1 Přestěhoval jsem tátu nahoru. Posadil jsem ho do křesla a rozebral jsem postel. Zůstal v tom křesle sedět jako pár minut staré tele, ještě neolízané; se samovolně se kymácející hlavou a očima, které na ničem neutkví. Deky, prostěradla a flanelovou podložku jsem strhl z matrace, matraci a prkna z postele jsem opřel o zeď a horní a dolní pelest odšrouboval od postranic. Snažil jsem se co nejvíc dýchat pusou. Pokoj nahoře – můj pokoj – jsem už předem vyklidil. „Co to děláš?“ zeptal se. „Budeš se stěhovat,“ řekl jsem. „Chci zůstat tady.“ „Ne.“ Svou postel si směl nechat. Jedna její půlka je už víc než deset let studená, ale tomu nepoužívanému místu ještě pořád vévodí polštář. Nahoře v pokoji jsem postel zase sešrouboval, čelem k oknu. Pak jsem ji vyzvednul na přichystané podstavce. Dal jsem na ni čistá prostěradla a na polštáře dva čisté povlaky. Potom jsem tátu vynesl do schodů. Od okamžiku, kdy jsem ho zvedl z křesla, se na mě nepřestal dívat, dokud jsem ho nepoložil do postele. Skoro jsme se při tom dotkli obličejem. „Můžu jít sám,“ řekl teprve tehdy. „To teda nemůžeš,“ odpověděl jsem. Oknem viděl věci, které nečekal. „Ležím vysoko,“ řekl. „Jo. Aspoň se můžeš dívat ven a nekoukáš jenom na nebe.“ 7
Navzdory nové místnosti, čistým prostěradlům a povlakům to tu bylo cítit zatuchlinou, táta byl cítit zatuchlinou a plísní. Otevřel jsem jedno ze dvou oken a zajistil ho háčkem. Venku bylo svěže chladno a bezvětří, na horních větvích křivého jasanu na zahradě před domem bylo ještě pár zmuchlaných listů. Ve velké dálce jsem viděl po hrázi jet tři cyklisty. Kdybych ustoupil o krok stranou, mohl ty tři cyklisty vidět taky. Zůstal jsem stát na místě. „Přiveď doktora,“ řekl táta. „Ne,“ odpověděl jsem. Otočil jsem se a vyšel z ložnice. Těsně předtím, než dveře zapadly, zavolal: „Ovce!“ V jeho bývalé ložnici ležel na zemi obdélník prachu, o něco menší než půdorys postele. Ložnici jsem vyklidil. Dvě křesla, noční stolky a mámin toaletní stolek jsem postavil do obýváku. V rohu pokoje jsem pracně zastrčil dva prsty pod koberec. Slyšel jsem, jak máma kdysi dávno říká: „Nelepit,“ právě když se táta chystal pokleknout s plechovkou lepidla v levé ruce a štětcem v pravé a nás už málem omámily pronikavé výpary. „Nelepit, protože za deset let budu chtít novej koberec.“ Spodní strana koberce se mi drolila v rukou. Sroloval jsem ho a vynesl přes mléčnici ven, ale uprostřed dvora jsem najednou nevěděl, co s ním. Na místě jsem ho upustil. Několik kavek se té nečekaně hlasité rány leklo a vzlétlo ze stromů okolo dvora.
8
Podlahu ložnice tvoří sololitové desky, položené hrubou stranou nahoru. Pokoj jsem zběžně vyluxoval a pak jsem desky bez broušení natřel širokým plochým štětcem šedou podkladovkou. Když jsem dělal poslední pruh u dveří, uviděl jsem ovce. Teď sedím v kuchyni a čekám, až barva uschne. Teprve pak budu moct sundat ze stěny pochmurný obraz stáda černých ovcí. Chce na své ovce vidět, a tak budu muset do stěny vedle okna zatlouct hřebík a obraz pověsit. Dveře kuchyně i dveře pokoje jsou otevřené, ze svého místa na ten obraz dohlédnu přes toaletní stolek a dva noční stolky, ale je tak tmavý a matný, že ať se dívám jak se dívám, nedokážu na něm žádné ovce rozeznat.
9
2 Prší a silný vítr sfoukl z jasanu poslední listy. Listopad už není svěže chladný a klidný. Rodičovská ložnice je teď moje. Stěny a strop jsem nabílil a sololitové desky natřel druhou vrstvou podkladovky. Křesla, mámin toaletní stolek a noční stolky jsem odnesl nahoru. Jeden jsem postavil vedle tátovy postele a ostatní věci jsem uskladnil v prázdném pokoji vedle jeho ložnice. V Henkově pokoji. Krávy jsou už dva dny ustájené. Při dojení se chovají neklidně. Kdyby byl kulatý poklop nahoře na mlékárenské cisterně otevřený, tak by z ní dnes ráno polovina mléka vystříkla jako gejzír, tak prudce řidič zabrzdil před svinutým kobercem, co ještě pořád leží uprostřed dvora. Když jsem přišel do mléčnice, nadával pod fousy. S mlékem jezdí dva řidiči, tohle byl ten starší, trochu mrzout. Myslím, že je asi tak stejně starý jako já. Ještě pár let jezdit a pak do penze. Nebýt postele, je moje nová ložnice úplně prázdná. Dřevo – lišty, okna a dveře – ještě natřu. Možná stejnou barvou jako podlahu, ale to ještě nevím jistě. Uvažuju o modrošedé; o barvě Ijsselmeeru v letní den, když v dálce hrozí šedivá bouřková mračna. Někdy koncem července nebo začátkem srpna tudy jeli dva kluci na kánoích. To se nestává často, oficiální vodácké trasy nevedou kolem mého statku. Sem 10
se dostanou jenom kánoisti, co chtějí dál. Svlékli se do půl těla, bylo teplo, svaly na rukou a ramenou se jim na slunci leskly. Neviděli mě, stál jsem z boku u obytné části statku a díval jsem se, jak zkoušejí jeden druhého převrhnout. Pádla pleskala o vodu mezi žlutými květy stulíku. Přední kánoe se otočila napříč a zapíchla se špičkou do břehu. Kluk se podíval na usedlost. „Hele,“ řekl tomu druhému, pihovatému zrzkovi se spálenými rameny, „tenhle statek je úplně nadčasovej, tady u týhle silničky může být letošek, ale stejně tak dobře rok sedmašedesát nebo třicet.“ Zrzek si pozorně prohlížel můj statek, stromy a pozemek, kde se právě pásli osli. Špicoval jsem uši. „Jo,“ řekl po delší odmlce, „ty osli, ty jsou teda staromódní.“ Kluk v přední kánoi vyprostil loď ze břehu a otočil špičku zase po směru plavby. Řekl něco tomu druhému, něco, čemu jsem nerozuměl, protože začal dělat povyk nějaký vodouš. Opožděný, koncem července už většinou bývají pryč. Zrzek se pomalu pustil za ním a mé osly nespustil z očí. Nebylo úniku, u holé boční zdi domu nebylo nic, co bych mohl dělat. Bez pohnutí jsem tam stál a tajil dech. Uviděl mě. Myslel jsem, že tomu druhému klukovi něco řekne, rozevřel rty a otočil hlavu. Ale neřekl nic. Díval se a kamarádovi mě neprozradil. Za chvilku zahnuli na Opperwoudský kanál a rozvířené stulíky zase splynuly. Vyšel jsem na silnici, abych se za nimi ještě podíval. Po několika minutách už jejich hlasy nebylo slyšet. Obrátil jsem se a pokusil se podívat na svou usedlost jejich očima. „Sedmašedesát,“ řekl 11
jsem potichu a zavrtěl hlavou. Proč právě tenhle rok? Jeden kluk ten letopočet vyslovil, druhý, ten s pihami a spálenými rameny, to viděl. Ten den bylo horko, odpoledne pokročilo, skoro čas jít pro krávy. Nohy mi zničehonic ztěžkly a odpoledne se zdálo být plané a prázdné.
12
3 Je to pekelná dřina, vytáhnout do schodů stojací hodiny. Pomáhám si dlouhými hladkými prkny, koberci a kusy molitanu. Ve skříni všechno cinká a řinčí. Mohl jsem se z jejich tikání zbláznit, ale nechtělo se mi je každou noc zastavovat. Uprostřed schodů si musím na několik minut odpočinout. Třeba se z nich tam nahoře taky bude moct zbláznit, i když má samozřejmě na uklidnění ten svůj obraz s ovcemi. „Hodiny?“ podiví se, když vejdu do ložnice. „Jo, hodiny.“ Postavím je hned za dveře, vytáhnu závaží a postrčím kyvadlo. Pokoj se okamžitě naplní pomalým odtikáváním času. Když dveře zavřu, vidí táta, kolik je. Podívá se na ciferník a prohlásí: „Mám hlad.“ „Taky někdy mívám hlad,“ řeknu. Hodiny klidně tikají dál. „Jsou zatažený závěsy,“ on na to. Jdu k oknu a závěsy roztáhnu. Už neprší a vítr se trochu utišil. Hladina vody ve strouze je vysoko a voda teče přes hrázku. „Musím se mrknout ke mlýnu,“ řeknu sám sobě a oknu. Možná to říkám i tátovi. „Cože?“ „Nic.“ Pootevřu okno, zajistím ho háčkem a myslím na prázdné místo v obýváku. V kuchyni si namažu pár krajíců chleba a dám na ně sýr. Chleba zhltám jako zjednaný. Zatímco kafe ještě protéká kávovarem, jsem už v obýváku. Jsem sám, 13
budu si muset poradit. Pohovku přesunu na jeden z koberců, které jsem použil při stěhování hodin. Odtáhnu ji chodbou do přístěnku. Dvě křesla vynesu předním vchodem ven a postavím je ke kraji silnice. Zbytek věcí taky odstěhuju do přístěnku. Než můžu přesunout komodu, musím ji nejdřív úplně vyprázdnit. Potom se mi konečně podaří zasunout prsty pod koberec. Tenhle byl dražší, v rukou se mi nic nedrolí. Když ho svinuju, uvažuju o tom, že bych si ho schoval, nehodil by se mi na něco? Na nic nemůžu přijít. Svinutý je tak těžký, že ho neuzvednu, a tak ho odtáhnu po štěrkové cestičce a přes můstek k silnici. Když jdu zpátky, všimnu si na chodbě telefonu. Volám na obecní úřad, abych nahlásil, že mám objemný odpad. Z kafe na plotýnce kávovaru se kouří. Cestou ke mlýnu vidím, čeho jsem si všimnul už v minulých dnech. Znepokojuje mě to. Hejno ptáků, které neletí ze severu na jih, ale rozlétá se do všech stran a neustále mění směr. Je slyšet jen pleskání křídel. Hejno se skládá z ústřičníků, vran a racků. To je na tom to zvláštní, ještě nikdy jsem neviděl tyhle tři druhy létat spolu. Je v tom něco zlověstného. Nebo jsem to už přece jen někdy viděl, ale nezanechalo to ve mně zneklidňující pocit? Když se dívám o něco déle, vidím, že druhy jsou čtyři, mezi velkými racky stříbřitými létají taky racci chechtaví, ti jsou o kus menší. Těsně se míjejí a jsou promíchaní, jako kdyby byli zmatení.
14
Mlýn je železný, značky Bosman. Na jedné straně železného ocasu je napsáno „Bosman Piershil“, na druhé „Č. 40832“ a „Hol. Pat.“ Dřív jsem si myslel, že to znamená Patrick, teď vím, že je to patent. Čerpací mlýn se sám stáčí po větru, když je ocas nastavený kolmo k lopatkám, a nepřestává se točit a čerpat, dokud ocas někdo nezaklapne podél vodicí tyče tak, že je rovnoběžně s lopatkami. Teď ho odklopím pomocí tyče, která na něm visí. Je to krásný štíhlý mlýn, má v sobě něco amerického. Právě proto – a protože strouha byla vybetonovaná a protože jsme měli tak rádi pach maziva – jsme sem dřív s Henkem v létě často chodívali. Tady to bylo jiné. Každý rok přicházel někdo od Bosmana mlýn zkontrolovat a dokonce i teď, když tady už léta nikdo nebyl, šlape jako hodinky. Ještě chvíli zůstávám a dívám se, jak se v průplavu vzdouvá voda. Vracím se oklikou a přepočítávám ovce. Žádná se neztratila. Všech třiadvacet plus beran. Zadky bahnic jsou červené, brzo berana odvedu. Nejdřív jdou ode mě pryč, ale když se přiblížím k ohradě na hrázce, dají se za mnou. U ohrady se zastavím. Zůstanou stát asi deset metrů ode mne. Stojí v řadě a všechny se na mě dívají, uprostřed beran s tou svou hranatou hlavou. Mám z toho nepříjemný pocit. Na dvoře vidím ležet promočený koberec a rozhodnu se, že ho taky odnesu k silnici. Těsně před dojením ještě uhrabu štěrk na zahradě před domem. Už se začíná stmívat. Sousedovic kluci, Teun a Ronald, sedí pod kobercem – tím drahým. Napůl 15
ho rozbalili a přehodili přes dvě židle. Před pár dny přišli okolo sedmé večer k domovním dveřím. V rukou drželi vydlabané cukrové řepy a příšerně falešně zpívali nějakou písničku. Jejich vzrušené obličeje byly díky matnému světlu vycházejícímu z řep ještě červenější. Odměnil jsem je tyčinkou Mars. Teď mají oba baterku. „Hej, Helmere!“ volají dírou, kterou – nožem? – vyřízli v koberci. „Tohle je náš dům!“ „Bezva,“ odpovídám opřený o hrábě. „A máme i světlo!“ „To vidím.“ „A je tady potopa!“ „Voda už zase klesá,“ uklidňuju je. „Budeme tady spát.“ „To těžko,“ říkám. „Ale jo,“ říká Ronald, ten mladší. „Ale ne.“ Slyším, jak Teun potichu říká bráškovi: „Za chvíli půjdem domů, tady nemáme co jíst.“ Podívám se nahoru k oknu tátova pokoje. Je tam tma.
16
4 „Chci slavit Mikuláše,“ řekne. „Mikuláše?“ V tomhle domě se od máminy smrti Mikuláš neslavil. „Proč?“ „Je to prima.“ „A jak si to jako představuješ?“ „No,“ povídá, „normálně.“ „Normálně? Když chceš slavit Mikuláše, musíš nakoupit dárky.“ „Jo.“ „Jo. Jak chceš kupovat dárky?“ „Musíš je koupit ty.“ „Taky pro sebe?“ „Jo.“ „To ale nebude překvapení.“ Nechci se s ním tak dlouho vybavovat. Chci se jenom mrknout a rychle vypadnout. Místnost naplňuje tikot stojacích hodin. Kvádr světla ve tvaru okna se od skla skříně odráží na obraz ovcí a působí, že teď vypadá o poznání míň pochmurně. Podivný obraz. Někdy jako by na něm byla zima, jindy léto nebo podzim. Když chci zavřít dveře, zavolá: „Žízeň.“ „Taky někdy mívám žízeň.“ Rázně za sebou zavřu a sejdu po schodech. Do obýváku se vrátila jenom pohovka. U sebe v ložnici jsem na dolní polici vestavěné skříně našel velký kus látky. Možná si z něj máma kdysi chtěla ušít šaty, i když se mi na to zdá trochu velký. Pěkně se hodí 17
na pohovku. Podlaha má šedou barvu podkladovky, a když jsou dveře do ložnice otevřené, barva plynule přechází přes stejně natřený práh. Taky všechny lišty, ostění a dveře jsou natřené podkladovkou. Komoda stojí na jiném místě, nízká knihovnička nahoře. Všechny pokojové kytky, které kvetou, jsem hodil na hnojiště. Moc jich tam pak nezbylo. Až půjdu koupit barvu, musím se taky podívat po žaluziích nebo roletách, z těch těžkých tmavozelených závěsů v ložnici a obýváku se dusím, a mám takový matný pocit, že to není jen tím, že už je léta nikdo nevyprášil. Zbytek obsahu vestavěné skříně v ložnici jsem odstěhoval nahoru a přinesl si dolů svoje oblečení. Potulují se tady kočky. Plaché kočky, co před lidmi prchají. Někdy jsou dvě nebo tři, o pár měsíců později je jich devět nebo deset. Některé kulhají nebo jim chybí ocas, jiné (vlastně většina) jsou usoplené. Nemám o nich vůbec přehled, takže se nedivím, když jich je deset, ani když jsou dvě. Táta řešil problém s kočkami tak, že nacpal koťata do jutového pytle, přidal kámen a pytel hodil do strouhy. Kdysi dávno strkal do pytle i hadr napuštěný nějakou tekutinou, co stála ve skříňce s jedy. Nevím, co to bylo. Chloroform? Ale jak přišel k láhvi chloroformu? Dal se před třiceti lety prostě koupit? Stříbřitě šedá skříňka s lebkou a zkříženými hnáty visí ve stodole a jedy už léta neobsahuje, vyšly z módy. Skladuju v ní barvy. Minulé jaro jsem ho viděl, jak se šoural po stodole s miskami mléka. Na nic jsem se ho neptal, ale 18
zhluboka jsem vzdychal, tak zhluboka, aby to slyšel. Po pár dnech se mu podařilo, že se kolem misky s mlékem shlukla všechna koťata. Pochytal je a nastrkal do pytle. Ne do jutového, ty už nemáme. Papírový pytel to byl, od krmiva. Přivázal ho asi metrovým provazem k zadnímu nárazníku Opelu Kadett. Před sedmi lety musel na lékařskou prohlídku, potřeboval prodloužit řidičák. Našli mu všechno možné a doktor ho neuznal. Od té doby nesmí řídit. Přesto vlezl do auta. Stromy kolem statku se začínaly zelenat a u jejich kmenů kvetly narcisy. Stál jsem ve dveřích stodoly a přihlížel. Nastartoval, a auto okamžitě vystřelilo dopředu, což ho zatlačilo do sedadla, načež se praštil o volant do čela. Pak bez ohlížení nebo pohledu do zpětného zrcátka zacouval. To potom nějakou dobu opakoval: dopředu, přeřadit (převodovka zakvílela) a dozadu, přičemž zlehka točil volantem. Sem a tam, tam a zpátky, dokud stromy nezahalil mrak výfukových plynů. Pak vylezl z auta, klidně pytel odvázal a chtěl ho hodit nahoru na hnojiště. Musel ho zvednout ze země natřikrát, jeho paže už neměly sílu na mocný rozmach. „Ty nám chybět nebudou,“ poznamenal, když vešel do stodoly. Otřel si čelo a oprášil si ruce s takovým tím svým gestem „a je to“, dlaně mu zašustily jako rašple. Chvíli mi trvalo, než jsem se pohnul z místa. Pomalu jsem došel k hnojišti. Pytel neležel úplně nahoře, trochu se sesunul, což nebylo jenom gravitací, ale i pohyby v něm. Ozývalo se tichounké kníkání a téměř neslyšitelné škrábání. Táta něco odbyde a já abych to napravoval. Ani mě nenapadne. Otočil jsem se a odešel 19
tak daleko, až už nic slyšet nebylo, a nevrátil jsem se, dokud všechny zvuky a pohyby neustaly. Chce slavit Mikuláše, protože „je to prima“.
20
5 Nevím, co se to tady děje, ale teď na mě – z větve holého jasanu – civí vrána šedivka. Ještě nikdy jsem tady vránu šedivku neviděl. Je nádherná a jsem z ní pořádně nervózní, skoro ani nemůžu polknout. Přesednu si na jiné místo, s výhledem bočním oknem. Okolo stolu stojí čtyři židle, můžu si sednout, kam chci, zbylé tři se nepoužívají. Vždycky sedím na místě, kde sedávala máma, na židli, co stojí nejblíž ke kuchyňské lince. Táta sedával naproti ní, zády k přednímu oknu. Henk seděl zády k bočnímu oknu, a když byly dveře otevřené, mohl se dívat do pokoje. Já jsem byl zády ke kuchyňským dveřím a Henka jsem kvůli světlu, které za ním vcházelo oknem, často viděl jenom jako siluetu. Nevadilo to – proti mně seděl můj dvojník a já věděl přesně, jak vypadám. Teď jsem se tedy zase ocitl na svém starém místě, a to se mi nezamlouvá. Vstanu, talíř odstrčím na protější stranu a sednu si na Henkovu židli. Teď mě má vrána zase na dohled, pootočila hlavu, aby na mě dobře viděla. To koukání mi připomíná ovce, jak na mě před pár dny civěly, všech čtyřiadvacet. Tehdy jsem měl pocit, že jsme si s ovcemi rovni, že to už na mě ani nekoukají zvířata. Takový pocit jsem ještě neměl ani se svými osly. A teď ta divná vrána šedivka. Odsunu židli dozadu, projdu chodbou k domovním dveřím a vyjdu na štěrkovou cestičku. „Kšš!“ odháním ji. Vrána trochu nakloní hlavu a přešlápne. „Jedeš!“ zavolám, a teprve potom se přistiženě rozhlídnu. 21
Jakýsi divný postarší strejc pokřikuje u otevřených dveří na něco neviditelného. Vrána na mě povýšeně zírá. Zabouchnu dveře. Když je v chodbě zase ticho, slyším, jak táta nahoře něco říká. Otevřu dveře ke schodům. „Cože?“ křičím. „Vrána šedivka,“ volá. „No a?“ křičím. „Proč ji odháníš?“ Hluchý teda rozhodně není. Dveře ke schodům zavřu a zase si sednu ke kuchyňskému stolu, na tátovo místo, zády k přednímu oknu. Táta na mě dál mluví, ale já se nenechám rušit – žvýkám chleba a snažím se mu nerozumět. Během deseti minut jsem vystřídal všechny židle. Kdyby mě někdo viděl, myslel by si, že předstírám, že tam jsme pořád ještě všichni čtyři, abych nemusel jíst sám. Než jsem nalakoval okna a dveře, nabílil jsem stěny a strop obýváku. Bylo třeba dvou nátěrů, než zmizely bílé obdélníky, které se objevily po sundání obrázků, fotek a zarámovaných výšivek. Když jsem v drogérii koupil barvu a nový štětec, zastavil jsem se v Hornbachu a našel tam dřevěné žaluzie, co přesně pasujou do oken obýváku a ložnice. Rozměry běžné před sto padesáti lety se, jak je vidět, pořád ještě nezměnily. Než jsem žaluzie pověsil, vzal jsem z parapetů zbylé kytky a vyhodil je taky na hnůj. Teď je v obou pokojích prázdno a modrošedo a světlo sem vpadá ve vodorovných pruzích. Ráno žaluzie nevytahuju, jenom pootočím.
22
S papírovou krabičkou plnou hřebíků, kladivem a velkou, těžkou bedýnkou na brambory jdu po schodech nahoru. „Co děláš?“ ptá se táta. Jeden po druhém vyndávám z bedýnky všechny obrázky, fotky a zarámované výšivky a začnu je rozvěšovat. „Mikuláš ti připadá prima,“ řeknu, „ale tohle je taky prima.“ „Co se to dole děje?“ „Všechno možný,“ řeknu. První fotky rozvěsím kolem obrazu ovcí, ale brzy se musím uchýlit k jiným stěnám. Na zarámovaných fotkách je máma s Henkem, dojnice-přebornice s medailemi, dědové a babičky z obou stran, já a svatba našich. Jsou tam památeční výšivky k našemu narození (ne jedna, ale dvě) a mezi obrázky je i šest hub, soubor pravých akvarelů. „Co to má být?“ ptá se táta. „Ať se máš na co koukat,“ řeknu. Když všechno visí, ještě jednou si fotky dobře prohlídnu. Na jedné je máma, jak sedí na židli s opěrkami. Posadila se do ní jako nóbl dáma, nohy cudně u sebe, trochu stočené stranou, takže má tělo lehce šikmo, ruce spořádaně složené v klíně. Dívá se na fotografa způsobem, který se k ní vůbec nehodí. Maličko svůdně i povýšeně zároveň, což ještě umocňují ty skloněné nohy. Sundám fotku ze zdi a položím ji do prázdné bedýnky ke hřebíkům a kladivu. „Nech ji tady,“ řekne táta. „Ne,“ řeknu. „Vezmu si ji dolů.“ „Máme mandarinky?“ 23
„Chceš mandarinky?“ „Jo.“ Vyklopím opěrku na rubu rámečku a postavím mámu na krbovou římsu. Potom dojdu do přístěnku pro dvě mandarinky a odnesu je nahoru. Položím je na noční stolek a stoupnu si k oknu. Vrána ještě pořád sedí na jasanu. Když se dívám odsud, jsme stejně vysoko. „Dívá se ta vrána na tebe?“ zeptám se. „Ne,“ řekne táta. „Trochu níž.“ Najednou vím, na co jsem ještě zapomněl. Sejdu po schodech a zamířím do kuchyně. V rohu vedle psacího stolu stojí tátova lovecká puška. Zvednu ji a napadne mě, jestli je nabitá. Nekontroluju to. Je to divný pocit, mít ji v rukou. Dřív jsme na ni nesměli sahat a potom jsem to sám nechtěl. Odnesu pušku nahoru a opřu ji ze strany o stojací hodiny. Táta usnul. Leží na zádech, hlava se mu sesunula na stranu, na polštář stéká pramínek slin.
24
6 Máma byla neslýchaně ošklivá žena. Kdo ji neznal, tomu by fotka na krbové římse pravděpodobně připadala směšná: kostnatá venkovská ženská s vypoulenýma očima a účesem typu „k holiči jednou za čtvrt roku“ se snaží zaujmout vznešenou pózu. Nesměju se té fotce. Je to moje máma. Ale říkám si, proč se s ní táta – jestli nespí, zaručeně se kochá pohledem na sebe, toho fešáka ze starých fotek – vlastně oženil. Nebo ne, teď když jsem se na její fotku zadíval a pomyslel na toho chlapa nahoře, ptám se sám sebe, proč si ho vzala ona. Na krbové římse z černého mramoru už toho jinak moc není. Bronzový svícen s bílou svící a stará krabička na pera, na které je namalovaná kráva s širokým bílým pruhem na boku. Všechny ostatní tretky jsou v krabici v Henkově pokoji, spolu s jinými odloženými věcmi. Z Henkova pokoje se stalo skladiště. Jeho postel nikdy nesloužila jako lůžko pro hosty a teď je obložená nejrůznějšími krámy, které i on ještě viděl a znal. Stala se z toho jedna velká odložená minulost, a ten dosud žijící muzejní exponát ve vedlejším pokoji pořád ještě dýchá. Dýchá a mluví. Dokonce i teď a tady ho slyším cosi mumlat. Mluví na tu vránu? Na fotky, nebo na těch šest vodovkových hub? S Henkem jsme se narodili v sedmačtyřicátém roce, já jsem o pár minut starší. Nejdřív si mysleli, že se nedožijeme příštího dne (24. května), ale máma o nás nikdy 25
nepochybovala. „Ženský jsou pro dvojčata stvořený,“ prohlásila prý, když nás poprvé kojila. Tomu ale vůbec nevěřím, to jsou takové ty výroky, co vzejdou z celku událostí a řečí – v těch chvílích se toho samozřejmě namluvilo daleko víc – a po čase zbudou jako jediné, a nejspíš jsou to stejně překroucená slova táty nebo doktora. Máma toho asi moc nenamluvila. Pamatuju si na něco, co si vlastně pamatovat nemůžu. Vidím jí na obličej zespodu, přes mírnou, měkkou oblinu. Na bradu a hlavně na ty lehce vypoulené oči, které nejsou obrácené ke mně, ale někam do dálky, do prázdna, do krajiny, možná ke hrázi. Je léto a moje nohy cítí jiné nohy. Máma byla málomluvná, ale nic jí neušlo. Táta měl dobrou vyřídilku, ale zřídkakdy si něčeho všiml. Všechno řešíval křikem. Někdo ťuká na okno. Teun s Ronaldem křičí a gestikulují v zahradě před domem. Jdu k domovním dveřím. „Helmere! Osli utekli!“ To říká Ronald, tónem, ze kterého je slyšet, že by byl nejradši, kdyby utíkali každý den. „Ještě jsou na dvoře.“ To říká Teun, a z jeho hlasu poznám, že taky slyšel, co by si jeho bráška přál. Běží přede mnou napřed a zabočí za roh. „Pomalu!“ volám. Osli stojí mezi stromy, asi pět metrů před pootevřenou ohradou. Provaz, kterým se jinak ohrada zajišťuje k betonovému kůlu, visí volně. Je mi jasné, co se stalo. „Tak hele,“ řeknu. „Koukejte je zase dostat do výběhu.“ 26
„My?“ zeptá se Ronald. „Jo, vy.“ „Proč?“ „Proto.“ Teď když osli utekli, mají z nich Teun s Ronaldem strach. Je to jako s vodovodním kohoutkem: když jsme malí, je to prima věc, dokud ho jednou neotevřeme a nezpanikaříme z té spousty vody, co se z něj řine, protože nemáme ponětí, jak ho zavřít. „Proto?“ řekne Teun. „Co to znamená?“ „To znamená,“ řeknu, „že vím, že jsi otevřel ohradu, protože se ti nechtělo přelézat, a že Ronald šel za tebou a otevřel ji ještě o kousek víc.“ „Jo,“ řekne Ronald. Teun se na něj naštvaně podívá. „No tak,“ povídám. „Opřete se do toho.“ „Do čeho? Do ohrady?“ „Ne, do oslů.“ Poklidně dojdu k ohradě, nadzvednu ji a otevřu dokořán. Kluci se nehýbají z místa a koukají na mě nevěřícně a trochu bojácně. V zimě jsou osli často delší dobu ve své stáji vedle kurníku. Strašně nesnášejí mokro pod nohama. Ve stáji je sucho a zem je pokrytá vrstvou slámy. Stáj je šest metrů dlouhá a pět široká. Přední stranu má otevřenou a zakrytou stříškou. Stání oslů má čtyři krát pět metrů a na těch zbylých dvou metrech, vepředu, skladuju balíky slámy a pytel ovsa. V bedně je většinou nějaká řepa a mrkev. Na polici leží velký nůž, hřebelec, kartáč, nůž na rohovinu, hrubý pilník a škrabka na kopyta. Když jsou osli ve stáji, nemine den, aby k nim Teun 27
s Ronaldem nezašli. Usadí se na balících sena nebo přímo ve stání, na rozprostřené slámě. Nejraději tam vysedávají, když se už venku trochu stmívá a já jsem rozsvítil lampu. Jednou jsem je našel, jak leží natažení na zemi, pod osly. Zeptal jsem se jich, proč to dělají. „Chceme překonat strach,“ řekl Teun – bylo mu tehdy asi šest. Ronald kýchal, protože mu dlouhá zimní srst visela do obličeje. Teď když jsou osli volní, se jich bojí. „A jak?“ zeptá se Ronald. „Normálně. Postavíš se za ně a budeš je zezadu tlačit do zadku.“ „Jo, tůdle,“ řekne Teun. „Nic ti neudělaj,“ řeknu. „Vážně ne?“ ptá se Ronald. „Vážně ne.“ Každý se postaví za jednoho osla a Ronald začne hned vší silou tlačit. Teun nejdřív opatrně plácne druhého osla po zadku, aby se ujistil, jestli nekope. Jsem zvědavý, co se bude dít dál. Neděje se nic. Zamířím do stodoly. „Kam jdeš?“ ptá se Teun. „Hned jsem zpátky,“ odpovím. Ve stodole hodím do kýble pár hrstí granulí, a než se vrátím ke klukům, nakouknu za roh stáje, jak se věci mají. Žádná změna. Když zahlídnu Teuna, jak se ustrašeně ohlíží, zamířím k nim. „Nejde to?“ zeptám se. „Ne,“ řekne Ronald. „Pitomý zvířata.“ „Co říkáš?“ „No...“ řekne. 28
„Ani se nehnou,“ řekne Teun. Vejdu do výběhu a zarachotím kýblem. Ronald upadne – tak rychle se ke mně pustí osel, kterého tlačil. Vysypu kýbl a ohradu zavřu. Potom se všichni tři ještě chvíli nakláníme přes ni a koukáme, jak osli žerou granule. Já stojím na zemi, Teun na spodním prkně a Ronald na druhém prkně zdola. „Už to nikdy nedělejte, rozumíte?“ řeknu. „Jo,“ řeknou zároveň. Seskočí na zem a jdou na dvůr. Když jsou skoro u hrázky, Teun se otočí. „Kde máš tátu?“ zavolá. „Doma,“ odpovím. Víc vědět nepotřebuje. Přejdou přes hrázku a zahnou doprava. Zůstávám u oslů sám. Nedal jsem jim ani jméno. Když jsem je před lety koupil, nemohl jsem na nic přijít, a po čase na to už bylo pozdě, byli to prostě osli. Táta se mě zeptal, jestli jsem se nezbláznil. „Osli?“ divil se. „K čemu nám proboha budou osli? A co to bude stát!“ Řekl jsem mu, že to nebudou naši, ale moji osli. Obchodníkovi s dobytkem se ten kšeft zamlouval, příjemná změna. Jsou to kříženci, žádná francouzská, irská, italská nebo španělská čistokrevná rasa. Jsou hodně tmavě šediví a jeden má světle šedý čumák. „Kde máš tátu,“ řeknu jim potichu a mlasknu jazykem. Jdou ke mně a zajedou mi těmi různě zbarvenými čumáky do vlasů. Krávy jsou neklidné, dvě se po mně ohnaly nohou, když jsem jim chtěl navléknout dojicí soupravu. Ještě 29
nedávno jsem si myslel, že je to tím, že už je nevyháním na pastvu, ale teď začínám tušit, že neklidný jsem já, a v tomhle jsou krávy někdy úplně jako psi, ti prý dokážou vycítit duševní rozpoložení svého pána. Já psa nemám. Psy jsme nikdy neměli. Táta mandarinky nesnědl. Mě to vlastně nezajímá. Odstěhoval jsem ho nahoru, a teď ať si pro mě za mě vyleze třeba na střechu a pak až na špičku těch topolů, co rostou kolem statku, ať si ho tam strhne vítr a vynese někam do vzduchu. To by bylo nejlepší, kdyby prostě zmizel. „Nedokážu je oloupat,“ řekne. Snažím se nevidět mandarinky na nočním stolku a jeho křivé prsty na dece. Teď to tady vážně začíná smrdět, a to nechávám okno pořád pootevřené na háček. Když odmítá zmizet, budu ho muset umýt. Než zatáhnu závěsy, přiložím ruce k okenní tabuli tak, abych zastínil světlo lampy. S rukama u hlavy zírám na jasan na zahradě před domem. Vrána je pryč. Nebo je taková tma, že ji na pozadí větví a večerního nebe není vidět? Pak uvidím, že po silnici někdo jde. Podél silnice stojí sloupy pouličního osvětlení, u každého domu nebo statku jeden. To znamená sedm sloupů. Lampa u mě už několik týdnů zlobí. Svítí, ale tak slabě, že i když si člověk stoupne přímo pod ni, světlo na něj nedopadá. Žaluzie v obýváku jsou zatažené. Venku je taková tma, že rozeznám jenom to, že tam někdo jde, a teď že se zastavil před statkem. Tmavá skvrna, 30
viditelná jenom na pozadí kanálu. Nerozliším ani, na co se ta skvrna dívá. „Co je?“ ptá se táta. „Někdo jde po silnici,“ zašeptám. „Kdo?“ „Nevidím ho dobře.“ Pak se skvrna pohne a najednou má červené zadní světlo. Nepřestávám to světlo sledovat, dokud nezmizí za okenním rámem. Jedním škubnutím zatáhnu závěsy. Srdce mi buší až v krku. „No tak jo,“ řeknu a vezmu mandarinky z nočního stolku. Obě oloupu, oberu bílá hořká vlákna a po dílcích je dávám tátovi. Za chvíli mu šťáva z ovoce stéká po bradě. „Dobrota,“ řekne.
31
