Přeloţila Eva Hauserová

1

2

Praha 1999

3

Přeloţila Eva Hauserová

Copyright © 1997 by Susan Forward Published by arrangement with HarperCollins Publishers, Inc. Translation © Eva Hauserová, 1999 Photography © Vendula Vydrová, 1999 ISBN 80-7246-023-4

4

Úvod

Řekla jsem manţelovi, ţe mám v plánu chodit jednou týdně na večerní kurz, a jeho to hrozně naštvalo. Jak má ve zvyku, dával mi to najevo zamlklostí a mrzoutěním. „Dělej si co chceš, to si stejně děláš pořád,“ prohlásil, „ale nečekej, ţe na tebe budu doma čekat, aţ se vrátíš. Já chci být s tebou pořád, tak proč ty nechceš být se mnou?” – Věděla jsem, ţe nemá pravdu, ale přesto jsem se cítila jako sobec a účast v kurzu jsem odřekla, svěřuje se Liz. S manţelkou jsme si plánovali, ţe si o Vánocích vybereme dovolenou a vydáme se na cesty. Moc jsme se na to těšili. Zavolal jsem mámě, abych jí oznámil, ţe jsme si koupili letenky, a ona se při té zprávě skoro rozplakala. „Ale co štědrovečerní večeře?”začala mi vyčítat. „Vánoce má trávit celá rodina pohromadě. Jestli k nám o Vánocích nepřijdete, nebudeme z nich nic mít. Jak mi můţeš něco takového udělat? Jak dlouho myslíš, ţe tady ještě budu?” – A tak jsem dovolenou zrušil. Moje ţena mě asi zabije, ale já bych nedokázal mít z té cesty poţitek, protoţe bych trpěl hrozným pocitem viny, říká Tom. Sdělila jsem šéfovi, ţe potřebuju na ten nový projekt buď asistentku, nebo delší termín, ale on hned vyjel: „ Vím, ţe se odpoledne chceš vţdycky vrátit brzy domů k rodině, ale manţel a děti by to měli chápat. Však to ocení, aţ tě povýším. Na tvém místě potřebujeme mít někoho, kdo je svou prací opravdu nadšený. Ale jestli je ti rodina přednější neţ práce, pak moţná přehodnotím plány, které s tebou mám.” – To mě úplně zdrtilo a nevím, co mám dělat, líčí svoji situaci Kim. 5

Co mají všechny tyto případy společného? Proč mají někteří lidé zvláštní schopnost vyvolat v nás velmi nepříjemné pocity viny, výčitek a obav, které nás přimějí jim vţdycky ustoupit? Dodatečně pak nemůţeme pochopit, proč si nikdy neprosadíme svou. Z nějakého důvodu těmto lidem neumíme klidně a rozumně vysvětlit své stanovisko a trvat na něm. Kdyţ těmto obratným manipulátorům vyhovíme, odměňují nás svou láskou, náklonností či uznáním. A naopak nám vyhroţují, ţe pokud jim neustoupíme, přestanou nás mít rádi, budou nesmírně trpět nebo nás nějak potrestají. Takovému člověku se zkrátka podařilo si nás doslova omotat kolem prstu. Ukaţme si to na příkladu třicetileté novinářky Sarah a jejího přítele Franka. Všechno jim klapalo, ale jen do chvíle, neţ začali pomýšlet na sňatek. „Náhle se celé jeho chování vůči mně změnilo,” vypráví Sarah. „Jako by pořád chtěl, abych mu dokazovala, ţe si ho zaslouţím.” Jednou ji Frank pozval na romantický víkend do své horské chaty. „Jakmile jsme dorazili na místo, zjistila jsem, ţe uţ má připravené plechovky s barvami a štětce. Hned mi podal štětku a mně nezbylo neţ se pustit do natírání.” Celý den pracovali, většinou mlčky, a kdyţ si pak konečně sedli a odpočívali, Frank vytáhl zásnubní prsten s velikým diamantem. „Vysvětlil mi, ţe si chtěl ověřit, jestli umím taky přiloţit ruku k dílu a nebudu od něj čekat, ţe v manţelství všechno odře jen on sám.” No budiţ, jenţe tím to všechno neskončilo. „Pak jsme se dohodli na termínu svatby a začali jsme s přípravami,” vypráví dál Sarah, „jenţe on mě dál podroboval nejrůznějším zkouškám. Tak například chtěl, abych jednou přes víkend pohlídala děti jeho sestry. Nehodilo se mi to a odmítla jsem. Frank prohlásil, ţe to dokazuje, ţe nemám dostatečný smysl pro rodinu a moţná bychom měli svatbu zrušit. Nebo jsem začala uvaţovat o tom, ţe bych si přibrala nějaké pracovní úkoly, ale Frank to pokládal za důkaz, ţe mi na něm doopravdy nezáleţí. A tak jsem od svých nových pracovních plánů upustila. A tak to jde pořád.” 6

Frank se nerozčiloval, jeho hrozby byly vţdy klidné a tiché, ale tím účinnější: chvíle, kdy si byli oba snoubenci velmi blízcí a cítili se šťastní, se střídaly s obdobími, kdy Frank kvůli něčemu trucoval. A Sarah – jako většina z nás – se vţdy snaţila všechno napravit, aby byl jejich vztah zase hezký jako dřív. Zdálo se jí, ţe její ústupky nestojí ani za řeč a ţe je mnohem důleţitější, aby byl Frank šťastný. Postupně ji to všechno začalo dráţdit a zlobit, ale přesto pokaţdé raději kapitulovala, jen aby zachovala klid a mír. V takových situacích se za kaţdou cenu vyhýbáme konfliktům a hádkám – jenomţe zároveň také ztrácíme naději na zdravý a vyváţený vztah. K podobným neshodám někdy dojde téměř v kaţdém vztahu. Kdy však přestává jít o běţné nedorozumění a jedná se o něco váţnějšího? Dochází k tomu tehdy, kdyţ jeden partner něco opakovaně získává na úkor druhého. Jakmile postiţený partner uslyší pojem „citové vydírání”, většinou okamţitě pozná, ţe právě tenhle problém ho trápí. Je ovšem pravda, ţe termín „vydírání” nebo „vyděrač” máme spojený spíše s kriminálními činy, a tak se těţko smiřujeme s představou, ţe nás vydírá vlastní manţel nebo babička. Přesto právě termín „vydírání” velmi přesně popisuje procesy, které v těchto vztazích probíhají. Co je to vlastně citové vydírání? Je to velmi účinná forma manipulace ze strany lidí, kteří jsou nám blízcí. V případě, ţe bychom jim nevyhověli, nám hrozí nějakým přímým nebo nepřímým trestem. V samém jádru jakéhokoli vydírání leţí hrozba, která můţe být vyjádřena mnoha různými způsoby: Kdyţ se nebudeš chovat tak, jak si přeju, budeš trpět! Lidé, kteří nás citově vydírají, dobře znají naše zranitelná místa. Často jim na udrţení vztahu s námi skutečně záleţí, ale jakmile se začnou bát, ţe neprosadí své poţadavky, pouţijí své důvěrné znalosti o naší osobě a dají svým pohrůţkám přesně tu podobu, která na nás účinkuje nejlépe.

7

Vydírající osoby dobře vědí, po čem touţíme – v podstatě vţdy po jejich lásce nebo uznání – a tak nám vyhroţují, ţe nám je odepřou. Vyvolají v nás pocit, ţe lásku a uznání si musíme zaslouţit. A jakmile jim uvěříme, příště se celá situace bude opakovat a my se začneme propadat stále hlouběji do víru pohrůţek, ústupků a nepříjemných pocitů.

Ztraceni v OPARu Jak je moţné, ţe tolik inteligentních a schopných lidí nevidí jasně, oč jde, kdyţ je to přece na první pohled tak zřejmé? To je způsobeno především faktem, ţe vydírající osoby vypouštějí kolem sebe hustou mlhu, která zatemňuje a zamlţuje podstatu toho, co ve skutečnosti dělají. Této mlze budeme říkat zkratkovitě OPAR, protoţe má následující sloţky: • Obavy ze ztráty vztahu nebo jistot • Pocit povinnosti (nejlépe morální) A • Rozervanost z pocitu viny. Tímto OPARem je velmi těţké dohlédnout dál a vidět věci s odstupem, ve správné perspektivě a objektivně. Abychom vám pomohli posoudit, zda jste se stali obětí citového vydírání, předkládáme vám k zamyšlení následující seznam otázek. Zkuste si je zodpovědět. Existuje ve vašem okolí člověk, o kterém platí následující věci? • Vyhroţuje vám, ţe vám bude komplikovat ţivot, kdyţ neuděláte to, co od vás chce? • Opakovaně vyhroţuje, ţe se s vámi rozejde ve zlém, kdyţ neuděláte, co chce on? • Říká vám nebo naznačuje, ţe pokud neuděláte, co chce, dotkne se ho to či bude trpět? • Chce pořád víc, ať mu ustupujete, jak chcete? 8

• Předpokládá, ţe mu budete ustupovat opakovaně? • Nepokládá na důleţité nebo úplně ignoruje vaše pocity a přání? • Za plnění svých poţadavků vám toho spoustu naslibuje, ale pak své sliby jen málokdy dodrţí? • Neustále vám dává najevo, ţe jste sobečtí, špatní, chamtiví, necitelní nebo nezodpovědní, pokud mu neustoupíte? • Kdyţ ustoupíte, zahrne vás uznáním a chválou, ale veškeré oceňování zase stáhne, pokud byste mu neustoupili znovu? • Pouţívá peníze jako nástroj, aby prosadil svou? Pokud jste na jednu a více těchto otázek odpověděli kladně, stali jste se obětí citového vydírání. Nezoufejte však – v kaţdém případě máte mnoho moţností, jak okamţitě zasáhnout a celou situaci změnit. Vyjasnění situace Neţ začneme usilovat o jakékoli změny, musíme poznat a pochopit, jak naše vztahy s citovými vyděrači vlastně fungují. Potřebujeme rozsvítit světlo, aby proniklo OPARem a všechno jsme konečně viděli jasně. Nebude to snadné, protoţe čím víc se budeme snaţit OPAR rozptýlit, tím usilovněji se vydírající osoba bude snaţit nafoukat a napumpovat do našeho vnitřního světa novou mlhu. Problém je v tom, ţe OPAR nám silně mate smysly, naše emoce se pravidelně vzbouří a veškeré rozumové uvaţování selhává. Citoví vyděrači dokáţí svůj nátlak velmi obratně zamaskovat a my pak opravdu nevíme, co se vlastně kolem nás děje a o čem nám naše smysly vypovídají. Navíc obvykle existuje obrovský rozdíl mezi tím, co vyděrači skutečně dělají, a jak své chování vykládají nám i sami sobě. V naší knize najdete mnoho příkladů citového vydírání, které ukazujeme na příbězích konkrétních lidí. Určitě si mezi nimi najdete takové, které vám budou zvlášť blízké, a mnohému se od nich naučíte. 9

V první části knihy si ukáţeme, jak přesně citové vydírání funguje a proč jsou někteří z nás vůči němu obzvlášť bezbranní. Předvedeme si, jak celý proces probíhá a co v něm obě strany – vyděrač i vydíraný – získávají a ztrácejí. Citové vyděrače si ovšem nesmíme představovat jako osoby, které se kaţdé ráno budí s myšlenkou: „Tak jakpak bych nejlépe zničil svoji oběť?” – Nemyslí své jednání zle, spíš je pohání strach a úzkost. Snaţí si zajistit bezpečí, jistotu, pocit, ţe mají nad svým okolím kontrolu a ţivot se jim nevymyká z rukou. Děsí se změn. Samozřejmě by nad námi neměli vůbec ţádnou moc, kdybychom neměli svá citlivá, zranitelná místečka. Citový vyděrač dosáhne ţádoucího účinku jen v případě, najde-li takové naše „červené tlačítko”. Jakmile ho zmáčkne, zaplaví nás vír nepříjemných emocí a jednáme instinktivně tak, abychom své výčitky nebo obavy co nejdřív zaplašili. A to znamená, ţe ustoupíme. Cena, jakou za to platíme Citové vydírání se nedá snášet bez úhony donekonečna a časem na něj začneme doplácet. Někdy přenášíme pocity zklamání, napětí a podráţděnosti, které v nás vyděrač vyvolal, na slabší a zranitelnější osoby, neţ jsme sami, třeba na děti nebo podřízené. Kromě toho patřívají lidé, kteří vůči nám pouţívají citové vydírání, k našim nejbliţším; a právě ve vztazích, na kterých nám záleţí nejvíc, bychom neměli nechávat citové vydírání rozbujet, protoţe je spolehlivě pokazí. Nejhorší ze všeho je, ţe pokaţdé, kdyţ ustoupíme, ztrácíme víc a víc kontakt sami se sebou, se svým bytostným já, s vnitřním kompasem, který nám pomáhá určovat naše hodnoty a chování. Atmosféra citového vydírání nás však stravuje a váţně ohroţuje naši sebedůvěru a sebeúctu.

10

Jak se vydírání bránit Často si ani neuvědomujeme, jak velice se bojíme a děsíme změn. Snaţíme se jim vyhnout a představa, ţe bychom měli změnit své ţivotní zvyklosti a začít něco dělat od základu jinak, nám nahání hrůzu. Přesto je jedna věc naprosto jistá: v našem ţivotě se nezmění vůbec nic, pokud nezačneme se změnami chování sami u sebe. Nestačí, ţe pochopíme, co se s námi děje. Kdyţ budeme druhého člověka za jeho chování jen kritizovat a ţádat na něm, aby se k nám choval jinak, samo o sobě to nepomůţe. Musíme se především změnit sami a začít se podle toho chovat. Tenhle první krok závisí jen na nás. V druhé části této knihy společně probereme široký rejstřík moţností, jak řešit situaci, kdy jsme se stali terčem citového vydírání. Často si myslíváme, ţe naše situace je bezvýchodná, ale přitom existují různé moţnosti volby, na které jsme ve své zaslepenosti OPARem vůbec nepřipadli. V této knize najdete různá cvičení, podrobně propracované metodiky chování a modelová řešení podobných situací. Navíc si probereme různé ţivotně důleţité etické, morální a psychologické otázky kolem citového vydírání, například: • Kdy se chovám sobecky a kdy jenom dávám upřímný průchod svým přáním a prioritám? • Kolik toho mohu druhému člověku poskytnout a jak moc mu mohu ustoupit, aniţ by mi to začalo váţně vadit a ubliţovat? • Kdyţ ustoupím vyděrači, porušuji tím svoji vnitřní integritu? Tato kniha vám pomůţe zvládnout i pocity viny, které v nás vyděrači tak obratně vyvolávají a kterých se často jen obtíţně zbavujeme. Ukáţeme si, jak se znovu začít chovat normálně a volně, jak znovu přiměřeně projevovat, jací jsme a co chceme. A ukáţeme si, ţe jakmile se vyděrači nepodaří v nás vyvolat pocit viny, rázem bude naprosto bezmocný.

11

Uvidíte, ţe aţ se vám povede vymanit se z vyčerpávajícího kolotoče citového vydírání, získáte rázem obrovské mnoţství ţivotního elánu a energie.

12

Část I

Jak funguje citové vydírání

13

1. Diagnóza: citové vydírání Citové vydírání se dá občas rozpoznat jen těţko. Někteří citoví vyděrači nám hrozí jasně a konkrétně, zatímco jiní nám vysílají smíšené a nejasné signály,,chovají se k nám z velké části mile a k vydírání se uchylují jen občas“. Přímočaří vyděrači nám jasně oznámí, jak s námi zatočí, kdyţ se nepodřídíme jejich představám o správném chování: „Jestli ode mě odejdeš, nikdy uţ neuvidíš svoje děti.” – „Jestli nepodpoříš tenhle můj projekt, dám ti vyhazov.” Tyhle hrozby jsou zcela nezastřené. Nejčastěji však citové vydírání probíhá skrytě a dochází k němu ve vztazích, které, nám poskytují i mnoho dobrého a pěkného. Svého partnera známe v té nejlepší podobě, kdy se k nám chová moc hezky, a tak dovolíme svým láskyplným vzpomínkám a pozitivním zkušenostem, aby zatlačily do pozadí veškerá podezření, ţe něco začíná být v nepořádku. A tak se do vztahu nenápadně vplíţí citové vydírání a postupně ho vychýlí od normálu. Všechno se zdá zpočátku malicherné a snadno nad tím můţeme mávnout rukou, ale postupně se čím dál víc vynořují věci, které nás nutí slevovat ze svých obvyklých zásad, ţivotních cílů a vůbec pocitu vnitřní rovnováhy a ţivotní spokojenosti. Neţli však označíme chování nějakého člověka za citové vydírání, musíme se přesvědčit, zda opravdu obsahuje prvky, které jsou pro citové vydírání typické. Můţeme stanovit diagnózu podobně jako lékař – prostě se podíváme na symptomy. Následující příklad se bude týkat milostného vztahu, ale stejné příznaky se objevují i u partnerů, jejichţ vztah je přátelský, pracovní nebo příbuzenský.

14

Šest stadií Jim a Helen spolu chodí uţ přes rok. Helen je profesorka literatury na vysoké škole. S Jimem se seznámila na jednom večírku a okamţitě se jí zalíbil. Je vysoký, má jemné chování a píše úspěšné písňové texty. Velmi se do sebe zamilovali, ale postupně se vynořil problém, který hlavně v Helen vyvolával rozpaky a nejistotu. Jejich vztah totiţ procházel typickými šesti stadii citového vydírání. 1. Vznesení poţadavku. V tomto případě vyšel poţadavek od Jima. Navrhl Helen, ţe by se k ní mohl přistěhovat. „Vţdyť u tebe stejně prakticky bydlím,” přesvědčoval ji a dodával, ţe Helen má přece velký byt a on uţ tady stejně má polovinu svých věcí. Vyděrači někdy nevyjadřují svůj poţadavek tak jasně, ale místo toho ho jen naznačují a chtějí, abychom si všechno domysleli sami. Jim například mohl po svatbě nějakého přítele nasadit smutný výraz a nechat Helen, aby z něj sama tahala, co mu tak zkazilo náladu. Pak by utrousil poznámku o tom, ţe se cítí osamělý, a aţ po delším přemlouvání by přiznal, ţe by se k Helen rád přistěhoval. Na Jimově ţádosti není nic špatného, ale brzy se ukáţe, ţe další vývoj uţ směřuje k citovému vydírání, protoţe Jim není ochoten o svém přání diskutovat ani ho měnit. 2. Odpor. Helen nemá z představy, ţe by se k ní Jim nastěhoval natrvalo, dobrý pocit, a tak mu vysvětluje, ţe se ještě necítí na takovou změnu v jejich vztahu připravena. Má ho opravdu ráda, ale chce, aby raději bydlel zvlášť. Kdyby Helen byla zvyklá jednat méně přímo, mohla by‚ se na něco začít vymlouvat. Například by se mohla k Jimovi chovat chladněji nebo mu říci, ţe má v plánu celý byt vymalovat a ţe si naopak má odnést všechny svoje věci, dokud to nebude hotovo. Ale ať uţ vyjádří svůj nesouhlas jakkoli, odpověď je jasná. Zní záporně. 15

3. Nátlak. Kdyţ Jim zjistil, ţe Helen nezareagovala podle jeho představ, nesnaţil se pochopit její stanovisko, ale zaměřil se na to, aby Helen svůj názor změnila. Nejdřív s ní začal o celé věci hovořit, ale rozhovor se brzy změnil v jednostrannou přednášku. Jim překroutil partnerčino stanovisko a vyloţil si je po svém: začal říkat, ţe Helen je chladná, sobecká a dost ho nemiluje. „Chci jen to, co je pro nás oba nejlepší. Vţdyť s tebou chci všechno sdílet. Kdyţ se dva lidé skutečně milují, měli by spolu ţít,” přemlouval ji. „Tak proč se ode mě odtahuješ? Jsi příliš soustředěná na vlastní osobu, měla by ses víc otevírat lásce.” 4. Pohrůţky. Pokud Jim bude dál naráţet na neprostupnou hradbu odporu, dá své partnerce najevo, ţe kdyţ mu neustoupí, bude to mít své důsledky. Vyděrači nám vţdy vyhroţují proto, abychom byli nešťastní a trpěli. Mohou se sice tvářit, ţe ve skutečnosti působíme utrpení my jim, ale v podstatě nás právě tím chtějí potrestat. Také nás mohou zkoušet nalákat na sliby, co všechno nám poskytnou nebo jak moc nás budou za odměnu milovat, aţ se jim podvolíme. Jim působí na Helen zastřenými hrozbami: „Jestli to pro mě nemůţeš udělat a dokázat tím, ţe jsme jeden pro druhého stvořeni, bude moţná lepší, abychom si oba hledali jiné partnery.” Nehrozí přímo rozchodem, ale Helen samozřejmě pochopí, co těmi řečmi naznačuje. 5. Ústupek. Helen nechce Jima ztratit, a tak si řekne, ţe se moţná mýlila, kdyţ nechtěla, aby se vzdal svého bytu a přistěhoval se k ní. Přesto si tím stále není vůbec jistá a má z toho trochu nepříjemné pocity. Kdyţ se pokoušela s Jimem mluvit o svém postoji, vůbec se nesnaţil její stanovisko pochopit nebo se domluvit na nějakém kompromisu. Helen tedy přestala odolávat a Jim se k ní skutečně nastěhoval. 6. Opakování. Po Jimově vítězství se načas všechno uklidnilo. Jim dosáhl svého, přestal na Helen tlačit a jejich vztah byl na povrchu zase vyrovnaný. Helen sice není tak úplně spokojená s 16

tím, jak všechno dopadlo, ale ulevilo se jí, ţe napětí pominulo a ţe získala zpátky Jímovu lásku a uznání. Jim ale zjistil, ţe vyvíjení nátlaku na Helen je spolehlivá metoda, jak dosáhnout svého. A Helen zase přišla na to, ţe nejpohodlnější způsob, jak se zbavit Jimova nátlaku, je prostě mu ustoupit. Tím jsou poloţeny základy pro to, aby se celý kolotoč poţadavků, nátlaku a ústupků roztočil naplno. Těchto šest charakteristických znaků patří neodmyslitelně k citovému vydírání; v této knize je budeme zkoumat blíţ a do hloubky. Kdyţ je to tak jasné, proč to nevidíme hned? Všechny tyto příznaky se člověku zdají být na pohled naprosto zřejmé. Nemůţeme se vynadivit, proč na ně okamţitě nezareagujeme, všechno nevyřešíme, dokud je čas, a nezadusíme citové vydírání v samém zárodku. Většinou se ale bohuţel ocitneme přímo uprostřed citového vydírání dřív, neţ si uvědomíme, ţe je něco v nepořádku. Citové vydírání je totiţ jen silnější stupeň toho, co lidé pouţívají běţně a s čím se setkáváme dnes a denně – totiţ manipulace. Manipulace nám často ve své mírné a neškodné podobě nijak nevadí. Často ji pouţíváme jako zdvořilejší formu vyjádření nějaké ţádosti. Tak například: „Uf, tady je ale dusno, kéţ by tak někdo otevřel okno!” – Místo abychom řekli rovnou: „Mohl bys prosím otevřít okno?” – Bůhvíproč se nám zdá lepší něco jen naznačit, neţ to říci přímo – a bereme to jako běţnou součást ţivota a chování vůči jiným lidem. Čím důleţitější je věc, o kterou chceme poţádat, tím větší potíţe nám dělá říci si o ni přímo. Bojíme se, ţe bychom se třeba mohli setkat s nějakými překáţkami, nebo ještě hůř – mohli by nás odmítnout. Pokud neproneseme ţádost nebo dotaz přímo, pak můţe i odmítnutí být jaksi zaobalené a celý střet se nás tolik nedotkne. A ještě k tomu nebudeme působit příliš 17

agresivním nebo náročným dojmem. Proto s oblibou naznačujeme svá přání jen nepřímo: „Ten pes vypadá, ţe potřebuje vyvenčit.” (Tak dojde ti to?) Někdy to dokonce děláme i beze slov. Stačí povzdech, smutný výraz ve vhodnou chvíli, vyčítavý pohled. Takové věci přece pouţíváme všichni, a to i v těch nejharmoničtějších vztazích. Kdy se tedy tato kaţdodenní manipulace zvrhává v něco horšího? Z manipulace se stává citové vydírání tehdy, kdyţ ji vyděrač pouţívá opakovaně, aby přiměl svoji oběť k ústupkům, a to na úkor jejích vlastních přání, potřeb a vnitřní vyrovnanosti. Právo stanovit hranice Kdyţ jeden člověk něco chce a druhý si to nepřeje, do jaké mír}‟ můţe ten první prosazovat svou vůli? Kdy uţ je nátlak druhé osoby neúnosně silný? Musíme si dát pozor, abychom to zas nepřehnali na druhou stranu a nezačali okamţitě označovat kaţdý konflikt nebo důrazné vyjádření nějakého přání jako citové vydírání. Abychom se naučili lépe rozpoznávat hranice, kam aţ můţeme zajít, uvedeme si několik příkladů a konkrétních situací, ve kterých se tento problém objevuje. Denise, fotografce na volné noze, se podařilo získat velkou a výhodnou zakázku – knihu fotografií, na které měla pracovat téměř celý rok. Amy, její přítelkyně ze studií, se podobně jako Denise rozhodla pro práci na volné noze, ale zdaleka tak úspěšná nebyla. Denise popisuje její chování takto: Vţdycky jsme k sobě navzájem byly naprosto upřímné a mohly jsme si říci cokoli. Celé hodiny jsme si povídaly o tom, jak je těţké být na volné noze, protoţe to se člověk musí spoléhat jen sám na sebe. Předtím jsme obě byly zaměstnané u velkých společností a ta jistota nám teď chyběla. Vzájemně jsme si dodávaly odvahu a povzbuzovaly jsme se. Byly jsme si velice blízké, dokud jsem jí nepověděla, ţe jsem získala tu velkou zakázku. 18

Nejdřív mi připadala Šťastná, ţe mi to vyšlo, ale po nějaké době mi zavolala a řekla mi: „ Víš, tak trochu ti to závidím. Sama se pořád usilovně snaţím, ale ţádný velký výsledek se nedostávaje. Byla bych ráda, kdybys se mnou o té své knize raději nemluvila – víš, je to takové moje bolavé místo.” Souhlasila jsem s tím a bavily jsme se o tom, co dělá ona. Teď ale věci došly tak daleko, ţe stačí, abych se zmínila o čemkoli, co s mou knihou souvisí, a ona mě hned zarazí a řekne mi, abych o tom nemluvila. Začíná to pro mě být opravdu těţké, mám Amy pořád ráda, ale jak se s ní mám dál přátelit? Na první pohled by se mohlo zdát, ţe Amy činí na Denisu nedovolený nátlak a snaţí se v jejich vztazích dominovat. Ve skutečnosti ale Amy upřímně odkrývá své pocity a jenom se snaţí udrţet si vlastní vnitřní rovnováhu tím, ţe stanovuje hranice, kolik dobrých zpráv o Denisiných úspěších je schopna unést. Amy na to má právo. Je naprosto lidské, ţe začneme cítit závist, kdyţ někdo jiný získá něco, po čem jsme touţili, obzvlášť kdyţ na tom sami zrovna nejsme v ţivotě nejlíp. A Denise má zrovna tak právo se rozhodnout, ţe se jí tyto meze, které stanovila Amy, vůbec nelíbí, a můţe jí dát najevo, jak je jí to nepříjemné, nebo s ní prostě trávit méně času. V této situaci Amy zatím ničím nehrozí, přímo ani nepřímo, nenaznačuje nic, čím by Denisu potrestala, kdyby nevyhověla jejímu poţadavku. Nevyvíjí ţádný tlak, jen sděluje, co cítí a co potřebuje. Konflikt tady však uţ existuje. A také je pravda, ţe Denise jez této změny vztahu k přítelkyni nesvá. Existují tu silné negativní pocity. Ale o citové vydírání ještě stále nejde. Teď si však představíme, ţe se daná situace skutečně zvrtne k citovému vydírání. Dejme tomu, ţe kdyţ Amy uslyší od Denisy o jejím úspěchu, zareaguje přibliţně takto: „To jsem ráda, ţe jsi získala zakázku na tu knihu! Vím, ţe s ní budeš mít příšerně moc práce. Nebylo by skvělé, kdybychom na ní mohly pracovat společně? Pomohu ti jako tvoje asistentka!”

19

Denise jí odpoví, ţe podobnou pomoc nepotřebuje. Amy řekne: „Myslela jsem si, ţe jsi moje přítelkyně. Dobře víš, v jak těţké situaci teď zrovna jsem. Ten rozchod s Rogerem mě úplně rozhodil, a navíc jsem na tom hodně mizerně s penězi. Jsem z toho všeho v depresi. Myslela jsem si o tobě, ţe jsi kamarádka, která člověka nezradí, kdyţ je na tom špatně – ale asi jsem se v tobě mýlila.” Kdyţ Denise trvá na svém, Amy svůj nátlak zesílí. „Nechápu, v čem by ti ublíţilo, kdyby ses se mnou podělila o svůj úspěch,” řekne třeba. „Víš přece, ţe já bych to pro tebe udělala bez mrknutí oka.” Začne Denise naznačovat, ţe je sobecká a chamtivá, a zdůrazňuje, v jak hrozné situaci je sama. Zároveň hrozí, ţe to bude znamenat konec jejich přátelství, pokud jí Denise nedá práci asistentky. A tak se nakonec Denise vzdá. Tady uţ máme všechny prvky citového vydírání: ţádost, odmítnutí, tlak, hrozby a konečný ústupek. A zároveň se tím vytvářejí podmínky pro to, aby se všechno v budoucnu zopakovalo. Jeden konflikt, dvě řešení Teď si ukáţeme situace, kdy se konflikt týká něčeho opravdu váţného: milostného poměru partnera, závislosti na alkoholu, nějakého podvodu v práci. V takových případech si lidé vzájemně mohou říkat hrozné věci, protoţe pocity, které tu vyvřely na povrch, jsou příliš silné. Přesto i tady existuje velký rozdíl mezi přiměřeným stanovováním mezí a citovým vydíráním. I tady si uvedeme dvě odlišná řešení stejného problému. Jack a Michelle, oba hudebníci, měli harmonické manţelství, kterému se jejich přátelé vţdy obdivovali. Jednou mi to nedalo a Jacka jsem se zeptala, v čem spočívá tajemství jejich šťastného vztahu. Jak to dělají, ţe je jejich manţelství na pohled tak dokonalé? K ménu údivu mi Jack začal vyprávět o tom, co je potkalo.

20

Ve skutečnosti to vţdycky takové nebylo. Aspoň já jsem se moc perfektně nechoval. Povím ti něco, o čem ví jen pár lidí. Před třemi lety jsem udělal hloupost, začal jsem se scházet s dívkou, která v našem orchestru hostovala jako houslistka. Náš milostný poměr byl krátký, ale já jsem se cítil hrozně provinile. Bylo to ode mě hloupé a bezohledné. Nedokázal jsem Michelle tajit, co jsem udělal, tíţil mě pocit viny a věděl jsem, ţe kdyţ se jí k tomu nepřiznám, uţ nikdy si nebudeme ve všem všudy tak upřímně blízcí jako dřív. A tak jsem se rozhodl, ţe jí to musím povědět a riskovat moţné důsledky, ať uţ budou jakékoli. Nejdřív jsem si myslel, ţe mě snad zabije. Pár týdnů se mnou skoro ani nepromluvila a já jsem přespával v přízemí našeho domu ve své pracovně. Pak mě ale překvapila. Řekla mi, ţe o všem hodně přemýšlela a uvědomila si, ţe jestli máme spolu strávit zbytek ţivota, potřebujeme vymyslet nějaké řešení. Přiznala, ţe se na mě pořád strašně zlobí, ale chce mi nabídnout dohodu: nebude uţ o té věci mluvit a nebude mi ji předhazovat nebo pouţívat proti mně jako zbraň. Ale jestli jí nebudu nadále naprosto věrný a nepůjdu s ní do manţelské poradny, pak by ode mě musela odejít. A jestli jí to nedokáţu slíbit, pak nemůţe v našem manţelství zůstat, protoţe nehodlá ţít v neustálé nejistotě a podezírání. Řekla j sem Jackovi, ţe má velké štěstí, protoţe Michelle dokázala stanovit hranice toho, co je ochotná snést, velmi zdravým způsobem. Michelle totiţ ve vztahu k Jackovi udělala následující věci: • definovala jasně svůj postoj • sdělila své potřeby • dala najevo, co je ochotná přijmout a co ne • dala Jackovi na výběr, aby odpověděl buď „ano”, nebo „ne” A také trvala na tom, ţe do poradny půjdou oba. Kaţdý z nás má právo dát jiným lidem na vědomí, kdy je jejich chování pro něj uţ nepřijatelné, a právě to Michelle udělala. 21

Všichni máme základní právo nemuset ţít v otrávených, pokaţených vztazích, ať uţ jde o podvádění, závislost na alkoholu a drogách nebo o jakoukoli formu týrání či zneuţívání. Pokud jsme v takové situaci otevření a upřímní, pak o vydírání nejde. Stanovení přiměřených mezí toho, co sneseme a co ne, je něco jiného neţ manipulace druhým člověkem pomocí různých tlaků nebo opakovaného vyjadřování názoru, ţe s ním není něco v pořádku. Jak by v pozici Michelle jednal citový vyděrač? Porovnejme si její chování s krizí jednoho páru mých bývalých klientů. Manţelství Stephanie a Boba hrozilo rozpadem, a kdyţ ke mně přišli, skoro vůbec uţ spolu nemluvili. Oba byli atraktivní třicátníci, Bob byl právník se vzkvétající praxí a Stephanie zase agentka s nemovitostmi. Protoţe s nápadem, aby se na mě obrátili, přišel Bob, poţádala jsem ho, aby začal mluvit on. Mám pocit, ţe uţ jsem na konci sil. Před rokem a půl jsem se dopustil hrozné chyby, která nám dodneška ničí ţivot. Na sluţební cestě jsem měl krátký poměr s jednou ţenou. Vím, ţe je to moje chyba, a lituji, ţe se to stalo. Opravdu bych chtěl manţelství se Stephanií zachránit, protoţe ji mám rád a chci s ní zůstat. Máme spolu dvě krásné děti a předtím nám to klapalo. Ale ona se mnou stále jedná jako s masovým vrahem, není ochotná mi můj hřích zapomenout a vytahuje ho na mě pokaţdé, kdyţ něco chce. Diktuje si, kdy k nám přijedou její rodiče a jak dlouho u nás zůstanou, i takové hlouposti, jako na jaký film spolu půjdeme, nebo co jí mám koupit, aby byla šťastná. Teď zrovna chce jet do Evropy právě v době, kdy mám jeden velký proces, a tak nepřipadá v úvahu, ţe bych si vzal volno. Byl bych moc rád, kdyby do Evropy jela třeba s nějakou přítelkyní, ale to ona nechce, protoţe teď nedělá vůbec ţádné kompromisy. Jako by si myslela, ţe ji musím snad po celý zbytek ţivota poslouchat na slovo, protoţe jsem ji jednou zradil. A mám pocit, ţe kdybych jí jedinkrát v čemkoli nevyhověl, okamţitě mě opustí. Já uţ ale takhle nemůţu ţít. Jak bychom z toho mohli vybřednout? 22

Stephanie má stejně jako Michelle plné právo še zlobit. Její reakce je však nezdravá – chce svého manţela stále trestat a úplně ho ovládat. V tomto případě jde o citové vydírání. Kdyţ se Stephanie dozvěděla o Bobově poměru, cítila paniku a strach. Chybně usoudila, ţe ho k sobě můţe připoutat tím, kdyţ v něm bude neustále vyvolávat silné pocity viny a přinutí ho, aby se jí úplně podřídil. Stále mu dávala najevo, ţe je morálně podřadný a méněcenný, a jeho přestupek proti němu stále pouţívala jako zbraň. Její pohrůţka zněla: „Jestli nedostanu, co chci, budeš trpět.” Říkala tím: „Teď tady vládnu já.” Michelle vyuţila stejnou situaci k tomu, aby znovu a jasně definovala, co od vztahu s Jackem očekává: vzájemnou blízkost, věrnost, upřímnost. Stephanie ale zabředla do marasmu nikdy nekončící zloby a pomsty. Jaký je skutečný motiv? Jak můţeme zjistit, zda má náš partner větší zájem na vítězství nebo na vyřešení daného problému? On sám nám to nepoví. Rozhodně za námi nepřijde a neprohlásí: „Na tom, co chceš ty, mi nezáleţí, chci prostě, abys mě poslechl.” V situaci nabité emocemi se naše vnímání zastře, a kdyţ na nás někdo vyvíjí nátlak, cítíme se jen tím hůř. Následující body vám pomohou citové vydírání lépe diagnostikovat. Pokud si lidé upřímně přejí vyřešit konflikt s vámi ohleduplně a spravedlivě, pak: • s vámi budou o konfliktu otevřeně hovořit • vyslechnou si, jaké jsou vaše pocity a obavy • bude je zajímat, proč nechcete ustoupit jejich poţadavku • přijmou svoji část odpovědnosti za konflikt

23

Jak jsme viděli na příkladu Michelle a Jacka, můţete se na někoho zlobit, aniţ byste se ho proto museli snaţit citově zdeptat. Neshody, dokonce i silné, nemusí být spojeny s uráţkami nebo naprostým odsouzením partnera. Pokud jde naopak někomu především o to, aby za kaţdou cenu získal palmu vítězství a stal se pánem situace, pak z jeho chování vyčtete následující přístup: • bude se snaţit vás ovládnout • bude ignorovat vaše protesty • bude trvat na tom, ţe jeho charakter a motivy jsou lepší neţ ty vaše • vyhne se jakékoli zodpovědnosti za problémy, které mezi vámi vznikly – všechno je jen vaše vina Zkrátka kdyţ se druhý člověk bude snaţit vás přimět, abyste se chovali podle jeho představ, a to bez ohledu na to, jak na to doplatíte, pak jde zcela jistě o citové vydírání. Vztah pruţný a vztah strnulý Kdyţ zkoumáme různé situace a ptáme se, zda v nich hraje roli citové vydírání, měli bychom si poloţit ještě jednu otázku: kolik pruţnosti ve vztahu zůstalo, kolik manévrovacího prostoru mám k dispozici? A kolik volnosti v jednání poskytuji partnerovi? Jakmile se do nějakého vztahu vplíţí citové vydírání, začneme cítit značný posun v jeho celkové atmosféře. Zdá se, jako by vztah uvízl beznadějně na místě, pohrůţky a tlaky se stanou běţnou součástí kaţdodenních vztahů a v ovzduší se trvale usadí napětí. Všechno je strnulé, chodíme po špičkách a bojíme se cokoli udělat, abychom nevyvolali výbuch. Dokud ve vztahu existuje dostatečná pruţnost, bez potíţí se dokáţeme dohodnout o nejrůznějších podrobnostech našeho ţivota – co bude k večeři, na jaký program přepneme televizi, jakou barvou vymalujeme obývák. Obvykle prosadí svou partner, kterému na určité věci záleţí víc. I tady dochází k nesouhlasu 24

nebo manipulaci, ale ve víceméně pravidelném rytmu se tu střídají ústupky s výhrami – partneři se v obou rolích střídají. Jakmile ale začne mizet ochota ke kompromisům, pak se rovnováha ze vztahu ztrácí. Kdo ustoupí jednou, ustoupí i podruhé – jako by nám nebylo dovoleno cokoli měnit nebo vystoupit z role, kterou jsme uţ jednou dostali přidělenou. Nesmíme beztrestně měnit svá stanoviska, jednání, chování. Allen je bystrý a zábavný muţ, majitel malé společnosti vyrábějící nábytek. Kdyţ však ke mně přišel poprvé, působil velmi sklíčeně a líčil mi, jaké má problémy se svou novomanţelkou Jo. Myslel jsem si, ţe Jo je přesně taková ţena, jakou jsem vţdycky chtěl – má velký smysl pro humor, je inteligentní, hezká, prostě skvělá. Ale teď se v našem vztahu děje něco divného, i kdyţ vím, ţe mě Jo má pořád ráda. Kdyţ jí navrhnu, abychom strávili sebeméně času odděleně – moji kamarádi po mně pořád chtějí, abych s nimi šel do kina nebo po práci někam posedět – chová se, jako by ji to nesmírně zraňovalo. Vrhne na mě pohled raněné laně a řekne: „Co se to s tebou děje? Copak tě uţ nudím? Utíkáš ode mě? Myslela jsem si, ţe jsi do mě celý blázen.” Dává mi jasně najevo, ţe ji tím velmi trápím. Netušil jsem, ţe je takhle náročná. Vůbec by mi nevadilo, kdyby ona sama chtěla zase někam jít se svými kamarády, ale to ona dělá čím dál tím míň. Strašně na mně visí. Jednou jsem opravdu strávil večer s kamarády, ale ona se mnou pak týden nemluvila. Zpočátku jsem byl nadšený, ţe ji mám, ale teď mi to začíná opravdu vadit. Náš vztah je jinak po mnoha stránkách skvělý, ale hrozně mi vadí, ţe v tomhle prosazuje vţdy jen svou. Tento případ není tak vzácný; nároční a závislí lidé mohou zpanikařit, jakmile jejich partner chce také mít nějaké zájmy a zábavu mimo příslušný vztah. Zachvátí je obavy, ţe je partner opustí, ale o těchto svých pocitech otevřeně nemluví. Uvědomují si totiţ, ţe jako dospělí lidé by se měli chovat nezávisle a ne jako 25

vyděšené malé děti, které se bojí chvíli zůstat samy. Jo ví, ţe Allen chce větší svobodu, ale místo aby mu přímo sdělila své pocity, dává jim průchod nepřímým způsobem. Vyvolává v Allenovi pocity viny jen proto, ţe chce dělat něco tak naprosto normálního, jako jít někam večer bez ní. Allen se opravdu snaţil svou ţenu pochopit. Sám mi líčil, ţe Jo měla těţké dětství, a tak potřebuje pocit jistoty a lásky. On sám je někdy dokonce rád, ţe má manţelku, která ho tolik potřebuje. Jenţe tohle je něj příliš. Jo v něm vyvolává pocity viny, a kdyţ jí neustále ustupuje, připadá si potom jako kus hadru. Jak si ukáţeme ještě dál, pokusy vyděrače pochopit, vţít se do něj a soucítit s ním zpravidla k ničemu nevedou. Naopak jen přilijí olej do ohně a vyděrač se ocitne tím víc na koni. Uţ dávno jste totiţ ztratili rovnováhu sil a neplatí, ţe se střídáte v tom, kdo prosadí svůj názor nebo představy. Tam, kde jste dosud za lásku nebo respekt nemuseli „platit”, si je teď stále víc kupujete – za cenu svých ústupků a podřizování.

26

2. Čtyři tváře citového vydírání „Kdybys mě skutečně miloval…” „Jestli mě opustíš, tak já snad…” „Nikdo jiný neţ ty mi nemůţe pomoci…” „Mohl bych ti hodně věcí usnadnit, jen kdybys…” V řeči vyděračů znamenají všechna tato prohlášení ve skutečnosti vyloţení karet na stůl. Musíte splnit jejich poţadavek, nebo ohrozíte celý vztah a ztratíte jejich lásku či uznání. Podívejme se na citové vydírání blíţ a ukaţme si čtyři typy vyděračů, na které můţeme v ţivotě narazit. Trestající typy nám jasně dají najevo, co od nás chtějí a jaké následky bude mít, kdyţ jim neustoupíme. Mohou se projevovat otevřeně agresivně, nebo jen skrytě doutnat pod povrchem, ale v kaţdém případě v nich rozpoutáme hněv, pokud jim neustoupíme. A svoji zlobu pak namíří přímo proti nám. Typy sebemrskačské naproti tomu trestají samy sebe a očekávají, ţe my tím budeme trpět také. Zdůrazňují nám, jak nesmírně jim ublíţí, kdyţ nesplníme jejich ţádost, případně nám naznačují, co všechno si udělají (skočí pod vlak). Trpitelé jsou trochu podobní předchozímu typu, ale mají mimořádný talent na vyvolávání pocitů viny v jiných lidech. Přimějí nás, abychom se usilovně snaţili dopídit, co se jim vlastně stalo a čím jsme jim tak strašně ublíţili. Dávají nám najevo, ţe závisí jen na nás, abychom zajistili jejich štěstí a spokojenost. Typy lákající nás podrobují celým sériím zkoušek a lákají nás přísliby skvělých odměn, pokud ve zkouškách obstojíme. Kaţdý z těchto čtyř typů pouţívá trochu jiný slovník a metody, jakými rozbíhá mašinérii poţadavků, nátlaku, hrozeb a 27

odsuzování. Tím těţší pak pro nás můţe být citové vydírání rozpoznat, protoţe často jsme připraveni jen na některou z těchto variant. Teď si probereme kaţdý typ vyděračů jednotlivě. Typ trestající Je ze všech nejvýraznější, nejnápadnější a vyskytuje se ze všech nejčastěji. Střet s trestajícím vyděračem určitě neujde vaší pozornosti, protoţe jakýkoli odpor u něj vyvolá výbuch zlosti. Tento hněv můţe vyjádřit agresivně, přímými hrozbami – tuto skupinu nazývám aktivně trestající typy nebo dát najevo tichou zuřivost, coţ jsou typy pasivně trestající. V kaţdém případě si ale přejí v daném vztahu naprosto dominovat. Podívejme se nejprve na aktivně trestající typy. „Jestli nezůstaneš doma s dětmi a vrátíš se do zaměstnání, odejdu od tebe.” „Jestli se neujmeš naší rodinné firmy, vydědím tě.” „Jestli se pokusíš o rozvod, postarám se, abys uţ v ţivotě neuviděl své děti.” „Jestli nebudeš ochotna pracovat přesčas, nepočítej s tím povýšením.” Tato prohlášení jsou vyslovována z pozice síly a skutečně nám nahánějí strach. Také jsou velice účinná, neboť z nich získáme zcela jasnou představu o trestu, jaký bude následovat, pokud neuposlechneme. Mohou nám velmi znepříjemňovat ţivot nebo nás dokonce připravit o to, co je v našem ţivotě nejcennější. Trestající typy si vţdycky nemusí plně uvědomovat dopad svých slov ani to, jak často nám něčím vyhroţují, shazují nás před ostatními nebo nás připravují o něco, co je pro nás důleţité. Nemusí chápat, jak nám ubliţují. Mezi jednotlivými záchvaty vzteku se k nám mohou chovat docela mile a své hrozby ani nemusí doopravdy uskutečňovat, ale my jim stejně raději ustupujeme, protoţe si nejsme jistí, čeho by byli doopravdy schopni. 28

Liz je štíhlá ţena s tmavýma očima a tichým hlasem. Přišla za mnou, aby se poradila, jestli ještě můţe zachránit své manţelství, ze kterého se ztratila veškerá vřelost a vzájemná blízkost. S Michaelem se setkala několik let po maturitě na kurzu pro prodejce počítačů. Líbilo se jí, jak autoritativně umí jednat s lidmi a jak dokáţe skvěle analyzovat kaţdý problém a vyloupnout z něj jádro. Navíc i velmi dobře vypadal. Na začátku se mi Michael zdál být báječný. Byl něţný a odpovědný, ještě dnes spolu občas proţíváme hezké chvíle. Proto mi trvalo dost dlouho, neţ jsem pochopila, ţe musí i v manţelství vţdycky prosadit za kaţdou cenu svou. Rok po svatbě jsem otěhotněla a narodila se nám dvojčata. Kdyţ šly děti do školy, chtěla jsem si doplnit vzdělání a začít něco dělat. V našem oboru vám nesmí ujet vlak. Michael je ale toho názoru, ţe matky školních dětí mají zůstat v domácnosti, a nehodlá o tom diskutovat. Kdykoli jsem zavedla řeč na to, ţe bych si mohla doplnit kvalifikaci, jen kdybychom najali na pár hodin denně nějakou paní k dětem, byl hned oheň na střeše. Byla jsem z toho tak nešťastná, ţe jsem začala uvaţovat o rozvodu a řekla jsem mu to. V tom okamţiku se začal chovat jako šílenec. Vyhroţoval mi, ţe jestli od něj odejdu, postará se, abych nedostala vůbec nic a skončila na ulici jako bezdomovkyně. Najednou mi připadal jako docela cizí člověk, aţ jsem se ho bála. „Líbí se ti bydlet v hezkém domě? Líbí se ti naše ţivotní úroveň?” křičel na mě. „Jen si zkus poţádat o rozvod a já se postarám, abys zůstala bez halíře a bez střechy nad hlavou. A děti uţ taky v ţivotě neuvidíš. Tak zapomeň na ty nesmysly s rozvodem a koukej se chovat jaksepatří!” Ţádost o rozvod jsem sice stáhla, ale teď Michaela nenávidím a vůbec nevím, co si mám počít. Jak Liz zjistila na vlastní kůţi, pro trestající typy neexistuje úrodnější půda neţ manţelské neshody, rozchod milenců nebo rozvod. Lidé jako Michael jsou schopni na svého partnera, uţ tak dost zničeného stresem a bolestí, navalit ještě víc problémů 29

pohrůţkami, ţe mu zastaví přísun peněz nebo zabrání jeho stykům s dětmi – prostě hrozí jakýmkoli trestem, na jaký jen dokáţou přijít. Lidé, kteří se snaţí s trestajícími typy vyjednávat, si vţdycky připadají jako mezi Scyllou a Charybdou. Kdyţ odolávají a snaţí se trvat na svém stanovisku, riskují, ţe trestající typ uskuteční své hrozby. A pokud kapitulují, získají tím sice moţná trochu času, ale zaplaví je nesmírná zloba: jednak na vyděrače, který je donutil k něčemu, co se jim příčí, a jednak na vlastní slabost a neschopnost se mu postavit. To této kategorie vyděračů velmi často spadají rodiče dospělých lidí, kteří své potomky stále udrţují v pozici podřízeného dítěte. Často se stává, ţe rodiče mají potřebu ovládat své děti i poté, co uţ dávno takříkajíc vyletěly z rodného hnízda. Chtějí rozhodovat například o manţelských partnerech svých potomků, o způsobu výchovy vnoučat nebo o tom, kde a jak by mělo dospělé dítě bydlet. Rodiče nad námi mívají ohromnou moc, protoţe se vůči nim nechceme zachovat nevděčně a zklamat je; navíc se po celý ţivot bojíme, ţe nám neschválí, co děláme, a odsoudí nás. Tento strach můţe mimořádně vzrůst, kdyţ rodiče vystupňují svůj nátlak a pouţijí takové zbraně jako hrozbu vyděděním nebo odepření slíbené finanční pomoci, jen aby si zajistili naši poslušnost. Josh je dvaatřicetiletý průmyslový výtvarník a našel si ţivotní lásku, obchodnici jménem Beth. Jsou spolu nesmírně šťastní, ale vyskytl se problém: postoj Joshova otce Paula. Táta je přísný katolík a všichni naši příbuzní vţdycky měli církevní svatby. Ale já jsem se samozřejmě musel zamilovat do ţidovské dívky! Snaţil jsem se o tom s tátou mluvit, jenţe on se hned rozzuřil. Řekl mi, ţe jestli si Beth vezmu, neposkytne mi půjčku na zaloţení vlastního podniku, se kterou jsem uţ najisto počítal, a ještě k tomu mě vydědí. A já docela věřím tomu, ţe by to byl schopen udělat. Nesmím se rodičům o Beth ani zmínit, natoţ abych ji tam přivedl ukázat! Je to absurdní. S tátou o celé téhle věci prostě nemůţu mluvit. Kdyţ jsem to zkoušel, prohlásil, ţe o 30

tomhle se před ním uţ mluvit nebude, a odkráčel z místnosti. Copak jsem ale nějaké zboţí na prodej? Mám přestat rodiče navštěvovat, nebo jim snad mám lhát a předstírat, ţe jsem se s Beth rozešel? Hrozně tím trpím. Nejde vůbec jen o ty peníze – vţdycky jsme si byli s rodiči blízcí, a teď k nim ani nemůţu jít na návštěvu a říkat jim o sobě pravdu. Trestající typy rodičů často nutí své děti, aby si vybraly mezi nimi a někým jiným, koho milují, a tak navozují situaci, ve které nemáte volbu, a ať děláte co, děláte, dopustíte se na někom zrady. Děti, které jsou terčem jejich vydírání, často podlehnou mylné představě, ţe kdyţ se vzdají „vadného” partnera kvůli zachování klidu v rodině, v budoucnu si najdou někoho, kdo v očích rodičů projde. Tohle je samozřejmě omyl. Takoví rodiče totiţ najdou nějakou vadu na jakémkoli partnerovi, a vůbec na kaţdém člověku, který bude představovat ohroţení jejich nadvlády nad potomkem. A pokud vám partnera schválí, budou stejně prosazovat svoji dominanci a autoritu v různých jiných otázkách. Josh se nakonec zpronevěřil svým morálním zásadám a rodičům lhal. Kdyţ začneme manévrovat, abychom se vyhnuli hněvu trestajících vyděračů, často se dopouštíme věcí, které bychom jinak nedělali. Chováme se, jako bychom ještě byli dospívající výrostci, bouřící se proti rodičům, a ne zralí dospělí lidé. Samozřejmě tím pak trpíme a poniţuje nás to. Nyní se podíváme na druhý typ trestajících vyděračů, který jedná méně hlasitě a otevřeně. Volí tichý přístup a svá přání někdy ani nevysloví nahlas. Místo toho mrzoutí, mlčí, šíří kolem sebe napětí a nechává nás hádat, co jsme provedli. Vraťme se k příkladu Jima, textaře, o kterém jsme mluvili na začátku této knihy. Kdyţ se přistěhoval k Helen, začal se projevovat jako tichý trestající typ. Helen jeho chování líčí následujícím způsobem:

31

Kdyţ se Jim na mě kvůli něčemu zlobí, pokaţdé se uzavře do sebe. Vím, ţe mi něco v duchu vyčítá, ale on mi odmítá říci, co to je. Onehdy jsem se vrátila domů a trpěla jsem hroznou bolestí hlavy. Přednášky byly zvlášť vyčerpávající a šéf katedry ode mě narychlo poţadoval zprávu, kterou potřeboval připojit k návrhu rozpočtu – prostě hrůza. Jim připravil večeři, zapálil svíčky a krásně mě doma přivítal, opravdu mě to dojalo. Umí být hrozně milý. Kdyţ se pak se mnou chtěl na gauči mazlit, věděla jsem, co očekává – ţe se budeme milovat. Kdykoli jindy bych se na to těšila, ale tentokrát jsem byla úplně vyčerpaná, hlava mi třeštila a musela jsem myslet na všechno, co jsem v práci nestihla udělat, a tak jsem neměla na sex nejmenší náladu. Snaţila jsem se mu sdělit co nejpříjemněji, ţe se cítím opravdu mizerně, ale on si to vyloţil úplně špatně. Neřekl ani slovo, ale vrhl po mně ten svůj typický temný pohled a odkráčel. Pak uţ jsem slyšela jen přibouchnutí dveří jeho pracovny a na plné pecky puštěné stereo. Mrazivé ticho plné napětí, které tyto trestající typy kolem sebe šíří, se velmi špatně snáší. Většina z nás by byla ochotna skoro zaprodat vlastní duši, jen aby se tomu vyhnula. „Tak řekni něco,” ţadoníme. „Třeba na mě křič, všechno je lepší neţ tohle tvoje mlčení!” Čím víc se ale z těchto jedinců snaţíme vydolovat, co se děje, tím víc se od nás odtahují a uzavírají do svého trpitelského mlčení. Helen cítila strašlivé hryzení viny, měla pocit, ţe se Jimovi špatně odměnila za romantický večer a ţe ho zklamala. Proto za ním šla do pracovny a snaţila se mu všechno vysvětlovat. Jim ale jen hleděl nešťastně před sebe a pak konečně utrousil: „Radši na mě vůbec nemluv.” Nezbývalo jí neţ se převléci do saténové noční košilky, obejmout Jima a za všechno se mu omluvit. Nakonec se milovali, ale pro Helen to bylo pravé utrpení. Dodatečně měla pocit, ţe něco podobného uţ by nikdy v ţivotě zakusit nechtěla. Tichý typ trestajících vyděračů se skrývá za neproniknutelnou fasádu a tím přenáší odpovědnost za celou situaci a veškerou vinu jen a jen na svého partnera. Ten je pak jakoby uzavřen v 32

přetlakovém hrnci plném stresu a napětí. Většina z nás se stejně jako Helen raději podvolí, protoţe to je nejsnazší a nejrychlejší způsob, jak vrátit věci do normálu. Dvojitý trest Kdyţ je váš vztah „zdvojený” – například váš šéf je zároveň vaším milencem, nebo váš nejlepší přítel je zároveň vaším společníkem v podnikání – pak potenciál pro potrestání roste přímo exponenciálně. Trestající vyděrač totiţ přenáší pocity zmatku a provinění mezi oběma vztahy. Osmadvacetiletá Sherry je ctiţádostivá mladá ţena, krásná jako modelka. Kdyţ ke mně poprvé přišla, byla do krajnosti rozrušená, protoţe se pokoušela o rozchod se svým šéfem. Sherry se před časem rozhodla přijmout práci sekretářky, aby pronikla do filmového byznysu. Rychle se vypracovala na asistentku šéfa trikového studia, dvaapadesátiletého filmového producenta jménem Charles. Oba měli prvotřídní vzdělání a společnou zálibu ve starých němých filmech a moderním výtvarném umění. Charles prokazoval Sherry respekt a seznamoval ji s tím, jak to ve filmovém průmyslu chodí. Několik měsíců si ji pěstoval pro funkci své zástupkyně. Po této pozici Sherry velmi touţila, protoţe to znamenalo účast na jednání s klienty a aktivní vliv na celý chod studia. Sherry věděla, ţe by si s šéfem neměla nic začínat, obzvlášť kdyţ je ţenatý, ale připadal jí mnohem zajímavější neţ muţi jejího věku, a tak se s ním postupně sblíţila a začalo mezi nimi sílit sexuální napětí, které vyústilo v milostný vztah. Bylo to opojné, krásné, i po sexuální stránce velmi uspokojující. Sherry říká: Samozřejmě moc dobře vím, ţe člověk si nikdy a za ţádných okolností nemá nic začínat se svým šéfem. Charles je ale výjimečný muţ. V ţivotě na mě nikdo nezapůsobil tak jako on. Moc se mi líbí, jak mu to myslí, a taky jak je zkušený a světácky. Opravdu hodně jsem se toho od něj naučila a měla jsem pocit úţasné výsady, ţe si mě vybral a jsem něco jako jeho premiantka. Zboţňovala jsem pocit, ţe jsme si vzájemně blízcí, a 33

to jsme taky byli – měli jsme toho tolik společného! Říkal mi, ţe se svou manţelkou se vůbec nemůţe bavit o své práci tak jako se mnou – vykládal mi o ní, ţe je alkoholická a ţe je většinou duchem úplně mimo tento svět. Dokonce i předtím, neţ jsme spolu navázali milostný poměr, se vyjadřoval v tom smyslu, ţe jakmile bude jeho ţena schopná stát zase na vlastních nohou, rozvede se s ní. A já mu na to skočila. Ani po dvou letech se ale k rozchodu s manţelkou neměl a mne začalo být jasné, ţe ji nikdy neopustí. Konečně jsem pochopila, ţe takhle to Charlesovi právě báječně vyhovuje, ale zůstávat dál v roli pouhé milenky a hrát věčně druhé housle se mi uţ nechtělo. Ráda bych taky někdy zaloţila normální rodinu. Jednou jsme spolu šli na večeři a on mi začal líčit své plány na prázdniny v Paříţi, kam se chystal se svou manţelkou a dcerou. Věděl, ţe Paříţ zboţňuju, a mluvili jsme o tom, ţe bychom tam jednou mohli mít svatbu, ale teď mi najednou bylo jasné, ţe z toho nikdy nic nebude. Kdyţ jsem si to naplno uvědomila, úplně mě to zdrtilo. Nakonec jsem Charlesovi řekla, ţe si přeju vrátit náš vztah na začátek – vynechat z něj sex, ale uchovat si přátelství, tak jako to bývalo. Bylo by mi to sice líto, ale aspoň bychom oba mohli pokračovat ve svém skutečném ţivotě. Do té doby se ke mně Charles vţdycky choval tak laskavě a mile, ţe mě doslova šokovalo, jak na můj návrh zareagoval. Řekl mi, ţe jestli chci, aby náš poměr skončil, můţu se rozloučit také se svou prací. Opravdu nevím, jak bych se vyrovnávala s rozchodem a ztrátou práce současně. Málem jsem uţ získala vytouţenou pozici a bojím se, ţe mi ji Charles nakonec nedá. Ale kdybych s ním zůstala, připadala bych si jako prostitutka. Uţ bych se nemohla sama sobě podívat do očí. Charles se cítil ohroţen ztrátou vášnivého milostného vztahu, díky kterému se pravděpodobně cítil mladší a svěţejší, a tak propadl zoufalství a snaţil se poměr se Sherry za kaţdou cenu udrţet. Jeho reakce Sherry šokovala, ale ve skutečnosti takhle končívají milostné poměry dost často.

34

Sherry teď musela řešit problém, který potkává především ţeny: vţdycky je velmi nebezpečné navázat intimní vztah s někým, kdo má moc rozhodovat o vaší pracovní dráze. Kdyţ pak totiţ dojde k nějakým neshodám a chcete se z takového vztahu vyvázat, můţete stejně jako Sherry zaţít hluboké zklamání, ţe vás člověk, který vám býval tak blízký, najednou trestá. Jak ale uvidíme později, Sherry není v tak beznadějné situaci, jak si myslí. Má určité moţnosti volby, které si v této knize probereme později. Všeobecně platí, ţe čím jsme si s citovými vyděrači bliţší, tím jsme zranitelnější a víc jejich chováním trpíme. Ze všech sil se pak snaţíme vyhnout jakémukoli konfliktu s nimi a pokoušíme se uvěřit jejich výkladu celé situace. Například Josh si vůbec nemohl srovnat v hlavě, ţe jeho otec sice pro něj chce jen to nejlepší a tvrdí, ţe ho má rád, ale zároveň se chová nesmírně sobecky a vůbec se nezajímá o to, co jeho syn skutečně cítí. To je ale bohuţel pro trestající typ vyděrače typické. Trestající vyděrači však své vlastní chování příliš nerozebírají. Upřímně věří, ţe jednají správně. Na to, abychom se jim postavili čelem, potřebujeme ohromné vnitřní zdroje síly a energie, ale přesto se to dá dokázat. Všechny oběti vydírání, se kterými jsme se v našich příbězích setkali, nakonec dokázaly znovu získat sebedůvěru dospělého člověka, odpovědného za své jednání, a situaci citového vydírání ukončily.

Sebemrskačský typ Tento typ citových vyděračů nám dává najevo, ţe pokud mu nesplníme jeho přání, bude v důsledku toho trpět a moţná to zcela rozvrátí jeho ţivot. Vyhroţuje, ţe udělá něco, co ohrozí jeho ţivot nebo čím si velmi ublíţí, protoţe ví, ţe tak se mu podaří námi s úspěchem manipulovat. „Nehádej se se mnou, nebo se mi z toho udělá špatně, onemocním nebo propadnu depresi!”

35

– „Snaţ se, abych byla spokojená, nebo dám výpověď!” – „Jestli neuděláš to a to, přestanu jíst, spát, přijímat tekutiny, brát léky. Ohrozíš můj ţivot.” – „Jestli mě opustíš, něco si udělám.” To všechno jsou typické hrozby sebemrskačů. Allen, jehoţ manţelství s Jo jsme uţ začali probírat, si postupně začal uvědomovat, ţe se stává obětí vydírání, protoţe mu manţelka stále vykládala, co všechno ji postihne, kdyţ jí nevyhoví. S postupujícím časem v něm sílil pocit, ţe ho její obrovské nároky a neochota najít si nějaké vlastní zájmy stále více omezují a dusí. Snaţil jsem se s ní mluvit o tom, co mezi námi nefunguje, ale Jo se na tohle téma naprosto odmítá bavit. Prostě jen mlčí a za chvíli se jí v očích objeví slzy. Pak odejde do loţnice a zamkne za sebou. Já ji pak prosím, aby odemkla a vyšla ven, a ona po nějaké době konečně začne mluvit – ale spíš bych měl říct, ţe mě zahrne proudem výčitek. Teď naposledy jsem nechtěl nic jiného, neţ jet se svou sestrou na její chatu do Oregonu a týden tam s ní pobýt. Z reakce mé ţeny by vám spíš připadalo, ţe chci opustit planetu a nenechat jí ţádnou adresu, kde mě najde. „Víš, ţe nemůţu vůbec spát, kdyţ tady nejsi, a nebudu schopná pracovat,” vyčítala mi. „Potřebuju tě mít u sebe. Působí mi strašný stres, kdyţ jsi pryč. Víš, ţe tě potřebuju, abych se dostala do formy před tím naším velkým výprodejem. Jestli tady se mnou nebudeš, všechno se mi to rozsype pod rukama. Je to pro mě takový tlak, ţe nedokáţu vůbec myslet ani pracovat. Copak je ti jedno, ţe tě potřebuju? Copak mi chceš zničit ţivot jen kvůli tomu, ţe potřebuješ strávit týden na nějaké chatě?” Řekl jsem jí: „Prokristapána, vţdyť to není ţádný konec světa. Jenom chci strávit trochu času se sestrou.” Ona se ale bála, ţe ji opouštím! Tak jsem ten výlet zrušil. Od chvíle, kdy jsem Jo slíbil, ţe zůstanu doma, se ke mně chová tak mile a láskyplně, ţe si připadám znovu jako v líbánkách. Ale občas mám pocit, ţe se tady opravdu dusím. 36

Podobné drama z nafouknutých maličkostí, hysterie a atmosféra krize (kterou jste samozřejmě způsobili jedině vy) jsou charakteristickými rekvizitami sebemrskačů, kteří často bývají přehnaně nároční a závislí na pozornosti a společnosti jiných lidí. Nedovedou dobře rozlišit hranici mezi sebou a ostatními lidmi a často mají velké potíţe, aby převzali odpovědnost za vlastní ţivot. Kdyţ se uchýlí k vydírání, ospravedlňují své poţadavky tím, ţe vás obviní ze všech svých potíţí, ať uţ skutečných nebo imaginárních. Zatímco trestající typy se snaţí dostat své oběti do rolí dětí, sebemrskači je naopak vmanévrují do role dospělých a sami zůstávají v závislé úloze. Od svých blízkých poţadují, aby okamţitě přispěchali, kdyţ začnou plakat, aby je utěšovali, kdyţ se bojí a cítí úzkost, aby sami přišli na to, co sebemrskačům vadí, a napravili to. Představují si, ţe je ostatní musí chránit, protoţe jsou křehké a zranitelné bytosti. Ohrozíš mé zdraví Velmi často se setkávám s případy rodičů středního věku, jejichţ dítě má problémy s drogami, odmítá pracovat nebo studovat a snaţí se ţít na útraty rodičů. Jakmile se však rodiče pokusí tuto situaci změnit, potomek začne okamţitě vyhroţovat: „Dobře, tak já tedy odejdu z domova. Určitě budete mít radost, aţ mě uvidíte na ulici jako bezdomovce. Stejně jste mě nikdy neměli rádi.” Nebo: „Uvidíte, ţe mi nezbude nic jiného neţ se dát na prostituci, a pak asi budete konečně šťastní!” Rodiče to zastraší a raději za své dospělé dítě dál platí bydlení, stravu, telefony a dávají mu i kapesné, i kdyby daný stav věcí byl sebenezdravější a všechny členy rodiny deptal a zatěţoval je nad jejich síly. Karen je ošetřovatelka v důchodu. Vyhledala terapii, protoţe má velké problémy se svou dcerou Melanií. Pomáhala jí překonat silnou závislost na drogách, a tak jí zaplatila drahý rehabilitační program, a přitom sama chodila do psychologické poradny a vstoupila do podpůrné skupiny rodičů drogově závislých mladých lidí. Zároveň Melanii radila, aby si udělala kurzy pro 37

ošetřovatelky v nemocnici, kde sama pracovala předtím, neţ šla do důchodu. Karen od Melanie neočekávala nějaký zvláštní vděk, ale také ne vydírání, jaké popisuje: Melanie je báječná dcera a jsem opravdu pyšná na všechno, co podnikla, aby dala svůj ţivot do pořádku. Ale pořád se spolu hádáme o peníze. Kdyţ se vdala za Peta, chtěli si koupit dům a poţádali mě o půjčku. Víte, jak nízké máme my ošetřovatelky penze. Moc ráda bych mladým pomohla, ale nemám uţ ţádné úspory, ledaţe bych vyčerpala celé své penzijní pojištění, a toho se pochopitelně bojím. Do budoucnosti nijak jinak zajištěná nejsem. Mel mi ale dávala jasně najevo: „Jak to, ţe ty máš peníze, a my je přitom tolik potřebujeme, abychom si zajistili slušné bydlení?” Dělám si o ni starosti; sice se vyléčila z – drogové závislosti, ale můţe se to ještě zvrtnout, protoţe Melanie pořád není dost silná. Jako by mi naznačovala, ţe jestli s ní nebudu jednat v rukavičkách a nebudu na ni dost hodná, pak hrozí, ţe se vrátí k drogám a alkoholu! A tak zřejmě nemám na výběr a musím jim na ten dům peníze dát. Karen prohlašuje, ţe nemá na výběr, a podobná tvrzení slýcháme od obětí citového vydírání často. Ve skutečnosti můţe Karen volit mezi několika moţnostmi, ale v dané chvíli si je neuvědomuje a musí vynaloţit určité úsilí, aby je rozpoznala. Melaniina hrozba totiţ zasáhla matčino nejcitlivější místo – strach o budoucnost dcery. Ve skutečnosti tady Melanie jedná z pozice síly a ne slabosti, jak to na první pohled vypadá. Přesně k takové kamufláţi se totiţ sebemrskači často uchylují. Hrozba nejvyšším trestem vůči vlastní osobě Největší kalibr, jaký mohou sebemrskači pouţít, aby nám nahnali strach, spočívá v hrozbě, ţe si sáhnou na ţivot. Tuto pohrůţku nesmíme nikdy brát na lehkou váhu, ale na druhé straně 38

si musíme uvědomit, ţe se k ní sebemrskači uchylují typicky a pravidelně. Eve je mladá půvabná výtvarnice, která ţije se čtyřicátníkem Elliotem, úspěšným malířem. Zpočátku se jejich vztah zdál velmi pěkný, ale jakmile se k němu přistěhovala, romantická láska a vášeň se změnily v dusivou závislost. Uţ kdyţ se scházeli, všímala si, jak je Elliot náladový, ale připisovala to jeho senzitivní umělecké povaze. Nebyla vůbec připravena se vyrovnávat s jeho pravidelnými depresivními stavy a zřejmě i se závislostí na prášcích na spaní. Proto se v jejich vztahu začaly objevovat trhliny. Vytratil se sex a s ním i pocit blízkosti. Eve pracuje jako Elliotova asistentka a on ji ţiví, ale brání jí v jakémkoli pokusu vybudovat si vlastní profesionální dráhu. Trvá dokonce i na tom, ţe své práce musí vţdycky vystavovat jedině společně s jeho. Eve říká: Konečně jsem si uvědomila, ţe pokud chci mít vůbec nějaký vlastní ţivot, musím se s ním rozejít. Pokaţdé, kdyţ projevím sebemenší samostatnost, mi hrozí, ţe se předávkuje prášky na spaní. Poprvé jsem se tomu skoro smála a nevěřila jsem, ţe by to mohl myslet váţně. Jen jsem se zmínila, ţe se chci zapsat do kurzu kreslení, zareagoval na to výrokem: „To mě můţeš rovnou zabít.” Udělal z toho takové drama, ţe jsem si nejdřív myslela, ţe si snad dělá legraci. Elliot mi ale pořád říká věci jako „bez tebe nemohu ţít” nebo „jestli ode mě odejdeš, tak opravdu nevím, jestli to unesu”. Uţ to vůbec není zábavné nahání mi to hrůzu. Pořád ho miluju a cítím s ním soucit, kdyţ se trápí, ale zároveň se na něj zlobím. Proč mě prokristapána vmanévroval do takové pozice? Vţdyť jsem nechtěla nic tak strašného, jen chodit do kurzu! Pro tento typ vydírání je typické, ţe Elliotovy pohrůţky hrají na strunu Evina silného pocitu odpovědnosti. „Byl ke mně vţdycky tak hodný. Nemohu najít sílu, abych ho opustila. Kdyby si opravdu něco udělal, nikdy v ţivotě bych si to neodpustila,”

39

říká Eve. A pak dodává s naprostým přesvědčením: „Vţdyť bych umřela z toho hrozného pocitu viny.” Většina sebemrskačů nezachází tak daleko jako Elliot, ale vţdy platí, ţe kdyţ někomu za podobných okolností vyhovíme, vůbec tím nezaručujeme, ţe ho zachráníme. Rozhodnutí k sebedestrukci je totiţ jejich a ne naše. Člověka, který má sebevraţedné sklony, můţete přimět, aby vyhledal odbornou pomoc, nebo mu nějak pomoci sami. Není ale dobré, kdyţ cítíme, ţe na nás leţí celá odpovědnost za to, abychom tyto lidi chránili před nimi samými.

Trpitel Typický obrázek trpitele vypadá takto: kysele se tvářící zachmuřená ţena sedí v zešeřelém bytě a čeká na telefonát některého ze svých dětí. Kdyţ telefon konečně zazvoní, spustí: „Jak se mám? Coţe, ty se mě ještě ptáš, jak se mám? Nezavoláš mi, nepřijdeš mě navštívit, tak jak se asi můţu mít? Zapomínáš na vlastní matku! To jsem se dočkala! Můţu si klidně pustit plyn a kaţdému to bude úplně jedno.” Trpitelé zastávají názor, ţe kdyţ se cítí smutní, nemocní, nešťastní nebo mají prostě v ţivotě smůlu, je na to jen jediný univerzální lék: jejich oběť jim poskytne to, co chtějía to i v případě, ţe jí neprozradili, co to má být. Na rozdíl od sebemrskačů nám nevyhroţují, ţe si ublíţí. Místo toho nám dají jasně na srozuměnou, ţe kdyţ neuděláme, co po nás chtějí, budou trpět a bude to jen naše chyba. Tato poslední část obvinění – bude to tvoje chyba! – zůstane často nevyslovena, ale přesto můţe na svědomí člověka, který se stal obětí trpitele, účinkovat přímo magicky.

40

Vynikající herecký výkon Trpitelé jsou naprosto soustředěni na svoji trýzeň a často si vykládají naši neschopnost číst jim myšlenky jako důkaz, ţe je nemáme dost rádi nebo nám na nich dostatečně nezáleţí. Jinak bychom přece hned uhodli, co je trápí! Tuhle hru bychom mohli nazvat „hádej, čím jsi mi ublíţil”. V takových chvílích jsou trpitelé očividně deprimovaní, mlčí, často se jim v očích objevují slzy. Stáhnou se do sebe a neřeknou nám, co je trápí – leda aţ podle jejich názoru nadejde ta vhodná doba a my se dost podusíme ve vlastní šťávě, moţná za několik dní nebo i týdnů. Patty je třiačtyřicetiletá úřednice. Vyprávěla mi, ţe kdykoli se v něčem neshodne se svým manţelem Joem, její choť se dramaticky uchýlí do postele. Je velmi uzavřený a málokdy mi vůbec řekne, co chce a co cítí. Pokud to ale udělá a já projevím nejmenší nesouhlas, okamţitě se začne tvářit zhrzeně a chmurně a stáhne se do ústraní. V očích má ten nejsmutnější výraz, jaký si dovedete představit. Tyto neshody jsme mívali třeba tehdy, kdyţ se k nám chystala na návštěvu jeho matka – coţ bylo obvykle v tom nejnešikovnějším termínu. Kdyţ jsem ale viděla, jak strašně smutný Joe kvůli tomu je, přestala jsem raději v této věci prosazovat svůj názor. Obvykle si utrápeně, velmi dramaticky povzdechne, a kdyţ se ho zeptám, co se děje, vrhne na mě ukřivděný pohled a řekne: „Ale nic.” A pak je na mně, abych vypátrala, jaký zločin jsem tentokrát spáchala. Sednu si k němu na postel a omlouvám se a říkám mu, jak je mi líto, ţe jsem udělala něco, co ho tak rozesmutnilo, ale mohl by mi alespoň naznačit, oč jde? Asi tak po hodině z něj konečně vypáčím, čím jsem se provinila. Jednou jsem mu řekla, ţe podle mého názoru si nemůţeme dovolit nový počítač, který si přál. Podle jeho názoru to z mé strany byl projev největší bezohlednosti a lakomství. Samozřejmě jsem mu řekla, ať si ho tedy koupí – a on se jako zázrakem rozveselil a migrény ho hned přešly! 41

Joeovi bylo z nějakého důvodu nepříjemné si s Patty sednout a otázku koupě počítače s ní rozumně probrat. Proto prosadil svou jiným způsobem – hereckým výkonem, kterým jí dával najevo, ţe ho zklamala, rozesmutnila, ţe je mu kvůli ní špatně a trápí ho bolesti hlavy. Propadal depresi z toho, jak „zlá” Patty je. Trpitelé si vţdycky připadají jako oběť. I oni se na pohled mohou zdát slabí, ale ve skutečnosti jde o tichou formu tyranie. Nekřičí sice a nedělají bouřlivé výstupy, ale jejich chování nás zraňuje, mate a dráţdí. Oběť okolností Všichni trpitelé nemusí být tiší a zamlklí. Někteří nás naopak zahrnují prosbami, stíţnostmi a ţádostmi, abychom všechno napravili a oni nemuseli tolik trpět. Zoe je sedmapadesátiletá vedoucí pracovnice v jedné velké reklamní agentuře. Přišla za mnou poradit se o problémech, které má v zaměstnání s jednou kolegyní. Tess je nejmladší ze všech zaměstnanců agentury a neuvědomuje si, ţe my ostatní jsme se vypracovali na své pozice aţ po létech únavné rutinní práce. Má o patnáct let kratší praxi neţ většina našich pracovníků, ale chce rovnou dostat totéţ co oni. Snaţila jsem se jí to vysvětlit, ale nepodařilo se: je strašně netrpělivá. Pak začala mít potíţe s naším šéfem a posedla ji hrůza z toho, ţe přijde o místo. Kaţdý den mi chodila bědovat do kanceláře a vykládala, co všechno se zase zvrtlo v její neprospěch. Dale, jeden z našich obchodních partnerů, odmítl její text k reklamnímu letáku. Nedokázala navázat spojení s jedním důleţitým klientem a myslí si, ţe se jí snad vyhýbá. Počítač jí nefunguje. A ještě k tomu jí pes seţral papíry, které si vzala domů! Její stíţnosti někdy zněly aţ legračně, ale pravda je, ţe trpěla obrovskými pocity nejistoty. Pravidelně mi říkala, ţe trpí takovými depresemi, ţe ráno skoro nedokáţe vstát z postele, zapaluje si jednu cigaretu od 42

druhé, ztrácí váhu… snaţila jsem se ji povzbuzovat, jenţe to postupně začalo mít neţádoucí důsledky. Tess na mě totiţ začala tlačit, abych ji zařadila do svého týmu, který má pracovat na novém velkém projektu. „Jestli mě nevezmeš, dostanu vyhazov,” naléhá na mě. „Šéf mě nesnáší, ale tobě důvěřuje, a kdybys mi pomohla, změnilo by to pro mě celou tuhle situaci.” Opakovala mi to kaţdý den a lícila mi, jak se strašně bojí, ţe přijde o místo, a ţe já jsem její jediná záchrana. Pravda je taková, ţe podle mého názoru nemá dost zkušeností ani zatím neprojevila dost talentu, aby byla platnou a rovnocennou členkou našeho týmu, ale přesto jsem ji nakonec k práci na tom projektu přijala, protoţe se mi zdálo skoro sobecké to neudělat. Naletěla jsem jí na tvrzení, ţe jedině já ji můţu zachránit před depresí a nezaměstnaností. Přitom chyba je v něčem úplně jiném – v jejím přístupu k práci. Teď se bojím, ţe my ostatní za ni budeme dělat její úkoly, protoţe nám vlastně bude chybět jeden člen týmu. Mám pocit, ţe mě vyuţila a zneuţila. Teď po mně dokonce chce, abych jí svěřila ještě větší odpovědnost, přestoţe uţ takhle na své úkoly nestačí. Chci jí pomáhat, mám pocit, ţe je to správné, protoţe je tak mladá, ale mám pocit, ţe mi to uţ přerůstá přes hlavu a ţe na to nakonec sama doplatím. Trpitelé jako Tess nás přesvědčují, ţe se proti nim spikl celý svět, ale pro překonání celé krize potřebují jedině naši malou pomoc, a pak bude zase všechno v pořádku. Utočí na naše instinkty, které nám velí chránit slabší a pomáhat jim. Problém je v tom, ţe kdyţ jim pomůţeme jednou, celá hra se opakuje a brzy na nás začnou vznášet další a větší poţadavky. Typ lákající Metody lákajících vyděračů jsou ze všech nejjemnější a nejméně nápadné. Tito lidé nám slibují lásku, peníze nebo povýšení, zkrátka přesně to, po čem touţíme, jen kdyţ pro ně něco uděláme. Jde však o onu příslovečnou mrkvičku, kterou drţíme 43

oslovi před nosem, aby za ní šel, ale nikdy se k ní nedostane. Odměny od vyděračů tohoto typu se totiţ zpravidla nikdy nedočkáme, smyslem jeho jednání je udrţovat nás v nejistotě a docílit toho, abychom se stále chovali podle jejich přání. Obvykle si slíbenou odměnu přejeme tak silně, ţe se dlouho smiřujeme se zklamáním a věříme, ţe nás v budoucnu lákavá odměna přece jen nemine. Moje kamarádka Julie mi vyprávěla o typickém lákajícím vyděrači. Byl to její přítel Alex, bohatý, dvakrát rozvedený podnikatel, kterým byla na počátku vztahu upřímně nadšena. Julie se chtěla stát scenáristkou, ţivila se psaním různých reklamních textů a po večerech pracovala na scénářích. „Tvoje scénáře jsou vynikající,” lichotil jí Alex a velmi ji tím povzbuzoval. Řekl mi, ţe zná pár producentů, kteří hledají přesně takové scénáře, jaké píšu – jak se vyjádřil, vtipné a inteligentní. Slíbil mi, ţe mě s jedním producentem seznámí o víkendu na večírku. Připravila jsem oslavu, pohoštění, mohla jsem se zkrátka přetrhnout. Ta šance mi připadala úţasná. Alex mi řekl: „Ale nezvi ty své bohémské přátele, ti tě jen zdrţují v kariéře.” To mě nepříjemně překvapilo a odmítla jsem na jeho poţadavek přistoupit. Alex reagoval tím, ţe rázem stáhl své přísliby seznámení s různými vlivnými přáteli. Dával mi drahé dárky – pěkný počítač, také mi zaplatil paní na hlídání pro mého sedmiletého syna Trevora. Sliboval, ţe mi otevře dveře do společnosti, v níţ se pohybují důleţití lidé kolem filmu, kdyţ mu budu pomáhat organizovat v jeho domě další večírky a vystupovat v roli hostitelky. Bylo samozřejmé, ţe své večery budu věnovat jemu a ne psaní scénářů. Nakonec mi oznámil, ţe by podle jeho názoru bylo daleko lepší, kdyby Trevor ţil nějakou dobu u svého otce. Tak bych měla víc času na práci, psaní a rozvíjení své kariéry. Tvrdil, ţe kariéra nejde sloučit s péčí o dítě. To pro mě znamenalo poslední kapku.

44

Julie se s Alexem rozešla. Celý vztah najednou viděla úplně jasně jako nekonečnou sérii zkoušek a poţadavků z jeho strany. Alex byl typický lákající typ: zahrnoval ji dárky a sliby, ale všechno doprovázely poţadavky, jak má Julie změnit své chování: opustit přátele, dokonce dítě, a místo psaní scénářů dělat hostitelku na jeho večírcích nebo trávit večery s ním. Mnoho lákajících vyděračů však nepracuje s viditelnými, hmotnými odměnami a výhodami, jaké sliboval Alex Julii. Často pouţívají spíš citový typ odměny, příděly vlastní lásky, uznání, rodinné blízkosti, pocitu bezpečí. Po těchto věcech velmi touţíme, a tak vyděrači poskytneme všechno, co po nás chce. Jan je atraktivní padesátiletá podnikatelka, osm let rozvedená, a má dva dospělé syny. Díky celoţivotní tvrdé práci je majitelkou prosperujícího klenotnictví. Velmi se však trápí svým nepovedeným vztahem se sestrou. S mou sestrou Carol jsem to vţdycky měla těţké. Naši rodiče nás vychovali tak, ţe jsme spolu neustále soutěţily, mimo jiné o jejich přízeň. Já jsem vţdycky byla mámin miláček a sestra zase tátův. Penězi ovšem disponoval táta. Mně jich dával velmi málo, ale Carol přímo rozmazloval. A ona to s ním moc dobře uměla. Můj otec byl ten typ, co musí mít vţdycky navrch, a nesnesl, kdyţ mu někdo v něčem odporoval. Já jsem s ním vţdycky bojovala o to, kdy mám přijít večer domů a jestli můţu jít na rande, ale sestra uměla mistrně hrát tatínkovu poslušnou holčičku. K šestnáctým narozeninám dostala jaguára, mohla jezdit na prázdniny do Evropy, táta jí zaplatil nejlepší školy a tak dále. Na druhé straně se nikdy nenaučila spoléhat sama na sebe, na rozdíl ode mě, protoţe já jsem si všechno v ţivotě musela vydobýt vlastními silami. Pak otec zemřel a dokonce i ve své závěti dal jasně najevo, které z nás straní. Většinu peněz nechal Carol a mně neodkázal skoro vůbec nic. Velmi se mě dotklo, ţe se se mnou Carol sama nepodělila a nepřenechala mi ani malý díl svého dědictví, a naše vzájemné vztahy se tím zhoršily ještě víc. Radu let jsme spolu vůbec neudrţovaly styky. Mohu říci, ţe jsme se nikdy v ţivotě neměly moc rády. 45

Minulý měsíc ale přišel blesk z čistého nebe: Carol mi zatelefonovala, plakala a chtěla si ode mě půjčit tisíc dolarů, aby prý měli vůbec co jíst. Její manţel je naprostý packal a nic mu nevychází, a tak přišli o všechny peníze jeho hloupými investicemi. Carol uţ dala do zastavárny své šperky a půjčili si peníze od mé matky, aby je exekutofi nevystěhovali z domu. Ale ani v téhle situaci nezačali ţít skromněji. Pořád ještě mají sbírku vzácných obrazů a dokonce ferrari. Kdyţ Carol zjistila, ţe nejsem ochotná jí peníze půjčit, začala říkat: „Na celém světě nemám, na koho bych se obrátila, jen tebe! Nevím, co si počít – myslela jsem si, ţe kdyţ je člověk v tísni, můţe se obrátit na sourozence! “ Najednou si na mě vzpomněla! Carol se nejprve chovala jako typická trpitelka, naznačující, ţe jedině Jan jí můţe v těţké situaci pomoci. Kdyţ ale Jan na tuto taktiku nezabrala, změnila ji Carol na metodu lákajícího vyděrače a nastraţila jí před nos mrkvičku: začala mluvit velmi mile a řekla, ţe by strašně ráda pozvala Jan na večeři nebo na společnou dovolenou. Bylo by to jako za starých časů! Tím se dotkla citlivého místečka v sestřině duši, protoţe Jan vţdycky touţila po harmonických rodinných vztazích. Na rozdíl od Jan, která teď ţila sama, měla Carol manţela a dvě dospívající děti a Jan se po nejbliţších příbuzných vţdycky v podstatě stýskalo. Proto ji stálo velké úsilí, aby si dokázala stále uvědomovat, ţe její sestra to všechno jen hraje. Ale jak ještě uvidíme, právě tento záţitek s citovým vydíráním znamenal pro Jan bod zásadního obratu, který jí pomohl nalézt vnitřní vyrovnanost a nové sebevědomí.

46

3. Zaslepující OPAR

Citovému vydírání se nejlépe daří v podmínkách, kdy je naše vnímání zastřeno mlhou vzbouřených emocí. Jak uţ jsme se zmínili, tento stav můţeme dobře vystihnout zkratkou OPAR, coţ znamená trojici emocionálních reakcí, které v nás vyděrač umně vyvolává: Obavy ze ztráty vztahu nebo nějaké jistoty, Pocit povinnosti (nejlépe morální) A Rozervanost z pocitu viny. Všechny tyto tři stavy či pocity se v nás vyděrači snaţí co nejvíc posilovat. OPAR proniká všude, dezorientuje nás a zamlţuje a zatemňuje naši schopnost uvaţovat a vidět věci reálně; převládá v nás pouze obrovská rozjitřenost, velmi nepříjemný pocit, kterého se hledíme za kaţdou cenu zbavit. Tyto emoce pro nás přitom nejsou neznámé ani nové, protoţe s nějakým tím strachem nebo obavou ţijeme běţně. Všichni také máme smysl pro závazky a povinnosti, a pokud máme vůbec nějaké svědomí, uvědomujeme si, ţe naše ţivoty jsou propojeny s ţivoty jiných lidí a ţe za své blízké neseme určitou odpovědnost. Všichni také někdy trpíme pocity viny a různých svých činů litujeme. Všechny tyto emoce nás provázejí ţivotem, jsme na ně zvyklí a většinou nás nijak osudově nedrtí. Vyděrači však tyto pocity zesilují na maximum, jako kdyby vytočili hlasitost tak, aţ bychom nedokázali myslet na nic jiného neţ jak zase ztlumit hluk na snesitelnou úroveň. Naše reakce jsou téměř automatické, spontánní, snaţíme se celou nepříjemnou situaci skončit co nejrychleji. Většina vyděračů tohle všechno nedělá nějak promyšleně, ale uchyluje se k takovým metodám neúmyslně a nevědomky. 47

OPAR uvádí do pohybu navenek neviditelnou řetězovou reakci. Neţ ji přerušíme, musíme nejprve pochopit, jak funguje. Začněme tím, ţe se podíváme blíţ na jednotlivé prvky OPARu. Popíšeme si je sice jeden po druhém, ale přitom budeme mít na paměti, ţe ve skutečném ţivotě bývají vzájemně propleteny, překrývají se a působí na nás v nejrůznějších kombinacích. Také zdrojů všelijakých obav, pocitů závazků či povinností nebo viny existuje nekonečné mnoţství – tolik, kolik je na světě lidí. Slova nebo činy, které v nás tyto procesy odstartují, proto mohou být nesmírně různorodé a mohou se lišit od těch, které si na následujících stránkách popíšeme. Jejich účinky jsou však vţdycky stejné – nutí nás, abychom se stali obětí vyděrače.

Obavy Citoví vyděrači budují své vědomé i nevědomé strategie na informacích, které jim sami poskytneme a které jim umoţní vytušit, čeho se nejvíc obáváme. Všímají si, před čím raději prcháme a stahujeme se do ústraní, neţ abychom tomu čelili, co nás znervózňuje, co v nás vyvolává napětí. To všechno dokáţeme poznat podvědomě, zvlášť u lidí, kteří jsou nám blízcí, a dobře je známe. V procesu citového vydírání cítí strach a obavy i sám vyděrač – to si popíšeme v páté kapitole, která se zabývá jeho vnitřním světem. Právě strach, ţe nedosáhne svého, ho ţene k tomu, aby se aţ křečovitě zaměřil na svůj cíl a nebral ohledy na nic jiného – to znamená na negativní účinky, jaké jeho chování bude mít. Vyděrači nás tedy instinktivně zasahují na našich nejcitlivějších místech. Jejich signál zní: „Udělej, co chci, a já na oplátku neudělám to, čeho se bojíš.” To znamená: • Neopustím tě • Neupřu ti své uznání • Nepřestanu tě milovat • Nebudu na tebe křičet • Nebudu ti znepříjemňovat ţivot 48

• Nebudu se s tebou hádat • Nevyhodím tě z práce A tak dále. V kaţdém případě bude zcela zřejmé, čeho se můţeme v případě neuposlechnutí obávat. Jednou z nejbolestnějších stránek citového vydírání je, ţe jím lidé, na kterých nám záleţí, zrazují naši důvěru. Uţ se před nimi nemůţeme volně otevřít a rozvíjet upřímný vztah, který by se neomezoval na chladné a povrchní styky. Na následujících příkladech si všimněte, jak se vyděrači vţdy neomylně soustředí na ty obavy, které nás trápí nejvíc. Náš základní strach Se strachem se poprvé setkáváme v raném dětství, protoţe v té době doslova nejsme schopni přeţít bez péče dospělých lidí. Z této bezmoci pramení hrůza z opuštěnosti, ze které někteří lidé nevyrostou nikdy. Člověk je biologický druh ţijící ve skupinách, a tak nás představa, ţe by nás naše tlupa opustila a přišli bychom o společnost a lásku ostatních, hluboce děsí. Proto patří tento strach k nejmocnějším a nejrozšířenějším. Lynn je čtyřicátnice, pracující na daňovém úřadu. Pět let je vdaná za Jeffa, o něco staršího tesaře. Přišla za mnou, protoţe v jejich manţelství se stupňovaly rozepře a Lynn si přála všechno zase zlepšit. Vysvětlila mi, ţe po svatbě Jeff zanechal svého zaměstnání. Domluvili se, ţe Lynn má dost dobrý plat, aby Jeff mohl věnovat veškerý čas péči o malý ranč poblíţ Los Angeles, na kterém ţili. A toto uspořádání se právě stalo zdrojem jejich neustálých neshod. Můj vztah s Jeffem vypadá tak, ţe já vydělávám a on utrácí. Ale to vlastně není spravedlivé. Já chodím do práce a on se stará o náš ranč – o dům, o zvířata, o pozemky a o mě. Někdy se mi to opravdu líbí, ale byla bych ještě radši, kdyby si přece jen našel na část úvazku nějakou práci. 49

V poslední době jsme se dost hádali o to jeho přehnané utrácení. Jeff se začal tvářit nevrle a trucovat, kdykoli se v něčem neshodneme. Vţdycky bouchne dveřmi, vykřikne něco jako „Jdu ven!”, a pak zmizí někde ve stáji. Ví, ţe mi strašně vadí, kdyţ se takhle ode mě odtahuje. Tady doma se s ním vţdycky snaţím být v jedné místnosti – jakmile jde do jiného pokoje, cítím se opuštěná. Po rozpadu svého prvního manţelství jsem nejhůř ze všeho nesla právě pocit osamělosti, kdyţ jsem přišla domů z práce, a byt byl prázdný – to uţ nechci nikdy v ţivotě zaţít. Jeffovi jsem o tom pověděla a on se mnou vţdycky míval trpělivost, protoţe věděl, jak moc mi záleţí na vzájemné fyzické blízkosti. A tak teď úplně šílím, kdyţ mi dělá zrovna tohle a nechává mě doma samotnou. Pokaţdé se vyděsím, ţe chce ode mě odejít nadobro. Přitom si uvědomuju, jak je to celé absurdní. Někdy se sice hádáme, ale jinak se máme opravdu rádi a Jeff by ode mě jen tak zničehonic neodešel. Ale přesto mě to dohání k šílenství. Pro Lynn je samota to nejhorší, co by ji mohlo potkat. Vypráví, ţe nedávno prošel jejich vztah velkou krizí: staré terénní auto uţ doslouţilo a Jeff začal trousit naráţky na téma, jak by bylo skvělé pořídit si nové. S novým autem by mohl lépe objíţdět okolní ranče a hledat si práci. Lynn namítla, ţe podle jejího názoru si to nemohou dovolit, a on se hned rozčílil. Lynn trvala na tom, ţe prostě nemají dost peněz, ale Jeff jí po několika dnech vyčetl, ţe jí záleţí jedině na penězích, ţe neoceňuje jeho práci na ranči a ţe by si ho moţná víc váţila, kdyby od ní na nějaký čas odešel. Pak zmizel a neukázal se doma celé čtyři dny. Lynn se strašně bála, co se s ním stalo. Nakonec ho našla u jeho bratra a ţadonila, aby se vrátil. On to ale odmítal a poţadoval, aby mu Lynn nejdřív začala projevovat víc respektu. Bylo znát, ţe Jeff reaguje jako poraněné zvíře, jako by se bál o svůj status v rámci manţelství. Zřejmě ho poniţovalo, ţe je na Lynn do takové míry finančně závislý. Problém tkvěl samozřejmě také v tom, ţe zatím není běţné, aby ţena vydělávala víc neţ muţ

50

a takzvaně muţe „ţivila”, a oba manţelé se s tím těţko vyrovnávali. Lynn nakonec Jeffa přece jen uprosila, aby se vrátil domů, ale on toho stále moc nenamluvil a napětí mezi nimi by se dalo krájet. Lynn tohle znala od svých rodičů – ti se na sebe také zlobili mlčky, panovalo mezi nimi tiché napětí, chlad a odměřenost, a to z hloubi duše nesnášela. Nakonec si poloţila otázku: Co je pro mě důleţitější – Jeff, nebo peníze? A tak si Jeff mohl koupit zbrusu nový terénní vůz. Získal tím pocit, ţe ve vztahu přece jen něco znamená, ale zároveň se naučil, čím si vydobýt souhlas Lynn. Vědomě si sice nezformuloval strategii celé hry, v níţ vyuţíval manţelčina strachu z osamělosti a z atmosféry napětí, ale kdykoli měl pocit, ţe nedostává to, co potřebuje a co si také zasluhuje, vyloţil na stůl své trumfy. Vyvinul se z toho navyklý způsob chování: pokaţdé, kdyţ se Jeff od Lynn odtáhl, mu ustoupila. Lynn tím ovšem velmi trpěla, a dokonce začala uvaţovat o tom, ţe by se s Jeffem rozešla – jenţe se tak strašně bála samoty, ţe do toho neměla vůbec chuť. Vysvětlila jsem jí, ţe vylévá s vaničkou i dítě. Je pravda, ţe se s Jeffem přou o peníze, ale její strach z osamělosti ji zaslepuje natolik, ţe se nedokáţe podívat na celou situaci objektivně. Místo aby se pokusila vymyslet nějaký zdravý kompromis a dohodnout se o finančních otázkách, Lynn prostě jen pokaţdé kapituluje, ačkoli je jí to krajně nepříjemné. Obavy a strach nás nutí, abychom danou situaci viděli černobíle a často katastroficky. Lynn si byla jistá, ţe kdyby s Jeffem začala celý problém otevřeně řešit, opustil by ji. Ve skutečnosti se tu však nabízela třetí cesta: hledat rozumné řešení té stránky jejich vztahu, která jim oběma působila tolik nesnází a trápení. Strach z hněvu Hněv jako by přímo vytahoval na povrch naší duše strach a obavy; aktivuje v našich tělech stresovou reakci útoku a útěku. Jen 51

málokdo dokáţe vyjádřit svůj hněv nějakým přijatelným způsobem, protoţe si ho silně spojujeme s konflikty, ztrátou našich blízkých a s moţným násilím. Tato naše reakce je správná a pochopitelná a ochraňuje nás, protoţe zajišťuje, abychom v případě ohroţení buď utekli, nebo se skryli. Ve skutečnosti však musíme zacházet s hněvem stejně jako s kteroukoli jinou emocí, samozřejmě kromě takových vztahů, ve kterých opravdu dochází k násilnostem a týrání. I hněvu musíme čelit s klidem a rozvahou. Většina lidí se bojí dokonce i svého vlastního hněvu. Slyšela jsem mnoho lidí vyjadřovat obavy, ţe kdyby se rozzlobili, někomu by tím ublíţili, ztratili by sebekontrolu nebo by je to vůbec nějak strašně poškodilo. Proto často potlačujeme pocity hněvu i sami v sobě a nepřiznáme si je, a před jinými lidmi prcháme i při jejich nejmenším náznaku. Tak například Josh nejvíc ze všeho trpí právě otcovým hněvem, který ho ochromuje a zabraňuje mu začít s otcem rozumně vyjednávat o volbě ţivotní partnerky. „Stačí, abych se o té věci jen zmínil, a celé jeho chování se rázem změní,” líčí to Josh. „Hned začne být celý napjatý a hlas mu zesílí nejmíň o dvacet decibelů. Při pohledu na ten jeho rozzuřený výraz, a kdyţ slyším, jak zvyšuje hlas, se ho skutečně bojím, přestoţe jsem o půl hlavy vyšší neţli on.” Rodiče mívají obzvláštní schopnost vyvolávat ve svých dětech strach. Josh si vzpomíná, jak ho v dětství otec zastrašoval vzteklými scénami, a stále ještě to na něj působí. Události a pocity, které jsme zakusili v dětství, v nás jsou totiţ stále ţivé a často se znovu vynoří, kdyţ se ocitneme v nějakém citovém zmatku nebo stresu. Dospělá část naší duše dobře ví, jak jsou naše obavy bláhové, ale naše vnitřní já se tak docela dospěle necítí a snadno propadá panice.

52

Pocit povinnosti a závazku Do dospělosti všichni vstupujeme s jasně vymezenými pravidly, kolik jsme toho povinni dělat pro ostatní lidi a do jaké míry by naše chování mělo být určováno hodnotami, jako je povinnost, poslušnost, oddanost blízkým lidem, altruismus a sebeobětování. Všichni máme tyhle pojmy hluboce vryté v duši a dokonale jsme si je přisvojili, ale ve skutečnosti nemusí odpovídat našim skutečným vnitřním morálním normám. Rodiče nám například říkali, ţe „starším se nesmí odmlouvat”, a ačkoli víme, ţe je to nesmysl, pořád ještě nám i v dospělosti dělá potíţe s nimi o něčem diskutovat jako s rovnocennými partnery. Ve škole nám vštěpovali, ţe správné chování znamená tiše sedět, poslouchat a nerušit, a tak nám i v dospělosti dělá potíţe přiměřeným způsobem se ozvat. Velmi často pro nás není snadné vyváţit odpovědnost k sobě samým s odpovědností k ostatním lidem. Ve jménu plnění povinností, různých závazků a ohledů pak poškozujeme sami sebe. Vyděrači vţdycky vysondují, jak daleko sahá náš pocit povinnosti či závazku, a zdůrazňují nám, jak moc se pro nás obětovali a čeho se kvůli nám sami vzdali. Své poţadavky mohou podepřít náboţenskými zásadami nebo tradicemi dané společnosti. Tak například: • Dobrá dcera by si měla vţdycky najít čas na svou matku. • Já se můţu pro tuhle rodinu udřít, všechny vás ţivím, a tak bys alespoň mohla být doma, kdyţ odpoledne přijdu z práce. • Cti (a poslouchej) svého otce! • Šéf má vţdycky pravdu. • Tahala jsem tě z toho strašného vztahu s tím pitomcem, vţdycky ses mi mohla vyplakat na rameni. A teď chci jenom půjčit mizerných dvě stě dolarů. Vţdyť jsem tvoje nejlepší kamarádka!

53

Tak nás vyděrači tlačí daleko za hranice běţných vztahů, v nichţ střídavě dáváme a bereme, a dávají nám najevo, ţe ať se nám to líbí nebo ne, je jen a pouze naší odpovědností, jestli jim vyhovíme, nebo se zachováme jako padouši. Vlastní postoj nezpochybňují nikdy. Zvlášť těţké to pro nás bývá v případech, kdy se k nám vyděrač v minulosti skutečně zachoval velkoryse a něco pro nás udělal. Láska, přátelství a dobrá vůle se ale velmi snadno vyčerpají, kdyţ je nahradí pocit nucené povinnosti a obtíţného závazku. Uvedeme si příklad ţeny, která sebou nechala manipulovat ve jménu morálních závazků a povinnosti. Maria je sedmatřicetiletá úřednice v nemocnici, vdaná za známého chirurga. Sama sebe popisuje jako obětavou a láskyplnou manţelku a matku, která ţije především pro druhé. Kdybyste trpěli depresí a potřebovali povzbuzení, byla by k vám ochotná přijít třeba ve čtyři ráno. Celá by se rozdala, protoţe ji velmi uspokojuje, kdyţ můţe něco dělat pro druhé. Její manţel Jay však těchto jejích povahových rysů silně vyuţívá a zneuţívá. Patřím ke generaci, kdy byl pro ţeny ten nejkrásnější úděl vdát se, mít děti a stát se dobrou a oddanou manţelkou, a Jay si mě pravděpodobně přesně proto vybral. Svoji práci mám moc ráda, ale rodina je pro mě středem mého světa. V naší církevní komunitě jsem absolvovala kurz, ve kterém jsem se naučila něco, co s sebou uţ vţdycky ponesu: aby nějaký vztah fungoval, jeden z partnerů se do toho musí cele vloţit a v případě potřeby se obětovat. Pokud to dokáţete a budete věřit v Boţí pomoc, překonáte všechny bouře, které váš vztah prodělá. Jako ţena cítím povinnost drţet rodinu pohromadě a Jay to moc dobře ví. Bohuţel mi připadá, jako by si myslel, ţe kdyţ nosí domů hodně peněz, můţe si jinak dělat, co se mu zlíbí. Lidé nás vţdycky pokládali za dokonalý pár, ale netušili, ţe Jay je velký sukničkář. Uţ před svatbou mi vykládal o svých sexuálních dobrodruţstvích a chlubil se tím, kolik ţen ho zboţňuje a svádí ho. Bylo mi nepříjemné to poslouchat, ale na druhé straně 54

jsem byla pyšná na to, ţe mám tak atraktivního manţela a ţe si mezi všemi vybral právě mě. Teď vím, jak jsem byla naivní. Nejsem si jistá, kolik milostných poměrů měl po svatbě, ale o několika vím určitě. To víte, různé kongresy v jiných městech, pozdní příchody z ordinace, noční sluţby… často bylo jasné, ţe mi neříká pravdu, protoţe si v řadě podrobností odporoval a choval se ke mně stále lhostejněji. Potom mi začali volat různí „dobří přátelé” a upozorňovali mě, ţe ho viděli s jinými ţenami. Tušila jsem, ţe ti lidé si to vůbec nevymýšlejí, ale i tak mi trvalo ještě dlouho, neţ jsem mu to otevřeně vyčetla. Pořád jsem se ale cítila jako jeho dluţnice – vţdyť kvůli své rodině, pro mě a pro děti, tak usilovně pracuje! Jay vyvinul na Marii nátlak, ţe s ním musí za všech okolností zůstat – je to přece její povinnost. Ke svým nevěrám se nepřiznal a všechno vytrvale popíral. Tvrdil, ţe jde jen o zlomyslné klepy a ţe nedělá nic jiného, neţ ţe tvrdě pracuje a obětuje se pro rodinu. Vlastně vůbec nechce zůstávat v nemocnici tak dlouho do noci, ale kvůli rodině přijímá noční sluţby. Předhazoval Marii, jaký má vysoký ţivotní standard ve srovnání s jinými lidmi, a ona to musela uznat. Také nechtěla ublíţit dětem. Bylo pro ni nepředstavitelné, ţe by rozbila rodinu a odtrhla děti od tatínka, kterého zboţňují. A tak se stáhla a přestala o celé věci mluvit. Jay přesně znal Mariina citlivá místa a zaútočil na její velký smysl pro odpovědnost vůči rodině. Dal jí najevo, ţe by nejen opustila obětavého, tvrdě pracujícího manţela, ale i děti by trpěly nedostatkem a byly by nešťastné, a to jen a jen kvůli ní. Mnoho lidí nechce rozbít rodinu a raději zůstává ve vztazích, které se dávno pokazily. Nikdo si nepřeje ubliţovat vlastním dětem, vykořenit je, působit jim bolest a trápení. Některé oběti vydírání se právě v zájmu svých dětí rozhodnou pro kapitulaci, kterou mylně pokládají za ušlechtilé sebeobětování, a vzdají se práva vést dobrý, kvalitní ţivot. Maria byla sice nešťastná, ale nechtěla otřást základy své rodiny a myšlenka na rozvod ji zcela ochromovala. Byla tak hrdá 55

na svůj smysl pro povinnost, ţe se na něj odvolávala a bránila se vnitřnímu hlasu, který jí připomínal, ţe neţije podle vlastních morálních měřítek a zásad. Jay nafukoval a překrucoval význam slov „povinnost” a „odpovědnost” takovým způsobem, ţe se v jejich stínu jeho zálety úplně ztrácely. Od Marie vyţadoval, aby se mu obětovala úplně, ale jeho vlastní závazky končily tam, kde si to přál on sámv tomto případě nezahrnovaly jeho věrnost. Zaujal mučednický postoj („Jak bys mi mohla něco takového provést!”) a vůbec se nezamýšlel nad tím, jak on můţe něco takového provádět manţelce a dětem, které samozřejmě vycítily, ţe je jejich matka nešťastná a mezi rodiči panuje napětí. Bylo by opravdu hezké, kdyby vyděrači byli stejně citliví k našim pocitům, jako jsou vnímaví ke svým vlastním! Jay odmítal ze své strany cokoli měnit a stále jen tvrdil, ţe nic špatného neudělal, a jestli je Maria nešťastná, tak ať jde na psychiatrii a nechá se dát zase dohromady, aby všechno bylo jako předtím. Připomněla jsem Marii, ţe bez ohledu na postoj Jaye nebo kohokoli jiného má vţdycky také povinnost pečovat sama o sebe alespoň tak, jako pečuje o všechny ostatní. Maria zapírá sama sebe, ale za cenu ztráty sebeúcty a sebedůvěry. Nezvolila si takový ţivot z vlastní vůle, jen automaticky reaguje na manţelovo citové vydírání, Většina z nás má velké potíţe s definováním hranic, kde končí naše závazky a povinnosti vůči jiným lidem a kdy se také musíme starat sami o sebe. A pokud je náš pocit povinnosti silnější neţ naše sebeúcta a ohledy k vlastní osobě, vyděrači toho rychle vyuţijí. Když se oběť vydírání sama stane vyděračem Hned na počátku své práce s Lynn jsem zjistila, ţe začala Jeffovi vracet jeho vydírání tím, ţe ho na oplátku vydírala také. Pozvala jsem na společné sezení s ní i Jeffa a vyzvala jsem ho, aby popsal manţelské neshody ze svého hlediska. 56

Opravdu jsem potřeboval od Lynn na několik dní odjet. Nikdy předtím mi neřekla, co pro ni náš vztah vlastně znamená, aţ teprve kdyţ mi zatelefonovala k mému bratrovi po té hádce o nový vůz. Strašně plakala a nakonec začala vykřikovat něco jako: „Kdybys mě opravdu miloval, nikdy bys mi něco takového nemohl provést. Jak můţeš být takový sobec? Jediný člověk, na kterém ti záleţí, jsi ty sám. Víš dobře, kdo z nás vydělává peníze. Tolik jsem toho pro tebe udělala, tak jak si můţeš dovolit takhle mi ubliţovat? Jestli mi něco takového ještě někdy provedeš, utnu ti všechny peníze tak rychle, ţe ani nestačíš mrknout.” Z toho jsem viděl, ţe náš vztah je opravdu v krizi. Oba jsme se pak rozhodli jít do psychologické poradny. Stejně jako mnoho vyděračů se i Lynn zaměřila na Jeffův pocit závazku a vděku, připomněla mu, kolik jí toho dluţí, a spojila to s odsouzením jeho morálky, charakteru a motivů. Ze všech sil se snaţila, aby Jeffa přiměla zůstat. Začala se poniţovat a ţadonila, aby se k ní vrátil, a aby si zase dodala sebedůvěru a získala původní silnou pozici, uchýlila se k citovému vydírání. Někdy si partneři vyměňují role a střídavě hrají vyděrače a jeho oběť. Zcela jednostranné vydírání je poměrně vzácné. Také můţeme být terčem vydírání v jednom vztahu a stát se vyděračem v jiném vztahu, například tím, ţe přeneseme své nepříjemné pocity a tlaky ze vztahu k šéfovi do vztahu k dětem.

Pocity viny Pocity provinilosti jsou naprosto přirozené a v ţivotě je potřebujeme k tomu, abychom si uvědomovali svoji odpovědnost za to, co děláme. Představují nástroj našeho svědomí a ve své zdravé, nezdeformované podobě nás upozorňují, ţe jsme se dopustili něčeho, co porušuje náš osobní nebo společenský etický kód. Abychom se vyhnuli pocitům viny a výčitkám svědomí, snaţíme se nikomu neubliţovat a nepoškozovat lidi ze svého okolí. 57

Tyto signály však nemusí být vţdycky spolehlivé. Někdy mohou připomínat příliš citlivý alarm automobilu, který se rozezvučí jen proto, ţe kolem projel kamion nebo o karosérii náhodně zavadil chodec. V tom případě trpíme nezaslouţeným pocitem viny. To znamená, ţe cítíme výčitky, které nesignalizují skutečně špatné chování, jaké by někomu opravdu ublíţilo. Jednoduše se dá proces, který v nás vyvolá nezaslouţené pocity viny, popsat takto: 1. Něco udělám. 2. Druhému člověku se to nelíbí. 3. Přijmu plnou odpovědnost za nepříjemné pocity druhého člověka (za to, ţe je rozčilený, zklamaný, podráţděný), ať uţ jsem je skutečně zavinil nebo ne. 4. Cítím se provinile. 5. Jsem ochoten udělat cokoli, jen abych situaci napravil a cítil se zase lépe. Na konkrétním příkladu: 1. Řeknu přítelkyni, ţe s ní dnes večer nemůţu jít do kina. 2. Kamarádku to zklame. 3. Cítím se hrozně a mám pocit, ţe jsem její špatnou náladu zavinila já. Připadám si jako úplný padouch. 4. Zruším plány, které jsem původně měla, jen abych s ní mohla do kina jít. Ona se hned cítí lépe a já také. Nezaslouţené pocity viny nemusí vůbec souviset s tím, ţe bychom někomu skutečně ublíţili, ale vţdycky jsou podmíněny tím, ţe uvěříme, ţe jsme mu ublíţili. Citoví vyděrači nás manipulují k tomu, abychom přejímali odpovědnost za jejich nejrůznější stíţnosti a špatné pocity, a všemoţně usilují o to, abychom cítili vinu za všechno zlo světa. Takové jednání je opravdu účinné. Kaţdý z nás chce věřit, ţe je dobrý člověk, a tak pocity viny, které v nás vyděrači vyvolávají,

58

ohroţují naše pojetí sebe samých jako láskyplných a hodnotných lidských jedinců. Jakmile uvěříme, ţe jsme se na vyděrači skutečně provinili, propadneme sebeobviňování. Podrobnosti toho, jak různí vyděrači postupují, se mohou lišit, ale všichni nám vysílají stejný, často nevyslovený signál: Všechno je to jen tvoje vina. Tak například: • Mám mizerou náladu (a můţeš za to ty). • Hrozně jsem nastydl (a je to jen tvoje chyba). • Vím, ţe moc piju (ale je to jedině tvoje vina). • Měl jsem špatný den v práci (ale můţeš za to jedině ty). Často se podobné obvinění zdá na první pohled absurdní. Poselství je však podáno tak nepřímo a zastřeně, ţe nám nezbývá neţ uvěřit a začít se obviňovat. Jak si jinak vysvětlit, ţe člověk, který je nám blízký, je stále zklamaný, naštvaný, podráţděný, nešťastný? A vyděrač je pochopitelně rád, ţe s ním tak pěkně spolupracujeme a sami jsme přišli na to, co se nám snaţil naznačit. A pak uţ zbývá jen krůček k tomu, abychom mu ustoupili a tím se zbavili tíhy výčitek. Vzájemně propletené pohrůţky Emoce, které vytvářejí OPAR, nemůţeme dost dobře oddělit jednu od druhé. Kdyţ identifikujete jeden prvek OPARu, ostatní budou s největší pravděpodobností hrát také určitou roli. Tak v případě Marie byly pocity povinnosti a viny vzájemně propleteny. Většinou se cítíme provinile, kdyţ nesplníme něco, co pokládáme za svoji povinnost, a Maria nebyla ţádnou výjimkou. Jay jí stále vtloukal do hlavy, ţe případný rozpad manţelství bude jen a jen její vina. Maria měla v důsledku toho pocit, Ţe by rozchod s Jayem znamenal její naprosté selhání v roli matky a manţelky, a cítila se hrozně provinile. Především si vyčítala, ţe by na její spory s manţelem měly doplatit děti. Rozbít rodinu jí

59

připadalo jako obrovský zločin – vůbec nedokázala uvaţovat o tom, ţe by to byla vlastně Jayova vina. Ačkoli měla mnoho dobrých důvodů, aby se kvůli Jayovu chování cítila rozzlobená, uraţená a dotčená, tyto pocity si ani nepřipustila, protoţe byly úplně zastíněny jejím pocitem provinilosti. Vydírání nikdy nekončí Jakmile vyděrači zjistí, ţe se jim v oběti podařilo vyvolat pocit viny, čas pro ně přestane hrát roli. Pokud se nemohou odvolávat na nějaký incident z nedávné doby, jistě si najdou něco ve vzdálené minulosti. Neexistuje ţádná časová hranice, kdy by stará „křivda” dostatečně vybledla a vyděrač nám ji přestal připomínat. Vraťme se ke Karen a její dceři Melanii. Karen vyprávěla, jak jí Melanie neustále připomíná jednu událost z dětství. Můj muţ, Melaniin otec, zemřel při autohavárii, kdyţ byla Melanie ještě malá. Melanie s ním byla v autě, utrpěla váţné zranění a na tváři jí zůstaly jizvy. Zaplatila jsem jí zásah plastického chirurga a dnes vypadá dobře, ale pořád ji trápí několik zbývajících jizviček na čele. A pak jsem jí samozřejmě platila dlouhá léta psychoterapie, protoţe jsem věděla, ţe to pro ni všechno muselo být těţké. Mně samotné trvalo dlouho, neţ jsem se vyrovnala se svými pocity viny, které z té osudné havárie pramenily. Vím, ţe to byla chyba druhého řidiče – ale kdybychom nebyli zahnuli zrovna do téhle ulice… kdybychom počkali ještě den a odjeli tehdy, kdy to můj manţel původně plánoval… Kdyby, kdyby. Melanie má vlastní verzi toho, proč zrovna já za všechno můţu. Pořád mi připomíná, ţe jsme jeli tábořit, protoţe jsem si to přála já. Kdybych nebyla tak sobecká a nevytáhla je na ten výlet, k nehodě by nedošlo. Vím, ţe takové úvahy jsou nesmyslné, jenţe

60

to přesně rezonuje s mými vlastními pocity viny, a abych se z nich vykoupila, nakonec jí vţdycky ve všem ustoupím. Také Karenin pocit viny se proplétá a splývá s pocitem odpovědnosti a závazku vůči vlastní dceři. V hloubi duše má Karen pocit, ţe bude Melanii vţdycky za tu hroznou věc z minulosti něco dluţit, přestoţe je jasné, ţe to vůbec nebyla její chyba a ţe Melaniiny potřeby stejně nikdy neuspokojí. Oprávněný pocit viny se můţe také vymknout z ruky I v případě, ţe vinu cítíme oprávněně, můţe citový vyděrač náš prohřešek donekonečna zveličovat, nafukovat a připomínat nám ho. Bob, právník, se kterým jsme se uţ setkali, věděl, ţe svou nevěrou zklamal důvěru své ţeny Stephanie. Nesmírně si ale přál všechno napravit a vrátit manţelství k normálu. Stephanie mu však neustále jeho vinu připomínala. Bob se musel vyrovnávat s nepřiměřeně zveličenou a stále připomínanou vinou, Stephanie mu nenabízela ţádné východisko.

Zmatek, mlha, opar Kdyţ náš ţivot opanuje OPAR, ztratíme schopnost vidět svoji situaci objektivně. Mlha vypouštěná vyděračem překrucuje naše minulé proţitky, zatemňuje naše vnímání a ochromuje naše myšlení. Ke slovu se dostávají primitivní, emocionální reflexy. Leţíme na lopatkách a nejsme schopni se bránit. Jak to vlastně vyděrač dokázal? Na to se podíváme v příští kapitole.

61

4. Nástroje a metody vyděrače Jak vyděrači vytvářejí ve vztazích s námi OPAR? Jak se jim podaří nás přimět k tomu, abychom přestali dbát svých zájmů a stále jim ustupovali, přestoţe na to tak nesmírně doplácíme? V následujícím textu si probereme nástroje, pomůcky a postupy, které vyděrači pouţívají k vypouštění a zahušťování OPARu. Pomáhají jim nejen zvyšovat tlak na oběť vydírání, ale také si ospravedlnit své jednání před sebou samým. Vydírání tak bývá zastřeno, zahaleno a prezentováno v přijatelné podobě, dokonce se můţe zdát, ţe jeho cíle jsou vznešené a ušlechtilé. Podobně jako rodiče, kteří trestají své děti se slovy „dělám to jen pro tvé dobro”, jsou i citoví vyděrači pravými odborníky na racionalizaci, to znamená na dodatečné zdůvodňování toho, co si umanuli, a snaţí se nás přesvědčit, ţe všechno, co dělají, je i v našem nejlepším zájmu. Otočení situace o sto osmdesát stupňů Vyděrači pohlíţejí na konflikty, které s námi mají, jako na důkaz, ţe jsme skutečně naprosto pomýlení a ocitli jsme se na šikmé ploše. Sami na sebe se dívají jako na moudré osoby, které jsou vedeny těmi nejlepšími úmysly. Kdyţ to hodně zjednodušíme, pak my jsme v jejich očích padouši a oni kladní hrdinové. Jednoho dne mi zatelefonovala Margaret, čtyřicetiletá ţena, která se bála, ţe je její manţelství váţně ohroţeno. Kdyţ ke mně přišla, překvapilo mě, jak je půvabná a šarmantní. Vyprávěla mi, ţe byla uţ pět let rozvedená, kdyţ se seznámila v církevní komunitě se svým druhým manţelem.

62

Hned jeden druhého zaujali a brzy se s Calem vzali. Kdyţ se na mě obrátila, ţili spolu zhruba rok. Jsem z toho všeho celá deprimovaná a bezradná. Nevím uţ, jestli mám pravdu já nebo on. Cal je pohledný, úspěšný a vţdycky jsem ho pokládala za velmi laskavého, milujícího muţe. Seznámili jsme se v církevní skupině, a to pro mě bylo důleţité, protoţe jsem z toho usuzovala, ţe oba máme podobné hodnoty a představy o ţivotě. Představte si tedy můj šok, kdyţ mě po osmiměsíčním manţelství začal přesvědčovat, abych se s ním zúčastnila skupinového sexu! Prozradil mi, ţe této zábavě holduje uţ mnoho let. Řekl mi, ţe mě miluje tolik, ţe se se mnou chce i o tento záţitek podělit a sdílel ho. Řekla jsem mu, ţe něco takového pro mě nepřichází v úvahu – uţ ta představa mi byla odporná – a on se tvářil, ţe ho to velmi nepříjemně překvapilo. Řekl mi, ţe na mně vţdycky miloval moji smyslnost a teď mi chce ukázat něco, co neobyčejně obohatí můj ţivot. Prý váhal, zda mi to má navrhnout, ale právě jeho oddaná láska ke mně ho dovedla k tomu, ţe se se mnou chce podělit úplně o všechno, co patří k jeho ţivotu. Kdyţ s ním do toho půjdu, bude to důkaz mé lásky k němu. Kdyţ jsem trvala na tom, ţe to nepřichází v úvahu, začal se chovat ublíţeně a dokonce rozzlobeně. Řekl, ţe jsem ho váţně zklamala. Pokládal mě za liberální, otevřenou a milující ţenu, a vůbec netušil, jaká jsem prudérní puritánka – takovou partnerku by milovat nedokázal. A pak mi zasadil největší ránu. Prohlásil, ţe kdyţ tam s ním nepůjdu já, má dost bývalých přítelkyň, které k tomu budou ochotny. Všimněte si, jak Cal celou věc otočil úplně naruby tak, aby mu vyhovovala. Své vlastní touhy popsal v zářivě pozitivním světle a Margaretino odmítnutí interpretoval jako něco sobeckého a naprosto negativního. Vyděrači nás obvykle přesvědčují, ţe to, co chtějí, vnese do vztahu víc lásky, otevřenosti, zralosti, zkrátka to nejlepší. Ve vlastních očích mají plné právo to chtít. A zároveň z toho plyne, ţe kdyţ to odmítáme, jsme (i kdyţ to někdy formulují velmi zdvořile) sobci, nesnesitelní konzervativci, nezralí, šílenci, 63

nevděčníci nebo slaboši. Jakékoli odmítání z naší strany je překrouceno a označeno jako morální (nebo jiný) nedostatek, který působí, ţe jsme v jejich očích opravdu klesli! Matoucí nálepky Zaměřím se na označení, jakými Cal častuje Margaret. Na nich totiţ nejlépe uvidíme, jak otočení o sto osmdesát stupňů funguje: pozitivní vlastnosti si uzurpuje vyděrač a negativní přiřkne své oběti. Cal dal Margaret jasně najevo, ţe s ní něco není v pořádku. To nás dezorientuje, protoţe sami bychom tak své chování nikdy neoznačili, a začneme pochybovat, zda vyděrač nemá přece jen pravdu; zapochybujeme sami o sobě, o správnosti svého vnímání a pohledu na svět, o svém charakteru, lidské hodnotě, o své přitaţlivosti a vůbec o všech svých hodnotách. Ocitneme se uprostřed hustého OPARu toho nejhoršího druhu. Margaret byla v naprostém šoku a vůbec nemohla pochopit, ţe je Cal tak naprosto odlišný od toho muţe, za jakého ho pokládala a za kterého se vdala. Dával jí najednou najevo, ţe ho svým chováním mátla, ţe vytvářela dojem, jako by byla docela jiná, mnohem smyslnější a svobodomyslnější. A pořád opakoval, jak by to, co navrhuje, nesmírně prospělo jejich vztahu. Proto se Margaret nakonec ocitla v pokušení uvěřit, ţe jí skutečně něco chybí, něco ještě v ţivotě nepochopila a neobjevila a ţe by třeba mohla Calovo zanícení pro skupinový sex pochopit, jen kdyby se trochu snaţila. Začala si myslet, ţe moţná doopravdy je nesmyslně konzervativní a měla by to změnit. Margaret se snaţila nějak zahrnout celou tuhle situaci do představy, jakou měla o svém ţivotě s Calem. Věděla, ţe kdyby jeho návrh rázně odmítla, zpochybnilo by to celé jejich manţelství, a to se jí příčilo. Nechtěla sama sobě přiznat, ţe se v Calovi osudově zmýlila. Přece jen tedy přistoupila na Calův model reality, nepostavila se mu otevřeně a netrvala na svém stanovisku. 64

Cal navíc útočil i na její pocit povinnosti. Obrátil situaci naruby tak, ţe teď byla dokonce její povinnost jako jeho manţelky účastnit se s ním skupinového sexu – prohlašoval, ţe si nepřeje mít partnerku, která mu tuhle věc upírá. Dokonce jí vyhroţoval, ţe ji nahradí jinou ţenou, která bude souhlasit s jeho „naprosto rozumnými” poţadavky; jak nesmírně zaskočená a zdrcená se musela Margaret cítit! A tak mu k vlastní škodě ustoupila. Dodatečně skoro nemohla uvěřit tomu, ţe mu skutečně vyhověla a souhlasila, ţe to tedy jednou zkusí, kdyţ to pro něj tolik znamená. Bylo to hrozné. Hluboce se pak styděla, příčilo se jí to, cítila se pošpiněná, rozzlobená a silně deprimovaná. Ukázalo se, ţe její původní stanovisko bylo správné a ţe udělala chybu, kdyţ se přemáhala. Staneme se „těmi špatnými” Vyděrači nejen zpochybní správnost našeho vnímání světa, ale často také vystupňují tlak tím, ţe zpochybní náš charakter, motivy a lidskou hodnotu. Tento typ taktiky je oblíbený v rodinných konfliktech, zvlášť v takových, kde se rodiče snaţí stále ovládat své dospělé děti. Lásku a úctu zaměňují s naprostou poslušností, a kdyţ s tím neuspějí, chovají se, jako by se děti na nich dopustily nějaké strašné zrady. Jejich základní teze zní: Tohle děláš jen proto, abys mi ublíţil. Na mých pocitech ti vůbec nezáleţí. Kdyţ se Josh zamiloval do Beth a začali uvaţovat o sňatku, věděl, ţe jeho rodiče tím nebudou nadšeni, ale nepočítal s frontálním útokem svého otce, který pouţil všechny páky, aby ho přivedl k poslušnosti. Z otcova chování se mohlo zdát, ţe ho Josh touţí rafinovaně zavraţdit, trápit na mučidlech, ţe ho bodá přímo do srdce. Z hodného syna se náhle změnil v černou ovci rodiny, která otci naprosto zničila ţivot. Josh uţ bydlel odděleně od rodičů několik let, ale stejně jako většina z nás těţko snášel, kdyţ mu rodiče dávali najevo, ţe jim ublíţil nebo je zklamal. Taková slova od nejbliţších lidí dokáţí 65

hluboce rozkolísat naši sebedůvěru. Nejhorší je, kdyţ nás jako sobce, necitelné nebo neschopné označí vlastní rodiče, protoţe právě oni v dětství formovali naši osobnost a pokládali jsme je za vzory moudrosti a neomylnosti. Proto nad námi rodiče mají i v dospělosti v tomto ohledu zvláštní moc. Naše chování je označeno jako patologické Někteří vyděrači se nám snaţí vsugerovat, ţe jim klademe odpor jen proto, ţe nejsme tak docela v pořádku a máme nějakou duševní poruchu. V psychoterapii se tomu říká patologizace: vyděrač se prostě snaţí nám dokázat, ţe nejsme normální. Označí nás třeba za neurotika, podivína, hysterku. Nejhorší na takovém jednání je, ţe rázem zničí důvěru, kterou jsme do příslušného vztahu vkládali, protoţe vytáhnou všechny nešťastné události, které jsme s nimi proţili, a hodí nám je do tváře celé pokroucené, jen aby nám dokázali, ţe jsme to všechno zavinili jedině my, protoţe jsme po citové stránce takové zrůdy. Kdyţ nás někdo patologizuje, můţe to znamenat ničivý úder pro naše sebevědomí a sebeúctu, a tak je tento nástroj obzvlášť nebezpečný a účinný. Žádá se od nás láska K patologizaci často dochází v milostném vztahu tehdy, kdyţ v něm existuje nevyváţenost tuţeb a přání. Jeden partner poţaduje víc neţ druhý – víc lásky, času, pozornosti, oddanosti – a kdyţ se jich nemůţe dočkat, snaţí se to všechno z druhého partnera vydolovat zpochybňováním jeho schopnosti skutečné lásky. Mnoho z nás mylně věří, ţe „kdyţ mě někdo tolik miluje, musím mu to oplácet – nebo by to znamenalo, ţe je se mnou něco v nepořádku”. Roger, pětatřicetiletý scenárista, musel čelit pravé smršti patologizace, protoţe měl pocit, ţe ve svém vztahu potřebuje víc 66

nezávislosti a volnosti neţ jeho partnerka Alice, herečka, se kterou se seznámil před osmi měsíci na podpůrné skupině bývalých alkoholiků. Mám pocit, ţe Alice mě miluje oddaněji a bezvýhradněji neţ kterákoli jiná ţena, jakou jsem kdy v ţivotě poznal. Kdyţ jsme se spolu začali scházet, připadalo mi prostě nádherné s ní být. Přišla ke mně, seděla na mé posteli, četla si náčrty mých scénářů a rozplývala se nad nimi. Zdálo se, ţe moji práci oceňuje a líbí se jí to stejně jako mně. Zamiloval jsem se do ní aţ po uši. Viděla snad všechny filmy, jaké kdy kdo natočil, je zábavná, krásná a domnívá se, ţe jsme byli stvořeni jeden pro druhého. Po dvou nebo třech měsících na mě ale začala vyvíjet nátlak, abychom se sestěhovali. Pořád mi opakovala, jak je nesmírně nadšená, ţe jsme se my dva našli, a ţe je přesvědčená, ţe je to pro nás pro oba počátek nového, lepšího ţivota. Chtěla, abych se tomu úplně podvolil a stejně jako ona se nechal pohltit naším skvělým vztahem. Říkala, ţe chápe, ţe si tím nejsem tak moc jistý, protoţe minulý rok jsem proţil velmi nepříjemný rozchod s předchozí partnerkou, ale přesvědčovala mě, ţe se ke svým obavám musím postavit čelem a neutíkat před nimi. Znělo to dobře, jenţe mně stejně připadalo, ţe to všechno postupuje aţ moc rychle. Alice s Rogerem strávili spoustu času hovory o protialkoholní léčbě, kterou oba podstoupili, a vzájemně se podporovali v rozhodnutí obejít se bez pití. Alici se ale zalíbila role terapeutky, zvlášť kdyţ Roger mluvil o svých obavách z toho, ţe se jejich vztah vyvíjí příliš rychle. Přesvědčovala ho, ţe by měl dát věcem volný průběh a přestat se bránit přirozenému vývoji. Uţ v tomto raném stadiu Alice důsledně interpretovala Rogerovo váhání jako pozůstatek neurotického chování ze dnů závislosti na alkoholu, třebaţe uţ vydrţel nepít jedenáct let. A Roger si bral to, co mu říkala, k srdci. Hlodalo v něm sice podezření, ţe je to všechno spíš naopak, ale přesto se rozhodl Alici uvěřit. A tak souhlasil, aby se k němu Alice nastěhovala. 67

Měla tak jasnou představu o naší společné budoucnosti a dávala mi najevo tolik lásky, ţe to na mě působilo opojně. Cítil jsem sice trochu napětí, ale s tím jsem se nějak vyrovnal. Jenţe v posledních měsících začala mluvit o tom, ţe chce dítě. Je jí pětatřicet, a tak po dítěti doopravdy touţí. Říká, ţe se nemusíme kvůli tomu brát, ale ţe by to byla báječná příleţitost, jak tvořivě vyjádřit naši ohromnou lásku. Začala mi číst dětské říkanky a vytahovat moje fotografie z dětství, abych si začal představovat, jak bude děťátko vypadat. Na mě je to ale uţ příliš. Nevím ani to, jestli s ní opravdu chci strávit zbytek ţivota, natoţ jestli se chci stát otcem dítěte. Potřebuju hlavně prostor na práci a psaní. Ne ţe bych Alici neměl rád a nepokládal ji za skvělou ţenu, ale potřebuju si spoustu věcí ujasnit. Nejsem si jistý, jestli ji miluji tolik jako ona mě – prostě nevím. A tak jsem jí řekl, ţe potřebuju ţít nějakou chvíli zase sám, abych dokázal vidět situaci s odstupem. Alici to rozzuřilo. Řekla mi, ţe jí nahání strach, kdyţ říkám takové věci. Vyčetla mi, ţe jsem lhal, kdyţ jsem tvrdil, ţe ji miluji. Doufala prý, ţe se konečně dokáţu zbavit stínů minulosti a začnu ţít naplno v přítomnosti. Myslela si o mně, ţe jsem schopen stejně silných citů jako ona sama, ale teď uţ mě můţe jedině litovat, protoţe se bojím ţít naplno a proţít skutečnou lásku. Chci se zahrabat v tom svém hloupém, malicherném škrabáctví. Stejně jsem zůstal na něčem závislý, i kdyţ na psaní a ne na alkoholu. Pořád na to, co mi řekla, musím myslet, přemílám si to v hlavě a uvaţuju, jestli náhodou nemá pravdu. Vţdycky mi dělalo potíţe navazovat důvěrné vztahy. Moţná ţe prostě neumím ţít s někým, kdo mě opravdu miluje. Řekla jsem Rogerovi, ţe si neuvědomil jednu věc, na kterou lidé často zapomínají: ţe totiţ s námi není nic „špatně” jen proto, ţe po svém partnerovi netouţíme tak silně jako on po nás. Jako mnoho vyděračů pouţívajících patologizaci zneuţila i Alice slova láska. Svým chováním dávala jasně najevo závislost a úpěnlivou touhu ovládnout Rogera a vnutit mu své představy, a to nemá se skutečně vyzrálou láskou vůbec nic společného. Ona sama si ale 68

svůj nátlak ospravedlnila svou ohromnou, vše překonávající vášní k němu – a kdyţ Roger neproţíval stejně intenzivní cit, nedokázala si to vysvětlit ničím jiným neţ tím, ţe musí mít nějaké hrozné problémy sám se sebou. Nebezpečná tajemství V mnoha rodinách existují tajemství, za která se rodina stydí a odmítá o nich otevřeně mluvit. Rodina můţe takto drţet pod pokličkou třeba zneuţívání či týrání dětí, alkoholismus, duševní nemoc nebo sebevraţdu. Kdyţ pak některý člen rodiny přestane celou věc popírat a utajovat, ostatní ho často označí za šílence, za morální zrůdu, neschopnou odpuštění, nebo za černou ovci rodiny. Zvlášť časté to bývá v případech, kdyţ se lidé, kteří v dětství trpěli sexuálním zneuţíváním nebo týráním, v dospělosti chtějí se svými záţitky vyrovnat a vracejí se k nim. Tito lidé přijdou na terapii, postupně se uzdravují a přejí si a přímo potřebují o minulosti s ostatními členy rodiny hovořit, ale rodiny se někdy velmi tvrdě brání porušení svého tabu. Nejbliţší příbuzní pak „provinilci” hrozí, ţe s ním přeruší styky, potrestají ho, pomstí se mu nebo jím budou opovrhovat. Tím často dokáţí rozdrtit odhodlání člověka, který se statečně pokouší vyrovnat s minulostí, ale místo pomoci se setká s patologizaci a je označen za sobeckého vyvrhele. Roberta je třicetiletá vedoucí pracovnice telemarketingu. Dodneška má následky zranění krku a kostí, které v dětství utrpěla od násilnického otce. Seznámila jsem se s ní, kdyţ byla hospitalizována s depresí a já jsem působila v její nemocnici. Hned zpočátku mi řekla, ţe uţ nedokáţe déle skrývat rodinné tajemství, spočívající v tom, ţe ji otec velmi krutě týral. Připomněla jsem matce, ţe přece ještě mám ta stará zranění po tátově bití. Ale ona to naprosto odmítla. Řekla, ţe mluvím, jako by mě snad táta chtěl zabít nebo co. Řekla jsem:

69

„Vzpomínáš si, jak mě táta chytil za vlasy, točil se mnou ve vzduchu a mrštil se mnou o podlahu?” Podívala se na mě, jako bych byla nějaký mimozemšťan. Řekla mi: „Paneboţe, kde takové věci bereš? Co ti to propána doktoři vykládají? Vymyli ti snad mozek nebo co?” Namítla jsem: „Mami, tys u toho přece většinou byla, kdyţ mi táta ubliţoval – dívala ses na to ze dveří.” Ona se k tomu ale nedokáţe přiznat. Trvala na tom, ţe si to všechno vymýšlím a ţe jsem se musela zcvoknout. Jak můţu mluvit o tátovi tak ošklivě? Řekla, ţe se se mnou nemůţe bavit, dokud nepřestanu tak strašně lhát; ať prý vyhledám psychiatra, který mě dá dohromady. Cítila jsem se úplně zdrcená. Pro Robertinu matku znamenaly dceřiny vzpomínky takové ohroţení, ţe je nejen sama popírala, ale vyvíjela tlak i na Robertu, aby je popřela také, a pohrozila jí, ţe se s ní nebude stýkat, dokud ji tím Roberta nepřestane rozrušovat. Takové případy jsou bohuţel časté a lidé, kteří se snaţí odhalit pravdu o své minulosti, bývají označováni za lháře. V situaci, kdy zoufale potřebují vyjádřit pravdu o tom, co se jim dělo, je pak třeba nesmírného odhodlání i podpory okolí, aby dokázali takové patologizaci čelit. Někdy dokonce začnou pochybovat o své příčetnosti a zdravém rozumu. Vyděrač si najde spojence Kdyţ vyděrači neuspějí podle svých představ, často si vyhledají nějaké pomocníky. Můţe jít o členy rodiny, přátele, kněze a podobně, které přesvědčí, aby jim pomohli nás zpracovat. Vyuţijí k tomu jakoukoli osobu, kterou jejich oběť dobře zná a respektuje, a tak se oběť nakonec můţe cítit v beznadějné pozici. Právě v případě Roberty jsem brzy byla svědkem toho, jak tento nástroj funguje. Robertini rodiče se dostavili na terapeutické rodinné sezení v doprovodu Robertina bratra a dvou sester, kteří je touţili podpořit. Kdyţ jsem se jich zeptala, co si myslí o Robertině 70

přání mluvit otevřeně o tom, jak ji v dětství otec týral, všimla jsem si, jak se úplně fyzicky uzavřeli do sebe, jako by se jejich řady sevřely. Sourozenci si vyměnili pohledy a konečně promluvil Robertin starší bratr AI: „Máma nám zavolala, abychom přišli a pomohli jí vysvětlit vám, jaká je pravda. Jsme dobrá rodina a Roberta se snaţí nás pošpinit. Víte, ţe je duševně nemocná – stačí se na ni podívat, ty její pokusy o sebevraţdu, teď je zase v nemocnici s depresí… ani by mě nepřekvapilo, kdyby začala slyšet hlasy nebo něco takového.” Usmál se a rozhlédl se kolem sebe. Rodiče i sourozenci souhlasně přikyvovali. „Upřímně bychom jí chtěli pomoci, ale opravdu nemůţeme snášet, aby o nás vykládala takové hrozné historky. Celou tu věc s týráním si vymyslela, a přitom jí to spousta lidí věří. Chceme, aby naše rodinné jméno zůstalo čisté a aby se Roberte dostalo patřičné psychiatrické péče.” Roberte uţ dělalo potíţe drţet se svého stanoviska tváří v tvář matce, která všechno popírala, ale teď tu měla proti sobě všech pět členů své rodiny. A všichni jí dávali najevo, ţe pokud nebude zticha, jednomyslněji odsoudí a vyvrhnou z rodinného kruhu. S podobným přístupem se setkala i Maria, o jejímţ případu jsme tu uţ slyšeli. Kdyţ svému manţelovi přišla na opakované nevěry a řekla mu, ţe uvaţuje o tom, ţe ho opustí, vyzkoušel všechno moţné, aby ji přiměl ke změně postoje – včetně toho, ţe povolal „do zbraně” své rodiče. Kdyţ viděl, ţe uţ na mě nepůsobí pohrůţky, osobní kouzlo ani nic jiného, co na mně vyzkoušel dřív, uchýlil se k nejtěţšímu kalibru – ke svým rodičům. Vţdycky jsem je měla ráda a váţím si jich. Jeho otec je také lékař a matka je taková jemná duše, která se ke mně vţdycky chovala přímo báječně. Kdyţ tedy Jayův tatínek zatelefonoval a pozval mě na rodinnou radu v jejich domě, nejdřív jsem váhala, ale převládl ve mně pocit, ţe je moje povinnost tam jít. Od okamţiku, kdy jsem k nim vkročila, jsem ale věděla, ţe to byla chyba. Jay tam přišel mnohem dřív a bylo vidět, ţe uţ dlouho 71

mluvil o tom, jak nerozumně se chovám. A jak by oni mohli vidět objektivně svého mazánka? Jak by ke mně mohli být spravedliví? Přes hodinu do mě hučeli na téma, jak kaţdé manţelství prochází nějakým tím těţkým obdobím a jak člověk nesmí utéct hned při prvních známkách potíţí. Řekli, ţe Jay je přece ochoten trávit víc času doma a méně v nemocnici, a to by mělo naši drobnou neshodu vyřešit. Nejlepší bude, kdyţ nu to ošklivé slovo „rozvod” zapomenu. Ptali se mě, zda bych si skutečně dokázala vzít na svědomí rozvrat rodiny, zvlášť s ohledem na to, jak moc mě Jay miluje. Líčili mi, jak je ničí, kdyţ ho vidí tak utrápeného. A copak si neuvědomuju, jak strašlivý dopad mají takové věci na děti? Jak bych si vůbec mohla vzít na svědomí, aby kvůli mému rozmaru bylo tolik lidí nešťastných? Kdyţ jsem se jich zeptala, jestli jim Jay pověděl o svých nevěrách, viděla jsem z jejich reakce, ţe to neudělal. Chvíli vypadali tak vyvedení z míry, ţe uţ jsem doufala, ţe snad pochopí o něco lépe moje důvody k rozvodu. Pak ale jeho otec řekl něco neuvěřitelného. Prohlásil: „To přece není pořádný důvod, proč by člověk měl rozbíjet rodinu! Rodina musí být vţdycky na prvním místě. Měla bys myslet na děti – na naše vnoučata!” Někdy se stane, ţe členové rodiny a přátelé nepředstavují pro citového vyděrače dostatečnou podporu, a tak si vezme na pomoc vyšší autoritu, například bibli nebo jiné zdroje moudrosti a zkušeností. Stačí třeba vyčítavě poznamenat: „Můj terapeut říká, ţe se chováš jako potvora,” nebo: „V našem kurzu nás učili…” Vyděrači zkrátka vyuţijí jakoukoli autoritu nebo zdroj moudrostí, který se jim právě hodí a je po ruce, aby podepřeli jedinou pravdu – tu svoji.

72

Negativní srovnávání Vyděrači před nás často staví zářné vzory lidí, kteří se chovají přesně podle jejich představ. „Proč nemůţeš být jako…,” říkají. „Škoda, ţe nejsi jako…” Taková slova znamenají emocionální úder pod pás, který velmi silně nahlodává naši sebedůvěru a vyvolává na povrch naše pochybnosti o vlastní hodnotě. Témata mohou být různá: „Podívej se na svoji sestru – ta je ochotná nám pomáhat v rodinném podniku.” – „Frank vţdycky bez problému stíhá všechny termíny – moţná by ses s ním měl poradit, jak to dělá.” – „To Mona by nikdy neopustila svého muţe jen proto, ţe mají nějaké menší neshody.” Negativní srovnání působí, ţe se najednou cítíme jaksi méněcenní. Nejsme tak dobří, tak oddaní, tak schopní jako XY, a cítíme se proto provinile a úzkostně. A zároveň zatouţíme vyděrači dokázat, ţe se v nás přece jenom mýlil! Leigh je burzovní makléřka, jejíţ matka Ellen je pravá mistryně negativního srovnávání. Kdyţ táta umřel, máma byla úplně bezradná. Po celý ţivot se o ni starali nějací muţi, a tak po otcově smrti začala automaticky chtít po mně, abych o ni ve všem pečovala. Rychle jsem zjistila, ţe máma ode mě očekává, ţe s ní budu trávit velmi mnoho času a ţe jí najdu právníka, účetního a vyřídím za ni spoustu podobných věcí, které by samozřejmě klidně zvládala sama. Ona je ale pravá mistryně v tom, jak si hraje na bezmocnou chudinku, a já jsem jí na to okamţitě skočila. Dělat všechny tyhle věci mi nijak zvlášť nevadilo, ale člověk by za ně přece jen čekal trochu ocenění. Jenţe matce jsem se nikdy dost nezavděčila. Účetní chtěl příliš velkou provizi, právník nebyl dost dobrý a tak dále a tak dále. A já jsem byla úplný padouch, kdyţ jsem s ní někdy nemohla jít na oběd, protoţe jsem třeba slíbila svému synovi, ţe se půjdu podívat na jeho sportovní utkání.

73

Kdykoli jsem do puntíku nesplnila všechny její poţadavky, okamţitě na mě vytáhla zářný příklad mé sestřenice Caroline. Například: Caroline by se mnou chtěla být prostě pořád… podívej, chová se jako moje dobrá dcera – jako bych ani neměla svoje vlastní dítě! Nevím, jestli vůbec tušila, jak hluboce se mě takové srovnávání dotýká, zraňuje mě, a jak se cítím provinile. Zjistila jsem, ţe s ní opravdu trávím víc času jen proto, aby mě prokristapána pořád nesrovnávala s tou protivnou Caroline! Nebezpečný nátlak Na pracovišti mohou negativní srovnání vyvolat stejně napjatou atmosféru jako v nezdravé rodině, protoţe ţiví nenávist a přehnanou soutěţivost. Například se snaţíme vyhovět nerealistickým nárokům, které na nás klade panovačný šéf, rozeštvávající navzájem své podřízené tím, ţe je srovnává a vzájemně je dává jednoho druhému za vzor. Šéfredaktorka Kim se ocitla pod intenzivním nátlakem šéfa, ředitele vydavatelství, který k její „motivaci” pouţíval právě negativní srovnání. Třicátnice Kim měla tu smůlu, ţe nahradila ve funkci Mirandu, legendární šéfredaktorku časopisu, která odešla do důchodu. Jsem dost výkonná a mám hodně dobrých nápadů. Umím pracovat s autory a vţdycky jsem měla svoji práci moc ráda. Můj šéf mě ale nutí k vyšším výkonům, neţ podává kdokoli jiný, a neustále mě srovnává s Mirandou. Nikdy toho neudělám dost. Kdyţ zpracuju čtyři velké materiály týdně, můj šéf Ken řekne něco jako: „No, to je ohromné, ovšem Miranda to zvládala v odpočinkovém týdnu. Normálně dělala tak osm nebo devět.” Kdyţ jednou projevím přání odejít normálně v pět hodin, místo abych pracovala jako obvykle do sedmi nebo do osmi, prosloví ke mně řeč o tom, jak etika práce v redakci bez Mirandy zoufale upadá.

74

Ta ovšem víceméně bydlela v redakci, pila jako Dán a neměla rodinu. Na rozdíl od ní mám rodinný ţivot a také pracuji ve své církevní komunitě, coţ je pro mě opravdu důleţité. Ken mě ale neustále nutí pracovat víc a víc a vyuţívá kaţdé příleţitosti, aby mě upozornil, ţe se Mirandě prostě nemůţu rovnat. A zároveň mi říká, ţe mám na to, abych se vypracovala na stejnou hvězdu, jako byla ona – pokud ovšem udělám tu práci navíc, kterou po mně chce. Moje rodina mě samozřejmě postrádá, jsem z toho všeho vyčerpaná a začínám trpět bolestmi v rukou a krku, protoţe pořád jen sedím u počítače – a nejhorší ze všeho je, ţe začínám pochybovat o vlastních schopnostech. Ale pořád mě trápí, ţe se prostě nemůţu vyrovnat Mirandě, ani kdybych se rozkrájela. Jako bych toho cíle musela dosáhnout za kaţdou cenu! Na pracovišti se obvykle bojíme nejvíc ze všeho jedné věci – totiţ propuštění. Ve skutečnosti však často v zaměstnání vznikají podobné vztahy jako v rodině a uplatňuje se tu i podobná dynamika toho, jak spolu lidé jednají. I tady můţeme vzájemně soutěţit podobně jako sourozenci. Pokud se ale budeme snaţit vyhovět nesmyslně náročným poţadavkům, můţeme se ocitnout v situaci, kdy jim postupně obětujeme svůj rodinný ţivot, zájmy a dokonce i své zdraví. Naštěstí však můţeme vyděračovy nástroje docela dobře zneškodnit, takţe mu budou k ničemu. Neţ si ukáţeme, jak na to, nejprve ještě podnikneme výlet do vyděračova vnitřního světa.

75

5. Vnitřní svět vyděrače Citoví vyděrači nesnášejí prohru. Nemusí si to uvědomovat, ale řídí se heslem „účel světí prostředky”; jsou ochotni pouţít cokoli, jen kdyţ tím dosáhnou kýţeného cíle. Pro citového vyděrače není podstatné, zda si udrţí vaši důvěru, zda bude respektovat vaše pocity a názory, zdaje vůči vám spravedlivý. Proč je pro něj tak nesmírně důleţité, aby prosadil svou? Proč nám něco takového dělá a je ochoten nám i ublíţil, jen aby bylo po jeho? Vyděrači nesnášejí zklamání Vrátíme se do chvíle, kdy jsme vyděrači něco odmítli. Aţ dosud bylo totiţ všechno v pořádku. Na tom, ţe jeden člověk druhého tak trochu přemlouvá, ţadoní a snaţí se ho přesvědčit, aby mu vyhověl, totiţ pořád ještě nic špatného není. Horší je, kdyţ se s odmítnutím nedokáţeme smířit. V takovém případě můţeme pochopitelně cítit zklamání i zlost, ale ve fungujícím vztahu bouře brzy pomine a partneři se budou snaţit vyjednávat o nějakém přijatelném řešení či kompromisu. Vyděrač reaguje jinak: zklamání v něm nevyvolá snahu vyjednávat o kompromisu, ale naopak ho přiměje, aby se uchýlil k hrozbám a nátlaku. Vyděrači totiţ pocit zklamání nesnesou. Je těţké pochopit, proč pro ně odmítnutí znamená takovou katastrofu. Z nějakého důvodu ale pro ně je taková situace natolik nesnesitelná, ţe nedokáţí zabrzdit, získat odstup, couvnout. Cítí totiţ hluboký strach ze ztráty někoho blízkého nebo se bojí, ţe přijdou o pozici, na které jim záleţí. A náš nesouhlas si vyloţí jako varovný signál, ţe pokud okamţitě něco nepodniknou, věci se budou dál vyvíjet k horšímu a nakonec pro ně budou úplně nesnesitelné.

76

Vyděrači jsou v mnoha ohledech docela normální lidé, ale jejich nitro v něčem připomíná situaci za velké hospodářské krize, kdy mnoho poctivě pracujících lidí náhle bez vlastní viny zchudlo a ztratilo práci i všechny dosavadní jistoty. Tito lidé pak často měli i později v ţivotě tendence velmi šetřit a různými způsoby se zajišťovat proti další podobné ţivotní katastrofě. U citových vyděračů se projevuje podobná reakce. Pokud něco otřese jejich pocitem jistoty a vyvolá to v nich strach z nějaké ztráty, hned si začnou představovat, ţe i za zdánlivou drobností vězí katastrofa. Jsou skálopevně přesvědčeni, ţe pokud na danou situaci nezareagují agresivně, přijdou o něco, co k ţivotu nutně potřebují. V hlavě se jim začnou pořád dokola honit obavy typu: • Tohle nevyjde. • Nikdy nedostanu, co chci. • Nevěřím, ţe ostatním lidem sebeméně záleţí na tom, co chci já. • Na rozdíl od jiných lidí nikdy nedostanu, co potřebuji. • Nevím, jestli bych vydrţela, kdybych ztratila to, co chci. •Nikomu na mně nezáleţí tolik, jako mně záleţí na ostatních. • Vţdycky ztratím kaţdého člověka, který je mi blízký. Pod tlakem tohoto přesvědčení vyděračům připadá, ţe nemají v ţivotě šanci nic získat, pokud nebudou pouţívat ty nejsilnější kalibry. A právě to je všem vyděračům společné. Ozvěny minulosti Chování některých vyděračů má kořeny v jejich minulosti. Je moţné, ţe si kdysi dávno připadali odstrkovaní, trpěli úzkostmi a nejistotou. Allen, podnikatel, jehoţ manţelka mu bránila dělat cokoli, čeho by se neúčastnila i ona, začal chápat kořeny jejího chování v den výročí smrti jejího otce, kdy Jo začala být obzvlášť přecitlivělá.

77

Vytáhla fotky, které jsem nikdy neviděl, ze závěrečné oslavy prvního ročníku střední školy. Její otec zemřel dva dny předtím, neţ se fotografovala, a Jo působila dojmem vyděšené holčičky, která se násilím snaţí přimět k úsměvu. Ukázalo se, ţe po otcově smrti leţela celá tíha všech starostí na ní, musela obtelefonovat příbuzné, zařizovat pohřeb, a dokonce se i připravil na oslavu ve škole, protoţe měla slavnostní projev, který jí ještě otec pomáhal napsat! Musela se ovládat, protoţe ostatní členové její rodiny to nedokázali. Nedávno jsem se na to ptal její mámy a ta mi vyprávěla, ţe Jo tehdy dokonce ani příliš neplakala. Jen se stáhla do svého pokoje. Jo se mi svěřila, ţe v ţivotě nikoho neměla raději neţ svého tatínka, a tak pro ni jeho náhlá smrt znamenala strašnou ránu. Myslím, ţe se vţdycky bála toho, ţe ji opustím i já, a právě proto tolik poţaduje, abych stále zůstával s ní. Emocionální vydírání je pro Jo jediným způsobem, jak čelit světu, kterému nedůvěřuje a který by ji mohl oloupit o to, co miluje nejvíc. Lidé, kteří v dětství proţili podobnou ztrátu, často v dospělosti bývají přehnaně závislí, protoţe se touţí ubránit pocitům odmítnutí nebo opuštěnosti. Smíšené příčiny V případě Jo se kořeny jejího strachu daly velmi snadno vystopovat, ale vţdycky to tak nebývá. Lidské chování je sloţité a mají na něj vliv nejrůznější fyziologické i psychologické faktory. Často se jakémukoli jednoduchému výkladu vymyká. Eve, která ţila s malířem Elliotem, nesmírně přecitlivělým muţem, který jí často vyhroţoval, ţe si něco udělá, mi vylíčila svůj zajímavý rozhovor s jeho sestrou. Kdyţ jsem se jí zeptala, proč má Elliot pořád kvůli všemu hysterické záchvaty, začala se smát a řekla mi, ţe takový byl uţ od narození. Dokonce, i kdyţ byl miminko, nelíbilo se mu, jaký má 78

dudlík, nebo stačilo, aby se trošku počůral, a uţ brečel tak, ţe se div nezbořil celý dům. A kdyţ trošku povyrostl, všichni se báli jeho záchvatů vzteku. Řekla mi, ţe uţ prostě je takový od přírody – v ţivotě prý neviděla náročnější a nervóznější dítě. A z tohoto dítěte vyrostl náročný a nervózní dospělý, který dál reaguje hysterickými záchvaty, kdykoli něco chce. Podobné vrozené sklony se samozřejmě mohou výchovou buď posilovat, nebo naopak usměrňovat či tlumit. Naše zkušenosti z dětství a mládí se často vynoří a projeví právě v situacích, kdy proţíváme nějaký konflikt nebo se ocitneme ve stresu. Tehdy se vracíme ke starým zaţitým způsobům chování, protoţe jsou nám důvěrně známé a nacházíme v nich určitou jistotu. Kdyţ je katalyzátorem krize Člověk můţe přehnaně reagovat na určité problémy také v případě, kdy se v něm probudí vzpomínky na poměrně nedávné nejistoty nebo stresy. K vydírání se lidé často uchylují během takových krizí, jako je rozvod, ztráta zaměstnání, nemoc nebo odchod do důchodu, protoţe všechny tyto události otřásají naším sebevědomím. Pro Stephanii bylo takovou krizovou situací manţelovo přiznání k nevěře. Bob se pak velmi usilovně snaţil, aby se manţelství dalo dohromady, a vyhledal psychoterapii, ale Stephanie neústupně trvala na tom, ţe má právo Boba zcela ovládat neustálým citovým vydíráním. Po roce její nepřetrţité pomsty a hněvu uţ Bob pomýšlel na to, ţe všechno vzdá a rozvede se. Řekla jsem mu, ţe by s ním jeho ţena měla přijít na společnou konzultaci, a Stephanie s tím souhlasila. Řekla mi: „Právě vy byste mě měla pochopit, protoţe hodně píšete o tom, jak je důleţité ostatním lidem dát jasně najevo, co si mohou vůči vám dovolit a co ne, a stanovit jasné hranice. A já mám právo se na Boba zlobit, zaslouţí si odplatu za to, co mi provedl.”

79

Řekla jsem Stephanii, ţe má právo cítit hněv, ale ţe existuje velký rozdíl mezi otevřenou diskusí a snahou o řešení situace a mezi citovým vydíráním. Moţná ji uspokojuje, kdyţ se Bobovi neustále mstí, jenţe to bude mít jediný důsledek, a to zničení jejich manţelství. Stephanie pak v slzách začala popisovat, jak se cítila, kdyţ se dozvěděla o Bobově milostném poměru, a přitom vyšla najevo důleţitá věc. Není to poprvé, co jsem dala srdce a plnou důvěru nějakému muţi, který mě pak zradil, a Bob to dobře věděl. Jak si mohl něco zaěít s jinou ţenou, kdyţ věděl, jak mě zničila nevěra mého prvního muţe? Skoro mě to zabilo. A co si mám počít teď? Jak mu budu moci ještě někdy důvěřovat? Nikdy v ţivotě jsem se necítila tak poníţená, tak nepřitaţlivá… jako takový ţivotní zkrachovalec! Stephanie se tedy nemusela vyrovnávat jen s tím, co jí provedl Bob, ale navíc i s bolestnou zkušeností se svým prvním manţelem. Nemohla teď věřit Bobovi a ztratila důvěru i v sebe. Uchýlila se k citovému vydírání, protoţe neviděla ţádný jiný způsob, jak mít pod kontrolou citový chaos ve vlastním nitru… Stephanie si uvědomila, ţe svou reakcí jen poškozuje vyhlídky na to, ţe se její manţelství s Bobem kdy zlepší, a souhlasila, ţe bude chodit na psychoterapii k jiné psycholoţce. Teď se oba s Bobem snaţí, aby svoji manţelskou krizi vyuţili k přehodnocení svého vztahu a jeho novému vybudování od samých základů. Zdá se, ţe to nakonec dokáţou. Ţivot jako v bavlnce Někteří vyděrači jsou v ţivotě tak úspěšní, aţ se zdá nepochopitelné, ţe jim můţe něco chybět a ţe se kvůli tomu mohou uchylovat k citovému vydírání. Často se ale stává, ţe lidé, kteří bývali v dětství a mládí přehnaně chráněni a rozmazlováni, si

80

nerozvinou důvěru ve vlastní schopnosti, která by jim umoţnila vyrovnat se si nějakou ţivotní ztrátou. Jakmile je něco jen trochu v nepořádku, propadnou proto panice a začnou se chránit vydíráním. Do této kategorie jednoznačně spadá Mariin manţel, úspěšný lékař Jay. Od dětství byl pokládán za téměř zázračné dítě, vynikl v chirurgii tím, ţe přišel s řadou nových postupů, a pohyboval se s úspěchem v těch nejprestiţnějších společenských kruzích. Jako by měl v ţivotě právo úplně na všechno. Maria to popisuje: Dětství měl nádherné. Nikdo mu ani v nejmenším neubliţoval, všichni ho zboţňovali a hýčkali. Jeho otec pocházel z chudých poměrů a jako první z rodiny vystudoval vysokou školu. Při studiích medicíny musel tvrdě pracovat, aby si přivydělal; často spal jen dvě hodiny denně. Proto se vţdycky snaţil dělat všechno pro to, aby Jay ničím podobným projít nemusel. Jay byl prostě obdivované dítě, které mělo cestičku k úspěchu pěkně umetenou. Kdyţ projevil přání stát se lékařem, rodiče byli nadšení a ochotně mu platili drahé letní přírodovědné tábory a dětské soupravy chemických pokusů. Ani pomyšlení na to, ţe by si musel přivydělávat! Měl prostě všechno – včetně lekcí tenisu, prvotřídního oblečení a spousty děvčat. Jay vedl privilegovaný ţivot – aţ skoro neskutečný. Tato výchova ho ale naprosto nepřipravila na moţná ţivotní zklamání. Takoví lidé však mívají nerealistická očekávání od ţivota a věří, ţe ať zatouţí po čemkoli, spadne jim to samo do klína. Nedovedou se vyrovnávat se zklamáním a neúspěchem. Jejich příliš pečující rodiče ve skutečnosti vychovali ze svých dětí citové mrzáky. Maria zaútočila na Jayovo přesvědčení, ţe má právo mít v ţivotě naprosto všechno – to znamená kariéru, rodinu i milenky – a tím se stala vůbec prvním jeho blízkým člověkem, který mu hrozil, ţe ho připraví o něco, co pro něj bylo důleţité. Jay zpanikařil, protoţe někdo náhle změnil pravidla hry, a tak se uchýlil k citovému vydírání, aby všechno vrátil do starých kolejí. 81

Maria ke své hrůze pozorovala, jak se z Jaye stává podivný, manipulující cizinec. Kdyţ vůči nám naši blízcí začnou pouţívat citové vydírání, často nás překvapí proměnou celé své osobnosti a cítíme kvůli tomu mnoho bolesti a zmatku. Všechno se točí jen kolem nich Jak vidíme, vyděrači jsou zaměřeni téměř výhradně jen na své vlastní potřeby a touhy; jako by je ani za mák nezajímalo, co potřebujeme a po čem touţíme my. Vyděrači dovedou postupovat zcela bezohledně. Moje osobní „jednička” v tomto směru je Pattyn manţel Joe, který se uchýlil do postele s bolestmi hlavy, kdyţ mu jeho ţena řekla, ţe podle jejího názoru si nemohou dovolit koupit nový počítač. V následujícím střetu se ukázalo, ţe v sobectví a zahleděnosti do vlastní osoby se mu opravdu hned tak nikdo nevyrovná: Joe dost slušné vydělává, jenţe utrácí peníze rychleji, neţ je oba dohromady stačíme vydělat, a tak obvykle platíme všechny účty opoţděně. Minulý týden jsme měli uţ neúnosnou hromadu nezaplacených účtů a Joe mě poţádal, abych zatelefonovala své tetě a poţádala ji o půjčku. Moje teta má peněz dost, jenţe právě teď prodělala operaci nádoru prsu. Řekla jsem mu, ţe teď ji s něčím takovým v ţádném případě nemohu obtěţovat. Nemohla jsem uvěřit, jaký nátlak na mě začal vyvíjet: „Tady je její telefon do nemocnice,” řekl mi. „Zavolej jí hned – vţdyť je to pro ni maličkost. Určité netrpí bolestmi a tebe měla vţdycky moc ráda. Proč pro mě nemůţeš udělat ani tuhle drobnost?” Pro tohohle vyděrače nepředstavovala ţádný problém rakovina prsu, operace, nemocnice… důleţité pro něj bylo jedině to, ţe něco chtěl, a to hned. Toto sobectví, které se často u vyděračů vyskytuje, často pramení z víry, ţe příděl pozornosti a lásky, kterých se jim v ţivotě můţe dostat, je omezený a rychle vysychá, takţe ho musí vyuţít do krajnosti. Také Elliot je natolik sobecký, 82

ţe kdyţ chce jeho přítelkyně navštěvovat kurz, vztáhne si to na sebe a cítí se připravený o její lásku. Kdo se o něj bude starat, kdyţ od něj Eve odejde do školy? Co kdyţ bude v její nepřítomnosti něco potřebovat? Celý vesmír se prostě točí kolem něho, stejně jako kdyţ byl malé dítě. Připomíná batole, které svými poţadavky tyranizuje celou rodinu. Z komára velblouda Citoví vyděrači se často chovají, jako by kaţdá neshoda s partnerem musela ohroţovat celý vztah. Kdyţ se setkají s odporem, cítí tak strašlivé zklamání a frustraci, ţe nafouknou i ten nejmenší rozdíl v názorech a tváří se, jako by šlo o skutečnou katastrofu. Proč by člověk měl dělat takové drama kupříkladu z toho, ţe jeho partner nechce jít na oběd k jeho rodičům, ţe chce navštěvovat nějaký kurz nebo jet na ryby? Zdá se, ţe tito lidé nereagují pouze na danou konkrétní situaci,‟ale ţe je pro ně symbolem něčeho, co si odnesli z minulosti. Z toho, co mi vyprávěla Eve o Elliotovi, bylo zřejmé, ţe je přesvědčen, ţe ţádný muţ nemůţe od nezávislé ţeny získat to, co potřebuje, a tak musí partnerku udrţet v naprosté existenční závislosti. Vzpomínám si, jak mi vyprávěl o svém otci; tensi prý stále stěţoval, ţe je v rodině zanedbávaný. Elliotova matka byla úspěšná podnikatelka. Měla malou společnost vyrábějící dětské oblečení – ale jejímu manţelovi to strašně vadilo. Elliot si vzpomínal, ţe jeho matka často nebyla doma. Pokud s ním trávila čas, věnovala se mu a chovala se láskyplně, ale pak najednou odjela na nějakou sluţební cestu a jemu se po ní hrozně stýskalo. Otec se na ni skoro pořád zlobil a říkal třeba: „Ty zatracené ţenské – kdyţ člověka potřebujou, to se můţou přetrhnout, ale jakmile se postaví na vlastní nohy, hned na tebe zapomenou!” Myslím, ţe kdyţ to slyšíte dost často, přejde vám to do krve. 83

Elliotovy přehnané reakce na Evino jednání jasně ukazují, ţe v něm vyvolalo vzpomínky na otcova slova. Elliot vnímal jakoukoli známku nezávislosti u ţeny jako hrozbu. Eve mu splynula s jeho matkou, která ho přece také opouštěla, kdyţ ji potřeboval, a jeho otce také! Tady je srovnání toho, co Elliot říká a co tím skutečně myslí: Nahlas říká: „Budeš chodit ode mě pryč a dělat si co chceš, a já tady budu sám - jaký má takový ţivot smysl? Vůbec ti na mně nezáleţí!” Myslí tím: „Bojím se, protoţe se měníš. Na začátku jsem ti stačil, ale teď chceš něco víc. Jestli budeš chodit do té školy, začneš se ţivit sama a třeba na mě uţ nebudeš mít čas, a to mi nahání strach. Bojím se, ţe třeba potkáš jiného muţe a zamiluješ se do něj. Bojím se, ţe budeš příliš nezávislá. Nebudeš mě potřebovat a opustíš mě.” City a vzpomínky Roger, náš známý scenárista, byl nepříjemně zaskočen zuřivým útokem, kterým zareagovala Alice na jeho nesouhlas s návrhem, aby měli dítě. Křičela na mě: „Nikdy ti na mně nezáleţelo! Jak můţeš tohle pokládat za lásku, kdyţ vůbec nestojíš o další sblíţení! Uţ k tobě necítím důvěru. Nejsem si dokonce ani jistá, jestli tě ještě miluju! Jestli to nevíš, tak máš opravdu váţné problémy sám se sebou a měl by ses léčit!” Jednou na podpůrné skupině vyléčených alkoholiků však Roger pochopil, co můţe tkvět za Alicinou zoufalou touhou dotlačit ho k nějakému stálejšímu vztahu. Svěřila se skupině: Nevěřím ničemu jinému neţ tomu, co se děje právě teď, v přítomnosti. Ţiju v přítomném okamţiku a nechávám se jím úplně pohltit. Můj otec byl závislý na hazardních hrách. Vţdycky jsem 84

ho velmi obdivovala. Jenţe ve skutečnosti to znamená, ţe jednoho dne jste bohatí a druhého dne musíte nakupovat u Armády spásy a raději nezvedáte telefon, protoţe víte, ţe vás budou upomínat o zaplacení účtů. Jako dítě jsem se musela spokojit s drobnými sumami, které přicházely nepravidelně – peníze za hlídání dětí, dárky od různých lidí, menší částky ze zastavárny. Dokonce i táta se někdy objevoval doma a zase mizel. Někdy byl pryč třeba celé týdny. Je něco špatného na tom, ţe teď touţím po nějaké jistotě a po trvalém vztahu? Vţdyť jsou to krásné hodnoty! Co je špatného na trvalé lásce, manţelství, dětech? Alice strávila mnoho let v obavách, ţe to, co má, jí náhle zmizí, a tak si přála do budoucího ţivota záruku jistoty. Jako většina vyděračů však pouţívala příliš velký nátlak, kterým chtěla překonat neochotu své oběti. Díky podpůrné skupině si Alice sama uvědomila, ţe na Rogera vyvíjí přílišný nátlak, a pochopila, ţe by měla podobné potíţe v jakémkoli vztahu a ţe se nejprve musí vyrovnat sama se sebou. Od té doby dokázala svůj nátlak na Rogera značně sníţit a poskytla jejich vztahu čas, aby se vyvíjel přirozenou cestou. Vyhrát bitvu, ale přitom prohrát celou válku Vyděrači často dosáhnou svého za cenu, ţe v příslušném vztahu vznikne nepřekonatelná bariéra. Přesto se jim krátkodobé vítězství často jeví jako triumf – jako by nebylo potřeba brát ohled také na dlouhodobější perspektivu. Liz získala nějaký čas na rozmyšlenou tím, ţe navenek ustoupila Michaelovým pohrůţkám. Zavolala jsem svému právníkovi a řekla jsem mu, aby zatím nic nepodnikal. Doufala jsem, ţe se Michael uklidní a bude alespoň schopen nějakého racionálního dialogu. Skutečně se ke mně začal chovat mile, protoţe se domnívá, ţe dosáhl svého a ţe se s ním postupné usmířím úplně. Já jsem ale pořád v šoku z toho, 85

ţe ţiju s muţem, kterého uţ ani nemám ráda a není mi sympatický, natoţ abych ho milovala! Vyděrači tak strašně touţí udrţet si nebo získat to, co chtějí, ţe se z jejich jednání vytrácí veškerá logika nebo schopnost vidět důsledky vlastního jednání. I oni ţijí v OPARu, který jim zabraňuje vidět, jak nesmírně si odcizují ostatní lidi svým nátlakovým chováním. Záleţí jim jenom na tom, aby se zbavili okamţitého strachu ze ztráty – bez ohledu na to, co za to zaplatí v dlouhodobějším měřítku. Proč nás vyděrači trestají Budiţ – vyděrači jsou vedeni slepým strachem. Ale proč nás ještě ke všemu trestají? Proč nám ubliţují, pokud jim nevyhovíme? Často se opravdu zdá, jako by cílem citového vydírání nebylo jen to, aby se vyděrač cítil dobře, ale i to, aby se jeho oběť cítila špatně. Ve svých snahách ukázat správnost a oprávněnost svých poţadavků vyděrači zpochybňují náš charakter i naše motivy. Ať uţ hrozí trestem přímo nám, nebo dávají najevo, ţe potrestají sami sebe, v kaţdém případě se nás snaţí přímo zaplavit pocity viny. Vtip je v tom, ţe vyděrači sami sebe nevnímají jako trestající – v tomhle se dopouštějí stejného obratu o sto osmdesát stupňů, o jakém jsme uţ mluvili. Jsou přesvědčeni, ţe jen udrţují pořádek a správný řád věcí, drţí své i naše záleţitosti pevně v rukou a starají se, aby se nezvrhly, nebo nám jen dávají najevo, ţe si s nimi nemůţeme dělat, co chceme. Sami sebe vidí jako silné a schopné ovládat situaci. A jestli nám jejich chování ubliţuje, pak to je naše chyba. Účel, kterého chtějí dosáhnout, světí prostředky. Navíc, jak uţ jsme si ukázali, mnoho trestajících vyděračů vidí samo sebe jako oběti. Platívá, ţe čím hůř se k nám vyděrači chovají, tím víc si překrucují realitu ke svému obrazu. Jsou krajně senzitivní a sebestřední, a to nafukuje pocit ublíţenosti, který cítí, 86

a pomáhá jim ospravedlnit zásahy vůči nám, protoţe naše chování vidí jako záměrné pokusy jim ublíţit a zdeformovat jejich ţivot. Strach ze ztráty Často nás nejvíc trestají ti vyděrači, kteří zaţili v minulosti nějakou ztrátu nebo se obávají ztráty někoho blízkého, ať uţ z důvodu citového odcizení, rozvodu, rozchodu nebo nějakého podstatného posunu celého vztahu. Vrátíme se k případu Sherry a jejího šéfa Charlese. V jedné chvíli jsem ta nejkrásnější a nejzajímavěji ţena na světě, ale jakmile mu řeknu, ţe mám takový pocit, jsem se ocitla ve slepé uličce a ţe musím začít nějak jinak a od začátku, hned se o mně začne vyjadřovat jako o chladnokrevné bestii, které vůbec nezáleţí na tom, v jakém je on stresu a jak moc se snaţí celou situaci řešit. Dokonce mi vykládá, ţe mi jen pořád dává a obětuje se a já jen pořád beru – coţ je ve skutečnosti o sto osmdesát stupňů otočený pohled na naši situaci. A najednou hledá a také nachází chyby úplně na všem, na co v práci sáhnu, a dělá mi tím ze ţivota peklo. Vůbec nechápu, jak se ke mně můţe chovat tak bezohledně a s takovou zlobou. Kam se poděla jeho láska? Charles se cítí ohroţen moţnou ztrátou své mladé milenky a vidí, ţe jeho pohrůţky na ni neúčinkují. Proto udělal něco, co mu ulevilo v jeho trápení – sniţuje její hodnotu ve vlastních očích. Tím získá pocit, ţe zase o tolik nepřijde. Přesvědčí sám sebe, ţe jde o zboţí druhé jakosti, a s tím se člověk loučí daleko snáze. Také jí bude moci snáze dát výpověď, kdyţ sám sobě dokáţe, ţe je vlastně neschopná. A tak ji poniţuje, sniţuje a trestá na dvou frontách najednou. Vyděrači také upřímně věří, ţe nám uštědřují lekci a vychovávají nás. Někdy přitom vyděrači splyne přítomné dění s nějakými záţitky v minulosti, které mu zanechaly v duši jizvy. 87

Pak můţe oběť útoku mít pocit, ţe vyděračovu přehnanou reakci vůbec ničím nevyvolala a nezavinila. Michael je moţná nejvýraznější trestající typ vyděrače, se kterým jsme se mezi našimi případy setkali. Kdyţ jsem se Liz zeptala, proč se k ní podle jejího názoru Michael chová tak ošklivě, po chvilce přemýšlení odpověděla: Michael měl těţké dětství a mládí. Uţ od čtrnácti let musel tvrdě pracovat v rodinném podniku. Byl to poměrně úspěšný obchod s kancelářským zařízením. Michael měl sportovní nadání, ale rodiče mu nedovolili, aby se sportu věnoval. Vţdycky mu přidělili nějakou práci – dělat inventuru, zametat obchod nebo sedět u pokladny. Kdyţ jsme se začali scházet, vyjeli jsme si do Chicaga a já jsem zjistila, ţe ví o tamních budovách úplně všechno. Řekl mi, ţe vţdycky snil o studiích architektury. Rodiče mu to ale nedovolili. Vím, ţe se na ně dodnes kvůli tomu zlobí, ale nikdy jim to ani slovíčkem nevyčetl. Zřejmě přenáší své zklamání na mě. Kdyby Michael dokázal vyjádřit, co cítí, moţná by Liz řekl: „Prosím, nepřipravuj mě znova o mé sny. Uţ od dětství jsem cítil neustále nějaké zklamání a ukřivděnost, nikdy v ţivotě jsem nedostal to, po čem jsem touţil. A teď ode mě chceš odejít i ty! Kolik zklamání mám ještě v ţivotě unést?” Zdá se to podivné, ale právě trest pomáhá vyděrači, aby s námi udrţel silné citové spojení. Tím, ţe vytvoří atmosféru nabitou napětím, totiţ vybudí a zesílí city své oběti vůči sobě a získá její pozornost. Moţná budete vyděrače nenávidět, ale aspoň vám nebude lhostejný a nestane se, ţe byste ho docela lhostejně a chladně opustili. Také Allena trestala jeho bývalá ţena Beverly na nejcitlivějším místě – pouţívala jako zbraň proti němu děti. Jejich rozvod byl velmi trpký, a přestoţe v manţelství byli oba nešťastní, Beverly se rozvádět odmítala.

88

Myslím, ţe dost lidí si neuvědomuje, jak hrozně je pro otce, kdyţ nemůţe se svými dětmi trávit čas. Beverly mi nejdřív hrozila, ţe jestli ji opustím, děti uţ v ţivotě neuvidím. Nakonec se všechno urovnalo a směl jsem své děti navštěvovat. Ale jakmile jsem se oţenil s Jo, znova se rozpoutalo peklo. Beverly nesnese pomyšlení, ţe mám novou lásku. Snad si předtím myslela, ţe ještě existuje šance, ţe bych se k ní mohl vrátit. Pořád je hodně zatrpklá a trestá mě přes děti. Stačí, kdyţ se s jejich vyzvednutím opozdím o deset minut, a uţ je někam odveze. Minulý týden jsem na ně musel čekat skoro hodinu a půl. A kdyţ se opozdím jen o den s placením alimentů, uţ mi telefonuje a hrozí, ţe mě dá znovu k soudu a omezí moje práva na styk s dětmi. Je to absurdní, ale kvůli tomuhle všemu teď spolu mluvíme víc, neţ kdyţ jsme ještě nebyli rozvedení! Nejdůleţitější fakt, který bychom si měli odnést z vyhlídkové trasy po vyděračově duši, je, ţe vyděrač vţdycky vyvolává dojem, jako by se všechny problémy a konflikty týkaly pouze nás a jen my jsme za všechno mohli. Ve skutečnosti je pravda právě opačná: nejde ani tak o naši osobu jako o zranitelná místečka v duši vyděrače, která si tímto způsobem chce chránit. Většina jeho výčitek a obviňování neodpovídá ţádnému našemu skutečnému provinění. Velmi často má celé vydírání daleko víc společného s minulostí neţ s přítomností a jde v něm daleko spíš o uspokojení vyděračových potřeb neţ o to, co děláte nebo neděláte vy. K vydírání by ovšem přes to všechno nemohlo dojít, kdybychom nereagovali podle vyděračova přání. Proto se teď podíváme na mechanismy v naší duši, díky kterým mívají vyděrači takové úspěchy.

89

6. Na vydírání musí být dva Citové vydírání není sólové představení, ale duet, ke kterému nemůţe dojít bez aktivní spoluúčasti vyděračovy oběti. Pro všechny z nás je mnohem snazší zaměřit se na chování druhého člověka, na to, co nám provádí a jak nám ubliţuje, neţli sám na sebe a na své vnitřní postoje. Pokud se ale chcete z vydírání vymanit, nezbude vám nic jiného neţ se podívat dovnitř vlastní duše a zjistit, proč jste byli ochotni celou hru přijmout. Zamyslete se nad tím, jak byste odpověděli na následující otázky: • Ustupujete vyděrači a pak za to sami sebe plísníte? • Jste z toho často nešťastní a rozladění? • Cítíte se provinile a vyčítáte si, ţe jste nemorální nebo nevděční, pokud neustoupíte jeho tlaku? • Bojíte se ztráty vztahu, pokud neustoupíte? • Jste jedinou osobou, na kterou se vyděrač v nějaké kritické situaci obrací, přestoţe existuje víc lidí, kteří by mu mohli pomoci? • Věříte, ţe jste vyděrači zavázáni (vděčností, povinnou úctou apod.) víc neţ on vám? Pokud jste třeba jen na jedinou z těchto otázek odpověděli kladně, pomáháte svými reakcemi vytvářet ideální klima pro citové vydírání. Červená tlačítka Někteří lidé jsou náchylnější neţ jiní k tomu, aby se stali oběťmi citového vydírání. Důvodem je, ţe mají ve své duši určité spouštěče – říkejme jim červená tlačítka nejrůznější potlačené 90

obavy, pocity viny, nejistoty, komplexy, prostě slabá místa. Bývají to nedořešené záleţitosti z minulosti, které v sobě stále neseme, a úzce se dotýkají představy, jakou sami o sobě máme, naší sebedůvěry a sebeúcty. Jakmile někdo takové červené tlačítko zmáčkne, rozpoutá v nás nekontrolovanou a nepřiměřeně silnou reakci; vzkypí v nás emoce, které jsme někdy i velmi dlouho drţeli pod pokličkou a nedávali jim průchod. Na zdroje těchto pocitů se nemusíme vţdy rozpomínat a při sloţitosti našich ţivotních situací si uţ vůbec nemusíme být jistí tím, co je vlastně příčina a co následek. Ale pokud ve vás náhle vzkypí podobné emoce, pak uděláte dobře, kdyţ budete hledat příslušná červená tlačítka. Většina lidí si to ani neuvědomuje, ale v ţivotě se chová tak, aby si tato choulostivá červená tlačítka za kaţdou cenu chránila. A právě tím, jak kolem těchto míst chodíme po špičkách, velmi přesně naznačujeme, v které oblasti naší duše leţí. Lidé z našeho okolí to dobře vycítí a veškeré informace, které o nás takto získají, pak mohou ve vypjaté situaci vyuţít k vydírání. Tady jsou naše nejčastější projevy naznačující, ţe máme citlivé místo, na které lze snadno působit: • přehnaná potřeba ocenění • silný strach z hněvu • touha po klidu a míru za kaţdou cenu • tendence přejímat odpovědnost za ţivoty jiných lidí • silné pochybnosti o vlastní osobě Ţádný z těchto rysů není sám o sobě v mírném stupni škodlivý. Kdyţ se ale ocitneme v jejich vleku a začnou převládat nad jinými našimi vlastnostmi – nad naší sebedůvěrou, asertivitou nebo schopností rozumné úvahy, pak se můţeme snadno stát terčem různých manipulací. Nyní si probereme jednotlivé typy uvedeného chování. Všimněte si, do jaké míry je chování takového člověka reakcí na proţitky z minulosti a jak často jsou tito lidé zrazováni právě těmi reakcemi, o kterých si myslí, ţe je budou chránit. 91

Typ drogově závislý na ocenění V úvodu této knihy jsem mluvila o Sarah, která musí stále dokazovat svému snoubenci Frankovi, ţe je pro něj dost dobrá. Neustálý boj o jeho ocenění popisuje takto: Nesnesu, kdyţ mi dává najevo, ţe se ve mně zklamal. Kdyţ jsem mu řekla, ţe natírání chaty zrovna neodpovídá mé představě o tom, jak strávím víkend, zavrtěl jen hlavou a odešel ven na verandu. Šla jsem za ním a on mi řekl, ţe nemůţe věřit tomu, jak jsem rozmazlená a dětinská. Bylo mi bídně. A tak jsem se znovu převlékla do starých šatů a chopila jsem se štětce. Frank se na mě usmál, objal mě a mně se nesmírně ulevilo. Všimněte si, ţe Sarah se „napravila” podle Frankova přání. Lidé závislí na ocenění okolí prostě neuvěří, ţe je s nimi všechno v pořádku, dokud jim to někdo jiný nepotvrdí, a jejich vnitřní jistota závisí téměř úplně na oceňování zvnějšku. Jako by si stále říkali: „Kdyţ mě neoceňují, udělal jsem určitě něco špatně.” Nebo dokonce: „Jistě je se mnou něco v nepořádku.” Sarah se rozpomněla, ţe toto přehnané lpění na neustálém oceňování pramení z výchovy její babičky, která o ni pečovala, zatímco rodiče chodili do práce. Bydlela v přízemním bytě a já jsem k ní chodívala kaţdý den po škole. Pořád mě kritizovala – říkala mi, ţe jsem moc hlučná nebo líná. Říkala mi, ţe Bůh nemá rád líné holčičky, a někdy prý se i posílají pryč. Myslím, ţe mě nechtěla nějak strašlivě děsit, a určitě něco podobného slýchala sama, kdyţ byla malá. Já jsem se ale hrozně bála, ţe mě někam odvezou od rodiny, kdyţ budu zlobit. Naučila mě říkanku, kterou asi uţ v ţivotě nezapomenu: „Dobře, líp a pak nejlíp, nikdy nesmíš polevit, vţdycky se lze polepšit, a pak budeš nejlepší!“

92

Sarah měla babičku moc ráda a v raném dětství s ní trávila hodně času, a tak toho od ní hodně pochytila. Vrylo se jí do paměti, ţe kdyţ bude hodná a poslušná holčička, babička ji pochválí a bude v bezpečí. Naučila se však také, ţe nikdy nemůţe být dost pilná, hodná a poslušná, ţe by to vţdycky mohlo být ještě o něco lepší a ţe nikdy nebude dost vzorná, ani kdyby se rozkrájela. V raném dětství potřebujeme ocenění dospělých, kteří se nám jeví jako všemocní obři, na nichţ jsme úplně závislí. A tato potřeba nás můţe pronásledovat ještě dlouho v dospělosti, kdyţ uţ se sami o sebe můţeme dobře postarat. Sarah byla zvyklá, ţe lásku dostane jen tehdy, kdyţ si ji „zaslouţí”, a tak se u ní vyvinula neobyčejně silná potřeba, aby ji ostatní lidé oceňovali. Frank toho mistrně vyuţil, kdyţ jí upřel své uznání. Také Maria trpěla velkou hrůzou z toho, co by jejímu rozvodu řeklo okolí: sousedi, spolupracovníci, příbuzní, lidé z církevní komunity. Kdyţ jsem se jí ptala, proč má tak silnou potřebu uznání ze strany svého okolí, rozpomněla se na příhodu, kterou vţdycky pokládala za nevýznamnou a která se odehrála v prvním ročníku střední školy. Vţdycky jsem byla vzorně hodná dívenka, ale jednou před koncem školního roku mě můj tehdejší kluk Danny navedl, abychom utekli ze školy před poslední hodinou a šli se projít k moři. Tak jsme to udělali a já jsem to pustila z hlavy. Za pár dní se mě ale můj táta začal vyptávat, jestli mu náhodou nechci něco říct. Kdyţ jsem si na nic nevzpomněla, prohlásil, ţe je neuvěřitelné, ţe mu vlastní dcera takhle lţe do očí, a znova mi poloţil stejnou otázku. Srdce se mi rozbušilo, ale nedokázala jsem se přiznat, a tak jsem mlčela. Pak mi táta oznámil, ţe volali ze školy a ţe se dozvěděl, co jsem provedla. Vrhla jsem stín na celou naši rodinu a u večeře se budu muset všem omluvit a připravit pro nedělní školu řeč na téma, proč je důleţité mluvit pravdu.

93

Úplně mě to zdrtilo. Poslechla jsem ho, ale nikdy nezapomenu na ten pocit poníţení a osamělosti, který jsem tehdy zakoušela. Bylo to, jako by mi vypálili cejch, ţe jsem lhářka. Moţná ţe to bylo naposledy v ţivotě, co jsem se dopustila sebemenšího přestupku. Otec jistě myslel svůj výchovný zásah dobře, ale v Marii zůstal hluboce zakořeněný pocit, ţe všechna podpora a láska, kterou dostává od svých nejbliţších, je podmíněná jejím vzorným chováním. Jakmile se jim něčím (třeba malicherným) nezavděčí, okamţitě o jejich ocenění a uznání přijde. Proto se musí stále snaţit, aby si je zaslouţila. Typ, který se vyhýbá hněvu jiných lidí Mnoho z nás ţije tak, jako by existovalo ještě jedenácté přikázání: „Nikdy se nerozzlobíš” a dvanácté: „Nevyvoláš hněv jiných lidí.” Proto při první známce nesouhlasu našeho protějšku začneme všemoţně usilovat o udrţení klidu a míru. Samozřejmě není nic špatného na tom, kdyţ se dokáţeme za všech okolností chovat klidně a racionálně, ale problémy začínají tehdy, kdyţ lpíme na přesvědčení, ţe nic nemůţe být horšího neţ otevřený střet názorů. Pak se totiţ bojíme vyjádřit odlišný názor a v čemkoli odporovat třeba i přátelům, protoţe se obáváme, ţe se tím náš vzájemný vztah pokazí. Právě tohle je případ Liz. Chová se za všech okolností klidně a těţko se na ní pozná, jestli se zlobí nebo se jí něco nelíbí. Kdyţ jsem jí to řekla, zasmála se. No ano, to je moje kamufláţ. Kdyţ jsem byla malá, odpozorovala jsem, ţe sourozenci, kteří začali na mámu křičet a vztekat se, vţdycky slízli nějakou tu facku nebo jiný trest, zatímco těch, kteří byli zticha, si ani nevšimla. Asi jsem si z toho odvodila, ţe kdyţ jste sami klidní, můţete uklidnit i ostatní lidi – asi jako kdyţ hladíte vyplašené zvíře a mluvíte na něj jemným a 94

vyrovnaným tónem, aţ ho zklidníte. Myslím, ţe mám skutečně talent rozpouštět napětí mezi lidmi. Líbí se mi to, mám pocit, ţe se nemusím bát vzteku a zlosti, protoţe s nimi umím zacházet. Do Michaela jsem se zamilovala asi právě proto, ţe jsme byli tak odlišní. On se projevuje velmi otevřeně, je energický a přímý – má v sobě hodně vášně a ohně. A já se zase drţím při zemi, jsem ústupnější a klidnější. Vţdycky jsem si uvědomovala, ţe Michael je ten typ, co můţe mít záchvaty vzteku, ale strašně dlouho jsem u něj nic takového nezaţila. Jenţe teď najednou zjišťuju, ţe jsem vdaná za zuřícího maniaka, příšerně se ho bojím, a přitom jsem o sobě pořád přesvědčená, ţe dokáţu zlost a vztek zvládat! Tedy aspoň jsem si to myslela. V poslední době vidím, ţe všechny moje obvyklé metody – konejšení, uklidňování a omluvy – ho jenom pokaţdé víc rozzuří. Liz uţ záhy v ţivotě zjistila, ţe naše společnost skutečně oceňuje lidi, kteří dovedou ovládat vlastní hněv. I v Michaelově případě dlouho věřila tomu, ţe stačí, aby se chovala dost klidně a vyrovnaně, a všechno bude v pořádku. Jenţe v dané situaci to přestalo fungovat a Liz se najednou začala cítit bezbranná a nešťastná. Její obvyklý rejstřík chování nestačil a ona si nevěděla rady. Vztek a hněv můţe mít i zcela tiché projevy, které ovšem nejsou o nic příjemnější. Helen, profesorka literatury, se kterou jsme se uţ setkali, vypráví: V ţivotě bych si nic nezačala s muţem, který by na mě křičel. Zaţila jsem si toho dost od mámy a táty. Táta je typ rebela, a tak se vůbec nehodí pro kariéru v armádě. Za celých dvacet let ho z tohohle důvodu nepovýšili. Hrozně mu vadilo, kdyţ ho různí blbci – to je jeho vlastní výraz – sluţebně předstihovali jen proto, ţe se nebouřili proti nadřízeným. Doma pak křičel na mámu, ona zase na něj, bouchali dveřmi, házeli po sobě nádobí – nám dětem to nahánělo opravdu strach. A tak uţ si nepřeju nikdy v ţivotě nic podobného zaţít.

95

Kdyţ se Helen seznámila s Jimem, okamţitě si pomyslela, ţe je to ten pravý: byl velmi klidný, tichý a jemný, dokonce jí psal básničky – prostě opravdový romantik. Vůbec si nedokázala představit, ţe by někdy křičel nebo dělal scény. Jenţe postupně zjistila, ţe Jim projevuje svoji zlost jinak, neţ byla zvyklá: stáhne se do sebe a zahalí se do neprostupného, napjatého mlčení. Helen z něj pak marně doluje, co se vlastně stalo. Teď si dokonce přeje, aby na ni raději křičel, protoţe i to by jí bylo příjemnější! Nikdo z nás pochopitelně nemá rád hněv a zlost, ale pokud se jim snaţíme za kaţdou cenu vyhnout, podstatně si tím zuţujeme manévrovací prostor a snadno se stáváme oběťmi citových vyděračů. Typ sebeobvinující Je jistě správné, kdyţ jsme ochotni nést odpovědnost za vlastní činy. Mnoho z nás má ale sklony přebírat na sebe odpovědnost a obviňovat se úplně ze všech problémů, které se objeví jak v našem vlastním ţivotě, tak v ţivotech jiných lidí. A citoví vyděrači nás v tom pochopitelně jen utvrzují. Kdyţ je něco rozladí a jsou s něčím nespokojení, pak za to zcela jistě můţeme my! Bizarní vina Po jedné hádce s Evou si Elliot vzal velkou dávku prášků a musel zůstat několik týdnů na pozorování na psychiatrii. Kdyţ se vrátil domů, okamţitě Evu obvinil ze svého utrpení a ze všech svých problémů. Pořád dokola mi vykládal, ţe to všechno byla jen moje chyba. Řekl mi, ţe jestli ho zavřou na zbytek ţivota do blázince, bude to moje vina. Aţ z toho všeho umře, mám to na svědomí jedině já. 96

Bylo to hrozné. Vyvolal ve mně pocit, ţe strašně trpí tím, jaká jsem, a vůbec jsem nevěděla, co si mám počít! Zdá se skoro neuvěřitelné, ţe bystrá dívka jako Eve brala Elliotovo absurdní obviňování váţně. Ona mu ale přesto věřila! Kdyţ jsem se jí zeptala, proč tak ochotně bere veškerou vinu na sebe, hned si vzpomněla na svůj vztah k otci a okamţitě bylo jasné, kde se to v ní všechno bere. „Můj otec pořád mluvil o smrti a umírání,” vysvětlovala mi. „Jako by tím byl posedlý.” A pak popsala jednu příhodu, která se jí stala v osmi letech a kterou si stále ţivě vybavovala. Seděla jsem na předním sedadle našeho velkého pontiaku a můj táta řídil. Zastavili jsme na křiţovatce a já jsem pozorovala nějaké děti, jak si hrají před domem. Zničehonic se ke mně otec obrátil a zeptal se mě: „ Ty by sis nevěděla rady, kdyby šlo o něco opravdu důleţitého, co?” Nechápavě jsem se na něj podívala a on pokračoval: „Kdybych teď dostal srdeční záchvat, co bys udělala? – Nevíš to. Umřel bych ti tady rovnou před očima.” Pak šlápl na plyn. Mlčela jsem, oči jsem upírala na své puntíkované šaty a nebyla jsem schopná myslet vůbec na nic. Ale samozřejmě myslela na to, co tím asi otec chtěl naznačit: je ti osm a měla bys být schopná mě zachránit, a přitom to nedokáţeš. Eva měla pocit, ţe by byla jen její vina, kdyby teď tatínek zemřel. Tím by se jí rozpadl – jako kaţdému malému dítěti – celý její svět. Eve vypráví, ţe jí z dětství utkvělo následující poselství: „Kdyţ nebudeš na tatínka hodná, umře ti!” – Proto je pro ni těţké vnímat Elliotovo bizarní chování z normální perspektivy.

97

Atlasův syndrom Lidé, kteří trpí Atlasovým syndromem, věří, ţe musí na svých ramenou nést celou zeměkouli: je na nich, aby vyřešili všechny problémy, které se v jejich okolí vyskytnou, a své vlastní potřeby staví aţ na poslední místo. Karen, ošetřovatelka v důchodu, se kterou jsme se uţ setkali, si vyvinula Atlasův syndrom v době dospívání, kdy se její rodiče rozvedli. Kdyţ od nás táta odešel, máma byla hrozne osamělá a ode mě čekala, ţe jí tu ztrátu vynahradím. Všechny příbuzné měla v New Yorku a ţily jsme v Kalifornii, a tady měla jen jednu nebo dvě bliţší přítelkyně, jinak kromě mě nikoho. Vzpomínám si, ţe kdyţ mi bylo asi patnáct, měla jsem moţnost jít na oslavu Silvestra. S matkou jsme měly původně v plánu jít někam na večeři a pak do kina, ale někdy kolem Vánoc mi zavolala jedna kamarádka a pozvala mě na silvestrovské rande ve čtyřech – ona se tam chystala se svým klukem, ten přivede kamaráda a já bych doplnila čtveřici. Hrozně mě to nadchlo a touţila jsem tam jít, byla by to první moje schůzka naslepo s klukem! Trochu jsem se ale bála, co tomu řekne máma, a tak jsem se s tím svěřila tetě. Ta mi řekla: „Frances by od tebe přece nemohla ţádat, abys strávila Silvestra s ní! Jen na to rande jdi!” Sebrala jsem veškerou odvahu a řekla jsem mámě, ţe chci jít na schůzku místo s ní. Strašně se jí to dotklo, oči se jí naplnily slzami a řekla mi vyčítavě: „Ale co budu dělat na Silvestra já?” Na schůzku jsem šla a dobře jsme se bavili, ale kdyţ jsem se vrátila domů, zjistila jsem, ţe máma je v posteli s migrénou a trpí strašnými bolestmi. Věděla jsem, ţe je to jen moje vina. Cítila jsem se strašlivě provinile. Karen bylo jen patnáct let, ale uţ zjistila, ţe je na ní matka úplně závislá. Kdyţ se nepostará o maminku, kdo to za ni udělá? Vůbec ji nenapadlo, ţe matka se o sebe můţe postarat sama.

98

Mnoho z nás na sebe bere odpovědnost za spokojenost a štěstí jiných lidí. Karenina dcera ji teď zase vydírala tím, ţe jí stále připomínala bolestnou příhodu s autohavárií. Jistě byla svědkem toho, jak se její matka chovala k její babičce a pravděpodobně i k jiným lidem, a tak hned věděla, kde má její matka červené tlačítko. Karen se málem dala přesvědčit, aby své dceři opravdu poskytla peníze ze svého důchodového pojištění, protoţe se bála, ţe jinak ztratí kontakt s ní i s vnoučaty nebo ţe Melanie znovu propadne drogám. Jako mnoho lidí trpících Atlasovým syndromem Karen nerozlišuje, kam aţ sahá její odpovědnost vůči jiným lidem. Pocity viny a odpovědnosti se prolínají a někdy je těţké rozlišit jejich hranice. Karen musela pracovat na tom, aby přerušila automatické spojení: „Máš pravdu – je to moje vina, je to moje povinnost vůči tobě,” a aby si začala poprvé v ţivotě definovat, jak si vymezí prostor pro vlastní potřeby. Soucitné srdce Soucit, laskavá povaha a schopnost vciťování do jiných lidí jsou jistě obdivuhodné vlastnosti. I ony nám však mohou působit obtíţe, kdyţ to s nimi přeţeneme. V tom případě totiţ obětujeme vlastní vyrovnanost a spokojenost zájmům jiného člověka. Vzpomeňte si na věty typu „Nemohu ho opustit, protoţe by mi ho bylo tak strašně líto”, nebo „Ona se na mě podívá těma uplakanýma očima a já pro ni udělám všechno na světě”, nebo „Vím, ţe jí pořád ustupuju, ale kdyţ ona má chudák tak hrozný ţivot…” Čím se liší lidé, kteří jsou schopni soucitu s trpícími a dokáţí jim nabídnout přiměřenou pomoc, od lidí, kteří cítí povinnost přiletět okamţitě jako Superman kamkoli, kde je někdo sebeméně potřebuje – i kdyby tomu měli obětovat svoji sebeúctu a zdraví?

99

Síla soucitu, Patty, úřednice, se kterou jsme se uţ setkali, neměla moc šťastné dětství. Matka trpěla depresemi (nebo to tak aspoň vypadalo) a často mizela na celé hodiny a dokonce i dny ve své loţnici. Patty ţertem říká, ţe její matka prospala celé její dětství. Stále si však uvědomovala, ţe matka je v domě přítomna a ţe je potřeba chovat se tiše, aby matku nikdo nevyrušoval a nebudil. O mámu jsem se opravdu bála. Ostatní děti neměly maminky, které by byly v jednom kuse nemocné, ale mé matce stačilo sebemenší vyrušení nebo znepokojení a uţ byla v posteli. Byla jsem na ni doslova vyladěná, vycítila jsem ze zvuků za dveřmi její loţnice, jestli je vzhůru nebo spí, a jestli spí klidně nebo se převaluje. Kdyţ spala dobře, chodila jsem ji zkontrolovat, jestli pravidelně dýchá a je v pořádku. To patřilo k mým úkolům, kdyţ nebyl doma táta. Bydlíme-li s někým, kdo je nám blízký a fyzicky nebo citově nás potřebuje, vyladíme se na ty nejnepatrnější signály, na kaţdý tichý povzdech, zamrkání nebo důraz na určité slovíčko. Patty dnes vidí, jak se tato její role uplatňuje i v dospělosti. Joe je normální muţ a netrpí ţádnými depresemi, ale je velmi náladový. Dává podobné signály jako Pattyina matka – povzdechy a dokonce odchody na lůţko s migrénami! Patty na toto chování reaguje téměř automaticky. Postupně jí ale začíná celý tento opakující se scénář vadit: Joe se stáhne do sebe a jde si lehnout, ona jde za ním, tahá z něj, co se mu zase stalo, a nakonec mu pokaţdé ustoupí. Typ pochybující o vlastní hodnotě Jistě je zdravé vědět o sobě, ţe nejsme dokonalí a můţeme se někdy dopouštět chyb. Existuje však rozdíl mezi přiměřeným sebehodnocením a sebepodceňováním. Kdyţ nás někdo začne kritizovat, nejdřív se třeba bráníme, ale postupně přestaneme věřit 100

sami sobě a začneme se vidět jeho očima. A tak často dovolíme lidem ze svého okolí, aby nás definovali podle svých vlastních měřítek, a jejich definice přijmeme za své. Nejčastěji k tomu dochází ve vztazích s lidmi v pozici autority, obzvlášť s rodiči. Snadno uvěříme, ţe tito lidé jsou moudří, silní a vybavení schopností neomylně rozpoznat, jací doopravdy jsme. Tím vytváříme ideální podmínky, aby nás mohli vydírat a rozhodovat o tom, co je pro nás nejlepší. Přitom si často sice uvědomujeme vlastní přání, touhy, přesvědčení, ale jaksi jim nevěříme. Pro Robertu, která v dětství trpěla týráním a kterou se její rodina snaţí přesvědčit, aby o všem mlčela, je velmi obtíţné a bolestné drţet se své verze reality. „Celá rodina mi říká, ţe si vymýšlím,” stěţovala si. „Co kdyţ mají přece jen pravdu? Co kdyţ jsem si to opravdu všechno vymyslela? Co kdyţ nějak hrozně přeháním?” Oběti týrání a zneuţívání často začnou pochybovat samy o sobě a svém vnímání reality, aby se tak chránily před hroznými záţitky z minulosti. Velmi často pak slyšíme prohlášení typu: – „Moţná to nebylo tak strašné, jak mi to připadalo!” – „Moţná reaguju přecitlivěle.” – „Moţná se to ani vůbec nestalo!” – „Třeba to byl jen sen.” Roberta říká: Přece kvůli tomu nemůţu ztratit celou svoji rodinu. Po celý ţivot jsem se snaţila, aby mě ocenili, ale oni mi stejně nikdy neprojevili uznání. Rodiče hýčkali bratra, protoţe to byl první syn, a pak jsem přišla já, buclatá holčička, a můj otec mě nesnášel. Vţdycky mě nenáviděl. Ať jsem udělala cokoli, bylo to špatně. Nikdo mi dnes nevěří, jak se mnou jednal. Nechci nic jiného, neţ aby mě měli rádi, ale oni mě teď uţ úplně nenávidí. Moţná ţe nakonec mají pravdu, musím být cvok, kdyţ tohle všechno podstupuju.

101

Občas se stává, ţe jeden člen rodiny začne zosobňovat všechno špatné, co kdy rodinu potkalo. Roberta se stala rodinným hromosvodem a musela vstřebávat veškeré obviňování, napětí, pocity viny a úzkosti. Ostatní členové rodiny si nedokázali uvědomit, jak nezdravé tyto vztahy jsou. Otázka rovnováhy Všechny typy chování, které jsme tu zatím probírali, vlastně představují mechanismy přeţití, kterými si zajišťujeme své bezpečí. Většinou se však do dané situace vůbec nehodí a nepomáhají nám ji řešit. Tajemství spočívá v tom, ţe tyto typy chování musíme vyvaţovat a střídat s jiným, rozumnějším jednáním, jinak se z nás stane oběť citového vydírání. Vyhýbat se konfliktům, dávat přednost klidu, a dokonce i trochu pochybovat o sobě nikomu neublíţí – ale tohle všechno nesmíme přehánět. Kdyţ jsme přesvědčeni, ţe opravdu nechceme nebo nemůţeme udělat to, co po nás druhý člověk ţádá, neměli bychom mu ustupovat. Jinak můţeme sklouznout na šikmou plochu citového vydírání. Jak sami vyděrače vycvičíme Citové vydírání vyţaduje výcvik a praxi. Vyděrače bohuţel cvičíme a dáváme mu instrukce my sami, a to svým chováním. My sami ho upozorňujeme, kde najde naše červená tlačítka. Citoví vyděrači toho z našich reakcí na své předběţné testy dokáţí hodně vyčíst. Následující seznam vám pomůţe zjistit, jak kvalitním osobním trenérem pro citové vyděrače jste. Kdyţ se setkáte s nátlakem ze strany vyděrače, pak: • se mu omlouváte • obhajujete se • hádáte se • pláčete 102

• prosíte a ţadoníte • měníte nebo rušíte důleţité plány a schůzky • ustoupíte a doufáte, ţe je to naposledy • podrobíte se. Je pro vás těţké nebo nemoţné: • Stát pevně za svým názorem? • Otevřeně mluvit o tom, co se děje, a řešit to? • Stanovit nějaké meze? • Dát vyděračům jasně na srozuměnou, kdy je pro vás jejich chování uţ nepřijatelné? Pokud jste odpověděli kladně na kteroukoli z těchto otázek, pak se účastníte vyděračových her jako spoluhráč a trenér. Někdy máme sklon věřit, ţe obtíţné chování druhého člověka prostě zmizí, kdyţ si ho nebudeme všímat nebo na něj nebudeme upozorňovat, ale ve skutečnosti v takových případech vysíláme signál: „Fungovalo to. Jen to udělej znova!” Začíná to maličkostmi Málokdo z nás si uvědomuje, ţe citové vydírání začíná sérií předběţných sond. Nejprve se můţe projevit jen v maličkostech, ale brzy se s ním setkáme znova a půjde o daleko důleţitější věci. Kaţdým ústupkem neţádoucí chování vyděrače odměňujeme a povzbuzujeme ho k pokračování. Liz se rozpomněla, ţe Michael ji uţ dlouho předtím, neţ mezi nimi propukla otevřená krize, podroboval podobným malým testům, které vlastně byly nenápadnými případy citového vydírání. Liz je snášela s tím, ţe to jsou jen maličkosti. Michael je perfekcionista. Je to ten typ, co je schopný odejít z místa sjednané schůzky, kdyţ se opozdíte jen o pět minut, musí vám dát za vyučenou a ukázat vám, ţe máte chodit včas.

103

Mělo mě to napadnout, kdyţ mi začal rovnat časopisy na konferenčním stolku a stěţovat si, kdyţ nezůstaly srovnány přesně podle jeho představ. Má pevně stanovená pravidla pro kaţdý i nejmenší detail a trvá na jejich dodrţování, coţ bylo zdrojem napětí mezi námi uţ od chvíle, kdy jsme spolu začali ţít. Kdyţ byla dvojčata malá, nebylo snadné udrţovat dům v naprostém pořádku. Michael ale nechtěl pochopit, ţe to ani nejde. Pořád mě za to kritizoval. Například si vzpomínám, jak jsem jednou nechala několik talířů ve dřezu, místo abych je uklidila do myčky. Kdyţ jsem přišla domů, zjistila jsem, ţe je Michael postavil na podlahu. Skoro jsem nemohla věřit vlastním očím – ale byla jsem zticha. Prostě jsem je uklidila. Jindy jsem zase odjela a nezamkla jsem dveře garáţe, a kdyţ jsem se vrátila, zjistila jsem, ţe Michael vypojil automatické otevírání vrat, takţe jsem musela vystoupit z auta a otevřít garáţ ručně. Připomínalo to tresty, jaké si vymýšlejí rodiče na malé děti, kdyţ si přejí, aby si něco opravdu zapamatovaly. Podařilo se mu mě přesvědčit, ţe jsem nepořádná a nedbalá, takţe jsem se cítila provinile a ještě jsem se mu za všechny podobné prohřešky omlouvala. Tresty, jaké uplatňoval Michael, nás zbavují lidské důstojnosti, poniţují nás a podřizují. Kdyţ hru přijmeme, stanou se z nás zlobivé malé děti, které potřebují dostávat za vyučenou. Liz Michaelovi ani nenaznačila, jak jí jeho chování vadí, a tak stále posilovala jeho trestající jednání. Vyděrači se snaţí zjistit, jak daleko mohou zajít, prostě tím, ţe zkouší, co jim všechno dovolíme. Podobné „maličkosti” tedy ignorovat nesmíme. Sebevydírání Přestoţe v titulu této kapitoly tvrdíme, ţe k vydírání jsou třeba dva lidé, ve skutečnosti můţe někdy člověk vydírat sám sebe. Stává se to tehdy, kdyţ trpíme silným strachem z negativních 104

reakcí ostatních lidí a představujeme si, co nejhoršího se můţe stát: kdyţ po někom budeme něco chtít, odsoudí nás, emocionálně se od nás odtáhne, rozzlobí se. A to nechceme riskovat. Ukáţeme si to na příkladu. Moje přítelkyně Leslie dlouho snila o cestě do Itálie a celý rok se na ni společně se skupinou svých přátel připravovala. Před šesti měsíci však její dcera Elaine prodělala obtíţný rozvod a Leslie jí pomohla půjčkou peněz a hlídáním dvou jejích malých dětí. Leslie a Elaine spolu vţdycky nevycházely nejlépe, ale během Elainina rozvodu se sblíţily a Leslie je nadšená tím, jak je jejich vztah nyní přátelský. „Neměla bych teď Elaine ničím komplikovat ţivot,” řekla mi Leslie, „a je mi úplně jasné, ţe kdybych do té Itálie odjela, Elaine by se na mě rozzlobila a myslela by si, ţe jsem sobecká. Jak bych si mohla jet na dovolenou, kdyţ mě potřebuje vlastní dcera?” Elaine by se s tím s největší pravděpodobností velmi snadno vyrovnala, ale Leslie to nechce ani zkoušet a raději své vysněné prázdniny odloţí. Často se sami připravujeme o věci, které si opravdu zaslouţíme a jsou naprosto rozumné, jen ze strachu, ţe na ně někdo zareaguje špatně. Raději omezujeme, skrýváme a odkládáme své sny a plány, protoţe jsme si jistí, ţe někdo proti tomu bude určitě něco mít – ale nikdy nevyslovíme svá přání nahlas! Někdy mohou být tyto obavy opodstatněné, ale často k nim nemáme opravdu ţádný rozumný důvod. Vytváříme jen svůj vlastní OPAR.

105

7. Dopady vydírání

Citové vydírání moţná neohroţuje náš ţivot, ale zbavuje nás jedné z nejcennějších věcí, které máme – totiţ naší integrity, kontaktu s naším pravým, bytostným já. Integrita je místo uvnitř naší duše, kde sídlí naše hodnoty a náš morální „kompas”. Jde o samotné jádro toho, kdo jsme, jací jsme, co si přejeme v ţivotě dělat a co nikoli. Podle čeho poznáme, má-li člověk neporušenou integritu? Prohlédněte si následující seznam – třeba si ho i přečtěte nahlas – zamyslete se nad tím, které výroky pro vás ve vašem ţivotě většinou platí. • Stojím si za svým přesvědčením. • Nedovolím, aby můj ţivot ovládaly pocity strachu. • Kdyţ mi někdo ublíţí, řeknu mu to a snaţím se situaci vyřešit. • Sám definuji, kdo a jaký jsem, nedefinují mě jiní lidé. • Kdyţ si něco slíbím, také to dodrţím. • Chráním své fyzické i duševní zdraví. • Nedopouštím se zrady jiných lidí. • Mluvím pravdu. Všechny tyto výroky mají velkou moc a působí osvobodivě. Pokud opravdu odpovídají tomu, jak ţijeme, pak nám poskytují počáteční záchytný bod k udrţení pocitu vyváţenosti všeho ostatního. Z tohoto středu nebo těţiště bychom se neměli nechat vychýlit různými stresy a tlaky, se kterými se v ţivotě neustále setkáváme. Jakmile ustoupíme citovému vydírání, vzdáváme se postupně uvedených bodů, tvořících naši integritu, a zapomínáme, co je pro nás správné a dobré. A pokaţdé přitom obětujeme další kousek svého bytostného já.

106

Dopad vydírání na naši sebeúctu Jsem slaboch. Nevím, co chci. Jsem packal, všechno v ţivotě jen kazím. Jsem prostě neschopný. Tak a podobně pohlíţíme sami na sebe, poté co jsme zase jednou ustoupili citovému vyděrači. Sami sebe začneme posuzovat skrz zamlţující OPAR: „Nemám vůbec páteř, jinak bych pořád neustupoval!” říkáme si a nestačíme se divit, jak můţeme být tak slabí a co je to s námi vlastně v nepořádku. Marii začalo být po nějaké době bolestně zřejmé, jakou cenu musí za své přizpůsobování platit. Na jedné z našich schůzek byla nezvykle zamlklá. Kdyţ jsem se jí zeptala, co se děje, pomalu ze sebe začala soukat: Zlobím se kvůli takové spoustě věcí. Samozřejmě mi vadí, co mi Jay provedl. Ale nejvíc se zlobím sama na sebe za to, jak jsem sama sobě ubliţovala. Pořád jsem si namlouvala, ţe rodina je na prvním místě a ţe jsem pro ni ochotna udělat všechno, protoţe můj nejdůleţitější úkol je drţet ji pohromadě. Kdyţ se teď ale podívám do zrcadla, vidím v něm ţenu, která nemá dostatek sebeúcty, aby dokázala říci otevřeně svému muţi: „Uţ ti nedovolím, abys mě poniţoval a abys ničil naše manţelství svými nevěrami!” Mám pocit, ţe jsem doslova a do písmene zradila sama sebe. Nikdy jsem otevřeně netrvala na svém stanovisku. To uţ jsem mu mohla rovnou říkat: „Jen do mě kopni!” Upozornila jsem Marii, ţe i kdyţ jí to tak nepřipadá, urazila uţ dlouhou cestu, protoţe dokázala rozpoznat své vlastní potřeby a je schopná se začít bránit tlakům okolí. Poprvé po letech – a moţná v celém ţivotě – začala vidět svoji situaci jasně a výsledkem bylo mimo jiné to, ţe si začala určité věci vyčítat. Respektovat a chránit vlastní integritu není snadné. Vyděrači překřičí náš vnitřní hlas zmatkem a povykem, který tropí, a spustí v nás spontánní obranné reakce, takţe nakonec ztratíme kontakt 107

sami se sebou. Kdyţ se pak z toho všeho vzpamatujeme, zjistíme, ţe jsme jim uţ zase ustoupili, a cítíme se bídně. Patty, která se skutečně nechala svým manţelem Joem přesvědčit, aby si od nemocné tety, která právě prodělala operaci, půjčila peníze, líčí své pocity takto: Byla to pro mě hrozná a bezvýchodná situace. Kdybych tetě nezavolala, připadala bych si opravdu strašně, protoţe by to znamenalo, ţe jsem Joea zradila a nepomohla mu. On přece vydělává, ţiví rodinu, teď po mně chce jen tuhle maličkost a já odmítnu… Ale kdyţ jsem tetu o peníze poţádala, cítila jsem se teprve mizerně. Zaplavoval mě hrozný pocit viny a připadala jsem si jako naprostý padouch. Cítila jsem se zneuţitá a bezpáteřní a taky to tak bylo. Patty si po celou dobu uvědomovala, ţe není pěkné ţádat o peníze někoho, kdo právě prodělal operaci zhoubného nádoru. Potřebovala ale udrţet ve vztahu s Joem klid, a tak mu v té chvíli podlehla. Výsledkem však bylo, ţe cítila silné výčitky svědomí a opovrhovala sama sebou. „Kdybych však tetě zavolat odmítla,” říká Patty, „bála bych se, ţe mě Joe uţ nebude mít rád. Nechtěla jsem ho zradit.” Obvykle potřebujeme velmi mnoho duševní i emocionální energie, abychom přesvědčili sami sebe, ţe se přece jen můţeme smířit s něčím, co se nám původně hluboce příčilo. Mezi naší integritou a nátlakem vyděrače se rozpoutá bitva, ve které můţeme stejně jako ve skutečné bitvě utrpět citelné ztráty. Obvykle ale přesto někde hluboko ve svém nitru slyšíme tenký hlásek, který nám stále říká pravdu. Nemusí se nám vţdycky líbit, jak ta pravda zní, a často se bráníme tomu, abychom si ji vyslechli. Kdyţ to ale dokáţeme, náš vnitřní hlas nás povede moudře, ve znamení zdravého a vyváţeného pohledu na skutečnost a k jasnému rozlišování, co chceme a co nechceme. Tento hlas totiţ patří stráţci naší integrity.

108

Vraťme se k případu Eve, která se zapsala do výtvarného kurzu, který by jí pomohl získat práci a tím i určitou finanční nezávislost. Pod Elliotovým tlakem ale od svých plánů upustila. Chtěla jsem studovat počítačovou grafiku a trochu taky ilustrace, abych snáze získávala zakázky. Elliotovi to ale strašně vadilo a přesně ten den, kdy jsme měla jít k zápisu na počítačový kurz, mi pohrozil, ţe se zase předávkuje prášky. Doslova mě to omráčilo – bylo mi, jako by se uskutečnila moje nejhorší noční můra. Seděl doma celý zničený s lahví nějaké lihoviny as celou lahvičkou pilulek. Jak bych mohla v takové situaci odejít z domu? Nevydrţela jsem to a své plány jsem vzdala. Jako většina obětí vydírání si i Eve přestala uvědomovat, ţe nejdůleţitější sliby jsou ty, které dáváme sami sobě. Ale jakmile si připustila, ţe je odpovědná za Elliotovo přeţití, Dopad na samotný vztah s vyděračem Citové vydírání zničí pocit jistoty a důvěry v jakémkoli vztahu. Svému protějšku uţ se nemůţeme otevřít a volně se před ním projevovat, protoţe pravděpodobně uţ neprojeví pochopení pro všechny naše nejvnitřnější pocity a myšlenky. Tím se do vztahu vloudí napětí, mlčení, kolem některých témat se chodí po špičkách – zkrátka chybí tu upřímnost a citová ryzost, která nám dovoluje, abychom v určitém vztahu byli skutečně sami sebou. Eve popsala tento pocit ztráty důvěrnosti ve vztahu s Elliotem velmi výstiţně: Vím, ţe jeho chování vypadá bizarně a bláznivě, ale vţdycky to takové nebylo. První rok, kdy jsem s ním chodila, vypadal úplně jinak – všechno bylo krásné a romantické. Je velmi tyto sliby se jí zdály skoro malicherné.

109

bystrý, vtipný a ohromně talentovaný a byli jsme do sebe velmi zamilovaní. Teprve kdyţ jsem se k němu přistěhovala, začal se chovat takhle vyšinutě. Teď si pořád připadám jako v tlakové komoře. Je to asi jako city k někomu, na koho jste se v minulosti zlobili a teď víte, ţe trpí nějakou strašnou nemocí, ale přesto ho pořád milujete a záleţí vám na něm. Chybí v tom ale důvěrnost a opravdová blízkost. To nemyslím po sexuální stránce, ale po citové. Nemůţu mu říkat, co opravdu cítím a co si myslím, protoţe je tak zranitelný… tak křehký. Nemůţu mu líčit své sny a plány, protoţe se jimi cítí být ohroţený. Jaká je to důvěrnost, kdyţ musíte pořád hlídat kaţdé slovo, které vypustíte z úst? Oběti citového vydírání natolik uvyknou odsuzování, nedostatku uznání, nátlaku a přehnaným reakcím, ţe stejně jako Eve uţ nechtějí vyděrači svěřovat věci, které jsou pro ně v ţivotě důleţité. V takové situaci přestaneme mluvit o: • hloupých nebo trapných věcech, kterých jsme se dopustili. Vyděrač by se nám mohl totiţ vysmát. • smutných tématech, nevyjasněných záleţitostech nebo věcech, kterých se bojíme. Vyděrač by je totiţ mohl pouţít proti nám, aby nám dokázal, ţe se mýlíme, kdyţ odmítáme splnit jeho ţádosti. • svých nadějích, snech, plánech, cílech, představách. Vyděrač by je mohl rozdrtit nebo je pouţít jako důkaz naší sobeckosti. • nešťastných ţivotních záţitcích, vzpomínkách, nešťastném dětství. Vyděrač by v nich mohl spatřovat důkaz naší psychické nevyrovnanosti nebo neschopnosti. • čemkoli, z čeho by vyplývalo, ţe se vyvíjíme a měníme. Vyděrači nemají rádi, kdyţ někdo mění daný stav věcí. Co nám potom zbývá, kdyţ musíme takhle tančit mezi vejci? Jen povrchní konverzace, odmlky, neustálé napětí. Hranice mezi zdánlivým klidem obklopujícím uspokojeného vyděrače a jeho oběť a mezi hlubokou propastí tragédie je velmi křehká.

110

Například Allen se snaţil být opatrný ve výběru témat, o kterých se můţe bavit s Jo. Nemůţu se Jo ani zmínit o svých pocitech nejistoty nebo strachu, protoţe ode mě čeká, ţe budu pevný jako Gibraltarská skála. Ale je to moje manţelka, a tak bych se jí rád svěřoval aspoň zčásti – s problémy, jaké se mi v podnikání poslední dobou vyskytly. Klesl mi dost značně prodej, a tak musím prodávat akcie, které jsem měl, abych mohl zaplatit účty. V San Jose je jedna malá továrna, na kterou se chci jet podívat; uvaţujeme o nových smlouvách s nimi, které by mi mohly zachránit krk. Jenţe před Jo se bojím zmínit o tom, ţe bych někam odjel a byl několik dní mimo domov. Strašně by se poděsila. A pravdu jí taky říct nemůţu, protoţe by začala panikařit. Připadá mi, ţe to uţ není partnerský vztah, ale sólová hra! Často se nám stává, ţe raději přestaneme o určitých věcech mluvit, protoţe druhý člověk by je „neunesl”. Samozřejmě se to pak projeví na atmosféře důvěrnosti celého vztahu. Allenovo manţelství se změnilo ve vztah nabitý potlačenými emocemi a v jeho atmosféře se skoro nedalo dýchat. Jedním z velkých paradoxů citového vydírání je, ţe čím víc od nás vyděrač vyţaduje obětí nebo projevů citu, tím méně jsme ochotni mu cokoli poskytnout sami a dobrovolně. Často se raději zdrţíme projevů lásky, uznání a vřelosti, protoţe se bojíme, aby si to vyděrač nevykládal jako známku toho, ţe jsme mu ustoupili. Scenárista Roger se svěřoval: S Alicí někdy proţíváme nezapomenutelné, nádherné chvíle, a já bych jí moc rád řekl, jak ji oceňuji a obdivuji. Vím ale, ţe kdybych jí jakkoli vyjádřil lásku a uznání, okamţitě by si to vyloţila jako nabídku k sňatku. Nebo by hned začala mluvit o dítěti. Musím projevy svých citů brzdit, protoţe nechci, aby si to vykládala nějak jinak – jenţe pak se zase cítím mizerně, protoţe se nemůţu projevovat, jak bych chtěl, a ona zase má pocit, ţe o ni nestojím. 111

V takovém vztahu pak musíme stále víc jen hrát a předstírat. Z původního vztahu, který připomínal půvabný tanec vyjadřující důvěrnost, lásku a blízkost, se stává maškarní bál, kde se všichni přetvařují a nikdo uţ neví, co se vlastně pod maskami skrývá. A teď se pustíme do rozebírání toho, jak se můţeme citovému vydírání účinně bránit. Moţná vás udiví, jak rychle lze znovu získat ztracenou integritu a od základu změnit vztah s vyděračem k lepšímu.

112

Část II

Jak se citovému vydírání bránit

113

Úvod: nadešel čas změn

Jedno z mých oblíbených přirovnání vypráví o muţi, který jede autem, kdyţ vtom uvidí na ulici ţenu, jak leze po čtyřech pod pouliční lampou. Zastaví u ní. „Co se vám stalo?” ptá se. „Mohu vám nějak pomoci?” „Díky,” odpoví ţena. „Hledám tady klíče.” Chvíli společně hledají a muţ se pak zeptá: „Máte tušení, kde jste je asi upustila?” „Ale ano,” zní odpověď. „Asi o kilometr dál na silnici.” „Proč je ale v tom případě hledáme tady?” „Protoţe tady to znám a je tu víc světla,” vysvětluje mu ţena. Hodně lidí si počíná podobně, pokud se snaţí vyřešit problémy s citovým vydíráním tak, ţe na vyděračovo obviňování přistoupí a snaţí se hájit. Všelijak pak vyděrače přesvědčujeme o své pravdě, rozčilujeme se, omlouváme se mu za různá příkoří a nakonec mu ustoupíme. Jenţe to všechno nám nepomůţe, abychom citové vydírání ukončili. Klíče k celé této situaci leţí o kilometr dál, v neznámém prostředí a v temnotě. Spočívají v zásadní změně chování. Je potřeba, abychom přestali vyděračovu kritiku přijímat a bránit se jí, ale abychom se soustředili pouze a výhradně na to, co si přejeme my a co také uděláme. Takovému chování budeme říkat nedefenzivní jednání a osvojíme si je v této druhé části naší knihy. Tento krok k jinému typu chování je pro nás zásadně důleţitý. Dozvěděli jste se, jak celý proces citového vydírání funguje, a tyto znalosti se nám stanou východiskem k dalšímu postupu, který nakonec učiní citovému vydírání přítrţ. Ale pozor – většina z nás cítí silný podvědomý odpor, kdyţ má v něčem své chování od základu změnit. Bojíme se, ţe se nám to nepodaří. Obáváme se, ţe kdyţ se zbavíme špatných sloţek určitého vztahu, přijdeme i o ty dobré. A tak si často dokonce hledáme důvody, proč bychom raději měli ponechat všechno při starém. Kdyţ ale budeme vyčkávat, vydírání se pravděpodobně 114

časem jen zhorší. A tak nezbývá neţ své obavy překonat a pustit se do toho.

Krok za krokem Kdyţ chcete, aby vaše jednání s vyděračem mělo ţádoucí účinky, musíte zvládnout nové, naprosto odlišné reakce a komunikační dovednosti. Budete říkat úplně jiné věci a osvojíte si nový styl vyjadřování. Změnit se musí celé emocionální zabarvení vašich reakcí. Musíte přerušit rituální schéma odporu, nátlaku a kapitulace tím, ţe změníte své vlastní reakce, které způsobily, ţe jste se nechali jakoby řídit automatickým pilotem. Proto si zde krok za krokem projdeme celý postup, kterým se dostanete z pozice, ve které jste teď, do pozice, kde být chcete. Budeme postupovat souběţně po dvou kolejích. První z těchto kolejí, po které se můţete vydat prakticky ihned, je vaše chování. Vnější vystupování totiţ můţete změnit i tehdy, kdyţ jste se ještě vůbec nezměnili uvnitř. Při střetu s vyděračem pravděpodobně budete pořád cítit vinu, nutkání plnit závazky nebo strach. Přesto však můţete začít se změnami chování a brzy uvidíte první výsledky, které vás velmi povzbudí. Zároveň budeme pracovat na druhé, emocionální koleji. Tady půjde o poněkud delší proces změny vašeho vnitřního světa, o odpojení vašich starých červených tlačítek a o změnu vašeho vnitřního přesvědčení a systému hodnot, kvůli kterému jste byli vůči citovému vydírání tak zranitelní. Všechna tato práce se v principu dá uskutečnit samostatně, vlastními silami. Samozřejmě ţe pokud jste závaţným způsobem zneuţíváni nebo týráni nebo trpíte hlubokými depresemi a váţným nedostatkem sebedůvěry, uděláte dobře, kdyţ vyhledáte odbornou pomoc a tuto knihu pouţijete spíše jako její doplněk. Ale ve většině běţných případů vám bude stačit kromě našeho návodu uţ jen pevná vůle a odhodlání. V minulosti jste reagovali na citové vydírání automatickým, předvídatelným způsobem. Hádali jste se, obhajovali, 115

vysvětlovali, kladli odpor a nakonec jste se vzdali. Teď nadešel čas toto chování nahradit takovým jednáním, které bude v daleko lepším souladu s vaší sebeúctou a vnitřním přesvědčením.

116

8. Neţ začneme

Hned na začátku si uvědomte, kolik cviku a praxe vyţaduje zvládnutí jakékoli dovednosti. Rozpomeňte se, jak jste se učili plavat, jezdit na kole nebo psát všemi deseti prsty na stroji. A důleţitých změn ve svém ţivotě také nedosáhnete přes noc. Zpočátku, neţ si nové postupy osvojíte, budete pravděpodobně nejistí a nebudete se cítit ve své kůţi. Brzy ale uvidíte výsledky, které budou stát za to! Nejprve musíte začít u sebe. Budu po vás poţadovat, abyste si ode dneška po celý týden vyhradili trochu času jen pro sebe a pracovali se třemi jednoduchými nástroji: smlouvou, prohlášením o vlastní síle a se sebepotvrzujícími větami. Bude vám na to stačit patnáct minut denně. Radím vám, abyste v této době vypnuli telefon, zajistili si, abyste se mohli skutečně soustředit, a věnovali se opravdu pouze a výhradně sami sobě. Někteří lidé tvrdí, ţe jediný čas, který mají opravdu pro sebe, je ve vaně nebo u pracovního stolu v době, kdy jsou ostatní na obědě. To je v pořádku. Tyto úkoly můţete plnit kdekoli. Nejdřív bude potřeba, abyste podepsali smlouvu. Ta bude obsahovat seznam slibů, které dáte sami sobě – budou to základní pravidla, kterými se budete během celého procesu řídit. Teď na začátku můţete mít váţné pochybnosti o tom, zda budete vůbec schopni nějaké sliby dodrţet, zvlášť kdyţ jste se v minulosti uţ mnohokrát marně pokoušeli citového vydírání zbavit. Zkuste však na minulost zapomenout a začít úplně znova. Tato smlouva pro vás bude důleţitá, protoţe bude symbolizovat a konkrétně vyjadřovat vaše odhodlání ke změně, a také vám pomůţe, abyste si lépe uvědomili vlastní cíle. Můţete si ji opsat na kus papíru, anebo si ji vepsat na první stránku sešitu, který vyhradíte našim cvičením. Pokud si budete chtít do tohoto sešitu zaznamenávat také svá pozorování a pocity, uděláte jen dobře. 117

Smlouvu si kaţdý den prvního týdne přečtěte celou nahlas. Druhým bodem bude nácvik a opakování prohlášení o vlastní síle, coţ je krátká, ale zázračně působící větička, která vám pomůţe ubránit se přehnané emocionální reakci, aţ na vás vyděrač zase vystupňuje tlak. Tato větička zní: „Vydrţím to.” Tato dvě slovíčka se vám mohou zdát nevýznamná, ale kdyţ je budete správně pouţívat, mohou se stát jednou z vašich nejlepších zbraní proti citovému vydírání. Jsou účinná, protoţe nám zabraňují ustoupit poţadavkům vyděrače; působí, ţe před ním necouvneme ve chvílích, kdy nás obvykle přemůţe pocit, ţe jeho nátlak prostě nevydrţíme: • „Nevydrţím to, protoţe mu tím ubliţuji!” • „Nevydrţím, kdyţ mi říká takové věci!” • „Nevydrţím ten pocit viny!” • „Nevydrţím ten pocit strachu a úzkosti!” • „Nevydrţím, kdyţ se takhle rozpláče!” • „Nevydrţím, kdyţ se takhle rozzuří!” Kdyţ skutečně uvěříte, ţe to vydrţíte – ať uţ jde o vyděračův pláč, výbuchy vzteku nebo „jemnou” připomínku, jak velice jste mu zavázáni – pak neztratíte ze zřetele svůj cíl. Pocit, ţe to nemůţete vydrţet, je totiţ ta základní past, do které se oběti citových vyděračů pravidelně chytají. Ve skutečnosti jste ale mnohem silnější, neţ si myslíte, a nátlak vydrţíte! Větičku „Vydrţím to” musíte opakovat nahlas, protoţe tím se vám nejlépe vryje do vědomí i podvědomí. Po celou dobu prvního týdne pro vás bude platit, ţe kdykoli začnete přemýšlet nad kroky, které podniknete k odstranění citového vydírání, a vyvolá to ve vás pocity strachu, nervozity nebo úzkosti, všeho nechte a opakujte si pro sebe toto prohlášení. Zhluboka dýchejte a řekněte si: „Vydrţím to.” Zopakujte toto cvičení alespoň desetkrát. Můţete si také nacvičovat situaci, kdy se ve svých představách ocitnete tváří v tvář vyděrači, který se na vás snaţí vyvíjet nátlak. Představte si, ţe větička „Vydrţím to” je jakýsi průhledný štít 118

(podobný, jaký pouţívá policie při pouličních výtrţnostech), kterým se budete chránit před vyděračovými slovy i jiným nepříjemným chováním.

SMLOUVA Já, tímto uznávám, ţe jsem dospělý člověk, který má v ţivotě různé moţnosti, mezi kterými musí samostatně volit. Slibuji, ţe budu soustředěně a zaujatě sledovat svůj cíl, spočívající v tom, abych odstranil (a) citové vydírání ze svých vztahů s jinými lidmi i ze svého ţivota. Abych tohoto cíle dosáhl (a), slibuji následující: • Slibuji sám (sama) sobě, ţe uţ nedovolím, aby mé rozhodování bylo ovládáno pocity strachu, povinnosti nebo viny. • Slibuji, ţe se naučím metody obsaţené v této knize a ţe je ve svém ţivotě opravdu budu uplatňovat. • Slibuji, ţe udělám-li krok zpátky, utrpím-li nějaký nezdar nebo vrátím-li se ke starým způsobům chování, nebudu to pokládat za záminku, abych se svou snahou přestal. Nezdar nemusí vadit, pokud se z něj člověk poučí a jde za svým cílem dál. • Slibuji, ţe během celého tohoto procesu budu sám (sama) o sebe dobře pečovat. • Slibuji, ţe sám (sama) sebe ocením za všechny pozitivní kroky, i ty nejmenší. datum

podpis

Sebepotvrzující věty Následující krok směřuje také k tomu, abyste nahradili své původní přesvědčení novým. K tomuto účelu si vytvořte sadu sebepotvrzujících vět, které vás dokáţí uklidnit a způsobí, ţe se budete cítit silnější a odhodlanější něco dělat.

119

Nejprve se podíváme na sadu prohlášení, která popisují typické pocity a chování obětí citového vydírání vůči vyděračům. Pro vás osobně mohou platit některé z nich nebo všechny. Zamyslete se nad tím, co se pro vaši situaci hodí. Kdyţ jednám s citovými vyděrači: • Říkám si, ţe ustoupit jim mě zase tolik nestojí. • Říkám si, ţe ustoupit stojí za to, pokud ten druhý člověk konečně zmlkne. • Říkám si, ţe to, co chci já, moţná není dobré, třeba se mýlím. • Říkám si, ţe mi to nestojí za hádání. • Zatím to odloţím a někdy v budoucnu to vyřeším. • Říkám si, ţe raději ustoupím, abych se jich nedotkl. • Nestojím si za svým. • Podřizuji se. • Dělám pořád různé věci proto, abych se zavděčil jiným lidem, a nevím pořádně, co chci sám. • Nechávám si to líbit. • Abych potěšil vyděrače, vzdávám se styků s lidmi, kteří jim vadí, nebo svých oblíbených aktivit, proti kterým něco namítají. Člověk, pro kterého platí tyto výroky, musí být pěkný slaboch, nemyslíte? Ale nemusíte se proto stydět. Většina z těchto výroků je v ţivotě řady lidí docela běţná a citové vydírání je velmi rozšířený jev. Soustřeďte se na to, jaké pocity ve vás vyvolávají ty výroky, se kterými jste se ztotoţnili, a pouţijte následující seznam k tomu, abyste si ještě lépe uvědomili plné spektrum pocitů, které vaše chování doprovázejí. Označte si termíny, které u vás platí, a přidejte i další pocity, které v seznamu nenajdete, ale které u sebe pozorujete. Jak se cítíte při výše uvedeném jednání: • Zahabení • Dotčení • Stydíte se 120

• Hněváte se • Jako slaboši • V depresi • Zklamaní • Citově otupělí • Smutní • Bezmocní • Litujete se • Nevíte si rady • Jako mučedníci • Rozrušení • Bojíte se • Pohrdáte sami sebou • Jako oběti Pokud cítíte hněv, je moţné, ţe se zlobíte především sami na sebe, a dokonce i na mě, ţe vám tady připomínám nepříjemné prvky vašeho chování, na které byste raději zapomněli. Právě tento nepříjemný pocit vám však signalizuje, kde s vámi je něco v nepořádku. Teď vezměte svůj původní seznam výroků a změňte kaţdou poloţku v její pravý opak. Například: Starý výrok: „Říkám si, ţe to, co chci, je špatné.” Nový: „Budu ţádat to, co chci, i kdyţ se to vyděrači nebude líbit.” Starý výrok: „Teď ustoupím a později to vyřeším.” Nový: „Budu se drţet svého stanoviska, a to teď hned.” Starý výrok: „Dělám různé věci jenom proto, abych se zavděčil jiným lidem, a pak pořádně nevím, co vlastně chci.” Nový: „Dělám něco proto, abych potěšil jiné lidi i sebe, a jasně si uvědomuji, co chci.” Také můţete říkat starý výrok v minulém čase („dělal jsem to a to, ale uţ to nedělám”). Tyto nové pozitivní výroky si opakujte nahlas, jako by uţ skutečně pro vaše chování platily. Samozřejmě 121

ţe zatím ještě neodpovídají realitě, ale představíte si, jaké to bude, aţ se osvobodíte od chování, které je určováno především strachem, pocitem povinnosti a provinilosti. To, ţe tyto výroky budete říkat v minulém čase a nahradíte je jinými, pozitivními, vám pomůţe, aby nad vámi ty staré ztratily moc. Někomu ještě víc prospěje, kdyţ si tyto věty bude říkat nahlas a přitom se bude dívat do očí svému obrazu v zrcadle. Představte si, jak se budete cítit, kdyţ se vám podaří chovat se tímto novým způsobem. K popisu svých pocitů pouţijte následující seznam: • Silný • Radostný • Sebevědomý • Hrdý • Triumfující • Vyrovnaný • Plný sebedůvěry • Spokojený • Schopný • Odváţný • Plný nadějí do budoucna Tato přídavná jména vám pomohou si vizualizovat, jak budete v budoucnu jednat s vyděračem. Kaţdá taková změna totiţ začíná vizí, tím, ţe si představíme, čeho chceme dosáhnout, a je důleţité mít o tom jasný obraz. Moţná si budete chtít tuto svou vizi napsat, nebo si opakovat výrok, který ji vyjadřuje: „Dokáţu se postavit citovému vydírání a cítit se silný, věřit si, být na sebe hrdý a mít z toho radost.” A teď si prosím po celý týden procházejte tyto seznamy výroků a představ, a přitom si v duchu vybavujte, co se v minulosti dělo a ještě stále odehrává mezi vámi a citovými vyděrači. Pokaţdé si poznamenejte asi tak pět nebo šest pocitů, které vám vytanou na mysli. Asi zjistíte, ţe se vaše pocity s časem vyvíjejí, a moţná pro vás bude čím dál těţší opakovat negativní výroky a naopak snazší si představovat, jak vydírání odoláváte. 122

Po týdnu této práce byste měli mít jasnější představy o tom, čeho chcete docílit, a můţete začít řešit svoji situaci i v reálu. Tato přípravná cvičení v ţádném případě nezanedbejte! Vysílání signálu SOS Neţ poprvé zareagujete na vyděračovy poţadavky odlišným, novým způsobem, ještě si vryjte do vědomí postup, který se dá vyjádřit zkratkou SOS. Nebojte se, nemusíte znát morseovku ani mávat praporky. Prostě stačí se rozpomenout, co bude pro vás SOS znamenat: Stop – Objektivní pohled – Správná strategie. V této kapitole probereme dva první z těchto tří kroků a v následující kapitole budeme věnovat pozornost různým nástrojům a strategiím, jaké máte k dispozici. Ţádný z těchto kroků nepřeskakujte – je nesmírně důleţité, abyste své metody a postupy vystavěli na pevných základech. První krok: Stop Kdyţ jsem Patty vysvětlila, ţe první věc, kterou musí kaţdá oběť citového vydírání udělat, je nedělat vůbec nic, zatvářila se trošku zmateně. V první chvíli ale skutečně nesmíte dělat nic. To znamená, ţe se nebudete rozhodovat, zda vyděrači ustoupíte nebo ne, hned v té chvíli, kdy na vás vznese svůj poţadavek. Zdá se to snadné, ale můţe to dát dost námahy – zvlášť kdyţ na vás vyděrač tlačí, abyste se rozhodli rychle. Proto je důleţité se na to duševně připravit a předem se obrnit. Jádrem této metody je, ţe potřebujete poskytnout sami sobě chvíli na rozmyšlenou, a to mimo dosah vyděračova nátlaku. K tomuto účelu si musíte osvojit předem několik větiček, kterými získáte trochu času a celý proces tím zpomalíte. Tady vám nabízíme seznam moţností, ze kterých si moţná vyberete, anebo vás budou inspirovat k vlastním podobným výrokům:

123

• Teď hned ti nemůţu dát odpověď, potřebuj u trochu času na rozmyšlenou. • Je to příliš důleţitá věc, neţ aby se to dalo rozhodnout tak rychle. Nech mě, abych si to rozmyslel. • Nechci se rozhodnout hned teď na místě. • Musím si to nechat projít hlavou. Probereme to trošku později. Jakmile na vás bude vznesen poţadavek, pouţijte některou větičku, kterou získáte čas, a pokud na vás vyděrač naléhá, abyste se rozhodli okamţitě, prostě ji opakujte. Kolik času byste měli ţádat? Je jasné, ţe čím je daná věc důleţitější, tím víc času budete potřebovat. Rychle se člověk můţe rozhodovat o tom, kam pojede na dovolenou nebo jestli si má koupit počítač, a kdyţ pak není se svou volbou spokojen, koneckonců o tolik nepřišel. Kdyţ ale jde o opravdu důleţité věci, ovlivňující celý náš ţivot, jako je osud vašeho manţelství, dětí nebo změna zaměstnání, pak byste měli být odhodláni získat na rozmyšlenou tolik času, kolik ho opravdu potřebujete. Rámcově si můţeme stanovit, ţe po vyděrači můţeme ţádat na rozhodnutí o méně důleţitých věcech alespoň čtyřiadvacet hodin. Během tohoto času se pak opravdu rozhodnete a připravíte se své stanovisko obhajovat. Váš časový rozvrh, nebo jejich V situaci citového vydírání míváme často pocit, ţe v pozadí stále tikají hodinky a zvyšují tím napětí. Vyděrač vyloţil na stůl svůj poţadavek a vy musíte dříve či později nějak zareagovat. Poměrně značná část vyděračova tlaku pramení z toho, ţe ve vás zdařile vyvolá pocit, ţe času není nazbyt a musíte něco urychleně udělat. Na podobné iluzi jsou zaloţeny napínavé filmy – jde vlastně o závod s časem. Pak nás dramatická zápletka můţe zaujmout natolik, ţe se přestaneme tázat, jestli to všechno není za vlasy přitaţené a vykonstruované. Jakmile ale získáte od celé 124

situace odstup, zjistíte, ţe v naprosté většině případů o nic tak strašně naléhavého nejde a nespěchá to – leda v představách vyděrače. Skoro veškeré vydírání je zaloţeno na téměř reklamním triku „jednej okamţitě, nebo bude pozdě”, který je zdrojem velké části napětí. Na tuhle hru nesmíme přistoupit. Ten úţasně výhodný výprodej moţná končí v neděli – ale brzy bude další. Moţná ţe vyděrač má nějaký konečný termín, dokdy se věc musí rozhodnout – ale vy na něj nemusíte přistoupit. Aspoň trochu rozumný člověk musí uznat, ţe na tomhle vašem poţadavku není vůbec nic špatného. Patty se ale bála, ţe narazí i tak. „To neznáte Joea,” řekla mi. „Jakmile mu sdělím, ţe chci čas na rozmyšlenou, uţ se začne mračit a řekne: „Víš, ţe ten počítač můţeme koupit levněji jen do konce týdne. Tak proč s tím chceš čekat?” „A co mu odpovíte?” zeptala jsem se. „Zkusím něco jako: nechci se rozhodovat právě teď, ale vím, ţe mu to půjde jedním uchem tam a druhým ven. Bude jako malé dítě: ‚A kdy uţ to budeš vědět? A jak dlouho ti to bude trvat?„“ Řekla jsem jí, ţe v tom případě musí prostě opakovat svoji nacvičenou větičku dál. Vyděrač vám samozřejmě můţe dávat najevo, ţe se mu to moc nelíbí, ale smysl opakování nějakého výroku spočívá v principu v tom, ţe dáme jasně najevo, ţe to myslíme opravdu váţně. Samozřejmě ţe naše výroky, kterými získáme čas na rozmyšlenou, budou pro vyděrače něčím novým a asi ho zmatou a nebudou se mu moc líbit. Porušili jste jimi totiţ obvyklý scénář, kdy automaticky ustoupíte. Můţe se stát, ţe na tuto malou změnu ve vašem chování hned zareaguje zvýšeným tlakem. Vyděrač se totiţ rázem dostal do role, kdy musí čekat, jak se rozhodnete, a to ho uţ samo o sobě zbavuje části moci, kterou nad vámi má. Vám ale nezbývá neţ se drţet svých nacvičených větiček a mezitím si v duchu občas připomenout svoji mantru „Vydrţím to”. Síla starých, zaběhaných zvyků a vyděračovo zvýšené úsilí vytvářet OPAR nám mohou připravit opravdu horké chvilky. U trestajících typů, které obzvlášť nesnášejí jakýkoli náznak, ţe by 125

se jim převaha ve vztahu vymykala z rukou – au všech ostatních vyděračů, kteří kladou velmi tuhý odpor vašemu poţadavku, ţe potřebujete čas – je důleţité vyjasnit své motivy. Můţete říci něco na způsob: • Vţdyť tady přece nejde o to, kdo vyhraje! • Já se ti přece nesnaţím poroučet! • Vţdyť jenom potřebuji trochu času na rozmyšlenou, o nic jiného nejde. Pokud je váš protějšek aspoň trochu soudný, měly by ho takové výroky uklidnit a ujistit ho, ţe ho nechcete ohroţovat. Moţná se vám stane, ţe se budete řídit naším návodem, všechno budete dělat správně, ale přesto se budete cítit hrozně. Takhle to popisuje Zoe: Tess mě nutila, abych ji přibrala k naší nové velké reklamní kampani, protoţe chce udělat dojem na šéfa, o kterém si myslí, ţe se jí chce zbavit. Všechno se mělo rozhodnout aţ za týden, ale ona po mně chtěla, abych jí to stoprocentně slíbila právě teď, okamţitě, na místě. A tak na mě vyzkoušela snad všechno. Řekla mi: „ Vím, ţe mě určitě vyhodí, jestli mě k tomu úkolu nepustíš! Nevím, co si počnu, kdyţ mi nepomůţeš! Opravdu nerada na tebe tlačím, ale strašně potřebuju, abys mi pomohla!” V očích se jí přitom objevily slzy. Řídila jsem se návodem a řekla jsem: „Promiň, ale tohle důleţité rozhodnutí nemůţu udělat v téhle minutě.” Okamţitě se do mě pustila: „Ty víš, jak moc to pro mě znamená! Strašně potřebuju, abys mi pomohla. Copak nejsme přítelkyně? Nevěříš mi snad? Víš, ţe tu práci odvedu dobře, víš přece, ţe bych tě nezklamala!” V té chvíli se ve mně ozve panikařící vnitřní hlas a našeptává mi: „Proboha, musíš jí pomoci! Ta holka je nešťastná a hrozí jí průšvih, přece nebudeš taková sketa!” Srdce se mi rozbušilo a taky jsem začala o něco rychleji dýchat. V duchu jsem si několikrát zopakovala, ţe to vydrţím. Řekla jsem:

126

„Vím, ţe po mně chceš, abych se rozhodla hned, ale já si to potřebuju rozmyslet. Promluvíme si o tom zítra.” Podívala se na mě rozzuřeně a řekla: „Myslela jsem si, ţe jsi nejen moje šéfka, ale taky kamarádka, a ţe naše přátelství pro tebe něco znamená.” Pak odkráčela a já jsme se cítila mizerně. A pořád ještě si vyčítám, ţe jsem ji v tom nechala. Doufala jsem, ţe s pomocí těchhle metod se budu cítit líp, ale nastal pravý opak. Cítím se příšerně. „Gratuluju vám,” řekla jsem jí, „podařilo se vám rozbít stará schémata chování.” Zvyk je ale jak známo ţelezná košile a velmi nás to svádí, abychom se k němu vrátili – pokud ovšem po čase nepocítíme jeho zhoubné následky. Získat čas na vyděrači nemusí být snadné, ale časem vám to přestane dělat takové problémy. Musíte si stále připomínat, ţe se nedopouštíte ničeho většího, neţ ţe trochu oddálíte své rozhodnutí. Dialog s nepříjemnými pocity Zoe se s postupujícím časem cítila stále nepříjemněji. Tess na ni vytrvale naléhala a celým svým zjevem a chováním dávala své nadřízené najevo, jak strádá a trpí. Zoe však bylo čím dál jasnější, ţe tentokrát jí ustoupit nemůţe. Přesto v ní sílil pocit, ţe je cynický padouch bez srdce. Tyto nepříjemné pocity se nám většinou vůbec nechce rozebírat a raději si je vyloţíme nějakým chybným, zjednodušeným způsobem, jen abychom se jich rychle zbavili. Zoe byla stále v pokušení Tess přece jen ustoupit. Řekla jsem jí, ţe své nepříjemné pocity musí naopak vytáhnout na povrch, dobře je poznat a přijmout je za část své duše. Pak se s nimi vyrovná a bude se cítit mnohem lépe. Jedním ze způsobů, jak to udělat, je vstoupit s nepříjemnými pocity do dialogu – vytahovat je ze svého nitra a seznamovat se s nimi. Poţádala jsem Zoe, aby si na příští sezení přinesla z domova nějaký předmět, který by mohl představovat tyto nepříjemné 127

pocity – třeba svetr, který ji kouše, nějakou fotografii, na které nevypadá hezky, tlačící boty – as pomocí této věci se dozvíme o nepříjemných pocitech víc. Zoe si skutečně přinesla nehezké lodičky na vysokých podpatcích, které jí nikdy neseděly, a postavila je před sebe na prázdnou ţidli. Pak začala promlouvat k tomuto symbolu, jako by to byl ţivý člověk. Později se vţila do nepříjemného pocitu a mluvila zase za něj. Zoe zpočátku cítila rozpaky, protoţe v ţivotě nic podobného nezkoušela. Brzy se jí to ale zalíbilo a říkala asi tohle: Vy moje nepříjemné pocity! Nějak moc si o sobě myslíte, víte, ţe mě pokaţdé vytočíte na maximum, co? Dlouho jste mě ovládaly a já uţ toho mám po krk. Dávala jsem vám nad sebou spoustu moci, ale chci vám říct, ţe s tím uţ je konec. Myslela jsem si, ţe jste větší neţli já – a ţe toho víc víte – ale kdyţ se na vás podívám, vidím, ţe jste malinké, ošklivé a působíte mi jen potíţe. Vţdycky kdyţ se mě zmocníte, stává se ze mě slaboch a zbabělec, zmatete mě tak, ţe uţ ani nevím, kdo vlastně jsem. Uţ vás mám prostě dost. Proč bych vás nemohla prostě vyprovodit ze dveří? Dodatečně Zoe přiznala, ţe se jí skutečně velmi ulevilo a uvědomila si, jak na tom opravdu je. Tyhle pocity ve svém ţivotě nepotřebuje a nesmírně ji tíţí. A takhle mluvila za nepříjemné pocity: Tak ty nás chceš vyhodit? No to je ale směšné! Nikam nepůjdeme. Tady se nám náhodou líbí a neodejdeme, dokud na nás nepouţiješ násilí. Vím, ţe stačí, abychom jen trochu zapištěly, a hned nám budeš zase zobat z ruky! Zoe z tohoto sezení odešla s úplně novým pohledem na své problémy; nepříjemné pocity uţ jí nepřipadaly tak naprosto nesnesitelné a začala doufat, ţe se s nimi nějak vyrovná.

128

Můţete tuto metodu vyzkoušet a uvidíte, jak překvapující má výsledky. Můţete i napsat svým nepříjemným pocitům dopis, nebo zachytit písemně dialog, který s nimi povedete. Uvidíte, ţe jsou menší a ohroţují vás méně, neţ vám připadalo, kdyţ jste se jim tak usilovně snaţili vyhýbat. Druhý krok: Objektivní pohled V tomto stadiu musíte sbírat informace, vidět celou situaci z nadhledu a dospět k rozhodnutí, jak chcete na vydírání reagovat. Získali jste čas na rozhodování a teď ho vyuţijete k tomu, abyste se stali objektivním pozorovatelem jak sebe sama, tak i svého protějšku. Použití vizualizace Zkuste si následující cvičení ve vizualizaci: představte si prosklený výtah v přízemí padesátipatrové vyhlídkové věţe. Teď si představte, ţe jste uvnitř kabiny a ta se začíná pomalu pohybovat směrem vzhůru. Kdyţ se díváte na okolní krajinu z úrovní niţších pater, mnoho toho nevidíte, protoţe všude se válejí chuchvalce mlhy. Občas se protrhávají a vy rozeznáváte obrysy předmětů a lidí, ale jsou rozmazané a nezřetelné, objevují se vám a zase mizí. Tohle je říše čirých emocí, do které nás vyděrači vmanipulovali. Náš výtah vyjíţdí stále výš a mlha zůstává dole, takţe máte lepší výhled do kraje. Kdyţ vyjedete aţ nahoru, získáte panoramatický výhled a zjistíte, ţe mlha nepokrývá docela všechno, jak jste se domnívali, ale nahromadila se pouze v údolí kolem věţe. Zdálo se vám, ţe zahaluje úplně všechno, ale není to tak: byl to jen malý kousek krajiny, nepatrná část vašeho nynějšího výhledu. Výtah se dostal na vyšší úroveň, na úroveň rozumu a objektivního vnímání. Teď vystupte z kabiny výtahu na horní plošinu rozhledny. 129

Můţete se těšit z ticha a jasného výhledu, který tu panuje. Pamatujte, ţe na toto místo se můţete kdykoli vrátit. Toto cestování z dolní, citové úrovně nahoru k úrovni myšlení je uţitečné, kdyţ se ocitneme pod tlakem vyděrače, protoţe nám pomáhá vyváznout z OPARu – z pocitů obav, povinnosti a provinilosti – a naše vnímání bude narušeno a zúţeno. Neţádám po vás, abyste ztratili kontakt se svými city a pocity – jen k nim přidejte i rozumné, objektivní vnímání celé situace. Jak rozum, tak emoce nám totiţ dodávají velké mnoţství informací a my musíme zprostředkovat výměnu mezi oběma těmito aspekty. Chceme myslet i cítit zároveň, a ne se řídit pouze emocemi. Uprostřed palby vydírání nám bude perspektiva rozhledny velmi uţitečná. Co se to vlastně děje? Teď si vyhraďte nějaký čas na nerušené přemýšlení o vyděračových poţadavcích, a to v roli objektivního pozorovatele. Budete vnímat i své pocity, ale snaţte se celou situaci hodnotit především rozumově. Zeptejte se sami sebe, co se vlastně stalo. Radím vám, abyste si zaznamenali své odpovědi na následující otázky písemně, protoţe to vám pomůţe získat určitý emocionální odstup. 1. Co po vás vyděrač chtěl? 2. Jak vás o to poţádal? Například: láskyplně, agresivně, netrpělivě? Popište přiléhavými výrazy celou situaci. 3. Co vyděrač udělal, kdyţ jste okamţitě nesouhlasili? Tady asi budete brát v úvahu výraz tváře, tón hlasu, gesta a řeč celého těla. Popište to co nejpodrobněji. Co se dělo s jeho očima, paţemi, rukama? Jaký tón hlasu pouţíval, jaké emoce v něm převládaly? Vyjádřete slovně obraz, který vám utkvěl v mysli. Tady si jako příklad uvedeme poznámky, které si Patty udělala po své nedávné scéně s Joem:

130

Stáhl se do sebe, mračil se a choval se velmi dotčeně. Celou řečí těla a všemi gesty dával najevo, jak je smutný a zklamaný. Sloţil si paţe na hrudi a odmítal se mi podívat do očí. Hodně vzdychal a obíral si imaginární smítka ze svetru, a pokud něco říkal, pak kňouravým tónem. Nakonec vstal, práskl za sebou dveřmi a pustil si rádio v loţnici co nejhlasitěji. Teď se podíváme na to, jak na vyděračovy ţádosti reagujete vy sami. 1. Co si myslíte? Zaznamenejte si, co vám běţí hlavou, a věnujte obzvláštní pozornost myšlenkám, které se opakují nebo se stále vracejí a pronásledují vás. Tím si nejlépe uvědomíte, čemu jste se naučili za dlouhá léta svého ţivota věřit. Příklady toho, čemu věří oběti vydírání, jsou: • Je v pořádku, ţe ostatním lidem daleko víc dávám, neţ od nich přijímám. • Jsem odpovědná za spokojenost lidí, které miluji. • Od dobrých a láskyplných lidí se očekává, ţe budou působit ostatním jen radost. • Kdybych dělal to, co opravdu chci dělat, partner by mě pokládal za sobeckého. • Nejvíc se bojím toho, ţe mě někdo odmítne. • Pokud nikdo jiný tu situaci nenapraví, je to na mně. • Proti tomuhle člověku nikdy nemůţu vyhrát. • XY je chytřejší (nebo silnější) neţli já. • Vţdyť mě to nezabije, udělám to, protoţe mě doopravdy potřebuje. • Jejich potřeby a pocity jsou důleţitější neţ moje. Které z těchto výroků platí i pro vás? Se kterými se ztotoţňujete nejvíc? Zeptejte se sami sebe: odkud jsem tohle přejal a jak dlouho jsem tomu věřil? 131

Ani jedno z těchto zakořeněných přesvědčení totiţ není pravdivé, ale my na nich přesto lpíme, protoţe během let nám uţ přešly téměř do krve. Často podléháme dojmu, ţe jsme se pro ně rozhodli sami, ale ve skutečnosti nám byly vštípeny autoritami – partnery, učiteli, rádci, přáteli. Naše city a pocity nejsou vůbec tak nezachytitelné, proměnlivé a nezávislé, jak si myslíváme. Ve skutečnosti pramení z našich zakořeněných přesvědčení. Skoro kaţdý pocit úzkosti, smutku, strachu nebo viny, který v nás vyvolá citové vydírání, vychází z nějakého negativního nebo chybného zakořeněného postoje, týkajícího se toho, zda se chováme v dané situaci správně, zda jsme dost odpovědní nebo hodní lásky a ocenění. Naše chování pak je prostě jen snahou utišit nepříjemné pocity, pramenící z našich zakořeněných přesvědčení. Tak například kdyţ se Eve cítí tak provinile, ţe raději nechá svých plánů na další studium, protoţe Elliotovi to vadí, vychází ze zakořeněné víry, ţe jeho pocity mají větší hodnotu neţ její. Jako by on byl důleţitější osoba neţ ona, a tak její přání nejsou důleţitá. 2. Jaké máte pocity? Jaké pocity proţíváte, kdyţ se v duchu vracíte ke střetu s vyděračem a znova si ho vybavujete? Napište si co nejvíc pocitů, na jaké si vzpomenete. Pro začátek se můţete nechat inspirovat následujícím seznamem: • Hněv • Podráţděnost • Pocit, ţe jednám špatně • Strach • Pocit, ţe jsem v pasti • Pocit ohroţení • Nejistota • Neschopnost • Pocit, ţe si nezaslouţím lásku a ocenění 132

• Je toho na mě moc • Dotčenost • Zklamání • Pocit zavrţenosti • Pocit odporu • Provinilost • Úzkost Pozor na zaměňování pocitů s myšlenkami. Například větička „Mám pocit, ţe můj manţel musí mít vţdycky navrch” není ve skutečnosti pocit, ale myšlenka. Odpovídající vyjádření pocitu by mohlo být třeba: „Cítím se bezmocná.” A teď se soustřeďte na reakce svého těla. Podívejte se na svůj seznam a zkoumejte, jaké máte při jeho pročítání fyzické pocity. Svírá se vám ţaludek? Stahuje se vám hrdlo? Pálí vás tváře? Cítíte strnutí v šíji? Dobře si všímejte reakcí svého těla. Někdy nám tělo poskytne pravdivější informace neţ naše mysl. Můţeme si říkat, ţe vlastně necítíme ţádné obavy ani úzkost – a pak si všimneme, ţe nás zalévá studený pot. Nic se přece neděje – tak proč se nám tedy svírá ţaludek? Reakce našeho těla však proniknou skrz naše popírání a racionalizaci, tělo nám odmítá lhát. 3. Co vás nejvíc vyvádí z míry? Vyděračova slova, gesta i řeč těla v nás vyvolávají různě silnou reakci a je důleţité vědět, co přesně nám připadá nejnesnesitelnější. Můţe to být výraz tváře, tón hlasu, gesto, postoj, některé slovíčko, třeba i určitá vůně nebo zápach – to všechno dokáţe aktivovat naše zakořeněná přesvědčení a tím i pocity, které vyústí v náš ústupek jeho poţadavkům. Jsou to dráty vedoucí k našim červeným tlačítkům, a čím víc se o nich dozvíme, tím spíš je budeme schopni odpojit.

133

Pozorujte tedy vlastní reakce na různé vyděračovy projevy. Pak si udělejte seznam toho, co na vás působí nejsilněji. Mezi spouštěcí se často objevují: • křik, řev • bouchání dveřmi • některé výroky, jako „jsi sobec”, „myslíš, ţe jsi hvězda, ale…” • pláč • vzdechy • hněvivý výraz – staţené obočí, mračení, zčervenám v obličeji • napjaté mlčení A teď spojte vţdycky příslušný typ chování se svým odpovídajícím pocitem: „Kdyţ vyděrač udělá to a to, cítím to a to.” Kdyţ jsem poţádala Joshe, aby si spojil určité změny v otcově výrazu a chování vţdy s určitou svou reakcí, všiml si, ţe v něm nejsilnější stavy úzkosti vyvolává otcův zjev a ne slova. Zjistil, ţe nejhorší ze všeho je, kdyţ otec zrudne v obličeji, a ani nemusí otevřít ústa. Joshe se vţdy při pohledu na otcovu červenou tvář zmocnila panika a instinktivní nutkání vyskočit a bojovat anebo utéct. Tato reakce pocházela ještě z dětství, kdy mu otec svým vztekem naháněl opravdovou hrůzu. Neposuzujte a nehodnoťte své pocity a nesnaţte se rozhodovat, jestli jsou hodnotné či oprávněné, nebo jestli máte nárok je mít. Jen pozorujte. Mnoha lidem pomáhá, kdyţ svá pozorování uvedou větičkami jako například: • Je zajímavé, ţe… • Začínám si všímat, ţe… • Nikdy jsem si neuvědomil, ţe… • Začínám si uvědomovat, ţe… Joshovi se citelně ulevilo, kdyţ vyjádřil své pozorování takhle: „Je opravdu zajímavé, ţe mě vyděsí, kdyţ vidím, jak táta zrudl v obličeji.” Tato objektivita a odstup nám velmi pomáhají, abychom se ubránili sebekritice a viděli všechno z pozice rozumu, v 134

Joshově případě z pozice nezávislého a samostatného dospělého člověka a ne vyděšeného dítěte. Toto pozorování provádějte tak dlouho, aţ si vytvoříte spojení mezi svým zakořeněným přesvědčením, pocity a chováním. Vyděrači totiţ právě tato spojení vyuţívají, aby vůči nám získávali výhody. Vy teď ale máte v rukou nástroje, jak vyuţít své přípravy a získané znalosti k vypracování účinných strategií, nových způsobů chování, které dramaticky změní celý vztah mezi vámi a vyděračem. V minulosti jste byli zvyklí téměř reflexivně reagovat na vyděračova naléhavě vyjadřovaná přání tím, ţe jste mu automaticky ustoupili. Teď uţ jste ale získali potřebný čas a můţete si srovnat v hlavě, co si opravdu přejete. Poradím vám, jakým způsobem si pokládat otázky, které proniknou k podstatě věci a díky kterým získáte objektivní pohled na vyděračovy ţádosti; pak se budete moci odpovědně rozhodnout, zda mu ustoupíte nebo ne. Jakmile si budete svým rozhodnutím jistí, ukáţeme si účinné způsoby, jak vyděrači dát na vědomí, co si skutečně přejete, a jak úspěšně čelit jeho reakci.

135

9. Čas na rozhodnutí

Tři kategorie poţadavků Nejdříve byste se měli vrátit k poţadavku vyděrače a poloţit si několik otázek, které se ho týkají. Odpovědi na ně si napište a nijak se přitom necenzurujte. Pokud na něco změníte názor nebo vás napadne něco nového, vraťte se a připište nebo naopak škrtněte, co je třeba. • Co z vyděračova poţadavku ve mně vyvolává nepříjemné pocity? • Co z jeho poţadavku mi nevadí a co se mi opravdu příčí? • Kdyţ mu vyhovím, ublíţí mi to? • Kdyţ mu vyhovím, ublíţí to někomu dalšímu? • Bere jeho ţádost ohled na to, co chci a co cítím já? • Je na jeho poţadavku nebo na způsobu, jak mi ho přednesl, něco, co ve mně vyvolává pocity strachu, závazku nebo viny? Co to je? • Jak mi splnění jeho poţadavku pomůţe nebo prospěje? Moţná zjistíte, ţe vám nevadí všechno, co po vás vyděrač ţádá, ale jenom část jeho poţadavku. Tak například váš manţel na vás vyvíjí tlak, abyste se s ním vypravila na druhý konec země navštívit jeho rodinu, coţ byste ráda udělala, jenţe v zaměstnání máte zrovna teď nejvíc práce, a to vám vadí. To je důleţitá informace a podle toho musíte reagovat. Moţná ţe vás zaujmou vaše odpovědi na otázky o tom, zda splnění poţadavku vám nebo někomu jinému ublíţí. Tyto otázky totiţ jsou vaším vnitřním barometrem, který vás varuje před ohroţením vaší integrity a vašeho bytostného já. Kdyţ si projdete své odpovědi, zjistíte, ţe většina poţadavků spadá do jedné z následujících tří kategorií: 136

1. Poţadavek nepředstavuje ţádný velký problém. 2. Poţadavek se týká důleţitých věcí a v sázce je vaše integrita. 3. Poţadavek se týká něčeho opravdu ţivotně důleţitého, a kdybyste ustoupili, ublíţilo by to vám nebo někomu jinému. Pro kaţdou kategorii jsou přirozeně vhodné jiné reakce a jiná rozhodnutí, a tak si v následujících částech naší knihy pomůţeme zformulovat odpovědi a uváţit, jaké moţnosti výběru v jednotlivých kategoriích máme k dispozici. První stupeň: Ţádný velký problém Ve většině vztahů s jinými lidmi musíme denně činit různá nepříliš důleţitá rozhodnutí. Můţe jít třeba o to, co si koupíme a co ne (pokud nejde zrovna o celoţivotní úspory), kam pojedeme na prázdniny, kolik času s někým strávíme, jak přesně rozdělíme čas mezi zaměstnání, rodinu a přátele. Kdyţ se v něčem takovém s druhým člověkem neshodneme, není to ţádné velké neštěstí; napětí a třenice vznikají v tomto případě spíše v důsledku vyděračovy taktiky, neţ ze samotného obsahu ţádosti. Někteří z nás v této kategorii vyděrači ustupují vţdycky, protoţe si řeknou, ţe přece o nic nejde. Přesto bychom však měli i v těchto případech vţdy postupovat opatrně. Lepší je, kdyţ vůbec nikdy nic neděláme automaticky: třebaţe jde o maličkost, vţdycky prozkoumejte jak ţádost samotnou, tak způsob, jakým vám byla přednesena. Uvědomte si, co vám na poţadavku vadí, a snaţte se vnímat tuto drobnou příhodu v kontextu celého vztahu.

137

Jak postupovat Burzovní makléřka Leigh měla v práci rušné období a svěřovala se mi, ţe ji vůbec netěší, ţe bude muset jít se svou matkou Ellen koncem týdne na večeři. Zeptala jsem se jí, zda by neměla večeři prostě odříci. „Ale to je absurdní,” vyhrkla okamţitě. „Nedá se nic dělat, ta večeře mě uţ nezabije, jen budu prostě unavená.” Poradila jsem jí, aby se uchýlila ke svému seznamu otázek a ověřila si, co přesně jí na matčině poţadavku vadí. Neochotně souhlasila a hned řekla, ţe jediné, co jí na celé věci opravdu dráţdí, je fakt, ţe kdyţ matce řekne, ţe je unavená, matka určitě zareaguje připomínkou Caroline a prohlásí, ţe ta si na ni vţdycky moc ráda udělá čas. Jako by matce ani trochu nezáleţelo na tom, co cítí a potřebuje Leigh. „Ale co má být, sakra, vţdyť je to jenom večeře, tak o nic nejde, ne?” pokárala se Leigh, jako by chtěla sama sebe zakřiknout. „Rozhodně necítím ţádný strach ani pocit závazku, no, moţná trochu provinilosti, ale to přece není důleţité. Vím, ţe nakonec budu ráda, ţe jsem s mámou na tu večeři šla. Jí to udělá radost a já z toho budu mít dobrý pocit. Tak co?” Kdyţ se s tím tak rázně vypořádala, zeptala jsem se jí, jaké tělesné pocity to v ní vyvolalo. „No, řekla bych, ţe cítím trochu napětí v šíji a ve spodní čelisti,” řekla. Dobře jsem věděla, ţe právě v těchto místech se u ní projevuje napětí, kdyţ cítí zlost. Stejně jako Leigh má řada lidí sklony podceňovat a popírat své nepříjemné pocity. Pomocí různých racionalizací přesvědčují sami sebe, ţe jejich odpor vůči poţadavkům jiných lidí je neopodstatněný. Navrhla jsem Leigh, aby si poloţila ještě další otázky, týkající se toho, co od ní matka vlastně chce, aby si lépe uvědomila své navyklé reakce. Samozřejmě od vás nechci, abyste podrobovali úplně kaţdý svůj rozhovor podrobné pitvě. Kdyţ ale v určitém vztahu zakoušíte nějaké nepříjemné pocity, pak je lépe podívat se na všechno trochu kritičtěji. 138

Pokud máte podezření, ţe byste mohli patřit k lidem, kteří potlačují a podceňují své skutečné reakce, poloţte si následující otázky: • Nevyvíjí se v tomto vztahu určité ustrnulé schéma chování? • Začínám si zvykat, ţe se s něčím smířím a řeknu si „vţdyť o nic nejde”, „není to ţádný velký problém”, „vlastně je mi to jedno” nebo „vlastně na tom tolik nesejde”? • Kdyby všechno záviselo jen na mně, jak bych se zachoval? • Říkají mi reakce mého těla něco jiného neţ moje mysl? Pokud jste na tyto otázky odpověděli kladně, měli byste se vzchopit k činu a vyjádřit otevřeně vlastní touhy a potřeby. Můţete vyděrači ustoupit, ale měli byste přesně rozlišit, co na jeho ţádosti vám dělá potíţe, a povědět mu o tom. Dovolte sami sobě říci „Nechce se mi” nebo „Nevyhovuje mi to”, aniţ byste cítili povinnost doprovodit to sáhodlouhým vysvětlováním. Nepochybujte o svém právu příslušnou věc odmítnout, i kdyţ se vám zdá poměrně nedůleţitá. Tím, ţe si budete stát za svým i v malých záleţitostech, si rozvinete dovednosti, které pak pouţijete, aţ půjde o něco většího. Pamatujte, ţe někdy člověku na celé záleţitosti nejvíc vadí způsob, jak je prezentována. Například Leigh se nejvíc příčí, jak se ji matka snaţí vmanipulovat do toho, aby její poţadavek přijala. Nesnáší srovnávání s Caroline a přála by si, aby toho její matka nechala. Nátlak, který na nás vyděrači vyvíjejí, nás můţe uráţet, poniţovat a bytostně se nám příčit, a tak je velmi důleţité nebrat ho na lehkou váhu. V případě Leigh bylo nejdůleţitější upozornit matku na to, jak velmi jí vadí negativní srovnávání se sestřenicí. Problém tedy nevězel v tom, zda s ní jít nebo nejít na večeři, ale jak ji upozornit, ţe nemá vůči své dceři pouţívat citové vydírání.

139

Vědomé ústupky S vyděračovým poţadavkem můţeme souhlasit, ovšem je nutné, abychom si jasně uvědomili, jaký je náš postoj a proč jsme tentokrát raději ustoupili. Vědomý ústupek je dobrá věc v těchto případech: • Zjistili jste, ţe poţadavek pro vás nebude mít ţádné negativní důsledky. Moţná ho doprovázela trocha ukřivděných pohledů nebo napjatého mlčení, ale toto chování není ve vašem vztahu pravidlem a se svým protějškem jste neustrnuli ve stále se opakujícím kolotoči vydírání a ústupků. • Zjistili jste, ţe poţadavek nebude mít negativní dopad, pokud dojde ke spravedlivému „výměnnému obchodu”. Vy se podvolíte tentokrát, ale vyděrač souhlasí, ţe podruhé bude v podobné situaci zase po vašem. Například letos rozhodne on, kam se pojede na prázdniny, a vy zase za rok. Neradím vám udrţovat úplně ve všem vyrovnané skóre a všechno si úzkostlivě hlídat, ale pokud si ve vztahu s určitým člověkem uvědomíte, ţe převáţně ustupujete vy, pak můţe jít o počátek závaţnější nerovnováhy sil. • Zjistili jste, ţe beze škody můţete souhlasit s některými částmi ţádosti. V tom případě musíte s vyděračem uzavřít jakousi smlouvu – budete souhlasit s určitými věcmi a on na oplátku upustí od těch zbylých. • Rozhodnete se s poţadavkem na čas souhlasit – a v duchu si řeknete, ţe tento ústupek je strategický. Víte, proč tentokrát říkáte ano, a vytvoříte si plán, jak v budoucnu změníte situaci, aby pro vás byla přijatelná. První dvě kategorie asi nemusíme zvlášť vysvětlovat, ale na druhé dvě se přece jen ještě podíváme blíţ. Jde totiţ o souhlas a ústupek, ke kterému však váţeme určitou podmínku. 140

Leigh si při rozebírání své situace uvědomila, ţe si nepřipouští víc neţ dvě moţnosti: buď s matkou na večeři jít, nebo odmítnout. Navrhla jsem jí, ţe by mohla na večeři jít, ale odejít domů brzy a omluvit se matce tím, ţe byla tenhle týden zavalená prací a je skutečně unavená. A pokud je to pro ni opravdu důleţité, pak by měla určitě matku poţádat, aby ji přestala srovnávat s Caroline, a vysvětlit jí, jak moc jí to vadí a jakými přitom trpí pocity. Můţe matku předem varovat, ţe kdykoli ji začne srovnávat s Caroline a dávat jí sestřenici za vzor, Leigh automaticky odmítne veškeré ţádosti, které na ni matka vznese, protoţe to v ní vyvolává příliš nepříjemné pocity. Leigh udivilo, ţe na něco podobného nepřišla sama. Ve skutečnosti je ale běţné, ţe vyděrači nás natolik zaslepí OPARem, ţe nás ta nejjednodušší řešení vůbec nenapadnou. Právě proto je tak důleţité umět zpomalit a pozorovat vlastní situaci pokud moţno objektivně. Druhý stupeň: Kdyţ je v sázce něco víc Jde o případy, kdy pro nás ústupek nebo souhlas neznamená ţádnou maličkost. Kdyţ na vyděračovy poţadavky přistoupíme, bude to v rozporu s našimi zásadami, přesvědčením, s naším smyslem pro to, co je správné, a s naší sebeúctou. Kdyţ na příslušný problém myslíme, máme opravdu hodně nepříjemné pocity, protoţe na celé věci se nám něco hluboce příčí. To byl případ Zoe, která postupně zjišťovala, ţe všechny důvody pro to, aby ustupovala Tess, jsou vlastně falešné. „Tvrdí mi, ţe na tu práci stačí,” říkala Zoe, „ale já jsem si jistá, ţe jí takovou odpovědnost svěřit nemohu, protoţe by to nezvládla. Pořád jsem ale její přítelkyně, a proto jí chci dát šanci. Jsem ale také její šéfka a nesu za ni zodpovědnost. V hloubi duše jsem přesvědčená, ţe tak velký projekt nemohu svěřit začátečnici, jako je ona – znamenalo by to pro naši agenturu příliš velké riziko. Kdybychom ten úkol nesplnili dobře, nakonec bychom na to doplatili všichni, i sama Tess.” 141

Všimněte si, ţe Zoe si poloţila otázku, komu by její ústupek mohl ublíţit, a dospěla ihned k závěru, ţe mnoha lidem, včetně vyděrače samotného. Také Jan se ocitla ve velkém pokušení přijmout „výměnný obchod”, který jí sestra nabízela. Koneckonců mohla docela dobře poskytnout Carol tisíc dolarů a pak by znova patřila k rodině – a po tom přece nesmírně touţila! „Přitom si ale uvědomuji,” líčí své rozhodování, „ţe naprosto nepřichází v úvahu, abych se se svou sestrou a její rodinou opravdu sblíţila. Nemá smysl si namlouvat, ţe se Carol třeba změnila a ţe všechno bude úplně jiné.” Pro Jan sice nepředstavuje tisíc dolarů zanedbatelnou částku, ale kdyby o ni přišla, nic tak strašného by se nakonec nestalo. Upozornila jsem ji na to, ţe horší na celé věci by bylo, ţe by ztratila svou integritu. „Nemluvte mi tady o takových abstraktních pojmech jako o integritě!” bránila se nešťastná Jan, „kdyţ mi sestra říká, ţe se kvůli mně ocitne na ulici!” Abych jí pomohla uvědomit si, ţe i takový zdánlivě mlhavý pojem jako integrita je velmi důleţitý, poţádala jsem ji, aby zodpověděla následující otázky. Mnoha lidem v podobné situaci pomohou, aby si všechno vyjasnili. Pokud ţádosti vyhovím: • Budu se přitom drţet svého přesvědčení a nezradím své zásady? • Dovolím, aby mé činy ovládal strach? • Řeším problémy přímo s lidmi, kteří mi ubliţují? • Definuji sám, kdo jsem, místo abych dovoloval jiným lidem, aby mě definovali oni? • Dodrţuji sliby, které jsem dal sám sobě? • Chráním své fyzické i duševní zdraví? • Zrazuji někoho? • Mluvím pravdu? Moţná jste si všimli, ţe tyto otázky vycházejí z toho, čím jsme definovali pocit integrity. Je to dobrý způsob, jak si uvědomit, zda 142

jsme zůstali věrní svému já. Kdyţ si Jan tyto otázky prošla, několik z nich na ni silně zapůsobilo a rázem vystřízlivěla. „Kdyţ jsem se zeptala sama sebe, zda řeším otevřeně problémy s člověkem, který mi ublíţil, bylo to jako studená sprcha,” svěřovala se. „Myslím totiţ, ţe Carol mi v minulosti opravdu ubliţovala. Ukřivdila řadě lidí, ale nikdo jí kvůli tomu v ţivotě nic neřekl. Pak jsem se dostala k té otázce o dodrţování slibů, které si člověk sám dal. Kdyţ jsme se s Carol naposledy chytily kvůli penězům z dědictví, slíbila jsem sama sobě, ţe uţ nikdy nedovolím, aby se mnou manipulovala podle svého. Kdyţ jde o peníze, nedá se jí totiţ důvěřovat a já to vím. A vůbec nejhorší otázka se týkala toho, jestli člověk mluví pravdu. Carol se totiţ samozřejmě nezměnila a celá naše rodina taky ne. Je naprosto naivní si myslet, ţe najednou mávnu kouzelnou hůlkou, dám Carol peníze a stane se z nás láskyplná rodina. A jestli někoho zrazuju? Ano, sama sebe!” Kdyţ si Jan tohle všechno uvědomila, najednou nemohla pochopit, jak se vůbec ocitla v tak váţném pokušení na všechno zapomenout a předstírat, ţe se v minulosti nikdy nic špatného nestalo. To pomyšlení jí připadalo daleko horší neţ skutečnost, ţe málem vyhodila oknem tisíc dolarů. Intimní vztahy a integrita Oblast milostných vztahů patří k těm, kde se lidé nejčastěji potýkají s rozdílným očekáváním partnerů a s nátlakem. A v ničem nejsme zranitelnější a citově obnaţenější, nikdy víc netouţíme po tom, abychom byli přijímáni a abychom také sami mohli přijímat. Pokud nedáme partnerovi na vědomí, co nás těší a co ne, co nás vzrušuje a z čeho jsme naopak nesví, nikdy nedosáhneme opravdové důvěrnosti a blízkosti. Na druhé straně se partnera nechceme nějak nepříjemně dotknout, být příliš strnulí a neochotní ke hrám a experimentům. Chceme být tolerantní k tomu, co se partnerovi líbí, k jeho tuţbám i temperamentu. Známe také velkou moc sexu a víme, jak je snadné pomocí sexu s někým 143

manipulovat. Pokud si nedáme pozor, můţeme začít dělat rozhodnutí týkající se sexu ze špatných důvodů: abychom si dokázali, ţe jsme přitaţliví, liberální, svobodomyslní, spontánní, abychom si potvrdili, ţe nám druhý člověk „patří”, nebo dokonce abychom ho potrestali, a konečně abychom unikli z OPARu. Nejdůleţitější pravidlo v této často nejasné a těţko postihnutelné oblasti zní, ţe vy i váš partner musíte s danou věcí souhlasit a shodnout se na ní. Sex se naprosto a zcela týká dávání a přijímání a je úplně v pořádku, abychom něco partnerovi poskytli a přizpůsobili se, kdyţ ho to potěší. Například muţ se ráno vzbudí a chce se milovat, ale jeho ţena je rozespalá a nemá na to zrovna největší náladu. Přesto je ráda, ţe ho tím potěšila, nic špatného se nestalo a její integrita není narušena, ovšem pokud se to neopakuje neustále a ţena stále neustupuje, aţ jí to začne opravdu vadit. Podobně třeba ţena můţe poţádat milence, aby vyhověl její sexuální fantazii a vzal si vysoké kovbojské boty – jeho fantazie to třeba není, ale ve zdravém vztahu jí můţe vyhovět a nebude mu to vadit. Na druhé straně musíme mít pocit, ţe kdyţ se nám něco příčí, můţeme to bez problémů odmítnout. Vzpomeňte si, jak Helen popisovala své hrozné pocity, kdyţ ji Jim nepřímo donutil k sexu svým trucováním. Měla pocit, ţe jinak nezíská zpátky jeho lásku – ale přitom se cítila nesmírně unavená a stresovaná. Ačkoli jinak má sex ráda, v tomto případě si připadala velmi špatně – byla vlastně zneuţívaná. Zásadní rozdíl totiţ spočívá v tom, jestli se z vlastní vůle trochu přemůţeme, abychom druhého člověka potěšili, a jestli se k danému jednání cítíme donuceni. Kdyţ nás totiţ někdo nutí k sexu, projevuje tím velký nedostatek lásky, a pak se právem můţeme ptát, zda tady ještě vůbec jde o lásku, nebo spíš o snahu získat nadvládu nad partnerem. A v takovém případě je zásadně důleţité chránit si svoji integritu a sebeúctu.

144

Třetí stupeň: Velká a důleţitá ţivotní rozhodnutí, vyţadující opravdu odpovědný přístup V těchto případech je v sázce skutečně velmi mnoho. Proto si bezpodmínečně musíme dopřát co nejvíce času na rozhodování a důkladně uváţit, jak která moţnost volby ovlivní náš ţivot a naši integritu. Řeč tady bude o tak důleţitých ţivotních rozhodnutích jako: • Rozhodování o budoucí existenci či neexistenci manţelství nebo milostného vztahu. • Přerušení styků s rodičem, příbuzným či blízkým přítelem. • Rozhodování, zda zůstat v zaměstnání, kde se cítíme nespokojení, nebo zdaje opustit. • Rozhodování o investicích velkých peněţních částek (celoţivotních úspor). V tomto případě můţe být výborným řešením nějaký kompromis, který uchová náš vztah s vyděračem, ale odstraní ze hry věci, se kterými se nemůţeme smířit, pokud bude ovšem vyděrač ochoten na dohodu přistoupit. Naším cílem koneckonců není zvítězit na celé čáře a za kaţdou cenu. Pokud je to moţné, budeme se snaţit o obnovu normální rovnováhy braní a dávání, kterou vydírání narušilo. Dopřejte si čas na důkladné prozkoumání vyděračových poţadavků a spektra reakcí, které se vám otevírá – kromě případů, kdy to není moţné, protoţe: • Váš partner vás fyzicky ohroţuje nebo vám hrozí násilím. • Váš partner je závislý na alkoholu, drogách, hazardních hrách nebo se neustále zadluţuje a odmítá si svůj problém uvědomit a léčit se. • Váš partner se účastní kriminálních aktivit. V těchto případech si čas na rozmýšlení dopřát nemůţete a musíte rychle zasáhnout, to znamená vyhledat pomoc příslušných odborníků a institucí.

145

Rozhodnutí nerozhodovat se Sarah chtěla původně se svým přítelem Frankem uzavřít sňatek, ale protoţe ji neustále podroboval různým zkouškám, svými úmysly si přestala být jistá. Při našich setkáních si uvědomila, ţe ve vztahu k Frankem musí dojít k určitým změnám, aby mohla klidně a bez obav pomýšlet na sňatek. Poradila jsem jí, aby si napsala seznam věcí, které od Franka poţaduje a jaké chování je z jeho strany ochotná přijmout a jaké ne. Sarah se zeptala: „Můţu udělat dva seznamy, jeden opravdový, a ten druhý bych nadepsala Ty blbečku, co si o sobě vlastně myslíš? – Připadá mi, ţe se potřebuju trochu vyzuřit.” Tohle je dobrá rada pro případ, ţe jste v sobě potlačovali své pocity a nedovolovali jste si projevit hněv. V takové situaci je dobré začít seznamem, dopisem nebo čímkoli jiným, co vyjádří vaše nahromaděné nepříjemné pocity. Výborný způsob, jak ventilovat tyto emoce, je postavit si před sebe prázdnou ţidli a představit si, ţe na ní sedí váš partner. Ještě lepší je dát na ţidli jeho fotografii. Pěkně nahlas mu říkejte, co jste si o něm mysleli a co jste cítili po celou tu dobu, kdy jste se drţeli zpátky a ovládali se. Uvidíte, jak vám to pomůţe a jak celou situaci rázem uvidíte mnohem jasněji. Kdyţ místo toho začnete křičet a rozčilovat se přímo při střetu s vyděračem, nejspíš se tím vůbec nic nevyjasní a rozepře a napětí mezi vámi se jen dál vystupňují. Sarah tedy začala: Nevím, co se to s námi stalo, Franku. Ze začátku ses ke mne choval moc hezky. Myslela jsem si, ţe mě máš opravdu rád. Ale k lásce přece zkoušky a testy nepatří. Jsem tvoje přítelkyně a milenka, moţná budu tvoje manţelka, a opravdu mi hrozně vadí, ţe ty si ke své lásce přidáváš tolik podmínek. Je to vůbec moţné? Ţe si mě nevezmeš, protoţe se mi nehodilo hlídat děti své sestry? Jak si vůči mně můţeš něco takového vůbec dovolit? Jak mě můţeš takovým způsobem cejchovat?

146

Lásku si člověk nemůţe koupit, Franku, a já se prostě nenechám nutit, abych si tvoji lásku kupovala. Pokládáš mě snad za nějaký hadr? Jak se můţeš chovat tak idiotsky? Okamţitě s tím přestaň! Kdyţ Sarah domluvila, byla celá udýchaná. Usmála se na mě a řekla: „Tak, a teď můţu sepsat ten seznam.” Zněl takto: 1. Uţ nebudou ţádné další zkoušky, které mají prověřit moji lásku k tobě. Buďto si mě chceš vzít, nebo nechceš. Pořád tě mám ráda a chci se za tebe vdát, ale uţ se nebudu chovat jako cvičená opice a skákat podle tvých pokynů, abych ti to dokazovala. Jestli trpíš nějakou nejistotou ohledně sňatku, prostě mi to řekni a něco s tím uděláme. 2. Mám tě ráda a chci rozšířit svůj pracovní úvazek. Ty dvě věci se vzájemně nevylučují a mohou existovat současně. Jestli si myslíš, ţe nemohou, pak je v našem vztahu něco od základu špatného a radši bychom měli rychle zjistit, co to je. 3. Potřebuju, aby sis přestal vykládat moje odmítání plnit do puntíku naprosto všechny tvoje poţadavky jako důkaz, ţe tě nemám dost ráda a nejsem ti dost oddaná. 4. Kdyţ po mně něco chceš, poţádej mě o to, a já ti ráda vyhovím, pokud mi to nebude nějak podstatně vadit. Potřebuju ale vědět, ţe něco smím občas taky odmítnout, aniţ ve mně pak budeš vyvolávat pocity viny. „Mám z toho seznamu dobrý pocit,” řekla Sarah, „ale dělá mi starosti, ţe se mi Frank třeba jen vysměje. Nebo to všechno odmítne a řekne, ţe na to přistoupit nemůţe.” „To se člověk nikdy nedozví, dokud to nezkusí,” řekla jsem jí. „Můţete si to předem zkoušet tak dlouho, aţ vám to nebude dělat problémy, a pak to provedete doopravdy a budete sledovat jeho reakce. Pořád si připomínejte, ţe v tomhle stadiu zatím jen shromaţdujete informace a tříbíte si názory.”

147

Naděje na překonání manželské krize Liz v sobě hromadila hněv po řadu let, a kdyţ Michael odmítl její plán vrátit se do práce, reagovala na to přecitlivěle. Oba dva se uchýlili k hrozbám – Liz vyhroţovala, ţe se rozvede, a Michael zase, ţe jí znemoţní přístup k dětem i k penězům. Kdyţ se Liz objektivně podívala na to, co po ní Michael chce – aby zůstala doma s dětmi – uvědomila si, ţe to udělat nemůţe, aniţ by se vzdala důleţité části svého já. Navrhla jsem Liz, aby napsala Michaelovi dopis, ve kterém vyjádří své pocity a vysvětlí, co potřebuje. Pokud se mu chce za něco omluvit, můţe to udělat. Kladla jsem jí na srdce, aby nepouţívala útočné formulace – stejně jako Sarah, kdyţ popisovala, co chce po Frankovi. Napsat vyděrači dopis, zvlášť kdyţ jsou naše vztahy uţ hodně pokaţené, představuje bezpečný a spolehlivý způsob, jak můţeme vyjádřit své postoje a názory. Při písemném vyjádření totiţ nebudeme cítit takový strach, aţ zapomeneme, co jsme vlastně chtěli říci, a lépe se soustředíme na body, které jsou pro nás opravdu důleţité. Pomáhá nám to také udrţet si důstojnost. Liz napsala Michaelovi tohle: Milý Michaeli! Rozhodla jsem vyjádřit své myšlenky a pocity písemně, místo abych o nich mluvila, a to z několika důvodů. Hlavní důvod spočívá v tom, ţe jsem se začala bát hněvu a zlosti, kterými reaguješ, kdykoli se pokouším s tebou probírat naši situaci. Teď, kdyţ jsi mi začal vyhroţovat různými hroznými tresty, které by mě postihly, kdybych se s tebou rozvedla, se tě bojím ještě víc. V takových chvílích jsem pak celá zmatená, nedokáţu myslet jasně a neumím vyjádřit to, co chci. A také mi pořád skáčeš do řeči a přerušuješ mě, kdyţ říkám něco, co nechceš slyšet. Takhle se mohu vyjádřit systematicky a jasně.

148

Doufám, ţe si tenhle dopis opravdu pozorně přečteš, a pak si v klidu sedneme a rozumně si o všem promluvíme, uţ ne v atmosféře, kdy se někdo z nás snaţí za kaţdou cenu vyhrát. Michaeli, já od tebe nechci odejít, pokud existuje vůbec nějaká šance, ţe dokáţeme náš vztah vybudovat znova od začátku, jednat spolu zdravějším a láskyplnějším způsobem a projevovat si respekt. Pořád ještě tě miluji, přestoţe jsi mi v posledních letech hodně ubliţoval, a vím, ţe pro tebe platí totéţ. Dokáţeš být ten nejskvělejší a nejpřitaţlivější muţský na světě, ale pokud mám s tebou zůstat, musíš převzít padesát procent odpovědnosti za to, co se pokazilo, a udělat padesát procent práce potřebné k tomu, abychom dokázali začít znova. Slibuji ti, ţe já udělám totéţ. Přesněji řečeno začínám s tím právě teď. Vím, ţe jsem reagovala přehnaně, kdyţ jsi tak rozhodně odmítl moje přání vrátit se do práce. Vím, ţe moje řeči o rozvodu a schůzky s právníkem hodně souvisely s tím, ţe jsem vůči tobě cítila hněv a ţe ses ke mně choval tak panovačně. Oba jsme přilévali oleje do ohně a ţádný z nás nemluvil o tom, co skutečně cítí. Byla jsem rozhodnutá dát ti najevo, ţe nemůţeš úplně ovládat můj ţivot, a beru na sebe plnou odpovědnost za to, ţe jsem to vyjádřila tak špatným způsobem. Je mi to opravdu líto. Vyhledala jsem psychoterapeutku a zjistila jsem, ţe pro to, co se mezi námi děje, existuje termín: citové vydírání. Začalo to mezi námi uţ dávno. Věděla jsem, ţe tvoje malé „tresty” jako s těmi talíři na podlaze kuchyně nebo s dveřmi garáţe jsou uráţlivé a dětinské, ale ve srovnání se vším dobrým, co v našem vztahu bylo, se mi nezdály tak moc důleţité. Teď si uvědomuji, ţe k mým padesáti procentům odpovědnosti patří moje tehdejší selhání, protoţe jsem ti měla dát najevo, ţe tohle tvoje chování pro mě není přijatelné. Teď však vydírání zesílilo tak, ţe mi násilnicky vyhroţuješ, ţe mě udrţíš „v lajně”, a tak musí v našem manţelství nastat zásadní a velké změny, nebo v něm nebudu moci zůstat. S pomocí psychoterapie se snaţím znovu získat sebeúctu a přicházím na to, jaké mé vlastnosti působily, ţe jsem se s citovým 149

vydíráním tak dlouho smiřovala. Na uzdravení našeho vztahu ale sama nestačím. Vím, jak se vţdycky snaţíš dostat k jádru kaţdého problému a hledat řešení, a tak mi dovol, abych ti sdělila, jaké změny pokládám ze své strany za nezbytné, pokud máme mít šanci ještě naše manţelství zachránit. 1. Okamţitě musí přestat tyranizování a pohrůţky. V tomhle nemůţu ustoupit. Vím, ţe mi nemůţeš sebrat děti i všechny peníze, tak se nenamáhej mi to říkat! Jestli se na mě zlobíš nebo tě děsí moţnost, ţe bych od tebe odešla, můţeš mi to říct, ale nedovolím ti, abys se mnou jednal jako se zlobivým dítětem, a pokud v tom budeš pokračovat, okamţitě opustím místnost nebo dům. Uvědomuji si, ţe to moţná budeš těţko zvládat vlastními silami, a tak by mě velmi potěšilo, kdybys také vyhledal psychoterapii a s její pomocí zjistil, proč se chováš tímto způsobem, a naučil se, jak zacházet se svým hněvem. 2. Chci, abychom si kaţdý večer vyhradili čas jen pro sebe, kdyţ děti usnou, a hovořili spolu s respektem, a laskavě. Oba máme důvody k lítosti a výčitkám a samozřejmě nečekám, ţe se všechno mezi námi urovná přes noc, ale musíme to probrat, jinak to nepůjde, a pak se nějak domluvit na řešení našich problémů. 3. Vím, ţe si potrpíš na pořádek daleko víc neţ já, a je pravda, ţe nechávám věci různě poházené po bytě. Budu se snaţit je po sobě uklízet, ale ty taky potřebuješ uvolnit svá nemoţně náročná měřítka a dát mně a dětem v tomhle směru trochu víc volnosti. Moţná ţe místo trestání bys mi mohl pomáhat. 4. Uţ ţádný křik. Křik a řev znamená uráţku pro duši a kromě toho mi to připomíná mého tátu a jsem pak k smrti vyděšená. Z celého srdce doufám, ţe tyhle podmínky jsou pro tebe přijatelné. Jsem opravdu ochotná s tebou na našem vztahu pracovat. Moje terapeutka navrhuje dvouměsíční zkušební lhůtu a to se mi zdá být přiměřené. Pak můţeme všechno znovu zhodnotit 150

a uvidíme, jak nám to bude připadat. Právě teď se strašně bojím, ale taky jsem plná nadějí. Myslím, ţe máme opravdovou šanci vyuţít tuhle krizi k odrazu do lepší budoucnosti našeho manţelství. Liz Liz netušila, jak bude Michael na dopis reagovat, protoţe jeho chování bylo skutečně hodně agresivní, ale i tak pro ni jeho napsání znamenalo pozitivní krok. Jak řešit vztahy na pracovišti Na pracovišti, zvlášť kdyţ citovým vyděračem je osoba v nadřízené pozici, můţeme mít často dojem, ţe jde o nepřekonatelný problém. Ve vztazích k šéfům totiţ existuje skutečná nerovnováha moci a my si stále uvědomujeme, ţe zdroj našeho ţivobytí je v jejich rukou. Stejně jako v milostném vztahu se nám můţe stát, ţe první stadia citového vydírání přejdeme jako maličkosti a smíříme se s nimi, ale nakonec nám nezbude neţ ze zaměstnání odejít. Kim, šéfredaktorka časopisu, se cítila opravdu ohroţená: Jsem uţ na pokraji zhroucení, ale Ken mě nepřestává srovnávat s Mirandou a upozorňovat mě, ţe byla lepší. Bojím se, ţe jestli neudrţím tohle zběsilé pracovní tempo, budu klesat níţ a níţ v jeho hodnocení a nakonec mě moţná vydavatelství propustí. Nevidím jiné řešení neţ si začít hledat jiné místo, ale jsem úplné vyčerpaná jak fyzicky, tak duševně, a kdyţ se večer vrátím domů, mám se co drţet, abych se nerozplakala nebo nezačala křičet na někoho, kdo si to vůbec nezasluhuje. Nemůţu z práce odejít taky proto, ţe potřebuju peníze. Tahle situace mi připadá naprosto bezvýchodná. Je to opravdové peklo. Je jasné, ţe Kim musí svoji situaci řešit. Nároky zaměstnání ohroţují její fyzické i duševní zdraví, ale ona se domnívá, ţe nemůţe dělat vůbec nic. Aby se z této pasti dostala, musí se 151

rozhodnout, ţe si sama pro sebe bude definovat, co potřebuje a co chce, a pak se bude postupně snaţit svoji ţivotní situaci změnit. Začneme tím, ţe se podíváme na Kenovy poţadavky. Čím vlastně Kim vyhroţuje v případě, ţe by přestala podávat nadlidské výkony? Kim to přesně neví. „Asi by se mě chtěl nakonec zbavit, anebo by s definitivní platností usoudil, ţe nikdy nebudu tak dobrá jako Miranda, nejlepší šéfredaktorka, jaká kdy spatřila světlo světa. Coţ znamená totéţ – ţe mě můţe propustit.” „Proč si myslíte,” zeptala jsem se jí, „ţe kdyţ nevykonáte naprosto všechny úkoly, které po vás Ken chce, hned vám hrozí vyhazov? Říkal vám snad něco takového?” „Ani ne,” odpověděla, „ale visí to ve vzduchu. U nás nikdo nechce upadnout v nemilost.” „A říkala jste mu o svých zdravotních problémech způsobených přepracováním, o bolestech krku a paţí?” zeptala jsem se. „Děláte si legraci?” zněla odpověď. „To bych si nedovolila!” Vysvětlila jsem Kim, ţe své domněnky o šéfových reakcích staví na poměrně nejistých základech. Pak jsem ji poţádala, aby si sama pro sebe určila, jaký pracovní výkon by pokládala za rozumný. Jakmile bude jednou mít vyhraněnou představu o tom, co pokládá za rozumné, snáze obrátí pozornost k tomu, co rozumné není, a uvidí, čím doplácí ona i ostatní její spolupracovníci na nerozumné poţadavky. „V našem oboru je naprosto běţné pracovat přes čas,” řekla Kim. „Máme padesátihodinový pracovní týden plus přes víkendy čtení materiálů. S tím jsem vyrovnaná, jenţe ve skutečnosti dělám ještě mnohem víc. Je to takových šedesát nebo pětašedesát hodin, a o víkendech pracuju taky. V hloubi duše mi tenhle tlak strašně vadí. Není to motivující, naopak to ve mně vyvolává strach a odpor.” Poţádala jsem Kim, aby popsala, co by potřebovala a chtěla. „Potřebuju převést část své práce na jiné lidi a chci, aby jim Ken také dával úkoly, a nejen mně,” řekla. „Nakládá toho na mě 152

příliš. A taky potřebuju, aby přestal s tím svým negativním srovnáváním, protoţe ten nátlak mi připadá nesnesitelný, a chci, aby mě Ken prostě jen ţádal o práci a netlačil na mě tímhle nefér způsobem.” Namítla jsem: „Pořád mluvíte o Kenovi, ale jaká je vaše role v tom celém problému?” „Cítím na sebe zlost, ţe jsem nechala dojít všechno tak daleko. Vím, ţe se musím naučit taky něco odmítat, kdyţ jsem unavená, trpím bolestmi nebo potřebuju volný čas pro svůj osobní ţivot. Mohlo by mi pomoci, kdybych se přestala v jednom kuse obávat toho nejhoršího.” Tak si Kim uvědomila, ţe velká část tlaku, který pociťuje, pochází ve skutečnosti z jejího vlastního nitra. Copak by ji Ken skutečně vyhodil, jakmile by mu řekla, ţe v zájmu svého zdraví musí trochu zmírnit tempo práce? S největší pravděpodobností by ho to ani nenapadlo. Tak si Kim konečně uvědomila, ţe to, co pokládala za svou jedinou moţnost – vytrvávat v daném pracovním tempu – ve skutečnosti nepředstavuje jedinou volbu, kterou má. Kim se hrozně bála střetu s Kenem, ale nacvičovaly jsme společně, co mu poví, tak dlouho, aţ z toho přestala být nervózní. V příští kapitole si ukáţeme, jak své rozhodnutí Kenovi prezentovala. Pokud jste ale přesvědčeni, ţe jakýkoli střet s šéfem by pro vás skutečně měl váţné následky, a přitom není přímo ohroţeno vaše fyzické nebo psychické zdraví, můţete v daném stavu věcí nějakou dobu vytrvat. Jak jednat s šéfem, který se dopouští citového vydírání nebo se chová iracionálně, kvůli všemu hned dělá scény nebo vás poniţuje? Odpověď spočívá v tom, ţe nejprve musíme přehodnotit své chování a vypracovat si strategii. Nesmíme stále před sebou vidět jen jedinou moţnost – ústupky či úplnou kapitulaci. Strategický postup znamená, ţe si vypracujete dlouhodobější plán. Krátkodobě můţete ustoupit, ale mezitím si budete připravovat půdu pro nějakou změnu ve svůj prospěch. 153

Při vypracovávání strategie se řiďte následujícími pravidly: 1. Nebuďte ochotni snášet nic, co by škodilo vašemu zdraví. S tímhle se nediskutuje, protoţe své zdraví musíme chránit. 2. Rozhodněte se, ţe svou práci si budete definovat novým, odlišným způsobem. Místo abyste si říkali: „Je to dřina aţ do úpadu, ale musím se tím ţivit, nedá se nic dělat,” raději si řekněte: „Dobrá, tak v této situaci zůstanu, dokud si nenašetřím dost peněz, abych mohl zkusit něco jiného.” Pokud máte moţnost se v zaměstnání dál vzdělávat a zvyšovat si kvalifikaci nebo získat zkušenosti od starších kolegů s větší praxí, co nejvíce ji vyuţijte. Usměrněte energii své nespokojenosti k něčemu pozitivnímu – k plánu, jak se z nepříznivé situace dostat. 3. Vytvořte si časový plán. Uvědomte si, co všechno budete muset vykonat, abyste svoji situaci změnili. Budete hledat jinou práci? Absolvujete nějaký kurz? Soustředíte se na to, aby vás povýšili? Budete pracovat na směny? Budete šetřit vydělané peníze, abyste měli větší svobodu rozhodování? Kolik budete šetřit, jak pravidelně? Co nejpřesněji a nejpodrobněji si stanovte, co budete ţádat sami od sebe, a zavaţte se sami sobě, ţe svůj plán také dodrţíte. 4. Rozhodněte se k určitým menším akcím, které vaši situaci zlepší. Nemusíte se pouštět do ţádných velkých hádek s iracionálním nebo tyranským šéfem, zvlášť pokud jste přesvědčeni, ţe byste mohli snadno přijít o místo. Můţete ale udělat určité malé kroky, kterými si otestujete, na čem vlastně jste. Například Kim nemusí stále jen beze slova přijímat od Kena úkoly, ale můţe mu jednou sdělit, ţe má důleţité plány a ţe v určitou dobu mu nebude k dispozici. Moţná ji samotnou překvapí, ţe Ken projeví porozumění, místo aby se na ni rozzlobil. Někdy se 154

taktika těch největších tyranů překvapivě zhroutí, pokud pevně trváte na svém a začnete hájit své zájmy. A paradoxně vás pak budou víc respektovat. Když už jste se toho dozvěděli dost Můţe se stát, ţe jsme stanovili hranice toho, co jsme ochotni snášet a co ne, a jasně jsme dali druhému člověku najevo své potřeby, ale zjistili jsme, ţe to vůbec nepomohlo. Maria se několik měsíců pokoušela pracovat s Jayem na zlepšení jejich vztahu, ale bezvýsledně: „Donekonečna jsme o tom mluvili a já jsem ho ţádala, aby se mnou navštívil manţelskou poradnu, ale to udělal jen jednou. Také souhlasil, ţe se mnou půjde k našemu faráři – jenomţe tam celou dobu lhal, tvářil se jako neviňátko a úplně tím faráře okouzlil.” Některé vztahy připomínají mléko, které uţ zkyslo a nedá se napravit. Zeptala jsem se Marie, jestli jí tento příměr připadá pro její situaci s Jayem přiléhavý. Odpověděla: Bojím se, ţe ano. Nemůţu mu dovolit, aby se mnou takhle zacházel trvale. A na děti nemá tohle neustálé napětí dobrý vliv. Jsem celá podráţděná a děti také. Zdá se mi, ţe uţ jsem vyčerpala všechny moţnosti, jak udrţet tuhle rodinu pohromadě. Opustit Jaye je pro mě opravdu strašně – mám pocit, jako bych si měla uříznout pravou ruku. Ale uţ jsem si řekla, ţe v dlouhodobé perspektivě je to přece jen to nejlepší, co můţu pro děti udělat. Můj ţivot bude pak lepší a jejich nakonec z dlouhodobého hlediska také. Kdyţ se na to podívám objektivně, připadá mi, ţe daleko nejhorší by pro ně bylo ţít s otcem, který lţe a běhá za ţenskými, a s matkou, která je kvůli tomu zahořklá a nešťastná. Všichni se musíme tohohle jedu v našem ţivotě zbavit, to je jediný způsob, jak se můţeme uzdravit. Ujistila jsem Marii, ţe má pravdu a ţe pro děti bude takové řešení skutečně lepší. Rodiče spolu často zůstávají takzvaně „kvůli 155

dětem”, ale ve skutečnosti to pro děti můţe být mnohem horší, pokud jsou denně vystaveny projevům nepřátelství, zoufalství, zahořklosti či podráţděnosti svých rodičů. Podobně i Roberta dospěla k názoru, ţe se musí s rodinou rozejít. Nutně potřebovala, aby ji přijali i s celou pravdou o jejím dětství. To však její rodina odmítla a dokonce přešla do útoku a obvinila Robertu z duševní nemoci. Za těchto okolností se musela rozhodnout pro své skutečné duševní zdraví, to znamená pro pravdu – as rodinou přerušit styky. Toto rozhodnutí Roberta svým příbuzným sdělila ještě v nemocnici, kde se cítila v bezpečí a měla podporu personálu. Cítila se pak mnohem lépe a opravdu se jí ulevilo. V tomto stadiu našeho kurzu uţ jste si vyvinuli vlastní názor na danou situaci a značně jste pokročili od původního stavu, kdy jste jen slepě emotivně reagovali na vyděračovy poţadavky. Nezapomínejte si ani teď říkat naši mantru – „vydrţím to” – a vizualizujte si, jak stoupáte vysoko nad mlhavou oblast citů a stáváte se pozorovatelem. Větší klid a stabilitu v obtíţném období vám také mohou poskytnout různé činnosti omezující stres, jako meditace, jóga, tanec, různé sporty a koníčky, a také čas strávený s lidmi, se kterými je vám dobře. A pokud jste uţ dospěli k jednoznačnému rozhodnutí, čeho chcete ve vztahu s citovým vyděračem dosáhnout, můţete se pustit do akce.

156

10. Strategie

Všechny přípravy, které jste aţ dosud podnikli, vás dovedly k nejdůleţitějšímu bodu – k okamţiku, kdy oznámíte vyděrači své rozhodnutí. Dobře vím, ţe teď pociťujete velmi rozporuplné emoce – strach a úzkost, které tak často doprovázejí snahy o změny v chování. Ukáţeme si několik účinných strategií, které vám pomohou vyjádřit, co chcete, a trvat na svém. Kdyţ si nacvičíte a dobře osvojíte čtyři základní strategie, které si ukáţeme v této kapitole, mohu vám zaručit, ţe se vám podaří změnit rovnováhu sil v daném vztahu. První z těchto strategií se říká nedefenzivní komunikace a znamená, ţe se přestaneme stále jen hájit a ospravedlňovat a budeme klidně trvat na svém. Další strategie jsou: dělat si spojence z nepřítele, výměnný obchod a pouţití humoru. Dohromady představují ty nejúčinnější nástroje, jaké znám, s jejichţ pomocí se lze úspěšně s citovým vydíráním vypořádat. Strategie č.1: Nedefenzivní komunikace Jak uţ jsme viděli, naše protějšky zatím prosazovaly svou pomocí křiku, mračení, hraní si na oběť, výhrůţek a obviňování. A my jsme na to všechno reagovali snahou vybudovat si obrannou zeď a chránit se před pocity strachu, povinnosti a viny, které v nás jejich chování vyvolávalo. Přitom jsme reagovali následujícími způsoby: • Snaţili jsme se jim vyvracet jejich názor na nás. Říkali jsme: „Nejsem sobec, to ty jsi sobec! Jak o mně můţeš něco takového říkat?”

157

• Kdyţ dávali najevo, jak trpí, snaţili jsme se jim číst myšlenky. Prosili jsme je: „Pověz mi, co s tebou je! Co jsem zase provedl? No tak, řekni mi, oč jde a jak ti mohu pomoci!” • Pokoušeli jsme se koupit si jejich uznání v naději, ţe se na nás přestanou zlobit. Říkali jsme třeba: „No, kdyţ ti to tolik vadí, tak já tedy změním své plány (neodjedu, nepřijmu tu práci, nebudu se stýkat se svým přítelem).” • Zkusili jsme vysvětlování, vyvracení, omluvy, prostě všechno, aby začali vidět situaci z našeho pohledu. Říkali jsme: „Proč se na to propána neumíš podívat rozumně? Copak nechápeš, jak se mýlíš? To, co chceš, je absurdní (šílené, iracionální, uráţlivé).” Problém s tímto typem reakcí je, ţe se jimi hájíme nebo také útočíme, ale kaţdopádně ještě zvyšují emocionální napětí dané situace. Tím vším jen přiléváme olej do ohně. Místo toho se musíme snaţit, aby jiskry, které na nás vyděrač dští, nepodpálily vůbec ţádný oheň. Musíme změnit scénář celého svého jednání, neobhajovat se ani druhého člověka nekritizovat. Zkuste na nátlak reagoval výroky typu: • Je mi líto, ţe se zlobíš. • Chápu, ţe to vidíš tímto způsobem (ţe na to máš takový názor). • To je zajímavé. • Opravdu? • Křik (hrozby, mlčení, pláč) na mě uţ nebudou zabírat, a kromě toho se tím nic neřeší. • Co kdybychom si o tom promluvili v nějaké klidnější chvíli? Můţete dokonce říci (a nemusíte to myslet stoprocentně upřímně): • Máš naprostou pravdu. Tyto větičky jsou jádrem nedefenzivní komunikace. Naučte se je nazpaměť a přidejte k nim nějaké vlastní. Nahlas si je opakujte, aţ vám přejdou takříkajíc do krve a budete je pronášet s jistotou a bravurou. Pokud máte moţnost, nacvičujte je s nějakým přítelem. Je velmi důleţité, aby se tyto větičky staly částí vašeho slovníku a 158

abyste je měli stále v pohotovosti. Pamatujte: Nikdy na nátlak nereagujte sebeobhajobou, nevysvětlujte své rozhodnutí – do toho se zásadně nesmíte nechat zatáhnout. Jsem si vědoma toho, ţe nejdřív budete mít z těchto větiček podivný pocit. Jen málokdo z nás uţ zkusil reagovat na palbu druhé osoby krátkou, citově nezabarvenou větičkou nebo dvěma. Nesmí vás proto překvapit, ţe se vás bude zmocňovat pokušení rozvinout tyto větičky různým vysvětlováním a sebeobhajobami. To ale právě nesmíte udělat! Ujišťuji vás, ţe tato metoda v situaci citového vydírání opravdu funguje. Jak nedefenzivně sdělit své rozhodnutí Josh věděl, ţe aby si zachoval sebeúctu, zachránil svůj vztah s Beth a nezničil postupem času úplně svůj vztah s otcem, musí přestat se zapíráním své nevěsty a povědět otci otevřeně, ţe chystají svatbu. Povzbuzovala jsem ho, aby kousl do kyselého jablka co nejdříve a sdělil tuto zprávu oběma rodičům současně, protoţe bude lépe, kdyţ jeho matka uslyší o jeho rozhodnutí přímo a nedozví se o něm ze zkresleného podání jeho otce. Josh se však cítil dost nejisté. Poradila jsem mu tedy několik základních pravidel, kterými se má řídit, aţ bude rodičům oznamovat své rozhodnutí. „Zaprvé to musíte uspořádat tak, abyste se cítil co nejméně nervózní a druhý člověk byl ve vnímavé náladě a ochotně vám naslouchal.” V takové situaci totiţ chceme mít co největší výhody. To znamená, ţe s druhou osobou nezačneme diskusi na oţehavé téma, kdyţ je zrovna unavená, stresovaná nebo nás třeba ruší pobíhající děti. Pokud jde o vašeho manţela nebo partnera, dejte mu vědět předem, ţe si s ním chcete promluvit, a vyberte si na to nějakou klidnou chvíli, kdy vás nebude nic vyrušovat. Vypněte telefon a vyberte si k hovoru takové místo, kde se budete cítit dobře. Nevybírejte si místa, na která se uţ váţí nějaké nepříjemné

159

vzpomínky, protoţe by vás snadno dostaly do podřízené pozice, v jaké jste byli předtím. Josh navrhl: „Mohl bych jim zatelefonovat a pozvat je na kávu a moučník k sobě do bytu, ale myslím, ţe cesta je pro ně zbytečně namáhavá, a stejně budou dva na jednoho. Raději půjdu k nim.” Namítla jsem, ţe moţná má s domem rodičů spojeny nějaké vzpomínky z dětství, které by mu mohly vadit, ale on to zamítl s tím, ţe jeho rodiče dnes uţ bydlí jinde. Jakmile jste tedy určili místo setkání, zaměřte se na přesné formulace, které hodláte pouţít. Poradila jsem Joshovi, aby začal ţádostí, zda by ho rodiče vyslechli, aniţ by ho přerušovali nebo mu odporovali, a aţ domluví, teprve se k tomu vyjádřili podle libosti. Společně jsme připravili následující řeč: Mami a tati, teď potřebuju, abyste si tady sedli a vyslechli mě. Není pro mě vůbec snadné vám to povědět. Hodně jsem o tom přemýšlel, a protoţe vás mám rád a respektuji vás, chci k vám být upřímný a skončit s tou nepříjemnou situací, která se mezi námi v poslední době vyvinula. Chci, abyste věděli, ţe jsem se rozhodl oţenit s Beth. Upřímně se stydím za to, ţe jsem vám neříkal pravdu a po několik posledních měsíců jsem před vámi tajil, ţe se s ní stále scházím. Dělal jsem to ale proto, ţe jsem se vás bál. A stále se ještě bojím vašeho hněvu a odsouzení. Zrovna v téhle chvíli cítím strach. Chci, abyste věděli, ţe neexistuje nic, co byste mohli říci nebo udělat, aby to změnilo můj názor na svatbu s Beth. Je to moje rozhodnutí a týká se mého ţivota. A mně nezbývá neţ zjistit, jestli je pro vás důleţitější, abyste prosadili svůj názor, nebo abyste si udrţeli vztah se mnou. Z hloubi duše doufám, ţe se mnou nepřerušíte styky. Je mi líto, ţe jsem se nezamiloval do nějaké katolické dívky, která by se vám líbila. Ale vlastně ne, není mi to líto! Buď to dokáţete přijmout, nebo ne. Mám vás moc rád a chtěl bych vám navrhnout, abyste si nechali čas na rozmyšlenou, neţ mi sdělíte svůj postoj.

160

Radila jsem Joshovi, aby si tuto řeč nacvičoval, jako by byl herec, který se učí roli. Nacvičovat můţete s druhým člověkem, mluvit k prázdné ţidli nebo k fotografii. Asi vám to bude připadat podivné, ale uvidíte, ţe čím víc budete cvičení opakovat, tím víc si budete věřit. Pokud máte určitý počet podmínek, na kterých se budete chtít se svým protějškem dohodnout, pak je v pořádku, abyste si udělali na kousek papíru poznámky a předali je partnerovi s tím, ţe je to přesná formulace toho, co chcete. Ale v kaţdém případě si nacvičujte svoji řeč nahlas – nesmírně vás to totiţ povzbudí. Josh mi řekl, ţe pro něj nebude tak obtíţné to všechno rodičům říci, ale ţe se daleko víc bojí jejich reakce. Předem si představoval, jak otec sedí proti němu, pomalu rudne a dostává se do varu. Proto jsme s Joshem nacvičovali a přehrávali si v různých rolích také další konverzaci, která bude pravděpodobně následovat potom, co domluví. I tohle můţete dělat s nějakým přítelem nebo o samotě. „S jakou reakcí byste měl největší potíţe?” zeptala jsem se Joshe. „Myslím, ţe otec nejspíš řekne: ‚Víš, ţe to znamená, ţe ti uţ nepomůţu v podnikání.„“ „A jak odpovíte?” „Jdi se vycpat! Kašlu na tvoje prachy!” „No, snad byste to mohl formulovat trochu méně provokativně.” „Dobrá. Tak třeba: Je mi líto, ţe se na to díváš takhle. Ale já uţ jsem se rozhodl.” Zkoušeli jsme další moţné reakce. „Šokuje mě, ţe jsi nám lhal. Jak jsi mi mohl něco takového udělat?” útočila jsem v roli otce. „Nejsem moc pyšný na to, ţe jsem vám lhal, tati,” řekl Josh, „ale bál jsem se tě. Je mi opravdu líto, ţe se vám to nelíbí, ale oţením se s Beth.”

161

Ptala jsem se, co asi řekne jeho matka, a Josh vyslovil domněnku, ţe se okamţitě zeptá: „A co aţ budete mít děti? Budou to vůbec katolíci? Vychováte je jako katolíky?” Zeptala jsem se dál, co Josh své matce odpoví. „Mami,” řekl, „vychováme je s láskou a tak, aby z nich vyrostli dobří lidé.” „Ale já chci vědět,” vţívala jsem se do jeho matky, „jestli to budou katolíci nebo ţidé.” „To budeme řešit, aţ na to opravdu dojde, mami,” řekl Josh. „Teď zrovna si o to starosti nedělám.” Pak Josh skutečně rodičům oznámil své úmysly. Byl přitom nervózní a rozechvělý, ale drţel se nacvičených vět a skutečně se nenechal unést a nezačal s rodiči polemizovat o tom, jestli je jeho rozhodnutí správné, a obhajovat se před nimi. Nebylo to zrovna snadné. Srdce mi tlouklo jako na poplach a musel jsem zhluboka dýchat a párkrát si v duchu říci, ţe to vydrţím. Táta mi skutečně vyčetl, co jim to provádím a jestli si uvědomuji, jak strašně jim tím ubliţuji. Bylo mi, jako by mě bodal přímo do srdce, ale řekl jsem jenom: „Je mi líto, ţe se na to díváš takhle, tati.” Zatvářil se překvapeně, ale dál vedl svou: „Jestli se s ní oţeníš, uţ nebudeš patřit k téhle rodině. Tvoji matku to zabije.” Odpověděl jsem: „Tati, tvoje pohrůţky zase zabíjejí náš vztah. Vím, ţe se zlobíš a ţe ti to strašně vadí.” Pak řekl, jak jsme čekali: „Je neuvěřitelné, ţe jsi nás obelhával!” A já jsem odpověděl: „Dělal jsem to proto, ţe jsem se tě bál. Doufám, ţe tohle se v budoucnu změní.” Viděl, ţe na mě nic nepůsobí, a tak začal od začátku: „ Tolik jsme se pro tebe s matkou obětovali…” a já jsem řekl: „ Tati, jsem vám za všechno opravdu vděčný, ale můj vděk nesahá tak daleko, abyste za mě rozhodovali, s jakou dívkou se oţením. “ Nakonec mě začal srovnávat s mým bratrem, který si vzal katoličku, a mají spoustu roztomilých katolických dětiček. Řekl jsem: „Tati, já nemůţu být jako Eric, prostě proto, ţe to jsem já a já nejsem Eric.

162

Táta mi nakonec řekl, ţe toho po něm chci strašně moc. Má svá pevná ţivotní pravidla, zásady a hodnoty, a tak si není jistý, jestli se s tím, co chci udělat, dokáţe smířit. Vstal jsem a rodiče mě doprovodili k autu. Táta mi na rozloučenou ještě řekl: „Vím, ţe jsem tě vţdycky učil, ţe si máš stát za svým přesvědčením, ale takhle jsem to tedy nemyslel.” Snad se dokonce pokusil o úsměv. Pak jsem odjel. Joshovi se přece jen nesmírně ulevilo. Udělal věc, které se nesmírně bál, a svět se nerozpadl a jeho rodiče to přeţili. Nebyl to příjemný záţitek, ale podstatně zvýšil jeho sebeúctu. A jak to dopadlo? V ţivotě se jen málokdy setkáváme se šťastnými konci v hollywoodském stylu. Joshův otec se rozhodl, ţe nechce syna ztratit, ale Beth nikdy do rodiny přijmout nedokázal. Josh došel k závěru, ţe musí trochu omezit čas, který tráví s rodiči, protoţe v jejich vztazích stále panovalo citelné napětí. Pořád doufá, ţe rodiče přece jen změní svůj postoj, moţná aţ se narodí vnoučata. Ale ať to dopadne jakkoli, Josh udělal správnou věc. Ţije v souladu se svým přesvědčením, říká rodičům pravdu a nezrazuje svůj vztah s Beth. Jak zvládat nejběžnější typy reakcí Svůj protějšek znáte tak dobře, ţe dost snadno odhadnete, jak bude reagovat, aţ ho seznámíte se svým rozhodnutím. Protoţe však nemíváme velkou praxi v nedefenzivním způsobu komunikace, můţe se nám stát, ţe budeme těţko hledat správné odpovědi na vyděračovy výtky a obviňování, zvlášť v citově vypjatých situacích. Především si uvědomte, ţe nemusíte reagovat příliš rychle – vůbec neuškodí, kdyţ po slovech druhého člověka nastane chvilička ticha. Nejdůleţitější je odolat nutkání vrátit se ke starému způsobu chování. Proto si ukáţeme na příkladech, jak se dá v různých situacích reagovat. I tady je nesmírně důleţité

163

nacvičování, abychom si toto chování dokonale osvojili a přešlo nám takříkajíc do krve. Jak reagovat, kdyţ druhá osoba vysloví: 1. Katastrofické předpovědi a hrozby Trestající a sebemrskačské typy vás mohou tlačit k tomu, abyste změnili své rozhodnutí, tím, ţe vás začnou bombardovat vizemi těch nejstrašlivějších následků, jaké bude vaše počínání mít. Takovému obviňování se těţko odolává, protoţe vyděrači se nás snaţí přesvědčit, ţe se stanou hrozné věci a všechno bude jen naše chyba. Přesto musíte trvat na svém. Kdyţ řeknou: • Jestli se o mě nepostaráš, určitě to se mnou špatně dopadne (dostanu infarkt, skončím na ulici, nebudu schopen pracovat). • V ţivotě uţ neuvidíš svoje děti. • Zničíš naši rodinu. • Uţ tě nebudu pokládat za svého syna (dceru). • Vydědím tě. • Onemocním. • Bez tebe to nedokáţu. • Postarám se, abys trpěl. (Však já ti to osladím!) • Budeš toho litovat. Odpovězte: • To je tvoje volba. • Doufám, ţe to tak nebude, ale moje rozhodnutí to nezmění. • Vím, ţe jsi teď velmi rozčilený. Aţ budeš schopný se nad tím zamyslet, snad změníš názor. • Promluvíme si tom, aţ budeme oba klidní! • Hrozit mi a trápit mě slzami nemá smysl. • Odpouštím ti tvoje chování.

164

2. Nadávky, odsudky, připisování špatných vlastností Kdyţ vám někdo začne nadávat, je naprosto přirozené, ţe máme chuť se bránit, ale tím bychom s největší pravděpodobností jen zabředli do zbytečné a nikam nevedoucí sebeobhajoby („Ne, nejsem…”) nebo vracení uráţek („Sám jsi…”). Proto se raději zhluboka nadechněte a představte si, jak necháváte své pocity strachu, povinnosti a viny (OPAR) dole pod sebou a sami stoupáte výtahem vzhůru do úrovně objektivního vidění a rozumu. Pamatujte, ţe teď není nejdůleţitější, co cítíte, ale co říkáte. Nejdřív změníme své chování navenek, a teprve potom se budeme zabývat tím, co se děje v našem nitru. Kdyţ vyděrač řekne třeba: • Nemohu věřit tomu, ţe jsi takový sobec. To ti vůbec není podobné! • Myslíš jen na sebe, ale vůbec se nezajímáš o to, co cítím já. • Pokládal jsem tě za jinou, neţ jsou ostatní ţeny, které znám, ale zřejmě jsem se v tobě mýlil. • Tohle je ta největší pitomost, jakou jsem v ţivotě slyšel! • Děti by měly mít ke svým rodičům úctu. • Jak můţeš být tak nevděčný? • Chováš se jako cvok. Odpovíte pouze: • Máš právo na svůj názor. • Dobře, tak takhle to vypadá z tvého pohledu. • Můţe to tak být. • Moţná máš pravdu. • O tomhle musím ještě přemýšlet. • Kdyţ mě budeš pořád jen uráţet, nikam se nedostaneme. • Je mi líto, ţe se zlobíš.

165

3. Nebezpečná „proč” a „jak” Váš protějšek od vás můţe poţadovat vysvětlení a zdůvodňování vašeho rozhodnutí. V té chvíli vám třeba začne připadat, ţe je to ohromná příleţitost mu všechno vysvětlit a podrobně mu popsat, proč se vám celá situace tak příčí, jak bezohledně se k vám choval, jak jste rozzuření a ţe uţ to nehodláte dál snášet. Ale pozor! Vyděrač vám tady ve skutečnosti otevírá dveře a zve vás přesně tam, kde uţ jste byli předtím – v pozici, kdy se obhajujete, odporujete mu a hádáte se s ním. Nesmíte se tím nechat zlákat! Zůstaňte zaměření na svůj cíl. Prostě mu oznamujete své rozhodnutí a tečka. Váš nesouhlas se neodehrává na úrovni konkrétních argumentů (například dohadování, kdo komu má za co být vděčný a jak kdo komu ublíţil), ale na jiné a nové úrovni – totiţ na úrovni změny celého schématu opakujícího se chování, kdy vás vyděrač k něčemu tlačí a vy opakovaně ustupujete. Tohle musíte od základu změnit, a proto se nehádejte, nevysvětlujte, neobhajujte se a nereagujte na jejich „proč” svým „protoţe”. Kdyţ řeknou: • Jak jsi mi to mohl udělat (kdyţ jsem se ti tak obětoval)? • Proč mi ničíš ţivot? • Proč jsi tak tvrdohlavý (neústupný, sobecký)? • Co se to s tebou děje (co tě to popadlo)? • Proč se tady takhle předvádíš (na co si to hraješ)? • Proč mi chceš ublíţit? • Proč tolik nafukuješ takovou prkotinu? Odpovězte: • Věděl jsem, ţe se ti to nebude líbit, ale takhle to zkrátka bude. • Nikdo tady není viník, prostě jen chceš něco jiného neţ já. • Nechci přebírat víc neţ padesát procent odpovědnosti. • Vím, jak jsi naštvaný (dotčený, zklamaný), ale v tom nemůţu ustoupit. • Kaţdý z nás na to má jiný názor. 166

• Věřím, ţe ti to tak připadá. • Je mi líto, ţe se zlobíš. Jak vydržet mlčení Co dělat, kdyţ vyděrač dává průchod svému hněvu prostřednictvím zamlklosti, tichého napětí a dává nám mlčky najevo, jak nesmírně trpí? Mnoha lidem takové chování (zvané „tichá domácnost”) vadí daleko víc neţ hádky a nadávky. I tady budete mít největší úspěch, kdyţ se přidrţíte nedefenzivního způsobu komunikace a budete mít na paměti následující pokyny, co dělat a co nedělat. Při jednání s tichým vyděračem nesmíte: • Očekávat, ţe udělá první krok k vyřešení konfliktu. • Doprošovat se ho, aby vám řekl, čím jste mu ublíţili. • Naléhat na něj, aby něco řekl (bude reagovat jen tím, ţe se ještě víc stáhne do sebe). • Kritizovat, analyzovat nebo vykládat po svém jeho motivy, charakter nebo neschopnost jednat přímo. • Vzít na sebe vinu za to, kvůli čemu se zlobí, jen aby se mu zlepšila nálada. • Nechat se zastrašit atmosférou napětí a hněvu. • Nechat se dohnat k hrozbám, které nemyslíte váţně (např.: „Jestli mi neřekneš, co ti vadí, uţ na tebe v ţivotě nepromluvím!”). • Představovat si, ţe pokud se vám nakonec přece jen omluví, budou pak následovat podstatné změny v jeho chování. • Očekávat velké změny jeho vlastností a osobnosti, i kdyţ si uvědomí, co dělá, a je ochoten to změnit. Pamatujte, ţe chování se změnit dá, ale základní rysy osobnosti obvykle ne. Následující techniky vám naopak doporučujeme: • Mějte na paměti, ţe jde o lidi, kteří si nevěří, cítí se bezmocní a bojí se, ţe byste jim mohli ublíţit nebo je opustit.

167

• Otevřeně si s nimi promluvte ve chvíli, kdy budou vnímavější k tomu, co jim chcete sdělit. Uvaţte moţnost napsat jim dopis. Moţná se tím budou cítit méně ohroţeni. • Ujistěte je o tom, ţe vám mohou říci, kvůli čemu se zlobí, a vy se jim nebudete mstít ani je trestat. • Pouţijte takt a diplomacii. To jim dodá jistotu, ţe jim nebudete ubliţovat a obviňovat je. • Říkejte věci, které jim dodají jistoty, např.: „Vím, ţe se teď zlobíš, a aţ si o tom budeš chtít promluvit, jsem k tomu ochotný.” Pak je nechte být. Pokud je nenecháte na pokoji, odtáhnou se od vás ještě víc. • Nebojte se jim říci, ţe vám jejich chování vadí, ale začněte nějakým oceněním. Například: „Tati, skutečně tě mám rád a jsi podle mě jeden z nejchytřejších lidí, které znám, ale opravdu mi vadí, kdyţ se takhle uzavřeš do sebe pokaţdé, kdyţ se v něčem neshodneme, a beze slova odejdeš. Kazí to náš vztah a byl bych rád, kdybychom si o tom mohli promluvit.” • Zůstaňte zaměření na to, co vám vadí a co chcete probrat. • Kdyţ těmto vyděračům řeknete, ţe vám něco vadí, očekávejte, ţe na vás zaútočí, protoţe váš asertivní projev vnímají jako útok. • Dejte jim na vědomí, ţe si uvědomujete, ţe jsou rozzlobení, a ţe s tím chcete něco dělat. Například: „Je mi líto, ţe se zlobíš, protoţe nechci, aby u nás bydleli tvoji příbuzní, aţ přijednou na návštěvu našeho města, ale jsem ochotná jim najít nějaký hezký hotel a třeba jim na jejich pobyt i přispět.” • Smiřte se s tím, ţe první krok budete muset udělat vy. • Některé věci prostě přejděte a nechte je být. Jak zůstat navenek klidní, když v duchu zuříme Jak se ovládnout, kdyţ v nás vzkypí hněv? Allenova bývalá ţena Beverly pouţívá děti k tomu, aby ho trestala, a jeho to velmi frustruje.

168

Minulý týden jsem vzal děti tábořit, a kdyţ jsme se vrátili, Beverly na mě začala křičet, protoţe byly ušpiněné a unavené. Přitom se měly skvěle, ale podle ní to na ně bylo moc náročné. Pak řekla, ţe kdyţ se o ně neumím starat, bude usilovat o omezení doby, kterou s nimi mohu trávit. Vím, ţe to byla chyba, ale neovládl jsem se a řvali jsme na sebe jako šílenci. Strašně mě to ale rozzuřilo. V takových situacích neexistuje ţádné zázračně snadné řešení. Beverly je stále ještě hluboce zraněna rozvodem a pořád Allena trestá. Allen však můţe alespoň změnit ty části svého chování, které vedou ke zvyšování napětí. Poradila jsem mu, aby se naučil vychladnout, ovládat se a pouţívat nedefenzivní komunikaci. S Jo mu to ostatně jde docela dobře, tak proč by to nedokázal i s Beverly? Samozřejmě je nesmírně těţké zůstat navenek klidný, kdyţ má člověk chuť vraţdit. Bez ohledu na všechno musí v podobné situaci drţet pusu a říkat větičky jako: „Je mi líto, ţe se kvůli tomu táboření zlobíš, ale my jsme se opravdu měli skvěle. Pomohlo by ti, kdybych tě příště, aţ něco takového naplánuji, předem podrobně se vším seznámil?” Allen se také pravidelně dostává do stavu zuřivosti a hořkosti kvůli tomu, ţe mu Beverly děti odmítá předat ve stanovenou dobu a dělá kolem toho všelijaké potíţe. Poradila jsem mu, ţe i v tomhle případě se musí zhluboka nadechnout a říci něco jako: „Opravdu bych ocenil, Beverly, kdybys měla děti připravené, kdyţ sem pro ně přijedu. Můţu ti to nějak usnadnit?” Nevíme, jak bude Beverly reagovat, ale Allen se bude v kaţdém případě cítit lépe méně jako oběť.

169

Strategie č. 2: Označit vyděrače za spojence Kdyţ se emocionální vydírání dostane do slepé uličky, často pomůţe zaměřit konverzaci jinam a poţádat druhého člověka, zda by nám s řešením celého problému nepomohl. Kdyţ někoho poţádáte o pomoc, informace a návrhy, co dělat, často to můţe otevřít netušené moţnosti. V lidské povaze uţ je, ţe druhý člověk vám bude rád pomáhat s uskutečňováním řešení, na kterém se sám podílel, v kaţdém případě mnohem raději, neţ kdyţ do věci vůbec nemohl zasahovat. Kdyţ budete přistupovat k druhému člověku otevřeně, s ochotou se něco dozvědět a dobrou vůlí zjistit, jak se na to dívá on, pak to můţe rychle a zásadně změnit celou atmosféru vašeho vztahu. Následující otázky nám pomohou překonat spoustu odporu a napětí: • Můţeš mi pomoci porozumět, proč je tahle věc pro tebe tak důleţitá? • Nenapadá tě, co bychom mohli udělat, abychom ten problém vyřešili? • Nenapadá tě, co bychom mohli udělat, aby se náš vztah zlepšil? • Můţeš mi pomoci pochopit, proč se kvůli tomuhle tolik zlobíš? K tomu ještě můţeme přidat další pobídku, která působí přímo zázračně – totiţ výzvu, aby si náš protějšek společně s vámi zkusil představit, jak by ta změna vypadala, jaké pocity byste z ní měli nebo jak by se daný problém mohl konkrétně řešit. • Dovedeš si představit, jak by to vypadalo, kdyby…? • Rád bych věděl, jestli bys mi mohl pomoci najít způsob, jak… • Zajímalo by mě, jak bychom mohli tohle zlepšit, aby to fungovalo.

170

Těmito větičkami otevřete brány představivosti druhého člověka, a dokonce v něm povzbudíte i hravost – coţ je ta nejpříjemnější stránka nedefenzivního přístupu. Lidem se nelíbí, kdyţ na ně někdo útočí nebo jim to tak připadá, ale často bývají ochotni pomoci druhému člověku, kdyţ si neví rady s nějakým problémem. Žádost o radu Allenův vztah s Jo byl mnohem méně sloţitý neţ jeho vztah s Beverly, protoţe se vzájemně milovali a chtěli spolu zůstat. Allen se však uţ musel rozhodnout, zda se vydá na sluţební cestu, která byla pro jeho podnikání velmi důleţitá. „Jakmile začnu mluvit o té sluţební cestě,” stěţoval si, ‚Jo začne hned vysilovat. Připadá mi, ţe nemůţu klidně odjet a dát jí tím najevo, ţe je mi docela jedno, jak ji to rozčiluje a vyvádí z míry. A tak mám starosti nejen s podnikáním, ale i s přecitlivělou manţelkou!” Řekla jsem Allenovi, ţe by jim oběma mohlo pomoci, kdyby Jo poţádal o radu, to by zmírnilo její strach z osamění a opuštěnosti. Tím si z ní udělá vlastně spojence. Nacvičili jsme společně větičky typu „Zajímalo by mě…” a „Potřebuji lépe porozumět tomu, co bych pro tebe mohl udělat”. Allen to nejdřív zkusil takhle: „Podívej, Jo, nutně potřebuju odjet na pár dní do San Franciska, a neţ z toho dostaneš hysterický záchvat, tak by mě zajímalo, jestli bys mi mohla vysvětlit, proč se pokaţdé chováš tak neuroticky, kdyţ se od tebe na pět minut hnu.” „Takhle ne,” upozornila jsem ho. „Druhého člověka bychom neměli označovat nelichotivými nálepkami ani své výroky citově zabarvovat. Jde nám opravdu jen o získání informací. Spíš takhle: „Jo, uţ brzy musím odjet na pár dní do San Franciska kvůli podnikání. Vím, ţe ti je nepříjemné, kdyţ se máme odloučit, a tak by mě zajímalo, co bych mohl udělat, abych ti to usnadnil.”

171

Tímto způsobem uznáme pocity druhé osoby. Není to uráţlivé a dveře pro řešení problémů zůstávají otevřené. Allen mi pak vyprávěl: Šlo to daleko lépe, neţ jsem čekal. Jo okamţitě reagovala návrhem, abych ji tam vzal s sebou. Řekl jsem jí, ţe by to klidně šlo, jenţe je to sluţební cesta a ne dovolená, a tak by byla poměrně hodně sama, protoţe mě tam čeká spousta jednání. Nejdřív řekla, ţe jí to nevadí, ale pak si všechno rozmyslela a usoudila, ţe raději zůstane doma. Jenţe tentokrát to byla její volba. Chtěla po mně jen to, abych jí kaţdý večer zatelefonoval. Paneboţe, to ale byla úleva! Nikdy předtím jsme nebyli schopni dospět k podobnému řešení – vţdycky to bylo všechno, nebo nic. Požádat šéfa o pomoc Kim pouţila různé nedefenzivní techniky, aby dala svému šéfovi na vědomí, ţe chce, aby přestal s negativním srovnáváním, a ţe potřebuje v zájmu svého zdraví omezit pracovní zátěţ. Myšlenka, ţe ho poţádá o radu a udělá si z něj spojence, se jí velmi líbila. „Ve své pozici musím být především dobrým členem týmu,” řekla. „Dřív jsem si myslela, ţe to znamená plnit všechny poţadavky, které na mě mají, a to za kaţdou cenu, ale teď je mi jasné, ţe při správné týmové práci člověk sice dělá, co je v jeho silách, ale ostatní by mu měli ulevit, kdyţ to nutně potřebuje pro své zdraví a osobní ţivot.” Vymyslely jsme následující způsob, jak na Kena: Kene, moţná si to neuvědomuješ, ale prakticky pořád mě srovnáváš s Mirandou. Nejdřív to pro mě bylo motivující, ale teď uţ to na mě působí právě opačně. Jsem ochotná pracovat na sto deset procent a dělat všechno, co je v mých silách, pokud si nepodlomím zdraví, protoţe tahle práce se mi opravdu líbí. Ale 172

nechci, abys se mnou dál jednal jako dospělý s dítětem. Nejsem malá holčička, ty nejsi můj otec a Miranda není moje skvělá starší sestra. Kim se dovedla vyjadřovat daleko lépe písemně neţ ústně, a proto byl pro ni zvlášť důleţitý nácvik. Zkoušela si svoji roli s kamarádkou, při řízení auta, poţádala o podporu manţela – aţ dokázala celou řeč pronést plynule a klidně. Strategie č. 3: Výměnný obchod Tahle metoda se hodí pro případ, ţe chcete na druhé osobě nějakou změnu chování, ale přitom si uvědomujete, ţe byste měli změnit něco také na svém vlastním chování. Na tomto způsobuje dobré to, ţe celá zátěţ změny nespočívá jen na jedné osobě. Nikdo neprohrává, obě strany něco získávají. Výměnný obchod se osvědčil v případě Lynn a Jeffa. Dohodli se na tom, ţe u kořene jejich manţelských neshod leţí fakt, ţe jeden vydělává mnohem víc neţ druhý. Tuto situaci obtíţně přijímala hlavně Lynn. Kdyţ se snaţili najít řešení, kaţdý z nich přišel s návrhem na určitou dohodu a snaţili se pouţívat nedefenzivní vyjadřování. Lynn začala: Vím, ţe ten problém s penězi si musím sama pro sebe ještě vyřešit. Kdyţ jsme se brali, připadalo mi to v pořádku a dohodli jsme se, ţe kvůli tomu s tebou nebudu jednat jako s dítětem, přidělovat ti kapesné nebo něco podobného. Potřebuju ale od tebe, Jeffe, ujištění, ţe aţ se zase vynoří nějaký velký výdaj, jako koupě nového auta, probereme finanční situaci společně a rozhodneme se spojenými silami na základě toho, na čem se oba shodneme, ţe si to můţeme dovolit. Jinými slovy, netlač na mě tím, ţe zase někam zmizíš a nevrátíš se, dokud nebude po tvém. Potřebovala bych, abys mi vysvětlil, proč takhle odcházíš, aniţ mi řekneš, kam jdeš, kdyţ víš, ţe mě to dohání k šílenství. 173

Jeff odpověděl: Někdy cítím takovou zlost, kdyţ musím ţadonit o něco, co opravdu potřebuju, ţe prostě musím vypadnout z domu. Musím se trochu vyzuřit a uklidnit, a kdyţ odcházím, netuším, jak dlouho mi to bude trvat. V té chvíli ani sám pořádně nevím, kam jdu! Vím, jak ses na mě zlobil kvůli mému postoji k penězům, přiznala Lynn. Omlouvám se ti, ţe jsem ti předhazovala, ţe málo vyděláváš. Jsem přesvědčená, ţe kdyţ o našich financích budeme otevřeně mluvit, nakonec všechno vyřešíme. Ale potřebuju, abys mi aspoň oznámil, ţe odcházíš, místo abys jen zuřivě vyběhl ven, a potřebuju aspoň přibliţně vědět, jak dlouho budeš mimo dům. Chápu, ţe to sám přesně nevíš, ale prosím, pokus se o to. Také bys mi mohl zatelefonovat a oznámit mi, kdy se vrátíš, to bych se taky cítila mnohem líp. Víš dobře, vysvětloval jí Jeff, ţe tě mám rád a neodešel bych nadlouho. A opravdu je asi načase, abychom se společně zamysleli nad našimi financemi. Chci, abychom to společně probrali – umím zacházet s penězi lépe, neţ si myslíš a taky můţu nějaké peníze začít vydělávat. Uvaţoval jsem o tom, ţe bych’začal s výcvikem koní, ale měl jsem takovou zlost, ţe jsem se ti o tom ani nezmínil. Připadalo mi, ţe mě budeš věčně jen zesměšňovat, protoţe zřejmě v ţivotě nebudu vydělávat tolik jako ty. Jak je vidět, Jeff a Lynn spolu musí vyřešit ještě spoustu věcí, ale výměnný obchod pro ně znamenal alespoň počáteční bod, ze kterého mohou vyjít. Činy a ne slova Také Sherry se rozhodla Charlesovi navrhnout výměnný obchod: nebyla ochotná ustoupit ze svého poţadavku, ţe uţ s ním za ţádných okolností nebude spát. To pro ni totiţ byla otázka ohroţení jejího bytostného já. Chtěla mu ale nabídnout, ţe zůstane 174

ve svém zaměstnání, neţ dokončí projekty, na kterých právě pracovala, a ţe pomůţe Charlesovi najít a zapracovat za sebe vhodnou náhradu. Na oplátku chtěla, aby se jí Charles omluvil za to, ţe se k ní choval tak hrubě a panovačně, a aby jí slíbil, ţe se jejich styky udrţí na zdvořilé úrovni a uţ ji nebude uráţet. Opravdu jsem se bála, ţe mi dá na hodinu vyhazov, ale hodně jsem si svoji řeč nacvičovala, abych získala jistotu. Myslím, ţe byl nakonec překvapen, ţe se ho nebojím. Nejdřív to uţ vypadalo, ţe skutečně prohlásí „nechceš sex, nebudeš mít práci”, ale kdyţ jsem řekla, ţe v tomhle nemůţu dělat ţádné kompromisy, couvl. Řekl mi, ţe neví, jestli mě snese kaţdý den vidět, protoţe je také citlivý člověk. A tak jsem odpověděla, ţe by to mohl zkusit a uvidí, jaké to bude, a on s tím souhlasil. Myslím, ţe pomohlo, ţe jsem mu měla co nabídnout. Skutečně pracuji na věcech, které by někdo nový těţko zvládal bez průpravy, a myslím, ţe si Charles uvědomoval, ţe takhle to pro něj bude lepší, neţ kdyby mě okamţitě vyhodil. Strategie č. 4: Humor Ve vztahu, který není úplně narušený, můţe být humor účinným nástrojem, abychom druhému člověku dali najevo, jak na nás jeho chování působí. Uvedeme si dva příklady. Patty si stále stěţovala na Joeovo ukřivděné chování a jednoho dne poznamenala: „Paneboţe, člověk by mu skoro udělil Oskara za nejlepší výstup v roli trpitele!” „A co kdybyste to opravdu udělala?” vybídla jsem ji. Nápad se jí zalíbil, šla do obchodu a koupila kopii Oskara. Jakmile se Joe zase uchýlil ke svému mrzoutění a mlčení, zářivě se na něj usmála, zatleskala mu a předala mu cenu. „Skvělý výkon!” pochválila ho. „Nejvíc se mi líbil ten tichý povzdech na konci.” Najednou celá ta situace vypadala tak směšně, ţe se oba rozesmáli – a Joe se od té doby uţ nedokázal tak dobře vţívat do svých trpitelských stavů. Také Sarah se rozhodla, ţe trochu humoru by neškodilo. 175

Vytáhla z hloubi komory starou obruč na hula hop, a kdyţ Frank zase vyrukoval s nějakou podmínkou pro jejich sňatek, řekla: „Mohl bys mi to podrţet a já tím proskočím?” „Co to má znamenat?” zeptal se nechápavě. „No, miláčku,” vysvětlila mu, „připadám si jako cvičený tygr, který musí plnit různé tvoje povely a pořád ti dokazovat, ţe jsem pro tebe dost dobrá. Co kdybychom si o tom promluvili?” „Nechápu, jak to myslíš,” bránil se Frank, „já nic takového přece nedělám!” „Určitě si to neuvědomuješ. Vím, ţe mě máš rád, ale mně připadá, ţe mě podrobuješ nekonečná sérii testů a zkoušek.” „No dobrá, tak mi o tom pověz něco víc,” souhlasil. Pak se usmál a řekl: „Ale nejdřív bys mohla opravdu proskočit tím kruhem!” Tím se z celé věci vytratilo to nejhorší napětí. Nic lidi nesbliţuje víc, neţ kdyţ spolu sdílejí nějaký soukromý ţertík. Vytváří se tím vzájemné vazby a vztah velmi posiluje, kdyţ si společně vyvoláváme humorné záţitky. Proto nás pouţití humoru ve vztahu s vyděračem můţe uvolnit, uklidnit a vyvolat v nás i partnerovi vzpomínky na to, jak rádi jsme v minulosti spolu bývali a jak nám bylo spolu dobře. Humor je lék. Zamyšlení nad výsledky Nikdy nemůţeme s určitostí vědět, jak vyděrač na naši snahu o nápravu zareaguje. Na terapeutických sezeních mě často překvapovalo, jak moc se vyděrači, kteří přišli na konzultaci společně se svou obětí, liší od představy, jakou jsem si o nich předem udělala: někteří, popisovaní svými oběťmi jako velmi rozhněvaní a neústupní, projevovali velkou ochotu ke spolupráci, a naopak. Velmi výrazným příkladem člověka, který reagoval lépe, neţ jsem čekala, byl Michael. Liz se velmi bála jeho reakce, a tak byla opravdu nadšená tím, jak ve skutečnosti všechno proběhlo.

176

Kdyţ jsem mu napsala ten dopis, hodně jsem přemýšlela o tom, co dál. Mám mu ho prostě předat a odejít na nějakou dobu z domu, nebo mu ho nechat v kanceláři? Nakonec jsem se rozhodla, ţe úplně nejlepší bude, kdyţ si s ním sednu, poţádám ho, aby mě bez přerušování vyslechl, a pak mu dopis přečtu. Několikrát se mě pokusil přerušit, ale pokaţdé se ovládl a jen tiše seděl a soustředěně naslouchal. Na okamţik jsem v něm zahlédla toho mladého muţe, do kterého jsem se kdysi zamilovala, místo toho dominantního tyrana, jaký se z něho stal. Pak se začal rozhořčeně hájit a řekl mi: „Nic z toho by se nestalo, kdybys mi nezačala hrozit rozvodem.” Měla jsem sice chuť na něj začít křičet, ale řekla jsem klidně: „Michaeli, nejsem ochotná vzít na sebe víc neţ padesát procent odpovědnosti.” Uklidnil se a řekl: „Asi jsem nechtěl vidět, jak ti ubliţuji. Proč jsi mi něco neřekla?” A pak slíbil, ţe bude také chodit na terapii, a to mě opravdu nadchlo. Má hodně vznětlivou povahu a to představuje problém, který by měl řešit. Jsem moc ráda, ţe to pochopil. Michael byl jako spousta jiných vyděračů překvapený, kdyţ se dozvěděl, jak Liz trpí a je vyděšená. Často slýcháme lidi, kteří se dopouštěli citového vydírání, v této situaci říkat: „Ale proč jsi mi to nepověděla?” nebo „Kdybych jen tušil, jak moc trpíš mým chováním, mohli jsme všechno nějak vyřešit, dřív neţ se to takhle pokazilo.” Vyděrači si skutečně často neuvědomují, jakou trýzeň svým obětem působí, protoţe oběti jsou příliš vyděšené, zlobí se nebo nemají odvahu dát něco otevřeně najevo, a také jsou přesvědčeny, ţe by to stejně nebylo k ničemu. Jinými slovy, nereagujeme dost hlasitým „Au!”. Často se cenzurujeme sami, protoţe se stále napomínáme, ţe si přece nemůţeme pořád stěţovat, kňourat a litovat se. Obzvlášť muţi se rádi navenek jeví jako silní a plní sebedůvěry, a tak nechtějí působit nejisté, příliš citlivě nebo jako slaboši. Proto své pocity nevyjadřujeme nahlas a neřekneme vyděrači zřetelně: „Ubliţuješ mi. Prosím, přestaň s tím.”

177

Omluva nestačí Upozornila jsem Liz, ţe i kdyţ její situace v manţelství začíná vypadat velmi nadějně, je potřeba stále sledovat a analyzovat, co se bude dít dál, aby získala jistotu, ţe vztah nabral nový a správný směr. Často nás první reakce druhé osoby nadchne a uvěříme, ţe jsme celý konflikt vyřešili a překonali, protoţe vyděrač nám slíbil, ţe nám uţ nebude ubliţovat. Přesto však hrozí, ţe sliby časem upadnou v zapomnění a staré zvyky znovu vyplují na povrch. Nechceme se stát hlídacími psy a vést si podrobné účetnictví všech sloţek vztahu, ale přece jenom potřebujeme realisticky pozorovat, co se mezi námi a vyděračem mění a jak to odpovídá našim původním představám a poţadavkům. Toto období, po které budeme bedlivě sledovat vývoj našich vztahů, můţe trvat jeden nebo dva měsíce. Samotná omluva a dobrá vůle nestačí; ale s čím se tedy můţeme spokojit? Kdyţ vyděrač udělá následující věci: 1. Přijme odpovědnost za to, ţe k prosazování svých poţadavků pouţíval vyvolávání strachu, pocitu povinnosti a viny. 2. Uzná, ţe existují lepší způsoby, jak vznášet poţadavky, a bude upřímně odhodlaný si tyto způsoby osvojit. 3. Uzná, ţe jeho chování neodráţelo lásku nebo přátelství k vám a ţe vám působilo bolest. 4. Souhlasí, ţe s vámi bude pracovat na vytvoření zdravějšího vztahu, včetně případné pomoci psychologa. 5. Uzná vaše právo myslet, cítit a chovat se jinak neţ on sám a souhlasí s tím, ţe „odlišný” neznamená „špatný”. 6. Je odhodlán pracovat na zrušení taktik vytvářejících OPAR, které pouţíval v minulosti (například negativní srovnávání, hrozby, ţe od vás odejde, kdyţ se mu nepodřídíte, vyvolávání pocitů viny).

178

Budete silnější Člověk se vţdycky bojí sdělit svému partnerovi: „Takový jsem. Tohle chci.” A ještě víc se bojíme stát za vlastní pravdou – nebo si hájit svoji integritu – ve chvíli, kdy dáváme svému protějšku na výběr, aby se rozhodl nás buď přijmout, nebo nepřijmout i s naším přesvědčením a rozhodnutími, které se liší od jeho. Můţe nám připadat, ţe vyjadřování vlastních potřeb je nebezpečně blízko vznášení poţadavků, ale připomeňte si, ţe to, co ţádáme od vyděrače, je naprosto rozumné: chceme jen tolik, aby námi přestal manipulovat. Neţádáme nic, co by nás nebo jeho poškozovalo. Ať uţ se náš vztah s vyděračem upraví k lepšímu, anebo tento střet nepřeţije a bude následovat rozchod, v kaţdém případě z celého procesu vyjdeme vnitřně opravdovější a silnější.

179

11. Jak se vymanit z OPARu

Doufám, ţe jste s úspěchem pouţili rady z předchozích kapitol a ve svých vztazích si vyvíjíte nové způsoby komunikace a chování. Teď si ale ještě musíme ukázat, jak můţete vypojit svá nejdůleţitější červená tlačítka. Jak jsme si říkali, změnit chování je totiţ jednodušší neţ se vypořádat s nepříjemnými pocity, které v nás vyděrač úspěšně vyvolával a které v sobě máme hluboko zakořeněné. Kaţdý z nás je nějak poznamenaný svou minulostí. Naše zranitelnost vůči citovému vydírání souvisí s tím, jak si tyto staré jizvy a bolístky „chráníme” a jak jsme opatrní, aby o ně nic nezavadilo. Abyste se s těmito svými reakcemi vypořádali, nemusíte se vracet hluboko do minulosti, stačí, kdyţ budete pracovat se svými současnými reakcemi. Připomínám, ţe pokud trpíte váţnými problémy typu pravidelných depresivních stavů, úzkostí, závislostí na alkoholu či drogách nebo jste byli v dětství týráni či zneuţíváni, měli byste určitě vyhledat profesionální pomoc. Zranitelná místa Zkuste se nejprve soustředit na otázku, ke kterým prvkům OPARu jste nejcitlivější. Projděte si následující body. Proč zpravidla ustupuji někomu, kdo na mě vyvíjí nátlak: 1. Bojím se jeho odsouzení. 2. Bojím se jeho hněvu. 3. Bojím se, ţe mě uţ nebude mít rád a moţná mě opustí. 4. Jsem jeho dluţníkem. 5. Udělal toho pro mě tolik, ţe mu nemůţu nic odmítnout. 6. Je to moje povinnost. 7. Kdybych odmítl, připadal bych si hrozně provinile. 180

8. Kdybych odmítl, připadal bych si sobecky (necitelně, jako lakomec, jako naprostý padouch). 9. Kdybych odmítl, nebyl bych dobrý člověk. Všimněte si, ţe první tři výroky se týkají strachu, další tři pocitu povinnosti a poslední tři pocitu viny. U některých lidí platí většina těchto výroků současně, nebo se jich týkají dokonce úplně všechny. To je případ Eve, která se bála odsudku jiných lidí, kdyby Elliota opustila, cítila se mu zavázaná a ještě ke všemu trpěla i pocity viny. V jiných případech se červená tlačítka týkají hlavně jednoho pocitu, který převládá. Tak Liz cítila především povinnost a vinu, ale také strach z Michaelova hněvu. Zjistěte, co platí pro vás a na čem tedy budete dál pracovat. Odpojení tlačítek strachu Pocit strachu je základní fyziologický děj, jehoţ účelem je, abychom před ohroţením utekli. V případě citového vydírání se však stává, ţe se obáváme nebezpečí, které ani nemusí existovat. A vyděrači intuitivně vytuší, čeho se obáváme, a vyuţijí toho. Abychom se dokázali se svým strachem vypořádat, musíme si nacvičit postupy, které nám umoţní nezabývat se představami, co se můţe stát nejhoršího, a vyvinout si pozitivní moţnosti volby. Zatím vaše představivost pracovala proti vám, teď zařídíme, aby pracovala naopak pro vás. Strach z odsouzení Na první pohled by se zdálo, ţe nám nemusí tolik záleţet na tom, jestli nás někdo odsoudí nebo uzná, ţe to, co děláme, má cenu. Ve skutečnosti je však tento strach svázán s naším základním sebehodnocením a sebevědomím. Kdyţ dovolíme, aby nás definovali jiní lidé, a to svým odsouzením nebo naopak 181

schválením toho, co děláme, budeme velmi snadno manipulovatelní. Abychom se osvobodili od strachu z nesouhlasu, musíme si nejprve uvědomit, které hodnoty a soudy jsou opravdu naše a které nám byly uloţeny a vštípeny zvnějšku. Kdyţ budeme vědět, čeho si sami na sobě ceníme, pak budeme mít odvahu vzdorovat odsouzení a drţet se svého přesvědčení a svých přání. Sarah nadšeně popisovala, jak se jí to zdařilo. Ţádala jste mě, abych přemýšlela o tom, co je na mně nejlepší, a já jsem na první místa seznamu dala svého ducha a oblibu náročných úkolů. Moje práce uspokojuje obě tyto potřeby a vím jistě, ţe chci rozšířit svůj úvazek. Franka mám moc ráda, ale nepředstavuje pro mě celý ţivot. Řekla jsem mu, ţe by si měl zkusit představit moji situaci a uviděl by, ţe ţivot bude i pro něj mnohem zábavnější, kdyţ mě bude moje práce bavit. Trochu reptal a bručel, ale já jsem pouţívala nedefenzivní věty a on pochopil, ţe v tomhle neustoupím. Teď se s tím smířil a já mám takovou radost, jako by přišel Jeţíšek! Strach z hněvu Michael se rozhodl vypořádat se svými záchvaty vzteku, ale změna nebyla rychlá ani snadná. „Jednou večer zakopl o hračku, kterou děti nechaly pohozenou na zemi,” vypráví Liz, „a já jsem z druhé místnosti slyšela jeho nadávky a křik. Vztekal se jen pro sebe, ne na mě, ale přesto se mi rozbušilo srdce a zaplavila mě úzkost.” Liz nesnesla, aby Michael třeba jen zvýšil hlas, protoţe to v ní vyvolávalo velmi silnou, hluboce zakořeněnou reakci, souvisící s jejími záţitky z dětství. Poradila jsem jí, ţe by si někdy mohla promluvit se svým otcem a bratrem o svém dětství a o tom, co tehdy proţívala, ale ţe teď by se měla především zabývat Michaelovými „úlety”. Většinou uděláme dobře, kdyţ v nějaké klidné chvilce člověku, který se dopouští křiku a vzteklých scén, oznámíme: 182

„Nepřeji si, aby na mě někdo křičel, a tak příště, aţ začneš křičet, prostě odejdu z místnosti.” Tím jsme zaujali silnou pozici; kdyţ pak k takové situaci skutečně dojde, musíme drţet slovo, aby nás druhý člověk bral váţně. Ve chvíli, kdy opouštíte místo konfliktu, řekněte silným a jasným hlasem třeba: „Přestaň s tím!” nebo „Dej s tím pokoj!” Liz se upřímně divila, ţe můţe něco takového udělat. Většinou si totiţ ani nezkoušíme představovat, co by se stalo, kdybychom na křik reagovali sebevědoměji. Musíme se však přestat chovat jako ustrašené malé dítě a začít vystupovat jako dospělý. Hra na vyděrače Poradila jsem Liz způsob, jak se se strachem z Michaelova hněvu vypořádat. Spočívá v tom, ţe se do svého vznětlivého partnera vţijeme a zkusíme napodobit jeho chování ve chvíli, kdy se chová nejhůř. Liz se do toho nejdřív moc nechtělo, ale přesvědčila jsem ji, ţe to bude zajímavé a pomůţe jí to mnoho věcí pochopit. Liz váhavě poslechla, ale brzy ji to zaujalo a začala křičet podobně jako Michael: „Ať tě ani nenapadne rozbíjet tuhle rodinu! Já se postarám, abys toho litovala, jestli tě něco takového zase popadne! Neuvidíš ode mě ani halíř, a s dětmi se rozluč!” Kdyţ Liz svůj výstup skončila, chvíli mlčela a pak mi řekla: „To ale bylo zvláštní! Při tom všem křiku jsem si nepřipadala vůbec silná, ale naopak vystrašená a bezmocná, jako by mi někdo chtěl sebrat něco, na čem mi strašně záleţí, a tak jsem si nevěděla jiné rady neţ vyvádět a křičet!” Podobně můţete postupovat i u vyděračů, kteří se zlobí potichu – vţijte se do jejich ukřivděnosti a trucování a sledujte, co se uvnitř vás děje. Pravděpodobně také pocítíte převáţně bezmoc a strach.

183

Strach ze změny Nikdo z nás nemá rád velké ţivotní změny. Také Maria byla sice pevně rozhodnutá opustit Jaye, ale děsila se toho, co pak nastane. „Bojím se,” svěřovala se mi. „Bojím se stát rozvedenou, osamělou ţenou, a také se bojím smutku, bolesti a nejistoty. Bojím se i o děti. Bojím se začít znova.” A tak byla v pokušení raději ţádost o rozvod stáhnout a trpět dál v nešťastném manţelství. Maria se musela rozloučit s rolí manţelky a matky, která plní své povinnosti a úkoly přesně tak, jak to od ní okolí očekává, a to pro ni bylo velmi tvrdé. A právě tohoto strachu vyděrači mistrně vyuţívají. Řekla jsem Marii, ţe i já jsem v podobně špatném manţelství zůstala daleko déle, neţ bylo zdrávo, a také jen proto, ţe jsem se bála změn. „Moc mi pomohlo, ţe to vím,” řekla, „a jsem moc ráda, ţe nejsem ţádná zrůda nebo cvok, kdyţ jsem se takhle rozhodla.” Vyděrači často útočí na náš strach ze změny výroky typu: • Beze mě budeš strašně osamělý! • Budeš toho litovat, ale uţ bude pozdě! • Samotné ţenské to nemají vůbec jednoduché. • Jak můţeš něco takového udělat dětem? • Nevím, co vlastně chceš – nejsi schopná jasného uvaţování. • Podívej se, kolik je kolem nás rozvedených lidí a jak jsou nešťastní. Klidně se jim můţete ke svým obavám přiznat, ale přesto dát najevo, ţe to neotřáslo vaším rozhodnutím ke změně. Odpovězte něco na způsob: „Moţná máš pravdu a já vím, ţe to nebude snadné, ale přesto se chci rozvést.” V jiném typu vztahu můţete třeba říci: „Je od tebe hezké, ţe si o mě děláš starosti” – a dost. Pokud druhý člověk pokračuje ve vytváření hrůzyplných obrazů vaší temné budoucnosti, uchylte se k nedefenzivnímu způsobu komunikace a řekněte: „Uţ se o tom nechci bavit.”

184

Pamatujte, ţe máte právo na jakékoli téma buď mluvit, nebo nemluvit, stejně jako oni! Kdyţ se rozhodnete odloučit od člověka, který vám byl velmi blízký, počítejte s tím, ţe projdete krizí – stavem zjitřených citů a nejistoty. Kdyţ ale budete krizi zvládat s odvahou a s rozumovým nadhledem, bude to zároveň skvělá příleţitost pro osobní růst a zlepšení celého vašeho ţivota. Strach, že budeme opuštěni Strach z opuštěnosti můţe být zdrojem všech ostatních obav. Trpíme jím všichni a někteří lidé se s ním dovedou dobře vyrovnávat, ale jiní jím trpí obzvlášť hluboce. Pod tlakem tohoto strachu pak dáváme celým svým chováním najevo: „Udělám pro tebe cokoli – jen mě proboha neopouštěj.” Lynn hodně uklidnilo, kdyţ jí Jeff slíbil, ţe uţ od ní nikdy neodejde, aniţ by jí aspoň rámcově oznámil, kde bude a kdy se asi vrátí. Přesto její strach ze samoty nezmizel přes noc. Uvědomovala si, ţe si zbytečně spojuje to, ţe se na ni Jeff kvůli něčemu rozzlobí, s tím, ţe by ji snad opustil navţdy. Negativní myšlení však logické nebývá. Pokud vás podobně jako Lynn pronásledují katastrofické myšlenky a představy, pak zkuste výbornou metodu, jak jim uniknout – totiţ záměrně omezit čas a mnoţství pozornosti, které jim věnujeme. Omezení nežádoucích myšlenek Je třeba, abyste si po dobu příštího týdne vyhradili trochu času jen na své negativní myšlenky o tom, ţe budete opuštěni. Můţete se tomu plně oddat a vyvolat si v mysli ty nejchmurnější a nejhrozivější obrazy a představy. Trik spočívá v tom, ţe si na ně vyhradíte přesně pět minut a omezíte své negativní myšlení pouze na tuto dobu.

185

Stačí, kdyţ to uděláte jednou denně. Můţete tomu říkat „čas, kdy šílím strachy”. Po uplynutí pěti minut však své myšlenky poţádejte, aby odešly, asi jako by to byli nezvaní hosté. Kdyţ se pak během dne ještě vrátí, odeţeňte je s tím, ţe pro ně není správná doba a ţe mají přijít zítra. Kaţdý den časový interval zkracujte o minutu. Moţná se vám to zdá dětinské, ale naše pocity jsou skutečně spouštěny myšlenkami, a tak to opravdu funguje. Černá díra Lynn tato metoda pomohla, aby si přestala připouštět zbytečné obavy, ale stále trpěla strachem z „černé díry”. Tak říkala tomu hroznému místu, do kterého by se navěky zřítila, kdyby ji Jeff opustil. Tento termín jsem slyšela mnohokrát a právě od lidí trpících strachem z opuštěnosti. Navrhla jsem jí, aby překročila práh černé díry, vstoupila do ní a nahlédla, co je uvnitř. Lynn to odmítala. Řekla jsem jí, aby mě vzala za ruku a přece jen to zkusila. Ať si představí, jak nakukuje dovnitř, a popisuje mi, co tam vidí. „Je tam tma,” řekla, „a hodně zima. Nejsou tu lidé, jsem izolovaná a nemám si s kým promluvit. Jsem úplně odříznutá od světa a dny jsou strašně dlouhé, protoţe mi chybí lidská společnost… stěny se nade mnou uzavírají, jako by mě drtily… nikdo mě nemá rád, nikomu na mně nezáleţí, je jim jedno, jestli ještě ţiju.” „A teď zkuste najít cestu ven,” vybídla jsem ji. „Jenom Jeff mě odsud můţe dostat,” namítla. „Ale ne – musíte se z černé díry dostat sama. Nechci podceňovat, co pro vás Jeff znamená, ale je jen jedním z prvků, které obohacují váš ţivot. Zkuste přemýšlet tvořivě. Co je pro vás opakem černé díry?” Lynn zavřela oči. „Myslím, ţe další blízcí lidé – příbuzní, přátelé, někteří spolupracovníci… a taky věci, které ráda dělám… počkejte, teď si vzpomínám na jeden důleţitý den.

186

Bylo mi dvanáct a táta mi daroval mého prvního koně. Nemohla jsem vůbec věřit tomu, ţe patří jen mně. Vzpomínám si na vůni sena, na to, jak svítilo slunce a hřálo mě v obličeji… myslím,‟ţe tahle vzpomínka se ze všech mých záţitků nejvíc blíţí stavu naprostého štěstí!” „A na tohle místo se můţete vrátit, kdykoli zase budete propadat panice,” řekla jsem. „Můţete si tu vzpomínku vyvolat i se všemi příjemnými, krásnými podrobnostmi. A jistě jste takových dní proţila víc. Máte manţela, přátele, příbuzné, ti všichni vás mají rádi, jste úspěšná v práci a máte schopnost hluboce prociťovat všechno, co vás potkává. To jsou všechno nádherné dary! Vidíte – sama jste našla z černé díry cestu ven!” Podobnou vizualizaci jako Lynn můţeme provádět všichni, kdykoli se nás zmocní strach. Sedněte si, zavřete oči a několikrát se zhluboka nadechněte. Vzpomeňte si na některé z nejlepších dní vašeho ţivota. Můţe to být vzpomínka z dětství, nebo na návštěvu nějakého hezkého místa, kde jste všemi smysly vnímali romantiku a krásu, která vás obklopovala. Naplňte si mysl i tělo tím záţitkem, zvuky, vůněmi, pohledy. Představujte si to tak dlouho, dokud vás tyto vzpomínky neuklidní. Pamatujte, ţe tuto vizualizaci můţete provádět vţdycky, kdyţ potřebujete vnést do černé díry světlo. Odpojení tlačítek pocitu povinnosti Jistě se mnou budete souhlasit, ţe by bylo velmi praktické, kdybychom si mohli přesně vyčíslit, kolik toho dluţíme jiným lidem a kolik jsme jim povinováni, stejně jako si můţeme spočítat daně. Bohuţel to ale není moţné. Pojem závazku, vděku či povinnosti totiţ nemáme vrozený. Učíme se jim od rodičů, ve škole, z náboţenství a celkově z kultury, v níţ vyrůstáme. A celou věc ještě komplikuje, ţe v ţivotě jsme stále bombardováni nějakými novými pravidly. Sebeobětování bylo po mnoho staletí pokládáno za něco ţádoucího. Pak přišlo v moderní době období někdy aţ 187

přehnaného sobectví. Zejména v posledních letech však lidé cítí, ţe v ţivotě nestačí myslet jen na sebe, a zdůrazňují pocit sounáleţitosti, soucitu, vzájemné péče. Pro ţádného člověka tedy není snadné si z té spleti morálních norem vybrat ty, kterými se bude řídit. A některé z těchto norem mohou působit, ţe budeme zranitelní vůči vydírání – jsou to ty, které neodpovídají našemu vnitřnímu přesvědčení, ale přece jen jsou v nás hluboce zakořeněny. Kde je to psáno? Jedním z nejlepších způsobů, jak začít měnit některá svá zakořeněná přesvědčení, kvůli kterým se cítíme stresovaní a trpíme špatnými pocity, je uvidět je pěkně černé na bílém. Pak je můţete začít zpochybňovat. Začněte tím, ţe si uděláte seznam věcí, které od vás druhý člověk čeká. Tak například XY vás ţádá, abyste: • Vţdycky všeho nechal a pomohl mu. • Hned přiběhl, kdyţ vás zavolá. • Postaral se o něj fyzicky (emocionálně, finančně). • Během prázdnin, dovolené, volného času vţdycky dělal to, co chce on. • Naslouchal jeho problémům bez ohledu na to, jak se cítíte vy. • Vţdycky ho vytahoval z potíţí a zachraňoval ho. • Stavěl své vlastní zájmy, práci, přátele i aktivity aţ na poslední místo. • V ţádném případě ho neopouštěl, přestoţe se s ním cítíte bídně. A teď si přepište všechny tyto výroky, ale připište před ně větu KDE JE TO PSÁNO? – psanou velkými písmeny. Například: KDE JE PSÁNO, ţe si nesmím uţívat dovolené, protoţe ji musím trávit s manţelovými rodiči? – Vidíte, ţe to zní úplně jinak neţ „Můj manţel očekává, ţe budeme kaţdou dovolenou trávit s jeho 188

rodiči”. Kde je psáno, ţe potřeby někoho jiného jsou důleţitější neţ vaše? Kde je psáno, ţe se musíte obětovat a věnovat všechen svůj volný čas rodiči, který se o sebe můţe velmi dobře postarat sám a mít své vlastní přátele? A tak dále. Nikde to psáno není, existuje to pouze ve vaší hlavě, v přesvědčení, které vám někdo kdysi naočkoval. Odpojení tlačítek pocitu viny I v tomto případě je velmi těţké rozpoznat skutečnou vinu od viny nezaslouţené. Allenovo nadšení, ţe Jo reagovala na jeho návrh tak vstřícně, trvalo asi pět minut. Pak se v něm okamţitě ozval pocit viny. Představoval si, jak Jo sedí doma sama a opuštěná, jak pláče a vyděšeně sebou trhá při jakémkoli šramotu. Vadilo mu, ţe jeho manţelka bude přece jen asi trpět. Poradila jsem Allenovi, aby si zodpověděl několik otázek. Pomůţe mu to zjistit, jestli je jeho pocit viny přiměřený nebo přehnaný. Tady jsou. • Pramení to, co chci nebo co jsem udělal, ze špatného úmyslu? • Je to kruté? • Je to násilí na druhém člověku? • Je to uráţlivé, poniţující nebo odsuzující? • Opravdu to ohroţuje dobré, přiměřené ţivotní podmínky a štěstí druhé osoby? Kladná odpověď na kteroukoli z těchto otázek znamená, ţe se cítíte provinile právem. Bránit si svoji identitu totiţ neznamená, ţe budete bezohlední a budete jiné lidi utlačovat. Allen však nic takového neudělal. Kdyţ odjíţděl na sluţební cestu, byl však stejně plný pochybností, jak to Jo ponese.

189

Nejhorší byl první večer. Kdyţ jsem jí zavolal, plakala do telefonu, přesně jak jsem se obával. Nejdřív jsem jí chtěl začít navrhovat, co by všechno mohla podnikat – scházet se s přáteli, vyjít si někam mimo dům, navštívit rodinu – ale uvědomil jsem si, ţe uţ jí nesmím říkat, co má dělat; na takové jednoduché věci přece určitě přijde sama. A tak jsem jí jen pověděl, ţe se mi po ní stýská, ţe s mými pracovními úkoly je všechno v pořádku a ţe jí příští večer zase zavolám. Druhý večer pro mě znamenal doslova bod obratu. Kdyţ jsem jí zavolal, nebyla doma. Dělal jsem si o ni starosti, a tak jsem nechal na záznamníku vzkaz a ona mi o něco později zavolala a řekla, ţe byla v kině se svou kamarádkou Lindou. Tentokrát zněl její hlas vyrovnaně a vesele. Najednou jsem měl pocit, ţe jsem se kvůli ní nervoval úplně zbytečně. Příště to bude pro nás oba daleko snazší! Cvičení v paradoxech Eve uţ věděla, ţe musí Elliota opustit, ale přesto měla pocit, ţe to nedokáţe. Cítila silné výčitky, stále si připomínala, jak moc ji Elliot potřebuje a jak ho má ráda. Tato půvabná a talentovaná mladá ţena obětovala svému partnerovi doslova všechno. Přerušila styky s přáteli, neexistovala pro ni ţádná zábava ani koníčky, vzdala se svých plánů na rozvíjení pracovní dráhy a její ţivot se zúţil pouze na opečovávání chorobně náročného partnera. Konečně se po dlouhém váhání odhodlala k akci. Všechno chtěla provést co nejšetrněji. Určila datum, kdy odejde, a zůstala s ním tak dlouho, aby stačila zapracovat novou osobní asistentku, která převzala její práci. Také uvědomila členy jeho rodiny o tom, jakými stavy depresí trpí, a někteří z nich skutečně souhlasili, ţe s ním budou stále v kontaktu a pokusí se ho přimět, aby vyhledal profesionální pomoc. Věděla jsem však, ţe Eve se nezbaví své obrovské haldy nezaslouţených pocitů viny snadno. Dočasně se nastěhovala ke své matce a snaţila se najít si zaměstnání. Kdykoli jí však Elliot 190

zavolal, znovu se ocitla uprostřed OPARu a přepadly ji staré pocity výčitek a sebeobviňování. Postavila jsem před Eve prázdnou ţidli a poţádala ji, aby si na ní představila sedícího Elliota. Pak jsem jí dala pokyn, aby si před ţidli klekla a řekla: „Vím, ţe beze mě nemůţeš ţít, a tak se k tobě vracím. Uţ nikdy se od tebe ani nehnu. Vzdám se kvůli tobě všech svých snů, cílů, celého ţivota, prostě všeho. Pro sebe nebudu ţádat vůbec nic. Budu se o tebe starat věčně.” Eve se na mě podívala, jako bych se zbláznila. „Děláte si legraci?” ptala se. „Něco takového bych přece nikdy neřekla!” „Jen to zkuste a uvidíte,” nabádala jsem ji. Eve to neochotně udělala. Asi v půlce se zarazila a řekla: „Počkat! Cítím se směšně. Přece nejsem takový idiot a nenechám se takhle vláčet! Nevrátím se k němu! Chci přece mít taky vlastní ţivot! Já za to nemůţu, ţe je takový – tak proč bych ho měla napravovat?” Tento postup se jmenuje terapie paradoxem. Paradox je protimluv a označuje něco, co nám na povrchu můţe připadat nesmyslné nebo směšné, ale ve skutečnosti to v sobě obsahuje nějakou základní pravdu. Terapie paradoxem je obdivuhodně účinná. Jak jsme viděli, Eve se vzbouřila, protoţe na ni zapůsobila absurdita toho, co jsem po ní chtěla. Přitom se donedávna chovala přesně podle těchto výroků. Paradox jí nastavil zrcadlo. Za několik týdnů mi Eve oznámila, ţe si našla místo v reklamní agentuře. Teď mluvila docela jiným tónem neţ ta usouzená, zoufalá dívka na začátku. Připomněla jsem jí, jak mi před časem říkala, ţe by snad „zemřela vinou”, kdyby Elliota opustila. „Dobře vím, ţe vinou nikdo nikdy neumřel,” odpověděla. „Dnes uţ dokáţu být nezávislá a soběstačná!” V této kapitole jsme si probrali několik metod, jak se vyrovnat s přetrvávajícími pocity strachu, závazku a viny. Počítejte s tím, ţe se jich nezbavíte přes noc. Buďte k sobě laskaví a vnímejte dobře své city a pocity i to, co vám říkají. Postupujte takovým tempem, jaké vám vyhovuje. Slibuji vám, ţe vynaloţené úsilí se vám vyplatí. 191

Obsah

Úvod……… 5 Část I. Jak funguje citové vydírání 1. Diagnóza: citové vydírání……… 14 2. Čtyři tváře citového vydírání……… 27 3. Zaslepující OPAR……… ..47 4. Nástroje a metody vyděrače……… 62 5. Vnitřní svět vyděrače……… 76 6. Na vydírání musí být dva……… 91 7. Dopady vydírání……… ..,……… 107 Část II. Jak se citovému vydírání bránit Úvod: nadešel čas změn……… 116 8. Neţ začneme……… 119 9. Čas na rozhodnutí……… 139 10. Strategie……… 159 11. Jak se vymanit z OPARu……… 181

192

Z anglického originálu Emotional Blackmail, vydaného nakladatelstvím HarperCollins Publishers, Inc., New York 1997, přeloţila Eva Hauserová. Obálku s pouţitím fotografie Venduly Vydrové navrhla Michaela Vydrová. Grafická úprava Ivan Pachman. Vydalo nakladatelství MOTTO jako svou 137. publikaci. Vydání první. Praha 1999. Odpovědná redaktorka PhDr. Eva Kubešová. Sazba TYPA, spol. s r. o., Praha. Vytiskla Severografie Most, s. p. Doporučená cena včetně DPH 119 Kč ISBN 80-7246-023-4

193

Z EDIČNÍHO PLÁNU NAKLADATELSTVÍ MOTTO

Laura Schlessingerová: DESET NEJVÉTSÍCH HLOUPOSTÍ, JIMIŢ SI ŢENY KOMPLIKUJÍ ŢIVOT Kniha dodává odvahu všem ţenám, které se dosud cítily jako oběti a ze všech problémů vinily především ostatní. Autorka rozebírá deset hlavních postojů, jimiţ si ţeny nejvíce ubliţují, neboť nemyslí na sebe, ţijí pro iluze a rozum zahálí-broţ., 184 stran, 109 Kč

Laura Schlessingerová DESET NEJVĚTSÍCH HLOUPOSTÍ, JIMIŢ SI MUŢI KOMPLIKUJÍ ŢIVOT Po úspěchu bestselleru Deset největšfch hloupostí, jimiţ si ţeny komplikují ţivot ve své další knize známá psycholoţka rozebírá deset postojů, jimiţ si nejvíce ubliţují muţi – broţ., 208 stran, 109 Kč 194

Susan R. Shapirová, Michele Kassonová: MUŢI KOLEM NÁS Muţe kolem nás lze rozdělit na několik typů. Kniha amerických autorek vám prozradí, jaké typy to jsou, který je pro vás ten pravý a kterým typům muţů se máte raději vyhýbat – broţ., 224 stran, 99 Kč

Ute Ehrhardtová: HODNÉ HOLKY SE DOSTANOU DO NEBE, ZLOBIVÉ KAM CHTĚJÍ Kniha určená těm ţenám, které se zatím nedokáţou prosadit, které dávají přednost tomu být hodné a kaţdému vyhovět, místo aby se naplno radovaly ze ţivota broţ., 192 stran, 109 Kč

195

Ute Ehrhardtová: TIPY A TRIKY PRO ZLOBIVÉ HOLKY Pokračování autorčina bestselleru Hodné holky se dostanou do nebe, zlobivé kam chtějípnnáší návod, jak po malých krůčcích bezpečně dojít cíle, tedy změnit se z „hodné holky” ve „zlobivou” – broţ., 184 stran, 99 Kč

Miroslav Plzák: KLÍČ K VÝBĚRU PARTNERA PRO MANŢELSTVÍ Zkušený manţelský poradce poskytuje uţitečné návody, jak uţ od prvopočátku pracovat na svém vztahu, aby měl naději být úspěšný a harmonický – váz., 200 stran, 119 Kč

196

Miroslav Plzák: OTHELON ANEB MANUÁL O ŢÁRLIVOSTI Kniha známého psychologa je věnována problému narušujícímu kaţdý partnerský vztah. Autor definuje jednotlivé typy ţárlivosti a radí těm, kdo jí trpí, jak ji zvládnout, aby vztah úplně nezničila – váz., 128 stran, 133 Kč

Miroslav Plzák: MANŢELSKÉ JUDO Třetí vydání nejúspěšnější knihy oblíbeného autora, v níţ moudře a zároveň humorně radí, jak bez úhony proplout všemi úskalími manţelského ţivota a zvládnout i ty nejošemetnější situace. Nabízí návody, jak řešit malé i velké krize v manţelských vztazích a jak se zachovat v rodinných konfliktech-váz., 164stran, 119 Kč

197

EvaRhenwaldová: JAK VYCHOVAT ŠŤASTNÉ DÍTĚ Rozšířené vydání úspěšné knihy Rodičovství není pro kaţdého vychází z předpokladu, ţe i nenarozené dítě vnímá a cítí, a vysvětluje, jaký význam má vliv otce a nejbliţšího okolí po početí, při porodu a v raném dětství – broţ., 256 stran, 119 Kč

Tina S. Flahertyová, Kay I. Gilmanová MĚJTE VŠECH PĚT POHROMADĚ Základní kniha pro ţeny, které chtějí být úspěšné. Poradí vám, jak najít toho pravého muţe, co udělat, abyste našli tu správnou práci, a co všechno je potřeba zvládnout, abyste dokázali správně ţítváz., 208 stran, 119 Kč

198

Knihy ţádejte především u svých knihkupců, ale můţete si je také objednat na dobírku. Přijímáme i telefonické a faxové objednávky. Balné hradíme za Vás. NAPIŠTE SI O NÁŠ EDIČNÍ PLÁN, RÁDi VÁM JEJ NEZÁVAZNĚ ZAŠLEME. OBJEDNÁTE-LI SI Z NAŠEHO EDIČNÍHO PLÁNU ALESPOŇ TŘI KNIHY, OBDRŢÍTE OD NÁS ZAJÍMAVOU KNIŢNÍ PRÉMII ZDARMA! ROZDÍL V POŠTOVNÉM HRADÍME ZA VÁS. Nakladatelství MOTTO Spolupráce 4, 140 00 Praha 4 tel./fax: 02/61 22 56 19, tel.: 02/433 97 33, 02/90042403. e-mail: [email protected]

199

SEZNAM KNIHKUPECTVÍ, KDE LZE ZAKOUPIT VŠECHNY KNIHY Z PRODUKCE NAKLADATELSTVÍ MOTTO

Praha U Černé Matky Boţí, Celetná 34, Praha 1, tel.: 2421 1155 Jan Kanzelsberger, Václavské nám. 4, Praha 1, tel.: 2421 9216 Jan Kanzelsberger, Bělehradská 77, Praha 2, tel.: 2199 4420 Arbesovo knihkupectví, Vítězné nám. 2 (pasáţ), Praha 6-Dejvice, tel.: 24 31 36 49 Knihkupectví Na Můstku, Na příkopě 3, Praha 1, tel.: 24 23 82 92 Knihkupectví (UNImarket), Archeologická 2256, Praha 5-Luţiny (u stanice metra), tel.: 651 50 01-6,1. 244 Arbesovo knihkupectví, Štefánikova 26 (u KB), Praha 5Smíchov, tel.: 54 03 01 ELIB, Tusarova 17, Praha 7, tel.: 80 08 04 Knihkupectví Křiţíkova, Thámova 22 (metro B), Praha 8Karlín, tel.: 24 81 47 25 Čechy Zlatý klas, Lannova 6, České Budějovice, tel.: 038/547 62 ROLAND, Varšavská 7, Karlovy Vary, tel.: 017/265 40 IKAR, Sedláčkova 22, Plzeň, tel.: 019/28 42 43 U Veselých, Revoluční 71, Dvůr Králové, tel.: 0437/2967 HELIOS, Pernštýnské nám. 49, Pardubice, tel.: 040/51 63 71 SKIPPY, E. Beneše 1414, Hradec Králové, tel.: 049/402 87 U Řeháčků, Husova 60, Jičín, tel.: 0433/230 06 U knihomila, Moskevská 1999 – obchodní centrum ATOL, Most, tel.: 035/62 02 013 Kniha Českého ráje, Hluboká 280, Turnov, tel.: 0436/219 55 (i zásilková sluţba) OP knihkupectví, Panská 110, Jindřichův Hradec, tel.: 0331/36 13 75 DDD knihkupectví, Ruská 85, Chomutov, tel.: 0369/250 86 200

Knihkupectví FRYČ, Praţská 14, Liberec, tel.: 048/5105243 Morava LASO, Masarykovo nám. 15, Ostrava 1, tel.: 069/622 35 66,1. 244 Labyrint, Hlavní třída 697, Ostrava-Poruba, tel.: 069/691 05 66 U stonku, Pekařská 9, Opava, tel.: 0653/46 23 43 TIMPO, třída Svornosti 57, Olomouc, tel.: 068/541 16 80,1. 219 Knihkupectví TYCHO, Ostruţnická 3, Olomouc, tel.: 068/52 25 095 U kostela, Kratochvílova 8, Přerov, tel.: 0641/21 78 47 Schmied, Slezské nám. 19, Bílovec, tel.: 0655/22 26 Budoucnost, nám. Republiky, Havířov, tel.: 069/942 37 31 K CENTRUM, Dukelská 60, Brno, tel.: 05/ 57 24 41 Knihkupectví, Palackého 66, Brno, tel.: 05/75 93 74 OD Prior, S. Nováčkova, 4. patro, nám. TCM, Zlín, tel.: 067/35217 J. Procházková, tř. E. Beneše 107, Bohumín, tel.: 069/60 15 446 Slovensko Slovenský spisovatel„, Laurinská 2, Bratislava, tel.: 07/5333760 Modul spol. s r.o., KPC 1, ředinová 10, Bratislava, tel.: 07/826234 Modul spol. s r.o., KPC 2, A. Zarnova 11, Trnava, tel.: 085/42751 Ing. Pištek – FREDDIE, Borská 1, Bratislava, tel.: 07/65 42 79 62 (i zásilková sluţba)

201