Co tě napadá. (úsměv), tak úplně, jak to jako bylo, jestli byl Radovánek plánovanmej, jak to probíhalo,

Rozhovor č. 2 - Julie Tak, četla si ten dopis, co jsem posílala? Ty témata? Jenom tak matně Jo, já mám právě ty témata ještě na papírcích, tak se s tím tady ještě seznámíš. Když tak si to seřaď, jak se ti o tom bude dobře povídat. Můžeme samozřejmě cokoli vynechat, kdyby si jako o něčem nechtěla mluvit, jinak bych byla ráda, kdybychom ty témata nějak prošly a vyjádřila ses k nim. (velký nádech) Ježiš, tak čím mám začít? …. (smích)… tak asi od začátku, těhotenství. Počkej ale … těhotenství (s povzdechem). Co by si k tomu potřebovala? Co tě napadá. (úsměv), tak úplně, jak to jako bylo, jestli byl Radovánek plánovanmej, jak to probíhalo, … Tak Radovánek BYL plánovanej, absolutně a …on byl … bylo to prostě rozporuplný období, protože vlastně na jednu stranu jako, že jo? Seš těhotná, ty začátky je ti blbě, ale v podstatě … je to vlastně všechno abstraktní. A já jsem takovej … nervoš, že … teď si jako říkáš: to není možný, já budu mít dítě, jo? (změna hlasu- s neuvěřením, je to asi silná vzpomínka) a teď jako někdy koncem ledna jsem se dozvěděla, že jsem těhotná a úplně (povzdech s neuvěřením) Jako když jsem volala, když jsem šla na krev, tak jsem tam volala a – no tak je to pozitivní. A já, co mám jako dělat (sebe v telefonátu o kterém mluví hraje s neuvěřením v hlase), no tak jste těhotná – co mám dělat? – no tak nic, ne? Jste těhotná (smích) tak jsem to obrečela, ani jsem nebyla schopná to říct nahlas. Jo? Jakože vůbec v těhotenství ty začátky – vůbec nikomu, v podstatě ani Petrovi. Jo? To bylo takový. (jakoby v breku – s pofňukáváním)Já jsem těhotná, aha, hm. Jo? V podstatě já jsem vytvořila (teď už silným hlasem) takovou jako obavu, co bude dál. Já jsem nebyla schopná se z toho přirozeně radovat, spíš proto, že jsem byla natolik informovaná všema zkušenýma kamarádkama, že jsem ten první trimestr – to je hrozně rizikový, to je tak půl na půl. Jo, že prostě? … Mají výhodu holky, který to neřeší a fakt si to užívaj. Já jsem byla pořád v takovým napětí, jak to dopadne, jo? (tazatelka povzbuzuje plynulost vyprávění přikyvováním, úsměvem, hmmm) No a pak … pak vlastně … … To je vlastně takový rozpor, že? Ty jsi vlastně říkala, že byl plánovaný a potom, potom se vlastně takhle moc začala bát … (nenechá tazatelku doříct, tak pak zase povzbuzuje plynulost vyprávění přikyvováním, úsměvem, hmmm) ) Jo, protože já jsem to rok přede mnou prožívala s kamarádkou a ona furt – v tom devátým týdnu, aby bylo vidět to srdíčko na ultrazvuku a pak … jo, jako že jsem vlastně byla strašně informovaná, jak to má být. Teď jako, že jo? na internetu čteš ty články, takže furt jako takovej strach, teď aaa doktorka na endokrinologii tak zas řekla, tak jako měla byste jít na neschopenku, protože to jsme otěhotněla v lednu, takže řádily chřipky. Ona: měla

byste jít na neschopenku, protože řádí ten virus chřipky, to vlastně může to dítě, to embryo v prvním trimestru zabít, ten virus. Jo a teď já šílený dilema, protože mě bylo strašně blbě a jediný, co mi pomáhalo, bylo chodit do tý práce a být s těma děckama a nemyslet na to. Jako mít ten čas rozdělenej na to dvojí, na ty přestávky, kdy prostě násilně do sebe něco narveš a funguješ a … jakože furt ve mně bylo pořád něco racionálního a já: né, já prostě nebudu doma furt ležet a přemýšlet, co se mi děje v břichu, no takže v podstatě jsem volila tu cestu, že do června budu chodit do práce, ale bylo to hrozně náročný a zpětně … si myslím, že jsem udělala chybu, že možná se to všechno potom odvinulo možná i proto takhle, jo? Že, že … jsem prostě do poslední chvíle, co to šlo pracovala, hodně jsem se stresovala kvůli děckám, protože jsem samozřejmě byla citlivější a jako vůbec ty konfrontace, který s těma puberťákama běžně řešíš, tak najednou se tě to víc dotýká. Jako právě … některá těhotná říká, že se jí nedotýká nic, ale mě to prostě úplně deptalo, to byli prostě lidi, který …. Jo? Jako deptalo mě to normálně, ale pak si zpětně říkáš (s lítostí) chudák, co ten malej v tom břichu jako prožívá. A teď, co mu to udělá? Bude z toho něco mít? Jo? Prostě nevěděla jsem jak to pojmout tohle. A na druhou stranu ta velkolepá abstraktní věc toho těhotenství, který je pro tebe naprosto nová dimenze a vůbec furt nechápeš, jak je to možný. Jo? … šílený. Takže to bylo, bylo to strašně rozporuplný a pak teda co si vybavuju nebo – já si to vybavuju ještě konkrétně, že jo ale pro mě bylo útěchou, že už kolem toho šestnáctého týdne ráno vstaneš a už ti není blbě a … pak už se těšíš na ty pohyby. A pak když prostě cítíš ty pohyby, tak to už je najednou takový (rozněžněně, ale s důrazem) pohlazení. JO? Už prostě to začíná být konkrétní. Taková odměna. Teď už to břicho je vidět, jo? Tak to už bylo hrozně pěkný. Jo? V podstatě i na tom gymplu už se to jako tak profláklo už. Myslím si, že už mě tak brali. Jo? Že už to jako bylo tak znát jako že už s tím ohledem. … To bylo lepší, jenomže … Někdy od toho 16. týdne se to potom začalo zlepšovat, jo? Ty nevolnosti jo. Ne, myslím jako tak celkově, tady to, co říkáš, že na tebe začali brát ohledy. (S povzdechem) To bylo různý, protože jako to různě kdo různě dozvídal. Jo? Protože já jsem nebyla schopná o tom mluvit. (Hmm) Jo a hlavně moje sklony červenat …tak třeba já jsem třeba přišla do jedné třídy … a … jako to břicho už trochu bylo jo? A to je prostě takovej stav, kdys mohla přibrat, jo? Prostě kdy se ještě spoustu lidí bojí zeptat, protože by se tě mohl dotknout, protože to ještě není evidentní, jo? A to jsem přišla do jedný třídy a … tercie … takže osmáci a taková holka: Paní profesorko – se přihlásila, ne? A já jsem říkala, a co budeme dneska kreslit, co budeme probírat a … ona najednou se přihlásila a Paní profesorko? Nejste těhotná? Jo? … a teď najednou úplný ticho absurdní a všichni cože, cože, co říkala? A (smích) teď to začalo, a co to bude a kdy? Jo? A já, já jako … Jaký to bylo? Jako příjemný nebo nepříjemný? No, zčervenala jsem pochopitelně, jo? Musela jsem si na to sednout a … příjemný? Jako mě to nebylo příjemný, jo? Jako v okamžiku, kdy zčervenám, tak mi to není příjemný. (Hmm) Jo

ale pak už, to rozdejcháš, dostaneš se nad věcí a už se jim směješ, jo? Jakože, co to bude? A já, že ještě nevím a Jaký máte jména? A pak jsme to řešili normálně, jo? V rámci nějakého klidu. Ale fakt se mi to prostě hrozně těžko sdělovalo. (Hmm) Vlastně, ani svojí rodině jsem to nesdělila, protože … ti to na mě poznali teda docela brzo (úsměv), ale nebyla jsem prostě schopná o tom mluvit. Takže oni to vlastně zjistili, až když to poznali, jo? Ne, oni to zjistili .. v nějakým tom devátým týdnu (smích) … podle nějaký indicie, podle který prostě – nejsi náhodou těhotná? – Hmm (stydlivě hraje sama sebe a pak už zase kurážně) No a pak to jako narůstalo rychlostí blesku, jo? (Jo) A byla jsem za to v podstatě vděčná, že to nemusím vyslovit. … Třeba řediteli, když jsem to měla říct, tak to byly takový nervy. To už byl vlastně konec toho prvního trimestru, já jsem si říkala, už by to asi měl vědět a teď… furt to oddaluješ … já jsem si říkala, až po tom ultrazvuku, protože vlastně po tom prvním trimestru se dělá ultrazvuk – to je takovej nejhezčí ultrazvuk, že tam je malej človíček na té šňůře pupeční a že ti v podstatě potvrdí, jak … že jako je to nějak normální, že se vyvíjí. A to taky prostě (jakoby se zatajeným dechem představuje jak to bylo) … o velký přestávce tam půjdu … ne tak … v rámci výuky jsem i na sebe otevřela okno, jak se mi z toho udělalo špatně … fakt, fakt jako úplnej magor (úsměv), pak jsem šla za ředitelem a … já vám potřebuji něco říct – jako ředitel je hroznej asociál, nemá vůbec to sociální cítění, on je sportovec, tělocvikář, zeměpis a – no prosím? Otevřel dveře a mezi dveřama já jako jsem tak prolezla mezi ním, že si sednu v tý ředitelně a on … no tak co se děje? … no … (se smíchem) jako stál nade mnou a no po takový hodně dlouhý … vteřině říkám já jsem těhotná (pípne) a (zvesela) No vidíš to a zavolal hned zástupkyni – tak tady máme další těhotnou. Takže jako v tu chvíli se to dozvědělo hrozně moc lidí. Hmm a Petrovi si to řekla nebo taky nějak … (nenechá tazatelku doříct) Ne, Petrovi jsem to řekla hned, ale taky to bylo takový prostě hrozně rozpačitý … protože …. Protože on taky jako měl z toho strach, taky nevěděl co a tak říkal – tak to zatím nebudem moc nějak řešit – jakože byla to škoda, ale jinak jsme to holt nedokázali, jo? (Hmm) Měli jsme z toho asi oba strach, jo? … Jestli se radovat nebo ne? Člověk by chtěl, ale na druhou stranu má hrozně moc strachu, protože je strašně moc informovaném…. Taky si myslím, že to může být někdy na škodu Hmm, ale zpětně když si říkám, že třeba - jé a před rokem byl velkej jako třeba jahoda. Jo? Úplně mě to jako konsternuje. Úplně si jako říkám (rozněžněně) – to je prostě neskutečný. … Ale prostě v tu chvíli máš furt strach, furt čteš na internet – jako ten internet mi dost pomohl v tom, že jsem se vždycky koukla na ty stránky a teď na ten týden a už jsem měla kresbičku, co to dítě v tom břichu jako už dělá a jak je velký a že už si cucá palec jo a … jako v tomhle mi to pomohlo,jo? Že jsem se těšila zas na další týden, že si přečtu, co se tam děje, to zas bylo dobrý. Tak má to svoje pro a proti jako všechno. …. No … potom vlastně pak už jako třeba

v mý oblíbený třídě, to jsou sextáni, takže druháci, jo? V pátek poslední dvě hodiny, to už jsem měl jako břicho, jo? To už byl ten duben, ten čtvrtej měsíc. Paní profesorko, kam jdete dneska pařit? Já no nejdu, víš? Já už jsem hodně dlouho nepila. On tak nějak … a proč nepijete? Já říkám, protože mám břicho … (smích) a on, já jsem taky přibral (smích, také tazatelka se směje) A teď jako za chvíli mu to docvaklo a vy jste těhotná? No tak jsem zase zčervenala (smích), … fakt jako bylo to … hrozně jsem o tom nebyla schopná mluvit. Hmm Ale pak zas bylo hezký, že s některýma mýma oblíbenýma třídami to prožíváš. Oni jako třeba pak hrozně řešili to jméno, jo? A já jsem měla Radovana odjakživa od x už nějakých měsíců dopředu a … oni my ho furt vymlouvali, že jako Radovan fakt né a tak mi z každý třídy vymysleli nějaký favoritní jména, který mám dát a Dejte něco normálního. Říkám co? Tak třeba Frodo(smích) nebo Konrád (smích) pak v té jedné třídě se ten Konrád fakt jako ujal (smích) takže do konce školního roku – teda Konrád zase vyrost a furt ho komentovali, ne? (smích) A jak se má Konrád? Já jsem přišla do výuky a Dobrý den, ahoj Konráde (smích spolu s tazatelkou) takže to bylo takový … To muselo být milý, ne, že to s tebou takhle prožívají? Jo, jako záleželo na třídě, jo? Tak jak prostě vůbec v tý práci tak je třída, která je prostě hrozně fajn a pak je třída, která tě prostě hrozně prudí i když seš těhotná. Ale když pak věděli oficiálně, že jsem těhotná, tak se pak jako zklidnili, lehce. No a pak jako právě, jak to už … jak se blížil konec školního roku, tak kamarádka, co mě měla jako vystřídat, od novýho školního roku … tak jsem jí to tam připravovala, furt jsem tam uklízela, furt jsem jako třídila ty věci. No, těžko říct, jestli to bylo tím (smutně), no jakože furt jsem … no nešetřila jsem se. To si byla v kolikátým měsíci? Tak leden první, květem pátej, tak ten pátej, šestej měsíc. Dost jsem i chodila, málo jsem odpočívala. já jsem prostě cítila dobře už, nebylo mi blbě, už jsem si to hrozně užívala, jo? Na jeden víkend jsem byla čtyři dny v Praze, chodila jsem po Praze, jako po kamarádech, do divadel, jsem si říkala, že toho musím hodně využít. Pak s Petrem jeden víkend na Rusavu, že jsme chodili po kopcích a … jako … já jsem byla zvyklá i předtím být hodně v pohybu. I jsem chodila na nějaký těhotenský cvičení a … takže – mi potom začalo tvrdnout břicho – hodně. A jako když jsem to řešila s mojí mámou a ségrama, tak jako – jó, to je normální, no tak tvrdne ti břicho, to tak jako tvrdne. Takže jsem to vůbec nebrala vážně, i když jsem říkala, mě jako tvrdne fakt fest. Jo, jo, mě taky tvrdlo. (sebe mluví se strachem, rodinu s lehkomyslností) A pak jsme seděla, už někdy začátkem června s kamarádkou a říkám, hele, mně tvrdne každou hodinu … A ona, ty jo jako, to by ti nemělo tvrdnout každou hodinu … Jo? Tak, tak … tak to už tak poprvé jsem si říkala, jo? To by nemělo? Jako do tý doby jsem to brala prostě, že normálka, chodila jsem s taškami nakupovat a třídila jsem ty výkresy, zvedala jsem furt ruce, lehce těžký věci jsem nosila… (Hmm) Hlavně prostě s tou myšlenkou, ať to prostě po mě má super v tom kabinetu ta nastávající učitelka a nemusela jsem, to byl prostě můj záměr lehkomyslnej, jo? … Ale těžko říct, jestli jsem to tímhle způsobila. To už prostě, to už se nedovím, že jo? Tam mohlo dojít k nějaký infekci, ta je prostě …

Možná bych po tom ani moc nepátrala. Hmm, to už ti nikdo nezodpoví. Ale na druhou stranu, jo? Kdybych měla potvrzení, že to bylo jenom tímhle, tak bych se toho druhého potenciálního těhotenství tak nebála, že jo? Jo? Kdybych to věděla, tak prostě budu ležet a bude to dobrý. (Hmm) Teď se dozvím, že? … Nevím. To už je … (možná se o tom bojí nahlas mluvit, pak se nadechne a začne zase pevným hlasem) Takže tak, takže když jsem pak v půlce června šla do další poradny, to byl asi pátej … 30. týden? (Hmm) Počkej, odpovídá to? Ne, vlastně – 25. týden. Jsem šla do poradny a tam jsem se dozvěděla, že mám čípek centimetr a otevřená jsem na centimetr. (Hmm) Ten čípek by měl mít čtyři a měl by být tvrdej a zavřenej. Což do tý doby bylo, ale prostě po měsíci v poradně se to prostě zkrátilo a otevřelo … (povzdech) No a to už vlastně (povzdech) byl už nějakej předposlední týden v červnu. No tak a mě to pořád nedocházelo. A ona prostě říkala jejda, jako byla fakt v šoku a já – břicho mi takhle tvrdne. A ona prostě – to je v podstatě na nemocnici. Já úplně né (vyplašeně) jako, dyť teď bude poslední školní týden – ten je nejlepší, dyť já nemám zapsaný známky. A ona jako – nezlobte se, ale tohle je prostě normálně na hospitalizaci. … takže jsem ji ukecala, že musím zapsat ty známky a že ten poslední školní týden, který je nejlepší, na to se těšíš, v podstatě já jsem se soustředila na konec června – a začnou prázdniny a já si budu užívat to těhotenství, prostě v mozku to bylo takhle naplánovaný, takhle to bude, těšila jsem se na ten poslední týden, jak se s každou třídou zvlášť rozloučím a … najednou ti někdo udělá takovou čáru přes rozpočet. Takže … takže jsem doktorce slíbila, že prostě to jako nejde, že … teď se budu jako fakt víc šetřit a že do tý školy ještě chodit musím. A … druhej den jsem jako jela zapsat známky a … teď jsem to řekla zástupkyni a ona řekla, jo, zapiš známky, ale pak už jako nechoď. Hmm My tě chceme vidět i s dítětem po prázdninách. Jo? Takže (smích ale spíš na odlehčení), měla víc rozumu než já. A pak jsem přišla za doktorkou znova, nechala jsem si napsat neschopenku. Takže, si nakonec nechodila ten poslední týden. Jo? Ne, takže jsem poctivě fakt ten tejden ležela doma, a … už najednou mi to začalo čím dál víc docházet, že to asi není v pořádku a … začla sem mít fakt už jako konkrétní strach. Jako do tý doby furt nic, ale pak jako mi to fakt dojelo, … no a když jsem šla po týdnu fakt jako docela aktivního ležení – no aktivního, spíš pasivního (úsměv), tak se ten čípek zase trošku zkrátil a už jsem šla rovnou na hospitalizaci. … a to jsem byla, 26. týden. (Hmm) No a … takže to byl jako šílenej šok, protože jsem si říkala, jo, když budu ležet, všechno se zavře a bude to dobrý. A najednou celej týden ležíš a ono se to ještě zhoršilo. Takže si najednou uvědomíš, že … jako tu bezmoc. (Hmm) No takže v nemocnici, … aah … v podstatě to opakovali (vypadá to, že se ji na to těžko vzpomíná, vzdychá, ztěžka se nadechuje) jako že jo, musím ležet, že jo? Udělali mi nějaký vyšetření, aby něco potvrdili, vyloučili. Ale v podstatě nepotvrdili nic. Jakože mohla být příčinou nějaká infekce, ale v tu chvíli tam žádná nebyla a … zánět v děloze ti zjistit nemůžou, to ti můžou zjistit jen odběrem plodové vody, takže prakticky ti neřeknou. … Jako … to tak bejvá, že jo? (Hmm) Takže v nemocnici mě nechali. To jsem jako obrečela

asi tři dny, to jsem byla kontinuálně na kapačkách – na hořčíku, protože ten je proti křečím a … to jsem teda obrečela, ale (povzdech)… zas na druhou stranu, ty tam ležíš s těma holkama, máte podobný osudy, tak zas už je to jiný než doma. Jo? V něčem mi začalo docházet, že je mi asi líp, než doma, kde bych byla … ach .. a hlavně tam přišla ten první týden hrozně fajn holka, jako to tě pak drží nad vodou. Ty, ty … osudy, že jo? Sdílení toho problému, jo? Jako určitě. Určitě, to kolektivní soucítění. Protože prostě žijete z týdne na týden a prostě každém, jednou týdne ultrazvuk, tak si pak sdílíte kolik vaše mimina odhadem váží, kolik mají gramů, žiješ prostě z každého deka, jo? A já jsem tam teda po týdnu, týden jsem ležela, týden – nebo tři dny na tom hořčíku … aaa pak na vyšetření řekli, že se to ještě víc zhoršilo, ten čípek. (Hmm) A ještě jsem měla nohy nahoře, trošku. Tak to už jsem prostě, to už jsem … Jako ten týden si ležela, s nohama nahoře ještě navíc a pak to bylo ještě horší, jo? Zas se to o nějaký dva, tři milimetry víc otevřelo, jo? Takže už jsem byla na nějaký centimetr a půl, jo? Takže … ach … to už pak byla hrozná bezmoc, to si uvědomíš, že už neuděláš fakt vůbec nic. Jseš na kapačkách, ležíš s nohama nahoře, fakt neděláš nic a prostě ten čípek už je – má, má svoji vůli. Tak, tak to bylo hrozný, … ale zase musím říct, že jako tam byly moc dobrý sestry, to jako fakt, fakt byly úžasný. Že v tomhle … strašně nás tam jako držely a … člověk jako že jo, když je ti nejhůř, tak se pak odrážíš už jen z toho dna. … Jako jo, bylo to dobrý. No a potom jsme řešili, co jako se mnou, s tím doktorem a Hmm že …kdybych byla menší týden toho těhotenství, tak se to … zašije – ten čípek. To se udělá ta cerkláž, ale že jsem byla jako relativně pokročilý těhotenství, tak … mi dali pesar, jo? Což je takovej silikon, to asi víš. (Hmm) Takže. Ještě jsem zapomněla říct, že mi při tý hospitalizaci dali dva dny kortikoidy, injekci, což se dává na to dozrání plic. (Hmm) To bylo jako teda taky psychicky hrozný. Počítali teda s tím nejhorším, jo? No, to oni dávají automaticky. A to pro mě bylo najednou psychicky hrozný, jo?že … to dítě najednou dostane nějaký ty kortikoidy a že už je asi fakt vážný. Jo? Jako to, to je prostě fakt hrozný (se smutkem). …. No a pak ten pesar nasadili, to jsem měla zas jako strach, protože mi řekli, že z určitého nízkého procenta vůbec to, že se na ten čípek něco nasadí, může opět vyvolat porod, jo? V podstatě nikdo ti nezaručí nic. Takže další dva dny trneš, jestli jako se to zhorší nebo nezhorší. … No ale nezhoršilo se to a pak už mě to vlastně stabilizovalo až do toho … na ty dva měsíce, no. Uff Je to těžký na to teď vzpomínat … Není, není, není, akorát teď nevím, jak to pojmout. Já právě na to vzpomínám teď hrozně ráda. Jo?

No, protože mě to dobře dopadlo, jo? Jakože .. naopak když prostě vím jak tam byly holky s různýma jinýma osudama, který o ty děti i přišly nebo porodily prostě daleko dřív, tak já na to vzpomínam jako ráda. A další výhoda, máme jako skupinu asi šesti holek, kde se scházíme, máme podobně starý mimina a … a …to je hrozně fajn, jo? Protože nemám jako aktuálně kamarádky matky a těmato se s náma tak jako důvěrně a blízko a známe ty rodiny, protože ty nás tam chodily navštěvovat, takže když prostě teď řeknu, že sestra čeká dítě, tak Jo, to je tamta, co má manžela, co nemluví, co má tři holky. Jo? Takže se známe prostě fakt důvěrně, jo? … Vůbec člověk tak jde vůbec, vůbec do největšího fakt přirozena, jo? V tý nemocnici …už, už prostě uděláš jako cokoli, už seš v podstatě jen takový číslo, myslím číslo … Evidenční Jo, evidenční číslo, že už jako ztrácíš veškerý bariéry, bloky, a … uděláš úplně cokoli, aby to dítě v tobě prostě zůstalo. No. … ale zase, když to teď vidím zpětně tak … tak mě to přijde, že mi to hrozně prospělo, jo? …že … jsem, jsem se fakt absolutně zastavila a měla jsem absolutně čas na to být jenom sama s tím dítětem a možná si to tělo tak samo řeklo, jo? Protože já jsem byla fakt – jako těžko říct, spoustu těhotných je rozlítaných, jo? To už prostě je strašně individuální, jo? … to už prostě moje tělo, případně Radovan, nevím, si řekli jakože teď chcou fakt klid, jo? A ten klid dostali. Na dva měsíce se to ještě podařilo, že? Na dva měsíce mě prostě stopli úplně absolutně. Ale zase, čím takhle člověka víc stopneš, tím víc se rozvíjíš třeba duchovně nebo se víc zaměříš na takový ty duchovní, duševní záležitosti a ono to prospívá, no.Takže jsem přečetla spoustu knih a rozpřemýšlela spoustu věcí a … další věc – mám jako docela dost kamarádů a každý den mi přišla návštěva, jo? Což, což, prostě za co jsme hrozně vděčná. I když tam byl někdo dvacet minut, tak se ti tak zpestří ten den, jo? … A … prostě fakt i ty nemocniční stereotypy – mě pak někdy v tom 32. týdnu řekli, že už bych mohla jít ležet domů, tak jsem řekla, že tam ještě chci jako zůstat. Fakt? Protože představa, že jsem doma, kde … sem doma sama nebo jsem v nemocnici, kde už člověk má přecejen nějakou jistotu, ví, že – teď je bouřka, tvrdne ti břicho víc, ale seš prostě pod kontrolou, jo? Že prostě řeknu, je mi hůř, oni na mě kouknou, dají mi, dají kapačku, a … i když teda pak už nebylo kam píchat (smích), že ty žíly byly tak rozpíchaný, že…. Že to už byly další nervy. A já jsem se jehel dlouho nebála a fakt už … to už nebylo z čeho brát, takže jsem měla nervy už jen z braní krve. … No … (povzdech) A jak to období prožíval Petr? Nebo vy jako partneři? (smích) To bylo strašně náročný, protože (smích) to bylo náročný v tom, v tom sžít se, protože my jsme se absolutně nedokázali sžít. To jsem zvědavá, co ti k tomu řekne … i když on stejně asi popře a všechno jakoby … mě, ale jako z mýho pohledu, on to bral strašně –

strašně ne, nevím, jak se projevoval jinde, ale …prostě, když chodil za mnou, tak byl v podstatě flegmatické. On je flegmaticko-cholerickej typ bych tak řekla. Takže co nemusí, neřeší, pak vybouchne, okamžitě spláchne a pak už to neřeší. Možná trochu sangvinistickém, rozhodně ne melancholickém, což bylo, což je hrozně fajn v krizových situacích. (Hmm) Ale co bylo jako nepříjemný, tak že on v létě chtěl začít dům (smích), (Ahm) Takže prostě mezi tím ježděním na to pole a prací, jezdil ještě ke mně, že jo? Takže prostě přes to léto nic neudělal. Takže to byla taková velká čára pře rozpočet. (Ahm) Navíc to počasí v létě bylo hrozný, takže nic se pořádně dělat nedalo. Si vždycky připravil, že bude betonovat, pak přišla bouřka … začal znova. … Takže to bylo takový náročný. Byla tam jako výčitka? Nebo … (skočí do toho ) Ne. …. To ne, (zamyšleně), … to spíš možná z mojí strany, že jsem měla pocit, … mně, mně prostě vadilo, že on si vůbec nepřipouští, že můžu porodit. Hmm Jo? On si to prostě nepřipouštěl. On prostě přišel, moje dítě se nemůže narodit předčasně. Jo? On je superman, jo? Lev jako. Takže jeho dítě nemůže mít problém. To není možný. Takže s tímhle k tomu přistupoval a … Na tebe to působilo spíš rušivě, jo? Jakože to nebyla podpora, ale … (skočí do toho) Mě to neuklidňovalo. (Aha, hmm) Ale já nevím, no. … Že sis třeba potřebovala s ním o tom povídat? No (melodie hlasu jde nahoru, jakože „přesně“), … (smích) tak, tak to moc nešlo no. (pokračuje smích, kterému moc nerozumím) mně tam chodily ty kamarádky, (smích). Ne, tak jako já jsem ve svém manželství zvyklá, že když potřebuju něco prožívat, tak to prožívám s ženskýma. Jakože nemám chlapa na prožívání. …Nebo že mám, ale vím, že jako … si o tom nebudeme povídat. Můžu mu sdělovat informace, můžu mu sdělovat pocity (nádech), lehce to rozvineme, ale nebude to ňák jako hlubokomyslný. (Hmm) Ale po mých dvou depresivních partnerech oceňuji tu jeho racionalitu, jo? To proto jsem s ním prakticky zůstala, protože na jednu stranu je to pro mě docela důležitý – já jsem hodně taková pocitová a vzpomínková a sentimentální a když můžu, tak vzpomínám a … upadám do nostalgií. Takže Petr pro mě byl - Já jsem se hodně zasekla na tom jednom bodu, že? To vůbec nevadí. Takže Petr v tomhle třeba pro mě byl fajn chlap s nohama na zemi, chodil se mnou, po půl roce, že už bychom se mohli vzít, jo? A už, bylo mi 27 a už to pro mě bylo najednou hrozně fajn, že ten chlap už fakt má konkrétní cíle, jo? A ještě je mladší než já. U těch předešlých vztahů jsem řešila spíš jako opak, že? … svatba kdo ví kdy, dítě kdo ví kdy. … No ale zase je taky fakt, že když jsem měla nějaký takový problémy, že není zrovna chlap, který mě bude hladit a nastýlat ty polštáře – to vždycky – já jsem vlastně furt ležela, že? A bála jsem se třeba natřepat si peřinu, takže vždycky Prosím Petře, natřepej mi peřinu. Jo jasně! – povídali jsme, odešel, nenatřepal, jo? Druhej den Tys mě nenatřepal peřinu. Jo, jo, vidíš, no. A zas, jo?

Tak já – podívej se tady, tady ten manžel od tý holky, ten příjde a automaticky, ona se jde vyčůrat, on ji natřepe polštář, peřinu – Prosím tě, to jsou takový zženštilý chlapi. Tak ……. Ach … když teď přemejšlím nad tím jeho elementem, v podstatě ale … (vzdychá), já nevím, asi by mi mohl pomoct víc, ale stejně na jednu stranu víš, že to leží na tobě nebo na osudu, nevim, no. Fakt já nevím, je to i taková rezignace … ono jeto právě i … že když , jak to tam stanoví, že třeba při jednom vyšetření mi doktorka řekne: Stav je stabilizovaný, jste otevřená na centimetr, čípek je centimetr. Ležte. … A po týdnu na dalším vyšetření ti jiná doktorka řekne … je vidět vak plodových blan, je to opravdu velmi rizikové, buďte ráda za každém den (druhou doktorku předvádí s přísností v hlase). … Situace je úplně stejná,ale když ti řekne tohle – když mi tohle řekla, tak já jsem se vrátila na postel, lehla jsem si, celá jsem se klepala a představovala jsem si vak plodových blan. Jo? Až teda přišla jiná doktorka a já úplně: Paní doktorko (se strachem, mluví tiše), ten vlak plodových blan – ona uklidněte se, ten je vidět samozřejmě pořád, protože jste otevřená, je to furt stejný. Jo jako… Dala tomu jinej název a najednou to mělo jiný význam pro tebe. Právě. Tohle to je prostě hrozný, když ti řeknou, jde vám vidět vak plodových blan, buďte ráda za každej den, jo? Jako … Jo, ale říkám, to kolektivní prožívání to dělalo strašně moc, tím jsme strašně žily a už jsme si vytvořily i vlastní humor a … a jako vlastní fóry, jo? Jako, no. … A pak teda, co jsem dělala, že jsem si oddělila neděli od ostatních dnů a neděli jsme celý dopoledne poslouchala Vltavu, jo? Že jsem měla v mobilu radio a měla jsem tam nějaký rozposlouchaný ee … příběhy a tak, co tam bylo, vlastně ten dopolední program. To jsem prostě měla neděli, aby ty dny byly trošku jiný. (Ahm.) Pokaždý večer seriál Přátelé, to jsem se vždycky těšila na ty Přátelé, jo? A jako že prostě žiješ z toho, co ti ten den nabídne, takže … těšíš se na snídani, pak se těšíš na oběd, pak se těšíš na návštěvy, pak se těšíš na Přátele … No akorát to vlastně bylo blbý, že to - že vlastně začátkem srpna, čili začátkem osmého měsíce vrátily těhotenské nevolnosti, takže já už jsem pak – ale možná to bylo i tou nemocnicí, jo? (Ahm.) Že ta strava pak už se ti strašně zají, takže já jsem nebyla schopná vůbec jíst (Ahm.) A na druhou stranu víš, že musíš jíst, aby to dítě, že jo? Furt ještě je to velký riziko toho předčasnýho porodu … furt to není ideální (povzdech) a tobě je prostě na blití z jídla. Takže jsem … já jsem za to těhotenství přibrala 7 kilo. Hmm, tak to teda není moc. (smích) No. A tak zase jsem byla těhotná o měsíc míň, no. (smích) No, myslím, že bys to nedohnala za ten jeden měsíc. (smích) Vlastně i tou hospitalizací jsem kilo zhubla po nějakým, že jo? vlastně i ten strs, i když jíš (Ano.) jako dost, tak ono se potom hůř přibírá, no. … Než když jseš doma a dlabeš si co chceš. (Jasně) Tak tak. (povzdech) No co ještě o tom těhotenství? Tak možná teď logicky porod, ne? Ahm, No mě teda nakonec propustili ve 34. týdnu s tím, že už jsem úplně za vodou. Nebo relativně, v podstatě za vodou, protože … eee… už je to jako dobrý, ty plíce už tam jsou, ten 34. týden, to už pro ně není problém a vyndali mi pesar (Ahm.) … S tím, že ten pesar na tom čípku vytvořil jizvu, která ještě obvykle drží (Ahm.) Já jsem teda pak v tom návodu doma četla, že se doporučuje to nechat do 36., 37. týdne (Ahm.) To byla jako švýcarskej návod, že jsem si to tam četla ten … Ale tak oni mi říkali tohle… nevím, čím to bylo, prostě už se to neudrželo tak dlouho, no. V podstatě mi … 20. srpna vyndali pesar no a 1. září jsem porodila. Jako co na tom bylo pěkný, že já jsem vlastně celý, celý to léto říkala, musím vydržet do září,

musím vydržet do září, – to byla moje mantra, každej dej. To jsem si řekla několikrát denně musím vydržet do září. Takže když jsem pak všem těm kamarádkám, co tam se mnou ležely jako 1. září napsala, že se narodil Radovan, tak se smály, že fakt je poslušnej (smích). Že vydržel do září, no. To bylo hezký. A takže ty si potom už byla doma, jo? Na ty poslední dny. Já jsem byla od 20. srpna doma … A to bylo dobrý potom všechno, jo? Vlastně … no … bylo to hrozně dojemný, jo? Když mě pustili domů nebo když najednou vylezeš z tý nemocnice, jo? Mně se chtělo brečet. Najednou si říkáš (roztřepným hlasem): Už je to jako dobrý. …Jo? Jako hrozně cítíš úplně takovou úlevu a … takovou, takový jako dojet, i když jako že strach ještě, ale … byl to takovej hrozně silnej okamžik, no. Že a Petr se strašně bál se mnou jet, autem, ještě s tím břichem, jako abych mu neporodila v autě. Že najednou, že jo, dva měsíce ležíš a najednou sedíš – jedeš v autě. No ale bylo to fajn, protože jsem si stihla vytřídit dětský oblečky, vyprat si to, připravit porodnickou tašku. To bylo první co jsem všecko udělala, protože Petr tyhle věci nějak jako neměl moc … na to neměl čas – tohle opravdu furt neřešil. … Jako nějaký dětský hadříky, tak to jsem byla hrozně ráda, že mě pustili domů a mohla jsem si to udělat. … A … pak to, no. Pak už mi jako tak začalo … otrnout a oni mi jako i ti doktoři řekli před propuštěním, jo, už začněte trošku chodit, čeká vás porod, ať máte kondičku. Přecejenom jste teď ležela, takže už si dejte třeba i krátký procházky. (Ahm.) Od toho zář nebo od konce srpna pomaloučku, takže (smích) To si neměla moc času. No ale mě ti najednou jako i otrnulo … takže když mi napsali - a chodili za mnou v podstatě každej den v podstatě kamarádky, když jsem byla doma těch 10 dní jako mě někdo navštěvoval, ale že jsem se snažila ty audience prožívat vleže. (smích) Ale ony mi třeba donesly oběd nebo tak, že to bylo takový i praktický a pak … vlastně 29. srpna mám narozeniny, tak jsem teda slavila taky v leže. To je pěkný, tak to jste takhle po sobě (úsměv) No, to právě jsem si říkala: Jé, to je největší dárek, že jsem ještě neporodila. No a pak teda posledního srpna bylo rozloučení s gymplem v restauraci a oslava nějakých narozenin. Tak jsem tam šla už jako s tím, že posledního srpna už to nebude (Ano.) (smích) Už fakt to bude září, tak jsem byla taková v pohodě, všechno dobrý, šla jsem na tu oslavu, Petr mě tam zavezl, tam jsem byla – já nevím, nemám představu o čase, od čtyř do sedmi? (Ahm.) Jsem tam seděla, povídala si .. šťastná, že mám normálně na sobě šaty nějaký, že to není ta košile nějaká (smích) … A tam mě to strašně nabilo (Ahm.), že najednou jsem mezi lidma. Jseš v hospodě – to bylo teda na zahrádce, ale jo? Jako po tom celibátu už společenským to mě tak strašně nabudilo, jo? Že možná i tom nějakým způsobem vyvolalo ten porod, jo? (smích) Prostě tak pozitivně úplně, jo? A tak v sedm večer jsem se s něma loučila a jako že – všichni mi přáli do budoucna ten šťastnej porod a v sedm ráno jsem jim psala smsku, že už (smích) Tak to byla teda kuriozita, no. … No a ten porod samotnej začal tak, že jsem teda pak přijela z tý hospody domů … a byla jsem unaven, tak jsem šla spát, asi v děvět večer. A tvrdlo mi to břicho, tak jako vždycky … jako že mě třeba tvrdlo fakt často, já nevím, třeba 20x za den (Hmm.) Takže to je taková křeč, že ti to břicho ztvrdne a tím, jak je to těhotenství pokročilejší, tím už je to víc nepříjemný. Ze začátku to tak nevidíš, ale pak už úplně … fakt najednou je to takovej tvrdej kopačák, jo? Taková křeč. V podstatě to jsou jako kontrakce

(Hmm.), ale jednou za hodinu nebo dvakrát za hodinu, takže to v podstatě tak jako … A s tímhle jsem jako usínala, s tím, že se mi fakt jako rozjely ty kontrakce, když já jsem byla na to zvyklá, tak jsem si říkala- to je standardní, jo? Až …furt jsem se tak převalovala, furt jsem to chtěla zaspat a teď koukám na hodiny a ono je dvě ráno a furt ty kontrakce, mě furt tak tvrdlo to – si říká: Ty jo, to je divný, tak jsem si to stopovala na mobilu a zjistila jsem, že ty kontrakce jsou … 2 až 4 minuty. (Hmm.) Říkám, ty jo, co mám dělat? Tak že teda vstanu, Petr prosím tě lež, spi – on jako fakt co nemusí, to si nepřipouští. Jo? … Jako spi dál. A teď já jsem se zvedla, jak bydlíme v tý garsonce, tak jsem si vzala nějaký knížky o těhotenství a šla jsem do koupelny, že to tam nastuduju- Jak poznám poslíčky. … Jenže to tam v tý knížce prostě není. Jedinej recept na to je (rozhovor je přerušen, protože slyšíme, jak ve vedlejší místnosti pláče Radovánek, Julie se v půlce věty zastaví a rozhodne se ho jít nakojit.) Jo, takže jsem šla do tý koupelny studovat poslíčky, jenomže ty poslíčky poznáš tak, že nebo co se tak říká, že si dáš tu horkou vanu a oni se ti buď rozjedou, nebo zastaví (Hmm.) Ale pokud by ti měl hrozit předčasný porod, tak se to zásadně nedoporučuje, protože si ten porod můžeš vyvolat tak jako tak. (Jasně.) … Takže – neměla jsem žádnou páku na to, jak se uklidnit, že to jsou poslíčky nebo nejsou … a už to ale začaly výt takový stahy, že jsem si musela kleknout, což jsem do tý doby nezažila. Jo? Že to byla taková jako větší křeč. Ale furt jsem byla hrozně v pohodě (Ahm.) A tak jsem zavolala tý dule, to jsem vlastně neřekla předem, to byl náš velkej spor s Petrem už v těhotenství, kdy já jsem se rozhodla … že chci mít u porodu dulu … Petra se to strašně dotklo, protože když to zvládli jiní chlapi, tak on to zvládne taky, tam nepotřebuje cizí ženskou, aby mu u porodu říkala, kdy mě má držet za ruku a pojal to jako strašně ješitně … egoisticky a vůbec nechtěl slyšet o tom, že … je to můj porod, že to bude moje bolest a že – nakonec byl rád, že tam je. Prostě měli jsme fakt kolem toho spory a …že se ho to prostě dotýkalo, zaprvé chci investovat nějaký peníze do tohohle a za druhé když všichni jeho kamarádi ten porod zvládli, proč on by to nezvlád. Že jo? A vůbec, vůbec opojíl to, že to pomůže mě, jo? Vůbec všechny ty studie jak ty duly urychlujou porody, jako moc tý ženský pomáhaj … tak to nějak to, no. To prostě nějak opomílel Jo. Ale prosadila sis to? No pak to bylo limitovaný ještě tím, že ta dula řekla nebo řekla – ta Petra, budu mluvit o Petře, jo? (Jo, ahm.) Tak ona řekla, žeee, ona nikdy v létě nerodí. Že ona má prostě v létě prázdniny, že ona rodí od září do června, takže já jsem vlastně (smích) se soustředila i na to, že nesmím rodit … poslední týden v srpnu už taky jako asistuje, jo? Ale červenec a většinu srpna neasistuje, takže jsem se i soustředila na to, že ji tam chci mít … Takže jsem se soustředila, že sem ji tam chtěla mít a co bylo pěkný, mě vlastně propustili domů a já jsem ji nějak v úterý na konci srpna napsala, že jsem doma … a ona mi napsala, ještě tejden vydrž a já jsem fakt vydržela tejden. (smích) Ještě tejden vydrž a bude to dobrý a já jsem fakt za týden porodila. No a To je co? To je někdy takové zvláštní … Je to úsměvný. takže jsem ji volala v ty dvě ráno a Peťo prosím tě, takže je to tak a tak, mám kontrakce po 2, 7 minutách a jsou takový, že nemůžu spát ... A ona víš co? Protože ona normálně ta dula má v kompetenci, že přijede, podívá se, jak si otevřená a případně ti řekne, jestli máš jet nebo nemáš. A ona říkala, já se do tebe vůbec dívat nechci, ty seš riziková, jeť rovnou do nemocnice, a kdyby něco, tak mi zavolejte a já za váma přijedu. Jo. A ona je takhle na telefonu i v noci, jo?

no tak většina porodů je v noci (smích) Jako v podstatě od přírody je to daný nebo to ona nám to vysvětlovala, já jsem byla u ní na dvou lekcích předporodního kurzu, víc jsem nestihla. Tak říkala, že to vlastně tak má příroda zařízený, že ta ženská když rodí přes noc, tak u toho stíhá odpočívat a lehce pospávat, jo? (Ahm.) Že se tak nevysílí, jako když rodí přes den a na druhou stranu je jako nějak, že jo? Je – ta noc tě chrání v podstatě (Hmm.) před nějakýma predátorama, asi víc než den, nevím. Že to tak jako bývá častěji. (Ahm.) V podstatě i nejvíc lidí se rodí a umírá někdy mezi tou druhou a čtvrtou ranní (Hm,hm.) Že to jako je takovej okamžik zvláštní. On se teda narodil později, ale. No a tak mě to v ty dvě ráno nebo kolik bylo …, půl třetí?, řekla, tak já jsem šla – si říkám, tak jo, že mě tak ujistila – já jsem nechtěla být ta hysterka, co jede do porodnice, protože prostě nemůže usnout. Ale když mě to řekla ona, tak říkám fajn, říkám Petře, tak jedeme – pro jistotu. Jo, v pohodě, tak jeden, aspoň si to natrénujem (manžela představuje tak, že je naprosto nad věcí, v pohodě) Teď jsem brala tu tašku porodnickou: Proč bereš tu tašku? Proč bereš foťák? Uklidni se, ne? A … jeli jsme a on si ještě liboval tu silnici, jak jsou prázdný silnice, to byly ještě hrozně horký dny, tak úplně jak je chladno, příjemně a … tak si to liboval, jak si to natrénujem. A ještě dělal ty šprímy, tak já už v tom autě říkám hele ale, když tohle jsou poslíčci, tak já pak fakt nevím, co je porod, jo? (smích) Ale furt jsem byla v pohodě. Akorát fakt už jsem se musela takový to (protahuje se a choulí) a pak zas dobrý. No a přijeli jsme do tý porodnice, … tam mě vyšetřila, řekla, že jsem na 7 cm a šla jsem rovnou na sál. (Ahm.) … A teď já jako … tak jsem jako, jestli mi nemůže dát kapačku, jo? Magnezia, aby to zastavilo (smích) A ona se tak usmála a řekla, já vám ji klidně dám, ale vy rodíte. Tak se mi začaly klepat kolena a najednou to začalo bolet, jo? Najednou prost … najednou fakt jsem se začala svíjet, přestala jsem dejchat normálně, začla jsem prostě hekat jak pes a začalo to bolet … A najednou prostě ztráta energie. Jako v tu chvíli jsme prostě ucítila jako fakt selhání, protože já jsem – jako ona udělala ultrazvuk, plod má 2,5 kila, je to v pořádku, to už by nemusel jít do inkubátoru. … Jo jako? Tak ..mě to tak jako hrozně zasáhlo jako že, zaprvé ten bezcitnej přístup, jo? Jako já nečekám plod, já čekám dítě (Ahm.) Protože tak jako …není to jako nějaký pozitivní sdělení (Smích – na uvolnění?) … který by mě ukonejšilo a na druhou stranu selhání, říkáš si, že ještě jsem rodit nechtěla. Jako … a pokud mám říct pravdu, já jsem si přála, aby se narodil 9.9. (Ahm.) (smích) 09. (Ahm.) Že prostě jsem si říkala, když už předčasně, tak teda 9.9., to bude jako dobrý a bude mít krásný datum. A toho 1. jsem prostě psychicky fakt nebyla ještě připravená, jo? A … 2,5 kila … no prostě se mi z toho udělalo fakt jako zle, že teda rodím a … psychicky jsem to jakoby chtěla prostě zastavit (Ahm.) Ještě bylo vtipný, že jsem jako vylezla teda do čekárny, říkám Petrovi, ať donese tu tašku z auta a on úplně: Jakou tašku? Proč? Říkám, protože já rodím. A úplně prostě kamenej výraz (smích) a jemu fakt jako nepředešlo, že já jako fakt rodím. (smích) To bylo takže byl z toho docela v šoku, asi víc, než já. No a teďka jsme sjeli vlastně na porodní sál … to bylo ještě takový jako úsměvný, že seš tam fakt jako máš ty svoje bolesti, oni převlíknou do nějaký tý košile, teď ti z toho lezou furt ty prsa a Petr furt chodil a zakrýval mi ty prsa. Jo? Tobě je to úplně jedno (smích), to je to poslední, že ti leze nějaký prso. A teď: Prosím tě miláčku, kde máš tu … a já jsem tý doktorce právě že říkala jako já jsem domluvená s dulou. A ona, no tak jestli chcete, tak ji zavolejte, ale počítejte s tím, že to bude hodně rychlý. Tak ji kdyžtak zavolejte hned. No a na tom sále jsem řekla Petrovi, řekli mi, že to bude rychlý, rozhodni se jak chceš. Mně je to prostě jedno … (povzdech) A on tak mám ji zavolat nebo ne? Říkám, mně je to fakt jedno. Jo? Jak chceš ty

(Jo.) … A teď on začal prostě, prosím tě, kde máš tu porodnickou knížku? A kde máš ee … a kde máš tohle? A prostě dej mi pokoj, tak to tam najdi, nech mě bejt, jo? Protože já už prostě jako fakt máš bolesti a začneš být hrozně protivná, jo? A ještě řešíš, že rodíš předčasně a ještě nechceš … a … stresuje tě to jako. Takže … to Petrovi došlo, že budu asi strašně protivná … tak říkal, já zavolám tý Petře, říkám, jak chceš. Takže z vlastní iniciativy jí zavolal, úplně sám od sebe a jako i zpětně přiznává, že to bylo prostě, že mu došlo, že fakt jako budu protivná a že bych byla nesnesitelná … takže ji zavolal a pak teda všude vykládal, jak byla skvělá. Fakt byl rád, jak jsme mu to říkala, že pak bude ještě rád, že tam je, tak fakt byl rád. No (Ahm.) No a já taky strašně, protože vlastně m dali na sál, já jsem prostě řešila to, že ještě rodit nechci, blokovala jsem si to nějak a nakoukla tam ta porodní asistentka, říkala, dejcháte moc rychle, dejchejte pomalu a šla pryč. (Ahm.) Jako že prostě … nikdo prostě neřeší něco prostě aaa … ještě mi dali nějakou kapačku těch antibiotik, co se dává, když rodíš předčasně … Noa pak najednou tam došla ta Petra a … to prostě přišel anděl, jo? Najednou jo? Ten lidskej přístup, ta tvoje, ta tvoje porodní bába, kterou potřebuješ, se kterou máš prostě důvěrnej vztah. I když my jsme se zas až tak nepoznaly, kvůli tý nemocnici. Tak i přes to, najednou je tam někdo, kdo je prostě jen pro tebe. A kdo ti dá ten klid. A fakt, ona vešla a … já úplně jsem tak na ní upřela oči a říkám Peťo on má jenom 2,5 kila. A ona, prosím tě, dyť to je úžasný, to je prostě skvělý, tys to vydržela tak dlouho, jo? Teď se prostě soustřeď už jenom na to dýchání, na to miminko … a přestaň takhle ležet, přestaň takhle dýchat, pojď si kleknout a začala prostě se mnou – mě navigovat … aa …pak to prostě bylo fakt úžasný, to si myslím, že tomu porodu, vůbec tomu průběhu strašně, neskutečně pomohlo, protože najednou já jsem zapomněla na to, že to dítě je malý, že ještě nechci rodit a najednou se soustředěna to, že fakt už rodíš a ... a tím pádem už nemyslíš na ty věci kolem a myslíš jen na to dítě, aby v tom břichu dobře dorotovalo, aby dobře prostě postupovalo, abys ty byla co nejuvolněnější, abys dobře dýchala, aby to všecko prostě mělo ten dobrej průběh. Protože nic jinýho už stejně neuděláš, jo? A v tomhle třeba ona mi strašně pomohla, v podstatě to zapřáhla i Petra, takže jako … se dost jako nadřel, v uvozovkách při tom porodu, že opravdu jsem se o něj opírala a držel mi ruce a nohy a otíral mi čelo a dával mi pít a (Ahm.) a … v podstatě díky ní, protože sám by jako taky nevěděl, co jako má dělat, že jo? Jak to má vědět … (Jo.) A na druhou stranu nám prostě dala ten klid, ten klid, že je je to všechno, jak má být, že je to všechno v pořádku. … A když to řeknu časově, tak vlastně … jsem tam přijela o půl třetí … nebo o půl čtvrtý – o půl čtvrtý jsem byla na sále a za 10 šest se narodil. Hmm. Tak to je teda rychlý, ještě na první porod. Fakt. Ale zase s tím, že jsem rodila už v noci a nevěděla jsem, že rodím. Hm, to je taky pravda. Jo? Že já jsem přijela do porodnice a byla jsem na 7cm. (smích) Si zůstávala dlouho statečně doma. (smích) Nevědomky. Jo? Že když už přijedeš na 7 cm, tak to asi většinou nebývá, nevím, jako nemůžu říct. Ale ona mi teda – myslím si, že kdyby tam ta Petra nebyla, tak by to bylo ještě delší. No, takže akorát mi teda – takže to bylo půl čtvrtý … nějak. Pak tam nakoukla ta porodní asistentka, koukla na mě, říkala, jestli v pět nepraskne voda, tak to půjdu prasknout. … Já jsem koukala na hodinky ... pak mi teda v nějakých těch nějakých 5,10 přišla prasknout vodu, to se ty kontrakce šíleně zintenzivnily, to jsem měla pocit, že každou další kontrakci nepřežiju, protože to fakt najednou dostalo takový grády, že už ti nestihne nikdo doříct větu a

ty máš pocit, že s každým, s každým dalším vztahem už se nenadechneš, no. Jako jako i ty ideály předem, že nechci epidurál, nechci císaře, nechci nástřih a … v tu chvíli by si brala úplně všechno, kdyby mi řekli, uříznem vám hlavu, tak si nechám uříznout hlavu. Mě to bylo fakt, já jsem byla tak zoufalá – jako já jsem se předem porodu nijak nebála, ale … ale nečekala jsem – říkám to byla jako zkušenost a zase co jsem slyšela a četla a ony možná ty předčasný porody bolí víc, protože ty porodní cesty nejsou tak připravený. Jo? Že co mi popisovaly ty porody holky, co rodily v termínu, tak mi přišlo, že jsou – jo? Že ty moje porodní cesty byly ještě dost ztuhlý. Jo? Že to dítě, navíc to dítě nemá takovou sílu a … a nespolupracuje tak, jak zralý dítě. … To jsem právě četla, že u předčasný porodů se nástřih dělá automaticky, že ty miminka nemají právě, jak si říkala, takovou sílu. Jo. Ale to je možná právě u menších dětí, že jo? No, to je fakt … nemůžu říct, mě nestříhali (Hmm.) Jako že opravdu byla jsem strašně ráda, i když v tu chvíli mi to bylo úplně jedno, ale … že opravdu – ta asistentka masírovala hráz a do poslední chvíle čekala, jestli to bude nutný nebo ne (Ahm.) A jo, akorát pak teda uvnitř jsem měla čtyři stehy (povzdech) (Ahm.) Ale jako, že stříhat mě nemuseli a … myslím, že fakt díky tý dule, díky tomu cvičení to zase bylo krásný. On byl od začátku … hrozně poslušnej. Že i ty ozvy, všechno bylo úžasný, právě i v tom ležení v tý porodnici, tak on byl hroznej vzorňák, jo? Jako že vždycky ráno a večer jako chodili na ozvy, vždycky poslechnout srdíčko a on tam vždycky – ho napoprvé chytli a už se mi jako smáli: To vaše dítě, to je takový vzorný, už se na mě chodily zaučovat ty … sestřičky mladý, protože prostě jak ho vždycky chytly, jo? (Ahm.) Že některý ty děti byly hrozně divoký, v tom břiše lítaly a on prostě … jako bouchal (smích, předvádí, jak byl jakože pyšný, že si ho přišli poslechnout) Že jako i od nějakýho hrozně malýho týdne, kdy ty děti jdou ještě špatně slyšet, tak ho chytli, jo? (Jo.) On je prostě vzorňák, no (něžně, pohladí Radovánka) … A to jsem mu říkala, že je hrozně hodnej, třeba i proto je tak hodnej. (smích) (Hm.) No takže i přes ten porod byl takovej hodnej, to tak jako … akorát mě při porodu překvapilo – no, překvapilo, hlavně nevíš, co to je, že jo? Ale třeba když tam říkaly nějaký ty maminky, se kterýma jsem mluvila (začne šeptat a mluvit „posvátně“) – Já když jsem porodila, najednou když ti dají to dítě na to břicho, to je takový blaho, jo to je najednou prostě taková radost. (už normálně) Tak já jsem pak měla zpětně výčitky, do dneška si to uvědomuju, že mám někde uvnitř výčitku, že jsem prostě necítila nic. (Ahm.) Já jsem byla prostě tak … i možná po tom dvouměsíčním ležení, já jsem byla tak zdrcená z tý bolesti, že prostě, já jsem byla prostě ráda, že je děťátko živý, zdravý … i Apgar skóre měl úžasný, měl 9, 9, 9. (Jo.) Jo? že prostě jako v podstatě normální dítě, ale … (povzdech), prostě já jsem necítila jako fakt nic. jo? Oni mi ho teda jen chviličku položili na břicho a hned ho odnesli, protože byl hubenej, tak ho vlastně hned dali do vyhřívanýho lůžka, do nějaký kožešinky (Ahm.), takže mi ho prakticky hned odvezli. Ale mě to bylo fakt jedno. (Ahm.) Což jsem si pak jako vyčítala dvě hodiny na to, ale prostě v tu chvíli já jsem byla tak tak strašně vysílená, že (Ahm.) že jsem jenom ležela a říkala: Petře, já vůbec nic necítím, ne? Jako že mě to přišlo hrozně divný, jo? (Ahm.) … … No, … no to asi stačí, ne? K tomu porodu. Ahm a teď když ses dostala tady k tomuhle, tak kdy – kdy tak jako si pamatuješ, že poprvý si něco cítila?

Asi za dvě hodiny (smích) (Jo?) Ne tak právě potom tam byla ještě ta dula a říkala, tak Petře už malým běž hned a Julča si tady ještě poleží. A to bylo třeba pro mě hrozně důležitý, jo? Že sem věděla, že tam není sám, jo? Radovánek. Ale čas přestane mít pojem. Já jsem pocit, že tam ležím půl hodiny, potom mě řekli, že tam ležím dvě hodiny. Jo? Že …že ty tam ležíš, klepou se ti ty nohy tím vysílením … a (povzdech) a fakt seš jako úplně někde jinde, v jiný dimenzi, ale byla jsem fakt jako ráda, že Radovánek tam je – není sám, že tam je s ním Petr. … a vlastně ta Petra, ta dula tam se mnou ještě chviličku byla a … mě dala pak nějaký rady, co dál a pak se za ní ještě Petr stavil, že mu dala nějaký homeopatický masti, na mazání (Ahm.) do pochvy, na hojení, no. … A ještě pak nějaký – jo, že ještě pak tam chvílu figurovala, než odešla … aaa …tak pak co? Bylo hrozně fajn, že tam byl Petr, vůbec myslím, že ten partner u porodu je hrozně výborná věc … nebo možnost. Takže á si myslím, že tomu chlapovi to jako fakt prospěje, i tomu mýmu balvanovi to určitě prospělo (smích), že si prostě – že tě vidí bezvládnou, jak z tebe teče ta krev – on si myslel, že u porodu není krev, jo? Ne, jenom voda (smích) A že si takovou tu intimitu prožíváš s ním a ne s nějakou sestrou, která řekne, pospěšte si, … nějak takhle, jo? Že ten chlap prostě je s tebou a já jsem jim tam ještě omdlela, tak mě ještě vzali, Petr mě pak vezl na vozíčku na ten pokoj a Petr byl teda strašně nabitej z toho, on úplně pak v tom pokoji: Já vůbec nejsem unavenej – já úplně zničená, říkám: Ježiš mane, jak je to možný? Jo? (smích) Úplně zbitá jsem byla, jo? A můj manžel, nadupanej endorfinama a … volal, volal jako tý rodině – tak to bylo taky vtipný. To bylo, to bylo hrozně dojemný, jo? Jako jsem prostě slyšela, jak tam máma brečí do telefonu. Jak to v podstatě nikdo nečekal. My jsme to čekali celý léto (Ahm.) tak toho 1. září už to fakt jako nikdo neřešil (smích). Teď Petr v podstatě volal v šest ráno, si myslel, že potřebuje někam odvézt, že nemá auto … a nikdo nečekal porod, jo? Jako, moje máma: Petře, co potřebuješ? (smích) Jo? Že přece jenom, když se blíží termín a volá ti ten … eventuelní rodič, tak čekáš, že už (Hm.), zatímco když my jsme volali, tak to nikdo nečekal, že už. No a pak jsem ležela na tom pokoji a hned, hned jsem říkala na sestru, kdy můžu jít za ním. Jo? Že už pak, pak jsem za ním chtěla jít. Najednou ta představa, že Petr jel domů nebo jel pryč, najednou je tam sám – už jsem to jako nesnesla. A ona, že ještě musím počkat až mě odpojí – já už nevím, na co jsem musela čekat, že tam byla nějaká vizita nebo něco. No a pak hned jak to, tak jsem tam šla za ním, to bylo hrozně … to bylo hrozně pěkný, no (velmi něžně) No, najednou to miminko, on – on už spinká, že jo? a úplně …(povzdech) zvláštní pocit, no. Těžko, těžko to pojmenovat. Neskutečný, no. … Jak fakt zázrak. No a pak ta sestra hned na tý JIPce, ať si ho zkusím přiložit k prsu a já furt jako – mně ani v těhotenství jako prsa fakt nezvětšily tak furt jsem jako trpěla nějakým pocitem, že …. že jako proč bych ho tam přikládala, jo? Když v tom prsu nic není (Ahm.) Ale Radovan to viděla jinak, prostě ten se tak přicuc, že jsem myslela, že mi ukousl prso i s žebrem (smích) Jako že říká se, že nedonošené děti se těžko kojí, tak s tím teda jsme taky problém neměly, on se přicuc úplně … úplně do dneška si představuju tu bolest, jo? To ve mně projel úplně elektrickej šok, to jsem se tak lekla. A ta sestra: No tak vy s kojením problém mít nebudete (společný smích) No a tak jsem urgovala, ať mě ho dají a ona se v 5,50 narodil a v 9 už jsem ho měla na pokoji. (Ahm.) To už byl vlastně se mnou. Akorát měl nějakou teplejší zavinovačku, nějakou kožešinku tam měl, jinak – jinak v pohodě. A měl teda monitor dechu (Ahm.) V tý postýlce. Což donošený děti většinou nemají (Ahm.) No (povzdech) akorát potom bylo nepříjemný, že vlastně třetí den, ono to je běžný u těch miminek, že 95% má pak komplikovanější tu novorozeneckou žloutenku, ale samozřejmě si

pořád říkáš: Třeba my ne, třeba my ne. Ale třetí den mi ho odvezli … a byl pod lampou vlastně od nějakýho čtvrtka do neděle. (Ahm.) No No a já vlastně ani nevím, jak to chodí. Můžeš jako po tom za ním chodit a normálně ho kojit? Ty za ním chodíš a kojíš ho, naštěstí já jsem měla pokoj hned u tý JIPky, jo? (Ahm.) Já jsem to jako neměla třeba přes patro, nic. Tak to bylo hrozně fajn. Akorát že teda, ty za ním chodíš, když tě ty sestry zavolají. Jo? A mně se prostě nalívaly ty prsa, úplně tě to bolí a teď ještě nemůžeš tam to dítě přiložit, když .. když… Když ty chceš Když ty chceš. Protože je nedonošenej, musí tam být ty tři hodiny rozdíl, jo? A fakt to bylo hrozně nepříjemný. A vlastně pod lampou má zalepený oči … to, že mu nevidíš do očí. To já jsem taky jako dost – první den dobrý, protože tam se mnou byla na pokoji taky holka, která měla holčičku – donošenou teda na světlech, tak to ještě tak sdílíte spolu. Pak jí už pustili a šla domů a to jsem jako fakt … to jsem i obrečela, že chceš být s tím miminkem čím dál víc a on je někde pod lampou, bolí tě prsa a čekáš, jestli ti nějaká protivná sestra řekne, kdy můžeš jít kojit. A to vždycky – jak normální děcka, musíš je zvážit, nakojíš, zvážíš a vypočítáš si kolik vypil. (Ahm.) Jo? Teď jsem ho nakojila, on se svým apetitem vypil osmdesátku nějaký třetí den nebo čtvrtý, 70 – prostě takový vysoký, jo? Tak jsem to říkala tý doktorce nebo komu a: To nemůže, to jako je špatně, to si hlídejte, to nemůže vypít tolik, to jako mu z toho pak může být špatně, to by plakal. Tak příště jsem šla kojit se stresem, aby jako nevypil tolik, tak jsem zas hlídala … furt jsem ho odstavovala, vážila, jestli jako už dost nebo ne, tak jsem mu nechala radši nějakou padesátku a … když jsem tam šla za další tři hodiny, tak sestra říkala: Já jsem vám ho ještě přikrmila. Tak já… A čím ho přikrmila? No, od jiné mlíkem nebo třeba některý ženský když si odstříkávaly, tak Jakým mlíkem, jako prostě (neskrývám údiv, je to pro mě nová informace, že se dokrmuje cizím mlékem, Julie je rozhořčená, nenechá mě doříct větu.) No, ani že mě třeba nezavolala, abych ho nakrmila já, jo? Jenže vem si, že si hrozně bezbranná, jo? Jde o tvoje dítě a prostě držíš hubu a krok, protože … jo? Víš, že to dítě je v její moci a ty nenaděláš nic. Takže se mi úplně podlomily kolena. Říkám, dyť já mám mlíka dost, proč ho přikrmujete? Ale v podstatě se bojíš někomu, jako moc provokovat (Ahm.) protože jde o tvoje dítě najednou a … seš strašně jako bezbranná a radši, radši mlčíš, no. … … No ale pak teda když mi ho dovezli, tak to byla taková radost, to bylo vlastně. To bylo 6. září, to bylo rok po svatbě. (Ahm.) Jo? Že jsme se… mi ho dovezli po vizitě najednou na pokoj a já už jsem měla miminko (řekne to s takovou posvátnou radostí) … Tak to bylo pěkný, no. A 7. září jsme šli domů (Hmm.) Nebo 6.? 7. září jsme šli, v pondělí. … Příchod domů (vybere si další lísteček) Tak ee… když jsem ho položila do tý postýlky, … nakolmo, jestli mi rozumíš – na tu krátkou a on byl poloviční v tý postýlce, tak jsem se rozrečela. … Tak se mi opět vrátil pocit nějakého selhání, že ještě měl být v břichu, že prostě je strašně malinkej a že jsem to zavinila já (Hmm.) A … a že, najednou prostě, že v tý porodnici mají ty malý postýlky, jo? Kde ty děti. Jako byl ze všech nejmenší, když jsem tam šahala po těch tříkilových, protože když šel z porodnice, měl 2,48, že jo, že? Po tom porodu zhubnul, pak začal už přibírat. … Tak šaháš po těch tří a půl kilových dětech, říkáš si – co to je prostě za valibuky, ale furt leží v tý malý postýlce a teď ho dáš do tý velký a vidíš, jak je

prostě fakt malinkatej. … Tak to bylo takový, ale … …. Ale to jsem prostě rozdejchala, protože Petr: Proč brečíš? Ne, jako že to nějak prožíval se mnou … a … pak už to bylo dobrý, no. Tím že vlastně všechno se nám nastartovalo perfektně, i to kojení … i to, že on vlastně furt spal, neměl vůbec žádný koliky nebo žádný takový problémy trávicí a v podstatě od začátku hrozně bezproblémový mimino, tak ten příchod pak byl strašně fajn a jak třeba čteš články o šestinedělí, jak je to strašně krizový, tak pro mě to bylo úplně úžasný období (Ahm.) Protože to byla prostě úleva. To byla tak neskutečná úleva po tom čekání a počítání každýho dne a každýho gramu, tak najednou prostě víš, víš, že si ten boj vyhrála. Jo? Že máš prostě miminko … který … který to zvládlo všechno, jo? I když nenarodil dřív, tak, že … to je v pohodě. … A ještě bylo vlastně září, v tom září bylo hrozně pěkný počasí, takže i když jsme, protože s dítětem do tří kil nemáš chodit ven, ještě na procházky, takže jsme byli do konce září, do nějakýho 25. září doma, to jsem vůbec nechodila ven … ale …prostě bylo krásně, mě to prostě psychicky – to bylo úžasný období, jo? Že jsem se tak …sžili a mě vůbec nevadilo, že nevidím lidi a že jsem jenom s ním a a … ten zázrak toho nevinného tvora a vůbec jsem nic nepotřebovala, vůbec jsem neměla žádný deprese … jenom prostě (vzdychne) žasneš … a pak teda když jsme začali jezdit s tím kočárem ven, … a ty si obejdeš ty bloky první, ty půl hodiny chodíš, ne? A teď (smích), fakt to je takovej malej svět, po tom ležení, ležení. Ty najednou chodíš, netvrdne ti břicho, nebojíš se předčasnýho porodu a nebojíš se vůbec ničeho. (říká to s velkým nadšením, velmi přesvědčivě) (Hmm.) A … o to víc to všechno oceníš, jo? Jako, že budu strašně ráda, když další těhotenství už nebude takovýhle, ale … ale teď to jak bylo, tak si myslím, že jsem to asi fakt potřebovala, jo? Že si člověk tak jako přehodnotí všechno, zpomalí, dá tomu dítěti zase nějaký jiný vnitřní věci … i když mě třeba v tom ležení v tý nemocnici vadilo nebo že jsem postrádala takovou tu komunikaci aktivní s tím miminkem (Hmm.) Že jo? Tam si prostě nemůžeš povídat s bříškem, i když bych nějak vnitřně chtěla, jo? (Hmm.) Není tam tolik intimity. No, protože je vás šest na pokoji, tak nemůžeš říkat A Radovánku … nejde to no. (Hmm.) ale prostě zase seš – tak nějak vnitřně si s ním povídáš. … … Tak to vypadá, že to u vás všechno fakt dobře dopadlo, no. Hmm, no, jako pak teda ještě… … ta žloutenka se mu vlastně táhla, že byl ještě dlouho žlutej (Ahm.) že mu to trvalo dýl to vstřebávání toho bilirubinu, ale … ale to bylo v pohodě pak. bere si další lístek) Vztah k dítěti a partnerovi, jako teď nebo v průběhu? Co tě k tomu napadá (dávám ji volnost, aby se mohla vyjádřit k tomu, co pro ni osobně je důležité, nechci navádět a podsouvat témata) No, ze začátku … no ze začátku to bylo problematický, … protože …je to novej rozměr, že jo? Do toho vztahu. A hodně sem postrádala takovej, třeba i v tom těhotenství, takovej, když je ti blbě, takovej ten Petrův element, to jako citlivý, co on nemá nebo co on ukazuje … I v tom těhotenství, ze začátku je takový to sdílení, jo? Že on prostě – u nich v rodině se city u chlapů moc nenosí, ani u žen jako. takžeee … i když jemu to zase pomohlo vyřešit ty věci, který měli v rodině s rozvodem a takový nějaký problémy. Jo? Že mu to pomohlo, že v podstatě se ho to ani nedotklo (Hmm.), ale třeba to jsem postrádala, takový to vnímání, prožívání, takový to, když je ti blbě, tak ten chlap si k tobě lehne a hladí tě po zádech, jo? Což Petr nemá, nedělá. … … (Hmm.) … dělá to zas jinak, no. … No a ten vztah vlastně to že ze začátku to bylo i … i takový, že jo? Dvou a půl kilový dítě je fakt malý nebo i tříkilový dítě je

fakt malý, takže Petr se … třeba bál ho chovat, bál i se h přebalovat, bál se ho koupat (smích) (Ahmm.) To znamená, že nedělal vůbec (smích) (Ahmm.) A na druhou stranu mi ještě otevřeně přiznal, že ho to moc nebaví … jako že se těší na budoucnost, jako ne, že by ho neměl rád, měl ho rád. Těšil se prostě na budoucnost, až s ním bude sranda, ale v tuhle chvíli protože – ho to moc nebaví, protože ví, že je tak plně nahraditelnej, že vůbec se mu nevyplatí se snažit, jo? Jako že Petr je nahraditelnej? No, že ho to prostě …Mě to štve, že … že já kdybych tady vůbec nebyl, tak jemu je to úplně jedno. to řekl jako jo? takhle nějak. Ale samozřejmě ho měl rád, ale samozřejmě – ten chlap prostě to uchopení toho novýho člověka vezme z úplně jiný strany a musí se s tím prostě smířit po svým, no. každej chlap to dělá jinak. jako samozřejmě existují filozofie aktivního otcovství, kdy se doporučuje, aby ti otcové od začátku přebalovali, koupali … žehlili plínky, ale v podstatě nemůžeš to chtít po každým chlapovi a … a … a každýmu chlapovi to trvá jinak dlouho, no. Je to o tom vyříkání … a jako fakt ze začátku jsme se hádali víc, protože opravdu já jsem byla strašně spokojená, na druhou stranu jsem postrádala jeho aktivitu, jenomže on se bál prostě, on se bál s ním manipulovat, nevěděl jak. Myslím si, že u druhýho dítěte už bude v klidu. Fakt to je taková nov dimenze … to celej ten vztah, to je fakt náročný, no. Že já jsem sama za sebe s Radovánkem jsem byla strašně v pohodě, ale od toho Petra jsem očekávala něco, co on ještě nevěděl, jak. … No a teďkom vlastně jsme už je to – ale je zase mě se tam líbí to jak se ten partner s miminkem tvým povídá, tak to je strašně něco hezkýho, jo? To úplně vidíš, jak to najednou ta rodina se uzavírá do takovýho pěknýho kruhu (Ahmm.) Když si tvůj chlap hraje prostě s vašim dítětem … to je strašně pěkný. Jako do dneška, no. Najednou cítíš, jak ta rodina tepe uvnitř, jak má uvnitř to srdíčko, který funguje. Jo, že jste ta trojka, to je hrozně hezký. A teď v současný době je to fakt o něčem jiným, že jo? Teď už reaguje, chechtá se … v podstatě když Petr přijde z práce, tak už čeká, co bude za srandu a vidíš, že prostě ho zná, že se na něj těší … chechtá se s ním. Protože, že jo? Ten tatínek na dvě hodiny ze sebe vydá maximum, dítě učurává smíchy a tatínek je úžasnej, že jo. Maminka za 22 hodin ze sebe vydává to, co může a nikdy není tak vtipná … (smích) A pak tatínek ještě řekne, jak to všechno má dělat (smích) a co všechno dělá špatně … jo? Tak je ot fakt už o něčem jiným, když to dítě reaguje, chechtá se, dělá kotouly a … nebo nejen teď, jo? Že třeba od toho, třeba co bylo hrozně pěkným od nějakýho toho listopadu, to znamená září, říjen … třeba 3 měsíc? jak to dítě – nebo i druhej – když se na mě podíval poprvé, jo? To dítě (Ahmm.) Že do tý doby je to taková loutka, kterou tak opečováváš, jseš takovej otrok toho otrokáře, běháš kolem něj a on si žije ve svým světě … a najednou – se na tebe podívá (opět to říká velmi posvátně, nevšedně) … Tak to mě taky z toho šel mráz po zádech. Fakt ten první okamžik … nevím, no. Nevím, jestli třeba jiný matky to takhle nezaregistrovaly, nevím. ale fakt si pamatuju ten okamžik, kdy se na mě poprvé podíval a já jsem věděla, že se dívá na mě. (Ahmm.) Že nezaostřuje nějakou skvrnu barevnou, ale že se mi dívá do očí, to bylo hrozně takový (předvede zatajení dechu jako při úleku, pak povzdech, usmívá se) Zvláštní no. (Hmm.) … No a současnost (další lístek), k tomu už se tak jako dostávám, že jo? že jo, teď už to půlroční dítě, to už je strašně jako takový fajn. Hrozně si to užívám a celkově … když bych to tak uzavřela, já jsem nikdy nebyla ženská, která by slintala z miminek, koukala po kočárkách, jako že – učila jsem na gymplu, tak jsem se věnovala téhle té věkové kategorii huberťáků, který už chápou dvojsmysly. takže když jsem byla těhotná, tak jsem si prostě

představovala, jak budu mít toho puberťáka (smích) a vůbec mi nedošlo, že budu mít to miminko. Jo? (slovo miminko řekne po smíchu již velmi nežně) A úplně mě to pak hrozně změnilo. Jo, že … že si strašně užívám miminko a vůbec se netěším, až bude chodit, až bude mluvit, až mi bude rozumět, co říkám, až bude jíst. Jo? Jako, že fakt jako fakt sleduju to miminko, jo? Každej den, každej pokrok, každý gesto, vůbec se netěším, co bude za měsíc, protože mě se strašně líbí to, co je teď. A jde to na tobě poznat. Žádný až, jako je to prostě fantastický tak, jak se to pomaloučku vyvíjí a – že mám kamarádku, která furt: Já se tak těším, až ty holky mi budou rozumět, až budu mít tu zpětnou vazbu i verbální, jo? Ale fakt … ono ti to dává zpátky, ale jinak a je to úžasný. Jsi spokojená matka? No, strašně, strašně fakt jako že i moje práce tý učitelky a dělala jsem doktorát, bavilo mě to … ale v okamžiku, kdy jsem se stala matkou, jsem si říkala, jak jsem mohla tak dlouho nebýt matkou, jo? Dyť to je tak něco úžasnýho jako že, nezažila jsem nic lepšího, no. Tě to hodí do takový dimenze a do dneška můžu říct, že jsem v takový euforii prostě, kdy piju smetanu pořád, jo? Kdy si prostě užívám tu, tu jakousi … užasný no. Ale zase myslím si, že fakt …že to asi neřekne každá matka, to chce prostě určitou konstelaci, určitej čas, kdybych měla dítě ve 22, určitě to neprožívám takhle, jo? že to prostě chtělo svůj čas a … bylo – Radovánek byl prostě plánovanej, chtěnej a cítěnej. Že jsem prostě cítila, ano, teď chci dítě, jo? Že … že to tak prostě uzrálo všechno a to je podle mě hrozně důležitý pro to … mít dítě. Že nemůžeš si jenom říct, je mi 25, mám mít dítě. Jo? Že … tam mají všechny ty aspekty … uzrát. a když to uzraje, tak si to pak strašně užíváš, no. A navíc teda já mám fakt hodný dítě (smích) takže si to užíváš dvojnásobně, protože … protože … je to taková pohoda, no. … … No hlavně žiju teď hrozně aktivně, jo? Že taky třeba když ty kamarádky mají ty mimina, … a teď si říkáš, já k to zvládáš? Dyť celé noci nespíš, tak ... A kolik tak hodin spíš denně, jo? A úplně si tak jako říkáš, to je hrozný, z čeho ty ženský berou tu sílu? (Ahmm.) A nikdy mi nedošlo, že ty to dítě miluješ, jo? Jako mě tohle přišlo fakt jako úsměvný, když jsem si to celý jako prožila a prožívám … že to je úplně o něčem jiným, protože ty to dítě miluješ a uděláš pro něho úplně všechno, jo? Nikdy jsi nemilovala nic, jak teď to dítě a … a je to pro tebe radost a to, že prostě něco … obětuješ, to je prostě součást, součást tý největší lásky. Jo? to je jak zamilovanost, ty si vlastně furt zamilovaná. … No jo, ale to asi taky nemůže říct každá matka, že? to asi ne, vím, že kamarádka mi volala obden, měla strašný krize, měla strašný deprese – ona teda měla dvojčata, jo? … Ale že … určitě ne. to záleží prostě – nevím. Nevím. A plánujete ještě další miminko? Určitě. Určitě do budoucna jo, ale teď upřímně z toho mám strach, že jo. Teď bych jít na gyndu, tak bych to chtěla probrat s gynekoložkou, jak ona vidí moje prognózy, jo? Protože přece jenom v tý nemocnici mě upozornili, ať s tím jako z 60% počítám, že ten čípek když selhal poprvé, tak selže podruhé. (Ahmm.) Jo? Že, takže druhý. Tak z toho mám strach (Ahmm.) Že až někdy otěhotním, doufám, že ještě někdy otěhotním, tak že z tohohle budu mít asi větší strach (Ahmm.) a už si nebudu moct dovolit ten … ten servis toho, že můžu ležet. Že jo? Protože už budu mít jedno dítě. Takže samozřejmě tím pádem bych chtěla to druhý až nějak bude soběstačnej. Že jo? … A nebude mít třeba nějakou separační úzkost … Protože, že jo? Až budu plánovat další těhotenství, tak už ho asi budu muset plánovat s tím, že

… budu muset ležet, no. Ale kdo ví, to prostě ti nikdo neřekne dopředu. Prostě to každej na to tak upozorní a neví to, jak to bude, protože prostě tohle se nedá předvídat. … Akorát mě teda řekli, že bude samozřejmě od začátku rizikový, druhý, případný (Ahmm.) Bude se to víc hlídat a kdyby se už něco naznačovalo, tak mě hned zašijou, jo? (Ano.) A že v podstatě i šitá, můžeš pak fungovat. Těžko říct, byla tam třeba, ležela tam se mnou holčina, kterou zašili – teda jinak, že v tom těhotenství prvním taky jí ten čípek selhával, ale donosila, dobrý a druhý těhotenstí už 23. týden otevřená, tak ji museli zašít a donosila do termínu (Jo.) Ale prostě zašitá, s nohama nahoře, 85 dní. … Ta tam s náma ležela nejdýl. Ale donosila do termínu. že ji vlastně porod vyvolávali protože měla cukrovku (Ahmm.) O týden, dva. (povzdech) Tak to je další věc, když tě tak jako i vezou ty holky, jak kdo rodil, jo? tak je to strašný psychicky. Jo? Jsou i takový smůly, který prostě nějak nešly ovlivnit, ale tady ta, tahle ta holčina, co donosila po těch dlouhých dnech tak ona od začátku říkala – Vy mě ten porod ještě budete vyvolávat. … Jo, že fakt, fakt tohle říkala a měla tady to Věděla to jištění. 1.září já jsem porodila, psala jsem jí sms, ona mi psala, že ji praskly stehy (Ahmm.) toho 1. září, porodila 12. října.(Ty brďo.) Takže ona s ruplejma stehna ještě to odležela … jo? že prostě ta psychika dělá strašně moc … Jenomže, jak to pojmout. Představa, že jako ti hrozí porod, víš, že to dítě je malinky, tak prostě to je hysterie, občas no … Jako že, to jsou prostě záchvaty strašného stresu, no. A najdi si v tom nějaký … limit. Jo ale, samozřejmě, vybrečíš se a pak se prostě snažíš pojmout to z nějakých pozitivních … Tak to občas… Myslí, že třeba … kdyby bylo něco jinak, nějaká změna, která by byla možná, že by ti to pomohlo? nebo i chybělo nebo naopak přebývalo? Jako v tom ležení? No, v době, kdy už to bylo … jako krizový, no. No třeba, jak jsem řekla u tý doktorky, no. Nebo u těch doktorů, že ne každej k tobě přistupuje s tím citem, jo? Že prostě ne každej si uvědomuje, že ty čekáš prostě naprosto originální, jedinečný děťátko a že to není jenom nějakej plod o nějakých rozměrech … A … že si myslím, že fakt jako … (povzdech) Tak celkově mi připadá, že některým gynekologům by neuškodilo i jako psychologickej kurz. Jo? Jak k tomu přistupujou. … (Ahmm.) Jo? jak prostě pojmenovat tu věc, jo? … Nebo i … když měřili ty hodnoty toho bilirubinu, jo? tak – když se narodil, tý žloutenky, tak prostě tak jenom přišla sestra a … odvezla mi ho, jo. Já jsem ji říkala: Kolik má těch hodnot? … To vám říct nemůžu, to vám řekne doktor (odměřeně) A začla mi ho odvážet, jo? Úplně prostě bez citu, že jo? Ty seš tam bezbranná, po porodu, nahormonovaná a … a ona ti prostě odveze dítě bez jakýhokoli komentáře. Jo? Tak to jsou takový okamžiky, no, že …Nebo jak mu dali příkrm, že … ne u všech, ale prostě některý ty lidi z toho personálu fakt postrádaj takovej ten soucit, jako soucítěni. Ale zase když slyšíš ty příběhy z toho komunismu, jak rodily naše matky, tak furt je to super, jo? Ale i přes to, když už by se to mohlo změnit, tak si myslím, že fakt, fakt to větší prožití, co ta matka prožívá, to že to … to že to miminko je miminko a ne a ne jako … materiál. … Jako na to jsem občas narazila. jo? A kdybys měla říct, co bylo nejhorší na tom celým? Ta bezmoc, že ležíš a vůbec nevíš dne ani hodiny. A začne bouřka, změní se tlaky – proto už bych nechtěla být těhotná v létě (Ahmm.) Nebo vrcholově těhotná. Změní se tlaky, tobě prostě tvrdne břicho a nevíš. Nevíš prostě. Tak si necháš dát kapačku a … a prostě trneš,

čekáš, čekáš. Co bude. Říkáš, ať miminko ještě ven nechodí, ať ještě počká, že má čas … No a nemůžeš s tím nic udělat. A nejlepší? Ať to ukončíme optimisticky. No nejlepší, když máš pak to dítě, že. Vůbec na tom porodu, jak je hroznej, bolavej, nekonečnej – i když trvá dvě a půl hodiny, tak nejlepší, že pak dostaneš to dítě, no. To je prostě, že jo? Kdyby to dítě umřelo, tak je to úplně něco hroznýho, že jo? Jako … … Tak bych skočila klidně z mostu (řekne to velmi tiše, vážně) … A když máš najednou to dítě, který ti to furt vracíí, tak to je prostě nejlepší. Tak už pak na všechno vzpomínáš dobře. … (chová Radovánka, kouká se na něj, když takto o něm mluví) A i takhle třeba když si to tak beru a když slyším příběhy jiných holek nebo jiných lidí, co rodili předčasně a náhle, že jim třeba praskla voda, tak si říkám, že proti nim jsem měla výhodu, že mi na to přišli zavčas. (Ahmm.) Protože vlastně, když já jsem šla do tý poradny, kde ona mi zjistila ten čípek, tak já jsem chtěla jít plava, jo? (Ahmm.) Takže kdybych já do tý poradny šla až další – to byl pátek – další tejden, v pondělí třeba, šla bych plavat, tak se mi tam mohla dostat infekce, mohla jsem porodit de facto v 26. týdnu. Kdyby, kdyby, kdyby. jo jako jsou to hypotézy. Jo ale, že v podstatě je i velká výhoda (povzdech), když … ten porod nepřijde ráz na ráz, ale nějakým způsobem, i když je to nepříjemný, tě to varuje předem. Ještě něco, co jsme neprobraly? No, já nic, no. Teď jestli budeš schopná z toho udělat nějaký závěry. To víš, že jo. Ty si mi toho řekla hrozně moc. (smích) No, možná až trošku na škodu, že? To ne, to ne. To já ti děkuju za tu upřímnost, no. Jé, prosím tě, já jsem převážně extrovert (smích) Tam, kde můžu, tam se vykecám. Tak jaký to bylo ten rozhovor? … jaký? (No.) Tak jsem se vykecala, no (smích) Takže spíš pozitivní? jo, tak víš co? Já prostě … o tom ráda mluvím, no. Akorát spíš, žes mi dala volnej průběh, asi bych radši odpovídala na otázky … Jenomže těžko říct – že jsem možná řekla spoustu věcí, který ty nepotřebuješ vědět. (Toto mě překvapilo, jelikož celý rozhovor velmi plynule mluvila a navazovala, bylo obtížné ji do toho vstoupit a na něco se zeptat, když už jsem třeba začla, mnohdy mě nenechala větu doříct) Myslím, že kdybych se ptala, tak by nezazněla spousta pro tebe důležitých věcí Hmm, hmm, hmm Že bych tě tím blokovala, že takhle si mi povídala, co tebe napadalo, co pro tebe bylo důležitý. A fakt jako je, třeba i na ten … vzpomínám na to ráda. Jo? Samozřejmě, když tam ležíš, je červenec, a prostě je pro tebe nepředstavitelný, že budeš mít někdy dítě, živý, malý dítě. Pak se s těma holkama sejdete, chováte každá to svoje miminko a říkáš si, ty jo … půl roku na to – říkáš si, jakej je to zázrak. A třeba fakt jako, když mi ležel na tý JIP s tou žloutenkou ty tři dny, … a já jsem byla jenom kousíček od něj, tak jsem vzpomínala třeba na některý ty kamarádky, co měly to dítě v inkubátoru … a šly domů, jo? Že prostě porodily fakt brzo, že jo? Tak to dítě tam leželo třeba dva měsíce, ony šly domů a musely za ním jezdit, tak si říkáš: jak to mohly zvládnout. (s obdivem) To jo, to musí být hrozně těžký

Když já jsem to ořvala a viděla jsem ho co tři hodiny. (Hmm.) No a mám právě bohužel kamarádku, co rodila v 29. týdnu, je bohužel teda v Kolíně a rodila teda protože ji přestala fungovat placenta a to dítě mělo 800g. (Hmm.) … A zvládlo to? Jo, právě že to teda, to bylo obrovský martirium a … celou dobu jsem ji strašně obdivovala, ona měla termín …no 30. týden+-, ona měla termín v červenci a rodila koncem dubna a já jsem jí strašně obdivovala, jak to zvládá, jako ty dva měsíce bez něj … ale ona se vlastně složila, až když ho dostala domů (Hmm.) Jo? Tak se složila … No šložila, že měla strašný stavy, ale jako zvládli to.Teď už on má třičtvrtě roku, má teda 6 kilo nebo 6,5, že je jako malej (Ahmm.) Musí furt cvičit(Hmm.), musí chodit po těch vyšetřeních (Hmm.) to je jasný, když měl 800g … a vypadá to dobře. Ale je teda v Kolíně, tam asi nepojedeš. (zde jsme přestaly nahrávat)