P ednáška – P. Adolf Pintí Jak už tady zazn lo, jsem p edevším fará , p sobil jsem p t let v Sušici, potom patnáct let na Táborsku ve t ech, p ti a posléze osmi farnostech a te už jsem skoro deset let v eských Bud jovicích také fará em. Krom toho od roku 1985 sestra Consilie Nováková, kterou jste možná n kte í z Prahy také znali nebo si na ni vzpomínáte, podnikala p t let takové kurzy v Erfurtu, kterých jsem se také ú astnil. M li jsme tam p ednášky pro vybraný tým asi ty iceti lidí, krom n kterých dalších u toho také ješt byl Aleš Opatrný, a hned vlastn po revoluci z této skupiny vznikla taková první vlna t ch, kdo ídili katechetická st ediska v jednotlivých diecézích. Na mne to tedy také padlo, takže se v nuji i této v ci. A když vznikla v eských Bud jovicích teologická fakulta, podílel jsem se na jejím vzniku také, protože je to teologická fakulta, která se zam uje hlavn na pedagogické problémy, a já na ní p ednáším katechetiku. Nechci vás unavovat dlouhou teoretickou p ednáškou, nicmén p ece jenom n kolik teoretických v cí tady zazní, ale doufám, že p ece jenom nebudou tak suché nebo abstraktní. Mnozí ode mne už slyšeli takovou jednu premisu, že katecheze nejsou prášky na bolení hlavy, n jaká pilulka, že by to bylo s katechezí tak, jako když naordinuji n komu prášky, on je spolyká a stane se v ícím. Bohužel po listopadové revoluci to ada lidí takto ekala: „Dejte nám ty snadné a jednoduché recepty, jak se z nev ících stanou v ící,“ ili n co ve smyslu „Dejte nám ty pilulky“. Já jsem známý tím, že íkám, že katecheze opravdu pilulky nejsou. Ale p ece jenom, pokud bychom to p i takovémto setkání m li zhustit do podoby ur itých „medikament “, pak každé balení lék má teoretický návod; p íbalový leták se tomu íká. Z tohoto d vodu budete muset p estát trochu teorie, než se potom dostaneme k t m pilulkám, které zázra n p ipravují d ti na první svatou zpov nebo na zpov v bec atd. Co si m žeme íci ke svátosti smí ení i svátosti pokání? Je to jedna ze sedmi svátostí; hned bych cht l upozornit na d ležitou, áste n opomíjenou skute nost, že se nám svátosti, tak jak jsme je byli zvyklí vyjmenovávat, lehce p eskupily. My jsme byli zvyklí íkat: k est, bi mování, svátost smí ení, nejsv t jší svátost oltá ní atd. Když vezmete nový katechismus, zjistíte, že se nám svátosti p eskupily; najdeme tam trojici svátostí inicia ních (k est, bi mování, eucharistie), a potom dv a dv : uzdravující (svátost pomazání nemocných a svátost smí ení) a dv pro službu (kn žství a manželství). Zdánliv ne tak významná v c, ale ve skute nosti velmi významná, která má dopad do katecheze: de facto bychom nem li íkat, že p ipravujeme dosp lého na k est, protože on p ijme všechny t i svátosti. P ipravujeme ho tedy na k es anskou iniciaci. Dostala se mi do ruky pom rn erstvá pom cka z po átku 90. let, p ipravená ve Francii, kde byla p íprava na k est a první svaté p ijímání dosp lých. Vidíte, jak je to hluboce zako en né, že to není jenom naše eská záležitost – bi mování nám vypadlo. Proto doporu uji, než za nete p ipravovat na svátost smí ení, všimnout si toho, že v katechismu je tato svátost v kontextu svátostí uzdravujících, na rozdíl od prvního svatého p ijímání, které je v kontextu svátostí inicia ních. Na historii svátosti smí ení nesta í ani dv hodiny, které te máme, o ní by se dalo povídat celý semestr. Demonstrujme si tuto skute nost jenom tím, že v ur itém historickém období to byla svátost, kterou bylo možno p ijmout jenom jednou, v ur itém historickém období to byla svátost, kterou p ijímali jenom n kte í – byli sv tci, kte í nebyli nikdy u zpov di – a v ur itém historickém období, ekn me v 16. a 17. století, byla zavedena praxe, že se chodilo ke zpov di denn . Když eknu jenom tohle a vezmu 2000 let, musím kývnout na to, že tato svátost má své d jiny. My máme p edstavu, že to bylo po ád stejné, protože zhruba posledních 200 let se se svátostí smí ení nic ned lo, nebo myslíte, že se svátost smí ení n jak zm nila? Možná, že než si ekneme, jestli se n co zm nilo nebo nezm nilo, zmíníme toto: v prvních k es anských staletích svátost smí ení sloužila jako náprava p i zásadních
kotrmelcích k es anského života, nap íklad když n kdo odpadl od církve nebo se dopustil n jakých zlo in . Poznal svoji vinu, litoval toho, a potom byl složitým zp sobem zase p ijat zpátky do spole enství. Biskupové v dob pronásledování církve vedli diskuse, jestli mohou odpadlí k es ané, kte í znovu selžou, být p ijati ješt podruhé nebo pot etí. Co byste ekli vy? ada biskup íkala, že ne: jednou a dost. A je to o té naší podob zpov di, jak ji známe? To je o úpln jiném typu zpov di. Te n co d ležitého, co byste nem li p ehlédnout: když pozd ji ale zmizel katechumenát – a pro zmizel? Mnozí eknou, že to bylo laxností církve, což není pravda, protože církev za ala k tít malé d ti; nikoho jiného nem la, dosp lí byli všichni pok t ní – když se potom církev obrátila s misijním úsilím k pohanským Germán m a Slovan m a dalším kmen m, tak najednou už nebyl katechumenát, protože pok tili jejich knížete, a tím pádem celou zemi. Najednou v misijním úsilí oni pok tí toho lov ka a pracují s ním. Objevují se penitenciá e, protože ten lov k najednou zjiš uje, že t m nárok m nedosta uje, proto chodí a vyznává se ze svých vin a je napravován. Je to zase úpln jiná podoba; problémem, který z toho vzešel, jsou potom odpustky. Takže jak vidíte, to je téma na hodiny, podrobné studium apod. Takže budeme po ád ješt tvrdit, že se se svátostí smí ení nic nestalo? Copak to tu m l otec Aleš za knížku? Ob ady pokání. Když ji otev ete, najdete v ní takový papír, ve kterém je napsáno: „Aby formule i ob ady svátosti pokání lépe vyjad ovaly její povahu a ú inek, vypracovala Kongregace pro svátosti a bohoslužbu nov upravený text Ordo paenitentiae, editio typica 1973.“ Od roku 1973 máme v latinské podob a pozd ji i v jiných jazycích, u nás asi od roku 1979, nový ád svátosti smí ení. Takže nemáme zpov v té podob , v jaké ji známe, tak dlouho. Ale my máme pocit, že je to tak už od Tridentu, že je to tak? Prohledejte sakristie a fary a zjistíte, že tyhle knížky tam jsou, asto založené a neotev ené! Dostala se mi do rukou, je to asi tak p t let, nová pom cka, jak p ipravovat d ti ke svátosti smí ení, okopírovaná podle vzoru z roku 1947: pak už byl Únor a pak už ji nikdy znovu nevydali. Ale je okopírovaná úpln p esn a celá, auto i to ud lali v dobré v li, ne že by cht li d lat n co starého. Ale v bec nenašli a nerozpoznali, že se od té doby n co zm nilo. My tedy musíme uknout i do našich vlastních ad a íci, že je tady nová forma svátosti smí ení, ale je to po ád jedna svátost. Podívejme se, jak vypadá klasická katecheze o svátosti smí ení, o zpov di. Tak p edevším se ekne: je tady n co jako pokání. Co to je pokání? A to se hned ekne: to je, když se jde ke zpov di. To je první krok. A druhý krok: jaké ásti má taková zpov ? Já si vybavuji, když jsem za ínal pracovat s d tmi, jak jsem si íkal, že je musím nau it t ch p t ástí: zpytování, lítost, vyznání, rozh ešení a dík in ní. A to je rámec naší katecheze. Jak tyto body vyhoví nové i obnovené form svátosti smí ení? P edevším když vezmete toto Ordo, zjistíte, že slavit svátost smí ení m žete ve t ech formách, t emi r znými možnostmi. Jakými? Ty t i možnosti spojují aspekty spole né a individuální. Jedna z možností je skute n spole né slavení v nebezpe í životní katastrofy, jako je potáp jící se lo , povode atd. To je jedna legitimní možnost, ale tu nechme stranou. To je spole né slavení, kdy se ud lí rozh ešení celé veliké skupin . Situace, kdy je možné takto slavit spole n svátost smí ení, jsou jasn popsané. Tato možnost v sob nemá žádný individuální prvek. Pak ale zbývají ješt dv další možnosti. Mohu zpov slavit jako n co, co je individuální, to znamená „jeden na jednoho“. Jeden penitent, kajícník, h íšník jde ke zpov di k n jakému kn zi a slaví spole n svátost smí ení. Druhá možnost je, že v tší množství h íšník jde slavit svátost smí ení a slaví ást spole n a ást individuáln ; nakonec zase spole n . V tšinou je toto zam ováno a tvrdí se, že jsou dv možnosti: bu individuáln , nebo n jaká forma spole ného rozh ešení, a to je nedobré a pry od toho. Když si vezmete tuto knížku, zjistíte, že jsou tam popsány všechny t i možnosti, p i emž jedna, ta t etí, je jasná, a pak jsou tam rozvinuty dv ostatní. Dokonce je tam e eno, že je chvályhodné a
pot ebné, aby ta forma, kdy slaví svátost smí ení celé spole enství, byla p stována a konána, nejlépe v post nebo v adventu. A je to tam doporu ené. Ale když jsou ty záložky tady ješt založené a zav ené a knížka leží n kde pod sk íní, tak to dopadá podobn , jako když n kde n kdo íkal, že ani neslyšeli, že je n jaký Duch svatý. Tak toto je taková teoretická pr prava, dosud jsme nebyli v rovin n jakých hypotéz i teorií, ale v rovin n eho, co je jasn definováno církví. Te jde jenom o to se v tom vyznat, um t tyto v ci rozlišit. Než se do toho pustíme, já bych vám s dovolením ukázal jednu knížku, kterou jsem si s sebou vzal. Ta má na za átku takovou hezkou pasáž, kterou, když dovolíte, tady p e tu. Jen na úvod: malý Angelo Roncalli jako ministrant utíká za kluky, kte í taky jako ministranti naházeli komže na hromadu do kouta v sakristii a utíkali pry ; a kostelník mu íká, b ž a p ive je. On b ží za nimi a v tuhle chvíli do toho p íb hu vstoupíme. „‘Peppo, Luigi, Pietro, máte jít hned zpátky a pov sit si své komže!’ Ale ti t i neslyšeli a utíkali dál p es strouhy a louky p ímo na pole starého Mattea, které bylo plné dýní. Když je Angelo celý udýchaný dostihl, m l každý z nich jednu nádhernou dýni v ruce. ‘Ale to se p ece nesmí!’ vyrazil ze sebe. ‘To je p ece krádež!’ ‘P esta s tím svým pou ováním!’ osopil se na n j Luigi. ‘Prcek nám tady bude kázat!’ ‘Starý Matteo má nejlepší dýn široko daleko,’ ujiš oval ho rusovlasý, pihovatý Peppo. ‘Chutnají báje n k polent .’ ‘Ale jsou p ece kradené!’ zajíkal se Angelo. ‘Ale co!’ smál se Pietro. ‘Tady jsou tisíce dýní, možná milión! A starý Matteo v bec nepozná, jestli mu t i nebo ty i chybí.’ ‘Myslíš, že je ve er po ítá? Opravdu je tu hodn dýní, ale do miliónu po ítat neumím, jen do deseti.’ ‘Tak si vezmi taky jednu!’ Pietro mu cht l jeden z velkých plod vnutit do rukou, ale Angelo vrt l hlavou a držel ruce za zády. ‘No tak si vezmi a pak drž jazyk za zuby!’ ‘To neud lá,’ posmíval se Luigi. ‘Má strach, má ho plné kalhoty!’ ‘Angelino je zbab lec!’ vyjekl Peppo. ‘Zbab lec, zbab lec!’ k i eli i ostatní. Angelo celý zrudl. ‘Nejsem zbab lec!’ vyk ikl roz ilen . ‘Uvidíte, že nejsem zbab lec!’ Dál se nerozmýšlel, vzal ob ma rukama dýni ležící u jeho nohou a b žel za ostatními. P ed sakristií položil své t žké b emeno na zem, svlékl komži i rochetu a s ukradenou dýní se vydal na cestu k domovu. Práv zasedali k ve e i, když se Angelo p ihnal. ‘Dýn , dýn !’ k i el nadšen malý Xaverio. ‘Dýn , dýn !’ jásala dvouletá Elisa a tleskala rukama. Rodi e a starší sestry se dívali udiven na Angela. D de ek si šeptal pro sebe n co, emu nikdo nerozum l. Strýc Xaverio, hlava rodiny, odložil vidli ku, podíval se pronikav na prasynovce a zeptal se ho: ‘Odkud máš tu dýni, Angelino?’ P ed jeho starýma, vážnýma, pátravýma o ima se chlapec neodvážil zalhat a koktal: ‘Z pole starého Mattea. Tam je hrozn moc dýní a ostatní si také vzali.’ ‘Ostatní? Kdo?’ ‘Ostatní ministranti: Peppo, Luigi, Pietro…’ ‘On vám dal ty dýn ?’ ‘Ne, sami jsme si vzali.’ Angelo se bázliv p itiskl ke zdi. ‘Kluci íkali, že bych byl zbab lec, kdybych si taky nevzal.’ ‘Zbab lec?’ odv til starý nep ív tiv . ‘Zlod j jsi. Víš p ece, žes kradl, nebo ne?’ ‘Ano… ano…’ koktal Angelo, bledý jako st na. ‘Hned odneseš dýni sedláku Matteovi a poprosíš ho za odpušt ní, rozum ls?’ ‘Ano, strý ku.’ Byla to pro chlapce trnitá cesta. B ím se mu zdálo být dvojnásob t žké. Strachy a námahou mu na ele vyrazil pot. Starý Matteo p išel práv ze stáje, když p ed n j Angelo položil dýni. ‘Co má být?’ tázal se nechápav . ‘Strý ek mi ekl, že vám mám dýni donést. Já jsem ji vzal na vašem poli. A mám íct, že toho lituji, a poprosit vás za odpušt ní.’ A d íve, než se Matteo na cokoliv zmohl, utekl bosý chlapec pry . ‘Zlod je ve své sv tnici nechci,’ ekl strýc Xaverio, když se Angelo cht l uložit v komo e. ‘Vezmi si slamník a odnes ho do stodoly, dnes budeš spát tam.’ ‘Ano… ano…’ Bez odmluvy vzal sv j slamník na záda a vyšel s ním na dv r. ‘Co to má znamenat?’ ptala se matka, která tam také šla. ‘Musím jít spát do stodoly. Strýc chce, aby ve sv tnici nem l žádného zlod je.’ ‘A má pravdu,’ p ikývla matka, když Angelo marn ekal pomoc. ‘Ale ve stodole jsou krysy!’ ‘Však t nesní! Ud lej, co ti strýc na ídil. Nikdy jsem nev ila, že by m j syn mohl n co takového provést.’ ‘Bylo to jen proto, že mi ostatní íkali, že jsem zbab lec,’ bránil se malý chlapec chab . ‘Posm ch jsi mohl snést, proto jsi nemusel krást.’ Angelo se schlíple odšoural
se svým slamníkem do stodoly, ale pro strach z krys nezamhou il ani oka. Také mu vy ítalo sv domí a klid mu nevrátila ani ve erní modlitba. Asi p l hodiny tak ležel, když se otev ely dve e a dovnit vešel strýc Xaverio s lucernou. ‘Te poj zase ke mn nahoru.’ Hodil si slamník p es rameno a šel p ed t esoucím se chlapcem. ‘Odpustil jsi mi, strý ku?’ koktal klu ík, když p išli do komory. ‘Pro se ptáš mne? Zeptej se Pánaboha, to je d ležit jší!’ ‘Je mi to tolik líto. Ur it , docela ur it nic takového už nikdy neud lám!’ ‘To doufám, Angelo. Vid l jsi, kde jsi musel být. Roncalliové nestrpí pod svou st echou zlod je. A te si lehni a spi.’ Druhý den sed l Angelo v kuchyni a houpal v kolébce svou nejmladší sest i ku, když se náhle otev ely dve e, a vstoupil starý Matteo. Chlapec se na n ho ustrašen díval, ale on vyndal ze svého pytle dv ohromné dýn , položil je na st l a ekl: ‘M žeš n co vy ídit svému strýci?’ ‘Ano, pane.’ ‘Tak mu ekni, že tu byl starý Matteo a p inesl dýn .’ ‘Ano, pane.’ ‘A ješt n co. ekni mu, že je estný muž. Budeš si to pamatovat?’ ‘Ano, pane.’ ‘A co jsi ty, to snad víš?’ ‘Ano, zlod j.’ ‘Ale houby! Hloupý kluk jsi, který se nechá od druhých svést. Doufejme, že to bylo poprvé a naposled.’ ‘A odpustil jste mi?’ ‘Byl bych ti snad p inesl ty dýn ?’ Sedlák pokynul malému a vyšel ze dve í.“ Já vím, že by se to etlo, ale musíme skon it; mimochodem v další kapitole je popis první svaté zpov di. Knížka se jmenuje Fará sv ta, je to životopis Jana XXIII. Vidíte to p esn popsané, jak vypadá naše katecheze? Autor zachytil, jak sám to prožíval, protože sám u toho t žko mohl být. Hezky se to te, ne? A co jste si íkali v duchu? Ano, to je ono, je to hezké, ale my žijeme v úpln jiné dob ! Ta svátost je po ád stejná, ale ta doba, ve které žijeme, je jiná. A zkusme si p edstavit, jak by to vypadalo, kdybychom dnes takovýmto zp sobem pracovali s dít tem. Já jsem si rozd lil ten p íb h na n kolik fází. To si mimochodem d lejte, když pot ebujete n jaký p íb h p evypráv t, rozfázujte si to, jak to znáte ze školy: osnova – úvod, sta , záv r. Takže fáze našeho p íb hu jsou pokušení, zápas, podlehnutí, reakce rodiny, reakce matky, zd vodn ní postoje, reakce postižených a reflexe Angela. A když my po t chto bodech p jdeme a budeme chtít aktualizovat p íb h pro naši situaci, nesejdeme se tam ani v jednom bodu; maximáln v pokušení, zápasu a podlehnutí. A to ješt ten zápas bude velmi rychlý a pokušení a podlehnutí se shrne dohromady. Vidíte, že ten problém není ve svátosti, jestli je to špatn p ipravované, ale že jde aktualizaci na naše podmínky. Je t žké se odvolávat na autoritu rodiny, když v dnešní rodin by to vypadalo úpln jinak. P edevším by tam ur it nesed li takhle pohromad u jednoho stolu, kde by byl ten prastrýc, který má autoritu – to v dnešní dob neexistuje. Ne íkám, že takové rodiny nejsou, já to považuji za úžasný vzor, ale nesmíme si nalhávat, že d ti, s kterými pracujeme, v devadesáti procentech z takového prost edí nejsou. Bu chceme pracovat s tím zlomkem – a to je dob e, pracujme s ním -, nebo jestliže jsme ur eni i pro ty ostatní, tak se tomu musíme p izp sobit. A nem žeme se odvolávat na n co, co není. Jestliže struktura nefunguje, pak my v katechezi s tím m žeme stokrát pracovat, ale d ti nevstoupí do prost edí, pro které je naše katecheze ur ena. Jinými slovy, my d ti u íme, vybavíme je všemi možnými prost edky, dáme jim šnorchl a ploutve na nohy a všecko, a oni jsou pak na suchu a ptají se: A na co to v bec máme, chodit v tom nejde, a na co máme ty brýle a to ostatní? A všechno to sundají, protože nejsou ve vod , ale v úpln jiném prost edí. Tady nejde o to íct, že je to k ni emu, ale íct: podmínky se zm nily, n které v ci musíme p izp sobit; když má b hat, tak mu dáme tretry, ne ploutve na plavání. Vra me se zpátky k tématu zpov di: jakou stavbu má svátost smí ení? Úpln stejnou jako každá jiná svátost. Všechny svátosti mají dv ásti, bohoslužbu slova a vlastní slavení. Máme tedy veliký prostor pro p ípravu toho loví ka, že bude slavit bohoslužbu slova. II. vatikánský koncil d sledn zd raz uje význam Božího slova. Má i individuální zpov bohoslužbu slova? M la by ji mít a ob as takovou sublimovanou má, ale v tšinou ne. A pro tam má tu
bohoslužbu slova? Protože to je p edpis? Ne, protože tam promlouvá sám B h. To je velmi jednoduché, jenže my to nepovažujeme za d ležité. My považujeme za d ležité, co tomu Pepíkovi, který v sedmi nebo osmi letech jde ke zpov di, ekne pan fará . Ale co mu ekne B h… a ekne mu n co? ekne, jenže ten Pepík to neumí zaslechnout! Sou ástí katecheze musí tedy být nau it ho poslouchat Boží slovo. Ne íst si ho doma, to je n co jiného. Poslouchat Boží slovo, když se Boží slovo te. To je širší záležitost, která se netýká jenom svátosti smí ení, ale katecheze jako takové. Jestliže se te Boží slovo, d ti musí jasn poznat, že je to n co jiného, než když se te knížka. Podle eho to poznají a jak se to nau í? Existuje ada krok a ada možností. Nezbývá, než toto rozlišit: n kdy p e tu Boží slovo jenom tak, že otev u Bibli; jindy z toho ud lám malou slavnost a eknu: D ti, moment, zapálím sví ku, d ti koukají, co se bude dít, jednomu dáme p idržet sví ku, druhému Bibli, pak p e teme Boží slovo. Už z toho, jak se chovám, d ti vidí, že te se te n co jiného, než co se te jindy. Jindy tentýž text rozložím do n jakých drobn jších prvk tak, aby si to dít ve chvíli, kdy ho tu, složilo dohromady. P ipravovali jsme te takovou bohoslužbu a najednou jsem vid l, že katechetka s tím postupem má n jaké problémy: jak to bude vypadat, když jeden den se hraje scénka a teprve druhý den to pan kaplan p e te; vždy ty d ti už to budou znát! Jenže to není tajemství, vždy ten text uslyší ješt mnohokrát. My totiž tímto aplikujeme postoj známý z reklamy: To už jsem slyšel, to už nemusím. Ale Boží slovo mám poslouchat dnes a denn ! Když dnes a denn poslouchám reklamy, tím spíš bych m l dnes a denn poslouchat, že Ježíš p išel do Kafarnaa a pro zástup lidí tam nemohli lidé p ijít s nemocným, proto ho ty i vzali na rohož, vylezli s ním na st echu, tu rozebrali atd. Ukážeme si to podrobn : Jeden vyprav : Chceme vám vypráv t, co jsme na vlastní o i vid li, n co neuv itelného. Stalo se to v m st Kafarnaum. Lidé si vypráv li, že v jednom dom je Ježíš, a ten nejen uzdravuje nemocné, ale také odpouští h íchy. Byli jsme zv daví, a tak jsme se tam šli podívat. Bylo lehké najít ten d m, ve kterém Ježíš byl, kolem bylo mnoho lidí, kte í se už nevešli dovnit . Druhý vyprav : P išli ty i muži a nesli na nosítkách ochrnulého lov ka. Cht li se dostat dovnit , ale nešlo to. My jsme si mysleli, že odejdou, ale ten chudák se svého uzdravení nedo ká. T etí vyprav : Jenomže t m muž m z ejm moc záleželo na uzdravení jejich p ítele. Chvíli se rozhlíželi kolem sebe, potom se vydali na st echu domu; šlo jim to dob e, protože d m byl nízký s plochou st echou, na kterou vedlo schodišt . A potom tvrtý vyprav atd. D tí je sedm, každé je jeden vyprav , každé se nau í sv j úryvek textu a pak vypráv jí p íb h. Druhý den je bohoslužba slova a pan kaplan nechá p inést svíce, otev e lekcioná a d ti uslyší, co už znají. To není žádné tajemství. Ony sice p jdou ke svaté zpov di až za týden, ale uslyší to tam a m lo by se jim to vybavit. Co mají zaslechnout? To, co jim íká B h. A až jednou, t eba v n jakých p tasedmdesáti po chemoterapii bude n kdo z nich v nemocnici v terminálním stádiu, možná, že se mu tahle situace vybaví a on ekne: Hele, vy tady nade mnou stojíte dva z jedné strany, dva z druhé, to je jako byste mne na té rohoži nesli, to bych te pot eboval. O em to mluvíš, se zeptá n kdo, a on odpoví: Když jsem se jako kluk p ipravoval k první svaté zpov di, tak jsme to etli, a kdykoliv jsem to potom slyšel, tak jsem si na to vzpomn l. Vidíte, o em je Boží slovo? Když jde to dít ke zpov di, má zaslechnout Boží slovo. Když je to individuální zpov , na kom to závisí? Kolegyn tady íká, že na panu fará i. Tak to na n m nenechte! A m žete jít do té zpov dnice? Samoz ejm , že nem žete ty d ti kontrolovat, jak se zpovídají. Úvod a záv r jsou jednoduché: každá svátost má úvod a záv r, to je jasné. Úvod je o tom, jak se dít jmenuje, o n jakém seznámení atd. Po zahájení je bohoslužba slova, ale tu t ch p t nebo dvacet d tí, nebo celá farnost, která se sejde, p ece slaví všichni spole n . To je ást,
kterou není t eba slavit individuáln , na to nepot ebují zpov dnici, zav ené dve e a to všechno. Tak tedy d ti u te, že zpov je možné slavit spole n . Sejdou se všichni, je to liturgie, za ne se pozdravením, písní, p ivítáním, pak se otev e Boží slovo, to, se kterým už pracovali, ne to, které ješt neslyšeli, to, co znají dob e. Jaké texty byste doporu ili? Doporu uji krátké, protože pozornost dít te je n co velice k ehkého. Když vezmete dlouhý p íb h, dít unavíte; ono bude pozorn sledovat celou dobu, ne že nebude, ale unaví se a to následné už neunese. Proto doporu uji Boží slovo krátké, ale srozumitelné. Takové, abyste ho mohli p evést do n eho konkrétního, do n eho hmotného, n eho, co dít uchopí a co si m že vzít do rukou. T eba Ezechiel íká: Chci vám dát nové srdce, nového ducha. Chci vzít vaše srdce kamenné a dát vám srdce z masa. A m žete jít potom na scénu s n jakým kamenem nebo každé dít m že n jaký kámen dostat. Vy se m žete ptát, jaký je ten kámen, a oni vám budou íkat, že studený, tvrdý a t žký. Dít tak poslouchá Boží slovo a sou asn ho n jak „drží v ruce“. Nebo se dá vytvo it n jaký suchý strom, který nemá listí, který není zasazený u vodních proud , listí mu vadne, usychá a hyne. P ípadn se dá potom ud lat krok k textu, kde Ježíš íká: Já jsem sv tlo sv ta; m žeme p ipravit n jaké slunce nebo n co podobného. Je t eba, aby dít m lo oporu v tom, co vidí, aby to mohlo uchopit o ima i rukama, zkrátka smyslov vnímat. Co dalšího m žete d lat spole n ? M žete s d tmi d lat spole n rozh ešení? To už ne; a m žete mít spole n vyznání? To je otázka, schváln jsem to ekl takhle neur it . Nem žu mít v této form vyznání h ích . Ale h íchy vyznáváme n kdy i spole n . Úkon kajícnosti na za átku mše svaté je spole né vyznání h ích . Ne konkrétní; církev se vyhýbala a vy se také vyhýbejte tomu, aby se h íchy vyznávaly ve ejn . To zatíží jak lov ka, tak i spole enství, církev to odmítá a to je správné. Ale m žeme mít spole ný úkon kajícnosti, t eba popelec, to p ijímáme ur ité „znamení h íšník “. Jdeme do kostela, všichni dáváme ruku do kropenky a žehnáme se k ížem; to není jenom p ipomínka k tu, ale toho, že jsme byli h íšníci., Když zpíváme nebo když se modlíme „Vyznávám se všemohoucímu Bohu…“, je to spole ný úkon kajícnosti. Svátost smí ení po ítá s tím, že když se slaví spole n , je spole ný úkon kajícnosti. Ne spole né vyznání h ích , to je individuální, ale spole ný kající úkon, jak jsme ho tady d lali p i kající bohoslužb . Mohu tuto ást d lat bez n jaké p ípravy? Ne, musí tomu p edcházet n jaké zpytování sv domí. A myslíte, že si ho dít m že p ipravit doma? Na míst to ud lat nem že, to by na n j musela dohlédnout maminka nebo n kdo jiný, proto se musí dít p ipravit doma. Nebo se m že p ipravit p ímo v kostele? V kostele probíhá práv to, na co se dít p ipravuje a to je to, co práv v tom kostele završí. Samoz ejm si to doma už n jak p ipravuje a já s tím mohu pracovat, ale pro si to nem že p ipravit doma d ív? Protože ješt neslyšelo Boží slovo, které mu tam p e teme. A p ece to Boží slovo ho vede k tomu, aby dít litovalo, že? Aby poznalo ty h íchy, a eho má litovat, nebo ne? Jinak je to technologie špatn ud laná. Po p e tení Božího slova a po homilii, uvedení do Božího slova, následuje kající úkon. Takovou oblíbenou praktikou je, že si d ti doma napíšou své h íchy na papír a potom je zapálí. Co tomu íkáte? Slyšeli jste o tom n kdy? Za ur itých okolností by to m lo n jaké opodstatn ní. Z toho vidíte, že vidím daleko širší pole p sobnosti, než jaké tady máme. Skute n citlivou v cí je vychovat dít ke zpytování sv domí. To je citlivá záležitost. Co je to sv domí? Sami to tak n kdy ekneme: hlas. My to zkoušíme d lat tak, že p i takovéto bohoslužb slova má skute n n kdo mikrofon, ti lidé ho nevidí, a homilie vlastn vyústí ve fázi, že ekneme: a co ti tedy íká hlas sv domí? Te ten hlas, ale ne teatráln , se za ne ozývat a te zpytování sv domí; d tem se t eba ekne, aby zav ely o i. Ony by m ly cítit, že hlas sv domí je n co, co je jakoby nad nimi nebo mimo n , n co, co je mimo jejich manipulaci, n co, co by rádi p eslechli, nebo dokonce potla ili a ono to nelze. Vzpome te na úryvek, který jsme etli: Angelo nemohl spát kv li krysám a taky mu nedalo sv domí. To bylo na p elomu 19. a 20. století, od té doby psychologie pokro ila a poctiv p iznává, že
takové v ci, jako je nitro, existují. To není n co, co se nám povedlo vyt snit a zmizet. Te jsem dokonce n kde ve vážné diskusi zaslechl, že v ící lidé mají lehce jinou genetickou výbavu než nev ící, a v dci uvažují, jestli je víra d di ná a p edává se geneticky. To všechno nám nahrává, ten výzkum, naivní, prvoplánová, jednoduchá kritika náboženství z konce 19. století. Náboženství je veliké tajemství a veliký problém, jenže my nevíme, že k es anství také. Máme pocit, že jenom to k es anství evropského ražení, které tady 2000 let žije, je velikým darem a odpov dí na spoustu otázek. Dít si tedy uv domuje, že sv domí je n jaký hlas, a musí se s ním nau it pracovat. Já jsem si tady p ipravil takový jeden model s Božím slovem: ud lali jsme slunce, protože Ježíš ekl, že je sv tlo, a slunce p ece svítí, a te jsme tento model doplnit. Jeden z kn ží, kte í jsme tam byli – musí být víc kn ží, protože když jdou d ti ke zpov di, nem žou stát dv hodiny ve front – za al najednou vypráv t: Minulý týden jsem slyšel v autobuse dva kluky, jak si vypráv li zážitky z prázdnin; bylo to po prázdninách, na za átku školního roku. Jeden z nich byl o prázdninách n kde na vesnici a nadšen vypráv l, jak jezdil na tátov motorce a jak to bylo super, když skákal z desetimetrové skály do eky. Druhý kluk zase vypráv l, jak se jednou dívali s mladším bráchou dlouho do noci na televizi. Rodi e nebyli doma a oni se dívali až do dvou do rána. A také se chlubil, že má zkušenosti s drogou. Prý má kamaráda, který mu nabízí cigarety s marjánkou. Jakou roli má tenhle p íb h? Nau it dít zam it se na sebe a zeptat se: Jsem taky takový? D lal jsem taky n co takového? Podstata zpytování p ece není vytáhnout z kapsy seznam a ve zpov dnici ho p e íst; podstata zpytování je íct, jaký jsem. Jsem takový nebo nejsem? D lám tohle nebo ned lám? Tuto otázku, tento krok dít musí ud lat. Když si takovou otázku nepoloží, nenau í se zpytovat sv domí. Proto mu katecheze musí pomoci ten krok ud lat. Ostatní už p jde samo p i jiných a dalších p íležitostech. Ten krátký p íb h se tedy vypráví proto, že když se bude mluvit o mnoha v cech, dít se v nich ztratí. Další pokra ování bylo toto: vzít kus mraku a položit ho na to slunce. A následoval další p íb h: m j bratr má dv d ti a vypráv l mi, jak se jim prázdniny letos moc nevyvedly. Starší Jana, které je dvanáct, s nimi polovinu prázdnin nemluvila, byla uražená, protože jí matka nedovolila jet s kamarádkami na vodu. Odsekávala, d lala, že neslyší, když od ní n co pot ebovali. Ke konci prázdnin už rodi e nem li dovolenou, a tak musela Jana hlídat svého p tiletého brášku. Byl to prý horor. Jeden den si s Honzíkem hrála, etla mu pohádky, starala se o n j, druhý den byla nabru ená a se vala ho za každou mali kost. Tedy: zase jiná postava, jiný p íb h, ale stejný princip. Jde o to, že jsou ty i p íb hy, každý jiný, a všechny jsou jako mrak, který se položí na slunce. A když se tam dají všechny ty i, tak se slunce ztratí. Zpytování sv domí mi tedy vlastn n co ukazuje, co m žu uchopit o ima, a n kde tady se startuje proces, který musí lov ka provázet a který je t eba rozvíjet po celý život. Existují n jaká kritéria, která lidi, o nichž si myslím, že jsou dob í, vážím si jich a uznávám je, považují za dobrá, pot ebná, a já ne. I já se tím musím ídit. Je tady n jaký proces. Tato spole nost nemá autority. Nezbývá, než aby v tom spole enství, kde je n kolik d tí, které se p ipravují na zpov , byl touto autoritou katecheta. Vy tam musíte být jako autorita, ale ne ve smyslu: N co jsem ti ekl, tak to ud láš, ale vzít ho a íct mu: Hele, já vím, že je to t žký, a já, když jsem byl malej… sklonit se k n mu a být p irozenou autoritou. A to dít to v této podob bere; pak mu bude trnáct nebo osmnáct let, potom padesát nebo p tapadesát a tehdy p ijdou vzpomínky: to tenkrát ta naše katechetka m la pravdu, vždy já jsem ji te nedávno vid l, kolik ono jí te je, takových osmdesát; a ona m la pravdu, vždy já mám zpackanej život, já jsem se rozvedl a na hrob rodi jsem nebyl, a co jsme asi tak d lali, když byly Vánoce… a tak podobn . A v tomto p tapadesátiletém, šedesátiletém lov ku nastartuje n jaký proces konverze. My nevíme, jaký život povede, ale musíme vytvá et ur ité v ci. Když bude mít krásnou rodinu, tak o co jde? A co když ji mít nebude? Katecheze nem že po ítat jenom s jednou variantou, musí p ipravovat i na ostatní. A i když
se nám zdá, že je to frustrující a jde to do prázdna, ud lejte si to jako cvi ení a ekn te si: dneska je tahle holka taková šikovná a co z ní bude? A pak si vzpomenete, že tamtu jste p ipravovali p ed p ti lety, to jí bylo dvanáct, kde je jí dneska konec, její matka íká, že je támhle n kde v Dubí, ale snad se z toho marasmu dostane… tak se za ni modlete. Snad jednou, až bude mít svoje d ti, se objeví, co v ní p ece jenom t eba z stalo, když byla taková šikovná a tak hezky všechno um la. Katecheze není jenom o dnešku nebo o zít ku. A když to necháte dít slavit, když se t eba d ti sejdou kolem toho slunce a vidí ten mrak, potom se rozejdou k t m kn žím a u toho kn ze jenom n co vypoví, on na n vloží ruce, modlí se a pak ekne: hele, mysli na to, a ti svítí to sluní ko znovu a znovu a zapal si tady jednu sví ku, druhou m žeš dát mamince a dejte ji k tomu sluní ku. A když tam d ti nanosí ty sví ky a všichni se sejdou kolem toho slunce – ono je sice pokryto mrakem, ale už zase pln svítící, protože tam jsou ty plamínky – a stojí a d kují, tak tyto d ti n co slaví, je to pro n zážitek a stane se to motorem n eho dalšího. ty ikrát do roka s nimi takto m žete uspo ádat slavnost: pro zrovna ty ikrát? Jsou tvrtletní uzáv rky, ne? Je konec školního roku, to je p ece ideální p íležitost. D ti, jdete na prázdniny, máte za sebou školní rok, je eho litovat, tak poj te, budeme slavit svátost smí ení. Potom je po prázdninách, to je taky jasné, je co dávat do po ádku, za ím se ohlédnout. Dít dokáže p ehlédnout p esn to období prázdnin. Od toho je t eba za ít: kde skon ilo vysv d ení a kde skon ila p edsevzetí, jak to dopadlo? Jaké byly prázdniny, a už m žeme za ít. Pak jsou Vánoce a to je podobné: Kde skon ily lo ské váno ní dárky? A to dít tak nastartuje proces otázek. A pak jsou Velikonoce, to je p íležitost, kdy se celá farnost p ipravuje, i my se p ipravujeme a ve farnosti se p ipravují nové d ti na první svaté p ijímání a k první zpov di a my je jdeme doprovodit. Máte za rok ty i p íležitosti, kdy m žete d ti doprovodit a spolu s nimi slavit svátost smí ení. Nau íte je zpytovat sv domí, kajícímu úkonu: t ch možností jsem si tady namaloval n kolik. M že to být t eba strom, na kterém si po vyznání d ti namalují zelený list, a ten strom, který byl p edtím suchý, je najednou zelený. Nebo jsme jednou experimentovali: všichni dostali papír a tužku, p i tom zpytování sv domí si namalovali svoji ruku. Boží slovo sm ovalo ke k íži a my máme také n jaký vztah ke k íži, tak si položte sv j výkres na ten k íž, a vlastn dáváme na k íž svoji ruku. Potom ke k íži mohou nést t eba znovu sví ku a položit ji tam: ten úkon kajícnosti musí být po ád n co konkrétního. Téma h íchu je abstraktní, ale dít musí ud lat n jaký konkrétní krok. Konkrétní ve smyslu, že se o tom jenom nepovídá. Takže je t eba n co s t mi d tmi ud lat, pr vod, nebo s nimi spole n zpívat. To je d ležité, zažili jsme tady p ece, jaké byly ty písn krásné: o em se mluvilo, to se n kolikrát v písni opakovalo. Najdeme tedy n jakou vhodnou píse , která by odpovídala tématu: ne aby si ji jen tak zazpívali. K tomu m žeme použít jednoduché antifony, opakovat je, aby téma d tem vstoupilo do pam ti. Vždy to sami známe, jak se nám po ád znova vracejí n které pop vky. V adventu jsme p ipravili adventní v nec se ty mi velkými sví kami, dv byly zapálené, dv ne, protože to byl druhý adventní týden, a d ti nosily svoje sví ky k tomu adventnímu v nci. Dávaly je tam a dávaly je tak jako netrp liv , ne jenom kolem jedné a druhé sví ky, ale kolem všech, tak jsme pak ekli: Vidíte, jak chceme, aby to už svítilo všechno. A oni to vidí, protože to neuchopí a pot ebují to tak jako tu svoji touhu, ty svoje nad je, to odhodlání n kde vyjád it. A nebojte se, že se nebudou um t individuáln zpovídat. Práv když p estanou být d tmi, pak budou hledat p íležitost. Mají d v ru, protože lov k, který je vedl, byl s nimi a pomáhal jim, a nebylo to ani formální, ani to nebylo jako hra na n co, nebylo to d tinské. Ale pohnulo to s jejich srdcem, tak si najdou p íležitost a proberou si své problémy. A bude se s nimi slavit svátost smí ení úpln stejn . Zase p ijde zpytování sv domí, úkon kajícnosti
s rozh ešením, a vyvodí se z toho n jaký konkrétní záv r, kde se mám napravit nebo co mám ud lat. Slavte svátost smí ení! A když to takhle p ipravíte, máte jistotu, že váš fará tu bohoslužbu slova neodbude a nebude se vymlouvat, že nemá as a že jenom pot ebuje, aby se tam od íkaly ty h íchy, aby se nezdržoval. Máte jistotu, že tam v pr b hu zpov di nebude do jednoho každého dít te zvláš hu et, protože tam je má opravdu vyslechnout a dát rozh ešení. Tento zp sob samoz ejm není jenom pro d ti. Ty ob ady po ítají s tím, že se takhle slaví svátost smí ení spole n s individuálním vyznáním normáln . My jsme slavili svátost smí ení s d tmi v pátek p ed Kv tnou ned lí a v sobotu p ed Kv tnou ned lí máme spole né slavení s farností. A d ti v pátek nosily sví ky k tomu k íži. A dosp lí, kte í v d li, že budeme p ed Kv tnou ned lí spole n slavit svátost smí ení, p išli a íkali: A my bychom nemohli taky nosit ty sví ky? Tak jsme jim ekli, že taky budou nosit sví ky, vzali jsme jiný k íž, takovou tu ikonu, položili jsme ho doprost ed katedrály, a všichni, kdo šli ke zpov di, bylo jich asi osmdesát na osm zpov dník , m li u sebe svíci, a každého, kdo šel ke zpov di, se zpov dníci ptali, jestli taky chce tu lampi ku, a když ekli, že cht jí, tak jim nejd ív musejí íct ty h íchy. Takže kajícníci ekli svoje h íchy, dostali rozh ešení, zapálili si sví ku a celí š astní ji nesli k tomu k íži. A te nevyzradím žádné zpov dní tajemství, najednou p išel jeden takový sta i ký pán, tak p tasedmdesát mu bylo, a íkal, že by cht l taky to sv tlo, ale že nebyl už strašn moc let u zpov di. Co myslíte, že jsem mu ekl? No p ece aby mi ekl ty h íchy! A on odpov d l, že si žádné nepamatuje. Tak jsem ho objal a ekl jsem mu, aby tedy litoval všech h ích , i když si na žádné nepamatuje; dostal rozh ešení, lampi ku a odnesl ji ke k íži. Myslíte, že jsem ud lal n co špatn ? Víte, nesmíme se bát. Je to r zné p ípad od p ípadu, jsou to složité v ci, je to p ece o nitru lov ka a to je mezi lov kem a Bohem a my u toho m žeme pomáhat, tak se toho nebojte a radujte se z toho, že to m žete d lat. Povzbuzuji vás ke slavení svátosti smí ení. Vy jste mluvil také o tom sociálním cít ní; já bych byla ráda, kdybychom si v tom kontextu svaté zpov di mohli íct, co s obecnými formulacemi, nemám je moc ráda… To se ve skute nosti nedá nau it. Popsat se to dá práv jenom v obecných pojmech a na vás je, že si vlastn musíte p edstavit svoji konkrétní skupinu a íct si, co je pro mne použitelné a co ne. P edstavte si, že bychom ud lali takovou malou zkoušku a já bych ekl: zkuste vzít ty židle a ud lat krok dop edu; to by tu byl hrozný zmatek. Když tedy budu chtít, aby si ti lidé sedli tady do kroužku, musím je nejd ív nau it, jak se nosí židle, protože se mi tady jinak pomlátí; to íkám ohledn té socializace. Vidíte; to jsou tak íkajíc primitivní v ci. Nebo musím íct: Podívejte se, d ti, poj me, ud láme kruh. Ale já je musím n jak zam it; když to má být kruh, co musí mít? St ed, samoz ejm . Když neur ím st ed, nebudu mít kruh. Takže vezmu svíci, postavím ji, zapálím a eknu: poj te ud lat kruh – a rázem ho mám. A ty d ti zcela bezd n meditovaly, protože meditovat znamená soust edit se. A soust edit se je práv o tom st edu, o zam ení se na n jaký st ed, meditaci o tom, co bylo e eno. Když chci, aby n kdo meditoval, musím mu dát st ed. A když mu dám st ed a on se kolem toho st edu n jakým zp sobem urovná, už medituje. Proto nejd íve musím za ít s malými kr ky. Když nau ím malé dít , že se chodí takhle, tak mi za týden b há a už ho nemusím dál u it. Chodí samo. Rozumíte mi, pro íkám, že se to t žko sd luje; musím to vypozorovat v té skupince. Najednou vidím, že je v ní n jaké nap tí, a tak musím po tom nap tí jít, vytáhnout ho a p irozen ešit. Jak jsme to slyšeli v té ukázce z knížky: spole enské prost edí na konci 19. století bylo ješt p irozen socializované. Ale také už ne tolik; jsou tam ti t i ministranti. Tam už kon í období samoz ejmé socializace. M ní se sociální vztahy, to je složitá prom na, a my te jsme vlastn v situaci, že se spole nost prom nila ne do n jaké jiné homogenní uniformní spole nosti, ale atomizovala se, rozd lila se na jednotlivé ásti a všude je to jinak. Proto neplatí žádný obecný jednoduchý a univerzální princip. Není jiná možnost, než jít až k t m
prvk m a potom d lat p irozené v ci. Když se nap íklad n kdo rozhádá, je t eba najít cestu, jak se usmí it. A neteoretizovat, neuvád t žádná abstrakta, jen konkrétní v ci. A vždycky zaujmete svým vlastním p íkladem. P edstavte si, jak jsem p ehnal reakci na situaci a zfackoval jsem v sakristii dva ministranty; vím, že jsem to p ehnal, a nezbývá mi než íct: Kluci, už to tady s vámi nebylo možný, tak jsem na vás vylet l, jenže jsem to p ehnal, zbil jsem vás trochu hlava nehlava a nespravedliv … A oni se nau í, že se taková situace má ešit takhle. Jak je to mám jinak nau it? Musím být citlivý na podobné momenty, a jestliže nastanou, nesmím je minout, obejít, ale sáhnout po nich. Proto vám íkám, že je t žké odpov d t. Dan Pikálek: M l bych drobnou poznámku: asto se nám ve farnostech stává, zvlášt u d tí je to velmi dob e vid t, že jsou vlastn vyd lené z farnosti. Mají svoje náboženství, svoje bohoslužby, jsou po ád jenom ve své d tské skupince se svým jedním katechetou nebo jedním kn zem. Tam neodkoukají k es anský život. V rodinách ho neodkoukají asto také, ne proto, že by ty rodiny nebyly k es anské, ale proto, že v rodin stráví ve skute nosti tak málo asu se svými v ícími rodi i. A kde mají tedy vid t, jak se k es ansky eší problémy, jak se k es ansky žije v praxi? Naopak je t eba je maximáln snažit zapojovat do k es anského spole enství, a to ne proto, abychom jim tam n co kázali, abychom jim tam d lali liturgii, ale proto, abychom ukázali, jak k es ané žijí mezi sebou. P. Adolf Pintí : Já jsem se z asových d vod tohoto tématu nedotkl, ale nesmírn d ležitý je t eba za átek bohoslužby. Bohoslužba neza íná bohoslužbou slova; to platí pro mši svatou i pro cokoliv jiného. Ty dv ásti jsou jasné: bohoslužba slova a bohoslužba slavení. Ale vždycky je tam úvodní ob ad a záv r. A úvodní ob ad tam není proto, že se má jen tak od íkat, on funguje jako pozdravení. Když tedy p edstoupíte p ed d ti, když se slaví bohoslužba, tak tam musí být úvodní pozdrav. A nem lo by být jenom formální, i když je samoz ejm dobré, když se d ti nau í standardní odpov di, je to jen pár v t zpam ti. A projev toho, kdo s nimi pracuje, musí být p irozený. Když je nep irozený, dít vypíná. Nejde o to tam d lat d tem kašpárky, ale být p irozený. Podle projevu dít bezpe n pozná, jestli to je p irozené nebo není. To, že potom v n které ásti se ten, kdo s nimi pracuje, musí dostat níž, k nim, že ze sebe musí ud lat tak trochu kašpara, to je n co jiného. Ale ve svém projevu musí být p irozený. Dít nep irozenost pozná a vypne, je ve svým sv t , p emýšlí si o n em, žije si ve svých p edstavách apod. Proto íkám, že na to je t žké odpov d t.
