XIII. POČÁTKY ODBORNÝCH I POPULÁRNÍCH PRACÍ O ANTICE A UČEBNICE Kdežto v Německu byla vlivem nového humanismu l. polovina 19. století dobou velikého rozmachu klasických studií, u nás a vůbec v Rakousku tehdy ležela ona studia ještě téměř ladem. Příčinou toho byla povšechná opožděnost u nás a to, že na našich gymnasiích učili profesoři všem předmětům ve své třídě mimo náboženství (jen v letech 1805-1818 byli odborní profesoři), že i na filosofických fakultách bylo velmi málo skutečných odborníků - a hlavně - že byla v katolickém Rakousku nedůvěra k novému humanismu a k německé vědě, pěstované převážně protestanty. Nehledíme-li k českým Němcům Titzovi a Fickerovi, nalézáme u nás první rozběhy k odborné práci filologické u Dankovského a Svobody Navarovského. Telčský rodák Řehoř Dankovský (1781-1857) studoval na vídeňské universitě katolické bohosloví a semitské jazyky a od r. 1807 byl profesorem řečtiny na prešpurské akademii až do jejího zrušení r. 1850. Pro své posluchače vydal r. 1808 učebnici řečtiny (Elementa linguae graecae practica) a r. 1812 stručnou řeckou mluvnici (Grammatica linguae graecae). V první knize, opírající se o učebnici Lud. Hörstela „Griechisches grammatisches Lesebuch” (1799), uváděl do řečtiny překládáním řeckých vět a článečků, k nimž přičinil poznámky. Druhou knihu založil, jak naznačuje již v nápise (pars elementaris methodo lexici Schneideriani exarata), na methodě J. G. Schneiderova „Kritisches Griechisch-Deutsches Handwörterbuch” (1797-8), záležela v tom. že byla odvozená slova přiřazena k základním, na př. π ρνη, -ν διον, -νικ ς, -νογ ννητος atd. (II, sl. 388). Ale Dankovského mluvnice není ani přehledná, ani správná. Jako příklady dává slova velmi zřídka se vyskytující, na př. στα ς „pšeničná mouka”, a nesprávné - 85 -
tvary, na př. κ λον, βλαβον, τ τορα ( z τιτρ σκω). Podobné chyby byly i v jiných rakouských učebnicích té doby; v Schneiderově slovníku nejsou. Ve svých dalších pracích se obíral Dankovský původem Maďarů (složil i rozsáhlý etymologický slovník maďarštiny, 1833), Slovanů a Řeků. Nalézal v maďarštině hojně řeckých slov, z čehož vysuzoval, že kdysi Maďaři sousedili s Řeky u Černého moře (Der Völker ungarischer Zunge ... Urgeschichte..., 1827), a ze shod řeckých a slovanských slov dovozoval, že byli Řekové a Slované blízcí příbuzní. Ve spise „Die Griechen als Stammverwandte und Sprachverwandte der Slaven” (1828) tvrdil, že byla východní Evropa osídlena národem, z něhož vzešli Slované a Řekové. Orfea nazýval „slavným praotcem Slovanů” (str.22] a dával ukázky slovansko-řeckého slovníku a slovansko-řecké mluvnice. Spojoval tu slova „ale” a λλ (str. 23), „chod” a δ ς, „daleko” a ταλεκω (str 25), tvary „korábům” a καρ βυις μου (str. 42), „bol sem” a πηλ μην (str. 55), „kopl-sem” a κ ψα (str. 62) a pod. Převáděl dokonce slovenskou píseň „Ne chodil sem za ňu” a český Otčenáš v „teleckém nářečí” do řečtiny, kterou si arci většinou vymýšlel: θ δησα ζ νιν (str. 9), ττα ν ς, γ ς σσι να ν βεσι (str. 72 n.). Dankovský tu šel v stopách I. B. Rakowieckého, jenž nedlouho před ním (Prawda ruska, 1820-2) dokazoval blízké příbuzenství Řeků a Slovanů. Rakowieckého i Dankovského spis odmítl Dobrovský (viz str. 19). Znova a podrobněji dovozoval Dankovský příbuznost slovanštiny a řečtiny v „Matris Slavicae filia erudita vulgo lingua graeca...” (1836-7). V předmluvě vykládal, že jsou slovanština a řečtina sestry, ale slovanština je starobylejší a řečtina jemnější. Ukazoval na shodu písmen, srovnával μ ς a myš, νουθετε a nutí (str. 14), μο ρα a míra (str. 15), „slovansko-řecké sloveso” je-sami (t. j. jsem) dělil v ukazovací zájmeno je (ř. ), zvratné zájmeno sa a zájmeno l. osoby „mi”, tedy „id sibi ego” (str. 22), vykládal, že se homérské imperfektum κλα ομεν lišilo od praesentu hláskou h, tedy κλα μεν, jež se ve vydáních nepíše (str. 51), atd. Příbuznost slovanštiny a řečtiny dokazoval též překladem počátku „Iliady” (Homerus slavicis dialectis cognata lingua scripsit, 1829-30) a anakreonteií (Anakreon der fröhliche Grieche... 1847). V úvodu k překladu Homéra se dovolával Sokratova výroku v Platonově „Kratylu” (421 D), že se stará řečtina podobala řeči nynějších barbarů, tyto barbary ztotožňoval se Slovany a vykládal, že byla do řeckých slov proti slovanštině vkládána písmena, na př. tru τ ρω, nebo odnímána, na př. jarmo ρμα. Pak dával řecký text, jeho přepis latinkou v novořecké výslovnosti a latinský i slovanský překlad. Ten se začíná: „Míněni hádei, stejná, Peleviada Achiléva | ulomené, ké z míri Achajom žale veťíkaoje...” (str. l). Svůj překlad objasňuje v poznámkách, na př. μ νις neznačí „hněv”, jak se myslí, nýbrž „mínění”, θε je „tejná” (srov. sv. Pavel ve Skutcích 17 o neznámém bohu). Podobně zpracoval anakreonteia. Z přesvědčení o blízkém příbuzenství Řeků a Slovanů též vycházel v svém řeckém bájesloví „Die Götter Griechenlands” (1841). V předmluvě hrdě píše, že je jeho kniha „svíticí pochodní v temnotě řecké mythologie”. Řecké bohy většinou pokládá, jak bylo běžné v starém i novém věku, za zosobnění přírodních sil a někdy za ztělesnění mravních jevů. Tak Dia prohlašuje za denní světlo (str. 11), Heru za bouřlivý vzduch (str. 18) a Persefonu za svědomí, které provází člověka i za hrob); proto uloupil Hades Persefonu (str. 28). Že je Apollon - slunce synem Dia sídlícího v etheru, je ve shodě s učením nových hvězdářů Bodea a Herschela, že je slunce tmavé těleso ozářené etherem (str. 36), atd. Tyto i jiné své výklady podpíral etymologiemi, které sestavil v abecedním pořádku, na př. Apollon srov. páliti (str. 82), Atropos „Otrapa” (str. 86), Afrodite „dítě varu” (str. 88), Eileithyia srov. teliti se (str. 91). Dankovského bájesloví vzbudilo Kamarýtovu nadšení; radoval se, že jsme „krevními bratry slavných Hřeků” (Čelakovský, Koresp. I, str. 399), Čelakovský byl střízlivější (t. str. 398, 411), a když vydal Dankovský Homéra, napsal o něm, že je „filologický blázen, jenž sebe i Slovany v posměch před světem uvádí”
- 86 -
(II, str. 10). Také Šafařík pokládal Dankovského za blázna (v listě Kollárovi z 2. VI. 1829, Osv. 25, 1895, str. 776). I Kollár, ač později stejně odvážně spojoval slovanštinu s latinou, líčil v „Slávy dceři” (1832, IV 70), jak „jeden Moravský uk Homéra | ubohého za vlasy sem vlekl” [t. j. do slovanského nebe], ale došel výsměchu a musil ho zpět zavést do řeckého Elysia. Střízlivějším filologem byl básník Václav Alois Svoboda (1791-1849), přítel Jungmannův a Hankův. Lásku k starým spisovatelům v něm roznítil Kinský, jenž ho učil v humanitních třídách mladoboleslavského gymnasia. Jako posluchač filosofie otiskl r. 1808 v Hlasateli (3, str. 160) volný, rýmovaný překlad jednoho epigramu Martialova (IV 24) a v téže asi době (srov. Rybička, str. 406) přeložil a svým přátelům předčítal 3. ódu I. knihy Horatiovy; svůj přízvučný, nezcela jasný překlad otiskl r. 1814 v Puchmajerově almanachu (V, str. 61 n.). Jako jindřichohradecký profesor (1815-1821) začal r. 1817 překládat z Jungmannova podnětu Senekovy „Trojanky” (srov. dopis Hankovi 14. XII 1817; ČČM 33, 1859, str. 399); tato tragedie byla obsazena v chrestomatii pro humanitní třídy (Selecta latinae orationis exemplaria, II, 1807, str. 254 n.). Ale Svobodův překlad nevyšel a patrně nebyl ani dokončen, příčinou toho asi bylo, že žádal Jungmann časoměrný překlad a ten působil Svobodovi potíže (srov. uv. dopis). R. 1818 dělal ve Vídní konkurs na stolici estetiky a klasické filologie (srov. Rybička, str. 409), zůstal však na gymnasiu. Jako profesor malostranského gymnasia uveřejnil r. 1823 v Kroku (l, 4, str. l9 n.) překlad Vergiliova líčení mořské bouře (Aen. I 50123), které bylo také obsaženo v chrestomatii (I, str. 113 n.). Povodně je přeložil přízvučně (srov. Rynička, str. 406), ale pro Krok je přepracoval časoměrně. Více než do češtiny překládal Svoboda do němčiny, mohl se při tom opřít o osvědčené vzory, jako byly překlady bratří Stolbergů, Vossovy a Knebelovy, a neměl prosodických potíží, neboť se o přízvučném základu nepochybovalo. R. 1816 pojal záměr přeložit texty v II. díle latinské chrestomatie (srov. Jungmannovy dopisy Markovi; ČČM 56, 1882, str. 175, 460). Svou práci nazval „Muster redender Künste aus römischen Classikern”; r. 1820 vydal v Jindř. Hradci I. a II. díl obsahující elegie (3 básně Tibullovy, 5 Propertiových, 2 z Ovidiových „Tristií” a 2 z jeho heroid) a lyriku (40 Horatiových ód a 2 epódy), r. 1829 vydal v Praze l. část III. dílu obsahující překlad II. zpěvu „Aeneidy” a r. 1830 vydal ve Vídni jako „zvláštní díl” překlad Senekových „Trojanek”; přetiskl jej ze svého překladu všech tragedií Senekových, o němž promluvíme později. Ukázky z řečníků (hlavně Cicerona) a z komedie (Terentiovi Bratří) v II. díle chrestomatie Svoboda již nevydal, ač měl část Ciceronových řečí přeloženu (srov.Rybička, Riegrův Slovník, VIII, str. 1158). V předmluvě k I. svazku svých překladů se hájil proti možné výtce, že jimi ruší samostatnou činnost žáků. Připouštěl, že by byla taková pomůcka nevhodná v nižších třídách (gramatických), kde se mají žáci naučit samostatnému překládání, ale ve vyšších třídách (humanitních) již nejde o mluvnicky věrný překlad, nýbrž o chápání krásy starých děl a o jejich napodobení; příklady takového napodobení přináší jeho práce. Vskutku překládal básnicky a věrně co do myšlenek i veršové stavby, na př. Hor. C. II 19: Den Bacchus sah bei einsamen Felsen ich Gesänge lehren, - glaub' es o Enkelwelt! – Ihm horcht der Nymphen Chor, es spitzt die Ohren der Bockfüße Schaar, der Satyrn (II, str. 191). K elegiím a Horatiovým básním připojil úhrnná objasnění a poznámky k jednotlivým veršům; před II. zpěv „Aeneidy” položil přehled celé básně s ukázkami ze všech zpěvů a opět vykládal jednotlivé verše. V objasněních podával myšlenkový postup básně, vytýkal její hlavní myšlenku i základní náladu a posuzoval báseň s estetického a mravního hlediska. Horáce si vážil jako básníka i jako člověka a jeho ochránce Maecenata přirovnával k velkému státníku a příteli „všeho krásného a dobrého” (II, str. 7), t. j. Metternichovi, zato Caesara pokládal za tyrana - 87 -
a Augusta za komedianta (II, str. 230 n.). V poznámkách k jednotlivým veršům si všímal textové kritiky, jazyka, zeměpisu, dějepisu, starožitností, bájí a opíral se o starší vydání i překlady. Textovou kritiku soustavně neprováděl: základem překladu učinil text chrestomatie a jen tam, kde se mu zdál nesrozumitelný, pokoušel se o opravu. Nedbal při tom o rukopisy a hleděl jen ke smyslu, jak to činili staří vydavatelé. Nesprávně vykládal některá vlastní jména, na př. „Geryon” z γ a ω(II, str. 162), „Boiodunum” z „Bojov dům” (str. 283); podobné etymologie dělal Dankovský a j. Starověké poměry srovnával rád s novými, tak Orfea srovnával s Lumírem (str. 68) a nádherné stavby Říma se stavbami „dobyvačného národa” (str. 169), t. j. Francouzů. Zároveň s překladem latinské chrostomatie uveřejňoval Svoboda německý překlad Senekových tragedií. V předmluvě k I. dílu píše, že pojal úmysl je překládat, když se v 22. roce svého života (tedy asi r. 1813) připravoval k učitelskému povolání. R. 1817 chystal nejen český, ale i německý překlad „Trojanek” (srov. uv. dopis Hankovi) a toho roku, jak se zdá, počal vydávat ve Vídni Senekův překlad s názvem „Tragisches Theater der Römer” (srov. Kayserův Bücher-Lexikon V, str. 423; v pražských knihovnách a v Národní knihovně vídeňské toto vydáni není). Celý I. díl, obsahující „Medeu”, „Trojanky”, „Oedipa”, „Phaedru”, „Thyesta” a „Thebais”, vyšel r. 1821 v Praze a ve Vídni s názvem „L. A. Seneca Tragödien nebst den Fragmenten der übrigen Tragiker” a znova s novým titulním listem r. 1825. Toho roku byl vydán i II. díl obsahující ostatní tragedie Senekovy a zlomky starších tragiků římských. III. díl, jejž zabíraly poznámky, vyšel r. 1830. V předmluvě k I. svazku píše Svoboda, že přeložil Senekovy tragedie proto, ježto nejsou dosud v němčině básnicky ztlumočeny a ježto se neprávem podceňují. Vycházel ze zásady, že má překlad podávat ducha i tvar předlohy, avšak duch je důležitější než tvar; proto neobětoval, jak říká, nikdy smysl vtipné a stručné formě Senekově a z jednoho slova často učinil celý verš. Volil střední cestu mezi doslovnými překlady Vossovými a volnými překlady Schillerovými; že básníka překládal veršem, má za samozřejmé (v 18. století, jak víme, se někdy překládaly verše prózou). V dialogu nahradil senár pětistopým jambem (blankversem), protože tento verš již zdomácněl v německém dramatu a protože senár unavuje délkou i jednotvárným taktem (před Svobodou užil blankversu místo trimetru Schiller v překladu Euripida). Lyrická metra ponechal beze změny, jen anapaesty překládal volně. O svých pomůckách říká, že I. díl překládal v Jindřichově Hradci podle vydání Th. Farnabyho (1613) a že teprve dodatečně mohl užít vydání J. C. Schrödera (1725) a F. H. Bothe (1819). Ježto je Senekův text velmi porušen, dovolil si leckterou změnu; „zákony umění” mu více vážily než „autorita polozpuchřelých pergamenů” (str. XIII). K těmto myšlenkám se vrátil v předmluvě k III. svazku. Podnět mu dal posudek jeho překladu, uveřejněný r. 1828 v Zimmermannově Allgemeine Schulzeitung (2, sl. 305 n.). Nepodepsaný posuzovatel uznával, že Svoboda překládá lehce i jasně, ale vytýkal mu, že nepřekládá dost věrně a že nezná metrických výkladů Bentleyových a Grotefendových. Proti tomu zdůraznil Svoboda, že při tlumočení básnických děl stojí nad mluvnickou věrností věrnost estetická. Ta má své zákony: obecné zákony básnického tvoření a záměr překládaného básníka. Svůj volný překlad hájí také tím, že je Senekův text velmi porušen opisovači; tu má překladatel právo jej opravit. Že nečetl Bentleye a Grotefenda, přiznává, ale sebevědomě říká, že se více učil latině u starých spisovatelů než u nových gramatiků. O své kritice textu podrobněji pojednal v německém Musejníku (3, 1829, 1, str. 329 n.). Dal tam ukázky svých oprav, svého „téměř nového způsobu konjekturální kritiky” (str. 346). Uvedeme některé z nich jednak z tohoto článku, jednak z poznámek ku překladu. V Tro. 876 n. Nam te Pelasgae maximum gentis decus | ad sancta lecti iura legitimi petit, | cui regna campi lata Thessalici patent přemisťuje v 877 a 878 (III, str.165), za Phoen. 139 uznává mezeru a z dohadu dopůňuje: Meminisse noli sortis exactae, pater, | audique flentis candidas - 88 -
natae preces (Mon., str. 334 n.; III, str. 282), v Med. 66 donetur tenera mitior hostia opravuje tenera(e) (sc. deae)a v Tro. 775 non arma tenera parva tractabis manu mění parva v patria (III, str. 47, 156), Tyto i jiné opravy příznivě svědčí o jeho znalosti latiny i o jeho vynalézavosti; mnohé z nich uvádějí noví vydavatelé a některé přijímají do textu. Ani tu nezkoumal Svoboda vzájemný poměr rukopisů; kde se neshodují, rozhodoval se podle toho, které čtení se mu zdálo vhodnější. Když nalezl v Schröderově a Bothově vydání čtení rukopisu florentského, poznal jeho velikou cenu, ale nevázal se jím. Překlad tragedií je básnický, leckdy volný, zvláště ve sborových zpěvech. Často je rozšířen proti předloze. Mezi blankversy leckdy stávají kratší nebo delší verše, jak to bývá u Shakespeara, a anapaesty jsou přeloženy volnými verši, jak jich užíval Goethe a Fouqué. Na př. Herc. fur. 414 n. (dilog): Ha, kalter, Schauer geht durch meine Glieder! Ha, welche Schmach vernahm mein Ohr? Nein so erbebt ich mich, als du den Frieden brachst, und Kriegageschrei um diese Mauern scholl... a Phaed. 959 n. (sborová píseň): Erhab´ ne Natur, Mutter des All, Mutter der Götter! Und du des Olymps mächtiger Herrscher, der du die Gestirne
(II, str. 85)
in ihren Bahnen kreisend bewegst, und das Himmelsgewölbe und die Angeln der Welten mit starker Hand erhältst (I, str. 237). Dodatkem k Senekovým tragediím přeložil Svoboda zlomky ze starších římských tragiků; užil při tom sbírky P. Schryvera, vydané G. J. Vosem (1620). Blankversem tu překládal nejen senáry, nýbrž i ty verše, jejichž rozměr mu nebyl jasný. K těmto zlomkům nepřipojil výklady, zato Senekovy tragedie doprovodil hojnými poznámkami. Vysvětloval v nich smysl nejasných míst, opravoval porušená čtení, odůvodňoval svůj překlad nebo jej opravoval, buď že nalezl v novějších vydáních lepší čtení, nebo že byl původní překlad nesprávný - tak v „Oedipu” nově přeložil skoro dvě stě veršů -, upozorňoval na místa zvlášť krásná nebo nevkusná, dával obdoby z jiných básníků a vysvětloval zeměpisné, dějepisné a mythologické narážky. Mimo to dal každé tragedii dvojí úvod, jeden před překladem a druhý před poznámkami. V prvém vykládá báji, z níž je vzat děj hry, a vytýká, jak to činili romantikové, „ideu” báje; u Oidipa je to pomsta osudu (I, str. 127 n.), u Agamemnona kletba hříchu (II, str. 3), V „Octavii” pohřešuje vyššího názoru světového (II, str. 227) a Nerona, jenž tam vystupuje, přirovnává ke knížeti nové doby, jehož se neostýchají zvát „velkým” (str. 232), t. j. k Napoleonovi. V úvodech k poznámkám srovnává Senekovy hry s jejich řeckými vzory i s novými napodobeninami a hodnotí je. Nejvýše staví „Medeu” a dává jí přednost před Euripidovou tragedií; říká, že je Medeina řeč na počátku Senekovy hry účinnější než chůvina řeč u Euripida, že Seneca těsněji spojil sbor s dějem než Euripides a že právem vypustil postavu Aigea (III, str. 33 n.). Senekovy hry přičítá s Lipsiem a Heinsiem několika básníkům, ale neodvažuje se je určit (str. 21). Za nejstarší pokládá „Medeu”, jinému básníku přičítá „Phaedru” a lepší část „Trojanek” (str. 230). Ve „Phoeničankách” vidí zbytek jedné nebo dvou tragedií jednoho básníka (str. 279); je to jiný básník než skladatel „Oedipa”, neboť v něm se Iokasta usmrtí, když vyjde najevo Oedipův čin, kdežto ve „Phoeničankách” zůstává na živu (I, str. 322). O „Octavii” soudí, že se zachovala neúplně a že byla provozována za Galby (II, str. 232, III, str. 356). - 89 -
Římské drama i celou římskou vzdělanost posuzuje Svoboda nepříznivě a pokládá za spravedlivý trest, že si národ, utlačující sousední národy, nevytvořil vlastní vzdělanost, Řím zapomněl za republiky na staré pověsti a zpěvy, jež jsou základem národní vzdělanosti, a v císařské době se nemohlo dařit tragedii, ježto vymřela mravní ušlechtilost (III, str. l n.). Svoboda tu vykládá osudy písemnictví ze společenských a mravních poměrů, jak to dělal Herder, Staëlová a Schlegelové. A. W. Schlegel učil, že pravé básnictví vyrůstá z vnitřního života národa a pohřešoval u Římanů lidskost (Vorlesungen über dramatische Kunst und Litteratur, 1809-11, XV). Odpor proti dobyvatelům je u Svobody a jeho vrstevníků ohlasem nenávisti k Napoleonovi a myšlenka, že Římané zapomněli na své národní podání, vychází z Niebuhra. Svobodův překlad Seneky nevzbudil valného ohlasu. Vinu v tom mělo, že vyšel v Rakousku a ne v Německu a že barokní pathos Senekův byl cizí i romantikům i později realistům. Malý úspěch Seneky byl asi příčinou, že Svoboda již nic neuveřejnil z klasické filologie. V třicátých a čtyřicátých letech sice chystal umělecký překlad a výklad lyrických básní Horatiových (srov. Ost-Nat. Enc. 5, 1836, str. 296; Selecta Fr. Schilleri carmina, 1845, str. LX), ale nevydal jej a nevydal ani český překlad několika básní Tibullových, Propertiových a Horatiových, který četl svým žákům v posledním roce života (Srov. Čes. vč. l849, str. 16, Rybička, str. 399). Svoboda nejen překládal a vykládal latinské básně, nýbrž je též sám skládal, jako to dělali humanisté. Improvisoval je při rozmanitých příležitostech nebo překládal do latiny řecké, německé i české básně. Ukázky této činnosti poda1 r. l832 v „Poeseos latinae specimina”. Vyprávěl tam v hexametrech o stvoření světa, dílem podle bible, dílem podle Ovidiových „Metamorfos” (str. l n.), alkajskými slokami oslavoval narození a vzkříšení Kristovo, (str. 9 n., 14 n.) i přemožení Napoleona r. l815 (str. 17 n.) - tato jeho óda „In Monumentum pacis” byla čtena po celé Evropě -, ve dvou básních slavil „nového, ligurského Tifya” (Tifys byl kormidelníkem Argonautů), t. j. Kolumba (str. 35 n.), podle Horatiovy ódy IV 5 prosil císaře Františka, aby se navrátil (str. 21 n.), a podle ódy II 3 oslavoval jeho uzdravení (str. 24 n.), dvě alkajské sloky složil při výstupu na „Krkonoše” (str. 13) a podle Martialova vzoru skládal epigramy (str. 65 n.). Pak následovaly překlady z Ew. Kleista, Klopstocka, Claudia, Lessinga, Schillera a j. v elegických dvojverších, senárech, horatiovských slokách a anapaestech, dále překlady z řeckých gnomiků, Anthologie, elegiků, anakreonteií, Theokrita, homérských hymnů, „Iliady” a „Odysseje” vesměs v původních verších a na konci byla přeložena rakouská hymna přízvučnými verši. I původní básně i překlady jsou zdařilé, na př. vystoupení na Krkonoše: Heus pelle nimbos, Optume Maxume! Obstringe ventos, jam nebulas fuga, jubarque pendens solis almum vertice me statue expetito... (str. l3). V předmluvě k této sbírce vykládal Svoboda - kdysi romantik, nyní klasicista -, že zanedbávání klasických studií zavinilo dnešní filosofické mátohy a šílené básně - proti obojím staví antický realismus - a zdůrazňuje, že své latinské básně i překlady vesměs diktoval spatra žákům ve škole. R. 1845 vydal druhou sbírku latinských básní „Selecta Fr. Schiller carmina”. Přeložil v ní 50 Schillerových básní rozmanitého obsahu; tlumočil je přízvučnými a rýmovanými verši, které dobře znal z církevních hymnů (překládal je do češtiny). Na př. „Hero et Leander”. En vetusta eminere, solis jubare nitere bina propugnacula, qua per rupes fremebunda Hellesponti strepit unda, rupta per repagula (str. 80). - 90 -
Na počátek sbírky položil cyklus latinských, českých a německých básní, vzájemných překladů, k Pyrkerovu Jubileu a na konec latinskou a německou báseň o pádu Cařihradu r. 1453. V předmluvě dokazoval, že nelze všechny básně překládat antickými verši, a opět se stavěl proti „vana aegrae mentis somnia”, jejichž lichost se ukáže, chceme-li je přeložit do latiny (str. LI). Svoboda též latinsky ztlumočil Goethovu „Ifigenii” (srov. Rybička, str. 394) a Štítného „Šestery knížky” (t. str. 398), ale nic z toho nemohl uveřejnit. Nedošlo také k vydání Palackého encyklopedie, do níž měl r. 1829 psát o theorii krásných umění (srov. Palacký, Gedenkblätter, 1874, str. 81.). Po Svobodovi se pokoušeli o odbornou práci filologickou profesoři Šír, Chmela a Macháček, ale nevyrovnali se mu. Františka Šíra (1796-1867) získal pro českou věc na litoměřickém gymnasiu Jungmann; na filosofii v Praze ho učili Klar a Titze. Od r. 1820 byl profesorem a v letech 1851-1861 ředitelem v Jičíně. Vzpomínali naň Stašek a Gebauer. Podle Ant. Staška (Vzpomínky, 1925, str. 95 n.) „byl muž silného intelektu, ale slabého charakteru..., racionalista, josefinista, voltairian;” říkal žákům, že Romulovým otcem byl nějaký voják, „za našeho času bychom řekli kaprál”. Gebauer (LF 35, 1908, str. 32 n.) vyprávěl, že Šír překládaje se žáky v VIII. třídě „Antigonu”, většinu času promarnil špatnými etymologiemi a všelikým jiným povídáním. V letech 1822-1828 uveřejňoval Šír po časopisech a almanaších drobné překlady ze starých jazyků i vlastní básně v časoměrných verších, mimo jiné v ionicích (Almanach 1823, str. 143). Přeložil dvě anakreonteia (15, 28 Pr., Čechosl. 1822, str. 15, Alm. 1823, str. 82), několik epigramů z Anthologie (Čechosl. 1822, str. 111, Dennice 1825, str. 153) - mezi nimi též umělé líčení jara od Meleagra (Alm. 1824, str. 40 n.) - , Theokritova „Kyklopa” (Alm. 1824, str. 7 n.; Krok 2, 2, 1827, str. 193 n.), Moschovo líčení moře (Alm. 1824, str. 45 n.), Sapfinu píseň k Afroditě (t. str. 49 n.), báseň na Řím přičítanou Erinně (t. str. 57), 2. a 5. eklogu Vergiliovu (Krok 2, 1, 1824, str. 37 n.; 2, 3, 1828, str. 320 n.) a z prózy Diodorovo vyprávění (II, 34, 43 n.) o Amazonkách (Krok 2, 2, 1827, str. 228 n.). V něm podával odvážné etymologie, na př. Amazones - samy (pro sebe) ženy. Sakové-Kozáci, Zarina (královna Sáků) – carina, Skythové-skytati nebo scutum „štít”. Tyto chybné etymologie měly dokázat jako u Dankovského, že je slovanština základem ostatních jazyků. Theokritova „Kyklopa” přelomil Šír nejprve prózou, pak časomírou a jí užil i pro ostatní básně, jen anakreonteia tlumočil přízvučně a s rýmem, jak bylo u nás zvykem. Palacký vytýkal Šírovu překladu z Theokrita nemírné jazykové novoty (ČČM l, 1827, 3, str. 102). Šírovy drobné překlady z řečtiny byly přípravou pro jeho „Výbor ze spisovatelů řeckých”, jejž vydal r. 1826 a 1827 v Jičíně. Z největší části v něm přeložil řeckou čítanku užívanou na rakouských gymnasiích (Griechisches Lesebuch für die Humanitäts-Classen... I, 1826; II, 1825) a sestavenou podle slovesných druhů. V I. díle výboru jsou prozaické ukázky z Ezopa, Ailiana, Polyaina, Plutarcha, Athenaia, Strabona, Stobaia, Sexta Emp., Diodora, Dionysia Hal., Apollodora, Lukiana, Herodota, Xenofonta a Isokratova řeč k Demonikovi. Na konci je „Přímětek pro začátečníky”, obsahující průpovědi a drobné výňatky z Hieroklea, Diogena Laertia a j.; jsou vyňaty ze školních mluvnic „Grammatica graeca” (Vídeň 1810, str. 70 n.) a „Brevis grammaticae graecae sectio I” (Vídeň 1825, str. 98 n.), těžících z K. Gedikovy čítanky „Griechisches Lesebuch für die ersten Anfänger” (1782). V II. díle jsou ukázky z gnomických básníků, Anthologie, Babria, Hesioda (z nepravého „Štítu”), Homéra, bukoliků, elegiků, homérských hymnů, Orfea, Pindara a jiných lyriků, Aischyla, Sofoklea, Euripida, Aristofana. Ukázky z Pindara přidal sám Šír, jenž také rozmnožil výňatky ze Sofoklea, Euripida a Aristofana. Některé básně přeložil prózou, jiné časomírou nebo přízvukem (anakreonteia). V úvodu k I. dílu pravil, že překládal úmyslně slovo od slova, aby srovnávala mládež oba jazyky a poznala jejich příbuznost, a v úvodu k II. dílu píše, že se latina i řečtina zakládá „na slovanském jazyce”. Dokazuje to chybnými etymologiemi v poznámkách k překladu, na př. Zeus-Živa (I, str. 17), - 91 -
aqua z adva = vada, voda (str. 48), Thrakové-traky = káry, v nichž se stěhovali (str.49), oraculum srov. uřekl (str. 61). Pro přílišnou doslovnost a pro snahu j přiblížit česká slova řeckým i pro jiné podivnosti je překlad v obou svazcích tvrdý a mnohdy nejasný, na př. Isokr. I l: „Ve mnohých sice věcech, Demoniče, mnoho rozdílné nalezneme i spravedlivých povahy i zlých myšlení; mnohem pak věčší rozdíl ukázali ve společném obcování; nebo ti přátely přítomné jenom ctí, onino pak i daleko vzdálené milují...” (I, str. 149) a Sof. Ant. 100 n.: Záři slunečná, to nejka lejší sedmerobráným z vyskytlých se Thébám všech výtečnější světlo, ukázala s poté zlatého dne očinko, Dirkejská... (II, str. 173 n.). Je tu napodoben rozsah veršů, ne však jejich rytmus. Nejednotné bylo psaní vlastních jmen, brzy řecké, brzy latinské, brzy české, na př. „Athénský”, „ephoři”, „Macedonský”, „Herkules”, „Demosthén”, „Plato”, „Lucian”, „Můza”, „Ajas”, „Zevs” a pod. I. díl „Výboru” pochválil v Čechoslavu (1825, str. 568; nepodepsán) Šírův přítel Marek (jeho posudek II. svazku se zachoval jen v rukopise, srov. F. Šimek, LF 72, 1948, str. 224 n.), jenž se svým kaplanem Janem Šolcem opravoval „Výbor” v rukopise (srov. A. Truhlář, Fr. Šír, 1882, str. 45). Zato v Poutníku Slovanském (1826, l, str. 163 n.) vytýkal nepodepsaný posuzovatel užívání zbytečných slov jinoslovanských a zastaralých, nezvyklé tvary, nedůslednost ve zčešťování řeckých slov a pochybné etymologie. Šír se hájil (t. 2, str. 92 n.) zejména pro své „slovozpytné bádání” , odvozující vše z jazyka starých Slovanů; dovolával se práce admirála Šiškova v Izvěstech a uváděl nové etymologie, na př. σ μα z maso. Čelakovský (Koresp. I, str. 270) chválil I. svazek „Výboru” jako pomůcku k učení řečtině, třeba se mu zdál překlad leckde nucený a etymologie směšné. Nepříznivé hleděl na „Výbor” ředitel gymnasií F. Pöllner, jelikož příliš usnadňuje práci žákům (srov. Truhlář, str. 45). Po patnácti letech, r. 1842, vydal Šír, opět v Jičíně, překlad Marka Aurelia (Marka Aurelia Antonína římského samovladaře Zápisky, které sobě samému snesl) a připsal jej Jungmannovi. Svědčí to o filosofickém zájmu Šírově i Jungmannově a o jejich sklonu k stoické filosofii. Na začátku podal Šír Markův životopis, na konci zevrubně vyložil jeho učení a text provázel hojnými poznámkami, v nichž jsou opět chybné etymologie, jako Zev, Jov-Jehova, Živa (t. j. ´Siva) (str. 94). Překlad trpí přílišnou doslovností a nezvyklými slovy, na př. „tvorma” (forma, str. 50), „svornota” ρμον α,str.60). Následujícího roku, 1843, otiskl Šír v Musejníku (17, str. 347 n.) časoměrný překlad devíti ód a epód Horatiových; byl ukázkou jeho překladu všech Horatiových básní, vzniklého na počátku třicátých let (srov. Truhlář, str. 46). Později přeložil Tacitovu ůGermanii” (s poznámkami), Ciceronova „Paradoxa”, jeho řeč za Ligaria a část jeho listů, Eutropia (rukopis jeho ůObrysu dějin římských” je v knihovně Národního musea IV D 24), Vergiliova „Bukolika”, části Ovidia, Caesara, Tacitových „Annalů”, Tbeokrita a Xenofonta, několik řečí Demosthenových, Platonova „Kritona” (srov. Markův dopis Jungmannovi z 12, I. 1841; ČČM 66, 1892, str. 297 n., Jungmannův Markovi z 20. 1.1841; t. 58, 1884, str. 408; Riegrův slovník, IX, str. 49; Truhlář, str. 45 n.) a snad i Plutarchův spisek „O zvědavosti” (náleží mu, jak soudí F. Šimek, rukopis tohoto překladu v knihovně Národního musea XI D 47). Ale pro své tvrdé, podivínské překlady nenalezl nakladatele. Zato vydal r. 1852 řeckou mluvnici pro gymnasia; o ní dále. Josef Chmela (1793-1847) učil po dlouhá léta (1820-1842) na královéhradském gymnasiu - mezi jeho žáky byli Langer a Tyl - a v posledních letech na Akademickém gymnasiu. V mládí skládal anakreonteia a ezopské bajky; v jedné „Oudové a břicho” (Rozmanitosti 1817 F, str. 78 n.) zpracoval známou bajku Meneniovu a žertovně mu odpověděl Linda (t. 3, 1818, L, str. 90). Když r. 1829 připravoval Palacký Českou encyklopedii, vyzval Chmelu, aby tam pojednal - 92 -
O antickém bájeslovi a archeologii (srov. Gedenkblätter, str. 81; B. Dvořák, Památník Palackého, 1898, str. 346), ale s encyklopedie sešlo. R. 1830 vydal Chmela v Hradci obšírný latinsko-česko-německý slovník (Lateinisch-BöhmischDeutsches Wörterbuch) a připsal jej nejv. purkrabímu hr. Karlu Chotkovi. Podle předmluvy určil svůj slovník české mládeži venkovské, která se má učit latině na základě němčiny, ač ji dobře nezná, a nezná ani dobře češtinu, ježto se jí neučí ve školách. Skládaje svůj slovník, hleděl zejména k cvičením I. a II. třídy gramatické a k učebnici římských starožitností. Základem učinil Schellerův slovník - jeho užil, jak víme, i Tomsa a Palkovič -, poněvadž je sestaven podle etymologií a tak připomíná žákům příbuzná slova. Z různých slovníků Schellerových a jejich různých vydání je Chmelovu slovníku nejbližší „Kleines lateinisches Wörterbuch,” 5. vyd. od G. H. Lünemanna (Lipsko 1816). Chmela většinou převzal jeho latinská slova i jejich německé překlady, avšak vynechal doklady a místo toho připojil české překlady slov: těžil tu i z lidové mluvy moravské a slovenské. Zpravidla překládal jedno latinské slovo několika českými, aby ukázal bohatství češtiny, na př. absinthiun „peluň”, „peluňka”, „peluněk”, „pelyněk”, mor. „polýnek” (sl. 1). arteria „srdečnice”, „životní, bicí, třepilá žíla” (sl. 31). Slovník obsahuje latinská jména obecná i vlastní, slova stará i nová (označená křížkem, na př. athmosphaera „opar”, „parnatý obor”, sl. 34) i úsloví (na př. ad senectutem, ad nummum „do vídeňského”, ad ripas, ad veritatem sl. 4 n.). Jména starých bohů jsou počeštěna, na př. Apollo „Jasoň” (sl. 25), Ceres „Živena” (sl. 73). Slova jsou sestavena podle příbuznosti, na př. za dens následuje dentatus, edentulus, bidens, tridens (sl. 119), a pro ty, kdo neznají základní slovo, u něhož třeba hledat slova odvozená, je připojen abecední seznam latinských slov; mimo to je přidán jako zvláštní svazek (1834) seznam českých a německých slov i úsloví pro překládání z češtiny a z němčiny. V seznamu předplatitelů (sl. 772-790) nacházíme hlavně duchovní a žáky; gymnasium v Bochně (učil tam Čech Ant. Liška) objednalo 6 výtisků, Jungmann 6 výtisků, žáci hradeckého gymnasia 134, píseckého 36, znojemského 36. Všech předplatitelů bylo 1740. Po latinském slovníku se dal Chmela do vydávání a překládání latinských děl. R. 1838 uveřejnil text, překlad i výklad čtyř spisů přičítaných Aureliu Victorovi (Sexta Aurelia Viktora Dějiny římské) a r. 1843 text, překlad a výklad Florův (Lucia Julia Flora Obraz dějin římských). Jak Aurelius, tak Florus byli čítáni na gymnasiích, poněvadž psali průhlednou, byť poklasickou mluvou a poněvadž souborně poučovali o římských dějinách. V předmluvě k první práci píše Chmela, že má sloužit naší mládeži za čítanku při mimořádném vyučování „českoslovanskému jazyku” a že z ní nabude znalosti římských dějin; podobný úkol měla i druhá kniha. O úpravu textu mnoho nedbal: u Victora se spokojil s běžným textem, u Flora se řídil vydáním svého učitele z filosofické fakulty Titze (l8l9). Podle něho pokládal Flora za vrstevníka Augustova a Tiberiova, vyloučil z něho mnoho míst jako interpolace a rozdělil jeho spis na tři části. Obě díla překládal příliš doslovně a přece ne zcela přesně, na př. Flor. III 13: „Všelikých rozbrojů příčinou byla moc starších obecních, kterážto pod pláštíkem, že sprostý lid, jemuž to na ochranu zřízena, hájí, vskutku ale vlády vyhledávajíc, o lásku a přízeň lidskou poplužními, obilními a soudními zákony se pokoušela” (str. 95 n.). Názvy římských zřízení nahrazoval českými, starými nebo nově tvořenými, na př. penates „skřetové domácí” ( Victor, str. 15), quaestor „důchodník” (str. 93), lictor „šerba” (str. 89), triumvir „třípán” (str. 113), haruspex „střevopravec” (str. 197). I jinak užíval nezvyklých, nově tvořených slov, na př. „odpovědnice” (m. věštírna, str. 17), „ubožstvení” (consecratio, str. 43), „čelák” (insigne, str. 159). Přídavná jména skloňoval podle svého návrhu v Musejníku (16, 1842, str. 362 n.; 17, 1843, str. 245 n.), na př. „římscí”, „latinscí”. V poznámkách jednal hlavně o římských dějinách, zřízení a zeměpisu - dovolával se tu Šafaříkových „Starožitností” (Florus, str. 177) -, ne o jazyce spisů. Poznámka: „Bakchantky... mužské na potkání lapajíce a na smrt je lektajíce...” (Victor, str. 237) nasvědčí o velikých znalostech mythologických. - 93 -
Mimo Victora a Flora přeložil ještě Chmela v Musejníku (18, 1844, str. 163 n.) I. knihu Phaedrových bajek, jež se také čtly ve školách pro umravňující obsah a snadnou mluvu. I tu užíval nezvyklých slov, na př. „slopt” (haustus, str. 163),„panožitý” (ramosus, str. 168), „zbabinělý” (ignavus, str. 175).Phaedrovy senáry překládal časomírou a podle latinského vzoru leckdy nahrazoval jamb senárem nebo tribrachyem, takže je rytmus zcela nejasný, na př.: U potoka jednoho sešli vlk se s jehnětem žízní mořeni: hořeji pozastaví se vlk, jehňátko pak doleji podál... (str.163). Již dříve, r. 1841 přeložil Chmela Nepota (Životy výtečných Vůdcův polních). Tento překlad byl r. 1844 schválen censurou, ale nebyl vytištěn (rukopis je v knihovně Národního musea, V A 2). Na půdě nového humanismu stál Karel Šimon Macháček (1799-1846). Na Akademickém gymnasiu byl Jungmannovým žákem, na filosofii Klarovým a na akademii jím pořádané přednášel r. 1821 Pindarův 14. olympijský zpěv (srov.A. Klar, Auswahl von Gedichten zu deklamatorischen Übungen, 1829, str. 339). Od r. 1828 do své smrti byl spolu se Šírem profesorem v Jičíně. Kromě mnoha jiných básní i operních textů přeložil Goethovu „Ifigenii taurskou” (1822), zcela naplněnou duchem nového humanismu, tři Schillerovy balady s antickými náměty, t. j. „Ibykovy Jeřáby”, „Rukojemství” (Čechosl. 1825, str.73 n., 129 n.) , „Hero a Leander” (Drobnější básně 1846, str. 145 n.) a podobnou báseň Glanzowovu (F. Pustkuchen), „Simonides” (t. str. 179). Sám složil r. 1827 v Schillerově duchu báseň „Kurcius” (ČČM l, 1827, l, str. 12 n.), oslavující hrdinský čin C. Marka Curtia: aby usmířil bohy, skočil do propasti, jež se rozevřela na foru. Téhož roku uveřejnil v Musejníku (l, 3, str. 98 n.) překlad l. olympijského zpěvu Pindarova. Přeložil jej časomírou podle metrického schématu, jak je vytkl Pindarův vydavatel F. W. Thiersch (1819), jeden z předních filologů novohumanistických. I vzrušenou mluvu Pindarovu se podařilo Macháčkovi dobře napodobit, na př.: Nade všeť voda; i zlato, plápolným v noci ohněm, valně mezi bohatstvím muže pozvedavým se vyblejská; však hodláš-li zápasy, rozmilý duše! hlásat: nehledej teplé nade slunce hvězdy jiné v dobu dnovou se blýskavé ni na šíré na obloze, již neoslavuj jiný ty boj, nad Olympské, slavný (str. 99). Tento překlad vzbudil Goethovu pozornost, když posuzoval l. ročník musejního časopisu, a v tom, že Macháček tlumočil Pindara v původním rozměru, viděl doklad „bohatství a ohebnosti češtiny i překladatelova nadání” (jub. vyd. XXXVIII, str.192). Následujícího roku, 1828, jak oznamoval Vinařickému (Koresp. I, str. 91 n.), přeložil Macháček Aischylova „Promethea”, a to přízvučně, ježto české verše časoměrné, čtou-li se přízvučně, nejsou rytmické. Tiskem tento překlad nevyšel a nezachoval se. Oba básníci, Pindar i Aischylos, byli drazí novým humanistům. Mimo překlad z Pindara vydal Macháček r. 1827 také Horatiův list o básnickém umění (Qu. Horatii Flacci de Arte poetica liber...) s latinským úvodem, s latinskými poznámkami a s českým i německým překladem. V úvodu pojednal o osnově listu, o poučném básnictví, o úkolu básnictví - viděl jej v tom, aby vytvářelo krásné myšlenky, a za krásné pokládal to, co se jeví na prvý pohled veskrze dokonalým - a o době vzniku listu (uváděl tu jen Wielandovo mínění). Jeho text podával, jak sám říká (str. XII), podle běžného čtení, ale srovnal jej s dvěma „nejstaršími” rukopisy pražské knihovny Metropolitní - vpravdě nebyly l starší než ze XIV. století - a jejich odchylky zaznamenal v kritických poznámkách. V ostatních vysvětloval Horatiovu „Poetiku” mluvnicky, věcně i esteticky. Jeho mluvnické výklady pokulhávají, na. př. v 63 „debemur morti” vy- 94 -
světloval: „pro: debemus nos ipsos morti, digressio poetica” (str. l8) a slovo scena odvozoval od σκι „stín”, ježto se původně hrálo v stínu stromů (str. 63). Lepší jsou věcné výklady a nejbohatší jsou výklady estetické; estetiku pokládali noví humanisté za nutný doplněk filologie, Horatiovy předpisy vhodně srovnával Macháček s myšlenkami Aristotelovými, Ciceronovými, Lessingovými, Kantovými, Goethovými, Schillerovými, A. W. Schlegelovými, Jean Paulovými a j. Jako příklad nemravné básně s dobrými myšlenkami (k v. 333) dával díla Kotzebuova a Claurenova (str. 91). Zdařilý je také německý, přízvučný překlad, zato český překlad časoměrný, jehož počátky sahají již do studentských let Macháčkových (srov. A. Truhlář, Krok l, 1887, str. 82), nazval Čelakovský (Koresp. I, str. 298) „hubený”. V 1. n.: Wenn an ein Menschenhaupt den Hals vom Pferde ein Maler Fügen wollt´, und mit mannigfaltigen Federn behängen, Überallher die Glieder entlehnt´, daß grausig in einen häßlicher Fisch ausgeh´, was von oben ein liebliches Mädchen; Freunde! entwehrtet ihr euch, zur Schau geladen, des Lachens? (str. 109). K hlavě malíř lidské připojit kdyby sobě usmyslil koňskou šíji, a rozličné obkládati péra, oudy odevšady sezbírav, že ohavně šerednou končila by v rybu se přemilostná dívka hořejškem: pohlédnout přijdouce, milý! zda smích utajíte? (str. 135). Po Horatiově „Poetice” vydal Macháček r. 1834 Ciceronovy řeči proti Catilinovi (Čtvero řečí proti Luc. Katilinovi...), ale doprovodil je českým úvodem, českými poznámkami a jen českým překladem. V úvodě pojednal o Catilinovi a jeho spikleneckých pokusech, v poznámkách věcně vykládal Ciceronovy řeči a srovnával je se Sallustiovým „Catilinou”. Mimo to uváděl rozmanitá čtení rukopisů a jejich opravy, zvláště Muretovy, Graeviovy, Beneckovy, Ernestiovy, Beckovy, avšak sám jich nehodnotil, píše na př. IV 11 leniorem fuisse - ”jiní leviorem” (str. 189) nebo IV 19 nox quam paene delerit - „někteří smazali paene” (str. 190). Cicerona překládá starobylou, veleslavínskou mluvou, na. př. I l: „Pokud pak se budeš opovažovati Katilino! trpělivosti naší? dlouholiž se ta tvá vzteklost nám bude také posmívati? až dokavád se bude tvá nezbedná opovážlivost vypínati? Nic tebou noční ostraha Palácium?, nic ponůcky v městě, nic strach lidu, nic sbíhání se všech dobré vůle, nic toto přepevné místo, kdež se rada sebrala, nic obličeje a tváře těchto nepohnuly?” (str. 10). Palacký chválil (ČČM 8, 1834, str. lll n.) Macháčka, že napodobil Ciceronův sloh a že mnoho dobře přeložil; leccos lze však prý zlepšit, tak úvodní slova I. řeči chce tlumočiti „Pokud pak nadužívati budeš...” Oba překlady Macháčkovy, Horáce i Cicerona, chválil Chmelenský (Čes. Vč. 1, 1834, str. 176). Na sklonku svého nedlouhého života přeložil Macháček pro knihovnu klasiků, kterou chystala Matice, Caesarovy zápisky o gallské válce (srov. Vinařický, Koresp. II, str. 622), avšak tento překlad byl vydán až r. 1872 (G. Julia Caesara paměti o válce gallské) v Kvíčalově Bibliotéce klasiků; podobá se překladu Cicerona. V rukopise zůstal Macháčkův překlad Horatiových satir (Marek Jungmannovi 12. 1. 1841, ČČM 66, 1892, str. 297), ale nezachoval se. Pro Palackého encyklopedii podle plánu z r. 1829 měl psát o theorii básnictví (srov. Gedenkblätter, str. 81) a pro encyklopedii chystanou r. 1838 o římských klasicích, římských dějinách a mythologii (Amerling Burianovi 27. IV. 1848, F. Čenský. Z dob našeho probuzení 1875, str. 39), ale nedošlo ani k tomu, ani k onomu. Šírovy, Chmelovy i Macháčkovy práce byly hlavně určeny gymnasijním žákům a učitelům; proti tomu „Obraz starého věku”, jejž r. 1844 vydal a Jungmannovi připsal tepelský premonstrát Josef František Smetana (1800-1861), obracel se k širokým kruhům čtenářů. Smetana byl profesorem fysiky na filosofickém ústavě v Plzni a sepsal též učebnice hvězdářství, fysiky a aritmetiky, ale k svému - 95 -
„Obrazu” se dobře připravil. Jako katolický, třeba svobodomyslný kněz jej zahájil vyprávěním o ráji i pádu prvního člověka a dovedl jej do zániku západní římské říše r. 476. V předmluvě vypočítává své pomůcky: W. Mitfordovy a J. Gilliesovy řecké dějiny v německých překladech, obecné dějiny W. Gutthrieovy-J. Grayovy (v německém překladu) a J. V. Müllerovy, proslulé L. Heerenovy „Ideen”, Cornovovy práce a j. Historické kritiky arci neužíval - za zakladatele Athén pokládal bez jakýchkoli pochybností Kekropa (str. 29) a Euandrův příchod do Italie kladl na r. 1244 př. n. l. (str. 33) -, ale dovedl poutavě vyprávět. Látku rozdělil do pěti období: l. od počátku do potopy, 2. odtud do Kyrovy smrti, 3. do rozdělení makedonské říše po Alexandrově smrti, 4. do bitvy u Aktia, 5. do r. 476. Vnější (válečné) i vnitřní (ústavní) děje soustředil kolem velikých osobností Kyra, Dareia, Periklea, Filipa Makedonského, Alexandra Vel. atd. Hlavní smysl starých dějin viděl v tom, aby se srovnávaly s novými a aby se tak poznalo, že „nic nového pod sluncem” (str. VIII). Jinak ovšem zdůrazňoval mravní ráz dějin: tak v pádu římské říše spatřoval obraz „pomíjející slávy zemské” a čerpal z něho poučení, že „toliko ve ctnosti občanů a vlády národů síla a blaženost záleží” (str. 239). Bylo to v souhlase i s jeho svobodomyslným křesťanstvím i s rozmáhajícím se tehdy liberalismem. Palacký chválil „Obraz” jednak pro „antickou lopotu a jadrnost” jeho slohu, jednak pro jeho mravní ideu, ale vytýkal přílišnou stručnost některých částí a nedosti jasné učlenění a seskupení látky (ČČM 8, 1834, l, str. 108 n.). Bez výhrady vynášel Smetanovu knihu Zahradník (ČKD 7, 1834, str. 661 n.). Následujícího roku, 1835, pojednal Smetana v Musejníku (9, str. 353 n.) poutavě o Kleopatře, „nejznamenitější všech osob pleti krásné” (str. 354). R. 1846 znovu vydal svou knihu v Novočeské bibliothéce jako I. díl „Všeobecného dějepisu občanského”. Rozšířil ji o zeměpisný úvod, o některé výklady kulturně dějepisné, o dějiny starých Číňanů, Indů, Germánů, Slovanů a j., ale jinak ji neměnil. Jako básník byl klasicistou: skládal ezopské bajky veršem (Básně, vyd. 1905, str. 108 n.), časoměrné hexametry, dvojverší a horatiovské sloky, v „Oznění citů bratrských” k Sedláčkově poctě (1835) pravil o císaři Ferdinandovi: „S trůnu sestoupil velemocna Titus, | národu rozkoš, aby šírovládné | říše truchlící pohledem milostným | líce vyjasnil” (str. 7) a v netištěném „Laokoontu” (ps. 1854) přirovnal naši vlast k Laokoontu sevřenému hady-Němci. (str. 31 n.). Podle zprávy Ant. Lišky (předml. k překladu „Odysseie”, 1844) začal též překládat „Iliadu” časomírou,ale daleko asi nedospěl. Smetanův „Obraz” byl prvním a zdařilým pokusem o souborný výklad starověkých dějin pro širší kruhy čtenářské. Drobné populární články o antice, většinou nepodepsané, přinášely všechny tehdejší časopisy. Podávaly mravoučné výroky starých myslitelů, vyprávěly o hrdinských činech starověkých, o antickém životě a pod. Tak v Hlasateli (2, 1807, str. 456) byla uvedena „chvalitebná odpověď Xenokratesova” o mlčení. V Prvotinách čteme známou bajku Meneniovu o údech a břichu (1813, str. 72), otázky (smyšlené) císaře Hadriana filosofu Epiktetovi, na př.: „Co je naděje?” – odpověď: „Sen bdícího” (Ivan Javorský, 1813, str. 171, 179), žertovné vyprávění o filosofu Formionu, jenž obšírně mluvil před Hannibalem o vojenství, ač mu nerozuměl (1816, str. 110 n.), mravoučné vyprávění o Archidamovi a Agesilaovi (Aug. Pacovský, 1816, str. 205, 2l6) a popis zkázy Pompejí a Herkulanea (Pacovský, t. str.393 n.). V „Rozmanitostech” líčil redaktor Jan Hýbl (1786-1834) spartskou výchovu (1816 C, str. 60) a lékař František Klicpera (1790-1820) vyprávěl podle Livia (XXI 7-16) o vyvrácení Sagunta Hannibalem r. 2l9 př. n. l. (1817 D, str. 103 n.); držel se dosti věrně předlohy, jen pro účinek přidal, že Sagunťan Alko vhodil do ohně svou ženu a děti. Ve Vlasteneckých novinách Krameriových opět čteme Meneniovu bajku (31, 1819, str. 148 n.), dále vyprávění o nepodplatnosti Fabriciově (str. 148) a o věrném přátelství Charitona a Melanippa (str. 162 n.; dle Ail. V. H. II 4 a j.): chystali se usmrtit tyrana Falarida, jeden z nich byl chycen a neprozradil druhého, Falaris byl dojat jejich láskou a propustil je. V kratičkém dramatu „Marcellus v Nola” - 96 -
(str. l57 n.) bylo zpracováno Plutarchovo vyprávění (Marc. 10) o nolském občanu Luciu Bandiovi, jenž statečně bojoval u Cann, byl těžce raněn a zajat Hannibalem. Ten si ho naklonil svou ušlechtilostí, takže chtěl Bandius k němu přejít. Nolané chtěli, aby byl popraven, ale Marcellus ho získal svou šlechetností a Bandius zůstal věren Římanům. V Krameriově Čechoslavu (1820, str. 28 n.) je „řecká povídka” od Františka Bohuslava Štěpničky (1785-1832) „Zkamenělé město”; v ní se vypráví, jak „Merkuryáš” (t. j. Hermes) se Satyrem přijdou do města, kde strádají učitelé a soudci, kdežto pastýřům se dobře platí. Za trest změní Merkuryáš město v kámen. Na konci se praví; „Ó, škoda, že Bůh tento více po světě nechodí...” V povídce „Polybius” (str. 63 n.) se vypravuje o rektoru gymnasia, nadšeném ctiteli klasiků, jenž nechce dát svou neteř tomu, kdo ji miluje, protože nebyl pilným žákem. Ale ten mu po letech zachrání život, když je rektor zajat a pokládán za vyzvědače; přiblížil se k cizímu vojsku a měl s sebou vydání Polybia, znalce válečnictví. Rektor stále mísí do své řeči latinu, na př. „Ne sutor - co neumíš, nech toho, nedávej se do toho - si tacuisses, kdybys byla pomlčela, nebyla bys takovou hloupost pronesla” (str. 64). Tuto povídku vydal r. 1825 V. R. Kramerius se svým jménem jako „žertovný příběh pro spanilé Češky”. Kněz Josef Myslimír Ludvík (1796-1856) psal o Spartakovi; (1823, str. 172 n.); přeložil též r. 1826 sentimentální román „Romulus” od německého spisovatele A. H. J. Lafontaina, napodobující Fénelonova „Telemacha” a Florianova „Numu”, a připojil k překladu poznámky, na př. „Její (Junonina) služka byla Iris (důha), mladá křídlatá holka v lehkém, modrém oděvu” (I, str. 90). Kaplan Vojtěch Šohaj podal v Čechoslavu (1823, str. 197 n.) některé vtipné výroky starověké a stručně tam vyprávěl o Solonovi (1822, str. 30 n., 70 n., Demosthenovi (t. str. 13), Fokionovi (t. str. 13 n.), Platonovi (1824, str. 147 n.) - zdůraznil, že jeho učení je nejbližší křesťanskému - a Pythagorovi (str. 230). František Bohumil Tomsa (1793-1857) líčil Sokratovu smrt (1822, str. 62 n.) a vyprávěl povídku o hrdinství křesťanů za císaře Diocletiana (str. 345 n.). Nepodepsané články jednaly o starověkých Sibyllách (str. 242 n.) o výkopech v Hüfingu ve Würtenberku (list k č. 3), o výkopech v Herkulaneu a Pompejích - tu byl uveden i krátký latinský nápis (1824, str. 207 n.) — a o římském Colosseu (s obrazem, str. 253 n.). V Rozličnostech Pražských novin (1827, č. 54) vylíčila Terezie Lichtenbergová podle vídeňského spisovatele Langera poslední chvíle Sokratova a v Příteli mládeže (6, 1828, str. 4, 80 n.) byly otištěny výroky Kleanthovy, Epiktetovy, Thaletovy, Aristippovy a jiných starých mudrců. Šafaříkův Světozor přinesl seznam dvanácti „nejvýtečnějších děl staré (klasické) řezby”: Laokoon, Nioba, Farneský býk, vatikánský Apollon, medicejská Venuše atd. (l834, str. 35 n.), zprávu o mnichovské glyptotéce (str. 412) a dřevoryty Pompejí (str. 29 n.), Akragantu (str. 104), Sagunta (str. 153 n.), oblouku Septimiova (str. 284 n.) a Titova (str. 324 n.), římského fora (1835, str. 39 n.) a tiburského chrámku (str. 44 n.) se stručnými výklady. V České včele bylo stručné pojednáno o starověkých boháčích (4, 1837, str. 406), o římských hodech (str. 85 n.), o vodovodu přes řeku Gard (str. 249 s obrázkem), o Archimedově smrti (str. 278 n.), o Alexandrově vítězství u Arbel (5, 1838, str. 300 n.), o Sokratovi (Fr. Šneider, str. 342 n.), o orlu, Diově ptáku (bohoslovec A. Řehák, 1809-1851; 6, 1839, str. 335), o etruských nálezech (9, 1842, 59 n.), o Leonidovi (Berger, str. 359 n.) a znova o Thermopylách (10, 1843, str. 6n.). Mimo to tam vyprávěl Tomsa o Faethontovi (3, 1836, str. 13 n.), někdo jiný o Amoru a Psyše (6, 1839, str. 384) a o hrozném snu vestálky Pompeie, že nechala uhasnout posvátný oheň (smyšleno; str. 1 n.). Tomsovo vyprávění bylo vyňato z jeho sbírky pohádek „Veselá přástevnice” (1832-9), přeložené z Alb. Ludw. Grimma Märchen-Bibliothek für Kinder VI, VII, 1824-6); mimo Faethonta se tam vypravovalo též o Arionu, Theseovi, Gygově prstenu, Amoru a Psyše, Rhampsinitově pokladu (VI, 1839). V Tylových Květech 15, 1839, str. 309) zcela stručně pojednal Václav Filípek (1811-1863) o starověkých lodích a v časopise pro katolické duchovenstvo (20, 1847, str. 458 n.) psal kněz František Matoušek o řeckých - 97 -
věštbách sibyllských; východiskem mu byla zmínka o Sibylle v písni „Dies irae”. V Glaserově časopise Ost und West (9, 1845, příl. str. 60 n.) dával Jos. Kořen Horáce za vzor kalobiotiky, t. j. krásného uspořádání života, ale upozorňoval, že byla vykoupena krása antiky její krutostí, zvlášť k otrokům. Byl to ojedinělý hlas v té době.
