2 4 5 6 7 9 10 11
MUDr. Petr Hudský: Ž ít, anebo živořit? Odvaha kouřit jen „trávu“ Abstinence vracíptákům křídla Nechutný glg za grejcar Jak zabít chlapa (závěrečná část) V. Bozděch, jeden střízlivý Australan P. Hogan, druhý Australan Aktuality a informace, anketa
Vycházíjako interníléčebná pomůcka. Určeno pro potřebu abstinujících absolventů řádné léčby Oddělenípro léčbu závislostí(alkohol, drogy, patologické hráčství) PL Bohnice, pavilon 31 (dříve 26) sdružených ve společenstvíELPA. Vydavatel: ELPA, Rudolf Kökert, PL Bohnice, pavilon 31, Ú stavní91, 181 02 Praha 8. Nepodepsané články jsou dílem redakce. Neprodejné. Listopad 2000. Toto číslo bylo uvolněno za účelem reklamy grafické dílny. Grafická úprava, sazba, zlom a tisk pro potřeby ELPY: Ing. František OTTA, tel.: 272 921 846. Veškerá práva vyhrazena. Text i grafika jsou chráněny autorskými právy. Bez souhlasu redakce nelze z tohoto časopisu použít cokoliv k jakémukoliv účelu.
Pøedstavujeme:
MUDr. Petr Hudský lékař mužského oddělení pro léčbu závislostí PL BOHNICE Foto FO, 3. 10. 2000
dr. Hudský: MUDr. Petr Hudský struèný pracovní ûivotopis Narozen 1946 v Tišnově-Předklášteří. V roce 1964 maturita na Střední všeobecně vzdělávací škole Jana Amose Komenského v Uherském Brodě. V roce 1970 promoce na lékařské fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Po promoci jsem pracoval jako lékař interního oddělení Nemocnice s poliklinikou v Poličce, pak jako vojenský lékař u vojenského letectva. V době od roku 1975 do roku 1994 jsem vykonával službu jako lékař ozbrojeného bezpečnostního sboru. V letech 1995 - 1998 jsem vedl oddělení záchytu osob ovlivněných psychotropními látkami (detoxifikační stanice a protialkoholní záchytná stanice) Nemocnice s poliklinikou Ministerstva vnitra v Praze. Od roku 1998 pracuji jako lékař mužského
oddělení pro léčení alkoholismu a jiných toxikománií v Psychiatrické léčebně Bohnice. V průběhu výkonu zdravotnického povolání jsem získal následující specializace: 1974 obor vnitřního lékařství 1977 vyšší specializace v oboru vnitřního lékařství (atestace II. stupně) 1978 obor všeobecného lékařství 1982 nástavbová specializace v oboru sociálního lékařství a organizace zdravotnictví (na úrovni II. stupně) 1999 nástavbová specializace v oboru léčení alkoholismu a jiných toxikománií (na úrovni atestace II. stupně) Držitel osvědčení (licencí) České lékařské komory pro výkon lékařské praxe v oborech vnitřního lékařství, všeobecného lékařství a léčení alkoholismu a jiných toxikománií a pro činnost vedoucího lékaře a odborného garanta (školitele) v oboru vnitřního lékařství.
ûít, anebo ûivoøit? Struèný nástin vývoje názorù na alkoholismus Motto: „Lidstvo se zmítá v nejistotě, jen my alkoholici víme, po čem blbneme.“ Ament Igor, akademický malíř In.: Pecháček L.: „Dobří holubi se vracejí“, Melantrich, 1988, Praha. Všeobecné znepokojení vzbuzuje narůstající spotřeba alkoholických nápojů. Alkohol má podíl na celkové nemocnosti, úrazovosti, předčasné úmrtnosti, sebevražednosti, invaliditě, ovlivňuje pracovní výkonnost, postihuje rodinný život narušováním partnerských vztahů a narušováním výchovy dětí, podílí se na výskytu duševních nemocí, podílí se na zvyšování nákladů na sociální péči apod. Podle kvalifikovaného odhadu Světové zdravotnické organizace (WHO) asi třetina mužských pacientů přijatých do nemocnic jsou alkoholici. Zdravotnictví se každodenně potýká s tělesnými i duševními následky způsobenými nadměrným a dlouhodobým požíváním alkoholických nápojů. Pro praktické lékaře nebo internisty představují každodenní nápor pacienti s poruchami funkcí jaterních, vředovou chorobou žaludku či dvanáctníku, záněty slinivky břišní a dalšími nemocemi zažívacího systému. Obdobná situace je i v oboru chirurgie, zvláště chirurgie úrazové, neurologii, psychiatrii
a dalších lékařských oborech. Málo radostné však je zjištění, že nadměrné užívání alkoholu jako příčina zdravotních potíží zůstává namnoze v pozadí a k odhalení alkoholu jako základní příčiny potíží dochází namnoze náhodně. I v praxi protialkoholního a protitoxikomanického oddělení Psychiatrické léčebny Bohnice nejsou ojedinělé případy, kdy je do léčebny přijat pacient s těžkým odvykacím stavem nebo deliriem, rozvíjejícím se během léčení např. na chirurgickém oddělení, kam byl pacient přijat pro úraz a při pobytu v nemocnici nemohl konzumovat alkohol v dřívějším množství a frekvenci. Názory na požívání alkoholu se postupně vyvíjejí vlastně po celou historii lidstva. V mytologických příbězích různých národů se sice lze dozvědět i takový názor, že alkoholické nápoje darovali lidem bohové, lze se však také dozvědět i to, že např. ve staré Číně nadměrné požívání alkoholu bylo trestáno podle zákona, a to až trestem smrti. Pití alkoholu přísně zakazovali v V. a VI. století Konfucius a Buddha. Ve staré Indii bráhmani přistižení v opilém stavu byli podrobeni útrpnému právu mučením. Ve starém Egyptě a později ve starém Římě sice zákaz požívání alkoholu nebyl, ale jako varování před jeho škodlivými účinky, zejména následky nadměrného požívání, byly před hostince jako varovné znamení stavěny lidské kostry. Zákaz pití vína a tresty za porušení tohoto zákazu obsahuje Mohamedovo učení. Ve středověku byly používány tělesné tresty za nadměrné požívání
2
alkoholu. Tak např. v Holandsku přivazovali opilé ženy ku kládě a nořili opakovaně do studené vody, v Anglii pro výstrahu vodili opilé ženy na koženém vodítku po veřejnosti. Car Petr I. nařídil přivazovat opilým občanům na krk těžkou litinovou medaili „Za opilství“. Ačkoliv zmínky o škodlivých účincích nadměrného požívání alkoholu lze najít již v lékařských spisech Hippokrata, Galéna z Pergamu nebo Avicenny, prakticky až do přelomu XVIII. a XIX. století byla nadměrná konzumace alkoholu považována spíše za zlozvyk, i když z výše uvedeného vyplývá, že nadměrné požívání alkoholu bylo různými způsoby trestáno. Šlo však spíše o následné postihy výstřelků jednotlivců. První označení alkoholismu jako choroby se připisuje americkému psychiatrovi Benjaminu Rushovi, který v roce 1874 vnesl do náhledu na nadměrné požívání alkoholu sociálně-lékařský aspekt a označil alkoholismus jako rozrušení vůle vedoucí k chudobě a zločinu. V Anglii v roce 1804 Thomas Trotter označil opilství jako duševní poruchu, jejíž léčení spočívá v naprosté abstinenci. První pokusy o objasnění vzniku a rozvoje alkoholismu jako nemoci vznikaly v situaci, kdy se lékaři dostávali ve své praxi více do kontaktů s rostoucím počtem osob nadměrně požívajících alkohol. Lékaři pochopili nutnost postavit se proti tehdy panujícímu veřejnému mínění a poskytovat alkoholikům lékařská ošetření. Již v roce 1834 v Anglii byla zřízena komise, která měla za úkol zkoumat stav anglických továren, dělnických čtvrtí a dělnických bytů. V čele této komise byl sice právník Edwin Chadwick, ale na její práci měli významný podíl lékaři. Výsledkem práce této komise byl obsáhlý rozbor zdravotního stavu anglického dělnictva, který mj. poukázal i na to, jak tehdejší anglické továrny a dělnické čtvrti průmyslových měst jsou semeništi řady infekčních onemocnění, včetně tuberkulózy, ale také alkoholismu. Zpráva Chadwickovy komise se v Anglii mj. stala podkladem pro zřízení komise pro činnost při ozdravování života ve městech (1843) a jedním z podkladů pro přijetí zákona o veřejném zdravotnictví (1848). Z přelomu XIX. a XX. století pocházejí další poznatky o alkoholismu. V roce 1887 poprvé popsal v Rusku Sergej Korsakov poškození alkoholem s poruchou paměti, konfabulacemi a postižením nervového systému, často ústící do psychotické poruchy deliriosního typu. Tento stav je dnes znám pod názvem Korsakovův syndrom. V roce 1911 Korsakov u chronického alkoholismu rozeznává pití příležitostné, návykové a stavy tělesného onemocnění poškozující nervový systém. První organizační základy pro systematické léčení alkoholismu lze najít ve Spojených státech severoamerických. V roce 1857 byl v Bostonu zřízen první ústav pro léčení alkoholismu a do konce XIX. století v USA vzniklo podobných zařízení kolem 50. Vznikaly četné spolky podporující střídmost v pití, jejichž cílem se postupně stala prohibice uzákoněná americkým
kongresem v roce 1919. Pokud jde o prohibici, dodnes neskončily úvahy o tom, zda sama o sobě může vystačit k vyřešení problematiky alkoholismu. Jako paradox může působit, že ku konci období prohibice v USA, tj. v letech 1933-1935, byla zde řada osob závislých na alkoholu, kteří si svou závislost vypěstovali až v období prohibice. Prohibice sama o sobě tedy k vyřešení problému alkoholismu zřejmě nestačí, je třeba hledat i jiné cesty. Proto také ku konci období prohibice lze najít v USA první začátky sdružení Anonymních alkoholiků, které je dnes celosvětově rozšířeno a i v současnosti významné a poučné. V Čechách se abstinenční hnutí začalo šířit hlavně na přelomu XIX. a XX. století. Průkopnickou úlohu v něm sehrál dělnický předák Josef Hybeš, který v roce 1900 v Brně založil první abstinenční spolek. Zdůrazňováním zejména etických principů proti alkoholismu působil i tehdejší profesor Karlovy univerzity Tomáš Garrique Masaryk. První pokusy o ústavní léčení alkoholismu patří do období před I. světovou válkou, např. v Šimsově sanatoriu v Krči (dnes Dětský domov v Praze-Krči) nebo od roku 1910 do roku 1915 v sanatoriu ve Velkých Kunčicích pod Radhoštěm. V meziválečném období v letech 1924 - 1939 bylo známé a úspěšné sanatorium pro léčení alkoholismu v Tuchlově u Teplic v Čechách. V Brně a Praze-Vršovicích vznikly první protialkoholní poradny. V období po I. světové válce velmi aktivně působil Československý abstinentní svaz. Souhrnně však lze konstatovat, že, ač protialkoholní hnutí v meziválečném Československu nebylo nijak pasivní, nebyl vytvořen ucelený systém protialkoholní péče srovnatelný např. se sítí středisek Masarykovy Ligy proti tuberkulóze. Je však třeba po pravdě konstatovat, že problematika alkoholismu v meziválečném Československu nepředstavovala takový problém jako v naší současnosti. K systematickému rozvoji protialkoholní péče došlo v Československu po II. světové válce. V tomto období byly pro systematické provádění protialkoholní péče vytvořeny legislativní i organizační předpoklady. Vytvářela se sí] protialkoholních záchytných stanic a vznikala specializovaná pracoviště pro léčení alkoholismu, ponejvíce v rámci psychiatrických léčeben. U osob závislých na alkoholu a odsouzených k trestu odnětí svobody bylo zavedeno protialkoholní léčení v průběhu výkonu trestu. Legislativně byla upravena nejen pravidla činnosti zdravotnických zařízení provádějících léčení alkoholismu, včetně pravidel pro činnost protialkoholních záchytných stanic, ale byla též stanovena pravidla pro činnost státních orgánů, orgánů územní samosprávy, zájmových organizací apod. v oblasti celospolečenských opatření proti šíření alkoholismu. Pro zajištění odborné náplně léčení alkoholismu byla vytvořena metodika diferencované péče při léčení alkoholismu (Metodické opatření č. 18/1975 Věst. MZ ČSR, O diferenciaci ústavního léčení alkoholismu) rámcově stanovující léčebné postupy pro pacienty v prvoléčbě, pro léčbu recidiv a léčbu následků nadměrného požívání alkoholu.
3
Původní zákon č. 120/1960 Sb. o boji proti alkoholismu byl nahrazen zákonem České národní rady č. 37/1989 Sb. o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomaniemi. Tento zákon, jen se třemi pozdějšími dílčími úpravami, je platný dodnes. V rámci transformace českého zdravotnictví došlo k některým změnám. Po roce 1990 začaly působit v oblasti léčení alkoholismu a jiných toxikomanií kromě léčeben psychiatrických i nestátní instituce jako občanská sdružení, společnosti s ručením omezeným apod. Tyto se však zabývají převážně léčbou střednědobou nebo dlouhodobou u pacientů s již nepochybně zjištěnou závislostí. Vázne však oblast včasného vyhledávání osob závislých na alkoholu a jiných psychotropních látkách. Stále se nedaří včasné odhalování alkoholu nebo jiných psychotropních látek jako příčiny řady tělesných nebo duševních nemocí. Byla redukována i sí] protialkoholních záchytných stanic.
Odvaha kouøit jen „trávu“ Tu a tam českým tiskem probleskne úvaha plná příslovečné nadčasové moudrosti. Jednu takovou dnes nabízíme našemu čtenáři k laskavému posouzení. S ohledem na vysoké náklady spojené s výrobou papíru neotiskujeme článek v plném znění, ale pouze jeho vůdčí myšlenky.
Téma: Legalizace drog Mění se žebříček hodnot. Málokdo se pozastaví nad tím, že se sportovní idol při veřejné oslavě významného sportovního vítězství objeví na veřejnosti a v televizi ve stavu značné alkoholové podroušenosti a že vrcholné sportovní soutěže ve svých názvech nesou názvy pivovarů. Značné rezervy jsou i v dodržování právních předpisů platných pro ochranu před alkoholismem a jinými toxikomaniemi. Ač platné právní předpisy např. zakazují prodej alkoholu na sportovních podnicích nebo zakazují propagaci požívání alkoholických nápojů nebo tabákových výrobků v tisku a ostatních hromadných sdělovacích prostředcích, porušování těchto zákazů není nijak sankciono-váno a nad prapodivnými a mnohdy nevkusnými reklamami v tisku, televizi nebo na velkoplošných plakátech se dosud bohužel nepozastavují ani orgány zdravotnické, ani orgány činné v přestupkovém řízení. Asi již dnes málokdo pochybuje o tom, že alkoholismus je nemoc, jejíž léčení je pro jejího nositele i pro společnost nezbytné. Ač problematice vzniku a rozvoje alkoholismu bylo již věnováno mnoho úsilí, stále nelze jednoznačně stanovit, kdo vzhledem k rodinné zátěži, povahovým vlastnostem nebo prostředí, v němž se pohybuje, se stane alkoholikem a kdo ne. Alkoholová závislost se rozvíjí pozvolna a je alespoň v jednom „spravedlivá“, že nečiní rozdílů mezi bohatým nebo chudým nebo mezi člověkem s nedokončeným základním vzděláním a absolventem několika vysokých škol. Jestliže však již kdokoliv má tu smůlu, že alkoholová závislost se u něho rozvine, má vlastně jen jedinou možnost - úplnou a celoživotní abstinenci stejně tak, jako diabetik musí celoživotně abstinovat od cukru. Protialkoholní léčení naučí pacienta řadu technik a postupů, jak překonávat touhu po alkoholu. Záleží však především na každém pacientovi, zda se rozhodne alkoholovou abstinenci dodržovat a žít plnohodnotný život, nebo zda abstinovat nebude, ale v tom případě nebude žít, ale na okraji lidské společnosti živořit.
…Nabízí se drsná úvaha: prostě drogy povolit. Najít odvahu a přiznat si dvě základní věci. Jednak neúspěch v jejich dobře míněném potírání. A jednak fakt, že lidé drogy potřebují, že žijí ve světě, který je tísní, kterého se bojí víc než vězení, víc než následků užívání drog, možná víc než smrti. Jestli to tak je, musí se především naučit s drogami žít… …Legalizace drog by státu uvolnila ruce. Mohl by dát peníze, které stojí represe, na léčbu narkomanů a na preventivní programy. Mohl by bez frustrace přiznat: ano, drogy tu jsou, protože je chcete, ale dejte si na ně pozor. Mohl by nasadit nové lidi do terénu, do škol, mezi nezaměstnané, do oblastí, kde se drogy nejvíc užívají a bojovat proti nim vysvětlováním. Stejně žádná jiná cesta není. …Legalizace i tvrdých drog by měla ještě jeden efekt. Obchod s narkotiky je dnes po obchodu se zbraněmi nejvýnosnější zločin na světě. Jeho zisky by legalizací značně klesly. Drogy by se dál kupovaly, ale již bez strašlivých přirážek, bez „ceny za riziko“, které dealer a jeho pán musí podstoupit, aby ke svým zákazníkům jejich denní dávku dostali. Rozhodnutí legalizovat drogy chce odvahu. Celé generace jsou přece vychovávány v přesvědčení, že drogy jsou zlo a že jen odborníci (lékaři) je umějí s velkou opatrností v náš prospěch používat. Jen odvážný člověk řekne: je to na mně. Ale odvážnému přeje štěstí. …matka heroinistky by doma peklo neměla, kdyby její dcera místo injekcí opiátu jen kouřila „trávu“. (konec citátu z tisku) Jako protiváhu této hlubokomyslné úvaze a jistě dobře míněné radě nabízí naše redakce následující prostou, veršovanou myšlenku:
MUDr. Petr Hudský, říjen 2000
4
Léčebna Bohnice – Bohnice léčebna snů. Všichni se tu léčíme spoustu dnů. Gambler je tady, alkáč je tam, je tady i toxík. Jestli máš problém, pojD přidej se k nám a zvolej: Abstinenci zdar!
Redakční rada zasedala dlouho do noci, aby rozhodla, kterému z obou příspěvků přiřkne „Cenu za intelektuální náboj, oslovení a poselství cílové skupině rodičů“. Vzhledem k tomu, že výsledky zasedání redakční rady nebyly známy do uzávěrky tohoto čísla, jsme nuceni s politováním konstatovat, že úsudek ponecháme na shovívavosti každého čtenáře, aby si ho udělal sám.
(Autorem těchto veršů je P. S., t. č. nejmladší pacient, 15 let. Závislost na heroinu. Ve svých 13ti letech začal kouřit jen „trávu“.)
Abstinence vrací ptákùm køídla Toto není výroční zpráva Českého ornitologického svazu, ani doporučení sexuologa. Jsou to postřehy získané během prvního roku abstinence pisatele. Blíží se konec milénia a každý z nás se určitě svým způsobem ohlédne zpět a zapřemýšlí, co za těch uplynulých tisíc let vlastně udělal. Jo, jo, to bývaly časy, když jsem jako malý kluk mlátil cepem spolu s bratrem Žižkou křižáky. Po trapné Bílé hoře jsem se vydal za poznáním do světa. A] si tady ti Habsburkové dělají co chtějí, třeba i celých 400 let. Zaskočil jsem si zpátky ke Kalichu a zase hurá se Švejkem na Bělehrad. Hitler si pak škrtnul sirkou a bolševika poslal Michael Kocáb vlakem zpátky na východ. Zmožen příkořími, které na mně páchal život těch celých dlouhých tisíc let, chodil jsem do hospody, do baru na skotskou a nebo k sousedce na Okenu. Řádně opivněn, zeskotštělý a nebo zokenován jsem pak ještě stihl jedním vrzem vyhnat všechny buzeranty z vlády, dát barevné do lágrů, objevit Atlantidu a zachránit ruskou ponorku. V bujarém veselí stejně postižených spoluobčanů jsem tak bravurně vyřešil celosvětové problémy, našel nesmrtelnost a někdy se i doma napoprvé trefil klíčem do dveří. Zvládal jsem tedy všechno. Všechno, až na jednu maličkost. Na tu moji maličkost. A tak dlouho jsem tu svoji maličkost týral svým brilantním řešením všeho, vždy a všude, až se ta moje maličkost probudila jednou na detoxu. Pan Heminevrin moje odvykací útrapy určitě zmírnil a ještě mi zdarma promítl barevné kino. A že to byly filmečky! Libovolně jsem si promítal kterýkoliv film z tohoto svého tisíciletí. Spořádaně jsem ukončil alespoň jednu řádnou léčbu a vyrazil zase do světa. A ejhle! Bývalí přátelé mne už na fr]ánka nezvou. No to je zkáza… To mokré české společenství, které
mi bylo kdysi vlastní, mne už mezi sebe nechce, či v lepším případě neví, jak se mnou komunikovat „uvnitř bez“. Udivený výraz prvního posla mokrého společenství vystřídal útrpný pošklebek. On si myslí: „Ten už je odepsaný, vždy] už se nemůže ani napít!“ Já si myslím: „Moje výhra! Škoda jen, že mi to trvalo tak dlouho.“ Taky se dá vidět opovržení, soucit či spíše úžas nad tím, že jsem ještě na živu. Taky ale tak trochu závist a strach. Nevím, proč to tak je, ale zkoumat to nehodlám. Je to jejich věc, ne moje. Mohu je pouze ujistit, že mám v Bohnicích kontakty. Ono totiž takové ujištění obvykle postačí. Pak už dají pokoj. Úmyslně jsem uvedl „ …to mokré české společenství“, protože jsem během svých toulek tímto tisíciletím žil také 14 let v cizině (Kanada, Indie) a mohu s klidem prohlásit, že nikde se tak nezřízeně nechlastá jako u nás. Ani Indové, ani Kanabané se nepyšní tím, že by psali dějiny své země v hospodě. A tak zbaven hospodského „čecháčkovství“ a s určitým zadostiučiněním pozoruji sousedky, jak zlomyslně ukapávají pod mými okny Okenu. Jediné, co pro mne platí, je právě to, co se děje nyní. Minulost je pro mne historií a budoucnost hezkou vzpomínkou. Kdeže bych měl moc nad zítřejším dnem. Už svůj život neodkládám, žiji ho teb a nyní. Nelžu, protože pravdu nehledám. Nehledám ani jádro věci, jím celé ovoce. Žiji rád a cítím se kupodivu svěží. Všechno je pro mne neustále nové. Nic nemůže zastarat a jak by taky mohlo, vždy] každý den se rodí něco nového. A já jsem u toho! Mé střízlivé vědomí mne nepřestává fascinovat svou všímavostí. Tak například:
Ptáci mají křídla, protože je mají. Abstinence křídla ptákům vrací.
(FO)
5
Nechutný glg za grejcar V jednéj zapadléj dědině, kdesi na hranicách s kopanicama, žili Jura s Rozínů, Francek s Kačů a Jan s Anéžků. Každý z ních vlastnil menší grunt, který jích jakž takž uživil. Roby dělaly na zahradách, staraly sa o děcka a ostatní domácí havě]. A chlapé na poloch také sa starali hlavně o to, o co neměli a po čem nic zpravidla nebylo. O kotle a šneky. Šak jím za to ty jejích doma dělaly překrásné kázání. Ony sa scházaly po večeroch na táčkách a v kostele a oni v zadýmanej osvěžovně sto metrů od kostela. kde si dávali rady a smlůvali sa co, jak a kdy udělat. Tak sa jedenkrát večér smlůvili, že následujůců nedělu zajdů do vsi sůsední podívat sa na výroční jarmark. A aby nešli nadarmo, že vezmů sebů svoju domácí, několikrát předestilovanů produkciu. A jak si řekli, tak také v nedělu uskutečnili. Když sa v nedělu ráno sešli sto metrů od kostela, byli na cestu vybavení všeci třé stejně. Každý měl škaredý průtěný koš s tako odporným obsahem, že sa to nedá popsat, svojéj, jak temu obsahu říkali, domácí úměleckéj tvorby. Jura vzal ze svých tajných zásob, aby Rozína nevěděla a nebrblala, čertovo nebo, jak temu říkal, Hékelovo pití. Nebo] po něm vždycky řval jak čert. Produkt tento vytvořený na mlatě z trnek a zhnilých, páchnoucích lesních zelených bobulí chuti nevalné, ba přímo odporné. Francek si do koše nabalil to, co pracně vyprodukoval ze žita, které sa mu po žňách podařilo před Kačů zatajit a posléze z něho v komoře za sýpků udělat. Můka to rozhodně nebyla, ale mok málo dobrý, skoro vůbec. Jan byl o cosi málo můdřejší než ty dvá dohromady a vzal si sebů to, co vyprodukoval ze šípkového keřa a jiných plodů, které pozbíral za humnama po járkoch. To, co sebů nésl, mělo sice příjemnů vůni, ale chutí sa tým dvěma vyrovnalo. Ba co bylo ještě odpornější. To sa ví, že Anéžka o tem též vědět neměla.
Jura. Tak sa domlůvili a Jura dal každému teho jedu za grejcar okoštovat. No, za chvílu mu teho bylo líto a začal zasej on. „Já sem vám dal okoštovat, tak včíl dajte zaséj vy dvá mě“. „No, možeme, co by né, ale kup si jak my“. Odvětil mu Jan. A tak koštovali a platili jeden druhému, až jím otěžkaly nohy a aj hlavám sa jaksi nechtělo, tak sa posadili, že si trochu odpočinů. Šak po takovej dávce tých patoků nebylo ani divu. Když sa probudili, už sa smrákalo a byl čas sa vypravit dom. Po cestě lamentovali a nadávali jeden druhému, že nic neprodali a neutržili žádný grejcar navíc, o kterých by roby nevěděly. Vyčítali jeden druhému a stěžovali si navzájem, že jím doma roby udělajů kázání jak Panáček v kostele. A že to umí, věděli všecí třé moc dobře, že to ani nemoseli rozvádět. Ty sa do nich pustily, hned jak sa objevili ve vrátoch. „Ná, kdes byl? Cos dělal? A kde máš peníze?“ Ječely všecky tři stejně. Rozína ječela jak Viktorka na splavu, Anéžka si mohla podat ruku s Hejkalem a Kača jak rasův pes, když ho o zabíjačce zavřů do stodoly. Druhý den, už s čistů hlavů, sa ty třé zešli v kostele a né o sto metrů vedle a dali si slovo, které potvrdili rukůdáním, že už nic podobného a tak odporného vyrábět nebudů. A že nebudů pit ani doma, ani v zadýmanej osvěžovně tů odpornů, dvakrát destilovanů, svěcenů vodu. A že byli chlapé, kteří si za svojím slovem stojí, vydržali bez tých kapalných odporností a žačali sa věnovat pořádnej práci na gruntoch. To sa jím po čase oplatilo a začalo sa jím dařit nejen v hospodářství, ale aj doma. Grunty sa jím začaly zelenat a vydávyt onačejší plody a produkciu než před jejích cestů na jarmark. Ba aj ty jejích robky byly naráz jakési pěknější a ochotnější než bývaly. (MV)
Ale to si myslela jenom táto svatá trojica, jak si občas mezi sebů říkali. Ty jejich polovičky dobře věděly, kam sa vypravili, co nesů a tak trochu aj tušily, jaký to vezme konec. Neříkaly nic, dělaly že nevidí a enom sa potutelno usmívaly. Takto vybavená sa teda naše svatá trojica vydala přes les na jarmark. Po cestě sa jeden před druhým vytahovali jak tráky, jaké že to ohavnosti nesů na prodaj. Netrvalo dlůho, když přišlo to, co přijít muselo. „Tož teda daj okoštovat, když sa tak chválíš.“ Nadhodil Francek, kterému sa jazyk už lepil na patro, k Jurovi. „To mám na predaj. Kup si! Glg za grejcar!“, odcekl
6
Jak zabít chlapa (závìreèná èást)
7. 2. Sbalit se v její přítomnosti nebylo ani tak složité. Tři bedýnky s přístroji a pingl jako bájný beatnik KEROUAC. Jenom to čekání na Martina a nejistota, jak to všechno dopadne. Ostatně ONA mi stačila ještě vyhrožovat fyzickým násilím, budu-li doma ještě v poledne. No jsem zde. Martin nikde. Naštěstí u notných nadávek brzy odkvačela. Do svého vznešeného zaměstnání, stačila ještě stručně vyjádřit, jak mě nikdo nemá rád, nemám žádné kamarády, raději abych chcípnul. Inu povzbudivá slova. Konečně jedeme za dobrodružstvím ON THE BOHBERRY HILL AGAIN. V přijímači narváno. Jeden drzý, suverénní spratek, RECIDIVISTA FEŤÁK. Vskutku boží hovado.. Velmi
mi připomíná mladého, vyschlého nebo vyšlehaného veksloše z pavilonu 2. Proč ne, vždy] mne tam taky před dvěmi léty kamarádi doslova přikutáleli. Pocit na první chvíle dobrý. Nějak se to jedno s druhým podobá. Začínám si zvykat na provokativní drzosti, projevy nezastírané blbosti, která se s ničím, vůbec s ničím nesere. Nasávám atmosféru staronového příbytku. Prší, hnusně chčije a padá lepivý únorový sníh, zkrátka jako před slavným převratem v osumačtyřicátém. Nasávání trvá už dlouho. Vekslošovi jsem nabídl odprodej digitálního diáře za úmyslně přemrštěnou cenu. Byl-li by v tom a při prachách, mohlo to vyjít. K mé smůle nebyl ani jedno. Jako ze záhrobí se ozývalo: „Tak, pan Batulka na dvojku sanitkou!“ a pak zas: „A pan Smůla, no jo, na dvojku sanitkou!“ Fň. Já chci na šestadvacítku, i když nevím vo co go. Netuším. Je to jediný můj živý dráp za]atý do skutečnosti, poslední vzpomínka na poslední dva normální lidi, jinak už nic. „Pan Hlína, na dvojku sanitkou.“ A pan Batulka, pan Batulka, Batulka. A pan Batulka, nekonečný batalion Batulků je transportován, Batulka za Batulku, za Batulkou Batulka a Batulka před Batulkou, až ten nejmenší Batulka do sanity sed a všechno sněd. Futrujou se na dvojku. Kurva já už chci na tu zasranou šestadvacítku, doprdele, prší, sněží, sere mi to, eště se dá pořád zdrhnout, když u tej fortny zařvu: „Batulkááá, na dvojku!“ a vezmu kramle dřív, než se na mě rozšklebí tlama hnusný sanitky. Čau. Ale nebylo třeba, hlava chtěla, chtěla a bavila se pitomejma, zasranejma, černejma, stupidníma, sebeironickejma, sebemrskačskejma, zohavujícíma, debilníma nápadama jen tak pro sebe sama. Trvalo to dvě hodiny. Zkurvený, zmotaný, vyšlehaný Batulkové. Fe]áci a já a moje božsky zmatený přání. Bejt a nebejt.
Hlavička šrotila, nožičky nemohly. Nakonec se ukázaly být chytřejšími než hlavička se sarkastickejma, hnusnejma, cynickejma nápadama. Nožičky ji donesly k uvítací katyni, obrýlené jak ta moje ropuchovitá Smrt domácí. Pravila: „No..“ Hlava opáčila: „ ..nazdar!“ Jásot nad sebepokořením, sebehanou, pádu do nedozírného černého trychtýře. Hrrrr. „No pane Batulňáku, co s Vámi? Tady stojí, že Vy stojíte o šestadvacítku.“ Vůbec už nestojím, kurva, padám. „Tam je plno.“ Kurva. „Tak mě daj k Batulkům, mi je to jedno, o jednoho Batulku víc nebo…“ Kurva, vždy] já už nesmím domů, když už jsem tady, to zní i mi docela blbě. „Hm, vždy] říkám..“ Nevím, co říká.. „ …mnoho Batulků, žádnej ňákej takovej!“ Kurva, tož co? Vyhozenej, zahozenej. „Tak teda někam, do prdele, však je tu dost velká!“ Velká, ale plná. Balím. Nevím, kam s ním. Nožičky mlčej a hlavička šrotuje. Jak to mohly dopředu tak dobře vědět? Kurevsky dobře. Zima, hnusně, zpráskaně jak v tom revolučním roce. Třídění myšlenek musí jít jak třídění brambor na pásu. Dobrý doprava, blbý doleva, aby se rychle dostaly do pytlíků, z pytlíků do hrnců, z hrnců na talíře, z talířů do žaludků, z žaludků do střev, ze střev do mís, z mís do Vltavy, z Vltavy na pole, z role do role… A pak. Vyklepanej, vyšlehanej, s pocitem strachu a viny. Akorát na placatou. Poslušně hlásím, že už jsem zase tady. „Ich melde gehorsam…“ ty jedna zasraná, zkurvená, vobrejlená Milostivá Smrti. U dveří bytu, ve kterém už užívá samoty a zaschlý mrdiny. Paket s vysvětlením mlčky předal Martin přesně do těch pravých a dravých párů. Ze střeva do střeva, z mísy do mísy. Pak na špagát. Padám. Moje poslední nadrápané slovo v počítači je tu tučně vytištěno kurzívou a podtrženo!! Tím slovem je připomíná. Kurva!!! 8. 2. Proboha, co jen, co? Ráno mě probudí ten vychechtanej Hlas, tklivě zpívá svý balady, který jsem měl kdysi velmi rád. Teb už nějak začíná vykrádat sám sebe. Kterej, kurva, kterej génius to taky tak nedělal? Fň. A to mi musí stačit až do 15. Jako prachy, jako mozek, jako zbytky božský kořalky a Emy. 17. 2. 1999 V onom prapodivném stavu „mezinebemazemím“, tož v těch chvílích, kdy jsem si opravdu hrábnul do té nejhorší močůvky zasraný, čas tak nějak, až na nějaké ostrůvky, unikal. Pamě] se jich chytala jako tonoucí hovna. Dík. První vjem byl opravdu honosný. Pavilon dvacet šest mi vítá, jak jinak, než hymnou.
7
Slyšte, slyšte ty vylepance, trosky pochybující, třepetavé pindrchcáče, kteří se sotva držej na nohách:
„My tu máme hlavně problém věřit sobě samotným, hraní, braní, popíjení s tím se poprat já musím. My to ale dokážeme, budem moudře přemýšlet, to znamená s abstinencí, která změní život všem.“
A čtu. Číslice a slova, slova a číslice. Nerozumím ani ]uk. Pondělí: 6:30 budíček, 6:45 rozcvička, 7:30 úklid, 8:00 snídaně, 8:15 léky, 8:30 komunita, ošetření, 9:30 skupiny… dál už nemůžu. Úterý: lé…ko…oš…sku oběd hele relaxace, uf, program s lékařem, jogging, KEP!!! Ha, konečně něco srozumitelného KEP znamená v staročeštině KUNDA. A jsme doma. Hurá! Epilog. Události po 15. dnu únorovém jsem našel na nějakém kousku papírového pytlíku. Dále už bych lhal a dopisoval z pozice a pohledu úplně jiného. Tři měsíce jsem si nesáhl ani na počítač ani na kep. …& poznámka pod čarou
Bučelo mi do hlavy toho dne stádo ožralů, fe]áků a bráchů z mokrej čtvrti, kteří si prapodivným kvazizpůsobem vykládali melodii vznešené Ódy na radost. Aby se v tom zcela ubezpečili, zařvali si na konec už celkem jednotni:
Osoby v deníku jsou čistě smyšlené; podobnost událostí čistě náhodná, spotřeba 40 vol. cca 1 litr/day. Jenom ta data jakž takž souhlasí.
ABSTINENCÍÍÍ ZDAR!
(IP)
No nazdar! Myslím radost k pohledání. Na sítnici pojebané představivosti se promítá dojemná scéna z filmu „Nádraží pro dva“. V uších zní melodie tklivé písně „Věčernyj zvon“. Ještě ani netuším, že vzápětí přijde další pecka místního ansámblu. Zatím se za doprovodného slova jakéhosi patolízalského Spejbla rozdávají partitury. Snad, na můj momentální vkus odporně horlivý sousedík mi strká před nos cár papíru. No, co jako? Čtu si hedlajn a v žaludku cítím mravenčení, před očima temno. DOBŘE ŽIJU, ASBTINUJU (Slova 1. až 6. sloka doc. MUDr. Jaroslav Skála, další sloky a melodie komunity Oddělení pro léčbu závislostí Psychiatrické léčebny v Praze 8) Nazdar bazar! Popadl mě z toho třas. Smrtelnej děs. Takhle to tedy vypadá? Jak? Dobře žiju. Jak? Řvalo samo od sebe. 22. 2. Tak nějak čerstvě jsem vyplaval ze své tříosádkové ponorky v přízemí neznámé šestadvacítky. Vzduchem lítaj všelijaké pachy, větřím blízkost kuchyně či snad kantýny, něco od žrádla. Nesmělý, rozkymácený, s hlavou vysypanou jako kuličkové ložisko, čučím do dlouhé chodby. Podél stěny probíhá můj první, pouhým neozbrojeným okem spatřený kámoš. Hlava mu kmitá zarytě podél úhelníku, který svírá podlaha s boční stěnou. Rázuje si to jak o život při chodeckém maratónu. Moji, sotva od největšího hnoje očištěnou, hlavičku napadají obrázky. Bílá papírová myš na dlouhé bílé niti. Jasně to vidím. Je to tady. Tak, abych nerušil jeho uhánění, vidiny nebo skutečné kreatury, obracím se k jakési nástěnce se spoustou „á čtyřek“. Se zmateným komplexem jakýchsi slov, z nichž nabývám dojmu, že se nenacházím v českém cvokhausu, nýbrž kdesi ve svahilském.
8
Vladimír Bozdìch jeden støízlivý Australan Jsem muzikant, původem z Prahy, 71 let. V roce 1969 jsem s rodinou emigroval do Austrálie, kde v Sydney žiji s manželkou Evou dodnes. Máme dvě dcery, dvojčata, Andreu a Michaelu, obě v Austrálii provdané.
Co předcházelo Vaší emigraci? Jako hudebník jsem si v tehdejším Československu moc nezahrál, zejména s těmi lepšími orchestry, protože mne jako politicky nespolehlivého nechtěli pustit na zájezdy do ciziny. Pak jsem začal mít problémy s alkoholem. Byl jsem několikrát na léčení u docenta Skály. Myslím, že jsem byl 3x, 4x, vždycky jsem zrecidivoval, až jsem nakonec dostal od Národního výboru v Praze 6 výměr. Strávil jsem potom 6 měsíců tady na pavilonu 26. Co Vám dal alkohol? Alkohol mi nedal vůbec nic. Vzal mi prakticky všecko. Já jsem vlastně přestal existovat. Každý ráno mne zajímalo akorát to, kde sehnat nějaký peníze, abych moh’ jít do hospody na pivo. A to bylo léta, každý den to samý. Hospoda, z hospody do hospody. Ráno jsem se probudil, zase do hospody. Až do té doby, než jsem si namluvit svoji nynější manželku Evu (já jsem byl jenom jednou ženatý). Když jsem se s ní seznámil a ona poznala, že jsem alkoholik, dala mi na vybranou: „Bubto přestaneš pít, nebo se rozejdeme v případě, že budeš pokračovat“. Já jsem si to potom tak nějak srovnal v hlavě, hlavně tady v Bohnicích. Řekl jsem si, že to nemá cenu, abych se pohyboval mezi alkoholikama. Když jsem se z těch Bohnic dostal v roce 1964 domů, to už jsem byl ženatý. Řekl jsem si, že vůbec nemá cenu nad tím přemýšlet, že jednou provždy musím abstinovat. Manželka byla těhotná a v roce 1965 se nám narodila dvojčata, dvě dcery. Já jsem prostě věděl, že jsem s pitím definitivně skončil. Jak to vypadalo po příjezdu do Austrálie? V roce 1969 jsem s rodinou přes Rakousko emigroval do Austrálie. Začal jsem hrát v Sydney. Tři měsíce. Vzhledem k tomu, že muzikanti to tam nemají lehký, hrál jsem pouze 2x, 3x v týdnu. Finančně by to nestačilo. Abych uživil rodinu, musel jsem pracovat. Šel jsem na letiště a celou tu dobu jsem pracoval pro australskou leteckou společnost QUANTAS a přitom ve volných chvílích psal hudbu. Vydal jsem jednu LP desku „Foggy Downtown“. Jinak jsem napsal pár kratších skladeb pro reklamu a televizi.
„
nedají se srovnat ty doby, kdy člověk přestal existovat…
Dělala Vám abstinence někdy problémy? Neměl jsem tam zpočátku žádné přátele, kteří by abstinovali, ani psychoterapeuty či doktory. Přesto můžu říct, že abstinence mi nikdy nedělala žádné problémy. Do dneška abstinuji a jsem velice rád, že ty špatný chvíle mám za sebou. Jak vypadá hudební scéna v Austrálii? Pije se tam hodně? Pokud se pamatuju, většina hudebníků tady dost pila. Protože byli zaměstnaný v noci, dostávali pití nejen od hostů, ale i od zaměstnavatele. V Austrálii hudebníci taky pijou, ale řekl bych, že se tam nepije zase tolik jako tady v Česku. A pokud se týče mých známých, někteří hudebníci jsou dokonce i abstinenti, nepijou. Porovnejte roli alkoholu v životě průměrného Australana a průměrného Čecha Můžu porovnat třeba běžná setkání se známými. Tady v Česku vám už ve dveřích nutí do ruky drink. V Austrálii vás hostitel informuje, kde je co k pití. Můžete si vybrat sám. Třeba džus nebo colu v lednici. Co Vám dala abstinence? Abstinuji 36 let. Abstinence mi vrátila vše, co jsem za dobu svého pití ztratil. Stal se ze mne úplně jiný člověk. Přestal jsem podvádět a lhát, tak jak to dělá každý alkoholik. Dále, začal jsem být velice zodpovědný. I když jsem v cizině nedělal práci, kterou bych chtěl dělat, tak abych uživil rodinu, pracoval jsem velmi pilně. Denně 12 hodin, 13 týdnů bez dne volna. To bych nedokázal v dobách, kdy jsem pil. Jinak, i když jsem ztratil nějaké ty přátele, kteří na mne, dejme tomu, pohlíželi, že jsem něco jiného, na druhé straně jsem získal lidi, kteří mi fandili. Říkali mi: „Vladimíre, to byl tvůj největší úspěch v životě. Kdyby ses stal doktorem, prezidentem, bylo by to fajn. Ale tím, že jsi přestal pít a že abstinuješ, tak jsi dokázal daleko víc než kdokoliv jinej“. Nedají se srovnat ty doby, kdy člověk přestal existovat… a teb, když má člověk před sebou takovou tu normální perspektivu života, kdy nemusí žít v těch problémech. Abstinent postgraduál Za tu dobu, co jsme v Austrálii, navštívil Sydney pan docent Jaroslav Skála, který vzhledem k tomu, že abstinuji takovou delší dobu, mi nabídl přátelství. Dokonce si tykáme. Při jedné příležitosti jsme v Sydney v našem bytě udělali soukromý KLUS. A při tomto KLUSu mne docent Skála jmenoval čestným předsedou zahraničních klusáků. To znamená, že mi dal tu důvěru zastupovat vlastně v cizině všechny
9
Abstinence mi vrátila vše, co jsem za dobu svého pití ztratil.
“
vyléčený kořaly. No a já jsem na to pyšný a do dneška jsme s docentem Skálou velice zadobře. Když přijedeme do Prahy, tak se pochopitelně často vidíme. Jezdíme k němu na jejich panství do Třebotova. Prostě se z nás stali dobří přátelé. Také abstinuji díky jemu, nejenom kvůli těm Bohnicím. Apolinář mi dal také hodně. V roce 1990, kdy jsem se zase poprvé mohl vrátit do České republiky, začal jsem psát hudbu. Natáčel jsem tady s různými známými umělci jako
byl Rudla Rokl, Rangers, Jiří Krampol atd. V současné době nepracuji, protože jsem v důchodu. Nedělám už hodně let.
Sto let je sto let Přestože nám to pan Bozděch neprozradil na mikrofon, všímavá redakce si spočítala, že Vladimír a Eva Bozděchovi vlastně letos slaví spolu 100 let abstinence. Paní Bozděchová totiž abstinuje celý svůj život. Vyzýváme tímto netaktního čtenáře, aby se nepokoušel kalkulovat, kolik že to je paní Evě let, ale aby spolu s námi Bozděchům poblahopřál k jejich kulatému jubileu a popřál jim pevné zdraví a pohodu. Děkujeme za rozhovor.
Paul Hogan druhý Australan Tohoto skvělého australského herce známe především z filmů „Krokodýl Dundee I, II“. V září t. r. oba díly tohoto monumentu australského filmového humoru běžely v televizi. Také jsme mohli P. Hogana vidět při zahajovacím ceremoniálu XXVII. olympijských her v Sydney. Bohužel se nám nepodařilo letos pozvat P. Hogana na ELPU a udělat s ním interview. Údajně
je zaneprázdněn filmováním třetího dílu Krokodýla; snad tedy někdy jindy.
Co Paul Hogan ví – Jak zkrotit krokodýla a uhranout vodního buvola. – Jak si posuňky říct o chřestýše na rožni u domorodého stánku s rychlým občerstvením. – Jak abstinovat ve spánku.
Co Paul Hogan neví, ale pan Bozděch ví – Jak zkrotit uhrančivý alkohol. – Jak ochránit domorodce před vymřením v důsledku konzumace alkoholu. – Jak abstinovat 36 let.
Redakce si povšimla vysoké sledovanosti nejmenovaného televizního kanálu při vysílání obou dílů Krokodýla, a proto se rozhodla uspořádat následující anketu:
Vivat Hogan ! Vivat Bozdìch !! Pokud jste neviděli filmového Krokodýla, možná, že jste o něco přišli. Nevěšte se však za hlavu, on ten film zase poběží. Pokud však nechodíte na ELPU, je to horší, mohli byste přijít o víc. Chodí sem totiž velmi zajímaví lidé.
10
a
ktuality
& informace
Kökert Tour hlásí Červenec a srpen. Aktivitu převzal Ing. Ruda. Lužické hory na týden, pak Český ráj, Turnov, Malá Skála – na 4 dny. Účast průměrně 6-7 lidí, 20 km/den. Dále každou sobotu Posázaví, Karlštejn, účast 5-6 lidí, za každého počasí. Krásné zážitky z výletů. Čtvrtek 28. 9. 2000. A] žije Sv. Václav! Milošovice, Klokočná, Říčany. Účast 10 lidí. Sobota 30. 9. 2000. Pochod do Mladé Boleslavi na svatováclavskou pou]. 6 lidí. Kökert tour už zase funguje každou sobotu. Bližší informace: R. Kökert, tel.: (02) 8401 6375.
Připomínáme ELPA začíná každé úterý v 17:00 hod. Po ukončení ELPY se mezi 18-19 hod. koná terapeutická
skupina pro absolventy pod vedením primáře MUDr. Karla Nešpora. Doporučujeme!
Naše redakce vyhlašuje anketu na téma: „Hodnocení tisíciletí právě minulého, nahlédnutí, přání do dalšího tisíciletí apod.“, z hlediska osobního či obecného. Tato výzva je určena pro všechny elpáky i pacienty v léčbě (alkohol, drogy, hráčství – pav. 31 případně i z pav. 35). Texty, ilustrace. Bub obojí a nebo každé zvláš]. – Vstup do nového tisíciletí, které začíná první minutou roku 2001… – Ohlédnutí za naší civilizací během tisíciletí právě minulého… – Můžete se stát věštci… – Popus]te uzdu své fantazii, dejte prostor své kreativitě… Nadpis textu, pojmenování ilustrace si autor určí sám. Rozsah textu: min. jedna (1) strana A4, max. čtyři (4) str. A4. Ilustrace, kresba na stejné téma. ČB nebo barevná, formát A4. Žádáme autory, aby své dílo alespoň parafovali svými iniciály. Text i ilustrace budou vyhodnoceny zvláš]. Nejlepší tři (3) zveřejníme. Výherci obdrží roční předplatné časopisu ELPA zdarma. Jako zvláštní bonus, ale pouze na přání výherce, je redakce ochotna zprostředkovat týdenní účast na rozcvičkách vedených R. Kökertem. Uzávěrka ankety: 31. 12. 2000. Materiály předejte laskavě R. Kökertovi, pav. 31. Redakce přeje všem elpákům a celému lékařskému týmu hezké vánoční svátky, zdravý a odvážný vstup do nového století. Nashledanou na stránkách tohoto časopisu v roce 2001!
na
z
ávìr
Převtělování Jestliže se rodíme stále znova, než dosáhneme dokonalosti, ředitel hotelu se možná narodí jako opuštěné děvčátko, zhýčkaná žena jako mladík, kterému ve zmatku velkoměsta, kde je těžké i dýchat, rozbili rikšu, důstojník jako dítě žebrající mezi auty a navoněný zloděj... raději nemyslet. Kde se zrodíme my?
Přátelé, máme ještě čas učit se soucitu a lásce, než noc zavře knihu uprostřed nedočtené strany (Swarúp Murti) Z publikace „Jak poznat a překonat problém s hazardní hrou“, prim. MUDr. K. Nešpor, CSc. Vydal Sportpropag, a. s., Praha 1999.
11
