Peter Paul Rubens: Umělec a politik KATEŘINA VÁŇOVÁ
Úvodem Peter Paul Rubens byl a je bezesporu jedním z nejvýznamnějších umělců barokní doby. Historici ho nazývají „králem barokního malířství“ nebo „Homérem malířství“. Do konce svého plodného života se těšil dobré mysli, neopouštěl ho ani tvůrčí duch. Byl to vzdělaný humanista, zabýval se antikou, byl architektem amatérem, spisovatelem (psal latinsky, francouzsky, španělsky, anglicky), obchodníkem s organizačním talentem, zakládal a vedl malířské dílny, byl i sběratelem soch, šperků, medailí, knih a v neposlední řadě i diplomatem (díky znalosti cizích jazyků, kulturnímu rozhledu a vystupování). Do politiky vstoupil hlavně kvůli touze po znovusjednocení Nizozemí. Diplomatické rozhovory vedl během portrétování. Jeho dílo zachycuje zpodobnění ženskosti - kypré tvary, vitalitu; má dobře zachycenou formu, pohyb, rytmus, hojnost barev, pestré zdůraznění efektů (což je i podstatou barokního malířství). V obrazech lze postřehnout lyrismus, výmluvnost, smyslnost, perleťový třpyt ale i pórovitost pleti. Vyjadřují štěstí i životní radosti. Svou tvorbou propojil vlámské a italské malířství. Lze v ní nalézt odkaz Caravaggia, Michelangela, Tintoretta, El Greca i Veroneseho. Vytvářel obrazy světské, náboženské, s mytologickými náměty, portréty, jezdecké portréty ale i vyobrazení lovů nebo bitev. Téměř od všech evropských dvorů dostával zakázky, v daných zemích tvořil navíc i kostelní oltáře a obrazovou výzdobu.
Rodina a mládí Rubensova rodina byla protestantská – kalvinisté. Pocházela z Antverp, kde měla významné postavení již dříve. Dědeček Rubens byl lékárník, otec Jan studoval na univerzitě v Lovani a Padově – tam právo a jazyky. Rodina ale musela uprchnout před pronásledováním antverpských reformátorů Španěly do Německa – usadila se v Kolíně nad Rýnem. Otec Jan v novém domově konvertoval ke katolictví a stal se váženým právníkem a navíc rádcem Anny Saské, manželky Viléma I. Oranžského. Ovšem jejich vztah nezůstal pouze na této úrovni, stali se z nich milenci. Anna Saská čekala s Janem Rubensem dokonce dítě. Proto byl odsouzen k smrti. Jeho žena Maria Pypelinckxová, matka Petera Paula Rubense, byla dcerou bankéře a na svou dobu byla i velmi samostatná, emancipovaná a akční žena, která
1
dosáhla manželova omilostnění. Rodina ale musela odejít z exilu do vyhnanství do Siegenu ve Vestfálsku, kde se Peter Paul 28. 6. 1577 narodil. Jan a Maria Rubensovi měli čtyři děti: nejstaršího syna Jana Baptistu, dceru Blandine, Philippa a nejmladšího Petera Paula. Otec zemřel roku 1587 a matka dokázala rodinu znovunavrátit do Antverp. Když bylo Peteru Paulu Rubensovi 13 let, poslala ho matka jako páže do služeb k hraběnce Marguerite de Ligne d’Arenberg, aby se zde naučil mravům. U ní se projevilo jeho nadšení i nadání pro malířství (pořizoval kopie ilustrací z bible), jehož prohlubování hraběnka později finančně podporovala. Rubens odešel do učení ke krajináři Tobiasovi Verhaeghtovi, pracoval i u Adama van Noorta a Otto van Veena. Protože byl velmi nadaný, byl v roce 1598 přijat do cechu malířského (cechu sv. Lukáše).
Nové zkušenosti a růst Rubens odešel do Itálie, aby se mohl v Benátkách seznámit s díly Tiziana, Tintoretta nebo Veroneseho. Vstoupil do služeb vévody z Mantovy Vincenza Gonzagy. Byl zde pověřen tvorbou portrétů, dohledem nad sbírkou umění a organizací dvorních slavností. Vévoda ho vyslal jako člena poselstva s dary do Španělska ke dvoru krále Filipa III. Ten Rubense pověřil zhotovením portrétů a větší zakázkou v podobě série podobizen 12 apoštolů. Poté, co se navrátil do Mantovy, seznamoval se s dalšími díly, tentokrát od Mantegni, Corregia, Giulia Romana, hlouběji znovu i s tvorbou Tiziana a zhotovoval kopie jeho obrazů, které byly dlouho považovány za originály. Díky Rubensově kvalitní práci ho vévoda jmenoval svým dvorním malířem. Vytvořil pro vévodu triptych na náhrobku rodiny Gonzagy v kostele v Mantově. V letech 1605-06 Rubens cestoval po Itálii za uměním a novými poznatky. Navštívil Janov, kde tvořil portréty místní aristokracie, a Řím, kde se setkal se svým bratrem Philippem, ten zde byl knihovníkem a tajemníkem kardinála Ascania Colonny. Philipp psal knihu o římských starožitnostech a Peter mu ji ilustroval. V Itálii Rubense zastihla zpráva o umírající matce, načež se ihned vypravil do Antverp, jenže nedorazil včas. Do Itálie se už nikdy nevrátil, zůstal v Antverpách. Roku 1609 byl jmenován dvorním malířem arcivévody Albrechta a jeho choti Isabelly, vnučky Karla V. a regentky Španělského Nizozemí. Téhož roku bylo uzavřeno dvanáct let trvající příměří mezi Španělským Nizozemím a Holandskem. Díky tomu nastal hospodářský a kulturní rozvoj, období „zlatého věku“.
2
První manželství a tvůrčí rozmach Dvaatřicetiletý Rubens se 3. 10. 1609 oženil se sedmnáctiletou Isabellou Brantovou. Její otec byl advokát, městský radní a humanista. Rubens utrpěl ale 28. 8. 1611 velkou osobní ztrátu smrtí bratra Philippa, se kterým si ze sourozenců rozuměl nejvíce. V témže roce 1611 si koupil vlastní dům a nechal ho přestavět v sídlo italského stylu, ve kterém shromáždil cennou sbírku obrazů. Roku 1612 se manželům narodila dcera Clara, která zemřela již ve dvanácti letech, jejich dalšími dětmi byli dva synové Albert a Nicolas. Manželka Isabella zemřela náhle během morové epidemie roku 1626. Po její smrti Rubens nemohl vůbec malovat, věnoval se tedy jen diplomacii. Navíc i onemocněl dnou, která ho sužovala až do smrti. Od prvního desetiletí 17. století si Rubens vytvářel vlastní rukopis, odpoutával se od italských vlivů. Roku 1620 byl již na vrcholu slávy. Dostával značné množství zakázek, mj. výzdobu jezuitského kostelu v Antverpách, které stíhal díky tzv. továrnám na obrazy = více osob s ním spoluvytvářelo obrazy, každá dělala určitou část, např. Jan Brueghel (měl na starosti květiny, krajiny, zvířata). Rubensovu tvorbu lze tedy rozdělit do tří etap: první – zahrnuje malby, které vytvářel pouze on sám, druhá – na tvorbě spolupracoval se specialisty (jako Brueghel, Snyders), třetí – malby mají Rubensův rukopis, ale on sám je nenamaloval (je to práce pomocníků, kteří tvořili podle skic, jedním z nejnadanějších byl Anthonis van Dyck, pozdější oblíbenec londýnského dvora Karla I.).
Diplomatické mise a zahraniční zakázky Roku 1621 zemřel arcivévoda Albrecht, čímž bylo ukončeno příměří mezi Holandskem a Španělským Nizozemím. Rubens odjel do Paříže za zakázkou od královny Marie Medicejské – vytvořil tzv. Medicejský cyklus (historie rodu). Po nástupu Ludvíka XIII. na trůn získával silnější moc kardinál Richelieu, s jehož politikou ale Rubens nesouhlasil. Tím se znelíbil králi, který ho považoval za špiona. Zde se poprvé projevil jako správný diplomat, neboť vytvořil portrét krále s jeho ženou ve stylu „klasicismu bez baroka“ bez jakéhokoli osobního zaujetí. Po smrti manželky roku 1626 Rubens naplno započal svou dráhu diplomata. Během roku 1627 jednal o uzavření mírové smlouvy mezi Holandskem a Španělským Nizozemím, což se mu nezdařilo, a to ani při dalším pokusu v roce 1631. Roku 1628 přijel do Španělska ke dvoru Filipa IV. tvořit, za což byl králem povýšen do šlechtického stavu a posléze v roce 1631 i pasován na rytíře, a byl pověřen diplomatickou 3
misí připravující mírovou smlouvu mezi Anglií a Španělskem. Roku 1629 byl jmenován regentkou Španělského Nizozemí Isabellou sekretářem tajné státní rady. Rubens odjel ze Španělska do Anglie, aby splnil své zakázky u anglického panovníka Karla I. I díky jeho invenci došlo roku 1630 za Rubensova pobytu v Londýně k podpisu mírové smlouvy mezi Španělskem a Anglií, za což byl Karlem I. pasován na rytíře.
Druhé manželství a konec diplomacie Po úspěšné misi se znovu vrátil do Antverp, kde se 6. 12. 1630 podruhé oženil s šestnáctiletou Helenou Fourmentovou, kterou nazýval „nejkrásnější ženou Antverp“. Její otec byl obchodník s tapiseriemi. Rubens měl výborný vztah se svým novým tchánem. S Helenou měl čtyři děti: Claru, Franse, Isabellu-Helene, Petera Paula, páté se narodilo až po jeho smrti. Roku 1633 zemřela regentka Isabella a Rubens opustil diplomatické kruhy. Věnoval se nadále již pouze malování. Mezi léty 1630–40 byla jeho díla plná fantazie, bez omezení a vzdálená skutečnosti. Zpracovával další z velkých zakázek – gobelíny k Achillovu příběhu, skici podle Ovidiových Metamorfóz, výzdobu města Antverp (např. skici vítězných oblouků) při příležitosti příjezdu kardinála-infanta Ferdinanda Španělského, který Rubense jmenoval v roce 1636 dvorním malířem, výzdobu španělského královského loveckého zámku Torre de la Parada nebo výzdobu oltáře kostelu sv. Tomáše v Praze na Malé Straně. V roce 1635 Rubens koupil zámek a panství Steen v Elewijt v Mechelen, kde pobýval s rodinou v letních obdobích. V této době vznikaly jeho nejlepší krajinomalby (hlavním motivem byl člověk v harmonii s přírodou). Se svou druhou manželkou byl velmi šťastný, často ji promítal do svých děl. Trápila ho pouze dna. Jeho stav se počátkem roku 1640 zhoršil – ochrnuly mu obě ruce. Dne 27. května sepsal svou závěť a 30. května podlehl těžkému záchvatu této nemoci.
Závěrem Během 32 let tvorby vytvořil 1600 maleb, stovky kreseb, skici a kartóny s návrhy gobelínů. Rubens svá díla oceňoval podle toho, zda je vytvářel sám nebo s pomocí „malířské továrny“. Vzhledem k tomu, že většina lidí si jeho díla nemohla finančně dovolit, vytvářel i dostupnější rytiny, které byly tištěny ve velkém a podstatně levněji. Byl všestranný a aktivní: vstával každý den ve 4h ráno a maloval až do 17h odpoledne, jeho „multifunkčnost“ dokládá i líčení lékaře Otty Sperlinga při návštěvě Rubensova domu v roce 1621: „…zastihli jsme ho v plné práci, přičemž si navíc ještě dal předčítat z Tacita a 4
diktoval dopis. Poněvadž jsme se chovali tiše, abychom ho nerušili, začal s námi mluvit sám a přitom pokračoval v práci, nechal si dále předčítat, nepřestal diktovat a odpovídal na naše otázky…“
Zdroje -
Petrus Paulus Rubens, Ivo Krsek, Odeon, 1990, Praha, 1. vydání, 112 stran
-
Peter Paul Rubens: 1577 – 1640: Homér malířství, Gilles Néret, přeložila Jitka
Kňourková, Slovart, 2005, Praha, 96 stran -
Rubens, Beatriz García Sánchez, přeložila Kateřina Radilová, SUN, 2010, Praha, 1.
vydání, 96 stran -
Rubens, Donald Braider, přeložila Šarlota Barániková, Obzor, 1981, Bratislava, 1.
vydání, 342 stran
5
