Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra finančnictví a ekonomických disciplín
Přínosy a rizika společné měny (pro Českou republiku) Diplomová práce
Autor:
Bc. Rudolf Pova Studijní obor finance
Vedoucí práce:
Praha
Ing. Stanislav Heczko, Ph.D.
Duben, 2013
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
V Praze, dne 25. 4. 2013
Bc. Rudolf Pova
2
Anotace Práce je zaměřena na možná rizika a přínosy spojené se zavedením společné měny v ČR. V práci je popsána historie evropské integrace, teoretické předpoklady fungování měnové unie a současná dluhová krize eurozóny, její příčiny a možná řešení a její vliv na ČR. Aktuální dění není příznivé pro přijmutí společné měny a zvyšuje možná rizika.
Annotation This thesis is focused on potential risks and benefits involved in common currency Euro for the Czech Republic. There is described the history of European integration, premises of currency area behaving and current debt crisis in Euro-zone, its causes and potential solutions. Further will be described how the debt crisis in Euro-zone influences the Czech Republic. The thesis concludes that the current situation of Euro-zone is not positive for Euro in the Czech Republic and increases the potential risks.
Klíčová slova: optimální měnová oblast, společná měna, eurozóna, dluhová krize, veřejný dluh Keywords: optimal currency area, common currency, euro-zone, debt crisis, public debt
3
OBSAH Obsah ...................................................................................................................................................................... 4 Úvod........................................................................................................................................................................ 6 1
Od ESUO po Měnovou unii ............................................................................................................................ 7 1.1
Historie evropské integrace ................................................................................................................... 7
1.2
Tři společenství ..................................................................................................................................... 9
1.2.1
ESUO – evropské společenství uhlí a oceli ....................................................................................... 9
1.2.2
EURATOM a EHS .......................................................................................................................... 11
1.3
Schengenská dohoda............................................................................................................................ 15
1.4
Jednotný evropský akt ......................................................................................................................... 15
1.5
Evropský měnový systém .................................................................................................................... 15
1.6
Smlouva o Evropské unii ..................................................................................................................... 16
1.6.1 1.7 2
Další rozšiřování EU a Měnové unie ................................................................................................... 21
Podmínky vstupu do Měnové unie ................................................................................................................ 23 2.1
Definice Hospodářské a měnové unie ................................................................................................. 23
2.2
Teorie optimální měnové oblasti ......................................................................................................... 24
2.2.1
Asymetrické šoky ............................................................................................................................ 25
2.2.2
Další předpoklady optimální měnové oblasti .................................................................................. 29
2.3
3
Smlouva o EU a společná měna ...................................................................................................... 17
Konvergenční kritéria .......................................................................................................................... 30
2.3.1
Kritérium cenová stabilita ............................................................................................................... 30
2.3.2
Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb ..................................................................................... 30
2.3.3
Kritérium veřejných financí ............................................................................................................ 31
2.3.4
Kritérium směnných kurzů .............................................................................................................. 32
Připravenost ČR na vstup do eurozóny ......................................................................................................... 33 3.1
Plnění konvergenčních kritérií ............................................................................................................. 33
3.1.1
Kritérium cenová stabilita ............................................................................................................... 33
3.1.2
Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb ..................................................................................... 35
3.1.3
Kritérium veřejných financí ............................................................................................................ 36
3.1.4
Kritérium směnného kurzu .............................................................................................................. 38 4
3.2
Vyhodnocení stupně ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou ............................................................ 40
3.3
Přínosy a náklady členství v měnové unii ........................................................................................... 40
3.3.1 3.4
4
5
Teoretické přínosy členství v měnové unii ...................................................................................... 41 Současný stav HMU a řešení dluhové krize ........................................................................................ 47
3.4.1
Příčiny současného stavu ................................................................................................................ 48
3.4.2
Možnosti řešení současného stavu .................................................................................................. 54
Dluhová krize a ČR ....................................................................................................................................... 57 4.1
Evropské nástroje finanční stability a ČR............................................................................................ 60
4.2
Bankovní unie a ČR ............................................................................................................................. 62
Přijetí eura – Pro a Proti ................................................................................................................................ 64
Závěr ..................................................................................................................................................................... 67 Seznam použité literatury:..................................................................................................................................... 69 Seznam tabulek ..................................................................................................................................................... 71 seznam obrázků - grafů ......................................................................................................................................... 72
5
ÚVOD Novodobá historie evropské integrace se datuje na dobu po druhé světové válce. Česká republika mohla začít uvažovat o vstupu do evropských společenství v době transformace českého hospodářství v devadesátých letech. Do té doby už některé evropské státy došly v integraci k jednotnému trhu a směřovaly do Měnové unie, která začala naplno fungovat v roce 2002 zavedením eura v hotovostní podobě. Česká republika vstoupila do EU v květnu 2004, čímž ji vznikl také budoucí závazek přijmout euro za společnou měnu. Cílem mojí práce je jednak zhodnotit, zda ČR plní všechna kritéria nutná k přijmutí společné měny tak, jak je stanovila Smlouva o EU, ale současně hlavně posoudit, zda vstup do eurozóny bude pro ČR přínosem a kdy by měla ČR o vstup do eurozóny usilovat. Celá práce je rozdělena do pěti kapitol. V první kapitole jsem popsal historii evropské integrace, jako cestu od Společenství uhlí a oceli až po Měnovou unii. Ve druhé kapitole jsem dle teorie optimální měnové oblasti popsal, za jakých podmínek může společná měna mezi jednotlivými členy fungovat, aniž by členství vyvolávalo ohromné náklady. Dále jsem vysvětlil konvergenční kritéria, která byla stanovena ve Smlouvě o EU, a uvedl některé kritiky, kteří považují tato kritéria za ne příliš vhodná. Ve třetí kapitole jsem se věnoval hodnocení ČR a její připravenosti přijmout společnou měnu. Hodnocení bylo provedeno jak podle konvergenčních kritérií, tak i podle některých předpokladů uvedených v teorii OCA. Aktuálním tématem je dluhová krize v některých zemích eurozóny, kterou jsem ve třetí kapitole popsal od jejího počátku. Věnoval jsem se možným řešením dluhové krize a ve čtvrté kapitole jsem analyzoval možný vliv dluhové krize na ČR a zhodnotil zejména stav českého bankovního sektoru. V závěrečné páté kapitole jsem stručně shrnul všechna pro a všechna proti přijmutí eura jako společné měny. Výsledky práce jsou zhodnoceny v jejím závěru.
6
1 OD ESUO PO MĚNOVOU UNII 1.1 HISTORIE EVROPSKÉ INTEGRACE Cesta k uspořádání Evropy tak, jak ji známe dnes, nebyla vůbec jednoduchá a možná i delší než si někteří umí představit. Nelze totiž za počátek evropské integrace považovat období po druhé světové válce. Myšlenka spojit evropské národy je daleko starší. Politické uspořádání Evropy a její roztříštěnost na desítky ve světovém srovnání malých národů (viz tabulka č. 1 níže) s odlišnou kulturou, tradicemi, náboženstvím a režimem vždy byla zdrojem neshod a válek. Integrace tak, jak ji známe dnes, musela bohužel počkat až na takovou politickoekonomickou situaci, která by vyvolala dostatečný impuls, motiv, potřebu a vůli ke spojení evropských národů. Bohužel píši proto, že taková doba přišla právě až po druhé světové válce, tedy až poté, co musely zemřít miliony lidí, musela být zničena celá města, pak teprve si svět uvědomil, že je nutné něco změnit. Z velkých osobností, které měly snahu o spojování území daleko před vznikem tří společenství, uvedu například Karla Velikého – císař Svaté říše římské, který už na začátku 9. století n. l. zavedl společnou měnu a to na území pěti ze šesti zakládajících států EHS1. Po jeho smrti a rozpadu Římské říše se toto území dočkalo společné měny až po 12ti staletích. Daleko později pak Jiří z Poděbrad – český král, který navrhoval vytvoření evropské konfederace, která by společně čelila postupujícím Turkům. Konfederační uspořádání mělo zahrnovat pravidelně zasedající shromáždění s pětiletou předsednickou rotací. Dalším orgánem měl být výbor stálých zástupců rozhodujících systémem kvalifikované většiny, rada králů a knížat a také soudní dvůr řešící spory mezi členy konfederace – to již v 15. století. Hlavním motivem a účelem počátku evropské integrace v padesátých letech tedy nebylo nic jiného, než snaha o dosažení míru v Evropě. Tabulka č. 1 - porovnání politického uspořádání jednotlivých kontinentů
Světadíl
Rozloha v tis. km²
Počet států
Asie Amerika Afrika Evropa Evropa bez Ruska Austrálie a Oceánie
44.410 42.500 30.300 10.380 6.424 8.900
48 35 53 43 42 14
Průměrná rozloha států v tis. km² 925 1.214 572 241 153 637
Zdroj: ©Zeměpis.com 2002-2011
Z výše uvedené tabulky lze snadno vyčíst, že Evropa je ze všech světadílů politicky rozdělena na nejvíce samostatných států – mám na mysli poměr rozloha k počtu samostatných států.
1
EHS – zakládající členové Německo, Francie, Itálie, BeNeLux 7
Na začátku 20. století došlo k erupci nacionalismu a k přesvědčení, že každý národ má mít svůj stát. Po atentátu na F.F. d´Este, který byl spáchán srbskými extremisty, došlo k rozpoutání 1. světové války, ve které zahynulo kolem 30ti miliónů lidí. Po jejím skončení sice podepsáním Versaillské smlouvy došlo k politickému uspořádání Evropy, avšak takovým způsobem, který u Němců vyvolal pocit nespravedlnosti, který vedl až k vyhlášení 2. světové války. V období mezi válkami vydal hrabě Coudenhove-Calergi knihu Pan-Evropa2. V knize tvrdil, že jediným způsobem, jak dosáhnout v Evropě míru, je vytvoření politické unie, tj. sjednocení evropských národů. Namísto závodů ve zbrojení nabídl evropským národům několika stupňový proces k dosažení evropské unie: konferenci zástupců 26 evropských států, podepsání smluv urovnávajících evropské spory, vytvoření celní unie a sepsání evropské federální ústavy. Také zdůrazňoval, že se Pan-Evropa musí vytvořit odspodu, tedy z vůle obyvatel Evropy, nikoli z vůle vládců nebo násilnou, vojenskou cestou, doslova napsal: „Aby se objevila na politické mapě, musí Pan-Evropa nejdříve zapustit kořeny v srdcích a v hlavách Evropanů. Je třeba vystavět mosty dorozumění, zájmu a přátelství od národu k národu, od továrny k továrně, od odborů k odborům, od literatury k literatuře. Pocit panevropské pospolitosti, evropský patriotismus, musí korunovat a doplňovat cit národní.“ Bohužel jeho přání nebyla, díky v té době silným ekonomickým otřesům – hospodářská krize a vzrůstající politické nestability – nacionalismus, fašismus, vyslyšena a v roce 1939 dochází k rozpoutání 2. světové války, která má za následek téměř dvojnásobek obětí na lidských životech, než 1. světová válka. Jak jsem již zmínil, k prvním jasným krokům na cestě k integraci Evropy došlo až po roce 1945, tedy až po té, co se Evropa dostatečně ponaučila z předchozích chyb. Jako příklad možnosti spolupráce na nadnárodní úrovni lze považovat vznik celní unie mezi Nizozemskem, Belgií a Lucemburskem3, ke kterému došlo v roce 1944.Tato celní unie byla svou rozlohou zhruba stejné veliká, jako území České republiky. Později se tyto tři země staly zakládajícími členy třech společenství. Významnou úlohu v budoucí integraci Evropy sehrálo její rozdělení na západní a východní blok v roce 1948. Evropský program obnovy4 v podobě finanční a materiální pomoci Evropě ze strany USA byl určen pro všechny země postižené druhou světovou válkou a jehož cílem byl boj proti hladu, bídě, zoufalství a chaosu. Pomoc tedy byla určena i Československu, např. Německu připadlo 1,5 mld. dolarů z celkových 12,5 mld. dolarů. Na přelomu července a srpna roku 1947 však SSSR prohlásil, že se programu nezúčastní a pod jeho tlakem tak učinily i státy střední a východní Evropy. To znamenalo rozdělení Evropy na západní a východní část, což bylo potvrzeno i dalším vývojem v roce 1948 a dále. USA požadovaly vznik organizace, která by koordinovala pomoc zpoza Atlantiku, tou organizací se stala v roce 2
Vydána v roce 1923 Volné společenství těchto zemí dostalo název BeNeLux 4 Známý spíše jako Marshallův plán 3
8
1948 OEEC5. Byla řízena radou slouženou z ministrů 17 členských států. Vytvořením této organizace měl Marshallův plán splnit jiný cíl, než jen humanitární a poválečnou pomoc – vytvoření evropské federace. Pomocí OEEC tak měla být nastartována úzká spolupráce evropských zemí vedoucí k vytvoření federativního uspořádání prostřednictvím odbourávání obchodních překážek. V roce 1949 vzniká jako výsledek mezinárodní konference Rada Evropy6. Jde o organizaci na mezivládní úrovni s rozhodující rolí Rady složené z ministrů zahraničí členských států. Rada měla napomáhat v rozvoji kontinentu a to na poli ekonomickém, kulturním, podporou lidských práv a demokratických hodnot. Většina z těchto činností ale přešla na jiné organizace. Jedním z hlavních prvních úspěchů bylo dojednání a uzavření Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v roce 1950, která je právním základem činnosti Evropského soudu pro lidská práva. V dnešní době tak Rada Evropy podporuje vzájemné kulturní poznávání evropských národů a demokracii v nově se demokratizujících státech střední a východní Evropy.
1.2 TŘI SPOLEČENSTVÍ 1.2.1 ESUO – EVROPSKÉ SPOLEČENSTVÍ UHLÍ A OCELI Jak jsem již uvedl výše, novodobou integraci Evropy datujeme do padesátých let 20. století, popř. od vzniku BeNeLuxu v roce 1944. Proces to nebyl jednoduchý a v padesátých letech určitě Otcové zakladatelé nepředpokládali, že bude tak dlouhý a že cesta k úplné ekonomické integraci v podobě jednotného vnitřního trhu bude kratší. Pro představu cesta od ESUO 7 k přijetí společné měny v hotovostní podobě8trvala 49 let, 5 měsíců a 8 dní. Po skončení 2. světové války byla Evropa a celý svět postavena před zásadní otázku: Jak dosáhnout míru? S odpovědí přišel Jean Monnet, tehdejší předseda francouzského Vysokého plánovacího úřadu. Jeho plán z roku 1947 předložil 9. Května 1950 Robert Schuman, francouzský ministr zahraničí. Šlo o návrh na zavedení společné výroby uhlí a oceli, který se vžil jako Schumanova deklarace nebo též Schumanův plán. Sám Schuman řekl: „jde o první konkrétní základ Evropské federace, jež je nezbytná pro udržení míru.“ Tabulka č. 2 - těžba uhlí v roce 1952 ve vybraných zemí ESUO
Stát 1952
Německo 139,3
Francie 54,8
Belgie 30,3
Nizozemsko 12,5
Itálie 1,0
Zdroj: Učebnice evropské integrace, str. 31
5
Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci – od roku 1961 OECD (základní dokument byl podepsán 14. prosince 1960) 6 CouncilofEurope - Londýnskou smlouvu podepsali 5. Května 1949: Belgie, Dánsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Švédsko a Spojené království. V současné době má 47 členů, od 30.6. 1993 je členem i ČR. 7 Pařížská smlouva nabývá účinnost 23.7.1952 8 Zavedeno od 1.1.2002 9
Uhlí a ocel jsou mimo jiné strategické suroviny pro výrobu zbraní. Tím, že se měla těžba uhlí a výroba oceli členských zemí podřídit společnému Vysokému úřadu, byla zajištěna vzájemná kontrola členských států v těchto oblastech. Započetí tajné výroby zbraní by se na základě srovnání těžby uhlí a výroby oceli s předchozími lety snadno odhalilo. Z tabulky č. 2 lze vidět výhody, které zemím jako Itálie přineslo členství v ESUO. Itálie musela značné množství uhlí dovážet. Členství v ESUO pak Italským firmám zajistilo přístup k dodávkám uhlí zbavených veškerých cel a nezatížených rozdílnými dopravními tarify. Níže uvádím část textu, který Schuman přednesl: „Evropa se nevytvoří najednou, nebo podle jednoho plánu. Uskuteční se naplňováním konkrétních cílů, vytvářejíc nejprve skutečnou solidaritu. Sdružení evropských národů vyžaduje, aby se skoncovalo s letitým nepřátelstvím mezi Francií a Německem. Cokoli se podnikne v tomto směru, se musí týkat především těchto dvou zemí. Za tím účelem navrhuje francouzská vláda podniknout okamžitě kroky v jedné, poněkud omezené, ale rozhodující oblasti. Navrhuje podřídit celou francouzsko-německou výrobu uhlí a oceli společnému Vysokému úřadu, jako organizaci otevřené účasti jiných evropských zemí. Zavedení společné výroby uhlí a oceli bude mít za následek okamžité vytvoření společných základů pro ekonomický rozvoj, jakožto první etapu Evropské federace, a změní situaci v oblastech, kde se odedávna vyráběly zbraně pro války, jejichž oběťmi byly nejčastěji tyto oblasti samy. Solidarita ve výrobě, k níž se takto dospěje, bude mít za důsledek, že jakákoli válka mezi Francií a Německem bude nejenom nemyslitelná, nýbrž i prakticky nemožná. Vytvoření této mocné výrobní jednotky, otevřené pro všechny země, které budou chtít se na ní podílet, schopné poskytnout všem zemím, jež bude zahrnovat, základní prvky průmyslové výroby za stejných podmínek, položí reálné základy pro jejich hospodářské sjednocení. Tato výroba bude nabídnuta celému světu, bez rozdílu či diskriminace tak, aby se přispělo ke zvýšení životní úrovně a k pokroku, pokud jde o mírovou aktivitu. Se zvýšenými zdroji bude moci Evropa dosáhnout úspěchu při plnění jednoho ze svých základních úkolů,a sice v rozvojiafrického kontinentu.“ Jako hlavní viděl Schuman dosažení míru mezi Francií a Německem, bez těchto dvou států by bylo členství v ESUO pro ostatní země zřejmě zbytečné a samotná organizace by nevznikla. Pařížská smlouva, která založila ESUO, byla podepsaná 18.4. 1951 Francií, Německem, Belgií, Itálií, Lucemburskem a Nizozemím. Tím se ESUO stalo první mezinárodní organizací založenou na nadnárodní spolupráci. Jejím účelem bylo rozvoj ekonomik, zvýšení zaměstnanosti a zvýšení životní úrovně v rámci společenství. Toho mělo být dosaženo prostřednictvím společného trhu. Společný trh uhlí byl otevřen 10.2.1953 a oceli 1.3.1953. Pařížská smlouva ustanovila čtyři základní orgány společenství:
10
Vysoký úřad – nadnárodní orgán se zástupci všech členských států, kteří nesměli jednat v zájmu svých států, ale v zájmu Společenství jako celku. Později se z Vysokého úřadu stala Komise. Shromáţdění–nadnárodní orgán, v němž zasedali zástupci národních parlamentů. Později ze Shromáždění vznikl Evropský parlament, který nabíral na významu. Rada ministrů – mezivládní orgán složený z ministrů vlád všech členských zemí. Soudní dvůr – nadnárodní orgán, který zajišťuje dodržování práva pří výkladu a provádění smlouvy a řeší spory mezi institucemi či mezi členskými státy a institucemi. Úkoly Společenství byly především následující: Dozírat na pravidelné zásobování společného trhu s přihlédnutím k potřebám třetích zemí Zajišťovat všem srovnatelným uživatelům společného trhu stejný přístup k produkci Dozírat na zavedení celkové úrovně cen Dozírat na udržování podmínek, které podněcují podniky k rozvíjení a zlepšování jejich výrobního potenciálu Podporovat zlepšování pracovních podmínek a životní úrovně pracujících Podporovat rozšiřování a modernizování výroby a zlepšování jakosti Všichni výrobci i spotřebitelé měli mít na trhu zajištěné postavení, které jim umožňoval trh, nikoli omezující normy či zákony. Šlo o odstranění jakýchkoli bariér, které by bránily či omezovaly obchod s uhlím a ocelí. Pro dovoz uhlí a oceli ze třetích zemí platily maximální a minimální celní poplatky, které mohly členské státy vybírat na svých hranicích. Jejich výši určovala Rada ministrů jednomyslným rozhodnutím. Šlo tedy o první krok k harmonizaci obchodních politik a cestu k budování celní unie, ve které platí jednotné celní sazby pro dovoz ze třetích zemí. ESUO byla financována dávkami z výroby uhlí a oceli, v případě potřeby i půjčkami. Šlo tedy o jakési členské příspěvky, které musely platit podniky uhelného a ocelářského průmyslu v podobě sazeb z cen výrobků. Tato sazba nesměla překročit 1 % průměrné ceny. Vytvořením ESUO bylo prvním případem, kdy se evropské vlády vzdaly části své suverenity a přenesly ji na nadnárodní orgán – Vysoký úřad.
1.2.2 EURATOM A EHS Po prvních letech úspěšného fungování ESUO se členské státy rozhodly přidat k prvnímu kroku další dva a rozšířit vzájemné propojení také v oblasti jaderné energie a hlavně na širokém poli hospodářské spolupráce. Země BeNeLuxu předložily 20.5.1955 ostatním zemím ESUO memorandum s návrhy na další vývoj integrace a navrhly svolat konferenci s cílem 11
vypracovat smlouvu o integraci dopravy, energetiky a atomové energie, smlouvu o ekonomické integraci a smlouvu o evropských institucích. Na konferenci v italské Messině9 byly návrhy přijaty a ministři zahraničí členských zemí rozhodli o vytvoření dvou organizací – pro společný trh a pro atomovou energii. 27. března 1957 tak mohly být podepsány další dvě Římské smlouvy – smlouva zakládající EHS (Evropské hospodářské společenství) a Euratom (Evropské společenství pro atomovou energii). Smlouvy vstoupily v platnost 1. ledna 1958.
1.2.2.1 EURATOM Toto společenství nesehrálo v budoucí integraci Evropy takovou roli, jakou mu přisuzoval např. Jean Monnet. Ten očekával, že atomová energie se stane hlavním energetickým zdrojem budoucnosti a členské státy se budou chtít společně podílet, vzhledem k finanční a technologické náročnosti, na výzkumu a vývoji v této oblasti. Důvodem pro založení Euratomu bylo vyřešit problémy spojené se spalováním a těžbou uhlí a jeho vlivem na životní prostředí10, vyřešit problém s budoucím nedostatkem uhlí, problémy spojené s ropnými šoky, kdy docházelo k neočekávaným nárůstům cen a samozřejmě, stejně jako v případě ESUO, k udržení míru. Euratom měl dostat jaderný výzkum a jadernou energetiku pod společnou kontrolu a zamezit jejich použití k vojenským účelům. K tomu ale úplně nedošlo a zejména jaderná energetika fungovala pod záminkou vojenského utajení odděleně. Členské státy přistoupily jen na společný jaderný výzkum. Díky Euratomu došlo ke stanovení pravidel bezpečnosti práce a tím k ochraně zdraví zaměstnanců v jaderném průmyslu. Jak jsem již zmínil, Euratom nesehrál nějak významnou roli směrem k další integraci, proto se mu nebudu dále věnovat.
1.2.2.2 EHS Cílem EHS bylo: Posláním Společenství je vytvořením společného trhu a postupným odstraňováním rozdílů mezi hospodářskými politikami členských států podporovat harmonický rozvoj hospodářských činností ve Společenství, nepřetržitý a vyvážený růst, vyšší stabilitu, rychlejší zvyšování životní úrovně a užší kontakty mezi členskými státy.11 Hned prvním prohlášením preambule smlouvy zakládající EHS je: „ROZHODNUTI položit základy stále užšího svazku evropských národů…“ Lze tedy chápat, že nemělo jít jen o spolupráci na širokém poli hospodářské spolupráce. 9
Konference v Messině 1. a 2. června 1955 V padesátých letech trápil smog vzniklý spalováním uhlí Londýn – při tzv. velkém smogu v roce 1952 zemřely tisíce lidí 11 Článek 2 Smlouvy o EHS 10
12
Činnosti Společenství byly ve smlouvě stanoveny následujícím způsobem (neuvádím vše, co obsahuje Článek 3 Smlouvy o EHS): odstranění cel a množstevních omezení dovozu a vývozu zboží mezi členskými státy, jakož i všech ostatních opatření s rovnocenným účinkem, vytvoření společného celního sazebníku a společné obchodní politiky vůči třetím zemím, odstranění překážek volného pohybu osob, služeb a kapitálu mezi členskými státy, zavedení společné zemědělské politiky a politiky rybolovu, zavedení společné dopravní politiky, vytvoření systému zajišťujícího, aby na vnitřním trhu nebyla narušována hospodářská soutěž, sblížení vnitrostátních právních předpisů v míře nezbytné pro fungování společného trhu, vytvoření Evropského sociálního fondu pro zlepšení možností zaměstnávání pracovníků a přispění ke zvýšení jejich životní úrovně, založení Evropské investiční banky pro napomáhání hospodářskému růstu Společenství vytvářením nových zdrojů Stejně jako v případě ESUO byly i u EHS zřízeny instituce, které se podílely na řízení a rozhodování Společenství. Komise – ve srovnání s ESUO se jedná o obdobu Vysokého úřadu, tedy nadnárodní orgán složený ze zástupců všech členských státu, kteří nesměli jednat v zájmu svých vlád, ale v zájmu Společenství jako celku. Rada mistrů – mezivládní orgán složený z ministrů vlád všech členských zemí. Radě a Komisi byl pak nápomocen Hospodářský a sociální výbor, který měl poradní funkci. Shromáţdění – nadnárodní orgán nadnárodní orgán, v němž jednou ročně zasedali zástupci národních parlamentů. Soudní dvůr – nadnárodní orgán, v němž zasedají zástupci každého členského státu. Sodní dvůr byl společně se Shromážděním Římskými smlouvami určený jako společný pro všechna tři společenství, tedy ESUO, EHS i Euratom. Hlavními činnostmi EHS bylo odstranění cel a množstevních omezení dovozu a vývozu zboží mezi členskými státy. V první fázi šlo o vytvoření zóny volného obchodu a zajištění plného fungování celní unie, odstranění překážek volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu mezi členskými státy. Cílem bylo vytvořit společný trh do roku 1970. Zajímavý byl přístup
13
Spojeného království, které nestálo o členství v EHS12 a bylo hlavním strůjcem k vytvoření Evropské zóny volného obchodu. Vytvořením EHS došlo k přenesení části rozhodovacích pravomocí členských státu na nadnárodní úroveň v těchto oblastech: společná zemědělská politika a politika rybolovu společná dopravní politika politika ochrany hospodářské soutěže hospodářská politika sociální politika – pro ni byl založen Evropský sociální fond Na základě Římských smluv byla založena i Evropská investiční banka jako finanční instituce EHS. Členy a akcionáři EIB jsou členské státy EHS. Pro fungování institucí EHS bylo potřeba vytvořit společný rozpočet. Základním příjmem byly příspěvky členských států podle velikosti každé z členských zemí: Německo, Francie a Itálie – každý z nich 28%, Nizozemsko a Belgie 7,9% a Lucembursko 0,2%. Tento systém příspěvkového financování nebyl dlouhodobě udržitelný. EHS potřebovalo mít vlastní zdroje a stát se nezávislou organizací na přesunech příspěvků členských zemí. V Římských smlouvách se hovořilo o možnosti, že by roli vlastních zdrojů mohla plnit cla vybíraná na vnějších hranicích za dovoz zboží podléhajícímu společnému celnímu sazebníku. Tento systém začal fungovat až v sedmdesátých letech poté, co k 1.7.1968 byla dokončena celní unie.13 Od tohoto data platilo, že chce-li někdo prodat v ES zboží z nečlenské země, musel na hranicích ES zaplatit jednotné clo. Dalším krokem bylo zavedení volného pohybu osob, služeb a kapitálu. Do roku 1965 měla všechna tři společenství své vlastní výkonné a legislativní orgány. To bránilo k zajištění efektivní kooperace mezi jednotlivými institucemi vzhledem k rozšiřujícím se oblastem spolupráce. Z tohoto důvodu byla 8.4.1965 podepsána Slučovací smlouva, která spojila tři rady a tři komise do jediné Komise Evropských společenství a jediné Rady Evropských společenství. V platnost vstoupila 1.7.1967 Od dobudování celní unie došlo v sedmdesátých letech a na začátku let osmdesátých k období tzv. Eurosklerózy. V této době nedošlo k žádnému výraznějšímu posunu v procesu integrace. Šlo o vnitřní i vnější vlivy, které zapříčinily nechuť k dalšímu sbližování. Hlavním vnitřním vlivem byl postoj Francie, která dvakrát vetovala britské členství v ES a politice „prázdné 12
Nechtělo přenést své pravomoci na nadnárodní orgán – hlavně v otázce společné zemědělské politiky. EZVO byla založena 4.1.1960, členy se staly Dánsko, Norsko, Portugalsko, Švédsko, Švýcarsko, Rakousko a Spojené království. 13 Šlo o smlouvu z roku 1970, která změnila financování z příspěvků členských států na financování z vlastních zdrojů 14
židle“ kdy se Francie neúčastnila zasedání Rady14. Vnějším vlivem pak byly zejména ropné šoky a hospodářská krize, ale také i napjaté vztahy mezi zeměmi západní a východní Evropy. Období Eurosklerózy, které trvalo téměř 18 let, končí podpisem Jednotného evropského aktu. Ještě před tím ale došlo ke třem rozšířením ES: 1.1.1973 vstupuje do ES Spojené království, Irsko a Dánsko 1.1.1981 vstupuje do ES Řecko 1.1.1986 vstupuje do ES Španělsko a Portugalsko
1.3 SCHENGENSKÁ DOHODA 14.6.1985 byla podepsána dohoda, která zrušila kontroly osob na vnitřních hranicích. Impulsem k tomuto kroku byly protesty řidičů kamionů proti velkým zdržením na vnitřních hranicích mezi Německem a Francií, které vedly k podpisu tzv. Saarbrueckenské dohody. K Francii a Německu se tak podpisem první Schengenské dohody přidaly Belgie, Lucembursko a Nizozemí.Vstup byl dobrovolný a šlo o dohodu mimo rámec ES. V současnosti je členem tohoto prostoru celkem 26 státu, z toho 4 mimo EU – Island, Lichtenštejnsko, Švýcarsko a Norsko. ČR vstoupila 21.12.2007.
1.4 JEDNOTNÝ EVROPSKÝ AKT Znamenal ukončení období tzv. Eurosklerózy a byl první revizí primárního práva ES. Jeho podpisem vznikl nový impulz směrem k hlubší integraci, k vytvoření jednotného vnitřního trhu. Stanovil i datum, do kdy má být volný pohyb osob, zboží a kapitálu vytvořen a to do konce roku 1992. O závazku vybudovat společný trh hovoří už Smlouva o EHS. Neoficiálně se v aktu hovoří o přetvoření svazku evropských států z ES na EU. 15 Jednou z prioritních otázek bylo vybudovat hospodářskou a měnovou unii s tím, že nebyl stanoven žádný datum ani způsob, jak toho dosáhnout.
1.5 EVROPSKÝ MĚNOVÝ SYSTÉM Podrobně se měnové integraci a tedy i EMS budu věnovat v další kapitole. Nyní jen zmíním jeho důležitost v cestě ke vzniku hospodářské a měnové unie (HMU) Návrh na zřízení EMS přednesl v říjnu 1978 Roy Jenkins16, fungovat začal od 13.3.1979, ale až podpisem Jednotného evropského aktu se stal součástí primárního práva ES a tím nabyl na důležitosti v cestě k HMU. Cílem bylo udržet myšlenku další integrace a potřeba stabilizovat evropské měnové kursy po zhroucení Bretton-woodského systému a neúspěchu Wernerova plánu, dle kterého mělo být dosaženo HMU do roku 1980. Pro západoevropské státy to 14
Vzhledem k jednomyslnému hlasování v Radě tím tak Francie zablokovala jakékoli hlasování Oficiální název EU pak přinesla až smlouva o EU z roku 1992. 16 Tehdejší předseda Komise 15
15
znamenalo zrušení navázání jejich měn na americký dolar a přechod na režim volně plovoucích měnových kurzů. V roce 1979 se evropské státy rozhodly zamezit možným velkým fluktuacím v měnových kurzech zavedením EMS, čímž se zavázaly udržovat své měnové kurzy ve stabilních poměrech. Motivace vycházela z poznatku, že dolar ztratil svoji schopnost hrát stabilizující roli v mezinárodním měnovém a obchodním systému a z nutnosti vytvořit z ES oblast měnové stability.JAE stanovil vybudovat jednotný vnitřní trh, což zároveň vyvolalo otázku, zda tento trh vyžaduje zároveň vytvoření měnové unie. Struktura EMS zahrnovala tři základní prvky – Evropskou měnovou jednotku ECU, mechanismus měnových kursů ERM17 a úvěrové mechanismy. Nejdůležitějším prvkem v systému byl ERM, který byl politicky velmi důležitý pro rozvoj další integrace a k cestě ke společné měně. EMS ukončil své působení počátkem roku 1999 a dále byl nahrazen ERM II pro země mimo eurozónu.
1.6 SMLOUVA O EVROPSKÉ UNII Jde o historicky nejrozsáhlejší reformu primárního práva ES. Byla výsledkem intenzivních jednání, která byla zahájena 15. prosince 1990 v Římě a ukončena 10. prosince 1991 v Maastrichtu18. K podpisu Smlouvy o EU došlo 7. února 1992 a po ne zcela bezproblémové ratifikaci všemi státy vstoupila v platnost 1. listopadu 1993. Cíle Evropské unie definovala smlouva následovně: „Posláním Společenství je vytvoření společného trhu a hospodářské a měnové unie a provádění společných politik, podporovat harmonický a vyvážený rozvoj hospodářských činností ve Společenství, trvalý a neinflační růst respektující životní prostředí, vysoký stupeň konvergence hospodářské výkonnosti, vysokou úroveň zaměstnanosti a sociální ochrany, zvyšování životní úrovně a kvality života, hospodářskou a sociální soudržnost a solidaritu mezi členskými státy.“ Smlouva o založení Evropské unie definuje tři pilíře, na nichž celá unie stojí. Jde o tzv. Maastrichtský chrám, viz obrázek č. 1.V prvním pilíři Smlouva definovala způsob spolupráce na nadnárodní úrovni, tzn. všechny oblasti, ve kterých členské státy přenesly své pravomoci na instituce EU, ve druhém a třetím pilíři jsou pak definovány oblasti, ve kterých členské státy spolupracují v souladu se zásadou subsidiarity19. Prvním pilířem je smlouva o založení Evropského společenství. Jejím obsahem je vytvoření a efektivního fungování jednotného vnitřního trhu, společná politika v oblasti zemědělství a rybolovu, dopravy, zahraničního obchodu, realizace sociální politiky, ekologické politiky, pomoc státům třetího světa, výstavba hospodářské a měnové uniea aktivity zabezpečující 17
ERM – Exchange RateMechanism Neoficiálně se hovoří o Maastrichtské smlouvě 19 Zásada subsidiarity je pojem, který se objevil poprvé právě ve Smlouvě o EU. Tato zásada znamená, že v oblastech, které nespadají do výlučné pravomoci Společenství, vyvíjí v souladu s touto zásadou Společenství činnost pouze tehdy a do té míry, pokud sledovaných cílů nemůže být dosaženo uspokojivě na úrovni členských států. 18
16
uplatnění práv občanů plynoucích z existence občanství Evropské unie. Zjednodušeně řečeno první pilíř obsahuje všechny oblasti, ve kterých národní státy přenesly své pravomoci do rukou nadnárodní instituce. Graf č. 1- Maastrichtský chrám
Evropská Unie
I.Pilíř EHS EUROATOM ESUO – do roku 2002
II.Pilíř Společná zahraniční a bezpečnostní politika
III.Pilíř Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech
Římské smlouvy a jejich revize Zdroj: vlastní zpracování
Druhým pilířem je spolupráce v zahraniční a bezpečnostní politice, jejímž obsahem je společná obrana a spolupráce členských států v zahraniční a bezpečnostní politice. Hlavním důvodem pro zavedení společné politiky v této oblasti byly zahraničněpolitické události v Evropě po roce 1989. Po rozpadu komunistického bloku bylo nutné reagovat na geopolitickou a vojenskou rovnováhu v Evropě. Státy ES cítily potřebu reagovat na tyto změny společně a stát se tak významným světovým nejen ekonomickým, ale i politickým hráčem. Třetím pilířem je spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí. Základní obsah tohoto pilíře různými způsoby souvisí s důsledky, které vyplývají ze zavedení volného pohybu osob po celém území Unie. Zatímco u druhého pilíře se mluví o společné politice, v případě třetího pilíře jsou užity slabší výrazy, mluví se o zásadách spolupráce v záležitostech, které jsou předmětem společného zájmu. U druhého a třetího pilíře nemá EU zřízeny samostatné instituce, jak je tomu v případě prvního pilíře. Funguje jen na základě vzájemného jednání a dohody vlád.
1.6.1 SMLOUVA O EU A SPOLEČNÁ MĚNA HMU byla jedním z hlavních cílů nově vytvořené Evropské unie. Smlouva o EU navrhla přesný scénář přechodu k jednotné měně. Celá koncepce vycházela z Delorsovy zprávy a 17
cesta ke společné měně byla rozvržena do třech etap s tím, že započetí třetí fáze je faktické přijmutí společné měny. V Delorsově zprávě20 byl stanoven pouze datum započetí první etapy na 1.7.1990. O přesných termínech k přechodu do dalších etap sice nehovořila, ale zdůraznila, že by mělo dojít k jasnému načasování třetí etapy. První etapa znamenala sérii přípravných kroků, druhá, nejnáročnější etapa znamenala vytvořit institucionální, ekonomické a právní předpoklady pro zavedení společné měny, třetí etapa pak vznik samotné měnové unie.Projekt HMU smlouva rozčlenila na kapitoly o hospodářské politice a o měnové politice. Tím mohlo být dosaženo k vybudování měnové unie bez úplné hospodářské a měnové unie. Tím se nabízí otázka, zda může měnová unie fungovat bez úplné hospodářské integrace. Rozhodnutím zavést společnou měnu Unie zároveň zakotvila, že se měnová politika stane jednou z dalších společných politik. O jednotlivých účastnících HMU mělo být rozhodnuto na základě určených ekonomických dat – tzv. konvergenční kritéria – po rozhodnutí Rady EU ve složení hlav států a šéfů vlád kvalifikovanou většinou. Ekonomických kritérií bylo vytvořeno celkem 5, nyní jen stručně: 1. deficit veřejných financí nesmí překročit 3% HDP 2. celkový veřejný dluh nesmí dlouhodobě překročit 60 % HDP 3. stabilní měnový kurs 4. stabilní míra inflace ve vztahu ke třem zemím s nejnižší inflací 5. stabilní dlouhodobá úroková sazba Otázkou je, zda tato kritéria mají jednoznačnou vypovídací schopnost o tom, zda je země připravena vstoupit do měnové unie. Otázkou další pak, zda země podávají skutečně pravdivá data o stavu svých ekonomik a zda tato data odpovídají realitě21. V roce 1993 bylo také rozhodnuto o nových podmínkách, za kterých je možné rozšířit EU o další země – Kodaňská kritéria. Evropská rada na svém zasedání 22.6.1993 stanovila tři požadavky na členství v EU, které musí splnit každá země žádající o členství: 1. musí se jednat o stát, který je stabilním demokratickým institucionálním systémem zajišťujícím nadvládu práva, ochranu lidských práv a respektování práv menšin. 2. Jde o fungující tržní ekonomiku schopnou vypořádat se s konkurenčními tlaky a tržními silami uvnitř EU 3. Stát musí být schopen začlenit legislativu EU do národní legislativy a garantovat schopnost převzít závazky plynoucí z členství, včetně ztotožnění se s cíli politické, hospodářské a měnové unie. V roce 1995 dochází k dalšímu rozšíření EU: 20
Předložena byla 12. dubna 1989 a schválena Evropskou radou byla v červnu 1989 jako „strategie evropské Hospodářské a měnové unie“ 21 Podrobně se tomuto tématu věnuje druhá kapitola 18
1.1.1995 vstupuje do EU Rakousko, Švédsko a Finsko
1.6.1.1 PŘECHOD KE SPOLEČNÉ MĚNĚ - 3 ETAPY Jak jsem již zmínil výše, Smlouva o EU stanovila přesný postup i časový harmonogram přechodu ke společné měně. Zajímavé bylo, že Smlouva obsahovala pojistku, která znamenala automatické spuštění třetí fáze od 1. ledna 1999 bez ohledu na to, kolik zemí bude připraveno vstoupit do měnové unie. První etapa, 1. července 1990 – 31. prosince 1993 Šlo o přípravnou startovací fázi, kdy bylo nutné dobudovat jednotný vnitřní trh a realizovat volný pohyb zboží, osob, kapitálu a22 služeb. Posílit nástroje pro omezení regionálních rozdílů uvnitř EU. Všechny měny členských států měly vstoupit do mechanismu měnových kurzů EMS a zároveň odstranit překážky v používání ECU jako evropské měnové jednotky. Druhá etapa, 1. leden 1994 – 31. prosince 1998 Úkolem bylo vytvořit podmínky pro uvedení měnové unie do chodu. Pro tento účel byl zřízen Evropský měnový institut (EMI), jako předchůdce Evropské centrální banky (ECB) a Evropského systému centrálních bank (ESCB). EMI neměl prakticky žádné kompetence zasahovat do měnové politiky jednotlivých členských států EU. Jeho úkolem bylo podporovat spolupráci mezi národními bankami členských států a prohlubovat koordinaci národních měnových politik s cílem zajistit cenovou stabilitu. Dohlížel nad fungováním EMS, usnadňoval používání ECU – na summitu Evropské rady 15. a 16. prosince 1995 v Madridu bylo stanoveno, že jednotná měna ponese název „EURO“ – konzultoval otázky spadající do působnosti národních centrálních bank a ovlivňující stabilitu finančních institucí a trhů. Důležité byly jeho činnosti související se vznikem HMU. Připravil nezbytné nástroje a postupy pro uplatňování jednotné měnové politiky, vytvořil pravidla pro operace prováděné národními centrálními bankami v rámci ESCB ale také třeba dohled nad technickou přípravou bankovek a mincí evropské měny. V praxi mohl plnit jen ty funkce a úkoly, které mu byly svěřeny Smlouvou o ES a statutem EMI. Rada EU mohla na návrh komise jednomyslným rozhodnutím svěřit EMI další úkoly. EMI zanikl s koncem druhé etapy a jeho nástupce se stala ECB a ESCB. Na výše zmíněném summitu v Madridu byl krom pojmenování měnové jednotky rovněž schválen plán k závěrečnému přechodu k HMU a současně byl stanoven datum přechodu do třetí etapy – 1. ledna 1999. Zároveň byl stanoven rok 1997 jako výchozí pro hodnocení makroekonomických výsledků, plnění konvergenčních kritérií. Většina zemí se potýkala s problémy plnit především fiskální kritéria a Smlouva o EU neobsahovala potřebný mechanismus, který by donutil členské státy měnové unie tato kritéria plnit i po vstupu do měnové unie. Proto byl v roce 1997 schválen Pakt stability a růstu, který měl tento problém vyřešit. V případě překročení povolené hranice deficitu mohlo dojít k peněžní pokutě. 22
Velká Británie a Dánsko si vyjednaly tzv. opt-out klauzuli, že se nepřipojí ke třetí etapě HMU 19
2. a 3. května 1998 rozhodla Rada EU na svém zasedání, že do HMU vstoupí k 1. lednu 1999 jedenáct členských zemí: Belgie, Francie, Irsko, Německo, Lucembursko, Nizozemí, Rakousko, Portugalsko, Španělsko, Finsko a Itálie. Mimo eurozónu zůstaly Řecko a Švédsko – obě země dle Rady EU nesplnily konvergenční kritéria a Velká Británie a Dánsko – obě země využily zmíněnou opt-out klauzuli a svou účast ve třetí etapě odmítly. Po přechodu do třetí etapy zaniká EMI a po jmenování prezidenta, viceprezidenta a dalších členů Výkonné rady ECB od 1. ledna 1999 přebírá kompetence v měnové politice ECB a ESCB. Měnová politika jedenácti členských zemí tedy přechází na úroveň Společenství. Třetí etapa, od 1. ledna 1999 – 30. červen 2002 Počínaje prvním lednem 1999 došlo k faktickému fungování měnové unie. Euro začalo fungovat jako společná měna v bezhotovostní podobě. Pro zúčastněné země to znamenalo pevné zafixování měnových kurzů mezi jednotlivými měnami a eurem. Hodnoty fixace ukazuje následující tabulka. Tabulka č. 3 - přepočítací koeficienty mezi měnami zemí HMU a eurem
Země Itálie Portugalsko Španělsko Belgie Lucembursko Rakousko Francie Finsko Nizozemí Německo Irsko
Názve měny ITL PTE ESP BEF LUF ATS FRF FIM NLG DEM IEP
Ekvivalent za 1 euro 1936,27 200,482 166,386 40,3399 40,3399 13,7603 6,55957 5,94573 2,20371 1,95583 0,787564
Zdroj: Měnová integrace, ISBN 978-80-7179-560-5, str. 219
K 1. lednu 2001 se k HMU po splnění konvergenčních kritérií připojilo Řecko. Počínaje 1. lednem 2002 došlo k zavedení eura do oběhu – bankovky a mince a k výměně národních měn za euro. Dle smlouvy se počítalo s koncem třetí etapy koncem června 2002. Státy se však rozhodly proces výměny bankovek a mincí za euro co nejvíce urychlit a stanovily si datum na 28. února 2002. Faktickým zavedením eura sice skončila třetí etapa budování HMU, ale proces integrace pokračuje dále. Pro země mimo eurozónu začal fungovat EMS II (ERM II) a země usilující o přijmutí společné měny mohly do eurozóny po splnění konvergenčních kritérii kdykoli 20
vstoupit. Samotné přijmutí smlouvy o EU státy zavazovalo, že v budoucnu přijmou euro jako společnou měnu aniž by byl stanoven konkrétní termín, do kdy tak musí učinit. Plnění konvergenčních kritérií je prováděno každé dva roky popř. kdykoli na vlastní žádost jednotlivých států.
1.7 DALŠÍ ROZŠIŘOVÁNÍ EU A MĚNOVÉ UNIE Po událostech po roce 1989 bylo jasné, že většina postkomunistických států po ukončení nezbytné transformace a splnění všech kritérií se bude ucházet o členství v EU popř. v HMU. Chystané největší rozšíření v historii evropské integrace vyžadovalo změny v evropských institucích. Kromě konvergenčních a kodaňských kritérií přinesla první změny Amsterodámská smlouva. Šlo jednak o obecnou revizi Maastrichtské smlouvy, ale také o dohodu, že je nutné připravit evropské instituce na rozšíření a to nejdéle jeden rok před tím, než počet členů EU přesáhne 20. Konkrétní změny ale přinesla až smlouva z Nice v roce 2001. Smlouva byla podepsána 26. února 2001 a v platnost vstoupila 1. února 2003. Hlavními body Smlouvy z Nice byly změny v počtu komisařů, poslanců Evropského parlamentu, soudců Soudního dvora, členů Účetního dvora, Hospodářského a sociálního výboru, Výboru regionů, změny vážených hlasů v Radě EU a rozšíření oblastí, o nichž se rozhoduje kvalifikovanou většinou namísto jednomyslného hlasování – důvod byl jednoduchý, už při počtu 15ti členů EU bylo obtížné dosáhnout jednomyslné shody a v případě 25ti členů by to bylo ještě obtížnější. V roce 2003 byla podepsána Smlouva o přistoupení k Evropské unii23 mezi stávající členy EU a 10ti přistupujících států. 1.5.2004 vstupuje do EU Česká republika, Polsko, Slovensko, Slovinsko, Estonsko, Lotyško, Litva, Maďarsko, Kypr a Malta 1.1.2007 vstupuje do EU Bulharsko a Rumunsko 1.7.2013 vstoupí do EU Chorvatsko Dalšími možnými kandidáty jsou Island, Turecko, bývalá jugoslávská republika Makedonie, Albánie, Bosnaa Hercegovina, Černá Hora, Srbsko a Kosovo. Z těchto kandidátů je zatím nejblíže ke vstupu do EU Island, se kterým zatím probíhají jednání bez problému. Ostatní země jsou zatím od možného vstupu z nejrůznějších důvodů celkem vzdáleny. Rozšiřování HMU Jak jsem již uvedl, v roce 2002 převzalo euro v hotovostní podobě ve formě bankovek a mincí celkem 12 členů EU. Do eurozóny následně vstoupily následující státy: 1.1.2007 vstupuje do eurozóny Slovinsko jako první postkomunistická země 23
Smlouva byla podepsána 16.4.2003 v Atenách 21
1.1.2008 vstupuje do eurozóny Malta a Kypr 1.1.2009 vstupuje do eurozóny Slovensko 1.1.2011 vstupuje do eurozóny Estonsko Mimo eurozónu tedy zůstává celkem 10 členů EU včetně České republiky. Kromě Velké Británie, Dánska a Švédska24 se všichni ostatní členové vstupem do EU zavázaly přijmout euro za společnou měnu s tím, že není stanoven žádný konkrétní termín.
24
Švédsko nevstoupilo do ERM II a tím si zařídilo podobné podmínky jako Británie a Dánsko 22
2 PODMÍNKY VSTUPU DO MĚNOVÉ UNIE V této kapitole se budu zabývat podmínkami, za kterých je možné vytvořit měnovou unii mezi dvěma nebo více státy. Nepůjde jen o zhodnocení podmínek vstupu do Měnové unie tak, jak je stanovila Smlouva o EU, pokusím se mnohem obecněji popsat předpoklady, za kterých může měnová unie fungovat, aniž by náklady členství nepřesahovaly přínosy plynoucí z členství v měnové unii.Popíši obecnou teorii optimální měnové oblasti a možnost výskytu asymetrických šoků v měnové unii a uvedu současná konvergenční kritéria jako nutnou podmínku, kterou musí každá země plnit, chce-li se ucházet o vstup do měnové unie. Již na začátku je možné položit si otázku, zda současná měnová unie mezi 17 státy EU je právě optimální měnovou oblastí.
2.1 DEFINICE HOSPODÁŘSKÉ A MĚNOVÉ UNIE Hospodářská a měnová unie (HMU) je pojem, který označuje proces, jehož výrazem je vznik a zavedení společné měny v části členských států EU. Primární právo ES používá důsledně toto oficiální a širší označení - HMU, přesto bývá tento proces běžně, i když trochu zjednodušeně označován jako Evropská měnová unie. Tento užší pojem proto, že skutečností je, že hospodářská politika zůstává nadále pouze oblastí společného zájmu jednotlivých členských států a na rozdíl od integrace měnové nebyla dosud hospodářská integrace dokončena. HMU definuje jako vzájemnou kombinaci hospodářské unie na straně jedné a měnové unie na straně druhé. Hospodářská unie představuje v EU mezivládní spolupráci v oblasti hospodářských politik, zatímco měnová unie spravování společné, nadnárodní měnové politiky. Ze strany EU se tak v hospodářské unii jedná o koordinaci, zatímco v měnové unii přímo o výkon této politiky. Hospodářská unie je postavena na decentralizované struktuře ES jakožto společenství států, kde je hlavním rozhodovacím centrem mezivládní Rada EU, naopak měnová unie na přenesení měnových pravomocí z úrovně členských států, respektive jejich centrálních bank, na úroveň komunitární, do výlučné působnosti Evropské centrální banky.Zatímco měnová unie dosáhla maximální formy zavedením společné měny, hospodářská unie formy minimální koordinace hospodářských politik. V dalším textu tedy budu mít vždy na mysli pojem Měnová unie, která může nabývat dvou forem – slabé nebo silné. Slabá forma znamená, že členové měnové unie souhlasí s pevně stanovenými bilaterálními25 měnovými kurzy a jejich národní autority jsou zavázány tyto měnové kurzy bránit. Silné forma měnové unie znamená, že národní měny jsou nahrazeny jednotnou měnou v rámci celé unie a národní měnové autority jsou nahrazeny jednou centrální měnovou autoritou, čímž se národní měnové autority vzdávají vlastní kontroly nad národními měnovými záležitostmi. Z vývoje evropské měnové integrace před vznikem HMU je zřetelné, že Společenství směřovalo od počátku k silné variantě. Dokládá to definice HMU v Delorsově zprávě: ,,Hospodářská a měnová unie v Evropě by znamenala naprostý volný pohyb osob, zboží, 25
Rozlišujeme bilaterální a multilaterální kurzy 23
služeb a kapitálu, jakož i pevně stanovené měnové kurzy mezi národními měnami a posléze jednotnou měnu. To by postupně předpokládalo společnou měnovou politiku a vyžadovalo vysoký stupeň kompatibility hospodářských politik a shodu v některých politikách, zejména v rozpočtové oblasti. Tyto politiky by přispívaly k cenové stabilitě, rovnoměrnému růstu, sbližující se životní úrovni, vysoké zaměstnanosti a vnější rovnováze. Hospodářská a měnová unie by představovala konečný výsledek procesu postupující ekonomické integrace v Evropě".26
2.2 TEORIE OPTIMÁLNÍ MĚNOVÉ OBLASTI S teorií optimálních měnových oblastí (OCA)27 přišel v roce 1961 Robert Mundell28. Teorie zkoumá rozdílný vliv asymetrického šoku29 na dvě nebo více zemí a zaznamenává odlišnosti v následcích, pokud země používají národní měny, anebo jednu společnou měnu. Mundell formuloval základní otázku s ohledem na pravděpodobnost vzniku asymetrického šoku, to je možnosti, že podobná událost, jako například růst cen ropy, bude mít na národní ekonomiky rozdílný dopad. Asymetrický šok může vyvolat růst poptávky v jedné zemi a současně její pokles v zemi druhé. Tradiční teorie OCA popisuje asymetrický poptávkový šok na modelu dvou zemí, které spolu vytvoří měnovou unii se společnou měnou a centrální bankou a rozdílný dopad tohoto šoku na obě ekonomiky. Asymetrický poptávkový šok se projeví v modelu dvou ekonomik jako pokles agregátní poptávky v jedné zemi a současný růst agregátní poptávky v zemi druhé, jak ukazuje graf č. 2. Graf č. 2 - poptávkový asymetrický šok v modelu AS - AD
Země B
Země A
PB
PA SB
SA
DB
DA´ DA
DB´
YB
YA
Zdroj:vlastní zpracování
Důvodem, proč asymetrický poptávkový šok může rozdílně zasáhnout obě ekonomiky, může být posun v preferencích spotřebitelů. Dříve než se pustím hlouběji do teorie OCA, je nutné nejprve stručně popsat problematiku asymetrických šoků. Obecně optimální měnová oblast je 26
Report on Economic and Monetary Union intheEuropeanCommunity 1989 Optimalcurrency area 28 Profesor ekonomie a nositel Nobelovy ceny za analýzu měnové a fiskální politiky v různých režimech určování měnových kurzů a za analýzu optimální oblasti společné měny 29 Pojem asymetrický šok viz dále 27
24
taková, která maximálně sníží riziko výskytu asymetrického šoku nebo umožní díky vestavěným vyrovnávacím mechanismům rychlou adaptaci ekonomik zasažených šokem. Proto je nutné zmínit možnost výskytu asymetrických šoků a jejich význam v měnové unii.
2.2.1 ASYMETRICKÉ ŠOKY Při hodnocení možných nákladů a přínosů členství v měnové unii je jedním z významných rizik míra pravděpodobnosti výskytu asymetrických šoků pří ztrátě národní suverenity v oblasti monetární a kurzové politiky. Obecně je asymetrický šok taková událost, která postihuje jen určitou ekonomiku nebo ekonomiky nebo která vyvolá v různých ekonomikách odlišné dopady a to zejména na hospodářský růst, cenovou stabilitu nebo zaměstnanost. Jako příklad lze uvést celosvětový pokles poptávky po osobních automobilech. Zatímco např. Rakouská nebo Bulharská ekonomika, která automobily nevyrábí, by tímto poklesem poptávky byla zasažena jinak, než např. Česká republika30, která by díky tomu čelila nižšímu růstu HDP a případnému nárůstu nezaměstnanosti. Reakce na takto vzniklý asymetrický šok je pak různá v případě, zda zasažené země používají společnou měnu nebo ne. Asymetrický šok je pak považován za závažný problém při provádění společné měnové politiky. V uvedeném případě recese automobilového průmyslu by česká ekonomika vyžadovala uvolněnější měnovou politiku a slabší kurz, což by ale nemuselo vyhovovat např. právě Rakousku. Asymetrické šoky lze rozdělit na poptávkové a nabídkové, dále pak na pozitivní a negativní. Poptávkový šok znamená neočekávaný výkyv agregátní poptávky z rovnováhy. Pokud vyjdu z modelu AS – AD viz graf č. 2 níže, pak pozitivní poptávkový šok bude znamenat zvýšení agregátní poptávky a graficky posun křivky AD směrem doprava vzhůru, v dlouhém období to znamená nárůst cenové hladiny na stejné úrovni produktu jako před vznikem asymetrického šoku. Negativní poptávkový šok pak charakterizuje pokles agregátní poptávky a posun poptávkové křivky doleva dolů. Za negativní poptávkový šok lze považovat výše uvedený přiklad poklesu poptávky po osobních automobilech, který pravděpodobně jinak zasáhne Českou republiku a jinak Rakousko. Obecně se jedná o pokles poptávky ve strategickém odvětví ekonomiky. Pozitivní nabídkový šok lze v modelu AS – AD popsat pomocí posunu křivky agregátní nabídky směrem doprava, s čímž souvisí nárůst produkce a pokles cenové hladiny. Takový šok může vzniknout zapojením nových technologií do výroby, které sníží výrobní náklady nebo třeba nález ložiska nerostných surovin. Negativní nabídkový šok posune křivku agregátní nabídky směrem doleva, což bude znamenat pokles produkce a růst cenové hladiny. Z historie došlo několikrát k tzv. ropným šokům, kdy cena ropy neočekávaně vzrostla a díky tomu došlo k nárůstu cen ostatních vstupů, které měly vliv na pokles produkce a růst cenové hladiny. K takovému šoku mohou vést i živelné katastrofy popř. tlak odborů na růst mezd při neodpovídající produktivitě práce. 30
Tato situace může vyvolat asymetrický šok i uvnitř ČR. Jinak bude zasažena oblast středních popř. východních Čech, která se specializuje na výrobu automobilů a jejich komponentů než zbytek republiky. Pak záleží na mobilitě pracovních sil uvnitř ČR, flexibilitě cen a mezd popř. fiskálních transferech do postižené oblasti v podobě podpor v nezaměstnanosti nebo podpory tvorby nových pracovních míst atd. 25
Z grafu č. 3 lze vyčíst rozdílný dopad pozitivního poptávkového a pozitivního nabídkového šoku. Poptávkový šok je charakterizován růstem agregátní poptávky – posun křivky AD doprava nahoru na AD´ a novým bodem rovnováhy E´. V dlouhém období je křivka agregátní nabídky vertikálou a k nové rovnováze dojde v bodě E´´. Tím se produkt vrací na svou původní úroveň. Negativním jevem je pak vyšší cenová hladina. Pozitivní poptávkový šok tedy nejprve vede v krátkém období k růstu cenové hladiny a produktu, v dlouhém období k trvalému zvýšení cenové hladiny na původní úrovni produktu. Analogicky pak lze odvodit znázorněný pozitivní nabídkový šok. Graf č. 3 - Identifikace poptávkových a nabídkových šoků v modelu AS – AD
Poptávkový šok
AD P´´ P´ P
Nabídkový šok
AD´ LRAS
AD
SRAS
E´´
LRAS LRAS´SRAS SRAS´
E´ E
P P´ P´´
E E´
E´´
Y Y´ Y´´
Y Y´
Zdroj:Měnová integrace, vlastní zpracování
Jak uvádí Lubor Lacina a kol., význam asymetrických šoků v diskuzi o vhodném načasování rozšíření eurozóny bývá mnohými ekonomy snižován. Zastánci rychlé varianty přijetí eura v kandidátských zemích považují pojem asymetrický šok za přeceňovaného strašáka rozšíření eurozóny, který nemá reálný základ. Naopak pro euroskeptiky a zastánce pomalého přechodu na euro představuje riziko asymetrických šoků důležitý argument proti současnému rozšiřování HMU. Za mnohem důležitější faktor je považována hlubší obchodní a ekonomická integrace zemí formující měnovou unii směrem ke konvergenci hospodářských cyklů31, a pokud země nenaplňuje dostatečnou sladěnost ekonomických cyklů před vstupem do měnové unie, dosáhne požadované sladěnosti po vstupu do měnové unie. Eurorealisté vidí hloubku integrace následovně, viz graf. č. 4. Pokračování a prohlubování integrace má klesající mezní efekt a dokonce po překročení určitého bodu se může stát, že budou nejen mezní ale i celkové efekty klesat. Václav Klaus uvádí, že mezní efekty
31
Měřit sladěnost hospodářských cyklů lze například pomocí korelační analýzy, kde pozitivní korelace ve srovnání dvou nebo více zemí znamená, že se hospodářské cykly vyvíjejí stejným směrem, negativní korelace poté naopak. 26
prohlubování evropské integrace jsou už dávno záporné a je přesvědčen, že v hloubce integrace je EU resp. HMU daleko za bodem, spíše se blíží bodu C. Graf č. 4 - Hloubka integrace a ekonomická výkonnost
Ekonomická výkonnost
B A C
Hloubka integrace Zdroj:Václav Klaus, Rok devátý, str. 60
Teorie OCA, jak jsem zmínil výše, popisuje možné dopady vzniku asymetrického šoku na jednotlivé ekonomiky měnové unie. Mundell se zabýval otázkou, zda dvě země, které jsou součástí měnové unie a nemohou tak v případě asymetrického šoku k obnovení rovnováhy použít svou vlastní měnovou či kurzovou politiku, mají jinou možnost, jak rovnováhy dosáhnout, tedy zda existují automatické vyrovnávací mechanismy, které umožní znovunastolení ekonomické rovnováhy. Mundell definoval, že roli automatických vyrovnávacích mechanismů může hrát mobilita pracovní síly a flexibilita mezd. Na modelu dvou zemí popsal, že pokud jsou tyto mechanismy funkční, bude poptávkový asymetrický šok postupně vyrovnán bez nutnosti dalších zásahů. V opačném případě může být rovnováhy dosaženou pouze v delším časovém období a za mnohem vyšších nákladů. Pokud se podíváme na dnešní podobu měnové unie, je zřejmé, že jak mobilita pracovní síly, tak i flexibilita mezd, neplní dostatečně roli automatických vyrovnávacích mechanismů a dle tradiční teorie OCA není z tohoto pohledu optimální měnovou oblastí. Václav Klaus ve své knize Rok devátý odpovídá na jednu z otázek pro italský týdeník takto: „Nemyslím si, že má společná měna v neoptimální měnové zóně (a eurozóna dnešních sedmnácti vysoce heterogenních zemí není v žádném případě optimální měnovou zónou) více pozitivních než negativních stránek. To, že za existenci eura platíme vysokou cenu, bychom vědět měli. Rozpad eura neočekávám, ale jako ekonom musím dodat, že b snížení počtu zemí eurozóny žádnou katastrofou nebylo…“32
32
Václav Klaus, Rok devátý, str. 55 27
Pokud vezmu samotnou ČR jako měnovou oblast, pak pravděpodobně ani v rámci ČR není mobilita pracovní síly dostatečným vyrovnávacím mechanismem 33 . Většina lidí nebude ochotna dojíždět za prací stovky km, nebo se několikrát za život stěhovat kvůli zaměstnání. V případě ČR pak nízkou mobilitu pracovní síly řeší státní rozpočet. Podobně tomu tak musí být i uvnitř měnové unie. Pokud jsou dvě země měnové unie zasaženy asymetrickým šokem a automatické vyrovnávací mechanismy dostatečně nefungují, musí existovat ještě tzv. pojišťovací mechanismy. Na modelu dvou zemí lze asymetrický poptávkový šok řešit, v případě nefunkční mobility pracovní síly a nedostatečné flexibility mezd, transferem prostředků mezi národními ekonomikami. Ani tento nástroj ale není v dnešní měnové unii účinný, protože samotná HMU nedisponuje dostatečně velkým rozpočtem. Řešením je, bohužel, jiný nástroj, který odborná literatura označuje za mezigenerační transfer. Z výše uvedeného lze tedy definovat dva pojišťovací mechanismy – dostatečně velký společný rozpočet pro celou měnovou unii a mezigenerační transfer. Teorie OCA popisuje na modelu dvou zemí nutnost transferu prostředků z jedné země do druhé v případě, že země nemají dostatečný společný rozpočet. Zároveň ale upozorňuje na to, zda bude země ochotná, v případě vzniku asymetrického šoku takový transfer provést a také na problematiku morálního hazardu34. V posledních letech tak plní roli pojišťovacího mechanismu zejména mezigenerační transfer, který vyvíjí značný tlak na deficit národních rozpočtů. Tento mechanismus je omezen v okamžiku, kdy země zasažená šokem již splácí velký dluh. V takovém případě nastane problém s financováním dalšího deficitu a s růstem nákladů dluhové služby35.Nedávná finanční krize, ať už Řecka nebo jiných, jasně ukázala, že tento problém je zásadní a stojí celou EU, nejen HMU, značné prostředky vynakládané na „záchranu“ HMU. V literatuře se uvádí, že tento mechanismus je spojen s eliminací morálního hazardu. Já si myslím, že neschopnost nebo možná neznalost nebo i neochota vlády efektivně využívat nástrojů hospodářské politiky, čímž dochází k tlaku na deficitní financování a tím k stále vyšším a vyšším mezigeneračním transferům, je rovněž nemorálním řešením. Jednoduše někdy někdo náklady dluhové služby bude muset zaplatit. V obou případech se jedná o veřejné pojišťovací mechanismy. Podobnou úlohu mohou hrát i soukromé pojišťovací mechanismy v podobě vysoké integrace finančních trhů. Plně integrované finanční trhy lze charakterizovat jako takové, na kterých je možné provádět přeshraniční operace stejně hladce, jako v rámci národních hranic. V modelu dvou zemí pak lze v tradiční teorii OCA tento mechanismus popsat jako rozdílný dopad asymetrického šoku na změnu ceny cenných papírů. V zemi A dojde vlivem poklesu poptávky k vytváření ztrát soukromých firem a tím i k poklesu ceny jejich cenných papírů. V zemi B je tomu přesně naopak. Při plně integrovaných finančních trzích lze předpokládat, že cenné papíry ztrátových
33
Ve společném dokumentu MF ČR a ČNB z 19. 12. 2007 se uvádí, že schopnost českého trhu vstřebávat šoky se zásadně nezměnila a zůstává v evropském srovnání průměrná. Dále hovoří o relativně vysoké dlouhodobé a strukturální nezaměstnanosti, zatímco meziregionální mobilita je spíše nízká. 34 Např. dlouhodobé transfery v podobě sociální dávek do oblastí postižených šokem mohou vést k neochotě hledat si práci. 35 Země si musí na financování deficitu někde půjčit a v případě vysokého zadlužení roste riziko nesplacení dluhu. Proto investoři vyžadují vyšší úroky a tím dochází k růstu nákladů dluhové služby. 28
firem země A jsou rovněž v držení vlastníků v zemi B a naopak. Tím pak dochází k částečné eliminaci asymetrického šoku.
2.2.2 DALŠÍ PŘEDPOKLADY OPTIMÁLNÍ MĚNOVÉ OBLASTI Výše jsem uvedl základní kritéria tradiční teorie optimální měnové oblasti, v podobě dostatečné mobility pracovní síly, flexibility cen a mezd a současnou existenci automatických vyrovnávacích mechanismů a pojistných mechanismů. Zmínil jsem také, že mobilita pracovní síly je v rámci EU i samotné eurozóny velmi nízká. Teorie OCA, porovnávající náklady a přínosy z členství v měnové unii, vychází ještě z dalších předpokladů, jakými jsou otevřenost ekonomiky, různá tempa ekonomického růstu, fiskální integrace nebo strukturální podobnost tvorby HDP. Dle studie Evropské komise z roku 1991 s názvem „Jeden trh, jedna měna“ 36 , vede vyšší otevřenost národních ekonomik k vyšší sladěnosti hospodářských cyklů a tím k nižší pravděpodobnosti vzniku asymetrických šoků. Náklady spojené se vstupem do měnové unie se snižují se zvyšující se mírou otevřenosti ekonomik. Opačný názor zastává Paul Krugman.37 Dle jeho názoru vede vysoká propojenost ekonomik ke specializaci výroby do určitých regionů za účelem vytěžení výnosů z rozsahu a možného stěhování celých odvětví do určitých zemí, jako je tomu například v USA. Rozdílná tempa ekonomického růstu mohou způsobit problémy s vyrovnaností platební bilance. Na zjednodušeném modelu, při uvažovaní o mezinárodním obchodě v podobě pouze výměny zboží, bude mít země s vyšším ekonomickým růstem problémy s deficitem obchodní bilance. Země s rychlejším ekonomickým růstem podle tradiční teorie OCA ponese dodatečné náklady spojené se vstupem do měnové unie v podobě zpomalení ekonomického růstu38. Vysoký stupeň fiskální integrace v podobě existence nadnárodního systému fiskálních transferů umožňujících redistribuci prostředků do členských zemí vystavených působení asymetrického šoku zvyšuje schopnost vyrovnat se s náklady asymetrického šoku v rámci měnové oblasti. Problém s neexistencí dostatečně velkého společného rozpočtu jsem již zmínil. Fiskální integrace vyžaduje pokročilý stupeň politické integrace podmíněné vůlí a ochotou členských zemí sdílet vyplývající rizika. V případě struktury HDP je pravděpodobnost vzniku asymetrického šoku tím menší, čím více je podobná struktura tvorby HDP. Dosáhnout strukturální podobnosti napříč současnou měnovou unií je takřka nemyslitelné. Například struktura HDP Řecka nebo Kypru, jako zemí těžících z velké části s turismu, je naprosto odlišná od struktury HDP Německa nebo Francie. Možnost urychlit proces strukturálního sblížení ekonomik je z pohledu národních autorit nebo nadnárodního celku velmi omezená. 36
„One market, onemoney“ Americký ekonom, nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2008 38 Měnová integrace, str. 28 37
29
2.3 KONVERGENČNÍ KRITÉRIA V předchozím textu jsem zmínil obecné podmínky, za kterých může společná měna mezi dvěma nebo více zeměmi fungovat, aniž by náklady spojené se zavedením a užíváním společné měny nepřevyšovaly přínosy. Mezi nejdůležitější podmínky patřila mobilita výrobních faktorů, zejména kapitálu a pracovní síly. Po zhodnocení současného stavu jsem konstatoval, že propojenost kapitálových trhů nedosahuje takové úrovně, jako např. v USA a mobilita pracovní síly je na velmi nízké úrovni. Přesto Maastrichtská kritéria nevycházejí tak úplně z teorie OCA. J. Durčáková a M. Mandel39 zmiňují, že kritéria od počátku vyvolávají diskusi, zda nejsou příliš jednostranně orientována na měnové finanční ukazatele. Ani jedno z kritérií není reálně ekonomické povahy. Jako příklad takového reálného ekonomického kritéria uvádí HDP na obyvatele nebo průměrnou reálnou mzdu. Dále uvádí, zda tato kritéria může plnit i země s nízkou produktivitou práce a se zaostalou odvětvovou výrobní strukturou. Rovněž Václav Klaus uvádí, že konvergenční kritéria byla formulována výlučně makroekonomicky a vůbec nezdůraznila nezbytné mikroekonomické parametry pro úspěšné členství země v měnové unii. Tím se umožnilo, aby vedle Německa v měnové unii stály země s mnohem nižší ekonomickou výkonností. Konvergenční kritéria byla ve Smlouvě o EU definována následovně:
2.3.1 KRITÉRIUM CENOVÁ STABILITA Je vymezeno v čl. 140 odst. 1 první odrážce Smlouvy o fungování evropské unie (dále jen SFEU):Dosažení vysokého stupně cenové stability patrného z míry inflace, která se blíží míře inflace nejvýše tří členských států, jež dosáhly v oblasti cenové stability nejlepších výsledků. Článek 1 Protokolu o kritériích konvergence dále stanoví, že: kritérium cenové stability znamená, že členský stát vykazuje dlouhodobě udržitelnou cenovou stabilitu a průměrnou míru inflace měřenou v průběhu jednoho roku před provedeným šetřením, jež nepřekračuje o více než 1,5 % míru inflace nejvýše tří členských států, které v oblasti cenové stability dosáhly nejlepších výsledků. Inflace se měří pomocí indexu spotřebitelských cen na srovnatelném základě s přihlédnutím k rozdílnému vymezení pojmů v jednotlivých členských státech40. V konvergenční zprávě z roku 2010 je vypočtená referenční hodnota inflace 1,0 %, přičemž nejlepších výsledků dosáhly Portugalsko, Estonsko a Belgie. V konvergenční zprávě z roku 2012 je vypočtená referenční hodnota inflace 3,1 %, přičemž nejlepších výsledků dosáhly Švédsko, Irsko a Slovinsko.
2.3.2 KRITÉRIUM DLOUHODOBÝCH ÚROKOVÝCH SAZEB Čl. 140 odst. 1 čtvrté odrážky SFEU vyžaduje: Stálost konvergence dosažené členským státem a jeho účasti v mechanismu směnných kurzů, která se odráží v úrovních dlouhodobých 39
Mezinárodní finance, 2007 Pro účely kritéria cenové stability se inflace měří pomocí harmonizovaného indexu spotřebitelských cen, který je definován v nařízení Rady ES č. 2494/95 40
30
úrokových sazeb. Článek 4 Protokolu o konvergenčních kritériích dále stanoví, že kritérium konvergence úrokových sazeb znamená, že v průběhu jednoho roku před šetřením průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba členského státu nepřekročila o více než 2 procentní body úrokovou sazbu nejvýše tří členských států, které dosáhly v oblasti cenové stability nejlepších výsledků. Úrokové sazby se zjišťují na základě dlouhodobých státních dluhopisů nebo srovnatelných cenných papírů, s přihlédnutím k rozdílnému vymezení pojmů v jednotlivých členských státech. V konvergenční zprávě z roku 2012 se uvádí, že trhy se státním dluhopisy v některých členských státech podléhají značným narušením, což neumožňuje použít dlouhodobé úrokové sazby jako významné měřítko při posouzení konvergence. Vypočtená referenční hodnota úrokové sazby v březnu 2012 činila 5,8 %, pro srovnání v Konvergenční zprávě z roku 2010 se uvádí referenční hodnota úrokové sazby 6,0 %. Ustanovení čl. 140 odst. 1 SFEU vyžaduje rovněž přezkoumání ostatních faktorů, které jsou důležité pro hospodářskou integraci a konvergenci. K tomu patří integrace finančních a výrobkových trhů, vývoj běžného účtu platební bilance a vývoj nákladů na jednotku pracovní síly a jiných cenových indexů.
2.3.3 KRITÉRIUM VEŘEJNÝCH FINANCÍ Čl. 140 odst. 1 druhá odrážka SFEU vyžaduje: dlouhodobě udržitelný stav veřejných financí patrný ze stavu veřejných rozpočtů nevykazujících nadměrný schodek. Podle čl. 104 odst. 2 a 3 SFEU vypracuje Evropská komise Zprávu, pokud členský stát EU nesplňuje požadavky dodržování rozpočtové kázně, a to zejména pokud: poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k HDP překročí referenční hodnotu 3 %. Výjimkou jsou případy kdy: poměr podstatně a nepřetržitě klesal a dosáhl úrovně, která se blíží doporučované hodnotě nebo by překročení doporučené hodnoty bylo pouze výjimečné a dočasné a poměr zůstával blízko k doporučované hodnotě. poměr veřejného zadlužení k HDP překročí doporučovanou hodnotu stanovenou na 60 %, kromě případů, kdy se poměr dostatečně snižuje a blíží se uspokojivým tempem k doporučované hodnotě. Toto kritérium se zdá být nejbolestivější a pro většinu zemí EU-27 nesplnitelné. Již v devadesátých letech, kdy pro vstup do třetí fáze HMU byl rozhodující rok 1997, splnily kritérium veřejného dluhu jen Francie, Lucembursko a Finsko. Těsně nad 60 % pak bylo Německo, Irsko, Španělsko, Rakousko a Portugalsko. Výrazněji nad 60 % pak byla Belgie – 122,2 %, Řecko – 108,7 % 41 nebo Itálie – 121,6 %. S výjimkou Itálie a Belgie ale měly všechny země tendenci dostatečně se blížit doporučované hodnotě.
41
Řecko díky neplnění dalších kritérií vstoupilo do třetí fáze HMU později než zbylých 11 zemí. 31
2.3.4 KRITÉRIUM SMĚNNÝCH KURZŮ Splnění tohoto kritéria je podmíněno členstvím v mechanismu směnných kurzů ERM II Evropského měnového systému, který začal fungovat od 1.1.1999.42 Před přijetím společné měny musí být zapojena měna členské země v ERM II minimálně 2 roky. Základem kursového mechanismu ERM II jsou centrální parity národních měn k euro a fluktuační pásmo, ve kterém se mohou tržní kursy pohybovat. Fluktuační pásmo bylo stanoveno na ± 15 % od centrální parity, s možností dohodnout užší pásmo. Centrální banka členské země by měla intervenovat v případě, kdy se kurs dostane na hranici fluktuačního pásma. Oproti předchozímu systému ERM, kdy centrální banky byly vázány povinností intervenovat tak, aby nedošlo k překročení povoleného oscilačního pásma, v ERM II se mohou centrální banky zdržet intervencí v případě potenciálního ohrožení prioritního cíle měnové politiky, kterým je cenová stabilita. Čl. 140 odst. 1 třetí odrážka SFEU odkazuje na kritérium směnných kurzů jako na: dodržování normálního fluktuačního rozpětí stanoveného mechanismem směnných kurzů Evropského měnového systému po dobu alespoň dvou let, aniž by došlo k devalvaci vůči euru. Čl. 3 Protokolu o kritériích konvergence stanoví: kritérium účasti v mechanismu směnných kurzů Evropského měnového systému znamená, že členský stát alespoň po dobu posledních dvou let před šetřením dodržoval fluktuační rozpětí stanovené mechanismem směnných kurzů Evropského měnového systému, aniž by byl směnný kurz vystaven silným tlakům. Zejména pak nesměl členský stát v tomto období z vlastního podnětu devalvovat dvoustranný střední kurz své měny vůči euru. Při posuzování kritéria stability směnných kurzů Komise bere v úvahu vývoj pomocných ukazatelů, jako jsou vývoj devizových rezerv a krátkodobé úrokové sazby, stejně jako úlohu politických opatření, včetně zásahů na devizových trzích.
42
Na základě rozhodnutí Rezoluce Rady z 16. Června 1997 32
3 PŘIPRAVENOST ČR NA VSTUP DO EUROZÓNY Z toho co jsem uvedl v předchozích kapitolách je zřejmé, že při posuzování připravenosti ČR na vstup do měnové unie, nelze hodnotit pouze plnění zmíněných5 konvergenčních kritérií. Je třeba brát zřetel na celou řadu dalších faktorů, které by po vstupu do měnové unie mohly mít negativní dopady na českou ekonomiku. Pro ČR může být výhodou při rozhodování o vstupu do měnové unie i pohled na dopady členství současných nových členů měnové unie z řady deseti zemí, které vstoupily do EU v roce 2004 spolu s ČR. Dalším kritériem při rozhodování o společné měně bude i samotný stav eurozóny. Dluhová krize uvnitř eurozóny se zdá být neudržitelná a současné jednání o pomoci Kypru, který se tak pravděpodobně stane již pátou zemí, která dostane finanční podporu v podobě záchranného balíku, jen svědčí o problémech, které uvnitř eurozóny vznikají. Při posuzování připravenosti ČR na přijetí eura budu postupovat stejně, jako se uvádí ve společných dokumentech Ministerstva financí a České národní banky s názvem Vyhodnocení plnění Maastrichtských konvergenčních kritérií a stupně ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou. V těchto zprávách se hodnotí Maastrichtská kritéria, vyhodnocení velikosti rizika výskytu asymetrických šoků a vyhodnocení vyrovnávacích mechanismů jako nástroje tlumení možných ekonomických šoků. Dále budu čerpat z Konvergenčních zpráv Evropské komise a Evropské centrální banky a dalších.
3.1 PLNĚNÍ KONVERGENČNÍCH KRITÉRIÍ 3.1.1 KRITÉRIUM CENOVÁ STABILITA Vývoj plnění tohoto kritéria lze shrnout v tabulce č. 4. Z tabulky je vidět, že ČR neplnila toto kritérium pouze v roce 2008 a to zejména díky prudkému růstu cen potravin a energií – zejména ropy. Dalším faktorem byla administrativní opatření v podobě zvýšení snížené sazby DPH z 5 % na 9 %, zavedení ekologických daní, poplatků ve zdravotnictví a zvyšování spotřebních daní. V roce 2009 došlo k výraznému snížení cen energií i potravin vlivem globální recese, což se společně s propadem české ekonomiky projevilo ve značně dezinflaci, která vyvrcholila ve 2. čtvrtletí 2010. Od té doby dochází k pozvolnému růstu cen a to i vlivem zvýšení obou sazeb DPH o 1 %, dále zvýšením spotřebních daní z tabákových výrobků, lihu a piva a pohonných hmot. Inflační cíl ČNB je od počátku roku 201043 stanoven na 2 % s tím, že ČNB usiluje o to, aby skutečná hodnota inflace nebyla vyšší nebo nižší než cíl o více než jedno procento. V Konvergenčním programu 44 z dubna 2012 se uvádí, že českou ekonomiku lze z dlouhodobého pohledu (s výjimkou roku 2008) charakterizovat jako nízko inflační. Míra inflace, měřená harmonizovaným indexem spotřebitelských cen, v roce 2011 dosáhla2,1 %. V eurozóně byla o 0,6 p.b. vyšší a v EU27 dokonce mírně přesáhla 3 %. K předpokládanému jednorázovému nárůstu inflace nad 3 % v roce 2012 významně přispějí administrativní opatření, zejména zvýšení redukované sazby DPH. 43 44
Jedná se o národní index spotřebitelských cen Dokument Ministerstva financí ČR 33
Dle zprávy Evropské komise z 12.5. 2010 tak ČR toto kritérium splňuje. Jinak je to mu ve zprávě Evropské komise z 30.5. 2012. Ta uvádí, že ČR toto kritérium nesplňuje. Tabulka č. 4 - – Harmonizovaný index spotřebitelských cen (průměr posledních 12 měsíců proti průměru předchozích 12 měsíců ke konci období, růst v %)
Rok Průměr 3 zemí EU s nejnižší hodnotou Referenční hodnota Česká republika
2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2,6
0,0
0,9
1,6
1,2
1,2
1,3
1,4
4,1 6,3
1,5 0,6
2,4 1,2
3,1 2,1
2,7 3,5
2,7 2,3
2,8 1,9
2,9 2,1
Zdroj:Společný dokument Ministerstva financí ČR a České národní banky schválený vládou České republiky na jejím zasedání dne 20. prosince 2012
Zpráva Komise dále uvádí, že prognóza útvarů Komise z jara 2012 předpokládá průměrnou roční inflaci měřenou indexem HICS45 v roce 2012 ve výši 3,3 % a v roce 2013 její pokles na výši 2,2 %. Cenová úroveň v České republice (přibližně 72 % průměru eurozóny v roce 2010) naznačuje možnost sbližování cenových úrovní v dlouhodobém horizontu. Z výše uvedeného lze konstatovat, že Česká republika dlouhodobě vykazuje stabilní nízkou miru inflace. Kritérium cenové hladiny by nemělo být vážnějším problémem na cestě k přijetí společné měny. Další vývoj cenové hladiny uvádí graf č. 5. Graf č. 5 - Harmonizovaný index spotřebitelských cen
Zdroj: konvergenční program ČR z dubna 2012
MFČR a ČNB předpokládají, že cenový vývoj v letech 2013 – 2015 bude ovlivňován vedle standardních faktorů i nadále nezanedbatelným příspěvkem administrativních opatření. Ten by měl být nejsilnější v roce 2013, díky zvýšení sazby DPH o 1 p.b. Přesto by však kritérium cenové stability mělo být ze strany ČR v letech 2013–2015 plněno. To je však podmíněno tím, že v rozhodném období pro vyhodnocení kritéria nedojde k jiným než dosud plánovaným úpravám nepřímých daní či jiným administrativním opatřením v oblasti spotřebitelských cen.
45
Harmonizovaný index spotřebitelských cen 34
3.1.2 KRITÉRIUM DLOUHODOBÝCH ÚROKOVÝCH SAZEB Toto kritérium nevykazuje žádné viditelné problémy, které by komplikovali případné rozhodnutí o vstupu do měnové unie. V posledních dvou zprávách Komise konstatuje, že kritérium konvergence dlouhodobých úrokových sazeb ČR splňuje. Od přistoupení ČR do EU byly průměrné dlouhodobé úrokové sazby v ČR nižší než referenční hodnota. Rozdíl výnosů ve srovnání s dlouhodobými referenčními dluhopisy v eurozóně se vzhledem k tlakům na světových trzích koncem roku 2008 a v první polovině roku 2009 výrazně prohloubil, výnosy však byly ovlivněny méně než v ostatních členských státech, na které se vztahuje výjimka46. Dlouhodobé výnosy českých státních dluhopisů se v období od roku 2009 do počátku roku 2012 výrazně snížily v důsledku podstatného snížení sazeb centrální banky a rovněž relativně silných základních ukazatelů hospodářství.Konkrétní hodnoty ukazuje tabulka č. 5. Tabulka č. 5 - Vývoj dlouhodobých úrokových sazeb (průměr posledních 12 měsíců v %)
Rok
2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015
Průměr 3 zemí EU s nejnižší hodnotou 3,9
4,0
3,3
1,8
1,8
3,3
4,2
Referenční hodnota Česká republika
6,0 4,2
5,3 3,7
3,8 3,4
3,8 3,4
5,3 3,8
6,2 4,0
5,9 4,8
Zdroj: Společný dokument Ministerstva financí ČR a České národní banky schválený vládou České republiky na jejím zasedání dne 20. prosince 2012
Konvergenční zpráva ECB z roku 2012 uvádí, že během referenčního období47 byla průměrná úroveň dlouhodobých úrokových sazeb 3,5 %, tedy výrazně pod referenční hodnotou 5,8 %. Od svého vrcholu v červnu 2009, kdy dlouhodobá úroková sazba ČR byla 5,5 %, v posledních letech sazba mírně, i když nerovnoměrně klesá, přičemž výnosy z dluhopisů vykazují určitou volatilitu, která se projevuje i v dalších zemích v kontextu krize státních dluhopisů v eurozóně. Na konci referenčního období dosahovaly dlouhodobé úrokové sazby rovněž úrovně 3,5 %. Stejně jako u kritéria cenová stabilita tedy lze konstatovat, že kritérium dlouhodobých úrokových sazeb by nemělo být vážnějším problémem na cestě k přijetí společné měny. Rovněž společný dokument MFČR a ČNB z roku 2012 uvádí, že roční průměrné dlouhodobé úrokové sazby ČR pro konvergenční účely měly v období 2009-2012 klesající tendenci a že ve sledovaném období ČR konvergenční kritérium úrokových sazeb vždy plnila s dostatečnou rezervou. MF ČR a ČNB dále předpokládá, že aktuální vývoj napovídá, že by ČR neměla mít ani do budoucna problémy s plněním tohoto konvergenčního kritéria, i když je třeba počítat s tím, že úrokové sazby referenčních zemí (např. Německa) se budou pohybovat na extrémně nízkých hodnotách. Významnou podmínkou je však zachování důvěry finančních trhů ve střednědobou konsolidaci a dlouhodobou udržitelnost českých veřejných financí.
46
Členské státy, které zatím nesplnily podmínky nezbytné pro přijetí eura, se označují jako „členské státy, na které se vztahuje výjimka“. Dánsko a Spojené království si před přijetím Maastrichtské smlouvy vyjednaly trvalou výjimku a třetí fáze EMU se neúčastní. 47 Od dubna 2011 do března 2012 35
3.1.3 KRITÉRIUM VEŘEJNÝCH FINANCÍ V porovnání se dvěma předešlými kritérii nemá ČR v této oblasti tak pozitivní výsledky. Zejména každoroční deficit veřejných financí dlouhodobě vykazuje vyšší než referenční hodnotu 3 % v poměru k HDP. Před samotným hodnocením je třeba uvést, že na základě očekávaného překročení referenční hranice pro deficit vládního sektoru v roce 2009 byl s ČR dne 2. prosince 2009 zahájen postup při nadměrném schodku. Rada v roce 2009 doporučila do roku 2013 důvěryhodným a udržitelným způsobem snížit vládní deficit pod hodnotu 3 % HDP. Stalo se tak již podruhé v historii, poprvé tomu tak bylo v letech 2004 – 2008.Celkový schodek veřejných financí v České republice dosáhl svého vrcholu ve výši 5,8 % HDP v roce 2009, avšak v letech 2010 a 2011 se snížil na 4,8 %, resp. 3,1 % HDP díky úsilí o konsolidaci rozpočtu. Podle prognózy útvarů Komise z jara 2012, která je založena na předpokladu nezměněné politiky, bude poměr schodku k HDP činit v roce 2012 2,9 % a v roce 2013 2,6 %, přičemž celkový veřejný dluh podle očekávání vzroste z 43,9 % HDP v roce 2012 na 44,9 % HDP v roce 2013. 48 Na výsledek roku 2012 má velký vliv jednorázové zaúčtování schválených církevních restitucí v celkové částce 59 mld. Kč. Vláda avizovala, že v roce 2013 chce ukončit řízení o nadměrném schodku a kvůli tomu, aby se schválený zákon o majetkovém vyrovnání státu s církvemi nepromítl do deficitu veřejných financí na rok 2013, vláda závazek státu platit církvím promítla jako jednorázovou účetní operaci do roku 2012. Plánovaný schodek veřejných financí na rok 2012 ve výši 105 mld. Kč skončil dle dostupných informací o něco lépe – dle přehledu pokladního plnění státního rozpočtu za období leden – prosinec 2012 , který zveřejnilo MF ČR 3.1. 2012 to bylo 103 mld. Kč. Graf č. 6 uvádí vývoj deficitu veřejných financí v letech 2007 až 2015. V roce 2012 je již zahrnuto zmíněných 59 mld. jako platba církvím. Predikce na rok 2013 – 2015 vychází ze společného dokumentu MF ČR a ČNB schváleného vládou v prosinci 2012. Graf č. 6. – Vývoj deficitu veřejných financí, v % HDP 3 2
2007
2008
2009
2010
2011
2012
2013
2014
2015
1 0 -1
Hodnota kritéria
-2
ČR
-3 -4 -5 -6 -7 Zdroj: vlastní zpracování
48
Zpráva komise z května 2012 36
Střednědobý výhled státního rozpočtu pro roky 2013 – 2015 předpokládá postupné zlepšování salda vládního sektoru směrem k vyrovnané celkové bilanci v roce 2016. Z hlediska sladěnosti ekonomiky ČR s ekonomikou eurozóny a udržitelnosti veřejných financí zůstává řešení strukturálních problémů sektoru vládních institucí zásadní. Na základě Paktu stability a růstu byl pro ČR stanoven cíl pro strukturální deficit sektoru vládních institucí ve střednědobém horizontu ve výši 1 % HDP. Při současném nastavení fiskální politiky zřejmě nebude tento cíl v horizontu výhledu naplněn. Graf č. 6 uvádí vývoj celkového veřejného dluhu. Neustálý pozvolný růst tohoto kritéria směrem k referenční hodnotě může naznačit, že ČR by mohla mít v následujících letech problém s plněním kritéria veřejného dluhu. Rizikem pro dlouhodobý vývoj veřejných financí představují negativní dopady stárnutí obyvatelstva. Ve zprávě o plnění konvergenčních kritérií z roku 2012 se uvádí, že vzhledem k nízké výchozí úrovni dluhu sektoru vládních institucí neměla ČR s plněním kritéria problémy. Po svém výrazném navýšení v období let 2001–2003 se dluh sektoru vládních institucí v letech 2007 až 2008 stabilizoval kolem hodnoty 30 % HDP. Od roku 2009 však vlivem hospodářské krize dochází k prudkému nárůstu úrovně dluhu, protože jeho výši ve velké míře ovlivňuje vývoj deficitu veřejných rozpočtů, kde největší zastoupení má výrazně zvýšený deficit státního rozpočtu. Ve srovnání s průměrem EU respektive eurozóny ovšem stále není úroveň celkového zadlužení nadměrně vysoká. Při daném nastavení fiskální politiky roste relativní úroveň dluhu v celém horizontu výhledu, přičemž v roce 2015 dosahuje hodnoty 49,2 % HDP. Je zřejmé, že období, kdy bylo kritérium dluhu sektoru vládních institucí plněno s velkou rezervou, skončilo a je třeba věnovat udržitelnosti jeho plnění do budoucna zvýšenou pozornost. Graf č. 7 - Vývoj celkového veřejného dluhu, v % HDP 70 65 60 55 50 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0
Hodnoto kritéria ČR
2007
2008
2009
2010
2011
2012
2013
2014
2015
Zdroj: vlastní zpracování
Ve zprávě o plnění konvergenčních kritérií z roku 2012 se uvádí, že vzhledem k nízké výchozí úrovni dluhu sektoru vládních institucí neměla ČR s plněním kritéria problémy. Po svém výrazném navýšení v období let 2001–2003 se dluh sektoru vládních institucí v letech 2007 až 2008 stabilizoval kolem hodnoty 30 % HDP. Od roku 2009 však vlivem hospodářské 37
krize dochází k prudkému nárůstu úrovně dluhu, protože jeho výši ve velké míře ovlivňuje vývoj deficitu veřejných rozpočtů, kde největší zastoupení má výrazně zvýšený deficit státního rozpočtu. Ve srovnání s průměrem EU respektive eurozóny ovšem stále není úroveň celkového zadlužení nadměrně vysoká. Při daném nastavení fiskální politiky roste relativní úroveň dluhu v celém horizontu výhledu, přičemž v roce 2015 dosahuje hodnoty 49,2 % HDP. Je zřejmé, že období, kdy bylo kritérium dluhu sektoru vládních institucí plněno s velkou rezervou, skončilo a je třeba věnovat udržitelnosti jeho plnění do budoucna zvýšenou pozornost. Dle výše uvedeného je pak závěr EK v Konvergenční zprávě za rok 2012 takový, že Česká republika kritérium veřejných financí nesplňuje vinou každoročních deficitů veřejného rozpočtu. Z grafu č. 8 je pak zřejmé, že vývoj veřejného dluhu je kritický napříč celou EU a samotná eurozóna čelí dluhové krizi. Konkrétně za sledované období činil průměrný veřejný dluh zemí EU – EU27 85,1 % a průměrný veřejný dluh zemí eurozóny – EU17 90,0 %. Graf č. 8 - Vývoj celkového veřejného dluhu členských zemí EU v % HDP, stav k 3. čtvrtletí 2012
Zdroj: Eurostat
3.1.4 KRITÉRIUM SMĚNNÉHO KURZU Vzhledem k tomu, že se Česká republika zatím neúčastní systému ERM II, lze toto kritérium hodnoti pouze hypoteticky. Ve zprávách Evropské komise se proto vždy uvádí, že ČR toto kritérium nesplňuje. Protože pro příjetí společné měny je nutná úspěšná účast v mechanismu směnných kurzů minimálně 2 roky, bude pro ČR velmi důležité načasovat vstup do systému ERM II, který fakticky znamená, že po vstupu členský stát po dvou letech a vyhodnocení plnění vstoupí do Měnové unie. Ve společném dokumentu MF a ČNB z roku 2012 se uvádí fakt, že česká měna zatím nemá konkrétně stanovenou centrální paritu k euru, vůči níž by se sledovaly fluktuace měnového kurzu a tedy i plnění tohoto kritéria. Kurz koruny vůči euru se v posledních dvou letech pohyboval v relativně úzkém pásmu a v jeho vývoji nebyl patrný jednoznačný trend. Zkušenosti z předchozích let však naznačují, že výchylky kurzu mohou v 38
turbulentních dobách přesáhnout stanovený rozsah fluktuace. Pro úspěšné plnění kritéria stability měnového kurzu do budoucnosti tak bude klíčové vhodné načasování vstupu do kurzového mechanismu ERM II. Tento vstup by se měl odehrát v podmínkách stabilní situace v tuzemské ekonomice, na světových finančních trzích i z hlediska investičních nálad vůči ČR i celému našemu regionu. Jak jsem již uvedl, toto kritérium lze prozatím hodnotit pouze hypoteticky. Následující graf č. 9 ukazuje vývoj kurzu české koruny vůči euru za období do 30. 9. 2012 Graf č. 9 - Nominální měnový kurz CZK / EUR
Zdroj: Společný dokument MF a ČNB – vyhodnocení Maastrichtských konvergenčních kritérií a stupně ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou
Graf je sestaven jako hypotetické plnění tohoto kritéria s nastavenou centrální paritou CZK/EUR v podobě průměrné hodnoty kurzu k 1. čtvrtletí 2010, což by následně umožňovalo přijetí eura k 1. 1. 2013. Pomocí této parity lze teoreticky sledovat, zda by ČR kritérium stability měnového kurzu v daném časovém horizontu splňovala.Kurz koruny vůči euru se ve sledovaném období pohyboval na silnější straně hypotetické parity bez zjevného trendu, což by mohlo být interpretováno jako plnění kritéria stability měnového kurzu. Z dokumentů Strategie přistoupení ČR k eurozóně ze září 2003 a Aktualizované strategie přistoupení ČR k eurozóně ze srpna 2007vyplývá, že se vláda a ČNB shodují na setrvání ČR v ERM II jen po minimálně nutnou dobu. Z toho současně vyplývá, že by se ČR měla zapojit do ERM II teprve po dosažení vysoké míry ekonomické sladěnosti a po vytvoření předpokladů pro to, aby jí bylo umožněno krátce po vyhodnocení kurzového kritéria přijmout společnou měnu. Česká ekonomika je vysoce otevřená a tím pádem i zranitelná vůči vnějším šokům. Volně plovoucí kurz má potenciál tlumit nepříznivé vnější šoky dopadající na českou ekonomiku. Závěrem je, že MF a ČNB doporučuje vládě ČR, aby v průběhu roku 2013 neusilovala o vstup do mechanismu směnných kurzů ERM II. Z pohledu Maastrichtských konvergenčních kritérií je tedy zřejmé, že ČR v nejbližších letech společnou měnu nepřijme. Jak ze zpráv ECB a EK, tak z doporučení MF ČR a ČNB vyplývá, 39
že ČR tato kritéria neplní, resp. by vláda neměla usilovat v roce 2013 o vstup do ERM II ani nestanovit pevný datum, ke kterému by ČR přijala společnou měnu. Ve zmíněných dokumentech se také uvádí, že fiskální problémy eurozóny nevytvářejí příznivé prostředí pro budoucí přijetí společné měny euro v ČR. Hypoteticky by jako nejbližší možný termín přicházel v úvahu rok 2016, pokud by ČR vstoupila do ERM II od 1.1. 2014 a za sledované období by plnila i ostatní kritéria.
3.2 VYHODNOCENÍ STUPNĚ EKONOMICKÉ SLADĚNOSTI ČR S EUROZÓNOU Při hodnocení o možném vstupu ČR do eurozóny nelze vycházet jen s hodnocením plnění konvergenčních Maastrichtských kritérií. Nutno je také vzít v úvahu konvergenci v dalších oblastech, jako je míra otevřenosti české ekonomiky a její provázanost s eurozónou, sladěnost hospodářských cyklů, reálná ekonomická konvergence vyjádřená jako HDP na obyvatele, pružnost trhu práce nebo třeba současné právní předpisy týkající se nezávislosti ČNB. V těchto oblastech dosahuje ČR různých výsledků a zejména v oblasti reálné ekonomické konvergence a pružnosti trhu práce ČR nedosahuje příznivých hodnot. Stejně jako u hodnocení výsledků plnění konvergenčních Maastrichtských kritérií není vládě ČR doporučeno usilovat o vstup do měnové unie v nejbližším období.
3.3 PŘÍNOSY A NÁKLADY ČLENSTVÍ V MĚNOVÉ UNII Před vstupem do měnové unie je nutné zhodnotit možné přínosy ale i náklady na členství v takovém uskupení. Dále je nutné brát v úvahu i to, že některé přínosy i náklady mohou vzniknout již před samotným vstupem, jiné zase okamžitě po vstupu nebo se mohou projevit až v delším období. Při hodnocení možných přínosů a nákladů je zřejmé, že přínosy lze kvantifikovat spíše na úrovni mikroekonomické, kdežto náklady spíše na úrovni makroekonomické. Před výpisem přínosů a nákladů tak, jak se teoreticky uvádějí, uvedu zajímavý citát z roku 2005, který charakterizuje hodnocení úspěšnosti a neúspěšnosti fungování eurozóny: „V této souvislosti bych si dovolila jistou analogii s medicínou: pokud se lékařský tým rozhodne transplantovat nemocnému člověku určitý orgán, tedy provést radikální zásah do těla, také existuje určitý seznam kritérií, které musí jak dárce, tak příjemce tohoto orgánu splňovat, aby transplantace byla úspěšná. Ovšem samotné splnění těchto kritérií pacientovi nezajistí, že jeho tělo cizí orgán přijme. Naopak může se stát, že i přes velmi dobré prognózy se pacientův stav po transplantaci ještě zhorší. Existuje také riziko různých infekcí apod., což jsou faktory, které ani nejlepší lékař nemůže se stoprocentní pravděpodobností předvídat. Podobně je tomu v případě zavedení společné měny v několika ekonomikách současně. Také jde o velmi pronikavý zásah do fungování jednotlivých ekonomik, a i když integrující se země dopředu splní stanovená kritéria, nikdo jim nemůže zaručit, že měnová unie bude fungovat dobře. Navíc i v ekonomii existuje celá řada nepředvídatelných faktorů, které mohou podstatně ovlivnit existenci celého systému. Teprve až po uplynutí určité doby,
40
nutné k adaptaci na nové ekonomické podmínky, můžeme začít vyvozovat závěry o úspěšnosti či neúspěšnosti celé operace, v tomto případě zavedení společné měny.“49
3.3.1 TEORETICKÉ PŘÍNOSY ČLENSTVÍ V MĚNOVÉ UNII V literatuře se jako dva nejvýznamnější faktory působící na velikost potenciálních přínosů společné měny uvádějí odstranění transakčních nákladů spojených s existencí národních měn a snížení nejistoty spojené s neočekávanými změnami měnových kurzů, tedy tzv. kursové riziko. Jak jsem uvedl výše, oba tyto faktory lze identifikovat jako mikroekonomické a jsou relativně snadno měřitelné. Zjevně v obou případech budou hlavními příjemci těchto přínosů podnikatelské subjekty působící na jednotném vnitřním trhu a obyvatelé členských zemí eurozóny. Na makroekonomické úrovni pak lze identifikovat za přínosy růst vzájemné obchodní výměny, zvýšený příliv přímých zahraničních investic a tím zprostředkovaně vyšší dynamiku hospodářského růstu. Tyto přínosy jsou již ale mnohem hůře kvantifikovatelné a není zcela zřejmé, že důvodem jejich naplnění je právě společná měna.
3.3.1.1 ÚSPORA TRANSAKČNÍCH NÁKLADŮ Tato úspora by neměla být u všech zemí stejná. Závisí na objemu a frekvenci použití dané národní měny jako mezinárodní platební jednotky, otevřenosti ekonomiky, efektivnosti směnárenských služeb a na variabilitě měnového kurzu národní měny. Evropská komise ve studii Jeden trh jedna měna z roku 1990 odhadovala celkové přínosy představující ušetřené finanční prostředky občanů a firem za konverzní poplatky při směně jednotlivých měn ve výši 13 až 19 miliard ECU. Z tohoto je na druhou stranu zjevné, že tyto přínosy připadající na širokou veřejnost mají svůj protipól v bankovním sektoru, kde podle průzkumů v různých zemích tvoří asi 5% bankovních příjmů právě poplatky za směnu národních měn a tyto zdroje příjmů pro banky se zavedením společné měny a vytvořením měnové unie zmizí.50 To může způsobit, že banky budou mít snahu kompenzovat tuto ztrátu na jiných poplatcích, např. na poplatcích za vedení účtů nebo za zprostředkování různých transakcí, zejména za přeshraniční platby. Úspora transakčních nákladů při zavedení společné měny tedy vypadá na první pohled velice jednoduše, pochopitelně a logicky. Na druhou stranu, jak uvádí Václav Klaus, proti tomuto pozitivnímu efektu stojí jiné disefekty. Kolik ztrácí země tím, že nemá svůj, přesně na své parametry nastavený měnový kurs? Čím je diskrepance větší, tím je i ztráta větší. Je naprosto nesporné, že tento negativní efekt může více než vynulovat pozitivní „transakční“ efekt.51
49
Kučerová Z., Teorie optimální měnové oblasti a možnosti její aplikace na země střední a východní Evropy, str. 65 50 De Grauwe, P., 2005 51 V. Klasu, Evropská integrace bez iluzí, str. 87 41
3.3.1.2 TRANSPARENTNOST CEN Zavedení jednotné měny přináší velké zjednodušení v podobě zvýšené cenové srovnatelnosti. Jak uvádí De Grauwe, zavedení společné měny by mělo vést k větší cenové transparentnosti, to znamená, že spotřebitelé, kteří uvidí ceny ve stejné měnové jednotce, budou moci snadněji tyto ceny porovnávat. Cenová transparentnost podporuje snahu zákazníků vyhledávat srovnatelný výrobek za nejvýhodnější cenu. To by postupně mělo zvýšit konkurenční prostředí, následoval by pokles cen a růst úspor. Zavedení společné měny by tedy mělo v důsledku prospívat všem spotřebitelům. Otázkou je, zda tento účinek je dostatečně silný k dosažení viditelných výsledků v nastavení cen v eurozóně. Různé studie tento efekt příliš nepotvrdily. Značné cenové rozdíly lze i po zavedení jednotné měny sledovat nejen napříč zeměmi eurozóny, ale i uvnitř jednotlivých zemí. Jako příklad jedné studie, která nepotvrzuje výše uvedené, může být studie pánů Engela a Rogerse z roku 2004. Ti sledovali vývoj konvergence cen u více než 100 identických produktů v 18 městech eurozóny mezi lety 1990 – 2003, viz graf č. 10 níže, který ukazuje míru rozptylu cen v eurozóně. Zajímavým zjištěním bylo, že k cenové konvergenci docházelo před zavedením jednotné měny a po zavedení jednotné měny se ceny dále nesbližovaly. Graf č. 10 - Vývoj cenových rozdílů zboží v euro
Zdroj: Měnová integrace, ISBN 978-80-7179-560-5, str. 80
Se zavedením jednotné měny tedy cenové rozdíly nezmizely a zavedení eura tak lze považovat za slabý podnět k dosažení cenové konvergence. Z pohledu spotřebitelů to lze vysvětlit hned několika důvody. Běžný spotřebitel, i když bude věnovat nějaké úsilí ke srovnání ceny stejného produktu v několika zemích eurozóny, bude muset pří rozhodování o nákupu brát v úvahu i vedlejší náklady, jako je cestovné, v případě že se rozhodne osobně 42
vyrazit za levnějším produktem, nebo poštovné / přepravné v případě, že využije např. internetový obchod. Dalším důvodem je různá kupní síla mezi obyvateli zemí eurozóny, tím lze identifikovat např. různé ceny automobilů, kdy např. v Německu lze sledovat vyšší ceny stejných typů aut než ve Španělsku nebo jiných zemích. Jako další lze brát v úvahu jazykové bariéry nebo nákupní zvyklosti. V některých případech bylo naopak možné identifikovat opačný efekt, kdy vlivem zavedení jednotné měny došlo k nárůstu cen. Takovým příkladem byly Itálie, Německo nebo Řecko, kde došlo ihned po zavedení jednotné měny ke krátkodobému nárůstu cen některých produktů a služeb. Obchodníci zde využili poslední možné chvíle před zvýšením transparentnosti cen k jejich jednorázovému navýšení a to až o desítky procent. Ihned se tak nabízí otázka, zda by se mohl tento efekt objevit i v případě ČR. Průzkum veřejného mínění Evropské komise 52 zveřejněný koncem roku 2005 přinesl zajímavé výsledky. Otázky byly zaměřené na celkovou spokojenost se společnou měnou a na vliv eura na sbližování cen. V září 2002 uvedlo 59 % respondentů, že výhody se zavedením eura převažují. V roce 2005 na stejné otázky uvedlo stejnou odpověď 51 % respondentů s tím, že výrazně narostl počet těch, kteří projevovali celkovou nespokojenost – z 29 % ve zmíněném období roku 2002 na 39 % v období roku 2005. Hlavním důvodem nespokojenosti byl právě růst cen, tedy efekt, který jsem uvedl výše.
3.3.1.3 ELIMINACE DEVIZOVÉHO RIZIKA Před hodnocením možných přínosů s eliminace kurzového rizika se nejprve pokusím definovat kurzové riziko. Jednoduše ho lze chápat jako nejistotu z možného pohybu směnného kurzu cizí měny vůči měně domácí s tím, že možný pohyb směnného kurzu nelze s jistotou předvídat ani ho nějak ovlivnit. V literatuře se pak jako jedna z definic uvádí, že kurzové riziko je chápáno jako variabilita hodnoty aktiv a pasiv v důsledku neočekávaných změn měnového kurzu. Pokud se měnový kurz vyvíjí neočekávaným směrem, jsou podnikatelské subjekty vystaveny potenciálnímu riziku ztráty konkurenceschopnosti. Při zhodnocení domácí měny vůči měně zahraniční dojde ke zlevnění zahraničních produktů pro tuzemské firmy a naopak ke zdražení domácích produktů pro zahraniční odběratele. Zhodnocení koruny vůči euru tedy může mít za následek ztrátu konkurenceschopnosti českých firem v eurozóně. Růst rizika neočekávaných změn měnového kursu obecně vede k tomu, že investoři i exportéři uzavřou obchody pouze za předpokladu nadprůměrného výnosu. To bude znamenat, že celá řada investic a mezinárodních obchodních transakcí nebude realizována. Eliminace uvedeného rizika zavedením společné měny by tedy měla podpořit vzájemný obchod a zprostředkovaně i ekonomický růst. Mezi členskými zeměmi po zavedení společné měny dojde k plnému odstranění kurzového rizika v důsledku neočekávaných změn nominálního kurzu. Jednoduše euro v Rakousku nemůže znehodnotit vůči euru ve Španělsku. K úplnému odstranění kurzového rizika by ale došlo jen v případě, kdyby země byla 52
Průzkum s názvem FlashEurobarometr 43
absolutně závislá v mezinárodních transakcích pouze na země se společnou měnou. Z toho lze vyvodit, že zavedením společné měny dojde jen částečně k odstranění kurzového rizika, které nadále trvá vůči zemím s jinou měnou. Po zavedení eura v ČR tedy budou stále podnikatelské subjekty vystaveny kurzovému riziku způsobeným neočekávaným vývojem eura vůči jiným měnám. Pří hodnocení eliminace kurzového rizika z pohledu ČR tak musí být analýza možného vývoje kurzu eura vůči měnám, které se nejvíce objevují v mezinárodních transakcích mezi ČR a zbytkem světa. Pro ČR tak může z tohoto pohledu platit, že zachování vlastním měny s vlastní měnovou politikou bude přínosnější než společná měna a společná měnová politika.
3.3.1.4 RŮST VZÁJEMNÉHO OBCHODU A EKONOMICKÝ RŮST Jak jsem uvedl výše, na úrovni makroekonomické lze po zavedení společné měny sledovat možný růst vzájemné obchodní výměny. Na růst vzájemného obchodu by měly mít vliv dva zmíněné faktory, kterými jsou snížení transakčních nákladů a eliminace kurzového rizika. Růst vzájemné obchodní výměny spolu se snížením nejistoty o budoucím vývoji měnových kursů jsou podle De Grauweho dva faktory mající vliv na ekonomický růst. L. Lacina uvádí studii Frankela a Rose z roku 2002 kteří tvrdí, že růst vzájemného obchodu o 1 % zvyšuje produkt o jednu třetinu procentního bodu. V rámci integračního procesu od roku 1957 dochází k prohlubování ekonomické integrace již více než 50 let. Podle odhadů došlo mezi lety 1960 – 2003 k nárůstu vzájemného obchodu mezi členskými zeměmi Evropských společenství v průměru o 1200 – 1400 %. Z toho vyplývá, že při dané vysoké otevřenosti ekonomik, nelze v krátkém období po zavedení jednotné měny očekávat další výrazný narůst vzájemné obchodní výměny.53
3.3.1.5 PŘÍNOSY Z JEDNOTNÉ MĚNY A OTEVŘENOST EKONOMIKY Jak jsem již uvedl v textu výše, přínosy ze zavedení společně měny budou rozdílné pro jednotlivé ekonomiky. Důvodem je skutečnost, že logicky vyšší přínosy ze snížení transakčních nákladů, eliminace kurzového rizika a dalších efektů spojených se zavedením společné měny budou mít země s vyšším objemem zahraničně-obchodní výměny. V případě ČR tvoří zahraniční obchod s eurozónou podstatnou část z celkového obratu, dle tabulky č. 6 jde konkrétně za rok 2012 o více než 60 % v případě vývozu a o zhruba 50 % v případě dovozu.
53
L. Lacina a kol., Měnová integrace, str. 93 44
Tabulka č. 6 - Zahraniční obchod ČR, v mil. Kč
Zahraniční obchod Vývoz celkem v tom: vyspělé trţní ekonomiky z toho: Evropská unie eurozóna z toho: Německo Slovensko Dovoz celkem v tom: vyspělé trţní ekonomiky z toho: Evropská unie eurozóna z toho: Německo Slovensko
2011
Podíl v % 2012
Podíl v %
2 878 691
100
3 062 779
100
2 576 942 2 388 968 1 889 376 927 060 257 555 2 687 563
89,52 82,99 65,63 32,20 8,95 100
2 698 506 2 473 592 1 936 674 961 418 274 036 2 752 018
88,11 80,76 63,23 31,39 8,95 100
1 917 931 1 715 522 1 359 832 689 590 153 068
71,36 63,83 50,60 25,66 5,70
1 980 049 1 763 581 1 381 242 694 177 164 521
71,95 64,08 50,19 25,22 5,98
Zdroj: https://www.czso.cz/csu/2012edicniplan.nsf/p/6001-12
Zajímavé je srovnání se Slovenskem, které je členem eurozóny od ledna 2009. Zahraniční výměna Slovenska s eurozónou za rok 2011 nedosahovala takové výše, jako v případě ČR. Dle Slovenského statistického úřadu to bylo konkrétně 29,5 % v případě dovozu a 45,8 % v případě vývozu. Vztah mezi přínosy ze společné měny a otevřeností ekonomiky lze graficky znázornit jako vzájemnou propojenost zemí, měřenou jako podíl jejich vzájemné obchodní výměny k HDPna horizontální ose a přínosy, měřené jako procento HDP na ose vertikální. Tento vztah uvádí graf č. 11. Graficky tedy lze konstatovat, že s růstem otevřenosti a provázanosti ekonomik uvnitř měnové unie rostou přínosy spojené s členstvím.
45
Graf č. 11 - Vztah mezi přínosy spojenými s členstvím v měnové unii a otevřeností ekonomiky vzhledem k ostatním členům měnové unie
Zdroj: L. Lacina a kol, Měnová integrace, str. 97
Na závěr lze konstatovat, že se očekávané přínosy se zavedením společné měny neprokázaly v takové míře, jak bylo odhadováno. Srovnání vývoje HDP zemí eurozóny a šesti západoevropských zemí mimo eurozónu 4 rok před a 4 roky po zavedení společné měny provedl P. Mach. Výsledky ukazuje tabulka č. 7 a graf č. 12 níže. Během sledovaného období před zavedením společné měny byl průměrný růst HDP zemí budoucí eurozóny téměř totožný - 2,9 % s porovnáním se zeměmi mimo budoucí eurozónu - 3 %. Po zavedení společné měny lze sledovat rozdílný vývoj, kdy země eurozóny zaznamenaly průměrný růst HDP 1,3 %, zatímco sledované země mimo eurozónu zaznamenaly průměrný růst HDP 2,2 %. V absolutním vyjádření tak země eurozóny zchudly, nebo spíše nezbohatly o 300 mld. eur, což vyjadřuje během 4 let ztrátu ve výši téměř 4 % HDP vůči sledovaným 6 zemím mimo eurozónu. Tabulka č. 7 - – vývoj růstu HDP zemí eurozóny a 6 zemí mimo eurozónu
Zdroj: P. Mach, 2007 46
Graf č. 12 -vývoj růstu HDP zemí eurozóny a 6 zemí mimo eurozónu
Zdroj: P. Mach, 2007
3.4 SOUČASNÝ STAV HMU A ŘEŠENÍ DLUHOVÉ KRIZE Při rozhodování o vstupu do eurozóny je nutné také hodnotit samotnou eurozónu jako celek a zhodnotit stav, v jakém se jednotliví členové eurozóny nacházejí. Současné problémy eurozóny a její dluhová krize se nejeví jako pozitivní signál, který by urychlil proces přijmutí společné měny. Dluhovou krizi lze považovat za významný test odolnosti eurozóny a způsob, s jakým se s krizí vyrovná, může být jeden z faktorů, který bude mít vliv na rozhodování o vstupu do eurozóny. V této kapitole se pokusím popsat souběh událostí, které vyústily v krizi dluhovou a shrnout různé názory na její řešení. Názory se liší i v pohledu na příčiny současné krize. Na jedné straně existují názory, dle kterých za krizi jednoznačně může společná měna a to, že eurozóna není optimální měnovou oblastí a že celá EU je příliš regulována. Na druhé straně pak názory, že společná měna za krizi nemůže a že je pouze její obětí. V polemice Tomáše Sedláčka a Jana Macháčka 54 z 1.12. 2011 se uvádí například tento zajímavý názor: …“ Kdyby před padesáti a více lety Řecko, Maďarsko, anebo Irsko bankrotovaly, radily by se hlavy států, jak Řecko a další obsadit. To dnes nikoho ani nenapadne.Naopak, dnes se radíme, jak jim nejlépe
54
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/tomas-sedlacek.php?itemid=14934, Tomáš Sedláček – ekonom, Jan Macháček – komentátor Respektu 47
pomoci. Bez eura by byla krize s největší pravděpodobností mnohem horší. Ještě že to euro máme!“
3.4.1 PŘÍČINY SOUČASNÉHO STAVU Počátek lze hledat již v polovině devadesátých let v rozhodnutí tehdejší vlády USA pobídnout americké banky, aby zlevnily hypotéční úvěry. Levné hypotéky se tak staly dostupné širší vrstvě obyvatel. Ve velkém množství případů byly hypotéky poskytovány i těm, u kterých existovaly jen minimální záruky, že je budou schopny splácet. Americký bankovní sektor to v zásadě neřešil, protože počítal s tím, že úvěry jsou kryty nemovitostmi, které lze v případě platební neschopnosti se ziskem prodat. Problém nastal ve chvíli, kdy velké množství dlužníků přestalo hypotéky splácet, a banky začaly zabavovat nemovitosti s vidinou výnosů z jejich prodeje. Velké množství bankami nabízených nemovitostí způsobilo převis nabídky nad poptávkou po nemovitostech a tím i výrazný pokles jejich cen. Bankám tím vznikl problém s prodejem nemovitostí, které se staly neprodejné nebo prodejné se ztrátou. Bankovnímu sektoru tak začaly chybět likvidní prostředky pro plnění svým věřitelům, protože poměrně velký objem kapitálu měly fixovány v neprodejných nemovitostech. Banky, a to nejen v USA, tak začaly bankrotovat nebo žádat o pomoc stát. Velkým zdrojem nejistoty na straně investorů bylo září 2008, kdy padla jedna z největších bank USA Lehman Brothers. Z tohoto pohledu, tedy lze jako příčinu současné dluhové krize považovat nešťastné, chybné rozhodnutí americké vlády v polovině devadesátých let. Názory na další vývoj v Evropě a odpovědi na otázku, zda za dluhovou krizi může či nemůže euro, jako společná měna, se liší. Ve výše zmíněné polemice T. Sedláčka a J. Macháčka se upozorňuje na fakt, že americká hypotéční krize zasáhla v Evropě nejprve Anglii, resp. její banky, která je oproti zemím eurozóny relativně liberální. Dále upozorňuje na Řecko ve smyslu, zda by si Řecko půjčovalo méně, kdyby nemělo přístup k půjčkám za stejné sazby, jako zbytek eurozóny. Tabulka č. 8 ukazuje obrovské rozdíly v úrokových sazbách jednotlivých zemí těsně před vstupem do třetí fáze HMU. Tučně jsem zvýraznil země, u kterých se naplno projevila nebo projevuje současná dluhová krize 55 . „Násilné“ úpravy konvergenčních kritérií před vstupem do třetí fáze HMU, nejen dlouhodobých úrokových sazeb, tak lze rovněž považovat za zdroj současných problémů.
55
Záměrně jsem nezvýraznil Irsko, u kterého byla situace odlišná od ostatních zemí 48
Tabulka č. 8 - vývoj dlouhodobých úrokových sazeb v letech 1996-1998 (v %)
Země Belgie Německo Řecko Španělsko Francie Irsko Itálie Lucembursko Nizozemí Rakousko Portugalsko Finsko
1996 6,9 6,4 17,3 9,9 6,8 7,7 10,7 7,1 6,4 6,6 9,9 7,6
1997 5,9 5,8 11,2 7,0 5,7 6,6 7,5 5,7 5,7 5,8 6,9 6,2
1998 5,7 5,6 9,8 6,3 5,5 6,2 6,7 5,6 5,5 5,6 6,2 5,9
Zdroj: L. Lacina a kol., Měnová integrace, str. 234
V případě Řecka se rovněž otevřeně hovoří o problémech s falšováním statistik, které pomohly Řecku k přijmutí společné měny. Počátek dluhové krize lze rovněž hledat již někdy v sedmdesátých letech. Jak uvádí L. Lacina, v období silného ekonomického růstu po druhé světové válce docházelo ve většině západoevropských ekonomik k posilování sociálně-tržních modelů. Tento přístup nebyl problémem při nízké úrovni nezaměstnanosti. Ropná krize v 70. letech a na počátku let 80. znamenala ekonomickou recesi a výrazný růst nezaměstnanosti ve většině zemí ES, což podstatně zvýšilo náklady na udržování sociálně orientovaných ekonomik. Dalším prohloubením problému byl vstup chudších jižních zemí do ES, které vykazovaly nižší životní úroveň a vysoké míry nezaměstnanosti. Problémem nadstandardně sociálně orientovaných ekonomik tak přestala být „pouze“ vyšší míra nezaměstnanosti. Vysoké náklady sociálních systémů začaly podkopávat konkurenceschopnost Evropy vůči zbytku světa a zároveň vyvíjejí obrovský tlak na destabilizaci veřejných rozpočtů. Z výše uvedeného tak lze konstatovat, že na současný stav měla vliv celá řada faktorů, které se vyvíjely ne v řádech měsíců nebo let, nýbrž v řádech celých dekád. Různé odborné články poukazují na fakt, že společnost žije na „dluh“ příliš dlouho a že tak ke dluhové krizi v dnešní podobě prostě muselo dojít. Většina se shoduje na tom, že ke dluhové krizi došlo přesunem soukromého dluhu na dluhy veřejné a příčinou je nezdravý bankovní systém. Zmíněná hypotéční krize a její následný problém mnoha bank vyvolal zvýšenou nejistotu na straně investorů. Ještě v době před touto krizí bylo dluhové financování veřejných rozpočtů celkem levnou záležitostí a o státní dluhopisy s nízkými úrokovými sazbami byl u investorů značný zájem. Takto mohly na finančních trzích získávat zdroje státního financování i země, u kterých panovaly pochyby o jejich hospodaření. Hypotéční krize v USA vyvolala celosvětovou finanční krizi, která
49
vzbudila nedůvěru na straně investorů. Bankovní sektor utrpěl značné ztráty a vyžadoval pomoc ze strany státu. Potřeba záchrany některých finančních institucí vyvolala u mnoha zemí nutnost financovat tuto pomoc z veřejných financí. Na serveru Ihned.cz se ve zprávě z 11.6.2012 uvádí, že aktuální výše pomoci bankovním institucím v Evropské unii dosáhla 2 bilióny eur!!! Částka zahrnuje finanční injekce vlád a půjčky poskytnuté Evropskou centrální bankou. Zároveň uvádí, že je to téměř osminásobek částky, kterou EU poskytla na pomoc nejchudším částem světa za období 2008 – 2012.56 Zajímavým příkladem, jak finanční krize přešla v krizi dluhovou, může být Irsko. V období před krizi dosahovalo Irsko dobrých ekonomických výsledků a stejně tak úroveň veřejného dluhu byla ještě v roce 2007 na úrovni kolem 25 % HDP. Skrytý problém spočíval v nezdravé míře zadlužení. Soukromý sektor se neobával dluhů a spoléhal se na stále rostoucí ceny nemovitostí a nízké úrokové sazby. Kromě soukromého sektoru se zadlužovaly i bankovní instituce, které využívaly příznivých podmínek na mezibankovním trhu k získání krátkodobých úvěrů.Tato politika se ukázala jako chybná ve chvíli, kdy v důsledku globální finanční krize došlo k zamrznutí úvěrového trhu, které pro banky znamenalo ztrátu možnosti refinancovat splatné krátkodobé dluhy. Prudký pokles cen nemovitostí znamenal problémy se splácením úvěrů poskytnutých soukromému sektoru, což situaci bankovního sektoru dále zhoršovalo. Na to musela zareagovat irská vláda stabilizačními opatřeními v podobě vládních garancí,finančními injekcemi do bankovního sektoru a znárodněním některých bank. Všechna tato opatření se projevila fiskálními problémy a do doby před krizí vyrovnaný nebo spíše přebytkový státní rozpočet dosáhl v roce 2010 rekordního schodku ve výši 32 % HDP. Stejně tak celkový veřejný dluh, který dosahoval v době před krizí úrovně pod 30 %, se v roce 2010 přiblížil k 100 % a za rok 2012 dosáhl kolem 117 % HDP. Vývoj zachycuje tabulka č. 9. Tabulka č. 9 - vývoj veřejných financí Irska, 2005 - 2012
Rok 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2012 Veřejný dluh v % HDP 27,48 24,91 25,01 44,36 65,63 96,19 117,2 Deficit veřejného rozpočtu v % HDP 1,7 2,98 0,07 -7,33 -14,28 -32,43 -7,4 Zdroj: vědecký časopis BIVŠ, 2/2012
Na příkladu Irska lze pozorovat, že společná měna s průběhem krize nějak nesouvisela. Problém je nutno hledat v bankovním sektoru a přesunem dluhů soukromých na dluhy veřejné. Spojitost s eurem lze hledat v nízkých úrokových sazbách v eurozóně. V porovnání s Řeckem jde v případě Irska o zcela odlišný průběh. V případě Řecka šlo jednak o zmiňované manipulace se statistikami před i po vstupu do HMU, dále o rozsáhlé investice nutné pro pořádání letních olympijských her, předražené státní zakázky a o nezodpovědnou fiskální politiku s cílem dosáhnout vysoké životní úrovně. V případě Řecka tedy lze hovořit o selhání řecké vlády stejně jako kontrolních mechanizmů evropských institucí. Václav Klaus napsal: „Řecko neviním za vstup do eurozóny, neboť tam Řecko nejen vstoupilo, ale bylo tam 56
Mimo jiné je právě pomoc nejchudším částem světa jedním z poslání Evropské unie. 50
i přijato. Vina je proto zcela evidentně na obou stranách. Stejně tak platí, že si Řecko nejen nadměrně půjčovalo, ale že mu také bylo nadměrně (a nezodpovědně) půjčováno.“57Jak jsem uvedl výše, banky důvěřovaly i dluhopisům zemí eurozóny, u kterých panovaly pochyby o jejich hospodaření. Nezodpovědnost bank spočívá i v určité jistotě, že za možné problémy některých zemí se splácením svých dluhů převezmou zodpovědnost nadnárodní instituce, jako MMF nebo ECB, jak se nakonec i stalo. Z výše uvedeného tedy lze konstatovat, že finanční krize postihla země eurozóny různým způsobem. Příčiny lze hledat v nezdravém nebo také nezodpovědném bankovním sektoru a u většiny zemí v nezodpovědné fiskální politice. Tabulka č. 10 ukazuje úroveň veřejného dluhu vybraných zemí před vstupem do HMU. Ke srovnání jsem připojil sloupeček s úrovní veřejného dluhu vybraných zemí v roce 2012. Pakt stability a růstu měl zajistit, aby země plnily stanovená kritéria i po vstupu do HMU. Další z příčin současného stavu lze vidět i v porušování či spíše nerespektování stanovených pravidel. Tabulka č. 10 - veřejný dluh v % HDP
Země Belgie Řecko Španělsko Irsko Itálie Nizozemí
1995 131,2 111,3 65,3 82,2 124,4 79,1
1996 126,9 112,6 70,1 72,7 123,8 77,2
1997 122,2 108,7 68,8 66,3 121,6 72,1
2012 99,8 161,6 88,4 117,2 127,1 70,8
Zdroj: L. Lacina a kol., Měnová integrace, str. 237
O dluhové krizi se také hovoří jako o krizi důvěry. Země jako je Německo, které generuje veřejný dluh ve výši přes 80 % HDP je všeobecně vnímáno jako nejsilnější ekonomika eurozóny a důvěra ve splácení závazků Německa je tak nesrovnatelně vyšší, než v případě ekonomik jako je Španělsko, Portugalsko a další. Stejně tak vysoce zadlužená Itálie je zatím vnímána s důvěrou. Nabízí se tedy otázka, co by se stalo, kdyby se do ještě větších problému dostala tak obrovská ekonomika, jako je právě Itálie nebo kdyby si Německo muselo na finančních trzích půjčovat za stejných podmínek jako třeba Řecko. Průběh finanční krize do podoby krize dluhové znázorňuje graf. č.13. Výnos státních dluhopisů znamená cenu, za kterou si země půjčují na finančních trzích.
57
V. Klaus, Evropská integrace bez iluzí, str. 69 51
Graf č. 13 - vývojvýnosů 10ti letých vládních dluhopisů vybraných zemí 30
Itálie Portugalsko Španělsko
25
European Economic Recovery Plan 625 mld EUR (přispěl k deficitům) prosinec 2008
v%
20 15 Pád Lehman Brothers 15.9.2008
10
Řecko Irsko
EFSF 440 mld EUR EFSM 60 mld EUR MMF 250 mld EUR 10.5.2010
Balíček pro Řecko 110 mld EUR 2. 5. 2010
Balíček pro Portugalsko 78 mld EUR 16.5. 2011
navýšení EFSF 780 mld EUR 21.7. 2011
Balíček pro Irsko 85 mld EUR 28. 11. 2010
2.11.2011
2.9.2011
2.7.2011
2.5.2011
2.3.2011
2.1.2011
2.11.2010
2.9.2010
2.7.2010
2.5.2010
2.3.2010
2.1.2010
2.11.2009
2.9.2009
2.7.2009
2.5.2009
2.3.2009
2.1.2009
2.11.2008
2.9.2008
2.7.2008
2.5.2008
2.3.2008
0
2.1.2008
5
Zdroj: Vladimír Tomšík, finanční krize a česká ekonomika, Bankovní institut, 9.12.2011
Jak jsem uvedl výše, některé země dosahovaly vysokého zadluženi ještě v době před vypuknutím finanční krize. Díky sníženým ratingum a nedůvěře investorů došlo u některých zemí ke značnému nárůstu nákladů dluhové služby. Země byly nuceny půjčovat si peníze na finančních trzích a pro ně nevýhodnějších podmínek než v době před krizí. Jak uvádí V. Tomšík a jak je z grafu c. 13vidět, podpůrné balíčky a stabilizační fondy mají na vývoj ceny financování dluhu jen krátkodobý účinek. Graf č. 14 dále ukazuje změnu zadlužení v důsledku finanční krize. Výše zmíněná nedůvěra ve splácení svých dluhů postihla zejména země, u kterých zadlužení rok od roku rostlo. Finanční krize pak růst zadlužení u některých zemí dále výrazně prohloubila. V grafu jsou porovnány hodnoty z roku 2007 se stavem v roce 2011. Graf č. 14 - Změna zadluženi vybraných zemi v % HDP (rozdíl mezi stavem v roce 2007 a 2011
Zdroj: Eurostat
Aktuální je nyní situace Kypru. Tam problém spočívá jednak ve značné navázanosti na Řecko, jednak v neúměrné velikosti bankovního sektoru. Bankovní sektor držel velké množství 52
řeckých dluhopisů, čímž utrpěl velké ztráty. Zároveň díky nízkým daním z příjmů je Kypr považován za daňový ráj eurozóny. To umožnilo obrovský růst bankovního sektoru, kde vklady v bankách několikanásobně převyšují kyperský HDP58. Ten tvoří pouze kolem 0,2 % HDP celé eurozóny a z tohoto důvodu nebyla problémům Kypru věnována zvláštní pozornost. Možný problém Kypru byl tak vnímán jen okrajově s tím, že ho eurozóna ustojí. Až v době, kdy Kypru hrozil bankrot, přicházejí možná řešení. To už ale bylo v době po Řecku a dalších, tedy v jiné situaci. Skutečnost, že Kypr patří mezi daňové ráje a existují zde podezření, že se tamní banky podílí na praní špinavých peněz, se však podepsala na určité míře neochoty ze strany řady evropských ekonomik zabývat se kyperskými problémy. A to až do okamžiku, kdy se kyperská ekonomika dostala téměř až na pokraj státního bankrotu a kolapsu tamního bankovního systému. Ostatní ekonomiky tak zřejmě logicky nemají nějak zvlášť velký zájem pomáhat ekonomice, která na jejich úkor léta profitovala z nízkých daní z příjmů. Z tohoto důvodu pak lze chápat požadavek ze strany institucí eurozóny podmínit finanční pomoc zdaněním vkladů nad 100.000 eur v kyperských bankách. Nutno však také upozornit na fakt, že se jedná o soukromé vklady, kdy všechny subjekty pouze využily možnost nízkého zdanění, které jim bylo nabídnuto, a tím se tedy ničím neprovinily. Dále také, že se jedná o porušení smluv, na kterých EU a eurozóna stojí. Vinu by tedy z mého pohledu měl nést ten, kdo umožnil nízkou míru zdanění, a tím i růst bankovního sektoru a současný problém. Z výše uvedeného lze vyvodit závěr, že příčinou dluhové krize je nezdravý bankovní systém, jehož záchrana vyvolala obrovské náklady. Otázkou je, proč v evropských zemích dochází k tak „velkorysé“ pomoci bankovnímu sektoru. Z části opačný přístup byl v době hypotéční a následně finanční krize v USA, kdy vláda nechala padnout velkou investiční banku a tím dala najevo, že velké banky nejsou nedotknutelné. Bankovní systémy některých zemí eurozóny tak začaly doslova likvidovat státní rozpočty. Vytvoření HMU mezi zcela jednoznačně nestejnorodými ekonomikami způsobilo pro některé členy možnost získávání zdrojů na finančních trzích za mnohem výhodnějších podmínek než před vstupem do HMU. To vyvolalo iluzi o levném dluhovém hospodaření některých zemí a fiskální nezodpovědnost a spolu se selháním ze strany evropských instituci nad dohledem dodržování stanovených pravidel výrazně přispělo k současnému stavu. Z mého pohledu nelze jednoznačné vinit bankovní sektor. Ten je sám osobě regulován centrálními bankami jednotlivých zemí a v případě eurozóny Evropským systémem centrálních bank a Evropskou centrální bankou. Stejně tak evropské instituce měly daleko přísněji zasahovat nad praktikami Řecka a jiných zemí (dodržování Paktu stability a růstu) ještě v době před krizí, stejně tak jako neměly dopustit, aby v eurozóně existovaly země s výrazně nižším korporátním zdaněním, jako je Kypr. Příčiny krize tak lze bodově vyjmenovat následovně: přesun soukromého dluhu na dluh veřejný nestejnorodost zemí eurozóny – nesplňuje podmínky OCA nerespektování stanovených pravidel – Pakt stability a růstu 58
Uvádí se až sedminásobně. V ČR nedosahují vklady v bankách úrovně HDP 53
Miroslav Singer shrnuje krizi eurozóny následovně: Přestože nejpalčivějším problémem se nyní jeví dluhová krize, hlavní problém eurozóny spočívá v její strukturální nesourodosti, nevyhovujícím institucionálním uspořádání a nedostatečném fungování (a respektování) pravidel. Jednotná měnová politika nyní přispívá k prohlubování rozdílů mezi zeměmi jižního křídla a jádrem eurozóny. Přetrvávání eurozóny v její stávající podobě v rostoucí míře závisí na nestandardních politikách ECB, na půjčkách a fiskálních transferech a na politické „solidaritě“ mezi (nejen členskými) zeměmi. Krize eurozóny nespočívá v možnosti exitu některých zemí, ale v přetrvávání dosavadního způsobu jejího (ne)fungování. Největší projekt EU s ambicí výrazně urychlit její růst na úroveň zajišťující globální konkurenceschopnost tedy po více než dekádě svého trvání růst nepřinesl, přetrvává navíc hrozba jeho kolapsu s potenciálně katastrofálními důsledky pro všechny kolem. 59 Václav Klaus projekt EU v posledních dvou dekádách srovnává se sociálními ideologiemi, které jsou z historie dobře známé a o kterých se dobře ví, že nepřinášejí ekonomický růst a jsou zdrojem zaostávání v produktivitě práce a ve ztrátě konkurenceschopnosti.
3.4.2 MOŢNOSTI ŘEŠENÍ SOUČASNÉHO STAVU Obecně lze o možných řešeních diskutovat v několika směrech. Jedním je cesta zpět, tedy směrem k nižší úrovni integrace, ke společným měnám, k nižší regulaci a centralizaci. Jak uvádí Václav Klaus, cestou upuštění od sociálně-inženýrské, utopické představě o umělém sjednocení Evropy k původní koncepci spolupráce suverénních členských zemí, které musí zůstat základním kamenem integrace, nikoli její obětí. Dalším pak cesta vpřed, tedy směrem k vyšším formám integrace v podobě fiskální a v konečném důsledku politické unie. Jiným řešením by pak mohlo být rozdělení eurozóny, a to buď výstupem některých zemí, nebo zavedením jižního a severního eura. Tedy jedné měny pro silné země, jako je Německo, Rakousko, Nizozemí, Finsko a další a jiné měny pro slabé země, jako je Španělsko, Řecko, Portugalsko a další. V takovém případě by ČR usilovala o přijetí severního eura zřejmě mnohem usilovněji, než v předchozích letech. Současný stav považuji za určitý mezistav, ve kterém je nutné hledat jiná než v posledních měsících aplikovaná řešení. Tím myslím všechny ty záchranné balíčky a stabilizační mechanismy, které v zásadě pouze zažehnávají možné bankroty některých zemí nebo finančních institucí, ale v zásadě žádné problémy neřeší. Naopak si myslím, že právě tyto kroky přispívají k určitému vnímání toho, že je tu vždy někdo (MMF, ECB, ostatní členové eurozóny), kdo dluhy zaplatí nebo poskytne pomoc. Řešení Kypru, kde by mělo dojít k postihu soukromých vkladů je nešťastné a považuji ho za jednoduché znárodnění soukromého majetku. Současné záchranné akce lze považovat za fiskální transfery, které v konečném důsledku mohou vést až k vytvoření fiskální unie, která je dle některých názorů 59
Prezentace M. Singera na 10. Mezinárodní konference EuropeanGovernance – CorporateGovernence „Perspektivy eurozóny“, Praha, 26 října 2012 54
nutným předpokladem pro fungování společné měny. Příkladem může být velká Itálie, kde existují značné rozdíly mezi severem a jihem země nebo sjednocení Německa. V obou případech jsou nutné obrovské fiskální transfery mezi rozdílnou úrovní regionů, které jsou možné jen za předpokladu společného rozpočtu, společné politiky, kterou přímo ovlivňují občané. V eurozóně v současné době není žádný společný rozpočet, žádné volební programy politických stran, pro které se mohou voliči rozhodnout a řešit aktuální problémy. Možná řešení jsou tak v rukou těch, kteří jsou příliš vzdáleni realitám uvnitř postižených zemí. Dosavadní záchranné akce jsou v podstatě jen kupováním času ze strany evropských „vůdců“ (v poslední době jsou za tyto vůdce považováni německá kancléřka Merkelová a bývalý francouzský prezident Sarkozy). Zmíněné fiskální transfery již můžeme nějakou dobu sledovat prostřednictvím nástrojů finanční stabilizace popsaných ve čtvrté kapitole dále. Jako reakce na problémy bankovního sektoru se rodí plánovaná bankovní unie zemí eurozóny. Na prosincovém summitu EU bylo dohodnuto postupné budování bankovní unie. Prvním krokem je již dohodnutý jednotný bankovní dohled, který bude provádět ECB. Platit by měl začít od roku 2014. Bude se týkat pouze bank, jejichž aktiva přesahují 30 miliard, anebo dosahují více než pětiny HDP mateřské země. ECB bude dohlížet nad třemi největšími bankami v každé z členských zemí a také nad všemi bankami, které dostaly státní pomoc. V počátku by se mělo jednat o zhruba 200 bank. Ačkoli nad ostatními bankami budou nadále dohlížet národní regulátoři, může ECB intervenovat v jakékoli ze zhruba 6 tisíc bank v eurozóně, pokud v ní vidí nějaký problém a to bez ohledu na velikost dané banky. Jednotný bankovní dohled je pouze jednou z částí plánované bankovní unie. Ta by měla stát na třech pilířích: 1. Společný bankovní dohled. Ten je již schválen, a jak jsem uvedl, platit by měl od příštího roku. 2. Společné pojištění bankovních vkladů 3. Společný záchranný fond pro případ možného bankrotu bank V rodící se bankovní unii je zatím ještě mnoho nejasného. Více méně jasno je pouze v prvním pilíři, to je v jednotném bankovním dohledu. Zcela jasno je také v samotné potřebě bankovní unie pro země eurozóny a někteří s podivem hovoří o tom, proč taková instituce nebyla založena daleko dříve. Zmíním vysvětlení rektora BIVŠ Pavla Mertlíka: „Vzhledem k tomu, že máme společnou měnovou oblast, tak je logické, že se usiluje o to, aby existovaly společné principy. Spíše je s podivem, že něco podobného nebylo zkonstruováno už dříve.“60Stejně tak existuje i řada kritiků bankovní unie. Z mého pohledu je zajímavý, v negativním slova smyslu, dokument Evropské komise s názvem Evropa 2020 s podtitulem Strategie pro inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění.
60
http://www.euractiv.cz/cr-v-evropske-unii/clanek/jak-se-ceska-republika-postavi-k-bankovni-unii-eu-010760 z 12.4.2013 55
Dokument z března 2010 vznikl jako reakce na celosvětovou finanční krizi a stanovil postupy, jak s krizí bojovat a jak z ní ven tak, jak píše pan Barroso v úvodu, aby Evropa vyšla posílena. Celý dokument je, z mého pohledu, určitou fikcí s tím, jakoby v něm byla absolutně potlačena realita okolního světa. Neustále opakující se tvrzení, že jediná cesta z krize je cesta společná a že jedině společně, na úrovni EU, může Evropa konkurovat zbytku světa. Ani v nejmenším není zmíněn fakt, že by právě hlubší integrace a společná měna mohly být zdrojem prohlubování rozdílů mezi členskými zeměmi a tím přispět k prohloubení dluhové krize. Právě naopak uvádí, že z hospodářské a finanční krize si Evropa musí vzít ponaučení směrem k další, hlubší integraci. V dokumentu je uvedeno sedm stěžejních iniciativ, které by se měly stát katalyzátorem pokroku. Každá z nich ale pravděpodobně vyžaduje značný tlak na veřejné rozpočty. Nyní, o 3 roky později od sepsání tohoto dokumentu, je realita naprosto odlišná. Namísto investic potřebných k obnovení konkurenceschopnosti a hospodářského růstu tak, jek předpokládá strategie Evropa 2020, se „investují“ miliardy eur na záchranu celých hospodářství některých členských zemí eurozóny před možným vládním bankrotem.
56
4 DLUHOVÁ KRIZE A ČR Jak jsem uvedl výše, při rozhodování o vstupu ČR do eurozóny a hodnocení možných přínosů a rizik s tím spojených, je nutné hodnotit nejen připravenost české ekonomiky, ale také podmínky, které v eurozóně panují a prognózy o dalším vývoji. Výše zmíněný popis současného stavu eurozóny není z pohledu ČR a přijmutím společné měny zrovna příznivý. Většina zemí východního bloku vstupovala do EU s nízkou mírou zadlužení a rovněž s nízkými nebo dokonce přebytkovými rozpočty. Graf č. 7 názorně ukazuje, že veřejné dluhy všech zemí bývalého východního bloku jsou pod průměrem EU i eurozóny, v některých případech velice výrazně. Za současného institucionálního stavu eurozóny tak lze vyvodit závěr, že v případě výskytu asymetrických šoků sebou společná měna a tím měnová a úroková politika ECB nese obrovský tlak na veřejné rozpočty. Dluhová krize by neměla mít na českou ekonomiku nějaký významný negativní dopad. Názory se shodují na tom, že by dopady mohly být podobné jako v případě finanční krize v letech 2008 a 2009. Jak uvádí M. Singer, pozitivní pro ČR jsou, na makroekonomické úrovni, poměrně nízká úroveň zahraničního dluhu – jak ukazuje graf č. 15 níže, nízká a stabilní inflace – cílování inflace se osvědčilo v době finanční krize, pružný měnový kurz, který funguje jako nárazník proti externím šokům. Na úrovni mikroekonomické poté pružný podnikatelský sektor, konkurenční struktura většiny exportních odvětví, ziskové, kapitalizované, likvidní a odolné banky. Jako negativní vidí vysokou exportní závislost nebo nedostatečně pružný trh práce. Jako zásadní problém, který může ohrozit českou ekonomiku, pak vidí v dalším prohlubování krize v eurozóně. Graf č. 15 - vývoj zahraničního dluhu ČR v poměru k celkovému veřejnému dluhu
Zahraniční dluh ČR v % z celkového dluhu změna v %
25 20
Zahraniční dluh ČR v % z celkového dluhu
15 10 5 2005
2006
2007
2008 2009 2010 2011 2012 Rok Zdroj: MF ČR, http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/str_vyvoj_sd.html
Pro hodnocení možných dopadů dluhové krize eurozóny na českou ekonomiku je, dle výše uvedených příčin, nutné sledovat vývoj veřejného dluhu, deficity veřejných financí a stav bankovního sektoru. Stav veřejných financí jsem zmínil v kapitole o plnění konvergenčních kritérií a jejich vývoj zachytil v grafech č. 6 a č. 7. Současné prognózy nepředpokládají výrazný růst obou kritérií a v případě deficitu státního rozpočtu by dle fiskálního výhledu MF mělo dále docházet k jeho snižování.
57
Bankovní sektor je hodnocen ze strany ČNB pravidelnými zátěžovými testy. Česká národní banka pravidelně hodnotí prostřednictvím zátěžových testů dopady výrazně nepříznivých a málo pravděpodobných scénářů budoucího vývoje ekonomiky do domácího bankovního sektoru. Ekonomický vývoj v zátěžovém scénáři odráží dopad potenciálního prohloubení finanční krize v eurozóně, které se následně nepříznivě projeví ve výkonu české ekonomiky a v jejím finančním sektoru. Výsledky zátěžových testů bankovního sektoru v ČR, které byly provedeny na datech ke konci třetího čtvrtletí 2012, dokumentují dostatečnou odolnost bankovního sektoru vůči případným negativním šokům. Kapitálová vybavenost celého odvětví by zůstala nad 8% regulatorním minimem 61 i pro výrazně negativní zátěžový scénář, který kombinuje silně negativní vývoj domácí i zahraniční ekonomiky vyvolaný eskalací finanční krize v zemích eurozóny. Vývoj kapitálové přiměřenosti je dle posledního zátěžového testu zachycen v grafu č. 16. Graf č. 16 - vývoj kapitálové přiměřenosti českých bank, v %
Zdroj: ČNB – zátěžový test bankovního sektoru ČR, listopad 2012
V testu kapitálové přiměřenosti jsou zachyceny tři možné scénáře. Základní scénář předpokládá normální vývoj bez negativních vnějších vlivů. Scénáře Evropa v recesi pak zachycují možný negativní vývoj. V těchto scénářích by se několik bank dostalo do situace nedostatečné kapitálové přiměřenosti. Za účelem dorovnání kapitálové přiměřenosti všech bank se sídlem v ČR (tj. bez poboček zahraničních bank) do regulatorního minima 8 % by banky ke konci testovaného období musely navýšit regulatorní kapitál o 18,7 mld. Kč (tj. cca 0,5 % HDP). Z hlediska velikosti sektoru se nejedná o natolik významnou hodnotu, která by mohla ohrozit stabilitu bankovního sektoru. Nepříznivý scénář Evropa v recesibyl zároveň rozšířen o dodatečnou zátěž vyplývající z případné mimořádné výplaty dividend bankovního sektoru v první polovině roku 2013. Předpokládá se, že banky se rozhodnou vyplatit takovou výši dividend, aby jejich kapitálová přiměřenost dosahovala 90 % současného stavu. Na agregované úrovni se tak jedná o výplatu zhruba 47 mld. Kč. V tomto případě je dopad
61
Podle údajů roku 2012 dostupných na stránkách ČNB je kapitálová přiměřenost skupiny velkých bank na úrovni kolem 15 %. Ke konci září 2012 byla hodnota kapitálové přiměřenosti celého bankovního sektoru na úrovni 16,35 %. 58
scénáře Evropa v recesi zesílen a kapitálová přiměřenost sektoru klesá mírně pod 10 %. Výše potřebných kapitálových injekcí vzroste na cca 24 mld. Kč.62 Příčinou poklesu kapitálové přiměřenosti dle grafu č. 16 je úvěrové riziko, které je nejvýznamnějším rizikem v českém bankovním sektoru. Lze ho kvantifikovat vývojem podílu úvěrů v selhání, tzv. NPL (Non-PerformingLoans) na úvěrech celkem. Jde o úvěry, u nichž hrozí vysoké riziko jejich nesplacení, kdy se dlužník dostane do problémů se splácením. Základní scénář, tedy normální vývoj, nepředpokládá výrazné změny ve vývoji podílu NPL na úvěrech celkem. Graf č. 17 zachycuje vývoj podílu NPL na úvěrech celkem. Levá část zachycuje vývoj u nefinančních podniků, práva část vývoj u obyvatelstva. Graf č. 17 - Vývoj úvěrů v selhání. Podíl NPL na úvěrech celkem, v %
Zdroj: Zátěžový test bankovního sektoru ČR z listopadu 2012
Ve scénáři Evropa v recesi by se kombinace propadu ekonomické aktivity, zvýšení nezaměstnanosti a poklesu reálných mezd s růstem úrokových sazeb z úvěrů odrazila ve znatelném růstu úvěrového rizika a růstem míry NPL v sektoru nefinančních podniků i domácností. Podíl NPL by se v tomto scénáři pohyboval na výrazně vyšších úrovních. Oproti Základnímu scénáři pro sektor nefinančních podniků by ke konci roku 2014 vzrostl k 12,6 % a pro sektor obyvatelstva téměř k 10 %. Ztráty ze znehodnocení úvěrů by v roce 2013 dosáhly téměř 2,4 % z celkového úvěrového portfolia (necelých 54 mld. Kč). V souvislosti s nejistotou ohledně řešení dluhové krize v eurozóně je v testu předpokládáno, že by došlo k znehodnocení expozic českých bank vůči zemím EU s vysokým vládním zadlužením přesahujícím 60 % HDP – tyto ztráty činí v součtu 19,4 mld. CZK. Domácí bankovní sektor je dle názoru České národní banky stabilní a ziskový. Přebytek celkových vkladů nad úvěry v systému poskytuje bankám dostatečnou rezervu hotovosti a zabezpečuje, že domácí bankovní systém není závislý na financování ze zahraničí. Poměr úvěrů ke vkladům v českém bankovním sektoru se pohybuje kolem 80 procent, což je jedna z nejnižších hodnot v Evropské unii. České banky jsou převážně čistými věřiteli evropských bankovních skupin, které jsou vlastníky většiny českých bank. V mezinárodním srovnání je český bankovní systém dobře kapitalizovaný a výsledky zátěžových testů České národní banky ukazují, že je schopen přestát i velmi nepříznivý ekonomický vývoj. České banky
62
Zátěžový test bankovního sektoru ČR z listopadu 2012 59
vykazují dlouhodobě velmi dobrou likvidní pozici, přičemž v současnosti dosahuje krytí všech klientských vkladů rychle likvidními aktivy bank téměř 45 %.63
4.1 EVROPSKÉ NÁSTROJE FINANČNÍ STABILITY A ČR Pokud ČR vstoupí do eurozóny, budou pro ni platit stejná pravidla jako pro ostatní země se společnou měnou. V posledních letech jako reakce na finanční a dluhovou krizi vznikly v EU nové instituce, které mají zajistit finanční stabilitu eurozóny a pomáhat zemím, které se dostanou do finančních problémů. Pro ČR bude účast v eurozóně znamenat závazky k těmto institucím. Je proto nutné zmínit, co konkrétně bude účast v těchto institucích pro ČR znamenat. Jako reakce na finanční krizi a počátek krize dluhové vznikly nejprve dočasné nástroje, na pomoc postiženým zemím. Těmito dočasnými nástroji jsou Evropský mechanismus finanční stabilizace (EFSM) a Evropský nástroj finanční stability (EFSF). Mnohem zásadnějším, nejen z pohledu ČR, je vytvoření stálého krizového mechanismu pro zajištění finanční stability eurozóny jako celku. Na něm se dohodli předsedové vlád a hlavy států na Evropské radě konané ve dnech 28. a 29. října 2010. Tímto stálým mechanismem se tak stal Evropský stabilizační mechanismus (European Stability Mechanism, ESM). ESM znamenal pozměnění Smlouvy o fungování Evropské unie a musel tak být ratifikován všemi členy eurozóny. Otevřen byl 8. října 2012. Jde o stálý krizový mechanismus finanční pomoci pro státy patřící do eurozóny. ESM má poskytnout stabilizační podporu pro členské státy, které zažívají nebo jsou přímo ohroženy závažnými finančními problémy prostřednictvím řady finančních nástrojů. ESM nahradí v budoucnu dočasný Evropský nástroj finanční stability a Evropský mechanismus finanční stabilizace, jež zůstávají v platnosti do června 2013. Tyto mechanismy budou po červnu 2013 zřejmě dále fungovat pouze pro správu a vypořádání jejich dřívějších půjček. Největší problém s ratifikací ESM ze zemí eurozóny byl v Německu, které se stalo poslední zemí, která ratifikaci dokončila. Problém způsobila stížnost několika poslanců u ústavního soudu, který dal nakonec zelenou ke vzniku fondu 12. září 2012. Česká republika se také vyjadřovala ke vzniku Evropského stabilizačního mechanismu. Senát ho schválil 25. dubna 2012 a Poslanecká sněmovna 5. června 2012. Ratifikaci poté dokončil podpisem prezident ČR Miloš Zeman u příležitosti dvoudenní návštěvy předsedy Evropské komise José Barrosa v Praze, ve dnech 2. – 4.4 2013. Česká republika není povinna ani vyzývána k účasti na ESM. Země mimo eurozónu se nicméně mohou k půjčkám poskytovaným ESM připojit ad hoc. Pokud jde o dopad případného rozšíření eurozóny na ESM, zapojení do ESM není podmínkou pro přijetí eura, přístup k ESM je až důsledkem vstupu do eurozóny. Předpokládá se, že s přijetím eura se členský stát stane členem ESM.
63
Zpráva z 27.3. 2013 na webu: http://www.cnb.cz/cs/faq/jak_jsou_na_tom_banky.html 60
Evropský stabilizační mechanismus bude usilovat o získání a udržení nejvyššího ratingu od hlavních ratingových agentur. Celková výše upsaného kapitálu ESM bude činit 700 miliard eur. Z této částky bude 80 miliard eur tvořit splacený kapitál, který uhradí členské státy eurozóny a který bude splácen v pěti stejných splátkách po 16 miliardách eur. První dvě splátky byly splaceny do 15 dnů od zahájení činnosti, další dvě v roce 2013 a posledních 16 mld. eur má být splaceno v první polovině roku 2014. Jednotlivé podíly členských zemí uvádí tabulka č. 11. V případě vstupu ČR do eurozóny bude příspěvek v přepočtu zhruba 40 mld. Kč splatného kapitálu v hotovosti a dalších zhruba 310 mld. Kč v zárukách na vyžádání. Tabulka č. 11 - – kapitálový příspěvek do ESM dle jednotlivých členů eurozóny
Kapitálový příspěvek pro ESM Země mld. € Německo 190,0 Francie 142,7 Itálie 125,4 Španělsko 83,3 Nizozemsko 40,0 Belgie 24,3 Řecko 19,7 Rakousko 19,5 Portugalsko 17,6 Finsko 12,6 Irsko 11,1 Slovensko 5,8 Slovinsko 3,0 Lucembursko 1,8 Kypr 1,4 Estonsko 1,3 Malta 0,5 Celkem 700
v% 27,2 20,4 17,9 11,9 5,7 3,5 2,8 2,8 2,5 1,8 1,6 0,8 0,4 0,3 0,2 0,2 0,1 100
Zdroj: http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/evropsky-stabilizacni-mechanismus-25023.html
Při návštěvě v ČR a po podpisu EMS českým prezidentem pan Barroso mimo jiné prohlásil, že: „Evropa nyní prochází složitým obdobím a je potřeba spolupracovat a být solidární. Mechanismus stability je nutný, abychom znovu získali důvěru v naši stabilitu. Tato důvěra je důležitá pro investice. Bez investic nebude práce, obchod, prosperita.“ Dále pak, že: „Dnešní ceremonie byla velmi symbolickým aktem, neboť vycházela z vůle českého prezidenta, poprvé zvoleného přímo občany. Chtěl bych také zdůraznit, že potřeba prosazovat národní zájmy není v rozporu s našimi zájmy. Naše země, ať už malé, či velké, samy nic nezmohou a nemohou se prosadit proti velmocem jako třeba Čína nebo USA. Ale společně můžeme naše
61
zájmy prosazovat. Cílem EU není odebírat pravomoci jednotlivým členským státům, ale posilovat jejich úsilí v prosazování svých zájmů.“ Skutečná úvěrová kapacita ESM bude činit 500 miliard eur. Přiměřenost úvěrové kapacity bude pravidelně a nejméně jednou za pět let přezkoumávána. ESM bude usilovat o doplnění své úvěrové kapacity tím, že se do operací finanční pomoci zapojí MMF. Členské státy mimo eurozónu se rovněž mohou účastnit na ad hoc základě. Vzhledem k200 mld. eur financovaných z EFSF činí kombinovaná úvěrová kapacita EFSF/ESM 700 mld. eur. EMS, jinak také Euroval, v sobě skrývá rozporuplné otázky, které jsou předmětem mnoha diskuzí a kvůli kterým ho také předešlý prezident ČR tak zásadně odmítal a považuje ho za zrůdnou a hroznou věc. ESM je tak v mnohém považován za určitý předstupeň společného rozpočtu eurozóny a tedy krokem k hlubší integraci a fiskální unii. ČR se tak neodvolatelně zavázala ihned po případném vstupu do eurozóny dostát svým závazkům vůči ESM. Tímto krokem pak bude nutné v případě rozhodování o přijetí společné měny uvažovat i okamžité náklady v podobě závazků k ESM.
4.2 BANKOVNÍ UNIE A ČR Jak jsem zmínil v předchozí části, jako reakce problémů v bankovním sektoru je v řešení chystaná bankovní unie zemí eurozóny. Tím, že účast v bankovní unii není povinná pro země mimo eurozónu, se může zdát, že se tato záležitost ČR nějak netýká. Opak je pravdou a už jen tím, že se ČR vstupem do EU zavázala přijmout společnou měnu, musí v této oblasti prosazovat své zájmy. Hlavním důvodem je fakt, že více než 90 % bankovního sektoru ČR je v rukou mateřských bank sídlících v eurozóně. Obavy způsobil možný odliv aktiv z dceřiných bank z ČR do jejich matek v eurozóně, díky kterému by mohl být v budoucnu destabilizován bankovní sektor v ČR, který se, jak jsem uvedl, těší velkému zdraví a je jeden z nejziskovějších v celé EU. To by znamenalo, že by problém mohl vzniknout i za neúčasti ČR v bankovní unii. Dalším problém se pak skrývá v možné přeměně českých dceřiných bank na pobočky jejich matek. Právní forma české dceřiné banky je plně pod kontrolou a dozorem ČNB a stejně tak pojištění vkladů se řídí českým právem. Pobočka je už zcela součástí zahraniční právnické osoby a nepodléhá tak dohledu ČNB ani neodvádí peníze do národního fondu pojištění vkladů. ČR se tak zatím k bankovní unii staví kriticky a neuvažuje se ji zatím zúčastnit. Mojmír Hampl kritizuje samotné debaty o vzniku bankovní unie a uvádí, že celý systém vzniká salámovou metodou, kdy jednotlivé pilíře jsou navrhovány samostatně a hlavně s různou teritoriální působností. Dále upozorňuje, že pokud by ČR jako nečlen eurozóny přistoupila k SSM64, vzdává se kompetencí v bankovním dohledu, ale nemůže hlasovat při jednáních ECB, protože není členem eurozóny. Stejně tak nemá nárok na případnou pomoc z ESM, který je 64
Single supervisorymechanism – jednotný mechanismus dohledu, tj. 1. pilíř bankovní unie 62
rovněž zřízen jen pro členy eurozóny. Jako problém také vidí skutečnost, že zatím není vůbec jasné, jak bude vypadat celek bankovní unie, včetně jednotného systému pojištění vkladů a sdílení nákladů restrukturalizace nadnárodních bankovních skupin.65 I když se ČR k bankovní unii nehodlá připojit, je nutné hájit zájmy ČR v dalších jednáních o bankovní unii.
65
Z přednášky Ing. Mojmira Hampla, Ph.D. Bankovní unie a ČR ze 4. dubna 2013, předneseno na výjezdním zasedání Výboru pro EU Senátu PČR v Lipnici nad Sázavou 63
5 PŘIJETÍ EURA – PRO A PROTI Z výše uvedeného lze nyní zhodnotit, co by mělo hovořit pro přijetí eura a co proti. Nutno hned na začátku zmínit, že ČR se vstupem do EU zavázala, že v budoucnu, bez nutnosti stanovení konkrétního data, euro příjme. Václav Klaus na otázku Angely Merkelové z roku 2008, kdy ČR příjme euro a zda to bude v roce 2015, odpověděl vtipně: …“Vy si myslíte, že v roce 2015 bude ještě euro existovat?“66 Současná situace eurozóny rozhodně proces vstupu ČR do HMU neurychlí, nicméně změny na české politické scéně, po nástupu Miloše Zemana na post prezidenta ČR, budou z pohledu přístupových jednání daleko pozitivnější, než za dob prezidentování Václava Klause. To dal ostatně Miloš Zeman najevo již vyvěšením vlajky EU na Pražském hradě a také podpisem ESM. Stejně tak dosavadní volební průzkumy ukazují, že v případě voleb zvítězí ČSSD, která je označována jako proevropská. Miloš Zeman také v rozhovoru pro německý deník připustil zavedení eura v ČR do pěti let. 67 Jeho postoj tak může být důležitý pro veřejné mínění a podporu eura z nejrůznějších stran. Z mého pohledu je termín „do pěti let“ přinejmenším ukvapeným výrokem. Z toho co jsem výše uvedl, je nejvýznamnější pro přijetí společné měny vysoká ekonomická propojenost ČR s eurozónou a to pak nejvýrazněji s Německem, jak uvádím v tabulce č. 6. Z historie je patrné, že české země byly součástí německého prostoru celá staletí, samozřejmě s výjimkou doby pod druhé světové válce do roku 1989. Vytvoření měnové unie s Německem a některými dalšími zeměmi by pak pro českou ekonomiku bylo velkým přínosem a naplno by se tak projevil výše zmíněný přínos v podobě odstranění kurzového rizika, dalšímu růstu vzájemné obchodní výměny a tím k možnému ekonomickému růstu. Je ale nutno zmínit, že odstranění kurzového rizika lze dosáhnout i pevnou fixací kurzu české koruny vůči euru. To samé pak ale nemusí platit v případě ostatních zemí eurozóny. Naopak přínos v podobě úspory transakčních nákladů nevidím jako významný. Samotná existence eurozóny již pro ČR snížila transakční náklady a při vývozech a dovozech do a ze zemí eurozóny tak stačí českým firmám i domácnostem jedna měna, tedy euro. Existencí eurozóny není nutné směňovat české koruny za franky, šilinky, marky a další. Pro vstup ČR do eurozóny hovoří také vývoj v plnění konvergenčních kritérií. Jak jsem uvedl výše, kritéria vstupu sice nebyla v posledních letech plněna, nicméně od roku 2011 je vývoj pozitivní a pokud budou politické elity usilovat o přijmutí společné měny, neměla by tato kritéria bránit vstupu do eurozóny. Stejně tak současný stav bankovního sektoru nenasvědčuje tomu, že by se v ČR mohla opakovat podobná situace, jako třeba v případě Irska. Z mého pohledu i zeměpisná poloha ČR předurčuje k tomu, aby ČR používala stejnou měnu, jako sousední Německo, Rakousko a Slovensko. V případě Polska je situace zřejmě
66 67
Článek na www.parlamentnilisty.cz/zpravy/Klaus-o-Merkelové Uveřejněno v Právu z 23.4., str. 6 64
pozitivnější než u nás a Polsko bude usilovat o přijetí eura v kratším období, než v případě ČR. Pro přijetí eura ale celkem zásadně nehovoří vývoj veřejného mínění. Finanční a následně dluhová krize jednoznačně vyvolaly u široké veřejnosti negativní postoj vůči euru. Graf č. 18 - vývoj veřejného mínění o společné měně pro ČR
Zdroj: Tisková zpráva centra pro výzkum veřejného mínění, sociologický ústav AV ČR, zveřejněno 25.4. 2012
Z grafu č. 18 lze sledovat, že při usilovaní o přijetí společné měny budou mít politické elity nelehký úkol. A to sice přesvědčit širokou veřejnost o výhodách plynoucích ze společné měny. To je podle mého názoru aktuálně nereálné a zásadně bude záležet na dalším vývoji dluhové krize v eurozóně. Proti přijetí společné měny tedy svědčí názory většiny obyvatel a s tím související probíhající dluhová krize v zemích eurozóny. Jak uvádím výše, rozhodující bude další vývoj v eurozóně a dopady všech opatření, které by měly eurozónu stabilizovat. Nyní lze za „proti“ považovat účast na stabilizačních mechanismech. Jak jsem již uvedl, vstupem do eurozóny ČR vznikne okamžitý závazek vůči EMS, který může mít velký dopad na veřejné rozpočty. Dalším rizikem může být účast v chystané bankovní unii. Tím ČNB ztratí nejen možnost ovlivňovat měnový kurs a úrokové sazby, ale rovněž i ztratí dohled nad českým bankovním sektorem,
65
který převezme ECB. Za současného stavu ČR nepotřebuje čerpat pomoc z EMS ani dohled nad bankovním sektorem od ECB. V následujícím období bude důležité zapojení českých politických elit v dalším integračním procesu. ČR by měla aktivně vystupovat a vyjadřovat se k aktuálnímu dění a prosazovat svoje zájmy, jako se v posledních měsících děje v budování bankovní unie. Myslím si, že současná situace není ze všech uvedených důvodů vhodná, pro zavedení společné měny v ČR. Nejasná situace nad budoucností eurozóny a zároveň téměř žádné konkrétní řešení, se kterým by souhlasili všichni členové eurozóny, vnímám jako zásadní problém. I chystaná bankovní unie má ještě mnoho otazníků, stejně jako existence celé eurozóny v dnešním složení.
66
ZÁVĚR Česká republika se vstupem do EU v roce 2004 zavázala přijmout společnou měnu euro s tím, že není stanoven žádný pevný termín, do kdy tak musí učinit. Z toho vyplývá, že české politické elity, ale i široká veřejnost, musí v budoucnu učinit důležité rozhodnutí o přijmutí eura jako společné měny. Smlouva o EU stanovila podmínky, za kterých může země Evropské unie do eurozóny vstoupit. V úvodu jsem stanovil cíle této práce. Prvním cílem je zhodnocení, zda ČR plní všechna kritéria nutná k přijmutí společné měny. Zásadnějším cílem bylo posoudit, zda vstup do eurozóny bude pro ČR přínosem a kdy by měla ČR o přijmutí společné měny usilovat. Ve své práci jsem postupoval nejprve stručným náčrtem historie evropské integrace až k současnému stavu. Z historie lze vysledovat, že Evropa během posledních60 let došla od základních stupňů ekonomické integrace v podobě spolupráce pouze na určitém poli, jako bylo uhlí a ocel, až po spolupráci v oblasti měnové. Z výsledků, kterých evropská integrace v posledních letech dosahuje, nepanuje jednoznačná shoda, zda stále hlubší propojenost evropských zemí, stále větší regulace a centralizace a předávání rozhodovacích pravomocí směrem od jednotlivých suverénních států k nadnárodním, centrálním institucím, je právě cesta správná. Ve druhé kapitole jsem popsal předpoklady dle teorie optimální měnové oblasti, které by měly být nutné k tomu, aby vytvoření měnové oblasti mezi dvěma nebo více státy mohlo fungovat, aniž by náklady fungování takové oblasti nepřevyšovaly přínosy. Z tohoto pohledu je závěrem, že eurozóna takovou oblastí dnes není a nebyla ani v době jejího vzniku. Česká republika se stala vstupem do EU součástí této historie. Ve třetí kapitole jsem zhodnotil připravenost ČR na vstup do eurozóny. Na základě hodnocení všech kritérií je možné vyvodit závěr, že ČR by mohla vstoupit do eurozóny, pokud by o to opravdu usilovala. I prognózy o budoucím vývoji nenasvědčují tomu, že by ČR měla mít z pohledu plnění konvergenčních kritérií výraznější problémy. Jako mnohem zásadnější vidím zvážení všech rizik, která by vstupem do eurozóny mohla ČR poškodit. V závěrečných částech práce jsem popsal současný stav, ve kterém se eurozóna nachází a uvedl opatření, kterými evropské politické elity bojují s negativním vývojem v zemích postižených dluhovou krizí. Zmínil jsem nově vzniklé instituce a plánovanou bankovní unii. Ve čtvrté kapitole jsem zhodnotil dopady dluhové krize na ČR a uvedl možná rizika, která by ČR vznikla ihned po vstupu do eurozóny. Stabilizační mechanismy a plánová bankovní unie znamenají další ztrátu suverenity v určitých oblastech. Jako závěr lze vyvodit, že ČR by se měla podílet na budoucím vývoji eurozóny a hájit své zájmy a tím si připravit vhodné podmínky pro přijetí společné měny. Nicméně současná situace a nejasné dopady schválených a připravovaných stabilizačních nástrojů 67
nejsou vhodným obdobím, kdy by měla ČR o vstupu do eurozóny uvažovat. Zásadním pro ČR tak bude další vývoj v eurozóně.
68
SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY: 1 - P. De Grauwe. EconomicsofMonetary Union, sixthedition, Oxford University Press Inc., New York, 2005, ISBN 0-19-927700-1 2 - J. Durčáková a M. Mandel. Mezinárodní finance, Management press, 2007, ISBN 978-807261-170-6 3 - V. Klaus. Evropská integrace bez iluzí, Knižní klub, 2011, ISBN 978-80-242-3326-0 4 - V. Klaus. Rok devátý 2011, Knižní klub, 2012, ISBN 978-80-242-3434-2 5 - Z. Kučerová. Teorie optimální měnové oblasti a možnosti její aplikace na země střední a východní Evropy, Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 2005, ISBN 978-80-8672-918-3 6 - L. Lacina a kol. Učebnice evropské integrace, Barrister a Principal, 2011, ISBN 978-8087474-31-0 7 - L. Lacina a kol. Měnová integrace: Náklady a přínosy členství v měnové unii, C.H.Beck, 2007, ISBN 978-80-7179-560-5 8 - Z. Šrein. Mechanismy hospodářské politiky Evropské unie, FSE UJEP Ústí nad labem, 2008, ISBN 978-80-7414-077-8 9 - Zpráva Komise: Konvergenční zpráva 2010, Brusel 10. 5. 2010, dostupné z: www.zavedenieura.cz/cps/rde/xchg/euro/xsl/1088.html 10 - Zpráva Komise: Konvergenční zpráva 2012, Brusel 30. 5. 2012, dostupné z: www.zavedenieura.cz/cps/rde/xchg/euro/xsl/1088.html 11 -Konvergenční zpráva květen 2010, ECB 2010, ISSN 1725-9592 dostupné z: www.zavedenieura.cz/cps/rde/xchg/euro/xsl/1088.html 12 - Konvergenční zpráva květen 2012, ECB 2012, ISSN 1725-9592, dostupné z: www.zavedenieura.cz/cps/rde/xchg/euro/xsl/1088.html 13 - Konvergenční program České republiky, duben 2011, ISSN 1804-798X, dostupné z: elektronický archiv: http://www.mfcr.cz/kopr 14 - Konvergenční program České republiky, duben 2012, ISSN 1804-798X, dostupné z: elektronický archiv: http://www.mfcr.cz/kopr 15 - Fiskální výhled České republiky, květen 2012, ISSN 1804-7998, dostupné z: elektronický archiv: http://www.mfcr.cz/FiskalniVyhled 16 - VYHODNOCENÍ PLNĚNÍ MAASTRICHTSKÝCH KONVERGENČNÍCH KRITÉRIÍ A STUPNĚ EKONOMICKÉ SLADĚNOSTI ČR S EUROZÓNOU, společný dokument Ministerstva financí ČR a České národní banky schválený vládou České republiky na jejím
69
zasedání dne 22. prosince 2010, dostupné z www.zavedenieura.cz/cps/rde/xchg/euro/xsl/dokumenty_vladni_material.html 17 - VYHODNOCENÍ PLNĚNÍ MAASTRICHTSKÝCH KONVERGENČNÍCH KRITÉRIÍ A STUPNĚ EKONOMICKÉ SLADĚNOSTI ČR S EUROZÓNOU, společný dokument Ministerstva financí ČR a České národní banky schválený vládou České republiky na jejím zasedání dne 14. prosince 2011, dostupné z www.zavedenieura.cz/cps/rde/xchg/euro/xsl/dokumenty_vladni_material.html 18 - VYHODNOCENÍ PLNĚNÍ MAASTRICHTSKÝCH KONVERGENČNÍCH KRITÉRIÍ A STUPNĚ EKONOMICKÉ SLADĚNOSTI ČR S EUROZÓNOU, společný dokument Ministerstva financí ČR a České národní banky schválený vládou České republiky na jejím zasedání dne 20. prosince 2012, dostupné z www.zavedenieura.cz/cps/rde/xchg/euro/xsl/dokumenty_vladni_material.html 19 - V. Tomšík. Finanční krize a česká ekonomika, BIVŠ, Praha, 9. 12. 2011, dostupné z: www.cnb.cz/cs/o_cnb/bankovni_rada/clenove_bankovni_rady/tomsik_projey.html 20 - M. Hampl. Bankovní unie a ČR, Výjezdní zasedání Výboru pro EU Senátu PČR Lipnice nad Sázavou, 4. dubna 2013, dostupné z: www.cnb.cz/cs/o_cnb/bankovni_rada/clenove_bankovni_rady/hampl_projey.html 21 - T. Sedláček a J. Macháček, dialog dostupný online: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/tomas-sedlacek.php?itemid=14934 22 - P. Mertlík, komentáře z 12.4.2013, dostupné online: http://www.euractiv.cz/cr-vevropske-unii/clanek/jak-se-ceska-republika-postavi-k-bankovni-unii-eu-010760 23 -Zpráva ČNB z 27.3. 2013, dostupné online: http://www.cnb.cz/cs/faq/jak_jsou_na_tom_banky.html
70
SEZNAM TABULEK Tabulka 1 - Porovnání politického uspořádání jednotlivých kontinentů ................................... 7 Tabulka 2 - Těžba uhlí v roce 1952 ve vybraných zemí ESUO ................................................. 9 Tabulka 3 - Přepočítací koeficienty mezi měnami zemí HMU a eurem .................................. 20 Tabulka 4 - Harmonizovaný index spotřebitelských cen (průměr posledních 12 měsíců proti průměru předchozích 12 měsíců ke konci období, růst v %) ................................................... 34 Tabulka 5 - Vývoj dlouhodobých úrokových sazeb (průměr posledních 12 měsíců v %) ...... 35 Tabulka 6 - Zahraniční obchod ČR, v mil. Kč ......................................................................... 45 Tabulka 7 - Vývoj růstu HDP zemí eurozóny a 6 zemí mimo eurozónu ................................. 46 Tabulka 8 - Vývoj dlouhodobých úrokových sazeb v letech 1996-1998 (v %) ....................... 49 Tabulka 9 - Vývoj veřejných financí Irska, 2005 - 2012 ......................................................... 50 Tabulka 10 - Veřejný dluh v % HDP ....................................................................................... 51 Tabulka 11 - Kapitálový příspěvek do ESM dle jednotlivých členů eurozóny ....................... 61
71
SEZNAM OBRÁZKŮ - GRAFŮ Obrázek 1 - Maastrichtský chrám ............................................................................................ 17 Obrázek 2 - Poptávkový asymetrický šok v modelu AS - AD................................................. 24 Obrázek 3 - Identifikace poptávkových a nabídkových šoků v modelu AS – AD .................. 26 Obrázek 4 - Hloubka integrace a ekonomická výkonnost........................................................ 27 Obrázek 5 - Harmonizovaný index spotřebitelských cen......................................................... 34 Obrázek 6 - Vývoj deficitu veřejných financí, v % HDP......................................................... 36 Obrázek 7 - Vývoj celkového veřejného dluhu, v % HDP ...................................................... 37 Obrázek 8 - Vývoj celkového veřejného dluhu členských zemí EU v % HDP, stav k 3. čtvrtletí 2012 ............................................................................................................................ 38 Obrázek 9 - Nominální měnový kurz CZK / EUR ................................................................... 39 Obrázek 10 - Vývoj cenových rozdílů zboží v euro................................................................. 42 Obrázek 11 - Vztah mezi přínosy spojenými s členstvím v měnové unii a otevřeností ekonomiky vzhledem k ostatním členům měnové unie ........................................................... 46 Obrázek 12 - Vývoj růstu HDP zemí eurozóny a 6 zemí mimo eurozónu............................... 47 Obrázek 13 - Vývojvýnosů 10ti letých vládních dluhopisů vybraných zemí .......................... 52 Obrázek 14 - Změna zadluženi vybraných zemi v % HDP (rozdíl mezi stavem v roce 2007 a 2011 ......................................................................................................................................... 52 Obrázek 15 - Vývoj zahraničního dluhu ČR v poměru k celkovému veřejnému dluhu ......... 57 Obrázek 16 - Vývoj kapitálové přiměřenosti českých bank, v % ............................................ 58 Obrázek 17 - Vývoj úvěrů v selhání. Podíl NPL na úvěrech celkem, v % .............................. 59 Obrázek 18 - Vývoj veřejného mínění o společné měně pro ČR ............................................. 65
72
