Příloha číslo 3
Textové dokumenty P1 – P25
1
Tab. 5.2. Přehled písemných prací Skupina E: eseje Téma:a) Co jsem v ţivotě důleţitého udělal(a), co jsem vytvořil(a), čeho jsem dosáhl(a) b) Co dělám nyní, co vytvářím, čeho se snaţím dosáhnout Č.pís. Označení Pohl/věk/vzdělá Poč.str p. ní . P1 Spokojená F/68/SŠ 3 P2 Víra ve slušnost F/66/VŠ 2 P3 Omezovaná F/71/SŠ 3 P4 Manaţerka F/64/VŠ 3 P5 Sazečka F/73/SŠ 2
Skupina S: seminární práce Téma:a) Můj ţivot do třiceti let b) Můj ţivot po třiceti letech
Č.pís.p . P 14 P 15 P 16 P 17 P 18
Označení
Pohl/věk/vzdělá ní F/75/VŠ F/70/SŠ F/72/VŠ M/81/SŠ F/73/SŠ
Poč.str
F/77/VŠ F/67/VŠ
18 16
F/75/SŠ F/61/SŠ
13 15
P6 P7
Výkonná Věrná
F/61/SŠ F/71/SŠ
2 2
P 19 P 20
P8 P9
Knihovnice Nesplnila očekávání Pěšák na šachovnici Nedoceněný Plnění snů Disciplína
F/70/VŠ F/68/SŠ
4 4
P 21 P 22
Učitelka Bankéřka Dcera legionáře Spisovatel Babičky holčička Chemik Bojovnice s nem. Pošťačka Máma
F/59/SŠ
7
P 23
Slabá, nechtěná
F/65/SŠ
12
M/68/VŠ F/67/SŠ M/84/SŠ
2 3 10
P 24 P 25
Závislá (prim.r) Angaţovaná
F/61/SŠ F/72/VŠ
18 21
P 10 P 11 P 12 P 13
2
9 26 12 22 6
Eseje a písemné práce P1: Ţena, 67, SŠ a) Co jsem v životě důležitého udělala, co jsem vytvořila, čeho jsem dosáhla Myslím, ţe pro mne je nejdůleţitější to, ţe jsem se svým muţem zplodila a zdárně vychovala naše dva syny v dobře fungujícím manţelství, a vytvořila tak dobré rodinné zázemí, coţ v dnešní době není zcela tak běţné. Statistika poukazuje na to, ţe kaţdé třetí manţelství se rozpadá. Při dnešní honbě za penězi zapomínáme na to, ţe smyslem ţivota nejsou peníze, majetek a kariéra získaná za cenu rodinného štěstí a pohody. Rodina je oficiální společenskou jednotkou s řadou právních důsledků a společnost by měla tedy mít především zájem na jejím udrţování. To znamená, ţe by se měla společnost ve svém přístupu k rodině sociální a rodinnou politikou státu starat o co největší počet zachovaných úplných rodin. Jedině ve zdravě fungující rodině vyrůstá z dítěte plnohodnotný člověk, který je sám schopen zaloţit opět plnohodnotnou rodinu a v lásce vychovávat své děti, coţ by prospělo celé společnosti. Zřejmě mám v sobě určité psychologické schopnosti, neboť jsem své syny dokázala vychovat přibliţně podle svých představ – jsou vysokoškolsky vzdělaní a sportovně zdatní, oba ţenatí se smyslem pro rodinu a řádně vychovávající své děti – moje vnoučata. Rodiče by měli být svým dětem vzorem, měli by mít smysl pro humor a umět děti motivovat a hlavně by na ně měli mít volný čas, kdyţ je děti potřebují. Vztahy rodiče – děti se musí zakládat na vzájemné úctě, lásce, porozumění a toleranci a toho jsem ve výchově dosáhla. b) Co dělám nyní, co vytvářím, čeho se snažím dosáhnout Nyní jsem dosáhla důchodového věku ve víceméně dobrém zdravotním stavu a stále velkou chutí do ţivota. Ţivot beru jako velký dar od Boha a jsem mu velmi vděčná, ţe ho daroval právě mně. Teď, kdyţ jsem splnila svůj velký úkol – výchovu dětí a přenechala je jejich vlastnímu osudu, snaţím se ţivot vychutnat i ve třetí dekádě naplno jak po fyzické, tak po psychické stránce. Částečně přestavuji byt, konečně mám svoji pracovnu, které vyuţívám k psaní seminárních prací, neboť studuji jiţ pátým rokem na U3V. Uţ v mládí jsem chtěla studovat psychologii a dokonce jsem dělala i zkoušky na této filosofické fakultě. Nevzali mě, tak jsem si nyní splnila sen a dosáhla jsem 2x osvědčení o absolvování vzdělání na U3V a slavnostní předání v aule Karolina. Miluji hudbu, chodím na muzikály, koncerty, sama trochu hraji na piano. Jinak turistuji po horách, jezdím na kole, chodím plavat, chodím hodně do přírody – sbírám houby (jsem vášnivou houbařkou) a také hlídám vnoučata.
3
Vloni jsem byla u moře a týden na ozdravném pobytu v lázních, čímţ jsem si posílila imunitu. Letos si to chci zopakovat. Během ţivota jsem pochopila jeho hodnoty a to, ţe smyslem ţivota není jenom uspokojování hmotných potřeb člověka, ale také uspokojování vnitřních – duševních potřeb, tj. rozvoj vlastní osobnosti. Ţivot je plodný jen tehdy, kdyţ je společenská práce v souladu s prací na sobě samém, kdyţ se vzájemně obohacují. Tím jsem dosáhla zkvalitnění svého ţivota, coţ má vliv na jeho celkovou harmonii a kvalitnější stáří.
P2: Ţena, 66, VŠ a) Co jsem v životě důležitého udělala,co jsem vytvořila,čeho jsem dosáhla Podle mého názoru nejpodstatnější a nejdůleţitější v ţivotě je vychovat děti, aby z nich byli slušní lidé. Nicméně tato skutečnost zřejmě nemá být námětem tohoto pojednání. Chci vyprávět o jednom ze základních milníků v mém ţivotě. Nebude ani tak o mně, ale o hrůzném reţimu, ve kterém jsme vyrůstali, o slušných lidech, paradoxech komunistické ideologie a prvním zázraku v mém ţivotě. Pocházím z malého městečka na Vysočině. Náš rod v něm ţil nejméně 300 let, o nichţ máme doklady. Moji rodiče po 2. světové válce vystavěli dům, ve kterém měl otec obchod a celá naše 5ti členná rodina pohodlné bydlení. Mám ještě mladšího bratra a dále s náma ţila babička, maminčina maminka. Přišel rok 1948 a moci se chopila bolševická lůza. Likvidovali se údajní nepřátelé, jako první byl popraven generál Heliodor Pika, běsnění dosáhlo vrcholu popravou doktorky Milady Horákové. Horečně se hledali noví a nová třídní nepřátelé, aţ přišli na řadu ţivnostníci. V listopadu r. 1951 došlo i na mého otce, byl odvlečen po domovní prohlídce, jak bylo zvykem ve 3 hodiny ráno. Ihned druhý den nás vystěhovali do prostor, které aţ dosud slouţily jako sklad. Zůstali jsme prakticky bez prostředků a z počátku nás ţivila pouze babiččina penze. Vím, ţe na maminku byl činěn nátlak, aby se nechala s otcem rozvést a kdyţ odolala tomu to nátlaku, mohla vykonávat tu nejhorší práci. Neblaze proslulý státní soud v Jihlavě odsoudil otce "naštěstí" na 2 roky. Nebylo totiţ zač ho soudit a patrně mu pomohlo, ţe dělal tlumočníka při osvobození republiky Rudou armádou (uměl rusky). Po návratu z bolševického koncentráku otec musel dojíţdět do práce přes 30 km do lomu za minimální mzdu, poněvadţ odmítl podepsat spolupráci. Tak jsme ţili, poněkud ţivořili, neţ jsem končila osmiletou základní školu (tehdy se chodilo 8 let). V ţádném případě jsem nemohla z ideologických důvodů jít na střední školu, ani do učení vhodné pro dívku. Mohla jsem si vybrat dělat traktoristku, obráběčku kovů apod. Tehdy se otec opravdu rozzlobil, odjel do pohraničí, kde měl přátele-spoluvězně, kteří mu pomohli najít zaměstnání a kvalitní bydlení; došel za
4
ředitelkou střední ekonomické školy, velmi angaţovanou soudruţkou, co si povídali, uţ se nedovím, ale výsledek byl ten, ţe jsem mohla studovat na této škole. Začali jsme nový ţivot, v tolerantním městě, kde kaţdý byl odněkud, nikdo se nestaral, máli někdo politický škraloup. Před maturitou si mě ředitelka zavolala a doslova příkazem (byla velmi odměřená) mi sdělila, abych si dala přihlášku na vysokou školu. Přihlásila jsem se na právnickou fakultu UK v Praze. Bylo naprosto jasné, ţe mě svou nějakou politickou váhou umoţnila studium právě na této fakultě, i za cenu ţe musela mít s tím nepříjemnosti. Současně s doporučením školy, dávaly dobrozdání s doporučením, nebo zamítavým postojem tzv. "uliční výbory". Naštěstí předsedou našeho uličního výboru byl předválečný komunista, Slovák, který mimo jiné bojoval se Švermou ve Slovenském národním povstání; neuměl moc psát a otec mu vedl veškerou korespondenci a i si psal za sebe veškerá příslušná hlášení. Tak se stal první zázrak v mém ţivotě a já v roce 1960 mohla začít studovat právnickou fakultu UK v Praze, právě díky 2 slušným lidem, zapáleným komunistům, kteří nebyli natolik zaslepení, aby si neuvědomili zvrácenost (aspoň v mém případě) reţimu, kterému zasvětili ţivot. Pro mého otce moje studium byla obrovská satisfakce, a čím jsem starší, tím víc to chápu. Při promoci otec plakal. Jsem ráda, ţe jsem nepromarnila šanci, která mi byla dána a mohla jsem tak otci pomoci zapomenout na roky poníţení. Bezpochyby za jiných okolností bych určitě studovala vysokou školu, avšak neměla bych tak silný motiv, moţná bych se někdy, obecně řečeno i flákla, takhle jsem vystudovala s červeným diplomem. Nikomu se nesvěřuji s uvedenými podrobnostmi mého studia, neboť jde o nejniternější moje pocity, které mě v ţivotě hluboce ovlivnily. Jsem rovněţ přesvědčená, ţe můj příběh měl vliv na postoj ke studiu mé dcery a nyní i vnučky, která si uţ vůbec nemůţe představit, jako všichni mladí lidé, ţe byla taková doba. Jako takové poselství umoţnit studium někomu dalšímu jsem na dálku adoptovala holčičku z Indie, tam jde o peníze nikoliv o ideologii. Umoţňuji, dnes jiţ dívce studium, aby se mohla stát učitelkou, jak si přeje. Třeba jednou také ponese toto poselství dál a někomu dalšímu umoţní, aby mohl vystudovat. Z mého příběhu je podle mého mínění to nejcennější poznání, ţe člověk se nemění, slušný zůstane slušným v kaţdé době a kaţdé situaci. Proto jsem nikdy nesoudila nikoho ani podle stranické příslušnosti. b) Co dělám nyní, co vytvářím, čeho se snažím dosáhnout Ve starobním důchodu uţ podle mého nelze moc nic vytvářet, ani dosáhnout. Odchodem do starobního důchodu má kaţdý v podstatě 2 moţnosti: 1) čekat na smrt, posedávat na lavičkách v parku a nadávat na svět. Pověsit se na krk nejbliţším příbuzným, nebo se jim zcela obětovat i za cenu, ţe z důchodu nezbude ani na jídlo.
5
2) vzít tuto poslední část ţivota jako báječný, konečně svobodný proţitek, jehoţ konec neznám, ale beru jej jako nezbytnost, beze strachu ze smrti, aniţ bych někomu vědomě ubliţovala, nebo se dopouštěla jiných jednání, neslučitelných s mravním kodexem slušného člověka. Snaţím se ţít podle druhé moţnosti a věnovat se tomu, co jsem nemohla z toho, či onoho důvodu. Myslím, ţe vzdělávat se musí kaţdý člověk celý ţivot o to více v důchodu, kdy vedle poznání, má vzdělávání i účinky zdravotní. Jsem ráda, ţe mohu navštěvovat univerzitu třetího věku a ţe v rámci této univerzity jsou témata, která mě oslovují. Mimo univerzitu dost čtu, hlavně naučnou literaturu. V důchodu by měl být člověk moudřejší, tolerantnější a dívat se kolem sebe s určitým nadhledem, o coţ se snaţím, ale nevím, zda se mi to vţdy daří. Prakticky veškerý čas nyní v důchodu věnuji svým koníčkům, neboli vášním, kterým se mohu věnovat aţ nyní. Dokud mi zdravotní stav a finanční prostředky dovolí, cestuji jak po světě, tak po naší republice. Cestuji vţdy s určitým záměrem, zvláště do ciziny. Navštívila jsem všechny biblické země, pochopitelně mimo Irák,většinu míst,kde kdysi sídlily staré a jiţ zaniklé civilizace a exotické místa,od Velikonočního ostrova aţ po např. Srí Lanku či Maledivy. Neţ někam jedu, tak si nastuduji, kam jedu, co chci vidět a vůbec co mohu očekávat. Spolu s turisty brázdíme republiku a většinu výletů navrhuji já a musím se pochlubit, ţe se vţdy líbí. Nezapomínám rovněţ na kulturu, jezdíme nejméně jednou měsíčně do Prahy do divadla nebo na koncerty. V místě bydliště nechybím, jsem-li doma na ţádné akci, které pořádá městské kulturní středisko. V neposlední řadě, pochopitelně zpovzdálí, pozoruji svou rodinu. Bydlím od rodiny dcery 150km daleko a je to podle mých zkušeností ta nejoptimálnější vzdálenost, abychom se měli všichni rádi. Prostě ţiji, vyuţívám svůj čas, který mi je vyměřen, a snaţím se nenaříkat nad tím, ţe mi ubývají síly, ohlašují se nemoci, odcházejí mi blízcí lidé a přeji si, abych nemusela být nikdy na nikom závislá. P3: Ţena, 71, SŠ a) Co jsem v životě důležitého udělala, co jsem vytvořila, čeho jsem dosáhla b) Co dělám nyní, co vytvářím, čeho se snažím dosáhnout „Divadelní fanynka, turistka a studentka“ - tak tohle o mně napsala do Katolického týdeníku č. 14 z 1.-7. 4.08 Dáša Volencová. Ne ţe bych byla tak zboţná, ale Dáša pracovala v Katolické charitě v tiskovém oddělení, odkud mne zná. Nemusím se o sobě proto zase tolik rozepisovat, snad jen to, ţe uţ 10. rok chodím na UV3-FF a to hlavně proto, ţe od dětství jsem ţila na venkově-u Říčan a tehdy říkaly venkovské sousedky roku 1952- nedávejte holku na studia, stejně se vdá a bude doma. Tak jsem šla jen na 2 roky do Hospodářské školy/poté jsem si dálkově udělala maturitu/ a to, co mne bavilo, celý ţivot dělal manţel v ČT a já pracovala jako úřednice, ale tak
6
abych byla často a brzy doma, abych se starala o děti, kdyţ manţel byl na natáčení/pracoval v publicistice jako produkční. Ale vţdy mě bavila kultura, divadlo, koncerty, film, výstavy. Můj manţel zemřel roku 1987, pak jsem si našla ještě jednoho partnera novináře,divadelního kritika -JUDr. Otu Poppa, takţe aţ do loňského roku, kdy bohuţel zemřel, jsme znali kdejaké divadlo, koncerty, Praţské jaro, Praţský podzim, cestovali na dovolené i do ciziny, někdy i s vnoučaty. To mi pomohlo, ţe se trochu smiřuji se samotou. Pokud mohu, tak nesedím doma, ale mám dost známých, s nimiţ se mohu vídat. Nebaví mne ale péče o zahradu, ani pěstování květin/moje velká vada-nemám od narození čich/, ani zavařování. Díky poslednímu zaměstnání mám také volnou jízdenku na vlak po Čechách a Slovensku, takţe je-li někde něco zajímavého, uţ tam jedu. Ale jen mám-li čas je toho hodně a peněz a času mi do zbytku ţivota a zdraví bude-li, tolik nezbývá. /Je mi letos 71 let/ Ve starším věku se spíš kamarádí ţeny spolu, je nás hodně uţ samotných, partnera uţ bych nehledala, je hodně muţů, kteří pokud ţijí, tak jsou nemocní nebo upoutaní na lůţko a na to já uţ chuť nemám. Mám 2 děti-syn Jan 46 let-má ročního syna a druhé dítě se brzy narodí-dcera Helena-42 let-její synové 16 a 19 let-oba zamilovaní. Tak to je asi vše, neţ si ale zvyknu na samotu mi ještě potrvá,ale mnoho starších ţen, které nemají náplň ve stáří, se musí nudit-nedaleko nás je Domov důchodců- a ţeny kupují Blesk,Šíp,Aha, asi aby měly celý den co dělat, pak se dívají na seriály, které nemají ţádnou úroveň. Počítač ani internet nemám, ráda si vyhledávám informace s trochou námahy a dívám se raději kolem sebe. P4: Ţena, 64, VŠ a) Co jsem v životě důležitého udělala, co jsem vytvořila, čeho jsem dosáhla. Nevím, zda budu schopna dobře odpovědět na tuto otázku. Myslím, ţe by moje činy měl posoudit někdo jiný. Nebyla jsem zvyklá říkat, co se mi povedlo, byla jsem k sobě spíše kritická. Chtěla jsem vţdy něco dokázat, ale vţdy jsem měla pocit, ţe bych měla dosáhnout ještě víc. Ve škole jsem měla dobré výsledky. Učení mi na základní i střední škole nedělalo problémy a na vysoké jsem dělala to, co mě bavilo. Moţná proto, ţe mi to snadno šlo. Uţ na střední škole jsem si říkala, ţe jednou musím být schopna se o sebe postarat, ţe nechci být na nikom závislá. To se mi podařilo.
7
Byla jsem ráda, ţe jsem úspěšně dokončila vysokou školu, přestoţe se mi v její polovině narodil syn. K tomu byli hodně nápomocni rodiče. A byli jsme na to s manţelem dva. V zaměstnání se mi líbilo, práci jsem měla zajímavou, dobře jsem vycházela s lidmi. V našem oboru jsem měla dobré postavení i mimo firmu, v tuzemsku i v zahraničí. Byla jsem schopna domluvit se dvěma jazyky a třetí jsem zvládala pasivně. Při zaměstnání jsem učila na odborném učilišti. Po roce 1989 jsem byla ředitelkou středně velké strojírenské firmy. Dovedla jsem jí do privatizace, dodávali jsme do tuzemska i zahraničí, modernizovali zařízení, metody práce i organizaci firmy. Po 5 letech jsem odešla pracovat jako vedoucí marketingu do jedné velké, rovněţ strojírenské firmy. Tam byl marketing teprve v začátcích, a tak jsem pro jeho vybudování mohla vyuţít své zkušenosti z předchozího působiště. Po nároku na důchod jsem ve funkci pracovala ještě 4 roky a potom jsem se rozhodla neblokovat místo mladším a vyuţít volný čas ještě v plné síle. Ve svém pracovním ţivotě jsem poznala mnoho zajímavých lidí různého postavení, měla jsem moţnost navštívit podniky v různých zemích a zkusila jsem několik různých činností. Byla jsem výzkumným pracovníkem, učitelem, pracovníkem investic, manaţerem a pracovníkem marketingu. Ale to všechno bylo spíše mé splněné přání, neţ úspěch. V soukromém ţivotě jsem vychovala 2 děti, které jsou dnes úspěšnými lidmi, a jsem ráda, ţe jsem zvládla je zabezpečit, i kdyţ jsem ovdověla. V té době syn studoval vysokou školu a dceři bylo 12 let. Měla jsem hezký vztah s rodiči, a kdyţ maminka zemřela a já také zůstala sama, vzájemně jsme si byli s tatínkem oporou. Snaţila jsem se alespoň částečně nahradit maminku dětem svého přítele. Byly jsme kamarádky, ale ona bohuţel zemřela, kdyţ její děti byly ještě malé. S dětmi jsme postavili chatu. Já jsem koupila a zrekonstruovala byt a vytvořila si určitou finanční rezervu. Tím jsem si, doufám, zajistila za normálních okolností bezproblémové stáří. b) Co dělám nyní, co vytvářím, čeho se snažím dosáhnout. Po počátečním období důchodu, kdy jsem měla mindrák, ţe jsem nepotřebná, ba ţe jsem zdravá a nepracuji, si dnes uţívám moţnosti hospodařit se svým časem a rozhodovat o jeho vyuţití. Nejvíce si uţívám večer, ţe nemusím hledět na hodiny a jít včas spát, ţe mne nebudí budík v 5 hodin, jako tomu bylo dříve. Zaměstnávám se starostí o náš dům. Má 12 soukromých bytů a společné prostory jsou ve spoluvlastnictví jejich majitelů. Pro správu domu máme vytvořenou správu vlastníků, ve kterým jsem vlastníkem pověřeným k jeho vedení, jednáním jeho jménem, zajišťování oprav a sluţeb a vedení účetnictví. K tomu jsem přibrala v topném období ještě dozor nad domovní plynovou kotelnou.
8
Protoţe jsme dnes velká rodina, pomáháme s vnoučaty. Vzpomínám si, jak jsem byla ráda, kdyţ maminka pomohla mně, zejména o prázdninách a kdyţ byly děti nemocné a tak to dnes vracím dětem. Musím ale říct, ţe je to pro mne potěšení a milá změna. Snaţím se být i fyzicky a duševně aktivní. Sportuji, cestuji, čtu, udrţuji si znalost jazyků. Navštěvuji univerzitu volného času a univerzitu třetího věku. Při této příleţitosti navštívím svoji rodnou milovanou Prahu a setkám se se svými přáteli z mládí. Teď mám čas navštěvovat i svoje příbuzné, které mám všude po Česku, od Chebu aţ po Roţnov pod Radhoštěm. Ráda řídím auto, tak toho vyuţívám. Celkem zvládám ruční práce, tak občas něco ušiji nebo upletu. Mám zahrádku, která potřebuje údrţbu, ale je i příjemná pro odpočinek. Mohu říci, ţe ţiji spokojený a naplněný ţivot. Mým cílem je, abych si co nejdéle udrţela soběstačnost, a mým přáním je, aby všichni moji blízcí byli zdraví.
P5: Ţena, 73, SŠ a) Co jsem v životě důležitého udělala, co jsem vytvořila, čeho jsem dosáhla. b) Co dělám nyní, co vytvářím, čeho se snažím dosáhnout. Je mi 73 let, jsem ţena, vychovala jsem dvě dcery a měla jsem pěkné zaměstnání, které mě velice uspokojovalo. Byla jsem vyučena obor sazečka s ukončením odborné maturitní zkoušky v tiskárně. Pracovala jsem nejprve ručně a později jsem sázela knihy, technické časopisy, kuchařky apod. na sázecím stroji. Tato práce byla z počátku pro mne velice náročná, neţ jsem se to naučila, trvalo to asi 10 let. Mezitím jsem musela dělat několik zkoušek, třeba na sazbu matematiky apod. Po této době jsem tuto práci velice milovala a také k tomu přispívalo prostředí a lidé v zaměstnání. Byla to i tvůrčí práce. Návrhy na svatební oznámení a obaly na knihy. Do důchodu jsem měla jít v padesáti pěti letech, ale přesluhovala jsem, co jsem mohla. Cítila jsem se spokojena a připadala si jako platným členem společnosti. Nyní jsem úplně v důchodu, jelikoţ moji práci nahradily počítače. Ale já se nyní starám o dcery a vnoučata, pomáhám jim, kde mohu, coţ mě také uspokojuje. Obě pracují a mají kaţdá dvě děti. Peču a vařím, na coţ jsem v mladším věku neměla čas. Mám zahrádku, z které mám velkou radost. Udělám si na ni dostatečně času a to co vypěstuji, mám pro manţela, děti i vnoučata. Finančně jim moc nepomáhám, ale tímto způsobem. Zavařuji ovoce a zeleninu.
9
V tomto věku se mi také splnilo přání, ţe mohu dostatečně sportovat, na coţ jsem v mládí neměla tolik času. Chodím kaţdý týden intenzivně hodinu plavat do bazénu v létě i v zimě. Také kaţdý týden cvičím jednu hodinu rehabilitaci. Co jsem v ţivotě důleţitého dosáhla? Nevím, jak dalece se mi to splnilo, ale usilovala jsem o spořádanou rodinu, a chtěla jsem vychovat své děti k samostatnosti a slušnosti. Usilovala jsem, aby se co nejvíce vzdělávali, a byli to dobří lidé, kteří pomáhají jeden druhému a mají z toho radost. Nyní ţivot pokračuje a vše se opakuje na vnoučatech, i kdyţ trochu jinak (vývoj pokračuje). Nyní v těchto letech vidím mnohem víc krásy na světě neţ v mládí. Mám ráda obrazy, hudbu a amatérsky fotografuji. Dělám dětem knihy z fotek, na coţ jsem také v mládí neměla čas. Byla to doba pěkná, ale dost se muselo bojovat na více místech. Také dlouho trvalo, neţ člověk získá a vydělá si na základní věci, coţ je byt nábytek ošacení apod. Co nyní dělám a vytvářím? Snaţím se o spokojenou rodinu, která se stále rozrůstá, a přeji si, aby mi zdraví slouţilo, co nejdéle. P6: Ţena, 61, SŠ a) Co jsem v životě důležitého udělala? Z pohledu mého, ale z pohledu druhých, včetně vlastních dětí, rodičů, bratra tomu tak nemusí být: -snaţila jsem se postarat o své rodiče: matka dlouhodobě nemocná, zemřela ve věku 64 let, otec 92 let -být nápomocna svému opuštěnému strýci, tetám a vzácné letité přítelkyni mých rodičů -vychovat své děti, dceru a syna -vydělat na jejich studium (otec jim neplatil). Oba úspěšně vystudovali VŠ-ČVUT a Lékařskou fakultu UK Co jsem vytvořila? -snaţila jsem se vytvořit domov a zázemí svým dětem Čeho jsem dosáhla? -určitého postavení v zaměstnání, díky kterému se nám podařilo vše ustát bez půjček a dluhů ("děti" jsou nenáročné dosud) -jinak nic co by stálo za zmínku. b) Co dělám nyní?
10
-Snaţím se být nápomocna s hlídáním tří vnuků(10,8,3) od dcery. Nyní kaţdým dnem očekáváme narození čtvrtého vnuka od syna. -Snaţím se přivydělat si peníze, ale i tím být v kontaktu s lidmi: -navštěvuji U3V -snaţím se učit němčinu metodou "New superlearning" a ráda bych opět procvičila angličtinu -zdokonaluji se v práci s PC-internetem (dobrým učitelem uţ mi je i můj vnuk) -cvičím-(Břišní tance-začátečník; cvičení na rehabilitačních stolech) -účastním se pravidelných setkání s kamarády z bývalého zaměstnání -čtu -Snaţím se pečovat o své zdraví: -cvičím-(Břišní tance-začátečník; cvičení na rehabilitačních stolech) -navštěvuji solnou jeskyni -Dle moţností jezdím autem. Je to pro mne terapie.(Mnoho let jsem měla sluţební auta,to současné je to poslední "oplík"). -Řídím rekonstrukci chalupy po babičce (Věnovala jsem synovi). -Snaţím se pomáhat, kde je potřeba. Čeho se snaţím dosáhnout? -Dalšího sebevzdělání -Najít nové prestiţní zaměstnání mimo dva obory, v kterých jsem pracovala (programování, pojišťovnictví) -Býti dobrá matka, babička, sestra, tchýně, švagrová, neteř. -Jednat vţdy tak, abych se ostatním mohla "podívat do očí". -Nebýt nikomu na obtíţ. P7: Ţena, 71, SŠ a) Co jsem v životě udělala, co jsem vytvořila, čeho jsem dosáhla Kdyţ o tomto tématu přemýšlím, myslím si, ţe je úspěch uţ to, ţe jsem se ve zdraví dostala aţ do věku 71 let a ţe uţ 51 let ţiju ve spokojeném manţelství, vychovala jsem společně s manţelem 2 děti a máme 4 vnuky. Uţ od dětství jsem byla velice aktivní. Od svých osmi let jsem navštěvovala Dětský rozhlasový soubor a vystupovala v rozhlasových relacích, tak i v divadelních dětských rolích. Od 15ti let jsem chodila do Vycpálkova souboru. V souboru jsem se seznámila se svým dosavadním manţelem, který je o 8 let starší a v roce 1956 se za něj provdala. Roku 1957 se nám narodil syn. Od roku 1958 jsem byla zaměstnána v podniku zahraničního obchodu, kde jsem zůstala aţ do svého důchodu roku 1994. Zastávala jsem různé pracovní funkce a práce s lidmi mě vţdycky bavila. Jsem optimistické povahy a dokázala jsem svou nekonfliktní povahou okolo sebe vytvořit kamarádské prostředí. Mí spolupracovníci na to podle jejich slov rádi vzpomínají a dodnes se s některými z nich setkáváme.
11
V rámci U3V jsem absolvovala přednášky na Katedře tělovýchovy a sportu, na 2.lékařské fakultě a jiţ několik let navštěvuji přednášky na filosofické fakultě.V rámci ţivota 90 si osvěţuji znalosti angličtiny a někdy vypomáhám při vedení anglické konverzace. Jiţ léta chodím cvičit do kardiaklubu v Motole, se kterým se učástním m.j. různých cvičebních zájezdů. V r. 2003 byla má dcera zbavena svéprávnosti, rozvedla se a děti byly svěřeny do péče otce. Stala jsem se její opatrovnicí a zajišťujeme její veškeré potřeby a v mnohém obstarávám i roli matky jejích dětí. Za důleţité povaţuji i fakt, ţe jsem dokázala 4 měsíce uţivit za doby totality rodinu, kdy byl manţel vězněn "za hanobení spojenců" a vyhozen ze zaměstnání. Ţe jsem se společně se sestrou postarala o staré rodiče a doslouţila jsem jim aţ do smrti. Tatínek se doţil 88 let maminka 85. Zdálo by se, ţe to nejsou ţádné velké činy. Ţe jsem nic "světového" nevytvořila, ani ničeho nedosáhla. Ale myslím, ţe udrţet 51 let harmonické a šťastné manţelství, pomáhat lidem v nemoci a nesnázích, překonat ţivotní překáţky a zachovat si ţivotní optimismus je také dost velký čin. b) Co dělám nyní, co vytvářím, čeho se snažím dosáhnout Od svého odchodu do důchodu pravidelně navštěvuji přednášky v rámci univerzity volného času na Vltavské. Absolvovala jsem v rámci U3V přednášky na Katedře tělovýchovy a sportu na 2.lékařské fakultě a nyní jiţ několik let na filozofické fakultě. Přála bych si, aby se vztahy mezi mnou a mou dcerou zlepšily. Přestoţe jsem její opatrovnice a finančně ji zcela podporujeme, zabezpečujeme všechny její ţivotní potřeby, protoţe není zaměstnaná a ani nebere ţádný důchod, nekomunikuje s námi.(komunikuje pouze v případě, ţe jí občas dojdou peníze). Máme jí rádi a budeme jí i nadále pomáhat. Snad se někdy situace změní. Koupila jsem si počítač a pracuji na něm. Vyřizuji manţelovu hojnou korespondenci se světem. V této činnosti na mě plně spoléhá, jelikoţ sám počítač neovládá. Chtěla bych se v této činnosti a také v angličtině nadále zlepšovat. Řídím se radou Senecy:"Buď šťastný za to, co máš. Očekávej příští a buď šťastný, ţe ještě nemáš všechno. Vţdyť doufat přináší také potěšení". P8: Ţena, 70, VŠ a) Co jsem v životě důležitého udělala, co jsem vytvořila, čeho jsem dosáhla Napsala jsem si seznam činností, které povaţuji za výrazné a pro můj ţivot důleţité. Kdyţ však o tom uvaţuji, moţná mnohé drobnosti (např. sebrání svíjejícího muţe na chodníku,který na první pohled vypadal jako opilec a proto si ho nikdo nevšímal a přitom měl epileptický záchvat), které jsem v ţivotě zaţila, pomohla, mohly mít daleko větší důleţitost za to, co teď dále uvedu.
12
a)rodina Za velmi významné povaţuji zaloţení rodiny a výchovu 3 synů. Kluci se narodili do nepříliš příznivé doby, protoţe ve 3, 4, 9 měsících odešli do jeslí a výchova byla poněkud problematická. Měli jsme veliké štěstí, protoţe manţel měl tu moţnost odjet na dva roky do Iráku (vyučoval na mosulské VŠ matematiku) a já s dětmi mohla jet s ním. Sblíţilo nás to všechny, a já si uvědomila, co je to opravdu vychovávat děti. Cením si pobytu v Iráku proto, ţe jsme si nejen zacestovali, coţ v té době nebylo zcela běţné, ale hlavně jsme se s dětmi sblíţili a myslím, ţe naše nynější vztahy tu měly svůj základ. b)VŠ-ION Vystudovala jsem střední školu knihovnickou a na umístěnku na MÚ ČSAV do knihovny. Protoţe má vedoucí předpokládala, ţe po ní převezmu vedení knihovny, doporučila mě na studium VŠ-tehdy to byl ION (institut osvěty a novinářství)při FF UK. Těsně před odjezdem do Iráku jsem školu dálkově ukončila a po dvou letech v Iráku převzala vedení knihovny. Knihovničinu jsem měla moc ráda a věnovala jsem knihovně hodně času. Matematici jsou chytří lidé s velkým rozhledem a vzdělaností a bylo příjemné pro ně pracovat. Tehdejší práce v knihovně byla v ostatně jiná neţ dnes. Nebyly počítače, místo počítačových databází jsme ručně vytvářeli bibliografie, které nám v práci pomáhaly. Nebyly prostory a tak se části knihovny několikrát stěhovaly do různých - mnohdy nevyhovujících prostor. Moţno říci, ţe práce v knihovně byla často i velmi fyzicky náročná. Přesto to všechno byla velmi radostná léta. c)Turistický oddíl Kluci pomalu dorůstali,začali chodit do školy a ačkoliv měli své aktivity, byli zapojováni do PO. Nutno říci, ţe to byla ve většině případů úplná katastrofa a ztráta času. Kdyţ začali chodit do vyšších ročníků ZŠ, rozhodla jsem se, ţe pro děti 7. a 8. tříd udělám turistický oddíl. Oddíl musel být pod hlavičkou PO, ale to uţ bylo vedlejší. Hlavní byla náplň. Dělali jsme nejrůznější soutěţe, orientační běhy, výlety do okolí Prahy a letní putovní tábor po Nízkých Tatrách a Velké Fatře. Mělo to i další výhodu, ţe děvčata a chlapci, kteří mi s oddílem pomáhali (většinou studenti VŠ, ale i pracovníci MÚ ČSAV) si mohli udělat čárku za "angaţovanost", kterou potřebovali např. proto, aby mohli obhájit kandidátskou práci. Oddíl fungoval 2 roky, a uţili jsme si hodně legrace, leccos viděli a děti se učily samostatnosti. d)Samostatné BD-stavba plynové kotelny Bydleli jsme v druţstevním domě na Praze 6. Nejprve to bylo BD pracovníků ČSAV, později se druţstva spojovala a z druţstva se stal mamutí podnik. Jak se ukázalo ti, kteří tohoto giganta vedli, nás značně okrádali a dokonce někteří byli za tuto zlodějskou činnost odsouzeni. Pár let před mým odchodem do důchodu se nás pár druţstevníků sešlo, ţe našich 5 domů si osamostatníme a pokusíme se udělat pořádek jak v administrativě, financích, tak v nebytových prostorách. Po nějaké době-stálo to hodně času - se to podařilo a protoţe na mě připadla funkce technik,
13
začala jsem pátrat po jiné moţnosti topení, neţ bylo stávající. Pro našich 5 domů jsme měli jednoduchou kotelnu na koks. Jednak bylo dost těţké uhlídat, kolik nám přivezli uhelné sklady a krom toho kotle byly jiţ staré, rozvody na teplou vodu bylo třeba vyměnit apod. V té době ještě nebyla velká nabídka na plynové kotle a v podstatě se tyto kotelny dělaly jako přidruţená výroba různých druţstev. Riskla jsem to, a vybrala firmu, která vypadala solidně a pustila se do příprav. Zabralo to hodně času a já, protoţe jsem nebyla ţádný odborník, jsem zaţívala velké zkušenosti, jak s jednáním s lidmi, tak s profesí, která byla daleko vzdálená tomu, co jsem celý ţivot dělala. Nakonec po dost velkých problémech vše dopadlo dobře, na plynovou kotelnu jsme dostali dokonce nějakou dotaci a nutno říci, ţe kotelna funguje (i kdyţ jiţ v těchto domech nebydlím) aţ dodnes. b) Co dělám nyní, co vytvářím, čeho se snažím dosáhnout Do důchodu jsem odešla velmi brzy, protoţe bylo třeba postarat se o mé rodiče i rodiče manţela. Zpočátku jsem pracovala doma na počítači pro slepeckou knihovnu, později jsem musela i této práce zanechat. Protoţe mám 7 vnuků-vnuček, věnovala jsem hodně času jim a to jak hlídáním, tak různými zájezdy a poznáváním Prahy. Kdyţ se narodila poslední vnučka, pomáhám hlavně tam, protoţe se narodila předčasně jako hluchoslepá holčička. Teď jiţ sice má voperovaný kochleární implantát, tj. ţe slyší pomocí elektrod a malého počítače, ale je to dítě značně problematické a potřebuje stálou péči. Chodí do zvláštní školy Sluníčko v Uhnošti, kde má svou asistentku. Ovšem mimoškolní aktivity a hlídání musí zajistit rodina. Celou dobu se v důchodu snaţím drţet(alespoň částečně) tempo s rod. mládeţí. Ne vţdy se mi to daří, protoţe pokrok zvláště v oblasti techniky a počítačů je tak velký, ţe se nestačím všemu novému naučit. Ještě kdyţ jsem se starala o rodiče, udělala jsem si masérský kurz. Protoţe řadu let chodím cvičit, vyuţívám masáţí při výletech na víkendová nebo týdenní cvičení. V loňském roce jsem opět začala chodit na cvičení hathajógy, kterou jsem kdysi cvičila. Navštěvuji také U3V na Filozofické fakultě. Oboje mne těší, protoţe to, k čemu jsem se v tzv. produktivním věku nedostala, mohu dělat teď. S přibývajícími léty a ţivotními zkušenostmi si uvědomuji stále více cenu zdraví. Nerozčilují mne maličkosti, ale problémy jsou buď váţné, nebo nestojí za to se s nimi zabývat. Pro seniorský věk povaţuji za nejdůleţitější skloubit tělesné a duševní aktivity. Pokud je to moţné radovat se z takových maličkostí, jako jsou rozkvetlé louky, kvetoucí stromy atd. Přináší to obrovský pocit štěstí a sounáleţitosti. S přírodou člověk si uvědomí, ţe můţe - i přes všechny stařecké překáţky - zaţít ještě mnoho krásného.
14
P9: Ţena, 67, SŠ a) Co jsem v životě důležitého udělala, čeho jsem dosáhla Toto téma mě nutí k zamyšlení, udělala jsem vůbec něco důleţitého? Vytvořila jsem něco, co stojí za zaznamenání? A čeho jsem tedy dosáhla? Ţila jsem dobrý ţivot, nebo jen plytké přeţívání? Ne kaţdý má to štěstí, ţe jeho IQ, píle a houţevnatost mu umoţní, aby se zapsal na věčné časy do dějin. Někdo vytvoří nesmrtelné umělecké dílo, které obdivují generace, někdo vynalezne lék, který zachrání milióny ţivotů apod. Pak jsou lidé, kteří po sobě zanechají zkázu, bolest a hrůzu. I oni jsou nezapomenutelní. V kaţdé generaci je řada lidí, kteří ve svém oboru posunou hranice kousek dopředu. Přesto většina populace jsou lidé spíše průměrní, ale i bez nich to prostě nejde. Nač ten úvod? Ţe by obhajoba mé průměrnosti, nebo pocit vlastní nedokonalosti pramenící z toho, ţe má rodina byli chytří lidé, vzdělaní, ozdobení několika tituly a uznávaní ve svém oboru, zatímco já vystudovala pouze střední školu, pak se vdala a vychovala 2 děti? Asi ano. Tehdy bylo důleţité, aby ţena hlavně pracovala, "budovala socializmus" a výchova dětí byla něco samozřejmého a trochu bokem. Byla jsem bezproblémové a celkem průměrné dítě. I kdyţ mi to rodiče nikdy neřekli, měla jsem pocit, ţe jsem tak trochu nesplnila jejich očekávání. K radosti mých rodičů měl alespoň můj manţel před jménem ono důleţité Ing. On si na tom, ale nijak nezakládal. Chtěli jsme prostou svatbu, jen my, rodiče a svědkové, krátké šaty a jako svatební kytici pouze kopretiny. Svatební oznámení bez titulu a zaslané aţ po svatbě. Neprošlo nám to! Obě maminky byly v šoku, to přece nejde! A vzaly organizaci do svých rukou. Oznámení se ozdobilo manţelovým Ing., já dostala kytici bílých růţí a sezvali se všichni příbuzní. Před radnicí nás čekali všichni kolegové a kolegové tchána a utvořili nám úţasnou slavobránu. Tancovala jsem v té době v lidové škole umění a ten den jsme vystupovaly v městské knihovně ve výchovném koncertu pro školy, tančily jsme Dvořákovy slovanské tance. Ke Staroměstské radnici to bylo kousek a tak přišly i všechny vystupující dívky oblečené na vystoupení. Kdyţ mi ta nejmenší dávala kytici, kolemjdoucí říkali:"to je asi nějaká paní učitelka". Byla to krásná, veselá svatba. Pouze jsme litovali, ţe jsme nemohli přijet v našem Jeepu, který přes všechnu snahu ještě neměl technickou prohlídku. Náš syn si o 25 let později toto přání splnil za nás. Přesto dodnes povaţuji za svou svatební kytici bílé kopretiny, a kdyţ rozkvetou, natrhám si je do vázy. Trhá mi je i manţel a děti."Mami tvá svatební kytice". Mé povolání geodeta mi umoţnilo procestovat značnou část republiky. Práce na čerstvém vzduchu- v létě i v mrazu-v zimě se mi líbila. Líbilo se mi i to, ţe má práce byla vidět. Postavený dům, nakreslená mapa.
15
Tancování jsem příliš neuplatnila, hodil se mi však horolezecký výcvik, který jsem absolvovala se svými kamarády z turistického oddílu ještě na škole. Ţádné vysokohorské výkony. Pouze Prachovské a Ţluté skály s partou nadšenců. Ten pocit vylézt na skálu tam se zapsat do kníţky a slézt zpátky dolů! Všechno jsme absolvovaly s mou nerozlučnou přítelkyní Evou. V zimě jsme s kamarády v rámci jejich vysokoškolského tělocviku absolvovaly kurz záchrany tonoucích. Po maturitě se naše cesty rozešly. Eva šla na vysokou, já do práce. Měla mi to za zlé. Kdyţ jsem se vdala, spálila jsem za sebou všechny mosty. Kromě manţela, práce a rodiny šlo vše stranou. Často to tak bývá, kdyţ se ţena zamiluje. Kdyţ se po roce 1990 náš podnik rozpadl, zaloţili jsme s manţelem a naši kolegyní malou geodetickou kancelář. Bylo to spíše z nutnosti, neţ z touhy po kariéře. Najít místo nebylo snadné. Soukromé podnikání rostlo v té době jako houby po dešti. Zkusili jsme to jako mnozí jiní. Byla to hezká práce, měli jsme dobré vztahy. Práce byla fyzicky náročná a my se smáli, ţe je to lepší neţ Fitcentrum. Po několika celkem úspěšných letech nastalo pro mne velmi těţké období. Moje 89 let stará maminka potřebovala naši pomoc a tak jsme si ji vzali k sobě. Jak se její zdraví zhoršovalo, bylo to stále těţší skloubit práci - sluţební cesty- s péčí o ní. V té době začal mít můj manţel potíţe s pravou rukou. Verdikt neurologa zněl - začínající Parkinsonova choroba. Nic jsem o této nemoci nevěděla, tak jsme začala shánět informace. Dnes je mnohem větší informovanost neţ před 10 lety. Na internetu se dá nalézt téměř vše. Kdyţ je člověk na dně, zmobilizuje všechny síly, o nichţ nemá předtím ani tušení. Zvládli jsme to. Ţivot šel dál. Díky lékům byla nemoc celkem pod kontrolou. Přesto jsme po zralé úvaze svoji činnost ukončili, jakmile jsme dosáhli důchodového věku. Kdyţ jsme odešli do důchodu, stýskalo se mi. Chyběl mi styk s lidmi. Musela jsem se zamyslet, čím smysluplně zaplnit čas, kterého se mi dříve nedostávalo a teď ho bylo příliš. Pomoci dceři s vnučkou, učit se německy (to mi příliš nešlo) a pak univerzita třetího věku. To bylo ono! Psychologie mne vţdy zajímala. Studium mi umoţnilo zamyslet se nad mnoha věcmi. Najednou spousta věcí do sebe zapadala. Bylo o čem přemýšlet, o čem mluvit, nové podněty. Báječní přednášející, smysluplná činnost. Napadlo mne i maminka by měla radost. Některé přednášky, například "Chronická nemoc z psychologického hlediska" bych mohla doplnit vlastními zkušenostmi z péče o manţela. Jiné mi pomohli ledacos pochopit lépe zvládat psychicky náročné situace. Manţel i děti mne v mém studiu velmi podporují. Je to má duševní hygiena."Duševní hygiena III. věku" bylo i téma jedné z přednášek. Letos naše studium končí. Jako téma své závěrečné práce jsem si vybrala "Zisky a ztráty seniorského věku". Na příští rok jsme se s kolegyní přihlásily na 2 kurzy."Česká koruna známá a neznámá" a "Ţena a česká společnost od středověku do dnešních dnů". Těšíme se.
16
Takţe co jsem vlastně udělala? Snaţili jsme se s manţelem vytvořit dětem dobré podmínky, dobré zázemí a naučit je vnímat, co je v ţivotě opravdu důleţité. Neměli jsme peníze na to, abychom jim kupovali drahé věci, koupili byt, zajistili drahou dovolenou apod. Donutilo je to snaţit se a spoléhat více na sebe. Nevýhoda se nakonec stala předností. To ţe nás milují, rádi se vracejí domů a snaţí se nám pomáhat, kdyţ naše síly ubývají, mě utvrzuje v tom, ţe snad naše snaha nebyla marná. Jednou, v dosti obtíţné situaci, jsem si zapsala: "Chtěla bych obstát se ctí!!!" Snad se mi to daří-zatím. Takţe- ţádná "Nobelovka", jen obyčejný ţivot. P10: Ţena, 64, SŠ a) Co jsem v životě důležitého udělala, co jsem vytvořila, čeho jsem dosáhla První myšlenka, která mě napadla v souvislosti s tématem, ţe vlastně vůbec nic. Nic významného. A přitom mi připadalo hodně věcí důleţitých i vzrušujících. Narodila jsem se v roce 1950 skromným a pohodovým rodičům. Jsem jedináček, který ale nebyl tímto stavem negativně poznamenán, protoţe jsem vyrůstala s bratrancem. Dost se o nás oba totiţ starala i babička. Rodiče byli vyučení, tatínek prodavačem, maminka švadlenou. Oba však později pracovali v továrnách. Rozmazlována jsem určitě nebyla, ţili jsme dost obyčejně, ale nestrádali jsme. Největším přáním rodičů bylo, aby holka měla maturitu. Tudíţ byla prozíravě i pionýrkou. A po rodinných poradách se zkrátka rozhodlo, ţe nejlepší pro mě bude prostě ta "hospodářská škola". Další ambice ani nebyly. Nevím proč, ale v dospívání jsem se velmi podceňovala, nevěřila si. Studium však probíhalo dobře. Vím ale, ţe to pro mne nebyla vůbec vhodná škola, účetnictví a ekonomika mě vůbec nezaujaly. Po maturitě jsem konečně zaţila ten pěkný pocit, ţe jsem něčeho dosáhla a snad i něco vím. Jak naivní! O studiu VŠ jsem přestala uvaţovat, protoţe jsem se vdala a narodila se nám dcera. Po mateřské jsem začala pracovat na "dráze". Tam jsem se nakonec našla, protoţe jsem byla velmi ţivá a různorodá. A také to znamenalo hodně učení, zkoušky, přezkušování a absolvování kurzů. Rovněţ jsem prošla mnoha profesemi. Asi 14 let se jednalo o práci v turnusové sluţbě. Pak mi byla nabídnuta změna funkce. Ač jsem byla spokojená, měla jsem opět chuť zkusit něco jiného. Vyuţít dosavadních zkušeností, vyzkoušet si práci s lidmi, řešení technologických postupů, uzavírání smluv. První krok byl pro mne skutečně velmi náročný. Mívala jsem pocit nejistoty, říkala jsem si, jestli ten nápor práce vůbec zvládnu. Velký tlak byl na mne také vyvíjen i ze strany kolegů, jimţ jsem se náhle stala nadřízenou. Nervovala jsem se s tím, ţe niterně jsem nekonfliktní člověk, spíše ustupující, a tím, ţe moji nadřízení vůči zaměstnancům očekávali spíš opak. Tato zkušenost ze mne vytvářela jakéhosi psychologa-laika. Nebo spíš diplomata. Hodnotím to jako přínos. Po překlenutí i krize a po jistém povzbuzení ze strany nadřízených jsem vydrţela v této funkci 8 let.
17
Poté došlo na ţeleznici k prvním větším změnám a byla jsem dokonce jmenována přednostou pro stanici a její obvod. Jenţe jsem nebyla spokojena s vývojem situace, a tak jsem se po 25 letech rozhodla "mou dráhu" opustit. No jo, ale kde najdete uplatnění, kdyţ práce na ţeleznici byla tak specifická? Náhoda tomu chtěla a já vzápětí získala místo učitelky odborných předmětů na střední škole. Ve škole byli rádi, ţe mají zase někoho přímo z praxe. S vervou mě vlastní jsem se pustila do nové práce. Doma jsem si mohla kolikrát ukroutit hlavu údivem, ţe ve svých letech začínám s učením. Mám v sobě však obrovskou svědomitost, spolehlivost a nemohla jsem dopustit, abych selhala. Proto mne velmi povzbudila chvála inspekce v prosinci, kdy mně nevěřili, ţe učím teprve od září. Ale i přes to, byl první rok velmi náročný. Krize přišla uţ v listopadu. Přemohla jsem ji, ale bývalo mi těţko. Učebnice přepravních předmětu nebyly, denně jsem večer po 20. hodině zalézala do pokojíku a do půlnoci vypisovala poznámky výkladu, poznámky pro studenty, opravovala testy. Navíc jsem do školy dojíţděla. Často jsem byla velmi unavená. Studenti ale nesměli poznat, ţe tomu tak je. Blíţila se mi padesátka, začaly obvyklé potíţe. Mnohokrát se člověk musel zapřít. Přesto mě děti znaly spíš jako sportovně zaloţený dobře naladěný typ. Vţdy uţ v polovině srpna uţ na mne padla tíseň, pak se zase škola rozeběhla a šlo to. Po 4 letech naše škola přešla pod jinou školu. Novým vedením jsem byla "převzata". A na této škole jsem tytéţ předměty vyučovala ještě další 3 roky. Před koncem školního roku mi však nečekaně byla nabídnuta moţnost vrátit se na ţeleznici. Ředitelství, pro oblast, v níţ jsem ţila, potřebovalo "terénního" zaměstnance. Rychle jsem uvaţovala. Mám dále pokračovat ve škole, nebo vyuţít nové nabídky? Protoţe jsem si připadala tak trochu vyhořelá, zvítězila nová nabídka. Nyní byla situace trochu naruby-naučit pohybovat se zase v praxi. Zase to znamenalo větší nasazení. Opět jsem absolvovala zkoušky. Na mou výše uváděnou nekonfliktní náturu to bylo vlastně hrozné zaměstnání. Kontrolora totiţ bytostně nesnášejí všichni kontrolovaní a je dobrým fackovacím panákem pro své nadřízené. Kaţdý vstup do kontrolovaného místa byl pro mne docela velkým stresem. Ale pokud se tyto stavy podařilo potlačit, bylo to docela pěkné období. Plné poznávání. Se spoustou nových zkušeností. Byla jsem sama sobě vděčná, ţe mám dar empatie, ţe umím být i trochu diplomatem. A není to z mé strany jen taktizování, je to povaha. (A nevěřím ani, ţe jedináčci jsou egoističtí. Naopak nejsou schopni kolikrát tvrdého chování a spíše ustupují.) Poslední zaměstnání bylo velkým poznáváním povah lidí. Vše stalo se po 4 letech - další změny na ţeleznici byly nevyhnutelné a došlo ke značnému "zeštíhlování" počtu zaměstnanců. V tomto momentě pro mne bylo nevýhodou to, ţe jsem měla k ČD "nový nástup", tudíţ jsem rok a půl před odchodem do důchodu ukončila předčasně pracovní kariéru. Do pracovního ţivota jsem vstupovala nezkušená, ne příliš sebevědomá, ale vţdy s takovým ţivým zájmem o příslušnou práci. Protoţe jsem za nejhorší povaţovala to, kdyţ člověk není spokojen v zaměstnání, kde tráví spoustu času.
18
O ţádné kariérní postupy jsem neusilovala, vţdy mi bylo něco nového nabízeno. Vzpomínám, ţe aţ po dvouměsíční praxi v první výše zmíněné funkci za mnou přišli soudruzi s tím, bych rozhodně měla být členkou KSČ. Tehdy jsem klidně namítla, ţe budu-li dobře a spolehlivě pracovat, dělám vlastně to nejlepší a pokud je tato funkce podmíněna členstvím v KSČ, ţe se tedy bez problémů vrátím k turnusové sluţbě, protoţe jsem v ní byla spokojena. Mnohokrát jsem měla pocit, ţe vykonávám činnosti, které jsou jakoby nad hranicí mých moţností. Jejich zvládnutí mne občas vyčerpávalo, jindy naopak velmi povzbuzovalo. Vlastně jsem v kaţdé činnosti vydrţela z pocitů jisté odpovědnosti. Zajímavé je, ţe do 44 let jsem stále byla v jednom městě, na jednom místě. A od doby, kdy jsem začala učit nastaly v mém ţivotě ohromné změny. Nastaly nejdříve třídenním dojíţděním do školy, pak stálým dojíţděním, pak kombinovaným dojíţděním do té druhé školy, posléze dojíţděním do různých ţelezničních stanic v bliţším okolí a v závěru to bylo uţ v celé oblasti severních a východních Čech. To všechno dost pomohlo mému pomyslnému vývoji. Nelituji ničeho, mne- i přes leckdy náročná období - všechno spíše bavilo. I to občasné překonávání sama sebe. V osobním ţivotě jsme si také nevedli zle. Druhá dcera se narodila po 5 letech. Kdyţ mi bylo třicet, bydleli jsme v nově postaveném domku. Měli jsme auto. Podnikali různé výlety. To byl taky náš malý cíl. Vedli jsme ţivot takové "normální rodinky". Starší dcera vystudovala vysokou školu dopravní mladší zase pedagogickou. Vše takové normální. Mám-li se zamyslet nad tímto příběhem - co můţu napsat, ţe jsem v ţivotě udělala důleţitého? Nic vlastně nevzešlo z mého prvotního plánu. Svým způsobem jsem taková prostrkovaná figurka na šachovnici ţivota. Takový ţivější, svědomitý, poctivý pěšák. Moţná jsem něco dobrého předala dcerám. Snad jsem odváděla dobrou práci. Snad se mi podařilo trochu zasáhnout v dobrém slova smyslu některého studenta. Kdo ví... b) Co nyní dělám, co vytvářím, čeho se snažím dosáhnout. Odchod do důchodu je fakt váţný a důleţitý krok. A nelze mu uniknout. Má pro mne význam srovnatelný s krokem, jímţ se ze mne před lety stal prvňáček. V posledních pracovních letech, jiţ kolegové často rozumovali na toto téma, ale já jsem si to nijak nepřipouštěla. Pod tíhou různých starostí a obav i o práci jsem se stále více těšila na to, aţ budu doma, bez pocitů, ţe něco musím, nesmím, ţe si odpočinu a na tuto fázi ţivota budu nahlíţet jako na prázdniny. Také jsem si plánovala vyzkoušet si studium na U3V. Jinak ţádné další ambice. (Ţijeme v rodinném domku, máme psa, kocoura, korelu, rybičky i králíky, o práci a zábavu je tak svým způsobem postaráno. Auto nevlastníme, ale vlakové spojení máme dobré na všechny světové strany. Navštěvuji vnoučata, někdy je máme u nás.)
19
Po ukončení pracovní činnosti jsem se přihlásila na Úřad práce a několik měsíců jsem byla nezaměstnanou osobou. Poté nastal pravý důchod. V tomto momentu jsem se začala nazývat důchodkyní – dorostenkou, a nebo rentiérkou. Uţ po několika měsících jsem pocítila obnovení sil. Ţivot v takové pohodě posílí. Jenţe za rok mi začalo něco scházet. Tudíţ jsem začala o pořízení počítače, pak jsem si ho koupila a s vervou jsem se s ním sbliţovala. Zároveň jsem se přihlásila na U3V.Také jsem se rozhodla, ţe budu chodit cvičit. Jasně se u mě začalo objevovat jakési dobití baterek. Jakoby se probudila má osobnost. Po určité době jsem se zajímala o práci s dětmi. A pak mi přišla nabídka na hlídání malého dítěte. Přijala jsem ji. A od té doby jsem si uţ zase nepřipadala jen jako na prázdninách. U3V jsem ale nevzdala. A docela nedávno mě překvapil telefon mého bývalého nadřízeného ze školy, ţe mne doporučil kolegovi z Prahy, ţe bych mohla pár hodin přepravních předmětů odučit na jejich škole. Tato nabídka je aktuální a je zajímavá hlavně tím, ţe budu muset zase rychle prohnat buňky šedé kůry mozkové, protoţe pauza jak od předpisů a vyhlášek, tak od určité učitelské praxe je jiţ značná. Ale z napsané věty jiţ vyplývá, ţe se do toho s dobrodruţstvím vrhnu. A ţe to dobrodruţství opravdu je, dosvědčuje to, ţe budu učit jen 3 hodiny týdně, ale kvůli tomu budu muset vlastně mnoho materiálů prostudovat. Za dobré povaţuji také to, ţe jsem stále v kontaktu s bývalými kolegy. To odříznutí od kolektivu se nejeví tak náhlé. Tudíţ shrnutí toho všeho je asi takové: Skončí-li pro nás ten oficiální ţivot, nesmí to znamenat nástup do nudy. Podle mého názoru by bylo mou tragédií, kdybych ţila jen původním zaměstnáním a neměla jiné zájmy. A za své štěstí povaţuji také to, ţe v novém manţelství bylo přerušeno osobnostní omezování a já ve skutečnosti aţ nyní "objevuji" svět. Toto celkové dobré naladění mi pomáhá i překonávat jisté trápení s jednou dcerou. Podnikám všechno moţné, jen abych se nedostala do takových úvah, kdy člověka napadají myšlenky jako "lepší uţ to nebude" nebo kdy podvědomě cítí, ţe můţe přijít nějaká ta rána osudu a všechny optimistické vize jsou třeba pak navţdy ty tam. Mám teď takové "krédo":musím se neustále "bušit, zocelovat se" a stále jít vpřed, dokud to jde, stále se snaţit přemýšlet. Snaţit se zaujímat ke všemu spíše pozitivní postoj. A cvičit nejen tělo, ale i hlavu, snaţit si v sobě drţet mladého ducha. Vyţaduje to jisté úsilí. Ale jinak to nejde. Někde v hloubi duše se totiţ skrývá nějaká ta představa nějaké té moţné "ťafky", jak uvádím výše. Proto to cvičení sebekázně. Velmi důleţité je ale zdraví. Jeho nedostatek pak ovlivní třeba všechna předsevzetí, plány i chuť do ţivota. Jistěţe se tedy budu snaţit co nejdéle udrţet. Největším mým zájmem je pátrání po smyslu ţivota, stvoření, hledání pravdy o světě, vesmíru. Porovnávám křesťanství s východními naukami. Je to všechno velmi zajímavé, ale stále vznikají nové otázky. Neustále vyhledávám literaturu vztahující se k těmto tématům. Nechci ale podlehnout bludům, z daleka ne všechna literatura je kvalitní. Mám zájem i o
20
psychologii a filozofii v rozsahu mě pochopitelném. Mrzí mě, ţe je tak málo příleţitostí k hlubším rozhovorům právě na tato témata, která mě zajímají. Vyhledávám na internetu pořady a články, které mi něco dají. Stále ráda čtu, sleduji dění kolem sebe. Nesnáším tlachání , a přesto jsem mu často vystavena. Ale přesto mnohokrát jsem byla, např. při cestování vlakem, povzbuzena hovory opravdu moudrých starších lidí, ale i cílevědomých mladých. Jsem neustále zvídavá. Uvaţuji o tom, ţe si pro sebe a pro rodinu napíšu také nějaké vzpomínky. Stále hlídám holčičku, snaţím se jí co nejvíce naučit. Je to také radost těchto dní a velké povzbuzení. Protoţe navíc je v tom i láska. Těším se i na ty 3 hodiny výuky. Zajímá mne chování studentů, jejich úroveň znalostí i kolektiv. Jsem ráda, ţe jsem ve svých 53 letech udělala radikální řez a změnila naprosto svůj ţivot. Ačkoliv jsem byla zabezpečená a jakoby v pohodě, neţila jsem vlastně svůj ţivot, ale přizpůsobený. Vím, ţe jsem spíš sangvinička a můj první manţel byl melancholik, pedant a puntičkář. Přesto jsem vţdy oceňovala, ţe to jistě myslí dobře, vše pro rodinu, ţe to tak má být. Můj odchod byl velmi nečekaný. Ale s odstupem času zjišťuji, ţe jsem udělala dobře, protoţe teď se konečně cítím jako já. Nyní si víc připadám jako v rodině, ze které jsem vyšla. Současný manţel mi připomíná mou matku, je zaloţením optimista a pohodář.(Přesto vzniká jistá obava, aby se to nezvrtlo k přílišnému zpohodlnění a nenáročnosti myšlení.) Změna mi ale hlavně prospěla v utvoření si nového náhledu na ţivot. Osamostatnila jsem se. Zajímavé je, ţe mne také opustily všechny dřívější zdravotní neduhy. Začínám věřit tomu, ţe jejich příčinou byla, ač částečně skrytá, leč dlouhodobá nespokojenost. Čeho se snaţím dosáhnout? Snaţím se proţívat dny jako kupu zajímavých záţitků. Děkuji bohu za kaţdé dobré ráno... Nedávno mě na základě jednoho rozhlasového pořadu napadlo navštěvovat nějakou starší opuštěnou osobu v DD a povídat si s ní. Také uvaţuji o tom, ţe moţná na počítači napíšu své vzpomínky. V běţném ţivotě chci být tak nějak normálně uţitečná, příjemná. Chci spíš povzbuzovat lidi kolem sebe. Řídím se příslovím z Bible:Srdce, které je radostné působí dobro jako lék, ale duch který je zkrušený, vysušuje kosti. A dalším: Odpověď, kdyţ je mírná, odvrací vztek, ale slovo, které působí bolest, budí hněv. Ţivot je velký dar. A i kdyţ nepatřím k významným osobnostem, nevybudovala jsem ani komunismus, ani kapitalismus, a do historie se také nezapíšu, děkuji za to, ţe mi je od mládí dopřáno uvědomovat si všechny jeho krásy a hlavně krásy a tajemství celého stvoření. P11: Muţ, 68, VŠ a) Co jsem v životě udělal důležitého, co jsem vytvořil, čeho jsem dosáhl Teď si začínám uvědomovat, ţe na otázku, co jsem v ţivotě udělal velikého a důleţitého, se mi bude těţko odpovídat, nestal jsem se ani Einsteinem, ani
21
Belmondem, ani Alešem Valentou na lyţích. Proţil jsem dosavad obyčejný a prostý ţivot, konečně posuďte sama: Přišel jsem na svět za fašismu (1940), rozum pobral za komunismu a stáří proţívám za vlčího českého kapitalismu. Narodil jsem se v křesťanské rodině, coţ mně zůstalo na celý ţivot. Vystudoval jsem techniku a jako mladík s modrým diplomem jsem nastoupil do Kolbenky (ČKD Stalingrad, posléze ČKD Elektrotechnika)na točicích strojích elektrotechnických. Z počátku jsem si mezi ostřílenými kozáky v dílnách i u rýsovacích prken připadal jako neplavec, kterého někdo hodí do hluboké vody, ale posléze praxí jsem mohl začít mluvit o rodinném zaměstnání. Poté jsem ale narazil: Chtěli na mě, abych v tehdejším Sovětském svazu uváděl do provozu jednu vojenskou zakázku, na které se technika podílela. Kdyţ jsem odmítl, zbyla mi jediná moţnost a to dát výpověď. 12 let jsem fungoval ve svérázném sdruţení s názvem Závody silnoproudé elektrotechniky, abych se pak, to uţ bylo po Listopadu - vrátil zpět do své Kolbenky. Pak ale, tři roky před starobním důchodem, jsem dostal padáka v souvislosti s rušením fabriky. Poté jsem se uţ nikde nechytil, za to mne se chytil infarkt. Díky bohu doktoři mě z toho dostali. A to je tak asi vše. Snad jsem jen zapomněl zmínit, ţe při zaměstnání u Kolbenů jsem dokázal svépomocí postavit v Hostivaři druţstevní byt. A čeho jsem v ţivotě nedosáhl? Tak například objevil jsem v sobě talent pro herectví-pro mluvené slovo. Leč příliš pozdě. České divadlo tím ale asi příliš neutrpělo. Ale dost povídání o tom čeho jsem nedosáhl, toto má být přece práce o tom, co jsem dokázal a ne, kde mi ujel vlak. Tak vidíte, milá slečno, co jsem vlastně v ţivotě dokázal? Snad ţe jsem neohnul hřbet před rudým ďáblem (nebyl jsem však ţádný disident), ale je na tom něco výjimečného? Vţdyť slušných lidí bylo a ještě je na světě (s díky Bohu i v Čechách) ještě většina! Jsem obyčejný z obyčejných, v nadsázce takový simplicius, jak by řekli latiníci! b) Co nyní dělám? Čeho se snažím dosáhnout? Snaţím se udrţet duševní i fyzickou svěţest, mít program a zájmy, které mě nahradí absenci profesní činnosti, nepřistoupit na tendenci "mě se nechce", ale řídit se ţivotní filosofií "práce a odpočinek". Navštěvuji přednášky U3V na Katolické teologické fakultě a nově na fakultě filosofické. Se svou ţenou stále ještě jezdíme na sjezdovky v Alpách, "běháme" na běţkách nebo pěšky po Šumavě či Jeseníkách a snaţíme se i na bicyklech. Dle našich moţností jezdíme i na zájezdy do Jiţní Evropy- tu jsme si oblíbili. Jsem ve věku, kdy uţ se nesnaţím předhonit kamaráda, ale překonat sám sebe. Nezavírám se před společností, jsem-li schopen v něčem pomoci svému bliţnímu, pomohu mu a váţím si toho, ţe jsem byl zase někomu uţitečný.
22
Snaţím se brát ţivot s nadhledem a humorem aţ do krajních situací, dovolte, abych (nepřesně) citoval Karla Čapka:"Humor je sůl země, a kdo je dobře prosolen, ten dlouho vydrţí". Scházím se se svými kamarády-vrstevníky a samozřejmě vzpomínáme na to, co jsme spolu proţili (včetně lumpáren), vţdyť je radost vzpomínat, kdyţ je na co. Jest mi jiţ proţít závěrečnou část pozemského ţivota se zvlášť silným vědomím, ţe se blíţí konečný Rechnung vypovídající o tom, zda Bohem mi daný ţivot jsem nepromarnil. P12: Ţena, 67, SŠ a) Co jsem v životě udělala, čeho jsem dosáhla Kdyţ jsem napsala nadpis, mám dilema, co vlastně jsem v ţivotě dosáhla. Určitě ne to, o čem jsem snila, ale myslím, ţe to nebylo tak zlé. Mé dětské sny a sny dospívající dívky byly trošku pohádkové. Vyrůstala jsem v docela tvrdém reţimu, nebyl prostor pro sny a přání a rozlet-touţila jsem cestovat, poznávat nové země, kultury, historii lidstva, navštívit Itálii, Řecko, pyramidy a chrámy v Egyptě, vidět pyramidy v Mexiku, cestovat, poznávat nové země a lidi. To byly přání, které jsem si začala plnit aţ kolem padesátky, kdyţ se otevřely hranice. Vystudovala jsem dvouletou hospodářskou školu/dnes ekonomická/ a v šestnácti letech začala pracovat jako sekretářka v továrně Optimit. Byla to tvrdá, ale dobrá škola ţivota. Po dvou letech jsem se přihlásila na studium při zaměstnání a udělala si maturitu. Pak jsem se vdala a odstěhovala za manţelem do Prahy. Nastoupila jsem na místo v České televizi, kde jsem pracovala aţ do roku 2004. Poznala jsem mnoho zajímavých lidí a můj ţivot dostal jiný rozměr, našla jsem si hodně přátel a kamarádů. Stavěly jsme dům společně s manţelovým bratrem na pozemku jeho rodičů. Měli jsme konečně, kde bydlet. Vychovala jsem dvě děti, syna a dceru. Snaţila jsem se, aby z nich vyrostli čestní a poctiví lidé. Oba vystudovali-mají své zaměstnání. Vodila jsem je po Praze a vypravovala její historii. Chodili jsme do divadla a na výstavy. O víkendech jsme jezdili na dovolenou pod stan. Rozuměla jsem si s dětmi dobře, vychovávala jsem je spíše kamarádsky. Chodili na výtvarku do Lidušky k malířce Kateřině Černé a učili se jazyky. Chtěla jsem, aby mohli cestovat, aţ vyrostou. Nikdy jsem neměla čas se nudit. Jen touha po cestování a poznávání světa zůstala. Kdyţ se otevřely hranice, začala jsem si plnit své sny. Cestovala jsem s cestovkou autobusem po památkách v Řecku, Itálii, Španělsku, Portugalsku, Turecku, Francii. Před odchodem do důchodu jsem konečně odjela do Egypta a navštívila chrámy na Nilu, pyramidy v Gíze a archeologické muzeum v Káhiře. Byla jsem nadšena. Pracovala jsem o 7 let déle, protoţe mě má práce bavila a uspokojovala. Kdyţ
23
vyrostly děti, tak jsem dceře hlídala vnučky dvojčata, jezdila s nimi na dovolenou, brala je na vycházky do přírody, po Praze atd. Do důchodu se mi ani moc nechtělo, ale těšila jsem se, jak budu moci chodit na U3V a studovat si obory, které mě zajímají a baví. Myslím, ţe jsem svůj ţivot ţila docela dobře. b) Čeho chci dosáhnout, o co se snažím teď v seniorském věku Ráda bych se věnovala svým zálibám, na které jsem při zaměstnání neměla moc času. Cestování, turistice, procházkám v přírodě, návštěvám divadel, koncertů, výstav, vzdělávání na U3V. Pomoci dětem s vnoučaty. Je toho opravdu hodně, často nevím, čemu dát přednost. Pracovala jsem o 7 let déle, neţ jsem měla, protoţe mě práce bavila a uspokojovala, pak uţ čekala dcera i syn, ţe budu hlídat vnučky, vodit je na zájmové krouţky. Strávím s nimi část prázdnin na chalupě. Holky jsou úţasné, mám je moc ráda a docela si je uţívám, myslím, ţe i více, neţ vlastní děti. Chodím do centra vzdělávání pro seniory na Vltavskou na dějiny antik a egyptologii. Před rokem jsem ukončila 2. lékařskou fakultu "Praventivní medicínu". Na filozofické fakultě navštěvuji psychologii a egyptologii. Zajímá mne hodně oborů od umění, dějiny, psychologii, medicínu, mystiku – prostě vůbec, dozvědět se co nejvíce o historii lidstva, planety, smyslu ţivota, úkolech, které zde máme splnit, jak je zvládnout apod. Snaţím se o to, abych byla soběstačná, nebyla dětem na obtíţ. Studovat na U3V obory, které mne baví. Cestovat pokud to zdraví a finance dovolí, také pomáhat přátelům a blízkým, kteří pomoc potřebují. Chodím na brigádu pracovat, abych si přivydělala na dovolené v cizině a kulturní vyţití. Práce mne baví, mám ráda lidi, tak si tu brigádu uţívám, neberu to jako nutnost, ale také jako zábavu. Ráda se setkávám s přáteli na popovídání, návštěvu divadla, nebo výlet do přírody. Hledám smysl ţivota v malých radostech i starostech. Jezdím na dovolenou, nejraději k moři do Řecka. Mám ráda antiku, řeckou historii, přírodu, prostředí a hlavně lidi, kteří jsou velmi veselí, přátelští, milují děti a hlavně své rodiče a prarodiče. Tam prostě neodloţí své rodiče do domova důchodců nebo do LDN. Rodina se společně stará o své rodiče, jsou váţení, pro své zkušenosti, moudrost, lásku. Je mi líto, ţe u nás tato péče o rodiče a blízké naprosto mizí. Mládí se stává modlou, symbolem ţivota peníze. Ty starší občany najednou nikdo nepotřebuje, jsou na obtíţ. Je to špatné, protoţe i dnešní mladá generace zestárne a nebude nikdo, kdo se o ně bude starat. Myslím, ţe kaţdá vyspělá společnost se pozná podle péče o děti a staré lidi. Chtěla bych, aby si
24
to lidé uvědomili a začali vychovávat k úctě ke stáří také své děti, protoţe v té nejmladší generaci je naše budoucnost a hlavně kvalita ţivota. Peníze nejsou zdaleka všechno, nestačí ke štěstí a spokojenosti. Teplé ruky pohlazení, vlídné laskavé slovo je daleko víc neţ nějaké bohatství. A já jsem přes to optimista a věřím, ţe to lidé pochopí. Mám lidi ráda, chtěla bych ţít ještě dlouho, přečíst ještě mnoho hezkých knih, poslouchat muziku, chodit do přírody a setkávat se s lidmi. P13: Muţ, 84, SŠ a) Co jsem v životě důležitého udělal, co jsem vytvořil, čeho jsem dosáhl Kaţdý člověk, tedy kaţdý z nás je individualistou a tedy i kaţdý z nás má vlastní názor na úspěch. My, kteří jsme rostli a dozrávali na počátku minulého století, máme na své úspěchy diametrálně odlišné názory, neţ lidé dneška. Tehdejší doba opírala se o člověka autonomního, jehoţ ţivotní úspěch se opíral o vlastní vizi svého konání. Bylo to solidní a čestné jednání, kdy podání ruky bylo nezrušitelnou smlouvou. Jednání v celé společnosti bylo poznamenáno charakterním přístupem a větší citovostí. Dnešní mladý člověk je podroben velkému tlaku z vnějšího prostředí. Je stále vystavován zrychlujícímu se tempu denního koloběhu. Ztráta soukromí, vlastních myšlenkových pochodů, stres a obavy podepisují se na jeho jednání. Lidem jsme namotali do jejich mozků mikročipy, abychom zrychlili jejich výkon. Přináší to luxusnější ţivot a radost z konzumního způsobu ţivota ale to je velmi ošidná skutečnost. Německý filozof Heideger napsal: "Technika překoná jakoukoliv vzdálenost, ale nevytváří blízkost". Názor na úspěch je tedy hodnocen jinými měřítky. Je to především byznys, který člověka nutí prosadit se za kaţdou cenu, i kdyţ zničím a pošlapu vše kolem sebe. Peníze a zase jenom peníze, vidina peněz bere dnešním lidem svobodu ducha, ničí cit a vnímání krásy světa. Tak to je úspěch dnešního člověka. Já pokládám za úspěch to, ţe jsem čestně ustál v ţivotním zápolení, nikoho jsem nezranil fyzicky ani duševně a pokud jsem mohl, nikomu jsem neodepřel svoji ruku. Budu tedy moci odejít v míru a klidu své duše. To, ţe jsem toho dosáhl podle mého subjektivního mínění, musel jsem prodělat velmi tvrdou zkoušku jiţ ve svém mládí. Útlé mládí Narodil jsem se v rodině venkovského koláře v malém městečku, na Českomoravské vysočině, jako první z nás třech sourozenců. Kraj kouzelný, do kterého jsem vrostl celým svým srdcem. Byl to kraj tvrdý, drsný a málo úrodný, kde se rodil oves, ţito, brambory a kamení. Tyto podmínky zanechaly vryp na duších a chování místních lidí. Kromě otcovy ţivnosti jsme měli malé hospodářství, dvě kravky, dvě prasátka, slepice, králíky a nezbytné husy, aby sestry měly peří na peřiny. Pak stráţce našeho majetečku pes a kočky a k nim patřící myši. Maminka pracovala v domácnosti a starala se o naše pohodlí. Všichni dohromady jsme ţili v
25
symbióze, kterou diktovala příroda. Uţ jako děti 3-5 let jsme v době zemědělských prací museli jezdit s rodiči na pole/ţně, sběr brambor/. Zvláště na podzim, kdy se z rána válela mlha a bylo chladno, nás rodiče posadili na prázdné pytle od brambor, přikryli dekou a museli jsme čekat, neţ vyjde sluníčko z mlhy nebo se oteplí. Rovněţ o ţních jsme museli pomáhat, dělat povřísla, snášet snopy a stavět "panáky". To vše je historie a ze slovníku naší mateřštiny se vytrácejí slova, jímţ naše mládeţ nerozumí. Kdyţ jsem chodil do školy a přišel jsem domů, čekal mě tam často vzkazjídlo máš v troubě, přijď za námi na pole. Na naši školu vzpomínám s velikou úctou, i na naše učitele, kteří se stali legendami. Čtvrtek byl volným dnem, kdy se nevyučovalo. V mém věku 14-15 let mi na tento den otec naplánoval podzimní orbu. Ráno mi zapřáhl krávy a celý den jsem oral. V poledne jsem kravky vypřáhl a nechal pást na mezích polí nebo nedaleké louce. Ze studánky jsem jim donesl na pití vodu. Kravky zalehly a já odpočíval s nimi. K obědu mi maminka namazala krajíce chleba se sádlem nebo máslem a k tomu jsem měl bílou kávu "samoţitnou" z praţeného ţita a cikorky. Na toto vše vzpomínám s boţnou nostalgií, nebyla to otrocká práce mladého člověka, ale práce pro naši rodinu, kterou jsem vnímal s uspokojujícím pocitem, ţe zastávám práci rodičů. Přírodní scenérie tohoto nádherného kraje i děje, kdy kolem přešli myslivci s loveckým psem a lovili koroptve. Dlouhé pruhy kouře, které se táhly do údolí z ohýnků, které pálili kluci pasáci z bramborové natě. To byl pravý kolorit vysočanského venkova. Den loučení s domovem Vychodil jsem 5 tříd obecné školy a 3 třídy měšťanské školy. Jeden rok jako nástavbu tohoto základního vzdělání jsem absolvoval ve vedlejším městě vzdáleném 10 km. Tam jsem celý rok dojíţděl na kole, v létě i v zimě, kdy v tomto větrném kraji byly veliké závěje. Kromě běţných předmětů tam byl těsnopis, psaní na stroji a francouzský jazyk. Do školy jsem přijel vţdy včas, v případě nepohody jsem musel vyjet aţ o hodinu dříve. Po skončení školy mi otec řekl: Pepíku budeš se učit kolářem, jako jsem se já učil u svého otce. Těţce jsem ho zklamal, kdyţ jsem to odmítl. To mě vyneslo soud - musíš z chalupy, je nás tady moc. Prostřednictvím strýce mi našel místo v Praze, kam jsem se odebral učit obchodním příručím. Maminka mi sbalila polštář, peřinu, prostěradlo, otec mi koupil čepici a vydal jsem se sám na cestu "do světa". Bylo místo na "celé zaopatření", coţ mi poskytovalo přístřeší, postel a stravu. Otec na mě platil roční poplatek. Byl to obchod v Praze-Ţiţkově na Ohradě. Učební doba byla 3 roky. Při nástupu v Praze jsem byl doprovázen strýcem. Učební pán mi přes sako ohmatal svaly jako řezník, kdyţ kupuje jalovici a prohlásil:"Já to s ním zkusím". Strýc odešel a já v 15 letech vytrţen od rodiny a rodného kraje zůstal sám v cizím nevlídném prostředí. Učení-mučení Rčení, které platilo za středověku nebo ještě před sto lety, mělo platnost i v té době. Dalo mi vypít kalich hořkosti aţ do dna. Spal jsem v kuchyni na skládacím lůţku.
26
Byt pána byl součástí prodejny. Byla tu kuchyň, pokoj, předsíň, WC a prodejna. Předsíň slouţila současně jako sklad. Myli jsme se v předsíni, kromě paní šéfové, která se myla v pokoji. Manţelé měli syna Bohouška, který měl 5 let. Budíček v zimě byl v 5 hodin, otevíralo se v 5:30 h, jelikoţ jsme prodávali mlíko. K snídani jsme všichni měli bílý chléb suchý s bílou kávou "samoţitnou". Oběd v poledne, pokud se to šéfové podařilo, často jsem byl spolutvůrcem ve vaření. Šéfová zavolala: Pepíku, přijď sem! To znamenalo doobslouţit zákazníka, jít do kuchyně a škrábat brambory, míchat jíšku a jiné kvalifikované práce. K večeři jeden odměřený krajíček chleba a trojúhelníček sýra. Dnes a denně! Sýr byl tzv. hubený-30% tuku, za války se jiný nevyráběl.Měl jsem často hlad. Za polední přestávky, kdy jsem předvaţoval zboţí, cukr, mouku, kroupy, ovesné vločky apod. jsem v krámě ukradl čtvrtku chleba. Co jsem nedojedl jsem hodil za regál. Po dlouhé době jsem se šéfem dělal pořádek na skladě. K mé hrůze se z poza regálu vyvalily tvrdé zbytky chleba. Čekal jsem výprask, ten se však nedostavil, šéf to přešel mlčky... Prodejna zavírala v 19 hodin, i kdyţ velké firmy zavíraly jiţ v 18. Po zmíněné večeři jsem lepil a třídil potravinové lístky vodním sklem na starý novinový papír do sloupců, aby se dali snadno spočítat. Po 22. hodině jsem se mohl jít umýt a spát. V létě, kdy se prodávala zelenina, byl budíček ve 4 hodiny. Pán měl na motorce z proutí upletený koš na přepravu zboţí. Do toho jsem si vlezl a jeli jsme na nákup zeleniny na zelinářský trh pro obchodníky do Lutzeovy ulice, dnešní Opletalovy. První vezl pán na motorce a zbylé 3 pytle jsem vţdy vozil elektrikou č.21 do prodejny. Po posledním jsem snídal. Sobota byla normálním pracovním dnem i prodejní dobou. Páni měli v Šestajovicích u Prahy domek s velkou zahradou a drůbeţárnou, na které hospodařila maminka šéfové. Vejce kromě povinného odvodu od 200 slepic se prodávaly na "černo" v prodejně stejně jako vypěstovaná rajčata a ostatní zelenina. V létě v neděli jsme všichni vyjíţděli do Šestajovic vzdálených 17 km od Prahy. Můj úkol byl odpoledne vyčistit drůbeţárnu od ptačího trusu a po obědě aţ do večera plít záhony rajčat a zeleniny, zatímco šéf s rodinou se šli koupat do místního rybníka. V zimě jsem na úklid slepičí farmy jezdil sám vlakem jednou za 14 dnů. Někdy jsem jezdil pro zboţí dvoukolákem a nebo s nůší na zádech na kole. Jel jsem třeba s dvoukolákem pro sud octa o obsahu 200litrů k firmě Hoblík, obchod s octem a solí do Dlouhé třídy.Tam chlapi naloţili sud na dvoukolák a já učedníček v černém klotovém plášti se pachtil jako mezek a táhl káru. Aţ k Hrabovce to šlo.Pak nastal stoupák na Ţiţkov. Kdyţ jsem se vyhýbal zaparkovanému auto vjel jsem jedním kolem do kolejí a nemohl dál. Tramvaj která mě dojela zvonila, ale já nic. Zastavila, vyskočili muţi, pomohli mi a já moh dál. Snášel jsem tyto útrapy, ţe jsem byl z domova vychován k tvrdým podmínkám. Nikdo by neměl chuť číst tolik malých i velkých příběhů, které se udály. Sami naši kluci, kdyţ jsem se jim z výchovného hlediska snaţil vyprávět o svém učení, jeden z nich mi řekl:"Táto tyhle andrzény nám nevyprávěj". Ano, dnes po tak dlouhé době toho kluka chápu, přesto,
27
ţe jsem byl aktérem těchto událostí, těţko chápu, ţe jsem to mohl vydrţet. Konečně přišla doba, kdy jsem dostal výuční list a spolu s vysvědčením dvouleté obchodní školy pokračovací jsem se stal obchodním příručím. Byl to můj velký ţivotní úspěch, ne proto, ţe jsem získal jistou odbornost, ale proto ţe jsem vydrţel tuto strázeň a zbaběle nezběhl. Jeden vynikající ruský vojevůdce Suvorov řekl:"Více potu na cvičišti - méně krve na bojišti". Tvrdá výchova v dětství a ještě tvrdší podmínky v učení byly tím nejlepším cvičištěm pro celý můj další ţivot. Doba dospělosti - starosti mládí Zaměsnání u velké firmy bylo pro mne vysvobozením z otroctví. Kultura vedení firmy, příjemní kolegové i zákaznická klientela vnitřního města mi otevřela nový svobodný pohled na ţivot. Zákonná pracovní doba a tolik volného času! Bydlel jsem v podnájmu ještě s 5 spolubydlícími v pokoji. To by mě nevadilo, byl jsem stále v "terénu". Hrál jsem ochotnické divadlo, chodil s děvčaty tančit do Stromovky, jezdil na pramičkách po Vltavě. Byla však válka a já vnímal smutnou stránku těch druhých. Ţidé nosili Davidovu hvězdu a trpěli velkým příkořím. Jednomu starému ţidovi jsem nosil na poštu balíček s Knacke brot pro jeho manţelku a syna do koncentračního tábora Modliborszice v Polsku. Byly to suchary z chlebového těsta. To samé kupovaly Němky pro své syny na frontě. Jednou mi přišel rozkaz k nástupu do transportu do Německa k totálnímu nasazení. Tomuto rozkazu podléhali všichni narození v roce 1924. Tehdy se mě poprvé dotklo štěstí, byl jsem nemocen hnisavou angínou a nemusel jsem nastoupit do transportu. Po uzdravení jsem byl přidělen k nástupu do Zbrojovky Janeček na Pankráci. Tam jsem se přeškolil na soustruţníka kovů. Dobrovolně jsem si bral noční směny a tím jsem měl celé odpoledne do 22 hodin volné. Pokračoval jsem v klubu Janečkovy zbrojovky v hraní ochotnického divadla. Chodil jsem na statování do Městských divadel praţských i k filmu. Němci veškerou svou filmovou výrobu přestěhovali do Berlína na praţský Barrandov. Viděl jsem tehdejší největší hvězdy německého filmu Johanese Hoesterse/Holanďan/ a Mariku Rok. Přihlásil jsem se jako soukromý ţák ke studiu zpěvu k mistru Theodoru Schutzovi ze staré gardy pěvců Národního divadla. Na klavír jsem chodil k profesorce Putnové z Praţské konzervatoře. Setrval jsem v této činnosti 3 roky - do konce války. Tím ovšem skončil můj bohemský ţivot. Nastoupil jsem zpět k mateřské firmě Karel Kulík. Neţ jsem se ohřál v tomto důvěrném prostředí, za rok a kousek přišel povolávací rozkaz na vojnu. Ţivot vojenský - ţivot veselý V září 1946 jsem nastoupil do Ústřední vojenské nemocnice v Praze Střešovicích k sluţbě pro muţe nejčestnější- obraně vlasti. Po základním výcviku a absolvování poddůstojnické školy jsem byl vyřazen jako desátník a přidělen do bakteriologických laboratoří. Byla to laboratoř bakteriologická, hematologická a biochemická. Byli jsme tam přiděleni 4 vojáci a prošli výcvikem na všech těchto pracovištích. Tato práce mě nesmírně oslovila a já jí propadl absolutně. Společně s jedním kolegou
28
jsme poţádali náčelníka - bakteriologa, pana plukovníka, aby nám umoţnil studium medicíny. Znal dobře naše zapálení pro tuto věc a výjimečně nám vyhověl. Umoţnil nám přípravu pro studium vysoké školy a senzační podmínky. Po celou dobu studia bydlení a stravu ve vojenské nemocnici a měsíční stipendium 2000Kčs. Docházeli jsme na první semestr na 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Má nastávající mi chodila naproti a stále na mne naléhala s poukazem, jak jsem starý proti těm klukům a holkám a ţe chceme zaloţit rodinu apod. Zbaběle jsem jí podlehl a studium vzdal. Kolega studium dokončil, stal se lékařem, jako specializaci si zvolil dětské lékařství a celý plodný ţivot strávil jako primář dětského oddělení v Ústí nad Labem. Jmenuje se Lukavský. Toto jméno ve mě vzbuzuje nepříjemné asociace spojené s nejhorším rozhodnutím v mém v ţivotě. Ţivot na politickém zlomu - rok 1948 Do mateřského podniku jsem se nevrátil - byl znárodněn a organizačně rozvrácen, kolegové se rozprchli. Vstoupil jsem do druţstevního podniku Bratrství. Tam začala tvrdá éra skutečného budování existence. Po vojně jsem se oţenil, nastala éra sehnat byt,provizorně ho zařídit...Byli jsme na to se svou ţenou sami. Moji rodiče nebyli schopni nám pomoci, manţelka byla vídeňská Češka s ryzí českou krví. Jmenovala se Strašková, samo jméno prozrazuje. Po válce reemigrovala jako tisíce mladých Čechů do vlasti svých předků. Sliby moţného kontaktu s rodinou se ukázaly jako falešné. Nemohla navštěvovat rodiče, oni nemohli k nám. Zůstali jsme sami. Kdyţ se narodil první syn, dostal na 14 dnů otec manţelky povolenou návštěvu a po narození druhého syna maminka. Po smrti, kdyţ odešla jako druhá, jsme s manţelkou dostali povolení v celkové délce 3 dnů. Museli jsme vypravit pohřeb a byt zlikvidovat do 1 měsíce. Byla to věc velmi absurdní. Ani při návštěvě velvyslance ve Vídni nám pobyt nebyl prodlouţen. Byla to temná chvíle našeho mladého manţelství. Po noci přijde den a opět vysvitne slunce. Začal jsem systematicky budovat kariéru v obchodu. Byla mi učeněna nabídka, abych šel pracovat do Propagace státního podniku Pramen. Byla tam ale podmínka mít vzdělání na vysoké nebo střední škole uměleckého směru. Opět jsem absolvoval dlouhodobé kurzy na doplnění patřičného vzdělání. Získal jsem tím vědomosti z historie výtvarného umění. Za svůj velký úspěch povaţuji 1. cenu v soutěţi Praha-Berlín v kategorii potraviny. Odměnou byl týdenní výlet do Vídně a po Rakousku. Pravidelné účasti na veletrhu v Lipsku a Poznani /fotil ve Vídni poté to ukazoval v Čechách,měl úspěchy na různých veletrzích.../ Po 10 letech jsem se opět vrátil k pultu u nás. Byla to velkoprodejna Skalka na Praze 10. Naše výrobky se rozváţely do ostatních prodejen na našem obvodě. Bylo mi dobře při vědomí, ţe snad jsem něco dokázal. Přihlásil se věk důchodu. Toto místo jsem musel opustit, jelikoţ zákon nepřipouštěl, aby člověk v důchodové věku řídil jednotku s takovou kapitálovou hodnotou. Odnesl jsem si na odchodnou krásnou odměnu - cukrovku. Lékař po zkoumání mé anamnézie ji diagnostikoval jako dlouhodobou stresovou zátěţ.
29
b) Co dělám nyní, co vytvářím, čeho se snažím dosáhnout. Sbohem a šáteček! – nikoliv Zůstal jsem pracovníkem procesu i po této době. Jsou ti, kteří říkají, ţe uţ se nemůţou dočkat důchodu, ţe si pořádně "odfrknou". To říkají ti, kteří si neuvědomují zkázu, kterou jim to přinese. Ti druzí zachovávají dosavadní časový reţim. Vyhnou se tak stresovému šoku, který na mnohé dolehne tím, ţe jiţ nejsou k ţádnému uţitku. Nastoupil jsem na místo skladníka v jedné velkoprodejně, kde jsem setrval plných 10 let. Uţíval jsem si tak svých bohatých zkušeností, z dob vedení velkoprodejen. Léta plynula a jak bývá pravidlem v tomto věku, zřídka přicházejí zprávy příjemné. Odešla moje manţelka. To byla první bolestivá událost. Brzy na to přišla druhá, mladší syn onemocněl nádorem na mozku. Po první operaci se nepodařilo celý nádor odstranit. Po roce, jako vţdy, kdyţ se provádí operace klasickým skalpelem, dostavila se epileptická reakce. Byla to epilepsie typu G, tj. ţe je generálně zachvácen celý mozek. Byl ţenat, měl dvě děti 4 a 6 let a jeho manţelka se s ním dala rozvést. Zůstali jsme spolu sami. Syn dostal garsonieru a já jsem se nastěhoval k němu. Jestliţe jsem prvních 10 let důchodu pracoval ze sportu, tak teď jsem pracovat musel. Zahraniční léky z Kanady, které mi obstarával můj přítel, stály mnoho peněz a k tomu další výdaje spojené s léčbou. Nelitoval jsem ţádných prostředků, jen aby byl zachráněn jeho ţivot. Bohuţel po 9 operacích ve svých 50 letech podlehl. Pracoval jsem v jiném pracovišti, jelikoţ práce skladníka byla jiţ nad moje síly. Pracovní poměr jsem ukončil v 75 letech svého věku. Co dál, kdyţ se člověku nechce umřít? Je to bohapusté rouhání, jakoby člověk měl sám rozhodovat, kdy odejde ze své vlastní vůle. Nikoliv, znám tento zákon přírody, který chápu jako součást ţivota. Aktivní činnost fyzická i duševní dá zapomenout i na těţké rány osudu, které člověka potkají. Léto trávím na rodné chalupě, jak jsem zmínil na začátku svého vyprávění. Citová vazba k tomuto místu mi velmi pomohla, jako bych cítil citové pouto rodiny a mládí, ţe mě chrání. Pěstuji tam květiny, udrţuji trávníky a chodím po kraji a těch cestách, pokud ještě existují. Poslouchám, jak ve větru hučí smrkový les, kam jsem chodil ţencům jako malý kluk pro vodu. Ano, to všechno mě naplňuje nostalgií, smutkem ale přesto to posiluje moji duši. Jezdím po tom našem krásném kraji na horském kole a snaţím se nemyslet na ty ošklivé záţitky, ale myslet pozitivně. V zimě ţiji ve své garsonce na Barrandově. Denně cvičím, aby mi neztuhly klouby, jezdím na rotopedu a na balkoně poslouchám přírodu. Prokopské údolí mám, jako by kamenem dohodil a česká Semmering, Dalejské údolí, nádherné scenérie na dohled od betonových hradeb barrandovského sídliště jsou moje procházky. A co duše? Objevil jsem lék na duševní nudu - U3V. Netušil jsem, co tato fakulta jen seniorům můţe přinést. Obětavost přednášejících profesorů a docentů nezná mezí. Většina z nich jsou rovněţ v seniorském věku. Doslova se rozdávají i bez nároku na odměnu. Absolvoval jsem 4 semestry na 1. lékařské fakultě v Praze. Pokračuji v klubu absolventů při 1.L.F. UK prvním rokem. Rovněţ prvním rokem navštěvuji přednášky
30
cyklu:Jak si udrţet duševní svěţest. Pro studijní rok 2008/09 jsem se dal zapsat na egyptologii. Na nedávné výstavě "Historické lékařské pomůcky a nástroje" jsem se svým kolegou zastával funkci custoda výstavy, abych alespoň trochu odčinil univerzitě péči o naše stáří.¨ Čeho chci dosáhnout? Má odpověď je prostá, můj cíl je na dohled...Přál bych si odejít zdravý. Vím, ţe toto přání je nesplnitelné alespoň pro ty, kteří skončí přirozenou cestou. Mám na mysli, abych se do poslední chvíli mohl postarat sám o sebe a nikoho neobtěţoval svou nemohoucností, abych nepřekáţel těm, jimţ neustálý trysk se stal synonymem úspěchu. Abych měl dostatek sil ustoupit jim z cesty, abych odešel od nedokončené práce. Slyšel jsem vyprávět jednoho starého profesora ofthalmologa, který ve svých 82 letech stále ještě docházel na kliniku k operacím jako poradce. Na dotaz, zda má ve svém věku ještě nějaké plány do budoucna, odpověděl: "Chci spadnout z koně v plném trysku". Ano, to je i moje přání. Rady stařešinům, které vymysleli jiní Stárnutí, jakoţto jev biologický přináší mnohé změny, bohuţel takové, které nejsou příliš lichotivé. Musíme se s nimi smířit a svůj denní reţim pokud moţno udrţet jako dosud. To znamená, ţe všechny zvyklosti, návyky a kulturní projevy dodrţovat na stejné úrovni. Naše ţivotní zápasy, prohry a stresy zanechaly stopy na našich tvářích. Fyzické znaky, jako vrásky a různé jiné deformace eliminovat zvýšenou péčí. Starý člověk rozhodně nevypadá přitaţlivě, a tak se snaţit alespoň o to, abychom nevypadali odpudivě. Stále dbát na celkovou hygienu a hygienu ústní dutiny. Často vidíme starého člověka, který jde s otevřenými ústy a jeho chůze působí unaveně.To jsou věci, které celkem snadno dokáţeme zvládnout při troše vůle, abychom alespoň trochu potlačili svůj věk. Vyjadřujeme se srozumitelně, nepolevujeme v kultuře našeho slovního projevu. Naši srozumitelnou artikulaci podmiňují 3 faktory. Dýchání dodává proud zvuku hlasivkám, jazyk a rty tvoří artikulaci. Proto se doporučuje, aby i starý člověk se stýkal s lidmi, nejen pro psychickou stránku, ale i pro trénování mluvidla, je to sice nezvyklý termín, ale k tomuto to patří. I zde platí to známé latinské:"Atropia ex inactivitate-nepouţívané zakrní". Uţívejme hodně sluníčka, pokud nám to zdravotní stav dovolí, hodně světla má velký vliv na naše duševní optimum. A hlavně radujme se z kaţdého nového dne, který je zázrakem v příměru k nekonečnosti vesmíru a času a poděkujme za něj s hlubokou pokorou. P14: Ţena, 75, VŠ a) Můj život do třiceti let Narodila jsem se v roce 1934 v Opavě jako dcera právníka a úřednice. Oba rodiče pracovali na finančním ředitelství. Bydleli jsme v pronajaté venkovské vilce společně se svými prarodiči. Zejména dědeček se mi jiţ od raného dětství velmi věnoval.
31
Zpíval mi, kreslil a vystřihoval obrázky a chodil se mnou na procházky. Po obsazení pohraničí Němci v roce1939 byl tatínek přeloţen do Uherského Hradiště a celá rodina seč za ním přestěhovala. Nesla jsem tuto změnu velmi těţce, prarodiče mi moc scházeli. Avšak i po přestěhování jsem u nich trávila své letní a zimní prázdniny, a přestoţe byla válka, vzpomínám na tuto dobu jako na nejkrásnější dobu svého dětství. Dědeček, bývalý řídící učitel, mne brával s sebou do kostela na kúr, kde hrál na varhany, učil mne lásce k přírodě. Znal názvy kaţdé rostliny i zvířete, měl mnoţství krásných knih o přírodě, ve kterých jsme si četli. Chodili jsme spolu pomáhat při ţních na pole i na statek, sklízet úrodu ovoce i zeleniny. Babička pocházela z početné rodiny a všichni její sourozenci byli sedláci. Dědeček se stal mým velkým ţivotním vzorem. Maminka, která byla v době okupace v domácnosti, se mě i mé mladší sestře velmi věnovala. V osmi letech jsem se na přání svých rodičů začala učit hrát na klavír, a to nejdříve soukromě, později v hudební škole, kterou jsem navštěvovala nepřetrţitě plných dvanáct let. Hudba se stala mou největší ţivotní láskou. Mé dětství ovlivnila značně válka, zejména pak v roce 1944-1945. Časté poplachy, spojené s běháním do krytů během vyučování, ale i při našich cestách do školy i ze školy, velmi znepokojovaly naše rodiče. Přesto, ţe jsem ve škole dobře prospívala, nemohla jsem studovat na místním gymnáziu. Bylo totiţ změněno v kasárna. Dojíţdění vlakem do nejbliţšího gymnázia ve Stráţnici mi rodiče vzhledem k ostřelování vlaků nedovolili. A tak jsem nastoupila na gymnáziu aţ po skončení války. Naše rodina se vrátila opět do Opavy, která byla válkou hodně zničena. Byla nejvíce poškozeným městem na území tehdejšího Československa. Od konce 40. let začíná obnova města, do téměř vylidněného města se po odsunu Němců vracejí čeští obyvatelé. Téţ budova gymnázia byla značně poškozena, neexistovaly sbírky pro jednotlivé předměty, protoţe byly za okupace rozebrány pro německé školy, také byl nedostatek profesorů, coţ znamenalo vysoký počet studentů ve třídách. Ve třídě nás bylo šedesát studentů, teprve později jsme byli rozděleni do více tříd. I po skončení války jsme zaţili strach, kdyţ jsme objevili na dvoře našeho domu dvě nevybuchlé časované bomby. Smutné záţitky z proţité války v nás zanechaly trvalé vzpomínky. Tatínkův bratranec byl popraven a strýc skončil v koncentračním táboře; většina našich příbuzných proţila hrůzné tři týdny ve slepě v době Ostravské operace. Po válce nastalo pro mne radostné období studií na gymnáziu. Stala jsem se členkou pěveckého sboru, se kterým jsme se velmi aktivně zúčastňovali okresních i krajských kol Soutěţí tvořivosti mládeţe, účinkovali jsme na různých akademiích, oslavách, v ostravském rozhlase, jezdili jsme i do okolních vesnic na kulturní akce. V naší třídě jsme si zaloţily dívčí taneční soubor, který jsme si samy vedly. Tento soubor úspěšně reprezentoval naši školu na různých kulturních akcích a získal řadu ocenění.
32
Kromě kulturních činností jsem reprezentovala školu v sportovních soutěţích, byla jsem členkou Sokola, účastnila jsem se předletových her i XI. Všesokolského sletu v Praze. Mé zájmy byly velmi všestranné. Patřily sem hudba, sport, divadlo, malování, cizí jazyky, literatura, příroda a chemie. Po maturitě v roce 1952 jsem se proto nemohla rozhodnout pro své budoucí povolání. Po absolvování pomaturitního pedagogického kurzu mi bylo nabídnuto místo učitelky hudby na Hudební škole v Krnově s moţností dokončení studia na konzervatoři dálkově. Byla to velmi lákavá nabídka, ale nakonec jsem ji zamítla s tím, ţe budu tuto činnost vykonávat jako koníčka pro své potěšení, nikoli jako své budoucí povolání. Rozhodla jsem se pro dálkové studium češtiny a tělesné výchovy na Pedagogické fakultě v Olomouci, později v Opavě. Hned po maturitě jsem proto nastoupila na místo učitelky na základní škole v Opavě. Mé pedagogické začátky nebyly jednoduché. Ředitelem školy byl tatínkův strýc, který byl na mne neúměrně přísný, aby podle jeho slov “ze mne udělal dobrou učitelku“. Jako mladá učitelka, která “musí umět naprosto všechno“, jsem si nemohla vybírat, co chci vyučovat, ale musela přijmout předměty, které byly na škole potřeba. A tak se stalo, ţe jsem vyučovala i sedm předmětů najednou. To samozřejmě vyţadovalo i mou důkladnou přípravu na vyučování. Naštěstí mne děti respektovaly, a tak jsem neměla problémy s udrţováním kázně. Mimo svou vyučovací povinnost jsem vykonávala i řadu mimoškolních činností, jako např. sportovní krouţky, chemické praktikum, pěvecký sbor aj. Dokonce jsem byla nucena učit se hrát na housle, Pomáhali jsme i místnímu JZD při sklízení brambor a cukrovky, při výmlatech i při sepisování domácího zvířectva. Po večerech jsem se věnovala svému studiu. Dojíţděla jsem na přednášky, na zkoušky, absolvovala jsem různé kurzy v rámci svého studia. Bylo to velmi psychicky i fyzicky náročné. Ale říká se, ţe mladý člověk vydrţí velmi mnoho. Přesvědčila jsem se, ţe je to pravda. V létě v roce 1953 jsem se seznámila se svým pozdějším manţelem Zdeňkem Čechem. Studoval tehdy Vysokou školu báňskou v Ostravě a o prázdninách vykonával v Opavě praxi v n. p. Ostroj. Měli jsme mnoho společných zájmů, a proto jsme si dobře rozuměli. Hrál výborně na klavír, aktivně sportoval, měl zájem o divadlo, o přírodu i o chemii. Začali jsme si dopisovat a Zdeněk za mnou dojíţděl z Ostravy kaţdý víkend. Chodili jsme spolu do divadla, do kina, poslouchat hudbu do knihovny i na zámecké nádvoří v Hradci nad Moravicí. Bylo to krásné období a často na něj vzpomínám. Po skončení vysokoškolského studia v roce 1956 jsme se přestěhovali do Ostravy, kde manţel nastoupil jako mechanik na Dole J. Šverma. Zůstala jsem v domácnosti a opustila jsem své učitelské povolání na dobu čtyř let, abych pečovala o naše jiţ dvě děti. V tomto období jsem zaţila největší strach ve svém ţivotě, a to tehdy, kdy můj dvouletý syn odešel v okamţiku na zastávku
33
autobusu a odjel s ním na konečnou zastávku. Proţila jsem nepředstavitelně hrozné chvíle, ale naštěstí vše šťastně dopadlo a syn se našel. Nikdy na tyto záţitky nezapomenu. Byla jsem ráda, kdyţ jsme se po čtyřech letech vrátili zpět do Opavy, a to hlavně proto, ţe manţel odešel z “šachty smrti“, jak se říkalo dolu, kde docházelo k častým smrtelným úrazům a opět nastoupil na své předchozí místo na SPŠ. Naše rodina se rozrostla o dceru, která se narodila v roce 1960. Po půlroční mateřské dovolené pro mne nastalo období fyzicky i psychicky velmi náročné. Manţel vyučoval na večerní škole a dojíţděl na další školy mimo naše město, a tak starost o rodinu a péče o tři malé děti spočívala z větší části na mně. Po čtyřleté přestávce i práce ve škole si vyţádala více času. Začala jsem dálkově studovat angličtinu na Pedagogické fakultě v Ostravě. Dojíţděla jsem na přednášky a na zkoušky, a rozšířila jsem si tak svou aprobaci o další předmět, který jsem jiţ na škole vyučovala. Mimo péči o svou rodinu jsme se oba věnovali doučování prospěchově slabších ţáků a studentů, zejména o víkendech. Velmi často vzpomínám na svého ţáka Mirka, který mi z vděčnosti přinesl jako dárek svůj velký malířský stojan. Při malování, které bylo jeho jedinou zálibou, pouţíval místo barev různobarevných zubních past. Byla jsem jediná, která dovedla ocenit výsledky jeho práce a pochválit ho. Malířský stojan byl pro něj nejcennější věcí a té se chtěl zříci. Samozřejmě jsem tento dárek nemohla přijmout, ale byl to pro mne nejcennější dárek, který mi byl ţáky nabídnut. Pro časté onemocnění našich dětí nám lékařka doporučila změnu bydliště, a to nejlépe přestěhovat se do Středočeského kraje. Manţelovi se podařilo získat místo odborného pracovníka ve Výzkumném ústavu odborného školství a rovněţ vyměnit byt. A tak jsme se v roce 1965 přestěhovali do Prahy. b) Můj život po třiceti letech Nikdy jsem netouţila po ţivotě ve velkoměstě a ani jsem si nemyslela, ţe zde proţiji větší část svého ţivota. Důvodem této ţivotní změny v mých třiceti letech byla častá onemocnění našich tří dětí, kterým podnebí na severní Moravě neprospívalo. Lékařka nám proto doporučila změnu, a to nejlépe do středočeského kraje. Původně to měla být Mladá Boleslav, kde měl manţel moţnost vyučovat na střední průmyslové škole, ale bohuţel se nám nepodařilo směnit byt. Manţel dostal místo v Praze ve Výzkumném ústavu odborného školství, kde pracoval jako odborný výzkumný pracovník aţ do konce svého ţivota. Také byt v Opavě se nám podařilo vyměnit za byt v Praze 3. Ten se stal naším trvalým domovem, nyní uţ je mým po dobu čtyřiceti dvou let. Na změnu bydliště jsem si ale zvykala velmi dlouho. Naše ulice je stále velmi hlučná, panuje zde značný dopravní ruch a také blízké nákladové nádraţí přináší velkou
34
prašnost. Náš byt se sice nachází ve čtvrtém patře, ale všechna okna vedou do rušné ulice Ţelivského. V době přestěhování do Prahy bylo velmi těţké získat místo učitelky. Byla jsem proto ráda, ţe se mi to podařilo, i kdyţ zatím jen na zástup, a tak jsem v září 1965 nastoupila na základní školu v Praze 2 ve Vinohradské, později ve Slezské ulici, ve škole, kde byl ředitelem i slavný spisovatel K. V. Rais. Stále místo jsem získala aţ po několika letech, a to na této škole. Působila jsem zde čtyřiadvacet let. Po dvou letech jsem svou pedagogickou práci musela na čas přerušit. V roce 1967 se nám narodilo čtvrté dítě. Nastoupila jsem na mateřskou dovolenou, která tehdy trvala pouze půl roku. Nemohla jsem zůstat doma déle, neboť jsem neměla dosud stálé místo, o které jsem jinak mohla přijít. Nemohli jsme si dovolit, aby naše šestičlenná rodina ţila z jednoho platu. Nastoupila jsem opět do práce a svého čtyřměsíčního syna jsem vozila do blízkých jeslí. Toto období pro mě bylo nesmírně fyzicky i psychicky náročné. Tehdy mi velmi pomáhal zejména můj nejstarší syn, hlavně po dobu, neţ jsem přišla ze školy. I kdyţ mu bylo teprve jedenáct let, jeho péče o malého bratra byla příkladná. I tuto dobu jsme všichni šťastně překonali. Abych měla své děti nablízku a abych se jim mohla více věnovat, převedla jsem si je na svou školu. Děti se rády zapojovaly do veškerého mimoškolního dění. V tom mi velmi ochotně pomáhal můj manţel. Se svými ţáky a s našimi dětmi jsme jezdili na výlety (i o víkendech), i na školy v přírodě. I po letech na tuto dobu ţáci rádi vzpomínají. Pořádali jsme ţákovské akademie, do jejichţ přípravy jsme se snaţili zapojit co největší počet ţáků. Vyuţívali jsme i moderních forem, např. zvukového filmu, diaprojekce, ţivého výstupu ţáků na jevišti (recitace, dramatizace, tance, výtvarného projevu). I přes varování kolegů jsme se nebáli zapojit do přípravy a realizací našich akcí i problémové ţáky, osvědčili se výborně. Všichni pracovali s nadšením. Nikdy se nám nestalo, ţe by někdo odmítl přijít na zkoušky, i kdyţ se tyto konaly jen v mimovyučovacím čase. Manţel se za svého působení na SPŠ v Opavě úspěšně věnoval černému divadlu a moderním formám divadla, a tak mohl své zkušenosti uplatnit i se ţáky základní školy. Ve své třídě jsem později zaloţila divadelní krouţek, se kterým jsme se zúčastňovali různých divadelních přehlídek. Jako učitelka tělesné výchovy jsem se podílela na sportovní činnosti ţáků. Naše škola byla i v tomto směru velmi aktivní, patřili jsme k nejúspěšnějším na obvodě Prahy 2. K získání diplomu v obvodních i krajských soutěţích přispěly i naše děti. Často s úsměvem vzpomínáme na dobu, kdy jsme se učili při baterkách v době změny elektrického napětí za plného provozu i na dobu, kdy jsme se učili shromáţděni okolo kamen, často studených. Naše škola byla poslední na obvodě se zavedením ústředního topení. Naši ţáci často účinkovali při různých příleţitostech na schůzích (MDŢ, SČSP, ONV aj.). Program sestával z recitace a zpěvu.
35
Ubíhala léta a naše vlastní děti postupně odcházely ze základní školy na střední školy. Dva starší chlapci dojíţděli denně do Poděbrad na střední hotelovou školu, dcera na střední pedagogickou školu a nejmladší syn na střední průmyslovou školu strojnickou. Vzhledem k tomu, ţe naše děti byly jiţ velké, rozhodla jsem se rozšířit si své vzdělání studiem výchovného poradenství, na pedagogické fakultě UK. Práce výchovného poradce mne jiţ delší dobu velmi zajímala. Tuto funkci jsem na škole vykonávala patnáct let. V roce 1989 jsem odešla na vlastní ţádost na základní školu v Praze 4. Zde jsem mohla velmi dobře uplatnit svou aprobaci jazyk anglický, který se začal na školách povinně vyučovat. Se ţáky mé třídy jsme rovněţ podnikali o víkendech výlety, a to i za nepříznivého počasí. Tato třída byla zajímavá především výjimečně kladným postojem k manuální práci. S nadšením i se zručností opravovali veškeré závady ve třídě a rádi i učebnu zvelebovali. Připomíná mi je obrovská koala, kterou mi věnovali při rozloučení na památku. Ve své pedagogické činnosti jsem pokračovala po pěti letech na základní škole na Proseku, kde byl mým nadřízeným bývalý ţák. Zde jsem zaţila diferenciaci ţáků sedmých a osmých tříd podle prospěchu v češtině a matematice. Byla mi přidělena třída prospěchově i kázeňsky nejhorších ţáků. Byla to nejhorší třída, kterou jsem za celou dobu svého pedagogického působení na školách zaţila. Někdy jsme myslela, ţe tuto práci nezvládnu. Ale vydrţela jsem to, trvalo mi to však několik měsíců, neţ jsem se vypořádala se všemi problémy. Tato škola byla zredukována, a tak já, jakoţto jiţ důchodkyně, jsem odešla a nastoupila jsem na své poslední působiště v Praze 1 ve Vodičkově ulici, kde jsem vyučovala sedm let aţ do odchodu do důchodu. Škola má rozšířenou výuku výtvarné výchovy a je velmi úspěšná. Z významných ţáků uvádím T. Novákovou, H. Kvapilovou, Z. Braunerovou, J. Brejchovou a další. V roce 1996 mne postihla velká ztráta. Zemřel manţel, jenţ mi byl po celé naše 41leté manţelství velkou oporou. A tak jsem zůstala s pejskem sama v bytě, ve kterém naše šestičlenná rodina ţila šťastně a spokojeně více neţ dvacet let. Starší synové vystudovali Vysokou školu SNB, pracují u policie. Mají jiţ své rodiny a oba ţijí v Praze. Nejmladší syn vystudoval ČVUT obor letectví. Ihned po promoci odjel do Paříţe, kde po roce studia na univerzitě nastoupil do letecké firmy na dobu devíti let. Poté absolvoval studium MBA v Madridu a vrátil se zpět do Francie. Nyní pracuje u firmy v Nice. Dcera byla po maturitě zaměstnána jako učitelka v mateřské školce. Provdala se, má tři syny a po mateřské dovolené zůstala v domácnosti. Ani po odchodu do důchodu v roce 2002 jsem nepřestala se svými aktivitami. Přihlásila jsem se na univerzitu třetího věku na FF UK na obor Dějiny hudby, později na Egyptologii, na Psychologii a na obor Čeština včera, dnes a zítra. Před dvěma roky jsem ukončila kurz Zdravý ţivotní styl na třetí lékařské fakultě UK. V letošním
36
roce jsem se přihlásila do prvního ročníku cyklu vzdělávání Praţská univerzita pro kaţdého s názvem “Praha v toku dějin“. Cyklus obsahuje dvě akce měsíčně, a to přednášku a na ni navazující vycházku. V oblasti vzdělávání v cizích jazycích jsem navštěvovala sedm let Státní jazykovou školu hl. m. Prahy, a to kurzy francouzštiny a španělštiny. Nezapomínám ani na kulturní vyţití. Jiţ řadu let mám předplatné do Národního a Stavovského divadla. Jsem členkou Kruhu přátel opery ND. Svou fyzickou zdatnost si udrţuji turistikou. Jiţ čtyři roky jsem členkou turistického oddílu Svazu důchodců v Praze 3. S tímto oddílem podnikáme kaţdý týden po celý rok výlety do okolí Prahy v délce 10-15 km. Kromě těchto výletů chodíme i na procházky po Praze. Nezanedbávám ani svou zahrádku v Praze 9 v zahrádkářské kolonii, kterou vybudovala naše rodina svépomocí na místě obilného pole. Nyní se o ni starám sama, podle potřeby pomáhají děti. Ve volných chvílích se věnuji svým vnoučatům při přípravě do školy, studiu cizích jazyků, hře na klavír, literatuře. Ráda cestuji, kromě většiny evropských států jsem navštívila i Egypt a Thajsko. Za obětavou práci s mládeţí mi byla udělena prezidentem republiky, vládou ČSSR a ÚRO státní vyznamenání, dále pak diplomy ÚVČSTV, ONV v Praze 2 aj. I kdyţ si všech těchto ocenění váţím, přesto je pro mě největší m oceněním uznání mých ţáků, kteří mi projevují vděčnost za vše, čemu jsem je naučila a co jsem jim dala pro ţivot. Někdy sice byly chvíle, kdy jsem si myslela, ţe jsem se pro povolání pedagoga nerozhodla správně, dnes ale vím, ţe kdybych se měla znovu rozhodovat, zvolila bych si stejné povolání. Výchově mládeţe jsem se věnovala padesát let. I naše děti jsme se společně s manţelem snaţili vychovat co nejlépe, snaţili jsme se je připravit co nejzodpovědněji pro ţivot. Jsem velmi ráda, ţe se nám to podařilo. P15: Ţena, 70, SŠ a) Můj život do třiceti let Vrcholilo předválečné napětí, a jak se zpívá v písni Voskovce a Wericha, hned z toho všeho napětí jsou zas děti. Jinak si to neumím vysvětlit. Rodiče jiţ měly dvě děti, kluka i děvče. Napětí vyvrcholilo okupací Československa dne 15.března 1939. Rozhlas ráno hlásil, ţe nás obsazují Němci a já z toho matčina leknutí přišla malinko předčasně na svět. Alespoň tak soudím z toho, ţe výbavička ještě nebyla připravena a museli mě zabalit do tátova pyţama. Kdyţ se porodní asistentka ptala táty, proč se nezajímá, co se právě narodilo, tak pravil, ţe je mu to jedno, kdyţ uţ holku i kluka mají. Faktem je, ţe po celou válku se 15. března vyvěšovaly vlajky a já se pyšnila tím, ţe je to na oslavu mých narozenin. Bratrovi v době mého narození bylo devět, ale sestře pouhých šestnáct měsíců a ta mi prý dávala co proto. Jednou se jí
37
nepodařilo vnutit mi dudlíka a tak mě poškrábala do krve tolik, ţe měla maminka strach o mé oči. Ale vše jsem ve zdraví přeţila. Hůře dopadl bratr. Jeho zdraví ohroţeno nebylo, ale jeho svoboda! Nesměl z domu, aniţ by nás dvě nevyfasoval. Měl nás obě na jednom kočáře a bral nás všude, kam šla jeho parta – 13 koltů. Vyslouţil si přezdívku Mádyna. Jezdil s námi i po schodech. Kdyţ bylo třeba rychle utéci po zvonění na zvonky a kdyţ s partou potřeboval rokovat na stohu a my tam nemohly vylézt, zavázali nás do pytle a na ten stoh vytáhli. Zkrátka byly jsme cepovány 13 kolty a já byla na různé lumpárny obzvláště chytlavá. I na všelijaké řeči. Byla válka, bydleli jsme na Zbraslavi – tenkrát okresním městě, v malém domku i s babičkou. Jednoho dne k nám přicházela sousedka, ale já ji od branky varovala, ţe k nám teď nikdo nesmí, protoţe se u nás poslouchá Halo, halo, volá Londýn. To uţ si moc nepamatuji, ale ţe u nás v ulici prohlíţeli Němci všechny domy a u nás mířili na rodiče, to mi v paměti zůstalo. Tenkrát to dobře dopadlo, protoţe táta měl zbraně pečlivě schované v haldě dřeva na dvoře. Maminka byla v té době v domácnosti a táta byl totálně nasazen na Ruzyňském letišti u hasičů. Slouţil v turnusech, tak jsme ho vţdy delší čas neviděli. Ve volných chvílích tam vyrobil spoustu uţitečných věcí pro domácnost – dokonce dětský kočárek, lopatky na uhlí, uhlák a taky vozík – tříkolák, který pak, kdyţ uţ nám byl kočárek těsný, poslouţil třinácti koltům k našemu rychlejšímu přesunu. A slouţil ještě dlouhá léta po válce. Bídu si z války nepamatuji, táta se vţdy o ţivobytí dokázal postarat. Jeho rodina ţila na Lounsku a on měl v Ruzyni hodného velitele – Rakušáka, který měl také malé děti, tak s ním zajíţděli hasičským vozem pro proviant tam. Jednou málem neunikli razii na silnici, ale otec duchapřítomně zapnul klakson HOŘÍ a Němci jim jen salutovali. Z revoluce mi utkvělo v paměti strhávání německých nápisů a pak vítání ruských tanků, které přes Zbraslav projíţděli na Prahu. Obíhali jsme zahrady a trhali šeřík, který jsme pak nadšeně na tanky házeli. Ve zbraslavském zámku byla bašta gestapa a málo se ví, ţe Zbraslav osvobodili Francouzi. Právě v loňském roce byl jmenován Čestným občanem Zbraslavi francouzský generál Paul Pin, který Němce přesvědčil ke sloţení zbraní a mírumilovnému odchodu ze Zbraslavi. Po válce jsem začala chodit do školy. Školu jsem milovala a konečně jsem se mohla srovnávat se sestrou, které jsem školu do té doby záviděla. Všech mimoškolních aktivit jejich třídy jsem se zúčastnila, dokonce jsem s nimi vyfotografována na třídní fotografii. Paní učitelku jsem milovala a i ona mne měla ráda. Hlavně ke mně měla důvěru. Jak jinak si vysvětlit, ţe mi kaţdý den svěřila klíče od svého bytu a já jí chodila venčit pejska. Kdyţ se to dozvěděla moje maminka, byla zděšená, ţe mám klíče od cizího bytu a bála se následků. Ale zvládli jsme to já i pejsek. U nás v domě vţdy nějaký pejsek byl, tak to pro mne byla hračka.
38
Bratr byl ve skautu a tak bylo samozřejmé, ţe i my se setrou se skautkami staneme. Byly jsme světlušky a na skautský kroj náleţitě pyšné. Přesto, ţe skaut byl v roce 1948 zrušen, určitě měl pro nás veliký význam. Jeho zásady ctím dodnes. Po válce se konalo mnoho slavností a na tu příleţitost nám naše maminka přes noc ušila národní kroje. Samozřejmě toho, co se kde sehnalo. A tak moje sukýnka prý byla z vlajky, kterou našli ve škole ve sklepě a byl prý na ni našit hákový kříţ. Ten odpárali a látka poslouţila. Kroje byly krásné, škoda jen, ţe je nemáme zachyceny na barevných fotografiích, ale pouze černo-bílé. Táta po válce jezdil s autokarem pro cestovní kanceláře a pak si z vraku postavil svůj vlastní autokar a měl svoji koncesovanou autokarovou dopravu osob. Vydělal i na druhý autobus, zaměstnal dalšího řidiče a přišel rok 1948 a autobus mu byl znárodněn a stal se z něj zas jen řidič. Ale nereptal, vše bral s humorem. Říkal, ţe uţ není kapitalista, ale jen proletář. Po roce 1948 si vzpomínám, ţe tehdejší okresní národní výbor pořádal pro děti letní tábory – tak zvané osady. Jely jsme i my – já a sestra. Konala se v osadě Hvozdy – nad Davlí u Prahy. Unikátní ubytování spočívalo v tom, ţe nás rozstrkali do luxusních vil, které těsně předtím sebrali praţským milionářům. Na zahradě byla ještě úroda – jahody, ovoce, zelenina. Tak narychlo museli majitelé své domy opustit. I bazény byly napuštěné. Jedna majitelka svůj dům jednou navštívila, ţe má v patře nějaké věci. Ale dopadlo to tak, ţe tam roztočila vodovodní kohoutky a komplet nás vytopila. Museli jsme se přestěhovat. Vil na výběr bylo dost. My tomu tehdy nerozuměli, vše jsme pochopili aţ o mnoho let později. V jedné z těch vil prý také byl internován Rudolf Slánský. Ţe nový reţim nebude dlouho trvat, věřili všichni a tomu se také u nás v rodině podřizovala volba povolání dětí. Bratr jiţ byl na obchodní akademii a při mé volbě povolání bylo k tomu také přihlédnuto, protoţe “aţ to rupne“, budeme mít cestovní kancelář a my s bratrem tam budeme pracovat. Sestra tomu unikla, protoţe matka, která většinou takové věci rozhodovala, usoudila, ţe se “do kšeftu“ nehodí, tak mohla jít na pedagogickou školu. Jisté je, ţe mě ta škola moc nebavila. V té době uţ to ale nebyla obchodní akademie, ale vyšší hospodářská škola. Já měla pro celou předchozí školní docházku výborné známky bez učení, vše jsem zvládala i s mnoha mimoškolními aktivitami, ale přechodem na střední školu nastal zlom. Bez učení jiţ to nešlo a na to já nebyla zvyklá. Ale těsnopis, angličtina, účetnictví a podobně se bez toho neobejde. A bylo po jedničkách! Jediný předmět, který mě na této škole bavil, byla čeština. A to bylo málo. Procházela jsem s průměrem aţ 2.5, ale mimoškolních aktivit jsem se nikdy nezřekla. Na Zbraslavi byl aktivní Osvětový dům, který měl čilý ochotnický soubor, a v něm jsem byla velmi aktivní členkou. Zbraslavský společenský ţivot byl rozmanitý a ochotně jsem se ho účastnila. V souboru nás bylo dost děvčat, ale chlapci skoro ţádní. A tak v roce 1956 po prázdninách přišel jeden člen souboru s nápadem, ţe přivede 3 chlapce z Prahy, kteří u něj - u geometra, o letních prázdninách pracovali
39
jako figuranti. Všichni to uvítali, hlavně děvčata. Měla se hrát Čapkova matka a na role Petra, Kornela a Tonyho byli tito hoši povoláni. A nezůstalo jen u toho. Pak sehrála řada dalších her – Koţíkovo Přátelství, Tylova Tvrdohlavá ţena, Vrah jsem já atd. Zkrátka, hoši na Zbraslavi zdomácněli a ten, který hrál v Matce Petera, se mi zalíbil. Ale aţ v roce 1957 jsme spolu začali chodit a v roce 1961 jsme se vzali. On v té době studoval vysokou školu a já bojovala na té mé střední. On, vynikající student, mi o prázdninách před mým čtvrtým ročníkem naplánoval, jak do pololetí musím mít také vyznamenání. Ale to bych nesměla mít kaţdý den rande a divadelní zkoušky. Dopadlo to tak, ţe v pololetí jsem měla nejhorší vysvědčení za celé 4 roky. Ani nijak mě to netrápilo. I doma čtyřky z účetnictví, financování, plánování a angličtiny prošly, kupodivu díky otci velmi dobře. On to prohlíţel a komentoval, ţe ani – rodiče účtovat, plánovat a anglicky také neumějí a finance také nemají. A bylo to! Fakt je, ţe maturitu jsem jiţ zvládla velmi dobře – od vyznamenání jen krůček. A hurá do svobodného ţivota. Domnívala jsem se, ţe aţ budu mít maturitu, bude ze mne svobodný člověk, ale to jsem se přepočítala! Moje matka neustále bděla nad mým volným časem a hlavně nad mými návraty domů. Ještě při návštěvě školy jsem kaţdoročně jeden měsíc prázdnin strávila na brigádě a v druhém měsíci jsme se Zbraslavským ochotnickým souborem jezdili na Jiráskův Hronov. Pouze jako diváci. Nikdy jsme se tam neprobojovali. Ale společenského dění jsme se plně účastnili. A těch nocí, co jsme protančili! Myslela jsem, jak si uţiji také poslední prázdniny, ale vše bylo jinak. Dostala jsem umístěnku do Státní banky československé a při pohovoru mně naznačili, ţe by potřebovali, abych nastoupila jiţ prvního července, protoţe měli problém s pokrytím dovolených. A tak jsem souhlasila. Viděla jsem se spíš v nějaké cestovní kanceláři nebo někde, kde bych byla ve styku s lidmi, ale museli jsme respektovat umístěnky. A to jsem si ve škole říkala – účetnictví, to mi nic neříká a taky ho nikdy potřebovat nebudu. A nakonec se mi stalo osudem. Do státní banky jsem nastoupila do Odboru cenných papírů. Ve škole nás učili, ţe cenné papíry jiţ neexistují, ţe takzvaní rentiéři byli ti, kteří přicházeli k bezpracným ziskům, ale v socializmu jiţ nic takového není. A teď – odbor cenných papírů. Nastoupili jsme tam dvě, ještě se spoluţačkou, která měla celé čtyři roky vyznamenání. Praxe ukázala, jak na vysvědčení tolik nezáleţí, protoţe moje pracovní hodnocení bylo vţdy lepší neţ její. Po nástupu do Odboru cenných papírů jsme se teprve dozvěděly, ţe cenné papíry sice neexistují, ale pouze české. Ty samozřejmě byly všem sebrány a konec. Ale cenné papíry zahraniční existují stále a ty se musí obhospodařovat, protoţe stát z nich nadále profituje. Cizina ale po roce 1948 neuznala Státní banku. Československou a tak se vůči cizině konal podvod. Stále jsme se vůči ní prezentovali jako bývalí právní předchůdci. V tomto odboru byly hlavičkové papíry bývalých bank, jejich razítka a to vše se pouţívalo ve styku s cizinou, aby z ní plynuly zisky z cizích cenných papírů. Devizové zisky plynuly
40
státu a ti majitelé, kteří měli prozřetelně nakoupeny zahraniční cenné papíry, výtěţky dostávaly v tuzexových bonech. Aby pouţili valuty při cestě do ciziny, neexistovalo. To vše jsme se samozřejmě dovídaly aţ postupně. Tento odbor cenných papírů byl ale taková černá ovce Státní banky československé, kam odkládali nepohodlné a hlavně nespolehlivé pracovníky. Mezi nimi samozřejmě infiltrovali ty spolehlivé, protoţe je musel někdo hlídat. Ještě před naším příchodem prý tam nějakou chvíli byl zaměstnán Vlado Clementis. Toho však uţ jsme nezaţily. Ale ty “fízly“ ještě ano. Kdyţ jsme zjistily, ţe tam je převáţná část pracovníků poslána za trest, to uţ bylo ve chvíli, kdy jsme se s těmito skvělými lidmi sţily a byly jsme jimi opečovávány. Jedné kolegyně rodina vlastnila mlýn, jiného kolegy byl hotel – mimochodem v té době jiţ hotel ROH Na Poříčí, ve kterém ještě s rodinou bydlel, ale byl posléze vystěhován na sídliště, další byl potomkem statkářů nebo měli uprchlé sourozence v rodině. Jednoho kolegy švagr přejel tankem hranice do západního Německa atd. Naším šéfem, který nastoupil současně s námi, byl nejlepší účetní z bank, kterého v šedesátých letech povolala Státní banka zpět do svých řad a on se stal otcem nového automatizovaného bankovního systému, zvaného ABO, který je mimochodem pouţíván dodnes. Zkrátka vybraná společnost. A jak my ji milovaly! Vytvořila se tam skvělá parta, slavily se společně všechny svátky, narozeniny a také jsme se navštěvovali i v rodinách a spolu s rodinnými účastníky. Naučili nás také poznávat praţské hospůdky. V bance nás samozřejmě nejprve pouţívali jako písařky nebo stenotypistky, ale postupem času jsme se vypracovaly výše. Horší to bylo s pracovní dobou. V té době se pracovalo ještě i v sobotu a dovolená byla 14 dní. A tak hned při první příleţitosti, kdyţ přišla nabídka účasti na bramborovou brigádu, jsem zvedla ruku a jelo se. Starší kolegové byli rádi, ţe nikam nemusí a já byla ráda, ţe budu na vzduchu. A ţe se na brigádách vţdy sešla fajn parta snad ani nemusím zdůrazňovat. Totéţ nastalo v létě. Bylo potřeba vedoucích na pionýrský tábor. Samozřejmě jsem se také hned přihlásila a pak uţ jezdila kaţdoročně se stálou parou. Státní banka měla perfektní tábory jak po stránce materiální, tak vedení. Poskytla nám několikadenní školení na zámku Štiřín, kde jsme museli absolvovat vše, co pak budeme chtít, aby absolvovaly děti. V bance jsem se pak po letech s mnohými svými svěřenci setkala jako s kolegy. Po jednom táboře jsem měla telefonát. Volal mi tatínek (mimochodem váţený ředitel jednoho z klíčových odborů banky) a pravil – „No vy jste nám dala!“ A na moji obavu v čem odvětil, ţe jedinou autoritou jsem teď pro jejich synka já, a ţe kdyţ mu něco řeknou, tak odvětí, ţe Blanka to říkala jinak. Mimochodem jsem “to dítě“ nedávno viděl v televizi. Stal se z něj renomovaný právník. Práce s dětmi byla pro mne krásným koníčkem. Jezdilo se i v zimě na lyţařské výcviky. A jak jsem psala o volbě povolání, i moje přání bylo stát se učitelkou, ale rodina rozhodla jinak. Moţná, ţe by to vyšlo, kdybych se na tu hospodářskou školu nedostala, protoţe tu pedagogickou jsem měla napsanou jako druhou.
41
Děti jsem odjakţiva milovala. Ještě jako studentka jsem chodila hlídat našim přátelům dvojčátka – holčičky. Ty uţ se na mě těšily a rodiče posílaly pryč, kdyţ uţ mají mne. I noci jsem u nich trávila a pravidelně silvestry. Ve škole pak spoluţačky podle bohatých svačin poznaly, ţe jsem byla hlídat. Měla jsem spoluţačku, s níţ jsem se o své svačiny pravidelně dělila. Byla z rodiny, která v první republice patřila k horním deseti tisícům. Kdyţ jsme měli školní výlet nebo ples, pravidelně jsem u nich nocovala, protoţe spojení ze Zbraslavi bylo omezené. Jejich byt – na Karlově náměstí, kde je Václavská pasáţ, byl jak z filmu. Do té doby jsem nic takového neviděla. Bohuţel její otec tíhu doby neunesl a oběsil se jim v tom exkluzivním domě na klice. Ona pak ţila se svojí matkou na hranici bídy. Prodaly, co mohly, i byt musely opustit. Já s ní vţdy se svačinou počítala a brala ji s sebou i na obědy do takzvané Křemencárny, kde si mohla dát polévku. A o oběd jsme se podělily. Dodnes se přátelíme nejen s ní, ale čilé styky udrţujeme s takzvaným “zdravým jádrem třídy“. I ona se po revoluci dočkala zadostiučinění. Na Vinohradech jim vrátili činţovní dům, který po prodeji je zdrojem jejího klidnějšího ţivota alespoň ve zralém věku. Jedna moje spoluţačka se mnou absolvuje tuto univerzitu a ostatní nám vyčinily, ţe jsme jim o tom, ţe se hlásíme, neřekly, Tak příště. Zpět k bance: V roce 1962 Státní banka československá usoudila, ţe takového parazita jiţ na svých bedrech nesnese a dohodla se s Investiční bankou, která zase měla jiný problém, ţe ač v názvu Investiční, jiné investice nemá, jelikoţ veškeré její pravomoci převzala Státní banka, potřebuje nějakou náplň, tak ji odbor cenných papírů předala jako celek, i s lidmi. Nastalo stěhování z moderního paláce na Václavském náměstí, do budovy Investiční banky Na Příkopě. Stávající Investiční banka pouze spravovala krásnou budovu a k ní přilehlé nemovitosti – aţ do půlky Nekázanky. Teď získala také bankovní činnost. Ale pouze papírovou. Dvorany bývalé Zemské banky království českého byly vyuţívány jednak Sazkou, která v budově byla v nájmu, jednak jako knihovna zaměstnanců. V Sazce jednou týdně zasedly ke stolu najaté pracovnice, které šablonkami prohlíţely tikety Sportky a Sazky a vyhodnocovaly ty výherní. Jinak dvorana zela prázdnotou. Většina z našich bývalých kolegů jiţ není mezi námi, protoţe jiţ tenkrát byl mezi námi větší věkový rozdíl, ale se dvěma tehdejšími kolegyněmi se stýkám dodnes. Oběma je jiţ přes osmdesát let. Jak jsem zpočátku ţehrala, ţe tam jsou lidi z trestu a co my tam, tak za tu zkušenost a souţití s těmito lidmi jsem skutečně vděčná. Investiční banka v podobné podobě fungovala aţ do roku 1989, kdy se na jaře začalo měnit československé bankovnictví a bylo rozhodnuto, ţe i z Investiční banky se stane jiná banka. Sametová revoluce pak napomohla tomu, ţe se z ní stala i plnohodnotná banka. Vybudovala se sí´t poboček a banka vzkvétala. Zmiňuji se o tom všem proto, ţe to vše bylo pro mě ţivotně důleţité. Všech změn jsem se aktivně účastnila a mělo to pro mne zásadní význam. Ale to jiţ není můj ţivot do třiceti, takţe trochu zpět.
42
V osobním ţivotě jsem po nástupu do zaměstnání rozšířila své aktivity ještě o chrámový sbor, kam mne jen tak na návštěvu přivedla moje spoluţačka a kolegyně z banky. Zalíbilo se mi mezi mladými lidmi a poprvé jsem blahořečila své matce, která mne nutila od hodin klavíru, ţe jsem schopná zpívat part z listu. Ve sboru byli samí mladí lidé, hoši hlavně vysokoškoláci, děvčata buď z uměleckých škol, nebo čerstvé absolventky středních škol jako my. I zde vznikala mnohá přátelství na celý ţivot. Naším sbormistrem byl student medicíny. Kdyţ jsme mu byli na promoci, tak jsem mu blahopřála a při té příleţitosti přála i sobě a jemu řekla, ţe doufám, ţe ho budu někdy potřebovat. Nepotřebovala jsem ho dost dlouho. Ne proto, ţe bych měla tak zdravé děti, ale ţe jsem je neměla. Vdávala jsem se v roce 1961 a manţel nastupoval dvouletou prezenční sluţbu na vojnu. Ač absolvent vysoké školy, tak musel jít na celé dva roky, jelikoţ tehdejší prezident Novotný jim vojenskou katedru na filozofické fakultě zrušil, jako trest za bouřlivý Majáles, konaný v roce 1956. Po jeho nástupu na vojnu jsem víkendy trávila dojíţděním do Litoměřic na návštěvy. Uţ jsem byla tak drzá, ţe kdyţ v neděli večer vybíral průvodčí v autobuse za jízdenky, tak jsem jako ostatní studenti řekla za pět, coţ byla tehdy zlevněná studentská. Ta normální stála patnáct a to uţ bylo dost peněz. Tehdejší platy v bance byly malé. Já měla nástupní plat 800 hrubého a pak se přidávalo po 50 korunách. Ještě štěstí, ţe jsem celou dobu bydlela u rodičů v našem rodinném domě, kde jsme si po svatbě mohli zařídit jednu místnost, kterou nám naši uvolnili. Byl to krásný 30 metrový pokoj, který jsme si na dluh krásně zařídili tehdy dostupným sektorem. I ten se sháněl po jednotlivých kusech, ale podařilo se. Dluhů jsme měli okolo 10 000, ale ne pouze na jednom místě, protoţe spořitelna tehdy půjčovala nejvýše 5 000. Ostatní bylo od známých. Dluhy jsem splácela celou vojnu. A to jsem si myslela, ţe mám od dluhů na delší dobu pokoj. Naše rodina totiţ bydlela v domě, jehoţ majitelem byla pouze z poloviny. Právě v roce 1958, kdy jsem začala pracovat, se naskytla moţnost odkoupit druhou polovinu. A tak naše matka, která většinou rozhodovala o všem, rozhodla, ţe tu si uţ musíme koupit my – sestra a já. Třetinu zaplatili hotově ze svého a další dvě třetiny jsme musely splácet my se sestrou. Splátka byla 400 měsíčně – při mém tehdejším platu 800 hrubého měsíčně. No a jak jsem to doplatila, nastalo to znovu – jak jsem jiţ předeslala. Toto vlastnictví pak nám však pomohlo k získání vlastního většího bytu v tomtéţ domě. Ţili jsme tam aţ do roku 1986, ale to uţ je také jiná kapitola. A já se naučila hospodařit s penězi a řešit veškeré rodinné finance. Prý mi to profesně přísluší, ale doma je to trochu jiné neţ v bance. Můj muţ mi ohledně financí vţdy bezmezně důvěřoval a nikdy neprověřoval, za co jsem je utratila, event. jak se mi podařilo ušetřit. Jen měl vţdycky strach, abych nedělala dluhy. A to se mi většinou dařilo. Naše pokladna byla vţdy společná – buď jsme měli oba, nebo neměl nikdo. Tak je tomu dodnes. Bance i svému muţi jsem zůstala věrná po celý svůj dosavadní ţivot. Dětí jsme se do mých třiceti nedočkali, ale ţili jsme hezky. Na dovolené jsme jezdili s bývalým
43
CKM, coţ byla cestovní kancelář mládeţe, dokonce na tehdy nebývalý zájezd – kombinovaný – NDR a Dánsko. V Kodani jsme si ještě zaplatili loď do Malmö a tam jsme byli jako v Jiříkově vidění. Dodnes si ten pocit pamatuji, jak jsme prvně viděli obchodní dům bez pultů, opracované maso v masných krámech, plné výlohy knih (u nás se stála kaţdý čtvrtek fronta) a podobně. V té době jsem také prvně viděla moře. Byl to Balt, ale i ten mi způsobil silný záţitek. V roce 1968 se situace začala trochu uvolňovat a vyjeli jsme s rodinou mé sestry do Jugoslávie. Bylo to v červenci, politická situace byla napjatá, ale v srpnu, kdy došlo k invazi spojeneckých vojsk do naší vlasti, uţ jsme byli doma. Manţel tehdy pracoval v Československém rozhlase jako redaktor a aktivně se zúčastnil jeho ilegálního vysílání. Vše jsme intenzivně proţívali, běhali jsme mezi tanky a rozhodně jsme se nebáli. Já se nebála ani o svého muţe, který odjíţděl z domova v utajení. Byla jsem ráda, ţe je tímto způsobem velmi prospěšný. Kdyţ se začalo vše vracet do starých kolejí, manţel jiţ redaktora dělat nesměl, mohl v rozhlase sice zůstat, ale pouze ve zpravodajské směně, kde se v turnusových provozech dělaly zprávy. Ale stejně tam dlouho nevydrţel, protoţe politické tlaky byly neúnosné. To vše se odehrálo do mých třiceti let. Chci-li hodnotit svoje dětství, povaţuji je za šťastné, přestoţe část jsem proţila ve válce. Souţití s dvěma sourozenci mne mnohému pro ţivot naučilo. Naučila jsem se být tolerantní, nesobecká, kamarádská a také soběstačná. V rodině se ctily zásady slušnosti a nejhorší prohřešek by bylo někdy zalhat. Otec vţdy říkal, a´t provedete cokoliv, nic se vám nestane, řeknete-li pravdu. Také tělesné tresty u nás neexistovaly. Od otce jsem já ani sourozenci nedostali facku. Od matky občas nějaký záhlavec přiletěl, ale to byla výjimka. Tím, ţe otec byl velmi často mimo dům, tak ho matka pouţívala jako strašáka, ale nikdy k ţádnému trestu nedošlo. Rodina byla velmi soudrţná, všechny rodinné události se oslavovaly společně a se zpěvy. To uţ dneska zní dost utopisticky, ale u nás se hodně zpívalo. Otec hrál na flétnu nebo pikolu, bratr na piano nebo harmoniku a my s dalšími příbuznými byli sbor. A ţe to byla sezení někdy aţ do ranních hodin. Třicetiny jsem slavila jiţ v okupované zemi. Věřili jsme, ţe je to dočasné. Ţe to bude příštích třicet let, to by nás nenapadlo ani v nejdivočejším snu! A ţe i já se někdy ocitnu na akademické půdě, to uţ vůbec ne! b) Můj život po třiceti letech Třicáté narozeniny jsem oslavila v době tuhé normalizace v roce šedesát devět. A to horší mělo ještě přijít v době prověrek v roce 70. Ale stalo se, ţe v té době se nám po devítiletém manţelství podařilo počít nový ţivot a mně se v očekávání miminka přesunula politika na okraj zájmu. A tak jsem se klidně nechala vyškrtnout ze strany, i kdyţ v bance jsme byli takový rodinný podnik a byli by mne tam nechali, ale já hrdě prohlásila, ţe se vstupem vojsk nesouhlasím a Klub angaţovaných nestraníků povaţuji za uţitečnou organizaci a také, ţe jsou lidé, s nimiţ tam být nemohu, a bylo
44
to! Těhotenství jsem měla idylické aţ do té doby, kdy byl manţel povolán na vojenské cvičení. Jiţ jsem byla v šestém měsíci těhotenství. Ironie osudu! To bylo poprvé, kdy ho povolali a právě v nejnevhodnější dobu. Kdyţ se vrátil, stále ho bolel ţaludek a tak se to snaţil léčit tu becherovkou, tu koňakem, ale nic nepomáhalo. Tak navštívil lékaře a ten ho okamţitě odeslal do nemocnice – na infekci do Motola, protoţe to byla infekční ţloutenka. Vídat jsme se nemohli a ani telefonovat jim nedovolili, aby se nenakazil personál. Jen jednou jsem šla pod okna, ale to mně vyháněl s obavou, aby kolem pavilonu nebyly nějaké infekční nečistoty. V tu dobu uţ jsem nastupovala na mateřskou dovolenou. Celou dobu jsem si podplácela v Podolí porodníka a také, kdyţ se den D přiblíţil, jsem k němu nastoupila. Ale poctivě jsem ho seznámila se situací a uţ i mne lifroval na infekci na Bulovku. Přijetí bylo pro mne šokující. Dali mne do pokoje, kde byly dvě postele a klec. A v té kleci seděla ţlutá stařena kost a kůţe. Na oknech mříţe a ve dveřích špehýrka! Přeţila jsem noc a druhý den mi oznámili, ţe mi porod vyvolají. Tím cestováním přes celou Prahu se to asi zarazilo. Ani já neměla moţnost změnu oznámit někomu z rodiny, protoţe i zde nebyly telefony pro pacienty. Ale to uţ moje kolegyně z banky po mně začaly pátrat a z Podolí se vypravily na Bulovku. V přijímací kanceláři jim ale oznámili, ţ tam nejsem. Tam byl průhled do šatny a ony viděly tašku na věci, kterou mi pár dní před tím darovaly k svátku a nedaly se odbýt. Za chvíli uţ jsme spolu hovořily. Při té návštěvě mi sestra přišla píchnout provokovačku a za chvíli uţ mne odváţeli na porodní sál. Infekce samozřejmě sál neměla, tak to byla delší cesta přes celou nemocnici. Přidělili mi sestřičku a s tou jsme si celé odpoledne povídaly, aţ do skutečného porodu, do 20:15. V tu dobu se narodil Karel, třetí v naší rodině. A pak uţ šup se mnou na pokoj a miminko v postýlce samozřejmě se mnou. Ale uţ mne dali na jiný pokoj, coţ zařídil ta sestřička, která se mnou to odpoledne trávila. Zvedla telefon a jen řekla, ţe doufá, ţe uţ mne nedají k té bábě. Na novém pokoji jiţ byla jedna maminka. Místo abych si odpočinula, jsem miminko celou noc hlídala. Sestřičkám jsem napsala papírek, aby zavolaly tuto zvěst k nám domů. Bohuţel najednou začal velký rozruch a přivezli ještě jednu maminku a to uţ rovnou s miminkem, která porodila v sanitce. Na papírek zapomněly, ale to uţ můj muţ zorganizoval v Motole akci a samy sestřičky mu zavolaly na Bulovku, takţe se to rodina nakonec dozvěděla od něho. To prochladlé miminko narozené v sanitce dali jenom s plenkou do inkubátoru, aby se zahřálo. Teprve ráno další směna sester zjistila, ţe inkubátor byl celou noc vypnutý. Ještě štěstí, ţe miminko, co bylo jiţ třetí dítě v rodině, bylo odolné a ve zdraví jejich snahu přeţilo. Nakonec vše dobře dopadlo a den před Štědrým dnem jsme odcházeli domů a doma jsme se setkali i s tatínkem, kterého uţ v nemocnici nikdo nemohl udrţet. Dáreček jsme si poloţili pod vánoční stromeček. A byl to náš nejkrásnější vánoční dárek. A dva roky se nám ještě narodila holčička a byli jsme šťastná rodinka. Já jsem byla vţdy aktivní členkou Sokola – tenkrát Slavoje. Pořádali jsme šibřinky – a v těch jsem
45
účinkovala ještě v době, kdy jsem kojila synka. Jak děti trochu povyrostly, začala jsem s nimi chodit na cvičení rodičů s dětmi a sama se také účastnila nácviku na Spartakiádu. Měly jsme nádherné cvičení s kuţely na Smetanovu Mou vlast. I s dětmi bylo krásné cvičení rodičů s dětmi. To jsem nacvičovala se synem. Objíţděli jsme obvodní a okresní kola Spartakiády a jednou došlo k tomu, ţe byl synek nemocen a já se dcerky zeptala, jestli to také umí, kdyţ s námi stejně na všechny nácviky chodila. Pravila, ţe ano, a tak se stala nejmladší účastnicí obvodní Spartakiády. Bylo jí dva a půl roku. Na Strahově uţ děti nevystupovaly, protoţe jejich vystoupení navazovalo na cvičení ţen a to se nedalo zvládnout. Musím konstatovat, ţe mně se Spartakiády líbily, nacvičovaly jsme dobrovolně a s nadšením. Jak tomu bylo u pubertální mládeţe nevím, ale jedno vím jistě. Kdyby se všechna cvičení prodávala na DVD, tak si je s radostí koupím. A to nejsem příznivcem starých pořádků! Kdyţ děti povyrostly, vymýšleli jsme jim další sportovní aktivity. Jelikoţ ale na Zbraslavi byl v tělovýchovné jednotě Slavoj buď fotbal nebo základní tělesná výchova v tělocvičně a cvičení v tělocvičně, mého muţe napadlo zaloţit oddíl turistiky, kde by byla aktivně účastna celá rodina. Oba jsme si udělali trenérské kurzy turistiky, abychom mohli oddíl a děti kvalifikovaně vézt a zaktivizovali mnoho zbraslavských dětí a celých rodin. Oddíl se zdatně rozrostl a některé akce provázel i stohlavý dav. Účastnili jsme se různých pochodů i Praha – Prčice. Kaţdoročně jsme pořádali pochod kolem Zbraslavi, dětské dny a mnoho dalších akcí. Za nějaký čas opět můj muţ přišel s nápadem, ţe by pro děti byl zábavnější pobyt v přírodě, který by byl něčím zpestřen, a zaloţili jsme na Zbraslavi oddíl orientačního běhu. Opět jsme si oba udělali trenérské kurzy – já trenéra III. třídy a muţ dokonce II. třídy. Tato činnost nás plně zaměstnávala. 2x týdně tělocvična, 1x týdně trénink v terénu s mapou a buď v sobotu nebo v neděli závody. Děti běhaly takzvané ţebříčky, měli jsme několik přeborníků v Praze a dokonce republiky. S oddílem jsme jezdili na zimní i letní soustředění. V zimě na běţky, v létě zpravidla na pětidenní závody do jiţních Čech – do Jindřichova Hradce. Nocovalo se v ubytovnách, tělocvičnách, zkrátka kde se dalo. Přidala se k nám parta aktivních rodičů a udělali jsme velký kus práce. Třeba nám v jiţních Čechách půjčili školu, která byla nepouţívaná. Tak nezbylo neţ ji celou vymalovat, přivézt vojenské postele a uţ se mohlo jet. Obědy se vţdy zajistily v místním JZD a zbytek jsme si obstarali sami. Jen jednou, a to jiţ bylo soustředění, kde jsme měli jenom 15 dorostenců, jsme byli týden v kunţáku a druhý týden na chalupě Správy silnic Jindřichova Hradce u Kunějovického rybníka. Tam jsem jim i vařila. Trenéra dělal manţel. Na nákupy jsem měla jednoho chlapce s autem a ostatní jsem obstarávala sama. Děti pomáhaly s nádobím. Kdyţ jsme po týdnu odjíţděli, říkala jsem jim, ať chvilku počkají, ţe se ještě podívám, jak vypadá chalupa z druhé strany. Ven jsem se za celý týden nedostala. Mnoho závodů jsme také sami organizovali – Kufrování s Dominem – o dětských vánočních prázdninách, závody praţského ţebříčku a podobně.
46
Toto vše jsme dělali za takzvaného totáče i díky benevolenci našich zaměstnavatelů. Manţel dělal v podniku Sportpropag, protoţe z rozhlasu odešel a já v bance. Jelikoţ jsme splnili podmínku celoroční práce s dětmi, tak nás na letní i zimní tábory uvolňovali i s náhradou mzdy. Bylo to pro nás příjemné, ţe jsme měli své děti stále pod kontrolou, ale zodpovědnost byla velká. Já měla vţdy obavy z koupání a také – vypustili jsme děti do lesa jen s buzolou a mapou, stát se mohlo cokoliv. Naštěstí nestalo! Dokonce jedna dívka z našeho oddílu je členkou klubu Fair Play za pomoc zraněné soupeřce při závodech na úkor svého vlastního výsledku. Dnes si říkám, jak jsem to mohla všechno zvládnout i s domácností, protoţe můj manţel se staral o oddíl, ale domácnost byla vţdy moje starost. Denně jsem vařila, hodně i pekla. Fakt je, ţe z podlahy by se u nás jíst nedalo, ale vše ostatní bylo hotové. Můj týden byl tedy hodně pestrý – kromě tréninků a závodů, o nichţ jsem se jiţ zmínila, jsem ještě pracovala ve Slavoji jako pokladní a 4 hodiny týdně úřadovala pro oddíly. Tato funkce ale byla placená, a to pro mne bylo důleţité. Kaţdá koruna pro mne byla dobrá. Kdyţ dnes vidím, jak lidé na sebemenší práci s dětmi vydělávají, říkám si, ţe bychom za ty hodiny věnované dětem dnes byli dost bohatí. Jeden trenér to vyjádřil lakonicky, kdyţ pravil, ţe by za ty hodiny vlastníma rukama postavil dům. Asi to tak bylo. My z toho měli veliký pocit zadostiučinění a dodnes máme. A teď si vzpomínám, ţe při letošním přijímání dětí do mateřské školky nám (byla jsem tam s dcerou přihlásit vnučku) paní ředitelka dávala najevo, ţe koho by měla přijmout, kdyţ ne naše děti (její děti jsme měli v oddíle několik let). Tak se člověku vracejí dobré skutky. Zmínila jsem se o bance a tak se k ní vracím. Byl to můj celoţivotní osud. Ještě do revoluce to byla idylka. Bylo nás jen 110 zaměstnanců, všichni se dobře znali a ţilo se hodně pospolu. Vše se slavilo – svátky, narozeniny, křtiny atd., a to vše tajně. Já jsem se z mateřské dovolené vracela po čtyřech letech. Vedení banky se za normalizace změnilo, a kdyţ jsem po nástupu byla zavolána k novému náměstkovi k vyjasnění svého dalšího působení (před odchodem na mateřskou dovolenou jsem byla tzv. skupinářkou), bylo mi jasně řečeno, ţe on se mnou jako se skupinářkou nikdy nepočítal. Nezbývalo neţ se s tím smířit, a samozřejmě i s finančními dopady. Myslela jsem si, ţe si tedy najdu na Zbraslavi a skutečně o mne projevili zájem, v podniku Subtera. Kdyţ se jim ale dostaly do rukou moje kádrové materiály, které si vyţádali a které obsahovaly mé výroky z prověrek v roce 70, tak mi velice solidní pan náměstek pravil, ţe to raději hodíme pod stůl a abych přišla, aţ se změní politické poměry. Poděkovala jsem a brala jsem to tak trochu jako frázi. Ţe k tomu někdy doje – mne ani ve snu nenapadlo! Pokorně jsem zůstala v bance a suplovala své neschopné šéfové. Faktem však je, ţe díky tomu docházelo k těm všem mým uvolňováním pro práci s dětmi a to zas pro mne bylo uţitečné. Banka měla rekreační zařízení v Bedřichově v Jizerských horách, které jsme vyuţívali v létě i v zimě. Naše děti jinou dovolenou neznaly – jen jednou jsem s nimi
47
byla vlakem v Rumunsku. Naše chata stála přímo na sjezdovce a také na příhodném výchozím bodu na běţky. Děti se tam naučily perfektně lyţovat. Syn dodnes jezdí Jizerskou padesátku a dcera uţ celuje své malé dcerky na sjezdovkách. Jezdila nás stejná parta, a ţe to z počátku bylo za sparťanských podmínek! V kaţdém pokoji kamna, umývadlo s kýblem na odpad, kuchyňská skřínka a škopek na nádobí. 2x WC pro sedm pokojů a nic víc. Venku studánka. Postupně se chata renovovala – přidělaly se sprchy, voda do pokojů a odpady. To vše silami našich vlastních údrţbářů. Kdyţ se pak dělalo i ústřední topení, boural se starý komín, bylo jiţ potřeba více rukou, tak jsme se po týdnu střídali na brigádách. Jedna ţena vţdy vařila a ostatní dělaly pomocné práce. Byla to pěkná dřina. Ale té legrace, co se uţilo! To vše ale skončilo. Jiţ v roce 1989 na jaře bylo rozhodnuto, ţe se z naší malé banky stane velká komerční, bez poboček. Ale po revoluci v listopadu 89 bylo vše jinak. Vznikla velká komerční banka, do níţ přešla řada poboček Státní banky československé, a nové pobočky se budovaly. Nejprve v krajských městech a pak postupně řada dalších. Některé pobočky – třeba v Pardubicích – vznikaly v uvolněných budovách Okresních výborů KSČ. To byly krásné, vypiplané budovy. Mnohé se ale budovaly z úplných ruin, ale na strategických místech. Třeba v Jihlavě z ruiny starého renesančního domu vyrostla překrásná pobočka, v Jindřichově Hradci vznikla směnárna zastřešením dvorku a podobně. V tu dobu se také tvořila zcela nová ústřední účtárna a já dostala nabídku se do ní včlenit. Moje stávající šéfova se mě všemoţně snaţila uplatit, abych u ní zůstala, ale já viděla šanci růstu a odešla jsem. A nikdy jsem nelitovala. V nově vytvořeném úseku se sešla řada odborníků. Kteří se pak společně podíleli na fungování všech nových poboček včetně Slovenských. V té době ani nově vytvořený kontrolní orgán ještě neoplýval všemi odborníky, a tak se stalo, ţe na kontroly ročních účetních závěrek na pobočkách jsme byli povoláni my účetní k účasti. Nepříjemnější cesta byla do Košic. Cesta letadlem – prvně jsem letěla. Slováci ohromně milí, vstřícní a pohostinní. Nejsem si jistá, zda bych se v ţivotě do Košic dostala, zvláště kdyţ mi toto jméno evokovalo pouze ţelezárny. Jak já byla mile překvapená tím nádherným městem a těmi lidmi! Musím říci, ţe ku příkladu s Bratislavou nelze vůbec srovnávat (co se lidí týče). A tak jsme procestovali všechna krajská města nejen jako kontroloři, ale posléze i jako metodické dohlídky. Pro pobočky byla uspořádána školení, kde jsme se seznamovali s novým účetním systémem, kteří jsme si museli samozřejmě nejdříve sami osvojit. Dokonce jsme byli bankovní asociací poţádáni (já a můj mladší kolega), abychom se podíleli na tvorbě první (a to nejen porevoluční) knihy účetnictví pro banky. Přednášeli jsme i v bankovním institutu a v bankovní akademii. Dokonce jsme školili i bankovní dohled České národní banky, který se v té porevoluční době teprve vytvářel. Mám na tu dobu hezké vzpomínky. Stalo se mi třeba při dovolené, ţe jsem vstoupila do pobočky banky v Klatovech a ozvalo se – Dobrý den, paní Tejkalová. Já se celá udivená táţu, jak mě znají a oni, ţe jsem je školila. Jak milé!
48
Postupem k hierarchii se ze mne nakonec stala vedoucí účtárny a tou jsem byla ještě v době, kdy uţ jsem měla nárok na důchod. Dokonce při jedné reorganizaci jsem měla pocit, ţe bych jiţ měla své místo dát k dispozici, ale bylo mi mým šéfem řečeno, abych na něj brala ohledy a neodcházela. Tak se stalo, ţe jsem ještě celých 9 let navíc dělala. I teď mám před sebou hrníček s nápisem šéfka, který jsem od svého týmu dostala. Ale dost o bance, teď zase o dětech. Obě vystudovaly střední školu – dcera gymnázium, syn dopravní průmyslovku. Chtěl jít samozřejmě na vysokou školu, ale byl si vědom, ţe s naším kádrovým profilem se na humanitní obory nedostane, šel na techniku, kam se dostal bez přijímaček, protoţe měl samé jedničky. Ale přišla revoluce! Nejen on se účastnil všech demonstrací, ale i já s dcerou, protoţe jsem se bála ji pouštět samotnou, i kdyţ jí bylo 17. Denně jsme byly na Václaváku nebo v nějakém divadle. Manţel v té době marodil a tak na nás vţdycky čekal, jak přijdeme rozjaření s vlaječkami v rukou. V té době syn prohlásil, ţe teď si vybere vysokou školu, jakou bude chtít a studium na technice ukončil. Jenţe ne vţdy vše vyjde. Dělal zkoušky na nově vzniklou Fakultu sociálních věd – ale nedostal se tam. Nezbylo mu nic jiného neţ zapojit se do pracovního procesu. Tak nastoupil do naší banky – do hospodářské správy. Odkroutil si rok a při příštím přijímacím řízení jiţ uspěl a pak řádně tutéţ fakultu vystudoval. Ne však novinařinu jako jeho otec, ale ekonomii. Takţe po absolvování mohl nastoupit do banky jiţ jako kvalifikovaný. A jelikoţ měl rok praxe, nenastupoval jiţ jako absolvent, ale ta praxe se mu započítala. Finančně to byla zanedbatelná částka. A tak jsem mu říkala, ţe vţdy něco zlé je pro něco dobré. V bance pracoval v odboru komunikace aţ do násilného převzetí Investiční a Poštovní banky Československou obchodní bankou. Pak sám odešel, i kdyţ nové vedení o něj mělo zájem. Nyní pracuje v PA agentuře zabývající se sportem. Prozatím je svobodný, i kdyţ ţije s přítelkyní, která má 14tiletého syna. Je spokojený, jen tatínek se nemůţe dočkat toho Karla IV! Dcera se po ukončení gymnázia pokusila dostat na pedagogickou fakultu, ale nepodařilo se jí to. Tak šla také pracovat – a kam jinam neţ do banky. Tam pracovala aţ do odchodu na mateřskou dovolenou. Letos se vrátila, a jelikoţ její bývalá šéfová mezitím odešla do Komerční banky, přešla tam za ní. Ze mne je teď hlídací babička, která holčičky hlídá v době nemoci a odpoledne je ze školky vyzvedává. Manţela po revoluci opět povolali zpět do rozhlasu, ale on se zpočátku bránil jakýmkoli vyšším funkcím, protoţe prohlašoval, ţe se chce vrátit tam, odkud odešel. A tak nastoupil do sportovní redakce, ale dlouho tam nepobyl. Za chvíli z něj byl šéfredaktor. Po zániku Československého rozhlasu pracoval na stanici Praha jako vedoucí Dobrého jitra, kterému vtiskl novou podobu. Dobrá jitra se začala vysílat z různých koutů republiky, ale i z domácností významných osobností. Po nároku na důchod se jiţ věnuje pořadům, které sám vytváří – Tisíc příběhu, Rádio na kolečkách (archivní záběry). Je stále plně vytíţen a právě dnes mu
49
volala studentka z JAMU z Brna a ţádala o konzultaci, protoţe jako diplomovou práci píše o fenoménu Tisíce příběhů Českého rozhlasu. Manţel nejraděj natáčí ve svém prostředí – a to u nás doma. Prý to má báječnou akustiku a v rádiu se ho pak ptají, v kterém studiu to natáčel. A tak jsem se i já tímto prostřednictvím seznámila s velkou řadou významných osobností, z nichţ mnohé se k nám rády vracejí mimo jiné i proto, ţe u nás je prý dobrá kuchyně. Toto konstatování mne vţdy potěší a tak znovu a znovu připravuji bramboráčky s gulášem, řízečky v bramboráku, zelňačku a podobné lahůdky a peču štrúdly a koláče. Někdy ţertem říkám, ţe je to u nás jako zájezdní hostinec, ale jsem tomu ráda. Z mnohých návštěv zkusím namátkově vyjmenovat některé: Dana Zátopková, fotbalisté Pluskal a Masopust, významný ortopéd docent Smetana, historik Uhlíř, dokumentarista a člen hudební skupiny Taxmeni Čvančara, vynálezce elektrické kytary Láďa Kořán (emigrant – nyní náš velký přítel), redaktoři Českého rozhlasu – Petránek, Tamchyna, Lavičková, autor Toulek českou minulostí Petr Hora Horejš (manţelův spoluţák z fakulty), ředitel Botanické zahrady Václav Větvička, šachista Maršálek a opravdu mnoho a mnoho dalších. Právě včera si manţela natáčel syn Ludvíka Vaculíka, který o něm chce psát článek. Vskutku se nenudíme. Většinu svého ţivota jsme bydleli n Zbraslavi ve velkém rodinném domě na náměstí, kde ve 12ti místnostech bydlela celá rodina. Ne vţdy je souţití s příbuznými ideální. Sestra později bydlela jinde – v rodinném domku na točné. Kdyţ ovdověla, dohodli jsme se, ţe se vyměníme a přestěhovali jsme se na Točnou my. Idylické bydlení – v domku se zahrádkou! Syn se tam ještě stěhoval s námi, dcera se s manţelem postarala o vlastní bydlení. Kdyţ se i syn odstěhoval, manţel si v jeho pokoji zařídil krásnou pracovnu s knihovnami na míru aţ do stropu. Rodina dcery v té době bydlela v Praze Podolí. Narodila se jim holčička a prostředí na rušné křiţovatce nebylo pro ni zrovna ideální. Manţel navrhl, abychom je vzali bydlet k nám, ţe se své pracovny vzdá a dáme jim celé patro. Domek má tři podlaţí, my si nechali zrekonstruovat přízemí (vybudování nové koupelny a WC, nové vybudování knihoven apod.) a přesunuli se tam. Po třech letech se jim narodila druhá dceruška a bydleli jsme v pohodě a míru. Na Točné je školka, tu posléze starší vnučka navštěvovala, ale škola na točné není a to pro místní děti znamená denní dojíţdění autobusem. Obývali jsme – my dvě podlaţí, oni jedno. Přemýšleli jsme, ţe bychom jim ještě ustoupili a přesunuli se jen do přízemí. Tomu učinil přítrţ syn, ţe by nebylo důstojné, aby táta přijímal návštěvy ve sklepě (ze zahrady s terénem, z ulice vchod jakoby do suterénu) a pravil, ţe na Zbraslavi je teď velkolepá výstavba krásných nových domů, abychom se s tím projektem seznámili. Po konzultaci s dcerou jsme zjistili, ţe vlastně kvůli škole stejně toto bydlení nepovaţují za perspektivní a ţe se pokoušejí sehnat na Zbraslavi parcelu, na níţ by si postavili rodinný domek. A jiţ nebylo co řešit V projektech nové zbraslavské výstavby jsme si vybrali přízemní byt, k němuţ bude patřit zahrádka (s ohledem na návštěvy vnuček a také na pejska, kterého jsme si k domku na Točné pořídili, resp. Můj manţel ho dostal hned po
50
nastěhování k narozeninám). A začal kolotoč! Dům se zadal k prodeji realitce, mladí si velkou klikou sehnali na Zbraslavi parcelu a my si zadali byt v tzv. zahradní čtvrti, kde byla v tu dobu holá pláň. Nakonec vše šťastně skončilo a loni v září jsme Točnou po 11 letech opustili a nastěhovali se do nového bytu 3+kk. Mladí však domek ještě neměli dostavený, tak se stěhovali k nám. Sice jen s osobními věcmi (ostatní měli uskladněno u našich přátel), ale i tak toho bylo dost. Půl pokoje byl zarovnán krabicemi, ale kuchyň jiţ fungovala, tak jsme to ve zdraví přeţili. V té době přišla Česká televize s manţelem natáčet příspěvek do barev ţivota. Do bytu se jich nahrnulo 7. Záběr byl pouze jediný – jak manţel sedí na pohovce a povídá. Další pohledy by byly na haldy krabic. Spokojili se s tím – a příspěvek si vydařil. Společný pobyt skončil den před Štědrým dnem, kdy byl jejich domek uveden do jakţ takţ obyvatelného stavu. Aţ v minulých dnech teprve dokompletovali kuchyň, takţe víkendové stravování aţ dosud bylo u nás. Ještě štěstí, ţe to k sobě máme pouhých 10 minut cesty a tutéţ dobu i k synovi. Při stěhování jsem si, ani nevím jak, způsobila kýlu, kterou mi v minulých dnech odoperovali. Jsem tedy v rekonvalescenci, ale nic mi neschází. Moje kamarádky nás zásobují jídlem, i kdyţ já mám pocit, ţe bych to zvládla, ale tak se tedy nechávám rozmazlovat. Kdy se mi to zase stane! A při té příleţitosti musím promluvit o přátelství. Jiţ z tzv. obecné školy mám dvě kamarádky a mladší sestra jedné z nich se jí také stala. Od svých deseti let slavíme společně kaţdé narozeniny, v dospělosti i s manţeli. Letos to vlastně bylo po padesáté deváté. Uţ to vypadá na nějaký rekord! Celá léta se společně radujeme, trávily jsme spolu mnoho dovolených, jak zimních, tak letních, navštěvujeme se a pomáháme si. A jsou to právě ony, které se teď starají o naše ţaludky. Jsem jim za to vděčná, ale i já jim vţdy ráda pomohu. Bydlíme v okruhu 200 metrů, coţ je velká výhoda. Toto přátelství je pro mne nejvzácnější a je také nejpevnější. Musím ale přiznat, ţe ani o další přátele nemám nouzi. Stále trvá přátelství s kolegy z banky a to nejen s těmi mladšími, kteří ještě pracují, ale i s těmi, kteří jsou jiţ v penzi dlouhá léta. Ti bohuţel postupně odcházeli tam, odkud není návratu, ale se všemi jsem se rozloučila a teď z nich zbyla pouze jediná kolegyně. V zimě si zlomila nohu v krčku a ruku v zápěstí. Navštěvovala jsem ji jak v nemocnici, tak v rehabilitačním ústavu i u ní doma. Jiţ je na tom dobře, a teď uţ se zase stará ona, zde se mi daří dobře. Parta z banky u nás také byla na návštěvě, i spoluţačky ze střední školy, kterých přijelo 10. Říkáme tomu zdravé jádro a scházíme se alespoň jednou měsíčně u některé z nás. 4 spoluţačky jsou emigrantky a ke společným schůzkám vychází od nich vţdy největší iniciativa. Další okruh přátel je naše sokolská parta, s níţ jsme kdysi cvičily a teď provozujeme turistiku a posezení v hospůdkách u pivka nebo vínka. Také společně slavíme kulaté narozeniny. A nejen to! Vyjíţdíme v zimě na běţky (týdenní pobyty) a na tzv. jarní a podzimní soustředění – také na horách. Je to fajn parta, do které patří
51
také moje sestra i dvě věrné kamarádky z dětství. Naše společné večery jsou velmi zábavné. Jsme hodně sezpívané a dokáţeme zpívat celé večery do pozdních nočních hodin. Kdyţ jsme byli v Krušných horách, na víkend tam přijela parta mladých chlapců, kteří si libovali v hlučné muzice. Při nějaké pauze jsme začali zpívat česky a čekaly, kdy nám začnou dávat najevo, ţe se máme vrátit do hrobu. Ale nestalo se tak. Chlapci se posadili k zábradlí (místnost byla dvoupodlaţní) a poslouchali. A kdyţ jsme si daly pauzu, tak jsme slyšely – Holky, zpívejte ještě! Nic hezčího nás nemohlo potkat, Já uţ při různých významných příleţitostech sloţím na oslavence takovou – řekla bych odrhovačku a tu mu pak společně zazpíváme. Ţádné umění – jen legrace. Má to vřelý ohlas – a my se tím bavíme. Kdyţ se sejdeme všechny, je nás 17. Na výlety a výjezdy je nás tak 10 aţ 12. Některým to jiţ zdravotní stav nepovoluje, ale hospůdku si neodepřou a nechají se tam rodinou odvézt. Ještě se zmíním o přátelství z našeho zbraslavského domu. Ne vţdy tam bydlela pouze rodina. Dokonce kdyţ naši rodiče první polovinu kupovali, byli jim k dispozici pouze dvě místnosti, Jednu obývali ještě majitelé druhé poloviny domu a ve zbylých devíti bydleli nájemníci. Nevím, kde rodiče vzali k tomuto kroku odvahu. Koupě se jim podařila ještě před měnovou reformou a to byla v té době velká výhra, protoţe to, ţe měnová reforma bude, tehdy nikdo nevěděl a tak mnozí přišli o celé úspory. Pro celé patro v domě byla jedna společná koupelna s kotlem a 2 suché záchody. V roce 1959 nám byla nabídnuta druhá polovina domu a také moţnost určitou sumu splácet. Já jsem byla půl roku po maturitě čerstvě v bance, kde jsem měla 800 Kč měsíčního hrubého. Rodiče rozhodli, ţe druhá polovina domu bude patřit mně a sestře a já od té doby splácela 400 měsíčně. Nadšená jsem nebyla, spíše naopak! Stále jsem byla v rodinném zaopatření, ale vadilo mi to dost. Prozřetelnost rodičů jsem ocenila aţ později. V našem domě bydlela paní, která se po odstěhování provdala a měla dvojčata, která jsem jí pak velice ráda hlídala. Dodnes se přátelíme a navštěvujeme. Stejně tak nás dosud pojí trvalé přátelství s dcerami tehdejších nájemníků. Obě emigrovaly. Jedna z nich je svobodná, dosud ţije v Kanadě. Ta druhá ţila v Austrálii a po revoluci se do Čech vrátila. Celá těţká léta v emigraci rodina překonala (utíkali v srpnu 1968 s tříměsíčním miminem a mokrými plenami) a ona se pak dočkala toho, ţe si manţel našel mladší partnerku a do Čech se s ní odmítl vrátit. Finančně se k ní zachoval velkoryse a ona pak mohla v Opočně koupit rodinnou vilku a malý penzion, který teď provozuje. Její děti v cizině zůstaly, ale česky se naučily. Manţel ve svém rozhlasovém cyklu Tisíc příběhů provedl posluchače nejen osudy obou sester, ale i té dcery. Musím nepřiznat, ţe to pro mne bylo velmi dojemné. Do Opočna jezdíme na návštěvy a jsme ve styku prostřednictvím elektronické pošty. A s tzv. Kanaďankou máme při jejich návštěvě krásné dýchánky. S rodiči jsem ve společném domě ţila aţ do jejich konce. Maminka otce přeţila o dlouhých deset let a byla stále aktivní. I ona měla řadu přátel, s nimiţ se stýkala aţ
52
do konce. To jsem jen dostala úkol, abych koupila dorty, ţe přijdou holky. Byla jsem za to ráda. Maminka byla soběstačná aţ do konce a aţ teprve kdyţ byla po infarktu (který jí bohuţel byl osudný) a řekla mi, abych něco udělala, jak myslím, viděla jsem, ţe je zle. Generál odchází. I bratr odešel ve svých pouhých 57 letech. Toho maminka samozřejmě přeţila a určitě to byl největší ţivotní ztráta. Moje milovaná babička se doţila 97 let a odešla teprve tehdy, aţ se mi narodil synek (4 měsíce po jeho narození) Připadalo mi to, jako by na něj čekala. Ta mi dávala hodně lásky a o totéţ se snaţím já u svých vnuček. Domnívám se, ţe můj ţivot do třiceti let i po třiceti letech byl dost pestrý. Od těch třiceti jiţ uběhlo více let neţ do nich. Snaţila jsem se a snaţím ţít ţivot smysluplný a myslím, ţe se mi to dosud daří. Naučila jsem se i mnohému. Toleranci, sebekázni a také snaze vcítit se v pocity druhých a také nesoudit nikoho podle prvního dojmu. A vlastně nesoudit nikoho a hlavně ne podle vzhledu. Mnozí nastrojení a dokonalí jsou bezcharakterní a někteří i tzv. chuligáni mají sice chování méně vybrané, ale jádro dobré. Musím přiznat, ţe jsem některé své dřívější unáhlené soudy lidí přehodnotila díky tomu, ţe jsem absolvovala přednášky psychologie na Univerzitě třetího věku, za coţ jsem velmi vděčná. Jsem celkově ráda, ţe jsem se k přednáškám na univerzitě upsala a s radostí je absolvovala. I jeden semestr přednášek o udrţení duševní svěţesti byl pro mne velmi přínosný. Ráda jsem vypracovávala různé úkoly, které nám byly zadávány. Bylo to velmi inspirativní. Jiţ se těším na příští dva roky, kdy chceme se spoluţačkou navštěvovat dějiny hudby. Ale kdyby pokračovala psychologie, byla by to moje jednoznačná priorita. Univerzitě jsem vděčná za obohacení svého dosavadního ţivota a děkuji za to. P16: Ţena, 72, VŠ a) Můj život do třiceti let Počátek mého ţivota se traduje v Opatovicích nad Labem, kde se mí rodiče usídlili v malém domku č.176. Neţ se tak stalo, prošli kaţdý z nich svojí ţivotní tratí, která nebyla ani lehká, ani však úplně všední. Moje maminka, Josefa Mrázková, se narodila téţ v Opatovicích nad Labem jako dcera venkovského polního hlídače. V pořadí šesté dítě, ne však poslední. Následovali ještě tři další sourozenci – bratři. Ti však skončili svoji ţivotní pouť na frontě I. Světové války. Můj dědeček, František Mrázek, ţivil vcelku devět dětí, které v raném věku dospívání rozesílal do světa, jak říkával. Moji maminku předal ve věku 13ti let paní mlynářce Zdeně Morávkové coby pečovatelku o její dvě děti – Zdeničku a Pepíčka. Maminka byla v této sluţbě velmi spokojená a šťastná. Děti měly maminku velmi rády a krásné paní mlynářce se stala důvěrnicí. Děti odrostly a maminka zůstala ve mlýně v kuchyni, kde se naučila mnohému kuchařskému umění. Milostpaní byla
53
velmi vzdělaná osoba, která se věnovala hudbě, kultuře a také dobrému vaření. Odtud potom pramenila u maminky láska k hudbě a vztah k vaření, to se stalo nadále maminčiným celoţivotním údělem. Byla v kraji vyhlášenou kuchařkou, nebylo v obci a okolí svatby, kterou by maminka nepřipravovala. A hudbu, tu maminka nemohla aktivně provozovat. Cítila ji však velmi silně a tento cit potom přenesla do příštího ţivota své dcery Hany. A přichází čas, kdy se vrací legionáři z front I. Světové války. Mezi nimi i Václav Půlpán, ruský legionář vyznamenaný Válečným kříţem a Medailí za statečnost a vítězství, vše podepsáno prezidentem T. G. Masarykem. Po dlouhých a strastiplných poutích po širé Rusi a vzdálené Sibiři s mnoha boji s bolševiky a nekonečnou plavbou lodí Amerika z Vladivostoku do vytouţené vlasti, nyní jiţ Československé republiky, se Václav vrací do rodných Opatovic a v mlýně se setkává s Pepičkou Mrázkovou. Pobyt v ruském zajetí a boje legionářů na něm vcelku nezanechaly ţádných váţných stop, často si jenom stěţoval na mírné omrzliny, které ho v zimě zlobily. O své cestě dokázal tak zajímavě vyprávět, ţe ho vţdy byla plná opatovická hospoda. Po válce se nový československý stát o své legionáře řádně postaral. Tatínkovi byla nabídnuta státní sluţba jako zaměstnanec Československých státních drah, později jako průvodčí vlaku. Tato profese byla pro něho šťastnou volbou, byl mezi lidmi, rád jezdil a kaţdou túru, jak říkával, se vţdy perfektně připravoval. Oblečení a obutí bylo vţdy v naprostém pořádku, v nádraţní tašce měl svůj oběd od maminky. Byl zkrátka ve svém ţivlu. Přišel rok 1948 a tím i komunisté k moci. Těm samozřejmě nebyli legionáři, o to více ruští, vůbec po chuti. Nechtěli slyšet, jak to opravdu bylo s tou jejich slavnou revolucí a tak tatínka okamţitě penzionovali. Ten se však s tímto údělem nikdy nesmířil a aţ do své, bohuţel brzké smrti, komunisty nenáviděl. Jeho osud mně jasně předurčil mé místo a orientaci v ţivotě. Ale mé dětství bylo nádherné. Venkovské ţivé dítě, které plně zuţitkovávalo kaţdý den, co přinesl, jaké nové poznatky a překvapení. Byla jsem jedináček, maminka neměla právě štěstí na děti. Já jsem byla asi jiţ jejich vymodlené dítě, přesto jsem byla vychovávaná jako by nás bylo deset. Kam aţ mi sahá paměť, tak si pamatuji úkoly, které neexistovalo nesplnit. Měli jsme totiţ malé hospodářství a z něj plynoucí povinnosti – zamést dvůr, nasekat trávu králíkům, zalít zahradu a jiné a jiné. Nejdříve však splnit úkol, teprve pak jsem mohla vyběhnout do ulice a vyřádit se s kamarády. Měla jsem nádhernou partu, která dokázala vlézt do zahrad ne přímo vlastních a natrhat do kapes třešní, co se vešlo a ještě včas utéci. Samozřejmě se to někdy neobešlo bez pořádného hubování, někdy i nechyběl výprask. Škola – venkovská, katolická. Malá Hana sedávala vţdy v první lavici, byla totiţ ve třídě nejmenší. Do houslí chodila k panu řídícímu Jedličkovi, sedávala vţdy vedle “velkého učitele“, který nešlo-li muzicírování přesně podle jeho gusta, neváhal pouţít k nápravě i šmytec. Výuka pohodová, výsledky slušné. Odměnou za dobré
54
chování a výsledky ve škole bylo pro mě tátovo volno, kdy se mnou chodíval v létě na hřiště a v zimě na kluziště. Ač sám čistý teoretik, dával mi lekce a základy krasobruslení. Aby to bylo úplně to pravé nefalšované, nechal mně ušít od známého ševce krasobruslařské boty. Byla jsem jednička. Tyto boty jsou stále v mém rodinném muzeum tak jako i tátovy holínky, které prošly Ruskem. Ty jsme však jiţ nemohli obout k legionářskému stejnokroji, ve kterém odcházel k Pánu Bohu. Po základní škole obecné, po úvaze praktičnosti měšťanská škola v Pardubicích, zde rovněţ rodinná škola Vesna a pro další vzdělání v kultuře studium klavíru rovněţ v tomto městě. Musím podotknout, ţe můj klavír je ryze historický kus. Koupil mi ho táta u Petrofů v Hradci Králové přesně den před německou okupací 14.března 1939. Ráda k němu sedávám, hraji a vzpomínám. Léta válečná jsem s maminkou proţívala ve strachu o tátu, který stále jezdil a na tratích bylo vţdy nebezpečno – nálety, výbuchy. Ţili jsme také ve velkém strachu po událostech v samotné obci. Opatovický starosta Jan Jozíf a místostarosta František Nyklíček byli v Pardubicích na Zámečku v červnu 1942 popraveni za spoluúčast na atentátu na R. Heydricha. Hrdinové atentátu, Gabčím s Valčíkem dostali totiţ protektorátní „Kennkarty“ na jména zesnulých opatovických občanů. Já sama jsem zaţila hrůzu pomsty fašistů na českém národě jako malá studentka v Pardubicích, kdy před mýma očima byla Gestapem ze třídy odvlečena učitelka Malá, která hrála významnou roli v organizaci Heydrichiády. Svým katanům však unikla, poţila na dvoře školy jedu. V Opatovicích byla ještě další jména opravdových vlastenců – pan Ţák, pan Vaněk, Kafkovi a celá rodina Volkova. Pan Jan Volek byl otcem poručíka Aloise Volka, který odešel s pomocí mého tatínka za hranice Protektoriátu do Polska a pře Francii se dostal do velké Británie, kde slouţil u 313. bombardovací perutě Královského letectva. Bojoval statečně celou válku s mnoha lety nad Německem, aby pak v dubnu 1945 nešťastně zahynul při letu nad Azorskými ostrovy. Byl nejenom skvělým pilotem, ale také básníkem, Jeho verše byly vydány také v Anglii, ale já mám ve svém památníčku několik řádek, které patří jenom mně, a které mě provázely celým ţivotem: Běž životem tak prostá a tichá, Běž s očima otevřenýma, Raduj se z zeleně, jež luka nám dala, Život je pole jediné. S prací i námahou S dary i odměnou Proto jdi životem, jak polem zeleným Buď šťastná! Tato skvělá rodina byla válkou však rozmetána. Pan Jan Volek byl za odbojovou činnost popraven v Berlíně-Plötzensee, paní Volková s dcerou Janou vězněna v koncentračním táboře na Moravě. Dodnes mám schovaný její dopis, přivezla
55
alespoň trochu chleba a hodně naděje. Po válce byla paní Volková odměněna za smrt muţe a syna repatriací hotelu v Karlových Varech, který nazvala podle letadla, na kterém létal její syn Lojzík – Liberátor. Konec války zastihl v Opatovicích i nekonečné zástupy válečných zajatců, jak za ruska, tak i z celé Evropy. Ve vesnici byli ubytováni ve stodolách. Tehdy se projevila solidarita našich lidí s těmito chudáky. Začaly se sbírat potraviny, ve velkých kotlích se vařily polévky, shánělo se staré šatstvo. Maminka byla jednou z organizátorek této velké pomoci. Dodnes jsou na trámech některých dosud stojících katovických stodol zřetelně vyrytá jména anglických, amerických a ruských zajatců. V roce 1947 jsem ukončila svoje studium na střední škole a o prázdninách jsem absolvovala kurt pro učitelky mateřských škol při Karlově univerzitě v Praze. Moje láska k dětem dostávala první podobu. Po absolutoriu a sloţení všech zkoušek jsem získala způsobilost pro učitelství v mateřských školách. Zaţádala jsem si tedy o umístění na kraj Hradecký, případně Liberecko. 17. 11. 1947 mi bylo oznámeno, ţe se mám ihned dostavit na úřad v Ţelezném Brodě. Zde mi bylo sděleno, ţe nastupuji v co nejkratším termínu jako učitelka mateřské školy v Ţelezném Brodě, později v Zásadě a v Lišném. Zde jsem se seznámila se spisovatelkou Jarmilou Glazarovou, která přicházela vyprávět dětem pohádky Jizerských hor. Stejně tak v zásadě paní školnice Trdlová vyprávěla místní “poudačky“ mé kolegyni a mně. Ubytována jsem byla velmi spartánsky za přísného dohledu pana stavitele Rösslera, který mi povolil pouze Sokol. V zimě mně musel tatínek dováţet v kufrech uhlí, abych v té nuzné komůrce vůbec přeţila ty kruté podkrkonošské zimy. Díky panu Rösslerovi, který tak bděl nad mými mravy, jsem se plně zapojila do místního Sokolského oddílům který byl v plném proudu příprav a nácviků na XI. Všesokolský slet v roce 1948. Zvládal jsem tři skladby – Kuţele, Rej a Pro ţeny. 4. července 1948 jsem kráčela jako hrdá sokolka Prahou, zdravila se s tribunou prezidenta Beneše s paní Hanou a odvracela se na Staroměstském náměstí od místa, kde stál K. Gottwald. Tehdy naše pozdravy a pohledy patřily skupině jugoslávských Sokolů, Gottwalda jsme neuznávali. Dopady na Sokol na sebe nedali dlouho čekat. Mnozí sokolští činovníci byli pozavíráni, mnozí musei emigrovat – sestra Provazníková, autoři skladeb manţelé Matějovci. Jaké úţasné štěstí jsem měla proţít rok 1989 a následně Všesokolské slety v letech 1994, 2000, 2006, kdy jsem mohla svobodně projít Branou borců pochodem Josefa Suka V nový ţivot. Ţivot v komunistickém Československu však šel dál. V roce 1951 jsem si zaţádala o umístění v kraji Královehradeckém, kde jsem zjistila, ţe je moţno studovat dálkově tělesnou výchovu jako samostatný předmět. Ten se shodou náhod otevřel právě v Hradci Králové na fakultě. Prošla jsem testy tělesné zdatnosti a stala se studentkou tělesné výchovy pro druhý stupeň učitelství. Spojila jsem tak svoji lásku ke škole s praktickou součástí výuky tělesné výchovy. Proţila jsem mnoho krásných
56
chvil na soustředěních na horách, na hřištích a ledových plochách, které jsem pak mohla předávat generacím svých ţáků a dětem. Někteří moji ţáci jsou dnes jiţ v důchodovém věku, Při našich setkáních vzpomínají často a rádi na společné chvíle. Mnohá jména jsou silně zapsána v mém číselníku paměti. Hlavně ta jména, která to měla za totality velmi těţké stran svého jména, svého původu. Těm jsem mohla být pomocnou rukou a platným průvodcem v jejich dalším ţivotě. Jsme s nimi ve velkém přátelském vztahu a často se setkáváme. A tak šly roky… Vdala jsem se, ve svých třiceti letech porodila svého prvního syna Jiřího a za šest let i druhého syna Jana. Ale to jiţ mi bylo po třicítce, ale i tak jsem se rozhodla rozšířit si svoji aprobaci studiem německého jazyka na Karlově univerzitě v Praze. Němčinu jsem pak učila na druhém stupni základní školy na Spořilově a podařilo se mi uskutečnit první výměnu školní mládeţe mezi praţskou a západoberlínskou školou ve Špandavě. Tak mohli moji ţáci ještě na sklonku totality uvidět berlínskou zeď ze svobodné strany. Tyto výměnné pobyty pokračovaly pak i po Listopadu 1989 aţ do roku 1995, kdy náš dobrý přítel, učitel Reiner Plutowski ze Špandavy odešel do důchodu. Měla jsem dobrého pomocníka ve svém synu Jiřím, který mi svými jazykovými a historickými znalostmi pomohl tuto ojedinělou výměnu ještě v létě 1989 uskutečnit. Myslím si, ţe jsem umocnila všechny dary, které mi moji rodiče jak geneticky, tak i výchovně dali, Ţe jsem potkala hodného muţe, otce mých synů, mnoho dobrých a poctivých lidí, ţe se cítím zdráva, umím se potěšit z kaţdého dne a děkuji Pánu Bohu a všem, které mám okolo sebe za ţití, které jsem ţila a ţiji dodnes. b) Můj život po třiceti letech Abych mohla pokračovat v zadaném tématu, tj. můj ţivot po třiceti letech, musím se ještě vrátit k první práci. Chtěla bych doplnit několik informací o období druhé světové války, kterou jsem proţívala se svými rodiči v Opatovicích nad Labem. Psal se rok 1938, Sudety. Do Opatovic se z Králík stěhuje vychovatelna, říkalo se dříve polepšovna, chlapců ve věku od šesti do patnácti let s dozorci. Musím ale upřesnit, ţe v Opatovicích jiţ vychovatelna byla a to pro nevychovatelné chlapce od patnácti do jednadvaceti let. Příchodem lidí z Králík se Opatovice proměnily ze zemědělské obce v obec pokrokovou. Začala se naplno rozvíjet kulturní činnost, tělovýchova, divadlo a hudba. Můj tatínek, ruský legionář, se s nově příchozími brzy seznámil a získal jejich důvěru. Také oni v něm objevili vlastence a hrdinu první světové války vyznamenaného samotným prezidentem Masarykem. Pozvolna se vytváří hluboký vztah mých rodičů k jedné z kralických rodin, Volkovým. Paní Volková, rodilá Vídeňačka, ráda hrála na klavír a krásně zpívala Lehárovy a Straussovy písně. Protoţe jsme bydleli velmi blízko, často jsem u jejich klavíru sedávala a poslouchala. Tato paní mi dala první základy klavírní hry a prohloubila ve mně lásku k hudbě. Tatínek poznal, jak moc mám hudbu ráda a koupil
57
mi v Hradci Králové u firmy Petrof klavír. Spolu s panem Volkem pro něj jeli právě 15. Března 1939, tedy v den okupace německým vojskem. Toto je pro mě symbolem celé války. Pouta mezi našimi rodinami se stávají velmi těsná, tatínek jako zaměstnanec dráhy doprovází syna Volkových, Aloise, přes Moravu k polským hranicím do emigrace a boje s nacisty. Jeho cesta jej zavede do Anglie, kde jako poručník létal nad Německo ve 313 peruti bombardovacích letadel RAF, aby pak těsně před koncem války zahynul při běţném meteorologickém letu nad Azorskými ostrovy. Rodina Volkových zakouší ta nejhorší utrpení. Pan Volek je v roce 1943 popraven v Berlíně – Plötzensee a paní Volková s dcerami je vězněna v koncentračním táboře na severu Moravy. Po válce dostává paní Volková jako náhradu lázeňský dům v Karlových Varech, který jí je zakrátko znárodněn komunisty. Opatovice se ukázaly jako vlastenecká obec. Na konci války, v dubnu 1945, obcí procházely kolon ruských, amerických a anglických zajatců vedených kordóny esesmanů, kaţdý večer tyto kolony dorazily do určité obce a zajatci přespávali ve stodolách a chlévech. Bylo jim umoţněno se najíst a vyspat. To muselo zajistit místní obyvatelstvo. K této události mám svoji silnou vzpomínku. Stalo se, ţe doprovod těchto chudáků – jednotky SS – byly jiţ notně znaveny. Toho vyuţilo několik zajatců a uprchlo. Druhý den byly povolány posily z Pardubic, které začaly prohledávat okolí. Několik neboţáků našly a ihned na místě je zastřelily. Ten večer jsme seděli v kuchyni, okna zatemněla, jak bylo nařízeno. Tatínek vyprávěl o Rusku, a v tom se otevřely dveře a v kleku se sepjatýma rukama vešel zajatec. Byl to Rus. Tatínek s maminkou jej převlékli do pracovních šatů, hadrů jak jsme říkali, nakrmili a tatínek ho doprovodil do blízkých lesů. Zda-li se mu podařilo uniknout, jsme se nikdy nedozvěděli. Rychlé rozhodnutí mých rodičů pomoci tomu utečenci se pro mě stalo mottem do ţivota, oni se nezalekli ani moţné smrti, která za podobné chování okamţitě hrozila. Byli to pro mě opravdoví vlastenci. Ale teď jiţ jsem dozajista okolo třicítky. Ve 29 letech jsem se vdala. Můj muţ, ing. Vidím mě “donutil“ jít z venkova do města, do Prahy. Nebylo t lehké, ale kantorská práce a mé vlastní děti mi v tom velmi pomohly. Starší Jiří začal chodit do první třídy, mladší Jan se teprve učil chodit. Moje učitelství začalo v Praze na Základní škole v Braníku a pokračovalo přes dvacet let na základní škole na Spořilově. Zde jsem učila tělesnou výchovu, německý a český jazyk. Se svými ţáky jsme zavedli praktické poznávání Prahy historickými vycházkami, které mi pomáhal organizovat můj syn Jiří. Stejně tak jsem připravovala kaţdoroční výlety s třídou na Slovensko, do jiţních Čech nebo do Dráţďan. Zajímavý byl zimní lyţařský pobyt na Benecku, kdy jsme pravidelně navštěvovali Jilemnické muzeum. Ţáci zde mohli shlédnout první lyţe, které do Čech přivezl hrabě Harrach. Při jedné návštěvě se nám stala zvláštní událost. Hrabě Harrach byl z pohledu éry komunismu člověk, který prostý lid okrádal a vykořisťoval. Ale
58
z vyprávění staré paní, která nás muzeem provázela, se ţáci dozvěděli něco jiného. Například, ţe proţila u Harrachů krásné mládí, ţe jí pan hrabě vystrojil krásnou svatbu a ţe všichni, kteří zde pracovali, se měli dobře. Naši ţáci poslouchali s otevřenými ústy, protoţe se právě dozvěděli úplný opak toho, co jim bylo ve škole vtloukáno do hlav. Po večerech jsme besedovali s členy Horské sluţby nebo poslouchali vyprávění kolegy Václava krupky. Tento vzácný člověk a hrdina byl přímým účastníkem Heydrichyády, kterou jako zázrakem přeţil. Zbytek války strávil v koncentračních táborech. Jeho utrpení pokračovalo i v době komunismu, kdy byl za svoji hrdinnou účast v západním odboji také vězněn. Jedině díky své vynikající fyzické i duševní kondici mohl přeţít obě tyto hrůzy. Není tomu ale divu, Václav byl v roce 1936 nominován na Olympijské hry v Berlíně jako desetibojář. K lyţařským zájezdům se pojí malá vzpomínka na naši “druţbu“ se slovenskou školou v Bratislavě. Kultura obou měst, památky, pohoštění a v závěru i výměnné lyţařské zájezdy. Bratislavské děti přijely k nám do Krkonoš, ale k našemu překvapení si na svahu moc dobře nevedly. Zvláště jejich učitel pan Kohút byl příkladem. Měl sice perfektní a na svoji dobu velice moderní vybavení, ale jak jsme později zjistili, na lyţích stál poprvé. Na oplátku jsme se vydali do Tater. Původně jsme měli jet do Tater Nízkých, ale na poslední chvíli naši slovenští přátelé změnili cíl naší cesty a my jsme skončili na úplné rovině v zájezdní hospodě mezi Levočou a Keţmarokem. Naštěstí jsme si věděli rady. Můj syn Jiří, který s námi jel jako lyţařský instruktor, obstaral v Levoči autobus a kaţdý den jsme tak skutečně lyţovali v Tatrách, ale Belanských ve známém středisku Ţdiaru. Mezi mé další tělocvikářské činnosti patřily oblíbené pankrácké turnaje v kopané, kde jsme se osobně seznámili s ţivou legendou československého fotbalu, panem Františkem Pláničkou, a nácviky Spartakiád. Spartakiády patřily kaţdým čtvrtým rokem k oblíbenému folklóru socialismu. Nepřistupovali jsme k nim s praţádným nadšením, ale i při té bídě jsme si rádi vţdy na Strahově zacvičili. Sama jsem nacvičovala několik ţákovských skladeb pro Spartakiády v roce 1974, 1980 a 1985 a vţdy se mi podařilo svoje cvičence dovést aţ na Strahov. Mezi další moje veřejné aktivity patří nepovinná výuka německého jazyka a seznamování mladé generace s německy mluvícími zeměmi, které v té době aţ na výjimku NDR, patřily do tzv. západního světa. Pokládala jsem za velmi důleţité, aby se ţáci v rámci výuky jazyka seznamovali také s historií a hlavně reáliemi daných zemí, o kterých nás oficiální sdělovací prostředky informovaly pouze okrajově a pokaţdé velmi tendenčně. Z pochopitelných důvodů dané epochy jsme mohli však cestovat pouze do východního Německa- NDR. Ale i tady se našlo mnoho zajímavého pro výuku jazyka a literatury. Pravidelně jsme jezdili do Dráţďan a do Geothova Výmaru. Zavítala jsem s dětmi také aţ do dalekého Pomoří, do města Kühlungsbornu. Sem jsem pravidelně jezdila jako vedoucí letních táborů.
59
V této oblasti se nám podařil opravdu husarský kousek. V poslední fázi komunismu jiţ polevila tradiční obezřetnost úřadů k cestám dětí a mládeţe na Západ. Náhodou jsme se setkali s vynikajícím člověkem, panem Reinerem Plutowskim ze Západního Berlína. Jako učitel němčiny hledal kontakt do Prahy k navázání partnerského vztahu s českou školou. Po mnoha perpetiích a nezdarech se nám podařilo v červnu 1989 vycestovat s českými dětmi naší školy Na Chodovci v Praze 4 jako jediná a první česká škola do tohoto pro nás tajuplného města. Poprvé jsme mohli projít snad nejhorší ţeleznou oponou na světě a podzemím nádraţím Friedrichstrasse vstoupit do svobodného světa. Berlínská škola z naší návštěvy udělala celoberlínskou událost. Přijal nás starosta městské části Berlin-Spandau, navštívili jsme berlínský senát, kde nás přijal senátor pro školství a kulturu. Hlavní význam měla tato návštěva pro naše děti. Uviděly jsme poprvé západní školu, poznaly, ţe německé děti jsou v mnohém stejné, ale i odlišné. Mezi největší naše záţitky patří bezesporu pohled na berlínskou zeď z místa, ze kterého hovořil J. F. Kennedy nebo R. Reagan, tedy ze Západu. Navštívili jsme také památné místo v bývalé sekyrárně v Berlině – Plötzensee, kde jsme se poklonili všem zde popraveným českým vlastencům. Reciproční výměny mezi našimi školami trvaly aţ do roku 1994, kdy pan Plutowski odešel do penze a jiţ se nenašel nikdo, kdo by v jeho díle pokračoval. Také politická situace se natolik změnila, ţe se cestování na Západ stalo zcela normální věcí. Ve škole Na Chodovci jsem také dlouhou dobu pracovala jako fakultní učitel pro Fakultu tělesné výchovy UK a připravovala jsem adepty této profese na jejich budoucí učitelskou dráhu. I po odchodu do důchodu jsem nemohla skončit se svojí celoţivotní láskou, kterou učitelství pro mne vţdy bylo. Učila jsem na několika školách, tu tělocvik, tu němčinu. Dokonce se mi povedlo dovézt jeden ročník rodinné školy k maturitě z německého jazyka. Co říci závěrem? Podařilo se mně vychovat dva syny, za které se nemusím stydět.Jsou slušní a pracovití. Ţila jsem 44 let s muţem, který mne vţdy ve všem podporoval a pomáhal. Měl velké pochopení pro moji práci a obrovský cit pro rodinu. S ním jsem mohla po revoluci pocestovat po Evropě a vyuţít zdravotně koupání v mořích. Velkým záţitkem byla pro mě cesta do Izraele, kde jsem mohla navštívit místa, o kterých jsem dosud jen slyšela z kostelních bohosluţeb. V Opatovicích jsem jiţ 10 let obecní kronikářkou, pravidelně zapisuji všechny důleţité události obce i regionu. V Praze jsem stále velmi aktivní v Sokole, kde se připravujeme na Ještědský slet, který bude v Liberci v červnu 2008. Ve svém ţivotě jsem měla velké štěstí na lidi kolem sebe, na učitele, profesory, ale hlavně jsem měla úţasně pracovité a nebojácné rodiče. Dávali mi po celý můj ţivot lásku a učili mě být vděčná za všechno, co ţivot přináší. Proto díky , díky, díky za kaţdý den.
60
P17: Muţ, 81, SŠ a) Můj život do třiceti let Den mého narození 29.únor 1928 mi dal do vínku omezenou moţnost slavit narozeniny pouze 1x za čtyři roky. Kdyţ mi byly čtyři roky, oslavovala naše rodina moje první narozeniny, které se mně doslova vryly do paměti. Měli jsme početné příbuzenstvo, které k nám přicházelo ještě několik dnů po narozeninách s přáním a dárky. Na dotaz, co bych si přál k narozeninám, jsem ihned odpověděl „ hodně malých čokolád ORION (ve kterých byly obrázky světových fotbalistů) a dále hodně banánů. Obojí bylo splněno. Maminka koupila v trţnici velký trs banánů, otec dvacet malých čokolád – tehdy stála ta malá čokoláda padesát haléřů. Maminka takticky oznámila příbuzným moje přání a tak jsem byl doslova zahrnován banány a čokoládami s fotbalisty. Nejdříve jsem se přejedl banánů a pak čokolád, ale radost z obrázků fotbalistů byla dlouhodobá. Vzpomínám na jména slavné ţelezné Sparty “Káďa, Pešek, Kolenatý, Burgr atd.“ Krásný dárek mně přinesl můj nejmilejší strýc Václav Šalda (pekař), který upekl jednu velkou bábovku (pro hosty) a jednu menší jen pro mě. K tomu mně dal vlastnoručně namalovaného indiánského náčelníka na koni. Tohoto strýčka jsem měl nejraději. Jemu jsem se svěřoval se svými problémy. On mě pozorně naslouchal, radil a uměl krásně malovat. Od útlého věku jsem byl introvertní a nerad jsem chodil do mateřské školky, která byla ve Slezské ulici – nedaleko našeho bydliště na Vinohradech v Libické (kde jsem se vlastně narodil) Tehdy jsem se svěřil strýci Václavovi, jak nerad chodím do školky a on mně v ţertu poradil (coţ jsem špatně pochopil - nebo nechtěl pochopit). Jeho rada zněla: „Počkej, aţ bude mít maminka ve špajzu kus špeku. Ráno brzy vstaň, počkej aţ rodiče odejdou. Odřízni kus špeku a ke školce jdi dříve, neţ tam začnou chodit ostatní děti. Špekem namazej školku a do druhého dne se seběhnou psové z celých Vinohrad a školku seţerou. Kdyţ ji neseţerou, tak ji určitě počůrají a ţádný dítě tam nebude chtít chodit.“ Uběhlo pár dnů, neţ jsem mohl rady strýčka uskutečnit. Mamince jsem řekl, ţe ráno do školky půjdu se sousedovic Mirkem, kterého vodila jeho maminka. Druhý den ráno, jakmile odešli rodiče do práce, nastala vhodná doba. Rychle jsem se oblékl a spěchal ke školce. Začal jsem mazat ze´d školky špekem. Nejdříve vzadu, kde nebylo na mě vidět. Ještě kousek špeku zbývalo a tak jsem pokračoval s mazáním, aţ jsem se dostal ke vchodovým dveřím. Tady na mne padla osudová rána. Paní ředitelka, která přicházela do školky první, mě chytla za límec. Neţ mě dotáhla po schodech do ředitelny, napadlo mě, ţe nesmím prozradit strýčka Václava. Proto jsem paní ředitelce s pláčem zalhal, ţe mě navedli Ţiţkováci (starší kluci, kteří chodili do naší ulice hrát kuličky).
61
Paní ředitelka si pozvala moji maminku a doporučila jí, aby mě nějakou dobu neposílala do školky. Protoţe jiţ začínalo jaro a já mohl běhat na společné zahradě v bloku domů, kde jsme bydleli, měl jsem konečně i bez pomoci psů od školky pokoj. Strýčkovi jsem se svěřil. Ten se trochu usmál a pak mně řekl: „Lhát se nemá,ale ta školka zůstane našim tajemstvím.“ Dodnes nevím ,zda se přiznal mým rodičům. A tak ubíhaly dny i roky mého dětství a já začal chodit do školy. V obvyklém pořadí “obecná, měšťanka a potom čtyřletá průmyslová škola elektrotechnická s maturitou“. Základní školy jsem absolvoval celkem bez problémů – dokonce jsem byl dvakrát první nebo druhý nejlepší ţák ve třídě. Stále mě však doprovázel handicap nedostatečného sebevědomí, nedostatečné ctiţádosti a stálé trémy. A k tomu mne ještě trápilo moje červenání se (v nepříjemných situacích). Vzpomínám na jednu z nejhorších situací. Bylo to asi ve čtvrté třídě obecné. Jednomu spoluţákovi se ztratilo drahé plnící pero Parker. Třídní učitel začal vyšetřovat a kaţdého ţáka se ptal, zda o tom něco neví. Neţ došel ke mně, byl jsem tak hrozně červený, ţe si toho všimnuli i ostatní spoluţáci. Učitel se mně zeptal, zda o tom něco nevím. Já jen kroutil hlavou a cítil jsem, ţe se červenám stále víc. Třídní mě znal jako dobrého ţáka, asi mně věřil. Neptal se, proč se červenám a dokončil výslech všech ţáků. Nakonec oznámil, ţe odchází do sborovny, do které máme k němu jednotlivě, v pořadí jak sedíme, přicházet. Kdyţ se vrátil se sborovny ţák z poslední lavice, vešel náš třídní a oznámil: „Pero se našlo – nebylo ukradeno.“ Potom pokračoval v hodině dějepisu. Vyprávěl o husitských bitvách tak poutavě, ţe jsme na předešlou událost téměř zapomněli. Ještě po letech obdivuji moudrost třídního učitele. Musím však ještě dodat, ţe jsem se nechtěně dodatečně dozvěděl, kdo byl skutečným zlodějem pera. Kaţdý rok na podzim přijíţděl na Letenskou pláň cirkus. Tehdy přijel cirkus Kludský. Děti z rodin cirkusáků po dobu hostování cirkusu na Letné chodili do naší školy. Jednoho dne seděl za mnou v lavici cirkusák Mario, byl nejméně o tři roky starší neţ já. Ve všech předmětech byl stále pozadu. Často hloupě odpovídal, ale protoţe byl nejvyšší, nikdo si netroufl se mu smát. Neustále jsem mu napovídal, nebo půjčoval můj sešit, aby si mohl něco opsat. Téměř kaţdý den jsem na Letenské pláni hrál s rukama fotbal. Kdyţ uţ nebylo sil na fotbal, doběhli jsme k plotu cirkusu a dívali se přes plot, jak se krmí dravé šelmy. Najednou jsme spatřili Maria, jak nese kbelík se ţrádlem. Hned jsme ho volali, aby přišel k plotu a přemlouvali ho, aby nevzal dovnitř blíţe ke klecím. Mario zprvu nechtěl, ale kdyţ mě spatřil, kývnul na mě “Tě bůh“, postavil kbelík a ţe se půjde zeptat mámy. Za chvilku oba přišli a Mario na mě ukázal: „Mami, to je ten kluk, co mi pomáhá ve škole.“ Maminka na mě koukla a jenom prohodila: „Hodnej“. Potom
62
nám otevřela kus plotu a pustila nás dovnitř aţ ke klecím tygrů, lvů a medvědů. Pečlivě nás hlídala a drţela v uctivé vzdálenosti od klecí. Druhý den Mario do školy nepřišel. Moc mě to mrzelo. Měl jsem pro něj dva krajíce chleba se sádlem. On skoro nikdy svačinu neměl, takţe jsem se s ním stejně dělil. Další den byl pátek. Mario přišel do školy – bohuţel se rozloučit. Řekl nám: „Kluci, v neděli máme poslední představení. V pondělí začínáme bourat stan a ve středu odjíţdíme.“ Potom se ke mně sehnul a pošeptal, abych odpoledne asi ve 4 hodiny přišel k plotu, ţe pro mě něco má. U plotu jsem byl uţ před čtvrtou. Za malou chvíli se objevil Mario a přes plot mně podal vstupenku na sobotu. Podíval jsem se na lístek a četl “23.řada – čestná vstupenka“ „To ti posílá moje máma – počkej na mě po představení. Přijdu se s tebou rozloučit.“ Doma jsem vyndal ze šuplíku dva nové linkované sešity a na štítky jsem napsal: Mario – dějepis; Mario – čeština a k tomu jsem přidal malý sešitek s nápisem: matematika (kterou on moc rád neměl), V sobotu jsem byl v cirkusu mezi prvními návštěvníky. U vchodu trhala lístky Mariova maminka. Smála se na mě a přála mi, aby se mi to líbilo. Potom jsem se díval na Maria, který postupně vodil do manéţe zvířata ke krotitelům a zase je odváděl. Měl na sobě ţluté kalhoty a červený kabátek se zlatým lemováním – moc mu to slušelo. Po představení ke mně přišel a já mu dal sešity, které jsem vzal s sebou. Ty dva větší se mu moc líbily. Potom vzal ten malý a četl matematika a hned se ptal: „Co to je – matematika?“ Chvilku jsem váhal, neţ jsem odpověděl – to jsou počty. „Aha to je prima. Já umím do sta, tak mně ten malej bude stačit.“ Mario stál se sešitýma v ruce, díval se na mě, chvíli mlčel a najednou mně řekl: „Víš, to pero jsem ukradl já. Ten váš učitel na mě byl moc hodnej, proto jsem se přiznal a řekl mu, ţe jsem to pero vzal, abych se s ním naučil tak hezky psát jako kluci ve třídě. Nikomu to nesmíš říkat. Já bych se chtěl za rok zase k tomu učiteli a k tobě do třídy vrátit. Potom jsme se rozloučili a slíbili, ţe se za rok sejdeme v páté třídě. K tomu však uţ nedošlo. V příštím roce přijel na Letenskou pláň jiný cirkus – bez Maria. Potom následovala měšťanská škola a to uţ nastávala hrůzná doba okupace naší republiky. Na tuto dobu nerad vzpomínám. Po smrti studenta Opletala byly zavřeny vysoké školy, mnoho studentů pozavíráno. Mezi nimi byl i můj bratranec Vašek Šalda, student medicíny – jediný syn mého nejmilejšího strýčka. Asi za půl roku dostali rodiče Vaška balík s jeho šatstvem a oznámení, ţe byl poslán do pracovního tábora. Domů uţ se nikdy nevrátil. Neţ došlo k zatčení Vaška, snaţil se ho můj otec zachránit. Opatřil mu místo v první České vzájemné pojišťovně, kde byl otec
63
zaměstnán. Vysokoškoláci bez zaměstnání byli okamţitě posílání do Německa na otrocké práce. Gestapo však pracovalo nemilosrdně, otcova snaha byla marná. Můj otec po těchto smutných událostech se snaţil urychlit moje vzdělávání, a proto dojednal a zaplatil moji výuku v angličtině, Předtím jsem jiţ měl rok výuky v němčině a dále jsem chodil na hodiny hraní na chromatickou harmoniku. Oba jazyky mě učil slepý učitel (patrně pro niţší platbu) a hudební výchovu jsem absolvoval u začínajícího kapelníka Jiřího Stárka – pozdějšího dirigenta Plzeňského rozhlasového orchestru. Slepý učitel k nám chodil 2x týdně. Čekal jsem vţdy na něho na tramvajové zastávce a pak ho odvedl k nám. Jeho jméno Abeles naznačovalo budoucí problémy. Kdyţ jako nearijec uţ musel nosit hvězdu, vodil jsem ho dále k nám, přestoţe v našem domě jiţ bydleli (po odsunutých ţidovských rodinách) dva důstojníci SS s rodinami. Slepý učitel se vţdy snaţil zakrývat hvězdu aktovkou, kterou drţel podpaţí. Kdyţ ale mého otce varoval soused, ţe na naši rodinu a na slepce se vyptával důstojník SS, bylo nutné návštěvy ukončit. Asi za půl roku jsme dostali korespondenční lístek, kde Abeles oznamoval, ţe je v táboře Terezín, kde pracuje. Podle moţností jsem s maminkou zabalil a odeslal balík – někdy jen balíček s malou vánočkou a skleničkou marmelády. Kdyţ k nám pošťák uţ po několikátém balíčku nepřinesl ţádný koresponďák, tušili jsme smutný konec. Naštěstí ABeles přeţil a po válce se vrátil. Po ukončení měšťanky jsem se měl rozhodnout, do které školy bych chtěl nastoupit. Mě lákala škola lesnická nebo rybářská. Po informacích v Písku i Vodňanech jsem zjistil, ţe praţský kluk nemá šanci být přijat. Proto jsem se rozhodl pro čtyřletou průmyslovou školu elektrotechnickou v Praze, ale i zde jsem byl upozorněn, ţe pro velký počet uchazečů je poţadován nejen velmi dobrý prospěch, ale alespoň jednoroční praxe v oboru. Proto jsem po prázdninách nastoupil jako učeň do továrny META v Modřanech, kde se vyráběly rentgenové přístroje a jiná elektrotechnická zařízení. Byla to pro mě tvrdá změna v mém ţivotě. Nastoupil jsem do továrny hned po prázdninách v roce 1942, tedy v silném tlaku nacismu. Ráno jsem vstával ve čtyři hodiny, abych stihnul tramvaj, kterou jsem jel z Letné přes celou Prahu do braníka. Tam jsem pokračoval autobusem do Modřan. Pracovní doba byla od 6:00 do 18:00 hod. Pouze v pátek jsem jako učeň navštěvoval učňovskou školu v Bubenči. To byla pro mne jediná úleva z práce. Tehdy jsem poznal pravdivost rčení : Učedník – mučedník. Na jaře v roce 1943 jsem absolvoval přijímací zkoušky na průmyslovku a doufal, ţe s potřebnou praxí uspěju. Byl jsem přijat. Měl jsem obrovskou radost a ještě větší můj otec, který do mě vkládal veliké naděje. Studium na průmyslovce bylo bohuţel ke konci roku násilně přerušeno. Ročníky 1927 a 1928 byly povolány na nucené zákopové práce. Vybaven obrovským kufrem
64
s teplým prádlem a doma narychlo sešitým spacím pytlem z teplé deky jsem dorazil asi se šedesáti kluky na Moravu do Toročova. Tam nás převzala posádka SA-Mannů. Ubytovali nás ve škole do vyklizených tříd a tělocvičny. Spali jsme na zemi na slamníkách. Trochu zatopit jsme mohli jenom večer, kdyţ skončila práce. Byly to kruté podmínky a mnohým z nás to zanechalo i trvalé zdravotní problémy. Asi po měsíci těchto otrockých prací nám večer SA-mani večer oznámili, ţe ráno bude naše pracovní skupina přemístěna. Druhý den nás na nákladních autech odvezli k vlaku. Jízda vlakem probíhala s častým zastavením, které bylo způsobeno poškozením kolejí. Byla to práce partyzánů. Pozdě odpoledne jsme dorazili do Brna. Vlak zastavil aţ na konci nádraţí, kde uţ čekaly další skupiny zákopníků. SA-Mani se radili, bylo vidět, ţe nevědí, kam nás mají odvézt. Kolem nás procházela další skupina se svými stráţci. Jeden kluk se k nám otočil a rychle řekl: „Smrdí to krchovem, to chce zdrhnout.“ V tu chvíli přijíţděl na koleji před námi nákladní vlak. Zastavil tak, ţe jeho poslední vagón byl přímo před námi. Vedle mě seděl na kufru kamarád Ota. Naznačil jsem mu posunkem únik kolem posledního vagónu. Ota se postavil, kývnul a pak jsme oba pozorovali našeho stráţce. Ten se často otáčel a koukal se na skupinu radících se důstojníků. Jakmile se opět otočil, popadl jsem kufr, rychle oběhnul poslední vagón a dál utíkal podél vlaku. Asi u třetího vagónu stál na schůdkách ţelezničář – posunovač. Zastavil jsem se a prosil, aby nás neprozradil. On nám ukázal přes koleje a křiknul: „Utíkejte přes kolej pod násep – tam je cesta.“ Ota běţel za mnou a z náspu se ke mně na cestu skutálel i s kufrem. Šlapali jsme aţ do setmění, pokud moţno podél trati, aţ jsme dorazili téměř vyčerpáni do nějaké ţelezniční zastávky. Po delší době přijel vlak, který byl doslova přecpán. Natlačili jsme se do uličky a odevzdali se osudu. Domluvili jsme se, ţe v případě kontroly budeme tvrdit, ţe náš tábor byl rozpuštěn a ţe se máme hlásit v Praze na úřadě práce. Další cesta vypadala jako záběry z válečných filmů. Vlak neustále zastavoval. Kdyţ byly koleje ničené v delším úseku, přecházelo se k dalšímu vlaku. Ještě v noci náš vlak dorazil k mostu, který byl před několika dny zničen partyzány. Byl to ohromující obraz. Do řeky se zřítila lokomotiva a na ní byly navršeny vagony s válečným materiálem. Pod zničeným mostem byly přes řeku spojené pontony, po kterých jsme přešli na druhou stranu a potom po svahu vylezli nahoru, kde stál připravený další vlak. Na pontonech byly umístěny hořící louče, které částečně osvětlovaly to hrůzné válečné divadlo. Kdyţ všichni nastoupili do dalšího vlaku, zdálo se, ţe cesta za denního světla bude poklidná. Všechno bylo jinak. Asi po hodinové jízdě vlak zastavil a my slyšeli výkřiky: „Alles raus – všichni ven!“ Vyskákali jsme z vlaku a všichni zalehli na svahu pod kolejemi. Nad vlakem několikrát zakrouţily 2 anglické stíhačky, a kdyţ poznali, ţe ve vlaku je většina civilistů, rozstříleli jenom lokomotivu. Za malou chvíli však válečná scéna pokračovala. Pod svahem pod námi na silnici táhla ustupující německá kolona.
65
Anglické stíhačky ihned na kolonu zaútočily. Během pár minut byla německá kolona doslova rozprášena. Vykřikovali jsme: „Jen jim dejte na frak!“ Nikoho z nás nenapadlo, ţe tam umírající (moţná, ţe i někteří nevinní) zůstanou bez pomoci. Byli to prostě Němci – naši nepřátelé. Po delší době přijela k našemu vlaku jiná lokomotiva. Rozstřílenou lokomotivu odpojili a s novou jsme pokračovali aţ do Jihlavy. Tam vlak končil a my měli přestoupit na vlak do Prahy. S kamarádem jsme se dohodli, ţe si raději v pokladně koupíme jízdenky, abychom neměli další problémy. Sotva jsme došli k pokladně, přistoupili k nám dva muţi v dlouhých koţených kabátech a špatnou češtinou se nás ptali, odkud a kam jedeme. Hned jsme pochopili, ţe je zle. Oba jsme stejně odpovídali, ţe jedeme z Tovačova, kde byl pracovní tábor zrušen a máme se hlásit v Praze na pracovním úřadě. To uţ k nám přistupovali další dva v koţených bundách, kteří vedli čtyři kluky, z nichţ jsme dva kluky poznali – byli z Tovačova. K jednomu jsem se obrátil a rychle mu napověděl naši verzi odpovědi, aby nemluvili jinak. Potom uţ vše probíhalo rychle. Natlačili nás s kufry do městské tramvaje. Po několika zastávkách jsme vystoupili a byli odvedeni do velké budovy, Zamříţovaná okna jenom potvrdila naši obavu. V kanceláři nás vyslechli dva důstojníci SS. Odebrali nám doklady a kufry. Potom jsme se museli svléknout do naha a vězeňský holič nás ostříhal dohola. Měl jsem pocit, ţe přestávám být člověkem. Částečně jsme se mohli obléknout. Na rukáv jsme dostali červenou pásku a potom nás vedli chodbami podél cel. Stále jsme sestupovali po plechových schodech dolů, aţ nás vtlačili do jedné cely. V cele na slamníkách na zemi seděli dva vězňové, kteří ihned vyskočili, postavili se do pozoru a hlásili svá jména stráţci, který nás přivedl. Ten si jich vůbec nevšímal, a kdyţ za námi zavřel dveře cely, stáli jsme v hrozném strachu – báli jsme se promluvit. Potom nám naházeli do cely 6 slamníků, které jsme na zemi namačkali vedle sebe. Báli jsme se spát vedle starých vězňů, kteří s námi vůbec nepromluvili. Dostali jsme ještě misku a lţíci, kterou jsme směli nosit v kapse. Následoval kaţdodenní reţim – ráno v 5:00 budíček, v 5:30 příděl černé melty do misky a k tomu komisárek (trochu větší dalamánek). První den jsme snědli komisárek ráno, ale večer jsme poznali, ţe to je příděl na celý den, takţe pak byla jen polévka nebo melta. Kaţdý den ráno v 6:00 nás vyvedli na prostranství, kde jsme nastoupili do nákladních aut, se kterými jsme byli dovezeni do skladů (asi 15km od města). Součástí skladů byly hluboké podzemní prostory, ze kterých jsme jako ţivé řetězce vynášeli bedny s konzervami, určených pro armádu. Byly to galeje. Večer jsme doslova zhltali polévku a pak zcela vyčerpáni padli na slamníky.
66
Asi po měsíci nás přestali odváţet do skladů. V malých skupinách s jedním nebo dvěma stráţci nás vodili a pouţívali jako stěhováky pro rodiny německých důstojníků, kteří začínali z Jihlavy utíkat. Naše cela měla vysoko pod stropem malé okénko, které ústilo na nádvoří. V noci jsme často slyšeli střelbu a nářek vězňů, kteří byli na tomto nádvoří popravováni. Proto jsme byli zděšeni, kdyţ ráno při nástupu před celou stál důstojník SS a ze seznamu předčítal naše jména. Potom nás vedl po schodech nahoru, a kdyţ jsme přešli přízemí, odkud byl vchod na nádvoří (popraviště), trochu jsme si oddechli. Dovedl nás do kanceláře velitele věznice. V úţasu jsme hleděli na velitele. Sturmbohnführer seděl za svým obrovským stolem v civilním oblečení. Poprvé jsem zahlédl v jeho nepěkné tváři lehký úsměv. Podíval se na seznam, mávl rukou a dal nějaký příkaz našemu stráţci. Ten nás dovedl do skladu, kde nám předali kufry. Nikomu nechyběl ani špendlík. Kdyţ jsme vyšli před vrata věznice, najednou jsme všichni začali s kufry utíkat a zastavili se, aţ kdyţ věznice nebyla v dohledu. Teprve na nádraţí jsme si všimli, ţe máme na rukávech vězeňské pásky. Rychle jsme je strhali a nacpali do koše s odpadky. S kamarádem Otou jsme dohodli, ţe do Prahy nepojedeme. Nechtěli jsme uţ riskovat. Ota jel ke své tetě do Suchého Vrbna a já do naší chaty u Mnichovic. Kdyţ jsem dorazil do naší chaty, byl jsem mile překvapen. V chatě byla moje maminka s babičkou a dědou, kteří museli opustit Masarykovy domovy, které obsadili Němci. Maminka s babičkou se snaţily trochu mě vykrmit. Byl jsem doslova kost a kůţe. Ke konci dubna 1945 jsem potkal v Mnichovicích mého nynějšího švagra Honzu, který byl o pět let starší neţ já. Ten mně prozradil, ţe je ve skupině, kterou vede sovětský parašutista Vasil. Jejich úkolem bylo ničení ţelezničních tratí a německých transportů. Chtěl jsem, aby mě vzal do jejich skupiny, ale on odmítl. V prvních květnových dnech jsem Honzu znovu vyhledal a on mě dovedl k veliteli Vasilovi. Ten nejdříve váhal, ale kdyţ mu Honza sdělil, ţe jsem byl zavřený – souhlasil. Dostal jsem samopal a s Honzou jsem měl splnit můj první bojový úkol. Vasil dostal zprávu, ţe Mnichovic od Benešova táhne ozbrojená německá kolona, kterou je nutné zastavit a odzbrojit. Potom nás Vasil odvedl do jednopatrového domku na spodním konci náměstí, ze kterého bylo vidět celé náměstí a celá silnice, kudy měl přijíţdět německý transport. V otevřeném okně byly narovnány srolované koberce. Mezi nimi byl umístěn kulomet, který měl obsluhovat Honza a já měl být připraven ve vedlejším okně s automatem, který jsem měl poprvé v ruce. Dnes těţko dokáţu popsat moje tehdejší pocity. Snad to byl hlavně strach, obrovské napětí a zmatek v mém myšlení. Bál jsem s, ţe nedokáţu vystřelit na člověka i kdyţ to je Němec. V té době nade mnou musel létat “Anděl stráţný“. Před naším oknem
67
zastavil malý náklaďák s plachtou na korbě. Z auta vyskočil Vasil a zavolal na nás: „Zabalte kulomet a polezte dolů. Jede sem silná obrněná jednotka – to nemůţete zastavit“. Potom částečně odhrnul plachtu na korbě auta a místním vybraným chlapům předával ukořistěné německé zbraně. Jeden z nedočkavců odhrnul úplně plachtu, aby si sám vybral zbraň. Z okna jsme v hrůze spatřili, ţe vedle zbraní leţí dvě mrtvá rozstřílená těla. Jeden z mrtvých byl místní pekař – otec čtyř dětí. Chtělo se mně zvracet. Honza byl bílý jako stěna. Po chvíli mně řekl: „Běţ domů a řekni mámě, ať ti dá s sebou nějaké jídlo a jeď do Prahy za otcem a mými rodiči, ať víme, zda jsou v pořádku.“ Následující květnové dny byly nabity událostmi. Do Prahy jsem dojel prvním vlakem, částečně ozbrojeným, Otec i rodiče Honzy byli v pořádku. Viděl jsem však mnoho hrůzných scén. SS-Mani byli zaţiva upalováni a jako hořící pochodně vytaţeni na pouliční svítidla. Později jsem si uvědomil, ţe roli mstitelů převzala ta nejhorší lůza. Na výzvu ředitele průmyslovky jsem se stal členem RG (revoluční gardy) a hlídal ve škole německé zajatce. Později, kdyţ se z této revoluční gardy začalo stávat (lidově řečeno) “rabovací garda“, rychle jsem tuto organizaci opustil. Aţ do roku 1948 jsem věřil, ţe nás čeká krásná budoucnost. Vše tomu tak nasvědčovalo. V roce 1948 jsem maturoval a bohuţel jsem neměl odvahu přihlásit se na vysokou školu. Důvodem byl můj stálý handicap “malá sebedůvěra“ a neustálá tréma při zkouškách. Nastoupil jsem do škodových závodů v Praze do projekce elektráren. V roce 1951 jsem se oţenil a v témţe roce se narodil můj syn. Z něho jsem měl obrovskou radost. Byl to pro mne silný impuls, abych se snaţil vydělat více peněz, neţ mně poskytoval můj plat projektanta. Po pracovní době jsem spolu se třemi kolegy vykonával montáţní práce v tiskárně Svoboda. V roce 1954 se narodila dcera. Opět veliká radost, ale i starostí přibývalo. Padesátá léta probíhala v tvrdém tlaku na všechny nestraníky. V té době jeden z našich kolegů (otec 2 malých dětí) byl odsouzen za protistátní činnost na 10let vězení. Po dobu jeho zavření jsme při kaţdé výplatě mezi sebou vybrali částku v hodnotě jeho bývalého platu, kterou jsme kaţdý měsíc předali jeho manţelce. Měli jsme štěstí, ţe šéfem našeho elektro-odboru byl předválečný ruský emigrant, který se snaţil, aby se k nám nedostal ţádný straník. V roce 1958 jsem dosáhl věku třiceti let. Nebyl jsem ţádný hrdina, často jsem měl strach. Věřím ale, ţe jsem si zachoval čistý štít a stejně ochránil svoje děti. b) Můj život po třiceti letech V roce 1958, kdy jsem dovršil svých třiceti let, jsem proţíval celkem normální ţivot rodinný. Avšak padesátá a šedesátá léta, kdy probíhaly stále politické procesy, mně a mým přátelům působily značné problémy i traumata.
68
Nebylo jednoduché ubránit se výhrůţkám a záludným nabídkám stranických aparátníků. Proti nátlakům podnikových straníků jsem úspěšně pouţíval jako obranu moje členství ve školním rodičovském sdruţení a dále činností ve “Svazarmu“. V této organizaci jsme spolu s přáteli (kteří měli stejné politické smýšlení jako já) zaloţili Auto-motokrouţek. Pořádali jsme různé sportovní a automobilové soutěţe a dokonce se nám podařilo postavit v Řepých (v nevyuţitých skladech) opravářskou dílnu s montáţní rampou. Soudruhům v našem podniku (Energoprojekt) se naše činnost docela hodila. Prezentovali to jako i zásluhy jejich činností, přestoţe v naší organizaci byl pouze jeden soudruh. Tomu jsme říkali salonní komunista, který o nás předával vţdy dobrá hodnocení. Později se našemu Svazarmu říkalo “Azylová organizace pro nestraníky“. Těmito činnostmi se mně podařilo vyhnout ostatním horším politickým organizacím jako “Svaz československého sovětského přátelství“ nebo politickým školením, tzv. VUML a dalším vnucovaným nabídkám. Po roce 1958 probíhaly prověrky (kádrování) zaměstnanců, především ve státních organizacích a podnikách. Obával jsem se, ţe soudruzi budou pátrat po minulosti mých rodičů, coţ bylo tehdy běţné. Můj otec byl před válkou sociální demokrat a téţ cvičitel v DTJ (dělnická tělovýchovná jednota) Po únorovém puči 1948, kdy byla Sociální demokracie spojena s komunistickou stranou, se stal členem KSČM. V roce 1949 však legitimaci KSČM vrátil. Jako důvodu vedl, ţe nemůţe v této organizaci zůstat, kdyţ zjistil, ţe v jejich organizaci v Praze 7, jsou ve vedení lidé, kteří za války spolupracovali s Němci. Čekal, ţe bude vyzván, aby vše vysvětlil. Naštěstí (pro celou naši rodinu) se tak nestalo. Zřejmě bylo pro některé vedoucí straníky výhodnější zlikvidovat jednu stranickou legitimaci a dále se tím ve vlastním zájmu nezabývat. Mohl jsem tedy do všech dotazníků psát - “otec – nestraník“. Dodnes obdivuji odvahu mého otce, ţe v té době dokázal legitimaci vrátit. Do roku 1968 ubývalo na politickém tlaku a tak se dalo na pozvání (většinou fingovaného) jet do některých západních zemí. Vyuţil jsem tedy pozvání příbuzných, kteří ţili ve Francii – v Maconu. Vyjel jsem s celou rodinou začátkem srpna 1968 na dovolenou do Francie. Byly to krásné záţitky. Jezero Annesy, Chamonix, Mont Blank atd. Vzpomínám, jak jsem zastavil u tunelu pod Mont Blankem a uvědomoval si, ţe tunel 11km dlouhý vyúsťuje v Itálii, kam my uţ neměli víza. Chvíli jsme u tunelu setrvali a pojídali broskve, které jsme koupili přímo u silnice. Najednou nad námi přelétlo velké hejno vlaštovek a já uţasle přihlíţel, jak vlétají přímo do tunelu. Čekal jsem, ţe určitě vyletí zpět, ţe to prostě otočí, ale nestalos tak. Později jsem se dočetl, ţe skutečně někteří taţní ptáci – především vlaštovky, prolétají tunelem, aby ušetřily síly, které by ztratily přeletem Alp.
69
Potom přišel osudný 21.srpen 1968. Vraceli jsme se ze Chamonix zpět do Maconu. Najednou za námi začal troubit a svítit mikrobus. Řidič mi dával znamení, abych zastavil. Z mikrobusu vystoupili turisté (Američani) a ukazovali na naši poznávací značku CZ. Jeden přes druhého se snaţili nám vysvětlit, ţe v rádiu ve zprávách oznamují obsazení naší republiky sovětskou armádou. Byl to hrozný šok. Ještě jsem doufal, ţe ta zpráva nebude pravdivá. Rychle jsme se vrátili do Maconu, ale tam nám naši přátele tu hroznou skutečnou jen potvrdili. Tu noc jsem vůbec nespal. Přemýšlel jsem, jak se můţu postarat o svoji rodinu. Děti byli ve stáří 12 a 15 let. Já znal pouze němčinu, z francouzštiny pouze pár slovíček. Ještě jsem doufal, ţe se přece jenom budu moci vrátit domů. Stále častěji jsem musel myslet na moji starou matku, která byla na mně značně závislá. Také neznalost francouzštiny mě nesmírně omezovala v rozhodnutí, jak si dále počínat. Zbývaly ještě tři dny do konce naší dovolené. Rozhodl jsem se , ţe odjedu s rodinou do Německa, pokud moţno blíţe k našim hranicím a pak se rozhodneme, zda se z nás stanou emigranti nebo se vrátíme. 24.srpna jsme vyjeli z Madconu na Bensacon, Belfort, Mulhouse ke hranicím Německa. V Belfortu jsme za poslední franky nakoupili nejnutnější potraviny na cestu přes Německo. Zůstalo nám uţ jenom 70 marek a nějaké české koruny – tady nepouţitelné. Po přejetí hranic do Německa začalo silně pršet, takţe můj plán postavení stanu na nějakém skrytém místě nebyl moţný. Proto jsem zastavil za stálého deště u menší benzinové pumpy a načerpal benzín. Potom jsem pumpaři vysvětlil naší situaci a poprosil ho, zda neví o levném noclehu na 1 noc. Rychle jsem dodal, ţe mohu dát jen 10 marek. Pumpař se usmál, potom se sehnul a podíval se do mého auta. Kdyţ uviděl dvě děti zabalené v dekách, odešel do své kanceláře a někam telefonoval. Potom mně předal lístek s adresou zájezdního hostince, který byl nedaleko. Hostinský nás přijal a já se pro jistotu zeptal, zda bude stačit 10 marek. Přikývnul a odvedl nás do podkrovní místnůstky s jednou postelí a pohovkou. Já spal na zemi ve spacáku. V noci jsem téměř nespal a plánoval, jak v příštím dnu budu postupovat. Konečný cíl byl Mnichov, kde bych se uţ musel rozhodnout, jak se o rodinu postarám. Ráno jsme rychle sbalili věci a bez snídaně vyjeli – směr Mnichov. Asi 15km před Mnichovem jsem se rozhodl, ţe za soumraku najdu nějaké vhodné místo, kde bychom mohli postavit stan a přenocovat. Nebylo to snadné. Němci byli a jsou důslední v ochraně svých pozemků před tzv. stanaři. Na autokemp jsem uţ nemohl vydávat poslední marky. Asi po ½ hodině kličkování po polních cestách jsem našel louku s malým lesíkem. Rychle jsme postavili stan, na butanovém vařiči ohřáli konzervu a pak rychle zalezli do spacáků. Usínal jsem s myšlenkou, ţe druhý den najdu řešení nebo nějakou pomoc. Dopoledne jsme dojeli do Mnichova. Začal jsem se vyptávat náhodných chodců na adresu nějakého československého zastupitelství – vše marně. Při jednom zastavení
70
mě najednou česky oslovil mladý muţ, který jiţ jako emigrant v Mnichově déle ţil a dal nám adresu československého obchodního zastupitelství (moţná se to jmenovalo jinak). Po sloţitém popojíţdění jsme konečně jmenovanou instituci našli. Bylo to ve starší vile, kde nás v kanceláři přivítala česky hovořící příjemná úřednice. Vysvětlila nám, jaké máme moţnosti. Znamenalo to, ţe se můţeme hlásit na emigračním úřadě, poţádat o azyl a moţná se ubytovat v emigračním táboře. Vysvětlil jsem té přívětivé úřednici, ţe nejsem zatím rozhodnut o emigraci, ţe bych chtěl ještě na kratší dobu zůstat v Mnichově a počkat, jak se v naší republice bude dále vyvíjet situace. Úřednice na chvilku odešla a potom se vrátila s dalším úředníkem. Předali nám dvě tašky, ve kterých byl chléb, máslo, jogurty, trvanlivý salám a pro děti mléko a čokolády. Muţ, který přišel s úřednicí, mně předloţil k podpisu stvrzenku a předal mně 100 marek. Bylo to označeno jako pomoc od města München. Byl jsem příjemně překvapen, ale současně jsem se cítil trapně. Myslím, ţe jsem se červenal. Úřednice viděla mé rozpaky a hned dodala: „Jen si to klidně vezměte – na to máte nárok.“ Chvíli německy rozmlouvala s muţem a já z jejich rozhovoru porozuměl, ţe se snaţí pro moji rodinu najít nějakou pomoc. Potom mně předala adresu nějaké bývalé české partyzánky (jméno jsem zapomněl), která od roku 1948 ţije v Mnichově a pomáhá svým krajanům. Poděkoval jsem a znovu jsme vyjeli hledat tuto další pomoc. Bylo to opět sloţitéNeměl jsem plán města a tak jsme se vyptávali na adresu – stále bezvýsledně. Bylo uţ pozdní odpoledne a já uţ přemýšlel, zda nemám raději před setměním opět zajet za Mnichov přespat na stejném místě jako předešlé noci. Kdyţ jsme projíţděli kolem velké opuštěné zahrady s rozbitým plotem, všimnul jsem si, ţe na zahradě rozebírají dva muţi dřevěný domek. Rozebraný materiál nosili do malého náklaďáku. Došel jsem k nim a díky mé znalosti němčiny jsem se s nimi domluvil a vysvětlil, ţe potřebuji na kratší dobu někde ve městě nebo okolí postavit stan. Jeden z muţů byl soukromý zahradník a ten mně nabídnul, ţe mohu postavit stan na jeho zahradě. Byla to nečekaná pomoc. Postavili jsme na jeho zahradě stan. Naštěstí bylo opět pěkné počasí. Kdyţ jsem mu sdělil, ţe mám doma chatu se zahradou a zahradnické práce tedy znám, nabídl mně, abych s ním pracoval. Kaţdý den jsem vydělal 80 aţ 100 marek. To mně dalo naději zvláště při další nabídce zahradníka. Chtěl mě zaměstnat na delší dobu, dokud bych nenašel zaměstnání v mojí profesi elektro. Vzpomínám na den, kdy jsme dokončili práce na zahradě mnichovského lékaře. Zahradník převzal slušnou částku za ukončení práce a mně k mojí denní výplatě přidal navíc 50DM. Ten den jsme skončili práce o dvě hodiny dříve neţ v minulých dnech. Proto mě zahradník pozval do bavorské pivnice, kde se pilo černé pivo z tupláků (1l). Bylo to příjemné posezení, ale současně jsem se zde dozvěděl od
71
místních pilařů (se kterými mě zahradník seznámil) nepříjemnou zprávu. Na německo-českých hranicích prý Rusové provádějí kontroly a vracející se české občany soustřeďují ve sběrných táborech. V mnichovských novinách jsem takovou zprávu nenašel, ale Mnichováci tvrdili, ţe tyto zprávy mají od českých emigrantů, kteří v těchto dnech do Mnichova přijeli. Tyto zprávy mě přímo děsily. Měl jsem pocit, ţe uţ nemůţu myslet na návrat. Tu noc jsem opět téměř nespal. Druhý den jsem z pošty telefonoval svým přátelům a příbuzným u Prahy. Ti mně sdělili, ţe ruské vojenské kontroly skutečně na hranicích fungují, ale o sběrných táborech nikdo nevěděl, ani vracející se Češi. To mě opět trochu vrátilo naději k návratu domů. Se zahradníkem jsem ještě jeden týden spolupracoval a měl jsem tak našetřeno několik set matek. Po dlouhých debatách o přání dětí jsem se s celou rodinou rozhodl k návratu domů. Rozloučili jsme se s celou rodinou zahradníka. Předali jim naši adresu a upřímně je pozvali k nám do Prahy. Jejich návštěva se uskutečnila v dalším roce na jaře. Starali jsme se, aby jejich pětidenní pobyt u nás byl pro ně opravdu příjemný. Kdyţ jsme seděli u naší chaty pod rozkvetlou jabloní, naklonil se ke mně přítel zahradník a řekl: „Teď chápu, proč jsi nemohl zůstat v Mnichově.“ Naše cesta zpět přes hranice proběhla se značnou dávkou strachu. U prvních závor ještě na německé straně se mně německý celník zeptal, jestli to nechci raději otočit zpět. Řekl jsem mu, ţe mám doma starou nemocnou matku. On jenom pokrčil rameny a řekl, ţe to chápe. Na české celnici to vypadalo hůře. Český celník (za dozoru ruského vojáka) doslova prolézal naším autem. V okamţiku, kdy Rus poodešel k dalšímu autu, se chování celníka změnilo. Tiše se zeptal, co máme k proclení a kde to máme. Měl jsem pocit (dle změny jeho chování), ţe mu můţu důvěřovat. Na stolku jsem jiţ měl vyloţené tašky a čtyři spací pytle, ve kterých bylo nové transistorové rádio, nescafé a jiné věci. Ukázal jsem na dva spacáky a řekl, co v nich je. Celník spacáky trochu promačkal, podíval s, zda ruský voják k nám nekouká a naznačil, abych rychle dal všechno do auta. Neţ se k nám voják vrátil, předal mně celník jiţ orazítkovaný pas. Cesta domů byla volná. Já se ale nemohl zbavit tísně a nejistoty. Měl jsem pocit, ţe jsme opustili říši krále Dobromila a vracíme se do gubernie krále Zlomila. Na jedné straně čisté a udrţované domy i domky s kvetoucími zahrádkami a na té naší straně (hlavně hned u hranic) domy a domky zanedbané a opuštěné. To srovnání bylo hrozně depresivní. Večer jsme přijeli do Prahy a přivítali se s mojí matkou a přáteli. Druhý den jsem nastoupil do práce, kde jsem byl vřele přivítán. Někteří kolegové však kroutili hlavou a divili se, ţe jsem se vrátil. Naštěstí jsem byl značně zaměstnán projekty pro ostravskou elektrárnu Dětmarovice a tak jsem svoje záţitky vyprávěl jen svým nejbliţším.
72
Potom přišel strašlivý den 16.leden 1969, kdy se u Národního muzea zapálil Jan Palach. Jeho čin mě hluboce zasáhl. Druhý den 17.ledna jsem předal dopis na oddělení popálenin v Legerově ulici. V dopise jsem nabídl svoji pokoţku k transplantaci pro Jana Palacha. Za několik dní jsem obdrţel od primářky Dr. Koníčkové smutnou zprávu o poděkování za moji nabídnutou pomoc. Na tu smutnou událost se nedá zapomenout. V roce 1972 nastala pro mě další osudová událost a ţivotní zkouška. Moje manţelka se seznámila v zaměstnání se svým šéfem – náměstkem ředitele, který byl na rozdíl ode mne velmi ambiciózní. Tato událost byla pro mne naprosto překvapivá a nečekaná. Došlo k rozvodu. Obě jiţ téměř dospívající děti zůstaly u mne. To byla pro mě hlavní a téměř jediná psychická pomoc. Přesto jsem byl nucen delší dobu strávit v psychiatrických léčebnách. Tuto moji třináctou komnatu nemohu a nechci otevírat. Kdyby to bylo moţné, nejraději bych ty dva kritické roky ze svého ţivote (alespoň z paměti) vymazal. Díky mým přátelům jsem poznal moji nynější druhou manţelku. Ta mě doslova odebrala hrobníkovi z lopaty. S její pomocí jsem se pomalu vracel do normálního ţivota. V zaměstnání jsem se velmi těţce vracel na svoje původní postavení vedoucího projektanta. Potom následovala tzv. normalizační léta. Opět se prováděly prověrky a na řadu přišli také straníci, kteří se při “Praţském jaru 1968“ přiklonili k Dubčekovi. Pro dočasný pobyt sovětských vojsk v ČSSR vymyslel český občan novou jednotku času: 1 dočasnost = 1 furt V roce 1988 jezdil můj nevlastní syn Jirka s Evou Holubovou a bratry Formanovými na různé pouti po naší vlasti, kde hráli a zpívali staré české písničky. Bratři Formanové hráli velmi krásně loutkové divadlo. V listopadu 1989 byli na zájezdu v Dánsku. Tam se seznámili se členy dánské televize TV2, kteří odjíţděli právě do Prahy natáčet naší Sametovou revoluci. Dali Dánům naši adresu a tak jsem se stal na 14 dnů řidičem a průvodcem dánské TV2. Kaţdý den byl přímo nabitý událostmi. Dánové si půjčili v Pragocaru nový mikrobus, který mně byl svěřen. Kaţdý den jsem dánský televizní štáb ráno vyzvedl z hotelu Forum. Kaţdodenní první zastávka byla na Filozofické fakultě nebo na DAMU. Zde jsme přibírali do mikrobusu vţdy několik studentů, se kterými jsme jeli do praţských i mimopraţských továren. Často docházelo aţ k dramatickým událostem, při kterým nás závodní stráţe odmítaly pustit do areálů továren. V pivovaře ve Velkých Popovicích dokonce milicionáři stříleli varovně do vzduchu ze samopalů.
73
Kaţdý den po dopoledním natáčení jsem musel nejpozději do 14:00hod dojet na Strahov. Kde bylo moţné provádět sestřih natočeného materiálu. Objekt byl policejně střeţen, ale Dánové rychle pochopili, ţe u nás je i policie úplatná. Stačilo 10 nebo 50 dolarů a cesta byla volná. Po sestřihu materiálů jsem opět bojoval s časem. Do 16:00hod jsem musel do tehdejšího vysílacího studia N Jezerce. Zpoţdění o několik minut způsobilo ztrátu objednaného vysílacího času a následný posun předání zpráv. V tomto období Sametové revoluce jsem proţil mnoho radostných a vzrušujících událostí, ale později také zklamání z dalšího vývoje v naší republice. V roce 1999 se při pěti šťastných devítkách 29. 9. 1999 narodil náš první muţský potomek (dosud to byli samé holky) vnuk Matyáš. Tuto radostnou zprávu jsme se dozvěděli při našem poznávacím zájezdu v Madridu, kdyţ jsme vycházeli z obrazárny v Prádu. V roce 2001 se narodily další vnučky (dvojčata) – Eliška a Agáta. Tato tři poslední nejmladší vnoučata nás zaměstnávají naplno. Musím přiznat, ţe jejich ţivotní vývoj jsem popsal i v závěrečných pracích v minulých akademických ročníkách. Čtyři starší vnučky ve věkovém horizontu 21, 22, 24 a 25 let si utvářejí svoje ţivotní dráhy. Dvě z nich studují za hranicemi a setkání s nimi jsou jistá pouze o vánocích. Nejstarší vnučce jsem jiţ blahopřál při její promoci. Doufám, ţe se ještě doţiji jejich dalších promocí nebo jiných úspěchů v jejich ţivotě. P18: Ţena, 73, SŠ a) Můj život do třiceti let Můj ţivot začal v Hodoníně na jiţní Moravě dne 12.prosince 1936. V rodině byl jiţ dvouletý bratr. Asi po půl roce jsme se odstěhovali do Brna, kde můj otec i dědeček dostali práci v brněnské Zbrojovce. Od prvního vnímání okolí na mě, zřejmě, měla největší vliv moje babička. Vyprávěla mi pohádky, zpívala a co nejvíce mě těšilo – laskala mě, hladila. První tři roky mého ţivota byly ještě mírové. Další léta jiţ byla značně poznamenána druhou světovou válkou. Do první třídy jsem nastoupila v roce 1943. Vzpomínky na první třídu byly moc hezké. Starší paní učitelka mně vtiskla lásku k učení. Dodnes si pamatuji její rčení: „Děti, vaše řeč budiţ ano nebo ne.“ Tím nám chtěla vysvětlit, abychom se nejen jako děti, vţdy jasně vyjadřovaly. První dva válečné roky mé školní docházky byly hladivé. Předměstí Brna, kde jsme bydleli, bylo hodně bombardováno. Konec války všichni obyvatelé tehdejšího krytu přijali s obrovskou úlevou. Třetí aţ pátou třídu jsem vychodila bez problémů – se samými jedničkami. Uţ tehdy jsem si uvědomovala, ţe učení je mou snahou se co nejvíce dozvědět. Měšťanskou školu jsem prošla také výborně. Vrátím se teď k rodině. Jak jsem jiţ v úvodu zmínila, odmalička na mě měla významný vliv moje babička. Obyčejná ţena s velkým srdcem. Uţ jako malá jsem
74
chtěla být jako ona. Všechno, co umím, v čem jsem vţdy vynikala, mě naučila babička. Ale jsou věci, které jsem se nenaučila. Nejsem tak laskavá, pokorná přijímat i to horší co přijde. V době, o které vyprávím, se ještě chodilo do školy i v sobotu. Po skončení vyučování jsem kaţdou sobotu odjela k babičce na druhý konec Brna. U babičky jsme měly obě dvě spoustu práce. Šily jsme šatičky na panenky, háčkovaly, pletly. Pro mě to byla nekonečná zábava, která končila v neděli večer, kdy jsem musela odjet domů. V roce 1952 jsem začala navštěvovat obchodní akademii v Brně. I tady mě učení těšilo. Nejvíc jazyk český, literatura, dějepis. V roce 1953 nám zemřel otec. Oba dva s bratrem jsme byli na střední škole. Maminka nebyla zaměstnaná. Doba, která nastala, byla těţká. Nebyly peníze, nedalo se čekat, ţe budou. Maminka začala chodit do práce. Nebyla ničím vyučená, takţe nastoupila k těţkému lisovacímu stroji do brněnské Zbrojovky. Nastalo těţké období. Bratr po ukončení studia začal studovat na vysoké škole ekonomické. I v mém ţivotě se objevila moţnost studovat na vysoké škole. Musela bych ale odjet do Prahy. Nebyly však peníze na kolej, na stravování. Můj velký sen tedy skončil. V roce 1956 jsem úspěšně sloţila maturitní zkoušku a v závěru roku se provdala. Dnes, kdy existují manţelské poradny, je vydávána spousta poučné literatury, týkající se manţelství, vztahů manţelů. Je situace o mnoho lepší. Já jsem nevěděla, jak se v manţelství chovat, kompromisy byly neznámým pojmem. Můj bývalý manţel pocházel z bohaté rodiny. Rozmazlené dítě, které všechno mělo. Francouzskou učitelku, vychovatelku… Na otce mého bývalého manţela – obchodníka – si brzy došlápli komunisté. Stejně tak později dopadl i jeho syn – můj manţel. Rok po naší svatbě byl propuštěn z banky. Trmácení z místa na místo končilo vţdy stejně. Jeho původ byl příčinou, ţe ho nikde nechtěli zaměstnat. Ţili jsme z mého platu a z podpory manţelových rodičů. V roce 1959 se mi narodila první dcera. Po útrapách s manţelovým zaměstnáním se narodila v šestém měsíci. Nedonošené dítě jsem opatrovala napřed sama, potom mně zase pomohla moje milovaná babička. Nastoupila jsem jiţ po roce do zaměstnání, ale ani tam to pro mne nebylo lehké. Doma však na mě čekala dcera, domácnost a nic nedělající manţel. Jiţ v tak rané době začala krize našeho manţelství. Muţ začal chodit do večerní školy, kde se seznámil jak s dívkami, tak se sobě rovnými muţi. Po skončení vyučování se šlo do restaurace, pilo se, hrály karty, byly ţeny… Nastaly pro mne velmi krušné časy. V roce 1965 se mi narodila druhá dcera a otěţe manţelství byly čím dál těţší. S dětmi mi hodně pomáhala i moje maminka. 21. 8. 1968 jsem měla poslední ţlučníkový záchvat (potíţe trvaly šest let) a následovala operace, při které mně lékaři objevili cukrovku, kterou mám 38 let. Denně si píchám inzulín, napřed jednou denně,
75
pak dvakrát, nyní čtyřikrát denně. Těţký ţivot se na mém zdravotním stavu podepsal. V letošním roce budu mít 70 let a zdravotních problémů mám mnoho. Na závěr své práce, týkající se prvních třiceti let mého ţivota, bych znovu chtěla připomenout blahodárný vliv mé babičky na mě i můj ţivot. Jako dítě i jako dospívající dívka jsem touţila po náklonnosti, kterou mi babička dopřávala naplno. Přála bych všem dětem, aby jim bylo dopřáno takový hezký vztah vůbec poznat. Mně se to ani s mými vnučkami, ani s vnukem nedaří. Připisuji to jiné době, podmínkám… b) Můj život od třiceti let V roce 1968 jsem se musela podrobit operaci ţlučníku. Na předoperačním vyšetření mně objevili cukrovku. Tím začalo mé velké trápení. Od počátku nemoci jsem si musela píchat do těla inzulín. Po operaci jsem byla hospitalizována cca ¾ roku. Během dlouhodobého pobytu v nemocnici se o moje dcery velmi dobře starala moje maminka. Denně za mnou všechny chodily, aby mě potěšily. Co ale k potěšení nebylo, bylo chování mého manţela. Do našeho bytu si nastěhoval nejdříve jednu ţenu, potom ţenu další. Trpěla jsem nejen svou nemocí, ale i očekávaným koncem mého manţelství. V roce 1969 jsem byla propuštěna z nemocnice a poţádala jsem o rozvod. Zůstala jsem sama s dětmi – bez peněz. Kromě mé maminky ţádná pomoc. Další rána na sebe nedala dlouho čekat. Zemřela moje milovaná babička. Následující léta byla pro mne jen těţká, někdy aţ k neunesení. Řada povinností, na které jsem zůstala sama. Soudem vyměřené výţivné na děti v celkové výši 700Kč nebylo dostačující. Postupem doby jsem vykonávala několik vedlejších zaměstnání – nepříliš dobře placených, abych si něco přivydělala. Léta plynula, obě dcery odmaturovaly na ekonomické škole a postupně nastoupily do zaměstnání. Tíha povinností obstarávat peníze na ţivobytí se zmenšila. Starší dcera se provdala a já jsem očekávala narození první vnučky. Tenkrát jsem se těšila. Dnes, kdyţ vnučka dosáhla plnoletosti, se uţ tolik netěším. Mnohdy si myslím, ţe to, co pro mne byla moje babička, já nikdy nebudu – ne mou vinou, ale doba mnoho mladých lidí zkazila natolik, ţe pro staré lidi nemají pochopení, byť by to měla být i jejich babička. Vrátím se k zaměstnání. Dostala jsem nabídku na zaměstnání ve stavebnictví. Podmínkou však bylo přijmout nepopulární funkci – vedoucí oddělení práce a mezd. Tehdy i teď jedno z nejhorších. Stavebnictví sice prosperovalo, ale… S funkcí jsem převzala ohromné nedoplatky, nekázeň, nechuť dodrţovat cokoliv (předpisy, bezpečnost práce, pracovní dobu). S touto funkcí jsem měla i šanci na získání stabilizačního bytu, který jsme s dětmi potřebovaly. Na zaplacení bytu jsem si musela vzít půjčku, stejně jako na zařízení bytu, které nám chybělo.
76
Kdokoliv bude číst tuto mou zpověď, bude mít moţná pocit obrovského pesimismu a beznaděje. Částečně to tak je, i kdyţ jsem se ze všech sil snaţila, abych dětem dopřála slušné ţití, ale z jednoho platu to bylo velice těţké. V roce 1991 jsem odešla do starobního důchodu. Pokud jsem pracovala, nepřišlo mi nikdy na mysl, jak těţké bude toto období. I kdyţ po odchodu do důchodu jsem si našla různé další aktivity (nastoupila jsem jako prodavačka do textilního obchodu, poté jsem prodělala ½ roku školení u bankovní organizace – v HYPO spořitelně, která tehdy vstoupila mezi prvními na trh se stavebním spořením. I tato práce mě velmi bavila, protoţe v peněţnictví jsem pracovala 40 let. Léta plynula a přidávaly se další zdravotní potíţe. V roce 2004 mě postihl infarkt včetně těţkého zápalu plic. Ubývá mi tím hodně energie a optimismu. V hlavě mi neustále zní přísloví: „Bude hůř!“. Celý ţivot jsem byla spíše pesimistka. Tato vlastnost mě provázela. Kdyţ jsem v časopise Regenerace objevila pozvání na týdenní a víkendové pobyty, které pořádala nadace pro zdravý rozvoj osobnosti, rozhodla jsem se zúčastnit se. Shodou okolností jsem v počítačovém kurzu pro seniory objevila v učiteli správce této nadace. Pozval mě na týdenní pobyt v nadaci. Sídlo bylo v Nesmění u Českých Budějovic. Kdyţ jsem zjistila věkový průměr uchazečů (cca 23 let a mně v té době bylo téměř 70 let), nechtěla jsem se zúčastnit. Nakonec jsem přece jen odjela. A bylo to úţasné. Mladí lidé byli krásní, kaţdý měl nějaké trápení a tak se moje trápení ztratilo. Na tento týden krásných záţitků jsem dlouho nemohla zapomenout. Ještě jednou jsem do nadace jela, ale bylo to naposledy. Infarkt mi dále uţ nedovolil cestovat. Od roku 2001 jsem začala navštěvovat Univerzitu třetího věku. V roce 2002 jsem získala osvědčení v oboru české dějiny, v roce 2002/2003 v oboru psychologie, pedagogika, v roce 2003/2004 v oboru psychologie, v roce 2004/2005 v oboru filozofie. V roce 2005/2006 jsem započala studium v oboru psychologie kolem nás a dějiny umění. Toto studium bych měla letos ukončit. Dnes, kdyţ jsem tuto práci dokončila, je mi dobře. Dlouho jsem nikomu nevyprávěla, co mě během mého ţivota trápí, co mě bolí. Moje dcery mají své vlastní starosti a jiným, náhodným známým se nesvěřuji. P19: Ţena, 76, VŠ a) Můj život do třiceti let Své dětství jsem proţila v malém městečku na Moravě poblíţ Brna, tehdy to bylo okresní město. Je to pěkné město s krásným okolím, mezi dvěma zalesněnými kopci Květnicí a Klucaninou. Právě pod Klucaninou, na které byla a nyní zase je nová rozhledna, jsme bydleli. To město se jmenuje Tišnov. Květnice byla nalezištěm ametystů a z velké a malé skály na jejím vrcholu skýtá krásný rozhled do malebného okolí. Pod Květnicí se nachází obec Předklášterní se svým známým klášterem Porta Coeli – Brána nebes. Kolem Květnice teče od vesnice Lomničky do Předklášteří
77
potok Besének, který se vlévá do řeky Svratky. Ta protéká také Tišnovem a pod hradem Veveří napájí Brněnskou přehradu. Narodila jsem se sice v porodnici v Brně, ale odmalička jsem v Tišnově ţila a později ho aspoň navštěvovala aţ do roku 1978, kdy jsme byli nuceni rodinný dům prodat. Aţ do dneška však Tišnov kaţdoročně navštěvujeme. Tehdejší komunistický reţim nám nedovolil dům pouţívat, aniţ bychom tam trvale bydleli. Můj otec byl v Tišnově ředitelem Zemské hospodářské školy a do mých šesti let jsme bydleli v bytě této školy. Můj otec se ţenil ve svých padesáti letech, já jsem se narodila, kdyţ mu bylo 54 roků. Mám bratra, který je o tři roky starší. Moje maminka byla o 18 let mladší neţ otec. Povaţovala jsem to tehdy za svůj hendikep, ţe mám tak starého otce. V současné době je to dosti běţná situace. Otec pocházel ze šesti dětí, ale byl z nich nejmladší, takţe jsem z jeho rodiny znala uţ jen několik lidí. Se sestřenicí Zdeňkou jsem se stýkala 57 let, byla o 22 let starší neţ já a ţila v Hradci Králové. Tohle však bude patřit do další etapy vyprávění o rodině. Otec se narodil ve Slavičíně u Hrádku nad Vlárou. O jeho dřívějším ţivotě a rodině a kdy přišel do Tišnova jako učitel, moc nevím. Jen to, ţe chodil do školy v Uherském Brodě. Matka pocházela z podklášteří u Tišnova. Měla čtyři sourozence, 4 bratry. Narodila se jako čtvrté dítě. Její matka, moje babička, měla malý obchůdek a ţila s dědečkem v Předklášteří, kde on pracoval jako účetní v místní papírně. Celá rodina byla přísně katolicky vychovávána. Tehdy to byla nutnost, neboť papírka byla pod správou kláštera. Dědeček zemřel v 35ti letech a babička se přestěhovala se svými syny a dcerou do Veverské Bítýšky, kde později dva moji strýci působili jako učitelé. Moje matka se vyučila švadlenou a měla malou ţivnost. V roce 1938 jsem začala chodit do 1.třídy Dívčí obecné školy v Tišnově. V té době šel otec jako 60tiletý do důchodu a přestěhovali jsme se ze školního bytu do rodinné vily pod Klucaninou. Tento dům stavěl prý otec “na dálku“, neboť v roce 1918, kdy byla vila dostavěna, byl ještě v Itálii jako voják v I. Světové válce. Tam jsme ţili i po celou dobu 2. Světové války. Naštěstí naše rodina nebyla za války persekvována. Moţná proto, ţe byl otec jiţ tak starý a tedy pro gestapo nezajímavý, i kdyţ působil ve všech pokrokových spolcích v Tišnově před 2. Světovou válkou. Jinak mladších muţů i ţen a mladých lidí, zvláště sokolů z města a okolí hodně zahynulo v koncentračních táborech, o čemţ svědčí památníky, kupř. mladé Boţenky Škrabálkové. Po skončení války v roce 1945 jsem po vykonání zkoušky přešla z tzv. Hlavní školy na Reálné gymnázium v Tišnově, které jsem ukončila maturitou s vyznamenáním v roce 1951. V roce 1948 zemřel můj otec, sedmdesátiletý, mně bylo tehdy 16 let. Na návrh maturitní komise a po přijímacích pohovorech jsem byla přijata na Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně pro obor chemiebiologie. Vysokoškolská studia jsem ukončila obhajobou diplomové práce a promocí po stanovených pěti semestrech v únoru 1956 a získala titul Promovaný chemik –
78
specializace biochemie. Byl to první rok, kdy se začaly udělovat tituly “promovaný“, prý jako vyšší forma titulu. Na umístěnku jsem nastoupila do biochemických laboratoří do Piešťan na Slovensko. Po půl roce se mi naskytla moţnost ze zaměstnání z Piešťan odejít, protoţe za mne chtěla na moje místo nastoupit manţelka jednoho českého lékaře, který v tamním výzkumném ústavu působil. Já jsem měla zamluvené místo chemika ve výzkumném ústavu v Brně, abych byla poblíţ domova. Ale nějak to nevyšlo, se změnou zaměstnání to tehdy vůbec nebylo jednoduché. Nakonec jsem se dostala aţ do Hradce Králové na Krajskou hygienickoepidemiologickou stanici do funkce vedoucího laboratoře mikrobiologického rozboru vod a potravin. Tam jsem působila od srpna 1956 aţ do roku 1960. Tehdy jsem jiţ byla vdaná a čekala první dítě. Na moji ţádost jsem byla přijata v červenci 1960 na obdobou KHES v Pardubicích, kde jsem působila aţ do roku 1990, kdy jsem odešla do důchodu. Na KHES Pardubice jsem byla vedoucí laboratoře chemického vyšetřování potravin a předmětů běţného uţívání. Po zrušení kraje Pardubice byla naše stanice přejmenována na OHS, tzn. Okresní hygienickou stanici. Zde jsem pracovala ve stejné funkci stejné laboratoře aţ do důchodu, jak jsem jiţ uvedla. Popisu této zajímavé práce, kterou jsem měla velmi ráda, se chci věnovat v příštím roce. Můj manţel pochází z vesnice Maršov u Laţánek, která patřila okresu Tišnov. Jeho otec tam byl řídícím učitelem na místní dvoutřídní škole. Měl dvě starší setry v nedaleké vesnici Svatoslav, kde se také narodil. Jeho sestry tam ţily se svými rodinami. Jeho manţelka byla také učitelka, ale byla v domácnosti. V té době vdané učitelky nemohly být zaměstnané. Měla jednoho bratra a jednu sestru. Bratr zahynul v 1. Světové válce, byl nezvěstný. Její sestra byla také učitelka, dlouhá léta učila na Základní škole v Tišnově. Můj manţel má o 3 roky staršího bratra. Manţel chodil téţ v Tišnově do gymnázia a tam jsme se poznali. Po maturitě v Tišnově se hlásil na VŠ elektrotechnickou v Brně, ale protoţe civilní vysoká škola byla od toho roku v Brně zrušena, absolvoval v Brně Vojenskou technickou akademii Antonína Zápotockého, obor vojensko-průmyslový. Promoval v únoru 1956 a dostal umístěnku do n. p. Tesla Pardubice, kde pracoval jako civilní elektrotechnický inţenýr v sektoru vývoje radarů. Jeho starší bratr vystudoval o dva roky dříve tutéţ VTA AZ v Brně, téţ jako elektrotechnický inţenýr a na umístěnku se dostal do Prahy. V roce 1957 jsme se s manţelem vzali. Já jsem byla zaměstnaná v Hradci Králové a manţel v Pardubicích. Dva roky jsme bydleli kaţdý zvlášť, já v Hradci v pronájmu, on na ubytovně Tesly v Pardubicích. Potom jsme dostali přidělenou od Tesly jednu samostatnou místnost na svobodárně v Pardubicích a já jsem ještě dva roky dojíţděla do práce do Hradce Králové. Byli jsme moc rádi, ţe jsme na svobodárně mohli bydlet. Bylo to se vším vybavením, včetně tepla, elektřiny a plynu a platili jsme 90Kč měsíčně! Zde se také narodila v roce 1960 naše první dcerka Eva. Po dvou letech nám Tesla přidělila malý dvoupokojový byt, v ještě neomítnuté novostavbě.
79
Uvádím to jen z důvodu dokreslení tehdejší doby. Topilo se tam v kamnech a uhlí bylo jen na doporučení uličního výboru, ţe máme malé dítě. Jezdili jsme s károu pro uhlí po 2 metrácích, buď proto, ţe uhlí byl nedostatek nebo se ho víc nesmělo dát – to uţ si přesně nepamatuji. Zde se nám narodila v roce 1962 také druhá dcera Iva. Rokem 1962 končí první etapa mého popisování. Od doby, kdy jsem ukončila studia a odešla do zaměstnání, se mnoho změnilo. Jak jsem jiţ psala, otec zemřel, kdyţ mně bylo 16 let, bratrovi bylo o 3 roky více. Matka jako vdova to měla těţké, důchod po jejím manţelovi byl malý. Rodiče měli našetřené nějaké peníze, ale byly “vázané“ na vkladních kníţkách a my děti jako studující jsme měli moţnost jen určitou částku na studia kaţdý měsíc vybrat. Ostatní peníze padly při měnové reformě v roce 1952, kterou vyhlásil ze dne na den prezident Zápotocký a tak jsme přišli o všechny peníze. Já a bratr jsme pak byli odkázáni jen na stipendia, ale díky Bohu za ně, jinak bychom nemohli ani dostudovat. U domu, ve kterém jsme bydleli, byla velká zahrada, takţe bylo hodně ovoce, ale také hodně práce. Matka dost ovoce prodala a tak to nějak šlo. V roce 1959 matka zemřela na komplikaci chřipky – oboustranný zápal plic. Lékaři to tehdy nerozpoznali. Do domu, který jsem zdědila já a můj bratr, se nastěhovali rodiče mého manţela. Tchán tehdy odcházel do penze a museli se ze školního bytu v Maršově odstěhovat. A tak jsme do Tišnova jezdili s našimi dětmi aţ do roku 1978, kdy se dům musel prodat. Ještě bych se v krátkosti zmínila o mém bratrovi. Budu sice o něm psát se smíšenými pocity a na mnohé bych raději chtěla zapomenout. Můj bratr se narodil, kdyţ bylo mému otci 51 let. Nevím, co se stalo, nebo se tak v té době vychovávalo, ale otec se zhlédl v tom, ţe má na “stará kolena“ syna. Jeho výchova, spíše nevychová, se na bratrovi projevila. Všechno směl, všichni mu museli uhýbat, neboť otcova slova ke mně kupř.: „Ty jsi rozumnější, ustup mu.“ Mluví za vše. Otec nebyl zlý, ale takto se na svém synovi podepsal. Byl prý to dobrý učitel, ţáci ho měli rádi. Ve městě byl váţený. Matka byla katolicky vychovávána k poslušnosti, takţe se svému manţelovi na odpor moc nestavěla, i kdyţ věděla, ţe taková výchova není dobrá. Bratr byl chytrý a dovedl toho vyuţívat. Tak se stávalo, ţe já jsem raději odcházela z domu pryč. Uţ jako větší jsem chodila mezi spoluţačky a také proto, aby nebylo kvůli mně doma zle. Kdyţ pak otec zemřel, matka to dost těţce nesla, ale bratr byl zhýčkaný, nesamostatný, umíněný a paličatý. Já jsem se narodila jako druhá a ještě holka. Ne, ţe by mne otec neměl rád, ale bratr byl přednější. Myslím ale, ţe bratr byl sám dost nešťastný z toho, ţe nedovedl s lidmi vycházet. Týral za to nás, matku a mne. Jeho osobní ţivot a naše vztahy budou také předmětem dalšího pokračování. Vystudoval Vysoké technické učení v Brně, působil jako asistent na VTA AZ. Ve svém oboru byl zřejmě dobrý, o čemţ svědčí to, ţe ještě dnes pracuje, uţ jako důchodce, ve svém oboru na ČVUT v Praze. Poprvé se oţenil v roce 1956, jeho manţelka byla učitelka. Měli syna, který ale v pěti měsících zemřel. Bratr se za dva roky rozvedl.
80
Co se týče mého mládí, mám na dětství, mládí a ţivot v Tišnově vesměs pěkné vzpomínky, zapomenu-li na nepříjemnosti ohledně špatných nálad bratra. Za války nebyl nikde lehký ţivot, otec jako důchodce byl odkázaný na tzv. penzi. Máma, protoţe uměla šít, tak nám přešívala a kombinovala šaty a různé oblečení a v tom jsme nouzi neměli. Já jsem se chodila učit hrát na klavír, bratr na housle. Kamarádila jsem se se spoluţačkami, měla jsem ráda lidi, bratr se jim vyhýbal. Kdyţ pak by i chtěl, nešlo mu to a zase jsme to odnesly my doma. Kdyţ uţ jsem byla starší, byla jsem raději pryč z domu, protoţe jsem mu nechtěla stále uhýbat, ale tak to odnesla zase máma. I otec později nevěděl, jak se se synem domluvit. Kdyţ pak umřel, bylo to s mým bratrem ještě horší. Byl nesamostatný, byl zvyklý, ţe se mu slouţilo, všechno musel mít, co chtěl, jinak dělal výstupy. Při studiu na vysoké škole v Brně na kolejích nebydlel, měl podnájem u nějaké paní – i se stravou , ale jak mohl, byl stejně doma v Tišnově. Já jsem bydlela při studiu na vysoké škole na kolejích a byla jsem tam spokojená. Měla jsem dobré spolubydlící ze Slovenska, studovaly jsme ve stejném ročníku stejný obor. Co se týče chování mého bratra, tak nastávaly někdy takové situace, ţe jsme si ani já, ani matka nevěděly rady. Mluvila jsem s různými známými, odborníky, lékaři a pedagogy, kteří se mi snaţili poradit, ale pomoci nemohl nikdo. A s ním se domluvit nedalo. Byl zvyklý, ţe jak on to chtěl, tak to muselo být. V roce 1957 jsem se vdala. Bratr nechtěl pochopit, ţe si chci zařídit svůj vlastní ţivot. Kdyţ máma v roce 1959 zemřela, získali jsme v dědictví kaţdý ideální polovinu rodinného domu. Nastala neúnosná situace. Já jsem tehdy chtěla, aby sedům prodal a kaţdý se zařídil sám pro sebe. Bratr to nechtěl. Tak vlastně on vymyslel a souhlasil s tím, aby do domu šli na penzi bydlet rodiče mého manţela. Bratr byl tehdy krátce po rozvodu a tak mu to tak vyhovovalo. I to jsem pro něho udělala, ale byly z toho jen problémy a já jsem byla uprostřed nich. Bratr se nedovedl o nic postarat, přijel jen na dovolenou a odpočívat. Rodiče manţela se starali o dům a zahradu, bratrovi také o jídlo a prádlo. My s manţelem jsme téměř kaţdou sobotu a neděli jezdili, trávili jsme tam svátky a dovolené. Práce tam bylo aţ aţ, zahrada byla velká 22 arů, takţe s ovocem, zeleninou a trávou bylo pokaţdé co dělat. Pokud se týká mých zájmů v dětství, kromě hry na klavír jsem ráda chodila hrát loutkové divadlo, hlavně jsem vodila loutky v tišnovské sokolovně. I u kamarádek jsme se scházely a improvizovaně hrály divadlo. V létě jsem chodila s kamarádkami na koupaliště na řeku Svratku. Kdyţ jsem chodila do gymnázia, zapojila jsem se do pěveckého souboru gymnázia, který vedl jeden náš spoluţák. Zpívali jsme různé písničky – národní, ruské, sovětské a pochopitelně i budovatelské. Jezdili jsme po soutěţích a vyhrávali. Za to jsme byli několikrát zadarmo na Slovensku v tatranské Lomnici na týdenním pobytu, kde jsme zpívali rekreantům ROH. I na naší Přírodovědecké fakultě jsme měli zaloţený pěvecký soubor, do kterého jsem chodila. Ţivot ve vysokoškolské koleji měl pro mě velký význam. Naučila jsem se samostatnosti a nemusela jsem se obávat, s jakou špatnou náladou přijde bratr domů
81
a co se odehraje. V koleji a na fakultě jsem měla nové kamarádky a kamarády. Zdůrazňuji ale znovu, ţe pomoci v tom, v čem jsem musela ţít v tehdejší mé rodině, neuměl nikdo. Přesto jsem se snaţila s bratrem vycházet dobře, uţ kvůli matce, která byla velice hodná a určitě si takový ţivot nezaslouţila. Přesto naše vztahy s bratrem po letech úplně ztroskotaly a ne moji vinou. Ale o tom budu psát aţ v příštím roce, jakoţ i o mé vlastní rodině, dětech, zaměstnání a podobně. b) Můj život po třiceti letech V této práci budu pokračovat v popisování svého ţivota po mém třicátém roku. Budu se zabývat popisováním své celoţivotní práce, povoláním svým a manţela, studiem a zájmy svých dvou dcer, jejich ţivotních úspěchů a také proher a zklamání. Budu se na závěr zabývat tím, co bylo dobře, co bylo špatně a co bych dnes dělala jinak, co bych mohla nebo měla dělat, a také co bylo v mých silách a co ne. Zmíním se ještě v krátkosti o ţivotě mého bratra, také švagra a jeho rodině, o rodičích manţela a ostatních. Jedná se o druhou část, tedy pokračování mých ţivotních situací a příběhů po mém 30. roku. Jak jsem psala jiţ v první části, vystudovala jsem na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně obor chemie – specializace biochemie. Původně jsem se chtěla hlásit na farmacii, ale nebylo pro mne směrné číslo pro naše gymnázium. Titul po dokončení vysoké školy pro nás byl tehdy promovaný chemik, jako prý vyšší forma titulu. Po roce 1989 jsem poţádala fakultu MU v Brně o udělení titulu, dostala jsem titul magistr. První moje zaměstnání bylo na základě tehdejšího umístěnkového řízení v biochemických laboratořích. Výzkumného ústavu revmatických chorob v Piešťanech na Slovensku. Po 4 měsících na základě dohody a získání náhrady za sebe, jsem mohla z tohoto zaměstnání odejít, protoţe jsem chtěla pracovat v Brně, abych byla poblíţ Tišnova, kde tehdy ještě ţila moje maminka. V Brně mně tehdy slíbené zaměstnání nevyšlo a tak jsem se nakonec po dalším usilovném shánění ocitla aţ v Hradci Králové na Krajské hygienickoepidomiologické stanici, kde jsem pracovala ve funkci vedoucího laboratorního úseku mikrobiologického vyšetřování vod a potravin. Zde jsem působila aţ do roku 1960. Od července 1960 jsem přešla na KHES v Pardubicích, kde jsem byla ve funkci vedoucího chemického vyšetřování potravin a předmětů běţného uţívání. Po zrušení pardubického kraje bylo toto zřízení přejmenováno na OHS, tedy na Okresní hygienickou stanici, kde jsem působila dále se stejným zařazením. Rozsah naší působnosti v rámci okresu zahrnoval půl kraje Královéhradeckého a do naší působnosti patřily okresy Chrudim, Ústí nad Orlicí, Svitavy a Havlíčkův Brod. První dcera Eva se narodila v prosinci 1960. Po tehdejší krátké mateřské dovolené, jak to tehdy bylo, jsem se vrátila do zaměstnání na své místo. Dcera zůstala u babičky v Tišnově, kam jsme kaţdý týden na neděli jezdili. V roce 1959 zemřela
82
moje matka a do rodinné vilky v Tišnově se nastěhovali rodiče mého manţela. Tchán, řídící učitel na dvoutřídce v blízkém Maršově, odešel tehdy do důchodu. Tchýně byla také učitelka, ale v domácnosti, protoţe vdané učitelky tehdy nemohly být zaměstnané. Také sestra tchýně byla učitelkou v Tišnově, která zde celý ţivot působila a také svou sestru – naši rodinu – často navštěvovala. Druhá dcera Iva se narodila v dubnu 1962. Po krátké mateřské dovolené a následující roční neplacené dovolené jsem se vrátila opět na místo vedoucího laboratorního úseku chemického vyšetřování potravin a předmětů běţného uţívání na OHS v Pardubicích. Můj manţel v roce 1956 po promoci na VTA AZ v Brně jako elektrotechnický inţenýr byl umístěnkovým řízením přidělen do n.p. Tesla Pardubice, kde pracoval jako vývojový pracovník, později jako samostatný vývojový pracovník a vedoucí vývojový pracovník v oblasti mikrovlnných systémů různých radiolokátorů. Se spolupracovníky se podílel na vývoji a konstrukci mediálně známých radiolokačních kompletů RAMONA a TAMARA. V pardubické Tesle a jejich detašovaných provozech v Sezemicích a Opočníku, včetně zprivatizovaného HTT- Tesla Pardubice s r.o. pracoval nepřetrţitě celkem 42 let. Po konkurzu HTT přešel vývoj a výroba pasivní radiolokace do a.s. ERA, kde ještě působil 4 roky jako pracující důchodce. Jeho práce nebyla pro něho jen zaměstnáním, ale i tzv. koníčkem. Zrovna tak jako já měl své povolání rád. Co se týká bydlení, tak při zaměstnání v Hradci Králové jsem bydlela dva roky v podnájmu, v roce 1957 jsem se vdala a bydleli jsme v jedné místnosti na svobodárně n.p. Tesla Pardubice, kterou manţelovi poskytl jeho zaměstnavatel. Do Hradce Králové jsem pak ještě dva roky dojíţděla vlakem. Po narození dětí jsme dostali přidělený malý dvoupokojový podnikový byt, který měl lokální vytápění. Vzpomínka na to je proto, ţe uhlí běţně nebylo, jen na předem objednaný příděl a protoţe jsme se nastěhovali do právě dostavěného domu, přiděloval se tehdejší MNV na základě vyjádření a doporučení jakéhosi domovního důvěrníka. Pro toto uhlí jsme jezdili s dvoukolovým ručním vozíkem, vţdy jen pro dva metráky, víc ho být nemohlo. Takový byl přídělový systém. Tento byt nebylo moţné v této době vyměnit za větší nebo s ústředním vytápěním přes naši veškerou snahu, neboť výměna probíhala schválením podniku Tesla a mohlo se jednat zase jen o zaměstnance Tesly. Přihlásili jsme se s ţádostí o lepší byt v bytovém stavebním druţstvu a teprve po 12tiletém členství jsme dostali přidělený třípokojový byt (protoţe jsme prý byt měli a tak jsme byli ve skupině „nepotřebných“, neboť podle pravidel tehdejší bytové politiky se přidělovalo podle naléhavosti. V tomto druţstevním bytě, teď uţ jako v bytě v osobním vlastnictví, ţijeme dodnes. Dcery se postupně odstěhovaly, ale o tom budu psát v následujících odstavcích. Nyní bych chtěla popsal práci, kterou jsem vykonávala 33 let a nebýt toho, ţe v roce 1989 museli z naší stanice odejít do důchodu všichni, kdo měli jiţ důchodový věk (a já jsem tři roky přesluhovala), tak bych tam zůstala ještě další léta. Tehdy
83
nikdo nevěděl, co s naším zařazením v budoucnu bude, komu bude OHS podřízena nebo nebudou-li některá oddělení zrušena. Práce mne bavila. Laboratoř byla zaměřena na chemické vyšetřování vzorků potravin, biologické vyšetřování, spojené s pokusy na zvířatech (bílých myších, morčatech, někdy i králících)- Patřilo tam téţ senzorické hodnocení potravin spolu s výsledky mikrobiologického vyšetřování vzorků potravin, následné vyhodnocování výsledků, srovnání s platnými ČSN, ON a kritériemi jakosti, následné psaní protokolů a zpráv. Problematika analytického stanovování podle ţádaného zaměření se stále rozrůstala a tak kromě běţných stanovení podle ČNS, jsme se začali zabývat sledováním obsahu dusitanů a dusičnanů v kojenecké výţivě a v zelenině. Zvláště zajímavé byly výsledky v jarní rychlené zelenině, kde vyčíslené hodnoty přesahovaly několikrát normu. Dále byl sledován obsah běţných kovů, jako je cín, olovo, kadmium a měď, především v kompotech a dţusech v plechových obalech. Hodně vzorků překračovalo povolená kritéria Sn, Pb, Cd, Cu a to zvláště v takových plechovkách, které nebyly uvnitř opatřeny „zlatolakem“- Další důleţitou činností bylo stanovování postřikových látek v zemědělských plodinách, jako byly kupříkladu chlorování insekticidy, zejména DDT, leckdy po válce hodně pouţívané, posléze však zakázané, ale stále se v plodinách nacházející. Tyto chlorované insekticidy se hromadí v podkoţním tuku lidí a pří kojení se dostávají i do mateřského mléka. Byla to závaţná otázka. Nevím, jestli se toto stanovení prování i v současnosti a jaké jsou výsledky. Další velkou a zajímavou skupinou vyšetření byly analýzy povolených a nepovolených potravinářských barviv. Zda se pracovalo metodou papírové chromatografie nebo na sypaných tenkých vrstvách pomocí srovnávacích standardů. Konečně poslední a velice závaţnou skupinou bylo sledování mikotoxinů v potravinách a jejich rozkladných produktů. Jedná se převáţně o aflatoxiny B1, B2 a G1 a G2, coţ jsou rozkladné produkty plísně ASpergillus flavus a Aspergillus parasiticus, Aflotoxiny mají karcinogenní vlastnosti a nacházejí se nejčastěji v burských oříškách, zaplesnivělých potravinách, dováţených převáţně z asijských zemí po lodích, ale mohou se vyskytovat i v jiných potravinách, kupř. v sušeném mléku, nevhodně skladovaném a i v kompotech a jinde. Jejich závaţnost spočívá v tom, ţe nestačí odstranit plíseň, neboť toxiny pronikají dále do potraviny. Je třeba zlikvidovat celý výrobek. Tato stanovení jsme prováděli nejen v rámci celého kraje, ale i celorepublikově. Později přibyla ještě jedna laboratoř, která se touto problematikou zabývala a to v Plzni na KHS, později začínali veterináři. Tehdy celé vybavení pro toto stanovení bylo vlastně jak se říká „na kolenou“, stanovení se prováděla na tenkých vrstvách silufolu pomocí srovnávacích standardů, a následnou detekcí pomocí UV lampy. V současnosti je laboratoří, zabývajících se touto problematikou jiţ více a také přístrojové vybavení pokročilo. I v naší nynější laboratoři KHS, dřívější OHS se vyuţívá atomového spektrofotometru, plynového a kapalinového chromatografu a podobných moderních přístrojů.
84
O svém celoţivotních povolání bych toho mohla napsat ještě mnohem více. Mým největším koníčkem byly analýzy potravinových barviv, které jsme prováděli kromě laboratoře KHS Praha jako jediné pracoviště v tehdejší Československé republice. A druhým koníčkem bylo stanovování mykotoxinů. Tedy tzv. aflatoxinů. Protoţe v tehdejší době nebylo laboratorní přístrojové vybavením potřebné výši, bylo toto stanovování z bezpečnostních a zdravotních důvodů dost rizikové. Já a ostatní laboratorní pracovníci jsme se setkávali na celorepublikových seminářích, včetně Slovenska, kde jsme se pomocí seminárních prací a přednášek informovali navzájem o tom, co která stanice sleduje a jaké má výsledky. V roce 1978 jsem absolvovala kurz pedagogického minima, organizovaný tehdejší Pedagogickou fakultou v Hradci Králové. Vyučovala jsem v té době externě hygienu výţivy na Státní zdravotnické škole v Pardubicích. Ještě bych se zmínila o tom, čím jsem se zabývala jiţ jako důchodce. Pracovala jsem v prodejně Zahraniční literatury, coţ byla bývalá „Sovětská kniha“- Přicházely tam hezké knihy německé, anglické, španělské, italské, francouzské a mnohé jiné. Byly to učebnice, beletrie, překlady, dětské knihy, pohádky atd. Tehdejší vedoucí nerozuměl jazykům, byl rád, ţe se v tom trochu vyznám. Po roce a půl byla však „Zahraniční literatura“ jako státní podnik zrušena. Byla jsem pak ještě u tří novodobých knihkupců a vţdy po dvou měsících zaměstnána v prodeji knih, ale vţdy jsem to ukončila. U těchto majitelů to byla jen jejich honba za penězi, mně to nic nepřinášelo. Protoţe manţel chodil ještě do práce a já jsem sama v bytě jen tak celý den nechtěla být, přišlo mně vhod, ţe jsem se dozvěděla o univerzitách třetího věku. Od roku 1993 aţ do roku 1997, tedy čtyři roky jsem navštěvovala tzv. Univerzity volného času, vesměs s obory psychologie a Zdravý ţivotní styl. Tyto přednášky se konaly v Praze v Domě odborů na Vltavské. V letech 1997 a 1998 jsem navštěvovala přednášky na Fakultě potravinářské a biochemické technologie na VŠCHT Praha tematikou „Potraviny a výţiva“. Psala jsem závěrečnou práci. Od roku 1999 do 2001 jsem navštěvovala přednášky na Lékařské fakultě UK Praha v Motole. Tyto přednášky byly vesměs zaměřeny na medicínskou tématiku. Dvouleté studium bylo zakončeno kaţdým rokem závěrečnou prací. Od roku 1999 aţ do současnosti navštěvuji přednášky a kurzy na Filozofické fakultě UK v Praze. Zúčastnila jsem se kurzů s těmito tématikami: základy zdvořilosti, české dějiny, evropský kostým a móda v 18.-20. století, pedagogika, politologie, výchova v lidském ţivotě, rozvoj sebevědomí v seniorském věku, mezilidské vztahy a vzájemná komunikace, psychologie, psychologie pro ţivot, mezigenerační vztahy. Závěrečnou práci pro U3V na UK píši tentokrát jako sedmou v pořadí.
85
Současně navštěvuji jiţ 8. rok U3V na univerzitě v Hradci Králové. Semináře jsou půlroční a kaţdý má jinou tématiku, jako kupř. dějiny, lékařství, výţiva, geologie, cestování po různých zemích, zeměpis atd. Přednášky U3V navštěvuji jiţ celkem 14 let. Vrátím-li se k mým zájmům, které jsem kromě zaměstnání, starostí o rodinu, starostí o děti, domácí práce atd. zastávala, zůstala z dětství hra na klavír, ale tomu jsem pak uţ neměla čas se věnovat. Na koncerty, do divadla, do kina jsme pravidelně chodili. Od mládí jsem ráda tancovala, také při studiu na fakultě V Brně a posléze v Pardubicích jsme aspoň třikrát do roka navštěvovali taneční zábavy nebo plesy, pořádané školami, do kterých chodily dcery. Chodila jsem také zpívat do gymnazijního pěveckého souboru a také na Přírodovědecké fakultě MU v Brně. Jezdívali jsme rádi na výlety, v létě se koupat, v zimě na hory, na Moravě, v Čechách i po Slovensku. Za socializmu jsme do zahraničí nemohli, protoţe manţel pracoval na radiolokátorech, coţ byly úkoly státní důleţitosti a tajné. Byli jsme jen jednou u moře v Rumunsku a jednou v Bulharsku. V roce 1989 jsem dostala 14ti denní poukaz od našeho ROH do Jugoslávie. Kromě ROH jsem byla organizovaná v ČSTV, ČSVTS, SČSP a BSP. Ze zálib svého manţela v mladším věku mohu uvést, ţe se učil hře na klavír a ještě dnes občas hraje, kupř. o vánocích a jiných příleţitostech. Učil se téţ na housle. Dříve se také rád zúčastňoval tanečních zábav, zpívání v souborech, kupř. při studiu na VTA AZ byl členem pěveckého souboru na fakultě a členem CAKSu (coţ byl celoakademický soubor), jehoţ byl nejen členem, ale se svým tenorem i sólistou. Rád fotografuje, černobílé fotografie si sám zpracovával. Baví ho ještě dodnes cestování autem (v mládí to bylo na motocyklu), lyţování na běţkách. Byl členem a funkcionářem ROH, ČSVTS a ČSTV (pracoval jako rozhodčí lyţování při závodech pořádaných lyţařským oddílem Tesly Pardubice). Dcera Eva se narodila v prosinci 1960. Do svých 4 let byla v Tišnově u babičky, kam jsme kaţdý týden s její sestrou Ivou jezdili. Potom chodila do školky a na ZDŠ začala chodit ve čtvrti Slovany – Studánka. Kdyţ jsme se v roce 1973 přestěhovali do druţstevního bytu na opačném konci Pardubic, přešla na ZDŠ v Polabinách. Přechod těţko nesla, protoţe pozbyla dobré kamarády. Z osmé třídy ZDŠ po úspěšných zkouškách se dostala na gymnázium v Pardubicích. Po maturitě absolvovala jeden semestr na ČVUT – strojnické fakultě. To ji ale moc nebavilo. Pro nemoc přerušila studium na rok. Pracovala pak jako pomocná síla při zeměměřických pracích na Geodézii v Pardubicích. Po přerušeném studiu na strojnické fakultě dokončila 1. ročník na této fakultě a zaţádala o přestup na fakultu stavební, obor geodézie. Zde dokončila studia v roce 1985 a byla promovaná inţenýrkou geodézie. Nastoupila do zaměstnání na Geodézii v Praze, pracovala na zmapování památkových objektů. Bydlela zprvu u babičky (předtím při studiu na kolejích na Strahově), u té babičky, u které trávila dětská léta a školní prázdniny v Tišnově. Babička – má tchýně se po smrti svého manţela odstěhovala do Prahy na
86
Balabenku, do druţstevního bytu svého druhého syna Luďka, který si postavil v té době řadový domek na Bíle Hoře a tam se se svou rodinou, tzn. s manţelkou a jejich synem Milošem přestěhovali. Dcera Eva byla zaměřena na sportovní akce, lyţovala, běhala, plavala, pěstovala horskou turistiku. Přihlásila se a pracovala v lyţařském oddílu Stavební fakulty. Po roce 1989 si podala přihlášku na Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze a po zkouškách se dostala na dálkové studium. Tehdy bylo běţné, ţe ze státních podniků vznikaly soukromé společnosti. A tak s několika spolupracovníky vytvořili geodetickou společnost s ručením omezeným. Ale protoţe neměli kapitál a stát jim slíbenou úlevu na daních nepřiznal, do roka se tato s r.o. rozpadla. Při studiu na FTVS si nemohla najít pevné zaměstnání, tak dělala jen brigády. Totéţ nastalo i s bydlením, neboť babička mezitím zemřela a švagr s rodinou chtěli, aby se vystěhovala, neboť měli s druţstevním bytem jiné záměry. Přespávala různě u známých. Učila se na zkoušky zde doma v Pardubicích. Na FTVS UK promovala v roce 1995 a byl jí udělen titul magistr. Učila na různých školách v Praze, kromě tělocviku všechno, co bylo potřeba. Nyní učí uţ jen tělocvik, také v Praze, ale na II. stupni. Zde v Pardubicích v době, kdy chodila na ZDŠ, navštěvovala také lidovou školu umění a prodělala osmiletý kurz hry na klavír. Měla dar soustředění se, takţe zadávané skladby zahrála hned naponejprv, ale opakovat a procvičovat, to uţ ji nebavilo. O to více se věnovala sportovním akcím, jako je lyţování, běhání jak na lyţích, tak při závodech v orientačním běhu. Je členkou oddílu orientačního běhu v Pardubicích. Její ţivot plyne tak, ţe v zimě je ponejvíce na horách – na sněhu a v létě buď u vody, nebo také na horách, kde pěstuje turistiku a také jezdí na kole a běhá. Mysleli jsme, ţe je takto spokojená. Teprve před nedávnem jsme se dozvěděli, ţe nechtěla zůstat sama, ţe chtěla mít rodinu a děti. Přítele měla, ale nějak jí to nevyšlo. Druhá dcera Iva se narodila v dubnu 1962 také v Pardubicích. Od roku a půl jsem ji začala vozit do jesliček. Moc jí to ale nesvědčilo, bývala často nemocná. Jen přišla po nemoci znovu do kolektivu, začalo to nanovo. Jezdili jsme hodně do Tišnova, tam se z nemocí doléčovala. Kdyţ potom začala chodit do školky, to uţ bylo lepší. Stejně ale prodělala operaci nosních a krčních mandlí. Na ZDŠ chodila také nejprve do Studánky, posléze po přestěhování do ZDŠ v Polabinách. Navštěvovala téţ hudební školu, kde prodělala devět cyklů hry na klavír. Na ZDŠ chodila aţ do deváté třídy a z té se dostala na SEŠ (středí ekonomickou školu). Ve škole vynikala v psaní na stroji (několik soutěţí vyhrála – i krajskou) a v těsnopisu. To tehdy byly dvě profese ţádané pro sekretářky a podobná zaměstnání. Po maturitě se na vysokou školu nehlásila, nechtěla. Podala si ţádost do jednoho velkého strojírenského podniku v Brně a dostala se tam. Pracovala tam deset let a vypracovala se na samotnou referentku na právním oddělení. Dostala i ubytování na svobodárně hotelového typu od KSP Brno. Po roce 1989 odešla jako sekretářka k právníkovi, který si otevřel
87
soukromou advokátní kancelář. Vyhrála konkurz referentky u nově zřizovaného Ústavního soudu v Brně, ale rozmyslela si to a nenastoupila tam. Prý se bála, zdálo se jí to hodně náročné. Pracovala ještě u dvou soukromých právníku a u toho posledního poznala svého nynějšího manţela, který tam byl zaměstnán externě. Vdala se v dubnu 1995, v září téhoţ roku se jí narodil syn. Její manţelství bylo pro ni deset let učiněné peklo, rovněţ tak i pro nás. Její manţel má zvláštní povahu, podobnou jako můj bratr. V této práci se tímto problémem nebudu zabývat. Můţe to být námět pro některou z příštích prací z psychologie. Není to jednoduché. Ještě v krátkosti se zmíním o svém bratrovi. Nyní je po páté ţenatý. Jeho poslední manţelku vůbec neznáme. Od incidentu, který on sám vyvolal a napadl mou dceru Evu, svoji neteř a ani neuznal za vhodné, aby mně to oznámil, a nebo aspoň něco řekl, kdyţ uţ ne omluvu, nejsme spolu v kontaktu. Je to tak asi lepší, protoţe on se cítil stále ukřivďovaný, utiskovaným, nezajímal se, co ten druhý, stále myslel jen na sebe. Po incidentu ještě nějaké nepřístojnosti pokračovaly, a sice přes jeho čtvrtou ex-manţelku. Řešila to i policie. Já jsem se ho dříve snaţila chápat, ale vymstilo se mi to. Zdá se mi, ţe lidi takového druhu, jako je on a teď i zeť do jisté míry přitahuji, a sice svou snášenlivostí. Je to asi na škodu. P20: Ţena, 67, VŠ a) Můj život do třiceti let Po dnešním ohlédnutí se na ţivot, který jsem proţila do svých třicetin, mi je skoro smutno. Snad proto, ţe to bylo mé mládí, ale také proto, ţe dnes si uvědomuji, ţe ledacos mohlo být jinak i v tehdejší době. Narodila jsem se v Praze 28. 12. 1942 a tak jsem školní léta proţila jako většina mých vrstevníků v poválečném nedostatku a skromných poměrech. Ale jako většině spoluţáků mi to nevadilo. Byla to doba, kdy rodiče měli větší autoritu u svých dětí neţ dnes a učitelé měli respekt dětí i rodičů. Kdyţ si vzpomenu, s jakým platem mého otce úředníka musela moje maminka vyjít pro čtyřčlennou rodinu, musím ještě dnes obdivovat její odvahu. Protoţe si na to nikdy nějak moc nestěţovala, ani já jsem si nezvykla stěţovat si na nedostatek peněz ani při studiích, ani v dalším ţivotě. Samozřejmě, ţe proţití dvou válek, měli rodiče (narozeni 1901 a 1906) velké zkušenosti s tím, jak vyjít v dobách nedostatku a nechávali si je pro sebe. A některé zkušenosti z první republiky jsou pouţitelné i dnes. Protoţe oba pocházeli z velkých rodin (maminka z 6 a tatínek ze 7 dětí), měla jsem mnoho příbuzných a několik sestřenic mám dodnes. Velké rodiny znamenají pro děti mnoho kontaktů, poznatků a zábavy. Poznávají tak zblízka mnoho osudů, šťastných i nešťastných událostí, které dítě vnímá podle svých momentálních rozumových schopností. Mnohé pochopí později nebo aţ v dospělosti. (Např. to, ţe v době války osvobodilo mateřství ţeny od pracovní povinnosti). Některé mé tety jsem doslova zboţňovala, tu nejhezčí samozřejmě nejvíc. Byla krásná a milá, snad právě proto se jí sympatický Slovák uţ
88
před válkou odvezl do Bratislavy. I další tety ţily se svými rodinami jinde a bylo to pro mne o to zajímavější. Na roky v holešovické základní škole vzpomínám dodnes a je milé občas potkat spoluţačku bydlící na stejném sídlišti jako já. I kdyţ byl ţivot v rodinách a škola ovlivněny atmosférou padesátých let, myslím, ţe děti mého věku tím nebyly příliš postiţeny. I kdyţ v rodině mé tety byly problémy s emigrací syna a s následujícím postihem obou rodičů a bohuţel i mého otce, dozvěděla jsem se podrobnosti později a uvědomila jsem si ohleduplnost mých rodičů vůči bezbrannému dítěti. Na naší škole učili většinou starší učitelé, kteří s dětmi jednali vlídně a pro pubertu měli značné pochopení. Také chování tehdejších ţáků ve škole bylo vzorné ve srovnání s tím, co si dnes ţáci k učitelům dovolí. To, co bylo dříve povaţováno za zlobení, by dnes učitelé v klidu přehlédli. Většina našich učitelů měla ráda literaturu, i kdyţ vyučovali jiné předměty. Díky nim jsme hodně četli a odnesli si tento zvyk do dalšího ţivota. Do školy jsem šla ještě před šestými narozeninami. Zřejmě byl tehdy pečlivě zjišťován zdravotní stav dětí, protoţe jsem byla poslána ve druhé třídě do státní léčebny pro tuberkulosní děti v Košumberku (v Luţi u Chrudimi). S šelesty na srdci a stíny na plicích jsem tam byla celý školní rok 1949/1950. Záţitky z léčebny nezapomenu nikdy, to mnoţství dětí pohromadě, chování sester a lékařů, nekonečný dětský pláč, návštěvy rodičů jednou za měsíc. Na kaţdém pavilonu byly děti různého věku. Se svými copy jsem měla kaţdý ráno problém, kdo mi pomůţe se učesat. Pomáhala mi starší děvčata, která se dost menším dětem věnovala. K léčbě přispíval dobrý vzduch a dobré jídlo. Dětské oblečení z UNRRY bylo někdy moc pěkné, milovala jsem zimní plyšáček a černé vyšívané šatičky z dyftýnu, které jsem odmítala odloţit. Nezapomenu na hromadný pláč několika stovek dětí a rodičů, kdyţ spolu jezdili hovořit jen skrze plot, protoţe v ústavu vypukla karanténa a rodiče nesměli dovnitř. Kratší – jen tříměsíční léčebný pobyt v Olivovně v Říčanech v páté třídě uţ nebyl tak dramatický. Myslím si, ţe toto období bylo mnohem těţší pro rodiče neţ pro dítě, které věří, ţe se mu nic nestane. Naučí se vyjít s cizími dětmi, sestrami, postarat se o sebe a chovat se jako se chovají ostatní normální děti. Měla jsem to štěstí, ţe jsem kaţdé prázdniny aţ do maturity mohla trávit u babičky na venkově. Tak jsem od malička mohla srovnávat ţivot ve městě a na venkově včetně zábav venkovských dětí. Proto jsem také touţila po malé chaloupce, kdyţ byli mí kluci malí. Přála jsem jim ty hezké prázdniny, jako jsem měla já. Samozřejmě ţe jsem uţ tehdy jako kamarádka místních vrstevnic cítila řevnivost lidí ve vsi vůči městským lidem. A to i přesto, ţe odsud pocházela maminka a dvě její sestry nebydlely daleko. Po koupi chaloupky jsem velmi rychle zjistila, ţe lidé na venkově se nezměnili a přesto, ţe téměř kaţdý má své potomky v Praze nebo v jiných městech, nejsou vůči Praţákům příliš přátelští. Přesto budu stále vzpomínat na bezstarostné prázdniny s koupáním v rybníku, chozením do lesa a čtením prvorepublikových časopisů pro ţeny (Hvězda paní a
89
dívek, Eva) a rodokapsů přechovaných na půdě. I později navštěvované venkovské tancovačky měly pro ţivot svůj význam. Dědečkova truhlářská dílna ve mně zanechala stálý obdiv k truhlářskému řemeslu. Pro kaţdého ţáka základní školy a jeho rodiče je nejdůleţitějším obdobím volba dalšího studia. V roce 1956 se končilo v osmé třídě závěrečnou zkouškou, včetně svatého týdne a tahání otázek z hlavních předmětů. Byla to taková dětská maturita. Nikdy nezapomenu, ţe jsem si v tomto týdnu stihla poprvé přečíst půjčený “Jih proti severu“ ve slovenštině (díky tetě provdané v Bratislavě jsem několik slovenských dívčích románků četla uţ předtím a slovenština mi nedělala problémy). Volba dalšího studia a povolání byla v té době ovlivněna tehdejšími poměry. Pro ţádoucí rozvoj průmyslu byla zdůrazňována potřeba technicky vzdělaných pracovníků. Takţe ţáci se slušnými známkami v matematice a přírodních vědách byli povzbuzováni ke studiu na průmyslových školách. Protoţe má starší sestra uţ tehdy studovala na filozofické fakultě UK češtinu a ruštinu a já jsem nikdy neměla přání stát se paní učitelkou, šla jsem studovat průmyslovou školu potravinářské technologie, obor cukrovarnictví. Připadalo mi to mnohem zajímavější neţ obchodní škola nebo gymnázium. Ono snad víc moţností ani nebylo, pokud dítě nepocházelo z umělecké nebo jinak prominentní rodiny. I na tuto školu vzpomínám docela ráda a se čtyřmi spoluţačkami kamarádíme velice úzce dodnes. Bylo to období dospívání, tanečních, plesů, čajů a studentských lásek. Ale také časy studentských brigád – chmelových, bramborových a řepných. Myslím, ţe tehdejší společnost dost zneuţívala studenty jako levnou pracovní sílu. Na durhou stranu mladému člověku neuškodilo poznat opravdovou dřinu. Brigády ale přispěly i k vzájemnému poznání, vzniku kamarádských vztahů, přátelství a studentských lásek. Projevily se některé dobré i špatné vlastnosti spoluţáků. Snad proto jsme se rádi setkávali v dalších letech aţ do šedesátky. Brigádám jsem neunikla ani o prázdninách. V místním JZD jsem odpracovala v létě více hodin neţ mnohé místní slečny, asi jako trest za to, ţ jsem z Prahy. Kaţdopádně mi to neuškodilo a necítila jsem to jako nějaké příkoří. Uţ mi bylo jasné, ţe se člověk nesmí dát a nechat se znechutit okolnostmi. Nejspíš jsem se naučila vystačit s tím, co je a dělat něco pro to, abych měla to, o co stojím. Děti také v těch dobách více pomáhaly rodičům, bylo k tomu více příleţitostí. Nebylo to jen to nošení uhlí ze sklepa, úklid, ale i ty časté fronty v obchodech. Pro děvčata to byly ruční práce a umět plést nebo šít znamenalo i v dalších letech mít vţdy něco originálního na sebe za levný peníz. Chtělo to jen mít potřebnou trpělivost a šikovnost. Stalo se to mým koníčkem, tak jako mnoha mých vrstevnic. Další významné období bylo studium na vysoké škole. Pokračovala jsem ve studiu potravinářské technologie na VŠCHT. Výroba všech druhů potravin je opravdu zajímavá a setrvala jsem u ní aţ do důchodu. Po prvních letech praxe v kávě jsem setrvala 30 let u čokolády, cukrovinek a trvanlivého pečiva. Díky zájmu o práci a snad i trpělivosti jsem to mezi lidmi v tomto oboru vydrţela. I při studiu na vysoké
90
jsme měli dobré vztahy se spoluţáky. Setkání po třiceti letech v roce 1996 bylo velmi srdečné a věřím, ţe se ještě sejdeme. I kdyţ byla tehdy tato škola velmi náročná, nebránilo to mě ani m,ým spoluţačkám nacházet nové lásky a váţnější známosti. Nebyla jsem jediná, kdyţ jsem se o prázdninách mezi II. a III. Ročníkem vdala. Po roční známosti jsem si v roce 1963 vzala začínajícího asistenta na škole. Vedle vzájemné lásky bylo naše rozhodnutí ovlivněno také tím, ţe pro nás jediná moţnost získat byt bylo čekat na druţstevní byt. Kromě doby členství v druţstvu byl sňatek krůčkem v pořadí. Dalším krokem by bylo těhotenství, ale to jsme si nemohli dovolit, protoţe jsem chtěla dostudovat a v malém bytě rodičů jsme nemohli být. Manţel bydlel dál na pánské svobodárně a také jsme si uţívali, hlavně víkendy a dovolené. Jistě to prospělo mému studiu a jeho soustředění na vědu. V roce kdy jsem končila studium, obhájil manţel kandidátskou práci. Další šťastnou událostí bylo, ţe jsme se konečně dočkali přidělení bytu z druţstevní výstavby, s nastěhováním v následujícím roce. Nastoupila jsem do práce a nastalo nám báječné období. Měla jsem práci v oboru zpracování kávy, coţ bylo pro mne nové a zajímavé. Vyţadovalo to získat nové znalosti a bylo to spojené s jeţděním po závodech. Také manţel byl ve své výzkumné práci velmi úspěšný, publikoval, získal několik patentů. Mělo mi to být podezřelé – dobrého aţ příliš. Věděla jsem, ţe manţel má po spále v dětství nedomykavost chlopní. Protoţe to bylo dost váţné, nebyla mu doporučena operace. Přesto vystudoval a zabýval se náročnou chemií, protoţe ji miloval a byl ve svém výzkumu skoro geniální. Nikdy nedával najevo obavy o svůj ţivot a dokonce i sportoval. Nic nenaznačovalo, ţe je jeho stav váţný. Zemřel náhle ve spánku, v pokoji penzionu. Bylo mu 30 let. Dozvěděla jsem se to ráno, kdyţ jsem přišla do práce. Nebylo mi ještě pětadvacet. Stále si pamatuji, jak mi bylo, co jsem dělala a jak jsem se z toho vzpamatovávala. Byl to opravdu zlý sen. Pomohli mi všichni okolo mě, sestra, rodiče i spolupracovníci ze zaměstnání. Byla jsem sice velmi mladá, ale dostat se z toho útlumu a začít zase vnímat ţivot okolo, mi trvalo asi rok. Toto období bylo smutné, ale zůstala mi v paměti spousta dobrých rad, kterými mi muţ ve společné době pomáhal. Byl v podstatě velmi moudrý na svůj věk. Snaţila jsem se proto zlepšit němčinu, naučit se angličtinu, díky sestře jsem se naučila hrát tenis a zase se scházela se spoluţáky. V práci jsem s kamarádkami řešila zařizování bytů, protoţe se v té době také stěhovaly na různá sídliště. Ale v prázdném bytě bylo smutno, i kdyţ jsem byla svou paní. Uvědomovala jsem si, ţe nechci zůstat sama a uţ vůbec ne bez dětí. Mé spoluţačky uţ si pořizovaly děti, vlastně ţádná nezůstala svobodná. Uţila jsem si dost kultury, krásných knih, divadel i zahraničních dovolených. Byla to krásná 60. léta, divadlo Semafor, zajímavé pořady ve Viole nebo V Redutě. Bylo kam zajít a s kým ale nebylo to ono. Měla jsem to štěstí, ţe jsem za nějaký čas potkala spoluţáka z jiné fakulty VŠCHT, kterého jsem poznala při účasti na vydávání školního časopisu. Mé příspěvky zdaleka nebyly takové úrovně jako jeho básně. Ačkoliv studovat chemii od
91
průmyslovky a bavila ho, byl také úţasle sečtělý. Bylo krásné se zase zamilovat a plánovat budoucnost. Váţila jsem si ho i proto, ţe nebýt mého bytu, byl si vědom toho, ţe se měl o byt pro svou rodinu postarat sám, jako jeho spoluţáci. Rok 68 jsem proţívala v zamilování, takţe mě politická situace moc nezajímala. Do mé práce technologa spadal i technický rozvoj a také to bylo náročné. Po emigraci několika spoluţaček a spoluţáků jsme sice oceňovali jejich odvahu, ale sami jsme neměli důvod opustit práci a rodiče. Ani jsme nebyli oslněni ţivotem na západě, kam jsme se několikrát podívali, buď na dovolené nebo sluţebně. Měli jsme uţ pár let praxe a nějaké zkušenosti a slušné uplatnění doma. V nastalé normalizaci začaly poměry i v podnicích zhoršovat a proto jsem změnila obor a přešla k čokoládě. Podnik měl několik tisíc zaměstnanců a bohatý sortiment výroby. Opět jsem se musela seznámit s novými obory potravinářské výroby. Začala jsem zpracovávat technickou literaturu z několika titulů zahraničních časopisů, knih a dalších materiálů pro potřeby rozvoje výroby a technologie. Líbil se mi neustálý proud nových informací. Práce mě bavila, vyţadovala cizí jazyky a schopnost psaní technických textů s potřebnou terminologií. Po zapracování v novém podniku jsem se podruhé vdala a byla jsem velmi šťastná. Byla jsem nadšená i tím, ţe manţel pocházel ze čtyř synů. Získala jsem nové příbuzenstvo, velmi milé švagry a švagrové, ke svým dosavadním příbuzným. Bylo mi 28 a ke štěstí mi chybělo jen mimino. Byla to doba, kdy sídliště byla plná mladých rodin, školy byly přeplněné, školky a jesle se dostavovaly. Na sídlišti nebyly prodejny, silnice, chodníky, domy stály uprostřed bláta. Málokomu to vadilo. A to bylo ještě před populační explozí. V dalších letech stále přibývalo budoucích maminek. Asi poprvé jsem ztratila trpělivost a prošla jsem vyšetřením já i manţel. Moţná, ţe jsem byla z toho trochu nervózní a tak mě v té době poprvé postihl zánět ţlučníku, i kdyţ jsem byla mladá a hubená. Moţná k tomu dopomohla i zděděná dispozice, ale hlavně jsem nevěděla, co s tím. Pár měsíců trvalo, neţ jsem se z toho dostala, ale brzy potom jsem se začala těšit na mimino. Narodil se nám první syn měsíc po mých třicetinách. Bylo to vlastně to nejkrásnější, co mě do té doby potkalo. Asi jsem potom neměla celá léta dost času na to, abych probíhala toto období svého ţivota. Bylo šťastné i nešťastné, jako u jiných, ale ţivit šel dál. Neusilovala jsem o velkou kariéru, vyhovovalo mi přátelské prostředí v práci bez drbů a pomlouvání, a kdyţ jsem se s tím setkala, nijak jsem se tím nezabývala. Na školní léta a roky studia vzpomínám ráda, vztahy mezi spoluţáky byly kamarádské a uţili jsme si dost legrace. Myslím, ţe jsem v sobě měla dost skromnosti, ale i trpělivosti, abych neztratila naději, ţe bude lépe a věci dobře dopadnou. Problémů mě potkalo také dost. Kdyţ se je podařilo vyřešit, byly zapomenuty. Snaţila jsem se o to, abych druhým nedělala to, co jsem sama neměla ráda. Především jsem ale měla štěstí, ţe jsem našla i podruhé dobrého, chytrého, nesobeckého a citlivého partnera.
92
b) Můj život po třiceti letech Po úvaze o mém ţivotě do třicítky bych ráda pokračovala podobně i o mém ţivotě po třicítce oslavené v prosinci 1972. Byla jsem podruhé šťastně vdaná za stejně starého spoluţáka z vysoké školy, protoţe mé první manţelství (1963-67) skončilo náhlým úmrtím manţela. Podruhé jsem se vdala v roce 1970 a v únoru 1973 se nám narodil první syn. Protoţe jsme se nemohli dočkat dítěte, prošli jsme oba vyšetřením na zjištění moţností mít děti vůbec. Bylo to krásné období a vnouček nadchl i mé rodiče (72 a 67 let), kteří do té doby měli od mé starší sestry uţ dospělého vnuka a dokonce pravnučku. S vděčností stále vzpomínám na mého otce, který k nám na sídlišti Novodvorská jezdil z Holešovic a rád se s kočárkem procházel v blízkém lese. Pomohl mi tak v klidu udělat domácí práce. Mateřské jsem si uţívala 1,5 roku a pak se mi zdálo, ţe stihnu práci i syna v jeslích. Bohuţel mu jesle nesvědčily a začal ho opakovaně trápit zánět středního ucha. Naštěstí do Thoomajerovy nemocnice nebylo daleko. Noční cesty na pohotovost nám dnes připadají zábavné, zejména díky výtrţníkům s rozbitým nosem. Zafáčovaný krvavý nos zaujal dítě natolik, ţe zapomnělo na svou bolest. Situaci jsme vyřešili paní na hlídání z blízké vilky se stejně starým chlapečkem. Z kluků jsou kamarádi dodnes. Uši sice syna trápily aţ do sedmi let, ale s pomocí rodičů jsme to zvládli. Tehdejší nárok na tři dny placené péče o dítě a moţnost poţádat o další dva placené dny, které bylo vţdy vyhověno, přispěly k tomu, ţe se s nemocí dítěte neděly takové problémy. Rovněţ bylo běţné pracovat na zkrácený pracovní úvazek, takţe jsem i po druhém dítěti pracovala 7,5 hodiny. Pomohlo mi to nejen v péči o rodinu, ale později jsem musela stihnout i větší péči o stárnoucí rodiče v průběhu týdne. Také jsem jako tzv. studijní technik měla moţnost brát si práci s odbornou literaturou domů, takţe nenastalo ani zpoţďování s vydáváním podnikového informačního časopisu. Druhý syn se nám narodil v roce 1978, opět po delším úsilí nás i pomocí lékaře. Zase to bylo báječné, ale poněkud náročnější. Rodiče byli starší, s většími zdravotními problémy. Nejspokojenější byla brněnská babička, pro kterou to bylo 10. vnouče (od čtyř synů). Měla všechna vnoučata stejně ráda a nevadil jí byt přeplněný dětmi. Na mateřské jsem byla dva roky a pár měsíců, neţ nastoupil kluk do jeslí. Bohuţel nastaly větší problémy s průduškami a ve čtyřech letech se ukázalo, ţe je alergik. Začaly dlouholeté problémy s bronchitidami a léčba na alergologii, které trvaly aţ do patnácti let. Později se obtíţe trochu zmírnily. Přesto mohl chodit občas do školky a po nemoci jsem s ním ještě bydlela u rodičů na doléčení. Manţel se postaral o staršího syna a nějak se to zvládlo. Rok 1981 byl pro všechny velmi smutný, v únoru zemřel manţelův otec, v listopadu můj. Pro malého skončilo dědečkovo obětavé čtení pohádek, kterého si vydatně uţil i starší bratr. Pro mě začalo období větších starostí o maminku, které se zhoršoval šedý zákal. V důsledku slabého srdce nemohla jít na operaci zákalu prováděného tehdy v celkové narkóze, coţ vedlo později aţ k úplné ztrátě zraku.
93
Ve snaze napomoci ozdravění dětí jsme s manţelem ve čtyřiceti letech koupili malou chalupu poblíţ řeky Sázavy a dálnice na Brno. Bylo to trochu blíţ do Brna, kam jsme rádi jezdili k manţelovým rodičům a kde se v malém bytě scházeli bratři s rodinami. Babička krmila vnoučata báječnými palačinkami s meruňkovým dţemem a všem bylo moc dobře. Přicházela mezi nás i teta, kterou můj manţel miloval a nacházel u ní odmalička útočiště, kdyţ chtěl v klidu číst. Jistě to ovlivňovalo jeho ţivot, protoţe dnes se vlastně intenzivně zabývá literaturou, i kdyţ vystudovat chemii. I po čtyřicítce jsme si stále připadali mladí, dokonce lékař v nemocnici, který přijímal malého s jednou ošklivou bronchitidou, si na mého muţe vzal brýle, aby si ho lépe prohlédl se slovy, ţe takového čtyřicátníka uţ dlouho neviděl. V práci jsme byli docela spokojeni. Pracovní místa v mém podniku i ve státní instituci, kde pracoval manţel, byla dána tzv. pavoukem a dosaţení vedoucího místa nás netrápilo. Rozhodně jsme nebyli tzv. dvoukariérové manţelství. Vztahy v práci byly dost slušné a dnešní asertivita nebyla nutná. Asi proto jsme byli spokojeni a snaţili se vzájemně pomáhat s dětmi i rodiči. Hezké byly chvíle na chalupě při jejím zvelebování, s dětmi v lese a u řeky. Sice jsem měla uţ od 29 problémy se ţlučníkem, ale dík Cholagolu, Febicholu a také omezování nevhodných jídel jsem to nějak zvládala aţ do 42 let. Pak jsem pro zvýšení plat dělala jazykové zkoušky a to uţ jsem bolestí nemohla vydrţet. Ukázalo se, ţe uţ byl ţlučník naplněn k prasknutí 50 kameny a bylo to nebezpečné. O kluky 11 a 6 se postaral manţel s babičkou a mou sestrou, neţ jsem se z toho vzpamatovala a dokonce jsem mohla i odjet do lázní. Bohuţel začaly další bolesti v levé půlce břicha nejasného původu. V průběhu roku jsem prodělala nepříjemná vyšetření střev a jedla co nejméně, aby mě netrápily bolesti. Dnes ţasnu, jak jsem přitom mohla pracovat a starat se o rodinu. Do roka jsem šla na operaci znovu s nejasnou budoucností. Sice o rakovině tlustého střeva nepadlo ani slovo, ale z chování lékařů mi to došlo. Byla jsem děsně hubená a vzpomínám si, jak jsem manţelovi říkala, aby se oţenil s třídní učitelkou staršího syna, milou svobodnou dívkou s pěkným vztahem k ţákům. Navíc jsem prosila lékaře, abych mohla přijít na operaci aţ po prázdninách, protoţe jsem chtěla jet s klukama k moři do Bulharska. Beze slov se na mě podíval pohledem, který si dodnes pamatuji. Asi tam pitomou ţenskou ještě neviděl. Nakonec to dobře dopadlo. Byla to “jen“ endometriosa (děloţní tkáň v tlustém střevě). Jisté potíţe mi zůstaly, ale díky nim se nepřejídám a oblečení mi vydrţelo dost dlouho. Zvládli jsme to s manţelem poměrně v klidu, bez přehnaných obav a emocí. Aspoň to nedával najevo, i kdyţ to nebylo lehké a kluci byli školáci (1985). Několik let proběhlo celkem v klidu. Školní problémy kluků byly celkem normální. Vyuţívali jsme tehdejších moţností pionýrských táborů pro děti, různých rekreačních pobytů zejména u moře a návštěv u příbuzných z mé i manţelovy strany. Kluci jezdili do přírody s turistickými krouţky a našli si práci i na chalupě, kde pomáhali tátovi. Zejména starší stále rád seká dříví, rozdělává oheň a topí. Dokonce nějakou dobu oddíl mladších dětí vedl. Absolvoval gymnázium, ale ukázalo se, ţe
94
není studijní typ. Je spíše introvertní typ, tanec ho nebavil a neměl nějaký vyhraněný zájem. Od dětství sbíral známky a peníze – bankovky a mince, díky dobře vedenému krouţku v kulturním domě. Díky tomu má určitě znalosti historie a ekonomiky, na kterou bylo jeho gymnázium zaměřeno. Poměrně rychle ovládl počítač a našel místo na finančním úřadě, kam se vrátil i po roční vojně. Museli jsme přijmout to, ţe nebude studovat na vysoké škole. Zhoršující se stav maminky vyţadoval, abychom se sestrou střídaly v péči o ní. Kromě zhoršení zraku nastalo také omezení pohyblivosti. Chtěly jsme to řešit jejím přestěhováním do naší blízkosti, protoţe jezdit za ní denně nebo obden bylo velmi náročné. Bohuţel odmítla opustit byt, kde ţila od roku 1928 a chtěla v něm doţít. Respektovaly jsme její přání. Ovšem jak někteří naši známí dokázali přesvědčit své rodiče ke změně bydliště, jsme nemohly pochopit. A tak jsem do roku 1989 dojíţděla za maminkou do Holešovic starat se o domácnost, připravovat léky na denní dávky a povídat si s ní, co je venku nového. Byla vyučená skvělá švadlena, celý ţivot šila a stále jí zajímalo, co se nosí. Do konce roku 1989 sledovala v rádiu “revoluční změny“ a dojímala se osudem budoucího prezidenta. Koncem prosince bohuţel upadla, uţ nemohla chodit a koncem ledna 1990 zemřela, měsíc před 84 narozeninami. Stalo se to na lůţku v LDN v Bohnicích v neděli odpoledne. Byla jsem u ní se synovcem, protoţe moje sestra byla s jeho dětmi na horách. Bylo to osudové pro nás oba, protoţe on vlastně od malička také vyrůstal v péči babičky. Byl o deset let mladší neţ já a byli jsme spíše jako sourozenci. Nikdy na to oba nezapomeneme. Měla jsem najednou spoustu volného času, děti velké a uţ jsem pracovala na plný úvazek. Nastaly ovšem politické a společenské změny. Jako ve všech průmyslových podnicích, tak i v modřanských Čokoládovnách se začalo uvaţovat o privatizaci a zahraniční investoři hledali moţnosti zakotvit u nás. Nakonec se spojila švýcarská firma Nestlé s francouzskou Danone a v roce 1992 vznikla akciová společnost Čokoládovny. Dnes musím říci, ţe jsem ráda, ţe jsem mohla sledovat strukturální změny původně velkého podniku. Byla to ohromná zkušenost a vyţadovalo to značnou přizpůsobivost ve všem, změna pracovní náplně, nový mladý kolektiv, aktivní pouţívání angličtiny a mnoho školení pro potřeby společnosti. A k tomu vlastně moje padesátka. Také můj muţ musel změnit místo, i kdyţ byl odborník s dlouholetými zkušenostmi. Byl vţdy velice pracovitý, zodpovědný a poctivý ve svém působení. Nestalé změny přinesl do jeho branţe zmatek, neodbornost a všeobecné zhoršení úrovně dosaţené poctivým úsilím mnoha jeho spolupracovníků. Nastoupil na jiné místo, kde mohl uplatnit své zkušenosti, ale začal mít velké zdravotní problémy – především nemohl jíst a hubnul. Téměř tři čtvrtě roku trvalo, neţ se ukázalo, ţe je to velmi váţné nádorové poškození ţaludku. Vánoce 1994 byly velmi smutné. V lednu měl jít manţel na operaci ţaludku a současně to byla doba, kdy se mladší syn měl rozhodnout, kam půjde na střední školu. Operace manţela skončila odebráním celého ţaludku a dost dlouhým pobytem
95
v nemocnici. Podepsanou přihlášku na strojní průmyslovku syn stihl podat včas. Bylo to těţké období – nemoc, nejistota, jak se organismus vyrovná se ztrátou důleţitého orgánu a změny v mém podniku. Probouzela jsem se v noci s pláčem a ráno jsem měla rudé oteklé oči. Asi to bylo zčásti touto hrůzou, ale i zřejmě zděděnou dispozicí po matce, ţe se mi v roce 1993 rychle zhoršily oči. Koncem roku má oční lékařka poznala, ţe jde o šedý zákal. V roce 1993 jsem byla na operaci šedého zákalu u kaţdého oka zvlášť. Vlastně jsem se díky tomu na mnoho let zbavila brýlí. Pomohlo mi to i v práci, kde jsem setrvala v novém, mladším kolektivu v oddělení interní a externí komunikace aţ do odchodu do penze. Musím přiznat, ţe jsem se tam mnoho naučila o komunikaci v psychologii. Manţel se stal invalidním důchodcem v 51 letech. Nevěřil příliš prognózám lékařů, ţe je moţné ţít bez ţaludku. Bývalo mu velmi špatně a jeho psychické problémy musely být ohromné. Není však ten typ co si stěţuje, takţe jsem o mnohém nevěděla. Postupem času si zvykl na své potíţe a vyrovnává se s nimi pomocí lékařů stále. Na pohled nejděsivější je u něj ztráta tělesné váhy a vyhublost, jakou vidíme na obrázcích z koncentráků. Bohuţel váhový deficit se mu nepodařilo překonat. Naštěstí se po určité době začal zase zajímat o všechno jako před nemocí. Byla jsem si vţdycky dobře vědoma toho, ţe je velice chytrý, s ohromným rozhledem, analytickým mozkem a má výbornou paměť. Jsem šťastná, ţe to trvá dál a uplatňuje to úspěšně v jiném oboru neţ dřív. Jeho kritický duch dovede působit jinde, a jistě ho dnešní uplatnění uspokojuje stejně jako dřív. Obdivuji ho v tom, protoţe sama bych uţ neměla energii své zkušenosti uplatňovat. Bohuţel do důchodu jsem odešla s nefunkční štítnou ţlázou a kaţdodenním polykáním Euthyroxu. Kdyţ si přečtu, co všechno doprovází její hypofunkci, tak se divím, co všechno ještě občas zvládnu. Vlastně jsem teprve potom pochopila matčiny dlouholeté zdravotní problémy, protoţe byla na operaci štítné ţlázy uţ v roce 1946. Od té doby ţila bez jakýchkoliv léků, přestoţe měla velkou jizvu na krku. Ale byla v domácnosti a měla na pomoc obětavého manţela a dvě dcery. Mladší dyn vystudoval po průmyslovce i ČVUT. Od stavby modelů plastikových letadélek vystudoval konstrukci letadel na střední i vysoké škole. Nyní se v laboratoři na ČVUT zabývá proměřováním parametrů konstrukcí ultralehkých letadel pro zajištění jejich bezpečnosti. Starší syn je ve 34 letech uţ dlouholetým pracovníkem finančního úřadu, kde pracuje jako správce sítě. Zdá se mi, ţe ho tato zodpovědnost vyčerpává natolik, ţe uţ nemá energii na ţenění a ţije sám. Mladšímu je 29 a od svého bratra se liší nejen vzhledem, ale i temperamentem. Zatímco starší má podobu z rodiny otce, mladší připomíná mého dědečka. Vyrostl aţ nad 190cm a proţívá uţ druhou váţnou známost, která by mohla šťastně dopadnout. Snad se v nejbliţších letech dočkáme i vnoučete. Ovšem aţ dokončí přestavbu našeho malého domku na zahradě po rodičích, který jsme dostavěli sice teprve v roce 1999, ale zdál se mu malý. Kupodivu nadchl pro to i mého muţe, který vlastně řídil původní stavbu, zatímco já uţ mám z toho hrůzu. Ale je mladý, ať dokáţe, co všechno vydrţí. Já
96
vidím hlavně zničenou zahradu a mám obavy, ţe uţ bolavá záda nedovolí znovu zaloţit zahradu novou. Nádorová onemocnění bohuţel zasáhla i jiné členy rodiny. Manţelův mladší bratr zemřel po padesátce v roce 1998 a má sestra byla na operaci prsou v roce 1993 a 2006. Starší syn nás vyděsil, kdyţ narukoval na vojnu s boulí na tváři. Měl nádor ve středoušní oblasti, který mu ihned vyoperovali ve vojenské nemocnici, protoţe bylo nebezpečí ochrnutí lícního nervu. Já obdivuji lékaře jiţ od svých prvních zkušeností se ţlučníkem. Poznala jsem hodně odborných lékařů a všichni byli úţasní a stálo za to jim důvěřovat. Chodím si popovídat do rodných Holešovic se starou paní, které bude letos 88 let. Pamatuje hodně staré Holešovice a je šikovná švadlena jako byla moje maminka. Vedeme řeči na podobná témata jako s maminkou – první republika, válka a po válce, zdraví a tak vůbec. Nejen já, ale i jiné zákaznice si k ní nosí opravy, oblečení nebo prádla. Má svou rodinu, ale ráda si popovídá se sousedy v domě a návštěvami. Sice ven uţ sama nechodí, má problémy s cukrovkou, ale stále si vaří, čte noviny, sleduje televize a šije bez brýlí. Mám obavy, ţe se takového věku v takovém stavu ani nemohu doţít. Stále se také setkávám s několika spoluţačkami z průmyslovky a se spoluţáky z kruhu na vysoké škole. Zatím se dost drţíme, slušně vypadáme a chutná nám pivo, jehoţ výrobu jsme kdysi studovali. Já jsem pak ale byla 30 let v čokoládě, takţe si ani bez ní ţivot představit neumím. Mám stále problémy se úplně vyrovnat se vším, co mě v ţivotě potkalo a co jsem kdy udělala nebo neudělala vůči mým blízkým – dětem, manţelovi, rodičům a dalším příbuzným. Více mě trápí, jestli jsem někomu vědomě neublíţila, neţ jestli někdo ublíţil nebo poškodil mě. Určitě jsem se nezabývala pomluvami a roznášením drbů v práci a jsem ráda, ţe v tom se mohu s čistým svědomím setkávat s bývalými spolupracovníky v kaţdoročních setkáních důchodců z bývalých Čokoládoven. O psychologii jsem četla v článcích spíše ze zájmu a nesnaţila jsem se vědomě uplatňovat nějaké poznatky. Myslím, ţe větší psycholog byl můj manţel a současně vţdy uvaţoval tak logicky, ţe jsme věci řešili spolu celkem úspěšně. Dnes ráda poslouchám přednášky o psychologii a někdy mám i pocit, ţe něco jsem udělala tak, jak to mělo být. Mám to štěstí, ţe mohu letos oslavit s manţelem 65. narozeniny a 37. výročí společného ţivota. Co si přát víc, snad i vnoučat se ještě doţijeme.
P21: Ţena, 73, SŠ a) Můj život do třiceti let („Zpověď“) Vyvolené v televizi nesleduji. Výměnu manţelek jsem viděla asi dvakrát, ale ani tento pořad mi moc neříká. Rozhodla jsem se proto ze zadaných úkolů napsat o svém ţivotě.
97
Je moţné, ţe moji v podstatě zpověď si přečtou i moje děti, protoţe jsem jim nikdy o svém mládí nevyprávěla. Narodila jsem se v Praze. Bydleli jsme na Ţiţkově. Bylo to Na ohradě a my bydleli aţ v šestém poschodí. Jedna místnost a na chodbě proti nám prádelna pro ostatní partaje a samozřejmě vchod na půdu. Z okna bylo vidět nebe a domy naproti z druhé ulice. Okno bylo do dvora. Moc místa jsme neměli. Z mého raného dětství si samozřejmě moc nepamatuji, jen to, co mi vyprávěli rodiče. Prý jsem chodívala s otcem v neděli na koníčky a tento výlet otec údajně zakončil v některém pohostinství, ale já nikdy na něho neţalovala. Později, kdyţ jsem povyrostla, byl eldorádem ten malý dvorek mezi baráky. Aţ kdyţ jsem mohla chodit na rušnou ulici, hrávala jsem si naproti, kde byl plac, zahrádkářská kolonie a hlavně vrch Vítkov, zvaný námi Ţiţkaperk. To byl náš kraj. V neděli jsem s našimi chodila na výlety. Většinou ráno elektrikou do Braníka. Domů pak často pěšky a to mě bolely nohy. Zřejmě ale jsem dostala dobrý základ, protoţe i dnes mám ráda turistiku. Do obecné školy jsem to měla nejméně patnáct minut. Měla jsem samozřejmě kamarádky, ale já se raději toulala po Ţiţkově, neţ si hrát s nimi. V té době uţ byla válka a já, kdyţ uţ mám své děti, mohu posoudit, co museli naši zaţít strachu, kdyţ nemohli vědět, jestli se všichni večer sejdeme v pořádku. Pamatuji si na jeden nálet. To byla mamka zrovna hodně nemocná. Nemohla se pořádně ani hýbat. Do sklepa jsme tedy nemohli. Já seděla pod stolem, který byl vedle postele, a brečela, protoţe jsem se samozřejmě hrozně bála. V roce 1945 v květnu začala revoluce. Maminka si chtěla koupit praporky, ale to se nám málem stalo osudným. Kdyţ uţ jsme byli před naším domem. Přijela plná elektrika, tzv. Hitlerovy mládeţe. Byli tehdy ubytování o stanici výše ve škole Na Praţačce. Začali po nás pálit. Stačili jsme naštěstí skočit za vrata domu. Byla jsem tak vykulená, ţe uţ jsem ani nebrečela. Potom museli všichni nájemníci do sklepa. Tady jsme strávili několik dnů. Vůbec se mi to nelíbilo. Ve sklepě jsme i spali. Asi druhý den nebo třetí nás našli němečtí vojáci. Protoţe v domě byly garáţe, chtěli benzín. Ten tam ovšem nebyl. Ujala se jich Němka z našeho domu a vysvětlila jim, ţe benzín není. Ale přece jen vyhnali všechny chlapy, ţe budou odklízet barikády, protoţe od Benešova jeli na Prahu německé tanky. Kdyţ byli venku, slyšeli jsme střílení. Měli jsme obavy, ţe muţe postříleli. Naštěstí tomu tak nebylo. Druhý den otec, kdyţ bylo příměří, se vrátil a odvedl nás na Vinohrady k babičce. Zde byl trochu klid. A tady jsme se konečně dočkali vytouţené svobody. Na Francouzské ulici byly davy lidí a mávaly. Všude plno květin, hlavně šeříků. Já si nechala od jednoho rudoarmějce napsat něco do památníku. Co tam ale napsal nevím ani dnes. Ani jedna učitelka nedokázala napsané rozluštit. Zřejmě byl z některé republiky a napsal to jinou řečí, neţ normální ruštinou. Byl to krásný záţitek.
98
Pak jsme se zase vrátili do školy. Zde nastaly samozřejmě velké změny v učení. Já jich ale v Praze mnoho neuţila. Maminka pracovala v mlékárně a tak jsme vţdy po určité době museli nalepovat na archy ty malé ústřiţky na potraviny. Lístkový systém platil i nadále. Já máslo moc ráda neměla, ale moc mi chutnala taková červená marmeláda. Dala se krájet. Údajně byla jahodová. No nevím, ale asi ne. Přesto byla dobrá. A taky vzpomínám na dort, který jsem dostala k narozeninám. Docela byl posypaný oříšky. Byla to sice jádra ze švestkových pecek. Ale byl dobrý. Vánoce – byl vţdy stromeček, ale pod stromečkem musela být kniha. Jinak to pro mne nebyly ty pravé vánoce. Také jsem musela na měsíc k babičce, protoţe mamka byla v nemocnici. Chodila jsem tam i do školy. Do té školy chodil i Jaroslav Vrchlický. Má tam desku. Ale babička musela pro mne chodit pro chleba k pekaři. Ona si chleba pekla, ale ten já nejedla. Měla jsem tam i kamarády. Byla zde velká legrace. Přes ves totiţ jezdily kočáry taţené koňmi. No a přes vesnici jezdily vţdy volněji. My samozřejmě stačili na zadní sedátko si sednout a vozit se. Aţ jednou, zřejmě si nás kočí všiml a chtěl nás trochu potrestat a rozjel se rychleji. No kluci, ty seskočili, ale horší to bylo se mnou. Já se bála. Jenţe se nedalo nic dělat a já musela dolů taky. Přistála jsem na zadní části těla a rovnou v kaluţi. Ještě ţe babička to přešla jen vyhubováním. Rodiče pocházeli oba z hodně dětí. Takţe příbuzenstvo bylo silné. Teta se v té době s rodinou přestěhovala do pohraničí. Měli tam své hospodářství. Naši i se mnou jim jeli pomoci na ţně. Teta navařila a pak všichni i děti šli na pole. Jen mne nechali doma, ţe budu umývat nádobí od oběda. Ale kdyţ se večer vrátili, nádobí umyté nebylo, jen něco, voda studená. Teta nám totiţ uvařila k obědu svíčkovou s pravou smetanou. No a já zvyklá pouze na nejvýše odstředěné mléko, proseděla v oné pověstné budce na dvoře téměř celé odpoledne. Teta uţ je mrtvá, ale stále tam jezdím za bratranci, a kdyţ se sejdeme, vzpomínáme, máme přece na co. Asi tím, ţe jsem jedináček, táhneme se dohromady většina bratranců i sestřenice. Z otcovy strany bydlí všichni v Praze. Takţe se můţeme scházet i několikrát do roka. Z matčiny strany zas na severu Čech a navštěvujeme se často taky. Jinak všichni máme telefony. Všechny zprávy, vţdy hned jak přijdou, o sobě víme. A to je moc dobře. Není dobře člověku samotnému. Já si tedy naříkat nemůţu. Protoţe máti byla dost nemocná, nemohla tak vysoko bydlet, podařilo se našim sehnat domek na vesnici nedaleko od Prahy. Velmi dobré spojení autobusové do Prahy, ale i do okresního města. A tak jsme se stěhovali na vesnici taky. Do okresního města jsem jezdila poslední tři roky školy. Byl nám jeden rok školní docházky přidán, protoţe jsme většinu chodili ve válce. Mamka zůstala doma, naši si pořídili malé hospodářství. Slepice, králíky, psa a kozu. Králíků jsme za chvíli měli plný chlívek. Pes byla ve skutečnosti fenka. Celá
99
bíla, jen přes oko měla černý flek a jeden měla i na zadečku. Byla přítulná, ale měla velkou neřest. Chodila si ke slepicím na vajíčka. Táta ji dokonce jedno vejce pořádně opepřil, ale stejně to nebylo nic platné, snědla i to přepepřené. Ovšem nejhorší byla snad ta mlsná koza. Přišla za mnou kamarádka a hrály jsme si na dvoře. Bylo teplo, tak jsem si odloţila halenku. Ta mlsalka si myslela, ţe je to zřejmě k jídlu – byla květovaná, tak ji začala ochutnávat. Blůzku sice nesnědla, ale nosit se stejně nedala. Byla samá díra. Na naší zahradě byly asi čtyři stromky švestek. Já musela samozřejmě chodit do školy pěšky asi tři kilometry, protoţe kousek za vsí byl takový hrozný strom, všelijak zkroucený, takový parkos. Ale přesto ty švestky, které se urodily na něm, byly samozřejmě ty nejlepší. Jak šel ţivot dál, docházka do školy skončila. Můj sen byl stát se dětskou sestrou. I kdyţ zkoušky dopadly dobře, do zdravotní školy jsem se nedostala. Bylo nás hodně a tak mi doporučili, abych to zkusila aţ další rok. Nakonec to dopadlo úplně jinak. Jít se učit černému řemeslu jsem neměla ani jednu chuť a tak jsem nastoupila do továrny do kanceláře. Byl to tzv, rozpis pro dílny. Já byla přidělena do skupiny k jednomu staršímu pánvi, který dělal skupinového vedoucího. Ráda na něj vzpomínám., protoţe mě hodně naučil, dal hodně rad do ţivota, a kdyţ jsem něco nevěděla, tak mi pomohl a vysvětlil. Mamka opět onemocněla. Kozy ani králíky uţ jsme neměli. Já musela proto doma dost pomáhat. Tehdy jsem nadšená moc nebyla. Vaření ani úklid mě nebavil. Ale později se mi obojí moc hodilo. Nejhorší snad bylo „velké prádlo“. Otec sice vodu od studny nanosil, i na plotně v takovém velkém sádelňáku vyvařil. Potom dal do necek a já pak na valše prala. Nebyla to lehká práce. Holky chodily tancovat, ale já musela nejdříve doma uklidit, pak jít ven. Naši byli na mě dost přísní. Tady je jedna příhoda na ukázku. S kamarádkou z vedlejší vesnice jsme chodily do kina. Ovšem odpoledne. Bylo to asi tři kilometry. Já chodila s kamarádkou nejdříve k ní domů a odtud mě její otec doprovodil zase k nám do vsi. To byl asi jeden kilometr. Pak se ale stalo, ţe se její otec někde zdrţel. Kdyţ uţ stále nešel, nabídl se jeden kamarád od nich ze vsi, ţe půjde se mnou on. Velmi jsme celou cestu pospíchali, vzali jsme to zkratkou, ale nebylo to nic platné, protoţe mě otec uţ hledal. Kdyţ nás zahlédl a přišel k nám, kamarádovi vrazil pořádnou facku. Nenechal si vůbec nic vysvětlit. Já to schytala pak doma. Samozřejmě jsem taky proţívala svou velkou lásku. Jak to ale u prvních lásek bývá, rozešli jsme se. Tehdy se mi zdálo, ţe to nemohu přeţít, ale čas vše zhojil. Bylo těch lásek i více. Aţ potom, to uţ byla matka v nemocnici a stále opakovala, ţe by se chtěla doţít toho, aţ se taky vdám. Bylo mi uţ 18 let. V továrně pracoval chlapec, který se mi líbil. Začali jsme spolu opravdu chodit. Asi za půl roku jsme se vzali. Ale byla chyba, ţe asi za deset dní po svatbě nastupoval na základní vojenskou sluţbu. Obřadu se zúčastnil můj otec. Mamka nemohla. Kdyţ jsme jeli od obřadu domů, bylo zvláštní, ţe jako bych cítila, ţe to nebude to pravé a ţe jsem udělala blbost.
100
Měl přijet asi po roce na vánoce domů, ale nepřijel. Bylo rozhodnuto, ţe na Silvestra tam přijedu. Jel se mnou táta. Manţel ale na nádraţí nečekal. Kdyţ jsme dorazili na posádku, tak nám řekli, ţe slouţí asi čtyři kilometry od Klatov. Šli jsme tedy za ním. Dostal volno a šli jsme zase zpátky do Klatov. Ubytování zajištěné nebylo a tak jsme skončili v jednom hotelu na silvestrovské zábavě. Před půlnocí odešel manţel zpět na posádku. Rozloučení bylo celkem chladné. Dostala jsem prstýnek nazpět s tím, ţe mu překáţí. Kdyţ se pak vrátil domů, ráno si zařizoval s mojí pomocí legitimaci na autobus a další věci. Večer mi telefonoval otec, abych ihned přijela domů. Ţe si manţel vzal věci a ţe se odstěhoval domů. Samozřejmě z toho byl rozvod. U soudu vyšlo najevo, ţe uţ na vojně si namluvil jinou. Také nás bez výroků o vině rozvedli, kdyţ zjistili, ţe za celé dva roky jsme spolu ţili v podstatě 12 dní. Změna je ţivot, jak se říká, a tak jsem změnila zaměstnání. Nastoupila jsem jako státní zaměstnanec. Samozřejmě ţe s tím byly spojeny i určité povinnosti, takţe uţ jsem nejezdila domů kaţdý den, ale do nemocnice za mamkou, která byla v nemocnici v Praze, vţdy jak to šlo. Mamka prodělala i operaci srdce. Asi po roce od mého nepovedeného manţelství jsem se seznámila se svým budoucím manţelem. Pracoval v továrně v Praze. Pocházel z Kolína, kde jeho rodiče měli asi tři a půl hektaru polí a 3 krávy. Měli jsme dost společných zájmů. Hlavně turistiku. Byli jsme spolu u strýce v Turnově a odtud jsme prošli celým Českým rájem. Také jsme museli pomáhat jeho rodičům na poli. Asi po roční známosti, kdyţ mamku pustili na čtrnáct dní z nemocnice, jsme se vzali. Svatbu jsme měli v srpnu. V prosinci mamka zemřela. Já byla v jiném stavu a tak v únoru se nám narodil první syn. Jméno dostal po tátovi. Můj otec chtěl, aby se jmenoval Petr a stejně mu tak občas říkal. Manţel byl moc hodný, staral se o rodinu. Pak jsme museli přistavět. Jedna místnost se rozšiřovala a přistavovala se kuchyň. Přijel manţelův otec, který byl zedník. Celá přístavba vznikala svépomocí. Teď se mi opravdu hodily ty práce, které jsem dříve dělala s nechutí. Manţel byl vychovaný v tom směru, ţe on je povinen finančně zajistit rodinu. Ţena, kdyţ je na mateřské dovolené, pracuje doma. Ovšem bez pomoci manţela. Měla jsem tedy na starosti tři chlapy. Vţdy jsem říkala, ţe pánské košile nebudu prát ani ţehlit. Od toho jsou tu prádelny. Ale z jednoho platu nebylo moţné prádelnu vyuţít a tak jsem prala a ţehlila košile sama. Někdy jsme jezdili k manţelovým rodičům. V létě jsme u nich byli i týden. Bylo to všechno jednotvárné, ale na nudu jsem si stěţovat nemohla. Za čtyři roky se nám narodil druhý syn. Pomáhaly mi radou zkušenější ţeny, s kterými jsem navázala přátelství. Sousedky. Ty, které byly s dětmi také doma. Většinou jsme se scházeli u nás. To proto, ţe jsem měla obě děti ještě malé. Myslím, ţe bylo dobré, ţe byly starší a já se od nich mohla přiučit, i kdyţ stejně jsem dělala většinou všechno podle svého. Do dneška nemám ráda, kdyţ mně někdo radí, aniţ
101
bych o to ţádala. Ale ani já nerozdávám rady, pokud o to nejsem poţádána. Co nemám ráda, není radno činit druhému. Kdyţ děti byly větší, chodila jsem na brigády do zemědělství. Otec se rozčilovat, ţe prý mám na víc neţ pracovat na poli. Ale bylo to dobré, protoţe jsem byla v poledne doma, mohla jsem uvařit. Děti byly stejně většinou venku. Na vesnici nebylo nutné mít o ně takový strach. A také věděly, kde jsem a mohly za mnou kdykoliv přijít. Tehdejší výdělek v zemědělství nebyl velký. Měla jsem za hodinu pouhých 2,50Kč. Výhodou práce bylo, ţe kdyţ jsem potřebovala, tak jsem jednoduše do práce nešla. To byla pro mne i pro děti velká výhoda. To uţ byl rok 1967. V tomto roce v září náhle skonal můj otec. Bylo to smutné. Náhradou mi bylo, ţe jsme mohli jezdit za manţelovým otcem. Maminku uţ manţel taky neměl. Měl ale i sestru, která bydlela blízko jeho otce. Jezdívali jsme k otci na dovolenou. Kluci se tam vyřádili, tekl před domkem potok, který nebyl hluboký. Stejně tam většinou někdo z nás byl. To je asi zatím všechno. Tímto rokem končím svoji výpověď. Je to pouze v kostce. Ale vše, co jsem proţila, mělo určitě vliv na utváření mé osobnosti. Jak to v ţivotě bývá, chvíle krásné i ošklivé i krušné. Jedna věc je jasná. Kdyby nebylo těch ošklivých chvil, neváţili bychom si těch krásných. b) Můj život po třiceti letech („Zpověď II“) Neţ přistoupím k dalšímu pokračování své výpovědi, chtěla bych, abyste věděla, ţe píši ještě jednu a to podrobnější. Je to na poţádání mých chlapců a co mě nejvíce a mile překvapilo, ţe se ozvaly i snachy. Kluci mi vyčetli, ţe jsem o své ţivotě s nimi nikdy nemluvila. A já zas myslela, ţe by je to nezajímalo. Zas jedna ţivotní zkušenost. Není dobré podceňovat děti. O ţivotě s nimi hovořit. Teď uţ ke zpovědi. Jednoho chlapce jsme uţ měli. V roce 1961 se nám narodil druhý. Tyto roky byly pro mne léty spokojenosti. I kdyţ se ţilo pouze z manţelova platu. U našeho domku máme zahrádku. Manţel na ní rád pracoval, takţe vlastní ovoce a zelenina nebyly k zahození. K tomu ještě slepice a já pěstovala králíky. Ani o společnost nouze nebyla. Ţeny, které byly taky doma, se scházely samozřejmě u nás. Alespoň dopoledne. Protoţe byly většinou starší neţ já, mohla jsem se toho od nich dost naučit. Ovšem výchova dětí zůstala na nás. Mnoho knih v té době nebylo. Já nevím, ale učíme se stále, proč tedy nejsou kurzy, kde by se mohli mladí o výchově něco dozvědět. Nebo ještě lépe, třeba devátá třída základní školy. Tam by měly být některé hodiny zaměřeny na výchovu dětí. Kdyţ zkazí dělník práci, jde to obvykle napravit. U lékaře uţ je to horší. Kdyţ ale rodiče špatně vychovají dítě, je pochyba nenapravitelná. Výchova dětí je přece velká zodpovědnost. Ne kaţdý k výchově tak přistupuje. Naštěstí si myslím, ţe většina rodičů ano.
102
Protoţe jsem nechodila do práce, veškeré domácí práce jsem musela zastat sama. Podle manţela muţ zajišťuje rodinu finančně. Tak byl vychován. Kdyţ přišel z práce, chtěl mít klid. Říkal, ţe rámusu má v továrně dost. Kdyţ si odpočnul, šel obvykle na zahradu. Takţe nám ţivot ubíhal v zajetých kolejích. V té době jsem si vzala na starost vesnickou knihovnu. Půjčovala jsem knihy jednou týdně. To mě moc bavilo. Já velmi ráda čtu. A hlavně se zde scházelo dost lidí. Za knihovnu jsem získala i krajské vyznamenání. Mladší měl uţ skoro tři roky, ve školce bylo málo dětí, proto ho vzali. Já šla jako dělnice pracovat do továrny. Práce na stroji nebyla špatná. Jen muselo být všechno přesné. Horší bylo pracovat na směny. Takţe jsme pracovali na protisměny. Tady ale nastal problém. Mladší synek se začal v noci budit s pláčem. Nechtěl do školky. Po dohodě s dětskou lékařkou jsem dala výpověď. Syn se mnou zůstal doma. Dobrý půl rok se ode mne nehnul. Nešel si ani hrát k sousedům. Kdyţ se konečně uklidnil a nastoupil opět do školky, začala jsem brigádně pracovat v zemědělství. Základní škola byla u nás pouze do páté třídy. Potom děti dojíţděly do školy autobusem do Brandýsa nad Labem. Já přešla pracovat do Brandýsa na poštu. Nejdříve na čtyři hodiny – doručování telegramů. Tehdy se doručovaly telegramy na kole. Asi po roce uţ na celý úvazek – jako normální doručovatelka. I kdyţ to napohled vypadá, lehká práce to nebyla. Ráno jsem jezdila tři kilometry do práce na kole. Za kaţdého počasí. Nejdříve bylo nutné zásilky rozdělit podle tzv. rajonů. Pak si musel kaţdý doručovatel seřadit zásilky dle pochůzky. A to i noviny. Potom převzít peníze na poukázky a důchody. Můj rajon se skládal ze tří vesnic. Takţe nabrat všechen materiál a opět jsem šlapala tři kilometry na kole. Po pochůzce zpět na poštu a provézt vyúčtování. I kdyţ to byla práce těţká, měla své výhody. Byla to práce mezi lidmi. Poznala jsem, jaký člověk dovede být. Kdyţ bylo potřeba, přinesla jsem těm starým léky z města, nebo i nákup. Příkladně, kdyţ přinesete takové babičce důchod. Uţ na vás čeká a pro svou „pošťačku“ uvaří kafíčko. No nejde odmítnout. Nebo zase starší muţ má psa. Ukáţe vám, jak s vlčákem hraje fotbal, ţe má v jezírku na zahradě dva kapříky. Ještě vás pohostí obědem, který uvařil sám, protoţe je vdovec. Mimochodem oběd byl velmi dobrý. Někde jsem zas dostala vajíčka, jindy třeba něco ze zabíječky. Asi mám štěstí, ţe většinou poznávám ty lepší mezilidské vztahy. Samozřejmě, ţe člověk nesmí jen brát, ale je nutné také něco dávat. Umět pomoci, pochválit, úsměv, dobré slovo. Pak je člověku mezi lidmi dobře. My jsme s manţelem auto neměli. Oba jsme měli rádi turistiku. Oba chlapci od malička chodili s námi. Myslím, ţe jsme tu naši vlast v mezích našich moţností docela dobře poznali. Jsem jedináček, snad proto jsem chtěla mít více dětí. Já bych ještě brala třetí dítě. Manţel ale nechtěl. Nakonec, kdyţ mi bylo 39, jsem v jiném stavu byla. Manţel nadšený nebyl, měl strach, ţe uţ máme roky a dítě nevychováme. Já mám ale tvrdou hlavu a neustoupila jsem. V říjnu se nám narodil třetí kluk. Měla jsem trochu strach, jak ho kluci přijmou. Jednomu uţ bylo 16 a druhému 12 let. Vše bylo v pořádku.
103
Zajímavé bylo, ţe si lépe rozuměl s tím starším. Dalším poznatkem bylo, ţe jsem si rodičovství více uţívala. Za prvé uţ bylo více zkušeností, člověk je klidnější. Je to něco mezi maminou a babičkou. I můj gynekolog se vyjádřil, ţe mi těhotenství prospělo. Nejmladší byl velmi ţivé dítě, takţe ani po čtyřiceti jsem moc klidu neměla. Myslím, ţe mi to bylo jen ku prospěchu. Kdyţ byly nejmladšímu tři roky, šla jsem zase pracovat na poštu. Ne uţ jako doručovatelka, ale na šest hodin k přepáţce inkasa. Práce byla náročná. Zase jsem se musela učit. Kdyţ byl chlapec nemocný, šla jsem pracovat, kdyţ se vrátil manţel z práce. Nejstarší uţ pracoval, prostřední na vojně a nejmladší ve škole. Já přešla pracovat do Prahy ke kamarádce. Ona dělala vedoucí. Pracovala jsem u peněţní přepáţky a zároveň jako zástupce vedoucí. Asi po roce jsem pracovala jako vedoucí pošty. Samozřejmě i u peněţní přepáţky. Předepsané vzdělání bylo buď „Spojová škola“ nebo vysoká škola. Neměla jsem ani jedno. Vzhledem k tomu, ţe jsem měla dvanáct let praxe, stačil mi půlroční kurz spojové školy zakončený zkouškami. Zvládla jsem ho za dva. Zkoušející prohlásili, ţe nebýt mé trémy, mohla být výborná. Byla jsem ale docela spokojená. Doma čtyři chlapi, slepice, králíky, dělat vedoucí pošty a ještě se učit, to vše v padesáti letech. To není určitě špatné. Špatné bylo, ţe jsem byla v práci od rána do pozdního odpoledne. Nejmladší začal mít špatné známky. Byl často nemocný. Poţádala jsem o přeloţení k přepáţce na jinou poštu. Začala jsem v Letňanech. Chlapci jsme zaplatili studentky z pedagogické fakulty z Brandýse na doučování. Pak se vše srovnalo. Nejstarší se vyučil truhlářem, prostřední zedníkem. Kdyţ se vrátil z vojny, tak se oţenil. Snacha je hodná. I nejstarší začal chodit s děvčetem. Protoţe nebyla plnoletá, čekal aţ do prosince, kdy jí mělo být osmnáct. Syn byl o jedenáct let starší. V dubnu 85 se narodil první vnuk. Nejstarší se měl v prosinci ţenit. Co víc nám chybělo ke spokojenosti. Nejmladší měl narozeniny 12 let. Druhý den se nám v poledne nejstarší zabil na motorce. Ţádná svatba, ale pohřeb. Nelze vyjádřit slovy, co v takové chvíli cítí rodiče. Oba bratři těţce nesli úmrtí. V té době měl nejmladší na srdci šelest a tak na radu dětské lékařky se pohřbu nezúčastnil. Já byla asi měsíc nemocná. Ale díky nejmladšímu, který mě potřeboval, jsem se z toho trochu dostala. V ţivotě jsou chvíle smutné i veselé. Zkrátka narodila se nám vnučka. Moc jsme vnoučata neuţili, oba jsme chodili ještě do práce. Ale mně uţ se blíţil odchod do důchodu. Docela jsem se těšila. Mezitím se nejmladší vyučil tesařem. Pak šel na vojnu, já do důchodu. Práce okolo rodinného domku je dost. Při poslouchání rozhlasu jsem slyšela paní ing. Steinovou hovořit o U3V. Hned jsem jí telefonovala, přihlásila se a od té doby U3V navštěvuji. Mám pocit, ţe se mi
104
otevřel úplně jiný svět. Taky jsem zjistila, ţe toho vím pořád málo. Zkrátka „Vím, ţe nic nevím…“ Určitě mi stouplo sebevědomí, našla i nové přátelé. Manţel mi docela fandil, syn i snacha mě podporují. Jenom někteří lidé na vesnici se ptají, k čemu mi učení je. Ţe je to ve stáří zbytečné. Obvykle jim odpovídám, ţe pokud jim stačí ke štěstí jídlo a televize, ţe mně tedy ne. Já potřebuji kontakt s lidmi, divadlo, turistiku. I náš nejmladší si našel děvče a chtěl se oţenit. Jeho nastávající se nám líbila. U mne začaly potíţe. Nemohla jsem se uvolnit. V podvědomí se mi usadil hrozný strach. Vše ale dobře dopadlo. Syn se odstěhoval a my zůstali sami. Manţel uţ byl také v důchodu. Pracoval asi tři dny v týdnu u zdejšího uměleckého kováře. Já k nim chodila uklízet. Paní je lékařkou a měli tři děti. Ty mně říkaly babičko. My si s manţelem nikdy na nervy nešli. Kaţdý jsme měli svého koníčka a navzájem jsme se respektovali. Ke 40. výročí naší svatby jsme od synů dostali peníze, abychom mohli jet do Lipové a strávit krásný týden v Jeseníkách. Skoro denně jsme pomalu chodili 10-15km. Manţel měl uţ v té době astma. V prosinci 97 jeho srdíčko uţ nevydrţelo. Měla jsem vţdy hrůzu z toho, ţe můţe někdo zemřít doma. Ale teď jsem ráda, ţe v posledních chvílích jeho ţivota jsem mohla být u manţela. Podařilo se mi sehnat i oba syny a snachy. Drţela jsem se, neţ jsem všechno vyřídila. Vyřízení pozůstalosti a taky ukončení mojí práce u PhDr. Pospíšilové na začátcích programu OLSKT. Po těchto činnostech se smutek lépe snášel. Ovšem po roce jsem musela stejně začít brát antidepresiva. Ale stejně mi nejvíc pomáhaly tři děti paní doktorky. V roce 2001 se narodila vnučka. Otec nejmladší syn. Před dvěma roky další. Tyto dvě vnučky si opravdu moc uţívám. Snacha je bezva. Mimo jiné asi před šesti lety jsem potkala kamarádku, která dávala dohromady partu pro turistiku. Začala jsem s děvčaty jezdit. Uţila jsem s nimi krásné a hlavně veselé chvilky. Nyní uţ mě mé pohybové ústrojí nechce moc poslouchat. Tak se pereme, kdo z koho. Tak místo turistiky jezdím kaţdý rok do termálních lázní do Maďarska. Mimo jiné mě vzali nejmladší se snachou do Tunisu – dárek k 70. Oslavu zaplatili synové. Minulý rok mě zase druhý vzal do Podhajské na Slovensko. Takţe si nemám na co stěţovat. Ve studiu mi obě rodiny fandí. Myslím, ţe jsou na mě i trochu hrdí. Peníze jsou sice k ţivotu nutné, ale štěstí v nich rozhodně není. K čemu pak jsou, kdyţ bych se nemohla spolehnout na svou rodinu, dobré lidi a přátele.
105
P22: Ţena, 61, SŠ a) Můj život do mých třiceti let Narodila jsem se v únoru 1948 do rodiny malého ţivnostníka. Můj tatínek, pocházející z Vysočiny, se v Praze vyučil krejčím a moje maminka, se kterou se seznámil na svatbě její sestry, byla z Orlických hor a pracovala v obchodě. Byla jsem jejich prvním dítětem, o více jak dva roky později se narodil bratr. Byla jsem vychovávána s láskou, bez dávání citů najevo, nebo spíše na odiv, přísně, se ctěním morálních hodnot. Vyrůstala jsem v Praze na Královských Vinohradech, tehdy ještě klidné čtvrti, blízko bylo do centra Prahy i do velkých parků. Tatínek, aby uţivil rodinu, stále doma pracoval, tehdejší ţití bylo důkladné a časově náročné, opravy a přešívání snad ještě těţší. Bylo v té době nedlouho po válce a po změně reţimu, lidé v těch časech ţili hospodárněji. Jak nám později vyprávěl, tak při práci nám povídal nejen básničky, ale i příběhy ze ţivota svého i jiných lidí, zpíval nám, prostě vychovával nás. Maminka, tak jako většina maminek, měla na starost domácnost, vaření, zpočátku praní ještě na valše, pozdější pračku jim zhotovil známý. Prádlo se nosilo z přízemí na půdu. Topilo se v kamnech, většinou jen v jedné místnosti, obytné kuchyni. Do loţnice se chodilo spát v chladu, pod duchny. Koupelna také nebyla, myli jsme se v plechovém umyvadle a v sobotu se ohřívala voda ve velkém prádelním hrnci, takţe jsme se postupně koupali v kuchyni ve velké plechové vaně, coţ býval pro ,mne veliký záţitek . Mohla jsem se i potápět a uţívat si vody. Slušně a čistě oblečené jsme tehdy byli stále, maminka pletla, šila i spravovala, tehdy ne moc kvalitní prádlo. I maminka si při práci zpívala, nevím, proč jsem po rodičích nepodědila hlas. U nás se ctily neděle, po ranní návštěvě bývala procházka s poznáváním Prahy a tu znal tatínek opravdu výborně a s láskou nás s ní seznamoval. Při dobrém počasí, zvláště v létě, jsme hned vyráţeli do přírody na celodenní výlety do praţského okolí a na památná místa, do lesů, k vodě, třeba i s našimi příbuznými a známými. Cestovali jsme městskou dopravou, autobusem, vlakem nebo pěšky např. do Průhonického praku nebo po silnici do Staré Boleslavi. Vnímala jsem tak velmi krásy přírody, rostlin, ţivočichů i ptáků. Po roce 1953 vzhledem ke změně poměrů, přestal být tatínek ţivnostníkem. V té době onemocněl a tak maminka nastoupila do zaměstnání, aby nás ţivila a dostávali jsme lístky, jelikoţ ze strany tatínka na ně nárok nebyl. Maminka byla strašně vytíţená, krom zaměstnání a péče o nás a domácnost, skoro rok chodila na návštěvy do nemocnice nebo psala tatínkovi dopisy do lázní. Chodila jsem tedy do školky a pamatuji si z ní pouze pobyt ve školce v přírodě v Hoře sv. Kateřiny. Vybavuji si i některou péči o nás, jídelnu, umývárnu i velkou loţnici v pěkném, velkém domě, s okolím s rozbitými domy, neboť touto obcí na hranicích prošla válka. Klid do duše mi před spaním vkládala jedna z vychovatelek
106
svým přednesem básniček Na nebi plno hvězdiček a Znám křišťálovou studánku nebo zpíváním Čechy krásné, Čechy mé – a to vše jsem znala od svých rodičů. Základní škola byla hned vedle našeho domu a později nová byla pro změnu naproti. Učila jsem se na jedničky a dvojky a aţ v závěru školní docházky mi nešla fyzika a chemie, tak jsem na vysvědčení měla i trojku. Dlouho jsem chodila do druţiny, takţe příprava na vyučování tomu odpovídala. Se školou mi nikdo nepomáhal, jen dotazy co bylo a příkazy – uč se! Mnoho znalostí jsem načerpala z knih, tatínek nám v neděli po ránu čítával, vzal nás k sobě do postele a četl na pokračování z hodnotných knih, já si později četla z vypůjčených v knihovně. Seznámila jsem se tak s mnoha věcmi, neměla jsem však v době při rozhodování o uplatnění v ţivotě představu o tom, čím bych chtěla být. Nikdo mi nevysvětlil pozitiva vyššího vzdělání pro ţivot a tak, přestoţe bych se dostala na školu, šla jsem po nepřijetí na tatínkem doporučovanou mechaniku, rovnou učit se soustruţnicí kovů. Mimoškolní aktivity mi také přinesly mnohé záţitky, zvláště prázdniny a pobyty s rodiči při jejich dovolených. Byli jsme dvakrát ve Vysokých Tatrách a v Bojnicích na Slovensku, v létě i v zimě na Šumavě nebo v Krkonoších. Od těch dob hory miluji, tu jejich mohutnost a velebnost, radost mi dělají výšlapy po horských chodníčcích. Prázdniny jsem trávívala v chaloupce na Vysočině a protoţe teta ţila sama, byla šťastná, ţe je se mnou a plně se mi věnovala. Moc jsem ji měla ráda. Z prapředků jsem poznala, ale uţ se nepamatuji, na dědečka z Vysočiny, který zemřel v mých šesti letech ve věku 84 let, babička zemřela jiţ před válku. Druhý dědeček zanechal malou stopu v mé paměti, neboť zemřel v mých osmi letech. Jelikoţ u nich na prázdninách bývala rodina mé tety, nevídala jsem je mnoho. To aţ po dědečkově smrti jsme se častěji vídali s babičkou, jezdívala na vánoce do Prahy a já se sestřenicí ke konci docházky na zimní prázdniny nebo část letních. Jednou váţně onemocněla, to mi bylo tak 16 let, a já s ní v Praze dost dlouho chodila po různých vyšetřeních, pomáhala jsem jí s oblíkáním a přiznávám se nyní, ţe vzhledem ke svému věku, se o ní přepečlivě starala. Babička se také nedoţila mé rodiny, zemřela, kdyţ mi bylo 22 roků. Byla jsem ráda za dobré vztahy s lidmi, stýkali jsme se s mnoha strejdy a tetičkami i tzv. druhého kolene nebo dobrými známými. Nejsem však moc kamarádský typ, tj. neklábosím, nesvěřuji se, takţe jsem měla v ţivotě kamarádek i lásek jen několik. V učebních oborech i ve škole jsem dosahovala velmi dobrých výsledků, takţe mne doporučili ke studiu na Střední průmyslové škole strojnické na pětileté dálkové studium při zaměstnání, které jsem ukončila maturitou. S výsledkem se nemohu chlubit, neboť zaměstnání, nějaká pomoc doma, zájmy a zábava a ke konci silný citový vztah nedávali mnoho prostoru k učení. Navíc tam byly zase předměty související s fyzikou, chemií, matematikou a mechanikou, kterým jsem od dětství, přes různá doučování, úplně nerozuměla, v tomhle směru nejsem tzv. technický typ.
107
Díky změnám v roce 1968 jsem se seznámila s mnoha duchovně zaměřenými středo a vysokoškoláky, se kterými jsem polemizovala, probírala témata o mnohých hodnotách, ale také se bavila na kolejích, v bytech, na cestách mimo Prahu i do ciziny. Hodně času vyplňoval zpěv nejen ekumenický, ale i folklorní a moderní. Toto období mi dalo hodně pro další ţivot. V té době jsem toho hodně nazpívala a ráda, vcelku se ztratil i můj falešný zpěv. V tom se mi rodiče vůbec nevěnovali, spíš mne maminka okřikla, ţe je to i při luxování a přes zavřené dveře slyšet falešně. Já mám však dodnes hudbu i zpěv ráda. Můj muţ na tom byl se zpěvem a hudbou stejně, Poznali jsme se v zaměstnání, kam se on vrátil po vojně a já tehdy po ukončení třetího ročníku jsem byla jmenována směnovou plánovačkou. Pracovně jsme byli často v kontaktu, on byl směnovým mistrem ve stejné směně. Náš vztah ale začal o rok později po jedné oslavě narozenin, ale jen s chozením do kina, divadla, s přáteli na zábavu či na výlet. Sblíţili jsme se po delší době. Svatbu jsme měli po několikaleté známosti, jelikoţ jsme neměli kde bydlet, aţ se nám podařilo najít levný mimopraţský domeček. V prvním roce se nám narodila zdravá, krásná holčička a po dvou letech ještě vytouţený chlapeček. Od šesti týdnů dcerky jsme bydleli v praţské vilové čtvrti v rozděleném bytě, směnou za náš domeček bez zahrádky, bez vany, se suchým záchodem a s obývanou jednou místností., druhá byla nevytápěná a třetí byla původně chlévem. Takţe jsme šli vlastně do lepšího, nemusela jsem tahat pleny po vyvaření k asi 300 metrů vzdálenému stojanu k vymáchání. Nedovedla jsem si představit tuto práci v zimě, včetně tahání kočárku s dcerkou s sebou. V novém bydlišti to bylo jiné, máchat se dalo ve společné koupelně, sušit bylo moţné na společném balkonu nebo dole v prádelně. Výhodou bydlení ve vilové čtvrti bylo i to, ţe jsme ţili v přírodě, odmalička byly děti na čerstvém vzduchu, jak v kočárku, tak při pozdějších aktivitách venku. Dětem jsme se plně věnovali, kojila jsem je do devíti měsíců, muţ koupal, ţehlil pleny, hráli jsme si a povídali si s nimi – všestranně je rozvíjeli. Vedli jsme je ke sportu, začínali třikolku, v zimě jízdou na bobech, lyţečkách, kluzkách na ledě, aby později ovládali jízdu na kole, lyţování, bruslení. Brzy jsme začínali i s návštěvou plaveckého bazénu s pouţitím rukávků. Tak jako většina rodičů jsme měli na zřeteli zdárný rozvoj dětí a přiměřený rozsah vědomostí, a tak kromě čtení a her doma jsme chodili do muzeí, kin a divadel. Manţel jako Praţák také uznával její krásy, takţe bylo samozřejmostí s Prahou seznamovat i děti. Nepomíjeli jsme ani přírodu, sport, schůzky s rodinou a přáteli, chtěli jsme, aby děti měly co nejvíce přiměřených znalostí. Ve svých třiceti letech jsem si uţívala mateřské dovolené. Obě děti byly šikovné, povahově i motoricky kaţdé jiné. Dcerka byla klidnější, soustředěnější, rychle chápající a se svým stálým úsměvem to bylo moje sluníčko. Synek jiţ odmalička, v kočárku i postýlce, byl ţivé stříbro. Chodil jiţ v deseti měsících, stále někam nebo na něco lezl, v roce a čtvrt i po pletivu na plotě. Aby byl soustředěný, tak potřeboval dohled a stálé zaměstnání, byl velmi zručný. Dával více najevo city, takţe on byl můj
108
mazlíček. Rozdíly jsem však v dětech a přístupu k nim nedělala, myslím, ţe si děti byly navzájem sobě příkladem, třeba v preciznosti a průbojnosti. Z rodiny jsme se nejvíce stýkali s mými rodiči, kteří se k dětem velice přiblíţili a dělali při pobytech s nimi co nejvíce věcí k rozvoji jejich osobnosti. Trávívali jsme spolu mnohé volné dny, oslavy u nás nebo u nich doma. Při oslavách se děti setkávaly i s ostatními příbuznými. Nejkrásnější byly určitě prázdninové měsíce, kdyţ jsem byla s nimi a s tatínkem na chaloupce. Tam byl pro ně bezvadný výběh rovnou na zahrádku či do sadu, včetně pomáhání dle svých moţností. Potřebné k poučení byly i cesty ke koupališti podél polí i přes louky, chození do lesů na houby a lesní plody, ke studánkám, potůčkům, do skal Toulovcových maštalí. Tatínek měl široké znalosti z přírody, zvláště rostlinné. Byl nadšený bylinkář, aby mohl lidem poradit a pomoci. Maminka ta zase kouzlila dobroty v kuchyni, nebo jim pomáhala při vymýšlení “kostýmů“ na hry. Zpočátku tam přijíţděla s mým manţelem v pátek večer na víkend, později jiţ byla v důchodu a byla s námi. Vypadá to, jako bych nic nedělala, ale musím se ospravedlnit. Voda v chalupě nebyla, ta se nosila v kýblech cca 200m, na zalévání zahrádky z potoka. Tatínek toho pěstoval hodně, vyplnil si tím důchod a činilo mu potěšení, jak mu před očima všechno roste a zraje, jak udělá dětem radost jahodami, malinami a dalšími výpěstky. Takţe jsem mu s tím pomáhala a učila tomu i děti, aby si tyto práce oblíbily. Vzpomínám na tatínkovo nadšení, kdyţ napršelo ze střechy do sudu, jak jsme běhali s konvemi a kýbli i ke stromům na sadě, jen aby ta jablíčka byla krásná a šťavnatá. Tento kout Čech si zamiloval i můj muţ a moc rád těch 150km jezdil. Díky autu jsme v té době navštívili další krásná místa v Čechách i spolu s mými rodiči. Ze strany mého manţela jsme navštěvovali jeho maminku, která ţila společně se synem a později i snachou a jeho dcerkou. S dětmi jednala mile, pletla na ně, dobře vařila, ale nebyl to takový vztah jako s druhou babičkou. U této babičky snad proto, ţe byl v době narození dcerky jiţ více jak 20 let vdovou, se projevovalo větší upnutí na své děti a moţná, ţe i o deset let vyšší věk. Přesto i vztah k ní od dětí byl hezký a zvlášť ke strejdovi, který byl veselý a tzv. s nimi lumpačil, většinou venku u nich na chatě. Manţelova sestra byla provdána mimo Prahu, díky občasným návštěvám u ní poznávaly děti krásy Českého ráje, seznamovali se i s hospodářstvím a domácími zvířaty. Jak jsem jiţ na začátku napsala, měla jsem i bratra, ale nevím proč, vztah mezi námi nebyl nijak vřelý. Chodili jsme spolu na různé krouţky a akce, podle rodičů jsem ho asi měla mít na starosti v době jejich nepřítomnosti. On byl také velice ţivý – pravděpodobně se to dědí, neboť prý i můj tatínek byl takový – zúčastnil se spousty lumpáren, takových těch Bukovských, ale nebyl zlý. Mnohokrát jsme ale byli biti, on za to, co provedl a já, ţe jsem to nepověděla a kryla ho. Takţ v pozdějších letech jsme si sice vypomohli, ale nijak se nevyhledávali. Jeho vztah a později i jeho ţeny k dětem, nebyl nikdy takový strejdovský a tetičkovský.
109
Kdyţ tak proběhnu svůj ţivot od narození do svých třiceti let, cítím, ţe dětství bylo naplněné starostí mých rodičů o spokojený ţivot celé rodiny, včetně uskutečnění mnohých radostných chvil s nimi. Docházka do školy, ani ţádný učitel na mne dojem neudělal, jen dobrý kolektiv třídy. Dospívání bylo zajímavější – tančení, získávání určitého vzdělání pro výkon povolání. Rozšíření kontaktů s vrstevníky i staršími lidmi mi přinášelo nová poznání a podněty. S radostí jsem i já předávala své znalosti. Bylo to období s uplatňováním se mezi dospělými. Nejkrásnějším obdobím bylo mateřství, které bylo vyvrcholením silného citového vztahu k člověku, kterého jsem velmi milovala a rozuměla si s ním tím, ţe jsme měli obdobné zájmy, znalosti a uměli si vyhovět. Vnitřně jsem cítila, ţe je to ten pravý na celý ţivot nejen pro mne, ale i pro naše děti. Ve svých třiceti letech jsem byla se svým ţivotem spokojená – šťastná. b) Můj život od třiceti let Toto období začínalo počátkem roku 1978, v té době jsem byla na mateřské dovolené a mým hlavním pracoviště mi byla domácnost a hlavní náplní péče o děti. Dcerce byly necelé čtyři roky, byl zvídavá, chtěla poznávat. Syn byl velmi ţivé dítě, chodil od desátého měsíce, všude lezl, vţdyť jiţ v roce a čtvrt vyzkoušel lezení po čtverečkovém pletivu plotu. Jeho ţivost jsme mírnili cílených pohybem na prolézačkách, tříkolce, kluzkách na ledě, lyţičkách, s ručkama ve vodě, ale i soustředěním se v divadélku, kině a při čtení kníţek a hrách doma. Kdyţ byl zaměstnaný, byl hodný. Z televize děti sledovaly jen večerníček, další poznatky získávaly při procházkách po Praze a výletech do různých míst naší krásné země. Vzpomínám, ţe neţ byly dceři tři roky, tak absolvovala s tatínkem a známými s dětmi pochod Praha- Prčice, více po svých, část “na koníčku“, sportovní kočárek byl dobrý jen pro prospání. Ještě mnohokrát jsme se vydávali na tyto pochody, rádi jsme pobývali v přírodě a pozorovali rostlinstvo i ţivočichy, děti si vytvářely dobrý vztah k hezkému, co nás obklopuje. Mojí i manţelovou nevýhodou bylo, ţe jsme zpívali rádi, ale falešně, takţe sice jsme si prozpěvovali, ale chtěli jsme, aby se děti naučily zpěvu dobře. Moje maminka zpívala hezky, v mnohé tónině je navedla. Pomohla také docházka do školky, kam byla dcera doporučena na základě psychologického vyšetření po nedostatcích v testu kreslení, takţ jí to bylo k dobru, jak po stránce hudební, tak i výtvarné. Citově i v získávání vědomostí jsme se jí nadále plně věnovali, já jsem měla zkrácenou pracovní dobu. Totiţ aby mohla dcerka do školky chodit, musela jsem nastoupit do zaměstnání do PZO, jehoţ vedení přijetí do školky zajistilo. V té době bylo mnoho dětí, silné populační ročníky, a tak bylo umístění dítěte do školky protekční. Kdyţ jsem začala pracovat, tak musel i synek do jeslí, bylo mu téměř dva a půl roku. Loučení ráno nebývalo lehké, byl na mne silně fixovaný. Kdyţ však ho sestřičky zaměstnaly, byl hodný a soustředěný, potřeboval být stále v akci. Vyzvedávala jsem děti co nejdříve a pak jsme se jim do spaní pilně věnovali a
110
víkendy náleţitě proţívali, třeba i s návštěvami příbuzných a známých, neboť i to hraje důleţitou roli ve vývoji človíčka. Uplynul rok a stěhovali jsme se, sice z krásného prostředí Hanspaulky, ale z jedné místnosti v rozděleném bytě. Byt, který jsme dostali jako stabilizační, byl třípokojový, poslední v osmipatrovém domě na pokraji Hájů. Byl slunný, také s krásným výhledem, teplo i teplá voda bez našeho přičinění. To ve dřívějším bytě jsme topili naftovými kamny a vodu na koupání ohřívali v hrnci, poněvadţ karma patřila druhé rodině. Okolí našeho domu se upravovalo, ulice jiţ byla asfaltovaná, chodníky a hlavní cesty jiţ měly betonový základ, takţe chození na sídliště jiţ od počátku bylo bezproblémové. Nevýhodou bylo, ţe zde nebyla velká moţnost nákupu, telefonních budek bylo málo a na pevnou linku od bytu jsme také nějaký čas čekali. Naštěstí jsm tyto záleţitosti řešili během nebo po zaměstnání. Asi čtvrt roku jsem děti vozila do školky aţ do Vokovic, neţ se podařilo pro ně najít umístění na Spořilově. Dcera tam vlastně dochodila předškolní výchovu, včetně prvního odloučení od rodiny ve školce v přírodě. Syn byl od dalšího školního roku přemístěný sice na Jiţní město, ale do čtvrti Litochleby, takţe ten ranní i odpolední chvat s umísťováním dětině stejně zůstal, poněvadţ manţelovi začínala pracovní doba dříve neţ mně a dcerka byla nucena chodit do školní druţiny. Skončilo to tak před synovým nástupem do školy, kdy jsem získala zaměstnání přímo v centru Hájů, bez dojíţdění a syn byl umístěn do školy přímo proti škole, kam chodila dcerka. Změnila se mi délka pracovní doby, takţe časově jsem nezískala, ale v pocitu klidnějšího dne ano. A tak po vyzvednutí dětí, kdy ony byly pohybem uvolněné, jsme se věnovali přípravě do školy a pak zábavě nebo ještě pohybu venku, to podle počasí. Jak jsem jiţ uvedla, náš dům stál na pokraji sídliště a vedla k němu slepá ulice, tudíţ po ní jezdilo méně aut. Naproti bylo jedno hřiště a o kousek dál větší, tam byly pro děti vhodné plácky na kopání si s míčem, na jiné míčové hry, nebo cesty pro jeţdění na kole. Další moţností byla vycházka nebo dojíţďka do Milířovského lesa nebo k Hostivařské přehradě v teplých dnech i s koupáním. O víkendech jsme vyjíţděli mimo Prahu nejen k příbuzným známým, ale i za poznáním a pohybem. Po nástupu syna do školy jsme i jemu věnovali čas při přípravě do školy, určitě se to u obou vyplatilo. Dceři po celou školní docházku stačilo dělat domácí úkoly, vše pro výuku pochytila z výkladu nebo z našeho dřívějšího poučování nebo z četby. Dělala nám tím radost, byla premiantkou třídy a v ní byla oblíbená. V mimoškolních aktivitách chodila na němčinu, stolní tenis, keramiku nebo mnohé dovednosti získala na Pionýru. Syn díky své neposedné povaze tak úspěšný ve škole nebyl, chvalitebné hodnocení jistě vypovídalo o jeho vědomostech. Kdyby se dokázal soustředit… Také on získával na Pionýru a chodil na přípravku na fotbal. S manţelem jsme také chtěli, aby děti získaly docházkou do hudební školy, kdyţ my jsme jim neuměli předat znalosti. Dodnes nesu jako křivdu, ţe děti nepřijali, prý pro velký počet uchazečů. Je skvělé, ţe nakonec naší nedokonalost ve zpěvu nepodědily, třeba i díky výuce ve škole i jinde nezpívají falešně. Určitě svou roli hrály i prázdninové pionýrské tábory.
111
Děti na ně moc rády jezdily, ne proto, ţe byly rády z našeho dohledu, ale proto, ţe zvláště takový tábor Staveb silnic a ţeleznic v Dobrovicích na Luţnici byly výborně vedeny. Ač byl pro tři sta dětí, tak v něm vše klapalo, jak po stránce denní náplně, tak ve stravování i hygieně, mělo bezvadné vedoucí i další pracovníky, kteří obětavě vše naplánovali a propojili. Děti byly na louce u řeky pod lesem, jako malé ve zděných domcích, později v chatičkách, velké ve stanech a nejstarší měly ty stany na ostrově. Bylo to tam dobré na koupání i jeţdění na lodích, dodnes na to vzpomínají. My jsme si s manţelem v té době uţívali toho, co nám souţití s dětmi nedovolovalo a to kino, večerní procházky v centru Prahy, přátelská setkání. V bytě jsme něco poopravili, provedli generální úklid, poněvadţ po návratu dětí z tábora jsme minimálně na dva týdny vcelku jezdili na dovolenou. Část bývala na chaloupce i s dědou a babičkou, chozením do lesa na borůvky a ha houby, na koupaliště a pomoc s nějakou prací kolem chalupy. Část prázdnin jsme trávili pod stanem u různých rybníků, včetně výletů do okolí, podívali jsme se také k moři, Severnímu na Rujanu a Jaderskému na Hvaru. Tenhle běţný ţivot takhle šel aţ do soboty 14. Září 1985. Byla slunečná teplota a tak se manţel rozhodl, ţe vyjede na kole za maminkou a bratrovou rodinou na chatu kousek za Prahu a vezme s sebou tehdy devítiletého syna, který byl na kole dost zdatný. Já s dcerou jsme tam jely vlakem a cestou od něho jsem s ní probrala základní ţenskou otázku, aby byla v jedenácti letech připravená na změny v dospívání. Kdyţ jsme došly na chatu, byly jsme přivítány s tím, ţe kluci dorazili, ale ţe je tatínkovi špatně, ţe se mu chce zvracet, pálí ho na prsou a bolí ţíly na nohou. Švagr vzal auto a jeli jsme na pohotovost do Říčan, kde pan doktor usoudil, ţe je to infarkt a doporučil nám jet do nemocnice. Tam manţela přijali, dali mu léky a já se švagrem čekala. Pak nám řekli, ţe si ho tam nechají, abychom mu přinesli pyţamo a hygienické potřeby. Kdyţ jsme to asi za necelé dvě hodiny přivezli, tak nám sdělili, ţe … uţ neţije. Nepustili nás k němu, nenechali nás se s ním rozloučit. V době manţelova nenadálého odchodu jsme se seznali sedmnáct let a v manţelství ţili téměř dvanáct roků. Proţili jsme mnoho hezkých dní, byla i mnohá nedorozumění, nakonec jsme se dokázali domluvit, protoţe jsme se měli rádi. Strašně moc mi chyběl a dosud mi chybí. Aţ do svého osamostatnění mne drţely nad vodou mé děti, přesto jsem se v počátcích nervově zhroutila. Kdo to neproţije, nepochopí. Mojí citlivé duši vadilo vyzkoušení syna hned v pondělí z básničky, kterou se měl přes víkend naučit. Mladé učitelce jsem ho omluvila před vyučováním, vysvětlila situaci, přesto si neustále stěţovala na jeho chování a tím mi tzv. hrála na nervy. Já pak brala léky aţ do doby, kdy byl přeřazen do jiné třídy ke zkoušení paní učitelce, která dříve učila dceru. Školní výsledky dětí byly dobré, dcera přešla na gymnázium bez přijímaček, tak jako i syn o dva roky později na strojní průmyslovku. Rozhodl se pro ni, ţe tam chodil tatínek i já.
112
Oba po absolvování střední školy pokračovali ve studiu na vysoké škole. Dcera vystudovala první lékařskou fakultu a syn na ČVUT strojní obor ekonomie. Ţivot mých dětí bez tatínka určitě nebyl lehký, ale já na nich viděla, ţe mi chtějí udělat radost. A tam jsme si navzájem dávali spoustu lásky. Měly dobrý základ, a tak sbíraly zkušenosti ze setkávání s lidmi, které si dobře vybraly. Svou roli sehrála častá setkání s mými rodiči, občasná s rodinou mého muţe. Aby se dětem zvyšoval rozhled, bylo nutné poznávat nová místa. Rok po smrti našeho taťky jsme se vydali vlakem do Vysokých Tater. Kam jsme měli v plánu vyjet ještě ve čtyřech. Dětem se moc zalíbily důstojné velehory a tak jsme se do nich v následujícím roce vrátili. Další rok jsme se vypravili do Beskyd. Tuto cestu jsme podnikli autem, to kdyţ jsem si ve čtyřiceti letech udělala řidičský průkaz. Ztráceli jsme hodně času cestováním vlakem a autobusy s několika přestupy na chaloupku a bylo nutné také převáţet zavařené a sklizené ze zahrádky. Moje rodiče zvládali mnohé, ale bylo třeba je šetřit. Autem jsme se podívali i do ciziny, ale velkou cestu do Španělska jsme podnikli s cestovní kanceláří, cestou poznali zajímavá města. Díky příspěvkům ze zaměstnání jsme se podívali i za dávnou historií velké oblasti Itálie. Podporovala jsem i jejich záliby ve sportu, v zimě jsme občas na jeden den vyrazili na lyţe, v létě na kole jsme o jedněch prázdninách putovali i cestovkou po zámcích na Loiře. Francie nám učarovala, jiţ před touto cestu jsme deset dní procházeli Paříţí. Tam jsme jeli sami, jen ubytování nám zajistili známí. V současnosti ţiji sama, s pejskem. Dcera po ukončení studia získala zaměstnání v nemocnici a po roce se provdala za svého studijního kolegu, který také získal místo ve stejné nemocnici, ale na jiném oddělení. Za devět měsíců po svatbě se jim narodila krásná holčička a po dvou letech vítaný chlapeček. Letos v březnu oslavili sedm a pět let. Bohudík máme dobré vztahy, navzájem se navštěvujeme a tak děti mají kontakt se širokým příbuzenstvem, coţ jim je určitě ku prospěchu. Na svůj věk mají široké znalosti a dobrý vztah k lidem. Určitě na tom mám svůj podíl svým přístupem a během školního roku kaţdotýdenním kontaktem při vodění na plavání. Mám před očima, jak ke mně Ondra běţí, kdyţ si ho jdu vyzvednout ze školky a také Kačenčin úsměv a vyprávění při odchodu z druţiny. O posledních prázdninách jsme byli spolu několik dní jen my tři a pes, dobře jsme si rozuměli a děti byly spokojené a dobře spolupracovaly. Syn se oţenil dva roky po ukončení studií, jiţ před vypracováním diplomky pracoval, pak s diplomem získal dobré zaměstnání, odkud po dvou letech byl přetaţen do jiného podniku na vyšší pozici. V létě loňského roku se jim narodil touţebně očekávaný potomek. Vojtíšek je všemi milován a je mu věnována veškerá péče a hlavně je ještě kojený, takţe je pohodový. Jsem ráda, ţe jsem dovršila důchodový věk, musela jsem odejít z dlouholetého zaměstnání v centru Prahy. Abych neztratila kontakt s lidmi a stále cvičila mozek, ihned jsem začala navštěvovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy kurzy
113
Univerzity třetího věku. Přihlásila jsem se na psychologii, protoţe znalosti z tohoto oboru pomáhají v ţivotě k jednání s lidmi a k lepšímu vyrovnávání se se svými problémy. K těmto přednáškám jsem si ještě vybrala z pedagogiky Problémy dnešní mládeţe a milovanou historii v Egyptologii a v Klasické archeologii. Docházka v loňském roce mi přinesla spoustu záţitků a ponaučení, takţe jsem se rozhodla při pokračování psychologie navštěvovat znovu egyptologii a z historie Antické chrámy, etnologii a antickou kulturu. Jak loni, tak i letos vypracuji ze všech kusů práci na vybrané téma, kterou píši na základě prostudovaných knih. Za tím účelem navštěvuji městskou knihovnu a internet. Odměnou za vypracování prací v loňském akademickém roce byla slavnostní akce v Karolinu, kde nám bylo předáno ocenění. Této pocty se účastnila moje rodina, děti nešly do školky, dcera si přeloţila sluţbu, syn uháněl z Plzně. Jen zeť kvůli operaci nemohl. Po tomto výjimečném dni byl i výjimečný večer se slavnostní večeří. V letošním akademickém roce jsem s kamarádkou začala navštěvovat také Právnickou fakultu. Jsem ráda, ţe se při přednáškách dozvídám spoustu mně neznámých skutečností, které mohu vyuţít při hovorech s lidmi nebo je sdělit ve své rodině. Závěrem bych uvedla, ţe cítím potřebu stále na sobě pracovat, ať duševně či tělesně a mít radost, ţe jsem někomu uţitečná. Doufám, ţ mi to bude ještě nějaký čas dopřáno, abych se mohla těšit i úspěchů mých blízkých. P23: Ţena, 65, SŠ a) Můj život do třiceti let Narodila jsem se v rodině sedláka, ale z raného dětství si nemohu vybavit vůbec nic. Kdyţ mně byly dva roky, moje matka odešla za manţelem do severních Čech. Moje první vzpomínky jsou aţ po přestěhování: hraji si pod kuchyňským stolkem. Stavím si domek z kostek a lepenkových jízdenek na vlak. Lidi znázorňuji figurkami ze hry “Člověče, nezlob se“. Hraji si na rodinu. Ţiji v rodině, kde moje matka – vdova, se znovu vdala za krajana, který do Čech přišel s armádou L. Svobody při osvobozování republiky. Byl těţce raněn do nohy a do krku a po vyléčení v ostravské nemocnici se rozhodl nevrátit se domů, ale hledat si práci v severních Čechách. Zde byly úhelné doly a chemická továrna. Po válce a odsunu Němců zde nebyl dostatek pracovních sil. Tatínek nastoupil do práce v Chemických závodech, kde pracoval v dělnické profesi. Do práce dojíţděl na kole přes kopec. Rodiče dostali malý byt, a kdyţ se narodila sestra, přestěhovali jsme se do většího bytu. Po čase se rodiče rozhodli koupit si domek. Neţ si těţce nastřádali dostatek peněz, přišla měna a peníze mohli hodit do kamen, protoţe byly k ničemu. Zakoupili si dům od českých majitelů i s nájemníkem. Na zakoupení domu si vzali půjčku od banky a dlouho jí spláceli. Mé dětství i dospívání bylo poznamenáno nedostatkem peněz. Začala jsem chodit do obecní školy v místě bydliště. Pamatuji si, ţe jsem měla problémy se psaním. Byl jsem levačka a ve škole mě předělávali na praváka. I doma
114
jsem dostávala hubováno, kdyţ jsem něco dělala levou rukou. Byla jsem proto těţkopádná, nebyla jsem k ničemu šikovná. Matka mě stále pro něco “peskovala“. Nebylo to doslovné, protoţe stále křičela, kdyţ se zlobila. A zlobila se na mě často. Přála jsem si, aby mě raději dala pár pohlavků neţ stálý křik. Vyrostlo ze mě zakřiknuté dítě, bála jsem se lidí, neboť mi byla stále předhazována jejich špatnost. Bydleli jsme ve vilové čtvrti, na okraji města a matka mě nepouštěla za ostatními spoluţáky. Měla o mě strach. V naší čtvrti nebylo moc dětí v mém věku, a proto jsem měla jen jednu jedinou kamarádku. Volný čas zabraly také povinnosti kolem domu. Kdyţ začala chodit sestra, mladší o čtyři roky do školy, začala matka chodit do práce. Pracovala na směnný provoz na blízké šachtě. Protoţe na trhu nebyl dostatek masa, rovněţ stálý nedostatek peněz, rozhodli se rodiče pěstovat domácí zvířata. Matce připadali nejčistotnější králíci a tak je pěstovali ve velkém. Musela jsem se zapojit a chodit na trávu, buď se sousedkou (hlídala sestru, kdyţ matka byla v práci a já ve škole), nebo s tatínkem, nebo je nakrmit. Oba rodiče se střídali ve směnách, aby stále byl někdo s námi doma. Také jsem musela pomáhat v domácnosti (mýt nádobí, být k ruce, kdyţ matka vařila – přines, podej, odnes, umej). Nikdy jsem se nedostala samostatně k vaření (ani v dospělosti), jen jsem stále něco připravovala. Vařit jsem se naučila aţ podle kuchařské knihy, kterou jsem dostala svatebním darem. Moje kamarádka Libuška byla jedináček, měla hodnou maminku. Tatínek dělal na dráze a maminka nemusela chodit do práce a věnovala se Libušce. Libuška měla svůj vlastní pokoj, protoţe rodiče bydleli e velkém sluţebním bytě. Libuška také neměla ţádné povinnosti, ale mohla se učit a hrát si, kdy chtěla. Já jsem doma neměla moc času na učení, natoţ hrát si. Velice ráda jsem četla, vše co mě přišlo do ruky a kdo mi co půjčil. Kaţdé vánoce jsem si přála pod stromeček knihu, ale za celé dětství jsem dostala jen jednu a to byla kniha s názvem Rajský ostrov. Uţ si nepamatuji přesně, kdo ji napsal, ale měla jsem ji přečtenou jedním dechem. Ve dne jsem se ke čtení nedostala. Jedinou moţnost ke čtení jsem měla v posteli, chvilku před spaním jsem si mohla číst. Protoţe jsme měly pokoj společný se sestrou, která byla mladší, brzy se zhasínalo světlo, tak jsem si svítila baterkou a četla si pod peřinou. Četla jsem dlouho do noci, ráno jsem byla nevyspalá. Milovala jsem pohádky a dobrodruţné knihy. Snila jsem, ţe jsem někým jiným. Naši podnájemníci měli psa (oříška), viděla jsem v něm zakletou bytost. Často jsem ji (byla to slečna) oblékala do oblečků na panenku a vozila v kočárku. Kočárek s panenkou byl sestry, já jsem měla ke hraní medvídka. Touţila jsem po panence a kočárku, ale bylo mně stále připomínáno, ţe jsem velká na hračky. Tak jsem dostávala různé potřebné oblečení a sestra i hračku. Nemohla jsem pochopit, ţe pro nás nemají dost peněz a proč sestra je stále malá a proč všechno smí a pro mne byly jen samé zákazy. Vybavují se mně ale i hezké vzpomínky, které jsou spojeny s tatínkem. Ten nedělal rozdíl mezi mnou a sestrou (přestoţe sestra byla jeho vlastní dítě a já ne), občas si s námi hrál, vysvobodil mě z některých povinností, kdyţ měl
115
čas, udělal je za mě. Také si vzpomínám, jak nám jednou v zimě ušil ze zbytků látek na šicím stroji oblečky, sestře na panenku a mně na medvídka. Tatínek byl všeuměl. Byl opravdu moc šikovný, postupně opravoval a vylepšoval dům. Dokázala opravit vše, jen na opravu elektrorozvodů si zval řemeslníka. Dospívání. Po ukončení základní školní docházky jsem šla do učení na cukrářku. Toto povolání mně vybrali rodiče. Jestliţe jsem dříve měla kontakty s dětmi ve škole velice malé, nyní se úplně přetrhaly. Spoluţáci se v dospívání ve volných chvílích častěji scházeli, nacházeli i společné zájmy a přišly první lásky. O to jsem přišla, protoţe jsem nastoupila do školy daleko od domova. Bydlela jsem na internátě a domů jsem jezdila jen málo, a tak se přerušilo i kamarádství s Libuškou. Ve škole jsem mezi děti také moc nezapadla, zapojila jsem se pouze do turistického krouţku, měla jsem ráda přírodu a při procházkách jsem se necítila tak sama. Okolí bylo velice zajímavé – Adrţbaţské skály. Ale škola měla pevný řád, volno jsme měli pouze odpoledne ve středu a v neděli. Mimoškolní čas jsme měli přísně naplánovaný. Dost se mi stýskalo po domově, utíkala jsem ke knihám a stranila se dětí. Neuměla jsem navázat vztah, kdyţ mě někdo oslovil, červenala jsem se, koktala a tak jsem stala nezajímavou a zůstala jsem sama, o to víc jsem snila. Po ukončení prvního ročníku jsem byla s pár ţáky z našeho kraje přeloţená do jiné školy. Po prázdninách jsem nastoupila do školy v Brně. Internát byl v původních prostorách kláštera a byl pro mne velice zajímavý. Klášter obklopovala veliká zahrada, ve které jsme se mohli ve volném čase zdrţovat. Nacházela jsem krásná, růţemi obrostlá zákoutí ke čtení. V zahradě jsme také kaţdé ráno cvičili rozcvičku. Naše přeloţená skupinka se skládala asi z 5 nebo 6 děvčat, v novém prostředí jsme drţeli spolu. To mě zvedlo sebevědomí, stala jsem se součástí party a snaţila se učit, abych se jim vyrovnala. Dbala jsem více na oblékání, úpravu vlasů, chodily jsme společně do tanečních, později na taneční čaje. Získávala jsem více sebevědomí, dokázala jsem se i bránit, kdyţ mně chtěl někdo ublíţit. Takto jsem strávila dva roky. Kdyţ jsem přijela na prázdniny domů, chtěla jsem pokračovat ve studiu, učení mě bavilo, ve škole jsem měla dobré výsledky. Zašla jsem do gymnázia a podala si přihlášku k večernímu studiu. Připravovala jsem se na přijímací zkoušky a opravdu jsem byla přijata. Byla jsem šťastná, protoţe se přede mnou otevřel jiný svět. Svět vzdělání. Ve škole v Brně jsem závěrečné zkoušky udělala na výbornou, byla jsem mezi nejlepšími ţáky. Po prázdninách jsem nastoupila do práce v Mostě a 3x týdně jsem odpoledne chodila do školy. Učila jsem se ve volných chvílích, při cestě vlakem do práce a večer. Také v neděli jsem chodila tančit do Mostu na “čaje“. Tam jsem se seznámila se svým budoucím manţelem a otcem našich dětí. Protoţe jsem chtěla dále studovat, neplánovala jsem si manţelství. Maturitu jsem zvládla výborně, podala jsem si přihlášku na matematicko-fyzikální fakultu v Praze. Prvním rokem jsem nebyla přijata pro velký počet uchazečů, chtěla jsem studovat jako řádný student. Druhým rokem jsem to zkusila v dálkovém studiu. Byla jsem přijata.
116
Přesvědčila jsem také svého přítele, budoucího manţela, aby začal také studovat na průmyslovce v Mostě. Byl vyučený zámečník. Pomáhala jsem mu s přípravou na přijímací zkoušky, byl také přijat. Při učení jsme se ale velice sblíţili, byla to moje první láska a já přišla do jiného stavu. Přišla svatba, manţel vzdal studia a po svatbě nastoupil vojenskou základní sluţbu. Manţelství s nevyzrálým člověkem, narození dcery, osamocení – manţel na vojně, rodiče, kteří nechtěli, abych ve škole pokračovala, tak jsem se vzdala svého snu a studium přerušila. Manţelství trvalo čtyři roky (z toho dva roky byla vojenská sluţba) ,ale společně jsme ţili necelé dva roky. Před rozpadem našeho manţelství jsem přišla opět do jiného stavu, myslela jsem si, ţe další dítě manţelství zachrání. Bohuţel, odešel ještě před narozením syna. Zůstala jsem sama, dvě malé děti, byt v rodičovském domě. Do bývalé práce jsem se nechtěla vrátit, hledala jsem něco zajímavějšího. Před ukončením mateřské dovolené jsem se přihlásila do konkurzu na volné místo inspektorky prodejen a byla jsem vybrána. Práce byla zajímavá, učila jsem se nové věci, poznávala nové lidi. Líbilo se mi, ţe si mě váţí, cení mé znalosti. Děti byly sice často nemocné, ale střídali jsme se s rodiči a hodnou sousedkou v hlídání. Snaţila jsem se dát dětem lásku, věnovala jsem jim kaţdou volnou chvilku. Večer před spaním jsem četla pohádky, Syn byl velice temperamentní, a tak kdyţ zlobil, večer před spaním jsem pouţila jeho příběh pro poučnou pohádku. Ţivot se odvíjel jinak, neţ jsem původně chtěla, ale přijala jsem jej jako nutnost. V hloubi jsem nebyla spokojená, ale neměla jsem sílu jej změnit. Bydlela jsem u rodičů – sice vlastní byt, ale pod neustálým dohledem matky, která byla přesvědčená (po provdání sestry a jejím následném odstěhování z rodičovského domu), ţe mě bude i nadále vychovávat. Udělala jsem chyby (děti, rozpad manţelství) a tak mě neustále peskovala a poučovala. Nedokázala jsem se vzepřít, najít si byt a odejít. Nevěřila jsem si, byla jsem opět ve vleku matky. Byla jsem vděčná rodičům za péči o děti, kdyţ byly nemocné. Kdyţ děti povyrostly, dcerka začala chodit do školy, seznámila jsem se se zajímavým muţem. Byl také rozvedený, neměl své děti a neustále mě ujišťoval, ţe bude ideálním otcem mých dětí. Po roce jsme se dohodli, ţe se vezmeme a vytvoříme dětem nový domov. Manţel sehnal veliký byt, kde syn i dcera měli své vlastní pokoje. Odstěhovali jsme se do panelového domu na sídliště. Byli jsme “ideální rodinka“, koupili jsme si auto a časem chalupu a neţ děti vyrostly, byla v manţelství pohoda. Vše klapalo podle manţela, u dětí měl autoritu, já nejsem hádavý typ, tak jsem nespokojenost dusila v sobě, byla jsem v dalším vleku – manţelském. Děti ale začaly brát svůj rozum, dcera byla velice nadaná a uměla se prosadit. Nastal kámen úrazu. Manţel stále trval na bezmezné poslušnosti všech, nikdo nesměl vyčnívat, nesměl se odlišovat od ostatních. Dcera začala vzdorovat, odmlouvala, prosazovala nové myšlenky a nový ţivotní styl ţití. Viděla jsem se v ní jen s tím rozdílem, ţe ona skutečně vzdorovala a já to dokázala jen ve svém vnitřním ţivotě. Byla jsem při ní,
117
její názory na ţivot byly totoţné s mými. Přestala jsem být puťkou, zapojila jsem se do hnutí ţen, organizovala jsem přednášky, snaţila jsem se přinést osvětu ţenám z “paneláků“, spolupořádala různé společenské akce, přihlásila jsem se k dalšímu studiu na ekonomické škole, opět odmaturovala. Tím nastal v rodině převrat, manţel přestal být hlavním tvorem naší malé společnosti, jeho slovo jiţ nebylo zákon, a tak začal pít. Pil jiţ dříve, ale protoţe jsem se bála konfliktů, opilý byl velice agresivní, snaţila jsem se vše urovnávat. Tím jsem jen přilévala olej do ohně. Dcera jiţ nemohla ţít v tak napjatém ovzduší a přestěhovala se k babičce. Syn utíkal z domova ke kamarádům, začaly problémy s chováním. Namluvil si děvče a její rodiče jim přáli, přestoţe oba chodili do základní školy. Nebylo to k vydrţení a tak jsem to řešila odchodem. Do rodného domova jsem se nevrátila, našla jsem si menší byt. Syn se zklidnil, dospěl a začal také studovat, dcera odešla studovat mimo domov, později do zahraničí. Časem jsme se rozvedli. Od té doby ţiji sama, nehledám jiného partnera. Bohuţel moje slabost poznamenala negativně i mé děti a také zůstávají oba osamoceni. Oba vystudovali vysokou školu, tak naplnili můj sen o vzdělání, v pracovním ţivotě jsou spokojení a úspěšní, ale v osobním ţivotě si dosud nenašli ţivotní partnery. Také hledají a tápají. Můj osobní ţivot, moje pasivita v řešení problémů ovlivnila mé děti. Miluji je, lituji toho, co jsem mohla udělat a neudělala. Nevzepřela jsem se včas, a tak jsem poznamenaná, a moje děti také. Kdybychom zůstali v původním prostředí, kde jsme měli své kořeny, rozvětvenou rodinu, svoji víru, byli bychom jiní? Jak by se odvíjel můj ţivot? Nebo jsem poznamenaná tím, ţe jsem levačka, nešikovná, zakřiknutá, neprůbojná? b) Můj život po třiceti letech Vstup do druhé třicítky mého ţivota jsem zahájila velkou ţivotní změnou. Stěhováním z rodného domu. Neţ začal syn Pavel chodit do školy (dcera Lenka jiţ byla ve čtvrté třídě), dostal manţel, který pracoval u policie, velký komfortní byt 4+1 s tím, ţe kaţdé dítě bude mít vlastní pokoj. Byt byl nádherný, ale kaţdé plus má i minus, nebyl v Mostě, jak jsme původně ţádali, ale na novém sídlišti několik kilometrů od Mostu, které se teprve stavělo. Okolí, jako u kaţdé stavby neupravené, nekonečné bláto za deště, nánosy prachu za sucha. Sídliště se stavělo na zelené louce mezi vesnicemi. Nebylo to do Mostu autobusem nebo vlakem daleko, ale bohuţel spojů poskrovnu. V místě byla nová škola a školka. Obchodní centrum bylo v plánu, ale v začátcích se veškeré nákupy pořizovaly v Mostě. Bylo štěstí, ţe jsme oba pracovali v Mostě a manţel byl ochotný se se mnou dělit o povinnost zajistit potraviny. Jako policista měl výhodu, ţe si při sluţebních pochůzkách mohl nakoupit. Pokud nemohl, musela jsem po pracovní době vystát fronty, protoţe byla nákupní špička.
118
Další problém vznikl, kdyţ mně ujel jeden z mála spojů. Bylo to “jen 5km“, ale s nákupem to bylo nekonečné. To ale nebylo nejhorší. Syn, který začal chodit do 1.třídy, musel po vyučování zůstat ve druţině a pokud jsem nestihla spoj, musel čekat, a sním i vychovatelka. Byly to nemilé chvíle, kdyţ jsem se musela pokorně omlouvat. Dcera byla sice starší, ale ne natolik, aby dohlédla na syna. Manţel ve sluţbě nikdy nevěděl, kdy skončí a přijde domů. Proto jsem se snaţila všechno stihnout, a při denním shonu jsem nepozorovala, jak se oba měníme. Manţel začal pohodlnět, moţná i nudit a stále více se zdrţoval v zaměstnání, často domů přicházel opilý. Děti rostly, dost se osamostatnily. Vrátila jsem se ke své touze dále studovat. Přihlásila jsem se k večernímu studiu. Lákala mě ekonomie, zároveň jsem ji potřebovala ke své profesi (pracovala jsem ve funkci inspektora prodejen, později jsem přešla do funkce účetní – ekonom). Protoţe jsem jiţ maturitu měla, stačila mi nástavba, Začala jsem studovat, dojíţděla jsem 3x týdně do vzdáleného města, kde byla střední ekonomická škola. Jiţ dříve, kdyţ manţel přicházel pozdě domů, jsem zapojovala děti do drobných prací v domácnosti. Byli jsme jedni z prvních, kteří se zde zabydleli. Sídliště se budovalo dál, přicházeli různí lidé. Dočkali jsme se nákupního střediska, později přibylo zdravotní středisko, nakonec i kulturní dům (kino, kavárna s menším sálem a hospoda), postupně se v ulicích budovaly chodníky a asfaltové silnice. Lidé se začali při společné práci poznávat a sdruţovat. Pod balkony se objevily různé květiny. Sblíţili jsme se a zaloţili neformální partu lidí, kteří se nechtěli spokojit s prostředím. Začali jsme osazovat volný prostor stromky a keři a vytvářeli jsme zelená zákoutí, úřad nám poskytl sazenice a nechal zbudovat lavičky. Zbudovaná hřiště a dětské koutky s pískovišti byla plná dětí. Do nového sídliště se stěhovali mladí lidé a tak zde bylo hodně dětí. Při pravidelném dojíţdění jsem se spřátelila s mnoha lidmi, ale nejbliţší jsme si byly s p. Aničkou. Přistěhovala se z Děčína a byla jako já nešťastná ze sídlištního prostředí. Dojíţděly jsme společně ráno autobusem a občas i zpátky z práce. Pracovala jako ekonomka a měly jsme i společné zájmy. Začaly jsme se scházet i s rodinami, pořádali jsme společné rodinné oslavy. V zahrádkářské kolonii si s manţelem zakoupili zahrádku, my jsme si pořídili chalupu na horách. Vzájemně jsme se navštěvovali u nich na zahradě nebo u nás na chalupě. Společně jsme houbařili, jezdili na výlety, a kdyţ děti začaly dospívat, sblíţili jsme se ještě více. Manţelovi toto přátelství pomohlo, soustředil se na budování chalupy. Nebyl sice manuálně šikovný, ale měl mnoho známých, kteří mu za menší peníz rádi pomohli. Hodně pomohl i můj otec, a tak jsme ţili relativně v klidu. Dostudovala jsem a začaly potíţe nejdříve s dcerou, která dospívala a jak to bývá v pubertě, dávala otci najevo, kdyţ jí začal poroučet a prosazoval pouze své názory, nesouhlas a tak se často hádali. Bohuţel jsem si na dceru neudělala dost času.
119
V rodině byla hrozná atmosféra, neuměla jsem vztahy srovnat a manţel opět přicházel opilý z práce a byl velice agresivní. Tyto neustálé traumatické situace řešila dcera odchodem z rodiny. Odešla k prarodičům a střední školu ukončila u nich. Syn začal po odchodu dcery chodit s dívkou, začal utíkat z domova do rodiny děvčete a přesto, ţe ještě oba byli mladiství, rodiče dívky je nechávali v jejich bytě. Byla jsem bezradná, chtěla jsem řešit vše po dobrém, domlouvala jsem manţelovi. Ten sliboval, ţe se bude léčit, kdyţ mu bylo špatně. Jen mu otrnulo, vše šlo dokola. V těchto chvílích mi Anička s jejím manţelem opět pomohli, domlouvali manţelovi, poskytovali mě útočiště, kdyţ jsem utíkala před jeho agresivitou a výbuchy abnormální ţárlivosti. Korunou všeho byla tragédie, kdyţ jeho rodiče nešťastnou náhodou zemřeli. Přijeli jsme z dovolené a bylo naším zvykem přivézt drobné dárky našim rodičům. Rozjeli jsme se podívat na manţelovy rodiče a děti se těšily, ţe budou vyprávět, co viděly. Dovolenou jsme trávili aktivně lezením po horách a sjíţděním řeky v partě nadšenců. Problém začal, kdyţ jsme se nemohli dostat k rodičům do bytu. Klíč byl v zámku. Manţel, policista se obrátil na kolegy a za chvilku přijeli hasiči s výsuvným ţebříkem. Děti dělaly vtipy, ţe děda bude hudrovat, kdyţ ho vzbudí. Bohuţel oba spali na věčnost. Přišli ze zahrádky, asi dost unavení, a tak si šli po obědě, jak měli ve zvyku, odpočinout. Ucházel plyn a tak je uspal navěky. Oba dva se měli rádi. Děda toho sice moc nenamluvil a babička byla drobná obyčejná ţena, ale velice moudrá, citlivá a hodná. Pomáhala mi v těţkých situacích s manţelem. Stačilo, kdyţ jsme přijeli na návštěvu a ihned poznala, ţe nejsme v pohodě. Při vhodné chvilce odešla s mým muţem do loţnice a po delší době manţel přišel s rudými tvářemi a zase chvilku sekal dobrotu. Nikdy jsem si nepostěţovala, ale asi znala lépe svého syna. Měla jsem tuto tchýni – matku raději neţ tu svou, protoţe dovedla v klidu a pohodě vše řešit. Nemohu na ni zapomenout a vţdy pro mne bude vzorem. V rodině nyní zůstal dospívající syn, který měl bouřlivou pubertu. Nebyl tak průbojný jako dcera, raději před hádkami mizel z domova. Manţel ani nyní nezakrýval své opilství, měl veliké “štěstí“, ţe na oddělení mu jeho opilecké výpadky tolerovali. On totiţ dokázal mimo rodinu být velice příjemný a vtipný. Jenţe kdyţ se za ním zavřely domovní dveře, změnil se v úplně jiného člověka – tyrana. Utíkala jsem z bytu, bála jsem se ho, nedokázala jsem se mu postavit na odpor. Syn hodně sportoval, cvičil i karate, a kdyţ byl doma, manţel si na mne tolik nedovolil. Druhý den mu bývalo zle, omlouval se, odprošoval, klečel na kolenou a zase sliboval. Uvaţovala jsem o rozvodu, dokonce jsem podala ţádost. Nechala jsem se umluvit a tak jsem trpěla dál. V té době manţel přítelkyně Aničky odešel do důchodu a krátce na to zemřel. Věnovala jsem se více jejímu problému, pomáhala jsem jí a kupodivu i manţel se snaţil v pití mírnit. Dostal strach, trpěl vysokým tlakem a nadměrné pití mu neprospívalo.
120
Na chvilku se v rodině zklidnila atmosféra a syn celkem v pohodě odmaturoval. Uvaţoval o vysoké škole, chtěl následovat dceru, která v tomto období končila univerzitu. Manţel s ním ale měl jiné plány. Přál si, aby syn pokračoval v jeho šlépějích a přesvědčil syna, aby šel na policejní školy. Synovi to nevadilo, chtěl studovat sportovní školu a předpokládal, ţe se na této škole bude moci věnovat sportu. Bohuţel, po absolvování policejní střední školy vedení policie mu nepovolila studium na vysoké škole. V naší společnosti došlo k radikálním změnám a to ovlivnilo i rozhodnutí o studiu. Syn byl nešťastný, rozhodl se odejít od policie. Odchod se trochu protáhl, tak vyuţil času a začal studovat soukromě angličtinu. Dcera po ukončení studia na univerzitě v Olomouci si splnila svůj ţivotní sen a odešla do Francie studovat Jezuitskou kolej s tím, ţe se bude věnovat náboţenství. Prvním rokem se musela jako kaţdý cizinec probojovat a najít si svoje místo na “slunci“. Přestoţe uměla dobře francouzský jazyk, začátky byly tvrdé. Po roce odešel za dcerou do Francie i syn. Začal studovat francouzštinu. Obě děti tam odešly bez jakéhokoli zajištění. Dcera vstoupila do klášterního ţivota s tím, ţe po studiích zůstane ve sluţbách církve. Syn k náboţenství neměl vztah a tak si při studiu přivydělával hlídáním přestárlých seniorů, později hlídáním a doučováním dětí. Naučil se o sebe postarat ve všech směrech. Kaţdým rokem se připravil a přijel domů na přijímací zkoušky. Touţil studovat na vysoké škole. Podařilo se mu to aţ na potřetí, kdy byl přijat. Obdivovala jsem vlastní děti, jak jdou za svým cílem. Toto období pro mě bylo rozhodující, osamostatnila jsem se, přestala se bát jeho policejních výhruţek a odešla jsem od něj. Právě p. Anička mě připravila zázemí, pomohla mi získat malý byt a v prvních chvílích mě vypomohla s různými, pro ţivot důleţitými věcmi. Ze společné domácnosti jsem si odnesla jen osobní věci. I v tom se manţel nezměnil, nebyla s ním ţádná rozumná dohoda moţná, nechtěl, abych od něj odešla, přestoţe mě nečíselněkrát z bytu vyhazoval. Odcházela jsem po tolika společných letech z manţelství nemajetná, ale duševně svobodná a jiţ klidná. Začala jsem si budovat svůj ţivot. Změnila jsem zaměstnání, protoţe jsem měla problémy s financemi. Musela jsem řešit, zda budu moci zaplatit nájem nebo něco po bazarech seţenu do bytu (postel, skříň, ţidle atd.) nebo se najíst. V tomto těţkém období jsem nemohla ani materiálně pomoct dětem, kdyţ přijely na návštěvu. Byly odkázány na mé rodiče – babička, která milovala svá vnoučata, jim pomáhala, jak mohla. Syn přijel potřetí na přijímací zkoušky jako vţdy k babičce. Babička byla šťastná, ţe po roce přijelo nejvíce milované vnouče, samým spěchem upadla a zlomila si nešťastně nohu. Nevěnovala úrazu pozornost, nohu si zpevnila a stále odmítala návštěvu lékaře. Následující den syn odjel na přijímací zkoušky a babička trpěla bolestmi, ale chtěla být doma, neţ Pavel přijede. Tatínek, který si nevěděl rady, přijel za mnou do zaměstnání. Uvolnila jsem se a odjela do rodného domu za matkou. Přivolaný lékař
121
zjistil nutné ošetření a doporučil převoz do nemocnice. Matka stále odmítala odjet, bránila se s tím, ţe musí počkat na vnuka. V podvečer, kdy se konečně dočkala, zavolali jsme sanitu a nechali babičku převézt. Milovaný vnuk ji doprovodil do nemocnice – na její poslední cestě z domova. Ţila ještě dva dny a zemřela v tichosti na embolii plic. Moje matka – celý ţivot jsem ji oslovovala mami. Nenašly jsme k sobě vřelý vztah, spíš ţádný. Stále jsem měla pocit, ţe pro ni nic neznamenám, nikdy mě neobjala, nepohladila, ani se se mnou nepomazlila, nepolitovala, pro mne byla bez citů. Byla tvrdá určitě i k sobě (neviděla jsem ji plakat). Nepamatuji se, jak se chovala k mé sestře, která je mladší, ale oslovovala ji zdrobněle, stále ji protěţovala, byla pro ni stále “malá Anička“, nikdy nic nemusela, povinnostmi zahrnovala jen mne, mluvila o mě jako “ta velká“. Je smrtí vše smazáno? Ne, s odstupem času lituji, ţe jsme k sobě nenašly cestu a ţe se po zbytek mého ţivota asi nedozvím, zda mě měla také ráda. SNAD – ASI Po pohřbu zůstal otec ve velkém domě sám. Nemohla jsem se zatím stěhovat z Mostu na vesnici, tak jsem kaţdý druhý den dojíţděla a na víkendy jsem zůstávala u něj. Tatínek ale nebyl zdráv, jeho zdraví se zhoršilo odchodem matky. Trpěl rakovinou tlustého střeva. Po ozářkách trpěl bolestmi zad, snaţila jsem se o něj pečovat, jak nejlépe jsem uměla. V zaměstnání mi umoţnili pečovat o tatínka, povolili mi pruţnou pracovní dobu. Syn začal studovat v Praze. Bydlel nejdříve na koleji, později v podnájmu. S otcem jsme mohli synovi trochu pomoci, ale přesto při studiu pracoval. Jsem na svého syna velice hrdá, protoţe po bakalářském studiu přešel na individuální studium a pracoval na plný úvazek. Vysokou školu zvládl s vyznamenáním. Tatínek se jiţ Pavlových úspěchů nedočkal, zemřel po dvouletém boji s nemocí. Dlouho vzdoroval nemoci, byl to drobný a křehký člověk, ale měl obrovskou chuť ţít. Poslouţila jsem mu do poslední chvilky. Snad jsem mu vrátila vše dobré, které mně věnoval ze svého ţivota. Nebyl mým vlastním otcem, matka ve válce ovdověla a později se znovu provdala. S odchodem tatínka jsem zůstala v rodném domě sama. Syn zůstal v Praze, našel si zajímavé povolání. Postupně si vybudoval podkrovní byt, našel hodnou ţenu a je snad spokojený. Dcera se vrátila po dvanácti letech zpět, pracuje a ţije také v Praze. Přestoţe vystudovala v Praze střední školu – teologii, filozofii a pokračovala na paříţské Sorboně, stále hledá místo, kde bude ţít podle svých představ. Dcera je velice nadaná, jsem na ní moc pyšná. P. Anička ţije v Mostě, přátelily jsme se ještě dlouhá léta, vzájemně jsme si pomáhaly, po nepříjemném nedorozumění v loňském roce se přede mnou uzavřela. Obě jsme zahodily 30tileté přátelství z malichernosti a ješitnosti. Musím se překonat a najít odvahu se s ní sejít a snad i vše vysvětlit. Ţivot je příliš krátký.
122
P24: Ţena, 60, SŠ a) Můj život do třiceti let Narodila jsem se v roce 1948, v období, které nebylo zrovna šťastné pro moji rodinu. Kdyţ byla moje matka v pátém měsíci těhotenství, přišel únor 1948 a znárodnění majetku. Od té doby prošla řadou stresových situací, které zajisté měly značný vliv na vyvíjející se plod. Matce bylo 27 let, v té doby byla jiţ dva roky nemocná, trpěla revmatismem a deformacemi kloubů. Rok předtím se šťastně provdala za mého otce, který vlastnil menší továrnu na výrobu ţiletek, velkoobchod s drogistickým zboţím a velkostatek s chovem koní. Zdálo se, ţe se vše příznivě vyvíjí, ale po únoru 48 bylo vše jinak. Na fabriku byla hned v únoru uvalena národní správa, ale velkoobchod a statek ještě stále nějak fungovaly. V červnu jsem se tedy narodila, byla to asi dost velká radost pro všechny a zvláště pro moji maminku, která si velice holčičku přála, věděla, ţe si další dítě vzhledem ke své nemoci jiţ nebude moci dovolit. Byla jsem dítě s láskou očekávané a milované, pravdou však zůstává, ţe proţité stresy během matčina těhotenství zanechaly stopy i na mé psychice. Byla jsem plaché, introvertní dítě s lehkou formou dyslexie, velmi orientované na vlastní rodinu. V roce 1949 byl otci znárodněn i ostatní majetek a vila, kde jsme bydleli. Vrchol všeho však byl odsouzení otce ke dvěma rokům nucených prací v Jáchymově, předcházely tomu také domovní prohlídky a zabavování osobních věcí. Z vyprávění vím, ţe můj otec byl velmi statečný a toto příkoří dokázal psychicky zvládnout, horší uţ to bylo s mojí matkou, která se s tím nikdy nevyrovnala, moţná to zhoršilo i její chorobu. Ještě rok po mém narození měli rodiče sluţebnou, která pomáhala mamince o mne pečovat, ale kdyţ byl otec odsouzen, byli nuceni ji propustit. Pomoc při výchově malé holčičky nabídla babička z matčiny strany. Babička byla tou pravou osobou pro výchovu dětí, měla velký dar trpělivosti, lásku a pochopení pro dětskou dušičku. Byly to asi často svízelné chvíle, kdyţ byl otec dva roky mimo domov a já jsem zůstala s matkou a babičkou, někdy i s druhou babičkou, ale k té jsem si nikdy nevytvořila tak vřelý citový vztah. A tak jsme to my tři holky ty dva roky nějak zvládly, i kdyţ babička často musela pečovat nejen o mne, ale i o svoji nemocnou dceru, která v tomto období zaţívala jedny z nejhorších útoků nemoci. Po tom, co se otec vrátil z pracovního tábora, začal pracovat jako dělník v Pérovně Hostivař. Byl velice schopným člověkem, jak pro obchod, tak byl i manuálně zručný a šikovný. Ţivot v rodině se s návratem otce změnil, uţ u nás nebyla tak často moje milovaná babička, ale byla období, kdy byla matka delší dobu v nemocnici a babička se o mne starala. Babička se mnou také často cestovala a navštěvovala svoje další dvě dcery. Hodně jsem se sblíţila s jejich dětmi, mými sestřenicemi a bratranci. Obzvláště sestřenice Taťána je mému srdci nejbliţší a tak trochu jsem ji povaţovala za svoji sestru. Jiţ v té době jsem intenzivně touţila po sourozenci, ale nebylo mi přáno, zůstala jsem jedináčkem.
123
Rodičům bylo dovoleno bydlet v jejich vile, která byla znárodněna. Platili jsme tehdy nájemné, ale hlavní bylo, ţe jsme mohli zůstat a uţívat si komfortu samostatného bydlení se zahradou. Kdyţ jsem byla malé dítě, měla jsem spoustu vrstevníků, s kterými bylo moţno si hrát a dovádět, ale stejně jsem touţila po sourozenci. Nikdy jsem nechodila do školky, v předškolním věku jsem se nikdy neodloučila od rodiny, byla jsem velmi fixovaná na maminku a babičku. Kdyţ mi bylo 6 let a pomalu se chystala po prázdninách do školy, onemocněla celá naše rodina paratyfem. Byli jsme umístěni na infekční oddělení na Bulovce, moje matka, sestřenice Taťána, otec a já. Bylo to snesitelné, protoţe jsem tam měla svoje blízké. Přibliţně za šest týdnů jsem proţila daleko horší zkušenost, která ve mně zanechala traumatické stopy ještě hodně dlouho poté. Byla jsem operována na akutní zánět slepého střeva. Po probuzení z narkózy jsem byla přivázaná k posteli, sama a ve tmě, budu si to pamatovat celý ţivot, tu bezmoc a strach šestiletého dítěte, které neví, co se s ním děje. Po těchto nemocech rekonvalescence trvala dost dlouho. Byla jsem drobné, malé dítě a váţila jsem pouhých 16 kg. Rodiče zaţádali o odklad školní docházky, coţ tenkrát nebylo zvykem, ale bylo jim vyhověno, protoţe bych stejně na začátku školního roku dost zameškala. Byla jsem docela ráda, ţe si ještě jeden rok můţu uţívat volnosti. Rok uběhl jako voda a znovu tu byl začátek školního roku. Nyní uţ jsem bezodkladně nastoupila do první třídy. Maminka byla zrovna dlouhodobě hospitalizována a nedostala tedy povolení, aby mě odvedla na začátku školního roku do první třídy. Začátky mojí školní docházky tedy se mnou proţila babička a táta. Otec by byl rád, kdybych byla samostatné, sebevědomé dítě, ale já jsem byla tichá, poslušná, nenápadná holčička, která se trochu podceňovala a moc si nevěřila. Často mě posílal něco zařídit nebo vyřídit, něco koupit, hrozně jsem to nesnášela a úměrně k tomu trpěla. Maminka mě však hýčkala a rozmazlovala. Ve škole jsem neměla větší problémy, protoţe jsem byla pečlivá, pozorná a hodná, vlastně celou základní školu jsem prošla s jedničkami a dvojkami. Trochu problematická byla lehká dyslexie, která se projevovala asi do třetí třídy, kdy jsem měla dost velkou nechuť ke čtení, ale to se změnilo přibliţně ve třetí nebo čtvrté třídě, kdy mě zaujaly knihy a četla jsem jednu za druhou. V oblasti zájmových činností jsem nedokázala u ničeho vydrţet, dělala jsem balet, gymnastiku, atletiku, němčinu, ale nic nevedlo k nějakým hlubším znalostem. Obdivovala jsem úspěšnější a sebevědomější spoluţačky. Kamarádek jsem měla plno, jak v bydlišti, tak ve škole, nejmilejší kamarádkou byla Jana, o rok mladší, ale chodila do stejného ročníku ZŠ, i kdyţ ne do stejné třídy. Moc jsme si rozuměly a zaţily jsme spolu mnoho her a sdílených tajemství, o kterých si ještě dnes povídáme, kdyţ se setkáme. Kdyţ jsem chodila asi tak do druhé třídy, změnil můj otec zaměstnání a začal pracovat u firmy, která prováděla montáţ těsnění oken. Náš rodinný ţivot se trochu změnil, otec začal jezdit během pracovního týdně na montáţe mimo Prahu. Tak jsem byla s maminkou od pondělí do pátku sama, v pátek večer přijíţděl otec a odjíţděl
124
v pondělí ráno. Jedna maminčina sestra, která se rozvedla a ţila se svým dospělým synem, nás začala často během týdne navštěvovat a přespávala u nás. Měla jsem ji ráda, byla vţdy tak hovorná a bezprostřední, vznesla do naší domácnosti vţdy trochu vzrušení a byl to protiklad k mojí intelektuální matce. Ráda jsem poslouchala její vyprávění a příběhy ze ţivota. O prázdninách jsme s maminkou ocenily výhodu tatínkova zaměstnání mimo Prahu. Jezdily jsme s ním do míst, kde právě pracoval a tak jsme měly moţnost poznat řadu pěkných městeček. Často s námi jezdila sestřenice Taťána. Já jsem měla oblíbenou společnici s sebou a mohly jsme si uţít spoustu legrace i příjemných prázdninových aktivit. Náš vřelý vztah se společně proţitými záţitky ještě prohloubil a trvá dodnes, i kdyţ ona ţije v Kanadě. Doba mojí základní školní docházky uběhla a bylo třeba se rozhodnout, co bude dál. Protoţe jsem neměla ţádné vyhraněné stanovisko, nevěděla jsem, na jakou odbornou školu bych mohla jít, přesvědčili mě rodiče, abych se ucházela o studium na SVVŠ. Uţ tady se ukázalo, jak lehce jsem ovlivnitelná a podřizuji se vůli rodičů. Přijímací zkoušky jsem udělala dobře a byla jsem přijata na tuto školu se zaměřením na biologii a chemii. V září 1964 jsem začala studovat a byl to zlom, zcela jiná úroveň poţadavků proti ZŠ. Musela jsem se začít učit, a přesto jsem měla výsledky v některých předmětech průměrné. Za nějaký čas mě to přestalo trápit a celkem jsem se s tím spokojila. Bylo přece tolik jiných mimoškolních aktivit, které mladé děvče přitahují. Milovala jsem divadlo, často jsem je navštěvovala, také začaly taneční a to se mi také líbilo. Měla jsem plno kamarádek a kamarádů a těm jsem věnovala část svého volného času. Tři roky se přehouply a byla tady maturita, sloţila jsem ji dobře. Jiţ předtím jsem se musela rozhodnout, zda chci ve studiu pokračovat. Ráda bych byla pokračovala na pedagogické fakultě, ale bylo mi řečeno, ţe nedostanu doporučení. Z třídních důvodů nemám ani šanci se tam dostat. Podlehla jsem a přihlášku jsem ani nepodávala, dala jsem opět na doporučení rodičů, abych se přihlásila na hotelovou školu. Byla jsem přijata na dvouleté nástavbové studium, ale nebylo to zrovna nejšťastnější řešení pro dívku, jakou jsem byla. Inklinovala jsem spíše k humanitním oborům, ke knihám, umění a ne k praktickému oboru n Hotelové škole. S tím, ţe jsem nemohla studovat pedagogickou fakultu, jsem se vyrovnávala několik let, stále mě to mrzelo, ale uţ nikdy jsem se neodhodlala zkusit to znovu. Byla to moje chyba, ale také určitá pohodlnost, protoţe kdyţ něco chceme, musíme pro to něco udělat. Nástavba byla úplná pohoda, stačilo mi dávat pozor ve škole a nemusela jsem se doma téměř připravovat. Součástí výuky byly i praktické předměty jako vaření a stolničení. Trochu jsem to zpočátku podceňovala, ale potom se ukázalo, jaká je to výhoda a vklad do ţivota. To uţ jsem musela doma převzít vedení domácnosti, protoţe babička uţ byla hodně stará, bydlela u nás a starali jsme se o ní . Na nástavbě se sešla zvláštní třída sloţená z lidí, kteří buď neuspěli na vysoké škole, nebo se tam nedostali. Panovalo zde velice kamarádské prostředí a mnoho jsme toho
125
spolu zaţili, ráda na tyto dva roky vzpomínám. Hotelovou školu jsem začala studovat v roce 1967 a maturovala jsem v roce 1969. O prázdninách mezi prvním a druhým ročníkem jsem jela se svojí kamarádkou na měsíc do Itálie, nejprve na čtrnáct dnů k jejímu strýci do Rimini, potom jsme cestovaly a bydlely jsme ve studentských ubytovnách. Během našeho pobytu přišel 21. srpen 1968, byl to pro nás naprostý šok, kdyţ jsme se z novin na ulici dozvěděly o okupaci Československa. Samozřejmě jsme si prošly krizí, zda se máme vůbec vrátit, či zda emigrovat. V té době jsme měly ohromné moţnosti a nálada byla pro nás velice příznivá. Smysl pro povinnost a velká fixace na domov mi však nedovolily zůstat. Věděla jsem, ţe moje rodina by to nesla velmi těţce a pro matku, která na mě byla částečně závislá, by to byla ohromná rána, z které by se asi dlouho vzpamatovávala. Ţivot by se pro ni stal obtíţnější. V Janově jsem se seznámila se studentem Robertem. Rozuměli jsme si, a i on mi nabízel různé moţností uplatnění v Rakousku i moţnosti studií, ale nakonec jsme se domluvili na tom, ţe si budeme psát a pokud to bude moţné, tak se také navštívíme. Domů jsem se vrátila na začátku září a pokračovala jsem v započatém studiu. O Vánocích přijel Robert, strávil v Praze 14 dnů. Vše vypadalo slibně. Druhé pololetí uběhlo rychle a uţ tu byla maturita, kterou jsem sloţila výborně. Dostala jsem pozvání do Rakouska a vyřídila jsem si povolení k odjezdu na tři měsíce. Koncem června jsem se vypravila na cestu. Robertovi rodiče bydleli v Hieflau v Alpách, kam jsme také s Robertem odjeli. Strávila jsem u nich pět týdnů, byli moc hodní, stále o mne pečovali a myslím, ţe mě měli rádi a já jim to oplácela. S Robertem jsme si ujasnili náš vztah a zjistili jsme, ţe to nebude to pravé, co jsme očekávali. Poţádala jsem Robertovy rodiče, zda by mi nepomohli najít nějakou práci, protoţe jsem chtěla vyuţít dobu, kterou jsem měla k pobytu dovolenou. Našli mi práci pokojské v penzionu pod Dachsteinem, pracovala jsem tam šest týdnů. Měla jsem hodně povinností, prakticky jsem se celý den nezastavila, ale strávila jsem tuto dobu v krásném prostředí, vydělala jsem si dost peněz a seznámila s mnoha lidmi. Jedna rodina mě dokonce pozvala do Vídně, abych u nich strávila pár týdnů před odjezdem domů. V té době se mi začalo docela intenzivně stýskat po domově, ale řekla jsem si, ţe to musím vydrţet. Utvrdila jsem se v tom, ţe nejsem zrovna dobrodruţným typem a ţivot v cizině by mě nelákal. Celkově to však byl příjemný záţitek, aţ na malé výjimky jsem se nesetkala s odsuzováním a podceňováním. Po třech měsících jsem se vrátila domů. Kde na mě čekala realita všedního dne. První mojí starostí bylo opatřit si práci. V podstatě jsem ani nevěděla, co bych nejraději dělala, a tak jsem vzala první práci, která se namanula a začala jsem pracovat v podniku RAJ Praha 10. Byla jsem zařazena na funkci účetní, ze začátku se mi to moc nelíbilo, ale postupně, jak jsem se zapracovávala, jsem zjišťovala, ţe to není zas tak špatná práce. Našla jsem si v ní mnoho zajímavého, kdyţ jsem pozorovala hospodaření provozovny.
126
V lednu 1970 jsem se seznámila s Vláďou a zamilovali jsme se do sebe. Vláďa byl elektromechanik, o tři měsíce starší neţ já. Proţívali jsme šťastné chvíle a tak jak to bývalo, přišla jsem do jiného stavu. V srpnu poţádal rodiče o moji ruku. Tím okamţitě začalo moje trápení s matkou. Absolutně se nechtěla smířit s tím, ţe se vdám a vymýšlela si různé důvody pro to, abych to neučinila, dokonce mi navrhovala interrupci. Na mém nastávajícím nenechala nit suchou, vůbec se jí nelíbil, protoţe byl pouze vyučený, nespolehlivý, nezodpovědný a nevyzrálý. Ale jak všichni víme, láska je slepá a zkušenosti jsou nepřenosné, a kaţdý si musí zaţít a vytvořit svoje, aby tomu věřil. Jak jsem později zjistila, ze strany mojí matky to byla neopodstatněná obava o to, aby mě neztratila, chtěla mě připoutat jen k sobě, ale já jsem jí přece nikam neutíkala, chtěla jsem ţít normálním rodinným ţivotem. Přes všechnu nevoli mojí matky se svatba konala v září. Matka měla tak velký odpor k mojí svatbě, ţe onemocněla a nemohla se zúčastnit. Samozřejmě jsme neměli kde bydlet. Protoţe rodiče nechtěli, abych odešla, nabídli nám, abychom bydleli u nich ve vile. Bylo to dobré řešení pro ně, moţná i pro mě s výhradami, ale uţ ne pro mého manţela. Tady jsem selhala jako manţelka, protoţe jsem nedokázala z původní rodiny odejít. Matka si k mému manţelovi nikdy neutvořila vřelejší vztah a můj muţ k ní také ne, jejich vzájemné vztahy byly provázené určitým napětím a docházelo k vzájemným střetům. Často řešili problémy prostřednictvím mé osoby a já ţila částečně ve stresu. I přes tyto rodinné neshody to bylo období šťastné, naplněné očekáváním příchodu malého človíčka. V březnu se mi narodil syn Michal, byla to jedna z nejkrásnějších chvil mého ţivota. Všichni jsme ho milovali a já jsem byla šťastnou matkou. Příchod miminka částečně zmírnil ostří výhrad matky proti Vláďovi. Trochu mi však začal dělat starosti můj muţ, vţdy se rád bavil a vyhledával společnost svých kamarádů. Zatímco jsem pečovala o Michala, můj muţ se chodil bavit sám, coţ mezi nás vnášelo určitý nesoulad, ale jinak bylo vše v pohodě. Často jsme navštěvovali Vláďovy rodiče a jeho sestru, která byla vdaná a měla o dva roky staršího Martina, neţ byl Michal. Vláďovi rodiče mě přijali velice vřele a měli mě rádi, jako já je, dost si povaţovali, ţe jsem Vláďu přiměla k dálkovému studiu na střední elektrotechnické škole. Tíha veškeré domácnosti a péče o miminko teď leţela na mně, starala jsem se nejen o naši rodinu, ale také o rodiče a osmdesáti pětiletou babičku. Byla jsem mladá a nějak jsem to všechno zvládla. Můj otec stále tvrdě pracoval a za ušetřené peníze koupil chatu, kde jsme často trávili víkendy a prázdniny, ale byla tam také spousta práce. Mateřská dovolená rychle utekla a já uţ jsem se chystala zpět do zaměstnání. Michalovi byl o dva a půl roku, kdyţ jsem se vrátila do podniku RAJ, ale na jiné místo, jako účetní největší provozovny v Praze 10. Výhodou bylo, ţe jsem měla zaměstnání blízko bydliště i jeslí a pracovní dobu jsem si mohla upravit podle potřeby. Dost se mi tam líbilo, byla jsem spokojená. Po roce začal Michal chodit do školky a já s Vláďou jsme uvaţovali o tom, ţe mu pořídíme sourozence.
127
V červenci 1975 se nám narodil syn Jan, byla to zase veliká radost a štěstí. Bylo to krásné děťátko, na které jsme se všichni těšili a s láskou vítali. Začal zase kolotoč, miminko, Michal a domácnost. Kdyţ byl Honzíkovi rok, dokončil manţel školu a přešel na lepší místo, které bylo lépe placené. Tajně jsem doufala, ţe mi bude více pomáhat, ale nebylo to tak, jak jsem si představovala. Pozitivní bylo, ţe se více věnoval dětem, měl k nim vřelý vztah a dovedl to s nimi, vymýšlel jim všelijaké hry a oba chlapci ho milovali. Dva a čtvrt roku se zase přehouplo a tentokrát šel do jeslí Honzík, bylo to horší zvykání, neţ jsme proţili s Michalem, který často ráno dělal scény, ale potom byl celý den v pohodě a bavil celé jesle a potom školku. Zatímco Honzík se nevzpouzel, ale celý den byl smutný a těšil se jen na to, aţ půjde domů. Dost mě to znervózňovalo, ale peníze jsme také potřebovali a uteklo by i místo, které se mi líbilo. Dnes jsem přesvědčená o tom, ţe jsem ještě do práce chodit neměla, protoţe Honzíkovo umístění v jeslích mu neprospělo a dokonce si myslím, ţe mu to po psychické stránce asi ublíţilo. Snaţila jsem se svoji nepřítomnost vynahrazovat láskou a také moji rodiče a dokonce i babička s chlapci trávili mnoho času. Honzík byl citlivý, mazlivý, poddajný, orientovaný na rodinu a potřeboval ještě individuální péči. Bylo to povahově úplně jiné dítě neţ Michal, který byl odmala rozhodný, samostatný, komunikativní, tvrdohlavý i trochu vzpurný. Byla to vskutku vysilující doba, protoţe Michal začal chodit do školky. První třída je vţdy náročná, jak pro školáka, tak i pro celou rodinu. Jsem toho názoru, ţe jak se zavede vztah k učení v první třídě, tak to většinou pokračuje. Hodně jsme se mu věnovali, obzvláště moje matka byla na učení dětí dobrá, moc mi pomohla. Michal byl ve škole šikovný, bystrý a pohotový, učení mu šlo jedna radost, aţ na psaní. Mnohem později, snad aţ byl na střední škole, jsme se dozvěděli, ţe je dysgrafik, ale to uţ se jeho trápení se psaním nedalo odčinit. Školní rok uběhl a mně bylo třicet. Pokud mám těchto třicet let zhodnotit, tak jsem se vţdy snaţila někomu vyhovět, protoţe nemám ráda konflikty a raději jsem ustoupila. Jediné, co jsem si u svých rodičů prosadila, byla svatba s Vláďou. Toho jsem se zase já snaţila ovlivňovat, aby změnil svoje ţivotní postoje. Tehdy mi ještě nebylo jasné, ţe to nebude moţné, pokud on nebude chtít. Nevěděla jsem, ţe pokud chci někoho změnit, jsem to především já, ale nikdy ne ten druhý. Dnes se řídím heslem, které propagují Američané: „Mysli globálně, jednej lokálně.“ Celkově to byl hezký kus ţivota, určitě tam převládaly klady nad horšími stránkami ţivota. Dětství, i přes určitou nepříznivou situaci, jsem proţila v harmonické, milující rodině, ušetřena neblahých otřesů. Moje mateřská role mě naplňovala štěstím, bylo to asi to nejhezčí období, které jsem proţila. b) Můj život po třiceti letech V loňském roce jsem napsala práci z psychologie na téma „Můj ţivot do mých třiceti let“, původně jsem nezamýšlela v tom pokračovat, ale nyní si myslím, ţe by se
128
slušelo ve vyprávění a trochu psychologickém rozboru pokračovat. Nebude to pro mne jednoduché, protoţe ve druhých necelých třiceti letech bylo daleko více dramatických i tragických událostí, které se mě bezprostředně dotýkaly. Nevím, zda budu schopná situace vţdy dobře zhodnotit, ale pokusím se o to. Ve třiceti aţ třiceti čtyřech letech ţivot běţel ještě celkem pohodově v rámci docela prosperující rodiny. I kdyţ jsem měla hodně práce s dětmi, rodiči a chodem celé domácnosti, bylo to období šťastné a celkem klidné. Michal měl výborné výsledky ve škole, učení mu nedělalo ţádné problémy. Honzík si postupně zvykl ve školce a zdálo se, ţe je vše v pořádku. Rodiče si také na mého manţela zvykli a tak se situace celkově zklidnila, samozřejmě, ţe k nějakým drobným potyčkám také docházelo, ale vše bylo nějak mírnější a hrany střetů nebyly tak ostré. Ţivot ubíhal bez větších problémů. Kdyţ mi bylo třicet čtyři let, začala se situace v naší rodině pozvolna měnit. Manţel začal pozvolna chodit domů později a nebylo na něj spolehnutí. Kdyţ měl vyzvednout Honzíka ze školky, tak se také stalo, ţe ho tam nechal a paní učitelka mi volala do práce, kde jsem se zdrţela, kdy si pro něj přijdu. Po této události jsem se na něj jiţ nespoléhala, a kdyţ jsem měla uzávěrku, vyzvedla jsem Honzíka a odvedla ho domů, kde mi ho pohlídali rodiče a já jsem mohla jít zpět do práce. Naše vztahy se poněkud zhoršily a z manţelovy strany jsem cítila citové ochladnutí. Dost jsem se tím trápila a stále jsem ho ţádala, aby mi řekl, co se děje, ale on si vedl svou, ţe to nic není a co stále mám za problémy. Rodina sice na povrchu pokračovala dál, ale takové vnitřní pnutí se prohlubovalo. Nesnadná pro mě také byla skutečnost, ţe jsem nechtěla dát nic najevo před mými rodiči, vůbec jsem nechtěla připustit, abych od nich slyšela, ţe oni to říkali, ţe je Vláďa nevyzrálý, nespolehlivý a nevhodný partner. A tak jsem se trápila dál, pro mě je období nejistoty daleko horší, neţ krutá pravda, potom uţ se dá něco dělat, něco řešit. Pochopitelně to mělo vliv na celou rodinu. Vláďa se daleko méně věnoval dětem a já, i kdyţ jsem se jim věnovala usilovně, bylo to poznamenáno vnitřní nespokojeností, kterou jsem se snaţila zakrýt, ale ti nejbliţší to stejně vycítí. Toto trvalo asi rok a potom se Vláďa přiznal, ţe navázal citový vztah se svojí kolegyní z práce, řekl, ţe momentálně není schopen tento vztah ukončit, ale rozvádět se nechtěl. Byl to šok, ale stejně jsem něco podobného čekala. Pravdou je, ţe i kdyţ člověk předpokládá, ţe se něco takového děje, je to těţké překousnout, kdyţ se to stane skutečností. Okamţitě vyskočí otázky typu:“Proč právě já mám takové trápení?“, „Co mu dává ta druhá, co já nedokáţu?“ atd. Rozhodla jsem se, ţe nebudu prozatím nic řešit a vyčkám, jak bude mimomanţelský vztah mého muţe pokračovat. O něco více času se snaţil věnovat rodině, ale ten vřelý vztah z jeho i mojí strany byl pryč. Po několika měsících mi manţelova přítelkyně napsala dopis, ve kterém líčila, jak velice ho miluje a nemůţe bez něj ţít, snad měla potřebu zas trochu rozvířit trochu klidnější situaci. Hodně mně to ublíţilo a rozhodla jsem se, ţe podám návrh na rozvod. Při prvním stání se ještě povedlo manţelství zachránit, manţel slíbil, ţe vztah ukončí a bude se věnovat rodině. Uběhl další rok a téměř nic se nezmělnilo a to mě utvrdilo
129
v rozhodnutí, ţe uţ takto nechci ţít a došlo k rozvodu. Děti jsem dostala do své péče, Michalovi bylo 14 let a Honzíkovi 10 let. Vím, ţe to pro ně bylo těţké, protoţe tátu měli rádi, ale vzniklou situaci jsme jim vysvětlili a zdálo se, ţe to přijali. Michal byl starší a vše dobře chápal, ale Honzík, i kdyţ na povrchu nedával moc své city najevo, uvnitř ho to silně zasáhlo a nesl si to jako trauma do dalšího ţivota. Já jsem to v té době také dost ostře neviděla a byla jsem uchlácholena klidným průběhem. Bývalý manţel se asi za rok se svojí přítelkyní rozešel, a i kdyţ měl od té doby plno dalších známostí, tak se neoţenil. Asi rok po rozvodu byly naše vztahy odtaţité, ale potom se postupně lepšily, protoţe bylo dost příleţitostí, kdy jsme se museli dohodnout a sejít ohledně dětí. Postupem času jsme odhodili veškerou nevraţivost a nyní je náš vztah přátelský a pěkný, dokonce se scházíme všichni při různých rodinných příleţitostech. Mohu říci, ţe ho mám ráda jako kamaráda, ale za manţela bych ho uţ nechtěla. Po rozvodu se Vláďa odstěhoval a já jsem zůstala s dětmi a s rodiči. S rodiči to byla taková vzájemná pomoc, já jsem vedla celou domácnost a oni zase dohlédli na chlapce, kdyţ přišli ze školy. Byla jsem jim vděčná, ţe o ně tak pečují, protoţe jsem měla v zaměstnání klid k práci. To uţ jsem pracovala v podniku Potraviny jako vedoucí plánovacího oddělení s dost velkou zodpovědností. Můj otec uţ se nechtěl dívat na to, jak ţiji sama a proto mi dal inzerát do novin do rubriky seznámení. Dostala jsem poměrně dost odpovědí, ale nic z toho nebylo, nikdo se mi nelíbil. Inspirovala jsem se však tím a příleţitostně jsem na některé inzeráty odpověděla. Po čase jsem se seznámila s příjemným muţem jménem Rudolf, který mě uţ při první schůzce zaujal. Myslím, ţe si nebudu moc vymýšlet, kdyţ napíši, ţe to bylo vzájemné. Začali jsme se scházet a více se poznávat a já jsem shledávala, ţe je to seriózní, tolerantní a čestný muţ, na kterého je spolehnutí. Imponovalo mi, ţe je vysokoškolsky vzdělán a má dobré odpovídající zaměstnání. Obdivovala jsem i jeho pečující vztah ke dvěma synům z prvního manţelství, o které se staral, přestoţe uţ byli dospělí. Později mi tato přílišná péče trochu vadila, protoţe si myslím, ţe jeho vztahu s oběma syny škodila. Náš vztah s Rudolfem se rozvíjel a byla z toho oboustranná láska. Po nějaké době jsem ho představila rodičům a dětem. Nikdo nic nenamítal a tak náš vztah utěšeně vzkvétal. Po roce jsme došli tak daleko, ţe jsme se vzali. Nebylo to však ze začátku úplně normální souţití, protoţe jsme oba měli své závazky. Přes týden jsme kaţdý bydleli ve svém domově a víkendy jsme trávili většinou spolu, v týdnu za mnou Ruda často přišel aţ večer, abychom se alespoň viděli. Takto jsme to praktikovali dlouhých sedm let, aţ teprve se jeho synové oţenili a moji rodiče zemřeli, potom teprve se přistěhoval ke mně. Myslím si, ţe náš vztah byl vţdycky pěkný a plný lásky a takový zůstal aţ do současnosti, samozřejmě s tím, ţe se poněkud zklidnil a vyrovnal se. Michal studoval Obchodní školu s výborným výsledkem, ale na Vysokou školu ekonomickou se nedostal. Také v tom hrálo svoji roli, ţe uţ odbornou školu měl.
130
Dost nás to mrzelo, ale co naplat, musel jít do práce. Poměrně rychle ho to přebolelo, protoţe uţ ve škole, ve čtvrtém ročníku, začal chodit se svojí spoluţačkou a ta po Vysoké škole netouţila a měla ho spíše k tomu, aby si co nejdříve odbyl vojnu a začal pořádně vydělávat, nejraději u jejího otce, který měl v pronájmu supermarket. Také to tak dopadlo a Michal tam nastoupil jako provozní a ekonom. Budoucí tchán ho přemlouval, ţe ţádnou další školu nepotřebuje a tak v devatenácti letech nastoupil na vojnu, která v té době trvala jeden a půl roku. Narukoval na vojnu do Písku, kam jsme ze začátku za ním jezdili a s námi i Monika, Michalovo děvče. Potom jezdil jiţ skoro kaţdý víkend domů. Po návratu z vojny nastoupil opět do supermarketu. Honzík začal studovat Střední elektrotechnickou školu. Původně by nejraději studoval Střední zemědělskou nebo zahradnickou školu, ale nic vhodného jsme tehdy nenašli. Elektrotechnická škola ho moc nebavila a výsledky také nebyly nejlepší, rozhodl se však, ţe školu dokončí. Přestoţe to někdy bylo trápení, dotáhl to do konce a odmaturoval v řádném termínu. Jeho studijní výsledky nebyly takové, aby mohl počítat s přihláškou na vysokou školu. Chtěl ještě studovat dál a přihlásil se na Vyšší školu, obor management a marketing, kam se bez problémů dostal a vystudoval ji celkem dobře. Rodiče si po roce 1989 zaţádali o restituci majetku. Vilu dostali jiţ v roce 1991 zpět, ale fabriku a pozemek na Pankráci nechtěl podnik ČKD Polovodiče vydat, došlo k soudnímu projednávání a kauza se táhla několik let. Konečný rozsudek zněl, ţe majetek byl znárodněn podle tehdy platných zákonů v tom bodě, ţe ve fabrice bylo zaměstnáno více neţ padesát zaměstnanců. Můj otec tvrdil, ţe tomu tak nebylo a doklad, který o tom vypovídal, byl jen komunistický podvrh, aby mohli majetek znárodnit. Nepodařilo se mu sehnat svědky, aby to mohl doloţit. Byla to pro ně druhá ztráta majetku. V té době bylo uţ otci přes osmdesát let a matce přes sedmdesát. Myslím, ţe se s tím vyrovnali lépe neţ poprvé. Já jsem v roce 1992 změnila zaměstnání, protoţe podnik Potraviny, kde jsem byla zaměstnaná se pozvolna likvidoval. Našla jsem si nové zaměstnání v zahraniční firmě v zahraniční firmě Unilever ČR, která v naší republice zahajovala činnost. Uplatnila jsem se jako účetní, během roku jsem se stala vedoucí finanční účtárny a převzala jsem vedení sedmi pracovnic. Byla to dost náročná pozice a proti zaběhnutým praktikám ve státním podniku to byl neskonalý rozdíl. Musela jsem se neustále vzdělávat, abych dokázala drţet krok s vývojem kancelářské techniky a prohlubovat si odborné znalosti a studovat nové zákony. Nároky na délku pracovní doby se také zvětšily. Musím ale říct, ţe jsem s kolegyněmi vytvořila kompaktní, soudruţný kolektiv, kde bylo příjemné pobývat. Velkou předností bylo, ţe jsme se jedna na druhou mohly spolehnout a vzájemně jsme si pomáhaly a radily. Půl roku potom, co jsem začala pracovat v Unileveru, tam nastoupil také Michal na pozici úředníka v oddělení logistiky v divizi zmrzlina Algida. Moc se mu tato práce líbila a pustil se do ní s ohromným nasazením a obětavostí. Rychle se zdokonalil
131
v angličtině a práce dosti komplikovaná a náročná mu šla od ruky. Za rok po svatbě se Monice a Michalovi narodila holčička Kačenka. Pro mě to byl jako zázrak narození krásného zdravého miminka, byla jsem vnučkou okouzlena. Často s námi jezdili do chaty a i v týdnu jsem ji někdy hlídala, také jsem si holčičku uţila, bylo to zase něco docela jiného, neţ s vlastními dětmi. Uţila jsem si pěkné chvilky a potom jsem vnučku zase vrátila, uţ to nebyl takový kolotoč. Všechno se zdálo být v pohodě, ale pozvolna se začaly objevovat těţkosti a problémy. Zdravotní stav mojí matky se začal zhoršovat a ruku v ruce se jí zhoršovala i psychika a pozvolna začala upadat do deprese. Rodiče teď potřebovali spoustu mého času, který jsem jim ráda věnovala. Potom váţně onemocněl otec, byla u něho zjištěna rakovina prostaty s metastázemi, které prorůstaly do páteře, coţ mělo za následek ochrnutí. Byl hospitalizován a já jsem ho téměř denně navštěvovala. Tato zpráva úplně zdrtila moji matku, která potom upadla do naprosté apatie. Byla jsem s ní na psychiatrii, pan doktor ji léčil psychofarmaky, protoţe říkal, ţe momentálně nemá nic jiného smysl, je třeba ji dříve vytáhnout z té nejhlubší deprese a pak snad s ní bude moci nějak pracovat. Její ošetřující lékař, revmatolog, mi říkal, abych se nedivila, ţe je na tom maminka tak špatně psychicky, je to následek padesáti let nemoci se stálou bolestí. Bylo to s ní doma strašně těţké, musela jsem na ni dohlíţet, všechno připravovat, ještě ţe mi pomáhal Honzík a také můj muţ. Sehnala jsem jí pečovatelku, která chodila kaţdý den dopoledne. Za povinnost měla maminku vykoupat, obléknout a ohřát jí oběd. Kdyţ jsem potřebovala na jeden den odjet, přišla matčina sestra a počkala s ní. Otec byl po šesti týdnech strávených v nemocnici převezen do LDN onkologické pacienty. Ráda bych si ho vzala domů, ale to vůbec nepřicházelo v úvahu, protoţe mít doma dva těţce nemocné pacienty a chodit přitom do práce bych nezvládla, nehledě na to, ţe byl otec ochrnutý a já bych s ním nic nesvedla. Chodila jsem za ním do LDN, kde byla dobrá péče a on postupně ztrácel spojení s realitou a za nějakou dobu se mu zdálo, ţe tam patří a je to jeho domov, ale do poslední chvíle mě poznával a byl ke mně moc hodný a ohleduplný. Vţdy měl radost, kdyţ jsem přišla a hezky jsme si povídali, ale někdy mi říkal, abych uţ šla, ţe ví, ţe toho mám moc k zastání. Bylo to tak dojemné, jak byl najednou bezbranný a odkázaný na cizí péči, někdy se mi chtělo strašně plakat, ale musela jsem být statečná. To byly chvíle tichého rozprávění, ale také třeba té základní péče, kdy jsem ho holila, stříhala mu nehty nebo vlasy. Tak tímto způsobem jsme to praktikovali pět měsíců, aţ se stal mamince úraz, upadla v předsíni a zlomila si nohu v krčku. Byla hospitalizovaná, ale nemohla být operovaná, protoţe měla slabé srdce. Lékař doporučil tradiční léčbu, to znamenalo leţet a být dlouhou dobu připoutána na lůţko. První dva týdny to ještě šlo, ale potom se začala rychle zhoršovat, přidaly se komplikace, přestala vnímat a její ţivot se blíţil ke konci. Zemřela po čtyřech týdnech po úrazu. Byla to hrozná rána, ale svým způsobem jsem na to byla připravená, pravdou však je, ţe na ztrátu matky člověk
132
nikdy není dost dobře připravený. Po šesti týdnech od smrti matky zemřel i otec. Všechno se to odehrálo v takové krátké době, byla jsem dost vyčerpaná, ale taky otupělá, snad uţ jsem jim to i přála, aby se toho trápení zbavili, otci bylo osmdesát pět a mamince sedmdesát pět let. Sotva jsem se trochu vzpamatovala a začala jsem se rozhlíţet trochu kolem sebe, zpozorněla jsem, protoţe se mi nějak nelíbilo Honzíkovo chování. V té době uţ mu bylo dvacet jedna let a právě slouţil na civilní sluţbě místo řádné vojenské. Také chodil s děvčetem, ke kterému jsem měla také výhrady, vůbec se mi nelíbila, ale jednadvacetiletému chlapci nemohu poroučet. Honzík vţdy byl takové sluníčko, stále usměvavý, milý, ochotný kaţdému pomoci, všichni ho měli rádi. Od patnácti let si přivydělával ve výkupu láhví, i doma byl ochotný pomáhat, babičku a dědu vozil po doktorech a pomáhal jim. Najednou jako by se vše změnilo, byl unavený, dlouho spal, přestával mít zájem o práci, věnoval se hlavně Hance, své dívce a trávil s ní spoustu času. Trochu jsem ho sledovala, vůbec se mi to nelíbilo, ale nemohla jsem na nic přijít. Asi za půl roku jsem ho přistihla, jak si píchá heroin. Byla jsem z toho zdrcená a donutila jsem ho, aby se mnou navštívil Drop in, kam jsem nás objednala na konzultaci k psychologovi. Psycholog hovořil s Honzíkem samostatně, potom se mnou. Sdělil mi, ţe to není nijak závaţné, spíše takové experimentování s drogou ţe jsem příliš pečující matka, ať mu dám svobodu, vţdyť je přece dospělý. Honzíkovi doporučil, aby se za ním příleţitostně stavil. Snaţila jsem se to respektovat a Honzík se v té době také zlepšil. Po nějakém čase u nás často pobývala Hanka a nebo byl Honzík u ní. Honzík byl na ní hodně závislý, myslím, ţe ji velmi miloval, ale vznikla i další závislost. Protoţe oba brali drogy a to bylo ještě daleko horší. Byli dva a byla v nich síla vzájemné podpory, takţe se s nimi nedalo jednat o nějakém řešení nebo léčení. Pravdou je, ţe se mi za celou dobu doma nic neztratilo. Honzík i Hanka něco vydělávali, ale to by jim určitě nestačilo. Hančini rodiče byli velmi dobře situovaní a dost ji podporovali, v nedávné době se rozvedli a tak byla Hanka dotována od obou. Rozhodla jsem se, ţe bude pro nás i pro ně přijatelnější samostatné bydlení. Nechali jsme náš velký byt rozdělit na dva. Hanka se přestěhovala k Honzíkovi a já jsem doufala, ţe kdyţ se budou muset o sebe postarat, budou se chovat rozumněji. Občas jsem jim nakoupila potraviny a zaplatila poplatky za plyn a elektřinu. Tvrdili mi, ţe drogy uţ neberou, ale já jsem tušila, ţe to není pravda. Moje návrhy, aby se šli poradit s psychologem vůbec nechtěli slyšet. Pozvolna upadávali do hlubší závislosti. Za nějaký čas jsem si všimla, ţe tam Hanka není. Honzík mi řekl, ţe je doma, ale potom se ukázalo, ţe něco ukradla a je ve vazební věznici v Ruzyni. To byla situace, kdy jsem začala působit na Honzíka a ţádala jsem ho, aby se šel léčit. Nejprve odmítal, ale potom začal připouštět, ţe to je řešení z té zapeklité situace. Přihlásil se v K-centru a tam mu domluvili léčení v Červeném Dvoře. Nastoupil do léčebny, ze začátku nesměl mít kontakt s nikým, ale postupně, jak začal přijímat léčbu, mu bylo dovoleno s námi telefonovat, pak jsme ho směli navštívit a potom začal jezdit domů kaţdý druhý týden. Byl to zase navenek on tak, jakého jsme
133
znali, neţ začal brát drogy. Moc jsem se na něj vţdy těšila, ale zároveň jsem měla strach, aby nepodlehl pokušení. Po pěti měsících se vrátil domů. Potom co se vrátil, prokázal svoji občanskou statečnost tím, ţe šel svědčit k soudu proti dealerovi drog. Trochu jsem na něj naléhala, aby si hledal zaměstnání, ale on se do práce moc nehrnul, protoţe říkal, ţe za měsíc musí ještě na týden do léčebny. Chodil na kontroly na psychiatrii a po jedné kontrole se stala tragédie. Nevím, co se stalo, ale pravděpodobně si píchnul heroin ve vaně a utopil se. Byl to šok, byla jsem úplně bez sebe bolestí. Velmi těţko se mi o tom píše ještě dnes, kdy uběhlo šest let. Samozřejmě jsem nespočetněkrát uvaţovala o tom, proč to s Honzíkem tak dopadlo. Vedla k tomu jistě řada důvodů, ale ty nejpodstatnější spatřuji v několika příčinách. Kdyţ to vezmu od útlého věku, mohlo mi být nápadné, ţe u něho nebylo příliš markantní období vzdoru, to se také projevilo na tom, jak pokorně navštěvoval jesle a školku, i kdyţ vím, ţe tam byl nešťastný. Nevěděla jsem v té době, co vím dnes, určitě bych ho tam nenechávala. Další a do značné míry rozhodující ránou byl pro něho rozvrat rodiny a odchod otce. Také jsme si neuvědomovali, jak je to pro něj bolestné a jak se s tím nedokáţe vyrovnat. Další nepřízeň osudu byla i v jeho setkání s Hankou, která na něj měla dost neblahý vliv. Nezanedbatelný můţe být i genový vliv, ze strany táty by to bylo moţné. A nakonec moţná ten nejpodstatnější důvod je u mě, přílišná péče a protekcionalismus, uhlazování cestičky a starostlivost. Byla to strašlivá rána, z které jsem se nemohla jen tak vzpamatovat. Bylo mi však jasné, ţe musím bojovat a ţít dál, pomohla mi jedna psycholoţka, duchovní literatura a jóga. Neskonale jsem vděčná svému manţelovi, který mě podpořil a ohromně podrţel. Také Michal, Monika a vnoučata se zaslouţili o můj další zájem o ţivot. Pomocnou ruku mi podalo mnoho známých a kamarádek. Také mi bylo jasné, ţe nesmím nikoho příliš obtěţovat a musím se snaţit tuto kritickou situaci překonat. Podařilo se mi to do roka, i kdyţ uţ to nikdy nebude ţivot jako s Honzíkem. Ţivot plynul dál a já jsem se věnovala manţelovi, vnoučatům a práci. Rozhodla jsem se osm měsíců před regulérním důchodovým věkem odejít do předčasného důchodu. Byla jsem ráda, ţe mohu pomoci s organizováním volného času vnoučat. Vodila jsem je do různých krouţků a zajímavých činností, a tak jsem si je pořádně uţila. Jsem opravdu ráda, ţe jsem to udělala, protoţe nyní jsou uţ rok ve Švýcarsku. Michal tam byl vyslán firmou jako expert a budou tam celá rodina tři roky, moţná i déle. Nyní se tedy vídáme jen, kdyţ přijedou nebo kdyţ je navštívím. V důchodu mám stále co dělat, ještě jsem se nenudila. Mám spoustu činností, které mně bohatě vyplňují volný čas. Jeden den v týdnu pomáhám jako dobrovolnice v Nadaci Terezy Maxové, chodím na Univerzitu třetího věku, cvičím jógu, dokonce jsem se chtěla stát cvičitelkou, ale prozatím mám nějaké zdravotní potíţe, které mi to nedovolují. S manţelem, který je také v důchodu, nám spoustu času zaberou naše tři nemovitosti a zahrady. Přes zimu jsem tento rok chodila na tři dny v týdnu do práce. Často se také potkávám s kamarádkami. Čas rychle běţí, uţ je tady jaro a máme
134
spoustu práce na zahradách. Také cestujeme a poznáváme nové kraje. Čas nám také bohatě vyplňuje naše fenka zlatého retrievra Lusy, která je náš miláček a veliký mazel. Manţel s ní denně stráví i několik hodin na procházkách, ale já s nimi také ráda chodím. Ještě kdyţ jsem byla zaměstnaná a vedla kolektiv pracovnic, byla jsem vedením firmy poslána na školení, které se zabývalo typem osobnosti a sebepoznáním. Bylo to velice zajímavé, jak výuková část programu, tak praktická, kde jsme hráli různé hry. Z tohoto sebepoznávacího kurzu jsem si odnesla mnoho pouţitelných vědomostí a také jsem se dozvěděla, jaký jsem pravděpodobně typ člověka. Vyšlo mi, ţe jsem introvert se smyslovým vnímáním, usuzující s převahou cítění. Musím uznat, ţe na mě toto zařazení dost sedí, ţe se tak docela cítím, ale člověk to musí brát s rezervou. Jsem ráda, ţe jsem tuto práci napsala, zrekapitulovala jsem si svůj ţivot a nad mnohým jsem musela zase uvaţovat. Někdy to bylo dost krušné a moc se i do toho nechtělo, ale nyní mám dobrý pocit, ţe jsem to překonala. Dekuji Vám, paní Dr. Drlíková, ţe jste vzbudila můj zájem o napsání práce. P25: Ţena, 72, VŠ a) Můj život do třiceti let Narodila jsem se dva roky před válkou jako dítě původně matkou ne zcela chtěné. Mého otce velice milovala, ale byla zároveň velice hrdá, a tak čekala na jeho jasné vyjádření. O to se nakonec bezděky zaslouţil pokladník v kině svou nezáludnou otázkou, kdy bude svatba. Takţe byla, i kdyţ do mého narození chyběly uţ asi jen tři měsíce (Nakonec to ale bylo ještě dříve, protoţe jsem si asi o měsíc na svět pospíšila.) Byla jsem miminko nedomrlé, trpěla jsem jakýmisi podivnými dechovými obtíţemi, při nichţ jsem zfialověla a byla jsem proto plácána v poloze hlavou dolů, abych přišla k sobě. Obligátní otázka doktora při návštěvách zněla: „Ještě neumřela_“ Nakonec jsem ale všechno dohonila a byl ze mne slušný cvalík, rozmazlovaný širší rodinou, zvláště milovanou bábinkou a svobodnými tetičkami. Uţ ve dvou letech jsem věděla, ţe “bábinka nabacá“. Tátu jsem uţ jako malá poslouchala na slovo, ba na pouhý pohled. Máma byla přísná, ale spravedlivá, s ohromným smyslem pro povinnost po svých německých předcích. Pak přišel Mnichov a zabrání Sudet, v nichţ leţelo i mé rodné město. Celá rodina se přestěhovala postupně do Litomyšle, kde ţila rodina dědova bratra. Protoţe však otec zde neměl moţnost provozovat své řemeslo (byl kamenosochař), zakotvil ve Vinoři u Prahy a máma odešla za ním. Bydleli provizorně v podnájmu, a tak jsem zůstala u babičky a rodiče mě jezdili kaţdých šest týdnů navštěvovat. Občas jsem u nich pobyla na pár dní. Později se přesunuli k tátově sestře do Prahy. Nenesla jsem to nijak úkorně, neměla jsem si nač stěţovat. Rodiče mně při kaţdé návštěvě vozili dárečky, “tatoušek“ mě nosil za krkem a k vánocům mi vyráběli překrásné hračky – od pokojíčku a kolotoče pro panenky aţ po loutkové divadlo. Bábinka mě velice
135
milovala a rozmazlovala. Pravda, trochu jsem se později doma nudila, takţe jsem začala chodit do školky a zahájila jsem zde i svou recitátorskou dráhu. Moc se mi tam líbilo. (tehdy to ovšem nebylo nucené odkladiště zaměstnaných matek, jako v pozdějších letech.) Naštěstí pro mne byla doma ještě neprovdaná teta a strýc. Zvláště teta zdárně zastupovala generaci rodičů a hodně se mi věnovala při nástupu do školy, dohlíţela na mé úkoly, vedla mě k tomu, abych psala rodičům dopisy (mám je dodnes díky její péči – se všemi hrubkami prvňáka a druháka). Asi půl roku před koncem války se narodil můj bratr. Maminka uţ proto zůstala v Litomyšli. Do té doby se našeho malého města válka příliš nedotýkala. Nebylo tu ţádné bombardování, jenom jsme při houkání sirén chodili ve škole do sklepa. Dědeček a strýc ovšem poslouchali cizinu, na stěně visela velká mala Evropy, díky níţ jsem jako malá dobře znala zeměpis. Na ní se sledoval pohyb fronty, coţ dělal v té době kaţdý. Teta jednou přinesla z kanceláře posměšnou parafrázi Goethovy básně, převedené do “německé češtiny“, kterou jsem postupně s velkým gustem recitovala všem nájemníkům v domě. Naštěstí nás nikdo neudal. Pořád se mluvilo o tom, co bude po válce, její konec uţ visel ve vzduchu. Nejvíc jsme při té válečné bídě mluvili o tom, co si dobrého uvaříme. Čokoláda, banány nebo šlehačka byly neznámé pojmy. Zahrádku jsme neměli, v létě se pořádaly velké výpravy do lesa na borůvky, děda sbíral spadaná jablka a klásky. Také se jezdilo “načerno“ do vesnic pro mouku. V posledních měsících války, kdyţ se fronta přibliţovala ke Svitavám, hrozila moţnost, ţe se budeme muset schovávat před ní někde v lesích. Maminka ušila proto kaţdému členu rodiny ruksáček, do něhoţ se postupně ukládaly trvanlivé potraviny a nezbytné potřeby. I já jsem měla svůj. Pro bratříčka byl rezervovaný velký kufr, aby se do něj vešla zásoba plínek. Naštěstí k tomu nedošlo, válka skončila dřív. A tak jsme vyvěsili doma do oken šité praporky, běhali jsme za ruskými tanky a také u nás někteří ruští důstojníci přespali. Ještě předtím jsem si ale proţila obrovských strach o tátu, který aţ do konce, i během povstání, zůstával v Praze. Byla jsem totiţ zrovna u kamarádky na návštěvě, kdyţ rozhlas volal o pomoc, a slyšela jsem, ţe Němci vraţdí naše lidi. Ztotoţnila jsem si hlas s celou Prahou a rozplakala jsem se. Nakonec jsme si i s kamarádkou na radu její maminky klekly a za tatínka se modlily. No, šťastně se vrátil a za pár dní mě dokonce vzal na výlet do Prahy, kam si jel pro nějaké věci. Kvůli stannému právu jsem sice přespala v prázdném kufru na nádraţí, ale za to jsem viděla čerstvě vybombardovanou Staroměstskou radnici a z několika dalších domů se tam ještě kouřilo. A bylo po válce. Zrovna jsem si na plácku za domem přesýpala v rukách střelný prach, kdyţ kolem šla delegace, vedoucí Zdeňka Nejedlého, který se vrátil z emigrace, jeho rodinného domu. Brzy na to šla přes plácek skupina kolaborantů, kterou vedli někam na práci. Byla mezi nimi i moje paní učitelka z obecné školy. Po odjezdu Rudé armády šla tudy tlustá červenolící paní řeznice z našeho domu a pobrukovala si, ţe začíná pršet a “po těch Bolševicích to tu trochu spláchne“. Dlouho si radosti neuţila, za pár dní jsme jí šli na pohřeb. Zkrátka, přes místo mých dětských
136
her šly dějiny. Táta jel obhlédnout situaci v našem rodném moravském městě a přijel s hrůznou zprávou. V dědečkově domě bydlela za války početná německá rodina, kterou její otec koncem války povraţdil, dům zapálil a sám se oběsil. Dětská fantazie měla další sousto, a jak bylo mým zvykem, za chvíli o tom věděl kdekdo v mém okolí. Rodiče s malým bratříčkem odjeli brzy zpátky na Moravu, pronajali si byt a táta dojednával koupi domu a zahájení ţivnosti. Já jsem ještě těch pár týdnů do konce školního roku zůstala u babičky a zbytku rodiny a zaţila slavnostní návrat tetiččina nápadníka, jugoslávského inţenýra, který strávil válku v německém zajetí. A pak přišel konec školního roku a tatínek si mě odvezl do Zábřeha – v čepici vycpané vatou, protoţe jsem dostala zánět středního ucha. Tak začala nová etapa mého dětského ţivota. Bylo mi osm let. Splnila se mi sice má velká přání – aby bylo po válce a abych měla bratříčka – ale realita těch dvou prázdninových měsíců byla pro mě z mnoha důvodů nedělky stresující. Kvůli nemoci jsem musela polehávat na zahradě, zatímco naši s malým bráškou chodili “na spálenisko“ sklízet rybíz v zahradě (byl to ten dědečkův vyhořelý dům, na švestce v zahradě zůstal ještě odříznutý konec řemenu, na němţ se pachatel oběsil). Zůstávali tam přes celý den, maminka mi pak předplatila obědy v hospodě. Nebyla škola, takţe jsem neměla kamarádky, chyběla mi bábinka a rodiče mi najednou připadali hrozně cizí. Z milovaného tatouška se stával normální táta, který se uměl rozkřiknout, ba i nějakou vlepit. A tak jsem bloumala po svém rodném – pro mě zcela cizím – městě a mohla jsem puknout štěstím, kdyţ jsem najednou potkala své dvě tetičky, které přijely na návštěvu. Kočárek s bratrem jsem sice vozila ráda, ale hrát se s ním ještě moc nedalo. Koncem prázdnin jsem ještě zaţila další dětskou hrůzu – z atomové bomby, svrţené na Hirošimu. Dítě většinou slyší různé útrţky debat dospělých, a mně utkvěla kdesi vyslovená obava z otravy světových vod a oceánů. Pak přišla škola a všechno se změnilo. Měla jsem najednou plno nových kamarádek, ba i ctitelů, mezi spoluţáky. Začala jsem chodit do skauta a později do Sokola. Taky do houslí (i kdyţ jsem se raději vozila na futrále na klouzačce, neţ cvičila). Táta koupil dům u hřbitova s velkou zahradou. Lezla jsem po stromech, hrála si s kluky a opustily mě věčné angíny. Pan učitel ve mně objevil recitační nadání, které se uplatnilo při četných mikulášských a vánočních besídkách, při oslavách narozenin našich prezidentů a dalších různých příleţitostech. Těch slavností byla v poválečné euforii spousta. V Sokole mi přidělili hlavní roli rozmazlené (a posléze napravené) holčičky ve hře, která nedočkala tří repríz. Stávala se ze mne pomalu malá primadona. Bratr mezitím povyrostl, ale uţ ve dvou letech začal chodit do školky, protoţe se doma nudil. Tak jsem si ho moc neuţila, i kdyţ jsem si s ním ráda hrála. Zvlášť kdyţ dostal velkého houpacího koně s opravdovou hřívou, na něhoţ jsme se oba vešli. Začala jsem se učit slovinsky, abych se blýskla před tetičkou, aţ ji navštívíme v Jugoslávii, kam se nakonec šťastně provdala. A hlavně –
137
brzy se také navrátila bábinka s dědou a strýcem a nastěhovali se do svého starého domu, který byl znovu postaven. Často jsem se cpala švestkami v koruně stromu, na kterém dlouho zůstal kus oběšencova řemenu… V obecné škole jsem se učila výborně – přesněji řečeno neučila, nepotřebovala jsem to. Kromě svých početných mimoškolních aktivit jsem většinu času leţela v kníţkách. Televize naštěstí tehdy nebyla. Rodiče mi plánovali gymnázium, ale téhoţ roku, kdy jsem vycházela z páté třídy, přišla první z četných reforem Zdeňka Nejedlého a tak jsem prostě postoupila do šesté třídy základní školy. Druhý stupeň uţ nebyl smíšený, takţe jsem absolvovala čtyři roky jen s děvčaty. Dnes si myslím, ţe to nebylo špatné – oddělení chlapců a dívek v době puberty má svůj význam, třeba jen tím, ţe první “namlouvání“ má v sobě víc tajemství a dobrodruţnosti. Zmínka o školské reformě uţ sama o sobě naznačuje, ţe mezitím došlo ke komunistickému převratu. Politické přesvědčení mých rodičů prošlo od konce války dramatickým vývojem. Matčin otec totiţ patřil k zakladatelům KSČ v kraji a také táta byl levicového smýšlení (S mámou se shodou okolností poznali v mládeţnické komunistické organizaci “Modrá blůza“) Ovšem kdyţ komunisté začali likvidovat i malé ţivnosti, jakou měl můj táta, a ukázali svou nedůvěryhodnost i v jiných věcech, stal se z tatínka “reakcionář“ a nemohl jim přijít na jméno. Kdyţ se na vánoce u nás scházela celá širší rodina, vedly se kruté politické debaty mezi ním a dědečkem či strýcem, kteří straně zůstali věrní. Je ale zapotřebí říct, ţe to nikdy nevedlo k rodinnému rozkolu, bralo se to spíš jako řečnické cvičení. Já jsem začala chodit do Pionýra, ale zcela z vlastní vůle, aniţ jsem tušila, ţe jde o celostátní organizaci. Brala jsem to jen jako další z mých četných krouţků. Ostatně jsem také chodila do kostela, i kdyţ rodiče nebyli věřící. Máma mě dala zapsat do náboţenství, prý abych jim to jednou nevyčítala. Byla totiţ po dědečkovi velice tolerantní. A taky velice pracovitá. Měla obrovský smysl pro povinnost a snaţila se ho vypěstovat i v nás. Dokud nechodila do práce, nemusela jsem sice doma pomáhat, ale zato jsem si musela sama štupovat ponoţky, coţ jsem z duše nenáviděla. A ty bavlněné se pořád trhaly a trhaly… Táta byl pravý chlap, kterému bych si nikdy netroufla odmlouvat. Máma ho velice milovala a s velkou obratností ctila patriarchát v rodině. Dodnes myslím, ţe se k sobě velice hodili. Vţdycky jsem měla nějakou “hlavní kamarádku“, se kterou jsme si svěřovaly i první tajnosti. K těm došlo současně s pubertou a musím říct, ţe ty první platonické lásky (spočívající ve společné návštěvě kina či doprovodu domů) pro mě znamenaly často víc, neţ pozdější trochu nevinné vztahy. Moţná, ţe ty o jenom málo starší chlapce tehdy trochu vyděsila síla mého dívčího citu (děvčata jsou v tomto věku přece jen zralejší), a tak raději opatrně vycouvali. Musím říct, ţe mi tím způsobili trápení, jaké jsem později uţ nikdy nepoznala (Ostatně později jsem to byla zpravidla já, kdo vztah ukončil). Školu jsem v pubertě trochu flákala, ale nakonec jsem se sebrala, veleúspěšně sloţila tehdejší závěrečné zkoušky v deváté třídě a byla přijata na gymnázium. Předtím jsem ovšem jako všichni ostatní, musela absolvovat tři týdny
138
ostré brigády v zemědělství, coţ obnášelo i 12hodinové podávání snopů nahoře na mlátičce nebo stavění panáků v červencové výhni. To byla ostatně povinnost i o všech dalších prázdninách, ale nestěţuji si, byla to dobrá zkušenost. Gymnaziální léta znamenala také taneční, a hned po nich početné plesy, na které jsem chodila s rodiči a s jejich známými. Máma velmi milovala tanec a pro mne to byla i příleţitost k navazování dalších lásek, nejčastěji se studenty automobilové průmyslovky. Většinou netrvaly příliš dlouho a tentokrát uţ mě rozchody netrápily, iniciátorem jsem bývala já. (z dnešního hlediska si myslím, ţ tyto ještě relativně nevinné známosti dovolily člověku trochu se vyznat sám v sobě a byly lepší, neţ dnešní časté “váţné“ souţití mladých lidí.) Škola byla prima, byli jsme dobrá parta s výborným třídním, a přestoţe jsme prakticky všichni vstoupili do ČSM, náš názor na stávající politický systém byl myslím celkem jednotný – neměli jsme o něm iluze. V den Stalinova pohřbu jsme s menší partou spoluţáků seděli na zrušeném hřbitůvku bývalého továrního Brassa a mastili karty. (Předtím jsme si odbyli ovšem čestnou stráţ u základního kamene budoucího pomníku onoho slavného diktátora). Taky nás postihla další z mnoha reforem stále téhoţ soudruha ministra školství, a tak jsme maturovali o rok dřív, neţ jsme předpokládali ještě v prvním ročníku studia. Ten první ročník byl pro mne také studijně nejúspěšnější, dotáhla jsem to i na vyznamenání. Pak jsem ale musela bojovat nejen s přísným matikářem, fyzikářem a chemikářem v jedné osobě, ale i se svou leností a flákačstvím. Jen milovaná franština mě dokázala přimět k učení. No, poslední rok jsem se jako obvykle sebrala a slušně odmaturovala. Ještě pár měsíců předtím jsem skládala talentové zkoušky na DAMU, na něţ mě připravoval jeden olomoucký herec. Dokonce jsem prošla do uţšího výběru, tam jsem ale skončila. Podnět k tomu pokusu vzešel od jednoho z účastníků recitačního školení v Olomouci a byl to vlastně jeden z prvních případů, kdy mě někdo někam postrčil, coţ se v mém ţivotě často opakovalo. Nakonec jsem dělala přijímací zkoušky na Filozofické fakultě UK na obor franština plus čeština. Komise mě upozornila, ţe počet zájemců je vysoký a vymámila na mě souhlas s případným přeřazením na Vysokou školu ruského jazyka a literatury, která byla dva roky předtím otevřena. Jak se dalo čekat, oznámení o přijetí přišlo právě odtud. Máma s tím moc spokojená nebyla, navrhovala mi dálkové studium jazyků při nějaké kancelářské práci, ale to se mi příčilo. Naštěstí mě povzbudil můj třídní krásným dopisem (který mám dodnes schovaný) a prozíravě zdůraznil, ţe vysokoškolské studium dá člověku všeobecný rozhled, nemluvě o moţnosti pozdějšího přestupu na jiný obor. Máma byla jako vţdy tolerantní, a tak jsem začala po prázdninách studovat v Praze (po předchozím cvičení na 1. Celostátní spartakiádě a účasti v celostátním kole uměleckého přednesu v oboru melodramatu). Na vysokou školu vzpomínám ráda a dodnes se se spoluţačkami (a jedním spoluţákem) z naší skupiny scházíme. Studovala jsem, zvláště zpočátku, s výborným prospěchem, protoţe uţ zde nebyly předměty, které mi na střední škole působily
139
obtíţe. Hrála jsem v dramatickém krouţku, s Čechovým Medvědem jsme zajíţděli i mimo Prahu. Po vystřídání několika obligátních kratších lásek jsem našla i první váţnou známost, bratra jedné spoluţačky. No, vydrţela rekordní rok, ale skončila taky, měla jsem najednou pocit, ţe si nemáme moc co říct. Hlavně jsem ale našla svou celoţivotní přítelkyni ve své spolubydlící na koleji. Byla dost těţce od mládí zdravotně postiţená a k tomu asi od třinácti let neslyšící. Byla však velice inteligentní, vzdělaná i krásná. Přednášky si opisovala. Naučila jsem se s ní chodit na výstavy a do divadel. Později musela pro návrat tuberkulózy studium přerušit a bydlela pak ve zvláštní koleji, ale stýkaly jsme se pořád. Uměla odečítat ze rtů a vzdor svému postiţení byla velice společenská. Udivovalo mne, ţe někteří lidé pokládali mé přátelství z obětavosti – já jsem byla ta, kdo z něho získával více. Absolvovala jsem během studia mnoţství filmů, divadel i výstav. Zaţila jsem éru Otomara Krejči a Alfréda Radoka v Národním divadle, v posledním roce i první hry právě vzniklého divadla Za branou s mimem Fialkou, Ljubou Hermanovou a Jiřím Suchým. Byl konec padesátých let, bylo po úspěchu na EXPO 58 v Bruselu a ve vzduchu byl cítit první závan krásných let šedesátých. A pak jsem promovala a hned po promoci onemocněla jakousi zvláštní angínou s přetrvávajícími teplotami, takţe jsem léto strávila na různých vyšetřeních. Místo jsem neměla – umístěnky byly jen pro učitele a já jsem učit nechtěla, ostatně jsem dělala překladatelskou větev. Těch několik překladatelských míst bylo jen v politicky exponovaných nakladatelstvích, a tam bylo podmínkou členství v komunistické straně, na coţ jsem rozhodně neaspirovala. Můj zábřeţský strýc obesílal (za mě i bez mého podnětu) různé redakce a instituce, ale bez výsledků. Nakonec přišla nabídka od mé neslyšící opavské přítelkyně, která pracovala ve Státní vědecké knihovně v Ostravě. Právě se tam uvolnilo místo. A tak jsem odjela do Ostravy. Ostravské období bylo krátké – asi 15 měsíců – přesto ale pro mne významné, protoţe jsem zde našla svého ţivotního partnera a provdala se. Z počátku na mě město působilo tísnivě, nejen kvůli tehdy ještě hodně špatnému ovzduší. Bydlela jsem se svou přítelkyní v podnájmu u její tety. Plat jsem měla hodně nízký, domů jsem jezdila jednou za měsíc. Někdy jsem jela na neděli k jejím rodičům do blízké Opavy. Nejhorší bylo, ţe mě trápily jakési neurčité zdravotní problémy oběhového charakteru, snad následek po té podivné angíně. Jednou mi dokonce z jednoho obchodu zavolali sanitu a skončila jsem v nemocnici na několikadenním důkladném vyšetření. To nic závaţného neobjevilo, potíţe ale přetrvávaly… tachykardie, slabý puls, téměř šokové stavy po delší chůzi. Časem jsem se s tím naučila ţít, paradoxně se mi ulevilo po jakési brigádě po tříhodinovém rytí. Za pobytu v nemocnici jsem navázala krátkodobý kontakt s jedním mladým lékařem, s nímţ jsem se pak několikrát setkala v jeho garsoniéře. Nebylo to míněno váţně z ţádné strany, bylo to pro mne jen jakési dočasné stéblo pro tonoucího a po krátké době jsem tento vztah sama ukončila.
140
V zaměstnání jsem byla spokojená, měla jsem dobrou vedoucí, s níţ jsem dodnes v kontaktu. Pracovala jsem v oddělení styku se čtenáři jako poradkyně. Jedno odpoledne přišel do poradny mladý muţ, dobře se nám spolu klábosilo. Pak uţ na mě čekal na zastávce trolejbusu po skončení odpolední směny a věci dostaly rychlý spád. Zkrátka jsem se k němu po pár dnech nastěhovala. Bydlel v garsoniéře, kterou mu pronajal dřívější zaměstnavatel, kdyţ přišel z Brna se svou dnes uţ bývalou manţelkou z Ostravy. Byla jsem hrozně zamilovaná, oba jsme byli volní. Po čtrnácti dnech se pozval k nám do rodiny, kde se konala velká sešlost u příleţitosti návštěvy jugoslávské tetičky. A po šesti týdnech jsme se vzali. Jen ve čtyřech, se svědky. Na radnici nás vezl týţ trolejbus, kterým jsme se pak vraceli zpátky (jak jsme poznali podle průvodčího). Byla jsem uţ v té době, jak se později ukázalo, těhotná a to záměrně a chtěně. Problémem bylo bydlení. Nový zaměstnavatel ho manţelovi poskytnout nemohl, od starého měl soudní výpověď. Našli jsme inzerát na nová místa projektantů v kolínské Tatře, a to s nabídkou nového bytu, avšak manţela jeho podnik paradoxně odmítl propustit podle jakéhosi paragrafu na ochranu třetí pětiletky. Po intervenci mého tehdy ještě trochu vlivného komunistického strýčka jsme nakonec našli ve stejný den ve schránce jak souhlas s rozvázáním pracovního poměru, tak oznámení kolínské Tatry, ţe déle nemohou čekat a byt postupují dalšímu ţadateli. No, nakonec to dobře dopadlo: manţel okamţitě odjel do Kolína, já jsem musela – ve vysokém stupni těhotenství – zůstat ještě čtrnáct dní v Ostravě sama, abych mohla nastoupit mateřskou dovolenou osm týdnů před porodem. A pak uţ na mě čekal manţel na nádraţí v Kolíně. Byt byl pěkný, v přízemí, v dvoupatrovém domě. Obyvatelé byli téţe generace, naše děti byly většinou vrstevníci a pozdější spoluţáci. Zařízení jsme si kupovali postupně, moje “věno“ stačilo na poměrně levný nábytek do obývacího pokoje (bratr ještě studoval a tátův plat v komunálním podniku byl malý). Ale nestěţovali jsme si. Na jaře se nám narodila krásná čtyřkilová holčička, měla se k světu a já jsem byla pořád hodně zamilovaná – vţdyť jsem se s manţelem vlastně znala necelý rok! Chtěla jsem zůstat doma co nejdéle, abych si dítěte uţila a samozřejmě i ono mě. Museli jsme se dost uskrovňovat, ale to mi nevadilo, říkala jsem si, ţe jsem chudá z vlastního svobodného rozhodnutí. Ostatně jsem to brala jako sport – umět vyjít s penězi tak, aby na všechno zbylo trošku. Spokojenost byla narušena – jak potom ještě několikrát – tím, ţe jsem brzy po porodu opět přišla do jiného stavu a těhotenství bohuţel skončilo po dvou měsících potratem. Později se ukázalo, ţe šlo zřejmě o následek zákroku v šestinedělí. Kdyţ byly dcerce necelé dva roky, přijala jsem na popud své sousedky (opět popostrčení zvenčí) místo učitelky na druhém stupni základní školy, ovšem pouze na zástup. Učila jsem češtinu a ruštinu. To se opakovalo po půl roce znovu. Později jsem uţ ale další nabídku odmítla, ujistila jsem se v tom, ţe kantorské řemeslo mi opravdu moc nesedí. Byla jsem hodně benevolentní a děti mi “chodily po hlavě“, i kdyţ mě měly docela rády. Benevolentní jsem vlastně byla i při výchově vlastní dcerky; člověk se vţdycky chce trochu odlišit
141
od vlastních rodičů, a ti byli dost přísní. Kdyţ jsem učila, chodila k nám domů starší paní na hlídání, která se pak stala mé dceři jakousi další babičkou. Později jsem se rozhodla sehnat si nějaké překlady z ruštiny, které bych mohla dělat sama. Strávila jsem několik dní v Praze obíháním redakcí a nakladatelství a podařilo se mi navázat kontakt s časopisem Čtení o Sovětském svazu. Manţel naštěstí jezdil kaţdý týden do Prahy na konzultace, začal studovat dálkově ČVUT, a tak texty putovaly z Prahy a zpět jeho prostřednictvím. Nějaká koruna tedy přibyla a já jsem se mohla realizovat v svém oboru. Bývalá spoluţačka, působící tehdy ve vydavatelství Svět sovětů, mi dohodla větší překlad a nějaké lektorské posudky. Důleţité ale bylo, ţe jedna z redaktorek jednoho z mnoha nakladatelství, kterou jsem tehdy navštívila, mi poradila (opět to cizí “nakopnutí“!), abych si našla k tomu ještě nějakou práci na poloviční úvazek. Náhodou kdysi pořádala přednášku v kolínské okresní knihovně, kterou jsem sice znala, ale nepředpokládala jsem, ţe by tam byla nějaká kvalifikovanější práce kromě půjčování. Zkusila jsem to a nakonec jsem tam zakotvila na čtvrt století jako katalogizátorka (s překlady jsem později, po okupaci v roce 1968 skončila a přešla na delší úvazek, ale to uţ je jiná kapitola.) Brzy po nastoupení mě čekalo další neplánované těhotenství, které přes můj několikatýdenní pobyt v nemocnici skončilo jako ta předešlá. Pak uţ nastalo ale docela spokojené období. Dcerka chodila na půl dne do školky, po prázdninách ji čekala škola. Manţel měl před státnicí, studia dokončil “s odřenýma ušima“, ale v termínu. Na dovolenou jsme jezdili jen k mým rodičům, kteří měli velkou zahradu. Kaţdoročně jsme navštěvovali i manţelovy rodiče v Brně. Občas jsme si vyjeli na výlet na kole. Ráda jsem fotografovala a snímky si sama vyvolávala. Zemřela bábinka s dědou, oţenil se můj mladší bratr… Televizi jsme neměli, ani jsem ji nechtěla. A byla krásná šedesátá léta, jejichţ atmosféru nepochopí, kdo je neproţil. V kolínském divadle hráli Havlovo Vyrozumění – viděla jsem je několikrát. Ještě před tzv. Praţským jarem bylo cítit uvolnění. A to nemluvím o filmech, které se tehdy točily – Forman, Chytilová… V knihovně jsem se také podílela na tvorbě besed pro školní mládeţ, na nezbytné oslavy MDŢ jsem psala a nacvičovala s kolegyněmi divadelní hry, např. Knihovna pravěku, v nichţ jsme kaţdá druhá účinkovala. Ale to uţ trochu předbíhám, protoţe kdyţ jsem byla v knihovně dva roky, přišel osmašedesátý rok a po něm normalizace. Ale to uţ mi bylo jednatřicet let. Mám-li se pokusit o jakési shrnutí svých prvních třiceti let ţivota, které představují méně neţ polovinu toho dosavadního, musím říci, ţe nejraději vzpomínám na dětství, které bylo opravdu krásné. Na pubertu a časné mládí uţ méně: neměla jsem se ráda, obtěţovaly mě hormony, které se hlásily o své právo, trpěla jsem svými láskami a přitom se bez nich nedokázala obejít. Vysokoškolské období bylo také pěkné a první léta manţelství téţ – aţ na problémy s nezdařenými těhotenstvími. Nikdy jsem se nenudila sama se sebou, hodně jsem četla. Svému dítěti jsem se snaţila dát tak krásné dětství jako jsem měla já sama, a moc mě to těšilo. Vţdycky jsem měla pocit,
142
ţe svůj ţivot řídím sama a dělám věci z vlastního rozhodnutí (přes ona výše zmíněná popostrčení či nakopnutí). Vţdycky jsem měla pocit – dnes vím, ţe směšně klamný – ţe kdyţ budu opravdu chtít, můţu se naučit cokoliv, třeba chodit po provaze. (Naštěstí jsem to nechtěla.) A měla jsem svou celoţivotní přítelkyni, s níţ jsem si často psala. Dcera sice zůstala jedináčkem, ale vynahradila mi to později na vnoučatech. A přivedla mě k Bohu. Ale to uţ je opravdu jiná kapitola. b) Můj život po třiceti letech Třicítka mě dostihla po asi roční práci v kolínské okresní knihovně. Nepokládala jsem ji za nějaký předěl, připadala jsem si pořád hodně mladá a nechápala jsem kolegyně, které tu hranici obrečely. Byla jsem spokojená, přestoţe jsem se uţ smířila s tím, ţe po předchozích špatných zkušenostech se uţ o další dítě nebudeme pokoušet. Pracovala jsem na poloviční úvazek, kromě toho jsem měla občas nějaké menší překlady z ruštiny nebo lektorské posudky. Peněz bylo málo, ale bylo mým svobodným rozhodnutím neměnit za ně radost z dcerky a dostatek volného času. Navíc ještě pořád trvala krásná šedesátá léta, hrály se dobré filmy, vycházely slušné kníţky… Pak přišel rok 1968. Napřed bylo všude plno euforie. Někdy v létě mě ředitel knihovny přizval na “aktiv inteligence“ na kolínském sídlišti, kde jsem – vyprovokována jakýmsi slabošským diskusním příspěvkem – vybídla přítomné k zaloţení Klubu angaţovaných nestraníků v Kolíně. Posléze jsem se do něj přihlásila, neţ však příslušné osoby z kolínského divadla stihly poslat přihlášky do Prahy, dostavil se 21.srpen a s ním spřátelené armády. Takţe jsem málem z knihovny byla propuštěna (díky zbabělosti jistého inspektora pro kulturu), ale nakonec to dobře dopadlo (díky slušnému řediteli). To ale předbíhám. Ještě předtím, hned první dny invaze, jsem uplatnila svou ruštinu a nacyklostylovala dopis ruským vojákům, kde jsem se jim snaţila vysvětlit, ţe u nás není ţádná kontrarevoluce. Předali jsme ho – jaká ironie – na OV KSČ. Pochybuji, ţe ho někdy nějaký ruský voják viděl (později uţ byly blány na cyklostyl přísně očíslovány a sehnat psací stroj s azbukou uţ by asi taky nebylo snadné). Pamatuji si také, ţe jsem překládala do místního rozhlasu po drátě jakýsi dopis ruského vojáka, který byl nalezen u havarovaného tanku. Vyplývalo z něj, ţe vojáčci ani netušili, kde se nacházejí, mysleli, ţe jsou v Německu. Bylo to tak dojemné, jak některé kolegyně, i kdyţ členky partaje, prohlašovaly, ţe jejich děti nesmějí přinést na vysvědčení dobrou známku z ruštiny. A ta krásná lidová tvořivost, veršované průpovídky na zdech či za výlohami obchodů! (jen namátkou z výlohy řeznictví: „RUSI A UZENÝ JSOU NEJLEPŠÍ STUDENÝ.“) Lidi byli k sobě slušnější a ohleduplnější neţ jindy. Podobnou euforii jsme mohli zaţít znovu aţ po jednadvaceti letech. Ze začátku to ještě nevypadalo tak beznadějně, mnozí věřili, ţe se bude moci nějak navázat. Ale pomalu, leč jistě, přicházela plíţivá normalizace. Bylo to jedno z nejodpornějších období – pokud si odmyslím radosti osobního ţivota. Cítila jsem
143
potřebu odporu, nechtěla jsem se poddávat a místo toho jsem u některých kolegyň s hrůzou pozorovala pragmatické přizpůsobení. Později nás to čekalo ovšem všechny, ale ten první čas mi to připadalo jako zrada. Někdo v té době dokonce vstupoval do strany. Nejhorší bylo, ţe to u mé generace postihlo dvacet let toho nejlepšího středního věku, mezi třicítkou a padesátkou. Nejenom z dnešního odstupu, ale uţ tehdy jsem měla pocit zahnívajícího bahna v rybníce. Nic se nedělo, nic se dít nemohlo a nesmělo. Aţ později jsem získávala od jistého spoluţáka samizdatová vydání zakázaných autorů, případně pašované výtisky knih z nakladatelství Škvoreckých v Torontě. Zato si člověk vytrénoval cit pro sebemenší naráţky ve filmech či divadelních představeních (Krejčovo divadlo za branou končilo svou činnost sérií představení právě v Kolíně!) Manţel se během invaze taky notně angaţoval popisováním zdí a podniku, kde pracoval, ovšem zásluhou pilného fotodokumentátora měl pak na dlouhá léta zaraţen jakýkoliv sluţební postup, přestoţe mezitím dálkově vystudoval ČVUT v Praze. A tak se člověk musel soustředit na drobné ţivotní radosti. Přestala jsem překládat z ruštiny, trochu jsem si zvýšila úvazek v knihovně. Pomáhala jsem organizovat besedy pro školáky, recitovala jsem při tradičních večerech v knihovně, psala scénky pro tradiční oslavy MDŢ, v nichţ stařičké důchodkyně hrály pistolníky, popřípadě pravěké knihovnice vytesávaly do skály dobu příchodu na pracoviště… Tak plynul čas, jeden jako druhý, třetí a všechny ostatní. Dcera Márinka se konečně vyhrabala z věčných nachlazení a ve čtrnácti začala chodit na gymnázium. Hrála na housle, chodila do rytmiky, dobře malovala. Byl mezi námi spíš kamarádský vztah. Vţdycky jsem ji velice milovala, pamatuji si některé okamţiky, kdy se mi při pohledu na ni srdce doslova svíralo láskou, i kdyţ to někomu můţe znít nadneseně. Uvědomila jsem si, ţe jako jedináček se nesmí cítit mezi námi jako ztracená. I v případě, ţe něco provede, musí cítit trochu zastání, kdyţ jsme vlastně dva na jednoho. To bylo někdy předmětem neshod mezi mnou a muţem, který si často přisazoval, kdyţ jsem ji začala kvůli něčemu hubovat. To jsem nesnášela. Jinak ale měla štěstí, protoţe v domě měla několik vrstevníků, kteří si k nám chodili hrát, případně ona chodila na návštěvu k nim, takţe o kamarády neměla nouzi. Taky spoluţačky se u nás houfovaly, takţe jsem při návratu z práce často málem zakopla o hromadu aktovek v předsíni. Koupili jsme si na splátky staré auto a udělala jsem si řidičák… Na dovolené jsme byli párkrát jen na rekreaci ROH, jinak jsme jezdívali k rodičům na Moravu, kteří měli velkou zahradu, a Márinka si mohla hrát s dětmi příbuzných. Jen jednou jsme navštívili moji tetu v Jugoslávii, ani ne tak kvůli pobytu u moře, ale protoţe mi za války byla druhou mámou. Začala jsem chodit do pěveckého krouţku učitelů, s manţelem jsme absolvovali kurz tanečních pro starší a pokročilé a párkrát zašli na ples. Dcera úspěšně odmaturovala, ale nedostala se na vysokou školu – chtěla studovat stomatologii v Olomouci, ale brali tehdy velmi málo českých uchazečů, většinu ročníku tvořili studenti z NDR. Nakonec se rozhodla pro
144
dvouletou nástavbu pro zdravotní laboranty v Praze. Ale to uţ začala další, dost drsná kapitola mého ţivota. Právě v roce, kdy Márinka maturovala, jezdíval manţel na delší dobu pracovat do NDR. (Byl vedoucí skupiny, která měřila výkon kotlů vyráběných jeho podnikem.) Býval v té době často podráţděný a já jsem netušila proč. Pak jsem ho jednou mimoděk přistihla při psaní dopisu a podle jeho polekané reakce jsem tušila, ţe se něco děje. Pokračování připomínalo frašku: manţel postupně přiznal, jak se věci mají. Navázal v Německu vztah s rozvedenou, o 21 let mladší ţenou, která měla malou holčičku. Bral nejprve celou záleţitost jako dočasnou a nezávaznou, ale paní si to zřejmě představovala jinak a začala manţela bombardovat po jeho návratu domů dopisy, v nichţ vyhroţovala, ţe si něco udělá. Jel tedy na motorce do NDR (mně tehdy napovídal, ţe jede navštívit bývalé kolegy), a ejhle – kdyţ v pozdních hodinách k ní dorazil, měla u sebe uţ jiného! Takţe ten dopis, při kterém jsem posléze manţela přistihla, byl výkřikem zhrzeného milence. Tehdy jsem ovšem ještě neznala jeho obsah, Manţel po vysvětlení dopis vzal, přetrhl napůl a šel ho hodit do kontejneru před domem. Asi po dvou či třech dnech, kdyţ jsem vynášela smetí, jsem přece jen nahlédla dovnitř – dopis byl úhledně zasunutý u boční stěny. To jsem ovšem nevydrţela, dopis vytáhla a s pomocí slovníku si ho potajmu přeloţila z němčiny. Proto jsem znala i křestní jméno oné dívky. Následující období – a trvalo vlastně několik let – bylo pro mne touto událostí poznamenáno. Bylo to zvláštní období. Jednak jsem na celou záleţitost přišla aţ po ex post a manţel se choval náleţitě zkroušeně. Taky jsem si přičítala vlastní viny, i kdyţ ne nějaké konkrétní, za to, ţe se utěšoval jinde. A tak vlastně následovaly jakési druhé líbánky, které byly umoţněné i tím, ţe dcera studovala v Praze a přes týden nebyla doma. (Dodnes o celé záleţitosti nic neví a nechci jí to nikdy říct!) Začali jsme spolu jezdit na krátké dovolené k Baltu, většinou v září, po sezóně. A pak – přepadla mě jakási perverzní záliba dopátrat se nějakých větších podrobností o tom vztahu, ale manţela brzy svěřování přešlo, a tak jsem potají prohlíţela jeho zápisníky a adresáře. Hrozně jsem touţila tu ţenu vidět, abych pochopila, co na ní manţela tak přitahovalo. Ukázal mi sice jednou nějakou fotografii, kde byla s dcerkou, ale vůbec jí tam nebylo vidět do obličeje. Všechno, co jsem věděla, bylo její křestní jméno a název podniku, kde pracovala. A tušení podle adresáře – ţe její příjmení začínalo na “R“. Manţel tvrdil, ţe je to běţné německé příjmení, jako u nás Novák, víc ale prozradit nechtěl. Dlouho jsem si lámala hlavu, jak a pod jakou záminkou se do Německa vydat, a pak přišel zázrak: kolínské muzeum pořádalo zájezd právě do toho starobylého městečka a nabízelo volná místa v autobuse. Přihlásila jsem se, napsala pomocí slovníku krátký dopis, v němţ jsem vysvětlila té paní, ţe ji musím vidět a vyjeli jsme. Dorazila jsem do příslušného podniku, vyhledala vrátnou a střelila od boku jméno Richter. Vrátná sice kroutila hlavou, ale zavedla mě osobně do příslušného oddělení. Nebylo to sice Richter, ale Rieger, nicméně nakonec jsme se setkaly. Byla jsem ohromená, protoţe
145
jsme před sebou viděla malou, bledou a ne moc hezkou osůbku. Představila jsem se, něco vykoktala a předala jí dopis (Něco jsem v něm mimo jiné blábolila o rozdílu mezi skutečnou láskou a zamilovaností.) A bylo to. Ale vlastně to ještě nebylo všechno. Kdyţ jsme odpoledne čekali na náměstíčku na autobus, vyběhly ze školy malé děti. Zaujala mě holčička v čepici z králičiny s koţešinovým ocáskem, a kdyţ jsem přišla blíţ, mohla jsem si přečíst její jméno a adresu, uvedené v rámečku na aktovce. Byla to dcerka – holčička, se kterou můj manţel strávil pár týdnů, kdyţ ţil s její matkou. Byla to strašná náhoda. Manţelovi jsem po návratu všechno přiznala a vlastně jsem s tou paní měla soucit. A taky jsem si ujasnila, proč mého muţe tak přitahovala. Potřebuje totiţ někoho ochraňovat, být ve vztahu silnější. Kdyţ jsme se seznámili, byla jsem to já, kdo pomoc a ochranu potřeboval, kvůli mým tehdejším zdravotním problémům. Později jsem se ale postavila “na vlastní nohy“ a byla jsem zvyklá dělat si víceméně, co chci sama. Uţ jsem ho v tomto smyslu nepotřebovala. Moţná trpěl komplexem méněcennosti, i kdyţ by mě to tehdy nebylo napadlo. Trvalo ještě pár let, neţ jsem se z toho všeho vyhrabala, nejvíc mi ovšem pomohla vnoučata. To bych ale zase trochu předbíhala. Nejprve dcera dostudovala nástavbu pro zdravotní laborantky a začala pracovat v nemocnici na Bulovce. Uţ během studia se setkala s věřícími lidmi (byli to hlavně externí profesoři) a stala se členkou Církve bratrské. Zúčastňovala se různých církevních akcí pro mládeţ, kde se poprvé setkala se svým budoucím manţelem. Později začala chodit do evangelického sboru na praţských Maninách, kde byl pastorem známý Dan Drápal. Martin, její budoucí muţ, náhodou absolvoval vojnu v Praze, párkrát se setkali a nakonec se vzali. Přestěhovali se na jiţní Moravu, nejprve do Břeclavi, kde ţili Martinovi rodiče a hlavně jeho invalidní sestra, která byla vozíčkářka a půjčila novomanţelům svou garsonku. Zde se jim narodila Bětuška, má první vnučka. Později se přestěhovali do Lednice – nejdříve do bytu, později si tam přestavěli domek po Martinově babičce. V Lednici přišel na svět jen o čtrnáct měsíců po Bětušce vnuk Štěpánek a necelých pět let po něm poslední vnouče Janeček. Bětušky a Štěpánka jsem si moc uţila. Zvláště první roky, před narozením nejmenšího, jezdila k nám Márinka na delší dobu několikrát do roka. Mezitím ale došlo brzy po sobě k významným změnám. Tou první bylo to, ţe jsme se přestěhovali z Kolína na nedalekou vesnici Pašinku. Nikdy jsem nepočítala s tím, ţe se budeme stěhovat, vlastně k tomu došlo, kdyţ jsme hledali moţnost pro mladé v době, kdy ještě bydleli v garsonce. Můj otec jim chtěl koupit domek, protoţe svůj vlastní rodinný dům přenechal mému bratrovi. Martin se ale nemohl pořád rozhodnout, a kdyţ dostali nakonec byt v Lednici, navrhl otec, ţe si máme vytipovaný domek koupit pro sebe. A tak se stalo. Ukázalo se ovšem, ţe na domku čeká manţela spousta práce, neţ bude obyvatelný. Trvalo to tři roky, neţ udělal nové podlahy, vyměnil některá okna, přesekal elektrické vedení, nainstaloval vodovodní trubky ze studny, zbořil a znovu postavil přístavek, vybudoval schody do sklepa místo padacích dveří… A to všechno v době, kdy bylo všeho nedostatek, a já
146
jsem v poledne místo oběda v závodce jezdila na kole po prodejnách stavebnin a čekala, kdy dostanou nějaké slušné dlaţdice nebo obkladačky. Nakonec jsme se stěhovali ve spěchu, protoţe manţelův podnik poţadoval tvrdě zpět závodní byt, v němţ jsme bydleli. Takţe jsem v poledních pauzách jezdila znovu na kole po Kolíně. Tenkrát jsem mámila v obchodě škatule na balení knih, kterých jsme vţdycky měli spousty, a odpoledne balila a balila. A manţel vozil a vozil. Naštěstí jsme měli trabanta – kombíka, do kterého se toho hodně vešlo. Kdyţ jsem konečně po týdnu dorazila za balíky do nového domova i já osobně, bylo všechno zarovnáno krabicemi aţ po krk. Neměli jsme kuchyňský nábytek – v předchozím bytě byla kuchyňská linka zařízená – a tak jsem sice měla čerstvě koupený tuzexový dřez, ale neměla jsem ho kam nainstalovat. Toţ jsem myla nádobí asi dva roky ve vaně. Vůbec bylo dlouho všechno provizorní a spousta věcí prostě nebyla kam uloţit. A pak taky uţ bylo pro manţela na všechno spousta času, uţ nemusel spěchat, a tak vlastně na některé věci čekám ještě pořád i po těch 18 letech, co tu bydlíme. Ale důleţitější byla ta druhá událost, ke které došlo rok po našem přestěhování. Tou byla sametová revoluce v roce 1989. Nikdy jsem nedoufala, ţe se toho převratu doţiji! Byl to pocit neuvěřitelné euforie a štěstí. Ještě půl roku předtím jsem byla nucena absolvovat měsíční politické školení v Čelákovicích (jako náhraţku za proslulý VUML, který jsem odmítla navštěvovat). Teď jsem chytila svěţí vítr a hned v prvních dnech se dopídila, kde se scházejí ti správní lidé. Takţe jsem na svém malém knihovním pracovišti zaloţila občanské fórum a brzy jsem se stala i členkou kolínského koordinačního centra OF a později i jeho tiskovou mluvčí. A to uţ byla opravdu docela nová kapitola! Byl to čas horečné aktivity. Stala jsem se po čase i tiskovou mluvčí OF v Kolíně, psala do místních novin, mluvila do rozhlasu po drátě, chodila po schůzích… V den, kdy abdikoval prezident Husák, jsme vyrazili s manţelem autobusem na jednodenní zájezd do Vídně, za rok na to pak na pár dní do Paříţe. Peněz sice bylo pořád málo – spláceli jsme půjčku na přestavbu domku – ale to mi vůbec nevadilo. Byla jsem šťastná. Do práce jsem jezdila z Pašinky na kole, v zimě v mrazech jsem chodila pěšky, protoţe mi nevyhovovalo autobusové spojení. Vnoučata ještě nechodila do školy, takţe jsme je mívali o prázdninách u nás – pokud dovolená stačila. Zahrádku sice máme malou, zato útulnou a “obytnou“, pro děti ideální. Uţívala jsem si, děti mě měly rády. Dokázala jsem pro ně vymýšlet zábavu, jezdili jsme do Prahy do zoo, do Poděbrad, do lesa na borůvky, vytáhla jsem své staré hračky, které pro mě vyráběl můj táta…(kdyţ byly starší, jezdili jsme do Prahy, prošmejdili jsme všechna muzea, byli jsme párkrát v Národním divadle, a pak pro změnu hrávaly divadlo ony mně jako dárek k narozeninám). A pak přišla další velká změna v mém ţivotě. Občanské fórum se totiţ přeměnilo na politické strany- (v Kolíně vznikla pouze ODS, ne Občanské hnutí jako jinde). Dostala jsem nabídku, abych dělala oblastní manaţerku Občanské demokratické strany, jejíţ členkou jsem byl jiţ od zaloţení. Do tehdejšího důchodového věku mi
147
chybělo jen asi půldruhého roku a v knihovně jsem tehdy nebyla moc spokojená kvůli tehdejší ředitelce. Váhala jsem, ale pak jsem usoudila, ţe to snad do toho důchodu nějak zvládnu, a tak jsem po čtvrtstoletí v knihovně změnila zaměstnání. Byla to horečná doba – začátek roku 1992, takţe jsem spadla přímo doprostřed přípravy parlamentních voleb. Způsob práce byl jiný neţ dnes, ale uţ tehdy jsme tam pracovali s počítačem, coţ byla jinde zatím málo známá věc. Kaţdý týden jsme jezdili do Prahy pro instrukce, vyvěšovaly se plakáty na četné mítinky s poslanci, v kampani to byla práce samostatná a člověk se na stará kolena naučil něco nového. Nakonec jsem tam zůstala ne rok a půl, ale aţ do svých šedesáti let. Výhodou tohoto povolání bylo i to, ţe o prázdninách nebylo skoro co dělat, takţe jsem mohla mít vnoučata u sebe prakticky celé prázdniny, protoţe jsme se s kolegyní hospodářkou podle potřeby vystřídaly. Dodnes na ten první rok vzpomínám jako na jeden z nejkrásnějších v celém ţivotě, právě kvůli dětem. Do tohoto období spadají ale i tři zlé události. V roce 1995 jsem si při pádu zlomila nohu v krčku a musela mi být proto voperována endoprotéza kyčelního kloubu, Znamenalo to – včetně lázní – asi půlroční neschopnost, nicméně jsem pak ještě asi dva roky v práci manaţerky pokračovala. Tou druhou událostí bylo to, ţe manţela asi tři týdny po mém návratu z nemocnice postihl infarkt. Zřejmě mu k němu napomohl stres, spojený s obsluhou “invalidy“, ale větší vinu měly asi cigarety. Naštěstí nebyl těţký a po třech týdnech se vrátil domů. (O mne v té době trochu pečovala praţská tetička a trochu kamarádka mé dcery Pro člověka s berlemi totiţ není lehké vlézt například do vany.) A tou třetí událostí byla smrt mého otce rok nato, i kdyţ zemřel v poţehnaných 86ti letech. A pak v dalším roce jsem se tedy s konečnou platností stala důchodkyní. Novou ţivotní etapu jsem zahájila důkladnou zdravotní prohlídkou, protoţe jsem uţ kolik let u lékaře nebyla. Všechno bylo v naprostém pořádku, zbýval gynekolog, tam byla pauza od poslední návštěvy nejdelší. Protoţe maminka byla krátce předtím operována na karcinom prsu, byl mi odporučen mamograf – a uţ to bylo tady! Pak uţ se člověk dostal do soukolí, kde si ho podávají jako balík na přepravním pásu. Tady se ale musím zastavit a zmínit se o věci nejdůleţitější, o tom, co mi pomohlo celé to škaredé období překonat. Byla to víra v Boha, k níţ mě po letech znovu přivedla má dcera. Vţdyť bible říká, ţe ţádnému člověku nebude naloţeno větší břemeno, neţ unese. Takţe kdyţ mi sdělili diagnózu, nehroutila jsem se. Pravda, měla jsem asi půl dne studené ruce, coţ je u mne známka stresu, ale pak jsem své starosti “svázala do uzlíčku“ a předala Bohu s tím, ţe mu důvěřuji. Naštěstí nádor nebyl velký a mohl být vyoperován jen s částí tkáně. Chemoterapie, ozařování a ztráta vlasů se taky daly snést, dokázala jsem přitom mít i vnoučata na prázdninách, aspoň se člověk nesoustředil tolik na sebe. Ani nemohu uvěřit, ţe od té doby uplynulo jiţ 9 let! A co se všechno dělo v těch devíti letech_ Především čas velice rychle utíká, a přitom je ho pořád málo na to, co všechno člověk musí stihnout. Začala jsem
148
studovat v rámci Univerzity třetího věku různé obory na různých fakultách. Dojíţdím do Prahy kaţdý týden na lekce francouzštiny a anličtiny pro důchodce. Distribuuji kosmetiku oriflame. Půjčuji si knihy v naší okresní knihovně a v posledním roce katalogizuji náš kniţní fond do počítače. Píšu obecní kroniku. Zpívám v pěveckém sboru naší Církve bratrské. Svolávám maturitní sjezdy, organizuji srazy spoluţáků z vysoké školy. Občas doučuji češtinu, jeden čas jsem krátce učila i nepovinou ruštinu na Vyšší škole misijně teologické v Kolíně. Loni se mi podařilo sepsat vzpomínky svého strýce, který byl po mrtvici a sám to nesvedl. (Bylo to na poslední chvíli, letos zemřel). Navštěvuji kaţdý měsíc má milovaná vnoučata. Neţ zemřela má maminka, jezdívala jsem za ní pravidelně v době dovolené mého bratra, který o ni jinak pečoval. Přitom bych potřebovala dát do pořádku nejen náš dům a domácnost, ale i své písemnosti, a v neposlední řadě napsat také vzpomínky pro své potomky. A to nevím, jak dlouho vydrţí má endoprotéza, v poslední době mě zlobí… Začínají odcházet blízcí lidé, i kdyţ většina z nich se doţila vysokého věku. Po rodičích jsou to tety, strýcové a člověk si začíná uvědomovat, ţe uţ se nebude mít koho zeptat na rodinné věci z doby, na které se sám nepamatuje. Teď uţ zbývá jen nejmladší strýc z maminčiny strany, a i ten je váţně nemocný. Před sedmi lety zemřela celoţivotní přítelkyně, s níţ jsme si pravidelně psaly. Chybí mi dodnes. A odcházejí první spoluţáci… Kdyţ teď na jaře rozkvetly jabloně, zkusila jsem počítat, kolikrát je ještě takhle uvidím, a přitom to vţdycky trvá jen tak krátce! A bojím se, zda to jednou nebudu já, kdo zůstane sám, vţdyť manţel je o šest let starší neţ já. Ale mám svou drahou Márinku, svá milá vnoučata, mám mladšího bratra, i kdyţ ţijí daleko. Vnučka Bětuška vystudovala konzervatoř a nedávno měla absolventský koncert – hraje na violu. Začátkem června se bude vdávat za mladého amerického chlapce. Štěpánek studuje v Olomouci zubní lékařství, nejmladší Janeček je gymnazista a právě vyhrál krajské kolo přírodovědně olympiády. Mám svého manţela, který je sice tak trochu bručoun a moc toho nenapovídá, ale přes všechno ho mám moc ráda. A mám Boha a jeho jediného syna, který zve nás všechny, kdo jsme obtíţeni, k sobě, neboť jeho břemeno je lehké jeho jho netíţí. S jeho pomocí bych chtěla zbytek svého ţivota, ať uţ bude jakkoliv dlouhý, proţít smysluplně.
149
