého venkova v prvním patře stejně jako kaple a zámecké divadlo. „Tam se nám ještě nepodařilo přístup vybudovat. Důvodem jsou hlavně finance, ovšem i technická náročnost,“ povzdechla si zdejší velmi vstřícná průvodkyně. Beztak je prohlídka zajímavá. K vidění je i obrázek malé šlechtičny s obrnou na vozíku. Jakmile se ocitnete opět před vchodem, stačí ujet pár desítek metrů k levému křídlu zámku, kde se nachází předpisový dřevěný nájezd. Ten umožňuje bezbariérový přístup ke krásné chotkovské knihovně,

Návštěvní doba: duben–říjen: úterý–neděle, vždy od 9.00 do 17.00 hod., poslední prohlídka začíná v 17.00 hodin listopad–březen: pondělí–pátek, vždy od 8.30 do 14.30, poslední prohlídka začíná v 14.30 hodin, pouze pro předem objednané skupiny od 10 osob stupné se pohybuje podle zvolené V trasy pro dospělé od 80 do 230 Kč, dětem a studentům je poskytována sleva. ZTP/P zdarma. odrobnější informace na P www.nzm.cz/kacina/


27

krásný dvůr není z pohledu vozíčkáře bezbariérový a ani se tak netváří. Expozice je v prvním patře, kam vedou schody. Schodiště je relativně široké, ale strmé.

provoněné historické lékárně, novodobé kavárně a toaletě pro vozíčkáře. Není sice z nejprostornějších, ale měla by stačit. Klíče jsou k vyzvednutí u pokladny. Jelikož vstup na WC zachoval původní křídlové dveře, je nezbytná asistence při otevírání. Při mé návštěvě zde nefungovalo osvětlení, což průvodkyně vysvětlila starými elektrickými rozvody ještě z doby Chotků! Elegance čisté empírové architektury si všimli čeští i zahraniční filmaři, takže Kačinu často používají k natáčení. Za všechny připomeňme z poslední doby Tři sezony v pekle, Kletbu bratří Grimmů nebo dánský snímek Královská aféra. Knihovna je použita jako pozadí pro pořad Kalendárium v České televizi. Bolek Polívka se zde proháněl na koni v reklamě na nejmenovanou paštiku. A když jsme u toho prohánění, tak rozlehlý anglický park je bezproblémově přístupný po zpevněných cestičkách s droboučkým štěrkem.

Krásný Dvůr „Dříve jsme byli takoví neznámí. Ale jak tu natočili ty filmy, začali sem lidé mnohem víc jezdit,“ poznamenává pokladní na zámku v Krásném Dvoře. A přestože nejde o bezbariérovou historickou památku, o návštěvníky s handicapem prý nemají nouzi. Slávu zámku přineslo nejprve třetí pokračování série režiséra Dušana Kleina o Básnících – Jak básníkům chutná život. Rudolf Hrušínský na zdejším dvoře maloval, Eva Vejmělková tu provázela a Pavel Kříž ji sváděl. Jiří Menzel si o pár let později zase vybral zámek a jeho krásný park jako kulisu příběhu Konec starých časů podle Vladislava Vančury. V hlavní roli zazářil Josef Abrhám. Zatím naposledy se sem vrátil režisér Milan Cieslar s filmem To horké léto v Marienba-

du o básníku Goethovi a krásné mladičké Ulrice. Mimochodem – Goethe Krásný Dvůr opravdu navštívil. Z pohledu vozíčkáře je třeba rovnou říci, že zámek není bezbariérový a ani se tak netváří. Expozice je v prvním patře, kam vedou schody. Schodiště je relativně široké, ale strmé. „Na plošinu, nebo dokonce výtah, nemáme peníze a asi by to bylo i technicky složité,“ doplňuje místní pokladní. Ti, kteří jsou schopni se z vozíku zvednout a zvládnout schody do prvního patra, mají vyhráno, když jim ostatní lidé vozík vynesou. V patře lze už bez potíží projíždět jednotlivými místnostmi. „Horší je, když vozíček po schodech vytahují i s člověkem,“ posteskla si paní pokladní. Ani o takové návštěvníky tu ale prý není nouze. „Museli bychom tu mít pár silných chlapů, kteří by vozíčkáře vynášeli do patra. Ale to víte, jsme tu samé ženské,“ uzavírá pokladní a průvodkyně v jedné osobě. Bez schodů, jen s mírně vyšším kamenným prahem, lze v přízemí absolvovat malou expozici dobových kočárků nebo se občerstvit v místní zámecké vinárně, restauraci a kavárně v jednom z bývalých hospodářských křídel zámku. Výhodou je neplacené parkovitě u zámecké brány. Nečekejte ovšem asfaltované plochy a cestičky. Naštěstí udusaný přírodní povrch nečiní problém, pokud zrovna není přehnaně mokro. Nepřijedete-li na elektrickém vozíku, asistence druhé osoby při tlačení rozhodně potěší. Jestli jste na elektrickém vozíku, na vynášení po schodech do zámku můžete zapomenout. Ale lákadlem k návštěvě může být rozlehlý park. Ten rod Černínů koncipoval i podle francouzských Versailles. Procházka parkem je nezapomenutelný zážitek. Cestičky jsou štěrkové, nijak mimořádně udržované. Na silniční kolo a brusle zapomeňte. Zde

info Krásný Dvůr Jak se tam dostat: Od Prahy je nejlepší příjezd po karlovarské silnici. Odbočte za Hořovičkami směr Podbořany, odtud je to necelých 6 km. Ze severních Čech je nejkratší cesta buď přes Žatec nebo od Klášterce nad Ohří. ávštěvní doba: N je od 1. dubna do 31. října. V dubnu a říjnu je otevřeno jen o víkendech a svátcích, v ostatních měsících denně kromě pondělí, vždy od 10 do 16 až 18 hodin (podle měsíce). ákladní vstupné je 80 Kč, snížené Z 60 Kč (platí i pro držitele průkazů ZTP/P). Osoba doprovázející ZTP/P má vstup volný. Prohlídky jsou s průvodkyní každou celou hodinu. odrobnější informace na P www.krasny-dvur.cz.

se elektrický vozík stává výhodou, protože vozíčkáři bez motoru se až na některé dlouhé rovinaté úseky bez pomoci druhé osoby neobejdou. Je tu k vidění řada umělých vodních ploch. Tvůrci vystavěli i umělý romantický vodopád. Navštivte Panův templ, který se zhlédl v antické architektuře a sloužil jako hudební pavilon. V parku je také čínský pavilon a gotický templ – dnes bohužel chátrající a nepřístupná rozhledna. Za pozornost stojí i pamětní deska se jmény slavných návštěvníků a torzo tisíciletého dubu.  můžeš / číslo 10 - 2012

28

Poradna

sKarta – informace v kostce ně složitého zakládání účtů u České spořitelny a také o podomních obchodnících-podvodnících, kteří nabízejí otevření účtu za poplatek 300 Kč. Otevření účtu k sKartě je automatické a zdarma, vy se tedy nemusíte sami o nic starat a nic za založení účtu neplatíte.

V posledních několika měsících jsme v médiích doslova zavaleni různými informacemi o sKartě, a to z různých zdrojů. K systému zavádění těchto karet se vyjadřují politické strany, média, organizace pro zdravotně postižené i jednotliví občané.

J

ak se však ve všech těch informacích vyznat? Co minimálně bych měl/a o sKartě vědět, abych něco nezanedbal/a? Na tyto dvě otázky se pokusíme odpovědět v tomto stručném článku. SKarta samozřejmě vyvolává i spoustu otázek ve specifických případech (např. osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům, zdravotně postižené děti). Nicméně na tyto konkrétní dotazy ráda odpoví Poradna pro život s postižením Ligy vozíčkářů. Kontakty naleznete pod tímto článkem.

Co je sKarta? sKarta neboli karta sociálních systémů má nahradit stávající průkazy TP, ZTP či ZTP/P (má tedy identifikační funkci) a dále má sloužit jako nosič dávek pro osoby se zdravotním postižením (příspěvek na mobilitu, na zvláštní pomůcku), dále příspěvku na péči, dávek státní sociální podpory a pomoci v hmotné nouzi. Tyto dávky vám


Co s ní mám vlastně dělat (k čemu slouží)?

tedy nově přijdou na vaši sKartu (až vám bude vydána).

Kdo sKartu dostane? sKartu postupně obdrží všechny osoby, které pobírají výše uvedené dávky anebo vlastní průkaz osoby se zdravotním postižením.

Kdy přesně ji dostanu já? V době vzniku tohoto článku byl zahájen ostrý provoz vydávání sKaret, nicméně není známo přesné datum, dokdy mají být rozdány všechny. Neexistuje tedy zákonem či jiným právním předpisem dané datum, kdy všichni již musí sKartu vlastnit.

Co pro to musím udělat? Vy osobně pouze čekáte, až vás příslušný úřad práce písemně vyzve k vyzvednutí sKarty. Médii běžely poplašné zprávy ohled-

Karta nahradí váš dosavadní průkaz TP, ZTP či ZTP/P, pokud jej vlastníte. Bude tedy sloužit k identifikaci, případně k možnosti uplatnění výhod a slev pro osoby se zdravotním postižením. Na sKartu vám budou vypláceny příspěvky či dávky (viz Co je sKarta?). K penězům se dostanete těmito způsoby: - zaplatíte přímo kartou v obchodech, které umožňují platbu kartami - vyberete si finance z bankomatu - necháte si dávky bezplatně přeposílat na svůj vlastní účet - vyberete si při platbě ve vybraných obchodech hotovost přímo na pokladně (tzv. cashback) - i nadále lze zvolit v odůvodněných případech výplatu dávky složenkou (od 1. 1. 2013 bude však zřejmě složenka zpoplatněna)

Kde řešit případné problémy? Případné problémy a dotazy k sKartě by vám měli zodpovědět na příslušném ÚP. Sem doporučuji směřovat dotazy týkající se jednotlivých dávek. K tomuto účelu existuje také linka 844 844 803. Problémy a dotazy technického rázu či informace o podmínkách účtu k sKartě (poplatky, výběry atd.) by vám měli pomoci vyřešit na bezplatné lince kontaktního centra pro sKartu 800 752 782.  Lucie Marková, Poradna pro život s postižením Ligy vozíčkářů [email protected] Bezplatná linka 800 100 250


29

Správní řízení o příspěvku na péči, přiznání průkazu mimořádných výhod Odpovídáme na nejčastější dotazy čtenářů, které zajímají jejich práva a možnosti.

?

Moje kamarádka utrpěla po autonehodě mozkový infarkt a nyní se potýká s drobnými poruchami paměti a ztrátou řeči. Ačkoliv absolvuje různé terapie, její stav se zlepšuje velmi pozvolna a není vůbec jisté, zda se zcela zotaví. Přitom se sama stará o nezletilou dcerku. Měla by nárok na přidělení průkazu ZTP a případně příspěvek na péči?

Odpověď: Na základě informací uvedených ve vašem dotazu nelze říci, zda kamarádka na příspěvek na péči či na průkaz osoby se zdravotním postižením (TP, ZTP či ZTP/P) má či nemá nárok. Příspěvek na péči je podle zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb. poskytován osobám, které jsou závislé na péči druhé osoby. Řízení o příspěvku probíhá na základě žádosti oprávněné osoby (v tomto případě vaší kamarádky) na úřadu práce (dále jen ÚP) v místě bydliště. V rámci správního řízení je provedeno sociální šetření v místě bydliště žadatele, kde se posuzuje soběstačnost osoby v běžném prostředí. Sociální šetření provádí pracovnice ÚP. Výsledkem je sepsaná zpráva, která je zaslána posudkovému lékaři České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ), který nárok na příspěvek na péči posuzuje ze zdravotního hlediska. Od 1. 1. 2012 posudkový lékař na základě lékařských zpráv ke zdravotnímu stavu žadatele a na základě zprávy ze sociálního šetření posuzuje těchto 10 základních životních potřeb podle vyhlášky č. 505/2006 Sb.: 1. Mobilita: Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna zvládat vstávání a usedání, stoj, zaujímat polohy, pohybovat se chůzí krok za krokem, popřípadě i s přerušováním zastávkami, v dosahu alespoň 200 m. 2. Orientace: Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna poznávat a rozeznávat zrakem a sluchem, mít přiměřené duševní kompetence. 3. Komunikace: Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna dorozumět se a poro-

zumět, a to mluvenou srozumitelnou řečí a psanou zprávou. 4. Stravování: Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna vybrat si ke konzumaci hotový nápoj a potraviny. 5. Oblékání a obouvání: Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna vybrat si oblečení a obutí přiměřené okolnostem, oblékat se a obouvat se. 6. Tělesná hygiena: Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna použít hygienické zařízení, mýt si a osušovat si jednotlivé části těla. 7. Výkon fyziologické potřeby: Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna včas používat WC, vyprázdnit se, provést očistu, používat hygienické pomůcky. 8. Péče o zdraví: Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna dodržovat stanovený léčebný režim. 9. Osobní aktivity: Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna vstupovat do vztahů s jinými osobami, stanovit si a dodržet denní program, vykonávat aktivity obvyklé věku a prostředí. 10. Péče o domácnost: Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna nakládat s penězi v rámci osobních příjmů a domácnosti, manipulovat s předměty denní potřeby. Podle počtu nezvládnutých úkonů je poté stanovuje stupeň příspěvku na péči: Osoba starší 18 let věku se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve a) stupni I (lehká závislost – 800 Kč), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři nebo čtyři základní životní potřeby, b) stupni II (středně těžká závislost – 4000 Kč), jestliže z důvodu dlouhodobě ne-

příznivého zdravotního stavu není schopna zvládat pět nebo šest základních životních potřeb, c) stupni III (těžká závislost – 8000 Kč), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat sedm nebo osm základních životních potřeb, d) stupni IV (úplná závislost – 12 000 korun), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat devět nebo deset základních životních potř a vyžaduje každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby. Jak tedy uvádím v úvodu, nelze určit kamarádčin nárok na dávku bez znalosti její soběstačnosti v rámci výše uvedených kritérií. Na základě výše uvedených informací doporučuji zvážit podání žádosti o dávku. Co se týká průkazu osoby se zdravotním postižením, ten je přiznáván podle zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, ve třech stupních: TP, ZTP a ZTP/P. Průkaz TP náleží osobám, které jsou podle zákona o sociálních službách považovány pro účely příspěvku na péči za osoby závislé na pomoci jiné osoby ve stupni I (lehká závislost). Průkaz ZTP náleží osobám, které jsou podle zákona o sociálních službách považovány pro účely příspěvku na péči za osoby závislé na pomoci jiné osoby ve stupni II (středně těžká závislost), a osobám starším 18 let, které nejsou schopny zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace z důvodu úplné nebo praktické hluchoty. Průkaz ZTP/P náleží osobám, které jsou podle zákona o sociálních službách považovány pro účely příspěvku na péči za osoby závislé na pomoci jiné osoby ve stupni III (těžká závislost) nebo stupni IV (úplná závislost), a osobám, u kterých bylo pro účely příspěvku na mobilitu zjištěno, že nejsou schopny zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace, s výjimkou osob sluchově postižených. Vaše kamarádka tedy může také požádat o přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením. Pro nárok na jednotlivé stupně tohoto průkazu bude rozhodný přiznaný stupeň příspěvku na péči anebo schopnost zvládat potřebu mobility či orientace (bude se vycházet z posudku vypracovaného v rámci řízení o příspěvku na péči).  Na vaše dotazy odpovídají pracovníci Poradny pro život s postižením Ligy vozíčkářů www.ligavozic.cz můžeš / číslo 10 - 2012

30

AUTO-MOTO

Aby garáž

nebyla malá Jak vypadá ideální garáž pro handicapovaného? Má suché spojení s domem, dostatek místa na šířku i na délku a dálkové ovládání vrat. Text: Petr Buček Foto: Archiv autora

K

do si může nechat postavit garáž na míru svému postižení, je ve velké výhodě. Většina obvyklých garáží mu totiž bude malá. Platí to především pro vozíčkáře. „Nejčastěji se dnes staví a používají garáže s rozměrem 6 x 4 nebo 5 x 3 metry. Na rozměrech garáží zvláště v novostavbách se šetří a garáž bývá tak úzká, že u většiny vozů můžete plně otevřít jen jednu stranu dveří,“ říká Jan Boštík, vozíčkář a provozovatel portálu Svět-Garáží.cz. V Česku dnes jezdí v průměru auta větších rozměrů než před 20 lety, čemuž se trochu přizpůsobují rozměry garáží. Přibývá také dvojgaráží, které handicapovaným nabízejí více prostoru než úzké a krátké boxy. Přesto málokterá garáž splní to, co očekává člověk na vozíku: aby byla dost široká pro pohodlné přesednutí z vozíku a aby měla dostatek prostoru pro příjezd k autu. Ideálním řešením je garáž propojená uvnitř s domem. Handicapovaný nemusí čelit nástrahám počasí.


Svět-Garáží.cz doporučuje vozíčkářům, aby se poohlédli po takové garáži, kde jim vedle auta zbude minimálně prostor o velikosti 130 centimetrů. To platí pro běžná pětidveřová auta, sedany či kombíky. Majitelé třídveřových aut potřebují ještě více místa. Vozíčkář, který si vozík skládá a rozkládá sám, potřebuje alespoň 150 cm. Kdo převáží vozík v zavazadlovém prostoru auta, potřebuje v garáži za autem podobně velký odstup – okolo 130 až 150 centimetrů. Stále více lidí používá pro převoz handicapovaného člena rodiny dodávkové auto. S jeho parkováním v garáži je to ještě složitější.

Garáže na sídlišti nevyhoví „Zcela nevhodné jsou řadové garáže, které často sousedí s českými sídlišti. Vozíčkář se do nich nemůže vejít, a z dodávky už vůbec ne. Mnoho vozíčkářů musí používat větší auta typů dlouhých kombi, MPV, dodávek a taková, která mají různé nástavby například pro nakládání vozíků. Takové vozy se

do starých garážových kolonií nemohou vejít,“ říká Jan Boštík. Zásadním problémem bývá vjezd do řadových garáží. Většinou nebývá bezbariérový. Podobný problém je s vraty garáží jednoduchých sídlištních garáží. Nemívají dálkové ovládání, proto představují pro vozíčkáře mnohdy nepřekonatelnou bariéru. Jak naopak vypadá ideální garáž? Měla by vzniknout na míru postižení řidiče nebo handicapovaného člena rodiny. „Radím především přemýšlet, plánovat, projektovat a nešetřit,“ uvádí vozíčkář Jan Boštík z portálu Svět-Garáží.cz. Základními prvky ideální garáže jsou bezbariérový vstup, vrata na dálkové


31

SLOUPEK Martina KOVÁŘE Trendem posledních let jsou dvojgaráže. Vozíčkáři v nich naleznou dostatek místa pro nastupování i vystupování z auta.

ovládání, vnitřní šířka garáže taková, aby šlo otevřít oboje dveře vozu a ještě zbýval prostor na manipulaci s vozíkem z boku i vzadu za vozem. Pamatovat je dobré také na výšku i délku garáže. Garáž slouží déle než právě používaný automobil a ten příští může být ještě o něco vyšší nebo delší. Samostatnou kapitolou jsou auta s nájezdovými rampami pro vozíčkáře. Rampy jsou boční, zadní nebo se používají až třímetrové nájezdové ližiny.

Parkování zpříjemní i maličkosti Veledůležitou součástí garáže pro handicapovaného jsou automatická vrata. Na trhu je celá řada ovladačů – od běžných dálkových přes kódovací klávesnice až po čtečky prstů. Jejich prstový skener řídí pohon pomocí otisku prstu, obvykle je možné uložit až 99 různých otisků. Otevírání a zavírání vrat lze také spojit s osvětlením v garáži. Řidič se při vyjíždění nebo vjíždění do garáže nemusí starat o rozsvěcování a zhasínání. Osvětlení se zapíná automaticky na zvolenou dobu, většinou v rozmezí jedné až pěti minut. Některé pohony jsou vybaveny volitelným osvětlením, které je možné zapínat i vypínat dálkovým ovladačem vrat. „Pokud vsadíte na běžné vypínače, nezapomeňte je nechat umístit maximálně

ve výšce 120 centimetrů nad zemí. Myslete také na místo pro odkládací police,“ radí Jan Boštík. Velmi důležité je podle něj použít v prostoru před garáží zámkovou dlažbu s vytápěním. V případě mrazů nebo sněhové kalamity sníh sám od sebe roztaje a není ho nutné odklízet. Nejlepším řešením pro vozíčkáře je takzvaná suchá garáž, která je přímo spojena s bytem nebo domem a handicapovaný přejíždí a přesedá v suchu i teple.

Který typ garáže vybírat A jaký stavební materiál pro garáž zvolit? Cihlovou, dřevěnou, nebo plechovou? „Hlavně musí být bezúdržbová. To rozhodně nebudou dřevěné garáže a nejobyčejnější levné plechové garáže v ceně okolo deseti tisíc korun. Takové garáže potřebují nátěry, odstraňování rzi, majitel musí hlídat zátěž sněhu na střeše,“ vysvětluje Jan Boštík. Lepší volbou jsou podle něj montované garáže z betonu nebo dražší kvalitní silnostěnné plechové garáže. Nejdražší variantou garáže je garáž vyzděná od zedníka nebo stavební firmy. Montované garáže vyjdou levněji. Nechat si postavit garáž z cihel přijde na asi 200 000 korun. U montované betonové garáže je nutné počítat s výdaji okolo 40 000 korun, dřevěné garáže a přístřešky stojí od 40 do 90 000. Kvalitní plechová garáž s omítkou může stát okolo 50 až 80 000 korun.  Více na www.autembezpecne.cz

Parkování v suchu – můj sen, má noční můra Vždycky jsem toužil mít garáž. Rozumíte – nemuset vystupovat do sněhu, nelézt do zamrzlého auta s ledem za nehty z broušení průzoru na předním okně, nezmoknout při vykládání kol a sbírání nákupu z bláta pod kufrem, být uchráněn před zloději. A tak máme garáž ve druhém patře pod zemí. Sláva! Měl jsem trochu obavy z parkování, nesnáším totiž odřené auto – natož svou vinou. Pamatuji, jak jsem byl jednou v hotelu v Marseille zaparkován autovýtahem, kde na každé straně bylo míň místa než pro krabici od bot. Nešlo vystoupit, ale nezasekl jsem se. Jindy zase v luxusním sídle nejmenované pojišťovny byl supermoderní „zašupovací“ systém, který auto na roštech sám někam uklidil. Dopadlo to dobře, stačil jsem utéct, ujet, auto bylo někam odneseno a pak ho obsluha zase našla. S nadšením jsem se tedy vydal do nové podzemní garáže. Ve dvojitém šneku jsem se v piruetě trochu ztrácel – a bohužel: Dvojitý axel jsem dokončil s odřeným nárazníkem. Aha, na schůzi nájemníků se pak ujišťujeme, že máme odřená auta všichni, protože nám je ničí architekt a jeho normovaný rantl z betonu. Ten obrušujeme elektrony a poklicemi pomalu, takže drhneme stále, snad ale méně. Libuji si, že jsem v bezpečí, ale jednou ráno přijdu k autu a naproti soused křičí – nemám světla! A opravdu – xenony jeho octavii chybí a vedle zase chybí navigace – nikde prý není větší klid na zlodějnu než v noci v podzemí. Vyjíždím jednou se synkem a jen taktak brzdím – požární vrata zavřená. Vystupujeme a silou mnoha koňských sil zmáháme spolu desetimetrové šoupačky – nikde nikdo není, stejně jako signál mobilu. Dobré ale je, že se tu neztratíte, tedy s výjimkou našeho dědy – ten si spletl patra, jako se to stává v garážích nákupních center. Taky se bojíte vjet někam za závoru? Já jo, protože mám obavy z exspirace. Jednou v Linci jsem nejdříve dlouho hledal kasu, pak se domáhal slevy, pak jsem marně hledal auto, až vypršela 15minutová lhůta pro odjezd. Takže v garáži si udělejte dost času na vše potřebné. Ale pozor: stává se, že se najednou rozhostí všude tma. Senzory vás totiž nevidí, takže teď chromej, a ještě slepej – a kde je ten výtah... 

Autor je bývalý automobilový závodník, člen rady Konta BARIÉRY. můžeš / číslo 10 - 2012


33

Konto BARIÉRY Melantrichova 5, Praha 1

Počítače a sport Možná vás spojení těchto slov překvapí. Do titulku rekapitulace letních aktivit Konta BARIÉRY ale patří. Foto: Jan Šilpoch

Golf třikrát v hlavní roli Sport lidí se zdravotním postižením podporuje Konto BARIÉRY už více než osm let. Od té doby, kdy Český paralympijský výbor diskriminuje tělesně handicapované sportovce a řadu z nich za ta léta od sportu úplně odehnal, protože jim odepřel finanční prostředky, na které měli nárok, postavili jsme se

V Golf Resortu Black Bridge se 12. 7. konal již šestý ročník benefičního golfového turnaje Tomas Cup. Opět pod heslem „Tomášové pomáhají Tomášům“. Hráči, tak jako každoročně, pomohli jednomu handicapovanému Tomášovi. A na konci prázdnin, 25. srpna, uspořádal Golfový klub Beřovice spolu s Kontem BARIÉRY a Českou golfovou asociací handicapovaných Den otevřených dveří. Lidé na vozíčku i „amputáři“ mohli odpalovat míčky díky dvěma paragolferům, speciálním vozíkům, PARAGOLFER zatím připomíná návštěvníkům golfových hřišť spíš vozítko z Marsu. Usilujeme o to, aby se stal součástí vybavení každého vhodného resortu.

na stranu těch slabších. Nemůžeme financovat vrcholový sport, ale podpora v řádu několika milionů korun ročně je už znát. Trošku vypočítavě jsem zjistila, že sport, jehož prostřednictvím lze získat peníze na podporu každodenního sportování handicapovaných, je golf. Navíc je to sport, který má skvělé rehabilitační účinky pro dosti širokou cílovou skupinu. Je to sport, kde vedle sebe mohou hrát v jednom flightu zdraví a handicapovaní naprosto rovnoprávně. To vše je přitažlivé jak pro handicapované hráče, tak pro sponzory. Na golfových hřištích se naše logo, naši sponzoři a naši handicapovaní klienti objevili hned třikrát. V polovině června spolupořádalo Konto BARIÉRY mezinárodní golfový turnaj handicapovaných v golfovém Resortu Darovanský dvůr.

které umožní hrát golf i vozíčkářům. Pořízení vozíku není levná záležitost, stojí přibližně stejně jako pěkné auto. Ty dva zde byly zásluhou Konta BARIÉRY a firmy Otto Bock, kteří je v Beřovicích prezentovali. Na místě mohli přítomní konzultovat svoje zdravotní omezení s přítomnými fyzioterapeuty. O financování sportovních pomůcek se mohli poradit s námi z Konta BARIÉRY.

Zlatý hřeb sportovního léta Konta BARIÉRY V úterý 21. 8. byly na portálu iDNES vydraženy osobní dárky věnované českými medailisty z OH v Londýně. Nejvýše se vyšplhala cena za dres šampiona mezi bikery Jaroslava Kulhavého, dražitel zaplatil 145 tisíc korun. Holinky Báry Špotákové dosáhly ceny

100 000 korun. Dobročinná aukce sportovních suvenýrů od všech deseti českých medailistů vynesla 576 tisíc korun a stala se rekordní internetovou aukcí posledních let. Výtěžek rozdělili organizátoři mezi Konto BARIÉRY a nadaci Rakovina věc veřejná. Konto BARIÉRY jako příjemce peněz vybralo Honzíka, Jakuba, Lukáše, Petra a Jaroslava. Všichni si budou moci pořídit speciální sportovní pomůcky pro lidi s handicapem. Díky těm, kteří 21. 8. na portálu iDNES tak zuřivě dražili.

Dobrý projekt, u kterého nechybíme Díky dlouholeté, exkluzivní spolupráci Konta BARIÉRY s Microsoftem jsme se stali partnery programu TechSoup v České republice. Tento program umožňuje neziskovým organizacím získávat softwarové dary od IT společností Microsoft, GiftWorks a SAP. Celkově již více než 400 neziskových organizací získalo zhruba 5000 licencí v celkové tržní hodnotě převyšující 43 milionů korun. Od léta je novým partnerem a dalším dárcem v programu společnost Cisco. I díky tomu mohou proto neziskové organizace navíc v rámci tohoto projektu žádat nyní o dary z portfolia síťových prvků, jako jsou routery, switche a podobně. Mezi „trháky“ v žebříčku zájmu vede MS Windows 7 Upg za 295 korun (cena na trhu je téměř 6000 korun) nebo MS Office Professional Plus 2010 za 764 korun (na trhu přes 13 000 korun). Konto BARIÉRY podporuje projekt proto, že ho považujeme za mimořádně vstřícné gesto pro neziskové organizace. Nebojte se ho využít. Registrace zabere pár minut. Budete překvapeni, jak je to jednoduché. Veškeré informace vám v nadaci podá můj kolega Petra Hazuza. Poradí případně i s registrací, která se standardně dá zařídit na adrese www.techsoup.cz. Pomoci ale může přímo i Petr, kontaktujete ho bez obav na adrese: [email protected]  Mějte se pěkně a za měsíc s dobrými zprávami z Melantrichovy ulice na shledanou. Vaše Božena Jirků můžeš / číslo 10 - 2012

34

Na cestách

Země

s dobrým vkusem Text a foto: Štěpán Beneš

Dánsko jsem znal jenom jako zemi, kam jezdím čas od času s národním týmem reprezentovat Českou republiku v curlingu. Naše týdenní cesta, kterou jsme zahájili v hlavním městě Kodani, nás ale přesvědčila, že si tu užívají především ti, jimž jsou blízká slova jako klid, vyrovnanost a smysl pro estetiku.


K

rálovství dánské a jeho hlavní město Kodaň jsou dosažitelné hned několika způsoby. Dá se tam letět, což je nejrychlejší, pak také jet na sever Německa autem a zbytek překonat trajektem. Poslední variantou je jet „suchou nohou“, tedy celou dobu po pevnině. Tato varianta je nejdelší a také trvá nejdéle, avšak pro lidi, kterým podobně jako mně při vyslovení slova trajekt ihned naskakuje jméno Estonia, se jedná o vcelku přijatelnou variantu.

Odměnou jsou mosty Překonat zhruba 1200 kilometrů do Kodaně lze poklidnou jízdou s přestávkou na oběd za hezkých 12–13 hodin a po nekonečných německých dálnicích vás země odmění krásnými mosty, které spojují hlavní dánské ostrovy. Ten první – mezi pevninskou částí, tedy poloostrovem Jutland, a prostředním ostrovem Fyn, je přitom jen malá demoverze impozantní stavby, která spojuje Fyn se Sjaelandem, ostrovem, na jehož východním cípu se rozkládá Kodaň. Platí se zde mýtné, avšak výhled stojí za to. Zejména pokud hned za mostem sjedete do nejbližší vesničky na pobřeží a dojedete na výběžek, ze kterého je na most krásný pohled. Bude-li větrno a moře bude divoké, bude výhled ještě impozantnější. Pravděpodobnost je velká. V Dánsku je větrno všude a poměrně často. Je to rovinatá země, vždyť nejvyšší vrchol měří pouhopouhých 171 metrů nad mořem. Dánsko tedy není země, kterou byste navštívili kvůli horským vrcholům, není to

ani země, která by oplývala po celém světě vyhlášenými památkami a místy. Nenavštívíte ho ani pro vyhlášenou atmosféru, kterou lze nasát například ve Francii. Nabízí ale zážitky zcela jiné, přesně takové, jaké očekáváte od Skandinávie. Je to země neuvěřitelně klidná a vyrovnaná, plná moderní architektury a designu. Že je ve skandinávských zemích obecně vyšší životní standard, je věc všeobecně známá; je třeba ale zdůraznit, že to tamní lidé nedávají nijak okázale najevo. Projevuje se to zvláštním domáckým pocitem, který návštěvníky okamžitě obklopí. Standardy nejsou vysoké jen pro běžnou populaci, ale i pro handicapované. Ve vztahu k nim by mohly jít severské země příkladem. I zde jsou chodníky upravené (místy by ale vylepšit potřebovaly), městská hromadná doprava přístupná, hotely jsou na postižené návštěvníky připravené. My jsme volili hotely z řetězce Scandic a rozhodně jsme nebyli zklamáni. Pokoje byly ukázkově bezbariérové, vybavené madly, jedna z postelí byla vždy polohovací na elektrický pohon. Platilo to jak pro hotel v Kodani, kde jsme zůstali po tři dny, tak pro hotel v městě Aarhus, kam jsme zamířili na druhou polovinu naší cesty.

Kodaň, to je tradice Hlavní město Kodaň je zvláštně okouzlující multikulturní místo, a také výkladní skříň moderní architektury, která se nebojácně mísí se starými domy. Ty připomínají, že město má dlouhou přístavní tradici. Kdo se rád baví, najde zde lunapark Tivoli, pro vyznavače alternativního životního stylu je svatým poutním místem čtvrť Christiania


35

Přízračné mosty přes rozbouřené moře, ale i klidná moderní zákoutí měst, to vše je Dánsko. Na návštěvníka čeká klidná a moderní země, navíc velmi přívětivá k handicapovaným.

Vikingská kultura i umění mořeplavby promlouvají v muzeu na břehu fjordu.

V Roskilde stojí majestátní katedrála, pohřebiště dánských králů.

a zdejší tovární haly předělané na obytné prostory ve stylu květinové generace. A pro ostatní je Kodaň nádherné město na procházky a posezení v kavárnách. Prohlédnout si je můžete z lodi, která je přístupná a sveze vás spletitou sítí místních vodních kanálů. Kdo se cítí, může si zapůjčit i mořský kajak a projet si město na něm. Kodaň je také dobrá základna pro výlety po okolí. Doporučit lze především Roskilde, staré město ležící na severu ostrova přímo na břehu fjordu. Roskilde je bývalé hlavní královské město Dánska a stojí zde

impozantně velká katedrála, v níž jsou pohřbeni dánští panovníci. Stojí na kopci a sejdete-li z něj dolů, najdete tu pěkné muzeum Vikingů včetně fungující restaurátorské dílny, která dodnes staví a renovuje lodě starým způsobem. Vikingové byli zdatní mořeplavci, obchodníci a dobyvatelé a tuto historii zde připomínají nejen lodě beroucí dech (jedna z restaurovaných lodí se s posádkou před několika lety vypravila na plavbu do Irska), ale i památky po bojích s kmeny Vikingů připlouvajících z Norska. Vedle starých lodí je zde i moder-

ní restaurace, cifry v jídelním lístku jsou stejné jako v České republice. Nesmíte jen zapomenout, že dánská koruna se vůči té české musí vynásobit třemi. Naše cesta pokračovala do města Aarhus, které jsme využili jako základnu pro výlety do okolí. Aarhus je taktéž přístavní město, je druhé největší v Dánsku a nalézá se prakticky na opačném konci země, zhruba uprostřed poloostrova Jutland. Město má malebnou starou část, samo ale ničím zvlášť nevyniká. Pro milovníky umění je zde však AroS, hypermoderní galerie.

Noblesní Skagen Asi 150 kilometrů na sever od Aarhusu leží přímořské město Skagen. Městečko je klasickým přímořským letoviskem, avšak malým, bez opulentních hotelů. Odpočinek u moře zde má tradici už mnoho staletí a v dánské společnosti platí, že kdo má domek ve Skagenu, patří mezi smetánku. Je to poznat i na vysoké koncentraci drahých sportovních vozů, které jinak v celém Dánsku prakticky neuvidíte. Ještě dva kilometry na sever od samotného města leží úzký pevninský výběžek, který je nejsevernějším bodem Dánska. Zajíždí jako špička kopí do moře a setkávají se zde dvě části Severního moře. Na výběžek však nevede žádná upravená cesta, dá se tam dojít pěšky nebo můžete využít dopravu maringotkou taženou traktorem, která by měla být schopná vzít i vozíčkáře. Tomu však v plážovém písku nezbude než se dívat z okna. I tak je ale Skagen město, které stojí za návštěvu, pro sportovní povahy se zde nabízí například mořský kajaking. Cestou mezi Skagenem a Aarhusem leží univerzitní a přístavní město Aalborg. Protínají ho vody Limského fjordu, obě poloviny města spojuje zvedací most. Kolem vody je ukázková pobřežní promenáda, která opět potěší všechny příznivce hezké architektury a efektivního využití prostoru. Limský fjord sám je obklopený malými městečky, ze kterých si určitě vyberete pro strávení klidného dne to své. Na severozápadním pobřeží Jutlandu je národní park. Vyplňuje ho řada přímořských vesniček, většina z nich je tvořena prázdninovými domky, které je sice možné si najmout, ale během léta jsou beznadějně plné. Cestou jsme narazili na uskupení pobřežních dělostřeleckých pevností, umně schovaných do travnatých kopečků. Je zde také slavný maják Rubjerg Knude, který s postupujícím časem už z poloviny pohltila písková duna. Na dunu k majáku se ale s vozíkem lze dostat jen těžko, vede k ní písková cesta schůdná pouze se statným doprovodem a terénními koly. Pokud si jako vozíčkáři rádi odpočinete v zemi, kde se ani necítíte jako vozíčkáři, je Dánsko příjemná dosažitelná varianta. Snad jediné, co trochu odporuje celkovému prakticky dokonalému dojmu, je kvalita místních řidičů, neboť se místy zdá, že občas nechávají rozum doma.  můžeš / číslo 10 - 2012


37

sloupek Ondřeje Neffa

vaše fotografie

Za špatným světlem

Ivan Navrátilík

Bohuslav Večeřa

Petr Žižka

Chyba! Není žádné špatné světlo. Někdy je málo světla, ale i pak se dá fotit. Mohou nastat různé situace. Bohuslav Večeřa ve své sérii nazvané Končící den se zaměřil na – řekl bych – západ slunce, soudě podle toho, že nad rybníkem není mlha. Expozice je přizpůsobena nejjasnější partii, tedy slunci a jeho odleskům v mracích. Není to technicky nic moc těžkého – vysoký jas slunce a osvícených mraků stáhnou expozici na přijatelnou míru. Pak se můžeme starat jen o kompozici – zde je dobře, že horizont není ve vodorovné ose, ale v horní třetině obrazu. Podobně je řešený Východ slunce nad Královskou oborou, jak nazval svůj snímek Ivan Navrátilík. Technicky je snímek řešen složitěji. Slunce je schováno do koruny stromů, což je oblíbený a vždy dobře fungující trik. Kromě toho ale je zde použito metody HDR (High Dynamic Range), kdy se snímek skládá ze dvou a více obrázků různě exponovaných – na jasy a na stíny. Stále více nových modelů fotoaparátů umí skládat HDR už rovnou ve foťáku. Touto metodou se vyvarujeme hrozby příliš hlubokých stínů. Petr Žižka se pustil do vysloveně noční fotky. To je zajímavá disciplína! Zde je konfrontace Měsíce a korun stromů. Vždy ale musí být nějaký zdroj světla, když ne Měsíc, tak třeba pouliční lampa, rozsvícené okno, reflektory automobilu. To je alfa a omega noční fotky – musíme se odpíchnout od světelného zdroje a pak si můžeme dovolit i velmi temné tóny ve zbytku obrazu. Variantou na západy a východy slunce je i snímek Bohumila Dobrovolského. Byl pořízen za plného slunce, ovšem jas slunečních paprsků stáhl expozici právě tak, jak jsem to popsal u první ukázky. Technicky to není nic těžkého, chce to jen jedno – vidět a fotit! K tomu vám přeji dobré „špatné“ světlo!  Autor je novinář a spisovatel.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

Bohumil Dobrovolský

děkujeme, že posíláte snímky do rubriky Vaše fotografie na adresu www.muzes.cz. Jsou zde každému k nahlédnutí a Ondřej Neff z nich pravidelně vybírá ty nejlepší. Ty pak otiskujeme a autoři dostanou honorář. Uvítáme libovolná témata, nicméně příroda je teď na podzim krásně zbarvena, a tak se pokuste zaměřit především na ni. Snímky prosím posílejte co největší. (jš) můžeš / číslo 10 - 2012

38

Křížovka

Big Ben K

aždý úder zvonu na hodinové věži britského parlamentu ukrajuje ze života Londýňanů další čtvrthodinu. Big Ben však není jméno věže, která patří k symbolům Londýna. Jmenuje se tak její největší zvon. Věž s hodinami na břehu Temže přitahuje pozornost tisíců turistů, i když nikdo z nich si nemůže ověřit, zda údaj, zda nahoru vede 343 schodů, je správný.

1

2

3

4

5

6

7

8

Ani přesná hmotnost Big Benu není známa. Udávají se cifry mezi třinácti a šestnácti tunami. U krále britských zvonů nikdo nepozná, že je lehce naprasklý. S parlamentem je věž spojena nejen stavebně, ale možno říci i pracovně. (tajenka) věžních hodin totiž dává ve známost světlem, že parlament právě zasedá. Ve dne tuto signalizaci obstarává vlajka nad nedalekou Viktoriinou věží. 

9 10 11 12 13 14 15 16 17

A B C D E F G H I Vodorovně: A. Spřádat; touš; temnota; spolek německých přístavních měst. – B. Poupě kaparovníku; franský král; sbohem; madridský sportovní klub. – C. Typ našeho fotografického objektivu; český tanečník; kanadský zpěvák. – D. Anglický konzervativec; části elektromotorů; jídla. – E. Tajenka. – F. Kosmetický prostředek; část vejce; město poblíž Tokia. – G. Patřící Ivě; jalovička; kverulant. – H. Chmelovina; turistické přístřeší; německy „úhoř“; obyvatelé světadílu. – I. Ohony; tibetský kultovní objekt; SPZ Trnavy; cídit. Svisle: 1. Brit; značka cukrátek. – 2. Na 50 procent. – 3. Operativní řízení. – 4. Koupací nádoby; jméno řeckého básníka Dimakise. – 5. Souhvězdí; dopravní linka; SPZ Svitav. – 6. Skotská látka; a sice. – 7. Bezvěrec; koryto. – 8. Statečný člověk (zastarale); vnitřní rodidla. – 9. Rezavět. – 10. Forma; škubat. – 11. Desky; první latinský překlad bible. – 12. Avšak; druh slitiny. – 13. Citoslovce heknutí; šťouch; norské sídlo. – 14. Papoušek; slovenský kraj. – 15. Nenavinout. – 16. Kviknouti. – 17. Turecké sídlo; druh slitiny.

Na co se můžete těšit v listopadovém dvojčísle? Reportáž z kojeneckého ústavu v Mostě, který je úspěšný, ale přesto roste snaha jej zrušit Novinky automobilek pro řidiče s postižením Reportáž z bezbariérového Zermattu Rozhovor s manekýnkou na vozíčku

Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis!

Pomůcka: Alay, Ese, Minos, Openar, Soka. Zdroj: Panoráma křížovek 5/2000, str. 108

Správné řešení tajenky z předchozího čísla (Alfred Brehm): DUŠEVNÍ SCHOPNOSTI Luštitelé – výherci: Knižní cena: Mobilní telefon: Knižní cena: Karel Švejda Jindřiška Podmanická Ivana Marková Fráni Šrámka 22 U stadionu 1503 Na košíku 295 150 00 Praha 5 431 11 Jirkov 251 67 Pyšely

Výhercům gratulujeme! Ceny pro vylosované úspěšné luštitele poskytla Nadace Charty 77 – Konto BARIÉRY. Správně vyluštěnou tajenku zasílejte prosím vždy nejpozději do 15. následujícího měsíce na adresu redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1. můžeš / číslo 10 - 2012

POZOR!

Jeden vylosovaný čtenář získá za správně vyluštěnou křížovku mobilní telefon a dva knihu.

Média o lidech s handicapem: bariéry přetrvávají strana 8

Recommend Documents