Příprava na prezentaci
6 otázek a odpovědí pro domácí přípravu 1. Co očekávám od svého výkonu? Klaďte si konkrétní jasně rozpoznatelné cíle. V čem se vy samy můžete v této prezentaci zlepšit? To je váš první cíl. Nebuďte megalomanští, klaďte si reálné a dosažitelné cíle. Třeba se vám vždy při prezentací chvěje hlas. Váším cílem pak může být najít cvičení, která vám pomůžou chvění odbourávat a tato cvičení začít dělat (některá pro vás prezentujeme i v rámci této publikace). Při prezentaci si pak všímat, zda nastal moment, kdy se vám dařilo, aby se vám hlas nechvěl. Nebo máte silné slovní parazity. Bez „prostě“ se zkrátka neobejdete. Pak si jako první cíl klaďte to, že své parazity při prezentaci zaregistrujete. V rámci další prezentace pak místo třikrát řečeného „prostě“ budete prostě mlčet. V rámci další prezentace počet zvýšíte a tak budete pokračovat. Když pak prezentace skončí, prověřte, jestli jste svého cíle dosáhli. Každý krok je cestou ke změně. Dívejte se vždy zpět, kolik už jste toho dosáhli, v čem všem jste se ve svých prezentacích posunuli. Tato radost z úspěchů vám bude pomáhat v dosažení vyšších a vyšších ideálů. Když byste si vybrali nedosažitelný nereálný cíl, budete vždy smutní a zklamaní a to bude bránit vaší změně.
Jak má reagovat moje publikum? Podle reakcí publika můžeme rozdělit prezentace buď na ryze informativního charakteru, nebo přesvědčovacího (bavícího) charakteru či přímo prezentace prodejní. U informativních prezentací jste často odsouzení k unuděné reakci publika. Dnes jsou dostupná různá média a zdá se, že je škoda lidského faktoru na ryze informativní prezentaci. Informace se můžeme dočíst na internetu, v odborném tisku, v rozhlase, v televizi, prostřednictvím direct-mailu atd. Když nám dnes sděluje něco živý člověk, očekáváme něco víc. To něco by se dalo shrnout do dvou základních záměrů spojených s reakcí publika: buď je zaujaté názorem prezentujícího, pobavilo se, nebo jde do akce – zkouší si něco, bere si informační letáky, diskutuje, kupuje. Odtud prezentace přesvědčovací a prodejní. Rozdíl mezi nimi? Míra nátlaku na diváka. Co vy chcete od vašeho publika? Chcete je vyburcovat k akci? Či vám stači lehký úsměv na tváři? Nebo zaujetí? Jak poznáte, že jste docílili svého? To je druhý cíl vaší přípravy na prezentaci.
2. Kdo jsou moji diváci? Většina z nás, když chce cokoli komukoli prezentovat, je ovládána potřebou sdělit to, co já vnímám jako důležité. Ne vždy se to shoduje s tím, co považuje za důležité náš divák. Při každé prezentaci stojí proti sobě dvě strany, z nichž každá má nějakou potřebu, proč se dané prezentace účastní. Úspěšnost naší prezentace je do velké míry závislá na tom, jak budeme schopni divákovi předat informaci: já tvoje potřeby znám, svojí prezentací ti je uspokojím. Pokud je to možné, tak se na začátku na cíle, potřeby, očekávání posluchačů zeptejte a svoji následnou prezentací navažte na tyto potřeby. Někdy však není možné se doptat – v televizi, v rozhlase, před velkým grémiem – tehdy se již při přípravě doma zamyslete, co diváky vede k tomu, že vás chtějí poslouchat. Všiměte si například televizních znělek, jak přesnou informaci sdělují v jednotlivých televizích, jaké potřeby se svými pořady chystají vám naplnit. ČT 1 svojí znělkou, kdy lidé, kteří jsou „obyčejnými lidmi“, mohou být každým z nás, s úsměvem vytvářejí logo ČT. Tato televize vám nabídne program, který nevybočí, který vám dá dostatek informací, který neurazí, který na určité vlně uspokojí každého normativního diváka. Oproti tomu ČT 2 svojí znělkou upozorňuje na inovaci, alternativu, extrémy, jedinečnost, originalitu. Nechcete sem zapadnout? Pak vaše potřeby neuspoiojíme. A Nova – „Vy jste naše hvězdy“ – co dodat... Divák na počátku jakékoli prezentace očekává, že mu bude jasně řečeno, zda prezentace je pro něj, či zda se má obrátit někam jinam. Podrobnější návod, jak na potřeby diváka navázat v samotné prezentaci, najdete v kapitole 4 kroky úspěšné prezentace.
3. Vím vůbec něco o tématu, které chci prezentovat? Existují dva extrémní příklady, jak přistupovat k tématu. Souvisejí s prezentačními dovednostmi versus znalost tématu. Jedním příkladem by mohly být vědecké prezentace. Přesná, velmi podrobná znalost, často slabé prezentační dovednosti. Výsledek? Bez charizmatické osobnosti nuda. Druhým příkladem jsou skvělí prezentátoři – nulová znalost tématu. Výsledek? Možná nás to baví, ale nic podstatného si neodneseme. Příště asi už na takovou przentaci nepůjdeme. Proto se snažte pracovat s obojím. Studujte své téma, pokud ho neznáte dostatečně dobře, přizvěte ke spolupráci odobrníky. Zároveň však nezanedbejte své prezentační dovednosti. Protože procentuální rozvržení toho, co na nás diváci při prezentacích vnímají, je neúprosné. Co prezentujete – divák registruje 7% své pozornosti. Jak prezentujete – divák registruje 38% své pozornosti Řeč těla – divák registruje 55% své pozornosti. Pokud se tedy budete soustředit pouze na to „co prezentujete“, zabezpečujete tím pouze 7% úspěšnost své prezentace!
4. Čím mohu diváky přesvědčit? Základně máme dvě možnosti, čím podpořit svoji hodnověrnost. Buď půjdeme po logice, nebo po emocích. Logickou oporou naší prezentace budou všechna fakta, data, statistiky, tvrzení důvěryhodných osob, odkazy na věrohodné zdroje. Připravte si pro svoji prezentaci dostatek takových argumentů. Druhou možností je podpora emocionální. Jak jí docílit? Ne jinak než dobře odvyprávěným příběhem. Zkuste si uvědomit, co vás kdy na které prezentaci zaujalo, co jste si nejvíce zapamatovali. Příběh je něco, co zanechává silnou paměťovou / citovou stopu. Ovšem ne každý prezentátor je zručným vypravěčem příběhu. Někteří tak dlouze a dopodrobna popisují úvod do vyprávěné akce, že diváci u pointy už nejsou schopní vnímat a příběh vyzní naplano. Jiní horlivci naopak rychle tak vychrlí pointu, že diváka nestihne zaujmout. Nejlepší recept na vyprávění příběhu dal již dávno ve starověkém Řecku Aristoteles, který příběh rozdělil na 5 jasných fází: 1.
expozice – uvedení do dějě – představení postav a prostředí,
2.
kolize – postavy se dostávají do situace, která je směřuje k hrůzné, těžké, nepřekonatelné události,
3.
krize – hrůzná, těžká, nepřekonatelná událost neodvratně nastává,
4.
peripetie – světlo v tunelu, je šance se osvobodit,
5.
katastrofa / happy-end – dochází k osvobození či ke katastrofě (dle druhu příběhu).
Čím stručnější dokážete v jednotlivých fázích být, tím bude příběh údernější, silnější. Rozvleklé popisování jednotlivých fází vede k pocitu nudy u posluchače. Pro sílu příběhu je nesmírně důležitá dobře vybudovaná kolize. Na tu lidé při vyprávění příběhu nejčastěji zapomínají. Pokud kolizi vybudujete dostatečně silně a jasně, stačí na krizi jedna věta, výkřik. Potřebujete inspiraci, jak rozpoznat či vytvořit jednotlivé fáze příběhu? V příloze naleznete příklad, jak vyprávět poutavý příběh o Popelce v 10 větách.
5. Mám trému! Tréma někdy trápí nás všechny. Je to zdravá reakce organizmu, který se připravuje na těžkou situaci. Na druhou stranu někdy nás zatíží až moc, paralyzuje nás. K práci s trémou a se stresem můžeme mít dva poměrně odlišné přístupy. Ten první jde ryze po momentálním výkonu, je účinný, rychlý, ale funguje jen krátkodobě: -
malý „frťan“ nikoho nezabije,
-
proměte si prsty především ze strany kolem lůžek nehtů
-
dejte si guaranu či jiný „posilňovač“
-
rozhýbejte se, zacvičte si – vyplaví se endorfiny, které půjdou proti vyplavenému adrenalinu (hormon stresu)
Druhý přístup jde hlouběji a pracuje s vaším vědomím. Je zaměřen na trénink našich reakcí. O čem je vlastně tréma? Je o upřené pozornosti na pocit strachu, obav, nedůvěry. Tato upřená
pozornost nutí mozek k příkazům, aby tělo reagovalo na tyto obavy. Vyplaví se adrenalin, napnou se svaly, rozšíří se zornice, zrychlí se puls, zrychlí se dech. Jak to popisují vědci? Při výzkumu chování lidského mozku ve stresu, jakým je třeba veřejné vystoupení před kritickým posluchačstvem, bylo největším překvapením zjištění, že v takové situaci se naše emoční centra natolik vybudí, že dokážou zbrzdit či úplně zablokovat činnost výkonných center myšlení v prefrontálních lalocích, kde sídlí naše „pracovní“ paměť , zahrnující schopnost udržet pozornost a uchovávat důležité informace. Pracovní paměť je složka nezbytná pro porozumění a pochopení, plánování, rozhodování, logické myšlení a učení. Za podmínek relativního emočního klidu funguje naše pracovní paměť nejlépe. Jakmile se objeví nějaká nečekaná urgentní situace, mozek automaticky přechází na ochranný režim, energetické zdroje přesouvá od pracovní paměti do služeb jiných mozkových center s cílem uvést do pohotovosti všechny smysly a nastolit primitivní obranný režim, určený původně k zajištění přežití. Pokud však dokážeme upřít svoji pozornost na něco jiného, bude mozek vydávat opět jiné reakce. Kam směřuje má pozornost, tam jde i má reaktivnost. Pokud zaměříme svoji pozornost mimo strach z prezentace, bude na to reagovat i naše tělo a my se budeme cítit lépe. Kde je tedy problém? Neumíme svoje myšlenky tak dobře ovládat. Jsme spíše otroky konstatního proudu mysli, založeném na dlouhodobě pěstovaných zvykových tendencích. Nové tendence se však dají rovněž vytvořit, nicméně je na to zapotřebí dlouhodobá usilovná práce. Ta se dá nazvat tréninkem vědomého vnímání, bdělého vnímání, či jednoduše pozornosti. Vědomé vnímání nám umožňuje zachytit schémata, když nás začínají ovládat. Naše obvyklá ukvapenost znamená, že emocionální návyky začínají jednat, aniž bychom si to uvědomili. Naše mysl je někde jinde. Vědomé vnímání těchto momentů mysl zpomaluje, čímž nám umožňuje lépe vnímat co se děje a mít tak více možností, než jen automaticky reagovat. „Vědomé vnímání je jako padák – zpomaluje věci, abyste toho mohli více zpozorovat“. Když se naučíme vědomému vnímání, mohou se výsledky ukázat v mnoha různých oblastech života, nejen při prezentacích. Někdy to může být odlišná odpověď na podráždění, jindy to znamená spojení s pocity, které jsme dříve ignorovali, možnost lépe naslouchat tomu, co se nabízí, možnost zvládnout trému či stres z publika. Někdy budeme díky vědomému vnímání s někým, nebo sami se sebou, více soucítit. Jindy nám umožní proniknout až k samé podstatě emocionální reakce, nebo si uvědomíme, že nás emoce díky naším reakcím méně ovládají. Trénink vědomého vnímání spadá spíše do oblasti osobnostního rozvoje, nicméně měkké dovednosti prezentačních dovedností a osobnostního rozvoje jsou nesmírně provázány. Proto pro dlouhodobou práci s trémou nabízíme následující cvičení: „Rozvíjení mysli začátečníka“ Pohodlně se posaďte pokud možno s rovnými zády. Vyberte si jakýkoli jednoduchý objekt např. písmeno v materiálech, kamínek, hrot pera, nebo proud dechu u špičky nosu. Sledujte uvolněně tento objekt po dobu 3 minut. Neposuzujte ani nehodnoťe daný objekt, nepřidávejte mu žádné kvality. Pouze ho uvolněně, ale pozorně vnímejte. Pokud vaše mysl začne spřádat úvahy ať už nad objektem, či čímkoli svázaným s minulostí, přítomností či budoucností, uvědomte si tuto odchylku a znovu navraťte svoji mysl k vámi původně zvolenému objektu pozornosti. Takto uvolněně trénujte bdělé
vnímání a buďte si zároveň vědomi, jak rychle se vaše mysl od něj odchyluje, jak rychle naskakují vaše myšlenkové zvykové tendendce. Pokud toto cvičení budete praktikovat dlouhodobě, začnete si nejprve být vědomi té neuvěřitelné změti myšlenek, která ve vás neustále probíhá. To je známkou pokroku, byť tehdy mnozí začínají pochybovat o účinnosti cvičení. Začněte nejprve s krátkým časem, je důležité, abyste se nepřetáhli, tím byste jen vytvořili novou zvykovou tendendi: když se jdu soustředit, rozčílí mě to, nebo: když se jdu soustředit, chce se mi spát. Jako struna na kytaře, která nesmí být ani příliš napjatá, ani příliš povolená, aby dobře zněla, uvolněně, leč s plnou bdělostí vnímejte daný objekt. Nenásilně se k němu neustále navracejte. Poté, co zvládnete 3 minuty, můžete přidávat. Je skutečně vhodné cvičení provádět denně. Důležité je zvolit si opravdu jednoduchý objekt např. jeden z těch uvedených v zadání cvičení výše. Pokud totiž zvolíte složitější objekt (např. jak vám dech putuje do plic a zpět), máte příliš možností komentáře, hodnocení: už je asi v krku, teď jde do plic, asi dýchám málo hluboko... atd. Tyto komentáře vás opět odchýlí od původního zadání – aby vaše mysl poslouchala, byla schopna vykonat vaše zadání. Jaký toto cvičení bude mít vliv na trému? Výše jsme mluvili o tom, že tréma je v podstatě upřenou pozorností na strach, obavy z prezentace. Pokud budete schopni vytrénovat svůj mozek, svoji mysl, aby vnímala jednoduchý objekt, budete ji více ovládat. A když přijde tréma? Zkrátka přenesete svoji pozornost jinam. K objektu, který si zvolíte – příjemnému, neutrálnímu. Výsledek? Když se nesoustředíte na strach, mozek nevysílá reakce do těla a vy se budete cítit lépe. Možná by se celá tato kapitola dala pojmenovat velice jednoduše: Máte trému? Uvolněte se! Ale bohužel ne každý z nás je schopen takto jednoduché zadání vykonat. Proto tento delší traktát nabízející možnost, jak k uvolnění i v tak stresové situaci, jakou prezentace bezesporu je, dojít.
Jak se chovat během samotné prezentace 6 výkřiků a odpovědí pro samotnou prezentaci 1. Co s těmi dvěma nepotřebnými pahýly, co mi visí podél těla? Během prezentace lidé často nevědí, co s rukami. Někteří je zarputile svírají za zády a během celé prezentace je divákům neukáží. Jiní lidé s velkým temperamentem naopak mávají a máchají rukama v povětří bez žádného smysluplného významu. Nejčastěji si chytí lidé ruce před sebou někde na úrovni břicha, tam je křečovitě svírají a brání tak jakémukoli přirozenému gestu. Zároveň tím vytvářejí dojem „uzavřeného obvodu“ – neboli uzavřené komunikace, uzavřenosti vůči divákům. Co poradit? Nejsnažší je mít ruce uvolněné podél těla. Mnozí z nás mají dojem, že když takto uvolní ruce, že působí nepřirozeně. Naopak, je to to nejpřirozenější gesto. Spuštěné ruce nám navíc umožňují velice snadno vstoupit do gestikulace. Dbejte na to, aby vaše gesta byla jasná a měla tzv. tečku. Rychlé máchnutí rukou diváky spíše vyruší. Pokud je pro vás opravdu těžké nechat ruce podél téla, pak použijte nějakou pomůcku. Někteří si berou do rukou fix. Malé předměty však mohou způsobit, že si s nimi po chvíli nevědomky začntete hrát. Jiní si berou materiály . Pokud jsou v měkké vazbě, nebo je to jen pár papírů, tak opět často dochází k tomu, že je prezentující začnou rolovat a tím zcela zneváží jejich hodnotu pro pozorovatele jako opěrný zdroj informací. Asi nejvíce by se daly doporučit materiály z tvrdých desek. Ty vám nedovolí je žmoulat a zároveň vás určitým způsobem uzemní.
2.
Kam se mám dívat? Na toho, co přikyvuje?
Oči poulíme do stropu – to když si nemůžeme na něco vzpomenout, nebo je naopak trousíme po podlaze. Nepříjemným divákům se často vyhýbáme pohledem, na příjemné, pokyvující naopak pohled upřeme. To vše není pro prezentaci ideální. Pokud máte menší publikum, sledujte očima každého postupně, jeďte z jedné strany na druhou a zpět a znovu. Neupírejte na nikoho pohled příliš dlouho, ostatní začnou mít dojem, že daný člověk dělá něco špatně a onomu člověku se možná i špatně udělá. Pokud máte větší publikum, začněte diváky vzdau. Ti mají apriori pocit, že budou opomenuti. Rozdělte si publikum příčně a začněte např. levou zadní polovinou a jeďte řadami až dopředu. Když darujete svůj oční kontakt první řadě, vraťte svůj pohled dozadu tentokrát na pravou zadní polovinu. Opět cik cak řadami dopředu tentokrát po pravé straně publika. Když dojedete pohledem opět do první řady, vracíte se vlevo dozadu. Toto schéma neustále opakujete. Na první pohled se to může zdát příliš těžké, ale věřte, je to jen mechanická záležitost, ve které se rychle vytrénujete. A co když máte nepříjemné publikum, ze kterého máte strách? Nebo jste už očním kontaktem unaveni? Tehdy se radí jednoduchá metoda – dívejte se lidem mezi obočí. Oni nepoznají, že se jim nedíváte do očí a vy si odpočinete. Vytvoří to dojem jisté izolace, skleněné stěny mezi vámi a diváky.
Byť je pro prezentaci nesmírně důležitý kontakt, pokud by vás vyváděl z rovnováhy, raději se tímto způsobem izolujte. Dalším odpočinkem pro vás mohou být tzv. odpočinkové zóny. Jedna taková může být např. kus bílého papíru ve vašich materiálech, co držíte v ruce. Nedávejte si odpočinkové zóny ani ke stropu, ani na podlahu. Ztráceli byste kontakt s diváky.
3. Zapomněl/a jsem úplně všechno! Mlčím! Tzv. „okno“ může postihnout i zkušené profesionály. Existuje několik velice jednoduchých rad, co v takové situaci udělat. Naučte se pár klíčových vět zpaměti. Když nebudete vědět, řekněte je. Od nich se pak odrazíte k další prezentaci. Vezměte sei s sebou poznámky na papíře – pokud stojíte forntálně, doporučuji velkým písmem pár jednoduchých hesel. Rovněž můžete dát divákům na chvíli pauzu, pokud to situace umožňuje. Nemusíte dělat vyloženě přestávku, ale můžete udělat i krátkou pauzu ve svém projevu. Někteří prezentátoři využívají rovněž tzv. „zveřejnění“. Pokud k vám již publikum získalo důvěru, přiznejte, že teď vám něco vypadlo a že než si vzpomentete, budete zatím pokračovat novým tématem. Pokud jste již zapůsobili profesionálně, může takové zveřejnění chyby působit jako polidšťující faktor a publikum vám bude ještě blíž.
4. Stojím tu jako kůl v plotě! Při prezentacích je vhodné pracovat dobře s prostorem. Řada prezentujících se postaví na jedno místo a stojí a stojí. Kde stát a jak se v rámci vymezeného prezentačního prostoru pohybovat? Pokud říkáte důležité informace, stůjte na středu, blíže divákům. Doporučuje se tzv. diagonální postoj (jedna noha vpředu, druhá mírně vzadu), která vám umožňuje se přirozeně naklonit směrem k publiku, abyste dodali větší důraz tomu, co říkáte, či mírně odklonit, abyste publiku poskytli prostor na reakci. Máte informace, které nejsou tak důležité a chcete, aby si diváci na chvilku odpočali? Sedněte si. Pozornost jde automaticky lehce dolů a po náročném soustředění dává divákům potřebné uvolnění. Chcete dát divákům pocit, že jste jedním z nich, že jejich názor je stejně hodnotný jako ten váš? Sedněte si mezi publikum do jeho řad. Doporučuje se například v situacích společného hodnocení, kdy se každý může k věci vyjádřit a zrovna tak se vyjadřujete i vy. Chcete-li, aby váš hlas byl v tu chvíli vnímán méně autoritativně, dosáhnete toho právě tímto jednoduchým přesunem na pozici sedícího diváka. Píšete na flip? Vždy tak, aby diváci dobře viděli. Když se k flipu odkazujete, nedívejte se celou dobu na něj, divák má pak pocit, že na flipu hledáte něco, co nevíte, méně vám důvěřuje.
5. Příště si vezmu kamaráda, ve dvou to snad půjde líp! Prezentace ve dvojicích bývají osvěžující a rovněž více efektivní. Je důležité, aby divák vnímal přidanou hodnotu dvou lektorů, prezentátorů. Na začátku je tedy důležité divákovi dát informaci, co od kterého prezentujícího může čekat, v čem je jeho jedinečnost, kterou divákovi přináší. Během prezentace si ve dvojici střídejte role – dejte prostor kolegovi/gyni a vy zatím například zapisujte na flip výtažky z jeho programu či mu asistujte při práci s kamerou atp. Pokud se střídáte v mluveném projevu v krátkých intervalech, stůjte blízko sebe na vzdálenost natažené paže. Nedívejte se příliš na sebe navzájem, ale dívejte se oba/obě do publika, sledujte jejich reakce, reagujte! Pokud se střídáte na delší interval a nemůžete kolegovi v danou chvíli ani asistovat, zaujměte pozicii na hranici kolektivu diváků. Budete tak napůl účastníkem a dáte kolegovi/gyni dostatečný prostor k jeho/jejímu projevu. Zkrátka buďte hraví a využijte co nejvíce prostorové možnosti, které byste v rámci sólové prezentace využít nemohli. Buďte rychlí a doplňujte se.
6. Místo zvučného hlasu pištím a navíc mi není rozumět! Na rozeznění hlasu je řada fyzických cvičení. Mít zvučný hlas tedy vyžaduje poměrně dlouhodobou práci – je to stejné jako s jakýmkoli sportem, hlasivky jsou orgán prezentujícího a musí ho dobře trénovat. Při mluveném projevu pracujeme se dvěma věcmi: s dechem a s hlasem. Dechový sloupec nám ústy či nosem vstupuje do plic, naráží na brániční stěnu a odtud vystupuje krkem do úst a ven. V krku rozeznívá párový hlasivkový orgán – plátky, jejichž chvění způsobuje rozeznění jednotlivých dutin. Zde se nám definuje rejstřík, ve kterém mluvíme: hrudní hlas rozeznívá především dutinu hrudníku, seběvědomý tvářový hlas rozeznívá především horní měkké patro v ústech a vyšší ostřejší hlas rozeznívá především dutiny nosu a tvářové masky. Ideální hlas rezonuje ve všech dutinách. Pro rozeznění jednotlivých dutin existuje řada cvičení. Na skutečné propojení tzv. hlasových rejstříků je však potřeba dlouhodobá, každodenní intenzivní práce – propojení rejstříků může trvat od jednoho roku do čtyř let při každodenním minimálně hodinovém hlasovém cvičení. Nejsnažší cvičení je pro ty, kteří mají alespoň zčásti hudební sluch: zazpívejte si postupně několik tónů za sebou a sledujte, kde se vám hlas „láme“ do dalšího rejstříku. Najděte postupně cca 5 zlomových tónů a ty zpívejte stále dokola a snažte se otevírat ty rejstříky, které na daných tónech jsou nejvíce neznělé. Na dolních hrudních tónech nazývněte a zvedněte si rukami tváře. Na horních tónech hodně povolte bradu a držte si zvedlé tváře, nezaklánějte hlavu. Pokud nemáte hudební sluch, tak můžete používat řadu cvičení mluveného projevu. Všechna slova, ve kterých jsou: m, n, i, e, rozeznívají horní tvářové a nostní dutiny. Všechna slova, ve kterých jsou: a, h, ch, o, rozeznívají hrudní dutinu. Výběr slov na procvičení uvádíme níže. Vždy trénujeme ten rejstřík, který je nejméně znělý. Jak zjistit, jaký máte rejstřík právě vy a tedy co máte více trénovat? Zavřete pusu a začněte mručet na libovolném tónu. Přikládejte si ruku postpně na uvedená místa a pociťujte, kde vám hlas
nejvíce vibruje: krk, horní část hrudi nad prsy, tváře, nos, konce obočí u nosu, fontanela. Tam, kde cítíte nejsilnější vibrace, tam je váš rejstřík nejzělejší. Lidé s hrudním rejstříkem často pociťují silné vibrace jak na hrudi, tak na fontanele. Lidé se silným nosním rejstříkem pociťují silné vibrace v nose. Příklady cvičení na opakování slov na rozeznění jednotlivých dutin: -
hop, hop, hop – použití bránice (hrudní rejstřík)
-
zívání – au, ou (tvářový rejstřík)
-
míní, méně, máňa (nosní rejstřík)
Další neméně závažný problém bývají ochablá mluvidla. Máte sice krásný znělý hlas, ale není vám rozumět. Rozmlouvete se – doma i před samotnou prezentací. Zkuste různé jazykolamy a rovněž zkuste do úmoru, dokud vás nebudou bolet svaly na tvářích opakovat následující slova tak, abyste co nejvíce hýbaly pusou – na maximum: -
malinkaťoulinkatý
-
nejneobhospodářovávatelnější
Uvidíte, jak se vám pak bude mluvit snadno. Hodně prezentujících má částečně zavřená ústa, dbejte na povolenější bradu. Brada totiž bývá častou stresovou zónou – místem, které se ocitne z důvodu trémy v nepřirozené pozici, pohybu.
4 kroky úspěšné prezentace Logika našeho vnímání musí být uspokojena! Kolečko 4 kroků úspěšné prezentace lze uplatnit při prezentaci uvnitř společnosti, ale i PR či marketingu vašeho projektu/produktu, či dokonce v každodenním rodinném životě. 4kroky sledují přísnou logiku našeho myšlení. Jakmile některý z těchto kroků vynecháte, začne se posluchač nudit, či bude rozrušen vnitřním zjišťováním, zda skutečně dostane to, co očekává. Proto doporučujeme vaši prezentaci stavět na těchto 4 krocích již při její přípravě.
proč
co
to
proto
Co = co vám jdu odprezentovat. Podejte jasné informace, co se bude od organizačních informací po stručné seznámení s obsahem prezentace. Proč = proč má divák vaši prezentaci poslouchat. Jasně divákovi dejte najevo návaznost na jeho potřeby. Vy víte, proč přišel a jeho potřeby uspokojíte. Bez této fáze bývají prezentace nudné a divák v rámci fáze následujícího ztrácí pozornost zjišťováním, zda mu prezentace přinese to, co od ní očekává. Pokud máte možnost, ptejte se: jaká jsou vaše očekávání. Svoji prezentaci následně uzpůsobte co nejvíce divákovým potřebám. Každá věc se dá prezentovat z různých úhlů pohledu. Váš obsah se nezmění, ale způsob, jakým ho budete prezentovat musí vždy záviset na potřebách diváků. To = samotný akt prezentace. Stručně, jasně, výstižně, krátce s využitím logických i emocionálních důkazů zmíněných v předchozích kapitolách. Myslete na to, že divák nevydrží déle jak 12 minut souvislého mluveného projevu!
Proto = Zisk = zisk posluchače definovaný v „proč“ byl dosažen. Uvědomte posluchač o tom, že dostal, co chtěl. Můžete se ho i zeptat na zpětnou vazbu. Uzavřete jeho pocit naplněných potřeb jasnou proklamací.
Příloha: poutavý příběh v 10 větách 1. Expozice – představení účastníků děje a jejich vztahů včetně prostředí. V jednom království žila rodina tatínka a jeho milované pracovité dcery Popelky spolu se zlou macechou a dvěma nafoukanými závistivými dcerami, o které se Popelka musela dnem i nocí starat. Princ pořádal zásnubní ples, na který pozval všechny dívky z království. 2. Kolize – zauzlení děje, které může vést ke konfliktu. Dcery se vyšňořily na ples. Vypadalo to, že Popelka ve svých hadrech na ples nemůže, ale kmotřička víla jí vyčarovala krásné šaty, a tak na plese k závisti sester Popelka prince nejvíc učarovala. Nikdo ji však nepoznal. 3. Krize – vyvrcholení konfliktu. O půlnoci kouzlo pominulo a Popelka musela utíkat potají rychle zpátky domů, kde ji znovu čekal krutý osud nádenice pro své zlostné sestry zklamané neúspěchem na plese. Princ zrušil ples a zůstal na zámku opuštěn sám. 4. Peripetie – zvrat ve vývoji, světlo na konci tunelu. Při útěku ze zámku však ztratila Popelka střevíček, který princ našel a jal se ho vyzkoušet všem dívkám v království, aby svoji tajemnou princeznu našel. 5. Katastrofa: rozuzlení, vyústění děje. Dorazil i k sestrám Popelky, které si neváhaly prsty na nohou uřezat, aby do střevíčku vklouzly, ale marně. Byť Popelku zapřely, princ ji přesto objevil, střevíček jí nasadil a ku zlosti nevlastních sester s ní odjel slavit na zámek svatbu.
Vzhůru k SUCCESS prezentaci…
SIMPLE
Jednoduchý neznamená přitroublý, ale znamená dát přednost podstatnému. Co je jádrem vaší prezentace? Můžete ho sdělit pomocí analogie nebo přísloví?
K získání pozornosti narušte schéma. K udržení pozornosti vsaďte na zvědavost posluchačů - používejte napětí a UNEXPECTED zvídavost. Dříve než si posluchači zapamatují Vaše myšlenky, musí o ně mít zájem.
CONCRETE
Aby bylo sdělení konkrétní, používejte smyslového jazyka. Malujte mentální obrázky. Pamatujte, že paměť je jako suchý zip —zaháčkujte se do různých druhů paměti.
CREDIBLE
Myšlenky mohou čerpat důvěryhodnost buď zvnějšku nebo zevnitř, s použitím polidštěných statistik nebo živých detailů. Dejte lidem možnost vyzkoušet si, než si koupí.
EMOTIONAL
Lidem záleží na lidech, nikoliv na číslech. Pamatujte na WIIFY (Co z toho budu mít já?). Ale zájem může vzbudit i apel na identitu (kdo jsem).
STORY
Příběhy vedou k akci prostřednictvím simulace (co dělat) a inspirace (motivace udělat to). Viz příběh o Jaredovi z knihy Jak zaujmout hned na poprvé. Příběhy umožňují lidem nalézt řešení problému.
Model SUCCES je zpracovaný na základě knihy Chipa a Dana Heathových: Jak zaujmout hned napoprvé.
