Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta
Přednášky z Dějin filosofie
Prof. PhDr. Ivo Tretera CSc. © Michal Z.
NEJSTARŠÍ A SOUČASNÉ VNITŘNÍ ČLENĚNÍ FILOSOFIE ......................................................................- 3 -
1.
1.1. 1.2. 2.
FILOSOFIE TEORETICKÁ: ................................................................................................................................. - 3 FILOSOFIE PRAKTICKÁ: ................................................................................................................................... - 3 -
VZNIK FILOSOFIE A PRVNÍ IÓNŠTÍ PŘÍRODNÍ FILOSOFOVÉ...............................................................- 3 2.1.
MILÉTSKÁ ŠKOLA ........................................................................................................................................... - 3 -
POČÁTKY FILOSOFICKÉ SPEKULACE VE VÝVOJI ŘECKÉ FILOSOFIE V ITÁLII.............................- 4 -
3.
3.1. 3.2.
PYTHAGORAS A PYTHAGOROVCI ..................................................................................................................... - 4 ŠKOLA ELEJSKÁ.............................................................................................................................................. - 4 -
4.
ŘECKÁ PŘÍRODNÍ FILOSOFIE NA CESTĚ K ATOMISTICE.....................................................................- 5 -
5.
VRCHOLNÉ SMĚRY ŘECKÉ FILOSOFIE.....................................................................................................- 5 5.1. 5.2. 5.3. 5.4.
ATOMISTÉ ...................................................................................................................................................... - 5 SOFISTÉ, SÓKRATÉS A MALÉ SÓKRATOVSKÉ ŠKOLY ......................................................................................... - 6 PLATÓN (427-347 P.N.L.) ................................................................................................................................ - 7 ARISTOTELÉS (384-322 P. N. L.)........................................................................................................................ - 8 -
HELÉNISTICKÉ OBDOBÍ ŘECKÉ FIL. A JEHO POKRAČOVÁNÍ V ŘÍMĚ..............................................- 9 -
6.
6.1. 6.2. 6.3. 7.
STOICISMUS ................................................................................................................................................... - 9 E PIKÚREISMUS ............................................................................................................................................... - 9 SKEPTICISMUS .............................................................................................................................................. - 10 -
SYNKRETISMUS, NÁBOŽENSKÉ POVAHY NA SKLONKU ANTIKY .....................................................- 11 7.1. 7.2. 7.3.
8.
FILÓN ALEXANDRIJSKÝ ................................................................................................................................ - 11 PLÓTINOS (205-270)..................................................................................................................................... - 11 KŘESŤANSTVÍ .............................................................................................................................................. - 11 -
PATRISTIKA A JEJÍ VYVRCHOLENÍ U AUGUSTINA ..............................................................................- 12 8.1. 8.2. 8.3. 8.4. 8.5. 8.6.
9.
GNOSTICISMUS, GNÓSE ................................................................................................................................ - 12 MÁNÍ A MANICHEISMUS ................................................................................................................................ - 12 APOLOGETÉ ................................................................................................................................................. - 13 SYSTEMATIKOVÉ .......................................................................................................................................... - 13 ZMĚNY V MEZI VZTAHY ŘÍMA A KŘESŤANSTVÍ .............................................................................................. - 13 AURELIUS AUGUSTINUS (354-430)................................................................................................................ - 13 -
FILOSOFIE V RANÉM STŘEDOVĚKU ........................................................................................................- 14 9.1. 9.2. 9.3. 9.4. 9.5. 9.6. 9.7.
10. 10.1. 10.2. 10.3. 10.4. 10.5. 10.6. 10.7. 10.8. 11. 11.1. 11.2. 11.3. 11.4.
ANICIUS M ANLIUS SEVERINUS BOËTHIUS (ASI 480-524) ................................................................................ - 14 PSEUDODINYSIOS AREOPAGITÉS ................................................................................................................... - 15 JOHANNES SCOTUS ERIUGENA (810-877) ...................................................................................................... - 15 SCHOLASTIKA .............................................................................................................................................. - 15 SPOR NOMINALISMU S REALISMEM ................................................................................................................ - 15 ANSELM Z CANTERBURY (1033-1109) .......................................................................................................... - 16 „RENESANCE“ 12. STOLETÍ ........................................................................................................................... - 16 FILOSOFIE VE VRCHOLNÉM A POZDNÍM STŘEDOVĚKU................................................................- 17 ARABSKÁ A ŽIDOVSKÁ FILOSOFIE .............................................................................................................. - 18 FRANTIŠKÁNSKÝ A DOMINIKÁNSKÝ ŘÁD.................................................................................................... - 19 VZNIK UNIVERZIT ..................................................................................................................................... - 19 ALBERT VELIKÝ (1206-1280) ................................................................................................................... - 20 TOMÁŠ AKVINSKÝ (1225-1274) ................................................................................................................ - 20 JAN ECKHART Z HOCHEIMU (1260-1327)................................................................................................... - 21 JAN DUNS SCOTUS (1265-1308) ................................................................................................................ - 21 WILLIAM OCCAM (1285-1348).................................................................................................................. - 22 RENESANČNÍ A REFORMAČNÍ FILOSOFIE..........................................................................................- 22 RENESANČNÍ HUMANISMUS ....................................................................................................................... - 22 MIKULÁŠ KUSÁNSKÝ (1401-1464) ............................................................................................................ - 23 GIORDANO BRUNO (1548-1600)................................................................................................................ - 23 REFORMACE ............................................................................................................................................. - 24 -1-
11.5. 11.6. 12. 12.1. 12.2. 12.3. 12.4. 12.5. 13. 13.1. 13.2. 13.3. 13.4. 13.5. 14. 14.1. 14.2.
MISTR JAN HUS (1371-1415) .................................................................................................................... - 24 MARTIN LUTHER (1483-1546)................................................................................................................... - 24 VÝVOJ BRITSKÉHO EMPIRISMU ...........................................................................................................- 25 FRANCIS BACON Z VERULAMU (1561-1626) .............................................................................................. - 25 THOMAS HOBBES (1588-1679).................................................................................................................. - 26 JOHN LOCKE (1632-1704) ......................................................................................................................... - 26 GEORGE BERKELEY (1685-1753) .............................................................................................................. - 27 DAVID HUME (1711-1776)........................................................................................................................ - 27 KONTINENTÁLNÍ FILOSOFIE 17. STOLETÍ..........................................................................................- 28 RENÉ DESCARTES (1596-1650) ................................................................................................................. - 28 BARUCH (BENEDIKT) SPINOZA (1632-1677) .............................................................................................. - 29 GOTTFRIED W ILHELM LEIBNIZ (1646-1716) .............................................................................................. - 29 BLAISE P ASCAL (1623-1662) .................................................................................................................... - 30 JAN AMOS KOMENSKÝ (1592-1670) .......................................................................................................... - 30 FRANCOUZSKÉ OSVÍCENSTVÍ A MATERIALISMUS 18. STOL. ........................................................- 31 CHARAKTERISTIKA FRANCOUZSKÉHO OSVÍCENSTVÍ ................................................................................... - 31 FRANCOIS-M ARIE VOLTAIRE (1694-1778)............................................. CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA.
-2-
1. Nejstarší a současné vnitřní členění filosofie Aristotelés rozlišoval filosofii teoretickou a praktickou:
1.1. Filosofie teoretická: -
Fyzika Matematika Metafyzika (Aristotelem nazývána „první filosofie), je to cosi, co následuje za fyzikou, metafyzika v podstatě zkoumá, co je první, počátky, principy a nejvyšší příčiny
1.2. Filosofie praktická: -
Etika (dnes patří do oblasti, kterou nazýváme vlastní filosofie Politika (obsahuje i ekonomii a rétoriku) Filosofie poietická (zahrnuje sféru zhotovování a tvoření)
1) Ontologie ... teorie bytí, patří sem problémy jako pojetí bytí, jsoucna, hmoty, času, prostoru.... 2) Gnoseologie ... teorie poznání (řec. GNÓSIS = poznání), také označovaná jako noetika 3) Etika ... teorie morálky, ústředním problémem je otázka dobra a zla, svobody a mravní odpovědnosti 4) Filosofie dějin ... zabývá se filosofickými aspekty lidských dějin
Filosofická antropologie = filosofie člověka, zabývá se člověkem ne z hlediska biologického, ale spíše např. Co to je člověk, jaká je jeho podstata apod.
2. Vznik filosofie a první Iónští přírodní filosofové Kolébkou Filosofie bylo staré Řecko, které navazovalo částečně na některé východní filosofie. Například mnoho matematických, astronomických a lékařských znalostí pochází z Babylónie a Egypta. Filosofie zde vznikla především díky uvolněným a svobodným poměrům, které jsou do jisté míry ke vzniku filosofie potřeba.
2.1. Milétská škola Vznikla na přelomu 7. a 6. století p.n.l. na západním pobřeží Malé Asie (oblast dnešního Turecka), kde byla křižovatka mezi západním a východním světem a prolínalo se zde mnoho kultur. Tato oblast se nazývala Iónie. Vycházela z názorů, že pro život na Zemi jsou nejzákladnější a nejnezbytnější voda, vzduch a přírodní živly.
Thalés (asi 624-545 p.n.l.) -
-
-
je považován za otce filosofie, byl to velmi vážený a vlivný muž a také pravděpodobně zcestovalým mořeplavcem, politikem a vědcem. Byl dobře seznámen s babylonskou astronomií a egyptskou geometrií. Prakticky využíval například větu o shodnosti trojúhelníků při určování vzdáleností lodí na moři. Thalés stanovil, že počátkem všeho je voda, neptal se však na způsob mytologie, co bylo před světem, či přírodou. Pravděpodobně vycházel také ze starého asyrského eposu E NUMA ELIŠ o stvoření světa z prvotního chaosu a míšení vod Apsu (sladké vody), Tiamat (slané vody) a Mummu (matky). Také pravil, že magnetovec má duši, jelikož hýbe železem, či že vše je plné bohů. Velmi se přimykal k mytologii.
Anaximandros (asi 610-546 p.n.l.) -
Byl to o generaci mladší krajan Thaléta a také byl velmi váženým člověkem. Je autorem prvního filosofického spisu O přírodě. Zpochybňoval Thalétova slova, že vše pochází z jedné látky – vody. Anaximandros pojal za -3-
-
počáteční látku něco, co nemá jakoukoli hranici, mez, ukončenost – APEIRON (neomezeno, neurčito, nekonečno). Tímto pojetí pokročil z fyzicky vnímaného světa do abstrakce. Byl prvním filosofem, jenž se téměř zcela oddělil od mytologie. „A z čeho věci vznikají, do toho též zanikají podle nutnosti, neboť si za své bezpráví navzájem platí pokutu a trest podle určení času...“ (Anaximandros)
Anaximenés (asi 585-528 p.n.l.) -
Zabýval se především přírodovědeckou problematikou a stanovil za prvopočátek života vzduch. Ve shodě se svým předchůdcem Anaximandrem jej nazývá APEIROS AÉR (nekonečný, všeobsáhlý a svou velikostí neomezený vzduch). Svou roli zde sehrálo pravděpodobně i to, že s posledním vydechnutím končí i život a to vedlo k názoru, že vzduch je silou, která vše oživuje.
Hérakleitos z Efesu (asi 540-480 p.n.l.) -
-
Pocházel z nejurozenějšího zakladatelského rodu efeských králů, avšak svou královskou hodnost přenechal svému bratrovi,znechucen politickou situací a sám žil jako poustevník Pro svůj pesimizmus byl někdy označován jako „plačící filosof“. Jako ostatní filosofové také bádal nad stvořením světa, za pralátku všeho zvolil oheň, pro svou schopnost přetvářet věci. „Vše se jednou stane ohněm.“ Hérakleitův variabilismus říká, že nic není stále a trvalé, ale naopak proměnlivé a pomíjivé.
3. Počátky filosofické spekulace ve vývoji řecké filosofie v Itálii Ve druhé polovině 6. století p.n.l. byl rozkvět věd a filosofie ve východní oblasti řecké kolonizace násilně přerušen perskou invazí a proto se středisko rozvoje přesunulo do Velkého Řecka v oblasti dnešní Itálie a Sicílie.
3.1.
Pythagoras a pythagorovci
Pythagoras (asi 572-494 p.n.l.) -
Pythagorovci převzali orfické představy o duši a jejím převtělování „Tělo je hrobem duše“. Duše je z trestu ve věčném cyklu zrození a smrti připoutána do nejrůznějších vtělení, a to tak dlouho, dokud se neočistí a neosvobodí k věčné blaženosti. Pythagorovci proto dbali na spořádaný a spravedlivý život. Např. zdržovali se pojídání masa a plnění příkazu vlídného zacházení se zvířaty. Pythagorovci měli společný majetek, společně jedli a pili, pěstovali hudbu, recitovali Homéra a učinili také řadu vědeckých objevů.
Lékařství -
Soulad a rovnováha sil v organismu. Byli tak na stopě psychosomatické medicíny. Nemoc vzniká z porušení rovnováhy sil, např. z přílišného zahřátí, či zchlazení organismu.
Astronomie
-
Objevili pravidelnost a řád v pohybu a postavení nebeských těles. Poprvé začali používat matematické výpočty v astronomii. Prosazovali teorii sfér, otáčejících se kolem svého ohnivého středu
Akustika a teorie hudby -
Zjistili matematickou závislost tónů a jejich výšek měnících se v závislosti na vlastnostech znějících předmětů. Pythagoras např. zjistil, že tón je úměrný délce struny.
Pythagorovci pojímali čísla, jako prostorové veličiny. „Číslo je podstatou všech věcí a uspořádání vesmíru je podle svého určení harmonickým uspořádáním čísel a vztahů“
3.2.
Škola elejská
Filozofové působící v jihoitalském městě Elea (dnes Velia)
Xenofanés z Kolofónu (asi 569-470 p.n.l.) -
Básník a filosof, předchůdce elejské školy. Možná byl i Anaximandrovým žákem a znal velmi dobře iónskou filosofii. -4-
-
-
Xenofanés zaměřil svou kritiku na to, že lidé si své představy o bozích vytvářejí na základě představ o lidech. (např. řecký Olymp) Xenofanés však nebyl atheistou, jeho záměrem bylo naopak zbavit řecké náboženství jisté jeho „nenábožnosti“. Zavádí pantheistického boha kosmické povahy: Bůh je jeden, největší, odlišný od fyzické podoby lidí, všudypřítomný svým vnímáním a myšlením a také nehnutý a nepohyblivý, přesto však aktivní svou duchovností.
Parmenidés (asi 540-470 p.n.l.) -
Vlastní zakladatel elejské školy. Sestavil filosofii bytí: BYTÍ JE A NEBYTÍ NENÍ, BYTÍ NEMÁ VZNIKU ANI ZÁNIKU Parmeidova filosofie je již zcela nenáboženská. Teprve až Melissos předvedl učení svého učitele na rovinu fyzikální tím, že nebytí ztotožnil s prázdným prostorem. Kessidi nazval Parmenida objevitelem čistého rozumu, neboť rozum (logos) je bez jakýchkoli mytologických obrazů.
Zenón Elejský (asi 490-430 p.n.l.) -
Parmenidův žák, je autorem několika aporií týkajících se pohybu, ZENÓNOVY PARADOXY:
-
Dichotomie (dělení dvěma, půlení) -
-
Achilleus a želva -
-
Máme-li dospět z bodu A do bodu B, musíme nejdříve urazit poloviční vzdálenost této dráhy. Předtím však musíme urazit také polovinu z této poloviční dráhy ... atd. až do nekonečna. Bodu B tak vlastně nemůžeme nikdy dosáhnout. (Nemožnost pohyb zahájit) Achilleus se snaží dohonit pomalou želvu. Avšak, když dorazí do bodu B, kde se želva v okamžiku startu nacházela, už o kousek popolezla.... Třebaže želví náskok se bude stále zkracovat, vždy ještě nějaký zůstane a Achilleus želvu nikdy nedostihne. (Nemožnost pohyb ukončit)
Letící šíp -
Vystřelený šíp se nachází v každém okamžiku svého letu v jednom přesně určeném bodě, to znamená, že v každém okamžiku nehnutě spočívá ve vzduchu. V podstatě nelze zachytit žádný okamžik, v němž by docházelo k samotnému pohybu
Eleaté vyhrotili distinkci smyslového a racionálního poznání, kontinuity a diskontinuity v pohybu, času a prostoru. Jejich řešení bylo jednostranně racionalistické. Elejská škola byla důležitou křižovatkou v dějinách řecké filosofie.
4. Řecká přírodní filosofie na cestě k atomistice Empedoklés z Akragantu (asi 493-433 p.n.l.) -
Třebaže pocházel z bohaté aristokracie, politicky se angažoval pro demokraty a podobně jako Pythagoras si potrpěl na vznešené vystupování, excentrické oblékání a vydával se za nadlidskou bytost. Přidržoval se empirickému pohledu na svět – vše je ve stavu změny, pohybu, vznikání a zanikání. „Kořeny všeho“ určil oheň, vzduch, země a voda, tyto látky však musí být uvedeny do pohybu vnějšími hybateli: láskou a nenávistí.
Anaxagoras z Klazomen (500-428 p.n.l.) -
Proslul především tím, že přenesl iónskou filosofii do Athén. Patřil k nejbližším přátelům prvního muže athénské demokracie Periklea. Vyznačoval se střízlivým až osvícenským pohledem na svět a vyneslo mu to odsouzení pro bezbožnost, po té co prohlásil, že Slunce je jen rozžhavený kámen.
5. Vrcholné směry Řecké filosofie 5.1. Atomisté Leukippos z Milétu (asi 500-440 p.n.l.) -
Je považován za zakladatele atomistiky -5-
-
„Nic se neděje nazdařbůh, nýbrž vše je z důvodu“, Leukippos, jako první prohlásil atomy za počátky Vysvětloval také vznik a zánik světů přirozeným mechanickým dělením atomů
Démokritos z Abdéry (asi 460-370 p.n.l.) -
-
Byl také nazýván „smějící se filosof“, především pro celkový ráz jeho filosofie – největším dobrem byla duševní pohoda (dobrá mysl) ... „Život bez slavností je jako dlouhá cesta bez hospod“ Dával velkou váhu cestování a poznávání cizích kultur, po uzavření míru mezi Řeckem a Persií navštívil postupně Babylonii, Persii, Indii a Egypt Býval také nazýván mluvčího středních vrstev, avšak tvrdil, že „Od přírody náleží vláda lepšímu“ a „Jak těžké je být pod vládou někoho horšího“ Vytvořil řecké slovo DEN ve smyslu cosi ze slova MÉDEN (nic) O atomech prohlašoval, že jsou od přírody nepohyblivé, avšak pohybují se vzájemnými nárazy, Démokritos především pokládal myšlenku světa bez božího zásahu Démokritos také spatřoval jako hlavní cíl lidské poznání Rozeznával 2 stupně poznání: - Smyslové poznání – TEMNÉ (zrak, sluch, čich a hmat) – toto poznání je příčinnou mnoha omylů - Rozumové poznání - PRAVÉ matematicky či jinak vyjádřitelné Vytvořil také logicky konzistentní typ nenáboženské filosofie: Příroda je soběstačná, Morálka je autonomní a Duše je stejně jako tělo složena z atomů, ale velmi jemných, kulatých, podobných ohni Třebaže Démokritos nebyl atheistou, vytvořil teorii o původu náboženství ze strachu z neznámých a podiv vzbuzujících přírodních jevů Démokritos byl velmi plodným a nadaným filosofem, avšak mnoho jeho děl bylo zničeno a tak je možné, že mnohé záslužné zásahy do vědy, které dnes připisujeme Aristotelovi, by jsme našli už u Démokrita
5.2. Sofisté, Sókratés a malé sókratovské školy V době Perikleovy vlády uprostřed 5. stol. p.n.l. dochází k velkému hospodářskému a kulturnímu rozmachu Athén. V Athénách byla tehdy vytvořena nejvyspělejší athénská demokracie. Athény sice vděčí za svůj blahobyt otrocké práci a žijí na účet svých spojenců, ale i přesto je tato doba nazývána zlatým věkem athénských dějin.V těchto časech byla napsána Aischylova, Sofokleova a Euripidova dramata, Aristofanovy komedie a také byla postavena celá Akropolis. Do politiky se dostávali i prostí řemeslníci, vznikla veliká poptávka po znalostech řečnictví a na tuto poptávku reagovali SOFISTÉ – potulní učitelé moudrosti, kteří učili myslit, mluvit a jednat Pozdější sofisté byli mistři v eristice – umění vést slovní spory a dokazovat svá tvrzení, ať už jsou pravdivá, či ne.Sofisté ale především šířili vzdělání, položili základy humanitním vědním oborům jako státověda, pedagogika, filologie, estetika,...
Prótagoras z Abdéry (481-411 p.n.l.) -
Stoupenec demokracie z kruhu Perikleových přátel „Měrou všech věcí je člověk“
5.2.1. Sókratés (469-399 p.n.l.) -
Ačkoli vyšel z sofistického prostředí, svou filosofii zaměřil spíše proti sofistům. Radikalizoval obrat započatý sofisty – odklon od přírody k člověku. „Krajiny a stromy mě nemohou ničemu učit, kdežto lidé ve městě ano.“ Po několika sporech s vládou byl obviněn a odsouzen k smrti: „Je vinen tím, že nevěří v bohy, v něž věří stát a zavádí jiná, nová božstva, je vinen i tím, že kazí mládež.“ Sám Sokratés nenapsal žádné filosofické dílo, o jeho učení se dozvídáme díky Aristofanovi, Xenofónovi (odpůrce athénské demokracie a stoupenec Sparty) a Platónovi (Platónovy dialogy) Sókratova metoda v Platónově podání: „Poznej sám sebe“. Prostředkem sebepoznání byl dialog, který měl dvě na sebe navazující fáze: - Negativní či destruktivní složka byla zaměřena k tomu, aby byly uvedeny v pochybnost zavedené pojmy, ustálené představy a přejaté, nekriticky zastávané názory. Dokazoval, že vědění, na němž si partner dialogu zakládal, je věděním zdánlivým a dovedl jej takto k znalosti vlastní neznalosti – VÍM, ŽE NIC NEVÍM
-
Konstruktivní složka byla zaměřená k tomu, aby přiváděla ostatní k poznání řízeného vlastním rozumem.
Sókratova etika -
Usilovala o dosažení ctnosti a zdatnosti – toť úspěch Ctnost máme stavět nad veškeré hmotné bohatství, nad všechnu slávu a nad jiné podobné vnější záležitosti. Avšak Sókratés měl až příliš racionální názory na etiku, zakládal všechny ctnosti na vědomí a odstraňoval alogickou stránku duše – vášeň, city, charakter
-6-
5.2.2. Malé sókratovské školy Škola kynická -
Rozvíjela a radikalizovala Sókratovu myšlenku, že ctnost máme stavět nad veškeré hmotné bohatství,... a snažili se žít oproštěným a přirozeným životem, bez sebemenšího majetku a společenských vazeb
Antisthenés (asi 455-360 p.n.l.) -
Zakladatel kynismu, vyučoval v gymnáziu Kynosarges určeného pro neplnoprávné občany, sám Antisthenés byl po své thrácké matce též neplnoprávný Nosil dlouhé vlasy, vousy, žebráckou mošnu a hůl – tím dával najevo svou bídu, ale také demonstroval svůj názor na způsob života (sókratovství Základní rysy Antisthenovy filosofie: - Myšlenka autarkie (soběstačnosti) a autonomie člověka, jako mravní bytosti. Člověk dosahuje ctnosti a štěstí svou maximální nezávislostí na svých vnitřních potřebách a vášních, zřeknutím se civilizačního komfortu i ignorováním platných zákonů a konvenčních mravů. To vede k lhostejnosti vůči všemu s vyjímkou ctnosti (vůči politice, státu, rodině,zdraví, počestnosti,...) - Kritika Platónovi teorie idejí v duchu sensualismu. Antisthenés uznával pouze smyslové vnímání: „Koně vidím, koňovost však nevidím.“ - Myšlenka, že ctnosti se lze naučit, a že pak už jí nelze ztratit. - Ctnosti se učíme především v činu
Diogenés ze Sinópy (asi 400-323 p.n.l.) -
Filosofii svého učitele Antisthena dal krajní podobu, kterou manifestoval svým životem. Jeho filosofie byla zaměřena proti marnivosti, rozmařilosti, zhýčkanosti a omezené nadutosti boháčů. Základní kynický požadavek jednoduchosti ztělesňoval i jeho příbytek – sud. Základ lidského poznání spatřoval, jako sókratik, v rozumu. Také se vyznačoval svou otevřeností, přirozeností, které občas přecházeli až v provokaci a exhibicionismus. „Před očima všech směle dělej to, co by jiný nedělal ani v ústraní!“
-
Škola hédonická -
Zakladatelem této školy byl Protágorův a Sokratův žák Aristippos z Kyrény. Za cíl života považoval dosahování slasti. Rozkoš je jen pozitivním a chvilkovým stavem, který prožíváme v současnosti, avšak důležité je nedat se rozkoší ovládnout
Škola megarská -
Odsud pochází především PARADOX LHÁŘE: „Jestliže někdo říká, že lže, pak současně lže i mluví pravdu“
5.3. Platón (427-347 p.n.l.) -
-
Vlastním jménem ARISTOKLÉS, přezdívku Platón mu dal jeho učitel gymnastiky, pravděpodobně souvisela se slovem PLATYS – široký Narodil se ve vznešené staré aristokratické rodině. Po matce byl příbuzný se Solónem a po otci s posledním athénským králem Kodrem. Platón nejdříve pomýšlel na politickou kariéru, avšak po setkání se Sókratem se rozhodl definitivně pro folosofii. Založil vlastní filosofickou školu Akadémie (kolem roku 387 p.n.l.), byla to v podstatě první evropská univerzita, důraz se kladl především na matematická studia. Platónská láska, Idea dobra, Platónovo podobenství o jeskyni, Platónovo učení o ideálním státu (popisuje svou vizi totalitního státu)
5.3.1. Platónovo dílo -
Na rozdíl od předcházejících filosofů se zachovalo celé Rané sókratovské období - V tomto období zůstává Platón pod silným vlivem svého učitele, napsal pravděpodobně tyto práce: KRIÓN (o poslušnosti zákonů), PRÓTAGORAS (o výchově k ctnosti a mravnosti), OBRANA SÓKRATA, ÚSTAVA (I. Kniha),... Období zralosti - Rozvinul plně svou teorii idejí, napsal např. SYMPOSION (o kráse a lásce, zvláště homosex.), FAIDÓN (o nesmrtelnosti duše), ÚSTAVA (II.-X. kniha),...
-7-
Pozdní období - K některým stránkám své teorie idejí se staví již kriticky, ovlivňován pythagorejskými podněty. Napsal např. PARMENIDÉS (o teorii idejí), POLITIKOS (o dokonalém státníkovi), ZÁKONY,...
5.3.2. Teorie idejí -
-
Pravé filosofické poznání nezajímají např. jednotlivé krásné věci, či krásné bytosti, nýbrž krásno vůbec. Jde vždy o krásu relativní, překotnou a pomíjivou, Platóna však zajímala především podstata krásna, co činí krásné krásným – idea krásna Platónovo učení je jak nová teorie bytí, tak i nová teorie poznání opírající se o zvláštní psychologii: Učení o nesmrtelnosti duše a anamnézi,(tuto nauku líčí mýtus ve Faidru) v tomto bodě se dostává do souvislosti s druhou základní teorií, naukou o peexistenci, vtělování a nesmrtelnosti duše
5.4. Aristotelés (384-322 p.n.l.) -
-
Byl nejvýznamnějším Platónovým žákem a zároveň jeho největším kritikem. Jeho filosofie měla výrazný sklon k scientistické orientaci, pravděpodobně to způsobila výchova v rodině se starou lékařskou tradicí. (jeho otec byl lékařem na dvoře makedonského krále) Při svém působení na makedonském dvoře se věnoval výchově prince Alexandra Makedonského Kolem roku 335 p.n.l. založil v Athénách vlastní filosofickou a vědeckou školu – LYKEION (též zvaná školou peripatetickou), tato škola byla pravděpodobně dotována makedonským dvorem a během 12 let tu Aristotelés napsal většinu svých spisů a výzkumů. Kritika Platónovi teorie idejí - vytýkal Platónovi, že jeho teorie vysvětlení světa neusnadňuje, nýbrž komplikuje a mnoho dalších námitek. Aristotelés věnuje také mimořádnou pozornost učení o pohybu
Koncepce 4 příčin změn (prvotního principu) 1) 2) 3) 4) 5)
materiální (látková) příčina, daná v prvotní látce formální (tvarová) příčina, v níž je látka formována účinná (hybná) příčina, ukazující zdroj změny finální příčina, objasňující účel změny poslední příčinou je forma všech forem, první hybatel - bůh
-
Aristotelés soudil, že svět je sice věčný, ale zároveň prostorově omezený, konečný. Ve své kosmologii také nastiňuje svou teorii zeměstředného uspořádání vesmíru – teorie jednotlivých 55 sfér kolem Země. V teorii poznání vychází Aristotelés od smyslového vnímání Jeho kniha O DUŠI a některé další spisy velmi výrazně přispěli k vytvoření psychologie Byl také zakladatelem logiky – subjekt-predikátová logika, Aristotelovy S-P výroky Měl obrovské zásluhy v oboru biologie, také se zasloužil díky své logice o roztřídění mnoha druhů živočichů do jednotlivých rodů,druhů apod. Např. jako první správně zařadil velrybu mezi savce – za podstatný znak totiž uvedl „Rodit živá mláďata“ a ne „Žít ve vodě“. Už tehdy také uvedl, že člověk je tvor společenský a nemůže být mimo společnost. Ve svém učení o společnosti se pustil do porovnání 158 ústav řeckých států a zjistil, že se tu opakuje 6 základních principů: - Vláda jedince – monarchie, její zvrhlá forma – tyranie, vláda několika lidí – aristokracie, její zvrhlá forma – oligarchie a vláda většiny – politeia s její zvrhlou formou – demokracie (termínu demokracie používal spíše ve významu ochlokracie – vláda luzy, davu)
-
-
-
Aristotelés se dále významně zabýval etikou, což pro něj znamenalo spíše praktický návod, jak se lidé se svou přirozenou povahou bytosti politické mohou stát ctnostnými
Významná Aristotelova díla: Etika Nikomachova, Politika, Metafysika, O duši, Kategorie, Rétorika, Poetika, Fysika, O sofistických důkazech,...
-8-
6. Helénistické období řecké fil. a jeho pokračování v Římě -
-
Tato doba začala v posledním desetiletí vlády Alexandra Velikého (asi 340 p.n.l.) a skončila asi roku 30 p.n.l. , helénismus znamenal rozšíření řeckého vlivu a vzdělanosti dále na východ. Po době helénistické pokračoval helénistická kultura ještě několik staletí, avšak v dějinách psaných již Římem. Tato doba přináší oživení obchodu s dalekými zeměmi, rozvoj speciálních věd (lékařství, geografie,...), zvýšení spotřebního blahobytu, vzrůstající chuť žít a užívat si... filosofie je zde pěstována především jako praktická věda – etika. Do řeckého myšlení se dopracovává obecný pojem lidství, už se nedělí tak striktně Řek x barbar, podstata člověka nezávislého na dalších sociálních a etnických určeních. Centrem filosofického života stále zůstávají Athény, avšak již s nimi začíná soupeřit nové kulturní středisko – Alexandrie v Egyptě s významnou badatelskou institucí MÚSEON (s proslulou knihovnou se 700 000 svazky) Za této doby také vznikal postupný překlad 5 Mojžíšových knih (tomuto překladu se později říkalo SEPTUAGINTA – Bible 70. překladatelů)
6.1. Stoicismus -
Byla nejvlivnější helénistickou filosofickou školou
6.1.1. Starší stoa (asi 300-150 p.n.l.) -
Jejím zakladatelem byl Zenón z Kitia na Kypru, navazoval na kynickou zásadu oproštěnosti a pohrdání bohatstvím. Velmi se také proslavil Chrysippov ze Sol, který vypracoval vlastní podobu stoicismu a zasloužil se na jeho šíření
6.1.2. Střední stoa (asi 150-100 p.n.l.) -
Tuto periodu zahájil Panaitios z Rhodu, který šířil stoicismus v Římě mezi aristokracií kolem Scipia Africana Mladšího Nejvýznamnějším představitelem střední stoy byl Panaitiův žák Poseidónios z Apameie.
6.1.3. Mladší stoa (100 p.n.l.-200 n.l.) -
-
z tohoto období se zachovalo nejvíce děl, Řecký stoicismus měl velký vliv na formující se křesťanství Lucius Annaeus Seneca – Byl vychovatelem císaře Nerona a později vysokým hodnostářem na jeho dvoře. Při podezření z účasti na spiknutí spáchal na Neronův pokyn sebevraždu. Proslul především jako výborný stylista a autor jediných dochovaných římských tragédií Epiktétos z Hierápole – propuštěný otrok, obracel hlavní pozornost k Sókratově etice, žil diogénovským životem v chatrči bez dveří Marcus Aurelius Antonius (121-180) – filosof na trůně, pociťuje celkovou neutěšenost římských poměrů, kdy se začali objevovat první příznaky budoucího pádu Říma. Při svém tažení proti Markomanům a Kvádům přes jižní Moravu a Slovensko napsal filosofické dílo Hovory k sobě.
Hlavní rysy stoické filosofie: -
-
stoikové převzali z platónské Akadémie dělení filosofie do tří částí – logika, fyzika a etika. Zasloužili se např. o vytvoření nové logiky, fyzika je brána spíše materialisticky, v etice se řídí názorem žít ve shodě s přírodou a rozumem, stoická etika vrcholí ideálem mudrce, který dosáhl nezávislosti jak na vnějším světě, tak i potlačil své vnitřní vášně a dosáhl stavu klidu, nenáruživosti a neotřesitelnosti. Ke svobodě podle stoiků náleželo i rozhodnutí dobrovolně odejít ze světa, pro další evropské myšlení mělo také význam stoické učení o rovnosti a bratrství všech lidí a národů – tedy i o nestpavedlnosti otroctví.
6.2. Epikúreismus -
-
tuto další významnou helénistickou školu založil Epikúros ze Samu (341-270 p.n.l.), Epikúros koupil nedaleko Akadémie v Athénách dům se zahradou, aby zde vedl filosofickou školu. Tato zahrada skýtala ideální prostředí k uskutečnění jeho zásady – „Žij vskrytu!“ Epikúreismus je také filosofií přátelství. Pojmy epikurejství byly často spojovány neprávem s představami nevázaného života překypujícího požitkářstvím, obžerstvím, pijanstvím apod.
-9-
-
-
Epikúros se věnoval především otázkám pravdy, logiky, fyziky i etiky. Ve fyzice např. tvrdí: „Mají li atomy tíži, pak padají zhora dolů.“ Epikúreismus v etice vychází ze Sókrata – usiluje o dosažení štěstí nejlepším možným rozumným životem, tj. na základě nejvyšší dokonalosti. Slast je vrozená – proto, pokud jí nevytlačí strast je trvalým stavem. Umění radovat se ze života bývá často považováno za význačný rys epikúreismu. Epikúreismus se do dějin zapsal také jako filosofie čelící strachu – čtverý lék proti strachu: § § § §
-
Strach, že nemůžeme dosáhnout štěstí, lze snadno překonat, uvědomíme-li si, že radost, je snadno dosažitelná, žijeme li životem rozumným Strach z utrpení překonáme tehdy, když si uvědomíme, že je-li utrpení silné, netrvá nikdy dlouho a je-li dlouhodobé, pak není silné. Obava z utrpení nás sužuje více, než utrpení samo. Strachu z bohů je možno se zbavit, jestliže víme, že bozi se o svět nestarají a do lidského života nezasahují. Strach ze smrti lze zaplašit...myšlenka, že smrt není vzhledem k nám ničím, neboť dobro a zlo spočívá ve smyslovém vnímání, smrt je pak zbavením smyslové činnosti. Když jsme tu my, není tu smrt, a když je tu smrt, nejsme tu již my.
Titus Lucretius Carus (asi 97-55 p.n.l.) – nejvýznamnější stoupenec epikúreismu, psal filosofické básně
6.3. Skepticismus -
řecky SKEPTIKOI = uvažovat, zkoumat, pozastavovat se nad něčím Pyrrhón z Élidy (asi 360-270 p.n.l.) Byl zprvu malířem, účastnil se Alexandrovy výpravy do Indie, kde přišel do styku s učením bráhmánů
Skeptici měli za to, že k tomu, aby člověk mohl jednat, naprosto stačí, že se mu něco tak či onak jeví. Např. k tomu, aby mohl zacházet s ohněm a nespálit se, mu úplně postačí, pociťuje-li, že oheň pálí a nepotřebuje přitom znát, zda pálení patří k přirozenosti ohně... úsudku o tom se také zdržuje.
6.3.1. Teoretický skepticismus -
Věci jsou nepochopitelné a jejich povaha je nám nepřístupná. „Netvrdím, že je med sladký, souhlasím však, že se tak jeví.“ (Pyrrhónův žák Timón z Fliúntu) O věcech platí, že „nejsou o nic víc tím, než oním.“ Pyrrhón hlásal, že nic není krásné ani ošklivé, spravedlivé ani nespravedlivé,... Jednoznačně můžeme vypovídat jen o tom, co se nám jeví, kdežto ve výpovědích a podstatě věcí, jež tyto jevy vyvolává, panuje nejednoznačnost. Žádný ze dvou vzájemně si odporujících soudů není pravdivější, než ten druhý.
6.3.2. Normativní skepticismus -
-
-
-
-
Pyrrhón požadoval, že na základě všech uvedených teoretických důvodů, je nutno zdržet se jakýchkoli soudů o skutečnosti. Pyrrhón zavádí pojem EPOCHÉ = zdržení se úsudku
Skepticismus pronikl i do platónské Akadémie. Arkesilaos např. Sókratovu „Vím, že nic nevím.“ Dodal „Ale ani to nevím jistě.“ Další člen Akadémie byl Karneadés (asi 214-129 p.n.l.) dal skepticismu mírnější podobu tím, že vypracoval teorii probabilismu – k praktickému životu postačuje, že dosahujeme nikoli pravdivého, ale alespoň pravděpodobného poznání. Skeptici jako Ainesidémos a Agrippa postupně sestavovali řadu tzv. TROPŮ (argumentů ve prospěch EPOCHÉ – zdržení se úsudku): 1) Lidé a živočichové pro své odlišné smyslové vybavení vnímají stejné věci různě, 2) Rozliční lidé vnímají také též věci odlišně, 3) I různým smyslům člověka se táž věc jeví odlišně,...atd. Ke skepticismu měl také nejblíže hlavní představitel římského eklekticismu Marcus Tullius Cicero (106-43 p.n.l.), největší latinský prozaik a řečník. Cicero hlavně propagoval stoickou etiku a také přeložil do latiny Platónovy dialogy, silně působil v renesanci a osvícenství, zasloužil se o vypracování latinské filosofické terminologie. S Cicerem jsou spjaty pojmy, jako QUALITAS (jakost, kvalita), HUMANITAS (lidství, lidskost)
- 10 -
7. Synkretismus, náboženské povahy na sklonku antiky Úpadek Říma, vykořisťování miliónů otroků, drastické vysávání provincií, stav všeobecného bezpráví – to vše způsobilo vzestup iracionálních nálad a příklonu k různým formám náboženství. Život na sklonku antiky je prostoupen religiozitou a filosofie se velmi sbližuje s náboženstvím. Ústřední otázka helénistické filosofie „jak žít?“ v této době přechází v otázku „jak se od života osvobodit?“ či „jak se sjednotit s božstvím?“. Předmětem poznání (GNÓSIS) byl především Bůh. Pro tuto fázi je charakteristický filosofický a náboženský synkretismus = slučování, sjednocování.
Gnosticismus (gnóse) -
-
Jeden z hlavních myšlenkových proudů 1.-3. stol., je to souhrnný název pro různě theosofické fantastické spekulace o původu světa a hříchu a o obnově původní dokonalosti, ke které je třeba kromě víry i vyšší poznání. K nejvýznamnějším gnostikům patří Valentinos z Egypta, Basileidés z Antiochie a Markión ze Sinópy Křesťanství zavrhovalo gnósi, jako nepřípustné kacířství, ačkoli bylo některými přístupy inspirováno
7.1. Filón Alexandrijský -
Hlavní představitel synkretické židovské filosofie. Filón vycházel z názoru, že za mluvou Starého zákona se skrývá hlubší, věčně platný smysl – „mluvení jinak“ (allegorein) Další Filónovo východisko bylo, že se judaismus a řecká filosofie od sebe v jádře neliší „co je Platón jiného, než Mojžíš mluvící anticky?“ Nejvyšším pojmem je Bůh, podaný v duchu judaistického monotheismu, jako jediný. Filónova synkreze měla velký význam pro formující se křesťanství, mnohde však jeho alegorizace vedla jen k násilným interpretacím. Tři stupně na cestě od dokonalosti k nedokonalosti jsou právě Bůh – logos – hmota (logos je jakýsi prostředník mezi Bohem a světem)
Novoplatónismus -
Je poslední velkou filosofickou školou starověku. Založil jej Ammónios Sakkás z Alexandrie.
7.2. Plótinos (205-270) -
-
Působil především v Římě a mezi jeho posluchače patřili i ti z nejvyšších aristokratických kruhů. Platónovu preferenci duchovního před fyzickým uvedl do krajnosti – styděl se, že má tělo, snažil se o naprostou odluku od těla. U Plótina, narozdíl od Filóna má filosofický zřetel převahu nad náboženským. Bůh je pojat jako filosofický princip prvotního, jediného, dokonalého – bůh je tedy „jedním a vším“. Plótinos bývá považován za tvůrce první metafyzické estetiky, pojímá krásu jako „míru a symetrii jsoucen“, krása je v jejich řádu, jednotě a formě duchovnosti, která vítězí nad neuspořádanou hmotou.
Porfyria (232-304) – Plótinův žák, přispěl jako komentátor Platóna a Arisotela Proklos z Konstantinopole (410-485) – stejně jako jeho předchůdci měl ke křesťanství velmi kritický vztah, jeden z posledních scholarchů athénské Akadémie
7.3. Křesťanství -
Vzniklo v prvních stoletích naší éry ve středomořské kulturní oblasti pod nadvládou Říma – oblast Palestiny. Židi v té době očekávali příchod Mesiáše (Spasitele), který zachrání všechny, kdo v něj věří... tímto Synem božím měl být Ježíš z Nazaretu (zvaný též Kristus – CHRISTOS řecký výraz pro Mesiáše). Křesťanství přebírá z judaismu dvě stěžejní ideje: stvoření a monotheismus
Ježíš z Nazaretu -
-
O Ježíšově životě se nedochovalo příliš věrohodných pramenů, nejčastěji se informace získávají evangelií, často vystupoval proti farizeům (vlivná a učená sekta) a především proti kněžstvu Jeruzalémského chrámu – saduceům. Ježíš se svými učedníky chodil po Palestině, jako mluvčí ubohých a ponížených lidí, kázal evangelium, uplatňoval se jako úspěšný lékař těla i duše a zřejmě postupně nabyl svého přesvědčení o svém mesiášském poslání.
- 11 -
-
Za Ježíšovu smrt nese odpovědnost především tehdejší Pilát pontský (římský prokurátor oblasti Judei), který na popud a fingovaný soud chrámových kněží a také na nátlak davu dal Ježíše ukřižovat, jako rebelanta, který se vydává za židovského krále.
Pavel z Tarsu -
Někdy také nazýván druhým zakladatelem křesťanství, byl to židovský vzdělanec, řemeslník a také psal i farizejský zákoník. Vedl spory s židy, kvůli kázání proti některým Mojžíšovým zákonům, ale také s palestinskými křesťany – měl především odlišné názory na postoj k římským okupantům – byl spíše pacifistickým stoupencem dohody.
Evangelia -
Tvoří jádro Nového zákona, z nich jsou první tři velmi podobné – nazývané synoptickými (souhlednými) a čtvrté je evangelium Janovo (téměř filosoficky spekulativní a velmi propracované). Synoptická evangelia líčí život a učení Ježíše, zatímco v Janově evangeliu je Ježíš pojat jako nadpozemská bytost a vtělení věčného.
8. Patristika a její vyvrcholení u Augustina Prvotní křesťanství žilo plně ve znamení spasitelství – naděje na spásu všech, kteří se obrátili k Ježíši. Zásadní vnitřní obnova myšlení je spjata s odvratem od fyzického světa do nitra duše a k péči o její spásu. Za marnivosti byly považována např. jakákoliv účast na politickém životě, lpění na majetku, uspokojování materiálních potřeb a samozřejmě také veškerá věda a filosofie.
8.1. Gnosticismus, Gnóse -
-
Starší gnóse byla ve znamení hada, někdy pro ně znamenal pohlavní spojení mezi bohem a člověkem, filosoficky nejvýznamnější symbol byl had požírající vlastní ocas – symbol permanentního koloběhu času (oproti křesťanskému vzestupnému pojetí). Gnóse uskutečňuje extrémně radikální odvrat od světa, ačkoli církev gnosticismus potírala, mnohé z něho i přejala.
Markión ze Sinópy -
-
Markión vyjadřoval velmi provokativní myšlenku, že Kristus nás spasil nejen od světa, ale také od Boha, jenž svět stvořil, aby nás učinil dětmi jiného Boha. V Markiónově reformním schématu zlý, špatný a závistivý židovský Hospodin stvořil stejně špatný a zlý svět z hmoty, která je už svou podstatou zlá. Stvořil i zlého, špatného a podlého člověka, nechává trpět nevinné místo viníků, trestá děti za hříchy jejich otců atd. Třebaže názory jeho i gnostiků patřili zprvu k největším soupeřům církve, postupně se tento směr začal vytrácet, už z neúprosných biologických důvodů – nechuť k tělesnosti a přísný zákaz pohlavního obcování jim nedala šanci na dlouhé přežití.
8.2. Mání a manicheismus -
-
-
Mání a manichejci založili svou gnostickou soustavu na schématu „tří časů“ (počátku, středu a konce), slučovali ideje gnostické, židovsko – křesťanské a buddhistické. Mání se sám považoval za posledního Parakléta, za vtělení Ducha svatého dovršující řadu takových proroků, jako byli Abrahám, Buddha a Ježíš. Manichejská askeze znamenala se podrobovat omezením tzv. „tří pečetí“ : „pečeť úst“, zakazující požívat maso, krev, alkohol a také klít; „pečeť rukou“, znamenala konat jen dobro ; „pečeť klína“, jenž ukládala pohlavní abstinenci. V manichejské společnosti byli lidé rozděleni do dvou hlavních skupin, pro které platila i dvojí morálka – DOKONALÍ (vyvolení), kteří žili mnišským životem, jejich bílé oblečení symbolizovalo absolutní cudnost a čistotu a také zákaz manuální práce – druzí byli NEDOKONALÍ (posluchači), kteří žili více méně normálním životem, majíce za povinnost pracovat Manicheismus jednoznačně preferují dobro před zlem a pevně věří, že dobro bude nakonec triumfovat. Také měli velkou zálibu v psaní Augustin později manichejce kritizuje, manicheismus vnímá snímá z člověka jeho mravní odpovědnost – „nejsem to já, kdo hřeší, je to jakási bytost ovládaná zlým démonem, která ve mě hřeší“
- 12 -
8.3. Apologeté -
apologeté své poslání spatřovali v obraně víry svaté a ochraně nevěsty Kristovy před pomluvami pohanů a Židů. (řec. APOLOGIA = odpověď, obhajoba)
Východní apologeté -
-
psali řecky a smýšleli v duchu stoicismu a novoplatónismu, teprve později konvertovali ke křesťanství. Svého „pohanského“ vzdělání pak užívali k tomu, aby nové náboženství učinili srozumitelné i pro intelektuální a mocenské kruhy římské společenské elity. mezi významné osobnosti patří např. Justin Filosof (asi 106-166), Irenej (asi 130-202) a také Justinův žák Tacián Syrský (asi 130-175), který opovrhoval a kritizoval řeckou filosofii, později se přiklonil ke gnosticismu a založil jeho krajně asketickou sektu enkraniků (zdrženlivých) – i manželství odsuzovali jako prostituci.
Západní apologeté -
prosazovali podobný postoj jako Tacián Syrský – myšlenka všestranné převahy nad antickou vzdělaností Nejvýznamnější osobnost – Tertullián (asi 160-222) pocházející z afrického Kartága. Asi ve třiceti letech se obrátil na křesťanství a nakonec přešel k asketické mystické sektě montanistů. Tertullián se ostře stavěl proti jakémukoliv vnášení filosofie do křesťanství avšak církev ho kritizovala za jeho naprosto nepřijatelný materialismus (který na něm ulpěl ze stoicismu)
8.4. Systematikové -
-
Nejvýznačnějšími postavami byli především Órigenés (asi 185-254) a Kléméns Alexandrijský, jenž kromě jiného prosazoval, že některé pasáže Bible je nutné brát pouze obrazně, což bylo církví vzato velmi pozitivně zejména u pasáží o věčném zatracení bohatých a rozdání majetku chudým. Órigenés vzal v mládí doslova větu z Bible: „...jsou takoví, kteří se sami učinili k manželství nezpůsobilými pro království nebezké“ a v náboženském zápalu se sám vykastroval. Órigenés jako první filosoficky zdůvodnil nemateriálnost Boha, avšak byl stále antickým finitistou – Boží moc není nekonečná.
8.5. Změny v mezi vztahy Říma a křesťanství -
-
Na počátku 2. stol. docházelo uvnitř křesťanských obcí ke změnám. Zprvu zde vládly demokratické poměry. Vládli prosbyteři a jejich pomocníci diakoni, přirozená autorita náležela charismatikům (prorokové,měli slyšení, zázračně uzdravovali,...). Dále tu byli biskupové (řec. EPISKOPOS – pozorovatel, dohlížitel), kteří se postupem času dostali na nejvyšší místa. Římské pronásledování křesťanů vrcholilo v 3.-4. století. Pronásledováni byli hlavně z důvodu, že neuznávali božský původ císaře. Na počátku 4. stol. přinesl obrat do římsko – křesťanských vztahů císař Konstantin I., který v roce 313 legalizoval církev milánským ediktem. A hned za císaře Theodosiuse I. (379-395) se z pronásledovaného náboženství stalo křesťanství náboženstvím pronásledujícím ostatní pohany.
8.6. Aurelius Augustinus (354-430) -
-
neboli sv. Augustin, stojí na rozhranní dvou epoch, bývá nazýván posledním mužem antiky a prvním mužem středověku, bylo mu to dáno už původem – otec pohanský úředník římské vlády, matka bigotní křesťanka. První polovinu života se zcela oddával antickému životnímu stylu rozmařilého pozdního Říma až po té ve svých 32 letech konvertoval ke křesťanství – viz. Autobiografie Vyznání. V křesťanské části života dosáhl Augustin nejprve kněžské hodnosti a v roce 395 se stává biskupem. V tento rok shodou okolností došlo také k rozdělení Římské říše na východní a západní, což je někdy považováno za počátek středověku. Ve svém rozsáhlém díle dovršil křesťanskou adaptaci novoplatónismu a tím položil základy filosofie, ze které těžil celý křesťanský středověk. Augustinus především prosadil radikální theocentrismus (inspirace bral z Bible a Plótina). Hlavními součástmi Augustinovy filosofie byla: - Ontologie: Bůh je největším bytím, vše ostatní je na něm závislé - Noetika: Bůh je největší pravdou - Etika: Bůh je největším dobrem
- 13 -
-
-
-
-
Augustin také filosoficky dešifruje základní církevní dogma o trojjedinosti boží: Z OTCE i SYNA, z jejich vzájemné lásky vychází třetí božská osoba – DUCH SVATÝ. Ten podněcuje mravní konání a vůli věřících a umožňuje jim dosáhnout štěstí. Augustinus vedl duchovní boj s irským mnichem Pelagiem (asi 350-429) – sekta pelagiánů, která popírala nauku o dědičném hříchu a všeobecné zkaženosti člověka: Smrt nebyla uvedena na svět, jako trest za Adamův pád, Adam byl stvoře jako smrtelný člověk a zemřel by nezávisle na tom, zda zhřešil. Zatímco Augustin zastával názor, že „sám ze sebe není nikdo nic jiného než lež a hřích“. Církev dala za pravdu Augustinovi a na koncilu v Efesu odsoudila Pelagia i pelagiánství: „tvrzení, že smrt byla na světě před Adamovým pádem, bylo státním zločinem“. Augustin se také domníval, že lze ke katolické víře donutit nevěřícího i s použitím násilí, a že takovéto „láskyplné přinucení“ není v podstatě ani násilí, nýbrž péče o blaho donucovaného. Za jeho života ale došlo i k prvním násilným činům křesťanů: - 389 – z podnětu arcibiskupa Theofila byla vypleněna slavná Alexandrijská knihovna - 401 – zfanatizovaný křesťanský dav zavraždil matematičku a novoplatónskou filosofku Hypatii (iniciátor tohoto zločinu byl alexandrijský biskup KYRILLOS (sv. Cyril). Tento biskup později také zasahoval proti nestoriánům. (směr křesťanství)
Kreacionismus u Augustina: -
-
Bůh stvořil svět z ničeho, avšak svět a Bůh jsou u Augustina odděleni – svět je „od“ Boha, nikoli „z“ Boha. Bůh, jako bytost absolutně dokonalá,nemá žádných potřeb, a proto stvořil svět pouze ze své svobodné vůle. A svět je takto dílem lásky a záliby absolutna. Do křesťanské filosofie proniká opět atmosféra odevzdanosti do vůle boží – „Cesty páně jsou nevyspytatelné a svět je vystaven neočekávaným božím zásahům.“ – celá skutečnost se tak stává krajně iracionální a rozumově nepřehledná a to je příznivé pro rozumem nekontrolovatelné působení církve. Augustin se také pokoušel odpovědět na otázku: „Co dělal Bůh v době, než stvořil nebe a zemi?“ Nakonec jí vyřešil velmi enigmatickou tezí, že „Bůh stvořil svět nikoli v čase, ale s časem“.
Augustinovo dogma „zla“ -
Dalším závažným problémem po rozchodu Augustina s manicheistickým přesvědčením byl problém zla. „Odkud zlo?“ Jestliže Bůh je dobro samo a jestliže Bůh je jediným stvořitelem světa, odkud se pak bere veškeré zlo? Z této slepé uličky našel východisko v Plótinově teorii zla, kterou obratně adaptoval pro potřeby křesťanství: „Zlo ve světě neexistuje, je jen nedostatkem dobra.“ Bůh tedy používá detailu zla k tomu, aby více vynikl detail dobra – dopouští existenci zla jen proto, aby vzniklo ještě větší dobro.
Augustinova antropologie -
-
je silně spiritualistická, Augustin ztotožňuje člověka s duší – nikoli, že duše přebývá v těle, nýbrž tělo přebývá v duši. Zavedl pojem kompozita duše a těla: „Rozumná duše mající tělo netvoří dvě osoby, nýbrž jediného člověka.“ Úloha rozumu je u Augustina silně potlačena, není však úplně opomenuta, nýbrž je uvedena do závislosti na víře: „Věříme, abychom poznávali, nepoznáváme, abychom věřili“ Lidskému poznání vymezil Augustin přesné hranice: „Boha a duši toužím poznati. Více nic? Vůbec nic.“ Z vnějšího světa, ani od jiných lidí se nemůžeme ničemu naučit. Poznání je dílem boží minulosti, jíž se člověku dostává cestou nadpřirozeného osvícení – teorie zvaná iluminismus (ILLUMINATIO = osvícení).
9. Filosofie v raném středověku Středověk začíná přibližně v kolem roku 529, kdy císař Justinián zavřel platónskou Akadémii v Athénách a v témže roce sv. Benedikt založil Monte Cassino – první benediktský klášter.
9.1. Anicius Manlius Severinus Boëthius (asi 480-524) -
-
Narodil se ve vážené římské rodině Aniciů a dostalo se mu vzdělání v Athénách na platónské Akadémii. Po té působil na dvoře ostrogótského krále Theodoricha Velikého (tehdejší vládce Itálie) jako šéf veřejné úřední služby. Avšak na základě výpovědi dvou nastrčených udavačů byl obviněn z velezrady a popraven. Ve vězení napsal slavný spis Filosofie utišitelka, který se již ve středověku stal jedním z nejčtenějších děl. V díle nechává promlouvat i Platóna a Aristotela, největší útěchu mu poskytují stoikové. Boëthius byl katolický křesťan, mluví o bohu a náboženských otázkách, nikde se však nezmiňuje o Kristu.
- 14 -
-
Boëthius se snažil seznámit středověk s antickou filosofií, také se vyjadřuje k otázce božské vědění budoucnosti k svobodě lidského jednání. Jeho komentář k vlastnímu překladu Porfyrova Úvodu k Aristotelovým Kategoriím se stal zdrojem budoucího složitého sporu o povahu universalií (obecných pojmů).
9.2. Pseudodinysios Areopagités -
Nazýván také Dinysius Areipagita. Nejvýznačnější východní křesťanský novoplatónik, který žil mezi 5-6 stol. Po tisíc let byl jedním z hlavních zdrojů středověkého myšlení a velmi ho citoval např. i Tomáš Akvinský. Jeho odkaz spočíval ve třech hlavních bodech: Ø Přenesení Proklova emanačního schématu a jemu odpovídající myšlenky nebeské a pozemské hierarchie do křesťanství. 1) Křesťanská recepce novoplatónského námětu návratu k Bohu a mystické extázi. 2) V rozlišení pozitivní theologie – Bůh je v zásadě neidentifikovatelný s jakýmkoli jevem z tohoto světa, poukazuje na jednotlivé božské dokonalosti, negativní theologie – Zbavuje Boha všech lidských přívlastků a snaží se jej pochopit v absolutní transcendenci a nejvyšší theologie – Povznáší nás k Bohu a tak nás činí samotné božskými.
9.3. Johannes Scotus Eriugena (810-877) První století po pádu antické kultury přineslo všeobecné znekulturnění, ba přímo degramotizaci. Díky tomu nenacházíme po Boëthiovi dlouho žádnou osobnost. Věci se mění k lepšímu až v 8. stol. díky císaři Karlu Velikému, který dal podnět k určité kulturní obrodě – karolínská renesance. Karel Veliký povolal na svůj dvůr veškerou duchovní elitu, která ještě v Evropě zbyla. Především se obrátil k britským ostrovům, kde kultura neobyčejně vzkvétala a to hlavně v Irsku. Irové byli rozenými misionáři a irsko-skotské misie pronikali hluboko na kontinent a plnili své poslání i mezi slovanskými kmeny. -
-
Právě Jan Scotus Eriugena byl na dlouhou dobu opět jediným velkým filosofem. Narodil se v Irsku a působil na západofranském dvoře Karla Lysého. Velmi udivoval svým racionalismem – „Nikdo nevejde do nebe než skrze filosofii.“ Přestože to nebyl racionalismus v novověkém slova smyslu, došel k některým až příliš svobodomyslným závěrům, pro které byl opakovaně zakazován. Negativní theologie je u něj vystupňována do krajnosti: Bůh je natolik tajemný, že je v této fázi nevyzpytatelný i sám sobě. Středem veškerého stvoření je člověk – je jakýmsi druhým světem podobným Bohu.
9.4. Scholastika Scholastika se dostává na scénu asi od 11. stol. Rozlišuje se raná, vrcholná a pozdní scholastika. Název je odvozen od řec. SCHOLÉ (lat. Schola) – čas věnovaný studiím, přednáškám, učená rozprava, škola. Scholastika zahrnuje podstatnou část středověké filosofie a theologie. Jádrem této metody byla dialektika, jež byla ve středověku chápána jako vedení učených sporů a disputací. Vztah filosofie a theologie byl zachycen větou: „Filosofie je služkou theologie.“
Damiani (1007-1072) -
Patřil mezi tzv. antidialektiky, kteří útočili jak na dialektiku, tak na celou filosofii
Hlavní otázka scholastiky je vztah víry a rozumu, každý scholastik se snažil vždy doložit, že to co píše, lze najít už v Písmu, ve Filosofovi (jak byl označován Aristotelés) a v církevní tradici vůbec. Originalita byla něčím nežádoucím, co hrozilo odklonem od pravověrnosti a ohrožovalo čistotu katolického myšlení. Dnes se slovo scholastika chápe jako něco, co je dogmaticky strnulé a neplodné myšlení. Ve scholastice byl přísný tradicionalismus, podřízenost theologii, dokonce až kladení bizardních otázek jako: „Může Bůh zvednout kámen stejně těžký jako on?“ či „Jakým jazykem mluvila Eva s hadem v ráji?“
9.5. Spor nominalismu s realismem Scholastičtí filosofové odpovídali na různé otázky různě:
- 15 -
9.5.1. Realisté -
zastávali názor že universalia (obecné pojmy) jsou skutečné, v tomto realismu šlo o východisko od reality, obecniny, pojmu.
Krajní realisté 1) Tvrdili, že universalia jsou před věcmi, jejich názor připomínal Platónovu prioritu skutečné podoby světa a proto byli nazýváni platóniky.
Umírnění realisté 2) učili, že universalia jsou ve věcech a byli blízcí Aristotelovu přesvědčení o neodlučitelném spojení formy s látkou a byli proto nazývání aristoteliky.
9.5.2. Nominalisté -
Zaujímali opačný postoj než realisté, že universalia jsou jména. Rozumí se tím, že obecným pojmům nepřísluší jakákoliv existence
9.6. Anselm z Canterbury (1033-1109) -
-
-
Narodil se v Itálii a po odchodu do Francie se stal členem benediktinského řádu a od roku 1093 byl arcibiskupem v Canterbury. Anselm spolu s papežem Řehořem VII. dali této době charakteristiku nastupujícího církevního originalismu. Řehoř navázal na reformní clunyjské hnutí – snaha o zvýšení církevní autority odstraněním tzv. simonismu (získání církevních hodností za peníze, či jiné materiální výhody) a dále vymícením nikolaitismu (mravních poklesků, porušování celibátu,...) Řehoř prosadil vedoucí úlohu papežství v křesťanské společnosti – papež může dokonce i sesadit císaře. Anselm je nazýván otcem scholastiky, především svými formulacemi jasně vyjadřující vztah mezi vírou a rozumem a dále vymezením obsahu scholastiky. Anselm čerpal od základní tezi vztahu rozumu a víry Augustina „Věřím abych rozuměl.“ – Křesťan se má přes víru pozvedat k rozumnosti, k vědění, nikoli rozumem dospívat k víře. Anselm vešel do dějin hlavně svým ontologickým důkazem boží existence – Bůh je svým pojmem maximální dokonalosti souhrnem veškeré myslitelné dokonalosti. Mezi tyto dokonalosti patří i jeho reálná existence Anselmova satisfakční teorie: snaží se racionálně vysvětlit a zdůvodnit samo vykupitelské vtělení krista jako přísnou nutnost. V dobrovolném obětování Kristova života se dává Bohu zadostiučinění, které mu lidé ubrali hříchem
9.7. „Renesance“ 12. století V této době dochází k určitému omezenému rozmachu vzdělanosti, zejména při katedrálních školách. Obnovuje se zájem o římské právo. Ze španělského Toleda se začínají po Evropě šířit překlady antické literatury, především Aristotela, zprostředkovené přes araby. Mění se i stavitelské slohy, románský ke gotickému a vzniká také rytířská epika.
9.7.1. Pierre Abélard (1079-1142) -
-
-
-
Narodil se ve Francii v Bretagni a měl typické vlastnosti bretonců (temperament, vášnivost, odvaha, výřečnost,...), jeho učitelé byli ti nejlepší, které mohl mít, Roscelin a Vilém ze Champeaux. Později se stal sám věhlasným učitelem. Osudná se mu však stala láska se sedmnáctiletou půvabnou a inteligentní Heloise, kterou vyučoval. Heloisa mu porodila syna a po té se tajně vzali. To ovšem pobouřilo Heloisina strýce a spolu s dalšími členy rodiny přepadli spícího Abélarda a „odňali mu ony části těla, kterými spáchal, nač oni si naříkali“. Po tomto incidentu se Abélard uchýlil do klášterů a psal vynikající filosofická a theologická díla. Jeho dílo však bylo shledáno příliš racionálním a na koncilu v Sossons v r. 1121 byl donucen svůj theologický traktát O božské jednotě a trojjedinosti spálit. Kolem roku 1140 začal opět vyučovat v Paříži a proti němu začal vystupovat Bernard z Clairvaux. Obviňoval Abélarda, že se snaží vše rozumově vysvětlit. S Bernardovou zásluhou byl v r. 1141 svolán další koncil v Sensu, kde za přítomnosti krále Ludvíka VII. byl Abélard prohlášen za kacíře. Abélard ve svém díle zasáhl především do dějin logiky, etiky a theologie. 1) Etika – zavedl pojem intence (záměr), „je-li intence zlá, čin je hříchem, není-li zlá, pak hříchem není“ - 16 -
2) Theologie – zdůrazňoval úlohu rozumu, obrátil Anselmovo pořadí: „rozum předchází víru“. Za křesťansky věřícího člověka považoval také toho, kdo žije křesťanským životem, kdo jde Kristovou cestou, aniž jej zná.
9.7.2. Bernard z Clairvaux a cisterciácká mystika Mystika je vedle scholastiky druhým hlavním proudem středověkého myšlení, vytváří i svou zvláštní kontemplativní theologii (učení o životě sjednoceném s bohem). Zatímco ve scholastice je Bůh vnímán logickou dedukcí, v mystice je předmětem bezprostředního nazírání dosahovaného sjednocením s božstvím. Cesta k tomuto cíli má 3 etapy: očištění, osvícení a sjednocení. Mystika výrazně potlačuje racionalitu.
Bernard z Clairvaux (1091-1153) -
-
-
Zakladatel mystiky 12. stol. Narodil se v Burgundsku a měl stejný sociální původ jako Abélard (otec byl rytíř). Ve svých 24 letech se stává opatem cisterciáckého kláštera v Clairvaux a vedoucí osobností cisterciácké školy. Bernard zasahoval i do politiky a měl styky s papeži i panovníky. Také žehnal druhé křižácké výpravě, které se zúčastnil i vévoda Vladislav a která dopadla velice žalostně. Byl také výborný řečník a kazatel. Bernard sám založil 72 cisterciáckých klášterů, které se vyznačovaly svou jednoduchostí, prostotou a zřeknutí se jakéhokoliv přepychu. Jeho cisterciácká theologie zdůrazňovala, aby věřící v chrámu vnímal krásu boha přímo, bez jakéhokoliv rozptylujícího, dekorativního prostředí. Bernard také říká, že „filosofické rozumování je způsobeno hanebnou zvědavostí“ Výchozím stavem na cestě k Bohu je pokora, vlastním jádrem celé cisterciácké mystiky je pak učení o lásce k Bohu. Bernard však také byl velký náboženský intolerantní fanatik, který neváhal použít církevní moci k umlčení jiných názorů.
9.7.3. Chartreská škola -
Katedrální škola v Chartres (90 km od Paříže) založená na sklonku 10. stol. Už od svého počátku byla centrem netheologického, hlavně přírodovědného bádání. Největší oblibě se tu těšil platón. Zkoumali také Aristotelovu fyziku, či Hyppokratovy lékařské spisy.
Gilbert de la Porrée - zavedl rozdíl mezi substancí a substitencí. 1) Substance – je určitým konkrétně existujícím jsoucnem, které nutně obsahuje určité nahodilosti (má jisté individuální rysy) 2) Substitence – je to, díky čemu věc existuje - Substancí je např. určitý člověk a substinencí je jeho „člověčství“. Substinence je vlastně z antiky starou známou aristotelovskou formou. Gilbert tvrdil, že „bytí pochází vždy z formy“.
Jan ze Salisbury -
Žák Pierra Abélarda, byl prvním středověkým humanistou usilující o obnovení ciceronova stylu. Z antiky také převzal akademickou skepsi: „Jen ignoranti mají na vše pohotovou odpověď.“
9.7.4. Svatoviktorská škola -
Založena v r. 1108 v Paříži Vilémem ze Champeaux. Tato škola uskutečňovala syntézu mystiky se scholastikou.
Hugo ze sv. Viktora -
-
Usiloval, aby zbožnost vyrůstala z co nejširšího základu: „Uč se všemu, později shledáš, že nic není nadbytečné.“ Viktoriáni věnovali značnou pozornost psychologii mystického prožitku a jednotlivým stupňům poznání. Hugo rozlišuje: tělesný zrak (zaměřený na poznání vnějšího světa), rozumový zrak (jímž poznáváme sami sebe) a kontemplační zrak (kterým poznáváme Boha) Hugo ovlivnil také theologa stojícího mimo tuto školu Petra Lombardského autora slavných Čtyř knih sentencí, což byla hned po písmu snad nejčtenější kniha středověku.
10. Filosofie ve vrcholném a pozdním středověku Třinácté století je považováno za vrcholné období křesťanského myšlení, v tomto století se ustanovilo vše co je specificky „západní“. Stavěli se největší gotické chrámy a kulminuje papežská moc „Papež neuznává nad sebou nikoho - 17 -
kromě Boha.“ Avšak na síle začínají nabývat i lidová proticírkevní hnutí, především valdenští a albigenští. Církev zřizuje inkvizici jejímž posláním je pátrat po kacířích. Inkvizice byla formálně založena v Toulouse roku 1229.
Základní křesťanské myšlení 13. století ovlivnily tři okolnosti: 1) Arabská a židovská filosofie prostředkující novou infiltraci aristotelismu 2) Založení františkánského a dominikánského řádu 3) Vznik univerzit
10.1. Arabská a židovská filosofie Dle muslimské theologie vyslal Bůh Mojžíše a další proroky k židům, aby hlásali monotheismus pro všechny národy. Judaismus však přístup k Bohu omezil na vyvolený židovský národ. Ježíš byl tedy seslán aby universalismus víry v jednoho boha obnovil, ale křesťanství v Boží trojici vlastně obnovilo polytheismus. „Bůh znovu zasáhl a vyslal Muhammada, jako pečeť všech proroků, aby obnovil jak monotheismus, tak universalismus.“
10.1.1. -
-
Islámská filosofie
Islám založil Muhammad (570-632) a znamená „podrobení se Bohu, rezignace do jeho vůle“. Sbírka textů z výroků Muhamada zvaná Korán (česky čtení) je pokládána za svaté písmo muslimů (česky věřících). Muslimové věří kromě Muhammada ještě v dva další proroky – Mojžíše a Ježíše. Západní Evropa byla s výjimkou Pyrenejského pol. Arabské expanzi ušetřena a později těžila z arabské kultury. Prostřednictvím Arabů se do Evropy dostaly zapomenuté zdroje antického vědění. Především v Toledu se prostřednictvím židů překládali knihy z arabštiny do hebrejštiny a dále na sicilském dvoře se překládali do latiny. Arabové měli před latinským světem předstih, znali Aristotela a vytvářeli jeho syntézy s platónismem. Arabská kultura se rozvíjela nejprve v Bagdádu, prvním představitelem byl Arab Al Kindí (zemř. 873), další „arabští“ filosofové byli většinou jiných národností. Po Al Kindím pokračuje encyklopedicky založený Al Farábí, který vešel do dějin vztahem mezi esencí (bytností) a existencí uplatněním Aristotelova rozlišení, že pojem, čím nějaká věc je, nezahrnuje ještě fakt, že tato věc je.
Avicenna (980-1037) -
-
Byl vrcholnou postavou východní islámské vzdělanosti, byl to filosof, lékař, přírodovědec, básník i politik. Vypracoval souhrnný přehled všech tehdejších znalostí a po celý křesťanský středověk se používalo jeho Kánonu medicíny. Byl také předním komentátorem Aristotela. Pro theologii (křesťanskou i islámskou) však nebylo vše z jeho učení přijatelné.
Algazel (1059-1111) -
Poslední představitel bagdádské školy, byl zastáncem ortodoxního islámu, napovídají to také jeho knihy jako Zničení filosofů ale byl také neobyčejně vzdělaný filosof.
Averroes (1126-1198) -
Nejdůležitější představitel islámské učenosti, vypracoval podrobný komentář k Aristotelovým spisům a to ve třech verzích. „Aristotelés vysvětlil přírodu, Averroes vysvětlil Aristotela.“ Také se velice zajímal o vztah filosofie s náboženstvím
10.1.2. -
Židovská filosofie
Rozvíjela se zejména v arabském prostředí. Přes veškeré bojovné zaměření muslimů tu nacházeli židé kupodivu větší toleranci než u křesťanů. Tím že uvedli do vzájemného souladu theologii Starého zákona s aristotelismem se stali inspirací pro scholastické myslitele.
Mojžíš Maimonides (1135-1204) -
-
Byl největší osobností mezi židovskými filosofy. Ve svém díle Průvodce bloudících dával rady těm, jenž oddávajíce se vědě ztrácejí víru. Pokud se zdají být starozákonní texty v nesouladu s vědou, musíme tyto texty chápat alegoricky, ne doslovně. Mamonides velmi ovlivnil i Tomáše Akvinského, který od něj později převzal theologii peripatetismu
- 18 -
10.2. Františkánský a dominikánský řád 10.2.1. -
-
Bonaventura (sv. Jan Fidanza)
Byl jedním z nejvýznamnějších františkánů. Rozdíl mezi Bonaventurou a Tomášem Akvinským je v tom, že Bonaventura dává důraz na cit „Naprosto se nehodlám namáhat vytvářením nových názorů, nýbrž chci setrvat při názorech známých a všeobecně uznávaných.“ Vlastní učení obsahuje putování duše k Bohu
10.2.2.
Sv. František z Assisi (1182-1226)
Zakladatel řádu medikantního (MENDICARE – žebrat) františkánů. Pocházel z velmi zámožné rodiny italského obchodníka a jihofrancouské šlechtičny. Vyrůstal v moderním prostředí rytířské kultury a sám se měl později stát rytířem. Ve svém mládí stejně jako Augustin zakusil všechny rozkoše sladkého života, vstoupil dokonce do veselé bandy aristokratických flamendrů a brzy se stal „králem“ této výtržnické mládeže. -
-
-
František se však od bohémského života postupně odvracel a uchvátila ho myšlenka k návratu k apoštolské chudobě. Církev nejprve hleděla na františkány podezíravě, brzy však zjistila, že mírumilovný František bude udržovat toto hnutí v pravověrnosti. Toto gesto se setkalo s obrovským ohlasem, protože vešlo do doby plné bohatství a rozmařilosti. Oslovil především křesťany, kteří brali vážně požadavek evangelické oproštěnosti. Machiavelli dokonce napsal: „Křesťanství umíralo, ale František je vzkřísil.“ Po Františkově smrti nastávájí spory o výklad regulí řádu a řád se částečně dělí na observanty (přísnější) a konventuály, kteří se usadili v pohodlných klášterech. Někteří františkáni se dostali i na kacířské stanovisko ve sporech o evangelickou chudobu (především spirituálové)
Hlavní přínosy Františka z Asissi 1) požadavek evangelické chudoby 2) znovuobjevení přírody 3) pojetí patetického Krista -
-
Vedle chudoby byla druhým hlavním impulsem rehabilitace přírody (znovuobjevení), především díky přílivem Aristotelovy přírodní filosofie: „Slunce a Měsíc jsou naši bratři, země a hvězdy naše sestry, v přírodě není nic nepřátelského ani zbytečného“ Sv. František je patronem ochránců životního prostředí. Františkovo pojetí krista, jako trpícího, kterého je třeba následovat. Avšak i tito mírumilovní bratři občas přijímali funkci inkvizitorů.
10.2.3. -
-
Sv. Dominik (1170-1221)
Zakladatel druhého řádu dominikánů. Pocházel ze Španělska a byl značně odlišný od Františka. Byl to vzdělaný theolog, zatímco Františkova cesta vedla přes srdce a emocionalitu, Dominikova byla cestou rozumovou. Za základ zvolil řeholi sv. Augustina. K Dominikovým atributům dále patří kniha, kříž a hvězda. Dominikáni ovšem prosluli také jako horliví inkvizitoři.
10.3. Vznik univerzit -
Již kolem roku 1200 vznikají univerzity nového typu v Paříži a krátce po tom v Oxfordu (1214). Nejdůležitější postavení od 13. stol. měla pařížská univerzita, ta se stala vzorem pro všechny ostatní. Univerzity byli zřizovány s papežovým souhlasem a i když v nich papež uplatňoval svůj vliv prostřednictvím univerzitních kancléřů, jejich postavení bylo poněkud volnější a ne zcela jednoznačné. První velké nebezpečí církev rozpoznala v prohloubeném studiu Aristotela. Jeden z pařížských mistrů David z Dinantu odvodil z Aristotela i svérázný pantheistický materialismus, v němž Boha identifikoval s hmotou. Roku 1210 byly jeho spisy veřejně spáleny a církev postupně zakazovala i výuku Aristotela.
10.3.1. -
-
Siger Brabanský
Významný představitel latinského averroismu (= výklad Aristotela ovlivněný arabskými komentátory). Působil na pařížské artistické fakultě. Dostal se do sporu s Albertem Velikým, Tomášem Akvinským i s Bonaventurou. Podstata Sigerova avveroismu: 1) Svět je věčný – plyne z cyklické povahy pohybu a času a je v rozporu se starozákonním kreacionismem - 19 -
-
2) Vše ovládá nezvratná nutnost – cokoliv se odehrává zde na zemi, podléhá nevyhnutelnosti zemských sfér a to je v rozporu se svobodnou volbou (hřešit či nehřešit) 3) Monopsychismus – existuje jediný intelekt pro všechny lidi spočívající v jediné oddělené existenci. Duše hyne spolu s tělem. 4) Božská prozřetelnost neexistuje – Bůh nepoznává jiné bytosti kromě sebe sama. 5) Teorie dvojí pravdy – hledali pravdy odlišné od křesťanské víry a církevního učení, ale přesto se snažili být dobrými křesťany. Byli vystaveni dvojímu tlaku: svého křesťanského svědomí a své vědecké poctivosti Siger byl posléze umlčen a avveroismus odsouzen a zakázán. Nikoli však vyhlazen, potvrdilo se, že žádný mocenský zásah nemůže potlačit rozvoj svobodného myšlení.
10.4. Albert Veliký (1206-1280) Církev se v té době cítila ohrožena náporem aristotelismu a infiltrací mnoha vědních poznatků arabskořecké provenience. Řešila se základní scholastická otázka vztahu víry a rozumu. -
-
Byl univerzitní myslitel a učitel Tomáše Akvinského Albert Veliký (Albertus Magnus) nově definoval hranice vztahu víry a rozumu. Zatímco scholastici předchozích století se snažili nacházet rozumové vysvětlení pro zjevené pravdy, Albert tuto oblast z pravomoci rozumu vyňal. To byl jediný prostředek, jak ochránit jádro katolického náboženství, pro něž se nedostává důkazů, před rozumovou kritikou. Zavedl přísné rozdělení filosofie a theologie: Filosofie se opírá o rozum a zkušenost a theologie o zjevení a víru. Avšak čerpají ze společného pramene – z Boha, proto se nemohou dostat do sporu a je mezi nimi shoda. Pracoval na velikém díle „asimilace Aristotela pro potřeby západního křesťanstva“ a byl dokonce jedním z prvních středověkých experimentálních přírodovědců. Získal rozsáhlé poznatky z botaniky, zoologie, astronomie, geografie i alchymie.
10.5. Tomáš Akvinský (1225-1274) Přestože, pokud jde o originalitu vlastních duchovních myšlenek, nemůže se stavět vedle velkých myslitelů, jako Platón či Aristoteles, patří mu v dějinách Evropy jedno z předních míst. Díky svému syntetickému talentu se mu podařilo vytvořit z předchozích odkazů šťastnou syntézu do níž může církev vložit naději, že bude řešit základní otázky, zejména vztah víry a rozumu. -
-
Tomáš Akvinský se narodil v Itálii, nedaleko Neapole. Studoval na neapolské univerzitě a vstoupil do dominikánského řádu. Studoval theologii u Alberta Velikého. Později učil na Pařížské univerzitě, kde bojoval např. proti avveroismu i proti františkánským theologům kvůli tomu, že výlučnou autoritu shledávali ve sv. Augustinovi. Ve svém krátkém životě stihl napsat neobyčejně rozsáhlé dílo. Nejdůležitější jsou Suma proti pohanům a Theologická suma.
Učení Tomáše Akvinského -
-
Ve své Theologické sumě výrazně odlišuje tzv. posvátnou nauku od věd z přirozeného světla rozumu. Vzájemný soulad pravdy zjevené i pravdy přirozené je dán tím, že obě pravdy mají stejný zdroj – Boha. Některé pravdy jsou nadrozumové, lidský rozum přesahují, žádné z nich však nejsou protirozumové. Řídil se stále zásadou „Buď o Bohu, nebo s Bohem.“, uvažoval vždy jako filosofující theolog a předmět filosofie zužoval na poznání Boha. „Přirozený rozum musí sloužit víře.“ Aristotelský hylémorfismus uplatnil i v antropologii a psychologii. Člověk je jednotnou substancí duše a těla, které jsou v něm spojeny jako forma a látka. Ve svém kreacionismu se drží tradiční nauky, že Bůh stvořil svět v čase a z ničeho.“Bůh je příčinou první hmoty a před ní nic neexistuje.“ Jeho teorie poznání říká, že „veškeré naše poznání počíná od smyslů“ dále pak rozlišuje činný (zodpovědný za duševní obraz věcí) a trpný rozum. Ve sporu o universalia se shoduje se svými předchůdci Avicenna a Alberta Velikého.
Důkazy boží existence -
Tomáš polemizoval s myšlenkou, že existence boží je natolik zřejmá, že není nutno ji dokazovat. Takový názor zastával i představitel východní patristiky Jan z Damašku „Vědomí existence Boha je od přírody vštípeno každému člověku.“
- 20 -
1) Důkaz pohybu – ze smyslové zkušenosti se nám potvrzuje, že pohyb je ve světě všeobecným jevem. Každé jsoucno je uváděno do pohybu jiným jsoucnem, které je jeho hybatelem. Má-li být pohyb objasněn, musíme přijít k prvnímu hybateli – Bůh. 2) Důkaz z účinné příčiny – jednotlivá jsoucna jsou příčinně spojena s jinými jsoucny. Nelze připustit, že by něco bylo účinnou příčinou sebe sama, poněvadž pak by bylo dříve, nežli samo je, což je nemožné. Je tedy nutné předpokládat, že existuje nějaká sama ničím nezapříčiněná první příčina – Bůh. 3) Důkaz z možného a nutného – je nutno uznat existenci něčeho, co je samo sebou nutné, co nemá příčinu své nutnosti, nýbrž co je příčinou nutností jiných jsoucen – Bůh. 4) Důkaz ze stupňů dokonalosti – vychází z toho, že věci jsou ve své dokonalosti hierarchizovány. Musí být tedy něco nejdokonalejší příčinou všeho – Bůh. 5) Důkaz z řízení světa – musí existovat něco rozumného, jímž jsou řízeny všechny přírodní věci ke svému cíly – Bůh. -
ETIKA:V díle Sumy theologické shrnuje celou křesťanskou etiku, jednotlivé ctnosti dělí na ctnosti přirozené a získané a ty ještě dále na ctnosti rozumové (moudrost, vědění, umění, opatrnost) a ctnosti mravní (uměřenost, spravedlnost, statečnost). Vlastnosti, jako víra, naděje, láska považuje za ctnosti nadpřirozené.
-
SOCIÁLNÍ TEORIE: Tomáš zde říká, že monarchie je tou nejpřirozenější vládou, její hierarchie totiž odpovídá té nebeské. Světští panovníci mají svou moc od Boha a poddaní je mají proto poslouchat, ale jen pokud je nenutí konat něco, z církevního učení nepřijatelného. Pak uznává i možnost svrhnout (ne zabít) panovníka.
10.6. Jan Eckhart z Hocheimu (1260-1327) Německý filosof, theolog a mystik, člen dominikánského řádu, žák Alberta Velikého a Tomáše Akvinského. Oproti svým učitelům přemýšlí spíše v linii Plótinose, Proklose,... objevují se u něj výrazné novoplatónské rysy -
-
Se svým učitelem, Tomášem Akvinským se rozchází v jednom důležitém bodu své theologie – nevychází od bytí Boha, nýbrž od jednoty Boha. „Bůh je jeden.“ a jednota přísluší jen intelektu. Chápání je tedy základem bytí. Bůh poznává nikoli proto, že je, nýbrž je, protože poznává. Charakterizuje božství jako protiklad „světla“ vůči „temnotě“. V duši odlišuje určitý božský prvek, „jiskérku duše“ Eckhart se zabýval zejména těmito třemi tématy:
Myšlenka mystické smrti, úplného zániku duše v Bohu spolu s otázkou oproštěnosti -
Klíčovým pojmem je oproštěnost. Eckhart často opakoval: být sobě mrtev, být holý a chudý, nic nemít. Duše má zůstat nahá – být bez potřeb vůči všem věcem. Rozeznává jasný rozdíl mezi BÝT a MÍT.
Myšlenka věčnosti spolu s otázkou nezrozenosti člověka a jeho rovnosti s Bohem -
Člověk se pozvedá k věčnosti. Bůh bez přestání rodí v naší duši jednorozeného Syna. Avšak Ekhart zde vydává i nepochopitelné výroky jako „Já a Bůh jsme jedno.“ či „Kdybych nebyl já, nebyl by Bůh Bohem.“ – názor o bytostné rovnosti člověka a Boha. Toto učení bylo později církví označeno za bludné.
Myšlenka niternosti a odmítnutí hodnoty vnějších skutků -
Dalším stěžejním tématem je niternost. „Spíš se máš zpovídat Bohu než lidem.“ Svým zaměřením do nitra formuluje i moderní myšlenky „Člověk má být svobodný a pánem svých skutků, bez násilí a donucení.“
10.7. Jan Duns Scotus (1265-1308) Zakladatel tzv. mladší františkánské školy, pocházel ze Skotska a studoval v Cambridgi, Oxfordu a Paříži. Byl považován za velmi pronikavého a někdy i nejbystřejšího ducha středověku. - V jeho díle HAECCEITAS („tatost“) kritizuje Tomáš Akvinského. - V jeho teorii poznání dává důraz na intelektuální intuici jednotlivce. Zatímco Tomáš Akvinský podřizoval vůli rozumu, Scotus vychází naopak z anatomie vůle a z primátu vůle před rozumem. - Rozlišoval nově sféru filosofickou a theologickou – mnohé otázky přenesl z filosofie do theologie
- 21 -
10.8. William Occam (1285-1348) Narodil se nedaleko Londýna a po studiích na Oxfordu zde zůstal jako učitel. Je pokládán za filosoficky nejvýznamnější osobnost celého 14. stol. Tento geniální františkán byl často ve sporu s církví, stavěl se proti papeži Janu XXII. na stranu spirituálů usilující o obnovu původní mravní čistoty. - Occam zahájil nové myšlení scholastiky. Tzv. VIA MODERNA – nová cesta. - Konceptualismus (terminismus) – pojem CONCEPTUS (termín) je jen symbolem pro označování určitého souboru mnoha jednotlivin. Např. zkratkovité nápisy jako: obyvatelstvo. - Nově uplatnil scholastický pojem intence jenž vyjadřoval zaměřenost mysli k nějakému předmětu. Dále rozlišoval znaky první intence, zaměřené bezprostředně k věcem a znaky druhé intence, vztahující se na samotné jazykové znaky. V moderní filosofii tomu odpovídá rozlišení jazyka a metajazyka.
Occamova břitva -
„jsoucna nesmějí být rozmnožována, aniž by to bylo nutné“. Není nic takového jako pohyb, nýbrž jsou jen věci v pohybu. Právě tak je tomu i s časem, prostorem apod. Obraz světa se tak neobyčejně zjednodušil a otevřela se cesta k jeho empirickému, fyzikálnímu a přírodovědnému významu.
-
V theologii říkal, že „V Boha je nutno věřit, aniž je dokázán“. Occamova doktrína měla pro scholastiku ničitelský vliv. Maximálním zúžením sféry náboženství Occam přispěl k úplnému oddělení světské vědy a náboženského života, což mělo obrovský význam pro rozvoj vědeckého poznání. Occam však stále zůstával věřícím katolíkem. To že svět je takový, jaký je, závisí výhradně na Boží vůli.
-
11. Renesanční a reformační filosofie V přechodném období se dostává do popředí pojetí autonomního rozumu, tj. rozumu nezávislého na jakékoliv autoritě. Začíná se prosazovat nové pojetí naturalismu a „člověk svými zájmy opět sestupuje na zemi“. Proti středověkému theocentrismu se prosazuje nové pojetí antropocentrismu. Ten vycházel z ústředního postavení k božímu obrazu stvořeného člověka, jako pána všeho tvorstva na Zemi, která je středem vesmíru. Dochází k roztržce mezi vědomím a bytím, subjektem a objektem, člověkem a přírodou. Teorie poznání se začíná osamostatňovat a otázky poznání se postupně dostávají na první místo v noetických filosofiích. Začíná renesanční myšlení.
Renesance zasahuje zhruba do tří století: 1) 14. stol. – přípravná fáze v umění a literatuře se omezuje na Florencii 2) 15. stol. – první generace renesančních filosofů, na sklonku tohoto období renesance ve Florencii vrcholí a šíří se do dalších oblastí Itálie. 3) 16. stol. – ve větší míře se renesance dostává i do zaalpských oblastí Slovo renesance je odvozeno od latinského RENASCOR (znovu se narodit, obnovit se). Snaží se obnovení starých antických dědictví ve všech oblastech.
Individualismus -
Na jeho důležitost v období renesance poukázal v 19. stol. švýcarský historik Jacob Burckhardt. Označil ho za určující rys renesanční kultury. Vedl k vyvázanosti jedince ze všech ustrnulých forem ve středověké hierarchii a k rozchodu s tradičním oceňováním podle stavu a rodu. Pietro Aretino byl jeden z tvůrců renesančního životního stylu. Poukazoval na to, že individualista se všude zařizuje podle „míry, kterou má v sobě samém“. Dalším důležitým znakem je odklon od theologického myšlení a příklon k myšlení světskému. Renesance hledá výraz pro „rovnováhu mezi středověkou vírou v Boha a vírou v sebe sama renesančního člověka“.
11.1. Renesanční humanismus Humanismus je první fází renesanční kultury 14. století. Humanismus se postupně stával označením pro studium všeho, co je „lidské“ (tj. světské). Je to období významných básníků jako Dante Alighieri, Francescko Petrarka, Giovanni Boccaccio,... Celkový renesanční filosofický ráz nejvíce určovala recepce platónismu a to jak klasického Platóna, tak i novoplatónství. - Lorenzo Valla – ctnostné je podle něho to, co vede k rozkoši. Tato věta naznačovala vzedmutou vlnu nevázané sexuální nálady. - 22 -
11.1.1. -
-
-
Platónská Akadémie ve Florencii
Pro renesanční platónismus mělo zásadní význam zřízení platónské Akadémie v roce 1459. Akadémie určovala šíření platónismu. Nejproslulejší učenec zde byl Georgios Gemistos, který byl považován téměř za převtěleného Platóna a přivzal si jméno Plethón. V čele Akadémie stál Marsiglio Ficino. V jeho charakteristice se nalezne celý renesanční antropocentrismus: „Nebe se mu nezdá dost vysoké, nitro země dost hluboké... všude se snaží vládnout a chce být veleben, chce být věčný, jako Bůh.“ Nejvýznamnější osobností celé Akadémie (činné do roku 1521) byl šlechtic Pico della Mirandola: „Člověk je sám svého štěstí strůjcem.“
11.2. Mikuláš Kusánský (1401-1464) -
-
-
Byl to významný myslitel na poli přírodní filosofie, ale také matematik, přírodovědec atd. Narodil se v Německu a postupně se stal významným církevním hodnostářem v Itálii. Z předchozí mystiky převzal některé představy, kterým dal nový smysl. Byl to především princip „splynutí protiv“ – tento pojem se uplatňuje ve vztahu k nekonečnému absolutnu (Bohu). V Bohu splývají všechny protiklady. Maximum i minimum. Významnou úlohu v jeho pozitivní theologii pro něj znamenala matematika – matematizace bohosloveckých spekulací. Myšlenka, že Bůh je duší světa , mu zároveň evokovala Platónovu představu, že svět je živočich. Přírodní živly jsou v něm Bohem uvedeny do řádu a s pomocí aritmetiky spojeny dohromady. Nejdůležitější myšlenkou byla teorie o nekonečnosti kosmu. Střed vesmíru je všude a jeho obvod nikde. Svět tedy nemá hranic ani konce. Druhým velkým podnětem pro astronomické objevy byla Kusákova revize aristotelské nauky o pohybu. – opuštění aristotelské koncepce o vnějším hybateli. Kusácký ovlivnil i Mikuláše Koperníka, jehož kniha O obězích nebezkých těles vydaná v r. 1543, byla skutečným mezníkem. Jeho heliocentrický systém od základu mění dosavatní obraz vesmíru. Země je postavena na roveň všem ostatním planetám. V roce 1616 byl Koperníkův spis zakázán.
11.3. Giordano Bruno (1548-1600) Jeho živostí zásada byla „Jedinou autoritou má být rozum a svobodné bádání.“ Ve svých 15 letech vstupuje do dominikánského řádu, avšak v roce 1575 je obviněn z bezbožnosti. Na to se Bruno vzdává kněžství a stává se „cestujícím profesorem“. Působil v Paříži i v Oxfordu. Během svého cestování po Evropě se dostává i do Prahy, kde věnoval císaři Rudolfu II. Svou knihu. V roce 1594 je s přispěním lsti a na základě udání odsouzen inkvizicí, jako nejhorší kacíř a po 6. letém vězení je 17. února 1600 upálen v Římě. -
Bruno navázal na Koperníkovo učení, které systematicky dopracoval a doplnil. Teprve Bruno se odvažuje veřejně tvrdit, že vesmír je nekonečný. Dále také uvažuje: Existuje-li více Zemí obydlenými bytostmi, jak je to potom s prvotním hříchem a s Kristovým vykupitelstvím? Tímto podkovával základní církevní dogmata. Brunovy jednotící principy světa:
Pantheismus -
„Příroda je Bůh ve věcech.“ Tím tvrdí, že jde o faktickou existenci boží v každé věci. Bůh je ve věcech, v přírodních jsoucnech a nikde jinde. Jak Bůh mohl stvořit svět? Judeo-křesťanský kreacionismus předpokládá, že mezi Bohem a světem je vztah výhradně vnější, kdežto Bruno tvrdí, že je vnitřní. Jeho pantheismus je tedy antikreacionistický.) Rozdílnost mezi Bohem a přírodou je velmi relatizována a mystický prvek je pouze nepatrný.
Monadismus -
-
Ze starověkého atomismu čerpal Bruno představu, že svět se skládá z nejmenších částeček, z „minim“, které nazval monádami. Monády jsou věčné a mění se pouze vztahy mezi nimi. Každá monáda je odlišná od všech ostatních. V Brunově pojetí vesmíru, jehož střed je všude a ve všem, je universum v každé monádě.
Panpsychismus -
Vše je oduševněno – teorii pohybu chápal jako jakousi „duši světa“, která v sobě zahrnuje pohyb i klid. Podle něj se oduševnělá tělesa uvádějí do pohybu ze svých vlastních zdrojů pomocí oduševnělé síly.
- 23 -
Organicismus -
Podle Bruna je svět nekonečný živoucí tvor a také každá jeho monáda je opatřena životem. „Život ve vesmíru se rozvíjí podle vlastních zákonů života a nikoli podle zákonů mechanických“ V přírodě tedy vládne svoboda a proto „nikdo nemá právo vnucovat jakákoliv omezení, ať už hmotná, či duchovní“.
11.4. Reformace Reformace je náboženské opravné hnutí, jež se časově protíná s renesancí a má s ní některé shodné rysy. Především oba tyto proudy vyzdvihují význam individua, třebaže každý jinak a někdy i protichůdně. -
-
Individualismus - se zde, krom důrazu na osobní poslání křesťana, omezuje jen na individuální zkušenost spásy a na osobní přístup věřícího ke Kristu. Každý věřící je knězem sám sobě. Návrat k pramenům - je dalším společným znakem reformace a renesance. Renesance se vrací k antické kultuře v celém jejím pojetí života, kdežto reformace usiluje o návrat k původní biblické zbožnosti, k nezkažené evangelické čistotě, k oproštěnosti. Příklon ke světu – reformace sice zaujala, stejně jako renesance, negativní vztah k mnišství i k celibátu ovšem křesťanský pesimismus hříchu, jako chápání pozemského života, jako místa zkoušky a utrpení byl stupňován a ještě více zdůrazněn.
11.5. Mistr Jan Hus (1371-1415) Největší náboženský reformátor a obrovitá mravní autorita našich dějin. Hus studoval na pražské univerzitě, kde se stal dokonce rektorem. Byl současně i knězem, jenž kázal česky v Betlémské kapli. Horlil zde proti církevním zlořádům a proti morálnímu rozkladu zbohatlých kněží. Napadal zvláště hanebné svatokupectví a prodej odpustků. Za jedinou hlavu církve nepovažoval papeže, nýbrž Krista. -
-
Svými myšlenkami se tak připojil k domácí reformní tradici a inspiroval se např. Janem Milíčem z Kroměříže (otcem reformace u nás), jenž svá kázání proti církvi vyhrocoval ještě ostřeji než Hus. Další z Husových předchůdců byl Matěj z Janova, jež se vyznačoval poněkud mírnějším a spirituálním přístupem. Nejvíce Husa ovlivnil anglický reformátor a theolog Jan Viclef. Oba se řídili Augustinovou predestinační teorií, která patří ke klíčovým pojmům reformace – předurčení lidé tvoří neviditelnou církev, “mystickou nevěstu Kristovu“. Ta je vždy a všude tou jedinou a pravou církví. Viklef přitahoval Husa svým krajním realismem. Středověký realismus byl svou povahou nakloněn obnovám, jelikož vycházel z Platóna – Pravda. Dobro,Spravedlnost. Pravda, a to jak v noetickém i etickém významu, měla pro Husa ústřední postavení.
Nauka o trojí pravdě: 1) Pravda obsažená v písmu 2) Pravda, kterou dosahujeme smysly 3) Pravda, k níž dospíváme neomylným rozumem -
Hus a celá reformace se dotkli toho nejcitlivějšího bodu církve – církevního majetku. Hus však nebyl typem středověkého askety, zvláště v mládí nepohrdnul džbánem piva a měl smysl pro humor. Když jednou přistihl na svém kázání zahaleného donašeče Jana Protivu, zvolal „Kuklíku, napiš to a nes na onu stranu.“ (tj. přes Vltavu do arcibiskupského paláce).
11.6. Martin Luther (1483-1546) Studoval na erfurtské univerzitě a roku 1512 se stává doktorem theologie. Vstoupil do kláštera augustiniánů. Po zjištění fakt o Husově smrti, u něj začaly vzrůstat sympatie k českým reformačním předchůdcům. Dokonce prohlásil, že Hus byl odsouzen nespravedlivě. -
V roce 1520 se veřejně rozešel s římským katolictvím spálením papežské buly, jež mu hrozila klatbou. V roce 1522 dokončuje překlad bible do němčiny, označený Nitzschem za „největší skvost německé prózy“. Pohrdal scholastikou i Aristotelem. Nejblíže měl k Augustinovi a k jeho následovníkům.
- 24 -
-
-
Odsuzuje „skutkařství“ a praví, že člověk může být spasen pouhou vírou v Krista. Nově formuluje i křesťanskou svobodu, jako svobodu svědomí. Osvobození od všech vnějších příkazů, které bychom měli vykonávat bez vnitřního souhlasu. Naší osobní víře nemá žádná lidská autorita co nařizovat. „Žádný člověk nemůže do druhého vlít svou vlastní duši, víru, cítění, vůli a dílo Kristovo. To může udělat jen Kristus sám. Žádný papež, žádný biskup nedovede způsobit, aby se v srdci člověka zrodila víra.“
12. Vývoj britského empirismu Anglie se v 17. století začala s neobyčejnou akcelerací zbavovat někdejší zaostalosti. Jako jedna z prvních zemí se vydala na cestu kapitalistického rozvoje. Strnulé scholastické myšlení začalo být pociťováno, jako něco nepatřičného. Byl to zlatý věk anglické literatury, doba Williama Shakespeara. Doba prudkého rozvoje manufaktur, námořního obchodu či státem podporovaného pirátství.
12.1. Francis Bacon z Verulamu (1561-1626) Narodil se v Londýně, studoval Cambridge, po té se stal i členem parlamentu za dolní sněmovnu a kancléřem. Nakonec dostal i jednu z nejvyšších šlechtických hodností – titul viscount ze St. Alba. Byl třetím nejmocnějším mužem v zemi. Roku 1621 byl obviněn z braní úplatků a odsouzen do vězení. -
-
Bacon je považován za otce moderní experimentální vědy, s jeho jménem je neodmyslitelně spjata indukce. Nebyl nikdy univerzitním profesorem a odmítal jakékoliv vědění pro vědění. Bylo o něm prohlášeno, že „filosofuje, jako lord kancléř“. „Vědění je moc.“ – bylo heslo jeho filosofie. „Bez veškeré pochybnosti spočívá moc člověka v poznání.“ „Mocí“ nemyslí moc politickou, ale moc nad přírodou a její ovládnutí pomocí vynálezů. „Nad přírodou lze zvítězit leda tak, že ji posloucháme.“ V jeho filosofii poukazuje na klamavost smyslů – nedostatky smyslů vyrovnává experiment, tj. pokusy, které byly vymyšleny se záměrem něco objevit. Nedostatky rozumu pak vyrovnává indukce. Jeho filosofie se zrodila z odporu vůči metafyzice. Tento kritický aspekt v některých ohledech i přehnal – Aristotelés poškodil přírodní vědy svou logikou apod. Bacon vytvořil metodologii vědeckého poznání. Jeho metodologie má 2 části: 1) Destruktivní metodologie – část tvoří tzv. teorie idolů (klamných obrazů) Teorie idolů je nauka o pročišťování rozumu, aby byl schopen pravdy. • • • •
Teorie idolů Idoly rodu –spočívají v samé přirozenosti člověka s omezeným smyslovým a racionálním poznáním. „Člověk spíše věří tomu, co chce považovat za pravdivé.“ Idoly jeskyně – souvisí s individualitou člověka, dány jeho vlohami, sklony, zálibami atd. Tyto idoly člověka nutí dívat se na svět jakoby z úzkého otvoru své jeskyně Idoly tržiště – jsou ze všech nejškodlivější. Pochází ze soužití lidí, z nevhodného výběru a špatného používání slov a výrazů. V důsledku pak dochází k dohadování „jako na trhu“ „Chcete-li se mnou mluvit, definujte mi napřed své pojmy“ Idoly divadla – podobně jako dramatický děj v divadle působí zdáním skutečnosti, tak i staré autoritativní filosof. soustavy budí neoprávněné zdání pravdy.
2) Konstruktivní metodologie – zpochybnil Aristotelovu indukci prostým výčtem: „Úředník pro sčítání lidu zapisuje jména, první se jmenuje William Williams, stejně tak i 2.,3.,4.,... řekl si tedy, že se asi všichni jmenují stejně a tak to taky zapsal. Ale zmýlil se, jeden se jmenoval John Jones.“ Tím dokázal, že se můžeme mýlit, když spoléháme na indukci prostým výčtem a tak zavedl tzv. eliminační indukci. -
Cíl poznání stavil Bacon tak, že lidské vědění má vést k objevení „FORMY“ nějaké vlastnosti, neboli toho, co tvoří její povahu, přirozenost. Poznávací procedury stanovil takto: Nejprve se musí vypracovat tabulka pozitivních instancí (případů) po té tabulka negativních instancí a na základě toho je možno vypracovat tabulku srovnávací. Posmrtně bylo vydáno jeho dílo Nová Atlantida, ve které vyslovuje moderní myšlenku organizace vědy a nezbytnosti týmové spolupráce. Velkou pozornost také věnoval svobodě vědeckého bádání. - 25 -
-
Bacon je také autorem významných Esejí s podtitulem: rady politické a mravní.
12.2. Thomas Hobbes (1588-1679) Studoval Oxford a neměl rád, stejně jako Bacon, scholastické univerzitní prostředí. Často cestoval do Francie, kde byl jeho druhý domov. Dobře se vyznal v přírodních vědách a osobně se poznal s Galileem. -
-
-
-
Vydal dílo Levithan (obrovitý vodní had, démonický netvor z Bible). Použil tohoto jména k označení státu, který není ničím jiným, než umělým člověkem, který je větší a silnější. Za proticírkevní zaměření byl Hobbes málem souzen. Dále vydal Behemoth (hroch), kde vylíčil dějiny revolučních let 1640-1660. Revoluci považoval za druhého netvora – hrocha. Ústředním pojmem jeho filosofie bylo tělo, těleso. Např. i duch je jen velmi jemné těleso. Netělesná substance, je stejný paradox, jako netělesné těleso. Názor na rozumovou činnost je u Hobbese ovlivněn materialismem: „Rozumuje-li někdo, nedělá nic jiného, než že počítá – hledá konečný souhrn sčítáním jednotlivých částek.“ V etice je předmětem lidské touhy to, co někdo pro sebe pokládá za dobro a předmětem nenávisti, či odporu je to, co má za zlo. Vnější stránka vnímání dobra je rozkoš, neboli libost, vnější stránkou zla je nelibost. Aristotelés podle Hobbla nemá pravdu, když říká, že člověk je od přírody tvorem společenským. Je tomu přesně naopak: člověk je od přírody bytostným a výlučným egoistou, chce jen žít a přežít, každý má rád jen sám sebe. V tzv. stavu přirozeném si byli lidé rovni a nebylo žádného rozdílu mezi „tvým“ a „mým“ v tomto stavu platilo, že „každému náleží vše, co si může vzít, a to tak dlouho, dokud si to udrží“ Každý tu ohrožoval ostatní a také byl od všech ostatních ohrožován – „válka proti všem“ (člověk člověku vlkem). Z pocitu strachu a z touhy po bezpečí se rodí myšlenka se navzájem dohodnout. Tj. smlouvou vzájemně si neškodit a neubližovat. Na základě této smlouvy vzniká stát a člověk přichází ze stavu přirozeného do stavu společenského. Stát má úlohu udržovat mír. Hobbes však úlohu státu přeceňoval a doporučoval potlačovat nebezpečné ideje zavedením absolutní cenzury - jeho sociální filosofii nazýváme etatismem.
12.3. John Locke (1632-1704) Jeho otec byl zámožným právníkem u smírčího soudu. Vzdělání se mu dostalo na elitní Westminster School, později v Oxfordu. Sblížil se s prostředím oxfordských badatelů (Royal Society) a zajímal se o experimentální vědu, především medicínu. Byl ale také politikem a státovědcem. Později v exilu v Holandsku napsal svá nejlepší díla, jako např. Esej o lidském rozumu. -
-
-
-
Lock přenesl těžiště filosofického zájmu na teorii poznání. Předsevzal si „zkoumat původ, jistotu a rozsah lidského vědění“. Pojem „idea“ u Locka slouží k označení „všeho toho, co je objektem rozumu, když člověk myslí“. Bezprostředním předmětem poznání nejsou vnější předměty, ale naše vlastní ideje. Neuznává však žádné vrozené ideje – protiautoritativní zaměření nové filosofie ještě radikalizuje: „V mysli nejsou žádné vrozené principy.“ – tedy ani žádná vrozená idea Boha. Lockova kritika nauky o vrozených idejích se např. v pedagogice už nechápe výchova jako pouze rozvíjení vrozených vloh a dispozic, nýbrž za rozhodující je považováno výchovné působení vnějšího prostředí na žáky. Člověk svou přirozeností není ani špatný, ani dobrý, špatným se stává teprve vlivem špatného prostředí. Podle Locka přicházíme na svět, jako „nepopsaný bílý list“. Tato teze je rozpracována v systém genetického empirismu – „Nic není v rozumu, co by dříve nebylo ve smyslech.“ Toto vyjadřuje, že smyslové vnímání je jedinou branou k veškerému poznání. Ideje rozlišuje ještě dále na jednoduché a složené, Locke byl zastáncem umírněného nominalismu, který se v této podobě nazývá konceptualismus (CONCEPTUS – pojem) – pojmy, jakožto ideje, existují jen v našem duchu, nikoli jako reálná jsoucna. V jeho teorii jednoduchých a složených idejí má důležité místo kritická analýza ideje substance, kterou Locke snížil na „jakýsi nejistý předpoklad něčeho, o čem nevíme (tj. něčeho, o čem nemáme žádnou zvláštní pozitivní ideu) a co zároveň považujeme za substrát, nebo nositele těch idejí, které známe“. Dále rozlišuje dvojí zkušenost: vnější, neboli sensace (vlastní smyslová vnímání, jejíž objektem jsou vnější věci) a vnitřní, neboli reflexe (jakýsi vnitřní smysl, jehož předmětem jsou naše vlastní duševní stavy, jako myšlení, chtění, představování,...)
- 26 -
Lockův sensualismus -
Rozdíl mezi empiristou a sensualistou je ten, že empirista zakládá svá zkoumání na zkušenosti, kdežto sensualista zkušenost a smyslové vnímání ztotožňuje a připouštěli, že věda se má zakládat nejen na zkušenostech.
Lockovy ideje prvotních a druhotních kvalit -
Prvotními kvalitami se rozumí kvality neoddělitelné od vnímaných těles (tuhost, rozlehlost, tvar, pohyb,...). Druhotné kvality, jako takové, v samotných věcech neexistují, nýbrž jsou jen dispozicemi těchto věcí, vyvolat v nás různé smyslové zážitky, jsou existenčně závislé na našem subjektivním vnímání (barva, chuť, zvuk,...)
Lockova etika -
Je založena na polaritě strasti a slasti. „Věci jsou dobré či zlé pouze ve vztahu ke slasti či strasti. Dobrým nazýváme to, co je způsobilé v nás vyvolat slast, nebo zmenšit naši bolest.“ Bez přítomnosti slasti prožíváme tzv. pocit nepohody.
Lockovo pojetí svobody -
-
-
Spočívá podle naší schopnosti jednat či nejednat, podle toho, jak si to zvolíme, nebo, jak se nám zachce. Svoboda vůle není takto možností volby, nýbrž možností jednat v souladu s naší volbou. Nikoli vůle je svobodná, nýbrž lidé jsou svobodni. Formuloval základní zásady moderního liberalismu, nikdo nemá poškozovat druhého. Každý člověk má vlastnictví své vlastní „osoby“. Na ni nemá právo nikdo, mimo něho samotného. Liberalismus je u Locka spojen s individualismem. Obranu svobody člověka vnímá, jako obranu jeho individuality. Locke toleruje atheismus, ovšem pouze co se týká soukromého života. Omezení vztahuje jen na šíření atheistických názorů. Úřad nemá právo nikoho nutit, aby se zřekl svého názoru.
12.4. George Berkeley (1685-1753) Narodil se v Irsku kde také studoval dublinskou Trinity College. Učil řečtinu a hebrejštinu. Vytvořil Novou teorii vidění. V r. 1710 vydal svůj nejdůležitější spis Pojednání o základech lidského poznání. -
-
Berkeley navázal na Locka a ve svém empirismu byl dokonce ještě důslednější. Jeho filosofie stavěla na „Býti jest býti vnímánu.“ – Existuje-li barva nebo tvar, vnímáme ji zrakem, stejně tak zvuk sluchem a vůni čichem. To čemu říkáme tělesa jsou jen kombinací našich počitků, kolekce našich idejí. V jeho paradoxním subjektivním idealismu se nacházejí mnohé obtíže – „zavřu-li oči, přestává věc existovat“, vnímá-li deset lidí nějaký předmět, znamená to, že existuje deset těchto předmětů? Jsou-li všechny věci pouze kombinací našich počitků, je vlastně celý svět pouze naší představou, reálně existuji jen já sám (odtud solipsismus) Berkeley si tyto paradoxy uvědomoval a snažil se přejít od subjektivity k objektivitě duchovní povahy – „Jestliže neexistují tělesa mimo mysl, nemám na mysli pouze jednotlivou mysl, nýbrž všechny mysli vůbec“ (jejich existenci zaručuje, že je vnímá Bůh) – Bůh je ve věcech, které udržuje v jejich existenci svým vnímáním: theocentrický fenomenalismus. Berkeley ve svém spiritualismu útočí proti pojmu substance, neuznává fyzickou substanci fyzickou, materiální, neboli hmotu. Proti jeho filosofii byly vznášeny četné námitky. Kant ji nazval filosofickým skandálem.
12.5. David Hume (1711-1776) Narodil se v Edinburghu. Vystudoval právo a latinu.Po té v diplomatických službách cestoval po Evropě. Největší vliv na něj měl pobyt ve Francii. Ačkoli jeho díla, jako Pojednání o povaze lidské, Zkoumání lidského rozumu či Dějiny Anglie, Anglická společnost neuznávala, v osvícenecké Francii se stal legendou. -
-
Hume rozlišuje několik vnějších či vnitřních zážitků – tzv. smyslové vjemy: 1) Dojmy – jsou intenzivnější, živější (když slyšíme, vidíme, cítíme, milujeme, nenávidíme, chceme,...) 2) Ideje – myšlenky, představy, méně intenzivnější, méně živé. Ideje jsou paměťové, představové percepce, jsou kopiemi, či otisky našich dojmů. „není žádné ideje, jež by neměla svůj původ v nějakém dojmu“ (impresi). Hume se stal otcem moderního pozitivizmu – Veškeré vědění, jež překračuje hranice popisu smyslových daností, neboli toho co je nám dáno „pozitivně“, vykázal za hranice právoplatného poznání. „V platnosti můžeme ponechat jen ty ideje (pojmy, představy), které se mohou prokázat nějakým smyslově empirickým rodokmenem.“. - 27 -
Humova skepse: 1) Proti dosavadnímu založení vědy na představě kauzality, jako nutného a objektivního vztahu. § Kritika pojmu příčinnosti 2) Proti dosavadnímu založení metafyziky na představě substance a na předpokladu objektivní existence světa. § Kritika pojmu substance 3) Proti různým formám pozitivního náboženství opírajícím se o empiricky neprůkazné představy. § Zasloužil se o vědecké zkoumání náboženství. Ukázal, že monotheismus vznikl z prvotního polytheismu, což vyvracelo deistické představy o přirozeném prvním monotheistickém náb. § Kritizuje katolické obřady a svátosti „... ze všech náboženstí je nejnesmyslnější to, jehož přívrženci utvořivše své božstvo, pojídají je.“. -
Významně se zapsal do dějin etiky. – jeho etika je založena na emocích a citech. Morálka není výtvorem rozumu, nýbrž citů. Výrazně kritizuje Hobbův etický egoismus
13. Kontinentální filosofie 17. století 13.1. René Descartes (1596-1650) Francouzský filosof a matematik, bývá považován za otce novověké filosofie. Po studiích v Paříži, se záměrem poznat život, vstupuje do vojska Mořice Nassavského. V roce 1642 se Descartes setkal s J.A.Komenským. Jeho hlavní filosofická díla: Rozprava o metodě, Pravidla k řízení ducha, Principy filosofie,… -
-
-
vstupní branou do jeho filosofie je jeho zásada všeobecného pochybování, především pochyboval o materiálních věcech a o smyslech, které nám toto poznání poskytují. „Hůl ponořená do vody zdá se být zlomená, jestliže nás naše smysly zklamaly takto jednou, kde máme záruku, že nás neklamou stále?“. U Descarta takto stojí rozumové pochybování na počátku poznávání – metodická skepse (srovnatelná se sokratovským východiskem „vím, že nic nevím“) Jeho skepse se však musí někde zastavit, v nějakém pevném bodě – připustím-li skutečnost mého pochybování a myšlení, musím připustit, že toto pochybování má svého nositele, že „někdo“ pochybuje. „Myslím, tedy jsem“ – sebejistota myslícího já. Z faktu mého myšlení lze usuzovat fakt mé existence. „Pravdivé je vše, co jasně a zřetelně přijímám.“.
Čtyři pravidla vědeckého postupu 1) 2) 3) 4)
Za evidentní ideu máme považovat jen takovou ideu, která je jasná a zřetelná Každou řešenou otázku máme rozdělit na co nejvíce částí Svoje myšlenky máme vyvozovat v náležitém pořadí, postupovat od jednoduchých ke složitým Máme činit tak úplné výčty a tak obecné přehledy, abychom si byli jisti, že jsme nic neopomenuli
-
„Poznal jsem, že musím jednou v životě své názory úplně zavrhnout a pak začít od základů, chci-li ve vědách stanovit něco pevného a trvalého“.
-
Svá zkoumání opírá o argumenty čerpané z hypotetických situací: 1) Argument souvislého snu – podle něj se bdělé vědomí podobá vědomí snícímu, snaží se dokázat, že bezprostředním předmětem našeho poznání nejsou předměty vnějšího světa,nýbrž naše obrazy, dojmy a ideje, jež tyto poznání reprezentují. „Bezprostředně nepoznáváme věci, nýbrž naše ideje o věcech.“ 2) Argument „zlého démona“ – řeší problém pravdivosti našeho evidentního poznání. Co když nás Bůh klame? Co když ve skutečnosti není žádná země ani nebe? 3) Argument pravdivosti boží – „Ale Bůh snad nechtěl, abych byl tak velice klamán, vždyť je nazýván nejvýš dobrým.“
-
Obnovil starý ontologický důkaz boží existence – jestliže je Bůh nejdokonalejší bytost, pak z jeho samotného pojmu plyne jeho existence, neboť kdyby neexistoval, nemohl by být dokonalý. Descartův systém je dualistický, rozlišoval dvě konečné substance: nemyslící tělesnou substanci a duchovní substanci s atributem myšlení Bůh patří mezi vrozené ideje, které tvoří apriorní výbavu našeho vědomí.
-
- 28 -
-
-
Propaguje pojem intelektuální intuice – i když je to jistý druh přímého poznání, není smyslové povahy, probíhá ve sféře intelektuální. Avšak od racionálního myšlení se liší tím, že pravdy, které předkládá, nejsou podloženy důkazy, takže jsou vlastně „očividné“. Také řešil vztah mezi duševnem a tělesnem u člověka – psychologický problém. Samotné lidské tělo, je stejně jako ostatní organická těla pouhý stroj. Zvířata jakožto těla bez duše jsou pouhými automaty, které nic nevědí, nic si nepředstavují ani nic necítí. Jenže člověk má kromě těla i duši.
13.2. Baruch (Benedikt) Spinoza (1632-1677) Narodil se v Amsterodamu v židovské rodině. Byl obviněn z atheismu a po té byl exkomunikován z židovské obce a proklet. V roce 1660 opustil Amsterodam a přišel do styku s tolerantními křesťany ze sekty kolegiantů. V té době napsal Etika geometricky vyložená a Principy Cartesiovy filosofie. Spinoza bývá označován za vzor mudrce. Ztělesňoval sókratovské a stoické představy soběstačného člověka. Šatil se skromně, ale vždy čistě, opačný životní styl pokládal za příznačný pro duše nízké. Třetí dílo Theologicko-politický traktát vydal už anonymně. Toto dílo vyvolalo v theologických kruzích velké pobouření. -
-
Začal filosofovat jako kartesián. Jeho filosofie vychází z pojmu substance. Ze samotné existence substance vyplývá i její nekonečnost a neomezenost. Spinozova substance, neboli příroda je jediná, tedy nekonečná a nestvořená. „příroda je příčinou sebe samé“, příroda je soběstačná, autonomní, odnikud nevznikla a žádný vnější princip jí v existenci neudržuje. Příroda je i pohybově soběstačná, je v ní vše, co je potřebné k tomu, aby vznikl pohyb. Učení o modech – mody jsou individuální, proměnlivé, konečné stavy substance. Voda vzniká a zaniká jako voda tj. jako konkrétní modus, nikdy jako substance.
Spinozova teorie poznání: 1) Poznání z doslechu a neurčité zkušenosti 2) Poznání racionální, které je již vyšším poznávacím stupněm, v němž se opíráme o rozumový úsudek 3) Intuitivní vědění, jakožto nejvyšší poznávací stupeň. Z intuice vzniká „rozumová láska k Bohu“ -
-
-
Vyjdeme-li z Spinozovy definice „Bůh = příroda“, můžeme vyjádřit, že láska, kterou obdařuje Bůh sebe sama, je láskou člověka k přírodě. Spinoza byl přísným deterministou (všude vládne naprostá nutnost). Bůh nejedná ze své svobodné vůle, nýbrž vše z něho vyplývá z nevyhnutelnou nutností – odpírá existenci náhod Dále vypracoval i deterministický výklad svobody a etiky. Proti scholastickému názoru, že svoboda spočívá ve svobodném rozhodování, postavil svou koncepci, že svoboda je svobodná nutnost. Svoboda a nutnost se nevylučují, vylučují se pouze svoboda a vnější přinucení, násilí. „Rozhodne-li se člověk k činu v souhlase s nutností své vlastní povahy, jedná svobodně“. O lidských afektech a vášních, pudech a činech Spinoza uvažoval tak „jako by šlo o zkoumání čar, ploch a těles“, tedy dosti násilný a nevhodný způsob. Afektem rozumí stav těla, jímž se zmenšuje schopnost něco konat, v ostatních případech jde o vášně, což chápe jako pasivní stavy těla, které mají příčinu mimo nás. V politice měl velmi osvícenecké názory. Byl republikánem a demokratem (v politickém smyslu – vůči lidu měl běžný elitářský odstup)
13.3. Gottfried Wilhelm Leibniz (1646-1716) Narodil se v německém Lipsku v rodině univerzitního profesora etiky. Kromě filosofie byl také výborným matematikem, fyzikem, přírodovědcem i právníkem a diplomatem. Hodně cestoval. Zasloužil se o založení Pruské akademie věd (1700) i o mnoho vědeckých objevů jako diferenciální počet a matematická logika.
Teorie monád -
-
Mnohotvárnost světa vysvětluje Leibniz velkým množstvím substancí, které nazývá monády. Tento termín převzal od Giordana Bruna. Monáda je jednoduchá substance z níž vznikají složeniny. Monády mají nadpřirozený původ: zatímco vše co je složeno, vzniká a končí po částech, monády, jako jednoduché substance vznikají aktem božího stvoření a zanikají rovněž božím zásahem. Monáda je duchovní povahy, je to „duše“. Každá monáda představuje něco individuálního a samostatného, neexistují dvě identické monády. „Nemůže být dvou stejných věcí, jinak by to nebyly dvě věci, nýbrž jedna věc.“ = princip identity nerozlišitelného. Identické je jen to, co se nerozlišuje. Monády jsou tedy individuality podobně jako lidská osobnost.
- 29 -
-
Každá monáda je zrcadlem vesmíru, mikrokosmem v makrokosmu. „V substanci jsou vyjádřeny, i když pouze zmateně, všechny události ve vesmíru, minulé, přítomné i budoucí.“ Tím otevírá nový pohled na plynutí času.
Teorie poznání -
Leibniz se řadí mezi racionalisty. Teorii lidského vědění vysvětloval teorií vrozených dispozic – nejvyšší stupeň lidského poznání je vrozený. Od Descarta se liší ve dvou bodech: 1) Nedomnívá se, že by ideje byly vrozeny jako naprosto hotové 2) Vrozené jsou podle něj všechny ideje a nikoli jen některé abstraktní principy
Teorie pravdy -
Rozlišoval dva druhy pravdy: rozumové a faktové. Rozumové pravdy jsou pravdami věčnými, založené na logickém principu sporu a jejich opak je nemožný. Tyto pravdy nemohou žádná fakta ani potvrdit ani vyvrátit. Faktové pravdy jsou nahodilé a jejich opak je možný. Každá faktová pravda musí být zdůvodněna pomocí jiných prvotnějších faktových pravd.
13.4. Blaise Pascal (1623-1662) Narodil se ve Francii. Měl neobvyklý talent na matematiku. Už ve svých 18 letech napsal slavné Pojednání o kuželosečkách a v 19 letech vynalezl pro otce, královského komisaře pro vybírání daní, první počítací stroj. Při hazardních hrách se nechal inspirovat k výzkumu teorie pravděpodobnosti. -
-
Bůh je bohem skrytým. Není nikde v přírodě zjevný, existuje-li, je nekonečně nepochopitelný, proto nejsme schopni poznat ani co je, ani zda-li je. V r. 1656 začal vydávat Listy proti jezuitům, útočí na jejich probabilismus jako na zdroj veškeré nepravosti. Podle jezuitského principu se připouští, že se můžeme opírat o názor, který, ač nepravdivý, je přesto pravděpodobný, věrohodný. Dále jezuity kritizoval za uplatňování jejich zásady „o řízení úmyslu“- podle ní nelze při lidské slabosti zabránit zlým skutkům, přesto alespoň očistíme úmysl, takto čistotou napravujeme špatnost prostředků – odtud „účel světí prostředky“ Pascal proti tomu říká: “Nesmí se spáchat ani nejmenší zlo, jímž by se chtělo přispět k největšímu dobru“.
Pascalova filosofie -
-
-
-
Rozum a „srdce“ – klade veliký důraz na rozumové důkazy objektivně ověřené experimenty. „Posledním krokem rozumu je uznat, že nekonečně mnoho věcí jej přesahuje“. Ovšem také říká že Boha poznáme srdcem, ne rozumem. „Srdce má své důvody, o kterých rozum vůbec neví“. Vznešenost a bída člověka – Pascalův pohled na člověka je založen na christologii, člověka lze pochopit jen prostřednictvím Krista. Myšlenka zásadní dvojakosti stavu či údělu člověka, člověk je ubohý, ale zároveň i veliký. „Člověk je vznešený tím, že ví o své ubohosti, strom o své ubohosti neví“. Rozptýlení – Pascal tento pojem považuje za význačný rys omezenosti člověka. „Lidé se věnují tomu, že běhají za míčem a za zajícem; teší to i krále“. Nevytýká lidem, že vyhledávají ruch, ale pokládá za špatné, že se za ním pídí, jakoby z toho plynulo nějaké opravdové štěstí – lidé se pachtí za marnostmi. „Všechno neštěstí lidímá jediný důvod – a to, že nedovedou pokojně setrvat v jedné místnosti“. Klam a přetvářka – lidský život není ničím jiným, než ustavičným klamáním. „Nikdo o nás nemluví v naší přítomnosti tak, jak o nás mluví, když nejsme přítomni“. Člověk na rozdíl od zvířat touží být obdivován, vyznačuje se sebeláskou a samolibostí. Vynakládá proto veškerou péči, aby své vady před ostatními i sebou samým zatajil.
13.5. Jan Amos Komenský (1592-1670) Byl jedním z největších reformátorů výchovy a školství 17. století. Byl ale také významný filosof a autor řady původních filosofických myšlenek. Na závěr svých studií na theologické fakultě v Heidelbergu si zakoupil za všechny své peníze Kopernikův slavný spis. Kopernika však nikdy nepochopil, držel se spíše představ Tychona de Brahe. -
Vývoj jeho filosofického myšlení se rozděluje na přípravné období předpansofické, pansofické a všenápravné. V prvním období se zaměřil na vytvoření encyklopedie „Rozhodl jsem se, že všecko, co spadá pod vědění lidské, sestavím v přehled, aby se našim krajanům souborně předkládalo k nahlížení vše, cokoli obsahuje tento svět…“.
- 30 -
-
V době nástupu protireformace píše sociálně kritické a reformně protipapežské pamflety, které jsou však mnohem mírnější, než literatury husitské. Ve filosofii ho fascinovala jednota a harmonie a naopak ho děsila nejednota a disharmonie. V předpansofickém období jsou filosoficky nejvýznamnější spisy útěšné, mezi nimi především Labyrint světa a ráj srdce (1623) Výrazovými prostředky literárního baroka se mu podařilo sugestivně vytvořit dojem naprosté bezútěšnosti, kdy „všecko jest marnost a trápení ducha“. V tomto díle je i řada míst, v niž se dají nalézt budoucí existenciální analýzy moderní filosofie.
Komenského triadická metafyzika -
Tuto teorii rozebírá především v První filosofii (1630), kterou prý dvacetkrát předělával. Komenský tu vychází z tradiční triady UNUM, VERUM ,BONUM (jedno, pravdivé, dobré) – triadismus V pozadí jsou především theologické myšlenky – stopy trojice ve věcech Když Komenský přecházel k tzv. speciální metafyzice, zavádí opravu aristotelismu ve vymezení substance – silný vliv světelné metafyziky.
Komenského pansofie -
V překladu – „vševěda“, je to souhrn a sjednocení veškerého vědění přístupného člověku, vědění maximálně dokonalého, leč lidského, tedy nekonečného. Kladl důraz na odlišení pansofie od pouhého encyklopedismu hromadící jednotlivé poznatky bez přihlédnutí k celkovosti řádu „pansofie nechť je živým obrazem veškerenstva, vykládajícím věci samy řádem věcí“. Komenský zakládal pansofii na jeho filosoficky zaměřeném výchovném universalismu: OMNES, OMNIA, OMNINO (všichni, všechno – o všem, všemi způsoby) – což v podstatě znamená vědění všech lidí (bez rozdílu) o všem a všestraně (nikoli jen knižně, teoreticky)
Všeobecná porada -
„si výslovně klade za úkol soustředit veškeré myšlení lidské, směřující k jednotě, k harmonii, k celistvosti – prostě k universalitě“
Všenáprava -
U Komenského představovala pansofie, stejně jako výchova, vyvedení z labyrintu (EDUCATIO – výchova, EDUCERE – vyváděti). Vševěda a vševýchova mají vést k všeobecné a všeobsáhlé nápravě. Všenáprava žádá, aby člověku byla obnovena svoboda, jež mu od přírody přísluší „naprosto tedy musíme směřovat k tomu, aby se lidskému pokolení vrátila svoboda myšlenková, náboženská a občanská“.
14. Francouzské osvícenství a materialismus 18. stol. Osmnácté století bývá v francouzských dějinách nazýváno stoletím filosofickým. Toto období se limituje mezi roky 1715 (smrt Ludvíka XIV., konec absolutismu) a 1815 (rok Napoleonova pádu).
14.1. Charakteristika francouzského osvícenství 14.1.1.
Kritický a revoluční duch osvícenství
Filosofové začali intenzivně zasahovat do společenského života a udávat v něm tón. Za filosofy se považovali všichni svobodomyslní, racionálně založení učenci, spisovatelé i mnozí kněží. -
-
Osvícenství se zrodilo v Nizozemsku a v Anglii, odtud se rozšířilo do Francie, Německa a dalších zemí. Největšího rozkvětu zaznamenalo ve Francii. Základní oporou předrevoluční francouzské společnosti, výsad a diskriminací byla katolická církev. Ludvík XIV. Zahájil v r. 1685 persekuci všech, kteří smýšleli jinak, než v duchu katolicismu. Osvícenští myslitelé měli ostře protináboženské stanovisko. Zahrnovalo jej především odpor vůči katolické církvi jako instituci i odpor vůči církevní ideologii, vůči jejím dogmatům, morálním principům a náboženské nesnášenlivosti. Tito filosofové byli jen výjimečně atheisté. Byli to především deisté, nevěřili na zjevení a na zázraky, avšak věřili v Boha jako nejvyšší rozumový a tvůrčí princip.
14.1.2.
„Vědecký duch“ osvícenství
Filosofové nabývají podoby vědců a učenců. Vše se snaží rozumově vysvětlit na základě faktů a zkušenosti.Racionalismus má mít universální uplatnění.Osvícenci se snažili o rozhled po všech oborech lidského vědění - 31 -
– sestavování encyklopedií. Diderot vyjádřil názor, že končí éra matematiky a nadchází éra přírodních věd. Bylo uskutečněno mnoho významných objevů a myšlenek.
14.1.3.
Záliba v pokroku a smysl pro civilizaci
V tomto období šlo o zálibu v civilizaci nejen ve smyslu duchovní, ale ve stejné míře i ve smyslu kultury samotné. Zaujetí pro exaktní vědění, pro humanitní vzdělání a literaturu. Osvícenci vkládali naděje ve zlepšení lidského postavení v intelektuálním i existenčním ohledu, věřili silně v pokrok „schopnost člověka zdokonalovat se je vskutku neomezená“. - K myslitelům, kteří stavěli cestu pro francouzské osvícenství patřil především Pierre Bayle, autor prvního Kritického a historického slovníku a také kněz Jean Meslier.
- 32 -
