Peněžitý trest v českém trestním právu

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a Právní věda Katedra trestního práva

Diplomová práce

Peněžitý trest v českém trestním právu Antonín Havránek

2015/2016

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Peněžitý trest v českém trestním právu zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury." Podpis 2

Poděkování Na tomto místě bych chtěl poděkovat doc. JUDr. Věře Kalvodové, Dr. za odborné vedení, rady a připomínky v průběhu práce. Dále děkuji své rodině, přítelkyni a přátelům za jejich podporu během studia.

3

Abstrakt Předkládaná diplomová práce se zaměřuje na peněţitý trest v českém trestním právu, který je důleţitou alternativou k trestům odnětí svobody a jehoţ právní úprava prošla v posledních letech výraznými změnami. Zejména se jedná o metodu jeho stanovení, v jaké výši je moţné ho uloţit a moţnosti jeho zajištění. Cílem práce je popsat hmotněprávní i procesněprávní aspekty peněţitého trestu, zhodnotit jeho postavení v systému trestních sankcí trestního práva a zmínit nedostatky právní úpravy a moţnosti jejího řešení. Součástí práce jsou také odlišnosti v ukládání peněţitého trestu mladistvým a právnickým osobám a srovnání s právní úpravou v Rakousku a na Slovensku. Klíčová slova: peněţitý trest, alternativní trest, denní sazba, náhradní trest odnětí svobody, výkon peněţitého trestu, zahlazení odsouzení

Abstract The presented diploma thesis focuses on the institute of pecuniary penalty in the Czech criminal law, which is an important alternative in comparison with imprisonment and its legislation has been significantly changed in recent years. Changes are mainly the method of its assessment, in what amount it can be sentenced and terms of its securing. Main purpose of this thesis is to describe the substantive and procedural aspects of pecuniary penalty, evaluate its position in the system of criminal penalties and to mention its flaws and recommend solutions for them. Part of this work also deals with differences in imposing fines to young, legal persons and comparison with the legislation of Austria and Slovakia.

Keywords: pecuniary penalty, alternative punishment, daily rate, spare imprisonment, performance of financial punishment

4

Obsah Úvod ........................................................................................................................ 6 2. Pojem a smysl trestu ........................................................................................... 8 3. Charakteristika a postavení peněţitého trestu v systému českého trestního práva ............................................................................................................................... 10 4. Obecné a zvláštní zásady a jejich projev u peněţitého trestu ........................... 12 4.1 Obecné zásady trestního práva .................................................................... 12 4.2. Zvláštní zásady trestního práva .................................................................. 14 5. Historie peněţitého trestu.................................................................................. 19 5.1. Peněţitý trest ve starověku ......................................................................... 19 5.2 Trestní úprava na území České republiky ................................................... 20 6. Peněţitý trest ..................................................................................................... 25 6.1. Zákonné podmínky pro uloţení peněţitého trestu ..................................... 25 6.2. Výměra peněţitého trestu ........................................................................... 28 6.3. Změna peněţitého trestu na trest odnětí svobody a jiné tresty .................. 31 7. Výkon peněţitého trestu.................................................................................... 35 7.1. Moţnost odkladu a plnění ve splátkách ..................................................... 35 7.2. Moţnosti zajištění výkonu peněţitého trestu ............................................. 36 7.3. Zahlazení odsouzení a upuštění od výkonu trestu ..................................... 38 8. Specifika peněţitého opatření u mladistvých .................................................... 40 9. Specifika peněţitého trestu u právnických osob ............................................... 44 10. Exkurs do právní úpravy vybraných států ....................................................... 49 10.1. Právní úprava peněţitého trestu na Slovensku ......................................... 49 10.2. Právní úprava peněţitého trestu v Rakousku ........................................... 53 11. Zhodnocení právní úpravy a úvahy de lege lata.............................................. 57 Závěr ..................................................................................................................... 59

5

Úvod Tématem mé diplomové práce je peněţitý trest v českém trestním právu. Ten je, spolu s trestem odnětí svobody, jedním z nejstarších forem trestání pachatelů trestných činů. Počátky jeho pouţívání můţeme nalézt uţ v nejstarších zákonících a trestních kodexech a je vyuţíván v různých formách do dnes. A i v současné době, kdy nám prameny našeho trestního práva nabízí poměrně širokou škálu jiných alternativních druhů trestů, si stále zachovává svoji poměrně pevnou pozici v našem trestním právu. Tato skutečnost vychází i z toho, ţe se jedná o sankci snadno a rychle vykonatelnou. Lze ji pouţít například u pachatelů, kteří spáchali svůj první trestný čin a nebylo by u nich příliš vhodné, vyuţít přímo institutu podmíněného nebo nepodmíněného odnětí svobody. Navíc lze výši pěneţitého trestu poměrně výrazně modifikovat v závislosti na druhu prohřešku a osobní situaci pachatele, coţ ještě více umocňuje univerzálnost této formy trestu. Cílem práce je zhodnocení peněţitého trestu v systému trestního práva a jeho právní úpravy. Dále podat pokud moţno komplexní výklad peněţitého trestu, jeho postavení v rámci celého právního systému, zhodnotit podmínky, za kterých je jeho uloţení moţné a formy jeho výkonu. A rovněţ poukázat na rozdíly v právní úpravě trestání mladistvých pachatelů, nebo právnických osob. Na závěr práce bych se rád věnoval porovnání české právní úpravy s úpravami sousedních státu, konkrétně Rakouska a Slovenska. Práce bude členěná na devět kapitol. V první se budu věnovat obecně pojmu a smyslu trestu, jeho účelu a podmínek, kdy by měl být pouţit, bez ohledu na jednotlivé druhy forem trestu. V další kapitole uţ se budu věnovat podrobněji samotnému tématu diplomové práce, kde se zaměřím přímo na peněţitý trest, jeho charakteristiku a postavení v rámci systematiky trestního práva. Dále bude následovat stručná historie a vývoj peněţitého trestu, jak v celkovém pojetí, od nejstarších období aţ po současnost, tak i podrobnější zhodnocení vývoje

6

v Československu a České republice. V čvtrté a páté kapitole zhodnotím u peněţitého trestu jak podmínky pro jeho udělení, tak pro stanovení jeho výše, popřípadě změnu na jiný druh trestu. Dále právní úpravu samotné exekuce trestu, moţnosti jeho odkladu nebo moţnosti jeho zajištění. Dalším bodem práce bude porovnání obecné úpravy v trestním zákoníku a speciálních zákonů o mladistvých a o právnických osobách. V závěru bych rád provedl exkurs do jiţ zmíněných právních úprav Rakouska a Slovenska a nakonec celou problematiku peněţitého trestu shrnul, zhodnotil a uvedl některé návrhy vhodnější právní úpravy.

7

2. Pojem a smysl trestu Na začátku své diplomové práce bych se chtěl nejdříve věnovat pojmu a účelu trestního práva a zásadám, které toto právní odvětví ovlivňují. Je totiţ nepochybné, ţe jejich vliv a význam se bude promítat i do peneţitého trestu, který je hlavním tématem této práce. Trest samotný můţeme v trestním právu chápat jako zákonem stanovený právní následek porušení dané právní normy. Trest, čili onen právní následek, by potom měl být ze strany pachatele pociťován jako jeho újma a způsobit takovou újmu za porušení právní normy bylo současně úmyslem zákonodárce.1 Dodrţování právních předpisů tvoří jeden ze základů právního státu a pro řádné fungování takového státu a společnosti je tedy nezbytné odpovídajícím způsobem zajistit jejich plnění. Pokud totiţ neexistuje prostředek, pomocí jehoţ by bylo moţné takové plnění zajistit, stává se norma ve své podstatě zbytečnou, protoţe její adresáti nejsou povinni se jí řídit. O významu trestněprávních sankcí svědčí i skutečnost, ţe v současné době neexistuje moderní společnost, která by takových prostředků jako nástroje k utváření pořádku nevyuţívala.2 Kromě toho, ţe účelem trestních norem bylo vţdy zajišťovat dodrţování pořádku, můţeme v průběhu vývoje trestního práva vymezit i jejich účel vůči pachateli postihovaných činů. Nejstarší právní názory byly zaloţeny na tom, ţe trest jako takový, měl být především odplatou za trestný čin.3 Byly tedy jakousi formou msty či odplatou za spácháný zločin a trest přišel jednoduše proto, ţe bylo pácháno zlo. Tyto myšlenky jsou reprezentovány tzv. absolutní teorií trestu.4 Za její protipól by se v nadsázce dala označit tzv. relativní teorie trestu. Ta staví do popředí především výchovné působení na pachatele činu a za svůj cíl si tak klade pachatele kladně ovlivnit a převychovat, tak aby se jiţ v budoucnu ţádné trestné činnosti nedopouštěl. Tato teorie vznikla v 18. století ve Francii jako

1

JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. 3. vyd. Praha: Leges, 2013, s. 379. SOLNAŘ, Vladimír a Jaroslav FENYK. Systém českého trestního práva. 1. vyd. Praha: Novatrix, 2009, s. 5. 3 JELÍNEK, 2013, op.cit., str. 347. 4 FRYŠTÁK, Marek. Trestní právo hmotné - obecná část. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2014, s. 98. 2

8

reakce na kruté a nemilosrdné fyzické tresty, při kterých bylo často vyuţíváno mučení.5 Nejnovější smíšené teorie potom spojují odplatnou i výchovnou funkci. Odplata a výchova pachatele trestného činu ale nejsou samozřejmě jediným dalším účelem trestního práva. Tím je také především ochrana společenosti před pachateli trestných činů a zabránění trestné činnosti v budoucnu, jak bylo výslovně uvedeno v ustanovení dříve platného trestního zákoníku.6 Projevem takové ochrany společnosti je jeden z nejtypičtějších trestů a to trest odnětí svobody, který pachateli trestné činnosti znemoţňuje volný pohyb na svobodě a dál páchat protiprávní jednání. Naproti tomu můţe uloţený trest zabraňovat pachateli v jeho činnosti i nepřímo. Typickým projevem takového účinku jsou potom podmíněné tresty, kdy pachatel sice nebyl nijak omezen, ale je odrazován od další trestné činnosti právě obavou z moţného trestu v případě, ţe by se ve stanovené zkušební lhůtě neosvědčil.

5

FRYŠTÁK, Marek. Trestní právo hmotné - obecná část. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2014, s. 98. 6 §1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

9

3. Charakteristika a postavení peněžitého trestu v systému českého trestního práva V systému

trestního

práva

můţeme

jednotlivé

druhy

trestu

rozdělit

na nepodmíněný trest odnětí svobody na straně jedné a alternativní tresty na straně druhé. Smyslem alternativních trestů je jak jiţ jejich název napovídá, především poskytnout alternativu k nepodmíněnému trestu. Ten je po zrušení trestu smrti v roce 19907 nejváţnější sankcí jaké naše trestní právo zná. A proto musí trestní zákoník obsahovat alternativní sankce pro případy, kdy lze nápravy pachatele a ochrany společnosti dosáhnout i jinak neţ odnětím svobody, aby byla naplněna zásada subsidiarity jak je blíţe specifikováno v § 38 TZ. Peněţitý trest pak tedy tvoří jeden z alternativních druhů trestů. Jeho vliv na pachatele se potom vyvozuje především ze skutečnosti, ţe se jeho prostřednictvím zmenší majetková podstata pachatele a nastane s tím spojené omezení ţivotního standartu pachatele. Jeho výchovný a odstrašující efekt je však ve srovnání se závaţnějšími formami trestu, jako odnětí svobody, domácí vězení nebo veřejně prospěšné práce, daleko menší, coţ je také jednou z příčin, proč je ho vyuţíváno především u méně závaţných forem trestné činnosti. Jako pozitivní stránku peněţitého trestu můţeme označit to, ţe nevytrhává pachatele z jeho přirozeného sociálního prostředí a nedochází tak k narušení jeho sociálních vazeb, čímţ není zbytečně narušena schopnost odsouzeného k následnému začlenění do běţné společnosti. 8 Příznivým efektem je i jeho ekonomická výhodnost pro stát, protoţe výnosy z peněţitého trestu tvoří příjem státního rozpočtu.9 Skutečnost, ţe vybrané prostředky tvoří příjem státního rozpočtu nebyla vţdy pravda. Dříve totiţ plnil peněţitý trest místo skutečného trestu v pravém slova smyslu spíše jednu z forem náhrady škody a jeho příjemcem byl tedy nikoli stát, ale osoba poškozeného, jak bude i zmíněno v části zabývající se historií peněţitého trestu. Za negativní stránku tohoto trestu bychom potom mohli povaţovat to, ţe na rozdíl od jiných

7

Novela trestního zákona č. 175/1990 Sb., ze dne 2. května 1990. SOLNAŘ, Vladimír a Jaroslav FENYK. Systém českého trestního práva. Vyd. 1. Praha: Novatrix, 2009, s. 137. 9 § 68 odst. 7 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 8

10

druhů alternativních trestů, jako je podmíněné odsouzení nebo obecně prospěšné práce,

nejsou

jeho

obsahem

ţádná

navazující

opatření.

Moţnost

a prostředky nápravy a výchovného působení na pachatele jsou tak soustředěny výhradně v samotné pokutě jako druhu trestu. Co se týče vyuţití tohoto alternativního trestu, jedná se o méně vyuţívaný druh sankce. Pokud budeme vycházet ze statistických údajů Ministerstva spravedlnosti do roku 2008, zjistíme, ţe v drtivé většině případů soudy zvolily jako moţnost náhradního trestu podmíněné odnětí svobody, které od roku 1991 vţdy tvořily přes 50% uloţených trestů. Velkou oblibu si od svého zavedení získal trest obecně prospěšných prací, kdy jeho růst přibliţně kopíroval pokles nepodmíněného trestu odnětí svobody. Můţeme tak říct, ţe právě tento druh trestu stál za tím, ţe ubylo nepodmíněně odsouzených pachatelů. Naproti tomu peněţitý trest se dlouhodobě pohybuje na hranici 5% v četnosti jeho ukládání, a dochází tak k paradoxu, ţe zatímco podmínky, za kterých je moţno tento trest uloţit se neustále rozšiřují, jeho vyuţití v praxi naopak klesá.10

10

Statistická ročenka kriminality rok 2008, [online]. Statistický portál Ministerstva spravedlnosti, [cit. 20. 2. 2016 ]. Dostupné z: http://cslav.justice.cz/InfoData/uvod.html.

11

4. Obecné a zvláštní zásady a jejich projev u peněžitého trestu 4.1 Obecné zásady trestního práva

V moderním a demokratickém státě tvoří právní zásady jeden ze základních institutů a tvoří tak jádro jednotlivých právních odvětví, případně práva jako celku. Proto bych se chtěl předtím, neţ budu psát stěţejní část své práce, jako poslední věnovat právě právním zásadám a jejich projevu v peněţitém trestu. Trestní právo slouţí především k ochraně člověka a jeho práv zaručených Ústavou, resp. Listinou základních práv a svobod. Proto, aby jednotlivé zásady mohly tento cíl naplnit je nutné, aby byly jednoznačné a srozumitelné. A dále je samozřejmě nutné, aby byly dodrţovány i v samotné právní praxi. Jen tak je totiţ moţné zajistit maximální ochranu práv a zájmů jak fyzických tak právnických osob.11 Co se týče jejich kategorizace a dělení, můţeme se nejčastěji setkat s rozdělením na zásady obecné, zvláštní a specifické.12 Obecné zásady jsou charakteristické pro celý systém práva a logicky tedy zahrnují i trestní právo. V něm můţeme nejčastěji hovořit o zásadách demokratismu, humanismu, přiměřenosti, zákonnosti a jako poslední o zásadě vyrovnanosti zájmů celku a jednotlivce. Zásadu demokracie můţeme vyčíst uţ z čl. 1, odst. 1 Ústavy.13 Demokratické trestní právo tedy koncentruje svou pozornost v prvé řadě na ochranu osobnosti člověka, jeho důstojnosti a jeho práv a svobod14 V praxi to tedy znamená, ţe se Česká republika řídí demokraticky vytvořeným právem, a ţe svým obyvatelům poskytuje dostatečnou záruku jejich práv, či toho, aby se porušení svých práv domáhali u nezávislého soudu. Ve vztahu k trestnímu právu 11

CHMELÍK, Jan a kol. Trestní právo hmotné - obecná část. Vyd. 1. Praha: Linde, 2009, s. 21. KRATOCHVÍL Vladimír a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Vyd. 2. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 22. 13 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb. Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. 14 NOVOTNÝ, František, a kol. Trestní právo hmotné. Vyd. 3. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, s. 39. 12

12

tato zásada platí ale i naopak a to i ve vztahu k pachatelům trestné činnosti, respektive osob, které jsou ze spáchání trestných činů podezřelé.15 V trestním právu se potom setkáváme i s jeho konkrétními projevy, např. ve formě zvláštních zásad jako je odpovědnost za vinu či zásada procesní ekonomie. Další obecnou zásadou je zásada humanismu, jakoţto principu, který vyplývá na ústavní úrovni, např. z čl. 7 odst. 2 LZPS.16 Tato zásada se můţe projevovat jak v ochraně obětí trestné činnosti (poškozených), tak v ochraně řádných občanů a společnosti jako celku. Na druhou stranu zahrnuje ale také pachatele trestné činnosti. V této oblasti se nejvýrazněji projevuje v oblasti ukládání a výkonu trestních sankcí.17 Konkrétními projevy jsou například to, ţe je při výkonu trestu kladen důraz na převýchovu a pozdější resocializaci pachatele, a nebo specifická úprava trestné činnosti a odpovědnosti za ni u mladistvých delikventů. V samotném peněţitém trestu můţeme vliv této zásady najít především v ustanovení, která upravují aţ samotný postup po uloţení peněţitého trestu, jako například moţnost plnění trestu ve splátkách, či umoţnění odkladu jeho plnění. Dále i v moţnosti od trestu za splnění zákonných podmínek zcela upustit a nebo peněţitý trest uloţit s podmíněným odkladem jeho výkonu, coţ je ale institut, který je zatím moţné vyuţít pouze ve vztahu k mladistvým pachatelům trestné činnosti. Nicméně v peněţitém trestu se jedná spíše o podpůrnou zásadu, neboť hlavním cílem této zásady je, jak je patrné z výše zmíněného ustanovení Listiny, především chránit před krutým, nelidským a poniţujícím zacházením vůči pachateli, coţ zcela jistě míří na jiné druhy trestů, neţ je peněţitý trest. Společně bychom mohli posoudit vliv zásad přiměřenosti a vyrovnanosti zájmů celku a jednotlivce, protoţe obě upravují podobnou právní oblast. Obě právní zásady by se potom daly shrnout následovně: kaţdému stejně

15

FRYŠTÁK, Marek. Trestní právo hmotné - obecná část. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2014, s. 22. 16 Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů. 17 KRATOCHVÍL Vladimír a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Vyd. 2. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 24. .

13

z hlediska viny, a kaţdému stejně z hlediska trestu.18 Konkrétním projevem těchto obecných zásad je potom na úrovni zvláštní zásada přiměřenosti trestu. Poţadavek na přiměřenost trestů je potom zřetelně vidět na samotném peněţitém trestu, jako jednom z alternativních druhů trestů. Jeho existence, potaţmo existence ostatních alternativních trestů je totiţ odůvodněna právě nutností mít moţnost potrestat trestný čin co nejvíce odpovídajícím trestem, a ne pouze moţností nepodmíněného trestu odnětí svobody, jakoţto trestu hlavního. Poslední obecnou zásadou je potom zásada zákonnosti. České trestní právo je právem psaným, a je proto vyloučeno, aby jeho pramenem byly právní obyčeje nebo zvyklosti a jen psaný zákon můţe stanovit trestnost činu a odpovídající trest za něj. Rád bych zdůraznil, ţe pouze právní předpisy se silou zákona můţou být pramenem trestního práva hmotného. Pouze zákonem a nikoli předpisem niţší síly lze totiţ stanovit trestnost činu a trestu za něj.19 Zásada zákonnosti je v trestním právu dále konkretizována zvláštními zásadami nulla poena sine lege, nebo nullum crimen sine lege. Projevem v peněţitém trestu je pak skutečnost, ţe moţnost jeho uloţení vyplývá vţdy buď z obecných podmínek, za kterých je moţné ho uloţit, (které budou v průběhu práce dále popsány) nebo je moţnost jeho uloţení přímo jedním z moţných trestů u jednotlivých skutkových podstat.

4.2. Zvláštní zásady trestního práva

Kromě obecných zásad existují v trestním právu i dříve zmíněné zásady zvláštní, které do jisté míry konkretizují obecné zásady a přesněji tak upravují dané oblasti. Ve vztahu k peněţitému trestu a trestnímu právu jako celku bych na prvním místě zmínil zásadu subsidiarity, jinak v praxi také nazývanou jako zásada ekonomie trestního práva.20 Podstatou této zásady je, ţe trestní právo by mělo být vyuţíváno aţ jako krajní řešení, v případě, ţe jiné prostředky ochrany selţou 18

KRATOCHVÍL Vladimír a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Vyd. 2. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 26. 19 Např. čl. 39 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené zák. č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. 20 FRYŠTÁK, Marek. Trestní právo hmotné - obecná část. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2014, s. 24.

14

a není pomocí nich moţné naplnit cíle, které si trestní právo klade za svůj cíl. Moţnost uloţit někomu peněţitý trest, stejně jako ostatní postihy z trestního zákoníku, je tedy moţná aţ ve chvíli, kdyţ není moţné zajistit ochranu chránněných zájmů jiným mírnějším způsobem. Subsidiaritou trestního práva se v nedávné době zabýval i Ústavní soud, kdyţ řešil roli svépomoci při porušování domovní svobody.21 Další důleţitou zásadou v trestním právu je zásada ţádného trestného činu bez zákonného trestu. Stěţejní myšlenkou této zásady je neodvratnost trestu, na základě kterého by ţádný objasněný trestný čin neměl zůstat nepotrestán.22 Myslím, ţe výstiţnější je spíše konstatování, ţe není trestného činu bez státní reakce.23 Projevem této zásady v trestním právu totiţ není to, ţe kaţdý pachatel bude automaticky potrestán, ale ţe by po kaţdém trestném činu měla následovat reakce státu. Ta se můţe projevit trestem, ale je moţné i vyuţít dalších institutů TZ, jako je například upuštění od potrestání, nebo vyuţití jednoho z alternativních trestů, mezi které patří peněţní trest. Trochu opačnou problematiku naproti tomu upravuje zásada ţádného trestu bez zákona. Jak bylo totiţ výše vysvětleno, je moţné spáchat trestný čin a zůstat nepotrestán, za podmínek, ţe bude cílů trestního řízení dosaţeno i bez uloţeného trestu. Opačná varianta, tedy moţnost uloţit trest za neexistující trestný čin je naproti tomu v právním státě absolutně vyloučena. K tomu, aby bylo moţné někoho potrestat je tedy nutný reálně existující trestný čin a jeho reálný pachatel. Dále bych se zabýval zásadou zákazu retroaktivity k tíţi pachatele. Ke znakům právního státu nepochybně patří poţadavek na právní jistotu a ochranu důvěry v platné právo, proto je aţ na vzácné výjimky obecně

21

Nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I ÚS 3113/13 FRYŠTÁK, Marek. Trestní právo hmotné - obecná část. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2014, s. 24 23 KRATOCHVÍL Vladimír a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Vyd. 2. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 30. 22

15

nepřípustná.24 Příklady z historie, u kterých bylo moţné učinit výjimku ze zákazu retroaktivity potom byla například působnost retribučního zákonodárství nebo vojenských tribunálů po druhé světové válce.25 Takový retroaktivní postup je naproti tomu přípustný, pokud se o ni jedná ve prospěch pachatele.26 Zákon totiţ umoţňuje, respektive ukládá orgánům činným v trestním řízení povinnost uţít při stanovení trestného činu pro pachatele nejpříznivější právní úpravy, a takto lze vyuţít jak aktuálně, tak i dříve platnou úpravu, právě v závislosti na tom, co je lepší pro pachatele. Zde je vhodné poukázat na to, ţe zatímco TZ pouţívá v §2 pouze pojem trestnosti činu, LZPS, která je také pramenem trestního práva, uţ

pouţívá

v čl.

40/6

pojmů

trestnost

činu

a

trest.

Na základě zmíněné Listiny je tedy u pachatele moţné vyuţít příznivější ustanovení nejen pro stanovení trestnosti jeho jednání, ale v případě spáchání trestného činu i pro stanovení jeho trestu. Toto povaţuji za vhodnější řešení, neţ které zvolil zákonodárce v textu TZ, protoţe si myslím, ţe ustanovení Listiny více odpovídá smyslu zásady. A rovněţ tím dochází i ke sniţování úrovně trestní represe, kdy je moţné trestat mírněji. Jak bylo uvedeno jiţ dříve, dvěma obecnými zásadami peněţitého trestu jsou zásady přiměřenosti a vyrovnanosti zájmů celku a jednotlivce a jejich konkrétním projevem v zásadách zvláštních je zásada přiměřenosti trestu. Na jejím základě by potom trestní sankce uloţená pachateli měla být adekvátní povaze a závaţnosti trestného činu a stejně tak by se v ní měli projevit i poměry pachatele, ať uţ majetkové, nebo osobní. Jedná se tak při ukládání trestu o jeho konkrétní určení co do druhu, tak i do výměry.27 Jak bude později v práci vysvětleno, peneţitý trest se v dnešní úpravě skládá ze dvou částek, z nichţ jedna je

tvořena

v závislosti

na

trestném

činu,

a

druhá

v závislosti

na osobě pachatele, takţe uţ při samotném stanovení výše peněţitého trestu lze 24

JEMELKA, Luboš. Problematika retroaktivity právních předpisů [online]. Consult Research [cit. 26. 1. 2016]. Dostupné z http://www.cicar.cz/article/show-article/problematika-retroaktivitypravnich-predpisu 25 FRYŠTÁK, Marek. Trestní právo hmotné - obecná část. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2014, s. 26 26 § 2 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů 27 SOLNAŘ Vladimír. Systém československého trestního práva 3. Část. Vyd. 1. Praha:Academia, 1979, s. 124 - 125.

16

zřetelně vypozorovat, jakým způsobem byl trest uloţen, a zdali byl v daném případě v souladu se zásadou přiměřenosti trestu. Zcela novou zásadou v trestním zákoně je zásada zohlednění zájmů poškozeného. Zařazení této zásady do trestního zákoníku je projevem koncepce restorativní justice. Na jejím základě se osoby poškozené, respektive oběťi trestných činů, dostávají do popředí zájmu při řešení konfliktů zaloţených trestnými činy.28 V peněţitém trestu se projevuje v rámci konkrétních ustanovení trestního zákona, kdy při uloţení peněţitého trestu je jeho vymáhání podmíněno mimo jiné tím, ţe tak nebude zmařen případný nárok poškozeného na náhradu škody, nebo na vydání bezdůvodného obohacení. A i samotné ukládání peněţitého trestu je limitováno tím, zdali nemá pachatel takové povinnosti vůči poškozeným, a soud by měl při stanovování druhu a výše trestu vzít takové skutečnosti do úvahy při svém rozhodování. Poslední zásadou, které bych se chtěl věnovat je zásada zákazu dvojího přičítání. Ta je jednou ze zásad trestního práva hmotného a v TZ je vyjádřena v § 39 odst. 4, a její podstatou je to, aby nebyla jedna okolnost pachateli trestného činu přičtena dvakrát. To znamená poprvé z hlediska viny jako znak skutkové podstaty trestného činu, a podruhé z hlediska trestu jako okolnost buď polehčující nebo přitěţující dle § 41 a 42 TZ. Jinak by byl totiţ pachatel na základě stejného jednání buď dvakrát zvýhodněn, nebo dvakrát znevýhodněn, coţ je v rozporu s preventivní i represivní funkcí trestního práva.29 V trestním právu procesním se potom lze setkat se zásadou, jejíţ podstata je shodná s výše zmíněnou, a to se zásadou nikoliv dvakrát v téţe věci (ne bis in idem ).30 K zásadě ne bis in idem se v minulém roce vyjadřoval i Nejvyšší správní soud v otázce souběhu trestu dle trestního práva a daňového penále v rámci daňového řízení.31 V projednávaném sporu se NSS vyjádřil ve smyslu, ţe penále v daňovém řízení má povahu trestu

28

KRATOCHVÍL Vladimír a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Vyd. 2. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 53. 29 KRATOCHVÍL a kol, 2012, op. cit., s. 36. 30 CÍSAŘOVÁ Dagmar; FENYK Jaroslav; GŘIVNA Tomáš a kol. Trestní právo procesní. Vyd. 5. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2008, s. 394. 31 Usnesení Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 Afs 210/2014

17

a následné trestní stíhání je tedy porušením popisované zásady, obsaţené mimo TZ i v čl. 40 odst. 5 LZPS.32

32

Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České repobuliky, ve znění pozdějších předpisů

18

5. Historie peněžitého trestu 5.1. Peněžitý trest ve starověku

Počátky peněţitého trestu můţeme datovat jiţ od dob vydávání prvních právních předpisů, protoţe peníze, či jiné formy platidla, provází člověka uţ od dob jeho nejstaršího vývoje. A stejně tak i pokuta či jiná forma finančního poplatku má svoje trvalé místo v trestním právu a právu jako celku. Za nejstarší dochované právní předpisy lze povaţovat právní díla z období Sumeru, kdy nejstarším dochovaným dílem jsou Zákony Ur-nammua. Jednalo se o zákony vladaře stejného jména, který vládl v období cca 2111 aţ 2093 př.n.l. Zákoník jako takový se povedlo rozluštit pouze částečně a některé jeho části se nedochovaly vůbec. Nicméně i z takto omezené části původního předpisu můţeme vypozorovat zajímavé věci. Předně se nejednalo pouze o soubor nařízení, ale předpis obsahoval také jakousi „předmluvu“ která rekapitulovala jakým způsobem se vladař dostal k moci a stav říše v době vydání předpisu a z dnešního úhlu pohledu bychom ji mohli přirovnat ke komentáři nebo důvodové zprávě, coţ je rys, který můţeme vypozorovat i u jiných předpisů té doby.33 A i charakter trestů byl mírnější neţ u později zmíněného Chammurapiho zákoníku. Z přeloţených

částí

můţeme

zmínit

např.

„Jestliže

člověk

člověku

nástrojem...jeho...nohu uťal, 10 šekelů stříbra zaplatí“.34 Jak je vidět i kdyţ jeden člověk způsobil trvalou újmu druhému, neznamenalo to nutně, ţe musela být újma způsobena i jemu, ale bylo moţné celou situaci vyřešit peněţitým trestem. Podobné řešení bylo i u jiných forem úrazu, jako například zlomení kosti, znetvoření nosu nebo vyraţení zubu. I tyto situace se totiţ řešily peněţní formou. Tato forma trestů vycházela i ze skutečnosti, ţe obyvatelstvo tehdejší říše bylo pevně usazeno, kaţdý měl prostředky na zaplacení a i hodnota obyvatel se určovala podle jejich práceschopnosti. Nicméně není moţné s jistotou tvrdit, ţe se

33

KLÍMA Josef. Nejstarší zákony lidstva: Chammurapi a jeho předchůdci. Vyd. 2. Praha: Academia, 1979, s. 40. 34 KLÍMA, 1979, op. cit., s. 47

19

odplata v Ur-nammuově zákoníku neobjevuje, z důvodu zmínéně útrţkovosti dochovaných částí. Mnohem více prozkoumaný a lépe dochovaný je zákoník vládce Chammurapiho z doby přibliţně 1686 př.n.l., který byl dlouhou dobu povaţován za nejstarší, namísto Ur-nammuova zákoníku. V něm se mnohem více vyuţívají symbolické odvetné tresty, které vystihuje zásada „Oko za oko, zub za zub“. Tento z dnešního pohledu negativní vývoj se dá opět odůvodnit společenskými poměry té doby. Jednalo se totiţ o dozvuky tehdejších zvyklostí kočovné společnosti, kdy ne kaţdý měl potřebné prostředky na zaplacení, a fyzický trest byl snadno a účinně vykonatelný i na rychle přicházejících a odcházejících cizincích. Retribuční

tresty

se

však

vyuţívaly

především

v nejvyšší

a privilegované společenské vrstvě tzv. avílů. Peněţní řešení se naproti tomu vyuţívalo u muškénů (neprivilegovaní, ale svobodní občané) a u otroků, kdy se pokuty platily majitelům těchto otroků. Za

společné

oběma

zákoníkům

můţeme

povaţovat

skutečnost,

ţe u peněţních trestů se nejednalo o skutečné pokuty jak je známe dnes, ale plnily spíše formu náhrady škody, a i proto se stávaly příjmem poškozeného a nikoli státu.

5.2 Trestní úprava na území České republiky

Co se týče území našeho dnešního státu, za první předchůdce trestního zákoníku, jak jej známe dnes lze povaţovat trestní zákoník vydaný Josefem I. v roce 1707 a na něj navazující hrdelní řád Marie Terezie (v originále Constituo Criminalis Theresiana). Tento právní předpis byl ovšem zaostalý uţ v době svého vydání a převzal prakticky všechny nedostatky, které obsahovalo dřívější feudální pojetí práva.35

Jeho

pojetí

bylo

obdobné

jako

u

Chammurapiho

zákoníku,

a podstatou trestu bylo především pomstít škodu, která byla způsobena buď jednotlivci, nebo společnosti jako celku. Nebyla zde tedy jasná souvislost 35

VLČEK Eduard. Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu. Vyd. 3. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 28.

20

mezi společneskou nebezpečností trestného činu a uloţeným trestem, kdy trest měl především symbolický charakter a jednou z jeho funkcí bylo i odstrašovat veřejnost od trestné činnosti. Proto se v něm stále vyuţívá ve velké míře fyzických trestů a vedle např. „běţných“ trestů smrti jako je oběšení nebo stětí, je i nadále vyuţíváno čtvrcení, upalování nebo zahrabávání zaţiva.36 V porovnání se zákoníkem Marie Terezie můţeme za přelomový povaţovat všeobecný zákoník o zločinech a trestech za ně, vydaný synem Marie Terezie Josefem II. Jeho tvorba byla ovlivněna osvícenskou filozofií té doby, mimo jiné i prací Caesara Becarii37 a můţeme v něm uţ rozpoznat zásady, které jsou vlastní i moderní úpravě trestního práva. Zákon opustil dřívější moţnost stíhat trestné činy, které sice nebyly výslovně uvedeny, ale byly nebezpečné pro svou „zlosynnost a pohoršlivost“. Tím byl opuštěn dříve velký prostor pro libovůli soudců. Zákon naopak obsahoval úplný výčet trestných činů, dělených na trestné činy a přestupky podle míry jejich společenské škodlivosti. Poprvé se tedy konečně setkáváme se zásadami nulla poena sine lege a nullum crimen sine lege. Zákon stále ještě vyuţíval krutých tělesných trestů, ale účelem trestu jiţ bylo primárně převychovat pachatele trestné činnosti a i potrestání odpovídalo společenské nebezpečnosti spáchaného deliktu. Zákoník také stanovil výčet přilehčujících a přitěţujících okolností a stanovil trestnost pokusu trestného činu. Oblasti peněţního trestu se ale podrobněji věnoval aţ jeden z pozdějších předpisů trestního práva a to zákon č.117/1852 o zločinech, přečinech a přestupcích, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících ke dni 1.1. 1927 (dále ZZPP). Zákon pokračoval v dělení trestné činnosti na zločiny na straně jedné a přečiny a přestupky na straně druhé. V případě zločinů zákonná úprava peněţitého trestu chyběla, a zákon připouštěl pouze trest smrti nebo trest ţaláře, který byl uloţen dle spáchaného skutku jako běţný nebo těţký ţalář. Peněţité tresty byly vyuţívány aţ v druhé části zákona a to v části o přečinech a přestupcích. Moţnost uloţení pokuty byla stanovena vţdy u jednotlivé skutkové 36

DÜLMEN, Richard van. Divadlo hrůzy: soudní praxe a trestní rituály v raním středověku. Vyd. 1. Praha: Rybka publishers, 2001, s. 33. 37 BECCARIA Cesare. O zločinech a trestech za ně. Vyd. 1. Praha: Bursík a Kohout, 1893, s. 84.

21

podstaty a byla stanovena její minimální i maximální výše. Jako minimum bylo stanoveno 100 Kčs a nejvyšší moţnou pokutu, 45 000 Kčs, bylo moţno uloţit v případě provozování hazardu, či jinak zapovězených her ( § 522 ZZPP ). Pokud se jednalo o peníze propadlé z trestu, připadly místnímu fondu chudých na základě toho, kde byl přestupek spáchán ( § 241 ZZPP ). V zákoně můţeme také najít určité prvky moderace trestu a to buď jako moţnost přeměny pokuty na trest ţaláře, nebo naopak z ţaláře na pokutu, pokud by mohla být způsobena újma na jmění nebo opatřování výţivy, buď trestancovi nebo jeho rodiny, popřípadě v jiných okolnostech hodných zvláštního zřetele. Dalé docházelo spíše k vydávání dílčích právních předpisů, v kterých byla upravována hlavně výše peněţitého trestu. Můţeme zmínit například nařízení císaře č. 96/1854 ř.z. (také výpraskový patent) a nebo zákon na ochranu republiky č. 50/1923. Vlastní úpravu peněţitého trestu potom obsahoval Zákon o trestním soudnictví nad mládeţí č. 48/1931, který rušil spodní hranici výše trestu a horní hranici připouštěl v poloviční výši jako u dospělých pachatelů. Za další ucelený trestní zákoník pak můţeme povaţovat aţ trestní zákon č. 86/1950 Sb. U tohoto zákoníku bylo moţné identifikovat rysy, které byly společné jednotlivým právním předpisům té doby. Ty byly u trestního zákoníku obsaţené uţ v úvodním ustanovení, kdy zákon chránil mimo jiné i „lidově demokratickou republiku, její socialistickou výstavbu a zájmy pracujícího lidu“. Co se trestů týče rozděloval v § 18 zákoník tresty na hlavní, kam patřily trest odnětí svobody, trest smrti a nápravné opatření a na tresty vedlější, které obsahovaly mimo jiné také peněţní trest. Ten bylo moţné uloţit pouze v kombinaci s některým z hlavních trestů. Podmínky jeho uloţení byly dále upraveny v § 48 a násl. kdy jej bylo moţno uloţit buď pokud byl jako trest výslovně stanoven nebo v kombinaci s trestem odnětí svobody pokud pachatel projevil

nepřátelství

k lidově

demokratickému

řádu,

nebo

spáchal

čin

ze ziskuchtivosti. Při výměře trestu se mělo přihlíţet k majetkovým i osobním poměrům pachatele, tak aby pro něj peněţitý trest byl citelným zásahem do majetku, který nabyl bezpracně nebo trestnou činností. Jeho rozmezí potom bylo limitováno ve zmíněném § 48 trestního zákona ve výši od 1 000 Kčs do 10 000 000 Kčs. Vydobytá částka se stávala příjmem státu. Právní úprava také

22

umoţňovala v případě odsouzení k trestu odnětí svobody současně s peněţitým trestem stanovit náhradní trest odnětí svobody, v případě, ţe by se samotný peněţní postih ukázal jako nedobytný. Institut náhradního trestu, ale bylo moţné vyuţít pouze u dospělých pachatelů, protoţe u mladistvých to bylo na zákl. § 60/3 tr.z. vyloučeno. Důvod proč nebylo moţné uloţit jako trest hlavní bez dalšího pouze peněţitý trest můţeme najít v důvodové zprávě k trestnímu zákoníku, kdy peněţité tresty „nesměly být nadále výhodou pro majetné vrstvy, které se mohly jejich zaplacením vykoupit“.38 I tady lze tedy vypozorovat určité rysy socialistického zákonodárství. Moţnost pouţít peněţitý trest jako samostatný byla zavedena aţ trestním zákonem č. 140/1961. Zákonným omezením bylo, ţe uloţení takového trestu za jednotlivý trestný čin zákon umoţňuje a dále, ţe vzhledem ke spáchanému činu a osobě pachatele se peněţitý trest povaţuje za dostatečný. Zákonodárce ale ze začátku nejspíš sám nepočítal s moţností častějšího ukládání tohoto trestu, o čemţ svědčí skutečnost, ţe původně chyběla právní úprava, která by umoţnila přeměnu trestu na odnětí svobody pro případy, kdy by se nepodařilo vykonat peněţní trest v původně uloţené podobě.39 Moţnost takové přeměny byla přidána aţ novelou z roku 1965 (č. 56/1965 Sb.), ale pouze pro případ, ţe by byl trest zmařen z jiného důvodu (dle důvodové zprávy např. v té době aktuální odjezd z republiky). Peněţitý trest bylo touto novelou umoţněno uloţit samostatně také pokud pachatel trestnou činností získal, nebo se snaţil získat majetkový prospěch a jiného trestu pro dosaţení účelu trestního řízení nebylo třeba. K významnému posílení peněţitého trestu jako alternativy k trestu odnětí svobody došlo novelou trestního zákona č. 175/1990 Sb. Ten zavedl peněţní trest jako alternativu u všech trestných

38

Důvodová zpráva k zákonu č. 86/1950 Sb., trestní zákoník, Digitální repozitář Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky[online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2. 3. 2016] dostupné z: http://psp.cz/eknih/1948ns/tisky/t0472_08.htm 39 SOLNAŘ Vladimír. Systém československého trestního práva 3. část. Vyd. 1. Praha:Academia, 1979, s. 141.

23

činů, kde horní hranice trestní sazby nepřesahovala tři roky a ke splnění účelu řízení nebyla nutná kumulace s trestem odnětí svobody.40 Posledním předpisem je trestní zákoník z roku 2009 č. 40/2009 Sb. Ten celkově nahrazuje československý trestní zákoník, který byl na našem území platný skoro půl století a jedná se o první porevoluční trestní zákoník. Zákoník jiţ nestanovuje minimální a maximální výši trestu, ale ukládá pachateli počet tzv. denních sazeb a jejich minimální a maximální výši. Plnění trestu je rovněţ moţné ve splátkách, kdy zůstává v dispozici soudu určit, ţe v případě včasného neplnění jednotlivých splátek příchází pachatel o moţnost takového dílčího plnění. Rovněţ došlo

ke

zvýšení

hranice

náhradního

trestu

odnětí

svobody

a moţnosti přeměnit nesplněný peněţní trest také na trest domácího vězení a trestu obecně prospěšných prací.

40

SOLNAŘ Vladimír. Systém československého trestního práva 3. část. Vyd. 1. Praha:Academia, 1979, s. 141.

24

6. Peněžitý trest

6.1. Zákonné podmínky pro uložení peněžitého trestu

V dalších částech mé práce se budu jiţ věnovat peněţitému trestu, tak jak je obsaţen a upraven v aktuální právní úpravě. Ten je, jak uţ bylo řečeno důleţitou alternativou krátkodobých trestů odnětí svobody.41 Zákonný rámec vychází především z ustanovení § 67 – 69 TZ a proto budu v mé práci vycházet především z nich. Peněţitý trest je základní majetková sankce, která je cílená specificky na peněţní prostředky pachatele. Jeho účelem je zejména zajistit prostředky, které pachatel získal trestnou činností, nebo které by mohly být k trestné činnosti pouţity v budoucnu. Peněţitý trest lze ale také pouţít v případě, kdy se pachatel dopouští trestné činnosti nemajetkové povahy.42 Jako první bych se chtěl u peněţitého trestu věnovat podmínkám, za kterých je moţné jej v současné právní úpravě uloţit, protoţe to povaţuji za stěţejní a nejdůleţitější část z ustanovení o peněţitém trestu. Trestní zákoník zná tři případy, za kterých je moţné se k uloţení peněţitého trestu uchýlit: 1. Pokud pachatel pro sebe nebo jiného úmyslným trestným činem získal, nebo se snaţil získat majetkový prospěch (§ 67/1 TZ). 2. TZ ve své zvláštní části uloţení tohoto trestu dovoluje (§ 67/2a TZ). 3. Pachatel spáchal přečin, a vzhledem k povaze a závaţnosti přečinu a osobě pachatele soud současně neukládá nepodmíněný trest odnětí svobody (§ 67/2b TZ). Jedním z projevů toho, ţe se jedná o alternativní trest je skutečnost, ţe ve všech třech případech je moţné ho uloţit jak samostatně, tak v kombinaci s jiným trestem, tak aby byl trest výsledný co nejvíce přiměřený okolnostem. Samostatně ho lze uloţit pouze za předpokladu, ţe je to dostatečné vzhledem k povaze a závaţnosti spáchaného trestného činu a uloţení jiného trestu není 41

CHMELÍK, Jan a kol. Trestní právo hmotné - obecná část. Vyd. 1. Praha: Linde, 2009., s. 255. DRAŠTÍK, Antonín. Trestní zákoník: komentář. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2015., s. 544. 42

25

potřeba (67/3 TZ). Výjimkou je pak kombinace trestu peněţitého a trestu propadnutí majetku (53/1 TZ). To vyplývá ze skutečnosti, ţe oba dva druhy trestu míří na majetek a vlastnictví pachatele a svým obsahem se navzájem vylučují.43 Zákon přitom nerozlišuje mezi tím, zda se jedná o propadnutí celého majetku pachatele, nebo jenom části. Stejně tak je neslučitelný s nepodmíněným trestem odnětí svobody, pokud je ukládaný na základě ustanovení § 67/2b TZ. Pokud podrobněji rozebereme podmínky uloţení peněţního trestu v § 67/1 TZ, vidíme, ţe rozhodujícím kritériem je tu úmysl pachatele o vlastní nebo cizí obohacení. Proto je tedy peněţitý trest ukládaný na základě tohoto ustanovení ideálním trestem v případě, kdy pachatel získal nezákonně majetkový prospěch, který nelze odčerpat jinak, typicky propadnutím věci, nebo uloţením povinnosti nahradit vzniklou škodu.44 Příkladem takových jednání jsou typicky korupční delikty. Majetkovým prospěchem se přitom pro účel zákona rozumí nejenom pokud pachatel svým jednáním dosáhne zisku a zvětšení svého majetku, ale i kdyţ se mu jeho činem povede zabránit tomu, aby se jeho majetek sníţil, coţ je příklad daňových deliktů.45 Vyuţití peněţitého trestu se ale neomezuje pouze na odčerpání nelegálně nabytých prostředků, ale lze ho v rámci potrestání vyuţít i v případě, kdy pachatel chtěl získat majetkový prospěch, ale nebyl ve svém konání úspěšný. Trestem lze totiţ postihnout všechny prostředky v dispozici pachatele, tedy ne jenom ty, získáné protizákonnou činností, ale i ty, které pachatel nabyl poctivou prací a v rámci zákona.46 Moţnost uloţení peněţitého trestu potom není dle ustanovení TZ vazána na konkrétní typy trestných činů, ale na to, zdali byl při jejich spáchání pachatel motivován majetkovou pohnutkou, či nikoliv. Zavinění ve formě úmyslu je tedy nezbytným předpokladem pro jeho uloţení a po splnění této podmínky uţ není nutné zkoumat, zda zákon uloţení trestu umoţňuje u konkrétního trestného činu. Můţe se tak jednat o typické trestné činy proti majetku, jako je krádeţ, podvod nebo zpronevěra, ale také například 43

SOLNAŘ Vladimír. Systém československého trestního práva 3. část Vyd. 1. Praha:Academia, 1979, s. 142. 44 ŠČERBA Filip. Alternativní tresty a opatření v nové právní úpravě Vyd. 2. Praha:Leges, 2014, s. 260. 45 ŠÁMAL Pavel; PÚRY František; SOTOLÁŘ Alexander. Alternativní řešení trestních věcí v praxi Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2000, s. 340. 46 Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 9 To 429/97.

26

u loupeţné vraţdy.47 Teoreticky je pak moţné i za takto závaţný trest uloţit samostatně peněţitý trest, ale v praxi je vyloučeno, aby u takto závaţného činu postačovalo ve vztahu k pachateli pouze uloţení peněţitého trestu bez dalšího. Pokud neukládáme peněţitý trest na základě jednání pachatele, který sledoval majetkový prospěch, je moţné ho uloţit dále na základě ustanovení § 67/2a TZ, a to v případě, kdy to u jednotlivého trestného činu zákon vyslovně stanovuje. Jedná se o případy, kdy jednání pachatele není nutně motivováno zištnou pohnutkou, ale vzhledem k povaze jednotlivého trestného činu to nelze absolutně vyloučit. Z důvodu větší moţnosti výchovně působit na pachatele a lépe individualizovat jeho trest tak zákon umoţňuje uloţit peněţitý trest současně s nepodmíněným trestem odnětí svobody. Důvodová zpráva k zákonu potom jako příklad takového jednání uvádí například únos dítěte a osoby stiţené zdravotní poruchou nebo svádění k pohlavnímu styku.48 Jako v praxi mnohem častěji vyuţitelné se mi jeví následující ustanovení TZ a to § 67/2b. Ten dává soudu univerzální zmocnění k uloţení peněţitého trestu, za předpokladu, ţe se jedná o přečin a současně se není nutné, vzhledem k povaze případu, uchýlit k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Peněţitý trest se tedy v této situaci dostává do obdobného postavení jako trest obecně prospěšných prací. Ve srovnání s dříve platným trestním zákoníkem potom došlo k rozšíření případů, které je moţné postihnout, protoţe dřívější úprava umoţňovala bez dalšího uloţit trest, pokud horní hranice odnětí svobody nepřesahovala tři roky, zatímco současná kategorie přečinů stanovuje hranici pěti let odnětí svobody. Dále je vhodné poukázat na to, ţe zákon hovoří pouze o nemoţnosti kombinovat tento druh trestu nikoli s odnětím svobody jako takovým, ale s nepodmíněně odloţeným trestem. Kombinace peněţitého trestu a podmíněně odloţeného trestu tedy jednoznačně přípustná je, stejně jako

47

ŠČERBA Filip. Alternativní tresty a opatření v nové právní úpravě Vyd. 2. Praha:Leges, 2014, s. 261. 48 Důvodová zpráva k zákonu č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, Digitální repozitář Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky[online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 7. 3. 2016] dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=410&CT1=0

27

kombinace peněţitého trestu a podmíněného odsouzení s dohledem.49 Pokud je trest ukládán na základě tohoto ustanovení, není podmínkou, aby trestní zákon u příslušného přečinu ve zvláštní části jeho uloţení dovoloval.

6.2. Výměra peněžitého trestu

Pokud soud dospěje k závěru, ţe pachatele trestného činu potrestá formou peněţitého trestu, je stejně jako u ostatních druhů trestů nutné stanovit jeho míru. Jelikoţ peněţitý trest je majetkovou sankcí, tak se u něj logicky bude v první řadě jednat o jeho výši. Zatímco peněţní trest jako takový existoval s mírnými obměnami v naší právní úpravě v podstatě neustále, právě výše trestu a způsob jeho výpočtu bylo tím hlavním, co bylo vţdy novelizováno a měněno. A také pokud porovnáme starou právní úpravu platnou do 31.12.2009 s novým trestním zákoníkem, který ji nahradil, zjistíme, ţe v oblasti peněţitého trestu byla právě jeho výměra a stanovení její výše tou hlavní změnou.50 Zatímco dřívější právní úpravy vyuţívaly jednoduchou metodu, která spočívala ve stanovení fixní částky, kterou byl odsouzený povinen zaplatit, nová úprava převzala metodu tzv. denních sazeb, kterou upřednostňovala odborná veřejnost a která je vyuţívána i v jiných evropských zemích. Samotná metoda denních sazeb se v českém trestním právu objevila jiţ před přijetím nového trestního zákona a to u zákona o soudnictví ve věcech mládeţe.51 V něm se ale jednalo pouze o jednu s moţností výpočtu a zákon samotný i nadále umoţňoval uloţit peněţité opatření klasickým stanovením pevné částky. Nehledě na skutečnost, ţe zákon ve vztahu k mladistvým kladl další omezení, které bylo třeba splnit a které samostatně vysvětlím v dalších částech své práce. To, ţe zákon u mládeţe připouštěl takovou formu trestu, se dá tedy spíše povaţovat za pokus nebo experiment zákonodárce, jestli se tento institut v praxi osvědčí a jestli je moţné ho implementovat i do hlavního předpisu trestního práva, čili do trestního zákoníku. 49

ŠČERBA Filip. Alternativní tresty a opatření v nové právní úpravě Vyd. 2. Praha:Leges, 2014, s. 263. 50 ŠČERBA, 2014, op. cit., s.264 51 Zákon č. 218/2003 Sb. Zákon o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe, ve znění pozdějších předpisů.

28

Jedním z předpokladů uloţeného trestu je, ţe by měl zohlednit jak provinění, kterého se pachatel dopustil na straně jedné, tak i jeho osobní, majetkové i jiné poměry na straně druhé. Co se týče osobních a majetkových poměrů, u peněţitého trestu to platí o to více, protoţe jiţ z jeho majetkové povahy je zřejmé, ţe trest ve stejné výši můţe dva pachatele omezit zcela rozdílným způsobem. A naopak pomineme-li skutečnosti, které mají svůj původ v osobě pachatele, tak by měl za stejný trestný čin následovat zásadně stejný trest. Nevýhodou, v minulosti uplatňované fixní částky bylo, ţe při jejím určení nebylo zřejmé, do jaké míry soud při jejím určení zohlednil konkrétní trestný čin a poměry pachatele. Nebylo tak jasné, zdali pachatel dostal relativně nízký trest proto, ţe to bylo odůvodněno jeho osobními poměry, nebo protoţe spáchaný prohřešek nedosahoval tak velké míry společenské nebezpečnosti. A naopak v případě vysokého trestu, zdali se jednalo o závaţnou trestnou činnost, nebo pachatel „pouze“ disponoval majetkem velké hodnoty.52 A ani soudy samotné neměly kritéria nebo pravidla pro to, do jaké míry oba faktory zohledňovat, a jak potom stanovit adekvátní výši trestu. Z těchto důvodů byl tedy v novém trestním zákoníku přijat systém denních sazeb jako jediný způsob uloţení peněţitého trestu. Uloţení trestu fixní částkou jako v minulosti uţ tedy není moţné. Systém je zaloţen na rozdělení výsledné sumy na dva díly, a to na stanovení počtu denních sazeb a na výši jedné denní sazby. Při stanovení počtu denních sazeb soud posuzuje povahu a závaţnost daného jednání. V otázce počtu denních sazeb jsou tedy podstatné pouze okolnosti spáchaného trestného činu a soud nebere do úvahy osobní a majetkové poměry pachatele. Počet denních sazeb tak odpovídá pouze celkové společenské škodlivosti daného jednání a nemá na něj nijak vliv skutečnost, zdali jej spáchala osoba nemajetná anebo naopak osoba s velkým majetkem. U výsledného trestu je tak právě počet sazeb ukazatelem toho, jakou míru společenské škodlivosti soud danému jednání přičetl. Zákon potom stanovuje minimální a maximální počet denních sazeb a to v rozpětí od 20 do 730, přičemţ toto omezení je nepřekročitelné.

52

ŠČERBA Filip. Alternativní tresty a opatření v nové právní úpravě Vyd. 2. Praha:Leges, 2014, s. 263.

29

Skutečnosti, které mají svůj původ v osobě pachatele se naopak projeví v druhé části peněţitého trestu a to při stanovování výše jedné denní sazby. Při jejím stanovení se zase naopak nebere zřetel na skutečnosti daného případu. Osobní poměry, které budou mít hlavní vliv na výši denní sazby jsou především věk, rodinný stav nebo zaměstnání. Majetkové poměry pachatele pak budou představovány celkovým stavem majetku, jeho výdělkem, ale i závazky, jako jsou dluhy, nebo zákonem stanovená vyţivovací povinnost.53 Pokud má soud v úmyslu peněţitý trest uloţit, je povinný si opatřit podklady pro to, aby mohl výši denní sazby správně určit. K tomu můţe pouţít doklady od zaměstnavatele, majetková přiznání, nebo i potvrzení České správy socialního zabezpečení, pokud se jedná o osobu v důchodu.54 Pokud soud není schopný zajistit takto poţadované dokumenty, můţe poměry pachatele určit i odhadem, nicméně se jedná o nouzové subsidiární řešení, a tento odhad musí vycházet ze získaných důkazů a posouzení všech relevantních okolností.55 Výše denní sazby je potom stejně jako počet denních sazeb zákonem limitována a to na částku od 100 Kč do 50 000 Kč. Tato hranice je stejně jako u počtu sazeb rovněţ nepřekročitelná. Celkově tak výše uloţeného trestu můţe být v rozsahu od 2 000 Kč (při nejmenším počtu a nejniţší sumě denních sazeb) do 36 500 000 Kč (naopak při maximalních hodnotách počtu a sumy). Zatímco spodní hranice tak zůstala stejná jako před platností nového trestního zákona, u jeho horní hranice došlo naopak k více jak osminásobnému nárustu z dřívějších 5 000 000 Kč. Je také vhodné si uvědomit, ţe způsob rozpočítávání do tzv. denních sazeb je pouze stanovením výpočtu výše trestu, ale pachatel je povinný trest nadále nucen zaplatit v rámci jedné platby. Moţnost plnění ve splátkách, která bude popsána později, je potom zcela nezávislou skutečností. Při ukládání trestu je potom soud povinen v rozhodnutí uvést počet a výši denní sazby, ale nikoliv celkovou výši peněţitého trestu. Přitom pro samotného pachatele trestné činnosti bude mnohdy důleţitější právě výsledná částka, kterou je povinen zaplatit a ne jakým způsobem k ní soud přišel. Povinnost uvádět ve výroku rozhodnutí i celkovou částku bych viděl jako 53

DRAŠTÍK, Antonín. Trestní zákoník: komentář. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2015., s. 549. 54 DRAŠTÍK, 2015, op. cit. 55 § 68 odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb. trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

30

jednu z moţností, jak zpřehlednit a zlepšit úpravu trestu v trestním zákoně. Zaplacená částka peněţitého trestu pak vţdy přechází do majetku státu, jak vyplývá z ustanovení § 68/7 TZ.

6.3. Změna peněžitého trestu na trest odnětí svobody a jiné tresty

Pokud je pachateli uloţen peněţitý trest, tak nepochybně existuje riziko, ţe tento trest nebude vykonán. Můţe se tak stát na základě okolností, které ovlivnil sám pachatel, stejně se tak můţe stát na základě okolností, které pachatel neměl moţnost ovlivnit. A také je moţné, ţe bude peněţitý trest vykonán pouze částečně. Pro takové případy potom právo musí obsahovat nástroje, na jejichţ základě je moţné výkon tohoto trestu zajistit, nebo minimalizovat případy, v kterých splnění trestu nebude moţné. K tomuto účelu trestní zákon obsahuje institut náhradního trestu odnětí svobody, upravený v § 69 TZ. Stanovit náhradní trest a jeho výši je soud povinen vţdy, kdyţ rozhodne o uloţení peněţitého trestu. Povinností soudu je rovněţ rozhodnout o tom, v jaké výši náhradní trest odnětí svobody uloţí. Při tomto rozhodování samozřejmě nemůţe vycházet pouze ze své vůle,

ale

je

vázán

limity,které

mu

ukládá

trestní

zákoník

a trestní řád. Prvním omezením je, ţe délka náhradního trestu můţe dosahovat délky maximálně čtyři roky. Dřívější právní úprava v tomto ohledu připouštěla náhradní trest v celkové výši nejvýše dvou let.56 Novou úpravou tedy dochází k dvojnásobnému zvýšení maximální trestní sazby, nicméně je důleţité si uvědomit, ţe s příchodem nové právní úpravy došlo také ke zvýšení maximální částky peněţitého trestu z 5 000 000 Kč na 36 500 000 Kč. Zvýšení horní hranice délky trestu tak můţeme povaţovat ještě za poměrně mírné s ohledem na to, jakou částku můţe náhradní trest zajišťovat. Od tohoto omezení se soud nemůţe odchýlit a není podstatné v jaké výši byl peněţitý trest uloţen. Dalším omezením je, ţe pokud soud současně ukládá podmíněný nebo nepodmíněný trest odnětí svobody, celková výše náhradního trestu a uloţeného trestu nesmí převyšovat horní hranici trestní sazby, kterou za takový trestný čin zákon připouští. Pokud

56

Před účinností nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.

31

tedy například pachatel spáchá trestný čin, za který zákon připouští trest odnětí svobody v délce nejvýš čtyř let a pachateli je uloţen trest ve výši dvou let, náhradní trest můţe být uloţen v maximální délce dvou let. Nicměné, i kdyţ soud rozhodne o uloţení trestu odnětí svobody na horní hranici trestní sazby, stále má moţnost vedle něj uloţit peněţitý trest. V takovém případě se ale náhradní trest neuloţí.57 Je potom otázkou, jaký by v tomto případě měl uloţený trest smysl, kdyţ by pachatel měl takřka nulovou motivaci uloţený trest splnit. Pokud ponecháme stranou zmíněná omezení (maximální výši čtyři roky a omezení horní hranice trestní sazby), je potom na úvaze soudu, v jaké výši náhradní trest uloţí. Konkrétní délka trestu by se potom samozřejmě měla odvíjet od toho, v jaké výši byl uloţený samotný peněţitý trest a čím větší částku je pachatel povinen zaplatit, tím delší trest odnětí svobody by mu měl hrozit v případě nesplacení tohoto trestu. Pokud ale pachatel neplní svou povinnost, neznamená to bez dalšího, ţe musí nutně dojít k okamţitému nástupu náhradního trestu. Zákon v trestním řádu stanoví procesní pravidla, kterými je třeba se řídit. Jako první totiţ dle ustanovení 343 TŘ. dojde v případě neplnění soudem uloţené povinnosti k nařízení vymáhání peněţitého trestu. K vymáhání trestu soud přistupuje při splnění jedné ze tří podmínek, a to: a) uplynulo patnáct dnů od doby, co byl odsouzený k plnění trestu vyzván b) uplynulo patnáct dnů od doby, co bylo odsouzenému oznámeno, ţe ztratil výhodu splátek nebo odklad trestu c) uplynula doba, na kterou byl výkon trestu odloţen. Jedinou výjimkou, kdy předseda senátu není povinen nařídit vymáhání trestu je ustanovení § 343 odst. 2 TŘ, v případě kdy by se takovým postupem soudu zmařilo splnění přiznaného nároku na náhradu škody. Ani poté, co není peněţní trest úspešně vymáhán, ale nemusí nutně nastoupit trest náhradní. Zákon totiţ k nařízení náhradního trestu vyţaduje kumulativní splnění tří podmínek obsaţených v § 344 odst. 3 TŘ. První logickou podmínkou je, ţe peněţitý trest dosud nebyl zaplacen. Druhou, ţe nebylo moţné vyuţít jiných institutů peněţitého 57

ŠČERBA Filip. Alternativní tresty a opatření v nové právní úpravě Vyd. 2. Praha:Leges, 2014, s. 269.

32

trestu, kterými se budu zabývat později, jako je upuštění od výkonu trestu, odklad, nebo přeměna na jiný aternativní trest. A třetí podmínkou je, ţe je zjevné, ţe by výkon tohoto trestu mohl být zmařen. Právě ustanovení o moţnosti zmaření výkonu bylo kritizováno jiţ v úpravě z roku 1995, coţ se ale v průběhu času dařilo částečně napravit, například přijetím nového exekučního řádu.58 Prokazování nebezpečí zmaření bylo navíc obtíţné a problematické. 59 Novela č. 152/1995 Sb., proto změnila právní úpravu tak, ţe náhradní trest odnětí svobody nastupoval ihned po neplacení peněţitého trestu.60 Současná úprava ale v tomto ohledu znamená návrat do roku 1995 a je tak pravděpodobné, ţe takové omezení při výkonu náhradního trestu budou soudy při své rozhodovací praxi vnímat negativně, protoţe alternativní tresty jsou vyuţívány většinou pouze tehdy, kdyţ jejich nerespektování vede k trestu odnětí svobody.61 Jako kladný krok lze ale hodnotit novelu zákona z roku 2012.62 Ta reagovala mimo jiné na doporučení odborné veřejnosti63 a do trestního zákoníku implementovala moţnost přeměny peněţitého trestu kromě odnětí svobody také na náhradní trest domácího vězení nebo obecně prospěšných prací. Tím mimo jiné dochází k posílení alternativních trestů, protoţe jedním z jejich účelů je bezpochyby omezit ukládání nepodmíněných trestů jako nejvyšší formy sankce v trestním právu. Tato nová úprava s sebou ovšem přinesla také některé významné problémy. Předně úprava těchto dvou náhradních trestů je v trestním zákoníku a trestním řádu velmi stručná. Chybí tak úprava bliţších zákonných instrukcí, a toho, za jakých podmínek a jakým způsobem lze tyto dva tresty provést.64

58

Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů. 59 Alternativy uvěznění (K problematice reformy trestně právních sankcí v ČR), Právní praxe, 1993, č. 2, s. 68-70. 60 ŠČERBA Filip. Alternativní tresty a opatření v nové právní úpravě Vyd. 2. Praha:Leges, 2014, s. 271. 61 ŠČERBA, 2014, op. cit., s.272. 62 Zákon č. 390/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. 63 Např. VANDUCHOVÁ Marie. Peněţitý trest – praxí nedoceněná alternativa trestu odnětí svobody. In: VANDUCHOVÁ Marie; GŘIVNA Tomáš. Pocta Otovi Novotnému k 80. narozeninám. Vyd. 1. Praha: ASPI, 2008, s. 428 – 429. 64 ŠČERBA, 2014, op. cit., s.272.

33

Pokud budeme vycházet z ustanovení § 69 odst. 2 TZ, dozvíme se pouze to, ţe přeměnit nevykonaný trest na obecně prospěšné práce nebo domácí vězení lze. Ovšem v případě nevykonaného trestu můţou nastat i jiné následky, a to konkrétně popsané vymáhání peněţitého trestu a nařízení náhradního trestu odnětí svobody. Je tedy potom otázkou, co v praxi nastane v případě nevykonání uloţeného trestu. Pokud se budeme drţet striktně textu zákona, můţeme dovodit, ţe jako první by mělo následovat vymáhání peněţitého trestu. Zákon totiţ v § 343 TŘ hovoří o tom, ţe „předseda soudu nařídí, aby peněžitý trest byl vymáhán“. Toto ustanovení lze tedy vnímat jako kogentní, a můţeme konstatovat, ţe soud má v tomto případě stanovený závazný postup jak situaci řešit. Další postup nám potom napovídá ustanovení § 344/3 TŘ. Na jeho základě soud nařídí náhradní trest odnětí svobody aţ poté, co peněţitý trest nebyl zaplacen, od výkonu není moţné upustit a není moţné postupovat podle ustanovení § 344/2 TŘ. Právě toto ustanovení potom umoţňuje přeměnu trestu na domácí vězení nebo obecně prospěšné práce. Na základě těchto ustanovení lze potom usuzovat, jakým postupem by se měl soud při svém rozhodování řídit. Jako první by měl tedy nařídit vymáhání takového trestu dle ustanovení § 343/1 TŘ. Poté by měl přistoupit k rozhodnutí o přeměně na jiný druh trestu, a pokud ani toto řešení, jakoţto nejzaţší moţnost, nepovede ke kýţenému výsledku, by měl rozhodnout o výkonu uloţeného náhradního trestu odnětí svobody.

34

7. Výkon peněžitého trestu

7.1. Možnost odkladu a plnění ve splátkách

Pokud soud uloţí peněţitý trest, je známo v jaké výši a trest se nepromění v některý z výše uvedených alternativnách trestů, nastává výkon tohoto trestu. U tohoto druhu trestu je nejefektivnějším způsobem plnění bezpochyby, kdyţ pachatel zaplatí bez zbytečného odkladu celou částku najednou. Nicméně trestní zákoník a trestní řád umoţňují i jiné splnění uloţené povinnosti, jak bude zmíněno níţe. Prvním takovým způsobem je moţnost odkladu plnění trestu. Tento institut je upraven v § 342/1 a) TŘ. O tomto odkladu rozhoduje předseda senátu, popřípadě samosoudce na ţádost odsouzeného a má moţnost povolit odklad výkonu aţ na dobu tří měsíců od okamţiku, kdy rozsudek nebo trestní příkaz nabyly právní moci. Zákon potom neumoţňuje povolit odklad na delší dobu a rovněţ neumoţňuje, aby soudce rozhodl po třech měsících o novém odkladu. Tři měsíce jsou tedy v tomto případě nejdelším moţným časovým obdobím, na které lze výkon trestu odloţit. Zákon potom pro odklad trestu stanoví dvě podmínky a to jednak, aby o ni odsouzený sám poţádal a dále aby pro jeho odklad existovaly důleţité důvody.65 Těmi potom můţou být například momentální finanční situace odsouzeného, existence dalších pohledávek vůči jiným osobám, nebo např. nárok poškozeného.66 Další moţností pro odsouzeného, jak trest splnit, je jeho plnění ve splátkách a nikoliv najednou. Jak uţ bylo řečeno, skutečnost, ţe je dle nové právní úpravy ukládán peněţitý trest ve formě denních sazeb a stanovení její výše, nemá vliv na to, zdali je trest plněn najednou nebo po částech, protoţe se jedná

65

JELÍNEK Jiří a kol. Trestní zákon a trestní řád: s poznámkami a judikaturou Vyd. 26. Praha:Linde, 2008, s. 1130. 66 ŠČERBA Filip. Alternativní tresty a opatření v nové právní úpravě Vyd. 2. Praha:Leges, 2014, s. 277.

35

o dva rozdílné instituty. Moţnost odsouzeného plnit ve splátkách vychází stejně jako moţnost odkladu z ustanovení § 342 TŘ, v tomto případě konkrétně z odstavce 1 písm. b), a dále je upravena v TZ v rámci § 68/5. Společné s moţností odkladu výkonu trestu má moţnost plnění ve splátkách to, ţe k jeho vyuţití je také nutné, aby o něj odsouzený poţádal a dále existence důleţitých důvodů k jeho přiznání. Z textu zákona potom vyplývá, ţe se kromě skutečností, které jsem zmínil u odkladu výkonu trestu, můţe jednat také o skutečnost, ţe je vzhledem k osobním a majetkovým poměrům pachatele zřejmé, ţe peněţitý trest nezaplatí ihned.67 Pokud potom porovnáme úpravu v TZ a v TŘ, zjistíme, ţe povolit splátky je předseda soudu nebo samosoudce oprávněn pouze v měsíčních intervalech, a na dobu nejdéle jednoho roku od právní moci rozsudku. Celkem je tedy zřejmé, ţe v nejlepším případě bude mít odsouzený moţnost, splnit celý trest ve dvanácti dílčích splátkách. Společné odkladu a plnění ve splátkách je potom to, ţe pokud pominou důvody, pro které byly pachateli přiznány, má předseda soudu moţnost tuto výhodu odsouzenému odebrat. V případě splátek ji má potom i v případě, kdyţ je odsouzený bez závaţného důvodu nedodrţuje.

7.2. Možnosti zajištění výkonu peněžitého trestu

Předchozí část se věnovala spíše nástrojům, jejichţ účelem bylo vyjít vstříc pachateli a umoţnit mu splnit trest tak, aby nebyl omezen nebo postiţen více, neţ by mělo být účelem trestního řízení. Účelem dalšího popisovaného institutu je naproti tomu zajistit, ţe pachatel svůj trest splní, a to i za cenu, ţe by ho to mohlo omezit. Jako další se totiţ budu věnovat poměrně novému ustanovení §344a a 344b TZ. Toto ustanovení upravuje postup při zajišťování výkonu peněţitého trestu a jeho účelem je tedy, jak bylo řečeno, zajistit vydobytnost uloţeného trestu. Pouţije se ho v situaci, kdy je obviněný stíhán pro trestný čin a

67

§ 68 odst. 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

36

vzhledem k osobě obviněného, jeho majetkovým poměrům a povaze a závaţnosti trestného činu, se dá v případě jeho odsouzení očekávat uloţení peněţitého trestu. Lze tedy říci, ţe se jedná o určitou formu předběţného opatření, jehoţ účelem je zajistit, ţe se obviněný nebude účelově zbavovat svého majetku a finančních prostředků, za účelem zmaření později uloţeného trestu. O tomto omezení rozhoduje státní zástupce nebo soudce, v závislosti na tom, zdali je věc ještě ve fázi přípravného řízení nebo ne. Státní zástupce nebo soudce potom také rozhodují o tom, která část majetku odsouzeného bude slouţit k zajištění výkonu trestu. Hlavní důvod zajištění majetku potom můţeme nalézt v § 343/2 TŘ a to pouţít takový majetek na úhradu vymáhaného trestu. Délka uloţeného zajištění majetku je potom omezena tím, zdali přetrvávají důvody, pro který byl majetek zajištěn. Pokud totiţ tyto důvody pominou, je povinností státního zástupce nebo soudce toto omezení zrušit, nebo zúţit jeho rozsah na odpovídající úrověň, jinak by byl totiţ vlastník takto zajištěných finančních prostřerdků bez zákonného důvodu omezen v jejich uţívání. Pokud je poté pachatel za trestný čin skutečně odsouzen a je mu uloţen peněţitý trest, má poté v zásadě dvě moţnosti. Jednou z nich je dobrovolně splnit uloţenou povinnost a trest zaplatit, na základě čehoţ soud omezení majetku zruší a odsouzený s ním můţe opět volně disponovat. Druhou moţností je potom, ţe odsouzený i přes výzvu soudu k zaplacení svou povinnost neplní ani poté, co byl k němu vyzván. Pokud je potom v takovém případě nařízeno vymáhání takto uloţeného trestu, tak se k jeho úhradě přednostně pouţije majetek odsouzeného, který byl právě pro tento účel zajištěn.68 Moţnost obviněného disponovat se zajištěným majetkem nicméně není omezena úplně, ale je mu ponechána moţnost se zajištěným majetkem omezeně disponovat. Taková dispozice se zajištěným majetkem je ale moţná pouze na ţádost obviněného a z důleţitých důvodů. O tom, zdali takové ţádosti potom bude vyhověno, poté rozhoduje státní zástupce nebo soud, opět v závislosti na tom, v jaké fázi se řízení s obviněným nachází. 68

§ 343 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů.

37

Jako další prvek, který by měl zajistit obviněnému, ţe nebude na svém majetku omezen víc, neţ je nezbytně nutné, bychom potom mohli označit právo pachatele navrhnout zrušení nebo úpravu nařízeného zajištění. O takové zmírnění nařízeného zajištění má obviněný právo kdykoliv poţádat a soud nebo státní zástupce o něm potom bez zbytečného prodlení rozhodnou. Za určitou formu ochrany státní moci před libovůli podezřelého potom můţeme povaţovat skutečnost, ţe pokud je ţádost obviněného zamítnuta, lze další ţádost podat aţ po uplynutí třiceti dnů od právní moci zamítnutí. Pokud se však vyskytnou nové důvody, ospravedlňující podání nové ţádosti, můţe tak obviněný učinit i před uplynutím stanovené lhůty. Dále má potom obviněný moţnost podat proti rozhodnutí o zajištění stíţnost, jakoţ i moţnost podat ji proti dalším rozhodnutím, které se zajištění majetku týkají.69

7.3. Zahlazení odsouzení a upuštění od výkonu trestu

Dalším tématem, kterému bych se chtěl v průběhu práce věnovat, je co se děje s osobou odsouzeného poté, co byl z jeho strany uloţený trest zdárně vykonán. Jednou z moţností toho, co bude v takovém případě následovat je institut tzv. zahlazení odsouzení, který je upraven v § 69 odst. 4 TZ. Jiţ z jeho textu je zřejmé, ţe je určen pro případy, kdy byl peněţitý trest pachateli uloţen za přečin spáchaný z nedbalosti. Pokud poté dojde k zákonem předpokládané situaci, ţe pachatel spáchal nedbalostní trestný čin, byl za něj odsouzen k peněţitému trestu a takový trest řádně vykonal, hledí se potom na něj jako by nebyl odsouzen. Naproti tomu, pokud byl pachatel odsouzen nikoliv za nedbalostní trestný čin, ale za úmyslný, potom k takovému automatickému zahlazení odsouzení nedochází. Tuto konstrukci zákonodárce zvolil proto, ţe jak jiţ bylo v průběhu práce řečeno, lze peněţitý trest uloţit i za velmi závaţné delikty a takovéto zahlazení odsouzení by proto nebylo příliš vhodné. Naproti tomu lze peněţitý trest uloţit i za méně závaţné trestné činy a právě pro tyto případy zákon takovou formu automatického zahlazení obsahuje. Zajímavé je potom porovnání s úpravou

69

§ 344a odst. 2 a § 344b odst. 4 zákona č. 141/1961 sb. trestní řád, ve znění pozdějších předpisů.

38

trestu obecně prospěšných prací. Tento druh trestu také upravuje institut zahlazení odsouzení, ale na rozdíl od peněţitého trestu jiţ nerozlišuje za jakou formu trestné činnosti byly obecně prospěšné práce uloţeny. K zahlazení odsouzení potom stačí, kdyţ byl trest obecně prospěšných prací ze strany pachatele vykonán nebo bylo od zbytku takového trestu pravomocně upuštěno. Skutečnost, ţe u peněţitého trestu byl pachatel odsouzen za úmyslný a nikoliv nedbalostní čin, potom ale pachateli nijak nebrání v tom, aby po uplynutí jednoho roku sám poţádal o zahlazení odsouzení a aby se na něj opět pohlíţelo jako na osobu netrestanou.70 Dalším významným prvkem je potom moţnost upuštění od výkonu peněţitého trestu. Jak bylo řečeno na začátku práce, uloţení trestu můţe negativně ovlivnit nejen osobu odsouzeného, ale negativně ovlivnit i ţivot jiných osob, zejména osob, které s odsouzeným ţily ve společné domácnosti, nebo s ním jsou v rodinném vztahu. U peněţitého trestu je potom hrozba takového negativního ovlivnění o to větší. Proto, pokud je peněţitý trest uloţen a jeho výkonem by byla ohroţena výchova nebo výţiva osob, o které je odsouzený povinen pečovat, upustí soud od výkonu takového trestu. A stejně tak soud od výkonu trestu upustí, pokud jej pachatel dlouhodobě neplní z důvodů, které nebyly závislé na jeho vůli.71 Upuštění od uloţeného trestu se potom můţe týkat jak jeho nezaplacené části, tak i trestu jako celku. O upuštění je potom oprávněn neveřejně rozhodovat soudce nebo senát, který ve věci rozhodoval v prvním stupni.72

70

Epravo.cz. Zahlazení odsouzení[online]. epravo.cz, 2001 [cit. 13. 3. 2016] Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/zahlazeni-odsouzeni-9447.html 71 § 344a odst. 1 zákona č. 141/1961 sb. trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. 72 JELÍNEK Jiří a kol. Trestní zákon a trestní řád: s poznámkami a judikaturou Vyd. 26. Praha:Linde, 2008, s. 1132.

39

8. Specifika peněžitého opatření u mladistvých V další části práce bych se chtěl věnovat odlišnostem, které obsahuje úprava peněţitého trestu, pokud není ukládán dospělým pachatelům, ale je uloţen mladistvým pachatelům trestné činnosti. Rozumová a mravní vyspělost u mladistvých pachatelů je ve většině případu na zcela jiné úrovni neţ u dospělých, a to je jeden z důvodů, který ospravedlňuje odlišný přístup k jejich trestné činnosti. U mladistvých je při trestání jejich provinění kladen mnohem větší důraz na jejich výchovu a na následnou moţnost jejich převýchovy. Z toho důvodu metody jejich trestání obsahují řadu odlišností od obecné trestní úpravy a peněţitý trest v tomto ohledu není vyjímkou. Základním právním předpisem, který upravuje trestání a trestnou činnost mládeţe je zákon o soudnictví ve věcech mládeţe73 a především z jeho ustanovení můţeme při hledání rozdílu mezi uloţením peněţitého trestu mladistvým a dospělým vycházet. Peněţitý trest je mladistvým pachatelům ukládán jako jeden z druhů trestních opatření dle § 24/1 zák. mládeţe. V zásadě se pro jeho uloţení pouţijí podmínky a úprava, která je obsaţena v trestním zákoně, nicměné s několika odlišnostmi, mezi které patří i základní otázky jeho uloţení a to za jakých podmínek a v jaké výši ho lze uloţit. Pokud se budeme věnovat otázce, kdy je vůbec moţné se k uloţení peněţitého opatření uchýlit, můţeme z velké části vycházet z podmínek trestního zákona, protoţe ty platí stejně i v případě, ţe je takový trest ukládán mladistvému. Ve vztahu k mladistvému však zákon ukládá dodatečné splnění jedné ze dvou podmínek obsaţených v § 27/1 zák. mládeţe a to: a) aby byl mladistvý v době uloţení takového opatření výdělečně činný nebo, b) aby uloţení takového druhu opatření umoţňovaly majetkové poměry mladistvého.

73

Zákon č. 218/2003 Sb. o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţ, ve znění pozdějších předpisů., dále jen zák. mládeţe

40

V případě první podmínky, čili toho, aby byl mladistvý výdělečně činný, musí být příjem mladistvého dostatečně velký na to, aby postačoval k úhradě vyměřeného trestu. V případě druhém, čili posuzování majetkových poměrů mladistvého, musí mladistvý disponovat dostatečným majetkem, specificky pak musí být dostatečná výše jeho disponibilního majetku. Uloţit peněţité opatření mladistvému je tedy moţné, pokud je schopný uhradit vyměřenou částku z prostředků, s nimiţ můţe samostatně nakládat.74 Jelikoţ mladiství mají jenom částečnou způsobilost k právním úkonům, které jsou přiměřené jejich rozumové a mravní vyspělosti, je zřejmé, ţe před nabytím zletilosti mohou samostatně nakládat jen s malou částí svých finančních prostředků. Tyto částky se potom mohou měnit i v závislosti na tom, jaký je věk mladistvého a jeho zmíněná psychická vyspělost. Proto, pokud by například mladistvý byl oficiálním vlastníkem nějaké nemovitosti a měl moţnost případné peněţité opatření uhradit z jejího prodeje, by soud k uloţení opatření nepřistoupil. Disponování s nemovitostmi by totiţ bylo nad rámec jeho oprávnění nakládat se svým majetkem a v praxi by to tak v podstatě vylučovalo moţnost uloţení takového opatření. Ukládání peněţitého opatření mladistvým tak přichází v úvahu především u těch, kteří splňují první zmíněnou podmínku a to ţe jsou v době jeho uloţení sami výdělečně činní. Dále co se týče náhradního trestu odnětí svobody, ten můţe být uloţen mladistvým pachatelům pouze do výše jednoho roku, přičemţ celková výše náhradního trestu nesmí s uloţeným trestem odnětí svobody (za předpokladu, ţe je uloţen) převyšovat horní hranici trestní sazby pro mladistvé. Ve vztahu k moţné výši peněţitého opatření u mladistvých dochází také k odlišnostem oproti obecné úpravě v trestním zákoníku. Zákon stanovuje stejně jako v trestním zákoníku jako způsob určení výše trestu metodu tzv. denních sazeb. Počet denních sazeb, které můţou být mladistvému uloţeny je od 10 do 365. Jak dolní, tak horní hranice je tedy u mladistvých poloviční oproti trestu uloţenému dospělému pachateli. Co se potom týká výše jednotlivé denní sazby, tak ta můţe být uloţena v částce od 100 do 5 000,- Kč. Spodní hranice je 74

ŠÁMAL Pavel a kol. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže: komentář C.H.Beck, 2007, s. 356.

Vyd. 2. Praha:

41

tedy stejná jako v trestním zákoníku, zatímco horní hranice je potom v porovnání s ním 10x menší. V celkovém součtu lze potom mladistvému uloţit peněţité opatření ve výši od 1 000,- Kč aţ do částky 1 825 000,- Kč. Další odlišností je zvláštní moţnost přeměny peněţitého opatření na jinou činnost, jak je blíţe vysvětleno v § 27 odst. 5 zák. mládeţe. Soud má na jeho základě moţnost, po vyjádření odsouzeného, přeměnit buď celý trest, nebo jeho nevykonaný zbytek, na povinnost mladistvého, vykonat obecně prospěšnou činnost pod dohledem probačního úředníka a nebo na společensky prospěšnou činnost v rámci výchovné povinnosti. Jedná se tak o specifický způsob upuštění od výkonu trestu, kdy jej soud nahrazuje některým z uvedených výchovných opatření.75 Co je velký rozdíl oproti úpravě trestu u dospělých pachatelů, je samostatný druh trestního opatření a to podmíněný odklad výkonu peněţitého opatření. Na rozdíl od dospělých pachatelů, kterým lze podmíněně odloţit výkon trestu odnětí svobody, lze tak mladistvým pachatelům podmíněně odloţit nejen trest odnětí svobody, ale také uloţené peněţité opatření. K tomu, aby mohl soud k takovému podmíněnému odkladu přistoupit je potom nutné splnění jedné ze dvou podmínek v § 28 ods. 1. zák. mládeţe. Těmi jsou: a) jestliţe má soud za to, ţe vzhledem k osobě mladistvého, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu ţivotu a prostředí, ve kterém ţije a pracuje, a k okolnostem případu má důvodně za to, ţe účelu trestního opatření bude dosaţeno i bez jeho výkonu a nebo b) soud přijme záruku za nápravu mladistvého a vzhledem k výchovnému vlivu toho, kdo záruku nabídl, má důvodně za to, ţe účelu trestního opatření bude dosaţeno i bez jeho výkonu. V případě, ţe potom soud uloţený trest z výše uvedených důvodů podmíněně odloţí, musí také stanovit zkušební dobu pro mladistvého, která můţe být aţ tři roky. Dolní hranice takové zkušební doby stanovena není, nicméně soud 75

ŠČERBA Filip. Alternativní tresty a opatření v nové právní úpravě Vyd. 2. Praha:Leges, 2014, s. 281.

42

by měl při stanovování její délky určit takovou délku, aby během ní bylo moţné určit, ţe se mladistvý osvědčil a ţe tak byl naplněn účel trestního řízení. Jak bylo v průběhu práce zmíněno, můţe peněţitý trest plnit formu jakéhosi univerzálního trestu a lze ho ukládat jak samostatně, tak ve spojení s jinými druhy trestů. Pokud je potom mladistvému uloţeno peněţité opatření a společně s ním i jiné trestní opatření, v zásadě platí, ţe se odloţení peněţitého opatření nedotýká ostatních uloţených trestů. Soudu nicméně nic nebrání v tom, aby v rozsudku rozhodl o podmíněném odkladu i dalších opatření, která by byla současně s peněţitým opatřením ukládána. Dále pokud mladistvý poruší podmínky, za kterých mu bylo peněţité opatření uloţeno, neznamená to bez dalšího, ţe musí k takovému trestu dojít, protoţe soud můţe i v takovém případě rozhodnout o přeměně peněţitého opatření na obecně prospěšnou nebo společensky prospěšnou činnost, jak je stanoveno v § 27 odst. 5 zák. mládeţe.76 Dále co se týká případného zahlazení odsouzení pro pachatele, kterému bylo takové opatření uloţeno, je zde rozdíl v tom, ţe u mladistvých dochází k zahlazení odsouzení, kdyţ uloţené opatření vykoná, nebo je od jeho zbytku či výkonu pravomocně upuštěno a to bez ohledu na to, za jaký čin jim bylo takové opatření uloţeno. Naproti tomu u dospělých pachatelů k takovému zahlazení dochází pouze pokud jsou odsouzeni za přečin spáchaný z nedbalosti a nikoliv za úmyslné činy. Pokud budu hodnotit celkovou úpravu peněţitého opatření u mladistvých ve vztahu k dospělým pachatelům, tak si myslím, ţe se dá říct, ţe obsahuje vesměs logické rozdíly, především co se týče výše trestu a podmínek za kterých ho lze uloţit, naproti tomu především institut podmíněného odloţení peněţitého opatření je rozhodně jedním z druhů trestů, které bych si dokázal představit i v trestním zákoníku a de lege ferenda by tak právě toto mohl být jeden z druhů trestů, které by bylo vhodné do trestního zákoníku zakotvit.

76

JELÍNEK Jiří; MELICHAROVÁ Dita. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže: s poznámkami a judikaturou Vyd. 1. Praha: Linde, 2004, s. 55.

43

9. Specifika peněžitého trestu u právnických osob Poslední část práce před tím, neţ přistoupím ke komparaci se zahraničními úpravami, bych chtěl věnovat odlišnostem právní úpravy ve vztahu k trestu ukládanému právnickým osobám. Trestní odpovědnost právnických osob je upravena poměrně nově ve stejnojmenném zákoně77 a stejně jako v předcházející kapitole o peněţitém trestu u mládeţe i tato nová úprava obsahuje řadu odlišností oproti trestnímu zákoníku. V otázce trestání tento zákon obsahuje svůj vlastní taxativní výčet moţných trestů. To vychází jednak ze skutečnosti, ţe některé tresty nelze právnické osobě uloţit uţ z jejich podstaty (jako např. trest odnětí svobody nebo domácí vězení) a také z toho, ţe se mění i účel, jaký by trestní řízení mělo ve vztahu k právnické osobě sledovat. Lze si totiţ těţko například představit, ţe účelem trestního řízení s právnickou osobou je snaha vychovat právnickou osobu k tomu, aby vedla řádný ţivot.78 Pokud potom budeme vycházet z pořadí trestů v zákoně, můţeme říci, ţe peněţitý trest je třetím nejpřísnějším trestem, jaký zákon o PO zná. Nejpřísnějším trestem je potom trest zrušení právnické osoby a druhým v pořadí trest propadnutí majetku. Peněţitý trest by potom měl tvořit jakýsi univerzální a nejvíce pouţívaný trest, čemuţ i sám zákonodárce napomáhá tím, jaké podmínky pro jeho uloţení stanovuje, jak bude popsáno dále.79 Pro přehlednost práce se budu jako první věnovat opět podmínkám, za kterých je moţno k takovému trestu přistoupit a tomu, v jaké výši je ho moţné uloţit a jako další teprve jiným odlišnostem v právních úpravách. Podmínky, za kterých je moţné peněţitý trest právnické osobě uloţit zákon upravuje především v § 18 odst. 1 zákon o PO. Jedná se spíše o pouze jednu podmínku, a to, ţe „soud odsuzuje právnickou osobu za úmyslný trestný čin

77

Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o PO 78 JELÍNEK Jiří; HERCZEG Jiří. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob: komentář s judikaturou Vyd. 2. Praha: Leges, 2013, s. 109. 79 FENYK Jaroslav; SMEJKAL Ladislav. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim: komentář Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, s. 76.

44

nebo trestný čin spáchaný z nedbalosti“. Oproti úpravě trestního zákoníku se tak nevyţaduje snaha právnické osoby o nemajetkový prospěch, jako je tomu například

u

trestu

propadnutí

majetku

právnické

osoby

upraveného

v § 17 odst. 1 zákon o PO. Jelikoţ trestní zákoník rozlišuje dvě formy zavinění, a to úmysl a nedbalost, je zřejmé, ţe tato podmínka by měla být splněna vţdy a uloţení peněţitého trestu právnické osobě by nemělo nic bránit, coţ zřetelně ukazuje jeho funkci univerzálního trestu pro právnické osoby. Jistým omezením potom můţe být ustanovení o tom, ţe uloţení takového trestu nesmí být na újmu práv poškozeného, obsaţené stejně jako hlavní část úpravy v § 18 odst. 1 zákona o PO. Jedná se tak o konkrétní projev obecné úpravy z ustanovení § 14 odst. 3 zákona o PO, podle které soud přihlédne při ukládání trestu k právem chráněných zájmům poškozených. Vyjadřuje se tím tedy souvislost mezi výroky o vině a o případné náhradě škody v trestním rozsudku. Pokud by totiţ soud uloţil právnické osobě trest bez přihlédnutí k takovým zájmům, mohlo by potom takové rozhodnutí ztíţit, nebo dokonce znemoţnit uspokojení práv osoby, která byla takovým činem poškozena.80 Co se potom týče dalších dílčích věcí, můţeme říct, ţe úprava právnických osob do značné míry kopíruje úpravu z trestního zákoníku. Toto se týká například moţnosti plnění ve splátkách, odloţení vykonatelnosti peněţitého trestu, nebo ustanovení o tom, ţe se peněţitý trest neuloţí, pokud by bylo zřejmé, ţe je nedobytný. Tato podobnost je zřejmá i s ohledem na poměrně strohou úpravu trestu v zákoně a na ustanovení § 1 odst. 2 zákona o PO, kdy pokud není stanoveno jinak a povaha věci to nevylučuje, postupuje se podle trestního zákoníku, respektive trestního řádu. Úprava právnických osob tedy trestní zákoník nekopíruje, jako na něj spíše odkazuje. Ke spojení ustanovení obecného zákona a úpravy zákona o PO potom dochází v otázce případné moţné výše uloţeného trestu. V této oblasti zákon dodrţuje postup zavedený v trestním zákoníku a v zák. mládeţe a k určení výše uloţeného trestu tak stejně jako zbývající dva předpisy pouţívá metodu tzv. denních sazeb.81 Celková výše uloţeného trestu se tak skládá ze dvou částí,

80

JELÍNEK Jiří; HERCZEG Jiří. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob: komentář s judikaturou Vyd. 2. Praha: Leges, 2013, s. 137. 81 JELÍNEK; HERCZEG, 2013, op. cit., s. 250.

45

a to počtu uloţených denních sazeb a z výše jedné takové sazby. V tomto ohledu nejsou rozdíly oproti ostatním zmíněným předpisům. Minimální a maximální počet denních sazeb bychom ale v zákoně o PO hledali marně. Ten totiţ počet denních sazeb nijak neupravuje a jelikoţ musí být soud při svém rozhodování limitován v počtu denních sazeb v duchu zásady nulla poena sine lege, pouţije se podpůrně § 68 odst. 1 TZ, dle kterého činí počet denních sazeb nejméně 20 a nejvíce 730.82 V tomto ohledu tedy nedochází k odlišnostem ve vztahu k trestnímu zákoníku. Odlišná je naproti tomu výše jednotlivé denní sazby, která je jiţ v zákona o PO samostatně upravena a která činí nejméně 1 000,- Kč a nejvíce pak 2 000 000,- Kč. Porovnáním s úpravou trestního zákoníku, kde je výše stanovena v rozpětí od 100,- Kč do 50 000,- Kč, je tak zřejmé, ţe především u horní hranice dochází k výraznému nárůstu denní sazby. Myslím si, ţe toto navýšení horní hranice je celkem pochopitelné, pokud vezmeme do úvahy, ţe právnické osoby ve většině případů disponují mnohem větším majetkem, neţ fyzické osoby a právě výše jednotlivé denní sazby by se měla určovat se zřetelem k majetkové a osobní situaci pachatele. Jednoduchým vynásobením jednotlivých částek se potom dostaneme k celkové výši peněţitého trestu, která tedy můţe pro právnickou osobu dosahovat částky od 20 000,- Kč, při minimálních hodnotách počtu a výše denních sazeb, aţ po těţko uvěřitelnou částku 1 460 000 000,- Kč. Pokud bychom chtěli navrhnout zlepšení stávající úpravy, tak by to ze strany zákonodárce bylo určitě zakotvení počtu denních sazeb přímo do zákona o PO, aby nebylo nutné jeho výši sloţitě vyvozovat z jednotlivých ustanovení trestního zákona a zákona o PO. Pokud se týká samotných okolností, na základě kterých soud výši denní sazby stanoví, dá se říct, ţe jsou z velké části podobné úpravě v trestním zákoně. Soud pak při posuzování stejně jako u dospělých pachatelů vychází z celkové ekonomické situace právnické osoby, coţ nemusí být pouze aktuální zůstatek.

82

FENYK Jaroslav; SMEJKAL Ladislav. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim: komentář Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, s. 77.

46

Můţe se totiţ jednat také o výši základního kapitálu, existenci pohledávek a závazků, popřípadě termíny splatnosti jednotlivých závazků.83 V rámci poměrů pachatele je ale potřeba také hodnotit i jiné skutečnosti, jako je účel, za jakým byla právnická osoba ustanovena, popřípadě za jakým podnikatelským účelem. A v neposlední řadě musí soud i zvaţovat obchodní situaci dané firmy, zdali se jedná o zaměstnavatele s mnoha zaměstnanci, nebo se nejedná například o majoritního zaměstnavatele v oblasti, nebo o právnickou osobu, která má velké mnoţství klientů, věřitelů nebo zákazníku. A stejně tak se můţe jednat pouze o prázdnou schránku, která není ničím jiným neţ pouhým záznamem v obchodním rejstříku. Především u první zmíněné právnické osoby by totiţ uloţený peněţitý trest mohl zasáhnout i řadu dalších subjektů, zpravidla nevinných občanů nebo zaměstnanců.84 Pokud potom není v moci soudu takové údaje v dostatečné míře zajistit, je moţné pouţít podpůrně trestní zákoník a ekonomickou a majetkovou situaci PO potom určit odhadem. Dále musí soud při ukládání peněţitého trestu vzít do úvahy skutečnost, ţe tento druh trestu nelze kombinovat s trestem propadnutí majetku, coţ má stejné opodstatnění, jako v úpravě trestního zákoníku a to, ţe oba dva druhy trestu míří na majetkovou podstatu obviněného. Pokud dále vezmeme do úvahy, ţe jedním z moţných trestů, které můţe soud PO za její trestnou činnost uloţit, je i trest zrušení právnické osoby, neměla by celková výše trestu být taková, aby byla pro právnickou osobu likvidační. Tímto způsobem by totiţ soud oficiálně ukládal „pouze“ peněţitý trest, který by ale v konečném důsledku měl stejné následky, jako pro právnické osoby nejpřísnější trest zrušení právnické osoby. Nakonec bych se chtěl věnovat odlišnostem v zahlazení odsouzení v případě fyzických osob a právnických osob. Tuto problematiku upravuje zákon o PO také samostatně v § 24 a 27 a proto se nepouţije obecná úprava z trestního

83

JELÍNEK Jiří; HERCZEG Jiří. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob: komentář s judikaturou Vyd. 2. Praha: Leges, 2013, s. 139. 84 KLOUČEK Zděnek; TOPINKA Petr, Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob z pohledu jeho sociálních souvislostí, Trestněprávní revue. roč. 2011, č. 10, s. 296.

47

zákoníku. Zákon potom nerozlišuje za jakých okolností k odsouzení došlo, jako je tomu například u odsouzení za nedbalostní přečiny u fyzických osob, ale rozhodující je v případě peněţitého trestu pouze počet denních sazeb, který byl právnické osobě uloţen. Navázanost na počet denních sazeb pak koresponduje s tím, ţe jejich počet je určován v závislosti na závaţnosti spáchaného činu a doba, po které dochází k zahlazení odsouzení, je tedy úměrná tomu, jak závaţná trestná činnost by měla být zahlazena. Zákon poté konkrétně stanovuje tři délky zahlazovací lhůty a to: a) 30 let, pokud byl PO uloţen peněţitý trest v rozsahu nejméně 560 denních sazeb b) 20 let, pokud byl PO uloţen peněţitý trest v rozsahu nejméně 380 denních sazeb c) 10 let, pokud byl PO uloţen peněţitý trest v rozsahu nejméně 200 denních sazeb. Toto navázání na počet denních sazeb je potom výrazem toho, ţe u fyzických osob je promlčecí doba navázána především na délku moţného trestu odnětí svobody, coţ je trest, který PO logicky není moţné uloţit. Proto je potom konkrétní doba promlčení u PO navázána na počet denních sazeb. Doba, po které dochází k zahlazení odsouzení je potom totoţná s takto stanovenou promlčecí lhůtou.85

85

FENYK Jaroslav; SMEJKAL Ladislav. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim: komentář Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, s. 87.

48

10. Exkurs do právní úpravy vybraných států 10.1. Právní úprava peněžitého trestu na Slovensku

V této části práce bych se chtěl věnovat porovnání jednotlivých právních úprav ze sousedních států, konkrétně se Slovenskou republikou a následně s Rakouskou republikou, protoţe si myslím, ţe s těmito zeměmi máme nejvíce společného, a proto by právě porovnání s nimi mělo být pro účely práce co nejpřínosnější. Jako první z těchto dvou zemí se budu věnovat úpravě peněţitého trestu na Slovensku. S ním jsme, jak je nám známo, sdíleli společnou republiku aţ do rozpadu federace 1. ledna 1993. A i proto jsou naše právní úpravy v mnoha ohledech stejné nebo podobné a úprava peněţitého trestu a trestního práva, jako celku nebude vyjímkou. Nicméně od rozdělení Československa uběhla jiţ dostatečně dlouhá doba na to, aby se v jednotlivých právních úpravách vyskytly rozdíly a odlišnosti, které budou tématem této podkapitoly. Systematika slovenského trestního práva je obdobná jako česká, kdy stěţejní předpis hmotného práva tvoří trestný zákon86 a základ práva procesního potom trestný poriadok.87 Jako první se budeme opět věnovat otázkám toho, za jakých podmínek a v jaké výši lze peněţitý trest uloţit. Odpověď na první otázku nalezneme v § 56 odst. 1,2 STZ. Z jeho analýzy potom zjistíme, ţe slovenské právo zná dva případy, za které je pachateli moţno uloţit peněţitý trest a to: a) pokud pachatel spáchal úmyslný trestný čin, kterým získal nebo se snaţil získat majetkový prospěch b) pachatel spáchal přečin, a vzhledem na povahu spáchaného činu a moţnost nápravy pachatele soud současně neukládá trest odnětí svobody 86

SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Zákon č. 300/2005 Z.z., Trestný zákon, ve znění pozdějších předpisů., dále jen STZ 87 SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Zákon č. 301/2005 Z.z., Trestný poriadok, ve znění pozdějších předpisů.

49

Uţ v tomto ustanovení tedy můţeme najít první odlišnosti ve srovnání s českou úpravou. První moţnost, čili, ţe peněţitý trest lze uloţit, pokud byl cílem pachatele majetkový prospěch, je shodný s českou úpravou. A stejně jako v české úpravě, je projevem toho, ţe peněţitý trest je ideálním druhem trestu, na jehoţ základě lze pachateli odčerpat nezákonně nabyté prostředky, nebo uloţeným trestem postihnout jeho majetkovou podstatu, coţ je vhodný způsob jak potrestat takovou trestnou činnost. Ani druhý případ, čili moţnost uloţit ho pachateli za přečin, pokud to ospravedlňují okolnosti případu a současně soud neukládá trest odnětí svobody, není našemu právu cizí. Rozdíl je ale ve skutečnosti, ţe zatímco v českém prostředí

je

limitujícím

faktorem

nepodmíněný

trest

odnětí

svobody,

ve slovenském právu se potom hovoří o tom, ţe ho nelze uloţit v kombinaci s trestem odnětí svobody jako takovým. Zatímco u nás lze tedy uloţit pachateli peněţitý trest a současně s ním i podmíněný trest odnětí svobody, u našich sousedů by toto moţné nebylo. Jedinou vyjímkou by potom byl případ, ţe by soud peněţitý trest ukládal na základě první podmínky, čili kvůli majetkovému pozadí případu. Na rozdíl od české potom slovenská úprava nezná moţnost, uloţit peněţitý trest, pokud to zákon u jednotlivé skutkové podstaty připouští. Toto má svou podstatu v jiné systematice slovenského zákona, kdy jediným trestem, který zákon u jednotlivých trestných činu stanovuje, je trest odnětí svobody v určité minimální a maximální výši. Moţnosti, za jakých je potom moţné uloţit jiný trest jsou pak upraveny v obecné části zákona. Toto má v konečném důsledku vliv na to, ţe dochází k omezení funkce peněţitého trestu jako alternativního trestu, jehoţ účelem by mělo být pokud moţno omezovat ukládání trestů odnětí svobody. Pokud pouţijeme jako modelový případ např. trestný čin ohroţení pod vlivem návykové látky,88 podle českého práva je za něj moţné uloţit peněţitý trest a současně s ním trest odnětí svobody a to i ve formě nepodmíněného odsouzení. Podle slovenského práva něco takového nicméně není moţné, protoţe by se v daném případě jednalo o situaci, kdy soud ukládá trest odnětí svobody ( přičemţ 88

V českém právu upraven v § 274 trestního zákona, ve slovenském potom v § 289 trestného zákona.

50

by bylo nepodstatné, zdali podmíněný nebo nedpomíněný) a zároveň by to nebyl trestný čin v rámci něhoţ se pachatel pokoušel nebo získal majetkový prospěch.89 Myslím si tedy, ţe můţeme konstatovat, ţe v otázce moţností ukládání peněţitého trestu, je na tom lépe naše právní úprava, protoţe umoţňuje takový trest uloţit v širší mnoţině případů a peněţitý trest tak můţe lépe plnit svou funkci alternativního trestu. Naopak povaţuji za dokonalejší slovenskou úpravu v otázce zohlednění zájmů

osob

poškozených

trestným

činem,

především

díky ustanovení

§ 56 odst. 5 STZ. Toto ustanovení totiţ soudu zakazuje uloţit peněţitý trest, pokud by se jím zmařila moţnost náhrady škody, způsobené takovým trestným činem. Pokud budeme hledat podobné ustanovení v českém trestním zákoně, budeme tak činit zbytečně. Česká úprava tak činí nedostatečně aţ v rámci procesu vymáhání peněţitého trestu,90 zatímco slovenská tuto problematiku řeší uţ ve chvíli, kdy soud teprve zvaţuje moţnost peněţitý trest uloţit. V tomto ohledu bychom se tedy mohli zase naopak my inspirovat u našich východních sousedů. Nyní se budeme pro změnu věnovat jednotlivé výši moţného trestu a způsobu jeho určení. Zatímco česká úprava přijala nejdříve v zákoně o soudnictví ve věcech mládeţe a později i novele trestního zákona moderní metodu denních sazeb, Slovensko se stále řídí „zastaralou“ metodou fixní částky, kdy je jednotlivá výše trestu určena pouze jedním číslem. V jejím určování soudce sice zohledňuje jak osobu pachatele, tak i pozadí případu, nicméně jako bylo v průběhu práce několikrát zmíněno, nejsou tato dvě kritéria v takové metodě výpočtu navenek nijak oddělena a není tak zcela jasné, jak velkou část uloţeného trestu tvoří závaţnost spáchaného činu a naopak jak velkou tvoří osoba pachatele. Pokud jde o výši trestu, tak ta se dle § 56 odst. 1 STZ můţe pohybovat v rozmezí od 160,- € do 331 930,- €. Takto „nezaokrouhlená“ maximální výše trestu je v zákoně proto, ţe k jejímu stanovení došlo jako důsledek přechodu Slovenska na měnu Euro a tato změna se musela promítnout i v ustanovení o peněţitém trestu. Pokud pouţijeme přibliţný kurz 1 € = 27 Kč, bude se potom 89

ŠČERBA Filip. Alternativní tresty a opatření v nové právní úpravě Vyd. 2. Praha:Leges, 2014, s. 284. 90 § 343 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., Trestní řád, ve znění pozdějších předpisů

51

jednat o částku zhruba od 4320,- Kč do 8 962 110,- Kč. Zatímco nejniţší moţná částka je tak zhruba poloviční ve srovnání s českou úpravou, částka nejvyšší je pak téměř pětkrát menší jak tuzemská. Stejně jako české právo, i slovenské zná institut náhradního trestu odnětí svobody, jehoţ účelem je zajistit nebo pojistit splnění uloţeného peněţitého trestu.

Paradoxně

pak,

v souvislosti

s výše

uvedenými

minimálními

a maximálními sazbami uloţeného trestu, působí délka takto uloţeného náhradního trestu odnětí svobody, který můţe být aţ v délce pěti let. Výše náhradního trestu odnětí svobody tak můţe být ještě o rok delší neţ u nás, přičemţ takto uloţený trest zajišťuje částku skoro pětkrát niţší. Zjednodušením oproti českému právu je potom to, ţe v případě neplnění ze strany pachatele není nutné takový trest vymáhat a nebo zvaţovat přeměnu nesplněného trestu na trest obecně prospěšných prací nebo domácího vězení, ale místo toho soud rozhodne ve veřejném zasedání o výkonu náhradního trestu odnětí svobody. V tomto ohledu tedy Slovensko zaujalo jiný přístup, neţ Česká republika a nešlo tak naší cestou, kdy k nezaplacenému trestu přistupujeme podobně jako k vymáhání pohledávky a je nutné nařídit nejprve vymáhání nezaplaceného trestu.91 Co se týče procesní úpravy trestu, obě úpravy jsou si velmi podobné, coţ se týká například institutů odloţení výkonu trestu, povolení splácení ve splátkách, nebo

moţnosti

upuštění

od

výkonu

peněţitého

trestu

a

odlišnosti

mezi jednotlivými úpravami jsou tak převáţně v oblasti ukládání trestu samotného, s vyjímkou zmíněného vymáhání nezaplaceného trestu.

91

Důvodová zpráva k zákonu č. 262/2011 Z. z., ktorým sa mení a doplňa zákon č. 301/2005 Z. z. Trestný poriadok [online] www.zbierka.sk [cit. 20. 3. 2016] dostupné z: http://www.nrsr.sk/web/Dynamic/Download.aspx?DocID=354960

52

10.2. Právní úprava peněžitého trestu v Rakousku

Druhou zemí, s kterou jsem se rozhodl srovnávat naší právní úpravu, je Rakousko. S ní sice nemáme tolik společného, jako s výše popisovanou Slovenskou republikou, nicméně uţ jenom kvůli geografické poloze našich zemí, je přínosné uvědomit si rozdíly a podobnosti v jednotlivých právních úpravách. Uţ samotné postavení alternativních trestů v rakouské úpravě je poněkud odlišné jako v české. Rakouský zákoník sám o sobě nedisponuje tak širokou škálou různých druhů trestů jako český a i proto v něm zastává peněţitý trest poměrně zásadní roli, protoţe lze říci, ţe do jisté míry „supluje“ hluchá místa, která jsou u nás zaplněna jinými druhy trestů.92 Pokud se budeme ze začátku opět věnovat tomu, za jakých podmínek a v jaké výši lze peněţitý trest uloţit, budeme vycházet v odpovědi na první otázku především z ustanovení § 37 StGB.93 Na jeho základě je potom peněţitý trest moţno uloţit za splnění následujících podmínek a) jedná se o čin, s horní hranicí trestní sazby do pěti let b) soud by v případě uloţení trestu odnětí svobody stanovil trest v maximální výměře šesti měsíců c) uloţení trestu odnětí svobody není nutné vzhledem k osobě pachatele, nebo proto, aby byly od páchání trestného činu odrazeny ostatní osob. Pokud jsou tyto podmínky splněny, je potom povinností soudu uloţit namísto trestu odnětí svobody právě peněţitý trest, coţ jasně dokládá jeho výsadní postavení v rakouském trestním zákoníku.

92

ŠČERBA Filip. Alternativní tresty a opatření v nové právní úpravě Vyd. 2. Praha:Leges, 2014, s. 287. 93 RAKOUSKÁ REPUBLIKA. Strafgesetzbuch BGBI 60/1974, ve znění pozdějších předpisů. ( trestní zákon), dále jen StGB

53

Pokud se budeme věnovat podmínkám, za kterých je moţné obecně uloţit peněţitý trest, jakoţto trest skutečně zamýšlený a nikoliv uloţený jako náhrada za trest odnětí svobody, tak ty v obecné části zákona nenajdeme. Moţnost postihovat pachatele trestné činnosti peněţitými tresty tak vyplývá ze zvláštní části StBG, kdy je vţdy uvedena u jednotlivých trestných činů. Co se týče moţné výše uloţených trestů, tak je právní úprava do jisté míry shodná s naší, kdy se výše uloţeného trestu taktéţ stanovuje formou denních sazeb a určením jejich počtu a výše. Počet jednotlivých denních sazeb je potom v obecných ustanoveních zákona stanoven pouze v minimální výši a to dvou denních sazeb.94 Naproti tomu nejvyšší moţný počet denních sazeb uţ v obecné části upraven není a pro jeho zjištění potom musíme nahlédnout do jednotlivých trestných činů. Ta je většinou ve výši 360 denních sazeb, občas ve výši 180 denních sazeb. U malého mnoţství trestných činů potom dosahuje výše pouhých 60 sazeb. V případě recidivy pachatele je potom moţné stanovit větší mnoţství denních sazeb jako projev zostřeného trestu. Pokud budeme hodnotit tuto metodu úpravy, lze ji zcela bezpochyby označit minimálně za inspirativní a v určité míře i za dokonalejší neţ českou. Závaţnost jednotlivých spáchaných činu je totiţ v rakouské úpravě zohledněna uţ v samotné zvláštní části, narozdíl od české, v níţ je stanoveno rozpětí denních sazeb, které je společné pro všechny případy ukládání peněţítho trestu. Především pro soudy je potom takové individuální stanovení rozsahu denních sazeb skvělým vodítkem, z kterého mohou vypozorovat, za jak společensky závaţné jednání zákonodárce daný trestný čin povaţuje. V našem právním prostředí mohou soudci jako určité vodítko pouţít výši trestu odnětí svobody, kterou zákon za jednotlivé skutky připouští, nicméně mít podobnou pomůcku šitou na míru peněţitému trestu by beze sporu neuškodilo jak soudům, tak potencionálním pachatelům, kteří by mohli dopředu odhadnout moţný trest. Na obranu našeho práva je ale vhodné připomenout, ţe pro rakouské trestní právo má peněţitý trest mnohem větší

94

§19 odst. 1 Strafgesetzbuch BGBI 60/1974, ve znění pozdějších předpisů. ( trestní zákon)

54

význam a i proto není překvapující, ţe mají jednotlivé počty denních sazeb upraveny mnohem podrobněji neţ my. Minimální a maximální výše jednotlivé denní sazby je potom upravena celá v obecné části zákona a není jiţ součástí jednotlivých trestných činů. Toto je logickým důsledkem toho, ţe výše denní sazby je stejně jako u nás odrazem osobních a majetkových poměrů pachatele a nikoliv projevem závaţnosti trestného činu a proto ani není důvod ji u jednotlivých skutků upravovat zvlášť nebo rozdílně. Minimální výše potom činí částku 4,- € a maximální výše denní sazby odpovídá částce 5 000,- €. Konečná suma, kterou je moţné pachateli uloţit, má potom při minimální výši a počtu denní sazby ( 2 sazby ve výši 4,- €) hodnotu 8,- € a hodnotu 1 800 000,- € při nejvyšších hodnotách ( 360 sazeb ve výši 5 000,- € ). Pokud pouţijeme opět zjednodušující kurs 1 € = 27 Kč, jedná se potom o sumy od 216,- Kč do 48 600 000,- Kč. I rakouská úprava tak nabízí poměrně široký prostor toho, v jaké výši lze peněţitý trest uloţit, aby bylo moţné pachatele účinně a citelně postihnout, ať uţ se jedná o majetného, či méně majetného pachatele. Pokud se nyní budeme bavit o zajištění případného trestu, lze najít mezi českou a rakouskou úpravou podobnosti, především v otázce vymahatelnosti a náhradního trestu odnětí svobody. Samotný náhradní trest je stejně jako v českém právu oslaben skutečností, ţe k tomu, aby bylo moţné k němu přistoupit, musí jako první nastoupit vymáhání peněţitého trestu. Pokud se potom budeme věnovat tomu, v jaké výši lze náhradní trest odnětí svobody uloţit, tak bychom nějakou minimální nebo maximální výši hledali v zákoně marně. Rakouská úprava namísto toho zvolila metodu přepočtu v závislosti na počtu uloţených denních sazeb, kdy se za kaţdé dvě uloţené denní sazby trestu stanoví náhradní trest ve výši jednoho dne.95 Myslím, ţe tohle je opět oblast, v které je rakouská úprava dokonalejší, neţ úprava česká, protoţe český trestní zákoník nikde výslovně neupravuje vztah 95

§19 odst. 3 Strafgesetzbuch BGBI 60/1974, ve znění pozdějších předpisů. ( trestní zákon)

55

náhradního trestu a toho, jak vysoký je jím zajišťovaný peněţitý trest. Zcela reálně potom hrozí situace, kdy je dvěma pachatelům soudem uloţen stejně vysoký peněţitý trest, ale zcela rozdílný trest náhradní. Zajímavě potom působí moţnosti, za kterých můţe pachatel odvrátit výkon stanoveného náhradního trestu v případě, ţe uloţený peněţitý trest řádně neplní. První moţností je, ţe odsouzený uloţený trest dodatečně zaplatí, čímţ se náhradnímu

trestu

odnětí

svobody

vyhne,

jak

vyplývá

z ustanovení

§ 3 odst. 1 StVG.96 Tuto moţnost náš právní řád upravuje v § 344 odst. 4 TŘ a není ničím překvapujícím. Druhou moţností, jak se vyhnout uloţenému náhradnímu trestu je potom vykonání obecně prospěšných prací v rozsahu, který je odvozen z délky trestu odnětí svobody, kterému by se měl odsouzený podrobit a to ve v poměru, kdy je jeden den odnětí svobody rovný čtyřem hodinám obecně prospěšných prací. Maximální délka, po jakou můţe pachatel takto uloţený trest obecně prospěšných prací vykonávat, potom odpovídá době, po kterou by pachatel trest plnil, pokud by pracoval rychlostí deset hodin týdně. Pokud by tedy například pachatel měl povinnost odpracovat sto hodin, měl by na to lhůtu deseti týdnů. Je potom v dispozici pachatele, jakým způsobem si práci rozvrhne, a zdali bude uloţený trest plnit soustavně nebo například kaţdý druhý týden. Moţnost splnit uloţený trest formou obecně prospěšných prací a ne formou odnětí svobody, potom záleţí na inciativě pachatele, protoţe on sám je povinen si najít místo a instituci, kde takový náhradní trest vykoná a dohodnout si v ní práci. V tomto je tedy opět rozdíl oproti české právní úpravě. Pokud potom odsouzený splní pouze část trestu obecně prospěšných prací, zohlední se takto vykonaný trest ve výši následného trestu odnětí svobody. Pokud potom zhodnotíme rakouskou úpravu jako celek, je zřejmé, ţe především v otázkách přepočtu na náhradní trest odnětí svobody a stanovení počtu denních sazeb u jednotlivých trestných čin, můţe být pro naši právní úpravu inspirací do budoucna a ukazatelem toho, jakým směrem by se mohl další vývoj peněţitého trestu ubírat.

96

§3 odst. 1 Strafgesetzbuch BGBI 60/1974, ve znění pozdějších předpisů. ( trestní zákon)

56

11. Zhodnocení právní úpravy a úvahy de lege lata Jak bylo v průběhu práce postupně popisováno a vysvětlováno, je jasné, ţe peněţitý trest má v českém trestním právu svou nezastupitelnou roli a rozhodně je institutem, který má pro trestání pachatelů trestné činnosti velký potenciál. Ţádná právní úprava naproti tomu není bezchybná a úprava peněţitého trestu pak není vyjímkou. Pokud pomineme obecné přípomínky, které bychom mohli aplikovat na kaţdou právní úpravu, jako je právní kontinuita, přesnost a určitost právních norem, si s sebou sám peněţitý trest nese své vlastní nedostatky, které jsou sice většinou drobného charakteru, ale ve svém konečném důsledku potom brání tomu, aby byl peněţitý trest ukládán v co největší moţné míře. Jedním z cílů peněţitého trestu je poskytovat jinou alternativu k trestům odnětí svobody. K tomuto účelu potom slouţí, jak název napovídá, i jiné alternativní tresty, jako jsou obecně prospěšné práce nebo trest domácího vězení. Nicméně právě snaha zákonodárce poskytnout co nejširší prostor, pro cokoliv jiného, neţ je trest odnětí svobody, vede k tomu, ţe se paradoxně peněţitý trest ukládá méně neţ by měl. Naše právní úprava totiţ v tomto ohledu není jednoduchá. Za snadno vykonatelný peněţitý trest bych povaţoval, kdyby soud stanovil pro jeho splnění lhůtu a v případě jejího neplnění by následoval jasně stanovený trest, nejspíše ve formě trestu odnětí svobody. V našem právním prostředí tomu nicméně tak není a přestoţe je náhradní trest odnětí svobody vţdy součástí rozsudku, v kterém je peněţitý trest ukládán, neţ je moţné takový trest uloţit, musí takové skutečnosti předcházet celá řada jiných institutů. Mezi ně potom patří vymáhání nezaplaceného trestu nebo nutnost soudu zvaţovat přeměnu na domácí vezění, popřípadě na trest obecně prospešných prací. Toto všechno má potom za následek zbytečné komplikace v průběhu ukládání a plnění uloţeného trestu. Myslím, ţe uloţený trest a stanovení jedné jasné sankce za jeho nesplnění by v takovém případě mělo být dostatečným

57

řešením. Pokud pachatel potom nemůţe dobrovolně plnit uloţený trest, nabízí mu naše právo z mého pohledu dostatečné moţnosti, jak se bránit, ať uţ ve formě odkladu, splátek, nebo prominutí zbytku trestu. Za velmi nesystematickou pak povaţuji v naší právní úpravě chybějící moţnost podmíněného uloţení peněţitého trestu, tak jak jej známe ze zákona o soudnictví ve věcech mládeţe. Tato skutečnost je potom ještě více nepochopitelná, vezmeme-li v úvahu, jak široké jsou moţnosti jakými lze nezaplacený peněţitý trest vymáhat nebo plnit. Za nedostatečné potom také povaţuji absenci jasných pravidel, jakým způsobem by mělo docházet k přepočtu nevykonaného trestu na ostatní tresty. Nelze se potom divit skutečnosti, ţe míra vyuţítí peněţitého trestu je například v porovnání s trestem obecně prospěšných prací mnohem niţsí, přičemţ podmínky pro jejich ukládání jsou z hlediska trestního zákona srovnatelné. Pokud se potom podíváme na tabulku níţe, vidíme, ţe obliba peněţitého trestu klesá především u menších částek, coţ budou především ty, které lze suplovat trestem obecně prospěšných prací. Počet uloţených trestů v jednotlivých výších:97 2008

2009

2010

2011

2012

2013

2014

2015

1 - 10 000

2 568 2 369 1 318 1 104 1 065

10 001 - 20 000

2 882 2 854 1 927 1 710 1 555 1 390 1 359 1 311

20 001 - 30 000

1 266 1 460 1 342 1 155 1 149

960 1 090 1 013 950

963

920

30 001 - 40 000

307

356

307

276

255

198

240

227

40 001 - 50 000

159

191

175

174

170

151

119

143

50 001 - 100 000

129

119

126

132

113

79

136

105

100 001 - 250 000

38

47

43

41

41

40

40

53

250 001 - 500 000

14

24

23

26

26

17

15

24

500 001 - 1 000 000

9

0

4

12

12

12

10

10

nad 1 000 000

1

3

3

3

5

8

15

9

97

Nejvyšší státní zastupitelství. Soudní statistika peněžitých trestů za roky 2005 2015. Brno, 2016.

58

Závěr Cílem mé diplomové práce bylo zhodnocení peněţitého trestu v systému českého trestního práva. A současně také podání co nejširšího výkladu jeho postavení v rámci celé úpravy, zhodnocení podmínek za kterých je moţné k jeho uplatnění přistoupit a jakým způsobem poté dochází k jeho výkonu ve vztahu k pachatelům, jimţ je uloţen. Dále se potom zmínit o odlišnostech oproti ostatním druhům trestů, které peněţitý trest provází, jako je způsob stanovení jeho výše, moţnosti přeměny v jiné druhy trestů, nebo způsoby, za kterých dochází k prominutí trestu nebo zahlazení odsouzení. Pro tyto účely jsem se v první části práce věnoval samotnému pojmu trestu, jeho účelu v našem právu a zásadám, které naše trestní právo provází, ať uţ se jedná o zásady obecné, či zvláštní, protoţe znalost těchto obecných věcí je pro pochopení dílčích částí trestního práva nezbytná a peněţitý trest v tomto není vyjímkou. V samotné stěţejní části o peněţitém trestu jsem se věnoval nejprve historii peněţitého trestu, jakoţto jednoho z nejstarších druhů trestů a poté i v rámci našich právních předpisů, ať uţ v rámci monarchie, Československa, nebo samotné České republiky. Poté následoval popis současné úpravy peněţitého trestu, coţ se týkalo jak hmotněprávní úpravy, tak i procesněprávní úpravy trestu. V samostatných kapitolách jsem se věnoval odlišnostem úpravy v oblasti mladistvých pachatelů a stále ještě nové úpravy o odpovědnosti právnických osob. Získané znalosti jsem potom v rámci exkursu do zahraničních úprav porovnal s právními řády Slovenska a Rakouska, přičemţ po tomto porovnání je zřejmé, ţe i přestoţe je česká úprava kvalitní, není zcela bezchybná a především rakouská úprava je v tomto ohledu značně inspirativní a naznačuje, jakým směrem se v případných novelách ubírat. Celkově jsem měl moţnost se při psaní diplomové práce seznámit důkladně s právní úpravou peněţitého trestu a tyto znalosti poté promítnout jak

59

do případných návrhů na zlepšení právní úpravy, tak i do zhodnocení stávajícího postavení peněţitého trestu v českém trestním právu. Je zřejmé, ţe peněţitý trest nepatří v našem trestním právu ani zdaleka mezi nejpouţívanější druhy trestu a s ohledem na dlouhodobý vývoj ukládaných trestů se nedá ani předpokládat, ţe by se jim někdy v dohledné době stal. Některé druhy trestné činnosti, především ty závaţné, samozřejmě nikdy nebude moţné postihovat takovým druhem trestu a vţdy bude potřeba existence nějakého váţnějšího trestu, kterým je trest odnětí svobody nebo nově domácího vezění. Nicméně, především ve vztahu k trestu obecně prospěšným pracím má peněţitý trest velký potenciál a prostor, v kterém se můţe zvýšit míra jeho vyuţívání. V budoucnu bude potom velmi zajímavé sledovat jeho vývoj a to, jakým směrem se bude ukládání peněţitého trestu ubírat.

60

Seznam použité literatury Monografie a další zdroje: 1) BECCARIA Cesare. O zločinech a trestech za ně. Vyd. 1. Praha: Bursík a Kohout, 1893, s. 125 2) CÍSAŘOVÁ Dagmar; FENYK Jaroslav; GŘIVNA Tomáš a kol. Trestní právo procesní. Vyd. 5. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2008, s. 824. ISBN 978-80-7357-348-5. 3) DRAŠTÍK, Antonín. Trestní zákoník: komentář. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2015., s. 1490 ISBN 978-80-7478-790-4 4) DÜLMEN, Richard van. Divadlo hrůzy: soudní praxe a trestní rituály v raním středověku. Vyd. 1. Praha: Rybka publishers, 2001, s. 230. ISBN 80-86182-44-4 5) FENYK Jaroslav; SMEJKAL Ladislav. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim: komentář Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, s. 169. ISBN 978-80-7357-720-9 6) FRYŠTÁK, Marek. Trestní právo hmotné - obecná část. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2014, s. 191. ISBN 978-80-7418-221-1 7) CHMELÍK, Jan a kol. Trestní právo hmotné - obecná část. Vyd. 1. Praha: Linde, 2009, s. 292. ISBN 978-80-7201-785-0 8) JELÍNEK Jiří; MELICHAROVÁ Dita. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže: s poznámkami a judikaturou Vyd. 1. Praha: Linde, 2004, s. 144. ISBN 80-7201-493-5 9) JELÍNEK Jiří a kol. Trestní zákon a trestní řád: s poznámkami a judikaturou Vyd. 26. Praha:Linde, 2008, s. 1135. ISBN 978-80-7201-731-7 10) JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. 3. Vyd. Praha: Leges, 2013, s. 968. ISBN 978-80-8757-664-9 11) JELÍNEK Jiří; HERCZEG Jiří. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob: komentář s judikaturou Vyd. 2. Praha: Leges, 2013, s. 256. ISBN 978-80-87576-43-4 12) KLÍMA Josef. Nejstarší zákony lidstva: Chammurapi a jeho předchůdci. Vyd. 2. Praha: Academia, 1979, s. 382

61

13) KRATOCHVÍL Vladimír a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Vyd. 2. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 921. ISBN 978-80-7179-082-2 14) NOVOTNÝ, František, a kol. Trestní právo hmotné. Vyd. 3. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, s. 393. ISBN 978-80-7380-291-2 15) SOLNAŘ Vladimír. Systém československého trestního práva 3. část Vyd. 1. Praha:Academia, 1979, s. 216. 16) SOLNAŘ, Vladimír a Jaroslav FENYK. Systém českého trestního práva. 1. Vyd. Praha: Novatrix, 2009, s. 283. ISBN 978-80-254-4033-9 17) ŠÁMAL Pavel; PÚRY František; SOTOLÁŘ Alexander. Alternativní řešení trestních věcí v praxi Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2000, s. 468. ISBN 80-7179-350-7 18) ŠÁMAL Pavel a kol. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže: komentář Vyd. 2. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 1199. ISBN 978-80-7179-375-5 19) ŠČERBA Filip. Alternativní tresty a opatření v nové právní úpravě Vyd. 2. Praha:Leges, 2014, s. 464. ISBN 978-80-87576-93-9 20) VLČEK Eduard. Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu. Vyd. 3. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 66. ISBN 80-210-4056-4

Periodika: 1) Alternativy uvěznění (K problematice reformy trestně právních sankcí v ČR), Právní praxe, 1993, č. 2, s. 68-70 ISSN 121-12806 2) KLOUČEK Zděnek; TOPINKA Petr, Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob z pohledu jeho sociálních souvislostí, Trestněprávní revue. roč. 2011, č. 10, s. 294 ISSN 1213-5313

Právní předpisy: 1) Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR 2) Zákon č. 175/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR 3) Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR

62

4) Ústavní zákon č. 1/1993 Sb. Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR 5) Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR 6) Zákon č.117/1852 o zločinech, přečinech a přestupcích, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících ke dni 1.1. 1927 In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR 7) Zákon č. 218/2003 Sb. Zákon o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe, ve znění pozdějších předpisů In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR 8) Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR 9) Zákon č. 390/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR 10) Zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR 11) Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR 12) SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Zákon č. 300/2005 Z.z., Trestný zákon, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR 13) SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Zákon č. 301/2005 Z.z., Trestný poriadok, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR 14) RAKOUSKÁ REPUBLIKA. Strafgesetzbuch BGBI 60/1974, ve znění pozdějších předpisů. ( trestní zákon) In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR

63

Soudní rozhodnutí: 1) Nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I ÚS 3113/13. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2014[cit. 17 .2. 2016] Dostupné z:http://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovan e_nalezy/I._US_3113_13_an_subsidiarita_trestni_represe.pdf 2) Usnesení Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 Afs 210/2014. Nejvyšší správní soud [online]. [cit. 25. 2. 2016]. Dostupné z:http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2014/0210_4Afs_14000 57_20151124154621_prevedeno.pdf 3) Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 9 To 429/97

Elektronické prameny: 1) JEMELKA, Luboš. Problematika retroaktivity právních předpisů [online]. Consult Research [cit. 26. 1. 2016]. Dostupné z: http://www.cicar.cz/article/show-article/problematika-retroaktivitypravnich-predpisu 2) Epravo.cz. Zahlazení odsouzení[online]. epravo.cz, 2001 [cit. 13. 3. 2016] Dostupné z: z: http://www.epravo.cz/top/clanky/zahlazeni-odsouzeni-9447.html

Jiné zdroje: 1) Statistická ročenka kriminality rok 2008, Ministerstva spravedlnosti, [cit. 20. z: http://cslav.justice.cz/InfoData/uvod.html

[online]. Statistický portál 2. 2016 ]. Dostupné

2) Důvodová zpráva k zákonu č. 86/1950 Sb., trestní zákoník, Digitální repozitář Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky[online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2. 3. 2016] dostupné z: http://psp.cz/eknih/1948ns/tisky/t0472_08.htm 3) Důvodová zpráva k zákonu č. 86/1950 Sb., trestní zákoník, Digitální repozitář Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky[online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2. 3. 2016] dostupné z: http://psp.cz/eknih/1948ns/tisky/t0472_08.htm 4) Důvodová zpráva k zákonu č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, Digitální repozitář Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky[online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 7. 3. 2016] dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=410&CT1=0

64

5) Důvodová zpráva k zákonu č. 262/2011 Z. z., ktorým sa mení a doplňa zákon č. 301/2005 Z. z. Trestný poriadok [online] www.zbierka.sk [cit. 20. 3. 2016] dostupné z: http://www.nrsr.sk/web/Dynamic/Download.aspx?DocID=354960 6) Nejvyšší státní zastupitelství. Soudní statistika peněžitých trestů za roky 2005 - 2015. Brno, 2016. [cit. 20. 3. 2016] Extranet Okresního státního zastupitelství Břeclav

65