Přečtěte si to. A jestli se vás někdo zeptá, jak to skončí, prostě lžete!
e. lockhartová
ostrov lhářů host
ostrov lhářů
e. lockhartová
ostrov lhářů
brno 2015
Ostrov Lhářů E. Lockhartová Copyright © 2014 by E. Lockhart Cover picture © Hoi Cheung Wong (https://www.flickr.com/photos/life-style-photo/15212082700/) Translation © Barbora Doležalová, 2015 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2015 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7491-944-2 (Formát PDF) ISBN 978-80-7491-945-9 (Formát ePub) ISBN 978-80-7491-946-6 (Formát MobiPocket)
danielovi
část první
vítejte v naší rodině
1 Vítejte v báječné rodině Sinclairových. V naší rodině nemáme zločince. V naší rodině nemáme feťáky. V naší rodině nemáme černé ovce. Sinclairovi jsou atletické postavy, vysocí a pohlední. Jsme starý majetný rod, volíme demokraty. Máme široké úsměvy, souměrné brady a tvrdé podání v tenisu. Nevadí, že nám rozvod rozerval srdeční svalstvo a srdce bije dál jen s přemáháním. Nevadí, že peníze ve svěřenském fondu docházejí a že se na kuchyňské lince hromadí nezaplacené účty. Nevadí, že noční stolek je zaskládaný tubami prášků. Nevadí, že někdo z nás je zoufale, ale zoufale zamilovaný. Tak moc zamilovaný, že se musí stát něco stejně zoufalého. Jsme Sinclairovi. V naší rodině nevěříme na bolest. V naší rodině se stále usmíváme. Žijeme, tedy alespoň v létě, na našem soukromém ostrově kousek od pobřeží Massachusetts. Víc o nás snad ani vědět nepotřebujete.
11
2 Moje celé jméno zní Cadence Sinclairová Eastmanová. Žiju s mamkou a třemi psy v Burlingtonu ve státě Vermont. Bude mi osmnáct. Vlastním jednu opotřebovanou průkazku do knihovny a to je asi všechno. I když je třeba dodat, že žiju v obrovském domě plném drahých a neužitečných věcí. Bývala jsem blondýnka, ale teď jsem černovláska. Bývala jsem silná, ale teď jsem slabá. Bývala jsem hezká, ale teď jsem pobledlá. Je třeba dodat, že od nehody trpím migrénami. Je třeba dodat, že netrpím blázny. Ráda si hraju se slovy. Všimli jste si? Trpím migrénami. Netrpím blázny. To slovo znamená v obou větách skoro totéž, ale vlastně ne tak docela. Trpět. Mohli byste říct, že to znamená vydržet, ale to by nebylo úplně přesné. Můj příběh začíná už před nehodou. V červnu v létě, kdy mi bylo patnáct, od nás táta odešel s nějakou paní, kterou miloval víc než nás. Táta pracoval jako obyčejný učitel dějepisu se specializací na vojenskou historii. V té době jsem ho zbožňovala. Nosil tvídová saka. Byl to hubeňour. Pil čaj s mlékem. Měl rád deskové hry a nechával mě v nich vyhrávat, měl rád lodě a učil mě jezdit na kajaku, měl rád kola, knížky a muzea umění. 12
Nikdy neměl rád psy. A to, že nechal naše zlaté retrívry spát na gauči a každé ráno s nimi chodil na čtyřkilometrovou procházku, bylo projevem jeho velké lásky k mé matce. Nikdy neměl rád ani mé prarodiče. A to, že s námi trávil kaž dé léto ve Větrníku na ostrově Beechwood psaním článků o dávno vybojovaných bitvách, vždy připravený úsměv pro naše příbuzné u jídelního stolu, bylo projevem jeho velké lásky k nám oběma. Toho června roku patnáct nám táta oznámil, že odchází, a dva dny nato byl pryč. Mámě řekl, že on Sinclair není a že už se nehodlá snažit se jím stát. Že se nehodlá nadále usmívat, lhát ani obývat s naší báječnou rodinou naše báječná rodinná sídla. Nehodlá. Nehodlá. Nebude. Už měl domluvené stěhování. A pronajatý dům. Naložil poslední tašku na zadní sedadlo mercedesu (mamce zůstal jen saab) a nastartoval. Potom vytáhl pistoli a střelil mě do prsou. Stála jsem na trávníku a upadla na zem. Rána se v místě průstřelu rozevřela a srdce se mi vykutálelo z hrudního koše do trávy mezi květiny. Z otevřené rány rytmicky tryskala krev, pak mi tekla i z očí, uší a pusy. Měla slanou chuť prohry. Zářivě rudá hanba opuštěnosti se vsakovala do trávníku před domem, do dlaždic chodníku, do schodů na zápraží. Moje srdce se plácalo mezi pivoňkami jako umírající pstruh. Mamka vybuchla. Řekla, ať se vzpamatuju. A teď budeš normální, řekla. Teď, hned, okamžitě, řekla. Protože jsi normální. Umíš taková být. Nedělej scény, řekla. Dýchej a sedni si. 13
Udělala jsem, co chtěla. Měla jsem už jenom ji. Když jel táta kolem nás, vypnuly jsme s mamkou své souměrné brady vysoko do vzduchu. Pak jsme šly dovnitř a vyhodily dárky, které jsme od něj dostaly: šperky, oblečení, knihy, všechno. Během následujících dní jsme se zbavily gauče a křesel, které naši kupovali společně. Vyhodily jsme porcelán, který dostali jako svatební dar, stříbro a fotky. Koupily jsme si nový nábytek. Objednaly malíře. A stříbro od Tiffanyho. Strávily jsme den po galeriích, kde jsme nakoupily obrazy, a zakryly jimi prázdná místa na zdech. Požádaly jsme dědečkovy právníky, aby se postarali o ma jetkové vyrovnání. Pak jsme si zabalily a odjely na ostrov Beechwood.
14
3 Penny, Carrie a Bess jsou dcery Tipper a Harrise Sinclairových. Harris přišel k penězům v jednadvaceti po dokončení Harvardu a své jmění zvelebil obchodováním, které jsem nikdy nijak zvlášť nezkoumala. Zdědil domy a pozemky. Rozumně investoval do akcií na burze. Vzal si Tipper a držel ji v kuchyni a na zahradě. Vystavoval ji v perlách a na jachtách. Zdálo se, že se jí to líbí. Jedinou dědečkovou prohrou bylo, že neměl syna. To ale nevadí. Sinclairovy dcery byly opálené a zbožňované. Vysoké, veselé a bohaté — byly jako princezny z pohádky. V Bostonu, na Harvardu i na riviérách ostrova Martha’s Vineyard byly známé svými kašmírovými halenkami a velkolepými večírky. Narodily se, aby se z nich staly legendy. Čekali na ně princové, soukromé školy, sošky ze slonoviny a maje státní sídla. Dědeček s Tipper milovali své dcery tak moc, že nedokázali říct, kterou mají nejraději. Nejdřív Carrie, pak Pen ny, pak Bess a pak zase Carrie. Pompézní svatby s kaviárem a harfisty, pak platinově blonďatá vnoučata a rozpustilí světlosrstí psi. Nikdo nebyl na své překrásné americké dcery pyšnější než Tipper a Harris, alespoň v té době ne. Na soukromém skalnatém ostrově postavili tři domy: Větrník pro Penny, Červenou bránu pro Carrie a Hnízdo pro Bess. Jsem nejstarší ze Sinclairových vnoučat. Jsem dědičkou ostrova, rodového jmění i očekávání. Teda nejspíš.
15
4 Já, Johnny, Mirren a Gat. Gat, Mirren, Johnny a já. V rodině se nám čtyřem říká Lháři a nejspíš si to zasloužíme. Všem je nám skoro stejně a všichni máme narozeniny na podzim. Co jezdíme v létě na ostrov, jsou s námi potíže. Gat přijel poprvé na Beechwood, když nám bylo osm. Léto osm, jak říkáme. Předtím jsme Mirren, Johnny a já nebyli Lháři. Byli jsme prostě bratranci a sestřenice a Johnny otravoval, protože si nechtěl hrát s holkama. Johnny, to je drzost, úsilí a zlomyslnost. Tenkrát věšel naše barbíny za krk a střílel po nás pistolí z lega. Mirren, to je roztomilost, zvědavost a déšť. Tehdy trávila celá odpoledne s Taftem a dvojčaty, cákali po sobě na dlouhé pláži, zatímco já jsem si kreslila na milimetrový papír a četla v houpací síti na verandě Clairmontu. A pak za námi přijel na léto Gat. Tetu Carrie opustil manžel, když čekala Johnnyho brášku Willa. Nevím, co se stalo. V rodině se o tom nikdy nemluvilo. V létě osm už byl Will na světě a Carrie byla s Edem. Ed obchodoval s uměním a zbožňoval její děti. To bylo všechno, co jsme se o něm dozvěděli, když Carrie oznámila, že s ní, Johnnym a Willem přijede na Beechwood. To léto dorazili jako poslední a většina z nás čekala na molu, abychom přivítali připlouvající člun. Dědeček mě zvedl a já jsem mávala na Johnnyho, který měl na sobě žlutou záchrannou vestu a pokřikoval na nás z přídě lodi. 16
Babička Tipper stála vedle nás. V jednu chvíli se otočila od moře, sáhla do kapsy a vytáhla mentolovou žvýkačku. Rozbalila ji a strčila mi ji do pusy. Když se pohledem vrátila ke člunu, její výraz se změnil. Nakláněla jsem se, abych viděla, co viděla babička. Carrie vystoupila s Willem v náručí. Měl na sobě žlutou dětskou záchrannou vestu a nebylo z něj k rozeznání víc než chomáč zářivě blonďatých vlasů. Při pohledu na něj člověka zaplavila radost. Ta vestička, kterou jsme všichni jako mimina nosili. Ty vlasy. Bylo báječné, že tenhle chlapeček, kterého jsme ještě ani pořádně neznali, byl tak očividně Sinclair. Johnny vylezl ze člunu a hodil vestou o molo. Nejdřív ze všeho běžel k Mirren a nakopl ji. Pak nakopl mě. Nakopl dvojčata. Došel k našim prarodičům a narovnal se: „Rád vás vidím, babičko a dědečku. Těším se, že si spolu užijeme pěkné léto.“ Tipper ho obejmula: „Máma ti přikázala, abys to takhle řekl, přiznej se.“ „Jo,“ přiznal Johnny. „Za sebe bych chtěl dodat, že vás rád zase vidím.“ „Hodný kluk.“ „Už můžu jít?“ Tipper ho políbila na pihovatou tvář. „Utíkej.“ Za Johnnym vystoupil Ed, zastavil se, aby pomohl z motorového člunu vyložit zavazadla. Byl vysoký a štíhlý. Měl tmavě snědou kůži, to po indických předcích, jak jsme se později dozvěděli. Na očích měl brýle s černými obroučkami a na sobě elegantní městské oblečení: lněný oblek a pruhovanou košili. Kalhoty měl po cestě pomačkané. Dědeček mě postavil na zem. Babička Tipper sevřela rty do rovné linky. Pak ukázala všechny zuby a vyrazila kupředu. 17
„Vy musíte být Ed. Jak milé překvapení.“ Potřásli si rukou. „Carrie neřekla, že přijedeme společně?“ „Ale jistě že řekla.“ Ed si prohlížel naši bělostně bílou rodinu. Otočil se na Carrie. „Kde je Gat?“ Zavolali na něj. Gat vylezl z vnitřku člunu a s hlavou skloněnou ke knoflíkům si sundával vestu. „Mami, tati,“ řekla Carrie, „vzali jsme s sebou Edova synovce, aby si měl Johnny s kým hrát. Tohle je Gat Patil.“ Dědeček se natáhl a pohladil Gata po hlavě. „Dobrý den, mladý muži.“ „Dobrý den.“ „Bude to rok, co mu zemřel otec,“ vysvětlila Carrie. „Je to Johnnyho nejlepší kamarád. Edově sestře ohromně pomůže, když bude na pár týdnů u nás. Gate? Uděláme si piknik a budeme se koupat, jak jsme si slíbili, pamatuješ?“ Ale Gat neodpověděl. Díval se na mě. Měl dramatický nos a roztomilé rty. Tmavě hnědou kůži, černé a kudrnaté vlasy. Tělo mu pulzovalo přebytkem energie. Byl jako napnutá pružina. Jako kdyby něco hledal. Gat, to byla hloubavost a nadšení. Ctižádost a silná káva. Mohla bych se na něj dívat věčně. Naše pohledy se setkaly. Otočila jsem se a utíkala pryč. Gat běžel za mnou. Slyšela jsem, jak jeho chodidla dopadají na dřevo chodníků proplétajících se ostrovem. Běžela jsem dál. Dál běžel za mnou. Johnny běžel za Gatem. A Mirren za Johnnym. Dospělí se bavili na molu, zdvořile se zajímali o Eda a cukrovali nad Willem. Maloši si hráli, jak už to maloši dělají. My čtyři jsme se zastavili až na malé pláži pod Hnízdem. Tvoří ji úzký pruh písku z obou stran ohraničený skalisky. 18
Nikdo na ni tehdy moc nechodil. Na větší pláži byl jemnější písek a míň chaluh. Mirren si zula boty a my ostatní taky. Házeli jsme kamínky do vody. Prostě jsme jen tak byli. Napsala jsem naše jména do písku. Cadence, Mirren, Johnny a Gat. Gat, Johnny, Mirren a Cadence. A tak to všechno začalo. Johnny žadonil, aby s námi mohl Gat zůstat déle. Dostal, co chtěl. Příští léto žadonil, aby mohl Gat zůstat celé léto. Gat přijel. Johnny byl první vnuk v rodině. Prarodiče mu skoro nikdy neřekli ne.
19
5 V létě čtrnáct jsme si já a Gat vyjeli sami na motorovém člunu. Bylo zrovna po snídani. Bess donutila Mirren hrát tenis s dvojčaty a Taftem. Johnny začal v tom roce běhat a dělal kolečka kolem ostrova. Gat mě našel v kuchyni v Clairmontu a zeptal se, jestli bych si nechtěla vyjet na člunu. „Ani ne.“ Chtěla jsem si zalézt do postele s knížkou. „Prosím!“ Gat skoro nikdy neprosil. „Vyjeď si sám.“ „Nemůžu si ho jen tak půjčit,“ řekl. „To nejde.“ „Jasně že si ho můžeš půjčit.“ „Bez někoho z vás ne.“ Plácal. „Kam chceš jet?“ zeptala jsem se. „Někam pryč z ostrova. Někdy to tu nemůžu vystát.“ Tehdy jsem nechápala, co nemůže na ostrově vystát, ale řekla jsem, že pojedu. Vypluli jsme na moře ve větrovkách, pod nimi plavky. Po chvíli Gat vypnul motor. Seděli jsme a jedli pistácie, vdechovali slaný vzduch. Od hladiny moře se odráželo slunce. „Pojď do vody,“ řekla jsem. Gat skočil první, já hned za ním, ale voda byla v porovnání s vodou u pláže tak ledová, až jsme zalapali po dechu. Slunce zašlo za mrak. Hystericky jsme se smáli a pokřikovali, že skočit do vody byl nejpitomější nápad na světě. Co jsme si jenom mysleli? Dál od břehu byli žraloci, to věděl každý. Proboha, hlavně nemluv o žralocích! Strkali jsme se a prali o to, kdo bude dřív u schůdků na loď. 20
Po chvíli se Gat stáhl a nechal mě jít první. „Ne proto, že seš holka, ale proto, že jsem dobrej člověk,“ řekl. „Díky,“ vyplázla jsem na něj jazyk. „Ale až mi žralok ukousne nohy, slib mi, že napíšeš proslov o tom, jak jsem byl skvělej.“ „Platí,“ řekla jsem. „Gatwick Matthew Patil byl ten nejlepší oběd.“ Být promrzlí na kost se nám zdálo šíleně k smíchu. Neměli jsme ručníky. Choulili jsme se pod flísovou dekou, kterou jsme našli pod sedadly, a dotýkali se holými rameny. Propletené zmrzlé nohy. „Jen se snažím předejít podchlazení,“ řekl Gat. „Nemysli si, že si myslím, že seš hezká, nebo tak něco.“ „Nemyslím si, že si to myslíš.“ „Hamouníš si deku.“ „Promiň.“ Ticho. „Vlastně si myslím, že seš hezká, Cady. Nemyslel jsem to tak, jak jsem to řekl. Odkdy seš vlastně tak hezká? Rozptyluje to.“ „Vypadám pořád stejně.“ „Během školního roku ses změnila. Kazíš mi tím hru.“ „Hraješ nějakou hru?“ Vážně přikývl. „To je nějaká pitomost. Jakou hru?“ „Mám brnění a nic přes něj nesmí projít. Nevšimla sis?“ To mě rozesmálo. „Ne.“ „Sakra. Myslel jsem si, že to funguje.“ Změnili jsme téma. Mluvili jsme o tom, že vezmeme odpoledne malochy do Edgartownu na film, taky o žralocích a o tom, jestli vážně žerou lidi, a o hře Plants vs. Zombies. Pak jsme se vrátili na ostrov. 21
Chvíli potom mně Gat začal půjčovat knížky a chodit za mnou vpodvečer na malou pláž. Vyčenichal mě, i když jsem ležela na trávě u Větrníku s našimi retrívry. Začali jsme se spolu procházet po dřevěných chodnících okolo ostrova, Gat první, já za ním. Povídali jsme si o knížkách nebo si vymýšleli fantastické světy. Někdy se nám stalo, že jsme ostrov obešli několikrát kolem dokola, než jsme dostali hlad nebo se začali nudit. Okružní pěšinu lemovaly divoké, tmavě růžové keře růží. Voněly jemně a sladce. Jednou jsem Gata pozorovala, když ležel v houpací síti u Clairmontu s knížkou. Vypadal, jako by byl můj. Jako by mi patřil. Potichu jsem vlezla za ním do sítě. Vzala jsem mu z ruky tužku — vždycky si četl s tužkou v ruce — a napsala Gat na hřbet jeho levé ruky a Cadence na hřbet pravé. Vzal mi tužku z ruky. Napsal Gat na hřbet mé levé ruky a Cadence na hřbet pravé. Nechci říct, že to byl osud. Nevěřím v něj, ani ve spřízněné duše nebo nadpřirozeno. Chci jen říct, že jsme si rozuměli. Ve všem. Ale bylo nám jenom čtrnáct. Nikdy jsem se nelíbala s klukem, pár pus na mě čekalo až v dalším školním roce. Nějak jsme tomu prostě neříkali láska.
22
6 V létě patnáct jsem přijela o týden později než ostatní. Táta od nás odešel, a tak jsme s mamkou musely oběhat nákupy, poradit se s malíři a vůbec. Johnny a Mirren na nás čekali na molu, měli růžové tváře a překypovali letními plány. Dávali dohromady letní rodinný turnaj v tenise a měli vybrané recepty na zmrzlinu. Půjdeme plachtit, budeme sedět u ohně. Maloši pobíhali a křičeli jako vždycky. Tety se usmívaly chladnými úsměvy. Po příjezdovém shonu všichni vyrazili do Clairmontu na koktejl. Šla jsem do Červené brány za Gatem. Červená brána je o dost menší dům než Clairmont, ale i tak má v patře čtyři ložnice. Přes léto v něm žije Johnny, Gat, Will, teta Carrie a taky Ed, když je tu, ale to není moc často. Došla jsem ke kuchyňským dveřím a dívala se přes sklo dovnitř. Gat si mě nevšiml. Stál u linky v obnošeném šedém tričku a džínách. Ramena měl širší, než jsem si pamatovala. Sundával suchou květinu, která visela květem dolů na stužce u okna nad dřezem. Byla to planá šípková růže, křehká a růžová, takové rostou u pěšiny okolo ostrova Beech wood. Gat, můj Gat. Utrhl mi růži na oblíbeném místě našich výletů. Pověsil ji, aby uschla, a čekal, až dorazím na ostrov, aby mi ji mohl dát. Líbala jsem se s pár bezvýznamnýma klukama. Přišla jsem o tátu. Přijela jsem na ostrov z domu plného slz a lží a uviděla Gata 23
a růži v jeho ruce a přesně v tu chvíli, kdy na něj oknem dopadaly sluneční paprsky, v míse na lince jablka, ve vzduchu vůně dřeva a oceánu, jsem tomu začala říkat láska. Byla to láska a udeřila mě tak tvrdě, že jsem se musela opřít o prosklené dveře, které nás pořád ještě oddělovaly, abych se udržela na nohách. Chtěla jsem se ho dotknout, jako by byl malý králíček, kotě, něco tak zvláštního a he boučkého, že tomu konečky prstů nedokážou odolat. Svět byl nádherný, protože v něm existoval on. Milovala jsem díru v jeho džínách, špínu na jeho bosých chodidlech, stroupek na loktu i jizvu na obočí. Gat, můj Gat. Jak jsem tam stála a zírala na něj, vložil růži do obálky. Hledal tužku, otvíral a zavíral zásuvky, bouchal jimi, nakonec nějakou našel u sebe v kapse a dal se do psaní. To, že na obálku psal adresu, mi došlo, až když z šuplíku vytáhl arch známek. Jednu nalepil na obálku. Napsal zpáteční adresu. Dopis nebyl pro mě. Ode dveří Červené brány jsem odešla dřív, než si mě stačil všimnout, a rozběhla jsem se dolů k chodníku. Sklesle jsem pozorovala tmavnoucí oblohu. Z osamělého růžového keře jsem otrhala všechny růže a jednu po druhé je naházela do rozezleného moře.
24
7 Ten večer mi Johnny řekl o newyorské přítelkyni. Jmenovala se Raquel. Johnny ji dokonce viděl. Bydlel stejně jako Gat v New Yorku, ale v centru s Carrie a Edem, zatímco Gat žil se svou mámou na předměstí. Johnny říkal, že Raquel dělá současný tanec a nosí černé oblečení. Mirrenin brácha Taft mi řekl, že Raquel poslala Gatovi balíček domácích brownies. Liberty s Bonnie mi řekly, že má Gat v telefonu její fotky. Gat mi o ní neřekl vůbec nic, ale mému pohledu se vyhýbal. První noc jsem brečela, hryzala se do prstů a opíjela se vínem, co jsem sebrala ze spíže v Clairmontu. Točila jsem se pod nočním nebem, zuřila a spílala hvězdám, které se mi míhaly před očima a opouštěly své dráhy, motala jsem se a zvracela. Ve sprše jsem bouchla pěstí do zdi. Hanbu a vztek jsem ze sebe splachovala mrazivě ledovou vodou. Pak jsem se v posteli klepala jako opuštěný pes, kterým jsem byla, a kůže se mi třásla na kostech. Následující ráno, stejně jako všechny následující dny jsem se chovala normálně. Souměrnou bradu jsem vypínala vysoko do vzduchu. Plachtili jsme, sedělo se u ohně. Vyhrála jsem rodinný tenisový turnaj. Udělali jsme hory zmrzliny a polehávali na sluníčku. Jednou jsme si my čtyři udělali na malé pláži piknik. Mušle, pečené brambory, grilovaná kukuřice. Připravil ho personál. Jménem jsem je neznala. 25
Johnny a Mirren snesli jídlo v kovových zapékacích mí sách na pláž. Jedli jsme u plápolajícího ohně, do písku stékaly kapky másla. Pak Gat udělal všem třípatrové s’mores ze sušenek, čokolády a opečených marshmallow. Pozorovala jsem, jak jeho ruce v záři ohně napichují bonbony na dlouhý prut. Na hřbet ruky, kde míval napsaná naše jména, si teď psal názvy knížek, které si chtěl přečíst. Tu noc měl na levé ruce: Bytí a. Na pravé: nicota. Taky jsem si psala na ruce. Citáty, které mě zaujaly. Na levé: Žij. Na pravé: dneškem. „Chcete vědět, na co myslím?“ zeptal se Gat. „Jo,“ řekla jsem. „Ne,“ na to Johnny. „Zajímalo by mě, jak je možný říct, že váš děda vlastní tenhle ostrov. Nemyslím právně, myslím ve skutečnosti.“ „Prosím tě, nezačínej zase o tom, jaký jsou Pilgrimové a dobyvatelé zlo,“ zakňoural Johnny. „Nezačínám. Jen by mě zajímalo, jak je možný říct, že zem někomu patří?“ Gat mávl rukou směrem k písku, oceánu, obloze. Mirren pokrčila rameny. „Pozemky se prodávají pořád.“ „Budem se radši bavit o sexu a vraždách,“ navrhl Johnny. Gat ho ignoroval. „Možná by lidi zem neměli vlastnit vůbec. Nebo by to mohlo bejt nějak omezený.“ Naklonil se dopředu. „Když jsem byl v zimě v Indii na tom dobrovolnickým projektu, stavěli jsme tam záchody. V tý vesnici totiž žádný záchody neměli.“ „Všichni víme, žes byl v Indii. Říkals to už nejmíň sedma čtyřicetkrát.“ Tohle na Gatovi miluju: umí se tak nadchnout a svět kolem něj ho tak zajímá, že si nedokáže představit, že by ostatní mohlo nudit, co jim chce sdělit. I když mu to říkají 26
na rovinu. A taky se jen tak nevzdává. Nutí nás přemýšlet, i když se nám do toho dvakrát nechce. Zavrtal klackem do žhnoucích uhlíků. „Myslím, že je potřeba o tom mluvit. Každej nemá svůj vlastní ostrov. Jsou lidi, co na soukromejch ostrovech pracujou. Jiní pracujou v továrnách. Někdo práci nemá. Někdo nemá jídlo.“ „Zavři pusu,“ řekla Mirren. „A už ji neotvírej,“ dodal Johnny. „Na Beechwoodu panujou o lidstvu zkreslený představy,“ řekl Gat. „A to vám nedochází.“ „Sklapni,“ řekla jsem. „A dostaneš víc čokolády.“ Gat sklapnul, ale zamračil se. Rázně se postavil, vzal z písku oblázek a vší silou ho mrštil do moře. Sundal si košili a skopl boty. Pak šel v džínách do vody. Měl vztek. V měsíčním světle jsem sledovala jeho svaly na ramenou, vodní tříšť nad rozráženou hladinou. Zanořil se a já si po myslela: když za ním nepůjdu teď, sebere mi ho nějaká Raquel. Když za ním nepůjdu, už se nevrátí. Nevrátí se k nám Lhářům, na ostrov, k naší rodině, ke mně. Sundala jsem si svetr a vběhla v šatech do moře za Gatem. Vnořila jsem se do vody a plavala k němu. Ležel na zádech na hladině, mokré vlasy se mu lepily na obličej a odhalovaly drobnou jizvu na obočí. Dotkla jsem se jeho paže. „Gate.“ Vylekal se. Postavil se, voda mu sahala do pasu. „Omlouvám se,“ zašeptala jsem. „Neříkám ti, abys sklapla, Cady,“ řekl. „Takhle s tebou nikdy nemluvím.“ „Já vím.“ Mlčel. „Mluv,“ řekla jsem. 27
Cítila jsem, že si prohlíží mé tělo v mokrých šatech. „Moc žvaním. A do všeho tahám politiku.“ „Líbí se mi, když mluvíš,“ řekla jsem, protože to byla pravda. Když jsem přestala poslouchat, líbilo se mi to. „Jen jsem z toho všeho…“ odmlčel se. „Svět je jinej, než by měl bejt, to je celý.“ „To asi jo.“ „Asi bych spíš měl,“ Gat mě vzal za ruce a otočil je hřbetem nahoru, aby viděl, co je na nich napsáno, „měl bych žít dneškem a přestat s těma přednáškama.“ Mou ruku držel ve své vlhké dlani. Zachvěla jsem se. Jeho ruce byly nahé a mokré. Dřív jsme se drželi za ruce pořád, ale to léto se mě ještě nedotkl. „Je dobře, že se na svět díváš tak, jak se na něj díváš,“ řekla jsem. Gat mě pustil a položil se zpátky na vodu. „Johnny chce, abych sklapnul. Nudím tebe i Mirren.“ Pozorovala jsem jeho profil. Nebyl to jen Gat. Byla to i hloubavost a nadšení. Ctižádost a silná káva. To všechno bylo pod víčky jeho hnědých očí, v hebkosti jeho kůže, v jeho vystouplém dolním rtu. Byla v něm nevyčerpatelná energie. „Chceš slyšet tajemství?“ zašeptala jsem. „Jaký?“ Zase jsem se dotkla jeho paže. „Když říkáme, abys sklap nul, nemyslíme to tak.“ „Vážně?“ „Chceme tím vlastně říct, že tě máme děsně rádi. Připomínáš nám, že jsme samolibí hajzlíci. A že ty takovej nejseš.“ Sklopil oči. Usmál se. „Takhle to vidíš, Cady?“ „Jo,“ řekla jsem. Nechala jsem prsty sjet po jeho ruce až do vody. 28
„To nemyslíte vážně s tou vodou, ne?“ Johnny stál ve vyhrnutých džínách po kotníky v moři. „Je to ledárna, omrzají mi prsty.“ „Když seš ve vodě celej, je to příjemný,“ volal na něj Gat. „Vážně?“ „Nebuď měkkota!“ křičel Gat. „Ukaž se a poplav za náma.“ Johnny se zasmál a ponořil se pod hladinu. Mirren za ním. A byla to — nádhera. Nad námi noční nebe. Šum oceánu. Křik racků.
29
8 Tu noc se mi špatně spalo. Po půlnoci jsem slyšela, jak volá mé jméno. Vykoukla jsem z okna. Gat ležel na zádech na dřevěném chodníku, který vedl k Větrníku. Kolem něj leželi naši zlatí retrívři — všech pět: Bosh, Grendel, Poppy, Princ Philip a Fatima. Něžně vrtěli ocasem. V měsíčním světle byli všichni do modra. „Pojď dolů,“ volal. Šla jsem. Mamka měla zhasnuto. I zbytek ostrova se topil ve tmě. Byli jsme sami, když nepočítám psy. „Posuň se,“ řekla jsem. Chodník nebyl moc široký. Lehla jsem si vedle něj, dotýkali jsme se pažemi. Moje byla holá, jeho v olivově zelené lovecké bundě. Pozorovali jsme oblohu. Bylo na ní tolik hvězd, že to vypadalo jako slavnost, velký a tajný večírek, který galaxie pořádá na oslavu toho, že šli lidi konečně spát. Byla jsem ráda, že Gat nezačal o souhvězdích nebo o padajících hvězdách a splněných přáních. Ale nevěděla jsem, co si mám myslet o jeho mlčení. „Můžu tě vzít za ruku?“ zeptal se. Podala jsem mu ji. „Vesmír se mi dneska zdá hrozně obrovskej,“ řekl. „Potřebuju se něčeho držet.“ „Jsem tady.“ Palcem mě hladil po středu dlaně. Všechna nervová vlákna mého těla začínala a končila v místě, kde se naše
30
kůže dotýkala. „Nevím, jestli jsem dobrej člověk,“ řekl po chvíli. „Já taky ne,“ odpověděla jsem. „Dělám, že jo.“ „Hm,“ Gat se na chvíli odmlčel. „Věříš v Boha?“ „Tak napůl.“ Snažila jsem se trochu si to promyslet. Věděla jsem, že s rádoby vtipnou odpovědí u Gata nepochodím. „Když se děje něco špatnýho, modlím se nebo si představuju, že je nade mnou někdo, kdo mě poslouchá. Třeba prvních pár dní po tom, co nás opustil táta, jsem na Boha myslela. Aby mě chránil. Ale jinak se spíš jen tak protloukám životem a moc duchovna v tom nevidím.“ „Já už v Boha nevěřím,“ na to Gat. „Ta cesta do Indie, ta chudoba. Žádnej Bůh, kterýho si umím představit, by tohle nedovolil. Když jsem se vrátil domů, začal jsem si toho všímat na ulicích New Yorku. Nemocný a hladovějící lidi v jednom z nejbohatších států světa. Nevěřím, že je nad těma lidma někdo, kdo je hlídá a poslouchá. To znamená, že ani mě nikdo nehlídá.“ „To z tebe nedělá špatnýho člověka.“ „Moje máma je věřící. Byla vychovaná v buddhismu, ale teď chodí do metodistickýho kostela, nemá ze mě moc velkou radost.“ Gat o své mámě skoro nemluvil. „Nemůžeš věřit v Boha jen proto, že máma chce, abys v něj věřil.“ „To ne. Ale zajímalo by mě, jak být dobrým člověkem, když už v Boha nevěřím.“ Dívali jsme se na nebe. Psi si zalezli do Větrníku psími dvířky. „Je ti zima,“ řekl Gat. „Vezmi si moji bundu.“ Nebyla mi zima, ale sedla jsem si. Taky si sedl. Rozepnul si olivově zelenou loveckou bundu a podal mi ji.
31
Byla vyhřátá teplem jeho těla. Přes ramena mi byla velká. Měl teď holé ruce. Seděla jsem vedle něj v jeho lovecké bundě a chtěla ho políbit. Ale neudělala jsem to. Možná miloval Raquel. Co její fotky v telefonu? Co dopis se sušenou růží?
32
9 Ráno mě mamka u snídaně poprosila, abych prošla v podkroví Větrníku tátovy věci a vzala si, co si chci nechat. Ostatní vyhodí. Větrník je hranatý dům se sedlovou střechou. Dvě z pěti ložnic mají zešikmenou střechu a je to jediný dům na ostrově, který má půdu. Má velkou verandu a moderní kuchyň s mramorovou linkou, která se do ní moc nehodí. Pokoje jsou vzdušné a kralují jim psi. Vylezli jsme s Gatem na půdu, v ruce lahev ledového čaje, a sedli si na zem. Místnost voněla dřevem. Světlíkem dopadal dovnitř čtverec světla. Na půdě už jsme spolu byli. Ale jako by to teď bylo poprvé. Táta měl v podkroví knížky na prázdniny. Vzpomínky sportovců, záhady, autobiografie rockových hvězd, o kterých jsem nikdy neslyšela. Gat knížky moc nestudoval. Třídil je podle barev. Červený sloupec, modrý sloupec, hnědý, bílý a žlutý. „Nechceš něco na čtení?“ zeptala jsem se. „Možná.“ „Co třeba První meta je jen začátek?“ Gat se zasmál. Zavrtěl hlavou. Srovnal modrý sloupec. „Zahraj na mou temnou strunu? Hrdina tanečního parketu?“ Zase se zasmál. Pak zvážněl. „Cadence?“ „Co?“ „Sklapni.“ Dlouze jsem se na něj zadívala. Každý rys jeho obličeje jsem už dávno znala, ale takhle jsem se na něj dívala poprvé. 33
Gat se usmál. Zářivě. Nesměle. Klekl si a zbořil u toho barevné sloupce knížek. Pohladil mě po vlasech. „Miluju tě, Cady. To tím myslím.“ Naklonila jsem se a políbila ho. Dotýkal se mého obličeje. Klouzal prsty po mém krku ke klíční kosti. Světlíkem na nás dopadala výseč světla. Náš polibek byl elektrizující i něžný, váhavý i jistý, děsivý i konejšivý. Cítila jsem, jak láska sálá ze mě do Gata a z Gata do mě. Bylo nám teplo, ale chvěli jsme se, byli jsme mladí i věční, živí. Myslela jsem na to, že je to pravda. Už se milujeme. Už je to láska.
34
10 Dědeček nás načapal. Gat vyskočil. Zakopl o hromádky barevně roztříděných knížek, které se povalovaly na zemi. „Ruším,“ řekl dědeček. „Nerušíte.“ „Zcela očividně ruším.“ „Promiň ten prach,“ vypadlo ze mě. Trapas. „Penny mi říkala, že by tady mohlo být něco zajímavého na čtení.“ Dědeček si přitáhl staré proutěné křeslo doprostřed místnosti, posadil se a sklonil se ke knížkám. Gat zůstal stát. Pod šikmou střechou musel sklánět hlavu. „Dávej si pozor, mladý muži,“ řekl dědeček ostře. „Prosím?“ „Na hlavu. Ať si neublížíš.“ „Máte pravdu,“ řekl Gat. „Ať si neublížím.“ „Dávej si pozor,“ zopakoval dědeček. Gat se otočil a bez jediného slova odešel po schodech dolů. Dědeček a já jsme chvíli tiše seděli. „Rád čte,“ řekla jsem nakonec. „Myslela jsem si, že by si mohl vzít pár knížek po tátovi.“ „Mám tě moc rád, Cady,“ pohladil mě po rameni. „Jsi mé první vnouče.“ „Taky tě mám moc ráda, dědečku.“ „Pamatuješ, jak jsem tě vzal na baseball? Byly ti čtyři.“ „Jistě.“ „Ještě nikdy jsi neměla křupky Cracker Jack.“ „Já vím, koupil jsi dvě krabice.“ 35
„Musel jsem si tě posadit na klín, abys viděla. Pamatuješ, Cady?“ Pamatovala jsem si to. „Vyprávěj mi to.“ Věděla jsem, jakou odpověď chce dědeček slyšet. Tohle přání projevoval docela často. Zbožňoval, když se znovu a znovu oprašovaly zásadní okamžiky z dějin rodu Sinclairů. Nabývaly tím na důležitosti. Vždycky se ptal, co pro nás to a to znamenalo, a my jsme si měli pamatovat podrobnosti. Dojmy. Ponaučení. Většinou jsem tahle vyprávění milovala. Bájní Sinclairovi, jsme úžasní a skvělí. Ale v tu chvíli se mi nechtělo. „Byl to tvůj první baseballový zápas,“ připomněl dědeček. „Po zápase jsem ti koupil červenou umělohmotnou pálku. Trénovala jsi odpaly na trávníku našeho domu v Bostonu.“ Měl dědeček ponětí, při čem nás vyrušil? Zajímalo by ho to? Kdy Gata zase uvidím? Rozejde se s Raquel? Co se mezi námi stane? „Chtělas udělat domácí Cracker Jack, opražit v karamelu oříšky a popcorn,“ pokračoval dědeček, i když věděl, že příběh znám. „Penny ti s tím pomáhala. Plakalas, že nemáme žádné červenobílé krabice, do kterých bychom je dali. Pamatuješ?“ „Pamatuju, dědečku,“ vzdala jsem to. „Ještě ten den jsi jel celou dlouhou cestu na stadion a koupil další dvě krabice Cracker Jack. Snědls je cestou domů, abych měla prázdný krabice na ty, co jsem udělala. Pamatuju si to.“ S uspokojením se postavil a šli jsme společně dolů. Dědeček se potřeboval při scházení ze schodů o něco opírat, tak se mě chytil za rameno. 36
Gata jsem našla na okružní pěšině, stál tam a díval se do vody. Běžela jsem k němu. Foukal silný vítr a vlasy mi létaly do očí. Když jsem ho políbila, měl slané rty.
37
11 Babička Tipper umřela na srdeční slabost osm měsíců předtím, než jsme léto patnáct na Beechwood přijeli. I ve stáří to byla překrásná žena. Bílé vlasy, růžové tváře, vysoká postava, ostře řezaný obličej. Lásku ke psům zdědila mamka po ní. Babička měla vždycky aspoň dva, nejčastěji ale čtyři, zlaté retrívry, od té doby, co byly holčičky malé, až do své smrti. Rychle si dělala úsudek i vybírala oblíbence, ale byla dobrosrdečná. Jako malí jsme ráno občas vběhli do Clairmontu a babičku vzbudili. V lednici měla zadělané těsto na muffiny, nalila ho do formiček a my jsme jich mohli sníst, kolik jsme chtěli, ještě předtím, než se zbytek ostrova probudil. Brala nás na borůvky a pak nám ještě ten den pomáhala péct koláč, kterému říkala drobenkový. Jedním z jejích charitativních projektů byl dobročinný večírek pro místní farmářský spolek na ostrově Martha’s Vineyard. Vždycky jsme šli všichni. Pořádal se venku, v krás ných bílých stanech. Maloši pobíhali kolem bosky ve slavnostních šatech. Johnny, Mirren, Gat a já jsme kradli skleničky vína, připadali jsme si troufale a motala se nám hlava. Babička tančila s Johnnym, pak s mým tátou, pak s dědečkem a rukou si držela okraj sukně. Z jednoho dobročinného večírku jsem měla babiččinu fotku. Měla na ní velkou večerní róbu a v náručí sele. Léto patnáct bylo prvním létem na Beechwoodu bez babičky. Clairmont zel prázdnotou. Byl to starý, viktoriánský, třípatrový dům. Na vrcholu měl věžičku a kolem celého domu byla velká veranda. Uvnitř byl plný originálních ilustrací z New Yorkeru, rodinných 38
fotek, vyšívaných polštářů, malých sošek, slonovinových těžítek a vycpaných ryb na podstavcích. Všude, úplně všude byly překrásné věci, které babička Tipper s dědečkem nashromáždili. Na trávníku byl velký zahradní stůl, ke kterému se vešlo šestnáct lidí, o kus dál byla na větvi obrovského javoru pověšená houpačka z pneumatiky. Babička pobíhala po kuchyni a plánovala výlety. Když v pracovně dělala prošívané deky, celým přízemím se nesl zvuk šicího stroje. V zahradnických rukavicích a džínách úkolovala správce pozemků. Bez ní dům ztichl. Žádné otevřené kuchařky na lince, žádná vážná hudba v přehrávači. Ve všech koupelnách ale ještě pořád bylo babiččino oblíbené mýdlo. Na záhonech rostly její květiny. Na stolech ležely její dřevěné lžičky a plátěné ubrousky. Jednou, když nebyl nikdo v dohledu, jsem vešla do její pracovny v zadní části přízemí. Hladila jsem její sbírku látek, lesklé knoflíky, barevné bavlnky. Začala jsem se rozpouštět od hlavy a ramen, pokračovalo to přes boky až ke kolenům. Za chvíli ze mě byla jen kaluž, která se vsakovala do barevných vzorů látek. Zmáčela jsem prošívanou deku, kterou nestihla dokončit, zrezivě la jsem kovové součástky jejího šicího stroje. Na hodinu nebo dvě ze mě byla slzavá louže smutku. Babička, moje babička. Už se nikdy nevrátí, i když z látek ještě pořád voní její Chanel. Našla mě mamka. Chtěla, abych se chovala normálně. Protože jsem normální. Protože taková umím být. Řekla mi, ať dýchám a sednu si. A já jsem zase udělala, co po mně chtěla. Mamka se o dědečka bála. Po babiččině smrti se začal motat, při chůzi se přidržoval židlí a stolů. Byl pořád hlavou 39
rodiny. Nechtěla, aby ztratil rovnováhu. Chtěla, aby věděl, že jeho děti a vnoučata jsou stále u něj, silné a zdravé jako vždycky. Je to důležité, říkala. Tak se to dělá, tak je to nejlepší. Nerozrušuj ho, říkala. Smutek lidem nepřipomínej. „Chápeš to, Cady? Ticho je obranný plášť proti bolesti.“ Pochopila jsem to a dařilo se mi babičku Tipper vynechávat z rozhovorů, stejně jako tátu. Nebyla jsem šťastná, jen důsledná. Na večeři u tet, na člunu s dědečkem i o samotě s mamkou. Chovala jsem se, jako kdyby ty dvě osoby nikdy neexistovaly. Zbytek Sinclairů dělal totéž. Když jsme byli všichni pohromadě, doširoka jsme se usmívali. Totéž jsme dělali, když tetu Bess opustil strýc Brody, když tetu Carrie opustil strýc William i když babiččin retrívr Peppermill umřel na rakovinu. Gatovi to ale nikdy moc nešlo. O mém otci vlastně mluvil docela často. Táta v něm našel obstojného šachového soupeře a posluchače pro své nudné příběhy z vojenské historie, takže spolu trávili poměrně dost času. „Pamatuješ, jak tvůj táta chytil do kyblíku toho velkýho kraba?“ pronesl klidně. Nebo se mamky zeptal: „Loni mi Sam řekl, že je tady někde vybavení na muškaření, nevíte, kde by mohlo být?“ Když se zmínil u večeře o babičce, konverzace náhle ustala. Jednou řekl: „Chybí mi, jak stála v čele stolu a nandávala dezert, vám ne? To byla celá ona.“ Johnny se musel hlasitě rozpovídat o Wimbledonu, dokud nám z tváří nezmizel smutek. Pokaždé když Gat něco podobného řekl, něco nenuceného a upřímného, moje žíly se otevřely. Praskla mi zápěstí. Krev mi stékala po dlaních. Motala se mi hlava. Odpotácela jsem se od stolu, zhroutila se v tichém záchvatu zármutku a doufala, že si toho nikdo z rodiny nevšiml. Hlavně mamka. 40
Gat si toho ale všiml vždycky. Když mi krev stékala na holé nohy nebo když kapala na knížku, kterou jsem četla. Byl na mě milý. Rány mi ošetřil bílou gázou a ptal se mě, co se stalo. Ptal se na tátu i na babičku, jako kdyby si myslel, že když se o něčem mluví nahlas, tak se to zlepší. Jako kdyby bolest potřebovala naši pozornost. V naší rodině byl i po tolika letech cizincem. Když jsem nekrvácela a když jeli Mirren s Johnnym šnor chlovat nebo si hráli s malochama nebo když všichni leželi na gauči a dívali se na plazmě v Clairmontu na filmy, tak jsme se s Gatem schovávali. O půlnoci jsme se houpali na houpačce z pneumatiky, nohama a rukama zamotaní do sebe, s horkými rty na kůži vychladlé nocí. Ráno jsme se se smíchem plížili do sklepa Clairmontu, který byl plný vína a encyklopedií. Tam jsme se líbali a žasli nad existencí toho druhého, šťastní z našeho tajemství. Občas mi psal vzkazy a nechával mi je s dárečky pod polštářem. Někde jsem četl, že román by měl vzbudit řadu drobných užas nutí. To samé prožívám, když jsem hodinu s tebou. Přijmi, prosím, tento zelený kartáček ovázaný stužkou. Zcela nevystihuje mé pocity. Včerejší večer s tebou byl lepší než čokoláda. Já pitomec si myslel, že na čokoládu nic nemá. Jako hluboce symbolické gesto ti dávám tuto čokoládu značky Vosges, kterou jsem zakoupil na výletě do Edgartownu. Můžeš ji sníst nebo si vedle ní sednout a užít si pocit nadřazenosti. Neodepisovala jsem mu, ale jako odpověď jsem mu kreslila přihlouplé obrázky nás dvou. Mávající panáčky před 41
Koloseem, pod Eiffelovkou, na vrcholku hory nebo na hřbetu draka. Lepil si je nad postel. Nevynechal žádnou příležitost, aby se mě dotkl. Pod stolem během večeře, v kuchyni, když byla zrovna až na nás dva prázdná. Na člunu, tajně a vesele za dědečkovými zády. Nic mezi námi nestálo. Když se zrovna nikdo nedíval, hladila jsem Gata prsty po lícních kostech a nechala je klouzat po zádech. Držela jsem ho za ruku, přitlačila mu palec na zápěstí a cítila, jak mu v žilách proudí krev.
42
12 Jednou v noci na konci července léta patnáct jsem si šla zaplavat na naši malou pláž. Sama. Kde byli Gat, Johnny a Mirren? To nevím. Dost často jsme v Červené bráně hrávali scrabble. Asi byli tam. Nebo byli v Clairmontu, poslouchali, jak se tety hádají, a dávali si sušenky a švestkovou marmeládu. Do vody jsem šla v tílku, podprsence a kalhotkách. Na pláž jsem nejspíš dorazila jen v tomhle. Na břehu se nikdy žádné mé další oblečení nenašlo. Ani ručník. Proč? To taky nevím. Musela jsem plavat daleko. Dál od břehu jsou obrovská skaliska, špičatá a černá. Ve tmě vždycky vypadají zlověstně. Asi jsem musela být ponořená ve vodě a uhodit se o kus skály do hlavy. Jak říkám, nevím. Pamatuju si jenom tohle: potápím se pod mořskou hladinu, dolů až na samé skalnaté, skalnaté dno a vidím základy ostrova Beechwood a zdá se mi, že necítím ani ruce, ani nohy, ale mám ledové prsty. Cestou ke dnu se mi mezi ně zaplétají mořské řasy. Mamka mě našla na pláži stočenou do klubíčka, napůl ve vodě. Nemohla jsem se přestat třást. Dospělí mě zabalili do dek. V Hnízdě se mě snažili zahřát. Dali mi čaj a oblékli mě, ale já jsem nemluvila a nepřestávala jsem se třást, tak mě odvezli do nemocnice na ostrově Martha’s Vineyard, kde si 43
mě lékaři nechali několik dní na pozorování. Podchlazení, problémy s dýcháním, nejspíš zranění hlavy, i když vyšetření nic konkrétního nepotvrdila. Mamka se ubytovala v hotelu a byla se mnou v nemocnici. Pamatuju si na smutné a šedé obličeje tet Carrie a Bess a dědečka. Pamatuju si, že se mi zdálo, že moje plíce jsou něčeho plné, ještě dlouho po tom, co doktoři říkali, že na nich nic nemám. Pamatuju si, že mi připadalo, že se už nikdy nebudu moct zahřát, i když mi říkali, že mám normální teplotu. Bolely mě ruce. Bolela mě chodidla. Mamka mě odvezla domů do Vermontu, abych se uzdravila. Ležela jsem potmě v posteli a strašně se litovala. Protože jsem byla nemocná, ale ještě víc kvůli tomu, že mi Gat nikdy nezavolal. Ani nenapsal. Nebyli jsme do sebe zamilovaní? Nebyli? Johnnymu jsem napsala dva nebo tři hloupé, zamilované e-maily a ptala se ho, co je s Gatem. Johnny byl dost chytrý na to, aby je ignoroval. Byli jsme koneckonců Sinclairovi a ti se jako já nechovají. S psaním jsem přestala a smazala odeslanou poštu. E-maily byly slabošské a hloupé. Prostě se na mě Gat po nehodě vykašlal. Prostě to byla jen letní láska. Prostě asi miluje Raquel. Stejně od sebe bydlíme moc daleko. Stejně jsou si naše rodiny moc blízko. Žádné vysvětlení. Prostě mi bylo jasné, že mě nechal.
44
13 Vítejte uvnitř mé hlavy. Přes lebeční kosti a krční obratle právě projíždí obří náklaďák. Láme se mi páteř, mozek exploduje a vytéká ven. Do očí mě bodá tisíc blesků. Svět se houpe. Zvracím. Zatmění. Tohle se mi děje pořád. Nic neobvyklého, úplně normální den. Bolest začala šest týdnů po nehodě. Neví se, jak s neho dou souvisí. Jisté je, že jsem začala zvracet, hrozně jsem zhubla a přepadaly mě záchvaty úzkosti. Mamka mě vzala na CT vyšetření a magnetickou rezonanci. Jehly, přístroje. Další jehly, další přístroje. Zkoumali, jestli nemám nádory na mozku, meningitidu, zkusili všechno možné. Na bolest mi předepsali tyhle léky, pak tamty léky, ještě další léky, protože první nezabíraly a druhé taky ne. Vypisovali předpis za předpisem, aniž by měli tušení, co se mnou je. Jen se snažili utlumit bolest. Cadence, říkali lékaři, neber toho moc. Cadence, říkali lékaři, pozor na příznaky závislosti. Ale Cadence, nepřestávej brát prášky. Byla jsem na tolika vyšetřeních, že si je ani nepamatuju. Nakonec přišli na diagnózu. Cadence Sinclairová Eastmanová: posttraumatické bolesti hlavy, známé též pod zkratkou PBH. Migrény způsobené traumatickým poraněním hlavy. Budu v pořádku, říkali. Na to se neumírá. Jen to strašně bolí.
45
14 Po roce v Coloradu mě chtěl táta znovu vidět. Trval na tom, že s ním musím jet do Itálie, Francie, Německa, Španělska a Skotska. Kvůli téhle desetitýdenní cestě začínající v polovině června se v létě šestnáct na ostrov Beechwood nedostanu. „Načasování je skvělé,“ švitořila mamka, když mi balila kufr. „Proč?“ Ležela jsem na zemi v pokoji a nechala všechno na ní. Bolela mě hlava. „Dědeček přestavuje Clairmont.“ Sbalila ponožky do klubíčka. „Říkala jsem ti to aspoň stokrát.“ Nepamatovala jsem si to. „Jak to?“ „Vymyslel si to sám. Tohle léto bude ve Větrníku.“ „Budeš se o něj starat?“ Mamka přikývla. „U Bess ani u Carrie zůstat nemůže. A už na to sám nestačí. Každopádně, v Evropě se toho spoustu naučíš.“ „Radši bych jela na Beechwood.“ „Ne, nejela,“ řekla neoblomně. V Evropě jsem zvracela do malých kbelíků a donekonečna si čistila zuby anglickou křídovou pastou. Ležela jsem břichem na zemi na záchodech několika muzeí a chladila si tvář, mozek se mi při tom rozpouštěl a vybublával uchem ven. Migrény zanechávaly mou krev na anonymních povlečeních hotelových pokojů, stékala na zem, vsakovala se do koberců, zbytků croissantů a italských mandlových sušenek. 46
Slyšela jsem, jak mě táta volá, ale neodpovídala jsem mu, dokud léky nezabraly. Stýskalo se mi po Lhářích. Během školního roku jsme nikdy nebyli v kontaktu. Teda aspoň ne moc. Když jsme byli mladší, tak jsme to zkoušeli. Psali jsme si esemesky, označovali se navzájem na fotkách z léta, nejvíc v září. Asi měsíc nám to vydrželo a pak to vyšumělo. Letní kouzlo Beechwoodu nikdy neproniklo do našich každodenních životů. Nechtěli jsme nic vědět o kamarádech ze školy, klubech a sportovních týmech. Bylo ale jasné, že kouzlo začne fungovat, hned jak se v červnu uvidíme u mola. Ve vzduchu sůl, bledé slunce odrážející se ve vodě. Ve školním roce po nehodě jsem zameškala ve škole celé týdny. Propadala jsem a ředitel mi oznámil, že budu muset opakovat ročník. Přestala jsem hrát fotbal a tenis. Nemohla jsem hlídat děti. Nemohla jsem řídit. Z mých přátel se stali známí. Párkrát jsem napsala Mirren. Volala jsem jí a nechávala vzkazy, za které jsem se později styděla — čišela z nich samota a volání o pomoc. Volala jsem i Johnnymu, ale jeho hlasová schránka byla plná. Zařekla jsem se, že už jim volat nebudu. Stejně bych se jen opakovala a připadala si jako slaboch. Když jsem jela s tátou do Evropy, věděla jsem, že jsou Lháři na ostrově. Dědeček nenechal na Beechwoodu zavést telefonní síť, mobily tam nemají signál, a tak jsem začala psát e-maily. Byly úplně jiné než moje lítostivé zprávy. Tohle byly vtipné a laskavé pozdravy od někoho, kdo neví, co je bolest hlavy. Teda většinou.
47
Mirren! Zdravím tě z Barcelony, kde si táta dal šnečí polévku. V našem hotelu je všechno ve zlatě. I slánky. Je to úžasně ohavné. Napiš mi, jestli maloši zlobí, kam se hlásíš na vysokou a jestli jsi už našla pravou lásku. Cadence
——— Johnny! Bonjour z Paříže, kde si táta dal žábu. V Louvru jsem viděla sochu Niké Samothrácké. Překrásné tělo. Žádné ruce. Chybíte mi. Jak se má Gat? Cadence
——— Mirren! Zdravím tě ze zámku ve Skotsku, kde si táta dal haggis. To znamená, že snědl ovčí srdce, játra a plíce smíchané s ovesnými vločkami, což se podává vařené v ovčím žaludku. Jíst cizí srdce, na to ho užije. Cadence
48
——— Johnny! Jsem v Berlíně a táta si dal jelito. Šnorchlujte i za mě. Dejte si borůvkový koláč s drobenkou. Hrajte tenis. Seďte u táboráku. A napište mi o tom. Strašně se nudím, a jestli mi neodpovíš, vymyslím důmyslný trest. Cadence
Zas tak mě nepřekvapovalo, že neodpovídají. Jednak se za internetem muselo až na Vineyard a kromě toho je Beech wood svět sám pro sebe. Z ostrova se zdá zbytek vesmíru jako nepříjemný sen. Evropa možná neexistuje vůbec.
49
15 Opět vás vítám v naší báječné rodině Sinclairových. U nás se věří ve sportování na čerstvém vzduchu. U nás se věří, že čas léčí. U nás se věří, i když se to neříká nahlas, na prášky na předpis a koktejl při západu slunce. Své problémy neřešíme u večeře v restauraci. Na projevy bolesti se u nás nehraje. Zachováváme si kamennou tvář a možná v okolí vzbuzujeme zvědavost, protože ostatním neotvíráme svá srdce. Možná je nám ta zvědavost okolí příjemná. V Burlingtonu jsem jen já, mamka a psi. Není tady s námi dědečkův stín jako v Bostonu ani vliv zbytku rodiny jako na Beechwoodu, ale lidé nás stejně vidí jako Sinclairovy. Mamka a já v našem velkém domě s velkou verandou na kopci mezi ostatními vyčníváme. Činorodá, distingovaná matka a její nemocná dcera. Máme vystouplé lícní kosti a široká ramena. Když jedeme do města něco zařídit, zářivě se usmíváme. Nemocná dcera moc nemluví. Lidé, kteří ji znají ze školy, se od ní drží dál. Předtím než onemocněla, ji beztak moc neznali. Bývala tichá už tenkrát. Teď ve škole spíš není, než je. A když tam je, ztělesňuje svou bledou kůží a vodnatýma očima velkolepou tragédii, jako románová hrdinka umírající na tuberkulózu. Občas se zhroutí a pláče. Děsí ostatní studenty. Už i nejochotnější z nich mají doprovázení na ošetřovnu plné zuby. Přesto se kolem ní vznáší tajemná aura, která ostatní odrazuje od toho, aby si z ní utahovali nebo ji podrobo 50
vali různým středoškolským nepříjemnostem. Její matka je Sinclairová. Když jím pozdě v noci kuřecí polívku z plechovky nebo když ležím v záři fluorescenčního světla na ošetřovně, tak žádnou tajemnou auru nevidím. A na tom, jak se s mámou hádáme, co je táta pryč, nic velkolepého není. První, co po probuzení uvidím je, jak stojí ve dveřích pokoje a zírá na mě. „Nepozoruj mě.“ „Miluju tě. Dávám na tebe pozor,“ říká s rukou na srdci. „Tak to nedělej.“ Kdybych jí mohla prásknout dveřmi před nosem, udělám to. Ale nemůžu se ani postavit. Často nacházím papírky, na kterých je napsáno, co jsem který den jedla. Toust s marmeládou, ale jen půlka. Jablko a popcorn. Salát s rozinkami. Tabulka čokolády. Těstoviny. Te kutiny? Proteiny? Moc zázvorové limonády. Není nic velkolepého na tom, že nemůžu řídit. Ani nic tajemného na tom, že sobotní večery trávím nad knížkou v obležení páchnoucích retrívrů. Nejsem ale imunní vůči tomu, že mě ostatní vnímají jako záhadu, jako Sinclairo vou, jako součást privilegovaného rodinného klanu výjimečných, jako součást magického a zásadního vyprávění jen proto, že jsem jednou z nich. Ani moje mamka vůči tomu není imunní. Byly jsme k tomu vychované. Sinclairovi. Sinclairovi.
51
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.