Vrbenský měsíčník Církve adventistů sedmého dne
Život je jako růže Život je jako růže krásná, ale trnitá, učte se lidé dívat na květy, kdo květů všímá si a přes trní jít odmítá, toho Bůh svoji láskou posvětí. Pak naše srdce plné květů – vzácných slov, pohladí ty, kdo druhým závidí, vždyť Bůh chce všechny pozvat domů – pod svůj krov, lásku dát lidem, co ji nevidí. Pojď prohlédnout si těch květů krásu nádhernou, a potom z velké Boží milosti sám poznáš jeho lásku blízkou a tak důvěrnou, v srdci se květ lásky uhostí.
2/2012
Podívej, v trní právě krásná růže rozkvétá, to z kříže k Tobě volá k tobě Boží Syn, neboj se, já tě znám a půjdu s tebou do světa, pro květy skryté v trní jejich vin. Znám louku plnou květů, které nikdy nevadnou, kde růže nikoho už nezraní, možná, že pro mnohé ta cesta zdá se být nesnadnou, a přece, všichni jsme tam pozvaní. Život je jako růže krásná, ale trnitá, učte se lidé dívat na květy, kdo květů všímá si a přes trní jít odmítá, toho Bůh svoji láskou posvětí. Autor: Petr Hoff
Úvodní slovo šéfredaktora Milé sestry, milí bratři, srdečně Vás vítám u nového, únorového čísla našeho sborového časopisu. Musím přiznat, že alespoň v skrytu duše doufám, že se na každé nové číslo těšíte a máte z něj takovou radost, jako já! Také mám dobrý pocit z toho, že únorový úvodník už píši opět já. V prosinci jsem řešila svou osobní krizi a tak jsem požádala Petra Grunta, aby se úvodu do lednového čísla ujal za mne. A tímto mu také děkuji!! Ve chvíli, kdy píšu tuto promluvu k Vám, prožívá mnoho lidí v našem městě těžké a smutné chvíle. Jistě všichni víte o požáru na ulici Krejčího, kde přišlo o střechu nad hlavou mnoho rodin a ztratilo také veškerý svůj majetek. A já si najednou uvědomila, že to, co jsem ztratila a řešila v prosinci, je proti tomu vlastně maličkost. A tak mi najednou na mysli vytanulo - „ vždyť, já mohu být vlastně šťastná, že se o mne Bůh stará a že nejsem v situaci těch nešťastných lidí “, a vzápětí přicházela další a další myšlenka... My i lidé, které postihl požár, musíme děkovat Pánu za to, že zůstali živí a zdraví. Je až neskutečné, za co všechno můžeme a musíme být Pánu Bohu vděčni, za co mu můžeme vzdávat díky, jak se můžeme radovat z každého dne, který zde můžeme prožít. Za to, že ráno vyjde slunce a můžeme pozorovat krásy přírody kolem sebe, za to, že děti mohou jít do školy, učit se a že není až tak důležité, kolik máme peněz na účtu, ale kolik máme přátel, kamarádů a laskavých lidí kolem sebe. Že máme šaty, které si můžeme obléknout, potraviny, které nasytí naše těla a vodu, bez které nemůžeme žít. Jistě totiž všichni víme, že jsou na Zemi taková místa, kde lidé umírají hladem a žízní. Jedna paní v nemocnici mi kdysi řekla větu, kterou si budu už navždy pamatovat. „ŠTĚSTÍ JE SCHOPNOST BÝT SPOKOJENÝ S TÍM, CO MÁM“. Bylo to v době, kdy jsem byla ještě nevěřící a o Bohu skoro nic nevěděla, proto mne ta věta v prvním okamžiku nijak zvlášť neoslovila. Když jsem o ní ovšem teď po letech začala znovu přemýšlet, zjistila jsem, že je to jednoduchý a přitom geniální recept na štěstí ! A to vám za celý redakční tým přeji i já. Katka ŠVANCAROVÁ – šéfredaktorka ☺
Život s vírou Společnost prochází neustálými změnami a církev stejně tak. Svůj pohled na vývoj církve nám nabídla s. Olinka Gryczová. Autor: Mirek Bukur
Jak vnímáš sobotní bohoslužbu a) dnes, b) v době před sametovou revolucí? Rozdíl mezi bohoslužbou dnes a předtím je ten, že chodit do sobotního shromáždění vyžado- valo dříve kus odvahy. Hlásit se k víře, to znamenalo počítat s tím, že se třeba děti nedostanou na školu atd. Já jsem se sice na gymnázium dostala díky tomu, že tatínek byl jeden z prvních komunistů, ale ředitel gymnázia si mě při vypisování přihlášky na vysokou zavolal a řekl, že mi nedá doporučení, že kdybych radši chodila do hospody, ale podporovat zpátečnickou ideologii, že nebude. Tak jsem se na vysokou školu nedostala a život mi musel připravit vysokou školu sám a jinak. Do sobotního shromáždění jsme se těšili, rádi jsme se se všemi viděli a zpívali jsme z plných plic písničky při kytaře, až se lidé na chodníku zastavovali a poslouchali. Jezdili jsme tehdy do sboru do Krnova. Dnes sice máme náboženskou svobodu, ale od klavíru slyším, že stále zpíváme z plných plic, protože problémů neubývá, jenom se převlékly do jiných šatů a Pána Boha potřebujeme zrovna tak moc jako dřív.
Jaká vidíš pozitiva a naopak negativa v sobotní bohoslužbě a) dnes, b) v době před sametovou revolucí? Já v tom moc rozdíl nevidím. Ten kdo miluje pravdu - nemůže jinak - ani teď ani před revolucí. A kdo je vděčný Pánu Bohu, snaží se přispívat do bohoslužby bez ohledu na to, v které době žije. Ale když tak vzpomínám - zažili jsme i spoustu legrací, dělávaly se například tábory pro děti pod hlavičkou skauta, protože církevní být nesměly a my jako děti jsme si to užívaly, že máme tajemství! ... a to nás sbližovalo. Co mi dává víra dnes - v mládí? Bůh je pro mě úžasná autorita, která drží celý vesmír v jeho řádu a zároveň bytost, která mi rozumí úplně nejvíc ze všech bytostí na světě a zná mě líp než se znám já. Proto k Němu chodím pro radu a pomoc, protože On vidí dál než já a chválím ho, protože mě naučil dívat se kolem sebe a vnímat věci, které bych jinak nevnímala. Také mě vychovává - celý život - společně s našimi dětmi. Teď se dívám, že jsem to měla rozdělit - dnes a v mládí - ale já si připadám stále mladá , takže to platí stále.
Co všechno nás učiní dlouhodobě šťastnými? "Vždyť víš, štěstí je krásná věc..," zpívá se v notoricky známé písni. Nejspíš právě proto tráví vědci celé roky tím, že zkoumají, jak k němu dospět a jak si jej udržet. Co nás tedy podle nich činí nejvíce šťastnými a proč je štěstí víc, než "jen" krásný pocit? Na podobnou otázku nejspíš nelze najít jednoznačnou a ucelenou odpověď. Pokouší se o to alespoň dílčí, někdy lehce bizarní průzkumy, které cituje server Daily Mail. Např. vědci z Univerzity of Illinois přišli s výzkumem, který dokazuje, že lidé, kteří jsou šťastní a smýšlejí pozitivně, žijí mnohem déle. Přinesli přitom jasné a přesvědčivé důkazy, že štěstí je klíčové pro lepší zdravotní stav a delší život. Rodinné štěstí Minulý měsíc zase britská studie, sledující členy 40 000 domácností po celé zemi, došla k závěru, že klíčem ke štěstí je jíst společně s rodinou alespoň třikrát týdně. Tato praxe totiž pomáhá vybudovat silné pouto mezi rodiči a jejich dětmi, což všechny činí šťastnými. Ze studie pak vyplynulo, že šťastnějšími páry jsou páry manželské. Nejšťastnější jsou pak bezdětní manželé s vysokoškolským vzděláním. Muž pracuje a pár spolu žije méně než pět let. Po tomto okamžiku ovšem pocit štěstí klesá. Pozoruhodné je to, že u žen mnohem strměji, než u mužů. Nejšťastnější děti vyrůstají v úplné rodině, kde jsou partneři spokojení se svým vztahem, mezi sourozenci neexistuje "domácí" šikana, nehádají se často s rodiči a alespoň s jedním z nich mohou diskutovat o důležitých otázkách. Děti vyrůstající v neúplné rodině jsou nešťastnější, než děti vyrůstající v chudobě. Největší štěstí přichází po padesátce O tom, zda budete v životě šťastní, se ale podle některých vědců rozhoduje už v okamžiku narození. Odborníci z Metropolitan University v Manchsteru se domnívají, že to, jak budete jako jednotlivci šťastní, ovlivní vaše jméno. Podle jejich výzkumu si například v roce 2009 nejvíce šťastného života užívali lidé se jmény Judy a Joshua, naopak Ben, Andrew a Edward na tom byli nejhůře. Pokud už máte mládí za sebou a myslíte, že ty nejšťastnější chvilky už jste prožili, nenechte se mýlit. Studie odborníků ze Stony Brook University v New Yorku tvrdí, že to největší štěstí přichází až po padesátce. Souvisí to s úbytkem starostí, stresu, hněvu a strachu. Lidé si začínají uvědomovat svůj omezený čas, přestávají tolik vnímat negativní věci a soustředí se na pozitiva, jako jsou rodina a přátelé. Ze stejného průzkumu také vyplynulo, že muži jsou obecně šťastnější. Ženy totiž trpí starostmi a smutkem mnohem více než oni, a to ve všech věkových kategoriích.
... ale prachy si za něj nekoupíš... Navzdory tomu, že peníze hýbou světem, nejsou podle vědců v žádném případě klíčem ke štěstí. V roce 2008 britský Úřad pro národní statistiku zjistil, že britské rodiny jsou až dvakrát bohatší a zdravější než před dvaceti lety, ale nejsou o nic šťastnější. Jedná se o takzvaný Easterlinův Paradox, kdy pocit štěstí při dosažení určité výše bohatství už nestoupá. Emoční komfort, tedy pocit štěstí, prý kulminuje na platové hranici 75 000 dolarů ročně (asi 120 000 korun měsíčně), alespoň tedy u Američanů. Kdo bere ještě víc, je sice spokojenější, ale pocit štěstí už si nevylepší. Nicméně jiné studie zjistily, že za peníze se štěstí koupit dá. Ale musíte své jmění utrácet moudře. Například dobrá dovolená pozvedne úroveň vašeho pocitu štěstí až do doby dvou měsíců po návratu. Ale tato dovolená musí být velmi relaxační. Čtrnáctidenní volno může v mnohých vyvolat stres z návratu do práce, proto vědci doporučují raději větší množství krátkých dovolených. Zdroj: Novinky.cz
Co je štěstí ……?
Víš co je štěstí ? Je to dům, auto a chata? Ne, štěstí je dětství, Když máma je i táta. Víš co je štěstí ? Když máš peněz jako smetí ? Ne, štěstí je rodina, Jsou to tváře rozesmátých dětí. Co je štěstí … ? Víš co je štěstí ? Když slibuje Ti někdo modré z nebe? Ne, štěstí je když máš hodně lidí kolem sebe. Štěstí je, když pro někoho něco znamenáš. Když někomu radost uděláš. Když o někoho opřít se můžeš. Když ochotně každému pomůžeš.
Když někdo rád vzpomene s Když někdo rád vzpomene si na toho, co máš. Když lepšího už nic nehledáš. Když vůbec nevíš, co je závist. Když nemáš v srdci svém nenávist. Když i přes slzy dokážeš se smát. Když Tě má někdo doopravdy rád. Když umíš odpouštět a taky snít. Štěstí je to, co každý člověk chtěl by mít. Ne však každý o štěstí, má stejnou představu. Někomu stačí málo, někdo chce bohatství a slávu. Někdo zas touží po tom, co zrovna druhý má. Proto mnoho lidí štěstí vůbec nepozná. e.
„Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.“ (Řím 1,20) Stačí pro vznik života elektrický výboj procházející správnou směsí chemikálií? Mohly se bílkoviny samovolně utvořit v prapůvodní "organické polévce"? Mohou vzniknout mimo živé buňky? Co všechno je zapotřebí, aby vznikla fungující bílkovina ve správnou dobu na správném místě? Jak složitý je to proces? Je existence bílkovin ohromujícím důkazem pro existenci Stvořitele?
Stvořil Bůh život? Zeptej se bílkovin... V roce 1953 uskutečnil Stanley Miller experiment, který převrátil svět. Ukázal, že elektrický výboj, který projde určitou směsí plynů, utvoří některé aminokyseliny - stavební bloky bílkovin, které jsou hlavními složkami živých buněk. Pouze na tomto základě nás začaly učebnice biologie učit, že aminokyseliny byly koncentrovány v prapůvodní „organické polévce“, potom spojeny dohromady, aby utvořily bílkoviny. Učebnice začaly tvrdit, že tyto bílkoviny se spojily s DNA a zformovaly buňky. Ateisté se zaradovali. Pro vznik života už není potřeba Stvořitele! Bohu nemusí být na vzniku života přiznán žádný podíl. Vědecké důkazy skoncovaly s náboženským tmářstvím a pověrami... Opravdu? Problém je, že aminokyseliny se „nespojují“, aby vytvořily bílkoviny! Živé buňky jsou jediným místem v přírodě, kde jsou bílkoviny tvořeny, Jedině živé buňky totiž obsahují informaci, jak pro každou jednotlivou bílkovinu aminokyseliny správně uspořádat a mají malinké nástroje, kterými je spojují dohromady. Žádná bílkovina v přírodě se nevytvořila mimo již živou buňku. Nikdy se nic takového nestalo! Až budete číst jednotlivé důkazy předkládané v tomto článku, ptejte se sami sebe: „Který pohled tento důkaz podporuje? Vznikl život sám od sebe v „organické polévce“, nebo je tvůrcem života Bůh?“
Problémy, problémy, problémy... Existují dva druhy aminokyselin – polovina je nazývána levotočivé a polovina pravotočivé. Pouze levotočivé aminokyseliny fungují v živých organismech. Bílkoviny, které obsahují jakékoliv pravotočivé aminokyseliny, mají špatný tvar a nenapojí se správně na bílkoviny kolem nich. Je to jako když vezmete dílek puzzle, přetočíte ho horní stranou dolů a pokusíte se ho vrátit zpátky do skládačky. Je to ta samá velikost a tvar, ale nebude pasovat. Aminokyseliny vytvořené v přírodě nebo v experimentech podobných tomu Millerovu nemohou tvořit bílkoviny živých organismů, protože polovina z nich je levotočivá a polovina pravotočivá. Toto je důkaz, který když přidáme k faktu, že bílkoviny se nikdy netvoří mimo buňky, ukazuje ještě jasněji, že život nemohl vzniknout z „organické polévky“. Přes velkou složitost celého procesu mohou živé buňky tvořit bílkoviny - mají pro to totiž potřebné mechanismy. Jeden druh RNA přečte informace z DNA, aby mohly být levotočivé aminokyseliny spojeny v přesném pořadí a vytvořit určitou bílkovinu. Aminokyseliny jsou poté spojeny dohromady „molekulárním strojem“, utvořeným z jiného druhu RNA a několika bílkovin. Každá živá buňka má mnoho druhů těchto „molekulárních strojů“. Je logické, že neexistují žádné stroje, které by neměly inteligentního projektanta. Všechny tyto buněčné „stroje“ jsou tedy logickým důkazem inteligentního Stvořitele... Vědci 40 nebo 50 let lidem tvrdili, že život začal, když se aminokyseliny spojily dohromady v „organické polévce“ v oceánu a utvořily bílkoviny. Tuto tezi však opouštějí už i ateisté. Proč? Pokračování na str. 7
•
Aminokyseliny se v oceánu nekoncentrují. Rozpouštějí se a ničí.
•
• •
Aminokyseliny se mimo živé buňky nespojují dohromady, aby utvořily bílkoviny. A to dokonce ani tehdy, když jim vědci ze všech sil pomáhají a namíchají dokonalou „organickou polévku“ jen ze správných levotočivých aminokyselin. I kdyby se mohly sloučit správné levotočivé aminokyseliny, nebylo by to ve správném pořadí. To je v živých organismech zakódované v DNA a čtené složitým systémem, který vyžaduje již existující bílkoviny! Bílkoviny se v prapůvodní polévce nemohly spojovat s DNA, protože DNA se také mimo živé buňky netvoří. Dokonce ani vědci nejsou schopni DNA ve svých laboratořích vytvořit!
Argumentace, která přesvědčila dvě generace, že život vznikl bez zásahu Stvořitele, se ukázala naprosto chybná. To, že jsou v posledních letech tyto argumenty opouštěny, není jen proto, že existují zdrcující důkazy o jejich nepravdivosti. Falešná teze mohla být opuštěna, protože ateisté mají novou teorii – život nevznikl díky bílkovinám, ale díky RNA. Počáteční makromolekuly prý byly složené z RNA a tato RNA později katalyzovala formaci bílkovin. Teorie vzniku života se tedy pozměnila, ale hlavní dogma zůstalo stejné: Pro vznik života není potřeba inteligentního Stvořitele. Jenže je tu problém. Ani RNA se nemohla utvořit v prapůvodní „organické polévce“. Stejně jako DNA ani RNA nemůže vzniknout mimo živé buňky. Ani vědcům se ještě nepodařilo RNA vytvořit... RNA dělá problémy. Nejenže se nemůže zformovat jinde, než v živých buňkách, ale také obsahuje cukry, které musí být všechny pravotočivé. Pokud by se v RNA objevily levotočivé cukry, RNA by nefungovala, i kdyby se mohla zformovat. Učebnice tato fakta nezmiňují. Naopak – popisují tvorbu RNA jako poměrně jednoduchou, stejně jako předešlým generacím studentům tvrdili totéž o tvorbě bílkovin. Uvedu příklad: „Nejprve se RNA nukleotidy zformovaly z jednoduchých plynných molekul podobně, jako v pokusech podobných těm, které provedli Miller a Urey. Nukleotidy poté samovolně utvořily malé řetězce... Tyto malé řetězce byly schopné dělat své vlastní kopie. Jakmile se objevily takovéto reprodukující se molekuly, přirozený výběr a evoluce se stávají možnými.“ (Holt, Annotated Teacher`s Edition, Biology, Visualizing Life, 1994, str. 201) Toto není věda, ale sci-fi. Vědci opakovali pokusy Stanleyho Millera a jeho učitele Ureyho mnohokrát a v různých obměnách. Ani RNA ani nukleotidy, jejich stavební kameny, se nikdy nevytvořily. Nukleotidy si samozřejmě ani nedokázaly vyfiltrovat všechny pravotočivé cukry, které potřebují pro svou funkčnost... Ať tvrdí učebnice cokoliv, faktem zůstává, že ani po letech výzkumů se vědcům nepodařilo donutit RNA, aby se spontánně vytvořila, nebo aby katalyzovala tvorbu bílkovin. Jediným místem, kde je možná tvorba RNA a nukleotidů tak zůstává pouze živá buňka. Vezmete v úvahu vědecké důkazy, nebo před nimi budete raději zavírat oči, abyste nemuseli přijmout fakt, že život nemohl vzniknout samovolně? Ještě jednou opakuji, že je vědecky dokázané a ověřitelné, že RNA se (stejně jako bílkoviny) nemůže zformovat vně živých buněk. Bílkoviny přitom zajišťují funkčnost buňky pod vedením a s pomocí RNA a DNA. Všechny tři jsou často pro jejich velikost a složitost nazývány makromolekuly. Ať už je váš názor na vznik bílkovin jakýkoliv, jedna věc je jistá – bílkoviny jsou základními složkami živých buněk a pokud chceme seriózně zkoumat původ života, měli bychom se jimi vážně zaobírat. Než se ale do zkoumání pustíte, musím vás varovat: bílkoviny poskytují mocný vědecký důkaz, že živé organismy mají svého inteligentního Stvořitele! Pokračování na str. 13
Boží cesty jsou nevyzpytatelné Když si před několika lety bratr koupil počítač, našel si v sousední pražské čtvrti servis, kterému zůstal po celou dobu věrný. Počítač se ho něco nazlobil. Hned bylo potřeba opatřit nový software, bezpečnější antivirový program, porouchal se hardware nebo si dokonce v bytě zařádil výboj blesku. Slovo dalo slovo a při řeči docházelo i na náboženské otázky. Při jedné z návštěv se opravář pochlubil, že pravidelně poslouchá vysílání Hope TV. A jak k němu přišel? Všiml si totiž, že má bratr uprostřed obrazovky, na důležitém místě, kde nebylo nic jiného, tento odkaz a zapracovala zvědavost. Ubíhaly dny i týdny a při jedné z dalších návštěv se opravář nechal slyšet: „V sobotu nepracuji“. „Prosím?“, reagoval udiveně bratr. Ono „v sobotu nepracuji“, zaznělo z úst opraváře ve chvíli, kdy bratr scházel se schodů a opouštěl dům. Jeho zrak ulpěl na otevíracích hodinách opravny na dveřích firmy, kde v kolonce sobota stálo ZAVŘENO. Uběhl nejméně další rok, když se bratr vracel z prohlídky rezervace (působí jako dobrovolný ochránce přírody) a projížděl blízko místa, kam odnáší svůj počítač. Nějaký vnitřní hlas mu říkal „ zajeď tam“, „zajeď tam“, „zajeď tam“. Nic nepotřeboval, počítač u sebe neměl, chvíli váhal. Nakonec zajel a zazvonil u dveří. Oči muže se rozzářily. Vyprávěl, jak sleduje s manželkou pravidelně sobotní bohoslužbu a marně hledá mezi shromážděnými svého zákazníka. A tak bratr vysvětloval, že jeho místo uprostřed shromáždění uniká zvědavému oku televizní kamery. Muž pozval bratra do své dílny, která byla plná překvapení. Na stole ležel lístek s modlitbou Otče náš, vedle ležela kniha Velký spor věků. Objednal si ji přes moravské adventní internetové stránky. Po té muž ukazoval spoustu www stránek, které navštěvuje. Na jedné z nich bratr poznal svého kazatele bratra Cepla. Mezi oblíbenými odkazy na www stránky, z nichž většina souvisí s adventisty, byl mimo jiné odkaz na parafrázovaný překlad Bible. „Také si na facebooku dopisuji a diskutuji s jednou adventistkou z Příbrami“, svěřil se muž bratrovi. „Ten člověk mluví, jako by byl adventista a při tom nikdy nebyl ve sboru“, řekl mi bratr a pokračoval ve svém vyprávění. „ On už diskutuje o náboženství se čtyřmi dalšími lidmi. Stahuje, vypaluje a rozdává CD s biblickými tématy.“ „To je starší člověk?“, ptám se na závěr našeho rozhovoru. „Kdepak, zní bratrova odpověď. Padesát mu určitě ještě není.“ „Víš, silně mi to připomíná, jak poznával před mnoha desítkami let pravdu náš tatínek. Jen místo počítače bylo prostředníkem obyčejné kolo. Pořád potřebovalo nějakou opravu“, ukončil své vyprávění bratr. A já jen dodávám, že tehdy to bylo naopak. Tím opravářem kol byl adventista a tatínek jeho zákazník.
Autor: Helena Rusková
Slaďoučká stévie Stévie, bylinka pocházející z Paraguaye, vyniká pozoruhodně sladkými listy. V časech, kdy jsou alternativní sladidla vyhledávaným zbožím, se stévie objevuje na scéně jako důležitý hráč. Tato náhražka cukru je totiž zcela přírodní a neobsahuje žádné kalorie. Vodní výtažky ze stévie jsou navíc až třistakrát sladší než sacharóza (běžný cukr) a jejich chuť vydrží na jazyku déle, než je tomu v případě sacharózy. Sladká chuť je výsledkem obsahu dvou podobných glykosidů (steviosidu a rebaudiosidu A), které se nalézají v listech této rostlinky. Užitečná pro cukrovkáře a při vysokém krevním tlaku? Obyvatelé Brazílie a Paraguaye užívají již celá staletí stévie při léčbě cukrovky II. typu a jako sladidla do medicínských čajů podávaných při různých onemocněních. Stévie má zanedbatelný účinek na hladinu krevního cukru; je tak atraktivní jako přírodní sladidlo při léčbě cukrovky a metabolického syndromu. Používá se také při dietách s omezením množství uhlohydrátů (sacharidů). Rok trvající studie v nedávné době odhalila, že pacienti s hypertenzí, kteří třikrát denně užívali 250 mg steviosidu, zaznamenali desetiprocentní snížení krevního tlaku. Stévie se používá již řadu let v Japonsku, Číně a v Koreji, kde se přidává do potravin a limonád namísto umělých sladidel sacharinu a cyklamátu, u nichž existuje podezření, že se jedná o karcinogeny. Po celá staletí stévii užívají i v zemích Jižní Ameriky. Široké používání stévie nepřineslo žádné zřejmé škodlivé účinky. Prohlášení o bezpečnosti: Světová zdravotnická organizace (WHO) se v roce 2006 stévií zabývala a nezjistila žádné známky toho, že by tato bylinka vyvolávala jakoukoliv karcinogenní aktivitu. Právě probíhající výzkum potvrdí, zda neexistuje u člověka riziko při dlouhodobém užívání. Stévie na vašem jídelním stole: Stévie je již určitou dobu prodávána ve Spojených státech jako výživový doplněk. Nedávno byla schválena jako sladidlo, které se dá používat v potravinách i nápojích. Stévie se dá zakoupit v tekuté anebo práškové podobě. (Vzhledem k tomu, že stévie je tak intenzívně sladká, prášek bývá často ředěn určitými činidly a vlákninou, aby bylo použití tohoto sladidla jednodušší). Izolování rebaudiosidu A ze stévie mělo za následek vytvoření nového výrobku, který je intenzívně sladký, ale bez hořké pachuti. Tento nový produkt se prodává pod názvem Rebiana. Coca-Cola i Pepsi-Cola v nedávné době oznámily, že začnou stévii používat; není pochyb o tom, že je brzy budou následovat i další výrobci. Stévie je bezpečnou alternativou k cukru. Měla by být nicméně - podobně jako všechna sladidla užívána s mírou. Autor: Dr. Winston Craig je profesorem výživy na Andrews University v Berrien Springs. Zdroj: Magazín zdraví
Mrkev obecná (Daucus carota) je rostlina z čeledi miříkovitých, pěstovaná jako kořenová zelenina. Blízkým příbuzným mrkve je pastinák. Mrkev je dvouletá rostlina, která první rok svého života vytváří přízemní růžici listů a v mohutném hlavním kořeni shromažďuje živiny. Druhý rok vyžene lodyhu s okoličnatým květenstvím. Rostlina pochází z jižní Asie, z oblasti Afghánistánu, Íránu a Pákistánu, kde ještě přežívají její divocí a nezkultivovaní zástupci. Obsahuje dimery vitamínu A zodpovědné za červenou barvu kořene. Dále je bohatá na vlákniny a antioxidanty. Po chemické stránce byla podrobně prozkoumána a v jejím kořenu a semenech bylo nalezeno několik set různých chemických sloučenin Mrkev má vysoký obsah provitamínu A, asi 10 mg ve 100 g kořene, který je důležitým antioxidantem. Dále obsahuje i vitamíny řady B, C, E, H, kyselinu listovou, pantotenovou, křemičitou, pektinové látky a silice. Z dalších látek je v ní obsažen draslík, sodík, vápník, hořčík, fosfor, síra, mangan, železo, měď a zinek. Jako droga se sbírá její kořen, semena a výjimečně i nať. Mrkev se používá v léčitelství jako močopudný a projímavý prostředek, při šerosleposti, močových kamenech a revmatických zánětech kloubů. Šťáva z kořene pomáhá také při ischemické chorobě srdeční. Mrkev obsahuje důležitou vlákninu a podporuje vylučování cholesterolu z těla. V únoru 2005 bylo zjištěno, že látka falkarinol (falcarinol), obsažená v mrkvi, může snižovat rozvoj rakoviny.
Jako mrkev karotka se označují rané odrůdy mrkve, obvykle s tupě zakončeným a kratším kořenem. Má lepší chuťové vlastnosti a vyšší obsah cukrů. Spotřebovávají se především v čerstvém stavu. Polopozdní a pozdní odrůdy mrkve mají většinou kořen vřetenovitého tvaru a jsou vhodné k uskladnění. Mrkev má posilující účinky na organismus, v lidovém léčitelství se používá při střevních a jaterních onemocněních, při kožních onemocněních, astmatu, šerosleposti, posiluje sliznice, urychluje hojení poranění, dokáže na sebe navázat až 80 % těžkých kovů a má řadu dalších účinků. Vhodnější je mrkev podávat vařenou, ze syrové mrkve dokáže tělo vstřebat jen část betakarotenu a přeměnit jej na vitamín A.
RECEPTY
Dušená mrkev: 60 dkg mrkve, 5 dkg másla, 4 dkg cukru, sůl, 2 dkg mouky, voda nebo vývar. Postup přípravy: Čistě oškrabanou mrkev nakrájíme na kostičky, spaříme ji horkou vodou, podusíme na másle, přidáme cukr a sůl, zaprášíme moukou, občas podléváme buď vodou nebo vývarem a dodusíme. Místo karotek můžeme použít též mrkve. Dušená mrkev (karotka) je podávána jako příloha k pečenému masu či jeho náhražkám.
Mrkvová polévka: Mrkvová polévka, to sice zní dost obyčejně, ale je rozhodně vynikající! Ve velkém hrnci necháme na olivovém oleji zesklovatět nahrubo nakrájenou cibuli, zalijeme asi půllitrem vody a přivedeme do varu. Poté přidáme zhruba kilo mrkve nakrájené na kostičky, zeleninový vývar, pepř, sůl, mletý koriandr, špetku římského kmínu a hnědého cukru, bobkový list, skořici, hřebíček a pár kuliček nového koření. Dále do hrnce nakrájíme pár kousků jablek, nastrouháme trochu pomerančové kůry, vymačkáme šťávu a prolisujeme zázvor a česnek. Velké kusy koření jako bobkový list, skořici, hřebíček a kuličky nového koření vložíme do látkového pytlíku nebo do čajového sítka a vhodíme do hrnce. Celou směs asi dvacet minut povaříme. Pro zahuštění vmícháme nastrouhanou uvařenou bramboru. Nakonec vše rozmixujeme tyčovým mixérem a zjemníme smetanou (např.i sojovou). Pravá mrkvová polévka překvapí delikátní chutí! :-)
Arménský mrkvový salát: 300 g mrkve,150 g oliv, 2 stroužky česneku, olivový olej, bazalka, zakysaná smetana, sůl Mrkev nastrouháme, přidáme prolisovaný česnek, olivový olej, olivy, zakysanou smetanu, bazalku a špetku soli a promícháme. Podáváme s topinkami. Zdroj: internet
Bílkoviny musí dokonale pasovat Když buňka vytvoří novou bílkovinu, musí se tato složit do přesného složitého trojrozměrného tvaru, který jí umožní napojit se na sousedící bílkoviny. Někteří vědci, aby znázornili jak přesně musí bílkovina pasovat, používají příklad ruky v rukavici. Jiní to připodobňují ke klíči, který musí přesně pasovat do zámku. Jak bílkovina ví, do jakého tvaru se má uspořádat? Firma IBM vytvořila nejsilnější superpočítač na světě (Blue Gene, sestavený v roce 2005), aby se s tímto problémem složení bílkovin pokusil vypořádat. IBM vysvětluje, proč se ohromná kapacita tohoto superstroje má zabývat právě tímto problémem: „Vědecká komunita považuje složení bílkovin za základní vědecký problém – za jednu z nejvýznamnějších „velkých výzev“... …jehož vyřešení může pokročit jedině aplikováním vysoce výkonných počítačových technologií...“ „Aby mohly být utvořeny bílkoviny, ribozomy spojují aminokyseliny do dlouhých řetězců. Tyto řetězce se stáčejí a skládají kolem sebe mnoha různými způsoby. Pouze jeden z těchto mnoha způsobů však dovolí bílkovině správně fungovat.“ „…bílkoviny se skládají do vysoce složitého trojrozměrného tvaru, který určuje jejich funkci. Jakákoliv změna v jejich tvaru dramaticky ovlivňuje funkci bílkoviny a dokonce ta nejjemnější změna v procesu skládání může způsobit nemoc.“ (IBM Research News) Protože Blue Gene má ohromnou výpočetní sílu, bylo spočítáno, že pokud poběží nepřetržitě, bude mu trvat pouze „asi jeden rok, aby simuloval kompletní složení jednoduché bílkoviny“ (časopis Science, 12/17/99). Jak dlouho trvá složení takovéto bílkoviny živé buňce? Méně než jednu sekundu! Tento důkaz ukazuje na to, že Ten, kdo vynalezl způsob skládání bílkovin v buňkách, je mnohem inteligentnější než nejmodernější a nejvýkonnější superpočítač. Jeden z výzkumníků IBM poznamenal: „To je absolutně úžasné. Ta složitost problému a jednoduchost, s jakou to tělo dělá každý den…“
Chaperony Vědci zjistili, že specializované bílkoviny zvané chaperony nebo chaperoniny jsou životně důležité pro zakládání mnohých bílkovin na správná místa. Pohybují se s nově vytvořenými bílkovinami na místa v buňce, kde musí dokonale pasovat, mají-li správně fungovat. Na cestě jim chaperony pomáhají, aby se správně skládaly a potom jim pomáhají, aby přesně pasovaly na jejich místa. A jak se samy chaperony zakládají správně? Ony samy mají také své chaperony! To přidělává evolucionistům další vrásky. Jak se mohly první chaperony správně zakládat bez předem existujících chaperonů? Vědci v laboratořích vykoumali, jak spojit aminokyseliny dohromady, aby utvořily některé z menších bílkovin. Pokud však nejsou všechny tyto aminokyseliny levotočivé a pokud nejsou bílkoviny složeny naprosto přesně, nejsou, pokud jde o biologickou aktivitu, o nic lepší než miniaturní špagety. Mohou být stejné chemicky, ale jsou naprosto nefunkční…
Adresování bílkovin Ačkoliv je obrovské množství špatných míst, na které mohou bílkoviny doputovat, existuje jen jedno správné místo, na které každá nově vzniklá bílkovina patří a kde může fungovat. Problém je, že bílkoviny nejsou tvořeny na místě, kde budou používané a jsou bezcenné, pokud nenajdou ten pravý bod, kam patří. Jak bílkoviny nacházejí správnou cestu? „…nově vzniklé bílkoviny obsahují řetězec aminokyseliny, který určuje jejich konečný domov.“ (Science News, 10/16/99) Dokončení na str. 14
Tento řetězec aminokyseliny, který určuje adresu, kam má bílkovina doputovat, je obvykle připojen jako ocas na konec delšího řetězce aminokyselin, které tvoří bílkovinu. Tento „ocas“ může být přirovnán k adrese na obálce. Pokud vám toto nepřipadá jako pádný důkaz existence Stvořitele, zkuste vhodit hromadu dopisů do poštovní schránky aniž byste na ně napsali adresy. Pokud se na nich samovolně adresy vytvoří, napište mi. Rád bych takový zázrak viděl… Science News uvedly: „Bílkovina umístěná na špatné místo je mnohem vážnější problém, než ztracený dopis. Pokud bílkoviny v buňce nedosáhnou svého cíle, vznikají nemoci.“ V roce 1999 dostal Dr. Guenter Blobel z Rockefellerovy Univerzity v New Yorku Nobelovu cenu za medicínu za objev těchto aminokyselinových „štítků s adresou“, které vedou každou bílkovinu na její místo v buňce. Všechny dostupné důkazy potvrzují, že pro vytvoření správných informací pro každou adresu a vyjádření této adresy v kódu, vyžaduje inteligenci. Buňky nemohou žít, pokud se každá z jejich mnoha bílkovin přesně neutvoří a neobdrží také správný „štítek s adresou“. Celé by to prostě nefungovalo, pokud by nebyly všechny tyto podmínky správně splněny od samého počátku života.
Zapínání a vypínání bílkovin Složité, co? To však není všechno. Nestačí, aby bílkoviny v buňce byly správně složené a poslané do správných míst. Buňka také potřebuje správnou dávku každé bílkoviny. Kdyby byla přítomna třeba jen jedna bílkovina, jejíž produkce by ve správný čas neskončila, byla by buňka touto bílkovinou brzy tak napěchována, že by praskla. Tvorba každé bílkoviny je, a musí být, zapínána a vypínána přesně ve správný okamžik. Pokud byste tento problém hlouběji studovali, zjistíte, že existují určité části DNA, jejichž úkolem je říci buňce, kdy začít a kdy ukončit tvorbu určitých bílkovin. Opět je tu však problém. DNA nemůže zapínat nebo vypínat produkci bílkovin sama od sebe. Spolupracuje se specializovanými bílkovinami, se kterými tvoří spínač. Regulační části DNA ani regulační bílkoviny nemohou pracovat bez toho druhého. Už v čase vzniku první buňky tu musela fungovat perfektní spolupráce, aby mohlo docházet k zapínání a vypínání tvorby bílkovin. O nějakém vývoji tu nemůže být ani řeč. Všechny součásti musely vzniknout a fungovat najednou… Pokud by první buňka neuměla správně zapínat a vypínat tvorbu bílkovin, tato buňka by zemřela. To je další naprosto evidentní důkaz existence Programátora, který zakódoval potřebné informace, který věděl, kdy se má produkce té které bílkoviny zapnout a kdy vypnout.
Takže? Bílkoviny, které vytvářejí buňky nevznikají nikde v přírodě, ale pouze v již žijících buňkách. Důvod, proč jsou buňky schopny tvořit bílkoviny, je, že instrukce pro jejich tvorbu a jejich vypínání a zapínání jsou již obsaženy v DNA. Znovu opakuji, že pokud má bílkovina plnit svůj úkol, musí být její tvorba opatrně regulovaná, musí být správně složená a musí doputovat na správné místo. To všechno musí být splněno, jinak buňka nebude fungovat. Učení o tom, že první buňka samovolně vznikla bez zapojení Stvořitele, má svůj původ v předvědecké představě, že jednobuněční tvorové byli primitivní. Tento nevědecký názor neobstojí proti dnešnímu poznání komplikovanosti DNA, RNA, buněčných membrán, bílkovin atd. Ani vytváření bílkovin, ani jejich tvarování, adresování či regulování jejich produkce se nemohlo samo vyvinout. Žádná buňka nemohla žít, aniž by to všechno začalo fungovat správně a ve stejný okamžik. To jsou vědecká fakta – důkazy pro velice inteligentního Stvořitele, který plánuje dopředu. Zdroj: Neuvěřitelná odhalení
Rozpis sobotních bohoslužeb na měsíc únor : příběh pro děti 04.02. 11.02. 18.02. 25.02. 03.03.
– – – – –
třída přátel
Gruntová Vlaďka Sedlák Tomáš Keilingová Andrejka Hoffová Deniska Šimáková Janička
třída klasická
Wagenknecht Olda Stavárková Dáša Švancarová Katka Wagenknecht Olda Keilingová Andrejka
Svobodová Renatka Gryczová Olinka Galle Petr Svobodová Renatka Gryczová Olinka
Rozpis kázání na měsíc únor :
Přehled západů slunce ve dnech pátek – sobota v měsíci únor 2012 :
04.02. – Wagenknecht Oldřich 11.02. – Sedlák Tomáš 18.02. – Savický Jan 25.02. – Wagenknecht Oldřich a Bukur Miroslav 03.03. – Kubík Jan
03.02. – 16:45 hod. 10.02. – 16:57 hod. 17.02. – 17:21 hod. 24.02. - 17:21 hod. 02.03. – 17:33 hod.
-
04.02. 2012 – 16:47 hod. 10.02. 2012 – 16:59 hod. 18.02. 2012 – 17:11 hod. 25.02. 2012 – 17:23 hod. 03.03. 2012 – 17:34 hod.
Rozpis učitelů sobotní školky a školy pro mládež : školáci 04.02. 11.02. 18.02. 25.02. 03.03.
– – – – -
Gruntovi Gruntovi Gruntovi Gruntovi Gruntovi
předškoláci Bukurová Jolanka Hoffovi Bukurová Jolanka Hoffovi Bukurová Jolanka
Narozeniny v únoru: Narozeniny v únoru:
14.2. – Andrea Keilingová 19.2. – Jaroslav Husták
mládež Bukur Bukur Bukur Bukur Bukur
Mirek Mirek Mirek Mirek Mirek
mimiškolka Galleová Lenička Galleová Lenička Galleová Lenička Galleová Lenička Galleová Lenička
Přehled vaření v Centru Zdraví: Přehled vaření v Centru Zdraví : 04.02. – Šimáková Iva 11.02. – Matoušková Dáša 18.02. – Galleová Lenka 25.02. –Keilingová Andrea 03.03. –Bukurová Jolana
