1 petržalka – galapágy Petržalka The Shadow of my Smile Petržalka My own Style Petržalka The Sound of my Heart Petržalka Always on my Mind Živá petarda. Soused, který bydlí v bytě vedle Iana a Elzy, je starší pán. Už léta si myslí, že Elza je Ianův syn. Bodře ji zdraví servus a občas ji přátelsky bouchne do hrudi. Soused nesnáší petardy. Když je děti začnou odpalovat, vyběhne na lodžii a křičí: „Ty zmrde!“ Pořád dokola. Tak začíná předvánoční čas v Petržalce: Tyzmrdetyzmrdetyzmrdety. Soused není člověk, je to v podstatě zvláštní petarda. Kapsle. Tuto noc se vydá Elza před jeho dveře, aby nemusela přes stěnu poslouchat zábavný pořad v televizi. Prosí ho, aby to ztišil. Lesknou se mu oči: kombinace alkohol a slzy. „No nevím,“ říká povýšeně, pln pozitivní energie. „Je to program na pomoc Tatrám, tak jsem si myslel, že všichni, že každý,“ fňuká soused. Elza odchází, vejde do bytu, televizor za stěnou už neřve. Teď řve soused. „Kurvy maďarský!“ Pořád dokola. Elza leží v posteli a tečou jí slzy. Kolem dokola. Na pomoc Petržalce. Petržalka je území, kde čas nehraje roli. Žijí tady tvorové, o kterých si zbývající část zeměkoule myslí, že už neexistují, že vyhynuli. Dobří i špatní. Tváře švábů připomínají dinosaury, sousedův hlas nevychází z hrdla, ale ze chřtánu šelmy. Elza vyběhne na lodžii, z koše vytáhne láhev a nakloní se na sousedovu stranu. U stěny stojí prázdné akvárium. Hodí láhev do jeho středu a běží se schovat zpátky do postele. Slyší, jak soused vychází ven, chvíli je ticho. Elza se třese. „Modrý portugal,“ přečte soused po chvíli udiveně ze střepů. Potom padne na krajinu mír.
7
beno.indd 7
3/2/10 12:40:18 PM
V petržalských bytech hrají a vyprávějí všechny stěny. Připomenete si tu písně, o kterých jste si mysleli, že svět už na ně zapomněl. Čas stojí, rádia mají celé roky naladěnou jednu stanici. Čárka, která ji na stupnici ukazovala, po čase zapadla do nitra přístroje. Na dno skanzenu. Elza zjistila, že v rádiu dodnes funguje pořad Hrajeme jubilantům. Pamatovala si ho z dětství. Za socialismu ho pouštěli v každém kadeřnictví. Elza prosí souseda, aby písničky a blahopřání neposlouchal tak nahlas. Soused stojí ve dveřích ve spodkách, bosý. Pláče. Nad dechovkou si vzpomněl na svou mrtvou matku. Souseda chodí navštěvovat dva synové: „Prober se, táto! S tebou to jde s kopce! Co je s tebou? Ty mi voláš přes českou síť na eurotel do Rakouska? Já to musím ale všechno platit. Podívej se na sebe, ty vole! Vzpamatuj se! Něco si domluvíme a ty už za čtrnáct dnů o ničem nevíš!“ „Neříkej mi žádné detaily! Detaily vědět nechci,“ prosí otec. Elza se rozhodne, že si na syny počíhá na ulici před domem a poprosí je, aby nevysílali své rodinné programy tak hlasitě až do tří do rána. Teprve po půldenním postávání u vchodu zjistí, že sousedovy syny nerozezná od jiných mladých petržalských mužů. Všichni jsou vysocí, postavy nabobtnalé, mají vyholené hlavy a jejich obličej připomíná lívanec. Elza: Území za řekou mi v dětství připadalo nebezpečné. Bydleli jsme s rodiči na Starém Městě. Starý most je počátkem nevyzpytatelné cesty – chodník levé ruky zavěšený nad propastí, ve které se valí hnědá řeka. Hranice, kde se nedělní procházka mění v boj o holý život. Proto by po něm měli chodit jen dospělí starší osmnácti let. Z městského břehu často pozoruji Lunapark – Petržalskou bránu. Snažím se uniknout spalujícímu pohledu sfing. Hlídají vstup a předstírají, že jsou hravé. Koníci, kačeři a labutě obřích rozměrů a barev obíhají v uzavřeném neprodyšném kruhu. Točí se v ďábelsky vymezené dráze. Nad nimi rotují kola výskajících a křičících dětí. Neúprosný točivý pohyb pohlcuje krajinu. Není úniku – kolo se nedá prolomit. Několik dětí se špatně rozhodlo – křečovitě se drží nepoddajných šíjí umělých koní a pláčou. „Tak tomu říkám život,“ řekne kolotočář, tvář pozvedne k nebi a přidá na rychlosti.
8
beno.indd 8
3/2/10 12:40:19 PM
V některých dnech Lunapark vypadá jako zavřený, pokažený. Funguje jen několik kolotočů a jedna střelnice. Po zabláceném areálu se potloukají kolotočáři. Tragické postavy připomínají Anglii z dob, kdy se děti používaly na čištění komínů. V modrém voze autodromu si při srážce s červeným vyrazím dech. Otec mi vždycky, když se stočí řeč na kolotoče, vypráví o labuti, která se utrhla i se dvěma maličkými dětmi. Babička se mnou vstoupí do zrcadlového bludiště, a když se nám nedaří dostat ven – žádná cesta, žádné dveře, zrcadla nejsou okna, nic, pořád jen já a babička, babička a já a naše obličeje v zrcadlech stále bledší – začneme po půl hodině volat na pána, který nám prodal lístky, aby nás odtud vyvedl. Aby nám ukázal cestu. Maminka s babičkou o pár let později v Petržalce zabloudí. Nastoupí do správného autobusu, ale v opačném směru. Místo do města je odváží stále hlouběji a hlouběji do nitra sídliště. Když celé vyděšené vystoupí, je už tma a sněží. Už nikdy se nedostanou domů, už nikdy netrefí ven. „Prosím vás, jak se dostaneme do Bratislavy?“ vyhrkne maminka na slečnu na zastávce. „Ale vždyť už jste… Tady jste v Bratislavě,“ diví se slečna. Máma se bezmocně usměje. „Já myslím do města Bratislavy.“ Když se dostanou za most, máma se babičky zeptá, jestli si všimla, jak zvláštní tvář to děvče mělo. Úplně jako nějaký tvarohový lívanec. Most je nebezpečný, obzvlášť když ho člověk přechází pěšky. Řeka je příliš blízko, hranice mezi vodou a vzduchem je vyzývavá. Bojím se, že z ničeho nic skočím. Bez přípravy, bez jediné smutné myšlenky, bez citoslovce hop, žádné drama či rozhodování – pravidelné kroky po mostě prostě jen vystřídá skok. Největší chuť skákat mám v zimě. Člověk se ve vrstvě teplého oblečení cítí neproniknutelný a nedotknutelný. A touží po změně. Jako nomád po změně obzoru – toužím v zimě po změně skupenství. Místo nejistého nemotorného kroku po zledovatělém povrchu mostu – skok bude let. Potom okamžik na rozhraní. Prodloužený o chvíli, kdy už sice ležím ve vodě, ale ta ještě neprosákla vrstvami oblečení k tělu. Jen pomalounku proniká, těžká a zelená jako mentolové bonbóny – plní kapsy, vniká do bot.
9
beno.indd 9
3/2/10 12:40:19 PM
Do autobusu nastoupil lívanec. Rozložil přede mnou svoje tlustá potetovaná ramena. Raději jsem přivřela oči. Abych se nemusela dívat na ty figury cválající v plamenech, na lívancovou tvář orámovanou měsíční krajinou za oknem. Nechala jsem do sebe strkat a unášet se s přivřenýma očima. Možná to byly právě petržalské obrazy, proč Ian před lety na nějakou dobu oslepl. Rozhodl se raději nic nevidět, nedívat se kolem, nesledovat, nemuset přihlížet – Petržalce. Ian vzpomínal, jak ho kdysi přišel po letech navštívit kamarád z dětství, který v šedesátém osmém emigroval do Kanady. Chvíli se díval z okna petržalského bytu a nikdy už potom rodné město nenavštívil. „Tak ty teď teda žiješ,“ řekl, poklepal Iana po rameni a beze stopy se vrátil domů. Už se nikdy neozval. Petržalka mu vyrazila kanadský dech. Tetovaní lidé se mi nikdy nelíbili. Připomínali mi kriminál a pirátské lodě. A opilého dělníka v letní tramvaji. Jely jsme s mámou domů z koupaliště. „Co čumíš?“ obořil se na matku dělník s tetovanou mořskou pannou, prostřeleným srdcem a nápisem Carmen na ruce. „Já se na vás nedívám,“ řekla matka a přešly jsme do jiné části vozu. A jeho kanadský kamarád se už nikdy na Slovensko nevrátil, protože si uvědomil, že před Petržalkou by nedokázal nikoho zachránit. Ani nejlepšího kamaráda a bývalého velitele dětské armády. Potom, když se Ianovi opět vrátil zrak, začal nenávidět věci, které mu připomínaly slepotu. Kluzké kameny na dně řek, jezer a moře, bahno, filmy Tanečnice ve tmě a Ray, plavecké brýle a potraviny tmavé barvy (hovězí maso, čínské houby, krůtí stehna). Viděl však už jen na jedno oko. Lívance jsou vyznavači kultu smrti. Holé lebky jsou znamením nekrofilie. Nesnášejí všechno, co se dere na světlo, všechno, co raší, vyvěrá, prodírá se ze skořápky. Imponuje jim holá zářící kost, lebka, čistý vápník. Vlasy lívanců dostanou šanci až pod zemí. Tehdy poprvé nesměle jako pápěří vyklíčí z lebek.
10
beno.indd 10
3/2/10 12:40:19 PM
„Hele! Hele, co to je?“ křičí malý chlapec na terase v Petržalce a mává ve vzduchu rukama jako pták. „Nic,“ odpoví mu kamarád. „Říká se tomu hajlování,“ říká chlapec a mává dál. Trochu vzlétne. Elza s Ianem patřili k bratislavským desperádům. Nepracovali v reklamní agentuře a nesnažili se našetřit na lepší byt a auto. Často sedávali v nóbl kavárnách. Všechny peníze, které vydělali, projedli, propili a prokouřili. Chovali se jako studenti (heslo: jediné skutečně promrhané peníze jsou ty ušetřené). Přidali se k bezstarostné vrstvě lidí, kteří kupují jen to, co se dá vyčůrat, vykakat, vyfoukat – zrecyklovat do 24 hodin. Právě díky těmto desperádům mohly ve městě fungovat kavárny a restaurace, ve kterých všechno stálo stokrát víc, než bylo únosné. Jednou za čas si šťastně vychutnali bydlení v jiných domech – penziónech a hotelích. Nezáleželo na tom, ve kterém městě byli ubytovaní. Byla to rozkoš bydlet někde jinde než v Petržalce. Domů z cest se vraceli se strachem z toho, co je za dveřmi vlastního bytu opět může čekat. Elza: Někdo dostane sračku, když se vydá do Egypta. My ji dostali vždycky, když jsme se vrátili domů. Do Petržalky. Elza a Ian se milovali. Do pokoje doléhaly hlasy dětských führerů hrajících před panelákem své hry. Výkřiky. Nadávky. Byl podzim. Pomalá tma. Rozkoš muže a ženy se mísila s vulgaritou dětských výkřiků. Milovali se potichu a skromně. Hleděli si do očí. Jako Židé ukrytí v jakémsi sklepě. Každé slavné město má vyhlídky. Rozhlížíte se a najednou vám leží u nohou, vidíte ho jako na dlani, všechno pohromadě. Na některých vyhlídkách jsou kavárny, kde si můžete koupit nejdražší vodu a víno ve městě. Na každé vyhlídce žije stařeček. Většinou bělovlasý. Nenápadně postává v rohu a dívá se na ty, co se dívají. Má je jako na dlani, pěkně pohromadě. Přistoupí k bezbranným, na okamžik se jim zadívá do tváře a vzápětí mu už ruce vyletí do povětří a začne chrlit jména
11
beno.indd 11
3/2/10 12:40:19 PM
a názvy slavných staveb a památek. Ukazuje z budovy na budovu, jako by hrál s městem šachy a nenápadně s nimi posunoval. Pokračuje dál i přesto, že mu naznačujete, že město dobře znáte. Všechny jeho stavby i památky. Že nejste turista. Že jste se tu narodil a město opouštíte jen v době horkých letních měsíců. Potom nastaví dlaň a řekne si o tři eura na kávu. Elza: Jsem bratislavským stařečkem. Čekám na hradním kopci. Tady je nejlepší vyhlídka na turisty. Pozoruji a vybírám si. Potom přistoupím k obětem, zadívám se jim na okamžik do tváře, natáhnu ruku do dálky směrem ke druhému břehu a ukazuji na bílé město za řekou: Petržalka, Pe-tr-žal-ka. Jako bych z oka vypadla bělovlasému stařečkovi Freudovi ve chvíli, kdy si ho předvolalo gestapo. Nastěhovalo se do domu přímo proti jeho bytu (Berggasse 19). Okna hleděla do oken. Předtím, než mu povolili vycestovat, musel podepsat, že mu nic špatného neudělali. Stařeček se podepsal a doplnil větu: „Gestapo mohu skutečně každému jen doporučit.“ Muezzini. Hlasy přicházely. Vyrážely ze stěn, sestupovaly z výšky, bušily do chodidel. Rytmický zpěv petržalských muezzinů. Budily Elzu brzy ráno. Před svítáním. O poschodí níž bydlela stará žena s bezvládnou matkou. Zůstávaly pořád doma a obě byly skoro hluché. Jejich nikdy nekončící rozhovor začínal před svítáním. Budily se brzy, nemohly spát. Dvě stařeny rozebíraly každé ráno existenci – svou i jiných lidí. (Od počátku.) Lpěly na pomluvách jako na životě. Elza ležela v posteli. Rušily ji hlasy stoupající ze spodního bytu. Měla pocit, že stařeny krákají v polštáři pod její hlavou. Byly v něm každé ráno. Od počátku světa. Jejich stařecká domácnost jí pulsovala pod hlavou. „Mami, ty jsi ale hrozně nespokojený pacient,“ vřískala jedna stařena na druhou. „Furt jsi nervózní. Stěžuješ si – na doktory, na sestry, na dialýzu. Jsi furt strašně nespokojená. A na tom pokoji – ostatní babičky jen tiše leží, ani pusu neotevřou...“ „Protože jsou blbé,“ zakrákala druhá stařena. A jak slunce stoupalo, přidávali se další.
12
beno.indd 12
3/2/10 12:40:19 PM
Petržalku mohu opravdu každému jen doporučit. Výkřik dívky, odkojené pornofilmy, která při šukačce křičela, jako by ji řezali. Z levé strany přicházel monolog zklamané ženy. „Opili jste mě a potom tajně prodali starožitné hodiny, lidožrouti. Ale tenhle byt je moje vlastnictví. Všechny vás kopnu do řiti. Vypadněte odsud, hnusáci. Všechno mi zapřou, ukradnou utěrky, otlučou hrnce. Hlavně, že oni mají všechno nepoškozené!“ Byt naplnila hlasitá hudba. K prasknutí. Nábytek a Elza se zachvěly. Někdo vyběhl na balkon: „To je konec! Slyšíš? My dva jsme spolu skončili! Milovala jsem tě hodně, ale hrozně jsi mě teď urazil. Ale teď ti už může být všechno jedno. Miluju tě, ale ty se už o mě nestarej. A už vůbec tě nemusí zajímat, kolik mám v pičičurákčurákůůů!“ Elza vyběhla z bytu. A myslela si, že se už nikdy nevrátí. Domůůů! Procházela se vilovou čtvrtí na Palisádách. Nahlížela do rozsvícených oken. Ulicí se rozléhal měkký zvuk jejích vlastních krokůůů. Ticho zářilo. Dech měla hluboký a pravidelný. Jen co znovu překročila práh svého bytu, mimovolně se zrychlil. Břicho tlačilo moře zablácených kluzkých kamenůůů. V pokoji bylo ticho. Čekala. Jak srna v oku. Jako zajíc, připravený ke skoku. Muezzini jí připomínali netopýry. Slepé okřídlené myši, které stále vydávají zvuky. Podle odrazu svého hlasu se umí orientovat, určují azimut, polohu, ví, kde jsou. Orientují se ve světě podle toho, jak se jejich hlas odráží od okolních věcí, bytostí, krajiny. Vydávají zvuky a tím si hledají vlastní místo. Jsou to ozvučené bytosti, následující ozvěnu. Jako lidé věčně brebentící do telefonů přiložených ke tvářím. Rychle a nepřetržitě blekotající a naslouchající ozvěně blekotání. Hledají, kam se dostali. Kam až v síti zapadli. Asi jako slepci, kteří se bojí tmy a potichu si zpívají. Jako lidé, kteří žijí sami v tmavých bytech a od rána si pouštějí televizi, aby měli v bytě živo. Jako stařec Ketzalquatzel vyprávějící pořád dokola tytéž příběhy. Příběhy, které si vynucují, aby byly bez ustání vyprávěny. Vylepšovány. Aby neztratily místo. Aby se měly od čeho odrazit. Aby se nepřetrhla nit.
13
beno.indd 13
3/2/10 12:40:19 PM
Elza: Hlasy jsou tak uhrančivé. Prodírají se do nitra těla. Odkrývají postupně všechny cesty. Některé navždy uzamykají brány, pálí mosty. Uzavírají otvory. „ Co je tohle za zkurvenej stát?“ vykřikuje soused a směje se jako blázen. Sedím na záchodě a snažím se vyčůrat. Soused se směje a křičí. Jeho hlas mě stahuje jako těsný opasek. Jako popruhy. Zarývá se mi do masa. Jestli ho budu muset poslouchat, nepodaří se mi vyčůrat. Soused je akcentovaná osobnost. Hlasy petržalských muezzinů není ve městě slyšet. Stojí jim v cestě řeka. Nenese jejich výkřiky. Pohlcuje volání svým vlastním tichem. Tichem bez konkurence. Muezzini jsou pod hladinou bezmocní. Voda pohlcuje slova, příběhy, výkřiky. Pozemský hluk, význam i intenzitu. Couvnou před ní. Pár kroků zpátky – domů – do Petržalky. Ustoupí jako potkani. Město, kterým protéká řeka, má proti městu bez řeky výhodu. Nemusí se deratizovat celé najednou. Město bez řeky je nutné deratizovat celé v jednom dni. Aby potkani nestihli přeběhnout z otrávené části do lokalit, které ještě ošetřeny nebyly. Město, kterým protéká řeka, stačí otrávit nadvakrát. Když Elza ráno odcházela z bytu, seděl Ian nahý na židli a psal. Večer se vrátila, otevřela dveře pokoje a podivila se, že muž sedí stále nahý v nezměněné pozici a píše. Když ho na to upozornila, s radostí se poplácal po břiše a stehnech, jako by je viděl poprvé. Potěšilo ho, jak živý zvuk vydávají. Toho jara začali Ian s Elzou žít ve svém městě jako na dovolené. Jako v cizině. Celé hodiny si četli v Kavárně Hyena. Poslouchali a pozorovali lidi kolem sebe. Udržovali se ve stavu bdělého hladu. Utráceli hodně peněz. Tak jako vždycky těsně před krachem. Rozhazovali je. Pořád si něco zapisovali. Potkávali se v kavárně dvakrát denně a u stolu sedávali s dalším párem – Rebekou a Lucasem Elfmanem. Bylo zjevné, že tuto čtveřici tvoří samí umělci. Rebeka byla Elzinou přítelkyní z dětství, Elfman si ji vzal těsně před jeho koncem. V Hyeně byli všichni na stipendiu. To se život zpomalí jako během plavby na lodi.
14
beno.indd 14
3/2/10 12:40:19 PM
