Reakce na „Vyjádření rektora prof. Petra Konvalinky na negativní prezentaci dění na ČVUT“ „Jistěže ve světě nakonec zvítězí Pravda, ale až dokáže to, co dokáže Lež.“ Právní rozbor užití záznamu rozhovoru pořízeného soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby Nejdříve trocha obecné teorie Právní ochrana osobnostních práv Právní řád České republiky chrání svými předpisy osobnost člověka i jeho soukromí, což v první řadě znamená, že zaručuje ochranu obrazových a zvukových záznamů či projevů zaznamenané osoby, ochranu listovního tajemství a potažmo i zpráv a hovorů podávaných telefonem či emailem. Základem této právní ochrany je právní úprava, obsažená v následujících právních předpisech: 1. Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod V ustanovení čl. 7 odst. 1 je zakotvena zásada nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí. Tento princip je dále specifikován v ustanoveních čl. 10 odst. 2 a čl. 13, která upravují ochranu listovního tajemství, stejně jako tajemství jiných písemností a záznamů. Tato ustanovení zaručují též tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením. 2. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník Ustanovení §11 a násl. korespondují s úpravou obsaženou v Listině základních práv a svobod. Zvláštní pozornost je zde věnována způsobu nakládání s obrazovými a zvukovými záznamy, týkajícími se fyzické osoby nebo jejích projevů. 3. Úmluva o ochraně lidských práv a svobod, publikovaná pod č. 209/1992 Sb. Ustanovení §11 a násl. korespondují s úpravou obsaženou v Listině základních práv a svobod. Zvláštní pozornost je zde věnována způsobu nakládání s obrazovými a zvukovými záznamy, týkajícími se fyzické osoby nebo jejích projevů. Procesní práva zaměstnance jako slabší strany v pracovněprávním sporu. Přípustnost důkazu. Důkaz tajným zvukovým záznamem Ústavní soud Hovory fyzických osob, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či jiné veřejné činnosti, zpravidla nemají charakter projevů osobní povahy a důkaz tajným zvukovým záznamem takových hovorů proto není v občanském soudním řízení nepřípustný. I pokud by tajná audionahrávka takového hovoru obsahovala projevy osobní povahy, může v individuálních případech převážit ochrana práva zaměstnance na spravedlivý proces, jedná-li se o způsob dosažení právní ochrany pro výrazně slabší stranu závažného pracovněprávního sporu. Zásah do práva na soukromí osoby, jejíž mluvený projev je zaznamenán, je zde plně ospravedlnitelný zájmem na ochraně slabší strany právního vztahu, jíž hrozí závažná újma. JUDr. Jaromír Jirsa Komentář k nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14 V civilním řízení platí zásada, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci. Výjimkou z této zásady jsou tzv. důkazy nezákonné, tedy provedené v rozporu s čl. 90, věty první, Ústavy. Mezi ně může, za jistých okolností, patřit i tajný zvukový záznam rozhovoru, obsahuje-li projevy osobní povahy, neboť podle ustanovení § 86 obč. zák. platí, že nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemáli k tomu zákonný důvod; zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit. Ustálená judikatura ovšem dospívá k závěru, že záznam rozhovoru zaměstnavatele se zaměstnancem, zvukový záznam z pracovní porady, lze použít zásadně k důkazu i bez souhlasu zaznamenaného, neboť je pořízen v souvislosti s pracovním poměrem a nelze na něj hledět jako na záznam obsahující projev osobní povahy.
Ústavní soud jde však v komentovaném rozhodnutí ve svých úvahách o zákonnosti tajného zvukového záznamu pořízeného zaměstnancem ještě dál. Podle jeho názoru převažuje v těchto případech právo zaměstnance (coby „slabší strany sporu“) na spravedlivý proces nad právem osoby, jejíž rozhovor je tajně zaznamenán, na ochranu soukromí. Z toho dovozuje, že i kdyby tajně pořízený záznam obsahoval projev osobní povahy, lze jej považovat za důkaz zákonný, i když k němu nedá osoba, jejíž hlas byl zaznamenaný, souhlas. Za běžných okolností je svévolné nahrávání soukromých rozhovorů bez vědomí jejich účastníků hrubým zásahem do jejich soukromí. Takovýto postup s rysy záludnosti je ve velké většině případů morálně i právně nepřijatelný, zejména, je-li veden záměrem nahrávanou osobu poškodit. Ústavní soud se rozhodně staví proti nekalým praktikám vzájemného elektronického sledování a skrytého nahrávání při soukromých i profesionálních jednáních, jež zpravidla jsou nejen v rozporu s právem, ale hodnoceno po stránce sociálně etické šíří ve společnosti atmosféru podezíravosti, strachu, nejistoty a nedůvěry. Zcela odlišně je však třeba hodnotit případy, kdy je tajné pořízení audiozáznamu rozhovoru součástí obrany oběti trestného činu proti pachateli nebo jedná-li se o způsob dosažení právní ochrany pro slabší stranu pracovněprávního sporu. Zásah do práva na soukromí osoby, jejíž mluvený projev je zaznamenán, je zde plně ospravedlnitelný zájmem na ochraně slabší strany právního vztahu, jíž hrozí závažná újma (včetně např. ztráty zaměstnání). Opatření jediného či klíčového důkazu touto cestou je analogické k jednání za podmínek krajní nouze či dovolené svépomoci. Nejvyšší soud Nejvyšší správní soud nicméně konstatoval, že v úvahách o možnosti užít utajený záznam hovoru pořízený soukromou osobou, je třeba v každém konkrétním případě zohlednit, že zde dochází ke střetu ústavně chráněných zájmů. Za situace, kdy je užití posuzovaného důkazního prostředku v zásadě přípustné, bylo zcela na místě uvážit, zda může ochrana soukromí a osobnostních práv žalobce převážit nad zájmem společnosti na objasnění a potrestání deliktního jednání. Test proporcionality aneb čí zájem je významnější Ústavní soud opírá svůj průlomový závěr především o ústavněprávní význam zásady ochrany slabší strany. Již v rámci výkladu této zásady vyslovuje řadu závažných stanovisek. Konstatuje například, že „soudy mají především povinnost vzít v úvahu obvyklou důkazní nouzi na straně zaměstnance, jenž se snaží prokázat nezákonný postup zaměstnavatele při rozvázání pracovního poměru.“ K vlastnímu posouzení přípustnosti záznamu pak Ústavní soud provedl tzv. test proporcionality, tedy poměření chráněných práv a zájmů, které se v případu střetávají. Rozhodující jsou tedy nejen okolnosti, za jakých byla nahrávka pořízena, ale i význam chráněného zájmu a dále pak skutečnost, zda měl nositel zájmu vyžadujícího vyšší ochranu k dispozici i jiné možnosti k jeho prosazení, kterými by do soukromí jiné osoby nezasáhl. Výsledek testu proporcionality vyjadřuje Ústavní soud slovy, že „považuje za zcela absurdní a krajně formalistické, pokud by v konfliktu obou chráněných zájmů měl převážit zájem na ochraně soukromí svědka, který na nahrávce nepronášel nic osobního“.
A nyní k obsahu „Vyjádření rektora prof. Petra Konvalinky na negativní prezentaci dění na ČVUT“ Pokud si člověk pozorně přečte shora citované vyjádření rektora prof. Petra Konvalinky, CSc., zaujme jej především důraz, jaký je kladen na opovržení lidmi a nahrávkami, které se objevily v souvislosti s událostmi posledních dnů roku 2016. Z vyjádření pana rektora je ovšem možné tušit spíše zřejmou obavu z obsahu dotyčných nahrávek, především potom z nejistoty vlastního jednání a chování v určitých situacích, a proto se snaží všemožně opovrhnout nahrávkami, o kterých nic neví, respektive neví, co kde říkal, v jakém kontextu a zájmu jednal a zda toto jednání bylo v zájmu ČVUT, a zda vše co doposud prohlásil jako pravdu, a to i na svou čest, nebude jednoduše vyvráceno, a nebudou odhalena fakta, která odhalí pravou tvář muže, který se označuje za slušného a odkazujícího se na etické a morální zásady a oddanost ČVUT.
O to více je zarážející, že není řešen obsah nahrávek, ale rovnou jsou odsouzeny jako neetické, nezákonné a podobně. Proč nehovoříme o obsahu? Proč je obsahem nahrávek opovrhováno, a to i přes to, že nahrávky v žádném případě nezákonné nejsou, jak je zřejmé z nálezů Ústavního soudu a judikatury Nejvyššího soudu? Celým textem vyjádření se jako červená nit proplétá slovo nahrávka, nezákonnost a obava. Čeho se ovšem člověk s etickými a morálními zásadami může obávat? Možná, je potřebné pouze zvolit jiný úhel pohledu na celou situaci, než je předkládán a interpretován a může evokovat „prachy jsou pravda, obsah je forma a drzá lež je pro příště norma“, pohled, jenž na místo různých vyjádření a reakcí neukáže nic víc než čistou pravdu. Pohled, při kterém si budou všichni účastníci jednání rovni, pokud užijeme analogii nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16, a to i přes fakt, že se nejedná o podobnou situaci, tak jedna zásadní situace, respektive zásada se najde, a to rovnost lidí v demokratickém právním státě, v němž jsou si všichni lidé rovni, v žádném případě nelze bez dalšího přikládat větší váhu výpovědím osob s funkcí jako vykonavatelů veřejné moci, oproti výpovědím jednotlivců, vůči nimž je moc vykonávána. To platí zejména v případě jejich konfliktu. (V daném případě se jednalo o rovnost výpovědi policistů, jako vykonavatelů veřejné moci oproti obyčejným lidem, což je možno zcela jistě zobecnit). Na závěr bych tedy uvedla, že vzhledem k výše zmíněným nálezům Ústavního soudu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, by bylo vhodné přestat užívat slova jako nezákonnost, protiprávnost, rozpor s dobrými mravy, neetičnost a podobně. Jedná se pouze o odvádění pozornosti a dehonestaci osob, které byly diskriminovány a šikanovány, od skutečného obsahu nahrávek, které pořizovala vždy slabší strana zaměstnaneckého poměru, a nikdy se nejednalo o soukromé rozhovory. Hledejme pravdu v obsahu a nikoli formě a pravděpodobně začneme používat podobná slova jako nezákonnost, protiprávnost a podobně, ovšem v úplně jiném kontextu. Není mým zvykem nahrávat si lidi, jak je tady naznačováno. Nicméně, jak bych mohla doložit pravý důvod události posledních měsíců? Jak by jinak mohlo být doloženo, že Vaše vystupování, pane rektore, naprosto neodpovídá činům? Jak by bylo možné dokázat, že Vaše slovo nic neznamená? „Jak jsem také zjistil z výpovědí zaměstnanců SÚZ, Ing. Kabourková si v době svého působení na SÚZ pořizovala nahrávky z porad či rozhovorů se zaměstnanci zcela automaticky, bez jejich souhlasu.“ Další z řady pomluv, ale jen to dokresluje metody jednotlivých účastníků. Jediné nahrávky byly pořizovány z porad vedení, na kterých jsme se domluvili se všemi přítomnými pro potřeby zápisů a sporných bodů. Podotýkám, že jsem toto nezavedla já, nýbrž tyto záznamy se pořizovaly již za dob pana Příhody i Ing. Macha. „Z obdobných důvodů jsem byl nucen přistoupit také k ukončení výkonu funkce ředitelky SÚZ Ing. Kabourkové. Jak již bylo podrobně uvedeno během zasedání AS dne 21.9.2016, po prověření činnosti Ing. Kabourkové byla zjištěna její zásadní pochybení při výkonu funkce ředitelky SÚZ. Ing. Kabourková se dopustila těchto zásadních pochybení v oblasti zadávání veřejných zakázek, v oblasti pracovněprávní, v oblasti provozní a hospodářské.“ Zadávání veřejných zakázek: O této problematice byl rektor průběžně informován na pravidelných schůzkách. O způsobu zadávání veřejných zakázek na SÚZ jsem hovořila také na poradě vedení ČVUT dne 27.6.2016. Stejně tak toto téma bylo obsahem „Zprávy o stavu SÚZ“. Zároveň jsem Vám postupy v oblasti zadávání veřejných zakázek psala v dopise čj: 112/2016-91911 ze dne 23.8.2016: „Zavádím systém, kdy bude nastaveno aktivní řízení vztahu s dodavatelem v průběhu plnění veřejné zakázky, a to zejména kontrola plnění všech smluvních podmínek a včasné uplatňování reklamací a sankcí tak, aby bylo smluvním vztahem dosaženo z pohledu SÚZ, co nejlepších možných výsledků. S tím však přichází jednak precizní stanovení předmětu zakázky, hodnocení, ale také zasmluvnění.“ Nechtěla jsem jít stejným směrem jako v minulosti. Místo, abyste postupoval s pochopením a vyjádřením podpory takovýchto kroků, sklízím jen neustálou kritiku a v poslední době jen vysvětluji své kroky a postupy.
Do výsledné rovnice při naplňování principů 3E totiž vstupuje nejen výsledek zadávacího řízení, ale i čas, administrativní zátěž či další náklady spojené s jeho přípravou. Na obecnou otázku, co je účelné, hospodárné a efektivní, neexistuje žádná rychlá a jednoduchá odpověď. Jedná se vždy o konkrétní úvahu zadavatele v daném čase a situaci pro daný druh pořizovaného zboží či služby. Přesto však lze stanovit základní postupy, které k naplnění principů 3E v praxi přispívají, a otázky, které by si měl každý zadavatel postupující s péčí řádného hospodáře klást. Řada otázek je nevyhnutelně na našem úsudku. Svá rozhodnutí se však snažím vždy činit se znalostí základních principů a pravidel dobré praxe a s vědomím, že hlavním smyslem zadávacího řízení není naplnění dílčích předepsaných postupů, ale racionální a pragmatický postup vedoucí k dosažení cílů SÚZ (v tomto případě kvalitní úklid) při optimálním vynaložení veřejných prostředků (samozřejmě při dodržení zákonem stanovených povinností). U každého svého rozhodnutí, v rámci přípravy a realizace zadávacího řízení, zvažuji, zda naše rozhodnutí přispívá k co nejlepšímu možnému vynaložení zdrojů pro dosažení zamýšlených výsledků. Základním předpokladem je také sledování a vyhodnocování plnění ze stávajících smluv, a samozřejmě to předpokládá znalost provozů, požadavky klientů, ale i srovnání s ostatními a poučení se z našich předchozích chyb. To vše jsme provedli v rámci přípravy zadávacího řízení, tak průběžně i v rámci realizace. Vzhledem ke skutečnosti, že jsme původně vycházeli z tabulek a podkladů Ing. Svobody, kdy jsme zjistili, že nebyly použitelné a musely se přepracovávat a provozy s nimi nikdy nebyly seznámeny, museli jsme hledat náhradní řešení u relevantního subjektu ovšem s ohledem na naše specifika. Jsem přesvědčena, že jsme udělali vše, abychom zahrnuli všechna rizika a situace, byť nestandardní, do zadání.“ Zde bych také ráda uvedla, zda s totožným přístupem a se stejnou péči byly a jsou zkoumány i ostatní veřejné zakázky, kdy uvedu dva naprosto flagrantní příklady: 1)
„ČVUT – Rekonstrukce střechy Betlémské kaple“, kde hodnotící kritéria byla v rámci dodatečné informace uchazeči interpretována „není možno předem říci, co bude nejlepší a co nejhorší“.
2) Případně naprosto učebnicový případ protizákonného postupu v případě veřejné zakázky na stavební práce „ČVUT – CIIRC: Vyňaté prostory“ zadávané druhem řízení „soutěžní dialog“. Jsem přesvědčena, že je naprosto irelevantní, jaké důvody v tomto „odůvodnění“ uvedu, všechny budou zcela jistě špatně a budou vyhodnoceny jako moje pochybení.“ Personální pochybení Se mnou jste okamžitě zrušil pracovní poměr z důvodů personálních pochybení. Vedoucí ekonomického odboru podala sama výpověď. S projektovým a informačním managerem, který však neměl žádnou odpovědnost, byla uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru. Ostatní management zůstal ve svých pozicích. Ostatní odchody se týkaly řadových zaměstnanců z provozu a tvořily přirozenou fluktuaci, na kterou jsem neměla vliv. Nedala jsem jedinou výpověď na SÚZ. Pro srovnání uvádím následující fakta o personální politice ve vrcholném vedení ČVUT od poloviny 2015 – do září 2016: Rektor odvolal kvestora Gazdu pro nespokojenost s výkonem jeho funkce, následuje jeho 5 měsíců na překážkách. Následně rektor pověřil výkonem funkce kvestora Ing. Pátka. Rektor jmenoval Dr. Gazdu odvolaného pro nespokojenost s výkonem funkce kvestora, do funkce vedoucího interního auditora (pominu Etický kodex a Mezinárodní standardy pro výkon interního auditora) a zároveň odvolal Doc. Vospěla vedoucího interního auditu a jmenoval jej svým poradcem. Na základě výběrového řízení rektor jmenoval nového kvestora Ing. Pelikána, po půl roce jej odvolává z funkce kvestora pro ztrátu důvěry. Ve stejný okamžik rektor pověřuje Dr. Gazdu, dříve odvolaného pro nespokojenost s výkonem funkce kvestora, opětovně výkonem funkce kvestora, a pověřuje, dříve odvolaného Doc. Vospěla, vedoucím interního auditu. SÚZ: Rektor dal výpověď panu Příhodovi (řediteli SÚZ) pro porušování pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem, současně rektor pověřil Ing. Macha řízením SÚZ. Na základě výběrového řízení rektor uzavřel pracovní poměr s Ing. Kabourkovou, v červnu ji odebral personální pravomoci a dne 13.9.2016 rektor vyslal kancléře a Mgr. Kose do Brna, aby jí předali okamžité zrušení pracovního poměru a zároveň výpověď pro porušování pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. Již 8.9.2016 rektor pověřuje
Ing. Kocoura, Ph.D. řízením SÚZ. Stejného Ing. Kocoura, Ph.D., který v době nemoci zastupoval ředitelku SÚZ a dostal od rektora stejná zadání k doložení dokumentů dne 13.7.2016. Tato zadání nesplnil a nedoložil, přesto byl pověřen řízením SÚZ. Oblast provozně hospodářská? Myslíte tím neustále argumentování neuhrazených faktur? V souvislosti s tímto nesmyslným a neustálým argumentem o neuhrazených fakturách ve splatnosti, bych uvedla několik faktů. ČVÚT SÚZ vede účetnictví, oproti účetnictví existuje také daňová evidence. Daňová evidence je založena na sledování daňově uznatelných peněžních toků, tedy na příjmech a výdajích peněžních prostředků. Tyto toky jsou zachycovány do peněžního deníku, ze kterého pak vypočítáme hospodářský výsledek jako rozdíl mezi příjmy a výdaji. Daňovou evidenci vedou fyzické osoby, které se nestaly účetní jednotkou, jejich obrat nepřekročil za minulý kalendářní rok 25 mil. korun, nejsou účastníkem sdružení a nejsou zapsány v Obchodním rejstříku, jinak přecházejí na podvojné účetnictví. Jak již bylo uvedeno, tak ČVUT SÚZ vede účetnictví, které je založeno na zachycování účetních informací tzv. podvojným způsobem. Nevycházíme zde z příjmů a výdajů, ale z daňově uznatelných výnosů a nákladů. Tento typ účtování je založen na řadě účetních zásad a principů, které budou popsány níže. Za hlavní účetní zásadu je považováno věrné a poctivé (neboli pravdivé) zobrazení – tuto zásadu blíže specifikuje Zákon o účetnictví. Podvojné účetnictví je založeno na akruální bázi a na předpokladu neomezeného trvání podniku v dohledné budoucnosti. Pod akruální bází si můžeme představit to, že výsledky jednotlivých transakcí a dalších událostí jsou uznávány, a tedy zachycovány v období, kdy k nim došlo, kdy byly realizovány, a ne v okamžiku přijmu či výdeje peněz, jak je tomu u daňové evidence. Do účetních knih a účetní závěrky se promítnou v období, ke kterému se skutečně vztahují. Z tohoto vyplývá, že zisk, který je možno definovat jako rozdíl mezi výnosy a náklady, nebývá stejný s výší peněžních prostředků, jako je tomu u daňové evidence. Předpoklad trvání podniku lze vysvětlit tak, že účetní informace vycházejí z předpokladu, že podnik v dohledné budoucnosti bude ve své činnosti pokračovat, tedy nemá v úmyslu nebo není nucen podnik likvidovat nebo značně omezit rozsah činnosti. Není mi tedy absolutně jasné, jak někdo jako rektor, kvestor, interní auditor či ekonom SÚZ mohou veřejně šířit, že neuhrazení faktur ve splatnosti může výrazně změnit hospodářský výsledek účetní jednotky. Opět se jedná o naprostou lež a šíření pomluv a nepravdivých informací, případně bohužel hlouposti a neznalosti. Vzhledem k chybně nastaveným parametrům splatnosti faktur z minulosti, jsem záležitost řešila systémově oslovením všech dodavatelů s návrhem dodatku ke smlouvě o prodloužení splatnosti. Na SÚZ byla samozřejmá benevolence odpovědných pracovníků, kteří naprosto ignorovali to, že splatnost na faktuře byla kratší než sjednaná ve smlouvě. Postupně, za mého působení, byly nastaveny splatnosti na 30 dnů (v souladu s obč. zákoníkem) tak, aby k žádným potížím nedocházelo. Navíc jsem přesvědčena, že tato problematika je doménou ekonomů součástí. Když už je řeč o hospodářské oblasti, mrzí mě, že nikde není zmíněn případ, kdy jsem vyjednala a uzavřela kupní smlouvu na ložní prádlo po správné argumentaci, podrobné analýze a opakovaných jednáních, pro ČVUT za 2 964 923 Kč bez DPH. Předtím bylo ČVUT před odkupem a podpisem kupní smlouvy na toto prádlo v rozsahu třikrát vyšším a se kterou vyslovil souhlas také Dr. Gazda, v té době kvestor. Ale to je jen jeden případ z mnoha, kdy jsem osobně vyjednala výhodné podmínky pro ČVUT, a to i z již ne příliš výhodně uzavřených smluv z minulosti (Penny Market a další). „Ing. Kabourková zároveň po více než osmi měsících ve své funkci nesplnila téměř žádné cíle, které byly stanoveny v koncepci SÚZ prezentované na 24. zasedání AS ČVUT. Ing. Kabourková svou pasivitou při plnění pokynů rektora a interního auditora ČVUT systematicky znemožňovala kontrolu činnosti SÚZ.“ Nový organizační řád SÚZ nabyl účinnosti 1.6.2016. Vydal ho rektor. Cíle jsem postupně naplňovala i přesto, že od 29.6.2016 jsem byla vystavována neustálému tlaku z Vaší strany a zadávání úkolů mé osobě (někdy i adresně na soukromou adresu mého bydliště), včetně interního auditu, který nekontroloval SÚZ, ale mou osobu, jak jinak si vysvětlit skutečnost, že přestože je pověřená kontaktní osoba pro součinnosti s interním auditem (v souladu s Příkazem rektora, Statutem IA atd.), dochází k její ignoraci a úkoly byly stále směřovány na mne osobně, včetně písemností, které byly adresovány na mé jméno a v době mé nepřítomnosti by je tak nikdo neměl otevřít… Vždy jsem úkoly splnila. Je potřebné rovněž uvést, že interní
audit vždy nebyl schopen definovat své požadavky, takže muselo dojít k jejich upřesňování. Vše je možné doložit. Tak jako další pomluvy, tak i toto tvrzení je uváděním v omyl a poškozením mých práv a opět nemohu najít jiný důvod než způsobení újmy mně osobně. Jsem přesvědčena, že mohu doložit kus dobré práce za dobu svého působení. Ušetřila jsem ČVUT nemalé finanční prostředky a hospodářské výsledky hovoří jasně. Zvláště, když vezmeme v potaz nastavení „určitých“ ne zcela standardních mechanismů po dobu min. 12ti let. Za vším tímto nastavením stojí lidé. Většina z nich stále zůstává na SÚZ nebo se vracejí, dostávají větší pravomoci a jištění přímo od rektora ČVUT. Chtěla jsem tento stav narovnat…jak je patrné, nebylo to však cílem… „Zda se například nejedná o snahu vytvořit atmosféru vhodnou pro vyvolání hlasování o mém odvolání z funkce rektora a přerušení kontrolních mechanismů, nastavených vedením ČVUT. Nemohu se krátce nevyjádřit k této části prohlášení, která představuje a jasně ukazuje praktiky a dodržování zákonů rektorem, který řídí rektorát a odpovídá za dodržování právních norem ČVUT. Mezi základní právní normy lze zařadit zákon č. 320/2001 Sb., v platném znění, který v ustanovení § 28 interní audit, funkční nezávislost interního auditu, odst. 1) Uvnitř orgánu veřejné správy zajišťuje interní audit funkčně nezávislý útvar, případně k tomu zvlášť pověřený zaměstnanec, organizačně oddělený od řídících výkonných struktur (dále jen "útvar interního auditu"). Statut interního auditu ČVUT v čl. 9 deklaruje, že interní auditor se řídí etickým kodexem interního auditora Komory auditorů ČR. V Této souvislosti je nutno uvést několik zásadních faktů: -
V roce 1941 vznikl v USA The Institute of Internal Auditors Inc. (IIA),
-
IIA v červnu 1999 schválila Rámec profesní praxe - Professional Practices Framework (PPF),
-
V roce 2006 po revizi PPF vydává IIA Mezinárodní rámec profesní praxe interního auditu – Intenational Professional Practices Framework (IPPF), který zahrnuje nejdůležitější dokumenty jako jednotné principy a postupy auditorské praxe,
-
Konkrétně obsahuje Definici interního auditu, Etický kodex, Mezinárodní standardy pro profesní praxi interního auditu, Doporučení pro praxi, Praktické pomůcky a Stanoviska. Každé dva roky vychází po připomínkovém řízení aktualizované vydání.
Mezinárodní standardy pro profesní praxi interního auditu následně v čl. 1120 - Objektivita jednotlivce Interní auditoři musí postupovat nestranně a nezaujatě a musí se vyhýbat jakémukoliv střetu zájmů. Interpretace: Střet zájmů je situace, v níž má interní auditor, vystupující v roli důvěryhodné osoby, protichůdný profesní či osobní zájem. Tyto protichůdné zájmy mohou znesnadnit nestranné plnění povinností auditora. Střet zájmů existuje dokonce i v případě, kdy se nestane nic neetického nebo nesprávného. Střet zájmů může vytvořit zdání nevhodnosti, které může narušit důvěru v interního auditora, k funkci interního auditu a k této profesi. Střet zájmů by mohl narušit schopnost jedince plnit objektivně své povinnosti a odpovědnosti. 1130.A1 - Interní auditoři nesmí hodnotit takové procesy, za jejichž provádění byli předtím odpovědni. Jestliže auditor poskytuje ujištění o činnosti, za kterou byl během předchozího roku odpovědný znamená to, že objektivita je narušena. V kontextu shora uvedených faktů, statutu interního auditu ČVUT, etického kodexu a Mezinárodních standardů pro profesní praxi interního auditu si musím položit otázku, kdo byl vedoucím interního auditu v roce 2015/2016 a jaká byla praxe před tímto obdobím. Nebyl to náhodou odvolaný a znovu jmenovaný Dr. Gazda? Otázka stíhá otázku, a proto se ptám nebyl Dr. Gazda v roce 2015 ještě rovněž kvestorem? A další otázka, za co odpovídá kvestor? Odpovědí na všechny otázky je předchozí odstavec 1130.A1.
Systém se jeví tak, že každý pracovník, který vykonával funkci kvestora se následně stává interním auditorem. Že by toto byly ony zmíněné kontrolní mechanismy? A nevadí nikomu, že vše se děje v rozporu s obecně platnými pravidly? Závěrem by bylo dobré si uvědomit, kdo začal s medializací a rozhovory s novináři. Zcela jistě jsem to nebyla já.
Markéta Kabourková 23.10.2016
