Příspěvek k debatě o plagiátorství Ivo Budila. Ukázka z knihy Od prvotního jazyka k rase Marie Černá
Následná ukázka představuje část z kapitoly Etnická teologie a ideologie „dvou ras“ z knihy Ivo Budila Od prvotního jazyka k rase (Academia, 2002). Jde asi o dvou a půl stránkový výsek z kapitoly, str. 36-39. Snažím se ukázat, k jakým porušením norem psaní odborného textu zde dochází. Pro srovnání uvádím do vedlejšího sloupce text zdroje, ze kterého Budil evidentně čerpá, nicméně jako zásadnější zdroj necituje. (Odkaz na původní zdroj v prvním odstavci se týká pouze tohoto odstavce, nikoliv většího celku). Jedná se především o knihu Leona Poliakova: Le Mythe Aryen, Essei sur les sources du racisme et des nationalismes, Calmann-Lévy, 1971. (V jednom případě jsem jako necitovaný zdroj našla také knihu Umberta Eca: Utváření Evropy. Hledání dokonalého jazyka, Lidové noviny, 2001.) Budilův text je přepsán doslova, číslované odstavce na sebe navazují stejně jako v jeho knize. Příslušné odstavce vybrané ze zdrojového text jsou buď v doslovném rychlopřekladu, anebo ve stručném shrnutí – to v případě, že původní text je rozptýlen na větší ploše. Je u nich vždy uvedena stránka, na jaké se v originále nacházejí. Budil však evidentně čerpá z anglického překladu Poliakova vydaného v roce 1996, který mi bohužel nebyl dostupný, čímž možná také mohly vzniknout určité drobné změny v citacích, či jisté posuny v překladu. V závorce u každé poznámky je číslo, pod jakým je poznámka uvedena v Budilovi (pro případ, že si to bude někde dohledávat přímo v jeho knize). U Poliakova původní číslo poznámky, tak jak je v jeho knize, neuvádím, protože tam jsou poznámky zvlášť na každé stránce pod čarou, takže je to dost snadno dohledatelné.
Budil 2002: 36-39 1„Jak poznamenal Léon Poliakov, gigantický imperiální mýtus „Věčného města“ zastínil na italské půdě ostatní formy genealogické imaginace.1 (113) Na rozdíl od Francie, Španělska, a Anglie nebyly v Itálii ideologické možnosti lombardského dědictví využity. Italskou společnost tak neprotnula tragická symbolická linie oddělující potomky dobyvačných Germánů od místního podmaněného obyvatelstva, která se stala zárodkem potenciálního občanského konfliktu.
2. Středověká Itálie zdědila od starověkého Říma genealogii, jejímž prostřednictvím básník Vergilius v eposu Aeneis spojil Řím Augustovy doby s Trójou. Aeneas však musel být přizpůsoben biblické perspektivě. Arnold z Brescie, který vedl s dočasným úspěchem v Římě po roce 1140 protipapežské povstání, se pokusil vzkřísit k životu římský senát. Tehdy se na ruinách Kapitolu znovu objevila písmena S.P.Q.R. Byl rovněž sestaven nový genealogický strom spojující Aineia s Noem a Jefet byl označen za zploditele starořímského boha Januse.
1
(113) Cit. Léon Poliakov, 1996, str. 54.
ad 2 O Arnoldovi z Brescie, protipapežském povstání, pokusu o římský senát, písmenech SPQR na Kapitolu, o spojnici Ainea s Noem a Jefetovi píše Poliakov na str. 73, věnuje tomu něco přes půl strany, je zde o něco více souvislostí a také asi 3 další odkazy )
3. Aeneas Silvius Piccolomini, pravděpodobně nejvzdělanější papež renesančního údobí, si zvolil jméno Pius II. jako hold Vergiliovu „zbožnému Aeneovi“ (pious Aeneas), neboť podle rodinné legendy Piccolominiové pocházeli přímo z Romulovy linie. Pius II. Na druhé straně neskrýval své pohrdání tradičními rodokmeny rekonstruujícími původ až k Noemovi jako babskými báchorkami (anilia deliramenta). Arno Borst proto označil Pia II. jakožto nositele renesanční kultury za výrazného kritika středověkého pojetí genealogické imaginace.2 (114)
ad 3 Poliakov na str. 77 a 78 píše: „Po velkém schizmatu se i papežové, po svém návratu do Říma, nechali unést novým humanistickým náboženstvím. Aeneus Piccolomini, nejvzdělanější z „papežů renesance“ si zvolil jméno Pius II. nikoliv v upomínku na Pia I., o němž historie nic neví, ale aby vzdal hold Vergiliovu zbožnému Aeneovi, neboť podle rodinné tradice pocházeli Piccolominiové přímo od Romula. Zrovna tak vyjadřoval Pius II. pohrdání pro rodokmeny sahající až k Noemovi. Arno Borst o něm prohlásil, že tím, že prosazoval antické mýty, narušil středověké pojetí genealogií; je pravda, že zesměšňoval babské báchorky, anilia deliramenta negramotů, kteří si mysleli, že mohou svoji genealogii vystopovat až k Potopě. Proč nesestoupit až k Evině klínu, dodával.3“
3
2
(114) Arno Borst, III/I, str. 971.
Aenae Sylvii Picceloninei…opera, Helmstedt 1707, Historia Bohemica…, kap. II. str. 186; Arno Borst, op.cit. III/I, s. 971, plus několik dalších odkazů.
4. V roce 1498, za pontifikátu Alexandra Borgii, se dominikán Giovanni di Viterbo pokusil zdiskreditovanou genealogickou tradici vzkřísit a smířit ji s klasickou mytologií. Giovanni di Viterbo se odvolal na „objevenou kroniku babylónského historika Bérossa“, která obsahovala líčení politických dopadů potopy světa. Noe údajně rozdělil zemi mezi svých dvacet synů, z nichž každý se stal (navzdory svému pohanskému jménu) zakladatelem určitého křesťanského národa. Noe sám se usadil v Itálii pod jménem Janus, jeho příchod předpověděla již o tři sta let dříve „zlatá legenda Říma“.4 (115) Ačkoliv brzy vyšlo najevo, že Bérossův spis je padělkem, jeho text koloval v Itálii až do sedmnáctého století, jak o tom svědčily například knihy De primis Italianis colonis (1606) a De Noe in Italia adventu (1656) a řada dalších textů, a významně přispěl k udržení prestiže starozákonní genealogie mezi západními vzdělanci.
ad 4 Poliakov na str. 78 píše: „Přesto se za pontifikátu Alexandra Borgii objevuje pokus rehabilitovat genealogii sahající k Noemovi a sladit ji klasickou mytologií. Okolo roku 1948 dominikán Giovanni Viterbo zdánlivě objevil kroniku babylónského historika Bérossa, která poskytovala řadu konkrétních údajů o politických důsledcích Potopy. Noe sám měl rozdělit zemi mezi své syny (jejichž skutečný počet byl okolo dvacítky: Mojžíš považoval za zbytečné všechny zaznamenat), a každý z nich se měl stát, pod pohanským jménem, zakladatelem jednoho křesťanského národa. Sám Noe se měl, pod jménem Janus, usadit v Itálii, jak to ostatně předpověděla více než tři staletí stará „zlatá římská legenda“5. Tato koncepce bude ovládat italské genealogické spekulace v době protireformace a i později, což dosvědčují spisy jako De primis Italianis colonis (1606), De Noe in Italia adventu (1655) a četné „Origini“ jednotlivých měst.“ [zde má Poliakov ještě jeden odkaz]
4
(115) Arno Borst III/I. str. 975-7. Text pseudoBérossovy kroniky viz Asher, R.E. (1993), National myths in Renaissance France. Edinburgh, str 196227)
5
viz A. Borst, op. cit, III/I, str. 975-977.
5. Italský humanismus zrodil „etruský mýtus“, v němž se odrážely mocenské a kulturní ambice Florencie a dalších severoitalských měst. Výrazný etruský substrát byl koneckonců patrný i na pozadí Romulova a Aineova mýtu. V roce 1498 Giovanni Nanni vydal pojednání Comentatio super opera diversorum auctorum de antiquitatibus loquentium,ve kterém upozornil na rozpor mezi zněním Genese 10 a Genese 11. Podle Nanniho se Noe a jeho potomci usadili po potopě světa v Etrurii. Tuto tezi rozvinuli o něco později Giovanni Battista Gelli v knize Dell´origine di Firenze (1542-1544), Piero Francesco Giambullari v rozpravě Il Gello (1564) a Guillaume Postel ve studii De Etruriae regionis (1551). Rovněž Giambattista Vico navzdory své kritice follies de grandeur podlehl „etruskému mýtu“ (podobně jako Wilhelm Leibniz nakonec kapituloval před svody germanismu). Vico například ve spise De antiquissima Italorum sapientia umístil do Etrurie Pythagorovo narození a vznik geometrie. V roce 1726 byla založena Etruská akademie. Bouřlivě se také rozvíjela etruská archeologie. V roce 1767 vydal katolický kněz Mario Guarnacci studii, v níž obsáhle na základě Bérossovy kroniky doložil, že Etruskové přišli do Itálie z Egypta, a obvinil Římany ze zničení starobylé a moudré civilizace. Vlna etruskománie (etruscheria) vyvrcholila během napoleonských válek. Jejímu duchu vyšel vstříc i Napoleon, jenž roku 1801 nechal zřídit království Etruria. Vicův žák Vincenzo Cuoco vylíčil v knize Platone in Italia Etrurii jako skutečnou vlast nejvyšší moudrosti a vědění. Aristoteles a Platon byli podle jeho názoru pouhými napodobiteli této tradice. Vyznavačem etruského mýtu byl i ideolog risorgimenta a radikální republikán Giuseppe Mazzini.
ad 5 G. Nanni, Gelli, Giambullari a Postel a tato jejich díla, stejně jako v této souvislosti zmínka o Genesi 10 a 11, jsou stručně zmiňováni v Ecovi na str. 90 a 91. Dále Poliakov na str. 79 píše: „V Itálii stejně jako jinde ztratily pod vlivem osvícenského ducha staré východní genealogie svoji váhu. Jako jejich náhradu prosazovali učenci propojení Římanů s Etrusky. (… ) Sám Vico, který se jinak vysmíval „marnivosti národů, které se považují za stejně staré jako svět (Scienza nueva seconda), podlehl v jedné chvíli pokušení, když narození Pythagora a vznik geometrie umístil do Etrurie (De antichissima italorum sapientia). V roce 1726 byla založena etruská akademie; prohledávali se hroby (…) Církevní hodnostář a nadšenec, Mario Guarnacci, vydal v roce 1767 Mémoire historicoétrusque sur l´antiqussime royaume d´Italie, v níž nechává s odvoláním na pseudo-Bérose Etrusky přijít z Egypta, čímž pomíjí Řeky, a obviňuje Římany ze zničení úctyhodného a vzdělaného národa. Etruskománie či etruscheria vyvrcholila během napoleonských válek pod vlivem jednoho z Vicových přívrženců, Vicenza Cuoca, jehož esej Platone in Italia se stal významnou událostí italské literatury. V nových časech, noví předci: místo Noema nechal tento vlastenec přijít do Itálie Platona (…): Etruskové, nikoliv Řekové byli kdysi „vynálezci takřka všech vědomostí, které zdobí lidského ducha“; Aristoteles a Platon byli uzurpátory, „pouhými napodobiteli“ [zde odkaz na Mazzoldi…] Dočasné etruské království, založené Napoleon v roce 1801, vděčilo přinejmenším za svůj název tomuto nadšení pro italský starověk, které v 19. století vzbudilo ještě výstřednější spekulace. (…)“
6. Devatenácté století přineslo na Apeninském poloostrově renesanci kultu „Věčného města, jehož jediným legitimním dědicem měl být sjednocený italský národ. Giuseppe Mazzini snil o budoucím vzestupu „Třetího Říma“, který sjednotí veškeré lidstvo.6 (116) Carducci proto mohl bez nadsázky označit Garibaldiho za „nového Romula“. Orientace na ideu „Věčného města“ učinila velkou část italských vzdělanců odolnou vůči árijské myšlence. Carlo Cattaneo se ve čtyřicátých letech devatenáctého století vysmíval „vznešenosti Seveřanů“ a Carlo Troia se podivoval nad fascinací Indií, které podlehlo mezinárodní akademické společenství.7 (117) Antropolog a darwinista Cesare Lombroso soudil, že prvotní lidstvo náleželo k černé rase, z níž se teprve v důsledku kataklyzmat vyvinuly ostatní rasy včetně Árijců. Tato idea, která připomínala starší teze tradiční biblické antropologie, například z okruhu Prichardovy britské etnologické školy, byla v kontextu evropského antropologického myšlení konce devatenáctého století naprosto ojedinělá. 8 (118) Známý antropolog Giuseppe Sergi vyzvedl zásluhy Etrusků, kteří údajně odvrátili invazi primitivních Árijců, a tím zachránili středomořskou civilizaci. 9 (119) 6
(116) Giuseppe Mazzini napsal: „Řím byl snem mých mladistvých let, tvořivou silou mých duchovních ideálů, náboženstvím mé duše. Vstoupil jsem do něj jednoho večera na počátku března, třesa se a téměř ve vytržení. Řím byl pro mě chrámem lidství a zůstal jím navzdory současnému ponížení. … Uvnitř jeho zdí byla ztělesněna Jednota Světa. Zde, zatímco jiné národy poté, co naplnily své krátké poslání, zmizely navždy, byvše pouze jednou uznány za vůdce, život pokračoval věčně a smrt nebyla známa.“ (Note autobiografiche, cit. Maurice Vaussard, De Pétrarque a Mussolini, Évolution du sentiment nationaliste italien, 1961, str. 46) 7 (117) Benedetto Croce (117), Storia della storiografia italiana. Vol. II, str. 15, Vol. I, str. 6061. 8 (118) Cesare Lombroso, 1892, L´uomo bianco e l´uomo di colore. Lettere sull´origine e sulla varieta della razze umane, Turin, str. 203. 9 (119) Giuseppe Sergi, 1897, Der Arier in Italien, Ursprung und Verbreitung der mittellandischen Stammes, Leipzig, str. 137-160.
ad 6 Poliakov str. 81-82: str. 81 citace Mazziniho „Řím byl snem mých mladistvých let“ … atd. až po „život byl věčný a smrt neznámá“10 [stejný citát jako má Budil v pozn. 6 (116)]. Dále na str. 81 se zmiňuje o Garibaldim a následuje: „Carducci označil Garibaldiho za nového Romula“. (…) „Italové byli přesvědčeni, že pocházejí z Římanů a lpěli na této genealogii, a proto nevyjadřovali přílišné nadšení pro historicko-filologické spekulace, které Evropanům přisuzovaly „árijský“ původ. Carlo Cattaneo se ve čtyřicátých letech devatenáctého století vysmíval „vznešenosti Seveřanů“ a (…). Jistý Carlo Troia se podivoval nad tím, proč je najednou mezinárodní věda tak poblázněna Indií (…)11. (…) Lombroso soudil, že prvotní lidstvo náleželo k černé rase: v důsledku telurgických kataklyzmat se postupně transformovala, či jak nezvykle píše, „předělala“ na rasu žlutou, chamitskou a semitskou a rasu árijskou.12 Árijci tedy rozhodně pocházeli z černochů. Mezinárodní vědecká obec se k tomu stavěla skepticky a hovořilo se o italském diletantismu, tím spíše že Lombroso nebyl ojedinělým případem. Antropolog Giuseppe Sergi psal o „Árijcích v Itálii“ a vyzdvihoval přitom zásluhy Etrusků za to, že kdysi odvrátili invazi těchto primitivních analfabetů, čímž zachránili středomořskou civilizaci. (…)13“ 10
„Notes autobiographiques“ Mazziniho, citováno dle M. Vaussard, De Pétrarque a Mussolini, Évolution du sentiment nationaliste italien s. 46-47. 11 Viz B. Croce, Storia della storiografia, sv. II., s. 15, sv. I. s.60-61. 12 Cesare Lombroso, L´uomo bianco e l´uomo di colore. Lettere sull´origine e sulla varieta della razze umane, Torino 1892, především str. 203 („le razze gialle, le camite e le semite si convertirono in arie“). 13 G. Sergi, „Der Arier in Italien“ in: Ursprung und Verbreitung der mittellandischen Stammes, Leipzig, str. 137-160.
7. Na počátku dvacátého století Enrico de Michelis ostře napadl „zmatenou záměnu jazyka, krve a života“. Enrico de Michelis se snažil podrobně doložit, že teorie o původu západních národů z náhorních plošin Asie představuje pouze nepříliš původní imitaci starozákonní legendy o ráji a následném osidlování země. Italský učenec se nezdráhal hovořit v této souvislosti o vzniku vědeckého mýtu.14 (120) Mimoběžnost árijského mýtu a ideologie restaurace středomořské moci antického Říma se projevila i v ideologii italského fašismu. Renzo De Felice zdůraznil, že razza di Roma „římská rasa“, oslavovaná Musolinim, neměla nic společného s antropologií nebo biologií, protože italské pojetí rasy bylo spíše „duchovní“ a „kreativní“.15 (121)“
ad 7 Poliakov na str. 82-83 píše „(…) Přinejmenším Lombroso a Sergi věřili, svým způsobem, v Árijce. Ale v roce 1903 se jiný italský myslitel, Enrico de Michalis, pustil do radikální kritiky této víry, která podle něj spočívala ve „zmatené záměně jazyka, krve a způsobu života“. Ve své podrobné práci propojil vznik mýtu z počátku 19. století, podle kterého přišly evropské národy z náhorních plošin Asie, s biblickým obrazem Ráje a zalidněním země. Tento velký učenec jako první v tomto ohledu hovořil o genezi „vědeckého mýtu“.16 Vědecké hypotézy o minulosti tak nepřestali komunikovat s kolektivním vědomím. Italové měli pocit, že pocházejí z Římanů, a náležejí tedy k jediné rase. Pocit zmatený, nicméně reálný, bez něhož by italský fašismus nebyl tím, čím byl. Dokonce si můžeme klást otázku, jestli tento pocit dnes již zcela vymizel [odkaz na Bognetti…]. Přesto Renzo de Felice, historik fašismu, nedávno prohlásil, že římská rasa oslavovaná Musolinim neměla nic společného s antropologií nebo biologií, protože italské pojetí rasy bylo „kreativní“ a „spiritualizované“.17“
16
E. de Michelis, L´Origine degli Indo-Europei, Torino 1903, str. 84-88. 17 Renzo De Felice, Storia degli ebrei sotto il fascismo, Torino 1962, str. 278.
14
(120)Enrico de Michelis, 1903, L´Origine degli Indo-Europei, Turin, str. 84-88. 15 (121) Renzo De Felice, 1962, Storia degli ebrei sotto il fascismo, Turin, str. 114, 159, 278.
Poznámky: Jak plyne z předchozí ukázky, Budilova metoda je kompilační, výpisková (to, co má Budil na 2,5 stránkách, má Poliakov asi na 12), což samo o sobě těžko označit za plagiátorství. Problematické se to stává tím, že necituje zdroj, ze kterého kompiluje větší části textu, jako zdroj zásadní. (Poliakov je jednou zmíněn na začátku celé kapitoly a pak na začátku úryvku, v obou případech pouze partikulárně.) I když v jednotlivostech jde často o fakta typu kdo, co kdy napsal, kdo kdy kde byl či o čem je určité dílo, jež lze asi skutečně těžko považovat za mentální vlastnictví určitých autorů, ve větších celcích přebírá řazení těchto fakt, jejich návazností a souvislostí od jiných autorů, aniž by to explicitně zmiňoval, čímž si přivlastňuje práci někoho jiného. Dalším frapantním příkladem porušování norem pro psaní odborného textu je přebírání odkazů a bibliografie, aniž by byl zmíněn skutečný zdroj. Budilův text se tedy tváří, že z velké části čerpá z množství primární, originální literatury, ve skutečnosti je spousta odkazů sekundárních, aniž by ovšem jejich sekundárnost byla vždy zmíněna. Respektive sekundárnost někdy zmíněna je, někdy není. Tím, že je skutečný zdroj občas zmíněn, stává se pouze jedním z řady v množství dalších odkazů, přitom je však zdrojem mnohem zásadnějším, a to je utajováno. Budil tak udělal z Poliakova jednoho z řady mnoha autorů a odsunul ho do pozice toho, kdo něco „poznamenává“ – přitom však přebírá do velké míry jeho členění problematiky, respektive vybírá si z toho určité věci. Na to, že Budilem uváděné primární odkazy jsou ve skutečnosti odkazy sekundárně převzaté od Poliakova poukazují především následující skutečnosti: - řazení poznámek u Budila je identické s řazením Poliakova. - z odkazů vybírá stejné stránky či citáty jako Poliakov (pouze v jediném odkazu u pozn. 15 alias 121 má Budil uvedeny dvě stránky navíc) - Budil má pouze jeden odkaz navíc v porovnání s Poliakovem (pozn. 4 alias 115) Přijde mi krajně nepravděpodobné, že by i při četbě stejného materiálu jako Poliakov došel Budil ke stejnému členění, řazení poznámek a ke stejnému výběru toho, co je z daného množství údajů k tématu relevantní.
Jinou, nicméně zásadní a s problémem plagiátorství jistě úzce související otázkou také je, co toto formální nakládání s textem dělá s jeho obsahem. Dochází zde ke zkratkám, zhušťování či vynechávání argumentace na úkor vedle sebe kladených, nehierarchizovaných údajů a jmen, kdy osoby a údaje jsou uváděny bez kontextu atd.
