PETR KRATOCHVÍL, ONDŘEJ ŠIMON EU jako aktér: Analýza uznání jako dimenze aktérství Evropské unie... 3

OBSAH

1/11

Studie PETR KRATOCHVÍL, ONDŘEJ ŠIMON EU jako aktér: Analýza uznání jako dimenze aktérství Evropské unie ................................. 3 Články JAKUB CHARVÁT Mechanismus volebního bonusu a řecká varianta volební reformy optikou výsledků českých sněmovních voleb 2010............................................................. 19 TOMÁŠ ŠMÍD, PETR KUPKA Czech Organized Crime: Structural Development and Activities of Czech Organized Crime..................................................................................................... 3 MICHAL VÍT, PETR KANIOK Rozšíření EU z pohledu CDU/CSU: CDU/CSU v Evropském parlamentu jako jeden celek?......................................................................... 46 Materiály LUKÁŠ NOVOTNÝ Trendy vývoje veřejné diplomacie v dnešní zahraniční politice.......................................... 65 Recenze Sverker Gustavsson, Christer Karlsson a Thomas Persson, eds.: The Illusion of Accountability in the European Union (JANA ZATLOUKALOVÁ) ............................. 80 Jan Bureš, Jakub Charvát, Petr Just a kol.: Levice v České republice a na Slovensku 1989–2009 (VÍT HLOUŠEK) .................................................................... 85 Rikard Bengtsson (red.): I Europas tjänst. Sveriges ordförandeskapet i EU 2009 (PETR KANIOK)............................................................................................... 87

CONTENTS

1/11

3

STUDIE / STUDIES

EU jako aktér: Analýza uznání jako dimenze aktérství Evropské unie*

Studies PETR KRATOCHVÍL, ONDŘEJ ŠIMON The EU as an Actor: The Study of Recognition as a Dimension of EU Actorness ............... 3 Articles

PETR KRATOCHVÍL, ONDŘEJ ŠIMON**

JAKUB CHARVÁT The Electoral Bonus Mechanism and Greek Variant of Electoral Reform in View of Results of Elections to the Czech Chamber of Deputies.................................... 19

Abstract: The EU as an Actor: The Study of Recognition as a Dimension of EU Actorness

TOMÁŠ ŠMÍD, PETR KUPKA Czech Organized Crime: Structural Development and Activities of Czech Organized Crime ............................................................................. 3

This article explores one of the key dimensions of EU actorness – external recognition. First, it analyzes the four fundamental dimensions of EU actorness (recognition, legitimacy, framing, and attractiveness) and shows in what ways recognition is linked to the three other aspects of actorness. Second, our text tackles the four dilemmas related to the debate about the EU´s external recognition. These dilemmas include the

MICHAL VÍT, PETR KANIOK The CDU/CSU Approach Towards EU Enlargement: Do the CDU/CSU Form One Entity in the European Parliament?...................................... 46

source of recognition (external vs. internal); the conditions of recognition (material vs. formal); the nature of recognition (voluntaristic vs. non-voluntaristic); and the extent of recognition (comprehensive vs. partial or issue-related). Finally, the article draws some theoretical conclusions from this debate. Keywords: **********************************************************************

Materials LUKÁŠ NOVOTNÝ Trends in the Development of Public Diplomacy in Today’s Foreign Policy ..................... 65 Reviews Sverker Gustavsson, Christer Karlsson a Thomas Persson, eds.: The Illusion of Accountability in the European Union (JANA ZATLOUKALOVÁ) ............................. 80 Jan Bureš, Jakub Charvát, Petr Just a kol.: Levice v České republice a na Slovensku 1989–2009 (VÍT HLOUŠEK) .................................................................... 85 Rikard Bengtsson (red.): I Europas tjänst. Sveriges ordförandeskapet i EU 2009 (PETR KANIOK)............................................................................................... 87

1. Úvod Evropská studia se v posledních letech v rostoucí míře zabývají otázkou aktérství Evropské unie. Zatímco klíčovým konceptem devadesátých let byla europeizace, protože akademickou debatu o EU ovládalo téma prohlubování a rozšiřování Unie, v posledních deseti letech je europeizace zasazována do širšího kontextu. Postupně se totiž ukazuje, že není možné zcela jednoznačně oddělit vnitřní úspěšnost EU (např. schopnost adaptovat se na měnící se podmínky či její vnitřní legitimitu) a její postavení v mezinárodních vztazích (např. přijatelnost pro ostatní aktéry nebo schopnost účastnit se významných mezinárodních aktivit). Dvojznačného vztahu mezi vnitřní legitimitou, či obecně vnitřním fungováním Unie a její vnějším statusem si povšimla celá řada autorů. Např. Roy H. Ginsberg ve své práci Tato stať je výstupem z výzkumného projektu Interní grantové agentury VŠE pod názvem Evropská unie jako aktér v mezinárodních vztazích: Analýza čtyř typů aktérství, č. IG212040. ** Petr Kratochvíl působí jako zástupce ředitele Ústavu mezinárodních vztahů a odborný asistent ve Středisku mezinárodních studií Jana Masaryka, FMV VŠE, e-mail: [email protected]. Ondřej Šimon je studentem magisterského studia oboru Mezinárodní politika a diplomacie, FMV VŠE, e-mail: [email protected]. *

4

POLITOLOGICKÝ ČASOPIS / CZECH JOURNAL OF POLITICAL SCIENCE

1/2011

věnované postavení EU v mezinárodní politice konstatuje, že je-li určitá činnost EU vnímána mezinárodním společenstvím negativně, má takové záporné hodnocení efekt nejen na její mezinárodní status, ale také – a možná především – na její domácí legitimitu (srov. Ginsberg 2001: 42–43). Cílem této práce je proto poukázat na specifickou roli, kterou z hlediska aktérství EU hraje aspekt vnějšího uznání Unie ze strany dalších mezinárodních aktérů. Struktura studie bude následující: Nejprve se budeme věnovat akademické diskusi o aktérství EU a jejímu vývoji, ale také pokusům o kategorizaci aktérství a jeho rozdělení na specifické segmenty, které se dotýkají jak vnitřní, tak i vnější dimenze fungování EU. V druhém kroku se zaměříme konkrétněji na roli, kterou ve studiích aktérství EU hraje princip vnějšího uznání. Naším cílem v této části bude především poukázat na čtyři základní dilemata, která odbornou debatu o uznání coby součásti politického aktérství provázejí. Budeme se zde zabývat pnutím mezi vnějším charakterem uznání a jeho vnitřními předpoklady, dále intersubjektivitou uznání a jejím vztahem k materiálním faktorům, zatřetí rolí vůle a racionální manipulace směřující k uznání aktéra a konečně také otázkou, zda uznání musí mít nutně všeobecný charakter, anebo zda může být omezeno jenom na určitou oblast. Na závěr celou diskusi zhodnotíme. 2. Aktérství EU a jeho dimenze Základní problém analýzy aktérství EU je její vnější orientace. Naprostá většina studií, které se aktérstvím zabývají, jej vztahují k mezinárodnímu prostředí. Pro diskusi o aktérství je proto typický důraz na „vnější uznání“, „vnější autoritu“ a autonomii (srov. Jørgensen 2009). Jupille a Caporaso (1998) přicházejí se sofistikovanějším aparátem pro analýzu aktérství, který rozlišuje čtyři prvky: soudržnost, autoritu, autonomii a uznání. Ovšem i ten prvek jejich modelu, který má nejblíže k analýze domácích aspektů aktérství, tj. soudržnost, je chápána jako vnitřní schopnost formulovat jasným a uceleným způsobem vnější preference. Všechny tři ostatní prvky, kterými se Jupille a Caporaso zabývají, jsou potom vztaženy k mezinárodnímu prostředí ještě přímějším způsobem. Abychom uvedli ještě jednu vlivnou práci, která s předchozími sdílí definici aktérství orientovanou navenek, můžeme poukázat k dnes již klasickému textu Christophera Hilla, který „mezinárodní aktérství“ definuje prostřednictvím tří proměnných – 1) jeho strukturálních předpokladů; 2) jeho autonomie a 3) vymezení vůči ostatním (Hill 1993: 309). Opět platí, že pouze první aspekt je vztažen k vnitřnímu fungování Unie, a to pouze na institucionální a materiální úrovni, a nikoliv ve smyslu legitimity Unie v očích jejích občanů. Zaměření analýzy aktérství na její vnější dimenzi ovšem neznamená, že by neexistovaly studie, které zkoumají jeho vnitřní rozměr. Obvykle ovšem tyto vnitřní dimenze (jako např. studium legitimity či socializace) nejsou spojovány s aktérstvím. Důsledkem oddělení vnější a vnitřní dimenze aktérství je ovšem řada teoretických i praktických problémů. Především neumožňuje sledovat závislost mezi vnitřní legitimitou Unie či domácí podporou její zahraniční politiky a jejími vnějšími aktivitami. Zadruhé přináší oddělení obou oblastí problémy při analýze otázek, které jsou hraniční, tj. propojují domácí i vnější aspekty aktérství EU. Příkladem může být problematika europeizace zemí v sousedství Unie – europeizace je obvykle

5

STUDIE / STUDIES

typickou součástí vnitrounijní analýzy, zatímco vztahy se sousedními zeměmi jsou přirozeně součástí dimenze vnější. Abychom odstranili tento problém, vytvořili jsme základní model aktérství EU, který kombinuje všechny čtyři základní aspekty aktérství.1 Tyto aspekty jsou rozděleny podle dvou základních kritérií: Prvním kritériem je otázka, zda se určitá politika či jiná aktivita EU dotýká primárně EU samotné a jejích členských států (např. společná zemědělská politika nebo politika soudržnosti), anebo zda je zaměřena navenek (společná zahraniční a bezpečnostní politika, rozvojová spolupráce, zahraniční mise atd.). Druhou osu představuje perspektiva, z níž k dané politice přistupujeme. Buď ji můžeme vnímat zevnitř EU, tj. z pohledu unijních institucí, členských států či občanů Unie; anebo na ni můžeme nahlížet zvnějšku, tj. z pohledu jiných mezinárodních aktérů, států, integračních uskupení či mezinárodních organizací. Kombinací těchto dvou kritérií vznikají čtyři základní pozice, které shrnuje následující tabulka a které podrobněji rozebereme v další části. Tabulka: Čtyři typy aktérství EU Oblast

Perspektiva Z vnitřku EU

Z vnějšku EU

Vnitřní fungování EU

EU jako legitimní aktér

EU jako atraktivní aktér

Vnější politiky EU

EU jako rámující aktér

EU jako uznávaný aktér

Zdroj: Kratochvíl, Petr; Cibulková, Petra a Beník, Michal 2011: 391–412

2.1 EU jako legitimní aktér První z těchto pozic skrývá určitý paradox: Na jedné straně bývá legitimita EU v literatuře často analyzována, ale na straně druhé nebývá téměř nikdy vztažena k aktérství Unie. Teprve novější literatura, která se od konce devadesátých let zabývá existencí EU jako politického společenství ((polity), vztahuje legitimitu EU k jejímu aktérství (srov. Banchoff a Smith 1999). Podobně i Bretherton a Vogler (1999) ve své velké práci o aktérství EU věnují celou jednu kapitolu otázce legitimity. Velký zájem o studium legitimity je dán celou řadou faktorů: Na empirické rovině k němu přispívají neúspěchy integračního procesu v posledních letech (např. ústavní smlouva či problematická ratifikace lisabonské smlouvy). S tímto faktorem je spojena akademická debata o legitimitě a existenci unijního veřejného prostoru, případně unijního lidu (démos) (srov. Kantner 2002, Koopmans a Erbe 2004, Habermas 2006). Snad ještě známějším důsledkem této debaty je koncepce demokratického deficitu, který potenciálně snižuje schopnost Unie jednak jako aktér (srov. kritiku v Moravcsik 2002). Na rovině teoretické se diskuse o legitimitě EU dále rozpadá na celou řadu specifických otázek, zejména na otázku legitimity ve smyslu demokratického charakteru rozhodování EU (input legitimacy) a naopak na otázku, zda mají následně aktivity EU dostatečnou podporu u veřejnosti (output legitimacy) (srov. Horeth 1999, Lord a Magnette 2004).

6


1/2011

2.2 EU jako rámující aktér EU coby rámující (framing) aktér se zabývá otázkou, zda je Unie (tj. např. Evropská komise) schopna dostatečně ovlivňovat rozhodování, které probíhá na vnitrounijní úrovni o zahraničněpolitických otázkách. Evropská komise může ještě před rozhodováním o určité otázce prostřednictvím formálních či neformálních kroků jasně vymezit prostor, v němž se poté rozhodování členských států odehrává. Např. může publikovat bílou knihu na dané téma, nebo může prostřednictvím předsedy komise či jiného z komisařů prohlásit určitou politiku za neproveditelnou či finančně neudržitelnou apod. Je zřejmé, že v některých oblastech je schopnost EU rámcově vymezit debatu o určité otázce vyšší (např. mezinárodní obchodní vyjednávání či vztahy v rámci evropské politiky sousedství), jinde naopak menší. K dispozici jsou studie, které zkoumají schopnost EU „rámovat“ mezinárodní vyjednávání o ochraně životního prostředí (Jupille a Caporaso 1998) nebo o vztazích mezi Evropskou unií a dalšími mezinárodními aktéry (např. Herrberg 1998).2 2.3 EU jako atraktivní aktér Třetí dimenze aktérství se týká atraktivity. Zde jde o kombinaci vnitřního fungování EU (internal governance) a přitažlivosti tohoto modelu pro vnější aktéry. Atraktivita EU se může následně přelít do europeaizace těch států, které usilují o přiblížení se k unijnímu modelu. Důležitou součástí tohoto prvku aktérství je důraz na jeho nenásilnou formu („soft power“) a na dobrovolnost přejímání unijních norem do vnitrostátního právního řádu nečlenských zemí (srov. např. Featherstone a Radaelli 2003, Bulmer a Radaelli 2004, Emerson a Noutcheva 2004, aj.). Přestože jsou tyto unijní normy často vystavěny podle vzoru národních předpisů jednotlivých členských států, v průběhu europeizace jsou již přejímány coby normy obecně unijní. Ve vztahu k europeizaci je ale třeba také připomenout, že koncept atraktivity se netýká europeizace členských států EU, ale přitažlivosti Unie pro vnější aktéry. Zatímco některé studie se věnují atraktivitě EU pro sousední státy (XXX), jiné zkoumají přitažlivost EU na globální rovině. Sem patří např. Mannersův koncept EU coby „normativní mocnosti“ („normative power“, Manners 2002) nebo Smithův a Allenův důraz na „mezinárodní přítomnost“ EU (Smith a Allen 1998). 3. EU jako uznávaný aktér Přestože je otázka uznání v odborné literatuře velmi často diskutována, a to dokonce – na rozdíl od ostatních aspektů aktérství – většinou v přímé souvislosti s aktérstvím EU, zůstává přesné vymezení uznání EU problematické. V této části se zaměříme na čtyři základní problémové okruhy, které se s konceptem uznání pojí. Zaprvé se jedná o otázku, zda je uznání skutečně primárně důsledkem činnosti jiných aktérů, anebo zda je jeho zdroje třeba hledat uvnitř EU. Zadruhé se zaměříme na otázku, zda je uznání (procedurálním) důsledkem formální rovnosti vzájemně se uznávajících aktérů, anebo zda se uznání (substantivně) odvozuje od schopností uznávajících se aktérů. Zatřetí poukážeme na rozpor mezi voluntaristickou konceptualizací uznání, která je odvozuje od vyjádření vůle aktéra, jenž o uznání usiluje, a konceptualizací,

STUDIE / STUDIES

7

která naopak uznání činí na vůli aktéra nezávislým. A konečně začtvrté se zaměříme na debatu o tom, zda uznání má obecný charakter a vztahuje se tak k EU jako k celku, anebo zda EU může dosahovat různé hladiny uznání v různých oblastech, v závislosti na rozdílných kompetencích Unie např. v oblasti mezinárodního obchodu či bezpečnostní politiky. 3.1 Vnější vs. vnitřní zdroje uznání Odpověď na první z těchto otázek se zdá být poměrně jednoduchá. Jak ukázala i výše představená tabulka, uznání spojuje dva externí faktory – týká se vnějších aktivit Unie a zároveň tyto vnější aktivity posuzují vnější aktéři. Externí charakter uznání se proto jeví jako zcela nezpochybnitelný. Tomuto tvrzení odpovídá i definice uznání v celé řadě akademických prací. Např. Groenleer and Schaik (2007: 972) uznání definují jako „přijetí EU a interakce s ní činěné ostatními“. Podobně postupuje Wouters a kol. (2009: 8), když tvrdí, že uznání představuje jedinou skutečně vnější dimenzi aktérství EU, která konstituuje EU ve vztahu k ostatním aktérům na globální úrovni. Zmíněná jedinečnost uznání coby skutečně vnější dimenze aktérství EU vychází v tomto pojetí z jedné z nejvlivnějších prací o aktérství EU od Jupilla a Caporasa (1998: 214–220), kteří spatřují schopnost EU být aktérem v kombinaci čtyř předpokladů. Jedná se (1) o uznání (formální či neformální přijetí EU ostatními aktéry), (2) o autoritu (mezinárodní pravomoc EU jednat ve vztahu k zahraničí), (3) o autonomii (institucionální jedinečnost a nezávislost EU na ostatních aktérech, zejména členských státech Unie) a (4) soudržnost (schopnost EU vytvářet vnitřně konzistentní systém politických preferencí). Wouters a kol. (2009: 8) ovšem v tomto značně interně orientovaném pojetí aktérství spatřují nevýhodu, která spočívá právě v přílišném důrazu na vnitřní aspekty aktérství. Debatu o vnějších a vnitřních aspektech uznání je ovšem možno vést i na teoretičtější rovině. Na straně jedné stojí sociálně konstruktivistické teorie mezinárodních vztahů (Checkel 1998, Wendt 1999, Finnemore a Sikkink 2001), pro něž jsou státy (coby základní aktéři mezinárodních vztahů) konstituovány ve vzájemné interakci s ostatními státy. Reálná existence těchto vnějších aktérů či jejich jednání, které vede k uznání, přitom není nikterak zpochybňována. To platí obzvlášť výrazně o „pozitivistickém“ křídle sociálního konstruktivismu (reprezentovaném již zmíněným Checkelem a Wendtem). Naproti tomu poststrukturalistické analýzy aktérství a uznání vycházejí ze zcela opačné představy: Zde totiž může být alter (tedy hypotetický uznávající aktér) pouze fiktivní představou, která se konstituuje v diskurzu ega, aniž by k tomuto diskurzu nutně existoval reálný vzor. Ačkoliv se taková představa může představitelům tradičních pozitivistických teorií, jako je realismus či liberalismus, jevit jako absurdní, jsou poststrukturalistické analýzy tohoto typu ve studiu mezinárodních vztahů značně rozšířené (srov. též Tonra a Christiansen 2004: 80, kde je tento rozdíl mezi konstruktivistickým a poststrukturalistickým pojetím vztahu alter-ego rozebírán). Nejznámějším příkladem je studium orientalismu a celá plejáda postkolonialistických přístupů. Pokud se tedy například Západ coby aktér vymezuje vůči Orientu (Said 1979), toto vymezení má v poststrukturalistickém pojetí jenom málo společného s reálnými kulturami, k nimž orientalistický diskurz upíná svou pozornost. Podobně když David Campbell zkoumá utváření identity Spojených států (Campbell 1992), je jeho cílem právě tak ukázat na kořeny této identity ve vztahu k ne-americké jinakosti, jakož i tuto

8


1/2011

jinakost dekonstruovat a dokázat, že tato jinakost je teprve v americkém diskurzu coby jinakost konstituována. S poněkud odlišným přístupem přicházejí Adcock a Collier (2001: 531), kteří se domnívají, že aktér konstituuje svou pozici (aktérství) v systému mezinárodních vztahů díky třem hlavním atributům. Jednak (1) díky své schopnosti být aktérem (interdisciplinární kategorii závislé na vnějším zastoupení aktéra, jeho vnitřní koordinaci, cílech a nástrojích), dále pak (2) způsobu globálního vládnutí a v neposlední řadě (3) uznání. Adcock a Collier považují rozměr uznání za nepostradatelný pro postavení aktéra v mezinárodním prostředí a rozlišují dvě odlišné formy uznání – de jure a de facto a rovněž zdůrazňují význam vnímání, které proces uznání silně ovlivňuje. Pohled Adcocka a Colliera se tak poněkud liší od Wouterse a kol. (2009: 15), protože pro něj vnímání hraje klíčovou roli při ochotě a připravenosti ostatních aktérů vstoupit do jednání s EU, nicméně samo vnímání a připravenost k jednání sotva mohou postačovat k tomu, aby se EU mohla stát plnohodnotným aktérem na mezinárodním poli. Někteří autoři (např. Amelia Hadfield 2006) ovšem zdůrazňují, že takové uznání je možné pouze ve chvíli, kdy entita, která očekává vnější uznání, je schopna sebe sama reprezentovat jako autonomního a konzistentního aktéra, který nepodléhá při různých příležitostech fragmentaci na jednotlivé elementy (v případě EU na členské státy). V tomto pojetí tedy není uznání zcela externí aktivitou, při níž ostatní aktéři nebo dokonce samotná struktura mezinárodního systému (jak by tvrdili neorealisté a paradoxně také někteří konstruktivisté) konstituuje aktéra coby aktéra. Mnohem spíše jde o vzájemnou konstituci vnitřních předpokladů uznání a jeho vnějšího formálního vyjádření. Hadfield napětí mezi vnitřními a vnějšími aspekty uznání formuluje následovně: Schopnost EU „uznat sebe sama jakožto zahraničněpolitického aktéra je z velké části recipročním výsledkem procesu, v němž se řada ,jiných‘ třetích stran spojila s EU či EU uznala, a tak proměnila EU ve významného mezinárodního aktéra, jehož tímto způsobem vyzvala nebo přinutila k reakci“ (op. cit.: 681). Jørgensen a Rosamond (2001: 16) taktéž uvažují o vnějším i vnitřním uznání EU, přičemž zdůrazňují, že k vnějšímu uznání může dojít v konečném důsledku v reakci na uznání vnitřní, např. poté, co se členské státy ES shodly na spuštění projektu jednotného trhu, rozhodly se i třetí státy na vyslání svých diplomatických zástupců akreditovaných přímo u ES (Jørgensen a Rosamond 2001: 17). Vztah mezi vnějším uznáním a legitimitou (vnitřním uznáním) dobře ilustruje rozšiřování EU. Přestože je Evropská komise aktivním hráčem podporujícím proces rozšiřování, tato podpora se neobejde bez současné podpory členských států. Ačkoli Evropská komise vyvíjela značné úsilí ve snaze o prosazení východního rozšíření, samotné rozhodnutí o podpoře vstupu jednotlivých kandidátských zemí záviselo výhradně na národních elitách členských států, a to mnohdy navzdory převládající skepsi vůči rozšiřování u veřejnosti (srov. Surrallés 2006). Legitimita procesu rozšiřování tedy představuje nutnou podmínku klíčovou pro uznání, které z legitimity pramení. Skutečnost, že uznání nereflektuje pouze vnější realitu, ale vyrůstá zevnitř EU, lze ale doložit i tím, že i přes možné názorové neshody mezi členskými státy Unie může působit dojmem vysoké úrovně vnitřní soudržnosti, což je přesně okamžik, ve kterém třetí státy, ale i veřejnost členských i třetích států uznává EU za samostatného a unitárního aktéra (srov. Basu a Schunz 2008: 14). Basu a Schunz ovšem následně upozorňují, že ačkoli může být EU uznávána jako

STUDIE / STUDIES

9

jediný a svébytný aktér, toto uznání do značné míry závisí na vnitřním rozdělení kompetencí mezi členskými státy a nadnárodními institucemi Unie, což opět vyjadřuje závislost vnějšího uznání na legitimitě EU v očích jejich členských států (op. cit.: 29). Závislost vnějšího uznání na legitimitě EU rovněž předpokládá i Casier a Vanhoonacker (2007: 15), kteří se domnívají, že aktérství Unie není zatím plně etablováno, ale v každém z případů je závislé na rozhodnutí členských států, z nichž každý může důležité rozhodnutí Unie zablokovat vetem. K tomu ovšem nedochází často, neboť reprezentanti členských států jsou schopni čím dál více vnímat realitu z bruselského pohledu (rámování jako další dimenze aktérství EU) a zaujímat stanoviska EU někdy i na úkor zájmů některých členů Unie. V tomto procesu tudíž dochází k určitému sjednocování a slaďování národních stanovisek. Z toho vyplývá postupné uvolňování rukou EU v oblasti legitimity, která se stává postupem času samozřejmostí, což posiluje uznání EU navenek jako unitárního aktéra. Samozřejmost legitimity EU u členských států (která je ale znovu napadána v souvislosti s debatou o demokratickém deficitu EU) ještě neznamená vnější uznání Unie. Casier a Vanhoonacker (2007: 15–16) mají na mysli mj. tuto slabinu, když upozorňují, že i EU po dosažení vnitřního konsensu, legitimity či soudržnosti bývá čas od času přehlížena ze strany USA či NATO, které zejména v bezpečnostních otázkách dávají přednost vyjednávání s velkými členskými státy Unie. 3.2 Formální (de jure) vs. materiální předpoklady uznání Druhý problém, který je s problematikou uznání coby konceptu teorie mezinárodních vztahů úzce spjat, se týká zdroje uznání. Na teoretické rovině se zdrojem uznání zabývají především sociální konstruktivisté. Ti přicházejí se dvěma zcela odlišnými koncepcemi uznání. První zastávají strukturální konstruktivisté, pro něž se identita aktérů odvozuje od uznání těchto aktérů a jejich identity v mezinárodním prostředí (nejreprezentativnějším představitelem tohoto křídla je opět Alexander Wendt). Takřka irelevantní je pro tyto konstruktivisty otázka, zda stát skutečně disponuje dostatečnými materiálními kapacitami, aby svou roli naplnil. To lze snadno demonstrovat na státech, které sice mohou mít dostatečnou materiální pozici, ale přesto jejich uznání mezinárodní společností chybí. Historicky disponovalo dostatečnou mocí, ale postrádalo plné mezinárodní uznání například Turecko v době před vídeňským kongresem, nověji potom například pevninská Čína. Naproti tomu jiní konstruktivisté zdůrazňují vnitřní zdroje identity aktéra, např. jeho historickou zkušenost nebo specifický vztah mezi státem a „státním“ národem (Waever 2005). Přestože samozřejmě tento typ konstruktivismu nelze ztotožnit s Hillovou představou o nutnosti materiálních kapacit jako předpokladu jeho uznání (Hill 1993), spadá tato představa do téže kategorie jako teze autorů, kteří vnější uznání podmiňují určitými vnitrostátními faktory. Zde pak lze argumentovat často úspěšnými pokusy o zdůraznění společné identity příslušníků určité etnické skupiny, která ovšem neobývá jeden stát (Maďaři, Arabové, Slované atd.). Přestože zde nejde o uznání v právním slova smyslu, má i jen politické uznání takového nároku dalekosáhlé mezinárodněpolitické dopady (viz např. Hitlerovo ospravedlnění obsazení Sudet, rusko-gruzínská válka z léta 2008 a celá řada dalších). Další spor vzniká mezi těmi autory, pro něž se uznání odvozuje od objektivně existujících charakteristik aktéra, a těmi, kteří se domnívají, že uznání je čistě intersubjektivní

10


1/2011

akt, eventuelně mezinárodně-právní procedura, která se splněním materiálních podmínek existence uznávaného aktéra má jenom málo společného. Snad nejznámější definice mezinárodního aktérství EU, kterou zavedl Christopher Hill (1993), říká, že aktér je 1) jasně vymezen od ostatních; 2) autonomní; a 3) disponuje „určitými strukturálními předpoklady“ (Hill 1993: 309). Právě důraz na „strukturální předpoklady“ ovšem Hilla posouvá zcela jednoznačně do skupiny těch, kteří uznání podmiňují apriorní existencí materiální základny uznávaného aktéra. Podobným způsobem postupují i Vogler a Bretherton, autoři nejznámější monografie věnované EU jako mezinárodnímu aktérovi. Rozlišují zde tři základní složky aktérství – příležitosti zapojit se do mezinárodních vztahů (opportunity), přítomnost aktéra v mezinárodním prostředí (presence) a konečně jeho schopnosti (capability). I zde je třetí složka paradoxně často chápána jako ta primární, bez níž si nelze první dvě představit. S tímto pojetím je potom konzistentní i další Hillova koncepce, která se dotýká rozdílu mezi schopnostmi aktéra (odvozenými od oné materiální báze), a očekávání vnějších aktérů (tzv. capabilities-expectations gap). Většina autorů, kteří se uznáním z tohoto pohledu zabývají, dochází k závěru, že očekávání vnějších aktérů (a s ním související míry uznání EU coby svébytného aktéra) dalece převyšuje schopnosti a „strukturální předpoklady“ Unie (Hill 1993 a 1998, Holland 1995, Ginsberg 1999). Podobně i Vogler (2002: 7) se domnívá, že ve světě existuje poptávka po silnějším zapojení EU jako aktéra, a to jak ze strany členských států, tak od třetích zemí. Poptávka po aktivnější roli nadnárodních institucí ES se podle něj zvyšovala spolu s globalizačními tendencemi a potřebou řešit nové výzvy, např. v podobě ekonomických krizí, způsobem jen obtížně zvladatelným pro národní státy (op. cit.: 8). Zajímavé přitom je, že se již tito autoři neshodují v otázce, jak tento rozpor vyřešit – zda spíše co nejrychleji vybudovat takové kapacity EU, které by vnějším očekáváním lépe odpovídaly, anebo zda je naopak nutná korekce nereálných představ vnějších aktérů. Někteří uvádějí příklady, kdy se tzv. capabilities-expectations gap rozhodla řešit sama EU rozšířením nabídky, tedy svých schopností. Např. Lucarelli (2002) poukazuje na rozšíření aktivity v oblasti evropské bezpečnostní a obranné politiky po roce 1999, kdy se EU rozhodla prohloubit své působení jako aktér regionální bezpečnosti v důsledku krizí a válek na Balkáně. Podobným, avšak dosud nedostatečným, způsobem lze dnes chápat také vytváření evropské služby vnější akce. Existuje ovšem i druhá skupina autorů, kteří se naopak domnívají, že interní zdroje aktérství EU převyšují očekávání vnějšího světa. Nejčastějším důvodem pro odmítání větší role EU v mezinárodních vztazích pro tyto autory obvykle bývá silně státocentrický pohled některých aktérů. Typickým příkladem může být Rusko, které podle některých studií vnímá mezinárodní vztahy optikou politických konceptů moderní éry (rovnováha moci, národní zájem, sféry vlivu, koncert mocností, atd.). Protože Evropská unie velkou většinu těchto konceptů odmítá, ba dokonce svou vlastní identitu formuluje jako antitezi evropské politiky devatenáctého a první poloviny dvacátého století, může se jevit z pohledu „moderních“ mocností jako slabá a neefektivní (srov. též debatu Kagan 2002, Cooper 2002, Joenniemi 2003, nebo také XXX). Státocentrismus všech studií, které se zabývají mezinárodním uznáním EU, se ale ukazuje jako problematický. Implicitně totiž vždy předpokládá, že uznání EU znamená její přijetí ze strany států, a to přijetí nikoliv coby jedné z mnoha mezinárodních organizací, ale coby ak-

STUDIE / STUDIES

11

téra, který je státům roven (srov. Jørgensen a Rosamond 2001: 189–206). Důraz na formální rovnost ovšem často svádí k představě, že EU musí i substantivně splňovat stejná kritéria jako ostatní státy (například včetně schopnosti vybírat daně či plně si podřídit své konstitutivní jednotky). Takovým testem ale EU přirozeně nemůže úspěšně projít, neboť „být či stát se aktérem v mezinárodním systému vyžaduje potlačení… transformační povahy“ EU (Rosamond 2005: 4). Proto někteří autoři tvrdí, že EU představuje jiný typ státu a hovoří například o přechodu od „pozitivního“ k „regulatornímu“ státu (Majone 1997). Rozšíření typologie států mimovolně také zvyšuje pravděpodobnost uznání EU jako „státu“ jiného typu, ovšem přesto státu formálně rovného ostatním. Důsledkem debaty o srovnatelnosti EU s různými typy aktérů jsou tři základní směry výzkumu uznání: Je možné zkoumat míru vzájemného uznání EU a moderních teritoriálních států (jak činí již citovaní Vogler a Bretherton, když se zabývají přítomností EU ve státocentrických fórech (např. blízkovýchodní kvartet)). Nebo je možné se zaměřit na různé způsoby vládnutí (governance) a s ním spojené odlišné typy „států“ a jejich vzájemné uznání (Majone 1997). Třetí, dosud takřka zcela opomíjenou možností je zkoumat, do jaké míry funguje princip uznání ve vztazích mezi EU a dalšími integračními organizacemi, zejména těmi, které se Evropskou unií přímo či nepřímo inspirují (Africká unie, ASEAN, MERCOSUR atd.). Podobně zajímavé je i zkoumání vztahu EU k mezinárodním organizacím, jejichž je EU členem. Zatímco národní státy se z hlediska mezinárodního práva navzájem uznávají na základě formální rovnosti (poté, co splní určitá kritéria státnosti), uznání nadnárodních celků typu EU již tak jednoduché není. Řada autorů zmiňuje velmi nerovnoměrné zapojení a uznání EU v mezinárodních vztazích (srov. Huigens a Niemann 2009: 3, Groenleer a van Schaik 2005: 1, Casier a Vanhoonacker 2007: 11). Míra uznání a aktivity EU se přitom věcně liší dle problematiky, o kterou se jedná, což patrně vypovídá o rozdílné úrovni schopností či kompetencí EU v dané oblasti jednat. Např. Rusko uznává EU v ekonomické oblasti podstatně více než v oblasti politické, kde preferuje jednání s velkými členskými státy Unie (srov. Made 2004). Specifické postavení EU ve světě s sebou tedy nese mnohem komplexnější přístup k otázce uznání. Jak shrnuje Jørgensen a Rosamond (2001: 16), „navzdory nedostatečnému formálnímu uznání de jure, hraje EU velmi důležitou roli v řadě mezinárodních otázek…, čímž se jí dostává de facto uznání v celé škále mezinárodních aktivit v rámci globální společnosti. Kdyby došlo k přeměně EU na stát jako každý jiný v mezinárodním společenství, je pravděpodobné, že by v nejbližší době došlo k jeho uznání.“ Uznání de jure tak dosahuje entita typu EU velmi obtížně, navzdory tomu ale úspěšně dosahuje de facto uznání v mnoha oblastech na základě svých schopností. Uznání de jure mnohem více závisí na tom, do jaké míry je Unie schopna či ochotna přijmout určité rysy států, zejména tzv. moderních vestfálských států (Majone zde hovoří o „pozitivním“ státu, Majone 1997). Uznání de jure ovšem rovněž vyžaduje po EU jisté pravomoci, které se jí členské státy zdráhají na mezinárodně-právním základě přenechat, a proto zůstává uznání de jure pro EU obtížně dosažitelým cílem. Podstatné přitom je, že EU netouží po uznání za pouhou mezinárodní organizaci či režim (Jørgensen a Rosamond 2001: 16–17). Vogler (2002:5) tvrdí, že EU představuje aktéra sui generis, který není ani velmi rozvinutou mezinárodní organizací, ani částečně utvořeným státem, jak tvrdí jiní autoři, kteří se odvolávají na právní subjektivitu ES/EU či na její regulatorní charakter (Majone 1994 a 1997), spo-

12


1/2011

lečnou zahraniční a bezpečnostní politiku nebo rodící se evropskou bezpečnostní a obrannou politiku. Zdá se tedy, že si EU získává uznání de facto na základě svých schopností a spíše omezené uznání de jure na základě formálních náležitostí a předpokladů. „EU si díky své rozvinuté multilaterální aktivitě zajistila v posledních letech širšího uznání,“ píší Basu a Schunz (2008: 4) a dokládají případy, kdy se EU dokázala více prosadit na multilaterálním fóru, než bylo možno předpokládat na základě jejího formální statusu (op. cit.: 35). Výsledkem je paradoxní situace, kdy se na jedné straně Unii často nedostává požadovaného uznání de jure či statusu. Na straně druhé nízkou míru právního uznání EU překonává svou aktivitou a svými schopnostmi a uznání de jure nahrazuje faktickým uznáním své významné mezinárodní role. To potvrzuje celá řada případových studií, ať už se jedná o environmentální politiku EU v případě vyjednávání Kjótského protokolu (srov. Groenleer a van Schaik (2005), lidsko-právních otázek, např. při jednání o statutu Mezinárodního trestního tribunálu, nebo o koordinaci a přípravu mezinárodních smluv, kde EU často vykonává roli iniciátora a koordinátora při vyjednáváních o řešení regionálních problémů (srov. Coutto 2007). Na rostoucím bezpečnostním rozměru aktivit EU lze mimochodem názorně ukázat, jak si EU postupně utvářela silnější mezinárodní postavení prostřednictvím uznání svých institucí a schopností efektivně spravovat určitou oblast (Balkán), počínaje ekonomickými záležitostmi až po dnešní diplomatickou, vojenskou a zahraničně-politickou a bezpečnostní dimenzi (srov. Casier a Vanhoonacker 2007: 10). Hybridní status EU dokládá i její podivná pozice v rámci G8: Zde se jí sice dostává formální rovnosti s ostatními členy při všech jednáních, ale skutečná role EU je v tomto případě nesrovnatelná s členskými státy G8. EU na jednání G8 spíše následuje politiku evropských (a svých) členů, které podporuje. Takřka nikdy však nepřichází s návrhy protichůdnými vůči svým členům, a proto ji ani nemůžeme považovat za plně nezávislého aktéra (Huigens a Niemann 2009). Skupina G8 tedy představuje anomálii: Zatímco v naprosté většině případů je EU mezinárodněpoliticky aktivnější, než by odpovídalo jejímu formálnímu postavení, zde je tomu právě naopak. 3.3 Voluntaristická vs. nevoluntaristická koncepce uznání Třetí problémový okruh se týká vztahu mezi uznáním jako samohybným procesem a jeho racionální manipulací. Naprostá většina autorů automaticky předpokládá, že uznání je proces, který je téměř zcela nezávislý na vůli uznávaného aktéra. Je dán buď zvnějšku – tak je tomu v případě, že uznání je výsledkem (explicitně) vyjádřené shody či alespoň (implicitního) konsenzu mezinárodního společenství. Anebo je důsledkem dlouhodobého vnitřního vývoje – např. procesu sjednocování země, role „státního“ národa, apod. Ať tak či onak, vůdčí představitelé státu nemají po ruce fakticky žádné nástroje, kterými by v krátkodobém horizontu mohli uznání dosáhnout, pokud nejsou naplněny tyto vnější či vnitřní podmínky. Proti tomuto pojetí ovšem stojí studie, jež zkoumají zrod a raný vývoj politického společenství, jehož panovník se vědomě profiluje určitým způsobem, aby svému státu zajistil dostatečný mezinárodní respekt a uznání (např. italské městské státy v době Machiavelliho a Guicciardiniho, habsburské Španělsko, richelieuovská Francie v třicetileté válce apod.). Existují ovšem i studie, které se manipulací vlastní identity zabývají v případě EU.

STUDIE / STUDIES

13

Například Michelle Pace (2004) zkoumá bezpečnostní diskurs EU ve vztahu k středomořskému regionu a dochází k závěru, že Unie úmyslně manipuluje jinakostí jižní části Středomoří, aby tak dosáhla posílení vlastní pozice a svého uznání jako klíčového aktéra v tomto regionu. K podobnému závěru stran cílené manipulace s očekáváními vnějších aktérů dochází i celá řada studií, která se zabývají vztahem EU k dalším zemím v sousedství, zejména ve východní Evropě (XXX). Analogické jsou i závěry studií, které se týkají Evropy jižní. Lucarelli (2002: 26) zdůrazňuje, že v procesu evropské integrace došlo k zahrnutí demokratických principů a respektu k lidským právům do komunitárního práva až poté, co došlo k tzv. jižnímu rozšíření o Řecko, Španělsko a Portugalsko v 80. letech. Do té doby považovala ES tyto hodnoty za samozřejmé, ale po přijetí jižních členů, kteří se nedávno oprostili od autoritativních režimů, se zde projevila jasná snaha ES zajistit ochranu demokracie v těchto státech mezinárodně-právními závazky. Máme-li shrnout celou tuto debatu, lze říci, že z hlediska EU zůstává dosažení uznání de jure velmi obtížné a zdá se, že formální uznání závisí mnohem méně na vůli aktéra o uznání usilujícího než v případě uznání de facto. EU disponuje funkčním zastoupením u mnoha mezinárodních i regionálních organizací (OBSE, NATO, Rada Evropy, ASEAN, GCC atd.), spravuje více než 120 delegací ve třetích státech a požívá pozorovatelského statutu u OSN. V těchto případech můžeme hovořit o de facto uznání EU, ale Unie v nejbližší době stěží dosáhne plnohodnotného členství v OSN nebo povýšení svých zastupitelských misí na velvyslanectví dle mezinárodně platných vídeňských úmluv (Jørgensen a Rosamond 2001: 17–18). Ani současné snahy o vytvoření evropské služby vnější akce zatím neznamenají v této otázce zásadní posun. V rámci jednání na fórech OSN je EU uznávána formálně stejně (pozorovatelský status), její aktivita se ovšem podstatně liší v závislosti na probírané problematice (srov. Wouters a kol. 2009: 20). Unie vyvíjí výraznější aktivitu tam, kde o to stojí, čímž si zpravidla vyslouží i lepší faktické uznání ze strany ostatních aktérů. Adcock a Collier (2001: 531) by v rámci svého pojetí aktérství (rozlišujícího schopnost, uznání a způsob vládnutí) mohli tvrdit, že ačkoli uznání EU se v OSN nezměnilo, posílily schopnosti EU jako aktéra. Rozlišujeme-li však mezi uznáním de jure a de facto, potom můžeme stejně tak tvrdit, že došlo ke změně uznání de facto ve zmíněné oblasti a tím i ke změně v aktérství EU v OSN. Schopnost EU stát se klíčovým aktérem mezinárodních vztahů závisí nejen na schopnostech EU, na její vnitřní legitimitě, ale bezpochyby i na vůli EU samotné a příležitosti jako vůdčí aktér vystupovat. EU dostala jedinečnou šanci v environmentální politice po odstoupení USA od Kjótského protokolu, po čemž se EU skutečně stala samozvaným environmentálním lídrem (srov. Keller 2008). Na druhou stranu voluntaristická koncepce uznání může platit i obráceně; na zasedáních G8, kde EU disponuje zastoupením Evropské komise a státu předsedajícího Radě EU, se tito často dobrovolně vzdávají svého statutu (de jure) a svou roli (de facto) omezují na následování politik svých členských států zastoupených v G8 (srov. Huigens a Niemann 2009: 20). K uznání de facto nicméně může dojít, jako tomu bylo po krizi a válkách v bývalé Jugoslávii, i např. díky silné podpoře veřejného mínění požadujícího, aby se EU stala aktérem regionální bezpečnosti (srov. Lucarelli 2002: 39).

14


1/2011

3.4 Všeobecné vs. parciální uznání Poslední okruh se týká otázky, zda je uznání obecně platný akt, který přitakává způsobilosti EU fungovat na stejné rovině jako státy (nebo dokonce jako velmoci) ve všech oblastech jejího působení, anebo zda je uznání vždycky vázáno specificky na určitou oblast, kde Unie disponuje dostatečnými kompetencemi. Například Jupille a Caporaso sice definují uznání EU jako proces, při němž vnější aktéři obecně přijmou kompetenci EU v mezinárodních vztazích (Jupille a Caporaso 1998). Jak je ale patrné z jejich dalších prací, tato kompetence se může silně lišit v jednotlivých otázkách (Jupille a Caporaso 1999: 435). Podobné dilema řeší takřka všechny studie o uznání EU, které jsou součástí Jørgensenem editované rozsáhlé práce věnované unijnímu aktérství (Jørgensen 2009). Jørgensen sice definuje uznání jako „schopnost aktéra vyjednávat s ostatními“ (2009: 134), ale ani zde nejsou autoři jednotlivých empiricky zaměřených kapitol schopni říci nic o uznání EU jako takovém, ale pouze o specifickém uznání EU ve vztahu k jednotlivým aktérům či kontextům, mezi něž patří např. Mezinárodní soudní dvůr, Světová obchodní organizace nebo NATO. Nešťastným důsledkem je, že koncept univerzálně platného uznání srovnatelného se státy se mění na specifické uznání v jednotlivých oblastech, které vypovídá spíše o kapacitě EU vstupovat do určitých jednání, a nikoliv o její akceptaci jako takové. Lze si tedy položit obecnou otázku, zda je vůbec možné, aby EU byla v některých případech uznána za unitárního a dokonce mocného aktéra, zatímco jinde nikoli (srov. též Basu a Schunz 2008: 44). Míra uznání se skutečně pohybuje od plného uznání významu a role EU při vyjednáváních o mezinárodním obchodu až po nulovou míru uznání na zasedáních Rady bezpečnosti OSN. Znovu se ale ukazuje závislost míry uznání na tom, do jaké kategorie spadá uznávající aktér. Jinak k uznání přistupují státy a jinak mezinárodní organizace. Podobně se zpravidla liší i přístup velmocí od přístupu menších států, kdy velmoci častokrát usilují o zachování své velmocenské pozice a tudíž, nebrání-li tomu situace, raději vyjednávají s členskými státy než přímo s EU. Postoj Ruska k EU v ekonomické oblasti, kde musí vnímat EU jako jednotný ekonomický prostor, se podstatně liší od politické roviny, ve které dosud neexistuje jednotný postoj EU vůči Rusku (zejména rozpory mezi EU-15 a novými členy), kde Rusko preferuje jednání s velkými či jinak strategicky významnými členy EU (srov. Made 2004: 50–52). K podobnému závěru lze dojít při analýze vztahu mezi Unií a Spojeným státy (srov. Casier a Vanhoonacker 2007: 15). Po stažení USA z vůdčí pozice v určitých oblastech mezinárodní politiky, snad nejvýrazněji při environmentálních jednáních a vyjednávání o mezinárodním trestním tribunálu, se zřetelně ukázalo volání mezinárodního společenství po vůdcovství EU (srov. Vogler 2002: 9, Keller 2008: 8–9). Ačkoli EU dosáhla podpisem některých mezinárodních smluv i de jure uznání ze strany ostatních signatářů, toto uznání se zpravidla vztahuje pouze na okruh záležitostí, kterých se smlouva týká a nejde tudíž o de jure uznání EU jako aktéra obecně (Groenleer a van Schaik 2005: 15). Stejným způsobem přiznávají státy G8 de jure uznání EU v záležitostech týkajících se problémů řešených na jednáních G8, což neznamená, že kterýkoli stát ze skupiny G8 uznává EU de jure za aktéra v mezinárodních vztazích obecně (Huigens a Niemann 2009: 20). Když potom např. Bindi hovoří o „mimořádně silném uznání EU jako výjimečného obchodního aktéra“ (2009: 347), nezbývá jí než dodat, že „v ostatních oblastech politiky je ovšem tento obrázek mnohem zmatenější“ (op. cit.: 347).

STUDIE / STUDIES

15

4. Závěr Analýza uznání nás vede k celé řadě více či méně překvapivých závěrů. V první řadě se ukazuje, že na rozdíl od některých dalších dimenzí aktérství, které bývají v odborné literatuře pojednávány samostatně, aniž by byla explicitně zmíněna jejich spojitost s aktérstvím (např. legitimita, rámování atd.), je uznání takřka vždy považováno za klíčovou charakteristiku aktérství EU. Jasná odpověď na otázku po vztahu uznání k aktérství Unie ovšem vůbec neimplikuje jednoznačnou odpověď na další s uznáním spojené otázky, ačkoliv je tak často badatelé prezentují. Příkladem může být analýza rozporu mezi očekáváními vnějšího světa a schopnostmi Unie, která téměř vždy (např. v Hillově či Kaganově interpretaci) dochází k závěru, že vnější aktéři jsou připraveni aktérství EU uznat, pokud Unie prokáže dostatečné schopnosti a odhodlání se své mezinárodní role zhostit. Naopak se ukazuje, že v mnoha oblastech jsou schopnosti či diplomatická aktivita EU poměrně značné, ovšem ostatní aktéři (a zejména velmoci) často preferují tradiční státocentrický model světa, v němž pro plné uznání EU není místa. Není-li dosud reálné rovnocenné formální uznání EU jako mezinárodního aktéra, je třeba se detailněji zabývat různými dílčími aspekty uznání. To může vést k rozlišení těch dimenzí uznání, kde je EU relativně úspěšná, a těch oblastí, v nichž její úsilí selhává. Především je třeba podtrhnout značný rozdíl mezi vnějšími a vnitřními aspekty uznání nebo mezi formálními a materiálními předpoklady uznání. Zatímco posílení materiálních kapacit Unie může vést přímo k posílení její faktické role a faktického uznání v mezinárodních vztazích, je nepravděpodobné, že by čistě materiální proměna mohla vést i k plnoprávnému uznání EU jako mezinárodního aktéra srovnatelného se státy, nebo dokonce s velmocemi. Podobně také volání po aktivizaci unijní vnější politiky naráží na limity voluntaristické interpretace uznání. Zatímco EU může tímto způsobem posílit svou neformální vůdčí roli v určitých oblastech (např. v otázce ochrany životního prostředí), vazba mezi diplomatickým aktivismem a právním uznáním je mimořádně slabá. Do popředí se tak dostává pnutí mezi jinakostí EU a jejím úsilím o přijetí za rovnocenného partnera současných států. Na jedné straně tedy EU vystupuje coby „první skutečně postmoderní politická forma“, na straně druhé se ale dožaduje uznání od typicky moderních politických společenství, jakými jsou současné státy. Tato tenze může vyústit dvěma směry: buď se EU bude postupně přizpůsobovat „modernímu“ světu a přebírat charakteristiky, které moderní státy považují za klíčové pro uznání dalšího aktéra (rozuměj uznání za suverénní moderní stát); anebo bude naopak setrvávat na své pozici aktéra, který svými charakteristikami neodpovídá principům moderního, vestfálského státu. V tomto druhém případě se EU plného uznání od států ani v delším období nedostane. Zde se ovšem otevírá třetí, dosud pouze hypotetická možnost. EU se může dožadovat uznání, a přitom trvat na své odlišnosti od suverénních států. Důsledkem pak může být pomalá, ale o to zásadnější proměna mezinárodní politiky. Přinejmenším může přispět k přehodnocení definice státu coby základního aktéra mezinárodního vztahů a k jejímu rozšíření, které by zahrnulo i jiné formy státu, než jeho formu „pozitivní“, a sice např. stát regulatorní. To může v dlouhodobém horizontu vést k hybridizaci mezinárodních vztahů ve smyslu rozrůznění aktérů, kteří se mohou uznávat za formálně rovné, ačkoliv již nebudou stejnorodými jednotkami v neorealistickém slova smyslu. Neomedievalistická proměna, kterou v současnosti prochází

16


1/2011

vnitrounijní prostředí, by tak v konečném důsledku mohla překročit hranice EU a přispět jak k redefinici mezinárodního aktérství, tak i uznání samotného. Poznámky: 1. Zde tato stať navazuje na náš text, který právě vychází v Journal of Common Market Studies (XXX). 2. Viz též naše případová studie, která se zabývá rámováním, představená v již zmíněné stati v Journal of Common Market Studies (XXX).

Použité zdroje: Adcock, Robert a Collier, David. 2001. „Measurement Validity: A Shared Standard for Qualitative and Quantitative Research.“ American Political Science Review 3, č. 95, 529–546. Banchoff, Thomas F. a Smith, Mitchell P. 1999. Legitimacy and the European Union: the Contested Polity. London: Routledge. Basu, Sue a Schunz, Simon. 2008. Pathways for an Interdisciplinary Analysis: Legal and Political Dimensions of the European Union’s Position in Global Multilateral Governance. Leuven Centre for Global Governance Studies (http://ghumweb2.ghum.kuleuven.ac.be/ggs/nieuw/publications/ working%20papers/new_series/wp11.pdf). Bretherton, Charlotte a Vogler, John. 1999. The European Union as a Global Actor. London: Routledge. Casier, Tom a Vanhoonacker, Sophie. 2007. „The EU as a Global Player.“ In: Reviewing Europe. Ed. Tannelie Blom. Maastricht: Maastricht University Press, 107–138. Campbell, David. 1992. Writing Security: United States Foreign Policy and the Politics of Identity. Minneapolis: University of Minnesota Press. Checkel, Jeffrey T. 1998. „The Constructivist Turn in International Relations theory.“ World Politics 2, č. 50, 324–348. Cooper, Robert. 2002. The New Liberal Imperialism. Observer Worldview, 7. 4. 2002 (http:// attacberlin.de/fileadmin/Sommerakademie/Cooper_New_liberal_Imperialism.pdf). Coutto, Tatina. 2007. International Cooperation and Environmental Security: The Worldview of Joseph Borg. Working Paper. RSCAS 12/2007. Florence: European University Institute. Finnemore, Martha a Sikkink, Kathryn. 2001. „Taking Stock: The Constructivist Research Program in International Relations and Comparative Politics.“ Annual Review of Political Science 4, 391–416. Ginsberg, Roy H. 1999. „Conceptualizing the European Union as an International Actor: Narrowing the Theoretical Capability-Expectations Gap.“ Journal of Common Market Studies 2, č. 37, 429–454. Ginsberg, Roy H. 2001. The European Union in International Politics: Baptism by Fire. Oxford: Rowman & Littlefield. Groenleer, Martijn L. P. a van Schaik, Louise G.. 2005. The EU as an ‘Intergovernmental’Actor in Foreign Affairs Case Studies of the International Criminal Court and the Kyoto Protocol. Working Document No. 228. Brussels: Centre for European Policy Studies. Groenleer, Martijn L. P. a van Schaik, Louise G.. 2007. „United We Stand? The European Union´s International Actorness in the Cases of the International Criminal Court and the Kyoto Protocol.“ Journal of Common Market Studies 5, č. 45, 969–998. Hadfield, Amelia. 2006. „Foreign Policy and Dyadic Identities: The Role of the CFSP.“ Geopolitics 4, č. 11, 676–700.

STUDIE / STUDIES

17

Hill, Christopher. 1993. „The Capability-Expactations Gap or Conceptualizing Europe´s International Role.“ Journal of Common Market Studies 33, č. 31, 305–328. Hill, Christopher. 1998. „Closing the Capabilities – Expactations Gap?“ In: A Common Foreign Policy for Europe? Competing Visions of the CFSP. Eds. John Peterson a Helene Sjursen. London/New York: Routledge, 18–38. Holland, Martin. 1995. „Bridging the Capability-Expectations Gap: A Case Study of the CFSP Joint Action on South Africa.“ Journal of Common Market Studies 4, č. 33, 555–572. Huigens, Judith a Niemann, Arne. 2009. The EU within the G8: A Case of Ambiguous and Contested Actorness. Department of EU International Relations and Diplomacy Studies. Bruges: College of Europe Bruges. Joenniemi, Pertti. 2003. The European Union and Border Conflicts: The EU’s and Russia’s North. Příspěvek prezentovaný na výroční konference ISA, Montreal, 17. dubna 2004. Jørgensen, Knud Erik. 2009. T The European Union and International Organizations. Oxon: Taylor & Francis. Jørgensen, Knud Erik a Rosamond, Ben. 2001. Europe: Regional Laboratory for a Global Polity? CSGR Working Paper No. 71/01. Centre for the Study of Globalisation and Regionalisation. Warwick: University of Warwick. Jupille, Joseph a Caporaso, James A. 1998. „States, Agency, and Rules: The European Union in Global Environmental Politics.“ In: The European Union in the World Community. Ed. Carolyn Rhodes. Boulder, CO: Lynne Rienner, 213–229. Jupille, Joseph a Caporaso, James A. 1999. „Institutionalism and the European Union: Beyond International Relations and Comparative Politics.“ Annual Review of Political Science 1, č. 2, 429–444. Kagan, Robert. 2002. „Power and Weakness.“ Policy Review č. 113 (http://www.atlanticcommunity.org/ Power%20and%20Weakness%20-%20Policy%20Review,%20No_%20113.htm). Keller, Stephanie. 2008. The Global Climate Change Regime and the Post-2012 Agreement: the Potential of the European Union to be a Leader. School of International Service. Washington: American University (http://www1.sis.american.edu/gep/euclimateleader.pdf). Kratochvíl, Petr a Tulmets, Elsa. 2010. Constructivism and Rationalism in EU External Relations – The Case of the European Neighbourhood Policy. Berlin: Nomos Publishers. Kratochvíl, Petr, Cibulková, Petra a Beník, Michal. 2011. „The EU as a ‘Framing Actor’: Reflections on Media Debates about EU Foreign Policy.“ Journal of Common Market Studies 49, č. 2, 391–412. Lucarelli, Sonia. 2002. Peace and Democracy: The Rediscovered Link the EU, NATO and the European System of Liberal-Democratic Security Communities. Final Report, NATO Euro-Atlantic Partnership Council Individual Research Fellowships – 2000–2002 Programme. Made, Vahur. 2004. Foreign Policy of the Post-Enlargement European Union: Russian Dimension. Research Report. Tallin: Estonian School of Diplomacy (http://www.edk.edu.ee/ul/foreign_policy_ eu2004.doc). Majone, Giandomenico. 1994. „The Rise of the Regulatory State in Europe.“ West European Politics 3, č. 17, 77–101. Majone, Giandomenico. 1997. „From the Positive to the Regulatory State: Causes and Consequences of Changes in the Mode of Governance.“ Journal of Public Policy 17, č. 2, 139–167. Noutcheva, G.ergana. 2007. Fake, Partial and Imposed Compliance: The Limits of the EU´s Normative Power in the Western Balkans. CEPS Working Document No. 274. Brussels: Centre for European Policy Studies. Pace, Michelle. 2004. „The Euro-Mediterranean Partnership and the Common Mediterranean Strategy? European Union Policy from a Discursive Perspective.“ Geopolitics 2, č. 9, 292–309. Rosamond, Ben. 2005. Conceptualizing the EU Model of Governance in World Politics. University of Warwick (http://wrap.warwick.ac.uk/1098/1/WRAP_Rosamond_9570885-150709-rosamond_efar_ 05.pdf). Said, Edward W. 1979. Orientalism. New York: Vintage.

18


1/2011

Surrallés, Anna Herranz. 2006. Looking for Discursive (In)Coherence in EU Enlargement Debate: The Case of German Debate on Eastern Enlargement. Příspěvek na konferenci CEEISA (http://www.cee isaconf.uni.wroc.pl/wordy/papers%205%20session/CEEISA%20(AnnaHerranz).doc). Tonra, Ben a Christiansen, Thomas. 2004. Rethinking European Union Foriegn Policy. Manchester: Manchester University Press. Vogler, John. 2002. In the Absence of the Hegemon: EU Actorness and the Global Climate Change Regime. Příspěvek prezentovaný na konferenci The European Union in International Affairs. National Europe Centre (http://dspace.anu.edu.au/bitstream/1885/41008/2/Vogler.pdf). Waever, Ole. 2005. „European Integration and Security: Analysing French and German Discourses on State, Nation, and Europe.“ In: Discourse Theory in European Politics: Identity, Policy and Governance. Eds. David R. Howarth a Jakob Torfing. Basingstoke: Macmillan, 33–67. Wendt, Alexander. 1999. Social Theory of International Politics. Cambridge: Cambridge University Press. Wouters, Jan; Bruyninckx, Hans; Keukeleire, Stephan; Basu, Sue a Schunz, Simon. 2009. Analysing the Position of the European Union in the United Nations System – An Interdisciplinary Conceptual Framework. Working Paper No. 19. Leuven: Leuven Centre for Global Governance Studies. Wunderlich, Uwe. 2008. The EU – A Post-Westphalian Actor in a Neo-Westphalian World. UACES Annual/Research Konference (http://www.events.myzen.co.uk/pdf/papers/0801/2008_JUWunderlich.pdf).

19

ČLÁNKY / ARTICLES

Mechanismus volebního bonusu a řecká varianta volební reformy optikou výsledků českých sněmovních voleb 2010* JAKUB CHARVÁT**

Abstract: The Electoral Bonus Mechanism and Greek Variant of Electoral Reform in View of Results of Elections to the Czech Chamber of Deputies This article focuses on proving some of the earlier published hypothesis that criticized the possibility applying the electoral bonus (bonus seats) to elections to the Chamber of Deputies in the Czech Republic. The results of the Czech parliamentary elections held at the very end of May 2010 provide some empirical data for this analysis and help to prove that the mechanism of the electoral bonus is not useful in the Czech political system. The main reasons for this claim are the hypothesis that the electoral bonus should not reinforce the position of the government coalition and that it erodes the will of the people, whose votes in fact count towards the bonus seat(s) of another party (namely that party which receives the electoral bonus). Keywords: Czech Republic, elections 2010, electoral bonus, Chamber of Deputies, Greek variant

1. Úvod Ačkoli diskuse o volební reformě utichla záhy po vyslovení nedůvěry Topolánkově vládě v březnu roku 2009, dá se vzhledem k předchozímu vývoji předpokládat, že i v budoucnu se otázka změny zákona o volbách do Poslanecké sněmovny opět dostane do popředí zájmu (nejen) politiků (srov. Šedo 2009: 150). Současně se jeví jako dosti pravděpodobné, že i v budoucnu se otázka možnosti zavedení volebního bonusu stane jedním z východisek dalších úvah a diskusí o české sněmovní volební reformě. Proto má – přinejmenším podle mého názoru – smysl dále se řeckou variantou volební reformy zabývat, navíc kritické reflexe mohou odstranit některé z dosud přehlížených nedostatků jednotlivých navrhovaných a diskutovaných variant. Vrcholní politici se po sněmovních volbách konaných v červnu roku 2006 shodli na tom, že stávající volební systém má dva základní nedostatky: podreprezentovává malé politické * Text vznikl v rámci spolupráce na grantu GAČR č. 407/09/1023 – Budování české demokracie v letech 1989–2009. ** Autor působí jako vědecký pracovník na katedře humanitních věd Metropolitní univerzity Praha, e-mail: [email protected].

20


1/2011

strany a znemožňuje ustavení silné většinové vlády. Už se ovšem nezamýšleli nad tím, zda jde skutečně o nedostatek volebního systému, nebo českého politického prostředí vůbec. Nezamysleli se například nad podobou stranického systému a koaličním potenciálem jednotlivých politických stran. Přitom právě zde se nacházely kořeny celého problému (podrobněji viz závěr). Přesto byly podoba stranického systému a mechanismus ustavování vládních koalic v české Poslanecké sněmovně dlouhou dobu přehlíženy, pročež si většina dřívějších návrhů na volební reformu kladla za cíl posílení většinotvorných prvků uvnitř volebního systému. To byl ostatně i jeden z hlavních cílů volební reformy schválené v roce 2002. Jak se později ukázalo, posílením většinotvorných prvků si sice svou pozici nepatrně vylepšily dvě největší strany, avšak na úkor malých politických stran, a tedy svých potenciálních koaličních partnerů. Celkově se tak pravděpodobnost ustavení silné parlamentní většiny po této volební reformě ještě snížila ve srovnání s volebním systémem užívaným v devadesátých letech dvacátého století. De facto totiž každá z velkých stran tímto svým posílením získala méně mandátů, než kolik jich malé politické strany ztratily. Tato ztráta poslaneckých mandátů malých politických stran se totiž dělí mezi obě velké strany, malé strany ovšem uzavírají vládní koalici pouze s jednou z nich. V českém případě se tak ukazovalo, že to není ani tak zisk mandátů velké politické strany, co rozhoduje o síle budoucí vládní koalice, ale spíše množství mandátů, které přinášejí malé politické strany svému silnějšímu koaličnímu partnerovi. Čím více mandátů malé strany získají, tím silnější vládní koalice bude. Na simulacích sněmovních volebních výsledků (např. viz Charvát 2009a; Charvát 2009b: 78–79) bylo možné sledovat, že s rostoucí proporcionalitou volebního výsledku rostla i síla parlamentní většiny, o níž se opírala vládní koalice. Zdálo se, že to si snad konečně uvědomila i vláda vedená Mirkem Topolánkem, když jedním ze dvou výchozích bodů vládního zadání pro volební reformu byl požadavek co možná nejproporčnějšího rozdělení poslaneckých mandátů, zejména v případě malých politických stran. Lékem pro českou politiku se podle politiků tedy měla stát reforma volebního systému, pro niž byly nastaveny dva základní parametry: jednak aby došlo k jakési bonifikaci vítězné strany; jednak zvýšení proporcionality alokace poslaneckých mandátů politickým stranám vzhledem k podílům voličských hlasů, které ve volbách tyto strany obdržely (viz Koaliční smlouva: 28). Limitem předloh reformy volebního systému pak samozřejmě bylo znění článku 18, odstavce 1 Ústavy České republiky, který kodifikuje volbu Poslanecké sněmovny podle zásad poměrného zastoupení. Vyšší míry proporcionality volebních výsledků mělo být ve všech předložených variantách návrhu novely volební legislativy dosaženo v rámci prvního skrutinia, zejména prostřednictvím zvětšení velikosti volebních obvodů a rovněž použitím proporčnější metody přepočtu hlasů na mandáty (než je současnou volební legislativou aplikovaný d´Hondtův dělitel), konkrétně podle vládního zadání nejlépe aplikací Hagenbach-Bischoffovy kvóty. Volební prémie pak měla být vítěznému kandidujícímu subjektu poskytnuta v rámci skrutinia druhého – politické straně, která získala ve volbách nejvíce voličských hlasů, měly být přikázány všechny mandáty, jež se nepodařilo rozdělit v prvním skrutiniu. Ačkoli se část české politologické obce (srov. Sokol 2008, Havlík a Kopeček 2008, Bureš 2009, Klíč 2009 ad.)1 shodla na přínosu volební reformou navržených principů, snažil jsem se na několika místech (zejména Charvát 2009a, Charvát 2009b) poukázat na problémy takto

ČLÁNKY / ARTICLES

21

nastavené volební reformy. Část argumentace zpochybňující přínos mechanismu volebního bonusu byla nicméně založena na hypotetických úvahách a situacích2 (případně příkladech ze zahraničí), proti čemuž směřovala kritika daného přístupu. Výsledky českých sněmovních voleb konaných na sklonku května roku 2010 ovšem umožňují dříve představené hypotézy testovat a obhájit, což je cílem předkládaného textu. 2. Princip volebního bonusu optikou výsledků sněmovních voleb 2010 Jednou z hlavních výchozích úvah pro kritiku vládního návrhu volebního systému bylo zpochybnění přínosu principu bonifikace vítěze volební soutěže pro ustavování vládních koalic. Volební bonifikace vítěze má své opodstatnění v situaci, kdy do voleb vstupují dva podobně silné volební bloky politických stran, které svým sdružením do těchto bloků dávají najevo ochotu uzavřít spolu vládní koalici a v případě volebního vítězství společně přijmout vládní odpovědnost. Taková situace ovšem v českém politickém systému neexistuje. Navíc může nastat situace, kdy by byl bonifikován vítěz volební soutěže, ačkoli by byla ustavena sněmovní většina případné koalice druhé strany v pořadí ve volební soutěži spolu s další(mi) menší(mi) politickou(ými) stranou(ami). Taková vládní koalice by byla bonifikací vítězné strany zbytečně oslabena, zatímco volební prémie by paradoxně posílila sněmovní opozici. Naopak při neexistenci volební prémie by se taková koalice opírala o silnější sněmovní většinu. Volební bonus by tak evidentně neplnil onu funkci, která mu byla autory variant volební reformy přisouzena. Naopak se ukazuje, že čím výraznější by ona bonifikace byla, tím větší problém vyvstává. V českém prostředí se tak bonifikace vítězné politické strany může nakonec projevit jako kontraproduktivní, protože se příliš neslučuje s logikou české podoby koaličních vlád (podrobněji např. Charvát 2009b: 74–77). V parlamentních systémech totiž platí, že skutečným vítězem voleb je nikoli ten politický subjekt, který získal nejvíce hlasů, nýbrž takový subjekt, který dokáže nalézt sněmovní většinu, jež vysloví důvěru „jeho“ (koaličnímu) kabinetu. Může jít až o druhou stranu v pořadí z hlediska počtu získaných voličských hlasů, jako tomu bylo například na Slovensku po parlamentních volbách konaných v letech 1998 a 2002, kdy zvítězilo Hnutí za demokratické Slovensko v čele s kontroverzním Vladimírem Mečiarem (více např. Just 2002, Just 2004). Tato úvaha nás vede k následující hypotéze: H1: Princip volebního bonusu nemusí nutně posílit vládní koalici. Srovnáme-li skutečné výsledky českých sněmovních voleb konaných v roce 2010 s modelem3 volebních výsledků přepočtených podle takzvané řecké varianty volební reformy a s modelem čistě proporční alokace mandátů (viz tab. 1), vidíme, že při aplikaci volebního bonusu je vládní koalice ODS, TOP 09 a strany Věci veřejné oslabena ve prospěch opoziční ČSSD. Zatímco podle stávajícího nastavení volební systému i podle případné čistě proporční alokace mandátů vládní koalice získává sto osmnáct poslaneckých křesel, při aplikaci řecké varianty volební reformy by to bylo jen sto dvanáct mandátů. O oněch chybějících šest mandátů by tedy byla posílena opozice místo vládní koalice, což by při méně výrazné vládní většině v Poslanecké sněmovně mohlo výrazně ztížit proces sestavování koaličního kabinetu.

22


1/2011

Tabulka 1: Modelování volebních výsledků sněmovních voleb konaných v roce 2010 a jejich srovnání se skutečnými volebními výsledky ČSSD

ODS

TOP 09

KSČM

VV

Vláda ODS, TOP 09 a VV

56

53

41

26

24

118

Čistě proporčně

54 (–2)

50 (–3)

41 (±0)

28 (+2)

27 (+3)

118 (±0)

Řecká varianta

63 (+7)

48 (–5)

39 (–2)

25 (–1)

25 (+1)

112 (–6)

Skutečné výsledky

Zdroj: Vlastní výpočty autora

3. Volební bonus v řecké variantě a výsledky sněmovních voleb 2010 Další kritika na adresu principu volebního bonusu v Topolánkovou vládou navrhovaných variantách volební reformy směřovala proti tezi, že vítězná strana bude bonifikována na úkor druhé nejsilnější politické strany. Řecká varianta se pak na modelech volebních výsledků několika předchozích sněmovních voleb jevila jako nejméně příznivá pro malé politické strany, které byly v tomto případě podreprezentovány výrazněji nežli v případě dvou ostatních předložených alternativ sněmovní volební reformy. I zde pocházel volební bonus nikoli pouze z mandátových zisků druhé nejsilnější strany ve volbách, ale ze zisků všech ve sněmovně zastoupených politických stran – druhá nejsilnější strana byla výrazně oslabená, ale oproti realitě voleb konaných v roce 2006 ztrácely i jedna malá a střední strana, i když pouze jeden poslanecký mandát. Porovnáme-li ovšem výstup modelu českých sněmovních voleb konaných v roce 2006 pomocí takzvané řecké varianty s modelem čistě proporční alokace mandátů, zjistíme, že by došlo zhruba ke stejné penalizaci všech politických stran – samozřejmě kromě bonifikované strany vítězné (srov. Charvát 2009b: 69–70; tabulka 1). Výše popsané zjištění nás vede k předložení následujících dvou hypotéz: H2: Bonus pro vítěze volební soutěže jde nejen na úkor druhé strany v pořadí, ale i ostatních politických stran zastoupených v Poslanecké sněmovně. H3: Dochází ke zhruba stejné penalizaci všech v Poslanecké sněmovně zastoupených politických stran ve srovnání s čistě proporční alokací mandátů. Srovnáme-li modelové výsledky sněmovních voleb konaných v roce 2010 podle řecké varianty s výsledky skutečnými (viz tabulka 1), zdá se, že hypotéza H2 v podstatě platí. Volební bonus by sice šel z velké části na úkor ODS jako druhé strany v pořadí (jedná se o pět mandátů), na volební bonus by ovšem přispívaly i TOP 09 (dvěma mandáty) a KSČM (jedním mandátem). Do jisté míry by to ovšem bylo způsobeno tím, že po sněmovních volbách konaných v roce 2010 nemáme v Poslanecké sněmovně žádnou malou politickou stranu (se zisky pod zhruba deset procent voličských hlasů), na jejichž mandátové zisky mívá volební inženýrství významný vliv. Zastoupení ve sněmovně naopak získaly dvě strany velké a tři strany středně velké4, jejichž mandátových zisků se volební inženýrství (přinejmenším při zachování volebního systému poměrného zastoupení) týká často jen nepatrně.

23

ČLÁNKY / ARTICLES

O něco jiný výsledek ovšem dostáváme při porovnání modelových výsledků podle řecké varianty volební reformy s modelem čistě proporční alokace poslaneckých křesel (viz tab. 1). Zde vidíme, že volební bonus pro vítěznou politickou stranu (o velikosti devět mandátů) jde na úkor všech politických stran, a to bez ohledu na jejich velikost. Každá z „nevítězných“ politických stran přispívá na volební bonus zhruba stejným počtem mandátů – ODS, TOP 09 a Věci veřejné po dvou mandátech, KSČM pak dokonce třemi mandáty. Dalším problémem řeckou variantou navržené bonifikace je deformace proporcionality volebního systému nikoli v důsledku neschopnosti volební formule akurátněji rozdělit poslanecké mandáty, ale z rozhodnutí zákonodárců. Tím by byla narušena vůle (části) voličů jedné strany, jejichž hlasy by byly využity de facto ve prospěch strany jiné. Jako příklad (viz Charvát 2009b: 74) se nabízela situace z českých sněmovních voleb konaných roku 2006, kdy Straně zelených chybělo k zisku mandátu v Královéhradeckém kraji sedmdesát pět hlasů. Pokud by se podobná situace opakovala v nějakém volebním (sdruženém) kraji i při řecké variantě volebního systému, nejenže by Strana zelených nezískala v takovém kraji jediný sněmovní mandát, ale tento mandát by byl navíc převeden do druhého skrutinia, aniž by se o něj Strana zelených mohla ucházet. Tento mandát by pak získala vítězná strana na celostátní úrovni, v horším případě by mohlo jít dokonce o stranu, se kterou Strana zelených není ochotna po volbách spolupracovat. Tato úvaha nás vede k postulování následující hypotézy: H4: Princip volebního bonusu užitý v řecké variantě volební reformy narušuje vůli (části) voličů, jejichž hlasy jsou de facto využity ve prospěch strany jiné. Byly-li by ve volbách do české Poslanecké sněmovny konaných na sklonku května roku 2010 poslanecké mandáty rozdělovány pomocí tzv. řecké varianty návrhu volební reformy, volební bonus by čítal devět mandátů, které by se nepodařilo rozdělit prostřednictvím Hagenbach-Bischoffovy metody přepočtu voličských hlasů na poslanecké mandáty v prvním skrutiniu (viz tabulka 2). Tabulka 2: Modelové rozdělení mandátů v I. skrutiniu podle řecké varianty ČSSD

ODS

TOP 09

KSČM

VV

Zbývá

Praha

4

7

8

1

3

1

Středočeský

6

7

5

3

3

0

Severozápad

6

4

3

3

2

1

Jihovýchod

6

6

5

3

3

1

Severozápad

7

7

6

4

4

2

Severovýchod

10

7

6

5

4

1

Moravskoslezský

8

4

2

3

3

2

Střední Morava

7

6

4

3

3

1

Celkem

54

48

39

25

25

9


24


1/2011

Tento počet mandátů by v rámci volebního bonusu připadl ČSSD, ačkoli tato strana by si do případného druhého celostátního skrutinia přinesla pouze nepatrný podíl (méně než šestinu) nevyužitých voličských hlasů ze skrutinia prvního. Pokud by se jednalo o skrutinium dorozdělující zbylé mandáty z voličských hlasů, které nevedly k obsazení mandátů v prvním skrutiniu, příslušel by ČSSD v takovém druhém skrutiniu jediný další mandát – všem ostatním stranám postoupivším do skrutinia by pak připadlo po dvou mandátech. Podobně i v situaci, kdy by se zbylé mandáty rozdělovaly ze zbytkových hlasů na úrovni volebních (tzv. sdružených) krajů, by ČSSD získala jeden další mandát – KSČM by získala další tři mandáty, ODS a TOP 09 po dvou dalších mandátech a VV další jeden mandát (viz tabulka 3). Tabulka 3: Modelové rozdělení mandátů v případném II. skrutiniu ČSSD

ODS

TOP 09

KSČM

VV

Celostátní druhé skrutinium

1

2

2

2

2

Metoda největších zbytků na úrovni volebních obvodů (volebních krajů)

1

2

2

3

1

Druhé skrutinium podle řecké varianty (volební bonus)

9

0

0

0

0


Současně by nastala situace, kdy by jedné politické straně chyběl nepatrný počet voličských hlasů k zisku mandátu, který by se nakonec nepodařilo obsadit, pročež by tento mandát ve svém důsledku připadl v rámci volebního bonusu jiné politické straně, která zvítězila ve volební soutěži. Tato konkrétní situace by byla o to paradoxnější, že by se jednalo o voličské hlasy ODS. Při alokaci poslaneckých křesel podle pravidel stanovených řeckou variantou volební reformy ve sněmovních volbách konaných v roce 2010 by ODS v Moravskoslezském kraji chybělo zhruba šest set voličských hlasů (při Hagenbach-Bischoffově kvótě ve výši 20 542 voličských hlasů, tedy zhruba tři procenta hodnoty Hagenbach-Bischoffovy kvóty) Tabulka 4: Modelové rozdělení mandátů v Moravskoslezském kraji v I. skrutiniu podle řecké varianty Celkem odevzdaných platných hlasů: ??????????????? Platných hlasů ve skrutiniu: 472 461 Politická strana

Počet mandátů: 22 Q = 20 542

Hlasů voličů v kraji

Přiděleno mandátů

ČSSD

170 081

8

5 745

ODS

102 102

4

19 934

TOP 09

58 356

2

17 272

KSČM

73 627

3

12 001

Věci veřejné

68 295

3

6 669

Neobsazených mandátů: 2

Zdroje: http://volby.cz; vlastní výpočty autora

Nevyužitých hlasů

ČLÁNKY / ARTICLES

25

k tomu, aby zde získala (svůj) pátý mandát. Vzhledem k nedělitelnosti mandátu tak nastává situace, že téměř dvacet tisíc hlasů voličů ODS by svým hlasováním ve svém důsledku nepřispěly k většímu zastoupení preferované politické strany ve sněmovně, ale naopak by tyto hlasy de facto zvýšily počet poslanců ČSSD o jeden mandát.5 4. Řecká varianta a proporcionalita volebních výsledků Ačkoli se na první pohled mohlo zdát, že výše zmíněné vládní zadání pro volební reformu nabízí řešení stávajících problémů při ustavování českých vlád, podrobnější pohled odhaluje závažný problém samotného vládního zadání volební reformy. Je to kombinace principu posílení vládní akceschopnosti spolu s požadavkem na posílení proporcionality výstupů volební soutěže, tedy kombinace dvou protichůdných principů (srov. např. Lijphart 1984, Nohlen 1990, Powell 2000, Powell a Vanberg 2000). De facto totiž princip volebního bonusu, tedy zvýhodnění ve volbách nejsilnějšího kandidujícího subjektu, nutně musí snižovat celkovou míru proporcionality volebního systému, což potvrzuje například italská zkušenost s volební legislativou pro první komoru přijatou na sklonku roku 2005, užívající bonusové mandáty pro vítěze volební soutěže. Volební prémie zde výrazně omezila mechanický účinek jindy značně proporční volební formule (respektive jedné z nejproporčnějších volebních formulí) užívané pro přepočet obdržených voličských hlasů na poslanecké mandáty – Hagenbach-Bischoffovy kvóty, ba ho fakticky destruovala (srov. Pecháček a Němec 2008: 13, Charvát 2009b: 69). Matematické modely volebních výsledků sněmovních voleb konaných v červnu roku 2006 podle skotské a řecké varianty návrhu volební reformy výše předloženou domněnku potvrzovaly (viz Charvát 2009c). Řecká varianta se jevila skutečně jako více disproporční než skutečné rozdělení mandátů. Tento poznatek nás může vést ke stanovení poslední hypotézy, a sice že: H5: Řecká varianta neposiluje proporcionalitu volebních výsledků. Pro potřeby ověření této hypotézy bude vybrán Gallagherův Least squares index (Gallagher 1991).6 Z hlediska mechanismu samotného výpočtu Gallagher (1991: 40) uvádí, že index nejmenších čtverců umocňuje rozdíl mezi podílem obdržených hlasů a přikázaných mandátů jednotlivých stran, pak tyto hodnoty za každou stranu sečte, vydělí dvěma a odmocní. Matematicky zapsáno by to tedy znamenalo, že: Lsq=√[1⁄2Σ(vi–si)2]. Hodnoty Least squares indexu se pohybují v uzavřeném intervalu od nuly do sta, přičemž hodnota nula by znamenala dosažení ideálu proporčního rozdělení mandátů, zatímco maximální možná hodnota sto by znamenala naprosto disproporční alokaci mandátů. Pro potřeby našeho srovnávání míry proporcionality jednotlivých variant volebního inženýrství nám stačí jisté zjednodušení výpočtu Gallagherova indexu – v podobě zaměření se na porovnávání hodnot proporcionality volebních výsledků (a jejich simulací) při zohlednění zisků pouze u sněmovních stran. Takto sice nezískáme naprosto přesné hodnoty Least squares indexu pro volební systém jako celek, umožní nám to ovšem porovnání, která z navrhovaných možností volebního inženýrství je nejproporčnější, a jak tyto deformují proporcionalitu. Ostatně sám Gallagher (Gallagher a Mitchell 2005: 605) připouští možnost nevšímání si

26


1/2011

kategorie „Ostatní“, protože takový postup produkuje výsledky velmi podobné těm správným (rozuměj úplným). Prostým porovnáním hodnot indexu na sněmovní úrovni v situaci, kdy by se poslanecké mandáty ve sněmovních volbách konaných v roce 2010 rozdělovaly podle řecké varianty volební reformy, s mírou disproporce alokace mandátů podle skutečných výsledků sněmovních voleb konaných v roce 2010 (viz tabulka 5) zjišťujeme, že řecká varianta volebního systému je více disproporční nežli stávající volební systém, i když jen nepatrně. To je ostatně zřejmé již z tabulky 1. Hlavní příčinou této disproporce je pak právě volební bonus pro vítěze volební soutěže. Tabulka 5: Míra disproporcionality volebních výsledků při užití Gallagherova indexu a při počítání pouze s výsledky sněmovních stran Celkem

ČSSD

ODS

TOP 09

KSČM

VV

Volby 2010

6,73

4,19

4,44

2,44

1,22

0,79

Řecká varianta

7,58

6,66

2,67

1,98

0,87

1,15


5. Závěr Cílem předkládaného textu bylo obhájit dříve stanovené hypotézy vztahující se k řecké variantě návrhu volební reformy a k aplikaci principu volebního bonusu v českých politických podmínkách. Výsledky českých sněmovních voleb konaných na sklonku května roku 2010 nám poskytují dostatečný materiál pro testování těchto hypotéz, které byly v dříve publikovaných textech založeny zejména na hypotetických situacích a úvahách. Na základě sněmovních volebních výsledků z roku 2010 a následného politického vývoje v České republice je možné dokázat, že princip volebního bonusu nemusí nutně vést k posílení vládních koalic a v důsledku toho k usnadnění procesu ustavování vládních většin v Poslanecké sněmovně. Dále je zřejmé, že bonus pro vítěze volební soutěže navrhovaný řeckou variantou volební reformy by nepocházel pouze z mandátových zisků druhé strany v pořadí, ale ze zisků všech ve sněmovně zastoupených politických stran. Tato tendence je ještě zřejmější ve srovnání s případnou čistě proporční alokací poslaneckých mandátů. Současně by byla narušena vůle (části) voličů, pokud by jejich hlasy nevedly k obsazení mandátu jimi preferovanou stranou, nýbrž ke zvýšení počtu bonusových mandátů, které by získala ve volební soutěži vítězná politická strana – v několika případech dokonce strana konkurenční. Potvrzuje se tak dřívější závěr, že ani řecká varianta nenabízí uspokojivé řešení případných problémů s ustavováním vládních většin. Zdá se tedy, že institucionální, respektive volební inženýrství spíše zakrývá, než aby řešilo skutečný problém českého politického systému. Skutečná příčina problémů s ustavováním sněmovních většin nespočívala a nespočívá ve volebním systému samotném, nýbrž ve stávající podobě systému stranického – konkrétně v nulovém vládním koaličním potenciálu KSČM (který ovšem nutně neimplikuje nulový potenciál

27

ČLÁNKY / ARTICLES

komunistické strany pro jinou formu spolupráce na půdě Poslanecké sněmovny – například během legislativního procesu).2 Zdůrazněme, že chyba rozhodně není pouze na straně KSČM, jak si někdy ostatní politické strany namlouvají. Nulový koaliční potenciál KSČM s sebou nese ještě jeden výrazný a často kritizovaný fenomén vládnutí v České republice. Konkrétně se jedná o ohromný vyděračský potenciál malých politických stran, neúměrně vysoký ve srovnání se skutečným podílem jejich sněmovního zastoupení. Tento vyděračský potenciál byl (a je) podněcován skutečností, že v důsledku neochoty vládní spolupráce s KSČM (a pochopitelného nízkého zájmu na ustavení vládní koalice dvou největších politických stran) nám absentují alternativy vládní spolupráce. Disponovaly-li by ale všechny ve sněmovně zastoupené politické strany vládním koaličním potenciálem, bylo by možné tento vyděračský potenciál malých stran výrazně oslabit. Přesto zde zůstává prostor pro to, aby došlo k několika úpravám volební legislativy, které by odstranily určité nedokonalosti stávajícího českého sněmovního volebního zákona. Bylo by vhodné spojit stávající menší volební obvody ve větší tak, aby se nově vzniklé (sdružené) kraje svou velikostí přiblížily velikosti stávajících velkých volebních krajů – například tak, že vznikne devět volebních obvodů respektujících stávající správní členění ČR, aby se předešlo případným manipulacím s vymezením volebních obvodů (viz tabulka 6). Tímto opatřením by došlo k výraznému narovnání stávajících disproporcí mezi velikostmi jednotlivých volebních krajů. Současně by se zvýšila míra proporcionality volebních výsledků (srov. Charvát 2009a, Charvát 2009b: 77–79). Tabulka 6: Počet mandátů rozdělovaných v jednotlivých volebních obvodech v modelu devíti volebních krajů Volební (sdružený) kraj

2002

2006

2010

Praha

25

25

24

Středočeský kraj

23

23

24

Severozápad (Karlovarský + Ústecký)

19

19

19

Jihozápad (Jihočeský + Plzeňský)

23

23

24

Severovýchod (Liberecký + Královéhradecký)

19

19

19

Středovýchod (Pardubický + Vysočina)

21

21

21

Jihomoravský

23

23

23

Moravskoslezský

23

23

22

Střední Morava (Olomoucký + Zlínský)

24

24

24

Celkem

200

200

200

Zdroj: Vlastní výpočty autora; Charvát 2009a, Charvát 2009b: 77–79

Další přínosnou úpravou volební legislativy by bylo zrušení aditivní uzavírací klauzule, případně její nahrazení stupňovitou uzavírací klauzulí užívanou pro české sněmovní volby v devadesátých letech dvacátého století. V neposlední řadě by bylo potřeba upravit mechanismus preferenčního hlasování tak, aby při zpracování preferenčních hlasů byla zohledněna velikost volebních krajů. Toho je možné uspokojivě dosáhnout stanovením proměnlivé

28


1/2011

percentuální hranice nutné pro posun vzhůru na stranické kandidátní listině, nejlépe v rozmezí čtyř až pěti procent – např. pět procent pro nejmenší volební obvody Severozápad a Severovýchod, čtyři procenta pak pro volební obvod Praha (podrobněji viz Charvát 2009a, Charvát 2009b: 80–83). Tabulka 7: Příklad proměnlivé percentuální klauzule preferenčního hlasování při modelu devíti volebních krajů Volební (sdružený) kraj

Klauzule pref. hlas.

Praha

4,00 %

Středočeský kraj

4,25 %

Severozápad (Karlovarský + Ústecký)

4,25 %

Jihozápad (Jihočeský + Plzeňský)

5,00 %

Severovýchod (Liberecký + Královéhradecký)

5,00 %

Středovýchod (Pardubický + Vysočina)

4,75 %

Jihomoravský

4,25 %

Moravskoslezský

4,25 %

Střední Morava (Olomoucký + Zlínský)

4,25 %


Otázkou zůstává i možnost změny poslanců na lichý počet, čímž by bylo možné předejít patovým situacím. Samozřejmě lichý počet poslanců představuje uspokojivé řešení, jak se vyhnout patovým situacím, jen v tom případě, že všechny politické strany disponují určitým koaličním potenciálem. Pokud ovšem ve hře zůstává strana, která disponuje nulovým koaličním potenciálem, pak takové řešení nemusí zabránit situaci podobné „volebnímu patu“ (podrobněji viz Charvát 2009a; Charvát 2009b: 81–83). Podobně pak nemusí vést zavedení lichého počtu poslanců ke kýženému výsledku, nepodaří-li se sněmovním klubům vypořádat s fenoménem „přeběhlictví“. Poznámky: 1. Mezi dalšími jmenujme například i Tomáše Lebedu v pořadu Studio STOP v Českém rozhlasu 6 (viz Pokus o změnu volebního systému čekají komplikace) nebo ve zcela stejném duchu na zasedání Ústavně-právního výboru Senátu a Stálé komise Senátu pro Ústavu České republiky a parlamentní procedury konané dne 15. dubna 2009, kde podporu principům vládního zadání pro volební reformu vyslovili rovněž Michal Klíma či Ladislav Mrklas. 2. Jednalo se například o hypotetickou situaci, kdy by ODS jako vítězná strana ve sněmovních volbách konaných v roce 2006 získala bonus, ale Miroslav Kalousek by se nakonec přece jen v létě roku 2006 dohodl na menšinové vládě ČSSD a KDU-ČSL s podporou KSČM. Na jiném místě šlo pro změnu o modelování volebních výsledků v hypotetické situaci, že by se Strana zelených nedostala do Poslanecké sněmovny, pročež by bonus pro volebního vítěze získávala ODS, i když by sněmovní většinou disponovala případná koalice stran ČSSD a KSČM. Případně by nadpoloviční většinu sně-

ČLÁNKY / ARTICLES

29

movních mandátů získala koalice ODS a KDU-ČSL, ačkoli tato by získala méně voličských hlasů, než kolik by činil součet voličských hlasů ČSSD a KSČM (více viz níže; srov. Charvát 2009a; Charvát 2009b: 74–77). 3. Je třeba zdůraznit, že k výsledkům matematického modelování je třeba přistupovat s jistou rezervou. Ačkoli volební simulace založené na výsledcích předchozích voleb nabízejí velmi užitečný nástroj pro srovnávání předkládaných variant volebního inženýrství a poskytují cennou informaci o možných dopadech a tendencích zamýšlených změn volebních pravidel, kterou nelze jiným způsobem získat, nemusí se předpokládané efekty dostavit. Současně je třeba si uvědomit, že modelové simulace nedokáží zachytit případné proměny volební strategie kandidujících subjektů a voličů související s případnou změnou pravidel hlasování, pročež není možné odvodit z výsledků voleb podle proporčního volebního systému, jak by volby dopadly při zavedení většinové volební techniky apod. V námi zkoumaném tématu se nicméně tohoto problému nemusíme příliš obávat, protože zavedení všech vládou navržených variant volební reformy by pravděpodobně nemělo výraznější dopad na strategické chování kandidujících subjektů, ani hlasujících voličů. 4. Otázkou zůstává, zda by si i TOP 09 nezasloužila označení velká strana, jak to učinil například Josef Mlejnek v rozhlasovém pořadu Studio STOP na Českém rozhlasu 6 (viz Česká republika má za sebou sněmovní volby). Odpověď na tuto otázku zřejmě ukáže až čas. Pak by se jednalo dokonce o tři velké a dvě středně velké politické strany. Na logice další argumentace by to nicméně nic neměnilo. 5. Z Tabulky 4 je zřejmé, že na (další) bonusový mandát pro ČSSD výrazně přispěly svými nevyužitými hlasy z prvního skrutinia i TOP 09 a Věci veřejné, tedy koaliční partneři ODS. 6. Důvody pro výběr Gallagherova indexu disproporcionality a dalšími souvisejícími problémy se zabývám jinde (srv. Charvát 2010a, Charvát 2010b: 9–14). 7. Dalším významným problémem procesu vládnutí v České republice (ale nejen zde) je fenomén přeběhlictví. Ten se ale výrazněji projevuje až v průběhu fungování vládní koalice, pročež mu zde nebude věnována pozornost.

Použité zdroje: Bureš, Jan. 2009. „Změna volebního systému – jaká a proč vůbec?“ Přítomnost, č. 4, 64–66. Gallagher, Michael. 1991. „Proportionality, Disproportionality and Electoral Systéme.“ Electoral Studies 10, č. 1, 33–51. Gallagher, Michael a Mitchell, Paul, eds. 2005. The Politics of Electoral Systems. Oxford: Oxford University Press. Havlík, Vlastimil a Kopeček, Lubomír. 2008. „Krize vládnutí v České republice. Analýza působení volebního a stranického systému a návrhy možných řešení.“ Politologický časopis 15, č. 3, 183–205. Charvát, Jakub. 2009a. „Několik poznámek ke třem variantám návrhu reformy volebního systému do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky z roku 2008.“ Člověk, č. 14 (http://clovek.ff.cuni.cz/ view.php?cisloclanku=2009031503). Charvát, Jakub. 2009b. „Řecká varianta a reforma sněmovního volebního systému.“ Evropská volební studia 4, č. 1, 66–89 (http://ispo.fss.muni.cz/uploads/EVS/007/EVS_4_1_5.pdf). Charvát, Jakub. 2009c. „Volební reforma a spravedlnost. Odpověď Zbyňku Klíčovi.“ Revue Politika 7, č. 4 (http://revuepolitika.cz/clanky/83/volebni-reforma-a-spravedlnost). Charvát, Jakub. 2010a. „Recenzní stať ke knize Volební systémy (R. Chytilek, J. Šedo, T. Lebeda, D. Čaloud)“. Člověk, č. 17 (http://clovek.ff.cuni.cz/view.php?cisloclanku=2010010101). Charvát, Jakub. 2010b. „Proporcionalita volebních výsledků: měření, problémy, vlivy.“ Slovenská politologická revue 10, č. 1, 2–38.

30


1/2011

Just, Petr. 2002. „Koaliční vládnutí na Slovensku 1990–2002.“ In: Vládní modely v parlamentních systémech. Ed. Blanka Říchová. Olomouc: Moneta – FM, 121–140. Just, Petr. 2004. „Slovenská republika.“ In: Komparace politických systémů III. Eds. Ladislav Cabada a Vladimíra Dvořáková. Praha: Oeconomica – Nakladatelství Vysoké školy ekonomické, 77–114. Klíč, Zbyněk. 2009. „Reforma volebního systému pomáhá i malým stranám.“ Revue Politika 7, č. 2 (http://revuepolitika.cz/clanky/48/reforma-volebniho-systemu-pomaha-i-malym-stranam). Lijphart, Arend. 1984. „Trying to Have the Best of Both Worlds: Semi-Proportional and Mixed Systéme.“ In: Choosing an Electoral System. Issues and Alternatives. Eds. Arend Lijphart a Bernard Grofman. New York/London: Praeger, 207–213. Nohlen, Dieter. 1990. Wahlrecht und Parteiensystem. Über die politischen Auswirkungen von Wahlsystemen. Opladen: Leske Verlag + Budrich. Pecháček, Štěpán a Němec, Jan. 2008. „Návrh změn volebního systému do Poslanecké sněmovny: analýza a alternativní pojetí.“ Studie č. 1.191. Praha: Parlamentní institut (http://www.psp.cz/sqw/ text/orig2.sqw?idd=30247). Powell, G. Bingham. 2000. Elections as Instruments of Democracy. Majoritarian and Proportional Visions. New Haven: Yale University Press. Powell, G. Bingham a Vanberg, Georg S. 2000. „Election Laws, Disproportionality and Median Corespondence: Implications for Two Visions of Democracy.“ British Journal of Political Science 30, č. 3, 383–411. Sokol, Petr. 2008. „Jakou reformu potřebujeme.“ CEVROREVUE 8, č. 6–7, 4 (http:// http://www.cevro.cz/ cs/cevrorevue/aktualni-cislo-on-line/2008/6-7/206672-jakou-reformu-potrebujeme.html). Šedo, Jakub. 2009. „Reforma volebního systému v ČR – 20 let diskusí.“ Evropská volební studia 4, č. 2, 142–153 (http://ispo.fss.muni.cz/uploads/EVS/008/evs_4_2_4.pdf).

Internetové zdroje: Česká republika má za sebou sněmovní volby. Pořad Studio STOP, Český rozhlas 6, 31. května 2010 (http://www.rozhlas.cz/cro6/stop/_zprava/740587). Koaliční smlouva mezi Občanskou demokratickou stranou, Křesťanskou a demokratickou unií – Československou stranou lidovou, Stranou zelených. 2006 (http://www.ods.cz/docs/dokumenty/3koalicni_smlouva.pdf). Pokus o změnu volebního systému čekají komplikace. Pořad Studio STOP, Český rozhlas 6, 5. srpna 2008 (http://www.rozhlas.cz/cro6/stop/_zprava/481880). http://volby.cz

31

ČLÁNKY / ARTICLES

Czech Organized Crime: Structural Development and Activities of Czech Organized Crime TOMÁŠ ŠMÍD, PETR KUPKA*

Abstract: This article deals with Czech organized crime, thus with a phenomenon that has never been widely examined. This descriptive thesis arises from Finckenauer’s definition of organized crime, which is used as a basic framework, but not as a self-standing theory. The primary goal of this article is to introduce Czech structures and activities of Czech organized crime: their history and present state, as well as middle range perspectives on their future development. The data used in this article are based on qualitative research into organized crime undertaken in the years 2008–2010. Keywords: organized crime, Czech Republic, history of organized crime

1. Prologue – Contextualization of Czech organized crime after 1989 The basic prerequisite for understanding the meaning of Czech ethno-organized crime (OC) is its contextualization with an emphasis on its position in relation to organized crime in ethnically non-Czech communities in the Czech Republic. In this paper, the terms “ethnic” or “ethnicity” are not used as tools to explain Czech organized crime, but only to give a clear orientation in the topic. Czech ethno-territorial OC is not a phenomenon that is highly visible or easily definable. Criminal groups comprising only or mostly of ethnic Czechs have never received as much publicity as well known kinship based criminal entities (for example, Italian borghatas, Albanian fares connected with the criminal underworld, Russian-speaking bratvy, Chechen (criminal) tejpy, Chinese triads or Japanese yakuza). The main reason is the fact that ethnic Czech OC has never built up any significant international reputation in the global underworld. Moreover, * Tomáš Šmíd, Ph.D. (e-mail: [email protected]): Assistant Professor in the Division of Security and Strategic Studies of the Department of Political Science, Faculty of Social studies, Masaryk University, Joštova 10, Brno, Czech Republic. Chairman of the think tank Center for Security and Strategic Studies. He focuses on conflict research and resolution, research of organized crime and terrorism, and the post-Soviet Area. Author of a monograph on Post-Soviet Organized Crime in the Russian Federation and many peer reviewed articles; co-editor of three symposiums. Mgr. Petr Kupka (e-mail: [email protected]): Secretary of the Center for Security and Strategic Studies, Brno, Czech Republic; Ph.D. student of the Department of Political Science at the Faculty of Social Studies, Masaryk University, Joštova 10, Brno, Czech Republic. His research concentrates on organised crime issues, political extremism, and criminological issues in general.

32


1/2011

the ethnic origin of members has not been an important issue for Czech organized criminal groups (OCG). Czech criminal communities did not have a traditional hierarchical structure; organized criminal activities in the Czech lands did not have a strictly group character; nor were such activities rooted in any deeper historical traditions of various criminal subcultures (which is the case, for example, with the southern Italian criminal subcultures, the maffia, the ´ndranghetá and the camorra, the Russian (post-Soviet) vory v zakone, the Japanese yakuza, and the Chinese triades). It is also important to note that after the break-up of the Eastern bloc, the Czech space was filled with organized criminal groups coming from other geographic and ethno cultural areas – Albania and Alban-speaking areas in the former Yugoslavia (Kosovo, western Macedonia), Vietnam, Arabic countries, the Russian Federation (including the north Caucasus nations – Chechens, Dagestani ethnic groups and Ingushetians), south Caucasian countries (Armenians, Georgians and in part also Azerbaijanis) and the Ukraine. The reasons are again various and diverse; one of them is the existence of traditionally weak criminal structures in the Czech environment which were unable to rival foreign criminal groups. Moreover, it is important to mention that in the Czech environment many illegal activities that are usually referred to as organized crime are rather crime that is organized – especially so-called white-collar crime, which is a phenomenon different from organized crime (see Kupka 2010: 18–59). In this respect, one key question emerges: Is it possible to speak about exclusively Czech ethnic organized crime according to standard definitional concepts? Does this phenomenon exist at all? Based on wide-ranging research, the authors believe that the phenomenon of ethnically Czech organized crime exists in reality, a hypothesis which they attempt to prove in this paper. It can even be said that, by its character, Czech OC is ahead of its time, because from the beginning, it was more reminiscent of dense network of contacts and relationships, in which it was difficult to distinguish between legal and illegal activity. Hignett (2004: 71) described this environment as “institutionalised illegality”. The article builds on research that should align itself with the social scientific qualitative tradition of research into organized crime in western Europe and thus create a form of opposition to the quantitative Czech approach, which has, up to now, been predominant in the Czech Republic and has been trying to measure organized crime by both qualitative and statistical methods. During the 90s, the project focusing on organized crime in the Czech Republic started to be realized by IKSP (1999–2010). However, it is necessary to view the results of this project in terms of the time period in which it was conducted. With respect to the nature of the issue the authors feel entitled to use diverse sources, including those which could be found inappropriate in other areas of political science (various media reports, unverified information, informal interviews, memoirs, information given “off the record” or under the promise of anonymity, etc.). Nevertheless, the nature of the article remains purely scientific and the authors do not make authoritative conclusions without the support of proper data; the use of speculative or unverified data is clearly marked. Regarding this statement, the article presented here should be perceived as piloting strike for further conceptualization.

ČLÁNKY / ARTICLES

33

2. Definition of organized crime and the possibilities of applying this definition to the Czech criminal environment From the wide variety of diverse definitions and typologies of organized crime and organized criminal groups, the most complex one was devised by James Finckenauer. It tries to create one frame by integrating the dimensions and characteristics of organized crime described by a variety of authors. This frame includes these elements: 1) ideology (or the absence of ideology) 2) structure / organized hierarchy 3) continuity 4) violence / use of violence or the threat of violence 5) limited membership 6) illegal business 7) infiltration into legal economy 8) corruption (Finckenauer 2005). The strength of this definition – which is not a useful theory on its own – is the possibility of using the definition for researching organized crime in general, as well as for research into organized criminal groups. It is not possible to state, of course, that a given entity or phenomenon must include all given criteria to be considered as organized crime, but there should be at least half of the criteria included in order to be able to talk about organized crime. According to the descriptive character of this article, the authors take the definition as sufficient for framing the proposed problematic. Nevertheless, in future research of Czech organized crime it will be necessary to more thoroughly confront this and other definitions. At this point it is necessary to mention the concept of “infiltration into legal economy”, which is significant for Czech OC and as such has become the topic of society-wide debate. In the following parts of this work the authors try to indicate the reasons for the close connection between OC and state administration. However, it is important to realize that complex explanation goes far beyond this work and assumes an understanding of specialized knowledge of research into the transition to capitalist economies in post-communist countries (see Staniszkis 2006). Regarding the definition above, differences between the terms criminal enterprise, criminal network and illegal business network should be briefly mentioned. The structure of a criminal enterprise is based on the division of roles between suspected of a crime. Criminal networks structure divides the role of combinations between the suspects in order to specialize in specific activity. Finally, illegal markets are an illegal trade network of criminal enterprises, intermediaries and brokers involved in a specific (series) of transaction/s. The market structure is determined by the number of active suppliers and customers in the market for a specific product or service. In the the most extreme cases it may be a monopoly or oligopoly (Kleerks 2009: 7). In this contribution, the authors aim to present a descriptive analysis of the structural development and activities of ethnically Czech OC, which is unique not only in its summarizing character, but especially with its territory, which is often forgotten in research into OC. The data arises from qualitative research into Czech organized crime (Kupka 2010); some of the details are based on the work of persons professionally facing OC.

34


1/2011

3. The era of eighties Czech OC is not deeply rooted in comparison with other ethno territorial types of OC. Nevertheless, the era of the 80s can be considered as the early years of the new kind of organized criminal activities. The main reason for the rise of such activities was the inability of a centrally-planned economy to fulfill the demands of the population for some types of goods, such as textiles, electronics, cosmetics or Western currency. In this respect, we can find some similarities with the establishment of the caste of shadow businessmen (the so-called teneviki) in the U.S.S.R., who reacted in a similar way to the weakness of the Brezhnev economy in the seventies. The Teneviki, although they were of course breaking Soviet law, did not display the typical features of OC until they were taken over by traditional Soviet criminal structures, especially the so called vory v zakone. In contrast, the shadow businessmen in Czechoslovakia – the so-called veksláci (foreign currency speculators) – formed the basis of Czech OC. No other truly criminal structure existed at that time (see Kuras 1990; Hignett 2004). Therefore, the era of the eighties and the veksláci can be considered as one of the starting points of the whole later development of Czech OC. However, a somewhat older continuity can be traced as well, especially in the environment of the so-called Prague galerka1; the same types of people who cooperated with the newly formed veksláci elite had also formed the core of the Prague underworld in the interwar period. In this respect, the memoirs of retired or still working waiters and waitresses, taxi drivers, DJs, musicians, then-employees of cultural centers and other institutions in general can be very useful. These people can testify to “under the counter” sales, “bargains” and somewhat more important businesses. Popular mottos of those times (such as “Those who do not steal rob their family”, “Steal potatoes one by one, soon you’ll have a minivan.”) illustrating the character of the period as well as the whole of Czech society are more pertinent than we are sometimes willing to admit (see Vaněk and Urbášek 2005; Houdek 2008; Kmenta 2007 and 2008). The above outlined situation can be further elaborated in two dimensions – a group and a spatial one. The isolation of the Communist regime on did not allow much space for larger organized groups of black marketers. Therefore, deals were done either on an individual level or – more often – on a small-group level (2–3 persons). On the other hand, the limited space for movement resulted in a good knowledge of the environment of the specific “black marketeers” subculture; at the local and regional level, all the people usually knew each other (see Houdek 2008). The space dimension was not faced with difficulties arising from globalization and telecommunication. Therefore, the Czech Republic was divided into several autonomous markets corresponding to the largest regional cities, where almost anything could be a trade article – clothing, electronics, CDs, audio tapes, antiques, coins, military equipments, etc. (see above) (see Antl 2001). These goods were either of Western origin or of poor-quality Eastern origin; especially frequent were imports from Poland, Bulgaria, Romania, Yugoslavia and Turkey2. In the 80s, new U.S.S.R. criminal brotherhoods grew up and started to disrupt the hegemony of the vory v zakone or groups of criminals recruited from young sportsmen practising martial arts or weight-lifting and growing up in rundown suburbs. Simultaneously, in Bulgaria such groups were organized especially around wrestling and weight-lifting clubs and in Yu-

ČLÁNKY / ARTICLES

35

goslavia, in the environment of Serbian and Croatian ethnical “exclaves” in the territory of other ethnic groups, or Albanian clans. In Czechoslovakia, the world of the veksláci and other criminals came together especially in nightclubs, where the first generation of a new-style metropolitan galerka emerged. Within this group, the veksláci held the position of the intellectual elite (an analogy to vory v zakone, Dons, bosses). The dirty, violent work was usually done by nightclub bouncers (their role, although they were usually boxers, bodybuilders, wrestlers or martial arts experts, was not as important as in Bulgaria or in some parts of the Soviet underworld), and service and contacts were provided by waiters, hotel receptionists, taxi drivers, managers of greengrocer’s, butchers and Tuzex shops3, etc. The most talented veksláci already had some contacts to the state and Communist party administration. Corruption in the police (then under the name “Public Security”) was obvious, as well as corruption among border guards, customs officers and other prosecuting and adjudicating bodies. Some veksláci were also registered as National Security collaborators (see Kroupa 2006; Spurný 2007). Apart from the Czech underworld corresponding with criminal careers one more specific group can be identified at that time. This group was formed by people who officially worked for the government and agreed with the regime. However, their unofficial activities were more or less in accordance with the above mentioned then popular mottos. These people were usually members or employees of cultural centers, socialist youth organizations, the Association of Restaurants and Cafeterias, coal stores or the Revolutionary Union Movement (ROH). Their social status allowed them to enter the “black market” by other means. Such participation was usually based either on the fragmented clientelism of lower officials or the common fractionalism of higher officials or members of the National Police Force, who provided a full service to anybody who wanted to establish himself in the black market and was willing to pay (c.p. Tomášek 2006, Houdek 2008). As outlined before, the closeness of society to a great extent determined mutual relationships and established contacts of both a positive character (later transformed into mutually profitable cooperation) and a negative character (activities of that era serving as a foundation for later blackmail). Kroupa (2006: 18) summarizes the Communist era as follows: “In comparison with nowadays criminals, the criminals before November 1989 were only blunderers. In the totalitarian regime of our type, it was impossible to establish a true mafia. Therefore, crooks were rather restricted to burgling of weekend houses near the Berounka river and flats in better quarters (such as Vinohrady) in Prague. Alternatively, the ones working for local authorities responsible for distribution of flats accepted bribes pretending to be the most honest civil officials. Others were profiting from petty thefts in domestic and foreign trade or running a black market, so called ‘veksl’ with Western currencies or – nowadays almost forgotten – cheques that served as money in shops with foreign goods (Tuzex shop), so called ‘bon’. Suddenly, everything changed and skillfully organized crime came even from the country that was to be our model, then frequently depicted on posters and in newspapers.” His point of view could be a subject of discussion. Large mafia organizations were established in much more repressive regimes, such as the U.S.S.R. or China. One of the main reasons was the fact that professional crime, from which the organized form developed, had a much longer tradition there. Reasons for the non-occurrence of this situation in the Czech Republic are a much more complex issue, which could be better explained with the help of

36


1/2011

(ethno) psychology and other social-scientific sub-disciplines. However, the most important reason is certainly the absence of well-established professional (or organized) criminal traditions. One area in which organized crime really benefited from the fall of Communism was the emergence of new undreamed-of opportunities of the free market and the inability or unwillingness of the new Czech political elites to prepare a quality legal framework for economic transformation. In this respect, not only the Czech veksláci, but even the Soviet vory could be called blunderers. Furthermore, those who adapted to the new conditions and seized the opportunity were indeed the same people Kroupa calls “blunderers” in the era of 80s. However, in general we have to agree with Kroupa that there is only a limited space for organized crime in non-democratic regimes. The inability of the Czech socialist economy to manage supply and thus fulfill the demands of the population for various types of goods served as the basis of Czech OC. Nevertheless, it had the character of a network (a structure of contact groups), not groups with a strict hierarchy. In this respect, Czech OC differed greatly from clan-organized Albanian and Caucasian groups and paramilitary Yugoslavian, Bulgarian and Soviet (Slavic) groups (von Lampe and Johansen 2004; see also Bruinsma and Bernasco 2004). In this respect, the Czech underworld was ahead of its time: the network structure emerged in the world of Czech OC even before the fall of the bipolar political system, the opening of borders and the growth of economic freedom in regions not belonging to the Western world. In Czech organized crime it has never been important if the participant is ethnically Czech, Slovak or Roma. It was always more territorially-organized. However, this characteristic was more of a coincidence that the result of deliberate intention. To enter some criminal group or network one did not have to be an inhabitant of a particular city. From this point of view, Czech OC and its groups are typical representatives of the “criminals – acquaintance” type of OC (Šmíd 2009). 4. The era of the first half of the nineties The complete political and economic transformation of Czech society logically brought about also several key changes in Czech organized crime. Following the fall of Communism, the metropolitan galerka, which had displayed some anarchistic features in its beginnings, adapted its behaviour to the new liberal environment and, with varying degrees of success, tried to turn into profit the economic and social capital acquired in the eighties. Several different directions in the development of activities of the so-called galerka could be observed: 1) a portion of them fully accepted the rules of democratic market economy, established a legal business and stayed within it, 2) a portion of them tried to follow the same scenario, but either did not succeed and deliberately returned to the illegal sphere or penetrated the elicit economy with illegal business activities and thus combined both sources. 3) a portion of them let themselves be hired by new-comer international criminal groups to function as the Czech element in newly-born international illegal markets4, 4) some of them remained within the sphere of illegal activities and the only change was adopting the all-encompassing term “businessman” (see Nožina 2003: 33–37).

ČLÁNKY / ARTICLES

37

Among the illegal activities (nowadays called OC) were included mainly the illegal import and export of cigarettes and alcohol, the operation of carrousels (especially by Rome clans), the weapons trade (especially during the time in which the position of the Czech military was uncertain), and the fencing of everything “foreign” (e. g. the phenomenon of Californian earthworms), so-called pyramid-scheme business, as well as probably the biggest fraud of the mid-nineties in the Czech Republic: tax evasion on light fuel oil – the so-called LTO cause (Lorencová 2006). At first glance, it is possible to call these activities “economic crime”. However, it is important to realize that many of the future members of Czech OC (but not only them) participated in it with the sole aim of generating capital for further activities of a different kind. However, organized economic crime was not the only focus of interest of local “businessmen” – at the regional level (e.g. the regions of Ostrava, Karviná, Těšín, Most, Hradec Králové, Příbram, Plzeň, Znojmo, Zlín and other towns and cities) as well as in the capital, Prague, the first organized criminal groups emerged, engaged mainly in burglary, blackmail or racketeering (Kroupa 2006; Střepiny 2006; Lorencová 2006; Houdek 2008). The “business” model beginning with black-marketeering and later developing into the drugs business was rather common. The process usually went through the following stages: The black-marketeering brought significant earnings to certain persons. This fact attracted the attention of the opposite gender. This attraction was later transformed into the form of organized prostitution, by means of which the fences (black marketeers) acquired important contacts. Some of these led to contacts with foreign-language criminal groups operating in the Czech Republic and to the drugs business (Houdek 2008: 30–39). The organization was not based on strongly hierarchized structures – for the majority of the 90s there were groups in mutual contact but their active cooperation was not possible. These groups were centralized around one or more leaders who had already started their careers in the 80s. The leaders were recruiting and managing persons less able, less charismatic or younger than themselves, for whom we can use the term “confederates” 5. However, these persons were not designated to all or long-term activities and they frequently fluctuated among gangs (Houdek 2008). An interesting aspect is that cooperation with another criminal group was not always a secret; contacts with rival gangs or direct “recruitment” took place in wellknown nightclubs and discotheques. One of the best known was “Discoland Sylvie”, where negotiations between Czech criminal groups frequently took place (e. g. Berdych’s gang). Furthermore, we have to mention that OC flourished partly thanks to the insufficient wording of several laws (e.g. the lengthy development of the Customs Act), low morale among poorly paid police officers, and the inability, or possible reluctance, of some politicians to establish effective anti-crime measures or at least admit political responsibility for the critical development of the situation. The whole period is characteristic by the fact that the members of the galerka and new foreign elements started to co-operate with new era magnates and top class businessmen. New era magnates were recruited mainly from individuals that had been connected with the political and business sphere also during the Communist regime. They had usually been former employees of state enterprises focusing on foreign business, members of the Association of Restaurants and Cafeterias, members of the intelligence service, Party members or their children, or employees of other state enterprises that had created cash flow even before the fall of the regime.

38


1/2011

Basically, when considering the evolution of Czech organized crime, one should not forget that its development took place during a time of complete societal transformation, when old establishment relations were shattered. The organization of the national economy was changing its basis, as was legislation to a certain degree, and, most of all, the establishment garniture. Even though the Czech Republic became an example of ruptura pactada (Linz 2000), it does not mean that the elite did not change in a significant way. During social earthquakes social security and stability is always logically shaken, and such an environment is very fertile for the activities of OC. The bigger and longer the instability, the mightier and more influential OC becomes in society. Moreover, big property shifts lured individuals as well as groups not only sufficiently informed but also sufficiently unscrupulous. It is necessary to realize that even for exponents of the illegal economy of the eighties, the new environment was a huge attraction, because the operations they had performed before were of an incomparably smaller scale (also with respect to the level of illegal profits); indeed, the economic transformation from communism to capitalism gave them an unimaginable boost. Before the situation settled, the image of OC was often excessive. Now state property is more or less redistributed and OC is nowadays oriented towards the legalization of its profits or methods, or towards conflicts among competing groups. 5. The era of the second half of the nineties The second half of the nineties can no longer be described as the pioneering era of Czech OC. We should rather talk about an era during which several important, at that time not very clear, phenomena emerged: 1) mutual relations established in the eighties were fulfilled and fully adapted to capitalism at all levels, including the political one; 2) capital accumulated in the 80s and in the first half of the 90s was given a unique opportunity to become legal by means of the privatization of public property and the establishment of gambling-houses, casinos and betting offices, fictitious companies and international banking institutions. As a result, the former veksláci and fences (black marketeers) seemingly became successful businessmen; 3) closer ties between Czech organized criminal groups and foreign-language ones were established and the more important role of Czech citizens in international organized crime in general became evident; 4) the “capitalization” of education in favour of OC. The first of the above mentioned phenomena was revealed thanks to the disclosure of information about the suspicious financing of political parties, which should have received illegally earned money from persons connected to both home and international OC. Furthermore, information about the unblocking the Russian debt revealed that the Czech Republic was virtually in the hands of OC during its liberation from socialism (Spurný 2002). Another clear example of such a situation was the Opposition Accord between the two leading political parties – the ČSSD (social democrats) and ODS (conservatives), which, according to some commentators, institutionalized the cover-up of corrupt practices and clientelism. As a part of this trend, one can also consider the infiltration of advisors and lobbyists with

ČLÁNKY / ARTICLES

39

direct contacts to organized crime into high politics.6 Hignett (2004: 71) calls this process the “criminal-political nexus”. The second point refers to so-called money laundering, which is not only a business in its own right, but also an irreplaceable mechanism for every other illegal business and, in some respects, also the mirror of the grey economy (Naím 2008: 131). In general, money laundering profited from four global financial reforms – the abandonment of currency control, easier access to local capital markets, the competitive strength of capital, and the information revolution (see Naím 2008: 128–130). In the Czech environment, a sweeping response to any question or suspicion was that the letter of law was not infringed (without, of course, admitting that some activity infringed the spirit of the law). The third point deals with Czech citizens participating in activities of international OC (besides their activities in the frame of ethnic Czech OC), especially as intermediaries who established fictitious companies, contracted fictitious marriages or took part in all forms of human trafficking. Socially disadvantaged or unsuspecting persons were often exploited as so-called white horses. This term became a dominant characteristic of the whole of Czech OC of the 90s7. Some well-established Czech organized groups launched co-operation with foreign groups as well, especially in the realm of drug trafficking (Houdek 2008; Antl 2001: 58–68; Nožina 2003: 33–37). The fourth point refers to another form of criminality which appeared beside traditional organized-crime activities such as blackmailing, kidnapping, racketeering and prostitution. In the second half of the 90s, there emerged a new generation of educated and foreign language speaking criminals accustomed not only to travel but also to building wider and more complex criminal networks (e. g. the so-called tender mafia). This trend has been on the rise since 2000 (see Tesař 2006). It is not possible to state that the criminal groups based on archaic methods of OC have disappeared. On the contrary, they have always existed and many of them have appeared in the media. The activities of the Berdych gang, uncovered by the investigative journalist Janek Kroupa, are an example. Kroupa pointed out the close connection between the local Prague network of violent blackmailers and burglars and officers of the Central Bohemian police OC unit (OBOZ, no longer in existence). Although the gang was subject to a great deal of media sensationalism, it was no doubt a successful criminal group. According to investigators from the State Organized Crime Unit (ÚOOZ), it was a horizontally organized network in which David Berdych was only one of the leaders. However, he was the one who began to testify under interrogation and, thus, the name “the Berdych gang” began to appear in the media. The Berdych gang focused especially on violent blackmail and burglaries to order. Some experts suspect them of committing several murders, but there has never been enough evidence for a prosecution. Overall, however, it is difficult to label this kind of activity as organized crime according to the basic definition, as similar activities are likely to belong to the category of crime that is organized or so-called white-collar criminality.

40


1/2011

6. The era after the year 2000 The planned admission of the Czech Republic to the European Union supported stabilization at all political levels (the legislative, executive and judicial). Simultaneously, public interest in underworld activities grew and police operations broke up several important Czech organized criminal groups (Prague, Plzeň, Ostrava), which was a signal to Czech OC to undergo some changes. It can be said that a wide influential network of contacts is still maintained in the Central Bohemia Region. The northern parts of both Bohemia and Moravia have become distinctive by virtue of the entrance of persons connected to the underworld into the realms of regional politics and business (Kupka 2010: 84). This combination of functions has made legal steps against these persons almost impossible. Shortly after 2000, the capital acquired in the nineties was legalized and compromising information about important persons in the Czech political and business sphere was used to get access to lucrative government contracts. This “data business” has not been sufficiently researched yet. Nevertheless, we can assume that it is used to provide compromising material, opening up wide opportunities for blackmail and intimidation. In addition, we can observe two distinct lines of emancipation for the Czech underworld. Firstly, it strengthens its position in some regions, and distributes areas of influence between Czech and foreign OC groups in some regions. Secondly, supranational activities of Czech OC and foreign groups start to fully exploit the possibilities of the European duty-free zone (see Ehl 2006; Kmenta 2007; Slonková and Chaloupská 2008a-h). Moreover, acquired capital together with compromising data serves as a passport to the world of business and high-profile corruption, which enables the underworld to legalize its profits and improve its public image. Archaic OC still persists, but in the criminal sphere it is looked upon as something qualitatively weaker. Nevertheless, we cannot exclude the possibility of the emergence of an OC group with the style and scale of Berdych´s gang. To conclude, a degree of continuity between the current era of Czech OC and the early years of OC growth in the Czech Republic can be identified. Nevertheless, it is not the kind of continuity usually seen in classic hierarchically-organized criminal groups with self-identification, reputation and subculture features. We would rather talk about the continuity between contact groups, and their mutual contacts and relations. 7. Conclusion – Challenges for further research into Czech OC The story of Czech OC is an unfinished one so far. If we want to create a medium-term perspective on Czech OC, we cannot ignore the research and identification of current trends. Several changes cannot be expected to happen for several reasons: 1) Czech OC is developing in a relatively linear way and is quickly adapting to the socialpolitical environment using legal loopholes as well as a certain moral crookedness. E.g. it doesn’t matter where the capital comes from, as long as it exists. 2) The current global and regional environment created a comfortable environment guaranteeing the legalization of acquired profits for people connected to OC, and thus penetration into the legal economy.

ČLÁNKY / ARTICLES

41

3) As for OC structure, it is a case of issue of specific groups, when organization was based more on contacts, mutual past ties and random alliances (resulting from, for example, gratitude, debt etc.). In this case we can talk about enigmatic relationship,of independence and authority in the structures of czech criminal groups. Czech OC can, in the most general theoretical framework, be divided into archaic and modern, or respectively traditional and managerial; the previous data has shown that traditional forms of OC are present in the Czech Republic at a lower level, while more sophisticated organized crime is committed by the management type. There are few comparable variations in the world. In the Czech environment, compared to the Italian or Caucasian environment, organized clan crime practically does not exist and we do not even record the brutal paramilitary type of crime often seen in post-Soviet Russia. The archaic crime could be compared to banditry in the Soviet bloc of the 80s, since much arose on the basis of sporting activities, mostly of a combat or power character. The Czech managerial type of OC is naturally a very specific phenomenon, which, in many ways, does not fit into existing definitions of OC, and therefore represents a major challenge for further research. In terms of organizational structure, we can expect continued decentralization and an increase in individualization, as the new generation of criminals is not bound to the past and their contacts are more of a foreign origin. This, on one hand, refers to a certain level of emancipation of Czech OC. On the other hand, the possibility of penetrating foreign legal or semi-illegal markets is strictly dependent upon maintaining relations with foreign language criminal groups controlling the lucrative trade in human beings, drugs, and stolen cars, as well as antiques, intellectual property, and protected animal species. Thanks to European funds redistributing huge amounts of money, the relationship between the world of OC and local politics has grown in importance. They started to build their contacts in the 90s at receptions, golf tournaments and other sporting events and parties, where contracts, often associated with public money, were and still are arranged. In this context, the contacts of the 80s are no longer so imporant more important. It is not OC in a definitional sense, but rather the corrupt and client negotiations combining suspects, capital and the recent past. However, the impact on national security, the volumes of financial losses for the state, the rate of violations of law, and some appearances of the exponents of these networks are very close to the classical definition of OC. In this context, we can expect a connection to regional and local administration (bureaucracy), in parallel with a move away from influence at the highest political level. The mentioned trends could have a working title: the “EUropeanisation” of Czech OC. In other words, the new generation does not want to use archaic methods; instead, a focus on the distribution and use of EU funds and on trade information can be expected, which can be considered as financial exploitation of the period of Opposition Accord.. In addition to attempts to legalize business operations, activities in illegal markets will continue, assisted by entry into the Schengen area. Basically there are two forms: illegal (accumulation of capital?) and legal (legalization of money), but unlike in previous years, these work and will work in parallel. Several trends of money laundering will continue: money laundering trends through the banking sector especially abroad (offshore): investment in property and chattels (especially gold and diamonds), new investment in intellectual property (copyrights and patents), and

42


1/2011

using the complicated financial derivatives of domestic financial and banking institutions. Illegal or at least controversial revenue may also take the form of conditional higher bonuses for staff. Our analysis, based mostly on primary sources, articles written by investigative journalists focusing on the topic of OC, memoirs of persons involved in OC and members of security units, shows the existence of a certain degree of continuity underlying the development of Czech OC. However, if we made a thorough comparison with other ethno-territorial types of OC, we would probably find that Czech OC is not particularly strong and does not have any “subculture character”. The structures of Czech OC naturally change in time, which can be explained as the process of the natural evolution of OC in general. Occasionally, some changes in personnel in the Czech OC elite take place as a result of death, sentences, emigration, etc. However, there are some persons still active in Czech OC whose criminal careers started in the eighties and is built upon contacts established during those times. Nowadays, the conglomeration of ongoing connections and relationships is reaching its peak with the admittance of some criminals into various positions in communal and regional politics, thus allowing them to gain access to the financial resources of the European Union. This situation may, in the medium-term, help to strengthen supranational activities of illegal business and OC in general and become a significant threat to European security. One question arises from this pilot research: “Is it possible to characterize the analytical category of Czech organized crime?” This question needs to be seen at two levels. The “Collection” of organized crime groups in the Czech Republic includes all crime groups with a sole or dominant Czech element. These groups can be divided into several types according to the degree of sophistication (see Kupka 2010). Also, we can identify Czech elements as parts of foreign organized crime groups. However, the presence of these groups in the Czech Republic does not mean that we can speak of the existence of an exclusive phenomenon (or analytical category) “Czech organized crime”, which has the same meaning and internal content as its ethnic counterparts, “Albanian organized crime”, “Italian organized crime” or “Russian-speaking organized crime”. These terms should be characterized as nomen omen in the geographic and ethnic dimensions of organized crime research and, as such, can stand on the same level as the term “organized crime”. In contrast, the term “Czech organized crime” is not able to fulfill the potential of the concept “Czech organized crime”. On the basis of the described development of this phenomenon we can conclude that Czech organized crime groups are more the result of external and time varying effects than a kind of alien conspiracy behind long-term and sophisticated illegal activity. Therefore, it is necessary to speak more about the representative of certain ethnic or geographic variations of the wider phenomenon of “organized crime” than about a closed category, which has common attributes such as a strict hierarchy, recruiting rules or territorial control. In other words, Czech organized crime cannot be defined as a social system. Conversely, we can consider that Czech organized crime groups are established in the system of corruption networks that provide the space for both legal and illegal business.

ČLÁNKY / ARTICLES

43

Notes: 1. “Galerka” means above mentioned traffickers, veksláci, taxi drivers, waiters, discotheque bouncers, thieves and their mutual relations 2. A well-known character of the Czech criminal scene and currently a participant in the programme for the protection of witnesses, Miroslav Houdek, nicknamed Kojak, describes the era of the eighties as follows: “Because of the black market activities we did not have time to study. Moreover, I frequently travelled to West Germany, where my sister lived and from where I was bringing everything that was easy to sell here. Indeed, it could be anything as in our socialist country there was almost nothing, which made our business much easier. Our authorities did not have any problem with my departures, because I travelled alone, without parents. I travelled by train and always got back properly. I brought several bags with me, full of various trash, and always some electronics. There were many good hiding places in trains. West Germany was my store and my ‘shop’ was at the Havelské tržiště market in Prague, where I rather regularly organized black market sales early on Sunday mornings.” (Houdek 2008: 10–11) 3. Tuzex shops sold western goods for convertible currency before 1989. 4. These people worked especially for Russian-speaking or Vietnamese criminal groups as drivers, security, intermediaries or traffickers of illegal migrants. 5. These people were sometimes called “soldiers” in the underworld. 6. Due to its relative newsworthiness, this statement can sometimes be denied by scholars who criticize the weak methodological basis for such an assertion. Though there are many examples supporting the opinion that Opposition Accord institutionalized the cover-up of corruption practices and clientelism (Tabery 2006), scholars have to be prudent when working with this type of data. 7. Kroupa (2006: 74) describes this term as follows: “The term ‘white horses’ was established by Roma criminals, who usually found a homeless ‘gadžo’ (i. e. a person of non Roma ethnicity), washed him, brought him to a hair-dresser and bought him a decent suit. Then they took him to the appropriate authorities and helped him to fill in a notification of business and a subject of enterprise. The ‘white horse’ received a small salary. In return he signed invoices for high amounts of money until he got caught by the police. In the end, the Roma criminals tried to get their ‘white horse’ out of the country (in one case as far as South Africa) or killed him so that he could not reveal anything. In some cases, they let him be imprisoned as they hoped that there was no evidence against them. ‘White horses’ were also used at a higher level; they knew exactly whom, and how to serve, but the principle as well as the end of the ‘white horse’ was the same. If the dams were emptied in the Czech Republic, bones on their grounds could tell stories.”

Bibliography: Abadinsky, Howard. 1994. Organized Crime. Chicago: Chicago University Press. Antl, Miroslav. 2001. Gaunery nemám rád rád. Praha: Plejáda. Bruinsma, Gerben and Bernasco, Wim. 2004. “Criminal Groups and Transnational Illegal Markets: A More Detailed Examination on the Basis of Social Network Theory.” Crime, Law & Social Change 41, No. 1, 79–94. Hignett, Kelly. 2004. “Organised Crime in East Central Europe: The Czech Republic, Hungary and Poland.” Global Crime 6, No. 1, 70–83. Horák, Vratislav. 1997. Ivan Jonák: (Ne)zabil jsem svoji ženu. Praha: Duel – Edice Akta. Houdek, Miroslav. 2008. Zločin v Čechách – Osobní zpověď proslulého gangstera. Řitka: Daranus. Chmelík, Jan; Hájek, Pavel and Nečas, Stanislav 2005. Úvod do hospodářské kriminality. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk.

44


1/2011

Just, Vladimír. 2003a. Slovník floskulí. Praha: Academia. Just, Vladimír. 2003b. Slovník floskulí 2. Praha: Academia. Kroupa, Janek. 2006. Zločin jako profese. Řitka: Daranus. Kmenta, Jaroslav. 2007. Kmotr Mrázek. Praha: JKM – Jaroslav Kmenta. Kmenta, Jaroslav. 2008. Kmotr Mrázek II – Krakatice. Praha: JKM – Jaroslav Kmenta. Kundra, Ondřej. 2007. “Stíny českého parlamentu.” Respekt 17, No. 16, 9–11. Kuras, Benjamin. 1990. “O vekslácích trochu jinak.” Respekt 1, No. 33, 5–6. Kupka, Petr. 2010. Teorie a modely organizovaného zločinu: konceptualizace českého organizovaného zločinu. Diploma Thesis. Brno: Masarykova univerzita. von Lampe, Klaus and Johansen, Per Ole 2004. “Organized Crime and Trust: On the Conceptualization and Empirical Relevance of Trust in the Context of Criminal Networks.” Global Crime 6, No. 2, 159–184. Linz, Juan 2000. Totalitarian and Authoritarian Regimes, Boulder: Rienner. Lorencová, Jana and Večeř, Jiří. 2006. Krvavé oleje – Můj přítel vrah. Brno: Nakladatelství Jan Krystek. Naím, Moíses. 2008. Černá kniha globalizace. Praha: Vyšehrad. Němec, Miroslav. 1995. Organizovaný zločin. Praha: Naše vojsko. Nožina, Miroslav. 2003. Mezinárodní organizovaný zločin v České republice. Praha: Themis. Pachman, Aleš. 2006. “Povaha korupce v České republice.” In: Korupce: Projevy a potírání v České republice a Evropské unii. Eds. Břetislav Dančák, Vít Hloušek and Vojtěch Šimíček. Brno: IIPS, 68–84. Smolík, Josef. 2007. “Uvedení do problematiky organizovaného zločinu.” In: Organizovaný zločin a jeho ohniska v současném světě. Eds. Josef Smolík, Tomáš Šmíd and Vadimír Vaďura. Brno: IIPS, 11–30. Smolík, Josef; Šmíd, Tomáš and Vaďura, Vladimír, eds. 2007. Organizovaný zločin a jeho ohniska v současném světě. Brno: IIPS. Spurný, Jaroslav. 1995. “Sladký život bankovních podvodníků.” Respekt 5, No. 30, 9–11. Spurný, Jaroslav. 2002. Česká kocovina. Praha: Rybka Publishers. Spurný, Jaroslav. 2007. “Minulosti, otevři se.” Respekt 17, No. 8, 5. Staniszkis, Jedwiga. 2006. Postkomunismus – Zrod hádanky. Brno: CDK. Svora, Přemysl. 2008. Kmotr Kmenta. Praha: Press Praha. Šmíd, Tomáš. 2009. Postsovětské organizované kriminální skupiny v Ruské federaci. Brno: IIPS. Tabery, Erik. 2006. Vládneme, nerušit. Praha: Edice Respekt. Tomášek, Marcel. 2006. “Systémové zdroje korupce v čase společenské změny v makro-sociologickém pohledu.” In: Korupce: Projevy a potírání v České republice a Evropské unii. Eds. Břetislav Dančák, Vít Hloušek and Vojtěch Šimíček. Brno: IIPS, 31–44. Vaněk, Miroslav and Urbášek, Pavel. 2005. Vítězové a poražení. Praha: Prostor. Vymětal, Petr. 2006. “Typologie korupce.” In: Korupce: Projevy a potírání v České republice a Evropské unii. Eds. Břetislav Dančák, Vít Hloušek and Vojtěch Šimíček. Brno: IIPS, 13–30. Internet sources: Ehl, Martin. 2006. Můžeme mít Schengen třeba zítra. Euroskop (http://www.euroskop.cz/38/5817/ clanek/muzeme-mit-schengen-treba-zitra/). Jonák, Ivan. 2008. Dokumenty o kauze, Ivan Jonák. (http://www.ivanjonak.estranky.cz/clanky/dokumenty-o-kauze). Slonková, Sabina and Chaloupská, Markéta. 2008a. Boss podsvětí Mrázek byl zavražděn kvůli Setuze – Rozhovor s Janem Kubicem, Aktualne.cz (http://aktualne.centrum.cz/domaci/kauzy/clanek. phtml?id=623298). Slonková, Sabina and Chaloupská, Markéta. 2008b. Exkluzivně: Proč chodí Šlouf na návštěvy k Rusům, Aktualne.cz (http://aktualne.centrum.cz/domaci/kauzy/clanek.phtml?id=622469).

ČLÁNKY / ARTICLES

45

Slonková, Sabina and Chaloupská, Markéta. 2008c. Expolicista Kubice: Věděl jsem, že mě Langer nepodrží – Rozhovor s Janem Kubicem, Aktualne.cz (http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/ clanek.phtml?id=623583). Slonková, Sabina and Chaloupská, Markéta. 2008d. Kubice rok po odchodu: Měl jsem strach, že mě zabijí – Rozhovor s Janem Kubicem, Aktualne.cz (http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/ clanek.phtml?id=623580). Slonková, Sabina and Chaloupská, Markéta. 2008e. Kubice: Případ, který si vyčítám? Zatčení Věry Jourové – Rozhovor s Janem Kubicem, Aktualne.cz (http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/ clanek.phtml?id=623584). Slonková, Sabina. – Chaloupská, Markéta. 2008f. Pitr je stejně ohrožený, jako byl boss podsvětí Mrázek, Rozhovor s Janem Kubicem, Aktualne.cz (http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/ clanek.phtml?id=623586) Slonková, Sabina. – Chaloupská, Markéta. 2008g. Protikorupční policii čekají čistky. Tlačí to Langer?, Aktualne.cz (http://aktualne.centrum.cz/domaci/kauzy/clanek.phtml?id=623835) Slonková, Sabina. – Chaloupská, Markéta. 2008h Exkluzivně: Proč chodí Šlouf na návštěvy k Rusům, Aktualne.cz (http://aktualne.centrum.cz/domaci/kauzy/clanek.phtml?id=622469) Střepiny. 2006. Ivan Jonák, TV Nova (http://www.youtube.com/watch?v=aczdtY8jdg8) Tesař, M. 2006. Koule, Reflex (http://www.reflex.cz/Clanek24927.html)

46


1/2011

Rozšíření EU z pohledu CDU/CSU: CDU/CSU v Evropském parlamentu jako jeden celek? MICHAL VÍT, PETR KANIOK*

Abstract: The CDU/CSU Approach Towards EU Enlargement: Do the CDU/CSU Form One Entity in the European Parliament? Abstract: The EU enlargement process is a vital part of European integration. Previous research into EU enlargement aimed especially at the process itself or at the appoaches of member states or EU institutions towards enlargement. We focus on political parties and their positions towards future enlargement of the EU. Comparing the opinions of the CDU and CSU on EU enlargement, we try to find out whether these two parties can be, at a European level, considered as one homogeneous actor and whether the CDU and CSU’s declaratory opinions are consistent with the parties´ MEP voting. Analysis thus deals both with the programme documents and statements of relevant politicians and with roll call votes in the European parliament. Keywords: CDU/CSU, European Parliament, EU enlargement, Turkey.

1. Úvod Rozšiřování Evropské unie (EU) patřilo zvláště v předvstupním období České republiky k velmi frekventovaným tématům české politologie či evropských studií.1 Se vstupem České republiky do EU zájem o problematiku rozšiřování poklesl, což je pochopitelné – pozornost badatelů se přesunula dovnitř EU, směrem k jejímu fungování či k dopadům evropské integrace na Českou republiku.2 Problematika rozšiřování na druhou stranu představuje stále velmi aktuální a politicky zajímavé téma. Kompletace tzv. východního rozšíření v roce 2004 poměrně radikálně změnila vnímání problematiky rozšiřování EU ze strany veřejnosti tzv. starých členských států.3 Dosud rozšíření poměrně nakloněná veřejnost po vstupu desítky převážně bývalých socialistických zemí radikálně změnila názor a začala se k dalšímu zvýšení počtu členských Michal Vít je studentem magisterského programu oboru Evropská studia na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, e-mail: [email protected]. Petr Kaniok působí jako odborný asistent Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, e-mail: [email protected]. Práce Petra Kanioka na textu je součástí plnění výzkumného záměru MSM0021622407. *

ČLÁNKY / ARTICLES

47

států stavět skepticky. Opožděný nesouhlas s přijetím velkého počtu méně vyspělých zemí dokonce podle některých autorů vedl k odmítnutí Smlouvy o ústavě pro Evropu v lidových hlasováních v Nizozemí a ve Francii. Proces rozšiřování nicméně masivní vlnou z roku 2004 neskončil – v roce 2007 přistoupila k Unii dvojice balkánských států Rumunsko a Bulharsko. V polovině roku 2010 drží kandidátský status Chorvatsko,4 Makedonie5 a Turecko.6 V širším kontextu je možné tvrdit, že výzkum rozšiřování ES/EU byl veden převážně po linii členských či kandidátských států ES/EU (například Henderson 1999, Fiala a Pitrová 2001, Kubát 2001, Sychra 2002, Marek a Baun 2002, Moravcsik a Vachudova 2003, Pitrová 2003) či relevantních institucí ES/EU a ES/EU obecně (například Baldwin, Francois a Portes 2002; Fuchs a Klingemann 2002; Gower 1999), případně je zkoumán vliv rozšiřování na chování evropských institucí a rozhodování v EU (například Faunko a Wiberg 1998, Mattila 2009, Thomson 2009). Výzkum rozšiřování se tak vedl především v dimenzích výzkumu vztahu k rozšiřování u kandidátských států, členských států ES/EU a EU, případně dopadů rozšiřování (Schimmelfennig a Sedelmeier 2002: 504–508). Postoje státních či evropských aktérů ovšem obecně nevznikají izolovaně, jejich východiskem jsou především postoje politických stran, které formují jak národní politiku, tak zprostředkovaně politiku relevantních institucí EU. V souvislosti s evroskými institucemi je vliv politických stran zásadní především u Evropského parlamentu (EP), který politické strany na základě výsledků evropských voleb formují. Předložený text se zaměřuje na analýzu postoje dvou relevantních německých politických stran k dalšímu rozšíření EU, a to na postoje CDU a CSU, jež jsou artikulovány v rámci unijní politické arény. Výběr aktérů a analyzovaného prostoru je motivován několika důvody. Za prvé, obě strany jsou dlouhodobými relevantními aktéry německé, ale také evropské politiky. Na národní úrovni se od října 2009 se jedná o vládní strany, na evropské úrovni pak oba subjekty dlouhodobě patří k nejsilnějším stranám v rámci křesťansko-demokratických politických skupin v EP.7 Z výzkumného hlediska je zajímavé sledovat postoj CDU a CSU ke konkrétní politice, protože obě strany jsou mnohdy chápány jako jedno těleso. K unifikovanému vnímání částečně napomáhá jejich chování – CDU a CSU fungují v rámci jednoho poslaneckého klubu jak ve Spolkovém sněmu, tak v rámci EP. Koncentraci výzkumu na arénu EP považujeme za logickou, protože poslanci EP se rozšiřováním EU zabývají pravidelně a lze je v dané agendě považovat za kompetentní nositele postojů politické strany, kterou reprezentují. Článek se tedy primárně zaměřuje na otázku, zda je názor CDU a CSU na potenciální rozšíření EU o další státy totožný a jak se totožný/odlišný názor obou stran projevuje při chování jejich poslanců v EP. Dalším úkolem, který si v textu klademe, je definování postoje CDU a CSU v otázce rozšiřování. Z výše uvedených důvodů považujeme za užitečné názor hlavních aktérů německé vládní politiky a ostatně také zásadních proponentů německého pohledu na úrovni EU sumarizovat a zhodnotit, případně předpovědět jeho další vývoj. Struktura textu je následující: nejprve stručně představujeme postup, který bude článek používat k prošetření názorů CDU a CSU na rozšiřování EU. Následuje krátká charakteristika CDU a CSU jako politických stran, a to jak z hlediska jejich obecného ideového profilu, tak z pohledu postoje těchto stran k evropské integraci. Další kapitoly se věnují analýze postojů CDU a CSU k rozšíření EU a chování europoslanců těchto stran při hlasování o zprávách, jež

48


1/2011

se dalšímu potenciálnímu rozšíření věnovaly. V závěru shrnujeme učiněné poznatky a diskutujeme je. 2. Metodologie Předložený článek lze definovat jako komparativní případovou studii (Karlas 2008), která používá komparativní metodu. V rámci porozumění postojům dvojice relevantních tvůrců německé evropské politiky srovnáváme jejich artikulované a skutečné postoje k rozšíření EU. Nezaměřujeme se přitom pouze na programové dokumenty, ale pracujeme také s komentáři europoslanců a s informacemi získaných ve dvou nestrukturovaných rozhovorech. Komparativní analýza europoslanců CDU a CSU je vedena ve dvou liniích – kvalitativní a kvantitativní. V kvalitativní linii se zaměřujeme na výše uvedené prameny, v kvantitativní pak na rozbor jmenovitých hlasování8 poslanců CDU a CSU. Sledovaný časový úsek v případě Turecka pokrývá tři volební období EP, v případě Makedonie a Chorvatska jde o období šesti kalendářních let. Sledovány budou předlohy, které se věnují zmíněným zemím – Turecku, Chorvatsku a Makedonii – a která byla na plenárním jednání EP schvalována prostřednictvím jmenovitého hlasování. Pro jednotlivá jednání jsou použity zápisy z plenárních schůzí a online databázi hlasování jednotlivých poslanců EP přístupných na portále www.votewatch.eu. V textu operujeme velmi často s výrazem „soudržnost“. Proto je nutné ustanovit kritéria, podle kterých bude koheze analyzovaných stran a koheze celé skupiny CDU/CSU posuzována. Vzhledem k vysokému počtu poslanců CDU a CSU v EP (49 poslanců ve volebním období 2004 až 2009) je až na několik hlasování zaznamenatelé odchýlení se některého z poslanců od zbytku frakce CDU/CSU. Hranici, která definuje soudržnost obou ze stran či celé skupiny CDU/CSU, stanovujeme na hodnotu 90 % hlasujících poslanců. Hlasují-li poslanci CDU/CSU (nebo strany CDU a CSU zvlášť) pod tuto hranici, považujeme jejich hlasování za nesoudržné. Hranice koheze je nastavena do značné míry arbitrárně. Domníváme se ovšem, že kritérium, které počítá s 10 % disentujících poslanců, je adekvátním vyjádřením soudržnosti, kterou lze považovat za relevantní. Sledované období jednotlivých zemí odpovídá svým počátkem získání statusu kandidátské země, což v případě Turecka znamená od roku 1999 a v případě Chorvatska a Makedonie od roku 2004. Ve všech třech případech je zkoumané období ohraničeno rokem 2010. Zkoumané období nepředstavuje příliš dlouhý časový úsek, čemuž také odpovídá počet dokumentů, o nichž se v souvislosti s přistoupením kandidátských zemí hlasovalo. Právě proto nepracujeme pouze s analýzou jmenovitých hlasování, ale kombinujeme ji s analýzou programových dokumentů, vyjádření europoslanců a informacemi z osobních rozhovorů. 3. CDU a CSU Pozice poslanecké skupiny CDU/CSU v EP a politické skupině EPP je analogická se situací ve Spolkovém sněmu. Jak CDU, tak CSU kandidují v rámci Německa samostatně, v EP i ve Spolkovém sněmu tvoří společnou poslaneckou skupinu. Na úrovni Evropského parlamentu

ČLÁNKY / ARTICLES

49

publikují postoje dohromady, ale v rámci Německa výstupy společné poslanecké skupiny prezentuje každá strana zvlášť. 3.1 Křesťansko-demokratická unie Křesťansko-demokratická unie byla po druhé světové válce založena v západních okupačních zónách Německa (kromě Bavorska). Prvním předsedou strany se stal Konrad Adenauer, který byl současně prvním spolkovým kancléřem a od počátku 50. let měl také významný podíl na formování Evropských společenství. Základními myšlenkami strany jsou sociálně-tržní hospodářství, osobní odpovědnost jedince, transatlantické spojenectví a od 80. let je CDU jedním z „hnacích motorů“ prohlubující se politické integrace ES/EU. Strana podporuje vybudování EU jako silného politického celku – evropského spolkového státu (Mareš 2004: 47). Od počátku působnosti považovala CDU evropskou politiku za jeden z pilířů své politické působnosti. Základem evropské politiky, jak ji prosazoval Konrad Adenauer, byly dobré sousedské vztahy se západními zeměmi – se zeměmi Beneluxu a hlavně s Francií. Adenauer podporoval myšlenku evropského nadnárodního superstrátu, nechtěl však tuto ideu prosazovat za každou cenu (Kessler 2002: 161). Do roku 1969 měla CDU a částečně CSU téměř výhradní vliv na podobu německé evropské politiky. Adenauer byl v CDU (a pro CSU) hlavním tvůrcem německé evropské politiky (Mareš 2004: 49). Další významnou osobností CDU, která výrazným způsobem přispěla k formování německé evropské politiky, byl Helmut Kohl. Již na počátku 90. let minulého století se vyjadřoval pozitivně k rozšíření ES/EU o státy střední a východní Evropy. Kohl prosazoval v integraci podobný přístup jako Adenauer – jeho cílem bylo užší politické uskupení, nechtěl však tohoto výsledku dosáhnout příliš překotně. Společně s bývalým francouzským prezidentem F. Mitterrandem a předsedou Komise EU J. Delorsem tvořil Kohl na přelomu 80. a 90. let minulého století motor evropské integrace (Kessler 2002: 162). Po Helmutu Kohlovi se výraznou evropskou osobností stala současná předsedkyně CDU a kancléřka Angela Merkelová.9 Po neúspěchu při schvalování tzv. ústavní smlouvy využila německého předsednictví v Radě EU, které proběhlo v první polovině roku 2007, k obnovení politické diskuze nad novým primárně právním dokumentem. Závěr německého předsednictví z roku 2007 byl korunován berlínskou deklarací, kterou lze považovat za hlavní moment nastartování nového vyjednávání současné Lisabonské smlouvy.10 3.2 Křesťansko-sociální unie Bavorsko je samo o sobě specifickým regionem Německa a lze jej nazvat antisocialistickou „baštou“ Německa. Obyvatelé této části země si velmi silně uvědomují příslušnost ke své spolkové zemi a z toho vyplývá i specifičnost CSU. CSU je nejsilnější politickým uskupením a volební zisk pod 50 % v jakýchkoli volbách je při nejmenším považován za neúspěch.11 Strana působí pouze na území Bavorska, na spolkové úrovni tvoří unii s CDU a jsou označovány jako sesterské strany (Mareš 2004: 48). CSU se politickým programem příliš neliší od CDU: podporuje sociálně tržní hospodářství,12 zodpovědnost jedince, evropskou integraci, transatlantické spojenectví s USA, ale zároveň je

50


1/2011

znát regionálnost strany. CSU se ve srovnání s CDU staví rezervovaněji k přistěhovalcům, více zdůrazňuje křesťanské dědictví a bavorskou pozici nejen v rámci Německa, ale i v rámci Evropy. Od 90. let se v CSU vede diskuze o tom, jaký má být dosažený stupeň integrované EU. V polovině roku 2009 se tato debata opět otevřela ve spojitosti s rozsudkem německého Ústavního soudu, jenž umožnil Spolkovému směnu pokračovat ve schvalovacím procesu Lisabonské smlouvy. 4. Rozšíření EU 4.1 Deklarovaný postoj CDU k rozšíření o evropské země CDU se stavěla pozitivně k myšlence rozšíření Evropské unie o státy střední a východní Evropy již od začátku 90. let 20. století (Ferber a Langen 2008: 17–19). Část poslanců CDU a však toto rozšíření hodnotí rozporuplně a v rámci mezí upozorňují na problémy, které jsou spojeny s přistoupením Bulharska a Rumunska v roce 2007. Často je poukazováno na to, že tyto dva státy nebyly dostatečně připraveny ke vstupu do EU zejména v oblasti justice a vnitra. Jako důvod uvádí neuspokojivé výsledky v boji s korupcí. Obě strany dále také poukazují na náročnost procesu východního rozšíření a upozorňují na současnou nedostatečnou konsolidaci EU (Brok 2008a: 1). CDU však nikde výslovně neuvádí, jaký je obsah tohoto pojmu nebo jak dlouho má tato fáze trvat. Při bližším prozkoumání dostupných materiálů je pravděpodobné, že konsolidací myslí CDU/CSU politické ukotvení současné EU, zhodnocení finančních výdajů souvisejících s východním rozšířením EU a větší pozornost na společné hodnoty, které EU vyznává. Z tohoto důvodu jsou představitelé CDU a CSU velmi zdrženliví v otázce rozšíření (Volkmann 2009: 3–5). Poslanec CDU Elmar Brok uvádí, že hlavní důvod současného vlažného vztahu k rozšíření je dnešní podoba EU. Evropská unie není již jen svazkem hospodářským, ale zejména politickým. Je proto důležité dbát na to, za jakých podmínek budou přistupovat do EU další státy a jaké bude vytvořeno prostředí ze strany EU, které umožní/znemožní jejich vstup (CDU/CSU-Gruppe 2008). Dále Brok nastiňuje, že v případě dalších možných členských zemí je potřeba dostatečně dbát na proces uvědomění si společných hodnot Unie a z toho plynoucí postavení EU nejen jako hospodářského, ale v současné době zejména politického uskupení. Čím více bude států, které nejsou z tohoto hlediska připraveny na vstup, tím více hrozí následně rozmělnění politického faktoru. Jako nástroj, který by měl zamezit chybějící politickou dimenzi ve vzájemných vztazích EU s (nejen) kandidátskými zeměmi, je lepší nastavení sousedské politiky. Možný způsob je i ustanovení evropské obdoby Commonwealthu (Brok 2008b: 16–18). V souvislosti s rozšířením EU o bývalé jugoslavské státy považuje CDU jejich příchod za možnost zvýšení stability v Evropě zejména v oblasti Balkánu a východní Evropy. Z tohoto důvodu je nutné nalézt způsob, jak zajistit stabilitu v těchto regionech – zvýšit zodpovědnost tamějších obyvatel za společenský, ekonomický a politický rozvoj a nabídnout možnost dialogu s EU, což v delším časovém období umožní další rozšíření EU (Brok 2006). Poněkud nejasný postoj k časové perspektivě rozšíření podtrhuje fakt, že strany sice požadují nový dialog se státy sousedícími s EU, ale zároveň rozšíření podmiňují rozsáhlými společenskými reformami ve zmíněných zemích. Neopomenutelný je i faktor kulturní sounáležitosti EU

ČLÁNKY / ARTICLES

51

(Posselt 2006a). Vezmeme-li případ Bosny a Hercegoviny, jejíž vstup do EU je v nejbližší době nereálný, tak problematičnost početné muslimské komunity vidí CDU jako nesnadnou otázku při budoucích přístupových vyjednáváních (Posselt 2007a). Nejedná se ovšem o problém neřešitelný (Rozhovor s B. Posseltem). Jedinou zemí, která má nyní ulehčenou cestu do EU, je Chorvatsko.13 CDU považuje přistoupení Chorvatska za bezproblémový proces, který pomůže v integraci oblasti západního Balkánu. Následně dodávají, že rozšíření EU o další státy je „nejbližší době“ vysoce nepravděpodobné (Volební program CDU pro volby do Evropského parlamentu 2009: 13). Člen Výboru pro zahraniční záležitosti Michael Gahler z CDU označuje Balkán za území, které má být postupně integrováno do EU. CDU hovoří o Chorvatsku jako o zemi, kde již není nutné provádět rozsáhlé společenské a ekonomické reformy a požaduje jeho přijetí co nejdříve. Vyjma Chorvatska však poslanci nepodávají žádnou perspektivu dalšího možného rozšíření. Při srovnání s otázkou rozšíření EU o Turecko je ale pro balkánské státy vidina vstupu do EU mnohem hmatatelnější. Ačkoli má Makedonie status kandidátské země, nezmiňují se poslanci CDU s takovými vyhlídkami na členství jako v případě Chorvatska (Gahler 2005). 4.2 Deklarovaný postoj CSU k rozšíření o evropské země V obecné rovině dalšího rozšiřování EU CSU nehovoří o zamítnutí dalšího rozšiřování. Strana nicméně odmítá tempo rozšiřování posledních 20 let a o dalším širokém rozšíření EU se vyjadřuje velmi mlhavě (Volební program CSU pro volby do Evropského parlamentu 2009: 14). CSU se konkrétně zmiňuje o Ukrajině a Bělorusku jako o zemích, se kterými má být navázáno bližší forma vzájemných vztahů, která může v dlouhodobém horizontu znamenat členství těchto zemí v EU (Volební program CSU pro volby do EP 2009: 14). První na řadě by ovšem podle stranických představitelů měly být balkánské země, jejichž zapojení do EU by se mělo odehrát v horizontu 10 maximálně 20 let (Posselt 2008b). Přes určitou rezervovanost k určení přesného termínu spatřuje CSU jako vhodnou podobu EU jako unii, která obsáhne celou Evropu s výjimkou Ruska. Bělorusku, Ukrajině, Moldávii má být v budoucnu nabídnuta možnost členství v EU. Se zeměmi, se kterými geograficky okrajové členské státy EU sousedí, má dojít k navázání speciálního partnerství. Těmito státy míní země, které nejsou v EU, ale jsou členy Rady Evropy – například státy Kavkazu, Izrael, Maroko (Rozhovor s B. Posseltem). O skutečnosti, že Bělorusku vládne autoritativní prezident, se CSU blíže nezmiňuje. Velmi blízký vztah má CSU k Chorvatsku. Podle strany měla být tato země už dávno (od roku 2004) členem EU.14 Posselt také brání Chorvatsko ve věci územního sporu se Slovinskem tím, že by EU měla vyvinout lepší podmínky pro řešení dané situace (Posselt 2007b). Posselt nepovažoval za nepřekonatelný problém dlouhotrvající problém s vydáním generála Ante Gotoviny Mezinárodnímu tribunálu v Haagu, přičemž označil bývalou předsedkyni soudu Carlu del Ponteovou jako osobu, která brzdí přístupová vyjednávání (Posselt 2008a).15 CSU požaduje přistoupení Chorvatska do EU „co nejdříve“ a téměř automaticky jej považuje za členskou zemi EU (Volební program CSU pro volby do EP 2009: 15). Zajímavé je, že CSU příliš nepodporuje rozšíření EU o Island – lépe řečeno, straně vadilo, že Island chce Unii rozšířit ze zcela utilitárních důvodů. Europoslanec Markus Ferber

52


1/2011

argumentoval tím, že EU se musí konsolidovat, což by prospěchářský vstup nové země mohl narušit (Der Spiegel 2009). 4.3 Hlasování CDU a CSU v otázce balkánských kandidátských států Hlasování v EP o rozšiřování probíhá formou schvalování zpráv Evropské komise, které hodnotí pokrok kandidátských zemí. Předmětem hlasování EP tak logicky mohou být pouze kandidátské země. Tabulka 1: Soudržnost hlasování europoslanců CDU a CSU o zprávách ošetřující pokrok Chorvatska a Makedonie Chorvatsko16

Makedonie17

CDU

91 %

98 %

CSU

95 %

100 %

CDU/CSU

93 %

99 %

nanční a institucionální náročnost přistoupení, d) podpora privilegovaného partnerství, důraz na ekonomickou dimenzi vzájemných vztahů. Jednotlivé názory představitelů CDU jsou shrnuty níže v Tabulce 2a. Tabulka 2a: přehled postojů představitelů CDU k přistoupení Turecka do EU Autor

Název

Obsah

Postoj k problematice

E. Brok 2008b

Neue Form der Zusammenarbeit zwischen EU und Partnerstaaten

Představení pozitivních stránek privilegovaného partnerství

Odmítání vstupu Turecka, podpora privilegovaného partnerství

E. Brok 2008c

Europäisches Parlament verabschiedet kritischen Türkei-Bericht

Pomalý postup reforem, nedořešená otázka Kypru, kritika trestu smrti

Odmítnutí přistoupení

E. Brok 2010b

Türkei muss Reformen mit Leben füllen

Snaha o zrychlení tureckých politických reforem

Negativní postoj vůči přistoupení Turecka do EU

W. Langen 2008

Die Entwicklung der politischen und wirtschaftlichen Beziehungen der EU und der Türkei – von Zollunion zur privilegierten Partnerschaft

Důraz na ekonomickou dimenzi vzájemných vztahů

Odmítání vstupu Turecka, podpora privilegovaného partnerství

M. Pieper 2008

Regionalpolitik: Türkei überfordet europäische Aufnahmefähigkeit

V případě přistoupení Turecka neudržitelné financování regionální politiky

Negativní postoj vůči přistoupení Turecka do EU

J. Schröder 1999

Zpráva Komise o stavu přistoupení Turecka

Značná finanční a strukturální náročnost rozšíření EU o Turecko

Odmítání přistoupení Turecka

D. Sommerová 2001

Turecko, zpráva o pokroku

Nízká důvěra Turků vůči demokratickým institucím, vysoká míra korupce

Postup vyjednávání podmíněn společenskou diskuzí o přistoupení Turecka na úrovni EU.

D. Sommerová 2008

Die Situation der Frauen in der Türkei

Nutnost podpory dalších reforem a rozšíření stávajících práv ženám v Turecku

Za současného stavu odmítnutí vstupu Turecka do EU

D. Sommerová 2009

Türkei will keine Pressefreiheit

Kritika pomalého postupu politických reforem v rámci přístupového procesu

Za současných podmínek odmítání vstupu

D. Sommerová 2010

Neue Verhandlungskapitel: Wofür belohnen wir die Türkei?

Kritika postupu přístupových vyjednávání – z jejího pohledu nebyly splněny dřívější podmínky

Negativní postoj k přistoupení Turecka, také odmítání postupu přístupových vyjednávání

Zdroj: Autoři na základě hlasování v EP v letech 2004–2010

Analýza hlasování CDU a CSU o zprávách o pokroku ukazuje, že obě strany jsou ve svých postojích jak k Chorvatsku, tak k Makedonii konzistentní a nefiguruje v nich relevantní opozice. Jak CDU, tak CSU v politické praxi podporují svá deklarovaná stanoviska, která principiálně vstup obou balkánských států podporují. Shodná je také pozice celé skupiny CDU/CSU – lze tedy konstatovat, že v otázce balkánského rozšíření se CDU/CSU chová identicky. Vzhledem k faktu, že shodné jsou také deklaratorní pozice obou stran, není tento závěr ani překvapivý, ani neočekávaný. Za bezproblémovou kandidátskou zemi je poslanci CDU/CSU označováno Chorvatsko, které nebrání k přijetí do EU téměř nic. 5. Problematika Turecka Samostatnou kapitolou v problematice rozšíření je Turecko. Pro Německo je vztah EU s Tureckem velmi komplikovaným problémem, neboť na území jeho území žije početná turecká menšina. Problematika integrace turecké menšiny do většinové společnosti je velmi citlivým společenských a politickým problémem, což se logicky odráží také v postojích německých politických stran. 5.1 Deklarovaný postoj CDU ke vstupu Turecka CDU je sice proti vstupu Turecka do EU, ale svůj postoj strana formuluje smířlivě a s „otevřeným koncem“. Elmar Brok předkládá důvody bránící vstupu Turecka. V obecné rovině je možné argumenty odmítající vstup Turecka do EU zařadit do následujících kategorií: a) pomalý postu politických reforem Turecka, b) nevyřešená otázka rozděleného Kypru, c) fi-

53

ČLÁNKY / ARTICLES

Zdroj: Autoři

Například argumenty poslance Elmara Broka jsou spíše racionálního a pragmatického charakteru (Brok 2008c). Brok uvádí, že hlavním problémem Turecka je nedostatečné reformní úsilí a stále nevyřešená otázka turecké části Kypru. Poslankyně Sommerová označila za jeden z hlavních bodů bránící Turecku přistoupení do EU nízkou důvěru občanů ve státní instituce, což podpořila poukázáním na vysokou míru korupce ve státní správě. Postoj poslankyně

54


1/2011

Sommerové ilustruje dlouhodobou pozici CDU k Turecku. Její hlavní výtkou či lépe řečeno obavou je nedůvěra ke schopnosti naplnit Kodaňská kritéria a jejich následné praktické naplnění. Sommerová již v roce 2001 se zmiňovala, že je naprosto zásadní vedení celospolečenské diskuze v rámci EU o tom, zda má být Turecko v budoucnu členem EU či nikoli (Sommerová 2001). Poslanec Langen považuje za zásadní moment v rámci vztahů Turecka a EU rozhodnost pro vstup do EU. Nehledě na průběh naplňování Kodaňských kritérií je z pozice Turecka nutné, aby v případě silné motivace pro vstup, byla země ochotna naplnit předem dané podmínky a zároveň být sama zodpovědná za jejich naplňování (Langen 2004).18 Na rozdíl od Posselta neodsuzuje Brok kategoricky Turecko k tomu, aby se nestalo v budoucnosti (pravděpodobně velmi vzdálené) členem EU. Je nejasné, jak by CDU reagovala na zvýšené turecké integrační úsilí o členství v EU a zda by se pro tureckou politickou elitu stalo členství EU opravdovým politickým cílem (Brok 2008b). 5.2 Deklarovaný postoj CSU ke vstupu Turecka CSU jako celek odmítá vstup Turecka do EU. Argumenty proti vstupu Turecka lze rozdělit do následujícíh kategorií: a) kulturní odlišnost Turecka od Evropy, b) nedostatečné politické reformy vedoucí k pevnému ukotvení právního státu, c) podpora výhod privilegovaného partnerství. Jako v případě popisu postojů CDU, jednotlivé názory a postoje představitelů CSU jsou uvedeny níže v tabulce 2b. Postoj strany dobře ilustrují prohlášení a výstupy Bernda Posselta v EP. Hlavním důvodem, který Posselt uvádí, je geografická poloha Turecka a jeho zásadní kulturní odlišnost. Turecko považuje na asijský stát a turecké kulturní hodnoty v ostrém kontrastu s evropskými křesťanskými hodnotami, proto je z Posseltova pohledu další debata o přistoupení Turecka bezpředmětná (Maetzke 2008). CSU dlouhodobě odmítá vstup Turecka do EU (od roku 1999, kdy bylo Turecko zařazeno mezi kandidátské země), ale zároveň je postoj strany konzistentní – odmítá přistupovat problematice spolupráce mezi EU a Tureckem pouze na základě souhlasného či negativního postoje k přijetí Turecka do EU a navrhuje pro Turecko speciální status v podobě privilegovaného partnerství. CSU pro Turecko požaduje vytvoření tohoto formátu, který by naplňoval hlavně hospodářskou dimenzi vzájemných vztahů. Tento striktní postoj lze vypozorovat v delší časové perspektivě (více než 10 let) a zároveň jej takto prezentují i jednotliví poslanci v EP za CSU. Ze strany CSU se tak jedná o oddělení politické a ekonomické dimenze vztahů EU s Tureckem. V rámci privilegovaného partnerství spatřuje CSU konkrétní možnosti vzájemné spolupráce – v jeho rámci Turecko mělo usnadněný přístup na unijní trh (celní unie mezi Tureckem a EU byla ustanovena v roce 1995) a zatím v přesně nespecifikované formě možnost čerpat finanční prostředky EU. De facto by se jednalo, jak prohlásil v roce 2004 tehdejší předseda Komise Romano Prodi, o členství bez zastoupení v unijních institucích (Rozhovor s B. Posseltem). Zajímavé je, že CSU upozorňuje, že o takto zásadním rozšíření EU by mělo být rozhodnuto v jednotlivých zemích v referendech. V případě privilegovaného partnerství nepožaduje CSU vypsání referenda.

55

ČLÁNKY / ARTICLES

Tabulka 2b: přehled postojů představitelů CSU k přistoupení Turecka do EU Autor

Název

Obsah

Postoj k problematice

Ferber 2008a

Europa und die Türkei

Zdůrazňována vzájemná kulturní rozdílnost, podpora privilegovaného partnerství

Záporný postoj k přistoupení Turecka do EU, pozitivní ke spolupráci

Ferber 2008b

Finanzielle Auswirkungen einer Vollmitgliedschaft der Türkei in Europa

Za současných podmínek obrovská finanční náročnost přistoupení Turecka do EU

Odmítání vstupu do EU, nutnost vytvoření nových finančních nástrojů

Ferber 2009a

Regierung Erdogan setzt kritische Medien mit Bußgeldern unter Druck

Kritika premiéra Erdogana směřující k jeho snaze omezit nezávislá média

Výslovně se nezmiňuje k přistoupení

Ferber 2010

Türkische Verfassungsreform darf keine Verzögerungstaktik sein

Apel na provedení změn ústavy vedoucí k demokratizaci Turecka

Kritika odkládání reforem ústavy, které brání postupu v přístupových vyjednáváních

Maetzke 2008

Türkei verfehlt Klassenziel

Kulturní rozdílnost Turecka a EU

Negativní postoj vůči přistoupení, podpora privilegovaného partnerství

Nieblerová 2005

Rechte der Frau in der Türkei: Große Defizite bei der Umsetzung bestehen fort

Akcent na patriarchální strukturu tureckých rodin, podpora postupné proměny k ev. standardům

Odmítavý postoj k přistoupení Turecka

Nieblerová 2008

Die Situation der Frauen in der Türkei

Nutnost podpory dalších reforem a rozšíření stávajících práv ženám v Turecku

Za současného stavu odmítnutí vstupu Turecka do EU

Posselt 2008c

Die Türkei und Minderheiten

Nedostatečná práva národnostních menšin na území Turecka, pomalé provádění reforem v tomto směru

Negativní postoj k přistoupení Turecka

Posselt 2009

Osobní rozhovor s B. Posseltem

Posselt 2010b

Im türkischen Spiegel

Odmítnutí vstupu, podpora privilegovaného partnerství pro Turecko Důraz na kulturní rozdílnost obou celků, kritika německé politické scény

Odmítání politického přibližování Turecka k EU, které by bylo završeno jeho vstupem do EU

Zdroj: Autoři

5.3 Analýza hlasování Analýzu hlasování, která se týkala dokumentů pracující s potenciálním rozšířením o Turecko, jsme provedli od roku 1999. Výjimkou jsou roky 2001–2003, pro nějž nejsou data dostupná. Tabulky 2a a 2b shrnují % poslanců CDU a CSU, kteří souhlasili s předloženými zprávami.

56


1/2011

Tabulka 3a: Hlasování o dokumentech, které se týkají vstupu Turecka do EU Zpráva 200919

Zpráva 200820

Zpráva 200721

Zpráva 200622

Zpráva 200523

Zpráva 200424

Zpráva 200025

Zpráva 199926

CDU

14 %

81 %

75 %

48 %

15 %

0%

0%

0%

CSU

0%

84 %

75 %

0%

0%

0%

0%

0%

CDU/CSU

7%

82,5 %

75 %

24 %

7, 5 %

0%

0%

0%

Zdroj: Autoři na základě hlasování EP v letech 1999–2010

Tabulka 3b: Hlasování o dokumentech, které se týkají vstupu Turecka do EU Ženy v Turecku 200727

Ženy v Turecku 200428

Celkem29

CDU

75 %

91 %

40 %

CSU

37 %

83 %

28 %


Oproti problematice rozšíření EU o Chorvatsko a Makedonii je patrné, že jak CDU, tak CSU se vstupem Turecka do EU nesouhlasí. Patrná je také skutečnost, že europoslanci nejsou ve svém postoji zdaleka tak konzistentní a jejich koheze se liší položku od položky. Zajímavé je, že u zpráv týkajících se hodnocení postupu reforem Turecka při cestě do EU z let 2007 a 2008, hlasují zarytí odpůrci pro předložené návrhy. Například ve zprávě shrnující postup reforem v roce 2008 stojí, že „vyzývá Radu, aby zvážila přikročení k zahájení jednání o kapitolách, v nichž Turecko podle hodnocení Komise splnilo podmínky pro jejich zahájení“ tedy k postupu v přístupových vyjednáváních. Zmíněnými odpůrci jsou například Bernd Posselt z CSU nebo Elmar Brok z CDU. Podíváme-li se na hlasování čísly, zjistíme, že odpor poslanců CDU a CSU vůči Turecku od roku 2004 slábne, ačkoli Turecko od roku 2005 probíhá vyjednávání o přistoupení, kandidátský status získalo Turecko v roce 1999. Slábnoucí opozice může být dána současnou neaktuálností této problematiky. Tento pohled lze podpořit pohlédnutím do tabulky s výsledky hlasování: v době, kdy získalo Turecko status kandidátské země (na summitu v Helsinkách v roce 1999) a kdy byla oficiálně otevřena přístupová vyjednávání (v roce 2005), byl odmítavý postoj obou stran vůči přistoupení Turecka největší. Od roku 2005 dochází k formulování privilegovaného partnerství, které je předkládáno jako alternativa přistoupení Turecka. Privilegované partnerství je možné chápat také jako vyústění dlouhodobě konzistentního postoje jak CDU, tak CSU. Dalším postřehem je, že ačkoli je u obou stran od roku 2004 pozorovatelné oslabení negativního postoje, hlasování z roku 2010 (zpráva za rok 2009) je naprostým popřením zmíněného trendu. Soudě dle prohlášení poslanců lze identifikovat dvě roviny záporného postoje k možnému vstupu Turecka do EU. První z nich je nespokojenost CDU a CSU s prováděnými reformami v Turecku (zejména ty, které by splňovaly naplnění politických kritérií). Elmar Brok označil Turecko jako nedůvěryhodného partnera v přístupových vyjednáváních, což značný názorový posun oproti roku 2008 (Brok 2010a). Druhou rovinou je váznoucí vyjedná-

ČLÁNKY / ARTICLES

57

vací proces s Chorvatskem a částečně Makedonií, jehož jsou CDU a CSU značnými podporovateli. Z tohoto důvodu je možné chápat výraznou změnu pozice obou stran jako vyjádření odmítavého gesta k pomalému přístupovému procesu zejména Chorvatska (Posselt 2010). Rétorika CSU je ve srovnání s CDU v případě tureckého vstupu o poznání odmítavější, což odpovídá také hlasování. Poslanci CSU hlasovali v letech 1999, 2004, 2006, 2007 a 2009 negativně nebo se hlasování zdrželi ve větším procentu případů, než poslanci CDU. Problematika Turecka je zřejmá. CDU odmítá členství Turecka v EU a místo toho navrhuje strana tzv. privilegované partnerství (zejména v ekonomickém smyslu). Z prohlášení poslanců CDU lze vyčíst, že v případě výrazného tureckého pokroku v již zmíněných reformách, bylo by možné uvažovat o „vycentrování“ postoje CDU směrem ke členství Turecka v EU. Při posouzení postoje CDU kritériem vnitřní soudržnosti se sesterskou CSU zjistíme, že v případě soudržnosti je CDU v této otázce nesoudržná, neboť v roce 2006 se zdrželo nebo bylo proti návrhu 52 % poslanců, v roce 2007 25 % poslanců, ale v roce 2008 se jednalo již jen 19 % poslanců. V případě zprávy o právech žen v Turecku z roku 2007 se jedná o 25 % poslanců. V případě přistoupení Turecka vidíme u poslanců slábnoucí trend odporu vstupu této země do EU. Spíše připisuji tento jev postupně zmenšujícímu se odporu poslanců CDU v této otázce. Tento trend připisuji již zmíněnému postupnému „vycentrování postoje“ CDU ale pouze do doby, než dojde k možné eskalaci vzájemných vztahů s Tureckem či výrazný nárůst konfliktů většinové německé společnosti s tureckou menšinou. Vzhledem k tomu, že hlasování z roku 2010 nebylo doprovázeno zásadním zlomem v přístupových vyjednáváních a otázka Turecka nebyla podstoupena hlubší společenské a politické diskuzi než v minulých letech, současné silně zamítavé stanovisko lte chápat také jako způsob protestu proti pomalým vyjednáváním s Chorvatskem. Této úvaze nasvědčuje několik okolností: v uplynulém roce (2009) nedošlo k zásadní aktuálnosti týkající se vstupu Turecka do EU, z rozpravy k hlasování vyplývá (zejména z úst B. Posselta), že přístupová vyjednávání s Chorvatskem jsou úmyslně potahována, ale v případě Turecka dochází k jejich pokračování – s čímž poslanci CDU a CSU nesouhlasí a poslední okolností je skutečnost, že pro hodnotící zprávu hlasovali zejména ti poslanci za CDU, kteří byli nově zvoleni ve volbách v roce 2009.30 V případě pomalých tureckých reforem a jejich následné vyústění do současné odmítavé pozice CDU a CSU shledávám jistou formu „rozmrzení“ CDU nad reformním úsilím. Nicméně pomalé reformy nejsou otázkou pouze roku 2009, proto je překvapující, že v letech 2008 a 2007 byly zprávy schváleny i se značnou podporou CDU. Hodnotící zpráva za rok 2010 ukáže, zda se jednalo pouze o chvilkový výkyv v postupně umírněnějším postoji nebo v roce 2010 nastalo zásadní názorové „utužení“ CDU v této oblasti. CSU odmítá vstup Turecka z důvodu výrazné kulturní rozdílnosti, kdežto CDU se odvolává spíše na ekonomická hlediska vzájemných vztahů a neuspokojivým pokrokem tureckých politických a společenských reforem. Z výše uvedeného rozboru vyplývá, že argumenty CSU jako celku jsou z větší části normativního charakteru odmítající členství Turecka v EU z principiálního hlediska. V případě, že by došlo k výraznému posunu přístupových jednání (tedy posun v oblasti politických a společenských reforem v Turecku), postoj CSU by zůstal pravděpodobně nezměněn. Při hodnocení postoje CSU z hlediska soudržnosti a shodnosti s CDU nalezneme, že v roce 2006 byl odmítnut všemi poslanci dokument týkající se postupujících přístupových jednání s Tureckem, v roce 2007 a 2008 shodně 25 respektive 14 %. Jedná se tedy o slábnutí odporu CSU v problematice přistoupení Turecka do EU, ale i nadále je odpor

58


1/2011

nezanedbatelný. Podobně jako v případě CDU při hlasování o zprávě za rok 2009 došlo k výraznému názorovému obratu k zásadně odmítavému. Při postupujících jednáních s Tureckem, zůstane pozice CSU ve velmi podobných názorových pozicích z důvodu spíše kulturní charakteru argumentace. Zde lze spatřit rozdílnou situaci ve srovnání s CDU. Podobně jako v případě CDU není CSU na základě hlasování v otázce Turecka jednotná, kritériím soudržnosti neodpovídá ani jedno hlasování. Shodnost CDU a CSU lze vypozorovat v nadpolovičním případě hlasování (hlasování z let 1999, 2000, 2004 dvakrát, 2008 a 2009). Tabulka 4: Zhodnocení hlasování Rozšiřování jako celek31 CDU

76 %

CSU

74 %

CDU/CSU

75 %


Hodnocení kapitoly rozšíření jako celku na základě výše uvedených skutečností ne snadno proveditelné. Problematika přistoupení Turecka není shodnou oblastí pro CDU a CSU, otázka vstupu Chorvatska a Makedonie ano. Domnívám se, že v případě Turecka jsou názorové postoje CDU a CSU výrazné (zejména jejich argumentační základ), proto celkové vyznění rozdílnosti čítající 12 procent ukazuje zmíněnou názorovou rozdílnost. Při pohledu na výsledky hlasování v otázce Chorvatska a Makedonie, je evidentní shoda stran o podobě rozšíření EU na Balkán. Strany je možné označit za shodné. 6. Závěr Na úvod textu jsme si položili základní výzkumnou otázku, a tou byla míra shody či neshody mezi deklarovanými postoji CDU a CSU a jejich chováním v otázce rozšíření EU o další státy a celkový soulad obou stran, které jsou mnohdy vnímané jako jeden aktér. Dalším cílem textu bylo sumarizovat postoj nejsilnější německé síly v EP k otázce rozšiřování. Prvním poznatkem je fakt, že rozšiřování, které v současnosti pokrývá v kandidátském režimu tři země, nepředstavuje ucelenou politiku. Sledované politické strany dělí své postoje na postoje k duu postjugoslávských republik a na názor ohledně přistoupení Turecka. Zkoumat tedy obecný postoj politických stran k rozšiřování EU je skoro zbytečné a zavádějící – strany se zřetleně vyjadřují ke konkrétním regionům a konkrétním zemím. Přítomnost Turecka jako proměnné ve výzkumu obecných postojů stran k rozšiřování výsledky logicky kontaminuje – Turecko je diskutabilní uchazeč a je mu proto věnováno nejvíce pozornosti. Obě roviny je proto nutno oddělit a zkoumat separátně. Z hlediska konkrétní otázky, kterou jsme si položili, lze tvrdit, že deklarovaný postoj CDU a CSU se překrývá v rozšíření EU o balkánské státy, zejména pak o Chorvatsko. V jeho případě jsou postoje obou sesterských stran identické, přistoupení země jednoznačně favorizují.

ČLÁNKY / ARTICLES

59

Silná podpora vstupu Chorvatska do EU je zřetelná nejen na základě výsledků hlasování, ale také upozorňováním na protahující se přístupový proces. Europoslanci CDU a CSU jsou v případě Chorvatska také konzistentní ve smyslu souladu postojů stran a reálného hlasování v EP. Soulad panuje v CDU a CSU (a také ve skupině CDU/CSU) rovněž v otázce Makedonie. Oproti Chorvatsku však nevěnují obě strany jejímu přistoupení takovou míru zájmu a pozornosti. Přistoupení země je obecně považováno za dlouhodobý úkol, jehož splnění není možno očekávat v horizontu několika let. Nejkontroverznější a nejzajímavější je postoj sledovaných stran k Turecku. V deklaratorní rovině je pro CSU jeho vstup prakticky uzavřenou záležitostí. Na Turecko není nahlíženo jako na evropský stát, protože jeho kulturní, společenské a politické hodnoty se neshodují s evropskými. Postoje poslanců CSU v této oblasti jsou založeny z větší části na emocionálním podkladu. CSU se nestaví vůči Turecku zcela odmítavě, neboť stejně jako CDU navrhuje privilegované partnerství EU s Tureckem. Zároveň je třeba dodat, že CSU zaznamenala v hlasováních týkajících se Turecka značnou proměnu, která ale nebyla doprovázena názorovou proměnou. V době, kdy byla tato tematika politicky velmi aktuální (1999 a 2005), odpovídal názorový nesouhlas výsledkům hlasování. Zejména v letech 2007 a 2008, kdy bylo přistoupení Turecka méně aktuální, došlo o oslabení negativního postoje CSU. Tento trend ale nebyl doprovázen názorovou proměnou směrem k zmínění negativního postoje. Hlasování z roku 2010 lze na jednu stranu chápat jako politický protest proti protahování přístupových vyjednávání s Chorvatskem, ale také jako nesouhlas s pomalým postupem tureckých reforem. Nicméně toto hlasování odráží dlouhodobou pozici CSU, neboť hlasování poslanců CSU neodpovídalo deklarovaným postojům jak poslanecké skupiny, tak CSU jako celku. Argumentace CDU stojí v tureckém případě na racionálnější bázi. Poslanci CDU poukazují na pomalý postup ekonomických a společenských reforem, nadměrné finanční zatížení EU atd. U hlasování z roku 2010 lze pozorovat podobné důvody změny postoje proti loňskému roku jako u CSU. Domníváme se, že v dlouhodobém horizontu bude alespoň u poslanců EP za CDU odmítavý postoj slábnout, bude-li podpořen požadovanými reformami v Turecku. V případě CSU, jejíž postoj je motivován především emočními argumenty, shledáváme zmírnění negativního postoje nepravděpodobné. Strany CDU a CSU jsou z celkového pohledu shodné a lze je vnímat jako jednoho uceleného aktéra. Výjimku představuje pouze případ Turecka, ale rozdíl mezi CDU a CSU v argumentační rovině není zásadního charakteru. Rozdílnost stran je viditelná zejména na výsledcích hlasování. Bude velmi zajímavé sledovat, jak budou strany reagovat na potenciální zvýšenou společenskoucitlivost a zda v případě neaktuálnosti tématiky dojde ke zmírnění negativního postoje. Soudě dle výsledků hlasování z roku 2010 a popsání možné motivace k radikální proměně postoje CDU a CSU je predikce vývoje postoje stran vůči Turecku velmi obtížná. Zajímavým testem naší úvahy o souvislosti mezi postojem k přistoupení Turecka a přistoupením Chorvatska by mělo přinést uzavření přístupových vyjednávání s Chorvatskem. V případě následné změny stanoviska CDU a CSU se ukáže, nakolik toto zásadní téma podléhá politickému kalkulu. Další rovinou problematiky je fakt, že CDU a CSU jsou na německé politické scéně jedinými stranami, které jasně odmítají vstup Turecka do EU (Volkmann 2009: 2–3).32 Je tedy otázkou, nakolik budou CDU a CSU v budoucnu ovlivněny ostatními německými politickými stranami.

60


1/2011

ČLÁNKY / ARTICLES

Poznámky: 1. Dokladem může být existence bohaté literatury (Fiala a Pitrová 2001, Kubát 2001, Sychra 2002, Pitrová 2003) z předvstupního období. 2. Zajímavou analýzu změn publikačních trendů v české politologické produkci přináší Holzer, Pšeja a Šindelář 2009. 3. Poslední Eurobarometr před rozšířením (Euroberometr 61) indikoval skepsi respondentů ze zemí EU-15, protože podporu rozšíření vyslovilo pouze 37 % dotázaných. Následující šetření, první po kompletaci východního rozšíření, sice zaznamenalo nárůst na 53 %, v dalších letech však podpora konstantně buď klesala, či stagnovala. Na podzim 2009 vyslovilo v Eurobarometru 71 podporu dalšímu rozšíření EU pouze 43 % dotázaných. 4. Chorvatsko je kandidátskou zemí od roku 2004, přičemž přístupová jednání byla zahájena v říjnu 2005. 5. Jsme si vědomi toho, že oficiální název státu je Bývalá jugoslávská republika Makedonie (FYROM). V textu nicméně budeme používat ustálený termín Makedonie. Země podala žádost o členství v EU v březnu 2004, statut kandidátské země má od prosince 2005. Přístupová jednání nicméně dosud zahájena nebyla. 6. Turecko je kandidátskou zemí EU od prosince 1999, přístupová jednání byla zahájena v prosinci 2005. 7. Formulaci křesťansko-demokratických skupin používáme záměrně, protože název a ostatně také zaměření politických skupin, v nichž působili europoslanci CDU a CSU se během vývoje evropské integrace měnil. Nelze tedy referovat k jednomu konkrétnímu subjektu a jasnému ideovému profilu. 8. Analýza jmenovitých hlasování je standardní postup, který se pro výzkum politických skupin v EP používá (Hix, Noury a Roland 2007). Na druhou stranu je ovšem třeba přiznat, že se nejedná o bezproblémový postup, protože jmenovitá hlasování tvoří pouze menší část hlasování EP. Reprezentativnost vzorku, který vytváří, je tedy diskutabilní (Judge a Earnshaw 2008: 140–146). 9. Po schválení Lisabonské smlouvy probíhá v CDU debata o podobě evropské politiky jako celku. Tato diskuze souvisí s postupnou proměnou pojetí imigrační politiky ze strany CDU. Tyto diskuze jsou spojeny také s problematikou obecného směřování CDU pod vedením Angely Merkelové. Bohužel v současné době jsou analýzy tohoto procesu téměř nedostupné či ještě ani nevznikly. 10. Berlínskou deklarací je označováno Prohlášení u příležitosti 50. výročí podpisu Římských smluv. 11. Viz volby do zemského sněmu z roku 2008, volby do EP 09 12. Blíže k definici sociálně-tržního hospodářství Quaas 2008. 13. Vstup Chorvatska strany nepodmiňují uskutečněním referenda (Volební program CDU pro Volby do Evropského parlamentu 2009). 14. Dle Bernda Posselta byly důvody nepřijetí Chorvatska do EU v roce 2004 zejména politického charakteru, neboť do EU vstoupily v roce 2004 resp. 2007 státy s mnohem problémy, čímž naráží například na problematiku stále ještě rozděleného Kypru nebo přetrvávající problémy s korupcí v Bulharsku a Rumunsku (Rozhovor s B. Posseltem). 15. Carla del Ponteová v roce 2005 na adresu Chovatska prohlásla, že se příliš nesnaží o dopadení tehdy prchajícího generála Gotoviny (Kotrra 2008). 16. V případě Chorvatska se jednalo o následující dokumenty: Zpráva o pokroku za rok 2008: P6_ TA(2008)0210; Zpráva o pokroku za rok 2007: P6_T Chorvatsko: zpráva o pokroku 2008/Croatia: progress report 2008, P6_TA(2008)0120; Chorvatsko: zpráva o pokroku 2007/Croatia: 2007 progress report 10. 4. 2008; P6_TA(2008)0120; Chorvatsko: zpráva o pokroku 2009/Croatia: progress report 2009 10. 2. 2010 B7-0067/2010. 17. V souvislosti s Makedonií se jednalo o tyto dokumenty: Zpráva o pokroku Makedonie za rok 2007: P6_TA(2008)0172; Zpráva o pokroku Makedonie za rok 2008: P6_TA(2008)0164; Zpráva o pokroku Makedonie za rok 2009: B7-0065/2010. 18. Vývoj postoje CDU vůči Turecku ilustruje pohled poslance Jürgena Schrödra, který prezentoval v roce 1999. Tehdy upozorňoval na situaci, kdy by Turecko splnilo Kodaňská kritéria, finanční

19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27. 28. 29. 30. 31. 32.

61

náročnost závazků vůči této nové členské zemi by byla tak velká, že by bylo třeba zvýšení daní v jednotlivých zemích EU. Zároveň se vyslovil pro to, aby podobná možnost členství v EU byla nabídnuta například i Ukrajině (Schröder 1999). 2009 zpáva o pokroku Turecka/2009 progress report on Turkey,10. 2. 2010, P7_TA(2010)0025. Zpráva o pokroku Turecka za rok 2008/: P6_TA(2009)0134. Zpráva o pokroku Turecka za rok 2007: P6_TA(2008)0224. Pokrok Turecka směrem k přistoupení: P6_TA(2006)0381. Asociace mezi ES a Tureckem: C6-0194/2005. Turecký pokrok k přijetí: A6-0063/2004. Implementace opatření vedoucí k ekonomickému a sociálnímu rozvoji Turecka: C5-0454/2000. Zpáva Komise o přistoupení Turecka: C5-0036/2000. Ženy v Turecku: A6-0003/2007. Role žen v Turecku: A6-0175/2005. Zprávy týkající se postavení a rolí žen v Turecku hodnotí politické, společenské a ekonomické postavení tureckých žen. Zprávy jsou doplněním hodnotících zpráv Komise a jsou iniciativou Evropského parlamentu, konkrétně výboru pro rovnost mužů a žen. O proměně postoje CDU a CSU se Berndt Posselt nezmínil ani v rozhovoru, který jsem učinil v řijnu 2009. Pro schálení zprávy halsovali poslanci B.Schnieber-Jastram a H. Winkler. Hlasování týkající se přistoupení Makedonie, Chorvatska a problematiky Turecka. Na německé politické scéně se vstup Turecka prosazují zejména FDP (liberálové) a zelení, jejichž předseda Cem Özdemir má turecké kořeny. Sociální demokraté (SPD) se vyjadřují k této problematice obezřetněji z důvodu zmíněné společenské citlivosti, ale zároveň se snaží vést ucelený politický dialog s tureckou menšinou v Německu.

Použité zdroje: Primární zdroje: Volební program CDU k volbám do Evropského parlamentu. (http://www.cdu.de/doc/pdfc/090316-europa-wahlprogramm-2009.pdf). CDU/CSU-Gruppe in Europäische Parlament. 2008: Europa Grenzen bestimmen. (http://www.gesis.org/ wahlportal/fileadmin/wahlportal/Europawahl/Wahlprogramme/EU_CSU_europawahlprogramm_ 2009.pdf). Rozhovor s Berndem Posseltem ze dne 27. 10. 2009. Rozhovor s Markusem Ferberem ze dne 15. 7. 2009. Votewatch.eu (http://www.votewatch.eu). P6_TA(2008)0172. Zpráva o pokroku FYROM za rok 2007. (http://www.europarl.europa.eu/sides/get Doc.do?pubRef=-//EP//TEXT+PV+20080423+ITEM-004-01+DOC+XML+V0// EN&language=EN). P6_TA(2009)0135. Zpráva o pokroku FYROM za rok 2008. (http://ec.europa.eu/enlargement/pdf/press_ corner/key-documents/reports_nov_2008/the_former_yugoslav_republic_of_macedonia_progress_ report_en.pdf). B7-0067/2010. Zpráva o pokroku Chorvatska za rok 2009. (http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?type=MOTION&reference=B7-2010-0067&language=EN). C5-0454/2000. ES-Turecko obchodní unie. (http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ: C:2001:223:0160:0160:EN:PDF). P6_TA(2008)0120. Zpráva o pokroku Chorvatska za rok 2008. (http://www.europarl.europa.eu/sides/ getDoc.do?type=TA&reference=P6-TA-2009-0133&language=EN&ring=B6-2009-0104). P6_TA(2008)0120. Zpráva o pokroku Chorvatska za rok 2007. (http://www.europarl.europa.eu/sides/ getDoc.do?type=TA&reference=P6-TA-2008-0120&language=EN&ring=A6-2008-0048).

62


1/2011

C5-0454/2000. Implementace opatření vedoucí k ekonomickému a sociálnímu rozvoji Turecka. (http: //register.consilium.europa.eu/pdf/en/01/st03/st03601.en01.pdf). P6_TA(2009)0134. Zpráva o pokroku Turecka za rok 2008. (http://www.europarl.europa.eu/sides/getDo c.do?type=TA&reference=P6-TA-2009-0134&language=EN&ring=B6-2009-0105). P6_TA(2008)0224. Zpráva o pokroku Turecka za rok 2007. (http://www.europarl.europa.eu/sides/getDo c.do?type=TA&reference=P6-TA-2008-0224&language=EN&ring=A6-2008-0168). A6-0063/2004. Zpráva o pokroku Turecka za rok 2004. (http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.d o?type=REPORT&reference=A6-2004-0063&language=EN). C5-0036/2000. Zpráva Komise o stavu přistoupení Turecka. (http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2001:223:0023:0023:EN:PDF). P6_TA(2007)003. Ženy v Turecku. (http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?type=TA&languag e=EN&reference=P6-TA-2007-0031).

Sekundární zdroje: Baldwin, Richard E.; Francois, Joseph E. a Portes, R. 2002. „The costs and benefits of eastern enlargement: the impact on the EU and central Europe.“ Economic Policy 12, č. 24, 125–176. Brok, Elmar. 2001. „Verantwortung durch eine konsequente Sicherheits- und Verteidigungspolitik übernehmen – Zu Aufgabe und institutionellem Rahmen der ESVP.“ In: Europäische Sicherheitsund Verteidigungspolitik. Berlin: CDU/CSU-Gruppe in Europäische Parlament, 6–12. Brok, Elmar. 2006. Klare Mehrheit für Bericht zur Erweiterungsstrategie im EP-Außenausschuss. (http: //www.elmarbrok.de/downloads/de/presse/2006/1123erweiterung.shtml). Brok, Elmar. 2008a. „Neue Forrm der Zusammenarbeit zwischen EU und Partnerstaaten.“ In: Europa und die Türkei. Berlin: CDU/CSU-Gruppe in Europäische Parlament, 13–16. Brok, Elmar. 2008b. Europäisches Parlament verabschiedet kritischen Türkei-Bericht. (http://www. elmarbrok.de/downloads/de/presse/2008/pdf/0521Tuerkei.pdf). Brok, Elmar. 2008c. Auswärtiger Ausschuss erreicht gemeinsame Bewertung der türkischen Beitrittsfähigkeit. (http://www.elmarbrok.de/downloads/de/presse/2008/0422tuerkei.shtml). Brok, Elmar. 2010a. Zpráva o pokroku Turecko. Rozprava v EP (http://www.europarl.europa.eu/sides/ getDoc.do?type=CRE&reference=20100210&secondRef=ITEM-008&language=EN&ring=B72010-0067). Brok, Elmar. 2010b. Türkei muss Reformen mit Leben füllen. (http://www.cducsu.eu/content/view/ 4927/1/). Der Spiegel. 2009. Widerstand gegen EU-Erweiterung. (http://www.spiegel.de/politik/deutschland/ 0,1518,636843,00.html). Fiala, Petr a Pitrová, Markéta, eds. 2001. Rozšiřování ES/EU. Brno: Mezinárodní politologický ústav. Fiala, Petr; Mareš, Miroslav a Sokol, Petr. 2007. Eurostrany – politické strany na evropské úrovni. Brno: Barrister& Principal. Ferber, Marcus a Langen, Werner. 2008. Arbeitsbericht der CDU/CSU-Gruppe im Euroäischen Parlament 2007 – 2008. Berlin: CDU/CSU-Gruppe im Europäischen Parlament. Ferber, Marcus. 2008b. „Finanzielle Auswirkungen einer Vollmitgliedschaft der Türkei in Europa.“ In: Europa und die Türkei. Berlin: CDU/CSU-Gruppe in Europäische Parlament, 3–6. Ferber, Marcus. 2009. Regierung Erdogan setzt kritische Medien mit Bußgeldern unter Druck. (http: //www.cducsu.eu/content/view/5612/1/). Ferber, Marcus. 2010. Türkische Verfassungsreform darf keine Verzögerungstaktik sein. (http://www. cducsu.eu/content/view/6482/4/). Fuchs, Dieter a Klingemann, Hans-Dieter. 2002. „Eastward Enlargement of the European Union and the Identity of Europe.“ West European Politics 25, č. 2, 19–54.

ČLÁNKY / ARTICLES

63

Gahler, Michael. 2005. Drohende Verschiebung der EU-Beitrittsverhandlungen mit Kroatien wäre ein schwerer politischer Fehler. (http://www.michael-gahler.de/index.php?id=112&tx_ttnews[tt_ news]=2&tx_ttnews[backPid]=78&cHash=ff9f8f59b9). Gower, Jackie. 1999. „EU policy to central and eastern Europe.“ In: Back to Europe. Central and Eastern Europe and the European Union. Ed. Karen Henderson. London: UCL, 3–22. Henderson, Karen, ed. 1999. Back to Europe. Central and Eastern Europe and the European Union. London: UCL. Hix, Simon; Noury, Abdul a Roland, Gerard. 2007. Democratic Politics in the European Parliament. Oxford: Oxford University Press. Judge, David; Earnshaw, David. 2008. The European Parliament. Houndmills/Basingstoke: Palgrave Macmillan. Kessler, Ulrike. 2002. „Deutsche Europapolitik unter Helmut Kohl.“ In: Deutsche Europapolitik von Konrad Adenauer bis Gerhard Schröder. Eds. Gisela Müller-Brandeck-Bocquet et al. Opladen: Leske + Budrich Verlag, 135–158. Karlas, Jan. 2008. „Komparativní případová studie.“ In: Jak zkoumat politiku. Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Eds. Petr Drulák a kol. Praha: Portál, 62–92. Kottra, Katta. 2008. Nationalheld oder Kriegsverbrecher? (http://www.sueddeutsche.de/politik/kroatischer-general-vor-un-tribunal-nationalheld-oder-kriegsverbrecher-1.262600). Kubát, Michal, eds. 2001. Východní rozšíření Evropské unie: východiska, stav, perspektivy. Brno: Mezinárodní politologický ústav. Langen, Werner. 2004. Turecký pokrok k přistoupení. Rozprava v EP 1. 4. 2004 (http: //www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?pubRef=-//EP//TEXT+CRE+20040401+ITEM002+DOC+XML+V0//EN&language=EN). Langen, Werner. 2008. „Die Entwicklung der politischen und wirtschaftlichen Beziehungen der EU und der Türkei – von Zollunion zur privilegierten Partnerschaft.“ In: Europa und die Türkei. Berlin, CDU/CSU-Gruppe in Europäische Parlament, 11–15. Maetzke Heinrich. 2008. Türkei verfehlt Klassenziel. München: Bayernkurier (http://www.berndposselt.de/article.php?efxf_artikel=1216). Marek, Dan a Baun, Michel. 2002. „The EU as a Regional Actor: The Case of the Czech Republic.“ Journal of Common Market Studies 40, č. 5, 895–919. Mareš, Miroslav 2004. „Německo a Evropská lidová strana.“ In: Evropská lidová strana a její členské strany. Eds. Stanislav Balík a Vít Hloušek. Brno: Mezinárodní politologický ústav, 41–54. Mattila, Mikko. 2009. „Roll call analysis of voting in the European Union Council of Ministerst after 2004 enlargement.“ European Journal of Political Research 48, č. 6, s. 840–857. Moravcsik, Andrew a Vachudova, Milada Anna. „National Interests, State Power and EU Enlargement.“ East European Politics and Societies 17, č. 1, 42–57. Nieblerová, Angelika. 2005. Rechte der Frau in der Türkei: Große Defizite bei der Umsetzung bestehen fort. (http://www.cdu-csu-ep.de/presse/presse-2005/pm03/pm160305-4.htm). Niebler, Angelika. 2008. „Die Situation der Frauen in der Türkei.“ In: Europa und die Türkei. Berlin: CDU/CSU-Gruppe in Europäische Parlament, 28–31. Quaas, Friedrun. 2008. „Sociálně-tržní hospodářství.“ In: Lexikon sociálně-tržního hospodářství. Eds. Rolf H. Hasse, Herman Schneider a Klaus Weigelt. Praha: Konrad Adenauer Stiftung, 325–327. Pieper, Marcus. 2008. „Regionalpolitik: Türkei überfordet europäische Aufnahmefähigkeit.! In: Europa und die Türkei. Berlin: CDU/CSU-Gruppe in Europäische Parlament, 14–16. Pitrová, Markéta. 2003. „Pátá vlna rozšiřování EU – standardní postup, či nová metodika.“ Středoevropské politické studie 5, č. 4 (http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=177). Posselt, Bernd. 2006. Evropská politika sousedství. Rozprava v EP 18. 1. 2006 (http://www.europarl. europa.eu/sides/getDoc.do?pubRef=//EP//TEXT+CRE+20060118+ITEM-012+DOC+XML+V0// CS&query=INTERV&detail=3-406).

64


1/2011

Posselt, Bernd. 2007a. Bosna a Hercegovina. Rozprava v EP 14. 3. 2007 (http://www.europarl.europa.eu/ sides/getDoc.do?pubRef=//EP//TEXT+CRE+20070314+ITEM-010+DOC+XML+V0// CS&query=INTERV&detail=3-224). Posselt, Bernd. 2007b. Zpráva o pokroku Chorvatska za rok 2006. Rozprava v EP 25. 7. 2007 (http: //www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?pubRef=-//EP//TEXT+CRE+20070425+ITEM003+DOC+XML+V0//CS&query=INTERV&detail=3-060). Posselt, Bernd. 2008a. Kroatisches Vorbild. (http://www.bernd-posselt.de/article.php?efxf_artikel=1038). Posselt, Bernd. 2008b. Politische Achterbahn für Europa. (http://www.bernd-posselt.de/article.php?efxf_artikel=1112). Posselt Bernd. 2008c. „Die Türkei und Minderheiten.“ In: Europa und die Türkei. Berlin: CDU/CSU-Gruppe in Europäische Parlament, 24–28. Posselt, Bernd. 2010. Im türkischen Spiegel. (http://www.bernd-posselt.de/article.php?efxf_artikel=1315). Posselt, Bernd 2010. Zpráva o pokroku Turecka. Rozprava v EP (http://www.europarl.europa.eu/sides/ getDoc.do?type=CRE&reference=20100210&secondRef=ITEM-008&language=EN&ring=B72010-0067). Raunio, Tapio a Wiberg, Matti. 1998. „Winners and Losers in the Council: Voting Power Consequences of EU enlargements.“ Journal of Common Market Studies 36, č. 4, s. 549–562. Rada EU. 2007. Prohlášení u příležitosti 50. výročí podpisu Římských smluv. (http://www.eu2007.de/de/ News/download_docs/Maerz/0324-RAA/Czech.pdf). Schröder Jürgen. 1999. Zpráva Komise o stavu přistoupení Turecka. Rozprava v EP 6. 10. 1999 (http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?pubRef=-//EP//TEXT+CRE+19991006+ITEM001+DOC+XML+V0//EN&language=EN). Sommerová, Renate. 2001. Turecko, zpráva o pokroku 2001. Rozprava v EP (http://www.europarl. europa.eu/sides/getDoc.do?type=REPORT&reference=A5-2001-0338&language=EN). Sommerová, Renate. 2008. „Die Situation der Frauen in der Türkei.“ In: Europa und die Türkei. Berlin: CDU/CSU-Gruppe in Europäische Parlament, 19–24. Sommerová, Renate. 2009. Türkei will keine Pressefreiheit. (http://www.cducsu.eu/content/view/6077/1/). Sommerová, Renate. 2010. Neue Verhandlungskapitel: Wofür belohnen wir die Türkei? (http://www. cducsu.eu/content/view/6688/4/). Schimmelfennig, Frank a Sedelmeier, Ulrich. 2002. “Theorising EU enlargement: research focus, hypotheses, and the state of research.” Journal of European public policy 9, č. 4, 500–528. Sychra, Zdeněk. 2002. „Evropská unie a rozšíření na východ.“ Středoevropské politické studie 4, č. 2–3 (http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=42). Thomson, Robert. 2009. „Actor alignments in European Union before and after enlargement.“ European Journal of Political Research 48, č. 6, 756–781. Vokmann, Thomas. 2009. Vergleich der Wahlprogramme der Parteien zur Europawahl 2009 zu ausgewählten Themengebieten. Potsdam/Berlin: Liberales Institut der Friedrich-Naumann-Stiftung.

65

MATERIÁLY / MATERIALS

Trendy vývoje veřejné diplomacie v dnešní zahraniční politice LUKÁŠ NOVOTNÝ*

Abstract: Trends in the Development of Public Diplomacy in Today’s Foreign Policy The aim of this study is to analyze the current use of public diplomacy in foreign relations. It attempts to show how necessary public diplomacy strategy is for the formation of diplomatic relations. The first part of the study focuses on the analysis of changes in political communication in international relations. Presented are factors such as the transnationalisation or medialisation of foreign policy and the role of soft power in international relations. Then it presents a three dimensional model of public diplomacy that takes into account short-term and long-term goals. The main part of the text presents a change in the operation of today’s foreign policy actors. This mainly concerns classical diplomacy, which has transformed its role, primarily by heavily engaging professional public affairs agencies and non-state actors in foreign policy. The article also cites examples from Europe and the United States of America of successful and unsuccessful strategies of public diplomacy. Keywords: veřejná diplomacie/public diplomaty, public relations, public affairs, lobbing, kation branding

1. Úvod Mezinárodní vztahy prošly od konce studené války komplexní proměnou. Namísto relativně stabilní konfrontace dvou proti sobě stojících ideologických bloků se objevil stále se proměňující systém s rozdílnými mocenskými centry a subjekty. Jeho součástí jsou v dnešní globalizované době navíc častěji i nové aktéři, zejména nestátní jako (mezinárodní) nevládní organizace (NGOs), podnikatelé, média, církve, teroristické skupiny či jednotlivci. S těmito subjekty se v mezinárodních vztazích stále více počítá, pozorujeme totiž rozšíření komunikačních forem od dřívější výlučné úrovně stát – stát (či později stát – mezinárodní organizace) směrem k širšímu zohlednění nestátních aktérů. Tuto změnu zohledňuje také diplomacie, kdy dochází k proměně vnitřních struktur diplomatických zastoupení a k novému nadefinování Mgr. Lukáš Novotný, M.A., Dr., politolog a sociolog, absolvent Západočeské univerzity v Plzni a Univerzity Bayreuth. V roce 2009 dokončil doktorské studium politologie a mezinárodních vztahů na Technické univerzitě v Chemnitz (Dr. phil). V současné době přednáší na FF Univerzity Jana Evangelisty Purkyně a na FMV Vysoké škole ekonomické. Zabývá se evropskou integrací, německy mluvícímu zeměmi a česko-německými vztahy. E-mail: [email protected]. *

66


1/2011

činnosti a sebedefinice diplomata: ten již není orientován výlučně striktně hierarchicky směrem ke státní správě či diplomacii dané země, nýbrž usiluje o dlouhodobé kontakty jak se státními, tak nestátními aktéry ((Network Diplomacy) (Leonard et al. 2002: 18) a vstupuje také do oblastí jako ekonomika či hospodářství. To má ostatně i příznivé dopady na řešení zahraničněpolitických cílů mírovými metodami. Tyto proměny vystihuje pojem veřejná diplomacie ((public diplomacy, PD). Ten již ve své definici kombinuje prvky zahraniční politiky, propagandy, politického marketingu a kulturní diplomacie a dává tušit, že public diplomacy je propojena strategickými cíli, prioritami a tématy ekonomické diplomacie a nově i (globalizovanými) médii (Peterková 2008). V této synergii dnes spočívá síla, která napomáhá rozvoji mezinárodních politických, obchodních, ale i jiných vztahů. Veřejnou diplomacii můžeme na nejobecnější úrovni definovat jako vztah vlády k obyvatelstvu jiného státu (Tuch 1990: 3). V dalších částech textu definici však naplníme konkrétnějšími obsahy. Faktem je, že veřejná diplomacie byla vždycky (třebaže jen malou) součástí diplomacie, dnes ovšem získává stále větší pozornost a stává se nezbytnou integrální součástí zahraniční politiky. Tato stať si klade za cíl být přehledovou studií o rozličných formách veřejné diplomacie. Chce se zaměřit na představení aktérů, kteří se podílejí na jejím utváření a analyzovat to, jakou roli v tomto procesu sehrávají profesionální agentury specializující se na komunikační formy v diplomacii. Ty se totiž stávají stále častěji součástí činnosti diplomatických sborů. Text chce být analýzou současných forem veřejné diplomacie a chce poukázat na její aktuálnost v kontextu zahraniční politiky dnešních států. V druhé kapitole bude pozornost soustředěna na proměny politické komunikace v rámci mezinárodních vztahů, zejména na ty související s globalizací a proměnou komunikačních forem (Osterhammel et al. 2007, Cateora et al. 2002). Konkrétně to budou tři základní trendy, které budou analyzovány: transnacionalizace politiky, vliv médií a mediálních agentur na zahraniční politiku a význam soft power v mezinárodních vztazích (Nye 1990; Novotný 2009), která v praxi dnešních mezinárodních vztahů může díky své ekonomické síle či díky dobré pověsti více konkurovat zemím se silnou vojenskou silou (Sørensen 2005: 34). Také v politické komunikaci v mezinárodních vztazích totiž můžeme hovořit společně s Jürgenem Habermasem o „diskursivní společnosti“, ve které dochází navíc k proměně rámcových podmínek hospodářského a politického jednání (Habermas 1992). V kapitole třetí budou představeny možnosti užití veřejné diplomacie v politické či diplomatické praxi a bude vyložen model tří dimenzí analýzy veřejné diplomacie. Následující kapitola se zaměří na aktéry působící v rámci veřejné diplomacie včetně potenciálu při jejich utváření a závěrečná kapitola nastíní další trendy ve vývoji veřejné diplomacie.


67

2.1 Transnacionalizace politiky Pojem transnacionalizace je odpovědí na hranice překračující problémy jako kontroly pohybu drog, boje proti terorismu či ochrany životního prostředí a vystihuje rostoucí počet politických aktivit, které transcendují národní společenství či jdou napříč nejrůznějšími společenstvími (Zürn 1998). V těchto, ale i jiných oblastech tak dnes nalezneme řadu nevládních organizací, které při svém působení spolupracují s národními státy i s mezivládními organizacemi, čímž přispívají k utváření nadnárodních sítí. Stále více kompetencí vnitřní, ale i zahraniční politiky je dnes proto předáváno na supranacionální úroveň vládnutí jako například na Evropskou unii, NATO či Světovou obchodní organizaci. Krom toho do těchto vazeb vstupují silněji – jak již bylo řečeno na jiném místě – i nestátní aktéři, kteří tak usilují o vznik jakési globální občanské společnosti (o tématu se zmiňuje Beck 2007, Habermas 2008, Müller 2008). Dobře viditelná je například role nevládních organizací při ustanovení Mezinárodního trestního soudu v roce 2002 či u landmines convention z roku 1997 (Melissen 2005: 9). Nové aktéry a nové problémy zahraniční politiky není vždy možné postihnout prostředky klasické diplomacie, proto se stále aktuálnější stávají jakési alternativní modely sítí, které odhlížejí od klasického státocentrického pojetí a zohledňují také nestátní aktéry (Zürn 1998: 332). Jeden úspěšný příklad užití veřejné diplomacie v politické praxi z roku 1987: Japonská firma Toshiba a norský výrobce Kongsberg Vaapenfabrikk tehdy prodaly jisté tajné technologie původně určené pro USA Sovětskému svazu, čímž se provinily proti bezpečnostní doktríně Spojených států amerických. Reakcí na to byla hrozba s následnou snahou amerického kongresu na zastavení importu Toshiby do USA. Odpovědí Toshiby bylo spojení s japonskou vládou a nastartování gigantické kampaně, do níž obě strany investovaly přes 20 milionů dolarů. Akce byla zaměřena na dvojí cíl: za prvé na rozsáhlou lobbistickou kampaň mezi členy Kongresu a za druhé na mobilizaci podpory japonského importu (samozřejmě včetně produktů Toshiby), která byla ostatně potřebná i pro prodejce a další subjekty podílející se na prodeji a rozdělení zisku těchto produktů. Výsledkem tohoto soustavného tlaku bylo nakonec to, že Kongres ustal ve snaze vyhlásit zákaz dovozu výrobků Toshiby na americký trh (Manheim 1994: 33). Transnacionalizace tak způsobuje dvojí: stírá se hranice mezi vnitřní a zahraniční politikou na straně jedné a posiluje se vliv nestátních aktérů na formování zahraniční politiky. Potvrzuje se tak, že politika a ekonomika dnes jsou dvě strany téže mince a že je často obtížné najít rozdíl mezi ekonomickou a politickou silou v mezinárodních vztazích (Keohane 1984: 18–31). Tento trend je ještě zesílen medializací zahraniční politiky. 2.2 Medializace zahraniční politiky

2. Internacionalizace politické komunikace Mezi největší změny politické komunikace související s mezinárodními vztahy a proměnou mezinárodního systému v poslední době patří aspekty transnacionalizace politiky jako jeden z důsledků postupující globalizace, medializace zahraniční politiky související s nárůstem role médií a proměna pojetí moci v mezinárodních vztazích a důraz na soft power, tedy na nesilové řešení konfliktů.

V zahraniční politice sehrávají média čtyři funkce: jsou prostředkem k její legitimitě, určují zahraničněpolitickou agendu (agenda-setting), definují pro veřejnost rámec zahraničněpolitického dění ((framing) a de facto určují kritéria, podle nichž se poznává úspěšná či neúspěšná zahraniční politika (Sarcinelli et al. 2007: 327 a n.). Média přitom sehrávala v zahraniční politice vždy významnou roli. Připomínám Bismarka, který disponoval tajným fondem, z něhož podplácel novináře a ovlivňoval tak veřejné mínění ve prospěch jeho politiky. Vliv médií však ještě více narostl jednak s tím, jak se globalizovala nejen ona sama, nýbrž i jiné složky společnosti (viz pojmy kokakolizace nebo mcdonaldizace světa) (Sorensen 2005: 87, Jirák et

68


1/2011

al. 2007: 192), jednak s nástupem elektronických médií, která umožnila ještě rychlejší a ještě autentičtější informovanost (Musil 2007). Většina mediálních systémů již není založena na čistě „národních podmínkách“ (tiskových agenturách, vlastním zpravodajství atd.), nýbrž jednotlivá média přijímají zprávy z různých globálních agenturních zdrojů, a tak se de facto napomáhají integrovat do jakéhosi globálního mediálního rámce. Ten se sice na straně jedné globalizuje, na straně druhé však různými obrannými mechanismy zároveň glokalizuje, jak si ukážeme dále. V zahraniční politice dnes tedy musí platit, že její úspěch je odvislý od úspěšné spolupráce s médii (Wilhelm 2006: 237). To platí i přesto, že zahraničněpolitická témata bývají většinou náročnější a nenalézají tolik čtenářů jako vnitropolitické náměty z oblasti. Propojeností ekonomického, politického a mediálního trhu se zabýval také Gue Debord, podle něhož žijeme právě proto dnes ve „společnosti spektáklu“ (Debord 2007). Asi nejznámějším (chce se říct učebnicovým) příkladem toho, jak silným aktérem média mohou být v rámci mezinárodní politiky, je tzv. CNN-efekt (Robinson 2002; Carruthers 2000; Jakobsen 2000) spočívající ve válce „v přímém přenosu“, s níž CNN přišlo v roce 1991 v souvislosti s válkou v Perském zálivu. Tehdy bylo možné sledovat, jak bitevní letadla startují z letadlových lodí a jak jejich rakety zasahují irácké cíle. Irácký ministr zahraničí Tárik Azíz tehdy na dotaz, zda již zná poslední prohlášení prezidenta Bushe, ironicky odpověděl, že se také dívá na CNN. Tato „televizní“ válka, kterou zprostředkovali z Bagdádu reportéři CNN (Bernard Shaw, John Holliman a Peter Arnett), dodala CNN žádoucí prestiž a vedla ke vzniku CNN-efektu, kterým Pentagon začal označovat tlak nepřetržitého zpravodajství na zahraniční politiku. Na tom nezměnila nic ani ta skutečnost, že tato vehementní snaha CNN o co nejrychlejší zpravodajství s sebou přinesla také řadu zkreslených a nepřesných informací. Je však dodnes předmětem diskuzí, zda CNN byla v tomto případě sama aktérem, tedy subjektem, nebo jen nástrojem (to by však vydalo na samostatný článek). V případě veřejné diplomacie využívají vlády média jako nástroj k dosažení svých zahraničněpolitických cílů. Patrné to je například v době válečného konfliktu, kdy je speciálně upravován prostor, v němž se mohou novináři pohybovat, případně jsou někteří vybraní přímo začleněni do vojenských jednotek (embedded journalists), jak to známe z dosud nejznámějšího příkladu, Války v Iráku v roce 2003 (White 2006). Pokud se novinář stane členem některého válečného týmu, zvyšuje to možnost ovlivnit obsah i kvalitu zpravodajství (např. v důsledku jistého efektu solidarity atd.) (Katovsky et al. 2003). Také se pro vybrané z nich organizují novinářské cesty ((press tripp), aby se jednak zvýšila autenticita sdělovaného obsahu a aby se zároveň tento obsah dal ovlivnit. Zkreslené či špatně podané zprávy do médií totiž také patří také do repertoáru krizové či válečné komunikace vlád či mezinárodních organizací. Dalším trendem, který je pozorovatelný od 90. let 20. století, je využívání profesionálních agentur z oblasti PR v rámci krizové komunikace. Tak například podporovala firma Ruder Finn v Jugoslávské válce Chorvaty a bosenské muslimy, resp. zajišťovala medializaci jejich požadavků na nezávislost a propagovala obraz Srbů coby nežádoucích a nemilosrdných agresorů (Beham 2007). Podobně také americká vláda, ale i vlády jiných států si najímají PR-agentury, aby jejich prostřednictvím cíleně ovlivňovaly veřejné mínění (např. Rendon Group v případě US-vlády atd.).


69

2.3 Význam soft power v mezinárodních vztazích Bylo to sice obtížné, ovšem šlechtě se během revolucí v Evropě v 18. a 19. století podařilo oprostit od bezprostředního vlivu měšťanstva alespoň diplomacii a armádu. Až do současnosti tak víceméně platí, že zahraniční (a bezpečnostní) politika států je více či méně odebrána demokratické kontrole či – lépe řečeno – bezprostřední politické participaci občanů. Odpovídá to také tomu, že například nejméně referend je v nepřímých demokraciích pořádáno právě v oblasti zahraniční politiky. V politologii dlouhou dobu platilo, že hlavními a jedinými relevantními aktéry mezinárodních vztahů byly národní státy. Moc byla chápána především jako hard power, tedy jako kontrola nad územím a obyvatelstvem (Mearsheimer 2001: 55 a n.). Vůči pojmu hard power razí Robert O. Keohane a Joseph S. Nye pojem soft power (Keohane et al. 1998: 86). Rozdíl mezi hard power a soft power nespočívá přitom v cílech, nýbrž v nástrojích zahraniční politiky. Zatímco hard power totiž při prosazování svých cílů/zájmů sází na tlak, hrozby sankcemi či násilí (Nye 2004: 2), vychází soft power ze síly argumentů a přesvědčování. Vlády či jiní aktéři mohou tuto aktivitu zesílit, ovšem také zeslabit, nejednají-li efektivně a například se znalostí vhodných zásad interkulturní komunikace (Hofstede 1991; Trompenaars 1994). Koncept soft power se v dnešní době vyznačující se proměnou struktury aktérů mezinárodních vztahů stává stále více potřebným nástrojem. Rozličné politické, ekonomické, sociální a kulturní vazby mezi zeměmi dnes činí nasazení síly zcela kontraproduktivním prostředkem řešení konfliktů (na rozdíl například od ekonomických či jiných sankcí, které se ukazují jako stále účinnější) (Keohane et al. 2001: 25). Státům se dnes vyplatí investovat politický kapitál do přesvědčování a diplomatických služeb než do násilí. Pro uskutečňování zásad soft power se veřejná diplomacie hodí jako vhodný nástroj (Melissen 2005: 3). 3. Model tří dimenzí public diplomacy Myšlenka veřejné diplomacie není žádnou novinkou, naopak je stará stejně jako diplomacie sama. Dnes se však koncept stává stále silněji součástí zahraniční politiky mnoha států. Zároveň staví klasickou diplomacii před nové výzvy, zejména ty související s pojmy jako propaganda, image nebo public relations. Asi nejčastější definice veřejná diplomacie pochází od amerického diplomata a publicisty Hanse N. Tucha. Podle něj je veřejná diplomacie „a government’s process of communicating with foreign publics in an attempt to bring about understanding for its nation´s ideas and ideals, its institutions and culture, as well as its national goals and current policies.” (Tuch 1990: 3). Tato definice je však přeci jen příliš všeobecná a vyžaduje dodatečné doplnění. Mark Leonard rozděluje public diplomacy jednak tematicky, a to do oblastí „politiky/armády“, „hospodářství“ a „společnosti/kultury“, jednak podle časového kritéria na management zpráv aktuálních témat, strategickou komunikaci a dlouhodobé vytváření stabilních vztahů vůči jednotlivým relevantním aktérům (Leonard et al. 2002: 8 a n.). Pro Jana Melissena je při definování public diplomacy důležitý její dialogický charakter: „The new Public Diplomacy moves away from […] pedding information to foreigners and keeping the foreign press at bay, to engaging with foreign audiences” (Melissen 2005: 10). Podle Melissena vyžaduje veřejná

70


1/2011

diplomacie důvěru, důvěryhodnost a dlouhodobé budování pozitivních vztahů (Beck 2007: 175). Ideální pro rozvoj public diplomacy by tak byla široká výměna informací mezi vysílací a cílovou zemí na všech úrovních – politiky, hospodářství, médií a občanské společnosti. Neboť jen kontinuálním a soustavným budováním vzájemné důvěry je možné vylepšit reputaci dané země a zajistit tak lepší výchozí pozici pro uskutečňování zahraniční politiky oné země (Nye 2004: 107). To je ovšem v praxi jen stěží uskutečnitelné, v cestě tomu stojí například absence potřebných finančních prostředků, nebo také skutečnost, že spolu nekorespondují krátkodobé a dlouhodobé cíle zahraniční politiky či komunikační strategie. Ty přitom nelze podceňovat, platí totiž, že různé cíle a výchozí pozice vyžadují odlišné komunikační strategie (Signitzer 1995). Proto je na místě pojem public diplomacy dále členit, přičemž nápomocen by zde měl být především obor public relations a jeho teorie. Vytvořit můžeme tři úrovně analýzy veřejné diplomacie: cíle, nástroje a časový horizont. Tento model pak znázorňuje následující tabulka: Tabulka 1: Model tří dimenzí public diplomacy Cíle

Nástroje

Časový horizont

přesvědčování

lobbing

krátkodobé

informace/porozumění

public relations

střednědobé

budování image

nation branding

dlouhodobé

Zdroj: Autor

Jak vidíme, definují cíle a nástroje časový horizont pro kampaň či jinou soustředěnou aktivitu public diplomacy. Z tabulky je patrné, že zde směrem od shora dolů narůstá komplexita daných úkonů. Lobbistické projekty oslovují zpravidla jen malou cílovou skupinu a omezují se většinou na jeden poměrně úzce vymezený problém, zatímco nation branding je mimořádně komplexní proces, který postihuje velký počet různých cílových skupin s užitím řady témat (Kotler et al. 1997). Ve všech těchto etapách se však jednoznačně ukazuje význam masových médií, které mohou být a jsou často užívány jako nástroj k jejich realizaci. A tak se stává, že sdělení realizátora veřejné diplomacie jsou často tlumočena veřejnosti skrze média. Je proto nutné se naučit mediální logiku a přizpůsobit jí sdělovaný obsah a formu. To spočívá například ve vhodné načasování pořádání tiskových konferencí či jiných eventů, propracované agenda-setting strategii či propracovanosti reklamního sdělení. Média se tak nadobro stala nedílnou součástí procesu veřejné diplomacie. Cílem veřejné diplomacie je tedy utváření reputace, přičemž každá země má s ohledem na svou historii, velikost či diplomatický potenciál jinou potřebu se prezentovat a volí odlišné strategie. Co by však mělo být shodné, je nadřazený cíl a jasný profil vlastní země, který bude tradován a ve svých obrysech zůstane stejný, ať už se přizpůsobuje kontextu jakékoli cílové země.


71

4. Lobbing, public relations a nation branding Veřejná diplomacie probíhá zpravidla tehdy formou lobbingu, když je třeba ovlivnit politické rozhodování země v zahraničí. Za její pomoci se mají ovlivnit příslušníci politických, ekonomických a kulturních elit cílové země, přičemž jde přitom zejména o to, aby poslanci zákonodárných sborů či ministři vlád změnili své názory právě ve prospěch dané země. Nemusí se přitom jednat o dlouhodobé ovlivnění postojů daných politiků, nýbrž o krátkodobou strategii, která se často může vztahovat na jednu konkrétní situaci (Bouwen 2002). To je ostatně také důvod, proč je ve výše uvedeném trojdimenzionálním modelu lobbing uveden u persuasivní komunikace. Je k tomu využíváno klasických lobbistických opatření jako parlamentních večerů, rozhovorů s politiky mezi čtyřma očima či různé jiné formy komunikace. Může sem patřit ovšem také cílená práce s médii, například ve formě uveřejnění komentářů, rozhovorů nebo forem astroturfingu v těch médiích, která nejvýznamněji ovlivňují veřejné mínění, a další formou pak je například mobilizace podnikatelů a investorů (uplatňují nejčastěji ty země, jejichž podniky a firmy v daných oblastech nejvíce investují) nebo podpora neziskových organizací. Takovéto aktivity bývají různě intenzivní a většinou kulminují s hlasováním v příslušném zákonodárném sboru a následně ustávají. Významnou roli zde mohou zastávat specializované agentury zabývající se právě veřejnou diplomacií resp. public affairs. Platí to především o těch zemích, které jsou z hlediska diplomatického potenciálu slabé, jejichž politici nedisponují dostatkem politických kontaktů atd. Příkladem úspěšné lobbistické činnosti v rámci veřejné diplomacie může být již výše zmíněná kampaň Toshiby ve Spojených státech amerických (Manheim 1994: 33), zmínit však lze také například intenzivní lobbistickou kampaň Mexika před hlasováním amerického kongresu ohledně jeho přijetí do Severoamerické zóny volného obchodu (Manheim 1994: 34) či do několika let a do několika úrovní (členské státy a evropské instituce) rozloženou soustředěnou aktivitu Polska týkající se jeho přijetí do Evropské unie (Ociepka et al. 2005). Střednědobé orientované PR-kampaně v zahraničí vycházejí z širšího zázemí nežli výše zmíněné lobbistické akce. Takováto činnost již překračuje hranice politiky a zasahuje také například do oblastí jako ekonomika či kultura. Také cílová skupina je zde nadefinována šířeji, již to nejsou jen členové parlamentů, ale i například ekonomický či nestátní sektor nebo široká veřejnost. Takováto opatření veřejné diplomacie se pak v mnohém překrývají s těmi z oboru public relations a sahají od organizace specializovaných setkávání/events, přes informační kampaně až po cílenou a soustředěnou mediální činnost. Časté pak je to, že státní objednavatelé se snaží zapojit do takovýchto akcí také podnikatele, podniky a neziskovky pocházející z jeho země a působící v zemi cílové. Při realizaci takovýchto programů sehrávají významnou roli především velvyslanectví a národní kulturní instituty, pokud nějaký daná země má (jako například British Council či Goethe-Institut). Na PR-aktivitách v oblasti veřejné diplomacie často participují profesionální agentury, bývají sami přímo jejich vykonavateli. Příkladem úspěšné kampaně byla činnost Belgie z roku 1957 ve Spojených státech amerických, jejíž hlavním cílem bylo „to put Belgium on the map“ (Kunczik 1989: 175), tedy vylepši celkovou image země, nebo rok 2005 pojmenovaný podle Hanse Christiana Andersena, jímž chtělo Dánsko zapůsobit zejména na mimoevropský prostor a povzbudit cestovní ruch.

72


1/2011

Specifickou formou veřejné diplomacie je také nation branding. Tato strategie je na rozdíl od lobbingu nebo public relations dlouhodobá, to znamená, že úspěchy jsou měřitelné teprve v dlouhodobém horizontu, a jejím výsledkem je postupná celková proměna image dané země (Anholt et al. 2004, Anholt 2006, van Gelder 2003). Nation branding se na rozdíl od obou jmenovaných technik také obtížněji řídí a ovlivňuje, a to proto, že se na celkové image země podílí celá řada faktorů, z nichž ne všechny je možné zachytit a usměrnit ve výsledné strategii. Známými příklady úspěšných proměn jsou například kampaň Španělska po ukončení Frankovy diktatury, ovšem – na nestátní úrovni – také Re-Branding New Yorku s logem „I Love New York“. Tyto akce působily jednoznačně směrem „ven“, tedy působily na politiku a veřejné mínění v zahraničí, existují ovšem též kampaně, které se obracejí jak směrem „ven“, tak i „dovnitř“ státu. Tak například „Cool Britannia“ nebo „Deutschland – Land der Ideen“ sice měly za cíl prezentovat Británii a Německo pozitivně v zahraničí, zároveň však přeci posilovaly také národní vědomí domácího obyvatelstva (O’Shaughnessy et al. 2000). Úspěšná byla zejména německá kampaň iniciovaná německým průmyslem a německým ministerstvem zahraničních věcí ((Auswärtiges Amt). Byla totiž „napojena“ na mistrovství světa ve fotbale v roce 2006, které se konalo právě v Německu a navíc se pro její realizaci podařilo získat celebrity jako například Claudii Schifferovou. Kampaň proto byla ještě rozšířena v roce 2007 na „Invest in Germany GmbH“. Nation branding je výsledkem společného soustředěného úsilí všech významných subjektů dané země včetně ekonomických subjektů (Melissen 2005: 22). Často se totiž stává, že velké firmy mají potenciál k tomu, aby ovlivňovaly image své země více nežli vlády nebo jakákoli PR-kampaň. Takovými příklady jsou například Coca-Cola, Mercedes nebo Ikea. To však ještě neznamená, že je vždy možné se na jejich „dobré značky“ spolehnout, bývá totiž zpravidla složité je pro aktivity nation brandingu získat (Leonard et al. 2002: 70). Jednak se ne vždy musí identifikovat s cílem zamýšleným daným státem, jednak mohou spíše investovat kapitál do budování pozice nadnárodní společnosti, globálního hráče, kterému by případné angažování v „národním dresu“ mohlo spíše uškodit. Simon Anholt dokonce za účelem měření reputace a image zemí v různých oblastech vytvořil Nation Brands Index (NBI) (Anholt 2006). První uveřejnil v roce 2005, následně se seznam resp. žebříček vybraných velkých zemí aktualizoval čtvrtletně. Od roku 2008 se Anholt ve svém úsilí spojil s americkou pobočkou německé Gesellschaft für Konsumforschung v New Yorku (GfK Roper Public Affairs & Media) a od toho roku jsou seznamy vydávány vždy jednou ročně. Seznam nejúspěšnějších zemí je koncipován na základě výzkumu veřejného mínění o 20 000 respondentech, v každé zemi je online dotazováno 1000 lidí. Otázky jsou kladeny občanům 50 zemí, a to v oblastech kultura, politika, hospodářství, kvalita života, imigrační a investiční potenciál a cestovní ruch. Podle studie z roku 2008 se na prvním místě umístilo Německo (následováno Francii, Velkou Británií, Kanadou a Japonskem). NBI se v posledních letech etabloval na zajímavý a mediálně vděčný seznam, který ostatně také napomáhá celkové reputaci zejména největších zemí. Anholt od té doby pokročil ve výzkumu od států k metropolím světa a vydává také City-Brand-Index, který na základě stejných kritérií zkoumá kvalitu života v metropolích světa.


73

5. Staří a noví diplomaté 5.1 Velvyslanectví, kulturní instituce a zahraniční média Již zde bylo řečeno, že při realizaci cílů veřejné diplomacie se státy spoléhají na řadu rozličných institucí a nástrojů – z těch nejvýznamnějších jsou to zejména velvyslanectví a diplomacie jako taková, kulturní instituce a zahraniční média resp. média dané země působící v zahraniční – přičemž v poslední době se jejich role značně proměňuje. Dále je zřejmé, že součástí dnešní zahraničněpolitické činnosti celé řady zemí jsou již neodmyslitelně také PR-agentury a jiné instituce, které se tak stávají jakýmisi „novými diplomaty“. I v „éře“ veřejné diplomacie je diplomatům a diplomatickým úřadům nadále připisována významná ne-li přímo klíčová role v komunikačním procesu se zahraniční veřejností. Pozorujeme přitom zajímavý proces: na straně jedné se redukují politické úkoly těchto zařízení, vždyť výměna názorů a postojů mezi předními politiky států probíhá přeci stále příměji (což je umožněno mimo jiné pravidelnou a intenzivní účastí v mezinárodních organizacích, která mají pro tato setkávání speciální fóra), na straně druhé se část těchto ubraných pravomocí resp. úkonů přesouvá právě na tyto „nové diplomaty“. Patrné je to zejména na příkladě Evropské unie: díky intenzivnímu propojení členských států se pevnou součástí termináře ministrů členských zemí stala pravidelná setkávání v institucích sídlících v různých „evropských“ městech, Bruselu, Štrasburku či jinde. A je potřeba k tomu přičíst i jiné než jen ministerské úrovně, které také pěstují tuto úzkou propojenost a způsobují, že se komunikace mezi jednotlivými členskými zeměmi Evropské unie zintenzivňuje a stává přímější. Evropská unie je pro nás jistě nejmarkantnější příklad těchto procesů, ovšem trend transnacionalizace pozorujeme přeci všude. Tento nárůst přímé komunikace tedy poněkud snižuje celkovou roli velvyslanectví, která ovšem nadále plní roli nezastupitelného zprostředkovatele mezi vlastní vládou a cílovou zemí. Leopard, Stead a Smewing k tomu poznamenávají: „The biggest challenge (of public diplomacy) is to the culture and priorities of foreign services themselves. Public Diplomacy can no longer be seen as an add-on to the rest of diplomacy – it has be seen as a central activity which is played out across many dimensions and with many partners“ (Leonard et al. 2002: 95). Veřejná diplomacie sice vychází primárně z politických témat, ovšem celkovým cílem je vytvoření pozitivního obrazu o dané zemi při zohlednění zájmů co nejvíce skupin, tedy nejen politiky a politiků. Zahraničněpolitické úřady se proto v poslední době proměnily a nadále se budou měnit tak, aby se v nich vytvořila pevná struktura, která by posilovala celkové vyznění cílů veřejné diplomacie. Spočívá to zejména v nárůstu významu tiskových a PR-oddělení, v intenzivním zapojení médií a v pravidelném kontaktu a vytvoření vazeb se zástupci médií (Melissen 1995: 10). Vedle těchto vazeb v zahraničí je dobré pěstovat kontakty také s korespondenty velkých médií ve vlastní zemí, vždyť jsou to právě oni, kdo značnou měrou utváří vnější obraz země (Leopard et al. 2002: 6). Jak je patrné z výše uvedeného, jde ve veřejné diplomacii o vytvoření velké a značně heterogenní sítě vazeb a kontaktů při zapojení průmyslu a médií. Tomuto rozšířenému akčnímu rádiu stojí v opozici nedostatečné finanční prostředky. Joseph S. Nye si v souvislosti se Spojenými státy americkými postěžoval na to, že veškeré výdaje na veřejnou diplomacii dosahují jen 0,29 procent výdajů vynakládaných na armádu. V roce 2002 to bylo 1,12 miliard dolarů (a 347,9 miliard dolarů činily výdaje na armádu). V případě Spolkové republiky Německo

74


1/2011

dosáhly výdaje v tom samém roce 0,8 procent v porovnání s výdaji na obranu země (Nye 2004: 123). Tato nedobrá finanční situace proto vede zástupce ministerstev zahraničí k tomu, aby se obraceli na sponzory, kteří by je v jejich činnosti podpořili. Přičemž argument je zde jasný: dobrá reputace vlastní země vede či může vést k zesílené expanzi domácích podnikatelských subjektů na cizí trhy. Ukázalo se to právě na kampani „Deutschland – Land der Ideen“, kdy z vytvoření pozitivního obrazu o Německu profitoval německý export. Máme ovšem také příklady, které se příliš neosvědčily: kampaň „Cool-Britannia“ měla prezentovat Velkou Británii jako moderní zemi se silným tradicionalismem a konservatismem, ovšem zapojení celebrit jako rockových kapel Oasis, Blur či Spice Girls se ukázalo jako spíše kontraproduktivní, resp. to bylo v rozporu s výše uvedenými hodnotami. Také britské značky aut jako Jaguar nebo Dunhill staví výrazně více na silném tradicionalismu nežli na modernitě. To pak vedlo také k tomu, že se kampaň v Británii ne vždy setkala s podporou veřejného mínění Britů a na konci devadesátých let 20. století byla zcela zabržděna (Leonard et al. 2002: 69). Některé země navíc disponují dalším významným nástrojem veřejné diplomacie: zahraničním radiovým nebo televizním vysílání. Nejznámějšími příklady jsou britská BBC, německá Deutsche Welle či Voice of America. Využití těchto médií pro veřejnou diplomacii ovšem není samozřejmé a je odvislé od míry regionalizace dané země a od novinářských standardů, zejména s ohledem na požadavky nezávislosti žurnalistické práce. Zatímco BBC nebo Deutsche Welle jsou v zahraničí vnímány jako seriózní a na svých státech víceméně nezávislá média (míněno obsahově), je často Voice of America využíván k různým propagandistickým účelům, což mu značně ubírá na pověsti (Rid 2003: 4). Ukazuje se tedy ve veřejné diplomacii rozšířený zákon: Čím evidentnější a užší je role státu v kampaních veřejné diplomacii, tím více nedůvěry to může vyvolat. Další významnou součástí tradiční veřejné diplomacie jsou národní kulturní instituce jako již zmiňované British Council, Alliances Francaises nebo Goethe Institut, které mají hlavní cíl zprostředkovávat kulturu a jazyk své země v zahraničí pořádáním různých kulturních akcí či podporou různých s vlastní kulturou a vlastním jazykem souvisejících aktivit. Jen pro ilustraci: Ve světě nalezneme 147 Goethe-Institutů, navíc specifikem této instituce je také to, že se jich 13 nachází v samotném Německu (Rost 2008). Také zde platí, že se jedná o velmi intenzivní formu veřejné diplomacie, která se díky tomu stává značně efektivní, třebaže oslovuje zpravidla jen omezený počet lidí – se zájmem o kulturu – v cílové zemi (Leonard et al. 2002: 19). Je ovšem možné uvést několik dalších nástrojů veřejné diplomacie, jimž se dosud jednak nedostalo tolik pozornosti ve výzkumu mezinárodních vztahů či mezinárodního managementu a jimž se dosud nevěnuje dostatečně ani diplomacie sama (s kritikou mířenou především do zemí EU). Patří sem za prvé NGO-diplomacy, tedy spolupráce s mezinárodními neziskovými organizacemi za účelem mobilizace podpory obyvatelstva (Betsill et al. 2008). Příklady těchto aktivit jsou například již jednou zmiňovaná Úmluva o zákazu nášlapných min z roku 1997 či Kimberleyský proces usilující o čistý původ diamantů, který iniciovaly vedle jednotlivých států také OSN a různé neziskovou. Za druhé je třeba uvést tzv. diaspora diplomacy, tedy využívání příbuzenských a přátelských svazků cizinců, krajanských komunit, resp. menšin za účelem vytvoření pozitivního obrazu v zemích, kde tyto skupiny žijí.


75

Příkladem je aktivizace a zapojení muslimských obyvatel žijících v USA a Velké Británii do zahraniční politiky, aby se tak vylepšil obraz obou zemí v oblasti středního východu a celkově Asie. A za třetí je to party diplomacy, konkrétně výměna politických názorů skrze ideově spřízněné politické strany v různých zemích. V rámci Evropské unie například existuje poměrně slušná propojenost například sociálnědemokratických stran. Nebo například velké německé politické strany mají vlastní nadace (jako například Nadace Konrada Adenauera nebo Nadaca Friedricha Berta), které vehementně usilují o vytváření sítí spřátelených stran v zemích, v kterých působí. 5.2 Veřejná diplomacie a agentury zabývající se public affairs Příklady uvedené v tomto článku ukazují, že zapojení externích poradců do veřejné diplomacie není žádnou novinkou, že se však jejich služby a sítě znalostí a informací ohledně politiky, médií a trhu určitých zemí stávají nepostradatelnými. Jejich kontakty mohou být pro mandanty – ministerstva, vlády nebo diplomaty – velmi cenné proto, aby se díky nim otevřely dveře vlivných poslanců či jiných významných osob. Tito odborní poradci poskytují navíc potřebný pohled zvenčí, jakousi reflexi efektivity strategie veřejné diplomacie, dále pak profesionální inputs, které vzdělání či praxe diplomata neposkytne. Je přitom nutné vhodně „poskládat“ poselství země určené zemi druhé, a to právě s ohledem na politické, mediální a tržní podmínky. Co totiž „doma“ bývá nahlíženo jako demonstrace síly, může v zahraničí působit kontraproduktivně, například příliš nacionálně atd. Výstižně to popisují například Ociepka a Ryniejska v kontextu aktivit veřejné diplomacie spojených s šířením dobré pověsti Polska ve fázi vstupních jednání země ohledně členství v Evropské unii: „Only local PR agencies can persuade recipients effectively and translate from polish mentality“ (Ociepka et al. 2005: 12). Pro Českou republiku, ale také pro jiné (větší) země jako například Francii či Německo se dnes nedá přesně vyčíslit, kolik takovýchto specializovaných agentur dnes pracuje pro vlády či diplomatické sbory, a to proto, že zde není zákonem ukotvená ohlašovací povinnost. Jiné je to však v USA, zde se totiž musí agentury, poradci a jiné podobné společnosti nechat registrovat u Foreign Agents Registration Act (http://www.fara.gov/). Sice není zcela možné určit například, jaká kapacita je vyčleňována pro utváření veřejné diplomacie v zemích jako Francie či Německo, jedná se ovšem o jediné dostupné body, o které je možné se při analýze opřít. Na základě analýzy Foreign Agents Registration Act k druhé polovině roku 2005 pozorujeme, že celkem 616 zahraničních subjektů (mezi nimi vlády, strany, velvyslanectví, mezinárodní organizace atd.) zadalo 627 zakázek 392 agenturám specializujícím se v USA na oblast public affairs (U.S. Department of Justice 2005), přičemž ne všechny z oněch 627 zakázek se přímo vztahovaly k politice (to se jednoznačně dá tvrdit jen o 41 procentech z nich). Časté byly zakázky za účelem získání investic či podpory cestovního ruchu. Pokud porovnáme tato data s údaji zjištěnými Manheimem (1994: 23), můžeme vypozorovat několik zajímavých proměn: Jestliže Manheim identifikoval v roce 1987 tři firmy s více než 20 zakázkami z oblasti veřejné diplomacie, dosahuje tohoto počtu jen jedna jediná agentura. Zejména o mezinárodně působících agenturách působících v oblastech public affairs a public relations můžeme tedy říci, že ztratily značnou část svých zákazníků. Největší firmou v roce 2005 byla advokátní kancelář White & Case, tedy nikoli firma, která se vysloveně specializuje na oblast public

76


1/2011

affairs. Ostatně podobný trend, tedy že se zadavatelé častěji zaměřují na právní subjekty, se postupně prosazuje také v Evropě. Druhé zajímavé zjištění z dat U.S. Department of Justice z roku 2005 pak plyne z analýzy zadavatelů aktivit veřejné diplomacie. Častěji se etablují z řad těch zemí, které k tomu na první pohled nemají akutní potřebu: průmyslových států s profesionálně i personálně dobře obsazenou zahraniční politikou a diplomacií a zeměmi mající dobré vztahy se Spojenými státy (viz tabulka níže). Také zde platí, že většina zakázek je primárně nepolitická a postihuje především oblasti hospodářství a cestovního ruchu. O těchto dvou oblastech totiž můžeme říci, a pro Českou republiku to platí také, že jsou dosud zahraniční politikou ne vždy efektivně podporovány. Ostatně aktuální debata v České republice o rušení ambasád na straně jedné a zefektivnění exportní politiky na straně druhé ve službách diplomacie (např. prostřednictvím Czech Trade) jsou toho důkazem. Tyto firmy a agentury tak dosud poněkud suplují činnost diplomatických sborů, neboť jak oblast hospodářství, tak cestovního ruchu jsou dosud klasickou diplomacií podporovány jen omezeně. Jen v případě Taiwanu a Číny překročil podíl politických zakázek třetinu ze všech zakázek. Dále je možné vypozorovat specializaci jednotlivých v USA působících agentur. Zatímco již zmíněna White & Case se převážně zaměřuje na právní poradenství, nabízejí ostatní agentury převážně služby v oblasti public relations a hospodářské politiky. Tabulka 2: Nejdůležitější zadavatelé služeb veřejné diplomacie v USA (2005/2009) země

politické zakázky

nepolitické zakázky

celkem

Japonsko

14/7

37/28

50/35

Mexiko

6/6

25/9

31/15

Velká Británie

72

18/9

25/11

Taiwan

11/2

12/14

23/16

Čína

8/2

14/5

22/7

Německo

1/2

7/5

8/7

Zdroj: U.S. Department of Justice z roku 2005/2009, FARA Sekond-Annual Report 2005/2009

6. Závěr Tato stať se snažila poukázat na aktuálnost a potřebnost veřejné diplomacie v rámci zahraniční politiky. Ta právě díky ní stojí před řadou nových výzev, je totiž nutné stále silněji přesahovat tradiční rámec diplomatických politických služeb a více spolupracovat se sektory průmyslu, cestovního ruchu či kultury. Můžeme to označit za jeden z nových a nepřehlédnutelných trendů současné diplomacie. Podobně jako další oblasti prochází totiž také zahraniční politika výraznou proměnou, více se otevírá veřejnosti a přizpůsobuje podmínkám globalizace (Leonard a Alakeson 2000: 60). Na místo tradičních diplomatických vztahů a komunikačních vazeb na mezistátní úrovni se dnes objevují komplexnější formy vládnutí při zohlednění nových (zejména nestátních) aktérů zahraničních politiky, především mezinárodních organizací, globál-


77

ních podniků a mezinárodních neziskových organizací. To pochopitelně nově definuje zadání diplomatických služeb. Ty opouštějí stále více dosavadní víceméně tajné postupy a nastupují cestu network diplomacy, která propojuje státní i nestátní aktéry a napomáhá etablovat vztahy ke strategicky významným skupinám v cílové zemi. Takto získaná důvěra u strategických skupin země (elit, podnikatelů atd.) a politický kapitál může následně napomoci k prosazení zahraničněpolitických cílů vlastní země. To vyžaduje také proměnu práce s veřejností ministerstev zahraničních věcí. Již není možné vystačit jen s povšechními propagačními zdroji a brožurami, ale je třeba nastoupit cestu důsledného vztahového managementu (relationship management), který bude při prosazení hlavního cíle – upevnění dobrého jména – klást důraz především na posilování vztahů s významnými cílovými skupinami v cílové zemi. Nabízí se přitom výše zmíněný model veřejné diplomacie, který vychází ze třech základních nosníků: Za prvé formou lobbingu majícím za cíl ovlivnit zákonodárný proces pomocí klasického lobbingu. Při realizaci této aktivity jsou jednoznačně definované cílové skupiny a jasně definovaný krátkodobý cíl takovéto aktivity. Za druhé formou public relations. Zde se již cílí na šířeji definované cílové skupiny a nevychází se jen z politických, ale i hospodářských a kulturních témat. A za třetí formou nation brandingu, tedy ještě komplexněji než lobbing a public relations působící aktivity prosazující komplexní sebedefinici země při zohlednění podnikatelské sféry, veřejnosti a dalších skupin. Cílem nation brandingu je vytvořit pozitivní image vlastní země v zahraniční. Je přitom evidentní, že stávající obsazení ministerstev zahraničních věcí a zastupitelských úřadů tyto požadavky nedokáže v uspokojivé míře postihnout. Je proto nutné se o rady či spolupráci ucházet u profesionálních firem zabývajících se mezinárodním a vztahovým marketingem a public affairs. Je pak na každé jednotlivé zemi, jak moc či jak moc málo zpřístupní údaje o takto spolupracujících firmách. Zatímco USA již disponují seznamem firem působící v rámci veřejné diplomacie, tak například Evropská unie stále ještě otálí a USA nenapodobuje. Aktuálně vedené debaty ovšem dávají tušit, že se i zde v budoucnu podobného seznamu dočkáme. Také vzdělávání diplomatů a jiných osob pohybujících se v politických službách státu by se mělo přizpůsobit těmto novým podmínkám, tedy skutečnosti, že by veřejné diplomacii měla být věnována větší pozornost. Úspěšná veřejná diplomacie přitom není nutně podmíněná vysokým rozpočtem – jen skutečně málo zemí si může dovolit například zahraniční rozhlas jako například BBC nebo Deutsche Welle. Co je však nezbytné, je sladit zahraniční politiku země za prvé s ekonomickými potřebami státu a za druhé s žádoucím image. To se zdařilo například Norsku, které si v mezinárodní politice zakládá na pozici vlivného zprostředkovatele míru ve světě. Koncentrovaná aktivita Osla směrem k velkým zemím jako USA, Rusku, Německu či Francii vede k tomu, aby země měla image „síly pro mír“, která je schopna coby nečlenská země EU působit jako prostředník či vyjednávač v problémových regionech jako Blízkém východu či Kosovu. To bez promyšlené veřejné diplomacie není možné. Z Evropy disponuje strategií v této oblasti ještě od roku 2005 Dánsko a od toho samého roku existuje na německém ministerstvu zahraničních věcí speciální oddělení zabývající se veřejnou diplomacií. Jak vidno, postupně se tedy veřejná diplomacie prosazuje. Uvedeným zemím to může výrazně napomoci pro prosazování jejích zahraničněpolitických cílů, jiné – mezi nimi i Českou republiku – to snad bude motivovat.

78


1/2011

Použité zdroje: Anholt, Simon – Hildreth, Jeremy. 2004. Brand America. The Mother of All Brands. London: Cyan Books. Anholt, Simon. 2006. Competitive Identity. The New Brand Management for Nations, Cities and Regions. London: Palgrave Macmillan. Beck, Ulrich. 2007. Co je to globalizace? Omyly a odpovědi. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Beck, Ulrich. 2007. Vynalézání politiky. K teorii reflexivní modernizace. Praha: SLON. Beham, Mira. 2007. Kriegstrommeln. Medien, Krieg und Politik. Mnichov: dtv. Betsill, Michele M. a Corell, Elisabeth, eds. 2008. NGO diplomacy. The Influence of Nongovernmental Organizations in International Environmental Negotiations. Cambridge: The MIT Press. Bouwen, Pieter. 2002. „Corporate Lobbying: Towards a Theory of Access.” Journal of European Public Policy 9, č. 3, 365–390. Carruthers, Susan L. 2000. The Media at War. Communication and Conflict in the Twentieth Century. London: Macmillan. Cateora, Philip R. a Graham, John L. 2002. International marketing. New York: Irwin McGraw-Hill. Debord, Gue. 2007. Společnost spektáklu. Praha: Intu. Foreign Agents Registration Act (http://www.fara.gov/). van Gelder, Sicco. 2003. Global Brand Strategy. London: Kogan Page Ltd. Habermas, Jürgen. 1992. Faktizität und Geltung. Beiträge zur Diskurstheorie des Rechts und des demokratischen Rechtsstaates. Frankfurt a.M.: Suhrkamp Verlag. Habermas, Jürgen. 2008. Ach, Europa. Frankfurt a.M.: Suhrkamp Verlag. Hofstede, Geert. 1991. Cultures and Organisations. Software of the Mind. London: McGraw-Hill. Jakobsen, Peter Viggo. 2000. „Focus on the CNN Effect Misses the Point. The Real Media Impact on Conflict Management is Invisible and Indirect.” Journal of Peace Research 37, č. 2, 131–143. Jirák, Jan a Köpplová, Barbora. 2007. Média a společnost. Stručný úvod do studia médií a mediální komunikace. Praha: Portál. Katovsky, Bill a Carlson, Timothy. 2003. Embedded: The Media At War in Iraq. Guilford: The Lyons Press. Keohane, Robert O. 1984. After Hegemony: Cooperation and Discord in the World Political Economy. Princeton: Princeton University Press. Keohane, Robert O. a Nye, Joseph S. 2001. „Power and Independence in the Information Age.” Foreign Affairs 77, č. 4, 81–94. Kotler, Philip; Jatusripitak, Somkid a Maesincee, Suvit. 1997. The Marketing of Nations. A Strategic Approach to Building National Wealth. New York: The Free Press. Kunczik, Michael. 1989. „Public Relations für Staaten. Die Imagepflege von Nationen als Aspekt der internationalen Kommunikation: Zum Forschungsstand.“ In: Massenkommunikation. Theorien, Methoden, Befunde. Eds. Max Kaase a Winfried Schulz. Opladen: Westdeutscher Verlag, 165–184. Leonard, Mark – Alakeson, Vidhya. 2000. Going Public. Diplomacy for the Information Society. London: The Foreign Policy Centre. Leonard, Mark; Smewing, Conrad a Stead, Catherine. 2002. Public Diplomacy. London: The Foreign Policy Centre. Manheim, Jarol. B. 1994. Strategic Public Diplomacy and American Foreign Policy. The Evolution of Influence. New York/Oxford: Oxford University Press. Mearsheimer, John J. 2001. The Tragedy of Great Power Politics. London/New York: W.W. Norton & Company. Melissen, Jan. 2005. Wielding Soft Power. The New Public Diplomacy. Clingendael Diplomacy Papers No. 2. Den Haag: Netherlands Institute of International Relations Clingendael. Müller, Karel B. 2008. Evropa a občanská společnost. Projekt evropské identity. Praha: SLON. Musil, Josef. 2007. Komunikace v informační společnosti. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského.


79

Novotný, Lukáš. 2009. „Evropská unie jako globální aktér. K veřejnému mínění ve vybraných neevropských zemích.“ Naše společnost 7, č. 2, s. 24–27. Nye, Joseph S. 1990. Bound to Lead: The Changing Nature of American Power. New York: Bacis Books. Nye, Joseph S. 2004. Soft Power. The Means of Success in World Politics. New York: Public Affairs. Ociepka, Neata a Ryniejska, Marta. 2005. Public Diplomacy and EU Enlargement. The Case of Poland. Discussion Papers in Diplomacy 99. Den Haag: Netherlands Institute of International Relations Clingendael. Osterhammel, Jürgen a Petersson, Niels P. 2007. Geschichte der Globalisierung. Dimensionen Prozesse Epochen. Mnichov: C.H. Beck. Peterková, Jana. 2008. Veřejná diplomacie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. Rid, Thomas. 2003. Die Öffentlichkeitsarbeit der USA im Mittleren Osten. Amerikanische „Public Diplomaty“ als Watte in Kriegszeiten? Berlin: Stiftung Wissenschaft und Politik. Robinson, Pieta. 2002. The CNN Effect. The Myth of News, Foreign Policy and Intervention. London/ New York: Routledge. Rost, Christian. 2008. „Goethe“ wird schlanker. (http://www.sueddeutsche.de/muenchen/goethe-institut-goethe-wird-schlanker-1.600837). Sarcinelli, Ulrich a Menzel, Marcus. 2007. „Medien.“ In: Handbuch zur deutschen Außenpolitik. Eds. Siegmar Schmidt, Gunther Hellmann a Reinhard Wolf. Wiesbaden: VS Verlag für Sozialwissenschaften, 326–335. O’Shaughnessy, John a O’Shaughnessy, Nicholas Jackson. 2000. „Treating the Nation as a Brand: Some Neglected Issues.“ Journal of Macromarketing 20, č. 1, 56–64. Signitzer, Benno, H. 1995. „Public Relations und Public Diplomacy.“ In: Deutschland in der internationalen Kommunikation. Ed. Walter A. Mahle. Konstanz: UVK Medien, 73–81. Sorensen, Georg. 2005. Stát a mezinárodní vztahy. Praha: Portál. Trompenaars, Fons. 1994. Riding the Wales of Culture. New York: Irwin. Tuch, Hans N. 1990. Communicating with the World. US Public Diplomacy Overseas. New York: St. Martin’s Press. U.S. Department of Justice. 2005. Report of the Attorney General to the Congress of the United States on the Administration of the Foreign Agents Registration Act of 1938, as amended, for the six months ending December 31, 2005. U.S. Department of Justice. 2009. Report of the Attorney General to the Congress of the United States on the Administration of the Foreign Agents Registration Act of 1938, as amended, for the six months ending December 31, 2009. White, Ted. 2006. Broadcast News Writing, Reporting, and Producing. Amsterdam: Focal Press. Wilhelm, Andrea. 2006. Außenpolitik. Grundlagen, Strukturen und Prozesse. Mnichov/Vídeň: R. Oldenbourg Verlag. Zürn, Michael. 1998. Regieren jenseits des Nationalstaates. Frankfurt a.M.: Suhrkamp.

80


Sverker Gustavsson, Christer Karlsson a Thomas Persson, eds.: THE ILLUSION OF ACCOUNTABILITY IN THE EUROPEAN UNION London/New York: Routledge 2009. 192 stran. V minulém roce vyšel sborník The Illusion of Accountability in the European Union, který vznikl pod vedením politologů se zázemím na Univerzitě v Uppsale ve Švédsku. „Accountability“ neboli spojující prvek jednotlivých příspěvků představuje jeden ze základních stavebních kamenů současných demokratických systémů. Jedná se přitom o pojem, který stále ještě nenalezl ustálený překlad do češtiny. Autoři sborníku si tento termín definovali na základě vztahu mezi aktéry X a Y, v němž X má právo 1. monitorovat činnost Y, 2. hodnotit činnost Y a 3. uvalovat na Y sankce. Pro účely této recenze používejme nadále překladu „accountability“ ve významu „zodpovídání (se)“.1 Přínos sborníku spočívá hned v několika skutečnostech. Sborník se sice zabývá tolik diskutovaným tématem demokratického deficitu, jeho autorům se nicméně podařilo navázat na dosavadní diskuzi a dále ji rozvinout. Zvláště nápomocným se v tomto ohledu jeví zaměření na koncept zodpovídání se, který navzdory svému normativnímu přesahu autorům umožnil vyhnout se přílišnému rozmělnění tématu z důvodu hledání definice demokracie. Autoři sborníku zároveň umně propojili teoretická východiska s praktickou rovinou. Díky tomu se jejich závěry odlišují od řady jiných, čistě teoretických studií, které se snaží dokázat, že evropští občané z hlediska teorie ústavního inženýrství pociťují neoprávněně újmu na svých demokratických právech. Skladba témat sborníku je navíc o to hodnotnější, přihlédneme-li k období vydání sborníku. Vyšel totiž v roce, kdy Lisabonská

1/2011

smlouva vstoupila v platnost, tedy v období, kdy revize primárního práva a dopady těchto změn do značné míry vytěsnily nesouvisející témata z politologické diskuze o EU. Lze však také uvést několik výtek ke způsobu, jakým byl sborník sestaven. Je na něm patrná volnější spolupráce autorů soustředěná kolem definice zodpovídání se a kolem základní obecné teze sborníku, tedy že principy zodpovídání jsou v EU spíše iluzorní než reálné. Příspěvky zjevně nevznikly podle předem dané osnovy (jak celého sborníku, tak i kapitol), což se promítá do poněkud výběrového sdružení témat kapitol, stejně jako do jejich dosti rozdílné vnitřní struktury. Některá křiklavá témata související s principy zodpovídání se tak nejsou vůbec dotčena (komitologie či role národních parlamentů), zatímco jiná jsou až nadreprezentovaná (viz dvě kapitoly o Evropské centrální bance). Pokud se týká vlastní struktury, sborník sestává ze třinácti kapitol, z nichž dvě (první a třináctá) jsou pojaty obecně a zbylých jedenáct se věnuje dílčím problematikám. Většina kapitol se soustředí na výklad tzv. interních procesů zodpovídání, což znamená, že z celého řetězce delegování autority je vždy zvolen úsek mezi dvěma druhy aktérů – na jedné straně bezprostředně delegující X, na straně druhé Y vykonávající delegovanou autoritu a zodpovídající se z jejího výkonu. Autoři tímto vymezují hranice vůči mnohem širšímu pojetí externích procesů, v nichž se aktéři zodpovídají ze své činnosti před všemi, jejichž život je touto činností ovlivněn, nikoliv tedy jen před těmi, kteří na ně výkon autority bezprostředně delegovali. Akt delegování a výkonu delegované autority je nahlížen a vykládán prostřednictvím přístupu založenému na teorii racionálního institucionalismu, podle něhož je X „pánem“ delegujícím na „správce“ Y autoritu v určité oblasti. Autoři sborníku sledují, jaké formy ex post a ex ante mechanismů páni užívají, aby zajistili, že jednání správců nepřekročí jimi vymezený mandát. Škála těchto mecha-

RECENZE / REVIEWS

nismů zodpovídání sahá od těch nejslabších (právo na informace a přístup k dokumentům), až po ty nejsilnější (právo nadřízeného odvolat zaměstnance, pravomoc parlamentu vyslovit nedůvěru či možnosti voličů změnit vládu prostřednictvím voleb). Název sborníku obsahující slovo „iluze“ dává tušit, že autoři se při zkoumání mechanismů zodpovídání nespokojí s formální demokratickou povahou EU, podle níž je demokratický výkon moci a její kontrola zajišťována skrze přímo volený Evropský parlament a nepřímo skrze národní vlády v Radě. Sborník se tedy od dlouhodobě probíhající diskuze o demokratickém deficitu EU rozvíjené G. Majonem, S. Hixem, A Moravcsikem, P. Mairem a dalšími odlišuje především v tom, že se soustředí na reálně existující možnosti, které mají občané k dispozici, aby přiměli ty, na něž delegovali autoritu, k zodpovídání se. V několika kapitolách je například zpochybňován mandát poslanců Evropského parlamentu i celého tohoto parlamentního tělesa, neboť evropské volby se neodehrávají nad evropskými tématy, přestože se jedná o témata, která jsou náplní činnosti těchto politiků a podstatou existence Evropského parlamentu. V praxi se tak europoslanci zodpovídají ze své činnosti před svými voliči pouze ve velmi omezené míře. Podobné analýze jsou ovšem podrobeny i národní vlády. Byť vytvářejí složité struktury pro prosazení národních pozic v evropských záležitostech, nečiní tak na základě zřetelného mandátu od svých voličů. Kapitoly dvě až čtyři, tj. první tematicky zaměřené kapitoly, se zabývají zkoumáním argumentu, že EU jako systém vládnutí sui generis si vyžaduje i nový náhled na demokratické uspořádání a na uplatnění principu zodpovídání se, který by byl oproštěn od uvažování v národním kontextu. Kapitolou s nejširším kontextem a zároveň kapitolou nejobecnější je kapitola dva Zodpovídání ve světové politice od Roberta O. Koheana. Koheane v ní pojednává o možnosti uplatnit

81 demokratické principy v mezinárodní politice, která, jak píše, „nikdy nebyla doménou demokracie“ (s. 11). Na rozdíl od ostatních přispěvatelů do sborníku se Koheane nezaměřuje pouze na určitý výsek řetězce vztahů delegující – přijímatel mandátu, ale pokládá si obecnější otázku, před kým by se mezinárodní organizace měly zodpovídat a k čemu je to dobré. Principy zodpovídání pomáhají podle Koheana předcházet zneužití moci. Otázkou však je, jakým způsobem tyto principy uplatnit v mocensky asymetrické mezinárodní politice, v níž neexistují podmínky pro reprezentativní demokracii, tím méně pro demokracii přímou.2 Koheane vyjmenovává několik mechanismů, které lze za určitých okolností využít jako prevenci zneužití moci. Náleží k nim dohled těch, kteří moc na nadnárodní autoritu delegují, fiskální mechanismy, existence nadnárodní soudní instance, působení volného trhu, kontrola ze strany ostatních aktérů či snaha o uchování dobré pověsti. Přestože vyjmenované mechanismy pro uplatnění principů zodpovídání v mezinárodní politice lze považovat za slabší, tj. pomyslná světová veřejnost nemá možnost udělovat přímé sankce, vyznívá závěr Koheanovy stati nadějně. Doba rozmachu internetu napomáhá šíření a výměně informací, přičemž vyšší transparentnost rozvoji principů zodpovídání výrazně napomáhá. Kapitola třetí Zodpovídání se a demokracie od Heidruny Abromeit se již plně soustředí na kontext EU. Abromeit hned v úvodu stati zdůrazňuje, že pojmy zodpovídání se a demokracie nejsou identické a tudíž ani zaměnitelné. Vedle již klasické diskuze nad povahou demokratického deficitu EU, který spočívá v nedostatečné politizaci EU, se Abromeit zamýšlí i nad nejmenším společným jmenovatelem politických systémů běžně označovaných za moderní demokracie. Podkladem pro tuto úvahu je srovnání několika evropských demokracií (Francie, Nizozemska, Velké Británie a Švýcarska). V tomto

82


srovnání Abromeit usiluje o vyčlenění prvků predemokratické politické tradice, které se zachovaly do dnešních dnů, a vyvolávají proto mnohdy dojem, že se jedná o neoddělitelnou součást demokratické formy vlády. Podle Abromeit tedy není divu, že se diskuze o demokracii EU stáčí vždy stejným směrem, a to k volenému parlamentu a principům veřejného zodpovídání. Autorka však dospívá k závěru, že ani existence voleb ani povinnost zodpovídat se před občany nevede nutně k zajištění demokracie. V heterogenní Evropě (míněno EU), kde navíc neexistuje společný evropský démos, se jen stěží dosáhne skutečné demokracie založené na volbách. Abromeit dospívá k diskutabilnímu závěru, že cestou k tvorbě evropské demokracie může být rozvinutí prvků přímé demokracie. Nezabývá se však už podmínkami pro rozvoj přímé demokracie v EU ani otázkou, jakým způsobem může přímá demokracie v prostoru EU, na rozdíl od demokracie reprezentativní, překonat vnitřní heterogenitu a vytvořit společný démos. Napětí mezi legitimitou na vstupu a výstupu v kontextu evropské integrace rozebírá Sverker Gustavsson ve čtvrté kapitole Vymezení hranic pro únik před zodpovídáním se. Evropská integrace se vyvinula na základě vůle elit, nikoliv široké veřejnosti. Tento způsob geneze integraci jednou provždy poznamenal tendencí k vládě pro lid, spíše než k vládě lidu a skrze lid. Evropský systém vládnutí se tak v mnoha oblastech vyznačuje centralizovanou mocí, zatímco k zodpovídání za rozhodnutí této moci dochází na národní úrovni. Gustavsson se však ve svých doporučeních nepřiklání k radikálnímu mocenskému zlomu a přesunům moci jedním či druhým směrem (centralizaci či denacionalizaci). Výstupem jeho úvah je poněkud překvapivě pouhý důraz na princip předběžné opatrnosti. Hans Agné v páté kapitole Nenavratitelná moc a demokratické zodpovídání se polemizuje se zastánci myšlenky, že moc

1/2011

mezinárodních a nadnárodních institucí na ně byla delegována národními státy, a státy ji proto kdykoliv mohou žádat zpět. Agné tuto myšlenku systematicky vyvrací, neboť význam slova delegovat je v kontextu mezinárodní politiky značně posunut a neodpovídá nárokům kladeným na procedurální stránku demokracie. Procedurální koncepce demokracie se soustředí zejména na způsob, jakým se dospívá ke společným rozhodnutím. Podle této koncepce by mělo být možné vrátit výkon moci zpět dému. Agné diskutuje se zastánci představy, že nadnárodní instituce lze vnímat jako národní regulační agentury, které jsou k určitým aktivitám zmocněny, ale eventuálně mohou být o tento mandát připraveny. Množství mocenských autorit v mezinárodním prostoru znemožňuje mezinárodním institucím poslouchat pouze jednu z nich. Individuální stát v mezinárodním prostoru jednoduše nedisponuje stejnou mocenskou autoritou jako na národní úrovni. Některé druhy moci zase nemohou být národním státům navráceny jednoduše z toho důvodu, že jimi nikdy samy nedisponovaly. Christer Karlsson v kapitole Reforma smluv EU a zodpovídání se zkoumá, zda mají občané EU významný vliv na utváření „pravidel hry“, tedy na revizi smluvního základu EU. Podstatná část statě vyzvedává novou konventní metodu revize, která ve srovnání s mezivládními konferencemi umožňuje transparentnější jednání a širší demokratickou účast aktérů. V teorii je toto hledisko obhajitelné, příklad Evropského konventu pod vedením Giscarda d’Estainga však dokládá, že i konventní metoda může trpět podobnými nedemokratickými nešvary jako mezivládní konference – tedy zákulisním vyjednáváním, manipulací s agendou, nedostatečným a neúplným informováním veřejnosti, konsensuálním rozhodováním etc. Nejúžeji zaměřenou kapitolu sborníku představuje stať Thomase Larua Delegování na stálé zastoupení a mechanismy zodpovídání se. V jejím úvodu se čtenář navnadí,

RECENZE / REVIEWS

že kapitola pojedná o rozdílných modelech delegování mezi národními vládami a jejich stálými zastoupeními v Bruselu. Následně však zjišťuje, že se stať zaměřuje pouze na srovnání forem delegace u dvou států – Francie a Švédska. Důvody pro výběr těchto dvou států autor bohužel už neuvádí. Na této stati je navíc patrné, že je součástí širšího výzkumu (Larue se odvolává na svoji disertační práci), zvolený výsek ovšem dostatečně neobjasňuje postup zkoumání. Z vyvozených závěrů se čtenáři může dokonce zdát, že mnohé podstatné informace mu nebyly sděleny. Editorům sborníku navíc uniklo, že označení typů dohledu „policejní hlídka“ (police-patrol) či „hlášení požáru“ (fire alarm) nejsou čtenáři v této kapitole nijak objasněna, přičemž s jejich podrobnějším výkladem se čtenář setká až o dvě kapitoly dál. Osmá kapitola Spolupráce evropských zpravodajských služeb a zodpovídání se Thorstena Wetzlinga zkoumá oblast, u nichž se vyskytují značné demokratické nedostatky i na národní úrovni. Autor dospívá k nepříliš překvapivému závěru, že evropské zpravodajské agentury nejsou de facto podrobeny povinnosti zodpovídat se ze své činnosti, a to ani před Evropským parlamentem. Ten navíc v této oblasti postrádá potřebné pravomoci a nedisponuje ani odpovídající strukturou (výbory a odborným zázemím). Autor však na základě vsazených případových studií dokládá, že i pravomoci národních parlamentů kontrolovat činnost vlastních zpravodajských služeb jsou spíše formální a v praxi obtížně vykonatelné. Poukazuje i na šedé zóny mezinárodní zpravodajské spolupráce, kde se principy zodpovídání neuplatňují ani na evropské ani na národní úrovni. O evropské integraci se velmi často diskutuje v souvislosti s posilováním exekutivní moci vůči moci legislativní. V deváté kapitole Exekutivní moc a zodpovídání se v Evropské unii se Jonas Tallberg zaměřuje na tři nadnárodní instituce výkonné moci – Komisi, Evropskou centrální banku (ECB) a evrop-

83 ské regulační agentury. Výkon delegované moci Tallberg zkoumá jak z pohledu teorie racionální volby, tak i s ohledem na normativní otázky, které tato delegace implikuje v teorii demokracie. Tallberg si pokládá otázku, proč vůbec pán deleguje moc na správce a do jaké míry může této situace správce využít ve svůj vlastní prospěch. Tallberg rovněž tvrdí, že veškeré vztahy mezi pánem a správcem mají tendenci zahrnovat určitou míru volnosti jednání, jelikož mechanismy dohledu jsou nákladné a v mnoha ohledech obtížně proveditelné. Po srovnání mechanismů dohledů a zajištění principů zodpovídání u výše zmíněných tří institucí dospívá Tallberg k závěru, že nejvíce nezávislým exekutivním orgánem je ECB, která se však svým postavením příliš neliší od svých protějšků na národní úrovni. Evropské výkonné agentury a Komise jsou podřízeny důslednějšímu dohledu posilovanému prohlubujícím se procesem parlamentarizace EU. Desátá kapitola Evropská centrální banka – nezávislá a zodpovídající se? Od Daniela Naurina tematicky přímo navazuje na kapitolu předchozí. Autor se hlouběji zabývá dvěma tezemi. Ta první tvrdí, že negativnímu vztahu mezi nezávislostí a zodpovídáním se lze vyhnout. Tento argument zastává podle Naurina také ECB. Druhá pak spočívá v tvrzení, že ECB je podrobena dostatečnému demokratickému zodpovídání. Naurin ve stati dokládá, že ve výše zmíněné argumentaci představitelů ECB chybí jasná spojitost mezi principy zodpovídání a transparentností. Jedna věc je zveřejňovat informace (ty, které instituce uzná za vhodné, v míře podle její vůle), zodpovídat se před kvalitně informovanými občany je však druhá věc. Demokratická kontrola a zodpovídání ECB také úzce souvisí s otázkou hledání rovnováhy mezi tlakem na efektivitu výstupů ECB a naplněním procedurálních aspektů demokracie. V prvním případě jde o to, že ECB je podobně jako jiné instituce tohoto typu koncipována jako nezávislý expertní

84


orgán, aby jednala s ohledem na dlouhodobé zájmy občanů. Příliš velká nezávislost a víra v expertní potenciál jde na druhou stranu proti smyslu demokracie. Poslední dvě kapitoly se zaměřují na občanskou společnost, již pojímají jako vnějšího aktéra s potenciálem ovlivnit uplatnění principů zodpovídání v EU. Kapitola jedenáctá Participace občanské společnosti a zodpovídání Thomase Perssona zkoumá na příkladu tvorby politiky REACH myšlenku, že významnější zapojení aktérů občanské společnosti do tvorby politiky EU usnadní veřejnou kontrolu politického rozhodování, a napomůže tak uplatnění principů zodpovídání v praxi. Autor se při svém zkoumání taktéž pozastavuje nad tím, za jakých okolností lze vnímat organizovanou občanskou společnost jako agregát názorů občanů v nejširším slova smyslu. Neklade tedy automaticky rovnítko mezi občanskou společností a evropskými občany. Pozastavuje se také nad tím, že by větší míru zodpovídání měly zajistit organizace, které samy podobné veřejné kontrole nepodléhají. Podpora většího zapojení různých zájmových skupin do tvorby evropské politiky podle Perssona posiluje iluzi, že se tímto způsobem zlepšují mechanismy zodpovídání, zatímco skutečné problémy evropského vládnutí zůstávají skryty. Poslední tematicky zaměřená kapitola sborníku Zlepšování zodpovídání se v EU – potenciální role nevládních neziskových organizací od Louisy Parks v obecnější rovině rozvíjí myšlenky o možné roli organizací občanské společnosti v systému evropského vládnutí a podmínkách naplnění této jejich role. Význam neziskových organizací vidí autorka zejména v informacích, které tyto organizace shromažďují mezi svými příznivci a členy a následně vnášejí do procesu unijní normotvorby. Tyto organizace také doplňují systém brzd a protivah evropského vládnutí a případně ohlašují nepravosti, k nimž v systému dochází. Autorka své závěry do značné míry staví i na provedených řízených

1/2011

rozhovorech s reprezentanty organizovaných zájmů různého druhu. Z nich jednoznačně vyplývá několik již dřívějšími studiemi dokázaných poznatků. Náleží k nim mimo jiné informace o tom, že nejotevřenější institucí je Evropský parlament, že přístup ke Komisi závisí na dobrém jménu a reprezentativnosti organizace a že přístup na Radu je stále ještě podnikán převážně z národní úrovně. Závěrem lze říci, že navzdory tvrzení a přání editorů se sborník orientuje na čtenáře s pokročilou znalostí jak záležitostí EU, tak i teorie demokracie. Za cílovou skupinu čtenářů sborníku můžeme tedy označit poměrně úzkou skupinu politologů zaměřených zvláště na komparativní výzkum demokracie a na systém vládnutí EU. Příspěvky ve sborníku nadto obohatí i studenty evropských studií usilujících o pochopení podstaty tolik diskutovaného demokratického deficitu. Přes veškeré uvedené výhrady ke koncepci či obsahu sborníku je možné vznik tohoto díla ohodnotit velmi pozitivně, neboť jeho autorům se podařilo realizovat kvalitní a relevantní příspěvek do soudobé diskuze o úrovni demokracie v EU. Poznámky: 1. Uvedená definice naznačuje, že se jedná o širší koncept, než může obsáhnout termín „odpovědnost“ vyskytující se u oficiálních překladů evropských dokumentů (viz Evropská vládní moc – Bílá kniha, KOM(2001) 428). „Odpovědnost“ totiž vyjadřuje spíše jednosměrný charakter vztahu mezi X a Y, přičemž se tohoto slova často užívá pro označení vztahů opatrovnického charakteru, v nichž má Y nad X nějakou formu převahy (morální, sociální, věkové apod.). Obousměrnost vztahu X a Y lépe vyjadřují slova „zodpovídání se“ nebo přímo „skládání účtů“ či „zúčtování“. Přesněji to vystihuje proces, v němž X deleguje autoritu na Y, které smí dále delegovat autoritu na Z etc. Blíží se to i etymologii anglického originálu. Uplatnění posledně zmíněného termínu v kontextu teorie demokracie však komplikuje využívání slova „zúčtování“ v náboženské praxi, čímž toto slo-

RECENZE / REVIEWS

vo získalo nádech určitého radikalismu. S ohledem na praktické potřeby této recenze a snahu vyhnout se pojmové nejasnosti jsem zvolila pro překlad slova „accountability“ termínu „zodpovídání se“, případně méně přesného substantiva verbálního bez zvratného zájmena, tj. „zodpovídání“, jestliže nebylo z hlediska lingvistického jiné volby. 2. Koheane používá ve své stati slovních spojení „volební demokracie“ pro označení reprezentativní INdemokracie a „participativní demokracie“ pro označení demokracie přímé. Jana Zatloukalová Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity

Jan Bureš, Jakub Charvát, Petr Just a kol. LEVICE V ČESKÉ REPUBLICE A NA SLOVENSKU 1989–2009 Plzeň: Aleš Čeněk, 2010. 176 stran. Kolektivní monografie se pokouší shrnout vývoj a postavení levicových stran v Česku a na Slovensku v uplynulých dvaceti letech. Téma je to jistě zajímavé a významné. Většina českých i slovenských prací o politických stranách se syntetizujícími ambicemi se věnovala především stranickému systému jako celku. Existují publicistické i politologické texty věnované některým vybraným stranám (ODS, KSČM či moravské subjekty), avšak práce věnovaná levici jako celku poněkud scházela. Předkládaná kniha obsahuje řadu zajímavých příspěvků, ale jak bude ukázáno, určitou celostní ambici, kterou je možno vytušit z názvu knihy, nenaplňuje. Kniha se skládá z předmluvy, devíti kapitol a anglického resumé. Spojuje autory různých společenskovědních disciplin. Vedle politologů (Miroslav Novák, Jan Bureš, Petr Just, Vladimír Srb a další) jsou mezi autory

85 zastoupeni i filozofové (Erazim Kohák) a v osobách některých autorů i přímí aktéři vývoje současné české nekomunistické levice. Rubem tohoto přístupu je určitá tématická roztříštěnost a také ne zcela kompatibilní styl jednotlivých textů. Rovněž je škoda, že jednotlivé kapitoly nenabízejí komparaci české a slovenské levice, jakkoli by to bylo přínosné. První dvě kapitoly jsou spíše jakýmisi volnými eseji. Erazim Kohák se ve svém příspěvku pohybuje v žánru na pomezí intelektuální rozpravy a politické publicistiky. Formou historických reminiscencí a filozofických úvah poskytuje podněty k debatě o programové modernizaci ČSSD. To je samozřejmě zajímavé, ovšem spíše pro intelektuálněji založené levicové sympatizanty. Kohákův návrh na obohacení sociálnědemokratické rétorické a programové výbavy o důrazný environmentální prvek ovšem, dodáme-li pohled komparativního politologa, naráží na skutečnost, že u dlouhodobě nejúspěšnějších západoevropských sociálnědemokratických stran (a ty oprávněně zůstávají přinejmenším implicitně pro ČSSD vzorem) sice došlo k pootevření vrátek ekologické tématice, avšak místo vymezené otázkám životního prostředí v širším slova smyslu patří pouze k vedlejším prvkům jejich apelu na vesměs materiálně orientované sociálnědemokratické voliče. Rovněž Martin Profant zvolil spíše esejistický styl. Pokusil se o retrospektivní pohled na ČSSD raných 90. let. Text obsahuje řadu velmi zajímavých postřehů, ale celkově se zdá, že autor výrazně přecenil význam „antikomunistického konsensu“ a podcenil nelehké vnitřní hledání sebe sama samotné ČSSD. Souvisí to patrně s poněkud zjednodušujícím pojetím antikomunismu, které Profant nabízí. Příliš intenzivně se snaží negativně vymezit proti tomuto trendu české politiky jako takovému, což mu zabraňuje vzít v úvahu, že od dob, kdy Hannah Arendtová definovala antikomunismus v podmínkách

86


50. let, se přece jen neproměnil jenom komunismus, ale i zdroje, nástroje a repertoár jeho odpůrců. Jinak řečeno, Profant podcenil míru autentičnosti některých antikomunistických momentů 90. let, když se pokusil devalvovat všechny antikomunistické argumenty jako funkční deriváty dosluhujícího normalizačního komunismu. A ještě jinak řečeno: lze samozřejmě kritizovat Zemana, že si vybral ODS nejen jako svého hlavního protihráče, ale místy i spoluhráče, ovšem neměli bychom přitom podceňovat rizika spojená s alternativou – sblížením s KSČM již v 90. letech. Příspěvkem Miroslava Nováka komparujícím situaci české levice po roce 1989 s Maďarskem a Polskem se dostáváme ke standardnímu politologickému textu, prakticky jedinému, který provádí důsledné srovnávání v rámci středoevropské tranzice. V tomto ohledu je jen škoda, že Novák nezahrnul do svého příspěvku i Slovensko. Zajímavý je zejména závěr, v němž Novák velmi výstižně analyzuje dilema, před kterým současná ČSSD stojí. Novák má samozřejmě pravdu, když apeluje na změny volebního zákona a zlepšení koaliční kultury českých stran i před volbami. Obávám se však, že cestou bude spíše sbližování ČSSD a KSČM, než se středovými stranami, které nenabízejí velkou jistotu své vlastní voličské stability ani nejsou jednoduchými partnery pro vyjednání přijatelného kompromisu. Pak si lze jen přát, aby ČSSD postupovala v pokusu o sblížení s KSČM moudře a udržela si postavení jednoznačně silnějšího hráče. Petra Hirtlová a Vladimír Srb se věnovali (pro Srba) tradičnímu tématu vztahu české a slovenské levice k rozdělení ČSFR. Téma samo o sobě je patrně zajímavé, ovšem jedná se skutečně již „jen“ o součást soudobých dějin, nikoliv aktuální politiky. Krátký text obsahuje některá problematická místa. Označit HZDS raných 90. let bez dalšího za pravicovou stranu (s. 51) je přinejmenším sporné stejně jako hovořit o „československé“ levici

1/2011

v situaci dvou paralelně existujících stranických systémů. Celkově článek vlastně tvrdí, že rozdělení ČSFR bylo nelegitimní a že se na něm jako (přinejmenším) spoluviník podílela i česká a slovenská levice. To je samozřejmě zcela legitimní názor, ovšem jeho přínos z hlediska tématu knihy je dosti marginální. Jan Bureš se ve svém příspěvku naštěstí vrací do politologického hájemství a nabízí zajímavou studii reflektující nejen elektorát KSČM, ale i určitou bezradnost komunistů tváří v tvář nutnosti udržení funkčního kompromisu mezi neostalinismem na jedné straně a pragmatickou modernizací a umírňováním se na straně druhé. Bureš také svým textem de facto velmi vhodně doplnil Novákovy poznámky ohledně obtíží a slabin případné užší spolupráce mezi ČSSD a KSČM. V rozpacích lze stát před následujícím příspěvkem Petra Vyhnánka o mládežnických organizacích současné české levice. Jestliže Hirtlová a Srb byli mimo téma s přiměřeně zajímavým příspěvkem, drží se Vyhnánek sice v mezích tématu, avšak vyprodukoval zcela elementární popis, jakýsi referát na téma „co nabízejí webové stránky Mladých sociálních demokratů a Komunistického svazu mládeže“. Nenajdeme zde žádné srovnání obou organizací mezi sebou, žádná data týkající se členské základny, žádné relevantní informace o spolupráci mezi mládežníky a jejich „mateřskými“ stranami. Nabízí se otázka, co je vlastně ve věku internetu přidanou hodnotou takového popisu a odpověď se hledá skutečně obtížně. Zato Petr Just zpracoval pro knihu zajímavou a přehlednou sondu do dějin slovenské politiky 90. let, v níž ukazuje, kdo všechno si mohl činit nárok na adjektivum „levicový“ a proč byly vlastně všechny levicové slovenské strany této éry něčím specifické. Autorův přístup je vhodně zarámován do konceptu konfliktních linií a dobového fenoménu „mečiarismu“. Škoda jen, že Just ukončil svou analýzu rokem 2002 a že se nepokusil

RECENZE / REVIEWS

zhodnotit, co se ze specifické atmosféry slovenské levice 90. let přeneslo i současné slovenské politiky. Viera Zúborová přispěla do kolektivní monografie poněkud eklektickou etudou na téma vývoje levice na Slovensku s přihlédnutím k některým specifickým rysům. Naštěstí spíše doplňuje Justův text, než by jej přímo dublovala. V závěrečném příspěvku Pavel Hynčica vcelku zajímavě analyzoval paradoxy skutečné i zdánlivé provázející programatiku Smeru. Hynčica se pokusil Smer zasadit do komplexní struktury stranické soutěže. Bohužel však příspěvek trpí ne zcela jasnou konceptuální výbavou a zejména poměrně vágní představou, co autor vlastně myslí pod pojmem konfliktních linií. Čtenáři nezbývá, než uhadovat. Celkově můžeme předkládanou knihu označit za zajímavý pokus zmapovat a analyzovat vybrané problémy působení české a slovenské levice po roce 1989. Práce sice trpí tématickou i žánrovou roztříštěností a relativním nedostatkem komparativní perspektivy, přesto obsahuje řadu zajímavých textů, které bude třeba brát v dalších analýzách české a slovenské levice vážně. Vít Hloušek Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity

Rikard Bengtsson (red.): I EUROPAS TJÄNST. SVERIGES ORDFÖRANDESKAPET I EU 2009 Stockholm: SNS Förlag, 2010. 338 stran. V posledních letech začalo v politologické produkci přibývat rozsáhlejších publikací, jež se zaměřují na analýzu fenoménu předsednictví Rady EU. Příznačné je, že boom předsednického výzkumu začal ve Švédsku –

87 tedy v zemi, která tradičně preferuje spíše mezivládní a pozvolnější tempo evropské integrace. Právě předsednictví Rady EU je tradičně považováno za vlajkovou loď státy kontrolovaného budování Evropské unie. Skutečnost, že s moderním teoretickým výzkumem (a posléze také s popisem jednotlivých mandátů) předsednictví jsou spjata jména švédských politologů typu Jonase Tallberga, Ole Elgströma či Rikarda Bengtsson, proto není nikterak náhodná. Posledně jmenovaný politolog, který působí jako docent na Univerzitě v Lundu, je editorem sborníku, jenž se zaměřuje na analýzu švédského předsednictví Rady EU z druhé poloviny roku 2009. Rikard Bengtsson se autorsky podílel již na sborníku, který při příležitosti prvního švédského předsednictví (z roku 2001) redigoval Jonas Tallberg. V případě recenzované knihy se role symbolicky prohodily, protože Jonas Tallberg, jeden z nejznámějších současných švédských politologů, se na knize podílel jako spoluautor (právě s Rikardem Bengtssonem) poslední kapitoly, srovnávající první a druhé švédské předsednictví. Sborník, jehož titul lze předložit jako „ve službách Evropy“ (čtenář se neubrání paralela s bondovským „ve službách Jejího veličenstva“), se skládá (kromě předmluvy a již zmíněného komparativního závěru) ze dvou částí. První se v pěti kapitolách zaměřuje na analýzu klíčových priorit švédského předsednictví – agendu ochrany klimatu (kapitola 1), ekonomickou krizi (kapitola 2), migrační politiku (kapitola 3), regionální priority (kapitola 4) a zahraničně-politickou agendu. Kniha v této souvislosti kopíruje strukturu programu švédského předsednictví, které deskriptivně analyzuje. Druhý úsek publikace se ve čtveřici kapitol zaměřuje na analýzu procesních stránek předsednictví – autoři se konkrétně zabývají chováním Švédska v institucionálním procesu EU (kapitola 6), rolí vnitřní politiky pro švédské předsednictví (kapitola 7), předsednickou organizací

88


(kapitola 8) a konečně mediálním obrazem předsednictví (kapitola 9). Sborník rámují dvě kapitoly – úvod, popisující design obsahových kapitol a glosující švédské předsednictví en bloc a závěrečná kapitola, jež srovnává první a druhé švédské předsednictví. Zatímco teoretický výzkum předsednictví lze velmi zajímavě provádět aplikací rozličných konceptů (například teorií mezinárodního vyjednávání, či neoinstitucionálních východisek), jednotlivé mandáty se roubování na abstraktnější východiska vzpínají. Také Bengtssonův sborník se proto ubírá cestou deskriptivní analýzy, která se zaměřuje na vysvětlení výsledků předsednictví, důležitých událostí či okolností, jež švédský mandát provázely. Jakkoliv se toto nastavení může zdát málo ambiciózní a metodologicky triviální, kvalitně provedená deskriptivní analýza se rozhodně ukazuje být pro analýzu jednotlivých předsednictví lepším nástrojem než krkolomné aplikace problematických konceptů. V souvislosti s obsahem recenzovaného sborníku nemá smysl reprodukovat jednotlivé kapitoly – jejich tituly k němu jasně odkazují a autoři se zadaných témat drží. Byť se na celé knize podílelo 12 autorů, kapitoly si drží společný styl a publikace tak působí uceleně. Asi jediným rušivým jevem některých úseků knihy tak je příliš jemná strukturace konkrétních kapitol na velké množství podkapitol, které mnohdy nepřesáhnou jednu či dvě stránky. Pro orientaci by také bylo jednodušší, kdyby autoři nadpisy a podnadpisy číslovali. Kromě obsahu, kdy by jednotlivé kapitoly bez potíží obstály jako samostatné studie, je na knize velmi zajímavý její styl. Jednotlivé

1/2011

texty jsou napsány velmi lehkým a přístupným jazykem, který knihu činí ve švédském prostředí přístupnou také těm, kteří se nepohybují v unijních či národně politických strukturách. Velmi rozumně a nenásilně jsou v knize používány odkazy na další zdroje, na druhou stranu se jedná o relevantní a zvědavého čtenáře uspokojující reference. Proč na tyto body recenzent poukazuje? V českém politologickém prostředí je totiž častým jevem, že analýzy a odborné studie jsou zpracovávány buď nesrozumitelným či šroubovaným jazykem, přeplněny mnohdy zbytečnými odkazy a logicky tak nejsou schopny oslovit širší komunitu čtenářů. Bengtssonův sborník přesvědčivě dokládá, že termín „vědecký“ se v žádném případě nerovná a nemusí rovnat slovu „nesrozumitelný“. Pro českého čtenáře je jistě velkou překážkou skutečnost, že recenzovaná kniha vyšla v jazyce, který je těžko přístupný a osloví jen velmi omezenou komunitu. Je to škoda, protože publikace má ve svém obsahu jak zajímavé kapitoly (namátkou například o mediální reflexi jako důležité součásti předsednictví, přínosná je také závěrečná srovnávací kapitola), tak obstojí jako celek. Zájemcům o severskou politologii, vládnoucím švédštinou, lze knihu jednoznačně doporučit. Přínosný je text také pro jazykově vybavené výzkumníky, kteří se zajímají o předsednictví Rady EU či instituce EU. Pro ostatní čtenáře Politologického časopisu se recenze pokoušela sdělit, že hodnotná a vědecky cenná díla nemusí nutně vycházet jen v angličtině, ale že je lze nalézt a vytvářet také v národním jazyce daného badatele. Petr Kaniok Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity

PETR KRATOCHVÍL, ONDŘEJ ŠIMON EU jako aktér: Analýza uznání jako dimenze aktérství Evropské unie... 3

Recommend Documents