PETER SCHÄFER DĚJINY ŽIDŮ V ANTICE

PETER SCHÄFER DĚJINY ŽIDŮ V ANTICE

PETER SCHÄFER DĚJINY ŽIDŮ V ANTICE

V Y Š E H R A D P R A H A 2 0 0 3

Věnováno Ruth, Evě a Simonovi

Na přebalu: antický židovský motiv ze sarkofágu. Na vazbě: motiv z výzdoby synagogy města Kafarnaum.

Copyright © Peter Schäfer, 2003 Translation © Štěpán Zbytovský, 2003 ISBN 80-7021-633-6

OBSAH

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 1. 1.1. 1.1.1. 1.1.2. 1.2. 1.2.1. 1.2.2.

ALEXANDR VELIKÝ A DIADOCHOVÉ . . . . . . . . . . . . . . . . . . Alexandr Veliký . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Samařské schizma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Alexandrova návštěva v Jeruzalémě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Diadochové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Politické pozadí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Palestina za vlády diadochů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

2.

PA L E S T I N A P O D N A D V L Á D O U P T O L E M A I O V C Ů (301– 200 PŘ. KR.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

2.1. 2.2. 2.3.

Ptolemaiovská státní správa a hospodářství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Politické dějiny: první syrské války . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Palestina za Ptolemaiovců: správa, hospodářství, sociální poměry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Politické dějiny: třetí syrská válka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vzestup rodu Tobiadovců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Politické dějiny: čtvrtá syrská válka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rozdělení rodu Tobiadovců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pátá syrská válka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

2.4. 2.5. 2.6. 2.7. 2.8. 3.

PA L E S T I N A P O D N A D V L Á D O U S E L E U K O V C Ů (200 –135/63 PŘ. KR.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

3.1. 3.2. 3.3. 3.4. 3.5. 3.6. 3.7.

Seleukovská státní správa a hospodářství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Palestina jako seleukovská provincie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Oniadovci a Tobiadovci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Héliodórova aféra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . „Helénistická reforma“ za Antiocha IV. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . „Náboženské edikty“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Makabejské povstání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

15 15 16 19 21 21 22

25 25 27 27 30 31 33 34 35

37 37 38 42 44 45 51 54

3.7.1. Počátky za Matatjáše a Judy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 3.7.2. Jónatan (161–142 př. Kr.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 3.7.3. Šimon (142–135/134 př. Kr.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 4. 4.1. 4.2. 4.3. 4.4. 4.5. 4.6. 4.7.

HASMONEOVSKÁ DYNASTIE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Správa a hospodářství hasmoneovského státu . . . . . . . . . . . . . . . . . Jan Hyrkán I. (135/34 –104 př. Kr.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Farizeové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Aristobúlos I. (104 –103 př. Kr.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Alexandr Jannaios (103–76 př. Kr.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Salómé Alexandra (76– 67 př. Kr.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Aristobúlos II. (67– 63 př. Kr.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

68 68 70 73 76 77 79 79

5. 5.1. 5.1.1. 5.1.2. 5.2. 5.3. 5.4.

HERODES VELIKÝ (37– 4 PŘ. KR.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Mocenský vzestup . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hyrkán II. (63 – 40 př. Kr.) a nové uspořádání Judska . . . . . . . . . . . Matatjáš Antigonos (40–37 př. Kr.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Systém státní správy a hospodářství za Heroda . . . . . . . . . . . . . . . . Přehled průběhu Herodovy vlády . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hodnocení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

82 82 82 87 88 93 98

6.

OD HERODA VELIKÉHO P O P RV N Í Ž I D O V S K O U V Á L K U . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101

6.1. 6.2. 6.3. 6.4. 6.5. 6.5.1. 6.5.2. 6.5.3. 6.6. 6.7. 6.8.

Následnické uspořádání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Filip (4 př. Kr.–33/34 po Kr.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Herodes Antipas (4 př. Kr.–39 po Kr.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Archelaos (4 př. Kr.– 6 po Kr.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Judsko pod římskou správou (6– 41 po Kr.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . Právní status provincie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Prokurátoři . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zélóti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Agrippa I. (37– 44 po Kr.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Agrippa II. (50?–92/93 po Kr.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Římští prokurátoři (44 – 66 po Kr.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

101 102 103 105 105 105 108 109 113 114 115

7. 7.1. 7.2. 7.3. 7.4. 7.5.

P RV N Í Ž I D O V S K Á V Á L K A ( 6 6 – 7 4 P O K R . ) . . . . . . . . . . . . . Začátek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Válka v Galileji (67 po Kr.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Léta 68 a 69 po Kr. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dobytí Jeruzaléma roku 70 po Kr. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Konec války . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

119 119 121 122 125 126

8. 8.1. 8.2. 8.3. 8.4. 8.5.

M E Z I V Á L K A M I : L É TA 7 4 A Ž 1 3 2 P O K R . . . . . . . . . . . . . . . Následky války . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rabíni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jóchanan ben Zakaj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Javné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Povstání za Trajána (115 –117 po Kr.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

128 128 130 133 134 137

9. 9.1. 9.2. 9.2.1. 9.2.2. 9.3. 9.4.

BAR KOCHBOVO POVSTÁNÍ (132 –135 PO KR.) . . . . . . . . . Příčiny povstání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bar Kochba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Mesiáš . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Násí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Průběh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Následky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

140 140 143 144 146 149 153

10.

O D B A R K O C H B O VA P O V S T Á N Í P O D O B Y T Í PA L E S T I N Y A R A B Y . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155

10.1. Uša a Bét-šearím . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.1.1. Mišna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.1.2. Bét-šearím . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.1.3. Jehuda ha-Násí a patriarchové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.2. Krize římské říše ve 3. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.3. Židovství a křes_anství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.3.1. Konstantin Veliký (324 –337 po Kr.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.3.2. Konstantius II. (337–361 po Kr.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.3.3. Restaurace za Juliána Apostaty (361–363 po Kr.) . . . . . . . . . . . . . . 10.3.4. Theodosius I. (379 –395 po Kr.) a Theodosius II. (408– 450 po Kr.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.3.5. Justinián I. (527–565 po Kr.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.4. Perská nadvláda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

155 156 158 160 162 167 167 171 174

Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přepis hebrejských slov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ediční poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zkratky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rejstřík osobních jmen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rejstřík geografických názvů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Chronologické tabulky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

187 208 209 211 215 245 250 253

176 179 182

P Ř E D M L U VA

Knize o „dějinách Židů v antice“ je třeba předeslat několik poznámek. Nejprve řekněme něco k vymezení tématu, totiž o co předkládaným dějinám nejde: nemají být vědeckým pojednáním, které by zahrnovalo všechny aspekty a oblasti antického židovstva. Kulturní dějiny antických Židů zůstávají zcela stranou, dějiny literatury a náboženství jsou do značné míry okleštěny; k těmto dílčím okruhům jsou* k dispozici různé osvědčené příručky. Zeměpisně se navíc náš výklad omezuje na Židy palestinské, velká židovská centra v diaspoře sem zahrnuta nebyla. Těžištěm tohoto pojednání jsou politické dějiny palestinských Židů, přičemž pod označením „politický“ se nerozumí pouhá posloupnost vladařů a bitev, ale propojení politických aktivit se sociální, hospodářskou a náboženskou situací. Zvláštní důraz klade má kniha na nastínění sociálních a hospodářských podmínek v různých úsecích dějin palestinských Židů. Středem mého zájmu jsou antičtí Židé jako subjekt i objekt dějin, tj. jako politicky aktivně jednající a pasivně trpící národ, který se v rozličných dějinných situacích a kontextech snaží prosadit své politické ideály a cíle. Z toho vyplývají tři věci. Za prvé tím vlastně uznáváme legitimitu politického jednání (také) antických Židů. Vzhledem ke zmatkům, které vyvolala politika současných židovských představitelů v moderním Státě Izrael, to asi pro leckoho vůbec nemusí být samozřejmé.** Dále to znamená, že měřítkem tohoto výkladu mohou být pouze sami Židé jakožto svébytná dějinná veličina a nikoli jejich funkce v jakkoli definovaných křes_anských dějinách spásy. A konečně

* V německé jazykové oblasti (pozn. překl.). ** Kniha poprvé vyšla v roce 1983 (pozn. překl.).

11

z toho plyne, že identita toho, co v antice označujeme „židovstvo“ či „židovství“, podléhá v průběhu času rozličným a podstatným proměnám, které neumožňují chápat dějiny tohoto židovstva jednoduše jako sebezáchovu nějaké konstantní „ideje“ v nepřátelském prostředí. Samozřejmé nejsou ani obrysy časového rámce, jímž vymezujeme antickou periodu dějin Židů. Pro knihu, již máte v rukou, byl zvolen úsek dějin poznamenaný mocí helénismu, zasahujícího celý tehdejší svět. Tento úsek začíná přibližně dobytím Palestiny Alexandrem Velikým ve 2. polovině 4. století př. Kr. a končí ovládnutím země Araby v 7. století po Kr. Helénismus v nejširším slova smyslu se Židům prezentoval v podobě řecké, římské a nakonec křes_anské nadvlády a střet s ním byl zároveň obohacující i nepřátelský (s mnoha následky v obou variantách) a vzešlo z něj židovství přerůstající daleko svůj biblický původ, které mělo později ovlivnit středověké i novodobé dějiny Evropy. Přehled tak dlouhého, téměř tisíciletého období, se musí řídit vlastními literárními zákonitostmi. Neměl by se vyčerpávat paušálními hodnotícími soudy ani se ztrácet v únavných podrobnostech. Toto pojednání klade zvláštní důraz na to, aby si čtenář alespoň v náznacích a v důležitých bodech uvědomil vztah mezi shrnujícím a zároveň nutně hodnotícím líčením autorovým a stavem pramenů, tzn. aby nahlédl nemalou závislost výkladu na interpretaci nikterak jednoznačných pramenných textů. To má své, v historickém nástinu samozřejmě úzké, mantinely. Přece však jsem se více než v dosavadních přehledech snažil prameny citovat a tím vydat počet z toho, jak vznikly určité úsudky. Ze stejného důvodu na příslušné prameny odkazuji co nejčastěji, přinejmenším v poznámkách, díky nimž si čtenář může sám daná místa vyhledat a ověřit si poskytované informace. Pole dochovaných pramenů pro celý tento časový úsek bohužel vůbec není homogenní. Proti hojnému množství zpráv z raného období (knihy Makabejské, Josephus Flavius) stojí nepřehlédnutelný nedostatek historicky zužitkovatelného materiálu z rabínské doby. Ten by neměl (jak se v příslušné literatuře často děje) být kašírován násilným užíváním rabínských textů, které lze k pojednávaným historickým událostem vztahovat pouze s velkou dávkou fantazie. Tento nástin s takovou nerovnováhou počítá a jeho líčení období do roku 70 po Kr. je tak podrobnější než popis rabínské doby. Pro epochu tzv. rabínského judaismu, navzdory záslužné práci Michaela Avi-Yonaha, stále ještě postrádáme základní badatelský příspěvek, o který by se souhrnná 12

pojednání, jako je toto, mohla opřít. Vskutku solidní (což znamená především vůči pramenům kritické) dějiny rabínského judaismu jsou jedním z naléhavých dluhů judaistického bádání. Kniha se svým založením neobrací na odborníky. Je určena všem, kdo se zajímají o židovství, zejména však také studentům teologie a judaistiky. Tomuto účelu slouží podrobný seznam literatury v závěru knihy, jenž má především studentům umožnit další práci. Naproti tomu v poznámkách moc odkazů na literaturu nenaleznete – jejich primárním účelem je odkazovat na dané prameny. Stejně tak jsem (až na nemnohé výjimky) upustil od diskusí o rozdílných stanoviscích v sekundární literatuře, resp. od neustálého dokládání, kterým autorem jsou jaké názory ovlivněny nebo na kom jsou závislé. Věci znalý čtenář to beztak rozpozná, zatímco pro laika by takové údaje byly nepotřebným balastem. Přece jen však chci podtrhnout, že za mnohé vděčím hlavně pracem Martina Hengela, Hanse G. Kippenberga a Abrahama Schalita. Užívaný přepis hebrejských a řeckých termínů si neklade žádný nárok na vědeckost, je záměrně jednoduchý. Součástí knihy je i tabulka hebrejské transkripce. Odborné výrazy jsou v textu v co největší míře vysvětleny, nadto odkazuji na Kleines Lexikon des Judentums (Stuttgart/Konstanz 1981), který jsem vydal společně s Johannem Maierem. Zvláštním problémem bylo najít neutrální označení pro celou Židy obývanou oblast, jež je předmětem knihy. Termín „Judsko“ nepřicházel v úvahu, nebo_ jeho samotný význam již je ambivalentní a užívá se k označení židovské provincie, jakož i určité, ne přesně vymezené geografické oblasti (např. „Judsko“ v protikladu ke „Galileji“). Rozhodl jsem se – s plným vědomím nedostatků toho pojmu – pro slovo „Palestina“. Tím mám na mysli oblast Předního východu, v různých dobách různě definovanou, která se stává jevištěm politických událostí v pojednávaném období. Děkuji všem, kteří přispěli ke vzniku této knihy, zejména svým kolegům Michaelu Kruppovi (Jeruzalém), Axelu Carmelovi (Haifa) a Yoramu Tsafrirovi (Jeruzalém) za jejich pomoc při obstarávání obrazového materiálu. Pan dr. K. H. Minz z nakladatelství Katholisches Bibelwerk se pak s mimořádným nasazením staral o vydání této knihy. Köln, duben 1982

Peter Schäfer

13

1.

ALEXANDR VELIKÝ A DIADOCHOVÉ

1.1.

ALEXANDR VELIKÝ

Ocitáme se v Palestině na začátku doby helénistické. V tomto období ji rozhodně nelze považovat za jednotný hospodářský a kulturní celek. Před příchodem Alexandra Velikého ji ovládala Persie, orientální veleříše, která měla vrcholný rozkvět své moci již dávno za sebou. Západní oblasti této říše (zejména Foiníkie, čili pobřežní města zaměřená na mořeplavbu) se již dlouho orientovaly na Řecko a zároveň byly vystaveny řeckému hospodářskému, kulturnímu a v neposlední řadě také vojenskému vlivu. Četné nálezy v Palestině dokázaly, že řecká keramika, řecká umělecká díla a dokonce řecké mince byly v této oblasti značně rozšířené, takže dokonce ještě před dobytím země Alexandrem je možné označovat celá města (zejména města ležící v přímořské rovině) za svým způsobem „řecká“. Přesto otevírá vítězné tažení mladého Alexandra (bylo mu 23 let), zahájené slavnou bitvou u Issu (333 př. Kr.), novou kapitolu v dějinách Předního východu. Orient znal doposud Řeky především jako obchodníky a umělce; nyní je (resp. s nimi kmenově spřízněné Makedonce) poznával jako tvrdé a surové dobyvatele. Po vítězství u Issu postoupil vojevůdce Parmenión až k Damašku a ovládl Sýrii, zatímco Alexandr táhl podél pobřeží a přijímal sliby věrnosti od foinických měst Arvadu, Marathu, Byblu a Sidónu, která se mu vzdala bez boje. Pouze Tyros, považovaný za nedobytné město (mnoho let jej neúspěšně obléhali již Sancheríb a Nebúkadnesar), odepřel králi přístup do města a chrámu. Alexandr chtěl dát ostatním městům výstražný příklad a také zabrat důležitý opěrný bod persko-foinické flotily, operující v egejské oblasti. Obléhal město sedm měsíců, než je v srpnu roku 332 pomocí umělého náspu a vlastní flotily dobyl. Podle zpráv antických historiků bylo 2000 bojeschopných mužů ukřižováno a 30 000 přeživ15

ších prodáno do otroctví.1 Město poté Alexandr přeměnil v makedonskou kolonii a osídlil řeckými kolonisty (což bylo jeho běžné dobyvatelské schéma). Od Tyru pak tažení pokračovalo po foinicko-palestinské přímořské silnici dále na jih. Na významnější odpor narazil Alexandr až v Gaze, jednom z nejdůležitějších překladiš_ obchodu s Arábií (v Gaze končila přístupem k moři jedna ze starých karavanních cest, vedoucí od východu; zejména obchod s Nabatejci se vedl právě přes Gazu). Gaza byla dobyta již po dvou měsících, bojeschopní muži byli – jako v Tyru – zabiti, ženy a děti prodány do otroctví. Co se však během tohoto Alexandrova tažení, jež směřovalo podél pobřeží na jih až do Egypta, dělo v syropalestinském vnitrozemí, a zvláště v provincii Jehud (= Judsko), která měla za vlády Peršanů autonomii? Antičtí historikové se přirozeně o osud tohoto provinčního cípku světa zajímali pramálo. Soustředili se hlavně na velké dobyvatelské počiny královy a vytvářeli dojem, jako by se většina palestinských měst Alexandrovi podrobila již před obléháním Tyru nebo během něho. O nějakém zvláštním Alexandrově tažení do palestinského vnitrozemí se u nich nikde nemluví. Proti tomuto jednotnému pohledu antických historiků ale stojí židovská tradice, která hovoří o Alexandrově návštěvě v Jeruzalémě a s událostmi kolem dobytí Palestiny Alexandrem spojuje též definitivní oddělení Samařanů od židovského kultického společenství (tzv. samařské schisma). 1.1.1.

Samařské schizma

Hlavním pramenem zpráv o odtržení Samařanů a zbudování (z židovského pohledu) schismatické svatyně na hoře Gerizím je Josephus Flavius.2 Ten vypráví o muži jménem Manassés, bratru velekněze Jadúy a manželi Nikasó, dcery perského místodržitele Samařska Sanballata. Ještě za vlády Peršanů uprchl Manassés do Samařska, protože mu Jeruzalémští nechtěli trpět jeho smíšené manželství s Nikasou. Sanballat mu slíbil, že vybuduje chrám na hoře Gerizím a svěří mu úřad velekněze této nové svatyně. Alexandr, jenž právě obléhal Tyros, prý od židovského velekněze v Jeruzalémě požadoval vojenskou podporu a tribut, odváděný až dosud perskému králi Dareiovi. To však židovský velekněz odmítl s poukazem na svou přísahu věrnosti Dareiovi. 16

Naproti tomu Sanballat rozpoznal příznivý okamžik, přispěchal údajně s osmi tisíci samařskými vojáky Alexandrovi na pomoc (odpadl tak od Dareia) a za odměnu žádal o svolení ke stavbě chrámu. Krátce poté prý Sanballat zemřel. K této linii vyprávění snad patří také Josephova pozdější poznámka: „Vojákům Sanballatovým však Alexandr poručil, aby jej následovali do Egypta, kde jim chtěl předat pozemky“3. Potud Josephus Flavius. Při hodnocení tohoto pramene je třeba poukázat především na paralelu v biblické knize Nehemjáš (12,10n.22; 13,28). Někteří badatelé předpokládají, že jádro Josephovy zprávy, která byla „rozvita v legendu o vzniku samařanské obce“4, tvoří právě Nehemjáš (zvláště Neh 13,28). Tento předpoklad je však již metodicky velmi problematický: biblické texty se do podoby legend nerozvíjejí jen tak ve vzduchoprázdnu, takříkajíc ve spisovatelově komůrce. Navíc se u Nehemjáše a Josepha setkáváme s rozdílnou genealogií; je tedy otázkou, proč by Josephus při rozvíjení Nehemjášovy zprávy měnil právě genealogii. Pravděpodobnější snad je teze, že obě zprávy odrážejí stejnou historickou skutečnost, avšak otázka vztahu obou těchto pramenů musí zůstat otevřená. Možná je třeba počítat také s mezistupni, které neznáme. Co se historického jádra týče, můžeme snad po nálezech papyrů v tzv. Jeskyni smrti ve Vádí Dálíje severně od Jericha považovat za jisté, že v době Alexandrova tažení v Samařsku vládl třetí místodržící jménem Sanballat.5 Byl-li ale v této době místodržícím muž jménem Sanballat, pak v podstatě nic neprotiřečí dalším Josephovým údajům o tom, že se tento Sanballat podobně jako ostatní lokální vládci v Sýrii a Palestině Alexandrovi podrobil a že mu – na znamení svého podřízeného postavení – nabídl pomoc při dobývání Tyru. A tak není nepravděpodobná ani výše zmíněná Josephova poznámka o tom, že Sanballatovi vojáci doprovázeli Alexandra do Egypta. Jak je to ale se zprávou o založení chrámu na hoře Gerizím, jež dle Josepha na jedné straně souviselo s těmito politickými událostmi a na straně druhé bylo výsledkem interního sporu jeruzalémských kněží? Zde je třeba poukázat především na to, že Josephova zpráva je pro založení chrámu na Gerizím, tedy pro vlastní samařské schizma, jediným relevantním pramenem. Sice se uvažovalo i o souvislosti některých biblických pasáží s tímto schizmatem,6 je ale málo pravděpodobné, že by tato místa, týkající se původně rozporu mezi severním a jižním královstvím, byla později vztahována na Samařany. Archeologické vykopávky přinesly bezpečné potvrzení skutečnosti, že na 17

Gerizím stála nějaká chrámová stavba. Archeologové (zejména R. J. Bull) se domnívají, že zbytky budovy nalezené na hoře pod Hadriánovým chrámem jsou pozůstatkem oné samařanské svatyně. Ve prospěch jejich hypotézy mluví i helénistická keramika, nalezená v této stavbě. Zůstává nám tedy zpráva Josephova, jejímž podkladem bylo s velkou pravděpodobností nějaké tendenční vyprávění samařského původu ze 2. století př. Kr. Jejím historickým jádrem je zřejmě interní spor jeruzalémských kněží v otázce smíšených manželství v době po obnovení chrámu a židovského městského státu. Jedna skupina kněží očividně považovala smíšená manželství za nebezpečná pro nové židovské uspořádání a je možné, že následkem takových rozporů některé kruhy (mezi nimi i Josephem uváděný Manassés) Jeruzalém opustily a přesídlily na území pod samařskou správou. Zcela jinou otázkou ale je, zda byla stavba chrámu odsouhlasena Alexandrem. Zde se spíše mohl projevit pochopitelný zájem Samařanů, aby stavbu chrámu na Gerizím legitimoval velký král Alexandr; tento zvláštní prvek vypravování tedy asi není historicky podložen. Takové domněnce odpovídá i druhá Josephova zpráva, vycházející snad z jiného pramene.7 Počítá se tu již s existencí samařanského chrámu, ačkoli Sanballat dostal (podle Josephovy první zprávy) od Alexandra povolení ke stavbě teprve před několika málo měsíci. Nadto je tu vztah mezi Alexandrem a Samařany daleko chladnější, než by se po Sanballatově přeběhnutí na stranu Alexandrovu, líčeném v prvním textu, dalo čekat. A proto není nepravděpodobné, že tento druhý pramen čerpal z židovské, tedy protisamařanské předlohy. Historicky to znamená, že Alexandr určitě neměl se stavbou samařanského chrámu nic společného. Nedal k ní tedy svolení (jak nás chce přesvědčit první text) a tím méně mohl být chrám dostavěn ještě za jeho pobytu v Palestině. Josephem jen naznačený konflikt mezi Alexandrem a Samařany a upřednostnění Židů dosvědčují lépe jiné prameny. Kromě legendárního vyprávění dochovaného v Talmudu8 jde o zmínku v Alexandrově životopise, jehož autorem je Curtius Rufus, podle níž obyvatelstvo Samařska zaživa upálilo Alexandrem dosazeného syrského místodržícího Andromacha (vivum Samaritae cremaverant)9. Alexandr prý kvůli pomstě za jeho smrt spěchal hned z Egypta do Samařska, nechal usmrtit původce zločinu a Andromachovým nástupcem jmenoval Menóna. Zprávu doplňuje Eusebiova kronika, v níž se praví: 18

„Alexandr obléhal Tyros a zabral Judsko. Byl Židy oslavován, přinesl obě_ Bohu a uctil velekněze. Andromacha dosadil v této oblasti jako správce země, toho však zabili obyvatelé šamyrtejského města (= Samaří). Alexandr je po návratu z Egypta potrestal tak, že město zabral a pak v něm usídlil Makedonce.“10

Podle této zmínky tedy Alexandr Samaří osobně zničil a město proměnil v makedonskou vojenskou kolonii. Historicita posledního bodu této zprávy (přeměna ve vojenskou kolonii) je však relativizována jinou Eusebiovou poznámkou o tom, že město znovu osídlil až místodržící Perdikkas (296/295). Tento rozpor nebyl dosud vyjasněn, vůbec však nehraje rozhodující roli. Důležitá je totiž skutečnost potvrzená nálezy z Vádí Dálíje. Tam se kromě dokumentů nalezly i ostatky 205 osob, očividně vznešených Samařanů, kteří se tu ukryli a jejich makedonští pronásledovatelé je doslova vykouřili. Onou potvrzenou skutečností je zničení Samaří na počátku helénistického období, pravděpodobně ještě za Alexandra. Tomuto zjištění odpovídají i dějiny osídlení města Šekemu, jež bylo v letech 480 –330 př. Kr. neobydleno a jež od roku 330 zažívá nový stavební rozmach, vrcholící kolem roku 300 př. Kr. Opětovné osídlení Šekemu a stavba samařanského chrámu na Gerizím souvisí podle všeho se zničením Samaří a jeho následovným obnovením v podobě makedonské vojenské kolonie. 1.1.2.

Alexandrova návštěva v Jeruzalémě

Alexandrovu návštěvu v Jeruzalémě dokládá jak Josephus Flavius, tak i texty rabínské literatury.11 Podle nich prý vyšel velekněz Jadúa Alexandrovi v ústrety až před jeruzalémské brány, aby zabránil plenění města. Jakmile Alexandr spatřil velekněze, vrhl se před ním na zem, nebo_ v něm (podle Josepha) rozpoznal osobu, která se mu kdysi zjevila ve snu a povzbudila jej k válce proti Peršanům. Nakonec „podal veleknězi ruku a vydal se v doprovodu kněží do města, vystoupil ke chrámu, obětoval Bohu podle veleknězova návodu a jeho i kněží zahrnul nejvyššími projevy úcty. Když mu ukázali knihu Daniel, v níž bylo předpovězeno, že jeden Řek zničí perskou říši, pokládal se za onoho Řeka a naplněn radostí lid propustil. Příštího dne je ale opět svolal a nabízel jim tolik darů, kolik chtějí. A protože velekněz tehdy požádal o svolení, aby směli žít podle ustanovení otců a byli každý sedmý rok osvobozeni od poplatků, Alexandr mu to rád povolil.“12

19

Toto vyprávění je z větší části legendou nevalné historické hodnoty. Motiv překvapivého projevu úcty pohanského dobyvatele židovským představitelům nalézáme také v různých jiných dějinných souvislostech. Stejně jako v případě návštěvy Jeruzaléma a obětování v chrámu je i jinde jeho smyslem uznání nadřazenosti židovského Boha, pročež spadá do oblasti náboženské propagandy. Tím však není řečeno, že mezi Alexandrem a Židy z bývalé perské provincie Jehud nedošlo k vůbec žádnému kontaktu. Nic neprotiřečí domněnce, že si Židé od Alexandra – jako již od perských a později od helénistických králů – vyprosili právo na život podle „ustanovení otců“. A protože Alexandr právo na vlastní zákony přiznával i ostatním národům, můžeme snad považovat tento bod za historické jádro Josephova vyprávění. Co se okolností takového setkání týče, je třeba vzít v úvahu zprávu Talmudu, která nemluví o návštěvě krále v Jeruzalémě, ale o setkání Alexandra s veleknězem a jeho doprovodem v Kefar Saba (pozdější Antipatris) na přímořské rovině. Na této verzi něco je, hlavně skutečnost, že Židé podle ní vyhledali krále a nikoli obráceně, a že se s ním setkali během jeho tažení přímořskou rovinou, takže Alexandr nemusel uhýbat z přirozené cesty na jih (kterou řečtí historikové znají jako jeho jedinou cestu), aby se dostal do Jeruzaléma. Problematická je dále otázka, zda a do jaké míry Alexandr zasahoval do správy dobytých území (v tomto případě tedy Sýrie a Palestiny). Dozvídáme se pouze jména několikrát se střídajících satrapů, mezi nimiž byl v letech 329 –325 př. Kr. údajně i Peršan jménem Bessos. To svědčí o velké míře tolerance a o tom, že Alexandr sáhl po schopných místních úřednících a správní strukturu nehomogenní země s velkým počtem více či méně samostatných měst a oblastí příliš neměnil. Pro dříve autonomní perskou provincii Jehud to znamenalo, že politická a mocenská změna nepřinesla žádné pronikavé změny a že Alexandr do jeruzalémských poměrů bezprostředně nezasahoval. Pravděpodobně se spokojil s uznáním řecké nadvlády ústy velekněze jako zástupce národa a jinak nechal organizační strukturu Judska s veleknězem a radou starších v čele státu beze změn. Zrušil pouze měnovou autonomii jednotlivých městských států a jako jednotné platidlo zavedl nové alexandrovské mince, bezpochyby s úmyslem zjednodušit obchodní styk a oživit hospodářství. Plody svého dobyvatelského tažení a hospodářských opatření s ním spojených ovšem Alexandr již nemohl sklízet. Brzy po návratu z Indie, 10. června 323 př. Kr., ve věku 33 let v Babylóně zemřel. Ohlas 20

jeho krátkého působení v palestinské židovské literatuře není příliš pozitivní. Apokalyptická kniha Daniel jej sice ještě nazývá „bohatýrským králem“ (melech gibor), ovšem ve stejném verši zaznívá zřetelně kritický tón: „Povstane však bohatýrský král, bude vládnout nad obrovskou říší a dělat, co se mu zlíbí“ (Da 11,3). Jím založená „čtvrtá říše“ Makedonců a Řeků, je však líčena hlavně jako vtělení zla: „Potom jsem v nočním vidění viděl, hle, čtvrté zvíře, strašné, příšerné a mimořádně mocné. Mělo veliké železné zuby, žralo a drtilo a zbytek rozšlapávalo svýma nohama.“ (Da 7,7)

Nebo ve vizi zvířete v etiopské knize Henochově: „Potom jsem ve vidění uzřel přicházet všechny ptáky nebe: orly, supy, luňáky a havrany. Orli13 však všechny ptáky vedli a začali požírat ony ovce14, vyklovávat jim oči a trhat jejich maso.“15

A konečně První kniha Makabejská uvádí svou zprávu o Alexandrovi popisem, jenž je obzvláště výmluvný: „Vedl četné války, zmocnil se ohrazených měst a pobil krále země. Dostal se až na konec světa a vyplenil mnoho národů. Celý svět před ním ztichl. I pozdvihlo se a zpyšnělo mu srdce.“16

1.2.

DIADOCHOVÉ

1.2.1.

Politické pozadí

Alexandr Veliký zemřel roku 323 v Babylóně na vrcholu svých vojenských úspěchů a mezi jeho generály započal boj o moc a následnictví. Palestina, o niž vzhledem k její exponované poloze odedávna zápasila velká kulturní centra na severu (Sýrie, Mezopotámie) i na jihu (Egypt), se opět dostala do středu pozornosti jejich protichůdných zájmů. V Egyptě se už na začátku (od konce roku 322) prosadil rázný a ctižádostivý Ptolemaios, syn Lagův, zakladatel dynastie Ptolemaiovců. Zabral Kyrenaiku, ukořistil i Alexandrovu mrtvolu jako vzácnou politickou relikvii a v souladu s tradicí faraónů vznesl nárok na Foiníkii a Koilé Sýrii17, jejichž držení zaručovalo kontrolu důležitých obchodních cest a námořních základen. Při prvním pokusu proti syrskému satrapovi Laomedontovi měl roku 320 př. Kr. úspěch, ovšem brzy se měl utkat s daleko silnějším protivníkem. Jeho úhlavním nepřítelem se stal 21

Antigonos Monofthalmos („Jednooký“, spolu se svým synem Démétriem zvaným Poliorkétés neboli „Dobyvatel měst“), jenž nejrozhodněji zastával myšlenku udržení jednoty říše a byl tím pádem zarytým odpůrcem ostatních satrapů. Antigonos zapudil babylónského satrapu Seleuka a roku 315 př. Kr. Syropalestinu obsadil. Ptolemaios ji (spolu se Seleukem) dobyl v roce 312 v bitvě u Gazy zpět, ovšem pouze na několik měsíců. Když totiž Antigonos v témže roce opět přitáhl do Syropalestiny, vyhnul se Ptolemaios vojenskému střetu a přenechal provincii bez boje svému soupeři; Antigonova vláda tu nebyla dalších deset let zpochybněna. V roce 302 př. Kr. se znovu opakovaly události roku 312: Ptolemaios (po korunovaci se nazýval Ptolemaios Sótér) dobyl Syropalestinu potřetí a zase se ještě toho roku stáhl, tentokrát kvůli zvěstem o porážce protiantigonovské koalice králů-diadochů. Tento ústup byl však ukvapený, nebo_ Antigonos byl naopak roku 301 př. Kr. svými protivníky poražen. Vítězové přidělili Syropalestinu Seleukovi. Ten už roku 312 př. Kr. znovu ovládl Babylón a založil seleukovskou dynastii, ovšem nyní jej Ptolemaios překvapil rychlým obsazením provincie. Správně předpokládal, že Seleukos nebude útočit na svého bývalého spojence, jemuž vděčil v neposlední řadě za opětné dobytí své provincie Babylónie. Seleukos tehdy skutečně od vojenského řešení upustil, nijak se tím však nezříkal nároku na tuto významnou jižní provincii své říše. Z této konstelace pak pramení konflikt mezi Seleukovci a Ptolemaiovci, určující napříště rozhodujícím způsobem politiku obou říší a tím i osud Palestiny. 1.2.2.

Palestina za vlády diadochů

Také pro období bojů mezi diadochy platí, že klasičtí antičtí historikové se o Palestině a o Židech prakticky vůbec nezmiňují. Z toho zřejmě plyne, „že politicko-hospodářský význam malého židovského chrámového státu v horách mezi Mrtvým mořem a pobřežní rovinou byl příliš nepatrný, než aby upoutával pozornost dějepisců“18. Josephus o tomto období hovoří také poměrně málo. První jeho zajímavý záznam pochází údajně ze spisu Hekataia z Abdér „O Židech“. Tento spis je ale s největší pravděpodobností židovským falzem z poloviny 2. století př. Kr., což ovšem nevylučuje možnost, že Hekataiův falzifikátor sám pracoval s historicky relevantními zprávami: 22

„Hekataios pak pokračuje: Po bitvě u Gazy se Ptolemaios stal pánem syrských krajin. Mnozí z těch, kdo slyšeli o jeho dobrotě a přátelskosti, jej chtěli doprovodit do Egypta a podílet se na správě říše. Mezi nimi byl i židovský velekněz, Ezechiáš, jemuž bylo asi šedesát šest let. Mezi svými krajany se těšil velké vážnosti, byl rozumný a řečnicky velmi zdatný a patřil k nejzkušenějším, co se státních záležitostí týče.“19

Předpokládejme, že tato poznámka má historické jádro. Musíme vycházet z toho, že vzhledem k nejasné a proměnlivé politické situaci v Jeruzalémě proti sobě v době válek diadochů stály dvě soupeřící skupiny, z nichž jedna sympatizovala s Ptolemaiem a druhá s Antigonem Monofthalmem. Pakliže platí datování uváděné u Pseudo-Hekataia, nacházíme se v roce 312 př. Kr., kdy jižně od Gazy skutečně došlo k bitvě mezi Ptolemaiem a Antigonem podpořeným Démétriem.20 Méně pravděpodobná je již ona zmíněná přátelskost Ptolemaiova a přání dát Židům podíl na správě říše v Egyptě, jež Pseudo-Hekataios uvádí jako důvody odchodu velekněze a jeho krajanů do Egypta. Spíše bychom si měli připomenout skutečnost, že se Ptolemaios ještě téhož roku stáhl před Antigonem zpět a přenechal mu Syropalestinu bez boje. Do těchto souvislostí se odchod Ezechiáše neboli Chizkijáše a jeho druhů hodí daleko lépe. Chizkijáš se zřejmě oprávněně obával, že by byl vítězným Antigonem obviněn z proptolemaiovského postoje a raději opustil zemi, aby unikl z dosahu Antigonovy moci. Téhož Chizkijáše badatelé spojují také s mincemi se starohebrejským nápisem Jechezkijo/ah hapechah („Chizkijáš místodržitel“), které by se vskutku mohly vztahovat na velekněze Chizkijáše. Označení pecha („místodržitel“) podle některých domněnek signalizuje kontinuitu správy doby perské (pecha je původně perské slovo) a počátků doby ptolemaiovské. Chizkijáš pak možná byl posledním místodržitelem Judska na konci doby perské nadvlády, který potom, právě roku 312 př. Kr., odešel do egyptského exilu k Ptolemaiovi. Tezi o správní kontinuitě mezi koncem perské a začátkem ptolemaiovské nadvlády potvrzují i jiné mince, které místo perského vládce zobrazují Ptolemaia I. a v nápisu je slovo jehud (aramejský název provincie užívaný běžně Peršany) jen nahrazeno hebrejským jehuda. Další Josephova zmínka o událostech a zvratech za válek diadochů se opírá o zeměpisce a historika Agatharchida z Knidu (2. stol. př. Kr.): „Tak i Sýrii se od Lagovce Ptolemaia, jenž se tehdy nazýval Sótér čili ,Zachránce‘, dostalo pravého opaku toho, co znamenalo jeho přízvisko. Jeruzalém dobyl podvodem a lstí. Vtáhl totiž do města na šabat, jako by chtěl přinést

23

obě_, a Židé, kteří v něm neviděli nepřítele a nic zlého netušili, … mu v tom nebránili. Tak se bez námahy zmocnil města a jednal s ním tvrdě a nemilosrdně. To dosvědčuje i Agatharchidés z Knidu … Říká: Je jeden národ, který se zve Židé a obývá velké a dobře opevněné město Jeruzalém. Město vydali klidně do moci Ptolemaiovy, nebo_ nechtěli sáhnout po zbraních a kvůli nedospělé pověře se raději chtěli podrobit kruté nadvládě. Tak píše o našem lidu Agatharchidés. Ale vra_me se k Ptolemaiovi: ten zajal mnoho lidí v horách Judska, v okolí Jeruzaléma, v Samařsku a Gerizím a přesídlil je do Egypta.“21

Zpráva o ovládnutí Jeruzaléma Ptolemaiem na šabat se nezpochybňuje. Taková praxe je dostatečně známa a na začátku povstání Makabejských ji využívali také Seleukovci. Agatharchidovu zprávu potvrzuje i Pseudo-Aristeův list. Podle něho Ptolemaios zavlekl do Egypta mnoho Židů a část z nich si vybral za vojáky.22 Sporné je ovšem datování Ptolemaiova obsazení Jeruzaléma, některá fakta nicméně ukazují na třetí dobytí Syropalestiny v roce 302 př. Kr. Vládnoucí vrstva jeruzalémského obyvatelstva patrně stála na Antigonově straně a zaplatila za to Ptolemaiovým ozbrojeným útokem a jistě též drastickými tresty. Židé, kteří se dobrovolně vystěhovali do Egypta, resp. byli Ptolemaiem deportováni, pak tvořili jádro pozdější židovské diaspory, zejména egyptské (hlavně v Alexandrii). Také boje diadochů v Palestině se odrážejí v židovské literatuře. Někteří badatelé vykládají např. slova Za 14,2 jako zprávu o dobytí Jeruzaléma Ptolemaiem: „Město bude dobyto, domy vypleněny, ženy zhanobeny. Polovina města bude vysídlena, zbytek lidu však nebude z města vyhlazen.“

V Za 9,13n. by se mohl odrážet odpor a nenávist obyvatel Jeruzaléma vůči cizím dobyvatelům: „Judu si napnu jako lučiště, na tětivu vložím Efrajima, Zburcuji tvé syny, Sijóne, proti synům tvým, Jávane.23 Učiním tě mečem bohatýra.“

Ještě mnohem pozdější První kniha Makabejská (okolo 120 př. Kr.) soudí o Alexandrových nástupcích toto: „Alexandr zemřel po dvanácti letech vlády. Vlády se ujali jeho dvořané, každý na svém údělu. Všichni si po jeho smrti nasadili královské čelenky a po nich zase na mnoho let jejich synové; napáchali v zemi mnoho zlého.“24

24

2.

PA L E S T I N A POD NADVLÁDOU PTOLEMAIOVCŮ (301–200 PŘ. KR.)

Po obsazení Syropalestiny Ptolemaiem I. (305 –283/82) začalo téměř stoleté období vlády Ptolemaiovců. I přes četné války to pro Palestinu byla doba míru a hospodářského vzestupu. Zpočátku nebylo ještě celé území provincie „Sýrie a Foiníkie“ (oficiální název) v Ptolemaiových rukou. Podmanit si i foinická pobřežní města (především Tyros a Sidón) se mu ale podařilo nejpozději roku 286 př. Kr., a tak ovládl celou provincii. Severní hranice se seleukovskou říší probíhala od pobřeží podél řeky Eleutheros (= Nahr el-Kabír) přes úrodnou rovinu Beqá severně od Baalbeku a obloukem na jihovýchod směrem k Damašku. Území tedy zahrnovalo Koilé Sýrii i důležitá foinická města na pobřeží. 2.1.

P T O L E M A I O V S K Á S T ÁT N Í S P R ÁVA A HOSPODÁŘSTVÍ

Ptolemaiovský stát, k němuž připojili „Sýrii a Foiníkii“ jako jeho severní provincii, byl na rozdíl od seleukovské říše do sebe uzavřeným a přísně centralizovaným státním organismem. V jeho čele stál všemocný, božskou důstojností obdařený král. Ten se před svými poddanými, stejně jako ostatní helénističtí monarchové, prezentoval jako „Spasitel“ a „Zjevení boha“. Země a všechny její výdobytky náležely do jeho osobního vlastnictví. Stát byl jeho „domem“, území státu jeho „velkostatkem“: „Král totiž spravoval stát tak, jako by prostý Makedonec nebo Řek spravoval svou domácnost.“25 Země byla rozčleněna na různé správní jednotky (nomoi = „župy“ v Egyptě, hyparchie v provinciích), v jejichž čele stál vždy jeden politicko-vojensky zaměřený stratégos a jeden oikonomos, který řídil hospodářskou a finanční správu. Nejvyšším správním úředníkem říše 25

byl – hned po králi – dioikétés („ministr hospodářství a financí“). S prototypem takového úředníka se setkáváme v Zenónových papyrech v osobě Apollónia, dioikéta krále Ptolemaia II. Hlavním cílem ptolemaiovského správního aparátu bylo zvyšování hospodářských výnosů. Základní idea totožnosti krále a země vyžadovala neomezenou poslušnost obyvatelstva. Králi tedy právně náležela nejen královská půda v užším slova smyslu (gé basiliké), pronajímaná královským hospodářům. Také egyptským řeckým městům Alexandrii, Ptolemaidě či Naukratidě totiž panovník pozemky pouze propůjčoval (en afesei). Chrámové pozemky byly také kontrolovány státem, o čemž svědčí zřejmě Ptolemaiovci zřízený úřad epistata, „představeného chrámu“, odpovědného za chrámové dávky placené státu. Obdělávání půdy většinou nezáleželo na libovůli nájemce, ale muselo odpovídat centrálně plánovanému hospodářství státu. Stát si navíc vyhradil monopol na důležité zboží jako rostlinné oleje, sůl, plátno, pivo atd. Zahraniční obchod podléhal přísné kontrole a zatěžovala jej vysoká cla. K příjmům z pronájmu půdy, ze státních monopolů a z cel přistupovaly nezanedbatelné přímé daně. Nešlo sice o daň z hlavy, alespoň za prvních Ptolemaiovců, ovšem platily se daně z majetku (např. domů a otroků) a z právních úkonů s majetkem spojených, z vnitřního obchodu, z užívání silnic a vodních cest (mýtné) atd. Vcelku byl daňový systém dokonale promyšlen a obyvatelstvo očividně velmi zatěžoval. Zvláštní rys tohoto systému – přejatý od Řeků – představovalo zařazení privátních prostředníků mezi vládu a obyvatelstvo platící daně. Prostředníci jako výběrčí daní (telónai) garantovali králi určitou pevně stanovenou sumu (hotově nebo ve zboží) a zodpovídali za její vybrání. Pokud skutečný výtěžek z daní přesáhl danou sumu, připadl přebytek jako zisk výběrčím. Ti na druhou stranu pro případ nižšího výnosu ručili vlastním majetkem (a majetkem svých ručitelů). Systém, založený na souhře mezi státní správou a zájmy výběrčích daní (kteří se logicky rekrutovali z vyšších vrstev), garantoval nejvyšší možnou míru vykořis_ování daňových poplatníků, zejména pak spodní vrstvy domorodých Egyp_anů. Vysoce rozvinutá hospodářská a finanční politika, již můžeme charakterizovat i jako státní kapitalismus, přinesla státu (tj. králi) nesmírné bohatství a byla základem ptolemaiovské převahy nejen nad Seleukovci, ale ve východním Středomoří vůbec.

26

2.2.

P O L I T I C K É D Ě J I N Y: P RV N Í S Y R S K É V Á L K Y

Po první generaci diadochů spravujících Sýrii a Egypt (Ptolemaios I. zemřel roku 283 a Seleukos I. roku 281) vládl v Egyptě agilní Ptolemaios II. Filadelfos (283 –246 př. Kr.). Již v letech 280/279 došlo k prvnímu střetu, tzv. syrské válce o následnictví; Ptolemaiovci během ní získali území při pobřeží Malé Asie. Zanedlouho si Ptolemaios II. podmanil Nabatejce a získal tak kontrolu nad obchodem s kořením, který se pak již nevedl přes Sýrii, ale přes ptolemaiovskou pevnost Gazu. Také v tzv. první syrské válce26 proti Antiochovi I. (274 –271 př. Kr.) uhájil Ptolemaios II. své foinické a syrské državy. Totéž platí o druhé syrské válce (260 –253 př. Kr.), která se odehrála téměř výhradně v Malé Asii a v egejské oblasti a Palestiny se takřka vůbec nedotkla. 2.3.

PA L E S T I N A Z A P T O L E M A I O V C Ů : S P R ÁVA , H O S P O D Á Ř S T V Í , S O C I Á L N Í P O M Ě RY

Ptolemaiovci přenášeli do říšských provincií správní a hospodářský systém, který se jim osvědčil už v Egyptě. Daňové uspořádání se podobalo egyptskému, země tedy byla rozdělena na správní jednotky (hyparchie = nomoi v Egyptě). V čele správní jednotky stál vždy jeden stratégos pro záležitosti vojenské a jeden oikonomos jako správce financí. Nejmenší hospodářskou a daňovou jednotkou byla vesnice, pronajímaná pravděpodobně hlavnímu výběrčímu daní (kómomisthótés), k jehož hlavním úkolům patřilo zabezpečení královských příjmů. Domorodí obyvatelé (laoi) byli tedy stejně jako v Egyptě (polo)svobodnými nájemci půdy, kterou jim jménem krále pronajal kómomisthótés. Podobný správní systém asi fungoval i v provincii „Sýrie a Foiníkie“, k níž náleželo také Judsko. Celá země platila za „mečem dobyté území“ a byla v zásadě vlastnictvím krále. Přesto se bezpochyby nejednalo o etnicky ani geograficky jednotný celek, a proto musíme počítat s určitými místními rozdíly. Zvláštní postavení měla bezpochyby stará foinická města na pobřeží (Sidón, Tyros, Akko/Ptolemais), velká města v přímořské rovině (Gaza, Aškalón, Joppe, Dór) a nově 27

založené vojenské osady, které měly status více či méně svobodných poleis. Daně z těchto řeckých měst se stanovovaly v Alexandrii a vybírali je místní výběrčí daní. Není úplně jasné, zda a nakolik požíval židovský ethnos v Judsku, jež bylo jádrem provincie Sýrie a Foiníkie, zvláštního statusu částečné autonomie. Že by zde však Ptolemaiovci udělali výjimku z jinak běžné správní praxe, je málo pravděpodobné. Judsko bylo ve své podstatě chrámovým státem (v čele s veleknězem a stále více politicky profilovanou radou starších, složenou z předních představitelů kněží a laické aristokracie); proto se s ním nejspíš nakládalo podobně jako s jinými chrámovými městy v Egyptě a v provinciích. To by také znamenalo, že veleknězi byl přidělen úředník, zodpovídající podobně jako epistatés při jiných svatyních za správu financí a hlavně za odvody dávek králi. O zdejších daňových poměrech nemáme žádné přímé zprávy, patrně se však víceméně nelišily od daňových poměrů ostatních částí provincie „Sýrie a Foiníkie“. To znamená, že kromě pevně stanoveného tributu byly pro krále vybírány i další daně. Nepřímo o tom svědčí i výnos Antiocha III.,27 který nedlouho po převzetí vlády osvobodil určité skupiny židovského obyvatelstva od daně z hlavy, korunních poplatků a daně ze soli (tedy od osobních daní) a všem odpustil třetinu tributu. To bylo možné za předpokladu, že vedle tributu a přímých odvodů z královských statků28 Ptolemaiovci předtím zavedli i tyto druhy daní. O výši a formě placení tributu v ptolemaiovské době není nic známo. Je však nanejvýš pravděpodobné, že se od obyvatel vybíral v naturáliích, tj. jako určitý díl sklizně. Vzhledem k dokonalému správnímu systému a ohromnému zvýšení hospodářské výnosnosti země značně rostly i daně a nájmy. A zřejmě právě za Ptolemaiovců dosahovaly maxima toho, co se z provincie dalo „vytěžit“. Podle papyru Rainer, na němž se uchovaly zlomky rozličných výnosů (prostagmata) Ptolemaia II., byl výslovně zakázán prodej domorodých svobodných rolníků (sómata laika eleuthera) do otroctví: „A tak ani v budoucnosti nesmí být nikomu za žádných okolností dovoleno koupit zdejšího svobodného člověka nebo dát sama sebe do zástavy.“29

Zde vidíme, do jaké tísně dostával místní zemědělce ptolemaiovský systém poplatků a zároveň jaký byl zájem státu na udržení vrstvy svobodných, resp. polosvobodných sedláků, především kvůli hladkému fungování hospodářského systému. 28

O poměrech v Palestině a hospodářských aktivitách za vlády Ptolemaia II. a jeho dioikéta Apollónia nám poskytují jistou představu tzv. Zénónovy papyry. Tyto papyry, přesněji celý archiv, byly objeveny roku 1915 v egyptském Fajjúmu. Archiv obsahuje přibližně 2000 dokumentů, z nichž asi 40 se vztahuje na poměry v Syropalestině. Zénón, jehož jméno archiv nese, cestoval asi rok (od ledna 259 do února 258 př. Kr.) z pověření ptolemaiovského dioikéta Syropalestinou. Vydal se z města zvaného Stratónova tvrz (pozdější Kaisarea) přes Jeruzalém a Jericho do Zajordání k pevnosti židovského velmože Tobijáše v Arak el-Emíru. Odtud pak jel na sever až k pramenům Jordánu a přes Galileu (kde v Bét-anatu vlastnil Apollónios velké vinice) zpět na pobřeží do Akka/Ptolemaidy. Hlavním účelem Zénónovy cesty byla prý inspekce a zlepšení finanční správy jakož i upevnění hospodářských vztahů mezi egyptským centrem a jeho severní provincií; proto jej doprovázelo mnoho vysokých úředníků, důstojníků a hospodářských odborníků. Tato cesta byla očividně úspěšná, z papyrů totiž můžeme vyčíst, že výnosy provincie se zvýšily. Příčinou bylo i zavedení nových plodin (například révy z ostrova Kóu na Apollóniových vinicích) a technických vylepšení (jako umělého zavlažování či secího pluhu). V antice proslavené balzámovníkové plantáže u Jericha a Én-gedí byly královským majetkem („korunní statky“) a byly využívány lépe než v době perské. Správa země byla uspořádána následovně: Akko se stalo hlavním městem provincie a roku 261 (tedy krátce před Zénónovou cestou) dostalo nové jméno Ptolemais. Vzniklo mnoho nových pevností zabezpečujících hranice (viz např. obnova Samaří), zakládaly se nové a přejmenovávaly staré vojenské osady a města.30 Na židovské straně využívala nové možnosti hospodářství asi zejména rodina Tobiadovců, která sídlila původně v Zajordání a jejíž hlavu navštívil během své cesty Zénón. Mezi jeho papyry se každopádně nacházejí dva Tobijášovy dopisy Apollóniovi, v nichž Tobijáš předem ohlašuje dary zaslané Apollóniovi i samotnému králi.31 Zdá se, že mezi místním židovským velmožem a jeho egyptským pánem probíhala čilá komunikace. Vstřícný postoj Tobiadovců k Ptolemaiovcům, založený na společných obchodních zájmech, od této doby přetrvával a na dlouhou dobu se pak stal důležitým faktorem židovské politiky. Co se tehdejšího řeckého vlivu v Palestině týče, je příznačné, že korespondence byla zcela samozřejmě vedena v řeckém jazyce (Tobijáš měl řeckého tajemníka) a že v Tobijášově pevnosti Arak el-Emír byli jak židovští, tak i makedonští žoldnéři. 29

A tak zatímco vyšší vrstvy participovaly na nových hospodářských vymoženostech a stávaly se tím pádem logicky průkopníky helenizace, prostí obyvatelé venkova (laoi) byli vysáváni ještě intenzivněji než dříve. Stejně jako v Egyptě byli „hlavně předmětem vykořis_ování a na tento předmět bylo třeba brát ohled pouze v tom smyslu, že nesměla být omezena jeho hospodářská produktivita“32. Na rozdíl od Egypta (kde výběrčí daní patřili převážně k řecké buržoazii) stála mezi venkovským obyvatelstvem a státním aparátem domácí aristokracie majitelů pozemků a vysokého kněžstva (právě skupina, proti níž bojoval svými reformami Nehemjáš), která „kolaborovala“ s Ptolemaiovci na základě společných hospodářských zájmů, spočívajících ve vykořis_ování obyvatelstva. 2.4.

P O L I T I C K É D Ě J I N Y: TŘETÍ SYRSKÁ VÁLKA

Po druhé syrské válce, která otřásla mocenskou převahou Egypta v egejské oblasti, se Ptolemaios II. přeorientoval na mírovou politiku. Nabídl Antiochovi II. za ženu svou dceru Bereniké. Antiochos souhlasil a zapudil kvůli tomu svou dosavadní manželku Laodiké i její syny. Tento pokus nahradit války sňatkovou politikou však nepřinesl očekávaný výsledek. Zapuzená Laodiké se následnictví pro své syny samozřejmě nechtěla zříci a přiměla Antiocha II., aby ji opět uznal za svou právoplatnou manželku a zajistil tak následnictví jejímu synu Seleukovi (II.). To ale zase nebylo přijatelné pro ptolemaiovskou princeznu Bereniké, která mezitím také porodila syna a – jak doufala – následníka trůnu. Situace se ještě více vyostřila poté, co oba mírotvorci – syrský Antiochos II. a egyptský Ptolemaios II. – ve stejném roce (246 př. Kr.) zemřeli a Ptolemaios III. Euergetés považoval za nutné vstoupit do Sýrie, aby ochránil svou sestru Bereniké a jejího malého syna. Jeho tažení pak vyvolalo třetí syrskou válku, zvanou též Laodičina válka (246 –241 př. Kr.). Bereniké i její syn byli však v Sýrii zavražděni a Ptolemaios III. se po prvních úspěších musel stáhnout, nebo_ v Egyptě vypuklo povstání. Ani Seleukos II. Kallinikos (syn původně zapuzené a pak zpět dosazené Laodiké) neměl při pokusu ovládnout Koilé Sýrii úspěch a musel kvůli interním problémům ustoupit. A tak došlo k uzavření mírové smlouvy, která byla opět výrazně výhodnější pro Ptolemaiovce než pro Seleukovce. 30

2.5.

VZESTUP RODU TOBIADOVCŮ

A jak to vypadalo během třetí syrské války v Jeruzalémě? Nejprve se zmiňme o jedné poznámce Josepha Flavia v jeho díle Contra Apionem, kde mluví o návštěvě Ptolemaia III. v Jeruzalémě a králově obětování v chrámu.33 Je docela dobře možné, že se tato zmínka vztahuje na dobu po ukončení bojů mezi Ptolemaiem III. a Seleukem II. a že Ptolemaios v Jeruzalémě opravdu přinesl děkovnou obě_ na počest svého vítězství. Druhý odkaz na události třetí syrské války se nalézá v knize Daniel (Da 11,5 – 9). Neobsahuje sice žádnou novou historickou informaci, svědčí však o zájmu apokalyptických kruhů o soudobé politické události, které se přímo dotýkaly osudu Palestiny. Jasněji osvětluje situaci v Jeruzalémě během ptolemaiovsko-seleukovských bojů třetí syrské války tzv. Tobiadovský román, dochovaný pouze u Josepha Flavia.34 Na jeho začátku se píše: „V této době velice ztěžovali Židům život Samařané, jimž se dařilo dobře, a to tak, že pustošili jejich úrodnou půdu a odvlékali obyvatele. To se událo za velekněze Oniáše … Oniáš měl špatný charakter a byl hamižný. Proto neplatil poplatek 20 talentů, který králům jménem lidu platili jeho předchůdci. To však rozhořčilo krále Ptolemaia Euergeta, otce Filopatrova. Král poslal do Jeruzaléma posla, jehož prostřednictvím vyčítal Oniášovi, že neplatí tribut. Dále vyhrožoval, že nebude-li zaplaceno, rozdělí zemi a usídlí v ní své vojáky. Když Židé slyšeli tuto hrozbu, zhrozili se; ovšem Oniáš se o to ve své lakotě nestaral.“35

Tuto zprávu sice Josephus nesprávně chronologicky zařadil (do doby Antiocha III.), avšak o její historické věrohodnosti nemůže být pochyb. Zbývá jen otázka, zda velekněz Oniáš (míněn je Oniáš II., švagr místního velmože Tobijáše, známého ze Zénónových papyrů) vskutku odmítal zaplatit tribut právě kvůli své lakotě. Skutečným důvodem mohla být naděje, již jistě nejen on, ale i určité jeruzalémské kruhy, vkládal do změny mocenských poměrů a ovládnutí Palestiny Seleukovci. Vypadá to tedy tak, že v Jeruzalémě existovala, stejně jako v podobných situacích, skupina nakloněná Seleukovcům, a ta počítala s jejich vítězstvím ve třetí syrské válce. Také Ptolemaios situaci odhadoval právě takto. Svědčí o tom jeho hrozba, že promění Jeruzalém v klérúchii, což by znamenalo usídlení vojáků ve městě a tím pádem konec omezené samosprávy. V této nebezpečné politické situaci začal strmý vzestup rodu Tobiadovců, sídlícího původně v Zajordání. Syn Tobijáše a synovec vele31

kněze Oniáše II. Josef se už dříve zdržoval převážně v Jeruzalémě; stále více příslušníků židovské „venkovské aristokracie“ se tedy patrně stěhovalo přímo do hlavního města. Zmíněný Josef se ujal role mluvčího opozice proti veleknězi a vyzval jej, aby upustil od protiptolemaiovské politiky a usmířil se s králem. Oniáš II. se tomuto tlaku, opřenému očividně o silnou podporu lidu, musel podvolit a prakticky se tak vzdal vůdčího politického postavení.36 Formálně sice zůstal veleknězem, ovšem nemohl již zabránit převedení úřadu zvaného prostasia, politického zastupování národa před králem, na Josefa. Ve stejné době si Josef „od svých přátel v Samařsku (!)“ obstaral peníze na cestu a osobně se odebral ke králi do Alexandrie.37 Tam předčil všechny konkurenty nabídkou dvojnásobného výnosu z daní a zajistil si tak funkci „generálního výběrčího daní“ pro celou provincii Sýrie a Foiníkie, jakož i komando čítající 2000 vojáků na účinnou podporu svého úkolu.38 Podle Josepha Flavia zůstal prostatés a výběrčí daní Josef v úřadě 22 let,39 asi v letech 240 –218 př. Kr., tedy až do začátku čtvrté syrské války, kdy jeho loajalita k Ptolemaiovcům začala vzhledem k očekávaným úspěchům Antiocha III. pozvolna mizet. Josef dovedl rázně využít všech mocenských prostředků, které měl po ruce, k finančnímu vykořis_ování lidu. Podle Josephovy zprávy40 tak dobyl města Aškalón a Skythopolis, jež se vzpírala platit zvýšené daně. Jejich nejváženější (a asi hlavně nejbohatší) obyvatele dal popravit a zkonfiskoval jejich majetek. Tímto způsobem získal nejen slíbené výnosy daní, ale také, jak píše Josephus, „slušný výdělek, který použil k upevnění své moci, nebo_ považoval za chytré a výhodné podepřít svou štěstěnu bohatstvím.“41

Za těmito opatrnými slovy se skrývá spíše politik chytře zaměřený na své vlastní mocenské zájmy, než reprezentant „mladých podnikavých sil, jež usilovaly o prolomení těsných domácích poměrů a chtěly dát více prostoru novému duchu, který se postupně prosazoval i v Jeruzalémě“42. Je sice možné, že „zaostalý Jeruzalém“ díky Josefově politice „jistě podstatně zvýšil svůj politický a hospodářský význam“43, ovšem z tohoto pokroku patrně těžila výhradně malá a mocná nejvyšší společenská vrstva, jistě však nikoli masa chudšího obyvatelstva. Že by právě Josef mohl „svůj lid chránit před nadměrným vykořis_ováním“44, je každopádně málo pravděpodobné. Nic totiž nesvědčí o tom,

32

že by své židovské souvěrce šetřil a dvojnásobné daně si metodami popsanými u Josepha vynucoval pouze na pohanských městech, jako třeba Aškalónu nebo Skythopoli. Budeme naopak muset vycházet z toho, že tobiadovská politika měla velký podíl na vyostření sociálních rozdílů v Palestině a tím pádem i na vzniku různých revolučních proudů a rostoucí náchylnosti k apokalyptice. Je pak také otázkou, zda texty jako Kaz 5,7 (srov. také 4,1nn.; 5,9n.) chtějí pranýřovat pouze „ptolemaiovskou správní byrokracii“: „Uvidíš-li, že je v zemi chudý utiskován, že je potlačeno právo a spravedlnost, pak se tomu nediv. Nebo_ vyšší hlídá vysokého, a ještě vyšší je nad nimi.“

Může se zde jednat stejně tak o charakteristiku útlaku ze strany Ptolemaiovců, jakož i působení jejich přisluhovačů, tedy židovské kněžské i laické aristokracie s Tobiadovci v čele. Bezpochyby již v ptolemaiovské době dochází k osudovému ztotožnění přívlastků „chudý“ a „zbožný“ na jedné straně a „bohatý“ a „helenizovaný“ na straně druhé, jež mělo v následující době mít závažné sociální i náboženské důsledky. „Zbožnost chudých, rozvinutá hlavně v apokalyptických kruzích, tím získala zřetelný rys protestu proti změnám sociální struktury, uskutečňovaným cizími helénistickými vládci a jejich posluhovači z řad aristokracie.“45 Zároveň se zřejmě vyhrotil starý protiklad mezi městským obyvatelstvem a venkovem. Příslušníci horních vrstev se totiž stále více soustřekovali v Jeruzalémě – vidíme to na příkladu Tobiadovců – zatímco chudší lidé sídlili většinou na venkově. Z dostupných pramenů přitom nelze usoudit, nakolik již v této době můžeme počítat s nižší měš_anskou vrstvou. 2.6.

P O L I T I C K É D Ě J I N Y: Č T V RT Á S Y R S K Á V Á L K A

Nový zlom ve vývoji politických poměrů v Syropalestině nastal v r. 223 př. Kr., kdy na syrský trůn po zavraždění Seleuka III. Sótéra nastupuje jeho bratr, mladý Antiochos III. (později přijal přízvisko „Veliký“). Antiochos III. se s novým elánem pustil do dobývání provincie Sýrie a Foiníkie a budiž předem řečeno, že se nakonec dočkal úspěchu, ač ne tak brzkého, jak původně doufal. První útok podnikl roku 221 př. Kr. – krátce po smrti Ptolemaia III. Jeho nástupce, teprve

33

sedmnáctiletý Ptolemaios IV. Filopatór, se pramálo zajímal o válečné záležitosti, nicméně Antiochos byl tentokrát odražen ptolemaiovským vojevůdcem Theodotem. Počátkem roku 219 se podruhé pokusil o totéž a s pomocí různých přeběhlíků, mj. právě vojevůdce Theodota, dobyl velkou část Koilé Sýrie – a my se mezitím již ocitáme v tzv. čtvrté syrské válce (221 resp. 219 –217 př. Kr.). Ptolemaios IV. nebyl na tento výpad vůbec připraven, šikovným protitahem však dosáhl příměří a mírových jednání, ve skutečnosti tak ale jenom získal čas na vyzbrojení. Na začátku roku Ptolemaios přípravy dokončil a v rozhodující bitvě se s Antiochem III. utkal dne 22. července 217 u Rafie na jižní hranici Palestiny (na jih od Gazy). Přestože měli Syřané převahu, zvítězil Ptolemaios IV. Za své vítězství vděčil v neposlední řadě i egyptským „domorodcům“, nasazeným na ptolemaiovské straně vůbec poprvé (předtím bylo zvykem nasazovat pouze makedonské vojáky; v domorodém egyptském obyvatelstvu to ovšem probudilo sebevědomí, s nímž měli později Ptolemaiovci dost práce). Antiochos III. musel utéci a z Koilé Sýrie se stáhl. Mírumilovný Ptolemaios IV. ostatně svého vítězství nevyužil a v podstatě jen obnovil staré hranice, ačkoli mohl prosadit mnohem dalekosáhlejší požadavky. Potom procestoval celou zpět dobytou provincii, reorganizoval její správu a nechal se spolu se svou sestrou a manželkou Arsinoé opěvovat jako vítěz (známe oslavné nápisy z Marisy, Joppe a nedaleko Tyru). Třetí kniha Makabejská dokonce mluví o návštěvě krále v Jeruzalémě a tamějším chrámu46 (podobně jako u Ptolemaia III.) a také apokalypsa knihy Daniel se ve svých proroctvích zmiňuje o bojích čtvrté syrské války.47 2.7.

ROZDĚLENÍ RODU TOBIADOVCŮ

Vypjatý boj o syrofoinickou provincii a slabost ptolemaiovské říše, i přes vítězství u Rafie stále zřejmější, vedly nakonec i k rozkolu v rámci tobiadovského rodu. A protože rod v Judsku fakticky panoval, došlo současně k rozdělení celé společnosti. Josephem Flaviem zpracovaný Tobiadovský román hovoří o tom, že Josef, prostatés a vrchní výběrčí daní, poslal svého nejmladšího syna Hyrkána do Egypta na oslavy narození dědice trůnu. Zřejmě šlo o narození pozdějšího Ptolemaia V. Epifana roku 210 př. Kr. Hyrkán, věren rodinné tradici (vzpo-

34

meňme na postup jeho otce), využil příležitosti a štědrými finančními dary si koupil královu přízeň.48 A když se mu král, podle Josepha „v údivu nad mladíkovou štědrostí“, chtěl odměnit, „požádal jej Hyrkán jen o to, aby o něm napsal jeho otci a bratrům. Král jej nechal zahrnout nejvyššími projevy úcty, obdaroval jej bohatě a propustil jej i s dopisy pro jeho otce, jeho bratry a všechny královské místodržící a úředníky.“49

O tom, co bylo obsahem králových dopisů Hyrkánovu otci a jeho bratrům, se Josephus nezmiňuje. Ptolemaios IV. by však sotva chtěl otce, bratry a všechny královské místodržící pouze informovat o Hyrkánově štědrosti; k psaní tedy musel mít i jiný důvod. Někteří badatelé se proto (a snad právem) domnívají, že si Hyrkán svými dary ve skutečnosti koupil úřad prostasie a že právě tuto novinku král sděloval všem královským úředníkům v provincii Sýrie a Foiníkie. Jinak nedává souvislost darů a králových dopisů žádný smysl. Hyrkán by tak vlastně jen napodobil taktiku svého otce Josefa, jenž svého času podobnou politickou hrou porazil velekněze Oniáše II. Tomuto vysvětlení také nejlépe odpovídá nenávist Hyrkánových bratrů,50 nebo_ ti očividně již tušili něco nekalého a chtěli ho proto v Alexandrii dát zabít. Od tohoto hanebného záměru neupustili, jak ukazuje Josephovo pokračování, ani po Hyrkánově návratu domů v lesku královské přízně: „Když se však Hyrkán střetl se svými bratry, zabil kromě mnoha jiných lidí z jejich doprovodu také dva z nich. Zbývající utekli do Jeruzaléma k otci. Hyrkán poté sám táhl k městu. Když jej však nikdo nechtěl přijmout, dostal přece jen strach, stáhl se zpět za Jordán a zůstal tam. Tamější barbary si pak zavázal k placení tributu.“51

Jak se ukáže na konci této zprávy, Hyrkán nemohl svůj úřad v Jeruzalémě nastoupit a musel se stáhnout na rodinnou usedlost Arak el-Emír v Zajordání. Tam se v opozici k vlastní rodině osvědčil jako věrný přívrženec Ptolemaiovců, a to i v době, kdy již Palestina náležela zcela Seleukovcům a hlavní, jeruzalémská větev rodu dávno definitivně přešla na jejich stranu. Až za vlády Antiocha IV. se jeho panství v Zajordání zhroutilo a Hyrkán spáchal sebevraždu (168 př. Kr.?).

35

2.8.

P ÁT Á S Y R S K Á V Á L K A

Navzdory vítězství nad Antiochem III. u Rafie ptolemaiovská říše stále slábla. Sebevědomí místního obyvatelstva naopak postupně narůstalo; podíl egyptského kněžstva na tomto růstu nebyl malý. V důsledku toho musel král čím dál tím častěji brát ohled na přání „domorodců“ a od doby bitvy u Rafie tak stoupá mj. význam staroegyptského náboženství a jeho prastarých tradic. Naprosto odlišná byla naproti tomu situace v seleukovské říši Antiocha III., u Rafie poraženého. Antiochos se po porážce soustředil na východ své říše, táhl skrze celou Asii až do Indie a vytvořil systém závislých vazalských států. Toto tažení, jakési imitatio Alexandri52, nesmírně zvýšilo jeho váženost, takže si mohl dovolit přijmout titul „velkokrál“ (basileus megas) a posílit kult panovníka. Když pak roku 205 př. Kr. v Egyptě usedl na trůn pětiletý Ptolemaios V. Epifanés, usoudil Antiochos, že nadešel jeho čas. S Filipem V. Makedonským uzavřel tajnou smlouvu o rozdělení ptolemaiovské říše po smrti Ptolemaia IV. a roku 201 př. Kr. rozpoutal tzv. pátou syrskou válku. Během velmi krátké doby dobyl celou provincii „Sýrie a Foiníkie“. V průběhu zimy 201/200 př. Kr. se ptolemaiovský vojevůdce Skopas pokusil o protiúder. Povedlo se mu opět ovládnout jih provincie, přičemž se pravděpodobně dostal i do Jeruzaléma, který byl po Hyrkánově ústupu zřejmě z většiny proseleukovský, a proto jej Skopas bezpochyby příliš nešetřil. Při protiútoku se dostal až do Panie (Paneion, Panias, Banjas) u pramenů Jordánu, kde mu v roce 200 Antiochos III. uštědřil drtivou porážku. Antiochos podruhé a tentokrát již definitivně obsadil Sýrii a Foiníkii. Také Jeruzalém Syřané definitivně ovládli a Židé se podle všeho ochotně podřídili novým vládcům, od nichž si slibovali (ostatně jako při všech mocenských změnách) zásadní zlepšení své situace: „Zanedlouho poté však Antiochos Skopu porazil u pramenů Jordánu a zničil velkou část jeho armády. V důsledku toho Antiochos získal moc nad městy Koilé Sýrie, dobytými předtím Skopou, jako třeba i nad Samaří. Židé se mu pak podrobili dobrovolně, nechali jej vtáhnout do města, opatřili jeho vojsku i jeho slonům potraviny a pomáhali mu při obléhání posádky, kterou v jeruzalémském hradě zanechal Skopas.“53

36

REJSTŘÍK OSOBNÍCH JMEN

Aba Aricha viz Rav Agrippa viz (Marcus) Vipsanius Agrippa Agrippa I. 102, 104, 109, 113 –115, 117, 125 Agrippa II. 96n., 108, 114, 117–120 (r.) Akiva 75, 137, 144, 149 Albinus (prokurátor) 117n. Alexandr Veliký 12, 15 –21, 24, 36n. Alexandr (syn Aristobúla II.) 82n. Alexandr (syn Heroda a Mariamme I.) 97n. Alexandr (zélóta) 116 Alexandr Balas 61– 64, 69 Alexandr Jannaios 68 –70, 76 – 80, 82 Alexandr Zabinas 71 Alexandra (Hasmonejka) 94 Alexandra (nevlastní matka Herodova) 96 Alkimos (velekněz) 58 – 62 Alypius (římský úředník) 176 (Marcus) Ambibulus (prokurátor) 108 Ambrož (Ambrosius), biskup 177 Ananiáš (židovský vojevůdce) 77 Ananiáš (velekněz) 119n. Ananos ben Ananos (velekněz) 117, 123 Anastasius (byzantský císař) 180 Andreas (povstalecký vůdce) 138 Andromachos (samařský místodržící) 18n. Andronikos (ministr Antiocha IV.) 48 Andronikos (epistatés v Samařsku) 49 Annius Rufus (prokurátor) 108

Antigonos (syn Aristobúla II.) 82– 84, 86 – 88, 93 Antigonos Monofthalmos 22n. Antigonos ze Socho 131 Antiochos I. 27 Antiochos II. Theos 30, 43 Antiochos III. Megas 28, 31–38, 40, 42– 44, 47, 50, 63n. Antiochos IV. Epifanés 35, 45 –56, 58, 61, 71, 73, 80, 99, 142 Antiochos V. Eupatór 56 –59 Antiochos VI. Epifanés Dionýsos 64n. Antiochos VII. Euergetés Sidétés 67n., 70 –72 Antiochos VIII. Grypos 71, 78 Antiochos IX. Filopatór Kyzinékos 71 (Herodes) Antipas (syn Heroda a Malthaké) 97, 101–104, 107, 109, 121 Antipatér (Herodův otec) 80, 83– 86, 89 Antipatér (syn Heroda a Doris) 97n. Antoninus Pius 141, 156, 160, 169 (Marcus) Antonius 85n., 88, 93 – 96 Apollónios (dioikétés) 26, 29 Apollónios (seleukovský místodržící) 44 Apollónios (mysarcha) 50 –52, 56 Apollónios (seleukovský vojevůdce) Arcadius (byzantský císař) 178 Aretas (nabatejský král) 78, 80, 103 Aretas III. 83 Archelaos (syn Heroda a Malthaké) 97, 101n., 105, 107, 109, 112

245

Aristobúlos I. 76n. Aristobúlos II. 79 – 83 Aristobúlos (bratr Mariamme, velekněz) 93n., 96 Aristobúlos (syn Heroda a Mariamme I.) 97n., 103n. Arsinoé (sestra Ptolemaia IV.) 34 Artemión (povstalecký vůdce) 138 Athrongés (povstalecký vůdce) 101 Augustus (Oktavián) 86, 88, 95 – 98, 101n., 105, 164 Azarjáš (makabejský vojevůdce) 57 Bakchidés (seleukovský vojevůdce) 60n. Bar Kochba 135 –137, 140 –158, 168 –171, 175 Bar Kosiba (Koziba) viz Bar Kochba Ben Aflul 149 Bereniké (dcera Ptolemaia II.) 30 Bereniké (sestra Agrippy II.) 114 Bessos (perský místodržící) 20 Brutus (Caesarův vrah) 86 Caesar 83 – 85, 88, 91 Caligula 102, 104, 108n. Caracalla 160, 170 (C.) Cassius (Caesarův vrah) 85n. Cestius Gallus (římský místodržící) 120n., 125 Claudius 105, 109, 114, 116 Coponius (prokurátor) 108n. Cuspius Fadus (prokurátor) 107, 115 Dareios 16n. Démétrios I. 55, 59 – 64 Démétrios II. 55, 63 – 66, 69 –72 Démétrios III. 78 Démétrios Poliorkétés 22n. Dioklecián 167 Domitianus 126, 141 Doris (první Herodova manželka) 97 Drusilla (dcera Agrippy I.) 117

Eleazar (Makabejský) 54 Eleazar (farizeus) 73 Eleazar (představený chrámu) 119n. Eleazar (kněz) 151 (r.) Eleazar 133n. Eleazar ben Dinaj (zélóta) 116 Eleazar ben Chita 149 Eleazar ben Jaír (zélóta) 112n., 126 Eleazar ben ha-Šiloni 147n. Eleazar ben Šimon (zélóta) 110, 124n. (r.) Eleazar ha-Modaj 143 (r.) Eliezer 134 Epikratés (seleukovský vojevůdce) 72 Euagrios (římský úředník) 171 Eupolemos, syn Janův (židovský posel) 59 Ezechiáš / Chizkijáš (velekněz) 23 Ezechiáš / Chizkijáš (zélóta) 85, 101, 110, 113 Fasael (Herodův bratr) 85n. Felix (prokurátor) 116n. Feroras (Herodův bratr) 98 Filip (syn Heroda a Kleopatry) 97, 101n., 104, 109, 114 Filip (jeruzalémský komisař) 49n., 58 Filip V. Makedonský 36, 43 Filón Alexandrijský 109, 115 Fínes ben Samuel (velekněz) 123 Flavius Silva (římský místodržící) 126 Fókas (byzantský císař) 182 Gabinius (římský místodržící) 82, 84, 92 Gallus (caesar) 172–174 Gamaliel I. 131, 135 Gamaliel II. 136n. Gamaliel III. 159, 162 Gamaliel VI. 178n. Gessius Florus (prokurátor) 118n. Gorgias (seleukovský vojevůdce) 56n. Gratianus 176

246

Hadrián (Hadrianus) 18, 138, 140 –142, 152–154, 156, 171 Héliodóros (ministr Seleuka IV.) 44n. Hérakleios (byzantský císař) 182, 185 Herodes Veliký 76, 80, 82–113, 119 –121, 123, 126, 129, 153 Herodes (syn Heroda a Mariamme II.) 103 Herodes Antipas 97, 101–104, 107, 109, 121 Herodes Chalkidský 108, 114 Héródias 103n. Hilel I. 131, 160 Hilel II. 169, 171, 175 Hilel ben Garis 147n. Honorius 161 Hyrkán (Tobiadovec) 34 –36, 45, 48n. Hyrkán I. viz Jan Hyrkán I. Hyrkán II. 79 – 89, 95, 97 Chananel (velekněz) 93n. (r.) Chanina 167 (r.) Chanina ben Chama 159, 162 (r.) Chija 161 Chizkijáš viz Ezechiáš Chizkijáš (syn r. Chijy) 161 Chosroes II. 182, 185 Iulius Severus (římský vojevůdce) 152n. Jadúa (velekněz) 16, 19 Jaír (zélóta) 113 Jakub (zélóta) 107, 112–115 Jakub (Ježíšův bratr) 113, 117 Jan (Makabejský) 54, 60 Jan (celník) 107 Jan z Gischaly (zélóta) 121–126 Jan Hyrkán I. 68 –77, 83 Jan Křtitel 103n. Jannaios viz Alexandr Jannaios (r.) Janaj 164 Jasón / Ješúa (velekněz) 42, 46 –50, 64 Jasón ben Eleazar (židovský posel) 59

Jehónatan bar Ba‘ajan 148 (r.) Jehóšua 134 Jehuda (syn r. Chijy) 161 Jehuda ben Menaše 149 (r.) Jehuda ha-Násí 139, 156 –160, 162, 164, 167 Ješúa ben Galgula 149 Ježíš ben Gamaliel (velekněz) 123 Ježíš ben Safias (povstalecký vůdce) 121n. Ježíš z Nazareta 103n., 107n., 118, 145, 169 (r.) Jišmael 137 (r.) Jóchanan 155, 164 –166 (r.) Jóchanan ben Torta 144 Jóchanan ben Zakaj 133 –137 (r.) Jóna 167 Jónatan (Makabejský) 54, 60 – 65, 68nn., 93 Jónatan (velekněz) 116 Josef (Tobiadovec) 32, 34n. Josef (makabejský vojevůdce) 54, 60 – 65, 68n., 93 Josef (comes) 169 Josef ben Matitjáhú (Josephus Flavius) 12, 17–23, 31–35, 40, 43, 45, 47– 49, 53, 58, 61, 64, 71–78, 84, 88 – 98, 101–104, 107, 109 –129, 135, 140, 145, 166 Juda (Makabejský) 54 – 61 Juda (syn Šimona Makabejského) 67 Juda Galilejský (zélóta) 101, 109 –113, 115, 119, 126 Julián Apostata 174 –176 Justin I. 206 pozn. 655 a 656 Justin II. 182 Justinián I. 179 –182 Juvenal (biskup) 180 Kallimandros (seleukovský vojevůdce) 72 Kendebaios (seleukovský vojevůdce) 67 Kleopatra I. (dcera Antiocha III.) 43 Kleopatra II. (dcera Ptolemaia V.) 50

247

Kleopatra III. (dcera Ptolemaia VI.) 77 Kleopatra Thea (dcera Ptolemaia VI.) 62 Kleopatra VII. (manželka M. Antonia) 93 – 95 Kleopatra (pátá Herodova žena) 97, 101 Konstans 171n. Konstantin I. 167–172, 174, 177n., 182 Konstantin II. 171n., 174 Konstantius II. 171, 174 –177 Kýros 183 Laodiké 30 Laomedón 21 (r.) Levi 166 Levi, syn Alfeův (celník) 106n. Licinius 167 Lucilius Bassus (římský místodržící) 126 Lucullus (římský vojevůdce) 79 Lukuas (povstalecký vůdce) 138 Lulianus / Julianus 138 Lusius Quietus (římský místodržící) 138 Lysias (seleukovský vicekrál) 56 –59 Lysimachos (Menelaův bratr) 48

Matouš (celník) 198 pozn. 367 Maurikios (byzantský císař) 182 (r.) Meír 155 Menachem (zélóta) 110 –113, 119n. Menelaos (velekněz) 47–53, 56 –58, 62, 64 Menón (místodržící v Samařsku) 18 Mikuláš (Nikolaos) Damašský 99 Mithridatés I. 67 (r.) Nátan 155 Nehemjáš ben Chušiel 183, 185 Nehemjáš 17, 30, 70 Nero 117, 121, 124 Nerva 141 Nikanór (seleukovský vojevůdce) 56, 59n. Nikasó (dcera samařského místodržícího) 16 Obedas 77n. Oktavián viz Augustus Oniáš I. 65 Oniáš II. 31n., 35, 42 Oniáš III. 42– 46, 48, 58 Oniáš IV. 58

Malichus (Idumejec) 85 Malthaké (čtvrtá Herodova manželka) 97, 101, 105 Manasses (bratr velekněze Jadúy) 16, 18 Marcellus (prokurátor) 108 Marcius Turbo (římský vojevůdce) 138 Mariamme I. (Hasmonejka, druhá Herodova žena) 87, 93, 95 – 98 Mariamme II. (třetí Herodova žena) 97, 103 Marullus (prokurátor) 108 Masabala 148 Matatjáš (kněz) 54 –56 Matatjáš (syn Šimona Makabejského) 67 Matatjáš Antigonos viz Antigonos

Pappus 138 Parmenión (Alexandrův vojevůdce) 15 Patricius (povstalecký vůdce) 173n. Pavel (apoštol) 114 Perdikkas (místodržící v Samařsku) 19 Petr (apoštol) 113 Petronius (římský místodržící) 109 Pilatus viz Pontius Pilatus Piso (římský legát) 81 Pompeius 43, 80 – 84, 92, 95 Pontius Pilatus (prokurátor) 104, 107n. Popillius Laenas (římský legát) 50 Portius Festus (prokurátor) 117 Ptolemaios (seleukovský místodržící) 38, 41 Ptolemaios (ze_ Makabejce Šimona) 67, 70

248

Ptolemaios I. Sótér 21–25, 27 Ptolemaios II. Filadelfos 26 –30 Ptolemaios III. Euergetés 30 –34 Ptolemaios IV. Filopatór 34 –36 Ptolemaios V. Epifanés 34, 36, 40, 43 Ptolemaios VI. Filométór 48n., 62n. Ptolemaios VII./VIII. Euergetés II. Fyskón 50, 67, 71 Ptolemaios VIII./IX. Lathyros 77 Publicius Marcellus (římský místodržící) 152 Quirinius (římský místodržící) Rav (Aba Aricha) Réš Lakíš 166

106

160

Sádok (farizeus a zélóta) 111 Salómé (sestra Herodova) 98n. Salómé Alexandra 6 –79, 81– 85, 113, 115 Sanballat I. 187 pozn. 5 Sanballat II. 187 pozn. 5 Sanballat (III.) 16 –18, 187 pozn. 5 Scaurus (římský místodržící) 80 – 82 Seleukos I. Nikatór 22, 27 Seleukos II. Kallinikos 30n. Seleukos III. Sótér 33 Seleukos IV. Filopatór 43 – 45, 59 Septimius Severus 163n., 169 Seron (seleukovský vojevůdce) 56 Skopas (ptolemaiovký vojevůdce) 36 Soaemus (Iturejec) 95n. Sosius (římský místodržící) 88 Stephanus (císařův otrok) 115 Sylleus (Nabatejec) 99 Šamaj 131 Šimon (Makabejský) 54, 57, 65 –70 Šimon (povstalecký vůdce) 101 Šimon (představený chrámu) 44 – 47 Šimon (syn Jehudy ha-Násí) 162

Šimon II. (velekněz) 42 Šimon (zélóta) 107, 112, 113, 115 Šimon bar Giora (zélóta) 112, 124 –126 (r.) Šimon ben Aba 167 Šimon ben Gamaliel I. 123, 131, 136, 153 –156 Šimon ben Gamaliel II. 137 (r.) Šimon ben Jochaj 144 Šimon ben Kosiba (Koziba) viz Bar Kochba Šimon ben Šetach 78 Šimon Spravedlivý 131 Tanchúm ben Jišmael 148 Theodóra (manželka Justiniána I.) 180 Theodosius I. 176 –178 Theodosius II. 176, 178n. Theodotos (ptolemaiovský vojevůdce) 34 Theudas (vzbouřenec) 107, 115 Tiberius 102n., 106 Tiberius I. Alexandr (prokurátor) 107, 112, 115 Tigranés (arménský král) 78n. Tineius Rufus (římský místodržící) 152 Titus 114, 121, 124, 126, 129 Tobijáš 29, 31, 45 Traján 137–140 Tryfón (seleukovský vojevůdce) 64 – 68 Ursicinus (římský vojevůdce)

173

Valerius Gratus (prokurátor) 108 Varus (římský místodržící) 101 Ventidius Cumanus 115 Vespasián 121–129, 134n. (Marcus) Vipsanius Agrippa (Augustův a Herodův přítel) 99 Zacheus (celník) 107 Zénón (Apollóniův pověřenec)

249

29

REJSTŘÍK GEOGRAFICKÝCH NÁZVŮ

Adasa 59 Adorajim (Adora) 71 Aelia Capitolina 141n., 154 Afthie 123 Agrippium viz Anthédón Akko / Ptolemais 27, 29, 61, 63, 65, 77 Akrabeta (Akrabata) 89, 124 Aktium 88, 95 Alexandreion 82, 97 Alexandrie 24, 26, 28, 32, 35, 48, 50, 84, 95, 109, 124 Amathús 77 Anthédón / Agrippium 77, 90, 95, 97 Antiochie 47, 57, 59, 65, 68, 80, 83, 88, 175n., 182 Antipatris 20, 97, 124 Antonia 96, 120, 125 Apamea 43 Arak el-Emír 29, 35 Arbéla 87 Arvad 15, 50 Ašdód / Azótos 57, 63, 67 Aškalón 27, 32n., 63, 65, 106, 137 Auranitis 90, 97, 102, 114 Azótos viz Ašdód Baalbek 25 Babylón 20 –22 Batanea 90, 97, 101n., 114 Beror Chajil 137 Besara viz Bét-šearím Bét-anat 29

Bét-el 87, 124 Bét-chorón 56, 120 Bét-netofa 89 Bét-súr 56 –58, 61, 65 Bét-šeán / Skythopolis 41, 65, 72, 77 Bét-šearím 155 –159, 173 Bét-zacharja 58 Betlém 58, 98, 168 Betsaida 102 Béttér 151–153 Bnej Berak 137 Byblos 15 Byzanc 182, 184 Coelesyria viz Koilé Sýrie Damašek 15, 25, 65, 71, 79n., 144, 182 Dekapolis 103 Diocaesarea viz Seforis Diospolis viz Lydda / Lód Dium 78 Dók 67 Dór 27, 68 Efrajim 63n., 68, 124 Egypt 16 –19, 21, 23 –25, 27–30, 34, 36n., 46, 48 –50, 53n., 58, 63, 93n., 105n., 138, 180, 184 Ekrón 63, 69 Eleusis (u Alexandrie) 50 Emaus 56, 86, 89, 124, 128 Én-gedí 29, 89, 107, 148, 152n.

250

Fasaelis 92, 96 Foiníkie 15, 21, 25, 27n., 32n., 35 –38, 43, 94 Gaba 97 Gadara 77, 82, 90, 95, 102 Galilea 13, 29, 41, 57, 60, 64, 72, 77, 85, 87, 89, 97, 101–104, 109n., 114, 121n., 151, 154n., 158, 165, 168n., 185 Gamala 78, 110, 113, 122 Garis 122 Gaulanitis (viz též Gólan) 78, 90, 101n., 110, 114, 122 Gaza 16, 22n., 27, 34, 35, 77, 90, 94n., 102 Gazara viz Gezer Gerasa 78 Gerizím 16 –19, 24, 49, 71 Gezer / Gazara 66 – 68, 72 Gileád 77n. Gofna 86, 89, 124 Gólan (Gaulana, viz též Gaulanitis) 78, 168 Hefzibah 41 Héródeion 89, 97n., 124, 126, 147n. Hippos 90, 95, 102 Hyrkaneion 82, 97 Chalkédón 180 Chasór 65 Chebrón 57, 124, 150, 152, 154 Idumea 56, 72, 83, 87, 89, 91, 102, 105, 124 Ír Nachaš 148 Issos 15 Iturea 77, 102 Jabne viz Javné Jafa / Joppe 63, 65, 67, 72, 90, 105 Jamnia viz Javné Javné / Jamnia 57, 124, 133 –137, 155

Jericho 17, 29, 67, 69, 79, 81n., 89, 94n., 97, 106n., 124, 152 Jeruzalém 16 –20, 23n., 29, 31–54, 56 – 65, 70n., 77, 80 – 89, 93, 96n., 101, 104 –109, 113 –120, 122–130, 134n., 141n., 144, 149 –152, 154 –158, 168, 171, 173, 175n., 182–185 Jizreel (Jizreelská nížina) 41, 69, 84, 106, 112, 129 Joppe viz Jafa Jótapata 122, 126, 135 Judsko 13, 16, 19n., 23n., 27n., 34, 40 – 44, 46, 51, 53, 55 – 67, 70 –72, 76, 80 – 89, 95, 101n., 105 –112, 128 –139, 142, 147, 150 –155 Julias 102 Kaisarea (viz též Stratónova tvrz) 29, 90, 95 – 97, 105 –107, 113n., 117, 119, 128, 168, 182n. Kaisarea Filipova (viz též Panie) 102 Kallinikon 177 Kallirhoé 98 Kafarnaum 107 Kefar Saba 20 Kilikie 68 Koilé Sýrie 21, 25, 30, 34, 36, 43, 63, 81, 85 Konstantinopol 168, 174, 184 Kós 29 Kynoskefalai 43 Kypr 77, 138 Kypros (u Jericha) 106 Kyrenaika 21, 138 Laodikea 138 Leontopolis 58 Libye 138 Lód viz Lydda Lugdunum 104 Lydda / Lód / Diospolis 89, 124, 173, 182

251

63n., 68, 86,

Madaba 71 Magnésie 43 Machairús 82, 97, 103, 106, 124, 126 Marathos 15 Marisa 34, 71, 89 Masada 86, 97, 110, 112, 119n., 124, 126, 153 Mezopotámie 21, 138 Mikmás 61 Módeín 54n., 60 Nachal Chever 153 Naukratis 26 Neapolis (viz též Šekem)

124

Panie / Paneion, Panias, Paneas, Banjas (viz též Kaisarea Filipova) 36n., 42, 101n. Pella 78, 81 Pelle 89 Pélúsion 48 Perea 64, 101–104, 107, 114, 124 Persie 15, 58, 67, 182–185 Petra 80 Pisidie 68 Ptolemais (v Egyptě) 26 Ptolemais viz Akko Pydna 50 Ragaba 78 Ramatajim 63n., 68 Rafie 34 –36, 77 Rhodos 95 Řím 42– 45, 59n., 65, 67, 72, 81, 83, 85 – 88, 91, 93, 95, 97n., 101, 105, 110 –116, 120n., 124, 126, 128n., 135, 137, 140n., 147, 165, 167n.

Samařsko 16 –18, 24, 32, 43, 53, 63n., 72, 85, 87, 102, 105, 109 Sebasté viz Samaří Seforis / Diocaesarea 82, 103, 121n., 142, 153, 173, 182 Seleukie 78 Sidón 15, 25, 27, 84 Skythopolis viz Bét-šeán Sparta 65, 67 Stratónova tvrz (viz též Kaisarea) 29, 95n. Súra 160 Syria Palestina 203 pozn. 557, 205 pozn. 602 Sýrie 15, 17, 20, 23, 27, 30, 56, 61, 63, 65, 78, 81, 83, 85, 102, 105n., 114, 138, 180, 182 Sýrie a Foiníkie 25, 27n., 32–38, 94 Šekem 19, 53, 71, 78 Šúšan 43 Tábor 122 Tarichea 122 Tekóa 148n. Tel Anafa 188 pozn. 30 Thamma 86, 89 Tiberias 103, 113, 121n., 142, 153, 164, 173, 182, 185 Trachonitis 90, 97, 102, 114 Tyros 15 –17, 19, 25, 27, 34, 65, 184 Uša

136, 155

Vádí Dálíje 17, 19, 152 Vádí Muraba‘at 147 Vádí Qelt 97 Vienne 105

Safón (Asafon) 77 Samaří / Sebasté 19, 29, 36, 72, 77, 87, 90, 95 – 98, 105n., 124

252

EDICE HISTORICA

PETER SCHÄFER DĚJINY ŽIDŮ V ANTICE OD ALEXANDRA VELIKÉHO PO ARABSKOU NADVLÁDU

Z německého originálu Geschichte der Juden in der Antike. Die Juden Palästinas von Alexander dem Großen bis zur arabischen Eroberung, vydaného nakladatelstvími Verlag Katholisches Bibelwerk Stuttgart a Neukirchener Verlag Neukirchen-Vluyn v roce 1983, přeložil Štěpán Zbytovský Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., roku 2003 jako svou 545. publikaci Obálka a grafická úprava Zdeněk Stejskal Odpovědná redaktorka Radka Fialová Vydání první. Stran 264 Vytiskla tiskárna Akcent, Vimperk Doporučená cena 258 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r.o. Praha 1, Bartolomějská 9 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 80- 7021-633-6