Turecko Hlavní město: Ankara Rozloha: 780 580 km² Počet obyvatel: 68 109 469 Státní zřízení: republika Měna: nová turecká lira (YTL) Charakteristika: věřící muslimové, zdatní obchodníci, pohostinní Co nemají příliš v oblibě: odmítnutí pozvání, vepřové, zemětřesenípř Co mají rádi: dlouhé smlouvání, předkrmy, Kermala Atatürka Co je typické: čaj, ručně vázané koberce, anýzová Raki
Obchodníci Turci jsou tělem i duší obchodníci. Pokud má Turek co prodávat, činí tak rád. Obchodování je mužskou doménou. V každém sebemenším městě je spousta soukromých obchůdků s rozličným zbožím. O ceně je vždy třeba smlouvat, aby prodávající i kupující měli to pravé potěšení ze hry zvané obchod. Ten se nesmí uspěchat, netrpělivost je společenským prohřeškem. Často se stává, že turecký obchodník pozve zákazníka na šálek čaje (nebo kávy) a v příjemném posezení pokračují ve smlouvacím rituálu. Jednání doprovází množství formálních zdvořilostních frází. Cenu je možné srazit až na polovinu původní částky.
Pohostinnost patří ke zvykům Turci jsou emotivní, temperamentní a pohostinní, mají smysl pro dinu a tradice. Odmítnout pozvání se považuje za nezdvořilost. Běžně se nosí na návštěvu drobné dárky a květiny. Předměty v domě a používané šperky by hosté neměli obdivovat, hostitele to zavazuje k tomu, aby je hostu daroval (a pak je očekáván dar odpovídající hodnoty při opětované návštěvě). Jsou hrdí na svou historii. Nedoporučuje se hovořit na téma islám, Kurdové (viz níže), předmětem kritiky nesmí být zakladatel tureckého státu Mustafa Kemal, řečený Atatürk. Výročí jeho narození (19. 5.) a úmrtí (10. 11.) jsou státními svátky. Předpokládá se, že každé pozvání bude opětováno. Oblékání je značně formální. Mezi mužem a ženou nejsou dovoleny na veřejnosti žádné důvěrnosti. Turci jsou labužníci, potrpí si na pestré pokrmy o mnoha chodech, milují čaj a sladkosti.
Věřící muslimové Turci jsou věřící muslimové, kteří se pětkrát denně modlí směrem k Mekce. Další odlišností z našeho pohledu je to, že většinou nepojídají vepřové, neboť je podle nich nečisté. V roce 1926 bylo za prezidenta Mustafy Kemala zrušeno mnohoženství, ženám bylo zakázáno zahalovat si obličeje a doporučeno užívání evropského šatu. V roce 1934 bylo zakázáno nošení fezu jako pokrývky hlavy. Islámské svátky se dodržují. Tímto vývojem - a vyšší mírou demokracie - se Turecko odlišilo od ostatních islámských zemí. V současnosti existuje v zemi silné proislámské hnutí, které si přeje návrat starých tradic. Při fotografování, zejména v menších obcích na východě země, je nutné být taktní. Pravověrní muslimové jsou totiž přesvědčeni, že fotografování znevažuje důstojnost člověka. Před vstupem do mešity je nutné zout si boy. Ženy mají mít pokrývku hlavy, zakrytá ramena a nohy. Mužům se nedoporučuje chodit v šortkách.
Ženy v roli tradiční
Nesmějí se dívat příliš vyzývavě, nejsou vhodné průsvitné látky, hluboké výstřihy, minisukně ani přiléhavé kalhoty či halenky. Neplatí pro malou generaci. Většina žen se věnuje rodině a pečuje o domácnost, podíl zaměstnaných žen je 30 %. Průměrná délka jejich školní docházky je podle statistik 2,4 roky, negramotných žen je však stále 28 % (dle údajů z roku 1992). I když Turecko mělo už i premiérku (T. Cillerová), o emancipaci se místním ženám zatím může jen zdát.
Slavná historie a tři podoby Istankbulu Malá Asie byla od starověku centrem starověkých civilizací: Chetité, Peršané, Frýgové, Řekové, Římané. Roku 330 přenesl římský císař Konstantin Veliký své sídlo z Říma do Byzantionu, po vládci přejmenovaném na Konstantinopolis. Po dobytí osmanskými Turky r. 1453 získalo město nový název Istanbul a 500 let byl hlavním městem osmanské říše. Největšího rozkvětu dosáhla říše za Süleymana II. Nádherného (1520-66). Do tohoto období spadají boje Turků o jižní a střední Evropu. V době vrcholu zahrnovalo turecké panství pobřeží Černého moře včetně Krymu, takřka celý Balkánský poloostrov, velkou část Uher včetně Slovenska (zčásti), Kypr. Krétu, Malou Asii, Kavkazsko, velkou část Arabského poloostrova, Palestinu a pobřeží severní Afriky.
Vznik turecké republiky V 18. století začal postupný úpadek osmanské říše, její území se stále zmenšovalo. Válčila s Ruskem, účastnila se neúspěšně počátkem 20. století balkánských válek, v první světové válce byla poražena na straně Trojspolku. V roce 1923 byl zrušen sultanát a vyhlášena republika, prvním prezidentem byl legendární Mustafa Kemal, později přezdívaný Atatürk (otev vlasti). V roce 1926 byl zrušen původní osmanský kalendář a zaveden gregoriánský (jako v ostatních evropských zemích). Latinka byla zavedena jako úřední písmo. Islám přestal být státním náboženstvím.
Kurdský problém Další vývoj byl provázen politickou nestabilitou. Dnes je Turecko kritizováno za nárůst islámského fundamentalismu a postoj vůči Kurdům. Kurdů je celkem 22 miliónů a jsou rozptýlení v Iráku, Íránu, Sýrii a Turecku. Tam žijí v horách na jihovýchodě, požádají svůj vlastní stát a bojují za něj všemi prostředky včetně terorismu (PKK - Strana kurdských pracujících). Mimoto s Řeckem vedou Turci trvala sporty o Kypr (v roce 1974 obsadila turecká vojska severní část Kypru - viz Kypr).
Zemětřesení Turecko je oblastí zvýšené seismické činnosti. Od roku 1970 postihlo zemi 9 ničivých zemětřesení, nejhorší v roce 1999. "17. 8. 1999 v 3.02 postihlo katastrofální zemětřesení o síle 7,8° Richterovy stupnice severozápad Turecka. Epicentrum leželo v Izmitu asi 100 km od Istanbulu. Těžce poškozena byla námořní základna Gölcük v Marmarském moři. ČR pomohla vybudovat v Gölcüku nemocnici. Počet obětí dosáhl 12,5 tisíce, zraněných je 27 tisíc. Desetitisíce lidí zůstaly pod troskami. Počet obětí zřejmě dosáhne 40 000 lidí." (Lexikon zemí 2000)
Současná čísla Přímořský stá, který je rozkročen na dvou světadílech: jednou nohou na poloostrově Malá Asie a druhou v Evropě na jv. výběžku Balkánského poloostrova. Obě části jsou od sebe odděleny úžinami Bospor a Dardanely, mezi nimi je Marmarské moře. Země je rozdělena na 79 provincií. Velké pravomoci, hlavně na vesnici a na východě země, mají duchovní. Turci tvoří 70 %, Kurdové 20 %, Arabové 2 %, Čerkezové a Gruzíni mají po půl procentu. Většina obyvatel
vyznává islám, ovšem 70 % jsou sunnité, 15-20 % alavité, menšiny jsou šíité, křesťané aj.
Strava labužníků Místní speciality můžeme ochutnat v tureckých jídelnách (locanta), restauracích (kebap salonu) nebo u pouličního prodavače. Jídelní lístky se většinou nevedou, jídlo bývá připravováno přímo před hosty. Turecká kuchyně si potrpí na předkrmy. Jejich součástí bývá polévka (čočková, hrachová nebo fazolová, slavnostnější je slepičí nebo dršťková), specialitou je svatební polévka "dügum corbasi". Pak přicházejí na stůl studené mísy, sardinky nebo krabi, plněné papriky, salát, ovčí sýr.
Slepičí polévka (Tavuk čorbasi) 1 tučná slepice, 1 l vody, 1/2 šálku rýže, 2 vejce, šťáva z 1 citrónu, sůl Slepici rozpůlíme a dáme vařit v takovém množství osolené vody, aby byla celá ponořená. Přidáme játra, žaludek a srdce a vaříme doměkka. Do vývaru přidáme 1/2 šálku oprané rýže, kterou uvaříme doměkka a odstavíme. Mezitím vezmeme dvě vejce a oddělíme žloutky od bílků. Bílky ušleháme do pěny. Do žloutků přidáme šťávu z citrónu, trochu soli a lehce rozmícháme a vmícháme do bílkové pěny. Přidáme půl šálku vlahé polévky, dobře rozmícháme a pomalu po lžících lijeme do polévky. Polévka nesmí být horká, aby se vajíčková pěna nesrazila. Slepici vykostíme, prsíčka, stehna, játra a žaludek nakrájíme na drobné kousky a dáme do polévky." (Mezinárodní kuchařka, Avicenum 1996). Hlavní jídla bývají masitá, používá se skopové, telecí a drůbeží maso, vepřové objevíme pouze v mezinárodních restauracích. Častým jídlem je skopové maso s rýží (güvec), skopové maso nařezané na plátky a upečené na rožni (döner kebap) nebo silně kořeněné karbanátky (dana eti). V přímořských oblastech se hojně konzumují ryby, specialitou je makrela (uskumrü) nebo mečoun (kilic baligi). Neustále se jí i drůbež, hlavně kuřata (tavuk). Vyhledávanou lahůdkou je kuře s lískovými oříšky. Rychlým pouličním jídlem jsou plněné moučné placky (gezleme). Přílohou je zelenina, hlavně artyčoky, fazole, okurky, rajčata, olivy, mandle a brambory. Oblíbené saláty mají košaté názvy, které více než o obsahu svědčí o fantazii tvůrce: "Zalíbilo se sultánovi" nebo "Předříkávač upadl do bezvědomí".
Sladkosti pro mlsné jazýčky Hrají velkou roli, jsou velmi sladké a velmi dobré. Běžná je zmrzlina s rozmanitými příchutěmi, kompoty (upraveny moukou do tužšího stavu), pudinky s pistáciovými oříšky nebo mandlemi, mléčná rýže, silně oslazené jogurty a mandlový koláč ochucený sezamovým olejem (helva). Tradiční pochoutkou je dort z medového těsta se šlehačkovými vločkami (ekmekkadayfi).
Čaj je národní nápoj Je možné ho koupit v restauracích nebo u pouličních prodavačů. Na čaj jsme zváni, abychom si popovídali nebo vyřešili důležitý obchodní problém. Čaj v tureckém podání je tmavá, takřka černá tekutina, silně oslazená. Při jeho čepování je možno si jej promícháním s vodou učinit stravitelnější. Nejdůležitější při jeho konzumaci je pohoda a klid. Káva je méně oblíbená. Všude jsou k dostání ovocné šťávy, lisované obyčejně před zákazníkem. Mléko pijí Turci sladké a teplé s různými druhy rozemletých oříšků.
Pití Alkoholické nápoje jsou pro pravověrného muslima tabu. Na západě země se však toto pravidlo nebere
doslova. Turci vyrábějí nejen z vína, ale především pálenky a likéry. Populární je aromatická anýzovka Raki a rozinek a fíků.
Spropitné nesmí urazit V hotelích a restauracích evropského typu se k ceně připočítává asi 10-15 %. Dále se sluší dát obsluhujícímu spropitné, které se při menší útratě rovná zaokrouhlení směrem nahoru, při větší útratě představuje 10 % z konečné částky. Nebo je možné nedat vůbec nic, i to je přijato. Ale příliš malé spropitné může obsluhujícího urazit.
Vžité zvyklosti v dopravě Cestování v Orientu vykazuje určité zvláštnosti. Dopravní značení sice existuje, ale většinou není respektováno a doprava se řídí vžitými zvyklostmi. Nejdůležitější součástí automobilu je klakson. Troubí se neustále, i když z pohledu cizince není proč. Na křižovatkách vybavených semafory se mnohdy jezdí i na červenou, pokud to ostatní příliš neohrožuje. Večer se po silnicích často pohybují neosvětlená auta, dobytek i lidé. Parkování ve větších městech je chaotické, zákazy se opět nedodržují. V podstatě platí, že zaparkované vozidlo nesmí překážet dopravě ani vlastníkovi domu (obchodu ap.).
Zajímavosti Turecko láká stále více turistů na pozoruhodné množství památek všech věků. Chetitská říše zanechala své stopy v oblasti východně od Ankary Sošky bohů a bohyň, základy chrámů, kyklopské zdivo. Zajímavé pro nás je chetické klínové písmo, které rozluštil český vědec dr. Bedřich Hrozný. Antické památky jsou soustředěné hlavně kolem Egejského a Levantského moře. Milétos, Efesos (nejzachovalejší antické město), Pergamon, samostatnou kapitolou je Trója, která je slavná díky Homérovým básním Ilias a Odyssea. Byzantské umění vyvrcholilo stavbou chrámu Boží moudrosti (Agia Sofia) v dnešním Istanbulu. Největší přírodní atrakcí země je Poamukkale, sintrová kupa, po níž stéká minerální voda vytvářející krápníky. V oblasti Kappadokie vyhloubili v sopečných vyvřelinách křesťané kdysi desítky kostelů a klášterů, které ozdobili freskami. Kromě toho tu vznikla celá podzemní města, která byla opuštěna teprve za Atatürka. Sedlžučtí Turci po sobě zanechali mešity, minarety, koránové školy, lázně a bazary (Konye, Ercizan, Sivas), podobně jako osmanští Turci, kteří vyvinuli tzv. velkou mešitu (camii) zaklenutou několika kopulemi (v Burse je mešita s 19 kopulemi). Od dobytí Koknstantinopole převládl typ mešity zaklaenuté jednou centrální kupolí, největším stavitelem tohoto období byl Hayrettin (Bayazid Camii v Istambulu). Typická pro tyto stavby je nádherná vnitřní výzdoba, keramické obklady či jemná kamenická práce. Islámské umění nezpodobňuje člověka.
Co najdeme v mešitě a jejím okolí "Velká mešita (camii nebo džamie) se skládala z modlitebny a ze sloupového nádvoří (haram), v jehož středu bývala kašna k rituálnímu omývání (sadirvan), k Mekce byl vždy modlitební výklenek (mihráb). Vedle byla kazatelna pro čtení částí (sur) koránu (mimbar) a tribuna pro zpěváky. Velké modlitebny byly doplněny prostorami pro sultána, v nich mohl on a jeho doprovod odpočívat. Mešita nikdy nestála osamoceně. Obkružovala jí řada budov, jako byly karavanseráje (noclehárny pro obchodníky), kuchyně, lékárna, nemocnice, škola, hřbitov a mauzolea. Vše ze života zdejšího i nadpozemského tak bylo pěkně pohromadě a mešita vytvářela kulturně společenské centrum (küllieye)." (Turecko, T. Lejsek, J. Sopouch, Olympia 1999) ZDROJ: KOCOURKOVÁ, Jarmila. Jiný kraj, jiný mrav: jak se chovat v cizině. 1. vyd. Praha: Olympia, 2003,
164 s. ISBN 80-703-3774-5.
Zdroj: http://www.chovani.eu/turecko/c115
