válka a politika > vojsko v antice
é n t s a ť š e N
Senátor Publius Quinctilius Varus na africké minci
Varovy legie ímská jízda na moderní ilustraci
inení tepaného železa sem doléhalo jen jakoby vzdálenou ozvnou. Kováská dílna našeho tábora byla vzdálená na padesát stop, pesto až sem byla cítit výhe . Zbrojai museli opravit spoustu me a pancí. Nebyla to lehká práce. Tady v Germánii ale není nic snadné. Vlhkost podzimního lesa spolu s tžko proniknutelnou mlhou tu vytváí nehostinnou scenérii obklopující nás ze všech stran. Všude kolem nás se prostírá hrozivý tmavý les a mrtvolné ticho.
Špinaví barbai Kdysi jsem vil, že Germáni jsou v jádru podobní ímanm. To bylo ale pedtím, než jsme byli odveleni do provincie Germania Inferior k devatenácté legii ve dvacátém pátém roce
Augustova principátu. Táhli jsme proti germánskému králi Marobudovi. Tažení ale skonilo, než jsme pekroili eku, protože mezitím vypuklo povstání v Panonii, které si vyžádalo pesun vtšiny legií. My spolu s pomocnými sbory jsme dostali rozkaz pemostit Danub, postavit tady tábor a hlídat klíovou oblast až do výsledku diplomatických jednání mezi císaem Augustem a králem Marobudem. Když se potom Marobud poddal moci senátu a lidu ímského, doufali jsme v brzký odchod dom. Vzáptí ale pišel další rozkaz. Pišly posily a tábor se zvtšil. Augustus nikdy barbarm nevil. Mla zaít další preventivní válka a my jsme se odsud už nedostali. Museli jsme zstat v zemi barbar, zarostlých a odpudivých tvor. Jedinými Germány, kteí nebudili pohoršení, byli jejich pedáci, jakási kmenová
Fotogra e a ilustrace: Shutterstock, Wikipedia
Pro legionáe i jejich pomocné sbory se staly vojenské tábory asto domovem na celý lý ži život. t Bránili zde nové hranice ímského impéria. Na pelomu letopotu za prvních císa se doba pomalu mnila a barbai zaali získávat své místo v ímské íši. Píslušník pomocných sbor prožil v Germánii neklidnou dobu ped osudnou bitvou v Teutoburském lese
Neporazitelná římská Dokonale organizované ímské legie dokázaly vítzit prakticky kdekoliv a pesouvaly se díky kvalitním cestám neuviteln rychle na obrovské vzdálenosti. Za posledního výbojného císae hispánského pvodu Marca Ulpia Traiana na poátku 2. stol. se impérium zdálo být neporazitelným. O ti století pozdji už to však nebyla pravda ýt ímanem rovnalo se být vojákem. Svým legiím vdilo impérium za mnoho století své existence a prosperity. Vojenská služba patila v ím vždy k nejdležitjším složkám veejného života – význam obrany vystupoval do popedí zvlášt v raném ímském období, kdy existence msta byla pímo podmínna schopností ubránit se soupei a porazit jej díve, nežli on sám zasadí zniující úder. V pozdjším období existovalo jen málo zpsob, jak získat vyšší postavení bez pedchozí vojenské kariéry.
B 68
Živá historie leden–únor 2009
V dob svých poátk stejn jako po dlouhou dobu za republiky neznal ím stálou námezdnou armádu; pesto však úspšn zabezpeoval svou obranu a organizoval útoná tažení. Docílil toho krom jiného i tím, že v dob poteby se služba v armád stala všeobecnou povinností. Dá se íci, že kdo mohl udržet v ruce me, musel jít bezpodmínen do bitvy. Organizace ímského vojska mla pitom vždy velice striktní pravidla. Mgr. Vladimír Socha specializuje se na djiny pravku a starovku
Uspoádání a výzbroj vojska Desítkový ád legií
Pilba (cassis)
V královské dob na poátku ímských djin byl souhrn pšího vojska oznaován slovem legie (legio); latinské oznaení souvisí se slovem legere (sbírat) a odpovídá do znané míry eskému termínu Pancí (lorica) (vojenský) sbor. Rodiny v tehdejší ímské spolenosti tvoily kurie a kmeny, které odvádly vojáky do legií. Jeden tribus (kmen = 1 000 rodin) odvádl skupinu 1 000 voják. Latinské slovo pro vojáka (miles) souvisí s íslovkou 1 000 (mille). Jednotlivé kurie (100 rodin) dodávaly jednotky o 100 mužích – setniny (centuria; centum = 100); ty se skládaly z deseti dekurií (decuria), v nichž bylo po deseti mužích (decem = deset). Nejstarší ímská legie mla 3 000 muž, protože v ím byly 3 kmeny. Tato legie nemla jednotné velení; dlili se o n ti vojenští tribunové (tribuni militum), z nichž každý zejm velel skupin tisíce voják pocházejících z jednoho kmene. V ele centurií stáli centurioni (cenKopí (pilum) turiones), v ele dekurií dekurioni (decuriones).
válka a politika > vojsko v antice knížata, která nás musela povinn navštvovat a skládat písahu vrnosti ímu za celý svj kmen. Nás vojáky ovšem neodpuzovaly germánské ženy, zvlášt ty se svtlými vlasy. Ty nejhezí obvykle musely „nastoupit službu“ na lžku njakého dstojníka v táboe. Ostatní Germánky obas pobavily prosté vojíny, jako jsem já. Hrdým germánským mužm to jist moc nevonlo, zvláš pokud mli s njakou takovou ped nuptiemi (nevím, jak tomu obadu u nich íkají), ale respekt a nerozhodnost jim nedovolila oteven protestovat. Alespo zatím ne. Nkteí asem potají uprchli do les nebo k jinému kmeni, který nebyl v takové blízkosti ímského tábora. Naše požadavky však neskonily jen u žen.
nevyhrocovala. Nkteí vojáci se ale pesto se „svými“ Germánkami oženili. Po nkolika letech se náš tábor zmnil k nepoznání. Žádná inspekce z íma sem nikdy nedospla a naši centurioni nemli dvod udržovat vojenskou káze a týrat nás tvrdým výcvikem. Už žádná namáhavá dina pro potírání zahálky, natož dtky v rukou setník. Obyvatelstvo tábora – msta, který již pišel o obrannou palisádu, nebo se zdála zbytená, se smísilo s barbarským, vojáci pestali chodit ve zbroji a radji se pevlékali za prosté vesniany. Nkolik sbor proslulého vojevdce Germanika ale operovalo na obou stranách Rýna a zatím zcela úspšn pacikovalo obyvatelstvo, stavlo cesty, mosty, pechody
svých devných chýší. Po ase jim stouplo sebevdomí natolik, že nás vojáky úpln pehlíželi a zdravili pouze tribuny. Když pak jakýsi germánský pedák zbil málem k smrti troufalého vojína za to, že mu svádl ženu, chtli jsme mu dát ochutnat ímskou pst, ale jeden centurion nám to nedovolil, dovolávaje se jistého Augustova naízení. Tehdy jsme to pustili z hlavy a nakonec jsme uznali, že jen hájil svá pirozená práva. O nco pozdji byl ale vojáky stejn pro výstrahu zabit, protože v jeho stanu pi náhodné prohlídce objevili hotový depot me a kopí, pravdpodobn pipravených pro brzké povstání. Nikdo tu noc nespal a všichni mysleli na to, že nebýt odhalení, možná by už je tou dobou ve spánku probodávali rozzuení Germáni.
Zavedli nás do pasti. Pokají, až budeme úpln vysílení, a pak zaútoí Dobytek, obilí, zásoby medovice, vypalované nádoby i dobré kon jsme postupn zabírali pro naše poteby. Pokud ovšem nešlo o dvodné zabavení, byl majitel vždy odškodnn uritou ástkou legionáských solid.
Klid ped bouí Tábor se postupn rozrstal v malé msto, a tak nic nepišlo nazmar. Po nkolika msících dorazily do tábora kolonizaní zásoby z provincií, ze kterých jsme mohli erpat. ásten jsme dokonce barbary odškodnili kvalitním ímským zbožím domácí poteby, nikdy však zbranmi. Navíc pišly i ímské ženy, takže se celá ta nervózní situace dál
a prseky. Kultivace zdivoelých bažinatých nížin zamoených komáry a jinou havtí byla nesnesiteln namáhavá.
Chystá se vzpoura Za tu dobu tady jsme mli možnost seznámit se s barbary a pochopit alespo v základních rysech jejich zpsob života, návyky, obady a další vci. Nedalo se jinak, vždy jsme byli nuceni stát se sousedy a potkávali jsme se každodenn. Na chu jsme jim ale nepišli, spíše naopak. Jejich pedáci se snažili v mnohém se nám vyrovnat, zaali se holit, nauili se dokonce trochu latinsky a obstarali si ímské obleení a stolovací poteby do
armáda Jízda pod velením tribun
vypouklý štít (scutum), me (gladius – odtud název pro gladiátory) a kopí (pilum). Z me byl zvláš Jízdní jednotky (equites-celeres) byly poetn mnohem slabší; ítaly dohronebezpený me hispánský, který ml mady 300 muž, kteí se dále dlili na dvojí ostí a byl asi 70 cm dlouhý. Nkteí vojáci také užívali krátké 3 centurie, z nichž v každé bylo opt dýky (pugio), která za republiky deset dekurií. Z taktických dvod patrn nepatila k pedepsané se ti dekurie sluovaly v jednotku zvanou turma. Vrchními veliteli výzbroji. Pší lehkoodnci nosili kožené helmy (galea), kulatý štít jízdy byli ti tribuni (tribun cele(parma) a lehké kopí (iaculum). rum). Jejich hlavní úlohou byla Vojáci z pomocných jednotek si przkumná a výzvdná innost uchovali svou domácí výzbroj. a podpora pchoty. Tžkou jízdu Odv voják se skládal ve stedovkém smyslu však ješt ímané neznali. z krátké tuniky, plášt (sagum) a v pozdjší dob ze Zbran a zbroj zvláštních vojenských bot (caliga). Podle tchto botek dostal K výzbroji ímského vojáka v jednom vojenském táboe patila kovová pilba (cassis), pancí (lorica), obdélníkovitý, asi svoji pezdívku také budoucí Štít (scutum) 120 cm vysoký a polokruhovit císa Gaius „Caligula“. Me (gladius)
Všichni jsme te zaali být opatrnjší. Jakýsi tribun napsal o chystaném povstání zprávu do íma, ale po porad s dalšími ji ponkud pozmnil, takže posel dovezl do centra íše nic neíkající hodnocení zdejší administrativy, kde o chystaném povstání vlastn nebyla vážná zmínka. Dstojníci pochopili, že kdyby pijela vojenská inspekce teba z Tiberiova hlavního stanu, našla by tu neodpustitelný nepoádek pedevším ve stavu armády.
Senátor v pancíi Tak tedy ubíhal as v táboe až do toho roku, kdy jsme dostali píkaz pipojit se k legiím Publia Quinctilia Vara pi jeho tažení proti
Slovníek Provincie Germania Inferior – Dolní Germánie, ímská provincie na ásti území dnešního Nmecka, Nizozemska a Belgie. Její území kontrolovali ímané již od doby císae Augusta, o ciáln pak byla zízena až roku 89 n. l. Hlavním mstem byla Colonia Agrippina (dnešní Kolín nad Rýnem). Nuptie – jedno z latinských oznaení svatebního obadu, pípadn zásnub. ímské manželství bylo institucí ízenou mnoha spoleenskými pravidly Donativ – latinsky donativum, vtšinou pomrn štdrý penžitý dar ímského císae, udlovaný pi rzných píležitostech vojákm Castellum – menší ímská pevnost, sloužící asto jako hlídková nebo signální vž Kaligy – ímské vojenské boty nebo sandály, nošené po vtšinu existence ímské íše vojáky až po hodnost centuriona
Vojenské tábory V obran hranic íše mly zvláštní význam stálé vojenské tábory (castra), budované na strategicky dležitých místech. Tábory tvoily rozlehlý opevnný komplex, v nmž se nacházely ubytovací prostory pro vojáky, administrativní budovy, skladišt potravin, zbraní a jiného materiálu, ošetovna nemocných (valetudinarium), svatyn apod. Tábory, v nichž byly ubytovány legie, mívaly obvykle rozlohu 20–25 ha. Také na území Moravy již známe nkolik desítek podobných objekt (menších rozmr). Krom stálých tábor existovaly ješt tábory „pochodové“, které si vojsko stavlo na každodenním pochodu. Takové tábory sloužily jako ubytovací prostor a souasn jako oprný bod proti možnému útoku. Po svém obvodu byl chránn píkopem (fossa), valem z navršené hlíny (agger), pop. valem chránným na vrcholu palisádou (vallum).
dodávkami armádu, které ami pro am ami pro ar armá rmá ádu u, že žženy, nyy, kt n k erré ži e žžily ily ly s vojáky,, vysloužilci vvyysl s ou ouži ž lcci apod. apod ap pod od. ímské od.
íím
íms msské é tábory tá áb bor ory byly dležitými ežittým ež ýmii stedisky sstte edi dissk disk ky v okrajových okra ok rajo jo ovýých ch oblastech ch í ímské msské íše ííšše a staly sa st ally ly se se i zárodky zár zár árrod od o dky ky skutených mst, jež nabývala pomrn znaného významu. Tohoto pvodu je teba dnešní Kolín nad Rýnem (Colonia Agrippinensis), Víde (Vindobona) nebo Budapeš (Aquincum). Tábory patily k hlavním oprným bodm opevnného pohraniního systému (limes Romanus), který ml za císaství (31 nebo 27 p.n.l. až 476 n.l.) chránit území ovládané
ímem proti barbarskému svtu.
Msta z tábor U stálých tábor vznikaly také civilní osady (canabae). Zde se souste ovali emeslníci a obchodníci, živící se Rekonstrukce strážní vže (specula) ímského tábora Živá historie leden–únor 2009
69
válka a politika > vojsko v antice Auxilie neboli pomocné sbory Všechny jednotky, které netvoili legionái, vetn jízdy a lehké pchoty, byly nazývány pomocnými (auxiliares). Název je odvozen z latinského slova auxilia, tedy pomoc, podpora. Sloužily již od doby punských válek. Tyto jednotky asto tvoili píslušníci rzných etnik a kmen, napíklad krétští luištníci, baleárští prakovníci apod. V období principátu (raného císaství) byly v tchto sborech pchotní jednotky cizinc, podporující legionáe z ad ímských oban. Zpoátku se pšáci shromaž ovali do pluk o síle 500 muž, v 1. století n. l. již mly jednotky dvojnásobek tohoto potu. Ve 2. století se pak poetnost auxilií vyrovnala klasickým legiím a zárove tvoila vtšinu jezdectva a prakticky všechny specializované jednotky (napíklad lehké jezdectvo, luištníky). vzboueným Germánm nkolik stovek mil severozápadn odtud. Varus zvaný „Senátor v pancíi“ po nich vyžadoval zbyten vysoké dan. Pamatuji si to jako dnes. V tchto kon-
inách je v msíci September už chladno, nepíjemn mrholí a dlá se mlha. Není divu, že po dlouhém život v píjemném blahobytu tábora se nám do bitevní vavy vbec nechtlo. Utšovali jsme se však vdomím, že jako pomocné sbory nebudeme nikdy v první linii. A ti legie by mly v poklidu stait na potení nkolika problémových kmen. Varus k nám nejprve pompézn promluvil z improvizovaného pódia po vzoru velkého Césara. Vysvtlil nám situaci, své pedstavy o tažení a dosažených výsledcích. Nezapomnl ani na vypoítání odmn po úspšné akci. Pedstavoval jsem si však ty míle bažin a les, které budeme muset cestou vysoušet, kácet a ž áit. Pak pijdou mosty a pevné cesty, které bude teba zbudovat v co nejkratším ase a nejhorších podmínkách.
Elitní pretoriáni Protože Itálie a ím nemly vojenskou posádku, snažil se císa, který nemohl nikdy nikomu dosti dvovat, nabýt pocitu bezpenosti tím, že si z vybraných muž sestavil pretoriánskou gardu (cohortes praetoriae). Napíklad císa Augustus zídil tchto kohort celkem 9. Pímo v ím však smly zstat jen dv, ostatní byly rozesety rzn po celé Itálii. Císa Tiberius však pozdji stáhl všechny pretoriány do íma a vystavl jim na severovýchodním okraji msta spolený tábor (castra praetoria), v nmž byly ubytovány i mstské bezpenostní kohorty. Kohorty pretorián mly zprvu 1000 muž, pozdji 1500.
Podle jedné verze byl Claudius prohlášen za císae leny pretoriánské gardy, kteí ho našli schovaného za závsem poté, co zavraždili jeho pedchdce Caligulu, obraz Lawrence Alma-Tadema z roku 1867
Vláda na moích
70
Živá historie leden–únor 2009
Podivní spojenci Moji pozornost hned na zaátku tažení upoutala pítomnost skupiny barbarských jezdc po boku velitele. Nkdo mi prozradil, že je to Arminius, vdce kmene Cherusk, se svou družinou – jakési „pomocné sbory“ našich legií. Prý se sám nabídl jako spojenec pi potírání svých vzbouených soukmenovc. Už dív prokázal loajalitu ímu službou v jezdectvu a byl dokonce vyznamenán. V tu chvíli jsem nevdl, jestli se mám smát nebo vzteky kiet. Nikdy pedtím jsem Germánm nevil a nepouštl jsem si je blízko k tlu. Všechny smlouvy mezi nimi a ímem mly nutn jen doasný charakter. I když byli sraženi na kolena, ve skrytu duše už znovu osnovali plány
ímští legionái ve známém útvaru zvaném „želva“
Zásluhu na tom, že se ímané postupn stali postrachem nejen po celé pevnin Stedomoí, ale i na moi samotném, má bezpochyby Kartágo. Tato námoní velmoc je v djinách zaznamenána jako jeden z posledních velkých protivník mocného
íma ped dovršením jeho antické svtovlády. Kartáginci byli zdatní a zkušení obchodníci. Jejich bohaté msto se rozkládalo v severní Africe. ím s Kartágem, svým obchodním i vojenským soupeem, svedl v letech 264–146 p. n. l. celkem ti války o vládu nad západním Stedomoím. V poslední punské válce (obyvatelm Kartága se v ím íkalo Punové) bylo Kartágo zcela znieno, ale dležité je, že ímané se v tchto válkách nauili bojovat na moi. Údajn podle vzoru cizí ztroskotané lodi postavili ímané za pouhých 60 dní vlastní otilu o 120
Varus už mezitím slavnostn nasedal na kon. Byl to hrdý, cílevdomý lovk, který se znal osobn s císaem Augustem. Jeho otec byl kvestorem a za obanské války hájil msto Cornium proti Caesarov armád. Byl nucen otevít hradby, ale dostal milost. Jen díky tomu pišel za ti roky poté Varus na svt. Pátelství s císaem mu vyneslo jmní i postavení. Jeho kariéru zná skoro každý voják v Germánii nazpam. Stal se správcem provincie Africa, potom dokonce i Sýrie, kde s pouhými temi legiemi porazil mesianistickou revoltu Žid. Nakonec se dostal i do senátu. Te je už tetí rok správcem Germánie Inferior a jeho znamení VAR máme všichni na donativu.
lodích. Byli si však vdomi, že nemají dostatené zkušenosti v námoních bitvách. Proto vymysleli novou taktiku. Rychle se piblížili k lodi nepítele a pak spustili mstek s hákem na nepátelskou palubu. Po mstku pebhli vycviení ímští legionái a boj pak probíhal vlastn jako na souši. V tom byli ímané nepekonatelní. Naopak, kartáginští námoníci nebyli pro takový zpsob boje ani cvieni, ani vyzbrojeni. Válené lod íman se jmenovaly naves longae, tj. dlouhé lod, nebo pomr jejich délky k šíce inil až 8:1. íkalo se jim trirémy, nebo bývaly pohánny obvykle temi adami vesel nad sebou („triremes“ – trojadky).Veslai (otroci) veslovali podle úder palice v rukou dozorce.
válka a politika > vojsko v antice na vzpouru. Pokud se tenhle Arminius sám nabídl jako pomocník a prvodce, musel mít v plánu nco nekalého. Tou myšlenkou jsem se doslova otásl. Jakýsi vzdálený hlas ukrytý hluboko v mojí mysli pod povrchem praktických myšlenek ke mn cosi promlouval. Ano, je to jisté. Všichni tady zememe. Chvíli jsem si prohlížel oblieje svých pátel. Vypadaly soustedn a odevzdan. Zjevn nikdo nemyslel na to, co vrtalo hlavou mn. Dospl jsem k rozhodnutí, že se z téhle pasti musím njak dostat, a to za každou cenu. První den pochodu se však moje chmurné pedpovdi nenaplnily. Všude byl klid a terén byl zatím dostaten pevný. Procházeli jsme jakýmsi údolím mezi lesy. Vpedu jedoucí przkumné jednotky stále nehlásily nic podivného. Zjevn nebyl žádný dvod dlat si starosti. U jakéhosi potoka jsme pak rozbili provizorní tábor. Už dív tu museli být naši lokátoi, protože zde byl jasn vytyený pdorys budoucího castella (viz slovníek). „Kam jednou vstoupila noha ímana, i kališt se zmní v ovocný sad,“ napsal jeden z našich slavných básník. Znlo to piléhav. V místech, kde byly naše trvalé posádky, bylo okolí již dostaten kultivované, aby šlo vbec mluvit o krajin. Hranice mezi provincií a územím barbar byla víc než zetelná. Po rozbití tábora a nakupení obranného valu byly rozestaveny hlídky. Stan byl vztyen pouze uprosted pro Vara a nkolik tribun, vojáci spali pod napnutými plášti nebo
látkovými plachtami. Dlouho jsem nemohl usnout, a tak jsem zašel za vojákem, který byl na hlídce u zadního voje kolony. Chvíli jsme se bavili o hloupostech, když nás pekvapil jakýsi hluk v lese ped námi. Volali jsme tím smrem, pak jsme se šli podívat na místo, odkud pedtím picházel. Našli jsme tam jen skluzové stopy kopyt v bahn svdící o úprku nkolika jezdc. Pak se mi dokonce na chvíli zdálo, jako bych slyšel ní odporný smích. Ráno jsme byli informováni o tom, že nás naši „vrní“ germánští prvodci v noci opustili.
Jako ovce na porážku Bylo to podivné a i na tribunech bylo znát, že jsou znan nervózní. Nicmén bylo znovu zatroubeno k pochodu. Postupovali jsme dlouhým zástupem legií, przkumný sbor vpedu – potom velitelé s osobní jízdou, jádro o dvou legiích uprosted, dále spížní a zbrojní vozy a nakonec promíchané pomocné sbory, vetn našeho. Ti legie – sedmnáctá, osmnáctá a devatenáctá – šest záložních kohort a pomocné sbory, to dlá dohromady asi ticet tisíc muž. Jelikož lesnatý terén nedovoloval rozprostít se do plochy, byli jsme roztažení na znanou délku. Ideální cíl útoku dobe organizovaných skupin barbar, jak m ihned napadlo. Jakoby ve shod s mojí horšící se náladou se rapidn zhoršoval i terén, kterým jsme procházeli. Už to nebyla pevná cesta, nohy se nám stále astji boily do rašeliny a bahna,
kde nám okované vojenské kaligy (viz slovníek) nebyly nic platné. Ke všemu v dálce zaalo hmít, blížila se bouka a hrozilo, že tažní kon a muly se zanou plašit. Ale my jsme šli dál, jako posvátní obtní voli na Kapitolu. Když už jsme na chvíli vybedli z bažin, prodírali jsme se hustým lesem, peskakovali spadlé kmeny obích trouchnivjících strom a koenové vývraty. Napadlo m, že nás Arminius se svou eládkou dostal pesn
ímský centurion
Triumfální vítzství
Káze musí být
Literatura: Conolly, Peter: Djiny ímského vojska, Fortuna Print, Bratislava 1992
Pi velmi slavném vojenském vítzství povolil senát vojevdci tzv. triumf (lat. triumphus), tj. slavnost vítzství, nejvyšší státní poctu. Triumfátor musel spl ovat tyto podmínky – vítzná válka byla ádn vypovzena, jejím výsledkem bylo územní rozšíení íše a v jedné bitv bylo zabito alespo 5000 nepátel. V dob císaství byl triumf vyhrazen jedin císai jako vrchnímu veliteli vojska, skutený vítz se musel spokojit jen triumfálními odznaky (ornamenta nebo insignia triumphalia). Typickým ímským památníkem na oslavu císae byl triumfální oblouk. Ml formu monumentální brány s jedním až temi prchody, v horní ásti byla attika (nástavba) se sochou císae, obyejn stojícího na triumfálním voze taženém tyspežím. Na obou prelních stranách bývaly reliéfy, vztahující se k oslavované události, dále 1–2 sloupy po každé stran prchod, rzné ímsy, štíty, výklenky, emblémy apod.
Velení ímskému vojsku spadalo za doby království (podle tradice 753–510 p. n. l.) obvykle patricijské šlecht, v dob republiky (cca 510–27 p. n. l.) vojevdcm i zvoleným diktátorm (pedevším v dob bezprostedního ohrožení
íma) a v dob císaství již neomezen tímal veškerou vojenskou moc císa (ml samozejm k dispozici adu vojevdc pod svým velením). Úspšným velitelm byly prokazovány mnohé pocty. Jednou z hlavních povinností dstojnického sboru bylo udržení potebné disciplíny. Pi tom se užívalo tvrdých opatení; jednotlivci byli trestáni pokutou (zkrácením žoldu) nebo bitím; v pípad, že bylo nutno trestat celé jednotky, teba pro zbablost ped nepítelem, uchylovali se ímané k pidlování horší stravy, k vypovzení jednotky mimo tábor nebo k povstné decimaci. Pi ní byl krom pedchozích trest vylosován každý desátý muž a zmrskán (málokdy popraven). Kárná opatení vi jednotkám však mla omezené trvání a rušila se, jakmile si jednotka znovu získala ztracenou dobrou povst. Káze byla totiž velmi dležitá, ovšem nikoliv za cenu další vzpoury, tentokrát proti zbyten krutému zacházení ze strany velících dstojník.
Gibbon, Edward: Úpadek a pád
ímské íše, Odeon, Praha 1983
Vítzný oblouk císae Konstantina ped ímským Koloseem
Grant, Michael: Pád íše ímské, BB Art, Praha 1997 Zamarovský, Vojtch: Djiny psané
ímem, eský spisovatel, Praha 1995
Živá historie leden–únor 2009
71
válka a politika > vojsko v antice tam, kde nás chtl mít. Skvle vycviení legionái, kteí by si na oteveném poli poradili hrav s jakýmkoliv nepítelem, tady nemohli prakticky vbec manévrovat nehled na tlesné vyerpání. Únava se zraila ve tváích nás všech. Když jsem se pak podíval na obliej jednoho centuriona, bylo mi vše jasné. Velení už ví to, co mn bylo jasné od samého zaátku. Arminius nás zavedl do dokonalé pasti. Poká, až budeme úpln vysílení, a pak zaútoí. Nechápal jsem, pro se ješt držíme pvodní trasy. Asi to byla opravdu nejbližší cesta z nepístupného terénu. Vrátit už jsme se beztak nemohli. Další dva dny se kupodivu nic nedlo. V noci jsme rozbili tábor a postavili hlídky. Ráno jsme pokraovali dál. Nkteí vojáci onemocnli z vdechování výpar, jiní dostali horeku. Asi pt jich bhem dne zemelo.
Trestuhodná nepipravenost
Teutoburský les
tvrtý den po útku Arminia jsme konen došli na okraj njaké rozsáhlé, do dálky se táhnoucí nížiny. Podle veselých výkik vojenských kartograf jsme pochopili, že jsme dospli k jihovýchodnímu okraji Saltus teutoburgiensis – nížin podél Teutoburského hvozdu. Náš cíl nebyl už dál než ticet mil. Po pravé stran nížiny se reliéf zvedal a pecházel ve strmý kopec porostlý lesem. Nalevo se táhly neproniknutelné mokady. Hrzostrašný hercynský les na svahu napravo, neprostupné bažiny nalevo. A mezi tím se pomalu táhla naše dlouhá kolona. Napadlo m, že Varus nehledá cestu z pršvihu. Chce prost splnit svj úkol nehled na zmnné okolnosti. Nedocenil nebezpeí, jakému nás všechny vystavuje takovým jednáním. Nebo je mu to dokonce jedno. Jak jsem se rozhlížel po kraji lesa na kopci nad sebou, moje nervozita dosáhla vrcholu.
Návrat vítzných Germán podle romantické pedstavy umlce z 19. století
Najednou mi cosi zasvištlo nad ramenem a voják jdoucí pede mnou se zhroutil s tichým zaúpním k zemi. V zádech ml germánský šíp. Prudce jsem se otoil. Na celém návrší se z lesa ítily tisíce germánských bojovník s odhodlaným evem. Vtšinou byli opšalí, ale mnoho jich mlo i kon. ítili se po pevném povrchu návrší smrem k nám, zatímco my jsme se nemohoucn brouzdali v bahn. Propukl všeobecný zmatek a centurioni ani nestaili zatroubit ke zformování ady. Štíty jsme mli pivázány na zádech, mee byly vtšinou na zásobních vozech, o lucích ani nemluv. Tenhle hazard se te krut nevyplatil. V podstat nikdo nebyl pipraven k boji. První Germáni už mezitím útoili ve vlnách na pední ást kolony. Vrhali se po hlav do boje v semknuté ad, potom zase rychle ustoupili a všechno nkolikrát zopakovali. První úder musel být zdrcující, ale vpedu šli dobe vycviení legionái, kteí po nkolika prvních útocích Germány odrazili. Pece jen se jim povedlo shluknout se do kruh kolem voz, kde mli chránná záda, a bojovali tváí
v tvá zuivým hordám. Na nás se zjevn soustedila slabší ást jejich útoku, pesto se už po krátké dob dokázali probojovat k našim vozm a pobít vtšinu tažných zvíat, takže nepohyblivé vozy nám pak už nebyly k niemu. Njaký lovk skoil na vz a zaal házet vojákm oštpy a mee, ale mnozí byli tak zesláblí nebo vydšení, že jim doslova vypadly z ruky.
Nezdolná pesila Absence výcviku a léta pohodlného života v pomocných sborech byla píliš znatelná. Celá obrana se brzy hroutila. Já ml štstí. Díky pedchozím obavám jsem si nechal me u sebe. Pamatuji si jen tolik, že jsem se zuiv ohánl kolem sebe a ustupoval jsem smrem k jedné stran návrší. Dosud tomu sám nemohu uvit, ale musel jsem zabít nejmén deset útoník, jinak bych asi nevyvázl. I tak jsem ml obrovské štstí, protože práv ve chvíli, kdy jsem bezhlav utíkal do kopce, legionái zaali mít dole pevahu. Arminius, jehož pítomnost jsem tušil nkde tím smrem, musel zejm dát povel k posílení pozic dole u kolony. Germánští jezdci, byli to snad Brukterové nebo Chaukové, vyrazili tryskem do ohništ bitvy. Nikdo mi v zápalu boje nevnoval sebemenší pozornost a prohnali se kolem m ve vzdálenosti snad jenom nkolika krok. Nepozorovan jsem proklouznul do kovin na okraji lesa. Tam jsem se vyerpáním svalil, sípav oddechoval a sbíral síly. Dole se rozhoel boj naplno. Nevím, jak dlouho jsem tam ležel, ale inení zbraní a kik ranných ke mn doléhal velmi dlouho. Až píliš dlouho. Germán musely být desetitisíce a stále picházeli další. To nebyli jenom Arminiovi Cheruskové, byli tu Chattové, Marsové, Brukterové i Chaukové. Budou se pidávat postupn, pokud uvidí, že Arminius vítzí. Dosud nikdy nedošlo k tak rozsáhlé vzpoue v žádné provincii, snad s výjimkou Panonie. Mohl to nkdo z íman vbec pežít? Nevil jsem tomu. Pokud jsem ale opravdu jediný svdek téhle strašné události, musím se dostat pry a všechno vypovdt v ím. Všichni musí vdt, co se tu stalo.
dokonení v píštím ísle Živé historie Mgr. Vladimír Socha specializuje se na djiny pravku a starovku
72
Živá historie leden–únor 2009
