PŘÍLOHA Č. 1 K PETICI ZA ZMĚNU LEGISLATIVY TÝKAJÍCÍ SE ZMĚNY POSTAVENÍ ZVÍŘAT V PRÁVNÍM ŘÁDU ČR Z VĚCÍ NA ŽIVÉ TVORY OBSAH PŘÍLOHY 1. Shrnutí navrhovaných změn 2. Kritika právníků k vládnímu návrhu občanského zákoníku 3. Analýza návrhu občanského zákona včetně vhodnějších formulací a jejich zdůvodnění
SHRNUTÍ NAVRHOVANÝCH ZMĚN V občanském zákoníku žádáme použít tyto (dle našeho názoru) vhodnější formulace a doplnění 1. § 468 (1) Živé zvíře je živý tvor, právně věc zvláštního druhu. Živé zvíře není subjektem práv a povinností. Ustanovení o věcech se na zvíře použijí v případech, ve kterých pro zvíře neplatí odchylná právní úprava a neodporuje to jeho povaze živého tvora. (2) základní pojmy: a) zvíře (živočich) – specifikace pojmu b) volně žijící zvíře – specifikace pojmu c) domestikované zvíře – specifikace pojmu d) zvíře v zájmovém chovu – specifikace pojmu e) hospodářské zvíře – specifikace pojmu ve zdůvodnění jsou uvedeny vhodnější dlouhodoběji běžně používané termíny v právní praxi místo použitých ve sněmovním tisku 835/0
1
2. § 958 – doplnit o větu: „Vlastník nesmí nechat chovaná zvířata vnikat na pozemky jiných vlastníků, pokud to není obvyklé místním poměrům.“ 3. § 959 – doplnit o věty: „Vlastník věci není oprávněn vstoupit na pozemek bez předchozího souhlasu vlastníka pozemku, s výjimkou případu, kdy by zdržení mohlo vést k zániku věci nebo úhynu zvířete. Za stejných podmínek může vlastník zvířete nebo roje včel zvíře nebo roj včel vyhledat a odchytit“ 4. § 960 – druhou větu změnit na znění: „Pokud vlastník zastihne na svém pozemku zvíře, které mu působí škodu, nesmí zvíře zadržet a musí jej bezodkladně vydat. Pokud nebude odškodněn bez prodlení, má právo na sepsání a zdokumentování škody, kterou je povinen potvrdit i majitel zvířete. Právo na náhradu škody může vlastník pozemku uplatnit na základě tohoto písemného podkladu“ 5. § 991 – vypustit úplně. § 990 – upravit na znění: „ (1) Volně žijící zvíře nikomu nepatří, dokud žije volně v přírodě ve svém přirozeném prostředí (2) volně žijící zvíře chované v zajetí přestane někomu patřit, jakmile je vypuštěno zpět do přírody, nebo unikne z prostor, které jsou určeny k jeho chovu, a jeho vlastník je bez prodlení a soustavně nehledá ve snaze je znovu odchytit. Takové zvíře však nepřestane někomu patřit, je-li označeno takovým způsobem, že lze jeho vlastníka zjistit. 6. § 992 – upravit na znění: „Zvíře v zoologické zahradě a ryba v rybníku nebo podobném zařízení, které není veřejným statkem, není zvířetem, které nikomu nepatří“ 7. § 993 +§ 994 – včlenit § 987 do § 986 jako odst.4. ve znění: „(4) Přivlastnil-li si někdo opuštěnou věc zapsanou ve veřejném seznamu, může se domáhat, aby byl stav zápisů uveden do souladu se skutečným právním stavem teprve po souhlasu původního vlastníka, který se vlastnictví vzdal.“ § 994 – uvést ve znění: „(1) Zvíře, které vlastník opustil, protože ho nechce jako své chovat, se okamžikem opuštění stává majetkem obce (státu), na jejímž území k opuštění zvířete došlo. To platí i v případě, jedná-li o opuštěné zvíře, které je trvale označeno prostředky, které způsobují při aplikaci jen mírnou nebo přechodnou bolest, zejména tetováním nebo identifikací čipem. (2) Obec (stát) je povinna (povinen) zabezpečit péči o opuštěné zvíře. Obec může zabezpečit péči o opuštěné zvíře jeho umístěním do útulku nebo jiným vhodným způsobem. (3) Pokud je původní vlastník zjistitelný, je povinen přispívat na zabezpečení péče o opuštěné zvíře.“ 8. § 996 ost.2 – doplnit o větu: „V případě nálezu zvířete je nálezce povinen oznámit nález obci vždy, a to bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 3 dnů od nálezu zvířete.“ § 997 - uvést v doplněném znění: „Nepřihlásí-li se v přiměřené době ten, kdo věc nebo zvíře ztratil a má-li ztracená věc značnou hodnotu nebo se jedná o zvíře, učiní obec vhodné opatření, aby nález vešel v širší známost“
2
§ 999 – doplnit o větu: „Pokud není odečtení nákladů a nálezného možné, je ten, kdo věc ztratil, nebo vlastník povinen uhradit náklady spojené se zajištěním péče o věc a nálezné.“ § 1001 – uvést ve znění: „(1) Nepřihlásí-li se nikdo o věc do jednoho roku od vyhlášení nálezu, může nálezce, obec nebo jiná osoba, které byla věc svěřena do péče, užívat věc nebo výtěžek za ni stržený jako poctivý držitel (2) Přihlásí-li se ten, kdo věc ztratil, nebo její vlastník po uplynutí doby jednoho roku od vyhlášení nálezu a před uplynutím 3 let od vyhlášení nálezu, vydá se mu věc nebo výtěžek za ni stržený po zaplacení nákladů a nálezného. (3) Uplynou-li tři roky od vyhlášení nálezu, nabude nálezce, obec nebo jiná osoba, které byla věc svěřena do péče, vlastnické právo k věci nebo k výtěžku za ni strženému § 1002 – uvést ve znění: (1) Je-li nalezeno toulavé zvíře a nepřihlásí-li se o ně vlastník do šesti měsíců od vyhlášení nálezu obcí (státem), nabude nálezce ke zvířeti vlastnické právo. (2) Je-li nalezeno toulavé zvíře, které je trvale označeno prostředky, které způsobují při aplikaci jen mírnou nebo přechodnou bolest, zejména tetováním nebo identifikací čipem, je obec (stát) povinna (povinen) vyhledat vlastníka zvířete a informovat ho o nálezu zvířete. (3) Prohlásí-li nálezce obci (státu), že zvíře nabýt nechce, je obec(stát) povinna (povinen) zabezpečit péči o zvíře. Obec (stát) může zabezpečit péči o zvíře jeho umístěním do útulku nebo jiným vhodným způsobem. Jestliže se vlastník nepřihlásí o zvíře, které je v péči obce (státu), do šesti měsíců od vyhlášení nálezu obcí (státem), nabude obec (stát) ke zvířeti vlastnické právo. (4) Jestliže nálezce nebo jiná osoba, zejména odchytová služba, předá toulavé zvíře do útulku pro zvířata, je útulek povinen bezodkladně informovat obec (stát) o umístění zvířete do útulku. Je-li zvíře umístěno do útulku pro zvířata, může obec (stát) převést vlastnické právo ke zvířeti na útulek pro zvířata se souhlasem tohoto útulku, pokud se o ně vlastník nepřihlásí do šesti měsíců ode dne, kdy bylo zvíře do útulku pro zvířata předáno; byl-li nález vyhlášen až po předání zvířete do útulku pro zvířata, počne lhůta běžet od vyhlášení nálezu. (5) Ustanovení § 995 až § 997, § 999, § 1000, § 1003 až § 1005 platí pro nález zvířete obdobně.“ § 1004 – doplnit o adresáta neoznámení na text: „Nálezci, který nález neoznámí obci, přisvojí si jej nebo jinak poruší své povinnosti, nenáleží úhrada a nálezné, ani nemůže nález užívat nebo nabýt k němu vlastnické právo podle § 1001. Tím není dotčena jeho povinnost nahradit škodu.“ § 1005 – archaické sloveso „dosíci“ nahradit v současnosti používaným synonymem
9. § 1016– doplnit na konec odst. 1 větu: „Pokud bylo ale zvíře umístěno do náhradní péče, protože ho majitel týral, plody zvířete mu nenáleží“
10. § 1211 + § 1214 používat termín „hospodářská zvířata“ místo termínu „dobytek“ nebo jej jednoznačně vymezit. 11. § 1215 až § 1218 místo slova „dobytek“ používat termín „hospodářská zvířata“, nebo jej jednoznačně vymezit. Místo slova „nevčítají“ v § 1216 odst. 2 používat termín „nezahrnují“ 3
12. Do Hlavy III – Dědické právo – doplnit do Oddílu 4. – Rozdělení pozůstalosti ustanovení s textem: „Pokud zůstavitel vlastnil nějaká zvířata a dědici o ně nemají zájem, nebo se o ně nejsou schopni trvale postarat, předají se zvířata obci (státu) jako opuštěná. Z dědictví se za tímto účelem vyčlení podíl k uhrazení ubytování, stravy a péče o zvířata na dobu minimálně jednoho roku. Zvířata se okamžikem předání stanou majetkem obce (státu).“ 13. §2176 – doplnit odst. 2 ve znění: „(2) Vlastník bytu má právo chovat v bytě zvíře, nepůsobí-li chov ostatním obyvatelům domu obtíže nepřiměřené poměrům v domě. Vyvolá-li chov zvířete potřebu zvýšených nákladů na údržbu společných částí domu, nahradí tyto náklady vlastník zvířete.“ 14. § 2848 – doplnit odst. 2 ve znění: „Kdo odvrací přímo hrozící nebezpečí újmy na zdraví nebo životě zvířete, není povinen k náhradě škody na majetku tím způsobené, nebylo-li za daných okolností možné odvrátit nebezpečí jiným způsobem. Přitom cena škody na majetku vzhledem k ceně zvířete není rozhodující. Zachránce se musí snažit způsobit škodu co nejmenšího rozsahu. To neplatí, vyvolala-li nebezpečí vlastní vinou sám jednající“ 15. § 2875 – slova „anebo se zatoulalo nebo uprchlo“ nahradit slovy „anebo se jednalo o toulavé zvíře“, případně „anebo uniklo“. §2876 – uvést ve znění: „Způsobí-li zvíře škodu, zprostí se vlastník povinnosti k náhradě, prokáže-li, že při dozoru nad zvířetem nezanedbal potřebnou pečlivost, anebo že by škoda vznikla i při vynaložení potřebné pečlivosti. Za týchž podmínek se povinnosti k náhradě zprostí i ten, komu vlastník zvíře svěřil.“; nebo variantně: „Slouží-li hospodářské zvíře vlastníku k výkonu povolání či k jiné výdělečné činnosti nebo k obživě, anebo slouží-li zvíře v zájmovém chovu jako pomocník osoby zdravotně znevýhodněné, zprostí se vlastník povinnosti k náhradě, prokáže-li, že při dozoru nad zvířetem nezanedbal potřebnou pečlivost, anebo že by škoda vznikla i při vynaložení potřebné pečlivosti. Za týchž podmínek se povinnosti k náhradě zprostí i ten, komu vlastník zvíře svěřil.“ 16. § 89 – doplnit odst. 3 ve znění: „Podobiznu i audiovizuální záznam je možné bez svolení člověka pořídit i o jeho soukromém životě, pokud jeho chování budí podezření z porušování právních předpisů a tyto záznamy se použijí pouze jako doklad k iniciování přestupkového nebo trestního řízení a v jejich průběhu“
4
KRITIKA PRÁVNÍKŮ K VLÁDNÍMU NÁVRHU OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Citace článku napsaného právníkem: Návrh občanského zákoníku konstatuje, že živé zvíře není věc. Návrh obsahuje pouze negativní vymezení postavení zvířete, nikoliv vymezení pozitivní. Návrh neuvádí, co má zvíře být. Zvíře podle návrhu nemá být věcí, nemůže být ani subjektem práv a povinností, nabízí se tedy otázka, čím zvíře vlastně bude. Není jasné, jaký bude právní status zvířete. Návrh občanského zákoníku hovoří o tom, že na zvíře lze přiměřeně použít ustanovení o věcech. Dle mého názoru toto ustanovení přinese v praxi řadu problémů souvisejících s výkladem, která ustanovení se na zvířata vztahují a která nikoliv. Lze předpokládat, že judikatura, která bude stanovit, která ustanovení je na zvířata ještě možné aplikovat a která již ne, se bude vytvářet řadu let. Situace, kdy nebude jasné, jak se zvířaty zacházet a která ustanovení na ně aplikovat, jistě není z hlediska ochrany zvířat žádoucí. Není jasné, jaký by měla mít nová právní úprava pro zvířata přínos, a zda vůbec nějaký bude. Zákon na ochranu zvířat proti týrání poskytuje zvířatům značnou ochranu. Z hlediska ochrany zvířat lze konstatovat, že v praxi nedochází k tomu, že by zvířata byla týrána v důsledku toho, že jsou považována za věc. Nedomnívám se, že by stanovení, že zvířata nejsou věcmi, nějak snížilo počet případů týrání zvířat. Osoba, která ať už úmyslně nebo z nedbalosti týrá zvíře, si jistě před zahájením své činnosti neprovede rozbor právního postavení zvířete. Situace, kdy zvíře přestane být věcí, těžko povede k tomu, že osoba, která zvíře týrá, změní svůj přístup ke zvířeti. Změna právního postavení zvířete může být hodnocena z hlediska morálního jako přínos pro člověka. Zejména ochránci zvířat uvítají, že zvíře nebude považováno za věc. Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku změnu odůvodňuje ekologickými hledisky a etikou ochrany zvířat. Dalším problém je skutečnost, že zvíře je podle nového trestního zákoníku považováno za věc a podle návrhu občanského zákoníku zvíře věcí být nemá. Pokud budou platit oba tyto právní předpisy souběžně, jak bude nahlíženo na právní postavení zvířete v českém právním řádu jako celku? Bude zvíře obecně považováno za věc nebo nikoliv? Na místě je jistě jednotná úprava této problematiky v právním řádu. Podle důvodové zprávy budou pro účely občanského zákoníku považováni za zvířata i bezobratlí. Podle zákona na ochranu zvířat proti týrání jsou však zvířaty pouze obratlovci. Lze předpokládat, že i tato skutečnost může v praxi přinést řadu aplikačních problémů. Problémy v praxi přinese s největší pravděpodobností také v návrhu občanského zákoníku nově formulovaná úprava nakládání s toulavými a opuštěnými zvířaty. Na úseku ochrany zvířat proti týrání existuje celá řada oblastí a problémů, jejichž vyřešení by mělo pro zvířata větší přínos než změna právního postavení. V současné době je velmi problematické, že není možné vstoupit do bytu, ve kterém se nachází týrané zvíře. Není možno uložit zákazu chovu zvířat osobě, která závažným způsobem týrá zvířata. Není možné uložit sankci propadnutí týraného zvířete. Aplikace "zvláštního opatření" podle § 28a zákona na ochranu zvířat proti týrání je velmi komplikovaná a je nezbytné toto ustanovení zásadně přepracovat.
5
ANALÝZA NÁVRHU OBČANSKÉHO ZÁKONA VČETNĚ VHODNĚJŠÍCH FORMULACÍ A JEJICH ZDŮVODNĚNÍ
1. USTANOVENÍ „ZVÍŘE NENÍ VĚC“ ZÁKLADNÍ PRÁVNÍ NORMA
ÚSTAVA ČESKÉ REPUBLIKY Základním právním předpisem je ústava ČR. Žádný zákon nesmí být v rozporu s ústavou. ÚSTAVA ČESKÉ REPUBLIKY Čl. 3 Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD Čl. 3 (1) Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu … (3) Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování základních práv a svobod Čl. 11 (1) Každý má právo vlastnit majetek. … (3) Vlastnické právo zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu ani životní prostředí nad míru stanovenou zákonem (4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Článek 11 listiny základních práv a svobod, odst. (1) zaručuje každému právo vlastnit majetek. Pokud je zvíře definováno výslovně jako věc, mohlo by být jakékoli omezení jeho vlastnictví v rozporu s ústavou. Na druhou stranu odst. (3) jasně udává, že vlastnické právo nesmí být v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy a nesmí mimo jiné poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Toto ustanovení lze jednoznačně uplatnit na divoce žijící zvířata, která jsou součástí přírody. Bohužel je již diskutabilní, má-li toto ustanovení platnost na zvířata žijící společně s člověkem (hospodářská zvířata, zvířata v zájmových chovech, domácí zvířata a pod.) Pokud by tato zvířata byla i nadále zákonem považovaná za pouhou věc, nemuselo by být jakékoli nakládání a zacházení s nimi pokládáno za jednoznačné porušování odst. (3) článku 11 listiny základních práv, přestože by takové jednání klasifikoval zák. č. 246/1992 Sb. za týrání. Pak by i změna tohoto zákona, která by preventivně zakazovala vlastnictví zvířat při opakovaném prokázaném týrání mohla být v rozporu s listinou základních práv a tím i ústavou. Odst. (4) čl. 11 listiny základních práv, stejně tak § 982 a § 983 navrhovaného občanského zákoníku o omezení vlastnického práva nebo vyvlastnění jsou použitelné pouze pro existující vlastnický vztah. Nelze je tedy použít pro preventivní zákaz vlastnictví v odůvodněných případech. Navíc použití těchto ustanovení pro odebrání zvířete pro jeho týrání za náhradu by bylo navíc krajně neetické a nevýchovné. Preventivní zákaz chovu či vlastnictví zvířete by měl být co nejdříve začleněn do zákona na ochranu zvířat proti týrání.
6
VLÁDNÍ NÁVRH OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU – SNĚMOVNÍ TISK 835/0 § 468 Živé zvíře není věc. Ustanovení o věcech se na zvíře použijí přiměřeně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze živého tvora. Toto znění je podrobeno velké a zřejmě i oprávněné kritice právníků jako příliš vágní. Bohužel z řad právníků je slyšet většinou pouze kritika, proč by se nic nemělo měnit, ale ne návrhy, jak by to mělo být lépe provedeno. Vhodnější formulací by zřejmě bylo, včetně definic použitých pojmů: § 468 (1): Živé zvíře je živý tvor, právně věc zvláštního druhu. Živé zvíře není subjektem práv a povinností. Ustanovení o věcech se na zvíře použijí ve všech případech, ve kterých pro zvíře neplatí odchylná právní úprava a neodporuje to jeho povaze živého tvora. (2) základní pojmy a) zvíře (živočich) – specifikace šíře pojmu b) volně žijící zvíře – specifikace pojmu c) domestikované zvíře – specifikace pojmu d) zvíře v zájmovém chovu – specifikace pojmu e) hospodářské zvíře – specifikace pojmu
ZDŮVODNĚNÍ Považujeme za nutné jasně v zákoně zdůraznit, že zvíře není jako doposud běžnou věcí, ale právně zvláštním druhem věci, živým tvorem. Skutečnost, že zvíře právně i nadále zůstává určitým druhem věci, je zakotvena již v umístění základních používaných pojmů v Hlavě IV – Věci a jejich rozdělení. Chápeme, že v právním systému, který je historicky (od dob Říma) založen pouze na dvou kategoriích subjektů (člověkem – subjektem nabývajících práv a povinností a věcí – subjektech nenabývajících práv a povinností), by vytvoření nové kategorie zvířete znamenalo takový zásah do celého právního systému, že je to reálně téměř neproveditelné. Přitom ustanovení o věcech lze ve většině případů beze změn aplikovat i na zvířata za podmínky, že bude jednoznačně zajištěna jejich zvýšená ochrana jakožto živého tvora, schopného cítit bolest, utrpení a mít v různé intenzitě další emoce, obdobně jako člověk. Návrh občanského zákoníku konstatuje, že živé zvíře není věc. Návrh obsahuje pouze negativní vymezení postavení zvířete, nikoliv vymezení pozitivní. Návrh neuvádí, co má zvíře být. Zvíře podle návrhu nemá být věcí, nemůže být ani subjektem práv a povinností, nabízí se tedy otázka, čím zvíře vlastně bude. Není jasné, jaký bude právní status zvířete. Navržená formulace může přinést například otázku, zda zvíře může být dědicem chovatele apod. Na základě formulace § 468 nelze vyloučit, že bude snaha odkazovat zvířatům majetek, když sama zvířata již za věci považována dle návrhu nebudou. Požadujeme proto jednoznačně uvést, že zvíře není subjektem práv a povinností.
7
Návrh občanského zákoníku hovoří o tom, že na zvíře lze přiměřeně použít ustanovení o věcech. Toto ustanovení přinese v praxi řadu problémů souvisejících s výkladem, která ustanovení se na zvířata vztahují a která nikoliv. Lze předpokládat, že judikatura, která stanoví, jaká ustanovení je na zvířata ještě možné aplikovat a která již ne, se bude vytvářet řadu let. Situace, kdy nebude jasné, jak se zvířaty zacházet a která ustanovení na ně aplikovat, jistě není z hlediska ochrany zvířat žádoucí. Řešením by mohlo být, jak je dle důvodové zprávy uvedeno v jiných právních úpravách, že předpisy o věcech lze na zvířata aplikovat jen v mezích, kde pro zvířata neplatí odchylná úprava. Pokud by nebylo speciální ustanovení ve vztahu ke zvířatům, uplatnila by se pravidla platná pro věci. Proto je nutné tuto formulaci zakotvit přímo do znění zákona. Samotné konstatování, že zvíře není věc bez dalšího upřesnění, by zhoršilo podmínky ochrany zvířat a také přineslo řadu výkladových problémů. Proto je nutné pojem zvířete a jeho postavení v právním řádu vymezit mnohem přesněji a dalšími úpravami zabezpečit, aby se podmínky pro zvířata minimálně nezhoršily. Tato změna samozřejmě nepovede sama o sobě k lepšímu poměru lidí ke zvířatům. Osoby, které ať už úmyslně nebo z nedbalosti zvířata týrají, si jistě před zahájením takových činů neprovedou rozbor právního postavení zvířete. Situace, kdy zvíře přestane být věcí, těžko povede k tomu, že osoba, která zvíře týrá, změní svůj přístup ke zvířeti. Na druhou stranu, případy týrání, které dosud řešil soud, byly ukončeny v nejlepším případě tresty na spodní hranici sazby. To ve společnosti, kde agresivita všeobecně vzrůstá, není dobrý signál. Je možné, že zdůraznění skutečnosti, že zvíře není jen pouhou věcí bez citu a emocí, v jednom ze základních zákonů, čím bezesporu občanský zákoník je, povede alespoň u soudců k důslednější aplikaci trestů za týrání zvířat. Navíc diskuze o postavení zvířat v právním systému ve svém důsledku může u valné části veřejnosti být významnou osvětovou akcí. Zákon č. 40/2009 Sb. § 134 odst. 1 uvádí: „Věcí se rozumí i ovladatelná přírodní síla. Ustanovení o věcech se vztahují i na živá zvířata, zpracované oddělené části lidského těla, ….“. Trestní zákoník neuvádí výslovně, že zvíře je věcí, ale pouze, že ustanovení zákona o věcech se použijí na živá zvířata. Obdobně to uvádí jak návrh občanského zákoníku, tak námi navržená upravená formulace. Proto nesouhlasíme s názorem některých právníků (viz citace názoru právníka v úvodu přílohy) že dojde k rozporu mezi trestním a občanským zákoníkem, pokud zvíře přestane být věcí. V důvodové zprávě jsou uvedeny kategorie, do kterých české právní předpisy člení zvířata. Jako příklad jsou uvedena také zvířata nebezpečných druhů. Upozorňujeme, že takový pojem současný právní řád nezná. Zvířata, která se dříve označovala jako nebezpečné druhy zvířat, nyní patří do kategorie „druhy zvířat vyžadující zvláštní péči“. Ke změně došlo již ke dni 1. 10. 2008. Návrh občanského zákoníku vymezuje, co se pro jeho účely rozumí zvířetem, pouze v důvodové zprávě. Je nutno zdůraznit, že důvodová zpráva není právně závazná a není součástí právního předpisu. Vymezení v důvodové zprávě proto zásadně nepostačuje. Pojmy musí být vymezeny v právním předpise. Považujeme za nutné, aby bylo v občanském zákoníku vymezeno, co se pro jeho účely rozumí zvířetem. Toto je nutné zejména s ohledem na to, že podle důvodové zprávy má pojem zvíře v občanském zákoníku (zahrnuje obratlovce i bezobratlé) jinou obsahovou náplň než pojem zvíře v zákoně č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů (zahrnuje pouze obratlovce). Podle důvodové zprávy k § 468 návrhu občanského zákoníku budou pro účely občanského zákoníku považováni za zvířata i bezobratlí. Podle zákona na ochranu zvířat proti týrání jsou však zvířaty pouze obratlovci. Lze předpokládat, že i tato skutečnost může v praxi přinést řadu aplikačních a výkladových problémů. Např. k důvodové zprávě k § 959 návrhu občanského zákoníku poznamenáváme, že hmyz se neřadí mezi zvířata. Hmyz je možno označit jako živočichy, ale nikoliv jako zvířata, neboť zvířaty jsou ve smyslu zákona na ochranu zvířat pouze obratlovci (§ 3 písm. a) zákona na ochranu zvířat). Rovněž včely nejsou zvířaty. 8
Navrhujeme zvážit, zda v návrhu občanského zákoníku ve všech případech používat pojem zvíře a zda by v některých případech nebylo vhodnější používat pojem širší a obecnější, a to pojem živočich. Zvířaty jsou pouze obratlovci, živočichové jsou obratlovci i bezobratlí. I bezobratlí mohou být předmětem právních vztahů podle občanského zákoníku, např. vztahů vlastnických (včelí roj, apod.). Z uvedených důvodů považujeme za nanejvýš nutné jednoznačně definovat právní pojmy, které by pak měly být systematicky zařazeny do všech zákonů při jejich novelizaci. Právní pojem zvíře (živočich) by měl být jednoznačně vymezen, co do rozsahu, na základě pojmů ze systému živočichů používaného v zoologii, aby nedocházelo k různým výkladům. Řiše „Živočichové“ se dělí na podtřídy „Jednobuněční“ a „ Mnohobuněční“. Podtřída „ Mnohobuněční“ se dále dělí na kmeny od „Hub“ po „Strunatce“. Teprve kmen „Strunatci“ se dělí na podkmeny „Pláštěnci“, „Kopinatci“ a „Obratlovci“. Jedině podkmen „Obratlovci“ je obecně považován za zvířata. Mělo by tedy být podle této systematiky jednoznačně dáno, co a jak právo svými pojmy chápe. Vymezení „bezobratlí“ není systematické a může osahovat cokoli až po nejjednodušší jednobuněčné. Pojem „bezobratlí“ nemá spodní hranici pro rozlišení. Stejně tak vymezení „živočich, který může pociťovat bolest a utrpení“ je příliš vágní a subjektivní výklady se mohou značně lišit. Právo nemůže být izolované od reality, kterou se snaží regulovat. Proto by mělo aspoň některou terminologii (v každém případě k vysvětlení právních pojmů) převzít z oborů, které se danou věcí detailně zabývají. Takto vymezené pojmy by pak měly postupně přejít do všech zákonů, v tomto případě týkajících se zvířat, aby nedocházelo k rozporům. Rovněž považujeme za nutné ujednotit terminologii tak, aby odpovídala již vžité a v platných zákonech používané terminologii a tu důsledně jednotně používat ve všech zákonech. V právních předpisech upravujících oblast ochrany zvířat a v také v souvisejících právních předpisech, které upravují nakládání se zvířaty, se používá již minimálně od roku 1992, kdy vznikl zákon na ochranu zvířat proti týrání, určitá jednotná terminologie. Návrh nového občanského zákoníku však bez zjevného důvodu vytváří novou odlišnou terminologii. Takový postup by si vyžádal novelizaci celé řady právních předpisů, které se týkají oblasti ochrany zvířat a nakládání s nimi. Terminologie používaná v předpisech na ochranu zvířat je navíc v souladu s terminologií, kterou používají předpisy Evropské unie v této oblasti. Proto žádáme upravit ustanovení občanského zákoníku tak, aby respektovala používanou a vžitou terminologii. Obecně poznamenáváme, že návrh, co se týče zvířat, sice vychází z rakouského, německého, švýcarského a italského zákoníku, ale terminologicky a obsahově nezohledňuje zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, ani další české právní předpisy upravující nakládání se zvířaty. Úprava by měla být dle našeho názoru terminologicky v souladu především s českým právním řádem a s pojmy, které jsou užívány již mnoho let, a nikoliv s úpravou zahraniční. Zákon na ochranu zvířat spolu s dalšími právními předpisy, které upravují otázky související se zvířaty, např. veterinární zákon, užívá určitou terminologii, a nový občanský zákoník by měl být s touto terminologií v souladu. Zejména se jedná o ustanovení, která hovoří o přivlastnění zvířete. Nevidíme žádný důvod k tomu, aby soukromé právo mělo pro svoje účely svoji vlastní kategorizaci, jak uvádí důvodová zpráva k § 468 návrhu občanského zákoníku. Důvodová zpráva k § 468 návrhu občanského zákoníku uvádí, že se tradičně rozlišují zvířata divoká a domácí. Tato „tradice“ ale nemá oporu v právních předpisech. Zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, je jediný právní předpis, který se v České republice zabývá komplexně otázkami, které se týkají všech druhů zvířat. Nelze přijmout argumentaci právními předpisy, které obsahují jediné ustanovení, které se týká zvířat a které obsahují nevhodnou terminologii (často pouze s jedním výskytem v celém právním předpise). 9
Zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, dělí již řadu let zvířata na 4 základní kategorie: zvířata v zájmovém chovu, zvířata hospodářská, zvířata volně žijící a zvířata pokusná. K těmto a dalším pojmům viz § 3 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů a § 3 zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů.
Proto považujeme za vhodnější používání následujících pojmů:
Místo „divokého zvířete“ užívat pojem „volně žijící zvíře“.
Místo „domácí zvíře“ používat pojem „zvíře v zájmovém chovu“ nebo „hospodářské zvíře“.
Místo „stíhání zvířete“ používat pojem „odchyt zvířete“.
Místo „dobytek“ používat pojem „hospodářské zvíře“.
Místo „zajaté zvíře“ používat pojem „volně žijící zvíře chované v zajetí“.
Místo „zkrocené zvíře“ používat pojem „ochočené volně žijící zvíře“ (vhodnější je však úplné vypuštění tohoto pojmu).
Místo „zvíře bez pána“ používat pojem „zvíře, které nikomu nepatří“.
Místo „zvířecí útulek“ používat pojem „útulek pro zvířata“.
Místo „svěření zvířecímu útulku“ používat pojem „umístění zvířete do útulku pro zvířata“.
Používat pojem „opuštěné zvíře“.
Používat pojem „toulavé zvíře“.
Místo slov „se zatoulalo nebo uprchlo“ používat slova „se jednalo o toulavé zvíře“ nebo slovo „uniklo“.
Místo slov „získá svobodu“ používat slova „únik zvířete“.
2. VNIKÁNÍ ZVÍŘAT NA CIZÍ POZEMKY
Omezení vlastnického práva § 958 (1) Vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.
10
Vzhledem k tomu, že zvíře na cizím pozemku může mít podobně negativní dopad, jako uvedené imise navrhujeme doplnění § 958 o zákaz vnikání zvířat na cizí pozemek například větou: „Vlastník nesmí nechat chovaná zvířata vnikat na pozemky jiných vlastníků, pokud to není obvyklé místním poměrům.“
ZDŮVODNĚNÍ Toto doplnění je nutné zvláště v souvislosti s § 970: § 970 Vlastník není povinen znovu postavit rozpadlou zeď, plot nebo obnovit jinou rozhradu, musí ji však udržovat v dobrém stavu, hrozí-li následkem jejího poškození sousedovi škoda. Dojde-li však k takovému narušení rozhrady, že hrozí, že se hranice mezi pozemky stane neznatelná, má každý soused právo požadovat opravu nebo obnovení rozhrady. Pokud vlastník nemá povinnost znovuobnovit rozhradu, vzniká tím možnost volného pohybu jeho zvířat na cizí pozemky, ať už přímo sousední nebo okolní. Ustanovení, že „vlastník musí rozhradu udržovat v dobrém stavu, hrozí-li vlivem jejího poškození sousedovi škoda“ ještě automaticky neznamená, že musí zabránit vnikání vlastních zvířat na cizí pozemky. Vniknutí zvířete na cizí pozemek neznamená ve většině případů vznik škody. Bohužel jsou poměrně časté případy, kdy na vesnici bezohlednému jedinci utíkají neudržovaným oplocením psi a terorizují celé okolí. Téměř stejné opatření obsahuje i současně platný občanský zákon v § 127. Nevidíme proto jediný důvod toto ustanovení vypustit.
3. VSTUP NA CIZÍ POZEMEK ZA ÚČELEM VYHLEDÁNÍ VĚCI NEBO ODCHYTU ZVÍŘETE
§ 959 (1) Ocitne-li se na pozemku cizí movitá věc, vydá ji vlastník pozemku bez zbytečného odkladu jejímu vlastníku, popřípadě tomu, kdo ji měl u sebe; jinak mu umožní vstoupit na svůj pozemek a věc si vyhledat a odnést. Stejně tak může vlastník stíhat na cizím pozemku chované zvíře nebo roj včel; vletí-li však roj včel do cizího obsazeného úlu, nabývá vlastník úlu vlastnické právo k roji, aniž je povinen k náhradě. (2) Způsobí-li věc, zvíře, roj včel nebo výkon práva podle odstavce 1 na pozemku škodu, má vlastník pozemku právo na její náhradu. Ustanovení odst. 1 je nutné doplnit o (1) Ocitne-li se na pozemku cizí movitá věc, vydá ji vlastník pozemku bez zbytečného odkladu jejímu vlastníku, popřípadě tomu, kdo ji měl u sebe; jinak mu umožní vstoupit na svůj pozemek a věc si vyhledat a odnést. Vlastník věci není oprávněn vstoupit na pozemek bez předchozího souhlasu vlastníka pozemku, s výjimkou případu, kdy by zdržení mohlo vést k zániku věci nebo úhynu zvířete. Za stejných podmínek může vlastník zvířete nebo roje včel zvíře nebo roj včel vyhledat a odchytit; vletí-li však roj včel do cizího obsazeného úlu, nabývá vlastník úlu vlastnické právo k roji, aniž je povinen k náhradě.
11
ZDŮVODNĚNÍ Považujeme za nutné doplnit, že vlastník věci není oprávněn vstoupit na pozemek bez předchozího souhlasu vlastníka pozemku. V opačném případě by stačilo hodit cokoli přes plot nebo záměrně vpustit zvíře, jako právní záminku ke vstupu a cizí pozemek, kde by mohl např. páchat i trestnou činnost (např. krádež nebo poškozování věcí, které patří vlastníkovi pozemku). Je třeba chránit nejen vlastnické právo osoby, která nedokázala své věci, popř. zvířeti zabránit v tom, aby se dostala na cizí pozemek (tedy porušila povinnost zdržet se vniknutí na cizí pozemek), ale je třeba chránit také vlastnické právo a bezpečnost vlastníka pozemku. Není přesně srozumitelný pojem „stíhat chované zvíře“. Stíhají se zločinci, nikoliv zvířata. V souladu s užívanou terminologií se v českých právních předpisech nehovoří o „stíhání zvířete“, ale o „odchytu zvířat“. Toto je nutné přeformulovat. Důvodová zpráva pouze uvádí, že stíháním zvířete se rozumí především stíhání faktické. Toto není žádné jednoznačné vysvětlení pojmu „Stíhání“. Vymezení pojmu použití stejného pojmu pozbývá smyslu.
4. ŠKODA ZPŮSOBENÁ ZVÍŘETEM NA CIZÍM POZEMKU
§ 960 Způsobila-li movitá věc na cizím pozemku škodu, může ji vlastník pozemku zadržet, dokud neobdrží jinou jistotu nebo náhradu škody. To platí i v případě, že vlastník zastihne na cizím pozemku zvíře, které mu působí škodu; neuplatní-li však právo na náhradu škody do osmi dnů, musí zvíře vrátit. Druhou větu žádáme změnit na znění: „Pokud vlastník zastihne na svém pozemku zvíře, které mu působí škodu, nesmí zvíře zadržet a musí jej bezodkladně vydat. Pokud nebude odškodněn bez prodlení, má právo na sepsání a zdokumentování škody, kterou je povinen potvrdit i majitel zvířete. Právo na náhradu škody může vlastník pozemku uplatnit na základě tohoto písemného podkladu“
ZDŮVODNĚNÍ Možnost kohokoliv zadržet zvíře, které působí na jeho pozemku škodu je nepřijatelná. Taková právní úprava by vedla k nárůstu případů týrání zvířat. Vlastník pozemku nemusí mít žádné zkušenosti s chovem zvířat vůbec, nebo s chovem druhu zvířete, které zadrží na svém pozemku. Nemusí být schopen zajistit zvířeti podmínky, které odpovídají jeho fyziologickým i psychickým požadavkům, nemusí mít k dispozici vybavení a prostředky nutné pro chov zvířete (kotec, klec, výběh, krmení, apod.). Je nesmyslné očekávat, že člověk, který by zvíře zadržel, si na dobu zadržení okamžitě pořídí potřebné vybavení a kvalitní krmivo. Toto vše by vedlo k týrání zvířete z nedbalosti. V řadě případů by jistě mohlo docházet k úmyslnému týrání zvířete ze strany vlastníka pozemku, z důvodu pomsty za způsobenou škodu. Takové případy se bohužel stávají již v současnosti a navrhovaná formulace občanského zákoníku by přispěla ke zvýšení jejich počtu. Považujeme proto možnost, zadržet zvíře do doby náhrady škody, za zcela v rozporu s principy ochrany zvířat. Taková možnost by v řadě případů vedla k týrání nebo utýrání zvířete, minimálně by však pro zvíře představovala nadměrné působení stresových vlivů (viz § 4 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, co se považuje za týrání). 12
Dalším aspektem je možnost, že by zadržované zvíře ve snaze dostat se domů napadlo člověka, který by se zvíře snažil násilím zadržet. To hrozí především u větších a ostřejších psů. Z hlediska zvířete by to byla pouze adekvátní obrana proti použitému příkoří. Jak by se pak řešila např. vážná újma na zdraví způsobená zadržovateli zvířete. Vlastně by si jí zapříčinil sám svým jednáním, které by ale mělo oporu v zákoně. Zadržení zvířete jako zástavy proti uhrazení škody způsobené zvířetem je v příkrém rozporu i s § 466 vládního návrhu občanského zákoníku, který jasně udává, že na zvíře nelze použít ustanovení, která odporují povaze živého tvora. Zadržení zvířete jako zástavy zvíře degraduje na pouhou bezcitnou věc.
5. VOLNĚ ŽIJÍCÍ ZVÍŘE, VOLNĚ ŽIJÍCÍ ZVÍŘE CHOVANÉ V ZAJETÍ A JEHO ÚNIK
§ 990 (1) Divoké zvíře je bez pána, dokud žije na svobodě. (2) Zajaté zvíře se stane zvířetem bez pána, jakmile získá svobodu a jeho vlastník je bez prodlení a soustavně nestíhá nebo nehledá ve snaze je znovu zajmout. Takové zvíře se však zvířetem bez pána nestane, je-li označeno takovým způsobem, že lze jeho vlastníka zjistit. § 991 (1) Zkrocené zvíře, které vlastník nestíhá a které se ani samo k vlastníkovi v přiměřené době nevrátí, ač mu v tom nikdo nebrání, se stává zvířetem bez pána a smí si je přivlastnit na soukromém pozemku jeho vlastník, na veřejném statku pak kdokoli. Platí, že přiměřenou dobou pro návrat zvířete k vlastníkovi je doba šesti týdnů. (2) Odstavec 1 se nepoužije, je-li zvíře označeno takovým způsobem, že lze jeho vlastníka zjistit. Žádáme vypuštění § 991 a uvedení § 990 v následujícím znění: § 990 (1) Volně žijící zvíře nikomu nepatří, dokud žije volně v přírodě ve svém přirozeném prostředí. (2) Volně žijící zvíře chované v zajetí přestane někomu patřit, jakmile je vypuštěno zpět do přírody, nebo unikne z prostor, které jsou určeny k jeho chovu, a jeho vlastník je bez prodlení a soustavně nehledá ve snaze je znovu odchytit. Takové zvíře však nepřestane někomu patřit, je-li označeno takovým způsobem, že lze jeho vlastníka zjistit.“
ZDŮVODNĚNÍ Z jednotlivých ustanovení občanského zákoníku se nedá dovodit, jaký je rozdíl mezi divokým zvířetem, zajatým zvířetem a zkroceným zvířetem. Obsah těchto pojmů vysvětluje pouze důvodová zpráva k § 466. Toto je zcela nedostatečné. Pojmy, zvláště pokud není jejich obsah obecně známý a označení je matoucí, musí být definovány v zákoně. Pro osobu, která si nepřečte důvodovou zprávu, je právní úprava nepochopitelná. Pokud bychom přistoupili na myšlenku, že se budou divoká zvířata (terminologicky správně zvířata volně žijící) dělit na zvířata zajatá a zvířata zkrocená, a podle toho se pak v případě, kdy uniknou chovateli, použije buď § 990 nebo § 991, jeví se jako zcela zásadní otázka, jak se v praxi pozná zvíře zajaté od zvířete zkroceného. Podle našeho názoru je rozlišení zajatého zvířete od zvířete zkroceného nemožné. Právní úprava je tedy 13
neaplikovatelná. Z tohoto důvodu žádáme, aby uvedená úprava byla obsažena pouze v jednom ustanovení a aby platily stejné podmínky pro všechna volně žijící zvířata chovaná v zajetí. Sama důvodová zpráva vzbuzuje pochybnosti, když uvádí, že faktickou otázku, zda zvíře pozbylo návyk vracet se k pánovi, lze jen obtížně posoudit. Žádáme uvést ustanovení do souladu s již používanou terminologií. Cílem připomínky je především to, aby právní úprava byla srozumitelná pro její adresáty. Žádáme nahradit spojení „zvíře bez pána“ spojením „zvíře, které nikomu nepatří“. Nesouhlasíme s tvrzením v důvodové zprávě, že přídomek bez pána je ponechán u zvířat, kde odpovídá jazykové zvyklosti. V souvislosti se zvířaty nikdo v současné době takovou formulaci nepoužívá. Naopak souhlasíme s důvodovou zprávou v tom, že označení „bez pána“ působí archaicky. Žádáme nahradit slova „divoké zvíře“ slovy „volně žijící zvíře“ (nebo „volně žijící živočich“ – s přihlédnutím ke konkrétnímu ustanovení a účelu úpravy). Nelze hovořit o „zvířatech divokých“, ale je nutno užívat pojem „zvířata volně žijící“ nebo „volně žijící živočich“. Pojem divoké zvíře žádný český právní předpis nedefinuje, jedná se pouze o hovorové označení. Žádný právní předpis, který se zabývá problematikou zvířat, spojení divoké zvíře nepoužívá. Volně žijícím zvířetem je podle § 3 písm. b) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, zvíře patřící k druhu, jehož populace se udržuje v přírodě samovolně, a to i v případě jeho chovu v zajetí. Ustanovení je nutno přeformulovat v souladu s tímto pojmem. Pojem volně žijící živočich vymezuje např. § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. „Volně žijící živočich“ (dále jen "živočich") je jedinec živočišných druhů, který se vyskytuje v přírodě a není v přímě péči člověka. Za jedince v přímé péči člověka se považuje jedinec živočišných nebo ptačích druhů pocházející z odchovu v zajetí, který je nezaměnitelně označen nebo identifikován nesnímatelným kroužkem nebo mikročipem anebo jiným nezaměnitelným způsobem a evidován orgánem ochrany přírody.“ Viz též § 2 písm. a) zákona č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, regulování obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů (zákon o obchodování s ohroženými druhy) - volně žijícím živočichem je jedinec živočišného druhu, jestliže se populace tohoto druhu v přírodě udržují anebo udržovaly samovolně, včetně druhu v přírodě nezvěstného nebo v přírodě vyhynulého, a to i v případě chovu jedince v lidské péči nebo jiného ovlivňování jeho vývoje člověkem. Žádáme nahradit slova „dokud žije na svobodě“ slovy „dokud žije volně v přírodě ve svém přirozeném prostředí“. Formulaci požadujeme nahradit přesnějším vyjádřením, a to v souladu s terminologií, která je již používána. Ke slovům: „vlastník je bez prodlení a soustavně nestíhá nebo nehledá ve snaze je znovu zajmout“ uvádíme, že nelze hovořit o zajetí divokého zvířete. Nelze hovořit o zajetí zvířete, ale o jeho odchytu, popřípadě lovu. Ten upravuje zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 114/1992 Sb., na ochranu přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů. Zajaté divoké zvíře je dle současné české terminologie „volně žijícím zvířetem chovaným v zajetí“ nebo „volně žijícím živočichem chovaným v zajetí“. K tomu poznamenáváme, že zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, v § 14 odst. 7 také zakazuje odchyt jedinců druhů původních volně žijících na území České republiky pro chov ve farmovém chovu, zájmovém chovu nebo chovu, jehož cílem je domestikace, včetně drezúry; to neplatí pro odchyt a chov loveckých dravců provedený v souladu se zákonem o ochraně přírody a krajiny a zákonem o obchodování s ohroženými druhy, jakož pro odlov generačních ryb pro potřeby umělého výtěru. Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, zakazuje chovat v zajetí zvláště chráněné živočichy. V § 50 odst. 2 tohoto zákona je stanoveno, že je zakázáno škodlivě zasahovat 14
do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů, zejména je chytat, chovat v zajetí, rušit, zraňovat nebo usmrcovat. Není dovoleno sbírat, ničit, poškozovat či přemisťovat jejich vývojová stádia nebo jimi užívaná sídla. Z jakého důvodu a za jakým účelem má tedy zajetí a krocení zvířat probíhat? Úprava v občanském zákoníku musí respektovat výše uvedené předpisy. V zákoně by mělo být výslovně uvedeno, že podmínky přivlastnění těchto zvířat stanoví zvláštní právní předpisy. Není jasné, co je míněno soustavným stíháním zvířete. Stíhají se zločinci, nikoliv zvířata. V souladu s užívanou terminologií se v českých právních předpisech nehovoří o „stíhání zvířete“, ale o „odchytu zvířat“. Toto je nutné přeformulovat. V dané souvislosti postačuje požadavek, aby vlastník zvíře hledal (není nutné, aby ho stíhal). Důvodová zpráva pouze uvádí, že stíháním zvířete se rozumí především stíhání faktické. Tato definice, jak již bylo uvedeno výše, je beze smyslu. K pojmu zkrocené zvíře. Krotitelé zvířat se v současné době vyskytují pouze v cirkusech. Zkrocené zvíře chápe občanský zákoník jako ochočené volně žijící zvíře. Takový pojem žádný právní předpis neobsahuje. Ochočení je považováno za první stupeň domestikace, ta je ovšem zákonem na ochranu zvířat u volně žijících zvířat zakázána. Není nám jasné, jak si překladatel zákona představuje stíhání zvířete. Jak se pozná, že zvíře se pohybuje bez vlastníka déle než 6 týdnů? Taková skutečnost je dle našeho názoru neprokazatelná. Pravděpodobně nebude nikdo soustavně 6 týdnů pozorovat volně se pohybující zvíře, aby si jej pak po uplynutí stanovené lhůty přivlastnil. § 991 by měl být vypuštěn úplně, protože je neaplikovatelný. Nelze rozlišit uprchlé zkrocené zvíře od neuprchlého volně žijícího zvířete a od zvířete zkroceného. Důvodová zpráva uvádí, že šestitýdenní lhůta se jeví jako logická vzhledem k přirozenému řádu. Není jasné, z čeho tato logika plyne a o jakém přirozeném řádu se to zde mluví.
6. ZVÍŘE V ZOO A RYBA V RYBNÍKU
§ 992 Zvíře v zoologické zahradě a ryba v rybníku nebo podobném zařízení, které není veřejným statkem, bez pána není. Žádáme o úpravu do tvaru: „§ 992 „Zvíře v zoologické zahradě a ryba v rybníku nebo podobném zařízení, které není veřejným statkem, není zvířetem, které nikomu nepatří“
ZDŮVODNĚNÍ Sjednocení terminologie viz zdůvodnění k bodu 5.
15
7. OPUŠTĚNÍ – PŘIVLASTNĚNÍ
§ 993 (1)
Věc, kterou vlastník opustil, protože ji nechce jako svou držet, nikomu nepatří.
(2) Nevykonává-li vlastník vlastnické právo k movité věci po dobu tří let, má se za to, že ji opustil. Byla-li movitá věc nepatrné hodnoty zanechána na místě přístupném veřejnosti, považuje se za opuštěnou bez dalšího. (3)
Nevykonává-li vlastník vlastnické právo k nemovité věci po dobu deseti let, má se za to, že ji opustil.
§ 994 Přivlastnil-li si někdo opuštěnou věc zapsanou ve veřejném seznamu, může se domáhat, aby byl stav zápisů uveden do souladu se skutečným právním stavem. Navrhujeme včlenit § 994 do § 993 jako odst. 4 . ve znění: „(4) Přivlastnil-li si někdo opuštěnou věc zapsanou ve veřejném seznamu, může se domáhat, aby byl stav zápisů uveden do souladu se skutečným právním stavem teprve po souhlasu původního vlastníka, který se vlastnictví vzdal“ Uvolněný § 994 navrhujeme věnovat problematice opuštěných zvířat, a sice v následujícím znění s variantou v závorce: § 994 (1) Zvíře, které vlastník opustil, protože ho nechce jako své chovat, se okamžikem opuštění stává majetkem obce (státu), na jejímž území k opuštění zvířete došlo. To platí i v případě, jedná-li o opuštěné zvíře, které je trvale označeno prostředky, které způsobují při aplikaci jen mírnou nebo přechodnou bolest, zejména tetováním nebo identifikací čipem. (2) Obec (stát) je povinna (povinen) zabezpečit péči o opuštěné zvíře. Obec může zabezpečit péči o opuštěné zvíře jeho umístěním do útulku nebo jiným vhodným způsobem. (3) Pokud je původní vlastník zjistitelný, je povinen přispívat na zabezpečení péče o opuštěné zvíře.
ZDŮVODNĚNÍ Znění § 994 tak jak je navržen ve sněmovním tisku 835/0 je v rozporu s § 988 téhož tisku. Blíže viz další bod. Pokud by nebyly obce ochotny zabezpečovat péči o opuštěná zvířata, navrhujeme, aby tato povinnost náležela státu – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Do roku 2005 tento úřad tuto činnost vykonával a i dnes se stará o zvířata, která jsou odúmrtí. Tato okolnost by se pak měla promítnout do všech paragrafů, které se týkají povinností a práv obcí k nálezům. Ustanovení by musela být doplněna o povinnost a právo státu k nalezeným zvířatům. Viz i § 1002 Navržená právní úprava zcela nedostatečně upravuje, jak to bude s opuštěnými zvířaty. Kdo se o ně postará? Kdy zanikne vlastnické právo k opuštěnému zvířeti? Kdo bude odpovídat za škodu, kterou zvíře způsobí? Komu patří opuštěná zvířata?
16
Není možné, aby opuštěná zvířata nikomu nepatřila. V takovém případě by nikdo neměl povinnost se o ně postarat. Tato formulace by vedla k zániku současného systému péče o toulavá a opuštěná zvířata a k tomu, že by se volně pohybovalo bez jakékoliv péče množství opuštěných zvířat. Zvíře musí uspokojovat své potřeby, není možné, aby nebylo stanoveno, kdo má tyto potřeby zajistit. Zvíře má zcela jiný charakter než jiné opuštěné věci, toto musí navrhovaný občanský zákoník zohlednit. Ustanovení § 993 odst. 2 hovoří o tom, že věc je opuštěná, když vlastník nevykonává vlastnické právo k movité věci po dobu tří let. Ve vztahu ke zvířatům platila do roku 2005 úprava, že k zániku vlastnického práva původního chovatele docházelo po uplynutí jednoho roku a nyní se zvíře stává po uplynutí 6 měsíců majetkem obce. Ve vztahu ke zvířatům by tedy měla být výslovně stanovena doba kratší než je doba 3 let. Vládní návrh občanského zákoníku v § 1002 stanoví lhůtu kratší, tedy lhůtu 2 měsíců, pouze pro zvířata v zájmovém chovu. Např. pro zvířata hospodářská by tedy měla platit velmi dlouhá doba 3 let. Opuštěným zvířetem je podle § 3 písm. i) zákona na ochranu zvířat zvíře původně v lidské péči, které není pod přímou kontrolou nebo dohledem fyzické osoby nebo chovatele a ze zjištěných skutečností vyplývá, že ho jeho chovatel opustil s úmyslem se jej zbavit nebo jej vyhnal. Příkladem mohou být zvířata uvázaná na nějakém místě dlouhou dobu či na opuštěném místě, zvířata vyhozená např. z auta, u nichž je zřejmé, že se nejedná o zvíře, které jen dočasně uteklo svému chovateli. Je zde kladen důraz na skutečnost, že majitel zvíře opustil s úmyslem se jej zbavit, tj. učinil opatření, která znemožňují majitele identifikovat. Jednostranným právním úkonem zde tedy dochází k zániku vlastnického práva původního chovatele. Problematika opuštění zvířete je složitá a její úprava v občanském zákoníku je nedostatečná. Předně upozorňujeme, že opuštění zvířete je zákonem na ochranu zvířat proti týrání zakázáno, a je postižitelné. Nikdo nesmí zvíře opustit s úmyslem se ho zbavit nebo je vyhnat. Za opuštění zvířete se nepovažuje vypuštění zvířete do jeho přirozeného prostředí, pokud je to vhodné z hlediska stavu zvířete a podmínek prostředí (§ 6 zákona na ochranu zvířat). Za týrání se považuje opustit zvíře s výjimkou zvířete volně žijícího s úmyslem se ho zbavit nebo zvíře vyhnat (§ 4 odst. 1 písm. s) zákona na ochranu zvířat). S touto problematikou souvisí úprava toho, kdo by měl hradit škodu, kterou opuštěné zvíře způsobí v důsledku opuštění na cizím majetku. Také tato otázka by měla být upravena v návrhu občanského zákoníku, a to zřejmě tak, že škodu hradí původní vlastník, pokud se ho podaří zjistit. Jinak by škodu hradila obec (nebo stát). Zákon č. 246/1992 Sb. v § 4 odst. 1 písmeno s) klasifikuje opuštění zvířete s výjimkou volně žijícího s úmyslem se ho zbavit nebo zvíře vyhnat za týrání. Takové osoby, pokud se zjistí jejich totožnost, by se měli minimálně finančně podílet podle svých majetkových poměrů na následné péči o opuštěná zvířata. Je spousta případů, kdy jsou takové osoby jednoznačně známy. Zanechávají zvířata při stěhování na původním místě bez jakéhokoli zabezpečení. V rámci dědictví přicházejí dědici často k ne malému majetku, ale o pozůstalá zvířata se nepostarají. Většinou se pokouší i citově vydírat ochranářské organizace tvrzením, že pokud si zvířata neodeberou do určitého, často velmi krátkého termínu, budou zvířata utracena. Zaopatření opuštěných zvířat z pozůstalosti by rovněž měl řešit občanský zákoník v Hlavě III – dědické právo
8. NÁLEZ
§ 995 Má se za to, že si každý chce podržet své vlastnictví; kdo věc najde, nesmí ji považovat za opuštěnou a přivlastnit si ji.
17
Toto ustanovení je v rozporu s § 991 odst. 1, podle kterého zkrocené zvíře, které vlastník nestíhá a které se ani samo k vlastníkovi v přiměřené době nevrátí, ač mu v tom nikdo nebrání, se stává zvířetem bez pána a smí si je přivlastnit na soukromém pozemku jeho vlastník, na veřejném statku pak kdokoli. Vypuštěním § 991, které navrhujeme, bude tento rozpor odstraněn. Ustanovení je také v rozporu s § 994, který stanoví, že přivlastnil-li si někdo opuštěnou věc zapsanou ve veřejném seznamu, může se domáhat, aby byl stav zápisů uveden do souladu se skutečným právním stavem. Toto ustanovení předpokládá přivlastnění opuštěné věci, které ale § 988 zakazuje. § 996 (1) Ztracenou věc vrátí nálezce tomu, kdo ji ztratil, nebo vlastníkovi proti úhradě nutných nákladů a nálezného. (2) Nelze-li z okolností poznat, komu má být věc vrácena, a nemá-li věc jen nepatrnou hodnotu, oznámí nálezce bez zbytečného odkladu nález obci, na jejímž území byla nalezena, zpravidla do tří dnů; byla-li však věc nalezena ve veřejné budově nebo ve veřejném dopravním prostředku, odevzdá nálezce nález provozovateli těchto zařízení, který se zachová podle jiných právních předpisů, a není-li jich, postupuje, jako by byl nálezcem. Žádáme na konec odstavce 2 v § 996 doplnit tuto větu: „V případě nálezu zvířete je nálezce povinen oznámit nález obci vždy, a to bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 3 dnů od nálezu zvířete“.
ZDŮVODNĚNÍ Není možné, aby se obci oznamoval nález zvířete pouze v případě, kdy by zvíře mělo větší než nepatrnou hodnotu. Pro řadu chovatelů není hodnota zvířete vyjádřitelná penězi. Zvíře jako živý tvor potřebuje v tomto případě zvýšenou ochranu. Pokud by nález zvířete nebyl oznámen obci vždy, výrazně by se snížila šance vlastníka zvířete zjistit, kde se jeho zvíře nachází a vzít si jej zpět. § 997 (1)
Obec vyhlásí nález obvyklým způsobem.
(2) Nepřihlásí-li se v přiměřené době ten, kdo věc ztratil a má-li ztracená věc značnou hodnotu, učiní obec vhodné opatření, aby nález vešel v širší známost. Žádáme toto znění § 997 odstavce 2: „Nepřihlásí-li se v přiměřené době ten, kdo věc nebo zvíře ztratil a má-li ztracená věc značnou hodnotu nebo se jedná o zvíře, učiní obec vhodné opatření, aby nález vešel v širší známost.“
ZDŮVODNĚNÍ Zvíře jako živý tvor potřebuje v tomto případě zvýšenou ochranu. Je nutné zvýšit šance vlastníka zvířete zjistit, kde se jeho zvíře nachází a vzít si jej zpět.
18
Není jasné, co je to obvyklý způsob vyhlášení nálezu. Právní úprava by měla stanovit alespoň minimální formální požadavky na to, jak má vyhlášení vypadat, popř. jaké formy jsou žádoucí. To samé platí pro formulaci „vhodné opatření, aby nález vešel v širší známost“. Řešením by byla povinnost čipovat všechna chovaná zvířata i v zájmových chovech, u kterých je čipování proveditelné, od stanoveného věku a vést evidenci těchto zvířat (centrální, nebo dislokovanou na pověřených obcích s elektronickým celostátním propojením), podobně jako je značení a evidence povinná u hospodářských zvířat. Obce by pak nálezy hlásily neprodleně tomuto registru zvířat v zájmových chovech. Tím by se jednak zvýšila šance majitelů nalézt své zaběhnuté zvíře, jednak by se snížily náklady obcí (státu) na péči o opuštěná zvířata, protože by původní vlastník byl snáze dohledatelný. Mohl by se pak na něm vymáhat finanční podíl o péči za opuštěné zvíře. Náklady na čipování by přitom hradili majitelé, takže v tomto směru by státu ani obcím žádné náklady navíc nevznikaly. Toto by zřejmě měl řešit jiný zákon nebo vyhláška a ne občanský zákoník, který by ale s takovou možností měl alespoň do budoucna počítat. § 999 Věc nebo výtěžek za ni stržený vydá obec včetně plodů a užitků a po odečtení nákladů a nálezného tomu, kdo věc ztratil, nebo vlastníkovi, pokud se přihlásí do jednoho roku od vyhlášení nálezu.
Doporučujeme doplnit na konec § 999 větu: „Pokud není odečtení nákladů a nálezného možné, je ten, kdo věc ztratil, nebo vlastník povinen uhradit náklady spojené se zajištěním péče o věc a nálezné.“
ZDŮVODNĚNÍ Ustanovení hovoří o „odečtení nákladů a nálezného“. V případě, že se nejedná o peníze, není ale možné u vrácené věci nebo zvířete odečítání fyzicky provádět. Proto doporučujeme doplnit úpravu pro případ, že si vlastník bere zpět svoji věc. § 1001 (1) Nepřihlásí-li se nikdo o věc do jednoho roku od vyhlášení nálezu, může nálezce užívat věc nebo výtěžek za ni stržený jako poctivý držitel. (2) Přihlásí-li se ten, kdo věc ztratil, nebo její vlastník později, vydá se mu věc nebo výtěžek za ni stržený po zaplacení nákladů a nálezného. (3) Uplynou-li tři roky od vyhlášení nálezu, nabude nálezce vlastnické právo k věci nebo k výtěžku za ni strženému. Navrhujeme tuto formulaci § 1001: „(1) Nepřihlásí-li se nikdo o věc do jednoho roku od vyhlášení nálezu, může nálezce, obec nebo jiná osoba, které byla věc svěřena do péče, užívat věc nebo výtěžek za ni stržený jako poctivý držitel.
19
(2) Přihlásí-li se ten, kdo věc ztratil, nebo její vlastník po uplynutí doby jednoho roku od vyhlášení nálezu a před uplynutím 3 let od vyhlášení nálezu, vydá se mu věc nebo výtěžek za ni stržený po zaplacení nákladů a nálezného. (3) Uplynou-li tři roky od vyhlášení nálezu, nabude nálezce, obec nebo jiná osoba, které byla věc svěřena do péče, vlastnické právo k věci nebo k výtěžku za ni strženému.“
ZDŮVODNĚNÍ Pokud nálezce předá věc obci, je věc v dispozici obce a nikoliv nálezce. Kdo má pak právo užívat věc jako poctivý držitel? Kdo nabude k věci vlastnické právo? Ustanovení je nutno přeformulovat tak, aby řešilo i tento případ. Doporučujeme nahradit slovo „později“ v odst. 2 slovy „po uplynutí doby jednoho roku od vyhlášení nálezu a před uplynutím 3 let od vyhlášení nálezu“. V opačném případě by hrozil výklad, že lze věc požadovat i později, po uplynutí 3 let. § 1002 (1) Je-li nalezeno zvíře zjevně určené k zájmovému chovu a nepřihlásí-li se o ně nikdo do dvou měsíců od vyhlášení nálezu, nabude nálezce k zvířeti vlastnické právo. (2) Prohlásí-li nálezce obci, že zvíře nabýt nechce, a svěří-li se zvíře neodvolatelně zvířecímu útulku, může takové zařízení se zvířetem volně nakládat, pokud se o ně nikdo nepřihlásí do dvou měsíců ode dne, kdy bylo zvíře zvířecímu útulku svěřeno; byl-li nález vyhlášen až po předání zvířete, počne lhůta běžet od vyhlášení nálezu. Žádáme tuto formulaci § 1002 s variantou v závorce: „(1) Je-li nalezeno toulavé zvíře a nepřihlásí-li se o ně vlastník do šesti měsíců od vyhlášení nálezu obcí (státem), nabude nálezce ke zvířeti vlastnické právo. (2) Je-li nalezeno toulavé zvíře, které je trvale označeno prostředky, které způsobují při aplikaci jen mírnou nebo přechodnou bolest, zejména tetováním nebo identifikací čipem, je obec (stát) povinna (povinen) vyhledat vlastníka zvířete a informovat ho o nálezu zvířete. (3) Prohlásí-li nálezce obci (státu), že zvíře nabýt nechce, je obec (stát) povinna (povinen) zabezpečit péči o zvíře. Obec (stát) může zabezpečit péči o zvíře jeho umístěním do útulku nebo jiným vhodným způsobem. Jestliže se vlastník nepřihlásí o zvíře, které je v péči obce (státu), do šesti měsíců od vyhlášení nálezu obcí (státem), nabude obec (stát) ke zvířeti vlastnické právo. (4) Jestliže nálezce nebo jiná osoba, zejména odchytová služba, předá toulavé zvíře do útulku pro zvířata, je útulek povinen bezodkladně informovat obec (stát) o umístění zvířete do útulku. Je-li zvíře umístěno do útulku pro zvířata, může obec (stát) převést vlastnické právo ke zvířeti na útulek pro zvířata se souhlasem tohoto útulku, pokud se o ně vlastník nepřihlásí do šesti měsíců ode dne, kdy bylo zvíře do útulku pro zvířata předáno; byl-li nález vyhlášen až po předání zvířete do útulku pro zvířata, počne lhůta běžet od vyhlášení nálezu. (5) Ustanovení § 995 až § 997, § 999, § 1000, § 1003 až § 1005 platí pro nález zvířete obdobně.“
20
ZDŮVODNĚNÍ Pokud by nebyly obce ochotny zabezpečovat péči o opuštěná zvířata, navrhujeme, aby tato povinnost náležela státu – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Do roku 2005 tento úřad tuto činnost vykonával a i dnes se stará o zvířata, která jsou odúmrtí. Tato okolnost by se pak měla promítnout do všech paragrafů, které se týkají povinností a práv obcí k nálezům. Ustanovení by musela být doplněna o povinnost a právo státu k nalezeným zvířatům. Viz i § 994. Zásadně nesouhlasíme s úpravou, která se týká toulavých zvířat a opuštěných zvířat. Tato úprava znamená faktickou likvidaci celého systému ochrany toulavých a opuštěných zvířat, který v České republice dosud funguje. Z hlediska ochrany zvířat je dle našeho názoru nezbytné, aby bylo i nadále výslovně upraveno, kdo se o tato zvířata stará (obec nebo stát), kdy dochází k zániku vlastnického práva původního vlastníka, kdo se stane vlastníkem těchto zvířat po uplynutí stanovené doby. Ustanovení § 135 platného občanského zákoníku v současné době jednoznačně upravuje otázky ztracených a opuštěných věcí, tedy i otázky toulavých a opuštěných zvířat. Spory a nejasnosti o tom, kdo a jak má zabezpečovat péči o toulavá a opuštěná zvířata, by rozhodně nepřispěly k ochraně zvířat. Tato problematika by měla být v zákoně jednoznačně upravena. Podle našeho názoru úprava problematiky toulavých a opuštěných zvířat tak, jak je upravena v návrhu občanského zákoníku, povede k výraznému zhoršení situace v oblasti ochrany zvířat. Povede k výraznému zvýšení zvířat, která se budou volně pohybovat po veřejných prostranstvích, a nikdo nebude mít zájem zabezpečovat péči o ně. Je nutné tuto oblast zásadně přeformulovat. Toulavým zvířetem je podle § 3 písm. h) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, zvíře v lidské péči, které není pod přímou kontrolou nebo dohledem fyzické osoby nebo chovatele a které se pohybuje volně mimo své ustájení, výběhové prostory nebo mimo domácnost svého chovatele. Jedná se především o zvířata, která jejich chovatel nezabezpečil proti úniku, např. může jít o volně pobíhající psy nebo hospodářská zvířata. Jde tedy o situaci, kdy chovatel nehodlá zvíře opustit či se jej zbavit, ale o případ, kdy zvíře jen dočasně uteklo svému chovateli a toulá se. Nedochází tedy k zániku vlastnického práva chovatele ke zvířeti, chovatel pouze ztrácí faktickou možnost tato práva vykonávat. Domníváme se, že není možné spoléhat na to, že si všechna toulavá a opuštěná zvířata bude někdo chtít přivlastnit a zajistit péči o ně, a to vzhledem k nákladům, které jsou s takovou péčí spojeny. Pokud ze zákona nebude plynout povinnost zabezpečit péči o tato zvířata, hrozí dle našeho názoru výrazný nárůst volně se pohybujících opuštěných zvířat. Je nutné výslovně stanovit, kdo je povinen zabezpečit péči o toulavá a opuštěná zvířata. Stát nemůže svou odpovědnost házet na bedra dobrovolných ochranářských organizací. Nelze nutit útulek pro zvířata, aby sám na vlastní náklady zabezpečoval péči o zvířata. To by mohlo vést k zániku celé řady útulků pro zvířata. Ty jsou v současné době většinou financovány z prostředků obcí, pokud je útulek obcí zřízen. Existuje ale i množství útulku občanských sdružení či soukromých, které současnou povinnost obcí, postarat se o nalezené zvíře v katastru dané obce, zajišťují smluvně proti náhradě od obce. Končí tam i spousta zvířat odebraných pro týrání nebo nalezených mimo katastry obcí a dovezených nálezci přímo do útulku, za které od obcí nedostanou nic. Tyto útulky jsou už teď značně závislé na darech od soucitných lidí nebo sponzorských darech firem. Zbavit obce i povinnosti platit smluvní částku za zvířata nalezená v jejich katastru by pro tyto útulky znamenalo finanční kolaps. Útulky pro zvířata jsou z nám neznámého důvodu sice zařazeny mezi volné živnosti dle přílohy č.4. k nařízení vlády č. 278/2008 Sb. pod činností č. 5. Chov zvířat a jejich výcvik (s výjimkou živočišné výroby), ale rozhodně to v praxi žádná výdělečná činnost není. Bez sponzorských darů by nepřežily. A pokud někdo má útulek ve vlastní režii, tak jej dotuje z ostatních jím provozovaných výdělečných činností. 21
Navržená právní úprava by vedla k tomu, že obce, které nyní musí zabezpečovat péči o toulavá a opuštěná zvířata, přestanou tuto péči vykonávat. Obce v současné době hradí náklady spojené s péčí o toulavá a opuštěná zvířata v útulcích. Podle návrhu občanského zákoníku by již obce tuto povinnost neměly. Stačilo by předat zvíře útulku pro zvířata a obci by již žádné náklady nevznikaly. Útulky pro zvířata ale nejsou výdělečná zařízení. Není jasné, odkud by měly útulky brát peníze na svůj provoz. Není možné, aby útulky fungovaly pouze na základě sponzorských darů nebo nálezného. Nelze ani předpokládat, že by náklady na provoz útulku mohly pokrýt částky za péči o toulavá zvířata, o která se přihlásí jejich vlastník. O řadu zvířat v útulcích se jejich vlastník nepřihlásí. Nesouhlasíme s tím, aby se ustanovení § 1002 vztahovalo pouze na zvířata určená k zájmovému chovu. Požadujeme, aby se toto ustanovení vztahovalo také na zvířata hospodářská. V opačném případě by neexistovala právní úprava vlastnictví v případě toulavých nebo opuštěných hospodářských zvířat nebo by pro ně platila velmi dlouhá tříletá lhůta. Důvodová zpráva výslovně uvádí, že zvláštní úprava se nevztahuje na zvířata chovaná za účelem spojeným s majetkovými a výdělečnými zájmy. Z důvodové zprávy ovšem není jasný důvod tohoto přístupu. V důvodové zprávě je argumentováno vzrůstajícími náklady. Je nutné upozornit, že zabezpečení péče o toulavá nebo opuštěná hospodářská zvířata je rovněž velmi nákladná. Jestliže by někdo choval zvíře za účelem zisku, tak jistě bude mít zájem ho nalézt co nejrychleji. Pokud tak neučiní do 6 měsíců, lze předpokládat, že již o zvíře nemá zájem. Stanovení delší lhůty pro hospodářská zvířata nemá žádný přínos. Slovo „nikdo“ žádáme nahradit slovem „vlastník“. Nemělo by být možné, aby vlastnické právo ke zvířeti získal kdokoliv jen na základě toho, že se o zvíře přihlásí. Není zcela jasné, kdo a jak má nález vyhlásit. Souvisí s § 997 Upozorňujeme, že se nepoužívá spojení „zvířecí útulek“, ale „útulek pro zvířata“. Žádáme proto změnu terminologie, tak aby odpovídala praxi. Nesouhlasíme se spojením „svěří-li se zvíře“. Zvíře není nositelem práv a povinností, nemůže se samo svěřit útulku. Požadujeme doplnit, kdo zvíře útulku svěřuje. Není jasné, co se má chápat pod označením „volné nakládání“. Znamená to, že má útulek nabýt ke zvířeti vlastnické právo nebo nikoliv? Toto je nezbytné jednoznačně stanovit. Volné nakládání si také někdo může vysvětlit jako utracení! S toulavými a opuštěnými zvířaty souvisí i další okruhy otázek. V praxi např. uprchne-li chovný kocour a dostane se do útulku, je obvykle vykastrován. Vzniká otázka náhrady vzniklé škody (znehodnocení věci, ušlý zisk) a otázka náhrady nákladů. Nesouhlasíme rovněž se snížením doby úschovy ze současně platných šesti měsíců na pouhé dva měsíce, když naopak u věcí se tato doba prodlužuje na původní jeden rok. Dokud nebude vypracován a zprovozněn fungující systém identifikace zvířat čipováním a k němu přiřazená celostátní evidence (nezáleží jestli centrálně či elektronicky propojená lokální), nelze dobu zkrátit na dva měsíce. Ztracená zvířata se často hledají mnohem delší dobu. Bohužel jsou i případy, kdy obec nález, místo odvozem do nejbližšího útulku, „řeší“ svou zákonnou povinnost vypuštěním zvířete kdekoli jinde. Toto bohužel nejsou ojedinělé případy. Co taková obec dělá s poplatky ze psů. Poplatek je přeci předplacení služby. V tomto případě postarání se o zaběhlého psa a to nejen pro místní. Místnímu člověku se zase může pes ztratit jinde a právem očekává, že v tom místě se dočasné péče o jeho psa ujme místní obecní úřad. Pokud obce „řeší“ svou zákonnou povinnost vypuštěním mimo svůj katastr, tak kromě porušování zákonů z poplatku dělají pokutu za vlastnění psa.
22
Povinným čipováním by se zvýšila i kontrola nad existencí zvířat a z toho plynoucími prostředky, ve formě poplatků za psy, na péči o opuštěná nebo odebraná týraná zvířata. Samozřejmě by tyto poplatky a jejich vyúčtování mělo být veřejně přístupné na webu každé obce. Neustálé poukazování místní samosprávy i státní správy na zvyšování nákladů v péči o zvířata je pouze alibizmus a výmluvy, které nic neřeší. Pravým důvodem, proč je tolik opuštěných zvířat, je to, že stát nevykonává řádně svou správní povinnost. Jak je možné, že nikdo nezakročí proti množírnám psů, kde tito živoří často v bezútěšných podmínkách, ale zato produkují kvanta potomků, kteří pak často končí jako nevhodný dárek opuštěni. Jak to, že Státní veterinární správa v případě množíren tvrdí, že nemá žádnou pravomoc zasáhnout, protože se údajně jedná o zájmové chovy. Jak je možné, že příjmy z toho to množení se nedaní a finančním úřadům je to lhostejné. Jak to, že často množitelé nevykazují jakýkoli příjem a na základě toho, k příjmům z množení zvířat, berou sociální podporu. Jak je možné, že dědici přijmou majetek, ale zvířata z pozůstalosti bez skrupulí opustí a nikoho z kompetentních orgánů státní správy to nezajímá, přestože je opuštění zvířete s úmyslem se ho zbavit, minimálně jako přečin, uvedeno v zákoně č. 246/1992 Sb. jako týrání. Proč se systematicky nedělají kastrační programy pro toulavé kočky. Sice by to v počátku přineslo jistou investici, ale celkově by to do budoucna uspořilo značné náklady. Toto jsou skutečné příčiny zvyšování nákladů na péči o opuštěná zvířata. Evidenci zvířat také nikdo řádně nevede a poplatky ze psů odvádějí jen poctiví a slušní lidé. Je také otázkou, kde tyto poplatky ve skutečnosti končí a zdali některé obce z nich na ochranu zvířat něco vůbec něco použijí. Útulky jsou přeplněné a spousta případů se musí řešit domácími depozity, které financují dobrovolníci z vlastních prostředků. Bohužel tendence potřeby umístění zvířat se zvyšuje, a pokud stát rázně nezasáhne a nezjedná pořádek, což je jeho prvořadou povinností, celý systém zkolabuje i bez toho, že by obce nebo stát ztratily povinnost se o opuštěná, toulavá či týraná zvířata postarat. Pokud by se zprovoznil celostátní systém čipování a evidence zvířat (minimálně psů) a registr ztracených a opuštěných zvířat, tak aby majitelé měli snadnou možnost opět najít své ztracené zvíře napříč celou republikou (v případě že zvíře někdo našel a odevzdal obci, státu či útulku), nemáme vůči zkrácení termínu přechodu vlastnického práva na 2 měsíce nejmenší námitky. § 1004 Nálezci, který nález neoznámí, přisvojí si jej nebo jinak poruší své povinnosti, nenáleží úhrada a nálezné, ani nemůže nález užívat nebo nabýt k němu vlastnické právo podle § 1001. Tím není dotčena jeho povinnost nahradit škodu. Doporučujeme pro jednoznačný výklad doplnit, komu nebyl nález oznámen, na tento text: „Nálezci, který nález neoznámí obci, přisvojí si jej nebo jinak poruší své povinnosti, nenáleží úhrada a nálezné, ani nemůže nález užívat nebo nabýt k němu vlastnické právo podle § 1001. Tím není dotčena jeho povinnost nahradit škodu.“ § 1005 Nalezne-li nějakou věc několik osob zároveň, jsou oprávněny i zavázány společně a nerozdílně. Spolunálezcem je i ten, kdo věc spatřil a snažil se ji dosíci, třebaže se jí dříve uchopil někdo jiný. Slovo „dosíci“ není v současné češtině používáno. Jedná se o velmi archaické slovo. Doporučujeme přeformulovat například synonymy dotknout, zvednout, apod.
23
9. PŘIROZENÝ PŘÍRŮSTEK
§ 1015 Přírůstek movité věci Přirozený přírůstek movité věci náleží jejímu vlastníkovi. § 1016 (1)
Plody, které vydává zvíře, náleží vlastníku zvířete.
(2)
Za oplodnění zvířete lze žádat odměnu, jen byla-li ujednána.
Žádáme o doplnit na konec odstavce 1 tuto větu: „Pokud bylo ale zvíře umístěno do náhradní péče, protože ho majitel týral, plody zvířete mu nenáleží“
ZDŮVODNĚNÍ Ustanovení § 1016 odst. 1 by nemělo platit, když bude zvíře umístěno do náhradní péče, protože ho chovatel týral. Bylo by vhodné, pokud by v budoucnu odebírání zvířat pro týrání komplexně řešila i speciální úprava v zákoně č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů.
10. POZEMKOVÉ SLUŽEBNOSTI PRÁVO PASTVY
§ 1211 (1) Služebnost průhonu zakládá právo hnát zvířata přes služebný pozemek. Se služebností průhonu je spojeno i právo jezdit jinými než motorovými vozidly. (2) Je-li služebným pozemkem pozemek určený k plnění funkcí lesa, zakazuje se zřídit služebnost průhonu dobytka. Rozhodne-li orgán veřejné moci, že je služebný pozemek určen k plnění funkcí lesa až po zřízení takové služebnosti, služebnost zaniká. § 1214 Není-li určen druh, počet dobytka nebo rozsah a čas pastvy, když se právo pastvy zřídilo, chrání se pokojná desetiletá držba. Jsou-li pochybnosti, použijí se ustanovení § 1215 až 1218. Žádáme místo slova „dobytek“ používat termín „hospodářská zvířata“, nebo vymezit, co je to dobytek.
ZDŮVODNĚNÍ Žádný právní předpis nevymezuje pojem dobytek. Pouze v důvodové zprávě k občanskému zákoníku je nejasně uvedeno, co je míněno dobytkem (někteří sudokopytníci). Toto je pro aplikaci a pochopení právní úpravy zcela nedostatečné. Pojmy musí být vymezeny konkrétně a přímo v právním předpise.
24
Ustanovení § 20 odst. 1 písm. n) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že v lesích je zakázáno pást dobytek, umožňovat výběh hospodářským zvířatům a průhon dobytka lesními porosty. Toto ustanovení hovoří sice o dobytku (aniž jej definuje), ale zároveň také o hospodářských zvířatech. Je vůbec potřeba úprava v občanském zákoníku, když je tato otázka upravena již lesním zákonem? Je takové právo vůbec využíváno? Případná definice pojmu dobytek“ souvisí s naším požadavkem k § 468odst. 2
11. PASTVA
§ 1215 (1) Právo pastvy se vztahuje na každý druh hospodářských zvířat, nikoli však na prasata a drůbež. Zvířata nadměrně znečištěná, nemocná nebo cizí jsou z pastvy vyloučena. (2) Je-li služebným pozemkem pozemek s lesními porosty, zakazuje se zřídit služebnost pastvy dobytka. § 1216 (1) Mění-li se počet paseného dobytka v posledních deseti letech, je rozhodný průměr za první tři léta pastvy. Není-li ani tento počet zřejmý, stanoví se podle zásad slušnosti přiměřeně k rozsahu a jakosti pastvy; oprávněná osoba však nemůže na služebném pozemku pást více dobytka, než kolik ho může přezimovat s pící dodanou panujícím pozemkem. (2)
Do počtu podle odstavce 1 se nevčítají sající mláďata.
§ 1217 Doba pastvy se řídí místní zvyklostí; řádné hospodaření na pozemku se však pasením nesmí omezit nebo ztížit. § 1218 (1) Právo pastvy nezahrnuje jiné užívání. Nevylučuje zpravidla ani vlastníka služebného pozemku z práva spolupastvy. (2)
Hrozí-li škoda, musí být dobytek hlídán.
Žádáme místo slova „dobytek“ používat termín „hospodářská zvířata“, nebo vymezit, co je to dobytek. Místo slova „nevčítají“ v § 1216 odst. 2 používat termín „nezahrnují“
ZDŮVODNĚNÍ Z jakého důvodu je v § 1215 vyloučena pastva prasat a drůbeže? Z důvodové zprávy k občanskému zákoníku není tato skutečnost zřejmá. Co je míněno cizími zvířaty? Kde je hranice nadměrného znečištění? Zákon by neměl uvádět kritéria, která lze subjektivně vykládat ve velmi širokém rozsahu. Požadujeme vymezit, co je to dobytek. Je vůbec potřeba úprava v občanském zákoníku, když je tato otázka upravena již lesním zákonem? Blíže viz připomínka k § 1211. 25
Slovo „nevčítají“ není v současné češtině používáno.
12. DĚDICKÉ PRÁVO Žádáme, aby do Hlavy III – Dědické právo , nejspíše do Oddílu 4 – Rozdělení pozůstalosti bylo včleněno následující ustanovení: „Pokud zůstavitel vlastnil nějaká zvířata a dědici o ně nemají zájem, nebo se o ně nejsou schopni trvale postarat, předají se zvířata obci (státu) jako opuštěná. Z dědictví se za tímto účelem vyčlení podíl k uhrazení ubytování, stravy a péče o zvířata na dobu minimálně jednoho roku. Zvířata se okamžikem předání stanou majetkem obce (státu).“
ZDŮVODNĚNÍ Situace, kdy v pozůstalosti figurují i zvířata a dědici o ně nejeví zájem, je velice častá. Většinou to je v případech, kdy zůstavitel žil sám v nemovitosti a dědici žili jinde. Nemovitost velice často prodávají a ani kupec nemá o zvířata zájem. Přestože, opuštění zvířete s úmyslem se ho zbavit, hodnotí zák. č. 246/1992 Sb. v § 4 písmeno s) jako týrání, nikdo se nad tím nepozastavuje. Dědické řízení proběhne a zvířata jsou bezprizorní. Ani obce, které neustále poukazují na rostoucí náklady s péčí o pouštěná zvířata, v tomto směru nic nepodnikají. Přitom ve většině menších obcí, kde se toto převážně děje ví každý o každém téměř vše. Z takových zvířat se často stávají zvířata toulavá odkázaná na soucit cizích lidí. Často se také pozůstalí pokouší citově vydírat ochranářské dobrovolné organizace tím, že pokud si zvířata neodeberou v co nejkratším čase, nechají je utratit. I to je přečin zák. č 246/1992 Sb. § 5. V lepším případě se zvíře nakonec umístí do nějakého útulku, spíš výjimečně se pro něj okamžitě najde trvale nové místo. Je minimálně nemorální, aby dědici po zůstaviteli získali veškerý majetek, ale o zvířata, která měla se zůstavitelem navzájem ve většině případů citové pouto, se žádným způsobem nepostarali. To by si zůstavitel jistě nepřál. Z jakého důvodu by obce nebo stát měli z obecních prostředků finacovat péči o zvířata, která jsou nedílnou součástí dědictví. Pokud zůstavitel má nějaké dluhy (které hodnotu dědictví nepřevyšují), tak se o ně také dědici musí podle zákona podělit, nebo jako celek dědictví odmítnout. Nelze akceptovat, že dědici přijmou jen to, co se jim hodí a ostatní, v tomto případě zvířata, prostě zanechají napospas svému osudu. Jak by se asi kompetentní orgány (notáři) tvářili, kdyby dědici přijali aktiva, ale dluhy odmítli s poukazem, ať je uhradí obec nebo stát, že jim se to nehodí. Principielně je to jedno a totéž.
13. PRÁVO CHOVAT ZVÍŘE V BYTĚ
§ 2176 Nájemce má právo chovat v bytě zvíře, nepůsobí-li chov pronajímateli nebo ostatním obyvatelům domu obtíže nepřiměřené poměrům v domě. Vyvolá-li chov zvířete potřebu zvýšených nákladů na údržbu společných částí domu, nahradí nájemce tyto náklady pronajímateli.
26
Navrhujeme do § 2176 doplnit odst. 2 tohoto znění: „(2) Vlastník bytu má právo chovat v bytě zvíře, nepůsobí-li chov ostatním obyvatelům domu obtíže nepřiměřené poměrům v domě. Vyvolá-li chov zvířete potřebu zvýšených nákladů na údržbu společných částí domu, nahradí tyto náklady vlastník zvířete.“
ZDŮVODNĚNÍ Doporučujeme stanovit pravidla, která platí pro nájemníka, obdobně také pro vlastníka bytu, který by mohl být ve svém právu chovat zvíře omezován společenstvím vlastníků bytů. Rovněž zvíře chované vlastníkem bytu může být příčinou zvýšených nákladů na údržbu společných částí domu.
14. KRAJNÍ NOUZE
§ 2848 Krajní nouze Kdo odvrací od sebe nebo od jiného přímo hrozící nebezpečí újmy, není povinen nebo nezpůsobí-li následek zjevně stejně závažný nebo ještě závažnější než újma, která hrozila, ledaže by majetek i bez jednání v nouzi podlehl zkáze. To neplatí, vyvolal-li nebezpečí vlastní vinou sám jednající. Žádáme doplnění § 2848 o odst. 2 tohoto znění: „Kdo odvrací přímo hrozící nebezpečí újmy na zdraví nebo životě zvířete, není povinen k náhradě škody na majetku tím způsobené, nebylo-li za daných okolností možné odvrátit nebezpečí jiným způsobem. Přitom cena škody na majetku vzhledem k ceně zvířete není rozhodující. Zachránce se musí snažit způsobit škodu co nejmenšího rozsahu. To neplatí, vyvolal-li nebezpečí vlastní vinou sám jednající. “
ZDŮVODNĚNÍ Dosud platí, že při záchraně života zvířete (věci) se poměřuje odhadovaná cena zvířete se škodou, kterou by zachránce svým zásahem způsobil. Nedomníváme se, že pouhým konstatováním, že zvíře není věc, nebo že zvíře je živý tvor, toto pravidlo automaticky padá. Podle našeho mínění je skutečnost, že život a zdraví zvířete je nadřazené škodě způsobené záchranou zvířete na věci, bez ohledu na výši škody, je nutné výslovně zakotvit v zákoně. Život zvířete a jeho utrpení by neměl být hodnocen například cenou rozbitého okna u automobilu. Přitom ustanovení „ nebylo-li za daných okolností možné odvrátit nebezpečí jiným způsobem“ zajišťuje, že by se zvířata neměla osvobozovat bezhlavě, ať to stojí, co to stojí. Např. u psa zavřeného v autě v parnu, je podle situace a stavu psa, možné se pokusit nejprve vyhledat majitele, pokud pes nejeví již známky kolapsu. I pak lze rozbít pouze postranní okénko, které umožní psa z auta vyndat a nemusí se rozbíjet bezmyšlenkovitě mnohem dražší čelní okno, nebo vylamovat dveře. Obdobný postup by měl být i u jiných případů. Snahu o co nejmenší škodu zdůrazňuje i poslední navrhovaná věta odstavce.
27
15. ŠKODA ZPŮSOBENÁ ZVÍŘETEM
§ 2875 Způsobí-li škodu zvíře, nahradí ji jeho vlastník, ať již bylo pod jeho dohledem nebo pod dohledem osoby, které vlastník zvíře svěřil, anebo se zatoulalo nebo uprchlo. Osoba, které zvíře bylo svěřeno nebo která zvíře chová nebo jinak používá, nahradí škodu způsobenou zvířetem společně a nerozdílně s vlastníkem. Žádáme slova „anebo se zatoulalo nebo uprchlo“ nahradit slovy „anebo se jednalo o toulavé zvíře“. Možná je také náhrada slovy „anebo uniklo“.
ZDŮVODNĚNÍ Zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, definuje toulavé zvíře. V § 13 odst. 1 se stanoví povinnost zabezpečit zvíře proti úniku, je tedy také možné hovořit o zvířeti, které uniklo. V důsledku úniku se zvíře stává zvířetem toulavým. § 2876 Slouží-li domácí zvíře vlastníku k výkonu povolání či k jiné výdělečné činnosti nebo k obživě, anebo slouží-li jako pomocník pro osobu se zdravotním postižením, zprostí se vlastník povinnosti k náhradě, prokáže-li, že při dozoru nad zvířetem nezanedbal potřebnou pečlivost, anebo že by škoda vznikla i při vynaložení potřebné pečlivosti. Za týchž podmínek se povinnosti k náhradě zprostí i ten, komu vlastník zvíře svěřil. Žádáme toto znění ustanovení § 2876: „Způsobí-li zvíře škodu, zprostí se vlastník povinnosti k náhradě, prokáže-li, že při dozoru nad zvířetem nezanedbal potřebnou pečlivost, anebo že by škoda vznikla i při vynaložení potřebné pečlivosti. Za týchž podmínek se povinnosti k náhradě zprostí i ten, komu vlastník zvíře svěřil.“ Varianta: Pokud by navrhovatel zákona odůvodnil, proč je ustanovení zúženo pouze na některé druhy zvířat, žádáme toto znění ustanovení: „Slouží-li domácí hospodářské zvíře vlastníku k výkonu povolání či k jiné výdělečné činnosti nebo k obživě, anebo slouží-li zvíře v zájmovém chovu jako pomocník osoby zdravotně znevýhodněné, zprostí se vlastník povinnosti k náhradě, prokáže-li, že při dozoru nad zvířetem nezanedbal potřebnou pečlivost, anebo že by škoda vznikla i při vynaložení potřebné pečlivosti. Za týchž podmínek se povinnosti k náhradě zprostí i ten, komu vlastník zvíře svěřil.“
ZDŮVODNĚNÍ Z návrhu ani z důvodové zprávy není zřejmé, proč je ustanovení zúženo pouze na některé druhy zvířat. Při použití varianty, žádáme slovo „domácí“ nahradit slovem „hospodářské“ a za slova „slouží-li“ vložit slova „zvíře v zájmovém chovu“. K výkonu povolání či k jiné výdělečné činnosti nebo k obživě mohou sloužit pouze zvířata hospodářská. Viz definice v zákoně na ochranu zvířat proti týrání (§ 3 písm. d) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání) a ve veterinárním zákoně (viz § 3 písm. c) zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů). 28
Naopak jako pomocník osoby zdravotně znevýhodněné mohou sloužit pouze zvířata v zájmovém chovu. Viz § 3 písm. e) zákona na ochranu zvířat proti týrání. Zvířetem v zájmovém chovu se rozumí zvíře, u kterého hospodářský efekt není hlavním účelem chovu, a to buď chované v prostorách k tomu určených, nebo v domácnosti, jehož chov slouží především zájmové činnosti člověka, nebo zvíře sloužící člověku jako jeho společník.
16. PODOBA A SOUKROMÍ
§ 85 (1) Zachytit jakýmkoli způsobem podobu člověka tak, aby podle zobrazení bylo možné určit jeho totožnost, je možné jen s jeho svolením. (2) Vstoupí-li někdo o své vůli do prostor, kde je obvyklé očekávat, že jeho podoba bude zachycena, a byl-li na to předem upozorněn, platí, že k tomu udělil svolení. § 87 Nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit. Ve stejném rozsahu jsou chráněny i soukromé písemnosti osobní povahy. § 89 (1) Svolení není třeba, použijí-li se písemnost osobní povahy, podobizna nebo zvukový či obrazový záznam na základě zákona k úřednímu účelu. (2) Podobizna nebo zvukový či obrazový záznam se mohou bez svolení člověka také pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též k vědeckému nebo uměleckému účelu a pro tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství. Žádáme o doplnění § 89 o odstavec 3 ve znění: „Podobiznu i audiovizuální záznam je možné bez svolení člověka pořídit i o jeho soukromém životě, pokud jeho chování budí podezření z porušování právních předpisů a tyto záznamy se použijí pouze jako doklad k iniciování přestupkového nebo trestního řízení a v jejich průběhu“
ZDŮVODNĚNÍ Považujeme za nutné toto ustanovení mít uvedeno přímo v zákoně. Spoustu případů týrání zvířat páchají osoby ve svém soukromí a jedině fotodokumentace, nebo audiovizuální záznam je nezpochybnitelným důkazem o těchto porušeních zákona č. 246/1992 Sb. Je nesmyslné požadovat nejprve souhlas osoby, která týrá zvíře, jestli si ji při této činnosti můžeme natočit. Uvedením v zákoně se také předejde námitce při soudním řízení, že daná osoba k dokumentaci nedala předem souhlas a proto ji nelze použít jako důkaz.
29
Při pořizování dokumentace není nutné přímo vstupovat do soukromých prostor dotyčného, což zákon bez jeho svolení jednoznačně zakazuje. Dokumentaci je možné pořizovat např. přes plot teleobjektivem, směrovým mikrofonem a podobnými technickými zařízeními.
Jako přílohu k petici „Zvíře není věc“ po konzultacích s právníky za petiční výbor zpracoval Ing. Milan Kaucký Občanské sdružení SOS – zvířata v nouzi o.s. IČO 22814981 V Lysé nad Labem 15.1.2011
30
