Peter. Mayle. Francouzské hodokvasy. Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Peter

Mayle Francouzské hodokvasy

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Argo © 2014 Copyright © 2001 Escargot Productions Ltd. Translation © Jiří Sedláček, 2014

ISBN 978–80–257–1076–0 (váz.) ISBN 978–80–257–1174–3 (e-kniha)

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS194589

Obsah

Předkrm Skrytý Francouz Požehnej, Pane, tyto dary Degustátoři stehýnek z Vittelu Aristokrati s modrýma nohama Láska na první přičichnutí Pomalé jídlo Svlékání k obědu Maraton fajnšmekrů V Burgundsku mezi létajícími zátkami Dostaveníčko v blátivém poli Civilizované pročištění Průvodce žaludku

…

9

…

11

…

25

…

41

…

59

…

77

…

93

… 109 … 123 … 139 …

155

… 159 … 177


Předkrm

Příprava této knihy pro mě představovala vzdělávací proces, umožněný přispěním mnoha lidí. I když nemohu patřičně po děkovat všem, chtěl bych zde alespoň projevit vděčnost několika laskavým jedincům, kteří tak trpělivě odpovídali na mé otázky, tak štědře se se mnou podělili o svůj čas a znalosti, a byli tak pohostinní. Konkrétně je to Yves Rousset–Rouard, který se mě ujal při lanýžové mši v Richerenches; Marcel Loisant, žabí král z Vittelu; Lauzanneovi, kteří mě tak srdečně přijali ve svém domě v Normandii; Beuttlerovi, mí přátelé a průvodci po Saint–Tropez; Sylvie Cazes–Régimbeauová z Pichon–Longueville; Jean–Louis Laville a René Jacqueson z Burgundska; Régis a Sadler, dva věrní společníci s prvotřídním apetitem, a Alain Arnaud, strážce tajností Michelinu. Těm všem patří mé obrovské merci. Děkuji rovněž i Ailie Collinsové a Robinu Masseeovi, kteří vždy dělali, co mohli, abych byl ve správné době na správném místě. Nemohu si namlouvat, že jsem francouzskou gastronomii poznal do větší hloubky. Zůstává však pro mě zdrojem neutuchajícího zájmu, požitku a uspokojení, i když jsem se vůbec nedostal na krůtí trh, zelné dny či slavnost sleďů. Tak snad příště. P. M., leden 2001 9


Skrytý Francouz

Rané období života jsem strávil v gastronomické pustině poválečné Anglie, kde byly lahůdky velmi nedostatkovým zbožím. Zřejmě jsem i v mládí musel mít chuťové pohárky, ale zůstaly nedotčené. Jídlo bylo palivo, a v mnoha případech nepříliš vábné. Ještě mám živé vzpomínky na stravování v internátní škole, jež jako by bylo pečlivě barevně sjednocené — šedavé maso, šedavé brambory, šedavá zelenina, šedavá chuť. V té době jsem to považoval za zcela normální. Čekal mě příjemný šok. Zanedlouho poté, co jsem se stal tím nejpodřízenějším praktikantem v obrovské nadnárodní korporaci, dostal jsem za úkol doprovodit svého prvního šéfa pana Jenkinse na cestě do Paříže jakožto jeho asistent. Bylo mi řečeno, že takhle se člověk začíná učit, jak to chodí ve světě velkého byznysu. Měl bych považovat za štěstí, že mám takovou příležitost již v útlém věku devatenácti let. Jenkins byl Angličan a byl na to hrdý; byl natolik anglický, že to až hraničilo s karikaturou, a myslím, že si tu image do cela rád pěstoval. Když cestoval do zahraničí, všude hlásal svou národnost a proti přírodním živlům se vyzbrojoval buřinkou a těsně svinutým deštníkem. Na této cestě jsem byl jeho osob ním nosičem a dostal jsem důležitý úkol starat se o jeho aktovku. Než jsme odjeli do velkého neznáma na druhé straně kanálu La Manche, Jenkins byl tak laskav a udělil mi pár rad ohledně 11


styku s domorodci. Jedna z nich byla dokonale srozumitelná: neměl jsem se nikdy pokoušet zaplést se do „té jejich hatmatilky“, jak tomu říkal. Mluvte anglicky dostatečně důrazně, vysvětlil mi, a nakonec vám porozumějí. Když nebudete vědět, jak dál, křičte. Byl to jednoduchý recept, který podle Jenkinse na odlehlých výspách britského impéria fungoval již stovky let, takže neviděl žádný důvod k tomu ho teď měnit. Stejně jako mnozí z jeho generace dovedl o Francouzích říct jen velmi málo dobrého — je to divná cháska, která nerozumí ani kriketu. Připustil nicméně, že v kuchyni se vyznají, a jednoho dne blahosklonně přijal pozvání svých dvou pařížských kolegů na oběd neboli, jak se vyjádřil, na kus žvance. Bylo to první ne zapomenutelné jídlo mého života. Vzali nás na náležitě anglickou adresu, třídu Jiřího V., kde byla (a stále je) restaurace jménem Marius et Janette. Ještě než jsme si sedli, mi bylo jasné, že jsem v seriózním podniku, který se nepodobal žádnému, v jakém jsem se kdy ocitl. Voněl jinak: exoticky a vábně. Když jsme procházeli kolem ústřic vyskládaných na vrstvě drceného ledu, ovanul nás pach moře, pak vůně másla rozpouštěného v pánvi a každé otevření dveří do kuchyně k nám přineslo pronikavý — a mému nezcestovalému nosu bezmezně cizí — zápach česneku. Jenkins odevzdal svůj klobouk a deštník, posadili jsme se a já jsem ohromeně zíral na křišťálový les sklenic a arzenál nožů a vidliček rozložených přede mnou. Bylo mi řečeno, že vtip spočívá v tom, začít zvnějšku a propracovávat se dovnitř. Jenže volba správného příboru byl zanedbatelný problém v porovnání s tím, jak se vyznat ve spletitých záhadách vypsaných na stránkách jídelního lístku. Co asi znamená bar grillé ? A co loup à l’écaille? A co proboha mají být aïoli? Na pomoc jsem měl jen svou školní francouzštinu, a já jsem nebyl obzvláště nadaný školák. Váhal jsem nad těmi záhadnými možnostmi v temnotách téměř naprosté nevědomosti a příliš jsem se ostýchal, než abych se zeptal. 12


Jenkins mě však bezděky zachránil. „Osobně nejím nic, co nedokážu vyslovit,“ prohlásil a rázně zaklapl jídelní lístek. „Pro mě smaženou rybu s hranolky. Ve Francii je dělají velmi slušně. Ale ne jako u nás, samozřejmě.“ S pocitem úlevy jsem řekl, že si dám totéž. Naši francouzští kolegové překvapeně zdvihli svá čtyři obočí. Žádné ústřice jako předkrm? Žádná soupe de poissons? Účet platila firma, takže nebyl důvod držet se zpátky. Ale Jenkins trval na svém. Nemohl vystát texturu ústřic — těch „kluzkých potvůrek“, jak jim říkal — a polévku neměl v lásce pro její náchylnost ulpívat mu na kníru. Ryba s hranolky mu zcela postačí, díky. Já jsem si mezitím již vychutnával menší zjevení, jež pro mě představoval chléb. Byl světlý, křupavý, lehce nepoddajný a já jsem si na něj mazal bledé, téměř bílé máslo, ukrajované z kostky, která ležela na talířku přede mnou. Z kostky! Anglické máslo v té době bylo silně solené, křiklavě žluté a podávalo se v malých, nuzných hrudkách. Při prvním soustu francouzského chleba s francouzským máslem se mé chuťové pohárky, do té chvíle nečinné, začaly bouřit. Pak mi obřadně předložili rybu, majestátního tvora, šlo tu ším o mořského okouna, během několika vteřin ho lžící a vidlič kou vykostili a velmi pečlivě mi ho naaranžovali na talíř. Mé předchozí zkušenosti s rybami se omezovaly na tresku nebo platýse, navíc podle anglických zvyklostí vždy důkladně zakryté tlustým povlakem těstíčka. Naproti tomu mořský okoun, bílý a provoněný fenyklem — jak už dnes vím — vypadal podivně nahý. Bylo to všechno velmi neobvyklé. Dokonce ani hranolky, pommes frites, nepřipomínaly svou robustní anglickou odrůdu. Tyto hranolky, jež naservírovali ve zlaté pyramidě na zvláštní talíř, byly tenké, křupaly mezi zuby, a přitom na skus byly měkké, zkrátka dokonalý protějšek k jemnému rybímu masu. Měl jsem štěstí, že se po mně nevyžadovalo, abych přispíval ke konverzaci starších a moudřejších; byl jsem příliš zaměstnaný objevováním opravdového jídla. 13


Pak přišel sýr. Lépe řečeno tucet či více sýrů, další zdroj rozpaků po letech jednoduché volby mezi čedarem a gorgonzolou. Myslel jsem si, že poznávám vzdáleně povědomý tvar, bezpečně čedarovitý, a ukázal jsem na něj. Číšník trval na tom, že mi přidá ještě dva další druhy, abych mohl porovnat přednosti struktury tvrdého, poloměkkého a krémového sýra. Další francouzský chléb. Další radostné signály chuťových buněk dohánějících ztracený čas. Tarte aux pommes. I já jsem věděl, co to je; i Jenkins to věděl. „Výborně,“ řekl. „Jablečný koláč. Zajímalo by mě, jestli vůbec mají pořádnou šlehačku.“ Na rozdíl od jablečných koláčů mého mládí, s tlustou kůrkou nahoře i vespodu, byl ten na mém talíři nahoře bez a vystavoval na odiv ovoce — tenké jablečné plátky, nádherně uspořádané do překrývajících se vrstev s lesknoucí se polevou — na trojúhelníčku z máslového těsta. Byl jsem příliš mladý, než aby mi nabídli doutník a baňatou sklenku brandy zahrnutelné do výloh, takže jsem seděl v přesyceném omámení, zatímco mí společníci čile bafali a uvažovali o návratu k úředním věcem. Po svých dvou povolených skleničkách vína jsem byl lehce podroušený a úplně jsem zapomněl, že mám na starosti veledůležitou Jenkinsovu aktovku. Když jsme odešli z restaurace, nechal jsem ji pod stolem, což mu názorně dokázalo, že nejsem manažerský typ, a předznamenalo to začátek konce mé kariéry u téhle konkrétní firmy. Mnohem důležitější však bylo, že ten oběd pro mě představoval zlomový moment, ztrátu gastronomického panictví. Nebylo to pouze tím, co jsem jedl, ačkoli to bylo nesrovnatelně lepší než cokoli, co jsem kdy pozřel předtím. Šlo o celkový zážitek: elegance prostřeného stolu, rituál otvírání a ochutnávání vína, nenápadná výkonnost číšníků a péče, kterou věnovali maličkostem, jako bylo puntičkářské aranžování talířů či bleskové smetání chlebových drobků ze stolu. Pro mě šlo o výjimečnou událost. Nedokázal jsem si představit, že by lidé takhle jedli 14


denně; avšak ve Francii se tak dělo. Byl to počátek mého trvalého okouzlení Francouzi a jejich vroucím vztahem k jídlu. Samozřejmě jde o nanejvýš otřepané staré klišé, ale ta obvykle bývají založena na faktech, a v tomto případě to rozhodně platí. Francouzi již odedávna věnují výjimečnou — někdo by řekl nadměrnou — pozornost tomu, co jedí a jak to jedí. A svá slova podporují i činy: na jídlo a pití vydávají větší podíl svých příjmů než všechny ostatní národy světa. To platí nejen o zámož ných měšťáckých gurmánech; co se jídla týče, prostupují zájem o něj, jeho obliba a znalost všemi vrstvami společnosti, od prezidenta až po rolníka. Částečně se o to zasloužila i sama příroda. Kdybyste měli sestavit seznam míst s ideálními podmínkami pro zemědělství, chov dobytka a zvěře, pro dary moře či vinařství, zjistili byste, že většina z nich se nachází v té či oné části Francie. Úrodná půda, různorodé klima, rybolovné oblasti v lamanšském průlivu, v Atlantiku i ve Středozemním moři — jsou zde veškeré příhodné klimatické zóny kromě tropické. (I když Francouzi při svém štěstí mají Guadaloupe a Martinik, které jim poskytují rum a kokosové ořechy.) Není divu, že když Francouzi žijí uprostřed takové hojnosti, také toho patřičně využívají. Další důležitou gastronomickou předností země je armáda skvělých kuchařů a za to Francouzi částečně vděčí poněkud děsivějšímu období svých dějin. Před francouzskou revolucí nebyla prvotřídní kuchyně dostupná široké veřejnosti. Nejnadanější kuchaři se potili nad sporáky v soukromých domech a připravovali hostiny o mnoha chodech v kuchyních vil a paláců svých aristokratických pánů. Přišel však rok 1789 a udeřila gilotina. Aristokracie víceméně vymizela a s ní i její soukromé kuchyně. Mnozí z nezaměstnaných kuchařů čelících vyhlídce, že nebudou mít pro koho a kde vařit, se zachovali inteligentně a demokraticky: otevřeli si restaurace a začali vařit pro své spoluobčany. Obyčejný člověk si teď mohl pochutnávat na jídlech králů připravovaných nejlepšími kuchaři ve Francii. Liberté, égalité, gastronomie. 15


O více než dvě století později je na tom obyčejný člověk stále docela dobře, navzdory nářkům pesimistů, že se časy stále zhoršují. Je pravda, že na tradice se útočí z několika směrů. Především se dnes ve Francii přes padesát procent veškerých potravin nakupuje v supermarketech, a ne v malých specializovaných krámcích (tato statistika se podle všeho netýká těch věrných Pařížanů, kteří denně stojí fronty před pekařstvím Poilâne v rue du Cherche–Midi; koupil jsem si tam chleba několikrát a čekání nikdy nebylo kratší než deset minut). Pak je tu televize, která se vkrádá k jídelnímu stolu a často úspěšně konkuruje tradiční večeři. Le fast food zase využívá svého zákeřného kouzla praktičnosti, takže Big Mac už najdete i na Champs–Elysées a stánek s pizzou na každém městském trhu. Když se to vezme kolem a kolem, budoucnost tradiční francouzské kuchyně, vyžadující hodiny nakupování, příprav a vaření a další hodiny následné konzumace, nevypadá příliš slibně — aspoň pokud věříte ponurým prognózám těch mudrců, přesvědčených, že vše neodvratně směřuje ke gastronomickému zmaru. Já jsem větší optimista, možná proto, že Francii raději srov návám s jinými zeměmi, než abych porovnával Francii dneška s její včerejší podobou, nostalgicky zbarvenou dorůžova. Na každý pád vidím povzbudivé známky toho, že některé tradice žijí a vzkvétají a že gastronomie je rovnocenným soupeřem tomu, co Régis, můj kamarád a král žroutů, nazývá „průmyslovou stravou“. Zde je pár příkladů. Špičkoví šéfkuchaři, jako jsou Ducasse, Guérad, Bras nebo Troisgros, se mezi širokou veřejností těší takové popularitě a věhlasu, jaké jsou v jiných zemích vyhrazeny sportovním a televizním celebritám. Kdykoli se některý z nich rozhodne otevřít novou restauraci, je to zpráva dne. Pokud by, bůh chraň, jejich úroveň někdy poklesla, šlo by o celonárodní katastrofu, un tremblement de terre, zemětřesení, pravděpodobně zazna menané v truchlivých úvodnících v Le Monde a v Le Figaro. Při tom zákazníky těchto věhlasných kuchařů nejsou jen milionáři, 16


členové vlády nebo podnikatelé s hrazenými výlohami. I mon sieur Dupont, průměrný Francouz, je připraven do svého žaludku investovat, šetří, aby si mohl dopřát jídlo v nejlepších restauracích, a často k nim váží i poměrně dalekou cestu. Avšak abych si vypůjčil větu z Michelinova průvodce, ça vaut le voyage. Za tu cestu to stojí. Totéž se dá říct i o skromnějších restauracích s méně věhlas nými šéfkuchaři. Některé z nich najdete v postranních uličkách provinčních měst jako například L’Isle Sonnante v Avignonu: malá, půvabná a to jídlo! Jiné jsou tak hluboko zapadlé kdesi na venkově, že byste mysleli, že jedinými zákazníky tam bude místní pošťák s manželkou nebo turisté, kteří tam zabloudili, jako se to před dvěma lety jednoho letního dne stalo mně. Zvolil jsem zkratku — což je pro člověka, jako jsem já, s mezerami v zeměpise a s velmi omezeným orientačním smys lem, vždycky špatná volba — a ztratil jsem se. A co hůř, byla doba oběda. Vedro. Odlehlé silnice, na něž jsem se zatoulal, zely prázdnotou. Na směrovkách neznámá jména. Štvalo mě, že jsem na oběd nezůstal v Aix. Zasáhl osud. Když jsem dojel na rozcestí, náhodně jsem odbočil vpravo, místo vlevo a za dvě minuty jsem dorazil do maličké vesničky Saint Martin de la Brasque. Byl to pohled, který mi navrátil víru ve zkratky. Domy na malém náměstíčku měly zavřené okenice, kvůli vedru. Ve stínu řady platanů stálo několik stolků s židlemi a podával se oběd. Vzduch byl tak nehybný, že jsem slyšel zurčení vesnické kašny, jeden z nejhezčích letních zvuků. Nyní jsem byl rád, že jsem v Aix nezůstal. Přesně si nevzpomínám, co jsem pod stromy restaurace La Fontaine jedl poprvé, zato si pamatuji, že se ten pokrm vyrovná té nejlepší domácí kuchyni: byl prostý, vydatný a chutný. Dostal jsem stůl vedle kašny, na dosah od vína, které se chladilo ve vodě. Mladá hostinská, madame Girandová, mi řekla, že vaří její manžel a že restaurace je otevřená po celý rok. 17


Od té doby jsem se tam mnohokrát vrátil. Jídlo bylo po každé dobré a restaurace se téměř vždy těšila hojné návštěvnosti, a to i v zimě. Její pověst se roznesla. Přijížděli sem lidé až z Aix nebo z druhé strany Luberonu, což je přes hodinu jízdy autem. Ça vaut le voyage. Pokud to madame Girandová a její muž vydrží dělat ještě třicet nebo čtyřicet let, mohla by se La Fontaine zařadit k oněm podnikům, ať už velkým či malým, jež se staly pojmem. Najdete je po celé Francii, příkladem budiž Chez l’Ami Louis v Paříži či L’Auberge v La Môle. Nejsou to vždy ty nejmódnější restaurace, ani ty v průvodcích nejvychvalovanější. Ale mají v sobě něco, co mně — nemluvě o pár stovkách tisíc francouzských zákazníků — připadá neodolatelné. Velmi osobitý ráz a uklidnění, že vy i váš apetit byste skutečně nemohli být v lepších rukou. Z těchto podniků vyzařuje sebedůvěra, pocházející ze tří nebo čtyř desítek let praxe. Vědí, co umějí nejlépe, a to dělají, bez ohledu na módní trendy. Jejich jídelní lístek se obměňuje, ovšem jen mírně, v závislosti na roční době. Na jaře se objevuje chřest, na podzim lesní houby, v zimě lanýže. A pokud jde o to ostatní — škeble, paštiky, jehněčí, nakládaná masa, zapékané brambory, tarte maison či crèmes brûlées —, koho by napadlo je měnit? To jsou tradiční jídla, která Francouzům vyhovují už po generace. V podobných restauracích vám přirozeně jídlo a víno ke stolu přinese ta nejznamenitější a nejkvalifikovanější osoba: profesionální číšník. V dnešní době podle všeho panuje všeobecně rozšířená představa, že každý, kdo má dostatek tělesné koordinace na to, aby na dlani udržel podnos, může dělat číšníka. Tuto práci často vykonávají mladí lidé, kteří se ještě nerozhodli, čím se vlastně chtějí živit. Obvykle jsou přátelští a touží vám vyhovět, ale málokdy mají potřebné znalosti a poskytují v podstatě jen dopravní službu mezi kuchyní a zákazníkem. Skutečný číšník, číšník z povolání, patří do jiné kategorie. Je schopen posunout požitek z jídla o úroveň výš. 18


Měli byste ho požádat, aby vám poradil, protože nabízené pokrmy zná lépe než vy. Všechno, co najdete na jídelním lístku, sám za posledních dvacet let nejspíš mockrát jedl. Dokáže vám přesně říct, jak se každé jídlo připravuje a jak chody ideálně kombinovat: lehké a těžké, ostré a sladké. A také se důvěrně vyzná ve sklípku, zvláště v méně známých místních vínech, na něž jste možná ještě nenarazili. Pozorujte ho při práci. Zdá se to být tak snadné. Žádné kradmé zápolení s lahví vína; zátka se nikdy nevzpříčí ani nezlomí, ale vyjde ven plynulým otočením zápěstí, aby k ní číšník krátce, uvážlivě přičichl a víno schválil. Nic se neuspěchá, a přesto všechno, co potřebujete — nakládané okurky k paštice či pěkně ostrou hořčici k dušenému masu —, máte na stole tehdy, kdy to tam být má. Košík s chlebem se stále doplňuje, dolévají vám sklenky. Nemusíte o nic žádat. Váš číšník je jasnovidec: ví, co potřebujete, ještě dřív než vy sami. Jsem si jistý, že takoví číšníci existují i v jiných zemích, ale zdá se, že ve Francii jich uvidíte nespočet — jsou uvolnění, klidní, s přehledem zvládají svou práci. Tady jde o vážené povolání. To se mi líbí. Sám jsem si často říkal, že tito vynikající číšníci si zaslouží nějaké oficiální uznání, a není lepší místo, kde ho získat, než na stránkách dalšího vzkvétajícího francouzského symbolu, Michelinova průvodce. V roce 2000 oslavil tento průvodce své sté narozeniny. Ten svazek v červené obálce, naditý dobrými adresami, vyšel jako obvykle v březnu — a jako obvykle se po něm na knihkupeckých pultech jen zaprášilo. I jiné země samozřejmě mají své gastronomické průvodce (podstatně útlejší, než je Michelin) a některé z nich si vedou velmi dobře. Jenže Michelin si vede víc než dobře; rok co rok se okamžitě stává národním bestsellerem. V jedné z dalších kapitol se podíváme na některé nenápadné vlivy červeného průvodce detailněji. Zde se o něm zmiňuji jen proto, že je dalším důkazem úspěšné gastronomické tradice a neustálého pátrání po výjimečných pokrmech ve všech koutech země. 19


Kde jinde by se lidé rozčilovali kvůli soli? Pro zbytek světa je sůl nezbytnou, leč anonymní součástí stravy, asi stejně pozo ruhodnou jako voda z vodovodu. Ne však ve Francii. Zde je sůl předmětem sporu gurmetů. Někteří z nich vám řeknou, že vrcholným solným zážitkem je sel de Guérande, šedá krystalická mořská sůl, jež se sbírá na bretaňském pobřeží; jiní dávají přednost bílé fleur de sel, pocházející z Camargue. Tu jsem si nedávno koupil, abych ji vyzkoušel. Dostal jsem ji v ozdobném hrnečku se zátkou a na etiketě stálo jméno sauniera — v tomto případě jím byl Christian Carrel z Aigues–Mortes —, který sůl sebral. Je také výborná, obzvlášť posypeme-li jí ředkvičky nebo čerstvá rajčata. Stále více malých společností nebo jednotlivců, jako je Car rel, se pomocí svých etiket a obalů snaží zviditelňovat, aby se od lišili od průmyslového potravinářství. Chovatelé kuřat z Bresse to dělají už léta; každé kuře má na noze hliníkový identifikační kroužek s farmářovým jménem a adresou. Podobně detailní in formace — naznačující příslib vyšší kvality — nyní najdete i na marmeládách, tapenades a sýrech, dále na klobásách, olivovém oleji, medu a pastisu. Tyto lahůdky vás pravděpodobně budou stát víc než jejich masově vyrábění konkurenti, ale rozdíl v chuti za vyšší cenu stojí. Další důkaz, že žaludek Francouze zdaleka není zanedbáván, se před vámi co týden rozprostře na každém z tisíců trhů po celé zemi. Jen v Provenci je jich tolik, že si každý den můžete vybrat jiný, a zdá se, že žádnému z nich nehrozí nedostatek zákazníků. Naopak, podle všeho jsou stále větší a oblíbenější. Vzpomínám si na trh v Coustelletu před dvaceti lety, kdy na vesnickém parkovišti stálo nanejvýš deset či dvanáct malých dodávek. Mohli jste si koupit místní zeleninu a ovoce, kozí sýr či vajíčka, a to bylo zhruba vše. Dnes se trh rozrostl na plochu téměř půl hektaru a v hlavní sezoně je tam každou neděli dopoledne narváno. Francouze neodlišuje od mnoha dalších národů jen to, co jedí, nýbrž i jak to jedí. Na jídlo se soustředí, někdy do té míry, 20


Peter. Mayle. Francouzské hodokvasy. Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents