Petr Strejček EVROPSKÉ KŘIŽOVATKY. Barrister & Principal. Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Jan Hodač / Lubor Lacina / Petr Strejček

EVROPSKÉ KŘIŽOVATKY

Barrister & Principal

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

© Jan Hodač, Lubor Lacina, Petr Strejček, 2014 © Barrister & Principal, o. p. s., 2014 ISBN 978-80-7485-117-9

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS222092

Autoři knihy by touto cestou rádi poděkovali všem, kteří se podí­ leli na její přípravě a realizaci. Velké poděkování patří paní Moni­ ce Brusenbauch Meislové a panu Vítu Mlejnkovi za jejich podněty při úpravách textů, aktivní přístup a  příjemnou spolupráci. Rádi bychom poděkovali též Jiřímu Ruskovi a Ivaně Middleton za jejich organizační podporu při přípravě rukopisu. V neposlední řadě velmi děkujeme rovněž Petru Fialovi, Petru Robejškovi, Mileně Vicenové a Romanu Chlupatému za jejich názory a doporučení před samot­ ným vydáním knihy. Jejich slova jsou pro nás povzbuzující a zároveň nás zavazují do budoucna. Autoři duben 2014

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS222092

1 / Úvod

Napsat knihu o krizi Evropské unie je stejně tak lákavé jako náročné. „Do těch, co leží na zemi, se už nekope“, praví stará gentlemanská poučka. Evropská unie má za  sebou skuteč­ ně náročná léta plná hospodářského poklesu i  politických změn a mnozí mluví o nejvážnější krizi od dob jejího vzni­ ku a  neváhají předpovídat černé scénáře. Ani přes hluboké ekonomické a politické problémy v mnoha členských státech však osmadvacítka na zemi neleží, byť si v současnosti bere oddechový čas a  odpočívá. Zároveň přemýšlí, o  co dalšího bojovat a jakými prostředky, a to vše v aréně, kde pobíhají mladší a agilnější protivníci a kde se na tradici a dávnou im­ periální velikost evropských národů jaksi nehraje. Sentiment jde stranou. Protože se historie, struktura a  fungování Evropské unie významně dotýká nás všech, kteří v ní žijeme, je hlasité po­ jmenování některých jejích slabin či přímo kritických míst více než žádoucí. Patří ovšem k politické realitě, že podstatná a věcná polemika a argumenty podložená (často i vědecká) kritika je slyšet nejméně, zatímco na základě bizarních malič­ kostí umí EU hlasitě kritizovat kde kdo, často bez vysvětlení souvislostí či pointy. Laciné politické body jsou odjakživa atraktivní pro populisty zleva, zprava či vlastně odkudko­ li, stejně jako naivně rychlé politické „recepty“ na  vyřešení (pseudo)problémů. Ambicí této knihy je vysvětlení základního fungování unijních institucí, podrobný a  názorný popis slabých míst v politickém systému Unie a objasnění tzv. demokratického 5 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS222092

deficitu v těchto institucích tím, že čtenář dostane možnost porovnat si politický systém národní (který zná důvěrněji) a unijní (ve kterém většina občanů tápe). Vedle toho se čte­ nář v  první části knihy seznámí se základními konturami a  historickými trendy, které Unii dotváří a  provází již přes 60 let. Z těchto dlouhodobých charakteristik vyplývají i někte­ ré přetrvávající problémy, jimž bude rovněž věnován prostor. Kniha nechce být v žádném případě příručkou pro euro­ skeptiky a „vědecky“ propagovat názor, že Evropská unie je od počátku chybným konceptem. Hlavní argumentační linií je naopak skutečnost, že evropská integrace splnila mnoho ze svých hlavních cílů definovaných již v 50. letech 20. století. Mír, rostoucí životní úroveň a spolupráce západoevropských států – to vše jsou úspěchy, na kterých měla evropská integra­ ce buď zásadní, anebo alespoň značný podíl. Na tyto úspěchy dodnes navazuje. Kniha ale zároveň určitě není oslavou EU blahořečící vše, co se dnes uvnitř ní i kvůli ní děje. Minimálně od roku 1992 je v  projektu evropské integrace patrná výrazná politizace a  období posledních zhruba dvaceti let poznamenalo také několik zásadních neúspěchů. Hlasitě na  ně upozorňovat neznamená upírat Unii právo na existenci – daleko více jde o snahu nabídnout těm, kteří v EU žijí, alternativní pohled na všední realitu unijní politiky a naznačit, že některé problé­ my mají i jiná řešení než ta přijímaná v Bruselu.

6 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS222092

2 Kontext počátků evropské integrace a dlouhodobých problémů Evropské unie 2 Kontext počátků evropské integrace  a dlouhodobých problémů Evropské unie

Hlavním cílem první části knihy je objasnit okolnosti, za kte­ rých dnešní Evropská unie vznikala a vysvětlit některé dlou­ hodobé trendy, jež v ní přetrvávají. Za více než 60 let inte­ gračního procesu se stihl významně proměnit okolní svět, skončila studená válka, rozpadlo se komunistické impérium a  proměnila se hospodářská i  politická váha hlavních akté­ rů v  západní Evropě i  celém světě. Základní argumentace ve prospěch existence EU však zůstala celé dekády takřka ne­ měnná, což mimo jiné vytváří poptávku po definici hlubšího smyslu další integrace. 2.1 Evropa vstává z popela Pro celou historii evropské integrace v zásadě platí, že inte­ grační úsilí i úspěch byly a jsou funkcí ekonomického růstu a  z  toho plynoucí politické vůle spolupracovat. Poválečné ekonomiky zakládajících zemí Evropského společenství uhlí a oceli (dále jen ESUO) začaly v padesátých a šedesátých le­ tech 20. století výrazně růst a do této éry také spadají klíčové dohody o  základním uspořádání evropského integračního procesu. Ani v  době hospodářské konjunktury přitom ne­ bylo jednoduché uzavírat smlouvy, které tu více, tu méně, ovlivňovaly politickou suverenitu členských zemí anebo se dotýkaly příjmové stránky jejich národních rozpočtů. Uza­ vřít dohodu o celní unii trvalo i v éře německého hospodář­ ského zázraku více než 15 let (dovršeno k  červenci 1968), dohodnout se na prvním rozšíření o nové země nebylo o nic 7 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS222092

jednodušší (první rozšíření pak následovalo v  roce 1973). V  letech sedmdesátých, poznamenaných dvěma ropnými krizemi a  ekonomickým propadem v  takřka celém „západ­ ním“ světě, byla vůle k  pokračování evropské integrace na  vůbec nejnižší úrovni od  druhé světové války, aby pak v  růstových  osmdesátých letech završených rozpadem vý­ chodního bloku vznikl plán do  té doby nejsmělejší – vy­ tvoření Evropské unie, jednotného vnitřního trhu a zavedení institutu evropského občanství. O  to větší poučení nabízí historie integračního procesu pro aktuální události v Evropské unii. Po splasknutí realitní bubliny1 a  následném faktickém krachu některých americ­ kých investičních bank v druhé půli roku 2008 nejsou slova o hospodářské i politické krizi nikterak ojedinělá či překva­ pivá. Byť krize původně vznikla ve finančním sektoru, záhy se přelila i do reálné americké ekonomiky a velmi brzy pak překročila Atlantik a  udeřila v  Evropě i  celém světě. Jak rychle vznikla, tak také krize v USA – v porovnání s mno­ hými evropskými zeměmi, které od  zmíněného roku 2008 zatím nezaznamenaly „předkrizovou“ úroveň hospodářského růstu – poměrně rychle zmizela. A  stejně jako v  minulosti i  nyní platí, že v  nepříznivých ekonomických podmínkách se dalším integračním snahám příliš nedaří, klesá jejich pod­ pora u evropských voličů (na úrovni národních voleb i těch do  Evropského parlamentu) a  celkově narůstá počet těch, kteří strukturu, principy a  cíle evropské integrace začínají zpochybňovat. Již od počátku evropských integračních snah stály nepo­ chybně v popředí zájmy dvou klíčových států – Francie a Ně­ mecka2. V květnu 1945 podepsalo nacistické Německo – do­ 1 Ceny amerických nemovitostí dosáhly vrcholu v roce 2006, aby byl pak jen o dva roky později zaznamenán nejrychlejší propad těchto cen v celé historii jejich sledování (v případě tzv. Case-Shillerova indexu). 2 Pokud není řečeno jinak, pro období 1949–1990 se označením „Němec­ ko“ myslí Německá spolková republika vzniklá v roce 1949 postupným spojením tří okupačních zón – americké, britské a francouzské.

8 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

konce hned dvakrát – bezpodmínečnou kapitulaci a automa­ ticky tak odevzdalo svou suverenitu a  další osud do  rukou vítězných Spojenců. Protože vedle Američanů, Britů a  So­ větů spravovali část poválečného Německa také Francouzi, bylo evidentní, že integrační tandem Francie-Německo není od počátku vyrovnaný a rovnocenný. K plnému uznání su­ verenity Německa došlo až tzv. Pařížskými dohodami z roku 1954, které zároveň upravovaly bezpečnostní otázky v západ­ ní Evropě. Na základě těchto ujednání vstoupilo Německo také do NATO, což vyvolalo okamžitou reakci ve východním bloku – založení organizace Varšavské smlouvy právě s od­ voláním na vstup Německa do západní vojenské organizace. Do OSN pak oba německé státy vstoupily ještě později – až v 70. letech. Kontext doby, ve které došlo k narýsování základů dnešní Evropské unie, je pro pochopení její podstaty nepostradatel­ ný a pomáhá vysvětlit největší poválečné integrační úspěchy i neúspěchy. Pomáhá rovněž odpovědět na otázku, proč je její dnešní podoba právě taková, jaká je, a také pochopit některé ze systémových a dlouhodobých problémů, jimiž EU dodnes trpí. Lze bez přehánění souhlasit s názorem, že evropský inte­ grační proces představoval reakci na bezprostřední i pozdější výsledky nejkrvavější války v dosavadních dějinách. Nejdůle­ žitější bylo postavit se aktivně ke dvěma novým výzvám: za­ prvé, nutnosti naložit s poraženým Německem diametrálně jinak než o 26 let dříve na konferenci ve Versailles po první světové válce; a za druhé, v očích západoevropských politiků nezbytnému úkolu zpevnit hráz proti expandujícímu vlivu Sovětského svazu ve východní, střední a dokonce i v západní Evropě. Poučení z  Versailleské mírové konference z  let 1918 a 1919 jasně říkalo, že není možné poražené Německo opě­ tovně trestat, a to ani kolosálními reparacemi, ani radikálním omezením jeho průmyslu. Ostatně, reparace z první světové války splatili Němci až v roce 2010! Toto přísné a ve výsled­ ku kontraproduktivní uspořádání v  Německu prohloubilo 9 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS222092

tehdejší hospodářský zmar a odvozeně též posílilo popularitu obou extremistických pólů politického spektra (komunistů nalevo i  nacistů napravo) – v  roce 1933 se pak stal Hitler kancléřem i proto, že Němci hlasovali ve volbách s pocitem, že již nemají co ztratit. Historickou inspiraci tak nově nabí­ zelo spíše vídeňské uspořádání z let 1814 a 1815, při jehož konstrukci se rovnoprávně počítalo i s post-napoleonovskou Francií, která stála v  poli poražených. I  přes svá negativa a dílčí vojenské konflikty vydrželo vídeňské uspořádání (tzv. pentarchie) až do první světové války. Vedeni podobnými úvahami, rozhodli se vítězní Spojenci po druhé světové válce využít analogického postupu a Něm­ ce spíše aktivně zapojit do nově se rýsujícího řádu namísto jejich izolace a poroby. Dohoda mezi Spojenci se rodila těžko – například americký prezident Roosevelt byl až do  konce svého života ostře proti jakémukoli dělení Německa, zatímco Stalin měl směle nakročeno k  přímé kontrole alespoň čás­ ti dobytých německých území – tento svůj úmysl maskoval slovy o nedělitelnosti Německa, protože ho chtěl ovládnout celé. Tak či onak, Německo nemělo být porobeno a „přiškr­ ceno“ tak jako v roce 1919 mírem z Versailles. Ne všechny státy s takovým krokem souhlasily, příkladem budiž i záměry francouzských politiků definitivně německé území „rozorat“ a přeměnit jej v agrární oblast bez (poten­ ciálně) nebezpečného těžkého průmyslu.3 Ovšem vzhledem k reálně malému vlivu Francie na celkové rozhodování vítěz­ ných velmocí nakonec tento návrh zapadl a s Německem se počítalo jako s aktivním spoluhráčem při budování nového politického řádu v Evropě a vlastně i ve světě. 3 Tyto ideje vycházely i z plánu amerického ministra financí Morgenthaua, který v roce 1944 zveřejnil „Program k zabránění rozpoutání třetí světové války Německem“, který dokonce podepsal prezident Roosevelt. Plán počítal s budoucím Německem jako pouhou agrární krajinou v západní Evropě. Prezident nakonec svůj podpis odvolal, když zjistil, že taková vize nemá ani podporu amerického ministerstva války a zahraničí.

10 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS222092

Tento nový řád byl ve svých základech ovlivňován dvěma hlavními vítězi druhé světové války, Spojenými státy americ­ kými (USA) a Sovětským svazem, z nichž každý vyšel z vo­ jenského střetnutí odlišně. Zatímco Spojené státy mezi lety 1939 až 1945 takřka zdvojnásobily velikost svého hospodář­ ství, Sovětský svaz ve stejném období zaznamenal obrovský propad spojený s do té doby nevídanou devastací měst a ves­ nic, dopravní infrastruktury a s obrovským počtem padlých a zraněných z řad vojáků i civilistů. Vzdor materiální nouzi ovšem dokázala Rudá armáda „dojet“ až do Berlína a v jednu chvíli mezi západními Spojenci dokonce panovaly obavy, že linie definovaná polohou německého hlavního města nebu­ de Stalinovi stačit. Popularita Sovětského svazu a odvozeně i  idejí komunismu tehdy rostla nejen na  územích, odkud Rudá armáda vytlačila vojska Osy, ale i  v  zemích západní Evropy, kde se mnozí intelektuálové včetně např. J. P. Sartra začali předhánět ve svém anti-amerikanismu a v sympatiích ke komunismu, byť nikoli nutně v jeho tehdejší sovětské ver­ zi. Shrnuto, v éře počínající studené války, kdy se svět rozdělil na komunistický a kapitalistický blok, byl antikomunismus – možná překvapivě – více rozšířen ve Spojených státech, kde ovšem žádný komunismus nebyl a ani nehrozil, zatímco v zá­ padní Evropě se komunistické strany těšily značné popularitě i  volebním úspěchům, přičemž spolupráce mezi západoev­ ropskými komunistickými stranami a moskevskou komunis­ tickou centrálou byla více než zřejmá. Spojené státy americké příliš neskrývaly ambici na svého evropského partnera trochu „dohlédnout“ a moderovat situaci tak, aby nehrozila ani vál­ ka, ani přílišný rozmach komunistických stran. Zajištění míru a stability v západní Evropě se stalo prvořa­ dým úkolem. Jelikož však byl v nově se rýsujícím bipolárním světě tento region „až ten třetí“, zharmonizovat jednotlivé národní zájmy a  vystupovat unisono začalo představovat prioritu bez reálné alternativy, měla-li být západní Evropa Spojeným státům důstojným partnerem v rámci západního bloku. Protože éra idealismu dvacátých let dvacátého století 11 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS222092

a spolu s ní i sny o kompletním odzbrojení lidstva pominuly a nové prostředí studené války nutilo politiky spíše k realis­ tickým úvahám, dospěli k rozhodnutí, že mír a stabilita bu­ dou dosaženy na základě postupné hospodářské spolupráce. Mnohé spiklenecké teorie zdůrazňují, že jednotlivá stádia evropské integrace včetně postupného předávání pravomocí z úrovně národních států na úroveň unijní, vrcholící vytvoře­ ním nové federace, byla dlouho dopředu promyšlena a přes­ ně naplánována. V bouřlivé druhé polovině dvacátého století však mnohokrát nastala situace, se kterou nikdo v  západní Evropě nepočítal, a bylo by proto naivní odvolávat se na zce­ la racionální, desítky let staré kalkuly a predikce jakýchkoli „spiklenců“, spolků, vlivných skupin a podobně. Však i eko­ nomická krize započatá v roce 2008 vážně zamíchala kartami unijní politiky a po pádech mnoha vlád v členských zemích Unie je každé předvídání dalšího vývoje jen odvážnou speku­ lací. Počítal někdo reálně s tím, jak vážně budou krizí zasaže­ ny jižní země eurozóny? Jak těžce dolehne dluhové břemeno na takřka všechny země EU? Predikoval někdo přesně, jaké strany zvítězí ve  kterých volbách a  jak vstřícnou či naopak nepřátelskou rétoriku směrem k EU zvolí jednotlivé evropské vlády? Jistě, mnohé se předpovědět dalo, však také mnozí před zmíněnými problémy konkrétně varovali. Vesměs ale panu­ je shoda v tom, že problémy EU pramení spíše z neznalosti a  neschopnosti rozhodujících politických sil předvídat bu­ doucí události namísto jejich geniality či propracovaných dlouhodobých strategií a lstivých záměrů. Historie evropské integrace je již od  svého počátku hlavně reakcí na  druhou světovou válku a  následnou válku studenou; je pokusem o  vytvoření nového mírového prostředí v  západní a  jižní (a dnes již i střední a východní) Evropě.

12 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS222092

2.2 Francouzsko-německý tandem jako motor integrace a střídání vůdčí role 2.2 Francouzsko-německý tandem jako motor integrace a střídání vůdčí role Není nikterak přehnané tvrdit, že základy architektury ev­ ropského integračního procesu nejvíce vyhovovaly předsta­ vám Francouzů, resp. že pro Francii představovala evropská integrace vhodný prostředek ke sledování jejích strategických cílů. Prvořadý cíl spočíval v kontrole Německa. Byli to ko­ neckonců Robert Schuman a  Jean Monnet, dvě nejdůle­ žitější postavy francouzského ministerstva zahraničí, kteří přišli s prvním návrhem ekonomické a politické spolupráce mezi zeměmi západní Evropy, jež měla Němce „uhlídat“ a  zapřáhnout je do  práce ve  prospěch nadnárodního cel­ ku. Politické iniciativy tehdejší francouzské diplomacie lze ale také chápat – kromě jiného – jako pokus o částečnou korekci aktivit USA v západní Evropě, které se v zemi gal­ ského kohouta nikdy netěšily velké popularitě. Již založení Mezinárodního měnového fondu a  Světové banky v  roce 1944 jasně naznačovalo, pod čí taktovkou bude probíhat poválečná ekonomická spolupráce a  rozhodování o  světo­ vém hospodářství. O pět let později došlo k založení Seve­ roatlantické aliance, organizace kolektivní bezpečnosti opět jednoznačně v režii Spojených států amerických, čímž bylo jasně definováno, kdo bude hlavním patronem míru a bez­ pečnosti v západním světě. Ačkoliv byla Francie zakládajícím členem všech tří klí­ čových organizací s  americkým vlivem a  byť byla dokonce první zemí, kterou svojí půjčkou zaúvěrovala Světová banka, brzy se ukázalo, s jakou neochotou se podvoluje nadnárod­ ním organizacím, pokud jsou její vlastní národní zájmy leh­ ce odlišné. Napětí ohledně francouzského členství v těchto organizacích panovalo od  počátku a  v  některých aspektech trvá dodnes. Například zmíněná půjčka Francii od Světové banky dosáhla výše 250 milionů dolarů, což tvořilo polovinu původně požadované částky. Navíc byla francouzská vláda podmínkami půjčky zavázána sestavovat vyrovnané rozpo­ 13 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS222092

čty a své závazky prioritně platit Světové bance a teprve pak ostatním věřitelským zemím. Krom toho požadovali Ameri­ čané demisi komunistických ministrů tehdejší francouzské vlády, jinak Francie půjčku neobdrží. Paříž souhlasila a bě­ hem pár hodin byla půjčka schválena. Pro francouzskou suverenitu to představovalo jednu z prv­ ních hořkých pilulek nové éry. Řada dalších konfliktů mezi Američany a Francouzi vyvrcholila v druhé polovině šedesá­ tých let tím, že velitelství NATO bylo nuceno přesídlit z úze­ mí Francie do  Belgie, a  to na  přímý rozkaz francouzského prezidenta Charlese de Gaulla. Francie poté pozastavila své členství ve  vojenských strukturách Aliance. Byť se jedna­ lo především o  demonstraci francouzské suverenity (nebo i umanutosti prezidenta de Gaulla), v obecném pohledu se tím potvrdilo, že garantem bezpečnosti Západu jsou Spoje­ né státy americké a Francie je i s celou západní Evropou až na druhé mocenské koleji. O co více utrpěla francouzská diplomacie v celosvětovém kontextu, tím více se soustředila na evropská témata. Fran­ couzská politika tak od počátku zásadně ovlivňovala podobu evropské integrace. Již diskuse o podobě ESUO jednoznačně sledovala francouzské bezpečností, politické a  ekonomické zájmy. Spolupráci s Němci na těžbě uhlí a následné výrobě oceli tehdy ztěžovalo několik palčivých problémů: velké záso­ by uhlí se nacházely na území Německa a jeho doprava k na­ lezištím železné rudy ve Francii by byla drahá a neefektivní. Navíc nelogická – na výrobu tuny oceli je potřeba řádově více tun uhlí než železné rudy. Ekonomičtější bylo tedy dovážet francouzskou rudu na německé území a tam z ní s využitím německého uhlí vyrábět ocel. Ani šest let po válce ale nebylo snadné prosadit myšlenku, že by Francie tak cennou a stra­ tegickou komoditu (železnou rudu) měla vozit svému býva­ lému válečnému nepříteli, aby ten z ní vyráběl stejně cennou a strategickou surovinu, která tehdy tvořila základ hospodář­ ství a stavebního průmyslu a umožňovala poválečné opravy dopravní infrastruktury a těžebních a dalších průmyslových 14 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

komplexů. Panovaly obavy, že Němci vyrobenou ocel zneu­ žijí k produkci těžkých zbraní, letadel a další válečné infra­ struktury. Nezapomínejme, že od nechvalně proslulého po­ rušení pravidel o demilitarizovaném Porýní uplynulo tehdy pouhých patnáct let. Bylo tedy stanoveno, že těžba uhlí a výroba oceli budou podléhat dozoru nového nadstátního (!) orgánu, kterým byl tzv. Vysoký úřad (předchůdce dnešní Evropské komise). Množství vytěženého uhlí a vyprodukované oceli se pečlivě sledovalo, Vysoký úřad měl pravomoci rozhodovat nezávisle na členských státech ESUO a vzhledem k tomu, že byl perso­ nálně řízen Francouzi a poté Italy a Belgičany4, výroba oceli na německém území přestala být vnímána jako nebezpečná. Jednalo se o první krok k úspěchu ekonomické spolupráce, na kterou pak navázaly další integrační iniciativy – ty poté reagovaly na vývoj v druhé polovině dvacátého století a začí­ naly nabírat krom ekonomického i politický charakter. Od Schumanova projevu, ve kterém francouzský ministr zahraničí lákal k účasti na spolupráci při výrobě oceli i další země, uplynuly dva roky a již v červenci 1952 nabyla účin­ nosti smlouva o ESUO, k níž se kromě Francie a Německa připojily i Itálie a země Beneluxu. Itálie vstoupit napůl chtěla a napůl musela – italská politická scéna, poznamenaná silný­ mi pozicemi komunistů i rozporuplnou rolí země z let dru­ hé světové války, trpěla nestabilitou a přistoupit ke smlouvě bylo pro Itálii vhodné i z mnoha dalších důvodů. Apeninský poloostrov je prost významných nalezišť uhlí či železné rudy a Italové neměli ani dostatečné průmyslové kapacity na vý­ robu takového množství oceli, jež by zajistilo poválečnou rekonstrukci. Idea bezcelního dovozu ocelářských výrobků tedy Italy nalákala ke  členství, což poté navíc komplikova­ lo další posilování již tak dost silných italských komunistů, kteří prosazovali import uhlí a  oceli z  východu výměnou 4V  ysoký úřad neměl nikdy německého předsedu, a to až do svého zániku v roce 1967, kdy byl sloučen s Evropskou komisí.

15 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS222092